číslo
43.
R O Č N Í K II.
„Stát, s tá t!" vzkřikl náhle Anderl a táhl za telefonní kabel . . . (Str. 677.)
Kč 1 -
O. W .
Gail:
*
R A K E T O U DO MĚSÍCE.
★
D o b r o d r u ž n ý román.
Pokračování.
„Právě úplný nedostatek vzduchu na Měsíci se prohlašuje za nepopiratelnou jistotu ." „Zajisté, strýčku! Nějakého vzduchového obalu Měsíc již dávno nemá, byli bychom to pocítili při přistání. Ale to nevylučuje, že by v hlubokých kráterech nemohly býti ještě zbytky vzduchu. A že je tomu tak v kráteru Triesneckerově, vidíš sám. Myslím, že jest se nám připraviti na podivuhodné objevy.“ Nej naléhavějším úkolem byla obhlídka okolní krajiny. Při prvé vycházce mohlo se naraziti na mnohá nebezpečí a proto každý se jí chtěl zúčastniti. , .Nemělo by to účelu, abychom vyrazili všichni čtyři!“ — pravil Hans přesvědčivě. „Čtyři mu žové vidí právě tolik, jako dva a někdo přece musí zústati v lodi. Nemůžeme věděti, jaká pře kvapení nám Měsíc ještě připraví." Posléze strýc Alex prohlásil, že zůstane doma s Tommy Bigheadem, který byl raněn a tudíž nebylo pro něho radno ještě vycházeti. „Zůstaneme venku nejdéle dvě hodiny" — pravil Hardt, zatím co se oblékal do potápěč ského oděvu a vkládal do jeho kapes různé ná činí. „Zatímsimůžetekrátitičasfotograf ováním. Ale neopouštějte lodi v žádném případě!" „A ll right!" — pravil Tommy, jenž se zabýval obíráním vepřového žebírka. „Taky se trochu natáhnu." Pak Hans a Anderl vylezli poklopem ven a po provazovém žebříku se dostali k zemi.
X X V I. IvED. „W ieland" se opíral o kolmou téměř stěnu malého, kuželovitého vrchu, který tu tvořil s tuctem podobných homolí samostatnou sku pinu. ,, Jakmile se vrátíme, ‘ ‘ pravil Hardt telefonem byliť spolu spojeni kabelem, „musíme dů
kladně prohlédnouti loď a především ucpa:: trhlinu. Teď však máme důležitější úkol." Rozškrtl zápalku. Vzplanula a zhasla. Stačil : to však, aby se Hardt přesvědčil, že ve vzduch_ je skutečně kyslík; jinak by se zápalka nemohli vůbec vznítiti. Pod nohama mužů byl led — zdánlivě tercme černé barvy! Celé údolí bylo z téže látky. MnoL > úzkých, ale velice hlubokých trhlin se táhlo j o ledovém poli, podobně jak tomu bývá uledovci. Jasnější, téměř bílá místa dokazovala, že je pokryl napadalý povlak rozdrobeného a prásk: vitého ledu; všechny vrcholky pohoří mely bílou, sněhovou čepičku. ILed se leskl odraze— slunečních paprsků a nad tím vším se klenuli černá, hvězdami posetá obloha. Hardt stál chvíli ponořen v pozorování krijiny, která se zdála býti nějakou kulisou k vý pravné pohádce. Anderl, který byl od mládí zvyklý na věčny led rodných hor, cítil se zde brzy jako domi „Tak to vypadá i u nás!" — mínil. „Čím člo věk stoupá výše, tím je nebe temnější a tím jasnější jsou bíle zasněžené kopce. Ale tak nád herné, jako zde, to u nás přece jen není." „Ovšem, že obloha musí býti tím černější, čím slabší je vzduchová vrstva, kterou hledíme To je všeobecně známo všem letcům. Ale něco jiného — vyskoč zde, jak nejvýše můžeš! Hop'' Anderl se zasmál, pokrčil kolena a vymrštil se tak, že na zemi by byl jistě vyskočil do výše dvou metrů. Zde to však byl skok skutečně re kordní — tak vysoký, že by byl jistě doskočil na střechu čtyřpatrového domu. Snesl se na zemi teprve po plných pěti vteřinách. „Bravo, Anderl! Předvedeš-li takový skok svým druhům ve Friedrichshafenu, je jisté, že ti bude přiřčeno mistrovství světa ve skoku. „T o nepůjde, až budu vážiti zase k deva desáti kilům. Kolik zde vlastně vážím?“ „Právě šestinu váhy pozemské. Naše zemská síla činí z nás zde všemocné Titany.“ Dlouhými skoky, z nichž každý měřil nejmér.c deset metrů, hnali se oba pozemšťané po hladké
675
ledové půdě. Sedm metrů široké trhliny přeska kovali tak snadno, jako na zemi skáčeme přes silniční příkopy. „Ledová pokrývka musí býti neuvěřitelně silná!" — pravil Hans Hardt s nádechem zkla mání v hlase. „Nelze odhadnouti, v jaké hloubce teprve jsou vrstvy kamene. A ty by byly za jímavější než led." Za chvíli zůstal státi a ukazoval na jednu z temných skvrn. „Voda, Anderl! Skutečně — nezamrzlá voda! To je neuvěřitelné!" — volal překvapen. Anderl nemohl pochopi ti, proč obyčejná voda má býti něčím tak neuvěřitelným, a šel klidně dále. Inženýr ho však zadržel. ,,Pomalu, zcela pomalu. A vystříhej se prud kých otřesů!" nařizoval a plížil se jako Indián na válečné stezce k okraji prohlubiny. Tam vyňal z kapsy skleněnou čočku, nařídil ji proti Slunci a zaměřil zářivé ohnisko na klidnou hladinu vodní. Za několik vteřin voda vřela na místě, kde se jí dotýkal zářící bod a brzy nato byla celá kaluž ve varu. Hustá pára zahalovala oba muže. Anderle bezděky ustupoval. „Můžeš zůstati klidně na místě!" — smál se Hardt. „A le vždyť se voda vaří!" „Ovšem, že se vaří!" Přidržel teploměr v husté páře. „Vidíš, pouhých sedm stupňů Celsia! To se asi těžko opaříme!" Pára rychle houstla a snášela se dolů jako jíní. Kaluž brzy zmizela — úplně zamrzla. „Kom ická věc!" — divil se Anderl. „Voda se vaří za studená. . . " „Vaří se a zároveň zamrzá!" — přisvědčoval Hardt. „Nám pozemšťanům se to zdá ovšem divným, ale lze to přirozeně vysvětliti. Při níz kém tlaku zdejší řídké vzduchové vrstvy nevaří se voda při stu stupních Celsia, jak jsme zvyklí, nýbrž při teplotě zcela nízké, asi sedmi neb osmi stupních. Body mrazu a varu jsou sobě velice blízké a tak voda zde existuje jen v teplotách mezi nulou a sedmi až osmi stupni. Proto je tu tekutá voda velikou vzácností. Při nultém stupni
zmrzá a při osmém se již vypařuje — aby ihned zmrzla a klesla v podobě jíní k zemi. Nesmíme se proto diviti, že na měsíčném povrchu není téměř vody. Jen tam, kde ještě zbylo trochu vzduchu a jeho tlaku, může býti nalezena voda a to ještě jen tehdy, vytvoří-li sluneční paprsky někde teplotu mezi nulou a osmi stupni. O moři tu ovšem nemůže býti řeči a také vodních par je pramálo; vypařování odnímá totiž okolí takové vodní nádrže tolik tepla, že vroucí voda ihned zamrzá a pak je ovšem i po páře. — I ano, zde je divný kraj!" „Divím se," odpověděl Anderl, „že Slunce neroztaví ty spousty ledu. Svítí-li na ně nepře tržitě dva týdny a není-li obloha nikdy zakryta mraky, mohli bychom se právem domnívati, že je zde tepleji než v Kamerunu!" „A ž Slunce vystoupí výše na obzor, teplota se jistě zvýší, ale pochybuji, že by zde mohlo býti vůbec teplo. Měsíc nemá žádného vzducho vého obalu a proto teplo okamžitě vyzáří do prostoru. I na naší Zemi by průměrná roční tep lota klesla o sedmdesát stupňů, kdyby Země ztratila svou atmosféru. Pak by i tam byl jen led a sníh. Sluneční záře není ještě vše. Každé nebeské těleso musí dovésti spořiti sdary Slunce; to značí, že musí uměti dary ty si uchovati. Naše Země těší se zvláště příznivým pod mínkám: Hustá vrstva vzduchu, dosti velké teplo vlastní a potom poměrná blízkost Slunce ji výtečně chrání od chladu. Ovšem — také i na naší Zemi jsou vrcholky hor, které se stkví i v parném létě ledovou pokrývkou a to dokonce i v tropech, přímo u rovníku. Vždy záleží na ochranné vrstvě vzduchu, která zde je mnohem řidší, než na nejvyšším bodě Himalaje. Ať je tomu již jakkoli, učení pánové vždy najdou ně jaké bezvadné vysvětlení jevů, které pozoru jem e." Celou hodinu se toulali naši výletníci po okolí a stále nacházeli totéž: led! Led tvořil zde trhliny a nakupeniny bizarních tvarů. Tu a tam občas vznikly mraky vodní páry, které se však rychle opět snášely zpět a zůstávaly ležeti jako ledový poprašek.
676
Nikde nebylo lze spatřiti místečka pevné půdy aneb stopy po rostlinném neb živočišném životě. Byl-li celý měsíčný povrch pokryt ledovou pokrývkou, nedalo se odtud určiti. Nádherný pohled na pohádkovou krásu zimní krajiny badatele dlouho nezajímal. Hardtovi by bylo mnohem milejší spatřiti jediné stéblo nej ubožejší traviny, než celou tu nádheru ledu. ,,Zdá se, že se musíme s ledem spřátelili,“ pravil Hardt, zatím co se rozhlížel po okolí, zastiňuje si rukou oči před bodavými sluneč ními paprsky. „Naše naděje musí se upírati právě jen k ledu a vodě!“ ,, Představím-li s i ' pobr oukával zlostně Anderl, „že se ploužíme po té tak drahocenné látce a nemůžeme jí proniknouti, abychom spatřili, co je pod ní, setzatraceně mne to rozčiluje!“ „A no, Anderl! Toho ledu je zde neproniknu telná spousta. Ale je pro nás cenný. Je to zmrzlá voda a voda je chemickou sloučeninou vodíku a kyslíku — obsahuje tedy právě to, čeho je nám teď nejvíce třeba. Podaří-li se nám vodu rozlo žití, budeme míti dostatek poh onné látky a pak bude hračkou dostati se z této nehostiné země.“ „N a to snad hned nemusíme m y slit.. „Musíme na to mysliti již teď, Anderl! Led je naší jedinou nadějí! Musíme si opatřiti pro středky, kterými vyrobíme z ledu výbušný plyn. Přemýšlej o tom, Anderl! Je to otázka, na které závisí život nás všech.“ „Elektrolyticky to půjde velice snadno — a výkonnost elektrického motoru ,Wielandova‘ , který vyrábí proud potřebný k osvětlení, do stačí. . , , . . . úplně, abychom v týdnu získali dosta tečné množství plynu a naplnili tanky! Ale čím bude motor poháněn? To je zase jiná otázka!“ Anderl usilovně přemýšlel. „K olo pro ruční pohon by se snad dalo lehce poříditi.“ „Hm! Kdybychom pracovali i čtrnáct hodin denně jako středověcí trestanci, připoutaní k mlýnskému kameni, trvalo by to měsíce, než bychom získali dostatečné množství plynu.
A tolik času nám nezbývá. Nejpozději za deset dní nastane noc. Budeme-livtu dobu ještě zde, kjřne nám neodvratná smrt zmrznutím. Ne hledím ani k tomu, že naše zásobý potravin i při největší spořivosti vydrží jen čtrnáct d n í.. „Nelze nalézti nic jiného v této prazvláštní zemi — uhlí — karbid?“ Hardt pokrčil rameny. „Snad! Ale kde? A musili bychom si opatřiti potřebné množství v nejkratším čase!“ „T o ovšem nejde,“ přizvukoval Anderl. „J e zde však zdroj síly, Anderl, síly nevyčer patelné, obrovské.“ Anderl se podíval tázavě na mluvčího skly své helmy, ale nemohl rozeznati výraz inžený rova obličeje. „Mj-slím Slunce!" „ U všech hromů, ano! Slunce! Svítí zde ne přetržitě a mnohem silněji, než na Zemi! Tak to půjde!" „Pomalu! Tak prosté to přece jen není! Mu síme dříve ještě hodně přemýšleti. K soustředění slunečních paprsků můžeme použiti velkého, dutého zrcadla z plechu, které nám sloužilo za objektiv dalekohledu. A bude-li třeba, můžeme odšroubovati všechny objektivy teleskopů a použiti je jako sběrné čočky. Tím vším můžeme zachytiti sluneční teplo a soustředí ti je na jeden b od ." „T o je krásné! A do toho bodu umístíme parní kotel, naplněný vodou!“ zvolal Anderl nadšeně. „Jako kotle můžeme použiti kyslíkových nádrží, ty již něco vydrží." „Správně! Až potud je vše v pořádku. Jde však nyní o to, použiti vyrobené páry k získání pohybu. Potřebujeme tedy vlastně parního stroje." „Budeme-li moci přeměniti plynový motor na parní s t r o j ..." přemýšlel hlasitě Anderl, který již přepočítával nástroje, jichž by mohl použiti k přeměně motoru na parní stroj. „Pokusiti se o to musíme za každou cenu! To je úkol, na kterém můžeš prokázati, jak zručným jsi mechanikem. A konečně je vždy
677
Za několik vteřin voda vřela na místě, kde se jí dotýkal zářící bod. . . (Str. 675.)
lepší pokusiti se o něco nemožného, než složiti ruce v klín.“ „Správně!“ Anderl byl již tak zahloubán v přemyšlení o svém úkolu, že nevnímal toho, co Hans Hardt právě říkal. ,,Podaří-li se vyrobiti zrcadlem dostatečné množství páry a poháněti jí motor, budeme míti dostatek elektrického proudu, kterým roz ložíme vodu. Je tu však ještě jedna sv ízel.. . “ „Stát, stát!“ vzkřikl náhle Anderl a táhl za telefonní kabel inženýra zpět. Oba mužové došli zatím již ke skupině špi čatých, kuželovitých vrchů, překročili jejich první řetěz bez valné námahy a nyní stáli na
pokraji hluboké propasti. Hans Hardt by se byl málem do ní zřítil. K velikému svému podivu zjistili, že řetěz vrchů obkličuje nálevkovitou prohlubinu, bez pochyby nějaký malý kráter ve velkém kráteru Triesneckerově. Kráter mohl míti v průměru asi tři sta metrů. Ledové jeho stěny se svažovaly příkře do hlu biny, na jejíž dno nepronikal ani jediný svě telný paprsek. Dole byla úplná tma, která za braňovala zjistiti hloubku kráteru. Tam, kde se ledové stěny vynořovaly ze stínu, válela se řídká, bělavá pára. „Proniká-li tato díra úplně ledovou pokrýv kou,“ pravil Hans Hardt po chvíli pozorování, „měli bychom před sebou bránu, kterou by
678
chom mohli proniknouti ke skutečnému mě síčnému povrchu. A to by bylo něco pro strýce! Myslíš, Anderl, že by bylo lze sestoupiti dolů?“ „T o je hračka! Stačí k tomu lano a pořádný ledový krumpáč. Slezl jsem již horší svahy. A zde vážíme tak málo! Jen — poněkud temno je tam dole!" „Za tři dny bude slunce přímo nad námi v ze nitu. Potom snad sluneční paprsky osvítí i dno propasti. Nejméně tři dny budeme nuceni s naší výzkumnou výpravou ovšem počkati." Hardt obešel otvor obrovského trychtýře, téměř kruhovitý, a pak vybízel k návratu. , ,Máme mnoho práce, až příliš mnoho práce, Anderl, ne smíme zbytečně ztratiti ani minuty.“
držela tlak páry v nové své funkci parního kotle. Rourové vedení, které spojovalo „kotel“ s mo torem, nevyžadovalo příliš vynalézavosti. Ve složitém stroji rakety bylo mnoho součástí, které mohly býti výborně použity k tomuto úkolu a mohly býti lehce odšroubovány. Všichni byli radostně vzrušeni, když Anderl po desetihodinné namáhavé práci prohlásil, že dílo je hotovo, a že je třeba přesvědčiti se zkouškou, zda parní turbina bude též skutečně pracovati. Nepatrná tíže usnadnila velice dopravu tur biny z lodi. Stačilo několik válcových podložek a brzy stroj i s dynamem stály na připraveném místě vedle parního kotle. Mnohem nesnadnější bylo donésti vodu až X X V II. ke kotli. Louže byla sice zcela blízko, ale Tommy se dost nazlobil a naproklínal, než se mu podařilo PARNÍ STROJ. přinésti jen jediný džber vody. Než došel od louže ke kotli, voda se mu bud vypařila nebo Brzy nato v malé měsíčné kolonii zavládl zmrzla, nebo obé zároveň. rušný život. Nezbylo nic jiného, než dopraviti kotel přímo Všichni čtyři mužové horečně pracovali a k některé louži a tam jej pečlivě naplniti. Nezá žádný z nich ani nepomyslil na spánek. leželo již na tom, zmrzla-li voda při zpáteční Pozorovací kabina „W ielandova“ byla v y dopravě. Duté zrcadlo brzy zase změnilo led klizena a proměněna v dílnu. Bez přerušení ve vodu. Hardt nařídil zrcadlo, Anderl připial roury a pracoval Anderl na jednotlivých součástkách motoru, uzpůsobuje je k parnímu pohonu. V jeho otočil kohoutkem. čilých rukou měnily se kovy a kovové roury V nejvyšším napětí očekávali všichni, v potá poslušně podle inženýrových nákresů. pěčské obleky odění a mezi sebou telefonními I Hardt se podivoval zručnosti mistra mecha kabely spojení mužové na výsledek pokusu. Všem niků, od jehož práce byl odvislý život všech. bylo jasné, že jediné na zdárném výsledku závisí Tommy Bighead, který technickým pracím záchrana všech. Ocelová láhev jasně zářila v ostrém světle vůbec nerozuměl, uplatňoval se jen jako po mocný dělník a kuchař. Strýc Alex a Hardt byli soustředěných slunečních paprsků. Za chvíli vy zaměstnáni venku. Když nejdříve byla opravena tryskl z přetlakové pojistky bílý, řídký obláček na „W ielandovi“ menší poškození a zacelena — vodní to pára, která ihned zmrzla a padla byla díra ve vodíkové nádrži, bylo poblíže vrchů, k zemi v podobě jinovatky. Hardt se podíval významně na Anderla, o které se opíral „Wieland“ , postaveno duté zrcadlo tak, že sbíralo sluneční paprsky a shro který toho však nepozoroval, neboť byl zaujat mažďovalo je na jediném místě. pozorováním manometru. Tlak páry zesiloval; Anderl otevřel přívod Do bodu toho ohniska umístil Hardt největší z lahví, které kdysi byly naplněny tekutým k rouře a stlačená pára vnikala do turbiny. Di vzduchem. Nádoba byla dosti pevná, aby v y váci neslyšeli sykotu, neboť řídkost vzduchu
679
nedovolovala, aby zvuk vznikl, a pak i jejich potápěčské obleky byly příliš silné, aby jej mohly propustiti, i kdyby byl vznikl. Viděli však, že turbina začala pomalu pracovati a že počet jejich obrátek se zvětšoval. . . „Podařilo se!" vzkřikl Tommy nadšeně. Anderl potřásl hlavou. „Ted jde motor naprázdno!" pravil. „Nemohu ještě říci, jak bude pracovati, až bude úplně zatížen." Chvíli pečlivě pozoroval chod stroje. Pojednou však vyrazil z roury bílý paprsek, stroj otáčel se volněji, až zůstal státi. „C o se stalo?" ptal se strýc Alex zděšeně. Hans Hardt zastavil přívod páry. „Přívodní roura se roztrhla. Musíme ji nahraditi jinou." „Půjde to ?" „Myslím, že v lodi nalezneme nějaký vhodný kus. S pokusem však můžeme býti zcela spo kojeni. Šlo to lépe, než jsem myslil. Necháme-li Anderla ještě několik hodin pracovati, jistě přivede stroj k úplné dokonalosti. Rád se při znávám, že se mu nemohu rovnati, pokud jde o praktickou stránku." „Jsme tedy zachráněni?" „Toho nelze ještě s určitostí říci! Máme sice pohon a tím i elektrický proud, ale je tu ještě jiná obtíž, která mi již od začátku působí bolest hlavy. Musíme proud vésti do vody, abychom ji rozložili.“ „T o snad nebude tak těžké," odvětil Alex. „Ještě jeden kotel na vodu a pak roury pro odvod plynu do lodi!" „Nejméně musíme míti ještě dva, spolu spo jené kotle," opravil ho inženýr, „jeden, ve kterém proud vyrobí kyslík, a druhý, ve kterém bude vznikati vodík. Musíme získati oba plyny od děleně. Spojily-li by se, vznikl by okamžitě vý bušný plyn, který by mohl snadno explodovati a rozmetati naše zařízení, tak pracně zbudované.“ „Nepůjde i to ? " „Snad! Musíme se o to pokusiti!" „O čem ještě pochybuješ?" „Nepochybuji o tom, že vyrobíme kyslík a
vodík — ale kolik, to se nedá ještě s určitostí říci. Kdybychom i vyrobili dostatečné množství a naplnili úplně plynem tanky, přece to ještě nedostačí, abychcm se mchli vznésti od země a hladce přistáti na Zemi." „Tomu nerozumím!" prohlásil Alex zlobně. „Tanky přece nemohou býti více než plné!" „Bapřece!" odvětil Hardt usmívaje se. „Mohou a musí býti více než plné." „T o je nesmysl!" vzkřikl Alex, již téměř hrubě. „Přál bych si, aby tvá jemná kritika byla pravdivá! Poslyš: Pro výkon rakety není směro datný objem pohonných látek, nýbrž obsah jejich chemické energie, tedy jejich množství v po měru k jejich váze. A víš přece, že plyn nemá žádného určitého objemu. Krychlový metr může obsahovati gram nebo i několik kilogramů plynu podle tlaku, který na plyn působí. Budou-li naše tanky plné, neznamená to zhola nic! Je-li tlak malý, vyplní tanky zcela nepatrné množství plynu. Musíme tedy plyn nejen vyrobiti, ale také jej stlačiti, stlačiti pokud bude lze nejsilněji a nejlépe zkapalniti! Jen tak můžeme naplniti tank}’ potřebným množstvím. Tak to je!" „Odpusť, Hansi!" pravil Alex zkroušeně. „N a hlížím nyní, že máš pravdu. Vyrobený plyn musí býti do tanků vpumpován, aby mohl býti stlačen." „Kdybychom nebyli na Měsíci, nýbrž v našich dílnách ve Friedrichshafenu, byla by to ma ličkost. Ale zde nám chybí vše. Naše čerpadla jsou příliš slabá, nehledě ani k obtížím mon táže. Nezbývá, než vyráběti plyn v těsně uza vřených kotlích, rourách a nádržích. Pak se bude stlačovati sám sebou — již svou přítom ností v uzavřeném prostoru — ale jen tak dlouho, než některá část našeho zařízení pod jeho tlakem praskne." „Snad nádrže?" „Ne, ty nikoli! Jsou odolné proti vysokému tlaku. Ale obávám se, že praskne dlouhé rourové vedení a ještě spíše některý ze spojů, a to dříve, než dosáhneme potřebného tlaku. Potom budeme moci začíti zase od počátku."
680
Mezitím obcházeli oba mužové loď, která ve fantastické, pro lidské oči nezvyklé krajině v y padala jako nějaký předpotopní netvor. Hardt zkoumal poškozené místo, které bylo právě spraveno. „T o vydrží právě tak, jako ostatní, nepoško zený obal.“ „Hansi,“ pravil strýc Alex váhavě, „něco mi napadlo. Nesměj se mi, bude-li to pošetilé!" „Jen mluv! Někdy i neodborník má dobrý nápad.“ „Nemohl by se snad rozklad vody provésti přímo v nádržích a nikoli v kotlích? Tím by se zabránilo katastrofě. Nešlo by to ?" S údivem díval se Hans na strj'ce a pak ra dostně „poskočil“ do výše několika metrů. „Strýčku,“ zvolal, „máš pravdu! To je ono Kolumbovo vejce.“ A ihned v duchu propočítával, jak věc bude lze provésti. „Nádrže se naplní do polovice vodou — dole se mezi sebou spojí po způsobu spojitých nádob — do jedněch se umístí anoda — do druhých katoda — a vyvinuvší se plyn zůstane přímo v nádrži — stlačí se vlastním rozpětím — dole bude tlakoměr a kohoutek, který samočinně vypustí, vodu, jakmile tlak dostoupí přílišné v ý š e ------------jde to! Nádherný nápad! Strýce, hned bych ti dal hubičku, kdybychom neměli na hlavách ty přílby.“ Věru podivuhodná skutečnost, že archeolog překonal v technické zdatnosti inženýra, vzbu dila mezi posádkou nemalé překvapení. Bystrý úsudek doktorův byl všemi oslavován a šťastný vynálezce se stal hrdinou dne. Hans Hardt se dal hned do práce, aby vpravil do nádrží isolované elektrody ze stříbrného plechu a pořídil kohoutky. Pak všichni kromě Anderla, který byl ještě zaměstnán prací na turbině, začali nositi vodu do nádrží v železných lahvích. Na štěstí slunce právě svítilo přímo na temnou stranu „Wielandovu“ a tak prozatím nebylo obavy před mrazem; po dvouhodinné, namáhavé práci byly nádrže naplněny. Také i Anderl do
končil v té době své dílo, a celý přístroj mohl býti sestaven. Za chvíli již pracoval. Soustředěnými slunečními paprsky vyrobená pára poháněla turbinu a turbina dj^namo, jehož vedení ústilo do nitra rakety. . . Anderl však brzy k nemalému zděšení zjistil, že dynamo jde naprázdno a že nevyrábí žádného proudu. Jako bleskem zasaženi stáli tu všichni, prací znavení mužové, při tom hrozném objevu. Hans Hardt se hlasitě zasmál. „Jak by ne!“ vzkřikl s nervosní veselostí. „Jak jsme mohli zapcmenouti, že veda je zde che micky úplně čistá! A úplně čistá voda nevodí elektrický proud. Rychle, pane Bigheade, na sypte celou zásobu kuchyňské soli do nádrží! V budoucnosti budeme nuceni se spokojiti ne solenými pokrmy!“ Chvíli trvalo, než se sůl rozpustila; potom ukazatel na ampěrmetru začal stoupati a v nádrži vystupovaly bubliny kyslíku a vodíku — drahocenných to látek, které byly pro ně záchranou. . . Již asi čtyřiadvacet hodin uplynulo od chvíle jejich přistání na Měsíci — celý jeden zemský den a jedna zemská noc -— plných starostí a námahy pro všechny členy posádky. Nyní však nastala pro ně doba odpočinku a klidu. Stroj pracoval bez jakékoli obsluhy a jen časem bylo třeba naříditi zrcadla podle poma lého běhu Slunce na měsíčné obloze a poohlédnouti se, jak vysoko již stoupl tlak plynu v ná držích. Ještě osm pozemských dní bylo lze počítati se slunečním svitem, a vyrobené množství plynu v prvých hodinách opravňovalo k naději, že za tu dobu se tanky naplní tak, že budou se moci vrátiti k Zemi, počítaje ovšem s tím, že se zbaví všech postradatelných předmětů, aby co nejvíce zmenšili váhu lodi. Byla upravena pravidelná strážní služba. Jeden z mužů musil bdíti u stroje a zbylí tři mohli spáti neb zaměstnávati se jinak podle své vůle. Pokračování.
R u d o l f de H a a . :
«
ZA POKLADY JIŽNÍCH MOŘÍ.
*
Pokračováni.
. .. s praskajícím hřmotem počaly dopadati mohutné kusy skal před nim i. . . (Str. 684.)
Klokan si razil skoky cestu houštinami a různé druhy velkých ptáků prchaly. Pro podě šené ucho paní Cobbové to byla vždycky smečka útočících lidojedů, kteří si přišli pro Jeremiáše.
K večeru byla zase děšena bitím křídel některé sovy, a pokřik zoborožce jí trápil nervy. Ža lostný hlas lindušky jí znovu oznamoval blížící se neštěstí na rychlých perutích.
682
Pan Cobb naříkal dosud nad strašným svě děním, které ho znepokojovalo ve dne v noci. *
*
*
Rozvodněné potoky a řeky zastavily jejich pochod. Dali poraziti stromy a jejich kmeny položili přes vodu. Brodili se bažinami až po ko lena a někdy až po prsa. Kde to bylo jen trochu možné, dávali se běloši nésti. Černí nosiči, které vzali s sebou, byli silní, svalnatí a obratní lidé, kteří tyto práce vykonávali hravě. , Jací jsou to lidé? “ tázala se paní Sidonie pana Beattieho, který kráčel vedle ní a díval se resignovaně vpřed. „Jsou z ostrovů Šalamounských, paní Cob bová!“ odpověděl. „Znamenití chlapi, že ano?“ „Z e šalamounských ostrovů?“ opakovala Sidonie zděšeně. „Dobrý Bože!“ vykoktala. „C o je vám ?“ tázal se Beattie s úžasem. „Ach nic! Nic!“ odpověděla a upadla v hlou bání. Nic dalšího již nemluvila. Její duch pro dléval jinde. Náhle padlo vpředu v lese rychle za sebou několik výstřelů. „Nebesa, zde jsou! Bože, bud nám teď mi lostiv!" křičela paní Cobbová. Byla blízka mdlob. Karavana se zastavila. A teprve po chvíli se ubírali dále., „Pan McFarlane zastřelil kasuára!" zvolal Fred Leer, který šel před manžely Cobbovými. Pohoří, které bylo s počátku tak daleko, se neustále blížilo. Zřetelně bylo viděti horské terasy, jež se tyčily nad sebou. Vrcholy hor vě zely v hustých mracích. Na jednom místě cesty čekal McFarlane se zářícím obličejem. „Zítra přijdeme na první vysočinu!“ volal z dálky, „vzduch tam bude jiný!“ *
*
*
Když nastalo jitro, lilo se zase jako z konve. Na další pochod nebylo pomyšlení. A zase dva dny šuměla celá potopa z nebes.
„Sám to nemohu pochopit!" řekl vůdce. „O d listopadu do dubna máme zde jinak suché počasí — alespoň poměrně suché. Je sice pravda, že každého dne lze očekávati dešť, ale něco po dobného jsem nikdy nezažil.“ Když se třetího dne dali na cestu, pršelo ještě slabě se stromů, ale husté cáry šedé mlhy spo čívaly jako rubáše nad lesem. Najednou se za svítily kalichy květů jako svíčky na oltáři. Byly to planoucí orchideje, které z mokré spleti větví a mechů hořely od jedné skalní stěny. Slavnost’ í koberec vedl do temného dómu — kráčeli teď po mechu pralesa. „ K slavnostnímu pohřbu schází jenom rakev,“ pomyslila si paní Cobbová, kráčejíc dále, „ne budeme na ni asi dlouho crkati." Náhle vyletěl s křikem jeden kakadu s větve pandanové palmy. Překvapeně naslouchala. Zde se objevil altspoň starý známý, o kterém věděla, že sídlí v australských lesích. Snad chtěl tento pták svým křiklavým hlasem zapuditi její smutné tušení. Ale co spatřila? Místo bělost ného peří a žluté chocholky na hlavě byl pták oděn v černou barvu smrti! Byl to arakakadu, kterého dosud nikdy neviděla. Její manžel nebyl v náladě, aby naslouchal jejím smutným myšlenkám. Pan McFarlane prohlédl si ještě jednou zvláštní vyrážku na těle pana Cobba a shledal, že je to způsobeno zvlášt ními červi kroužkovci, strašnou to a nepříjemnou morovou ranou, proti níž neměl po ruce pro středku. Předvídal, že se tato vyrážka rozšíří po celém těle, a sice tím rychleji, čím více se ne mocný bude škrabati, když ho budou nemocná místa svěděti. Z údolí, v nichž se kouřilo, vystoupili do hor ských lesů, ověšených mraky. Dravé bystřiny se vrhaly v šílených skocích a s hlukem jako hřmění přes ohromné skály do hlubiny. Kdyby bylo svítilo slunce, tu zajisté odrazy tisícerých lesklých diamantů, dešťových to kapek jemně rozprášených a do výše stoupajících, by byly poskytly pastvy pro oči. Ale od té doby, kdy vstoupili do Papuy, scházelo slunce. Ze všech cestujících nejhůře se ještě cítil pan
683
Jack Beattie z Rockhamptonu, nevyjímaje ani pana Cobba, který byl trápen kroužkovci. Pan Beattie počal trpěti jistou chorobou cizopasných červů, jejíž příčiny si nedovedl nijak vysvětliti. Ale nesmírně ho oslabovala, jak každý mohl po zorovat. *
*
*
„A ž budeme míti za sebou roklinu, která se zde začíná, budeme viděti před sebou náš cíl," prohlásil McFarlane. „Pak nám zbývá ještě asi tříhodinný pochod přes volnou vysočinu, až k vrstvám hlinitých břidlic v horách, které jsou proniknuty křemenitými žilami. Tam se vrhá západně od nás do roviny přes skály řeka. A tato řeka obsahuje zlata v takovém množství, že za pomenete na veškeré obtíže cesty a že vám zmizí veškerá zemdlenost z údů. Potom poznáte, že jsem měl pravdu, když jsem vás vedl po této daleké cestě, nikoliv prosté všech nebezpečí. Ovšem, pánové, nemohu vám zamlčeti, že se musíme míti na pozoru před domorodci. Neměl jsem s nimi dobrých zkušeností, když jsem ob jevil toto naleziště zlata." Fred Teer a Bill Weston, kteří společně s vůd cem tvořili předvoj asi s tuctem domorodců, po dívali se na sebe s úsměvem. „T o je také důvod, že oba smíme družinu doprovázeti," řekl Bili prohnaně, „bez důvodů by nás byl pan Beattie nevzal jistě na tuto v ý pravu, když má takové vyhlídky." „V tom máte skoro pravdu," připouštěl McFarlane. Když bychom nevzali s sebou ně kolik odvážných hochů, nemohli bychom jiti my tři na takovou výpravu, jejímž cílem je po dobný podnik. Papuáni jsou bezbranní proti střelným zbraním. A půl tuctu bělochů udrží v šachu několik set těchto domorodců. Ale těch je právě třeba, chceme-li jiti s bezpečností. Ome zil jsem se z důvodů zcela vysvětlitelných na nej menší míru pěti lidi." „A po prvé jste se sem odvážil proniknouti zcela sám?" tázal se Holandan s podivením. „Řeknu vám pravdu. Ne. Měl jsem soudruha,
který se mnou zároveň objevil zlaté pole — byl to jeden starý zlatokop!" „A kde je nyní?" „Bohužel, v žaludku některých Papuánců! Nemohl jsem ho již zachrániti. Dostal ránu šípem do krku, a to ze zálohy. Byl ihned mrtev. Já jsem unikl jako zázrakem." Zatím vstoupili do rokliny. Ač byla s počátku velmi široká, vládla v ní přece jenom teplota rozpálené peci. Poněvadž cesta silně stoupala, působila dusná atmosféra dvojnásobně. Podivu hodné stromy kapradinové, orchideje, svítící ve všech duhových barvách, a závoje z květů, které v sněhobílé nádheře obepínaly na stráni křoviny, byly by za jiných okolností probudily němý úžas a rozkoš. Ale dnes spěchali všichni dále, ničeho si nevšímajíce. Jen pryč z tohoto dusna! Pryč z této rokliny, plné hnijící a tisíce rými pažemi k novému světlu a novému životu se deroucí vegetace, která, pokud se týká bo hatství omamných vůní, neměla rovné! „Tam nahoře se roklina sice zúžuje, ale odtud je jenom asi sto metrů k otevřené terase, o které jsem mluvil," zvolal McFarlane. „Jakmile tam dospějeme, oddechneme si." Za čtvrt hodiny potom vykřikl jeden černoch, který vpředu se pachtil dále a jenž právě vnikl na nej užší místo rokliny. Vykřikl hlasitě a chopil se za nohu. Zezadu nebylo viděti, co se mu stalo. „Možná, že ho uštkl nějaký had," řekl Skot, „ c o by to jiného bylo?" Sotvaže přešla tato slova jeho rty, již půl tuctu černochů z Melanesie zařvalo. Několika skoky se dostali běloši nahoru. „Co se vám stalo? “ vyrazi1 ze sebe McFarlane udý chaně, neboť prudce běžel. Černoši ukázali mu hrot šípu, který vězel v zemi. Byl udělán ze železného dřeva a měl ostré, obrácené hroty. „Pohleď tam, pane, tam, tam!" řekli a uka zovali všude na schované hroty, jimiž byla cesta zahrazena. „R ychle ven z rokliny, je-li vám život milý! Rychle! Rychle!" volal McFarlane, který v oka mžiku pochopil, co tyto věci znamenají. Zároveň
684
strhl s ramene kulovnici a běžel k východu, který a kteří již po prvních střelných ranách ztratili již bylo viděti ve výši, pokud to dovolovaly odvahu. hroty šípů všude v zemi ukryté, neboť jeho hře „Doufám, že Cobb a Beatti zpozorovali včas bíky pobité podešve ho chránily, že se rychle útočící černochy!“ řekl McFarlane, „jiaak by dostal přes tyto překážky. Za ním spěchali oba mohla tato věc míti ohavný výsledek." druzí běloši, zatím co černoši musili nejdříve Jeho starosti byly bezdůvodné. Již z dálky pátrati, kam mohou vstoupiti, a stáli tu ne ozval se na jejich volání hlas pana Cobba. rozhodně. „T y chlapy jsem vyplatil! Pět jich tu leží a Náhle zazněl zezadu od konce karavany, nikdo z nich se nehýbe! Jack dostal šípem do kterého nebylo viděti, poněvadž se roklina za nohy, ale zdá se, že to není zlé — je to jenom hýbala, pekelný povyk. Bylo slyšeti střelné v mase.“ rány. Beattie a Cobb i jeho manželka byli pře „Rána šípem?" řekl Fred Leer zamyšleně. padeni. šílený řev, smíšený s ječivým křikem „Není to nebezpečné?" poraněných a umírajících, sem vnikal. „Papuánci neužívají šípového jedu!" pro Černoši z Melanesie, kteří si uvědomili bez hlásil McFarlane, „alespoň to je štěstí!" prostřední nebezpečí smrti, a proto chtěli Potom slezli po stráni, která zde nebyla tak uprchnouti nazad, když běloši pronikali vpřed, příkrá, do rokliny a vyslechli páně Cobbovo vy zůstali v nesmírném strachu na místě. Poněvadž pravování o útoku. Horda černochů narazila neviděli cesty ani vpřed, ani vzad, chtěli se vynejdříve na hlavní řady nosičů, kteří byli vzadu šplhati po skoro nedostupných strmých svazích, a z nichž tři byli usmrceni ranami oštěpů. Cobb když vtom s praskajícím hřmotem počaly do- a Beattie měli dosti času chopiti se zbraně. Paní padati mohutné kusy skal před nimi, nad nimi Cobbová ani neomdlela, ale spíše odhodlaně i za nimi přes svislé skalní desky, narážejíce zůstala po boku svého muže. s hřměním na dno rokliny a odrážející se. Čer „Bůh chrání Jeremiáše pro moje modlitby!" noši zbledli popelavě smrtelným strachem a řekla důvěřivě. „Žádný šíp a žádný oštěp bez přitiskli se k vystupujícím skalním stěnám, božníků mu nemůže ublížit." nehýbajíce se. V tomto okamžiku byl povyk vzadu pře McFarlane prohlížel ránu pana Beattieho. šíp mu vězel v kyčli. Jeho hrot se zlými, zpětnými hlušen omamným, útočným řevem hordy, která háky musil býti vyříznut, což ovšem nebylo od vchodu do rokliny vyslala dešť šípů proti dále pronikajícím zlatokopům. Dobře mířené možno provésti bezbolestně. Bursovní agent se však choval mužně a nevyrazil ze sebe jediného výstřely bělochů byly odpovědí. Nejpřednější Papuánci se váleli v krvi. Další jejich čety se bolestného výkřiku. Nemohl ovšem jiti dále. Poněvadž tři nosiči byli mrtví a několik jich rozprášily v rychlé palbě, která ihned byla za hájena. Když tři běloši, kteří byli neporaněni, bylo lehce raněno, musili nechati na místě ně dospěli k východu, spatřili houfy útočníků mi- kolik méně potřebných zavazadel, aby mohli dále dopraviti pana Beattie. zeti v šíleném útěku na kraji mýtiny. „Zítra je můžeme dát přinésti, poněvadž ještě „T i se tak brzo neobjeví!“ řekl McFarlane a oddechl si. „N a nějaký pozdrav jsem byl při dnes dojdeme k cíli!" pravil McFarlane. praven, ale neočekával jsem, že se dostaví tak rychle!" Když si několik vteřin oddechli, běželi pak nahoře podél rokliny dozadu a několika výstřely z kulovnic zahnali poslední zbytky černochů, kteří prováděli shora bombardování kamením
Holanďan i Walisan pohlédli na mrtvé Papuánce. Tři z nich byli úplně nazí. Dva ostatní měli kolem boků baštovou šňůru, která byla vpředu poněkud rozšířena. Rozcuchané a kade řavé vlasy měli spletené v copy, jež byly ozdo beny lasturkami. Kolem hrdel měli šňůry ze
685
semen různých travin a na pažích měli ozdoby v podobě náramků z lastur. „Jsou to silní a velcí lidé!“ řekl Holanďan, „tak jsem si jich nepředstavoval." „Budeme s nimi míti ještě práci!" mínil Bili. „Musíme se míti před nimi na pozoru, neboť jistě nelze s nimi žertovat!" *
*
*
Bez dalších nehod pokračovali v pochodu přes světlou horskou terasu. A ještě téhož dne odpůldne došli ke skalní stěně, která byla cílem. Nová, příkrá a odtud nedosažitelná terasa tyčila se do výše, pak se rozkládala kus cesty ploše, aby pak v příkrých svazích se vznášela zdánlivě k ústřednímu rozvodí Nové Guiney. Ze závratné výše se vrhala do temné, úzké a taj úplné rozsedliny ve hřmících kaskádách divoce rozpěněná horská řeka jako do vařící se nálevky, která svoji vodu vysílala do jednoho kaňonu, běžícího k západu. Světlé, křemenité žíly, odrá žející se od temné barvy skalních propastí, ký valy příchozím velmi slibně. Oči všech zářily. „Černoši musí nám tuto krajinu uvolniti, alespoň okolo našeho ležení!" řekl McFarlane, když určil obvod tábora. „Za všech okolností si zajistíme obvod střelnými zbraněmi. V noci se nemáme čeho báti, neboť tito lidé neútočí v noci z bázně před legiemi duchů. Jenom ve dne a za svítání a při soumraku se musíme míti na po zoru." „A zlato?" tázal se Beattie, který byl dobré mysli přes svoji střelnou ránu a chorobu. „J e v kaňonu," odpověděl Skot. „Budeš spo kojen, milý Jacku! Naši nosiči tě mohou ještě dnes před soumrakem donésti dolů, aby ses pře svědčil na vlastní oči." VI. SLAVNOST V HORSKÉM LESE. Sestup do kaňonu, jenž byl proveden ihned po přesnídávce, přesvědčil každého, že McFarlane
nenadsazoval. Za několik dní odtekla voda a teprve pak se užaslým očím zkušených zlato kopů odhalilo, že zde bylo skutečně nalezeno zlaté pole, o jehož bohatství nikdo ani nesnil. Obvyklé vypírání říčního písku nebylo zde vůbec nutné, neboť bylo možno pouhýma rukama vybírati z písku a nánosu zlatá zrnka u velikosti hrachu. Nikdo nemusil šilhati po druhém, neboť každý získával, když se jen nebál námahy při hledání. Zakrátko bylo z písečného řečiště vy neseno celé jmění. Bojovní domorodci nedávali o sobě jediné známky. Bezpochyby, že dostali za vyučenou. Účinky střelných zbraní, které dojista viděli v životě po prvé, musily na ně působiti přemá hajícím dojmem. Konserv měli dostatek, takže se nebáli nouze. Ale později pozorovali všichni veliký hlad po čerstvém mase. A poněvadž také černoši potře bovali nějakých přídavků ke své jednotvárné moučné stravě, byly podnikány lovecké vý pravy. S těmito výlety spojovali zároveň pro hlídky dalšího okolí, zdali se tam nenalézá zlato. Bohaté žíly křemenité ve vrstvách hlinitých břidlic opravňovaly k domněnce, že zde je i pro budoucnost dosti zlata stejně ve vrstvách mladších naplavenin, jakož ivkřemenité hornině. Při šoulačkách se střídali. Běželo hlavně o vač naté ssavce, jako o klokany, vačice a některé druhy wallabyů. Jinak se setkávali ještě s kasuáry, a s různými druhy ptáků kurovitých a holubů. „Chtěl bych se přesvědčiti, zdali se mi podaří ulovit divokého vepře," řekl jednoho dne Fred Leer. „Možná, že se zdržují ve vyšších polohách. Buď jak buď, pokusím se vystoupiti na hoření terasu. Někde bude jistě nějaká stezka." Potom pokynul několika černým nosičům a odešel s nimi. Bylo to v časných ranních hodinách. Vrátil se pozdě večer. Jeho lidé vlekli divo kého vepře a několik překrásny’ ch korunních holubů a kromě toho košík divokých malin, které sice chutnaly trochu trpce, ale jež byly přece jen vítány, poněvadž poskytly jisté stří dání potravy.
68 6
Vypravování Leerovo o jeho pouti pralesem probudilo všeobecnou pozornost. Zázraky ráje bledly, když mu naslouchali. Nádheru orchideí nebylo vůbec možno vylíčiti slovy. Ale také měnící se barvy listí a květů všech ostatních stromů a keřů překonávaly vše, co se rodí na zemi jinde. „J eto Holanďan! ‘ ‘ řekl se smíchempan Beattie, když Fred ukončil, „ti jsou všichni více méně zamilovaní do přírody.“ „A k tomu jsou také trochu sentimentální!“ dodával pan Jeremiáš Cobb. „Pokud se týká mne, jsem založen více pro obchod!“ Paní Sidonie vrhla pátravý pohled na svého manžela. „Přála bych si věru, abys chtěl jednou se mnou a s Fredem jiti nahoru!“ řekla. „Podle všeho, co jsem právě slyšela, stojí za to vykonati takovou procházku, neboť sotva lze po dobných věcí zříti jinde na světě. Dovedu dobře choditi a ráda bych se tam odebrala. Nad pří rodu není nic krásnějšího.“ „Učiním ti vše po vůli, Sidonie, ale toho nesmíš ode mne skutečně žádati. Přišli jsme sem, abychom hledali zlato, a ne proto, abychom se dívali na květiny a listy. Vše to můžeš míti také v Sydneyi v plné míře, když půjdeš do bota nické zahrady. A ještě k tomu, tam je to úplně bezpečné. Zde na každém kroku toneš v nebez pečí i v naší ochraně. A teď bys chtěla dokonce lézti na hory, kde za každým keřem ti hrozí šíp Kanaků? Toho mi přece neučiníš, Sidonie!“ „O vlastní život nemám strachu, Jeremiáši, a to bys měl vlastně již věděti. Jestliže mám vůbec nějaké obavy, mám je jenom k vůli tobě. Avšak této příležitosti, spatřit takové zázraky přírody, si nedám ujít. Půjdu s Fredem. Bude mi také milejší, když zůstaneš zde, neboť zde ti hrozí nej menší nebezpečí a já mohu odejiti klidně.“ „Vůle člověka je jeho nebeskou říší,“ zabručel Jeremiáš Cobb, „a já jsem poslední, kdo by ti chtěl pokazit radost. Jdi si tedy klidně s Fredem! Možná, že k větší tvé bezpečnosti a k mému upokojení tě doprovodí také Bili — pak budu věděti že jsi v nejlepší ochraně. A já se zatím po
starám, abychom na sklonku svého života nebyli zarmucováni bídnými starostmi o denní chléb. To ti prospěje více, než když bych s tebou lezl po horách." Bili byl ihned pohotově zúčastniti se výletu. Také McFarlane prohlásil, že se přidruží. „T y chceš také trhati v lesích Nové Guiney květiny?" tázal se Jeremiáš Cobb s úžasem. „Veškeré květiny stejně v botanické zahradě v Sydneyi, jako zde v těchto lesích, jsou mi lho stejný," odpověděl Skot vážně, „ale nebylo by mi lhostejno, kdyby anglickou dámu v této pus tině něco potkalo." „Výborně!" zvolal Beattie a zatleskal ru kama. „Kdybych nemusil ležeti, zúčastnil bych se s radostí ochrany paní Cobbové také. Ale bohužel, není mi to možno!" *
*
*
Druhého jitra po ustanoveném plánu horské výpravy tleskala paní Sidonie j ako dítě do rukou — takovou měla nesmírnou radost a tak byla naplněna obdivem. Do bambusových hájů, jejichž smaragdové stonky tvořily pestré bludiště, pronikalo jasné sluneční světlo. Okamžitě zaplanuly veškeré štíhlé stonky v dalekém okruhu ve zlatozelené barvě. Opeřená střecha jejich korun tvořila zdánlivě magické klenutí, ve kterém jakási kou zelná ruka jedinou a stále se opakující linií pro jevovala nej pestřejší spleť veškeré pozemské ornamentiky. Oko, jež bylo na okamžik oslepeno náplni zlatozeleného světla, nalézalo jakýsi odpočinek pod hustě spletitou střechou strcmů pralesa. Tlusté, mechové polštáře pokrývaly veškeré větve a větvičky. V divokém zápasu o život spěchali veškeří slabší obyvatelé pralesa ke svým silnějším bratřím a objali je něžně prosícími pažemi — od nejtenčí a nej choulostivější popí navé rostliny, která je obepínala jako krajkami, až k velkolistým filodendronům. Dole na zemi a nahoře na stromech až k jejich korunám, které byly spojeny liánovými girlandami, bujely
687
Když třetího dne měli již za sebou značný kus zpáteční cesty, zaslechli Leer a McFarlane. kteří šli napřed, najednou šikmo pod sebou hu čení velikého zástupu lidí. Ihned to oznámili všem ostatním, kteří byli s nosiči vzadu. Jme novaní dva muži se pak plížili opatrně dále. Prales, který byl na těchto místech hustý, v y lučoval, že by byli zpozorováni při svém slíděni, budou-li jen trochu opatrni. Brzy dospěli k jedné mýtině v lese a spatřili tam pestrý život a ruch. Skrze vysoké, listnaté houštiny keřů mohli nerušeně vše pozorovati. Na onom místě byla shromážděna celá obec. Byli tam zastoupeni muži, ženy i děti. Zatím co děti běhaly zcela nahé, měli dospělí, miiži i ženy, šňůry z trávy nebo baštu přivázané kolem boků a chvosty travin vpředu i vzadu tvořily alespoň jakýsi stydlivý pokus oděvu. Zeny i děti měly krátce ostříhané vlasy, kdežto muži měli svoje rozcuchané a kadeřavé vlasy v copech. Několik velkých ohňů planulo na mýtině a hrnce s vodou syčely na krbových kamnech. „Zdá se, že Papuánci mají nějakou slavnost!" zašeptal Holanďan. „Zřejmě je to slavnost spojená s nějakou po rážkou dobytka nebo zvěře!“ odpověděl McFar lane. „Dojista se tu děje něco neobvyklého!“ „Musím druhým o tom pověděti," prohlásil Leer. „Odhalení se nemusíme obávati a kromě * * * toho je nás tu dosti mužů, abychom je udrželi Když druhého dne byl podniknut sestup v šachu.“ s travnatého okrsku, do kterého sledovali lesy, „Věřil bych sotva, že paní Cobbová by se narazili výletníci na jedno místo, kde byl hustý chtěla dívati na něco podobného,“ řekl McFar lesní podrost a v němž se spousty pijavek vrhaly lane. „Ale přesto ji to oznámíme." na lidi. Bělochům, kteří byli oděni, nemohly Za deset minut potom se dostavila k úžasu ty to pijavky mnoho uškoditi, ale ubozí nosiči McFarlanea kromě Billa i paní Sidonie. Nosiči trpěli jimi hrozně. Nalezli také polorozpadlé zůstali vzadu. chatrče, které si jistě zbudovali černí lovci „Zdá se mi nemožné," zašeptal McFarlane, v dobách nepohody. „že byste se chtěla dívat na slavnost čer V noci, kterou musili tráviti ještě ve značné nochů?" výši, slyšeli zase pod sebou zvuky rohů a po „Ovšemže," odvětila paní Sidonie. „Chci se plašných bubnů domorodců. Ku podivu však, jednou sama podívat i na tyto ubohé lidi, kteří že na cestě do hor se nesetkali ani s jediným nic nevědí o živém Bohu a kteří jsou úplně jati Papuáncem. Bylo zřejmo, že černoši se jim v y svými pověrami. Jenom tak si o nich učiním hýbali již z dálky. správný úsudek. A když jsme již zde, považuji kapradiny ve mnohých tvarech a v nejjasnější zeleni, v nejčistším zlatě, v barvě kaštanově rezavé a červenofialové. A všude, hluboko dole jako uprostřed a nahoře, ve středu těchto hostí, sedících kolem slavnostní tabule, utvořené z obrovských stromů, až do jejich nejvyšších korun, blýskaly se, zářily a jiskřily se orchideje, jako ztělesnění květnatého snu tropů! Ve všech tvarech a formách a ve všech barvách a všude bujely a omamovaly oko. Skrz lesy kapradin a rokliny, jež se svítily v nádheře araukarie, nikde jinde nevídané a ve velkosti neslýchané, kráčeli výletníci do rudé rozkoše rhodedendronů na kraji lesa a nemohli pochopiti vůbec, že vše to není pouhým snem, nýbrž skutečností. A všude pod stromy jehličnatými a s vějířovitými kapradinami stejně v roklinách jako v pásu rhododendronů nahoře, pod závojem z lian, v korunách stromů jako dole v záplavě orchidejí všemi barvami zářících míhal se ptačí svět v nádherném koloritu korunních holubů a kolibříkovitých papoušků, rudohnědých rajek a bílých, černých a rudočerných kakaduů. Byl to obraz pozemské krásy v jejím největším bo hatství, jehož ze všech zemí tropických posky tuje jenom Nová Guinea a i zde jenom tehdy, když přišlo požehnání slunce...
688
Dostal ránu šípem do krku, a to ze zálohy. (Str. 683.)
za svou křesťanskou povinnost poznati jejich „ o jiné jsem se chvěla, ale o svou osobu dosud nikdy.“ život!“ V tomto okamžiku přerušil jediný výkřik ze ,,A nebojíte se, paní Cobbová?" „K oh o bych se bála? Jsem v ruce boží! Bůh sterých hrdel slavnostní ticho pralesa. Paní ví, že mne nevede nedobrá žádost k tomuto di Sidonie přes veškerou svoji odvahu sebou trhla vadlu, nýbrž přání, pomoci těmto pohanům, a chvěla se na celém těle. Také muži zbledli. Tlupa Papuánců táhla šikmo naproti z lesa. když by to bylo možno. K tomu bych chtěla věděti, s jakými lidmi se stýkal můj ubohý A jim platil tento vítězný výkřik. Trvalým já Jeremiáš na svých cestách do Jižních moří. Na sotem byli pozdraveni a obklopeni a bylo zřejmo, cukrových plantážích těchto lidí nepoznáme — že byli dlouho očekáváni. Na dlouhých tyčích, tam jsou okamžitě civilisováni. Ale zde si lze které nesli vždycky dva muži, jeden vpředu a druhý vzadu, vlekli s sebou břemena. Příchozí učiniti úsudek." „Ale nebezpečí je přesto veliké, paní Cobbová! vkročili do středu mýtiny a složili tam svoje Představte si jen, co by se mohlo státi, kdyby břímě. Pozorovatelé v úkrytu napočítali dvaa nás zde nějakou náhodou objevili a kdyby došlo dvacet tyčí s břemeny. k boji! Co by řekl váš manžel, kdyby se vám „C o přinesli ti lidé na oněch tyčích?" tázala něco přihodilo!“ se paní Sidonie. „Bohužel, lidé se tak tísní okolo, „ J sem Angličankou! ‘ ‘ odpověděla paní Sidonie, Že toho nelze viděti.“ P okračování. 1928. — V ych ází každý pátek. — Cena čísla K č 1*— . P řed p latné obnáší č tv r t letně K č 13*—, p oštou K č 14’50. V y d a vatel a z od p ov ě d n ý redaktor Jos. R . Vilím ek. A dm inistrace v Praze, Spálená ulice 13. — Tiskem Unie v Praze. U žívání n o v in o v ý ch znám ek p ovolen o pod číslem 11.368)V I I —27.
