ZUŠ Trutnov sedmdesátiletá

ZUŠ Trutnov sedmdesátiletá Ne vždycky jí bylo zrovna do zpěvu, to když si doba dupla a nechávala vyhrávat jen zaručeně „pokrokové“ melodie… Většinou si ale šalamounsky dokázala prosadit svou a vystupovat jako sehraný orchestr, ve kterém si citlivě vedené dítě – nadané i nadšené – radostně najde svůj (mnohdy i životní) part, nástroj, roli… Byla a zůstává nadčasovým divadlem vezdejšího světa: kusy vážné prostřídává úsměvem i legrací, kamarádský dialog s talentovaným monologem, zato se vyhýbá překotnému střídání „režisérů“ – otrávilo by totiž „herce“ i „diváka“… Proto se tu nikdy netancovalo (a sotva kdy bude) s „vlky“… Proto v paměti už tří generací vítězí milá vzpomínka na ni. Vzpomínka podobná ručně malovanému, téměř posvátnému obrázku z pouti … Milý čtenáři, přijmi malou ochutnávku – zalistování chystaným Almanachem ZUŠ Trutnov. Ten se do Tvé knihovničky narodí počátkem října 2015. za redakční radu Jaroslav Dvorský

Tomáš Korbel: Historie trutnovské umělecké školy (zkráceno) 1945 – 1955 Z dostupných materiálů vyplývá, že snahou všech bylo, aby se hudební škola stala střediskem zdravé hudební kultury, přístupná co největšímu počtu zájemců. V tehdejším denním tisku se lze dočíst o minimálním školném, o malém zájmu o houslovou hru, ale i o dobré radě: „Neposílejte své děti na vyučování k jednotlivcům, často bez potřebné kvalifikace, kde se někdy laciněji napášou chyby!“. Učitelé se v té době velmi často prezentovali na veřejnosti pořádáním abonentních koncertů a hudebních večerů učitelů i žáků. O prvním koncertu domácích umělců Hynka Šubčíka a Františka Bažanta v únoru 1947 se psalo ve všech regionálních novinách. V Trutnově byla také téhož roku uspořádána první hudební soutěž studentů z Trutnova a okolí a řediteli Bažantovi se podařilo získat pro Trutnov putovní výstavu Umělecké besedy s obrazy předních českých malířů (do té doby byla vystavena jen v Praze a v Hradci Králové). Při škole bylo založeno Trutnovské kvarteto (Šubčík, Merta, Jaroš, Linke) a vznikl pěvecký a instrumentální soubor. Pro rozvoj poválečného společenského života mělo velký význam pořádání pravidelných „Trutnovských kulturních střed“ s hudební a později i literární a výtvarnou tématikou v nově otevřeném Národním domě. Po únoru 1948 ubývalo koncertů a přibývalo pracovních brigád. Od 1. ledna 1949 byla škola zestátněna a ředitelem se stal opět Ludvík Merta. V té době se při hudebních školách v krajských městech zřizovala tzv. pedagogická oddělení pro výchovu učitelů hudby. Protože v Hradci Králové hudební škola ještě nebyla, bylo v roce 1950 zřízeno pedagogické oddělení pro 40 posluchačů při trutnovské hudební škole, která se těšila dobré pověsti s kvalitním učitelským sborem. Pedagogická oddělení byla ministerstvem školství už po třech letech zrušena a posluchači museli dostudovat v Praze, Liberci nebo v Pardubicích. Jako učitel pedagogického oddělení byl přijat i hudební skladatel a varhaník Michael Čakrt, který i po zrušení tohoto oddělení na trutnovské hudební škole zůstal a později se stal jejím ředitelem. Od roku 1955 působil na škole klavírní kvartet (doplněný harmonikou) učitelů K. Chvoje, V. Svatoně, K. Jirsáka, Z. Janovského a V. Kováře. 1965 – 1975

Druhá polovina šedesátých let se nesla ve znamení politických událostí a změn (Pražské jaro, sovětská okupace). Po onemocnění a následném úmrtí Ludvíka Merty byl v roce 1969 vybrán do funkce ředitele (na základě konkurzního řízení) dosavadní učitel Michael Čakrt. Z této funkce byl ale hned následujícího roku odvolán bez udání konkrétních důvodů. Během letních prázdnin byl pouze ústně informován zástupcem Jarolímkem a tehdejším inspektorem pro LŠU Trutnov, že se tak děje vzhledem k potřebám tehdejší situace. V roce 1969 totiž Čakrt odmítl podepsat odsouzení Jana Palacha a souhlas s invazí sovětských vojsk na naše území. Nové veřejné konkurzní řízení vypsáno nebylo a ředitelem byl jmenován gymnaziální učitel Václav Hátle. 2005 – 2015 Na prahu nového tisíciletí ZUŠ více než vrchovatou měrou naplňuje svůj hlavní předmět činnosti – základní vzdělávání v oboru hudebním, výtvarném, tanečním a literárnědramatickém. Podle úrovně a věku žáků je studium rozděleno do několika stupňů – přípravného studia (pro žáky od 5 let), základního studia I. a II. stupně (pro žáky od 6 do 18 let) a studia pro dospělé. Svojí kvalitní úrovní je škola schopna připravit své žáky ke studiu na jakékoliv následné škole uměleckého zaměření. Svoji činnost hojně prezentuje na nejrůznějších akcích, čímž významně obohacuje kulturní život města Trutnova. Kapacita školy se každoročně pohybuje okolo 790 žáků. Celkový počet učitelů se za posledních deset let snížil ze 35 na cca 20. Tento úbytek byl způsoben odchodem velké části učitelského sboru do důchodu a snížením počtu nekvalifikovaných pracovníků a externistů. K úspěchům ZUŠ nesporně patří každoroční umístění žáků v okresních, krajských i celostátních kolech nejrůznějších soutěží. K největším úspěchům posledních let patří účast tanečního a literárně-dramatického oboru na celostátních přehlídkách (2006), 3. místo v ústředním kole žáka Lukáše Červeného hudebního oboru (2008, uč. J. Houska), 1. místo v ústředním kole pro Colombito Quartet a jeho též vítězná účast na mezinárodní přehlídce v Belgii (2011, uč. L. Holubová), jakož i účast na skladatelských soutěžích ZUŠ. Žáci klavírního oddělení se od roku 2012 úspěšně účastní prestižní soutěže Prague Junior Note (1. místo K. Červená, uč. L. Viesnerová. Taneční soubor True dance (uč. K. Talavašková) postoupil v roce 2013 do celostátního kola s choreografií Cesta. Významnou událostí roku 2014 se též stalo prestižní ocenění paní učitelky Zdislavy Holomíčkové (Cena poroty jak v krajské, tak i celostátní přehlídce tvorby žáků VO ZUŠ za její celoživotní pedagogický přínos). Na konci školního roku 2013/2014 na vlastní žádost uzavřel své dlouholeté ředitelské období Tomáš Komárek. Na základě výsledků konkurzního řízení jej ve funkci vystřídala Blanka Matysková, dosavadní učitelka tanečního oboru. Jako první programové cíle ustanovila dokončení elektronizace školní administrativy a přípravu důstojných a reprezentativních oslav 70. výročí ZUŠ Trutnov (včetně vydání vzpomínkového almanachu).

Hana Kundrtová: O pěveckém oddělení (zkráceno)

Přivádět děti k muzice je krásná činnost. A protože zpěv je nejpřirozenější hudební projev, začínají u nás ti nejmenší hrami a zpěvem. Snad bychom se při této příležitosti mohli i chlubit úspěchy našich zpěváčků. (Ale co je úspěch? Muška jenom zlatá!) Jedna dívenka vyhrála konkurz na roli Cossety do muzikálu Bídnici, který měl v Praze premiéru v 90. letech. A jiní a další získali 1. nebo 2. místa v různých soutěžích. Několik zpěváků vystudovalo konzervatoř, jeden z nich působí v operním sboru ND v Praze. Pro nás je úspěchem a radostí, když vidíme, že zpěv děti baví a těší. Nejen, že se naučí zpívat (pokud už to neumějí od pánaboha neboli od přírody), ale při zpěvu rozličných písní se dozví mnoho nového nejen o sobě, ale i o okolním světě. Kdo zpívá, rozdává radost. Hudba nás léčí.

Jana Hylská (a její žákyně): Cosi nepojmenovatelného, co pojednává o violistech (zkráceno) Hudební nástroje ale dokážou i pořádně potrápit a naštvat. Vůbec to nebylo lehké - každý den cvičit, poslouchat to příšerné vrzání (houslistou nebo violistou se nestanete hned), když si venku na hřišti vaši kamarádi hrají, smějí se a určitě se baví lépe než vy. Mnohokrát jsem s celým tím učením a hraním chtěla praštit (párkrát se mi to i povedlo, viola přistála jen kousek od kamen na tuhá paliva). Nakonec jsem dostudovala, našla svou lásku a jsme spolu dodnes. Jako z pohádky! Ten šťastný konec ale zůstal. Jsem na sebe pyšná. Vytrvala jsem, když mi bylo nejhůř a dnes se mi celá ta námaha a dřina zúročila – radost mi přinášejí moji žáci, studenti, posluchači a vůbec všichni milí lidé, kteří hudbu přijímají s láskou v srdci v jakékoli podobě, protože se stala součástí jejich života. A podobně to určitě cítí i moji žáci – no posuďte sami, jaké vyznání svým nástrojům napsaly žákyně naší školy: Víte, jaký je rozdíl mezi houslemi a violou? Viola hoří déle… … a víte proč? Protože věčně leží zamčená ve futrále. Obyčejné okolí to zaznamená jen minimálně. Na oznámení „hraju na violu“ se běžně jen ujistí, že „to jsou takový ty větší housle, že jo?“ a vy jim to s kamennou tváří odkýváte. V horším případě si v hlavě zamění názvy a po celou dobu konverzace se domnívají, že se bavíme o violoncellu. Ale to všechno je v pořádku, protože přežít to nevyžaduje žádné velké úsilí. Víte, co závidí violisté harfistům? Že hrají pouze prázdné struny. A pizzicato. Letos se zúčastním již pošesté Českého hudebního tábora mládeže o. p. s. Jedná se o mezinárodní hudební tábor pro děti od 7 do 19 let, jehož se ročně zúčastní přes 150 hudebníků z celého světa a může se pochlubit profesionálním učitelským sborem v čele s dvěma dirigenty, většinou ze zahraničí – USA či Anglie.

Tamní obyvatelé jsou však nejenže o poznání muzikálnější, než je náš běžný republikový průměr, také jsou však až na výjimky mnohem více obeznámeni s všeobecně uznávanými poměry mezi takovouto komunitou. To znamená hotové peklo, pokud váš nástroj má podbradník a strunu C. Víte, proč violisté neradi chodí na hřbitov? Je tam moc křížků... Být violistou na hudebním táboře má ale i své nepopiratelné výhody. Z důvodů, které mi nejsou blíže známy, poměr počtu studentů violy a houslí zde téměř nikdy nepřesáhne 1 ku 60. Následkem toho jsem tedy soustavně posazována k prvnímu pultku. To je celkem veliká změna pro někoho, kdo se ještě poměrně nedávno krčil vzadu u druhých houslí – obzvláště, když nemůže hraní předstírat, je nucen přeřvat celý symfonický orchestr a běžně si nemá kdy odpočinout, protože jako naschvál musí všechny komorní skladby vyžadovat violový part.

Kateřina Jánová, 16 let violistka ZUŠ Trutnov

Víte, co by se stalo, kdyby zemřel violista? Nic.

Violista přijde do autoškoly a první na co se zeptá: "Jaký mám použít smyk?" Jestli se právě rozhodujete, zda dát své ratolesti na hudební obor - smyčcové oddělení, pak vám musím říci - ROZMYSLETE SI TO. Proč si vybrat jiný obor? Každý si umí představit malé dítě začínající hrát na housličky. Housle vržou, dítě brečí. Nejméně první tři roky hraní na jakýkoli jiný smyčcový nástroj jsou úplně stejné. Nejenom, že s hraním chce přestat žák, ale ani rodičům se to nezdá jako špatný nápad. Mám pro vás ale i dobrou zprávu. Pokud jste ochotni povzbudit své dítě a dodat mu odvahy (tak, jak to učinili i mí rodiče), pak i vy určitě překonáte strastiplné začátky hry na housle, violu či violoncello. Jestliže tak opravdu učiníte, věřte mi, že jste se rozhodli správně. Já jsem začala hrát na housle ve svých sedmi letech. Nebylo to nic příjemného – hlavně pro uši. Moje malé ručičky se nedokázaly přizpůsobit tomu nádhernému nástroji a já neměla chuť pokračovat. Další kritický moment nastal v mých čtrnácti letech, kdy mě začali více zajímat kamarádi a jiné záležitosti spojené s pubertou. V tuto chvíli nastoupili mí rodiče a dalo by se říci, že mi přestat hrát nedovolili. Tak jsem tedy pokračovala dál a s překvapením se mé hraní dalo poslouchat a bavilo mě. Nyní hraji na violu a hudba se stala součástí mého života. Nejen, že mám radost z hraní nádherných skladeb, ale i z lidí, které jsem díky hudbě poznala, například díky hraní v Junge Philharmonie Würzburg či s pražskými filharmoniky v Rudolfinu. Osobně tedy mohu říci, že se veškerá dřina vyplatila.

Nela Brožková, 18 let violistka ZUŠ Trutnov

Jak donutíte violistu, aby hrál na první dobu? Napíšete mu do partu synkopy.

Alena Rodrová: O „dramaťáku“ (zkráceno) Všechna jména dětí v souborech si nevybavím, ale tváře určitě… A jejich „bolístky“ a společné zážitky těch, kteří zůstali nejdéle. V dramatickém oboru totiž není možné nebýt účastný a mnohdy se různé odlišnosti stírají a role prohazují a zůstává to nejdůležitější – proces. Proces, který vede ke vzniku představení, hledání výrazových prostředků, vztahů, spoluprožívání a sdílení mezi sebou. Zároveň s procesem dramatické tvorby se vyvíjí u studentů sociální porozumění, neboť aby mohli úspěšně komunikovat, musí druhým porozumět. To mají možnost si vyzkoušet v mnoha etudách, pantomimách a dramatických cvičeních, rozvíjejících obrazotvornost a tvořivost, jejichž téma vychází vždy z možností a zkušeností daného věku. Ze subjektivního hodnocení lidí a situací se stává postupně objektivní, rozvíjí se empatie, zbavují se egocentrismu. Nové přenesené významy pak dodává i použití různých předmětů a studenti objevují možnosti jiného vyjadřování – znakového, symbolického, metaforického… Zejména v loutkářském oboru studenti znovu objeví zasutou potřebu „hrát si“ s využitím propojení „živáka“ a hraček, předmětů či loutek, přičemž zapojení „oživlých“ věcí či objektů dokáže osvěžit nebo překlenout „zádrhel“ i v představení činoherního typu, pokud má svůj význam. Soubor obnáší činnost skupinovou, tedy „dávání“ a „přijímání“ vedoucí ke zrodu společného díla, vyvíjí se partnerské cítění. Myslím tím samozřejmě to herecké, divadelní... Se souborem, který jsem vedla deset let, jsme zažili opravdu nepřeberné množství vtipných situací i pikantností, z nichž si vzpomínám na tyto: V „Dívčí válce“ hrál soubor s vytvořenými loutkami kombinovanými tak, že herec držel tyč s hlavou a sám se stal součástí postavy, kterou dotvářel gesty jedné ruky zpola zakryt rouchem, přišitým ke „krku“ hlavy. Zjevně se u tohoto představení na zkouškách nejvíc bavili. Ovšem „technicky“ se dost nadřeli. Jednou jsem vracela zpět ze scény snad už podesáté Ondru Kadlece coby Bivoje, aby si zvykl na „souznění“ hlavy loutky a sebe ve scéně, kdy přichází „do hospody“ a s pozdravem „Perun“ přisedá k ostatním, kteří jsou poněkud schlíplí, neb tuší „válku žen“. Na jisté dusno reaguje Ondra Beneš jako Přemysl: „Sakra chlapi, co to s vámi dneska je? Nejsme v cukrárně, tak na zdraví!“ a pozvedá korbel „piva“, načež se odvine dialog plný „zkušeností se ženami“. Když podesáté přisedl Ondra K. (Bivoj) k Přemyslovi a Ctiradovi (Vašek Loufek), došla Ondrovi (Přemyslovi) trpělivost, žďuchnul do „holobrádka“ Ctirada a pravil: „Tak a já si dám jedno presso a větrník a tady klukovi jeden pořádnej korbel kakaa!“ Odbourali se na pěkně dlouho… Zrovna tak, jako když jsem v rámci využití „kostýmů“ přišila na halenu ze lnu, kterou měli na sobě hoši právě při „Dívčí válce“, velkou kapsu. Tentokrát pro představení Romea a Julie. Aby si měl kam schovat mnich Vavřinec (opět Ondra K.) pytlíčky s bylinami a lahvičku s lektvarem. Když poprvé vkráčel v této upravené haleně při zkoušce Ondra (mnich) na jeviště, vypískl Romeo (Vašek): „Ty jo, klokan!“ Utahovali si z něho pak ještě dlouho a Ondra měl co dělat, aby pokaždé udržel vážnou tvář…

Jana Traspeová: O setkání (zkráceno) Z dětství si pamatuju, že jsme se s „výtvarkou“ neustále stěhovali po Trutnově: vybavuju si temnou uličku (šatnu paní továrníkové v Haasově paláci), třídu s okny do dvorku jako vystřiženého z Foglarovy knížky (dům na Krakonošově náměstí, kde nyní sídlí čajovna), chladnou moderní učebnu, do které mi paní učitelka tak nějak nepasovala (ZŠ V Domcích). Nedávno jsme se společně zasmály při vzpomínce, jak jsem se linorytovým rydlem řízla do prstu a vyděsila všechny okolo svým řevem tak, že jsme utíkaly na pohotovost, aby mi to tam pan doktor zalepil náplastí. Pamatuju si, jak jsme se spolužáky obdivovali na chodbách vystavené neuvěřitelně dokonalé kresby Pavlíny Škávové a Jirky Gruse, kteří chodili do vedlejší třídy k paní Tmějové. „Ach, takhle umět kreslit...!“ S odstupem času a se zkušenostmi učitele musím vyjádřit úctu k práci své učitelky. Obdivuju její nadšení a schopnost zaujmout, umění učit stále to samé, a přitom pokaždé jinak. Ukázala mi, že jeden motiv v sobě může skrývat stovky různých témat, a nechala mne objevit, že jedno téma může mít tisíce způsobů ztvárnění… Nejvíc ze všeho si cením předaného poselství, že „to nejdůležitější je očím neviditelné“, řečeno slovy A. de SaintExupéryho, z jehož knížek (a spousty dalších) nám bylo při malování předčítáno. Paní Zdislava je uhrančivá. Je to tak silná osobnost, že vedle ní dá člověku práci uchovat si „svoucnost“. Šla si vždy svou cestou a neměla to jednoduché - v dobách minulých se drala proti proudu a v současnosti se musí brodit nánosem balastu a povrchnosti. Jsem vděčná za setkání s ní.

Jiří Grus: Vzpomínka (upraveno) Rád vzpomínám na paní učitelku Tmějovou, zejména na období kolem mých 13-14 let, kdy jsem se od dětských pokusů dostával k dospělejšímu projevu. Tehdy mě dokázala instinktivně podpořit. Uměla rozšířit obzory a přirozeně člověka uvést do souvislostí historie výtvarného umění. Díky jejímu nasazení jsem úspěšně absolvoval zkoušky na Střední výtvarnou školu Václava Hollara, která měla zásadní vliv pro mé další profesní směřování.