Terapie je vedlejším efektem toho, že se dítě cítí ve Snoezelenu příjemně Rozhovor vznikl dne 14. listopadu 2013 ve Spojené škole na Beethovenově 27 v Trnavě, která vzdělává žáky s mentálním, kombinovaným postižením a autismem ve speciální základní škole a praktické škole. Rozhovor se věnuje zejména přínosu Snoezelenu pro děti s projevy hyperaktivity, autismu nebo poruchami chování a pro děti s kombinací vážného tělesného a mentálního handicapu. Rozhovor vedla Mgr. Zuzana Pavlíková. * * * * * Na začátek, prosím, představte zařízení, ve kterém pracujete. Jaké je vaše pracovní zařazení? Adriana Lančaričová, psycholožka: Pracuju jako psycholožka pro Centrum speciálně-‐ pedagogického poradenství, které je součástí Spojené školy. Naše škola vzdělává děti s mentálním postižením nebo s kombinovaným postižením, kde se k mentálnímu postižení přidávají další diagnózy, nejčastěji tělesné nebo zrakové postižení nebo psychiatrické onemocnění. Klienti Centra speciálně-‐pedagogického poradenství jsou převážně žáci Spojené školy, ale máme taky externí klienty. Klienty našeho zařízení nejsou jenom děti s mentálním postižením, ale i děti s autismem, s poruchami řeči, s vývojovými poruchami, s poruchami učení nebo chování. Róbert Varga, fyzioterapeut: Pracuju jako fyzioterapeut v Centru speciálně-‐pedagogického poradenství. Děti, které přicházejí do našeho centra, mají rehabilitační programy od odborných lékařů. Cvičím s nimi v rehabilitační místnosti a v multisenzorické místnosti se věnuju především bazální stimulaci. Co vás vedlo k vybudování Snoezelen místnosti ve vaší škole? Adriana: Místnost je ve Spojené škole zřízena jeden rok, otevírala se v listopadu 2011. V naší škole se zvyšuje počet dětí s poruchami chování, s autistickými projevy nebo s poruchou
autistického spektra. Z důvodu mentálního postižení u nich nelze použít klasickou psychoterapii, promluvit si o problémech. Tato skupina dětí potřebuje velmi specifické postupy a prostředí na to, abychom dosáhli určitou změnu v chování. Když jsme zvažovali, co by pro ně bylo vhodné, dostali jsme se ke Snoezelen místnosti a zjistili jsme, že tohle by byl vhodný způsob, jak jim pomoct. Pracujete ve Snoezelen místnosti jenom vy dva, nebo také jiní odborní zaměstnanci? Adriana: Ve Snoezelenu pracujeme jenom my dva. Jací žáci nebo klienti Snoezelen místnost navštěvují? Adriana: Naše Snoezelen místnost je hodně vytěžena, hodně žáků ze školy i externích klientů ji potřebuje. Máme hodně dětí, které mají problém se sebeovládáním, různé tiky, neurotické projevy nebo projevy hyperaktivity. Moje práce se zaměřuje především na redukci tenze, napětí a rušivých projevů v chování. Snoezelen jednotky přizpůsobujeme v závislosti od diagnózy dítěte. Například u dětí se zrakovým postižením se zaměřujeme na zrakovou stimulaci, u dětí s dětskou mozkovou obrnou se usilujeme navodit stav relaxace, uvolnění. Mám nastaven na pobyty ve Snoezelenu trimestrový systém – děti se každé tři měsíce střídají. Teď ku příkladu chodím do multisenzorické místnosti se dvěma zajíkavými chlapci. Zkouším, jestli bude Snoezelen fungovat na odstranění jejich zadrhávání, které je důsledkem zvýšené tenze, neschopnosti uvolnit se. Róbert: Mými klienty jsou většinou děti s tělesným postižením, hlavně se spastickou formou dětské mozkové obrny. V rehabilitační místnosti je příliš mnoho hluku a vnějších vzruchů, kde se spastické dítě velice těžce uvolní. Ve Snoezelen místnosti se dítě lépe soustředí a více vnímá mě nebo svého rodiče. Včera jsem byl ve Snoezelenu s jedním spastikem, který byl doma hodně nervózní, v křečích. V multisenzorické místnosti se hezky uvolnil a zaspal v průběhu pěti minut. U starších dětí je práce trochu náročnější, protože mají v paměti těch vzruchů víc a neumí tak rychle vypnout. Taky u nich se dá časem navodit stav uvolnění. Říkala jste, že máte děti rozděleny do trimestrů. Proč? Adriana: K tomuhle systému mě přivedla veliká poptávka. Čtyři dny v týdnu pracuju v poradně a z toho dva dny věnuju výhradně Snoezelen terapii. Každý „snoezelenový“ den mám pět terapii za sebou. Navzdory tomu jsem nedokázala uspokojit poptávku po pobytech v multisenzorické místnosti. Rozhodla jsem se tedy rozdělit děti do trimestrů. První trimestr začíná v polovině září a končí v prosinci, další trvá od ledna do března a poslední od dubna do letních prázdnin. Členění vychází ze struktury školního roku. Některé děti se po třech
měsících střídají, jiné musí Snoezelen místnost navštěvovat pravidelně, jinak by se efekt pobytů vytratil. Jaké je věkové rozmezí klientů, kteří Snoezelen navštěvují? Adriana: Naší nejmladší klientce je půl roku. Nejstarší žák, se kterým jsem tady byla, má 15 let. Klienti Snoezelenu jsou od kojeneckého věku až do ukončení základního vzdělání. Róbert: O Snoezelen projevili zájem taky adolescenti a dospělí, ale nemáme organizační a časové možnosti poskytovat jim tuto terapii. V rámci Snoezelenu existují tři základní přístupy, a to terapeutický přístup, pedagogická podpora nebo volnočasová aktivita. Který z přístupů převažuje ve vaší práci? Adriana: U nás je to výlučně terapeutický přístup, na ostatní přístupy nám nezbývá čas. Kdybychom chtěli využívat Snoezelen jako pedagogickou aktivitu, musel by aktivity v místnosti vést speciální pedagog. Kapacita naší místnosti je ovšem v současnosti maximálně vytěžena. Pracujete v místnosti jen individuálně nebo taky skupinově? Adriana: Mám za týden dvě skupinová sezení s dětmi s kombinovaným postižením. Jelikož každý má jiné projevy, bylo pro učitele velmi těžké sladit kolektiv, aby i po sociální stránce kvalitně fungoval. V uvolněné atmosféře Snoezelen místnosti jsme spolu s učiteli pracovali na zkvalitnění vztahů. Skupinová aktivita byla zaměřena na to, aby skupina pracovala. Jednou týdně zde řešíme problémy, které vzniknou, když se neumějí domluvit. Děti se ve Snoezelen místnosti uvolní a jsou k sobě hezčí. Máme taky skupinu starších dětí, se kterými ve Snoezelen prostředí provádím klasickou terapii. Sedneme si, chvíli zrelaxujeme a pak formou skupinové terapie řešíme problémy, které za určitý čas vznikly. Pracujete ve Snoezelen místnosti taky s rodiči dítěte? Róbert: Ano, někdy do pobytů ve Snoezelenu zapájím taky rodiče, protože od něho potřebuju získat informace, hlavně když pracuju s hodně malými dětmi. Rodiče se taky v místnosti často uvolní a řeknou mi o dítěti více než v běžné rehabilitační místnosti. Pracuju tak, aby si také rodič vyzkoušel to, co dělá dítě, aby jej lépe pochopil. Přijdeme do Snoezelenu a zeptám se jich, co si představují, že bychom dneska mohli dělat. Matka, podle toho jak se dítě cítí, něco vybere, například vodní postel. Pak se jí zeptám, jakou hudbu má
její dítě rádo, zda upřednostňuje výrazné nebo tlumené zvuky. Jestli ale zjistím, že dítě nereaguje dobře, zkusím mu se souhlasem rodiče nabídnout něco nového, jinou hudbu a podobně. Snažíme se, aby dítě mělo maximum komfortu a vědělo zážitek co nejlépe zužitkovat. Zkuste popsat nějaký konkrétní příklad pobytu ve Snoezelen místnosti, od příchodu přes aktivitu až po odchod z místnosti. Adriana: Chodívám do Snoezelenu s pětiletým chlapečkem s autismem a s jeho mámou. Maminka vyhledala pomoc kvůli tomu, že u chlapečka se rozmohly nutkavé až automutilační projevy. Ubližoval sobě, bouchal si hlavičku, byl agresivní nejen vůči sobě, ale i vůči jiným. Je pro mě důležité, aby byla máma přítomná v místnosti a poskytovala mně zpětnou vazbu týkající se klukova chování. Mně se zdál po třech sezeních pořád velmi rozběhaný, ale jeho máma řekla, že vidí úžasné pokroky. Podařilo se nám pomocí pobytů v multisenzorické místnosti snížit hyperaktivitu a sebepoškozovací tendence a teď pracujeme na rozvoji komunikace, protože jeho řeč je výrazně echolalická. Kluk má své rituály, které dělá po příchodu do místnosti. Nejdřív šestkrát přeběhne po místnosti sem a tam. Ví, že jsou věci, do kterých nemůže zasahovat, ale vždycky to vyzkouší a čeká na moji reakci. Chce se utvrdit, že to pořád platí. Následně si sedá na křeslo ve tvaru listu. Ví, že tady máme tři kotouče do projektoru a čeká, že já automaticky některý z nich pustím. Pokouším se jej vést k tomu, aby za mnou přišel a komunikoval, například na ten kotouč ukázal. Chtěla bych vytvořit komunikační systém, abychom se společně uměli dohodnout. Róbert: Při bazální stimulaci využívám hlavně vibrační postel a hudbu. V první řadě si dítě uložím do běžné základní polohy na vodní posteli, případně se zeptám mámy, jaká poloha dítěti nejvíc vyhovuje. Pak řeknu matce, aby si lehla k dítěti. Na začátku se snažím všímat si, jak dítě reaguje, jestli je ve spazmu, jestli je uvolněné. Pak začnu pomalu dělat lehkou dotykovou masáž od chodidel nebo od horních končetin. Já se pohybuju většinou kolem postele, abych jí nerozvlnil a nerušil tím dítě. Když nedosáhnu na dítě, dám pokyny mámě, například pohlaďte hlavičku, položte na něj optická vlákna, atd. Pokud něco dítěti vadí, skončím a přejdeme k „míčkování“ nebo k jiné aktivitě, která dítěti vyhovuje. Jak dlouho trvá pobyt ve Snoezelen místnosti? Róbert: Se žáky školy se snažíme jít podle rozvrhu a dodržet 45-‐minutovou délku vyučovací hodiny. U externích klientů je to individuální, většinou kolem jedné hodiny.
Které prvky a komponenty ze Snoezelen místnosti při vaší práci nejvíc využíváte? Které mají děti nejraději? Adriana: Těžko říct, jestli tady máme nějaký oblíbený objekt. Oblíbená je vodní postel, bublinkový válec, závěsné křeslo ve tvaru listu, projekce. Děti, se kterými pracuju, většinou vystřídají v rámci pobytu ve Snoezelen místnosti téměř všechny základní komponenty. Cílem mé práce je taky to, aby děti byly schopny setrvat při jednom komponentu delší dobu. Róbert: Já mám většinou ležící klienty, proto jim nejdřív poskytnu vodní postel a činnost s optickými vlákny. Co se týče dětí, se kterými pracuju, tak čím míň jsou aktivní, tím víc je zajímají právě dynamické věci. Děti s problémy s chůzí většinou jdou k bublinkovému válci, pohyb bublinek uvnitř je pro ně fascinující. Zrakově postižené děti mají rády výrazná světla, automaticky je to táhne k nim, protože mají nedostatek zrakových stimulů. Hyperaktivní děti si často sednou do houpacího křesla, houpání na ně působí relaxačně. Někdy si taky lehnou na vodní postel a její vibrace je zklidní, někdy i zaspí. Děti si vybírají prvky hlavně podle nálady a mají rády pestrost. Výjimkou jsou děti s autismem, které si většinou vybírají stejné komponenty. Jaké další přístupy kromě bazální stimulace ve Snoezelen místnosti využíváte? Adriana: Nejvíc využíváme prvky muzikoterapie, relaxační techniky, autogenní trénink a hrovou terapii. Dost často využívám při práci ve Snoezelenu i hrovou terapii, hlavně při dětech, které potřebují pořád nějakou činnost. Při starších dětech využívám taky klasickou psychoterapii. Dítě se u mne v kanceláři neuvolní tak jako v multisenzorické místnosti. Ve Snoezelenu si můžeme povídat nebo taky mlčet bez toho, aby vzniklo nepříjemné ticho. Taky klienti v odporu nebo introvertněji ladění jedinci začnou snadněji mluvit v multisenzorické místnosti. Mohla byste přiblížit vaši práci ve Snoezelenu prostřednictvím terapie hrou? Adriana: Nemáme zatím potřebný počet her, potřebovali bychom tuto nabídku rozšířit. Někdy přinesu panenky, zvířátka a věnujeme se rolové hře. Dítě promítá své já a problémy do panenky nebo do herního materiálu. Nevěnujeme se tak přímo problému dítěte, ale říkáme si, co by mohla panenka nebo zvířátko udělat, jak by se mohlo zachovat, co může v dané situaci cítit. Když pracujeme ve skupině, kde je určitý skupinový problém, tak si sedneme do kruhu a vytvoříme herní prostředí, přes které danou situaci řešíme. Využíváme projektivní techniky. Některé děti si vyzkoušejí základní komponenty, popřepínají barvy a pak si chtějí skládat stavebnici nebo si hrát. S těmi živějšími dětmi si někdy vyprávíme příběhy nebo pohádky. Při autogenním tréninku si děti vybavují daný pocit, pro „horkou ruku“ uvedly příklad "jako když
jsem se dotkl horkého hrnku s čajem“. Je skvělé, že si 6 až 8-‐leté děti s mentálním postižením dokážou vytvořit takový svůj způsob autogenního tréninku. Hodně se přitom nasmějeme a smích je přece taky relaxační technika. Jaký přínos představuje Snoezelen místnost pro vaše děti? Adriana: Dítě je v multisenzorické místnosti zbaveno tlaku na výkon. Nic se od něho neočekává, nehodnotí se, jestli je jeho chování dobré nebo špatné. V klasickém školním prostředí se nebere ohled na to, jak se dítě cítí. Ve Snoezelenu vnímáme, v jakém je rozpoložení, jestli je unavené, jestli má dobrou náladu nebo ne. A právě to děti velice oceňují. Róbert: Jedním z hlavních úkolů terapie se spastickým klientem je navodit relaxaci, aby následně mohla začít stimulace svalstva, motoriky. A právě Snoezelen místnost je na relaxaci ideální. V běžném prostředí se nedaří navodit stejný stav relaxace jako v multisenzorické místnosti. Jaký přínos má Snoezelen místnost pro vaši práci? Adriana: Pro děti s mentálním postižením, které tvoří většinu mé klientely, se opravdu těžce hledají přiměřené formy terapeutické činnosti. Oceňuji to, že mám pro ně prostor, kde je základním pravidlem to, aby se tady dítě cítilo dobře. Pro mě je důležité, že dítě je ve Snoezelenu zbaveno tlaku, očekávání. Jestli se dítě cítí dobře, znamená to, že moje práce má smysl. Snoezelen dělá moji práci smysluplnější. Jako kdyby samotná terapie přestávala být cílem a stávala se vedlejším efektem toho, že se dítě cítí ve Snoezelenu příjemně. Setkali jste se s nějakým problémem, ať již při budování místnosti anebo při jejím využívání? Adriana: Pracuju s hyperaktivními dětmi a jejich projevy je někdy velmi těžké zvládnout. Dvě děti jsem z tohoto důvodu musela vyloučit z terapie. Chovaly se nezvládnutelně, bála jsem se, aby si neublížily nebo nepoškodily vybavení místnosti. Musela jsem do terapie zasahovat natolik, že pobyt ve Snoezelenu přestal být nedirektivní a ztratil svůj smysl. Mrzelo mě to, vím, že právě ony potřebují pomoc nejvíc. Nevěděla jsem však pobyt v místnosti strukturovat tak, aby se mohly projevovat tak jak to cítí a přitom si neublížily. Nejsem si jistá tím, nakolik můžu usměrňovat dítě a direktivně na něj působit a přitom zůstat věrná filosofii metody.
Čím se inspirujete při rozvíjení svých aktivit ve Snoezelen místnosti? Adriana: Multisenzorickou terapii vykonávám převážně intuitivně. Něco jsem si načetla, ale nikdy se nedá využít obecná informace na konkrétní dítě. Získáte jenom rámcovou představu o tom, jaké existují možnosti. Nejvíc nám pomohlo, když jsme si na začátku mohli promluvit s těmi, kteří již ve Snoezelenu pracují. Určitě bychom ocenili jakoukoliv formu dalšího vzdělávání, hlavně workshop přímo v zařízení, kde bychom měli možnost vidět ukázky práce. Vhodné by byly i kazuistické workshopy, kde by každý přinesl případ ze své cílové skupiny. Jeden workshop by mohl být zaměřený na autistickou populaci, další na psychiatrické diagnózy, na hyperaktivitu, na zrakové, sluchové nebo tělesné postižení. Róbert: Taky bych přivítal workshopy. Na internetu sice najdete obrázky, které vám napoví, ale když k tomu nemáte výklad, ovládáte jenom polovinu. Jakým způsobem byste chtěli vaší Snoezelen místnost dále rozvíjet? Adriana: Jelikož pracujeme hlavně s aktivnějšími dětmi, které potřebují vystřídat více činností, uvítala bych nějaké menší komponenty, se kterými mohou děti manipulovat, například hmatové, zvukové nebo motorické hračky. Róbert: Naše děti často trpí alergii, astmatem a dalšími dýchacími problémy. Do Snoezelenu by se proto dle mého názoru hodila solní podsvícená stěna, která by jim pomohla uvolnit dýchací cesty. Chtěli byste na závěr našeho rozhovoru něco doplnit? Adriana: Já bych zdůraznila potřebu vzdělávání. Na Slovensku existuje několik desítek zařízení, která mají multisenzorickou místnost a myslím si, že je čas vyměnit si zkušenosti. Chtěla bych zdůraznit potřebu kontinuálního vzdělávání, příležitostných kazuistických setkání a workshopů v oblasti Snoezelen terapie. Róbert: Já bych byl velmi rád, kdyby takovéto místnosti byly nejen ve speciálních školách, ale taky v běžných školách a na běžných pracovištích. Děkuji pěkně za rozhovor.
