Sonderdrucke aus der Albert-Ludwigs-Universität Freiburg
ALBIN ESER Zrychlení testniího řízenií a práva obviněného (Právně srovnávacií postřehy k reformám trestního práva v Evropě)
Originalbeitrag erschienen in: Právník : teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha. 135 (1996), S. 425 - 450
ALBIN ESER
ZRYCHLENÍ TRESTNÍHO ŘÍZENÍ A PRÁVA OBVINĚNÉHO (PRÁVNĚ SROVNÁVACÍ POSTŘEHY K REFORMÁM TRESTNÍHO PRÁVA V EVROPĚ))
I. ÚVOD: KRIZE TRESTNÍHO ŘÍZENÍ – POHLED ZA HRANICE
Pravděpodobně v žádných dobách lidé nebyli zcela spokojeni s trestní justicí. Jako lidská instituce se totiž nemůže oprostit od lidských slabostí. Snad ale málokdy byly stížnosti na stav trestní justice tak velké jako dnes. Tyto stížnosti se v žádném případě neomezují jen na jednu zemi, můžeme je pozorovat téměř v celém světě. Proto nemůže nikoho udivit, že v oblasti trestního práva je v současné době možno pozorovat rozličné reformní aktivity. Pokusíme-li se najít určité hlavní motivy cílů, které tyto aktivity sledují, musíme uvést především dva: větší účinnost trestního řízení a kvalitnější ochranu lidských práv. Protože účinnost trestního stíhání je z jedné strany měřena především jeho rychlostí a pokud možno nejkratší dobou trvání jednotlivého procesu, jsou mnohé reformní snahy zaměřeny na zrychlení trestního řízení. A poněvadž z druhé strany lidská práva především myslí na obviněné, jde v mnoha zemích o posílení pozice obviněného. Dosažení těchto cílů pochopitelně není jednoduché, mohou se snadno vzájemně dostat do rozporu: když má proces být co nejkratší, potom zase není čas brát ohled na zájmy obviněného, komplikující proces. Nebo naopak: pokud chce obviněný pině nárokovat svá práva, může to stát dost času. Když tedy uskutečnění jednoho cíle nemá jít zcela na úkor cíle druhého, 1)
Tento příspěvek je rozšířeným a poznámkami opatřeným zněním přednášky, která byla čtena 20.9.1995 na Právnické fakultě Karlovy univerzity a 21.9.1995 na Nejvyšším soudu v Brně. Vychází z vyhodnocení materiálů, které byly sebrány pracovníky a hostujícími vědci Institutu Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní trestní právo od začátku 80. let a - nehledě na nejnovější vývoj - byly zveřejněny in : Eser/Huber (ed.), Strafrechtsentwicklung in Europa. Landesberichte über Gesetzgebung, Rechtssprechung und Literatur, sv. 1 (1982/1984), Freiburg 1985; svazky 2.1 a 2.2 (1984/1986), Freiburg 1988; svazky 3.1 a 3.2 (1986/1988), Freiburg 1990; svazky 4.1, 4.2 a 4.3 (1989/1992), Freiburg 1993, 1994 a 1995. Pokud není poznačeno jinak nebo se zatím jedná o dosud nezveřejněný materiál, který je k dispozici na Institutu Maxe Plancka u referátů příslušných zemí, jsou v citovaných sbornících obsaženy zpravidla též prameny právních změn, o kterých bude zmínka. - Z kruhu pracovnic a pracovníků Institutu, kteří laskavě přispěli ke shromažďování materiálu, jsem obzvlášť zavázán paní Beatě Weik a pánům Holgeru Barthovi a Reinhardu Doldovi za zkoumání a přípravu materiálu.
425
nelze se vyhnout určitým kompromisům. Priority je možno stanovit - vědomě či nevědomě - různým způsobem. Ukážeme to na příkladech dvou zemí, kde si každopádně byli vědomi problematiky zvažování. První příklad je ze švýcarského kantonu Schwyz, který v roce 1988 ve své reformě trestního procesu zákonem nařídil zrychlení a se zvláštním přihlédnutím k případům vazby) p P p stanovil, že „right to a speedy trial", zabezpečené Evropskou úmluvou 0 ochraně lidských práv a základních svobod, má v první řadě sloužit zájmům obviněného. Druhý příklad je ze Spolkové republiky Německo, kde na 60. sjezdu německých právníků v r.1994 mohlo získat většinu jen takové stanovení cílů zásady zrychlení, které přisuzovalo stejnou důležitost jak „státnímu zájmu na pokud možno plynulém procesu, šetřícím Čas i náklady", tak i „zájmu poškozeného na rychlém potrestání trestného činu, jehož se stal obětí", ale i „ochraně obviněného před zbytečným protahováním procesu ze strany státu".4) Takovéto problémy musí zvažovat přirozeně také český zákonodárce při reformě českého trestního práva procesního. Proto v tomto příspěvku z množství jednotlivých změn, které lze nyní pozorovat v Evropě, budou sledovány ty reformní kroky, které směřují ke zrychlení trestního procesu (II.), pop% k posílení (nebo také omezení) práv obviněného (III.) a zároveň se bude brát ohled zvláště na srovnatelné reformní tendence současného vývoje trestního práva procesního v České republice. Kromě toho hodlám jako příklad osvětlit ještě jednu oblast, kde napětí mezi efektivitou trestního stíhání a mezi požadavky kladenými na trestní právo v právním státě vystupuje obzvlášť zřetelně: jde o nasazení skrytých agentů v pripravném řízení (IV.). Dříve než se budeme podrobně zabývat těmito jednotlivými okruhy otázek, bylo by samozřejmě užitečné podat nejprve všeobecný přehled evropského směru v reformách i jejich rozsahu. Z důvodu únosného rozsahu však mohu poznamenat jen to, že podoba procesního práva v evropských zemích za poslední léta doznala velkých změn, přičemž těžiště reformních snah leželo především na pripravném řízení a zde speciálně na právech obviněného a obhájce, jakož i na vyšetřovací a P olice'J ní vazbě. 5) V žádném případě však nesmím opomenout varovat před možnými unáhlenými transplantacemi, ke kterým by mohlo svádět upřednostňování právní komparatistiky. Jakkoliv je z jedné strany správné při právních reformách pohlédnout za hranice a inspirovat se zahraničními alternativami nebo se vyvarovat získaných špatných zkušeností, a jakkoliv naléhavé je otevření nä2) Čl. 3 odst. 2 StPO-Schwyz, Amtsblatt 1988, 1221. Srov. Heine/Hein, in: Eser /Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1020 n. 3) Či. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. 4) Rozhodnutí I. 2.2 sekce trestního práva 60. Sjezdu německých právníků (DJT) 1994, Neue Juristische Wochenschrift (NJW) 1994, str. 3071. 5) K dalším podrobnostem srov. můj příspěvek Entwicklung des Strafverfahrensrechts in Europa, který zanedlouho vyjde v časopise Zeitschrift für die Gesammte Strafrechtswissenschaft - ZStW.
426
rodního hledí vzhledem k narůstajícímu prolínání v Evropě, tím spíš je z druhé strany nezbytné respekovat možnou rozdílnou strukturu řízení; necitlivé přenášení jednotlivých procesních prvků řízení z jiné země by mohlo řízení ve vlastní zemi v základech narušovat nebo by mohlo vést k jeho znetvoření. Proto bude nutno - zhruba řečeno - při srovnávání jednotlivých zemí stále pamatovat na to, zda -- jde o tzv. inkviziční systém, kde v hlavním líčení rozsah dokazování určuje v podstatě soud: tak je tomu v českém a německém, jakož i v rakouském, francouzském, belgickém, nizozemském, španělském, portugalském a v neposlední řadě i v tureckém trestním řízení, převzatém z německého trestního řádu, —nebo zda se jedná o tzv. adverzativní řízení, kde zjišťování a provádění důkazů mají v rukou primárně strany, jako je tomu v Anglii a v Irsku, —či zda máme před sebou smíšené formy, které se v posledních letech stále více vyvíjejí. Tyto formy už nelze jednoznačně zařadit do žádného z předchozích typů struktur, spojují totiž určité prvky obou systémů, jako je tomu v poslední době v Itálii a na základě tradičního anglického vlivu též v Dánsku a ve Švédsku.6) Už na základě těchto strukturních rozdílností, ale též v důsledku praktického přenesení těžiště procesu buď na přípravné řízení nebo na hlavní líčení, je náš pokus prozkoumat určité tendence v trestně procesním vývoji, přesahujícím rámec jedné země, stejně vyzývavý jako obtížný. II. ZRYCHLENf TRESTNÍHO ŘÍZENÍ
Různé evropské pokusy o zrychlení jsou sice zdánlivě jednotné ve stanovení cílů, protože zde většinou převládá zájem na „co možná nejkratším procesu", způsob řešení se však pohybuje mezi zrychlením přípravného řízení (1.), zavedením nových druhů řízení (2.), rostoucím uznáním dohod v trestním řízení (3.), redukováním senátů (4.), snahou o neformálnost hlavního líčení (5.) a omezováním opravných prostředk ů (6.). 1. Zrychlení přípravného řízení
Touto cestou šla např. Česká republika, kde v novele trestního řízení z r. 1993 bylo stanoveno, že v průběhu přípravného řízení budou prováděny jen ty důkazy, které jsou pro obžalobu závažné nebo při kterých existuje nebezpečí ztráty důkazů, zatímco rozsáhlé dokazování se provádí až v hlavním líčení. Cílem této reformy je celkové zry chlení trestního řízení vyhnutím se „zdvojenému" dokazování v přípravném řízení a v hlavním líčení, běžnému ve staré právní úpravě. Dále byla státnímu zástupci přiznám možnost za určitých předpokladů podmíněně zastavit trestní řízení už v přípravném řízení. 6)
Podrobněji k těmto různým procesním modelům srov. Perron, in: Perron (ed.), Die Beweisaufnahme im Strafverfahrensrecht des Auslands, Freiburg 1995, str. 560 n.
427
Také ve Spolkové republice Německo se prolomila zásada legality u lehkých a středně závažných trestných činů. Existuje zde možnost zastavit trestní stíhání již v přípravném řízení. Tak např. může státní zastupitelství podle § 153 odst. 1 tr. ř. u přečinů („Vergehen") upustit od trestního stíhání, pokud lze vinu pachatele hodnotit jako nepatrnou a veřejnost nemá zájem na stíhání pachatele. V zásadě je pro takovéto „zastavení kvůli bezvýznamnosti" nutný souhlas soudu; od toho se mohlo až donedávna upustit jen tehdy, když se zastavení týkalo majetkového deliktu. Poté, co tato výjimka byla v r. 1993 zákonem „O úlevách v soudnictví” (BGB1 1993, I, S. 50) rozšířena na všechny přečiny, které nejsou ohroženy vyšším trestem než činí minimální sazba a následky způsobené Činem jsou nepatrné, byla značně rozšířena pravomoc státního zastupitelství zastavovat stráni bez účasti soudců. 3 praxi má velký význam též možnost zastavení v přípravném řízení po spinění příkazů podle § 153a odst. 1 tr. ř. Zde je v případě pouhého přečinu trestní řízení zastavováno státním zastupitelstvím nejdřív předběžně spolu s nařízením příkazů a pokynů a po jejich spinění je zastaveno definitivně. Toto zjednodušené řízení každopádně předpokládá souhlas obviněného a zpravidla též souhlas soudu (§, 153a odst. 1 ve spojení s § 153 odst. 1 věta 2 tr. ř.). Pro toto vyřízení je pouze nutné, aby příkazy a pokyny uložené obviněnému dokázaly kompenzovat veřejný zájem na trestním stíhání a aby tíže viny nebyla na překážku zastavení. Příkazy a pokyny spočívají např. v tom, že obviněný vykoná nějakou veřejně prospěšnou činnost nebo napraví škodu, kterou svým činem způsobil. Také může být obviněnému uloženo pinit vyživovací povinnost v určité výši nebo složit peněžní částku ve prospěch obecně prospěšného zařízení nebo do státní pokladny. Oblast použití pro toto zjednodušené řízení o zastavení, které bylo v r. 1974 zahrnuto do trestního řádu, se časem stále více rozšiřovala z oblasti drobnější do oblasti středně závažné kriminalitY.7) Německ následoval tuto praxi zastavoNěmeckýý zákonodárce posléze P P vání trestního stíhání tím, že zákonem „O úlevách v soudnictví" z r. 1993 pozměnil dřívější předpoklad nepatrné viny na požadavek, aby tíže viny nepřekážela zastavení trestního stíhání. 3 Rakousku existuje od r. 1992 ministerský návrh, který počítá s výjimkami ze zásady legality, aby měl státní zástupce možnost za určitých předpokladů upustit od stíhání krádeží v samoobsluhách. Tím se na jedné straně vyhoví nepatrnému stupni bezprávnosti Činu a na druhé straně se odlehčí justici.8) V Nizozemí již delší dobu státní zastupitelství praktikuje transakci, která přibližně odpovídá zastavení stíhání s příkazem peněžního pinění podle § 153a německého tr. ř. Transakce je uplatňována i při závažných trestných Činech. Na zájmy poškozeného je vždy brán ohled do té míry, že transakce je přípustná pouze tehdy, jestliže byla nahrazena Škoda nebo se uskutečnilo na7) K l e i n k n e c h t /Mayer- G o ß n e r, Strafprozeßordnung, 42. vyd., München 1995, § 153a, číslo na okraji 1. 8) Höpfel, in: Eser/ H u b e r (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1040 n.
428
rovnání náhrady škody mezi pachatelem a obětí. Kromě toho se v této souvislosti pomýšlí na rozšíření policejní oportunity. V červenci 1991 se nizozemská rada ministrů dohodla na návrhu zákona, podle něhož má již policie 3 rámci tzv. „politiky rychlé reakce" získat oprávnění reagovat „transakcí" na lehčí delikty. K deliktům, které zde přicházejí v úvahu, patří mj. opilost a jednoduchá krádež v obchodě. 9) Jestliže je sporné už to, zda 3 dopravě p takové rozšíření policejní oportunity bude znamenat pro policii ulehčení, protože dodržování uložených příkazů musí být kontrolováno, pak touto úpravou každopádně vzniká ze stanoviska právního státu nebezpečí zvůle a další ústup od principu zákonného soudce. Ve švýcarském kantonu Nidwalden jsou činěny pokusy umožnit urychlené trestní vyšetřování posílením pozice státního zastupitelství.lo) 2. Zavádění nových druhů řízení
Kromě zjednodušení přípravného řízení se mnohé země pokoušejí dosáhnout zrychlení zavedením nebo dalším zdokonalením nových druhů řízení, přičemž zčásti se jedná též o úpiné vyhnutí se hlavnímu líčení. Často se objevují pokusy uklidnit námitky tím, že předpokladem pro tento postup je souhlas obviněného. Jeden z reformních kroků v České republice, který již b l uzákoněn, il rYY Předpokládá, že soud může za určitých předpokladů rozhodnout o konečném zastavení trestního řízení. Novelou trestního řádu z r. 1993 byl znovu zaveden institut trestního příkazu, zrušený v r. 1990, a zároveň se značně rozšířil rozsah jeho využití. Podobné tendence je možno pozorovat též ve Spolkové republice Německo, kde rozkazní řízení je myšleno jako sumární trestní řízení, které při dostatečném podezření ze spáchaní trestného činu umožňuje soudu uložit trest bez hlavního líčení. Přitom rozsah využití rozkazního řízení zákon „O úlevách 3 soudnictví" z r. 1993 zřetelně rozšířil. Nyní může být trestním příkazem uložen nejen peněžitý trest, ale podle § 407 odst. 2 tr. ř. dokonce i trest odnětí svobody do výše jednoho roku, pokud se jedná o trest podmíněný. Přestože tato novota předpokládá, aby obviněný již měl obhájce, případně aby mu byl podle § 408b tr. ř. vzhledem k závažnosti tohoto rozhodnutí obhájce ustanoven, zdá se z hlediska právního státu povážlivé, že obviněný může být takto trestán, aniž byl o takovém postupu poučen (§ 407 odst. 3 tr. ř.). To sice neznamená, že se mu vůbec nedostalo práva na řádný výslech, neboť i v tomto případě musí být obviněný podle § 163a a odst. 1 tr. ř. vyslechnut nejpozději před skončením vyšetřování; avšak poté může být obviněný náhle překvapen uložením podmíněného trestu odnětí svobody trestním příkazem. Proti tomu se může bránit už jen dodatečným odporem (§, 410 tr. ř.), ne však 9) Van de Reyt/Kalmthout/Waling, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 936. 10) Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1019; zákon z 1.4.1989.
429
dřívějšími důkazními návrhy nebo jinými objasněními, které by byly možné v hlavním líčení před vynesením rozsudku (§§ 240, 243 odst. 4, 244, 245 tr. ř.). Tento německý reformní krok ovšem není ojedinělým případem; i v jiných zemích byla rozšířena možnost trestních příkazů, jako např. ve švýcarském kantonu Nidwalden, kde vyslýchající soudce nyní může samostatně vydávat trestní pňkazy.li) Podobně byly ve Švédsku rozšířeny možnosti státního zastupitelství vydávat trestní příkaz proti mladistvým, kterým v případě hlavního líčení hrozí pouze peněžitý trest.12) Jako zvláštní druh řízení existuje ve Spolkové republice Německo také urychlené řízení (§§ 417-420 tr. ř.), které však v minulosti nezískalo velký význam. 13 ) Zvláštnosti tohoto řízení ve srovnání s normálním spočívají v tom, že obžaloba může být vznesena ústně a předvolání obdrží obviněný zkrácením lhůty na 24 hodin -pouze tehdy, když se sám dobrovolně nedo--se staví k hlavnímu líčení nebo není předveden soudem. Také není nutné rozhodnout o zahájení soudního řízení, takže se neprovádí soudní přezkoumání obžaloby. Jako podstatné odlehčení pro hlavní líčení v urychleném procesu bylo zákonem „O potírání zločinu" z r. 1994 (BGBl I, S. 3186) nově zavedeno, že v řízení před samosoudcem, který je vždy příslušný k projednávaní činů s výší trestu do dvou let, mohou být odmítnuty d ůkazní návrhy, aniž by se k odmítnutí vyžadovaly přísné důvody stanovené v § 244 odst. 3 až 5 tr. ř. (§ 420 odst. 4 tr. ř.). To se jeví jako sporné také proto, poněvadž od vydání zákona o „O úlevách v soudnictví" z r. 1993 není v řízeních o bagatelních deliktech právo na odvolání neomezené, ale je přípustné jen tehdy, není- li odvolacím soudem považováno za zjevně neopodstatněné (§ 313 tr. ř.). To ale může mít za následek sotva přijatelný fakt, že obžalovaný nemůže prosadit provedení polehčujícího důkazu, který považuje za důležitý. Jako zvláš ť bohatá na varianty nových druhá řízení se prezentuje Itálie, kde byly novým trestním řádem z roku 1988 zavedeny hned tři konsenzuální formy řízení"), které měly za cíl mj. urychlit průběh trestního řízení. Všechny jsou nezávislé na doznání obviněného. Zkrácený procesis) se koná se souhlasem prokuratury ve veřejném zasedání před soudcem v přípravném řízení. Vede k tomu, že strany upouštějí od dokazování v hlavním líčení a vzápětí ke zjednodušenému odsouzení se zmírn ěním trestu o jednu třetinu. Rozkazní řízení16) odpovídá přibližně úpravě v německém trestním řádu. Při vyměřování trestu na návrh stran („pattegiamento") 17) mohou obžalovaný a prokuratura navrhovat uložení peněžitého trestu či trestu odnětí svobody snížených až 11) Heine/Hein, in: Eser/Huber ((lílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1019. 12) Cornils, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), Sv. 3/2, str. 979. 13) Schäfer, Die Praxis des Strafverfahrens, 5. vyd., Stuttgart/Berlin/Köln 1992, str. 146. 14) Bosch, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/1, str. 611 n. 15) ČI. 438 a násl. ital. trest. řádu. 16)Či. 459 a násl.. ital. trest. řádu. 17) Či. 444 a násl. ital. trest. řádu.
430
o jednu třetinu, přičemž trest odnětí svobody nesmí s ohledem na snížení přesáhnout dva roky. Obžalovaný může účinnost svého návrhu vázat na podmíněné uložení trestu. Rozhodnutí soudu neobsahuje žádný výrok o vině a není ani odsouzením, spíš je pouze vyřčením požadovaného trestu. Tyto druhy řízení, především zkrácené řízení, byly ovšem zatím z podstatné části oslabeny judikaturou italského ústavního soudu. Zkrácené řízení je podle ní nepřípustné, Ppřichází-li v úvahu trest odnětí svobody na doživotí.' $ ) Také vyloučení odvolání ve zkráceném procesu, pokud je stanoven podmíněný trest neboeněžit' trest, bylo Y Y shledáno protiústavním.'9) P Ve Španělsku bylo v roce 1988 rovněž zavedeno tzv. zkrácené řízení, které je však nezávislé na souhlasu obviněného a mezitím se z něj stalo normální řízení, protože se používá asi u 90% všech trestných činů. Je vyloučeno u deliktů,řiP kterých rY hrozí trest odnětí svobody vyšší než 12 let. 20 ) Zákonem z roku 1992 bylo toto zkrácené řízení znovu urychleno tím, že vyšetřující soudce nyní od předběžného vyšetřování. 21 ) Y může upustit P P V novém portugalském trestním řádu z r. 1987 se pamatuje na sumární a tzv. maximálně sumární řízení. Prvního se používá u trestných činů, kde výše trestu odnětí svobody nepřesahuje tři roky. Upouští se při něm od vyšetřování, pokud byl obviněný zadržen při činu a je odsouzen během 48 hodin. V případě „maximálně sumárního řízení", které se týká případů, kde trest odnětí svobody nepřesahuje šest měsíců, se může upustit i od řádného hlavního líčení. Státní zastupitelství podá u soudu návrh určité sankce, která je uložena ihned, jakmile je s ní obviněný srozuměn; obviněný nemá možnost toto odsouzení napadat. Pokud obviněný nesouhlasí, převádí se případ na normální řízení.22) P Mimo to bylo v r. 1991 reformováno řízení za přestupky, a to omezením nutné obhajoby na případy, u kterých připadá v úvahu uložení trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření, dále vyloučením uplatňování občanskoprávních nároků v trestním řízení jakož i zastavením řízení v případě uložení peněžitého trestu, který je třeba ihned zaplatit, v neposlední řadě ale také domněnkou sPrávnosti policejních záznamů. 23 ) P J Také francouzské trestní právo zná několik typů zrychleného řízení před trestními soudy příslušnými pro souzení přečinů. Nejradikálnější z nich je „comparution immédiate" (bezprostřední předvedení), které v r. 1983 vystřídalo24 1986modifiko bylo) řízení a v r.znovu Předchozí reformu tohoto může zatčeného obviněného při dostatečném množváno. 25 ) Zderokurátor e ství důkazů u deliktu, za který hrozí trest odnětí svobody od dvou do nejvýše 18) Bosch, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 816; rozsudek z 23.4.1991 č. 176. 19) Bosch, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 817; rozsudek z 23.7.1991 č. 363. 20) Madlener, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1103 n. 21) Madlener, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1401. 22) Figueiredo Dias, Die Reform des Strafverfahrens in Portugal, ZStW 104 (1992), str. 454 n. 23) Hünerfeld, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1175. 24) Spaniol, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 1, str. 265. 25) Rath/Spaniol, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 2/1 str. 499.
431
sedmi let, nechat ještě týž den předvést před trestní soud. V tomto případě soud může po souhlase, který obviněný dává za přítomnosti ustanoveného obhájce, ihned přikročit k odsouzení. Jinak se rozhoduje ve lhůtě od minimálně dvou do maximálně šesti týdnů, přičemž se obviněný může vzdát dodržení minimální lhůty. Pokud obviněný nesouhlasí s okamžitým odsouzením, riskuje vyšetřovací vazbu, kterou - jestliže je řádný důvod k vazbě - může soud uvalit sám. V případě, že soud se nesejde ještě v den předvedení, může jeho předseda nařídit vyšetřovací vazbu, kterou je ale nutno zrušit, jestliže předvedenířed soud není možné nejpozdějipřespříští všední den. 26) Je zcela PP zjevné, že jde o vysoce efektivní řízení - ovšem s povážlivě širokou oblastí použití, která značně přesahuje řízení 27), omeJ rozsah německého zrychleného P P rY zeného na trest odnětí svobody ve výši jednoho roku. Statistika dokazuje, že francouzská justiční praxe stále více využívá možnosti realizace zrychleného řízení.28) Naproti tornu v Nizozemí směřují reformní snahy spíše k zavedení zjednodušeného řízení pro obviněné, kteří učinili doznání.29) 3. Dohody v trestním řízení
Jestliže nekonání hlavního líčení nebo uskutečnění jiného zkráceného řízení je závislé na souhlase obviněného, otevírá se přirozeně vstupní brána pro dohody. Aniž bychom sledovali jejich více či méně otevřenou nebo skrytou expanzi v různých zemích30), uvedeme jako příklad jejich zákonného uznání vedle již zmíněného italského „pattegiamenta" - především Velkou Británii, kde je proces stále více dohodami zkracován, ne-li zcela vynecháván (na základě „guilty plea" nebo „plea bargaining"). Soudy mezitím sice zpracovaly formální podmínky pro takové dohody, aby obžalovanému poskytly lepší ochranu31), avšak naproti tomu je pro že v Anglii P P obviněného nevýhodné, vY g a Walesu bylo na základě Criminal Justice and Public Order Act 1994 odstraněno předběžné řízení (committal proceedings). Zde se jednalo o ústní nebo písemné předběžné projednání, aby byla vyloučena obžaloba s nízkou pravděpodobností odsouzení a obžalovaný byl informován o obžalobě a důkazech žalobce.32) Od toho se tedy nyní upouští. P
26) Rath/Spaniol, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 2/1, str. 499. 27) § 419 odst. 1 něm. trestního řádu ve znění zákona „O potírání zločinu" z 28.10.1994. 28) Müller, Das beschleunigte Verfahren im französischen Strafprozeßrecht, Goltdammeřs Archiv für Strafrecht (GA) 1995, str. 169 n., 176. 29) Van de Reyt/van Kalmthout/Waling, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 948; van Kalmthout/Waling, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/1, str. 776; Waling/van Kalmthout, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 2/2, str. 977. 30) K tomu blíže: We i g e n d, Absprachen in ausländischen Strafverfahren, Freiburg 1990. 31) Huber, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1911 n. 32) Huber, in: Eser (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1911.
432
4. Zmenšování soudních senátů
Za další prostředek ke zjednodušení hlavního líčení je považováno omezování senátního rozhodování, zvláště rozšířením pravomoci samosoudce. Tak např. v České republice byla novelou trestního řádu z r. 1993 značně rozšířena příslušnost samosoudce. Také ve Spolkové republice Německo byla příslušnost obvodního soudu (Amtsgericht) značně rozšířena zákonem „O úlevách v soudnictví" z r. 1993. Tak např. byla horní hranice trestu odnětí svobody, který může uložit obvodní soud, zvýšena ze 3 na 4 roky. 33 ) Přitom není věcně příslušný senát, nýbrž samosoudce, pokud je očekáván trest odnětí svobody do dvou let. 34 ) Před novelou zákona byl samosoudce příslušný při předpokládané výši trestu odnětí svobody do jednoho roku. V odvolacích řízeních proti rozsudku obvodního soudu byla příslušnost rozhodování přenesena výlučně na malou trestní komoru, jejímiž členy jsou jeden soudce z povolání a dva laičtí soudci. 35 ) Dříve o odvolání proti rozsudkům obvodního soudu rozhodovala velká trestní komora, kterou tvořili tři soudci z povolání a dva laičtí soudci. Pokud velká trestní komora je první instancí, může podle novely zákona rozhodnout, že v hlavním líčení bude obsazena dvěma místo třemi soudci z povolání, jestliže trestní komora nemá oprávnění porotního soudu nebo když podle rozsahu či obtížnosti věci není nezbytná účast třetího soudce (§ 76 odst. 2 zákona o organizaci soudů). Ve Finsku jsou delikty, za které se ukládá trest odnětí svobody ve výši do 18 měsíců, nyní odsuzovány samosoudcem, který ovšem smí uložit pouze peněžitý trest.36) 3 Rakousku byl změnou věcné příslušnosti značně posílen význam samosoudce.37) 3 Nizozemí je samosoudce v poslední době příslušný také pro jednoduché trestní věci v odvolacím řizeni. 3 ) 3 Rusku bylo zákonem z 29.5.1992 stanoveno zavedení samosoudců namísto porotních soudů, což při těžkých deliktech ovšem závisí na souhlase obviněného.39) V Anglii a Walesu se už nějakou dobu diskutuje o tom, zda má být zrušeno právo obviněného - dosud tak vysoko ceněné - volit při středně těžkých deliktech, zda siře s porotou nebo bez ní.40) p p peJproces 33) § 24 odst. 2 zákona o organizaci soudů (GVG). 34) § 25 č. 2 GVG. 35) § 76 odst. 1 GVG. 36) Joutsen, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 444; srov. Act of 14. December 1990/1109. 37) Höpfel, in.; Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 840 n. 38) Tak v případě určitých trestních věcí týkajících se silničního provozu; srov. čl. 9 zákona o správně právním provádění předpisů o silničním provozu z 3.7.1989, Staatsblatt 1989, str. 300. 39) Schnittenhelm, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1228. 40) Huber, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1911; srov., též B o h l a n d e r, Zur Reform des englischen Strafverfahrens - Der Bericht der Royal Commission on Criminal Justice, ZStW 106 (1994), 448 n., str. 453.
433
5. Odformalizování hlavního líčení
Zjednodušení a tím i zkrácení trestního řízení si mnohé země slibují též od zredukování formálních pravidel průběhu hlavního líčení. Zároveň se zákonodárství často snaží zredukovat dokazování v hlavním líčení. Zde má zvláštní význam právo obviněného a jeho obhájce navrhovat provedení důkazů, které může být považováno za nejmarkantnější zkušební kámen aktivního vlivu obviněného na dokazování a které je pro průběh a výsledek hlavního líčení mimořádně důležité. byla 3 České republice Y novelou trestního řádu z r. 1993 formulována záp sada, že orgány činné v trestním řízení provádějí důkazy jen v „nezbytném rozsahu" (§ 89 odst. 1 tr. ř.) Ve Spolkové republice Německo je zákonná reglementace práva obviněného a jeho obhájce navrhovat důkazy už nějaký čas zvlášť sporná. Dosud je toto právo účasti obviněného na dokazování v evropském měřítku relativně silné, jak ukázalo mj. nedávné šetření Waltera Perrona 41). Návrhy obviněného (a také státního zástupce) na dopinění dokazování vyslechnutím svědka mohou být zamítnuty rozhodnutím soudu pouze za podmínek, stanovených zákonem. Důkazní návrh se zamítne, jestliže je důkaz nepřípustný. Jinak může být zamítnut jen tehdy, pokud důkaz je zjevně zbytečný, skutečnost, která má být dokázána, nemá význam pro rozhodnutí nebo už je prokázána, pokud důkazní prostředek je zcela nevhodný nebo nedosažitelný, pokud byl podán návrh za účelem zdržování procesu nebo pokud s relevantním tvrzením, které má být dokázáno ve prospěch obviněného, lze zacházet tak, jako kdyby tvrzená skutečnost byla pravdivá (§ 244 odst. 3 tr. ř.). V poslední době však je možno v trestním procesu místy pozorovat zjevné tendence omezit právo navrhovat důkazy ve srovnání s dosavadní úpravou. Tak byl podle zákona „0 úlevách v soudnictví" z r. 1993 omezen výslech svědků zdržujících se 3zahraničí: návrh vyslechnout svědka, jemuž by obsílka měla být doručena 3 zahraničí, může být odmítnut, jestliže po povinném uvážení soudu není výslech svědka pro zjištění pravdy nezbytný (§ 244 odst. 5 tr. ř.). Jak už k tomu bylo poznamenáno, pamatuje se v zákoně „0 potírání zločinu" z r. 1994 na zjednodušené dokazování pro urychlení řízení. To je charakterizováno obzvláště tím, že při řízení před trestním soudcem rozsah dokazování určuje on, aniž je vázán na - předem uvedené - přísné předpoklady odmítnutí důkazních návrhů (§ 420 odst. 4 tr. ř.). Toto striktní právo navrhovat důkazy je prolomeno zákonem „0 potírání zločinu" z r. 1994 také pro hlavní líčení, které je prováděno po odporu obviněného proti trestnímu příkazu, který na něho byl vydán (§§ 411 odst. 2, 420 tr. ř.). Jak nesnadno se naproti tomu jiné země vypořádávají s konstruováním práva předkládat důkazní návrhy, ukážeme stručně na příkladu Francie. 41) Perron, Das Beweisantragsrecht des Beschuldigten im deutschen Strafprozeß, Berlin 1995.
434
Tam je vyšetřující soudce sice nejprve povinen odmítnutí důkazního návrhu odůvodnit a toto rozhodnutí pak může být z iniciativy obviněného přezkou-U máno žalobní komorou odvolacího soudu; 42 ) ovšem v tomto bodu se koná pouze kontrola účelnosti, poněvadž nejsou upravena právní kritéria pro odmítnutí důkazních návrhů 43 ). Prostřednictvím tohoto práva může obviněný případně dosáhnout konfrontace se svědkem. To je důležité z toho důvodu, že obhájce, který dosud stále nemá právo být přítomen při výslechu svědků v přípravném řízení a klást jim otázky (jak do budoucna navrhuje komise profesorky delmas-marty pro reformu trestního procesu), může v tomto přezkumném řízení být přítomen a klást svědkům otázky prostřednictvím vyšetřujícího soudce. 44 ) Ve francouzském hlavním líčení, kde soud má zásadně právo odmítnout důkazní návrh podle volného uvážení 45), vedlo až převzetí judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 3 pís. d) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Kasačním soudním dvorem od r. 1989 k určité „vnitřní reformě" práva na navrhování důkazů pro spíše vzácné, ale brizantní konstelace případů. Tak nyní v zásadě nesmí být zamítnut návrh na výslech důležitého usvědčujícího svědka, který v žádném stadiu řízení nebyl konfrontován s obviněným. 46 ) Ovšem Kasační dvůr přitom klade tak vysoké požadavky na připuštění tohoto návrhu a tak velkoryse připouští tzv. „důvody nemožnosti" ohledně dosažitelnosti a způsoznovura o tom, zda toutopú bilosti svědka k důkazům 47 ), že lze P ochybovat vou je skutečně vyhověno měřítkům Evropského soudu pro lidská práva. Také ve Skotsku byla v r. 1993 schválením Prisoners and Criminal Proceedings Act zjednodušena pravidla dokazování výslovně s cílem urychlení.48) V Řecku se počítá s tím, že počet svědků obhajoby může být omezen na počet svědků pozvaných státním zastupitelstvím a civilním žalobcem 49). Zároveň si od omezení možnosti odmítnutí soudce slibují urychlení trestního řízení.50) S omezením zásady ústnosti hlavního líčení počítá ve Spolkové republice Německo zákon „O potírání zločinu" z r. 1994. Podle § 257a tr. ř. může soud uložit účastníkům řízení, aby návrhy a podněty k otázkám řízení předkládali písemně, pokud se nejedná o závěrečné řeči. Podle zdůvodnění vládního návrhu zákona 51 ) mářed is umožnit „svižnější vedení"Yže velkýchprocesů tím = p P J účastníci řízení vezmou na vědomí procesní návrhy (pouhým) tichým Čtením 42) Barth, in: Perron (dílo v pozn. 6), str. 105; srov. čl. 82-1 odst. 1, 81 odst. 8 a 9 franc. trest. řádu. 43) Srov. čl. 822-1 franc. řádu. 44) Barth, in: Perron (dílo v pozn. 6), str. 133 n. 45) Barth, in: Perron (dílo v pozn. 6), str. 121 n. 46) Barth, in: Perron (dílo v pozn. 6), str. 124 n. 47) Barth, in: Perron (dílo v pozn. 6), str. 124 n. 48) Huber, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1910. 49) Kareklás, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 572; čl. 327 odst. 5 řec. tr. ř. 50) Kareklás, in: Eser/Huber (d0o v pozn.1),sv.4/1, str. 572. 51) Bundestags-Drucksache 12/6853, str. 60,102,103.
435
(místo přednášení) písemného textu. Předpis ovšem není bezproblematický, protože jeho omezení na relativně zřídka prováděné velké procesy není vyjádřeno ve znění zákona. Kdyby naproti tornu trestněprávní praxe přešla k používání tohoto předpisu ve větším rozsahu, znamenalo by to prolomení základních principů našeho trestního řízení. Německé trestní řízení se totiž za prvé vyznačuje zásadami ústnosti a bezprostřednosti: pro zaručení práva na řádný výslech musejí být účastníci řízení zásadně ústně vyslechnuti, takže se mohou seznámit i s reakcí soudu na svá tvrzení. 52) Za druhé je trestní řízení charakterizováno také zásadou veřejnosti: představitelé veřejnosti, kteří jsou přítomni jednání, však velmi nesnadno mohou sledovat obsah průběhu řízení a Činit kritická pozorování, jestliže nejsou informováni o podaných návrzích. Z těchto důvodů také tento předpis zčásti narazil na ostrou kritiku v trestněprocesní literatuře. Jsou vznášeny obavy, že touto novotou bylo zavedeno duchů"53)a v budoucnu že bude v soudní síni vládnout „hrobové „přelíčení duchů"S3 oprávnění uložit účastníkům procesu, ticho. "S4 Proto může soudciřiznané P P aby předložili důkazní návrh písemně (místo, aby jej přednesli ústně), vyhovovat požadavkům právního státu pouze tehdy, je-li rozsah použití tohoto opatření účelně omezen: o nařízení písemné formy lze uvažovat pouze tehdy, jestliže průběh řízení by se podáním několika zvlášť rozsáhlých návrhů nebo množstvím procesních návrhů při ústním přednesení značně protáhl, tj. o hodiny nebo dokonce o dny. Pro nařízení písemné formy, které zahrnuje též veškeré příští návrhy, bude třeba požadovat konstatování předchozího zneu55 Z právněpolitického hlediska bysamozřejmě žití navrhovacíhoráva. samozřejm bylo ) P P aby tato novota, šitá horkou jehlou, byla zákonodárcem přepracována a omezená oblast jejího použití byla jasně definována. se písemně Ostatně také ve Švédsku může být obviněnému uloženo'ádřit vYJ P Zároveň sejít 56) řed hlavním líčením a soud se může sejít kpřípravnému zasedání. P PP se zde pokoušejí dosáhnout urychlení procesu povolením využívat telefonu při soudním výslechu během hlavního líčení. Podle návrhu zákona dánského ministerstva spravedlnosti z r. 1991 mají být umožněny „rozsudky za nepřítomnosti" u trestů odnětí svobody do šesti měsíců, JY jestliže soud nepovažujepřítomnost obžalovaného za nezb tnou. 57) 52) Kleinknecht /Meyer/ G o ß n e r (dílo v pozn. 7), § 257a, číslo na okraji 1; srov. též Bandisch, Zum Entwurf eines Kriminalitätsbekämpfungsgesetzes der Fraktionen der CDU/CSU und FDP vom 4.2.1994. Eine vorläufige Stellungsnahme des Strafrechtsausschusses des Deutschen Rechtsanwaltsvereins, Strafverteidiger (StV) 1994, str. 153 n., 158. 53) Hamm, Was wird aus der Hauptverhandlung nach Inkrafttreten des Verbrechensbekämpfungsgesetzes? StV 94, str. 456 n., 457. 54) S c h e f f l e r, Kurzer Prozeß mit rechtsstaatlichen Grundsätzen?, NJW 1994, str. 2191 nn., 2194. 55) Kleinknecht /Meyer- G o ß n e r (dílo v pozn. 7), § 257a, číslo na okraji 2; srov. též Schlüchter, Beschleunigung des Strafprozesses und insbesondere der Hauptverhandlung ohne Rechtsstaatsverlust, Goltdammers Archiv für Strafrecht 1994, str. 397 n., 427. 56) C o r n i l s, in: Eser/Huber (dílo v pozn.1),sv.3/2, str. 977. 57) Vestergaard, in: Eser/Huber (dflovpozn. 1), sv. 4/1, str. 117; Návrh zákona L 100 ze 6.11.1991.
436
6. Omezení opravných prostředků
Za prostředek urychlení procesu je v neposlední řadě považováno též omezení opravných prostředků. Jak bylo již dříve zmíněno, byla ve Spolkové republice Německo pro oblast drobné kriminality zákonem „O úlevách v soudnictví" z r. 1993 omezena možnost podání opravných prostředků. Jestliže je obžalovaný odsouzen k peněžitému trestu nepřesahujícímu 15 denních sazeb, nebo v případě výstrahy nečiní vyhrazená pokuta více než 15 denních sazeb, pak je odvolání přípustné jen tehdy, je-li přijato rozhodnutím odvolacího soudu. Totéž platí, jestliže obžalovaný byl zproštěn obžaloby nebo řízení bylo zastaveno a státní zastupitelství nenavrhlo peněžitou pokutu přesahující 30 denních sazeb. Odvolání se přijímá, pokud není zjevně neopodstatněné. V opačném případě se odvolání zamítá jako nepřípustné. Rozhodnutí je nenapadnutelné (** 313, 322a tr. ř.). Již v r. 1990 bylo zákonem o zjednodušení soudnictví stanoveno, že stížnost vůči rozhodnutím, která zavazovala k uhrazení nákladů nebo nezbytných výdajů, se napříště povoluje pouze u hodnot přesahujících 200 DM místo dosavadních 100 DM. V Portugalsku od r. 1987 existuje pouze jedna odvolací instance a jednotný opravný prostředek.58) Také v Řecku byly opravné prostředky omezeny; tak je např. nenapadnutelné rozhodnutí o zahájení řízení.59) III. PRÁVA OBVINĚNÉHO A OBHÁJCE
Jak lze očekávat, může snaha o urychlení trestního řízení jít snadno na účet obviněného. Takováto znevýhodnění však většinou zřejmě nebývají zamýšlena, jsou pouze brána jako nevyhnutelná. Jinak by totiž bylo nepochopitelné, že v jiných bodech než v těch, o kterých bylo pojednáno dříve, je možno pozorovat také jasnou snahu o posílení pozice obviněného, přičemž bdělejší veřejné vědomí očividně podněcuje k většímu respektování lidských práv. Protichůdné tendence je ovšem možno pozorovat tam, kde práva obviněného
byla již dříve značně posílena. Bez nároku na úpinost zde budeme hovořit především o změnách postavení obviněného v přípravném řízení, přičemž si povšimneme též možných důsledků pro hlavní líčení. L Obecně k právnímu postavení obviněného a jeho obhájce
Co se obecně týče právního postavení obviněného a jeho obhájce, je možno v mnohých zemích pozorovat různá zlepšení, přičemž např. i standard, kterého 58) Figueiredo Dias, Die Reform des Strafverfahrens in Portugal, ZStW 104 (1992), str. 452 n. 59) Kareklás, in: Eser /Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 572 n.
437
bylo dosaženo ve Spolkové républice Německo, je mnohde dohnán, ne-li dokonce předstižen. Důležitý již novelou y krok v tomto směru byl p ^ učiněn v České republice trestního řádu z r. 1990, kde bylo stanoveno neomezené právo obviněného, který se nachází ve vazbě, radit se s obhájcem. Jak obhájci, tak i obviněnému byla přiznána rozsáhlá práva přítomnosti a účasti na vyšetřovacích úkonech. Již od samého počátku zakotvuje český trestní řád z r. 1961 právo obviněného na bezplatnou obhajobu v případě nemajetnosti. Ve Spolkové republice Německo je již delší čas uzákoněno, že obviněný může v každém stadiu řízení, včetně vyšetřování, využít obhájce (§ 137 odst. 1 tr. ř.). Přitom nerušený a nekontrolovaný styk obhájce s obviněným patří k nezbytným předpokladům této obhajoby (§ 148 tr. ř.). Jestliže si obviněný nemůže dovolit obhájce na základě své finanční situace, pak je mu za určitých předpokladů obhájce ustanoven. Jeho spolupráce je zvlášť nutná tehdy, je-li obviněnému kladen za vinu zločin nebo jeví-li se kvůli závažnosti činu nebo obtížnosti skutkového stavu účast obhájce jako nezbytná. Totéž platí, jestliže je zřejmé, že se obviněný nemůže hájit sám (§ 140 tr. ř.). V praxi se však podmínky nutné obhajoby nezřídka vykládají judikaturou příliš restriktivně. Tak např. některé vrchní zemské soudy považují za nutné ustanovit obhájce pro závažnost činu až tehdy, je-li v konkrétním případě očekáván trest odnětí svobody ve výši dvou let.6°) Nepříznivé je také to, že v případech nutné obhajoby ustanovený obhájce často nastupuje až po ukončení přípravného řízení.61) Zákon sice pamatuje na to, že obhájce může být ustanoven už v průběhu přípravného řízení (§ 141 odst. 3 tr. ř.), pokud státní zástupce navrhne soudu ustanovení obhájce, čehož se ale málokdypoužívá. 6 ) Tato J praxe je nepříznivá, poněvadž právě během přípravného řízení se rozhoduje o průběhu a výsledku celého trestního řízení. Chyby a zanedbání z přípravného řízení se v dalším průběhu trestního řízení často už nepostřehnou nebo jsou jinak jen těžko napravitelné.ó3) Z tohoto důvodu má právo na přítomnost u vyšetřovacího úkonu rovněž nesmírný praktický význam. Při soudcovském výslechu obviněného v přípravněm řízení mají jeho obhájce i státní zástupce právo na přítomnost a tím i právo klást otázky a vznášet připomínky (§ 168c odst. 1 tr. ř.). O termínu je nutno informovat všechny osoby, které mají oprávnění být přítomny. Totéž platí pro výslech obviněného státním zástupcem (§ 163a odst. 3 ve spojení s § 168c odšt. 1 a 5 tr. ř.). Při policejním výslechu obviněného nemá naopak obhájce právo na přítomnost.ó4) To však mnozí autoři nicméně nepociťují P jako 60) So OLG Celle, StV 1985, str. 184; OLG Frankfurt StV 1983, str. 497; 1984, str. 370. 61) Oellerich, Voraussetzungen einer notwendigen Verteidigung und Zeitpunkt der Pflichtverteidigerbestellung, StV 1981, str. 434 n.; srov. též Weider, Pflichtverteidigerbestellung im Ermittlungsverfahren und Opferschutzgesetz, StV 87, str. 317 n., 319. 62) Oellerich, StV 1981, 441. 63) Peters, Fehlerquellen im Strafprozeß, sv. 1, Karlsruhe 1972, str. 195 a 295 n. b4) Vládnoucí názor; srov. např. Rieß, in: Löwe-Rosenberg, StPO Berlin/New York, 24. vyd. 1989, § 163a, Číslo na okraji 95.
438
nesprávné, protože obviněný není konečně ani povinen dostavit se před policii ani před ní vypovídat, takže prakticky si kdykoliv může vynutit přítomnost svého obhájce jednoduchým prohlášením, že se dostaví a bude vypovídat pouze v doprovodu svého obhájce. 65) Při této argumentaci se ovšem přehlíží, že také obviněný může mít velký zájem na brzkém výslechu ve vyšetřování, jedná-li se o to, vyvrátit přitěžující okolnosti nebo poukázat na polehčující skutečnosti a přitom mít možnost opřít se o radu přítomného obhájce. Určitá omezení práva na přítomnost při úkonu platí též pro obviněného ve vazbě. Jestliže tento obviněný má obhájce, pak obviněnému náleží právo na přítomnost pouze u takových úkonů, které se konají v místě sídla vazebního soudu. Kromě toho může soudce vyloučit přítomnost obviněného u úkonu, jestliže by jeho přítomnost ohrozila účel vyšetřování. To při výslechu platí zejména tehdy, jsou-li obavy, že svědek nebude v přítomnosti obviněného vypovídat pravdu (§§ 168c, 168d tr. ř.). Naproti tomu zákon nepamatuje na to, že by také obhájce mohl být z těchto důvodů vyloučen. Trestněprávní praxe však zavádí možnost „faktického vyloučení" obhájce ze soudcovského vyšetřovacího úkonu zadními vrátky tím, že se obhájce neinformuje o provedení soudcovského vyšetřovacího úkonu, jestliže by jeho přítomnost ohro6ó Tento postup se opírá o § 168c odst. 5 tr. ř., podle zila účelšetřování. vY P ) p p p kterého osoby, oprávněné být přítomny, nemusí být vyrozuměny o úkonu, jestliže by to ohrozilo úspěch vyšetřování. Zákonodárce měl ovšem na mysli pouze ten případ, ve kterém by se oznámením - v naléhavém případě telefonickém - ztratilo do příchodu oprávněných osob tolik času, že vyšetřovací úkon by byl ohrožen. 67) Rozšíření této úpravy na takříkajíc „materiální" ohrožení úspěchu vyšetřování se jeví nanejvýš povážlivým. Značné posílení práva přítomnosti obhájce u policejního vyšetřování lze pozorovat v Itálii po rozhodnutí ústavního soudu z 12.6.1991. Poté, co zde byly ze zákonného pravidla, že při každém policejním výslechu obviněného nezbytně musí být přítomen obhájce, vyňaty „spontánní" projevy obviněného, prohläsil ústavní soud tuto výjimku za protiústavní a zároveň vyslovil zákaz důkazního využitívýslechu provedeného v nepřítomnosti obhájce.68) I když nepříliš dalekosáhle, bylo též v turecké reformě trestního řádu z r. 1992 zakotveno alespoň právo obhájce být během celého řízení - a tudíž i během policejm'ho vyšetřování - nerušeně ve styku se svým mandantem, být přítomen jeho výpovědi a poskytovat mu právní radu. 69) Také se zde nyní pamatuje na nutnou obhajobu mladistvých do 18 let - ne jako dosud pouze do 15 let. Jestliže v případě nutné obhajoby (nebo pokud někdo požaduje ob65) Např. Schäfer (dílo v pozn.13), str.121 s dalšími odkazy. 66) Entscheidungen des Bundesgerichtshofs in Strafsachen (BGHSt) sv. 29 (1980), str. 1 n.,4; sv. 32 (1984), str. 115 n., 129. 67) Welp, Anwesenheitsrechte und Benachrichtigungspflichten, Juristenzeitung (JZ) 1980, str. 134 n. 68) Bosch, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 814 n.; rozsudek z 12.6.1991 č. 259. 69) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1595 n.
439
hájce) obhájce chybí, ustanoví ho nikoli soud, nýbrž advokátní komora. Tento obhájce potom funguje tak dlouho, dokud si obviněný sám nějakého nezvolí. 70 ) Ovšem tento pozitivní vývoj v Turecku je relativizován tím, že tyto reformy neplatí pro řízení, jejichž předmětem jsou trestné činy spadající pod „antiteroristický zákon" 71 ). Také zprávy o praktikách výslechů a zatýkání v Turecku stále více podněcují k otázce, nakolik skutečnost odpovídá právu. Jestliže zde přes oprávněnou skepsi opětovně poukazuji na částečně velmi pokrokové reformy, ve větší míře respektující kritéria právního státu, pak tak činím v neposlední řadě v naději, že turecká justice bude brát vážně požadavky, které na ni klade vlastní zákonodárství. Také v některých švýcarských kantonech existují v této oblasti určité novoty, jako např. v Solothurnu, kde od r. 1990 obviněnému výslovně náleží právo přizvat si obhájce již volicejním vyšetřování72 ),' nebo Nidwaldenu, p kde je nutná obhajoba upravena zákonem z r. 1989. 73 ) Ačkoliv v Curychu p rY není ještě posílení práv obhájce zakotveno v zákoně, počítá s ním alespoň návrh zákona z r. 1988, aniž ovšem obhájci přiznává právo být přítomen policejnímu vyšetřování.74) Naopak rakouský reformní model Miklau/Szymanski z r. 1989 počítá s tím, že obhájce smí být přítomen protokolárnímu výslechu obviněného ve vyšetřovacím řízení u bezpečnostních úřadů. 75 ) P Opačným směrem než tento pozoruhodný pozitivní trend postupují v tomto ohledu Anglie a Wales, kde právo na pomoc obhájce ve vyšetřování je oslabeno tím, že od r. 1989 na poradu s obviněným na policejní stanici může být vyslán některý ze zaměstnanců obhájce.76) 2. Povinnost podat poučení
Také právní úprava povinnosti vyšetřujících orgánů podat poučení, která je obzvlášť důležitá pro právní postavení obviněného, se v některých zemích Zlepšila, a to zejména ve Francii 77 ), v Rakousku"), ve švýcarském Cury. vY chu79 ) a v Turecku 80 . Přitom je ale nutno kriticky poznamenat, že v olice'Y pp J ním přípravném řízení byly mnohé z těchto reformních kroků vynechány. Tak 70) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1596. 71) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1597. 72) Heine/Roulet, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1300; srov. § 7 odst. 2 tr. ř. 73) Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1020, srov. čl. 31 tr.. ř. 74) Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1031. 75) Höpfel, in: Eser/Huber (dílo v pozn.1), sv.3/2, str. 851. 76) Huber, in: P e r r o n (dílo v pozn. 6), str. 57, pozn. 182. 77) Srov. čl. 63-1 a 116 franc. tr.ř. ve znění z 24.08.1993. 78) S t e i n i n g e r, Ausgewählte Probleme des Strafprozeßänderungsgesetzes (StPÄG) 1993 aus praktischer Sicht, Anwaltsblatt 1994, str. 77 n., 77. 79) Heine/Reulet, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1299. 80) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1595; srov. též str.1597.
440
např. v Curychu byla částečnou revizí trestního řádu z r. 1992 stanovena pouze ppro okresního návladního81). I v Rakousku p p p ovinnost ppodat poučení po vydání zákona o změnách trestního procesu z r. 1993 zůstalo přípravné řízení u bezpečnostních úřadů nezměněno. ß2) Nicméně reformní zákon přinesl časové předsunutí povinnosti podat poučení již do etapy před zahájením trestněprocesního přípravného řížení. Povinnost poučit o nejdůležitějších právech neplatí pouze pro (formálně) obviněného, nýbrž se výslovně týká i podezřelého: rozhodující je nyní okamžik, od kterého „bude vedeno soudní přípravné šetření nebo bude zahájeno přípravné vyšetřování", ledaže by podáním poučení byl „ohrožen účel vyšetřování." Nové je též to, že poučení o právu zvolit si obhájce musí být podáno nejpozději při prvním soudcovském výslechu a ne teprve s doručením obžalovacího spisu.ß3) V této souvislosti je relevantní též nová koncepce struktury přípravného řízení v České republice po přijetí novely trestního řádu z r. 1993, podle které je důvodně podezřelé osobě nejpozději na počátku jejího prvního výslechu sděleno, že bude vyslýchána jako obviněný. Ve Spolkové republice Německo je obviněný před prvním výslechem podrobně informován o svých právech, ať už je první výslech prováděn soudcem, státním zastupitelstvím nebo policií (§ 136, 163a odst. 3, 4 tr. ř.). Po sdělení, jaký trestný čin je mu kladen za vinu, je poučen o tom, že podle zákona se může rozhodnout, zda se k obvinění vyjádří či nebude k věci vypovídat a že kdykoliv, také již před výslechem, se může radit s obhájcem, kterého si zvolí. Přitom má postavení obviněného ta osoba, s níž je nakládáno jako s obviněným. Nezáleží zde na formálním označení podezřelého ve spise, spíše záleží na tom, zda proti určitému podezřelému je skutečně vedeno vyšetřování. Problémy vymezení mohou ovšem nastat tehdy, jestliže na počátku vyšetřování existuje podezření ze spáchaní trestného činu, aniž toto podezření bylo dodatečně konkretizováno proti určité osobě. V tomto případě musí být jako obviněný brána a podle toho poučena osoba, proti které se podezření natolik vyhranilo, že připadá vážně v úvahu jako pachatel. Potud mají vyšetřující úřadyY určitou volnost rozhodování. 84) Jakmile se však osoba v očích orgánu g trestního stíhání jeví jako „obviněná", je neformální „informativní výslech" nepřípustný; jestliže se k němu přesto přikročí, je nepoužitelný jako důkaz.85) 3. Právo nahlédnout do spisů
Toto právo je důležité především v inkvizičních právních systémech, kde je vyšetřování vedeno v první řadě státním zastupitelstvím nebo policií. 81) Heine/Roulet, in: Eser / H u b e r (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1299. 82) Steininger (dílo v pozn. 78), str. 79 n. 83) Steininger (dílo v pozn. 78), str. 77 n. 84) S c h ä f e r (dílo v pozn. 13), str. 105 n. 85) Srov. podrobně Kleinknecht/Meyer-Goßner (dílo v pozn. 7), Einleitung 79.
441
V německém trestním řádu má právo nahlédnout do spisů pouze obhájce, nikoliv obviněný. Obhájce je oprávněn nahlédnout do spisů, které má soud k dispozici nebo které by soudu bylo nutno předložit v případě podání obžaloby,dále je též oprávněn prohlédnout si úředně uschované 'doličné předměty. Přitom mu státní zastupitelství může před ukončením vyšetřování odmítnout nahlédnutí do spisů, pokud by to mohlo ohrozit účel vyšetřování. To však neplatí pro nahlédnutí do protokolu o výslechu obviněného nebo o takovém soudním úkonu ve vyšetřování, kde obhájci byla nebo měla být povolena přítomnost, jakož i pro nahlédnutí do znaleckých posudků. Potud nesmí být obhájci v žádné etapě řízení zcela odmítnuto nahlédnutí do spisů. V každém případě má obhájce neomezené právo nahlédnout do spisů po skončení vyšetřování (§ 147 tr. ř.). V některých zemích, kde právo nahlédnout do spisů dosud nebylo zcela zaručeno, bylo toto právo nově rozšířeno, jako např. ve Francii, kde od r. 1993 má obviněný toto právo kdykoli po prvním předstoupení před vyšetřujícího soudce. Só ) Ovšem přihlédneme-liYvY k tomu, že francouzskývyšetřující J soudce působí jen v části případů, je turecká reforma trestního řádu z r. 1992 podstatně velkorysejší. Obhájce tam dosud měl piné právo nahlédnout do spisů až od okamžiku, kdy byla podána obžaloba. Do té doby měl neomezené právo nahlédnout pouze do spisů, které se týkaly výslechů obviněného, znaleckých posudků jakož i všech protokolů o úředních úkonech, kde obhájce měl právo být přítomen. K ostatním aktům měl obhájce přístup pouze tehdy, jestliže to nebylo na překážku vyšetřování. Nová úprava mění „zákaz s výhradou oprávnění" na „oprávnění s výhradou zákazu". Nyní má obhájce 3zásadě od počátku právo nahlédnout do spisů. To může být omezeno pouze 3případě, kdy nahlédnutí by ohrozilo úspěch vyšetřovacích opatření, přičemž je zajímavé, že toto rozhodnutí je na smírčím soudci, který působí na návrh státního zástupce. ß7 ) Také tyto novoty samozřejmě samozřejmě neplatí vyšetřování Yt Y p Ppro vY podle tureckého „antiterofistického zákona".88) 4. Zdokonalování možností právních námitek
Pro faktické uplatnění práv je samozřejmě v neposlední řadě důležité poskytnout obviněnému též kontrolní a přezkumné možnosti. Tomuto požadavku se snaží vyhovět např. rakouský návrh reformy (1989), jehož autory jsou Miklau a Szymanski, tím, že obviněný má mít ve kterémkoliv stadiu řízení při porušení důležitých práv obhajoby možnost obrátit se na státního zástupce a konečně i na soudce. 89 ) Na zefektivnění možnostírávní ochranyYJ'e p zaměřena také nová úprava ve švýcarském kantonu Schwyz, podle které je 86) Barth, in: P e r r o n (dílo v pozn. 6), str.105; srov. ČI. 114 franc. tr. ř. 87) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1596. 88) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1597. 89) Höpfel, in: Eser/Huber (dílo v pozn.1), sv. 3/2, str. 851.
442
nutno postiženého dodatečně informovat o odposlechu a jiných operativních oP atřeních. 90) Dále bylo ve Francii zavedeno právo obviněného nechat soudně přezkoumat zmateční důvody v přípravném řízení zvláštním opravným které p p rostředkem; 91 ) s tím ovšem korespondují zostřené prekluzní předpisy, nepřipouštějí takovéto výtky, pokud jsou podány až v hlavním líčení. 92 ) P Velmi potěšující je situace ve zlepšování možností právní ochrany obviněného proti uvalení a délce vyšetřovací vazby. Za tento vývoj je možno vděčit 3neposlední řadě i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 5 odst. 3,4 Evropské úmluvy o lidských právech. Podle ní má být zatčený neprodleně předveden před soudce a osobám ve vazbě má být přiznáno právo na kontradiktorní řízení pro přezkoušení vazby, během kterého soud neprodleně Brogan rozhodne o zákonnosti vazby. 93 ) Potom, co Evropský soud vřípadu P proti Velké Británii v r. 1988 rozhodl, že čtyřdenní zadržení bez předvedení před soudce není v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech"), donutil celou řadu zemí, které jsou účastníky dohody, k revizi jejich lhůty zadržení a k úpravě postupu při kontrole vazby. Tak byly v posledních letech předvedení 3 Nizozemí $) , ve Finsku 9b ) a v Turecku 97 ) zkráceny lhůtypro p p ve Finsku Finsku99) 99 byl bylyzkrácen zkrácenylhůty zadržené osoby Y ppřed soudce, ve Švédsku 98 )a pro přezkoumání důvodů vazby. Také ve Švýcarskubyly b I v této oblasti provedeny v četných kantonech změny. V Lucernu je vyšetřující soudce od r. 1990 povinen pravidelné kontrolovat důvodnost vazbY. 10°) Curychu V byl v r. 1992 zaveden povinný vazební soudce, který rozhoduje o pokračování nebo zrušení vyšetřovací vazbY. 101 ) V S t. Gallenu bylo vydáním zákona v r. 1989 reformováno řízení o stížnosti na vazbu, protože nevyhovovalo požadavkům čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech. Počet instancí v opravném řízení o vazbě byl snížen odstraněním státního zástupce jakožto stížnostní instance. Požadavkům čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech stran kontradiktorního vazebního řízení je vyhověno tím, že stěžovateli je
9°) Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str.1021: srov čl. 41d tr. ř.. 91) Č1.173 odst. 3 franc. tr. ř. ve znění z 24. 8.1993. 92) Srov. čl. 174 odst. 1 franc. tr. ř. ve znění ze 4.1.1993. 93) Srov. Lagodny, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1718 n., sv. 3/2, str. 1346 n. 94) Europäische Grundrechte 1989, str. 387; Lagodny, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1346. 95) Van de R e y t/ K a l m t h o u t/ W a l i n g, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 919. 96) Joutsen, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 442. 97) Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1594 (k omezením podle ,,antiteroristického zákona" srov. též str. 1597). 98) Cornils, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1) sv. 3/2, str. 977 n. 99) Joutsen, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 442. 100)Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1020. 101)Heine/Roulet, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str.1299; srov. § 24a zák. o organizaci soudů ve spojení s § 62 tr. ř.
443
v každém případě dána příležitost písemně či ústně se vyjádřit k návrhu vy šetřujících úřadů.1°2) J V Rakousku počítá zákon o změně trestního řízení z r. 1993 s dokazováním k otázce vazby v rámci přezkumného řízení, takže je možné nechat vyslechnout svědky. Ovšem vyšetřující soudce vyhovuje takovému návrhu jen pokud to „považuje za účelné". V tomto rámci může být také využito právo klást otázky. 103 ). Zavedením zákonných vazebních lhůt, jejichž uplynutí vede k propuštění z vazby, pokud lhůta nebyla včas prodloužena, je zaručeno, že přezkoumána soudcem.1°4) existence vazebních důvodů jepravidelně p P Ve Francii bylo v r. 1984 řízení před vyšetřujícím soudcem o nařízení vyšetřovací vazby upraveno kontradiktorně. 10$) Naproti tomu návrh reformy, p podle kterého by oprávnění k uvalení vazby přešlo na kolegiální soud, se neprosadil v důsledkupolitickézměny změn a ekonomických úvah.'°) p 3 Belgii bylo v r. 1990 zlepšeno řízení o stížnosti. Také bylo zaručeno právo naomoc advokáta již řivydání dáníp říkazu k vazbě. 107) ppři Také v Turecku byl v této oblasti v r. 1992 reformován trestní řád. Nyní je stanoveno, že přítomný obviněný musí být vyslechnut před rozhodnutím o vazbě. Na přání obviněného může při tom být přítomen též obhájce. Toho je třeba též slyšet. Není-li však obviněný přítomen, rozhoduje soudce stejně jako dříve podle spisů.'°8) Zde je třeba samozřejmě brát v úvahu, že tyto novoty ani nadále neplatí pro delikty, které jsou stíhány podle „antiteroristického zákona" z r. 1991. 1 ) Ve Spolkové republice Německo v této oblasti sice nebyly v posledních letech zaznamenány žádné podstatné novoty v zákonech, je však třeba kladně hodnotit změnu názorů v praxi ohledně četnosti nařízení a výkonu vyšetřovací vazby. Výtky ze strany advokacie totiž daly podnět k tomu, že od r. 1983 se živě diskutuje, zda se ve Spolkové republice nezatýká příliš mnoho a rychle. Tato diskuse a výsledky četných výzkumů110) vedly konečně ke změně justiční praxe ohledně zatýkání; stále více se začíná využívat možnosti nahrazení vazby uložením příkazůodle p § 116 tr. ř.111)
1°2) Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1020. 1°3) Steininger (dílo v pozn. 78), str. 89. 1°4) Steininger (dílo v pozn. 78), str. 89, srov. § 181 rak. tr. ř. 1°5) Rath/Spaniol, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 2/1, str. 488. 1°6) S t e i n d o r f f, Neue Kriminalpolitik 1993, str. 16. 107)Tulkens/van de Kerchove. in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/1, str. 27. 108)Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1593. 109)Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1597. 11°) Gebauer, Die Rechtswirklichkeit der Untersuchungshaft in der Bundesrepublik Deutschland, Neue Kriminologische Studien, sv. 7, 1987; H i l g e r, Die Entwicklung der Untersuchungshaft - Zahlen von 1981 bis 1987, Neue Zeitschrift für Strafrecht (NStZ) 1989, str. 107 n. s dalšími odkazy; srov. též Dünkel, Freiheitsentzug fürjunge Rechtsbrecher, 1990, str. 368 n. 111) Schäfer (dílo v pozn. 13), str. 170.
444
5. Posílení pozice obviněného ve vazbě
Všechna takováto právní zlepšení pro obviněného rozšířením možností ochrany proti nařízení a délce trvání vyšetřovací vazby závisejí přirozeně v neposlední řadě na faktické prosaditelnosti těchto možností vůči vyšetřujícím orgánům. Přitom též hraje úlohu to, nakolik je obviněnému - zvláště ustanovením obhájce - alespoň částečně vyrovnána faktická nemožnost ovlivňovat v důsledku vazby průběh vyšetřování. 3 České republice je obviněnému, který není schopen sám si zaplatit advokáta, už od r. 1961 přiznáno právo požadovat již ve stadiu přípravného řízení, aby mu byl bezplatně nebo za snížený poplatek přidělen obhájce. Tato úprava vyniká v evropském srovnání tím, že platí pro všechny obviněné, nejen pro obviněné ve vazbě. Ve švýcarském Schaffhausenu je od r. 1988 zaručen nárok na přidělení obhájce, pokud vyšetřovací vazba má být delší než 10 dní. 112) V Curychu existuje od r. 1992 nejpozději po 5 dnech vyšetřovací vazby nutná obhave Waadtu je obhajoba nutná o 30 dnech. 114) joba113),P 3 Rakousku byla před reformou v r. 1993 obhajoba nutná až tehdy, když obviněný byl ve vyšetřovací vazbě dva měsíce. Od reformy je obhajoba nutná již od počátku očátku vyšetřovací vazb Y 115). Protože dodatečně bylo zákonem ustanoveno, že před uplynutím 14 dnů od zatčení je třeba ve veřejném zasedání přezkoumat soudní rozhodnutí o uvalení vyšetřovací vazby116), a protože bylo třeba zajistit, aby obviněný byl v tomto vazebním řízení již zastupován obhájcem, byly také zákonem zavedeny novoty umožňující toto urychlené ustanovení obhájce.117) Bylo by velice dobré, kdyby z těchto vzorů vzešly reformní impulzy i pro jiné země, obzvlášť aby německý zákonodárce přehodnotil ne právě šťastnou úpravu § 117 odst. 4 něm. tr. ř.. Podle ní má zatčený obviněný nárok na ustanovení obhájce až po uplynutí tří měsíců vazby, pokud dosud obhájce nemá. Jiná úprava platí pouze pro 14-171eté zatčené ve vyšetřovací vazbě, jimž musí být ustanoven obhájce již při zahájení výkonu vyšetřovací vazby (§. 68 č. 4 zákona o soudnictví nad mládeží (JGG)). V neposlední řadě je nutno v souvislosti s faktickou realizací práv zatčeného obviněného vidět také jeho právo na komunikaci s obhájcem. Tak bylo v České republice na základě novely trest. řádu z r.1990 posíleno p P právo obviněného ve vazbě mluvit se svým obhäjcem bez přítomnosti třetí osoby i pro případy koluzní vazby. 112)Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1019; srov. čl. 48 tr. ř. 113)Heine/Roulet, in: Eser /Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1299, srov. § 11 odst. 2 tr. ř. 114)Heine/Roulet, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1300; srov. čl. 104 tr. ř. 115)Tipold, Notwendige Verteidigung und Verfahrenshilfe im Lichte des Strafprozeßänderungsgesetzes 1993, Österreichische Juristen-Zeitung 1994, str. 1 n., 2. 116)S t e i n i n g e r (dílo v pozn. 78), str. 89 (lhůty vazby); srov. § 181 rak. tr. ř. 117)Tipold (dílo v pozn. 115), str. 7.
445
Ve Spolkové republice Německo je obviněnému ve vazbě zaručen nerušený a nekontrolovaný styk s jeho obhájcem (§, 148 tr. ř.). V Maďarsku byl zákonem z r. 1987 povolen necenzurovaný písemný styk mezi osobami ve vyšetřovací vazbě a jejich obhájci.118) Y Také v Turecku je od r. 1992 povolena nekontrolovaná ústní i písemná 119 119 - ovšem zase jen pro případy, obviněným komunikace mezi obhájcem a obviněn' J kde se nejedná o vyšetřovací Ypodl řízení odle „antiteroristického zákona".120) J Schaffhausenu bylo zákonem z r.1988 rovněž rozšířeno právo na kontakt obviněného s jeho obhájcem: písemný i ústní styk je kdykoliv povolen. Obsahová kontrola písemného styku i rozhovorů je po prvním vyslechnutí obviněného vyšetřujícím soudcem, popř. 15 dní po vydání příkazu k vazbě, již nepřípustná.121) Rakousko zavedlo zákonem o změnách trestního řádu z r. 1987 - v souladu se slibem daným Evropské komisi pro lidská práva - rozšíření nekontrolované komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem, poté, co Evropská komise pro lidská práva připomněla, že rakouský právní stav porušuje právo obžalovaného obhajovat se sám, stanovené Evropskou úmluvou o lidských právech v čl. 6 odst. 3 písm. c). Podle dřívějšího práva směl obhájce hovořit s obviněným až do oznámení obžaloby pouze v přítomnosti soudce. Nyní je stanoveno, že kontrola rozhovorů přichází od začátku vazby v úvahu pouze tehdy, jestliže jde o koluzní vazbu. Přitom se během prvních 14 dnů soudně nařízené vazby zpravidla koná kontrola rozhovorů, ledaže by mohlo být vyloučeno ovlivnění důkazu v důsledku rozhovoru. Následně může být nařízena kontrola rozhovorů tehdy, jestliže se lze na základě zvláštních okolností obávat ovlivnění důkazů.122) 6. Právo nevypovídat
Jestliže jsme v předešlém výkladu mohli informovat o určitých zlepšeních pro obviněného, musíme nyní u jednoho práva obviněného, dosud platícího za nedotknutelné, bohužel konstatovat, že dochází ke zhoršování: u práva obviněného nevypovídat. Toto právo doznalo právě ve své rodné zemi dosud bezpříkladného zákonného omezení tím, že totiž nyní v Anglii a Walesu na základě Criminal Justice and Public Order Act 1994 může být „right to silence" naráz znehodnoceno, protože bylo dovoleno interpretovat mlčení extenzívním způsobem. Tak smějí být napříště z mlčení obviněného vyvozovány jakékoliv pro něho nevýhodné závěry. Také ve Francii, kde je sice obviněnému povoleno nevypovídat k věci, avšak 118)Farkas, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1660. 119)Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 1596 n. 1 9 Tellenbach, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2. str.1597. 121)Heine/Hein, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 3/2, str. 1019 pozn. 64. 122)Berger, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 2/2, str.1117 n.
446
123), nebrání nic tomu, aby se k mlčení o tomto nemusí být poučen p Yt výslovně vY přihlédlo v rámci volného hodnocení důkazů. Do jakého světla se může dostat mlčící obviněný, nejspíš dokládá literární vyjádření jednoho soudce kasačního soudu, který považoval za nutné zdůraznit, že mlčení dělá špatný dojem, obviněný však ve sporných případech může být přece jen zproštěn obžaloby, využilp práva nevypovídat.124) a tořesto, že vY P Naproti tornu je nutno vyzvednout, že v českém trestním řádu se novelou z dubna r. 1990 výslovně stanovuje, že obviněný má během celého řízení právo odmítnout výpověď. Také ve Spolkové republice Německo má obviněný právo mlčet (§ 136 i Ústavním soudem.125) tr. ř.), které jepotvrzeno P IV. NASAZENI SKRYTÝCH AGENTŮ
Závěrem se budeme ještě krátce věnovat tématu, ve kterém zvlášť zřetelné vystupuje napětí mezi efektivitou trestního stíhání (zejména v policejní rovině) a respektováním právního postavení obviněného i nezúčastněné třetí osoby: nasazení skrytých agentů. „Skrytý agent" ve smyslu policisty působícího v prostředí se dostal do různých trestních řádů, pokud není - jako patrně v Rakousku126) - tolerován i bez speciálních povolovacích norem trestního řádu. Zákonná úprava se většinou týká beztrestnosti skrytého agenta, méně však již otázky životně důležité pro obviněného, totiž využitelnosti důkazů, předložených takovýmto agentem. V České republice byly Y nyní také přijaty reformní zákony, kde je upraveno p nasazení skrytých agentů a kde jim zároveň byla přiznána beztrestnost za účast na zločinném sP očení (§ 163c tr. zák., § 34b zák. o Policii ČR Č. 283/ /1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Také ve Spolkové republice Německo bylo nasazení skrytých agentů vydáním zákona „O boji proti organizované kriminalitě" z r. 1992 (§ 110a tr. ř.) postaveno na právní základ, je však přípustné pouze při objasňování určitých závažných trestných činů. Tak smí být skrytý agent nasazen pouze v případech, existují-li dostatečné faktické podklady, že byl organizovaně spáchán trestný čin značné závažnosti v oblasti nedovoleného obchodu s omamnými prostředky či zbraněmi, v oblasti padělání peněz nebo cenin, v oblasti ochrany státu, a to řemeslně nebo ze zvyku nebo členem zločinného spolčení či jiným organizovaným způsobem. Mimo toto represívní nasazení smějí být skrytí agenti do určité míry nasazováni též preventivně, pokud na základě určitých 123)Barth, in: Perron (pozn. 6), str. 103. 124)Braunschweig, Revue internationale de droit pénal 1993, str. 1110. 125)Bundesverfassungsgericht NJW 1981, str. 1431. 126)Ebert, in: Gropp, Besondere Ermittlungsmaßnahmen zur Bekämpfung der Organisierten Kriminalität, Freiburg 1993, str. 621 n., 623.
447
skutečností hrozí nebezpečí opakování vyšetřovaného zločinu. V každém případě ale smějí být skrytí agenti nasazeni pouze tehdy, jestliže by objasňování jinak nemělo vyhlídky na úspěch nebo by bylo podstatně ztíženo. Další brzdou je také ustanovení, že pro nasazení skrytého agenta je zapotřebí předchozího souhlasu státního zastupitelství, event. v určitých případech, totiž je-li vyšetřování zaměřeno na určitého obviněného nebo je-li třeba zajistit vstup do obecně nepřístupného bytu, souhlasu soudce (§ 110b tr. ř.). Naproti tomu nebyla německým zákonodárcem přiznána beztrestnost pro trestné činy podmíněné prostředím, jak požadovaly policejní kruhy. Velké přípravy reforem v této oblasti lze naproti tornu pozorovat především 3 Rusku. Tam má být skrytým agentům za určitých předpokladů zaručena beztrestnost, jestliže při vykonávání své činnosti zabijí v „afektu", i když se nemohou odvolat na žádný obecný důvod vylučující protiprávnost. Ovšem 3 současné době je spíše nepravděpodobné, že tento návrh reformy, který již byl předložen do zákonodárného řízení, se nakonec prosadí. V Itálii byla v r. 1990 zaručena beztrestnost pro skryté agenty v oblasti drog u trestných činůodmíněn'ch rostředim 127), a v r. 1992 byl zaveden také p Yp ještě zvláštní důvod beztrestnosti pro agenta provokatéra působícího proti praní peněz a organizované kriminalitě.128) Tak daleko jiné země zatím asi ještě zacházet nechtějí. Ve Francii jsou sice od r. 1992 specializovaní příslušníci úřadů celního vyšetřování, popř. soudní policie za účelem infiltrace skrytých agentů v oblasti drog oprávněni k nákupu, přechovávání, přepravě drog nebo k dozoru nad transportem a také k dodávání drog; tím však mají být legalizovány jen takové činy, které se odehrávají uvnitř drogových kartelů. Prodej drog konzumentům nebo obchodníkům s drogami, právě tak jako provokace, která má za cíl svedení konzumenta k nákupu drog, jsou podle ustálené judikatury nezákonné. Jiné trestné činy podmíněné prostředím mají být po úředním zdůvodnění ospravedlněny podle všeobecných pravidel pouze tehdy, pokud se jimi odvrací odhalení skrytého agenta spojené s ohrožením jeho zdraví či života. Pro infiltraci samotnou však toto podle schválené zákonné úpravy platit nemá. Nasazení musí být povoleno ex ante vrchním státním zástupcem nebo vyšetřujícím soudcem.129) Také v Nizozemí vymezuje judikatura Nejvyššího soudu činnosti skrytých agentů a důvěrných spolupracovníků od r. 1989 úzké hranice. Podobně jako ve Francii a v Belgii platí i podle této judikatury zákaz provokace: skrytý agent nesmí podezřelého přimět k jinému jednání než k takovému, na které byl od začátku zaměřen jeho úmysl. Kromě toho musí být provokovanému do poslední chvíle ponechána možnost odstoupit od pokusu. 130) Vosledních třech P jmenovaných zemích mohou ostatně lehčí trestné činy podmíněné prostředím 127)Orlandi in: G r o p p (dflo v pozn. 126), str. 439 n., srov. čl. 97 L. Nr. 309/1990. 128)Orlandi, in: G r o p p(d10 v pozn. 126), str. 446. 129)Lorenz, in: G r o p p (dílo v pozn. 126), str. 352 n. 130)Van de R e y t/ K a l m t h o u t/ Wa l i n g, in: Eser/Huber (dílo v pozn. 1), sv. 4/2, str. 975 n.
být vyřízeny podle zásady oportunity, která v nich platí. Proto je také v těchto zemích otázka zákonné úpravy méně naléhavá než v Itálii nebo v Německu, které jsou vázány zásadou legality. V. ZÁVĚREM
Rád bych uzavřel několika obecnějšími a tím nutně velmi zjednodušujícími popisy reformních tendencí. Za prvé: V Evropě lze na jedné straně jasně pozorovat trend k dalšímu zlepšování režimu právního státu tam, kde dosud bylo možno zaznamenat silné zaostávání: totiž u práv obviněného účastnit se na řízení, u práv obhajoby, při omezení délky vazby a posílení možností přezkoumání vazby, a v neposlední řadě i tam, kde při rozšiřování policejních pravomocí existuje zřejmá snaha zároveň posílit i možnost kontroly. Za druhé však na druhé straně principy právního státu strádají nadměrným zrychlováním trestního řízení, za které se často platí odbouráváním práv obviněného a obhájce, dokonce někdy i přehnanými změnami zásad, dosud vysoko ceněných, jako je tomu jmenovitě u práva obviněného nevypovídat. I kdybychom tuto bilanci celkově ještě považovali za přijatelnou, musí - za třetí - dát podnět k obavám další jev. Zatímco v oblasti „normální" kriminality je možno všeobecně zaznamenat posilování principů právního státu, jsou naproti tomu u závažné a z toho zvláště u organizované kriminality jakoby uvolněny všechny zábrany. V rámci tohoto příspěvku mohla být tato problematika nastíněna pouze na příkladu v Evropě rozšířených reformních snah nasazovat častěji skryté agenty k objasnění trestných činů a přiznávat jim rozsáhlé kompetence. Stejně tak si evropský vývoj trestního práva procesního slibuje zvýšení účinnosti policejní práce od využití nejmodernější operativní a pátrací techniky. Zabránit tomu, aby takováto cílená a vůči organizované kriminalitě legitimní zvláštní opatření nezničila i obecnou strukturu procesu, bude jistě jedním z nejdůležitějších a neobtížnějších kriminálně politických úkolů nejbližší budoucnosti. Tato cesta vedoucí po ostří nože může být úspěšná pouze tehdy, jestliže se nebude trvat na extrémech, ale bude se hledat rozumný střed. Tak jako nesmí být dovoleno pronásledování zločinu za každou cenu, třeba i za cenu odsouzení nevinného, nesmí se „vítězství spravedlnosti" spatřovat v cíli „vytáhnout" podezřelého za každou cenu, byt' i za cenu vědomě neodůvodněného osvobození. Proto je na obou stranách nutný správný odhad: ve smyslu „praktické shody" je nezbytný účinný boj proti zločinu na zäkladech právního státu. Přeložili Alena Týmlová a Jan Musil
449
Zusammenfassung Beschleunigung des Strafverfahrens und die Rechte des Beschuldigten (Rechtsvergleichende Beobachtungen zu Strafrechtsreformen in Europa) Albin Eser Gegenwärtig ist eine weltweite Unzufriedenheit mit dem Zustand der Strafjustiz und eine sich daraus ergebende Bemühung um die Reform des Strafprozesses zu beobachten. Die Reformaktivitäten verfolgen vor allem zwei Ziele: 1) eine höhere Effizienz und Beschleunigung des Strafverfahrens, 2) eine Verstärkung des Schutzes der Menschenrechte. Der Verfasser analysiert mittels einer Methode der Rechtskomparatistik die jüngsten gesetzgebenden Tendenzen in Europa, die hauptsächlich folgende Gebiete betreffen: 1. Beschleunigung des Vorverfahrens 2. Einführung neuer Arten eines beschleunigten Gerichtsverfahrens 3. Absprachen im Strafverfahren 4. Verkleinerung der Spruchkörper 5. Bemühungen um eine Entformalisierung der Hauptverhandlung 6. Beschränkungen bei Rechtsmitteln. Gleichzeitig ist in den meisten Ländern Europas ein Bemühen um die Verstärkung der Beschuldigten – und Verteidigerrechte zu verzeichnen. Der Autor widmet siene Aufmerksamkeit dem Umfang der Befugnisse eines Verteidigers im Vorverfahren, der Belehrungspflicht der Ermittlungsorgane, dem Akteneisichtrecht des Beschuldigten, den Kontrollmechanismen im Vorverfahren, der Position des inhaftierten Beschuldigten sowie dem Schweigerecht. In vielen europäischen Staaten (einschließlich der Tschechischen Republik) wurde in den letzten Jahren der Einsatz des Verdeckten Ermittlers zur Aufklärung schwerer Straftaten gesetzlich geregelt. Der Autor macht auf die Risiken aufmerksam, die sich aus den erwähnten rechtlichen Instituten für die Struktur des Strafprozesses ergeben. Deshalb ruft er zu einer Suche nach Kompromißmethoden auf, die einerseits eine effiziente Verfolgung gefährlicher Kriminalitätserscheinungen ermöglichten, anderseits jedoch die Traditionen eines Rechtsstaates respektierten.
450
