%^ ká
ŽIVOT A SMR (
írT|']i
9
%^m m:.
^AU>
i YDÁNÍ SPI
S
íCHLICKÉHO
Píirchased for the
LiBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
ŽIVOT A SMRT, BASNÉ
lAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
DRUHÉ VYDÁNÍ.
V prazf: NÁKLADE M
J.
O T T Y.
—
(Psáno od ervna do zái 1891.)
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
FG oit
f?FP ^ 2 1966
ii7m^2
Tiskem »Unie« v Praze.
'^''
Drahé památce
PROF.
EDUARDA ALBERTA pipsáno.
J.
24. III. 1905.
*j
í
^;*v
,-
V.
Ncl mezzo del cammin
di nostra vita
.
Dante.
VSTUP. vedle Smrti spje Žití, jak noc vždy kráí v stopách dnu, jak bou a vánek skrze kvítí, jak skutek vedle snu.
Tak
Jdou asto ruku v ruce že tu
s
obtíží lze
v radosti, jich
obou vzdušný
rže kvt
Jsou jako
spolu,
rozeznat tam zase
v bolu
šat.
a blínu
by vzrost na kei jediném, stín v zái to a záe v stínu v nich
A vru
-
resignací jdem.
s
ani ješt v
hrob
se nevyjasní jejich báj,
neb Smrt
i
Život
jsme sami
^
nesem v sob,
jejich
^
í:^
taj.
DUSE VŠEHO.
PANTOUM
RANNÍ.
Poslední se hvzda ztrácí, dálky vane vítr svží, z s
trnu mdlá Noc
na
orloji rafij
již
kácí,
se
bží.
vítr svží, a meditací,
Z dálky vane dosti
dum
orloji rafij bží, Sisyfovu zani práci!
na
Dosti
dum
slyšíš
zvony se všech vží?
a meditací,
Sisyfovu zani práci,
nech
jde
ztuha,
nech
jde
stží.
Slyšíš zvony se všech vží? ,Ku práci se dlník vrací,
nech nech
jde i
pi
ztuha,
nech
ní vykrvácí.
jde
stží,
.
Ku
a
v zlat,
nech o
A
vrací,
stíbe, spži,
pi ní vykrvácí kus chleba v tžké eži. i
již
chop o
dlník
práci se již
v zlat, stíbe, spži,
se díla s resignací,
kus chleba v tžké eži se každý pelud ztrácí.
nech Chop
se
myšlénka,
díla
o
s
resignací,
bez otží,
nech se každý pelud ztrácí, hmí, nech jezdec mrtev leží. Myšlénka,
o
bez otží,
nápady kol jako ptáci Z dálky vane vítr svží, .
poslední
se
hvzda
1^
^
í
.
ztrácí.
TOUHA. je tpytný kolibík, v každý mžik ve všech barvách duhy svítí, hhavý je rázem sup, v dravý lup který na srdce se ítí.
Dnes
Jak tón smutný violy hlaholí
jako ze dna
moe,
v ráz tu
vichice,
lítá
z
dáli;
tisíce
zvuk bouných Vše
ji
ní se valí.
vtr
zbudí,
svadlý
z
svist,
list
v stromoadí v podjeseni, založený v knize kvt v její ret výmluvný se náhle zmní.
13
Zalehlý kdes
zvon
zvuk,
kídel tluk v rákosí neb v jetelišti; milenc dvou spch a chvat
mž peru
dát jí v kraje
asto
mníš, spí ve hrudi,
lásky píští.
nezbudí víc
ji
dost
radost ani pestrých
již
sm.utek;
pelud,
s osudu rozmary dost rzných ptek.
Však tu zázrak najednou! Nožek dvou obrí^sy pod erným šatem, škeble ouška, zoubk sníh jen se mih' kolem tebe uhc chvatem;
Verš,
jenž
dávno z::pomnn,
krátký sen v tichém jarním áe^ú vonném, rží dech neb akátu v záchvatu mrtvá touha vstává honem.
—
„A
jsem dobrem nebo zlem, jsem!" šeptla v ucho tiše tob, život
„ve mn, nech i potají, doutnají jeho jiskry v samém hrob.
A
ten šasten a ten blah',
komu
sáh'
každý tón
mj
v struny duše;
echem v každé vtein jedin ten
V
žil
v bolu, v plesu, v
zái slunce, v tpytu
tuše.
hvzd
lyrou jest srdce jeho, zkad se leje slavn sloka za slokou
hlubokou notou z kosmu epopeje
!"
a vlny vzruch, kruh,
Vlny sklon
vný
tvar pechod nekonený stáí báj, sen, minulost, tak je most touha v život vný,
vná
^-
^ 15
^
JITRO NA
HORÁCH
Šer v mlžných vodopádech kol modré vrchy halí, a ržový jen nádech
pad sosnám v
kštice
Jak propast nebe tón
ambry
z dáli.
siné,
kolem, sms oblák jen plyne tím nebes dálným polem.
Van
ostrý
zas ticho
rozlit
z
hloubi
vje
much
spje,
—
— jasným vzduchem
pár velikých
kol krouží hlasným ruchem.
Ty
tuší
slunce!
Píti
snad první chtjí svtlo, vždy výš let jich se ítí, kde ržemi to zkvtlo.
!
Zpt
v houští padla sova, kos tiknul v odvet drozdu;
jas,
eka
ted
tee
A
nho
z
v
opálová, adra hvozdu.
již
král svtla!
se
noí
Vstíc
mu
jásá
nachem hoí, kam on své rže stásá.
svt, který
A hora volá k hoe jak rety ohnivými, co dálné po prostoe paprsky vlnivými Se v proudech svtlo do slují, strží, íes,
leje
pták jako zpilý pje v ples rozšumlých les.
Jak v
modUtb chvím
rtoma
a srdce letí jinam, na svoje dti doma se náhle rozpomínám.
Ty ješt
spí
v té chvíli ....
Ó
kéž jim v plné kráse, co zím zde, v sny se chýlí a v celý život zase
17
!
By
mly
svtlo
krásu,
a ustaviné ráno ....
V
tom hvozdy zašumly
a já
z
nich slyšel
^
tr
^
:
Ano
!
!
METEMPSYCHOSA. ) chtl bych v duše jiném tvaru cikadou na haluzi sedt, a zpívat, zpívat v plném žáru však hlavní Chtl bych o tom vdt
—
:
A
orlem chtl bych k slunci lítnout
a v jeho zlaté svtlo hledt cíp clony taje v zobák chytnout, vše proniknout však o tom
—
vdt
Nést v kapce ukoj žíznivému, na dívích adrech rží sedt a
kamenem
kde spoine
být chodci mdlému, však o tom vdt!
—
Když mudrc pravd ve tvá hledne, v slov pergamenu hledt, když matka z dcka závoj zvedne, byl její prs však o tom vdt!
na
—
!
!
Ó nepehledné moe
!
zjevu,
jak pavouk v síti musím sedt, jen tušit v snaze, v lásce, zpvu; tak mnoho chtít a málo
vdt
A
sm.rt až
zamkne moje oi,
jen tmám a tmám a tmám v zrak hledt, když nazpt skoí jak blabu v a nevdt, zda budu
t ít
vdt
i<
20
?
PED Vzduch
mkkou
Í3EŠTM. chvje
se
lahodou,
vlaštovky kmitají nad vodou; plá západ jak ohnivý jícen, jak hoící hrad by tam zícen.
Sem z behu druhého každý ruch, kosy svist, vesla spád zní ti v sluch, vzduch jasný je, prsvitný, istý, ni na olši nehnou se listy. Zíš jako v zrcadle celý kraj, hndé tu brázdy, výš mladý háj, lnou k obzoru epkové lány, se míhají zlatem jak tkány.
Dí rolník:
„Dešt nám potebí,
dle všeho na zemi, na nebi, dnes v noci již teplý se spustí, by lépe vše mohlo nám rsti!"
21
~
A
vida vlaštovek hon a rej že pijde, ba cítím jej, jak sladkým on vlhkem vše plní, jak obilí pod ním se zvlní.
vím,
Ba a
šumných ech na došky, šindel stech
slyším, plný jak
se spouští
a hustý
teplý
se
a tichý
na strán sklání a
Má
duše
pi tom
líchv.
jest
jak ten kraj.
kýs neznámý volno tak, vzdušno a svat, jí plá celá ve prsvitném zlat.
nad
ní
se vznáší
taj,
Sn
dávných, tužeb mých vír a ruch ozývá v ní se pln sladkých tuch, cit každiký k slovu se hlásí, tak
zvun,
pln
prsvitné krásy.
A
jako vlaštovek hon a let lítají v ped a zpt; ó sladká je chvíle to v duši, kdy jako zem písní déš tuší!
myšlenky
ir
^
22
ir
ÍLLUSE. Motýl modrých
celý
snm
v slunci S8 míhá a splítá, druha druh honí a chytá kvetoucím, vonným jetelem.
Drahokam slunce plamenem. v azuru jiskí a kmitá;
motýl modrých v
slunci
A
nevíš spitý
se
celý
míhá a
snm.
splítá.
sladkým snem,
zmámí t hra jejich hbitá, sám se azur níží sem, i v azuru pece to lítá motýl modrých celý snm. tak zda
^
ÍT
23
-i^
!
BÝVALÉMU Básníkovi. -
J.
M.
-
Dnes unaven se vracíš z práce denní, máš sotva pohled pro dít a ženu; ach, kde jsou asy, kdy jsi klesal v snní pro jednu píse, jež by tvému jménu svit hvzdný pipjala, list lauru k skráni, jak dávno za tebou ty hraky dnes Žít, pouze žít, vše tvoje namáhání, zbyl lovk jen, však básník mrtev kles'.
Pro
stalo se tak,
zkoumat
nemám
práva;
hvzda v plné kráse, plá jednou na svém kei rže žhavá, zpv skivanv zní jednou v Máje ase. plá jednou v noci
onml —
však zapls píse svoji, odkvet ale plný byl tvj kvt, snad zdolán zmlk' jsi o chleb v tžkém boji snad ekrs vše a víc ti nedí svt.
Tys tys
—
24
!
Však jednou k tvému loži nebes pece pistoupila ta jasná, istá poesie boží, tvá duše rosu z její dlan pila; v té krátké písni, kterou's k nebi vzdychnul, bys poetou pro všecken píští vk. zdráv, poeta když ztichnul, v tvé duši hoel krásy paprslek Taj podivný
jak
!
zázrak
Bu love
Jak po letech já dnes tvou píse etl, tak vnuk ji najde a jak rosnou vlahou zpit zas kídlo nalezne, by vzlétl jí a pozdravil zas mladost svoji drahou; ji v srdce zave jako perlu vzácnou, by v šer mu plála tichou záí hvzd; co jiný žití dobyl pílí pracnou, to chvilkou nadšení tvým pro vždy jest.
Neb
to je
vno
nesrmtelné
že jedenkrát
kam
její
tam nezhasne a pro
slít'
vné
Cím tob nyní žití trud A nech všednost v své i
tys
ml
svou vesnu,
krásy,
blesk svatý,
plá asy. a ztráty?
t
vpáhla jamo,
mžeš jese
mít,
nech ped lety, pec nežil ty jsi darmo, nech bez jména, pec dáváš duším pít! Nuz s vdností já po tvé íši sahám a lokám ukoj, mír a chládek svží. nerozumíš snahám, Ty jist dnes
mým
tvá
dráha
žití
jiným
smrem
25
bží.
!
nevíš o tom, jaks mne chvíli blažil, jak balsám lil jsi do krve mých ran, v tvé písni z lidskosti jsem studny vážil, neznámý pvce, budiž požehnán
ty
?
26
PANTOUM POLEDNÍ. Slunce drží zem a tiskne,
na kameni had se heje, hlavou lesklou sem tam blýskne, pták se v klenbu vtví kreje.
Na kamení had
se heje, vy dychu jí skály, pták se v klenbu vtví kreje,
teplo
hromu temný huk
zní z dáli.
Teplo vydychují skály,
mouchy španlské hromu temný huk vánek
zní
v kei, z
dáli,
eku nerozeí.
Mouchy španlské v zlatém vzduchu
vánek
spí
spí
v kei,
stojí sídlo,
eku nerozeí,
tíha, sen,
co oko zhlídlo.
27
!!
v
zlatém vzduchu
suchém
stojí sídlo,
praská; co oko zhlídlo, nudí píse, práce, láska.
v
tíha,
klestí cos jen
sen,
V
suchém klestí cos jen praská Ticho zas, vše trne v mdlob, nudí píse, práce, láska, jen ta eka láká k sob.
—
vše trne v mdlob, Ticho zas nuže rychle, šaty dol Jen ta eka láká k sob, co vše hoí ve plápolu.
Nuže
rychle, šaty
jeden skok
—
dol
až vlna výskne,
co vše hoí ve plápolu, slunce drží zem a tiskne.
!
KLID Pírody.
v
boui hromu vzdáleného,
kam zpv ptaí vpadá, tichých les jak se kouí a jak tmí se lada Píroda jest jako dívka v pn-ním lásky hnvu, pólo v slzách snivou tvá má, pólo ve úsmvu z
V
žár poledne srpnového
v obilí to praská; jest jako žena, jež ví, co jest láska zulíbána sluncem leží v rozkvtu své krásy, u vdomí, jaké tvorstvu uchystala kvasy.
píroda
29
Pestrou strání,
pes
níž
mlhy
snovají se v zmti, pavuiny cár se tese na sežloutlé snti, i
v
té
dum,
kterou nese
na vrasité
píroda
A
skráni,
má snivou m.kkost, pvab odíkání.
když krajem zasnženým tiše
kráí
zima,
zbysti zrak a napni ucho,
píroda jen dímá, v dlouhém lánu v oku ducha již klasy v dálku se
se
tichem
trilky
ptaích
^
-
tísní, již
vlní
písní.
!
MYTHOLOGICKÉ SLOKY V JESENL Ty rzné, pestré barvy lesa, ten purpur, ta žlu krvavá, jsou pouze rudý oblek Nessa, zemi slunce utkává. jej Ta
škodolibá Dejanira v závoji mlh ukrývá, svírá šat Hcrakla, zem, a ona se jen usmívá.
se
tsn
Te
—
jako velkou na hranici by vstoupla zem, tak v plápolech to žhne, ba každé na vtvici ve javor, bíz vrcholech
hekatomba zem; brslen, nach tu ržov to plá, tam temn, sms vlok, vln a prsten!
Ta
velká
viz
dín
i
:
Mha pes
jako dýmu sloup se valí ocúny, v nichž svítí luh,
jak závoji taj ona halí, v nich rodí se nám nový
Zem
mž Pro
bh.
plna plod, plna skutk, svoji smrt klidn zít. srdce naše má dlít v smutku
na
My mužem
zpívat,
mužem
A
pít!
vtry roznesou v kraj svta tesk našich íší i náš ples My zíme v jara kvt, v hod léta, vstal bh, kde zhvnul Herakles!
tr
i^
32
i?
?
!
CESTOU OD
ERTOVY STNY
Jakubu
Jdem
stále výš,
Seifertovi.
pod námi eka bouí
v tíš balvan se noíc bílou hívou, mha veerní se nad ní rovná koui; jdem kamením pes koen sple divou.
krok
ješt a noc bude tady nízkých porostlin již po nás sahá; blíž ku kraji, zkad zní ta píse vády, nás zrádná vtev zde, tam pahýl tahá.
Pár
Hle,
pohle dol! Pro
Jen se
z
vrhnout v
strž,
to duši láká
kde v skály vlny perou?
Jen pohle vzhru! Vidíš toho ptáka, jak výše vzlet, se tratí v dálku šerou
Zda
nevisí tak
náš vratký
nad propastí dvojí kvt na tenkém
život,
Hned nad hvzdy
chceš
33
stvohi
kídlem duše
hned vbezdno stemhlav vrhnouti
?
se
?
svojí,
dol!
Dál odsud Les duše z hloubi vzdychla. Jsou za námi Zde rozhled v dál je valný, jak zázrakem vln hromná píse ztichla, jak náhle by ji zhltil jícen skalný. !
!
A
v nebes klenby
šed
popelavé
hvzda
jak velká perla první
tryskla,
zvon z dáli od kláštera vzdych své Ave, kdes výkik pták a mlhou cesta blýskla.
z
sem tam poskoila svtla, pelud zde ze bílá monastýru; vln vavy echem dálným v duši létla
ti
kouzelná zvst nebeského míru.
Po
stráních
jak
A
chápeš kouzlo samoty a ticha a cítíš pes vše, jak je krásné žití, jak z hluboká zem v utišení dýchá, co bílou perlou v sen jí hvzda svítí.
^
34
^
LESEM. Jdu lesem. Nade mnou to šumí, a sténá, šepce v korunách,
skek a
zoufalství,
beznadj a
jejž
náek
tlumí,
žel a strach.
mn
zdá se, Cím dále jdu, tím víc všech duše, kdo šli pede mnou tím lesem, že vrou v tomto hlase a žijí sudbou tajemnou.
Tch, kteí marn
milovali,
tch, které schvátil dlouhý tch, za velkým snem kdo
tch
A
nejvíc,
svt
žal,
se hnali,
jež zneuznal.
zoufalství jich, bol a
hoe
ddictví své vzal ten les, že vetkal vše v svých zvuk moe, by zahrnul nine tím vším dnes. za
35
By, jak to duní a se valí, jak dálné vody a jak hrom, vlastní žal byl dtsky malý a roztál posléz v huku tom.
mj
-ír
^
36
1^
!!
!
msíci. z ader noci tmavé paprskem svým v hru mi
Ty záný kvte, jenž vzcházíš,
sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave Poháre míru, k duši mé se nahni
Svi, luno bledá, v tmavé spící chaty, jak prstem vil se dotkni ílka détí; na lože chudých rozlij paprsk zlatý, mohou ti, kdo stní, ozdravti; na svém loži sedí, kdo v propasti sfinga k všem otázkám nmá, když jej luno k odpovdi, svým svitem slyší smír kol šumt perutma!
a
bd
vná
ve
a
noci tmavé z ader paprskem svým v hrud mi
Ty záný kvte, jenž
vzcházíš,
sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave Poháre míru, k duši mé se nahni!
37
!!
Kde
!
zoufalec se klade na koleje,
svým paprskem
strž
tn
nit
Ariadny
mu
podej zpátky k
z
duše
osv
jemu,
beznadje
žití ztracenému; na svou íhá syn bídy, zahraj na taseném noži, a ped ním ztracené se mládí míhá a v srdci vzplá mu mrtvá láska boží
kde v šeru
lesa
ob
z ader noci tmavé paprskem svým v hru mi
Ty záný kvte, jenž vzcházíš,
sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave! Poháre míru, k duši mé se nahni!
Kde mladé
ska
dve
na hrdlo
prodává ctnost
z
hladu,
a prs obnažený, vra sny jí dtství, nad propastí pádu jí ukaž matky dstojnost a ženy; kde básník upírá mdlé k hvzdám zraky, za krásy hotov dát své žití, rci záí svou: Má krásy taky jí
krpj
zem
a lepší
dobrým
je,
než velkým býti
z ader noci tmavé paprskem svým v hru mi
Ty záný kvte, jenž
vzcházíš,
sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave Poháre míru, k duši mé se nahni!
!!
Kde v
lásce však
se
šastní objímají,
em
kde našla ústa, po duše práhla, kde ku ráji se dvée otvírají, kde rozkoší se hrdla tžce stáhla; kde umlec svj idol objal cele, a Pygmalionu kde ožil kámen, tam pod zvon mrana, jež se zvedá stmlé, skryj kvetoucí svj liliový plamen!
Ty záný kvte, jenž
vzcházíš,
z
ader
noci
paprskem svým
tmavé hrud mi
\-
sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave Poháre míru, k duši mé se nahni
íz
i?
^
!
PANTOUM NONÍ. Spij
S
noc je tady míru pohár sklání,
tichem,
se
hvzd
se
tma svou vleku smýká
msíce
lady,
srp stojí v stráni.
S hvzd se míru pohár sklání, noc jest jako valná eka;
msíce
srp stojí v stráni,
klid
v znavené
Xoc
jest
stéká.
jako valná eka,
umyj duši v klid
srdce
této lázni,
v znavené srdce stéká,
veerní jak ,,Ave"
zazní.
Umyj duši v této lázni, povzle k hvzdám jasný, istý, veerní jak Ave zazní mezi lip šumnými listy.
!
Povzle k
hvzdám
jasný,
istý,
bez rmutu a vášn, hnvu, mezi hp šumnými hsty, ve vln ruchu, v ptaím zpvu,
Bez rmutu a vášn, hnvu, svtu, hdem, sob ztracen, ve vln v zái
ruchu, v ptaím zpvu, hvzdné Bohu vrácen.
Svtu, lidem, volný,
v
zái
Spij
sob
ztracen,
zase mladý,
istý,
hvzdné Bohu vrácen
se tichem,
ti
noc
t?
ít
je
tady
-
SVTLUŠCE.
z noci diadému spadlý kamínku, houštím v trávy lemu bludný plamínku, jak se svity v
reji,
malý arodji, z
lampiky
v trávu
s
tvé
lejí
lupínku!
Noc z s
je vonná, vlahá, hloubi dýše klid, hvzd co lásky, blaha
padá na pažit; padá v spící lesy, nad nimiž se kdesi
mrák bílých
v lunv
ztratil svit.
42
smsi
Vn z
silná
dýchá
poseených
lad,
noc, jak báse tichá otvírá slok ad; tajuplná kniha,
nad kterou
se
zdvíhá
svtluško a míhá bludný žeh tvj rád. !
Drž jen mi svj malý nad ní kahanec; jenž všecko halí, proniknu však pec; v tvorstva tisíceru taj,
stopách beze
smru
duch se vyzná v šeru, bludný mravenec.
Jak hvzdika malá myšlénce mé svi, Ariadna stálá skrze pochyb sí, otázek, dum víru cestou po vesmíru svi mi v pístav míru,
z
stíbrnou dej ni!
43
!
!
Co zde v tob svítí, jediný jest žeh, který tam se nití v hvzdných plamenech, jímž má sloka tryská, jímž se u koviska rosná perla blýská
setesená v mech!
Do
kola tvj zlatý se míhá bod, jeden život svatý výmny a shod, jeden výdech blaha, jedna v rozvoj dráha, jedna rosná vláha,
kde
jeden chorovod
Valnou
vn
strží
dál
hvzdnou
a v
ped,
nebes tní bezdnou duch se pustí v let,
atom
vné
který,
nech
nech
i
musí
šílí.
dolett
síly,
se mýlí,
k
cíli
A
když unavený
zdeptá
blud zm,
vn
zmny v moi najda odpovd, prostor i asy v slunce krásy ty v mé ženy vlasy jako perla sle! za
vletí
i?
^
íi
!
KDY DÍLO TVÉ JEST DOKONÁNO. Když
dokonáno, v klínu ruce skížit a klidn ekat nové ráno a klidn vidt noc se blížit ? zda
dílo tvé jest
mžeš
Ne, dokud v tle srdce
bije,
tu klidu tvého chvíle krátká
bud nových skutk vigilie, bud nové práce plodná matka! Jen jen
Bh Bh
:
když v obh hnáno, k neinnosti odsoudilo?
a zdali jej
sml íci Dokonáno sml dobrým zvát své
to,
Jen stajen za ním dál on tvoí, vždy inný nikdy nespoívá, tká v zem a vlá v moi, v tvé dílo zrakem hvzd se dívá.
ln
46
dílo
z tch každá Dále pracuj praví, aspo snahou nesmrtelný, v myšlénky zlato a se taví tvou obrazností mozek dlný! !
:
bu
Vždy
sluší,
dospješ-li k
cíli,
tvé dlani mozol, vráska skráním, je sabat pro to drah a milý, že
ped ním
trud je a trud za ním.
TÍr
lír
47
líf
BOŽSKÁ DUŠE. hvzda
Jen jedna velká, bílá
svítí
na opálovém nebi v teché kráse a duše tvoje unavená cítí, jak jiná duše kol v svt rozlévá
se.
Zda vstává snad ze spící eky hlubin? Zda kvt ji vydychuje v svojí vni ? Zda ervánk ji vyzauje rubín ? Zda spala pes den v chladné horské tni? Je náhle zde a
pívalem
se
valí,
v své zvolna všecko zahrnuje vlny; do moe ticha ztápí strom skály, plá jest jí plna hvozd jest jí plný. i
i
V
ní zvonce vesnického zvuk se hatí a vozu ruch a mouchy zabzuení,
až
sama nad lesem
se rozlije ve
i
nad souvratí
pravkém svém
snní.
A
ty,
jenž stojíš
kosmu nad
propastí,
sám nemohl bys
íci v této chvíli, zda vidíš svoji duši v ní se tásti, zda duše božská v nitro tvé se chýlí.
Jen záblesk to je, jako rosa travou, a jako v prachu zákmit bílé ízy, jak velké bílé kídlo, nad tvou hlavou jež mihne se a zas již v dálku mizí.
f?
^
49
i^
MAGNIFICIAT. Tak havran boue, plným jezem zaburácel z píšal všech, jak z jara kaštany a bezem vlá bouný mladé Vesny dech:
když
mou duší zpv zní že mohu dýchati,
chvály, že
dík,
jsem,
a mizí ve vlaštovic kiku, nad lesem!
jež vznášejí se
Že mohu chápati a
cítit
valný, velký tvorstva tep, že mohu za vlnou se ítit a ptákem v zkvetlý vpadnout kol
mohu v
štp,
slunce zraky hroužit, rst, kvésti, nésti plod jak strom, v hvzd jiskení svým citem kroužit a myšlénkou vzplát v letu tom;
že
!
mohu svt a jeho tvary, co obsáhnout lze zrakem mdlým, vzruch snahy, vášní divé žáry, bou citu schvátit ve svj rým, lásko, tebe že ne jen, smím obejmout, však vyslovit, že v sob nesu peklo, nebe, že
vná
sám
mže tvrcem
tvor, že
být;
mohu ve tvých stopách kráet a ssáti z tebe nadšení, bych musil peru v prachu vláet za tebou, svaté umní Co v bar\u, v kámen vyhránno Že
že
mn
mluví ke
adou
let,
svt lepší, duch velkých vno, svt umní, že je mj svt; Že
mohu trpt
jej
v jiných
a bol nésti,
cítit
na vzájem
a chápat ono velké štstí, mít slední asyl v srdci svém; tam ukrývat, co rajskou zoí kdy kmitlo v šero lidských cest, tam nechat všecko za píkoí strom lidskosti a lásky kvést;
Za
všecko
díky,
duše
svta,
dím tob v rozmachu svých vím, tvoje míza ve tys
pouze
to,
ím
mn
kdy jsem
51
sil.
zkvétá,
byl;
!
:
tn
jak bublina z tvé vznoen já ve slunci se na mžik skvl, tvj byl jen lesk, tvá byla
nech
splasknu
— svt
vn,
jsem obrážel.
Jak varhan boue, plným jezem když zaburácí z píšal všech, jak z jara kaštany a bezem vlá bouný mladé Vesny dech mou duší zpv zní chvály, dík, že mohu dýchat a že jsem a mizí ve vlaštovic kiku, jež vznášejí se nad lesem
?
52
NKOLIK STRÁNEK
VNÉHO
ROMÁNU.
!
—
!!
LITANIE LÁSKY. Ty Lásko tikrát svatá, s námi vždycky stj, u slepce starce Fáta za nás oroduj, dle poteby Ty zkra nám, nebo kídli as, ó Lásko, prosíme Té, uslyš nás
—
Svt bez Tebe je pouští, s Tebou kvtná íš, bez Tebe v zmar se spouští, s Tebou vzlétá výš,
bez Tebe svadlá tráva, s Tebou plný klas ó Lásko, prosíme T, uslyš nás
Tys rže nevadnoucí. Ty jsi zlatý dm, slon Tys vž skvoucí, nící k nebesm, Tys perla v škebli svta, jeho zá jas ze
i
ó
Lásko, prosíme
T,
uslyš
vn
A
nás
bouíš, nebo dímáš, inná jsi, vždy viny svta snímáš, ráje ohlasy zní vždycky lyrou Tvojí cherubín hlas, ó Lásko, prosíme T, uslyš nás
—
55
—
!
!
Mája s nebes velebou, i bídné plém Laja jdeme za Tebou, Tys naše Antigona, slední svit když zhas ó Lásko, prosíme T, uslyš nás!
Tys Venuše
my
—
Až jednou míti budem, u nás Lásko stj se studem, prapor kde vlá Tvj, a po nás jiní pijdou a milují zas
A nerdíme ó
Lásko,
—
T,
prosíme
V
ií?
5Ó
^
uslyš
nás
!
JAHODY ped lety to vru nevím;
bylo nebo vera, že bylo tak. Víš, strom klenba kterak byla šerá ? Vím, jak plál modrý, hluboký tvj zrak
Zda již
My kdes
jahody jsme
šuml
zdroj,
dost,
trhali, kde která, nad námi kiel pták.
Já pravil: Hled, jak husté tam je mlází, tam obtížné by bylo spolu jít, tam sotva slunce zlatý paprsk vchází, po modínech kol taní jeho svit však dále tma je a noc beze hrází té s tebou být a pece chtl bych v ;
tm
57
!
!
t
Tu
musil bych vzíti kolem pasu a lehce nadnášeti jen tvj krok, snt zdržet, než by chytla se v tvém vlasu, blíž k sklonit adra, k boku bok, zvednout, než zdroj skrytý v mech a asu ti pohází šat stem perlových ok.
adrm
t
Tu
— však
musil bych
tys
mlela k tomu
a zrak tvj hoel divnou lahodou; tvé líko, rty, jak plály šerem strom,
snad rozmáknutou sladkou jahodou? eklas Cas jít Je chtl jsem slíbat Jak tancovaly vážky nad vodou! .
.
.
:
dom
já t poslech. Dále šerem sntí jsme vedle sebe spli moudí již,
A
dál ne více
jen
A
si
na strom když pták
nám zaal
My
a
my
a
jahody, jak dti, jen dlaní nanejvýš
brali
z úst,
již pestal pti, v srdcích... Zda to posud víš?
neutrhli ten
kvt
nesplašili
dozpívá
ptáe
nám
Tak pvab této nám v srdcích
štstí
slovy,
píse v snech r
svoji
chvíle plá,
purpurový, barev žeh,
mu
siln dýchal, plál
vn nový
plát
bude po
letech.
A
proto nevím, ped lety i vera zda bylo to, však vím, že bylo tak; vím stromu klenba kterak byla šerá, vím, jak plál modrý, hluboký tvj zrak My trhali jsme jahody, kde která,
kdes
šuml
zdroj,
nad námi kiel pták
TÍr
.
PÍSE. Ty oi se
hndé
tvoje
na mne
upely
poj, veer noc ta
noc v
Tvé oi,
mj ty
za
tak;
ruku
vede,
hledí zrak.
splynuly
s
nocí,
hvzd žhavých ztlumily jas, le tyto oí tvých mocí v mé duši vzplanuly zas!
r
^
T^
:
co víc? To temn hndé zlato vlas, ty oi plny hvzdných jas, ten hluboký
alt
hlasu;
Ten dlouhých prst šij,
ten
která
lilii
útvar
bílý,
se chýlí,
vzdušný kroej
víly;
Ta adra tichá spjata tsn, ten pohled, vlídný pozdrav Vesn, ten smích zvonící plesn Já vru nevím, co to bylo, co grácií §e na mne lilo, co tak mne okouzhlo?
Zda v sob každá vnada
tichá,
zda celek, v nmž se každá smíchá, tím božským kouzlem dýchá?
61
!
Já listy zel. kvt v lesku pláti a já se musel na plod ptáti Blah. komu bude zráti ;
Však blažší, pouze komu svítí, kdo s istou myslí mže jíti kol takového kvítí!
-k
^
62
-C?
píse. Ty ti
v^
nocí jdeš,
tváe.
—
s
vtrem déš Blažený
v mém srdci klíí a nha v myšlénce, s tebou tak
Pi smutném tom
šlehá
cit
jít!
pomýšlení,
nemže, nemž to být, zavírám oi a v snní zím deštm a vtrem t že
jít.
hle, v snu jdeme již spolu — ó není-li sníti tak, žít ? zvolna v tíž sklání mých bolu se hluboký, veliký klid
A
A
.
ii
^
63
ir
.
.
MADRIQAL, Nahý hoch
se v útok ítí,
a kídlatý, v dlku brady spal jak v mezi ader poupaty. slepý
je
kvítí.
Jako šílený již stílí v levo, v právo dokola, jeho šíp se neomýlí,
každé srdce udolá.
Z Homérovských boj
letí
železných štít sem, ve paruk a cop zmti
i
z
maskou Jeho
krs^t
zlatá
a
vjíem.
stela
svistí,
Petrarkv to madrigal, v kei ptákem, velou v
vky
letí
dál a dál.
listí
dda hru mít
Nevím vru, pro by
ml
vnuk
Marný
si
stílí,
zdolá srdcí
kdo
?
odboj, hoch luk zvedá, musí terem být!
nkdo
A
chladnjší
se
a
si
bodá,
tisíce,
jemu
nejvíc podá,
vítz bývá nejvíce.
život a Smrt
65
PÍSE.
A jdu hložím, a jdu
kvítím,
budeš pláti nad mým žitím. Tak noc veliká a snivá v znavenou se duši dívá vanouc k zaníceným skráním sladkou nhu s požehnáním.
^
^
66
^
MADRIQAL. Jemné vlásky na
tvé šíji kol tvých oušek, jež se chvjí, jak se \^^zývav smjí touze mé s mou poesií!
Zlatý
mech
jsou,
kam
se skryjí
moji snové nejradji
jemné vlásky, na tvé
šíji
kol tvých oušek, jež se chvjí.
Amoru, šibalu a
jenž krev
mou
vpijí,
arodji,
sít jsou, v nichž nejsvdnji
míhá se a bodne jemné vlásky na
^
-Cc
67
zmijí,
tvé
ix
šíji.
PÍSE. Pi pouh-ém pomyšlení dcko jsem se tas,
jak
sml bych
že
kdys
v blahém snní
tvj
zlíbati
vlas.
z lehká, jak by z dáU vánek do fijal a ty by zadýchaly a šla by v dál.
Jen leh
vn
Tou vní vánek že voní sám,
zpilý
by mnil,
a zatím v této chvíli
jsem
již
t
políbil.
68
—
KAMEJE. bloudí Láska širým svta kruhem, v jara úsmvu, tam v mrazu tuhém, tu srdce dobývá, tam srdce ztrácí: ta jedna motýli jsou, druhá ptáci, tu zapjí, tu chvíli mannu ssají, jde Láska dál a srdce odlétají. I
tu
Na pevné skále vážná Vrnost sedí, zrak ztrnulý a rty bez odpovdi, na jistý návrat jediného ví, tím citem minulost i píští jen jedno srdce v srdce uzavela jen proto, by je v srdci mla.
mí;
vn
i^
i^
69
it
!
píse. Svým tlem
rád bych pikryl tebe celou jak v jarním dešti oblak zem, rád ptákem bych byl, motýlem a velou na tle tvém, na tle tvém!
Chyt pták by pro svou píse tvj hlas jasný a motýl tvojí plet tpyt, s lupem šastný med polibk pak vela by každý lít, by každý lít!
—
Svou duší rád bych zahrnul
t
celou
jak vichice když kvty rve, rád ptákem bych byl, motýlem v té duši tvé, v té duši tvé!
Pták chyt by pro pel
mne
a motýl na kídla ve barev tpytu tvj smích, tvj smích
^
70
velou
v zobák perlu
vela tužeb dtinných
^
a
^
citu,
.
!
QENRE. Tichý domek na námstí
stny
bílé
jako sníh;
na oknech zíš
stále
kvésti
hortensie v levkojích.
Záclon bílý lem se chýlí
nad kvty a z jejich as kyne bledý profil milý, v pítmí jizby mizí zas.
Bílý profil,
hndé
oko
bože,
jak
erné
vlasy,
bezdnem hvzd. Bože, co v tom tiché krásy s
mi v
srdci
.
.
jest
Jak v snech žije tu den ke dni jako tichá kvtina, den se nahne ku poledni a den v ržích zhasíná,
A s hvzd padá mír a štstí v dál do srdcí zbloudilých a já v dáli kol zím kvésti hortensie v levkojích!
r
V
SMUTNÉ SLOKY. Tak
tiše
ruku na
a
necítím, z€d stará
že
již
mé se
skráni nech,
pipozdívá,
kvt má, balvan
v
ece mech
v suchých vncích hbitovních to zpívá, když veer v Ustopadu k zemi splývá. Tak tiše ruku na mé skráni nech, a necítím, že již se pipozdívá. i
já
—
Pojdme dál, jsme spolu. holý, rží dám ti nejsem slavík, jsem jen doupnák skal,
Dost dlouho
nech
mj
šli
bean
místo
zpv
kvil
dcka, vím
ty víš, co tší, já
Dost dlouho
nech
šli
dám
Když rže svadnou, kolem hrob on se
i
než
ptáku,
zbloudilo v poli,
co bolí.
jsme spolu.
místo rží
pej dlouho
jež
jen,
duši, slíbat
ti
— Pojdme
bean
dál,
holý!
bean zbude vrn toí,
smrt oteve klec, vrné tvoje oi.
pec
.
Mír
z
chrám když
tebe vlá, jak ve
vkroí
se
Nech rže svadnou, betan zbude pec kolem hrob on se vrn toí.
i
Tak
a a
tiše
mé
ruku na
necítím,
že
již
skráni nech,
se
-
pipozdívá,
povíme si v dlouhých veerech, klidná bude cesta, jež nám zbývá, co stih jsem klid, jenž z oí tvých se dívá. Tak tiše ruku na mé skráni nech, necítím, že již se pipozdívá! že
a
iír
lír
!
PROSTÁ KYTKA. Slziky ohnivé ze strání, z
lom
ve kráse záivé
pináším
dom.
Vedle nich modravé zvonky se tesou,
krpje vlhavé v kalichu nesou. Ony
ze strmých skal, vlhkých ty les, jak jsem je natrhal tak ti je nesu z
Slziky ohnivé jako krev žhoucí z duše své víivé, láskou tak vroucí!
A zvonc
modrý kvt
vrností záí, na život hledí zpt se slzou v tvái. s jménem tvým každém kroku, tím ohnm plamenným,
Trhány jsou s s
v
tou slzou v oku.
Vezmi
je
odvetou
mé
lásky k tob, díve než vykvetou
na mojím hrob!
76
!
MOJE QERANIUM. Moje geranium v hustých hstú clon rudým kvtem jako srdce v lásce hoí. Zázrané to kvty, motýl se jim koí, vela s mouchou v bzuném oblétá je hon. Co však jsou ty kvty, nestarám se o
n
dnes a planou purpurovou zoí, zítra svadnou, bez nich zbude na záhon moje geranium. Svítí
vn
tichá Ale v hustých listech zbude jako duše sama nevýslovn sladká, rovná lásce, kterou miluje jen matka, z mroucích mezi prsty tených list dýchá, Tak pro kvt své lásky srdce nezavzdychá, byla doba jeho ohnivá, krátká, jen když zbyla! -Ženo, tys má pýcha, moje geranium.
a
vn
^
t:
-d
!
CAUSERIE O ASTRÁCH.
Vy
spanilá a mladá, krása sama,
jste
pála
si,
—
pání
zde
—
rozkaz jest
bych verš vám napsal, jen tak mezi náma, o tchto smutných kvtech pestrých hvzd, v nichž podzimek se v našem kraji hlásí, a rudou astru v havraní své vlasy jste zatkla pi tom v odmnu i trest.
—
Snad v odmnu, když píse má
zdaí
se
a vždycky v trest - neb co mi chce ten kvt Vy o jeseni is' usmívavou tváí jak o hrobech umíte vyprávt Já bližší jim se pece trochu chvji ó smjte se, jak chcete nejsvdnji, .
ten
úsmv
mládí
mé mi nedá
zpt.
2e mládí píliš želím, nemyslete, tch minulých, dost mi líto kdy petrklíem radost v srdci kvete, kdy bezstarostnou duší zvoní smích.
a
dn
7S
.
.
?
To každý
zná a to pochová každý nevím, v resignaci samovraždy kdo po tch radostech by kámen zdvih.
a
Pro tedy stesky, když to údl žití: dnes plnou rukou z jeho kvtnic brát a zítra v dlani necitelné kvítí nad oteveným hrobem v slzách stát. ve své mladé kráse,
Vy máte pravdu váš
úsmv dtský
pec
cynický být zdá
rnáte plné právo
—
se,
dál se smát.
Však odpuste a radj k astrám zpátky!
Mám rád ty chladné šperky jesen; v nich slední silný kžití vzruch, by krátký, vzplá naposled; v tch rudých plamen se láska hlásí, jiskrami v nich šlehá, v
tch
stesk
bílých soucit plá a sladká
tichý v
A bda
!
modrých
vn
se
kvílí
nha,
ztlumen.
jim nedostalo,
v barvách hýí, v tom symbol zím. Cím v sklon to jde, tím dív se v odlet dalo, co plné krásy stupnm nejvyšším. Jak voní jasmin a jak rže dýše! Zde kvt a v souhlasu a pýše, u aster barva s dechem hstí mdlým.
jen
i
vn
Tak rovnž všecko ta i
i
opouští nás bezstarostná mládí veselost,
léty,
odhodlání k inu, smlé vznty, nadj denn vzácnjší je host;
pak láska
ztrácí se tak z nenadání a k srdci sáhnete si a též k skráni, v co vili jste vše je minulost.
—
Pak
tiché
nž
kvty
aster pochopíte,
dech mroucího léta vlit, vám nenapadne v choutce okamžité, kam rozmar váš jak zlatý motýl slít, by stárnoucí již básník mdlými vznty vám vykládal ty aster mroucí kvty, jen rže být. vám, jejíž symbol v
slední
mž
se svým nudným rozjímáním, vy chcete astru z vlas svých mi pát; Ne, sluší píliš vašim bílým skráním, plam její v dlani mé by jist schlad; však vlídná za píse kvt dáti chcete, tož bílou prosím astru utrhnte, chci k ostatním svým památkám ji dát.
Jsem v koncích
Neb jesen kvt podán tak nebolí, ba
mž
nám
z
ruky mládí
býti drah,
neb teba vesnu samu nenahradí.
80
!
pec
dotknul
pod krásných
vte,
se
ho
její
úst když
svit
i
nach;
dechem lampa
hasne,
umírání krásné Být lampou, jak bych sladký váš dech vtáh
tu
je to
1
Však nechci koniti tak romanticky, jak skonil nihilista Bazarov; být starým pec, je všední osud
nuž promite mi tento i
obraz
!
a pak váš ta
To
astry
úsmv
nejkrásnjší
lov
zavinily
dtinný a
báse
^
život a Smrt.
rým
milý,
beze slov.
^
lidský,
DVE PÍSN PRO MOU DCERU.
jarní. Hle,
Milo, na kaštanu zlatí brunátné již pupeny, a v jedno kolo na souvrati jsou sedmikrásy skupeny. se
A a
ápi
letí
vzduchem
je již
valem zní
z
kik
jihu,
vlaštovic,
tady jaro v okamihu, cítíš, duje ve tvou líc.
sladkou vni nese, sype v luiny a hvozd,
Na kídlech ji
již
a
kukaka na
se hlásí
zdi v kleci
v
lese
starý drozd.
To bude všude záe a paprsk a veselí
zlaté
slunce íše vrchovaté, den každý bude nedlí.
ze
85
!:
To bude bhání
a hraní na dvorku, tam v alejích, v mé dumy tvoje štbetání, v mé verše až tvj vpadne smích tu
Tu tu
místo školy
mí
a
,,
školka" pone,
obru tkavý
a za motýlem v plesné se
skoné
nožky tvoje nestaví.
Co stromy budou
moe kvt,
tpyt zlata každá pšina kvítek v a každý motýl spící kvtina a motýl
—
—
U
okna budu
tiše
letu,
státi
a hledt v modro do nebe, a spokojen se usmívati, že vše to, dít, pro tebe
^
^
86
1
PODZIMNÍ. Hled, Milo, drsný kaštan puká zlaté srdce z kožíšku mu vybavuje tajná ruka; a
kavek
roj
Rdí jablka hle,
slétl
se
na vížku. mezi
listy,
sem tam obrys žebíku,
zralý hrozen amethysty a zima je tu ve mžiku.
plá
Tu
zlatých hrušek stohy celé, jsou sliv,
tam kupy omšených stíbrných ttin
ze
Již
a a
jitrocele
slední motýl pozdrav kýv.
ti
bude zima; špaci v tlumu
kiku luhem
peletí
v svadlých listí teskném šumu noc bude parkem kráeti.
;
:
Nuž do msta Ty rovnž nemáš stání dít mé !
více
již
co
nejdív naše okenice z coupé shlédneme.
zameny
Jak víka unavených oí se zavrou, když jde lovk spát a v lese i kol na úboí bdít bude vítr jen a chlad.
Tu teprv zachutná ti kniha u krbu veer, z lehýnka kdy v ulic ruch se soumrak zdvíhá a tramway v mlhu zacinká.
A
ku tvým nožkám pes náš hravý oku svém
se stulí, duši v
tu dít, hlavu vedle hla\T, my dvojnásob se užijem.
^
SKVRNY XA
SLUNCI.
!
!
!
RANNÍ PROCHÁZKA,
Konen pry jak
!
Volný jsem
msta ruchu, sob oddechnu z
ve volném vzduchu)!
Z rána jsem díve
vstal
než seká s kosou, nivou se k lesu bral sperlenou rosou.
A
již
mne
starý hvozd
pivítal
dumný.
Jaké to hlaholy, jaký ples šumný Bože, ty zázraky
svtla a stínu na hlohu, na bíze na planém kmínu
91
Kukaku
z
blízka
slyš,
doupnáka z dáli, jahodím kvete dol, diviznou skály!
Ukrytý olším zdroj šumí a zpívá,
motýl
a
much
roj
v zlatý vzduch splývá.
Náhle krok zastaven travou je hebkou, u cesty mrtvý hoch s rozbitou lebkou. Stelil se do spánku v krvi tu leží; potísnn mechu kol
koberec svží.
Bože muj, co jej as k tomu? Leží tu, jakby spal
pimlo
ve stínu strom.
Kdyby
jen nebylo rány v hlav a tch rt zmodralých, té krv-e v tráv.
té
92
!
ekl
on
bys,
je živ,
zdímnul jen tady;
vždy vždy
je je
tak spanilý, tak mladý
Zatím vše okolo v slunci se leskne ústí vražedné i té
zbran
bleskné.
Skály žhnou v polibcích svtla a jasu, v štstí bys vil rád, jak víš v krásu.
Šumí
zdroj, zpívá pták,
v nach plá hvozd huí dnes jako
i^-
houš z
vera
a>
93
šerá,
hluboká
^
.
.
.
STARÁ LOUTNA, Zít starou loutnu na stn, strhané má struny, zda nevzbouzí to v duši
zmaten
svt pedstav myšlenek
a
jež
Kdo
asi
druhdy v
úel?
a v jaký
Uctít
v
srpnový veer
i
hráti
sob
její
jen
jak bylo zvykem
samý prach,
sn
a
snah
?
struny sáh
krásku mladou,
dumnou
serenadou,
a z pamti, sensitivních
jun
ua sklonku minulého století ? Ci ku pípitku zbudit její strunu, kdy pohár kolem stolu v kruhu druh veselý podával druhu? Byl dobrodruh to jakýs ? Byl mj dd, jenž v zvuku strun tch dvoil se mé báb
nápv
asi naposled zprvu sniv, miv, slab, než zaburácel bouí plesných ech, by v akkord mohutný s ním splynul vzdech, jak vrný tlumoník tch cit všech?
a jaký
chvl
jimi
valíkem se tyto struny chvly plesu domácím a šotk sta z nich tryskalo za vjíe, kde rdly se tváe a kde tiše na ústa Ci
pi
se prsty kladly
na znamení hbité
k rendezvous v besídce kdes lilkem kryté, kam ješt zmírající provázely je tóny ty, by tam v polibcích mely? To všecko bylo snad, ty rozmary ty sny, ty touhy, ten zapadlý svt teo darmo kísí staré kytary zjev na stn ka, jak výmluvný ret má hudba, jakou sílu, jaké vdky by dlouhé teba onmla vky; i mrtvá mluví k zamyšlené duši, ztracené ty svty chápe, tuší a zachvje se v smutném vzpomínání, jak mrtvý chladnou rukou sáh by na
jez
ni.
DV
BÁSN.
Nad nízkou, hbitovní zídkou jsem etl knihu písní; to byly divé, vášnivé sloky,
v nich rty se tiskly k v nichž nahé ruce
retm
v objímání,
se kolem bok liliových vily, v nichž krev jak láva se hnala k mozku a v nichž srdce tlukem
div nerozbilo
adra,
v nichž rozkoš s láskou zpívaly svj velký a vzdorný, bájný, jásající paian!
Kvt
ohnivého
máku
jak zvdav zel v mou knihu a jako v souhlas kýval, jak jeden žhavý plamen z té knihy byl by vzletl a
promnil
se
na kvt,
jenž k^^al u mé hlavy a v letu zabloudilý motýl,
ml
kídla samý purpur
96
.
a se
samé zlato, chvíli mih nad ádku smsí
jak
oživená sloka
té
vdkuplné, rozvášnné básn.
V
tom
níž s
mé
svezly se
knihy
pes
zraky
tu zídku
na tichý hbitov dímající v a pede mnou, hle, jiné
lese,
tu vlnily se sloky
nesmírné epopeje tak plné nhy, klidu, ticha, smutku, tak plné smíru, plné odíkání, té
nekonené básn,
—
písná zpívá Smrt a já se zachvl a rychle zavel knihu, ztich hymnus rozkoše ped písní Smrti. A jako v souhlas hlasn zašumly kol vážné buky a stíbrné bízy, prch motýl, jen mák žhavý jak výitka stál tichý v parném vzduchu a hoel v slunci již
.
život a Smrt.
.
VEERNÍ PANTOUM. Ani list se nezachvívá, v kei pták spí, mra v tráv, západ hoí v celé sláv, v srdci jenom touha zpívá.
V kei pták spí, mra v tráv, v alej stín za stínem splývá, v srdci jenom touha zpívá, vzpomínky se budí v hlav. V
alej
stín za
v stromech
vzpomínky Tak jsem \^
stínem splývá,
hoí se
slunce
žhav
budí v hlav
toužil
.
.
.
.
.
od jakživa!
stromech hoí slunce žhavé,
starý hrot se v srdce vrývá
Tak jsem
ped
od jakživa,
toužil
lety jak
nyní práv.
9S
.
.
!
Starý hrot se v srdce vrývá ve výitek dsné vav, ped lety jak nyní práv Na tch pár let, co mi zbývá? .
Ve výitek dsné
ds Na pla
.
vav
a prázdno jen mi ký-vá tch pár let, co mi zbývá, .
jen
srdce
usedav
Ds
a prázdno jen mi kwá, jde se namáhav jen srdce ijsedav, ani list se nezachvívá.
tmi Pla
,
99
.
.
.
:
!
MODÍN. To
stovký modín jemu vtví mech, pe sama jizva
starý byl
V chumáích kol
s
visel
klikatou drahou blesku; já
vidl ho, když v
se
mrail posupn jak erný prapor.
slunci
\^šak vidl jsem ho zase, když vzešel msíc a magickým svým svtlem když porosil mu kštice tu starý kmen se pohnul, ve modrém svtle jak usmál by se houpaje v svých vtvích, jež postíbeny nesly v klínu hvzdy, taj ticha a taj noci.
A
mn
že
kmenu vzdech se line, od koene až po vrchol záchvv
že
se zdálo,
mu
pejel,
bvt
mladvm
hlubin
z
cosi jako
zas
.
.
.
divá touha
Kde
t je
i
Ó tvá
je
luna,
mystickým
jež
probouzí? Rci, je to láska, umní to nehasnoucí paprsk, jste to vy, ó žhavé
tekoucí proudem slzy upomínek a lítosti a žalu nad neužitou mladostí, jež valem se inete, ach vždy, bez utišení do tichých ader noci?
i^
^
101
i^
srdce!
svtlem
PAVOUCI. Ti tkalci malí v luhu i háji pízi svou tkají a v ní zem halí. Jdeš jako v báji v poli i v lese,
všady se tese sí,
Kde
v které hrají. jen list hne se,
sí ta se blýští na strništi, v rozkvetlém vese.
i
V
pavuin tíšti zem se již stápí; k nám v této kápi zima jde píští. Srdce! jež trápí život
bez
ceny,
hle, rozmar ženy,
102
!
:
,
zoufalství drápy,
moe zmny,
to
zmarem
jež
dýše,
tvá snaha výše, tvj kvil a steny,
v etheru íše tvj povzlet ryzí,
smích dnes ti cizí puklá íše
ples,
Vše
to je pízí,
t
v kterou z
blízka
až ti
svt tkalci
zmizí,
ti
malí
usneš v ní
^
halí
dálí,
i
^
tiše
^>
—
zarOstá, divocí. Ten
starý park, jenž lásku naši znal, zarstá, divoí víc a dál.
Jak s
les
tak roste mejlí na dubech,
modín
Po
v chumáích
stezkách, jindy kdes vysoko vyrstá kopiva.
visí
šla
mech.
záivá,
Ve mlází, kde jsem první písn snil, doupnák smutn zní šerem kvil.
Sám nevím
ani, co mne láká tam, v jilmech kde „pátelství" skryt je chrám.
Po stnách ve vtru svár tapet strhaných visel cár.
Já vešel.
Na oknech
špínou jako osleplých vybledlý motýl se v povzlet zdvih.
!!
ad
netopýr pištl u stropu ukrytý v pavuin zátopu.
A
v kout hnízdo
se
slámou, prachem šeilo rozbité.
pikryté
Tu
bolest divá sevela mi hrud. Mladosti, zvolal jsem, s bohem
Na zícený práh
bud!
v myšlenkách jsem do strom, v oblak pate let.
A
dlouho sedl jsem a veer táh jak to sténalo v korunách
—
Ó Tak
unyle,
starý
toužebn, slabj tšil mne, tšil
kmen
a zas, klas.
emu
se bránil cit, Já pochopil, vše co je, jak to je, musí být
Pro
starý park, jenž lásku naši znal, zarstá, divoí víc a dál.
^
^
105
í-^
sed,
!
BOLESTNÉ SLOKY. plátno milovat a plamen v srdci živit, tvé nitro na popel; zžehnout pec jednou uhasne a v sled se budeš divit,
Co
ml
by
pro
A
nepochopíš a
jsi
takou milostí
víc,
jsi
zahoel
k vli bílé ruce
že
adru plnému
dny
a nožce vil své v samot a hoké ztrávil
a mladost svou
jsi
muce
otrávil.
že pec to byla duše, co válo celou její postavou, že tys byl titanem na vrata ráje buše v boj vyzývaje sudbu mlhavou,
Pak sob namluvíš,
Že v ptce rekovité hodné všech sil muže jsi jako vojín v estném poli pad, a zatím byly to jen papírové
rže
nad svdnou vlnou podezelých vnad.
106
!
A
jsi-li upímným, ty pronikneš Však ješt na illusí hbitovu
bys znova prodal se za cetky bys dal se zašlapati poznovu
107
i
ty
za to
i
.
.
.
bláto,
ZÁPAD. Pro
západ více mluví k
tvojí
duši
záné jitro jásavé a svží? Za nocí hvzdnou zda víc ona tuší, než nadje snad smutku v ní víc leží? než
A
smutek ten se o slova snad hlásí, když zvolna stín snáší se níž clona, zíš mladosti hrob, štstí, lásky, krásy v tom hrobu mraen, v kterém slunce skoná
Bud západ mkký, nhypln a snivý, plá v svtla orgii a barev moi, bud ponurý a mraný, zádumivý, než radosti spíš kídlo podá hoi.
Vždy
minul den, zas jeden Jeho snti urvals štstí plod, šel již kolem host nebeský, že minul, líto je ti a to již staí, aby vela bolem,
a
!
a
108
Tve duše
vása,
dnem každým a slunce skon ti
z
které vúné citu a více vyvtrává
víc
hvzda na blankytu výstrahu a smutnou vštbu dává.
Když šastný
i
byls,
pro
štstí stále není
když nebyl s výtka, pro jsou šastní Tak duse tva jen hokostí se pní,
tak
elo
tvoje
vná
duma
jiní'.
stíní.'
Ty víš, co v blescích tak arokrásn co v tnsti mrak se jak zázrak tratí kus tvého Já, ten zlomek božské básn banální jitro nikdy nenavrátí'
me
S-
T^
PEGASU NA PECETÍTKU. Kam hippogiyfe báje v to všední století, kde v cval tvj poškleb v záptí? ti pjde sotva hívy jezdec tvj a kídly v povzlet divý hmí dál na moje ,.stj
Bez se
láje
vesla,
tímá
Tak voln, hrd
sedí,
ve zraku mládí žeh,
kde
stane, bozi
v zámezí
svt
vdí, všech.
Jen azurem se spíjí, laur v kadeích má jun ka: ,,Já jsem poesií!" ve hlaholu svých strun.
!"
!
A
jeho cval i kídlo, jak v tvrdý onyx vryt,
vrné peetidlo
za
vk Ó
praktický
kéž bys
chyt.
si
aspo
skrýval
arokrásnou báj, ten sladkých cit píval, tu
všemohoucí
ten
Tu
lásku,
taj,
arodjná,
nádhera, plá jediná zde stejná jak v dob Homéra! jež lesk a
Ó kéž bys aspo tajil jen delikátní rým, jejž
a
moderní druh
zbájil
svil kídlm tvým
Však vru, mi t líto, pod divoký tvj cval když již
tolik prosy skryto, všední život dal.
Jen ve kiipeckém slohu pár suchopárných dat, a sotva pozdrav v rohu tvých kídel nese chvat.
!
úty a jen smnky „vše zdrávo!" nanejvýš; moderní dopis tenký je vyvtralá íš,
Jen
Zkad prchla
vn
duší,
zkad prchl srdcí jas, neb na to v asu hluši my nemáme víc as.
Však všecko to, ím tob Nech, vrná toho stráž, vzpjav k letu kídla vším zjevn pohrdáš.
A se
letíš!
v
žití
—
?
ob
Jiskry roní
suchopár,
le olympický koni, bud brate, s tebou zdar
íz
r
!
!
!
!
!
DALEKO. Když tu co
byl jsem hoch a v snní jsem se hroužil, jsem chtly po jsem práh' a toužil,
em
vše bylo v budoucnosti daleko
Te
plachtou plnou se již v pístav chýlím, a co bych rád a za duší pílím, je zase v minulosti daleko
ím
A ty
nade mnou
tuším, hrob až krásné ideály
se sklene,
nedosnné kdes budou u vnosti daleko
Couv' pohár štstí, dív než jsem se napil, prch' motýl lásky, nežli jsem ho lapil, snt, zlatý plod,
jež hostí,
—
daleko
Jen práce zbyla, pevný maják v ta do vln, do tmy svítí, svítí, svítí s olbímu nezdolností daleko
^
í?
život a Smrt.
113
žití,
DOLOROSA.
pd,
Ten starý mistr jak na zlaté ó Doloroso, zvnil bolest tvoji!
Vždy ped mým zrakem lovenstvo stojí v plen dáno Bíd, Zoufalství a Nud;
V
svém Skepticismu pipoutáno k hrud,
v své
Mdlob
s
Briarei
Viny v
boji,
v své Touze na cest ku míru zdroji, jež
krví
horkou znamenána rud.
Však horší musím osudy tvé zváti, neb Dolorosa aspo zela syna,
by
mrtvého, jak pozvedla tvá k nebi.
Tvj
ideál však nedostižný tratí v mlhách, darmo knmu zrak se vzpíná, a zíš-li nco zíš své vlastní hebv.
se
—
^
DVOJÍ ZlVOT. V
snech našich asto hlubá propast zeje, kde stanem vydšení bez nadje, co život nás jak hebce k skoku bodá, ímž v ráz nám kídlo rozhodnutí podá.
V snech našich asto vše se smje, zpívá, vše plá a svítí a vše v souzvuk splývá, co skutenost nás chladnou rukou škrtí, nás rázem stavíc tváí ve tvá smrti.
V
snech asto bohy býváme a králi, a zatím bídn o život jsme hráli, sklízíme záští v skutku, v snech milujem zbuzení pláem v smutku. v snech jásáme
— —
Ó dvojí život Který z obou pravý ? Jak asto splývá obého tok hravý, kde život, sen kde? Co lze zváti svojím? Dí mudrc: Nevím! Snílek: Já se bojím! !
Tak celkem
v
žití
vav,
v které žijem, se bijem,
zrakem zavázaným my až smrt nám tsnou pásku se
zda tonoucí na jistoty
116
s
beh
oí
strhne,
vrhne?
!
NEBESKÉ KRAJINY. Syt pozemské
dekorace,
již
hvozdy strojí zraku, chtl vtrem bych se vznésti sladce jež
skály,
a zmizet kdesi v
Rozsáhlé
tam
krajiny
mdlým oím by se azuru plán valné, kol
moem
Ze
by
se
oblak by
mléná dráha
v
níž
jak
Co
sluncí tu a
vylíiti
siné,
rozvlnily.
valnou ekou, s plesem
svt
drahokam
jež
jiné
objevily,
byla lesem
a
miriady
mrak
strži
strže
tekou.
vtších v lesku,
nelze
slovy;
však našel bych si tajnou stezku v kýs tichý záliv safírový.
117
! !
Ó
!!
jaké hlubé ticho snivé
v té nekonené nebes poušti, kde pouze v komet jiskry živé se
tiše
závoj
noci spouští
Ó
samoty nebeských sad, pil bych ticho zlaté, v spád hvzdných noe vodopád své oi živým ohnm vzaté jak vaše
Ó bez behu ty valné moe, ó magická vy stálic svtla, opály východu a zoe, v nichž liliemi dálka zkvétla Ó
rudé výhn, žhoucí nachem
tch
planet,
jež
se
teprv
tvoí,
kosmickým kde prachem neznámá slunce v hloub se noí! ó
strže,
Ó krajiny, vy oku cizí v souhvzdí nekoneném vnci, kde svty z bezdna jdou, v hloub mizí tak jako perly na rženci
—
Zrak jásá ale duše pustá, neb samoty ds do ní padá, kde propasti jsou vaše ústa pro
odpov,
již
srdce
žádá
?
:
Ach komu Jak
Ó
dsný
pláte,
ten výše safírových
mne
komu?
svty, váš
je
!
svt sladký
dóm,
vaše závra žene zpátky.
Než dole stromy tam a skály vy rovnž víc mí nepovíte je v blízku tam, jak ve vás v tajemství všeho stejn skryté.
i?
i^
dáli,
HRDÉ SLOKY. moi bounému bych svil tíž svých dum, vždy hvozdm huícím a záným západm, vždy hvzdám v daleku, vždy ptáku na snti, vždy lani ve houští, vždy doma svému psu, vždy tigru na poušti, však nikdy lovku! Vždy
—
Neb lesy, oceán a nebe záící jsou božsky lhostejný v plá duše pták
pje klidn
la, pes a
tigr,
však
t
vyslechne,
tob vdk,
lovk
bv
truchlící,
dál;
by teba
snad by
se smál.
^
120
^
t
nechápal, rozsápal
—
: !
:
:
SIRÉNA. Ty, stále mnící se mému zraku a stále zpívající píse svdnou, ty stokrát
A
stokrát
zas
líbána,
tch
ím
zle
žehnána a bez rozpaku ku které krví rudnou
stopy, jimž
Cherube
ty
drahou žití bludnou ohroženém vraku;
kleta
na skalisky
s
dojm
jsi
Tím
mí
mí
víc
ty nejsi jich
sn
studnou,
dál se chýlí v konec žití dráha, muky skytáš a blaha, zlatý vlas tvj draí spár kryje
tím více
ím
a
Medusy rysem v zraku
poznává duše roztoužená sláva,
silnjší
jsi
nejsi
—
t
žena,
ani
neb
1^
tys
Tír
poesie
NEMOH' DOMU. Ten malý, bledý jenž hrával s
si
hošík,
denn
vždy
obroukem nebo míem
pod okny na trávníku té
osamlé
vlily,
dnes v malé úzké dnes v samém leží a
sepjaté
rakvi,
leží
kvítí
má ruky,
v nichž drží bílou rži.
Však divno Oi hluboké a ty drahé, modré oi !
ty
zavít
nemže,
ty
snivé
v prázdno
zeji
výitka a bolest. Je zavírala matka s pláem Dolorosy i otec v nmém, palivém svém bolu, však, darmo, hledí v prázdno jak
drahé, modré oi jak výitka a bolest.
ty
122
.
Pro umel
ten hoch bledý ? ani matka, ani léka
To nepoví vám otec neb sami nevdí to, to
nevdl
—
že
nemoh'
dom.
Ml
umel
on
pouze proto,
zvykem vždycky pedbhnouti chvu, svj domov,
sám sám
najíti
jak
lovk
všecky schody dosplý, ml z toho radost,
slézti
sám se Tak uinil
dostal
že
dom.
v sychravý den zimní, kdy mlha ulicemi se vlékla neistá, kdy vítr chvl svítilnami, kdy po kluzké dlažb se tásla noha dosplých, kdy dom, kdo mohl, chvátal. I tenkrát pedbh chvu, tenkrát rovnž
dm
i
Ale
našel.
zamena
bda!
byla vrata
tžce okována, malý, aby dosah k zvonci. Cekal co vítr fiel pusté po ulici, vyl v pustých zahradách a inel svítilnami. On ekal, stále ekal, pak zaal plakat; zprvu tiše plakal, pak hlasn, usedav ta
on
.
Však nikdo a nikdo
plá
z
.
nešel tou ulicí dlouhou
domu
nevyšel, neb nikdo
jeho neslyšel; pak skuel
123
vítr,
!
jenž tvrdý drobný sníh
mu
metal v líka,
kde splýval v horkých slzách
Když pišla chva
—
tu
....
pozd
již
bylo,
on radostí plá ztajil, neek slova, však brzo ulehl a tžce stonal
umel. Však oi, modré oi a záhy
hluboké a drahé nezavel, do dálky hledí jimi i v rakvi své, jak chtl by svou lítost pro vždycky všem vrýti v srdce, všem, kteí se tu modlí, všem, kdo sem kvítí nosí, otci, jak chtl by íci matce své že nemoh' domi
ty
ty
i
Ó jist tam u zlaté brány ráje tak dlouho ekat nebude, snad pod perutmi
andl
modré drahé oi smíen
zave
ty
hluboké a a odpustí ted teprv, když je vskutku doma,
ty
že
nemoh' domu.
.
co PLÁTNO. Což plátno, v lhostejném když tupém davu se najdou vskutku dv píbuzné duše? Dva družné tóny nepehluší vavu a chodec, jenž byl blažen v stínu
strom,
pec jednou musí dom, dál
sama v širém
poli
stojí
hruše.
Co plátno, když se oko vnoí v oko, když ruka tiskne ruku v bolné kei ? když skutkem jest, co váháš íci, sloko Jak dlouho mž' to celé trvat štstí ? Co plátno jednou kvésti ? Co plátno štstí, nemž'-li být vtší?
A
naposled
jen toho
sám v
vždy sám jsi, ku tvé skráni zvst, co již bylo, po boji, sám v umírání
piletí
boji,
?
.
125
.
Cos prožil v mlhu tratí se a by zas to prožil jiný, a opustilo. by jiné hálo to
—
stíny
!
DIVADLO SVTA. Svt divadlem
je. Stará parabola divadlo prý moudrosti je škola, bud obecenstvem, pozoruj to vení; hry obsah, je snadno k pochopení, nech zdá se, vládne denn jiná móda. Jen škoda, škoda, že herci jsou až píliš unavení.
A
v,
A
jaký div,
let tisíce již hrají
se k hrobu namáhají, plnou chutí, dnes již bez nadšení; jen zrak se zažehne a hned se zpní, když zradí druha druh a bídn prodá však jinak škoda,
od kolébky
dív
s
;
že
herci
jsou
až
píliš
unavení.
Dost efekt a zle taskavých k tomu zde dlali v trub jeku a dl hromu a vtších ješt v živlu rozkacení;
127
-
dost smrtí tragických, dost zápasení, dost vtipu, který bodá i jenž hlodá;
jen škoda, škoda, že herci jsou až píhš
Te
sami
kií
unavení.
v zoufalství
„Co nahoe tam? S oponou Hrát nechcem dál, té dost
a bolu: již
dol!
bídy denní, jsou k nesetení!" že v tom pec lad i shoda
tch akt
tisíce
A
dí,
mudrc
již
Jen škoda, škoda že
herci
jsou
—
až
píliš
^
^
unavení.
^
!
RESIQNACEo Již
že že
teba s tou se pravdou smíit, nebudeme vdt víc, dtinství
za ideálem
je, ve snách hýit, jakýms míit,
když sotva prach mžeme zvíit, než staré pohltí nás Nic. Již
že
teba tou
se
pravdou
nemžeme dlat
zkojit,
víc,
než v snaze srdce k srdci pojit, kde jaká rána, každou zhojit, v boj proti zlu se láskou zbrojit, než staré pohltí nás Nic.
teba tou
se pravdou vznésti, nikdy nebyl víc, že musí mít, jak musel kvésti, ze peludem vždy bylo štstí, že nutno hrd kíž svj nésti, zhltí nás pak staré Nic Již
že
lovk
a
Sr
1^
Život a Smrt.
129
lír
CASTRUM, Plá oltá zlatem, chrámu stna se ervánkovým leskne nachem,
v
nm
stojí
rakev otevena
kol spjí mniši v kroku plachém;
jak odlesk svtc aureoly kol skrání plá jim svtla eka, dnes, zítra nkoho smrt zvolí, zde otevená rakev eká.
Jde kolem staec sivobradý, co asi v duši se mu dje ? Žeh v oku, asketa ide mladý, jak stopen v moi beznadje; jdou dnes a zítra jako v snní, sept modhtby jim s ret stéká, zní chorál varhan v slavném hmní a otevená rakev eká. Jde opat a má etz zlatý, jde novic a má provaz bílý
130
!
a a
každý v srdci osten
vný
a a
ztráty
žalm, jenž stále kvílí;
slunce plá,
a
mraku
v
usne,
vichice se venku vzteká, v kadidla atmosfée dusné a v dýmu svic ta rakev eka-
mže
íci druhu, je má! druh to jedno všecko, dnes, zítra, Iined dny, roky tak se toí v kruhu, muž v kmeta, v juna zraje dcko; ta rakev smíí všecky spory, z ní rovnosti zá v srdce stéká,
—
Smrt
Ó
k zvonku hóry
drží provaz
a otevená rakev
eká.
asto o
nic v boji, marnost všeho znáti Snah peludy, tu velkost svoji když klesáš slávy ve závrati Když kuješ pouta pro jiného, po cizím stromu když zrak tká, po zápasu všech v konec všeho vždy otevená rakev eká.
zde
srdce!
u
se
I
Ó lip v ni vrhnout všecky snahy a peludy a plány smlé, bys mohlo íci v konec dráhy: „Jsem dávno v ní již celé, celé;
131
—
je
jen
plna,
tlu
hrozí jícen její duši nepoleká,
—
té jiné hóry a rakev dole
vna
— a
132
znjí si eká!'
OTEVENÉ OKNO. Po bouné noci okno otevírám, co proudí v jizbu, to je erstvý vzduch a lesk a svžest, do dálky kam zírám, zpv ptaí, bzukot much a žití ruch. I ssaju vše to celým, plným dechem a dojat spínám jak v modlitb dla, ten život s ader mých se snoubí echem, vlas a líbá moji skrá.
mj eí
A já ho cítím, objímám a lokám; tím šasten, jeho ástí že být smím a reflex jeho snoubit svojim slokám, jak v sladké Nirván pak splynout
s
ním.
A
pemítám, kterak mi bude jednou: Kdos v plái okno oteve jak duch; na ruce
mn
spjaté,
na skrá smrtí lednou
proudem vbhne erstvý, janní vzduch.
133
!
Však nechvji v dóm kosmu
Jizba má se klene valný, cítím povznesen,
se
.
.
.
že smrt je pouze okno otevené v ten pravý život, v nekonený den
134
MOTIVY LEGENDÁRNÍ.
!
!
KLASY RUTINY. Když Rut
si
vyšla na
Boozovu
roli,
jí
velká trpkost v její duši byla; smutkem zora plála po vkolí,
jí
píse ptaí v mysl smutek
tu
lila.
Ó klasy chudé, jež jste zbyly pro mne, co bohá plné vozy sváží dom, jak smutn s vámi, vno chudých skromné, pod veer pjdu v chatu v stínu strom
A zane starý trud a odíkání, co u souseda hluet budou kvasy; jak slzami vás porosí mé lkáni, ó klasy chudých, sporé, bídné klasy Tak vzdychala
Však bible vám již ekla, než veer padnul k zemi, ped Boozem v strachu polekána klekla a vstala paní, šastna statky všemi. co stalo
.
.
.
is,e,
137
dn
I schovala, až do svého stáí ty bídné, chudé klasy opuštné;
z nich k hrobu sladkou plálo jí neb celé byly jako pozlacené.
to
záí,
Tak do práce jsem šel jak ona sirá, tak vyšel jsem i já ku žatv krásy, lán požat již, kam oko v dálku zírá, co zbylo mi, než sbírat chudé klasy. Co touhy marné, tžké resignace mi duší pelétlo na kídle zmny! doma jsem a usmívám se sladce, jsou klasy moje láskou vyzlaceny.
Te
138
.
MALOMOCNI. Kdes na pobeží u Mrtvého moe, kde kalný Jordán tee pustou strží, se táhne údolí, tam vládne hoe, kraj celý zoufalství v svém spáru drží.
Tam
na okídlí, míže, v tch drách smutní malomocní bydlí a iní etzy, by nešel blíže zejí
skalin
díry
ty rezovaté zavírají
Kdo náhodou v ty zbloudí kraje pusté. Jen chvílemi se zjeví za mížemi tvá vyzáblá, v níž hoí skvrny husté, zrak ohnivý,
jenž
upírá
iní etzy — Blíž Ó vra se, chodce, pod
se
k zemi.
kdosi kráí tvou nohou býlí v ráz uvadne Viz, nebe jak se mraí, sup ohyzdný kdes hýká, šakal kvílí.
Zas
!
!
139
.
.
!
Však neslyší a kráí mezi sluje, tam spje, odkud prchá každý vždycky, a choré
se
zastaví
ba
pímo k nim
oslovuje,
se
blíží
heroicky.
dsn
A
bílé tiskne ruce nad sníh a klade dla na oblezlé ty lebky a jeho slovo je tak vlídné, milé, a jeho úsmv mateský a hebký.
A
bídným, k
se zdá, že
rosa
jich
že
nmu
roste
již
vztahují
zá mu kolem
ruce,
hlavy,
úkoje v jich prýští muce,
stedem
Tak v bídné
král že
žití,
spje
vné
slávy.
opuštné, marné,
jak mezi malomocné Kristus kdysi, parné jak rosa blaživá v dne tvj, Lásko všemohoucí, krok se vmísí.
bím
Ó zvote etzy jen bídy svojí! Ó nastavte rty, které morem dýší! Nech prchá zbable jen, kdo se bojí, vy zvote etzy, však Láska
it
ú
140
^
slyší
!
LEDA. Když velký bílý piák se stulil k prsm tvým, když vášniv jsi rozkoš lásky pila, svt, život, budoucnost, vše bylo tob dým, v tom cítila's, žes nesmrtelná byla
Ó
chápu, jaká
skrá
slast
a jaký
vášn
žár,
na kíž, do žaláe nohu, je rozkoš nejvyšší, nejvtší _sob dar, se moci cele vzdáti svému bohu. nutí
K^
^
NARCIS. Kdysi Narciss v sladké touze zadíval se do pramene; nebe, jež se nad
ním
klene,
nevidl, zel sebe pouze. Než se ohled zpt, promnn byl v kvt.
bh
rovnž v tvrí touze v prostor patil beze hrází;
Tak
moe zmn
se
valí,
bh
se
Než
se ohled zpt,
díval
promnn
vzchází,
dlouze,
dlouze.
byl v svt.
Básníku Ty v arné touze zíš v svou duši, jak se kalí, jak se jasní z hloubi, z dáli cos tam blýská v hvzdné prouze, a tvé duše svt v básni tvojí zkvt. !
v kosmu v nekonené touze na sebe se všecko dívá, oko oku vlídn kývá, hvzda s nebe hvzd v strouze; v jedno oko zpt hledí Narciss
—
143
svt.
!
— -
SKÍNKA PANDOINA. Z nás každý v adrech skínku Pandoinu nese, co nejdív otevíti ji, se každý tese. Kol na zem, do nebe, V tmu hrobu radj zírej'^ — však skínku neotvírej
K
ní
ucho
skloníš, cos
tam jako struna zvoní
a bzuí,
vážky tak se v letním slunci honí; do moe hod klíek, neb jej v kei svírej, však skínku neotvírej
bu
1
Sny, zlaté illuse a touhy tam se tlaí, však pavouky a ervy pak bys vidl v plái; jak Arab v poušti v hrsti perle mj a zmírej však skínku neotvírej •
1
!
PYQMALION. Dceru dum svých, tuch a spor do mramoru touhu v tvái tiché ním stojí nahá Psýché.
vytesal radost,
ped
již
;
Tak v ní žár své vášn vložil, v ráz že mrtvý kámen ožil, nyní láskou k ní se schýlil, div že
He
mukou
nesešílil.
moderním
daí:
se
naped
láskou záí, dív nez myšlenka je tvarem, již k ní planou lásky žárem. ti
již
Nutno v sebe víru má-li dílo tvoje
na lásku vždy když plá
dílo
í^
míti,
žíti,
asu
dosti,
do vnosti
i^
život a Smrt. 145
i<.
OSUDY
Ti nesmrtelné žití fantomy ve íši duch. Nad kolébku dcka, sen první sotva zrak mu uzave, se rázem všecky hledí dostavit, však jediný jen ,mž tam zavládnout. hra v tom je náhody Kdo pijde dív i osudu, jak psáno v hvzdách snad —
—
ten skloní se a dcko políbí a polibkem tím urí života mu srázné stezky divn klikaté a stvoí jeho osud celiký.
11.
jak van jabloní, pyšní se kvtem, jak stín se nad kolébku nakloní a tichým zas zmizí v ráz letem.
Jde první jež
tiše
ržovým
146
To
milostný zjev matky Evy jest, dít tak sladce a vlije mu tím v duši milou zvst, jak blaze jest otci a matce. ta
zlíbá
domu
To dít pak
miluje
a veerních
krb nhu,
je
klid
šastn, mže-li u matky snít, toužit zpt k rodnému behu.
vždy
Tomu
každiký krek drah,
je
na rozkvetlé snti; To nezná svtjších v život snah, než šastnými init své dti.
jenž tiká
sedm hvzd ve vlasech, sám tpytný slunce jak ranní jde komnatou vážn, kadidla dech, Zjev druhý,
jak
lilije
k
dcku
se
sklání.
Je políbí y ílko a odchází,
zpt k dcku zí kouzelným okem, s hvzd hudba pi tom jej provází,
zá
splývá
Madonny krokem.
147
A
které
dít ten
políbí,
v srdci svém pro vždy ráj nesí to pravé cesty se nechybí, vždy touhou se po ráji tese. to
A
v snech a v svatosti, úkoje nedá, až stráveno tichou radostí se s Madonnou pro vnost shledá. žije
zem
víc
ta
mu
Zjev tetí je šerý a mystický ret jeho pálí jak plamen, jak vlna je tla úbl a klín však srdce, srdce je kámen!
stín,
—
Bludika vlasem v pláš se
jehož
jen prokmitá, zahalená
nad kolébkou
Adama
pr\Tií
Ó bda,
jež
na adra
sklání
Lilita,
žena.
políbí,
dítti,
nahá, ta vlíbá mu váše a prokletí, v stín, v propast je za sebou tahá. líbá
je
148
:
A
smýká
a
muí
je je,
životem v štvanici
bodá a
dráždí,
krev ssaje mu rovna Lítici, je v objetí polibky vraždí.
III.
Tak lidský život uren jednou z tí tch nesmrtelných dál se rozvíjí. Zde ku povahám rzným najdeš klí, pod novou maskou staré Fátum zas na stolec vlády sedá. Don Juan na srdce políbený Lilitou v prach smýká srdce, smýkán vášní sám v snech ráje serafinský bratr, mnich
zí Madonnu
stát
nad svým žaltáem
usmívat se v tichý duše ples, co bratr obou, sedlák neznámý, jen láskou k rodné svojí hroud živ, pohrává prstem hrubým ve vlasech svých dtí, pate okem poklidným pes orný lán, jak chaty jeho kou s€ zvedá ku obloze veerní. a
matka Eva políbila v snu, sám nevím ani, kterak šastný
Jej
r
149
jest!
noCnI hovor. \
v
šlehni mrtví rozmlouvají hrob se svými sousedy.
Talmud.
místo hlavy mám jen kámen, krev dávno v srdci ustydla, bez citu hru i svazy ramen
Na a
jen
mne
bolí
chodidla.
úd
mám jen skály, Já místo v tch cítím ledny, mrazný chlad, jen v srdci, v srdci, tam to pálí, to doutná a žhne posavad.
Já cítím
mkkost
kde pomyslím
si,
a dvojici jen ocí
zím
záit
z
trupelnatou,
na tle,
vzatou
toho popele.
150
Já výhost dal již každé muce, jsem bez spor a bez války a jen mé ruce, jen ty ruce se natahují do dálky!
Vy šastní! Já však celý žiju, vše slyším kol a všecko vím, k dnu hrobu pibit kol tmu piju a nevýslovnou
báze
jím.
To pejde též, já zvolna jak tuhne vše a vybledá, již
jak
cítím,
budu balvan mezi kvítím, vedle tlo souseda.
spal, však v nové probudil váš rozhovor; Já nemluvil ... to vítr šumí, ó dnes tak oste fií s hor!
Já
zcela
dumy
mne
Já chtl bych usnout pro vždy, krátce ve spánku vskutku hrobovém nevýslovn v nitru sladce, když milenci jdou hbitovem. .
Mn
151
.
.
.
Cha, cha, za zdí se za ní honí, svt jako vera je i dnes .
Ó
.
jak sem voní skrz hustou hlínu modrý bez? necítíte,
^
Sr
BLANICKÉ ZVONY. —
AI. Jiráskovi a Jos. Thomayerovi.
—
Mlha bílá padla na kraj celý. Mlhou tou se hlasy zvon chvly, z
blízka,
z
dálky,
na
všech
stranách
znly.
vn
V
letní veer plný sn a znly zvony ty jak z hlubé tn, na pláni a v stráni, v lesa ln.
Jeden temným k srdci mluvil ruchem, jak bou vzdálená tichým vzduchem, vyznl v náek sotva chycen uchem.
hml
moe
znti, Jiný slyšíš jak z dna jako v boji, v zlomcích v ucho letí, jakby tíštn davem hustých sntí.
Slabj tetí jakby kdesi
ztracen,
však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen v toho sluch, kdo vavou utrmácen.
153
A
jak šli jsme stonem tím a vzlykem, kde zvon jiný každým zvonil mžikem, stanuli jsme náhle pod Blaníkem.
Nám
se zdálo,
jakby tyto zvony
znly z hory, skrze strom clony eských srdcí náky, touhou, stony.
Dl
nás pr\mí: Zvoní na klekání; štvané lani,
z
eská zem rovna unavená chystá
se
k
již
spaní.
Brate nezdá se mi, Pravil druhý vítzného zní cos haluzemi, spíš bych ek, to jitro hledá zemi. :
Ovšem, kolem veer, ale v duši jas, jenž temna yazby kruší tam jej v hoe tuší. a ti spái
vstává
Ano
—
jej a ze sna vstah, obrok, erstvý nápoj dali, sali. vzpjah, štíty s
tuší
kom
mee
A
kmen
jak tlukou v štíty k uvítání
této velké, slavné chvíle ranní,
jakby zvony znly
eskou
154
plání!
Ano jitro! tetí dl, zní v hoe. Skoneno je dávné eské hoe. Jitrem vlní se již strom moe! Jitro ^znlo v tchto zvonu shluku, a když znikly sosen ve souzvuku: druhu druh z nás mlky tisknul ruku. I
LEGENDA CHUCHELSKÁ. Zlou cestou
z
Prahy znaven pes
klest
a
pes
balvan
na svojím statku v Chuchli na loži zadumán dlel starý biskup Šebí ve prázdné jizb sám a zel, jak ustupuje den letní zvolna tmám.
Pod tžkou hlavou skížil své ruce žilnaté a oknem hledl v hvozdy a lomy skalnaté a jako venku prhled duch biskupv se tml, pro, nevdl sám dobe, však prázdno v duši
ml.
Chtl modlit
se
—
však darmo, na rtech mu váznul hlas,
cos jako bouná mdloba mu jalo skrá i vaz, a celé prázdno kraje, jenž okny hledl sem, mu zahrnulo nitro, on podleh v boji zlém.
156
: .
A
víc.
chtl
než jindy opíti se
cítil,
jak prázdno ve všem dlí, v odpor dnes byl
jem, le
mdlý
Svt Co
.
prázdný, život prázdný, co snaha, vle, Lip vru v hrob život ? Nic a ticho !
—
.
cit
?
snít.
praskal ke a strom, strá z hloubi zadunla, cos huelo jak hrom a nežli mohl biskup v své mdlob z lože vstát,
V
tom náhle divý hlomoz
v ráz stropem s
i
teskem hromu obrovský balvan spad.
nl
Roztíštil pelest lože a až ke stropu, sebou klest, hlínu a štrku potopu, ve dví mu projel stechu jak ostrý, hromný klín a v jizbu mu až k loži píšerný vrhal stín. za
A
biskupovi hrzou až v žilách stydla krev, a jak zel na ten kámen, tu divný vidl zjev Ten balvan, ten oi, jak hledl na nj blíž, a biskup vztáhl ruku a v strachu dlal kíž.
ml
A
divé oi plály a žehly srdce v hloub a balvan zdál se rsti, byl žulový jak sloup.
157
.
a jakby I
skoil
šíjí s
tuí
na horu po svém toporu.
se vzpínal
lože biskup, sáh
.
.
A
zaal tískat v balvan jak z báje athleta ,,Xejsi kámen, jsi šelma prokletá, jsi Satan, škdce, tvar balvanu jsi vzal, stah drápy, rohy, ohon ve tvrdou kukli skal. a
kiel:
vný
zkruší mé paže silný vzmach, t, dable a rozmelu t v prach, bys duše nepokoušel, jež Kristus vykoupil, a jež bys o mír nebes rád znovu oloupil!"
Však brzy tebe já rozbiju
A
biskup bušil v kámen a bušil zas a zas, slupka se rozskoila v ráz.
tu valná skály
Kde již
Na
rohy, kde šíj tuí? Kol tíš jen kamenná, jen osvcuje ervánk plamenná.
zá
jedné skalní tísce v tom cosi biskup zhled, jal jej divný a kámen k oknu zvd,
a úžas hle,
zdobný
Co zavel
otisk
to boj
na
nm
se
jasn
rýsoval.
živd sem v mlení hrud skal
Pad z ruky jemu mrak jeho pochyb
topor, roztál a
158
na kolena on
hymnem
kles,
výš se vznes
?
:
život,
,,Je
ty
!!
není prázdno, ó bože, tob dík, jsi v zoufání mé vnik
balvanem tím hrozným
Když v tuhý kámen
život
kles
druhdy kynem tvý-m,
že
ješt po
jak mohlo
by
vyznít,
Mou
staletích
lidské
zde
v otisku tluk
srdce,
jeho,
jej žití
zím,
bh
Pane, darmo ve prázdných aeonech?
prázdno a samota a ds, a balvan níž se snes, on rozrazil mou stechu, zabušil na mou chýž, rozžeh svtlo pravdy, jež nezhasne mi již! tys
duši
kynul
jalo
elu hory
mn A
jako tvrdý balvan já rozbil smutek svj. hvozde, zašum z hloubi Ó vtre duj mi, duj V svém smutku ryzí perlu jsem našel poznání Byl život, jest a bude a není skonání!
Ó
!
Ty, Pane, sám jsi život, jímž zkružen každý zmar, vše plníš zem i moe, všech zjev sterý tvar, prch pocit prázdna z duše, tys vyplnil ji sám, jak tento kámen, Pane, tvj otisk v srdci mám!"
159
prahu
vk
syn, já pozdních chodí v msíci na zdi stín, na tíšti is kalné pecky, jež s hory padla sem, zas drobný, zdobný otisk po letech našel jsem. Sa.
jenž
jizby
pejde jak
svojí,
tu
Jatému divným kouzlem hned
zarosil
se
zrak
duše mojí prchal zlý pochybnosti mrak, smutek bez píiny jak mlha y slunci tál, když starou tuto povst jsem v útchu si psal.
a
z
mj
•ír
160
EPILOG.
život a Smrt.
:!
BALLADA O ŽIVOTU A SMRTI Též jednou jak mi
neb k
ji
balladu chci pt, jak mi Smrt ji kreslí, jak na rozkvetlou snt všecky sny moje se snesly,
svoji
Život,
obma
vel chumá,
tu touhy perutí, tam dumy vesly. Tu dcka úsmvem, tam písní ptáka mne Život vábí, vzncuje a láká,
v slunci, v rose, v kvtné ase, v záptí hned jemu stín se smráká, ples náhle taje v slzí vodopáde, jej
piju
nech
rtem nadšeným
mj
refrain ozývá se zdrávo ve své luzné vnad, bud Smrti zdráva ve své písné kráse
Bu
Žití,
Ó závratný to a výivý rej, jímž atom s hvzdné íše letí k zemi; on Život sám, sotva stihneš jej, se nese svtla i vln peejemi,
a
163
!
tu plá, tam dýchá, porami ve všemi; tvar, aeony letí v rzné tu v kvtnou pý, tam v hvzdný prysk, tam v páru, tu v adrech dívích, tu v slaviím hlase, tam chvje se a jásá ve rozmaru a neví, co jest zmnou V tvar ad, že Smrtí zvem v svém jazyku a ase.
zmn
—
Bud
zdrávo ve své luzné vnad, bud Smrti zdráva ve své písné kráse!
Pi
Žití
v nichž zlatá réva plá, v nichž vrou a hluí davy,
pohárech,
pi prvodech,
na honbách, v jízdách, vlas kde vtrem vlá kde vedle sebe hlavy rtem laným pijí rozkoš z ret lávy; a v objetích,
ve vncích
trofejí,
hod,
ve thyrsech
na klínu Cerery, jenž plný plod, být jedním sadem Hesperidek zdá se, jdou ruku v ruce \'ždy a v chorovodu pouze Fáta vlád hodokvase. Bud zdrávo Žití ve své luzné vnad, bud Smrti zdráva ve své písné kráse jak blíženci,
již
urvali žezlo v
—
Kosmu
Z nich každý hrozný
jest
jen
o
sob,
však v objetí jsou jednou harmonií. On znovu klíí vždycky na hrob a ona poslední jest melodií, kde v úbytku sil se již cíle míjí
164
:
to
!
drama všeho! Oba vedle sebe jako s nocí den a s Herou Hebe,
jsou
tká celá zjev, v které vždy a zase vše zhlíží sebe jako mne i tebe, ve klidu, tpytu, v stínu, v bouí vádé, ve, dýchá, hýí,
Bu
bu
jásá,
usmívá se
zdrávo Žití ve své luzné ynad, Smrti zdráva ve své písné kráse!
Zle smýšlel s lidstvem, vrh mezi. ob, odkud
hlubokou kdo zalo drama
strž
zmatk o pítrž, úspchem smutn známá;
všech spor, snah a ta
honba
za
být pestal život pestré panorama,
kde vystídá se pouze zjev ada, by nové ustoupila. mladá je v hvzd píroda i v sedmikráse, plod svatý je, když zraje i když padá. Tak vesmírem jdou svorn pohromad, tak volám stopen v obou zlatém jase:
Vn
Bu
bu
zdrávo Žití ve své luzné vnad, Smrti zdráva ve své písné kráse
165
OBSAH Vstup
Duše všeho. Pamoum
ranní
........
11
.13
Touha na horách Metempsychosa
19
Ped deštm
21
16
Jitro
....... .......
Illuse
23
Bývalému básníkovi Pantoum polední Klid pírody
24
Mythologické sloky v jeseni Cestou od ertovy stny
31
.......... ...... ......... .........
Lesem Msíci Pantoum noní .
Svtlušce
Když
.
dílo tvé jest
-
.
dokonáno
27
29
33 35 37 40
42 46
Božská duše
48
Magnilicat
50
!
Nkolik stránek
vného
románu.
Litanie lásky
Jahody
Píse Co VÍCPíse
.
Madrigal
Píse Madrigal
Píse Kameje
Píse Genre
Smutné sloky Prostá kytka
Moie geranium Causerie o astrách
Dv
písn pro mou
dceru.
Jarní
Podzimní
Skvrny na
slunci.
Eanní procházka
91
Stará loutna
94
Dv
básn
Veerní pantoum
Modín
.
96 98 100
Pavouci Zarstá, divoí
102
Bolestné sloky
105
Západ Pegasu na peetítku Daleko
103
113
Dolorosa
114
l!)4
110
Dvojí život
...
Nebeské krajiny Hrdé sloky .
.
.
.
Nemoh
.
.
dom
122
Divadlo svta
Castrum
120 121
.125 .127
plátno
Resignace
115
.117
Siréna
Co
.
.... ...
.
129 130
Otevené okno
.133
Motivy legendární. Klasy Rutiny
137
Malomocni Leda
139 141
Narciss
Pygmalion
....
Osudy
Noní
142
...
Skínka Pandoina
.
.
144
.145
...
146
IO
hovor
Blanické zvony
Legenda Chuchelská
.....
153 .
156
Epilog. Ballada o Životu
a
Smrti
l63
PG 5038 F8A17 1895 díl 53
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
yNlVERSlTY OF
THIS
POCKET
TORONTO LIBRARY
r.c<.i-x
í_
r.i
cf Ti < rt
,rt
rrrf
r
c
r
i
;
f
rr c^
rrv
«-
r 7r-r
ír
r c <
x
rc^
« -.í-.Ti
> f> r f'«' T rr-i frí^^tTriVí^^í tK
f-i-fiyf^-f
