dukla sport
6 0 let le armádního vrcholového sportu 60 1948–2008
čtvrtletník Armádního sportovního centra DUKLA, Tělovýchovné jednoty Dukla Praha a Unie armádních sportovních klubů České republiky
4 4/08
ročník 3 / číslo 4 / 2008 Vydavatel Armádní sportovní centrum DUKLA Pod Juliskou 1, 160 44 Praha 6 IČ: 60162694 www.army.cz/sport www.duklasport.cz Adresa redakce Pod Juliskou 1, 160 44 Praha 6 Telefon: 973 203 811 Fax: 224 310 910 E-mail:
[email protected] Šéfredaktor plk. Ing. Jaroslav Priščák, Ph.D. (telefon: 973 203 801) E-mail:
[email protected] Redakční rada Ing. František Macák Ing. Pavel Nekola Mgr. Ivana Roháčková Ing. Cyril Schejbal Jitka Suchopárková PaedDr. Arnošt Šulc
dukla sport
obsah 1
reportáže rozhovory z oddílů z historie osobnosti aktuality výsledky
Januš hvězdou MS v Plzni
10 16
Psychologií ke zlaté
V objektivu mistra Saudka
20
Grafická úprava a zlom Andrea Bělohlávková (PIC MO) Korekce fotografií Andrea Bělohlávková (PIC MO) Jazyková úprava Eva Karbulková (PIC MO) Tisková příprava a tisk MO ČR – PIC MO (Prezentační a informační centrum MO) Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Evidenční číslo: MK ČR E 18249 Číslo 4 / 2008 vyšlo: 12. 12. 2008
Čtvrt století v diskařském kruhu
23
V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje ASC DUKLA a PIC MO Publikované materiály nelze rozšiřovat bez souhlasu vydavatele Redakcí nevyžádané materiály se nevracejí NEPRODEJNÉ Foto na obálce 1 a 4: Jan Saudek
V objektivu mistra Saudka
Muži v oštěpařském pozadí
obsah
2 2 6 8 12 14 18 22 24 26 28 29 30 30 31 31 32
Editorial Věčně mladá Dukla Velerekordy Špotákové a Zítky Úspěch, nebo zklamání? Pozlacené broky Dukláci v Pekingu Proč je ASO DUKLA parašutismu úspěšný? Hledání genů Na zimu láká Liberec Sběratelé cyklistických úspěchů Běh naděje ve Strakonicích Jubilanti armádního sportu Kaleidoskop Přehled sportovních výsledků Sportovní akce v I. čtvrtletí 2009 Tucet otázek pro Lucii Výbornou Skokanský trenér
dukla sport
B
VE STŘEDU 8. ŘÍJNA 2008 SE V KONGRESOVÉM SÁLE MASARYKOVY KOLEJE ČVUT V PRAZE SEŠLO V JEDNÉ MÍSTNOSTI NĚKOLIK GENERACÍ SLAVNÝCH SPORTOVCŮ, TRENÉRŮ A PŘÍZNIVCŮ, ABY SI SPOLEČNĚ PŘIPOMNĚLI ŠEST DESÍTEK LET EXISTENCE ARMÁDNÍHO VRCHOLOVÉHO SPORTU. ZA ÚČASTI NÁMĚSTKA MINISTRYNĚ OBRANY PRO VYZBROJOVÁNÍ JAROSLAVA KOPŘIVY, DO JEHOŽ KOMPETENCE ARMÁDNÍ SPORT SPADÁ, ZAVZPOMÍNALY ČTYŘI STOVKY HOSTŮ NA ÚSPĚCHY KLUBU, KTERÝ BYL ZALOŽEN 1. ŘÍJNA 1948 JAKO ARMÁDNÍ TĚLOCVIČNÝ KLUB (ATK).
á d a l m ě n č Vě
editorial
DUKLA
Úvodní patnáctiminutový film přinesl průřez historií a představil nejslavnější sportovce armádního vrcholového sportu. Část setkání patřila slavnostním okamžikům. Plukovník Jaroslav Priščák, současný ředitel ASC DUKLA, udělil některým z přítomných pamětní odznaky ASC DUKLA. Mezi oceněnými byla i trojice zástupců nejúspěšnější atletické disciplíny v historii armádního sportu, oštěpaři Dana Zátopková, Barbora Špotáková a Jan Železný, držitelé pěti olympijských zlatých medailí a platných světových rekordů v mužské i ženské kategorii. Oštěpařská legenda Dana Zátopková s letošními olympijskými vítězi Barborou Špotákovou a Davidem Kosteleckým, náměstkem Jaroslavem Kopřivou a ředitelem Jaroslavem Priščákem pokřtili knihu Sport se jménem Dukla, která mapuje klubovou historii. Na 367 stranách seznamuje nejen s klubovou historií, vývojem armádních sportovních oddílů a statistikou medailových výsledků na mezinárodních šampionátech, ale obsahuje i 977 fotografií. Díky kronikám armádních oddílů a za pomoci soukromých archivů jsou zde i nikdy nepublikované archivní fotografie, umožněním Muzea tělesné výchovy a sportu snímky historických předmětů, nářadí, plakátů a samozřejmě stovky fotografií současných sportovců. Setkali se zde sportovci od období, kdy armádní sport nesl název ATK či ÚDA až po letošní olympijské medailisty.|
Text: Ivana Roháčková Foto: Ivana Roháčková, Cyril Schejbal
dukla sport
60 let v klubových barvách 3
2 editorial
sportovní střelba 5
hvězdou MS v Plzni
K
„Kdybychom nezorganizovali šampionát u nás, možná by to byl definitivní konec této úspěšné disciplíny. Povedlo se a příští rok jsou na řadě Finové. Běžící terč žije! Dokonce existuje naděje, že by se vzduchová puška na 30+30 ran vrátila do programu olympiád. Zvažuje se totiž, že z něho zmizí malorážka 60 ran vleže,“ říkal po úspěšném šampionátu šéf plzeňské střelnice a Dukly Bohumír Pokorný. „Tolik medailí... Letos to bylo jako za starých časů,“ dodal bývalý trenér, který byl u největších úspěchů českého běžícího terče.
Premiéra Medal Matche Aby běžící terč zvýšil ambice k návratu, došlo ke změně právě ve zmíněné vzduchovce na 30+30 ran. I když pro samotné závodníky to není nejpříjemnější. V Plzni se poprvé střílel Medal Match. To je k.o. souboj čtyř nejlepších o medaile. První střílí se čtvrtým a druhý se třetím na šest vítězných ran, počítá se na desetiny a lepší rána vyhrává. Poražení se utkají o bronz a vítězové o zlato. „Vůči závodníkům to je hodně nespravedlivé. Ukrajinec Prjanišnikov by vyhrál i po obvyklém finále. Měl luxusní šestibodový náskok. Jediný, kdo zůstal na svých, jsem byl já se stříbrem. Musíme se s tím zkrátka vyrovnat. Chceme disciplínu zatraktivnit a jak se ukázalo i v Plzni, pro diváky to je zajímavé.
dukla sport
JANUŠ
Týmovou soutěž vyhráli Ukrajinci za 1726 bodů, Češi na druhém místě měli 1714 bodů. Juniorům kraloval Maďar Borosz (572), Češi se seřadili od osmé příčky po desátou – Losos 559, Nikl 558, Dovrtěl 553. Družstva vyhráli mladí Rusové (1698) před Čechy (1670). A Januš pokračoval ve sbírání cenných kovů i v malorážce na 50 m. V mixu na 20+20 ran potvrdil, že družstvo dělá ten třetí a pomohl mu ke zlatu za 1169 b. V jednotlivcích to nebylo nic moc. Vyhrál Rus Blinov (393), Jonáš byl pátý (390), Račanský sedmý stejným nástřelem a Januš desátý (389). Mezi juniory zvítězil Nikl (389), Losos byl desátý (379) a Dovrtěl šestnáctý (371). Další zlato přidal Januš v závěrečné malorážkové disciplíně 30+30 ran jako člen družstva, které nastřílelo 1763 body. Mezi jednotlivci byl nejlepší Fin Holmberg (593 body), Januš dosáhl stejně jako Rus Stěpanov 592 bodů, ale prohrál s ním v rozstřelu o jediný bod, takže zkompletoval sbírku medailí z Plzně bronzem. Jonáš skončil jedenáctý s 586 body, Račanský byl o jedno místo
1
2
3
4
PLZEŇSKÁ STŘELNICE V LOBZÍCH HOSTILA NA KONCI ŘÍJNA PRVNÍ SAMOSTATNÉ MISTROVSTVÍ SVĚTA VE STŘELBĚ NA BĚŽÍCÍ TERČ. MĚSÍC PŘED STARTEM TO VYPADALO, ŽE MOŽNÁ ŽÁDNÉ NEBUDE. NAKONEC SE DO PLZNĚ SJELO PŘES DEVADESÁT REPREZENTANTŮ A REPREZENTANTEK Z PATNÁCTI ZEMÍ. TEDY VÍC, NEŽ KOLIK STARTOVALO NA ŠAMPIONÁTECH, KDYŽ BYLA TATO DISCIPLÍNA V OLYMPIJSKÉM PROGRAMU. PLZEŇSKÁ DUKLA SE ZNOVU UKÁZALA JAKO SKVĚLÝ ORGANIZÁTOR I BAŠTA SVĚTOVÉHO A ČESKÉHO BĚŽÍCÍHO TERČE. DOMA ZŮSTALO DESET MEDAILÍ, Z TOHO PĚT PATŘÍ ŠESTATŘICETILETÉMU MIROSLAVU JANUŠOVI.
Jsou v napětí do poslední rány,“ nabídl svůj názor Miroslav Januš.
Nula na úvod Po úvodní disciplíně – mix 20+20 ran – ve vzduchové pušce na 10 m nebylo českým seniorům nijak veselo. Vyhrál Polák Czapla s 383 body. Januš byl až dvanáctý s 378 body, Bedřich Jonáš devatenáctý s 371 b. a Luboš Račanský čtyřiadvacátý s 366 body. Chybí vám v týmu Tomáš Caknakis? „Bohužel utrpěl v létě při pádu ze skály vážný úraz páteře. Museli jsme povolat Račanského, který ale léta nestřílel, což se projevilo hned v úvodu, když dal jednu nulu a družstvo přišlo o medaili. To ale není výčitka. Luboš netrénoval, také mohl říct, že střílet nebude, a pak bych asi musel nastoupit sám,“ řekl s odlehčením v hlase po závodě Pokorný. Týmovou soutěž vyhráli Rusové s 1127 body, Češi byli šestí s 1115 body. Situaci zachránili junioři. František
Losos získal bronz za 374 bodů, když mu jich osm chybělo na vítězného Rusa Azarenka. Desátý Josef Nikl nastřílel 366 bodů a sedmnáctý Jan Dovrtěl dosáhl 351 bod. Tato trojice vybojovala bronz v týmové soutěži za 1091 bod, vítězní Rusové jich měli na kontě 1109.
Kompletní sbírka Počáteční neúspěch české seniory zdravě nakopl. Hned ve vzduchovce na 30+30 ran zahájili frontální medailový útok. V základním závodě Januš nastřílel 579 bodů a byl druhý. V Medal Matchi se utkal se Švédem Bergströmem (578 bodů) a vyhrál 6:5. Ukrajinec Prjanišnikov (585 bodů) překvapivě prohrál 3:6 se čtvrtým Švédem Andressonem (577 bodů). V boji o bronz Ukrajinec 6:5 vyhrál, zato Januš podlehl v bitvě o zlato Andressonovi jednoznačně 1:6, ale měl stříbro. Jonáš byl desátý za 572 body a Račanský dvacátý za 563 body.
a jeden bod horší. Také junioři získali týmové zlato za 1745 bodů. V jednotlivcích zvítězil Rus Azarenko s 590 body, Losos skončil čtvrtý za 584 body, když k bronzu mu chyběl jeden bodík. Nikl skončil šestý (583) a Dovrtěl osmý (578).
Spočítáno: 106! V průběhu MS se objevila informace, že Miroslav Januš dosáhl sté medaile z velkých soutěží, jako jsou olympiády, světové a evropské šampionáty či světové poháry. Omyl! Po přepočítání a kontrole s oficiálními výsledkovými listinami Mezinárodní střelecké federace se ukázalo, že už do plzeňského šampionátu šel se sbírkou 101 medailí. Na domácí střelnici přidal dalších pět cenných kovů (2 – 2 – 1) a má jich 106. Tím jen potvrdil svoje postavení nejlepšího střelce v historii světové sportovní střelby. A to má z domácího mistrovství ve sbírce kolem padesátky dalších medailí. „Spočítané to nemám, ale s medailemi z domácího mistrovství jich je několik kilogramů. Samozřejmě že zvláštní hodnotu má olympijský bronz z Atlanty
1996 a cenné kovy ze světových a evropských šampionátů. Ty ze světových pohárů jsou přeci jenom hodnotově o něco níž. Ještě bych chtěl nějaké medaile přidat, což znamená, že bych rád střílel ještě tři čtyři roky. Pokud se běžící terč vrátí na olympiádu, už budu moc starý. Vždyť mi je šestatřicet let a jen v Dukle jsem skoro dvě desetiletí. Chtěl bych po skončení aktivní dráhy u střelby zůstat, ale o trénování zatím neuvažuji,“ řekl fenomenální střelec Miroslav Januš.|
1/ České juniorské družstvo (první zleva František Losos) 2/ Luboš Račanský 3/ Bedřich Jonáš 4/ Miroslav Januš
Text: Karel Felt Foto: Petr Svoboda
Janušovy medaile Celkem OH MS ME SP
zlato 47 0 12 28 7
stříbro 27 0 5 16 6
bronz 32 1 3 21 7
sportovní střelba
sportovní střelba
dukla sport
4 sportovní střelba
é v o k á y t k o t í p Z Š
2
Samotné mistrovství proběhlo na olympijské veslařské dráze ve Schinias nedaleko Marathonu. Všechny naše veslařské posádky prošly rozjížďkami, opravnými jízdami a semifinálovými jízdami bez problémů. Naši sportovci psychický tlak zvládli velmi dobře, bratři Vetešníci obsadili ve finále páté místo, čtyřka párová zůstala jen kousek od medaile na čtvrtém místě a špičkový výkon předvedla lehká čtyřka bez, když si zaslouženě vybojovala bronzovou medaili. Všichni sportovci pak v neděli, kdy ještě měli závodit podle původního programu, spokojeně pozorovali bouřlivé vlny na hladině veslařského kanálu a chystali se na cestu do Prahy. Text: Filip Koudela
V MINULÝCH MĚSÍCÍCH NEBYLA JEN OLYMPIÁDA V PEKINGU, ALE TAKÉ DESÍTKY VELKÝCH SVĚTOVÝCH SOUTĚŽÍ, NA KTERÝCH BYLO VIDĚT I SPORTOVCE DUKLY. NABÍZÍME VÁM KRÁTKÉ SHRNUTÍ TOHO NEJPODSTATNĚJŠÍHO, CO SE VE SVĚTĚ SVĚTOVÉHO SPORTU UDÁLO. VRACÍME SE JEŠTĚ KE SKVĚLÉMU SVĚTOVÉMU REKORDU BARBORY ŠPOTÁKOVÉ, NEZAPOMNĚLI JSME ANI NA PARAŠUTISTU ČESTMÍRA ZÍTKU, KTERÝ VYTVOŘIL SVĚTOVÝ REKORD VE ŠVÝCARSKÉM LOCARNU, ANI NA ÚSPĚŠNÉ MLADÉ CYKLISTY, VESLAŘE A KANOISTY. 1
Stručné účtování
Jak to děláte? Nevím – a rozhodil jsem ruce. Tak jsem zareagoval po světovém rekordu Báry na světovém finále ve Stuttgartu a vůbec jsem nelhal. Po Pekingu byla na tuto otázku odpověď jasná. Skoro stejně jako loni a předloni jsme osvědčenou přípravu měnili co nejméně. Ale nakonec on vlastně i ten Stuttgart byl 3× po sobě podobný. Vždy po úspěchu (ME, MS a teď i OH) jeden dva závody Grand Prix špatné a ve stuttgartském světovém finále ukázka, kdo se stává královnou oštěpu, pokaždé v novém českém rekordu. Teď už byl český (71,42 m) příliš blízko světovému (71,70 m), tak to Bára vzala z jedné vody načisto (72,28 m). Týden před Stuttgartem začal zotavováním z euforie Jabloneckého oštěpu a nástupem do dalšího oslavně pracovního týdne. Na trénink mnoho času nezbývalo, podepisování a debaty při úterním pokusu o trénink v posilovně vzaly nemálo cviků a kil. Ve středu, kdy před závody Bára nikdy nehází, ovšem nouze nejvyšší, takže technika házení. Ale fotbalisti na ploše! Ti se ale ohleduplně odsunuli daleko za půlku, dokonce Báru roztleskali ke 3-4 kvalitním hodům, takže nečekané povzbuzení. Pak jsme se sešli až v sobotu ve Stuttgartu. Na rozcvičováku se mi podařilo statečně spolknout poznámku, že jsme to s tréninkem v posledním týdnu přehnali. Pochopil jsem tedy, že mám za případný neúspěch absolutní zodpovědnost.
Ani od olympijské vítězky mě taková hláška nerozhodí, už jsem zvyklý. Při rozhazování byl jediný problém, kam dostal lístek přítel Lukáš a pak už to šlo samo. Bára hodila a bylo po závodech. Na čtvrt hodiny úplně. Jak Němci přejí domácím, tak i Bářin světový rekord si skutečně vychutnávali. Přes 10 minut soupeřky jásaly s Bárou, obecenstvo, což prezentovalo asi 18 000 fanoušků, aplaudovalo až řvalo, zcela se zastavil další provoz na stadionu. Soupeřky Báru málem rozmačkaly, mě téměř také zase trenér největší konkurentky Christiny Obergföllové Werner Daniels. U bariéry se s Bárou první objal samozřejmě Lukáš, ale i mě vzápětí Bára dala co proto. Pršely gratulace a nakonec jsem tlachal i pro časopis Leichtatletik, plný nadšení deutsch, english i česky. Čechů tam byla řada a pomáhali s překlady, chtěli fotky, podpisy i rozumy. Podrobný popis hodu ale ode mne nechtějte, prostě to letělo. Asi za vše může celý ten olympijský rok… Text: Rudolf Černý
Světový rekord z Locarna Vynikajícího úspěchu dosáhli v závěrečném závodě série Světového poháru na přesnost přistání parašutisté Dukly Prostějov ve švýcarském Locarnu. Zlatou medaili v absolutním hodnocení
jednotlivců získal Čestmír Zítka a navíc famózní závěr sezony korunoval vytvořením světového rekordu v sérii šesti nul (z osmi seskoků 1,0,0,0,0,0,0,2), tedy šest absolutních nul v závodě za sebou, což se nikomu před ním ještě nepodařilo. Loňský rekord vynikajícího Marka Pflugera z Německa nebyl uznán a Marko byl také první, kdo Čestmírovi blahopřál. Skvělý úspěch podtrhl Jindřich Vedmoch získáním stříbrné medaile a tým Dukly (Jiří Gečnuk, Jindřich Vedmoch,Libor Jiroušek, Oldřich Šorf, Čestmír Zítka) ziskem zlaté medaile v hodnocení družstev. Jelikož se jednalo i o finálový závod série Světového poháru byly vyhlášeny výsledky celého SP roku 2008, kde zlato v hodnocení jednotlivců získal Jiří Gečnuk a bronz družstvo Dukly Prostějov. Text: Vladimír Ganzar
Veslařská „Evropa“ Během plánování olympijské sezony se veslaři dlouho nemohli rozhodnout zda se ještě po náročných olympijských soutěžích mistrovství Evropy zúčastní. Nicméně po relativně úspěšné olympiádě naši veslaři, příslušníci ASO DUKLA veslování, nakonec do Atén – Schinias (17. – 21. 9.) odletěli. Předposlední zářijový týden nastoupili do letadla směrem Řecko dvojskif lehkých vah, čtyřka párová a čtyřka lehkých vah.
MS CISM ve střelbě Ve dnech 14. – 21. září 2008 se armádní střelci Dukly Plzeň účastnili Armádního mistrovství světa 2008 ve švédském městě Bodenu. Ve velkorážní střelbě nás reprezentovalo družstvo puškařů. V silné konkurenci závodníků, kteří se sešli na palebné čáře, naši střelci i přesto, že stříleli všichni na úrovni osobního maxima, na medailová umístění nedosáhli. Nejlepším výkonem proto zůstal výkon rtm. Kalného v individuálním závodě rychlopalné pušky 3×20, kde obsadil 12. místo stejně jako celkově naše družstvo v polohovém závodě. Medailové žně tentokrát patřily, za neúčasti Ruska z politických důvodů, delegacím Číny a Norska. Závodu, který byl zorganizován na velmi vysoké sportovní i společenské úrovni se účastnilo jedenačtyřicet zemí a 506 armádních střelců. Text: Pavel Bittner
Úspěšná „Evropa“ Celkem šest cenných kovů přivezli domů mladí dráhoví cyklisté z evropského šampionátu, který se konal na právě dokončeném a slavnostně otevřeném velodromu v polském Pruszkowe na předměstí Varšavy. „Byl nám zřejmě souzen pouze bronz“, shodují se, s pro ně typickým úsměvem ve tváři, oba trenéři jak pražské tak brněnské Dukly Josef Kratina se Svatoplukem Buchtou a současně reprezentační trenéři stíhačů resp. sprinterů. Oba ale mohou být určitě spokojeni, neboť takovou medailovou úrodu „třiadvacítkářů“ jsme od domácího ME v Brně v roce 2001 nezaznamenali.
3
Medailovou žeň zahájil v dnes už bohužel neolympijském pevném kilometru olympionik Tomáš Bábek, který se postavil na start jako poslední a časem 1:03,254 se dokázal vklínit na bronzovou příčku a současně překonat svoje osobní maximum. Jistě si tak spravil chuť a zúročil tvrdou předolympijskou přípravu, stejně jako v keirinu jeho týmový kolega Denis Špička, který dokázal vybojovat stejný kov v nervy drásající finálové jízdě. Dvaadvacetiletý Jiří Hochmann z pražské Dukly zase dokázal, že ne náhodou již na aténském šampionátu před dvěma lety těsně atakoval stupně vítězů. O dvě sezony zkušenější a s obrovským odhodláním získat cenný kov vstupoval do kvalifikačních jízd jak v bodovacím závodě na 30 km, tak v disciplíně scratch. Oběma kvalifikacemi prošel relativně hladce, což se naopak bohužel nepodařilo jeho kolegovi Janu Dostálovi. Hochmann tak ve finálových jízdách zůstal osamocen proti přesile velmocí, které měly ve finále dvojnásobné zastoupení a možnost vzájemné spolupráce. Dodržel však jasně stanovenou taktiku a sobotní finále scratche přineslo první úspěch. Nepodcenil jedinou vážnější akci a zhruba v polovině závodu v osmičlenné skupině nejprve získal celý okruh náskoku a poté se dokázal prosadit v dramatickém hromadném spurtu celého pole, který byl „na lokty“. „Bronzu si cením, víc to dnes proti přesile opravdu nešlo“, řekl v cíli očividně spokojený Hochmann. Nedělní finále bodovacího závodu bylo po náročné sobotě neméně zajímavé. Jeden jediný bod dělil Hochmanna od zisku modrého dresu se žlutými hvězdami. Opět dokázal svůj přehled a v tentokrát devítičlenné skupině získal v první polovině závodu okruh náskoku, což znamenalo nejen dvacetibodový zisk, ale i velmi dobrou výchozí pozici. Přestože ho zhruba v polovině závodu potkala krize, tak v závěru dokázal, že bodovací závod je disciplína, kde i morální vlastnosti mohou výrazně ovlivnit závod. Do konce závodu zbývaly poslední tři bodované spurty, když dokázal až neuvěřitelným způsobem dva následující vyhrát a dělit se tak před posledním spurtem s jedním z německých soupeřů dokonce o celkové vedení. V posledním spurtu se však před oba z nich dostal favorizovaný Rus Kovalev a bodový stav v celkovém pořadí – Kovalev (RUS) 31 bodů, Matzka (GER) 30 bodů, Hochmann (CZE) 30 bodů – svědčí o tom, že opravdu chybělo velmi málo… Text: Jan Kopač
4
Bronzová z maratonu Na letošním MS v kanoistickém maratonu, které se konalo v pěkném areálu přímo v centru města Týn nad Vltavou, získala naše závodnice Anna Adamová bronzovou medaili v kajaku žen a předvedla velký závod. Sice špatně odstartovala a do první otáčky vjížděla až na osmé pozici, ale zabojovala a v průběhu trati a zejména na přebězích se probojovala až na bronzovou pozici. V kategorii C2 muži si dobře vedla deblkanoe Petr Koudelka a Filip Dvořák, kterým se podařilo po pěkném finiši vybojovat 4. místo. Druhá česká posádka Lukáš Koranda /USK/ s Václavem Dubským obsadila 8. příčku. Hana Švarcová spolu s Lucií Matouškovou z Hradce Králové dojela na deblkajaku žen na 6. místě. Celý šampionát uzavíral závod kajaků dvojic mužů. Závod byl skutečně důstojným vyvrcholením celého šampionátu. Po skvělém startu se v první sedmičlenné skupině udržely obě naše lodě. Na prvním přeběhu došlo ke kolizi deblkajaku Andrlík-Adam s konkurenční španělskou posádkou Merchan-Fernandez. Té upadla loď a způsobila pád české posádky. Nakonec tento karambol znamenal pro španělskou posádku s ambicí na mistrovský titul konec závodu, protože urazila kormidlo u kajaku a nemohla pokračovat v závodě. Andrlík s Adamem však pokračovali a ve všech sedmi kolech se drželi v čele závodu spolu s Jihoafričany, Španěly a Maďary. Češi vyrazili z posledního přeběhu jako první, těsně následováni jihoafrickou, španělskou a maďarskou posádkou. Nakonec rozhodl velmi dramatický závěrečný sprint, ve kterém našim kajakářům nezbylo sil a na posledních 200 metrech spadli na nevděčné 4. místo. Dobře jela i naše druhá posádka Škála-Horák, která se celý závod držela ve druhé skupině závodníků jen těsně za vedoucí čtveřicí a obsadila 8. místo. Radost nám udělal i Jiří Vrdlovec, který pro Duklu získal již třetí titul mistra světa, tentokrát v kategorii veteránů. Text: Vratislav Odvárko Foto: ASC DUKLA
velerekordy
dukla sport
Velerekordy
1/ Oldřich Šorf 2/ Družstvo puškařů: zleva Jaromír Bureš, Petr Černoch, Pavel Bittner, Michal Kalný a Milan Mach 3/ Jiří Hochman s trenérem Josefem Kratinou 4/ Lucie Matoušková s Hanou Švarcovou
dukla sport
stručné účtování 7
6 stručné účtování
dukla sport
ÚSPĚCH, n e b o í? n á m a l zk
1/ Cyklističní sprinteři s maskoty OH 2008 2/ Týmový sprint v podání Denise Špičky, Tomáše Bábka a Adama Ptáčníka 3/ Lada Kozlíková na startu bodovacího závodu 4/ Milan Kadlec, Alois Kaňkovský a Lada Kozlíková při tréninku na olympijském oválu
2
dukla sport
cyklistika 9
8 cyklistika
Text: Petr Kocek Foto: Jan Kopač, Svatopluk Buchta
3
4
cyklistika
V PĚTIDENNÍM PEKINGSKÉM OLYMPIJSKÉM KLÁNÍ DRÁHAŘŮ SE NA SUPERMODERNÍM VELODROMU LAOSHAN PŘEDSTAVILA JEDNA ŽENA A PĚT MUŽŮ, VESMĚS ZÁVODNÍCI JEZDÍCÍ V BARVÁCH PRAŽSKÉ ČI BRNĚNSKÉ DUKLY. ANI JEDNOMU Z NICH NEZACINKALA OLYMPIJSKÁ MEDAILE A POUZE DVĚMA SE PODAŘILO VYBOJOVAT MÍSTO V PRVNÍ DESÍTCE. JE TO HODNĚ, NEBO MÁLO? O ÚSPĚCHU ASI HOVOŘIT NELZE, ALE ANI BY SE NEMĚLO MLUVIT O ZKLAMÁNÍ. UŽ DÁVNO TOTIŽ NEPLATÍ PRASTARÉ OLYMPIJSKÉ MOTTO „NENÍ DŮLEŽITÉ VYHRÁT, ALE ZÚČASTNIT SE“. ONO UŽ JE TOTIŽ DNES OPRAVDU TĚŽKÉ SE NA OLYMPIÁDU VŮBEC PROBOJOVAT.
N
Neustále se rozšiřující program olympijských her, ruku v ruce se zvyšujícími se počty sportovců a jejich doprovodu, postihuje sporty dle toho, jak silné jsou jejich federace. Ta cyklistická ustupuje a podle toho to také vypadá. Klasické disciplíny, třeba tandemy a pevný kilometr, zmizely v propadlišti dějin, a nad těmi novými staromilci ohrnují nos. Keirin a olympijský sprint na dráze už své obhájce našel. Stejně tak horská kola. Ale bikros? Tak to už je pro mnohé silná káva. Ale hodnocení této jaksi dětsky hravé disciplíny sem nepatří. I když jen na první pohled. Vždyť i zásluhou tohoto cyklistického odvětví se nejen krátil dráhový program, ale také počty závodníků. Probojovat se pavoukem dlouhotrvajících a až nesmyslných dráhových kvalifikací není jednoduché a cyklisté tak mohou závidět třeba jednoduchost nominačního klíče atletům – jim stačí do konce termínu, nemálo dnů před zahájením OH, splnit kvalifikační limit a je vystaráno. Ale neviňme atlety či jiné sportovce z toho, že diplomacie cyklistické federace jaksi pokulhává…
cyklistika
V olympijských bojích dráhových cyklistů se představilo šest zástupců ASC DUKLA.
Úspěch Kozlíkové a Kadlece Do Pekingu se probojovalo šest dráhařů a jako první z nich se na 250 metrů dlouhém dřevěném oválu představila Lada Kozlíková. Závodnice pražské Dukly, ověnčená tituly mistryně světa i Evropy, se sice neprosadila v „plánované“ bodovačce, v níž skončila třináctá, ale pro změnu se jí zadařilo ve stíhacím závodě, kde vybojovala osmou příčku. Jak se později ukázalo, bylo to nejlepší umístění české cyklistické výpravy. Do první desítky se pak už probojoval pouze Milan Kadlec v bodovacím závodě mužů. Pátý muž v této soutěži na předcházejících olympijských hrách v Aténách se tentokráte v ruletě spurtů a úniků o jedno kolo neprosadil na medailovou pozici, ale 9. místem jen znovu potvrdil, že v této, pokaždé jinak se vyvíjející disciplíně, patří mezi světovou elitu. Neustále se pohybuje v první desítce, jen
1
na stupně vítězů na nějakém vrcholném klání ne a ne vystoupit. Zklamáním pro Milana Kadlece i jeho partnera, mistra světa v omniu Aloise Kaňkovského, skončilo i jejich vystoupení v madisonu. Už výše zmíněná nesmyslná nominační kritéria nevpustila do Číny Petra Lazara (pro bodovací závod jednotlivců i dvojic mohli být nominováni pouze dva borci a Kadlece před Lazarem upřednostnila skutečnost, že se první jmenovaný lépe umístil na letošním MS), který před rokem získal spolu s Kaňkovským na světovém šampionátu ve dvojicích bronz. I tak měl nově vytvořený pár pražské Dukly velké ambice, které však 13. místem nenaplnil. Zatímco v bodovacích závodech rozhoduje kromě výkonnosti a taktiky i štěstí, tak ze sprinterských disciplín se to dá říct pouze o keirinu. Ve sprintech jde především o rychlost a výsledné časy. A ty dosažené českými sprintery na nejlepší nestačily. Trio brněnské Dukly Denis Špička, Adam Ptáčník a Tomáš Bábek obsadilo v týmovém olympijském sprintu 11. příčku a mezi nejlepších osm nepostoupilo, mezi jednotlivci pak skončil Ptáčník v kvalifikaci devatenáctý a i pro něj zůstala cesta do dalších bojů uzavřena. Rozpačité sprinterské vystoupení nevylepšil ani Denis Špička v keirinu, když v této adrenalinové
disciplíně neprošel opravnou jízdou prvního kola.
Rozpačitá bilance Suma sumárum – sedm startů, žádná medaile a jen dvě místa v první desítce. Bilance na první pohled nepříliš radostná. O nominačních peripetiích už byla řeč, stejně jako o loterii v bodovacích závodech, o přípravě i načasování formy závodníků se vedou v odborných kruzích bouřlivé diskuze. Černými brýlemi ale na vystoupení našich dráhařů na OH v Pekingu hledět netřeba. Kromě čtyřiatřicetiletého Milana Kadlece (který ještě nekončí a nevylučuje boj o letenku na příští hry v Londýně), devětadvacetileté Lady Kozlíkové a o čtyři roky mladšího Aloise Kaňkovkého, sbírali na nedávné olympiádě cenné zkušenosti mladí borci. Sprinteři by nabyté zkušenosti měli zúročit na londýnských hrách za čtyři roky, nakonec to samé platí i o stíhačích, ať už s Kadlecem, či v případě jeho ukončení kariéry bez něj. Do té doby ještě uplyne v Temži hodně vody. Nejlepší čeští dráhaři, vesměs závodníci pražské a brněnské Dukly, budou mít dost příležitostí
vylepšit pekingské renomé. V přípravě na nadcházející světové či evropské šampionáty, potažmo i na vzdálenou olympijskou kvalifikaci, se ale budou nadále muset potýkat ještě s jednou překážkou, o níž řeč doposud nebyla – s chybějícím kvalitním domácím velodromem. Chátrající betonové dráhy v Brně, Praze, Plzni, Prostějově i Lounech a krátký dřevěný ovál v pidihale v pražském Motole prostě supermoderní zahraniční velodromy nahradit nemohou. Proč špičková, kvalitním dřevem pokrytá dráha mající požadované parametry a vybavení v Česku stále chybí, tak to už je jiná, podstatně neradostnější kapitola naší, v minulosti i v době nedávno minulé tolik úspěšné dráhové cyklistky. Nehledě na doposud získané medaile, tak kvůli i přes škrty v programu stále vysokému počtu disciplín, v nichž se bojuje o olympijské vavříny (15), by si česká cyklistika pořádnou dráhu konečně zasloužila. Ať už v Praze, v Brně či na nějakém jiném místě. Aby už čeští závodníci nemuseli závidět zahraničním soupeřům, které musí sem tam žádat o poskytnutí krátkodobého azylu kvůli alespoň nějaké přípravě na kvalitním už běžně používaném povrchu. V tomto, pro dráhaře tak životně důležitém aspektu, se ale zásluhou dlouholetého svazového nicnedělání stále pohybujeme v oblasti sci-fi… |
SEDĚLA DOMA U TELEVIZE. NA PROBÍHAJÍCÍ ZÁVOD KVALIFIKACE O POSTUP DO FINÁLE SE DÍVALA V NOCI A TEĎ V NEDĚLNÍM RÁNU ZNOVU ZAPNULA TELEVIZNÍ PŘENOS. PRÁVĚ UKONČILA POSLEDNÍ TELEFONICKÝ HOVOR S ČÍNOU: „AŽ TO VŠECHNO SKONČÍ, HNED MI NEVOLEJ. UŽÍVEJ SI A AŽ SPADNE OPONA PŘEDSTAVENÍ, TAK SE OZVI.“ S POCITEM KLIDU SE USADILA DO KŘESLA. UŽ Z HLASU SVÉHO SVĚŘENCE TĚSNĚ PŘED ZÁVĚREČNÝMI PĚTADVACETI RANAMI POZNALA, ŽE JE V POHODĚ. ZA DESET MINUT BYLO ZAHÁJENO V PEKINGU OLYMPIJSKÉ FINÁLE VE SPORTOVNÍ STŘELBĚ V DISCIPLÍNĚ TRAP. CELOU SOUTĚŽ POZORNĚ SLEDOVALA, ROZECHVĚNÍ SE STŘÍDALO S ÚLEVOU, KDYŽ JEJÍ TŘIATŘICETILETÝ, TÉMĚŘ DVOUMETROVÝ SVĚŘENEC, V KAŽDÉM VÝSTŘELU ZASÁHL LETÍCÍHO „HOLUBA“, KTERÝ SE I V HUSTÉM DEŠTI ZMĚNIL V RŮŽOVÝ OBLÁČEK. OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ VE STŘELBĚ TRAP NEMINUL JEDINÝ TERČ, ZVEDL ZAŤATOU PĚST NA OSLAVU VÍTĚZSTVÍ, DO KAPSY SCHOVAL POSLEDNÍ NÁBOJ A LEŽÍC V LOUŽI POLÍBIL SVOJI ZBRAŇ. JEŠTĚ PŘED DEKOROVÁNÍM MEDAILISTŮ HO ZASTAVIL MODERÁTOR ČESKÉ TELEVIZE, ABY ZJISTIL JEHO DOJMY: „BYL TO MŮJ DEN, NA KTERÝ JSEM SE DLOUHO PŘIPRAVOVAL. DOKÁZAL JSEM SE DOBŘE KONCENTROVAT A VYŠLO TO,“ ŘEKL NOVÝ OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ A PŘÍMO DO KAMERY VZKÁZAL: „MOC TI DĚKUJU, EVO ŠAUEROVÁ!“ PŘÍMÝ TELEVIZNÍ PŘENOS Z OLYMPIJSKÉ STŘELNICE SKONČIL. MEDAILE A KVĚTINY BYLY PŘEDÁNY TĚM NEJLEPŠÍM. V PLZNI, NA GAUČI POLOŽENÝ, ZVONÍ MOBIL. EVA SE PODÍVÁ NA DISPLEJ, VOLÁ DAVID KOSTELECKÝ.
Text a foto: Ivana Roháčková
ke zlaté O
Olympijský vítěz David Kostelecký říká, že Eva Šauerová má lví podíl na jeho olympijské medaili. Jejich spolupráce v oblasti sportovní psychologie se vyplatila. Zeptali jsme se přímo PhDr. Evy Šauerové na to, jak se spolu připravovali na olympiádu. Kdy začala vaše spolupráce s Davidem Kosteleckým? „V roce 2004, ještě před olympiádou v Aténách, mě oslovil Český střelecký svaz, zda bych nespolupracovala s Davidem Kosteleckým a pokusila se mu pomoct dostat se z krize. V té době byla ještě šance odjet na Hry na divokou kartu, nevyšlo to, ale ve spolupráci jsme pokračovali. Po jeho přestupu do ASC DUKLA, nám bylo umožněno do přípravy vložit systém a řád. Dukla mě zaměstnala jako trenérku, dostali jsme zázemí a podporu realizovat všechno, co jsme potřebovali. Získali jsme finanční prostředky, možnost naplánovat soustředění v místech, kde bylo třeba, a já jsem Davida mohla doprovázet, jak na soustředění, tak na závody. Můžete popsat vaši cestu za olympijským zlatem? „S Davidem jsme si dali čtyřletý cíl a stanovili pravidla. Základem celé spolupráce je důvěra v psychologa. Řekla jsem Davidovi: ,Při cestě za olympijskou medailí se mohou vyskytnout různé překážky, můžeš se i zhoršovat, ale věř mi, že nakonec to dokážeme vyladit tak, že úspěchu se dočkáme. A překážky? Ty budeme řešit.´ Prvním úkolem bylo stabilizovat výkonnost, získat sebedůvěru a jistotu. Druhým úkolem bylo vybojovat ,kvótaplac´ na OH 2008. To se povedlo na MS 2006 v Záhřebu, kdy sice David nebyl na stupních vítězů, ale jeho osmé místo ještě bralo. Samotný ,kvótaplac´, ale ještě nic neznamenal, neboť nebyl na jméno, ale disciplínu. O to, že by to nebyl David jsme strach neměli, neboť zatím není v Čechách lepšího trapera. Rozhodli jsme se pro mravenčí práci s výsledným vrcholem v roce 2008. Začali jsme řešit další detailní aspekty ke zlepšení jistoty, soustředění a situací, které by mohly nastat. Rozebrali jsme statistiky a zjistili, že neexistuje na světě střelec, který by celé čtyři roky měl medailovou výkonnost na vrcholné soutěži. David se začal lepšit v roce 2005, v roce 2006 vytvořil na Světovém poháru světový rekord. Rok 2007 a 2008? Kdyby střílel
v roce 2007 dobře, rok 2008 by nevydržel. Proto, když se v roce 2007 Davidovi moc nedařilo, my jsme věděli, že jde pořád nahoru a že naše cesta je správná. David se v té chvíli setkal i s lidmi, kteří se k němu otočili zády, a tak mohl poznat i tyto stránky a psychicky se srovnat s tím, že lidé jsou různí a ne všichni jsou přátelé. Úkolem předolympijského roku bylo zjistit časovou frekvenci mezi jednotlivými položkami, ale i kolikrát je možnost přerušení. Kdo stojí vedle něj a jak se chová. David měl třeba problém s jedním Španělem, který si neustále utíral pažbu tak, že mu přitom strkal svoji zbraň do zorného pole a rušil ho při soustředění. Tak jsme se pokusili s ním a jeho trenérem o tom mluvit, aby to nedělal. Nakonec ho dostal i jako druhého do položek na olympiádě. Velmi důležitý byl náš společný pobyt v dubnu na soustředění v Číně se závody Světového poháru na olympijské střelnici. Tady jsme zjistili, jak střelnice vypadá, jaké má pozadí, kde je sever, západ, kdy a kde vychází a jak v průběhu dne svítí slunce, jaké je to při dešti, jak to bude vypadat na jednotlivých stanovištích. Vše jsme si zakreslili a vyfotili. Takže i když jsem tam při olympijských hrách nebyla a on mi řekl, že začíná na B, věděla jsem, jak to tam vypadá.“
kdykoli. Pět dní David střílel bezchybně, což mu dodalo sebevědomí a byl rád, že podal výkony i na střelnici, kterou nesnáší. A hlavně, je velmi podobná té čínské. Areál byl téměř opuštěný, a tak jsme modelovali všechny možné situace, které by mohly v Číně nastat a jak je budeme řešit. David tak získal, dá se říct, ten poslední náboj, který potřeboval na OH. Začal si věřit a odjížděl do Číny spokojený, s pocitem, že ať do dopadne jakkoli, on v přípravě chybu neudělal. Na OH dodržoval režim vyzkoušený na ME. V tréninku střílel 25. Problém nastal při oficiálním tréninku, kdy jinak nastavili terče, zvýšili jejich rychlost. Naštěstí i na tuto situaci byl David připravený a brzy se přizpůsobil, aniž by to zapůsobilo na jeho psychiku, na naladění. V první položce měl sice jen 23 zásahů, ale zjistil, že to není v nastavení rychlosti letu holubů, ale jen v něm, a že ty nástroje k ovlivnění své výkonnosti má v sobě, musí je jen nechat pracovat a přizpůsobit se situaci. David pochopil, že ať jsou jakékoli podmínky, ať prší čí pálí sluníčko, sněží či fouká vítr, když bude mít ujasněno v tom, co se učil, že to udělá správně. Od Davida jsem za odměnu dostala kytici osmi růží, kterou dostal na stupních vítězů spolu s olympijskou medailí.“
Letos měla sportovní střelba i mistrovství Evropy, jak vám zapadlo do přípravy? „Velmi dobře. V olympijském roce jsme plánovali dva vrcholy, mistrovství Evropy a olympijské hry. Evropa se konala přesně na den měsíc před Pekingem 9. a 10. července a 9. a 10. srpna byl olympijský závod. ME jsme proto použili jako model pro OH. David si tu měl ověřit celou přípravu, získat jistotu. V soutěži skončil druhý, závod se mu povedl a byl spokojený. Protože po příjezdu do Čech nás obklopila předolympijská atmosféra, konečné nominace, fasování, dohady o úspěšnosti, rozhodli jsme se, že odjedeme do Bělehradu na soustředění a tam jsme zůstali až do posledních dvou dnů před Davidovým odjezdem na OH. Proč jsme zvolili Bělehrad? To proto, že tam tu střelnici neměl rád a nikdy tam dobře nestřílel a z taktické stránky jsme se chtěli přesvědčit o připravenosti, aby David věděl co umí. Bylo to riziko. V Bělehradu jsou ale nádherné podmínky a po celou dobu bylo i pěkné počasí . Na střelnici jsme byli skoro sami, všichni se už připravovali v domácích podmínkách. Na střelnici i na položky jsme mohli podle naší potřeby a do nedalekého hotelu na jídlo či odpočinek
Přihlásili se o psychologickou pomoc, teď po olympiádě, další sportovci? „Nyní se začalo na mne obracet více sportovců. Přemýšlela jsem o tom, že si jich nechám maximálně pět. Raději budu dávat kvalitu než kvantitu a ostatním budu poskytovat rady jednorázové, krátkodobé. Nejvíc se budu věnovat Davidovi. Další roky bychom chtěli, aby se stabilně pohyboval mezi světovou špičkou, to je mezi prvními šesti. V roce 2009 je MS, ME a tři kola Světového poháru.“ Plánujete, že byste své znalosti psychologické přípravy sportovců na vrcholné soutěže předávala dalším odborníkům? „O sportovní psychologii jsem několikrát přednášela již dříve, než jsem začala spolupráci s Davidem. Pak jsem se rozhodla, že je nebudu takhle předávat, že si je nechám pro někoho, kdo je ukáže ve výsledcích a bude je realizovat, a že to musí být člověk, který je nebude publikovat či přenášet dál. David byl ten nejlepší typ a jsem ráda, že je to on. Doufám, že s ním budu spolupracovat ještě několik dalších olympiád.“ |
Eva Šauerová
dukla sport
trenérka – psycholožka
Psychologií
dukla sport
trenérka – psycholožka 11
10 trenérka – psycholožka
se ptá Davida Kosteleckého
Tady mi nahráváš na otázku, kdy je asi optimální věk sportovního střelce a do kolika let se může udržet na vrcholné sportovní úrovni? „Osobně si myslím, že optimální věk začíná tak kolem 26 let a pak střelci dozrávají. Pro velké medaile si mohou jezdit i po čtyřicítce. V Pekingu byl dokonce Američan a myslím, že mu bylo 49 let. Takže střelci jsou na tom líp než třeba atleti – sprinteři, gymnasté, či sportovci a vyznavači mnoha dalších odvětví, kde přece jen věk omezuje sportovní výkon.“ Když tak mluvíme o těch dříve narozených, tak se přiznej, jaké jsi měl v mládí sportovní vzory? „To musím začít tenisem. Na kurtech to byl jednoznačně Švéd Edberg. A pokud jde o brokovou střelbu, tak samozřejmě Petr Hrdlička, který v trapu vystřílel zlato již před 16 lety v Barceloně.“
učedníci a mistři
Pozlacené broky PEKINGSKÝ NEDĚLNÍ DÉŠŤ SKRÁPĚL NAŠI BROKAŘSKOU RADOST. NA ZEMI LEŽEL STŘELEC DUKLY PRAHA DAVID KOSTELECKÝ, TVÁŘE SI ZAKRÝVAL DLANĚMI A PŘES PRSA MĚL SVOJI BROKOVNICI SE KTEROU PŘED CHVÍLÍ VYSTŘÍLEL OLYMPIJSKÉ ZLATO. DRUHÝ DEN HER XXIX. OLYMPIÁDY A DRUHÉ ZLATO PRO ČESKOU REPUBLIKU! TŘIATŘICETILETÝ KRÁLOVÉHRADECKÝ STŘELEC, HRSTKA ČECHŮ NA STŘELNICI A MILIONY U TELEVIZNÍCH OBRAZOVEK PROŽÍVALI NESKONALOU RADOST. V RODINĚ STŘELCŮ PROPUKLO NADŠENÍ I U NÁS DOMA. MEZI JÁSAJÍCÍMI BYL TAKÉ KRÁLOVEHRADECKÝ RODÁK, DEVATENÁCTILETÝ MICHAL HOJNÝ, KTERÝ V LISTOPADU LETOŠNÍHO ROKU POSÍLIL BROKAŘSKOU PARTU DUKLY. PRÁVĚ JEMU JSME DALI PŘÍLEŽITOST POHOVOŘIT SI V RUBRICE „UČEDNÍCI A MISTŘI“ S NOVÝM OLYMPIJSKÝM VÍTĚZEM DAVIDEM KOSTELECKÝM.
Začněme od tvých sportovních začátků. V kolika letech jsi začínal se střílením a s jakou brokovnicí to bylo? „Nejdříve ses ptal na sportování, tak první byla tenisová raketa a ne flinta. Hrál jsem však jen na okresní úrovni v Brně. Ke sportovnímu střílení jsem se dostal v 14letech a moje první flinta byla ZH z Brna.“
Většina střelců je spjatá s myslivostí. Ale o tobě vím, že téhle vášni ses vyhnul… „To máš pravdu. Táta myslivosti nepodlehl. Myslivecké geny se chystal vnukům předat děda. Můj starší brácha je myslivec. Děda však zemřel když mi bylo šest let a mysliveckou vášeň si odnesl s sebou do hrobu.“
Ale rád hovoříš ještě o jednom vzoru… „Na Milana Bednaříka bych samozřejmě nezapomněl. I když byl o hodně starší než já a znali jsme se jen chvíli, tak musím říct, že to byl hrozně fajn chlap. Škoda té havárie na motorce, dnes bych s ním moc rád střílel a kdyby to bylo v jednom družstvu, tak to by bylo skvělé. Bohužel… Dodnes je Milan považovaný za jednoho z nejlepších střelců v trapu
A teď zpátky ke střílení. Olympiáda v Atlantě byla tvojí premiérou. Jak ses v jednadvaceti letech připravoval na takovou událost ? „Pro mne byl šok už to, že jsem se nominoval. Dřel jsem jako nikdy. Dobře jsem věděl, že ustát atmosféru největší střelecké soutěže nebude žádná sranda. Byl jsem střelecký zajíc a kolem mne na střelnici byla samá esa našeho sportu. Nakonec jsem to zvládl i když na medaili to ještě nebylo. V našem sportu hraje velkou roli zkušenost a ta roste s věkem.“
Teď se krátce podívejme na tvoje úspěchy před Pekingem. Na které vzpomínáš nejraději? „O juniorských medailích a světovém rekordu jsem už hovořil. Seniorské úspěchy začaly nominací na olympijské hry do Atlanty. Tam jsem byl v trapu jedním z nejmladších závodníků. Pak přišly Hry v Austrálii. Na olympiádě v Sydney v roce 2000 jsem šel do finále jako třetí, ale nakonec z toho bylo šesté místo. Na to jsem však před finále v Pekingu vůbec nemyslel. Dva roky po olympiádě v Sydney jsem si všechno vynahradil v italském Lonatu – stal jsem se mistrem Evropy. Já věřím na osud, na svého Pánaboha. Tam nahoře je to všechno určené. Snad proto jsem nebyl na olympiádě v Aténách. Na Hry jsem nejel i když jsem měl dostat divokou kartu. Ale bylo to k něčemu dobré. Už před olympiádou jsme najali psycholožku doktorku Evu Šauerovou a s ní jsme to dotáhli až k pekingské zlaté. Hrozně moc mi pomohlo, že mne v roce 2004 přijala Dukla. To byl můj šťastný okamžik, tak jako důvěra pana ředitele Priščáka. Ten mi strašně pomohl a věřil mi i po nevydařeném roce ve kterém jsem nejel do Atén.“ Všechno jsi zúročil už za dva roky… „To máš pravdu. Skvěle mi vyšlo finále Světového poháru ve španělské Granadě. Tam se mi právě ve finále vydařil absolutní nástřel 125 ze 125 ran a to jako šestému střelci všech dob – vyrovnaný světový rekord, který nelze překonat.“
Ty jsi první velké medaile získal již v juniorské kategorii? „Začalo to v Brně, tam jsem v polovině devadesátých let vybojoval první evropskou medaili. Byl to bronz z juniorského mistrovství Evropy. Ještě víc se mi dařilo na Kypru v roce 1995. Vyhrál jsem juniorské mistrovství světa a ještě k tomu ve světovém rekordu 122 body ze 125 možných.“ Přechod z kategorie juniorů mezi seniory je významným krokem ve všech sportovních odvětvích, ale s tím je většinou spojený i další životní krok – co dál se školním vzděláním. Jak jsi zvládal učení a kam ses chystal po střední škole? „Nejdřív jsem studoval na střední a to obchodní akademii. Potom jsem ještě na jazykovce zvládal angličtinu. Horší to už bylo na vysoké škole ve Vyškově. Nedostal jsem individuální plán, a tak jsem toho raději nechal.“
všech dob. Dokonce si ho přijeli natáčet Korejci nebo Japonci a byl uznávaným vzorem i v mnoha dalších zemích. Nejvíc Milana milovali Italové. Tam se stále střílí memoriál Milana Bednaříka.“
Abychom ještě nezapomněli na dvě lesklé medaile z letošního červencového mistrovství Evropy z kyperské Nikósie. „Už tam bylo znát, že forma pomalu graduje. V individuální soutěži jsem získal stříbro, tak jako v soutěži družstev.“
DAVID KOSTELECKÝ Narozen: 12. 5. 1975 v Brně Disciplína: Olympijský trap od 15 let Největší úspěchy: kategorie juniorů – 3. ME v Brně – 1. MS Nikósia 1995, světový rekord 122 bodů. kategorie seniorů – 6. OH Sydney 2000 – 1. ME Lonato (Itálie) 2002 – 1. SP Granada 2006 (absolutní SR 125 bodů) – 2. v absolutním pořadí i v kategorii družstev ME Nikósia 2008 – 1. OH 2008 Peking (Podrobný výčet najdete na 2. str. obálky)
Teď ještě na skok do Pekingu. Přichystal jsi v přípravě nějaké změny? „Rozhodně ne. Dodržovali jsme zajetý rituál. Že vrcholná forma není daleko jsem vytušil po tréninku, ve kterém jsem ze 150 tréninkových ran jen třikrát chyboval. Ale sebevědomí mi moc nestouplo. Dobře jsem věděl, že v trapu se může všechno naráz změnit. Už při oficiálním tréninku v Pekingu bylo všechno jinak. Organizátoři změnili schéma, terče létaly dál a všechno bylo najednou jinak. Z pětašedesáti ran jsem udělal šest chyb. Nakonec mi tento trénink pomohl a v první den závodu jsem nastřílel sedmdesáttři bodů. To mi dodalo klid. Docela mi vyhovovalo, že první den bylo dusno, vedro a druhý den pršelo. Také jsme si po každé položce telefonovali s doktorkou Šauerovou. Ta dobře ví, co se honí sportovci v hlavě. Poslední rady jsem dostal asi 10 minut před finále a neptej se, co jsme si povídali. A jak to dopadlo, že jsem v konci střílel bez chybiček, o tom se toho po mém zlatu už strašně moc napovídalo a mnohokrát napsalo. Ani jsem netušil jaký rozruch ta pekingská medaile nadělá.“
MICHAL HOJNÝ 21. 2. 1989 v Hradci Králové Disciplína: Olympijský trap, začínal ve 14 letech Geny: Otec získal při OH 1980 v Moskvě 4. místo Největší úspěchy: Vítěz Českého poháru v kategorii juniorů, 3. místo s družstvem ČR při ME v Mariboru 2006 Narozen:
Ale už jsme na prahu příprav na nový střelecký rok. Nechystáš se jako Kateřina Emmons udělat si pauzu, psychicky si odpočinout? „Kdepak, na to nemám čas, vždyť rok 2009 je rokem dvou velkých mistrovství. Evropský šampionát je v Mariboru a mistrovství světa v Osjeku. Tam bych rád splatil Dukle dluh a přivezl medaile. Opravdu nebýt Dukly a pana ředitele Priščáka, tak by moje cesta ke zlatu v Pekingu byla asi mnohem složitější. Navíc už mám tituly olympijského vítěze i mistra Evropy, ale zlato ze světového šampionátu jsem vystřílel zatím jen v kategorii juniorů. Tak ti budeme všichni držet palce, ať zase uděláš radost českému střeleckému sportu, Dukle i sobě.|
Text: František Macák Foto: Ivana Roháčková a archiv ASC DUKLA
učedníci a mistři
dukla sport
Michal Hojný
dukla sport
učedníci a mistři 13
12 učedníci a mistři
dukla sport
dukláci v pekingu
NAPSAT KNÍŽKU O OLYMPIJSKÝCH HRÁCH TAK, ABY PŘINESLA NEJEN POTŘEBNÉ INFORMACE ALE I NĚJAKÉ NAVÍC, ZAUJALA GRAFICKY, FOTOGRAFIEMI, A ABY BYLA JEŠTĚ TROCHU JINÁ NEŽ KNÍŽKY K TOMUTO SVÁTKU SPORTU PUBLIKOVANÉ. TO BYL NESKROMNÝ ZÁMĚR KOLEKTIVU AUTORŮ TÉTO PUBLIKACE.
Publikace o sportovním zápolení na olympijských kolbištích a pobytu armádních sportovců na OH 2008 v Pekingu
K zajímavosti přispěla i pomoc některých armádních sportovců a trenérů, kteří dali k dispozici své fotografie z výletů po Pekingu a historických památkách, které v posledních dnech svého pobytu mohli navštívit. Jmenujme za všechny Ondru Štěpánka, Sváťu Buchtu, Václava Chalupu, Báru Špotákovou, Davida Kosteleckého, Honzu Kopače a Tomáše Dvořáka. Když k těmto exkluzivním snímkům přidáme profesionální fotografie Edy Erbena, fotografie našich sportovců před odletem a po příletu od Ivy Roháčkové, fotografie Jana Hrdiny, Petra Křížka a Jaroslava Priščáka ze sportovišť a samotného dění v Pekingu a připojíme texty zkušeně píšících odborníků jako jsou Jan Hrdina, Iva Roháčková, Karel Felt, Jirka Jakoubek, Václav Cibula, Franta Macák, Štěpán Škorpil a Josef Dovalil, výsledkem je dle mého soudu povedené dílko, které si určitě najde své oprávněné místečko v knihovně u každého sportovního fandy, a nejenom fandy dukláckého. Musím také poděkovat
Text: Jaroslav Priščák
Olympijská kniha AVISu, teď PIC MO za vynikající práci jejich zaměstnanců redaktorce Ireně Grebíkové a grafičce Jaroslavě Lažanové. Upoutávku na knížku „Dukláci v Pekingu“ bych chtěl ještě zvýraznit závěrečným slovem z této knihy, slovem náměstka Jaroslava Kopřivy.
Slovo závěrem Slyším-li slovo olympiáda, vždy si vzpomenu na heslo francouzského pedagoga a historika Pierra de Coubertina: „Není důležité zvítězit, ale
dukla sport
olympijská kniha 15
14 olympijská kniha
zúčastnit se“. Baron Coubertin navázal na starořecký ideál harmonického rozvoje těla a ducha, propagoval celosvětový sport, při němž by se setkávali a sbližovali sportovci celého světa a utkávali se v „rytířských kláních“, dnes bychom řekli soubojích v duchu fair play. Od doby zakladatele novodobých olympijských her se však mnohé změnilo. Některé olympijské hry se nekonaly vůbec, protože je přehlušily celosvětové konflikty – nejen dvě světové války, ale i válka studená, tři olympiády byly ochuzeny o účast mnoha sportovců, jimž start na nich
nepovolili jejich političtí vůdcové. V dnešní době mají opět svobodnou volbu a nic jim nebrání Coubertinovu myšlenku naplňovat, i když v časem poopravené podobě. Sportovci jsou dnes již v drtivé většině profesionálové, kteří sportu – svému zaměstnání, obětují doslova všechno. Proto je přirozené, že jejich touhou je nejen se zúčastnit, ale i zvítězit. Vítězové jsou velebeni, oslavováni, stávají se idoly. Jejich medaile jsou zároveň klíčem ke dveřím s vizitkami „reklamní průmysl“, „společenská elita“, „vlivná osobnost“. A je to koneckonců přirozené. V tom malém kousku
ušlechtiléhoo kovu jsou skryty roky dřiny dřiny, potu potu, bolesti, slz a úsilí a zároveň neuvěřitelné množství euforie, radosti, nadšení a patriotismu milionů lidí, kteří fandí své zemi, těm „svým“ sportovcům. Jejich vítězství jsou i našimi vítězstvími, v tu chvíli máme medaili my všichni, my všichni jsme vítězi. Škoda jen, že někdy zapomínáme v pravou chvíli podpořit také ty, jimž se právě nedaří podle jejich i našich představ. V Pekingu jsem zažíval obojí, jak ohromné nadšení, tak zklamání. Nikdy nezapomenu na vypjatou atmosféru při posledním hodu Barbory Špotákové, kdy nás radost a pýcha zaplavovaly v nekonečných vlnách. Stejně tak ale nezapomenu na smutek ve chvílích, kdy naši reprezentanti nedokázali z různých důvodů, třeba jen kvůli obrovské sportovní smůle, dotáhnout velmi dobře rozjetý závod do úspěšného konce. Rád bych ocenil také řadu mladých sportovců, kteří rozhodně nezklamali, naopak mnohdy dosáhli svých osobních rekordů. Jsem přesvědčen, že to pro ně byla obrovská zkušenost a pro nás všechny příslib do budoucna, protože v nich vidím nové naděje, díky nimž budeme znovu a znovu zažívat ony úžasné pocity, které s sebou radost z vítězství přináší.
Zapomenout Zapomennout nelze ani nna atmosféru, která nás po celou dobu pobytu v Pekingu provázela. Čína se pečlivě připravila a snažila se vytvořit i díky tisícům dobrovolníků po všech stránkách slavnostní a důstojné prostředí pro tento velkolepý sportovní svátek. Velmi si vážím toho, že jsem se mohl tentokrát na vlastní oči přesvědčit, že setkávání mladých sportovců z celého světa je nejenom skvělou příležitostí pořadatelského státu představit lidem celé planety svou zemi, ale také výjimečnou možností pro všechny zúčastněné se navzájem lépe poznat, vyměnit si zkušenosti a zjistit, že nám jde o totéž – v klidu se přátelsky setkávat a předávat radost všem, kdo takové štěstí nemají. Úžasnou, nenapodobitelnou atmosféru olympijských her vytvářejí především sportovci spolu s diváky a bylo by pěkné, kdyby něco z ní v Číně zůstalo natrvalo. Na světě neexistuje pravděpodobně nic, co by v průběhu několika dnů spojovalo takové množství lidí na celém světě, jako je sledování sportovních olympijských bojů. Už jen proto by myšlenka olympismu měla být věčná, nikdy a nikým by neměla být potlačena, či dokonce zneužita. |
kalendář Dukla 2009 17
dukla sport
dukla sport
16 kalendář Dukla 2009
O sportu
V OBJEKTIVU mistra Saudka JAN SAUDEK, SVĚTOVĚ NEJPROSLULEJŠÍ ČESKÝ FOTOGRAF SOUČASNOSTI, ZVĚČNIL ARMÁDNÍ REPREZENTANTY, MEDAILISTY OLYMPIJSKÝCH HER A MISTROVSTVÍ SVĚTA DO JEJICH KALENDÁŘE DUKLA 2009. FOTOGRAFIE JANA SAUDKA ZNÁ MNOHO LIDÍ. NEJČASTĚJŠÍM PŘEDMĚTEM JEHO KOLOROVANÝCH ATELIÉROVÝCH FOTOGRAFIÍ JE KORPULENTNÍ ŽENA, ŽENSKÉ TĚLO A MOTIVY VZTAHU ŽENY A MUŽE. V POČÁTCÍCH SE ZABÝVAL TAKÉ TÉMATIKOU DĚTSTVÍ A VZTAHU MEZI DOSPĚLÝMI A DĚTMI. SÁM ŘÍKÁ, ŽE BÝVÁ NAZÝVÁN FOTOGRAFEM TLUSTÝCH ŽEN. NEZNÁ-LI NĚKDO JEHO SNÍMKY, ZA KTERÉ V ZAHRANIČÍ ZÍSKAL ŘADU OCENĚNÍ, MIMO JINÉ SE STAL I RYTÍŘEM ČESTNÉ LEGIE, ZNÁ JEHO SAMOTNÉHO, ČASTO Z BULVÁRNÍCH ČASOPISŮ A NOVIN.
V
Více jak rok jsme nosili v hlavě nápad oslovit světově proslulou, výraznou a svéráznou osobnost, fotografa a malíře s typicky nezaměnitelným rukopisem, Jana Saudka. Na jaře tohoto roku jsme se na něj obrátili s nabídkou. Po pár měsících, kdy jsme se zkontaktovali i s jeho přítelkyní Pavlou Hodkovou, Jan Saudek souhlasil slovy: „Fotit olympioniky se neodmítá, to je největší čest, jakou můžu mít.“ Využili jsme samozřejmě příležitosti osobního setkání s autorem fotografií kalendáře Dukla 2009, Janem Saudkem, a požádali ho o rozhovor do našeho časopisu.
O kalendáři Jak jste přijal nabídku fotit armádní sportovce? „Věděl jsem, že je to velká výzva. Už přesně nevím, jak zněla ta první zpráva – focení pro armádní vrcholový sport a jména byla až později. Dostal jsem nabídku a dva měsíce se pak nic nedělo, ne že bych čekal finanční nabídku to opravdu ne, ale zatím jsem takovou práci nikdy nevzal. Pak Pavla (přítelkyně Jana Saudka) dostala konkrétní informace. Probíral jsem to s jedním kolegou fotografem, když jsem mu
pověděl, že můžu fotit sportovní reprezentanty, řekl mi: ,To je největší čest, jakou můžeš mít. To myslím úplně vážně, to je velká věc.‘ Loni jsem fotil herce z Národního divadla a letos sportovce z nejlepšího armádního klubu a vlastně všichni byli olympionici, v době práce na kalendáři i čerství olympijští vítězové. K uniformě mám velkou úctu, proto jsem si přál, aby Roman byl v uniformě, když pak přišel v té parádní uniformě od vás plukovník Priščák, neváhal jsem a požádal ho, zda ho mohu též
vyfotit. Vojáci jsou a budou, ne že bychom si padli do náruče, ale tihle byli výborní. Bohužel, svoji vojnu před padesáti lety si vybavuji jako něco nepříjemného. Nedospělého, devatenáctiletého mě zavřeli do kasáren. Pamatuji se na cvičení, kdy jsme v hrozné zimě tři dny museli být v autech a trpěli jsme. To bylo v roce 1955 a venku bylo –30 stupňů. Byla to zkouška charakteru, někteří kluci s brekem lezli důstojníkům do maringotky. Ale zpět ke kalendáři. Celkově byli úžasní všichni sportovci, pracovalo se mi s nimi lépe než loni s herci Národního divadla. Snažil jsem se odvést dobrou práci a rozhodně jsem to neodflinkl, i když to šlo poměrně rychle. Mám z té práce radost a kéž se to líbí, já totiž strašně špatně snáším porážku. Když ne, prosím, nenadávejte. Když potlesk, tak ne na mé tváře.“
Narodil jste se 13. května 1935 v Praze, jako jeden z dvojčat, byl jste ten první nebo druhý? „Já jsem se samozřejmě narodil druhý, prý asi o 5 minut, ale není vyloučené, že to zamíchali a já jsem úplně někdo jiný. Ale to se moc nestává. Porod proběhl dobře, akorát se tenkrát nevědělo, že to budou dvojčata. Matka byla venkovská žena a tento porod byl jejím druhým, před námi měla už jednoho nemanželského syna, před 10 lety. Brácha Karel byl ve všem vždycky lepší i jako sportovec. Jezdil háčka na kanoi. Kolikrát já už jsem brečel a lehal si na loď. Škoda, že se to takhle změnilo, v našem klubu vodních sportů dlouho čekali s naší lodí, co jsme na ní vyhrávali, že si ještě jednou přijdeme spolu zapádlovat. K tomu nikdy nedošlo a už ani nedojde.“ Je vám 74 let, ale vypadáte na pětapadesát? „Lidé to říkají, že vypadám mladší, ale taky menší, než v televizi. Mezi námi, ono padesát nebo sedmdesát je úplně jedno. Je to zkrátka za zenitem.“ Říkal jste, že denně sportujete. „Ještě asi před 10 lety jsem chodil běhat při 30 stupních a chtěl jsem vědět, zda to vydržím. Teď běhávám 3-4 km, protože cvičím venku, tak když je chladno, nejdříve běhám, pak zvedám činku, dělám kliky (dnes jsem jich udělal podle svého věku 74), přitahuji se na hrazdě, občas dám nějakou tu vzklopku, toče. Pokouším se o stoj na rukou, protože se připravuji na nový pořad v televizi a rád bych ho tam předvedl. To je jen otázka cviku ne síly. Někdy taky s bývalými mistry republiky ve vzpírání ležíme na lavici a děláme benčpresy.“ Kanoistika byla váš první sport? „Sportovat jsem začal, když skončila válka. Chodil jsem do Sokola. Tam mě to bavilo, třeba šplhat. Jednou, když jsem jak veverka vylezl až nahoru, tak se tyč vyhákla. Naštěstí jsem se chytil té vedlejší, jinak bych spadl na parkety. Ačkoli jsem měl zřejmě nadání ke gymnastice, zkrátka tam nebyl nikdo, kdo by si mě vzal do parády, a tak jsem začal vážně s gymnastikou až po vojně. S bratrem jsme nejvíc chodili do Klubu vodních sportů. Prvním našim trenérem byl Jiří Pecka, stříbrný medailista z olympijských her 1948 v Londýně. Gymnastiku jsem krátce trénoval s Aloisem Hudcem, olympijským vítězem z Berlína 1936, ale ten mi tenkrát řekl, že kanoistika by se měla zakázat, pro jednostranné zatížení. To mě jako šestnáctiletého kluka urazilo, a tak jsem toho nechal. Taky jsem trénoval s Ferdinandem Danišem úspěšným olympionikem v gymnastice, do doby než se zranil. Měl úžasnou postavu, vypracovanou, něco jako teď kulturisté.“ Jaké gymnastické nářadí jste měl nejraději? „Ze cvičení jsem měl nejradši bradla, tam jsem válel. Na hrazdě jsem běžně dělal veletoče, ale
nějakou zvláštní technikou, a tak jsem neměl moc dobré výsledky. V té době tehdy všichni vzpírali, tak jsem se dal taky na vzpírání. Dělali se hlavně nadhozy. Zvedl jsem 105 kg a vážil pod šedesát. Dneska je to k smíchu, protože to zvedají dorostenci, ale tenkrát to byl docela slušný výkon.“ Měl jste nějaké sportovní zranění? „Jednou jsem švihnul nohou vzhůru tak, že jsem do něčeho nahoře kopnul a zlomil jsem si malíček. To je moje jediné zranění ve sportu.“ Proč jste se nedostal do ATK na vojnu. „Tenkrát se na vojnu do ATK dostali o rok starší dva naši kamarádi a dodnes si pamatuji na ta trička s nápisem a trenky se žlutým lampasem. Nás nevzali buď proto, že naše výkonnost nebyla dobrá, neboť dříve se dbalo na třídní původ a náš otec byl bankovní ředitel. Ale to jsou možná jen takové výmluvy, kdyby. Když jsme se vrátili z vojny, tak samozřejmě dva roky bez jezdění na kánoi bylo znát.“
O fotografování Kdy jste začal fotografovat a jak jste se k tomu dostal? „Já jsem vyučený fotograf. Na začátku padesátých let trval učební obor dva roky.“ Jaký byl váš první fotoaparát? „První fotoaparát byla taková bednička za dolar Baby Brownie Kodak. Nebyl jako dnešní fotoaparáty, žádné zaostřování, prostě jsem tam vložil film, zmáčkl to a fotka byla na světě, tak jsem to dělal do roku 1963. Později jsem ho vydražil ve Francii, už se stejně do něho filmy nevyrábí a tak alespoň byly peníze na charitu. První „opravdový“ fotoaparát jsem dostal od mé ženy – Flexaret 6×6 a pracuji s ním dodnes. Vaše sportovce jsem ale fotil digitálním přístrojem Canon EOS 5D. Přece roztomilému panu Kosteleckému nemůžu říct, přijeďte znovu, já jsem to blbě vyvolal. Digitální technikou jsem začal fotit před dvěma roky. Nechápu, jak jsem se mohl tak dlouho štvát se starobylým způsobem negativ-pozitiv, byla to ztráta času.“ Do kalendáře jste fotil sportovce před typickou „zdí“ charakteristickou pro vaši tvorbu. Kdy jste jí objevil? „To jsem v roce 1972 dostal starý byt, v něm jsem prožil 7 let. Na zdi byly skvrny, praskliny, plíseň a jedno okno do světlíku. Když jsem před ním začal fotit, tak jsem ještě přimaloval pruhy na roletu. Tohle místo ještě je, ale já jsem se ho už musel zhostit. Přesnou repliku jsem si pak nechal udělat v bytě u mé přítelkyně, malbu, okno, podlahu, ale s přítelkyní jsem se rozešel. V současné době mám „zeď“ na čtyřech místech. Tady je jedna (místo, kde v současné době Saudek bydlí), ale ještě není moc dobře udělaná.
Druhou mám v paneláku, další na venkově a poslední v atelieru, tam je nejlepší.“ Neměl jste někdy problém, že fotíte odvážné fotografie? Trochu se obávali i naši sportovci jestli se nebudou muset svléknout? „Já nikoho nenutím, aby se svlékal. To se nesmí. Je to v podstatě násilí. Za poslední rok jsem fotografoval 112 lidí plně oblečených. Nahota je závratně krásná, ale při jejím spatření nejsme schopni se soustředit na nic jiného. Je tedy správně, že jsme většinu času oděni. Fotografuji všechno. Krajiny, květiny, pusté ulice, zvířata. Nazí lidé představují asi tři procenta mého díla, ale kupodivu jsou nejvíce vyžadovaní.“ Fotíte hlavně ženy, ale i sebe. Proč? „Chlapi jsou stydlivější než ženy. Svléknout sám sebe mi nečiní nejmenší problémy. Na druhé straně přiznávám, že pokud jsem byl mlád a měl vypracovanou figuru, při focení aktů jsem se styděl. Když ty fotky, které jsem tenkrát nenáviděl, vidím dnes, tak se mi líbí. Teď jsem zestárl, vypadám pod psa, ale přestávám se stydět. Za deset let budu nadšený z fotek, které se udělají nyní, protože zase budu vypadat mnohem hůř.“ Existuje něco, co byste nikdy nefotografoval? „Nikdy bych nefotografoval ve válce, lidi umírající nebo mrtvé, všechny ty výjevy, o kterých nechceme slyšet.“ Poslední dobou vystavujete i své obrazy. Co vás inspiruje k malování? „Malovat opravdu neumím, a proto maluji jen své fotografie. Na fotky někoho jiného bych si netroufl, protože bych to považoval za krádež.“ Jak takový obraz vzniká? „Fotku si promítnu na překližku, omaluji její kontury a pak se snažím namalovat její věrnou kopii. Je to velmi neumělé, ale já mám své obrazy rád. Některý obraz mám hotový za hodinu, jiný za osm.“ Co plánujete do dalších let? „Nekonečné blaženství. Pořád samozřejmě sním o úspěchu. Spousta starých lidí se vzdala myšlenky, že by se ještě mohli proslavit. Vím, že to je hodně pošetilé, ale zároveň to je silný motor, že pořád ještě sním o tom, že bych se mohl stát v této zemi populárním.“ Vždyť jste známý a populární po celém světě. „To je fajn, pak ale jdu ven nakupovat, potkám dvě báby, které mi za zády řeknou, že právě prošel ten sprostý fotograf. Chtěl bych se proslavit i doma, proto jsem si ke jménu napsal Jan Saudek, fotograf český.“ | Text: Ivana Roháčková Foto: Ivana Roháčková a Josef Louda
PROČ JE
dukla sport
parašutismus
T
ASO DUKLA parašutismu úspěšný
Tuto otázku mi položil ředitel ASC DUKLA Jaroslav Priščák na poradě Dukly a já chtěl hned odpovědět. Přece proto, že Prostějov je odjakživa líhní českých parašutistických es, vždy tomu tak bylo. Než jsem stačil promluvit, tak mě zastavil a řekl: „Neodpovídej teď, napiš o tom do DuklaSportu“. Na tuto otázku není jednoduchá a jednoznačná odpověď. Vycházím ve své úvaze z nezpochybnitelného faktu, že parašutisté Dukly jsou prakticky po celou dobu existence armádního sportovního oddílu úspěšní v mezinárodním měřítku. Úspěchem zjednodušeně označuji medailová umístění jednotlivců a družstva armádní a státní reprezentace na významných mezinárodních soutěžích, zejména mistrovstvích světa, Evropy a vrcholných armádních soutěžích CISM. Doma měli prostějovští parašutisté konkurenci jen po dobu, kdy existovaly v aeroklubech a návazně pak ve státní reprezentaci srovnatelné podmínky v přípravě, to znamená někdy do poloviny osmdesátých let. Rozhoduji se, že se zkusím zeptat těch nejpovolanějších, kteří
dukla sport
parašutismus 19
18 parašutismus
existence oddílu bylo nepochybně nejednou motivem k dosažení nejvyšších cílů. Za zásadní je možno považovat i to, že existoval kontakt se světem – bez něj by docházelo ke stagnaci a zaostávání.
… a ASO Dukla dnes Současný tým parašutistů Dukly dokáže opět přes výrazné individuality pracovat kolektivně a stejně tak hodně záleží na kvalitním zabezpečení tréninkového procesu a organizaci logistického zabezpečení. O tyto činnosti se dnes stará tým složený ze dvou trenérů, dvou techniků, správce objektů a tajemníka. Role vedoucího staršího trenéra přechází spíše od trenérské činnosti k činnosti špičkového manažera. Otázkou zůstává jaký je dnešní zájem mladých lidí o vrcholový sport? Kolik jsou schopni tito mladí lidé věnovat času a úsilí pro případný úspěch, který se může dostavit možná až za patnáct let? Jsme nyní schopni nahradit starý a osvědčený systém středisek mládeže výběrem z úzkého okruhu případných zájemců o parašutismus? Ukončení vojenské základní služby v roce 2004 se stalo přelomem v systému výběru a výchovy nových parašutistů. Armádní sportovní oddíl DUKLA parašutismu sám převzal funkci, kterou dříve plnila juniorská střediska vrcholového sportu mládeže. Tato nová role je velmi obtížná.
seskoků. Troufám si tvrdit, že družstvo drží světový primát v počtu seskoků bez tragické nehody. Tato skutečnost paradoxně dokazuje, že i tak vysoce riziková činnost, jakou jsou seskoky padákem, může být bezpečná. Bez vytvoření podmínek pro činnost, hlavně ze strany nadřízeného ASC DUKLA, Aeroklubu ČR a města Prostějov, široké spolupráce a pochopení mnoha zainteresovaných by nebylo velkých úspěchů „made in DUKLA parašutismu…“|
Hledání následovníků
stáli u vesla českého parašutismu – Ivana Hošša, Jaroslava Šlambora, Josefa Pavlaty, Jiřího Blašky a současného vedoucího staršího trenéra Jiřího Šafandy. Úspěch je vždy výslednicí řady faktorů, dlouhodobé úspěchy parašutistů nemohou být výjimkou. Základem jsou lidé a podmínky.
Trochu historie Po celou dobu fungování oddílu se dařilo, převážně na základě zkušeností, vybírat a angažovat sportovce, kteří měli fyzické a zejména psychické předpoklady se s nároky jednotlivých disciplín vyrovnat. Za samozřejmou podmínku byla považována velmi silná vnitřní motivace každého jednotlivce, která zahrnovala vztah k seskokům padákem hraničící mnohdy až s fanatismem, skloubená se stanovením si vysokých cílů. I při relativně nízkých počtech sportovců se podařilo v týmu vždy udržet konkurenční prostředí, a to bez
zásadních vedlejších negativních dopadů na vztahy v kolektivu. Obrovskou výhodou byl možný výběr vhodných sportovců cestou základní prezenční služby ze široké základny bývalého Svazarmu a středisek vrcholového sportu Příbram a Lučenec, kde se učili skákat mládežníci od patnácti let věku pod taktovkami trenérů a instruktorů. Velmi důležitá byla skutečnost, že se cíleně vytvářela atmosféra kooperace a sportovci se významně podíleli na technickém vývoji padákové techniky. Svoji roli vždy hrála i známá česká kreativita v hledání alternativních způsobů simulace tréninku mimo seskokovou činnost. Vedení týmu pak muselo prokazovat organizační schopnosti nejen při zabezpečení sportovní přípravy, ale i při zajišťování materiálně – technických podmínek a opakovaně i schopnost čelit tendencím k likvidaci oddílu. Bez potřebného entuziasmu by již oddíl pravděpodobně neexistoval. Příkladem může být situace po železničním neštěstí v Bulharsku v roce 1972, kdy zahynul prakticky celý elitní kádr oddílu. Dokázat oprávněnost
O výběr mladých adeptů začal systematicky pečovat trenér Jan Wantula. Oslovil prezentací žáky sportovních tříd v Prostějově, vyhledal mladé nadějné parašutisty v parašutistických klubech z celé republiky a tak postupným výběrem získal třináct perspektivních mladých sportovců, kterým byl s finančním podílem ASC DUKLA, Aeroklubu ČR a města Prostějov dán stejný základ jako bývalým členům středisek vrcholového sportu, nebo vybraným vojákům základní služby působícím v předchozích letech v Dukle jako líheň nových sportovců. Na tréninkových soustředěních mají pak tito mladí sportovci možnost pozorovat při společném tréninku vynikající parašutisty světové extratřídy – Jirku Gečnuka, Jindru Vedmocha, Libora Jirouška, Čestmíra Zítku a získávat od nich tak cenné zkušenosti. Čas ukáže, jestli dnešní mladí ze sportovního družstva juniorů budou mít odvahu a motivaci doplnit parašutistickou elitu Dukly, jejíž věkový průměr na letošním mistrovství světa výrazně přesáhl třicet let. Lidé maximálně zapálení pro věc s dostatečnými předpoklady jsou alfou úspěchu značky ASO DUKLA parašutismu. Omegou pak lze označit podmínky. Vždy se dařilo a daří, byť s výpadky, zabezpečovat stěžejní seskokovou přípravu v objemech zajišťujících kvalitu výkonů. V praxi to znamená zejména zajistit leteckou techniku, což nebylo, není a nikdy nebude jednoduché. Totéž platí i o padákové technice. Vždy byla a je k dispozici konkurenceschopná. Velmi důležitým faktorem psychického zdraví týmu s pozitivním dopadem na výkonnost je fascinující bilance dosažená v bezpečnosti provádění
Text: Vladimír Ganzar Foto: ASO DUKLA parašutismu
Čtvrt století v diskařském kruhu
osobnost
Od házené k atletice Rodištěm Imricha je obec Ohrady u Dunajské Stredy, kde se narodil 14. dubna 1955. Tam také začínal se sportem, ale nebyl to fotbal, jako u většiny kluků, ale házená. Jeho velkou zbraní byla strašná „pecka“ v ruce. Byl to střelec k pohledání. „Jednou, ještě v dorosteneckém utkání, jsem nastřílel v Trhovém Mýtě 28 gólů. Tehdy jsme vyhráli 32:3, ale také jsem míčem zlomil brankáři o tyč jeho branky nohu, v sádře skončilo i několik prstů dalších soupeřů,“ vybavuje si Imrich v paměti i po mnoha letech. K atletice ho přivedl v sedmdesátém roce učitel Juraj Matúš, který ho poslal na závody mládeže do Dunajské Stredy. Otočku sice ještě neuměl, ale jednou máchl rukou a dorostenecký disk o váze 1,5 kg letěl na značku 31,14 m. To stačilo na vítězství. Také skákal do výšky a vrhal koulí. Ale tuhle disciplínu neměl moc rád, od ní byl pořád špinavý krk. Imrich byl při vedení svých atletických výsledků nesmírně pečlivý. První výkony dvoukilovým diskem jsou z roku 1972, tehdy hodil 44,42 m a o rok později už 48,22 m. Za tento výkon dostal pozvánku na dorostenecké mezistátní utkání do Švédska. Bylo to pro něj trochu složité. Neuměl česky ani slovensky, a tak mu pan farář dopis přeložil do maďarštiny. „Mamka mi koupila dvoje bílé trenýrky a vyrazil jsem do Prahy. Že si mám přivézt i adidasky tam nebylo a ni jsem žádné neměl. Moje č. 12 na Atletickém svazu také neměli. Byl jsem rád,
že mi boty půjčili až Švédové. Byly to krásné adidasky na házení diskem a já sliboval, že až na ně budu mít, že si je také koupím,“ přiznává se Imrich.
Z Bratislavy do Prahy Po odchodu na učiliště Slovnaftu do Bratislavy ho jeden z učitelů poslal na trénink Slávie SVŠT a teprve tam začal pořádně trénovat. Když Imricha nevzali do Dukly Banská Bystrica, kam ho nechtěl trenér Pataky a nechtěl ho ani trenér Čihák v Rudé Hvězdě Praha, tak k 1. říjnu 1974 narukoval na Julisku k trenéru Miroslavu Vlčkovi. „A nebylo to pro mne snadné. Nikomu jsem Praze nerozuměl. Když po mně v přijímači chtěli abych se plížil, tak mi to nejdřív museli ukázat. Moc mi pomáhal Tomáš Babiak, oštěpař z Komárna, později trojnásobný čs. rekordman a hlavně trenér pan Vlček. To byl v Praze můj druhý táta. Byli jsme dobrá dvojka, naučil mě diskařské základy, byl výborný psycholog a dokázal atleta skvěle připravit na závody. Nic mi nezakazoval. Když jsem si před velkými závody stěžoval, že nemohu spát, tak jsme zašli na dvojku bílého. To byl můj nejlepší prášek na spaní. Trenér musel také dávat pozor jaká slova mě kluci učí, většinou to moc slušné nebylo.“ Ale češtinu Imrich zvládnul a potom vystudoval i FTVS. Tam mu dělalo největší problém plavání
a skok o tyči. „Při plavání bylo problémem přestat máchat rukama, to jsem se svými 120 kily hned šel ke dnu. V atletice jsem se pral s tyčkou. Osobák mám ze zápočtu 255 cm. Skákal jsem stylem – prapor. V desetiboji jsem nasbíral za překážky, tyčku a 1500 m jen 1674 body. Ztrátu jsem vždy dohonil v disku. Tam mi výkon kolem 1000 až 1100 bodů. vždy stačil abych atletiku splnil na jedničku,“ pochlubí se Imrich i dnes.
Roky rekordů a medailí V Praze při ME 1978 převzal po olympijském vítězi Ludvíku Daňkovi pozici československé diskařské „jedničky“ a hned stanul na bronzovém stupínku za výkon 64,66 m. Dál hodili jen slavný Němec Lars Riedel a Fin Markku Tuokko. Za dva roky si přivezl z moskevské olympiády ještě cennější medaili – byla stříbrná. Za vítězem, domácím Viktorem Raščupkinem, mužem, který před Hrami ani po nich nic velkého nevyhrál, zaostal o pouhých 26 cm. Imrich Bugár i v dalších letech potvrdil pozici nejlepšího diskaře světa. Už dva roky po olympiádě vyhrál v Aténách evropský šampionát, měl však „namále“. Po lijáku nezačal slavně, ale po třech pokusech se chytil. V poslední sérii ho přehodil náš druhý reprezentant Gejza Valent, ale po milimetrovém přešlapu ukázal rozhodčí červený praporek a Gejza byl až šestý.
Imrich Bugár držitel olympijského stříbra, mistr světa, mistr Evropy, 15násobný domácí mistr – 457 závodů v dresu Dukly
1/ Imrich Bugár s Romanem Šebrlem 2/ S trenérem Miloslavem Vlčkem na Setkání jubilantů 2006 3/ Rozlučkový závod Imricha Bugára na Julisce 17. září 1995
1
Zlato z Helsinek – rána z Moskvy Za rok, při I. mistrovství světa v Helsinkách, však naše dvojice dokázala, že je nejlepší na světě. Imrich vyhrál (67,72 m) před Kubáncem Delísem a Valent byl třetí. Po velkém helsinském úspěchu celé československé atletiky se všichni připravovali na olympiádu v Los Angeles. Ale rok 1984 byl velkým zklamáním celého světového sportu. Moskva rozhodla, že se do Ameriky nepojede a poslechly i satelity SSSR s výjimkou Rumunska. Byla to strašná rána pro sportovce, kteří se chystali, že právě v roce 1984 vyvrcholí jejich dlouholetá sportovní dřina. Mnozí, mezi nimi i Imrich Bugár, v Los Angeles startovali pár měsíců před termínem Her. Vedení ČSTV, kam byl po zájezdu do Kalifornie Imrich Bugár předvolaný, se naivně snažil vysvětlit, že tam našim sportovcům žádné nebezpečí nehrozí a jediná „protisovětská“ provokace snad mohla být reklama na vodku. Dokonce tvrdil, že si cestu do Ameriky sám zaplatí, ale to bylo zcela zbytečné. Vše už politici v Moskvě dávno rozhodli. Zklamaný Bugár byl při olympijské atletické „truc olympiádě“ v Moskvě až pátý, což se vedení našeho ČSTV vůbec nelíbilo.
Text: František Macák Foto: František Macák, Ivana Roháčková a archiv Imricha Bugára
2
3
Cesta kolem světa V příštím roce se vydaly špičky světové atletiky na Světový pohár do australské metropole Canbery. Tým Evropy tam letěl obvyklou cestou přes Asii, ale zpět se vracel přes exotickou Havaj a severoamerický kontinent. Byla to opravdu cesta kolem světa. Imra moc rád vzpomíná právě na pár hodin strávených na Havaji i když vzpomínka dodnes trochu bolí. „Cesta z Canbery do Honolulu byla jedním z nejdelších dnů jaké jsem prožil. V pondělí večer jsme opustili australské hotely a ještě ten samý den jsme byli za 9 hodin na Havaji. Hned jsme utíkali k vodě. Na slavných plážích jsem chtěl všechno vyzkoušet. Moc jsem byl zvědavý, jak zvládnu jízdu s prknem na havajských vlnách. A vzpomínka dodnes bolí. Co já dostal od toho dlouhého prkna ran a stejně jsem se na něj za dvě hodiny nepostavil ani na vteřinu a to jsem ještě byl odřený a plný modřin. Jako zátěž jsem si potom přibral Helenu Fibingerovou, ale to jsme zase šli ke dnu. Škoda, že se mnou nikdo nechtěl zajet do Pearl Harboru. Strašně mě to zajímalo. Teď už to asi nestihnu,“ posteskl si Imrich Bugár.
Dukle zůstal věrný Do rubriky úspěchů si Imrich zapsal i 15 domácích mistrovských titulů. Svoje tréninkové deníky cí i vvýkony si pečlivě vedl. Celkem v dresu Dukly absolvoval 457 závodů. Nastupoval s osobním rekorso dem 51,38 m, 60 m přehodil poprvé v r. 1977 při de
Rošického memoriálu, 70 m o 6 let později ve španělské Zaragoze. Ze svých šesti československých a českých rekordů překonal tím prvním (67,44 m) rekord Ludvíka Daňka. Ten šestý má hodnotu 71,26 m (1985), jeho dějištěm bylo americké San José. Dodnes je tento výkon nepřekonaným českým rekordem. K velkým úspěchům patřilo i vítězství v Grand Prix IAAF. V roce 1985 byl prvním mužem světových tabulek a doma byl zvolen kapitánem československé atletické reprezentace. Žezlo převzal od koulaře a později trenéra, také atleta Dukly Praha, Jaroslava Brabce. Poslední závod absolvoval Imrich Bugár na domácí Julisce 17. září 1995 v rámci atletické extraligy. Prohrál jen s Liborem Malinou a za výkon 55,44 m nasbíral pro svoji Duklu poslední extraligové body. Potom ještě trénoval talentované diskaře Marka Bílka i Stanislava Kováře a dokonce již v roce 1992 pomáhal v Barceloně Robertu Změlíkovi při jeho cestě za olympijským desetibojařským zlatem. S trenérskou profesí se brzo rozloučil a začal pracovat v referátu zahraničních sportovních styků ASC DUKLA, kde pracuje i dnes. Také je místopředsedou Českého klubu olympioniků Věčně usměvavý Imrich Bugár navždy zůstane jednou z největších osobností československé atletiky, uznávaným mistrem světových diskařských kruhů i chloubou našeho vrcholového armádního sportu.|
Imrich Bugár
dukla sport
JEDNÍM Z NEJSLAVNĚJŠÍCH DISKAŘŮ HISTORIE DISCIPLÍNY, KTERÁ SE NESMAZATELNĚ ZAPSALA DO ZLATÉ KNIHY NAŠÍ ATLETIKY, JE IMRICH BUGÁR, SPORTOVEC DODNES SPJATÝ S DUKLOU PRAHA. JEHO CESTA NA JULISKU NEBYLA DLOUHÁ. „BUGYHO JSEM JAKO ÚSTŘEDNÍ TRENÉRKA VRHŮ SLEDOVALA UŽ OD DOROSTU. NA ATLETICKÉM SVAZU JSME VĚDĚLI, ŽE V BRATISLAVĚ VYRŮSTÁ STATNÝ CHALÁN, ZE KTERÉHO BY JEDNOU NĚCO MOHLO BÝT,“ VZPOMÍNÁ I PO LETECH DANA ZÁTOPKOVÁ.
dukla sport
osobnost 21
20 osobnost
Primát Boženy Šrámkové
Házenkářské podhoubí
V knize rekordů je jako první po zrodu FSFI v roce 1921 (mezinárodní federace ženských sportů) uvedeno jméno Boženy Šrámkové, která vytvořila v Praze na Štvanici nejlepší světový výkon 25,01 m. Tehdy se ještě sčítaly výkony levou a pravou rukou. Za dnes neoficiální světový rekord byl však označen delší ze dvou výkonů, většinou pravačkou. Potom je v rekordní listině bez oficiálního uznání zapsáno ještě pět výkonů dalších Češek. Oficiálního punce se dočkal až hod Marie Janderové (Mor. Ostrava – 1924) 27,24 m.
A teď trochu vážněji. Kde se vzalo tolik českých premiantů a především premiantek v disciplíně u nás zdánlivě neatraktivní? Není bez zajímavosti, že většina našich oštěpařek, ale i Jan Železný, měli házenkářské základy. Prostě s „peckou“ v ruce se musí člověk narodit, to nelze natrénovat. Od Boženy Šrámkové přes Danu Zátopovou až k Janu Železnému vám jejich vrstevníci potvrdí, že byli obávanými střelci. Dana Zátopková to v roce 1949 dokonce dotáhla jako kapitánka Slovácké Slávie až k titulu mistryně ČSR.
Dana Zátopková a skandinávské geny
A co si o českých oštěpařských genech myslí trenér Dukly Rudolf Černý, muž který se významně podepsal pod úspěchy Barbory Špotákové? „V těch skandinávských genech to asi nebude, jak vymyslel Emil. A opravdu těžko najít nějaké zaručené vysvětlení. Oštěp není ani rychlostní, ani silovou disciplínou. Tam najdete od všeho něco. Samozřejmě rychlost, ale ne jak od Bolta, ani sílu koulařských medvědů, či obratnost čínských gymnastek vrcholoví oštěpaři nepotřebují, spíš od každého něco. Oštěpaři potřebují především šikovnost a chytrost a pod tím je schována řada vlastností, kterými Češi oplývají. Samozřejmě nezbytnou podmínkou úspěchu jsou i tréninkové příležitosti a možnost k rozvoji přirozeného talentu, bez kterého se žádný vrcholový sportovec neobejde. Právě Dana Zátopková se v DuklaSportu přiznala, jakým impulsem pro její výkonnost byl kdysi přestup do Dukly. A Jan Železný
Potom český oštěp čekal až na Danu Zátopkovou a její světový rekord 55,73 m ze Strahova v roce 1958. Tento rekord vydržel sice jen necelé dva měsíce, ale dodnes se chlubí jedním primátem. Je to poslední ženský rekord dosažený dřevěným oštěpem. Všechny další byly již vytvořené kovovým, nebo umělohmotným náčiním. Už tehdy se občas diskutovalo, proč v ryze skandinávské disciplíně se právě na Moravě našla oštěpařka, která vyhrála olympiádu, mistrovství Evropy a pokořila světový rekord. A byl to „koumák a šprýmař“ Emil Zátopek, který našel vysvětlení nejen pro medaile a rekordy, ale i na Moravě neobvyklé jméno Ingr. „To má na svědomí třicetiletá válka,““ mudroval Emil Zátopek. „Na Moravu se určitě zatoulali Švédové, naše děvčice se jim zalíbily a vysvětlení je jasné. Jen to chvíli trvalo, než ty skandinávské geny vyšly najevo.“ Je to čistě zátopkovské úsměvné vysvětlení, ale jak pod něj zahrnout o desítky let později jména Špotáková či Železný? Škoda, že tady dy už Emil není, ten by jistě našel el zaručeně „přesvědčivé“ vědčivé“ vysvětlení. vysvětlení ysvětlení.
Muži v oštěpařském pozadí
1
2
1/ Dana Zátopková 2/ Bára Špotáková 3/ Bára Špotáková s trenérem Rudolfem Černým
1
i Bára Špotáková si po desetiletích rovněž nemohou vynachválit podmínky v armádním celku na Julisce.“ Nehledejme tedy oštěpařské geny pro celou českou republiku, ani zaručený recept na světovost, či „výrobu světových rekordmanů“. Ten neexistuje. Čas od času se však sejdou osobnosti schopné dosáhnout díky své genetické vybavenosti, pracovitosti, šikovnosti, chytrosti a tréninkovým příležitostem světových výsledků. Setkání Báry Špotákové, trenéra Rudolfa Černého a Dukly vytvořilo ideální podmínky pro zrod světové rekordmanky a olympijské vítězky, české hrdinky olympijského klání v Pekingu. |
2
3
3
Oštěp – parádní česká atletická disciplína p ína Od Boženy Šrámkové k Daně Zátopkové, Janu Železnému a Báře Špotákové
4 1/ Jan Železný v Dukle Banská Bystrica 2/ Rudolf Černý 3/ Barbora Špotáková, Dana Zátopková a Jan Železný 4/ Jiří Šimon Text: František Macák Foto: Ivana Roháčková a archivy Jiřího Šimona a ASC DUKLA
Každá disciplína, oštěp nevyjímaje, měla v minulosti a má i dnes, řadu trenérských érských osobností pomáhajících nenápadně vývoji disciplíny i celé atletiky. A nemusí musí to vždy být jen trenéři světových rekordmanů a olympijských vítězů. Český hod oštěpem má svého velkého muže v pozadí v doc. PhDr. Jiřím Šimonovi, CSc. Dlouholetý vedoucí katedry atletiky FTVS UK patřil od 60. lett také k předním trenérům mnoha našich rekordmanů (Adamec, Segeťová) i dalších alších reprezentantů. Snad ještě významnější byla jeho činnost vědecko-metodická. dická. Předkládáme čtenářům DuklaSportu jen krátký výňatek z jeho poslední práce. e.
Klíčový podíl realizačních týmů na špičkových výkonech českých oštěpařů Špičkové výkony českých oštěpařů a oštěpařek, reprezentované především úspěchy Dany Zátopkové, Jana Železného a Barbory Špotákové, lze posuzovat také z pohledu, že se jedná o výsledek spolupráce českých a slovenských realizačních týmů. Ty zde působily od šedesátých let a měly za cíl vytvořit schopné kolektivy závodníků a trenérů a zvýšit výkonnost. Domnívám se, že je na místě určité srovnání mezi výsledky v atletice a v ledním hokeji. Tehdy spolupráce mezi českými a slovenskými trenéry byla výrazem velkého přátelství a také přiměřené sportovní rivality. Od slovenských kolegů jsme mohli získávat jejich zkušenosti vycházející z přirozeného pohybu dětí na vesnici, kdy slovenští atleti byli vůči českým nadaní dynamikou a citem pro pohyb. Slovenští trenéři pomáhali vytvářet „buňky“ oštěpařů. Nejznámějším centrem byla Dukla Banská Bystrica. Velmi dobře spolupracovaly obě katedry atletiky – FTVS a FTVŠ. Já jsem se hodu oštěpem věnoval více než čtyřicet let. Při nástupu na katedru atletiky, kdy jsem střídal biomechanika doc. PhDr. Arne Nováka, jsem si předsevzal přispět k vybudování české oštěpařské školy, která by odpovídala naturelu našich sportovců. Rozhodl jsem se pro vytvoření jisté kompilace zahrnující praktické zkušenosti nejlepších oštěpařských škol v okolí. S dalšími dvěma kolegy, Josefem Dušátkem a Milošem Vojtkem, jsme se vypravili do sousedních států. Dušátko zavedl poprvé do tréninku posilovací cviky s činkami a byl považován za jakousi vůdčí osobnost českých oštěpařů. Naše trojice se zúčastnila několikatýdenního výcvikového tábora v Polsku, kde byla na programu kondiční příprava. Tehdy Polsko vynikalo řadou světových oštěpařů, jakými byli např. Janusz Sidlo a Jan Kopyto. Charakteristickou oštěpařskou školu měli v té době Maďaři. V jejím čele stál profesor Jenő Koltai, děkan budapešťské vysoké tělovýchovné školy. Od něho jsme získali řadu poznatků o variantách maďarské techniky. Právě její prvky se uplatnily
v technice Jana Železného (rotační způsob působ odhodu, vícekrokový rytmus). Další, kdo nám poskytnul nové informace, mace, byl trenér Valentin Mazzalitis, děkann fakulty tělesné výchovy v Rize a trenér Janise anise Lusise, jediného lotyšského držitele všech šech tří olympijských medailí (bronz na OH v Tokiu v r. 1964, zlato v Mexico City v r. 1968, stříbro v Mnichově v r. 1972) a vynikajícího cího technikáře. Představitelem finské školy, který se s námi nezištně podělil o zkušenosti z tréninkové kové práce, byl Jorma Kinnunen, stříbrný z OH v Mexico City (1968). Vyprávěl, že jako sedlák dlák neměl na trénink mnoho času, nejdříve musel usell posekat obilí. Ačkoliv byl menší postavy, kolem 174 cm, výkonnost měl 82 m. Byl nesmírně írněě silný a pružný. Po každém povedeném hodu oduu provedl přemet na trávě. S ním byl ve dvojici jicii další vynikající oštěpař, Pauli Nevala, olymm-pijský vítěz z Tokia (1964), také s výkonností st í 82 m. Finové oproti našim oštěpařům dispononovali velkou výbušností, pružností odrazu. Další škola, která měla být začleněna do naší ašší kompilace, byla německá. Zúčastnili jsme me se nejméně dvou stáží v Německu a zaznamee enali, co Němci dělají. Německo mělo už tehdy d dy vynikající oštěpaře a oštěpařky, např. Ruth t th Fuchsovou, dvojnásobnou olympijskou vítězku k ku z Mnichova (1972) a Montrealu (1976). Z němecc cké školy vzešli držitelé světového rekordu před edd úpravou těžiště oštěpu – Uwe Hohn (104,80 m z r. 1984) a Petra Felkeová (80,00 m z r. 1988). Vedle práce na metodice bylo důležité stmeloo-vat kolektiv trenérů. Typickou vlastností Čechů hůů je hravost a zvídavost. Hod oštěpem patří mezi ezii technicky velmi složité disciplíny. Hod oštěpem em m je velmi složitý jev, k jehož pochopení jsou nutné tnéé poznatky z různých vědních oborů, jako je anatotomie, fyziologie, biomechanika, psychologie. Bez těchto znalostí nelze sportovní výkon na úrovni vni tvořit. Hod oštěpem je disciplína, která má u nás silnou tradici. Věřím, že má i předpoklady k dalšímu ímu rozvoji. |
český oštěp
Hledání genů
Fantastický závěr oštěpařské soutěže žen v pekingském Ptačím hnízdě a světový velerekord Báry Špotákové v posledním závodě sezony při Světovém atletickém finále ve Stuttgartu vyzvedly právě oštěp opět mezi nejslavnější disciplíny české atletiky. Hod oštěpem žen i mužů má dnes světové rekordmany z jediné země a je dnes v naší žurnalistice nesmírně populárním tématem. Tvář sympatické Barbory Špotákové najdete i na titulních stranách časopisů, které o této disciplíně a mnohdy ani atletice dosud nenapsaly ani řádek. Se jménem kandidátky na titul české Sportovkyně roku se znovu rozzářila i jména jejich předchůdců: Dany Zátopkové a Jana Železného, kteří jsou rovněž v listině IAAF – Světové atletické federace – zapsáni mezi světovými oštěpařskými rekordmany. A přitom při podrobném studiu dějin oštěpu najdete ještě pět českých atletek, které byly na počátku historie této disciplíny první na světě!
český oštěp
český oštěp 23
Text: František Macák Foto: Ivana Roháčková a archiv ASC DUKLA
dukla sport
dukla sport
22 český oštěp
lyžování 25
HISTORICKÁ SEZONA ČEKÁ ČESKÉ LYŽOVÁNÍ. V DRUHÉ POLOVINĚ ÚNORA PŘIVÍTÁ LIBEREC MISTROVSTVÍ SVĚTA V KLASICKÉM LYŽOVÁNÍ. ŠAMPIONÁT SE DO STŘEDNÍ EVROPY VRÁTÍ POPRVÉ OD ROKU 1970, KDY SE ZÁVODILO VE VYSOKÝCH TATRÁCH A VŮBEC POPRVÉ SE DOSTANE NA ÚZEMÍ ČESKA. DUKLA MÁ MEDAILOVÉ NADĚJE PŘEDEVŠÍM V SILNÉM TÝMU BĚŽCŮ. NA BOJE O SVĚTOVÉ ŠAMPIONÁTY SE ALE PŘIPRAVUJÍ I SJEZDAŘI A JEZDKYNĚ V BOULÍCH NIKOLA SUDOVÁ.
lyžování
a na přelomu září a října se vrátil ve skvělé formě. Nejprve vyhrál závod Kontinentálního poháru v Oberstdorfu. Poté už vstoupil do závěrečných dvou závodů Grand Prix. V Klingenthalu skončil čtrnáctý a během letní generálky na šampionát v Liberci se dostal na skvělé páté místo. „Musím být spokojený, i když skoky nebyly úplně ideální. Kdyby mi před závodem někdo řekl, že budu pátý, tak bych nevěřil,“ pochvaloval si Janda. Co stojí za jeho vzepětím? Janda měl po nástupu reprezentačního trenéra Richarda Schallerta problémy s tréninkem nové techniky. Letos v létě se v B týmu pod vedením trenérů Davida a Jakuba Jiroutkových vrátil k tréninku dynamické síly, který mu přinášel úspěchy v minulosti. Veřejným tajemstvím jsou jeho konzultace s bývalým reprezentačním koučem Vasjou Bajcem.
Na zimu láká
Liberec
Běžecké naděje Tým trenéra Miroslava Petráska je připraven k velké show. Kolem Lukáše Bauera, vítěze posledního Světového poháru, vyrostlo kvalitní mužstvo složené ze závodníků Dukly. Jeho společné úsilí směřuje především ke štafetě, kde může reprezentace navázat na úspěchy z olympijských her 1988 a mistrovství světa 1989, kdy získaly běžkařské týmy pod vedením kouče Rázla bronzové medaile. „Na celém týmu je vidět, že chce uspět. V přípravě jsme všechno zvládli. Doufám, že se to projeví v sezoně,“ říká Petrásek. „V minulé sezoně jsme našli složení štafety a chceme medaili. Kluci si na své posty zvykli a sebedůvěra je strašně důležitá.“ Štafeta slavila úspěchy už v minulé sezoně Světového poháru. Ve švýcarském Davosu vyhrála po skvělém finiši Martina Koukala, který tehdy oslavil návrat k závodění po operaci ramene. Ve Falunu byl tým třetí, když se před něj dostaly jen dvě norské štafety. Hlavní bonus loňské zimy byla ale nová páteř štafetového týmu. Mladík Martin Jakš se osvědčil na prvním úseku, fenomenální Lukáš Bauer byl
2
Sjezdaři se zázemím
3
1
v druhé polovině klasické části schopen získat náskok. O třetí úsek se podělili Milan Šperl, který jel v Davosu, s Jiřím Magálem, jenž startoval ve Falunu. A v závěru mužstvo spoléhalo na finišmanské schopnosti Martina Koukala. „Zatím to tak vypadá, že se bojuje hlavně o třetí úsek. Ale složení štafety není jasné. Nemáme funkci náhradníka. Všichni bojují o štafetu a všichni ji mohou jet,“ říká Koukal. „Důležité je, že jsme variabilní. Neměli jsme finišmana a teď se tam daří mě. Ale Dušan Kožíšek se v závěrech taky hodně zlepšil. Já můžu jet i první úsek jako dřív. Náš tým se, bohudík, dostal do situace, že je nás šest, osm silných závodníků. Štafeta je zrcadlo naší tréninkové skupiny. Každý, kdo do ní patří, bude mít svůj podíl na výsledku.“ Závodníci Dukly ale mají naději i v individuálních závodech. Koukal se může prosadit ve skiatlonu a připravuje se také na závěrečný bruslařský maraton na 50 kilometrů, v němž už před pěti lety získal titul mistra světa. Martin Jakš se zase může dostat mezi nejlepší na klasické patnáctce. Reprezentanti zvládli přípravu bez větších problémů. Jen Jakš v závěru říjnového soustředění na Dachsteinu onemocněl. „Doktoři ho dávají do pořádku, snad bude brzy v pohodě,“ věřil Petrásek. Ženská část běžkařského družstva zatím nenašla náhradu za legendární Kateřinu Neumannovou,
dukla sport
dukla sport
24 lyžování
po mateřské pauze se však na návrat připravuje Kamila Rajdlová, která na posledním mistrovství světa v Sapporu zazářila jedenáctým místem v závodě na 30 kilometrů klasicky. Rajdlová po návratu k týmu trénuje v inviduálním režimu pod vedením trenéra Václava Korunky. „Dohodli jsme se, není to problém,“ říká reprezentační trenér ženského družstva Vladimír Pavlata.
Jandův comeback V Liberci bude velká pozornost směřovat také na představení skokanského týmu. Hlavní událostí léta bylo znovuzrození Jakuba Jandy, bývalého vítěze Turné čtyř můstků a Světového poháru. Janda získal i po dvou nepovedených sezonách podporu armádního střediska a začal tvrdě pracovat na zlepšení. Vynechal většinu závodů letní sezony
6
Lídr sjezdařského týmu Ondřej Bank začal s tréninkem později, protože se ještě zotavoval z vážného lednového zranění v Kitzbühelu, proto také vynechá úvodní závod Světového poháru v Levi. Banka ještě v polovině října trápila jizva po otevřené zlomenině, která tlačila na hranu jazyka jeho lyžařské boty. Bank si však pochvaluje nejlepší zabezpečení sjezdařského mužstva v historii. Společně s Kryštofem Krýzlem, Filipem Trejbalem a Martinem Vráblíkem ze Ski Klubu Šumperk vytvořili tým, v kterém pro všechny závodníky pracují osobní trenéři, servismani i fyzioterapeut. „Od této sezony máme tým profesionálně zabezpečený jako nikdy předtím, jako ostatní silné země. I když do ideálu bychom ještě něco potřebovali, věříme, že se to projeví i na zisku bodů ve Světovém poháru,“ řekl Bank. První zkouška čeká sjezdařský tým v listopadovém slalomu Světového poháru ve finském Levi, vrchol sezony uvidí v únoru na mistrovství světa francouzské Val d’Isere.
Sudová chce medaili Světový šampionát čeká v zimě také akrobatickou lyžařku Nikolu Sudovou. V japonském Inavaširu
7
bude mít možnost navázat na stříbrnou medaili z roku 2005. Sudová se na novou sezonu v létě připravovala v australském Jindabyne, kde se předvedla třetím a čtvrtým místem při otevřeném národním mistrovství. Její přípravu ovlivnilo zranění palce, kvůli kterému nemohla trénovat dvojné helikoptéry. Příprava na sezonu však nebyla ohrožena. Sudová se pak vydala na ledovec Zermatt, dál trénovala v Rakousku. První závod sezony ji čeká v prosinci ve francouzském Meribel.|
4
5
Text: Rudolf Vojtěch Foto: Michael Georgiev
8
1/ Nikola Sudová 2 a 3/ Nový areál skokanských můstků na Ještědu 4/ Filip Trejbal a Ondřej Bank 5/ Milan Šperl 6/ Lyžaři na kolech v italských Dolomitech 7 a 8/ Letní příprava na kolečkových lyžích
MLADÍ ZÁVODNÍCI ODDÍLU CYKLISTIKY TJ DUKLA PRAHA ZÍSKALI V MINULÉ SEZONĚ ŘADU VYNIKAJÍCÍCH ÚSPĚCHŮ. NEMALOU MĚROU SE NA NICH PODÍLEL I JEJICH TRENÉR LUKÁŠ THUN, KTERÝ V ODDÍLU PŮSOBÍ JIŽ DVA ROKY. RODÁK Z VÝCHODOČESKÉHO LANŠKROUNU POCHÁZÍ ZE SPORTOVNÍ RODINY A K CYKLISTICE SE DOSTAL PROSTŘEDNICTVÍM OTCE A STARŠÍHO BRATRA. VE SVÉM RODNÉM KRAJI ABSOLVOVAL SPORTOVNÍ GYMNÁZIUM A V LANŠKROUNSKÉM CYKLISTICKÉM STŘEDISKU VRCHOLOVÉHO SPORTU SE UPLATNIL JAKO SILNIČÁŘ I JAKO DRÁHAŘ – BYL ČLENEM KÁDRU JUNIORSKÉHO NÁRODNÍHO DRUŽSTVA, S NÍMŽ ABSOLVOVAL PĚT ZÁVODŮ SVĚTOVÉHO POHÁRU NA SILNICI, DOMA MÁ I MEDAILI Z MISTROVSTVÍ REPUBLIKY NA DRÁZE. ZÁVODNÍ ČINNOSTI ZANECHAL S NÁSTUPEM NA PEDAGOGICKOU FAKULTU UNIVERZITY HRADEC KRÁLOVÉ, KDY SE ROZHODL, ŽE SE BUDE VĚNOVAT TRÉNOVÁNÍ. JEŠTĚ V PRŮBĚHU STUDIÍ PŮSOBIL JAKO TRENÉR U JUNIORSKÉHO CYKLISTICKÉHO DRUŽSTVA PROFESIONÁLNÍ STÁJE PSK WHIRLPOOL. PO ABSOLVOVÁNÍ ŠKOLY STRÁVIL NĚJAKÝ ČAS NA TRENÉRSKÉ STÁŽI V NĚMECKU, A KDYŽ SE VRÁTIL DO ČECH, PŘIJAL NABÍDKU PRAŽSKÉ DUKLY A ZAČAL SE ZDE VĚNOVAT ŽÁKŮM A KADETŮM. I PROTO SE NÁŠ ROZHOVOR TOČIL PŘEDEVŠÍM KOLEM CYKLISTICKÉ MLÁDEŽE.
1
2 na kole, ale že je to i prevence proti všem patologickým jevům, jako jsou kriminalita či drogy. Chceme, aby děti byly zdravé a aby se sport stal přirozenou součástí jejich života.“ Jaké jsou v Dukle tréninkové podmínky? „Pro závodníky je tady bezvadné zabezpečení. Prošel jsem několika cyklistickými oddíly, tak mohu srovnávat. Chtěl bych říct, že Dukla má nejlepší zázemí, jaké jsem kdy zažil. Navíc tu vládne kolektivní duch a soudržnost.“
cyklistických úspěchů Můžete charakterizovat systém cyklistických oddílů v Dukle Praha? „Cyklistická sekce pražské Dukly je svým způsobem originální v tom, že zde máme jednak Tělovýchovnou jednotu Dukla Praha, která prostřednictvím svého oddílu cyklistiky zastřešuje sportovní centrum mládeže (SCM), a jednak Armádní sportovní centrum DUKLA, které prostřednictvím svého Armádního sportovního oddílu DUKLA cyklistiky Praha zastřešuje sportovní družstvo juniorů (SDJ) a dospělé závodníky. Sportovní centrum mládeže cyklistiky vzniklo v Dukle po zrušení tréninkových center mládeže jako první v republice již v roce 1997. O jeho založení se významně zasloužil vynikající cyklistický trenér Pavel Vršecký, který značnou měrou přispívá k chodu Dukly i v současnosti.“ Jak je oddíl cyklistiky TJ Dukla Praha organizován? „Máme devítičlenný výbor, v jehož čele stojí předseda oddílu Pavel Vršecký. Přes zimní období, kdy je méně vícedenních akcí nebo soustředění, se scházíme zhruba jednou měsíčně, během hlavní letní sezony asi jednou za dva měsíce, jednou ročně organizujeme valnou hromadu. Využíváme při tom zázemí Armádního sportovního centra DUKLA, s nímž nás pojí velmi těsné vztahy.“ Kdo tvoří členskou základnu oddílu? „Mezi našimi závodníky jsou zastoupeny všechny věkové kategorie, tedy muži a ženy, junioři a juniorky (17 – 18 let), kadeti a kadetky (15 – 16 let), starší žáci a žákyně (13 – 14 let) a mladší žáci
a žákyně (11 – 12 let). Hlavním trenérem oddílu je Pavel Vršecký, který má na starost především sportovní družstvo juniorů, já trénuji všechny ostatní mládežnické kategorie, tedy žáky a kadety. Máme zhruba pětačtyřicet závodníků, celý oddíl má asi 65 členů. Každý člen ASO DUKLA cyklistiky Praha je zároveň členem oddílu cyklistiky TJ Dukla Praha. “ Máte i svoje vlastní webové stránky? „Ano. Jejich adresa je www.ascdukla-cycling.cz/ tjdukla. Téhle sekci se věnuji já a snažím se ji aktualizovat přibližně každých čtrnáct dní. Jsou tam uvedeny především výsledky závodů mládežnických kategorií.“ Daří se vám pro cyklistiku získávat mládež? „To je velký problém celé české cyklistiky, protože členská základna se ve všech oddílech pomalu, ale jistě zmenšuje. My jako Dukla Praha jsme na tom ještě vcelku dobře, ale v těch nejmladších kategoriích potřebujeme získat co nejvíc dětí, aby bylo z čeho vybírat, a s tím jsou potíže. Snažíme se vyhledávat talenty a činíme tak prostřednictvím škol, letáků či internetu, ale je to poměrně složité a návratnost těchto našich aktivit není příliš vysoká. Ze škol nám navíc bohužel moc vstříc nevycházejí. Několik jsem jich navštívil osobně, proběhlo pár jednání, ale zdá se, že školy a hlavně tělocvikáři si nechtějí dělat s ničím problémy, i když by je to nestálo vůbec žádné peníze a skoro žádné úsilí. Přitom si myslím, že naše práce ve sportovním centru mládeže a v tělovýchovné jednotě je komplexní, že to není jenom ježdění
Dukla, to jsou především dráhaři. Věnujete se i ostatním cyklistickým disciplínám? „Děti jezdí především dráhu a silnici, protože kalendáře těchto závodů jsou od Českého svazu cyklistiky sestavené tak, že se nepřekrývají. My v oddíle se navíc můžeme organizačně věnovat pouze těmto dvěma disciplínám. Jestli tedy chce někdo absolvovat i jiné závody, už to musí být jeho iniciativa a musí mu v tom pomoci rodiče. Třeba Český pohár horských kol má ale jenom pět závodů, takže se to dá zvládnout. Spíš je to na samotných závodnících, kteří si jinou cyklistickou disciplínu třeba chtějí zkusit z nadšení nebo k ní mají nějaký vztah.“ Popište, prosím, váš roční tréninkový cyklus. „Přípravu na sezonu otvíráme podzimním soustředěním v Liberci, jehož obsahem jsou všechny možné sporty kromě cyklistiky, tedy třeba lední hokej, atletika, plavání, turistika atd. Po návratu ze soustředění pokračujeme ve stejném duchu i v pražských podmínkách, ale máme už i dráhové tréninky a jezdíme zimní závody Českého poháru na dráze. V lednu a v únoru absolvujeme mj. i dvě týdenní soustředění na běžkách v Krkonoších nebo v Jizerských horách, samozřejmě tam chodíme třeba i do bazénu nebo do posilovny. Od března se už začínáme zase víc věnovat dráhovým tréninkům a na silnici najíždíme potřebné objemy, kdy žáci ujedou v tréninku padesát až šedesát kilometrů a mladší dorostenci sedmdesát až osmdesát kilometrů. Postupně se zvyšuje intenzita tréninku na úkor jeho objemu a přidávají se první závody Českého poháru na silnici. Naše závodní
3 sezona trvá od dubna do konce září, takže je poměrně dlouhá. Všechno to ovšem směrujeme k vrcholu, jímž je letní mistrovství republiky na dráze a na silnici. V říjnu pak míváme volnější přechodné období, které slouží k tomu, aby se děti zapojily ve škole a nevypadly z rytmu vzdělávání.“ Jak často trénujete v průběhu sezony? „Trénujeme vlastně pořád, naše tréninky jsou ale pestré, nejde o nějaké jednostranné či monotónní zatížení. Pondělní trénink se odehrává na Julisce a jeho náplň je ryze regenerační; obsahuje nápravná či kompenzační cvičení, posilování, atletiku, plavání, míčové hry nebo hry ve vodě atd. V úterý se pohybujeme na dráze, kde absolvujeme rychlostní trénink, ve středu a ve čtvrtek máme trénink na silnici, jeden den je silově vytrvalostní v nějakém členitějším terénu, druhý den už zase jenom lehčí vytrvalostní. V pátek, tedy den před závodem, míváme volno a v sobotu a v neděli jezdíme společně závody Českého poháru. Český pohár je největší dlouhodobá soutěž mládeže a je Českým svazem cyklistiky vypsán pro všechny věkové kategorie ve všech disciplínách, tedy v cyklokrosu, v horských kolech, na silnici i na dráze, přičemž na dráze jsou závody ještě rozdělené na stíhačské, sprinterské a omniové. My se hlavně soustředíme na Český pohár na silnici a na dráze. Jako tělovýchovná jednota jsme i pořadateli několika závodů Českého poháru na dráze a dalších doprovodných závodů. Děti mají kolem šedesáti sedmdesáti závodních dnů ročně.“ Musejí mít děti, které se věnují cyklistice naplno, ve škole individuální studijní plány? „Myslím si, že se to dá zvládnout i bez nich, že to spíše záleží na každém jedinci, jak je aktivní ve škole a jak tam dokáže nahradit svoji nepřítomnost. Když je sportovec cílevědomý, nemusí svá studia odsouvat na druhou kolej.“ Pro vás je asi výhodné, že můžete využívat tréninkové podmínky Julisky… „Za to bych chtěl velmi poděkovat Armádnímu sportovnímu centru DUKLA, protože v jiných klubech
4
Text: Pavel Nekola Foto: Lukáš Thun tohle neexistuje. Pro děti je skvělé, že se zde mohou naučit třeba základy gymnastiky nebo techniku plavání či atletických disciplín, protože když se jim člověk dostatečně věnuje, dělají ve všech sportech velké pokroky a je vidět, že je to baví.“ Mohl byste zmínit úspěchy vašich svěřenců v uplynulé sezoně? „Zazářila především kadetka Dáša Labáková, která získala jedenáct titulů mistryně republiky v jedenácti disciplínách na dráze, na silnici, v cyklokrosu i na horském kole a navíc překonala čtyři české juniorské rekordy. Pokud jí to vydrží, je obrovskou nadějí celé české cyklistiky. V žácích se zaskvěl Michael Vakoč, který vyhrál osm titulů mistra republiky z osmi disciplín na dráze a silnici. Oba dva jsou kromě toho celkovými vítězi Českého poháru na silnici a na dráze. Mezi kadety si dobře vedl starší bratr Michaela Petr Vakoč, který získal tři medaile na mistrovství republiky na dráze a celkově 3. místo v Českém poháru na silnici, v kadetkách byla úspěšná též Vendula Kuntová, která v Českém poháru na silnici získala rovněž bronz. Ještě bych zmínil, že Dáša a Petr byli členy českého národního výběru kadetů a Dáša dokázala vyhrát jeden z nejtěžších etapových závodů ve střední Evropě – Kleiner Friedenschaft TMP Tour v německém Waltreshausenu. Kromě toho naši žáci a kadetky vyhráli celkově Český pohár družstev.“ Jak mladí závodníci zvládají přechod do starší věkové kategorie? „Je to pro ně určitě náročné, ale když se nebojí a zabojují, tak to tak složité zase není. Myslím si, že to je větší problém po stránce psychické než fyzické. Letos to čeká právě naše nejlepší mládežníky, kteří přecházejí o kategorii výš. Bude tedy jistě zajímavé sledovat, jak se s tím vyrovnají, zda ve své cílené práci vytrvají a zda dokáží navázat na své letošní úspěchy. U dívek je to trochu složitější v tom, že juniorky už závodí se ženami, ale konkrétně Dáša Labáková poslední dva loňské závody Českého poháru absolvovala už ve starší kategorii a v obou byla druhá. Mezi kadety se navíc na konci jejich působení v této věkové kategorii již vybírají závodníci do juniorského národního družstva, takže Petr Vakoč i Dáša Labáková mají šanci prosadit se i v reprezentaci, a to by už opravdu bylo něco.“ Popřejme tedy mladým cyklistům pražské Dukly, aby vše zvládli na výbornou a aby se jim i v nadcházející sezoně dařilo stejně dobře jako v letech minulých.|
ze života TJ
dukla sport
cyklistika
Sběratelé
1/ Start silničního závodu kadetů 2/ Dagmar Labáková 3/ Vítězné družstvo žáků SCM na „Malém Závodu míru“ 4/ SCM Dukla Praha na výcvikovém táboře na Mallorce
dukla sport
ze života TJ 27
26 ze života TJ
UNIASK ČR 29
28 UNIASK ČR
dukla sport
dukla sport
1
armádního sportu Ani v závěru „olympijského“, pro armádní sport tolik úspěšného roku nezapomínejme významných životních jubileí sportovců, trenérů a funkcionářů, kteří se významně podíleli na jeho výsledcích a úspěších v minulosti.
UNIASK ČR
BĚH NADĚJE ve Strakonicích TÉMĚŘ 2700 BĚŽCŮ OD NEJMENŠÍCH PO SENIORY SE VE ČTVRTEK 18. ZÁŘÍ ZÚČASTNILO VE STRAKONICÍCH „BĚHU NADĚJE 2008“. TATO CHARITATIVNÍ AKCE VOLNĚ NAVAZUJE NA „BĚH TERRYHO FOXE“ ORGANIZOVANÉHO VE SVĚTĚ A ČESKÉ REPUBLICE V LETECH 1999 AŽ 2007. JEJÍM ÚČELEM JE SBÍRKA FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ NA VÝZKUM NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ, PODPORU ZDRAVÉHO ŽIVOTNÍHO STYLU A PŘEDCHÁZENÍ CIVILIZAČNÍM CHOROBÁM. BĚH TERRYHO FOXE PATŘIL VE ZMÍNĚNÝCH LETECH K NEJVÝZNAMNĚJŠÍM SPORTOVNÍM AKCÍM VE STRAKONICÍCH. ORGANIZÁTOŘI Z ASK STRAKONICE, 25. PROTILETADLOVÉ RAKETOVÉ BRIGÁDY, MUZEA STŘEDNÍHO POOTAVÍ A MĚSTA STRAKONICE SE MOHLI VŽDY POCHVÁLIT TÉMĚŘ TŘEMI TISÍCOVKAMI STARTUJÍCÍCH VE VŠECH KATEGORIÍCH.
Text: Michal Boukalík Foto: Cyril Schejbal
2
Bohuslav RÁZL, nar. 14. října 1938, lyžování. Úspěšný trenér lyžařů – běžců, jak žen tak i mužů. Největším úspěchem jeho svěřenců je bronzová medaile štafety 4×10 km ve složení Nyč, Korunka, Benc, Švanda na XV. ZOH 1988 v Calgary. Václav TROJAN, nar. 18. října 1928, sportovní střelba. Člen družstva, které na MS 1958 v Moskvě získalo zlatou medaili ve velkorážní pistoli 30+30 ran. Ve stejné disciplíně byl mistrem Evropy v následujícím roce, kdy získal ještě stříbrnou medaili v olympijské rychlopalbě. Břetislav MINÁŘ, nar. 27. října 1928, sportovní lékař. Po Hubertovi Topinkovi převzal péči o fotbalisty slavné pražské Dukly. V oddělení zdravotního zabezpečení armádního vrcholového sportu pracoval až do roku 2005. Josef TROJAN, nar. 28. října 1933, házená. Podílel se na zisku stříbrných medailí z MS 1958 a 1961 a bronzových medailí z MS 1954 a 1955, kde se ještě hrálo o 11 hráčích. Podílel se na vítězství pražské Dukly v PMEZ 1957 a 1963. Jeden z nejlepších světových házenkářů šedesátých let minulého století. Vladimír JIRÁSEK, nar. 2. listopadu 1933, kanoistika. První mistr světa ve vodním slalomu z roku 1953 společně s Hradilem a Hendrychem v soutěži družstev. Tehdy ještě v dresu ÚDA Praha. Po vítězství na MS 1959 v kanoi jednotlivců byl vyhlášen historicky prvním nejlepším sportovcem tehdejší Československé republiky. Jan LIŠKA, nar. 3. listopadu 1928, atletika. Trenérskou dráhu začal v roce 1958 v Košicích, kde objevil Josefa Odložila, stříbrného medailistu v běhu na 1500 m na Hrách XVIII. olympiády 1964 v Tokiu. Trénoval i Jozefa Plachého a halového mistra Evropy 1984 na 3000 m Luboše Tesáčka. Od roku 1983 do roku 1989 byl šéftrenérem pražské atletické Dukly.
Tradice pokračuje Pod novým názvem „Běh naděje“ se organizátoři snaží pokračovat v ušlechtilé myšlence s vysokým morálním akcentem. Proto lze dnes akci hodnotit jako velmi úspěšnou, neboť její aktivní účastníci a dárci věnovali na Konto pro výskyt rakoviny úctyhodných 28 882 Kč. Záštitu nad Během naděje převzal hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník, který se jej aktivně zúčastnil. Role startérů běhu v prostorách Strakonického hradu se ujali vynikající moderní pětibojaři pražské Dukly Libor Capalini a David Svoboda. David Svoboda se rovněž stal jedním z aktivních účastníků běhu a v přátelské uvolněné atmosféře dal zapomenout na neúspěch, který jej potkal při Hrách XXIX. olympiády v Pekingu. Hr
Pro oba sportovce byla v rámci pobytu ve Strakonicích připravena ukázka moderní techniky 25. protiletadlové brigády, s velkým ohlasem se setkala i jejich autogramiáda. I. ročník „Běhu naděje“ ve Strakonicích byl součástí projektu „Armádní klub“, kterým hodlá Unie armádních sportovních klubů ČR oživit volnočasové aktivity u útvarů a zařízení AČR. Armádní sportovní klub Strakonice prokázal se svými partnery schopnost organizovat pro vojenské profesionály a ostatní občany jakékoli aktivity. Je dobře, že jedni z nejlepších armádních sportovců současnosti Libor Capalini a David Svoboda byli přítomni.|
1/ Libor Capalini startuje závod Běhu naděje 2/ Velký zájem mládeže byl o fotografie moderních pětibojařů Davida Svobody a Libora Capaliniho
Jiří STODŮLKA, nar. 3. listopadu 1948, motorismus. V podmínkách Dukly Mošnov pod vedením trenéra Sklenáře se vypracoval do absolutní světové špičky v motokrosu. Pětkrát startoval na Mezinárodní šestidenní motocyklové soutěži, kde byl v letech 1974, 1977 a 1978 členem vítězného družstva. V letech 1974 a 1976 se stal mistrem Evropy v kubatuře 250 cm3. Na Jawě 500 cm3 byl členem družstva, které v letech 1970 a 1971 získalo bronzovou medaili v motokrosu národů (MS družstev), na Jawě 250 cm3 získal v Trofeji národů v letech 1970 a 1972 stříbrnou a v roce 1969 bronzovou medaili. Luboš SPÁČIL, nar. 12. listopadu 1933, saně. Kvalitní desetibojař, po krátkém působení ve funkci trenéra u ASD vojenského trojboje se stal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století trenérem sáňkařů liberecké Dukly. Tehdy ještě patřili do světové špičky, zejména Jindřich Zeman, František Halíř a Petr Urban. Jiří KAVAN, nar. 11. prosince 1943, házená. Plných 18 let nosil dres pražské Dukly, kde se vypracoval na pivota světové třídy. Jeho největším úspěchem je zisk stříbrné medaile na Hrách XX. olympiády 1972 v Mnichově. Zdeněk REMSA, nar. 29. prosince 1928, lyžování. Účastník V. ZOH 1948 ve Svatém Mořici, kde se ve skoku na lyžích umístil na 20. místě. Později úspěšný trenér čs. reprezentace a liberecké Dukly šedesátých a sedmdesátých let minulého století (Raška, Motejlek, Matouš, Höhnl, Hubač a další).
1
Vítězná Dukla K 60. VÝROČÍ VZNIKU FOTBALOVÉHO ODDÍLU DUKLY PRAHA POŘÁDAL FK DUKLA V SOUČINNOSTI S ASC DUKLA A UNIASK ČR 24. ZÁŘÍ JIŽ VII. ROČNÍK FOTBALOVÉHO TURNAJE PŘÍPRAVEK ŽÁKŮ NAROZENÝCH 1999 A MLADŠÍCH – DUKLA MINI CUP. I PŘES MALOU ÚČAST 4 DRUŽSTEV TURNAJ UKÁZAL, ŽE MÁ SVÉ MÍSTO V KALENDÁŘI NEJMENŠÍCH FOTBALISTŮ. Poprvé v historii se z vítězství radovali domácí hráči, když tentokrát překonali i vítěze uplynulých dvou ročníků SK Motorlet Praha. Na třetím místě skončili hráči SK VTJ Rapid Liberec a na čtvrtém FC Lobkovice. Nejlepším střelcem turnaje se stal Jan Kopecký z pražské Dukly, nejlepším brankářem byl vyhlášen Michal Mitinko z SK Motorlet Praha. Ceny nejlepším předávali mistr Evropy z roku 1976, pětinásobný nejlepší fotbalista Československa a třiašedesátinásobný reprezentant Ivo Viktor, předseda UNIASK ČR Miroslav Málek a předseda FK Dukla Praha Marek Lukáš.|
1/ Vítězné družstvo Dukly Praha 2/ Ivo Viktor s nejlepším brankářem turnaje
S uvedenými jubilanty a dalšími, které jsme vám připomněli v 1. až 3. čísle časopisu DuklaSport 2008, se vedoucí funkcionáři resortu MO setkají při Výročním setkání ve středu 3. prosince 2008.
Text: Arnošt Šulc Foto: Cyril Schejbal
2
kaleidoskop 31
Jaroslav Poříz jokozunou
Sumista Jaroslav Poříz (ASO různé DUKLA Praha) bronzový z loňského ME, obhájil titul vicemistra světa v sumó. Na světovém šampionátu v estonském Rakvere se probojoval do finále kategorie bez rozdílu vah, kde prohrál s mongolským reprezentantem Gankhuyagem. V semifinále Poříz nastoupil proti několikanásobnému mistru světa Alanu Karajevovi z Ruska, v Evropě dlouho neporaženému 240 kilogramů vážícímu obrovi. I přes metrákovou nevýhodu Poříz zvítězil, Karajev mu však při pádu zlomil kůstky v chodidle. „Ve finále jsem se pokusil o boj na jedné noze, ale už to nešlo. Moc mě to mrzí, chtěl jsem pro Duklu vybojovat medaili zlatou“, napsal v SMS řediteli Dukly. Po finálovém duelu Poříz zkolaboval a musel být převezen do nemocnice a nemohl se tak zúčastnit ani vyhlášení vítězů. Jaroslav Poříz má jako jediný amatérský sumista na světě právo užívat „válečnické jméno – ShiroiKuma (Bílý medvěd)“. Jeho výkony v Rakvere navíc nadchly i radu japonských staršinů v rámci mezinárodní federace sumó, která Pořízovi udělila cenu pro nejsilnějšího bojovníka šampionátu a jmenovala ho amatérským jokozunou. Poprvé tento titul udělila někomu mimo Japonsko. Text a foto: Ivana Roháčková
Lezec Tomáš Mrázek vicemistrem Evropy Ve francouzském hlavním městě Paříži se „slezli“ nejlepší sportovní lezci, aby se utkali o titul mistra Evropy 2008. Armádní lezec Tomáš Mrázek zde vybojoval stříbrnou medaili ve sportovním lezení na obtížnost. Tomáš už má titul vicemistra Evropy z roku 2002, v roce 2004 přišel o titul nespravedlivou diskvalifikací. Vloni ale dosáhl opět na velký úspěch pro změnu v boulderingu a obsadil 3. místo. Světový šampión z let 2003 a 2005 Tomáš Mrázek těsně prohrál v pařížském finále jen se španělským rivalem Usobiagou. Text: Ivana Roháčková Foto: archiv Tomáše Mrázka
smějeme se s
DUKLASPORTEM / kresby Milan Kounovský
Cyklistika 3. – 7. 9. ME dráha – Varšava – Polsko muži 23 / keirin – 3. Denis Špička muži 23 / 1 km p.s. – 3. Tomáš Bábek 1:03,254 muži 23 / scratch – 3. Jiří Hochmann muži 23 / bodovací – 3. Jiří Hochmann 17. – 19. 10. ME dráha – Alkmaar – Holandsko muži / sprintérské omnium – 5. Adam Ptáčník muži 23 / dvojice – 4. Vojtěch Hačecký – Martin Hačecký 31. 10. – 2. 11. SP dráha – Manchester – Anglie muži / scratch – 3. Martin Bláha ženy / bodovací – 5. Jarmila Machačová Kanoistika 19. – 21. 9. MS v maratonu – Týn nad Vltavou muži / deblkajak – 4. Jan Andrlík – Jakub Adam muži / deblkanoe – 4. Petr Koudelka – Filip Dvořák ženy / kajak – 3. Anna Adamová Lyžování – skok 27. 9. Kontinentální pohár – Oberstdorf – Německo muži – 1. Jakub Janda Lyžování – severská kombinace 20. 9. letní MČR – Harrachov muži / HS100/15 km – 1. Miroslav Dvořák 30. 9. MČR letní – Liberec muži / HS134/10 km – 1. Miroslav Dvořák Moderní pětiboj 3. – 5. 10. Finále SP – Caldas de Rinha – Portugalsko muži – 2. Ondřej Polívka 23. 10. MČR – Praha (umístění dle světového žebříčku) muži – 1. David Svoboda ženy – 1. Lucie Grolichová Parašutismus 28. – 31. 8. MČR – klasické disciplíny – Most muži / PP – 1. Jindřich Vedmoch muži / individuální akrobacie – 1. Libor Jiroušek muži / kombinace – 1. Jindřich Vedmoch muži / PP / družstva – 1. Vedmoch, Gečnuk, Jiroušek, Tábor junioři / přesnost přistání – 1. Petr Směšný 26. – 28. 9. SP – Locarno – Švýcarsko muži / PP – 1. Čestmír Zítka 6×0 + 2 cm – světový rekord – 2. Jindřich Vedmoch muži / PP muži / družstva – 1. Vedmoch, Gečnuk, Jiroušek, Šorf, Zítka SP 2008 – CELKOVÉ POŘADÍ muži / PP – 1. Jiří Gečnuk muži / PP / družstva – 3. Vedmoch, Gečnuk, Jiroušek, Šorf, Zítka Rychlobruslení 30. 8. MČR – IN-LINE – Brno ženy / půlmaraton – 1. Martina Sáblíková 16. – 17. 10. MZ – Inzell – Německo ženy / 5000 m – 1. Martina Sáblíková – 6:56,98 – světový rekord – otevřená dráha Sumó 11. – 12. 10. MS – Rakvere – Estonsko muži / bez rozdílu vah – 2. Jaroslav Poříz Sportovní lezení 26. – 27. 9. SP – Puurs – Belgie muži / obtížnost – 2. Tomáš Mrázek 18. – 19. 10. ME – Paříž – Francie muži / obtížnost – 2. Tomáš Mrázek Sportovní střelba Hradec Králové 27. – 30. 9. Finále SP – Minsk – Bělorusko muži / skeet – 3. Jan Sychra – 121+23 muži / trap – 5. David Kostelecký – 120+19 Sportovní střelba Plzeň 20. – 26. 10. MS a MSJ ve střelbě na běžící terč – Plzeň muži / VzBT 30+30 – 2. Miroslav Januš muži / družstva – 2. Januš, Jonáš, Račanský muži / BT 20+20 mix / družstva – 1. Januš, Jonáš, Račanský muži / BT 30+30 – 3. Miroslav Januš muži / družstva – 1. Januš, Jonáš, Račanský muži / junioři – VzBT 20+20 mix – 3. František Losos muži / družstva – 3. František Losos – podíl 1/3 muži / VzBT 30+30 / družstva – 2. František Losos – podíl 1/3 muži / BT 30+30 muži / družstva – 1. František Losos – podíl 1/3 Veslování 17. – 21. 9. ME – Schinias – Řecko muži / dvojskif – 5. Jan Vetešník – Ondřej Vetešník muži / čtyřka bez korm. LV – 3. Jiří Kopáč, Miroslav Vraštil, Vlastimil Čabla – podíl 3/4 muži / čtyřka párová – 4. David Jirka, Jakub Hanák, Tomáš Karas, Petr Vitásek
očekávané sportovní akce v I. čtvrtletí 2009 Atletika MČR hala ME hala
21. – 22. 2. Praha 6. – 8. 3. Turín
Cyklistika SP SP MS dráha
16. – 18. 1. Peking 13. – 15. 2. Copenhagen 26. – 29. 3. Pruszkow
Lyžování – běh SP – Tour de ski 1. – 4. 1. SP SP MS U 23 SP MS juniorů SP MS SP SP SP
16. – 18. 1. 24. – 25. 1. 28. 1. – 1. 2. 30. 1. – 1. 2. 31. 1. – 6. 2. 13. – 14. 2. 19. 2. – 1. 3. 7. – 8. 3. 12. – 14. 3. 18. – 22. 3.
yžování – skok SP 1. 1. SP 4. – 6. 1. SP SP SP SP MS juniorů SP
10. – 11. 1. 16. – 17. 1. 24. – 25. 1. 31. 1. – 1. 2. 31. 1. – 6. 2. 7. – 11. 2.
SP MS SP SP
14. – 15. 2. 21. – 28. 2. 7. – 10. 3. 13. – 15. 3.
SP
20. – 22. 3.
Nové Město, Val di Fiemme Vancouver Otepää Praz de Lys Rybinsk Praz de Lys Val di Dentro Liberec Lahti Trondheim Stockholm, Falun Ga-Pa Innsbruck, Bischofshofen Tauplitz Zakopané Vancouver Sapporo Praz de Lys Willingen, Klingenthal Oberstdorf Liberec Lahti, Kuopio Lillehammer, Vikersund Planica
Lyžování – severská kombinace SP 3. – 4. 1. Schonach SP 10. – 11. 1. Val di Fiemme SP 16. – 17. 1. Vancouver SP 24. – 25. 1. Ruhpolding SP 31. 1. – 1. 2. Chaux-Neuve MS juniorů 31. 1. – 6. 2. Praz de Lys SP 7. – 8. 2. Seefeld MS 19. – 28. 2. Liberec SP 6. – 7. 3. Lahti SP 14. – 15. 3. Vikersund Alpské lyžování SP 6. 1. Záhřeb SP 10. – 18. 1. Adelboden, Wengen SP 23. – 27. 1. Kitzbühel, Schladming SP 31. 1. – 1. 2. Beaver Creek SP 13. – 14. 12. Ga-Pa MS 3. – 15. 2. Val d´Ísére
SP SP SP SP
21. – 22. 2. 28. 2. – 1. 3. 7. – 8. 3. 11. – 15. 3.
Sestriere Kranjska Gora Kvitfjel Are
Akrobatické lyžování SP 5. 1. St. Johan SP 10. – 14. 1. Les Contamines, Flaine SP 18. – 19. 1. Lake Placid SP 24. – 25. 1. Mont Gabriel SP 29. – 31. 1. Deer Valley, Park City SP 5. – 7. 2. Cypress SP 13. – 14. 2. Are SP 19. – 21. 2. Voss SP 24. 2. Branäs MS 1. – 8. 3. Inawashiro SP 12. – 15. 3. Grindelwald, Hasliberg SP 18. – 20. 3. La Plagne Snowboarding SP 6. – 11. 1. 31. 1. 12. – 22. 2. 27. 2. – 1. 3. 12. – 15. 3. 19. – 22. 3.
Kreischberg, Bad Gadtein Sudelfeld Cypress, Stoneham Sunday River La Molina Valmalenco
Jízda na bobech SP 5. – 11. 1. ME 11. – 18. 1. SP 1. – 7. 2. SP 8. – 14. 2. ME 16. 2. – 1. 3.
Cortina d´Ampezo SV. Mořic Whistler Park City Lake Placid
Jízda na saních SP 3. – 4. 1. SP 10. – 11. 1. SP 17. – 25. 1. ME 6. – 8. 2. SP 13. – 21. 2.
Königssee Cesana Oberhof, Altenberg Lake Placid Calgary, Vancouver
Rychlobruslení ME 9. – 11. 1. SP 24. – 25. 1. SP 30. 1. – 1. 2. MS – víceboj 7. – 8. 2. SP 6. – 8. 3. MS 12. – 15. 3. SP 22. – 23. 11.
Heerenveen Kolomna Erfurt Hamar Salt Lake City Richmond Moskva
SP SP SP SP SP
Moderní pětiboj SP 11. – 22. 3. Monterrey, Palm Springs Sportovní gymnastika ME 29. 3. – 5. 4. Milán Veslování MČR trenažér
přehledy na této dvoustraně připravil: Petr Eliáš
7. 2.
Olomouc
dukla sport
kaleidoskop
přehled sportovních výsledků / srpen–říjen 2008
dukla sport
30 kaleidoskop
Tucet otázek pro Lucii Výbornou 1. Datum a místo narození: „30. 6. 1969, Hradec Králové.“ 2. Jaké máte vzdělání a kde nyní pracujete? „Mám vysokoškolské vzdělání, jsem novinářka a v současnosti moderuji dopolední Radiožurnál Českého rozhlasu 1.“ 3. Oslovila vás více práce v rozhlase nebo v televizi a proč? „Raději mám rozhlas, protože je opravdovější. Je to přímý přenos, nic se nedá vzít zpátky a to je fér. Navíc se nemusíte vůbec soustředit na to, jestli vypadáte dobře, nebo ne.“ 4. Jaké význačné sportovní společenské akce jste moderovala? „Vloni to byl Armádní sportovec roku a Sportovec roku, před třemi lety také Fotbalista roku.“ 5. Se kterými sportovci jste se při své práci osobně setkala a kdo z nich vás nejvíce zaujal? „Měla jsem to štěstí mluvit skoro se všemi významnými českými sportovci. Z těch zahraničních mě zaujal horolezec Reinhold Messner, dělala jsem s ním dva rozhovory.“ 6. Kdo a kdy vás přivedl k aktivnímu sportu? „V šesti letech mne na tenis dovedla spolužačka z první třídy Ivanka Dvořáková. Ostatní sporty – hlavně lyžování – byl už můj vlastní zájem.“ 7. Byla jste členkou nějakého sportovního oddílu? Jaké druhy sportů provozujete? „Byla jsem kdysi členkou ČSTV a několika oddílů kvůli závodnímu sportu. V současné době mi zůstalo lezení, jachting a touha uběhnout první maraton v životě.“ 8. Váš největší sportovní zážitek: „Je to vždycky, když vidím naprostou mobilizaci netušených sil. Viděla jsem manžela (Jaroslav Poříz, zápasník sumó, člen ASO různé DUKLA Praha – pozn. red.), jak zápasí se zlomenými prsty – musela to být nesnesitelná bolest, ale nevzdal to. A fandila jsem letos na olympiádě i Štěpánce Hilgertové. Mohla vsadit na jistotu, ale dobře jsem chápala, proč jela tak, jak jela. Byla skvělá.“ 9. Jaký je váš vztah k Dukle? „Dukla je pro český sport nenahraditelná. Nejen proto, že zajišťuje přísun olympijských vítězů a mistrů světa, ale proto, že nabízí dětem jinou alternativu než počítače a diskotéky. Naše pěti a půlletá dcera Vanessa začala letos na podzim chodit na Duklu na atletiku, jsem tam s ní dvakrát až třikrát týdně a chodím tam ráda. Potkávám se tam s lidmi, kterým o něco jde, a řadu z nich znám osobně.“ 10. Co pro vás znamená být manželkou vrcholového sportovce? Znáte pravidla sumó a líbí se vám silové druhy sportu? „Někdy to znamená být vdova. Proto se dost těším na jeho sportovní důchod. Snad přijde dřív než ten invalidní. Pravidla sumó znám, bylo by špatné, kdybych je neznala. Silové sporty se mi líbí, pokud je nedělají ženy. Pohled na zápasnice sumó a boxerky mi připadá smutný.“ 11. Vaše mimosportovní zájmy a koníčky: „Fotografování, poezie a cestování. Líbí se mi jednoduchá, i když někdy trochu drsná přírodní krása. Proto jsem byla spokojená na Novém Zélandu, proto jezdím do Norska, na Island a do Laponska. I díky drsnému počasí jsou tu lidé k sobě laskavější… a pomáhají si.“ 12. Vaše osobní cíle a přání, vaše životní motto: „Ráda bych měla ještě dvě děti a chtěla bych dojít na severní pól, a to v uvedeném pořadí. Moje životní motto zní: Teď a tady.“|
Text: Pavel Nekola Foto: Ivana Roháčková
dukla sport
32 v armádním dresu
KDYŽ SE VYSLOVÍ JMÉNO JIŘÍ RAŠKA, DALIBOR MOTEJLEK, JOSEF MATOUŠ, RUDOLF HÖHNL A DALŠÍ JMÉNA SKOKANŮ, KTEŘÍ DOKÁZALI PORAZIT CELÝ SVĚT, KAŽDÉMU, KDO ALESPOŇ TROCHU SLEDUJE BÍLÝ LYŽAŘSKÝ SPORT, SE VYBAVÍ NEZAPOMENUTELNÁ ÉRA NAŠICH LYŽAŘŮ SKOKANŮ ,,REMSA BOYS“ V ČELE SE STRŮJCEM CELÉHO ÚSPĚCHU ZDEŇKEM REMSOU.
Skokanský trenér
v armádním dresu
Z
Zní to až neuvěřitelně pohádkově, ale Zdeněk Remsa se narodil 29. prosince 1928 v hájovně na zámku v Horní Branné. Jubilant vzpomíná na vyprávění svého tatínka, jak museli přivézt porodní bábu na zádech na lyžích přímo do hájovny. Tenkrát prý bylo v zimě tolik sněhu, že se bez lyží nedalo nikam dojít. Dědeček byl hajný, který jako jeden z mála vyvolených jezdil na lyžích přímo dovezených z Norska hrabětem Harrachem. Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Jilemnici a dálkově při zaměstnání FTVS UK v Praze. Rodiče se přestěhovali do Studence když mi byly dva roky. Tatínek pracoval jako holič a kadeřník, ale zároveň byl velkým fandou sportu. Školu jsme měli 2 kilometry daleko a tak v zimě nezbývalo nic jiného než nazout lyže a s partou kluků jsme jezdili tam a zpět. Stavěli jsme si můstky a na lyžích jsme různě skotačili. V té době si mě všiml pan Štefan a začal mě tak trochu trénovat. V sedmi letech jsem dostal první skočky, vyrobené panem Štefanem. I přesto, že jsem měl skočky, když jsem vylezl na třicítku můstek, měl jsem strach. Jednoho dne mě táta vytáhl na můstek a řekl – buď skočíš, nebo skočky vrátíme a dostane je někdo jiný. To mě vyhecovalo, z můstku jsem skočil, strach překonal a otevřel se mi sportovní život. Zpočátku jsem závodil za SOKOL Studenec. Nebylo to jen lyžování, ale také gymnastika, plavání a atletické víceboje. Jako závodník jsem se zúčastnil V. ZOH 1948 ve Svatém Mořici spolu s Miloslavem Bělonožníkem, Jaroslavem Císařem a Jaroslavem Lukešem. Cestu jsme tenkrát absolvovali vlakem. Skončil jsem na 20. místě, ale byl jsem ze svého výkonu hrozně zklamán. V roce 1952 jsem byl v ATK a v letech 1953 – 1956 v Oddíle reprezentantů – ÚDA Praha. Působili jsme na Pohořelci, letní tréninky jsme absolvovali na Strahově, v zimě se jezdilo do hor. V letech 1956 – 1960 jsem působil v civilním klubu AVIA Čakovice, kde jsem ve stejnojmenné továrně také pracoval jako technolog a normovač na konečné montáži letadel IL-14 a IL-18.
Na podzim roku 1960 jsem nastoupil jako občanský zaměstnanec do Dukly Liberec. Zároveň jsem byl státním trenérem reprezentačního družstva skokanů. V té době jsem měl kolem sebe výbornou partu kluků, kteří chtěli skákat na lyžích. Ve světě hráli prim hlavně Seveřané, a tak jsem stále přemýšlel, jak se jim dostat na kobylku. Vždyť to jsou sportovci také jen z masa a kostí. Mým krédem bylo, že pro to musíme udělat více než ostatní. Náš trénink byl tehdy založen na velkém objemu, protahování a gymnastice. Kluky jsem musel přesvědčit, aby tréninku věřili, že je čeká velice náročná práce. Samozřejmě že zpočátku byli unavení, ale tělo se hravě adaptuje na zátěž. Tady bylo velice důležité, aby kluci pochopili, proč musejí trénovat a hlavně aby chtěli trénovat. Nikdy jsem jim nic nezakazoval, ani jsem je nehlídal. Oni věděli, že ráno v sedm hodin musí být všichni stoprocentně v pořádku a připraveni k tréninku. Jednou se jim to nepovedlo a to bylo utrpení. Když udělal někdo průšvih, tak se s ním svezla celá parta.
No a první úspěchy se postupně začaly dostavovat (např. IX. ZOH 1964 Innsbruck – Josef Matouš 4. místo, Dalibor Motejlek 10. místo, o týden později překonal v Obersdorfu světový rekord v letech skokem dlouhým 142 metrů. X. ZOH 1968 Grenoble – Jiří Raška 1. místo na malém, 2. místo na velkém můstku). Mýma rukama v šedesátých letech minulého století prošli Jiří Raška, Dalibor Motejlek, Rudolf Höhnl, Zbyněk Hubač, Josef Matouš, J. Doubek, Ladislav Divila, František Rydval, bratři Balcarové, Karel Kodejška, Bohuslav Novák a mnoho dalších. V roce 1970 po MS v Tatrách jsem odešel trénovat do Jugoslávie reprezentaci skokanů, kde jsem působil do května 1973, odtud jsem byl odvolán a musel jsem nastoupit jako ústřední trenér na Svaz lyžování, kde jsem působil až do roku 1980. Pak jsem se opět vrátil do Jugoslávie, kde, kromě trénování, jsem přednášel trénink na Vysoké škole sportovní.|
Na závěr několik otázek pro našeho jubilanta Co Vám dala armáda a sport? „Velice dobré a kvalitní zázemí pro časově náročný trénink, finanční zabezpečení, jak pro mě samého tak i mé svěřence. Z toho vycházel potřebný klid na naši náročnou přípravu. Díky sportu jsem poznal téměř celý svět a získal mnoho zkušeností a kamarádů.“ Co děláte v současnosti? „V současné době pracuji v Lyžařském sportovním klubu v Lomnici nad Popelkou na pozici trenéra dětí a mládeže. Práce mě stále plně naplňuje a baví. Mám kolem sebe bezvadnou partu mladých trenérů a žáčků, kteří chtějí skákat. Mám z nich prostě radost.“
Jaké máte koníčky? „V první řadě je to sport. Na odreagování jezdím na chalupu, kde zahradničím a jsem náruživým pěstitelem zeleniny. To mě baví.“ Jak vidíte náš skok? „Máme hodně talentů a nadějných sportovců, kteří však mají náročnou sportovní cestu před sebou.“ Osobní cíle? „Rád bych se dočkal olympijské medaile od našich skokanů a jel se podívat na naše kluky na MS 2009 do Liberce.“|
Text: Pavel Benc Foto: Archiv Zdeňka Remsy, Pavel Benc
