10_11_2011:Terra libera
N
5.12.2011
12:30
Stránka 1
Terra Libera
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
říjen–listopad 2011 / ročník 12
Nobelovské překvapení?
Nobelovka, o níž Nobel neveděl
Tomáš Mlčoch
Miroslav Zajíček
obelovu cenu za ekonomii za rok 2011 dostávají Thomas Sargent a Christopher Sims, dozvídáme se v úterý 10. října hodinu a několik minut po poledni z úst členů Švédské národní banky. Překvapení? Pro velkou část ekonomické obce jistě ano (nemohu mluvit za všechny), avšak nikoli proto, že by autoři byli neznámými, ale jelikož používané modely autorů jsou téměř třicet let staré a leckdo by si mohl myslet, že jejich autoři upadli v zapomnění – zejména u Nobelovského výboru. Proč ovšem zrovna v roce 2011 a zrovna těmto autorům? První odpovědí je sama Nobelova cena, která se uděluje, na rozdíl od ceny John Batese Clarka (ta se uděluje nejlepšímu americkému ekonomovi do věku 40 let), částečně i za celoživotní dílo, a proto je většina laureátů pozdějšího věku. Druhou odpovědí mohou být nedávné události v makroekonomice, které přímo souvisejí s vědeckým přínosem těchto dvou ekonomů. Hlavním přínosem autorů je prohloubení a další rozvíjení teorie racionálních očekávání – za níž její zakladatel Robert Lucas, kolega Sargenta a Simse z Minnesotské Univerzity, dostal Nobelovu cenu již v roce 1995 – a její aplikace v ekonometrických modelech. Racionální očekávání doplňují takzvaná adaptivnímu očekávání. U adaptivních očekávání si člověk vytváří představu o budoucím vývoji pouze na základě minulých zkušeností (celý týden prší, proto si dnes vezmu deštník). Naproti tomu jedinec s racionálním očekáváními přemýšlí jiným způsobem. Snaží si na základě maxima všech dostupných informací, ať už minulých nebo současných, vytvořit co „nejracionálnější“
Co a kdo je Occupy Wall Street? Dnes je název „Occupy Wall Street“ už značně zužujícím pojmenováním pro hnutí, které se za pomoci sociálních sítí stalo téměř přes noc globálním. Anarchistické hnutí bylo iniciováno kanadským časopisem AdBusters, který vyzval Američany, aby se postavili proti korporativismu a nastolili opravdovou demokracii. Sině přitom akcentovali význam takzvaného „Arabského jara“ a španělských protestů mládeže na jaře roku 2011, jakožto předobrazu radikální společenské změny. 17. září 2011 se v New Yorku a San Franciscu na veřejných místech spojených s koncentrací ekonomické moci (zejména Liberty Square a Zuccoti park v NY) sešly demonstrace většinou mladých lidí proti „hamižnosti, ekonomické nerovnosti, nezaměstnanosti a korupci“. Svůdná témata, která jsou navíc zejména ve Spojených státech amerických dnes
Není nejprestižnější, není nejsledovanější, není nejspornější. Přesto je cena za ekonomii zcela výjimečná. Od roku 1901 se každý rok v prvním týdnu října uděluje celkem pět Nobelových cen - za lékařství a fyziologii, chemii, fyziku, literaturu a za mír. Přesně podle poslední vůle Alfreda Nobela z roku 1895, byť některá ustanovení této závěti jsou dnes vykládána poněkud odlišně než v minulosti (zejména co se týče odůvodnění ceny, kdy postupně došlo k odklonu od oceňování výsledků dosažených v roce před udělením ceny ve prospěch ocenění celoživotních zásluh). Nicméně od roku 1969 je vždy udělována ještě jedna cena dodatečná - ta za ekonomii. Letos ji získali američtí ekonomové Thomas Sargent a Christopher Sims za "empirický výzkum při zkoumání příčin a následků v makroekonomii". Co je to však za podivnou cenu, když se o ní Alfréd Nobel ve své závěti vůbec nezmiňuje - už jenom proto, že koncem 19. století se ekonomie nazývala politickou ekonomií a všeho všudy existoval pouze jeden plně placený profesor ekonomie na světě Alfred Marshall na univerzitě v Cambridgi. Přesto jsou procedury při vybírání laureátů, jejím udělování a předávání nápadně shodné s ostatními a dokonce i oficiální webová stránka Nobelových cen (www.nobel.se) mezi sebe ekonomii přijímá, byť jen s názvem "Cena za ekonomii". A na rozdíl od ostatních Nobelových cen poskytuje finanční prostředky na vyplacení odměny oceněným ekonomům Švédská centrální banka (Sveriges Riksbank), byť ve stejné výši jako odměny vyplácené v ostatních kategoriích. Jak je vlastně možné, že prakticky existuje "Nobelova cena za ekonomii"? Příběh začíná v roce 1968, když Sveriges Riksbank slavila tři sta let od svého založení (jedná se spolu s Bank of England o jednu ze dvou nejstarších centrálních bank na světě). Při této příležitosti se její vedení rozhodlo ustanovit novou cenu, kterou nazvalo "Cena švédské centrální banky za ekonomickou vědu na paměť Alfréda Nobela" s tím, že finanční závazky z udělování této ceny ponese právě Sveriges Riksbank. Cena je udělována Švédskou královskou akademií, a to podle stejných principů, jaké platí při udělování ostatních Nobelových cen - včetně postupu výběru kandidátů. Každý rok Akademie požádá dopisem významné osobnosti ekonomické vědy (jedná se o cca tři tisíce profesorů z významných univerzit), aby navrhli nositele ceny pro následující rok. Obvykle se sejde několik set nominací, přičemž nevyžádané nominace nejsou brány v úvahu. Dopisy s formulářem na nominaci jsou rozesílány v září předchozího roku a termín pro jejich vyplnění je 31. ledna příslušného roku. Výbor pro udělování ceny – obvykle složený z pěti až osmi lidí – zadá u nejvýznamnějších kandidátů vypracování expertních studií o jejich přínosu a vědecké činnosti (někdy u švédských, ale mnohem častěji zahraničních expertů). Poté předloží svůj návrh na udělení ceny Odboru sociálních věd Akademie ve formě zprávy, která obsahuje rozsáhlou studii o činnosti nejvýznamnějších kandidátů včetně pořízených expertních studií. Na základě těchto materiálů navrhne Odbor laureáta (nebo laureáty) pro daný rok, přičemž zpravidla respektuje návrh Výboru. Konečné rozhodnutí pak provede celá Akademie - nejčastěji až na začátku října (hlasování Akademie probíhá na většinovém principu). Oceněný je pak informován ve stejný den jako veřejnost, byť s předstihem několika hodin. Pokud byste se však chtěli například dozvědět, kdo byl mimo oceněných v jednotlivých letech nominován (a cenu nezískal), pak si
(pokračování na straně 2)
(pokračování na straně 3)
(pokračování na straně 2)
Occupy everything Ivo Strejček Fenoménem posledních týdnů a měsíců v západním světě se stalo hnutí „Occupy Wall Street“. Nemine den, aniž by o této početné skupině lidí, protestujících proti kapitalismu, nebyly v amerických, ale i v evropských médiích popsány desítky stran. Kdo jsou, co chtějí, mají pravdu a čím jsou nebezpeční?
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:30
Stránka 2
Nobelovské překvapení? (pokračování ze strany 1)
očekávání a na jejich základě upravit své chování (tedy podívám se na předpověď počasí a podle toho se rozhodnu pro deštník). Aplikujme tedy racionální očekávání na jednoduchý příklad: pokud lidé vědí (ať už z úst analytiků či díky kvalitnímu ekonomickému vzdělání), že snížení úrokové sazby centrální bankou vede k růstu peněžní zásoby a následně reálného HDP v krátkém období, avšak toto snížení úrokové míry s sebou v delším horizontu nese pouze zvýšení inflace, nezačnou reagovat na změnu úrokové míry zvýšenou nabídkou zboží a služeb, ale v souladu s racionálními očekáváními rovnou zvýší ceny – a tím neutralizují zamýšlené účinky této měnové politiky. Asi si zrovna říkáte: a jak toto souvisí s nedávnými událostmi ekonomice? Zalovme na pár okamžiků v paměti, na co se ptali různí (ne)ekonomičtí komentátoři v různých – ať už českých či zahraničních médiích – při stagnaci, tedy téměř nulovém růstu amerického trhu
práce a národní ekonomiky. Nejčastější otázky se týkaly toho, jak bude ten či onen politik nebo vládnoucí koalice reagovat na současnou (znovu) nepříznivou ekonomickou situaci. Například u amerického prezidenta bylo otázkou, zda bude následovat zvýšení peněžní zásoby prostřednictím FEDu, či jestli Barack Obama podpoří tvorbu nových pracovních míst tím, že zvýší vládní výdaje. Nedlouho poté americký prezident Obama skutečně vystoupil v televizním vysílání a slíbil, že ekonomiku podpoří vládními nákupy a kvantitativním uvolňováním. Co na to racionální očekávání? Racionální občané vědí, že slibovaný „oběd zdarma“ v podobě peněz spadlých z nebe je pouhou iluzí. Navíc vládní nákupy nejdou z kapsy pana Obamy ani jeho senátorů a kongresmanů, nýbrž z daní, tedy z kapes běžných Američanů. Lidé proto logicky očekávají zvýšení daní či prohloubení deficitu krytého dluhem, o němž vědí, že jej dříve či později stejně zaplatí
daňovými odvody. Z toho důvodu tedy sníží současnou spotřebu, protože vyhlídky do budoucnosti nejsou příliš optimistické. A právě snížená současná spotřeba neutralizuje zvýšené vládní nákupy, a celkový produkt tudíž zůstane stejný. V případě kvantitativního uvolňování racionální lidé předpokládají, že natisknuté zelené papírky přinesou v delším časovém horizontu pouze zvýšení stávající inflace. Obchodníci předvídají tento scénář, a proto v předstihu upraví (zvýší) své ceny, díky čemuž se reálný efekt na HDP a nezaměstnanost nedostaví. Přesně tato situace probíhá již několik měsíců (nejen) v americké ekonomice. Odpovědí na otázku, proč Sargent a Sims dostali cenu zrovna v tomto období, je již snazší pochopit – jejich přínos je více než aktuální.
bankéřů, byznysmenů a politiků bohatne na širokých vrstvách nižších tříd, které jsou vykořisťovány. Rozdíly mezi bohatstvím jednotlivých tříd jsou proto hlavní municí „Occupy movement“. Dalším nosným tématem je pro „Occupy“ mimo jiné vysoká nezaměstnanost, se kterou se Obamova administrativa stále nemůže efektivně vypořádat.
Na interpretaci počtu chudých lidí je demonstrovatelné, jak jednoduše lze manipulovat daty. „Occupy movement“ si zpravidla na podporu svého argumentu chudnutí populace vybírá výsek grafu absolutního počtu chudých z posledních pěti let, kde je patrný nárůst absolutního počtu chudých (způsobený i změnou metodiky výpočtu, což už ale nikdo neříká). Druhým nejčastěji používaným argumentem v mediálních vystoupeních hnutí je změna oproti první polovině 90. let, kdy Amerika procházela konjunkturou a počet chudých byl vzhledem k metodě měření proto mnohem nižší. Není překvapující, že největší množství chudých domácností tvoří hispánští imigranti a afroamerické obyvatelstvo (každá skupina se zasluhuje o zhruba třetinu celkového počtu chudých). Na druhé straně společnosti leží skupina „bohatých“. Příjmy jednoho procenta nejbohatších dosahují hranice 348 000$ ročně a horních deset procent má příjmy vyšší, než 100 000$ ročně. Znamená to ale, že horních 10 % profituje z chudých, jak říká Occupy, nebo je narůstající rozdíl v příjmech a bohatství Američanů důsledkem dlouhého období politické a sociální stability? Faktem, který hnutí Occupy většinou nikde nezmiňuje je, že dnešní chudý Američan se má dramaticky lépe, než většina lidí jinde na světě (80 % chudých má klimatizaci, dvě třetiny placenou kabelovou nebo satelitní televizi, 75 % má auto, třetina chudých má dokonce auta dvě).
Tomáš Mlčoch je studentem NF VŠE a spolupracovníkem Liberálního institutu (
[email protected])
Occupy everything (pokračování ze strany 1)
nesmírně aktuální, zapůsobila jako bomba pro zpravodajské portály, na kterých si „demokratické“ řešení hospodářských problémů získalo okamžitě obrovskou publicitu. Hnutí nabíralo i díky svému efektivnímu působení na sociálních sítích a guerilla-marketingovými kampaněmi na síle, až dosáhlo dnešních více než 3 000 skupin po celém světě. „Occupy movement“ je v USA do značné míry chápán jako protipól k „Tea Party“ a takové jsou i jeho návrhy řešení palčivých problémů, kterým USA čelí od roku 2007. Body, které levicové hnutí nabízí, jsou zvláštním nesourodým mixem populistických hesel, ekonomického protekcionismu, socialismu v jeho hrubé podobě a ekologismu. Volání po ukončení volného obchodu, zavedení minimálního příjmu nezávisle na zaměstnání, gigantické investice do infrastruktury a životního prostředí, uzavření jaderných elektráren a ukončení produkce energie z fosilních zdrojů, či prominutí všech dluhů (hypotéky, studentské dluhy, dluhy na kreditních kartách atd.). Za organizací „Occupy movement“ údajně stojí finance dlouholetého bojovníka proti vládě George Bushe, miliardáře George Sorose, maďarského sympatizanta s komunistickými režimy, který přišel ke svému jmění paradoxně právě spekulacemi na Wall Street.
Má „Occupy movement“ pravdu? Hlavním deklarovaným důvodem pro demonstrace, blokování infrastruktury a bank a budování stanových měst v parcích měst napříč (nejen) USA, je nenávist k „nespravedlivému“ hospodářskému systému. Podle protestujících úzká skupina zlých /2
Chudí jsou stále chudší, bohatí bohatnou? Lidé mají nekonečnou tendenci se neustále porovnávat se svým okolím. Argument třídních rozdílů, na kterém je filosofie hnutí „Occupy“ založená, je ale jedním z největších přetrvávajících mýtů v USA. Census Bureau organizace, která má za úkol sledovat vývoj chudoby v USA od 60. let používá metodu výpočtu chudoby, kdy jako „chudého“ kvalifikuje člověka s příjem nižším, než je úředně stanovený příjem pro daný počet lidí v domácnosti na pokrytí stravy a nákupu základních potřeb (pro čtyřčlennou rodinu roční příjem nižší než 22 113$/rok). Tento mechanismus je velmi citlivý na vývoj ekonomického cyklu (když ekonomika roste, počet chudých klesá a naopak v době recese a zvýšení nezaměstnanosti počet chudých rychle vystoupá). Skok mezi lety 2009 a 2010 byl způsobený jednak ekonomickým zpomalením USA, ale hlavně změnou metodiky výpočtu chudoby, která se rozšířila na jednotlivé demografické faktory a počet chudých v důsledku této změny skokově narostl o 3 miliony lidí. I když absolutní počet chudých roste, jejich relativní zastoupení v populaci se nijak zásadně nezvyšuje.
Vyšší vládní výdaje povedou k nízké nezaměstnanosti? Odkaz keynesiánské ekonomie, byť teoreticky
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:31
Stránka 3
POKRAČOVÁNÍ – OCCUPY EVERYTHING
Graf: Chudoba v USA, 1959-20091
i prakticky mnohokrát vyvrácený a průkazně nefunkční, je v USA neustále živý. Administrativa Baracka Obamy a její expanzivní fiskální politika je v krizi stejně účinná, jako říct člověkovi se zlomenou nohou, že mu zlomíte i tu druhou, protože se mu pak údajně povede lépe. Nejen, že Obama nedosáhl žádného ze stanovených cílů gigantických balíčků vládního utrácení, ale zároveň za své vlády zadlužil americké daňové poplatníky o více jak 4 triliony dolarů. Amerika se propadá do hlubokého problému s nezaměstnaností. Během krize se míra nezaměstnanosti zdvojnásobila ze 4.6% na dnešních 9.6%2. Na této úrovni se nezaměst1 2
guje, protože se utrácí pořád málo“. „Occupy“ chce tedy pacientovi pro jeho zdraví zlámat nejen nohy, ale pro jistotu i ruce.
nanost drží už několik měsíců navzdory vládním opatřením pro podporu vzniku pracovních míst. Receptem anarchistů na tento problém je další zvyšování výdajů. Ve svém programu navrhují trilionovou investici do infrastruktury a trilionovou investici do výsadby lesů, úpravu vodních koryt a podobných programů spojených s životním prostředím. Bezbřehý optimismus levicových anarchistů v jednoduchá řešení, které zaplatí někdo jiný, se projevuje v programu hnutí, kde stojí, že „tato opatření povedou k tomu, že se vytvoří tolik pracovních míst, že se budou muset otevřít hranice“. Jinými slovy říkají „Obamova politika nefun-
„Occupy Wall Street“ jako hrozba Occupy, stejně jako antiglobalizační a poté i ekologistická hnutí, těží z aktuálního strachu ve společnosti. Zatímco před deseti lety se lidé hrozili odlamování ledových ker z Antarktidy kvůli vysoké produkci CO2 lidským pokolením, dnes jsou největšími nepřáteli společnosti bankéři, politici, trh a kapitalismus. Světové elity při řešení hospodářských problémů ukazují svoji slabost. To samozřejmě provokuje lidi, na které ekonomická krize dopadla nejtvrději. Od frustrace je už jen krok ke zkratkovitým populistickým řešením bez ekonomického a politického racia. Volání po programech, které ztělesňuje třeba „Occupy movement“, je velkým nebezpečím pro další vývoj na Západě. Rozdmýchávání nenávisti mezi společenskými vrstvami bude pouze eskalovat napětí ve společnosti, které může vyhřeznout v revolučních hnutích. Pravými důvody dnešních problémů je dlouhodobé pokřivování ekonomického systému a hospodářských mechanismů regulacemi a státními zásahy. Dokud toto Západ nepochopí, jsme odsouzeni k permanentnímu oslabování oproti dynamicky se rozvíjejícím ekonomikám, které už dávno neleží v Severní Americe nebo Evropě.
Ivo Strejček ml. je studentem NF VŠE a spolupracovníkem Liberálního institutu (
[email protected])
„Income, Poverty, and Health Insurance Coverage in the United States: 2010”, Census Bureau, září 2011. http://www.census.gov/prod/2011pubs/p60-239.pdf Bureau of Labor Statistics
Nobelovka, o níž Nobel neveděl (pokračování ze strany 1)
budete muset ještě chvíli počkat - tyto informace jsou tajné ještě 50 let po roce udělení. Čili bližší informace týkající se historicky vůbec první volby budou - v případě zájmu odtajněny až v roce 2020, neboť první Nobelova cena za ekonomii byla udělena v roce 1969. Pokud se ovšem do té doby nezmění švédské zákony.
Psycholog i Čistá duše O tom, jaké jsou principy udělování Nobelových cen, lze pouze spekulovat. Nobelův výbor ani Akademie svá rozhodnutí nijak nekomentují, i když poskytují pro každé udělení svá zdůvodnění. Ty ovšem poskytují pouze argumenty, proč se nositelem ceny stal vybraný kandidát. Neříkají nic o tom, proč jiný kandidát cenu nezískal. Proto jakékoliv názory na principy udělování jsou nutně spekulativní. Přesto však lze některá zásadní pravidla vysledovat. Zejména platí, že ekonomie jako věda je chápána značně široce. Což má za následek, že některé nositele lze těžko jako ekonomy
charakterizovat. Snad nejtypičtějším příkladem je Daniel Kahneman, oceněný v roce 2002 za integraci psychologie do ekonomické vědy, a to zejména v oblasti rozhodování za rizika. Profesí i charakterem je však Kahneman spíše psycholog. Obdobně je na tom John Nash (nositel ceny z roku 1994, ten, o kterém byl natočen hollywoodský trhák "Čistá duše" s Russelem Crowem v hlavní roli), jenž byl vždy spíše matematikem a jeho přínos k rozvoji ekonomie byl spíše "vedlejšákem". Nicméně tzv. Nashova rovnováha je dnes jedním ze základních kamenů teorie her, tedy teorie o tom, jak se lidí chovají a rozhodují v situacích, kdy výsledek jejich rozhodování je závislý také na rozhodování ostatních - jako třeba v pokeru nebo v šachu. Z této analogie ostatně pochází i sám název "teorie her".
Ani Gore, ani Obama Zásadním kritériem pro udělení ceny je to, že laureátův přínos pro ekonomickou vědu by
měl být originální, z vědeckého a praktického hlediska důležitý a musí mít dopad na rozvoj vědy. A také musí (alespoň do určité míry) projít testem času. Proto nikdy nikdo nedostal a nedostane Nobelovu cenu za ekonomii za (třeba i úspěšnou) hospodářskou politiku nebo za politická tlachání. Pro takové zájemce existuje Nobelova cena za mír a primárním příkladem takových nositelů jsou třeba nedávní nositelé Al Gore nebo Barack Obama (oba za tlachání). Dopad myšlenek na hospodářskou politiku či její ovlivnění může být považován za pomocné vedlejší kritérium, nikoliv však ve smyslu, že dotyčný sám nutně musí být politikem, a už vůbec se nemůže jednat o jediný přínos. Není tak možné, aby Nobelovu cenu za ekonomii získal třeba Roger Douglas, autor velmi úspěšné ekonomické reformy na Novém Zélandu z počátku 80. let nebo dokonce Václav Klaus (jak některá česká média poněkud scestně uvažovala v polovině 90. let v dobách mediálního nadšení pro transformaci /3
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:31
Stránka 4
POKRAČOVÁNÍ – NOBELOVKA O NÍŽ NOBEL NEVĚDĚL
ekonomiky). Není totiž za co. Žádný z přínosů těchto ekonomů ekonomické vědě jako takové nesplňuje ani jedno z klíčových kritérií. Obdobně jsou na tom ale i někteří svého času "populární zpěváci" světové ekonomie či lépe řečeno hospodářské politiky – jako třeba zesnulý harvardský profesor J. K. Galbraith či jeho žijící kolega Geoffrey Sachs, specializující se na problémy transformace. Oba dva jsou totiž v ekonomické vědě dosti sterilní. A proto cenu naopak v roce 2002 získal Joseph Stiglitz (spolu s Georgem Akerlofem a Michaelem Spencem), ale nikoliv za svojí kontroverzní činnost ve Světové bance, nýbrž za své příspěvky k rozvoji rozhodování za nejistoty, které jsou dnes natolik standardní součástí hlavní části ekonomické teorie, že mnoho studentů ani netuší, kdo je jejich původcem. A to přesto, že dnešní Stiglitzovy názory na finanční krizi, Velkou depresi, jejich příčiny a navrhovaná řešení jsou (diplomaticky řečeno) v rozporu se základy ekonomické vědy i se zdravým rozumem. A stejně tak získal (zcela oprávněně) Nobelovu cenu díky svým příspěvkům k teorii mezinárodního obchodu i jiný "populární ekonomický zpěvák" Paul Krugman, který je na tom z hlediska komentování hospodářské politiky stejně jako Stiglitz - zcela mimo realitu. Krugmanův přínos byl zejména v tom, že dokázal vysvětlit záhadu, která od druhé světové války zůstávala nevyřešena. Podle tehdy platných teorií mezi sebou měly nejvíce obchodovat chudé a bohaté země, tedy země vzájemně si nepodobné. Tak tomu však nebylo a není. Nejvíce spolu obchodují země bohaté a navzájem velmi podobné. Ač se to tedy na první pohled nemusí zdát jasné, ekonomická teorie a hospodářská politika jsou dvě zcela odlišné disciplíny a neexistuje významná korelace mezi kvalitami ekonoma v jedné a druhé oblasti. Dalším principem je to, že drtivá většina nositelů ceny je získala takříkajíc za "celoživotní dílo". Výbor sice zdůrazňuje ve svém zdůvodnění některé specifické přínosy laureátů, přesto se převážně jedná o cenu za obecný a zejména dlouhodobý a dlouhodobě uznávaný přínos rozvoji ekonomické vědy. Logickým, byť nezamýšleným důsledkem této politiky je to, že prakticky nelze cenu neudělit. Vždy se najde někdo, kdo kritéria splňuje a cenu si zaslouží, byť třeba v předchozím roce nijak významně k rozvoji disciplíny nepřispěl. Důsledkem také je, že aby někdo Nobelovu cenu za ekonomii získal, musí být relativně starý. I oba letošní nositelé - Sargent a Sims jsou téměř sedmdesátiletí. Ti, kteří cenu získali před šedesátým rokem svého života, jsou naprostou výjimkou. Jednou z nich byl např. Robert Lucas, který ji obdržel v roce 1995 jako 56 letý za revoluci v makroekonomii, kdy do ekonomických modelů zavedl princip racionálních očekávání, tedy poznatek, že lidé berou v úvahu zejména budoucí výhled a nikoliv nutně proběhlou minulost, nebo již zmíněný Paul Krugman, které mu bylo v roce, kdy získal cenu, 55 let. Nejmladším oceněným byl pak Kenneth Arrow v roce 1972, kterému v době udělení bylo ještě o pět let méně. Dále se musíte se dožít dne rozhodnutí o udělení ceny (nikoliv nutně jejího oznámení /4
nebo převzetí), jak dokumentuje případ Williama Vickreye, který zemřel v roce 1996 tři dny po oznámení o udělení Nobelovy ceny na infarkt. Zda byly tyto dvě skutečnosti ve vzájemné souvislosti, nicméně agentury neuváděly. A někdy musíte čekat opravdu dlouho. Ronald Coase (dnes nejstarší žijící Nobelista, který koncem roku snad oslaví 101 let) ji získal v roce 1991, tedy ve věku požehnaných 79 let - a to za článek, který napsal již na počátku třicátých let a v němž vysvětlil důvod, proč vůbec v tržní ekonomice existují firmy. Obdobně Theodor Schultz byl oceněn v roce 1979 ve věku 77 let - tentokrát za analýzu ekonomie zemědělství, což je doposud jediná cena tohoto druhu.
Hranice vkusu Pokud se tedy někdy v populárních médiích uvažuje o vlivu Nobelovy ceny na prodloužení života a jako příklad se uvádějí dlouhověcí Nobelisté (třeba právě Coase), pak opak je pravdou - tím, že budete dlouhověcí, vaše šance na tuto Nobelovu ceny významně rostou. Díky tomu dochází i k určitým "nespravedlnostem" - Fischer Black, jeden ze spoluautorů slavné Black-Scholesovy metody oceňování opcí, by Nobelovu cenu za rok 1997 nepochybně získal právě spolu s Myronem Scholesem a Robertem Mertonem, nicméně nesměl by v srpnu 1995 zemřít v "nízkém" věku 58 let. Stejně na tom byl Amos Tversky, který by byl za rozvoj psychologických metod v ekonomii zcela jistě oceněn v roce 2002 spolu s Kahnemanem, ale ceny se nedožil zemřel o šest let dříve. Kdo chce uspět, nesmí si příliš "polepit" pověst, byť na druhou stranu hranice jsou "stanoveny" poměrně daleko. Snad nejznámějším a nejdiskutovanějším případem je britská ekonomka Joan Robinsonová, která by si za své dílo (zejména příspěvky k teorii monopolistické konkurence, tedy situace, kdy na trhu není konkurence dokonalá, ze 30. let nebo za příspěvky k teorii růstu z 60. let) Nobelovu cenu jistě zasloužila. Nicméně v jejím případě snad jako v jediném v historii ceny sehrály roli její osobní politické názory. V 60. a 70. letech se totiž stala proslulou a hlasitou obdivovatelkou Maovy politiky "Kulturní revoluce" v Číně, což je něco, s čím zřejmě překročila přípustné meze únosnosti. Podporovat hromadné vraždění je zřejmě příliš i pro Švédskou akademii. Pokud však hranice nevkusu či zdravého rozumu nepřekročíte, pak obecně vzato se politické aktivity kandidátů neberou v úvahu. V tomto směru jsou typickými oceněnými liberálové Friedrich Hayek (1974) a Milton Friedman (1976), socialista Gunnar Myrdal (1974) a keynesiáni Jan Tinbergen (1969), James Tobin (1981), Franco Modigliani (1985), Robert Solow (1987) nebo již zmíněný "popleta" Stiglitz. Názory ani jednoho ze jmenovaných nebyly v době, kdy dostal Nobelovu cenu, nikterak politicky populární. Výhodu mají mladší ocenění, kteří mohou hranice únosnosti překročit s rostoucím věkem, neboť cenu odebrat nelze. Stejně tak se "neodečítá" od přínosů vědě případný omyl nebo chybný výzkum, pokud jsou jinak
kritéria udělení ceny splněna. Pokud by se totiž tak dělo, pak by Nobelovu cenu za ekonomii asi nedostal nikdo, neboť téměř každý z oceněných dokázal vytvořit ve svém díle i některé slabší kusy či vysloveně nesmysly. Příkladem mohou být třeba úvahy Paula Samuelsona o měnové politice (podle něj v určité době nebyla vůbec důležitá) nebo majácích jako "učebnicového" příkladu veřejných statků (ty zase neměly bez státních dotací existovat, přesto, že k tomu, aby se dostaly do státních rukou, musely být de facto znárodněny).
Zapomeňte na citační index Velkou roli zřejmě nehraje ani počet nominací na cenu a dokonce se zdá, že ani množství citací v době ocenění. Může být oceněn i někdo, kdo má velmi málo těchto akademických "bodů", a nejednou se tak i stalo. Typickými příklady jsou třeba již zmíněný Hayek (v době ocenění v hlavním proudu ekonomické vědy prakticky zapomenutý a již nepublikující), ale také jediný zástupce sovětské vědy Leonid Kantorovič (1975), britský ekonom Richard Stone (1984), norský ekonometr Trygve Haavelmo (1989) či ekonomové Maurice Allais (1988), James Meade (1977) nebo Amartya Sen (1998). Není ani podstatná četnost akademických článků - Ronald Coase byl prakticky oceněn za dva texty - o teorii firmy a za článek, ve kterém popsal podstatu tzv. Coasova teorému. Ten říká, že za určitých podmínek není podstatné rozdělení vlastnických práv pro výsledný ekonomický výstup, což bylo v přesném rozporu s tehdejším pojetím. Oba texty byly natolik významné, že k získání ceny stačily ostatně jedná se o dva nejcitovanější články v ekonomické historii. Jiná kauzalita - tedy vztah mezi udělením Nobelovy ceny a zvýšení zájmu o oceněné ekonomy a jejich teorie - také příliš neplatí. U některých ekonomů ke zvýšení zájmu došlo, avšak pokud se podíváme na konkrétní příklady, pak většinou zjistíme, že zájem začal růst již předtím a udělení Nobelovy ceny bylo jen shodou okolností. Snad nejcitovanějším příkladem je Nobelova cena Friedrichu Hayekovi, který byl do počátku 70. let prakticky ztraceným dítětem ekonomické vědy a již zhruba 30 let se soustředil na obecnější problémy. Je pravdou, že po udělení Nobelovy ceny se zvedla vlna zájmu o jeho dílo, která dodnes prakticky neustala, ale tzv. rakouské obrození v ekonomické teorii započalo již o něco dříve (konferencí v South Royalton v létě téhož roku) a i bez udělení Nobelovy ceny by proběhlo tak jako tak. Naopak v době udělení ceny zapomenutí ekonomové nijak na udělení cen z hlediska zájmu dlouhodobě neprofitovali, pokud nebyl jiný důvod pro tento zájem než udělení ceny. Dobrým příkladem je Hayekův spoluoceněný švédský ekonom Gunnar Myrdal, u něhož nebylo v době udělení možné ani najít vhodnou publikovatelnou práci a dnes o jeho díle studenti ekonomie prakticky nevědí. Snad nikdo jiný z oceněných nedopadl tak špatně jako on z hlediska zájmu o své myšlenky. Mimochodem je jediným z ekonomů, který
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:31
Stránka 5
POKRAČOVÁNÍ – NOBELOVKA O NÍŽ NOBEL NEVĚDĚL
prohlásil, že tato ceny by se měla zrušit, neboť "pokud ji mohou vedle mě dostat takoví lidé jako Hayek a Friedman, pak nemá smysl". Ostatně právě Nobelova cena z roku 1974 patří mezi ty nejpodivnější. Byla udělena dvěma ekonomům - Friedrichu Augustu von Hayekovi a Gunnaru Myrdalovi a dodnes není jasné, zda Myrdal nedostal cenu jenom kvůli tomu, aby "vyvážil" Hayeka z politického hlediska. Díky tomu vznikl i vtip o tom, že Nobelova cena za ekonomii je jedinou cenou, kterou mohou dostat současně i lidé, kteří tvrdí přesný opak.
Rozvojové ceny "Úletů" při oceňování bylo více. Nejdiskutovanější ceny (pomineme-li již zmíněnou cenu z roku 1974) jsou pravděpodobně Nobelovy ceny pro Amartyu Sena za studium institucionálních příčin hladomorů v roce 1998 a Roberta Mundella v roce 1999 za rozvoj teorie optimálních měnových oblastí. Nikdo netvrdí, že oba ocenění jsou špatní nebo průměrní ekonomové. Nicméně příspěvek ani jednoho z nich není tak veliký, aby dostali samostatnou Nobelovu cenu. U obou z nich sehrála roli přece jen také politika - u Mundella vytvoření Eura a u Sena to, že se jednalo o indického ekonoma, který se zabýval rozvojovými zeměmi a podobná "rozvojová" Nobelova byla udělena do té doby pouze jedna - v roce 1979 ji dostali Arthur Lewis a Theodor William Schultz. Třetím příkladem "omylu" je udělení ceny Edmundu Phelpsovi, který ji v roce 2006 získal za to samé, za co ji získal Milton Friedman přesně o 30 let dříve. Na druhou stranu to samé se dá vyčítat i jiným "skutečným" Nobelovým cenám i u nich lze nalézt případy, kdy dva ocenění ze stejného roku tvrdí opak, i tam lze nalézt případy, kdy je sporné, zda přínos toho kterého oceněného je dostatečně průkazný a na rozdíl od ekonomie nejsou dvě z tradičních Nobelových cen ani vědami (mír a literatura), kde ocenění může ještě navíc získat aktivní terorista nebo bezskrupulózní a aktivistický politik. Ekonomie není přírodní vědou, nýbrž vědou společenskou. A udělování Nobelovy ceny za ekonomii není ničím jiným než indikátorem stavu společenských věd obecně cena nikdy nebude lepší než věda sama. A s ohledem na to si zase výbor udělující Nobelovu cenu za ekonomii nevede tak úplně špatně, byť kromě úletů lze najít i některá významná opomenutí. Tím nejznámějším byla již zmíněná Joan Robinsonová. Ale vedle ní se jedná třeba i o Gordona Tullocka, což je americký ekonom a spoluzakladatel teorie veřejné volby, tedy teorie o tom, proč vlády jednaní jinak než v zájmu občanů, za jejíž založení získal Nobelovu cenu v roce 1986 James Buchanan, čili jeho spoluautor základní knihy této oblasti ekonomické teorie "The Calculus of Consent". Zde je však ještě možné zjednat nápravu Tullock stále žije a mohl by získat cenu za rozvinutí této teorie do oblasti tzv. dobývání renty, neboli fakticky ekonomického vysvětlení korupce ve státní správě, a při této
příležitosti by mohla získat Nobelovu cenu další žena - Anne Kruegerová. Jednalo by se sice o poměrně nezvyklé řazení, nicméně také by to nebylo poprvé. Třeba ekonomové Franco Modigliani a Merton Miller, kteří se zejména proslavili svými teorémy z oblasti financí o vlivu zadlužení a dividendové politiky na hodnotu firmy, kdy prokázali, že na rozdíl od převládajících názorů, nemají tyto skutečnosti na hodnotu firmy vliv, dostali Nobelovu cenu odděleně v letech 1985 a poté 1990, přičemž Miller se o ní musel navíc podělit ještě s dalšími dvěma ekonomy (W. Sharpem a H. Markowitzem). Stejně tak koncepce udělování cen za teorii her je poněkud zmatená. V roce 1994 získala cenu trojice Nash-Harsanyi-Selten a v roce 2005 pak dvojice Schelling-Aumann. Nobelův výbor se snaží oceňovat vědce i podle toho, kdy se svými objevy přišli - a z tohoto hlediska bylo vlastně pro Schellinga dost pozdě. Schelling byl svými zásadními pracemi (o taktice politiky během studené války) současníkem Johna Nashe a na jeho přínosech stavěli své modely právě R. Selten i J. Harsanyi, ale také právě Aumann, který koncept základní Nashovy rovnováhy rozšířil. Nobelova cena z roku 2007 také dala dohromady ekonomy dvou generací, kdy na Hurwiczova díla navázali Myerson a Maskin. Mnohem logičtější i chronologičtější by tak bylo ocenit třeba Nashe, Hurwicze a Schellinga najednou a pak ve dvou oddělených cenách trojici Selten-Harsanyi-Aumann a dvojici MyersonMaskin. Ovšem nejvýznamnějším opomenutím z hlediska neudělení ceny je (prozatímní) neocenění indického ekonoma Avinashe Dixita. Bez Dixita by nikdy Nobelovu cenu nezískal Paul Krugman, neboť Stiglitz-Dixitův model monopolistické konkurence nejenom přesměroval Krugmanův zájem na oblast mezinárodního obchodu, ale také poskytl základ pro vytvoření tzv. nové teorie obchodu, za kterou Krugman cenu získal. A vidíte - Stiglitz i Krugman cenu již mají - a Dixit nikoliv. Ale třeba Dixit cenu získá za práci o reálných opcích (třeba spolu s Robertem Pindyckem) či za teorii her - koneckonců, je mu stále "jen" 67 let, tedy méně, než většině laureátů v době ocenění.
Hvězdy versus specialisté To, že se jedná o relativně mladou cenu, se projevilo zejména zpočátku, kdy cenu dostávali především "velké hvězdy" s přínosem ležícím v dávné minulosti, jako byl třeba Samuelson. Po jejich "vyčerpání" (či vymření) nyní přichází řada na specifičtější oblasti. Právě poslední desetiletí je toho důkazem cenu za rok 2007 získala trojice ekonomů (Hurwicz, Maskin a Myerson) za "položení základů teorie vytváření optimálních mechanismů". Pro laika se jedná na první pohled o téměř nesrozumitelný výrok, ale pokud jej převedeme do lidštiny, pak se zmínění pánové zabývali tím, proč a jak jsou organizovány různé lidské instituce (jako třeba způsoby prodeje různých aktiv), jestli jsou tyto instituce optimální a zda by je nešlo vylepšit, případně jak. Dalším příkladem tohoto druhu
jsou vlastně všechny ceny za teorii her či související výzkum (1994, 1996, 2005) anebo cena za experimentální ekonomii z roku 2002 pro Vernona Smithe doplněná cenou pro psychologa D. Kahnemana či cena z roku 2009, kterou získali Olivier Williamson a Elinor Ostromová (dnes jediná oceněná žena) za analýzu fungování řízení v ekonomice - jak v případě obecně vlastněných statků, tak v případě firem. Obecně lze také vysledovat, že vývoj udílení cen odráží rozvoj matematických metod a preferenci deduktivních postupů v ekonomii. Jen od roku 2000 se osm z dvanácti udělených cen týkalo matematické ekonomie či využití matematických metod. Ale o matematice je vývoj ekonomie již od 40. Let, a to bez ohledu na to, co si o tom kdokoliv myslí. Již první Nobelova za ekonomii byla v roce 1969 udělena za rozvoj ekonometrických metod, a to holandskému a norskému ekonomovi (Tinbergen a Frish). Většinu Nobelových cen získali Američané, za nimi s velkým odstupem Britové a ostatní spíše paběrkují. A není se čemu divit - nejlepší ekonomické školy jsou ve Spojených státech a ekonomický výzkum prakticky probíhá pouze na stránkách anglicky psaných žurnálů. A i ti ekonomové, jejichž původ není anglosaský, dostali zpravidla cenu za to, co vytvořili v době svého působení ve Spojených státech (typicky třeba italský ekonom Franco Modigliani v roce 1985, nebo norský ekonom Finn Kydland v roce 2004) nebo alespoň v Británii (jako třeba ekonom Arthur Lewis v roce 1979). Možná překvapivý bude relativní úspěch velmi malých národů – tak například severské národy si vedou velmi dobře, neboť Norové si připsali tři Nobelovy ceny a Švédové dvě. Z rozvojových zemí pak jedna cena připadá na Indii. Navíc má Indie ve hře další kandidáty - zejména Dixita. Ten ovšem (typicky) působí v USA na Harvardově univerzitě. Možná překvapivě získal jednu cenu také Sovětský svaz, a to v roce 1975, kdy byl jedním z oceněných Leonid Kantorovič. Rusko je vůbec zajímavým fenoménem. Pokud budeme dobře počítat, tak ekonomové narození v Rusku nebo Sovětském svazu získali Nobelovu cenu čtyřikrát - ale pouze jeden jediný pro Sovětský svaz (Kantorovič). Ostatní pak pro Spojené státy jako děti ruských emigrantů (Simon Kuznets v roce 1971, Vasilij Leontief v roce 1973 a Leonid Hurwicz v roce 2007). Jak je vidět již čistě z tohoto vzorku, přišlo Rusko o obrovské množství lidského kapitálu jenom prostým faktem existence komunismu na svém území - a to ještě ruští komunisté ani nemuseli vraždit ty ekonomy zbývající (jednou z obětí Stalinských čistek byl třeba slavný ekonom Kondratěv). A co Česko a čeští ekonomové? No, s ohledem na výše řečené zbytečná otázka... Lidové noviny - Orientace, 15. 10. 2011
Miroslav Zajíček je ředitel Laboratoře experimentální ekonomie na Národohospodářské fakultě VŠE (
[email protected]) /5
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:31
Stránka 6
Libeňský maják v ekonomii Lukáš Dvořák Význam majáků sice v námořnictví klesá, přesto jsou majáky stále přítomny v učebnicích ekonomie. Důvodem je, že jsou předkládány coby dobrý příklad toho, co se označuje za veřejný statek. Majáky jsou jakýmsi symbolem teoretického sporu o tom, zda je nutné, aby veřejné statky poskytoval stát, popř. je financoval z veřejných peněz. A jaké jsou důvody, proč si tento spor připomenout tady a teď? Jednak se blíží sté narozeniny dosud žijícího nobelisty Ronalda Coase (narozen 29. prosince 1910), jenž je hlavním představitelem jedné strany sporu. Další důvod spočívá v tom, že jeden takový „sporný“ maják vyrostl nedávno v Praze na Vltavě. Paul Saumelson definoval veřejné statky jako statky, které mají dva příznačné rysy, a to: (1) nerivalitu ve spotřebě (spotřebou jednoho se nesníží možnost spotřeby dalším) a (2) nevylučitelnost ze spotřeby (je nemožné či prohibitivně nákladné zabránit spotřebě někoho, kdo tuto službu sice využívá, ale není ochoten za ní platit – tzv. černý pasažér). Jako učebnicový příklad se uvádí právě maják na moři, který svítí všem. Z těchto důvodů by tyto statky – včetně majáků – měl poskytovat stát, protože soukromý sektor nemůže získat od spotřebitelů platbu za služby. Ronald Coase však ukázal, že veřejné statky, jakými jsou dle učebnic i majáky, nemusí být stavěny státem a že tomu tak v Anglii nebylo, dokud majáky stát nepřevzal od soukromých vlastníků. Tento jeho závěr ovšem později zpochybnili jiní autoři (např. Van Zandt), kteří poukazovali na to, že výstavba majáků byla financována z poplatků vybíraným státem, takže soukromý sektor ve skutečnosti problém s financováním veřejných statků nevyřešil. Další zase upozornili na dobové stížnosti, že takovéto podnikání, kdy stát vy1
bírá pro soukromé peníze poplatky, je na úkor veřejných financí1. Tedy věc, s níž se setkáváme i dnes. Výše uvedený spor je velmi dobře známý. Ačkoliv Paul Saumelson s Williamem Nordhausem nakonec ve své učebnici museli přijmout argument, že veřejné statky nemusí nutně poskytovat stát, soukromých majáků bez královské koncese najdeme v literatuře málo. Co však nenalezneme v odborných článcích, můžeme od září najít v Praze na konci Libeňského ostrova.
Libeňský maják Tento říční maják vypadá podobně jako maják mořský, jeho betonový monolit známého tvaru má bíločervené pruhy. Je sice nižší (cca 3 m), avšak plní obdobnou funkci jako jeho mořský bratr. Jeho účelem je od večera do rána umožnit snazší navigaci ve slepém rameni Vltavy, kde kotví lodě členů Klubu vodních motoristů Libeňský ostrov. Tento klub nejenže nechal postavit maják, ale také financoval výstavbu a hodlá se starat i o jeho provoz. Proč a jak klub maják postavil? Předseda klubu pan Kelbich si již nevzpomíná, jak se na myšlenku majáku přišlo. Při shánění financí na výstavbu sice nesměle oslovil Prahu 8 o dotace, ale snazší bylo přesvědčit členy klubu, že cca 200 tisíc korun mají vzít z klubové pokladny. Klub je financován z větší části pomocí členských příspěvků, které platí jeho členi podle počtu a velikosti svých lodí; z menší části do rozpočtu klubu přispívají též kotvící nečlenové. A tak se členové klubu, jichž je v současnosti 40, rozhodli své peníze vynaložit na stavbu majáku. I mezi členy panovala nejprve nejistota o smyslu stavby či strach z případných vysokých provozních nákladů, ale když bylo
vše vyčísleno, členové jednoznačně výstavbu podpořili. Kromě snazší navigace v místě, kde podle slov pana Kelbicha uvízly tři cizí lodě, bylo argumentem pro výstavbu také to, že klub se díky této aktivitě výrazně zviditelní a posílí se jeho prestiž. Libeňský maják je typickým příkladem veřejného statku. Jeho světlo každý den po setmění svítí na cestu všem lodím, které kolem proplouvají, aniž by přispěly na výstavbu či na provoz (o víkendech během sezóny se v průměru jedná o zhruba 10-15 lodí nečlenů včetně lodí policejních). Pan Kelbich, který vykonává též funkci správce majáku, nemůže, i kdyby chtěl, vypnout světlo bez toho, aby vypnul světlo i členům klubu. Stejně tak okolo proplouvající lodě nesnižují užitek z majáku platícím členům klubu. Služba, kterou poskytuje libeňský maják, je tudíž nevylučitelná ze spotřeby a nerivalitní ve spotřebě. A nejen to, provoz majáku navíc skutečně pomohl klubu se zviditelnit (zmínky v rozhlase, novinách, televizi, na internetu). Maják tak klub přináší i další užitek, o který se však nemusí dělit. Teorie předpovídá, že veřejných statků financovaných soukromě bude méně než optimum, protože platící jednotlivci získávají jen část užitku z veřejného statku. Alespoň podle názoru pana Kelbicha však takový maják, pokud ví, nikde nechybí. To si myslí i předseda Českého svazu vodního motorismu, pan Pěknica, který vyzdvihuje funkci takového majáků jako příležitosti k vzájemnému společenskému setkávání. Každopádně soukromé majáky nebude nutné zestátnit či zavřít, aby nebyly zátěží pro veřejné finance. Na rozdíl od jiných veřejně financovaných projektů. Lukáš Dvořák není námořník (
[email protected])
Podrobněji viz text Nejkratší spor v ekonomii http://libinst.cz/clanky.php?id=875
Co takhle osobní odpovědnost? Ladislav Tajovský Hlasy znějící z hnutí „Okupujte Wall Street“, od ideově spřízněných „Nespokojených“ či z burácejících ulic řeckých měst můžeme vnímat dvojím způsobem. Buď jako výron lidové nespokojenosti logicky provázející ekonomicky ne úplně radostnou dobu, která odezní s nástupem lepších časů - historických paralel najdeme bezpočet; nebo jako výraz (a důkaz) „systémového selhání“ současného modelu vztahu občan - stát v západních společnostech. Jinými slovy můžeme hlas ulice podceňovat a čekat na jeho utichnutí, nebo se jej obávat v očekávání neblahých věcí příštích. /6
Ať je to tak či onak, je to špatně. Dost možná se jedná o levicový protějšek amerických taky-konzervativců z Tea Party, ale na to je to jev příliš mezinárodní, byť přitom zjevně upřímně neorganizovaný, se skoro až mile naivními prvky.
Otloukánek kapitalismus Ani zjevná anarchičnost pouličního hněvu a neschopnost jeho „nevůdců“ (tohle Klausovo dědictví se tedy opravdu drží) artikulovat konkrétní cíle však nemohou zastřít společný jmenovatel, kterým je odpor k dosavadnímu uspořádání společnosti. Proti tomu žádná.
Potíž je v tom, že tím jmenovatelem je asi historicky vůbec nejčastější otloukánek - konkrétně trh, kapitalismus. A to už je jiná. Zkusme na tomto místě protesty pro zjednodušení co do jejich zaměření strukturovat. Jsou-li zaměřené proti jednotlivým vládám, nelze říct ani slovo, jde o vyjádření odporu proti politice vlády X v zemi Y a tím to hasne. Dalším cílem jsou bohatí; zde slyšíme jasné ozvěny hesel z Ameriky doby Velké hospodářské krize. Tehdy nakonec i prezident (konkrétně F. D. Roosevelt) volal do boje proti „ekonomické šlechtě“; jeho vlivní političtí oponenti shromažďovali davy
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:31
Stránka 7
POKRAČOVÁNÍ – CO TAKHLE OSOBNÍ ODPOVĚDNOST?
pod slogany „Namočme do toho bohaté“ a „Sdílejme naše bohatství“. Tedy nic nového, ať platí i ti bohatí, my, kterých je 99 %, stejně už nic nemáme. A tak se dáváme slyšet.
Útok na střední třídu Tady už to logicky drhne pořádně. V Řecku ani jinde nevytvořili nesplatitelné dluhy ti nejbohatší žijící v nabobském přepychu. Ta sekera je zaťatá úplně jinde, bez ohledu na vkus či morální kritéria. A má-li se do splácení namočit vrstva bohatých, těch, kteří mohou platit, pak musí čítat hodně desítek procent populace, aby to mělo jakýkoliv smysl. Fascinující nespravedlností pak je, že logicky dojde na střední třídu tedy ty, kteří ve vyspělém světě generují su-
verénně nejvyšší objem daňových výnosů. Aby z nich pak nemalou část nikdy neviděli. Končí totiž na účtech těch, kteří z jejich daní z větší či menší části žijí. Střední třída navíc nedisponuje takovým ekonomickým vlivem, aby si v momentech, kdy je třeba „krizové řízení“, mohla koupit vliv politický - tak jako ti skuteční sekáči z finančního sektoru, kteří nejdou pro zašantročenou miliardu daleko. A to už jsme u třetího cíle pouličního vzteku, té skutečné Wall Street, ať už se nachází na jakékoliv reálné adrese. Doby, kdy byla banka symbolem kapitalismu, jsou dávno pryč. Jestliže je dnes někde semeniště současných a budoucích socialismů, pak je to právě v obludném propojení politiky s finančními kruhy. Ten, kdo dnes volá po okupaci
bankovních domů, by měl vědět, že bojuje proti absolutnímu opaku toho, z čeho vzešlo dnešní bohatství západního světa. V Řecku, Itálii, Španělsku, Americe, kdekoliv se dnes protestuje, nemají hluboké a vážné ekonomické problémy kořeny v hypertrofii kapitalismu, ale právě naopak. Dovede si však někdo představit stotisícové davy napříč západním světem volající po větší osobní odpovědnosti?
Článek vyšel původně v Hospodářských novinách, 4. 11. 2011, Rubrika: Názory, str. 8
Ladislav Tajovský je vyučující na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE (
[email protected])
O divadlech závislých na veřejných dotacích … aneb opravdu se divadla bez dotací neobejdou? Matěj Šuster Často se tvrdí, že divadla by bez veřejných dotací nemohla přežít. Zrušit tyto dotace by tudíž bylo pro divadla, jakož i kulturu obecně naprostou zkázou, nemilosrdným rozsudkem smrti. Nejnověji toto tvrzení zopakovala Zuzana Drtilová ve svém článku Fraška O českém divadle, jenž vyšel v Mladé Frontě DNES.1 Hned zkraje například autorka prohlašuje: „V Česku končí věhlasné divadelní soubory. Nemají peníze. Jsou závislé na dotacích, o nichž často rozhodují úředníci se vkusem středního proudu. Divadla se pouhým prodejem vstupenek neuživí…“ (zvýrazněno mnou) Zuzanu Drtilovou podnítilo k sepsání dotyčného článku především to, že příští léto ukončí svou činnost Pražské komorní divadlo, a to právě kvůli nedostatku financí, s nímž se již několik let marně potýká. Přitom toto divadlo dle autorčiných slov „platí za jedinou českou scénu evropského formátu, sbírá prestižní divadelní ceny a je ceněno kritiky i diváky“. Nemělo nouzi ani o diváky, protože vstupenky na představení bývaly pravidelně vyprodány. Ovšem i největší nadšence nakonec otráví, když v polovině sezony netuší, zda budou mít peníze na to, aby tuto sezonu vůbec dokončili, a musí rušit plánovaná představení a nahrazovat je levnější produkcí. Zuzana Drtilová vzápětí uvádí též důvody, proč by podle ní bylo bláhové trvat na tom, aby divadla byla finančně soběstačná a uživila se (například) z tržby ze vstupného: „… ani nejkvalitnější divadelní soubor není schopen si na sebe za stávajících podmínek vydělat. Tržba ze vstupného prostě provoz a produkci divadla nezaplatí. Průměrná cena vstupenky se pohybuje pod hranicí dvou set korun. Její skutečná hodnota je desetkrát vyšší. Zbytek je třeba dotovat ze státního nebo městského rozpočtu. (…) Nezbytnost státních nebo městských dotací potvrzuje také ředitelka úspěšného
Dejvického divadla v Praze. A to navzdory faktu, že jejich loňská návštěvnost byla téměř stoprocentní. „Pokud bychom chtěli zaplatit veškeré náklady sami, vstupenka by musela stát kolem tisícovky, a to je pro běžného diváka moc,“ vysvětluje Eva Kejkrtová Měřičková z dejvického souboru.“ (zvýrazněno mnou) Totéž dle autorky platí též v oblasti opery; tak například za vstupenku na Verdiho Aidu do Národního divadla zaplatí návštěvník kolem sedmi set korun, což není úplně zanedbatelná částka. Ale kdyby se ze vstupného měly hradit veškeré náklady spjaté s tímto představení (včetně poměrné části fixních nákladů divadla), musel by lístek stát zhruba šest tisíc korun.
Co na to tržní liberál? Vyjdeme nejprve z takových předpokladů, v jejichž světle se autorčina tvrzení jeví jako nejvíce opodstatněná. Dejme tomu, že určité divadelní představení je nevyhnutelně natolik nákladné, že by vstupenka musela stát třeba dva tisíce korun a muselo by být skoro pokaždé vyprodáno, aby tržba z prodeje vstupenek náklady na dotyčné představení uhradila. Lidé by však byli ochotni za toto představení zaplatit nanejvýš čtyři sta korun. Divadlo by tedy z tržby za vstupné pokrylo v nejlepším případě pouhou jednu pětinu nezbytných nákladů. Zároveň by si divadlo nebylo schopno opatřit potřebné finance ani z jiných soukromých zdrojů (např. sponzorské dary atd.). V takovém případě by autorka nepochybně měla pravdu přinejmenším v tom, že toto představení by ze soukromých zdrojů financovat nešlo a mohlo by tedy vzniknout a přežívat jen s pomocí státních dotací. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že divadelní ani operní představení nevykazuje znaky „veřejného statku“, totiž (1) nevylučitelnost ze spotřeby a (2) nerivalitu spotřeby. Lze totiž snadno zajistit, aby představení zhlédli jen platící diváci, a zároveň je očividné, že divadelní sál není „nafukovací“, nýbrž jeho kapacita je
omezena. Dalo by se sice pravděpodobně tvrdit, že divadelní představení přináší i určité „pozitivní externality“, tedy že vedle přímého požitku, který získává divák ze sledování divadelní hry, jsou tu i další vedlejší efekty, které zvyšují blahobyt širší veřejnosti. Nicméně i tak je očividné, že stěžejním prospěchem z divadelního představení je požitek bezprostředního diváka, zatímco tyto vedlejší efekty jsou poměrně zanedbatelné. Jedná se tudíž o téměř čistě „soukromý statek“. V takovém případě se ale nelze vyhnout následujícímu závěru: jestliže lidé nejsou ochotni za zhlédnutí daného představení dobrovolně zaplatit tolik, kolik by stačilo alespoň k pokrytí nákladů, je tomu tak proto, že si od představení neslibují tak vysoký požitek či užitek, které by vynaložení těchto nákladů ospravedlnil. Jinak řečeno, při dané ceně si od představení neslibují čistý subjektivní prospěch, nýbrž čistou ztrátu. Za těchto předpokladů je tedy sice pravdou, že by dotyčné divadlo z čistě soukromých zdrojů „nepřežilo“, zároveň ale není vůbec jasné, proč by takové divadlo mělo být dotováno z daní, tj. z nucených dávek, ačkoliv lidé toto divadlo dobrovolně financovat nechtějí, protože jim nepřináší čistý prospěch. Z hlediska občanů by dotování tohoto divadelního představení bylo plýtváním zdroji, tj. zdroje by byly přesouvány z důležitějších a prospěšnějších využití na užití méně důležitá a méně prospěšná. Výsledkem by tak byla čistá ztráta.
Divadla bez státních dotací: historie i současnost Milovníky divadla výše uvedený „pochmurný“ závěr nepochybně příliš nepotěší. Útěchou jim budiž, že již při letmém pohledu do historie (ale i současnosti) lze zjistit, že se divadla samozřejmě bez státních dotací obejdou. Příkladem může být Velká Británie, v níž byly štědré dotace divadel zavedeny až ve 40. letech 20. století. Tomu ovšem předcházelo zhruba čtyři sta let velkolepého rozmachu divadelního /7
10_11_2011:Terra libera
5.12.2011
12:31
Stránka 8
POKRAČOVÁNÍ – O DIVADLECH ZÁVYSLÝCH NA VEŘEJNÝCH DOTACÍCH
umění v Británii, na němž se stát či jiné veřejné instituce (včetně církve) podílely zcela minimálně. Divadelní umění vzkvétalo v Británii od konce 16. století, a to právě proto, že si divadelní představení získala obrovskou oblibu u veřejnosti a přitahovala rozsáhlý počet platících diváků, obzvláště v Londýně.2 Lze dokonce říci, že právě nutnost, aby tito platící diváci byli s představením spokojeni, je patrně jedním z hlavních důvodů, proč tehdejší britské divadelní hry svou kvalitou výrazně převyšovaly představení, která se v té době hrála na dvorních divadlech na evropském kontinentu. Navíc je třeba zdůraznit, že inovativní britští dramatici, od Shakespeara po J. B. Shawa, si pro své hry získali rozsáhlou diváckou obec a již za svého života dosáhli značného komerčního úspěchu. Jak uzavírá David Sawers, obhájci dotací pro divadla po nás žádají, abychom uvěřili tomu, že „na trhu založený divadelní systém, který vzkvétal po několik století – v době, kdy lidé měli daleko nižší příjmy, než pobírají dnes – a jemuž vděčíme za britské kulturní dědictví, které tak obdivujeme, nemůže v současnosti již fungovat; v dnešní době by umění bez státních dotací nepřežilo.“3 Takové tvrzení lze samozřejmě jen stěží obhájit. Navíc ve Velké Británii jsou divadla dodnes mnohem méně závislá na dotacích než jejich evropské protějšky. Většina divadel dokonce není dotována vůbec. Jak uvádí David Sawers, v letech 1991-92 panovala tato situace: • Návštěvnost dotovaných divadel (včetně opery a baletu) tvořila zhruba pouze 20 procent celkové divadelní návštěvnosti v Londýně a přibližně jednu třetinu návštěvnosti v celé Británii. Naproti tomu ve Francii si dotovaná divadla připsala 63 procent tržeb ze vstupného a v Německu to bylo dokonce 80 procent. • V Británii u dotovaných divadel zaujímají dotace daleko nižší podíl na celkových příjmech divadla než v Německu a Francii: zatímco v Německu činí dotace 85 procent příjmů dotovaných divadel (polovina 80. let) a ve Francii dokonce 91 procent (1983), u britských dotovaných divadel je to „jen“ 46 procent příjmů (1991-92). Nedotovaná divadla se přitom v Británii od těch dotovaných podstatně neliší ani kvalitou produkce, ani výší vstupného, nýbrž především tím, že jejich celkové i fixní náklady jsou výrazně nižší. Dotace totiž nevyhnutelně snižují motivaci divadla k tomu, aby si počínalo hospodárně, úsporně a průběžně hledalo cesty, jak snížit náklady, aniž by to mělo nepříznivý dopad na kvalitu představení. Zdrojem úspor může být například to, že
soukromé divadlo je provozováno v méně honosné budově, jejíž provoz i údržba je podstatně levnější, nebo má výrazně méně stálých zaměstnanců, herce obvykle najímá na konkrétní divadelní projekty či hry atd. Obzvláště ilustrativní tu mohou být údaje z Německa, kde se neustále zvyšuje podíl dotací na příjmech „veřejných divadel“: v letech 1911-12 ještě činily dotace „pouhých“ 27 procent příjmů těchto divadel; v letech 1949-1950 již tento podíl vyskočil na 54,7 procent a v letech 1986-87 již tvořily dotace 84,3 procent příjmů veřejných divadel.4 Opět se potvrzuje, že jakmile jsou veřejné dotace určité činnosti zavedeny, mají sklon k tomu, aby jejich výše plynule rostla.
Další rizika dotací divadel Kromě toho, že dotace snižují motivaci k hospodárnému jednání, jsou tu i další rizika. Patrně nedůležitější riziko vyplývá z toho, že dotace pro divadla přiděluje zpravidla jeden úřední orgán (ať již na úrovni státu, nebo toho či onoho města), který tím pádem vykonává poměrně značnou moc nad touto oblastí umění. Výsledkem může být to, že dotace omezí rozmanitost umělecké tvorby a brání rozvoji nových myšlenek. Jak ukazuje britská zkušenost, drtivou většinu dotací dostává rok co rok jedna a ta samá poměrně malá skupina divadel, u nichž pak dotace tvoří velkou část jejich příjmů.5 Každý, kdo by si založil novou divadelní společnost, má jen dosti malou naději na to, že by nějakou významnější dotaci obdržel. Od samého počátku se tak nachází v krajně nevýhodné pozici, neboť čelí konkurenci ze strany etablovaných divadel, jejichž finanční poměry jsou díky dotacím mnohem lepší: mohou si dovolit nákladnější představení anebo účtovat nižší ceny. Z toho důvodu bude pro novou divadelní společnost značně složité si vybudovat dostatečnou diváckou obec. Jakýkoliv pokus o to, snížit dotace těm divadlům, které se na nich již staly závislé, a přidělit je i někomu novému, samozřejmě narazí na mohutný odpor, protože etablovaná divadla si na tyto dotace zvykla a najisto s nimi počítají; snaha snížit dotaci se tak v jejich očích rovná zákeřnému útoku na samotnou existenci divadla. Navíc úřední rozhodování o dotacích pro divadla nevyhnutelně vede i k určité „standardizaci“ dotované divadelní tvorby, tj. omezuje inovativnost a rozvoj nových uměleckých myšlenek i nápadů v tomto oboru. Ať již se úředníci či členové úředně jmenovaných „odborných komisí“ snaží být sebevíce nestranní, budou mít tendenci podporovat především již akceptované styly a postupy, a to na úkor stylů a postupů zbrusu nových. Divadla budou tedy méně experimentovat, riskovat a inovovat divadelní jazyk.
Zuzana Drtilová, Fraška O českém divadle, MF Dnes, 21. listopadu 2011, str. A9. Srov. David Sawers, Should the Taxpayer Support the Arts?, Institute of Economic Affairs, září 1993, str. 31. 3 Tamtéž, str. 32. 4 Tamtéž, str. 33. 5 V Anglii plyne 51 procent všech veřejných dotací, které jsou na divadelní tvorbu poskytovány, do rozpočtu 20 největších příjemců. Viz David Sawers, Should the Taxpayer Support the Arts?, str. 17. 1 2
/8
Místo aby vyhledávala nové autory, postupy, herce i témata, budou mít naopak sklon sázet na jistotu a spoléhat se na „staré a osvědčené“ postupy i autory atd. Ostatně, tato stížnost opakovaně zaznívá i v citovaném článku Zuzany Drtilové z MF Dnes; v článku se například dočteme, že úředníci podporují spíše „ty scény, které produkují vstřícnější mainstreamovou produkci, na úkor těch, které mají náročnější ambice.“ Podobně se nechává slyšet i teatroložka Zuzana Augustová: „O dotacích rozhodují úředníci, kteří o kultuře nemají ponětí nebo mají středoproudý vkus – a podle toho rozhodují.“ Ti, kdo milují divadlo, by zkrátka měli mít na paměti slova, jež vyslovil Clive Bell: „Jedinou dobrou věcí, kterou společnost může udělat pro umělce, je, že jej ponechá na pokoji. Matěj Šuster je spolupracovníkem Liberálního institutu (
[email protected]) Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem
KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství:
Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek?
K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu
[email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).
