č. 76 červen2015 očník XIX

č. 76 červen2015 očník XIX.

K čemu je literatura? „Jdu si číst!“ Věta, kterou v dnešní době internetu a jiných technických vymožeností řekne jen zlomek mých vrstevníků a mladších dětí ještě méně, a přece nás knihy provázejí celý život. Pro mnoho lidí je dnes skutečnost, že by si měli ve svém volném čase číst knihy, pouze úsměvnou záležitostí. K čemu mi to bude? Ztráta času! Je to moc dlouhý! Podobné myšlenky proběhnou hlavou mnohým z nás již při pohledu na knihu s větším počtem stránek. Co se za ty roky tak změnilo, že nechceme číst? Proč k literatuře takto přistupujeme? Přicházíme tím o něco? Podle mého názoru je ztráta popularity knih dána z velké míry dnešní uspěchanou dobou. Lidé dříve neměli příliš možností, jak trávit večery, tak četli. Dnešní doba nám sama o sobě neposkytuje příliš mnoho času; jsou na nás kladeny velké nároky

2|

ze všech stran a lidé si ve svém volnu raději zapnou televizi či počítač, které nám poskytují řadu odpočinkových druhů zábavy, než aby se museli po celém dnu opět soustředit na další věc, jíž je čtení. Na druhou stranu, kdyby literatura nebyla důležitá, proč by nás ústní projevy provázely jž od prehistorie, od dob, kdy člověk začal přemýšlet? Myslím si, že bez psané zkušenosti bychom nebyli schopni dosáhnout takového pokroku a úrovně, na jaké jsme dnes. Bez zapisování objevů a znalostí našich předků bychom neměli náboženství, neznali bychom tradice ani různé dějinné události, naše vědění by nebylo úplné. Jsou lidé, kteří čtou knihy pouze z povinnosti a setkávají se s nimi pouze ve vzdělávacích zařízeních. Jsou ale i tací, jako třeba já, co nepatří zrovna mezi knihomoly. Protože mají i jiné zájmy, ale příležitostně čtou rádi. Vždyť v dnešní době máme tolik druhú knih, že si každý může najít to, co ho baví a zajímá, tak proč nečíst? Jediné, o co mě knihy připravují, je čas, ale

v poměru s tím, co mi dávají, je to zanedbatelné, i když je to samozřejmě věc názoru. Díky knihám jsem si mnohem více začala vážit všeho, co mám, získávám dostatek nezkreslených informací, abych si mohla vytvořit vlastní názory a nemusela je přebírat od jiných z internetu či televize. Myslím, že mi pomáhají rozvíjet i fantazii a představivost, uvolnit napětí po náročném dnu, uniknout z reality, zjistit například, jak řeší problémy, se kterými se setkávám, ostatní, a v neposlední řadě prostřednictvím knih poznávám lépe samu sebe. Ať již lidé dnes čtou a zajímají se o literaturu, nebo ne, věřím, že v negativním případě o hodně přicházejí. Knihy jsou nejen zdrojem užitečných informací, ale také působí na psychiku člověka – na jeho city, estetické a umělecké cítění, pomáhají rozvíjet myšlení, procvičují paměť a umožňují nám lépe poznat život i sebe sama. Petra Kovalová, ZL 2

školní časopis Vyšší odborné školy zdravotnické a Středí zdravotnické školy Trutnov č. 74 / říjen 2014 / ročník XIX.

Jan Hus - Knížky o svatokupectví (600 let od upálení M. Jana Husa) Hus toto dílo napsal hned potom, co mu zakázali kázat v Betlémské kapli. Proto je text bojovný a bezprostřední, ve kterém se utíká od kázání ke psanému slovu. Hus definuje knížky o svatokupectví jako „ svaté věci prodávání a kupování“. V knížkách kritizuje celou církev, bojuje proti hospodářské moci, napadá prodávání církevních hodností, bezohledné vymáhání poplatků za církevní úkony a prodávání odpustků. V jeho době byla církev chápána jako světovládná moc nad národy a pojem křesťanství se kryl s pojmem hospodářské, sociální, politické organizace celého světa. Myslím si, že když Hus útočil na církev, útočil vlastně na celou společnost a na feudální řád. Útok na společenský řád ale nemohl být veden jinak než přes náboženství. Náboženství v této době hrálo velikou roli. Církev byla největším vlastníkem půdy. Pokud chtěl Hus útočit na nespravedlivé rozdělení majetku, musel proto útočit náboženskými traktáty. Hus se stal mluvčím v společenských nepokojích, kdy lidé chudli, avšak šlechta i církev si udržovaly bo-

hatství. Mistr Jan Hus vždy směřoval k životní praxi. Všímal si světských příčin, které plynuly z hospodářské nerovnosti. V tomto díle jsem se dočetla, že se revoluční hnutí „připravovalo“. Hus došel k tomu, že revoluci může provést jen lidové hnutí, proto jsou knížky o svatokupectví útočným dílem. Nenapravuje hříšníky. Dílo je na odborné výši. Knížka je rozdělena na tři části. V té první definuje, co svatokupectví vlastně je. V druhé části je jádro spisu. Hus sleduje svatokupectví v celé společnosti, od papeže přes biskupy, mnichy a faráře až ke světským lidem. V závěru je formulováno, jak se svatokupectvím naložit. Hus je opravdu rozeným kazatelem. Dokáže k lidem mluvit, klade řečnické otázky, myšlenku podává z několika stran. Rád mluví v ironii a sarkasmu.

pomohla mamka. Bála jsem se, že si to přečtu a nepochopím pointu tohoto díla, ale pochopila jsem. Hus byl velká osobnost. Jeho myšlenky opravdu dávají smysl, i když se nad jeho vyjádřeními musíte hodně zamyslet. Překvapuje mě, že ho skoro nikdo nechápal a zakázali mu kázat. Přitom jako skoro jediný věděl, co dělá. Ilona Kuldová, ZL 1

Toto dílo mě hodně naučilo. Sice je to velmi těžký text a než jsem se v něm zorientovala, tak to dalo hodně práce, ale stálo to za to. Jsem ráda, že jsem text přečetla až dokonce, i když jsem se musela hodně překonávat. S velkým množstvím textu mi


|3

Michelangelův David

. Jedno z nejlepších sochařských děl v renesančním stylu. Michelangelo Buonarotti ve svém díle dokonale znázornil proporce lidského těla, jeho dílo je obdivováno dodnes. Co se ale skrývá za příběhem legendárního Davida? Michelangelo jej zobrazil jako nahého svalovce s dokonalými proporcemi. Dle Bible byl mocným králem a hrdinou, který ještě jako pasáček ovcí porazil obra Goliáše. Jeho příběh je vyprávěn po generace. Mladý, malý, ale nebojácný David se postavil velkému obávanému soupeři, který se jevil jako neporazitelný a denně děsil Izraelce tím, že vyzýval někoho z nich na souboj. Davidovi v souboji nejspíše nikdo nevěřil, Goliáš se mu vysmál. David však využil svého umu, trefil obra prakem mezi oči, čímž jej zabil a souboj vyhrál. Příběh je občas vykládán i trochu jinak. Obě armády chtěly výsledek bojů rozhodnout soubojem nejlepších bojovníků. Goliáš byl dle tohoto příběhu obrovský

Stvoření Adama Michelangelangela Buonarottiho Tato freska poukazuje na víru samotnou, na její počátky a především její podstatu. Znázornění natažené paže Boha směrem k Adamovi a taktéž natažené ruky Adamovy směrem k Bohu. Jejich konečky prstů se nedotýkají, ale i přesto jsou spojeny. V tom je základ víry. Nemusí být vše hmatatelné a hmotné, aby se dalo s určitostí říci, že to není možné. V dolním levém rohu je znázorněna ruka pokušení. Pro každého toto slovo představuje něco jiného, ale v zásadě to 4|

bojovník s poruchou růstu, která se projevovala silnou krátkozrakostí. Přicházejícího Davida téměř neviděl. David jako pasák ovcí byl zkušený vrhač z praku, který musel umět zasáhnout vlka, kdyby ohrožoval jeho stádo. Chytře tedy využil svého skrytého trumfu. Pravdu o tom, jak se věc udála, se již nejspíše nedozvíme. Dle mého názoru jsou však výsledek a poučení z tohoto příběhu stejné: i zdánlivě slabší a znevýhodněný může vyhrát nad silnějším. Nedejme proto na první dojem. I když to někdy vypadá, že nemáme šanci vyhrát, můžeme protivníka překvapit. A naopak – nikdy si nemůžeme být jistí naší převahou. Dominika Vognarová, ZL 1

stejné. „Podlehneš-zradíš“. At už sám sebe či blízkého nebo v této podobě samotného Boha. Ženino lůno je vyobrazeno po pravé straně. A v něm Bůh s Evou, která čeká v nebi, než ji Bůh sešle k Adamovi do ráje. Freska se nachází v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Je obdivována již od r 1510. Tato nástropní malba je zároveň ve střední části celé kaple. Samotný Michelangelo neskončil pouze tímto vyobrazením, pokračoval například „Posledním soudem“, který vyobrazil sám bez pomocníků. Lucie Meislová, Zl.1


David

Michelangelo byl sakra „týpek“. Vytesat z mramoru čtyři metry vysokého krasavce, tomu říkám umění. Vytvořil sochu urostlého muže, který není přehnaně „nabušený“ a ani to není žádné tintítko. Je to precizně vymodelovaná socha mužské nahé postavy, vypracované do těch nejmenších detailů, jako jsou například žíly na rukou, jednotlivé kudrnaté pramínky vlasů a i ty nejnepatrnější svaly jsou zde viditelné. Já si o Michelangelovi myslím, že byl dokonce gay, neboť neměl ženu ani děti a ještě by tomu nasvědčovalo to, že uměl tak dopodrobna vytesat mužské tělo. Možná mu pod rukama prošlo pár mužských těl, než vytvořil Davida. No řekněte sami, jak by mohl sochař vytvořit něco, co si před tím tak trochu neohmatal a co „nedostal“

do ruky? David je spíše symbolem mužské krásy nežli její síly. Zaujímá ležérní postoj. Někdy se zdá, že je tak jemný, až zženštilý. Jeho zorničky jsou dokonce vymodelovány do tvaru srdce! Výraz je ale zamračený. Kdo ví, kdo byl Michelangelovou inspirací a co všechno se mu honilo hlavou, když tesal do kamene. Třeba to byl jeho sen, jakým chtěl být, nebo to měl být jeho milenec, možná jen prostě chtěl doopravdy ztvárnit Davida. Ale se již nikdy nedozvíme. Ivanna Postolyuk, ZL 1

na Davida, otázal ě ed hl , ul Sa ým ptáhejtmana svého dám tvé tělo nebesk a, er bn A se !“ šelmám nekům a pozemským „Čí je syn ten mláde : ka js vo l: vědě Ale David mu odpo “ em, kopím ček? eč áli, m s ne m na š de „J st živá duše má, kr je o ak „J u én ida do své- a štítem, ale já jdu ve jm že nevím.“ Saul dal obléci Dav dil Hospodina zástupů, Boha sa po at proti u m u av hl na iáš počal postupov ol G ho odění, u ém er u běžel ipevnil m vojsk izraelských, kt idovi a také David av D ocelovou přilbu a př os H tě e y se s si připásal jsi utrhal. Dnes zavř oti Filištínskému, ab pr svůj krunýř. David , tě ji bi za , ve Ale nedo l. A když se oba k podin v mou dlaň ka tý po m ní meč a chtěl odejít. la vydám tě setnu z tebe hlavu, ližovali, sáhl David ib př bě so dl to. ým men tom chodit, filištínského vojska nebesk ničky, vyňal z ní ká oš m do Řekl: „Neumím v ám lm ým še il u.“ ptákům a pozemsk jej do praku. Zatoč il ož vl a nepřivykl jsem tom v st že je iáše se svlékl. a pozná celá země, mrštil. A udeřil Gol a jím A válečné odění za to to o hn ec ízl v potoka si Izraeli Bůh. A zví vš la tak, že kámen uv če do Vzal do ruky hůl, z n di po os š tváří oblázků shromáždění, že H hlavě. I padl Goliá ho je vybral pět hladkých . m pí ko i ské mošnezvítězí mečem an k zemi. a vložil je do pastýř k s v naše ruce.“ bě. Pa lištínvá so dá na vy ěl to m ro ou P er kt k přemohl David Fi Ta ničky, ty la dě vi í, drže v akem a kamenem, pr Vojska obou stran n je o éh sk sestupoval do údol a. jejich slov dva muže a slyšela nemaje meče. druhé ruce prak. íci se vn jo i bo ot i pr hn l ic še vš š, iá oť Neb Spatřiv ho Gol ša ry ěl dili na obou pahorid áž uv m yž ro sh kd e al u, m ně rado pohrúdolím Elahem, iz se d l na da vá, ZL 1 ch e, cí pc la ch ho vé tí Nikola Fejglo nš tí iš fil é, dn em je js ně ak op elští na stra . davého smíchu: „C “ aby se dívali lí? é, ho uh s dr ně m ně i ra ot st pr na eš pes, že jd i jménem na zápas. A zlořečil Davidov , ně m ke svých bohů. „Pojď

David a Goliáš


|5

Nezvalova báseň Edison – literární interpretace

kuje 11 a 12 impulsový verš, sdružený rým a jedná se o dílo lyricko-epické. Básník zde vystupuje jako lyrický subjekt, který vypráví, komentuje a obohacuje Edison je skladbou z Nezvasdělení o vlastní zkušenosti. lova pozdního poetistického Autor se nejspíš touto básní období (1928). Později byla snaží poukázat na význam zařazena do sbírky Básně Edisonova vynálezu (žárovnoci, vyšlé r. 1930. ky) a na jeho přínos společAutor se ve skladbě zaměnosti. Oslavuje zde lidskou řuje na vyjádření hravosti, práci, pokrok vědy a techtvořivosti a smyslu žití. Je niky. Básník se snaží nalézt psána metodou volných smysl života a útěchu v asociací představ, životní úzkostné době plné hádanek realita se zde mísí se snovými a nástrah. Naznačuje i Ediobrazy – vyjádření skutku a sonův život a porovnává jej radosti, života a smrti. se svými vlastními prožitky a Edison je v básni předstazkušenostmi. ven jako objevitel nového Použité prostředky : báseň světa (světla). Smyslem živoje textem polytematickým ta se stává dílo, které zůstane Edison je dílem V. Nezvala, (jedna představa se volně po smrti člověka. váže k druhé pomocí techniNezval napsal, že Edison je který byl tvůrčí osobností české meziválečné avantgar- ky volné asociace (spojová„přísná sonáta“; jedná se o dy a členem Devětsilu. Jeho ní); osvobozená slova = slova text lyricko-epický, je básní dílo vzniklo r. 1927 v pozdní v této básni nejsou svazována polytematickou. fázi poetismu. Z počátku byl interpunkcí, jsou psána tak, V kompozici pěti zpěvů tento směr uměním, které jak jsou cítěna; anafora = používá pravidelného verše, znázorňovalo radost ze živo- opakování stejných slov na výrazného rytmu, vnitřní ta a bralo život jako bezstazačátku veršů : zvukové výstavby (výrazná rostnou hru, avšak na konci „už se vznáší světlo melodičnost), refrény, anamezi listím stromů fory a epifory. Dějová linie je 20. Let začaly do poetismu pronikat i hořká témata, což už se chvěje v asněhu pouze naznačena, cyklická je zjevné i v této skladbě. elektrický drát kompozice je bohatá smyObjevuje se v něm sice poetiuž se blíží doba světslově názornou obrazností stická radost ze života, avšak lých promenád …“ a metaforičností. Báseň zároveň zde najdeme i moDále je použita asociace má dramatický obsah, což tivy smutku, úzkosti, smrti, (vznik představy na na záje dáno zásadou kontrastu sebevraždy. kladě jiné představy); častá je témat, ale i harmoničností „Bylo tu však něco těžké- personifikace, užívání oxyvztahů. ho co drtí moronů; autor pracuje také s Autor se inspiroval dílem smutek stesk a úzkost z výrazným refrénem. G. Apollinaira (volná asociativnost představ, polytema- života i smrti“ V textu se pravidelně opaKateřina Stránská, ZL 3 tičnost). 6|

Nezval Edisona velice obdivoval a byl mu vzorem v tvůrčí práci. Michaela Rybišárová, ZL 3


ých motiavl-ů it ž le ů d z jedním vala autora k m a inspiro obrazu. Dalším bě tohoto je postava stojící ý k motivem pod neklidnou sionistic E. e r p x e to n e T vírá o malířeždém na mokstě h é k s r oblohou. lsStv o n u z o a a s r k e obr v v e á s v fa ím.lá u o o v z y e v v . a ř y h a it c c u n Mu si hlav vlnitě zdeformo zvláštní po z nás urč,itkědyž ho vidím Figura jeůže nám připomíé , d ž m a je k Po vaná. M ozemšťana, smrtmně do iré e v í z u o b z v já, bytost bez brazeno člování nat mim , o u y n v e ž e , d e z ž u je že u, m kostí. a jeho vernáti ho kmasa či bytost bez n é n d z zoufalstvní ic p ím le evyvě.rá a tv í n z d ě e n tř d s o o pr Rozh čeho pozitivního výkřiku.u z věcí, co jistě pocit ně a zde stojí sama, Jedno zornost, je rudá Postav unést váhou o p e a jm v u r za nechala sjee a úzkosti. Figurys motiv k oto Je . a h k lo te ob ož je me jící se beznzaadděí ji ignorují. Avšeam c , e b e n o h vé v po si můž due vyskytu lasie v z je ta ý n k fa ic g u o lo b ro erských oúryvek trocehdstavit, že osoby vzaaná v e s v ě n ž ě b i př a sledov že de je ronásledau?jí) utíká a křičí. tech. Z. Moůva deníku, který p ji z Munchže pomoci při výbytost (žílen vzdory své a n , ů : o a m íl d d m to á o n To e, je boliky jehlápolajírné temaatizc nějakéu m h kladu sym c p o a p n e s rní „Díval jsenmad fjordem, byly velice populá přitahuje íaž i d li y u k d a r o to v s m ě ů í c meč, a ma město ho dinuje. Lidská duševnna a v e r k o k ja černý fjoárlda já tam fasacgédie je zde vyjádgřeestiv– modrote tr šli d ě a su – mí přá sllése strachy – cítil - velmi působiv stál a třáoby velký, nekoneč ně. jsem jak šel tou nekonečková, ZL 3 r u ib in C e c ný výkřikodou.“ Ali nou přír á obloha je tedy Červen

Výkřik

yšle m a z ty se smrtí. o n tem otem a í n e spoj nad živ Zl.3 á v í o n ár kt ním ybiš stra R b a a hael ojem je dáno c i d ž M ž té ává stavy, co. l m o v vy vé po alby rvke ivní p sno olejom raznýmo agres m tahy lším vý dí. Jeh krvavý y Da e poza ržené ostav kým d t p c j i p ty lem o 3. díla íny pod hlavou stné a ko e j t k a í o ýkři ckým d oku 189e, ods em nad ují úzk brazu j a V z i a r neb suger ity. Z o bolest Obr esionist ncha z adívám la z oc ám u expr arda M a obraz neme, sto- n ísnivé p dkapáva a áli n by. d Edv yž se n si všimpostava adí t dyby o j. v k nadě u stojí lší oso být Kd í, čeho áštní ící poz l bez figuro dvě da mohli ujíprvnsí být zv tě a křič Za ě ještě e by to lé sled k si ? mu na mos a t e ž j , ka větlit mos adá to, ledovat avu. íla z á jící í. t s y ná ěo Vyp pronás ící post elého d za n padá m u děsu ve podob vi, dva nu křič ojem c ě, avšak ěm Na postav hled j šťano ě cí o lkový d presivn je. Je v n onu rvní po imozem, tvarov Ce vá de scinu Na p musi m uje lysá Figura u fa yzní jaké způsob lebka. ředstav í své v ě něčím m což tvořená olává p atřujíc le p a zne ně vyv stavy s roveň Vyššíáodborné školy zdravotnické a Středí zdravotnické školy Trutnov ve melnškolní é počasopis ní. Z č. 74 / říjen 2014 / ročník XIX. e č i k pe tní zn vlas

k i ř k Vý

|7

i na ech, úředníc d o h c b o d v í, s pusou o rodavačky il p m y k c y d í života úřadech nejsou vž na ulicích se na vás l o s e j r o m Hu vybaví chu. Lidé u d e k n a ih h i c kdy, jak veli ě u m n e s te í js v i lo il s s Zku ení se Při tomto ú pohádky. N - často mračí. Zkusili jste ? é k m e á in n č z ú é v n d ě smě ky, „hláška“ z je solí, bez soli – to je um ký má váš ú a všechny ty prodavač e s jste pocit, usmívat n nout i na li ít h ě č umění vařit tá a m z z e v á N d i? e a ulic si, že s dníky, lidi n usta věcí jednodušorem. e ní! Myslím ř m ú u h a m spo živote , jaké by to najednou je vztah mezi it e v ž ta s nou milejší? em d d e ř je p a i n s a é n te d e li js s árod d by Zkusili ších, že jsou Češi jsou n padal, poku i y e v ž t , ě y v d s d te e y u i b k Myslím s bylo, jak atel, kteří s usmál? Po v e y n b o o d h c ik ý n n o den dybys- milých, pohostin vás za celý e když jde d ž n vážně? K to o je r o P n í. le d š y m u sty vám lní by vše bylo jen ze začátk humoru nepřekonate ovat se? Že d a r t, á m s hli ev raci ě tedy te se nemo tuhého, jsm i udělat leg ádech? Mn s z e o p ím z á m r u , d m pře žité z toho běhá a co je důle až téměř ne to Je . ě n d á ř e. a ano a to po sami ze seb sný, veselý á r k ji e ř , b p o časech, v příliš vážně Takže vám stavitelné. h e s íc š ž te r ě e jt b e e n ch An ily p! Vždyť i v tě ěvavý den! mocí se rod m e s n u , k e všechno lí le á jd v , m u e r v o ě i, m il m o s v e ba dobí hlad protože s ú nčilo, lidé s ta a e s ě v lo li a n u zdá děti, zpív L1 když k tom , č o r gnarová, Z p na o o A V h . a e lé s e ik s li e in á v m m s Do Co je ný důvod? í, je it ž e ř p k ý neměli žád utn or je však n íká – válce? Hum . Vždyť se ř ta o iv ž o já h e š mích léčí. A součástí na s í, v a r d z l je pů veselá mysl vdy věřím. a d r p o o d u žují za náro tom a v o p to s a č i no, Češi se sam emyslím. A n le a to i s Já škarohlídů.

8|


Humor je solí života

nout alespoň padesát přihlouplých „vtipů“ a sami vymyslet nejméně Humor je solí života, ale proč solí? deset způsobů mučivé smrti plus pět Mně se víc líbí ta obdoba úsloví s verzí její nešťastné náhody pro dotyčkořením. Protože sůl je mořská, nebo ného „humoristu“. kamenná. Avšak koření je věc jiná, Největším uměním je pronést má více rozmanitých druhů, nejevtipnou narážku na něčí adresu tak nom dva. rafinovaně, že jej tím urazíme. Jemu My také nemáme jenom dva typy to však dojde až po nějaké době. To humoru a „šmitec“. Humor se dá se nejlépe činí pomocí slovní hříčky, vyjádřit mnoha způsoby: vtipem, sarkasmu či ironie. Někdy stačí jen satirou, groteskou, parodií, černým trošku odlišná intonace a už je to na humorem, sarkasmem či ironií. Možsvětě. ností je nepřeberně. O humoru se dá bavit hodně Jen tak mimochodem. Každý jsme už určitě někdy slyšeli ty urážlivé vti- dlouho. Neustále dokola ho rozebírat, pitvat se v něm, nahlížet na něj ze py o blondýnkách. Paradoxem je, že všechny tyto vtipy pojednávají větši- všech stran a úhlů. Avšak je již deset večer, a tak můj mozek a moje múza nou o přebarvených brunetách. (nebo spíš múzák) asi šly na rande, Nač však zůstávat pouze jen u protože teď jsem jiř dutá jako bamvyjádření. Rozdělit můžeme i lidi podle toho, jak s humorem zacházejí. bus a řadím se do první skupiny lidí, co vtipy totálně neumějí tvořit. Tedy Nejjednodušší rozdělení je asi podle ne tak pozdě večer. toho, jak daný jedinec vtip interpretuje. Existují tři skupiny. První skupinu tvoří ti, co vtipy vyprávět vůbec Ivanna Postolyuk, ZL 1 neumějí, anebo jim nerozumí, na něž ostatní reagují takovýn tím divným pohledem, jako by chtěli říct: „Co ty jsi za kentaura?“ Druhá skupina je, jak se říká, „zalá střední cesta“. Umějí ve správnou chvíli pronést výstižnou hlášku a smát se tehdy, když onen vtip stojí opravdu za to. A za třetí extrém, když jste s někým takovým v jedné místnosti pouhých dvacet minut a za tu dobu jste už stihli vyslech-


|9

a je tmavá, zatažená, jakooh bl O jež c, vě í áz iný této figury se nach skrze ní neměl projít jed by sta po cí dí se e uj vy zřejmě symboliz neční paprsek, avšak posta slu am a a m ka ru a vnost vu se sepnutým v popředí i již zmíněná pe o íst m na m ěte m ed př obené lým černým nesou na sobě barvy způs O y. vk ro žá u ar tv ve jícího hlavy, opět ozářením paprsky zapada na ře op jí sto y ín ur fig nohu této samé dokládají i stíny, To e. nc ejo slu ol je y ze úz , m ka ivé as Znepokoj ěty. červená karnevalová m err jež za sebe vrhají předm su od la 16 by y 19 ob ku jak , jem do malba z ro ám které m snad malíř znázornit tím těl de o Ch gi or Gi ta la ře va alí to m ěs o alistickéh sejmuta, aby nám zv naděje ve své zkroušené it . sv tzv zá sy ry é, se av ne pr o az br jeh v O . Chirica jemný a šílený svět Možná, že ano, avšak li? u ys jso m é er i kt m y, ze alb m Na . é bě ick do metafyz ralistické po celkovém pohledu na dílo i , jímž natu př ed hl po í ovn zn pr rů jí na lu již va é zřejm holie, kolem nich se po emmě zaplavuje vlna melanc taj do v i a en ry eš va un út ké lem ric dí e et jsm eré vybarevné geom pocitu úzkosti a ticha, kt ních zij i ta és fan jak a ů nu sn stí a ět ve sv se i ho m né rhávají pozadí za ni obrazené předměty podt í dn sle po í áz ch na y představ. vb tí a antické sta esvou zlověstnou nehnutos a m eje lič ob ým Celá scenérie obrazu se od dn áz a s pr dlaze, soch strnulostí. hrává na jakési dřevěné po oděvem. ím jíc vla němž čí připomínající pódium, na V zadní části obrazu se ty sta po Kateřina Stránská, ZL 3 é se a ar rr Fe t os vn se v popředí tyčí podivn pe lá by staro trné h, vy. Na první figuře jsou pa čtyřmi věžemi po stranác y av hl o íst iav antické prvky a nam dvěma žlutými vlaječkam stá rů vy y en ují jí z místa mezi ram kontrastu vedle ní se objev u ar tv ve c vě íny. podivná červená továrenské stavby s kom m sá ě m na k ve pr žárovky. Tento bližším prozkoumání mne i Př tním c. o sobě působí velice zvláš raze velice mate jedna vě ob na e dl . Ve a znepokojivým dojmem

G. de Chirco Znepokojivé múzy

10 |


Svět uvnitř mé hlavy

něm však shledal velmi vděčPřed dvěma lety touhle dobou ného pomocníka, který s ním jsem vyhrávala ve skokových jezdí všude po závodech a dělá soutěžích s Kulíškem. Neskuoporu nervózním závodnítečným skokanem, překráskům. ným hnědým poníkem, star„Kájo!“ uslyšela jsem za sebou ŠAMPIONI ším bráškou Gamínka. Kvůli volání. (pokračování slohu „Kulíšci“) špatnému krmivu mě ale při „Veru? Veru! Já myslela, že kolice navždy opustil. Nemoh- tady nejsi. Kde máš-,“ upro„Hele, támhle jsou. Půjdeme la jsem z toho vzpamatovat, střed věty mě zastavilo lízání za nima?“ proto jsem Gamínka prodala. po tváři. „No, chtěla jsem se „Jo, jasně,“ přikývla jsem a Na Moravu, do vozatajství. K zeptat, kde máš psa, ale jak zahleděla jsem se do místa, pánovi, který všude rozdává vidím, předběhl mě,“ podívala kam kamarádka ukazovala. jenom smích, k Tomášovi. Ten jsem se na Baala, nejblázniStáli tam dva poníci zapřažení s Gamim a jeho kolegou, Wevější border kolii, kterou kdy do kočáru. Gamínek, přelwym, zatím vyhrál všechny svět poznal. Vlastně border krásný hnědý podílový arab a závody, kam přijeli. Jako třeba koliáka. Welwet, flekatý neunavitelný teď, MČR. Byli neskuteční, cí- „Viď Baale?“ stihla jsem vyslokliďas. Za nimi stál vyleštěný tila jsem se pyšná jako máma, vit, než na mě zaútočil další dřevěný kočár, na kterém seděl když její dítě řekne první slovo sérií lízání. slavnostně ustrojený kočí. V nebo se poprvé postaví na „Nech toho, psisko blázniruce držel skleněný pohár a se nohy. Abych ale nezapomněvý, nebo z Káji nic nezbyde,“ smíchem přijímal gratulace. la, nejezdili na závody sami. kárala ho Verča. Spolu s další „Zase Palán. Ty si nedáš pokoj, Jezdil s nimi i poník Gusta, k ošetřovatelkou Andrejkou a že jo?“ volala jsem na něj z nerozeznání stejný jako Kulípřísedícím na kočáře Luďou dálky. Otočil hlavu směrem ke šek. K Tomášovi se dostal na jezdila Tomovi pomáhat na mně. dožití po hvězdné kariéře, při závody. Měla překrásné, dlou„Ale Kájo, neblázni. To je které ho lidi po celém světě hé tmavě hnědé vlasy, krásnou zásluha tadytěch dvou prdelek, nejednou nazvali „kouzelným“ postavu a vždycky hromady že ano?“ pohladil valášky kon- nebo „neporazitelným“. Při oblečení. „Tak povídej, jak cem biče po hřbetech. Prudce jednom závodě se ale těžce to tady šlo?“ zeptala jsem se, vyrazili, ale nechali se hned zranil a zmizel z očí veřejnos- když se s Baalem usadili na zastavit. ti. Dlouhé měsíce se po něm zadních sedadlech kočáru. „Slez, prosím tě, než s nima pátralo, nikde ale nebyl. Až „No, když nepočítám to, že skončíš někde v příkopu, se jednou objevil v zubožese Palán s Ludvou včera tak pitomče jeden,“ se smíchem ném stavu před vraty Tomovy ožrali, že jsme je s Andrejjsem vyrazila koníky uklidnit. stáje. Ujal se ho, dal ho do kou skoro táhli do kamionu, „No jo, no jo, paní vševědoucí pořádku, a když byl schopný bylo to tady super,“ prohlásila promluvila,“ smál se, když mi přepravy, zavolal majitelům do jakoby nic. Upřeně jsem se na kozlíku předával opratě. vzdáleného Švýcarska. Když na ní podívala. „Ale nekecej,“ „Ahoj, Kájo.“ si pro něj přijeli, omítnul však provokativně jsem se na ni „Ahoj, Tome,“ usmála jsem se nastoupit do přepravníku. Po usmála, „takhle to rozhodně a on mi dal pusu na tvář. všech možných i nemožných nebylo.“ „Vykrokuješ mi je, že ano?“ pokusech rozčílený majitel „No dobře, dobře. Když on prosebně se na mě podíval. Tomovi oznámil, ať si toho tady byl Peca,“ pomalu se „Jasan, šéfe,“ zamlaskala jsem zatraceného koně nechá. Od té přiznávala. a vykročila s koníky směrem doby pouze posílá každý měsíc „Peca? Jakej Peca? Vančura? na louky. pár odborné korunškoly nazdravotnické seno. Tomáš Veruno, ty máš chlapa a nic mi| 11 školní časopis Vyšší a Středí v zdravotnické školy Trutnov č. 74 / říjen 2014 / ročník XIX.

ŠAMPIONI (pokračování slohu „Kulíšci“)

„Hele, támhle jsou. Půjdeme za nima?“ „Jo, jasně,“ přikývla jsem a zahleděla jsem se do místa, kam kamarádka ukazovala. Stáli tam dva poníci zapřažení do kočáru. Gamínek, překrásný hnědý podílový arab a Welwet, flekatý neunavitelný kliďas. Za nimi stál vyleštěný dřevěný kočár, na kterém seděl slavnostně ustrojený kočí. V ruce držel skleněný pohár a se smíchem přijímal gratulace. „Zase Palán. Ty si nedáš pokoj, že jo?“ volala jsem na něj z dálky. Otočil hlavu směrem ke mně. „Ale Kájo, neblázni. To je zásluha tadytěch dvou prdelek, že ano?“ pohladil valášky koncem biče po hřbetech. Prudce vyrazili, ale nechali se hned zastavit. „Slez, prosím tě, než s nima skončíš někde v příkopu, pitomče jeden,“ se smíchem jsem vyrazila koníky uklidnit. „No jo, no jo, paní vševědoucí promluvila,“ smál se, když mi na kozlíku předával opratě. „Ahoj, Kájo.“ „Ahoj, Tome,“ usmála jsem se a on mi dal pusu na tvář. „Vykrokuješ mi je, že ano?“ prosebně se na mě podíval. „Jasan, šéfe,“ zamlaskala jsem a vykročila s koníky směrem na louky. Před dvěma lety touhle dobou jsem vyhrávala ve skokových soutěžích s Kulíškem. Neskutečným skokanem, překrásným hnědým poníkem, starším bráškou Gamínka. Kvůli špat12 |

nému krmivu mě ale při kolice navždy opustil. Nemohla jsem z toho vzpamatovat, proto jsem Gamínka prodala. Na Moravu, do vozatajství. K pánovi, který všude rozdává jenom smích, k Tomášovi. Ten s Gamim a jeho kolegou, Welwym, zatím vyhrál všechny závody, kam přijeli. Jako třeba teď, MČR. Byli neskuteční, cítila jsem se pyšná jako máma, když její dítě řekne první slovo nebo se poprvé postaví na

nohy. Abych ale nezapomněla, nejezdili na závody sami. Jezdil s nimi i poník Gusta, k nerozeznání stejný jako Kulíšek. K Tomášovi se dostal na dožití po hvězdné kariéře, při které ho lidi po celém světě nejednou nazvali „kouzelným“ nebo „neporazitelným“. Při jednom závodě se ale těžce zranil a zmizel z očí veřejnosti. Dlouhé měsíce se po něm pátralo, nikde ale nebyl. Až se jednou objevil v zuboženém stavu před vraty Tomovy stáje. Ujal se ho, dal ho do pořádku, a když byl schopný přepravy,

zavolal majitelům do vzdáleného Švýcarska. Když si pro něj přijeli, omítnul však nastoupit do přepravníku. Po všech možných i nemožných pokusech rozčílený majitel Tomovi oznámil, ať si toho zatraceného koně nechá. Od té doby pouze posílá každý měsíc pár korun na seno. Tomáš v něm však shledal velmi vděčného pomocníka, který s ním jezdí všude po závodech a dělá oporu nervózním závodníkům. „Kájo!“ uslyšela jsem za sebou volání. „Veru? Veru! Já myslela, že tady nejsi. Kde máš-,“ uprostřed věty mě zastavilo lízání po tváři. „No, chtěla jsem se zeptat, kde máš psa, ale jak vidím, předběhl mě,“ podívala jsem se na Baala, nejbláznivější border kolii, kterou kdy svět poznal. Vlastně border koliáka. „Viď Baale?“ stihla jsem vyslovit, než na mě zaútočil další sérií lízání. „Nech toho, psisko bláznivý, nebo z Káji nic nezbyde,“ kárala ho Verča. Spolu s další ošetřovatelkou Andrejkou a přísedícím na kočáře Luďou jezdila Tomovi pomáhat na závody. Měla překrásné, dlouhé tmavě hnědé vlasy, krásnou postavu a vždycky hromady oblečení. „Tak povídej, jak to tady šlo?“ zeptala jsem se, když se s Baalem usadili na zadních sedadlech kočáru. „No, když nepočítám to, že se Palán s Ludvou včera tak ožrali, že jsme je s Andrejkou skoro táhli do kamionu, bylo to tady super,“ prohlásila jakoby nic.


Upřeně jsem se na ní podívala. „Ale nekecej,“ provokativně jsem se na ni usmála, „takhle to rozhodně nebylo.“ „No dobře, dobře. Když on tady byl Peca,“ pomalu se přiznávala. „Peca? Jakej Peca? Vančura? Veruno, ty máš chlapa a nic mi o tom neřekneš!“ popichovala jsem ji. „Blá, blá, blá. Hlavně, že ty mi všechno říkáš. Bylo to jen pár panáků.“ „Jo jasně, pár panáků. A potom?“ vyzvídala jsem. „Nebuď zvědavá, prcku,“ smála se. „Prcku? Komu říkáš prcku? Mám tě zlechtat?“ smála jsem se a polechtala jí na břichu. Začala se kroutit a smát na celé kolo. „Nech toho! Počkej, myslím to vážně. Koukni, támhle jde,“ ukazovala někam mezi uši valášků. „Ty kráso, Veruno, tak tentokrát sis teda vybrala dobrou oběť,“ mžourala jsem do dálky. „Prej oběť. Co mají říkat ti tvoji?“ popichovala mě. „Už ti někdo řekl, že jsi hrozná blondýna?“ zašklebila jsem se na ni. „Haha, moc vtipný,“ zatvářila se na oko uraženě a pohodila svými, bohužel hnědými, vlasy. „Za dva týdny pojedeme do Arezza na finále Zlaté podkovy. Jedeš s námi?“ ptal se mě Tomáš o dvě hodiny později v restauraci Humpoleckého závodiště. „Arezzo? To je v Itálii?“ „Jojo,“ odpověděl. „No, nevím,“ přemýšlela jsem. Moc se mi tam nechtělo. Ale zážitek to bude určitě obrovský.

Každoročně tam přijíždí nejlepší vozatajové z celého světa a vítězství zaručuje obdiv celého koňského světa. Není divu – úspěšné dokončení soutěží ve všech třech dnech je nesmírně obtížné. Každý rok proto soutěž dokončí maximálně polovina účastníků. „No, co mám s tebou dělat. Pojedu,“ souhlasila jsem. „Supr, zlato moje. Pojedem tak týden před začátkem, ať se stihnou rozkoukat,“ dodal. Zlato. Řekl mi zlato. Rozbušilo se mi srdce. „Nech toho, tak určitě říká kde komu,“ říkala jsem si. Ne, neříkal. Nikomu tak neříkal. „Dala bys mi?“ vyrušil mě z přemýšlení. Cože? To snad nemyslí vážně. Nevěřícně jsem se na něj povívala. Upřeně se na mě podíval a potom se začal smát. „Myslím kafe, prde,“ a ukázal směrem ke kelímku, ze kterého se ještě kouřilo. „Ježiš, promiň, jasně, ochutnej,“ vzala jsem kelímek do ruky a podala mu ho. Na okamžik se naše ruce dotkly. Silně kelímek stisknul a moji ruku s ním. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Víte, byl to krásnej chlap. Překrásnej. Ale hlavně všude, kam přijel, byl jenom smích. A to jsem na něm měla ráda. Prd ráda. To jsem na něm milovala. Přeplněným závodištěm se ozýval ohlušující potlesk. Valášci nervózně poskakovali na místě. Hluk se jim vůbec nelíbil, poslouchali

však na myšlenku. Chytla jsem Verču za ruku a běžela s ní dolů z tribun. Když vyjížděli z drezurního obdélní ku, naskočily jsme na kočár a jely směrem ke stájím. „Myslel jsem, že toho Welwa přerazím. Celou drezuru jsem se s ním pral,“ stěžoval si Tomáš. „Prosím tě, nakonec stejně budete mít nejlepší známky,“ ujišťovala jsem ho. Byla to pravda, po drezurách se ujali vedení. S obrovským náskokem. Drezura je něco jako jízda krásy, prověřuje poslušnost koní. Druhý den se jezdí maraton, terénní jízda s připravenými překážkami, mezi kterými musí spřežení prokličkovat. A třetí den se jezdí parkur. Při něm musí zapřažení koně prokličkovat mezi kužely, na jejichž vrcholech jsou položeny tenisové míčky. I při lehkém dotyku kola kočáru s kuželem míček spadne. Za každý shozený míček se přičítají trestné body. Počet trestných bodů za všechny tři dny se potom sečte a vyhodnotí se vítěz. A tím se měl podle výsledků z předchozích závodů stát právě Tomáš. Jenže…


| 13

„Tome, podej mi okurku. Tome. Tomáši! Okurku, prosím.“ „Ne, Kájo, vezmi si papriku. Z naší zahrady.“ „No jasně, a celou noc proprdím.“ „To mi ale vůbec nevadí. Vezmi si ji a neodmlouvej!“ „Nebo co?“ „Nebo uvidíš,“ zašklebil se na mě a podal mi talíř s nakrájenými okurkami. „Děkuju.“ Naše oči se střetly. Upřeně se na mě podíval. Usmíval se. Byl večer druhého dne. Valášci už za sebou měli maraton se skvělým časem. I když náskok trochu ztratili, pořád se drželi na prvním místě. „Hele, já jdu k Příhodům, jo? Volal mi Míla,“ volala na nás Verča od kamionu, kde jsme spali. „Míla? To je další oběť?“ popichovala jsem jí. „Pššt, to je tajemství,“ spiklenecky na mě mrkla a vykročila směrem na opačnou stranu parkoviště. Otočila jsem se zpátky. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem zůstala s Tomem sama. Luďa s Andrejkou se už šli uložit ke spánku do auta. Tomáš uklízel jídlo z večera. Dopíjela jsem skleničku bílého vína a pozorovala ho. Musela jsem se usmát. Byl tak krásnej. „Kájo, vezmi si papriku.“ „Ne, To-“ pokusila jsem se odporovat, ale bez ohledu mi ji nacpal do pusy. „Paláne!“ pokusila jsem se vyslo14 |

vit přes zacpanou pusu. „Promiň, miláčku,“ zašklebil se a provokativně mrknul. Miláčku. Už zase. Sednul si čelem ke mně a otevřel další lahev vína. Nalil mi plnou skleničku. „Chceš mě opít?“ zeptala jsem se ho. Usmál se. „Víš, že jo? Aspoň bys přestala být taková chladná.“ „Chladná? Ke komu?“ „Ke mně,“ odpověděl a myslel to zcela vážně. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale zazvonil mi telefon. Byla to Verča. „Kájo? Hele, zůstanu u Příhodů, jo? Přijdu ráno ke koním.“ „Ok, tak dobrou noc,“ odpověděla jsem. „Dobrou, prcku. A nezlob!“ No super. To znamená, že dnešní noc budu s Tomem sama. „To byla Verča, bude spát u Příhodů,“ řekla jsem mu. Neodpověděl. Zvedla jsem se z lavičky. „Au!“ vykřikla jsem. „Supr, a

mám třísku v zadku,“ stěžovala jsem si. „Ukaž,“ vstal a se smíchem chytil nohavici mých šortek, natáhnul je a pustil. „Ty smrade jeden!“ smála jsem se a otočila jsem se k němu čelem. Upřeně se na mě podíval a pozorně si mě prohlédnul. Polilo mě horko. Panebože. Jo, asi jsem se zamilovala. Do třicetiletýho chlapa. „Jsi pitomá káča,“ nadávala jsem si. Ne. Dneska si nadávat nebudu. „Víš, že jsi krásná?“ „Ale bláznivá,“ odporovala jsem. Usmál se. „Ty musíš vždycky všechno okomentovat. Vždycky musíš mít poslední slovo.“ „Děláš, jako kdyby tě to-“ „Pšššt,“ zašeptal a zlehka mě políbil. Odtáhla jsem se. „Tome, to není dobrej nápad.“ „Já vím. A právě to je na tom to skvělý.“ Musela jsem se zasmát. Co dodat. Prostě Palán. „Pojď se mnou,“ zašeptal. Chytila jsem ho za ruku a následovala ho do kamionu, ve kterém jsme spali. Když se za námi zaklapla rampa a on mě položil na karimatku, na chvíli jsem znervózněla. Začal mě líbat, nejdřív na ústech, na krku, na ramenou a posouval se stále níž a níž. Nechala jsem ho. Na vlnách slasti jsem se nechala unášet někam do neznáma.


„Kájo. Kájo!“ probudilo mě silné třesení. „Vstávej. Teď.“ „Veru?“ podívala jsem se na hodinky. Byly tři hodiny ráno. „Co se děje? Veru, co je? Kde je Tomáš?“ „S Welwem něco je. Přijď do stáje,“ řekla po chvilce mlčení. Znělo to ustaraně. Zvedla se a vylezla bočním východem z kamionu. „A hoď sebou,“ dodala naléhavě. „Doprdele,“ těžce jsem dopadla hlavou zpátky na polštář. Zhluboka jsem se nadechla a vyhoupla jsem se do sedu. Mžourala jsem po kamionu. Byla ještě tma. Našla jsem mobil a rozsvítila na něm baterku. „A sakra,“ zamumlala jsem, když světlo dopadlo na pohozenou podprsenku a kalhotky. „Tak to se fakt povedlo,“ musela jsem se usmát. Posbírala jsem ostatní kusy oblečení, rychle jsem se oblékla a hodila do sebe müsli tyčinku. Se zasténáním jsem vylezla z kamionu. „No ty vole,“ vypustila jsem, když mě do tváře začal štípat studený vítr. Rozběhla jsem se směrem ke stájím. Jakmile jsem prošla přes plachtový vchod, cítila jsem, že něco není v pořádku. Spěšně jsem se vydala uličkou směrem k boxům valášků. Welwy ležel zpocený na zemi a ze všech sil se snažil zvednout, při každém pokusu ale jenom vytřeštil oči a zase spadnul zpět. Andrejka držela vodítko připoutané k jeho ohlávce a Luďa se mu snažil

pomoct na nohy. Gami ve vedlejším boxu nervózně pochodoval, na neklidném pohledu Gusty a ostatních koní bylo také vidět, že se něco stalo. „Veterinář už je na cestě,“ řekla potichu Verča. Z jejího hlasu byl slyšet strach. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tomáš nehnutě seděl na zemi na druhé straně uličky s pohledem upřeným do země. Po tvářích se mu kutálela slza. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Rozešla jsem se k němu, ale Verča mě zastavila. „Nech ho. Stejně bys mu nepomohla.“ Měla pravdu. Podívala jsem se na Welwyho. V jeho očích byla vidět beznaděj a obrovská bolest. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na Kulíška. Do očí se mi nahrnuly slzy. Začala se mi motat hlava. Padala jsem k zemi, Verča mě ale chytila za ruku a postavila mě zpátky na nohy. „Jsi v pohodě?“ ptala se ustaraně. „Jo, promiň. Já..nějak jsem si vzpomněla na Kulíška.“ „Já vím,“ smutně se na mě podívala a obejmula mě. Vyrušily nás kroky veterináře. Bez jediného slova pokleknul k Welwymu. „Píchnu mu injekci na povzbuzení a dodání energie. Mělo by ho to postavit na nohy,“ říkal, když otevíral kufřík s injekčními stříkačkami. Welwy se opravdu po patnácti minutách postavil.

Na silně oteklou a bolavou levou přední nohu se ale postavit nemohl. „Potřebuju mu udělat rentgen,“ oznámil nám, když pospíchal do auta. Diagnóza zněla jasně. Zlomená holenní kost. „Tome, asi bys měl jít k boxu. Prosím,“ chytila jsem ho za ruku a pomohla na nohy. Ve tváři měl naprosto zoufalý výraz. „Pane Paláne, je mi to líto. Měli bychom to skončit,“ řekl potichu veterinář. Tomáš mlčky přikývl. Verča začala brečet. V těch několika hrozných minutách bylo slyšet jenom vzlykání. Obrátila jsem se. Tomáš tam nebyl. Vydala jsem se ho hledat. Po chvíli jsem ho opravdu našla, jak se opírá o hrazení pastviny. Slunce právě vycházelo. Pomalu jsem k němu vydala. „Už je…?“ „Jo, je,“ přikývla jsem. Uslyšela jsem vzlyky. „Je to moje chyba.“ „Tohle neříkej. Nemohl si to udělat sám. Tome, někdo ho zranil naschvál. Někdo tě chtěl vyřadit ze hry.“ „Kdybych ho hlídal, nestalo by se to.“ „Ale tím, že tady teď budeš smutnit a litovat, nic nespravíš.“ „Ale jo. Chci se zakopat do hrobu a umřít,“ slyšela jsem mezi vzlyky. Nevěděla jsem co odpovědět. Vzala jsem ho za ruku.


| 15

„Otoč se. Vidíš to slunce? Tu energii, která z něj vyzařuje? Tome, život není ztracený. Máš domov, máš rodinu. Máš mě. Tak se vzchop a pojď něco dělat!“ „Dělat? Co dělat? Koukat se na to, jak Bílýho odvážejí?“ „Ostatní potřebují žrát. Za tři hodiny startuješ.“ „S kým? Mám jenom jednoho koně,“ divil se. „Nemáš. Máš Gustu,“ usmála jsem se a zamířila zpět ke stájím. Zůstal stát s otevřenou pusou. „To je blbost. Absolutní kravina. Ty ses normálně zbláznila. Ne, ty jsi přímo zešílela. Vždyť pět let nic nedělal!“ „Tome, býval to šampion. Nejlepší poník na světě. Umí to.“ „To sice jo, ale-“ „Ale co? Věř mu,“ mrkla jsem na něj a podala mu ruku. „Tak jdeš, nebo tam budeš stát jako solnej sloup?“ zavolala jsem na něj. „Jsi naprosto šílená,“ zakroutil hlavou a s pusou ještě pořád otevřenou se rozešel a toporně mě následoval do stáje.

16 |

„Tak co? Spokojený?“ „No, co myslíš? V životě bych nevěřil, že se nechám takhle zmanipulovat. Jsi hrozná můra, víš to?“ „Ale nepovídej,“ smála jsem se. Jo, bylo to neuvěřitelné. Vyhráli to. Gusta tahat vůbec nezapomněl. Po zapřažení tak ožil, že rozhodně nevypadal jako nějaký nemohoucí stařík. „A kdo má vždycky pravdu?“ smála jsem se. „No, jasně že ty, šéfová,“ málem si ukroutil hlavu, sám tomu nemohl uvěřit. Otevřela jsem dveře kamionu a před nasednutím jsem otočila hlavu k přívěsu. Gusta s Gamim už byli naložení. Jenom Welwy chyběl. Navždy bude chybět. To už nikdy nezměníme. Třeba se už se spolu s Kulíškem prohánějí na nebeských pastvinách. „Tak jdeš?“ vyrušil mě Tom z přemýšlení. „Ne, nejedu, trubko,“ zasmála jsem se a usadila se na sedadlo. Tomáš nastartoval, ale nerozjel se. „Víš, že tě miluju?“

„A víš, že já tebe taky?“ odpověděla jsem. Usmál se. „Děkuju, že jsi tady se mnou.“ „To je přece jasný, smraďochu,“ provokovala jsem ho. Silně mě plácnul přes nohu. „Hej!“ vykřikla jsem, „tak to končíš, kamaráde.“ „No, no, přece to nebylo tak hrozný,“ nasadil prosebný pohled. „Odpuštěno,“ zašeptala jsem. „Děkuju,“ odpověděl a dlouze mě políbil. „Za to, že tě mám,“ dodal, když šlápnul na plyn a rozjel se po rozbité cestě směrem k domovu.


Zasloužilá sestra na nákupu s děcky

smečka vkradla dovnitř a začala rabovat brambory a házet je do košíku. „Vyber si jen jedny“ jim dalo evidentně pokyn k „Vezmi si alespoň patery“. A lítání tam a To vám povím, jak z obyčejné procházky zpátky, vracení sladkostí a pacifikování harantů nešlo. Ještě, že to byl jen malý udělat slušnou lekci sebeovládání. obchod. Rozhodla jsem se s bratry Jiřím a AdaPo nakoupení potřebných věcí měla mem, že zajdeme pro něco dobrého na moje taška přes rameno snad dvacet kilo zub a s nenadálým papírkem připnutým a já se se svými malými a hodnými ratona lednici a kilometrovým nákupním lestmi plahočila vstříc domovu. seznamem jsme tam i přes odporný vítr Cesta ubíhala jako po másle. Za doproopravdu museli. Pomineme-li všechny vodu orchestru „Chci! Dej! Motě! Chci! ohavné myšlenky na zabití mne samotMami! Ada! Motě! Chci!“ a neustálého né nebo jednoho z bratrů při oblékání křiku, ještě, že víc slov neumí, jsme si to kombinéz, šlo to celkem hladce. A to i přes návrat domů, jelikož jsme zapomněli štrádovali. Adam měl totiž skvělý nápad koupit si budík a ukazovat ho Jiřímu. A rukavičky a pití, a jak slýchávám třicetco udělá náš nejmenší? Chce ho a řve, řve krát denně taky „šiši, šiši, nemá šiši“! A pláče a řve – parádní muzika. tak jsme se půl kilometru zase vraceli, A nakonec nás potkalo to, že Jiří už protože přeci nemáme „šiši“. nemůže, a proto jediným východiskem Ona cesta tam byla celkem v pohodě. bylo vtít ho do náruče. S těžkou taškou, Po každém metru pád, jelikož sněhona rukou dítě, na očích dalšího a konečně vé hory jsou tolik lákavé, pláč, protože „bebí“, a křik, jelikož „Adame, neloz tam, snad k domovu. Příště radši umřeme hlady, já už na bude tam chtít Jirka; Jirko, nechoď tam!“ nákup nejdu! Jako bych mluvila do větru, lezli tam stále, proto došlo na zaopatření „Dej mi ruku!“, což se jim nelíbilo, a já už v „ner- Veronika Tomášková, ZL 2 vu“ křečovitě ruce držela a nepouštěla. Hurá! Jsme v obchodě. Moje žádost, aby počkali chvilku venku, že jen nakoupím a půjdeme, nezabrala, a tak se


| 17

už velmi málo takových míst, kde se vám to přihodí. Ale stále ještě taková jsou, a proto si jich važme. Nechme své motorové miláčky v garážích. Pokud někdo z vás nejezdil Zkusme se jednou dopravit z po zapadlých venkovských bodu A do bodu B jen tak po cestách, zbytečně bych vám to své ose. Užijme si cesty velíčila-stejně byste mě nepodoucí nádhernou přírodou. chopili. Ale jelikož se člověk I prach na této cestě není tak považuje za nejinteligentnějnepříjemný, jak ho jindy vníšího tvora na světě, tak to s máme. Vůně lesa, schnoucí vámi zkusím a uvidíme. rosy z trávy, příjemný vánek a Není cesta jako cesta. Některá úžasný zpěv ptáčků vydají za je rovná, jiná přímo kudrvšechny zážitky našeho jinak natá, jiná samá jáma, další „perfektního“ elektronického vede malebnými vesničkami, světa. jiná ruinami a člověk začíná Procházka „Dračí roklí“ na pomalu věřit, že objevil konec „Gablenc“, „Vebrovky“ nebo světa. Nejkrásnější jsou ty, do „Dolců“. Zajdeme-li blíž k které protínají malebná údolí. našim velehorám, nalezneme To člověka láká jít pěšky. Je

i krásná údolí „Albeřické“ a „Lysečinské“ a z nich můžeme podniknout i krásné túry s výhledy přímo pohádkovými. Z Rýchor je úžasný výhled do celého našeho kraje, za jasného počasí i dál. Takovýchto koutů a koutků naší země, kde je příroda stále nádherná a stojí zato ji vidět a vést tu naši cestu těmito místy, je nespočet. Tak co myslíte, že jsem někoho z vás přesvědčila, že není cesta jako cesta?

Matka přírodafejeton

vozit zpátky domů, protože bych vždy potřebovala zrovna tu bílou košili, kterou mám na intru. Pro někoho, kdo si neumí zorganizovat a naplánovat věci by to mohlo být značně deprimující, ale časem jsem si zvykla. Ve věcech mám pořádek.

Pěšinky k domovu…

na intr, kdy si musím vybrat všechno oblečení, které si vezmu následující týden s Když je člověk na intru, tak sebou. Už jen ten fakt, že musí obětovat hodně věcí. mám omezený počet kousNapříklad soukromí, prostor, ků, které můžu na intru mít televizi a hlavně oblečení. Pro mě štve, protože celý šatník někoho kdo má rád módu je by se mi do pokoje nevešel a to věčné balení a hodinové navíc když o víkendu jdu do vybírání outfitů na další den kina, ven nebo na nějakou či týden. Největší výzva je společenskou akci tak bych vždy v neděli před odjezdem ty hromady oblečení musela 18 |

Lucie Meislová Zl.1


Vlastně jsem spíše zdvojnásobila obsah šatníku, protože jsou věci, které nosím jen o víkendech a některé jen na intru. Přišlo mi to jako vhodné řešení, protože nakupování mě baví a můj přítel je z toho vždy také nadšený. Který chlap by nemiloval hodinové běhání po obchodech a stěžování si, že jsem ve všem moc tlustá? Jediný, komu se toho moje řešení moc nelíbilo, byla moje mamka. Pro ní to znamená prát dvakrát více. Když přivezu v pátek špinavé oblečení z intru a ještě po víkendu pere minimálně tři outfity, tak je vždy nadšená. Nevím, proč nechápe, že když jdu dopoledne jen volnočasově někam ven, tak musím mít jiné oblečení než když jdu večer na diskotéku. Mamka si po čase taky zvykla a svůj prací rozpis přizpůsobila mně, ale je ještě jedna věc co může můj, už dokonale zorganizovaný šatník zkazit. Je to počasí. Počasí je jediná věc, kterou zatím nezvládám ovládat a asi toho nikdy nebudu schopná. I když brečím, vztekám se a mlatím kabelkou o schody, tak se stejně hezky neudělá a já potom zbytek týdne jsem v dešti (někdy i ve sněhu, když se zadaří) v plátěných teniskách a proklínám každého kdo má nohy v teple. A jsme zase u toho, že na intru nemůžu mít jedny boty na zimu, na jaro, na léto, balerínky k sukni, tenisky k jeanům, kotníčkové boty ke kabátu… Hodilo by se mi, kdy-

bych mohla oblečení teleportovat z intru domů a naopak. Kdyby tohle někdo vymyslel, tak by z něj byl milionář, protože každý neurotik, který ráno nestíhá by se rád teleportoval domů a vzal si tu svojí oblíbenou mikinu, kterou ten den zrovna musí mít a bez ní rozhodně nikam nepůjde. Nebo už jen pro tu možnost se teleportovat domů pro teplejší boty nebo bundu, když v únoru z ničeho nic začne sněžit a pršet. Počasí si ze mě rádo dělá srandu, asi ho baví jak se vztekám, když se ráno pořádně nabalím a nakonec je venku hezky. Potom si přijdu jako úplný blbec, když mám na sobě tílko, tričko, svetr, ještě zimní bundu a venku je dvacet stupňů. Někdy se mi stane, že na mě někdo z kolemjdoucích kouká, nejspíš kvůli mému přehnaně teplému outfitu, a to mě vždycky ještě víc naštve. V myšlenkách proklínám slunce za to, že vůbec svítí a každý mrak za to, že slunce nezakryje. V prváku jsem z toho byla na rozpacích, ale už jsem se naučila žít s tím, že když je teplo, tak jsem věčně nabalená a když sněží, tak mám na intru pomalu jen žabky. Už mi ani nevadí pohledy kolemjdoucích. Musím vlastně říct, že mi to pomohlo k pravidelnému pohybu. Když se chci vyhnout nepříjemným pohledům, tak zkrátka co nejrychleji běžím na intr. Jestli to pohledy ostatních

odradí nebo spíše připoutá je věc druhá. Ale hlavně mi s tímto problémem pomohl nedávný výrok poměrně známé, české osobnosti. Naučil mě, že jsou dva typy lidí. Někdo se ráno klidně hodinu zabývá tím, že pečlivě vybírá oblečení, aby vše ladilo a cítil se dobře. Jenže když ráno šlápne do psího lejna i v tom nejlepším a nejsladěnějším outfitu, tak ho to zkrátka hodně vytočí. Obzvlášť když má na sobě značkové boty. Nejlépe z limitované kolekce. To se potom většinou rozbrečí a jde domů. Druhý typ člověka stojí na místě, ví, že stejně ty boty bude muset umýt, tak se alespoň raduje z toho, že ty boty na sobě měl. A je jedno jestli to byly tenisky, i když venku pršelo, nebo zimní pohory na které svítilo rozzářené slunce.

Daniela Valná


| 19

Odbočka

neocení. Pro ty „nad vámi“ jste vždycky ti špatní. NěStále ta stejná cesta. Stejný kdy máte pocit, že to dělají vzorec, opakující se řádově schválně. Schválně vás nutí několik let. zůstat při zemi, drží vás Ráno vstát, jít do školy daleko od fantazie a svobo(do práce). Vysedět si těch dy. Je to skutečně ta správná osm hodin, přijít domů, učit cesta? Být neustále testovaní se, pracovat, v lepším případě a porovnávaní? mít alespoň hodinu na roOno není zcela snadné být dinu nebo koníčky, jít spát. v chodu třeba osmnáct hodin Poté zvonek budíku a kolo se denně, stále někam pospítočí zase od začátku. Víkendy chat, myslet na věci, které se ztratily svou podstatu. Mít vám nedaří stihnout. A do čas si někam vyrazit, odpotoho poslouchat, že to stejně činout si? Neexistuje. Pro mě všechno činíte špatně, ať se tedy ne. Škola, práce, samé snažíte sebevíc. povinnosti. Neustále slýchat, Co když ale odbočíte. jak jste nemožní, neschopní Prostě se zastavíte. Oprostíte dělat věci pořádně, jak jste se od všeho. Nasednete na nepřipravení. první vlak a prostě odjedete. Po pár letech dospějete k Daleko. Daleko od všeho. Od názoru, že chválit se musíte všeho a od všech. Odpoutáte sami, nikdo jiný vaši práci se od závazků, povinností,

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři

co jsem to zase vymyslela za ptákovinu. Bude se smát a obhajovat se argumenty, které mě jako vždy rozčílí. S cynickým pohledem, s pusou nakřivo Dnes je 24. dubna, den, kdy udělá hloupou ze mě, protože mají vylézat hadi a štíři. Zaon sám nebude vědět nic. jímalo by mě, jestli nějakého To bude ale nespravedlivé! potkám. Vlastně zcela jistě Přeci nemohu být za hloupou potkám štíra, protože Richard já! Typickou ženu poznáte tím, je Štír. Tedy je štír ve znamení že vytváří konspirační teorie zvěrokruhu. a obviňuje dřív, než někdo, v Předpokládám, že mi napíše tomto případě Richard, něco hned po škole a vůbec nebuudělá. de vědět, která bije. Na mou Jsem žena. Jsem analytik otázku: „Kde máš hada?“ se jen a teoretik. Jsem žena a jaro zakření a začne teoretizovat, mám ráda. Ráda se přu o svoji

20 |

starostí. Sedíte ve vlaku, který vás odváží. Někam . . . Do země ničeho a zároveň všeho. Jaký by to byl pocit, nastoupit do takového vlaku? A lze to vůbec? Otázkou by pak bylo, co svědomí? Moje je dost silné a většinou si drží vše, co může, a pěkně dlouho. Dává mi to vyžrat všechno. Co by s ním udělala taková odbočka? A co pak? Co když bych dospěla k závěru, že to byla chyba? Co by mi zbylo pak? Špatně svědomí, plné zmatků a beznaděje? Hana Dalibabová, ZL 1

pravdu. Nenechám se odbýt, a jelikož jsem žena, moje pravda je pravdou všech! A co je na tom nejtypičtější, míním se přít za hady a štíry, o kterých Richard nebude vědět. Pohádám se s ním. Vydupu si své. Budu neústupná za hady a štíry, o kterých bych se bez svého češtináře vůbec nedozvěděla. Ale jsem žena a vím, že to ke mně patří. Aida Mahfoudová, ZL 1


Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři Za devatero horami a devatero řekami bylo království. V něm žila překrásná princezna. Spoustu princů jí chtělo pojmout za svou choť, jenže to mělo háček. Království sužovala kletba, kterou na princeznu Kláru uvalila jedna nepřející sudička. Možná Vám to připomíná pohádku o Šípkové Růžence. Vězte ale, že zde to bylo mnohem horší. Hrad obklopovali hadi a štíři, poddaní a rodina princezny byli proměněni na brouky. Každý, kdo se pokusil princeznu zachránit, zemřel. Hadi a štíři tvořili kolem království hotové minové pole. A princezna tomu všemu musela přihlížet. Ale nebylo všem dnům

konec. V blízké vesnici žil pasáček Jiří. Ze svého domova sledoval království. A dostal nápad, jak zachránit princeznu. Všimnul si, že ta jedovatá havěť si své oběti, které usmrtí, stahuje pořád jen do jedné díry. Jiří byl velmi vynalézavý. Sestavil si podobný přístroj sloužící k letu, jako byl v pohádce o Jasněnce a létajícím ševci. Vzal s sebou sirky a benzín a letěl nad hadí a štíří doupě v domnění, že ho zapálí. Když havěť poznala, že todle by byl její konec, uzavřela s Jiřím dohodu, že království opustí.

Poddaní s rodinou se zas zpátky proměnili na lidi a rozeběhli se společně s princeznou přivítat jejich zachránce. Jenže Jiří byl i smolař. Bohužel ve stejnou dobu chtěl princeznu zachránit i princ Marcel. Využil situace, zapíchl Jiřího a ze sebe udělal hrdinu. Jelikož nikdo neviděl, kdo hady a štíry opravdu vyhnal, všichni Marcelovi uvěřili. Princezna celý svůj zbytek života žila v domnění, že její manžel je i její zachránce. Každý rok na svátek Jiřího vylézají hadi a štíři, aby ho pomstili a ukázali na jeho statečnost. Martina Hraničková, ZL1


| 21

Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři (příběh jemně erotický)

tragédie! Pak jednoho z nich napadlo vyhnat tyto tvory pomocí hlasité metalové hudby. Starý vidlák Douba vytáhl z kůlny reproduktory a vytáhl na zvěř Za devatero městy a devatero výrobnami na krabice ležela jedna malá cédéčkem AC/DC. Jenže Doubova žena si na toto cédéčko vypálila vesnička. Žili v ní lidé, o kterých si kolekci plouživých tanců ze svého široko daleko mysleli, že jsou snad nejšťastnější na světě. Ale pravda byla mládí, což však Douba pochopitelně netušil. Ale hudba hrála. Plouživé jiná. Bylo by tomu tak, nebýt svátku tance však dodaly tomuto okamžiku svatého Jiří, kterého se všichni obyvatelé vesnice tolik obávali. V ten den pouze romantičtější atmosféru. „Velmi zdařilý pokus,“ volali ostatní lidé. se totiž dělo něco strašného. Douba zahanben zalezl zpět do chýše Vždy v tento den vylézali ze země a čekal, až tento den skončí. Pomalu hadi a štíři. Každý člověk se již od se stmívalo a hadi i štíři už jenom rána tetelil ve své chatrči a pokoušel bezmocně leželi na zádech a vydese onen hrozný čas nějak přečkat. chovali. Z posledních sil poté odlezli Celá ves byla velmi zbožná a jejich zpět do skrýší v zemi. Vesničané byli postoj k předmanželskému sexu rádi, že vše mají za sebou. byl poněkud nekompromisní. Tedy Ale jelikož se jim nepovedlo hady alespoň vůči lidem. No a již se dostáa štíry vyhnat, tak se příštím rokem váme k tomu, co se v tento den dělo vrátí znovu. Ale do té doby může tato venku, co konala ona zvířata. Hadi vesnička opět poklidně žít. s hadicemi a štíři se štířicemi si to vesele rozdávali na paloučku. A jestli bylo pro vesničany něco ještě horšího Michal Rak, 1. ZL než předmanželský sex, dozajista to bylo časté střídání partnerů. No a že by byli hadi a štíři zrovna věrnými partnery, to se říct nedá. Za ten den každý had i štír vystřídal hned několik hadic a štířic. Venkované z toho měli v hlavě bramboračku. Zkrátka

22 |



| 23

č. 76 červen2015 očník XIX

Recommend Documents