03)

INTERPRETAČNÍ SDĚLENÍ KOMISE K VYDÁVÁNÍ ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ SPOLEČENSTVÍ (2002/C 77/03) Cílem tohoto interpretačního sdělení je poskytnout základní informace k aktuální etapě vývoje právní úpravy Společenství pro vydávání řidičských průkazů. Tyto informace budou sloužit správním orgánům i občanům při posuzování rozsahu, vlivů a důsledků současného právního systému, který určuje pravidla Společenství pro vydávání řidičských průkazů. V části I jsou uvedeny základní informace o aktuální etapě procesu vydávání řidičských průkazů Společenství spolu s načrtnutím právního rámce a s určením komparativního posouzení aspektů týkajících se vydávání řidičských průkazů, které dosud nebyly harmonizovány. Část II tohoto dokumentu uvádí obecné právní zásady stanovené interpretací současného rámce Společenství. Tyto zásady budou napomáhat při konzistentní aplikaci pravidel pro řidičské průkazy v celém Společenství. Definice V tomto sdělení se termínem: „ES“ (ve spojení s číslem nějakého článku) rozumí smlouva o založení Evropského společenství naposledy pozměněná Amsterodamskou smlouvou; „EHP“ rozumí Evropský hospodářský prostor; „první směrnice“ rozumí směrnice Rady 80/1263/EHS o zavedení řidičského průkazu Společenství (1); „druhá směrnice“ rozumí směrnice Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech (2); „průkazy skupiny 1“ rozumí průkazy jedné z následujících (pod)kategorií vozidel: A, B, BE, A1 a B1, jak je definováno směrnicí 91/439/EHS (příloha III, bod 1.1 uvedené přílohy); „průkazy skupiny 2“ rozumí průkazy jedné z následujících (pod)kategorií vozidel: C, CE, D, DE, C1, C1E, D1 a D1E, jak je definováno směrnicí 91/439/EHS (příloha III, bod 1.2 uvedené přílohy); „hostitelský členský stát“ rozumí ten členský stát, ve kterém má držitel průkazu normálně trvalý pobyt, ale který nevydal výchozí řidičský průkaz (ale případně provedl výměnu/prodloužení řidičského průkazu vydávajícího členského státu); „vydávající členský stát“ rozumí ten členský stát, který vydal první řidičský průkaz příslušnému držiteli průkazu (který nemusí nutně být občanem vydávajícího státu; „ESD“ rozumí Evropský soudní dvůr. (1) Úř. věst. č. L 375, 31. 12. 1980, s. 1. (2) Úř. věst. č. L 237, 24. 8. 1991, s. 1.

Část I POPISNÉ SHRNUTÍ SITUACE VE VYDÁVÁNÍ ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ SPOLEČENSTVÍ V níže uvedeném textu jsou načrtnuty právní rámec legislativy ES, precedenční právo ESD a ty aspekty, které dosud nebyly harmonizovány. A. PRÁVNÍ RÁMEC: LEGISLATIVA ES A PRECEDENČNÍ PRÁVO A.1 Směrnice Rady 80/1263/EHS o zavedení řidičského průkazu Společenství (3) Tato směrnice byla v plném rozsahu zrušena článkem 13 směrnice 91/439/EHS. Tato směrnice se však vztahuje na řadu praktických případů, které vyvstaly během platnosti první směrnice, ale které mohou v současnosti stále mít určitý význam díky své zvláštní struktuře (popis a interpretace takových případů jsou uvedeny v části II). A.2 Směrnice Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech Druhá směrnice o řidičských průkazech utváří jádro právního rámce pro vydávání řidičských průkazů Společenství. Směrnice vstoupila v platnost 1. července 1996. Velmi obecně řečeno, druhá směrnice provádí harmonizaci kategorií průkazu, zavádí minimální věk jako jednu z nutných podmínek k oprávnění řídit vozidla a rovněž zavádí povinnou zkoušku z teorie a praktického řízení. Dále tato směrnice vytyčuje zásadu vzájemného uznávání průkazů vydávaných členskými státy a definuje normální trvalý pobyt jako nutný předpoklad pro získání řidičského průkazu. Druhá směrnice rovněž obsahuje podrobná ustanovení v oblasti zdravotních kritérií a zavádí harmonizovaný vzorový řidičský průkaz Společenství. Další ustanovení se týkají účinku zrušení, odejmutí a omezení řidičských průkazů. Druhá směrnice je pouze jedním bodem ve vývojovém procesu vydávání řidičských průkazů Společenství a přispívá k postupné a stupňovité harmonizaci. Aspekty, které nebyly harmonizovány druhou směrnicí, budou zdůrazněny v níže uvedeném textu (oddíl B). Druhá směrnice byla nejprve pozměněna směrnicí Rady 94/72/ES (4), která pozměnila článek 1 odst. 1 směrnice 91/439/EHS tím, že poskytla určité přechodné období Finsku a Švédsku s platností do 31. prosince 1997 ohledně jejich plastových vzorových řidičských průkazů. Následné změny a doplňky byly provedeny směrnicí Rady 96/47/ES (5), která zavedla vzor Společenství na bázi plastové karty jako alternativu k papírovému vzoru průkazu. Do druhé směrnice byla začleněna tato změna jako ‘Příloha Ia’. Rozhodnutí Komise 96/427/EHS (6) se týká výjimky z ustanovení přílohy III druhé směrnice ve věci korekčních brýlí pro vady zraku. Směrnice Rady 97/26/ES (7) zavedla řídící výbor pro řidičské průkazy, na který byla převedena určitá omezená legislativní pravomoc v oblasti přizpůsobování seznamu kódů Společenství a příloh II a III druhé směrnice vědeckotechnickému pokroku. Rovněž uvádí (3) Úř. věst. č. L 375, 31. 12. 1980, s. 1. (4) Úř. věst. č. L 337, 24. 12. 1994, s. 86. (5) Úř. věst. č. L 235, 17. 9. 1996, s. 1. (6) Úř. věst. č. L 175, 13. 7. 1996, s. 34. (7) Úř. věst. č. L 150, 7. 6. 1997, s. 41. 2

další harmonizované kódy Společenství pro omezení v oblasti řízení a pro přizpůsobování vozidel. Rozhodnutí Komise 2000/275/ES (8) zavedlo tabulky ekvivalencí pro každý platný vzor řidičského průkazu mezi kategoriemi řidičských průkazů, které byly vydány před realizací směrnice 91/439/EHS, a harmonizovanými kategoriemi, jak jsou definovány v článku 3 uvedené směrnice. Toto rozhodnutí bylo přijato v souladu s povinností stanovenou v článku 10 uvedené směrnice. Rovněž Směrnice Komise 2000/56/ES (9) dále stanovila seznam harmonizovaných kódů Společenství pro omezení řízení a přizpůsobení vozidel. Tato směrnice rovněž revidovala přílohu II směrnice 91/439/EHS o zkouškách z teorie a praktického řízení tím, že takto přizpůsobila tuto přílohu vědeckotechnickému pokroku dosaženému v dané oblasti. A.3 Precedenční právo — Rozsudek ESD 16/78 — Choquet V tomto prvním rozsudku přímo se vztahujícím na vydávání řidičských průkazů soud zdůraznil nedostatečnou harmonizaci v této oblasti v dané době. Tato mezera způsobila, že uznávání řidičských průkazů v jiných členských státech bylo prakticky nemožné a představovalo překážku volnému pohybu osob. Tento rozsudek byl hlavním impulsem pro první iniciativy na cestě k harmonizaci ve výdeji řidičských průkazů na úrovni Společenství. — Rozsudek ESD C-193/94 — Skanavi Tento rozsudek se vztahoval na situaci před 1. červencem 1996. Kromě toho interpretuje konkrétní aspekty právní situace po vstupu druhé směrnice v platnost. Soud se odkázal na povinnost vyměnit průkazy v souladu s první směrnicí a na vztah této povinnosti k oblasti aplikace článku 43 ES. Navíc soud vyjasnil vztah národních pokut, rozlišení mezi právem řídit a průkazovým dokumentem, problémy vznikající z postupné harmonizace při vydávání řidičských průkazů a oblast aplikace zásady vzájemného uznávání. — Rozsudek ESD C-230/97 — Awoyemi Tento rozsudek objasňuje situaci pro držitele průkazů vydaných ve třetích zemích a provádí interpretaci požadavků na výměnu stanovených ve směrnici 80/1263/EHS. Navíc se provádí odkaz na oblast aplikace a právní důsledky zásady vzájemného uznávání. B. KOMPARATIVNÍ POSOUZENÍ ASPEKTŮ, KTERÉ NEBYLY HARMONIZOVÁNY Cílem této části je vytvoření komparativního posouzení všech těch aspektů vydávání řidičských průkazů, které dosud nebyly harmonizovány na úrovni Společenství. Pro většinu z těchto aspektů byla harmonizace výslovně vyjmuta specifickými ustanoveními druhé směrnice. Články uvedené v titulech k jednotlivým zemím jsou odkazy na dané výjimky.

(8) Úř. věst. č. L 91, 12. 4. 2000, s. 1. (9) Úř. věst. č. L 237, 21. 9. 2000, s. 45. 3

Pokud jde o většinu oddílů v této části, dosáhla druhá směrnice již určitého stupně harmonizace. Nicméně daná směrnice ponechává určitý manévrovací prostor pro členské státy, pokud jde o témata popsaná v uvedených oddílech, například tím, že se předepisují pouze minimální standardy nebo tím, že je k dispozici výběr mezi dvěma možnostmi jako v případě vzorového řidičského průkazu Společenství. Tak v těchto oblastech přetrvávají značné praktické a právní rozdíly v národních systémech pro vydávání řidičských průkazů. POZNÁMKA: Komparativní posouzení není zcela vyčerpávající, neboť stupeň spolupráce ze strany členských států se lišil. V některých případech nejsou příslušné informace úplné nebo nejsou k dispozici. B1. Doba platnosti a periodičnost lékařských prohlídek Obecná výjimka v článku 1 odst. 3 Různé doby platnosti v různých členských státech jsou výsledkem výjimky z harmonizace, která je stanovena článkem 1 odst. 3 druhé směrnice. Toto ustanovení vyjímá doby platnosti z harmonizace na úrovni Společenství tím, že umožňuje členským státům zavádět národní předpisy upravující tuto problematiku. Některé členské státy nezavádějí žádná omezení na doby platnosti konkrétních kategorií: neomezené doby platnosti se stále ještě vztahují na řidičské průkazy pro automobily a motocykly v: – – – –

Belgii, Německu, Francii, Rakousku.

Různé intervaly pro lékařské prohlídky jsou odvozeny z ustanovení v příloze III druhé směrnice. Příloha III, bod 1 druhé směrnice zavádí klasifikaci řidičů ve dvou rozdílných skupinách, které jsou definovány jako řidičský průkaz „skupiny 1“ a řidičský průkaz „skupiny 2“ (viz definice). Příloha III, bod 3 uvádí, že žadatelé o řidičský průkaz „skupiny 1“ se musejí podrobit lékařské prohlídce pouze v případě, že se během vyřizování žádosti objeví podstatné pochybnosti ohledně žadatelovy způsobilosti k řízení. Po vydání řidičského průkazu již nejsou pro držitele řidičských průkazů „skupiny 1“ předepsány žádné povinné lékařské prohlídky. Pro držitele řidičských průkazů „skupiny 2“ příloha III, bod 4 uvádí, že se musejí podrobit lékařské prohlídce před prvním vydáním takového průkazu. Poté směrnice očekává zavedení periodických prohlídek, aniž by se prováděla specifikace konkrétních intervalů. Výše uvedené dva problémy jsou vzájemně úzce spojeny: ve většině právních systémů doba platnosti určité kategorie řidičského průkazu koresponduje s intervaly pro absolvování lékařské prohlídky. To znamená, že držitel průkazu se musí podrobit lékařské prohlídce současně s tím, kdy si zařizuje prodloužení svého procházejícího řidičského průkazu. Komparativní posouzení národních předpisů ve věci platnosti řidičských průkazů Přesný právní odkaz na národní právní úpravu je uveden v závorkách pro každý členský stát. Není-li uvedeno jinak, uvedení konkrétní doby platnosti implikuje požadavek lékařské prohlídky při prodlužování příslušného řidičského průkazu.

4

Belgie: (článek 21, článek 44, Arrêté Royal relatif au permis de conduire, 23. 3. 1998) Skupina 1:

neomezená platnost.

Skupina 2:

platný po dobu pěti let až do věku 50 let; když řidič dosáhne věku 48 až 50 let: platnost do 53. narozenin držitele; je-li držitel starší 50 let, platí průkaz na tři roky.

Dánsko: (článek 45-46, Bekendtgorelse om korekort, 11. 3. 1997) Skupina 1:

platný do 70. narozenin držitele; je-li držiteli 71 let, platí řidičský průkaz na dobu čtyř let, je-li držiteli 72 let, platí průkaz na dobu tří let, a je-li držiteli 73 až 79 let, platí řidičský průkaz na dobu dvou let; je-li držitel starší 80 let, platí řidičský průkaz na jeden rok.

Skupina 2:

platný do 50. narozenin držitele; je-li držiteli 50 až 70 let, platí řidičský průkaz na dobu pěti let; je-li držiteli 71 let, platí řidičský průkaz na dobu čtyř let, je-li držiteli 72 let, platí průkaz na dobu tří let, a je-li držiteli 73 až 79 let, platí řidičský průkaz na dobu dvou let; je-li držitel starší 80 let, platí řidičský průkaz na jeden rok.

Německo: (§ 23 Fahrerlaubnisverordnung, 26. 8. 1998) Skupina 1:

neomezená platnost;

C1, C1E:

platnost do 50. narozenin držitele; poté na dobu pěti let;

C, CE:

platnost na dobu pěti let;

D1, D, D1E, DE:

platnost na dobu pěti let; je-li držiteli 45 až 49 let: platnost do jeho 50. narozenin; je-li držitel starší 50 let, platí řidičský průkaz na dobu pěti let.

Řecko: (článek 4, prezidentský dekret 19/95, 31. 1. 1995) Skupina 1:

platnost do 65. narozenin držitele; poté na dobu tří let.

platnost na dobu pěti let do 65. narozenin držitele; poté na dobu tří let. Skupina 2, profesionální řidiči kategorie B+E a B Španělsko: (článek 16-17, RD 772/97 – Reglamento General de Conductores, 30. 5. 1997)

5

Skupina 1:

platný na dobu 10 let do 45. narozenin držitele; je-li držiteli 45 až 70 let, platí řidičský průkaz na dobu pěti let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na dva roky.

Skupina 2:

platný na dobu pěti let do 45. narozenin držitele; je-li držiteli 45 až 60 let, platí řidičský průkaz na dobu tří let; je-li držitel starší 60 let, platí řidičský průkaz na dva roky.

Francie: Skupina 1:

neomezená platnost;

Skupina 2:

platný na dobu pěti let do 60. narozenin držitele; je-li držiteli 60 až 76 let, platí řidičský průkaz na dobu dvou let; je-li držitel starší 76 let, platí řidičský průkaz na jeden rok.

Irsko: Skupina 1:

platný na dobu tří až 10 let (volitelně) až do 60. narozenin držitele; je-li držiteli 60 až 69 let, platí řidičský průkaz na dobu tří let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na dobu jednoho roku až tří let (v závislosti na výsledku lékařské kontroly).

Skupina 2:

platný na dobu tří až 10 let (v závislosti na výsledku lékařské kontroly) až do 60. narozenin držitele; je-li držiteli 60 až 69 let, platí řidičský průkaz na dobu tří let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na dobu jednoho roku až tří let (v závislosti na výsledku lékařské kontroly).

Itálie: (článek 126, Codice della Strada) Skupina 1:

platný na dobu 10 let do 50. narozenin držitele; je-li držiteli 51 až 70 let, platí řidičský průkaz na dobu pěti let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na tři roky.

C, CE

platný na dobu pěti let do 65. narozenin držitele; je-li držitel starší 65 let, platí řidičský průkaz na dva roky.

6

D, DE

platný na dobu pěti let do 60. narozenin držitele; je-li držiteli 60 až 65 let, platí řidičský průkaz na jeden rok. je-li držitel starší 65 let, nelze řidičský průkaz prodloužit.

Lucembursko: (Règlement grand ducal, 11. 8. 1996) Skupina 1:

platný do 50. narozenin držitele; je-li držiteli 51 až 70 let, platí řidičský průkaz na dobu 10 let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na tři roky; je-li držitel starší 80 let, platí řidičský průkaz na jeden rok.

Skupina 2:

platný na dobu 10 let do 50. narozenin držitele; je-li držitel starší 50 let, platí řidičský průkaz na dobu pěti let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na tři roky; je-li držitel starší 75 let, nelze řidičský průkaz prodloužit.

Nizozemí: (článek 122 WVW 1994) Platnost: Skupina 1:

platný na dobu 10 let do 60. narozenin držitele; je-li držiteli 60 až 65 let, platí řidičský průkaz do jeho 70. narozenin; je-li držitel starší 64 let, platí řidičský průkaz na pět let.

Skupina 2:

platný na dobu 10 let do 60. narozenin držitele; je-li držiteli 60 až 65 let, platí řidičský průkaz do jeho 70. narozenin; je-li držitel starší 64 let, platí řidičský průkaz na pět let.

Periodické lékařské prohlídky: Skupina 1:

ve věku 70 let; poté v pětiletých intervalech.

Skupina 2:

ve věku 70 let; poté v pětiletých intervalech (v současné době prochází revizí).

7

Rakousko: (článek 20 až 21, Führerscheingesetz, 30. 10. 1997) Skupina 1:

neomezená platnost (ve skutečnosti je podle § 27 odst. 1 bod 4 FSG řidičský průkaz platný na dobu sto let);

Skupina 2:

platný na dobu 5 let do 60. narozenin držitele; je-li držitel starší 60 let, platí řidičský průkaz na dva roky.

Portugalsko: (článek 7, Decreto Regulamentar 65/94, 18. 11. 1994) Skupina 1:

platný do 65. narozenin držitele; je-li držitel starší 65 let, platí řidičský průkaz na pět let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na dva roky.

C, CE:

platný do 40. narozenin držitele; je-li držitel starší 40 let, platí řidičský průkaz na pět let; je-li držitel starší 65 let, platí řidičský průkaz na tři roky; je-li držitel starší 68 let, platí řidičský průkaz na dva roky.

D, DE:

platný do 40. narozenin držitele; je-li držitel starší 40 let, platí řidičský průkaz na pět let; je-li držitel starší 65 let, nelze řidičský průkaz prodloužit.

Finsko: (článek 4, vyhláška z 5. 1. 1996) Platnost: B:

počáteční platnost na dobu dvou let; po vypršení této doby: řidičský průkaz je platný do 70. narozenin držitele; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na pět let.

A1, A, C1, C

řidičský průkaz je platný do 70. narozenin držitele; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na pět let.

C1E, CE, D1, D1E, řidičský průkaz je platný do 70. narozenin držitele; D, DE: je-li držitel starší 70 let, nelze řidičský průkaz prodloužit.

8

Periodické lékařské prohlídky: Skupina 1:

ve věku 45, 60, 70 let; poté v pětiletých intervalech.

Skupina 2:

ve věku 45 let; poté v pětiletých intervalech.

Švédsko: Platnost: Skupina 1:

na 10 let.

Skupina 2:

na 10 let.

Periodické lékařské prohlídky: Skupina 1:

ve věku 70 let.

Skupina 2:

ve věku 45 let; poté v pětiletých intervalech.

Velká Británie: Platnost: Skupina 1:

papírový řidičský průkaz: do 70. narozenin držitele; řidičský průkaz ve formě plastové karty: 10 let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na tři roky.

Skupina 2:

řidičský průkaz je platný do 45. narozenin držitele. je-li držitel starší 45 let, platí řidičský průkaz na pět let; je-li držitel starší 65 let, platí řidičský průkaz na jeden rok.

Periodické lékařské prohlídky: Skupina 1:

ve věku 70 let; poté ve tříletých intervalech.

Skupina 2:

ve věku 45 let; je-li držitel starší 45 let, probíhá lékařská prohlídka v pětiletých intervalech. je-li držitel starší 65 let, probíhá lékařská prohlídka každý rok.

Norsko: Skupina 1:

řidičský průkaz je platný do 100. narozenin držitele.

9

Skupina 2:

řidičský průkaz je platný na 10 let do 60. narozenin držitele; je-li držitel starší 60 let, platí řidičský průkaz na pět let; je-li držitel starší 70 let, platí řidičský průkaz na jeden rok.

Lékařské prohlídky u řidičů skupiny 1 při prvním vydání průkazu – příloha III V současné době nařizuje lékařskou prohlídku v okamžiku prvního vydání řidičského průkazu skupiny 1 jen menšina členských států. V praxi je jediným požadavkem předložení lékařského potvrzení, které se považuje za dostatečné potvrzení žadatelovy způsobilosti k řízení. B2. Ekvivalence kategorií vozidel Článek 10 druhé směrnice uvádí, že členské státy mohou po konzultacích s Komisí stanovit ekvivalence mezi kategoriemi řidičských průkazů, které byly vydány před transpozicí druhé směrnice, a ty kategorie, které jsou definovány v jejím článku 3. Právní úprava Společenství tudíž neharmonizuje kategorie vozidel u těch řidičských průkazů, které byly vydány před vstupem druhé směrnice v platnost. Praxe vypadá tak, že národní systémy jednotlivých kategorií se před vstupem legislativy Společenství pro tuto oblast v platnost značně lišily. Odlišné normy pro rozdělení vozidel do kategorií v minulosti budou i nadále ovlivňovat značný počet občanů Společenství. Zejména bude možno tyto vlivy zaznamenat ohledně řidičských průkazů vydaných v členských státech, které neuvalují žádná omezení na doby platnosti v souvislosti s požadavkem, aby řidičské průkazy s neharmonizovanými kategoriemi vozidel, které jsou na nich zaznamenány, byly i nadále v oběhu. V souladu s článkem 10 druhé směrnice byly v nedávné době vytvořeny tabulky ekvivalencí a tyto tabulky jsou obsaženy v rozhodnutí Komise o ekvivalencích (10). Tabulky odhalují, že v současné době je v Evropském hospodářském prostoru v platnosti a oběhu více než 80 různých vzorů řidičských průkazů, přičemž většina z nich byla vydána před transpozicí druhé směrnice. Řešení současné situace je možno nabídnout prostřednictvím jednoho z následujících přístupů: –

Všeobecné zrušení všech řidičských průkazů, které byly vydány před vstupem druhé směrnice v platnost a které jsou stále v oběhu. Výměnou za tyto průkazy by byly vydány řidičské průkazy splňující požadavky uvedené ve druhé směrnici.

–

Zavedení určitého harmonizovaného období platnosti pro všechny kategorie řidičských průkazů. Takový přístup by v budoucnu postupně vedl k vyřazování starých vzorů průkazů.

B.3 Aspekty týkající se konkrétních (pod)kategorií vozidel –

Zavedení (pod)kategorií – článek 3 odst. 2

(10) Rozhodnutí Komise 2000/275/ES z 21. března 2000 o ekvivalencích mezi určitými kategoriemi řidičských průkazů (Úř. věst. č. L 91, 12. 4. 2000, s. 1). 10

Článek 3 odst. 2 druhé směrnice uvádí, že pro řízení specifických vozidel, na která se vztahují kategorie vozidel A, B, B+E, C, C+E, D a D+E mohou být v členských státech zavedeny některé nebo všechny z následujících podkategorií (11): A1:

lehké motocykly s obsahem válců vyšším než 50 cm3 nebo s maximální rychlostí vyšší než 45 km/h s obsahem válců nižším než 125 cm3 a o výkonu nepřesahujícím 11 kW;

B1:

tříkolky a čtyřkolky s motorovým pohonem o obsahu válců vyšším než 50 cm3 nebo s rychlostí vyšší než 45 km/h a o hmotnosti nepřesahující 550 kg (bez zátěže);

C1:

nákladní automobily o maximální povolené hmotnosti převyšující 3,5 tun, avšak nepřevyšující 7,5 tun;

C1+E:

souprava vozidel, kde tažné vozidlo patří do podkategorie C1 za předpokladu, že hmotnost soupravy nepřesáhne 12 tun; maximální povolená hmotnost přípojného vozidla nesmí přesáhnout hmotnost tažného vozidla bez zátěže;

D1:

autobusy, jež mají více než 8, avšak méně než 16 míst k sezení (kromě místa řidiče);

D1+E:

soupravy autobusů, které spadají do podkategorie D1 s přípojným vozidlem o maximální povolené hmotnosti větší než 750 kg; maximální povolená hmotnost soupravy nesmí přesáhnout 12 tun a maximální povolená hmotnost přípojného vozidla nesmí přesáhnout hmotnost tažného vozidla bez zátěže; přípojné vozidlo se nesmí používat pro dopravu osob.

V členských státech byly zavedeny následující podkategorie: Belgie: C1, D1, C1+E, D1+E; Dánsko: bez podkategorií; Německo: A1, C1, D1, C1+E, D1+E; Řecko: A1; Španělsko: A1, C1, D1, C1+E, D1+E; Francie: A1, B1; Irsko: A1, C1, D1, C1+E, D1+E; Itálie: A1; Lucembursko: A1, C1, D1, C1+E; (11) Přesné znění definic je odvozeno z kombinovaného znění článku 3 odst. 2 a článku 3 odst. 3 druhé směrnice. 11

Nizozemí: bez podkategorií; Rakousko: C1, C1+E; Portugalsko: A1; Finsko: A1, C1, D1, C1+E, D1+E; Švédsko: A1; Velká Británie: A1, B1, C1, D1, C1+E, D1+E. –

Další kritéria pro kategorii A1 – článek 3 odst. 5 Článek 3 odst 5 uvádí, že členské státy mohou přijmout další omezující pravidla pro podkategorii A1. Následující dva členské státy zavedly další omezení: Německo:

Řidiči mladší 18 let nejsou oprávněni řídit motocykly o maximální rychlosti vyšší než 80 km/h (článek 5 § 28 „Fahrerlaubnisverordnung“ z 18. 8. 1998).

Španělsko:

Motocykly řízené v rámci kategorie A1 nesmějí mít poměr výkonu a hmotnosti vyšší než 0,11 kW/kg (článek 5 odst. 1 Královského dekretu 772/97).

Žádné další členské státy nepřijímají žádná další kritéria pro podkategorii A1. –

Řízení vozidla kategorie B1 s řidičským průkazem A1 nebo A – článek 5 odst. 3 písm. a) Pro řízení pouze na národním území mohou členské státy poskytnout oprávnění k řízení vozidel kategorie B1 s řidičským průkazem A1 nebo A. Následující seznam uvádí přehled požadavků pro řízení vozidla B1, když tato kategorie byla zavedena v příslušném členském státě. Belgie:

B1 pouze s řidičským průkazem B

Dánsko:

tříkolky je možno řídit s řidičským průkazem A nebo B, čtyřkolky je možno řídit pouze s řidičským průkazem B

Německo:

B1 pouze s řidičským průkazem B (§ 6 „Fahrerlaubnisverordnung“ z 18. 8. 1998)

Řecko:

B1 pouze s řidičským průkazem B (článek 4 odst. 7 Prezidentského dekretu 19/95)

Španělsko:

B1 s řidičským průkazem A (Královský dekret 772/1997, článek 5)

Francie:

B1 s řidičským průkazem A nebo A1

12

Irsko:

B1 pouze s řidičským průkazem B

Itálie:

B1 s řidičským průkazem A nebo A1

Lucembursko: B1 pouze s řidičským průkazem B Nizozemí:

B1 pouze s řidičským průkazem B

Rakousko:

vozidla B1 s maximální povolenou hmotností nepřevyšující 400 kg je možno řídit s řidičským průkazem A nebo B; vozidla B1 s maximální povolenou hmotností nepřevyšující 400 kg je možno řídit pouze s řidičským průkazem B (§ 2.1 „Führerscheingesetz“ 30.10. 1997)

Portugalsko:

B1 s řidičským průkazem A nebo A1

Finsko:

B1 s řidičským průkazem A

Velká Británie: B1 s řidičským průkazem A (Nařízení č. 2824/1996, článek 6 odst. 8) Norsko: –

B1 pouze s řidičským průkazem B

Řízení vozidla kategorie A1 s řidičským průkazem B – článek 5 odst. 3 písm. b) Pro řízení pouze na národním území mohou členské státy poskytnout oprávnění k řízení lehkých motocyklů (které by byly zahrnuty do podkategorie A1) s řidičským průkazem B. Toto oprávnění však nemusí být uznáváno žádným jiným členským státem. Následující přehled se vztahuje pouze na ty členské státy, které zavedly výše uvedené oprávnění, a popisuje další požadavky.

–

Belgie:

dva roky praktických zkušeností s řidičským průkazem kategorie B

Španělsko:

dva roky praxe s řidičským průkazem kategorie B a zkouška z teorie

Francie:

dva roky praxe s řidičským průkazem kategorie B. V současné době se zvažuje dobrovolný výcvik v době trvání šest hodin. Tento výcvik může být v budoucnu povinný.

Itálie:

toto oprávnění bylo zavedeno jako takové bez jakýchkoliv dalších požadavků

Rakousko:

pět let praxe s řidičským průkazem kategorie B a šestihodinový povinný praktický řidičský výcvik

Řízení vozidla kategorie C1 nebo D1 s řidičským průkazem B – článek 5 odst. 4 Podle článku 5 odst. 4 písm. a) mohou členské státy po poradě s Evropskou komisí povolit na svém území řízení vozidel kategorie D1 držiteli řidičského průkazu kategorie B, jehož držiteli jsou po dobu alespoň dvou let, přičemž tito držitelé musí dosáhnout věku 21 let.

13

Taková vozidla mohou používat pouze nekomerční organizace pro sociální účely a daný řidič musí poskytovat své služby dobrovolným způsobem. Toto oprávnění zavedla pouze Velká Británie. Článek 5 odst. 4 písm. b) uvádí oprávnění, které je za určitých okolností jiné, než jsou oprávnění popsaná v článku 5 odst. 4 písm. a) pro řízení vozidel kategorie C s řidičským průkazem B. Žádný členský stát nezavedl toto oprávnění. –

Přímý přístup k silným motocyklům – článek 6 odst. 1 písm. b) Výše uvedený článek konstatuje, že členské státy mohou upustit od požadavku dvouletých praktických zkušeností u motocyklů s nižšími specifikacemi v rámci řidičského průkazu A v případě, že věk uchazeče o řidičský průkaz kategorie A je alespoň 21 let (tzv. přímý přístup (12)). Následující členské státy neposkytují přímý přístup k silným motocyklům ve věku 21 let: Německo:

Přímý přístup není možný před dosažením věku 25 let.

Irsko:

Přímý přístup není možný nikdy, vždy se požadují dva roky praktických zkušeností.

Španělsko:

Přímý přístup není možný nikdy, vždy se požadují dva roky praktických zkušeností.

Všechny ostatní členské státy povolují přímý přístup k silným motocyklům pro žadatele ve věku 21 let. B.4 Aspekty týkající se podmínek minimálního věku –

Nižší věkový limit pro řidičský průkaz kategorie B – článek 6 odst. 2 Podle článku 6 odst. 2 mohou členské státy stanovit výjimku z požadavků na minimální věk, které jsou stanoveny pro kategorie A, B a B+E (18 let) a vydat takové řidičské průkazy od věku 17 let. V následujících členských státech je minimální věk nižší než 18 let: Německo:

17 let v rámci výcviku k povolání pro kategorie C a D

Irsko:

17 let; bez dalších požadavků

(12) Článek 6 odst. 1 písm. b) ve spojení s přílohou II, bod 8.1.2 druhé směrnice uvádí následující rozlišení mezi přímým přístupem a postupným přístupem k silným motocyklům: Postupný přístup: Přístup k řízení motocyklů, jejichž výkon přesahuje 25 kW nebo jejichž poměr výkonu a hmotnosti přesahuje 0,16 kW/kg, podléhá minimálně dvouleté praxi na motocyklu s nějakou nižší specifikací v rámci řidičského průkazu kategorie A. Přímý přístup: Od požadavku na předchozí praxi je možno upustit, jestliže je věk uchazeče alespoň 21 let, s tím, že daný uchazeč složí specifickou zkoušku dovedností a chování. 14

Rakousko:

17 let v rámci ‘Vorgezogene Lenkberechtigung’ (doprovázeného řízení);

Velká Británie: 17 let; bez dalších požadavků Věková hranice ve všech ostatních členských státech je 18 let. –

Uznávání řidičských průkazů kategorie B vydaných držitelům mladším než 17 let věku – článek 6 odst. 3 Členské státy mohou odmítnout uznat platnost řidičských průkazů vydaných v souladu s článkem 6 odst. 2 na svém území. Německo, Rakousko, Irsko a Velká Británie uznávají řidičské průkazy vydané v souladu s článkem 6 odst. 2 a článkem 6 odst. 3. Dánsko a Lucembursko uznávají takové řidičské průkazy pro turisty, ale nikoliv pro řidiče, kteří na jejich území získají trvalý pobyt. Všechny ostatní členské státy neuznávají řidičské průkazy kategorie B držitelů mladších 18 let věku, a tudíž jim nedovolují řídit na jejich území předtím, než dosáhnou věku 18 let.

B.5 Řidičské průkazy vydané ve třetích zemích - článek 8 odst. 6 Členské státy nemusejí uznávat řidičské průkazy, které byly vydány v zemích mimo EU. V souladu s článkem 8 odst. 6 se právo na odmítnutí uznání aplikuje rovněž v případě řidičského průkazu, který byl původně vydán v třetí zemi a byl již mezitím vyměněn za vzorový řidičský průkaz Společenství jiného členského státu (ale pouze v případě, že držitel zřídí svůj normální trvalý pobyt v jiném členském státu). B.6 Vzor řidičského průkazu - příloha I a příloha Ia Směrnice 96/47/ES, která mění a doplňuje druhou směrnici, zavedla vzorový řidičský průkaz ve tvaru plastové karty jako alternativu k papírovému vzoru v příloze I dané směrnice. Tento vzor ve tvaru plastové karty byl vložen do druhé směrnice jako ‘Příloha Ia’. Členské státy si mohou samy vybrat, který z daných dvou vzorů chtějí mít. Forma řidičských průkazů dosud nebyla zcela harmonizována. Důvodem není jen výše uvedené právo volného výběru mezi danými dvěma modely. Právní úprava Společenství v současné době nenařizuje ani povinnou výměnu vzorů řidičských průkazů, které byly vydány před vstupem první nebo druhé směrnice v platnost, ani žádnou harmonizovanou dobu omezené platnosti. Praxe je tudíž taková, že v současné době je v členských státech Evropského hospodářského prostoru v platnosti a v oběhu více než 80 různých vzorů řidičských průkazů. Tento počet se bude postupem času snižovat s tím, jak se bude provádět výměna řidičských průkazů, které vyprší při aplikaci ustanovení národních předpisů, za jeden ze dvou v současné době harmonizovaných vzorů Společenství ve všech členských státech. V členských státech s neomezenou dobou platnosti pro specifické kategorie vozidel bude však tento vývoj trvat desítky let, pokud nedojde k přijetí žádných doprovodných legislativních opatření.

15

Obsah (tj. oprávnění) řidičských průkazů vydaných před transpozicí právní úpravy Společenství je řešen v oddílu o ekvivalencích kategorií vozidel. Papírový vzor (příloha I)

Vzor plastové karty (příloha Ia)

Belgie

Dánsko

Řecko

Německo

Španělsko (plastová karta se připravuje)

Itálie

Francie

Portugalsko

Irsko

Finsko

Lucembursko

Švédsko

Nizozemí

Velká Británie

Rakousko

Norsko

Lichtenštejnsko (plastová karta se připravuje)

Island

B.7 Prozatímní průkazy a osvědčení Ve Velké Británii a Irsku je možno vydávat tzv. „prozatímní průkazy“, které za určitých okolností opravňují k řízení na národním teritoriu. Podle národní právní úpravy se tyto průkazy považují za součást praktického řidičského výcviku. Jsou však vydávány bez povinnosti složit řidičskou zkoušku. Článek 1 odst. 2 směrnice 91/439/EHS stanoví, že řidičské průkazy vydané členskými státy musejí být vzájemně uznávány. Výše uvedené prozatímní průkazy však nejsou plnými řidičskými průkazy ve smyslu dané směrnice. Článek 7 uvedené směrnice předpokládá, že vydání řidičských průkazů bude podléhat složení určité zkoušky dovedností a chování. Z tohoto důvodu jsou prozatímní průkazy národním průkazem vydaným v rámci řidičského výcviku a neopravňují k řízení mimo území vydávajícího členského státu. Dále je ve členských státech vydávána široká třída různých osvědčení, například osvědčení o složení zkoušky, prozatímní osvědčení za ztracené a ukradené řidičské průkazy, lékařská osvědčení, atd. Tato osvědčení nejsou řidičskými průkazy, a proto nemusejí být uznávána jinými členskými státy. V případě, že dojde k propadnutí, ztrátě nebo krádeži řidičského průkazu, musí držitel obdržet nový řidičský průkaz, aby mohl využívat zásady vzájemného uznávání. B.8 Záznamy na řidičských průkazech Národní úprava ve Velké Británii předpokládá, že řidičský průkaz sestává z dokumentu průkazu a jeho protější strany. Na uvedenou protější stranu jsou zaznamenávány dopravní přestupky formou trestných bodů viditelným způsobem. Vzhledem k tomu, že v současné době nejsou národní systémy trestných bodů harmonizovány a dopravní přestupky je možno

16

postihovat pouze podle bilaterálních dohod (13), nemají takové záznamy význam v jiných členských státech. Pokud jde o záznam na řidičských průkazech vydaných v jiných členských státech, platí zde bod 4 přílohy I (pro papírový vzor) a odstavec 3 písm. a) přílohy Ia (pro vzor ve formě plastové karty): hostitelský členský stát může na řidičský průkaz zaznamenat takové informace, které jsou důležité pro jeho správní orgány za předpokladu, že zaznamenává tento druh informací rovněž na řidičské průkazy, které vydává, a za předpokladu, že na průkazu zbývá dostatečný prostor pro tento účel. C. PŘEHLED SOUČASNÝCH KATEGORIÍ ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ Skupina 1 Kategorie A

Kategorie B

Kategorie B+E

3

Motocykly: s obsahem vyšším než 125 cm a Motorová vozidla, jejichž maximální výkonem vyšším než 11 kW; povolená hmotnost nepřesahuje 3500 kg a Silné motocykly: s výkonem vyšším než 25 jejichž počet míst k sezení nepřevyšuje devět; mohou být spojena s přípojným kW nebo poměrem výkonu/hmotnosti vyšším vozidlem o hmotnosti nepřesahující 750 kg; než 0,16 kW/kg (přístup: buď 21 let věku nebo 2 roky praxe na „lehkém“ typu Soupravy: jejichž maximální povolená hmotnost nepřesahuje 3500 kg; maximální motocyklů kategorie A) povolená hmotnost přípojného vozidla nesmí přesáhnout hmotnost tažného vozidla bez zátěže. Podkategorie A1

Souprava vozidel tvořená tažným vozidlem v kategorii B a přípojným vozidlem v případech, kdy parametry soupravy neodpovídají kategorii B.

Podkategorie B1

Lehké motocykly: s obsahem nepřesahujícím Tříkolová a čtyřkolová vozidla s maximální 125 cm3 a výkonem nepřevyšujícím 11 kW; návrhovou rychlostí vyšší než 45 km/h nebo 3 Mopedy: s maximální rychlostí nižší než 45 obsahem vyšším než 50 cm ; hmotnost 3 vozidla bez zátěže nesmí být vyšší než 550 km/h nebo obsahem menším než 50 cm kg. nejsou předmětem dané směrnice.

Skupina 2 Kategorie C

Kategorie C+E

Kategorie D

Kategorie D+E

Motorová vozidla jiná, než vozidla v kategorii D, jejichž maximální povolená hmotnost je vyšší než 3500 kg; mohou být spojena s přípojným vozidlem o hmotnosti nepřesahující 750 kg

Soupravy vozidel, kde tažné vozidlo je v kategorii C a jeho přípojné vozidlo má maximální povolenou hmotnost vyšší než 750 kg

Motorová vozidla pro dopravu osob, jež mají více než devět míst k sezení; mohou být spojena s přípojným vozidlem, jehož maximální povolená hmotnost nepřesahuje 750 kg

Soupravy vozidel, kde tažné vozidlo je v kategorii D a jeho přípojné vozidlo má maximální povolenou hmotnost vyšší než 750 kg

Podkategorie C1

Podkategorie C1+E

Podkategorie D1

Podkategorie D1+E

Motorová vozidla jiná, než vozidla v kategorii D, jejichž maximální povolená hmotnost je vyšší než 3500 kg, avšak nepřesahuje 7500 kg; mohou být spojena s přípojným vozidlem, jehož maximální povolená hmotnost nepřesahuje 750 kg

Soupravy: tažné vozidlo je v podkategorii C1 a jeho přípojné vozidlo má maximální povolenou hmotnost vyšší než 750 kg; maximální povolená hmotnost soupravy nepřesahuje 12000 kg a maximální povolená hmotnost přípojného vozidla nesmí přesáhnout hmotnost tažného vozidla bez zátěže

Motorová vozidla pro dopravu osob, jež mají více než devět míst k sezení, avšak nejvýše 17 míst k sezení; mohou být spojena s přípojným vozidlem, jehož maximální povolená hmotnost nepřesahuje 750 kg

Soupravy: tažné vozidlo je v podkategorii D1 a jeho přípojné vozidlo má maximální povolenou hmotnost vyšší než 750 kg; celková maximální povolená hmotnost nepřesahuje 12000 kg a maximální povolená hmotnost přípojného vozidla nesmí přesáhnout hmotnost tažného vozidla bez zátěže; přípojné vozidlo nesmí být použito pro dopravu osob.

(13) Úmluva vypracovaná na základě článku K.3 TEU (článek 31 EU) předpokládá vzájemné uznávání zákazů řízení (Úmluva o zákazech řízení (Úř. věst. č. C 216, 10. 7. 1998, s. 2)) a mohla by tudíž zlepšit tuto situaci. Do dnešní doby však tuto úmluvu ratifikoval pouze jeden členský stát. 17

Část II PRÁVNÍ ZÁSADY PRO INTERPRETACI SMĚRNICE 91/439/EHS Tato část uvádí právní interpretaci specifických ustanovení směrnice 91/439/EHS o řidičských průkazech, aby byla zajištěna konzistentní praktická aplikace této směrnice ve shodě se zásadami právní úpravy Společenství. Praktické zkušenosti ukazují, že pro policejní orgány, místní správní orgány a samotné občany je nepostradatelným aspektem stručný popisný přehled těch situací, které v praxi nastávají nejčastěji, a přijetí právně odpovídající interpretace stávající právní úpravy Společenství. Různé interpretační oddíly sledují stejnou strukturu: příslušný problém je načrtnut z právního hlediska, daná problematika je dále ilustrována praktickým příkladem (praktickými příklady) a na konci každého oddílu je uvedena právní interpretace. A. POŽADAVEK NA VÝMĚNU ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ A.1 Právní postoj Článek 8 první směrnice uvedl, že řidičské průkazy držitelů, kteří zřídili svůj normální trvalý pobyt v jiném členském státu, jsou platné po dobu jednoho roku. V rámci této časové lhůty hostitelský členský stát požadoval povinnou výměnu řidičského průkazu vydaného v jiném členském státu. Znění článku 8 odst. 1 bylo následující: ‘Členské státy stanoví, že pokud držitel platného národního řidičského průkazu nebo platného vzorového řidičského průkazu Společenství vydaného nějakým členským státem získá normální trvalý pobyt v jiném členském státu, přestane jeho řidičský průkaz platit v takovém jiném členském státu do maximálně jednoho roku po získání trvalého pobytu. Na žádost držitele během této doby a po odevzdání jeho řidičského průkazu mu stát, ve kterém získal trvalý pobyt, vydá řidičský průkaz (vzor Společenství) pro odpovídající kategorii nebo kategorie, aniž by ho podroboval podmínkám uvedeným v článku 6 [...].’ Článek 13 druhé směrnice však zrušil první směrnici ke dni 1. července 1996 a článek 1 odst. 2 druhé směrnice zavedl zásadu vzájemného uznávání řidičských průkazů vydaných členskými státy, a tudíž odstranil výše uvedenou povinnost výměny řidičských průkazů. Devátý bod odůvodnění v preambuli směrnice 91/439/EHS uvádí, že povinnost výměny řidičských průkazů sama o sobě představovala překážku volnému pohybu osob, a proto je nepřípustná ve světle pokroku dosaženého na cestě k evropské integraci. Od vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost je výměna řidičských průkazů vydaných v členských státech obecně čistě dobrovolná, neboť článek 8 odst. 1 této směrnice uvádí následující: ‘V případech, kdy držitel nějakého národního řidičského průkazu získal normální trvalý pobyt v jiném členském státu, může požádat, aby jeho řidičský průkaz byl vyměněn za ekvivalentní průkaz;’

18

Výměna řidičských průkazů však zůstává přípustná v určitém velmi omezeném počtu případů v rámci režimu daného druhou směrnicí: (i)

Podle článku 8 odst. 2 může členský stát vyměnit řidičský průkaz pro účely aplikace národních právních úprav v oblasti trestního práva a policie. Ve světle výše uvedené všeobecné zásady v článku 8 odst. 1 musí taková praxe mít i nadále restriktivní povahu a bude se vztahovat pouze na vážné dopravní přestupky.

(ii)

Pro účely prodloužení řidičských průkazů, které vyprší mimo území vydávajícího státu, musí být provedena výměna dokumentu. Tato výměna má však v praxi spíše efekt prodlužovací než výměnný.

A.2 Praktické situace Příklad 1: Držitel řidičského průkazu získá svůj normální trvalý pobyt ve Francii po 1. červenci 1996. Neprovede si výměnu svého řidičského průkazu. V roce 1997 ho francouzské úřady požádají, aby si vyměnil řidičský průkaz. Domáhá se uznání svého původního řidičského průkazu podle článku 1 odst. 2 směrnice 91/439/EHS bez jakýchkoliv formalit (14); kromě toho se odvolá na to, že článek 1 odst. 2 platí s přímou účinností (15). Příklad 2: Skutečnosti jsou stejné jako v příkladu 1 s tou výjimkou, že držitel řidičského průkazu získá normální trvalý pobyt v druhém členském státu mezi 1. červencem 1995 a 1. červencem 1996. Příklad 3: Skutečnosti jsou stejné jako v příkladu 1 s tou výjimkou, že držitel řidičského průkazu získá normální trvalý pobyt v druhém členském státu před 1. červencem 1995. A.3 Interpretace ESD v případě C-193/94 (Skanavi) Některá z ustanovení směrnice 80/1263/EHS byla ze strany ESD vyjasněna v C-193/94 ze dne 29. února 1996 (Skanavi). Přesto, že první směrnice byla zrušena směrnicí 91/439/EHS, je nutno provést odkaz na výše uvedený rozsudek, neboť je možno pojmenovat dopady ustanovení první směrnice na uvedené případy. V tomto rozsudku ESD odděluje právo řídit vozidlo od dokumentu, jenž představuje řidičský průkaz. Právo řídit nebylo dotčeno, jestliže držitel neprovedl výměnu tohoto dokumentu ve lhůtě jednoho roku předepsané směrnicí 80/1263/EHS. Článek 8 odst. 1 první směrnice, který je v platnosti od 1. července 1996, stanovil, aby v rámci lhůty jednoho roku nějaký členský stát požadoval od držitele řidičského průkazu, který byl vydán v jiném členském státu, aby jej vyměnil (pro znění tohoto článku viz výše).

(14) ESD zdůraznil v odstavci 26 C-193/94 (Skanavi), že řidičské průkazy musejí být uznávány bez jakýchkoliv formalit. (15) V odstavci 43 rozsudku ESD C-230/97 (Awoyemi) je výslovně konstatováno, že článek 1 odst. 2 druhé směrnice platí s přímou účinností. 19

Dále soud uvedl, že vydání řidičského průkazu výměnou nepředstavuje nové právo řídit na území hostitelského státu, ale je pouze důkazem existence takového práva. Toto právo bylo uděleno držiteli jiným členským státem a je vyjádřeno dokumentem, jenž představuje řidičský průkaz, vydaným formou výměny. ESD zdůraznil, že původní řidičský průkaz zůstává v platnosti v členském státu, který jej vydal, a bude i nadále uznáván ostatními členskými státy bez ohledu na to, zda byl vyměněn či nikoliv (odst. 32). Pokud jde o proporcionalitu pokut za neprovedení výměny, uvedl ESD, že článek 43 ES brání tomu, aby řízení osobou, která neprovedla výměnu, bylo považováno za řízení bez řidičského průkazu (odstavec 39 rozsudku). Právní posouzení má zásadní význam pro hodnocení proporcionality pokut. A.4 Řešení S ohledem na současné zásady legislativy Společenství, které byly dále stanoveny ESD, je nutno na výše popsané praktické příklady aplikovat následující: A.4.1. Držitel změnil svůj normální trvalý pobyt po 1. červenci 1996 Zásada vzájemného uznávání v článku 1 odst. 2 směrnice 91/439/EHS je přímo aplikovatelná k datu vstupu této směrnice v platnost dne 1. července 1996 (16). Z tohoto důvodu výměnu není možno požadovat od uvedeného data a tato výměna je čistě dobrovolná, v souladu s článkem 8 odst. 1 druhé směrnice. Tedy v příkladu 1 nemohou členské státy nařídit povinnou výměnu. A.4.2. Držitel změnil svůj normální trvalý pobyt mezi 1. červencem 1995 a 1. červencem 1996 Jak je popsáno výše, požadoval článek 8 odst. 1 první směrnice povinnou výměnu řidičských průkazů do jednoho roku. Směrnice 91/439/EHS, která vstoupila v platnost dne 1. července 1996, zavedla výměnný režim čistě dobrovolné povahy. Kombinace daných dvou rozdílných ustanovení v první směrnici a ve druhé směrnici vedla k faktickému retroaktivnímu upuštění od mandatorní výměny k 1. červenci 1995, jeden rok před vstupem druhé směrnice v platnost. V příkladu 2 proto není možné, aby byl držitel řidičského průkazu povinen vyměnit si svůj průkaz. A.4.3. Držitel změnil svůj normální trvalý pobyt před 1. červencem 1995 V tomto případě držitel řidičského průkazu řídil s dokumentem, který se stal neplatným po vypršení doby jednoho roku, a tudíž se dopouštěl porušení národních správních předpisů. Nicméně původní průkaz byl normálně i nadále v platnosti v členském státu, který jej vydal, a byl nadále uznáván všemi ostatními členskými státy. Z tohoto důvodu a vzhledem k tomu, že se výměna stala čistě dobrovolnou od vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost, je nutno na povinnou výměnu řidičského průkazu po zahájení účinnosti směrnice pohlížet jako na právní formalitu, která představuje porušení pravidel, jimiž se řídí volný pohyb osob (17). V příkladu 3 tak může být držitel řidičského průkazu povinen provést výměnu svého průkazu pouze za velmi výjimečných okolností, zejména pokud se použije nějaké národní ustanovení (16) Viz ESD v C-230/97, odstavec 43. (17) V analogické aplikaci pravidel stanovených ze strany ESD v případě C-265/88 Messner (viz zejména odstavec 8 uvedeného případu). 20

před 1. červencem 1996 na skutečnosti, které nastaly před tímto datem. Občan Společenství se však může odvolat proti aplikaci pravidel nařizujících povinnou výměnu po 1. červenci 1996, neboť v této době bude tato aplikace v rozporu s právní úpravou Společenství, a to i bez toho, že by byla druhá směrnice provedena v aplikujícím členském státu. Příklad 3 je teoretickým příkladem, neboť podle toho, co je Evropské komisi známo, nečeká před národním soudem v žádném státu žádný takový případ na vyřešení. A.4.4. Uvalení pokut za neprovedení výměny řidičského průkazu Pokud jde o porušení, k nimž došlo před 1. červencem 1995 (příklad 3), z principů stanovených ESD vyplývá následující: neprovedení výměny řidičského průkazu do jednoho roku v rámci režimu první směrnice nemělo žádný vliv na právo řídit, ale představovalo namísto toho nesplnění administrativní povinnosti. Soud proto posoudil uvalení trestních sankcí za nesplnění požadavků na výměnu za obecně neúměrné, i když jsou uložené sankce pouze finančního typu (odstavec 37 případu C-193/94 Skanavi). Nicméně členské státy mohou uložit administrativní sankce. Tyto sankce však musejí být přiměřené a nikoliv neúměrné povaze porušení, zejména nesmějí být tak tvrdé, aby se staly překážkou volného pohybu osob. Tato omezení na uvalování sankcí byla konzistentně dodržována precedenčním právem ECD (18). Navíc je možno takové uvalení pokut aplikovat pouze s výhradou podmínky, že národní právo neuvádí retroaktivní aplikaci příznivějších ustanovení trestního práva, která by případně byla v platnosti v době, kdy příslušný případ čekal na vyřešení u soudu. Dále platí, že právní úprava Společenství nebrání národnímu soudu v aplikaci článku 1 odst. 2 a článku 8 odst. 1 druhé směrnice, a to ani v případě, kdy dané porušení nastalo před 1. červencem 1995 (viz ESD případ 230/97, bod 2 operativní části rozsudku). V případě, kdy nějaký občan Společenství změnil svůj normální trvalý pobyt po 1. červenci 1995 (příklady 1 a 2) a neprovede výměnu svého řidičského průkazu, držitel průkazu se nedopustil žádného porušení, neboť daná výměna se již stala dobrovolnou. V těchto případech je uvalení jakýchkoliv sankcí, ať již trestních nebo administrativních, vyloučeno. B. VZÁJEMNÉ UZNÁVÁNÍ ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ B.1 Uznávání řidičských průkazů, na které se vztahovala snížená oprávnění při příležitosti výměny B.1.1 Právní postoj V rámci režimu první směrnice zůstává původní řidičský průkaz platným ve vydávajícím členském státu. Řidičský průkaz vydaný výměnou vytváří pouze důkaz práva řídit, ale neurčuje dané právo, neboť rozsah tohoto práva řídit je definován vydávajícím členským státem (19). Na úrovni sekundárního práva Společenství se po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost neprovádí žádné rozlišení mezi dokumentem představujícím řidičský průkaz a právem řídit. Vzhledem k tomu, že daná směrnice vedle jiných aspektů rovněž harmonizuje kategorie řidičských průkazů, minimální věk a podmínky pro vydávání řidičských průkazů a řidičské průkazy tudíž jasným způsobem odrážejí oprávnění udělená řidiči, musejí být (18) Viz zejména případy C-265/88 Messner, odstavec 14 a C-24/97 Komise versus Německo, odstavec 14. (19) Viz odstavce 31, 32 a 34 rozsudku ESD u C-193/94 – Skanavi. 21

všechna oprávnění zaznamenaná na řidičském průkazu uznávána podle zásady vzájemného uznávání. Rozsah oprávnění řidičských průkazů, které byly získány před 1. červencem 1996, nemůže být stanoven záznamy na příslušném dokumentu. Na tyto řidičské průkazy se vztahuje článek 10 druhé směrnice: tabulky ekvivalencí, které byly stanoveny v souladu s článkem 10 druhé směrnice určují skutečné oprávnění z hlediska článku 3 druhé směrnice. Navíc článek 8 směrnice 80/1263/EHS uváděl, že hostitelský členský stát by měl příslušnému držiteli vydat řidičský průkaz pro odpovídající kategorii nebo kategorie. Omezení oprávnění, která byla získána v jiných členských státech (které bylo široce praktikováno před vstupem směrnice 91/439/EHS v platnost) tak může být odůvodněno pouze tehdy, je-li kvalifikováno jako omezení daného dokumentu a nikoliv jako omezení výchozího práva řídit. Vzhledem k tomu, že držitel byl povinen obstarat si výměnou jiný dokument představující řidičský průkaz, nemohl předložit důkaz svého počátečního práva s (omezeným) dokumentem. Z tohoto důvodu plyne, že nebyl oprávněn řídit vozidla nebo kategorie jiné než ty, pro které bylo oprávnění zaznamenáno na daném průkazu. Vzhledem k tomu, že omezení, které bylo uvaleno hostitelským členským státem podle směrnice 80/1263/EHS, se aplikovalo pouze na národní území, nebyly ostatní členské státy vázány uznáním daného omezení vždy, když držitel průkazu změnil svůj normální trvalý pobyt do jiného členského státu. Z tohoto důvodu bylo možno oprávnění držitele průkazu, jež byla omezena v hostitelském členském státu, jak dále omezit, tak rozšířit v případě nějaké následné změny trvalého pobytu do nějakého třetího členského státu. V souladu s článkem 8 odst. 1 (poslední věta) směrnice 80/1263/EHS byl hostitelský členský stát oprávněn odmítnout výměnu řidičského průkazu pouze v případě, že jeho národní ustanovení zabraňovala ve vydání řidičského průkazu. B1.2 Praktické situace Příklad 4: Německý držitel řidičského průkazu získá normální trvalý pobyt ve Francii před 1. červencem 1995. Podle výměnné praxe aplikované v dané době dostane francouzský řidičský průkaz kategorie B obsahující oprávnění k řízení vozidel do hmotnosti 3,5 tun výměnou za svůj německý řidičský průkaz „Klasse 3“ obsahující právo řídit vozidla do hmotnosti 7,5 tun (a až 18,25 tun u určitých souprav) na německém území. Přestože je francouzským rezidentem, domáhá se nároku na plné oprávnění odvozené z výchozího německého práva řídit po 1. červnu 1996 s odkazem na zásadu vzájemného uznávání. Příklad 5: Jak je uvedeno v příkladu 4, bylo počáteční oprávnění omezeno. Po 1. červenci 1996 se držitel řidičského průkazu přestěhuje do nějakého třetího členského státu a domáhá se nároku na plné uznání počátečního práva řídit v daném státě. Příklad 6:

22

Jak je uvedeno v příkladu 4, bylo počáteční oprávnění omezeno. Po 1. červenci 1996 se držitel řidičského průkazu přestěhuje zpět do vydávajícího státu a domáhá se nároku na plné počáteční oprávnění v daném státě, podle počátečního práva řídit, které bylo poskytnuto při vydání původního řidičského průkazu ve vydávajícím státě. B1.3 Řešení V odstavci 32 případu C-193/94 ESD vyjasnil, že počáteční právo řídit zůstává beze změny a v platnosti ve vydávajícím členském státu. Kromě toho se směrnice 91/439/EHS neodkazuje na rozlišení mezi právem řídit a dokumentem představujícím řidičský průkaz a zřizuje zásadu vzájemného uznávání řidičských průkazů. Ochrana plného získání původního práva řídit je důsledkem souvislé existence původního práva ve vydávajícím státu a je nezávislá na zavedení principu vzájemného uznávání. Zpětné nabytí oprávnění, která byla omezena, je tak založeno na jiných právních podkladech, než je ochrana rozšířených oprávnění (viz níže). Vzhledem k nároku na uznání počátečního práva řídit po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost v buď hostitelském nebo třetím členském státu (příklady 4 a 5) z výše uvedeného plyne, že držitel řidičského průkazu nemůže nárokovat své plné počáteční oprávnění. Členské státy jsou pouze vázány uznat dokument představující řidičský průkaz. V uvedených příkladech tento dokument představuje důkaz o menším oprávnění, než je počáteční právo řídit. Vzhledem k tomu, že výchozí právo řídit zůstalo beze změny pouze ve vydávajícím členském státu, není možno získání tohoto práva v jiných členských státech zakládat na zásadě vzájemného uznávání, neboť plný rozsah daného práva není výslovně zaznamenán na uvedeném dokumentu. V případě, že bude držitel řidičského průkazu nárokovat plné uznání počátečního práva řídit ve vydávajícím státu (příklad 6), je oprávněn získat toto právo, neboť počáteční právo řídit zůstalo zde bez změny v souladu se zásadami stanovenými ESD (20). Doporučuje se, aby těm držitelům řidičských průkazů, kteří jsou oprávněni nárokovat svá dřívější oprávnění, byla poskytována taková širší oprávnění pouze na požádání a po odevzdání řidičského průkazu, který byl vydán výměnou. Tímto způsobem je možno zaznamenat všechna oprávnění na řidičský průkaz, který bude nově vydán vydávajícím členským státem. B.2 Uznávání řidičských průkazů, které byly spojeny s dalším oprávněním při příležitosti výměny B.2.1 Právní postoj Z prvního a devátého bodu odůvodnění směrnice 91/439/EHS a též z jejího článku 13, který plně zrušil směrnici 80/1263/EHS, se odvozuje, že se k datu vstupu druhé směrnice v platnost bude aplikovat pouze plné vzájemné uznávání. V případech, kdy byla při výměně poskytnuta další oprávnění, neodvozují se tato oprávnění z počátečního práva řídit, ale byla poskytnuta z důvodu aplikace platné národní právní úpravy v hostitelském členském státu. Odsud plyne, že omezení rozšířených oprávnění v případě následné změny trvalého pobytu do jiného (20) Pokud by byl v tomto případě aplikován princip vzájemného uznávání, byl by vydávající členský stát povinen uznat pouze omezené oprávnění zaznamenané na dokumentu, který byl předtím vyměněn. 23

členského státu nebo do vydávajícího státu je přípustné v případě, že druhá změna trvalého pobytu byla provedena před vstupem druhé směrnice v platnost. Tomu je tak proto, že rozšířené oprávnění bylo uděleno na základě národní právní úpravy jiného členského státu. Pouze ta oprávnění, která byla skutečně zaznamenána na dokumenty představující řidičský průkaz, musejí být plně uznána od vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost. V případě nějaké následné změny trvalého pobytu držitele řidičského průkazu po 1. červenci 1996 je omezení takových nároků obecně vyloučeno, neboť možnosti restriktivní aplikace národních pravidel jsou omezeny z důvodu článku 1 odst. 3 směrnice 91/439/EHS. B.2.2 Praktické situace Příklad 7: Držitel francouzského řidičského průkazu kategorie B s oprávněním řídit vozidla o hmotnosti do 3,5 tun si zřídil normální trvalý pobyt v Německu v roce 1990. Zde mu bylo poskytnuto výměnou oprávnění „Klasse 3“ obsahující oprávnění řídit vozidla do 7,5 tun (a v některých případech i do 18,25 tun). Před 1. červencem 1996 si znovu zřídil normální trvalý pobyt ve Francii, kde byl povinen provést výměnu německého řidičského průkazu zpět na francouzský řidičský průkaz omezující německé oprávnění. Po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost se držitel domáhá plného uznání německého oprávnění. Příklad 8: Držitel irského řidičského průkazu kategorie B si zřídil normální trvalý pobyt ve Velké Británii v roce 1993. Zde mu byl výměnou za výchozí řidičský průkaz poskytnut řidičský průkaz na automobil obsahující další rozšíření pro řízení vozidel C1 a C1E, jakož i vozidla D1 a D1E „nikoliv za úplatu“. Jelikož si opětně zřídil trvalé bydliště v Irsku po 1. červenci 1996, odkazuje se na zásadu vzájemného uznávání uvedenou v článku 1 odst. 2 směrnice 91/439/EHS a namítá jakoukoliv změnu oprávnění z řidičského průkazu Velké Británie, který byl vydán výměnou. Příklad 9: Držitel francouzského řidičského průkazu si zřídil normální trvalý pobyt v Německu před 1. červencem 1996, kde bylo jeho oprávnění rozšířeno na „Klasse 3“. Před vstupem směrnice 91/439/EHS v platnost změnil svůj normální trvalý pobyt z Německa do nějakého třetího členského státu, kde se domáhá plného uznání svého rozšířeného oprávnění. Příklad 10: Jako v příkladu 9, výchozí oprávnění se rozšíří při příležitosti výměny. Po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost si držitel řidičského průkazu zřídí svůj normální trvalý v nějakém třetím členském státu, a domáhá se plného uznání rozšířeného oprávnění podle zásady vzájemného uznávání. B.2.3 Řešení V případě, kdy byl řidičský průkaz rozšířen při příležitosti výměny, ale opět zúžen v důsledku následné změny trvalého pobytu zpět do vydávajícího státu před 1. červencem 1996 (příklad

24

7), je možno toto omezení ponechat, a to i po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost. Držitel řidičského průkazu, jehož řidičský průkaz byl rozšířen na určitou dobu v minulosti, ale opět zúžen před vstupem zásady vzájemného uznávání v platnost, nemá žádné právní podklady, na kterých by mohl založit svůj nárok na ponechání rozšíření oprávnění. Dokument takového držitele nesoucí rozšířená oprávnění byl vyměněn a nyní obsahuje výchozí oprávnění; počáteční právo řídit tak zůstalo nezměněno. Jestliže byl řidičský průkaz rozšířen při příležitosti výměny a držitel změnil svůj normální trvalý pobyt zpět do vydávajícího státu po 1. červenci 1996 (příklad 8), musejí být jeho rozšířená oprávnění plně uznána v souladu se zásadou vzájemného uznávání. Aplikace článku 1 odst. 2 vylučuje další omezení těchto rozšířených oprávnění, jakož i jakýkoliv odkaz na výchozí, menší práva. Jestliže byla daná oprávnění rozšířena a držitel se přestěhoval do nějakého třetího členského státu před 1. červencem 1996 (příklad 9), zůstalo následné omezení rozšířeného oprávnění právně přípustné, jelikož daný třetí členský stát mohl mít restriktivnější vydávací politiku než ten členský stát, kde byl řidičský průkaz rozšířen. Kromě toho platí, že daný třetí stát musel uznat výchozí právo řídit udělené vydávacím členským státem, ale mohl jej omezit na svém národním území. Jestliže se držitel rozšířeného řidičského průkazu přestěhoval do nějakého třetího členského státu po 1. červenci 1996 (příklad 10), je jakýkoliv třetí členský stát vázán uznáním všech oprávnění včetně těch, která by případně byla udělena dodatečně nějakým druhým členským státem v souladu se zásadou vzájemného uznávání (příklad 8). Jestliže dojde ke krádeži nebo ztrátě v případě, kdy byla poskytnuta další oprávnění (příklady 8 a 10), platí následující: vydávající členský stát je stále vlastníkem původního řidičského průkazu. V případě, že držitel řidičského průkazu je jeho rezidentem (příklad 8), musejí příslušné orgány zahájit šetření ve spolupráci s orgány, které poskytly další oprávnění, a jsou vázány vydáním nového řidičského průkazu obsahujícího všechna oprávnění. V příkladu 10 je hostitelský členský stát kompetentní k vydání nového průkazu podle článku 8 odst. 5, který obsahuje všechna oprávnění, která byla předtím získána. Je nutno poznamenat, že výše navržená právní řešení nemohou vést ke vzniku nové „průkazové turistiky“ (21): jelikož byla směrnice 91/439/EHS transponována ve všech členských státech, došlo k harmonizaci kategorií řidičských průkazů a podmínek pro vydávání průkazů. Rozšířená práva tak již není možno od transpozice druhé směrnice obdržet. Oprávnění, která rozšiřovala ta oprávnění, jež jsou definována v článku 3 směrnice (například v souladu s článkem 5 odst. 4), jsou platná pouze na národním území a pouze základní oprávnění, jak je definováno v článku 3, je zaznamenáno na řidičském průkazu. Ostatní členské státy nejsou vázány uznáním takových rozšířených oprávnění, a to ani tehdy, když jsou poskytnuta v souladu s druhou směrnicí. B.2.4 Vysvětlující poznámka s ohledem na alternativní řešení

(21) „Průkazová turistika“ je praktickým jevem následujícího typu: žadatelé o řidičské průkazy složí své řidičské zkoušky v jiné zemi, než je země jejich trvalého pobytu. Důvody jsou buď ty, že řidičské průkazy je možno získat snadněji, než v zemi trvalého pobytu (např. se nepožadují povinné praktické jízdy nebo teoretické zkoušky) nebo jsou celkové výdaje za získání řidičského průkazu nižší, než je tomu v zemi trvalého pobytu). 25

Omezení rozšířených oprávnění na původní oprávnění ve vydávajícím státu po 1. červenci 1996 by bylo v rozporu se základními zásadami právní úpravy Společenství, zejména v rozporu se zásadou volného pohybu osob a zásadou nediskriminace. Každý občan Společenství se může odvolat na práva, která mu jsou udělena druhou směrnicí, a to dokonce ve vztahu ke svému vlastnímu členskému státu. Takový odkaz je možno provést, aniž by se vystavil diskriminaci spojené s místem vydání řidičského průkazu, jímž je ten členský stát, kde je držitel řidičského průkazu normálním rezidentem (22). Navíc platí, že takový přístup by vedl k omezení pouze ve vydávajícím státě. V případě, kdy držitel takového oprávnění změní svůj normální trvalý pobyt do nějaké třetí země v rámci EU (viz příklad 10), musí být jeho plné oprávnění uznáno ve třetím členském státu v souladu s článkem 1 odst. 2 směrnice 91/439/EHS. B.3 Neodevzdání výchozího dokumentu B.3.1 Právní postoj Jestliže řidiči drží více než jeden řidičský průkaz, protože nevyměnili výchozí průkaz nebo si neoprávněně opatřili duplikát, je zřejmé, že došlo k porušení článku 7 odst. 5 směrnice 91/439/EHS. Držení více než jednoho řidičského průkazu je rovněž v rozporu s první směrnicí, neboť tato směrnice předepsala povinnou výměnu řidičských průkazů do jednoho roku po zřízení normálního trvalého pobytu v jiném členském státu. Článek 7 odst. 5 směrnice 91/439/EHS jasně a jednoznačně uvádí, že žádná osoba nesmí držet řidičský průkaz z více než jednoho členského státu. Pokud by se držitel řidičského průkazu, který drží více než jeden průkaz, odkázal na zásadu vzájemného uznávání po 1. červenci 1996, je takový odkaz zneužitím. Navíc platí, že ESD konzistentně zastával postoj (23), že členské státy mohou mít legitimní zájmy na zabránění určitým svým státním příslušníkům, prostřednictvím nástrojů vytvořených podle Smlouvy, v pokusech uniknout aplikaci jejich národních legislativ. Vzhledem k tomu, že jejich právní zájem je totožný, zdá se žádoucí zajistit analogickou aplikaci tohoto pravidla na všechny rezidenty na daném území, kteří mohou být státními příslušníky jiných členských států. V takových případech mohou členské státy podniknout příslušná opatření na to, aby zabránily občanům (a rezidentům) v odkazování se na ustanovení právní úpravy Společenství podvodným či zneužívajícím způsobem. B.3.2 Praktické situace Příklad 11: Občan ES si zařídil normální trvalý pobyt v jiném členském státu před 1. červencem 1995 a provedl zde výměnu řidičského průkazu. Původní řidičský průkaz byl odeslán zpět vydávajícímu orgánu, ale držitel řidičského průkazu si (nezákonně) ponechal duplikát svého původního průkazu. Po 1. červenci 1996 nárokuje svá výchozí oprávnění v hostitelském členském státu, spojená s původním právem řídit, o čemž je stále schopen předložit důkaz odevzdáním zmíněného duplikátu. (22) Pro popis tohoto typu diskriminace viz ESD v C-19/92 Kraus a C-212/97 Centros. (23) Viz zejména případy C-212/97 Centros Ltd ze dne 9. března 1999, odstavec 24 a C-61/89 Bouchoucha, odstavec 14. 26

Příklad 12: Občan Společenství si zařídil normální trvalý pobyt v Norsku nebo Švédsku před 1. lednem 1994. V těchto zemích se po držitelích řidičského průkazu nepožadovalo odevzdání jejich původních řidičských průkazů orgánům po vydání národního řidičského průkazu. (Poznámka: Je pravděpodobné, že toto nastávalo rovněž v jiných členských státech.) Po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost a v souladu se zásadou vzájemného uznávání v článku 1 odst. 2 nárokoval takový držitel řidičského průkazu původní oprávnění (aniž by předtím změnil místo trvalého pobytu), o čemž je schopen předložit důkaz prostřednictvím původního řidičského průkazu. B.3.3 Řešení Členské státy by měly požadovat, aby fyzická osoba odevzdala všechny dokumenty řidičského průkazu příslušným orgánům v hostitelském členském státě a poté vydat nový dokument řidičského průkazu, jakmile se dozvědí, že takový držitel drží více než jeden řidičský průkaz. Tento přístup se bude vztahovat na příklad 11 i příklad 12. Vzhledem k rozsahu oprávnění musí být v první řadě nastolena situace, která by bývala nastala, pokud by byla právní úprava Společenství plně respektována. Jestliže nějaký držitel řidičského průkazu drží dva průkazy, přičemž jeden z nich obsahuje širší oprávnění než druhý řidičský průkaz a druhý průkaz je jediným dokumentem, který by ve skutečnosti držel, pokud by splnil právní úpravu Společenství, mohou být další oprávnění omezena, a to i po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost. Toto řešení se vztahuje na případy podvodu, jak je uvedeno v příkladu 11. V případě, kdy je daný držitel řidičského průkazu státním příslušníkem toho členského státu, který nařizuje výměnu, odvozuje se právní základ pro výše popsaný postup z příslušné výše uvedené působnosti ESD. Členské státy mohou zabránit svým státním příslušníkům v odkazu na právní úpravu Společenství (například na zásadu vzájemného uznávání) podvodným či zneužívajícím způsobem (příklad 11). S ohledem na uvalení správních sankcí v případě podvodu (příklad 11) se provádí odkaz na popis uložení pokut v souvislosti s neprovedením výměny řidičského průkazu (výše uvedený pododdíl B.4.4). S ohledem na příklad 12 však v případech, kde je popsaná situace výsledkem národních pravidel, jež jsou v platnosti v zemích, které nebyly členskými státy EHP v dané době, a tudíž nebyly vázány aplikací ustanovení první směrnice, nebude možno uvalit na držitele více než jednoho řidičského průkazu žádné sankce. Totéž se vztahuje na členské státy, které uvedou v platnost identickou praxi i přes svou povinnost splnit právní úpravu Společenství, jelikož občané, kteří jsou rezidenty v nějakém členském státu, nemohou být pokutováni za legislativní opomenutí nebo porušení právní úpravy Společenství ze strany jejich hostitelského členského státu. Tito držitelé si ponechávali své dokumenty zákonným způsobem z hlediska platné národní legislativy v dané době. S odkazem na země, které byly na počátku mimo oblast aplikace právní úpravy Společenství, je nutno konstatovat, že retroaktivní aplikace právní úpravy Společenství po přistoupení příslušné země k EHP je vyloučena.

27

C. ŘIDIČSKÉ PRŮKAZY SPOLEČENSTVÍ

VYDANÉ

V

ROZPORU

S

PRÁVNÍ

ÚPRAVOU

C.1 Nerespektování článku 7 odst. 1 písm. a) C.1.1 Právní postoj Jestliže byly řidičské průkazy vydány v rozporu s ustanoveními článku 7 odst. 1 písm. a) směrnice 91/439/EHS, musí být orgán kompetentní pro odebrání průkazů stanoven v těch případech, kdy držitel změnil svůj normální trvalý pobyt v rámci EU. Z obecného hlediska musí členský stát uznat řidičské průkazy vydané v jiném členském státu podle článku 1 odst. 2, dokonce i v případě, kdy vydávající členský stát nesplňuje pravidla uvedená v článku 7 odst. 1 písm. a) druhé směrnice. Z tohoto důvodu není hostitelský členský stát oprávněn odmítnout uznání řidičských průkazů, které nebyly vydány v souladu s ustanoveními směrnice. I přes povinnost uznávat řidičské průkazy může hostitelský členský stát aplikovat určitá národní pravidla podle článku 1 odst. 3. Pouze ve velmi specifických případech, které jsou explicitně popsány ve směrnici 91/439/EHS (24), může hostitelský členský stát odmítnout uznání. C.1.2 Praktická situace Příklad 13: Po vstupu směrnice 91/439/EHS v platnost jsou řidičské průkazy vydávány v členském státu A podle pravidel národní právní úpravy, jež byla předtím přijata, která jsou v rozporu s ustanoveními uvedené směrnice. Členský stát B odmítne uznat řidičské průkazy držitelů, kteří si zařídí svůj normální trvalý pobyt v B. C.1.3 Řešení –

Vydávající členský stát netransponoval včas danou směrnici V tomto případě budou ostatní členské státy vázány uznáváním řidičských průkazů, které byly vydány v rozporu s právní úpravou Společenství podle článku 1 odst. 2. Hostitelský členský stát může aplikovat svá národní pravidla pouze v mezích článku 1 odst. 3. Evropská komise vystoupila v několika řízeních ve věci porušení, jež byla vedena proti členským státům, které netransponovaly danou směrnici k 1. červenci 1996, a tyto členské státy ji již od té doby transponovaly. Nicméně mezi datem vstupu druhé směrnice v platnost a (často zpožděnými) daty transpozice byly vydány miliony řidičských průkazů. Tyto dokumenty je nutno uznávat.

–

Nerespektování článku 7 odst. 1 písm. a) i přes transpozici druhé směrnice V tomto případě se bude aplikovat specifický postup v souladu s ustanoveními druhé směrnice a základní právní úpravy.

(24) Například v článku 6 odst. 3 a v článku 8 odst. 4. 28

V první řadě si hostitelský členský stát musí vyžádat od vydávajícího členského státu další informace v souladu s článkem 12 odst. 3 dané směrnice. Ve srovnání se směrnicí 80/1263/EHS klade druhá směrnice větší důraz na vzájemnou pomoc mezi členskými státy (která se odvozuje z nového znění článku 12 odst. 3 ve srovnání s článkem 12 odst. 3 směrnice 80/1263/EHS). Rada evropských společenství a Evropská komise objasnily rozsah výše uvedeného ustanovení tím, že stanovily v průběhu přijímání postupu směrnice 91/439/EHS následující: ‘Rada a Komise jsou toho názoru, že ustanovení dané směrnice vzhledem k plnému vzájemnému uznávání řidičských průkazů vyžadují užší spolupráci mezi kompetentními orgány v členských státech. V této souvislosti to zejména znamená vytvoření skutečné výměny informací...’ Pokud by vydávající členský stát poskytl pouze nedostačující nebo neuspokojivé informace, může se hostitelský členský stát poté odvolat k ESD, v souladu s článkem 227 ES, nebo může požádat Komisi, aby podala soudu odvolání v souladu s článkem 226 ES. Hostitelský členský stát obecně není kompetentní k rozhodování o neuznání řidičských průkazů, které by mohly být vydány v rozporu s právní úpravou Společenství, jinak by to znamenalo ztrátu účinnosti zásady vzájemného uznávání. Pouze po selhání výše uvedeného postupu a ve velmi výjimečných případech (25) je odmítnutí uznání řidičských průkazů vydaných v jiném členském státu přípustné. Toto právo členského státu se odvozuje od analogické aplikace pravidel vytvořených rozsudkem ESD (26) a musí být používáno velmi restriktivním způsobem. Tento rozsudek rovněž trvá na zřejmé povaze nepřesnosti. Další odkazy je možno učinit na rozsudek ESD C-212/97 (Centros Ltd), který umožňuje členským státům provést vhodná opatření za účelem zabránění některým svým státním příslušníkům, jakož i občanům jiných členských států, kteří jsou rezidenty na daném území, v odkazech na ustanovení právní úpravy Společenství (například na zásadu vzájemného uznávání) podvodným či zneužívajícím způsobem (27). C.2 Nerespektování článku 7 odst. 1 písm. b) C.2.1 Právní postoj Hostitelský členský stát je vázán k uznávání řidičských průkazů vydaných v jiném členském státu podle článku 1 odst. 2, bez ohledu na to, zda daný řidičský průkaz byl vydán ve shodě s článkem 7 odst. 1 písm. b) či nikoliv. Po aplikaci článku 8 odst. 2 druhé směrnice, který byl v první řadě zaveden za účelem postihování spíše závažných dopravních přestupků než porušení právní úpravy Společenství, je hostitelský členský stát oprávněn omezit právo k používání řidičského průkazu vydaného v jiném členském státu na území hostitelského členského státu pouze ve specifických případech. Článek 8 odst. 2 musí být aplikován s náležitým dodržením zásady teritoriality právní úpravy pro trestněprávní a policejní problematiku.

(25) Konkrétně v případech zjevných a systematických nekonzistencí, například: organizovaný zločin. (26) Případ C-130/88 (Van de Bijl). (27) Viz zejména odstavce 24 (s dalšími odkazy na předchozí legislativu ESD) a 25 uvedeného rozsudku. 29

Kromě uvedeného byl rozsah aplikace článku 8 odst. 2 objasněn připomínkami k návrhu na směrnici 91/439/EHS: ‘Národní předpisy s ohledem na pozastavení nebo odejmutí práva používat řidičský průkaz bude nutno aplikovat na ty řidiče, kteří nesplňují požadované podmínky pro vydání nebo prodloužení řidičských průkazů, pokud jde o znalosti, schopnosti a chování spojené s řízením motorového vozidla, jako i s ohledem na zdravotní stav řidiče, [...].’ Odsud plyne, že aplikace článku 8 odst. 2 na porušení požadavku trvalého pobytu je obecně vyloučena, neboť jeho znění je strukturálně zaměřeno na ukládání pokut za nerespektování faktických podmínek (zejména požadavků na zdravotní stav a požadavků na znalosti) a nikoliv na nerespektování požadavku na formální trvalý pobyt. C.2.2 Praktická situace Příklad 14: Držitel řidičského průkazu si zařídí normální trvalý pobyt v jiném členském státě v roce 1980 a začne zde pracovat. V roce 1997 se zaregistruje u místního správního orgánu ve své zemi původu, kde je registrován některý z jeho příbuzných, kteří zde v dané době mají trvalý pobyt. O šest měsíců později, kdy stále ještě pracuje v hostitelském členském státu, obdrží tento držitel řidičského průkazu řidičský průkaz ve své zemi původu během své letní dovolené. Tento průkaz není uznán orgány hostitelského členského státu, které tvrdí, že daný držitel řidičského průkazu je osobou s trvalým pobytem v tomto hostitelském členském státu a nikoliv ve vydávajícím státu. C.2.3 Řešení (28) Z obecného hlediska nejsou členské státy oprávněny odmítnout uznání řidičských průkazů vydaných v jiných členských státech, pokud nesplňují procedurální předpisy popsané výše pro obecné případy. To znamená, že nejprve musejí být vytvořeny kontakty mezi příslušnými členskými státy a že Komise nebo členský stát pak mohou jednat odvoláním se k ESD v souladu s článkem 226 ES a článkem 227 ES. Členské státy samy o sobě nemohou rozhodnout ve prospěch respektování požadavku na trvalý pobyt v jiném členském státu. Členské státy tedy obecně nejsou oprávněny odmítnout uznání řidičských průkazů, které byly vydány v jiných členských státech nebo zrušit dokument bez splnění popsaného postupu. Pouze orgány členského státu, kde je držitel normálně rezidentní osobou, jsou oprávněné vydávat nebo prodlužovat řidičské průkazy. Jestliže výše uvedený postup prokáže, že požadavek na trvalý pobyt nebyl splněn, jsou orgány hostitelského členského státu oprávněny zrušit daný dokument a vrátit jej vydávajícímu státu. V těchto případech je rovněž odňato

(28) Poznámka: Vydávání řidičských průkazů v nějakém členském státu držitelům, kteří nejsou osobami s normálním trvalým pobytem v daném členském státu, které je tedy v rozporu s článkem 7 odst. 1 písm. b) směrnice 91/439/EHS, se v praxi vyskytuje často. Z důvodu velkých počtů dokumentů pro řidičské průkazy, které musejí být vydány v členských státech, budou národní orgány muset najít způsob na prosazení tohoto článku. Členské státy musejí prověřit splnění požadavku na trvalý pobyt pro každého žadatele v okamžiku vydání dokumentů. 30

právo řídit, neboť daný držitel nesplnil všechny formální požadavky pro získání řidičského průkazu. Vzhledem k tomu, že je možno očekávat velmi mnoho praktických příkladů, mělo by dojít ke zvážení zavedení alternativního postupu. Od každého žadatele o řidičský průkaz (nebo při příležitosti prodloužení řidičského průkazu) by se mohlo požadovat formální písemné čestné prohlášení, které by uvádělo, že je rezidentem v příslušné zemi a že není držitelem jiného řidičského průkazu a že mu ani nebyl jiný řidičský průkaz odejmut. Nesplnění požadavku na trvalý pobyt by pak bylo podvodným jednáním dané osoby a mohlo by být vůči ní přímo postiženo v souladu s ustanoveními národního trestního práva. V takovém případě by hostitelský členský stát zrušil řidičský průkaz (s účinností pouze na svém území) poté, co by použil výše uvedený postup, a zaslal by daný řidičský průkaz zpět vydávajícímu členskému státu, který by pak mohl zrušit daný řidičský průkaz s obecnou platností z důvodu podvodného jednání. D. VÝPOČET DOB PLATNOSTI D.1 Právní postoj Podle článku 1 odst. 3 směrnice 91/439/EHS je hostitelský členský stát oprávněn aplikovat svá národní pravidla na dobu platnosti řidičských průkazů vydaných v jiném členském státu. Rozhodujícím faktorem pro výpočet doby platnosti, kterou má hostitelský členský stát v úmyslu aplikovat na držitele zahraničních řidičských průkazů při jejich získání normálního trvalého bydliště v dané zemi, je datum změny trvalého bydliště. D.2 Praktické situace Příklad 15: Nizozemský držitel řidičského průkazu si vyřídil normální trvalý pobyt ve Francii v roce 2000. Jeho nizozemský řidičský průkaz kategorie B byl platný na deset let a vyprší ve Francii v roce 2005. I přes skutečnost, že ve Francii jsou řidičské průkazy kategorie B obecně vydávány na celý život, aniž by je bylo nutno vyměňovat nebo prodlužovat, bude tento držitel řidičského průkazu pak muset prodloužit svůj řidičský průkaz, aby mohl řídit s platným dokumentem. Příklad 16: Francouzský držitel řidičského průkazu si vyřídí normální trvalý pobyt v Nizozemí v roce 1995. Jeho francouzský řidičský průkaz kategorie B byl platný po celý život. Nizozemské úřady aplikují článek 1 odst. 3 a vztáhnou svou desetiletou dobu platnosti do roku 2005 na tento průkaz. V takových případech vzniká otázka, který členský stát je kompetentní k „prodloužení“ těchto propadlých řidičských průkazů, a odpověď je založena na právních podkladech, na jejichž základě je možno provést takové prodloužení.

31

D.3 Řešení Z článku 1 odst. 3 plyne, že členský stát může aplikovat pouze svá vlastní národní pravidla na dobu platnosti. V případě, kdy si držitel řidičského průkazu vytvoří svůj normální trvalý pobyt v hostitelském členském státu, kde je doba platnosti delší než ve vydávajícím státu (nebo kde jsou řidičské průkazy vydávány na celý život), přestanou řidičské průkazy vydané v původním členském státu platit po vypršení původní doby platnosti (v roce 2005, pokud jde o příklad 15). To je založeno na skutečnosti, že počáteční (v daném příkladu: nizozemské) právo řídit je časově omezeno a že platnost dokumentu řidičského průkazu vyprší bez ohledu na to, zda daný držitel změní svůj normální trvalý pobyt či nikoliv. Není přípustné řídit s propadlým řidičským průkazem. Z tohoto důvodu je nutno po vypršení splatnosti výchozího dokumentu řidičského průkazu aplikovat národní pravidla o době platnosti, jež platí v daném hostitelském členském státu. V příkladu 15 vydají francouzské úřady francouzský řidičský průkaz, který bude platný po celý život. V případě, kdy si držitel řidičského průkazu vyřídí svůj normální trvalý pobyt v nějakém hostitelském členském státu, kde je doba platnosti kratší než ve vydávajícím státu, přestanou řidičské průkazy platit po vypršení doby platnosti, která se aplikuje v daném hostitelském členském státu, počítané od okamžiku získání trvalého pobytu (např. v roce 2005, pokud jde o příklad 16). Jakákoliv jiná metoda výpočtu zbývající doby platnosti v těchto případech, zejména její výpočet od okamžiku vydání řidičského průkazu, by znamenala faktické neuznávání řidičských průkazů (29). Různý přístup k příkladům 15 a 16 plyne ze skutečnosti, že v jednom případě je výchozí právo řídit jako takové časově omezeno a dokument řidičského průkazu vyprší bez ohledu na to, kde má držitel řidičského průkazu trvalý pobyt, kdežto v druhém případu se nově ukládá další omezení doby platnosti. V obou případech je pouze hostitelský členský stát kompetentní k prodlužování řidičských průkazů, přičemž se jedná o kompetenci vznikající přímo z článku 1 odst. 3. Jestliže držitel řidičského průkazu neprovedl včas výměnu řidičského průkazu v hostitelském členském státu, musí si hostitelský členský stát vyžádat informace od vydávajícího státu v rámci analogické aplikace článku 8 odst. 5 směrnice 91/439/EHS. V souladu s článkem 12 odst. 3 je požadující členský stát vázán povinností vydat nový řidičský průkaz po obdržení informací od vydávajícího členského státu. To se odvozuje z rozsudku ESD C-193/94, který odděluje právo řídit od dokumentu řidičského průkazu, který představuje pouze důkaz daného práva. Právo řídit existuje dokonce i v případě vypršení dokumentu řidičského průkazu. V tomto případě bude tudíž vydán nový dokument.

(29) Tuto situaci by mohl ilustrovat následující příklad: francouzský řidič drží řidičský průkaz po dobu 12 let. Poté si vyřídí normální trvalý pobyt v Nizozemí. Byl by povinen vyměnit si řidičský průkaz okamžitě bez ohledu na zásadu vzájemného uznávání a přes skutečnost, že již první směrnice zaručovala, že držitelé řidičských průkazů jsou oprávněni řídit po dobu jednoho roku v jiném členském státu. 32

E. PRODLUŽOVÁNÍ ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ E.1 Případy pro prodloužení Článek 1 odst. 2 směrnice 91/439/EHS uvádí zásadu vzájemného uznávání řidičských průkazů vydaných členskými státy. Tato zásada se aplikuje stejným způsobem na ty řidičské průkazy, které již byly vydány před vstupem dané směrnice v platnost. Za určitých okolností může řidičský průkaz vypršet v jiném členském státu, zatímco držitel průkazu bude osobou s trvalým pobytem v daném členském státu: –

řidičský průkaz je platný na omezenou časovou dobu nebo do té doby, než držitel dosáhne určitého věku, podle pravidel platnosti platných ve vydávajícím členském státu. V případě, že bude jeden z uvedených požadavků pro vypršení splněn, zatímco držitel má normální trvalý pobyt v jiném členském státu, je nutno určit stát, který je právně příslušný k prodloužení daného řidičského průkazu;

–

držitel platného řidičského průkazu změní svůj normální trvalý pobyt do členského státu, kde platí kratší doba platnosti. V tomto případě aplikace národních pravidel pro platnost průkazů v členském státě normálního trvalého pobytu zavazuje držitele prodloužit si svůj průkaz po vypršení kratšího období a opět je nutno určit stát, který je právně příslušný k prodloužení daného řidičského průkazu.

Lišící se doby platnosti a data vypršení řidičských průkazů jsou důsledkem nedostatečné harmonizace ohledně intervalů prodlužování: podle článku 1 odst. 3 dané směrnice může členský stát aplikovat svá národní pravidla na dobu platnosti. E.2 Interpretace příslušných ustanovení druhé směrnice Článek 7 odst. 1 druhé směrnice uvádí: ‘Řidičské průkazy musejí být navíc vydávány pouze těm žadatelům, kteří mají svůj normální trvalý pobyt v členském státu vydávajícím řidičský průkaz’. Rozsah účinnosti tohoto ustanovení je možno posoudit pouze ve spojení s jinými ustanoveními dané směrnice, která jsou spojena s normálním trvalým pobytem. Článek 7 odst. 1 ve spojení s definicí normálního trvalého pobytu v článku 9 objasňuje, že dokumenty s řidičskými průkazy budou vydávány pouze těm žadatelům, kteří bydlí ve vydávajícím členském státu po dobu delší než 185 dnů. Navíc článek 8 odst. 1 stanoví: ‘V případech, kdy držitel národního řidičského průkazu vydaného členským státem získal normální trvalý pobyt v jiném členském státu, může požádat o výměnu svého řidičského průkazu za ekvivalentní řidičský průkaz.’ Tento článek stanovuje kompetence členského státu normálního trvalého pobytu k výměně, což je interpretace, která je rovněž podpořena spojeným zněním článku 7 odst. 1 a článku 9 druhé směrnice. Dobrovolná výměna řidičských průkazů tak může být provedena pouze

33

členským státem, ve kterém má držitel normální trvalý pobyt. Toto posouzení je zdůrazněno druhým odstavcem dané směrnice, článek 8 odst. 2: ‘[...] členské státy normálního trvalého pobytu mohou aplikovat své národní předpisy [...] na držitele řidičského průkazu vydaného jiným členským státem a je-li třeba, mohou vyměnit daný řidičský průkaz pro tyto účely.’ Pro účely stanovení právní příslušnosti pro výměnu řidičského průkazu nerozlišuje směrnice 91/439/EHS mezi držiteli řidičských průkazů, kteří dobrovolně vymění své průkazy, a těmi, kdo jsou povinni provést výměnu kvůli aplikaci národních pravidel (právní úpravy, která se vztahuje na trestněprávní a „policejní“ záležitosti) členským státem normálního trvalého pobytu. Vezmeme-li v úvahu strukturu článku 8, neumožňuje směrnice 91/439/EHS provádět rozlišení mezi držiteli, kteří jsou povinni provést výměnu kvůli aplikaci národní právní úpravy, která se vztahuje na trestněprávní a „policejní“ záležitosti, a těmi, kteří musejí provést výměnu kvůli aplikaci správních předpisů (tj. ustanovení o době platnosti). Je tak dostatečně jasné, že v případě dobrovolné výměny řidičského průkazu je výlučně kompetentní k dané výměně členský stát normálního trvalého pobytu. Další ustanovení směrnice, článek 8 odst. 5, vytváří exkluzivní právní kompetence členského státu normálního trvalého pobytu v dalším kontextu: ‘Výměna řidičského průkazu, který [...] byl ztracen nebo ukraden, může být obstarána u příslušných orgánů státu, ve kterém má držitel svůj normální trvalý pobyt.’ Článek 8 odst. 5 tudíž vytváří kompetence členského státu normálního trvalého pobytu v případě, který je nutno považovat za „obnovení“ dokumentu. Navíc platí, že článek 8 odst. 3 a článek 12 odst. 3 dané směrnice vytvářejí systém pravidelné výměny informací mezi členskými státy, jehož cílem je zlepšení komunikace hostitelských členských států příslušných k široké řadě aspektů řidičských průkazů vydaných v jiných členských státech s vydávajícími členskými státy. Tento systém by byl zcela neúčinný, kdyby došlo k omezení příslušnosti hostitelských členských států v souvislosti s prodlužováním řidičských průkazů, které vypršely nebo vyprší. E.3 Řešení Směrnice 91/439/EHS vytváří exkluzivní právní příslušnost členského státu normálního trvalého pobytu v případě prvního vydání řidičských průkazů, v případě výměny řidičských průkazů, v případě aplikace národních předpisů, jimiž se řídí trestněprávní a policejní záležitosti, a v případě dobrovolné výměny řidičských průkazů. Kromě toho se daná směrnice snaží vytvořit určitý mechanismus výměny informací mezi členským státem normálního trvalého pobytu a vydávajícím členským státem. Odsud plyne, že kompetence vydávajícího členského státu v případě prodloužení řidičských průkazů, které vyprší mimo vydávající stát, by byly v rozporu s daným systémem a závěry směrnice, jakož i v rozporu s logickou strukturou výše citovaných ustanovení. Dále platí, že výše uvedené závěry jsou ještě zdůrazněny následujícím protiargumentem: podle článku 1 odst. 3 mohou členské státy aplikovat svá národní pravidla na dobu platnosti řidičských průkazů u všech držitelů řidičských průkazů na jejich území. Pokud by byly

34

členské státy oprávněny k výměně řidičských průkazů držitelů, kteří mají normální trvalý pobyt v jiném členském státě, narušovaly by kompetence členského státu normálního trvalého pobytu spočívající v aplikaci jeho národních pravidel. Ustanovení v článku 1 odst. 3 by již byla neaktuální. Z tohoto důvodu musí být členský stát normálního trvalého pobytu považován za stát s výlučnou kompetencí pro všechny aspekty prodlužování řidičských průkazů, včetně řidičských průkazů, které již vypršely a tudíž nebyly prodlouženy ještě v době své platnosti. S ohledem na tento poslední aspekt by měly být řidičské průkazy, které byly původně vydány jiným členským státem, prodlouženy za stejných podmínek jako propadlé řidičské průkazy vydané členským státem normálního trvalého pobytu. V případě, že hostitelský členský stát vydává řidičské průkazy, které jsou platné po neomezenou dobu, musí být prodloužení řidičských průkazů vydaných jiným členským státem podmínečné. E.4 Procedurální aspekt V souvislosti s prodlužováním řidičských průkazů je nutno zdůraznit, že musejí být nediskriminačním způsobem aplikovány stejné administrativní postupy pro prodlužování na všechny držitele řidičských průkazů bez ohledu na to, zda byl řidičský průkaz vydán v členském státu provádějícím výměnu nebo v jiném členském státu. To se vztahuje na všechny procedurální aspekty, jako je například výběr správních poplatků nebo respektování časových lhůt.

Zdroj: Official Journal of the European Communities C77, 28. 3. 2002, s. 5-24 Překlad: Petr Zavadil Korektura: ODIS

35