;,.,"
-.
C - 3:11//0-1
Zap.6no do rej.tffku pod6n1 Soudnfho dvora pod ě{,lem ....§..~Ql~[ ... VLu_burkadne
-':
..
,
Číslo jednací: 15C 39912009 - 45
06. 07. 2010
SNESENÍ Okre í SOUQ v Chebu rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem jako samosoudcem v právní věci žalobce Hypot~ni banka, a.s., IČ 13584324, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem, se sídlem Praha 1, Štěpánská 20, proti žalovanému Udo Mike Lindner, nar. 27.4.1967, t.Č.neznámého pobytu, zastoupenému JUDr. Josefem Heydukem, advokátem, se sídlem Cheb, Májová 32, o zaplaceni a\stky 4.383.584,60 K~ s přfSluJenstvfm '
takto: I.
Řfzeni se p f e r u I u j e do' rozhodnuti Soudnfho dvora Evropské unie o odpovMfch na pfedbHné ot6zky uvedené pod bodem n. výroku.
II.
Okresni soud v Chebu ládA podle ~L 267 Smlouvy o fungováni Evropské unie (dAlejen "Smlouvy") Soudni dvůr EU o odpovld' na tyto ot6zky: 1) Pokud je jeden z ú&stnfk6 soudnfho ffzeni státnfm pffslulnfkem jiného státu, nel je stát, ve kterém dané Hzeni probfhá, zakládA tato skutemost mezinárodni prvek ve smyslu a 81 (dfive čL 65) Smlouvy, který je jednou z podmfnek apUkovatelnosti Naffzeni Rady (ES) 4412001ze dne 22. prosince 2000, o pffslulnosti a uznáváni a výkonu soudnich rozhodnuti v ob~anských a obchodnich vkech (dále jen "nameni Brusel I")? ě,
2) Bráni naHzeni Brusel I použiti takového ustanoveni národnfho práva, které umolňuje vést ffzeni proti osobám, jejich! pobyt neni znám? 3) V pHpadě záporné odpovědi na otázku ad 2), lze vyjádfení soudem ustanoveného opatrovníka lalovaného ve vki samé považovat za podrobení se soudni pffslulnosti zdejlfho soudu Ialovaným ve smyslu čL 24 Brusel 1 i za situace, že pfedmětem fizeni je nárok ze spotfebitelské smlouvy a soudy České republiky by nebyly pffslušné podle ěl, 16 odst. 2 naffzeni Brusel 1 k rozhodnuti tohoto sporu? 4) Lze povalovat ujednání o mistnf pffslulnosti konkrétnfho soudu za zaldádajici mezinárodni pffslulnost zvoleného soudu ve smyslu čL 17 bod 3 nameni Brusel I, a pokud ano, plati to i v pHpadě, kdy by Ilo o sjednání mfstni pffslulnosti neplatné pro rozpor s ~I.6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepfiměfených podmfnkách (zneutivajicich klauzulfch] ve spotfebitelských smlouvách?
2
Pokračování
Spisová značka: 15C 39912009 \.
i;
t'
1;"
•••
',i
Odůvodněni: I.
o.'
'..
Skutkový základ sporu a dosavadni průbě~ řize~i ...;" I!J:;:li .
.'
;:~~·Tí'. ...
'!
1:
..
..... ~."
,'fl
': ..í.,'
(l) Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16.9.2008 se žalobce;' právnická" osoba založená podle českého práva a se sídlem v České republice, domáhá po žalovaném, státní příslušníku Spolkové republiky Německo, zaplacení částky 4.383.584,60 Kč s úrokem z prodlení jako nedoplatku hypotečního úvěru, který byl poskytnut žalovanému na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 19.8.2005. (2) Soud žalobě ve věci vyhověl platebním rozkazem ze dne 16.10.2008, č.j. 24 Ro 1249/2008-24, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku včetně úroků z prodlení a náhradu nákladů řízení. Platební rozkaz se však žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, jak to požaduje ust. § 173 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), a proto byl usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 8.9.2009, č.j. 24 Ro 1249/2008-39 zrušen. . (3) Ze závady v doručení platebního rozkazu žalovanému na adresu Velká Hleďsebe (CZ), Žižkova 356, kterou jako jeho bydliště omačil v žalobě žalobce, vyplývá, že se žalovaný z dané adresy odstěhoval. Z výpisu z Centrální evidence obyvatel soud zjistil, že je v ní evidován od 23.10.1998 trvalý pobyt žalovaného jako cizince v České republice na adrese Mariánské Lázně, Třída Vítězství 30/30. Dle sdělení Služby cizinecké policie ČR ze dne 20.2.2009 vyplývá, že se žalovaný na adrese registrované v centrální evidenci obyvatel nezdržuje. Stejné sdělila soudu Policie ČR i dne 2.6.2009 a dodala, že vždy, když žalovaný přijede do České republiky, bydlí pouze v penzionech či soukromých apartmánech. Vězeňská služba České republiky sdělila soudu podáním ze dne 20.2.2009, že žalovaný není ke dni 18.2.2009 ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve výkonů vazby na území České republiky. Soudu se nepodařilo zjistit, že by měl žalovaný na území České republiky nějaké příbuzné, kteří by mu mohli místo pobytu žalovaného sdělit. (4) Protože se soudu nepodařilo že se na soudu známých adresách místo pobytu žalovaného na území OSŘ a ustanovil žalovanému jako 24 Ro 1249/2008-36 opatrovníkem
žalovanému doručit platební rozkaz v této věci z důvodu, nezdržuje a protože se soudu ani nepodařilo zjistit jiné České republiky, postupoval soud podle ust. § 29 odst. 3 osobě neznámého pobytu usnesením ze dne 3.6.2009, č.j. advokáta JUDr. Josefa Heyduka .
. (5) Podáním ze dne 26.10.2009, které bylo prvním úkonem strany žalované v této věci, vmesl opatrovník žalovaného věcné námitky proti uplatněnému nároku, a to v části týkající se jeho příslušenství.
ll. Absence bydlila žalovaného v České republice (6) Podle čl. 59 odst. I nařízení Brusel I pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo.
Pokračování
3
Spisová značka: ) se 399/2009
(7) Výklad pojmu bydliště v českém právu podal Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 2.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004 (www.nsoud.cz) takto: Obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo zákon 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, není totožný s obsahem pojmu "trvalý pobyt", kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet. č.
(8) Z uvedeného vyplývá, že místo trvalého pobytu žalovaného evidované v Centrální evidenci obyvatel na adrese Velká Hled'sebe, Třída Vítězství 30/30, nelze považovat za bydliště žalovaného. Soudu se přitom jiné místo v České republice, na kterém by se žalovaný zdržoval s úmyslem zdržovat se zde trvale, nepodařilo zjistit. Z toho soud dovodil, že žalovaný na území České republiky bydliště nemá.
m. Pfezkum mezinárodnf pfislulnosti a zdůvodnění prvé položené otáky (9) Za dané situace přistoupil soud k přezkumu splnění podmínek řízení ve vztahu k jeho mezinárodní příslušnosti a zabýval se na prvém místě otázkou, zda lze na posouzení jeho příslušnosti aplikovat pravidla příslušnosti zakotvená v nařízení Brusel I. (10) Z bodu 3 Preambule nařízení Brusel I vyplývá, že otázky jím upravené spadají do oblasti soudní spolupráce v civilních věcech ve smyslu čl. 65 Smlouvy o založení Evropského společenství (dnes čl. 81 SFEU). (ll) Podle čJ. 65 Smlouvy o založení ES jsou pnjimana opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem. Takovým opatřením je i nařízení Brusel I. Proto je k jeho aplikovatelnosti na otázku mezinárodní soudní příslušnosti zapotřebí, aby byl probíhající soudní spor sporem s mezinárodním prvkem. (12) Ve svém rozhodnutí ve věci Owusu (C-281/2002) Evropský soudní dvůr ve vztahu k Bruselské úmluvě, která je předchůdkyní nařízení Brusel I, uvedl, že mezinárodní povaha dotčeného právního vztahu nemusí pro účely použití článku 2 Bruselské úmluvy nutně vyplývat ze zapojení několika smluvních států z důvodu merita sporu nebo vzájemného bydliště stran sporu. Účast smluvního státu nebo třetího státu například z toho důvodu, že v prvním státě má žalobce a žalovaný bydliště a ve druhém státě došlo ke sporným skutečnostem, může taktéž dotčenému právnímu vztahu přiznávat mezinárodní povahu. Tato situace totiž může, jak je tomu ve věci v původním řízení, vznést ve smluvním státě otázky
Pokračování
4
Spisová značka: 15C 399/2009
ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů, což právě představuje jeden z cílů Bruselské úmluvy, jak to také vyplývá ze třetího bodu odůvodnění její preambule. (13) Procesní soud chápe uvedené rozhodnutí tak, že i v případě, dvěma účastníky, kteří mají oba bydliště ve státu fóra, může být nezbytný pro aplikaci nařízení Brusel I tím, že skutečnosti rozhodné odehrály v jiném státě, a soudy tohoto státu by z toho důvodu mohly příslušně k projednání daného sporu.
kdy probíhá řízení mezi dán mezinárodní prvek pro posouzení sporu se být rovněž mezinárodně
(14) Je však otázkou, zda by uvedené platilo i pro případ jako je tento, kde je jediným pojítkem s cizím státem státní příslušnost žalovaného, která je odlišná od státu fóra. Tato otázka je přitom dle procesního soudu zásadní pro aplikovatelnost nařízení Brusel I, neboť další podmínky jeho aplikovatelnosti jsou dle procesního soudu splněny. Proto žádá Okresní soud v Chebu Soudní dvůr Evropské unie o zodpovězení otázky uvedené pod číslem 1 bodu II. výroku. (15) Pro úplnost procesní soud dodává, že dle jeho názoru by daná skutečnost měla přiznávat projednávanému sporu mezinárodní povahu. Pokud by totiž soud dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o spor s mezinárodním prvkem např. proto, že oba účastníci mají bydliště ve státu fóra a právě bydliště je základním kritériem pro určení mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel I, musel by následně aplikovat procesní předpis svého mezinárodního práva soukromého, kterým je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Ten staví mezinárodní prvek určitého právního vztahu nikoli na bydlišti účastníků, ale na jejich státní příslušnosti. Takový závěr se však procesnímu soudu jeví jako nesprávný, neboť nařízení Brusel I by dle jeho názoru mělo nahrazovat národní normy mezinárodního práva procesního tam, kde je lze aplikovat. Nemělo by být vyloučeno z aplikace jen proto, že chápe mezinárodní prvek určitého vztahu jinak, než uvedené národní právo.
IV. Právni úprava ustanoveni procesniho opatrovnfka osob~neznámého pobytu a zdůvodn~nidruhé položené otázky (16) Podle ust. § 29 odst. 3 OSŘ, ve znění účinném do 30.6.2009, pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. (17) Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 25.9.2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 vyložil smysl ust. § 29 odst. 3 OSŘ, když uvedl: Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce.
.'
Pokračování
5
Spisová značka: 15C 399/2009
Ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. spadá v OSŘ do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 OSŘ, podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. Opatrovníka je pak třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. (18) Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 31.3.2005, sp. zn. II. ÚS 629/04 uvedl k osobě opatrovníka žalovaného, jehož pobyt není znám, následující: Funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení, tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní . kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. (19) Z uvedeného vyplývá, že ustanovení procesního opatrovníka podle § 29 odst. 3 OSŘ umožňuje soudu pokračovat v řízení i v případě, kdy se žalovaný o existenci řízení vedeného proti němu vůbec nedozví. Ustanovený zástupce má pak stejná oprávnění jako zástupce zvolený účastníkem na základě plné moci; může činit veškeré úkony, počínaje uznáním žalovaného nároku na straně jedné a vznášením námitek proti nároku na straně druhé. (20) Ustanovení procesního opatrovníka ve své podstatě umožňuje žalobci dosáhnout soudního rozhodnutí a tím chrání jeho právo na poskytnutí soudní ochrany. Je však otázkou, zda tato právní úprava není v kolizi s úpravou příslušnosti nařízení Brusel I, která zejména svým čl. 2 upřednostňuje právo žalovaného se v řízení účinně bránit (viz rozhodnutí ESD ve věcech 125/79 Denilauler v. Couchet Erérers, C-474/93 Hengst v. Campese, 166/80 Klomps v Michel), jež není v osobě procesního opatrovníka, neznalého skutkového stavu věci, zajištěno. (21) Protože tato otázka je zásadní pro další průběh tohoto řízení, žádá Okresní soud v Chebu Soudní dvůr Evropské unie o její zodpovězení, jak je to uvedeno pod č. 2 bodu II. výroku. (22) Pro úplnost procesní soud dodává, že dle jeho názoru nařízení Brusel I použití daného procesního pravidla, které umožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu, brání. Při střetu dvou popsaných právních principů, totiž právu věřitele na soudní ochranu a právu dlužníka v řízení se 'účinně bránit, když prvý princip je založen národním právem ve formě institut procesního opatrovníka a druhý princip je založen unijním právem, je třeba vyjít z priority unijního práva a dát přednost právnímu principu v něm obsaženému.
Pokračování
6
Spisová značka: 15C 399/2009
v. Molnost aplikace čl. 24 naffzeni Brusel I v připadě sporu ze spotřebitelské smlouvy zdůvodněni třeti pololené otázkY (23) Pokud by Soudní dvůr EU dospěl při odpovědi na druhou otázku k záporné odpovědi a dovodil, že nařízení Brusel I nebrání ustanovení procesního opatrovníka žalovanému v této věci, zůstává otázkou, zda je vyjádření opatrovníka žalovaného ve věci samé způsobilé založit mezinárodní příslušnost českých soudů ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel J. (24) V projednávaném sporu se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel J, ve které se smluvní partner (banka) domáhá po spotřebiteli úhrady dlužného úvěru. Bude-Ii na projednávaný spor možné aplikovat nařízení Brusel I, jsou k projednání tohoto sporu příslušné dle čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I jen soudy státu, kde má spotřebitel bydliště. (25) Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný osobou s bydlištěm na území České republiky není a české soudy proto nejsou ve smyslu čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I příslušné k projednání toto sporu. Protože se však opatrovník žalovaného vyjádříl ve věci, mohlo dojít k založení příslušnosti Okresního soudu v Chebu ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I, pokud by bylo možno čl. 24 nařízení Brusel J aplikovat přednostně před jeho čl. 16 odst. 2. (26) Soud se na otázku vztahu čl. 24 nařízení Brusel I a pravidel obligatorní příslušnosti Soudního dvora EU již tázal ve věci Bilas, C-I11109. V ní Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. května 2010 dospěl k závěru, že článek 24 nařízení Rady (ES) Č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že se soud, jemuž byl spor předložen, aniž byla dodržena pravidla obsažená v oddílu 3 kapitoly II tohoto nařízení, musí prohlásit za příslušný, pokud se žalovaný účastní řízení před tímto soudem a neuplatní námitku nepříslušnosti, jelikož taková účast na řízení představuje konkludentní ujednání o příslušnosti. (27) Řízení ve věci Bilas se však týká možné aplikace čl. 24 v případě použitelnosti pravidel obligatorní příslušnosti v pojistných věcech, nikoli spotřebitelských smlouvách a navíc v situace zastoupení žalovaného procesním opatrovníkem. Z toho důvodu žádá Okresní soud v Chebu Soudní dvůr EU o zodpovězení otázky Č. 3 pod bodem II výroku. (28) Shora naznačená úvaha přirozeně vychází z toho, že je žalovaný osobou s bydlištěm na území některého členského státu, neboť v opačném případě by bylo na místě posoudit mezinárodní příslušnost procesního soudu nikoli podle čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I, ale v souladu s čl. 4 nařízení Brusel J podle jeho národních pravidel. Daná situace je však v projednávané věci obtížně řešitelná, neboť v případě, kdy nebylo zjištěno bydliště žalovaného v České republice ani nikde jinde, není na první pohled zřejmé, která pravidla mezinárodní příslušnosti mají být použita. Procesní soud proto vychází z úvahy, že pro aplikovatelnost jednotlivých článků nařízení jsou rozhodující tvrzení žalobce, který uvádí, že žalovaný je osobou s bydlištěm v České republice, tj. ve členském státě EU. Opačný postup by totiž u osob, jejichž pobyt (bydliště) není znám, znemožnil stanovit, podle kterého pravidla nařízení Brusel I má být příslušnost procesního soudu určena.
I
Pokračování
Vliv dohody
7
O
Spisová značka: 15C 399/2009
VI. mfstni přisluJnosti na přisluJnost mezinárodni - zd6vodn~niltvrté položené otázky
(29) V čl. VlII, bodě 8 předmětné úvěrové smlouvy si žalobce a žalovaný dohodli s odkazem na § 89a OSŘ, že "pro případné spory z této Smlouvy je příslušný obecný soud Banky, určený podle jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku v době podání žaloby". (30) Podle § 89a věta prvá OSŘ, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou,
v
(31) Nejvyšší soud České republiky dospěl usnesení ze dne 22.7.2009, sp. zn. 32 Cdo 1914/2009 (www.nsoud.cz) kzávěru, že by obdobně znějící doložku bylo možno podřadit pod dohodu o soudní příslušnosti ve smyslu čl. 17 odst. 3 a čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I. (32) Při promítnutí tohoto závěru na projednávanou věc je zřejmé, že měly obě smluvní strany v době uzavření smlouvy (18.9.2005) bydliště na území České republiky ve smyslu čl. 17 odst. 3 nařízení Brusel I, jak to vyplývá ze záhlaví této smlouvy. Je však otázkou, zda lze dohodu o místní příslušnosti považovat zároveň za dohodu o mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 17 odst. 3 a čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I, když z jejího znění explicitně vůle k tomu, aby spory mezi stranami byly řešeny před českými soudy, nevyplývá. . (33) V této souvislosti nemohl soud přehlédnout, že v době uzavření smlouvy měl mít žalovaný bydliště v Mariánských Lázních (CZ) a žalobce sídlo v Praze (CZ), tj. bydliště spotřebitele bylo vzdáleno více než 150 km od sídla sjednaného soudu a dané ujednání by proto zdejší soud hodnotil ve vztahu k místní příslušnosti zvoleného soudu za odporující čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách, a to ve světle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Pannon, C-243/08. (34) Je však otázkou, zda lze závěry rozsudku Soudního dvora EU v posledně zmíněné věci vztáhnout i na ujednání o mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl, 17 odst. 3 nařízení Brusel I, které takovou dohodu ve prospěch soudu nebo soudů státu společného bydliště spotřebitele a smluvního partnera výslovně připouští, aniž by pro ni stanovilo jakákoli další omezení. (35) Z toho důvodu žádá Okresní soud v Chebu Soudní dvůr EU o zodpovězení otázky č. 4 pod bodem II výroku.
VDI. PferuJeni lizem (36) S ohledem na položené předběžné otázky přerušil soud podle § 109 odst. 1 písm. d) OSŘ řízení v této věci doby, kdy na ně Soudní dvůr Evropské unie odpoví, nebot' bez jejich zodpovězení není možné v tomto řízení pokračovat, a to zejména z důvodu, že není zjevné, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k jejímu rozhodnutí.
8
Pokračováni
POU~ e
D
Spisová značka: 15C 399/2009
f: Proti rozhodnutí pod bodem I. výroku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím soudu zdejšího. Proti rozhodnutí pod bodem II. výroku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a) OSŘ).
V Chebu dne I. června 2010
JUDr. Pavel SimOD, v.r. předseda senátu .
.'
I
CI
