Černá kniha o zločinech kapitalismu
Bc. Pavel Herman Akademie základů společenských věd v Brně Komise mládeže při ÚV KSČM
Úvod „Černá kniha kapitalismu“ pojednává o zločinech, které způsobilo období feudalismu, kapitalismu a neoliberalismu. Z knihy se můžeme dozvědět zajímavé informace o zločinech, které společně napáchali kolonialismus, otrokářská ekonomika a kapitalismus. V této knize jsou uvedeny informace o střelbě do stávkujících dělníků a protiodborových represích, kontrarevoluci a zahraničních intervencích v Rusku v letech 1917 až 1921, financování obou světových válek, antikomunistické genocidě v Indonésii, válce a represích ve Vietnamu. V knize jsou dále uvedeny informace z temné historie o masakrech a represích v Íránu, fašistické anexi východního Timoru, Iráku jako oběti ropy, Černé Africe pod francouzskou kolonizací, Alžírsku v letech 1830 až 1998, Severoamerických intervencích v Latinské Americe; Spojených státech, mccarthismus a nedokončeném snu. Spoušť způsobená kolonialismem a neokolonialismem za půl druhého století se zřejmě nedá vyčíslit. Stejně tak nelze vyčíslit miliony mrtvých, jež má na svědomí kapitalismus, a jež mu lze přičíst. Vinu mají všechny velké evropské země i Spojené státy. Jako názorný příklad z této knihy cituji: „Otroctví, nelítostné represe, mučení, přivlastňování, krádeže pozemků a přírodních zdrojů velkými západními, americkými a nadnárodními společnostmi, umělé slučování nebo drobení zemí, destrukce tradiční kultury a způsobu života, likvidace lesů a přeměna krajiny v poušť, ekologické katastrofy, bída, exil obyvatelstva. To jsou přednosti neokolonialismu a kapitalismu.“
Stručná historie a vznik kapitalismu Kapitalismus nastoupil po feudalismu, který měl v různých částech nestejnou dobu trvání. Počátek kapitalistické „éry“ se datuje od 16. století, ale už v 15. století se v například v Itálii rozvíjely městské státy, které postupně nabývaly bohatství mezinárodního obchodu. Feudální pozemkové vlastníky tak postupně nahrazovala nová prosperující třída obchodníků. Naopak východní Evropě k tomu dochází později teprve až v 18. až 19. století. V 17. století se již rozvíjejí akciové společnosti a burzy cenných papírů. Tyto veřejně obchodovatelné firmy získávaly prostředky na své plavby tak, že přislibovaly podíl na zisku. Již v 16. století mohly být výdělky obrovské. Stačilo jen, aby investoři vložili do společnosti své peníze výměnou za to, že se stali spoluvlastníky jejího obchodního kapitálu a měli právo na podíl ze zisku. Počáteční forma kapitalistické výroby převládá v evropských zemích od poloviny 16. století až do poslední třetiny 18. století. Je to tzv. „Manufakturní období“ kapitalismu. Jde o období, kdy se feudalismus již rozkládal vlivem protifeudálních a průmyslových revolucí V těchto revolucích pára a hromadné zavádění strojů postupně přeměnili manufakturu v továrnu a raný kapitalismu v kapitalismus průmyslový. Za přelomový rok tedy můžeme označit rok 1776. kdy v britských továrnách je uveden do provozu první z parních strojů, a dále Adam Smith podal široce založenou analýzu tržní ekonomiky a volného trhu ve své knize „Bohatství národů.“ V českém prostředí bylo poddanství zrušeno v roce 1781, a revoluční léta 1848 až 1849 znamenala pro feudalismus definitivní konec, protože zaniklo i poddanství. Zdroje: kolektiv autorů: O zločinech kapitalismu a perspektivách lidstva, Milan Havlíček – Orego, Praha 2007 kol.: Kniha ekonomie, Knižní klub Universum, Praha 5 2012
Vyd.
Kolonialismus, otrokářská ekonomika a kapitalismus Od XVI. do XVIII. století živil koloniální obchod finanční (lichvářský) kapitál. Kolik mrtvých připadlo na jednoho uvězněného zajatce? A kolik mrtvých přibylo během cesty v konvojích vedoucích zajatce, a to často stovky kilometrů k pobřeží? Kolik jich zemřelo během dopravy na moři? Odpovědi zřejmě nalezneme ve výpisech z účtů zbohatlých kapitalistů a jejich vyčíslených bilancí trojstranného obchodu. V Africe a Americe docházelo v období kolonialismu a otrokářství k devastacím vesnic domorodých obyvatel. Ničení úrody kolonizátory přinutilo původní obyvatele prchat do obtížně přístupných oblastí zbavených zdrojů obživy. Ekonomický dopad měl za následek neslýchanou prudkost. Království, která v minulosti razila své mince, byla uvržena zpět do kmenového stádia. Můžeme říci, že v roce 1800 se celý Africký kontinent vrátil o tisíciletí zpět. Obyvatelstvo Antil nemohlo například snášet otroctví a nucené práce. Bylo decimováno objeviteli špatným zacházením, což často vedlo ke kolektivním sebevraždám, či nemocem zanesenými sem Evropany, vůči nimž nemělo dostatečnou imunitu. Například v Novém Španělsku (Mexiku) obyvatelstvo, odhadované na 25 milionů v roce 1520, pokleslo na 7 milionů v roce 1548. Jeho počet se v letech 1595 až 1605 snížil na méně než jeden a půl milionu. To je snížení o 95 procent za tři čtvrtě století. Pokud jde o ekonomiku a efektivitu kapitalismu, tak otrocký pracovník produkoval pět až desetkrát větší nadhodnotu než námezdní pracovník v Evropě. Bylo ovšem zapotřebí snížit mzdovou masu na nulu, aby se dosáhlo uspokojivého zisku. A tak otrocký pracovník, jehož náklady se omezovaly na jeho nákupní cenu a nejnutnější potravu, představoval živý zlatý důl. Opravdu skoro z ničeho bylo skoro možné udělat majetek.
Osadníci trestali otroky, zvláště ty, kteří povstali - upálením za živa nebo nabodnutím na kůl, uříznutím údů, jazyka, uší, vyražením zubů, uřezáním nebo vyrváním rtů, pověšením hlavou dolů, utopením, ukřižováním na deskách, pohřbením zaživa, uvázáním na mraveništi, hozením zaživa do kotlů s cukrem, svržením ze svahů do sudu s naježenými hřebíky uvnitř nebo pohozením zaživa k sežrání psům cvičených k tomuto účelu.
Střílejte, jsou to jen dělníci! Po dobytí Bastily v roce 1789 si lze ještě o dvě století později představit různé korporace, zajisté pod často zmatenými rysy, kreslit pravdivou tvář moderního třídního boje. Jako příklad může posloužit dubnové povstání z roku 1789, které bylo namířené proti manufaktuře věhlasného výrobce papíru Jean-Baptiste Réveillona. Manufaktura zaměstnávala čtyři sta osob, z toho čtvrtinu tvořily děti. Co dělníci vlastně chtěli? Nejprve lepší mzdu, ale po neúspěšných vyjednáváních bída přinesla odpověď sama. Dělníci se vrhli do ulic a pak za to zaplatili krutou daň, protože došlo k vraždám při strašlivém potlačování manifestujících. Posléze byli manifestující na druhý den oběšeni, jiní byli krutě zbití a další pak uvězněni. Vlastníci, jak víme, velmi rychle dali vztyčit přehrady ve formě zákonů, nařízení a kontrol. V roce 1791 byl vydán Le Chapelierův zákon. Byl namířen proti koalicím a právu na stávku. Samozřejmě ve jménu svobody a v nepříliš obratné snaze potlačit korporativismus jak u zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců. A pro větší poslušnost zaměstnanců byla v roce 1803 zavedena dělnická pracovní knížka. Snadno si představíme, co mohlo pro pracovníka znamenat negativní hodnocení zaměstnavatele zapsané v takové knížce, která mohla být vydána jen policií. Bez souhlasu zaměstnavatele tak nebylo možné mnohdy opustit ani své zaměstnání. A pokud jste tuto knížku neměli, tak jste byli považováni za tuláky, což znamenalo šest měsíců vězení.
V roce 1871 Pařížská komuna vedená socialisty požadovala zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících, bezplatné vyučování, řešení bytové politiky, spoluúčast dělníků při vedení podniků, vyhlášení rovnoprávnosti žen. Výsledkem bylo zavedení teroru proti komunardům, jehož výsledkem bylo 30.000 mrtvých. Versailleská spravedlnost vynesla 13.440 rozsudků, z toho tresty 9.323 popravených, deportací a vězení. Celkem bylo 43.522 vězňů odvedeno do sklepů zámku. Značný počet Komunardů je poslán na galeje a nucené práce v koloniích. Následuje nelidská disciplína, sadisticky prováděné tresty, hlad, izolace, zoufalství, sebevraždy.
Protiodborové represe a policejní činnost V roce 1884 byla legalizovaná svoboda zakládání odborů, čímž započali represe proti jejich činnosti. Represivní opatření často brutální a úskočné proti dělníkům existovaly vždy. Protože dělníci se bouřili proti podmínkám, které jim vytvářeli ti, kteří žili z jejich práce. Odboráři často draze zaplatili za svoji účast na bojích proti vykořisťování svojí svobodou i životem. Dne 1. května 1886 proběhla ve Spojených státech Amerických pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka, která si kladla za cíl bojovat za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Trvala do 3. a 4. května. Celkově stávkovalo asi 300.000 dělníků. V Chicagu docházelo ke střetu s pořádkovými silami a střelbě do stávkujících. Kvůli výbuchu bomby byli obviněni a následně bez důkazů odsouzení odboroví předáci. Počínaje rokem 1905 C. G. T. organizuje stávky a prvomájové průvody. Důvodem je dosažení osmihodinového pracovního dne. V Draveil dne 2. června 1908 četníci střílejí na manifestující. Za následek jsou 2 zabití, 9 raněných. Dne 30. července ve Villeneuve-Saint-Georges armáda zabila 7 pracovníků a zranila 200 dalších. Odborářští vůdcové byli zatčeni. Všude byla posílána
armáda proti stávkujícím. Mnoho z nich bylo zatčeno, propuštěno z práce a ostouzeno. Rok 1948 je rokem mocného stávkového hnutí a tudíž i tvrdých represí. Dlouho trvající stávky jsou tvrdé. Na stávkující v dolech, na severu Francie, posílá ministr Jules Moch motorizované roty četníků a tanky. Celou oblast uvádí do stavu obležení. A výsledek? Čtyři horníci jsou zabiti, stovky jsou raněny, 2.000 je uvězněno. Onoho roku bylo napočítáno 6.561.176 stávkujících. Odbory vedly boj na všech frontách - proti válkám i za zlepšení kupní síly námezdních pracovníků. V téže době parlamentní shromáždění, rovněž složené „povětšině“ z bývalých odbojářů, odhlasovalo texty, v nichž se projevovala vůle zpochybnit právo na stávku (uznávané ústavou z roku 1946), odborářské právo, osobní svobody, svobody tisku. Zde je zapotřebí uvést, že represe působí vší silou! Dělníci jsou zabiti policií a zabijáky z R. P. F., svévolná propouštění z práce, atd. Na sjezdu C. G. T. v roce 1951 se uvádí, že 3.500 pracujících bylo stíháno soudy, 1.200 bylo odsouzeno do vězení, tisíce řadových aktivistů, odborových funkcionářů bylo propuštěno z práce. V květnu a červnu 1968 francouzská policie a četnictvo rozvinou naplno svůj talent. Již 3. května pořádkové síly napadnou studenty, jako by šlo o opravdové nepřátele. Během šesti týdnů jsou v průběhu manifestací tisíce Pařížanů zmláceni obušky a napadeni bojovým plynem. Od června 1968 do března 1974 žije Francie v téměř trvalém stavu obležení. Vše, co představují aktivní síly Francie za lidská práva, je podezříváno z protistátního odporu a násilně, s co největší přísností potlačeno. Nelze již psát, veřejně se vyjadřovat, publikovat, natáčet filmy, hrát divadelní kusy bez ostražité kontroly ministerstva vnitra Raymonda Marcellina. Zdroj: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3
Střílení do stávkujících dělníků za první republiky v ČSR Je nutné také upozornit na skutečnost, že první republika je dodnes mládeži ve školách představována jako „oáza prosperity,“ demokracie, rozkvětu lidských práv a průmyslu. První republice se hospodářsky nevedlo. Celé období první republiky provázely trvalé krize, což následně způsobovalo bídu, živoření, demonstrace nezaměstnaných a hladové pochody – a také časté střílení četníků do těchto demonstrací a hladových pochodů. V dějinách Československa lze najít následující údaje o tom, kolik oběti různých četnických zásahů bylo v jednotlivých letech existence první republiky: Rok 1920 – 17 zastřelených + 7 těžce zraněných, 1921 – 4 zastřelení, 1922 – 2 zastřelení, 1924 – 4 zastřelení, 1925 – 4 zastřelení, 1928 – 1 zastřelený, 1930 – 5 těžce postřelených dětí, 1931 – 15 zastřelených vč. žen a dětí + 34 zraněných, 1932 – 4 zastřelení + 18 zraněných, 1933 – 30 zastřelených + 101 zraněných. Některé zásahy měly za minulé „éry“ vyšší publicitu: Jednalo se zejména o střílení do průvodu dětí a mládeže v Radotíně v roce 1930 (5 zraněných dětí). V roce 1931 to byla střelba do nezaměstnaných dělníků a horníků v Duchcově, (4 zastřeleni a 2 raněni) a ve Frývaldově (8 zabitých včetně žen a dětí, 30 zraněných). Odpor proti zásahu četníků projevili také tehdejší umělci První republiky formou výzvy „Nelze mlčet,“ ke které se přihlásili Olbracht, Šalda, Vydra nebo Majerová Zásahy se děly vesměs při stávkových akcích, demonstracích nezaměstnaných, hladových pochodech a „protiexekučních“ bojích – postižení byli vlastně zabíjeni jen proto, že neměli práci a měli hlad.
Byli to vesměs dělníci, horníci a zemědělští dělníci. Zdroje: KOLEKTIV. Duchcov 1240 - 1990 (Sborník k dějinám města). Teplice : Krajské muzeum v Teplicích, 1990. ISBN 80-900068-1-7 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938) - díl druhý. Praha : Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-031-4
První světová válka První světová válka se projevila jako výtečný obchod pro velký mezinárodní průmysl. Mezinárodní organizace výrobců střelného prachu, výbušnin a munice včetně vlivu vojensko-průmyslového lobby, využívali svého vlivu, aby válka trvala co nejdéle. K tomu všemu „rozdmýchavali“ pomocí tisku, který jim byl otevřeně nebo skrytě financován nacionalistické vášně. Němci začali používat v roce 1915 zápalné kapaliny a dusivé plyny. Francouzi a Angličané konstruovali od roku 1916 útočná vozidla neboli tanky namontované na ocelových housenkových pásech. Aby se vyrobil všechen tento obrovský válečný materiál, bylo nutné rozšířit válečný průmysl. Němečtí a francouzští vojáci se vzájemně vraždili, zatímco vojenští dodavatelé a štáby sklízeli zisky. Na své si přišli výrobci vojenských zakázek, kteří vyrábějí oblečení, boty, bojová vozidla, letadla a lodě nebo produkují suroviny nezbytné k válčení, jako jsou ocel, měď, uhlí a nikl. Firma Du Pont měla ve válce zvýšený zisk o 950 procent, Chemical Company o 1.400 procent. Obchodníci s děly, z nichž hlavní byli Schneider ve Francii a Krupp v Německu, byli úzce spojeni do určitého druhu mezinárodního trustu. Jeho tajným cílem bylo zvyšování obrovského majetku jeho členů produkcí válečné výroby na obou stranách. K tomuto účelu disponují mocnými prostředky na šíření paniky mezi obyvatelstvem obou zemí. Četní novináři a členové parlamentu byli těmito trusty tučně odměňováni za plnění této úlohy. Například Wendel, jeden významný francouzský dodavatel a navíc poslanec, měl za bratrance jiného vojenského dodavatele, německého, sídlícího v Říšském sněmu. Celý tento svět – uvrhli obchodníci s děly, novináři a členové parlamentu do bláznivého závodu ve zbrojení, který nemohl zastavit nikdo jiný, než válka.
První světová válka je jen jeden z mnoha příkladů spiknutí vojenských dodavatelů a vlád válčících zemí. Bilance války je 8.345.000 mrtvých a navíc 10.000.000 mrtvých civilistů. Tyto cifry se obejdou bez dalších komentářů. Představují více než 5.000 mrtvých denně na všech frontách během celé doby trvání války. Zdroje: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 War Is A Racket (Válka je kšeft) – generál major Smedley Butler
Důsledky války v ČSR Důsledky první světové války se projevily v ČSR ve formě válečných obětí a splácení válečných reparací, protože jsme za války byli součástí Rakouska-Uherska. Z důvodu konce války a neplatnosti válečných objednávek bylo evidováno 228.000 nezaměstnaných a 256.000 válečných sirotků. Počet válečných invalidů, kteří své zdraví ztratili v první světové válce dosahoval úhrnem 210.000 a padlí a zemřelí vojíni úhrnem 385.000 osob v celé republice Zdroj: Ministerstvo sociální péče (28. ledna 1919, č. j. 521-II/3-19 nařízen soupis válečných invalidů v tuzemsku bydlících)
Zahraniční intervence v Rusku (1917 - 1921) Jedná se o kontrarevoluce, občanské i zahraniční války, které spojenecké mocnosti podněcovaly od konce roku 1917 na ruské půdě. V roce 1918 se sovětská vláda usadila v Moskvě a ve stejném období se anglo-francouzské jednotky vylodily na severu, japonské ve Vladivostoku, Němci na Ukrajině, Československý armádní sbor
na Sibiři, které rozpoutávají teroristické povstání. V květnu téhož roku jsou tři čtvrtiny sovětského území v rukou kontrarevoluce. Na bílý teror podporovaný západními spojenci proti Rusku, odpověděli Sověti rudým terorem. Dne 2. září proto ústřední výbor Sovětů vyhlašuje rudý teror proti kontrarevoluci. V roce 1920 mezi lednem a březnem Sovětské jednotky všude vítězí. Bylo tedy nutné po období pěti let, tedy až do října 1922 čelit, aby se skoncovalo se zahraniční intervencí na území SSSR.
Druhá světová válka Již během 20. let americké obří kolosy dostávaly německé firmy pod svoji kontrolu. V roce 1920 mnoho amerických firem investovalo v Německu. Americké firmy měly smluvně strategické partnerství s německou společnosti Standard Oil, IG Farben, Du Pont, Union Carbide, Westinghouse, General Electric, Gillette, Goodrich, Singer, IBM a ITT. V programu NSDAP bylo falešně zabudováno socialistické dělnické stanovisko, protože stranu sponzorovaly korporace a banky. Uvážíme-li, že 78 procent dlouhodobých úvěrů, které byly poskytnuty německým monopolům, pocházely z USA. A příliv cizích finančních injekcí zesílil poté, co se k moci dostal Adolf Hitler. Jednotky SS, které byly strážci táborů, využívaly své vězně k tomu, aby vydělávaly nějaké peníze. Nechaly je pracovat ve svých podnicích, které jim patřily, především v kamenolomech. Uprostřed koncentračních táborů se objevily různé zbrojní továrny Na práci vězňů byly závislé podniky všech odvětví velkého průmyslu včetně letectví, chemikálií, slévárenství, důlní těžby, atd. Vězni zde pracovali ve dne v noci. Princip byl poměrně jednoduchý. Pracovní síla z koncentračních táborů musí dodat nadhodnotu takovou, která pokryje její údržbu ze strany SS a zajistí největší
možné zisky firem, které ji využívají. Můžeme zde mluvit o všech možných podnicích od těch největších (Krupp, Siemens, IG-Farben Industrie, Messersmidt, atd.) až po ty nejmenší – řemeslnického typu. Aby se uspokojily požadavky průmyslu, SS mu pronajímá vězně za cenu mzdy, která je značně pod mzdou svobodné pracovní síly. Bylo tak zapotřebí snížit na maximum náklady na udržování vězňů včetně potravy, ošacení a ubytování. Zdroje: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 Sutton, A.: Wall Street And The Rise Of Hitler. June 1976. ISBN-10: 0945001533 ISBN-13: 978-0945001539
Válka a represe ve Vietnamu Za tři roky soustředěného bombardování od února 1965 až do dubna 1968 svrhli Američané 500.000 tun bomb na sever a 200.000 tun na jih. Jen za šest měsíců bylo v roce 1972 ve Vietnamu svrženo 400.000 tun bomb. Samozřejmě ani masakry civilistů na zemi nejsou ničím ojedinělým, když například v „My Lai“ četa hájící zájmy „Strýčka Sama“ zahájila masakr venkovanů. Oficiální americká bilance je samozřejmě značně podhodnocena, uvádí asi 500.000 civilních obyvatel a 200.000 vojenských osob zabitých v letech 1964 až 1973 na jihu Vietnamu a 55.000 zabitých Američanů. Neberou ovšem v úvahu mnohem větší počet raněných a doživotně zmrzačených v obou táborech a samozřejmě i v Severním Vietnamu. Počet zabitých v řadách Vietkongu a na severu Vietnamu je v letech 1964 až 1973 nejméně 725.000 osob. Americké odhady neříkají nic o obětech vnitřní represe a o hromadných jihovietnamských popravách. Represe byly opravdu
divoké. K bombám, napalmu, k fosforu nutno také přidat veškerou vražednou výzbroj. Vězení, mučení, týrání a trvalý psychologický nátlak a mučení zatčených osob. Policie, která dostává rozkazy z prezidentského úřadu, od CIA, od velitelů saigonské armády a od speciálních amerických sil není sama, kdo provádí úkol dohledu a represe. Milice je rekrutována hlavně mezi dětmi od 12 do 16 let, mezi něž jsou rozdělovány automatické zbraně. Jsou pověřeny potlačovat manifestace studentů a shromáždění. Armáda a občanské gardy mají veškerá práva zatýkat a vyslýchat, koho chtějí. Mají k dispozici vlastní vězení a mučírny. Armády „Strýčka Sama“ využívají zákonného rámce jako trestu nucenými pracemi, vazby bez odsouzení, vyslýchajících středisek, tygřích klecí, vezení a mučení vězňů.
Antikomunistická genocida v Indonésii V roce 1920 byla v Indonésii založena první komunistická strana v Asii, a to dříve než v Číně a Vietnamu. V důsledku povstání na Jávě a Sumatře byla ale v roce 1927 koloniálními úřady zakázána. Tisíce osob bylo deportováno do nehostinných hor Iriamu a komunističtí vůdcové byli všichni uvězněni ve speciálních táborech. V roce 1948 se komunisté pokoušeli o povstání v Madiunu, neboť byli nespravedlivě obviněni, že se chtěli chopit v září 1948 moci. Byli pronásledováni a rychle rozdrceni divizí Siligwangi plukovníka Nesutiona, velitele vrchního velení Indonéské armády. Třicet tisíc jich bylo zabito stejně jako jejich hlavní vůdcové. Během tohoto období udělil Indonéský stát angloamerickým monopolům možnost těžby z Indonéských ropných vrtů. Společnost Shell, Standard Oil a Caltex ovládaly bohatá ložiska bývalé holandské kolonie.
V roce 1961 se Indonéská komunistická strana se svými třemi miliony členy stala kvantitativně značnou silou. V roce 1965 se rozpoutala zaslepená a zločinná represe po celé Indonésii. Počet obětí se odhaduje na pět set tisíc až do jednoho milionu lidí. Všichni představitelé KSI přítomní v zemi byli popraveni bez procesu, stovky tisíc rodin podezřelých ze sympatií ke komunistům byly vyhlazeny buď pomocí klasických zbraní, nebo požáry jejich domů zapálených vojáky. V lednu 1974 byly krutě potlačeny studentské demonstrace. Opět byly stovky zatčených a uvězněných. Deset deníků bylo zakázáno. Ke stejným událostem došlo i v roce 1978. Američtí prezidenti Nixon a Ford navštívili Indonésii v roce 1969 a pak v roce 1975. Dvanáct hodin po této poslední návštěvě amerického prezidenta Indonéská armáda provedla jednu z nejkrvavějších agresí proti nezávislému státu ve Východním Timoru. Tato genocida postihla na 170.000 až 345.000 obětí z celkového počtu 600.000 obyvatel, což znamená, že dvě třetiny lidu byly zdecimovány. Zdroj: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3
Masakry a represe v Íránu Začátky válek o ropu se datují od roku 1870, kdy země byla dlouhou dobu pod zahraničním vlivem, především anglickým a ruským. Ale první závažnější obtíže nového režimu se udály od konce 1944 s komunistickým povstáním v Ázerbajdžánu podporovaným SSSR. Potlačení je kruté a přestavuje 200 mrtvých denně. Obrovské manifestace na podporu Ázerbajdžánu se konají v Ispahanu a v Teheránu před parlamentem z iniciativy strany Tudeh, jsou potlačeny neméně divoce. Dne 30. dubna 1951 je v Parlamentu přijat zákon o znárodnění Íránské ropy, který odebírá Anglo-Íránské společnosti obrovská ropná pole. Státní převrat v roce 1953 vrátil Írán do závislosti angloamerických ropných společností. Potřebné fondy na tento převrat byly dodány Spojenými státy ve výši 400.000 dolarů prostřednictvím banky Melli v Íránu. Je tak vytvořena národní společnost Íránské ropy. Konsorcium tak musí vrátit část z 260.000 km 2 ropných polí, která kontrolovala. Peníze z ropy začínají přicházet proudem, a zatímco Achraf si dává stavět palác se střechou pokrytou zlatými fóliemi, tak bída obyvatelstva nebyla nikdy tak nesnesitelná. V roce 1961 kupříkladu došlo ke stávce cihlářů v Teheránu. Kolem 30.000 osob, obětí krutého vykořisťování. Dostávají 35 rialů (25 F) za výrobu 1.000 cihel, které přinesou podnikateli 3.500 rialů. Policie se oddá masakru. V letech 1960 až 1979 doprovázejí tato četná hnutí davu a protestů, tisíce mrtvých. Četní Íránští intelektuálové a umělci prošli šahovými žaláři, jiní doznali pod mučením, že jsou komunisty, a pak to odvolali. Mnozí zatčení vykazovali jizvy a následky mučení. Jiní odsouzeni za zavřenými dveřmi, které byly závislé na vojenských soudech činících rozhodnutí, a která nikdy nebyla zdůvodněná – okamžité popravy a úmrtí v důsledku mučení a jiné obvyklé praktiky. Například agenti SAVAKu nutili pana Asghara Badizadegana, aby
se posadil na elektrickou židli, kde ho pálili čtyři hodiny. A podle advokáta Baudelota se obvykle praktikovalo mučení blízkých příbuzných, kde se znásilnila žena před očima manžela nebo se mučily děti včetně těch malých, aby se vynutilo přiznání. Odhadem bylo v roce 1977 umučeno ve vězení SAVAK kolem 300.000 osob během 20 let jeho existence.
Fašistická anexe Východního Timoru Souostroví nacházející se 350 kilometrů od Indonésie a 500 kilometrů od severu Austrálie. Domorodé obyvatelstvo zde činilo zhruba kolem 600.000 obyvatel, z toho 90 procent vesničanů. V roce 1975 se fašistická Indonésie ovládaná generálem Suhartem připravila uskutečnit anexi východního Timoru. Chování Indonéských vojáků bylo kruté. Masakrovali bez milosti ženy, děti, starce ve všech vesnicích. Indonéská armáda ABRI použila chemické zbraně současně s napalmovými bombami. Veškeré zde použité zbraně, dodaly téměř výhradně Západní kapitalistické státy a Spojené státy americké. Fašistické barbarství, které bylo diskrétně schválené a podporované Američany a úmyslně ignorované západními mocnostmi vykazovalo znaky genocidy. Amnesty International hovořila otevřeně o systematických popravách civilních obyvatel, vojáků i zajatců. Bylo vytvořeno kolem 150 speciálních táborů, které zadržovaly 250.000 až 350.000 osob. Tyto osoby byly určeny k likvidaci. Neměli k dispozici potravu a trpěly epidemiemi. Tato válka kolonialistického výboje vedená fašistickým státem podporovaná mezinárodním kapitálem, nabyla charakter genocidy. Samotné Indonéské zdroje udávají od 170.000 do 212.000 mrtvých. Představitelé katolické církve udávají hodnověrnější hodnocení – 308.000 až 345.000 obětí. A to u obyvatelstva, které
mělo na začátku střetu 600.000 obyvatel. Je tedy zcela na místě odhad, že dvě třetiny obyvatel východního Timoru bylo zdecimováno.
Irák – oběť ropy Boje o ropu začali v Iráku v roce 1908. Dohoda Německa a Osmanské říše o stavbě železnice spojující Berlín s Bagdádem o provádění ropného průzkumu nebyla po chuti Velké Británii. Ta vtrhla do Iráku, tehdy turecké provincie, v roce 1914 s pomocí indických jednotek. Tato událost byla zřejmě jedna z příčin první světové války. Po první světové válce Velká Británie a Francie vnutily svoji právní koncepci „Střednímu východu“ a zakreslily v Paříži hranice odpovídající jejich ropným zájmům. Od roku 1920 do roku 1958 dochází ke vzpourám, které stojí národ ohromné oběti: represe, popravy, věšení spáchaná královskou mocí podporovanou Angličany. V roce 1963 znárodnění ropy vyvolalo zlost kapitálu a těžařů ropy, kteří podnítili státní převrat. Jeho nositelem byla strana BAAS za pomocí různých skupin s anglosaskými zájmy a financovaná Kuvajťany. Po několikadenním bombardování se vojenské juntě pomocí revoluce podařilo nastolit režim teroru. Tento státní převrat umožnil těžařům ropy dosáhnout svých cílů anulováním zákona č. 80 o znárodnění ropy, odvolání agrární reformy a vrácení půdy velkým vlastníkům. Bylo zatčeno a umučeno 400.000 osob a 20.000 z nich již nikdy nevyšlo z koncentračních táborů. Zemřely v důsledku mučení nebo hromadných poprav. Velký počet odborářů, vedoucích funkcionářů komunistické strany, intelektuálů i pouhých protiimperialistických aktivistů bylo takto, během několika měsíců, zlikvidováno. V roce 1975 dochází ke změně a nová moc znovu znárodňuje veškerou ropu. Zavádí rozsáhlý program rekonstrukce země, industrializaci, budování infrastruktury, vzdělávacího systému
(Irák obdržel tři medaile UNESCO) a alfabetizační kampaň. Ropa musí sloužit rekonstrukci země. Jenže americký imperialismus se vždy usilovně snažil příslušnou oblast oslabit a zajistit si tak ekonomickou moc. A tak „Válka v Zálivu“ v roce 1991 přivede Irák o padesát let zpět. Spojené státy podnikly v Iráku tři typy války: vojenskou, embargo, a zničení sociální struktury. Američané, kteří zakázali Saddámu Husajnovi tabun, sarin a yperit, tak nakonec sami si dovolili používat vakuovou bombu, nemluvě o napalmových a fosforových bombách. A co se týká uranu, tak ten měl údajně kontaminovat na 60.000 amerických a 10.000 britských vojáků.
Černá Afrika pod francouzskou kolonizací V průběhu 19. století starý otrokářský režim zmizel, aby se uvolnilo místo „moderní“ kolonizaci. V této kolonizaci „po novém způsobu“ si finanční skupiny, jež vyplynuly z fúzí a koncentrace velkých průmyslových a bankovních podniků – rozdělují trhy. Monopoly tak nahrazují volnou soutěž a v koloniích dávají na první místo vývoz kapitálu před vývozem zboží a dovozu surovin. Pokud jde o válečné metody, tak ty jsou rychlé a „neúprostné.“ Misionář R. P. Daigre popsal jednu událost následovně: „Na rozkaz sklízet kaučuk většina vesnic odpověděla odmítnutím. Na podporu místní správy byly do země vyslány létací kolony strážců kapitálu... Masa zotročených obyvatel tedy pracovala devět po sobě jdoucích měsíců, aniž by brala sebemenší odměnu.“ Od koloniální legendy k realitě – propaganda školních učebnic popisuje, co kolonialismus přinesl zotročeným národům: silnice, školy, nemocnice, zkrátka pokrok a civilizaci, tedy zlepšení jejich podmínek. Jenže skutečnost je zcela jiná, protože propojení některých tratí se nikdy neuskutečnilo, železnice a silnice byly totiž
postaveny, a pak udržovány nucenou prací. Tedy takzvané civilizování Afriky způsobilo „menší nehody“ sucho umocnilo koloniální odvod potravin a práce, aniž by správa zajistila prostředky pro nutný zákrok. Oblast rovníkové Afriky byla vylidněna a pustošena zneužíváním koncesionářského systému (Středoafrická republika) nebo masovou těžbou dřeva.
Alžírsko 1830 – 1998 Války, které se vedly v Alžírsku od začátku až do konce ke krutostem. V 19. století běžně docházelo na vesnicích k bourání příbytků a vypalování úrody. Ničení měst se dotklo většiny oblastí nejen saharského Alžírska, ale zčásti i těch, v nichž nedocházelo k bojům. Po roce 1962 se oživují vzpomínky na vyjímečnou infrastrukturu, kterou zde odkázal kolonizátor své kolonii, která se stala nezávislou – cesty, železnice, vinice, citrusové sady, zdravotnictví, Jakoby Alžírsko v roce 1830 nic nemělo a jakoby se mu všechno dalo. Alžír byl podle Rozeta svědkem toho, jak jeho malé předměstí „Bab el Oued,“ bylo zčásti zbouráno a jeho kanalizace roztržena, aby mohli kolonizátoři napojit své koně. Domy v Oránu vojáci téměř všechny zbourali, aby měli dřevo z podlah, a aby si mohli vařit. Všechny vesnice v počtu asi jednoho sta v „Malé Kabylii,“ byly vypáleny, všechny zahrady zpustošeny, olivovníky pokáceny. Od roku 1865 do roku 1967 veřejné výdaje z titulu kapitálu prvních investic činily 1.531,3 milionů franků. Pro srovnání akciový kapitál společností nepřekročil 94 milionů. Alžírsko se tak společně s Indočínou stalo jednou z oblastí pro „dobré obchody,“ kde se nachází 20 z 32 společností, které vykazovaly slušné zisky. Ve skutečnosti ale tyto dobré obchody byly učiněny na úkor alžírského národa, ve prospěch malé skupiny koloniálních vlastníků a francouzských kapitalistických společností
Dne 8. 5. 1945 zákazem manifestací v Setifu a Guelmě v důsledku provokace bylo odpovězeno represemi – leteckým bombardováním, námořním bombardováním pobřeží, pročesáváním oblastí, ničením zemědělských usedlostí a vesnic, uzavíráním celých populací do táborů, popravy bez rozsudků včetně nucených prací v lesích. V letech 1954 až 1962 dochází k válce a dalšímu nenávratnému ničení infrastruktury. Počet alžírských obětí ve válce o nezávislost není známa, ale bezpochyby se pohybuje mezi jedním a půl milionem mrtvých. K mrtvým se v Alžírsku připojují zničené vesnice, zemědělské kultury a lesy. Toto ničení bylo mnohem účinnější než v dobách dobyvačných válek. V osmdesátých letech se v Alžírsku provedla opatření směřující k zamezení jakéhokoliv dělnického odporu a přistoupilo se k podpoře „islámistů“. Akce a masakry islámského terorismu, který je již manipulován před rokem 1990 stoupenci napojenými, podobně jako státní moc, na neoliberalismus jak alžírské buržoasie, tak i na mezinárodní živly, které jsou dobře zabydleny v západních hlavních městech, zvláště v Londýně. Před rokem 1995 se tito „islámisté“ zaměřovali na odboráře a intelektuály, umělce, žurnalisty, spisovatele a univerzitní pracovníky, kteří proti nim vystupovali. Toto násilí vychází z fašistického nástroje teroru. Tento terorismus, což je méně známo, ničil také státní výrobní jednotky. Nikdy, ale ne soukromé, ani ty, které patří velkému zahraničnímu kapitálu. Zdroj: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3
Severoamerické intervence v Latinské Americe Texas, jehož území je větší než Francie, vždycky patřil od příchodu dobyvatelů koruně Španělska a pak nezávislému Mexiku. Dne 14. května 1836 byl Puerto Velasco donucen podepsat (jednostranně výhodnou smlouvu), ve které bylo dohodnuto, že Mexičané se stáhnou z Texasu na břeh řeky „Rio Bravo“ a veškerý soukromý majetek zahrnující koně, černé otroky, bude vydán veliteli texaských sil. Jakmile byl pohlcen Texas, provedl se anšlus dvou dalších velkých mexických provincií – Nového Mexika a Kalifornie. V roce 1848 bylo Mexiko během 10 let připraveno o polovinu svého území. V následujících letech započala těžba zlata v Kalifornii a následně i ropy a plynu v Texasu. Přispěje to významným způsobem k rozvoji Spojených států. Tyto zásahy a vměšování se neomezily jen na sousední země. Vojenské zásahy a vysílání ozbrojených výprav byly organizovány i do vzdálené Jižní Ameriky, kde Spojené státy od počátku praktikovaly intervenční politiku. Karibská oblast byla privilegovaným místem, kde se soustřeďovaly severoamerické ozbrojené intervence. V roce 1901 se uskutečnila první intervence tohoto století v Nikaragui a v roce 1903 v Panamě, a Salvador byl obsazen v roce 1921, Honduras v roce 1924. Ve jménu humanity se provedl v Haity humanitární zásah s bajonety, kanóny a křižníky. Dne 10. ledna 1927 prezident Spojených států C. Coolidge vysvětloval, že yankeeovský zásah se ukázal být nutný, protože v současné době jsou zde velké investice v pilách, dolech, kávových a banánových plantážích. Pokud by revoluce pokračovala, byly by vážně postiženy severoamerické investice.
V letech 1932 až 1935 došlo ke krvavé válce v Chacu. Starý konflikt kvůli vytyčení hranic mezi Paraguayí a Bolívií se rozjitřil, když yankeeovské společnosti Standard Oil se zdálo, že na bolivijském území objevila to, co se zdálo jako bohaté ložisko ropy. Obě země se tehdy oddaly šovinistické kampani, která byla podněcována z obou stran ropnými společnostmi. Více než 130.000 Paraguayců a Bolivijců se nechalo zabít, když byli hnáni šovinistickou hysterií a dravou choutkou ropných společností. V roce 1944 se v Guatemale vzpourou studentů, venkovanů a důstojníků podařilo odstranit muže Washingtonu napojené na mocnou společnost United Fruit. Následovaly reformy, které zajistily sociální jistoty a začaly se skromným přerozdělováním půdy. Bylo vyvlastněno 85.000 hektarů půdy firmy United Fruit. V Guatemale se ovocnářská společnost United Fruits s severoamerickým kapitálem – vlastněným i Fosterem Dullesem, státním sekretářem a bratrem šéfa CIA – vyřadila v této oblasti již od začátku 20. století. V květnu roku 1954 na obranu zájmů kapitálu začaly lety yankeeovských letadel nad Guatemalou, a následně došlo k bombardování „Puerta Barrios“ a „Puerta San José.“ V roce 1959 se událo vítězství kubánské revoluce. CIA náležitě pověřená prezidentem Kennedym v roce 1961 zorganizuje vylodění v „Zátoce sviní.“ Rovněž dochází k ztížení ekonomické situace na Kubě, protože se počítá s ekonomickými sankcemi proti zemím, které by poskytly Kubě pomoc. Dochází tedy k zákazu obchodování s Kubou pobočkám severoamerickým podnikům a zemím třetího světa. Tento zákon (Toricelliho zákon, 1992) byl v široké míře odsouzen mezinárodním společenstvím. Spojené státy byly v roce 1964 přímo zapleteny do státního převratu proti prezidentu Joao Goulartovi v Brazílii. Vyjímkou nebyla ani intervence v Dominikánské republice a Nikaragui, invaze v Grenadu nebo humanitární zásah v Haiti či pravicový režim diktátora Pinocheta v Chile.
Mccartismus – normalizace po vzoru USA Období mccarthismu v USA označuje období koncem 40. let až do konce 50. let 20. století, jehož hlavním rysem byl zaujatý antikomunismus, který přecházel až v antikomunistickou hysterii. Hlavním představitelem tohoto proudu byl senátor Joseph Mccarthy, který nikdy svá obvinění nedokázal. Mccarthismus způsobil postihy pro mnoho Američanů ve vládních institucích, odborech, školství a zábavním průmyslu. Znamenal postihy, například ztrátu práce, na základě často jen banálních podezření, že sympatizují s komunisty. Mezi postiženými bylo i mnoho slavných jmen, například umělci Leonard Bernstein, Charlie Chaplin, Aaron Copland, Jiří Voskovec, Arthur Miler, Orson Welles nebo vědci Robert Oppenheimer a Linus Pauling. Člověk se stával podezřelým z komunismu za členství v odborech, za složitost svého pohledu na svět, za obhajobu rasové rovnosti, sociálního zabezpečení nebo za podporu uznání lidové Číny. Režim kontroloval lidi v úřadech a zábavním průmyslu, zda se nezajímají o SSSR, jestli své děti vychovávají nábožensky nebo jaké knihy mají v knihovně a zda v minulosti nejevili „komunistické tendence“ (leanings) nebo nepodepsali nějakou mírovou výzvu. Nejdůležitějším rysem strategie mccarthismu byla potřeba donutit obviněného k jmenovitému udávání svých přátel a příbuzných. David Greenglas v případu Rosenbergových udal svou ženu a později svou sestru, která skončila ve vězení. Poučný je příběh Jiřího Voskovce, který byl při příjezdu do USA v roce 1950 obviněn z „předčasného antifašismu“ a držen téměř rok na ostrově „Ellis Island.“ V rozhovoru s A. J Liehmem charakterizuje mccarthismus takto: „Prováděly se … čistky mezi spisovateli, útočilo se oklikou na zásadní americké tradice svobody slova a projevu, šířil se strach ze zodpovědnosti a strach vůbec. Mccarthismus ve svém období rozjel obrovské fízlování, zastrašování, cenzurování poštovních
zásilek, nelegální nátlak na každého, kdo se odlišoval. Mccarthismus si vyžádal také své oběti, kdy byli odsouzeni k smrti například manželé Rosenbergovi „za atomovou špionáž“. Dodejme ještě, že podobnost rétoriky „zrady národa“ v procesu proti manželům Rosenbergovým a rétoriky „zrady dělnické třídy“ v procesu Miladě Horákové je hrůzná a dodnes varující.
Spojené státy – nedokončený sen Po zavraždění Malcoma X. v roce 1965 a Martina Luthera Kinga v roce 1968, kde se klene stín FBI, nemilosrdná represe téměř zcela zmařila vzpouru Afroameričanů i dalších menšin v sedmdesátých letech. Byla to opravdová válka mezi vnitřní disidencí vedená FBI a CIA v rámci Programu COINTELPRO (Counter Intelligence Program). Program COINTELPRO byl uplatňován zejména v letech 1956 až 1971. FBI vymýšlela proti lidem zločinná obvinění na bázi falešných svědectví, zamlčování důkazů, odmítání stížností a rekursů. I když program COINTELPRO již dnes neplatí, metody FBI zůstávají stejné. Aktivisté jsou izolováni, v tisku a v justici se s nimi zachází jako s vrahy, drogově závislými, násilníky, což ztěžuje hnutí solidarity. Běžně docházelo ke skrývané, ale i masové ofenzivě proti levicovým organizacím a skupinám, komunistické straně, mírovým hnutím, černochům, studentům a jiným demokratickým silám. Výše uvedený program měl za cíl „demaskovat, rozložit, destabilizovat, zdiskreditovat nebo neutralizovat“. Podle potřeby zabít vůdce, členy nebo sympatizující těchto skupin. Uskutečňování tohoto plánu bylo řízené ředitelem FBI Hooverem, který prohlásil, že Černí panteři jsou „největší hrozbou, jež visí nad národní bezpečností,“ mělo nakonec za následek od září 1968 do prosince 1969 policejní vraždy 14 vůdců Černých panterů
a uvěznění stovek aktivistů. Někteří poškození jsou dodnes ve vězení a ohrožení, že tam skončí své dny. Persekuce jsou ještě dnes namířeny proti Leonardu Peltierovi, indiánskému vůdci z American Indian Movement, který byl odsouzen na doživotí do vězení v roce 1976, proti „Numia Abu Jamalovi,“ černému novináři, dřívějšímu mluvčímu Černých panterů z Philadelphie, který byl odsouzen na smrt v roce 1982. Leonard Peltier byl jako jeden z vůdců American Indian Movement (AIM) odsouzen za zločin, který nikdy nespáchal. Je obětí spiknutí mezi FBI a americkou justicí na neutralizaci amerického indiánského hnutí. Leonard Peltier byl uvězněn, ale důkazy, které vedly k jeho odsouzení, byly zcela vymyšleny. FBI předložila falešné důkazy, zfalšované balistické zprávy, hrozila i zastrašovala svědky a jiné podstatné důkazy se účelově ztratily ze spisu. Leonard Peltier byl tak odsouzen ke dvěma následným trestům doživotí pro údajnou vraždu dvou agentů FBI v rezervaci Jižní Dakotě. Černí studenti byli například zabíjeni při manifestacích jako v Orangebourg State, Jižní Karolíně v roce 1968 (tři studenti zabiti), v Jackson State, v Mississippi v roce 1970 (dva studenti zabiti) a na Southern University v Luisianě v roce 1972 (dva studenti zabiti). Represe amerického policejního systému není překvapující, protože je každoročně více než 600 osob ve věku 10 až 81 let zabito policií. Od roku 1976 do konce 1997 bylo popraveno 433 vězňů, z čeho 38 v roce 1993, 31 v roce 1994, 56 v roce 1995, 45 v roce 1996 a 74 v roce 1997. To znamená, že se rytmus poprav zrychluje. V listopadu 1985 Americké sdružení občanských práv (ACLU) zjistilo, že 25 osob bylo ve Spojených státech od začátku století popraveno omylem, za zločiny, kterých se nikdy nedopustily, nebo které vůbec neexistovaly. Známe dobře případ Sacca a Vanzettiho, manželů Rosenbergových nebo Willie McGeeho. V říjnu 1991 prohlásila Amnesty International, že Spojené státy
popravují více mladistvých než kterákoliv jiná země na světě vyjma Iráku a Íránu. V letech 1989 až 1994 pouze pět dalších zemí popravovalo mladistvé ve věku mladších 18-ti let v momentě jejich zločinu – Irák, Írán, Nigérie, Pákistán a Saudská Arábie. Ve věznici v Morion jsou pro vězně připraveny izolační jednotky, kde jsou vězni 22 a půl hodiny denně uzavřeni ve svých celách o 7, 4 čtverečních metrech. Podmínky v této věznici porušují Ústavu Spojených států a Všeobecnou deklaraci lidských práv. V Morionu bylo uvězněno i mnoho politických vězňů, např. vůdce American Indian Movement Leonard Peltier a člen Černé osvobozovací armády Sekonu, což tedy popírá mýtus, že vězni v Morionu byli jen násilníci.
Dílčí závěr Stoupenci liberalismu a velebitelé USA, neslyšel jsem vás hlas proti ničení Vietnamu, proti indonéské genocidě, proti krutostem páchaným ve jménu liberalismu v Latinské Americe, proti americké pomoci Pinochetovu převratu, který byl jedním z nejkrvavějších v moderní historii, ani proti popravě tureckých odborářů. Neviděl jsem vaše rozhořčení, když byli zabíjeni komunisté nebo ti, kteří chtěli dát moc lidu nebo chránit chudé. Zdroje: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 Toinet, Marie-France: Hon na čarodějnice 1947–1957 : mccarthismus. Praha : Themis, 1999,ISBN 80-85821-75-3
Závěrem Kniha vznikla ve Francii v roce 1998 jako reakce na vydání několika dílů publikace „Černá kniha komunismu“. „Černá kniha kapitalismu“ je analýza kapitalismu a jeho nespravedlností, které byly v rámci tohoto systému napáchány od jeho počátku až do současnosti. Obsahuje práce 35 převážně francouzských historiků, politologů, ekonomů a právníků. V knize jsou uvedena fakta o milionech mrtvých v období kolonizace, otrokářství (až do poloviny 19. století) a genocidě indiánského obyvatelstva v USA. Za tři století bylo vyhubeno 20 milionů indiánů a zhruba 45 milionů obyvatel španělské Ameriky. V případě „Trojúhelníkového obchodu“, který se zabýval obchodováním s otroky, a probíhal v 17. až 19. století, se počet obětí odhaduje nejméně na 20 milionů. Imperialismus nese odpovědnost za rozpoutání dvou světových válek, které mají za následek smrt okolo 100 miliónů lidí. Proto v moderních dějinách nesmíme zapomínat na oběti 1. světové války (8,5 milionu) a 2. světové války (60 až 85 milionů), kterou financovali, a za účelem vyšších zisků využívali průmyslníci a americké korporace (Krupp, Siemens, IG Farben Industrie, Messerschmidt, Henry Ford, Standard Oil, IBM, Dupont, aj.). Jen materiální škody způsobené 2. světovou válkou znamenaly zničení 40.000 vesnic a 17.000 měst v celkové výši 600 miliard dolarů (při přepočtu dnešních 3,6 bilionu dolarů). Počet obětí komunismu se odhaduje na 40 až 100 milionů, zato počet obětí kapitalismu se odhaduje v rozmezí 147 milionů – 1,6 miliard obětí. Navíc údajný počet obětí hladomorů je cca 750.000.000 od konce 1. světové války, tj. od vzniku moderních demokratických států. Jiný neoficiální zdroj k uvedenému datu 2013 vyhodnotil bilanci kapitalismu a neoliberalismu celkově na 912.000.000 obětí.
Zdroje: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 Dušan TŘEŠTÍK: Britové se omluví za otroctví. Čeká nás to také?, Lidové noviny 29. 3. 2007 Zločiny imperialismu - H. Charfo, příspěvek z mezinárodní konference 25. 26. 11. 2006 WALL STREET AND THE RISE OF HITLER - Antony C. Sutton Publication Date: June 1976 | ISBN-10: 0945001533 | ISBN-13: 9780945001539
O autorovi publikace: Narozen 21. února 1986 v Olomouci. Pochází z města Vyškov v Jihomoravském kraji. Absolvent studia Politologie v Kolíně, Akademie základů společenských věd v Brně a student ÚIPV v Praze. Záliby: motorky, letní festivaly a „blogování.“ Pavel Herman, vedoucí tématické sekce pro média a PR komise mládeže ÚV KSČM. Připraveno podle knihy: kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3, 550 stran.
Podle webových stránek: http://pavelherman.blog.idnes.cz/c/379646/Cerna-kniha-o-zlocinechkapitalismu.html Webové stránky: http://pavelherman.blog.idnes.cz/ Kontakt:
[email protected]
Černá taublka masakrů a válek ve 20. století (1900 – 1997): Poslední
protiindiánské
represe
v
USA,
v
závěru
genocidy
započatév 19. století.................................. 100.000 Válka anglo-burská (o kontrolu nad Jižní Afrikou....... 100.000 Oběti koloniálních výbojů na konci 19. a na začátku 20. století včetně Koreje Japonskem) .............................. 500.000 Rusko-japonská válka (1904 – 1905). Jen bitva u Mukdenu stála víc než 100.000 mrtvých ….............................. 300.000 Potlačení revoluce v roce 1905 v Rusku ................ 100.000 Italsko-turecká válka o Tripolsko (1911) ............... 50.000 Balkánské války (1912 – 1913) ......................... 500.000 Genocida Arménů v Turecku ............................1.000.000 První světová válka (1914 – 1918) ................... 8.500.000 Občanská
válka
v
SSSR,
hladomor
a
epidemie
následující
po zahraniční intervenci a blokádě Západem .......... 6.000.000 Represe
po
revolučním
hnutí
v
různých
evropských
zemích,
Finsku, baltických zemích, Maďarsku, Německu, Polsku, Rumunsku, Bulharsku (1918 – 1923) ................................200.000 Řecko-turecká válka (1920 – 1922) ..................... 100.000 plus 1.500.000 uprchlíků Oběti
fašismu
v
Evropě
před
druhou
světovou válkou
(1925 – 1939) ......................................... 150.000 Francouzsko-španělská válka proti Maroku v Rifu (1925–1926) ............................................ 50.000 Vojenské intervence USA ve Střední a Jižní Americe a v Karibské oblasti (1910 – 1940) .................................. 50.000 Válka v Chacu o ropu mezi Bolívií a Paraguayi (1931 – 1935) ......................................... 150.000 Oběti hladomorů a epidemií v Indii, v Číně a v Indočíně (1900 – 1945)(z toho
nejméně 6 milionů v Číně) ..... 8.000.000
Masové represe a občanská válka rozpoutaná Čankajškem v Číně (1927 – 1937) ....................................... 1.000.000 Agresivní japonská válka v Číně (1931 – 1941) ....... 1.000.000 Válka italského fašismu v Etiopii ..................... 200.000 Občanská
válka
ve
Španělsku
rozpoutaná
Frankem
za
podpory
Hitlera a Mussoliniho...................................700.000 Druhá světová válka vyvolaná Hitlerovým Německem a militaristickým Japonskem byla rovněž výsledkem postupných kapitulací západních kapitalistických zemí před nacismem v Evropě a před Japonskem v Asii (1939 - 1945) ….................... 50.000.000 včetně vojenských a civilních obětí deportovaných a Holocaustu. Francouzská válka v Indočíně (1946 – 1955) .......... 1.200.000 Americká válka ve Vietnamu (1956 – 1975) ............ 2.000.000 Poválečné
kolonialistické
(80.000 mrtvých),
v
Alžírsku
represe (1945),
v
na
Madagaskaru
Maroku,
v
Tunisku,
v černé Africe ........................................ 500.000 Válka
a
represe
ve
Východním
Bengálsku,
Bangladéši
(podle
Amnesty International) .............................. 3.000.000 Indo-pakistánské masakry následně po rozdělení Indie (1948) (14 000 milionů osob přestěhovaných) .................. 300.000 Některé zdroje uvádějí 10 milionů mrtvých) Čtyři izraelsko-arabské války na Blízkém východě (1948-1956-1967-1973) včetně války v Libanonu ......... 300.000 mrtvých a 700.000 Palestinců vyhnaných Represe proti Kurdům v Turecku, Íránu a Iráku ......... 200.000 Válka v Biafře (Nigérie) (1967 – 1970) .............. 1.000.000 Válka Írán-Irák ....................................... 600.000 Válka v Perském zálivu (1991), přímé oběti ............ 200.000 plus oběti podvýživy a blokády, která dosud trvá ...... 500.000 Přímé americké
intervence nebo
přes guerilly
a polovojenské
skupiny rozmístěné v Nikaragui, Salvadoru, Guatemale, Panamě, Dominikánské republice, atd. .......................... 200.000 Válka ve Východním Timoru ............................. 200.000
Represe v Chile, Argentině, Brazílii, Peru, Bolívii, Kolumbii, atd. vesměs s podporou amerických služeb .............. 150.000 Mezietnické konflikty v Zakavkazsku a ve střední Asii v důsledku rozpadu SSSR (1990 – 1995), kde samotná válka v Čečensku v roce 1995 měla 80.000 mrtvých ............ 200.000 Války v Angole ...................................... 2.000.000 Válka v Mozambiku ................................... 1.000.000 Masakry v Somálsku, v Libérii, v Ruandě (genocida proti Tutsiům 500.000), Burundi, Sierra Leone, Kongo Zaire, Brazzaville, atd. (1990 – 1997), v Jižní Africe za apartheidu. U Afriky uvádíme též
oběti
hladomorů
(Sahel,
Somálsko,
Etiopie
a
oběti
nedostatku péče mezi uprchlíky) ..................... 4.000.000 Válka mezi fundamentalisty v Afghánistánu ............. 700.000 Války a etnické masakry v bývalé Jugoslávii vyvolané rozpadem země z podnětu Německa a jiných západních mocností (1990 – 1996) ......................................... 200.000 (plus 1 milion uprchlíků vyhnaných ze svých domovů) V
letech
1990
až
1995
války
způsobily
ve
světě
pět
a
půl
milionu mrtvých, z toho tři čtvrtiny civilních osob (Evropa 250.000,
Asie 1,5 milionu, Střední
a Blízký
východ 200.000,
Afrika 3,5 milionu). K
této
neúplné
tabulce
je
zapotřebí
přidat
smrt
podvýživou
u 6 milonů dětí pouze za rok 1997. Uprchlíci a vyhnanci čítali v roce 1997 čtyřicet milionů.
http://mladi.kscm.cz/
