Nadaèní listy
ZITA KABÁTOVÁ
s noblesou ve vínku... 01/08 mìsíèník
café Louvre z a l o Ï e n o
1 9 0 2
PraÏany oblíbená kavárna, hosty zde b˘vali také Franz Kafka, Karel âapek a Albert Einstein
KAVÁRNA RESTAURACE SALÓNKY BILLIARD TERASA GALERIE «CAFÉ LOUVRE» Národní tfiída 22, Praha 1, tel. 224 930 949
[email protected], www.cafelouvre.cz po – pá 8.00 – 23.30, so – ne 9.00 – 23.30
Slovo úvodem V paragrafu nadaèního zákona se doèteme:
Nadace nebo nadaèní fond jsou úèelová sdružení majetku, zøízená a vzniklá podle tohoto zákona pro dosahování obecnì prospìšných cílù. Obecnì prospìšným cílem je zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana pøírodního prostøedí, kulturních památek a tradic, a rozvoj vìdy, vzdìlání, tìlovýchovy a sportu. Samé ušlechtilé myšlenky. Øídí se jimi všichni? Po tzv. sametové revoluci u nás vyrostlo nadací jako hub po dešti. Nìkteré pøetrvávají, nìkteré zaniknou døíve než se o nich veøejnost vùbec dozví, jiné teprve vznikají. Nezáleží ale ani tak na datu vzniku nadace, jako spíše na jejím charakteru, úèelu, nápadu – a snaze tento nápad pokud možno zrealizovat. Od této návaznosti se pak odvíjí i délka trvání nadace. Když byla 3. èervna v roce 1992 zahájena slavnostním koncertem v pražském Rudolfinu èinnost NADACE ŽIVOT UMÌLCE, jistì všichni zúèastnìní doufali v trvání co nejdelší. Podaøilo se. A já bych chtìla prostøednictvím tìchto nadaèních listù pøedstavit tuto krásnou nadaci – vám všem. Pøeji si, aby nadaèní listy ŽIVOT UMÌLCE, jejichž první vydání právì držíte v rukou, mìly pøinejmenším stejnì dlouhé trvání, jako nadace samotná.
Alexandra Stušková, DiS. odpovìdná redaktorka Nadaèních listù
Obsah NADACE ŽIVOT UMÌLCE Seznámení s nadací
2
NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Martha Elefteriadu
4
OSOBNOST Zita Kabátová
6
TALENT Ivan Vokáè hráè na violoncello
12
HISTORIE historie filmu
14
ZDRAVÍ Klíè k dlouhovìkosti
18
KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ hlavní mìsto Praha
20
CO MOŽNÁ NEVÍTE Kavárna Louvre
22
VZPOMÍNKA Svatopluk Beneš
24
POZVÁNÍ ZA KULTUROU
28
Opovìdná redaktorka: Alexandra Stušková, DiS.
[email protected], tel: 739 077 131 Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, T. Lechnýřová. Nakladatelství STUŠKOVÁ, IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127, R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník, číslo 01/08, vychází 20. 4. 2008, příští číslo 27. 5. 2008 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
N A D A C E Ž I V OT U M Ě LC E
Seznámení s NADACÍ Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
Jaromír Èerník – předseda, člen České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orchestrálních hudebníků ČR
Martha Elefteriadu – zpěvačka, zástupkyně Svazu autorů a interpretů
Vladimír Prošek – dramaturg, muzikant, zástupce Uměleckého sdružení Artes
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE - Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců
Valérie Zawadská – herečka, zástupkyně Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Prof. Jiøí Hlaváè – předseda, prof. HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců
Ing. Michal Krùšek – člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE – Odb. svaz profes. zpěváků ČR Libuše Švormová- Paterová – herečka, zástupkyně Herecké asociace A PA R ÁT:
Daniela Hrnèíøová, MBA – výkonná ředitelka
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Daniela Hrnèíøová, MBA – výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Maøan – ředitel společnosti INTERGRAM
2
Kdo si váží minulosti, svých předků, váží si i sám sebe. Dostane se mu odměny v podobě lásky, úcty a porozumění. V přítomnosti i v budoucnosti – od potomků…
Opravdu tomu tak je? Copak nevídáme èím dál více opuštìných, osamocených lidí? Tìch, kteøí se obìtovali nejen ve svém soukromí, ale také ve svém povolání. Nejvíce „postiženou“ skupinou bývají bezesporu umìlci. Lidé, kteøí se po léta starali o zpestøení našeho volného èasu, kteøí se nás snažili zkulturnit. Život jim protéká pod rukama stejnì rychle jako nám… Život, který je na rozdíl od ostatních možná ponìkud více bohémský, tudíž však i rychlejší. Než si staèí uvìdomit, že je potøeba pøibrzdit, zaèít se vìnovat nejen publiku, ale také sobì samým, svým rodinám – bývá èasto pozdì. Ti co mají štìstí, zùstávají bìhem (i po skonèení) kariéry svou rodinou, svými pøáteli a známými obklopeni stále. Vìtšina jich však zùstává obklopena „pouze“ pøáteli… Doma jsou sami. Se svými vzpomínkami, pomalu zapomenuti… Myšlenka o vzniku a působení NADACE ŽIVOT UMĚLCE byla zrealizována 3. června 1992 na půdě společnosti INTERGRAM. Jejími zřizovateli je šest profesních organizací: Herecká asociace, Asociace hudebních umělců a vědců, Svaz autorů a interpretů, UNIE – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR, UNIE – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR a Umělecké sdružení Artes. Od jejího založení uplyne letos v červnu již 16 let. Prvními statutárními zástupci byli: Zuzana Navarová – prezidentka nadace, Jiří Novotný – výkonný ředitel a Ladislava Chalupová – tajemnice. Od roku 1998, kdy vstoupil v platnost nový zákon o nadacích, byli členy první správní rady (statutárního orgánu): Jiří Hlaváč, Jakub Waldman, Karel Zich, Karel Urbánek, Libuše Hošťálková a předsedkyně Zuzana Navarová. Od té doby se v obou radách vystřídalo několik členů. Po smrti paní Navarové vykonávala funkci předsedkyně správní rady paní Martha Elefteriadu, od října 2005 pan Tomáš Kyndl. Poté od roku 2007 tuto funkci vykonává pan Jaromír Černík, člen České filharmonie. Ve správní radě působil např. také pan Petr Nárožný, kterého vystřídala paní Jiřina Bohdalová, nyní paní Valérie Zawadská. Funkci výkonné ředitelky zastává mladá a sympatická slečna Daniela Hrnčířová.
ŽIVOT UMÌLCE Všichni členové, ať už současní či minulí, působící v NADACI ŽIVOT UMĚLCE, věnují nadaci svůj čas, elán, lásku a především myšlenku stálé podpory kultury a kulturní vzdělanosti… aby v české veřejnosti nezanikla. Jejich podpora se týká nejenom umělců dříve narozených, ale také umělců „budoucích“. NADACE ŽIVOT UMĚLCE realizuje svou činnost ve čtyřech základních oblastech.
» Aktivní podpora mladých výkonných umělců Zprostředkování konkrétních grantů posluchačům konzervatoří, vysokých uměleckých škol a začínajícím mladým profesionálním umělcům – stáže, mistrovské kurzy, účast na významných soutěžích doma i v zahraničí. Systematická podpora projektů mladých umělců po ukončení studia při přechodu do profesionální reality.
Jaromír Èerník Pøedseda správní rady
» Podpora projektů Granty a přímá podpora realizace širokého spektra umělecké tvorby, především při hledání nových přístupů v oblasti koncertní, divadelní a taneční. Podpora při oceňování vítězů soutěží, která napomáhá při získání co největší profesionality. Podpora významných kulturních projektů, které nemají dostatek vlastních finančních zdrojů a vedou ke zvýšení kultury a kulturní vzdělanosti české veřejnosti. » Podpora výkonných umělců seniorů Vedle pomoci při průběžném řešení sociálních a zdravotních problémů věnuje nadace velkou část podpor těm významným uměleckým seniorům, kteří ke konci života zůstávají osamoceni bez svých nejbližších. NADACE ŽIVOT UMĚLCE uděluje od roku 1993 také cenu SENIOR PRIX, jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, artistům, operním, populárním a sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým umělcům.
Daniela Hrnèíøová,øeditelka nadace s Václavem Postráneckým
» Nezapomeneme Správa a péče o pietní místo na Vyšehradském hřbitově – Slavíně a náhrobek V+W na Olšanském hřbitově. Vánoèní besídka v roce 2007 Národní dùm na Smíchovì
www.nadace-zivot-umelce.cz
3
N A D A C E Ž I V OT U M Ě LC E
Hovoøí
Martha Elefteriadu Pro začátek, k prvnímu seznámení s NADACÍ ŽIVOT UMĚLCE, informací stačí. Příště se dozvíte něco o jednotlivých projektech. Vězte, že jsou zajímavé. Nyní jsem si přichystala pár otázek ke kratičkému rozhovoru se známou osobností, zpěvačkou a umělkyní, ale hlavně také s nejdéle působící členkou správní rady, bývalou předsedkyní správní rady a především také blízkou kamarádkou zakládající členky zmíněné nadace – paní Marthou Elefteriadu. Měli bychom čtenářům objasnit, že tou zmíněnou kamarádkou nebyl nikdo jiný než paní Zuzana Navarová. To ona Vás přivedla do NADACE ŽIVOT UMĚLCE? Od Zuzany jsem se vlastně o činnosti nadace dozvěděla. O její existenci jsem matně věděla už dřív, ale blíže jsem ji poznala, až když jsme si jednou se Zuzanou u čaje vyprávěly co je u nás nového. Bylo to v zrovna době Teniných zdravotních potíží, které nás na určitou dobu zcela vyřadily z profesního života. Tehdy mi Zuzana navrhla, že by jí NADACE ŽIVOT UMĚLCE mohla pomoci, a také to pro ni zařídila. Proto když se obloukem vrátila možnost, abych v nadaci pracovala ve správní radě, neváhala jsem ani chvilku a přijala to. Zuzana mi pak v této práci byla od počátku rádcem. Působením v nadacích nejste žádným nováčkem. Předtím to byla nadace Filia (ve které působil mimo jiné i nynější primátor hl. města Prahy MUDr. Pavel Bém), poté nadace Filhelenia. Můžete nás ve zkratce s těmito dvěma nadacemi seznámit? Tohle je už vlastně třetí nadace, ve které pracuji. Začátkem devadesátých let sem přijeli lektoři z John Hopkins University, kteří školili vedoucí pracovníky vznikajících nonprofitních organizací. Odtud vzešla většina těch, co později vedli významné nadace i u nás. Měla jsem to štěstí školení absolvovat a poznat řadu lidí různých zaměření, kteří usilovali o něco dobrého v nonprofitní oblasti. První nadace pro kterou jsem pracovala byla nadace Filia. Zabývala se komunitní péčí pro duševně nemocné, preventivními
4 02
protidrogovými programy pro děti a mládež aj. V čele její správní rady byl Prof. MUDr. Cyril Höschl a jejím ředitelem, jak jste zmínila, nynější primátor Prahy, MUDr. Pavel Bém. Tam jsem se naučila nejvíce. Další nadaci, Filhelenia, jsme založily se sestrou Tenou a s paní Georgií Zervou, učitelkou novořečtiny. Zaměřovala se na kulturu a na projekty podporující povědomí helenismu u Řeků zde žijících. Pořádaly jsme také letní tábory v Řecku, určené dětem druhé a třetí generace, aby prohloubily svoji řečtinu. Podporovaly jsme nakladatelskou činnost (vydání řecko-českého slovníku), podílely jsme se na vyvěšení pamětní desky Nikose Kazantzakise v Božím daru, i plastiky, která připomíná zdejší spisovatelův pobyt v letech 1928–32, atd. Byly to začátky a ráda na ty lidi vzpomínám. Vraťme se k NADACI ŽIVOT UMĚLCE, jejímž posláním je podporovat jak mladé talenty, tak zajímavé umělecké projekty, tak také sociální a zdravotní pomoc potřebným. Kdo vybírá a určuje ty potřebné? Pokud k nám žádosti charakteru sociálního či zdravotního přijdou, ať už individuálně nebo
přes profesní organizace, schvaluje je jeden každý člen správní rady, který je posoudí a vyjádří se k nim. Vodítkem nám bývá i vyjádření profesní organizace žádajícího umělce. Co se týče podpory mladých umělců, jsou vypracována kritéria, která dovolí přimout došlé žádosti. Totéž se děje i v případě posuzování uměleckých projektů. Všechny žádosti projdou posouzením u „všech členů správní rady“. Váš původ je řecký. Jistě tuto zemi často navštěvujete. Existují i tam podobné nadace? Samozřejmě. Řekové jsou jako národ velmi soucítící lidé a jsou citliví na to, když někdo potřebuje pomoci, a to na všech úrovních. O tom by mohli mluvit třeba lidé, kteří se tam ocitli bez pomoci jako nováčci v cizí zemi. A protože tam tradice pomáhání prostřednictvím nadací nebyla přervána jako tady, fungují tam nadace – řecky je to Ydrima, velmi dobře, a pomáhají v různých oblastech.
Je o Vás známo, že jste skvělou zpěvačkou (spolu se sestrou Tenou, kdysi a dodnes nerozlučné a známé duo), málokdo však o Vás ví, že máte také vystudovanou psychologii. Uplatnila jste toto své vzdělání i ve své působnosti v nadacích? Vlastně ani ne. I když... když jsem pracovala v nadaci Filia, ta se svým posláním komunitní péče pro duševně nemocné a preventivními protidrogovými programy pro děti a mládež, psychologie dotýkala. Ale já jsem se tam spíš uplatnila na úseku fundraisingu, tedy získávání financí z různých zdrojů pro činnost nadace. Byla to dobrá zkušenost.
V úvodu seznámení s nadací se zmiňuji, že jste ve funkci časově nejdéle. Do správní rady jste byla zvolena poté, co z ní odešel Karel Zich, a po určitém čase jste byla dokonce zvolena předsedkyní NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Co pro Vás práce v této nadaci znamená? Jednak naplňuje přirozenou touhu, kterou má možná mnoho lidí, věnovat svůj čas, energii a zkušenost něčemu co má smysl a může pomoci zejména tam, kde je třeba. To samo o sobě je odměnou. Velkým obohacením je určitě také setkávání se s mnoha paní Zuzana Navarová kvalitními a zajímavými lidmi, pracujícími v nadacích, které jsem zmiňovala. A v neposlední řadě nesmazatelně zapsaný člověk, po kterém se mi opravdu stýská, Zuzana Navarová. Po zasedání jsme obvykle se Zuzkou zašly do dobré čajovny na Václaváku a povídaly si o životě, o hraní, o nadaci, o čemkoli… Ta drobná osůbka budila respekt svou neokázalostí a pravdivostí. V mnohém byla jako člověk inspirací. Vyprávěla mi, jak v poslední době chodila do přírody a učila se například rozeznávat zpěv ptáků. Naplňovalo ji to… Zuzanu jsem znala daleko dřív než jsem přišla do nadace, ale na tento čas strávený s ní v posledních letech, myslím často a s vděkem.
Za rozhovor děkuje Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytla: paní Martha Elefteriadu a archivNADACE ŽIVOT UMĚLCE
5
osobnost
ZITA KABÁTOVÁ s noblesou ve vínku... V jedné velmi vzácné knize, zabývající se magií, astrologií a vším s tím souvisejícím, jsem vyčetla, že lidem narozeným ve znamení býka je dána do vínku obrovská síla, energie, elán, nadšení, vůle a čin. Podle čínského znamení se jedná o lidi aktivní, dynamické, náročné, netrpělivé a silně individualistické. Mají rádi krize a vyhrocené situace, nad kterými se rozlítí do červena, vzápětí je však vyřeší a na dlouhou dobu se uklidní. Jsou to lidé neuvěřitelně hodní a srdeční, běda však si je jedinkrát znepřátelit – nikdy nezapomenou... Nedokážu posoudit, která z těchto aktivit je vlastní vzácné dámě, se kterou jsem si povídala. Mně se k ní hodí téměř všechny zmiňované vlastnosti, každopádně nerada bych si ji znepřátelila… A o koho, že se jedná? Podle fotografií jste jistě poznali, možná ale nevíte, že jedna z posledních žijících filmových a divadelních legend, hvězda stříbrného plátna – paní ZITA KABÁTOVÁ, se narodila právě ve znamení býka – a to 27. dubna 1913. Tedy před neuvěřitelnými 95 lety! Paní Zita Kabátová se narodila na nejkouzelnějším místě v Praze, na Malé Straně, v domě U bílé koule, na Úvozu, na konci Nerudovi ulice. Dům se původně jmenoval U Švédské koule, ale poté, co koule nedopatřením spadla do vápna, se název domu její barvě přizpůsobil. „Byl to ještě starý dům, který měl pavlače. Byla první světová válka a takový ten život, když se něco dělo, veškeré události, to vlastně probíhalo na těch pavlačích. Bylo to kouzelné. Bydlel tam například malostranský spisovatel Rudlof, pak tam bydlel i známý malíř Marold. Ten měl ateliér trošku ‚ jinde, ale tam bydlel a ‚strašil mě . On byl takový robusní, měl kožený kabát, kožené boty, velký
6 02
širák. Když šel po schodech, tak to dunělo a já se strašně bála“: směje se už dnes paní Kabátová. „Byl to takový tmavý chlap, teď už vím, že to musel být krásný mužský, ale tehdy jako dítě, jsem se ho opravdu bála“. Tatínek se jmenoval Beno Kabát a byl stavitelem, maminka Anička, tak jak tehdy bývalo běžné, ženou v domácnosti. Maminka byla sestřenicí prvního českého filmového herce Josefa Švába Malostranského. Oba rodiče byli nadšenými ochotníky a tak se malá Zituška ocitla poprvé na jevišti už jako miminko v zavinovačce, v Našich furiantech, hry od Ladislava Stroupežnického. A „roličky“ přibývaly. „Já jsem začínala jako velice zapálená ochotnice. Můj tatíček psal pohádky, a vždycky prej podle toho, jaká jsem zrovna byla. Takže princezna byla buď fintivá nebo princezna, která panu králi odmlouvala, vždycky co jsem zrovna ten rok provedla. Ty pohádky jsme potom hráli odpoledne dětem v Malostranské besedě. Bylo to moc hezké... A vůbec ta Malostranská beseda měla tehdy na celou Malou Stranu úžasný kulturní dopad. Byla tam tehdy také ještě scéna Dobrých autorů, a pak také scéna, kde začínal
Voskovec s Werichem – v Umělecké besedě. Celá ta oblast má něco do sebe.” Maminka paní Kabátové zemřela v pouhých 37 letech na Addisonovu nemoc (choroba jejíž podstatou je selhání nadledvinek). Tatínek se oženil podruhé, za emeritní členku Slovenského národního divadla Jožku Čepelovou. „Já jí říkala mamá. Ta mi držela palce i když jsem hrála divadlo. Hrávala také. V Malostranské besedě jsme hrávaly spolu.” Na můj dotaz, jak spolu vycházely, paní Zita odpoví: „Já si ji vážila. Ale to byla přece tatíčkova a jenom tatíčkova věc. Co já mu do toho budu kecat. To teď je takový trend, že děti si myslí, že to rodičům můžou rozmlouvat nebo se jim pléct do života. Mladí se pletou do života starým a staří se pletou do života mladým. Vždyť je to nesmysl. Nikdo nic nezmůže, co psáno jest, to dáno jest… a hotovo”. Sourozence neměla paní Kabátová žádné, zato spoustu bratranců a sestřenic. A také zajímavého dědečka. „Můj dědeček byl poslední malostranský ptáčník. To už dneska mladí ani nevědí, co to je. Když umřel, tak pak ptáčnictví vlastně zaniklo. Ještě s kamarády chytali ptáčky na lep a nebo do sítě, a potom je v klíckách prodávali. Chodil také na dafnie, nejvíc na Divokou Šárku, tam byla taková říčka, a babička se vždycky rozčilovala, že jí vzal zase tu nejlepší punčochu…”. Paní Kabátová má obdivuhodnou paměť. Se smíchem dodává: „No, vždyť já taky vzpomínám padesát let sem – padesát let tam…” Například na své herecké začátky a partnery. K nohám jí padaly desítky mužů, zažila mnohá filmová objetí. Třeba s Otomarem Korbelářem. „S tím jsem hrála ráda. Škoda jen, že byl dost často nacucanej. Oni to ostatní neviděli, ale já jo, protože když šel ke mně, tak šilhal. Měl vždycky i rty takové nacucané, a když mě líbal, tak jsem byla mokrá od ucha k uchu”: smějě se paní Zita. „Na jedno nikdy nezapomenu. To jsme měli v jednom filmu takovou zásnubní scénu, měla jsem hluboký výstřih a on mě líbal a objímal, kam mohl tam. Mně vám pak všechno tak strašně pálilo. Říkám si, šmarjajosef, já dostala nějakou nemoc, to není možné. Umyla jsem se, natřela, znou umyla, natřela. Nic. Pálení a pálení. Přijdu do rekvizitárny… a on tam Korbelář. Ládoval se fefronkama. Jedl to, aby jeho paní nepoznala ten alkohol. No a já byla vlastně celá zafeferonkovaná.” Avšak ještě dříve, než paní Zita Kabátová zažila
Zita s rodièi
feferonkovou příhodu, musela najít tu správnou cestičku k filmové slávě a vydat se po ní. Na začátku třicátých let se snažila dostat do Divadla Vlasty Buriana, neměla však ještě potřebné zkušenosti. Ty začala získávat kolem roku 1935, kdy se od ochotníků dostala do divadélka Akropolis a poté, díky svému skvělému hlasu, do Tyláčku (Tylovo divadlo v Nuslích). Hrála ve Velké operetě, ve Švandově divadle u Járy Kohouta a za války hlavně v Komorním divadle Oldřicha Nového. „Já jsem dělala takovou tu klasickou operetu, kde se hopsalo, tančilo, zpívalo. A díky Oldřichu Novému jsem se pak dostala do takových těch činoherních operet. Poněvadž u něho se hrála zpěvohra, tozn. komedie se zpěvy, naučil mě normální projev mluvení a zpívání dohromady. Bylo to báječné! Jeho paní tam dělala ředitelku. V Brně prodala velký, nádherný fotografický ateliér a za ty peníze koupila nové divadlo. Bylo to divadlo rozkošné, malinké. Být u pana Nového, to byl punc. Odejít od něho, to přece jen tak nešlo. Přemluvil mě pak až Sváťa Beneš do účinkování v Modrém démantu, hře, ve které jsem vystupovala spolu s ním a Medou Valentovou. Ta hra měla velký úpěch.” Na přelomu let 1935 a 1936 si paní Kabátová přečetla ve Filmovém ilustrovaném zpravodaji výzvu: „Kdo chce být Sextánkou?“ Producenti totiž hledali nové talenty pro připravovaný film
7
osobnost
Pro pøipomenutí pár slavných filmù té doby – zejména režisérù Slavínského, Cikána, Binovce a Svitáka (Rozkošný pøíbìh, Lojzièka, Lízin let do nebe, Bláhové dìvèe, Kdybych byl tátou, Lízino štìstí, Její høích, Srdce v celofánu, Zlatý èlovìk, Madla zpívá Evropì... a øada dalších.) Z významnìjších rolí si vyjmenujme: Elsa v Tuláku Macounovi (1939), Pepièka, žena Františka Kmocha v životopisném filmu To byl èeský muzikant (1940), malíøka Helena v komedii Život je krásný (1940), operetní hvìzda Marion v Burianovì komedii Provdám svou ženu (1941), Julie Jelenová v další „Burianovce“ Pøednosta stanice (1941), Márinka Bezoušková v Pantátovi Bezouškovi (1941). S Vlastou Burianem si zahrála i v komedii Zlaté dno (1942), kde hrála jeho ženu Jarmilu Valentovou – Putièkovou.
8
Sextánka (1936). Rozhodla se zkusit štěstí a poslala jim své foto. Byla pozvána do ALMY, kde se na ní ředitel Jelínek podíval a prohlásil, že se na Sextánku nehodí. Navrhl jí však, že by se hodila na ženskou roli ve filmu Světlo jeho očí (1936). Byla pozvána na pohovor a hlavní roli ve svém prvním filmu získala. A tak byla nastartována závratná kariéra jedné z našich nejoblíbenějších hereček 30. a 40. let. Díky svému elegantnímu zjevu a kultivovanému projevu mezi ostatními vynikala. Hrála se spostou filmových hvězd, včetně Vlasty Buriana. Jak na něj vzpomíná? „Strašně moc. To byl pan herec. S velkým P a s velkým H. Úžasný člověk! A taky si na něj žádný režisér nijak moc netroufal, poněvadž každý ho ctil a vážil si ho. Všechno co dělal, bylo neopakovatelné. Například i ty jeho ruce, ty mluvily. On byl báječný! A když třeba režisér něco chtěl, jen to Vlastíkovi naznačil a ten už to dojel. Vzpomínám na báječnou scénu v Přednostovi stanice, kdy on tam přijde a já říkám Marvanovi, poslužte si pane inspektore, tak Vlastík řekne, já si posloužím. A vzal to celé kuře, otevřel veku, dal to celé mezi to a začal jíst. To nikdo nečekal. A nebo když posílá ten telegram, jak to vyťukal, to celé improvizoval. On byl taky jediný herec, který si sám směl říct stop. Poněvadž nevěděl, kdy vlastně celý ten svůj nápad skončí. Po válce pak už dělal většinou jen estrádní vystoupení. Nebyl na tom zdravotně ani psychicky dobře. Ale lidi potěšil vždycky. Nezasloužil si, jak se k němu v té době zachovali. To opravdu ne.” Vynikající rolí paní Kabátové byla role Heleny Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestárnou (1942). Ztvárnila zde ženu ve třech životních etapách. Krásnou třicetiletou dámu, starší ustaranou matku i starou bělovlasou babičku (zatímco její partner, kterého hrál Jan Pivec, se za dvacet osm let vůbec nezměnil a vypadal stále mladě). Jaký však byl soukromý život této krásné dámy? Zita Kabátová žila nějaký čas s operetním zpěvákem Járou Pospíšilem. Rozešli se. Po válce se dostala před vyšetřovací komisi, která jí kvůli účinkování v německých filmech zakázala hrát a veřejně vystupovat. V té době ji režisér Ladislav Brom seznámil s Ludvíkem Králem, ředitelem firmy ZEISS IKON v indické Bombaji. V roce 1946 se za něho provdala. Manželé chtěli odletět do Bombaje, Kabátová však nedostala vízum a musela zůstat v Československu. Manžel byl z Indie za nějaký čas přeložen do Londýna. Zita znovu zažádala o vízum. Marně, psal se totiž rok 1948. Oba manželé se zanedlouho na dálku rozvedli.
Po roce 1953 se dostala, díky příteli Karlu Spurnému, do Pražské estrády, se kterou jezdila po venkově. Hrála i ve Vesnickém divadle a v Alhambře. Po nějaké době musela s hraním (opět z politických důvodů) skončit. V roce 1955 se potkala se svým dávným přítelem, veslařem a olympionikem Jiřím Zavřelem, který se právě vrátil z desetiletého vězení v Jáchymově. O rok později se vzali. Novomanželům se narodil syn Jiří (paní Zitě bylo 44 let!). Manžel však v roce 1968 emigroval do USA. Paní Zita vzpomíná: „Sešli jsme se ve Francii a já už bych se snad byla nechala přemluvit, ale rozhodl to syn Jiřík. Nechtěl jít jinam. A já když jsem si uvědomila, že bych musela začínat znovu od lžičky, rozhodla jsem se zůstat. Syn je nakonec také v Americe. Je tam podruhé ženatý. Jen já tu zůstávám. Ale mám čtyři vnoučata. Jednoho nevlastního kloučka v Americe a americkou holčičku. Tu má syn s druhou manželkou. A s tou první tady v Praze má dvě děti. Chlapce, tomu je 20 let a 12ti letou holčičku. Takovou slečnu neslečnu, ale ti přijdou jen když něco potřebují”: směje se paní Kabátová. Samozřejmě jde o legraci a „babička“ vzápětí dodává: „Zaplaťpánbůh, že jsou všichni zdraví”. Po smrti svého druhého manžela si paní Zita Zavřelová vzala zpátky své jméno Kabátová. Vraťme se ale ještě pár let zpátky, do doby těsně po válce. Do doby lynčování herců, hereček,
režisérů. Všech těch, kteří byli dříve obdivováni, a poté tak nenáviděni. Ti samí lidé, kteří stáli dlouhé řady na lístky do kina, aby své milované filmové hvězdy spatřili, po nich po pár letech plivali a házeli kamením. V roce 1944 si paní Kabátová zahrála roli intrikánky baronesy Heleny z Alcantaru v kostýmní komedii Počestné paní pardubické. Tato role byla na dlouhou dobu také její poslední. Za nacistické okupace hrála pod pseudonymem Maria von Buchlow a ve dvou německých filmech. Právě to ji bylo po válce nejvíce vytýkáno. Jakoby mávnutím proutku se na ostatní krásné filmy, ve kterých paní Zita hrála, nějak pozapomnělo. Zlom nastal až v roce 1969, kdy ji režisér Jiří Hanibal po pětadvaceti letech (!) obsadil do filmu Hvězda. „Do těch větších stromů vždycky bije hrom. Já se ale obhájila. Sama. A později pak také díky režiséru Hanibalovi, že nás do toho filmu vzal. Byla tam tehdy ještě Nelinka Gajerová, Nataša Gollová, já, Jiřina Štěpničková, teď si nevzpomenu, kdo všechno. Ten film se celkem povedl a tam jsme byly očistěny. Bylo to v době, když se to začalo lámat a režiséři mohli zase začít točit nějaké dobré filmy”. V sedmdesátých letech působila paní Kabátová dokonce jako vedoucí několika pražských kin, včetně kina Illusion, které pozvedla a kde se promítaly právě „filmy pro pamětníky“, ve kterých sama hrála. Začala být znovu obsazována i do filmů té doby. Byť to nebyly role úplně hlavní, byly hezké a paní Zita je zahrála opět s noblesou sobě vlastní.
Pro pøipomenutí: (Ženy v ofsajdu, Akce Bororo, Pøípad mrtvého muže, Kulový blesk, V podstatì jsme normální, Jak básníkùm chutná život). Vìtší role pak pøišly až po roce 1989, kdy hrála starou šlechtiènu v Zapomenutém svìtle (1996), babièku Elišku ve slovenském filmu Modré z nebe (1997), starou paní Balážovou v rodinné komedii Václava Vorlíèka Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001) a Marušku Grulichovou ve slavném Babím létu (2001). Zahrála si i ve dvou televizních seriálech (Na lavici obžalovaných justice a To jsem z toho jelen). V roce 1997–1999 dokonce hostovala v divadle Pod Palmovkou v roli staré šlechtièny. 9
osobnost
Na můj dotaz, jaké filmy se paní Kabátové líbí, odpoví: „Všechny, co jsou ke koukání”. Ke „koukání“ je určitě vynikající český film nominovaný na Oscara – Želary. V tomto válečném dramatu se objevila ve filmové roli naposled. Zároveň si v něm také zahrála se svým dávným přítelem Svatoplukem Benešem, pro něhož to byla bohužel role úplně poslední. Svoji hereckou dráhu pak paní Zita Kabátová nadobro ukončila rolí v televizní inscenaci Zlatá brána (2004). Píše se rok 2008. Když si tak paní Zitu Kabátovou prohlížím, je neuvěřitelné, že je jí už 95 let! Je kouzelná! Na krku má decentní šperk, v uších nádherné, samozřejmě sladěné, náušničky (jako kdysi na začátku minulého století, když hrávala v Malostranské besedě princezničky), na ruce má překrásný rodový prsten. Je vtipná, veselá a velmi vitální. Co popřát k tak významnému jubileu, aby to nevyznělo pouze formálně a obyčejně?
V roce 1993 obdržela paní Zita K abátová cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu udìluje každoroènì NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost.
Se svým pøítelem Svatoplukem Benešem ve filmu Želary
„Paní Zito, za všechny, kteří Vás měli a mají rádi, za všechny, kteří Vás obdivovali a obdivují, za všechny tady na zemi i ve filmovém nebi, za všechny přátele i známé… jsme rádi, že jste se nám tehdy v tom dubnu narodila!!! Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti - nejméně do sta let”. text: Alexandra Stušková, DiS., foto: Tomáš Salač a soukromý archiv p. Zity Kabátové
10
Karolíny Světlé 18, Praha 1 – Dům PORTUS Pokladna a rezervace: 222 333 555 Pokladna otevřena v pracovních dnech od 8:00 do 15:30 hod. a hodinu před začátkem představení. E-mail:
[email protected] www.divadlo90.cz
Od 1. února
je v Divadle U Valšů také STÁLÁ SCÉNA STUDIA LÁĎA
Programduben / výběr
Ladislava Smoljaka
2008 Po
21. 4. 16:00
Koncert slavných operetních a muzikálových melodií (II) Zuzana Vernerová a Erik Bezdíček, klavír: Václav Vedral
Út
22. 4. 16:00
JUBILEUM Zity Kabátové – 95 let
Čt
24. 4. 17:00 VÝJIMEČNĚ
Benefice Jaromíra Hanzlíka
Po
28. 4. 14:30
Módní přehlídka
Út
29. 4. 16:00
Duchu, jsi přítomen? John Patrick
St
30. 4. 16:00
Hymna aneb Urfidlovačka Ladislav Smoljak STUDIO LÁĎA LADISLAVA SMOLJAKA
Po
5. 5.
16:00 1.PREMIÉRA 19:00 2.PREMIÉRA
Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska
Po 12. 5.
16:00
Příběh Coco Chanel - Jiří Just
Út 13. 5.
16:00
Vyhlášení výsledků ANKETY a losování cen
St
14. 5.
16:00
Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska
Čt
15. 5.
16:00
Benefice Yvety Simonové a Richarda Adama - Připravil Jiří Flutka
Po 19. 5.
16:00
Legendy opery: Naďa Šormová
Út 20. 5.
16:00
Benefice Eduarda Hrubeše za laskavého přispění Jiřího Melíška Připravil Jiří Flutka
St
21. 5.
16:00
Moje teta, tvoje teta - Morris Panych
Čt
22. 5.
16:00
Kornelovy vdovy - Ákos Kertézs
Po 26. 5.
16:00
Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska
St
28. 5.
17:00 VÝJIMEČNĚ
Manžel pro Opalu – John Patrick
Čt
29. 5.
19:00
Milostná tajemství – 1. PREMIÉRA Tři jednoaktové hry hereckého umění p. Luby Skořepové. Úprava a režie: Manka (Petr Mančal a Jiří Trnka).
květen / výběr 2008
talent
Ivan Vokáè violoncello V této rubrice se budeme také setkávat s osobnostmi. Budoucími? Nebo už souèasnými? Aby byl èlovìk osobností od mládí, potøebuje dobré zázemí, pevnou vùli, píli ale hlavnì také… talent. K tomu všemu kapku štìstí, tøeba právì v podobì podpory. Podpory, kterou zprostøedkovává také NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Po peèlivém výbìru ji v podobì udìlování grantù, nabízení úèasti na významných tuzemských i mezinárodních soutìžích, èi pomoci pøi pøechodu do profesionální reality, dostávají jen ti nejlepší. A k tìm nejlepším patøí bezesporu student Pražské konzervatoøe, hráè na violoncello, teprve jedenadvacetiletý Ivan Vokáè. Začneme jednoduchou otázkou: NADACE ŽIVOT UMĚLCE a Vy? NADACE ŽIVOT UMĚLCE mi vlastně pomohla už třikrát. První žádost, kterou jsem nadaci posílal k posouzení, se týkala příspěvku na zakoupení profesionálního smyčce, který stojí 17 000 Kč. Já měl do té doby jen takové pochybné hůlky. (smích)... Jelikož ale nejsem z žádné bohaté rodiny, tak jsem na něj prostě neměl. Pan profesor Petráš (učí hlavní obor) věděl o existenci i projektech NADACE ŽIVOT UMĚLCE a tak jsme spolu napsali žádost. Byla to první nadace, kterou jsme zkusili, a zároveň také první nadace, která mi vyšla vstříc. Druhá žádost se týkala možnosti zúčastnit se mezinárodní violoncellové soutěže v roce 2005, v Drážďanech. Na takovou soutěž musíte být dokonale připraveni. Nově potažený smyčec, nový potah strun, startovné také není zanedbatelné. Veškeré tyto náklady mi NADACE ŽIVOT UMĚLCE pokryla. Tu soutěž jsem nakonec vyhrál... A do třetice mě nadace podpořila při možnosti účasti na Pražském Jaru v roce 2006. Poskytla mi všechno co jsem na tuto soutěž potřeboval. S profesorem Petrášem jsme si tehdy vytýčili, že úspěchem bude i to, když se do té hlavní soutěže dostaneme, neboť z příchozích, asi sto kvalifiko-
12
vaných nahrávek, se vybírá pouze necelá polovina. Vybrali mě. A i když jsem vzápětí po prvním kole vypadl, byl to pro mě cenný a nezapomenutelný zážitek. Tato soutěž je limitována do třiceti let a já tam byl tehdy v tom roce nejmladším českým účastníkem. Jednou jsem také hrál s kolegou při předávání cen SENIOR PRIX. Tolik k nadaci. Jsem rád, že existuje. V kolika letech jste začal s hraním a proč právě violoncello? Oba moji rodiče jsou muzikanti. Studovali housle na ZUŠ. I moje dvě starší sestry byly vedeny k muzice. Hudbou jsem obklopen odmalička. V necelých čtyřech letech jsem dostal do ruky osminkové housle, už si to moc nepamatuji, ale vím jen, že jsem byl vždycky strašně fascinovaný kontrabasem, tak jsem ty housličky postavil a hrál na ně jako na basu. V těch letech mi kontrabas dát nemohli, tak jsem pak dostal poloviční cello a už jsem u něj zůstal. Než jsem šel na Pražskou konzervatoř, 11 let jsem ho studoval soukromě. Od pěti let také „brnkám“ na klavír. Soukromé hodiny jste studoval v Praze? Ne, ne, já nejsem z Prahy. Jsem z Jižních Čech, z Volyně. Narodil jsem se ve Strakonicích. V té době tam zrovna učil na hudební škole pan
profesor Oldřich Kavale, který učil přes 40 let také na Plzeňské konzervatoři. Chodil jsem k němu na violoncello asi dva roky a když tam přestal učit, dojížděl jsem za ním soukromě. Rád bych poznamenal, že mám velké štěstí na lidi. Učil mě bez nároku na honorář. Byla to tvrdá a disciplinovaná výuka, ale díky ní teď nemám absolutně žádný problém s trémou. Jsem připraven na všechno. Také se traduje, že nebylo žáka, který by u něj nebrečel. Kdo však vydržel do konce, výsledek se dostavil. Dodnes se vídáme. A stejného zázemí se mi dostává i od nynějšího kantora. „Kluci“ ve Vašem věku mají spoustu různých zájmů. Neznám moc takových, co se věnují už odmalička vážné hudbě. To máte sice pravdu, ale nikdy mě za nějakého „exota“ nepovažovali. Když jsem přivezl nějakou cenu, tak mi ve škole tleskali. Tzv. odlišnost byla vlastně jen do té doby, než jsem přišel na konzervatoř, neboť teď jsem v podstatě „mezi svými“. Posloucháte i jinou hudbu než vážnou? No určitě. Miluju jazz. Mám to rozdělené. Na violoncello hraju vážnou hudbu a na klavír jazz. Obojí mám rád, obojí hodně poslouchám i hraju. Ale ne stejnou pílí. První je violoncello, klavír je druhý. Mimo to také hraju fotbal, tenis. Sport mám rád. Kdy to všechno stíháte? Hraní, soutěže, sport, škola? Jak studujete? (smích) No, špatně. Ale naštěstí jsou ve škole shovívaví a vychází mi vstříc.
Po maturitě absolutorium. A potom? Pokusím se udělat přijímačky na HAMU. Uvažoval jste někdy o studiu či delším pobytu v zahraničí? No… to je přesně ta věc, na které asi celá moje kariéra ztroskotá. Český hudební rybníček je v této oblasti strašně malý a ne zrovna dobře placený. Mám pocit, že u nás lidi na vážnou hudbu moc nechodí. Stačí se podívat na některé koncerty. Je tady velmi málo lidí, kteří by dokázali tuto hudbu propagovat. Bez dobrého managera to prostě nejde. Ale zpět k tomu zahraničí. Možnosti tam určitě jsou. Spousta lidí mi doporučuje, abych šel studovat ven, jenže já jsem takový český patriot. Mám Čechy moc rád. Mám rád Prahu, mám tady svoje přátele. Chtěl bych zůstat tady. Nějaká půlroční, roční stáž ano, ale déle asi ne. Nemůžou přece všichni utéct ven. Co cítíte, když hrajete? Tuto otázku nemám moc rád. Já se snažím dobře zreprodukovat hudbu, kterou hraji, tak – aby jí porozuměli úplně všichni...
Ivan Vokáè je bezprostøední, veselý mladý kluk. I když hraje vážnou hudbu, vážný rozhodnì není. Je to takový roztržitý smíšek. Pøi odchodu s kavárny si najednou vzpomene, že tam zapomnìl mobil. Bìží tedy nazpátek a pøi bìhu volá: „tak naschle… !!!“ Nashledanou a dìkuji, øíkám si v duchu, a jsem ráda, že takoví mladí lidé mezi námi jsou. Byś ještì kapku krásnì støelení, už se skrytou noblesou. Text: Alexandra Stušková, DiS., foto poskytl Ivan Vokáè
Ivan Vokáč 1987 je studentem Pražské konzervatoře ve violoncellové třídě prof. Miroslava Petráše. Ze sólových soutěžních úspěchů uveďme např. 2. cenu na Heranově soutěži v Ústí nad Orlicí v letech 1997 a 2003. Na mezinárodní violoncellové soutěži v Drážďanech obdržel v roce 2001 3. cenu a v roce 2005 v této soutěži zvítězil.V témže roce získal 2. cenu v soutěži konzervatoří České republiky v Teplicích. Vítězství si odvezl i roku 2002 z Liezenu v Rakousku. V roce 2005 se účastnil Beethovenské soutěže v Hradci nad Moravicí, kde získal 3. cenu. V roce 2006 se stal společně s houslistou Jakubem Junkem absolutním vítězem Mezinárodního kola rozhlasové soutěže Concertino Praga. Účastnil se mezinárodních violoncellových kurzů Kronberg Akademy v Německu, zúčastnil se též International Music Academy v Plzni. Sólově, pravidelně koncertuje s Jihočeskou filharmonií. Spolupracuje s komorním orchestrem Roxy Ensemble, kde zastává funkci koncertního mistra violoncellové sekce. Je členem klavírního tria TARAS PIANO TRIO, které v srpnu roku 2007 v mezinárodní soutěži „Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb“ zvítězilo v kategorii komorních souborů.
13
historie
historie filmu Všechno nové budí zvìdavost. A co všechno staré? Minulost je stejnì záhadná jako budoucnost. Bez minulosti bychom nezaznamenávali ani souèasnost. Všechno je jako pohyblivé obrázky… Vítejte pøi ètení pravidelné rubriky s názvem Historie. A u tìch obrázkù zùstaneme.
a Louiseovi Lumiérovým z Lyonu, k první historické premiéře kinematografu. Stalo se v Grand Café na Boulevard des Capucines v Paříži.
HISTORIE FILMU Jako všechny jiné druhy umění, má i film svou historii. Na poměrně krátké trvání je to historie opravdu obsáhlá. Zahrnuje jak vývoj techniky a průmyslu, tak vývoj samotného filmového umění a jeho jazyka. Je mnohem více, než historie ostatních umění, spjata s technickými objevy.
„Vynálezci“ kinematografu (v uvozovkách) Za desítky jmen jeho „vynálezců“ uvádím pouze několik nejvýznamnějších. Patří mezi ně americký farmář E. J. Myubridge, který ve snaze prozkoumat, má-li cválající kůň v určitém okamžiku všechny čtyři nohy ve vzduchu, sestrojil velmi složitý systém fotografických kamer, zachycujících jednotlivé fáze pohybu zvířat a později i lidí. Francouzský badatel, fyziolog Etienne-Jules Marey sestrojil aparát pro sériovou fotografii ptačího letu, tzv. fotografickou pušku. Jeho spolupracovník Georges Demeny promítl zdokonaleným stroboskopem chronofotografii tváře člověka, vyslovujícího jednoduché věty tak dokonale, že jim hluchoněmí diváci odezíráním porozuměli. Jiný Francouz, Emile Reynaud, sestrojil přístroj nazvaný praxinoskop, který syntetizoval rozfázovaný pohyb optickou cestou pomocí otáčejícího se systému zrcátek. Když Thomas Alva Edison zdokonaloval koncem osmdesátých let předminulého století svůj fonograf, pomýšlel na konstrukci přístroje, který by podle jeho slov znamenal pro oko totéž, co pro ucho fonograf. „Filmy”, které jím natáčel, však nepromítal, nýbrž je předváděl ve zvláštních, dalo by se říci – prohlížečkách, nazvaných kinetoskop.
„Opravdoví vynálezci“ – bratøi Lumiérové Dne 28. prosince 1895 došlo konečně díky francouzským vynálezcům – bratrům Augustovi
14
Bratøi Lumiérové
V našich zemích se objevil kinematograf poprvé dne 15. července 1896 v Karlových Varech, krátce nato v Mariánských Lázních, dne 11. 8. v Brně, začátkem října v Ústí nad Labem a v Ostravě. Nakonec 18. října v Praze.
Jan Køíženecký a jeho kinematograf Jan Kříženecký (1868–1921) byl vášnivým fotoamatérem. S finanční podporou otce svého kamaráda Pokorného, zakoupil od Lumiérovy firmy v Lyonu aparát, který bylo možno užívat jako přijímací kameru i jako projektor. Chtěl předvést pražanům děje v ulicích, a tak vznikly první české „aktuality“. Natočil také první tři hrané filmy v české historii: Pražský párkař a lepič plakátů, Švábovo zmařené dostaveníčko a Sólový výstup p. Švába. Hlavní roli ve všech třech filmech ztvárnil první český filmový herec Josef Šváb Malostranský. Skutečnost, že Kříženecký natočil první české filmy již roku 1898, staví českou kinematografii na Jan přední místo v Evropě. Køíženecký
První kina u nás
Zvukový film
První kino bylo u nás otevřeno 15. září 1907 v domě U modré štiky v Karlově ulici na Starém městě, díky muži zvanému Viktor Ponrepo. Neměl však pro Prahu monopol. Krátce po něm založil František Tichý stálé kino Illusion – Na Slovanech (později přesídlilo do dolní části Václavského náměstí). V Hybernské ulici vzniklo kino Orient, Na Poříčí kino Elite. Max St. Kock otevřel přepychový
S nástupem zvukového filmu ve 30. letech se rozšiřuje i větší zájem o film. Hodně pozornosti mu věnuje tisk. Roku 1930 je založen Klub filmových novinářů. V roce 1933 je zahájen provoz na Barrandově a vzniká Filmové studio. V těchto letech vznikají opravdu výjimečná díla, která dodnes neztrácí nic na své kvalitě a působnosti. Vrcholná díla vytvářel režisér němého filmu K. Anton, Gustav Machatý. Ve zvukovém období jmenujme Karla Lamače, Josefa Rovenského. Skvělými režiséry té doby byli také Vladimír Slavínský, Miroslav Cikán a spousta dalších. I v protektorátu vznikaly filmy, které dodnes obdivujeme. Převážná část kvalitní tvorby tohoto období je přisuzována režiséru Martinu Fričovi a Otakaru Vávrovi. Fričova Barbora Hlavsová byla diváky chápána jako protest proti nacistické nadvládě, podobně tomu bylo i u adaptace Babičky, filmu Františka Čápa. Velkého úspěchu dosáhl také režisér Václav Binovec, adaptací Městečka na dlani - Jana Drdy.
biograf Kosmas Na Příkopech, a 5. prosince 1909 slavnostně zahájilo svá představení kino Lucerna. Koncem roku 1909 měla Praha pět stálých kin a celá řada putovních podniků promítala na nejrůznějších místech v okolí. Začala se zakládat kina v Brně i v městech menších.
Další vývoj Do r. 1910 podléhaly kinematografy dvorskému dekretu z 6. ledna 1836, jímž byly zařazeny mezi atrakce, pořádané kočujícími skupinami herců, provazolezců, gymnastů, potulných hudebníků, eskamotérů aj. Dne 18. 9. 1912 bylo vydáno nařízení ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem veřejných prací o pořádání veřejných představení kinematografických, které vázalo kinematografickou činnost na úřední jednoletou až tříletou licenci. Pro její udělení byly stanoveny přísné podmínky. Přes všechna omezení a překážky se síť českých kin až do roku 1914 neustále rozvíjela. Rozvoj zpomalilo až vypuknutí první světové války. Mladší majitelé kin museli na frontu, starší sice zůstali, ale ztratili většinu personálu. Mnoho kinematografů bylo v prvních válečných letech zavřeno nebo zcela zaniklo. Rozmach filmového podnikání nastal v Čechách zas až po vzniku Československé republiky v roce 1918.
První èeské výrobní spoleènosti První pražská výroba kinematografických obrazů, později společnost Kinofa, byla spojena se jménem Antonína Pecha. Druhou společnost, Illusion, založili Alois Jalovec a František Tichý. Později k nim přibyla třetí společnost ASUM, spojená se jmény tehdy významných kulturních pracovníků Anny Sedláčkové a Maxe Urbana. Tyto tři společnosti působily až do světové války, kdy postupně zanikly.
Kreslený film Vznikl na počátku minulého století. Jako první se mu programově věnoval Francouz Emile Cohl, který oživoval a proměňoval jednoduchou lineární kresbu. Odjel do Ameriky, kde se však většího uznání nedočkal. Nicméně jeho američtí pokračovatelé základ industrializované výrobě kresleného filmu dali. Ve 20. letech vytvořil Pat Sullivan prvního seriálového hrdinu – kocoura Felixe. Bratři Max a Dave Fleischerové dosáhli největšího úspěchu groteskami s postavou Pepka námořníka. Nejvýznamnějším výrobcem amerických kreslených grotesek se stal Walt Disney. U nás byl průkopníkem kresleného filmu Karel Dodal, který zprvu natáčel reklamní filmy, v nichž kopíroval figurku kocoura Felixe. Během
15
světové války vzniká v Praze produkční firma AFIT. Po osvobození se zrodila tzv. česká škola kresleného filmu v nově založeném studiu Bratři v triku. Vedením tohoto studia byl pověřen Jiří Trnka.
Filmové ceny Filmovými cenami se rozumí uznání udělovaná za význačné umělecké hodnoty filmům nebo jejich jednotlivým tvůrcům. Patří k nim zejména cena za režii, hudbu, kameru a herecký výkon. Mezi nejslavnější patří OSCAR, americká akademie filmového umění a vědy. Od roku 1956 je udělován také neanglicky mluveným filmům, uvedených v distribuci USA. U nás patří k významným oceněním např. Český lev.
Filmové hvìzdy Když pominul zájem diváků o film jako o přitažlivou technickou atrakci, začal obecenstvo zajímat už i děj filmu, zejména jeho hrdinové. Diváci se s nimi často ztotožňovali, napodobovali jejich oblečení a jednání. Zajímali se o jejich soukromí. Tak vznikl již ve 20. letech minulého století kult filmových hvězd (anglicky stars), který Hollywood využil a vytvořil z něj výrobní systém. K prvním „hvězdám“ patřili představitelé mužných typů, hrdinové westernů a dobrodružných filmů. Ženským ideálem byly ženy osudové, fatální, které neodolatelně svádějí muže ke hříchu a společenskému pádu. Neméně oblíbený byl typ opačný, ženy křehké a bezbranné. Ke hvězdám patřili také komici, ale nejvíce takzvaní milovníci. Za nejznámější z nich jmenujme světoznámého Rudolpha Valentina.
16
I český film měl své hvězdy. Milovníka Oldřicha Nového, komika Vlastu Buriana, ženu vampa Adinu Mandlovou, noblesní Zitu Kabátovou či ztřeštěnou Natašu Gollovou. Jmen je spousta a na jejich výčet bychom potřebovali celou další stranu.
Závìrem Své hvězdy má film v každém období. Ať už tuzemský nebo zahraniční. Hvězdy režisérské (Forman, Menzel, Svěrák), hvězdy kameramanské (Ondříček), hvězdy filmové. Nesmíme také zapomenout na naši československou, výjimečnou, do této doby nepřekonanou zlatou filmovou tvorbu let šedesátých. Jsou však hvězdné i filmy dneška? Film dospěl k dokonalosti v uměleckém využívání mnoha dosavadních technických prostředků. Ocitl se na prahu nové etapy. Jde ruku v ruce s vyspělostí počítačové techniky. Filmová témata jsou pestrá. Dalo by se říci, že každý národ má svůj charakteristický okruh. Amerika je proslulá akčními trháky, Čína a Japonsko bojovým uměním, Francie filmy intelektuálními, Německo svou strohostí. A Česká republika? Ta dělá kousky, ve kterých není témat nikdy dost. Někdy podařené více, jindy méně. Já osobně nedám na české filmy dopustit. Pan Kříženecký by měl určitě radost také... Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto: archiv
Karlovo náměstí č. 19. Praha 2
reklama Kino Mat
Máme rádi film. Co vy? Pak přijměte naše pozvání. MAT – to je ... • filmová restaurace • kino na špičkové technické úrovni • DVD bar, DVD půjčovna • salonky
MAT – nabízí ... • snídaně, obědy, večeře • prostory pro TK, semináře, firemní prezentace, abiturientské večírky, svatby • rauty, catering (u nás i u vás)
Promítání pro veřejnost – denně od 18:00 a od 20:30 hod. v sobotu a v neděli dětská představení od 15:00 hod. V případě delších filmů mohou být časy pozměněny.
Pokladna je otevřena: » říjen - duben od 14:00 hod. » květen - září hodinu před začátkem prvního představení.
více na www.mat.cz, tel.224913688
Ve všední dny od 9:00 do 17:30 hod. si lze kinosál pronajmout k pracovním či soukromým projekcím případně k tiskovým konferencím. S určitým časovým předstihem je možné si kinosál pronajmout i ve večerních hodinách.
Těšíme se na vaši návštěvu
zdraví
Královský všelék I v tématu jako je zdraví, mùžeme kromì nemocí, lékù, prevencí, odborných rad a názorù, najít zajímavé ètení. Budeme se snažit, aby vás tato pravidelná rubrika zaujala nejenom po stránce lékaøské, neboś i takové farmaceutické firmy a jejich léèiva mají svou minulost a… pestrost. MEDOPHARM, s.r.o. Tato firma byla v České republice založena v roce 1997 jako obchodní mezinárodní zastoupení farmaceutické firmy Medochemie Ltd., jejíž historie se odvíjí už od roku 1934! Firma Medochemie Ltd. samotná pak byla založena v roce 1976 a do současné doby má hlavní sídlo na ostrově Kypr ve městě Limassol. Firma vyrábí léky podle zásad správné výrobní praxe v sedmi samostatních výrobních komplexech, z toho je jeden v Holandsku. Kromě toho firmu reprezentuje osmnáct obchodních poboček po celém světě. Firma Medochemie je vlastníkem 2 600 registrací a v současné době patří k největším výrobcům léků na Kypru a v Řecku. Výrobky firmy jsou k dostání na farmaceutickém trhu v 75 zemích světa.
V České republice nabízí firma Medochemie přípravky na léčbu onemocnění centrálního nervového systému, kardiovaskulárních nemocí a rovněž léčbu potíží spojených s pohybovým aparátem a bolestí vůbec. Firma je známa také potravinovými doplňky. Například přípravek Dias (obsahující Glukosamin sulfát – látku, u které byl kromě účinku proti bolesti a zánětu prokázán vliv na strukturu chrupavky), nebo doplněk stravy Orissu – nazývaný také „královský všelék“.
18
Matka příroda je krásná, ale také nesmírně bohatá. Její bohatství tkví v řekách, stromech, keřích, rostlinách, v bylinkách. Jsou jich tisíce… a tak málo o nich víme. Slyšeli jste např. o malém žlutém zázračném kvítku, kterému se říká Pupalka? Jasně žluté květy této rostlinky se otvírají jen na krátkou dobu po setmění. Do východu slunce pak květy uvadnou, a druhý druhý den už očekávají soumrak květy nové. Pupalka se do severnějších oblastí rozšířila patrně z Jižní Ameriky. Byla oblíbena mezi Indiány, kteří ji používali na potírání kožních potíží a ran, vnitřně pak proti nachlazení a chřipce. V 17. století byla pupalka dovezena do Anglie, kde se později honosila názvem „královský všelék“. Produkty, obsahující pupalkový olej, patří k nejmnohostrannějším prostředkům doplňkové výživy.
Reklama
Klíč k dlouhověkosti Zcela nový produkt z řady potravinových doplňků, který se ve světě těší stále větší oblibě a který český zákazník ještě nezná, s krásným podtitulem – Klíč k dlouhověkosti, se jmenuje Evelor. A kde že je tento klíč uschován? Určitě v resveratrolu, nesmírně zajímavé látce, kterou Evelor obsahuje. Resveratrol je látka, která se používá jako doplněk stravy zejména pro své antioxidační a antibakteriální účinky. Reprezentativní vědecké studie prokázaly, že užívání resveratrolu brání nadměrné srážlivosti krve, čímž poskytuje vysoký stupeň ochrany před spontánním ucpáním krevního řečiště (infarktem a emboliemi), brání oxidaci arteriálního plaku, čímž brzdí postup aterosklerózy, a blokuje mutagenní procesy vedoucí ke vzniku růstu a šíření řady typů zhoubných nádorů.
již brzy k dostání ve všech lékárnách České republiky V Číně a Japonsku se resveratrol užívá již běžně jako podpůrný léčebný prostředek při mnoha onkologických onemocněních, neboť je neobyčejně významný jeho účinek proti řadě typů nádorových onemocnění, spočívajícících v blokádě všech posloupných procesů. Resveratlor také snižuje hladinu škodlivých látek v plicích, které vyvolávají chronickou bronchitidu a rozedmu plic. Jako silný antioxidant snižuje riziko demence, tedy vypuknutí Alzheimerovy choroby. Snižuje hladinu cukru v krvi a blahodárně působí také při zasažení oční sítnice u diabetiků. Příznivé účinky resveratrolu na náš organismus jsou známy čím dál více a tak nic nebrání tomu, abychom s jejich konzumací začali „už dnes.“ Otázkou je – jakou formu jeho užití zvolíme.
19
krásy naší země
Cestovní kanceláøe nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy témìø po celém svìtì. Kdo má dostatek financí, mùže si bez problémù zaletìt skoro do všech koutù planety. Zná však èlovìk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní zemì? Èeská (a také Slovenská) republika má tolik pøírodních krás, historických památek, mìst a vesnic, že urèitì stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potøebovat ani drahou letenku… ani vízum.
Hlavní mìsto Praha „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká“: prorokovala kněžna Libuše již na počátku dějin českého státu. A nebyla daleko od pravdy. Svou rozlohou i počtem obyvatel Praha velkým městem opravdu je. Na 500 km2 dnes žije více než 1 200 000 obyvatel. A co se týče dotyku hvězd, Praha má na sto věží, které i když nesahají zrovna k nebi, rozhodně k němu míří. Se zmiňovaným proroctvím kněžny Libuše to však až tak jasné není. V trochu jiné podobě, než Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, jej zmiňuje také Kosmas ve své kronice z 12. století. Podle něj to vypadá, že kněžna Libuše snad ani neexistovala. Tudíž nemohla proběhnout
20
ani její věštba z Vyšehradu. S tím souvisí i další z mýtů, který je v obecném povědomí, a totiž, že Vyšehrad (původně se mu říkalo Chrasten) byl předchůdcem Pražského hradu. Ve skutečnosti byla první stavba na místě dnešních Hradčan (šlo o kostelík Panny Marie), postavena již o sto let dříve, než se začal budovat Vyšehrad, a ten byl Pražskému hradu vždy podřízen. Zajímavé je také pátrat po vzniku názvu města. Proč Praha? Verzí je více a určit s jistotou jednu, je obtížné. Pokud tedy neuvěříme, že jméno dala městu kněžna Libuše, můžeme se přiklánět k nejnovějším výzkumům, které tvrdí, že město dostalo název Praha, protože hrad byl postaven na vyprahlém (vypraženém) místě. Podle toho
se pak začalo říkat i podhradí. V historických materiálech je za jednu z nejstarších zmínek o Praze považována informace mnicha a kronikáře Widukinda, pocházejícího ze Saska. V jeho zápiscích se objevuje termín Praha – hrad Čechů. Od této doby už uplynulo více než tisíc let… Z „hradu Čechů“ se stalo jedno z nejkrásnějších měst světa. Vděčí za to určitě i své poloze. Místo, na kterém byla Praha zbudována, je velmi rozmanité. Dominanty mohou stát pod kopci i na kopcích, ze kterých je krásný pohled dolů. Nejstarší dochované památky jsou ještě románského původu (př. rotunda sv. Martina na Vyšehradě nebo bazilika sv. Jiří na Pražském hradě). V průběhu staletí k nim přibyla spousta dalších slohově různorodých staveb. Pokochat se můžeme gotickým mostem, barokními katedrálami a nebo také funkcionalistikými vilami. Ano, to je jedna z předností našeho hlavního města. Pestrost.
Cesta Prahou je vlastnì putováním v èase. O krásných i tajemných koutech tohoto mìsta „ v srdci Evropy“ byla napsána spousta knih a publikací. Na tìchto stránkách bohužel nemáme prostor vìnovat se všem místùm podrobnì. Pojïme se tedy zblízka podívat na jedno z nejkrásnìjších a nejzajímavìjších z nich. Na Kampu.
To už dávno neplatí a Kampa je již dlouhou dobu oblíbeným místem Pražanů i turistů. Není se čemu divit. Najde se tu pro každého něco. Opravené Sovovy mlýny lákají kolekcí moderního středoevropského umění ze sbírek Jana a Medy Mládkových, procházka kolem Vltavy zase nabízí krásný pohled na Národní divadlo nebo Karlův most. Stojí tu také mnoho historicky cenných budov, opředených nejrůznějšími pověstmi. Jmenujme třeba dům U Modré lišky (o němž se píše v knize Andreje Gjuriče Kam běží modrá liška, která je celá věnovaná Malé Straně). Na Kampě můžeme také vypátrat stopy mnoha zajímavých lidí. Důkazem je např. Werichova vila, v níž bydlel nejen Jan Werich, ale také básník Vladimír Holan nebo Josef Dobrovský, významná postava národního obrození. Bohužel, co bude s domem který v roce 2002 poničila povodeň a od té doby neustále chátrá, není stále jisté. Mimochodem, tisíciletou vodu, která se před šesti lety přehnala přes Kampu dnes připomínají také rysky označující místo, kam až hladina řeky dosáhla. Se slavnou osobností je spojena také zeď na blízkém Velkopřevorském náměstí. Již pár dní po smrti Johna Lennona se na ní objevily vzkazy pro tohoto slavného muzikanta z ještě slavnější
Kampa Dříve se jí říkalo také Dolní ostrov. Dnes je neodmyslitelnou součástí Malé Strany, která jako by snad ani nebyla oddělena ramenem Vltavy. Toto rameno bývalo v šestnáctém století nazýváno Rožmberskou strouhou, neboť okolní pozemky patřily právě tomuto významnému šlechtickému rodu. O třista let později se z něj stala Čertovka. Za nové jméno mohla nejspíš majitelka domu U Sedmi čertů, stojícího na nedalekém Maltézském náměstí, která si na konci devatenáctého století pro své podivínství vysloužila přezdívku Čertovka. Rameno Vltavy bylo uměle zbudované už ve dvanáctém století a mělo být náhonem k několika mlýnům, stojícím na malostranském břehu. Ostrov patřil různým šlechtickým rodům, kteří ho využívaly jako zahradu. Podle toho také Kampa dostala své jméno z latinského Campus – pole. Pro obyvatele a návštěvníky Prahy byla nepřístupná.
kapely. V osmdesátých letech byla Lennonova zeď místem tichého odporu vůči režimu. A i když tehdy byla mnohokrát přemalována, vždy se na ní objevily nápisy nové. A objevují se dodnes. Stejně jako zapálené svíčky, které září jen o „něco málo“ méně, než hvězdy, kterých se město Praha dotýká…
text: Radek Brož foto: Tomáš Salaè
21
co možná nevíte
K avárna Louvre Stejnì neodmyslitelnì jako øeka Vltava, Karlùv most èi Národní divadlo, patøí k hlavnímu mìstu Praha také množství kavárnièek a kaváren. V duchu, pøi dobré kávì èi èokoládì se v nich mùžete pøenést do doby minulé a možná vùbec netušíte, kdo se pøed více než sto lety nacházel právì na tom samém místì jako Vy. Jen málokterá z pražských kaváren se mùže pochlubit takovým bohatstvím jmen slavných hostù a tak neopakovatelnou atmosférou, jako kavárna Louvre. Již před sto lety jsme mohli kavárnu Louvre navštěvovat na stále stejné adrese – Národní 22. Roku 1902 bylo v budově s tímto číslem založeno početnou skupinou pražských intelektuálů oblíbené Cafe Louvre. Už od počátku své existence se mohlo pyšnit opakovanými návštěvami známých osobností a jejich přátel zvučných jmen, jako jsou např. Franz Kafka, Max Brod, během svého pobytu v Praze také Albert Einstein. Vznikalo zde i mnoho spolků a sdružení. Pro příklad v roce 1910 pod vedením Františka Koblihy umělecké sdružení Sursum. V letech 1911 – 1912 je kavárna spojována např. se jmény Josefa Váchala a malíře Jana Zrzavého. Karel Čapek, Otokar Fischer, Anna Marie Tilschová nebo Marie Pujmanová, ti všichni zase stáli před více než osmdesáti lety u zrodu českého PEN-klubu, jednoho z nejvýznamnějších spolků českých spisovatelů, básníků a dramatiků, který zde byl 15. února 1925 založen. Přesto – k velké škodě celého uměleckého světa, byla kavárna roku 1948 uzavřena. „Minulý režim se snažil zakrýt všechny stopy po tom, že kavárna Louvre vůbec existovala. Kavárna pro ně byla symbolem buržoazního života. V roce 1948 byla zničená, a to poměrně násilně, kdy byl za radosti davu vyhazován mobiliář z oken”: popisuje konec slavné éry kavárny současný majitel pan Sylvio Spohr.
V šedesátých letech se k potlačování kaváren přidaly i jiné faktory. Tak jako v Paříži nebo Římě začínají kavárny částečně nahrazovat americké bary a fast-foody, v tehdejším Československu přebírají funkci kavárny jako místa pro setkání, nově se rodící vinárny, bistra nebo velkokapacitní pivnice. Jiné kavárny jsou zase přeměňovány v taneční zařízení nebo diskotéky. I když některé zázrakem přežívaly, svůj původní účel – být prostorem kde se lidé setkávají, tvoří, diskutují, tančí a baví se, přestávaly plnit. Kavárenská kultura začala znovu ožívat teprve až po roce 1989. Kavárny v Čechách i na Moravě začínají opět získávat na oblibě a pomalu se stávají centry společenského života. Tím se po čtyřiačtyřiceti letech stává i Café Louvre. Tehdy ještě velmi mladý Sylvio Spohr, který se za 15 let existence Louvru vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších pražských kavárních majitelů, vybudoval kavárnu prakticky z ničeho. Zdevastované interiéry byly zrekonstruovány. Zašlou slávu a celkovou atmosféru kavárny se mu podařilo obnovit a úspěšně navázal na tradici první poloviny dvacátého století. Novinové titulky roku 1992 hlásají: „Po téměř 45 letech bude na Národní třídě znovu otvevřena kavárna Louvre, jejímž cílem je obnovení atmosféry 30. let.“ A Sylvio Spohr k tomu dodává: „Někdy na jaře 1991 jsem dostal tip na nabídku Prahy 1. Nabízel se tehdy velký, ale úplně zničený prostor ve 2. patře na Národní třídě po 48 let zavřené kavárně. Vždy jsem se pohyboval v oblasti gastronomie a něco mi říkalo, že je to ta pravá šance. Kavárnictví mě svou atmosférou přitahuje. Snažíme se najít pozůstatky té staré atmosféry, podržet je a přenést do budoucna.“ Majitel kavárny Sylvio Spohr
22
A kudy, že vede cesta k úspěchu? „Dělějte, co vás baví“: říká Sylvio Spohr. A daří se mu to skvěle. Samotný interiér, jeho barevné i materiálové sladění naplňuje návštěvníky pocitem harmonie. Kombinace lakovaného dřeva s reliéfy a červenými vzorovanými tapetami jsou nádherné. Denně od osmi hodin je otevřena kavárna s ranními novinami a širokou nabídkou snídaní. V restauraci najde host za rozumnou cenu bohatý sortiment jídel, včetně vegetariánských. Při různých slavnostních či pracovních záležitostech se dá pronajmout salonek s kapacitou třiceti lidí. A stejně jako kdysi, i dnes tu může host navštívit biliárový klub s pěti hracími stoly. Celý komplex doplňuje o patro níž Galerie fotografie Louvre, která je moderním a prostorovým interiérem, využívaným pro nejrůznější společenské události. Na stěnách si zde můžeme prohlédnout fotografie známých i méně známých fotografů, převážně českého původu.
Dobový interiér kavárny (1910)
Už v dobách svého založení představovala kavárna Louvre špičku pražského kavárenství. Ve stejném duchu pokračuje i dnešní Café Louvre… Jako svůj symbol má Ganydema, „číšníka“ na bájném Olympu, který krmí Boha Dia v podobě orla – na znamení snahy o poskytování co nejlepších služeb všem zákazníkům. Personál v Café Louvre je na profesionální úrovni. Na mě osobně působí milým a usměvavým dojmem. Jedna z nejusměvavějších servírek mi prozradila, že sem chodí téměř pravidelně na obědy i významný český režisér pan Otakar Vávra, se kterým jsem se střetla ve dveřích. Panečku, ten už toho za své dlouhé roky zažil! Určitě sem chodíval i na začátku minulého století… a zase se vrací. Není sám. Ačkoliv se kavárna nachází nezvykle v druhém poschodí, denně sem proudí stovky lidí. Na výborné jídlo, dobrou kávu, skvělou čokoládu a hlavně pokochat se nádhernou atmosférou jedné z nejlepších pražských kaváren.
Kuleèníkový salonek Café Louvre (1905)
Text: Alexandra Stušková, DiS., foto: archiv Cafe Louvre
Portýr pøed vstupem
23
vzpomínka
Vzpomínka Kromì genetických vlastností, jako jsou vzhled, rysy èi povahové vlastnosti, byly lidem dány do vínku také city. Radost – láska – smutek – žal… Ke všemu mùžeme pøiøadit i následující pravidelnou rubriku, nesoucí název „vzpomínka“... Vzpomínat mùžeme smutnì, žalostnì, s úsmìvìm i s láskou...
Když jsem na předchozích stránkách připravovala medailónek k výročí narození paní Kabátové, ani mi nedošlo, že přesně ten den – 27. 4., kdy má paní Zita narozeniny, je toto datum spojováno i s jinou filmovou hvězdou, bohužel v souvislosti s úmrtím. 27. dubna zemřel slavný český filmový herec, pan Svatopluk Beneš. Bohužel nebo bohudík? Byla tentokrát smrt zákeřná nebo vysvobozující? Paní Kabátová mi prozradila, že když vloni slavila své narozeniny, chtěla, aby se měl dobře i Svátík. V duchu mu ten den přála klid a odpočinek. A on zemřel… Já jí to věřím. Věřím, že její kamarád a kolega z této krásné doby, přání vyslyšel. . . a odešel za svými přáteli. Poslední roky života pan Svatopluk Beneš už ani „nežil“. Zemřel po dlouhé, těžké nemoci, kvůli které strávil necelých pět let života na lůžku, v pražské vinohradské nemocnici, v léčebně dlouhodobě nemocných. Bylo mu 89 let. Ležel nehybně, oči upřené ke stropu. Na co asi myslel? Možná vzpomínal. Pojďme zavzpomínat také. Na člověka s vrozenou noblesou a elegancí, na herce, kterého můžeme právem nazývat legendou.
24
Svatopluk Beneš se narodil 24. 2. 1918 v Roudnici nad Labem. Tatínek Petr Beneš pracoval jako traťmistr, maminka Růžena vedla domácnost se čtyřmi dětmi. „Svátík“ byl v pořadí třetí. Prožil hezké dětství, ve kterém se už tehdy projevovaly jeho komediantské sklony. Své první herecké zkušenosti získával v ochotnické divadelní společnosti Mladá Scéna, inspirované humorem Voskovce a Wericha. Film ho fascinoval, to ovšem stále netušil, že se stane hercem. Jeho definitivní rozhodnutí nastalo až po shlédnutí zvukového filmu Muži v ofsajdu (1931), který ho přímo očaroval. Právě proto následoval v jeho patnácti letech, i přes otcovu nevoli, odchod z gymnasia na Státní konzervatoř v Praze. Budova se nacházela v budově Emauzského kláštera a jejím rektorem byl Josef Suk (zeť Antonína Dvořáka a známý hudební skladatel). Profesory Svatopluka Beneše zde byli například Rudolf Deyl, Milan Svoboda, Anna Suchánková a nebo Jiří Plachý. Během čtyřletého studia zažil Svatopluk Beneš první setkání s velkým divadlem v podobě záskoku epizodních roliček v Národním divadle či v divadle Stavovském. V této době však nezůstalo pouze u divadla. Mladíček Beneš se objevil už
A následovala řada dalších: Pohádka máje (1940), Pacientka dr. Hegla (1940), Noční motýl (1941), Přijdu hned (1942), Neviděli jste Bobíka? (1944).
S hereèkou Adinou Mandlovou ve filmu Pacientka dr. Hegla
Postava Deskeho, rok 1959 MDP
v šestnácti letech ve filmu Svatopluka Innemana Hudba srdcí (1934) a ve filmu známého režiséra Vladimíra Slavinského Studentská máma (1935). Po absolutoriu na konzervatoři, roku 1937, dostával Svatopluk Beneš až několik nabídek najednou. Nakonec zvolil nabídku Městských divadel pražských (tehdy se skládala z Vinohradského a Komorního divadla). Za první dvě sezony zde odehrál na čtyřicet rolí a hrál 24 představení měsíčně. Spolupracoval s režiséry Janem Borem, Jaroslavem Kvapilem, Františkem Salzrem a dalšími. Objevoval se i ve filmech Velbloud uchem jehly (1936), Karel Hynek Mácha (1937), Filozofská historie (1937) a Zborov (1938). Poté nastala válečná léta a Svatopluk Beneš se právě v této době stal největším objevem české kinematografie. Mimo jiné byla odstartována také jeho hvězdná kariéra milovníka, a to filmem Ohnivé léto (1939), kde ztvárnil hlavní roli vedle tehdy už slavné filmové hvězdy Lídy Baarové a její sestry Zorky Janů. (Později, jako jeden z mála herců, nezavrhl Baarovou ani v jejím těžkém období, a například ve vykonstruovaném procesu v roce 1946 vystoupil jako korunní svědek její obhajoby). Po tomto úspěšném filmu následoval o něco méně úspěšný film Studujeme za školou (1939), kde se poprvé setkal se svým dlouholetým přítelem Rudolfem Hrušínským.
V době protektorátu prožíval Svatopluk Beneš také svůj krátký milostný vztah s filmovou hvězdou Adinou Mandlovou. Jak uvádí v jednom ze svých rozhovorů, byla to právě ona, kdo měl na něj určující vliv a pomohl mu překonat jeho ostych. Nakonec ho nevypočitatelná Adina doslova vystěhovala na chodník. Přesto na ni nikdy nezanevřel, a stejně jako u Lídy Baarové, i u ní stál na její straně a hájil ji v době, kdy o ní kolovaly pomluvy pro její nevázaný život a styky s Němci. Válka skončila. První poválečný film Svatopluka Beneše se jmenoval Průlom (1946). Pro Beneše rozhodně průlomem byl. Místo milovníka zde hrál obecního tajemníka s velmi pochybným charakterem. Po tomto filmu nastala dvouletá pauza. Poté se pan Beneš vrátil na plátna ve filmu Polibek ze stadionu (1948) a v témže roce nezapomenutelnou rolí Tomáše ve filmu Hostinec u Kamenného stolu. Po roce 1948 nastává konec rolí milovníků úplně a Svatopluk Beneš, s nálepkou buržoazního herce, se musí přeorientovat na charakterní role. V 50. letech se objevil ve filmech Velké dobrodružství (1952) a Tajemství krve (1953). Určitě nezapomenutelně se zapsal do podvědomí populární rolí nadporučíka Lukáše ve filmech Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957). O této roli pan Beneš tvrdíval, že patřila k jeho nejmilovanějším. Ovšem při tomto natáčení došlo k velkým neshodám mezi ním a jedním z produkčních, a tak se „nadporučík Lukáš“ ztratil na několik příštích několik let z filmových pláten i z televizní obrazovky. Svou vybudovanou pozici, jak tomu bylo dříve, už zpátky nikdy nezískal.
25
Připomeňme filmy: Přijdu později (1966) nebo Drahé tety a já (1974), kde se setkal se svou dlouholetou přítelkyní Natašou Gollovou. Za zmínku stojí určitě také jedna z posledních filmových rolí (celkem jich bylo kolem pětašedesáti), ve Skalského snímku Člověk proti zkáze, kde velmi věrohodně zahrál pana prezidenta T. G. Masaryka (hrál v Masarykově původním cvikru). Neměli bychom také zapomenout na jeho poslední, malinkou roli ve filmu Želary (2003). Tento film byl nominován na Oskara a Svatopluk Beneš si v něm zahrál (paradoxně – poprvé a naposledy), po boku filmové hvězdy paní Zity Kabátové. Svatopluk Beneš se objevil také v několika televizních seriálech. Pro připomenutí: Byl jednou jeden dům (1974), Arabela (1980), Slavné historky zbojnické (1985), Panoptikum města pražského (1986). Vytvořil i řadu televizních rolí a v rozhlase se stal proslulým např. jeho Sherlock Holmes. Doménou pana Beneše bylo i divadlo. Po skončení konzervatoře v r. 1937 dostal několik nabídek a přijal pochopitelně tu nejlákavější – Městská divadla na Vinohradech. Zahrál si zde např. Čapkova Loupežníka Skalníka, Villiho Roškota ve hrách Fráni Šrámka Léto a Měsíc nad řekou, Troila v Shakespearově Troilovi a Cressidě. V roce 1950 přešel z vojensky řízeného Armádního uměleckého divadla, jak bylo tehdy Vinohradské přejmenováno, do čerstvě založených Městských divadel pražských. Ta měla zpočátku dvě scény – Komorní divadlo a divadlo Komedie, od r. 1962 též Divadlo ABC. Svatopluk Beneš byl od počátku jedním z předních členů. Proslul v salónních rolích konverzačních a detektivních komedií (Shaw: Pygmalion, Becque: Pařížanka, Watkyn: Co v detektivce nebylo, Simon: Víš přece, že neslyším, když teče voda, Wilde: Ideální manžel). Jeho smysl pro kresbu postav mu daly vyniknout také v charakterních rolích. Rád jej obsazoval režisér Alfréd Radok (Gogol: Ženitba, Čechov: Švédská zápalka). Rozuměl si také s Miroslavem Macháčkem (Bulgakov: Útěk) či s Václavem Hudečkem (Vitrac: Viktor, aneb Dítka u moci). Další velké role se nabídly např. v inscenacích: Hellmanová: Lištičky, Dürrenmatt: Play Strindberg, komorník Tucker – Barnes: Čtrnáctý hrabě Gurney, dr. Sigelius – Čapek: Bílá nemoc, Goldoni: Letní byt). Úspěšně hostoval také v Semaforu, ve hře Jiřího Suchého Johannes doktor Faust. Jednou z posledních postav byl Seth Beckwith v Macháčkově inscenaci O´Neilova dramatu: Smutek sluší Elektře v divadle Rokoko. V roce 1990 se na scéně ABC s divadlem rozloučil.
26
Rok 1957, Miláèek, MDP
Noblesa a elegance byla Svatopluku Benešovi vlastní nejen na jevišti, ale také v soukromí. Byl oblíbeným společníkem skvělé a vzácné společnosti. Jeho nejbližšími přáteli byli Václav Voska, Nataša Gollová nebo Jaroslava Adamová. Svatopluk Beneš byl dvakrát ženatý. V druhém manželství s manželkou Boženou, se kterou žil více než půl století, se narodili dvě děti, syn Svatopluk a dcera Alexandra. Je to už rok, co pan Herec Svatopluk Beneš opustil støíbrné plátno, opustil divadelní prkna, opustil tuto zem. Naše srdce a vzpomínky však neopustil nikdy ... Ale to on urèitì ví … text: Alexandra Stušková, DiS., foto: archiv MDP
V roce 1993 obdržel pan Svatopluk Beneš cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost. 28. 3. 1998 dostal pan Svatopluk Beneš také cenu Thálie.
kalendárium
Kalendárium Pan František Pok (Společnost koncertních umělců, člen AHUV) narozen 5. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1995
Paní Kamila Mouèková (Herecká asociace)
Umìlcù, narozených v mìsíci dubnu je opravdu pìkná øádka. Za NADACI ŽIVOT UMÌLCE všem srdeènì blahopøejeme. Z prostorových dùvodù uvádíme pouze oslavence s kulatým jubileem.
narozena 8. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1998
Pan Jiøí Bruder (Herecká asociace) narozen 13. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998
Pan Lubomír Lipský (Herecká asociace) narozen 19. 4. 1923, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1994
Paní Nadìžda Sobotková (Herecká asociace) narozena 20. 4. 1923, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998
Paní Ludmila Píchová (Herecká asociace) narozena 24. 4.1923, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2003
Paní Olga Skálová (Herecká asociace) narozena 25. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2004
Paní Zita Kabátová (Herecká asociace) narozena 27. 4. 1913, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1993
Pan Antonín Moravec (Asociace hudebních umělců a vědců) narozen 29. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998 SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost
tajenka: SENIOR PRIX
27
k am za kulturou
Kam za kulturou Praha 6. a 13. 5. /Zítra se bude… Národní divadlo uvádí v Kolowratu premiéru komorní opery Aleše Březiny o životě české političky Milady Horákové. V hlavní roli Soňa Červená. Dále účinkuje Kühnův dětský sbor. www.nd.cz Do 15. května /Oscar Niemeyer –B rasilia– výstava fotografií slovince Damjana Prelovška, zachycující stavby architekta, který dal tvář hlavnímu městu Brazílie. Pořádá Národní galerie ve Veletržním paláci. www.ngprague.cz 15. května /Bobby McFerrin – první návštěva světově proslulého multižánrového hudebníka v České republice. Od 19.30 v Kongresovém centru. www.bobbyvpraze.cz 17. května /Out of home 2008 – druhý ročník hudebně - sportovního festivalu, který se koná na ostrově Štvanici. Za cíl si klade integrovat do společnosti děti z dětských domovů. Vystoupí britská danceová kapela Fun de Mental, Iva Frühlingová, Gypsy cz. a jiní. www.mimodomov.cz Do 31. května /František Vláčil: Zápasy. Výstava v Císařské konírně Pražského hradu přibližujícící osobnost a dílo významného českého režiséra. www.frantisekvlacil.cz
Brno 16 – 17. května /Tmavomodrý festival. Mezinárodní přehlídka hudebních vystoupení zrakově postižených dětí a mládeže z mnoha evropských zemí. www.tyflocentrum.cz Každé úterý do 20. května /Jazz Jaro 2008 aneb Jazz v Pekárně. Řada koncertů předních českých a evropských jazzových hudebníků v prostorech Staré Pekárny. www.starapekarna.cz
Ostrava 19. 5. – 9. 6. /Janáčkův máj. Hudební festival klasické hudby. Vystoupí řada českých i světových hudebníků. Letošní ročník připomene 80. výročí úmrtí Leoše Janáčka. www.janackuvmaj.cz
Hradec Králové
České Budějovice
28. dubna /Pavla Břínková – The Best of. Výběr toho nejlepšího z repertoáru letošní držitelky ceny Thálie v kategorii opereta, muzikál. Místem konání je Velký sál Adalbertina, začátek v 19 hod. www.adalbertinum.cz 8. května /Koncert k 700. výročí katedrály Sv. Ducha, účinkují Filharmonie Hradec Králové a Brněnský akademický sbor. Na programu jsou skladby G. F. Händela a F. Poulence. Začátek v 19.30 hodin v katedrále. www.fhk.cz 16. května /Malá noční Mozartiana. Premiéra baletního představení Jihočeského divadla, které chce vyjádřit nesmrtelného ducha Mozartovy hudby tanečním výrazem. Začátek v 19 hodin. www.jihoceskedivadlo.cz
Olomouc 24. dubna – 12. října /Nechci v kleci. Výstava olomouckého Muzea umění představuje sbírku českého a slovenského umění z let 1970 – 1989. Zastoupena jsou díla stovky autorů. www.olmuart.cz
Zlín
13 – 17. května /Setkání – Stretnutie 2008. Již 13. ročník divadelního festivalu pořádaný Městským divadlem Zlín. Během čtyř dnů tu své inscenace uvede několik českých a slovenských divadel. www.divadlo.zlin.cz
V pøíštím vydání si budeme povídat s osobností p. Jaroslavem Èejkou, držitelem Thálie 2008. Dozvíte se nìco zajímavého o historii rozhlasu, vzpomeneme na Gustava Broma a další zajímavosti... Podìkování: Café Louvre, Divadlo u Valšù, Kino Mat, Medopharm s.r.o., Market´art, Èeská spoøitelna. Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.
28
