DAL3Í ďSTUP. Jednin-z triků sovětské propagandy je požadavek schůzky šéfů vlád nejhlavnějších států, na níž by se vyřešily všechny problémy a odstranilo veškeré nebezpečí světové války i malých válek, jež by se snadno změnily* ve válku celosvětovou. Tato myšlenka je lákavá svým primitivismem a vyhovuje plně dětinskému stavu myšlení převážné většiny lidstva. Kdyby se sešli čtyři nejvlivnějšfmuži a dohodli, nebylo by na světě běd. Nebylo by? Je možná dohoda mézi ohněm a vodou, mezi svobodou a otroctvím, demokracií a diktaturou, lidskostí a nelidskostí? Je možná dohoda mezi těmi, kteří si chtějí uchovat svou svobodu a těmi, kteří je chtějí o ni připravit? Komunisté to vědí lépe než jejich odpůrci, že lze-li se dohodnout o praktických opatřeních na krátkou dobu, není možno se dohodnout ve věcech zásadních, vyvrací-li jedna zásada druhou. Nejsou ostatně ochotni konat "vrcholné konference" mezi komunisty pravověrnými a "reformisty", protože pravověrný komunism a reformistický komunism nemohou vedle sebe žiti. Proč tedy předstírají, že když nemohou žiti pokojně vedle komunistů trochu jiného zbarvení než je jejich, nohou pokojně koexistovat s nekonunisty? Odpověd na to je'snadná: snaží se vnésti do . svobodného světa ještě větší zmatek, než tam již panuje. Na západě panuje duševní zmatek a naprostá neznalost cílů. Obratná komunistická propaganda, jež dovede používat hesel myšlenkových směrů, jež jsou v sovětském bloku potlačeny a krutě pronásledovány, dokázala rozdvojit veřejné mínění měrou docela nebézpeČnou. Slyšíme-li německé nebo anglické socialisty, ar merické nebo anglické liberály přežvykovat nejomšelejší fráze, jež byly dávno překonány vývojem událostí, vidíme-li je, jak znova a znova nutí své vlády k ústupkům komunismu, jsme nuceni si klást otázku jsou-li to zrádci svých zemí či zda zešíleli. Ani jedno ani druhé. Zastavili se prostě ve svém duševním vývoji, žijí nadálé ve světě svých ilusí a papouškují raději stará hesla, než aby mysleli. A někteří z nich, kteří jsou schopni vidět"jak neskutečné je jejich stanovisko, jsou nesvědomití dost, aby opakovali o čem vědí; že je to nesmysl, protože v tom spatřují znamenité volební heslo. Konference šéfů vlád, po níž Chruščov s takovou energií v posledních týdnech volal, se zatím nebude konat,.protože Chruščov zase přišel na jiný nápad. Jedno nebezpečí bylo tedy odvráceno, nebezpečí, jež do značné míry přivodili vůd-
- 2 -
ci západu sani svým nedostatkem odvahy říci svýn národům proč jo konference šéfů vlád nebezpečným nařenín času. Jiná nebezpečí ovšem zůstávají. V minulých týdnech jsme byli svědky pohnutých událostí, jež, alespoň oficielně, neměly nic společného s komunismem. Byl to tak zvaný arabský nacionalism, či přesněji řečeno egyptský imperialism, který způsobil pronikavé zněny na Středním východu. Mnoho lidí diskutuje o tom, je-li egyptský Násir loutkou v rukou Kremlu, či zda je samostatným činitelem, jemuž je nutno umožnit, aby se nedostal do spárů Sovětského svazu. Není jistě lhostejno, patří-li Sjednocená arabská republika Egypta a Sýrie do komunistického bloku, či je-li k tomuto bloku přidružena politickým přátelstvím, ale jo to otázkaucclkcm podružná. Důležitou a základní otázkou je: pracuje egyptská politika pro Kreml? Pracujo-li, je lhostejno zda prospívá Sovětskému svazu neúmyslně. Na rozdíl od Adolfa Hitlera, který nemel čas a nikdy vážně nemyslel na to, že by v jeho díle mohla pokračovat jeho strana a jiný vůdce, sovětský komunism má čas a myslí v kontinuitě. Po Leninovi přišel Stalin, po Stalinovi Malenkov a po Halenkova**aíhruššov. Nikdo z nich si nemyslel, že dobyvačné úkoly komunismu budou dokončeny za jeho života. A všichni rozuměli stejně jedné věci: nepřítele lze porazit nejen tín, že sc příno uchvátí jeho území a vláda nad ním, ale také tím, že áe povzbudí jeho nepřátelé, aby jej oslabili. Sovětský stát se zálibou zabírá cizí území, ale přímý zábor je někdy příliš riskantní. V takovém případě sluší dát přednost tomu, že se udrolí kus úzomí od panství nepřítele. Urvat svobodnému světu kus území - to je věc důležitá, protože to oslabí svobodný svět. Není důležité, připadne-li nové území ihned sovětskému bloku, nebo dočasně nějakému pomoc niku, s. nímž se zatočí, až nadejde jeho čas. ^ Západní svět byl fascinován tín, že Spojené státy zachránily Libanon, na nějž podnikla svůj útok pokoutně Násirova Sjednocená arabská republika a že Britanie zachránila Jordánsko, jemuž hrozilo stejné nebezpečí. A v radosti nad tím, že se tohle podařilo přehlíží, že byl ztracen Irák a že' se západ ani nepokusil Irák zachránit. Ze tří arabských států, přátelských západu, byl ztracen beznadějně ten nejpřátelštější, nejvěrnější a také nejsilnější. Kdo vyhrál^a kdo prohrál? Vyhrál či prohrál Kreml a jeho pomocník Násir, že ze tří států dóBŠ&ll zatím jen jeden, vyhrál nebo prohrál západ, že ze tří států ztratil zatín jen jeden? Odpověď na to je očividná. A důraz je nutno klást na to zatím. Dokud západ nebude ochoten se postavit proti dalšímu udrolování a podkopávání toho, co ještě zbývá ze svobodného světa a to i kdyby šlo o jediný milimetr a o jediného člověka, do té doby bude udrolován a podkopáván kus po kusu. Je tomu více než dvacet let, kdy západní tisk byl pln výkladů, že to, co tropí Hussolini a Hitler je jen projevem nacionalismu, s nímž se. musí západní svět smířit, protože konečně oba nechtějí nic než na co mají nárok. Až dostanou co potřebují, dají pokoj. Svět strpěl Mussolinimu útok na Habeš, Hitlerovi všechna porušc-ní mírových smluv, anexi Rakouska, Mnichov a Protektorát. A z tohoto ústupnictví měl na krku nejhroznější válku dějin. Poučil se západ? Když začal Stalin se svými šílenými požadavky, příčícími se všemu, co protinšmecká koalice slibovala.podmaněným národům a ostahě i svým vlastním národům, usoudil americký president Roosevelt, že nabídne-li Stalinovi všechno bude Stalď^W^ umírnit'. Dnes vidíme následky této nerozumné politiky, ale její zastánci dosud nevyhynuli, lístupkářství je pořád vlivným politickým.heslem, ústupkářství vůči Sovětůn, Násirovi, a komukoliv jinému, kdo má dost troufalosti vyhrožovat. fŽápač se dává mocensky zatlačovat krok za krokem. Horší je, že se dá-vá zatlačovat i mravně krok za krokem, že v zápasu idejí začíná zapomínat co je ' zdrojem jeho síly a jeho oprávnění dovolávat se věrnosti všech podmaněných národů. Západ se smiřuje se zlem, aby zachoval mír. Je to stejně nemravné jako nerozumné. Všechna poučení historie to zdůrazňují, ale učí se vůbec někdo z historie? Jestliže ano, jistě to nejsou politikové a státníci. * R.Kopecký
- 3 KAREL SLADKOVSKÁ O VYROVNÍNÍ MEZI ČECHY A NĚMCI. V poslední dobŽTtev exilu mluví trochu více o poměru mezi Čechy a Němci. Rozumných hlasů je slyšet ovšem pořád velmi málo, nicméně,^ ubylo již nedomyšleného odmítání diskuse poukazem na to, že vyhoštěním Němců z československa byl problém jednou pro vždy vyřešen*. Přibývá ovšem hlasů, jež opakují přehnaná německá tvrzení a Němcům dávají ve všem za pravdu. Ale ani pošetilé odmítání uvažovat o problému, ani patolízalství nepovede k vyřešení starého sporu a k uspokojivé úpravě. Je-li nutno uvažovat o dohodě s Němci, je především důležité uvažovat o českém programu na jaké základně tato dohoda je možná* Je zřejmé, že národní program může vycházet toliko z národního programu minulosti a proto je užitečná se podívat nazpět, jak chtěli největší mužové národa řešit tento spor, vlekoucí se našimi dějinami od samého počátku naší národní existence. Je zarmucující, že se o tom v exilu málo ví a ještě méně mluví. Ujala se legenda, že dohoda s Němci byla kdysi na dobré cestě, ale že ji zmařil český radikalism, představovaný mladočešstvím a že zase až Masaryk a Beneš se snažili najiti cestu k dohodě, v čamž jim zase zabránili nacionalističtí radikálové z doby republiky. Tato legenda je stejně nepravdivá, jako mnoho jiných legend. Otiskli jsme před časem projev dr.Kramáře - jenž neprávem jest počítán k hysterickým nacionalistům - který dokazuje, jak vážně a spravedlivě myslel tento veliký muž o této věci. Dnes otiskujeme článek Kramářova předchůdce dr.Karla Sladkovského, jednoho ze členů původní mladočeské sedmičky a jednoho ze zakladatelů a vůdců národní strany svobodomyslné. Tento článek, nadepsaný "Narovnání a krajané naši němečtí" vyšel 5.července 1871 v "Národních listech". Je pochopitelné, že politický článek, psaný za zcela odlišných poměrů obsahuje nutně mnoho, co je dnes nečasové, ale přesto jej otiskujeme beze změny a nezkráceně, protože dokument tak důležitý nemá zapadnout. A vedle toho, co jen osvětluje základy, na nichž budovali vůdcové české politiky za Rakouska svá stanoviska, je zde základní myšlenka, že dohoda mezi Čechy/a Němci je žádoucí a že není věcí státu rakouského, ale obou národů. A Sladkovský jasně formuluje principy, jež musí býti podkladem dohody, čtenář, který bedlivě prozkoumá Sladkovského článek zjistí, že již dávní naši političtí vůdcové podávali Němcům ruku. Uvidí také, že byla odmítnuta. V táboře ústavověrném, zvláště v té části jeho, která sídlí v Čechách, rozprava o narovnání mezi státem českým a korunou vzala na sebe směr velmi pochybený, nepravý. V tomto táboře klade se totiž do otázky české, a tož do samého čela jejího věc, která leží vedle ní. Ustaváci se pokoušejí o důkaz, že upravení státoprávního poměru koruny České v monarchii habsburské není vlastně nic jiného, nežli národní otázka mezi Čechy a Němci, v zemích té koruny žijícími; poněvadž^ pak v posavadním způsobu sousedské pospolitosti obou těch národních kmenův nepřejí sobě žádné změny, opírají se samé myšlence, aby státoprávní spor království Českého v této říši byl konečně vyřízen. Toto stanovisko ú s t a v á k ů v nepostačovalo by na vyřízení otázky české, ani kdyby bylo úplně správné: tito dva kmenové národní mohou žiti v těchto zemích bud v přátelství, neb nepřátelství, a koruna česká nemusí proto ještě být v monarchii na tom místě, kteréž vším právem jí náleží. Posavadní neurovnaná situace mezi oběma národními společenstvy v koruně české ovšem také nutně vyžaduje brzkého a spravedlivého narovnání; v těch poměrech, v kterýchž češi a Němci ve společné vlasti k sobě postaveni jsou a žijí, stát český béře zajisté veliké poškození a nikdy nemohl by řádně vzkvétati; narovnáni s našimi krajany jazyka německého máme zapsáno mezi nejupřímnějšími přáními, ba mezi nejnutnějšími potřebami státního.života svého; však velmi ostře rozeznáváme mezi státoprávním narovnáním koruny české s panovníkem a mezi hárodním narovnáním Čechův a Němcův v té koruně. Při tom nevidíme žádné překážky, pro
- 4 -
kterou by v obou otázkách nemohlo nebo nemělo být pracováno zároveň; možná, že krajanům našim jazyka německého, kteří těž jako my sobě přejí konečného zavítání vnitřního míru do vlasti naší, ale kteří vidouce dříve jednati o narovnání státoprávním, o potomním řádném a spravedlivém narovnání národním, nechceme již rozeznávati, či z vlastní opatrnosti, nebo z cizího nešlechetného svodu, mají nějaké pochybnosti; právě současným jednáním v obou směrech bude podán nejjasnější důkaz, že samosprávný stát český v monarchii habsburské s dokonalou národní rovností a tudíž i dokonalým přátelstvím Čechův a Němcův v něm žijících, není žádná nemožnost. Se strany národa českého zajisté nebude kladena žádná překážka tomu, aby obojí narovnání dokonáno bylo třeba zároveň. My vědouce se v úplném právu všech posud na sporu postavených požadavků i národních a mohouce s dobrým svědomím opět a opět prohlásiti o sobě, i očekávati soud příštích dějin, že nejsme ničeho na světě tak dalecí, jako pouhé-myšlenky nějakého panství nad krajany svými německými, na ukojení druhé strany nechceme věc obětovati formě, a považovali bychom za veliký krok na dráze k lepší budoucnosti naší vlasti, kdybychom s krajany svými německými vstoupili již smířeni do sněmu nejblíže příštího. Tím vykonán by byl i skutek významu světodějného, i důkaz, že národní narovnání v království českém jest naprosto odděleno od narovnání státoprávního tohoto království s monarchií habsburskou, že neleží v něm, ale vedle něho a že může vésti k němu. Opakujeme, že národní narovnání v zemích koruny české nabylo by významu světodějného. Nemáme před očima takovou budoucnost v těchto vlastech, aby všechen zápas mezi oběma národními kmeny přestal a potuchl; taková situace nikdy ani není možná, ani by nebyla na prospěch společné vlasti; ale toužíme po takové době, v které by učiněn byl konec posavadnímu tisíciletému zápasení mezi nimi, jež vedeno mocí hmotnou, znamenalo vždy vítězství strany jedné a útisk nebo porobu strany druhé. Příští zápasení Čechův a Němcův v těchto krásných zemích budiž toliko závodění duchem, přirozenými silami v úplné svobodě a v rovném právu obou stran k zvelebení každé z nich a tím k rozkvětu společné vlasti ve všelikých potřebách jejích. Kdyby věci v zemích koruny české konečně takto urovnány byly - a se strany naší věru jest k tomu nejčištší ochota - kdož by neuznal, že na tomto nejstarš.ím bojišti dvou národův nadešla nová doba, doba .míru, a že vykonán tu skutek významu světodějného? A tož netoliko v dějinách politických, ale i kulturních. Němečtí krajané naši nám přisvědčí, že ze snahy jazyka jejich po panství nad jazykem naším osvěta a občanská svoboda V těchto zemích měla časem až hrůza málo užitku. Netušil, že hy bylo bývalo, a že i příště by bylo jinak v těchto věcech, kdyby p právo a spravedlnost vyměřily působnost jazykův obou? Ústaváci pražští v nešlechetném úsilí svém po dalším panství jazyka německého nad jazykem českým nechtějí žádnému narovnání v království českém, ani státoprávnímu, ani národnímu, kteréž dle křivého výkladu jejich jest vlastně jedno a totéž. Utíkajíť se při tom k všelikým důvodům, ovšem na pokrytí svých zámyslůV. Mezi těmito důvody dočítáme se- také, že jest urážkou postavení Němcův v Rakousku, když z naší strany opováženo (<) se jim nabídnouti, aby nechtějíce dále křivditi jazyku našemu, zařídili sobě na ochranu a zvelebení jazyka svého všechno, cokoliv sami za dobré a zapotřebí uznají; neboť oni prý udělali a udrželi toto Rakousko, a za to prý je chceme po staletích nejmilostivěji ještě trpět. Patrno, že všechna klidná rozvaha již opustila tyto hlavy. Kdo vůbec Rakousko udělal, jest s dostatek známo; ale toto Rakousko nebyl žádný mistrovský kousek, za jehožto vykonání by ústavákům měla být jazykem českým placena věčná pense. Toto Rakousko stalo se již nemožným, a o udržení jeho starají se ústaváci sami již více v theorii než v praxi. Kdyby nám šlo o něco jiného než o právo státu českého v této monarchii, a než o rovné právo národa našeho vedle práva Němcův, mohli jsme i z toho Rakouska kořistiti. Neměli jsme k tomu potřebí nic jiného, než abychom byli vstoupili do parlamentu cislajtánského a pak by byla většina tohoto parlamentu - slovanská. Že jsme tak neučinili, z toho přece mohou ústaváci nejlépe srozumět, že politika naše v celé říši i v koruně české je jiná než jejich; jejich vlastní aparát byl by vykonal podobné služby také nám, a
- 5 -
možná, že oni by nyní byli k narovnání - ochotnější. Však nám jde o právo nad spekulací, a těch koncův, kterých se ústaváci dodělali, snadno můžeme oželeti. Svou theorií, že jest Němcův v monarchii habsburské osm milionův, nic nesvedou. Ani nedokázali proti nám pranic. Vždyť my nepopíráme, že jich jest v té celé říši tolik a tolik; ale pro bůh co mají Němci v arcivévodstvích rakouských, v Solnohradsku, v Tyrolsku, ve štýrsku, atd. atd. do státního práva koruny České a do práva jazyka českého v této koruně? Kdybychom se chtěli počítat k vůli těm otázkám všichni Slované v Rakousku, seženeme počet ještě větší, ale museli bychom se vysmát sobě sami. V narovnání státoprávním nemáme s nikým jiným na světě co mluvit a vyjednávat, než jedině s korunou; a v narovnání národním jedině s německými krajany svými. Že nad nimi nechceme rozhodovati svým větším počtem, patrno z toho, když co chvíle opětujeme, že do národních věcí jejich nechceme vůbec nic a nic se míchati, aby opatřili život a rozkvět svého jazyka vedle svobodného a stejně oprávněného jazyka našeho sami dle nejlepšího svého.uznání. Podobné nabídnutí, které bychom byli přijali vždycky neučinili oni nám nikdy; nejspíše proto, že se zdá mnohým, z nich až nepodobným pravdě. Doufejme, že ještě se rozmyslí. -- x -ANGLICKY SOUDCE 0 PRÚVU NA KRITIKU. V červnu se konal před jedním londýnským porotním soudem proces pro poškození na cti tiskem, který- vzbudil pozornost britské veřejnosti. Tento proces zasluhuje, aby se.mu věnovala pozornost i mimo Británii, protože soudce, který přelíčení předsedal, vyložil porotě kromě právní stránky věci, jak je jeho povinností podle britského trestního řádu, také zásadní stránku svobody tisku, svobody projevu a práva kritisovat. Po této stránce je soudcovo resumé důležitější než sama podstata sporu a všechny vážné britské denní listy je otiskly téměř doslovně. Zaznamenáváme zde jeho podstatný obsah. .Pro porozumění sporu uvádíme jeho podstatu. Londýnský list Sunday Express byl žalován lordem Silkinem pro kritiku účasti tohoto lorda na obchodním podnikání. Lord Silkin, než se stal lordem, byl poslancem za Labour Party á jeden čas i ministrem. Sunday Express mu vytkl, že se ve sněmovně lordů stavěl proti vyzbrojení Německa, že však nyní je vedoucím činitelem ve firmě, jež do Británie dováží německá vozM^a vyráběná firmou Heinckel, jež za války vyráběla německá letadla, útočící na Británii. Kromě lorda Silkina je ve firmě význačným způsobem účasten jeho syn, který také kandidoval za socialisty do parlamentu. článek končil těmito slovy: "Ach, ta výmluvnost, kterou vychrlil vážný a tělnatý lord Silkin ve sněmovně lordů proti vyzbrojení Němců, řekl, že jeho stanovisko je částečně citové'.^ ,Soudím, žc je pochybené tak brzy po válečných událostech si s nimi dnes podat ruce za účelem sdružení našich ozbrojených sil.' Ovšem, když si lord Silkin nyní podává ruce s Němci, potlačí své pocity. Je to jen dobrý přímý obchod, na němž nepochybně hodně vydělává." Hlavně tato citovaná slova byla příčinou, proč lord Silkin podal žalobu na Sunday Express. List odmítl článek a útok odvolat a tak došlo k přelíčení na jehož závěru soudce Diplock řekl v podstatě toto: Tento případ, ačkmliv je poměrně jednoduchý, je velmi důležitý, protože se zde porota musí zabývat jednou ze základních svobod, totiž svobodou projevu, právem diskutovat o projevech a činech veřejných osobností a kritisovat je. ávoboda projevu, jako ostatní základní svobody, je svobodou v mezích zákona, který po leta zachovával rovnováhu mezi na jedné straně právem jednotlivcena jeho neposkvrněnou pověst - jestliže ji zasluhuje - a na druhé, stejně důležité straně, právem veřejnosti, redaktora novin a prostého občana vyslovit své názory ve věcech veřejného zájmu svobodně a poctivě, i když to snad vyžaduje přísnou kritiku správy veřejných záležitostí. Tato rovnováha je zachovávána především tím, že nikdo není oprávněn přednášet o některé osobě tvrzení, jež by byla nepravdivá a byla určena ji diskreditovat.
- 6 -
A tak prvním požadavkem je, aby skutečnosti, jež jsou komentovány, nebyly chybně tlumočeny. Konaly se velmi mnohé procesy pro poškození na cti tiskem, v nichž byla fakta nesprávně přednesena, ale porota po nynějším řízení může usoudit, že žaloba vážně netvrdila, že by fakta, uvedená v článku, byla nesprávně uvedena, leda že by dospěla k názoru, že poslední dvě nebo tři věty jsou konstatováním skutečností a komentářem, protože to jsou právě tyto věty, na něž si lord Silkin nakonec stěžoval. Druhým a velmi důležitým požadavkem je, aby předmět komentáře byl věcí veřejného zájmu. Dnes se mnoho mluví o tom, že se noviny vměšují do soukromého života a vzbudilo to mnoho pohoršení. Ale porota musí tuto věc vypustit ze své mysli, protože to nemá nic společného s touto věcí. Nejde tu o komnntář o soukromých záležitostech některé osoby. Lord Silkin je mužem veřejného života. Je aktivním členem sněmovny lordů a účastnil se vydávání zákonů a řízení státní politiky, jeho stanovisko vůči Německu a Němcům je věcí veřejného zájmu a tak také tato věc není ^ ve skutečnosti nijak sporná. Proto věc, kterou žalovaní komentovali jo věcí, o níž měli právo pronášet své úsudky. Hranice práva na komentáře jsou docela správně velmi široké. Každý jo oprávněn pronášet úsudek a měřítko zde není jiné, ať vyšel komentář v nedělních novinách s ohromným rozšířením, nebo byl obsažen v dopisu soukromé osoby nějakému příteli. A tak, rozhodujíc o tom, zda komentář byl spravedlivý nebo ne, musí^porota pustit ze svých myslí skutečnost, že byl uveřejněn v novinách a nesmí se dát ovlivnit žádným způsobem nějakým předsudkem, který by mohla mít proti onomu listu, nebo pro politiku lorda Silkina nebo proti ní. - Výraz spravedlivý (fair) komentář je poněkud matoucí. Mohl by vzbudit dojem, že. je na porotě, aby řekla, zda s tím komentářem souhlasí. Kdyby tohle Bylo otázkou, o níž má porota rozhodnout, byly by zřejmě omezovány hranice svobody, povolené zákonem. Lidé jsou oprávněni ve věcech veřejného zájmu mít a svobodně vyslovovat důrazné názory, názory, jež by někteří členové poroty mohli považovat za přehnané, umíněné nebo předpojaté. Jsou oprávněni tak činit za předpokladu, že to jsou názory, jež poctivě sdílí. Podkladem našeho veřejného života je, že výstředník a nadšenec mohou říci co chtějí, stejně jako rozumný muž nebo žena, zasedající v porotě. Bylo by smutným dnem pro svobodu projevu v naší zemi, kdyby porota měla na kritiku přikládat měřítko zda s ní souhlasí, místo, aby přiložila jedině, správné měřítko: je to názor, který pisatel poctivě chová? Protože měřítkem je poctivost, v procesech tohoto druhu se často tvrdívá, že osoba, jež pronesla komentář, byla inspirována zlobou nebo nějakým jiným postranním motivem, takže její komentář nepředstavuje její poctivý názor na věc veřejného zájmu. To se zde však netvrdilo. Co se tvrdilo bylo, že úsudek v článku byl tak silný a takového druhu, že překročil meze přípustné kritiky a že na základě známých skutečností nikdo nemohl mít o chování se lorda Silkina takové názory, jaké byly vysloveny v onom článku. . Po této stránce stanovil správné měřítko jeden soudce, který řekl před několika lety, že když se dostaneme k otázce co je spravedlivý komentář; měli bychom být krajně "liberální" a ve věcech toho druhu, pokud jde o názory na Německo a Nemce, by porota měla být krajně "liberální", protože je to věc, v níž jsou mysle lidí vzrušovány a v nichž mají lidé mocné, velmi mocné pocity a jestliže použili silných slov, je potřebí poskytnou jim zde všechny omluvy. Jestliže to poctivě mysleli a zachovali-li při tom rozumné meze, spadá to pod pojem spravedlivého komentáře. Je správné připomenout porotě fakta, na nichž byl komentář založen, protože to jsou skutečnosti o nichž mají uvažovat. Lord Silkin byl vyslýchán kolik vydělal na své účasti na firmě Noblc Motors. Ale přesná částka kterou vydělal ať již byla veliká nebo malá - nebyla skutečností jíž se týkal komentář a proto jsem jist, že i kdyby snad porota usoudila, že lord Silkin ve svých výpovědích kolik vydělal nebyl zcela otevřený, musí to vypustit ze své mysli při rozhodování, zda byl komentář Soudcespravedlivý. potom přehlédl skutečnosti, o nichž obžalovaní tvrdili, že je
- 7 -
pozomcst komentovali a přečetl inkriminovaný článek. Pravil, že porota má věnovat slovům: "Ovšem, když si nyní lord Silkin podává ruce s Němci, potlačí své pocity. Je to^jen dobrý přímý obchod, na němž nepochybně hodně.vydělává." Lord Silkin řekl, uváděl dále soudce, že převzal agenturu Heinckelových vozidel, aby zavedl jejich^výrobu v Británii. Nikdo netvrdil, že by.na tom bylo něco chybného,.protože většina lidí se věnuje obchodování, aby na tóm vydělala. Při uvažování o těchto.větách musí porota nejdříve uvážit, jsou-li^ kritikou toho, co bylo předesláno. Nepochybně usoudí, že to byla kritika. Otázkou nyní je: může člověk spravedlivě usuzující, mající pevné, snad umíněné nebo zaujaté názory být schopen to napsat? Usoudí-li porota že ano, m u s í rozhodnout ve prospěch obviněných. Odpovědi, jež poroty dávaly v případech tohoto druhu, vytvářely zákon, jenž je podkladem svobody projevu v Britanii. To je proč je tento případ tak důležitý a soudce vyslovil své přesvědčení, že porota mu věnuje nejsvědomitější úvahu. Kdyby ovšem porota dospěla k závěru, že to nebyl poctivý komentář, ale tak silný, že žádný spravedlivě myslící člověk by jej nemohl poctivě sdílet, pak musí porota rozhodnout pr'o žalobu a určit výši náhrady žalobci. Snad bude zajímat ještě výsledek tohoto sporu. Po půlhodinové poradě porota všemi hlasy nalezla pro obžalované, načež soudce žalobu zamítl. — x -Adolf Mokrý.
oooooooooooooooooooooooooo'ooooooo N e b e z p e č n é
s c e s t í
ooooooooooooooooooooooooooooooooo
'
(Přetištěno z časopisu OSVOBOZENÍ vydávaného československou obcí legionářskou v exilu. Roc.IX.,číslo 2.(55),Londýn,květen 1$58.)
Před šesti lety jsem pod tímto titulkem psal na adresu dr.Lva Sychravy, když se pokoušel vnucovat exilu názor, že Moskvě sloužící režim v československu se vyvíjí v demokratický socialismus a když se neostýchal na podporu svého tvrzení hrubě zfalšovat smysl starších i novějších historických dokumentů. Kolik pravdy dr.Sychrava měl, kam se až dostal a kde skončil, není třeba připomínat. Vracím se k tomuto titulku, neboť jsem nenašel přiléhavějšího, chci-li psát o případu, který se Sychravovu druží i nesprávností názorů i falešným výkladem smyslu historického faktu. V mnichovském "českém slově" probíhá anketa "K návrhům na novou úpravu Střední Evropy", k níž daly podnět zná^ié plány Kennanův, Gaitskellův a Rapackého. K anketě přispěla řada exilových politiků úvahami nestejné hodnoty. Některé nemají ani cenu papíru na němž jsou vytištěny, vedle několika, které správně rozpoznávají, že žádný z plánů otázku osovobození národů za železnou oponou nesleduje a tím méně řeší. Ankety se zúčastnil i dr.Jaroslav Stránský příspěvkem, který po mém soudu nesmí zůstat bez odpovědi. Jádro jeho článku "Branná neutralisace nenahradí neutralisaci ideovou" je v tomto odstavci: "Branná neutralisace středoevropského pásma bude mít nepatrný význam strategický a nebude mít žádný význam politický. Ten by mohla mít neutralisace ideová,nebo přesněji,ideová synthesa. Košický program byl příštipkářské látání neupřímných frází,ale základní idea,z níž vznikl, byla správná,a kdo ji zradili,zradili středoevropský,evropský a světový mír: Socialistické přebudování výrobního řádu bez obětování občanských svobod. Takové pásmo socialistické demokracie mezi ruskou socialistickou diktaturou a americkou kapitalistickou demokracií nefungova-
- 8 -
lo by jenom jako ideologie nárazníková,ale také jako trvalý podnět ke vzájemnému studiu, poznání, sblížení a součinnosti." Je to pozoruhodný odstavec. S jeho první větou o strategické a politické bezcennosti neutrálního pásma není možné nesouhlasit. Stejně však není možné souhlasit s ničím, co po této větě následuje. Dr.Stránského "ideová neutralisace" a "ideová synthesa" jsou pojmové nesnysly. Jaké ideje tu mají býti neutralisovány, či použity jako skladebný materiál pro synthesu ideje nové? Na jedné straně je to idea moskevského,imperialismu, který kremelští ideologov^falešně vydávají za komunismus a který dr.Stránský ještě mnohem nesprávněji označuje jako "ruskou socialistickou diktaturu". Jeho velký omyl spočívá v tom, že mezi termíny "ruská" a "diktatura"^ o jejichž správnosti pochybovat nelze, vsunul další) "socialistická". Jestliže se totiž někdo za někoho nebo něco za něco vydává, neznamená to ještě, že ten někdo tím někým nebo něco něčím je. Na druhou stranu, nevím zda jako thesi či antithesi, postavil dr+Stránský "americkou kapitalistickou demokracii". Tento terminus technicus je sám o sobě svou nesprávností důstojným protějškem "lidové demokracie". A dále, proti ideologii moskevské stojí v oposici ideologií více, které nejsou ani americké, ani kapitalistické a které dokonce nemusí být ani demokratické. Pro další z nich vybírám dvě: ideologii křesťanskou a ideologii prosté demokracie bez přívlastku. To proto, že budeme-li mluvit o těchto dvou, budeme hovořit o těch, které jsou, nebo by měly být dr.Stránskému blízké. Z mnohého totiž, co dr.Stránský dříve řekl a napsal,vzniká dojem, že bud křesťanem a demokratem je, nebo se domnívá být. Hlavní a vůdčí idea toho, čemu kremelští říkají komunismus, dr.Stránský "ruská socialistická diktatura" a co ve skutečnosti je světovlády chtivý imperialismus navenek a strohý, otrokářský systém uvnitř, idea doložitelná z jejích zakladatelů, zdokonalovatelů a šiřitelů, nezná nezabiješ, nepokradeš, ani milovati budeš bližního svého. Nu, a nevím, jak si dr.Stránský představuje "neutalisaci" či dokonce "synthesu" mezi touto ideou a tou, která je zakotvena v desateru. V přikázáních, jež už svým jménem přikázání říkají, čím musí křesťanu být: nezrušitelnými a neměnnými zákony, s nimiž nelze provádět schongeistovské slovní parádičky, ani dohazovačské kuhhandly na tržištích světa. Mezi "nezabiješ" a "zabiješ" nelze dosíci neutralisace a tím méně synthésy. Jen Plojharové a Hromádkové mohou mluvit o ideologické neutralitě a synthese, a to jenom proto, že byli tak mizernými křesťany, že jimi přestali býti vůbec. Dr.Stránský se toho namluvil a napsal o demokracii až až. Krásně, horoucně, nabádavě i odhodlaně, takže se nedá pochybovat, že by neuznal, co je sacra ancora demokracie. Mohlrbych z projevů dr.Stránského o Masarykovi, Havlíčkovi a Horákové citovat, jak u nich vyzvědal jejich skálopevné stanovisko o neměnnosti a nezadatelnosti zásad demokracie. Mohl bych slovy dr.Stránského dokazovat, že je-li něco nesmiřitelného a neslučitelného na tomto světě, je to ideologie demokratická s tou, které dr.Stránský říká "ruská socialistická diktatura". Omezím se však jen ná, poznámku, že je to víc než jenom nehezké, nutí-li dr.Stránský Havlíčka, Masaryka a Horákovou,'aby se nad jeho článkem v '^Českém slově" obraceli v hrobech. A na konstatování, že toho dr.Stránský o demokratickém socialismu ví nemnoho, domníváli se, že by k němu bylo možné dospět podle jeho, podtrhuji, nesmyslného receptu. Viktor Adler velmi výstižně vyjádřil, čím musí být demokracie demokratickým socialistům: "Demokracie je pro nás jako vzduch. Tak jako nemůžeme žiti bez vzduchu, nemůžeme žít bez demokracie. Ale jako nemůžeme žít jenom ze vzduchu, nemažeme žít jen z demokracie." František Modráček neméně výstižně konstatoval, že "demokracie je předpokladem socialismu a cílem socialismu". Demokracie celá a Úplná, ne "neutralisovaná" nějakou diktaturou, i když jí dr.Stránský říká "socialistická". Demokracie celá a úplná, žádná'bynthesa" s čímkoliv, neboť každou by demokracie přestala demokracií být. To co dr.Stránský radí je, poopravit vzduch tak, aby v něm bylo více dusíku a méně kyslíku. Jenže je otázkou, zda by to byl ještě vzduch. Ríká-li dr.Stránský, že by sc tak dosáhlo "trvalého podnětu ke vzájem-
.. - 9 .-
němu studiu, poznání, sblížení a součinnosti", pak sně budiž dovoleno projevit ú-^ div nad tím, že člověku minulosti dr.Stránského dosavadní vzájemné studium a poznaní, jakož i ovoce sblížení a součinnosti s Moskvou ještě nepostačilo, aby se naučil moudřejším, to jest méně bláhovějším býti. Snad by se mně mohlo namítnout, že dr.Stránský svým voláním po "neutralisaci" a "synthese" mezi ohněm a vodou se snaží vyjiti vstříc těm občasným^hlasům zpoza železné opony, které také hovořívají o možnosti koexistence. Na rozdíl od dr.Stránského jsou to hlasy srozumitelnější a v jistém smyslu i poctivější. Otevřeně říkají, že "neutralisace" pro ně znamená, aby; je svět nechal ,iv pokoji řádit podle jejich ideologie, z níž ncslevují ani tu tečku na "i". A nikdy neopomenou dodat, že jsou odhodláni nahradit svou ideologií každou jinou na celém světě. Člověku je smutno, když porovnává ideologické námluvy dr.Stránského, křesťana a demokrata, na příklad se stanoviskem demokratického tisku švýcarského^ všech odstínů, který velmi často a velmi správně poukazuje na nepřeknočitolnost ideologické hranice mezi křesťanským světovým názorem a demokracií na jedné straně a tím, čemu dr.Stránský říká "ruská socialistická diktatura". A přiznám se, že_ oně bylo všelijak, když jsem o letnicích poslouchal exponovaného rakouského politika, který řekl asi toto: "Rakousko je malý stát. Jeho nezávislost je podmíněna neutralitou. Jsme a chceme být neutrální, ale jen ve vojenském smyslu. Politicky ( a to je rozhodně méně než ideologicky, p.p.) však žádnou neutralitu nemůžeme uznat a vyhrazujeme si právo býti proti imporialistickým snahám sovětským a jsme proti nim." ' Dnešní stanovisko dr.Stránského je však také v přímém protikladu k tomu, co říkal dříve. V přednášce o příčinách exilu a účelu exilu nemluvil o "ruské socialistické diktatuře", ale o "bolševictví, vypočítavém, reservovaném, podezřívavém a rafinovaném", řekl tehdá, že "jen fanatismus lásky může zvítězit nad fana-^ smem zloby. Sovětský svaz nechystá válku, on ji už vede... Atomová puma sama není řešení. Ani sniřovačky nejsou řešení, neboť sniřovačky nejsou mír". Podivně se vyvíjí fanatismus lásky dr.Jaroslava Stránského a podivně chce splnit účel exilu, za který tehdy označil "odčinění porážky", kterou naše demokracie utrpěla. A nyní se podívejme alespoň letmo, co říká dr.Stránský o košickém programu. Chápu, že každý kdo jej podepsal, a podtrhuji, dobrovolně podepsal, aby mohl být členem "prvé domácí vlády republiky, vlády národní fronty Cechů a Slováků", j-e náchylen vidět v něm něco lepšího než čím ve skutečnosti byl. Dr.Stránský dnes košický program bagatelisuje na sbírku -neupřímných frází. Doma to neříkal, mluvíval o něm jinak, bohužel v neupřímných frázích,- soudíc podle zmíněné už přednášky o příčině a účelu exilu. Rekl, na rozdíl od toho, co říkal do února: "... věděli jsme až příliš dobře, že ovoce svobody, které vezeme, je červivé, věděli jsme až příliš dobře, že přivážíme /a co -jiného než košický program bylo domovu přivezeno?/ téměř dokonalou komunistickou revoluci". Tedy ne fráze přivážel i dr.Stránský, když toto věděl. Ovšem přivážel i něco jiného. Co, to vysvítá z těchto slov z jeho exilové přednášky: "Věřili jsme, že trpělivostí se dostaneme přes komunistický revélucionismus k demokratickému dennímu pořádku". I když to byla víra naivní pokud to n-ení chabá výmluva kolaboranta s komunisty, jejž komunisté odkopli s ostatními jim už nepotřebnými. Pozn.red."M.r." - to "k dennímu pořádku" rozhodně není v souladu ani s- "ideologickou neutralitou" a tím méně s "ideologickou synthesou". Dyla-li však tato víra podložena domněnkou, že "komunisté přes svoje revoluční krédo zůstanou v mezích masarykovského liberalismu", pak přestávala býti jen naivní. Přes všechnu svoji hloupost tak hloupá však nebyla, aby košický program, tento důkladný a konkrétní plán k prvnímu stupni posovět-štění Československa, považovala^ za sbírku neupřímných frází. To byla ta základní, idea košického programu a žádná jiná. Mluvit o ideji "socialistického přebudování výrobního řádu bez obětování občanských svobod" v souvislosti s košickým programem dokazuje, že kdo takto mluví, košický program dodnes nečetl, i když jej třeba před třinácti lety podepsal. Když jsem přeď šesti lety psal pod titulkem "Nebezpečné scestí" na adresu dr.Lva Sychravy, vytkli mně někteří přátelé, že prý jsem byl příliš příkrý. Snad mne totéž čeká i nyní. Považoval jsem však za nutné nenechat článek dr.Jaro-
- 10 -
slava Stránského bez odezvy, aniž bych však zkoumal, proč asi dr.Stránský jej napsal tak, jak jej napsal. Věřím totiž v pravdivost někdejších jeho slov, že "Sovětský svaz nechystá válku, on ji už vede" i v to, že "smiřovačky nejsou mír". Ano, jsme ve válce a tato válka není žádný footbalový zápas, kde jo možné dohovořit se s rivalem na remis. Tuto válku bud vyhrajeme nebo prohrajeme. Prohrajeme-li, pak nusíme prohrát tak, jak to požadují stodcset let stará Šafaříkova slova "aby po nás zůstala*alespoň čestná památka". Chce-li kdokoliv, kdo je křesťan či demokrat, nebo obojí, v tomto zápase něco vyhandlovat "neutralisací" nebo "synthesou" na ucet křesťanské či demokratické ideologie, nejenže propadá omylu, ale vydává se v nebezpečí, žc po něm čestná-památka ani jako po křesťanu, ani jako po demokratu nezůstane - ' a právě proto se ocitá na nebezpečném scestí. -- x — PRÍBID ^ JEDEN Zi, VŠECHNY. V květnu vzpomněli i v Praze Václava Talicha. Byla mu věnována pozornost v "Literárních novinách" a vyšía dokonce malá noticka v "Tvorbě". Talich se po velkém osobním utrpení stal "národním umělcem" a pětasedmdesátiletý muž, kterého by&spíš jen na okraj doby vzpomenuto, jeden z nejvštších šeských' reprodukčních umělců, sedí v Berouně a ani své narozeniny nesměl oslavit koncertem. Za živa po-hřbený umělec byl režimem jen někdy volán, aby v prázdné síni Rudolfina dirigoval Českou filharmonii pro natáčení na gramofonové desky - jeho desky přinášejí totiž dómů deVisy. Před obecenstvo nesmí. Dokonce jeho dílo - Jražské hudební jaro - bylo mu odňato. Noví kritikové tvrdí, že existuje, .teprve od roku 1945, ač pouhým nahlédnutím do některých starších časopisů by- se musili přesvědčit, že Pražské hudební jaro založil Václav Talich již roku 1939. V Peroutkové "Přítomnosti" psal tehdy soudruh E.F.Burian, pozdější Cepickův generál, toto: "Jeden z nás uvil našemu národnímu pomníku kytici, která je souhrnem naších citů, visitkou, kterou předkládáme v těchto měsících všem kdož se domnívají vidět v nás primitivy. Jeden z nás', dirigent - tvůrce Václav Talich promluvil tak, jak to od něho čekala celá země. Stvořil zcela neoficiálně jako by sám za sebe: Pražské' hudební jaro. - d moci být svědkem této krásy a síly. Talichu - to je Tvůj příklad." Zdálo by se, žc muž tak zasloužilý jako Talich, dosáhne roku 1945 nejvyššího uznání. Nikterak: Talich byl jako "kolaborant" veden v okovech z Národního divadla,(před tímtéž divadlem byl v těchže dnech t.zv. revoluce vydán pouliční lůze filmový režisér Sviták falešně nařčený rovněž z kolaborace a dlažebními kostkami k smrti utlučen.Pozn.red.) - a byl označen za "asociála" pro to, poněvadž byl toho názoru, že orchestr má hrát tak, jak to skladatel napsal a nevynechávat noty. To byl dík té velké, oslavované nové civilisace. Jak to napsal F.X.šalda? - Takto: "Ta pyšná, soudobá civilisace, jaký nrzák je to ve skutečnosti. Nezná pravdy, práva, spravedlnosti, ideje a* ryzosti duševní. Nejkrutější nespravedlnost trpí, snáší, účastní jí, páše ji." (Kritické projcvy,svazek 3?str.456). Případ Talichův je případ zničení nenahraditelných hodnot. Jeho reprodukce Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka byla autentická a proto nenapodobitelná. Když se vo vlasti rozmáhala nesvoboda, Talich obdržel lákavé nabídky z ciziny. Ve Švédsku, které poskytlo druhý domov Bedřichu Smetanovi, když jej doma téměř kamenovali, byl Talich oblíben a ceněn. Byl tam po několik let uměleckým šéfem národního orchestru. Sám švédský král, obdivovatel Talichův, byl ochoten podati mu ruku k nové vítězné cestě světem. Talich odmítl a zůstal věren domovu. Po všem tom, co vytrpěl, po okovech na svých citlivých rukách, po měsících nejistoty a hrůzy prožitých na Pankráci. Cím se provinil tento nejnárodnější z národních dirigentů? Jeho vina jo dávného data; byl žákem Antonína Dvořáka. V očích Zdeňka Nejedlého byl tedy nepřítel číslo 1. Nejedlého boj proti Dvořákovi po desítkách let osobně odnášel Vác-
- 11 -
lav Talich. Na jeho nísto' přišli lidé, kteří nu nasahali ani pod kotníky. Jak to řekl F.X.Šalda? - Takto: "Taková doba podvádí sana sebe.' Podobá se šílenci, který by chtěl' se živiti chleben nalovanýn za chléb opravdový.'j Talich'nebyl sán. Byl odstraněn, nucen a zavřen profesor hudební vědy na Karlově universitě Josef Eutter. Byl to nuž, který odepřel Mirko Očadlíkovi udělit doktorát filosofie pro neschopnost kandidáta. Ošadlík byl však nilovanýn žáken Zdeňka Nejedlého. Jnéno Eutter je dnes tolik jako neznáno. Ocadlík se stal děkanen filosofické fakulty university Karlovy. Za to byl na šMt' národa vyzvednut S.K.Neunann. Co o něn řekl F.X.Šalda? - řekl toto: "S.K.Neunann v knize 'Apostrofy hrdé a vášnivé' ná báseň 'Na Liánu de Pongy', kde klečí před Paříží, poněvadž je to velké, světové něsto a šlape po Čechách, poněvadž je to 'zenička'." (Kritické projevy, svazek 3,str.247). ^^ Noví pánové stanovili, že jen ten je unělcen, kdo je revoluční. Proii konu a čenu revoluční neřekli. Má smysl tato-revoluce pro revoluci, tento permanentní, stálý' stav neklidu? - ...... ... ^ F.X.Šalda napsal: "Sloven, kdo poznal vědu, kdo postihnul jen san zaklad a snysl její, nenůže být revolucionářem, neboť právě věda je odpůrcen egoistního ilusionisnu, sobecké fantastiky, ona právě je práce, pozorování, rpzun." (Kritické projevy,svazek 2,str.283). Režimoví spisovatelé a umělci chtěli sloužit davu. Vydávali kdysi^časopis pod názven "Dav". To znanená odosobnění, stržení všech základů individuální kultury Člověka - a není žádné jiné kultury než individuální. Jak to řekl F.X.Šalda? - "Dav je bez osobnosti, jo tisíc krystalů rozpuštěných a rozrušených v nicotný roztok, v němž jsou všechny osobnosti obsaženy jako životy ve smrti - zničenín." A tonuto davu slouží spisovatelé. Šalda jin řekl před léty? "Spisovatelé slouží davu a to je horší, poněvadž jednotlivec nívá zvyky, zvláštnosti a roznary, ale dav ná vždycky jen potřeby, jež se dají vypočísti na kvintlík, potřeby průměrnosti a nicoty." Zdálo by se, že příliš, často cituji Šaldu. Cituji jej proto, poněvadž Šalda je režimem uznáván a vychvalován. Není ovšem režimisty čten. Protože byl Šalda člověk myslící a člověk nesplatný, říkal pravdu padni komu padni. Protože byl člověk zaujatý cele kouzlem umění, nenáviděl barbarství a neumětelnost. Případ Talichův byl by ho rozrušil do hloubi duše - neboť akulturní atmosféra, která se dona rozmohla a které nepodlehlo jen několik málo čistých, velkých, trpících^ a mlčících duší, je atmosféra hniloby, rozkladu, bezduc&ovosti, jakou působí fráze, fráze stokrát omílané a přece nepřesvědčivé fráze. Spisovatel T.Svatopluk (vlastním jménem Svatopluk Turek) je znan svyn ronánen "Botostroj" a jeho pokračováním "Bez šéfa", ve kterých je nnoho nenávisti proti Baťovi, ale nálo unění. Je to zdařilý pamflet, ale nezdařilý román. Nuže: T.Svatopluk napsal do "Rudého práva" dne 18.června t.r. kromě jiného také toto:_ "My opracujeme socialismem a komunismem i lidskou duši." -Nevíme, jakými stroji bude pan Svatopluk.opracovávat lidskou duši - víme však, že úředními ústavy pro^ opracování lidské duše se staly koncentrační tábory. ^ ani ty nemohou zbavit lidskoujiduši její hodnoty jedinečnosti; Svatoplukova věta sama dokazuje neexistenci kolektivní duše davu, jak se tvrdívalo, neboť i pan Svatopluk chce jednotlivě ópracovávat lidskou duši. Neopracuje ji, neboť každá lidská duše touží po něčem jiném než jsou "pod dobrotani se prohýbající stoly", jak dí Svatopluk vyslovuje tak svůj životní ideál. Ideál "stolů prohýbajících se pod dobrotami" je ideálem lidí bez duše, neboť ztratili smysl pro to, čím se duše projevuje na venek: pro význam a sílu Slova. Slovo se stalo kamenem ve stavebnici frází. Svatopluk pravit "Myslíme už i na hvězdy a na mezihvězdnou turistiku". Co pomůže mezihvězdná turistika, když nemaže občan vykonat ani cestu z Bratislavy do Vídně, neboť^nedostane k tomu potřebný cestovní pas od komunistického režimu. Tramwayí, ktsrá jezdila už za Rakouska-Uherska se g...Bíáiislavy do Vídně dnes už nejezdí, „ni by to nestálo za to pro těch několik vyvolených, kteří by jeti směli - dnes, v době "mezihvězdné turistiky".
- 12 -
A nyní nechť si čtenář srovná F.X.Šaldu, kterého jsem úmyslně tak často citoval, s frázemi režimového spisovatele Svatopluka Turka. Povrchnost frázovitosti, nedomyšlenost a plochost dosahují u tohoto "representativního" režinového spisovatele jako u tak nnohých jeho režinových kolegů rozměrů vskutku nanutích. I naskýtá se otázka: co .zmůžeme ny proti vyhnání Ducha z naší vlasti? Co zmůžeme ny proti bombastické frázi, která se vydává za názor, proti schématu, které si říká ronán, proti panflotu, který si říká báseň, proti zploštění, zničení, znaření, proti plýtvání, zanechávajícínu práidnotu ve stopě času? Odpovídán veršen Viktora Dýka z básně "Kraj básníkův", která je oslavou rodného kraje Březinova. Praví sc- tans "Městečko toto se jnenuje Jaroněřice. Co na tom však, zda tuto či jinde? Co na ton, zda po věku či dnes? Nejosamělejší jsouce nejsne sani. A článek připna se k článku řetězu. V kladu a záporu, v souzvuku, v zlozvuku, milujíce se, nenávidíce, přijímajíce a odmítajíce jedno jsme." Nejosamělcjší jsouce - nejsme sami. Režim slíbil vydat dokonce dvojí vydání.Březinových spisů. Slib dosud nesplnil. Velký básník sc nehodí do říše frází, ctitel Slova nepatří mezi pamfletisty. Jaký to strach z veliké, úderné^' moci Slova. - Můžeme mít ruce prázdné, ale jedno mámo: Slovo. A Slovo je zbraň. To je- zbraň budoucnosti, nese se dál než jakákoliv raketa, vniká do nejhlubších hloubek: až na dno lidské duše. Co učinili z naší země ti, kdož chtějí "opracovat i lidskou duši socialismem a komunismem"? ' . ^ ^ n ^ i j. Svůj pohled spojujeme s pronikavým a prozareným pohledem Šaldovým, který vida toto mihotání a kolotání frázistů kdysi pravil s pohledem k domovu: Ležela země přede mnou, vdova po duchu. , Jurka Balej. —
x
—
ZÚHADNÍ PŘÍPAD BOHUMILA LAUŠmNA. .-J V květnu 1954 oznámil rozjásaně pražský rozhlas i tisk, že se 25.prosince předchozího roku do Československa dobrovolně vrátil Bohumil Laušnan. Byl to první případ, kdy se do československého komunistického ráje vrátil někdo, kdo něl vůbec nějaký politický význam z dřívější doby. Zatím, co se do jiných komuistických států vraceli z exilu různí známější veřejní činitelé, z československého exilu se vracely jen docela malé ryby. A najednou tu byl bývalý poslanec a ministr, muž, který byl dokonce po jeden čas i předsedou sociálně demokratické strany. Lze pochopit, že v komunistickém Československu byla radost nad návratem marnotratného syna. Překvapovalo jen, že s touto atrakcí natropili tan poněrně nálo povyku a že na ni zase rychle zaponěli. A ještě' více překvapilo, že jim to tak dlouho trvalo, než tu svou radost oznámili světu. Před nedávnem přinesl konservativní londýnský deník "Daily Telegraph" zprávu svého vídeňského zpravodaje, že Bohumil Laušnan zemřel ve věku 55 let. Podle téže zprávy byl dlouho vc vězení a pak pracoval na stavbě silnic, Je-li pravdivá tato zpráva, jež sc již objevila v krajanském a exilním tisku- československý komunistický tisk zachoval až do této chvíle v této věci zatvrzelé mlčení pak to jé konec smutné historie jedné z nejspornějších osobností našeho politického života.Laušmanův návrat do Československa se stal předmětem mnoha dohadů a
- 13 -
sporů v exilu. Jedni byli přesvědčeni, že se opravdu vrátil do Ccskoslovcnska^dobrovolně, aby tín dovršil zrádcovskou svou službu proti emigraci a proti zbytkům domácí oposice. Nechybělo dohadů, žc šel do emigrace jen proto, aby se jednoho dne vrátil. Jiní o dobrovolnosti jeho návratu pochybovali. Soudili, že^byl do Československa vlákán nebo unesen. Ti první poukazovali na někdejší Laušmanovy blízké styky s československými komunisty a na jeho spolupráci s jugoslávskými komunisty za,jeho pobytu v exilu. Ti druzí so pak dovolávali hlavně toho, že Lausman zmizel, ahiž by vzal s sebou své v ě c i , písemnosti a dokonce i peníze. Jedni^ považovali jeho protikomunistickou éru za pouhé předstírání, druzí si připomínali jeho knihu a jiné projevy, jež se zdály to vylučovat. Pravdu ovšem nelze^zjistit a dokud nebudou dostupný tajné archivy československého komunistického režimu, všichni budeme i nadále odkázáni na pouhé dohady, jež mohou být stejně správné jako nesprávné. Pro svou osobu jsem se nikdy veřejně netajil názorem, že Laušman byl buí násilně unesen, nebo alespoň záludně vlákán do Československa. Jsem dosud toho názoru, protože jsem Laušmana znal. Ač jsem nikdy nesdílel jeho politické názory, byl jsem s ním za války v přátelském a pravidelném styku a po jeho příchodu do emigrace jsme navzájem vyměnili.několik dopisů. ' Své přesvědčení ve věci Laušmanově nemohu ovšem dokázat. Jíclze take dokázat opak. Úřední oznámení z komunistické Prahy o jeho dobrovolném návratu nelze považovat za důkaz, protože z toho, co řekne některý komunista nic nezasahuje víry. Každý komunistický funkcionář je lhář z povolání. Ovšem, i lháři mohou někdy mluvit pravdu. Mohu sc tedy mýlit. Nemyslím však, že by tomu tak bylo. Bohumila Laušmana udělal Mnichov. Do té doby byl jen málo známým a nevlivným'sociálně demokratickým poslancem a krajským sekretářem a právě jeho nevýznamnosťv našem veřejném životě ho vynesla na povrch. Pod nacistickým diktátem byl v Československu, okleštěném Mnichovem a vydaném na milost a nemilost Němcům, zaveden.systém dvou stran. Socialisté sc uchýlili do nové strany práce, z jejíhož vedení museli ustoupit - alespoň před veřejností - staří vůdci, protože Byli příliš "kompromitováni" svým vlastenectvím á odporem proti fašismu. Bohumil Laušman se stal vedoucím tajemníkem nové strany právě proto, že se na něho nic nevědělo, co by mohli Němci považovat za provokaci. Laušman ovšem neřídil politiku oné strany, jíž byl stejně usouzen kratičký život. Plnil rozkazy jejích pravých vůdců a po okupaci se zapojil na konspirační práci. Tím jsem se s ním prvně dostal do styku. Pro akci v Polsku jsme potřebovali několik psacích strojů. Prostřednictvím obětavých odvážlivců, kteří přenášeli zprávy přes hranice, vzkázal jsem na několik míst do Československa, p,by nám poslali psací stroje. Za několik dní přišel jeden z poslů s propašovanými kufříkovými stroji. Byly od Laušmana, z majetku někdejší sociální demokracie. Do osobního styku jsem se s ním dostal až po pádu Francie, když^jsme v Londýně obnovovali Syndikát novinářů. Laušman byl tehdy již členem státní raáy, já byl členem zakládajícího výboru. Laušman se stal po Bohouši Benešovi^předsedou, já byl zvolen jednatelem, když mi Laušman po mém propuštění z vojenské služby umožnil přesídlení do Londýna i nalezení existence. Za války Syndikát novinářů měl docela jiné úkoly než měla novinářská odborová organisace doma. Sloužil.politické akci a mezi předsedou a jednatelem byla ustavičná spolupráce.Poznal jsem Laušmana dostatečně v každodenním styku. Měl jsem dojem muže dobromyslného, ale ne dost pevné povahy, velmi ctižádostivého a se značným sklonem k oportunismu. Zprvu byl velmi pravicový a netajil se svou nechutí ke komunistům. (To byla ovšem doba, kdy i Jiří Hronek byl proti komunistům a při přihlášce komunistických novinářů doporučoval jejich odmítnutí.) Později ovšem Laušman viděl odkud vítr vane a začal se, jako tak mnozí jiní v Londýně, točit do leva. Jeho cesta do Sovětského svazu dokonala tento obrat. Bohumil Laušman so spoluzasloužil na sovětofilské orientaci čs.zahraniční vlády. Zdůrazňuji: spoluzasloužil. Neubírám mu na jeho smutné zásluze, když připomínám, že všichni ministři a skoro všichni členové státní rady a jiní hodnostáři s ním v tom statečně závodili. V tomto stadiu ustaly naše pravidelné styky. Jeho nerozlučnými druhy se stali Jiří Rronek, Vilém Nový a jiní ze skupiny komunistického "Nového Československa" a skorokomuni-
- 14 .-
stické "Nové svobody". Protože jsem se nevrátil do předúňorového Československa nenohu o Laušmanově činnosti řioi vice,' než co je znáno z novin a co mnozí příslušníci exilu všdí lépe z příného poznání. Vín tedy, že kolaboroval s komunisty- jako s nimi kolaborovali ti, kteří ho po příchodu do exilu tak přísné odsuzovali. Nesdílel jsem proto nikdy onu fanatickou nenávist, kterou proti němu projevovali lidé, kteří dělali totéž co on. Kolaborant jako kolaborant. Omlouval jsem vždy ty, kteří byli ku kolaboraci donuceni a kteří se omezili na to, co museli dělat. Nevidím,proč by se měl dělat rozdíl mezi těmi, kteří kolaborovali dobrovolně a předháněli se v toh. Laušman má, prostě, vinu na pohromě, jež postihla Československo, ale o tuto vinu se podílí s jinými. Není lepší než oni, ale dosud jsem na to nepřišel, proč by byl horší. ,V tomto smyslu jsem Laušmana, když přišel do exilu, uvítal v "Národě" nevlídným článkem, ale netajil, jsem se názorem, že není správné, jestliže druzí kolaboranti na něho svalují své viny. ' iL když kampaň pokračovala, musel jsem později napsat, že mu nemají co vyčítat, protože tropili totéž co on. A zase nechci umenšovat Laušmanovu vinu, když konstatuji, že záíe jsou mnozí, jejichž vina je nejen stejná, ale dokonce i větší než jeho. Po tomto článku se Laušman ozval dopisem. Vyčetl mi velmi sentimentálně, že jsem o něm psal tak nevlídně. Od starého přítele to nečekal. Stěžoval si trpce na kanpaň, kterou proti nžnu vedli lidé, kteří se hrbili před československými a sovětskými komunisty. Když vydal svou knížku "Kdo je vinen?" poslal mi ji s věnováním. Nebyl spokojen s tím, co jsem o ní napsal do "Národa". Vyložil jsem mu dopisem, žc ač nepřenáším politické rozpory do soukromého života, nehodlám ani osobní poměr k někomu přenášet do politiky. Tam, kde jde o zásady přestává každé přátelství a rozhodně nemůže ovlivňovat úsudek o činech a názorech. A napsal jsem mu také docela otevřeně, že se v exilu obecně tvrdí, že do zahraničí -přišel jako agent komunistického režimu, ať již československého nebo jugoslávského, aby exil rozkládal a snad i o něm referoval Praze. Krátce před tím, než se údajně vrátil do Československa z vlastní vůle, dosial jsem jeho rozhořčenou odpověÚ. Když vypukla Laušmanova aféra, byl jsen v pokušení ten dopis otisknout, ale protože jsem nevěřil v dobrovolnost jeho návratu, nechtěl jsem mu-ublížit u těch, kteří ho měli ve svých spárech. Laušman v onom dopisu mluvil nenávistně o komunistech a kladl mi otázku, jak: si mohu myslet, že jc dosud ve styku s režimem, který uvěznil jeho rodinu a popravil jeho zetě? ' V prosinci 1953 Laušman zmizel z Rakouska. Ve svém opuštěném příbytku zanechal celý svůj majetek, písemnosti i peníze. Zejména ty písemnosti a ty peníze ve mně vzbuzovaly pochybnosti o pravdivosti toho, co říká Praha. A pak, Praha o tomto sensačním návratu nlčela plných pět něsíců. A toto pětiměsíční mlčení na mne působilo ještě více než co jiného. Ve svém tehdejším rozhlasovém komentáři o této věci jsem se ptal Prahy na vysvětlení tohoto nevysvětlitelného- průtahu, ale nedostal jsem odpověď. Ani jsem ji nečekal, Vysvětlení,je jen jedno. Režim potřeboval těch pět měsíců, aby zpracoval muže, který se tak či onak ocitl v jeho .rukou. Laušmana jsem nikdy nepovažoval za hrdinu a proto mi délka této přestávky imponovala. Odolávat pět měsíců učelivým žákům moskevského Gestapa je již slušný výkon. Pokud vím, Laušman se objevil u komunistických mikrofonů jen jednou a v tažení proti emigraci vystupují jiní režinní "experti", ač Laušman o exilu věděl rozhodně více, než ti žalostní písálkové, jichž režim používá. I to se ni zdá být důkazen, že s ním komunističtí páni nebyli spokojeni, že konal co mu nakázali a nehrnul se do úloh z pilnosti. Je pravda, že po Laušmanově příchodu do Československa, ať již dobrovolném či vynuceném, bylo zatčeno mnoho lidí, hlavně sociálních demokratů, ale také jiných. Nedivil bych se, kdyby zde byla nějaká příčinná souvislost. Nemyslím ovšem, že Laušman dělal dobrovolného udavače. Komunistické Gestapo dovede rozvazovat jazyky. Ale ani všechna ta. zatčení bych nechtěl svalovat na jeho bedra. V zahtaničí je dost neprozíravých lidí, kteří si nedovedou
- 15 -
dát pozor na svůj žvanivý jazyk a přivádějí ty dona do zbytečných malérů. Nejedno zatčení, připisované Laušmanovi, je potřebí přičísti na jejich vrub. Je vůbec otázkou, kdo zavinil více zatčení v Československu, zda udavači či exilní fantastové, organisátoři lehkomyslných akcí a žvanilové. Neviděli jsme také, že by komunistický režim v Československu poskytl "Laušmanovi nějakou odměnu za jeho udánlivé pokání. Dr.Lev Sychrava, jehož návrat do Československa, nesporně dobrovolný, nevzbudil ani z daleka takovou pozornost jako Laušmanovo objevení se v komunistickém pašalíku, byl odměněn výslužnýn, aby mohl pokračovat ve svém "studiu". Laušman skončil na stavbě silnic.* I to se ni zdá býti důkazem, že jsem se nemýlil. Nepíši to, abych Laušmana obhajoval. . Provinil se na národu a proto zasluhoval trest. Ale nemohu se přidat k těm, kteří hlasitým odsuzováním tohoto ctižádostivého slabocha se snaží zastřít viny jiných, často své vlastní viny. Bohumil Laušman byl prostě jedním ze skupiny politiků, kteří z ctižádostivosti, sobeckosti, chamtivosti, ješitnosti a někdy i ze zbabělosti národu krutě ublížili. Nikdo z nich není oprávněn soudit svého spoluvinníka. Kdo kolaboroval, nesmí soudit kolaboranta- a Laušmanův případ nesmí provinilcům poskytnout příležitost hrát si na neviňátka. ' ' í R. K.
KEMPIRE III.
t
V něnecké propagandě proti Cechůn a Československu hraje velikou úlohu tak zvaný "Memoirc III". Tonto dokument, připojený k mírové smlouvě St.Germánské, je- zpravidla označován za bezpříkladný český podvod, fabrikovaný dr.Edvardem Benešem. * V tomto dokumentu přislíbil prý dr.Beneš jménem Československa, že republika bude organisována podle vzoru švýcarska. Spojenci, tak pokračuje propaganda nepřátel Československa, dovolili vznik republiky jen protc, žc její odpovědní^činitelé dali tento slib a jen proto také uznali její hranice. Československo však nebylo vybudováno podle švýcarského vzoru a z toho němečtí propagandisté vyvozují, - že Československo podvedlo západní spojence a celý svět a nedostálo"slibu, jemuž vděčí za svou existenci. Je pozoruhodnou věcí, že dokument, jemuž se přikládá taková důležitost, je širší veřejnosti celkem neznám a nikdy sc necituje cclý. Sotva který Cech tento "memoire" četl a ví, kdy a proč byl sepsán, ví-li vůbec, že podobný*dokument existuje. A pochybujeme velmi vážně, že dokument znají ti, kteří se jej soustavně dovolávají. Snad bude proto prospěšné vyložit, co je obsahem tohoto dokumentu. Především je zapotřebí upozornit, že je to dokument data poměrně pozdního. Je to doplněk č.2 mírové smlouvy s Rakouskem, tak zvané mírové smlouvy St. Germainské, jež byla podepsána dne 10.září 1919. Toto datum je^důležité. V tu dobu totiž existovala Československá republika již skoro plný rok, měla oficielní uznání de jure i de facto od všech států, o jejichž uznání stála a na nichž^záleželo. Je nemyslitelné, že by v onu dobu někdo mohl vážně pomýšlet na odnětí uznání republiky, nebo na její zrušení, či na podstatnou změnu jejího státního území. Vznik Československé republiky lze odvozovat z rozmanitých činů, akcí a právních listin. Máme na vybranou, zda sc tento vznik opírá o uznání de facto i de jure zahraniční vlády vítěznými spojenci ještě před skončením války, nebo.o manifest císaře Karla zc dne 16.října 1918, či zda je rozhodující státní převrat ze dne 28. října I9I8, kdy se Národní výbor v Praze ujal vládní moci na celém- území republiky, či zda jc rozhodující deklarace slovenských činitelů ze dne 30.října 1918. Mírové smlouvy s Německem, Rakouskem a Maďarskem nejsou právním podkladem existence Československé republiky, ale smlouvami, jimiž také Československo sjednává^mír s oněmi státy jakožto mocnost přidružená k Spojencům a jimiž sc upravují hraniční poměry mezi Československem a oněmi státy. Je pravda, žc se těmito smlouvami ukládají Československu - ale ne jen jenu - určité závazky. Pro Československo
- 16 -
jsou tyto závazky obsaženy v dodatku č.2 mírové smlouvy. Jsou to tak zvaná ustanovení o právech menšin. Tento dodatek č.2 je doplňován jako přílohou oním slavným "Hemoirě III", který hraje jen proto tak velikou úlohu v protičeskoslovenské propagandě, protože jeho obsah není obecně znám, ač by znám býti mohl. Otiskneme proto tento dokument v doslovném překladu. Přotičeskoslovenská-propaganda cituje vždy jen první odstavec dokumentu a to ještě zkráceně. V polemikách se pak zpravidla vede jen diskuse o slovíčka, zda totiž čs.vyjednavači slíbili zřídit druhé švýcarsko, nebo něco podobného šiřýcarsku. Už dávno je však známo, že věta, vytržená ze souvislosti může dávat jiný smysl, než ve skutečnosti má a že je vůbec jedině správné a poctivé citovat, když už no celý dokument, tedy alespoň-všechno, co má přímý vztah k paižitému citátu. To se v těchto polemikách neděje. Dokument má název: "Poznámky o národnostním režimu v Československé republice" a má toto znění: , "1) Úmyslem československé vlády jo vytvořit státní organisaci, jež přijímá za základ národnostních práv zásady, uplatněné v ústavě švýcarské republiky, totiž vytvořit z Československa jakýsi druh švýcarska, berouc při.tom ohled na zvláštní poměry v Cechách. 22) Bude (zavedeno) všeobecné právo hlasovací, založené na poměrném zastoupení, jež zajistí poměrnémzastoupení všem národnostem ve státu. 3) školy budou v celá zemi podporovány státem z veřejných prostředků a budou zřízeny pro různé národnosti jakmile určité množství dští, stanovené zákonem, prokáže potřebu těchto škol. 4 ) Veškerá zaměstnání ve vřojných službách, pro něž budou v zásadě přijaty v rovnoprávnosti dvě řeči, budou dostupná příslušníkům různých národností, jež žijí v republice. 5) Soudy.budou smíšené a Němci mohou jednati před nejvyššími soudy ve vlastní řeči. - ^ 6) V místní samosprávě (v obcích a okresech) se bude používat reci většiny. , - 7 ) V Československu není náboženské otázky; proto nebude potíži po této stránce. 8) Úřední (oficielní) řečí bude řeč česká a stát bude na venek vystupovat jako stát československý; ale v praxi musí být němčina druhou řečí země a bude s-e ji běžně používat v administrativě, u soudů a v parlamentu v rovnosti s řečí českou. Úmyslem československé vlády je poskytnout prakticky a v každodenních záležitostech uspokojení obyvatelstvu a při tom zajistit určité zvláštní místo české řeči a živlu. ^ 9) Jinými slovy můžeme říci, že dosavadní stav záležitostí, za něhož měli Němci drtivou přednost, bude uchován, pouze výsady, jimž se Němci těší, budou redukovány do správných rozměrů (na př. počet německých škol bude omezen, protože jsou nadbytečné). Bude to krajně liberální systém, velmi podobný švýcarskému." Nebudeme slovíčkařit, abychom ukazovali na rozdíl formulace "úmyslem je" a přímým závazkem, na rozdíl mezi neurčitostí odstavce prvního a odstavců dalších, obsahujících přímý slib. Ale z uvedeného textu je jasně zřejmé, že nikde nebyly slibovány ani kantony, ani územní nebo národnostní samospráva pro.jednotlivé národnosti. Dokument stanovil jen určité zásady, jimž se nepříčilo ani pozdější jazykové-zákonodárství republiky, ani povšechná praxe. Memoire III výslovně mluví o odstranění výsad, jimž se Němci dosud těšili a o omezení počtu německých škol, stejně jako o tom, že se české řeči a českému živlu zajistí zvláštní místo. To samo je důkazem, že se československá delegace na mírové konferenci nepokusila^ mystifikovat západní spojence a ostatní svět nějakými přehnanými sliby. Je zřejmé, .že lidé, kteří sc tak často dovolávají "Memoire III", bud nevědí o čem mluví, nebo že se spoléhají, že to nevědí jejich posluchači a čtenáři.
- 17 -
Dalo by se diskutovat o ton, zda citovaný dokument byl moudře Si nemoudře stylisovan, stejně jako lze diskutovat o naší praxi vůči menšinám, zda byl& příliš ohleduplná, či ne dost ohleduplná. Ale to není předmětem tohoto zloumání, jež chce toliko ukázat, že v pověstném "Memoire III" není to, co tak mnoho lidí tvrdí, že tam je. Historicus
VÚŽNR POZADÍ SMĚŠNÉHO ŠPRfMU. Exilu z Československa věnuje soustavnou pozornost šprýmař, který má zřejmě dost času, peněz i technických prostředků, aby se bavil mystifikacemi a fal sifikáty. Před několika roky byla exilní veřejnost zaplavena výtisky "Naší cesty" obsahu náležitě sensačního. Brzy se však ukázalo, že jde o podvrh, který si vyžádal dosti značného finančního nákladu a k němuž bylo také zapotřebí mít po ruce přesný adresář osob, odebírajících onen list. Mystifikace byla ovšem velmi povedená. Její výrobci dokázali znamenitě nápodobit styl i obsah listu, stejně jako jeho zevní úpravu. Jméno výrobce tohoto podvrhu nebylo dosud zjištěno, ale nedalo mnoho práce si domyslit, odkud přišly peníze na tento zlomyslný podvrh. Jen jedna věc zůstala záhadou, kde totiž financiéři akce získali seznam odběratelů "Naší cesty". Není však nesnadno si tu vypomoci dohadem, který má všechno zdání pravděpodobnosti. Nyní se historie opakovala. Tentokráte byli zase čtenáři listu "České slovo" oblažoni tiskovinou, jež sc pravému "Českému slovu" podobala jako vejce vej ci, alespoň zevní úpravou. Obsah byl zváště sensační, ale nedá se tvrdit, že by mystifikace byla zvláště zdařilá. Kdo si přečte hlavní sonsaci této podvržené tiskoviny, totiž článek, jímž se vydavatelstvo loučí se svými odběrateli a napadá i zlehčuje kdekoho, Američany i vlastního redaktora, vidí na první pohled, jak nejap ný a nemotorný je to podvrh. Falsifikátoři si tentokráte vzali zřejmě mnohem neobratnější pomocníky, než v prvním případě. Těžko si představit, že by se našel někdo prostomyslný, aby nepoznal na první pohled, že tu nemůže jít o nic jiného, než o nejapný falsifikát. Ani v tomto případu nejsou autoři podvrhu známi, ale na nich nezáleží. Jejich jména nezajímají. Mnohem více zajímá, kdo na to dal peníze a technické pro středky, kdo má zájem vydávat podvržené tiskoviny. Uhodnout to není nijak nesňndné. I ten nejhloupější příslušník exilu si to může domyslet, jakmile se na ten podvrh podívá - některé články ukazují zrovna prstem na iniciátory akce. Ale to není to, co by nás muselo nejvíce zajímat. Mnohem zajímavější by bylo vědět, jak se čcskoslovensští komunisté, kteří nesporně stojí za celou akcí (a kteří dali "výtečníkům" kol redakce "Českého slova" záminku k tvrzení, že režim v Praze chtěl fasifikátem zmásti za nimi prý stojící valnou část lidu doma.Pozn.red.) - dostali k adresáři "Českého slova". Vydavatelstvo listu by se mělo touto záhadou zabývat co nejvážněji. Z jeho nejbližšího okolí bylo totiž víc než dost "navrátilců" a zřejmě jsou v jeho nejbližším okolí ještě další kandidáti návratu. Mnichov, kde list vychází, je vůbec znám jako místo,' kde člověk nesnadno rozezná "bojovníka proti komunismu" od komunistického agenta. Z rozhlasu svobodné Evropy i z řad skupiny, jež vládne oním rozhlasem i "Českým slovem", se do československého komunistického ráje vrátilo již tolik lidí, žc by trocha opatrnosti byla opravdu na místě. Za dnešních poměrů v oné skupině nemůže ani trochu překvapit, žc se taková maličkost, jako seznam odběratelů "Českého slova" dostala do rukou komunistického režimu. Ale "České slovo" by konečně mělo pochopit, že nezáleží-li mu na tom, dostane-li sc jeho adresář do rukou komunistů, ne každý, kdo je na jeho adresáři si přeje, aby jeho adresa byla známa v Praze. ' ' P. S.
- 18Zemřela lady Rhondda, V minulých dnech zemřela po dlouhé nemoci ve věku 75 let lady Rhondda, zakladatelka, vydavatelka a hlavni redaktorka známého anglického revuálního týdeníku "Time and Tide"* Britové "budou na tuto statečnou ženu vzpomínat jako na rozhodnou!,bojovnici za- rovnoprávnost žen a jejich hlasovací právo, jež byla pro své přesvědčení vězněna. Snad si taká připomenou, že celé své velká jmění věnovala na udržení listu, jejž založila a který byl jedním z nejlepších v celém anglicky mluvícím světě. My musíme na ni vzpomínat proto, že pod jejím vedením "Time and Tide" byl vždy proti ústupkářství a placení,výpalnáho Mussolinimu,.Hitlerovi? Stalinovi a všem těm přečetným jejich nápodobitelům v nejrůznějších zemích. T době, kdy celý západní svět podléhal ilusím, žc komunism míní vážně svá krásná slova o nezávislosti malých národů, o,nevměšování se do jejich poměrů a o bratrské pospolitosti protifašistické koalice, "Time and Tide" byl jedním z mála anglických li.stů, jenž zastával nekompromisní demokratické stanovisko a odmítal obětování Polska a Jugoslávie, Československa a všech ostatních zemí, podmaněných uskokem nebo násilím Kremlu. "Time and Tide" byl také jediným listem v Britanái^ který již v období 1 % 5 - 1 % 8 byl ochoten dát průchod pravdivým informacím o skutečné postatě předúnorové lidové demokracie v Československu. "Time and Tide" v oné době otiskl několik příspěvků R.Kopeckého o tom, jak je v Československu ničena občanská svoboda a demokracie pod pláštíkem prolhaných, chvalozpěvů na demokracii nového typu. A "Time and Tide" byl také jediným anglickým listem, který upozornil na podivnou, skutečnost, žc tehdejší socialistická britská vláda, zřejmě pod vlivem kolaborantů s komunismem z Československa, kteří se uchýlili do Britanie, dává ochotně povolení k příjezdu kolaborantským politikům, ale odmítá je poskytnout politikům, jejichž stanovisko- proti komunismu bylo rozhodnější, něž těchto od komunistů odložených kolaborantů. Lady Rhondda je nyní mrtva a "Time' and Tide" hrozí již delší čas zánik, protože seriosní list vždy těžce zápasí o existenci, zejména nesdílíli populární předsudky. Toto nebezpečí se nyní pochopitelně zvětšilo,- když už zde není zakladatelka, jež týden co týden doplácela na list značnou částku. Tím spíše je potřebí připomenout náš dluh k zesnulé zakladatelce "Time and Tide" a k listu samému. — x — I M R E
N A G Y . (přetištěno z časopisu "ZPRAVODAJ SDRUŽENÍ CSL.EXULANTŮ v CHICAGU",roč.III.,čís.6.,červen 1958).
Neznámo kde, a neznámo kdy,, byl bolševiky popraven, jak oznámeno v posledních dnech, bolševik EJRE NAGY. Tak asi by měla znít zpráva, která se dala čekat. Naše šílená století, které tak těžko rozc.znává mezi bílým a černým,má dosti takových lidí, kteří pořádají demonstrace protestující proti této popravě. Televise předvedla film, na němž dlouhá řada lidí demonstruje před ruským vyslanectvím v New Yorku a kdesi jinde. Nejsme zajisté stoupenci politických poptav. Proč však určitá skupina lidí burcuje svědomí světa jen tehdy, jde-li o komunistu a nebo jiného příslušníka internacionální levice. Proč jen tehdy odívá se- tato vrstva v roucho lítlocitu, proč jen tehdy sc dovolává msty, odvety, zákroku. Kde byli titíž lidé, když so po roce 1945 vraždilo veřejně na ulicích všech měst za Železnou oponou, když sc denně věšeli skuteční odpůrci komunismu. Imre Nagy byl komunistou od roku 1917* Bojoval již za bolševické revoluce proti bílým, až do druhé světové války organisoval, psal, propagoval komunismus v Maďarsku. Za druhé světové války opět spěchal do .Moskvy, aby byl mluvčím v rozhlasu. Rostl rychle k moci po návratu s Rudou armádou do Maďarska. Také za jeho vlády se zavíralo a věšelo. Za jeho vlády byl v kriminále kardinál Mindszenty.
- 19 -
Maďarský národ, kdyby byl uspěl ve své zrazené revoluci proti bolševismu, byl by jej jistě také postavil před soud. Jméno Nagyho bylo historií připsáno k nekonečné řadě těch, kteří vstoupili na levý břeh, aby pomáhali "Velkému Socialismu" a sebrali odplatu za svou, často celoživostní pomoc bolševismu, když se.byli před tím poslušně vzdali všech pout k Bohu, vlasti i národu. V Moskvě se jistě pobavili takovou demonstrací. Demonstrace, jim neubližují. Znají mnohem lépe psychologii popletů, kteří dnes odsuzují Chruščova pro pověšení Nagyho, jako pozítří mohou demonstrovat proti tomu, kdo pověsí Chruščova. Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu gachovati ráčil. Památce SKUTEČNÍCH BOJOVNÍKŮ proti komunismu je Západ.dlužen cosi více, než planou demonstraci. — x —
Z NOVÍ POLITICKÁ LITERATURY. Bedřich Engels v novém světle. Bedřich Engels, syn bohatého r:. -ockého fabrikanta zaujímá mezi vyznavači marxistické pavědy místo uznávané, ale poněkud podružné vedle takových hvězd marxismu jako Karel Marx, Mikuláš Lenin a Josef Stalin. Jeho obrazy nezdobí konferenční sály komunistických manifestací a jeho jméno nenalezneme také ve všech^ komunistických deklamovánkách, jimiž komunistická propaganda denně zaplavuje svět. Ale každý, kdo se jen trochu seriosně zabývá touto zhoubnou pověrou,- zahalenou do roušky pavědecké hantýrky, musí Engelsovi věnovat stejnou pozornost, jako jeho příteli a vydržovanci Karlu Marxovi. Bez Engelse by totiž nebylo Marxe a marxismu. Karel Marx závisel stejně na penězích svého druha, pocházejících z "nadhodnoty uloupené kapitalisty" jako na jeho "vědecké" práci. Engelsova kniha "Poměry dělnické třídy v Anglii" dala totiž Karlu Marxovi dokumentární a myšlenkový podklad pro jeho teorie o koncentraci kapitálu a nevyhnutelném zbídačení proletariátu. Marx byl myslitel velmi nepůvodní a zcela závisel na Hegelovi, Sismondim a Engelsovi. Byl to právě Engels, který svým "statistickým materiálem" o vlivu kapitálu a rozmachu průmyslového podnikání na hospodářské a sociální poměry pracující třídy dal Marxovým teoriím onu průbojnost a zdánlivou přědčivost, jíž by jinaký neměly a bez nichž by patrně neměly onen překvapující vliv na myšlení značné části nekritického lidstva. Engels prostě Marxovi dodal "průkazný materiál", který sloužil důkazu, že Marx ví o čem mluví. Kritikové marxismu* zpravidla neprávem přehlíželi Engelse a nepokoušeli se kontrolovat jeho tvrzení. Námitky proti Marxovým teoriím byly zaměřeny zpravidla proti tomu, co vyvozoval ze skutečností, jichž se dovolával a ne proti správnosti toho, z čeho vycházel. Kritikové poukazovali na to, že se jeho předpovědi o nevyhnutelném vývoji nesplnily, protože byly ukvapené, žc se opíraly o nedostatečnou indukci, to jest, žc závěr byl učiněn na základě nedostatečného počtu známých skutečností. V tom měli kritikové pravdu, ale zanedbali jednu věc. Nezjistili, že se Marx vůbec neopíral o nějaká fakta, protože to, co Engels podával jako zjištěná a doložené skutečnosti, byly údaje, mírně řečeno, naprosto nespolehlivé a nedoložené. Jen málo nesocialistických odborníků a pokud vím jen jeden socialista ( Albert Thomas, který byl ředitelem Mezinárodního úřadu práce a byl jedním z mála myslivých francouzských socialistů moderní doby ) kritisovali thésc Bedřicha Engelse. Nikdo z nich však si nevzal práci překontrolovat údaje jeho knihy. Teprve nyní se zjistilo, co měli odborníci zjistit již dávno. Bedřich Engels byl docela obyčejný šejdířský falsifikátor, který by si byl vysloužil všechny řády a tituly Sovětského svazu. A k hanbě moderní historie a sociologie tento objev byl učiněn neúmyslně, pouhou náhodou. Engelsova kniha vyšla v originálu 1845 a byla přeložena do mnoha řečí. Vyšel také anglický překlad, ale ten byl tak špatný, že se objevila potřeba pře-
- 20 -
kladu nového, který před nedávnem vyšel. Překladatelé měli dost inteligence, aby chápali, že se nesluší překládat z němčiny nazpět do angličtiny, co bylo původně^ z angličtiny přeloženo do němčiny. To se týkalo všeho dokladového materiálu,jímž Engels dokazoval svá tvrzení. Začali tedy, jak to má činit každý kdo svědomitě překládá nebo .cituje, hledat původní texty citátů a dokumentů, jichž se Engels dovolává a zjistili,, že tento spoluzakladatel marxismu ve své knize cituje nepoctivě a to ne -jen občasně. Ciní tak důsledně. Vytrhává věty ze souvislosti, dává jiia jiný smysly aby to potvrdilo jeho thési, hodnotí nepravdivě jednotlivé dokumenty a s naprostým klidem falšuje data. Tak na příklad jeho sensační statistika o množství neprovdaných matek v jedné továrně je podle Engelse z Í840) ve skutečnosti je však z 1801. Nebo referát o stavu sanitárních zařízení v Edinburku se opírá o anglický článek, napsaný 1818, ale je vydáván Engelsem za vylíčení stavUf kdy svou knihu psal. Jak vidět, Bedřich Engels pěstoval svou "vědu" stejnou metodou, jakou vyličuje dnes každý komunistický propagandista co se dělo nebo děje ve světě. A na těchto nedomyšlených a dokonale pokroucených, nebo úplně falšovaných podkladech buduje společně s Marxem svou teorii, že tak zvaná průmyslová revoluce přinesla dělné třídě jen nezměrnou bídu. Skutečnost je ovšem právě opačná. Přes všechny legendy, přežvykované socialisty a značnou částí nesocialistů, lidé před příchodem moderního průmyslu a svobodného podnikání nežili v idylických poměrech, ale dařilo se jim mnohem hůře než na počátku moderní doby a než dnes. Průmyslová revoluce nejen že zlepšila hmotné postavení lidstva, ale přispěla k tomu, aby lidé začali chápat, že by mělo být lépe a toto pochopení bylo rozšířeno více v majetných třídách, než v třídě nemajetné. Období průmyslové revoluce je právě počátkem doby, kdy ne již jen jednotlivci, ale stále širší skupiny lidí - a to právě lidí privilegovaných v oné době - požadují společenskou reformu. V době, kdy se začaly lepšit poměry lidstva přestávalo být spokojené s danými poměry a požadovalo jejich rychlejší lepšení. Cím'více se lepšily poměry, tím pronikavěji začalo lidstvo vidět jejich nedostatky. Závady začalo odstraňovat bez socialismu, a je tragedií naší doby, že to byli vědecky nepoctiví marxističtí demagogové, kteří odvedli značnou část lidstva od tohoto klidného a stálo stupňovaného vývoje a nastolili éru nového otroctví. Engelsova kniha zůstane ovšem trvalým dokumentem tragického poblouznění značné části lidstva i nepoctivosti svého autora. Bude se překládat i nadále ,do řečí mnoha'národů, ale všechny příští překlady by měly vedle Engelsových nestoudných falsifikátů obsahovat také autentické znění falšovaných citátů, jež angličtí překladatelé objevili s tak. záslužnou pílí, námahou a svědomitostí. Generální stávka a její ijoučení. Některé socialistické směry považují generální stávku za nejvhodnější nástroj.třídního boje a snad- všechny v ní vidí doplněk svého politického usilování a zbraň rozhodnou a konečnou. Syndikalistické směry ji považují za jedinou účinnou zbraň. Velká Britanie bylal$26 po devět dnů zmítána takovou generální stávkou, jejíž počátek byl ve mzdovém sporu v uhelných dolech. Po devíti dnech však tato generální stávka skončila kapitulací britské odborové ústředny a toliko horníci pokračovali ve své stávce až do úplného vyčerpání, načež i oni museli kapitulovat. 0 průběhu a příčinách neblahého výsledku bylo popsáno mnoho papíru, ale teprve nyní se dostalo veřejnosti souborného vylíčení tohoto velikého zápasu, jeho příčin, pozadí, průběhu a zákulisí konečného vyjednávání. Kniha Juliana Symonse "The General Strike" je skvěle napsaná, čte se pomalu jako napínavý román a poskytuje mnohem více než pouhé vylíčení jedné dramatické epochy britských sociálních a politických dějin. Je to také studie, zkoumající možnosti generální stávky jako prostředku sociálního a politického zápasu vůbec. Autor se snažil o objektivnost, ale na neštěstí se mu to nepodařilo. Jeho osobní.sympatie se socialistickým hnutím převládají nad jeho snahou o objektivitu a z knihy je patrna jeho zaujatost
- 21 -
proti socialistickým vůdcům, jako byli Thomas, Macdonald a Snowden a konservativnim politikům, jako na příklad Winstonu Churchillovi. Autor nezatajuje, že horničtí vůdci jako Smith a Cook byli extrémisté, kteří vehnali horníky a celé britské odborové hnutí do beznadějného konfliktu v naději, že se bude opakovat "rudý pátek" z 1923, kdy donutili hrozbou stávky vládu kapitulovat, ale také se připravit na to, aby podruhé podobná kapitulace nebyla nutná. Zatím však co autor jejich extrémism jen neutrálně zaznamenává, extrémism na straně jejich odpůrců vyvolává jeho rozhořčení, jež projevuje příkrými slovy. Autor na jedné straně zaznamenává s klidnou objektivitou, že' stávkové hlídky převrhly autobusy, zapálily vozy, házely kamení a cihly a podobně. Použili-li však dobrovolníci, kteří lámali stávku, také fysického násilí, často v sebeobraně, autor svou objektivitu ztrácí a používá citově vzrušených slov, naznačujících jeho odsouzení. Autor zaznamenává, kdy odboroví, vůdcové mluvili nebo psali něco,co nebylo v souladu se skutečnostmi, ale to byl §en omyl, sebeklam, nebo dívání se na svět růžovými brýlemi. U Thomase nebo u vládních novinářů a mluvčích to bylo ovšem že záměrně lhali. ( Mimochodem řečeno, autor je přesvědčen, že stávka nemohla zvítězit a že vláda použila jen nepatrné částky prostředků, jež měla k jejímu zdolání. Proč tedy ten fanatický hněv na Thomase a jiné umírněně, kteří stávce nechtěli a snažili se ji ukončit, než způsobí.nezměrné škody zemi, stávkujícím a celému odborovému hnutí? ) Kdyby byl autor v knize zůstal věren klidné a neutrální terminologii,' byly by také zřejny sympatie jeho sc stávkujícími, ale nepůsobilo by to tak rušivě. Je- to velký kaz knihy a je to také veliká škoda, protože jde o dílo velmi zajímavé. Mohlo by být klasickým dílem o tomto problému, kdyby se autoru ve sporu docela neztratila podnikatelská stránka sporu. Kdyby byl autor alespoň povšechně vylíčil povšechnou hospodářskou situaci v uhelné těžbě a obchodu uhlím, mohlo to osvětlit situaci lépe, než jeho citově vzrušené úsudky. Takhle je čtenář nucen hledat poučení ještě jinde. Criticus -- x — DROBNÚ PglPOMÍNIG,. V komunistickém Československu se stalo zvykem zlehčovat celou minulost našeho národa. To sc konečně dá pochopit, protože komunisté, kteří nedovedou nic řádného vytvořit a dokáží jen bořit a ničit, potřebují před očima svých poddaných zastřít lepší minulost, aby neviděli jak špatná je dnešní přítomnost. Ale -tato komunistická moda se ujala také v části exilu, kde někteří přemudřclci nedovedou na českém národu vidět nic než chyby, vady a nedostatky. Ale byli jsme 0pravdu tak špatní a nedokonalí? N e b y l i . N e j e n za republiky, ale již za rakouských dob jsme nepokulhávali za jinými národy a často a v mnohém jsme je předstihovali a předstihli. Tak na příklad můžeme v posledních týdnech číst v anglickém' tisku stesky na to, že se dosud nezačalo se stavbou Národního divadla v Londýně. Mneme si oči: v Anglii není dosud žádné Národní divadlo? Není. Je tomu už devět let, co britská vláda přislíbila, že v příhodné době poskytne na stavbu tohoto divadla částku jeden milion liber šterlinků. Stavební místo je připraveno, základní kámen byl již slavnostně položen, ale, jak to trpce řekl jeden divadelník: "nikdy není vhodná doba k stavbě divadla". A když to čteme, tak si vzpomeneme, že Češi á to ještě pod rakouským panstvím - necekali tak dlouho a nespoléhali se na vládu a postavili si divadlo sami. V době, kdy neměli politickou svobodu a státní samostatnost a kdy se jejich hospodářská síla počala teprve rozvíjet, pustili se sami do stavby a také si ji sami financovali sbírkami mezi těmi nejchudšími. Stavba začala 1866, devadesát let před dobou, v níž britská veřejnost dosud čeká, že jí někdo postaví Národní divadlo. Stavba byla dokončena 1881 a když po několika-týdnech budova vyhořela, postavil si ji národ ze sbírek znova. Národ o padesáti milionech příslušníků na tak prostý nápad dosud nepřišel. To je jeho věcí není na nás, abychom jej kritisovali. Každý národ si zařizuje své věci podle své-
- 22 -
ho. Ale je to jen maličký, ale přesvědčivý doklad, že se opravdu nepotřebujeme krčit a ostýchat ve společnosti jiných národů, třeba těch největších.
LEN CO JE PRAVDA. (Pod tímto titulkem píše mnichovský časopis Slovenského Oslobodzovacieho Výboru "SLOVÍK V SLOBODNOM SVETE" připomínku k námi otištěnému memorandu Rudolfa Berana,v níž potvrzuje,že společný klub poslanců a senátorů slovenské ludové strany změnil původní rozhodnutí hlasovat ^yoti kandidatuře Benešově na úřad presidenta republiky.Přetiskujeme tuto připomínku "SLOVáKA" z č.6-7^,červen-červenec 1958.) Český časopis Modrá revue (Rotterdam,máj-jún 1958) uveřejnil memorandum niekdajšieho českého agrárneho politika Rudolfa Berana^ které vypracoval na žiados^ nemeckých činitelov vo vSzení r.1943. V memorande je aj tvrdenier "Podia mojho presvedčenia rozhodol zvolenie Dr.Beneša za presidenta republiky terajší pre* zident Slovenskej republiky Dr.Tiso'.' Vzhíadom na to, že s podobným tvrdením odporcov Dr.Beneša sne sa už viackrát střetli, pokládáme za potřebné pripomenút v záujme historickej' pravdy toto: To, že vo vedení Slovenskej ludovej strany bolo viac katolických kňazov, zneužíval Beneš na to, aby ich prostredníctvom niektorých kruhov vo Vatikáne ovplyvnil. Tým možno vysvetlif miernejší postoj Slovenskej řudovej strany voči Benešovi, ako napr. voči Masarykovi. Přitom třeba ma-í; na zřeteli vplyv francúzskych kruhov na politiku Vatikánu, ktorým v ton čase šlo o udržanie kontinuity zahranično-politického směru Prahy, ktorú pokladaly ticto kruhy za ohrozenú v případe nezvolenia Beneša za prezidenta. A tak Quai ďOrsay využilo všetky možnosti pomocí Benešovi ku prezidentstvu. Ked otázka volby prezidenta sa stala aktuálnou, společný klub- poslancov a senátorov Slovenskej ludovej strany rozhodol sa hlasovať proti Benešovi. Až v dosledku zákroku nunciatúry v Prahe u Dr.Tisu došlo vSčšinou hlasov ku zmene tohto rozhodnutia. Hlinka, hoci bol informovaný o zákroku nunciatúry, nechal sa ním ovplyvniť len čiastočne. Nestaval sa sice s takou doslednosťou proti Benešovi ako predtým, ale hlasoval proti nemu. Je teda nesporné, že Tiso na Beneša hlasoval a že svojím vplyvom dosiahol, aby okrem niekoíkých výnimok odovzdali naň hlasy aj ostatní parlamentní zástupcovia Slovenskej fudovej strany. Posudzujúc podia predohry, možno tvrdil v danom případe,, že stanovisko slovenského politika ustúpilo kňazovi na žia.dosť Vatikánu. Ak tieto skutočnosti nepustíme so zreteía dnes, lahgie pochopíme rozličné zjavy, s ktorými sa střetáváme a ktorými je dodnes mimoriadne komplikovaná slovenská problematika. Z' pozadia sú ovplyvňování v emigrácii íudia smerom odporujúcim' slovenským záujmom.
K našemu článku "0 básnickou svobodu" z posledního dvojčísla "M.r." květon-červen 1958 sděluje nám pisatel, který nechce býti jmenován: "V Modré revui v článku o básnické svobodě se objevuje otázka, co je s Václavem Renčem - kam prý to jméno zapadlo. Odpovídám: dozvěděl jsem se od jednoho bývalého vězně, že dotyčný si odpykává 14 letý trest v pevnosti Leopoldově. Již před lety měl otevřenou tuberkulosu, ale přesto musól s ostatními drát peří, denně 10 kg. Jmenovaný dostával prý i přídavek jídla (několik lžic polevky-vody navíc). - x -
- 23 -
Ubohosti určité části exilové tvorby posňívá se - Ale našeho názoru práven - nezávislý československý časopis "OZVĚNA" (duben 1$58) vycházející v Brazili, Sao Paulo,C.P.IO624. a píše o nís "Nám od Ozvěny se na příklad moc líbila sentimentální báseň, kterou "otiskla nevSĎrská revue SVĚDECTVÍ hned v prvním čísles ..,0 jak jsi krásná Smrti Poselkyně ticha Smrti Podloudnice Smrti Přítelkyně Smrti Pekelnice Smrti Pastorkyně Smrti Psice Smrti Podruhyně Smrti Podvodnice Smrti Patronkyně Smrti Prosebnice Smrti Potměšilko Smrti Podělkářko Smrti Plotichářko Smrti Pošetilko Snad tomu nebudete chtít ani věřit (pokračuje Ozvěna), ale i my máme ' mezi členy redakce jednoho m l a d é h o , neobyčejně talentovaného, pokrokového básníka. Píše ze skromnosti pod irským pseudonymem a hlásí se k docela nové básnické škole, která ještě nemá ani jméno. Přečtěte si jeho první lyrickou práciž NOVEMBER SONG čili CIHLOVĚ RŮŽOVÍ VLAJKA V POPELNÍKU ZA GRAHOFONEM Paddy 0'List V době kdy jsem byl malý jako skutečná kočka na střeše cizího lidstva vytrhla kulaté hvězdy ze svalnatého bláta ... Rendlík opraskaný leze po železe a píská Blue Gardenia ale já nepřijmu žádný připravený omyl jako ten Polák Beck (či Bejk?) protože kolem krku gramofon a šťavnatou žehličku sedí šedý pes psa psu psovi pejsek ,Neboť skutečné lidstvo lidstvo skutečně hraje s podprsenkou melancholicky golf. Plíseň pláče v popelníku cintorýny vitaminy náušnice středověk pes se lek. Flek. špek. Kanárek. Poněvadž jsem smutný jako ten rendlík (opraskaný) v šuplíku.
-'
V době kdy jsem byl skutečný jako cizí taška na střeše malého lidstva .... Rurnba Negra. Kočka vidí protestanta už ho ale nevidí. Po vlajce na tyči hranatý citrón na, cihlu křičí zdechlina má v ruksaku saxofon jako můj strýc Epaminondas (chtěl jsem jinak nemoh') a cihla leze leze leze leze 3č5x jsem obědval byl to ošklivý sen cvik cvak cvok (na kvadrát) A co mi to ta číča žere? Plnicí péro s marmeládou neboť porodní bába tancuje swing (na střeše). Bylo to divné byla to pravda ' Aguila non captat Lajku a proto dejte mi vlajku ; dejte mi slivku nečistých barev chlupaté knedlíky a špagát. V aktovce mám psa a rendlík ' jsem aktovka a špendlík a ... Tato překrásná báseň je z připravované sbírky "Hranaté citrony a jiné voce" a byla poctěna PRVNÍ CENOU rozhlasové stanice "U zlatého dolárka".
— 24 NIC JIM NEVĚŘTE A NIC JIM NEDÍVEJTE. D o s u d nezahrabanou mrtvolu tak zvané Rady svobodného Československa pokoušejí se-opět někteří iluslonisté představovat! exilu jako jeho vrcholnou politickou representaci. Rozeslali časopisům krajanským i exilovým provolaní k veřejnosti a'žádají o finanční podporu k pokusům o oživení této mrtvoly. Jednotlivci, korporace, spolky, instituce a podniky jsou žádány, aby daňově odpočitatelnými dery přispěly. V jediném časopise připojili k výzvě jména dr.Zenkl a dr.Slavik, v ostatních časopisech, které výzvu otiskly, nepřipojili z "opatrnosti" jména žádná . — x —
"ZJEDNODUŠOVANÍ" POLITICKÝCH POMĚRU omezením počtu politických stran prováděl každý diktátor, ať již jeho orientace byla krajně pravicová nebo krajně levicová. Pokouší se o to také každý rádoby diktátor, pokoušel sc o to u nás dr.Edvard Beneš jako se o to pokouši nyní indonézský president Sukarno. Není naší věcí starati se o to, jak a kdo to dela v jiných zemích, musíme však bedlivě sledovat činnost těch, kdož se o to stále ještě pokoušejí i mezi námi v exilu. ^ ^ ^ ^„ Tato propagace "zjednodušování" politických poměru našich "zmenšením počtu politických stran nesmí býti podceňována, i když je již dávno prohlédnutým podvodným pokusem národně socialistických rádoby diktátorů a jejich oportunistických pomahačů, kteří chtěli odstraniti oposici tímto okleštěním základních občanských práv, zrušením svobody projevu a svobody shromaždovaní a spolcovani. Nekteří"propagátoři tohoto "zjednodušování" politických poměrů sice popírají, ze by byli příslušníky strany národních socialistů (neboli strany Benešovy jak o ní^narodní socialisté v exilu sami prohlašovali) a vydávají so s oblibou za příslusnihy hnutí liberálního. Vydávají sc také za nestranníky, ba i nadstranníky a vetrou se kam mohou a navzájem si osvědčují alibi. Nenaleznete však nikdeJinde teto podvoďné a politicky zločinné propagace. Nenaleznete ji u žádného žurnalisty,žádného časopisu ani u žádné politicky činné neb veřejně činné osoby, která by nepříslušela k této zprofanované skupině neb s ní nesympatisovala. Propagátoři těchto zločinných politických záměrů s oblibou předstírají, že mnohost politických stran u nás (při čemž úmyslně k počtu základních politických stran přičítají nejen strany slovenské, ale i shodné politické strany menšiny německé, madarské a j. - jinak jsme neměli více, ba spíše méně politických stran než mnohé státy západní Evropy) byla příčinou některých našich politických^ nesnází, zatím co příčinou jejich byla spíše politická nevyspělost a hedemokraticnost těch, kteří chtěli politické poměry u nás takto "upravovat". Čtenář z Mnichova.
Sběratel příspěvků na svůj "HLAS SVOBODY" a na "STŘECHU SVĚHO DOMU", majitel či spolumajitel bombastickým titulem opatřené "SVOBODNĚ TISKOVĚ^CS.SPOLEČNOSTI" pan Josef Josten z Londýna si některé problémy pohodlně zjednodušuje. Rozřezal starý vzácný český tisk ku svým reklamním účelům a na adresu protestujících otiskl, že "pokrytecký útok na SVOBODNOU ťS.TISKOVOU SPOLEČNOST otiskly jen československé věci nepřátelské plátky". Jestliže jinde opět otištěný článek odsuzuje Radu, Svobodnou Evropu a sokolské předáky, jež pan Josten v reprodukci tohoto clan. ku nejmenuje patrně jen proto, aby nebylo zřejmo, že se jednalo o národně socialistické rozvratníky sokolského hnutí v exilu - napíše pan Josten, že "sc jedná o nedoložená obvinění a polopravdy ve stylu, který zbavuje napadené povinnosti, aby se bránili". Však oni by sc bránili? kdyby si nebyli tak dobře vědomi toho, ze by prohráli. Vědí to oni a ví to i pan Josef — x Josten. —
- 25 -
Redakci našeho časopisu došlo: Jeho Excellence pan Bundesminister fůr Vertriebene,Flúchtlinge und Kriegsgeschá,digte Prof.Dr.Dr.Th.Oberlánder dal nám s přípisem z 10.července 1958 zaslati 2 svazky "Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa (svazek IV/l a IV/2) Oba svazky (stran 357 a'818) mají podtitulky "Die Vertreibung der deutschen Bev&lkerung aus der Tschechoslowakei". Připojen byl třetí svazek "Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa", 2.Beiheft s.. podtitulkem "Ein Tagebuch aus Prag 1945-46. Aufzoichnungen von Margarete Schell." (.stran 27$). V přiloženém přípise byli jsme požádáni o věnování pozornosti těmto svazkům a předsevzetí diskuse o jejich obsahu v našem časopise. .Alfa: DER MANN VOLÍ HOND. Přeložil Jan Pollák. Vydala Edition Bohemica Viennen-sia ve Vídni jako 8.svazek, 36 stran s ilustracemi VI.Vaňka. Cena I5.-Sh.rak. ARTISTES CONTEMPORAINS (LA MUSIQUE ET LE CH^NT TSCHĚCOSLOVAQUES DANS LE MONDE LIBŘE). Vydala Edice RENCONTRES v Paříži. Redaktor dr.J.Trnka. SBORNÍK BOHEMIA, svazek 3./193.8, 76 stran. Vydavatel Vl.Pekelský, vedoucí a odp. redaktor Fr.Janík-Horák..,K81n-Ehrenfeld,Hansemannstrasse 54-58. Cena 4.-DM. VONDRÍK contra'MASARYK, svazek 1. Knižnice Bohemia,Kbln/R.1958. Stran 38. Obsahuje úvod Fr.Janíka-Horáka a MEMORANDA zaslané dr.V.Vondrákem předsedovi ministerské rady Ant.švehlovi v roce I927. Cena DM 6.miovan Džillss NOVŮ TĚÍDÁ. Vydala Edice SKlizeň Svobodné Tvorby, svazek 32., stran 192. Cena neudána. Pavel Javor: HOÍÍKĚ VERŠE. Vydala Edice NAŠE. HLASY v Torontě,Svagek II., 1958. Stran 8 4 . Obálka a úprava Jiří Lauda. Cena neudána. — x — OKĚNKO DO BRAZÍLIE Rumunský uprchlík Stefan Baciu, redaktor antikomunistického deníku "Tribuna da Imprensa" v Rio de Janeiro, vydal v edici "Rumunsko-brazilské sešity" ("Cade.rnos Romeno-Brasiloiros"),Rio do Janeiro 1957 krásně upravenou knížku "TONEGARU", sbírku básní na počest sovětskou tajnou policií zavražděného 271etého rumunského básníka Constanta Tonegaru. Básně napsali brazilští básníci Manuel Bandeira, Lédo Ivo, Carlos Castello Branco, Macedo Miranda, Arino Pereš, Vitto Santos a jeden anonym. Vydání knížky finančně umožnili rumunští imigranti Mira Baciu, Constantin Luculescu, Florentin Marinescu, Marcu Nicolau a Sterie Papineanu. Obálka: Stephan Eleutheriades, ilustrace: Hildě Weber-Abramo. Madarský u p r c h l í k (naturalisovanýBrazilián) Paulo Ronai přeložil 30 nejlepších povídek od 19 madarských autorů do brazilštiny a vydal je jako 1.svazek edice "Panorama do Conto Universal" pod titulem "ANTOLOGIA DO CONTO HÚNGARO" (Editora Civilizacao Brasileira S.A.,Rua 7 de Setembro, 97,Rio de Janeiro 1957). Stran 280, obálka: Nora Tausz Ronai, předmluva: Joao Guimaraes Rosa. Mezi přeloženými povídkami je také "Teta Polyxena" od autorky Margit Kaffka^(1880-1918),která podle připojené krátké biografie byla českého původu. .Paulo Ronai je dnes jedním z nejznámějších brazilských překladatelů. Přeložil brazilskou poesii do maďarštiny ("Brazilia Uzen", Budapest 1939)y latinskou poesii do madarštiny ("Latin K51tok",Budapest 1941), brazilskou prosu do franštiny ("Memoires ď u n Sergent de la Milice",Rio 1944, z němčiny do brazilštiny ("Cartas a um Jovem.Poeta" /Rainer Maria Rilke/,Porto Alegre,1953), z madaršiiny do brazilštiny ("Os Meninos da Rua Paulo" /F.Molnár/,Sao Paulo 1952), z latiny do brazilštiny ("Amor a Psique",Rio 1956) atd. atd. Sám napsal mimo jiné "Como Aprendi o Portugues, e Outra Aventu-
- 26 -
ras" (Jak jsem se naučil portugalsky a jiná dobrodružství.) Rijské nakladatelství "OCRUZEIRO" vydalo jako druhý svazek Edice "Colepao Romances Eternos" BABIČKU ( Božena Němcová: "A AVÓ", Ediyoes 0 Cruzeiro, Rua do Livramento 189/203, Rio de Janeiro, únor 1958, stran 325, s fotografií Bož. Němcové), cena Cr^ 150.oo, obálka Nora Tausz Rónai. Předmluvu a krátký přehled české literatury napsal brazilský spisovatel Antonio Houaiss. Překladatelka Ruth Salles přeležiia knihu z franstiny (překlad prof.E.Thiérota,Librairáe Ch.Delagrave,Pais 1900. Vzhledem k tomu, že překladatelka zřejmě neovládá češtinu, je^překlad velmi dobrý. Chvályhodná (a v Brazili vzácná) je snaha zachovat původní český pravopis jmen a nechat osobám Seská křestní jména (Barunka, Terezka, Viktorka) I mnoho jiných výrazů ponechala překladatelka v češtině ("chlupácku", neděle smetná, neděle květná, dráteník, Labe) a k těmto výrazům přidala překladatelka vysvětlivky v brazilštinš, takže pro průměrného Braziliána A AVÓ není pouze zábavnou knihou, ale současně jakousi učebnicí, ze které se dovídá neznámé mu věci o Cechách a Ceších. Že je toho mnoho, co potřebuje se o nás průměrný brazilský čtenář dozvědět, víme nejlépe my, kteří "zde žijeme. Doufáme proto, že BABIČKA, čtvrtá česká kniha přeložená po r.1945 do brazilštiny, nebude poslední. Zájem o ni je nečekaně veliký - v mnoha knihkupectvích je již vyprodána .... - cey - (Sao Paulo) —
x --
"Prodaná nevěsta" byla hrána 1 9 . č e r v e n c e 1958 před víc než šesti tisíci diváky, Rakušany i cizinci, na scéně jezerního jeviště v Bregenz,hlavnímjněstě Vorarlberka, na jezeře Bodamském. Rakouská kritika pochválila okouzlující předvedení Smetanovy opery s vídeňským symfonickým orchestrem pod vedením prof.Reinricha Hollreisera v režii ředitele vídeňského Burgtheatr dr.Adolfy Rotta. Velice prostorné jeviště umožnilo sice vystoupení třista členného pěveckého sboru,doplněněn byl místními ochotníky, počet však nezakryl skutečnost, že ochotníci nestačili tempu, které udávala taktovka dirigenta a jež dodržoval orchestr. Také Jeník (Waldemar Kment) přes velkou námahu stěží vyzpíval vyšší polohy a Kecal (Oskar^Czerwenka)^ překvapil trochu inscenací svého vstupu - vlastně vjezdu - na jeviště. Přiharašil se na prastarém automobilu, u něhož později natáčením klikou nedokázal motor spustit. . Mařenku zpívala Traute Richter místo onemocnělé 'Wilmy Lipp z Berlína s dobrým úspěchem, t^ké Vaška velice dobře předvedl Peter Klein. Akustika tohoto jezerního jeviště nebyla dobrá, obecenstvo domácí i cizinci byli.však provedením víc než spokojeni. _ ^ _ (Bregenz) 0000000000000000000000000000000000000000000 OOOOOOQOOO-. _ 00000000000000000 OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO 00000000
0000000000000000 00000000
Z dalších posudků o-knize R. Kopeckého "ČESKOSLOVENSKY ODBOJ V POLSKU V R.1939" pro nedostatek místa přetiskujeme pouze recensi přednesenou dne 11.června Ivanem Jelínkem v pásmu "Cultura.l news" v českém vysílání londýnské BBC: "Pokud knih se ještě týká. Rudolf Kopecký, známý našim posluchačům svými komentáři vydal' v Rotterdamu hodnotnou knížku ČESKOSLOVENSKÝ ODBOJ V POLSKU V ROCE L939. Kopecký, který byl jedním z iniciátorů této akce a tedy dobře ji zná, dal nám důkladnou práci, která objektivně zachycuje začátky druhého československého odboje v roce 1939 v Polsku. Knížka seznamuje čtenáře krok za krokem s obětavým úsilím československých občanů - dobrovolníků, kteří se nijak nedali zsást politickým čachrařením komunistů a navždy vtiskli druhému odboji mnohé jeho nejdůležitější rysy. IJ OOOOOOOOOOOOOOOO OOOOOOO OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO OOOOOOOOOOOOOOOOO
-^^SSRSSnnnnnnn OOOOOOOOOOOOOOOOO
- 27 -
'
KNIŽNÍ íiNTIEVíďUÍT EDICE "MODŘÍ REVUE"
zahajuje svoji činnost a nabízí prvou část literárních, uměleckých a vědeckých děl, které získal do prodeje. Knihy jsou antikvární, bezvadně zachované a vesměs "pouze v jednom exempláři na skladě, pokud tomu tak není, jest přičiněna poznámka *v závorkách. Došlé objednávky budou vyřizovány v pořadí dle dat doručení, pokud by došlo více objednávek v jedné poště, bude dána přednost universitám a vědeckým pracovnílům. Ceny rozumějí se v hol.zlatých, l.-americ.dolar = cca 3
č. 1.
1. Jaroslav šetelík: PRAHA. Jedno sto reprodukcí akvarelů Jar.šetelíka s textem dr.F.X-.Harlase. F;rmát. 38x38cm. Cerv.celoplát.vazba. 160.-zl. "...Jar.Šetelík jako akvarelista projevuje zde jemný cit pro onu zvlášt. nost pražského, ovzduší,které v ročních obdobích a ve sterých proměnách zahaluje ty památné útvary městské,ty chrámy,věže,kupole v přísvity i mlžné závoje..-..dr.F.X.Harlas. ''
,
Texty v jazycích českém,německém,anglickém' a francouzském.
-.2. J.Dolenský: PRAHA VE SVĚ SLÍVĚ I UTRPENÍ.(Praha 1903).631 stran,barev.ilustrace,4to.Poloplát.vazba.. 16.-zl. 3. E.Herold: Královský hrad pražský.(Praha 1895?),432 stran,ilustr.,polokž.vazba 3č.-zl. 4. F.Ruth: Kronika královské Prahy a obcí sousedních,ilustr.P.Korber,Praha 1903. 3 svazky,I245 stran,mnoho barev.ilustrací,4to.Plát,vazba. 90.-zl. 5. PRAG IN BILDERN, Aufnahmen von Alexander Exax,herausgegeben von Fr.Hlavúč,Wicn und Leipzig 1928,Verlag dr.Hans Epstein.(Einige Aufnahmen von J.štenc aus Prag. 96 Aufnahmen. Celoplát.vazba. 12.-zl. 6. A.Kubíček: THE PALACES OF PRAGUE.Vydáno I946 v Praze v nakladatelství V.Poláč, , ka,stran 230,se 108 snímky pražských paláců.Brožováno. 8.-zl. 7. O.J.Blažíček: PRAŽSKÍ PLASTIKíl RANEÍHO ROKOKA.Nákladem filosof.fakulty university Karlovy v Praze I946,stran I5O+64 obrazových příloh. Brožované. 12.-zl. 8. PRAHA. Album 15 fotoreprodukcí pražských pohledů,formát 24xl9cm. Vydavatel a doba vydání neudána (konec 19.štol). Brožováno. 4.-zl. 9. PRAmi - MATKA HĚÍST. 24 pohledů pražských,vydáno-nákladem České grafické UNIE v Praze 1926.Neotypie. Album rozměrů 19x24cm. Brožováno. 3.-zl. 10. Jacques Gúenne: PRAGUE-VILLEff?iLRT.Librairie Larousse,Ěditons de l'Art vivant. A.M.Štefan Osuský.Les photographies ont été exécutées par M.ŠTENC. Paris 1930.Stran 186.Celoplát.vazbá. 18.-zl. 11. PRAHA KRÍLOVSKÍ.Umělecké album král.hlav.města Prahy,s přispěním kruhů umělec. upravil a vysvětlivkami opatřil Jos.Kafka.Vyd.dr.Ed.Grégr. Celoplát.vazba. 12.-zl. 12. PRAG und seine n8.ch.sten Umgebun^n in malerischen Original-Ansichten von Ludwig Lange.In Stáhl gestochen von J.Poppel.Prag I84L. Polokož.vazba. (Některé listy textu i rytin se stopami skvrn po vlhkosti. 18.-zl. 13. PRAG von J.Neuwirth.Zweite Auflage nit I47 Abbildungen.Leipzig 1912. Verlag von E.Seemann.168 stran. Celoplát.vazba. 12.-zl. 14. PRAG,Kultur-Kunst-Geschichte.Von Oskar Schůrer,mit Aufnahmen von Alex.Exax. Wien und Leipzig 1930.Verlag dr.H.Epstein.Stran 390.Celopl.vazba. Se 112ti illustr. 18.-zl. 15. PRAG von .Orazio Pedrazzi,mit 10 Abbildungen. Orbis Verlag Prag 1935. 4.-zl. 16. Tomek W.W. DĚJEPIS' MĚSTA PRAHY.Praha 1855-1901. 12 svazků,6182 stran. Celoplát. vazba.(Vyd.Nowočeská Bibliothéka.Číslo XVIII.) ' 220.-zl.
....
- 28 -
17. Zap K.V.: CESKO-MORAVSKÍ KRONIKA, Praha I 9 O 6 . 3 svazky, I759 stran, polokož.v^zba. . —.-zl. 18. Pubitschka F.s CHRONOLOGISCHE GESCHICHTE BOHNENS UNTER DEN SLAVEN. Lpz.Prag 1770-1801, 6 ůílů v 10ti svazcích s rytinami,4to,polokož.vazby. 380.-zl. 19. - totéž dílo - v 10ti svazcích, některé desky vazeb poškozeny 280.-zl. 20. OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÍ. Illustr.encyklopedie,Praha I 8 8 8 - I 9 O 9 a 0TTT3V SLOVNÍK NAUČNÍ NOVĚ DOBY. 27+1+12 svazků (celkem 40).Royal 8vo.V původ./ vazbách polokož. ' 1800.-zl. 21. Gindely A. DĚJINY ČESKĚHO POVSTÍNÍ LĚTA 1618.Praha 1870-78. . 3 svazky,1079 stran. ' 48.-zl. 22. Gindely A. HISTORY OF THE THIRTY YE. Jí E ^ ','A.R. Tran s lat o d by Andrew Ten Brook. Complete in two volumes.New York,G.P.Putnám's sons,1884. 2 svazky, 4 5 6 + 4 5 6 stran,polokož.vazba 48.-zl. 23. Monroc Will S.: BOHEMIA AND THE CECHS.The history,People,Institutions, and the Geography of the* Kingdom,togčther v?ith accounts oř Moravia and Silesia. Illústrated. L.C.Page and comp.Boston,I
- 29 -
OOCOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO0000000000OOOOOOOOOOOOOOOOO 00000000000000OOOOOOOOOOO0000000OOOOOOOOOOOOOOOOO0000000OOOOOOOOOOOOOOOOO
Omlouváme se našim čtenářům.
Kromě dovolené zavinilo mimořádné
pracovní zatížení a několik neočekávaných nutných ceét do ciziny opožděné vydání tohoto dvojčísla Modré revue,
Z téhož důvodu od-
kládáme vyúčtování příspěvků do příštího čísla a žádáme naše dopisovatele o omluvu a poshovění, neboť nebylo možno došlou korespondenci posledních několik měsíců běžně zodpovídat.
Redakce,
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo Naše dopisovatele dovolujeme si upozornit;, že redakční uzávěrka každého čísla jest vždy 20. každého měsíce.
Redakce.
OOOOOOO0O0000000000000000oooooooooooooooo00oooooooooooooooooooooo OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOĎOOOOOOOO OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO00o ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo 0000000000000000000000000 ooooooooooooooooooooooooo oooooo oooooo 00
o
