ZVLÁŠŤ NEBEZPEČNÁ RECIDIVA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA TRESTNÍHO PRÁVA

ZVLÁŠŤ NEBEZPEČNÁ RECIDIVA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

AUTOR: LIBOR PEKAŘ VEDOUCÍ PRÁCE: doc. JUDr. JOSEF KUCHTA, CSc.

BRNO 2008

Děkuji doc. JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc., za vedení a pomoc, které mi poskytl při vypracování této bakalářské práce.

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně. K práci jsem použil literatury a prameny uvedené v seznamu.

Souhlasím s tím, aby moje bakalářská práce byla k dispozici k prezenčnímu i kombinovanému studiu na Masarykově univerzitě.

3

OBSAH 1. Úvod………………………………………………………………………......5 2. Recidiva……………………………………………………………………….6 2.1. Pojem recidiva…………………………………………………………….6 2.2. Pojetí recidivy……………………………………………………………..7 2.2.1. Kriminologické pojetí recidivy……………………………………...7 2.2.2. Penologické pojetí recidivy………………………………………....7 2.2.3. Trestněprávní pojetí recidivy………………………………………..7 2.3. Druhy recidivy…………………………………………………………….8 2.3.1. Obecná recidiva……………………………………………………..8 2.3.2. Druhová recidiva……………………………………………………8 2.3.3. Speciální recidiva…………………………………………………...9 2.3.4. Zvlášť nebezpečná recidiva…………………………………………9 3. Trestní postih recidivy……………………………………………………….11 3.1. Tresty a jejich význam…………………………………………………...11 3.2. Účel trestu………………………………………………………………..11 3.3. Tresty v souvislosti s recidivou………………………………………….12 3.4. Trestání zvlášť nebezpečné recidivy…………………………………….14 4. Návrh De Lege Ferenda……………………………………………………..16 5. 3x a dost……………………………………………………………………..17 5.1. Zásada 3x a dost v TZ Slovenské republiky…………………………….18 6. Příčiny vzniku recidivy……………………………………………………...22 6.1. Příčiny kriminality všeobecně…………………………………………..22 6.1.1. Politické vlivy …………………………………………………….22 6.1.2. Hospodářské vlivy………………………………………………...23 6.1.3. Sociálně kulturní vlivy……………………………………………23 6.2. Kriminalita a mládež……………………………………………………23 6.3. Příčiny recidivy…………………………………………………………25 6.4. Potíže resocializace pachatele…………………………………………..27 6.5. Osobnost recidivního pachatele………………………………………...28 7. Prevence recidivy…………………………………………………………...29 7.1. Prevence všeobecně……………………………………………………..29 7.2. Primární prevence……………………………………………………….30 7.3. Sekundární prevence…………………………………………………….30 7.4. Terciální prevence……………………………………………………….31 8. Závěr………………………………………………………………………...32 9. Summary…………………………………………………………………….33 10. Seznam použité literatury………………………………………………….34

4

1. ÚVOD

Ve své bakalářské práci „Zvlášť nebezpečná recidiva“ se budu zabývat různými aspekty této závažné oblasti. Nejprve se budu snažit definovat obecně pojem recidiva, posléze se zaměřím na specifikaci, příčiny a následky zvlášť nebezpečné recidivy. Důležitý je také rozbor § 41 trestního zákona, a to včetně historického pohledu. Problematika zvlášť nebezpečné recidivy je celospolečenský závažný problém, a přesto jí je ve veřejném i odborném životě věnováno tak málo prostoru. Jakoukoliv recidivu nelze podceňovat nejen právně, ale ani společensky, v její nebezpečnosti se totiž oba úhly pohledu prolínají. Důvodů je několik, např. recidiva se vysoce podílí na celkovém počtu spáchaných trestných činů, většinou se jedná o společensky nebezpečné trestné činy, tyto činy jsou hůře odhalitelné z toho důvodu, že recidivisté znají metody práce orgánů činných v trestním řízení, recidivisté ve výkonu trestu odnětí svobody negativně působí na osoby dosud netrestané a navíc, ani předchozí odsouzení nemělo na recidivisty pozitivní vliv a nevedlo k nápravě.1 Neopomenu problematiku trestu, jeho ukládání a výkonu. Pokud se chceme zaobírat zvlášť nebezpečnou recidivou, je nutné věnovat se také oblastem, které s ní úzce souvisejí. Pro zkoumání tohoto jevu jsou potřebné poznatky nejen z práva, ale i z psychologie, penologie, kriminalistiky a dalších vědních disciplin. Je důležitá také snaha o nalezení a analýzu příčin, důležité jsou všechny druhy prevence recidivy, ať už ty, které působí jako obecná prevence před spácháním trestného činu, tak ty působící po jeho spáchání. Je potřeba odlišit recidivu a souběh, věnovat se formální a materiální podmínce a podrobně prostudovat § 41 a § 42 trestního zákona, které o zvlášť nebezpečné recidivě a jejím trestání pojednávají.

1

Kalvodová, V. Recidiva trestné činnosti. In: Kuchta, J. a kol. Kriminologie. II. Část. (2. vydání) Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002. str. 5

5

2. RECIDIVA 2. 1. Pojem recidiva

Pojem recidiva se neobjevuje pouze v právu, vyskytuje se i jiných oblastech. Z hlediska trestního práva je recidiva závažným jevem, protože ačkoliv byl pachatel již jednou odsouzen za spáchání trestného činu, nedošlo k jeho nápravě, ale opětovně spáchal trestný čin. Recidiva je tedy případ, kdy osoba spáchá trestný čin poté, co již byla pravomocně odsouzena za předchozí trestný čin. Aby šlo o recidivu, je nutné, aby pachatel spáchal další trestný čin až poté, co odsuzující rozsudek či trestní příkaz za předchozí spáchaný trestný čin nabyl právní moci. Kriminologie za recidivu považuje opětovné spáchání trestného činu bez ohledu na to, zda byl pachatel už odsouzený za předcházející trestný čin, či nikoliv. Z hlediska penologického je důležité, jestli je odsouzený ve výkonu trestu podruhé, nebo už byl ve výkonu trestu vícekrát. Zvláštním druhem recidivy je tzv. recidiva nepravá. Jde o situaci, kdy ke spáchání nového trestného činu dojde v době mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku za předchozí trestní čin a právní mocí tohoto odsuzujícího rozsudku. Recidivu lze různě odlišovat, například podle toho, zda pachatel spáchal stejný trestný čin nebo trestný čin stejného druhu, pro který již byl pravomocně odsouzen (například prvním trestným činem bylo úmyslné ublížení na zdraví a druhým vražda) nebo zda dřívější trestný čin a další trestný čin jsou jiného druhu (prvním trestným činem je krádež a druhým trestným činem omezování osobní svobody). Recidiva je možná jak při úmyslných, tak i při nedbalostních trestných činech, s výjimkou zvlášť nebezpečné recidivy, která je možná jen při úmyslných trestných činech. Pojem recidiva označuje určitý negativní společenský jev. Recidiva nepatří pouze do oblasti trestního práva, ale je i předmětem zkoumání jiných disciplín s trestním právem souvisejících.

6

2. 2. Pojetí recidivy

Danou problematikou je žádoucí se zabývat z pohledu různých vědních disciplín, zejména z pohledu kriminologie, práva a penologie.

2. 2. 1. Kriminologické pojetí recidivy Kriminologie se zabývá příčinami, projevy a možnostmi generální a individuální prevence. Kriminologické pojetí recidivy je nejširší, poněvadž v sobě zahrnuje jak recidivu „skutečnou“, tak i recidivu nepravou a vícečinný souběh. Pro kriminologii je podstatné, že trestný čin byl spáchán opakovaně a zabývá se analýzou tohoto jevu (zkoumá příčiny, generální a individuální důsledky, možnosti prevence). Kriminologické pojetí recidivy se zabývá i případy, kdy pachatel v době spáchání svého prvního trestného činu nebyl trestně odpovědný pro nepříčetnost nebo nízký věk.

2. 2. 2. Penologické (penitenciární) pojetí recidivy Penitenciaristika je nejužším pojetím recidivy. Detailně se zaměřuje na trest odnětí svobody. Penitenciaristika se nezabývá „pouhým“pravomocným odsouzením k rozpoznání znaků recidivy, ale také tím, zda byl pachatel minimálně již podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody. Penitenciární pojetí recidivy stanovuje recidivistovi adekvátní vězeňský režim. Cílem kriminologického a penologického pojetí recidivy je společná snaha zjistit, proč se předchozí trest minul účinkem a pokusit se toto selhání napravit.

2. 2. 3. Trestněprávní pojetí recidivy Podle trestního zákona je recidiva forma opakovaného trestného činu a společně se souběhem charakterizuje mnohost trestných činů u téhož pachatele. Recidiva tedy znamená, že pachatel spáchal další trestný čin po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, kterým byl uznán vinným z předchozího trestného činu.

7

V právním pojetí je tedy zásadní předchozí odsouzení pachatele a to, že výkon trestu nesplnil pro zákon i společnost žádoucí cíl. Kromě „pravé“ recidivy lze mluvit i o recidivě „nepravé“. Jde o případ, kdy byl další trestný čin spáchán v době od vyhlášení odsuzujícího rozsudku za předchozí trestný čin soudem prvního stupně do okamžiku, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. Právní pojetí recidivy je zároveň velmi praktické, neboť z tohoto hlediska je recidivista snadno identifikován podle záznamu v trestním rejstříku.

2. 3. Druhy recidivy Recidivu dělíme se zřetelem na druh trestného činu a na osobu pachatele. Na základě těchto kritérií rozlišujeme recidivu obecnou, druhovou, speciální a zvlášť nebezpečnou.

2. 3. 1. Obecná recidiva

O tu jde v případě, že pachatel poté, co byl pravomocně odsouzený za jakýkoliv trestný čin, opětovně spáchá další trestný čin. Například pachatel spáchá trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 zákona č. 140/1961 Sb. a po pravomocném odsouzení spáchá trestný čin loupeže podle § 234 zákona č. 140/1961 Sb. Trestní zákon nevylučuje recidivu ani u nedbalostních trestních činů.

2. 3. 2. Druhová recidiva

Představuje případy, kdy pachatel spáchá trestný čin určitého druhu a po jeho pravomocném odsouzení spáchá trestný čin stejného nebo podobného druhu. Například spáchá trestný čin krádeže podle § 247 zákona č. 140/1961 Sb. a následně trestný čin zpronevěry podle § 248 zákona 140/1961 Sb. nebo trestný čin podvodu podle § 250 zákona 140/1961 Sb. V těchto případech jde o trestné činy proti majetku, patřící do stejné hlavy trestního zákona.

8

2. 3. 3. Speciální recidiva Jedná se o případy, kdy pachatel spáchal trestný čin a pro jeho pravomocném odsouzení spáchal opět trestný čin se stejnými znaky skutkové podstaty.

2. 3. 4. Zvlášť nebezpečná recidiva Tou se zabývá § 41 a § 42 trestního zákona. V těchto částech zákona je definován zvlášť nebezpečný recidivista a ukládání trestu odnětí svobody za zvlášť nebezpečnou recidivu. Za zvlášť nebezpečného recidivistu je považován pachatel, který - již byl potrestaný za spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a přesto znovu zvlášť závažný úmyslný čin spáchal - se dopustil zvlášť závažného trestného činu (některý z uvedených v § 62 nebo jiný úmyslný trestný čin, pro který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let). Za potrestání nelze považovat výkon vazby, přesto, že se vazba výkonu trestu podobá a je započítána do trestu, a to ani v případě, kdy byl celý dřívější trest odnětí svobody odpykán vazbou. Změnu ve vymezení tohoto pojmu a v posuzování právních následků přinesla novela trestního zákona v r. 1990. Před touto novelou byla zvlášť nebezpečná recidiva vymezena jen nejasně jako „soustavné páchání trestných činů téže povahy“. Zpřesnění přineslo zejména přenesení zájmu od pachatelů méně závažných trestných činů na pachatele hluboce narušené, kteří představují hrozbu pro společnost. Podmínky pro aplikaci § 41 odst. 1, 2 trestního zákona jsou formální a materiální. Formální podmínkou je spáchání alespoň druhého zvlášť závažného trestného činu, materiální podmínkou je podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve II. hlavě trestného zákona, která pojednává o trestní odpovědnosti, je uvedeno, že „stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou“2. V poznámkách pak pokračuje konkretizace takto: „stupeň nebezpečnosti 2

TZ, zákon č. 140/1961 Sb., § 3 odst. 4

9

činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Mezi významem jednotlivých přitěžujících a polehčujících okolností mohou být v konkrétním případě značné rozdíly.3 Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost.4 Pokud jsou formální i materiální podmínky vyjádřené v § 41 odst. 1, 2 trestního zákona dle názoru soudu splněny, je uznáno, že se jedná o zvlášť nebezpečnou recidivu a pachatel je prohlášen za zvlášť nebezpečného recidivistu. To má pro pachatele význam při stanovení výše trestní sazby, zařazení do nápravné skupiny, možnosti podmínečného propuštění.

3

Jelínek, Jiří. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. Linde Praha. 2006. str. 11, poznámka I/65. 4 Tamtéž, poznámka 13/73

10

3. TRESTNÍ POSTIH RECIDIVY

3. 1. Tresty

Charakterizovat pojem „trest“ můžeme jako způsob, jímž

se stát snaží chránit

společnost před pachateli trestných činů. Tento konečný cíl je také základní funkcí trestu. Prostředky k jeho dosažení jsou zabránění odsouzenému v další trestné činnosti a výchova k řádnému životu. Definic trestného činu je několik. Mohou mít ráz pojmového vymezení nebo charakteristiky, která vymezuje, co by mělo být trestným činem (lex ferenda). Tato vymezení jsou buď formální (trestný čin je takový, který je zakázán zákonem a za který je stanoven trest), nebo povahu činu blíže obsahově charakterizují. Trest je v našem právním systému nejostřejším prostředkem státního donucení, který je využíván k ochraně zájmů občanů a státu. Hlavními formami boje proti trestné činnosti jsou pohrůžka trestem, uložení trestu a výkon trestu. „Nejcharakterističtějším a nezbytným znakem trestu je, že se jím působí konkrétnímu pachateli určitá újma, záležející v citelném zásahu do jeho občanských práv (např. újma na svobodě, na majetku, na cti). ……. Trestní represe má působit újmu, jen pokud to vyžaduje splnění účelu trestu, .….. přičemž se v zákoně stanoví, že výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.“5

3. 2. Účel trestu Je několik přístupů k chápání účelu trestu. Absolutistická teorie ztotožňuje zákony státu se zákony myšlení, právo státu trestat je dáno požadavky rozumu. Trestá se, neboť bylo spácháno zlo. Účelem je uložení trestu a odplata za zločin. Do těchto absolutistických teorií patří i řada teologických, ty spojují trest s projevem boží vůle. Relativní teorie se snaží o vysvětlení zločinu a trestu z pohledu kauzality. Ani tyto teorie nepřikládají velký význam výchovnému účinku trestu. Teorie psychologického donucení už hovoří o prevenci jako o hrozbě trestem, který postihne každého, kdo spáchá trestný čin.

5

Právnický slovník. Panorama. Praha 1988. str. 440

11

Smíšené teorie spojují uložení trestu s generální prevencí na potenciální pachatele a speciální prevencí působící na pachatele trestného činu. Účel trestu je v trestním zákoně charakterizován takto: „účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“.6 Trest zároveň představuje morální odsouzení pachatele společností a státem. Celý systém trestů, jeho účel a zásady, vychází z myšlenky úměrnosti trestu vzhledem k stupni nebezpečnosti spáchaného trestného činu, z myšlenky individuálního přístupu zvažujícího osobnost pachatele i přitěžující nebo naopak polehčující okolnosti, z myšlenky spravedlnosti a dodržování humanismu a práva. Aby byl účel trestu splňován co nejlépe, tedy aby pachatel byl výkonem trestu napraven a přiveden k řádnému životu, je potřebné, aby tento systém - obsahoval co největší počet druhů trestu různé intenzity, aby se mohla uplatňovat důsledná individualizace při výběru trestu - zaručoval újmu co nejvíce se vztahující na osobu pachatele - každý druh trestu bylo možné důsledně odstupňovat se zřetelem k jeho nebezpečnosti - zaručoval výchovné a prevenční působení - zaručoval takový výkon trestu, který neporušuje lidskou důstojnost. Pro naplnění účelu trestu má vedle druhu trestu velký význam také intenzita trestu. Některé druhy trestu jsou neodstupňovatelné (např. v minulosti trest smrti), některé odstupňovatelné jsou, tato odstupňovatelnost je v zákoně vyjádřena zpravidla určením horní a dolní hranice.

3. 3 Tresty v souvislosti s recidivou

Trestní právo a jeho aplikace představuje soubor opatření, jejichž účelem je odstranit nebo alespoň zmenšit nebezpečí další trestné činnosti pachatele samého (tzv. individuální prevence) i celé ostatní společnosti (tzv. generální prevence). Výkon trestu v sobě spojuje generální prevenci se speciální. Zabránit pachateli v opětovném páchání trestné činnosti je možné jednak výchovným působením ve výkonu trestu odnětí svobody, jednak jinými tresty, které působí prevenčně tím, že omezují nebo vylučují určitou činnost (např. zákaz činnosti). Významnou součástí generální prevence je 6

TZ č. 140/1961 Sb., § 23 odst. 1

12

vytváření občanského povědomí, že spáchání trestného činu je spojené s trestněprávní zodpovědností. Výkonem trestu odnětí svobody a jeho účinkem z komplexního hlediska se zabývá penologie. Orientuje se na osobnostní vlastnosti pachatele z hlediska jeho možné nápravy. Recidiva patří mezi okolnosti, které jsou považovány za relevantní pro určení trestní sazby a výměru trestu. Stupeň nebezpečnosti určuje např. i součinnost a účastenství. Z hlediska zvýšení nebezpečnosti činu pro společnost je přitěžující okolností i to, že někdo se na

spáchání trestného činu podílí jako organizátor (§ 34 písm. ch), jako člen

organizované skupiny nebo jako člen spolčení (§ 34 písm. ch); že pachatel spáchal více trestných činů (§ 34 písm. k), nebo byl již pro trestný čin odsouzen (§34 písm. l). Přitom za přitěžující okolnost ve smyslu § 34 písm. l tr.z. je považována recidiva speciální, druhová i obecná. „U recidivy, která je přitěžující okolností ve smyslu § 34 písm. J tr. Zák.. je třeba rozlišovat znaky formální a materiální.“7 Je potřeba vždy zvážit vnitřní spojitost mezi trestnými činy, ty mohou být projevem lhostejnosti, bezohlednosti i asociálnosti pachatele, stejně jako projevem a důsledkem psychické poruchy, deviace, alkoholismu, narkomanie, gamblerství apod. Při zvažování, zda jde o recidivu, se proto přihlíží i k faktu, zda došlo ke spáchání trestných činů vlivem stejných pohnutek, nejen podle toho, že nedošlo k pachatelově nápravě, nebo že páchal různé trestné činy, nebo podle doby, která od posledního potrestání uběhla (zpravidla je mezníkem doba tří let). Ačkoliv není období, které od posledního potrestání uběhlo, nijak přesně definováno, má vliv na výměr trestu: „Recidivistům, kteří spáchají závažný trestný čin krátce po odpykání předcházejícího trestu odnětí svobody, je třeba ukládat přísné nepodmíněné tresty s náležitým využitím rozpětí zákonné trestní sazby.“8 Obecně lze říci, že opětovné spáchání trestného činu krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je důkazem společenské nebezpečnosti pachatele. Je logické, že po výkonu trestu dlouhodobého odnětí svobody, nastanou adaptační potíže při návratu do běžného života. Navíc pokud se pachatel vrací do stejného sociálního prostředí, do prostředí s narušeným vnímáním spravedlnosti, zákona a zločinu, je pravděpodobnější, že pachatel bude v páchání trestné činnosti pokračovat. Naopak pokud není vystaven stejným podmínkám a tlakům a pokud převýchovný proces v průběhu výkonu trestu působil pozitivně a účinně, pak je možnost recidivy snížena: „Poznatky kriminologie ukazují, že nebezpečí recidivy

7

NS ČSR - Tpj 26/76 (Bull. 2/76 stan. č. 3). In: Fenyk/Illková. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu 1918 - 1995. C. H. Beck. Praha 1995, str. 160. 8 NS SSR – 4 Tz 225/73 (č. 30/75 Sb. rozh. tr.). In: tamtéž, str. 150.

13

prudce klesá po 3 – 5 letech. Recidiva po uplynutí 10 let bude proto zpravidla vyloučena buď proto, že budou jinak splněny podmínky zahlazení, nebo proto, že opakování trestné činnosti má jiné příčiny než dřívější trestná činnost.“9 , „Dá se říci, že čím se interval recidivy prodlužuje, tím se společenská nebezpečnost recidivy snižuje. Náš trestní zákon nemá promlčení recidivy, přesto by po určité době předchozí odsouzení již nemělo mít význam, tedy nemělo by zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti.“10

3. 4 Trestání zvlášť nebezpečné recidivy § 41 (1) Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný trestní čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. (2) Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. § 42 (1) Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. (2) Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let. Ve smyslu tohoto zákona11 musí být splněny tyto podmínky, aby šlo o zvlášť závažného recidivistu - pachatel se dopustil zvlášť závažného trestného činu a to buď - některého z trestných činů taxativně uvedených v § 62 (v § 62 TZ jsou uvedeny 9

NS ČSSR – Tpf 46/80 (č. 40/81 Sb. rozh. tr.). In: tamtéž, str. 161. Vantuch, P. Kriminologie – zvláštní část. Brno 1982, str. 15. 11 Zákon č. 140/1961 Sb. 10

14

zvláštní případy, tedy zvlášť závažné trestné činy, jejichž pachatel má zpřísněné podmínky propuštění. To však neznamená, že tento výčet je celistvý a ukončený. I jiný úmyslný trestný čin může být posuzován jako zvlášť závažný, pokud bude provázen konkrétními závažnými okolnostmi.) - jiného úmyslného trestného činu, pro který TZ ustanovuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let - pachatel byl už předtím potrestaný za zvlášť závažný trestný čin, přitom potrestaným se myslí odsouzený, který celkem nebo zčásti vykonal soudem uložený trest Označení pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu má pro něj právní důsledky. Je možné mu uložit pouze nepodmíněný trest odnětí svobody. Horní hranice trestní sazby odnětí svobody se zvyšuje o jednu třetinu. Takovémuto recidivistovi uloží soud trest v horní polovině takto určené trestní sazby, ani po zvýšení nesmí přesahovat 15 roků, u výjimečného trestu pak hranici 25 roků. Další vliv je na podmínečné propuštění. V § 62 TZ se stanovuje, že osoba odsouzená za některý z trestných činů taxativně uvedených v tomto paragrafu, stejně jako osoba zvlášť nebezpečného recidivisty nebo osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody, může být podmínečně propuštěná až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Podle § 39a odst. 2d tr. zák. je pachateli uznanému za zvlášť nebezpečného recidivistu uložen výkon trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou, o přeřazení do věznice s mírnějším režimem může žádat až po vykonání jedné třetiny trestu. S pojmem recidiva se setkáváme i v oblasti promlčení trestného stíhání. Opět jako negativní okolnost – promlčení je obecně vnímáno jako nepřípustné, pokud jde o nepolepšitelné zločince, tedy recidivisty. Mladistvého pachatele nelze označit za zvlášť nebezpečného pachatele.

15

4. NÁVRH DE LEGE FERENDA České trestní právo se opírá o trestní zákon a trestní řád z roku 1961 ( nahradil trestní zákon č. 86/1950 Sb. ), oba již mnohokrát novelizované. Novelou trestního zákona č.175/1990 Sb. byl i § 41 a § 42 tr. zákona, který je předmětem mé bakalářské práce. Návrh nového trestního zákona a novely trestního řádu na jaře 2006 však byl zamítnut. V rekodifikaci odmítnuté Poslaneckou sněmovnou ČR se zdůrazňovala - přiměřenost trestních sankcí ( „trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, osobě pachatele a jeho poměrům“12) - diferenciace pachatelů, jako nezbytnost pro stanovení výměru trestů - upřesnění okolností a zásad pro výměru trestů („při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k povaze a závažnosti trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života; dále i k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch skupiny organizovaného zločinu nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.“13)

12 13

Návrh trestního zákona. § 38 odst. 1 Návrh trestního zákona, § 31

16

5. „3x A DOST“ Vláda České republiky projednávala na jaře 1995 návrh zásad zákona, kterým byl změněn a doplněn zákon č. 140/1961 Sb. TZ, ve znění pozdějších předpisů, přeložený poslancem Pavlem Severou a dalšími. Obsahem navrhované úpravy bylo začlenění institutu „ třikrát a dost“. Princip nazvaný „ třikrát a dost“ je motivován zákonem č. 593 státu Washington (USA) a je prostředkem k ochraně společnosti před zvlášť nebezpečnými recidivisty. Spočívá v tom, že „pachateli, který byl pro trestné činy v návrhu výslovně uváděné již potrestán, lze při jejich opětovném spáchání uložit trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění z jeho výkonu.“14 Vláda ČR s tímto návrhem nevyslovila souhlas, a to z důvodu několika výhrad: - nejde o princip evropského trestního zákonodárství, znamená návrat k již opuštěným principům („Snaha o zavedení obdobného institutu do našeho právního řádu by nutně narážela na skutečnost, že naše trestně právní předpisy již obsahují některé instituty, které řeší otázku recidivy závažné trestné činnosti a znamenala by rovněž závažný zásah do systému českého trestního práva, které vždy prosazovalo diferencovaný přístup při výběru druhu trestu a jeho výměře. V evropském právu již byla dříve opuštěna myšlenka, podle níž má trest mít především odstrašující funkci a důraz se nyní klade zejména na prevenci.“15 ) - jde o odstranění zásady individualizace trestu - zavedení tohoto principu by znamenalo i „výrazné omezení rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, neboť při splnění formálních podmínek by soud musel vždy uložit trest v předem stanovené paušální výměře.“16 - součástí je zrušení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a „tato koncepce by vedla k popření jakékoliv motivace odsouzeného řádně se při výkonu tohoto trestu chovat.“17 - zvýšily by se ekonomické náklady v důsledku nutnosti zřízení dalších věznic - Česká republika upřednostňuje přijetí jiných legislativních změn, jako např. rozšíření alternativních trestů a dobudování systému sociální prevence

14

zdroj: http://racek.vlada.cz/usneseni zdroj: tamtéž 16 zdroj. tamtéž 17 zdroj: http:/racek/vláda.cz/usneseni 15

17

Zásada „třikrát a dost“ nebyla jedinou nepřijatou změnou. Zároveň nebyly uzákoněny i jiné změny: - zvýšení horní hranice trestní sazby výjimečného trestu odnětí svobody z 25 na 30 let („Zvyšování horní hranice sazby výjimečného trestu odnětí svobody by prakticky setřelo rozdíl mezi tímto trestem a trestem odnětí svobody na doživotí.“18) - možnost uložení pachateli taxativně vyjmenovaných trestných činů trest odnětí svobody na doživotí pokud byl za takový čin již potrestán; pokud byl proto potrestán už dvakrát, trest odnětí svobody na doživotí by byl uložen vždy - pro pachatele starší šedesáti let odsouzené k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí snížení trestu na trest odnětí svobody v trvání 15 – 30 let - zavedení institutu nebezpečného recidivisty vedle již existujícího institutu zvlášť nebezpečného recidivisty („V tomto případě by se popřela zásada individualizace trestu a nahradila by se principem paušálního posuzování upřednostňujícího ukládání co nejdelších trestů.“19) - zpřísnění trestných sazeb trestu odnětí svobody u mladistvých pachatelů

5. 1. Zásada „3x a dost“ v trestním zákoně Slovenské republiky Pro trestní zákonodárství

Slovenské republiky je zásada „třikrát a dost“ novým

institutem. Byla zavedena novelizací zákona č. 140/1961 Sb. jako součást zákona 171/2003 Z. z., kterým se uvedený trestní zákon mění a doplňuje. Nová právní úprava v podobě nového trestního zákona účinného od 1. 1. 2006 zásadu částečně modifikovala, najdeme ji v zákoně č. 300/2005 Z. z., konkrétně v § 47 nazvaném trest odnětí svobody na doživotí. § 47 odst. 1 ustanovuje, že trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit jen za trestný čin, který je určen, a to jen za podmínek, že - uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti - není naděje, že by pachatele bylo možné napravit trestem odnětí svobody na dobu do dvaceti pěti let. Ve 2. odstavci § 47 je obsažená zásada „3x a dost“ takto:

18 19

zdroj: tamtéž zdroj: tamtéž

18

Jestliže soud odsuzuje pachatele za dokonaný trestný čin úkladné vraždy podle § 144, vraždy podle § 145, ublížení na zdraví podle § 155, nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů, jejich držení a obchodování s nimi podle § 172 odst. 2, 3, 4, obchodování s lidmi podle § 179, obchodování s dětmi podle § 180 odst. 2, 3 nebo podle § 181, braní rukojmí podle § 185, zavlečení do ciziny podle § 187, loupeže podle § 188, vydírání podle § 189 odst. 2, 3, 4, hrubého nátlaku podle § 190 nebo § 191 odst. 2, 3, 4, znásilnění podle § 199, sexuálního násilí podle § 200, sexuálního zneužívání podle § 201 odst. 2, 3, týrání blízké a svěřené osoby podle § 208, všeobecného ohrožení podle § 284, ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a lodě podle § 293, založení, zosnování a podporování zločinecké skupiny podle § 296, založení, zosnování a podporování teroristické skupiny podle § 297, teroru podle § 313 nebo § 314, násilného překročení státní hranice podle § 354 odst. 2, 3, 4, převaděčství podle § 355 odst. 3, 4, 5, výroby dětské pornografie podle § 368, genocidy podle § 418, terorismu podle § 419 anebo nelidskosti podle § 425, ačkoliv byl za takovéto trestné činy dvakrát potrestaný nepodmínečným trestem odnětí svobody, uloží mu trest odnětí svobody na doživotí, a to i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1. Soud může takovému pachateli uložit trest odnětí svobody na dvacet pět let jen tehdy, pokud jsou splněné podmínky uvedené v § 39 odst. 1 nebo 2.20 Soud uloží pachateli trest odnětí svobody „jen“ na dvacet pět let, pokud splňuje podmínky pro mimořádné snížení trestu. Jde o případy, kdy soud s přihlédnutím k okolnostem případu a k poměrům a osobnosti pachatele má za to, že by uplatnění trestu odnětí svobody na doživotí podle tohoto zákona bylo nepřiměřeně přísné a že na zabezpečení ochrany společnosti postačuje i trest kratšího trvání. Kromě toho může soud snížit trest i tehdy, pokud odsuzuje pachatele za přípravu nebo pokus trestného činu, nebo pokud rozhoduje o pachateli, který významnou měrou přispěl k objasnění trestného činu spáchaného ve prospěch zločinné skupiny, nebo pokud pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti apod. Pojem výjimečný trest je vypuštěn. Vypouští se i ustanovení, že další podmínkou uložení trestu odnětí svobody na doživotí je to, že stupeň nebezpečnosti předmětného trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu vykonání činu, nebo pohnutce, nebo zvlášť těžký či těžko napravitelný následek. Na rozdíl od členění trestů v zákoně č. 140/1961 Sb. na trest odnětí svobody s horní

20

§ 47 odst. 1 a 2 zákona č. 300/2005 Z. z.

19

hranicí 15 roků, na výjimečný trest odnětí svobody do 25 let a na doživotí, nový zákon rozlišuje trest odnětí svobody na určitou dobu s nejvyšší možnou sazbou do 25 let a trest odnětí svobody na doživotí. Začlenění zásady „3x a dost“ do zákonodárství SR čelilo

v podstatě stejným

výhradám, které v ČR vedly k jejímu zamítnutí. Odpůrci zastávají názor, že přijetí tohoto anglo-amerického právního prvku do slovenského práva je nesystémové. Namítají, že zločinnost nemůže být vyřešena jakkoliv přísným zákonem. Možností, jak snížit kriminalitu, je efektivní činnost orgánů činných v trestním řízení, které budou důsledně aplikovat zákon, stíhat, soudit a trestat pachatele trestných činů. Bylo poukázáno na skutečnost, že násilná trestná činnost, na kterou je tato zásada především zaměřená, má vysoký stupeň objasněnosti, přičemž mnohem rozšířenější skupinu představuje nenásilná trestná činnost. Dalším protiargumentem je fakt, že uvěznění recidivisty v pokročilém věku nemá velký účinek a mladistvých pachatelů se prakticky netýká. I z filozofického hlediska byla zásada „3x a dost“ kritizována. Člověk má vždy právo a možnost volby, jeho konání je ovlivňováno celou řadou faktorů, které se v průběhu času a prostoru neustále mění. Odpůrci argumentovali také ekonomickou stránku problému, tedy zvýšením nákladů státu. Bude se zvyšovat počet vězňů, výdaje na péči o vězně staré a nemocné. Nelze také ignorovat obavy, že hrozba trestu „3x a dost“ může být pro recidivistu natolik nepřijatelná, že svědky své trestné činnosti nebo jiné osoby znamenající ohrožení jeho svobody například zabije. Dále odpůrci této zásady upozorňovali na problém nepřípustné retroaktivity, tj. že takovéto odsouzení není trestem za jeden trestný čin, ale i za předchozí dva činy, které již potrestány byly. O přijetí zákona zahrnujícího institut „3x a dost“ se zasloužil ministr spravedlnosti Daniel Lipnic, který se s tímto institutem blíže seznámil při svém pobytu v USA, kde pozoroval i jeho aplikaci v praxi. Zásada „3x a dost“ je pevnou součástí anglo-amerického právního systému. Je zahrnuta do trestního zákonodárství více než 30 států USA i do federálního zákonodárství. Je zaměřená zejména na násilné a drogové delikty. Ve Velké Británii, kde se uplatňuje zásada „2x a dost“, je zaměřená hlavně na závažné trestné činy. Tento institut je založený na předpokladu, že u kategorie osob, na které se vztahuje, je převýchovný účinek minimální, čehož důkazem je skutečnost, že předcházející pravomocně uložené a alespoň zčásti vykonané tresty neměly žádoucí převýchovný vliv na pachatele. Cílem je tedy identifikovat tuto skupinu pachatelů, izolovat ji od společnosti a tím přispět k celkovému snížení kriminality.

20

Zastánci zásady „3x a dost“ jsou toho názoru, že dostatečným potvrzením nebezpečnosti pachatele a nefunkčnosti převýchovy ve výkonu trestu odnětí svobody je právě třetí spáchání násilného trestného činu. Navíc reálná hrozba tohoto přísného trestu podle nich působí na konání jednotlivce i v preventivním směru. Argument, týkající se nárůstu ekonomických nákladů po zavedení tohoto institutu, vyvracejí tím, že většina osob, na které se tento institut vztahuje, jsou recidivisté, kteří tak jak tak většinu svého života ve výkonu trestu odnětí svobody tráví. Pokud jde o argument retroaktivity, zastánci tvrdí, že výjimečný trest na doživotí je trestem jen za třetí delikt, nikoliv za předchozí dva delikty, za které už obviněný trest vykonal. Proto neodporuje zásadě ne bis in dem, tedy zásadě zakazující potrestání za činy, které už byly potrestané. Kromě toho, soud bere v úvahu minulou kriminální činnost pachatele při rozhodování o trestu jako přitěžující okolnost bez toho, aby bylo toto vnímáno jako protiústavní.

21

6. PŘÍČINY VZNIKU RECIDIVY 6. 1 Příčiny všeobecně Problematiku recidivy a zároveň kriminality zkoumá řada vědních oborů, včetně kriminologie, psychologie a penologie. Systém faktorů, podmínek a okolností, které podmiňují recidivu, je rozmanitý a komplikovaný. Většina kriminologických výzkumů se při zkoumání příčin kriminality zabývá těmito potenciálními vlivy: - vliv alkoholu, drog, návykových látek - prostředí škol - rodinné prostředí - adaptační a socializační problémy v novém prostředí - způsob trávení volného času Kriminalita je negativní společenský jev, který se dotýká celé společnosti, překračuje hranice sociálních vrstev i států. Kriminalitu nelze úplně vymýtit, je nutné ji alespoň co nejvíce omezovat. Vývoj kriminality v jednotlivých státech je poznamenaný historickými, sociálně kulturními a dalšími odlišnostmi, které podmiňují strukturu kriminality. V anglicky mluvících zemích začal nárůst kriminality v padesátých letech, v západní Evropě v letech šedesátých. Rozvojové státy vykazují nárůst násilných trestných činů, hospodářsky vyspělé země pak nárůst majetkových trestných činů.

6. 1. 1 Politické vlivy Všeobecně lze konstatovat, že v totalitních systémech je rozsah kriminality menší než v zemích demokratických. Souvislost je jasná – rozdílná míra kontroly svobodného chování a jednání jedince. Změna politického systému na demokratický přináší více svobody, ale i větší kriminalitu. Význam má také stav a vývoj zákonodárství. Např. spravedlivé sociální poměry sice pomáhají snižovat trestnou činnost sociálně slabších vrstev obyvatelstva, ale nejsou schopné jí zabránit, zejména pokud jde o majetkové delikty.

22

6. 1. 2 Hospodářské vlivy Existuje významná souvislost mezi stavem ekonomiky a zločinností. Z tohoto hlediska můžeme rozlišit dva základní typy kriminality. Kriminalita z nouze se projevuje především jako majetková kriminalita, k níž vede špatná sociální a ekonomická situace pachatele. Opakem je kriminalita z blahobytu, pro niž pachatel není motivován nouzí. Paradoxně k rozvoji a vývoji kriminality přispívá i rozvoj vědy a techniky.

6. 1. 3 Sociálně kulturní vlivy Jde o komplexní systém, do kterého řadíme sociální systémy, normy, náboženství, morálku, právo, výchovu prostřednictvím škol, církví i jiných institucí. Každá sociálně kulturní změna výrazně ovlivňuje kriminalitu. Sociálně kulturní hodnoty se nemění jen v rámci státu, ale i v rodině. Mění se postavení muže a ženy, vztah k dětem, mezigenerační vztahy. Je důležité, aby nejen rodina působila na jedince výchovně, ale aby pozitivní vliv měly i školy a jiná vzdělávací a výchovná zařízení. Významný vliv má i náboženství – pokles nebo ztráta zájmu o náboženství a víra v jeho hodnoty ovlivňuje nárůst kriminální činnosti.

6. 2 Kriminalita a mládež

Z uvedeného vyplývá, že základní vliv na kriminalitu a recidivu mají zejména vlivy působící v dětství a v období dospívání. Velká část recidivistů pochází z narušených nebo nefunkčních rodin, ve kterých na děti negativně působí: - nevhodná výchova - agresivita - závislost na alkoholu, drogách, jiných návykových látkách, gamblerství - pokřivený žebříček morálních a společenských hodnot - nezájem o problémy a život nejen dětí, ale i jiných členů rodiny. Vliv rodinného prostředí je velmi důležitým faktorem příčiny kriminality. Stejně tak prostředí školy a celý výchovně-vzdělávací proces má značný význam při formování jedince, ovlivňuje jeho schopnost adaptace na nové prostředí a okolí. Potíže s adaptací a

23

socializací pak často vedou k nezájmu o školní povinnosti, o sport, o jiné zájmy, spolu se záškoláctvím vznikají podmínky pro nevhodné trávení volného času. Problémy s kázní a docházkou jsou často příčinou toho, že dospívající nedosáhnou potřebného vzdělání, což má vliv na jejich zařazení do pracovního procesu. Uvádí se, že více než třetina recidivistů nemá dokončené ani základní vzdělání. Nezájem o problémy a život dětí i jiných členů rodiny se stává obecným jevem, již desítky let se rozrůstají anonymní sídliště, jejich odlidštěnost, lhostejnost a sociální nejistota zvyšuje potřebu mládeže vytvářet vlastní komunity, protože tradiční komunity s tradičními hodnotami zanikají. Mládež hledá nové vzorce chování, problémy řeší se zvýšenou agresivitou, přičleňuje se ke kriminálním, extremistickým nebo jiným patologickým skupinám. Každá osobnost prochází ve svém přirozeném vývoji procesem socializace, tedy procesem začleňování do sociálních struktur. V rámci tohoto procesu získává specifické vlastnosti lidského chování a jednání, přizpůsobuje se společenským normám a osvojuje si základní hodnotovou orientaci. Součástí socializace je i přijetí určitých sociálních rolí. Jedinec si tedy pod vlivem rodiny a výchovných zařízení osvojuje vzorce žádoucího chování se ve společnosti, ve které se pohybuje. Právě bezproblémový průběh socializace je základním předpokladem rozvoje morální a mravní osobnosti, a tím funguje i jako prevence před kriminálním jednáním. Uveďme si nejčastější negativní vlivy na kriminogenezi jedince: - výchova je jednostranně orientovaná na určitý cíl -nedostatečná mravní výchova v rodině vede k absenci sebeovládání a zvyšuje náchylnost ke kriminalitě - rodiče utvrzují dítě v agresivním chování - absence zabezpečení základních potřeb dítěte, což redukuje jeho emocionální vývoj v rámci rodiny a zesiluje vliv osob stojících mimo ni - posilňování negativního hodnocení dítěte vede ke ztrátě sebevědomí, naopak k přijetí této negativní role21. Dr. Matějček, který se celoživotně zabývá psychologií dětí a dospívajících, uvádí jako primární faktory vzniku kriminality dětí a mládeže dlouhodobé nebo nedostatečné uspokojování potřeb dítěte, které vede k jeho citovému a psychickému strádání v rodině, může vyústit ve frustraci, deprivaci a patologickému vývoji osobnosti.22 Kromě nefunkční

21

podle: Turayová, Y. Vybrané kapitoly z kriminologie. PF UK. Bratislava 1999. podle: Matějček, Z. a kol. pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Psychiatrické centrum. Praha 1997 22

24

rodiny podporuje delikvenci dětí a mladistvých také kruté zacházení nebo týrání dítěte, výskyt patologických jevů v blízkosti dítěte (alkoholismus, narkomanie, prostituce, trestná činnost). Existuje úzká spojitost mezi pozdějším recidivistou a jeho kriminálním jednáním v mládí. Faktorů a příčin, proč mládež páchá trestné činy, je řada. Mezi nejdůležitější patří špatný sociální původ, nedostatečný vliv školy a jiných výchovných zařízení, nedostatečná emoční výchova v rodině, různé psychologické defekty ve výchově, ale např. i mozková dysfunkce či jiný handicap. Mozkové i fyzické defekty se mohou projevovat různými problémy ve škole, rodině i kolektivu. Proto se zdůrazňuje nutnost regulování volného času mladistvého, zejména jeho mimoškolních aktivit. Řešení kriminality mládeže je důležité zejména proto, že pokud mladiství zopakuje trestný čin do dovršení dospělosti, stane se z něj v dospělosti pravděpodobně recidivista. Kriminalita mladistvých roste v celé Evropě i v mimoevropských zemích. Roste bez ohledu na sociální původ, dokonce sklony ke zločinnosti se stále více projevují u majetnějších vrstev, výrazně se zvyšuje i podíl dívek. Stát se snaží využít všechny zákonné prostředky k přiměřenému potrestání, k opětovné integraci mladistvého do širšího sociálního prostředí i k prevenci recidivy. Poukazuje na to, že ochrana společnosti před trestní činností mládeže je nejlépe dosažitelná řádnou výchovou dětí, respektováním jejich potřeb, vytvářením vhodného sociálního zázemí pro jejich zdravý duševní, tělesný a sociální vývoj a pro jejich společensky prospěšné uplatnění.

6. 3 Příčiny recidivy Příčinami kriminality a recidivy se zabývá celá řada vědních disciplin. Snaha je poznat, porozumět jim a snažit se je minimalizovat je součástí např. kriminální etiologie, klinické kriminologie, kriminologické psychologie a psychiatrie, penologie. Chování recidivujících pachatelů má mnoho příčin, je to komplexní problém, a proto nelze žádné z hledisek opomenout. Protože jde o problematiku velmi širokou, s řadou proměnných, je nutné vybudovat i určitý systém v přístupu k ní. Je rozdíl mezi pachateli, kteří páchají trestnou činnost příležitostně, a těmi, pro které je to způsob života. Právě tato druhá skupina je, přes menší početnost, nebezpečnější, protože páchá závažné trestné činy a výkon trestu odnětí svobody, byť opakovaný, nemá na změnu jejich postoje velký vliv. Odhaduje se, že až polovinu trestných činů páchají tzv. chroničtí

25

recidivisté, přestože v celkovém objemu představují pouhých 6%. Z toho logicky vyplývá, že jejich co nejdelší uvěznění, by mělo výrazný vliv na snížení počtu spáchaných trestných činů. Pro život konkrétních jedinců i celé společnosti by bylo ideální, kdybychom uměli pachatele s předpoklady pro recidivu včas vyhledat, diagnostikovat a zacházet s nimi tak, aby k předpokládané recidivě nedošlo. To znamená v první řadě porozumět jejich osobnosti, a s těmito poznatky efektivně pracovat. Pachatelé nejsou diferencováni na prvopachatele, příležitostné pachatele a recidivisty náhodou. Každá z těchto skupin vyžaduje rozdílný přístup k aplikaci trestního práva, k výkonu trestu, k potřebám prevence, k využití možností nápravného působení. K predikování budoucího chování jedince a prognostice jeho resocializace se využívá tzv. kriminogram, který přehledně graficky znázorňuje konkrétní zdravotní, sociální, vztahový, profesní a kriminální vývoj daného pachatele. Jeho vytvoření je samozřejmě úkol pro odborníka, znalce, např. pro vězeňské, penitenciární a forenzní psychology. Skupinu pachatelů ohrožených recidivou lze vytipovat na základě určitých společných znaků. Jeden z nich je tzv. prekriminalita, to znamená páchání trestných činů v době, kdy neplatí trestní zodpovědnost, jde o poruchy chování v dětství a dětskou delikvenci. Mezi poruchy chování řadíme např. lhaní, krádeže, záškoláctví, útěky z domova, začlenění do part s antisociálním vlivem. Řada z těchto dětí je ve škole neúspěšná, jsou v evidenci pedagogicko-psychologických poraden, v péči různých výchovných ústavů. První trestní stíhaní se objevuje už v mladickém věku a kriminální činnost pak prakticky kontinuálně trvá. Bylo by ideální vytváření patologických a kriminálních rysů osobnosti předcházet, ale prakticky je tato představa téměř nesplnitelná. Vyhledávání rizikových rodin a preventivní působení na ně je tak spíše nahrazováno terciární prevencí, tj. působením penitenciárním a postpenitenciárním. Nicméně ani tento úkol není snadný, protože napravit narušenou strukturu osobnosti je problém komplexní a složitý. Jde totiž o převýchovu již hotové osobnosti, negativní osobnostní a povahové vlastnosti má jedinec již pevně zafixované, navíc tzv. psychopatické rysy jsou natolik trvalé, že je lze převýchovou nebo léčbou ovlivnit jen minimálně. Nápravné působení má vést k tomu, aby pachatel upustil od svého zafixovaného asociálního chování a naopak přijal za své chování akceptovatelné a vyžadované společností. K umožnění této změny slouží tzv. nápravné programy, mezi něž patří programy pro získání vzdělání, pracovní programy, individuální a skupinové psychoterapie, nácvik sociálního chování, nácvik zvládání své i okolní agresivity, volnočasové programy apod. Tyto i další jsou zaměřeny na změnu chování v zásadních 26

oblastech osobnostní struktury pachatele tak, aby posílily jeho smysl pro zodpovědnost, pro správnost jeho chování a jednání, aby získal pozitivní přístup k práci, povinnostem a aby změnil svou životní perspektivu.23 S tím souvisí i délka trvání trestu odnětí svobody. Ta by měla být vzhledem k výchovnému působení na pachatele dostatečná. Nejčastěji recidivují pachatelé, kteří byly odsouzeni ke střednědlouhému trestu odnětí svobody (tzn. v intervalu do 1 do 5 let), naopak pachatelé odsouzeni k doživotnímu trestu odnětí svobody, který ovšem nebyl vykonán celý, recidivuje pouhé 1%, a to většinou nikoliv závažným trestným činem.24

6. 4 Potíže resocializace pachatele

Mezi příčiny recidivy patří také podmínky a poměry, do kterých se pachatel pro výkonu trestu odnětí svobody vrací. Riziko recidivy je značně zvýšeno, pokud se pachatel vrací opět do sociálně patologického prostředí, které jej opět deformuje. Nejdůležitější kritéria úspěšné resocializace jsou kromě zmiňovaného sociálního zázemí také pachatelova schopnost navazovat adekvátní sociální vztahy, jeho emocionální a emoční stabilita, jeho postoj k užívání alkoholu, drog a jiných návykových látek, trvání okolností a podmínek vedoucích v minulosti ke spáchání trestného činu. Je nezbytné si uvědomit, v jaké situaci se pachatel po propuštění z výkonu trestu ocitá. Změna prostředí, ve kterém se pohyboval dosud, je poměrně rychlá a zásadní. Zvykl si pohybovat se v jakémsi umělém prostředí, které kladlo mnohem menší nároky na jeho samostatnost a v zásadě eliminovalo jeho svobodnou vůli, včetně podmínek ke spáchání dalšího trestného činu. Období po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a zvykání si na nové prostředí se označuje jako adaptační fáze a obecně se vymezuje dobou dvou let. Právě toto období představuje největší riziko pro vznik recidivy. Je to období velmi náročné pro propuštěného pachatele, zejména pokud podmínky nejsou nastaveny tak, aby mu návrat do normální společnosti ulehčily. Zejména ztěžující faktory jsou ztráta sociálního zázemí, bydlení, kvalitních příbuzenských vztahů, pracovních příležitostí. Pokud propuštěný nemá dostatečnou 23 24

podle: Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. MU. Brno 1995. podle: Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. MU. Brno 1995.

27

sociální podporu, je logické, že vyhledává kontakty a vztahy s lidmi se stejnou nebo podobnou minulostí. Zejména jde o kontakt s bývalými spoluvězni, s nimiž jej pojí stejná zkušenost, vybudované stejné návyky, stejné potíže po propuštění. Důležitým faktorem je zaměstnání. Jeho splnění je však ohrožováno jednak objektivně (omezená nabídka obecně, neúplná kvalifikace, neochota zaměstnat bývalého vězně), jednak subjektivně (nedostatečná snaha získat potřebné vzdělání a kvalifikaci, jedincova vlastní neochota podřídit se autoritě zaměstnavatele, neschopnost pracovat systematicky a spolehlivě, potíže při zvládání pevné pracovní doby, při zvládání nutných pracovních povinností, potíže smířit se se stereotypem pracovních dnů i pravidel volna). Navíc to, že člověk byl omezován v možnostech rozhodovat o sobě a svých zážitcích, vzbuzuje touhu všechno, co ve vězení nebylo možné, si vynahradit. Zejména jde o sexuální zážitky, požívání alkoholu nebo jiných látek, adrenalinové situace. Je lehké překročit hranici zvládání svých představ a potřeb a tím si zapříčinit nové problémy, s nimiž se jedinec neumí vyrovnat. Právě neschopnost odolat určitému sociálnímu prostředí, odolat vysoké psychické zátěži, vyrovnat se s pozicí bývalého vězně, unést nedůvěru či odmítání okolím je příčinou fixace na chování, jehož výsledkem je pak celoživotní kriminální kariéra.

6. 5 Osobnost recidivního pachatele Již byly zmíněny příčiny vzniku recidivy, a to i z hlediska osobnosti pachatele, jako výsledek vlivu výchovy, okolí, asociálního prostředí, neschopnosti adaptovat se na změněné podmínky existence. Z hlediska psychologického lze pachatele zvlášť závažných trestných činů a recidivisty často označit za osoby s disociální poruchou. Dříve se označovala jako psychopatie, ale osoby s touto poruchou není vhodné označovat jako psychopaty. V běžné populaci je zastoupena asi jen jedním procentem osob, mezi kriminálními recidivisty však více než 70% osob.25 Tyto osoby jsou obecně považovány za nepřevychovatelné a nenapravitelné. Osoby s disociální poruchou mají sklon k protispolečenskému chování, nejsou schopny empatie, nemají rozvinuty tzv. vyšší city a sociální citlivost, naopak mají rozvinuté strategie bojovnosti a expanzivity.26 Přitom však nejde o psychotickou poruchu osobnosti, 25

podle: Blatníková, Š. Osobnost recidivního pachatel a výkon dlouhodobého trestu. České vězeňství. Roč. 13, č. 1. 2005. 26 podle: Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. Psychopatologie a psychiatrie. Portál. Praha 2006.

28

která by byla důvodem nepříčetnosti a trestní neodpovědnosti, ale o nezdravě vystupňované povahové rysy, které vedou k poruchám sociální adaptace. Tento člověk si své chování a jednání uvědomuje a mohl by jej ovládat, ale to nedělá v důsledku své jiné hodnotové orientace. Takový jedinec se vyznačuje bezohledností vůči jiným, citovou nezralostí, absencí pocitu viny, neschopností či neochotou poučit se z trestu, četností zkratkových reakcí, nedostatkem vcítění se. Vedle disociální poruchy se u recidivní osobnosti objevuje intelektový a intelektuální deficit, výrazná agresivita nebo naopak pasivita, nefunkční rodinné vztahy, závislost na alkoholu, drogách a jiných látkách, rodinná patologie. Práce s recidivními pachateli je velmi obtížná, jsou sice jasné cíle, ale prostředky k jejich naplnění jsou obtížně uplatnitelné v plné míře a cesta je ztěžována řadou komplikací a neovlivnitelných okolností.

7. PREVENCE RECIDIVY 7. 1 Prevence všeobecně Pojem prevence kriminality je pojem širší než pojem prevence recidivy, proto když hovoříme o preventivních prostředcích boje proti kriminalitě, zahrneme tím i problematiku recidivy. Pojem prvence má širší a užší chápání. V tom nejvšeobecnějším se vztahuje ke zločinnosti, jako protispolečenskému jevu a považuje se za ní vliv na veřejnost, prostřednictvím trestního zákona. Kromě tohoto vlivu rozlišujeme i další preventivní vlivy: - vliv prostřednictvím trestního řízení - vliv prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení - vliv klinické prevence - vliv společensko hospodářské prevence

Prevence v nejužším slova smyslu se váže ke konkrétnímu trestnému činu, respektive k jeho pachateli. Prevence obsahuje soubor mechanismů a opatření, jejíž cílem je jednak omezit objem kriminality, jednak snížit její závažnost. Existuje několik klasifikací prevence kriminality, mezi nejpoužívanější patří dělení na: - primární prevenci

29

- sekundární prevenci - terciální prevence27 Další dělení je dělení na: - univerzální prevenci ( zaměřená na celou společnost ) - selektivní prevenci ( zaměřená na rizikové skupiny obyvatelstva ) - indikovanou prevenci ( předcházení páchání trestných činů )

7. 2 Primární prevence

Primární prevence se snaží působit na všechny občany, aby nespáchali trestný čin. Působí takto stát i veřejnost prostřednictvím státních, vládních, nevládních organizací i církevních organizací. Nástroje primární prevence jsou: - sociální politika - hospodářská politika - kulturní politika - působení médií - péče o rodinu, děti a mládež - řešení bytové otázky - možnosti trávení volného času Prostřednictvím těchto nástrojů se stát i veřejnost snaží vytvořit optimální podmínky pro bezproblémový průběh socializačního a adaptačního procesu nejen v dospívaní, ale i v dospělosti.

7. 3 Sekundární prevence

Sekundární prevence se na rozdíl od primární nezaměřuje na celou společnost, ale jen na osoby s možnými poruchami chování. Snaží se o co nejčasnější rozpoznání kriminogenních podmínek u rizikových osob. Sekundární prevence je tedy zaměřená na rizikové skupiny obyvatelstva, na mladistvé a na potenciální pachatele speciálních druhů trestné činnosti. Sekundární prevence se uskutečňuje prostřednictvím: 27

podle : Turayová, Y. Vybrané kapitoly z kriminologie. PF UK. Bratislava 1999

30

- trestní politiky - systémem trestů a jejich výkonem - systémem nápravněvýchovných zařízení - orgánů činných v trestním řízení - různých protidrogových a protialkoholních poraden Tato prevence je tedy zaměřená na změnu asociálního chování na prosociální.

7.4. Terciální prevence

Terciální prevence se odlišuje od primární a sekundární prevence tím, že je zaměřená na právoplatné odsouzení pachatelů. Jejím objektem jsou tedy recidivisté, ale i mladiství. Tento typ prevence se realizuje prostřednictvím: - orgánů činných v trestním řízení - systém nápravněvýchovných zařízení - systém institucí, které se starají o propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody

Primární, sekundární a terciální prevence kriminality se vyskytuje i v rámci dělení prevence na sociální, která je zaměřená na zkvalitnění sociálního prostředí, jako možného snížení kriminality a na prevenci situační, která vychází ze skutečnosti, že určitý druh kriminality se vyskytuje v určitém čase, na určitém místě a za určitých okolností. Situační prevence se tak zaměřuje na omezení kriminogenních příležitostí na zlepšení bezpečnostní situace na místech, které jsou nejvíce ohrožené kriminalitou.

31

8. ZÁVĚR

Recidiva je společenským fenoménem, který se dotýká každodenního života každého z nás. Tedy ne jenom pachatelů trestných činů, kteří naplní skutkovou podstatu tohoto pojmu, ale i občanů, kteří jsou konáním těchto osob ovlivněni. Každá recidiva má nejen své pachatele, ale i své oběti, ať už jde o újmu na zdraví, majetku anebo na jiném právu, garantovaném každému Ústavou České republiky č. 1/1991 Sb., Listinou základních práv a svobod č. 23/1993 Sb. a zákony. Problém recidivy je problém kriminality vůbec, a proto je potřeba jej řešit komplexně. Recidiva právě ukazuje na vícenásobné selhání, ať už jde o selhání výchovy v období dospívání mladistvého, selhání socializačního procesu, ale také selhání samotného výchovného působení trestu a jeho výkonu. Hledat způsob, jak tyto nežádoucí jevy odstranit, je velmi složité. Jde o soubor komplexních opatření, a to jak v oblasti legislativy, výkonu trestu a jeho efektivnosti, tak i v oblasti prevence už ve stádiu před spácháním trestného činu. Zvláště ohroženou skupinou v tomto stádiu je mládež, která je pod vlivem prostředí a přátel náchylná k páchání trestné činnosti, což je velmi často podporováno defekty v rodinné výchově, škole atd. Kromě úlohy každého z nás přispívat k pokojnému občanskému soužití a vytvářet vhodné rodinné podmínky pro výchovu v rodině, které nezpůsobují již výše uvedené problémy v životě mladých, je hlavní úlohou státu, aby na poli legislativy, ale i mimo něj, přijímal opatření směřující k největšímu omezení recidivy a jejich příčin vůbec. Je jasné, že kriminalita se nedá odstranit úplně, dá se však snížit četnost trestných činu a její závažnost.

32

9. SUMMARY

This thesis is analysing the problem of „Recidivism of High Danger“. It considers various aspects of recidivism, specific cause and consequences. There is a comparison of different points of view, which reflect different conceptions of this worldwide problem. There are three topical units in this thesis, where there was a necessity to at least mention and marginally explain the fundamental definitions in order to offer a general view of the problem. These fundamental definitions are related to recidivism, criminal sanctions, causes and prevention of recidivism. We also point our the necessity of global perception of this problem and when trying to solve this problem we should not forget to take into consideration knowledge from other branches like psychology, criminalistics, penology and many others. It is also essential not to forget to consider cause of educational failure during adolescence period, failure when integrating society or failure of corrective measures or punishment itself. The extension of this work was taken into account and that is why one of the mentioned phenomenons, the Three Strikes Law principle, was explained only marginally. Nevertheless this topic should be for sure explained more into details, especially when comparing the Czech and the Slovak legislation, since this principle has been applied in Slovakia in practice. What this principle has brought within this short period of time would be a right topic for further work.

33

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Jelínek, J. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. Linde Praha, 2006 2. Tolar, J. Trestní zákon, trestní řád a předpisy souvisící. Praha, 1962 3. Chmelík, J. a kol. Rukověť trestního práva hmotného a procesního. Linde Praha, 2007 4. Kalvodová, V. Recidiva trestné činnosti. In: Kuchta, J. a kol. Kriminologie. II.Část. (2. vydání) Brno. Masarykova univerzita v Brně, 2002 5. Autorský kolektiv pode vedením doc. dr. Z. Madara, DrSc., II. díl. Panorama Praha, 1988 6. Vantuch, P. Kriminologie- zvláštní část. Brno, 1982 7. Turayová, Y. Vybrané kapitoly z kriminologie. PF UK Bratislava, 1999 8. Matějček, Z. a kol. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Psychiatrické centrum Praha, 1997 9. Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. Masarykova univerzita v Brně, 1995 10. Blatníková, Š. Osobnost recidivního pachatele a výkon dlouhodobého trestu. České vězeňství. Roč. 13, č. l. 2005 11. Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. Psychopatologie a psychiatrie. Portál Praha, 2006 12. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo, obecná část. Brno, 1996 13. Kuchta, J. a kol. Kriminologie I. a II. díl. Brno, 1993 14. Suchý, O., Ratinov, A. R., Urbanová, M. Osobnost pachatele I. a II. díl, Praha, 1985 15. Fenyk, J., Illková, P. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu 1918-1995. C. H. Beck Praha, 1995 16. Klimeš, L. Slovník cizích slov. SPN Praha, 1981 17. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti. Orac Praha, 2003 18. Novotný. O., Zapletal, J. Kriminologie. Eurolex Bohemia Praha, 2001 19. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů 20. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů 21. NS ČSR – Tpj 26/76 (Bull. 2/76 strana č.3). In: Fenyk, J., Illková, P. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu 1918-1995. C. H. Beck Praha, 1995 22. NS SSR – 4 Tz 225/73 (č. 30/75 Sb. rozh. tr.). In: tamtéž, str. 150

34

23. NS ČSSR – Tpf 46/80 (č. 40/81 Sb. rozh. tr.). In: tamtéž, str. 161 24.

www.zdroje:

Intranet

PČR,

Internet

http://racek.vlada.cz/usneseni) 25. Aspi: Judikáty, nálezy. 26. Návrh trestního zákona, § 38 odst.1 27. Návrh trestního zákona, § 31

35

(www.mvcr...cz,

www.justice.cz

,

36