č. 76 DUBEN 2015 ročník XIX

is

škol

op s a č ní

č. 76 DUBEN 2015 ročník XIX.

Co se stalo v roce 2014 Česká Republika 17. ledna Bohuslav Sobotka byl jmenován předsedou vlády České republiky.

Svět 1. ledna Lotyšsko se stalo 18. členem eurozóny

16. března v krymském referendu byl uznán vznik Republiky Krym, která požádala o přičlenění k Ruské federaci

6. září počet nakažených ebolou při celoroční epidemii se přehoupl přes 4 000

2|

11. února

29. dubna

expremiér Petr Nečas byl obviněn z podpláceníkauza Nagyová.

Iveta Bartošová sp áchala sebevraždu

8. července

14. října

bliarmáda České repu ti ky utrpěla ztrátu pě v i is m českých vojáků na Bagramu.

7. února byly zahájeny zimní olympijské hry v Soči

2. března předávání Oscarů

29. dubna prstencové zatmění Slunce na jižní polokouli

8. září u britský následník trůn Princ William a jeho ili, manželka Kate oznám tě dí že čekají druhé

žena pobodala na obchodní akademii ve Žďáru nad Sázavou tři studenty a zasahujícího policistu.

18. února naplno vypukly nepokoje na Ukrajině

6. března krymský parlament přija l rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku

12. června v Brazílii začalo 20. mistrovství světa ve fotbale

18. září ve Skotsku proběhlo referendum o nezávislosti na Spojeném království. Lidé rozhodli, že Skotsko zůstane součásti království

školní časopis Vyšší odborné školy zdravotnické a Středí zdravotnické školy Trutnov č. 76 / duben 2015 / ročník XIX.

Sloučení obchodní akademie s naší školou Během posledních pár týdnů se polemizuje nad tím, že se naše škola sloučí s obchodní akademií. Co je na tom pravdy, jsme zjistili teprve nedávno. 13.3. se v Trutnově konala konference s krajskou radní pro školství, která měla obhájit důvody, proč by se školy slučovat měly, když každá má jiné zaměření. Paní Šormová argumentovala tím, že rozhodnutí nestojí na ní, nýbrž na krajské radě. „Přikročili jsme k nějakým návrhům. Nejsem ale ten, kdo rozhoduje. Rozhoduje zastupitelstvo kraje a vše jde přes radu. Já jsem dostala za úkol předložit návrhy,“ Naše škola je zaplněná celá, obchodní akademie ze 70% procent a výsledky státních maturit byly na obou školách dobré-jak na konferenci řekli ředitelé obou škol. Ale i přes tato tvrzení to stále vypadá na sloučení. Paní Šormová ještě dodala, že pokud dojde ke sloučení, tak někdy v období července až srpna již tohoto roku. Ve středu 18.3. se bude v Hradci Králové konat další konference týkající se Návrhu optimalizace škol, kde by se o tomto sloučení mělo dále hovořit. Jak tedy sloučení dopadne, ještě není jisté.

Daniela Valná 2.ZL


|3

Můj největší strach Je tma. Otevírám oči. Vidím střídavě rozmazaně a ostře. Slyším pouze takové šumění. Nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Prostě to nejde! Pomalu se mi smysly zostřují. Začínám vidět ostřeji a ostřeji, pomalu cítím, že můžu mluvit a slyším… Vlastně neslyším nic. Jenom ticho a klid kolem mě. Opatrně se rozhlédnu kolem sebe. Nic. Jenom po mé pravé ruce se dotáčí kolo na ohnuté vidlici mého simpsona. Je to v háji. V hlavě mám tisíce myšlenek, ale nedokážu z nich poskládat to, co se vlastně přihodilo. Ale počkat… Něco se mi vybavuje. Bylo to nějak takhle… Je úžasný letní den. Venku je krásně a já nemám co na práci. Co mám dělat? Lehnul jsem si do trávy a chtěl jsem se jenom tak koukat na modravou oblohu. Jenomže to bych nebyl já, kdyby se mi nestalo něco nepříjemného. Lehnul jsem si do psího… Ehm… Exkrementu. Ségře to přišlo nemírně zábavné. Ale o tomhle tento příběh není. Každopádně jsem se šel převléknout do něčeho čistého. Už jsem si chtěl obléknout kraťasy a triko, když tu najednou vidím na věšáku dědovu starou motorkářskou bundu. A to mi vnuklo myšlenku, že bych se mohl jet zase po dlouhé době projet na simpsonovi. Řekl jsem si: ,,To se přece nezapomíná“. Nuže oblékl jsem si bundu, natáhnul kožené kalhoty a boty. Mohl jsem vyrazit. Ještě jsem potřeboval helmu. Na půdě jsem našel tátovu motorkářskou helmu ještě ze západního Německa. Smetl jsem z ní pavučiny, nasadil si jí a vyšel jsem ven. Jako velký pán. A v tom pocitu, že jsem

4|

jako drsný motorkář, jsem rozrazil dveře do garáže. Vypadly z pantu. Sakra! Ale když jsem tam viděl stát tu mašinu, jistě pochopíte, nemohl jsem se zajímat o spravení nějakých dveří. Popadl jsem simpsona. Byl v něm ještě benzin. Hurá! Nakopl jsem ho na první pokus. To bylo velmi nečekané. Nasedl jsem s pocitem, že jsem vládce světa. Zařadil jsem rychlost a vystartoval jsem do silnice. Byl to úžasný pocit. Jel jsem si to poklidných 45 km/h. Kolem mě jenom uklidňující příroda. Když tu najednou… Před oči mi vlétnul čmelák. Co mám dělat?! Letěl těsně přede mnou. Zabočil jsem, on zabočil taky. Myslel jsem, že mi to snad dělá, ten zmetek, naschvál nebo co! Letěl přede mnou asi 10 minut. A když už konečně odletěl, než jsem se stihnul rozkoukat, přede mnou proběhl zajíc. Strhnul jsem řidítka do příkopu. Všechno se to stalo strašně rychle. Poslední, co jsem slyšel, byla obrovská rána. Je tma. Otevírám oči. Vidím střídavě rozmazaně a ostře. Slyším pouze takové šumění. Nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Prostě to nejde! Chvíli ležím nehybně v příkopu. Po trochu delší době jsem se vzpamatoval. S velkými obtížemi jsem se zvednul. Kromě toho, že mě neskutečně bolela hlava, mi kupodivu nic nebylo. Aspoň jsem o tom nevěděl.

Vytáhnul jsem z kapsy mobil a zavolal tátovi. Ten mě i s motorkou odvezl domů.


Michal Rak, ZL 1.

Tanec života Život je jako tanec, ten kdo zná kroky, se může lépe protančit až do konce, ale nikdo tyto kroky nezná úplně dokonale. Lépe se nám bude tančit s někým, komu můžeme důvěřovat. Musíme se protančit okolo smutku, smrti, nenávisti a neštěstí, ale když se protančíme okolo všech těch problémů, tak se dostaví i radost, potěšení a láska. Když se naučíme tančit svým životem, tak si mnohé usnadníme, ale uvědomíme si, že snadnější nemusí hned znamenat lepší. V životě potřebujeme nějaké problémy k řešení, aby náš život nebyl jednotvárný a nudný. Na obrázku je pár, který tančí. Z obou stran stojí ženy, které se na něj dívají. Žena v bílých šatech zobrazuje dobro, na které pár naráží, zato žena v černých šatech zobrazuje zlé věci, které procházejí jejich životem. Pár se tváří ustaraně a ztrápeně. Možná je to tím, že každou chvíli narazí na problém, který není jedním z nejjednodušších. Zdá se mi jako by tyto ženy na pár dohlížely a nechtěly jej opustit, protože je k nim něco táhne. Možná jsou to jejich andělé, kteří jim dopřávají dobro a zlo, tak aby jejich život byl alespoň trochu vyrovnaný. Obě ženy stojí na jiném konci místnosti, možná proto, že si nemají co říci, a nebo je to tím, že dobro a zlo je každé na opačném konci, i přestože je mezi nimi tenká hranice?

Tereza Zákravská 1.ZL

Poustevník Daniela Valná Muž s chmurnou náladou nad vlny stál, ale vůbec se jich nebál. Nad něčím přemýšlel, co se však mohlo stát nerozmýšlel. Doba plná emocí to byla, někdy bych taky ráda tolik snila. Vlny létají kolem, já však ještě nechci dát tomuto světu sbohem. I když se mi zdá, že jsem na konci cesty, tak jsem zatím vždy zvládla tyhle života testy a v duchu vím, že to jsou vlastně jen tresty. Tresty života, který tento muž žil, moc často pil. Žena jeho možná stála na tomtéž místě, ale jak mohl tušit, že už neuvidí ji příště. Ta otázka mu hlavu drásá, i když jeho dobrý přítel ho chvástá. Možná tento muž jen špatné období měl, horší, než by chtěl. Možná pracovitý byl a vlastně ani nikdy nepil. Možná jeho žena sedí doma a on prosí o smilování boha. Aby nadále už šťastný život měl, přesně takový, jaký by chtěl.


|5

Pranostiky na únor Únor bílý – pole sílí. Únorová voda – pro pole škoda. Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna. V únoru sníh a led – v létě nanesou včely med. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. Když tě v únoru zašimrá komár za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima. Teplý únor – studené jaro, teplé léto Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto. Můžeš-li se v lednu vysléci do košile, připravuj si na únor kožich. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží.

Pranostiky na březen V březnu vítr, v dubnu déšť – pak jistě úrodný rok jest. Březnové slunce má krátké ruce. Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl. Březen bez vody – duben bez trávy. Na déšť březnový nanásleduje požehnání boží. Jak prší v b řeznu, tak také v červnu. Hřmí-li v březnu, tak také v červnu. Mlha v březnu znamená za 100 dní bouřku. Březnové mlhy – za 100 dní déšť. Na svatého Jáchyma skončila se už zima. Svítí-li slunce na den Zvě stování Panny Marie, bude úrodný rok.

Pranostiky na jaro Časné jaro – mnoho vody, jarní deště – mnoho škody. Čím dříve z jara hřmí, tím se země stane úrodnější. Dá-li nebe deštíčka, bude pěkná travička. Chladné a vlhké jaro přivozuje neúrodný rok. Jak prvně zahřmí, fialka víc nevoní. Jarní déšť tráví sníh. Jaro je krásné, leč hladové. Jaro krásné všem tvorům spásné. Je-li z jara mnoho bodláčí, bude pěkný podzimek. Je-li z jara mnoho žluté trávy, bude mokrý rok, je-li mnoho bílé trávy, bude rok deštivý. Málo trávy na louce, málo peněz v tobolce. Na jaře tři dny déšť – tři hodiny bláto, na podzim tři hodiny déšť – tři dny bláto. Vylezou-li na jaře brzy z děr ještěrky a hadi, nastane velmi teplé léto. Kolik je v březnu mlh, tolik je v květnu mrazů. Březen – na pec si vlezem, duben – ještě tam budem, máj – zalezem dál. Připravila D. Valná

6|


Změní se mé neštěstí? Stojím osamělý na veliké skále a můj výhled na hory, které se skrývají v mlze, mi dávají v mé mysli na výběr. Je svět tak krásný jako se zdá, nebo je to jen klam člověka? Jsem sice jen poutník, ale místo, které jsem právě objevil, mi nedává jinou možnost, než začít přemýšlet nad tím nejhorším. „Má můj život ještě nějakou šanci?“ Takové myšlenky se mi honí hlavou už pár let. Nemám přátele, rodinu a možná ani rozum. Smrt… Je to snad to jediné, co mě v životě ještě čeká? Někdo se jí bojí, někdo v ní vidí hrdé zakončení života. Pro jednoho je to nejistota, pro druhého existence lepšího bytí. Jistí si však můžeme být v tom, že pro každého je to symbol rovnosti mezi všemi lidmi. Nezáleží na naší barvě kůže, národnosti, náboženství nebo názorech. Každý zemřeme. Dřív nebo později. Ostrá slova pro každého smrtelníka, ještě ostřejší pro toho, kdo se s tímto faktem neumí smířit. Proč absolvovat cestu do slepé uličky, ze které není návratu? Odpovím si však jednoduše: „Každého se to týká. Každý na to myslí. Já nejsem žádnou výjimkou. Ale je to smutné, že ano?“ Člověk si připadá jako skot. Skot, jenž celý život bojuje o přežití a zdokonaluje své vlastnosti, aby ho na konci pastýř nemilosrdně zabil. Je snad tímto pastýřem Bůh? Těžko říct… Nutno tedy uznat, že lidský život vypadá na první pohled docela bezvýsledně, či dokonce postrádá smysl! Je to snad ten důvod, proč tu právě stojím sám, úplně osamělý, bez jakéhokoliv kladu na mé osobě? Argumentem nám však může být, že pro mnoho lidí existují věci, pro které stojí za to žít, i když vidí, že tomu tak nebude navždy. Láska. Přátelé a nejbližší. Krása. Auto. Je to relativní. Pouze však díky těmto potřebám nabírá náš život smysl a naše snaha se nemusí jevit pošetile. A proto já si připadám beznadějný. Stále je tu však řada

lidí, kteří tyto věci postrádají, a jejich život se rázem mění v jedno jediné peklo, ze kterého je právě smrt jediným únikem. Ale uvědomíme si někdy, že není právě naše osobnost jednou z těch nejdůležitějších a nejnezbytnějších potřeb k životu? Každý z nás je přece odlišný a každý plníme svou úlohu v postavení společnosti a jsme nepostradatelným dílkem celé této skládačky života, bez něhož se ostatní dílky často neobejdou; já jsem však ten špatný kousek skládačky. Ptám se tedy: Má život smysl? Pro někoho má, pro někoho ne. Nevím, proč tu jsem, ale také nevím, proč bych tu měl být. Ačkoliv nás na konci slepé uličky čeká smrt, měli bychom uličkou projít s hlavou vztyčenou, myslí pevnou a rozvážnou a jít vstříc celému tomu dobrodružství, plnému štěstí i neštěstí.

Já už jsem si však své trápení prožil a nyní jsem na konci své uličky a s pomocí větru se dostávám do nového prostředí, a jestli bude šťastné, nebo nešťastné, je už jen na mně… Behrová ZL.2


|7

Šlépěj ... ,,Takže vašim úkolem je tuhle povídku dokončit.‘‘ promluvil učitel ke třídě. Někde za devíti horami a devíti řekami, v první třídě střední školy. Tahle věta probudila jednu žačku z jejího snění. Mohla se jmenovat třeba Monika nebo Aneta, my jí budeme říkat Anička. Přemýšlela o tom, kde a jak bude slavit Silvestr. S nepochopením se koukla na Šlépěj, rychle ji ještě pro jistotu přečetla, ale stejně nevěděla, jak úkol zpracuje. ,,No co, odložím to na vánoční prázdniny.‘‘ usmyslela si Anička. Přišly Vánoce a s nimi vytoužené prázdniny. Mezi svátky si Anička sedla do pokoje, zavřela dveře, aby jí nikdo nerušil a začala přemýšlet. Nápady se moc nehrnuly, a když jo, tak skončily v koši, protože jí nepřišly moc dobré. Mezi nápady bylo, že za tu stopu můžou mimozemšťani. Protože někoho unesli a on jak se bránil, tak při odletu stihl udělat poslední stopu než nadobro zmizel. Tenhle nápad byl okamžitě roztrhán. Aničce to přijde jako moc velký sci-fi. Další nápad je takový, že se

někomu rozbila bota, a tak s ní vzteky hodil do dálky. No jo, jenže to by musely být i okolo další stopy. A ty tam přece nebyly. Zapeklité. ,,Jak to jenom ten Čapek mohl dokončit? Že bych se podívala? Ne. Nebudu podvádět.‘‘ Tohle se honilo Aničce hlavou. A najednou ten nápad přišel. Byl tu. Konečně. Tužka jezdí rychle po papíře, co kdyby ten nápad zase zmizel. Už to je jedna stránka textu, teď dvě a nakonec to jsou tři stránky. Anička je na sebe pyšná. Ve škole dostane velkou jedničku. Všichni jí chválí za to, jak to krásně napsala. Zajímá vás, jak ona to zakončila? To mě taky. Protože já vůbec nemám páru o tom, jak tenhle příběh končí nebo jak bych ho já měla zakončit. Asi budeme muset přejít devět hor a přejít devět řek abychom se to od Aničky dozvěděli. Nebo si ten příběh dočíst od původního autora.

Martina Hraničková, ZL1

Karel Čapek: Šlépěj Pokojně, nekonečně padal sníh na zmrzlý kraj. Se sněhem vždycky padá ticho, myslil si Boura ukrytý v nějaké boudě, a bylo mu zároveň slavnostně i teskno, neboť se cítil osamělý v širé krajině. Země před jeho očima se zjednodušovala, sjednotila a rozšířila, srovnána v bílých vlnách a nerozrytá zmatenými stopami života. Konečně prořídl a zastavil se tanec vloček, jediný pohyb v tom slavném tichu. Váhavě boří chodec nohy do nedotknutého sněhu a je mu divně, že on první poznamenává kraj dlouhým řádkem svých kroků. Ale naproti po silnici jde někdo černý a zachumelený; dva řetízky kroků poběží vedle sebe, zkříží se a vnesou první lidský zmatek na tuto čistou tabuli. Avšak protichůdce se zastavuje, má ještě sníh na vousech a dívá se napjatě na něco stranou silnice. Boura zpomalil krok a pátral ve směru jeho očí; oba řetízky se setkaly a zastavily vedle sebe. „Vidíte tam tu šlépěj?“ řekl zasněžený muž a ukazoval nějakou stopu asi šest metrů od kraje silnice, kde oba stáli. „Vidím; je to lidská šlépěj.“ „Ano, ale jak se tam dostala?“

No a jak to bylo dál? Čapkovu verzi si můžeme přečíst v povídkovém cyklu „Boží muka“ z roku 1917, avšak naši studenti vymysleli pokračování... Můžete si ho přečíst na následující straně.

8|


... dokončení šlépěje …„Někdo tudy musel jít,“ řekl zasněžený muž; „jak by se jinak sem ta stopa dostala, nemohla se zjevit jen tak ze země. To bude mít určitě nějaké vysvětlení.“ Oba muži dlouho stáli a dlouhou dobu se dívali na stopu před sebou. Ani jeden nemohl přijít na přirozené vysvětlení. Nakonec prolomil ticho Boura. „Podívejte,“ řekl druhému muži; „ta stopa je divná, když se kouknete na moje stopy nebo na vaše a porovnáte je s touhle, uvidíte rozdíl. Naše stopy jsou výraznější než tahle.“ „To je sice pravda, ale nezapomeňte, že sněží,“ utrousil podrážděně muž;„nevíme, jak dlouho tu ta stopa je, to že ta stopa je méně výrazná nic neznamená.“ Bourovi docházela trpělivost. Tohle se mu nestává každý den, aby narážel na nevysvětlitelné věci. Chystal se rozloučit a odejít, když ho to napadlo. „Koukněte se na šlépěj a řekněte mi, kam směřuje“ říká naléhavě Boura. Muž chvíli přemýšlí a pak odpoví:„Šlépěj směřuje přesně na sever, to je neobvyklé“ Oběma to bylo

divné a tak se rozhodli, že bude nejlepší jít na sever, kam směřuje stopa. Třeba tam najdou něco, co jim napoví, kde se tam vzala. Šli pořád na sever, až došli k malé chatrči. „Podívejte,“ řekl Boura; „tak přeci nás šlépěj někam zavedla. Pojďme se podívat dovnitř, jestli tam něco nenajdeme.“ Vešli do chatrče a začali hledat něco podezřelého. Nakonec to objevil muž v černém. „Tady na sloupu je vyrytý symbol, ale nevím, co znamená,“ oznámil. „Já ano,“ řekl Boura;„bohové na nebesích, to je Diův blesk.“ Oba muži na sebe zírali jako v transu. Konečně pochopili, kde se vzala šlépěj. Bylo to znamení, že bohové existují.

Michaela Kašparová, ZL1


|9

Šimrání v břiše. Už zase je to tady. Kapky deště padající na okno, které jindy tak ráda pozoruji, jako kdyby vší silou bušily na mojí hlavu. Svalím se na postel a uši si zakryji polštářem, abych se před nimi schovala. „Já nechci, já to nezvládnu,“ honilo se mi hlavou. Pozitivní myšlenky se střídaly s negativními, ty však převažovaly. „Nech toho, co ses učila na občance? O tý pitomý autosugesci!“ vynadala jsem

Stát Nehybnost Pozdrav si. I všechny pokusy s ní zklamaly. Přitlačím co nejsilněji víčka k sobě a zatnu pěsti. Štípání do ruky cítím. Ne, není to sen. Tohle je realita. Z patra pode mnou slyším naléhavé volání rodičů. Odhodím polštář, ztěžka se zvednu, popadnu bílé rajtky a sako a seběhnu dolů ze schodů. Cesta, která se obvykle vleče, mi teď připadala jako minutová. Na sedadle vedle mě ležela snídaně z rána, na kterou jsem se kvůli sevřenému žaludku nemohla ani podívat. „Buď už v klidu, proboha!“ ryje mi do hlavy kamarádka. Nasadila jsem falešný úsměv, který vypadal spíš jako škleb postižené žáby. Rychle jsem hlavu obrátila a ponořila se zpět do svých myšlenek. „Tý se to řekne, ta zkoušky nedělá!“ pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsme se poznaly poprvé. Přijela na kole ve sportovním cyklistickém oblečku, který jí fakt slušel a podtrhával její vypracované tělo. Možná

10 |

závist ve mně vyprovokovala myšlenky, že je trapná, když chodí ke koním v drahém bílém oblečku. Jak však šel den za dnem, poznala jsem v ní úžasnou parťačku a kamarádku. Takovou, které se můžete svěřit s úplně vším a ona si z toho všeho ještě udělá srandu a vždycky vás rozesměje. Její krásné dlouhé hnědé vlasy a oči by jí mohl každý závidět. Mrzelo mě, že zrovna teď v ní nemůžu najít oporu a jistotu, která z ní vždycky vyzařovala. Oddechla jsem si a dál pozorovala krajinu, kterou jsme jely. Blízkost jezdeckého areálu na mě doléhala čím dál víc. Kobylka v přepravníku přešlapovala. Horko jí asi lezlo na mozek stejně jako mně. Uvědomovala jsem si, že na mě Andy mluví, ale nebyla jsem schopná odpovědět. Jako kdyby mě a všechno ostatní oddělovala neviditelná hradba, která nejde překročit. „Číslo 14. Slečno, číslo 14. Můžete jít.“ „Kájo, pojď.“ „Co? Co se děje?“ Uvědomila jsem si, že stojím před hlavním rozhodčím. Podle jeho výrazu v tváři jsem poznala, že si myslí, že jsem snad těžce vyšinutá. „Pardon, omlouvám se.“ Při odchodu mě pronásledovaly pohrdavé pohledy. „To jsem to teda začala. Všichni si o mně myslí, že jsem totální kráva.“ Cítila jsem se beznadějně. „Beru, nech toho už!“ Andy se mě snažila ze všech sil uvést do normálního stavu, i ona už ale pociťovala beznaděj. Předvedeš ji, zajedeš drezuru, přeskáčeš parkur a konec. „Tobě se to teda řekne! V životě jsi nikdy nebyla a budeš mě tady poučovat?! Zmlkni už!“ Andy na mě překvapeně pohlédla. Překvapení brzy vystřídalo znechucení. „Víš co? Možná jsem nikdy nikde nebyla, ale vím, jaké to je být nervózní, a snažím se ti pomoct! Jestli o to nestojíš, poraď si sama. Já se bez tebe klidně obejdu.“ S otevřenou pusou jsem na ni koukala. Tohle jsem nečekala. Až teď na mě začaly doléhat moje i její slova. Začala odcházet. Chtěla jsem na ni zavolat, ale hrdlo jsem měla sevřené a nepodařila se mi vydat ani hláska. „Jděte už všichni někam!“ pomyslela jsem si. Nezbývalo mi nic jiného, než koně obstarat sama.


„Tak, a teď křížek ze cvalu!“ Přikývla jsem a soustředěně najela na skok. Kobylka poslušně skočila, byla však celá ztuhlá a roztěkaná. „V klidu, Týňulko,“ pošeptala jsem jí a pohladila po zpoceném krku. Již jsme za sebou měly předvádění, drezurní úlohu a já písemný test. Měla jsem z něho dobrý pocit. O ostatním se to však říct nedalo. Po předvádění nás komisař zastavil a podle toho, jak mě celou opravoval, jsem pochopila, že jsem asi dělala všechno špatně. V drezuře zase Týna nerespektovala moje holeně a dělala si, co chtěla. Místo kruhu o průměru 20 metrů jsme se točili tak na pětimetrovém. Rohy si zkracovala, cvalové skoky neprodloužila. A to je drezura její silnější stránka. Pokud při ní takhle vyváděla, nedokážu si představit, co bude dělat při parkuru. „Pojď kolmáček z levé ruky!“ křičela na mě z poloviny opracoviště trenérka Adélka. Je to ta nejlepší jezdkyně, kterou jsem kdy poznala. Beru ji jako svojí druhou mámu. A doufám, že ona mě jako svou druhou dceru. „Dobrý, jdi víc s pohybem. A holeň! Sedni si do ní, ramena zpátky a jenom pobízej. Když ti nepůjde, tak bičíkem za holeň, dobře? Tak ještě oxer z prava, klus na volné otěži a na kolbiště vcválej, ať se trochu probudí.“ Přikývla jsem a provedla, co mi řekla. Týna přeskočila skok s obrovskou rezervou, div jsem nevypadla ze sedla. „Chceš mě zabít, nebo co?“ smála jsem se. Byla nádherná. Místa hnědé srsti, která ještě nebyla zpocená se jí krásně leskla. Měla půjčenou překrásnou uzdečku Adélčiny nejlepší sportovní kobylky. Čelenku měla posázenou třpytivými kamínky. Dečku měla fialovou, která krásně ladila k fialovým chráničům a zvonům na kopyta. Byla opravdu dokonalá, pro mě však byla noční můrou. Neměla jsem ji ráda, každá jízda na ní pro mě byla utrpením. Vzchopit se a odhodlat se na ní jet zkoušky mě stálo spousty úsilí. Ale teď jsem na ní seděla, čekajíc na pozvání rozhodčích do kolbiště, a povídala jí, že pokud mě přes ten parkur přenese, aniž bych skončila na zemi, budu ji po zbytek života milovat.

Konečně přišel pokyn komisařů a já jsem vjela do kolbiště, pozdravila a představila se. První ztrapnění přišlo hned na začátku – málo dotáhnutý podbřišník! Nechápala jsem, jak jsem na něj mohla zapomenout. No, to by se dalo ještě přehlédnout, ale to, co Týna předváděla na parkuru, už ne. Před každým skokem se téměř zastavila, skákala na šikmo, necválala pravidelně, no, opravdu hrůza. Každý cvalový skok jsem se modlila, aby už byl konec. Dočkala jsem se. Zhrouceně jsem odjížděla z parkuru a měla pocit, že je konec světa. „To bylo hrozný.“ Vzhlédla jsem. Byla to Andy. „Horší parkur jsem v životě neviděla.“ Potvrdila mé očekávání. „Já vím.“ Vzhlédla jsem. „A co tady vů-„ zasekla jsem se. Andy se na mě zeširoka zubila. „Co to děláš?“ Byla jsem v šoku. „Ty trubko, sice na tom sedíš jako pytel brambor a tadyta hrouda se valí s elegancí slona, ale když to porovnám, byl to asi váš nejlepší životní parkur.“ Koukala jsem na ní s otevřenou pusou. „Ty si blbá!“ začala jsem se smát. Obejmula jsem ji. Byla jsem ráda, že si to, co jsem jí řekla, nevzala moc osobně. „Ale vyděsila jsi mě teda pořádně!“ Zeširoka se na mě usmála. Konečně můžu klidně spát. Sice s odřenýma ušima, ale zkoušky jsem udělala! Dokonce jsem dostala pochvalu od komisařů za skvělý sed. „Ti dám, pytel brambor, ty pytle hlíny!“ říkala jsem vesele Andy na cestě domů. „Hele, pořád lepší hlína než brambory, z hlíny aspoň může něco pořádného vyrůst,“ oplatila mi moji připomínku. „Jsi blbá, fakt.“ Byla jsem ráda, že jí mám.

Díky licenci budu moct startovat na oficiálních závodech. A kdo ví, třeba se jednou dočkám i nějakého MČR. Ale to asi budu muset nejdřív Týnu naučit poslouchat. No co, to už je zase jiná kapitola. Takže, dobrou noc! Karolína Repíková, ZL1.


| 11

Kulíšci

„Ahoj, bobánci,“ pokusila jsem vyslovit pozdrav přes zmrzlá ústa. Vyšlo z nich jenom jakési zamumlání. „Jak se máte?“ pokračovala jsem. Z velkých inteligentních očí mých koníků jsem však vyčetla, že jsem jim akorát tak pro smích. Zazubila jsem se na ně a začala hledat po kapsách mrkev. Oba dva nedočkavě zařehtali a natáhli hlavy ke mně. „Ty jsi trumpetka“, zamumlala jsem mezi záchvatem smíchu, když mi jeden z nich z nedočkavosti popadl náušnici a vytáhl mi ji z ucha. „Dej mi ji. Šupem!“ Zatímco se mu snažím dostat mezi zuby, přitáhne mě za bundu druhý. „Jejda, nezblázni se,“ a honem mu dávám jeho příděl. Otevřu dveře jejich boxů a pustím je ven, popadnu vidle a kolečko a pustím se do práce. Takhle krásné ráno dlouho nebylo. Ohlédnu se, jak peláší do kopce k balíku sena. Srdíčko mi v hrudi poskočí. „Bože, jak já je miluju!“ pomyslím si a podvědomě se usměji. Tak to jsou moji kulíšci. Dva podíloví arábci. Mohla bych tady povídat o jejich úžasném rodokmenu a jejich neskutečné kráse. Mohla bych o nich povídat hodiny a hodiny. Nikdy však nedokážu popsat, co je v nich. I za čtyři roky, co jsem byla jejich majitelkou, jsem nezjistila, co se jim vlastně odehrává v hlavě. Je to neskutečná kombinace odvahy, oddanosti, bojovnosti a vytrvalosti. Pokaždé, kdy se na ně podívám, vzbudí se ve mně smíšené pocity úcty a obrovského obdivu. Nikdy by vás neomrzelo se na ně koukat. Co dodat. Jsou prostě dokonalí. Gamísek, věčná hračička. Dokázal by člověka umazlit k smrti. No a potom Kulíšek. Vlastně Guliver, ale to se mi nikdy nelíbilo. Je to pán všeho, nebo si to aspoň myslí. Pořád by se jenom hádal. Moc dobře ví, jak je krásný, a všem to dává najevo, je to jednoduše náfuka. Je prostě přesvědčený, že lidé jsou na světě proto, aby mu sloužili a obdivovali ho. No, popravdě řečeno, zatím se mu to daří. Sníh padal víc a víc a já brzy zjistila, že nejsem schopná plné kolečko vyvézt. Beznadějně jsem se koukala do kopce a nadávala na všechno kolem sebe. Žďuchnutí do zad mě vyvedlo z rovnováhy a dezorientovaná jsem spadla po hlavě do sněhu. „Ty pleticháři!“ začala jsem se smát na celé kolo. Tady to nemůže mít na svědomí nikdo jiný než Gamísek. Na oko uraženě jsem se na něj zašklebila a hodila po něm sněhovou kouli. Dopadla přímo mezi obrovské oči, které mě pobaveně pozorovaly. Prudce zvednul hlavu a podrážděně odfrkul. Zvědavost mu však

12 |

nedala a hned přišel zpátky. Nadšeně strčil hlavou do kolečka a celé ho převrátil. „Ty jsi to teda vyřešil. Nová skládka hnoje,“ smála jsem se a drbala ho za ušima. Pyšně se na mě podíval a přátelsky do mě drknul. Moc dobře věděl, že mi tím přidělal práci. „Ty smrádě jedno,“ vykřikla jsem a hodila jsem po něm další kouli. Otočil se a začal utíkat. Já jsem ho následovala a házela po něm další. Kulíšek vše sledoval s nadhledem od balíku sena. Evidentně svého mladšího brášku nemohl pochopit. To je celý on, vždycky musí být rozumnější. ....................... „Na startu oblastního mistrovsví máme Karolínu Repíkovou s Guliverem.“ „Kulíškem, vole,“ zamumlala jsem. Jako kdybych z nervozity nebyla rozčílená už tak dost. Zase ta hrozná rozhodčí, co vypadá jak chlap. Kulíšek odfknul, jako kdyby se mnou souhlasil. Pohladila jsem ho po krásném nasvaleném krku a hedvábnou hnědou srstí a lesknoucí se černou hřívou, kterou jsem ještě ráno myla a zaplétala. Byl tak nádherný! Na tenhle závod jsme se připravovali celý rok. S Gamčou jsem již přešla dvě nižší soutěže. Moc se snažil, vybojoval 3. a 5. místo. Na druhé závody skvělý výsledek. Nyní se však všechny oči upíraly na mě a na Kulinku. Byli jsme předposlední na startovní listině rozeskakování o medailové pozice. Jezdkyně přede mnou na úžasném nohatém černém poníkovi podala skvělý výkon a bez chyby se přenesla přes všechny skoky. V prvním kole však dvakrát chybovala, což by nám mohlo pomoct. Kulíšek chyboval pouze jednou. Potom tu byla ale ještě větší konkurence. Malá bílá klisnička Hope, která se dokázala otočit snad na metru, uměla běhat rychlostí světla a nad každým skokem létala až do oblak. V prvním kole neudělala ani jednu chybu. Abychom vyhráli, museli bychom jít čistě a Hope by musela jednou shodit. Srdce jsem měla sevřené a ruka se mi při pozdravu rozhodčích třásla. Pokusila jsem se Hope vytěsnit z hlavy, ale nešlo to. „Nech toho!“ okřikla jsem se. Kulíšek souhlasně pohodil hlavou. Naposledy jsem se porozhlédla po kolbišti. Skoky byly tak vysoké! Nikdy by mě nenapadlo, že bychom mohli skočit 120 cm, a už vůbec ne překovat celý parkur. Zhluboka jsem se nadechla a pobídla jsem Kulíška do cvalu. Nacválal s úžasnou lehkostí, tak jako vždy. Cítila jsem tu sílu pod sebou, jak se při každém pohybu zatínají a povolují vypracované svaly


O rok později

a jenom čekají na to, aby mohly zabrat a vynést nás až do oblak. Najednou jsem uvěřila, že to zvládneme. „Jdeme na to, kamaráde,“ a zamířila jsem k prvnímu skoku. Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale je to neskutečný pocit. Vyhráli jsme! Ještě dlouho jsem nevěřila, že jsme to dokázali. Sice jsme jednou chybovali, ale Hope shodila dvakrát a ještě k tomu jednou zastavila. Takže zlatá medaile náležela mně. Teda vlastně Kulíškovi. Teda vlastně nám. Se slzami v očích jsem pozorovala, jak ho oblékají do krásné deky s nápisem ‚Mistři východočeské oblasti‘ a navlékají mu na krk žlutou mašli. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. A když jsem na něm vedla čestné kolečko, říkala jsem si, že život nemůže být lepší. A to bylo asi naposledy, co jsem si to řekla. Den poté všichni klečíme v boxu. Kulíšek se celý zpocený svíjí v obrovských křečích. Uvolňovací injekce, vysávání žaludku, nic nepomáhá. I v jeho očích už nevidím tu jiskru, která tam byla předtím.. V zoufalství opouštím stáj a nechávám tam celý tým veterinářů i s rodiči a ošetřovateli, nemůžu se na to dívat. O pět hodin později Kulíšek umírá. Oves, který jsme dostali jako jednu z cen, byl špatně zpracovaný a Kulíšek z něho měl koliku. Za normálních okolností by se dal vyléčit, ale my jsme ráno zaspali a přišli jsme pozdě. Zamykám se do pokoje. Vše na mě teprve doléhá. „Už nikdy ho neuvidím. Bože, už nikdy ho neuvidím!“ S brekem ulehám. Neexistuje nic, co by mě mohlo utěšit.

„Na startu oblastního mistrovství máme Karolínu Repíkovou s Guliverem.“ „S Gamínem, vole.“ S Gamínem.. cože? Co tady vůbec dělám? Hlava se mi naplnila všemi vzpomínkami na Kulíška. Zpozorovali to rodiče a ustaraně ke mně přiběhli. „Není ti nic?“ „Ne, dobrý, jsem v pohodě.“ Nebylo to v pohodě. Když zazvonil zvon, který signalizuje povolení startovat, měla jsem hlavou plnou Kulíška. Jenom Kulíška. V polovině parkuru jsme tenkrát spadli. A od té doby jsem se rozhodla, že nebudu jezdit. Od smrti Kulíška Gamísek nebyl takový jako dřív. Už jsme si nehráli, neškádlili se, nemazlili. Pouze mechanicky vykonával, co jsem po něm chtěla, a ani já jsem z ježdění neměla žádné potěšení. Zájemci o něj byli, takže jsem neváhala a prodala ho do vozatajství na Moravu. Když jsme ho tam dovezli, zařehtal jako první na pozdrav takový malý hnědáček. Zarazil se mi dech. Zní to úplně jako Kulíšek! Jeho řehtání se mi vrylo hluboko do paměti, přesně takhle řehtal, když jsem ho ten poslední den opouštěla. Bylo v něm slyšet zoufalství. Ale tohle řehtání je přece jen trochu jiné. Je to šťastné řehtání. S nedůvěrou se na něj podívám. Kulíškovi jako by z oka vypadl! „Co to je za poníka?“ „Ále, to je takovej sveřepa. Pořád se jenom hádá, je to naše osobnost. Říkáme mu Gusta.“ Nevěřila jsem vlastním uším..Gusta! Ten den jsem asi začala věřit na zázraky. Gami s Gustou v dalších deseti letech vyhráli téměř všechny závody, na které přijeli. Získali devětkrát titul mistrů republiky, šestkrát titul mistrů Evropy a čtyřikrát titul mistrů světa. Po dokončení své sportovní kariéry se ke mně vrátili. A co dodat.. žili tam se mnou šťastně až do smrti.

Karolína Repíková, ZL1.


| 13

Proč jsou na světe čerti Dozajista každý zná princip čínského Jing-Jang, kdy dobro a zlo se vyrovnává, vyloženě doplňuje. Tak proto se asi objevili na světe čerti, kteří jsou zlí, ale jen proto, aby potrestali zlo. Jsou symbolem zla, jež trestá zlo, což je na tom to dobré. Jako bílé kolečko v černém poli znaku Jing-Jang. Mně se líbí příběhy o takzvaných démonech, též známých jako padlích andělé, kteří šíří hříchy mezi lidmi. Zejména těch sedm smrtelných hříchů. Znám jeden starý příběh o démonce, který se mi líbí i přesto, že jsem věřící. Kdysi dávno, když Bůh stvořil Adama, tak stvořil i ženu jemu rovnou také z prachu země. Nebojte se, nemám problém s výkladem Bible a vím, že jeho žena byla Eva, stvořena z jeho žebra. Eva byla však až tou 2. ženou v ráji. Tou 1. byla Lilith. Neexistují žádné důkazy o tom, že by příběh o Lilith byl zapsán v Bibli a později vyhozen, ale je tam spousta okolností, které tomu nasvědčují. Lilith byla divoká, temperamentní a nezávislá žena, jež nechtěla být podřazena muži. Když spolu souložili, tak ji Adam nutil, aby byla vždy pod ním, ale jí se to nelíbilo a odporovala mu. Jednou mu řekla; "Proč já mám být pod tebou, když i já jsem byla stvořena z prachu země?" Po nějaké době to Adama přestalo bavit a pokusil se ji zmocnit násilím. Lilith pochopila, že ji nikdy nebude považovat za rovnocennou. V nenávisti a čirém zoufalství vyřkla nevyslovitelné jméno boží a zmizela z ráje. Když na to Adam přišel, prosil Boha o to, aby mu ji přivedl nazpět. Bůh mu však stvořil jinou ženu, tu, jež se mu podřídí, bude nežnou, laskavou a oddanou. Stvořil tedy Evu z žebra Adamova. Eva mu byla ženou oddanou a milující. Přestože ji Adam miloval, stále truchlil po Lilith, její nespoutanosti, po jejích rusých vlasech

14 |

a rozpustilém úsměvu. Eva byla krotká, jako domácí mazlíček. To však nebylo to, po čem Adam v skrytu duše prahnul. Eva viděla, jak Adam není šťastný, a chtěla se mu stát ideální ženou. Velmi žárlila na Lilith. Na to jak Adamovi ukradla srdce, které už nikdy nemůže být jen čistě její. Chtěla Adamovi dokázat, že je lepší a odvážnější. Nevěděla však jak. Když procházela okolo zakázaného stromu poznání, tak si všimla nádherného hada, který ji poradil, aby porušila jedno jediné boží pravidlo v ráji, okusila plod z posvátného stromu. Nemajíc tušení o tom, že za maskou hada se ukrývá Lilith, v té době již známá jako matka démonů, utrhla Eva s nadějí, že by to mohlo pomoci, zakázané ovoce poznání a chtěla ho okusit společně z Adamem. Ten se v první chvíli zděsil nad troufalostí tohoto činu. Avšak touha po poznání byla silnější. Když je Bůh po prvním ochutnání vyhnal z ráje, měla konečně Lilith pocit zadostiučinění, ale stejně jako Eva žárlila na druhou ženu. Od té doby svádí všechny muže jakožto potomky Adamovy. Chce tím dokázat svoji nadřazenost. Je v tom však pocit zrady, že ji Adam nehledal a vzdal se jí tak snadno pro jinou. Lilith vždy bude pouze milenkou a první láskou, ne však tou osudovou ženou, s kterou Adam zůstane navždy.

Takže můj konečný závěr zní asi takto: Čerti jsou na zemi od toho, aby nás pokoušeli na naší cestě, sváděli nás na scestí od naší víry, trestali nás nebo nás strašili. Jaká je pravda, nikdo neví. Jak si to budeme vykládat, v co uvěříme, je jen a jen na nás.


Já, nebo někdo jiný? Sedím tu sama, úplně sama… Můj život je jedna velká deprese, se kterou už jsem se naučila žít. Den co den je to jen horší, ale pozoruje to jen okolí. Cítím kolem sebe vánek procházejících lidí, oni si mě všímají, ale já je ignoruji. Snažím se na sebe nepoutat pozornost, ale v dnešní době už je to jen o pomluvách a nejvíce v našem městě. Dá se tu snad žít ještě nějak jinak? Jediné, co slyším, je dopadání kapek deště. To je jediná krása v životě, příroda! Dělá si, co chce, a přitom je i tak nejkrásnější a nejužitečnější, což se o lidech dnešní generace říct v žádném případě nemůže. Sedím v parku na opuštěné lavičce a jsem zahleděná do své nejoblíbenější knihy, kterou mám přelouskanou už nejméně dvacetkrát. Ta jediná mi dokáže svět ukázat tak, jaký opravdu je a i přesto, že se text v knize nemění, vždy si z ní vezmu jiné ponaučení do svého života. Jednou bych také chtěla být spisovatelka a dokázat vyjádřit své touhy a pocity, které jsou někdy i nemožné. To je ale na knihách to nejlepší, ta fantazie každého člověka, který ji čte. Jiný člověk, jiný děj…To si říkám po každém napsaném slovu ve své poloprázdné knize uložené pod polštářem, kde se snažím usmolit nějaký ten příběh, který by mohl pomoct lidem. Chtěla bych z dnešních lidí udělat něco lepšího, než jsou. Nikdo nejsme dokonalým, ale to, co se tu děje, už přechází v blázinec. Napadá mě však jen jedna myšlenka… Změní se lidé po přečtení své knihy v lepší, nebo jsem tu ta nejhorší já? Tuto otázku si pokládám už pár let a možná i proto jsem tak zamlknutá a nesnažím se sbližovat s ostatními. To, co bych nejraději řekla každému člověku, kterého potkám na ulici, napíšu do mé knihy, kterou si možná za pár let přečte. Co když se právě i on bude cítit špatným člověkem, ale nebude to dávat najevo svým chováním jako já? „Já, nebo někdo jiný?“ Stalo se to…po roce vychází moje kniha, na které jsem si dala tolik záležet

a psala do ní pouze své pocity. Zase sedím na té stejné lavičce, jako mám ve zvyku už nějaký ten rok, ale nepřijde tak opuštěná a depresivní jako dříve, už nejsem ta zamlknutá dívka, která se bojí promluvit na jakéhokoliv člověka, co kolem mě projde. Asi jsem potřebovala dát světu něco víc než jen pomluvy, které tu vládly. Je krásný slunečný den, neprší a já jsem v tuto chvíli ráda, že mě konečně nemusí uklidňovat kapky deště, které vždy byly mou oporou. Ovšem mám je ráda neustále, protože jen ty doplňovaly mou knihu. Tu, která se právě vyjímá ve výloze místní

knihovny, kam míří většina lidí, které jsem předtím ignorovala, a možná jim právě pomohla s jejich životem. Divím se sama sobě, proč jsem chtěla změnit lidi, kteří mě pomlouvali, a neměla jsem k nim žádný citový vztah.

Nyní však vidím, že to byla dobrá cesta života, jak pro mě, ostatní, ale nejvíce však pro naše úžasné město a vlastně i celý svět…


Behrová ZL.2

| 15

To, co vám teď budu psát, jsou temné části mojí mysli. Temné části mého dosavadního života. Věnuji tomu čas. Své pocity napíši na papír. Ty časy nebyly pěkné. Byly otřesné. Nechci to zažít znovu a strašně se toho bojím, že to jednou potká i mě. Všechno to začalo, když mi bylo 12. Proklínám některé lidi, že mně a mojí rodině házeli „klacky“ pod nohy. Tehdy jsem nic nechápala. Byla jsem malá. Proč ta hnusná věc potkala moji rodinu?. Moje milovaná babička se mi začala měnit před očima. Začala strašně hubnout. Pokaždé, když jsem se rodičů ptala, proč mé milující babičce začaly padat vlasy, jejich vysvětlování se neobešlo nikdy bez slz. Všichni jsme trpěli. Babička bojovala. Chtěla žít. Začala chodit na chemoterapie. Nezabíralo to. Přišla operace. Poprvé v životě jsem viděla vlastního tátu na dně. Vidět ho brečet mě strašně bolelo. Vždy, když si na to dobu,

16 |

ten okamžik vzpomenu, píchá mě u srdce a žene mi to slzy do očí. Náhle přišel den, kdy jsem propadla sama sobě. Stěhování. Neuvěřitelně bolestivá záležitost. Opustit přátele. Vše se komplikovalo. Škola sice zůstala stejná, ale strašně těžké to bylo. Přestěhováno. Pak přišel ten hrůzný den.. Přijela jsem ze zápasu a telefonát rodičům : „ Dobrý den, pane Frýba, je nám líto, ale vaše matka zemřela.“ Za vše mohla rakovina. Pak začaly šílené časy. Doma bylo ticho. Všichni se vzpamatovávali. Zakončili jsme to rozloučením na rtyňském hřbitově. Lidé přicházejí a zase odcházejí. Je v nebíčku. Je ochraňována. Kouká na mě z hora, ochraňuje mě. Celá rodina ji máme v srdci. Nikdy nezapomenu na její skvělé koláčky, příběhy a výlety… Mámě tě rádi, Babičko.


Frýbová Nikola ZL1

Můj strach Určitě jsme už všichni z nás zažili takový ten nepříjemný pocit, kdy se nám rozbuší srdce, zbledne nám obličej, na kůži se nám objeví husí kůže a sevře se nám hrdlo. Dokonce se se strachem setkáváme každý den v mnoha podobách. Například, když zažíváme strach ze špatné známky, strach o blízkou osobu, strach z budoucnosti či strach zvaný fóbie. Strach má každý z něčeho jiného. Když se zamyslím nad tím, z čeho mám strach já, tak se mi vybaví situace v minulém měsíci. Ten den začala konečně ta pravá zima. Venku napadla sposta sněhu a byl pořádný mráz. Stačilo tam být jen pár minut a hned mi začaly mrznout prsty na nohou i přes to, že jsem boty měla teplé ponožky a boty vyteplené kožíškem. Zhruba před třemi měsíci jsme si domů přivezli malé kotě, sotva dva měsíce staré. Žádné jméno nemá, všichni mu říkáme „Prdelko“. To je jediné jméno, na které slyší. Usoudili jsme, že ven ho ještě pouštět nebudeme, jelikož je na to malé a venku by v takové zimě umrzlo... Ráno, když šel bratr Honza vyhrabovat sníh, který přes noc napadal, náš kocour nepozorovaně proklouzl ven. Všimli jsme si toho až po pár minutách. Bylo pořád dopoledne a já doufala, že se náš kocourek vrátí domů. Nemohl přeci být nikde daleko, navíc kočky prý cestu domů vždy najdou. Jenže on byl ještě malý a ven se dostal poprvé. Okolí kolem našeho domu neznal. Každých pět minut jsme chodili procházet celou zahradu, obcházet blok a chodit volat ke dveřím... Bohůžel marně. Můj strach o něj byl tak velký, že i přes možnou ostudu jsem na něj volala při hledání v parku jménem, na které slyší, tedy „Prdelko!“ Nevrátil se do večera. Moje naděje, že se vrátí zpět, už pomalu vyprchávala. Vytiskli jsme letáčky s jeho fotkou a naším telefonním číslem s nadějí, že se nám někdo ozve ze sousedství, že ho našel. Už byla tma a mráz venku byl čím dál větší. Doma byla smutná atmosféra. S Honzou jsme šli obejít sousedy a poptat se, zda kotě někdo neviděl. Na vylepené letáky zareágoval neznámý člověk zřejmě z nedalekého okolí, který nám řekl, že s hledáním koček má hodně zkušenností. Poradil nám, jak máme kocourka najít. Jeho rady se vyplatily. Venku jsme volali stále dokola a doufali, že kocour příjde. Najednou se rozsvítilo u vchodu světlo se senzorem pohybu a kotě se objevilo. Kocourek se nejdřív moc bál a celý se klepal. Doma jsem ho zahřála a byla velmi ráda, že se mu nic nestalo a domů se vrátil v pořádku. Tento prosincový den byl pro mě určitě jeden z mých nejchmurnějších. Konečně jsem poznala, jaký je rozdíl mezi dětským strachem, kdy jsem se bála nadpřirozených bytostí, a strachem o blízkou osobu, kterou s touto situaci mohu strovnávat. Tento nepříjemnou zážitek nechci znovu zakusit. Petra Fiedlerová ZL1


| 17

Žena, růže, píseň, kost… aneb pohled do zákulisí MISS 2015 Když je dívce dvacet let, je nejen krásně mladá, ale zároveň už ví své o životě, škole, mužích i jiných ženách… Zná své přednosti i nedostatky a umí z nich „těžit“. Svou „rafinavostí“, šarmem a celou svou osobností září a činí tento svět hezčí a snesitelnější ve všech etapách života. Žena byla, je a bude vždy múzou i inspirací a to nejen pro druhou a naprosto opačnou polovinu lidstva. Letošní Miss chtěla propojit své dvacáté narozeniny se školou a ženskými vzory, které zná a ovládá ( hmm diktáty z ČJ…) každý školáček či poškoláček. Leden a termín prvního pololetí je „časovanou bombou“ pro všechny účastnice i organizátory. Budou, nebo nebudou odolné chřipkové nákaze? No jasně… nebudou… Letos to bylo zase „o fous“, aby se Miss vůbec konala. Ale myslím, že i tak ty, co vystoupily v rolích úžasných žen světových i současných dějin, ukázaly, že se na celou akci zodpovědně a s nasazením připravily a hlavně vše zpaměti a bez chybiček zvládly! Pěkně popořadě. Připomenu Vám ultra štíhlou dívku s ďáblem v těle – chameleonku Gábinu Janičovou z 1. ZA v roli Beyonce, královnu lidských srdcí Lady Dianu v podání Ivety Svobodové z 2. ZA, Káťu Vejrostovou z 1. ZL s šátkem přes oči v roli Helen Kellerové, Anetu Machovou z 3. ZA jako dívku s lampou – zakladatelku péče o nemocné Florence Nightingelové, působivou Míšu Středovou z 1. ZA, která vystoupila jako pomyslný Césarův dárek – Kleopatra, Míšu Fügnerovou z 4. ZA – blonďatou bohyni lásky Afroditu a s francouzským šarmem za

18 |

víru v Boha i vlast neváhala položit život i smyslná Lucie Kuncová z 2. ZA. Tleskám všem sedmi! Jaká škoda, že jste v první disciplíně neviděli ještě Boženu Němcovou a císařovnu Sisi. Děvčata měla připravena kostýmy a působivou prezentaci, jenže bacily byly proti… Prozradím Vám, že krom jedné, byly ostatní účastnice z obou DM, což bylo z hlediska přípravy vynikající. Nápadům a nácvikům nic nebránilo a trémička se alespoň trošičku zmenšovala… Na generální zkoušce jsme se modlili, aby neselhala technika a hlavně hlasy zpěvaček. Jako na potvoru den před Miss začala jedna ze zpěvaček ztrácet hlas… Nasadili jsme útočné zbraně: zázvor, šalvěj, Vincentku, čaje, klid a teplo… . Vše pak probíhalo vesele. Martin zapomněl ve škole všechny hudební doprovody a mistrně řešil, jak spustit shůry potřebné propriety na úvodní píseň Dády Patrasové děvčat s pejskem. To víte, čistě jen tak náhodou šla paní učitelka Iva s čivavou Nellinkou kolem. Nechápu, proč se nazývají zvířátka „němé tváře“. Oč méně tělesné „hmoty“ o to větší elán, šikovnost

a schopnosti. Oči Nellinky výmluvně reagovaly na signály a povely své paničky. Musíte uznat, že byly rozkošné obě s puntíky a mašličkami! Nellinka dostala po zásluze svoji kostičku a panička růži a poděkování. Volné disciplíny ukázaly celou škálu dovedností a smyslu pro humor i nadsázku! Pěvecké výkony Ivety, Anety a Káti jevišti moc slušely a porota byla se svými bodíky štědrá a spravedlivá. Taneční čísla Gábiny, Míši a Lucky se líbily i scénka Míši


s klukama zaujala vtipem a nápadem. Holky pobavily všechny v naplněném sále, kde seděla krom poroty a celé školy i řada hostů a přátel i fanoušků „naší“ Miss. Přátelé z Barevných domků se náramně bavili a také rádi hlasují o „svojí Miss“ , to mi vždy hlásí už předem při příchodu do sálu! Nejatraktivnější částí bývají plavečky a zvolená hudba z muzikálu Mamma Mia přivedla na pódium i mužnou část Miss a po nich i děvčata, která musela být ozdobena květinami. Kluci jako vždycky umí svými těly i blbinkami zaujmout a tak jsme je pak „uklidili“ na samotný kraj jeviště, kde „dělali křoví“ děvčatům. My si na nějaké ty cm nehrajeme! Důležitější je elán, šarm a úsměvy!

Aby byl čas na poslední disciplínu, kterou je promenáda ve společenských šatech, dáváme delší prostor i vyhlašování vám všem, kteří se zapojujete do všech možných soutěží a akcí školy i mimo školu a nehledíte přitom na svůj osobní čas a prospěch. Zato školní prospěch bývá po zásluze oceněn vždy! Vždyť je vždy příští den pololetní vysvědčení! Vždycky obdivuji, jaké hezké ceny a pozornosti pro vás připravuje paní učitelka Nývltová a Hampelová, které vám pak s úsměvem a rád předává pan ředitel. Někdy se tak divně ošíváte a děláte se neviditelnými. V Americe se každý „trouba“ bije v prsa, jak je dobrý a vy, co dobří jste, se pomalu stydíte? Přátelé – chvalte se! Máte proč a za co! V programu Miss vystoupila nadějná zpěvačka Míša Radová, která určitě dělá radost svým rodičům, paní učitelce Zoře a tatínkovi, který vítězkám Miss a jejímu doprovodu leta letoucí věnuje ten úžasný pocit luxusu a odpočinku v hotelu Horizont v Peci pod Sněžkou na celý víkend. Milé je vždy i vystoupení děvčat z taneční skupiny Angeles dance grupe, které vystupují v celostátních, evropských i světových tanečních soutěžích a u nás jen za symbolickou sladkost. Pokud jste byli osobně přítomní nebo sledovali denní tisk, pak víte, jak naše jubilejní Miss dopadla. Byla hodně moc vyrovnaná jednotlivými

skvělými výkony a nakonec rozhodovaly jen malé bodové rozdíly. Korunku Miss sympatie a vítězkou se stala Káťa Verostová z 1. ZL, které její šaty dovezla dopoledne maminka a ta mi pak děkovala za mimořádný životní zážitek a ocenila vynikající přípravu děvčat. Však jsme na intru pilně trénovali! Druhou Miss se stala Aneta Machová z 3. ZA, která dokázala všem, že vítězky nemusí mít míry 90-60-90, ale kuráž, hlas a slunce v duši. Třetí vítězkou je už navždy zdokumentována Míša Středová z 1. ZA, která si užila s úsměvem všechny disciplíny a ukázala, že šanci na výhru mají i dívky z prváků. A co příště? Nechte se překvapit a kdo máte chuť okusit jedinečnou atmosféru jeviště a mikrofonu se spoustou zábavy a sebeprezentace s podporou celé třídy, pak neváhejte a přihlaste se příští školní rok! Ceny jsou úžasné pro všechny a pak… vždyť nejde o život! Tato zkušenost se Vám naopak může v životě hodit! Děkuji touto cestou všem, kdož se spolupodíleli na letošním hladkém průběhu Miss, Martinovi za vynikající improvizaci, Ivince Nývltové za polovinu poroty a sponzoring, mým úžasným kolegyním vychovatelkám za pomoc a spolupráci a vedení školy za finanční jištění a podporu této ojedinělé školní akce. Bude bezva, pokud se nám podaří získat opět dotaci od našeho zřizovatele v Hradci Králové, abychom se všichni mohli sejít příští rok, den před pololetním vysvědčením v sále Národního domu! Budu se těšit na další bezva partu holek, jako byla ta letošní, co si v zákulisí fandila a pomáhala navzájem! A to byl zážitek pro mě ten nej… Zdravím všechny příznivce Miss! Iva Kvasničková, vedoucí vychovatelka a organizátorka Miss PS. Na webu školy jsou všechny fotky z letošní Miss


| 19

Andělský pád T. Mrštíová Dívám se nahoru dívám se výš na modrou oblohu hledám tam skrýš Má myšlenka zívá tak přestaň už snít to slavík mi zpívá tam nesmíš teď jít Už končí ten sen jen vzpomínka zbývá již je tu den to skřivan mi zpívá Zas dívám se tam zase už sním kde život svůj mám kdy tam jít smím Dívám se nahoru dívám se výš odkláním závoru už jsem zas blíž Vidím křídla bílá jak sníh jak s nimi mávají mávají do očích mých a ruku mi dávají Dlaně se drží já mám teď strach vítr však běží snad není to vrah Nabírá sil až všechno se bortí dlaň do dlaně vryl a stromy se kroutí Ztratit své anděly nevidět křídla

20 |

Drak D. Valná

Občas si přijdu jako drak, lítám si na nebi, když mě sestřelí prak a já jdu rychle k zemi. Lidé se mě bojí, přitom měl bych je i rád, oni proti mě zbrojí a já šel bych si s nimi hrát. Plivat oheň sice umím, rychlý jsem jak blesk. Ale jak na mě házejí oštěpy jen čumím, jde z toho na mě stesk. A tak letím dál - už Trutnov vidím, a tam se usídlím.


č. 76 DUBEN 2015 ročník XIX

Recommend Documents