III Seděla na pelesti postele ve večerní róbě a třásla se chladem. Šílenec, s šílencem v ložnici zavřené na klíč, jehož se ten blázen zmocnil. Volat o pomoc? K čemu by to bylo, v domě není živáčka. Teď už nemluvil. Obrácen zády stál před psyché ve svém dlouhém plášti a s čepicí naraženou až po uši a prohlížel se v zrcadle. Trhla sebou, když si všimla, že v něm teď hledí na ni, usmívá se na ni a hladí si přitom svůj hrozný bílý plnovous. To pomalé zamyšlené hlazení je odporné. Odporný, ten bezzubý úsměv. Ne, nemít strach. Sám jí řekl, že se nemusí ničeho obávat, že s ní chce jenom promluvit a že potom odejde. Ale co naplat, je to šílenec a může být najednou nebezpečný. Nečekaně se obrátil. Vycítila, že promluví. Ano, tvářit se, jako by mu se zájmem naslouchala. „V Ritzu, jednoho osudového večera, na brazilské recepci, poprvé spatřená a okamžitě milovaná,“ řekl. A znovu ten černý úsměv, v němž se leskly dva špičáky. „Jak jsem se já, ubohý stařík, octl na tak oslnivé recepci? Jen jako služebník, sluha v Ritzu servírující nápoje ministrům a velvyslancům, té chásce na mé někdejší společenské úrovni, z dob, kdy jsem byl mladý a bohatý a mocný, z dob před pádem a bídou. Toho večera v Ritzu, osudového večera, se přede mnou zjevila, vznešená mezi tou chamradí, nebezpečná ve své kráse, v tlačenici těch, kdo se ženou za úspěchem a lační po významném postavení, jedinců kdysi mně rovných, jen ona a já a nikdo druhý, jedině my dva dobrovolní vyhnanci, ona osamělá jako já a jako já smutná a pohrdavá, nehovořící s nikým, bez jediné přítelkyně krom sebe samé. Při prvním zakomíhání víček jsem ji poznal. Byla to ona, nečekaná a očekávaná, toho osudového večera okamžitě vyvolená. Vyvolená při prvním zakmitání svých dlouhých klenutých řas. Ona, božská Buchara, šťastná Samarkanda, něžná kresba na výšivce. Ona jste vy.“ Odmlčel se, podíval se na ni a opět to byl ten úsměv prázdných úst, odpuzující podoba stáří. Ovládla chvění nohy, sklopila oči, aby neviděla ten zbožňující nesnesitelný úsměv. Snést to, nic neříkat, předstírat vlídnost. „Ostatním trvá týdny a měsíce, než konečně milují, a milují jen trochu a potřebují k tomu rozhovory a společné záliby a krystalizace. Mně k tomu stačilo jediné kmitnutí víček. Nazvěte mě bláznem, ale věřte mi. Kmitnutí jejích víček a podívala se na mne nevidoucím pohledem, ale i tak to byla sláva a jaro a slunce a vlahé moře, jeho průzračnost u pobřeží, a vrátilo se mi mládí a zrodil se svět. Rázem jsem věděl, že nebyla žádná před ní, ani Adrienne ani Aude ani Isolda ani ty druhé z doby, kdy jsem žil na výsluní a byl mladý, všechny ji jen
29
cohen-text1.p65
29
30.5.2007, 9:48
zvěstovaly a byly jí služebnicemi. Ano, žádná před ní, žádná po ní, přísahám při svatém Zákonu, který líbám, když mě slavnostně míjí v synagoze, oděn zlatem a aksamitem, při svatých přikázáních toho Boha, v kterého nevěřím, ale kterého hluboce ctím, neskonale hrdý na svého Boha, Boha Abrahamova, Boha Izákova, Boha Jákobova, a mrazí mě v kostech, když slyším Jeho jméno a Jeho slova. A teď si poslechněte ten zázrak. Unavena tím, že se musí mísit mezi nechutné tlachající lovce styků a známostí, prchla z jejich síně a vešla do vedlejšího liduprázdného salonku jak do dobrovolného vyhnanství. Ona jste vy. O své vůli vyobcovaná jako já a neměla ponětí, že se na ni zpoza záclon dívám. A tak, poslechněte si to, přistoupila k zrcadlu v tom salonku, neboť náruživě tíhne k zrcadlům stejně jako já, což je mánie smutných a samotářů, tak tedy, jsouc sama a nevědouc, že se na ni někdo dívá, přistoupila k zrcadlu a políbila v něm vlastní rty. Náš první polibek, lásko. Ó má pošetilá sestro, v mžiku milovaná, tím polibkem daným sobě samé rázem má milá! Ó ztepilosti, ó její dlouhé klenuté řasy v zrcadle! Má duše se přimkla k jejím dlouhým klenutým řasám. Jediné kmitnutí víček, vteřina polibku do zrcadla a byla to ona, navždycky. Nazvěte mě bláznem, ale věřte mi. Co dodat? Když se vrátila do recepčního sálu, nešel jsem k ní, nepromluvil jsem na ni, nechtěl jsem se k ní chovat jako k druhým. Jiný nádherný dojem z ní, poslechněte si. Jednou navečer, o řadu týdnů později, u jezera. Šel jsem za ní a spatřil jsem, jak se zastavila a mluvila na starého zapřaženého koně. Mluvila s ním vážně, s ohledy, blázínek, jako se strýčkem, a starý kůň s důvtipem přikyvoval. Potom začalo pršet, a tak hledala v kárce, vytáhla z ní plachtu a starého koně přikryla. Měla při tom gesta mladé maminky. Poté, poslouchejte, políbila starého koně na šíji a řekla mu, určitě mu řekla, znám ji, svou geniální a bláhovou, určitě mu řekla, řekla mu, že je jí to líto, ale že od něho musí odejít, protože ji čekají doma. Ale nedělej si starosti, řekla mu nejspíš, řekla mu, tvůj pán přijde co nevidět a ty budeš v suchu v útulné teploučké stáji. Sbohem, drahoušku, řekla mu asi, řekla mu, znám ji. A odešla, soucit v srdci, soucit s poslušným starým zvířetem, které chodí a chodí a nikdy neprotestuje, jde, kam mu pán přikáže, a šlo by až do Španěl, kdyby mu pán poručil. Sbohem, drahoušku, řekla mu, znám ji. Myslet jen na ni, den za dnem od onoho osudového večera. Ó ona, obdařená všemi půvaby, ó její urostlá postava a spanilá tvář, ó její mlžné oči poseté zlatinkami, její příliš daleko od sebe položené oči, ó její přemýšlivé ústní koutky a její ret těžký soucitem a inteligencí, ó ona, kterou miluji. Ó její úsměv zaostalé školačky, když jsem se na ni díval skryt za závěsy její ložnice a poznával ji v jejích pošetilostech, horolezkyni z Himálaje v kostkovaném baretu s kohoutím pérem, královnu zvířat vytažených z krabice, vychutnávající své směšnosti jako já, ó má geniální, má sestro mně jedinému určená a pro mne vytvořená, buď požehnána tvá matka. Ó tvá krása mě uvádí ve zmatek, ó něžné šílení a děsivá radost, když na mne hledíš, jako opilý, když na mne pohlédneš, ó noci, ó lásko má neustále do mne jak do ohrady zavíraná a neustále se ze mne deroucí na světlo, promýšlená a znovu vůlí podrobená, do srdce uzavíraná a tam střežená. Ó ona
30
cohen-text1.p65
30
30.5.2007, 9:48
navštěvující můj spánek, milující v mém spánku, se mnou srozuměná v mém spánku. Ó ona, jejíž jméno píšu prstem do vzduchu nebo ve chvílích samoty na list papíru, kde jméno zpřevracím, písmena ponechám, ale nově přeskupím a vyčaruji z nich cosi podobného tahitštině, jméno, v němž blyští všechny fasety jejích kouzel, Rianea, Eniraa, Raneia, Aneira, Neiraa, Niaera, Ireana, Enaira. Ve všech je jméno mé milované. Ó ona, jejíž posvátné jméno si přeříkávám za svých samotářských pochodů a na obchůzkách kolem domu, v němž spí. Bdím nad jejím spánkem a ona o tom neví. Říkám její jméno svým důvěrníkům stromům a svěřuji jim, zblázněný do obloučků jejích dlouhých řas, že miluji a že miluji tu, kterou miluji a která bude milovat mne, protože já ji miluji, jako ji žádný druhý nebude umět milovat, a proč by mě neměla mít ráda, může-li láskou milovat ropuchu, a ona mě bude mít ráda, bude, bude mě mít ráda, ta, jíž se žádná nevyrovná, mě bude milovat. Večer co večer budu netrpělivě očekávat hodinu shledání a připravím se na ni, abych se jí líbil, oholím se, oholím se tak dokonale, jak jen lze, abych se jí líbil, a vykoupu se a zůstanu v koupeli dlouho, aby mi rychleji uběhl čas, a celou tu dobu budu myslet na ni. A už se přiblíží očekávaná chvíle, ó zázraku, ó jak budu prozpěvovat v autě, které mě k ní poveze, k ní očekávající mě, k dlouhým paprskům jejích řas, ó její pohled už za okamžik, jen co dojedu, ona očekávající mě na prahu, vznosná a bíle oblečená, uchystaná a krásná pro mne, připravená a strachující se, že se jí krása poničí, nepřijedu-li co nejdřív, a odcházející k zrcadlu podívat se na svou krásu, přesvědčit se, že jí nezmizela a je pořád dokonalá, vracející se pak znovu na práh a očekávající mě s láskou, dojemná na tom prahu pod růžemi, ó něžná noci, ó znovu navrácené mládí, ó zázraku v okamžiku, kdy stanu před ní, její pohled, naše láska. Promění se ve venkovanku, skloní se nad mou rukou, vtiskne mi na ni polibek a bude to něco divukrásného. Zvedne hlavu a naše zraky se budou milovat. A budeme se té přemíře lásky usmívat, ty a já. Vzdejme Bohu chválu.“ Usmál se na ni a ona se zachvěla, sklopila oči. Ohavný kolozubý úsměv. Ohavná slova lásky vyšlá z těch prázdných úst. Udělal krok kupředu. Vycítila, že se nebezpečí přiblížilo. Neodporovat mu, slíbit, cokoli bude chtít, jen ať odejde, Panebože, ať odejde, odkud přišel. „Stojím tu před tebou,“ řekl, „stojí tu stařec, ale čeká od tebe zázrak. Stojím tu slabý a chudý, mám bílou bradu a pouhé dva zuby, ale nikdo druhý tě nebude milovat, jako tě miluji já, a nepozná tě, jako tě znám já, nepoctí tě takovou láskou. Pouhé dva zuby. Nabízím ti je se svou láskou. Chceš mou lásku?“ „Ano,“ řekla a přejela jazykem vyprahlé rty. Pokusila se o úsměv. „Buď Bohu sláva,“ řekl, „vpravdě sláva, neboť toto je ta, jež vykoupí všechny ženy. První z pozemšťanek!“ Směšně před ni přiklekl, poté se vztyčil a vykročil k ní a k jejich prvnímu políbení. Šel se svým černým stařeckým úsměvem, ruce vztažené k té, jež vykupuje všechny ženy. První z pozemšťanek náhle o krok ustoupila, ustoupila s chraplavým výkřikem, výkřikem děsu a nenávisti, narazila na noční stolek,
31
cohen-text1.p65
31
30.5.2007, 9:48
uchopila prázdnou sklenici a mrštila jí proti té stařecké tváři. Zdvihl ruku k víčku, otřel krev, zadíval se na krev na své ruce a rázem se rozesmál. Dupl. „Obrať se, idiotko!“ přikázal. Uposlechla, obrátila se zády a zůstala bez hnutí stát. Bála se, že jí vpálí kulku do šíje, zatímco on rozhrnoval závěsy. Vyklonil se z okna, přiložil dva prsty ke rtům a zapískal. Potom svlékl starý plášť, sňal kožešinovou čepici, odstranil falešný plnovous, strhl černou náplast, jež mu zakrývala zuby, sebral za záclonami jezdecký bičík. „Obrať se,“ rozkázal. Ve vysokém jezdci s černými rozcuchanými vlasy a čistou hladkou tváří poznala muže, jehož jí na brazilské recepci z dálky ukázal manžel. Rysy tmavého diamantu. „Ano, Solal. V nejnevkusnější podobě,“ usmál se dokonalým bělostným chrupem. „V jezdeckých botách,“ ukázal a vesele se švihl po pravé holínce. „A venku mě čeká kůň. Dokonce dva koně! Ten druhý byl pro tebe, idiotko. Byli bychom mohli navždy jet jeden vedle druhého, mladí a se všemi zuby v ústech, mám jich dvaatřicet a bez jediné vady, můžeš se přesvědčit a spočítat je. Nebo jsem s tebou za zády mohl dokonce slavně odcválat ke štěstí, jehož se ti nedostává! Ale teď už se mi nechce. A nos máš najednou příliš velký a ke všemu se ti leskne, svítí jak maják. Tím líp. Odcházím. Ale ještě než odejdu, poslyš, co ti řeknu, čubko! Jsi samice a budu se k tobě chovat jako k samici. Svedu tě nejvulgárnějším způsobem, jak zasluhuješ a jak to chceš. Při našem nejbližším setkání a bude to brzo. Během dvou hodin tě svedu prostředky, jaké se vám líbí všem, špinavými prostředky. Propadneš se do velké slabomyslné lásky a já tak pomstím ty staré a ošklivé a všechny ty naivní, kteří vás neumějí svádět. Ty se mnou odejdeš u vytržení blahem a s očima těch, kdo se vzdávají na milost a nemilost. Zatím si zůstaň se svým Deumem, než se mi zlíbí zapískat na tebe jako na fenku!“ „Povím všechno manželovi,“ řekla a zastyděla se, cítila se směšná, malicherná. „Dobrý nápad,“ usmál se. „Souboj s bambitkami a na šest kroků, aby mě neminul. Ať se ničeho nebojí, budu střílet do vzduchu. Ale znám tě, neřekneš mu nic.“ „Řeknu mu všechno a on vás zabije!“ „Šíleně rád umírám,“ usmál se a setřel si krev z víčka, které mu poranila. „Příště s očima, jež se vzdávají na milost a nemilost,“ usmál se ještě jednou a přehodil nohy z okna. „Hrubiáne!“ zakřičela a znovu se zastyděla. Snesl se na provlhlou zem a vyšvihl se na bílého plnokrevníka, který nedočkavě hrabal, přidržován podkoním. Pobídnut ostruhami, kůň zastříhal ušima, vzepjal se na zadní a poté cvalem vyrazil. Jezdec se zasmál, jist si tím, že ona stojí u okna. Zasmál se podruhé a pustil otěže, postavil se v třmenech, ruce rozpažené, působivá socha mládí. V smíchu si stíral krev z poraněného víčka, odkapávající na obnažený trup a zanechávající na něm stopu, požehnání života. Ó za-
32
cohen-text1.p65
32
30.5.2007, 9:48
krvácený jezdec, v smíchu povzbuzující svého oře a pronášející k němu slova lásky. Vrátila se od okna, podpatkem rozdrtila skleněné střepy, vyrvala pár stránek z Bergsona, mrštila budíčkem o stěnu a oběma rukama strhla dekolt své toalety. Roztrhla ji důkladně: z dlouhé trhliny se vyhouplo pravé ňadro. Ano, dojít za Adrienem, všechno mu vylíčit a zítra souboj. Och, uvidět zítra toho drzého chlapa blednout jak stěna před pistolí jejího manžela a kácet se k zemi smrtelně raněného. Když si patřičně upravila oblečení, přistoupila k psyché a dlouze si v zrcadle prohlížela nos.
33
cohen-text1.p65
33
30.5.2007, 9:48