Zůstaň tu se mnou
Zpoza zatažených záclon město připomínalo hvězdnou dráhu: milióny světel rozpitých do nezřetelných šmouh. Rolando jednu poodhrnul. Pod okny prolétl kluzák a nebezpečně překročil světelnou linii postranic vytyčujících vzdušné dráhy; policie by mu za to zabavila řidičák. „Tak půjdeš už?“ obrátil se žoldák ke Calebovi, který ležel na posteli, na očích Brýle spojujícího ho s airnetem. „Já na to asi kašlu, Role,“ řekl Caleb. „Neštvi mě s tím pořád,“ obořil se na něj Rolando. „Slíbil jsi, že dneska půjdeš s náma. Nemůžeš pořád sjíždět síť, není to zdravý. Potřebuješ trochu pohybu, brácho, trochu toho společenskýho kontaktu.“ „Tím společenským kontaktem myslíš, že skončím ožralej jak námořník, ležící ve vlastních zvratkách, zatímco ty šoustáš holku, co se mi líbí, na nejbližším hajzlu?“ „Nepruď. Dneska se nic takovýho nestane. No tak, brácho, nedělej kokota. Slíbil´s, že s náma pudeš.“ „Moc nechápu, proč ti na tom tak záleží,“ povzdechl si Caleb, ale sundal si Brýle a zvedl se z postele. „Tak se mi líbíš, bráško,“ Rolando ho vzal kolem ramen a prohrábl mu kštici dlouhých vlasů. Caleb vyměnil kybernetické Brýle za dioptrické a vzal si černé sáčko s rudou podšívkou. Oblékat se uměl – Iris, jejich kmenová spojovatelka, věnovala několik usilovných měsíců tomu, aby ho to naučila. Taky ho připravila o panictví – na to, jaká byla bezcitná, zabijácká mrcha, byla bezmála světice. Rolando ho s ní seznámil, když byl Caleb ještě na vysoké. Už tehdy jel v nelegálních obchodech – byla to jediná cesta, jak dostat bratra na univerzitu. A on ho tam dostat chtěl. Caleb byl génius. Patřil tam. Když jejich rodiče sklátil bílý mor, utekli před sociálkou a protloukali se slumy Barcelony. Oba byli výjimeční: Rolando neuvěřitelně vysoký a silný, Caleb neuvěřitelně slabý a chytrý. Neměli rodinu, neměli peníze, a tak nemohli patřit k plnoprávným občanům. Nechtěli do války, kam stát posílal všechny sirotky, a proto vstoupili na šikmou plochu. Logika ‚zabij, nebo buď zabit‘ byla osvobozující. Žádná morální pravidla. Žádné výčitky. Jenom boj, prohry, vítězství, požitky a nakonec i peníze. Spousty peněz. A peníze, ty zase znamenaly vstupenku do VIP zóny plnoprávných občanů. Klub Neverland patřil ke špičce a jenom za vstup do něj zaplatili tisíc dolarů. Nijak je to nepálilo, v jejich kšeftech se hrálo o miliony. Pro někoho jmění, pro jiného kapka v moři.
„Na co to máš?“ zavrčel Rolando, když si jeho bratr nasadil škrabošku. „Uvidíš,“ ušklíbl se Caleb a vmísil se do davu. Byl nezvykle smělý – obvykle se držel stranou masy, snadno ho mohla převálcovat. Tentokrát se nenechal vyděsit a ostrými lokty se probíjel kupředu. Rolando ho fascinovaně následoval; proklouzl kolem štětek ve svítících tričkách, rozmazlených punkerek a jiných nanynek, některým nebylo snad ani patnáct. Jedna z nich se k němu přitočila a zavrkala: „Nepozveš mě na panáka?“ „Posrala ses?“ obořil se na ni. „Tvoje máti zrovna přestala bejt pod zákonem, myslíš, že chci šukat nemluvně?“ „Co máš za problém, dědku, táhni do prdele,“ utrhla se holčina a obrátila se k odchodu, ale podcenila Rolandovu povahu. Když se jí kolem zápěstí utáhla želízka jeho prstů, jenom vypískla. Bolelo to. Hodně. Pak si ji Rolando přitáhl až pod nos – krčila se před ním jako Jack před obrem. „Co´s to říkala?“ zavrčel na ni. Byla chytřejší, než vypadala: místo, aby volala o pomoc, začala se kát: „Nic jsem neříkala. Moc se omlouvám, nech mě být, omlouvám se.“ „No proto,“ zavrčel Rolando. Pustil ji – holčina se úprkem vypařila – a rozhlédl se kolem, jestli někdo nemá problém s tím, že bije holku. Nikdo s jeho dvěma metry pěti centimetry a sto padesáti kily ryzí svaloviny problém neměl. Pak si všiml Caleba. Zastavil se u baru před nějakou holčinou. A jakou holčinou! U svatých robotů, ´dyk to byla aspoň osmička! Výstavní kozy, blůzka, samozřejmě žádná podprsenka, v dobrém světle bylo vidět všechno. Minisukně, černé vlasy v uzlu… trochu drsňačka, Rolando měl pocit, že v páce by Caleba určitě porazila (což zase tolik neznamenalo). Pomalu si sundala škrabošku ve tvaru labutě a pak se na Caleba usmála. Rolandovi zamrzl software. Nedokázal myslet na nic jiného než na její blůzku a tlak ve svých kalhotách. Ani si neuvědomoval, že se vydal na cestu. „Koho to tu máš, Calebe?“ uchopil bratra kolem ramen. „To je ale krásná kočena. Já jsem Rolando, jeho velkej brácha,“ napřáhl k ní ruku, a když mu ji podala, přitáhl ji k sobě a políbil ji na přivítanou. „Elena,“ řekla mu ta dívka. „To je ale krásné jméno. Věděla´s, že Elena znamená jasnozřivá?“ vymýšlel si jako už tolikrát před tím. Holky stačilo umlátit kravinama. Pak zahlédl Calebův ukřivděný výraz. To jsem asi přestřelil, došlo mu a začal zachraňovat situaci.
„Co kdybychom si sedli?“ vybídl Elenu a než začal rozrážet dav, ještě Calebovi pošeptal: „Popadni ju za ruku a veď ju za mnou.“ Konečně našel volný stůl v koutě (dva teplí studentíci jim ho rádi uvolnili); box se zvýšenými stěnami alespoň částečně tišil kakofonii klubu. „Donesu pivo,“ oznámil Rolando; chtěl dát Calebovi šanci rozehrát hru po svém. Teprve když se vrátil, vzpomněl si, že Caleb netuší, jak se taková hra hraje. Nesměle na holčinu koukal a i ve tmě bylo poznat, jak se červená. Elena se tvářila znuděně. Čas zachránit situaci. „Na zdraví!“ rozkázal a přiťukl si s ostatními. Pak rychle zaplul do sedačky a zavřel Elenu mezi sebou a Jošim, aby neměla jak utéct. „Takže vy dvě hrdličky,“ vypustil svůj hrdelní chraplák, „jak jste se seznámili?“ „LoLko,“ odpověděla Elena. „Jsme ve stejný guildě.“ „Aha. To je ta hra, co ji pořád hraješ?“ otočil se na Caleba a bratr mu dal za pravdu. Rolando znejistěl; nic proti videohrám, ale nikdy na ně neměl čas. Zato Caleb je sjížděl bez přestání – tvrdil, že mu zlepšují reflexy. Pak ho něco napadlo. „Jaká je? Myslím jako hráčka, samozřejmě,“ ušklíbl se. „Dost dobrá,“ chytl se Caleb. „Její postava Jedi Mariany není vůbec jednoduchá na ovládání, ale když se do toho pustí, dokáže pokosit stovky retruverů najednou. Do guildy cenná parťačka. Měl si ji vidět…“ Jeho řeči se Rolandovi rozplynuly v uších. Netušil, o čem to žvaní, ale znělo to jako strašné kraviny. Elena se zatím nafukovala jak balón – Calebovy pochvaly si očividně vážila. To znamenalo, že je vážně dobrý. „A co Caleb, Eleno?“ otočil se k ní. „Jaký je hráč?“ „Ujde,“ Elena se šibalsky usmála. Ta mrška byla chytrá, ačkoliv Caleba obdivovala, nechtěla mu to dát najevo. Zato Caleb se smrskl jako koule v mrazáku, určitě čekal větší pochvalu. „Kecy,“ usadil ji Rolando. „Znám svýho brášku. Vím, že v hraní je něco jako Superježíš. A to nemáš tucha, co dělá ve skutečnosti,“ rozhodl se pro svou tajnou zbraň. Zítra ráno si stejně řekne, že ju opíjeli rohlíkem. „Ty´s jí to neřek´, co Calebe? Skromnej jako vždycky. Takže moje drahá, teď se připrav, že ti zvlhnou kalhotky: Caleb a já jsme členy mezinárodního žoldáckýho komanda.“ Holčině zvlhly kalhotky. „Kecáš,“ řekla. Rolando se jenom uchechtl a dál ji probodával očima; věděl, že ji tím ještě víc znejistí. „Calebe,“ vyzval svého bratra, „pověz tady slečně, jak jsme infiltrovali WebTV a znemožnili Sarkozyho?“ „Toho reportéra?“ vydechla Elena.
„Přesně toho. Dostal do maléru nějakýho oficíra z Ropný války, tak se ho armáda rozhodla znemožnit. A najala si nás.“ Roland pokynul Calebovi, aby za něj převzal vyprávění. „Mohli jsme Sarkozymu něco podstrčit, ale novináři jsou na takové triky zvyklí a jistí se na milion způsobů,“ vysvětloval Caleb. „Tak jsem infiltroval síť WebTV, trošku si pohrál s jejich archivními daty a přichystal Sarkozymu návnadu. Když si toho všiml, myslel si, že objevil novou Watergate.“ „Novou co?“ Jo, novou co? napadlo i Rolanda. „Prostě si myslel, že našel nějakou špínu na samotného prezidenta. Zbytek už asi znáš. Rozhodl se prezidenta nelegálně odposlouchávat, a když to prasklo, vysloužil si kromě vězení i nebetyčnou ostudu.“ „To mi chceš tvrdit, že ses jen tak napíchl do WebTV?“ Přece jen to bylo docela působivé – WebTV byla největší televize na západní polokouli, nadnárodní megakorporace, která měla větší moc než prezidenti menších republik. „Nebylo to jen tak. Musel jsem obejít asi sto padesát bezpečnostních protokolů a Rolando s klukama zatím odlákali jejich bezpečáky. Řekni jí to, Rolande,“ předal mu Caleb slovo, snad mu chtěl vrátit laskavost. „Zafixlovali jsme to jako teroristický útok na jejich velín. Však o tom WebTV vysílala. Potřebovali jsme plnou pozornost jejich bezpečáků i IT ksindlů, aby… aby…“ uvědomil si, že neví, proč to vlastně potřebovali. „WebTV má hodně citlivé senzory,“ chopil se Caleb slova. „Dokážu je obejít, ale pozorný kontrolor si všimne krátkých odchylek. Zvlášť když jich je sto padesát. Museli jsme si být jistí, že si budou všímat něčeho jiného.“ „Když jseš tak dobrej,“ ušklíbla se Elena, „určitě bys dokázal kompromitovat mýho šéfa a zajistit mu vyhazov.“ „Jistě že ano,“ Caleb se opřel do křesla a pyšně zvedl bradu. „Kdybych chtěl, dokážu vyloupit i Národní banku.“ Elena se na něj dlouze zadívala. „Jestli dokážeš udělat Národní banku, tak ti dám,“ řekla. Rolando zamrkal. Caleb přimhouřil oči. „Myslíš si, že to nezvládnu?“ obvinil ji. „Myslím, že to hlavně nebudeš zkoušet,“ zchladil ho Rolando; varovná kontrolka v jeho hlavě blikala jak policejní maják.
„Proč bych to neměl zkoušet?“ naježil se Caleb. „Protože nejsi blázen a nechceš, aby po nás šli všichni policajti v zemi.“ „Věděla jsem, že to nezvládneš,“ protáhla se Elena. „Ty drž hubu!“ okřikl ji Rolando. „Tohle není prdel a navíc tak zbytečná. Já neznám lepšího hackera, než je můj bráška, a věřím, že by to dokázal. Ale je to zbytečný risk a já nenechám žádnou blbou krávu, aby ho manipulovala do takovejch sraček jen pro vlastní potěšení.“ Elena na něj chvíli vyděšeně zírala a pak se rozhodně zvedla. „Jdi do prdele,“ řekla, protáhla se kolem Caleba a otočila se k nim zády. Rolando se s povzdechem obrátil zpátky k bratrovi, aby zjistil, že ho probodávají dvě nenávistné oči. Jak byl Caleb slabý, vypadal neuvěřitelně směšně, jako malé dítě. Stejně ten pohled bolel. „No tak, Calebe, vždyť to byla hrozná kráva,“ rozhodil ruce. „Nebuď na mě nasranej, seženu ti nějak– “ „Takže ty si myslíš, že bych to nezvládl. Proč si, kurva, myslíš, že bych to nezvládl?“ To Rolanda vyvedlo z míry. „Calebe…“ začal opatrně, „já vím, že bys to zvládl.“ „Tak co měly znamenat všechny ty kecy?“ „Poslouchej, přece by ses nepokoušel napíchnout do Národky jen proto, aby sis vrzl. To je jako koupit ženský auto, jen abys ju mohl držet za ruku, chápeš? Zbytečně drahej špás kvůli tak mizernýmu výsledku.“ „Kecy. Pamatuju si, jak jsi jednomu chlapovi zlámal nohy, jen aby si zasunul.“ „Hele, to je něco jinýho.“ „A v čem je to kruci jiný?“ „V tom, že já jsem silnej! Rozbiju hubu každýmu, komu si zamanu. Prostě na to mám.“ „A já se zase dostanu všude, kam si zamanu! Ty seš možná superrváč, ale já jsem kurva superhacker!“ „Samozřejmě, bráško, o tom tady nikdo nepochybuje.“ „Tak co máš za problém?! Proč bych se nemohl napíchnout do zasraný Národní?!“ „Ta nána za to nestála! Copak jsi neviděl, že tebou jenom manipuluje?“ „Myslíš si, že to nevím? Myslíš, že já to nevidím? Copak by šlo přehlídnout, jak tě svlíká očima? Jak se jí líbí tvý vypracovaný tělo a zasraný černý oči? Myslíš si, že to jde přehlédnout, když sám vážím šedesát kilo a holka by mě neojela ani se zavázanýma očima? Jenže i tak jsem v jedný věci dobrej! Jsem v ní nepřekonatelnej! A ty mě to nenecháš ukázat!“
„Bráško, nezlob se na mě, ale nenechám tě hazardovat s něčím takovým. Tady jde sakra o život!“ „Hazardujeme při každý fušce!“ Caleb to už nevydržel: „Víš co, Role – jdi do prdele.“ Zvednul se a zamířil pryč. „Kam jdeš?“ zařval za ním Rolando. Taky už mu rupaly nervy. „Domů,“ odsekl Caleb. „Tady už nemám co dělat.“ „A co doma? Zase se napíchnout na síť, sjíždět ty svý pošahaný videohry?“ „No a co? Na síti jsem nejlepší. Holky mě chcou a nikdo po mě nešlape! Je to stokrát lepší svět než tenhle!“ Otočil se a dal se na útěk. Rolando zíral na jeho mizející záda a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Pak strach o bratra převážil nad vztekem, a tak se vydal za ním. Opustil bar a nalezl jen shon, křik a volání o pomoc. Caleb ležel na zemi zlámaný jako nepovedená loutka. U hlavy mu klečela Elena a v zatáčce mizelo černé auto. * „Jdeš za ní?“ Rolando se vylekaně ohlédl. Caleb na něj zíral zpoza Brýlí, hlavu zafixovanou v opěrkách elektrického invalidního vozíku napojeném na neurony v jeho mozku. To křeslo mu umožňovalo všechno: zvyšovalo se, snižovalo, mělo elektrické ruce… kdyby se Calebovi chtělo, mohl se s ním i postavit a chodit! Kdyby se mu chtělo… Jenomže jak se zdálo, Calebovi se nechtělo nic. Od toho dne, kdy utekl z baru… kdy na něj Elena zavolala a on se ohlédl… když se tam objevilo to auto, co tam kruci dělalo to auto? Řidič byl ožralý a v autě si vezl štětku. Caleb se napíchnul do archivů bezpečnostních kamer z celého sektoru, a když z nich zjistil, co se dalo, Rolando chodil, vyptával se, vyhrožoval a ničil. Nakonec toho řidiče našel a provedl mu přesně to, co on provedl Calebovi: paralyzoval ho. Zbyly mu jenom oči a pusa – ani hlavou otáčet nemohl. Nejspíš už byl mrtvý – nebyl tak bohatý, aby si mohl dovolit stejnou léčbu jako Caleb. Rolandův bratr měl všechno, na co jenom pomyslel. Ten řidič neměl ani rodinu. „Myslel jsem, že hraješ, bráško,“ zašeptal Rolando. „Hraju,“ odpověděl Caleb. „Jdeš za ní?“ Rolandovi se nechtělo odpovídat, nechtěl přiznávat, že jde za holkou, kvůli které byl z jeho bratra mrzák. Kdyby na něj tehdy nezavolala, kdyby se za ní neohlíd´… třeba by si toho auta všiml včas! Třeba…
Kdyby-chyby, zdechlý ryby. Elena se na ně přilepila jako žvejkačka na školní lavici. Zaschla a nešla pryč ani rašplí. Měla pocit viny, samozřejmě. Zpočátku ji oba odháněli. Tak se přihlašovala na síť a ukájela Caleba při virtuálních sexuálních orgiích. Dělala pro něj, co chtěl, nechala se ponižovat, znásilňovat, zabíjet… Rolando nechápal proč. A proč s ní? Na síti přece kolovaly miliony programů na rozkoš, na co Caleb potřeboval živou holku? V minulosti mu přece stačili roboti. A proč se mu Elena dobrovolně poddávala, dokonce se sama nabídla? Caleb jí po čase odpustil. Začal ji zvát k sobě domů a ona se o něj starala jako milující matka. Jinak se o něj starat nemohla – od krku dolů nic necítil. Jednou vtrhla k Rolandovi; bydlel ve stejném věžáku jako Caleb, jenom o pár pater níž. Plakala a byla hysterická. Potom se přiznala: pokusila se Calebovi udělat romantický večer; zatáhla záclony, zhasla světla, vypnula detektory kouře a zapnula odvětrávání, aby mohla zapálit svíčky. Nalila jim šampaňské, pustila romantickou hudbu… a pak se začala svlékat, pěkně pomalu a svůdně. „Řekl mi, ať přestanu, jenže jsem se do toho moc položila, neslyšela jsem ho,“ plakala Elena. „Začal křičet, vyváděl jako šílený. Vyhodil mě. Chápeš to?“ Rolando to nechápal… konečně se před ním nějaká holka takhle odváže a on ji prostě vyhodí? Copak se dokonale zbláznil? Pravda, Rolando měl vždycky pocit, že je Caleb trochu šílený. Až příliš často sjížděl síť, kdo ví, co mu to mohlo udělat s hlavou? Chápal jenom to, že se Elena snažila udělat pro jeho brášku něco hezkého. Zželelo se mu jí, tak jim oběma nalil panáky, objal ji a pak jí pustil film na uklidnění. Používal starou plazmu – dnes už to nebylo moderní, lidé koukali na filmy přes InTV, systém, který jim dovoloval stát se jedním z hrdinů filmu a prožívat ho jeho očima. Rolandovi se to nelíbilo – byl rád sám sebou, nechtěl se převlíkat za druhé – takže používal zastaralou technologii USB disků. Eleně to imponovalo a Roland jenom nedokázal pochopit, jak to že ještě neviděla film Terminátor: Godzilla Rider. Ten zbytek se prostě nějak stal – u filmů se to vždycky „prostě nějak stalo“. A druhý den se to stalo znovu, a pak znovu a znovu a znovu. „Ty ji pícháš?“ zeptal se ho jednou Caleb. „Cože?“ Rolando sebou poděšeně trhl. „Ptám se, jestli ji pícháš. Elenu.“ „Ne, jak jsi na to přišel?“ „Tak proč za tebou chodí tak často?“ „Jak v – “
Uvědomil si, že Caleb napíchnul všechny kamery nejenom v tomto domě, ale v celém sektoru. Zmlkl a nedopověděl. Bratr se na něj chvíli díval, a pak se k němu otočil zády. Rolandovi se v břiše nafukovala veliká bublina; divný pocit, na který nebyl zvyklý. Přemýšlel, jestli má Calebovi lhát, říct, že za ním Elena chodí pro radu, nebo že mu začala vařit, nebo cokoliv! Jenže Caleb by mu nevěřil. „Vadí ti to, Calebe?“ „Je mi to volný,“ odvětil. „Můžeš si dělat, co chceš.“ Rolando nevěděl, co na to říct, tak se pomalu otočil k odchodu. „Hej,“ zastavil ho bratr v otevřených dveřích. „Řekni jí, ať sem už nechodí.“ „Neříkal jsi, že je ti to volný?“ „Taky že je. Ať si dělá, co chce. Oba si dělejte, co chcete. Já vás nepotřebuju. Na síti mám všechno, po čem toužím. K čemu by mi tu byla, jen bych jí musel věnovat pozornost. Je to únavné.“ Roland ji k sobě přestal pouštět. Radši chodil za ní. A Caleb – Caleb to samozřejmě věděl. Jako by mu četl myšlenky. Všímal si těch nejmenších detailů – třeba toho, že si Rolando vzal čistou košili, vyleštil boty, že se navoněl, i toho… „Miluješ ji, že?“ „Cože?“ rozesmál se Rolando, který na takové věci jako láska nikdy moc nedal. Caleb ostatně taky ne. „Povídám, že ji miluješ. Nepamatuji si, že bys kdy s holkou vydržel dva měsíce. Vždycky jim s nějakou zahneš. Ale od té doby, co jsi s Elenou, si domů nikoho nevodíš. Takže ji miluješ.“ Rolando na něj jenom tupě zíral. „Občas si říkám, proč zrovna ji?“ zamyslel se Caleb. „Není na ní nic zvláštního. Copak je tak dobrá v posteli?“ Jo, v posteli dobrá byla, ale kvůli tomu s ní Rolando nezůstával. „Není to nejhezčí holka, jakou jsi kdy měl. Není ani zvlášť chytrá. No, to ti vlastně vyhovuje.“ „Jdi do hajzlu,“ zavrčel na něj Rolando. To, že byl z jeho bráchy kripl, ještě neznamenalo, že se nechá urážet. Caleb neřekl nic. Jejich rozhovory tak končily často – mlčením. A mlčením to skončilo i tentokrát, když chtěl Caleb vědět, jestli jde za ní. Podruhé se nezeptal, Roland mu neodpověděl a prostě za sebou zavřel dveře.
Potom s ní ležel nahý na posteli a díval se z okna. Trochu ho štvala; to musela donekonečna opakovat, jak ji to všechno mrzí? Občas si říkal, jestli s ním není jenom z pocitu viny. Ženy myslí tak podivným způsobem. „Má to, co chtěl,“ přerušil její samomluvu. „Normální svět ho nezajímal, žil jenom na síti. Několikrát kvůli tomu málem umřel. Musel jsem s ním být doma a krmit ho a on se prostě odmítal odpojit. Už jsem přemýšlel nad tím, že mu pořídím nějaký lékařský krámy, abych ho mohl vyživovat nitrožilně, ale pak mi došlo, že kdybych to udělal, už se s ním nikdy neuvidím. Připojil by se na síť na věky a zmizel by z našeho světa.“ „Nebylo by to tak pro něj lepší?“ zašeptala Elena. „Když ho náš svět nezajímá – proč ho nenechat žít v jeho vlastním?“ „Co já vím. Snad ano.“ Ale u srdce mu z lehko nebylo. Natáhl se pro cervezu na stolku a podal jí Eleně. „Nechci. Co tam máš dál? Namíchej mi nějakej koktejl.“ Za okny se pirátskou rychlostí prořítila tři policejní vznášedla. Nesly symboly Mechaniků, speciálních jednotek, do kterých byli vybíráni jenom obzvlášť nadaní lidé. Rolanda napadlo, kam se kruci ženou a proč je jich tolik. Jedno auto – čtyři Mechanici – na obvyklé zásahy úplně stačilo. Dvanáct Mechaniků – to už bylo něco. „Tak co tu máme: vodku, gin, whisky, rum, sangria…“ „Dej mi gin s tonikem.“ „To bych si mohl dát taky.“ Namíchal jim koktejly a pak se na ni dlouze zadíval: „Fakt si myslíš, že je to tak pro něj lepší? Žít na síti?“ „Rolande, ty seš chlap jako hora,“ zašeptala Elena. „Když se ti někdo postaví do cesty, prostě ho smeteš. Ale každý to v životě tak lehký nemá. Na ty, kteří nejsou tak silní, někdo neustále šlape. Například na Caleba.“ „To vím taky,“ odsekl. „Vždycky jsem nebyl takovejhle. Jenže nám umřeli rodiče a já se musel postarat o Caleba. Tak jsem se naučil rvát. Každej se může naučit rvát.“ „A každej se může naučit sjíždět síť.“ „To si nemyslim. Třeba já na to nějak nemám buňky.“ Elena se na něj podívala s výčitkou v očích. „Tobě vážně nedochází, co jsi teďka řekl?“ „Jako co?“ „Každý se může naučit rvát, ale už ne každý se může naučit sjíždět síť. Prostě na to nemá buňky. A co když Caleb nemá buňky na rvaní?“
Rolando uhnul očima a pak vztekle praštil do měkké matrace. „Kdyby se aspoň snažil! Kdyby aspoň zkusil žít s námi a mezi námi! Ale on vůbec nevidí, jak nám na něm záleží. Že taky chceme být s ním!“ Za okny proletělo další auto Mechaniků. „Hlavně že má tu svoji síť. Prostě se bojí. Ne že by s námi nechtěl žít, je prostě podělanej. Jde do toho, jenom když mu na něčem záleží. Jako když se s tebou domluvil na rande.“ A další auto. A další a další a další. „Dokonce vyrazil na párty. Ty si nedovedeš představit, jakej strach má z podobných akcí, ale šel do toho, jenom aby moh´ potkat skutečnou, živou holku. Vidíš? I jemu záleží na skutečných věcech. Dokonce by se kvůli tobě napíchl do Národní ban – “ A další. Všechna auta mířila směrem k Rolandovu domovu. * Calebe, ty idiote. Idiote, idiote, idiote… Ale nebyla žádná slova, jenom strach a pirátská jízda městem a telefonát zbytku jednotky, že jsou v průseru a že potřebují odvoz a že odteď, odteď už bude všechno jiné. Pokud se z toho dostanou… pokud vůbec mají nějakou šanci… protože tolik Mechaniků Rolando ještě neviděl. Zarazí je pancéřování oken, Rolando si tím byl jistý. Normálně by do bytu vtrhli ze vzduchu, ale Caleb (a všichni členové bandy) si do oken namontovali neprůstřelná skla, přes ty se nedostanou, aniž by ohrozili civilisty a to si nemůžou dovolit, ve věžáku bydlí bohatí občané. Takže přistanou a dostanou se do domu vchodem. Možná zkusí použít výtah, ale Caleb ho odpálí, a ti, co do něj vlezou, zařvou… a potom budou muset po schodech, až do padesátého patra, víc než tisíc schodů. Dole to zabarikádují, ale než se dostanou nahoru, chvíli jim to potrvá. Roland naštěstí není jako oni, jemu na civilistech nezáleží, prostě to vezme okny o patro výš a… Jenomže okna v patrech nad i pod Calebovým bytem byla už roztříštěná. Auta zaparkovala dole, bylo jich dvanáct – pokud si odečte řidiče, znamená to, že stojí proti šestatřiceti Mechanikům. Rolando vletěl do bytu dvě patra nad Calebovým apartmánem a zaparkoval v obýváku před velkou postelí, kousek od dítěte, které si na podlaze hrálo se Schrödingerovou kočkou a snažilo se ověřit, že je skutečně mrtvá. Teď kulilo na Rolanda oči, jako by vidělo anděla, ale odkdy andělé nosí neprůstřelnou vestu, taktické brýle, vysílačku, granáty, samopal…? Všechno už měl na sobě, ustrojil se, než vyjel. Vyskočil z auta, prořítil se kolem černošky, která se hnala za svým synem, zahlédl manžela sedícího v gauči, neudělal víc, než že odložil
noviny. „Je všechno v pořádku, miláčku?“ zakřičel. Dveře byly zajištěné, Rolando ztratil cenné vteřiny jejich otvíráním. Byl na chodbě, na výtahu svítila červená kontrolka „mimo provoz“. Ke schodům, rychlé nahlédnutí dolů – čtyři Mechanici o patro níž, dva z nich kontrolují, co se děje nahoře. Rolando jim hodil granát, zacpal si uši, a když detonace dozněla, vyklonil se přes zábradlí. Kolem uší mu okamžitě zahvízdaly kulky, dva z těch maníků to přežili. Jenže Rolando střílel přesně… Vyrazil dolů a před sebe hodil hledáček, kouli s kamerou, sotva se dokulila za roh, zápěstní displej mu ukázal… smrt. Před dveřmi do Calebova bytu leželo sedm těl. Dveře, a vlastně ani zeď kolem, neexistovaly. Všude se válely trosky a vznášel prach a Rolandovi došlo, že vlastně netuší, čím vším si Caleb zajistil byt. Popadl hledáček a poslal ho před sebe. Ještě než doběhl ke Calebovu bytu, viděl, že předsíň je v troskách. Ohořelá těla, kulky, krev… Přeskákal přes padlá těla a vtrhl do Calebovy ložnice. Mrtvých se nedopočítal, živí byli tři. Mířili na Caleba ležícího v troskách robotického křesla. Usmíval se. Prvního Mechanika střelil Rolando do zátylku, druhého do tváře, když se otáčel. Třetího nabral vlastním tělem a přirazil ho ke zdi. Tři vteřiny se potýkali, než ho Rolando dostal do kravaty a zlomil mu vaz. Ještě pořád ho řídily reflexy – zkontrolovat perimetr, zajistit byt – ne, bylo tu prázdno, jenom mrtví. Položit několik nástrah, které ho zavčas varují, a pak se konečně dostal ke Calebovi. Caleb se už neusmíval, naopak – vytřeštěně zíral na Rolanda, který k němu poklekl a vzal ho do náruče. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Nic tě nebolí?“ „Bolí, ty idiote,“ prodrtil skrze sevřené zuby. „Bolí mě celé tělo.“ Rolando se zarazil a vzápětí rozzářil jako halogenová žárovka. „Calebe! Calebe, znamená to, že se ti do těla vrací cit?“ Doktoři to prohlásili za nemožné, ale Rolando chtěl věřit na zázraky. Tentokrát ano. „Ne, kreténe,“ Caleb si poprskal bradu. „Fantomové bolesti.“ V boku měl díru po kulce, doteď ji kryl padlým tělem. Rolando se rozeběhl k místu, kde Caleb schovával lékárničku. „Co tady děláš?“ křičel za ním bratr.
„Zachraňuji tě,“ odsekl. „Vydrž, ostatní tu budou za chvíli. To ses už úplně zcvoknul? Proč ses proboha napíchl do Národní? Přesně to si udělal, že jo? Proč? Takový zbytečný hazard. Málem tě zabili!“ Caleb mlčel. Rolando ho začal bleskurychle ošetřovat, přitom se pořád díval na hodinky. Kolik asi mají času, než dorazí posily? Bratra ale plísnit nepřestal: „O co ses kruci snažil? Peníze máš, nepotřebuješ víc. A jestli jo, stačilo mi říct. Dyť to víš! Dyť to kruci víš!“ Caleb pořád mlčel. „Tak cos to zkoušel? To jsi tak moc stál o šuk s Elenou? Jestli ti na tom tolik záleží, můžu jí –“ „Drž hubu! Jdi do hajzlu! Jak by mi mohlo jít o šuk, vždyť bych to ani necítil!“ „Tak o co ti šlo? Chtěl´s nám dokázat, že na to máš?“ „Mám na to.“ „Očividně ne.“ „Mám na to!“ zařval Caleb, na okamžik úplně ztratil sebekontrolu. „Mohl bych se do ní dostat, kdykoliv bych chtěl!“ „Tak co tady dělají oni?“ ukázal na mrtvá těla. Caleb uhnul pohledem. Ještě chvíli trvalo, než to Rolandovi došlo, ale když se tak stalo, roztřásly se mu rty. „Ty jsi chtěl, aby tě zabili,“ zašeptal při vzpomínce na Calebův úsměv, když mu Mechanici mířili do tváře. „Chtěl jsi umřít.“ Popadl ho do náruče a zařval: „Proč? Proč jsi to chtěl udělat?“ „Protože tenhle život nemá smysl,“ odpověděl Caleb. „Jak to? Říkal jsi, že ti stačí síť…“ Rolandovi selhával hlas. „Říkal jsi, že síť je lepší než svět…“ „Jenomže síť nikdy nebude skutečná. Jenom si hraje na život, ale život to není. Je to jen imaginární kamarád jménem Toby. Tisíc imaginárních kamarádů jménem Toby. Imaginární holka, imaginární moc… není to skutečné. Dotkneš se toho, ale víš, že je to sen. Já chci skutečnost. Pokud ji nemůžu mít v tomto životě, třeba ji budu mít v jiném.“ „Není žádný život po životě,“ zašeptal Rolando. Díval se do prázdna. „Třeba ano. Co my víme, chci tomu věřit. V život po životě, v nebe, to je fuk. Prostě potřebuji naději, nechápeš?“ do očí mu vytryskly slzy. „Potřebuji naději, že zase ucítím ruce a nohy, že se budu moc hýbat, že se dotknu ženy a že mě ta žena bude chtít, ne proto, že mě
lituje, ale proto, že mě obdivuje, protože se jí líbím. Ty to nechápeš a nepochopíš, nikdy jsi to nezažil, ale já v tom žiju, do prdele, nikdy jsem neměl nic, ale toužím to mít. Chápeš? Když zemřu, třeba to budu mít.“ „Život se nedá jenom tak restartovat.“ „Ne, restart to nebude. Bude to nový začátek. Koupě nového počítače. Podívej se na ten můj – je tak rozjebaný, že už s ním ani v servisu nic nesvedou.“ Potom kývl k oknu. „Jsou tady.“ Za oknem se vznášela aerododávka jejich jednotky. Iris na ně mávala zpoza čelního skla. „Vidíš támhleten čip?“ Caleb pohnul očima doleva. Rolando se rozhlédl a v zámotcích spadlých záclon rozeznal červenou jednotku. „Vlož mi ho do konektoru. Bez něj nemůžu ovládat počítač.“ Když to Rolando udělal, okno se začalo pomalu otvírat. Rolando popadl Caleba do náruče. „Hej, co to kurva děláš?!“ zařval na něj bratr. „Hned mě polož na zem.“ „Já tě tady nenechám,“ řekl – jenže okno se už zase zavíralo. Rychle vytrhl čip z konektoru, ale už bylo pozdě, příkaz to nezastavilo. Okno se dovřelo a jejich kamarádi za sklem jenom zmateně gestikulovali. „Copak jsem ti to neřekl dost jasně?“ zasyčel na něj Caleb. „Já chci zemřít. Je to moje rozhodnutí. Nemůžeš mi ho sebrat.“ „Ale já chci, abys žil!“ zakřičel na něj Rolando. „Nechápeš? Mám tě rád. Vychoval jsem tě! Ne jako bratra, ale jako vlastního syna! Jsi moje jediná rodina. To fakt čekáš, že tě tu jenom tak nechám?“ „Tak poslouchej, ty tupá hromado sraček,“ zasyčel na něj bratr. „Nenávidím tě. Nenávidím tě, protože jsi vždycky měl všechno, zatímco já neměl nic. Nenávidím tě, protože máš menší mozek než jezevčík s Alzheimerovou chorobou. Nenávidím tě, protože si myslíš, že mi můžeš rozkazovat. Nenávidím tě, protože v tvém stínu se prostě nedá žít.“ Rolando jen šokovaně zíral. „Tak… dej mi ten zasranej čip, ať ti můžu otevřít okno a ty vodsaď konečně vypadneš. Mechanici jsou jen deset pater odsud, za chvíli tu budou a oba nás rozstřílí na nudličky. Už nemám nic, čím bych je zpomalil.“ Rolando stál, držel bratra v náručí a nehýbal se. „Tak na co čekáš!“ zařval na něj Caleb. „Zamrz´ jsi jako čtyřiosmšestka? Hejbni tou svou prdelí!“ Ale Rolando se nehýbal, jenom tvář mu ztvrdla.
„Tak dělej!“ vřískal Caleb. Konečně bratra pustil, popadnul samopal a zamířil ke dveřím do předsíně. „Hej! Kam to jdeš? Oni jsou támhle!“ Samozřejmě nemohl ukazovat, ale oba věděli, že mluví o zbytku jednotky. „Já s nimi nejdu,“ řekl Rolando. „Zůstanu tady a pokusím se Mechaniky zastavit.“ „Co to meleš. Nemáš proti nim šanci!“ „Možná… ale jsem rozhodnutý to aspoň zkusit.“ A pak se Calebovi podíval do očí. „Já tě nenechám umřít, bráško. Je mi jedno, co říkáš, je mi jedno, že mě nenávidíš. Já tě miluji a takhle – takhle tě umřít nenechám. Ne bez toho, abychom to zkusili jinak. Ještě najdu způsob, jak to udělat, aby sis užíval života. Dám ti všechno, po čem toužíš, slibuji. I mimo síť. Ve skutečném světě. Budeš bůh na síti a budeš bůh i tady.“ Caleb na něj jenom zíral. „Dej mi ten čip,“ zašeptal potom. Rolando se sehnul pro čip a vsunul ho do portu. Okno se ihned začalo otvírat a otvíralo se dál, i když zvedl bratra do náruče. V ten okamžik vytryskly Rolandovi slzy. „Zůstaň tu se mnou, bráško,“ zašeptal. „Nechci žít bez tebe.“ „Ty jseš tak patetickej, Role,“ povzdechl si Caleb. Dveře airdodávky se za nimi zacvakly a město – město připomínalo oblohu plnou hvězd.
