Dobrodružství pětadvacáté
Do Králova Dvora
Do Králova Dvora Úkryt v lesích V lesích poblíž Trposady jsme se skrývali necelých čtrnáct dní. Byli bychom tam zůstali mnohem déle – až do doby, kdy Yaspaden dokončí své pokání, ale všechno dopadlo úplně jinak. Stále se nemohu smířit s tím, že to bylo právě kvůli mně, kvůli mé slabé vůli a neschopnosti odolat touze, která mě už po několik týdnů spalovala. Ale některé věci nelze vzít zpět, nezbývá než je brát tak, jak přicházejí a smířit s tím, co osud připravil. Náš nucený pobyt v lesích probíhal zpočátku poměrně klidně. Sice téměř bez ustání pršelo, ale Memfalla vždy dokázala vytvořit úkryt, který nás spolehlivě ochránil před deštěm i vlhkem. Zatímco se Yaspaden věnoval modlitbám a očistným koupelím, sbírala Memfalla houby, Sidir lovil a já se snažila co nejlépe upéct jeho bohaté úlovky, které kromě rozličných ondater, hyen a divokých koček čítaly i podivuhodné ještěry a plazy. Většinou se mi to dařilo, což se však nedalo říct o mém sebeovládání . . . Událost, která změnila daleko víc, než jen naše současné plány, se stala po dvou týdnech našeho lesního života. Ale nebudu předbíhat, i během zdánlivě klidných čtrnácti dnů se událo mnohé. ℘℘℘ „Podívejte na Sidira!ÿ Vyskočila od ohně Memfalla, když se z křovin vynořil seveřan s obrovským zvířetem na hřbetě. Houby, které smažila na plochém kameni úžasně voněly, ale maso je maso. „To je antilopa bažinná.ÿ Svalil své břemeno spokojeně Sidir. „Má výborný maso.ÿ „Hmm, určitě bude lepší než to podivný bodlinatý zvíře, cos přitáh včera.ÿ Brblal pod vousy trpaslík, převalující se u ohně z boku na bok. „Myslíš ježuru?ÿ Prosmýkla se kolem Memfalla, zatímco Sidir rázně vykročil k Házovi. „Hele, nevofrňuj se! Když ti to nechutná, jdi si ulovit něco 2
Do Králova Dvora
3
lepšího. A vůbec, co ti pávi? Mám pocit, že ti pěkně šmakovali, když je Mirawen řádně osolila!ÿ „No jo. Už mlčim, ale řeknu vám, takový pečený selátko . . . jau sakra! Blbý uši!ÿ „Uši? Co máš s ušima?ÿ „Sviňsky bolej. Už druhej den.ÿ „Ukaž.ÿ Naklonila se k němu Memfalla. „Máš tam nějaký puchýře. Nevypadá to dobře. Počkej, něco zkusím.ÿ Rozhodla a vytáhla pečlivě zabalený keřík od severského arcidruida. „Ty bobule jsou léčivé, mohly by pomoct.ÿ Jenže bobule nepomohly. Puchýře v trpaslíkových uších se stále zvětšovaly, Haza pomalu ztrácel sluch a téměř nepřetržitě skučel bolestí. Tři dny nato vředy praskly a trpaslík ohluchl úplně. Liboval si sice, že bolest úplně zmizela, ale sluch se mu nevracel. Pak jsme objevili podobné puchýře i pod srstí tří koní, ale ani na ně žádná z bobulí nezabrala. „Nepomáhá to! Musíme sehnat účinné bylinky!ÿ Konstatovala popravdě Memfalla po zběžné prohlídce nebohých zvířat. „Škoda, že tu není Eirien! Určitě by věděla, co pomůže.ÿ Posteskla jsem si a vybavila si její krásnou mírumilovnou tvář. „Nevrátí se dřív než za týden. A to je moc dlouho, musíme si poradit sami. Rozhodli jsme se tedy uskutečnit s Memfallou tajnou výpravu do Zapečenína za bylinkářem. „Nechci, abyste tam šly samy.ÿ Protestoval Yaspaden, ale my už byly rozhodnuté. „Neboj, budeme mít dokonalé přestrojení, nepoznají nás.ÿ „Slib, že budete opatrné.ÿ Dodal unaveně a teprve teď jsem si všimla, jak podivně kulhá. „Yaspadene, co je to s tebou. Vždyť sotva chodíš.ÿ „Jsem v pořádku, jenom mě trochu bolí kolena. Bude to dobrý.ÿ „Nebude, je to další nemoc.ÿ Dodala jsem skoro šeptem a bezděky si promnula loket, ze kterého mi už od rána vystřelovala ostrá bolest. ℘℘℘ Možná to nebyl nejlepší nápad, vydat se do města takhle pozdě večer, ale aspoň jsme měly naději, že nás nikdo nepozná. Řádně zašpiněné a v neotrhanějších hadrech, jaké se nám podařilo sehnat, jsme došly až ke hradbám, zatímco ostatní čekali ukrytí v blízkém lesíku. Strážní u brány nás nejen že nepoznali, ale nechtěli nás ani pustit dovnitř. „Brána je zavřená, počkejte si na ráno.ÿ Utrousil líně jeden z hlídky. „A vůbec, co tady pohledáváte?ÿ „Potřebujeme léčivé bylinky! Hned. Máme nemocné děti!ÿ Zkusila jsem
4
Do Králova Dvora
zalhat, ale mé prosby hlídku neoblomily. Zabral až ten neúčinnější argument. „Podívejte se, my se tam musíme dostat opravdu hned.ÿ Zacinkala Memfalla měšcem a podala strážnému zlatou minci. „No to je jiná!ÿ Usmál se spokojeně voják a v mžiku odemkl bránu. Cestu k bylinkáři jsem i v temných ulicích našla bez obtíží, ale jeho krámek byl už zavřený stejně jako ostatní obchody a tržnice. Zabušily jsme tedy na dveře a čekaly. Brzy se zevnitř ozvaly šouravé kroky a rozespalý hlas. „Kdo to je?ÿ „Potřebujeme rychle léčivé bylinky. Dobře zaplatíme, když nám je prodáte hned.ÿ Bylinkář se dlouho nerozmýšlel. Ozvalo se krátké zachřestění klíčů a dveře se otevřely. „Tak pojďte dál. Jaké bylinky sháníte?ÿ Měl krátké rozčepýřené vlasy a holá hobití tvář mu dodávala vzezření mladíka i přes to, že jeho čelo už pokrývaly spletence drobných vrásek. „Nevíme, jak se jmenují, ale musí to být lék na puchýře v uších nebo na kůži. A potřebujeme také bylinku na bolavé klouby a na hluchotu. Jsme z daleka, nevíme, jak to léčit. Prosím, pomozte nám. Dobře se odměníme. Peněz máme dost.ÿ „Hmm, znám ty příznaky. Máte štěstí, dá se to vyléčit.ÿ Natáhl se k polici a sundal několik plátěných váčků. „Tohle je na Safropolix. To je ta nemoc kloubů, o které jste mluvily. Dejte si na ní pozor. Neléčená může mít hrozné následky. Po snězení té bylinky musí pacient ležet alespoň tři dny v klidu. Ale dám vám k tomu ještě mnohem užitečnější radu – pokud budete pít každý den tenhle zelený čaj,ÿ zalovil hbitě v protější polici, „Safropolix nedostanete. A tahle bylina je na puchýře.ÿ Ukázal na druhý váček. „Nepopleťte to!ÿ „Dobrá, děkujeme. Kolik to stojí?ÿ „Bylina na Safropolix po čtyřech zlatých, ta druhá za dva. Zelený čaj vám věnuji jako pozornost podniku.ÿ „Dobrá, vezmeme od každé aspoň deset.ÿ Zalovila Memfalla v měšci a odsypala hromádku zlatých mincí. „Co se týče té hluchoty, to se stalo po prasknutí puchýře v uchu?ÿ „Přesně tak. Přestalo to bolet, ale náš přítel najednou úplně ohluchl.ÿ „Hmmm, to je zlé. S tím puchýřem praskl i bubínek. Nemám bylinu, která by to dokázala vyléčit. Existuje sice jedna taková, ale mohu ji získat nejdříve za šest měsíců, musel bych pro ni na tajné místo do hor. Ale je velmi drahá . . . ÿ „Kolik stojí?ÿ „Osm set zlatých.ÿ
Do Králova Dvora
5
„To je moc, a je to dlouhá doba. Jiná možnost není?ÿ „Snad jen mocní boží služebníci, Ti dokáží vyléčit mnohé.ÿ Zamyslel se bylinkář a pokusil se o úsměv. „Ale mám tu i jiné bylinky, které byste mohly potřebovat. Tady na jihu se dá chytit spousta zákeřných nemocí. Třeba na Ještěrský vřed tu mám vzácnou bylinku. Jmenuje se Fepfendu, ale stojí osm zlatých . . . ÿ „Vezmeme si ji!ÿ Ohlásila pohotově Memfalla. „Co máte ještě.ÿ „Můžu vám nabídnout Brukev bahnici, ta je proti jakémukoliv jedu a nestojí moc – pouhých šest stříbrných! Zabere okamžitě, a i když následky jedu budou trvat, zajistí, že na otravu nezemřete. A tady vidím horský česnek!ÿ Přehraboval se horečnatě přihrádkami, hledajíc další poklad. „Když se s ním pomažete, nepudou na vás zlí duchové! A tady jsou kouzelné oříšky velké vášně. Kdo je sní, promění se v úžasného milence! A tahle bylinka je skoro na všechno, není tak účinná, ale na většinu vyrážek a puchýřů zabírá. A není ani příliš drahá!ÿ „Víte, co? Dejte nám od všeho trochu!ÿ Usmála se Memfalla a podala muži celý měšec. „Hmm, vidím, že peněz máte dost.ÿ Oplatil jí hobit úsměv a sklonil se pod stůl. „Pro takové zákazníky máme jen to nejlepší.ÿ Narovnal se a z koženého váčku odsypal na vyleštěnou desku stolu trochu černého prášku. Pomocí drobné destičky pak pečlivě vytvořil úhledné hromádky. „Je libo okoštovat hned?ÿ Podal nám pohotově dvě zdobená brčka. Vyměnily jsme si s Memfallou pobavené pohledy. „Hmm. I vy lišáku. Víte, že bychom si daly? Ale teď nemůžeme. Musíme doručit včas ty bylinky, ale jestli se neurazíte, vezmeme si to s sebou.ÿ Navrhla jsem a zkusmo promnula drobná zrnka mezi prsty. „Ale jistě. A až budete zase něco potřebovat, přijďte!ÿ Nasypal bylinkář prášek pečlivě zpět do váčku a doprovodil nás ke dveřím. Cesta zpět proběhla bez potíží. Temné ulice byly prázdné a jediný člověk, kterého jsme potkaly, byl nastrojený šlechtic, který se na drobném poníkovi vracel (soudě dle jeho držení těla) z nějaké bujaré oslavy. Když projížděl kolem nás, proběhla nejspíš jeho alkoholem opojenou myslí touha učinit dobrý skutek, a tak se rozhodl štědře obdarovat dvě nebohé žebračky. Vrávoravým pohybem zalovil ve váčku a hodil nám zlaťák, což nás definitivně utvrdilo o dokonalosti našeho přestrojení. „Ó tisíceré díky vzácný pane.ÿ Potlačila jsem ztěží smích a spokojeně se natáhla pro lesklou minci. Za zády jsem slyšela spiklenecké chichotání Memfally. Kdyby jen věděl, kolik jsme nechali u bylinkáře! Nic netušící člen Zapečenínské smetánky jen spokojeně mávl rukou, a kolébajíc se na hřbetě svého poníka, zaplul do temných ulic města.
6
Do Králova Dvora ℘℘℘
Safropolix se nám pomocí bylinek podařilo oběma vyléčit, ale u Yaspadena pokročila nemoc už příliš daleko a některé z jeho kloubů tak zůstaly natrvalo poškozené. Bylo to znát na jeho pomalejších pohybech a neschopnosti ohnout ruku, či nohu jako dřív. Hazu navíc, jak se zdálo, postihla kromě zákeřných ušních vředů ještě další podivná nemoc. Jakoby celý seschl a zmalátněl. Jeho tvář se podivně zkřivila a ve strhaných rysech se odrážel jen netečný tupý výraz. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Na tuhle nemoc jsme bylinky neměli, a tak jsme mu alespoň podávali léčivky, o kterých nám bylinkář řekl, že trochu zabírají téměř na všechno. Každý večer jsem pak vařila plný kotlík zeleného čaje, čímž jsme se měli definitivně zbavit hrozby kloubní nemoci. Třináctého dne pobytu v houštinách jižních lesů dorazil Daléth. Zdržel se v Trposadě, kde za asistence Dorwiho a s pomocí Eirien sepisoval nová kouzla.
„Kde je Eirien a ten tvůj nový pomocník?ÿ Zajímala se Memfalla. „Eirien musela zůstat ve vesnici. Připravuje léčivé masti, musí počkat ještě několik dní, než se procedůra dokončí. Ale měla zlé tušení a poslala mě napřed. Dorwiho jsem požádal, aby s ní zůstal a dohlédl na ní. V Trposadě je klid, ale v tomhle kraji jeden nikdy neví.ÿ
Do Králova Dvora
7
„Chyběla nám. Je tu spousta nemocí, které jsme nedokázali vyléčit. Museli jsme do města pro bylinky, ale i tak se nepodařilo všechny uzdravit. Haza ohluchl a Yaspaden má natrvalo poškozené klouby.ÿ „Tušila to, ale připravuje mocné léky, nesměla přípravu přerušit. Posílá vám zatím alespoň tyhle bylinky.ÿ Přikývl Daléth a vyprostil z mošny hustý svazek sušiny. „Měly by zabránit nachlazení.ÿ
Síla touhy Vůně směsi léčivých čajů se líně vznášela nad kotlíkem, ve kterém bublala vroucí voda a pohrávala si z desítkami lístků, tonoucích v její náruči. Les se ponořil do tmy a jen chapadla praskajícího ohně pohybovaly viditelným světem. Hleděla jsem do těch živých plamenů, schoulená u Yaspadena v náručí a pocítila známou touhu, jak prostupuje celé mé tělo. Byl to žár, jakému se nedá odolat, spalující šílenství těla i duše. Musím to mít! Křičel každičký nerv v těle, zatímco mysl zahalil sladký závoj opojení. Pohlédla jsem znovu na Yaspadena a pochopila, že už to déle nevydržím. V té chvíli mi bylo úplně jedno, jestli poruší svůj slib, jestli na něj bohové navždy zanevřou. Jako ve snu jsem vylovila z kapsy sušené oříšky, rozdrcené od bylinkáře na jemný prášek, a nasypala je do Yaspadenova měchu s vodou. Ta doba, než se konečně napil, mi připadala jako celá věčnost, ale potom celý svět zmizel a my zůstali sami, ve svém vlastním ráji. Oříšky účinkovaly okamžitě. Touha, která týdny spalovala mé tělo ovládla nyní i Yaspadena. Vroucí láskou sycená a dlouho potlačovaná vášeň prostoupila každičký sval jeho těla a proměnila ho v bytost bez jakéhokoliv ovládání. Vůle, kterou tak pečlivě pěstoval, jej zradila a nyní po letech odříkaní pustila ven všechny skryté touhy. Odešli jsme do lesa. Nevnímala jsem kam, ani kterým směrem. A tam v hustých pramenech orosené trávy a na měkkých polštářích voňavého mechu jsme se konečně stali mužem a ženou, věčnými milenci, proměnivšími se v jednu bytost, jedno tělo a jeden život. Vznášeli jsme se na vlnách, létali v mracích a křičeli blahem, když se po měsících plané touhy naše láska konečně naplnila. „Odpusť mi prosím.ÿ Zašeptala jsem mu do ucha, když jsme vyčerpáni usínali v chuchvalcích ostřice. „Musela jsem to udělat. Toužím po tobě a nedokážu tu sílu ovládnout.ÿ „To já jsem se neovládl. Vydržel jsem tak dlouho, ale už to dál nešlo . . . ÿ „Nemůžeš za to, tvá vůle je silná a ty bys to vydržel, ale já jsem tě oklamala. Nasypala jsem ti do pití . . . ÿ
8
Do Králova Dvora
„Ššš.ÿ Položil mi jemně prst na rty. „Já ti to odpouštím. Miluju tě a chci být navěky jen s tebou. V dobrém i zlém, s božím požehnáním i bez něj. Nic pro mě není důležitější.ÿ ℘℘℘ „No to si snad děláš srandu!ÿ Seveřan byl nepříčetný vzteky, zatímco Daléth na nás vrhal znechucené pohledy. „Chceš říct, že těch čtrnáct dní tady, bylo úplně zbytečnejch?! Musíš začít znova?! Tak pročs to sakra udělal?!ÿ „Omlouvám se. Porušil jsem svou přísahu a tím i pouť čistoty a odříkání. Musím začít znovu, ale nechci vás zde již déle zdržovat. Jděte do Králova Dvora beze mne. Až dokončím, co je třeba, najdu vás.ÿ „Neopustím tě. Je to všechno moje vina, nemůžu tě tady teď nechat. Zůstanu s tebou!ÿ Přitiskla jsem se pevně k němu a blýskla očima po seveřanovi. „Jděte sami.ÿ „Vy lidé.ÿ Procedil skrz zuby Daléth. „Žádná hrdost a sebeovládání. Jako zvěř.ÿ Čaroděj dával najevo své pohrdání, ale moc dobře věděl, že pokud se zde rozdělíme, nepřežijeme. „Přes bažiny musíme společně. Když nás Memfalla dobře povede, cesta nepotrvá déle než čtyři dny. Právě jsi své pokání přerušil způsobem . . . hm no, poněkud nečekaným, ale proč tedy nejdeš s námi do Králova Dvora a v tam nezačneš s tou tvou očistnou kúrou znovu?ÿ „Říkáš čtyři dny?ÿ Váhal Yaspaden. „Pojď Yaspadene. Nesmíme se rozdělit, ale další měsíc tu nepřežijeme!ÿ „Dobrá. Vyrazíme tedy do Králova Dvora.ÿ
Útěk ze Zapečenína Ještě téhož večera naplánovala Memfalla cestu a hned druhý den jsme vyrazili k bažinám. Rozhodli jsme se však podniknout ještě jednu nebezpečnou výpravu k Zapečenínskému bylinkáři. Potřebovali jsme další léčivky, už jsme moc dobře poznali, jak zákeřné mohou být zdejší nemoci. „Půjdeme tam zase s Memfallou. Cestu známe a minule to prošlo. Nikdo nás nepoznal.ÿ Navrhla jsem, ale Daléth s Házou chtěli jít taky a nenechali si to rozmluvit (v případě hluchého Hazy by to teď ani nešlo a u tvrdohlavého čaroděje jsme to vzdali předem). Vyrazili jsem tedy ve čtyřech, zatímco Yaspaden se Sidiem zůstali raději za hradbami. Jenže cestou k bylinkáři si nás všimli vojáci. Jakmile nás spatřili, začali si něco šeptat, a pak zmizeli ve spletitých ulicích. Bylo nám jasné, že nezbývá moc času. Posily budou brzy na cestě. K bylinkáři jsme téměř doběhli. Rychle jsme nakoupili, co
Do Králova Dvora
9
bylo třeba a vyrazili zpět ke dveřím. Už jsem se sápala po klice, když se čaroděj zastavil. „Počkat!ÿ Vykřikl a přivřel oči v hlubokém soustředění. „Vojáci jsou všude kolem. Dům je obklíčený, musíme najít jiný východ!ÿ „Jak to víš?ÿ Vyhrkla jsem zbytečnou otázku, vzápětí mi to došlo. Daléthova krysa! On se s ní opravdu domluví! „Máte tu dvorek? Zadní východ?ÿ Obrátil se čaroděj k bylinkáři. „Pojďte za mnou.ÿ Nízkými dvířky nás vypustil na tmavé prostranství mezi domy. „Počkejte tady, najdu cestu ke hradbám.ÿ Vyrazila jsem podél zdi a prosmýkla se skulinou mezi zdmi. Nikde nikdo. Výborně! Vojáci čekají na ulicích před blokem domů kolem bylinkářova krámku, ale tady vzadu není ani noha. Vrátila jsem se pro ostatní a dovedla je temnými uličkami až k hlavní bráně. Ale měli jsme až podezřele velké štěstí. Že náš riskantní nákup neprojde tak hladce, jsme poznali právě tady, u hlavní brány. Jestli před bylinkářovým krámkem byla velká skupina vojáků, tak tady byla přinejmenším malá armáda. Starosta Zapečenína se zřejmě rozhodl s námi skoncovat jednou pro vždy a povolal všechny vojáky, co měl. Před branou to vypadalo, jako před zahájením bitvy. Na hradbu pochodovali kušovníci, zatímco u vchodu do města postávaly hloučky kopijníků a halapartníků v blyštivých zbrojích. Rychle jsme zapadli do tmavého průchodu, aby nás náhodou nezmerčila střídající stráž. „Co budeme dělat? Tudy neprojdeme!ÿ Zašeptala Memfalla. „Musíme přes hradby. A navíc rychle, podél cimbuří se brzy rozestoupí kušovníci.ÿ „Já se přes hradby dostanu, ale co Haza, nebo Memfalla? Co tvá kouzla čaroději? Dostaneš je odsud?ÿ Pohlédla jsem na Dalétha s nadějí. „Dostanu, neboj se. Ale teď . . . Zatraceně!ÿ Voják, který právě procházel ulicí nakoukl do našeho průchodu. Vyskočila jsem po něm, věděla jsem, že ho dokážu svými chvaty rychle znehybnit, aniž by se mu něco stalo, ale Daléth mě zadržel. „Ne! Počkej!ÿ Rychle jsem se otočila, ale už bylo pozdě. Strážnému došlo, co se děje a začal řvát jak na lesy. „Rychle!ÿ Zasyčel netrpělivě čaroděj. „Musíme pryč. Vem to přes hradby Mirawen! O ostatní se postarám.ÿ Z průchodu jsem vyrazila jako střela a zamířila rovnou na hradební zeď. Kameny byly hladké, ohlazené staletími, ale výstupky byly doposud patrné a bohatě postačily. Bez potíží jsem vyšplhala na vrchol a z opasku odmotala lano. Přehoupla jsem ho o pevný zub cimbuří a vyrovnala tak, aby oba konce sahaly až k zemi. Teprve když jsem se pomalu spouštěla dolů, spatřila jsem
10
Do Králova Dvora
proti tmavém obloze známé siluety přátel. Takže na ně seslal kouzlo létání! Jak moc bych se tohle kouzlo chtěla naučit! Vznášet se v oblacích nechat se hladit větrem! Musím se na to čaroděje zeptat . . . Áááááááááááááááá. Hazův hluboký hlas byl plný hrůzy a zněl povětřím jako burácení bouře. Není čemu se divit, vždyť se poprvé vznesl do vzduchu a teď visel dobrých padesát sáhů nad zemí! A bez varování! Pochybuju, že mu jen s pomocí posunků stačil čaroděj vysvětlit, že ho čeká první let! Následovalo známé zasvištění. Šípy! Zrychlila jsem sestup a brzy stanula na pevné zemi. Hazův hlas se vzdaloval stejně jako drobné siluety novopečených letců. Takže se jim to povedlo! Šípy už je teď nemůžou zasáhnout. Smotala jsem lano a ve skrytu stínů vyrazila k lesu. „Tady jsme!ÿ Ozvalo se z pod korun hustých stromů. Byli tam už i ostatní a tak jsme bez dalšího otálení vyrazili do hlubin lesů. „Tak tyhle bylinky nás málem přišly pěkně draho!ÿ Oddechla si Memfalla, když jsme po pár mílích nalezli bezpečné tábořiště. V kotlíku se na malém ohni hřála voda na léčivé čaje a celá družina se pomalu ukládala ke spánku. Všude vládl klid a uvolnění, únava nás kolébala na cestě do říše snů a plameny příjemně hřály. Jenže ani tahle klidná chvíle neměla trvat věčně. Hladila jsem Yaspadena ve vlasech, když jsem si všimla malých puchýřků v jeho uších. Byla jsem si jistá, že je to stejná nemoc, jakou měl i Haza – nemoc, která ho připravila o sluch. „Vím o nich.ÿ Otočil se ke mně, než jsem stačila cokoliv říct. „Ale nebudu čekat na hluchotu.ÿ Dodal odhodlaně a obrátil se na Sidira. „Mohu tě o něco požádat seveřane?ÿ Sidir si ho podezíravě změřil, ale přikývl. „O co jde?ÿ „Mám tu nemoc, jako Haza. Chci abys ty mi puchýře propíchnul hned. Uděláš to pro mě?ÿ „Zbláznil ses!? Vždyť ohluchneš!ÿ „Jestli mám ohluchnout, tak raději hned!ÿ „Třeba to pomůže. Jestli se puchýř propíchne včas, nemusí poškodit bubínek. Mohli bychom to zkusit, ale je to malá šance.ÿ Namítla Memfalla. „Dobře si to rozmysli Yaspadene! Ztráta sluchu je horší, než si dokážeš představit.ÿ „Vím, co je ztráta. Jsem připraven.ÿ „Pařez tvrdohlavej . . . ÿ Mumlal si seveřan, když čistil dýku v plamenech, ale nakonec se sklonil u Yaspadena. „Teď to bude bolet.ÿ „Jsem připraven.ÿ Držela jsem Yaspadena pevně za ruku a s napětím sledovala Sidirovu dýku. Vykřikl bolestí, když se ozvalo chraplavé prasknutí a z ucha vytekl
Do Králova Dvora
11
nashromážděný hnis. „Tak co? Je to lepší?ÿ „To je úleva! Bolest je pryč!ÿ „A co ucho, slyšíš dobře?ÿ „Výborně. Propíchni i to druhé, prosím.ÿ „Dobrá. Připraven?ÿ „Připraven.ÿ Další křupnutí, další hnis. Tentokrát Yaspaden ani nevykřikl, ale když jsem se ho zeptala, jak mu je, neodpověděl. Jen se na mě smutně usmál a pohladil mě po tváři. Neodpověděl ani Sidirovi. Jeho svět se ponořil do ticha.
Smrt v bažinách Kolem Jilgany nás Memfalla vedla pořádnou oklikou, takže jsme se na prastaré bažinné stezky napojili východněji, než jsme původně předpokládali. A právě tam, na samotném okraji močálu, nás našla Eirien. „Konečně! Už jsem se bála, že vás tu nezastihnu.ÿ „Jak jsi se sem dostala?ÿ „Věděla jsem, že se vyhýbáte městům, a Jilganě zvlášť. Putovala jsem hvozdy na východ od měst a doufala, že vás najdu.ÿ „Prý máš vzácné bylinky.ÿ „Ano, jsou velmi mocné. Až přijde čas poznáte jejich sílu.ÿ „A co Dorwi?ÿ Sklonil k ní hlavu Daléth a jemně stiskl její křehkou dlaň. „Je v pořádku. Rozhodl se, že zůstane ještě nějaký čas v Trposadě. Žije tam pár odvážných žen a mužů, kteří se snaží o její obnovu, líbí se mu tam.ÿ „Hlavně, že jsi nás našla. Měli jsme štěstí.ÿ Usmál se na ni čaroděj, aniž by tušil jak velké štěstí pro nás příchod Eirien ve skutečnosti znamená. Tenkrát jsme ještě netušili, jak málo stačilo, aby naše naděje na poražení zla navždy pohasla. ℘℘℘ Cesta bažinami se vlekla podobně jako cáry mlhy, líně se povalující nad řasami rákosu a bažinných travin. Byla ponurá, prosycená vlhkostí neutuchajícího deště a vzdáleným kvákáním žab. Chomáče mlhy se vznášely nad močálem jako věčný ranní opar a skrze jejich našedlé závoje jsme dohlédli sotva dvacet sáhů. Drželi jsme se pohromadě a postupovali zoufale pomalu. Memfalla pečlivě vyhledávala pevná místa, ale i tak jsme se co chvíli zabořili hluboko do mazlavého bláta nebo kalné tůně, dobře skryté pod měkkými
12
Do Králova Dvora
polštáři mechů. Přespávali jsme na vlhkých místech plných komárů a podivných brouků, ale bylinky ze Zapečenína nás alespoň prozatím před vší havětí spolehlivě ochránily. Přesto jsem z toho podivného světa rákosí, deště, bahna a mléčné mlhy neměla dobrý pocit a jen Yaspadenova přítomnost mi dodávala sílu k další cestě. Navíc se ukázalo, že přechod močálu potrvá mnohem déle, než Memfalla původně odhadovala. Čtvrtého dne jsme dorazili na podivné místo. Bažina zde obklopovala poměrně velký ostrůvek pevné půdy. Podivné trsy travin však byly nyní posety desítkami těl zabitých hobitů a kudůků v barevných uniformách jakýchsi armád. Mlčky jsem kráčela místem smrti a krutosti a mezi bílými cáry mlhy si připadala jako ve snu. Těla zabitých hobitů i kudůků byla poházena po bojišti jako odhozené figurky mocných vládců a jejich oči hleděly k nebi ve věčné grimase smrti. „Muselo se to stát tak před třemi týdny.ÿ Zašeptala Eirien. „Vím, co je to za armády. Slyšela jsem, že nyní válčí, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Jsou to národy, které spolu žili v míru po celá staletí.ÿ Promluvila nepřítomným hlasem Memfalla. „Víš, kdo je vedl?ÿ „Hobiti válčí pod vedením slavného generála Podpoleona Velkopolského. Kudůky pak vede jiný generál, jmenuje se Muso z hlíny a právě on vládne v Králově Dvoře . . . ÿ „Hej Hazo, ty odpornej skřete! Necháš toho!ÿ Přerušil její vyprávění Sidir, když zahlédl trpaslíka. Haza seděl skloněný u jedné z mrtvol a hrabal se jí v polorozpadlé mošně. „Seš odpornej humusák, nic víc! Vobírat mrtvý! Seš horší než skřeti!ÿ Ječel nepříčetně seveřan, ale vzápětí si uvědomil, proč se Haza nenechal vyvést z míry. Nemohl ho slyšet. Sidir vyrazil rázným krokem ke shrbené postavě a zatřásl s ní. Nadával dál, ale trpaslík jen pokrčil rameny. „Jemu už to k ničemu nebude. Přece to tu nenechám!ÿ Ohradil se a dál se věnoval vybírání kapes. Po chvíli přehrabování se ale naštvaně zvedl a mávl rukou. „Nějaká svině mě předběhla, nic u sebe nemaj. Kameny aby na něj . . . ÿ „Dobře ti tak!ÿ Neodpustil si seveřan a se zadostiučiněním si změřil naštvaného trpaslíka. ℘℘℘ Cesta močálem se zdála nekonečná. Putovali jsme už osmý den, ale konec bažiny byl stále v nedohlednu. Déšť neustával a i pevná země prastaré stezky se nyní měnila v blátivou kaluž. Mlha toho rána ještě zhoustla, stejně jako vytrvalý déšť, když se poblíž pohnul obrovský stín. Ztuhli jsme na místě a bez dechu naslouchali. Bylo to něco velkého. Nebylo to tak daleko od nás,
Do Králova Dvora
13
ale v husté mlze se dala odhadnout jen podivná chapadlovitá silueta, vysoká nejméně sedm sáhů. Pohybovalo se to a mručelo podivným prastarým hlasem, který byl seschlý a hluboký jako tajemná ozvěna v obří jeskyni. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Naštěstí se zvuk pomalu vzdaloval a silueta se brzy ztratila v mlze. Zatímco jsme se krčili v rákosí, vyrazil Sidir na průzkum. „Počkej!ÿ Vykročila za ním Memfalla. „Jdu s tebou. Sám nenajdeš cestu, utopíš se.ÿ Během chvíle nám oba zmizeli v mlze. „Blázni! Takhle riskovat!ÿ Zašeptala Eirien a rozetřela v dlaních namodralou bylinku. Vzápětí se z mlhy ozvalo Memfallino zoufalé volání. „Pomóc, Sidir se topí! Rychle!ÿ Chystali jsme se vyrazit, když nás zastavil Daléth. „Ani se nehněte! Jeden špatný krok a utopíme se tu všichni. Jdu za nimi, má kouzla jim pomohou, ale vy zůstaňte tady!ÿ Dodal polohlasně a vykřikl zaklínadlo. Vznesl se jako pták nad šumící trávu a brzy i on zmizel za hustou clonou deště a mlhy. Připadalo mi jako celá věčnost, než se všichni vrátili. Byli zabahnění a zkrvavení, jako by v bažině svedli urputný boj. Nemohli být daleko od nás, ale zvuky boje zanikly v hukotu deště. „Co se tam stalo!ÿ Vykročila jsem ke zraněnému Sidirovi a nevěřícně zírala na jeho rány. „Byla tam příšera! Strašná, obrovská!ÿ Oddychoval ztěžka Sidir a svalil se do chomáčů trávy. „Měla takový velký zelený oči a uměla nějak omámit nebo co, prej jsem úplně ztratil hlavu a vyrazil k ní do bažiny. Vůbec jsem si to nepamatoval! Už mě to táhlo k sobě dolů, když mě Daléth vytáhl. Ale stihl jsem tomu dát ještě pořádnou ránu!ÿ Dodal o něco radostněji a obrátil se k Daléthovi a Memfalle. „Děkuju vám, nebýt vás, už by bylo po mě.ÿ „Takže to velké, co jsme viděli byla bažinná nestvůra?ÿ Zajímala se Eirien, když přikládala léčivé bylinky na seveřanovy rány. „Ale né, to co jsme viděli byl Ent! Ta příšera vylezla z bažiny až potom.ÿ „Ent? Myslíš oživlej strom.ÿ Vzpomněla jsem si na stromy ve Skrytém hvozdu a otřásla se při vzpomínce na rozlícený hvozd. „Né oživlej. Enti jsou prastarý bytosti, který žily vždycky. Je jich už tak málo! A já jednoho právě potkal.ÿ Usmál se spokojeně seveřan. „Jsou zlý?ÿ „Jak který.ÿ „A tenhle?ÿ „Nevím, ale raději bych to tady nezkoušel. Možná je dobře, že nás nenašel.ÿ
14
Do Králova Dvora ℘℘℘
Toho dne jsme toho moc neušli. Sidir byl zraněný a vyčerpaný po boji se zelenookou nestvůrou a hustý déšť znemožňoval Memfalle hledání bezpečné cesty. Utábořili jsme se necelé tři míle od místa, kde jsme se s nestvůrou potkali. I v tom mokru se nám podařilo rozdělat oheň a uvařit další várku bylinek. Rozdělili jsme si hlídky, a pak už jsme se svalili únavou do svých provlhlých houní a usnuli jako hromada špalků. Když nás Daléth s Hazou budili na další hlídku, připadalo mi, že jsem vůbec nespala. „Jo, jo. Dyk už jdeme.ÿ Protírala jsem si oči a přemlouvala se k opuštění vyhřátého vaku. Kolem byla černočerná tma, ale i tak jsem cítila vlhkost všudypřítomné mlhy. Yaspaden ležel vedle mě a stále tvrdě spal. Jemně jsem ho políbila na tvář a pohladila ve vlasech. „Vstávej, lásko.ÿ Věděla jsem, že mě nemůže slyšet, ale můj dotyk ho probudil. „Dobré ráno.ÿ Zašeptal ale pak se usmál. „Nebo snad dobrou noc? Ty hlídky nás jednou zničí.ÿ Přiložil poslední kus dřeva do skomírajícího ohně a přisunul si deku blíž. Přitiskla jsem se k němu, zatímco se Haza zachumlával do svých houní kousek od nás. Brzy se z jeho provizorního lože ozvalo zdravé trpasličí chrápání. „Nemůžu se dočkat, až opustíme tyhle bažiny.ÿ Šeptala jem při pohledu na poslední plameny, umírající ve vlhkém kouři mokrého dřeva. „Bude to už brzy, neboj . . . ÿ Odpověděl, jakoby mi četl myšlenky a stiskl mou dlaň. V té chvíli zařehtal první kůň a vzepjal se na zadní. Vyskočila jsem jako střela. „Něco sem jde! Vstávejte! Rychle!ÿ Než stačili vylézt z vaků, vynořila se do světla slabé záře ohně dobré tři sáhy vysoká postava s obrovským balvanem v mohutných dlaních. Odporný škleb zdobily zakřivené tesáky a šedavá kůže připomínala mechem obrostlou skálu. „Trollové! To jsou trollové.ÿ Vykřikla jsem a bleskurychle sáhla po luku. Jenže troll byl rychlejší. Než jsem stačila vystřelit, rozmáchl se a hodil kámen. Uskočila jsem na poslední chvíli a zaslechla mlaskavé šplouchnutí, jak sebou břemeno plesklo do bažiny. Zamířila jsem znovu, ale v té chvíli vylétl ze tmy další kámen. Na další úhyb bylo příliš pozdě . . . Balvan mě zasáhl přímo do hrudi. Prudká bolest mi zavířila myslí, ale vzápětí se změnila v nicotu. V černočernou tmu, která trvala snad celou věčnost. Ale pak jsem spatřila světlo a uprostřed té krásné záře její tvář. Jiljo! Má bohyně! Chtěla jsem křičet, ale neměla jsem ústa ani hlas. Necítila jsem bolest, ani vlhkost bažin. Necítila jsem vůbec nic, jen všudypřítomný klid vyplňující podivnou prázdnotu. Chtěla jsem dosáhnout na Její tvář, ale ta se začala vzdalovat a já znovu ucítila tu strašnou bolest. Její tvář zmizela a přede mnou se objevila tvář Eirien. Odpornou hořkou chuť v ústech jsem skrze tu ukrutnou bolest, která cloumala celým mým tělem, skoro necítila.
Do Králova Dvora
15
„Zabralo to. Ta bylina funguje!ÿ Vydechla úlevou Eirien a vložila mi do úst další bylinku. Křičela jsem hrůzou, bolestí a děsem, který otřásal každičkým svalem mého těla. Bolest, kterou jsem cítila, byla strašlivá, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co jsem spatřila. Viděla jsem vlastní žebra, vyčnívající jako bizardní kusy bílé kosti z boků i zad. Cáry masa se pohupovaly kolem míst, kudy byly kosti vyraženy silou vrženého kamene a z ran stále prýštila temně rudá krev. Uprostřed té hrůzy jsem slyšela srdceryvný řev Yaspadena, který se mě snažil obejmout. „Zříkám se vás Bohové! Zříkám se své víry a zatracuji vás. Jak jste tohle mohli dopustit!?ÿ Plakal a zoufale křičel, když mi vzal hlavu do dlaní a zmáčel ji teplým přívalem slz. „Rychle! Léčivé lektvary! Sidire, odveď ho!ÿ Přikázala Eirien. Křičela jsem dál neschopna jakéhokoliv pohybu, zatímco se Sidir snažil odtrhnout ode mne zoufalého Yaspadena. Eirien zkušeně odzátkovala flakónek a nalila mi do úst namodralý průzračný lektvar. Bolest začala ustupovat a rány se jako zázrakem zacelily. Už mnohokrát jsem pocítila účinky léčivého lektvaru, ale tenhle byl mnohem silnější. Pak se Yaspaden vyprostil ze Sidirova sevření a vrhl se ke mně. „Žiješ! Ty žiješ!ÿ Křičel a po zarostlé tváři mu stékaly slzy. Eirien se usmála a pečlivě zavázala plátěný váček. Daléth k ní přistoupil a láskyplně jí objal kolem útlých ramen. Přitiskla se k němu, sklonila tvář do jeho tmavých vlasů a pevně ho objala kolem pasu. Ještě nikdy jsem neviděla na čarodějově tváři tak šťastný úsměv. Pak k nim přiskočil Sidir a mohutnými pažemi hravě objal oba dva. „Chci abyste věděli, že vás mám fakt strašně rád.ÿ Usmál se a zamával na přibíhajícího Hazu. „I tebe ty potvoro černá!ÿ Dodal žertem a ve svém pevném objetí sevřel i drobného trpaslíka a překvapenou Memfallu. Sledovala jsem dění kolem jako ve snu a dlouho nebyla schopna promluvit, jen myšlenky jako divoký vítr vířily mou myslí. Co se to se mnou stalo? Byla jsem opravdu mrtvá? „To je mocná bylinka. Tak proto ty složité přípravy?ÿ Vytrhl mě z myšlenek Daléthův hlas. Eirien přikývla. „Jen jsem netušila, že ji budeme potřebovat tak brzy. Počkat, to mi připomíná . . . ÿ zarazila se a zalovila v koženém váčku pečlivě přivázaném na opasku „ . . . kdyby mě náhodou něco zabilo, vložte mi do úst tohle.ÿ Ukázala na drobný sušený kvítek. „A bude to fungovat na kohokoliv z nás?ÿ Zajímala se Memfalla. „Vypadá jinak, než ta, cos dala Mirawen.ÿ „Tohle je jiná bylinka. Dokáže zachránit jen mě. Ale snad se mi podaří časem znovu nalézt i tuhle.ÿ Usedla ke mně znovu Eirien. Tak přece! Pohlédla jsem upřeně do těch krásných elfích očí. „Byla jsem
16
Do Králova Dvora
opravdu . . . ÿ Přikývla. „Ano, byla jsi skutečně mrtvá, ale některé bylinky jsou mocné. Pokud jsou podány včas, jejich síla dokáže navrátit život.ÿ „Nevím, jak ti poděkovat.ÿ Stiskla jsem jemně její křehkou dlaň. „Nikdy ti to nezapomenu.ÿ Z očí mi vytryskly slzy a než jsem upadla do tvrdého spánku, nebyla jsem schopna ničeho jiného, než plakat jako malé dítě, schoulená v Yaspadenově náruči. ℘℘℘ „Takže byli tři?ÿ Podala jsem Sidirovi misku s čajem a naklonila se znovu nad kotlík. Nad bažinami právě vycházelo slunce, ale z jeho přítomnosti jsme cítili jen zbytky paprsků, kterým se podařilo proniknout hustým šedivým oparem. Ostatní ještě spali, zachumláni ve vyhřátých houních. „Bál jsem se, že přijdou další.ÿ Přikývl a opatrně upil horkého odvaru. „Dva vrhali kameny, ale to moc dobře víš, poznalas to na vlastní kůži.ÿ Pokusil se o úsměv a pohlédl na Eirien. „Málem nás dostali. Další kámen zasáhl Eirien. Zrovna přibíhala k tobě, aby ti včas podala bylinu, ale měla štěstí, kámen ji zasáhl jen do ruky.ÿ „A jak se vám je podařilo přemoct?ÿ „Jednoho usmažil Daléth svými kouzly a dalšího zneškodnila moje maličkost!ÿ Zašklebil se seveřan a pozvedl pěsti ve výmluvném gestu. „Třetí se pak dal na útěk. Jsou to skety zbabělý, když jsou sami.ÿ Znovu se usmál, ale pak zvážněl. Obtočil misku mohutnými dlaněmi a pomalu ji nakláněl ze strany na stranu. „Mělas velký štěstí. Kdyby nás Eirien nezastihla na kraji bažin, nebo kdyby se jí nepodařilo získat tu vzácnou bylinu, byla bys mrtvá.ÿ Zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. „S tebou by zemřela i naděje na záchranu tohohle světa. Doufám, že si to uvědomuješ. Musíš být opatrnější.ÿ Dívala jsem se do těch upřímných očí a cítila jeho oddanost. Ach, kdybys jen věděl, jak moc si to uvědomuju! A jak těžké je to břímě! Měla jsem chuť znovu křičet, ale hrdlo se mi sevřelo pod jeho pohledem. „Dám na sebe pozor. Ale stejně tak musíš být opatrný i ty a ostatní. Vždyť bez vás bych tu už dávno nebyla a celé poslání by bylo dávno ztraceno.ÿ Zašeptala jsem a sklouzla pohledem k uklidňujícím plamenům. „Bohové spojili naše cesty. Je to náš společný osud, náš úkol, poslání nás všech, protože jedině tak máme naději uspět.ÿ Přikývl, ale než stačil odpovědět, stala se další nečekaná událost. Podivný a nevyzpytatelný osud, mocná síla, která spojila naše kroky a vedla nás dobrým i zlým, nám přichystala další překvapení . . . První, co jsem v ranní mlze spatřila, byl obrys velkého letícího předmětu. Následovalo mohutné šplouchnutí, když sebou ta věc plácla do bažiny a pak
Do Králova Dvora
17
divný šelest z míst odkud to vylétlo. „U všech šelem! To byla ta zeleneooká nestvůra, co mě chtěla zatáhnout do bažiny!ÿ Vykoktal překvapeně Sidir a nevěřícně mžoural do míst odkud se neslo křupání větví a žbluňkání jakýchsi obřích chodidel. „Co? To, co letělo, byla ta nestvůra?!ÿ Nechápala jsem a rychle zatřásla spícím Yaspadenem. „Jo, ale nechci vidět to, co ji odhodilo z takový dálky!ÿ Přikývl seveřan a sklonil se k Memfalle. „Rychle vstávejte! Něco se zase blíží!ÿ Během pár okamžiků byli všichni na nohou. „Zatraceně! Kdo se má furt vláčet s těma knihama! Havěť zatracená!ÿ Hluboký prastarý hlas naplnil všechen vzduch kolem a vnesl do našich myslí novou vlnu strachu. Okamžitě jsme poznali, kdo se k nám blíží. Drak.
Dračí slib Byl jiný, než ledový drak ze severu. Tenhle byl celý hnědý a neměl vůbec žádná křídla. Víc než třicet sáhů dlouhé tělo pokrývaly tmavohnědé šupiny, zablácené a odřené, od dlouhého prolézání bažinou. Co mě však upoutalo nejvíc, byl obrovský kožený batoh, který měl tvor připevněný na zádech. Kdo se má furt vláčet s těma knihama . . . Takhle nějak to říkal! On jde po našich knihách! Bestie! „Schovejte se!ÿ Zaslechla jsem ještě Daléthův hlas, než čaroděj zmizel v hustém rákosí. Eirien, Memfalla i Sidir ho následovali a u doutnajícího ohně jsme tak zůstali s Yapadenem sami. Snažila jsem se mu posunky vysvětlit, co se děje, ale nechápal. Jak mocná jsou slova! Podařilo se mi ho alespoň přesvědčit, aby se se mnou schoval pod houně a vaky. A teprve teď jsem si všimla Hazy. Hluchý trpaslík se vůbec nevzbudil a teď se nic netušící hrabal z hromady houní a dek. Stejně jako Yaspaden, neslyšel zuřivé ržání koní ani dusot a mlaskání jejich kopyt, když se utrhli a jako šílení se řítili rovnou do bažiny. Neslyšel praskání větví, funění dračích nozder, ani čvachtání bláta. V klidu přiložil na oheň, zatímco se drak přikolébal až k němu. Nemělo cenu se dál schovávat. Odhrnula jsem hromadu houní a stanula poprvé v životě tváří v tvář bažinnému draku. Yaspaden se odhodlaně postavil po mém boku, připraven na všechno. „Buď pozdraven vládče bažin.ÿ Promluvila jsem na tvora obecnou rakatštinou. Jeho oči byly tmavé jako noční nebe a zahnuté zuby připomínaly obří skály v kostěném údolí. Hlas se mi chvěl při pohledu do těch očí, ale podařilo se mi neuhnout pohledem. Buď opatrná . . . říkal Sidir, inu moc dlouho mi to nevydrželo.
18
Do Králova Dvora
Drak si mě pozorně prohlížel, než promluvil. „Tebe znám. Kdo jsi?ÿ Co teď? Co když opravdu ví, kdo jsem? Má za úkol nás zabít? Zničit družinu té, co nese kámen? Ale co když to neví? Může se mýlit. Rozhodla jsem se zatím nic neprozradit, ale chvíle váhání mu jistě neunikla. „Putuji s touto družinou na jih. Přicházíme z daleka.ÿ „Pojď blíž!ÿ Přikázal ledovým hlasem a já cítila, že ten příkaz nejsou jen slova. Byla to síla, která v jediném okamžiku ovládla celou mou mysl. Jako zmámená jsem vykročila k těm obřím temným očím. „Mirawen! Vrať se, kam jdeš? Nechoď k němu! Stůj!ÿ Yaspadenův hlas byl plný zoufalství, ale měla jsem sílu se jen nakrátko ohlédnout. Nevím, co spatřil v mých očích, ale v tom okamžiku se rozhodl, aniž by cokoli slyšel. „Nevím, o čem mluvíte, ale já ji k tobě nepustím.ÿ Rozeběhl se a bez váhání mě popadl a přehodil přes rameno. Pak natáhl ruku k drakovi a uklonil se. „Nehněvej se, ale tohle nedovolím. Pokud ji chceš zabít, musíš zničit nejprve mne.ÿ Pronesl a vyrazil klidným krokem zpět k ohništi. „Hmm.ÿ Ozvalo se chrčivé zamručení. „A kdo jsi ty?ÿ Neodpověděl. Teprve když jsme dorazili k Hazovi, otočil se a znovu pohlédl drakovi do očí. „Je to má družka. Nikdy ji neopustímÿ
Do Králova Dvora
19
„Ano. Vím o vaši lásce.ÿ „Znáš nás tedy.ÿ Odvážila jsem se po chvíli znovu promluvit. „Ale proč chceš naše knihy?ÿ „Vaše knihy jsem původně nechtěl. Jdu za ukradenými knihami, které odnesli čarodějové z Pegasí věže.ÿ Zaduněl drakův hlas. Pak se pán bažin odmlčel a bedlivě si nás prohlížel. „Ty jsi Mirawen?ÿ „Ano.ÿ Odpověděla jsem bez váhání a pevně stiskla Yaspadenovu dlaň. Tentokrát drak mlčel ještě déle. On nás určitě zabije! Ledový pot mi stékal po čele, když se plazí oči rozhlédly kolem. „Vylezte!ÿ Zahřměl po chvíli. Musel vědět o ostatních! „Mohl bych vás teď všechny zabít, ale nechám vás jít. Pod jednou podmínkou.ÿ Naklonil tlamu blíž ke mně a pokračoval. „Musíš se zavázat nejsvětějším slibem, že až přijde čas, dáš mi to, co je pro tebe na světe nejcennější!ÿ Kolena se mi podlamovala hrůzou, když jsem ucítila na tváři drakův dech. „Dej slib, jinak vás zničím!ÿ Zahřměl, ale já už byla rozhodnutá. „Dávám ti ten slib. Přísahám!ÿ Drak spokojeně zvedl hlavu a pohlédl k nebi. Pak znovu zabodl pohled do mých očí a zasyčel. „Pokud nesplníš, budeme tě pronásledovat navždy! Já i mí přátelé rudý a bílý drak! Nezapomeň!ÿ Pak se otočil a během chvíle zmizel v husté našedlé mlze. ℘℘℘ Další míle putování nám připadaly nekonečné. Až na Daléthova severského grošáka se nám sice podařilo všechny splašené koně zachránit, ale přesto se cesta vlekla a močály nebraly konce. Čaroděj ztrátu těžce nesl, ale daleko hůř ho poznamenala zákeřná nemoc, která se svými příznaky podobala podivnému Hazově prokletí. I čaroděj za poslední dva dny zbledl, kůže na čisté elfí pleti se podivně scvrkla a jeho tvář nyní připomínala obličej znaveného starce. Sotva se udržel v sedle Yaspadenova koně, těžce dýchal a s posledními zbytky naděje hleděl dopředu, doufajíc, že konečně zahlédne hradby města. Ponořeni každý ve svých myšlenkách jsme odevzdaně kráčeli po měkkých, bahnem a vodou nasáklých drnech a prodírali se cáry mléčné mlhy. Připadalo mi, že z těch chomáčů cítím už jen beznaděj a marnost našeho putování. Kdy ta bažina konečně skončí! Vždyť jsme tam už dávno měli být! Ale hluboko uvnitř jsem cítila, že nekonečný močál není to, co mě trápí nejvíc. Nemohla jsem se zbavit myšlenky na drakova slova. Zněla mi v uších stále dokola a drásala mysl i duši. Co tím mohl myslet – to, co pro
20
Do Králova Dvora
tebe bude nejcennější . . . Pokud bude chtít život Yaspadena, budu raději čelit třem drakům. Nevydám mu ani kámen zla, to nemůžu dopustit . . . Ale co když mu jde o něco jiného. Něco, co teprve získám . . . Z myšlenek mě vytrhl Daléthův hlas. „Hradby! Vidím hradby města!ÿ „Konečně!ÿ Odfrkl si Haza, po pás zabahněný a k smrti vyčerpaný.
Králův Dvůr Bažina pomalu přešla v pevnou půdu a my po mnoha dnech putování spatřili obdělaná pole, chalupy a stáje. Drobné postavičky kudůků se skláněly nad plody své práce a beze strachu hleděly na nově příchozí. Jak jsme se blížili ke vzdálené siluetě majestátného města, chalup a domů přibývalo, stejně jako poutníků na cestě k jeho branám. Navečer jsme konečně dorazili k vysokým hradbám Králova Dvora. Už z dálky jsem poznala, že je to největší město, jaké jsem kdy spatřila, ale teď, když jsme stáli přímo pod téměř dvacetisáhovou zdí, nemohla jsem ani promluvit a jen jsem s úžasem hleděla na to obdivuhodné dílo tisíců lidských rukou. Připadalo mi, že se hradby tyčí až k samotným mrakům a překrásné zděné domy pomáhali stavět sami bohové. Na desítkách vysokých štíhlých věží vlály ve svěžím jižním větru praporce různých barev, ohlašujíc slávu a hrdost města na míle daleko. Prostranství kolem hradeb bylo, kromě bezpočtu chalup a domů, poseto desítkami vojenských stanů, které byly oproti našim dosavadním zkušenostem čisté a pečlivě upravené, stejně jako prostor kolem nich. Že se současný vládce města, generál Muso z Hlíny, stará o svoji armádu opravdu dobře, jsme poznali ještě před samotným vstupem do města. Blížili jsme se zrovna k hlavní bráně, když kolem nás projel překrásný průvod kudůckých rytířů v nádherných naleštěných plátových zbrojích, s vyšívanými zástavami a praporci z nejdražších látek. S nimi projel branou i bohatě naložený vůz, plný drahých látek, zlata a úchvatných nádob z dalekých krajů. Pořádek a vyspělost města potvrzovala mnohá bezpečnostní opatření, včetně zákona o vstupu do města beze zbraní. Každý, kdo chtěl projít za hradby, musel odevzdat své zbraně. U hlavní brány byla dokonce k tomuto účelu zbudována speciální úschovna, kde se odevzdané zbraně ukládaly a pečlivě střežily. Každý z nás pak na oplátku obdržel městskou pečetí označenou listinu o počtu a druhu zbraní, které nám mají být při odchodu z města vráceny. Ponechat jsme si mohli jen zdobené dýky, které jsou zde pokládány za součást zdobeného oděvu, nebo zbraně určené k prodeji (ty pak podléhaly pevně stanovené dani z prodeje).
Do Králova Dvora
21
Dokonalý systém listin a potvrzení mě fascinoval, stejně jako krásné štíty domů a sochy lemující široké ulice. Konečně jsem se cítila jako doma! Ubytovali jsme se v prvním slušném hostinci, na který jsme narazili a okamžitě si objednali horkou koupel. Hostinský byl toho večera jistě velmi spokojen. Po útrapách v bažinách jsme si nyní dopřáli povyražení doslova za všechny prachy. Kromě bylinných koupelí, nejlepšího jídla a pití, jsme řádně zaplatili i skupině muzikantů, která hrála jen pro nás až do rána. Byla bych si bývala možná zazpívala s nimi, ale tuto noc jsem rytmickou kudůckou hudbu vnímala jen skrze kamenné zdi hostince a závoj milostného opojení. Hned po koupeli jsme s Yaspadenem zamířili do našeho pokoje. Nic jsme neskrývali a ničemu se nebránili. Ukolébáni vůní bylin a horkou koupelí, unaveni namáhavou cestou a nekonečným poselstvím, hodili jsme toho dne za hlavu všechny starosti a rozhodli se naplno prožít každou vteřinu. Vždyť i tenhle den může být tím posledním . . . Nechali jsme se unášet na křídlech touhy, nedbaje slibů božských, či pozemských, smáli se a milovali celým tělem i duší tak, jak jen to dokážou ti, jejichž duše splynuly v jedinou.
Klerikova pomsta Druhého dne jsme zamířili do chrámu bohyně lesů. Přivítal nás starý kudůk v tmavozelené zdobené róbě a vyslechl naše přání. Byl to moudrý muž a velmi mocný. Spolu s dalšími kleriky dokázali vyléčit většinu našich nemocí, včetně mého zranění z hobitího hřbitova. Potvrdili, že dokáží vyléčí také Yaspadenovu a Hazovu hluchotu, ale všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Kněží nás sice dokázali vyléčit, ale za své služby žádali příliš mnoho peněz. Museli jsme prodat některé zbraně a poklady, abychom jim byli schopni zaplatit. Yaspaden o tom nevěděl. Čekal před chrámem a v tichosti rozjímal. Když jsme domlouvali placení, nemohl nic slyšet, následky jeho nemoci ještě nebyly vyléčeny. Ale pak mě viděl předávat peníze klerikovi a vzápětí Hazu celého rozzuřeného, jak opouští chrám. Trpaslík do chrámu původně vůbec nechtěl, ale podařilo se nám ho přemluvit. Když po něm ale chtěli, aby se uklonil bohyni lesů, odmítl a kněží ho okamžitě vyhnali. Hlavní klerik se zhrozil už při samotném pohledu na ztrhaného trpaslíka. Hazova tvář byla stále podivně zkroucená a jeho pohyby připomínaly ploužení seschlé mumie. „Strašlivá kletba na něm spočívá! Prochází jím velké zlo!ÿ Šeptal zděšeně boží služebník a viditelně si oddychl, když se Haza vybelhal z chrámu. Jenže v tom okamžiku se do ruda rozpálil Yaspaden, který si myslel, že Hazu zkrátka odmítli vyléčit jenom proto, že nemá dost peněz. Začal křičet jako smyslů zbavený na celý chrám. „Vydři-
22
Do Králova Dvora
duši! Léčit za takový peníze!? To má být služba lidem! Božská síla nesmí být znesvěcena penězi! Že se nestydíte, vyhnat někoho, kdo nemá na zaplacení. Pohrdám vámi i vaším bohem, když něco takového dopustí!ÿ Křičel pořád dokola a nešlo ho utišit. Neslyšel naše prosby, nebylo možné mu nic vysvětlit. Omluvila jsem se knězi a snažila se Yaspadena odvést pryč, ale už bylo pozdě. Vládce chrámu se rozčílil a několika mocnými slovy proměnil rozzuřeného Yaspadena v tlustou chrochtající bachyni. Nevěřícně jsem zírala na tu zavalitou růžovou masu a bezděky couvala ke dveřím. Bachyně znovu zachrochtala a čumákem zkusmo zaryla v zemi. „Až si uvědomí svou chybu, proměním ho zpět.ÿ Zahřměl znovu kněz a zamířil k východu. „Počkejte prosím! Přece ho nemůžete takhle nechat!ÿ Přiběhla jsem ke klerikovi a chytila ho za rukáv. „On to nemyslel zle! Věří, že bohové léčí z milosti. Sám byl po dlouhá léta božím služebníkem. Moc toho v poslední době prožil, bůh osudu ho těžce zkouší. Nechtěl vás urazit a bohyni lesů už vůbec ne! Prosím, proměňte ho zpátky!ÿ Klerik se zastavil a položil mi ruku na rameno. „Věřím ti. Vím, že je v jádru dobrý, ale jsem si jistý, že tahle lekce mu neuškodí. Až mi bohyně pokyne, proměním ho zpět.ÿ Jeho tvář byla upřímná, ale neoblomná. Pochopila jsem, že své rozhodnutí prozatím nezmění. ℘℘℘ „Tak co jsi zjistila?ÿ Ozvala se od plného korbele Memfalla, když jsem se pozdě odpoledne vrátila do přítmí hostince. „Kde máš svýho pašíka?!ÿ Chechtal se Haza, až se mu vousy natřásaly. „Hele, hleď si svýho, krtku!ÿ Ušklíbla jsem se na něj a pohodlně se uvelebila na široké lavici. Cha! Krtek! Škoda, že mě neslyší. „Náhodou se má líp než my. Voňavý seno, čerstvý pomeje a svatej klid!ÿ „Hmm, svatej klid! No, to by se mu líbilo . . . ÿ Neodpustil si seveřan. „Nechte toho! Chci vědět, co jsi zjistila o tomhle městě.ÿ Pokračovala trpělivě Memfalla. Rozbalila jsem narychlo načrtnutou mapku. „Králův dvůr je důležitou křižovatkou pěti cest. Severovýchodní cestou přes bažiny jsme přišli. Vidíte, to je tady ta . . . ÿ „Dobré poledne, přátelé!ÿ Ozvaly se tiché, ale melodické hlasy. Čaroděj vplul ladně do místnosti spolu s Eirien. Elfové se drželi za ruce a zbaveni prachu cest, v čistých zdobených šatech s jemnými havraními vlasy nyní vypadali jako vznešený královský pár. „No jó, společnou koupelí to začíná . . . ÿ Pochechtával se znovu Haza a mě došlo, že ani elfové se v noci nevěnovali poslechu místních hudebníků.
Do Králova Dvora
23
„Sklapni trpaslíku, nebo tě už vážně nakopu!ÿ Vyjela jsem na Hazu úplně zbytečně, a když se nepřestával pochechtávat, pořádně jsem ho pod stolem nakopla do holeně. Ztichl, ale pod vousy se pochechtával dál. Nechala jsem ho být a pokračovala. „Poslouchejte, tohle je důležitý. Jižně odsud leží další močál. Místní mu říkají Mlžná blata. Přes ten močál se dá dojít až do vesnice Šavlina a dál do Ústí nad Rybanou. Kdybychom pak pokračovali ještě dál, dojdeme do Jezerního města. Je to prý druhé největší město v tomhle kraji a žijí tam Jižní lidé. Vládne mu generál Sančéz z Los Palermos.ÿ Memfalla se zvědavě naklonila nad mapu a přejíždějíc štíhlými prsty po pergamenu, zapisovala mapu jižního kraje hluboko do paměti.
24
Do Králova Dvora
„Další cesta vede na jihozápad přes vesnici Pram k Hraničnímu jezeru. Pokračuje do Galporany, kde žijou Západní lidé, a pak dál přes Smrdící bažinu do trpasličího města Fhark-Az-Bálí.ÿ „A co tyhle dvě cesty – na západ a na severozápad?” Zeptala se Memfalla s nadějí v hlase. „Vím, že vedou do bažin a do hor. A dál ke mě domů . . . ” Sidir ji jemně objal kolem ramen. „Neboj, brzy se tam dostaneme . . . ÿ „Ne! Pořád lžete! Slíbili jste, že až to tu vyřešíme, půjdeme do mého kraje a zatím se pořád táhneme na jih! Už toho mám dost, chci domů!ÿ Rozplakala se a odběhla pryč. Eirien se vydala za ní, ale Daléth ji zadržel. „Nech ji, potřebuje být sama. Bude v pořádku. Stýská se jí po domově, jako nám všem, jenže ona je narozdíl od nás už tak blízko.ÿ „Co jsi zjistila o těch armádách?ÿ Obrátil se ke mě po chvíli Sidir. „Je tu několik velkých armád. Kromě místní armády generála Musa, se do kraje občas dostane i hobití armáda pod vedením Podpoleona Velkopolského. Ostatně výsledek jejich střetu jsme viděli v bažinách. V Galporanu mají taky malou armádu. Vede je generál Stalan z Mrskvi. Ze stepí z dalekého Čongolska pak přijíždějí jezdci na koních pod vedením generála Kundunchána. A ani to není všechno. V okolních bažinách je možné narazit na skřety, trolly i gobliny. No, a samozřejmě všichni spolu válčí, jen s výjimkou trpaslíků, kteří se zatím drží stranou.” Vychrlila jsem všechny zjištěné informace a zhluboka se napila chlazené medoviny. „Inu, zase další kraj, kde musíme nastolit pořádek. Jako na starym dobrym severu!” Pozvedl zvesela svůj korbel seveřan, aby připil na další dobrodružství.
c Ivanda), vydání první, sazba: Pt-Jeník (LATEX), Děčín, 7. října 2004 Do Králova Dvora (
