08 duben

č. 8

Školní rok 2007/08 – duben

HODINY NAŠEHO ŽIVOTA JSOU HODINAMI NÁBOŽENSTVÍ krátké zastavení s kardinálem Tomášem Špidlíkem Mohl byste se podělit o nějakou vzpomínku z hodin náboženství? Váš dotaz ve mně vyvolal jinou otázku: Kdy a kde vlastně ty hodiny začaly? Stěžovala si mně jedna italská inteligentka, že nedokáže dodnes recitovat modlitby. Hrozně prý na ni křičela katechetka ve škole, když si je nedokázala zapamatovat. Odpověděl jsem jí jinou zkušeností, kterou mi sdělila po válce jedna Ruska. Té jsem se ptal já, odkud zná základní modlitby, když ve škole slyšela jenom „Boga nět“. Usmála se: „Modlit se, to musí přece naučit děti matka, ne škola!“ Z mé vlastní zkušenosti jsem tyto protiklady neznal. Jednou mou nejstarší vzpomínkou je, že jsem klečel v kuchyni na podlaze a recitoval „Andělíčku, můj strážníčku“. Později, když mne matka dovedla k panu kaplanovi, který nás připravoval k prvnímu přijímání, se zájmem jsem sledoval jejich debatu o tom, co je potřebné, a co ne. Teoreticky řečeno, ukazuje se tu názorně, jak je důležité, aby učitel náboženství spolupracoval s těmi, kdo mají vliv na vnitřní vývoj dítěte, především s rodiči. Bez souvislosti s konkrétním životem se pravdy víry dají těžko vysvětlovat. Kdo byl pro vás nejlepším učitelem (a proč)? Ta debata mé matky s panem kaplanem mi pomůže odpovědět i na druhý dotaz. Dohadovali se totiž, čím bych měl v životě být. Kaplan se mi při setkání po letech přiznal, že se za mne modlil, abych se stal knězem. Matka si to jistě také v duchu přála. Ale co to má společného s vyučováním katechismu? Křesťanské pravdy Bůh sám zjevuje podle toho, jaké povolání člověku dává. Z hlediska profánního člověk nejdříve existuje, a pak si teprve volí to, čím by chtěl být. Ale z hlediska Boží prozřetelnosti je tomu jinak: Bůh dá člověku nejdříve povolání k jistému úkolu, a proto jej posílá do světa. Jak to povolání poznáme? Matky mají o tom předtuchy a modlí se za to. A ti, kdo v církvi pomáhají k ujasnění správné životní cesty, dostali název „duchovní otcové“. Z historie církve známe mnoho takových, kteří k tomu dostali od Boha dary mimořádné. Proč např. v Itálii chodily tisíce lidí k Padre Piovi? Říká se, že prý poznal už po čichu, jaký kdo je a čím by měl být. Ale trochu takového „čichu“ v obrazném smyslu má každý dobrý vychovatel, a to podle stupně lásky, kterou má k tomu, koho vychovává. Pak jej neomylně vede k dobrému. Co vám v poslední době udělalo radost? Není to jen holá skutečnost, že jsem se dožil svých 88 let v činnosti. Ale je to spíš okolnost, že má práce mohla být někomu k užitku. Vedle mých profesionálních pojednání se mi

2

Katechetický věstník č. 8, šk. rok 2007/08

OBSAH čísla 8/2007-08  Vzděláváme se Misijní činnost apoštola Pavla  Příběhů není nikdy dost Bleší cirkus

vždycky podařilo najít čas k psaní populárních katechetických příruček. Nějaký dobrý anděl strážný se jich ujal a dnes jsem napočítal asi 160 překladů do jiných jazyků, hlavně východních (arabsky vyšel první v Bagdadu s povolením Saddáma Husajna). Ze Šlapanic pocházel charismatický apoštol, rozprodavač dobré knihy, Šebestián Kubínek, o jehož beatifikaci se už jednalo. Snad se mne Moravana ujal z nebe.

 Inspirace pro II. stupeň Pohled na druhého člověka

Co považujete pro současnou dobu za nejdůležitější? Co byste přál katechetům do jejich služby? Poslední dvě otázky spolu souvisí. Nemohu odpovědět  Hry jinak než velmi krátce. Víte proč? Protože bych se ropro posílení společenství zepsal a neskončil. Vždyť je to postoj, o který už  Okénko do historie dávno bojuji psaním a mluvením tu v Římě i na ceskatecheze tách po světě. Od totalitních režimů se dnešní lidé Katecheze ve středověku naučili myslet a jednat v rámci ideologií a sociálních PŘÍLOHY: struktur tak, že zapomínají na živé osoby a na jejich neopakovatelné poslání. Pravé lidské „já“ stvořené  Luštěnky a pracovní listy k obrazu Božímu se stalo číslem v počítači a svět už Znáš svatého Pavla? není chrámem, kde mluví osobní Bůh, ale jenom fabriJežíš vstal z mrtvých, žije! kou technických sil, které jej znesvěcují a beznadějně Města v Bibli ničí. Tak se tu cítil náš básník Jiří Wolker, když hledal Tvořivé náboženství: marně moře „na břehu ostrova Krku, na břehu z kaMotýl mení“. Našel však pravé moře „sedmého dne, když nad  Země pro člověka městem zvon zněl…, v očích námořníků, kteří tu staProgram pro „vstup vějí moře a z moře jsou vystavěni“. Pravá skutečnost do školy“ – 2. stupeň je ta, která se žije v lásce s druhými, v souladu se svá Alfa – Omega: tečním zvonem Božích slov, která dávají pravou série otázek ke stolní hře hodnotu všemu a všecko tu ukazuje „na Boha“. Hodi(téma: Nový zákon) ny našeho života jsou tedy stále hodinami „náboženství“. Těm, kdo je odmítají, nezbývá než chodit „na břehu z kamení celých šest smutných dní“. Zazní i jim sváteční zvon? – „Zaznělo nám slovo pravdy věčné ústy Soluňanů před věky.“ – „Zvoňte, zvony, na vše strany, svolávejte Moravany, svolávejte odevšad v betlém Slávů – Velehrad!“

VZDĚLÁVÁME SE 

Misijní činnost apoštola Pavla

Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20 tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho pozemského působení. Podle svědectví Sk se zpravidla misijní činnost apoštola Pavla člení na tzv. misijní cesty (celkem tři; cesta do Říma se počítá jako čtvrtá). Nejsou pochybnosti o tom, že nabízené líčení ve Sk není úplné a že Pavlova misijní činnost byla rozmanitější. Na druhou stranu je však třeba doznat, že Sk podávají v podstatě správný, i když schematický obraz o misijní činnosti

Katechetický věstník č.8, šk. rok 2007/08

3

apoštola Pavla. Jedná se o léta 46-58, jež lze považovat za nejplodnější období Pavlova života. Průběh tzv. první misijní cesty je nám znám pouze ze Sk 13,3-14,28. Pavel společně s Barnabášem a Janem (Markem) se vypravili z Antiochie v Sýrii na Kypr. Potom se přeplavili do Perge v Pamfylii, kde se však Marek od nich odloučil. Pak putovali do Antiochie v Pisidii, Ikonia, Lystry a Derbe. Odtud se vydali zpět a hlásali slovo Páně v Perge a Atalii. Pak se vrátili do Antiochie v Sýrii. Úspěch této cesty byl zvláště velký u pohanského obyvatelstva. Ze svědectví listů víme o této cestě pouze to, že Pavel kázal evangelium pohanům před návštěvou Jeruzaléma v roce 49 (Gal 2,1-3) a že byl kamenován (2 Kor 11,25 – a to v Lystře podle Sk 14,19). Názvy míst této cesty najdeme rovněž v 2 Tim 3,11. Pro urovnání sporu o přijímání pohanů do církve byli vysláni Pavel, Barnabáš a Titus (Gal 2,1) do Jeruzaléma. Šlo o tzv. apoštolský sněm (asi v r. 49; srov. Gal 2,1-10 a Sk 15). Po kladném rozhodnutí ve prospěch volnosti pohanů od Zákona však určitá napětí pokračovala. Došlo k „antiošskému konfliktu“ mezi Pavlem a Petrem (Gal 2,11-14). Zda Pavel vyšel jako vítěz, nelze s jednoznačností říci. Před začátkem tzn. druhé misijní cesty vznikla neshoda mezi Pavlem a Barnabášem (Sk 15,39). Barnabáš vzal s sebou Marka a odjel lodí na Kypr, zatímco Pavel vzal s sebou Silase a vydal se navštívit církevní obce v Sýrii a Kilíkii; navštívil Derbe a Lystru, kde již misionářsky působil. V Lystře přibral Timoteje. Přes Frýgii a Galacii (Gal 4,13-15) se dostal Mysií do Troady. Na základě nočního vidění (Sk 16,9n) se Pavel přeplavil na evropskou pevninu, kde začal zakládat skoro výlučně pohanokřesťanské církevní obce. Přes Neapol přišel do Filip, kde kázal evangelium (srov. Sk 16,11-40). Odtud se dostal přes Amfipolis a Apolonii do Soluně, kde kázal „tři soboty po sobě“ v místní synagoze (Sk 17,2). Pro nepřátelství Židů odešel se Silasem do Beroje, kterou také musel brzy opustit. Timotej a Silas zůstali ve městě (Sk 17,14). Pak Pavel přišel do Athén (Sk 17,15-34), kde jeho kázání na Areopagu mělo minimální úspěch. V Athénách se k Pavlovi připojil Timotej a Silas a byli znovu posláni do Makedonie: Timotej do Soluně (1 Sol 3,1-6) a Silas snad do Filip (srov. Sk 17,1nn). Pavel odtud odchází přímo do Korintu (Sk 18; v 1 Kor 2,1-2 popisuje, jaký dopad měla athénská zkušenost na jeho kázání), odkud píše píše 1 Sol (nejstarší dochovaný křesťanský spis). V Korintu spolupracoval s manželským párem Akvilou a Priscillou. Během všedních dnů si Pavel vydělával řemeslem – stanařství (Sk 18,3), v sobotu pak kázal v synagoze a snažil se získat Židy i pohany (Sk 18,4). Po příchodu Silase a Timoteje s dary od Filipanů se Pavel mohl věnovat zcela misijní činnosti (Sk 18,5). Obrátil představeného synagogy Krispa (Sk 18,8) a setkal se s prokonzulem Gallionem (Sk 18,12-17). Po nejméně jeden a půl roku působení v Korintu (Sk 18,11) se Pavel vrátil do Sýrie (Sk 18,18). V Efesu nechal Priscillu a Akvilu (Sk 18,19), odcestoval lodí do Césareje a odtud odešel do Jeruzaléma, aby tam pozdravil církevní obec. Potom odcestoval do Antiochie (Sk 18,22). Na tzv. třetí misijní cestu se Pavel vydal opět z Antiochie (srov. Sk 18,22-23). Není zcela jasné, kdo jej doprovázel (pravděpodobně kromě Tita a Timoteje jej doprovázeli dva Makedonci Gaius a Aristarchos; srov. Sk 19,29). Pavel prošel Galacií, Frýgií a přišel do Efesu (Sk 19,1). Tam působil tři měsíce v synagoze (Sk 19,8) a potom se obrátil na pohany. Podle Sk 19,9n celé dva roky kázal v přednáškové síni filozofa jménem Tyrannos. Zde začal velikou evangelizační činnost, která zasáhla nejen celou provincii Asii, ale i další oblasti. Církevní obce v Laodiceji, v Kolosách a Hierapoli založil s největší pravděpodobností Epafras, Pavlův spolupracovník. V Efesu Pavel zakusil mnoho těžkostí (1 Kor 15,32:

4


„zápasil jsem se šelmami“). V dnešní době se většinou zastává názor, že zde byl Pavel rovněž ve vězení. V Efesu Pavel působil dva až tři roky (Sk 19,10; 20,31). Odtud uskutečnil též krátkou návštěvu Korintu, o které se Sk nezmiňují. Z Efesu se vydal Pavel znovu do Makedonie (možná i dále do Illyrie – Řím 15,19) a pak putoval do Acháje (srov. Sk 20,3: „Řecko“), kde strávil tři měsíce zřejmě v Korintu. Potom se vydal do Jeruzaléma. Kvůli nebezpečí, které mu hrozilo, šel přes Makedonii a Filipy do Troady (Sk 20,3-6). Odtud se po moři dostal do Miléta (Sk 20,13-15), kde pronesl řeč ke starším z Efesu (Sk 20,18-35). Z Milétu pokračoval lodí do Tyru (Sk 21,1-3) a dále pak opět lodí do Ptolemais (Sk 21,7), potom pěšky do Césareje Přímořské, kde pobyl u Filipa (Sk 21,8). Pak se vydal do Jeruzaléma (Sk 21,15-17), kde byl zatčen v chrámě (Sk 21,27-36). doc. Petr Mareček

PŘÍBĚHŮ NENÍ NIKDY DOST Bleší cirkus Zig Ziglar popisuje podivný způsob, jakým majitelé blešího cirkusu trénují své svěřence. Vložíte-li blechy do sklenice od okurek, okamžitě z ní vyskočí. Jakpak by ne, vždyť jsou to vynikající skokani. Trénink tedy začíná tak, že na sklenici dáte víko. Blechy si vesele poskakují, ale hlavičkami narážejí na víčko. Pozorujete-li je bedlivě, brzy zjistíte něco neobyčejně zajímavého. Blechy sice dál vyskakují, ale jen tak vysoko, že se už víka nedotknou. Cvičitel pak může víko bez obav odstranit. Blechy sice budou skákat, ale ze sklenice již nevyskočí. Vlastně to již vůbec nedokáží, protože si zvykly skákat jen do určité výšky. Nejsme na tom my někdy ve svém jednání a myšlení podobně? Z knihy Brian Cavanaugh, Kup si los a jiné příběhy vybral P. Pavel Konzbul

INSPIRACE PRO II. STUPEŇ ZŠ Pohled na druhého člověka Cíl: Pomoci účastníkům setkání uvědomit si, že to, jak se každý člověk projevuje navenek, není vždycky věrným obrazem jeho opravdového „já“. Každý člověk má různé vlastnosti, obdarování, touhy, ale i nedostatky, špatné zkušenosti apod. A jeho chování je ovlivňováno více faktory, které mohou být někdy i protichůdné. Je proto důležité dívat se na sebe sama i na druhé pohledem, který vidí v člověku to pěkné, a jako Bůh dává vždy znovu a znovu šanci nám, tak abychom i my sami dávali šanci sami sobě i druhým lidem. Obsah: Na jednoduchém příkladu podobných kreseb si uvědomit, že ten „první pohled“ nemusí být správný, protože člověk je „bytost složitá“, a pomocí výtvarného zpracování se pokusit poodkrýt tuto svoji vlastní složitost. Aktivita: Jednotlivě nebo do dvojic zadáme úkol nakreslit určitou situaci. Zadání dáváme na papírku nebo takovým způsobem, aby ho ostatní nevěděli: 1) Vandal rozbíjí okno u auta. 2) Sklenice napůl prázdná. 3) Opilec padá na zem. 4) Mladý zloděj se šperhákem v ruce se pokouší otevřít dveře, aby šel krást. 5) Mladík rozbíjí okno u auta, aby zachránil omdlelé dítě.


5

6) Sklenice napůl plná. 7) Člověk uklouzl. 8) Mladý muž si zabouchl dveře a šperhákem se zkouší dostat domů. Pozn.: Cílem je situaci jen načrtnout (během 1 minuty), není třeba ji vykreslovat do detailů (lépe pak splní účel). Zamyšlení: Každý postupně (je jedno v jakém pořadí) ukazuje svůj obrázek a ostatní mají co nejrychleji odpovídat na otázku „Co vidíš?“. Po odpovědích ostatních řekne autor název obrázku. Pokud jsou obrázky dostatečně jednoduché, měly by se sobě vždy dva podobat: 1 a 5; 2 a 6; 3 a 7; 4 a 8. Můžeme si i vyzkoušet, zda se ke každému obrázku hodí obě zadání. Jak je možné, že tak odlišné situace jsme nakreslili hodně podobně? Co odlišuje situaci, kdy vandal rozbíjí okénko u auta, od situace, kdy podobné okénko rozbíjí mladík, aby zachránil omdlelé dítě? – Měli bychom přijít na to, že důvodem není vnější podobnost, ale vnitřní odlišnost (mimo sklenice s vodou, tu si necháme na konec: tam jde o postoj pozorovatele). To, co odlišuje ty dvě napohled stejné situace, je příčina jednání, která nemusí být z vnějšku vždy viditelná. To, co vidíme „na první pohled“, nemusí být pravdivé. Všichni jsme posuzováni, souzeni a odsuzováni. Je důležité vidět nejen to vnější, ale vidět do srdce druhého, jaké jsou motivace, důvody, příčiny, touhy… V každém člověku je více „vrstev“ – od vnější (jak vypadám, jak se tvářím, jak se navenek projevuji), přes např. vrstvu mých názorů, které možná nedávám vždy najevo, až po tu nejvnitřnější vrstvu, moje nejvnitřnější já, jeho touhy, přání, ideály… Výtvarné zpracování: Každý si zkusí nějak symbolicky ztvárnit tyto vrstvy v sobě (např. na tři různé listy papíru nebo na jeden list rozdělený na třetiny, či úplně jinak…). Ta vnější vrstva je to, jak se druhým ukazuji, jak chci, aby mě vnímali, jak chci na druhé působit anebo jak na ně působím, aniž bych chtěl. Někdy je to trochu taková maska, která zakrývá mé opravdové já (např. někdy člověk, který si není moc jistý sám sebou, vystupuje jako „suverén“, aby tuto svoji nejistotu zakryl; jindy, aby člověk nepůsobil jako „měkotina“, tak se tváří jako „tvrďák“). – Další vrstvou mohou být mé vnitřní postoje, názory; můj pohled na svět… – Poslední vrstvou je to nejvnitřnější „já“. Jaké je? Kdo doopravdy jsem? Tyto vrstvy můžeme také přirovnat k hradu: uvnitř je úžasný poklad (mé srdce), který je chráněn několikero hradbami a opevněnými zdmi.. Při této činnosti (ideální je, pokud je doprovázena tichou meditativní hudbou) jde o to, aby účastníci mohli a měli čas objevit, že jejich osobnost je složitější, než se na první pohled zdá i jim samotným. Protože se ale toto zamyšlení dotýká hodně hlubokých věcí, pro které obvykle není při takovémto setkání vhodná atmosféra, půjde nám pouze o jakýsi „náhled“. Je důležité vůbec si tyto věci uvědomit a zpovzdálí je zahlédnout a pojmenovat… Proto i zachycování „vrstev“ může být jen velmi jednoduché, např. „počmárat“ papír 3 různými barvami… Nechceme po účastnících, aby rozebírali to, co vytvořili. Je to určeno jen pro ně. Téma: Po čase, kdy každý nějak své „já“ znázornil a má svůj „výtvor“ před sebou, se vrátíme k povídání o pohledu: První a nejdůležitější je pravdivý pohled na sebe sama. Když se díváme na své „vrstvy“, vidíme, že osobnost člověka je „složitá“. Často to, co je vidět na

6


povrchu, vůbec nemusí odpovídat tomu, jaký člověk opravdu je. Proto se tak často setkáváme s neporozuměním druhých. Vyznat se sám v sobě a porozumět sám sobě je velmi těžké. Tím těžší je porozumět druhému, protože druhý člověk má v sobě také různé „vrstvy“, stejně jako já. Posuzovat ho tedy jen podle povrchního zdání, podle vnějších projevů je nejen nespravedlivé, ale i zavádějící. Jak často se nám něco nepovede vyjádřit tak, jak bychom chtěli! Jak často se stane, že druhý pochopí má slova úplně opačně, než jak jsem je myslel. Proto je velmi důležité přistupovat k sobě i k druhému člověku s velikou úctou, respektem a touhou poznat sebe i druhého opravdově; porozumět a poznat ho „zevnitř“. Každý člověk je člověkem slabým a zraněným, ale zároveň v sobě má potenciál. V každém je ukryto mnoho dobrého, jen je to někdy skryto pod různými „vrstvami“. Nejlépe do člověka vidí Bůh, jen On má tu úžasnou schopnost vidět až do srdce člověka, a proto také člověku nejlépe rozumí. My se můžeme tomuto pohledu učit. Boží pohled je pohled pozitivní. Vidí lidi a situace z té lepší stránky. Neznamená to zavírat oči před realitou, ale vidět ji z toho lepšího úhlu. Rozdíl můžeme vidět na obrázku sklenice s vodou ze začátku našeho setkání. Dvě stejné sklenice zaplněné do poloviny vodou mohu popsat dvěma pravdivými výroky: sklenice je poloprázdná, sklenice je poloplná. Oba výroky přesně popisují realitu, jsou pravdivé. Ten první si víc všímá prázdnoty sklenice, její nenaplněnosti, toho, co chybí (negativní pohled). Druhý si všímá plnosti, i když ještě není úplná; klade důraz na to, co je, ne na to, co chybí (pozitivní pohled). V tom je velký rozdíl. Jako lidé víme, že nejsme dokonalí. A když nám někdo zdůrazňuje, kolik nám toho ještě chybí, jak daleko jsme ještě od cíle, tak nás může pěkně odradit. Naopak každé povzbuzení, pochvala, ocenění nás motivuje, dává nám chuť pokračovat, jít dál. Pohled, který vidí sklenici „poloplnou“, zároveň oceňuje a dává smysl i tomu „málu“, které už tu je. Boží pohled:  vidí v člověku to nejlepší, co v něm je; proto se na každého dívá s obdivem, jistotou, radostí;  nezastavuje se u toho, čeho člověk je nebo není schopen teď; ví o jeho potenciálu a dává mu vždy znovu a znovu šanci;  lidská slabost, zraněnost přitahuje Boží slitování, milosrdenství, pochopení…, ne jeho odsouzení, zavržení. Na závěr jeden citát od člověka, který se na druhé lidi snaží dívat Božím pohledem: „Není každý člověk vrcholným dílem z rukou Stvořitele, zrozený z jeho Srdce? Dívej se na něj s obdivem; pohledem, který není jako ostatní: ať skrze tvůj pohled vnímá, že existuje, že je. Dívej se na něj tak, jak se na něj dívá Bůh: vidí v něm vždy to nejlepší… Jako lidé jsme si dáni jedni druhým a navzájem jedni druhé přijímáme. Své bratry a sestry sis nevybral, byli ti darováni Pánem. Hledej ve svém bratru to, co je mu vlastní, v čem je jeho jedinečnost. To, co je skvělé v něm, tak jako v tobě, je dar Boží k vzájemnému obohacení. Miluj druhého v jeho minulosti i v jeho budoucnosti. Nepošlapej nikoho, nikoho neshoď, roztrhej všechny nálepky… Každý je pro tebe důležitý.“ (Podle Daniela Ange z knihy „Livre de vie“) Křesťané v katolické církvi mají ve své tradici „adoraci Nejsvětější svátosti oltářní“. Je to takový jednoduchý způsob, jak na sebe nechat spočinout Ježíšův pohled, a zároveň tím, že se já dívám na něj, se můžu učit dívat na druhé lidi jako on.


7

Závěr: podle místních podmínek končíme nejlépe buď v kruhu s rozžatou svíčkou uprostřed, nebo, pokud je to možné, např. v kapli před svatostánkem. Můžeme mít před sebou obrazy svého „já“ a zakončíme buď jednoduchou chvílí ticha, ve které se každý „podívá sám na sebe“ a zkusí si v sobě najít něco pěkného, nebo můžeme formou modlitby díků a chvály vyjádřit Bohu vděčnost za jeho pohled na každého z nás, na každého člověka. Poznámka: úvodní aktivita je v upravené podobě převzata z materiálů Jozefa Šelingy „Rozsévač vyšel rozsévat“. Zpracovala Helena Johnová, KC Hradec Králové

HRY Hry pro posílení společenství  Znám ostatní? V této hře se každý snaží v myšlenkách sjednotit s ostatními a uvažovat pokud možno tak, jak předpokládá, že uvažují druzí ve skupině. Každý účastník má papír a tužku. Je položena otázka a každý zapíše takovou odpověď, o které si myslí, že ji napíše co nejvíc lidí ve skupině. Například: Jaká je vaše oblíbená barva (zvíře, jídlo, den v týdnu, ovoce, roční období, pohádka, film, hra). Hráči se nesmí domlouvat a napovídat si. Potom se společně čtou odpovědi na otázky. Ten, kdo se shodl u stejné otázky s jedním člověkem, získává jeden bod; kdo se shodl s více lidmi, dostane tolik bodů, s kolika lidmi se shodl. Kdo se ve své dopovědi neshodl s nikým, je bez bodu. Hra pomáhá rozvoji poznání a empatie ve společenství a může pokračovat diskusí, o čem kdo přemýšlel. JiŠ

VYLUŠTILI JSTE SPRÁVNĚ?  Znáš svatého Pavla? – …HLÁSAL LIDEM KRISTA. (Správné odpovědi: 1. Tarsus, 2. Gamaliela, 3. křesťany, 4. stanař, 5. Štěpána, 6. u Damašku, 7. v Jeruzalémě, 8. Artemis, 9. vypadl z okna, 10. Lukáš, 11. Korintu, 12. Řím.)

 Ježíš vstal z mrtvých, žije! – 1. Šly ke skalnímu hrobu pomazat Ježíšovo tělo vonnými mastmi. 2. Odvalený kámen a otevřený hrob. 3. zkráceně: Ježíš byl vzkříšen, není tady, povězte to učedníkům, ať jdou do Galileje. 4. Měly strach. 5. Ježíš a Marie Magdalská.

 Města v Bibli – odshora dolů): SODOMA; BETLÉM; JERUZALÉM; SAREPTA; NINIVE; NAZARET; NAIM; JERICHO; EMAUZY; ANTIOCHIE.

OKÉNKO DO HISTORIE KATECHEZE Katecheze ve středověku Středověk představuje historicky značně dlouhé období se specifickými problémy. Pokřtěných lidí velmi přibylo, avšak žel mnozí zůstávali právě jen pokřtění. A tak bylo třeba nejen dále pokračovat v tom, co bylo hlavní složkou katechumenátu (příprava dospělých na přijetí křtu), ale hlavně usilovat o náboženské vzdělání již pokřtěných, zejména prostřednictvím kázání. Prakticky po celý středověk musela katecheze čelit dvěma nemalým obtížím: liturgie, jeden z hlavních

8


pramenů katecheze (odhlédneme-li od krátkého období christianizace našich předků svatými bratry Cyrilem a Metodějem), byla konána latinsky od mše svaté až po slavení jednotlivých svátostí. A tak nás neudiví rozšířené závažné nedorozumění či riziko, že slavení mše svaté či svátostí bude chápáno jako magické obřady. Na straně věřících laiků byla jiná bariéra: negramotnost drtivé většiny křesťanů v celé této epoše. Jak asi tedy fungovala katecheze? Historikové mluví o tom, že – podobně jako už ve starověku – i ve středověku existovala tzv. domácí katecheze. Jejím základem a předpokladem bylo kázání ze mše svaté o nedělích a slavnostech, které bylo předepsáno už od doby Karla Velikého konat pravidelně. Poněvadž bylo jedinou částí mše v jazyku srozumitelném prostému lidu, bylo nedělní a sváteční kázání pojímáno jako katecheze dospělých. Později byla nezřídka tato farní katecheze lidu uskutečňována v celých monotematických cyklech. Postupně byly vysvětlovány jednotlivé pravdy víry z Kréda, jednotlivá přikázání Desatera, osmero blahoslavenství, sedmero svátostí, prosby Otčenáše, skutky milosrdenství. Tato farní katecheze dospělých lidí představovala jakousi základnu pro katechezi dětí, o kterou se snažili rodiče doma se svými dětmi. Středověká rodina byla nezřídka velkou rodinou v malém prostoru. Průměrná délka života činila čtyřicet let. Zrození nového člověka, stejně jako úmrtí někoho z členů rodiny, nebylo výjimečnou událostí. Velká rodina byla prostředím, kde se mohl spontánně odehrávat bezprostřední dialog víry mezi rodiči a dětmi, mezi starší a mladou generací. Napomáhala k němu stále znovu prožívaná událost udílení svátosti křtu, později smíření a eucharistie, svátosti nemocných a samozřejmě i úmrtí a pohřeb. Už malé děti měly příležitost být nejednou u lůžka umírajícího člena rodiny a mohly se z této hluboké zkušenosti učit. Další věcí, kterou církev ve středověku pochopila a praktikovala, je použití „médií“ v kostelích. Byly to obrazy, sochy, barevná okna s biblickými výjevy, křížové cesty, korouhve do procesí. Katecheze byla zvláštním způsobem odkázána právě na tyto předměty. Díky tomu, že k nim měl středověký křesťan relativně snadný přístup a nezřídka i osobní vztah, mohl pak snadněji zakoušet tu či onu pravdu víry, o níž slyšel v kázání. Dále to byly i tzv. duchovní hry (např. vánoční události či pašije), jež od vrcholného středověku byly rozšířeným, ovšem nezřídka i problematickým doplňkem katechizace. doc. Ludvík Dřímal

POSLEDNÍ SLOVO MAJÍ DĚTI  Co řekla Maria, když vstoupila do jeruzalémského chrámu, kde po třech dnech našla dvanáctiletého Ježíše?“ – „Pozdrav pánbu!“ z farnosti Ochoz u Brna © Biskupství brněnské, Katechetické centrum, Petrov 8, 601 43 Brno tel. 543 235 030, kl. 227, 247 nebo 257, e-mail: [email protected] http://kc.biskupstvi.cz Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 12332. Zpracování: Mgr. Marie Špačková, Mgr. Jitka Šebková, Iva Fukalová. Jazyková korektura: RNDr. Josef Gerbrich. S církevním schválením brněnského biskupa Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho čj. Ep/680/03 z 9. 6. 2003. Vychází 9× do roka (během školního roku). Toto číslo bylo dáno do tisku 11. 3. 2008.

08 duben

Recommend Documents