OHŘE 2006 (29. 7. 2006–4. 8. 2006)
Zorganizoval, sepsal a nafotil: Milan Dolejší
LODNÍ DENÍK Den 1 (29. 7. 2006) Na začátku výpravy se Tomáš vytasil se slibovanými kolečky na loď, které jsme chtěli použít k překonání dvou přehrad, na něž jsme měli narazit. Ráno prvního dne už čekal na nádraží i s Michalem; Eliška přišla se mnou a nedlouho poté přijela z Chocně i Eva. Vyrazili jsme tedy na druhé nástupiště. Rychlík 672 Vysočina přijel sice do Prahy včas, ale odjel se čtvrthodinovým zpožděním. Díky zdržení u Plzně, kde se nám naskytla podívaná na stavbu koridoru, nakonec naběhlo zpoždění na dobrých 45 minut. Návazný osobní vlak nepočkal, takže jsme nakonec do Lokte dorazili o dvě hodiny později, než jsme chtěli. Cesta do vodáckého tábořiště byla sice dlouhá, ale ubytování vcelku levné a tábořiště v době našeho příchodu prázdné. Po rozbití stanů se spustil déšť, ale nevydržel dlouho, takže jsme vyrazili na večeři. Nejprve jsme zkusili štěstí v restauraci u hotelu Goethe, kde jsme večeřeli už loni, avšak tam nás z nejasných důvodů odmítli obsloužit. Nepříjemná číšnice se přišla zeptat, zda budeme jíst, a když jsme přikývli, odsekla cosi o tom, že na nás nemá čas. Tak jsme vyrazili napříč loketským náměstím do zahradní restaurace hotelu na druhé straně náměstí, kde byli již přátelštější.
Den 2 (30. 7. 2006), 1. den plavby Po vyzvednutí výbavy v půjčovně společnosti Dronte (kde je, jsme zjistili již předchozí večer) jsme nalepili připravené názvy a sjeli s Eliškou a Michalem ke zbytku skupiny v tábořišti. Zhruba hodinu trvalo sbalení a strhnutí stanů, ale nakonec jsme vyrazili do Karlových Varů. Cesta byla příjemná, navíc i krátká, protože na první den jsme měli naplánováno pouze „zahřívací kolo“. Jez v Tuhnici jsme znali již z loňska, takže jeho přetažení nám nezpůsobilo sebemenší problém. Tábořiště v Karlových Varech nepatří k nejlevnějším (a to jsme jako studenti nemuseli platit další „lázeňský poplatek“), ale je příjemné: Budovy sice pamatují rudější časy, ale vybavení je moderní a navíc je celý pozemek oplocen – a v rámci možností hlídán. To nám umožnilo vyrazit bez vážnějších obav o majetek do města. Po prohlídce jsme využili služeb restaurace Fortuna. Její ceny dosahovaly průměru turistického centra a přívětivost obsluhy byla ve srovnání s Loktem mnohem lepší.
Velké porce sice protáčely panenky části výpravy, ale nakonec vše skončilo ve správných žaludcích…
Den 3 (31. 7. 2006), 2. den plavby Další úsek cesty byl nepatrně delší – 18 kilometrů. Vyrazili jsme zhruba v půl jedenácté a pomalu pluli dalšími kamenitými, ale z loňska známými úseky. Nejprve nás čekal dobře známý jez v Karlových Varech, který jsme bez problémů projeli, a následný probořený stupeň (či co to je), kde jsme loni téměř potopili jednu loď. Teď ale již poučeni jsme se problémům vyhnuli po pravé straně a pomalu zamířili k dalšímu pozoruhodnému místu. Hubertus jsme rovněž znali z loňska – i jako tábořiště. Nebylo možné zapomenout především na půlnoční hledání tamní studánky s pitnou vodou. Letos byla ale zajímavější peřej, kde se našim tankům (tj. plně obsazeným vydrám s veškerým tábornickým vybavením) několikrát pokusily postavit do cesty kajaky. Na poslední chvíli se jim podařilo uhnout, a tak průjezd Hubertusu neznamenal takřka žádný problém… Na oběd jsme zastavili v proslulé restauraci U Jezu oblíbené kvůli zdejším borůvkovým knedlíkům. Kromě nich jsme si užili také dešťovou přeháňku a nekonečně dlouhé čekání na placení. Jenom nepatrně níže nás čekal další rozvalený jez, který jsme rovněž loni poznali z té horší stránky (kdo najede na kámen, už se nerozjede a musí celý jez přetahovat ), ale letos nám po důkladné prohlídce nezpůsobil těžkosti – na rozdíl od kamenů pod ním. To už se ale přiblížily rozpadlé kyselské pavilony a po průjezdu pod krytým radošovským mostem jsme se dostali až tamnímu jezu. Nad ním je chabě vybavené leč placené tábořiště (zhruba 5 suchých záchodů a kiosek), kde jsme strávili větrný večer a deštivou noc.
Den 4 (1. 8. 2006), 3. den plavby Prázdniny se přehouply do své druhé poloviny, která nás zastihla na cestě k Vojkovicím. To jsme ještě netušili, že toho dne máme před sebou nejdelší úsek celé plavby, ale původně plánovaná dvacetikilometrová cesta do Perštejna se nakonec notně protáhla. Několik peřejí před Vojkovicemi jsme přibližně znali, ale pod tábořištěm, kde naše loňská cesta skončila, se začaly objevovat neznámé končiny. Další hodinu jsme brázdili řeku stále stejně kamenitou, ale tento problém se nakonec ukázal jako poněkud podružný. Hlavní starost nám způsobila obloha – neustálé kapky, které na nás dopadaly, nešlo již svádět na kolegy v lodích, takže jsme museli uznat, že nás patrně čeká cesta v dešti. Brzy jsme zastavili na oběd ve Stráži nad Ohří, kde nám místní restaurace nabídla útočiště, ale i takřka lidové ceny za oběd. Bohužel se počasí neumoudřilo, a tak i po jídle a nákupu v místním krámku lilo stále stejně – ne-li víc. Nakonec jsme odrazili a vypluli vstříc zatažené budoucnosti. Necelé dvě hodiny trvala cesta do Perštejna. Přestalo pršet, ale na někdejší vedra jsme mohli už jenom vzpomínat. V Perštejně jsme zastavili vlevo před mostem, kde měla být podle paní ze zdejšího obecního úřadu menší louka uzpůsobená k táboření. Nalezli jsme sice cosi, co ale vypadalo velice nepříjemně – a hlavně to připomínalo spíše křižovatku než tábořiště. Rozhodli jsme se tedy, že raději pojedeme dál. Hned za mostem se vynořil vodácký penzion – i s menší loukou pro táboření. Paní z OÚ si zřejmě myslela, že pojedeme po Ohři zdola… Žel louka byla již plná – a víc než dva stany a několik člunů se tam nevešlo. Náš emi-
sar zjistil, že za noc v penzionu si místní účtují přes 400 korun (sic!), přičemž budova nevypadala jako prvotřídní hotel, ale spíše jako obyčejná „noclehárna“. A tak jsme se rozhodli jet dál – do Klášterce. Nejprve nás čekal velice nepříjemný jez. Nejenže byly břehy zastavěné tak, že ani z další vesnice nebylo vidět na řeku, ale navíc tam bylo cosi, co vypadalo jako propusť. Až těsně před ní se ukázalo, že jde o rybí cestu – zcela nesjízdnou. Naštěstí byl jez sice velice nebezpečný, ale pozvolný, a tak jsme po něm přetáhli lodě, stojíce na betonovém pilíři oddělujícím zmíněnou rybí cestu. Pod jezem jsme potom teprve mohli pokračovat. V Klášterci nad Ohří mělo být jedno tábořiště před zámeckým parkem. Skutečně tam byla budova, která vypadala, že kdysi mohla sloužit jako zázemí jakéhosi kempu, byla však prázdná a zavřená. Nedaleko potom stál jez a vedle něj autokempink. Po dlouhé poradě jsme se rozhodli, že zdejší ceny jsou na nás příliš vysoké, rozhodli jsme se tedy, že přeneseme kánoe přes jez a dojedeme další kilometr k místu, kde mělo být podle kilometráže provizorní tábořiště. Skutečně tam bylo – louka se dvěma ohništi, několika výkaly a jedním chemickým záchodem, který splachoval, když se otevřely dveře. Rozbili jsme tedy stany a po večeři vyrazili na noční prohlídku Klášterce nad Ohří. Město vypadalo potmě vcelku nepřátelsky – zcela prázdné ulice byly osvětlené spíše spoře, neustále jsme se museli vyhýbat všelijakým výkopům a nejlépe vypadající cesta vedla na hřbitov. Zámek ale vypadal takřka étericky, stejně jako nedaleký kostel. Centrální náměstí však bylo zcela rozkopané, a tak jsme se vydali zase zpátky ke stanům.
Den 5 (2. 8. 2006), 4. den plavby Protože se zcela rozpadl původní plán cesty, když jsme místo do Perštejna dojeli až do Klášterce, rozhodli jsme se pro další radikální změnu: Na středu byla naplánovaná odpočinková třináctikilometrová cesta přes dva jezy a kadaňskou přehradu – v tuto chvíli z ní ale zbývalo stěží pět kilometrů, a tak jsme se rozhodli dojet až do Vikletic – tedy zhruba o dvacet kilometrů níž na přehradu nechranickou. Ráno jsme vyrazili ve zcela proházeném složení, které si vynutila Eliščina nevolnost. Pětikilometrové přehradní jezero si „užil“ zejména singlující Michal, který přesto udával tempo ostatním ☺. Protože jsme kvůli zmíněným zdravotním problémům odjeli až kolem jedenácté, zastavili jsme ještě nad hrází přehrady Kadaňský stupeň u přístaviště zdejšího vodáckého klubu a vyrazili na nákup do města. Protože jsme po návratu ještě poobědvali, odjížděli jsme až v brzkém odpoledni. Hned na nás čekala zmíněná hráz, kterou
jsme obešli po pravé straně. Poprvé jsme využili upravený podvozek kočárku na panenky, který přivezl Tomáš a zcela se osvědčil jako podvozek na převážení lodí – zcela prázdná plavidla jsme popruhem přivázali k podvozku. Bylo třeba je pouze přidržovat, aby nepadala, a udržovat je ve správném směru. Přes tuto pomoc trvalo hodinu, než jsme se opět ocitli na vodě. Klidná hladina však naznačovala, že nás čeká další jez. Vpravo měl propust, kterou jsme sjížděli pouze po jednom, ale nezpůsobila vážnější problémy. Radost nám však vydržela jenom chvíli – ani pod tímto jezem neproudila voda příliš rychle a před námi se záhy objevil druhý jez. I ten měl propusť. Konkrétně to byl kanál upravený jako „divoká voda“. Kritický úsek jsme opět absolvovali pouze v singlech, ale potom přišel kámen úrazu. Michal, který při překonávání jezů často hrál hlavní roli, dostal tentokrát „geniální“ nápad, že uprostřed kanálu přistoupí háčci, aby si užili jeho klidnější úsek. Skončilo to jednou otočenou lodí, kterou jsme pak na divoké vodě museli vyložit, vylít a pod kanálem ještě dosušit. Zbytek kanálu jsme potom sjeli po jednom… Ještě než jsme odrazili, přijel nás kadaňský strážník upozornit, že dále protéká Ohře chráněnou krajinnou oblastí, kde nesmíme tábořit. Neměli jsme tedy na vybranou, a přestože nás jezy značně zdržely, museli jsme dojet až do Vikletic. Jak se ale brzy ukázalo, nebyl všem jezům konec. Vodní elektrárna Želina má sice „šlajsnu“, ale bylo vidět, že s vodáky se tam již nepočítá. Sice se doporučuje přenášet lodě po pravém břehu, tam ale není kde přistát. A tak jsme přistáli na břehu levém, po betonovém můstku přenesli lodě a po stupňovitě sestavených kamenech takřka dolevitovali do vody. Pod jezem – toho dne posledním – byla mělčina a krátký kamenitý úsek, který ale rychle vystřídali rybáři ve člunech i na břehu a především líná voda a rychle se rozšiřující řečiště, které naznačovalo, že vjíždíme do nechranické přehradní nádrže. Po chvíli jsme zastavili u břehu. Bahnitá stráňka sice nepředstavovala nejlepší prostředí, ale to, co jsme chtěli udělat, nám umožnila: Po několika debatách jsem prosadil, abychom lodě svázali dohromady a vytvořili provizorní „trimaran“. Tím jsme jednak připravili o práci beztak zničeného singlujícího Michala a především zvýšili rychlost jízdy po klidné hladině. Přesto nás čekala ještě nejméně hodina cesty, kdy jsme děsili rybáře a bavili všechny ostatní na břehu. Nakonec jsme dorazili k autokempinku, který byl sice ještě docela vysoko nad hrází, ale zdál se nejlevnější ze všech možných ubytování u přehrady. Ubytování vskutku bylo až neskutečně levné (55 Kč na osobu, placená však byla nejen sprcha, ale i teplá voda z umyvadla). Protože jsme do Vikletic (tak se jmenuje obec, pod niž zmíněné tábořiště patří) chtěli dojet až o den později, čekaly nás tam hned dvě noci.
Den 6 (3. 8. 2006) Odpočinkový den jsme se rozhodli využít k návštěvě Žatce, kde jsme měli skončit plavbu, abychom si prohlédli, jak tam vypadá řeka, a chomutovského Zooparku. Vlak z Března u Chomutova mířící do Žatce nám skoro ujel – na cestu z kempu na nádraží nám totiž nestačilo ani osmdesát minut. Naštěstí zrovna probíhala výluka, a tak měl vlak desetiminutové zpoždění – a tak jsme ho zcela přesně stihli.
V Žatci jsme měli zhruba hodinu na prohlídku řeky a potom na nás již čekal další motorák řady 810 (tentokrát však se sedačkami potaženými textilem), aby nás odvezl do Chomutova. V Březně jsme museli přestoupit na autobus, neboť výluka ještě neskončila. Jeden z nejnáročnějších úkolů, který na nás toho dne čekal, bylo zjistit, jak funguje chomutovská MHD. Nakonec jsme to sice zjistili, ale trolejbus jel zbytečně severně. Po chvíli hledání mezi paneláky jsme však nalezli vstup do zooparku, strávili tam docela dlouhou dobu a ještě našli čas na pozdní oběd v restauraci U Pratura. Ceny tam sice byly příznivé, číšnice slušná, ale jak se vyjádřil Tomáš, upotřebili by tam flyboye – tolik much snad nelétalo ani kolem skutečného pratura. Večer jsem volal do půjčovny Dronte, abych se dle dřívějších instrukcí domluvil na navrácení lodí v Žatci. Dáma, s níž jsem hovořil, mně nejprve zkoušela namluvit, že o vracení lodí v Žatci nic neví, ale záhy přiznala, že je to možné, ale abych zavolal až další den…
Den 7 (4. 8. 2006), 5. den plavby Poslední den cesty se opět řídil podle prapůvodního plánu. Zhruba půl hodiny trvala cesta znovuvytvořeného trimaranu k hrázi nechranické přehrady a následné přenesení a převezení lodí i výbavy vyšlo na dobrých devadesát minut. Domluva s Dronte tentokrát proběhla bez problému, a tak jsme mohli vyrazit na poslední úsek plavby. Zrovna začalo pršet, ale hlavní naše obavy se týkaly toho, že kilometráž stažená z internetu nevede až do Žatce – a beztak nám slibovala ještě dva jezy pod přehradou. První z nich byl probořený a sjízdný po pravé straně. Další však již bylo nutno přetahovat po pravé straně. Dva pomníčky byly totiž výmluvné a propusť zavřená. Na dolním toku však již Ohře nebyla ona kamenitá řeka, kterou jsme důvěrně poznali před Kláštercem. skoro všechny víry, které jsme viděli, způsobovaly řasy – nutno však dodat, že to možná bylo až neuvěřitelným počtem jezů. Další totiž následoval docela brzy po tom předchozím – a bylo jasné, že tentokrát bylo přetažení lodi vyloučeno. Poobědvali jsme tedy a poté se pustili do přenášení lodí. Nebylo to jednoduché, protože násep hned vedle jezu vůbec nebyl uzpůsoben podobným akcím. Sotva jsme ale odrazili od břehu, věděli jsme, že nás čeká ještě jeden jez. Řeka byla opět docela líná, zatímco tok, který jsme viděli včera v Žatci, byl vcelku čilý. Ani tentokrát jsme neměli štěstí a jez bylo nutné opět přenést – stejně jako v předchozím případě – po levé straně. Od jezu však již byla vidět zelená budova žateckého chmelařství, kde jsme chtěli skončit. Vskutku, zbývala již poslední zatáčka. Za ní se vynořily schody a velká louka.
Páteční rychlík 833 Agara nepatří k nejprázdnějším vlakům – ale bylo to snesitelné. Vůz řady 854 je navíc pro vodáky jako stvořený, protože na jeho podélné poličky se vešla i Tomášova krosna, k níž byla připevněna věrná kolečka. Obrázky: 1. Odjezd z Prahy 2. Ohře u loketského tábořiště 3. Karlovarský palác Lázně I 4. Zámek v Klášterci nad Ohří 5. Loď na kolečkách 6. Hráz nechranické přehrady 7. Makak v zooparku 8. Skupinový snímek (došly baterky, takže zlepšit to už nešlo ☺). Zleva 1. řada: Michal a Tomáš, 2. řada: Eliška a Eva, zcela nahoře: Já.
OHŘE A JEJÍ ÚSEKY Charakter řeky v úseku Loket–Klášterec nad Ohří Ohře je zde plná kamenů a peřejí, které mohou „sváteční vodáky“ trochu znepokojit. Je však vcelku mělká a žádné větší problémy by neměla způsobit. Mnoho oherských jezů je probořených, ty ostatní lze přetáhnout nebo alespoň bez vážnějších komplikací přenést. Výjimku tvoří pouze nepříjemný jez pod Perštejnem. Tábořiště jsou zde rozmístěna docela hustě, jejich zázemí je však zcela různorodé – od několika buněk s chemickými záchody až ke sprchám. Společné mají pouze to, že se za přespání platí všude kromě zcela nouzových tábořišť jako je to pod Kláštercem.
Chrarakter řeky v úseku Klášterec nad Ohří–Vikletice Hned pod Kláštercem začíná vzdutí přehrady Kadaňský stupeň a pod ní jsou pravidelně rozmístěny tři jezy. Za nimi je další přehrada – nechranická. Díky tomu je voda klidná a hluboká. Klidnou plavbu však narušují jak hráze, tak i zmíněné jezy. Pod Kadaní je vidět, že se zde vodáci ocitají pouze zřídka, takže jez u elektrárny Želina je takřka nepřekonatelný. Tábořit lze nad hrází Kadaňského stupně nebo nouzově na ostrůvku vodáckého oddílu u jezu v Kadani. Nevím, jak to vypadá v noci, ale odpoledne se tam pohybují poněkud pochybné existence. Další možnost, kde se utábořit, tvoří až několik autokempinků hned nad hrází nechranické přehrady (tj. ve Vikleticích).
Charakter řeky v úseku Vikletice–Žatec I zde je řeka poněkud přeregulována – alespoň z vodáckého pohledu. Číhá zde hned několik jezů, které jsou většinou překonatelné jenom s velkými problémy a „šlajsny“ nejspíš pro malé skupinky nikdo neotevře… Díky jezům je i zde voda docela klidná, je však prorostlá řasami. Na několika místech je trochu mělko, ale na klasické kamenité úseky z horního toku skoro nenarazíte. Protože je tato etapa docela krátká, žádná tábořiště zde nejsou. Nouzově by zřejmě bylo možné rozbít stany v Žatci.
CENY UBYTOVÁNÍ Platí pro skupinu pěti lidí se dvěma stany Loket: 210 Karlovy Vary: 300 Radošov: 90 Vikletice: 275
