Z
Terra Libera
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
leden–únor 2012 / ročník 13
Špatná čísla nebo špatní statistici?
Sladké mámení
Jiří Schwarz
Ivo Strejček ml.
a velké podpory médií proběhlo v březnu a v dubnu 2011 v České republice sčítání lidu, domů a bytů. Tato organizačně náročná akce pravidelně se opakující každých 10 let zaměstnala devět a půl tisíce sčítacích komisařů a stála daňové poplatníky 2,5 miliardy korun. Jaké přinesla výsledky? Různé. Některé z nich byly s vysokou přesností předpověditelné i bez podrobného přepočítání, jiné byly natolik překvapivé, že zpochybňují sčítání jako celek. Velká část publikovaných údajů je zcela zbytečná. Snad byly důležité pro potřeby centrálního plánování hospodářství v rigidní společnosti, ale v dynamicky se rozvíjející společnosti s tržní ekonomikou si jejich praktické využití nelze ani při nejbujnější fantazii představit. Například zveřejnění počtu domů v obcích nedává žádný smysl nebo počet lidí narozených v místě trvalého bydliště nebo počet obyvatel podle národnosti podle velikostních skupin obcí. Jedná se spíše o statistická cvičení s nepřesnými čísly než o výsledky seriozního statistického šetření. Věnujme se však některým údajům zpochybňujícím věrohodnost posledního sčítání lidu a jeho výsledků. Zatímco nás v roce 2011 žije v České republice předpokládaných 10,56 milionů, tak počet obyvatel české národnosti oproti poslednímu sčítání v roce 2001 klesl o 2,52 milionu. Je důvodem nezodpovězení pouhá ignorance díky nepovinné odpovědi nebo obava z uvedení správné odpovědi dle rodného listu nebo stud za vlastní národ nebo razantně se prosazující evropanství v našich srdcích na úkor češství? Nebude nevysvětlení nebo zkratkovitá interpretace těchto čísel pobídkou pro nacionalistickou politiku ve stylu „Čechy Čechům“? Dalším překvapujícím zjištěním je, že v České republice žije jen 5 tisíc občanů romské národnosti a dalších 7 tisíc romsko-české národnosti. Kdo čekal, že podrobné sčítání lidu v roce 2011 upřesní vládní odhad o počtu Romů v České republice z roku 2006, je asi zklamán. Podle tohoto odhadu žilo před 5 lety u nás 150 až 300 tisíc Romů. Je zřejmé, že tento velmi hrubý odhad je blíže současné skutečnosti než výsledky posledního sčítání. Vždyť i průměrnému žákovi druhé třídy základní školy, který doprovází své rodiče na obvyklé nákupy na oblíbená vietnamská tržiště, je jasné, že Vietnamců u nás nežije čtyřikrát více než Romů, jak uvádějí zveřejněné výsledky sčítání. Obdobné pochybnosti vyvolávají výsledky sčítání domů a bytů. Když i přes obtížnou porovnatelnost s výsledky starších sčítání se pokusíme srovnat získaná čísla, získáme podivné výsledky. Zatímco v roce 2001 žilo v jednom bytě v průměru 2,67 osoby, tak nyní jich je 2,71. Jiné výsledky sčítání přitom říkají, že klesá počet úplných rodin, klesá počet dětí do 14 let a zvyšuje se počet svobodných a rozvedených, jakož i průměrný věk. Tento nepříznivý vývoj vede k snižování počtu osob v bytě, což je realita! Ve výsledcích sčítání nenalezneme žádný údaj pro neobydlené byty. Nedochází ke snižování počtu neobydlených bytů, což umožňuje nesnižovat kvalitu bydlení v České republice měřenou počtem osob žijících v bytě? Je podivné, že statisticky dokážeme zaznamenat neobydlený dům, ale už ne neobydlený byt v obydleném domě. Pokud je tomu tak, lze sčítání bytů a z něho vyvozované závěry snadno zpochybnit a vyvrátit. Je na místě klást si podobné otázky nebo lze celou záležitost odbýt s tím, že výběr povinných a nepovinných odpovědí není konzistentní a nelze tyto údaje věrohodně párovat? Anebo je problém v tom,
Francouzská vláda pořádně osladila svým občanům nástup roku 2012, když 1. ledna zavedla novou daň ze slazených nápojů. Právě tyto tolik oblíbené tekutiny, nezřídka doplňující francouzskou tabuli, dle slov vlády škodí zdraví a přispívají obezitě populace. Sladká Francie se tedy připojila tedy k dalším evropským zemím, které bojují s postupným narůstáním hmotnosti svých obyvatel zaváděním daní na "nezdravé" jídlo a pití. To, co už francouzská vláda moc nezmiňuje, je jakoby "nezamýšlený" efekt přelévání peněz z peněženek obyvatel a zisků výrobců limonád do státní kasy, která už několik let zeje prázdnotou. Očekává se, že zavedení daně 1 cent z každé vyrobené plechovky sladkého potěšení by mohl francouzské státní kase přinést až „závratných“ 120 milionů eur za rok. V reakci na vládní rozhodnutí francouzská Coca-cola zastavila investice do svých továren v řádu desítek milionů eur a očekává nárůst koncové ceny nápojů až o 35%. Případ zavádění daní z tučného jídla a sladkého pití je úžasným důkazem nepoučitelnosti a bezradnosti dnešních politiků. Místo řešení závratných dluhových trhlin a propastí v penzijních, sociálních a zdravotních systémech si politici vybírají nějaká naprosto nepodstatná téma, která ale vyvolají v médiích - a tedy i ve společnosti, významnou odezvu a dokonce i možné iluzorní navýšení preferenčních bodů. V živé paměti ještě máme doslova svatý boj za záchranu planety,
(pokračování na straně 2)
(pokračování na straně 2)
(pokračování na straně 2)
Zvrácené motivace v českém zdravotnictví Jan Průša Mnoho debat o českém zdravotním systému staví na ekonomických argumentech, přitom však často vynechávají podstatu ekonomické analýzy – tedy účelové jednání jednotlivců vycházející z racionální úvahy, a s tím spojené nastavení motivace ve zdravotnictví. Pokusím se proto názorně popsat motivace jednotlivých aktérů v českém zdravotnictví, které nám objasní příčiny odporu k systémovým reformám. Zároveň na těchto příkladech uvidíme, že negativní jevy, které ve zdravotnictví pozorujeme, přesně odpovídají tomu, co bychom jako výsledek špatně nastavené motivace očekávali.
Zákazníci = Pacienti Míra spoluúčasti pacientů je v České republice velmi nízká. Za většinu péče platí pacienti paušální poplatek ve formě veřejného zdravotního pojištění. Jenže za 60 % účastníků toto pojištění platí sám stát - jedná se o důchodce, děti, školáky a studenty, státní zaměstnance a další. Pojištěnci vidí v lepším případě svůj příspěvek jako částku na výplatní pásce, na kterou si stejně nemůžou nikdy sáhnout, nebo v horším případě tyto peníze nevidí nikdy. To u nich vyvolává zcela předvídatelné přizpůsobení.
Špatná čísla nebo špatní statistici? (pokračování ze strany 1)
že v Českém statistickém úřadě měli před sčítáním lidu jinou prioritu než metodiku sčítání spojenou s obsahem dotazníku, problémem závazností odpovědí, časovou srovnatelností údajů včetně řádného proškolení sčítacích komisařů a účinné osvěty? Je zřejmé, že uspokojivá kvantita daná vysokým procentem vyplněných statistických
formulářů vynucená hrozbou desetitisícové finanční sankce za neodevzdání vyplněného formuláře, je další, téměř nic neříkající údaj. Důležitá je kvalita vyplněných údajů, která závisí na pravdivosti jednotlivých údajů. S růstem ignorance či nepravdivosti uvedených údajů se zpochybňuje věrohodnost statistického šetření. Doufejme, že poslední
sčítání lidu, domů a bytů bylo opravdu poslední podle použité, v podmínkách České republiky dávno nevyhovující metodiky.
Jiří Schwarz (
[email protected]) je předsedou akademické rady Liberálního institutu a členem NERVu
Sladké mámení (pokračování ze strany 1)
který spočíval v uvalování všelijakých ekodaní, zakazování normálních žárovek a přesypávání peněz do kapes majitelů solárních elektráren. Pojďme se na chvíli zabývat samotným konceptem daní z tučného jídla a sladkých nápojů. Ekonomický smysl těchto (takzvaných piguovských) daní je přinejmenším sporný a v praxi se ukazuje, jak snadno je daňová regulace obcházena. Podnikatelé totiž nejsou hloupí a velmi snadno a rychle začnou vyrábět náhradu, která bude splňovat regulační požadavky a zároveň bude spotřebitelům přinášet nejméně porovnatelné potěšení. Snižování obezity a zároveň i plánované naplňování pokladny pak zůstává pouze zbožným přáním několika politiků a aktivistických vyhasínajících rockových hvězd. Klíčový problém totiž leží v samotné definici statku, který bude takovou daní na trhu potrestán. Mají být zdaněné všechny slad-
ké nápoje - tedy i džusy, ledové čaje, slazená káva nebo ochucené minerálky? Nebo bude vláda zdaňovat jen slazené sycené nápoje? Nebo se "nezávisle" určí obsah cukru na 100 ml nápoje, který našemu zdraví tolik nevadí? Zakáže se pivo, které má v sobě bezmála polovinu cukru, co má sklenice coly? Ovlivňování procesu, který by určil rámec produktů, ze kterých se bude odvádět daň, samozřejmě vytváří i výživné podhoubí pro lobbing a korupci. Obávám se, že ani ze zdravotního hlediska zdanění hamburgerů a coly nepřispěje k hubnutí a zázračnému zlepšení zdravotního stavu občanů, respektive je vliv sladkých nápojů a tučných (zdanitelných) jídel nejednoznačný. Jsme tlustí z občasných hamburgerů a coly, nebo z toho, že necvičíme a jíme doma pečený bůček na sádle? S trochou hořkého humoru můžeme dokonce konstatovat, že kdyby vynucená redukční dieta vážně zafungovala
a prodlužil se věk dožití populace, další generace politiků by musela řešit problém s vyšším čerpáním důchodů. A to jsem pak zvědavý, z jakých dalších daní by se hledaly další finanční zdroje. Zdanění tučných jídel a sladkých nápojů není nic jiného než trik, jak z daňového poplatníka vymámit pod zástěrkou konání obecného dobra další peníze. Výsledky takovýchto experimentů přitom většinou nedopadají tak pozitivně a jednoznačně, jak regulátor zamýšlel. Pokud bude Evropa neustále řešit jen nafukování příjmové strany rozpočtu a nebude se zabývat komplexními systémovými reformami na výdajové straně rozpočtu, můžeme očekávat pouze další zaostávání oproti rostoucím zemím.
Ivo Strejček ml. je student NF VŠE a spolupracovník Liberálního institutu (
[email protected])
Zvrácené motivace v českém zdravotnictví (pokračování ze strany 1)
Pacienti jsou totiž racionálně motivováni ze svého paušálního příspěvku dostat co nejvyšší množství péče. A to bez ohledu na její efektivnost. I když přečerpají své „pojištění“, nijak nepociťují vyšší náklady na svoji léčbu, které se přenášejí do zadlužení systému. Jinak řečeno: všichni účastníci veřejného pojištění jsou přímo motivovaní plýtvat, tedy nijak nekontrolovat výdaje na přijatou zdravotní péči. Zcela jedinečný je v tomto smyslu princip, podle kterého má pro každou kategorii léčiv existovat alespoň jeden přípravek plně hrazený z veřejného pojištění. Je jasné, že tento mechanismus odstraňuje poslední zbytky zákaznické (tedy pacientské) kontroly nad výdaji, která jinak existuje alespoň v podobě doplatků za léky. Ještě hlubší dopady má motivační efekt na prevenci, protože veřejné pojištění motivuje pacienty nestarat se o své zdraví. V každém tržním pojištění (např. aut, nebo jiného majetku) existuje spoluúčast pojištěného, která ho /2
primárně motivuje předcházet škodám. Bez spoluúčasti nelze zajistit, aby se pojištěný choval odpovědně nebo aby dokonce škodu sám nezpůsoboval. Ve zdravotnictví je však tato motivace minimalizovaná. Paradoxní přitom je, že toto podceňování prevence se pak snaží všichni dohánět prostřednictvím nejrůznějších preventivních programů, ať už ze strany státu, pojišťoven nebo zaměstnavatelů. Vidíme tedy, že dnešní nastavení systému motivuje pacienty své zdraví nejprve zanedbávat a potom si nárokovat co nejširší ošetření bez kontroly efektivnosti péče.
Lékaři České zdravotnictví dává lékařům snad ještě méně volby než pacientům. Z jejich pohledu se jedná o tvrdý třídní socialismus se všemi hlavními znaky: 1. Odměny lékařů jsou plně odděleny od rozhodnutí zákazníků (pacientů). Tím pádem je z motivačního hlediska pro každého lékaře přání pacienta až
druhořadé. (Což nepopírá existenci výjimek, se kterými se sám autor textu setkal!) Absence flexibilního odměňování zároveň nedává příležitost zákazníkům oddělit dobré a spolehlivé lékaře od těch nespolehlivých. 2. Skoro až cechovní středověká struktura omezuje konkurenci nejen zvenčí, ale zejména zevnitř. Tato struktura je v podstatě obdobou politické nomenklatury a je vytvářená principem seniority (odsloužených let). Systém je tak řízen služebně staršími, pro které je však výhodné na této nomenklatuře nic neměnit. To vysvětluje, proč požadavky na změny vycházející zevnitř lékařské obce v sobě vždy obsahují jen další upevňování jejich vlastních hierarchických struktur. 3. Úplatky, vyskytující se v každém socialistickém systému, je nyní snaha legalizovat v podobě nadstandardní péče, aniž by došlo k zásadnímu posunu
POKRAČOVÁNÍ – ZVRÁCENÁ MOTIVACE V ČESKÉM ZRAVOTNICTVÍ
směrem k tržnímu poskytování těchto nadstandardů. Výběr těchto legalizovaných úplatků by se měl povolovat podle principu seniority (viz bod 2). 4. Nejvyšší nomenklatura se zároveň stará o vhodnou indoktrinaci budoucích kolegů už od rané fáze studia. Politická doktrína vštěpovaná medikům tvrdí: (1) Úhlavním nepřítelem každého lékaře jsou pojišťovny, a (2) největší překážkou úspěšné léčby je sám nevzdělaný a neznalý pacient. Zřejmou nesmyslností obou tvrzení se zde nezabýváme, jejich následky jsou zřejmé a denně viditelné. Jako jediný prvek, který motivuje lékaře poskytovat co nejlepší služby pacientům, tak zůstává jejich vlastní svědomí, což však v mnoha případech bohužel nestačí. Ať už s tím většina lékařů vnitřně souhlasí nebo ne, trpí celá profese svým vnitřním uspořádáním, které má tendenci ji jen dál konzervovat v ryze socialistickém uspořádání.
Zdravotní pojišťovny Poišťovny fungují jako zdravotnické centrální plánovací úřady. Z kusých informací se snaží dlouho dopředu nastavit parametry tak, aby vyšla nulová gregátní bilance systému – tedy aby příjmy odpovídaly výdajům. V době realizace plánu pak dohlíží na jeho dodržování. Jsou však při tom v situaci, kdy jako jeden rozhodčí zároveň musí uhlídat 20 hokejových
zápasů najednou. Tento stav logicky všichni hráči zneužívají jak k faulům mezi sebou, tak k faulům na samotného rozhodčího. Vzhledem k tomu, že se pojišťovny starají o rozpočet, mají jako jediní hráči alespoň částečnou motivaci omezovat plýtvání. Na druhou stranu hluboké deficity nakonec vyrovnává ministerstvo zdravotnictví dotacemi, a tím se role pojišťovny obrací. Ať už si je vědoma jakéhokoliv plýtvání, musí ho před ministerstvem obhájit, aby mohla čerpat prostředky na krytí ztráty. Lékaři pochopitelně chtějí po pojišťovnách nastavit co nejvyšší jednotlivé platby, pojišťovny je naopak chtějí co nejnižší. Vznikají tak situace, kdy se nastaví rigidní ceny, vyčerpá se rozpočet a poskytování některých úkonů je zastaveno, aniž by se kdo zamyslel nad skutečnou tržní cenou daného úkonu. Přitom pacienti naprosto absurdně stojí na straně požadavků na zvýšení objemů péče, protože jak jsme uvedli výše, tyto vyšší náklady nenesou přímo adresně, ale doufají, že se uhradí z kapsy jiných občanů než jejich samotných. (Na normálním trhu by pacienti logicky požadovali ceny co nejnižší.) Silnou zbraní pojišťoven je jejich velmi omezená konkurence. Ačkoliv se z hlediska financí nachází mezi dvěma mlýnskými kameny, z hlediska procesů mohou vytvářet silný nátlak. Nemůžeme se proto divit, že jimi nastavené vyhlášky nejsou uživatelsky přátelské.
Pojišťovny jsou systémem přímo motivovány vytvářet přísnou byrokratickou kontrolu, nikoliv flexibilitu a jednoduchost.
Závěr Jak jsme viděli, motivačně je české zdravotnictví nastaveno jako socialistický systém, kde se každý snaží získat na úkor všech ostatních a nikdo nemá snahu k odpovědnosti. Pacienti požadují neomezený objem péče bez vazby na svoje paušální příspěvky (které jsou navíc u většiny hrazené státem). Lékaři požadují co nejvyšší platy bez vazby na svoje výkony a poptávku po nich, ale dané senioritou a tabulkami. Pojišťovny se tento chaos snaží uřídit požadavky na tvrdou byrokratickou kontrolu, která ze své podstaty brání zdravotnictví v efektivním rozvoji. Zároveň z toho vyplývá, že diskuze nad tím, zda a kolik se má připlácet za ten který úkon, jsou podružné. Legalizace úplatků za přidělování lepší péče může systému krátkodobě finančně ulevit, nijak však nezmění zásadní motivační prvky a neodvrátí tak riziko kolapsu zdravotnictví. Pro skutečné vyřešení deficitů by byly potřeba mnohem radikálnější změny základních pravidel, které by motivaci všech obrátily k odpovědnosti a šetrnosti. Jan Průša (
[email protected]) je doktorandem na Institutu ekonomických studií UK a analytikem Raiffeisen Investment
Všechno zlé k něčemu dobré? Tomáš Mlčoch „Nezajímá mě, jak chudý člověk je; pokud má rodinu, je bohatý“. Slova plukovníka Pottera ze seriálu M.A.S.H. nabývají v dnešních dobách rozpočtových škrtů, šetření a problémů s rostoucím státním dluhem na významu. Čtenář je již jistě přesycený názory odborníků na dopady těchto zásahů, třeba na vývoj HDP, na životní úroveň, nebo na zaměstnanost. Co ovšem mnohdy zůstává analytikům pod rouškou tajemství skryto jsou dopady škrtů na rodinné vztahy. Ačkoliv dnes považujeme důchod a sociální dávky (tedy například příspěvek na bydlení, podpora v nezaměstnanosti či v hmotné nouzi) za něco samozřejmého a nepostradatelného, ještě před sto lety tomu tak nebylo. Starobní důchody byly nepoměrně nižší (nebo vůbec žádné v USA, UK) a sociální dávky rovněž. Státní důchodové (pra)systémy nebyly schopny zabezpečit člověku ani základní živobytí. Právě proto byla, stejně jako po staletí předtím, hlavním pilířem mezigenerační solidarity rodina, která se o své starší členy postarala. Stejně tak když nějaký člen rodiny ztratil práci, obrátil se nejprve na svou rodinu. Rodina fungovala jako jakási „malá pojišťovna“, jejíž členové se navzájem zajišťovali proti různým nepředvídatelným situacím. Nejbližší postiženého člověka tedy nahrazovali jak tržní, tak i státní
pojištění. V takovém „podniku“ držela rodina (chtě nechtě) pospolu a byla díky tomu mnohem jednotnější a pospolitější. Držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1992 Gary Becker se ve své nejslavnější knize Pojednání o rodině (1991) věnuje přesně těmto tématům. Klade si otázky, které by se na první pohled mohly zdát, že zkoumání ekonomické vědy vůbec nepřísluší. Becker se ptal, proč není v moderním světě příbuzenstvo tolik důležité a proč se vazby v rodině oslabily? Protože se pojištění „v rámci rodiny“ přeneslo právě na tržní pojištění či státní pomoc. Proč se zvýšil počet rozvodů? Protože se značně zvýšily příspěvky pro svobodné matky s dětmi. Jistě pak také kvůli nižším nákladům na rozvod díky vyšším ženským mzdám a větší soběstačnosti žen: oproti dřívějším dobám, kdy se většina žen starala „pouze“ o domácnost, se dnes většina žen také účastní mimorodinného trhu práce. A konečně, proč již není tak silné pouto mezi rodiči a dětmi? Becker vidí jako jeden z hlavních důvodů veřejné školství. Stát totiž nezajišťuje pouze důchody a pojištění, ale i „bezplatné“ školy. Následkem převedení zodpovědnosti za výchovu a výuku mimo rodinu logicky je, že rodiče sami méně investují do dětí a více do sebe. To jasně ukazují mezi-
národní srovnání zemí s rozdílnou měrou státního školství. Samozřejmě, peníze na veřejné školství jsou rodičům „strhávány“ z daní a tím dětem vzdělání nepřímo platí. Dochází ale k nebezpečnému přetržení pouta náklad –> výnos. Při následné snaze dítě výchovně potrestat mají tak rodiče svázanější ruce, neboť ztrácí jeden velmi silný vyjednávací argument: „nezaplatím ti vysokou“. Děti tudíž, kvůli státu, dnes tolik nepotřebují rodiče při financování své budoucnosti, a zároveň rodiče nepotřebují děti při zaopatření svého stáří. Tím se rodinná pouta a vazby oslabují. Můžeme se tedy dočkat zlepšení rodinných vztahů? Dá se očekávat, že čím rozsáhlejší škrty budou, tím se zřejmě budeme těšit z častějších rodinných setkání u nedělních obědů a budeme potkávat více babiček s jejich vnoučky. I takzvaným „hodinovým manželům“ přibude silná konkurence v podobě dědečků, kteří jim začnou fušovat do řemesla. A jakkoli můžeme považovat škrty za bolestivé a nepříjemné, v nadcházejícím stále chladném předjaří se můžeme alespoň těšit na větší teplo z rodinného krbu. Tomáš Mlčoch je studentem NF VŠE a spolupracovníkem Liberálního institutu (
[email protected]) /3
Školou k loajálnímu poddanství Hynek Řihák Škola je považována za jeden z významných faktorů, který formuje člověka. Často se vedle rodiny považuje za faktor nejdůležitější [1]. V našem státě je školství prakticky výhradně doménou státu (podobně jako ve většině vyspělých států světa), protože i čistě soukromé školy (za čistě soukromé nepovažuji školy byť jen částečně placené státem z daní) jsou povinny dodržovat státem předepsané vzdělávací obory a programy, musí být zapsány ve školském rejstříku a mohou být státem inspektovány atp. [2]. Jistě čistě soukromé školy nemusí toto vše přímo plnit, ale pak může mít jejich absolvent problémy s uznáním dosaženého vzdělání [3]. V rukách vlády, která reprezentuje určitý světový názor nebo jistou směsice světových názorů, je tak uložena moc významně ovlivňovat utváření občanů. Slovy klasika vlády mají moc vychovávat místo vzdělaných poddaných loajální poddané. To je podpořeno existencí povinné školní docházky do určitého věku dítěte nebo tím, že děti vyučované doma se musí podrobovat pravidelným zkouškám ve škole. A také tím, že lidé ze svých příjmů platí daně, a to i za účelem státního financování školství. Lidem tak zbývá méně peněz, možná zrovna na jiné formy vzdělávání svých dětí. Před demokratickou i nedemokratickou vládou tak leží velké pokušení, aby tuto moc zneužila ve svůj prospěch. Pro vládu (a její světový názor) je vzdělávání jedním z pilířů, který ji drží u moci. Existuje tedy silný apriorní důvod, aby si vláda o tento pilíř náležitě pečovala. Takhle nějak soudí velká část lidí, kteří zastávají jiný světový názor než ten, který zrovna panuje. Málokdo z nich si však otevřel nějakou učebnici a podíval se do ní. My to nyní uděláme. Konkrétně se podíváme, co se učí v našich luzích a hájích studenti středních škol. K tomu nám poslouží kniha "Odmaturuj! ze společenských věd". Ta není přímo učebnicí a zdá se, že není schválena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Autoři tedy měli jistý stupeň volnosti. Na druhou stranu chce-li nakladatel knihu prodat, musí studentům a jejich rodičům nabídnout něco, co jim pomůže uspět u maturity na více či méně státem reglementovaných, financovaných a ovládaných školách. Těžko předpokládat, že lidé budou kupovat knihu, která jim umožní u maturity propadnout. Vzhledem k rozsahu článku uvedu jen několik bodů převážně z kapitoly politologie a sociologie, a to s krátkým komentářem. Teorií vzniku státu uvádí kniha několik, ale za nejčastěji uváděnou považuje kontroverzní teorii smluvní, kdy vznikla mezi lidmi smlouva [4]. K té M. N. Rothbard napsal, že je zde historický problém, zda se vůbec taková smlouva někdy uskutečnila. I pokud by se náhodou někdy v minulosti uskutečnila, tak není stejně závazná pro pozdější generace [5]. Dále /4
uvedená teorie násilí mlčky předpokládá vznik státu jiným způsobem než násilím. Malá banda násilníků může terorizovat sotva jednu vesnici. Rothbard jinde doložil, že vzniku státu musel předcházet nutně vznik trhu, který je sám o sobě již formou lidské organizace [6]. Kniha nic méně uvádí i další možnosti vzniku státu. Jasno má kniha o demokracii. V ní se na správě a řízení státu podílejí všichni občané státu [7]. Problém ovšem je, že některé menšiny se nikdy nestanou většinami anebo součástí většiny. Navíc hodnota hlasu jednoho voliče má váhu blížící se nule. O nedemokratických režimech má kniha také jasno: vládne zde prý jen úzký okruh osob, nebo dokonce jen jedinec (!) [8]. Jak dokáže taková hrstka nebo jedinec ovládat milióny lidí? Nemá snad za sebou taková vláda početný státní aparát a zájmové skupiny? Není taková vláda složena z různých klik? Mají studenti věřit bajkám, že Hitler sám o sobě terorizoval a zpustošil skoro celou Evropu a povraždil vlastní rukou milióny lidí? Tak tomu ovšem není, pokud se chce vláda dlouhodoběji udržet, musí ji podporovat (byť pasivně) většina obyvatel [9]. Z toho však plyne jeden nepříjemný logický důsledek: i diktátorský režim musí být z dlouhodobějšího hlediska v jistém smyslu založen na demokracii. Guru československé demokracie T. G. Masaryk měl pravdu, když tvrdil, že lidé jako Hitler, Mussolini a Stalin potřebují všichni podporu národa, a že v tom je určitý druh demokracie [10]. Autoři knihy dále tvrdí, že v demokratických režimech platí ústavní řád a základní lidská práva a svobody, zatímco nedemokratické režimy lidská práva a svobody potlačují. To je zvláštní, protože na straně 13 se píše, že: "V ČR je propagace rasismu trestná." [11]. To je však přece jasné omezení svobody projevu [12]. Dle knihy je právní stát: "...takový, v němž je vztah mezi občanem a státem vymezen pomocí práva. Právní řád stanoví i pravidla chování státních orgánů, aby nemohla být jejich moc zneužita proti občanům…”. Zárukou toho mají být nezávislé soudy [13]. Ty jsou však státní a jsou placeny z daní. Pokud by si soudci postavili hlavu, má na ně vláda páku v podobě jejich výplat. V opačném případě si soudci mohou dělat, co chtějí, pak však díky svým rozhodnutím na sebe strhnou významnou část moci. Tak jako tak jsou nakonec soudy součástí státu - tj. instituce, před kterou mají občany chránit. Je to podobné, jako kdyby soudní spory mezi mnou a Vámi řešil „nezávislý“ soudce já. Podobně zavádějící je tvrzení, že: "Příkladem nezávislosti masmédií na státu a politickém zřízení jsou u nás tzv. veřejnoprávní média.". Prý nedostávají od státu přímo nic a existují jen díky koncesionářským poplatkům a reklamě [14]. Jenomže tyto poplatky jsou určené zákonem a jen parlament může měnit jejich výši (má tak
na tato média dobrou páku). Také máme "Radu České televize" a "Radu Českého rozhlasu", jejíž členy volí a odvolává poslanecká sněmovna. Dále je tu "Rada pro rozhlasové a televizní vysílání" [15]. Nezávislost je tedy čistě iluzorní. Mezi charakteristikami nedemokratických diktátorských režimů mne zaujala následující: "kontrola všech oblastí individuálního i společenského života" [16]. Takovéto tvrzení vzniká tehdy, pokud zaměňujeme svobodu s demokracií - tj. svobodu s mocí. Odhlasuje-li si 90% lidí, že oloupí 10% lidí, můžeme si o tom myslet cokoliv, ale je to prostě demokratické rozhodnutí. V každé demokracii a i v každém nedemokratickém režimu má svoboda menší, či větší prostor. Pravda empiricky byl tento prostor po druhé světové válce v západních demokraciích zpravidla větší. Do budoucna to tak však být nemusí. Absolutní kontrola je ohromně nákladná a není ani úplně možná. Co tím chci říci? Klidně se může stát, že svoboda jednotlivce v demokratickém režimu může být menší než v nedemokratickém režimu. Například svoboda (nejen) podnikání v Číně může být větší než svoboda podnikání v jiné rozvojové zemi s demokratickou vládou. Ba i v některých ohledech větší než v EU [17]. Nedemokratický Bachův absolutismus se vyznačoval například zvýšením svobody podnikání [18]. A tak se dá pokračovat. Naproti tomu některé vzorové demokratické vlády vyháněly Indiány z jejich domovů, zavíraly Búry do koncentračních táborů anebo masakrovaly neozbrojené Vietnamce a Iráčany [19]. Dle strany 29 je komunismus mimo jiné založen na myšlence sociální rovnosti. Pak: "Rovnosti, spravedlnosti a solidarity lze v komunismu dosáhnout revolucí (revoluční komunismus) nebo sociálními reformami (reformní komunismus)." [20]. Mělo by být jasné, že rovnosti nelze dosáhnout žádnou myslitelnou cestou - rovnost je nedosažitelný cíl [21]. Slovo solidarita pak znamená dobrovolnou vzájemnou podporu (soudržnost) a nikoliv násilnou konfiskaci majetku a jeho následné přerozdělení [22]. Na straně 37 se čtenář dozví o pozitivní roli odborových organizací. Tyto jsou pilířem demokracie a prosazují zlepšování pracovních podmínek, hospodářského a sociálního postavení zaměstnanců atd. [23]. Avšak nic se nedozví o jejich stinných stránkách: zvyšování nezaměstnanosti a snižování produkce statků a služeb [24]. Podobné jednostranné informace získá čtenář o nebezpečí skleníkových plynů [25]. O možných pochybnostech se v knize nic nedozví. Globalizace není líčena jen v negativních barvách. Přesto působí některá negativa dosti zvláštně. Globalizace zdá se má nahrávat spíše bohatším a diskvalifikovat chudé, celoplanetární nerovnosti mezi regiony, státy
POKRAČOVÁNÍ – ŠKOLOU K LOAJÁLNÍMU PODDANSTVÍ
a skupinami se zvyšují [26]. Někde se vývoj prostě zlepšuje více než jinde. Co však na tom má být? Není důležité spíše zlepšování celkové situace? Máme si díky nerovnosti přát, aby ke zlepšování nikdy nedošlo? [27]. Ekonom a historik J. Norberg ve své knize "Globalizace" předložil statistické údaje, které ukazují na to, že ve světě docházelo k poklesu nerovnosti [28]. Navíc na nerovnost má vliv řada jiných věcí: třeba činnost státu nebo vliv náboženství atp. Zvláštní je i tvrzení, že v koexistenci s jinými lidmi si lidé uvědomují, že jejich kultura, normy, zvyky atp. jsou jedny z mnoha, nejsou absolutně platné ani nezpochybnitelné. A tak člověk pozdní moderny začíná žít v jistém kulturním vakuu [29]. Jinými slovy člověk si tedy může vybírat z většího množství kultur, a proto si nakonec žádnou nevybere? Zvláštní to je i s ohledem na to, že na stejné straně se píše i o multikulturalismu [30]. Nechybí ani zmínka o konzumní společnosti, která: "...je organizována kolem konzumu, nikoliv kolem výroby zboží.". Vzápětí je dodáno, že výroba a produkce zboží jsou charakteristické pro západní společnost [31]. Toto nepotřebuje žádný komentář. Autoři dále tvrdí, že rozšiřující se poptávka po zboží všeho druhu se stává pro západní ekonomiky nezbytnou podmínkou. Bez konzumu většiny populace nemohou ekonomiky fungovat [32]. Skutečností však je, že za účelem vyšší budoucí konzumace (tj. většího ekonomického rozvoje) je nutné spořit - tj. odložit současnou konzumaci a provést dodatečné investice [33]. Podobně kontroverzních věcí, zmatků ba přímo nesmyslů je v knize více. Tím ovšem netvrdím, že vše je špatné. Jsou zde jednak věci nekontroverzní, ale i kontroverzní avšak pravdivé. Například je zde uvedeno, že stát oslabil funkci rodiny [34]. Celkově je však kniha dobrým příkladem toho, jak se státní školství snaží "nahustit" studentům do hlavy [1] Dvořák, s. 31 [2] Pro příklady ze školského zákona č. 561/2004 Sb.: - §3 odstavec 2: "Pro každý obor vzdělání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání; jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic a učebních textů a dále závazným základem pro stanovení výše finančních prostředků…”, viz i §4, - §7 odstavec 6: "Podmínkou výkonu činnosti školy nebo školského zařízení je zápis do školského rejstříku.", - k tomu, že jsou do zákona zahrnuty i čistě soukromé školy viz §8 odstavec 6, - k inspekci viz §12, - §58 odstavec 5: "Vláda stanoví nařízením obory vzdělání, v nichž lze dosáhnout středního vzdělání, středního vzdělání s výučním listem a středního vzdělání s maturitní zkouškou, jejich návaznost na učební a studijní obory podle předchozích právních předpisů a počet žáků ve skupině na jednoho učitele odborného výcviku.". [3] Pravdou ovšem je, že i tak dnes působí řada škol a agentur poskytujících různé více či méně známé
určitý světový názor (směs světových názorů). Kniha je tak dobrým důvodem pro požadavek, aby vládci dali od vzdělání ruce pryč [35]. Lidé jsou různí a zastávají různé názory. Jen samotných názorů na velikost úlohy státu (míru etatismu) ve společnosti existuje velmi mnoho. Lidé by měli mít právo učit děti ve školách podle svých představ. Je sice pravdou, že někteří lidé pak mohou preferovat výuku (vyvrácených) nepravd a bludů a děti těchto lidí se pak s tím budou muset v životě vyrovnávat. Na druhou stranu většině rodičů jde o blaho svých dětí, tudíž budou existovat jisté limity (ne však 100%) ve výuce těchto nepravd a bludů. Stěží si lze však představit, že nepravdy a bludy - typu nezávislá veřejnoprávní média, jedinec vládnoucí sám, působení odborů má jen pozitiva - se budou v bezstátním systému vzdělávání učit všechny děti, které chtějí (jako v tomto případě) vystudovat střední školu. Jistě vládci se budou státního vzdělání držet, protože je to jeden z nejdůležitějších pilířů jejich moci. Špatné finanční zdraví státu zde však dává určitou naději. Zatím je však nutné věnovat výchově a vzdělávání vlastních dětí o něco více času.
Hynek Řihák (
[email protected]) je projektantem
Literatura: 1) Dvořák, J. aj. Odmaturuj! ze společenských věd. Brno: Didaktis 2008, ISBN 978-807358-122-0. 2) Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3. 3) Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7. 4) Masaryk, T. G. Cesta demokracie. IV, Projevy, články, rozhovory 1929-1936. Praha:
a spíše krátkodobé typy vzdělání. Nicméně platí, že čím více lidí považuje státní zásahy do školství za dobré, tím více roste pro absolventa význam absolvování státem schválené a dozorované školy. Je to něco na způsob dobrovolného otroctví. Vládci toto však sami významně podporují: propagandou, povinnou školní docházkou, školstvím „zdarma“ a existencí daní. [4] Dvořák, s. 8 [5] Rothbard, Etika, s. 195 [6] Rothbard, Anatomie, s. 6 [7] Dvořák, s. 10 [8] Ibid, s. 10. Nedemokratickým režimem se v knize a ani v tomto článku nerozumí svobodná společnost. [9] Rothbard, Anatomie, s. 6 [10] Masaryk, s. 363 [11] Dvořák, s. 10 a 13 [12] A to, i pokud ho definujeme jako majetkové lidské právo a nikoliv jako vágní lidské právo [13] Ibid, s. 12 [14] Ibid, s. 129 [15] www.ceskatelevize.cz/rada-ct/, http://www.rozhlas.cz/rada/portal a příslušná hesal na www.wikipedie.cz [16] Dvořák, s. 21 [17] Vořechovský, viz také Břicháček [18] Machačová, s. 415 - 6, pronásledování obrozenců?
Ústav T. G. Masaryka 1997, ISBN 80901478-4-4. 5) Norberg, J. Globalizace. Praha: Alfa Publishing – Liberální institut 2006, ISBN 80-86389-44-8. 6) Rothbard, M. N. Anatomie státu. Praha: Ramago.net 2011, ISBN 978-80-904861-2-6. 7) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3. 8) Rothbard, M. N. Etika svobody. Praha: Liberální institut 2009, ISBN 978-80-8638955-4. 9) Úplné znění zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). (Dotupné i elektronicky na stránkách MŠMT)
Odkazy: 1) Břicháček, T. Unijní regulace je všude, kam se podíváte [online, Strana svobodných občanů 2011]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://www.svobodni.cz/media/clanky/1254brichacek-unijni-regulace-je-vsude-kam-sepodivate/ 2) Shiff, P. Ideologie konzumu [online, blog.aktualne.cz 2010]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alesdrobek.php?itemid=10649 3) Vořechovský, D. Čína je proti EU tržním rájem [online, Liberální institut 2005]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://www.libinst.cz/clanky.php?id=607&hig hlight=Čína 4) Vořechovský, D. Je EU socialističtější než Čína [online]. Dostupný z (přístup 11/2011): http://offbeat.sweb.cz/docs/Chinasocialism1.pdf 5) http://www.ceskatelevize.cz/rada-ct/ 6) http://www.rozhlas.cz/rada/portal 7) www.wikipedie.cz [19] Zde může někdo namítnout, že hlasovací právo se přiznávalo občanům daného státu zpravidla postupně, zdá se však, že více demokracie nemá příliš vlivu - viz Vietnam, Irák atp. [20] Ibid, s. 29 [21] Rothbard Ekonomie, s. 340-4 [22] Srovnej s wikipedie.cz [23] Dvořák, s. 37 [24] Pro detailnější informace viz Hazlitt, s. 135-46 [25] Dvořák, s. 92 [26] Ibid, s. 142 a posobně i s. 90-1 [27] Norberg, s. 37 [28] Ibid, s. 37-40 (tato data končí rokem přibližně 2000) [29] Dvořák, s. 142 [30] Otázka je zda je vůbec možné žít bez určité kultury? [31] Ibid, s. 142 [32] Ibid. s 142 [33] Pro jednoduché pochopení viz Shiff [34] Dvořák, s. 138 [35] Nelze popřít, že učitel má při vlastní výuce zpravidla větší volnost než učebnice a knihy jako „Odmaturuj! ze společenských věd“, zde ale závisí na jeho nadšení. Navíc sám učitel je "produktem" státního vzdělávacího systému
/5
Virtuální signály Evropské unie Ladislav Tajovský Šachy s českým nepřistoupením k fiskálnímu kompaktu mají jeden rozměr, který zůstává trochu nezaslouženě opomíjen. Ve všeobecné vřavě kolem páně Nečasovy drzosti (vlastní názor, no tohle!) jaksi zaniká, že i prakticky všichni stoupenci rozpočtové unie v její momentálně proponované podobě – a totéž platí třeba pro záruku MMF a další tanečky kolem eura – se shodují na tom, že jde primárně o vzkaz „trhům“. I český ministr financí opakovaně s notnou dávkou žoviality opakoval, že tohle všechno sice nebude k ničemu, ale musíme to udělat. A udělat to můžeme právě kvůli tomu, že to je pouze hra bez reálného obsahu – hra s cílem uklidnit rozbouřené finanční kruhy a dát lidem točícím se kolem velkých peněz pocítit rozhodnost a odhodlanost to NIC udělat, kdyby bylo nejhůř.
Jednota v gestech? Za tím vším je skryta jedna dokonalá absurdita. My všichni, novináři, politici, akademici, každý druhý čtenář novin, všichni víme, že záruka MMF je legrační, že bruselských 25:2 je iluzorní jednota – dosaďme si prakticky jakékoliv halasně vybojované rozhodnutí směřující k záchraně eura a najdeme tentýž společný jmenovatel. Všichni pořád dokola slyšíme (a mnozí opakujeme), že jde jen o záruky a gesta, které mají pouze virtuální a signalizační povahu – všem nám to je jasné, ale přesto se tváříme, že tím někoho uklidníme a přimějeme k dalším půjčkám či odkladům již existujících a pozítří splatných dluhů. Nedostal nakonec Nečas vyčiněno nejvíc za to, že narušil dojemnou jednotu určenou mezinárodním finančním kruhům? Že jen tato jednota sama o sobě je hodnotou, za niž stojí za to kývnout na úplně cokoliv? Fascinující a iritující zároveň na tom je představa, že my všichni to víme, a jen ti, kterých se to nejvíc týká a kterým je to určeno, to jaksi přeslechnou. Všichni bankéři světa si sedí na uších a nechávají se opít celozrnným pečivem a jeden jediný zoufalec v čele pidizemě východně od Německa může zavinit, že jim to zničehonic docvakne, sčítnou si jedna a jedna, a celá evropská ekonomika – a s ní i kus té světové – půjde kvůli tomu do kytek.
Kritický rozum a společenství prolhaných Vypadá to jako bezbřehé plácání, ale přesně tato logika je skryta za apely na potřebu mušketýrské jednoty jako jediné cesty, jak vybřednout ze současné mizerie. Realita je přitom dost možná právě opačná. Slyšíme, že dnes jde primárně o krizi důvěry, bez níž nebude stability; té stability, bez níž nebude růstu. A růstu, bez nějž nebude blahobytu. Důvěra je zaklínadlem, kolem nějž se všechna záchranná opatření točí. Příměry o sousedově hořící střeše (Schwarzenberg), volání po solidaritě (Sobotka) a vděčnosti (Kalousek), stejně jako pragmaticky se tvářící zaklínání se krizovým /6
managementem totálně míjejí podstatu věci. Ta je totiž na odvrácené straně gravitačního jádra současné debaty – dnes vidíme stav, k němuž vede systém, který s důvěrou stojí a padá, který nenachází žádnou jinou oporu než právě vzájemnou slepou důvěru těch, kteří se bez sebe neobejdou. Od vyprázdněných důchodových systémů přes rozkomíhané pilíře současného bankovnictví až k odhmotnělým penězům, které jeden každý z nás dnes a denně používáme. Všude tam vidíme důkazy toho, že důvěra je ve společenských interakcích sice nezbytnou podmínkou – ale nikoliv postačující. Dnešek více než cokoliv jiného připomíná dva lháře, kteří hledají cestu, jak si navzájem uvěřit své lži. Čím jiným jsou garance jedněch zadlužených za dluhy jiných? Jestliže je dnes český premiér peskován primárně za neporozumění potřebě jednoty a z ní plynoucí důvěryhodnosti coby základu stabilního sociálního systému západního světa, tak je skutečně dost možné, že se nejen Evropa nachází na docela důležité dějinné křižovatce. A jako tak často v minulosti hlasy kritického rozumu zanikají v křiku společenství nadšených, hloupých a prolhaných.
Článek vyšel v Hospodářských novinách, 3. 2. 2012, rubrika Názory, str. 8
Ladislav Tajovský je vyučující na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE (
[email protected])
Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem
KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství:
Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek?
K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu
[email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).
On-line archív
TERRA LIBERA z let 2000–2010 dostupný na stránkách
www.libinst.cz
TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: TL, c/o Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
