Způsoby trávení volného času u mladých dospělých jedinců s mentálním postižením

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Způsoby trávení volného času u mladých dospělých jedinců s mentálním postižením

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Brno 2014

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PhDr. Mgr. Lucie Procházková, Ph.D.

Bc. Hana Komárková

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

V Brně dne ……………………. ………………….………………… Podpis

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Mgr. Lucii Procházkové, PhD. za trpělivost, odborné vedení a cenné připomínky při zpracování mé diplomové práce.

Obsah Úvod ............................................................................................................................. 5 1 Mentální postižení ................................................................................................... 7 1.1 Vymezení pojmu a etiologie mentálního postiţení ................................................ 7 1.2 Klasifikace mentální retardace ............................................................................. 10 1.3 Osobnost jedince s mentálním postiţením ........................................................... 14 2 Volný čas ................................................................................................................ 17 2.1 Vymezení pojmu volný čas .................................................................................. 17 2.2 Historie volného času ........................................................................................... 19 2.3 Funkce volného času ............................................................................................ 21 2.4 Faktory ovlivňující volný čas u jedinců s mentálním postiţením ........................ 23 3 Možnosti trávení volného času ............................................................................. 28 3.1 Volnočasové aktivity............................................................................................ 28 3.2 Instituce zajišťující volnočasové aktivity............................................................. 31 3.3 Terapie jako volnočasová aktivita........................................................................ 33 4 Způsoby trávení volného času u mladých dospělých jedinců s lehkým mentálním postižením ................................................................................................................. 38 4.1 Cíl diplomové práce, metodologická východiska ................................................ 38 4.2 Kazuistické studie ................................................................................................ 39 4.3 Závěr šetření ......................................................................................................... 62 Závěr .......................................................................................................................... 65 Shrnutí ........................................................................................................................ 66 Summary .................................................................................................................... 66 Pouţitá literatura ........................................................................................................ 67 Internetové zdroje ...................................................................................................... 71

Úvod „Volný čas je nejpříjemněji prožitá svoboda; má její omamnou vůni a prostor k rozletu, ale i nutnost volby a z ní plynoucí odpovědnost.“ Vladimír Spousta Volný čas a s tím spojené aktivity, je součástí ţivota kaţdého člověka. Pro člověka má velký význam. Trávení volného času ovlivňuje pohlaví, zdravotní stav, místo bydliště, finanční situace a u jedinců s postiţením, tedy nejen u nich i rodina. Zdravý jedinec má mnoho moţností, jakými činnostmi svůj volný čas vyplní. U jedinců s mentálním postiţením je situace sloţitější. Ale i oni chtějí ţít kvalitní a plnohodnotný ţivot, do kterého volný čas rozhodně patří. I kdyţ uţ v dnešní době se nabízí i velké mnoţství aktivit pro jedince s postiţením, mnoho jedinců s mentálním postiţením stále nemá povědomí o tom, jak by mohli svůj volný čas trávit, přitom mají převáţně nadbytek volného času. Volný čas je pro nás důleţitý z důvodu rozvoje naší osobnosti. Slouţí jak k relaxaci, odpočinku, tak i k zábavě. Jedincům s mentálním postiţením je nutné v této oblasti poskytovat podporu a pomoc, jinak jejich volný čas upadá do stereotypu a hlavně k pasivnímu trávení. Cílem diplomové práce je zjistit, jak mladí dospělí jedinci s lehkým mentálním postiţením tráví svůj volný čas a jaké moţnosti při tom vyuţívají. Dílčími cíli je zjistit, jak se rodiče podílí na plánování volného času svého dítěte s postiţením a zda vůbec, jak se na volném čase podílí sourozenci jedinců s postiţením, jak jedinec s postiţením pohlíţí na pojem volný čas, co si pod ním představuje a jak je s trávením volného času spokojen či nespokojen. Diplomová práce je rozdělena na dvě části. První tři kapitoly jsou teoretická, poslední, čtvrtá kapitola je praktická. První teoretická kapitola se zabývá mentálním postiţením, zejména definicí pojmu, etiologií, klasifikací mentálního postiţení a na konci kapitoly i osobností jedince s mentálním postiţením. Druhá kapitola pojednává o volném čase. V úvodu kapitoly je rozebrán pojem volný čas, dále jeho historie, faktory, které trávení volného času u jedinců s mentálním postiţením ovlivňují a funkce volného času. Třetí kapitola se zabývá především moţnostmi trávení volného času. První podkapitola se věnuje

5

volnočasovým aktivitám, následují instituce zajišťující tyto aktivity a poslední podkapitola pojednává o terapiích. Ve čtvrté, poslední kapitole je zpracováno výzkumné šetření za vyuţití kazuistických studií jedinců s lehkým mentálním postiţením. Výzkumné šetření má kvalitativní charakter. Při zpracování šetření byly pouţity techniky rozhovoru, pozorování a analýzy odborných dokumentů.

6

1 Mentální postižení „Mentální postižení je širší a zastřešující pojem zahrnující kromě mentální retardace i takové hraniční pásmo kognitivně - sociální disability, které znevýhodňuje klienta především při vzdělávání na běžném typu škol a indikuje vyrovnávací či podpůrná opatření edukativního (popř. psychosociálního) charakteru“ (Valenta, M. 2012, s. 30). Osoby s tímto postiţením tvoří největší skupinu ze všech handicapovaných, kdy odhadem je jedinců s mentálním postiţením asi 3-4 % v populaci (Valenta, M., Müller, O. 2003).

1.1 Vymezení pojmu a etiologie mentálního postižení I kdyţ se pojem mentální retardace v poslední době stále častěji nahrazuje pojmem mentální postiţení, mnoho autorů u definic ještě stále pouţívá pojem mentální retardace (srov. Kozáková, Z. 2005, Dolejší, M. 1973, Švarcová, I. 2006, Vágnerová, M. 2004). Termín mentální retardace byl zaveden ve 30. letech 20. století Americkou společností pro mentální deficienci spojením dvou latinských slov „mens“ -mysl a „retardare“ - opoždění (Kozáková, Z. 2005). I kdyţ byl tento pojem znám jiţ od 30. let, začal se pouţívat aţ po konferenci WHO v Miláně v roce 1959 (Pipeková, J. 2006), čímţ postupně nahradil zastaralý termín oligofrenie a s tím spojenou klasifikaci, která vznikla roku 1910: debilita, imbecilita, idiocie (Lečbych, M. 2008) a idioimbecilita (Valenta, M., Müller, O. 2003). Pojem mentální retardace je stále pojmem poměrně nejednoznačným, v současnosti vymezovaným velkým mnoţství definic. V některých definicích je zdůrazněn zejména inteligenční kvocient, sociální faktory, biologické faktory případně více hledisek. I kdyţ se pojem mentální retardace v poslední době stále častěji nahrazuje pojmem mentální postiţení, mnoho autorů u definic ještě stále pouţívá pojem mentální retardace. O pojetí mentální retardace z více hledisek se v definici pokusil M. Dolejší (1973). Dle něj je mentální retardace „vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: nedostatcích genetických vloh, porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání, nedostatečném 7

nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní, deficitním učení, zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech individua o opakovaných stavech frustrace i stresu, na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti“ (Dolejší, M. 1973, s. 36-37). Americká asociace pro intelektová a vývojová postiţení AAIDD (American Association on Intellectual and Developmental Disabilities) charakterizuje mentální postiţení jako stav s výrazným omezením mentálních funkcí a adaptability, které se projevují problémy v kaţdodenních sociálních a praktických dovednostech a vzniká před dosaţením věku 18 let (www.aaidd.org). Dle I. Švarcové (2006, s. 29) nazýváme mentální retardací „trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku“. Nejde o nemoc, ale o trvalý stav, který byl způsoben poškozením mozku případně neodstranitelnou nedostatečností. M. Vágnerová (2004, s. 289) uvádí, ţe mentální retardace je „souhrnné označení pro vrozené postižení rozumových schopností., které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit.“ Mezi hlavní znaky zařazuje nedostatečný rozvoj myšlení, řeči, schopnost učení a obtíţnější adaptaci do běţného ţivota. Jde o postiţení vrozené a trvalé, i kdyţ vlivem etiologie a kvality stimulace můţe dojít k určitému zlepšení. K. Thorová (in Čadilová, H., Jůn, H., Thorová, K. 2007, s. 26) popisuje mentální retardaci jako „vrozený stav, který se vyznačuje omezením rozumových a adaptivních schopností člověka.“ Navíc dodává, ţe jedinec, u kterého je diagnostikována mentální retardace, musí splňovat tři diagnostická kritéria. Prvním z nich je, ţe úroveň rozumových schopností diagnostikovaného jedince je pod úrovní 70 bodů inteligenčního kvocientu. Druhým kritériem jsou zřetelné problémy na dané vývojové úrovni v přizpůsobení se nárokům běţného ţivota. Jedná se především o problémy komunikační, senzomotorické a sebeobsluţné v předškolním věku, ve školním věku se přidávají problémy a selhávání ve školních dovednostech a v dospělosti neschopnost, případně omezení ve schopnosti samostatného ţivota. Třetím kritériem je, ţe jde o poruchu, která je u jedince přítomna jiţ od dětství, tedy o poruchu vrozenou (Čadilová, H., Jůn, H., Thorová, K. 2007).

8

Stejná diagnostická kritéria zmiňuje i M. Valenta (2012), který mentální retardaci definuje jako „vývojovou poruchu rozumových schopností demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i časně postnatální etiologií, která oslabuje adaptační schopnosti jedince“ (Valenta, M. 2012, s. 31). Etiologie Příčiny, tedy etiologie mentální retardace, jsou různé a výzkum těchto příčin ještě zdaleka není ukončen. K tomuto postiţení můţe vést celá řada příčin, které se navzájem prolínají, podmiňují a spolupůsobí. Příčiny vzniku mentální retardace můţeme rozdělit dle různých klíčů na endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější), vrozené a získané a dále dle časového hlediska na prenatální (před porodem), perinatální (působící během porodu a krátce po něm) a postnatální (po porodu a v průběhu ţivota). (srov. Valenta, M. 2012, Švarcová, I. 2006, Vágnerová, M. 2004, Matulay, K. 1986). P. Zvolský (2001) jako nejčastější příčiny mentální retardace uvádí dědičnost, kdy vzniká lehká mentální retardace vlivem působení rodinného prostředí a zděděné inteligence. Jako další uvádí sociální faktory, které souvisí se sociokulturní deprivací v rodinách a institucionálních zařízeních. Dále mez příčiny zařazuje environmentální faktory, pod které spadají infekční onemocnění hlavně v novorozeneckém období, špatná výţiva matky během těhotenství a dítěte v prvních letech ţivota, alkoholismus a špatné ţivotní prostředí. V neposlední řadě zmiňuje i genetické příčiny a nespecificky podmíněné poruchy, kdy zůstávají příčiny mentální retardace neobjasněny (Zvolský, P. 2001). Za endogenní příčiny povaţujeme příčiny vnitřní, které jsou jiţ uloţeny v pohlavních buňkách, při jejichţ spojení vzniká nový jedinec, jde tedy o příčiny genetické. Exogenní příčiny, tedy vnější, působí od početí, v těhotenství, po porodu a v raném dětství. Můţou být příčinou poškození mozku dítěte a následně vzniklou mentální retardací, ale můţou být pouze spouštěčem dědičných příčin (Švarcová, I. 2006). Nejvíce pouţívané dělení příčin mentální retardace je dle časového hlediska, tedy dle doby vzniku, kdy se dělí na příčiny prenatální, perinatální a postnatální. Prenatální příčiny se vymezují časovým obdobím od početí do porodu. V tomto období se na 9

vzniku mentální retardace nejčastěji podílí infekce matky a to zarděnky, chřipka, neštovice, toxoplazmóza, úrazy matky, špatný ţivotní styl matky, působení záření a toxických látek a dědičné faktory, do kterých řadíme geneticky podmíněné poruchy, zejména metabolické např. fenylketonurii. Dále za vznikem stojí specifické genetické poruchy, jejichţ největší skupinu tvoří syndromy způsobené změnou počtu chromozomů či jejich struktury a genovou mutací. Nejčastější a nejznámější je trisomie (existence tří chromozomů místo obvyklého páru) 21.chromozomu, známá jako Downův syndrom. Perinatální příčiny jsou vymezeny na čas během porodu a krátký čas po něm. Jde o období, kdy za příčiny povaţujeme především mechanické poškození mozku, hypoxii, protrahované porody, nedonošenost dítěte, nízkou porodní váhu a těţkou novorozeneckou ţloutenku. Za postnatální příčiny povaţujeme ty, které vznikly v období po porodu do dvou let věku dítěte. Řadíme mezi ně především infekce a záněty mozku (encefalitidy), krvácení do mozku, úrazy hlavy, nádory mozku špatná výţiva. Na sníţení intelektových schopností můţou mít vliv i sociální faktory, tedy senzorická, sociokulturní a citová deprivace dětí (srov. Valenta, M. 2012, Lečbych, M. 2008, Pipeková, J. 2006, Valenta, M., Müller, O. 2003). Většina příčin mentální retardace ale zůstává stále neznámá. V současnosti existují základní poţadavky prevence mentální retardace, které by měli omezit její vznik. Prosazuje je Mezinárodní liga společností pro mentálně postiţené, která poukazuje zejména na dodrţování těchto deseti zásad. Jedná se o návštěvu lékaře nejméně tři měsíce před plánovaným otěhotněním, dodrţování správné stravy u matky, vyhnout se alkoholu, včas se chránit očkováním, přestat kouřit, navštívit genetickou poradnu, neuţívat léky, které nepředepíše ošetřující lékař, vyvarovat se RTG záření, vyhýbat se infekčním onemocněním a pravidelně navštěvovat lékaře (Švarcová, I. 2006, Kozáková, Z. 2005).

1.2 Klasifikace mentální retardace Stupeň mentální retardace se určuje dle inteligenčního kvocientu. Od roku 1992 je u nás v teorii i praxi vyuţíváno členění 10.revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) Světové zdravotnické organizace (WHO), kde rozdělení mentální retardace najdeme pod označení F70- F79. Písmeno F značí obor psychiatrie, pod kterou mentální retardace spadá, první číslo pak označuje konkrétně mentální retardaci a druhé číslo označuje stupeň mentální retardace, která vychází z výsledků standardizovaných inteligenčních testů. 10

Dle této klasifikace je mentální retardace rozdělena na: F70 – Lehká mentální retardace – IQ 50-69 F71 – Středně těţká mentální retardace – IQ 35-49 F72 – Těţká mentální retardace – IQ 20-34 F73 – Hluboká mentální retardace – IQ 19 a níţ F78 – Jiná mentální retardace F79 – Nespecifikovaná mentální retardace (srov. Valenta, M. 2012, Pipeková, J. 2006, Říčan, P., Krejčířová, D. 2006, Švarcová, I. 2006, Kozáková, Z. 2005, Šiška, J. 2005). Lehká mentální retardace F70 Lehká mentální retardace je diagnostikována je asi u 80% osob s mentální retardací. Diagnóza bývá stanovena většinou aţ v předškolním věku, méně často aţ po nástupu do školy. V prvních letech ţivota bývá vývoj jen mírně opoţděn, u některých případů je i v pásmu normy. Hlavní problémy se objevují mezi třetím aţ šestým rokem, s nástupem do předškolního vzdělávání, kdy se od dítěte očekává řešení sloţitějších úkolů a situací. Někteří jedinci mají ve škole problémy se čtením, psaním a počítáním. Vzdělávají se nejčastěji v základní škole praktické případně formou integrace (Švarcová, I. 2006). Postihují je i obtíţe v oblasti logického myšlení, ve schopnosti abstrakce a paměti. Většina jedinců s lehkou mentální retardací je v rámci sebeobsluhy plně nezávislá. Po ukončení povinné školní docházky se mnozí vyučí v praktických oborech, můţou vykonávat jednoduchá zaměstnání a při dostatečné sociální opoře jsou schopni v dospělosti téměř úplné samostatnosti (s určitou mírou pomoci hlavně v nových ţivotních situacích). U osob s touto formou retardace se mohou v různé míře objevit i přidruţená postiţení, jako například autismus, epilepsie, vývojové poruchy, poruchy chování nebo tělesné postiţení (srov. Fischer, S., Škoda, J. 2008, Říčan, P., Krejčířová, D. 2006, Švarcová, I. 2006, Vágnerová, M. 2004, Valenta, M., Müller, O. 2003). Středně těžká mentální retardace F71 Tato forma mentální retardace, je diagnostikována u cca 10% jedinců s mentální retardací. Opoţdění vývoje bývá zachyceno jiţ v kojeneckém, nejpozději v batolecím období. K opoţdění dochází u vývoje pohybového, ale zejména u vývoje řeči. Vývoj jemné a hrubé motoriky bývá výrazně zpomalen a trvale u nich zůstává celková 11

neobratnost a nekoordinovanost pohybů. V průběhu dětství si osvojí alespoň minimální slovní zásobu, ale jejich verbální projev bývá chudý, artikulačně nepřesný a agramatický. U některých ale zůstává řeč na nonverbální úrovni (Vágnerová, M. 2004). Rozumové schopnosti jsou opoţděné a učení je limitováno na mechanické osvojování, kdy k zapamatování čehokoliv je nutné časté opakování. Jedinci s touto formou se vzdělávají na základních školách speciálních nebo jsou integrováni. Někteří ţáci se středně těţkou mentální retardací si osvojí základy psaní, čtení a počítání. Po ukončení základní školy speciální nejčastěji směřují do praktické školy, kde si upevňují běţné návyky a praktické činnosti hlavně v oblasti sebeobsluhy. V dospělosti někteří zvládnou vykonávat i jednoduché pracovní úkony. U velké části jedinců se středně těţkým mentálním postiţením je přítomen dětský autismus, tělesné postiţení a neurologická onemocnění, hlavně epilepsie (srov. Fischer, S., Škoda, J. 2008, Čadilová, V., Jůn, H., Thorová, K. 2007, Říčan, P., Krejčířová, D. 2006, Švarcová, I. 2006, Vágnerová, M. 2004, Valenta, M., Müller, O. 2003). F72 Těžká mentální retardace Projevy u této formy jsou velmi podobné středně těţké mentální retardaci, ale potíţe jsou výraznější. Ze všech jedinců s mentální retardací je tato forma diagnostikována

u

cca

5%

(Valenta,

M.,

Müller,

O.

2003).

Opoţdění

psychomotorického vývoje je zřetelná jiţ v předškolním věku a projevuje se velkou pohybovou neobratností a dlouhotrvajícím osvojováním koordinace pohybů. Vývoj řeči se zastaví většinou na předřečové úrovni a nemluví. Vzácností je osvojení několika málo základních slov, coţ ale není časté. Ve škole nejsou schopni zvládnout trivium a tak je kladen velký důraz na zvládnutí alespoň základní komunikace verbální nebo s pouţitím alternativních komunikačních systémů. V některých případech jsou schopni se naučit řadu dovedností, zejména základní sebeobsluţné dovednosti. V dospělosti se někteří jedinci mohou, pod správným vedením, uplatnit v chráněných dílnách při základních pracovních úkonech. Samostatný ţivot není moţný, jelikoţ jsou závislí na péči jiných lidí. Těţká mentální retardace je často kombinována s tělesným postiţením a s příznaky celkového poškození centrální nervové soustavy (srov. Fischer, S., Škoda, J. 2008, Čadilová, V., Jůn, H., Thorová, K. 2007, Říčan, P., Krejčířová, D. 2006, Švarcová, I. 2006, Vágnerová, M. 2004).

12

F73 Hluboká mentální retardace Hluboká

mentální

retardace

je

nejtěţší

formou

mentální

retardace.

Diagnostikována je asi u 1% jedinců s mentální retardací. U osob s touto formou je pravidlem, ţe bývá přidruţeno velmi těţké pohybové postiţení, epilepsie a poškození zraku a sluchu. Někteří jsou schopni minimálního pohybu, ale většina je zcela imobilní a inkontinentní. Řečový projev není moţný, neosvojí si ani základy řeči (Švarcová, I. 2006). Vyskytuje se maximálně porozumění jednoduchým poţadavkům a schopnost diferencovat známé a neznámé podněty, na které reagují úsměvem případně pláčem. Dokáţí částečně reagovat na hmatové a zvukové podněty. Osoba s touto formou mentální retardace potřebuje neustálou a trvalou péči i v základních ţivotních úkonech a to po celý ţivot (srov. Fischer, S., Škoda, J. 2008, Čadilová, V., Jůn, H., Thorová, K. 2007, Říčan, P., Krejčířová, D. 2006, Švarcová, I. 2006, Vágnerová, M. 2004, Valenta, M., Müller, O. 2003). F78 Jiná mentální retardace Toto označení se pouţívá v případech, „když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem či u těžce tělesně postižených osob.“ (Švarcová, I. 2001, s. 30) F79 Nespecifikovaná mentální retardace Za nespecifikovanou mentální retardaci se povaţuje ta, kdy je u jedince mentální retardace jednoznačně prokázána, ale z důvodu nedostatku informací, jej nemůţeme zařadit ani do jedné z předchozích kategorií (srov. Šlapal, R. 2007, Švarcová, I. 2001). Někteří odborníci nezávisle na stupni mentální retardaci rozlišují ještě další tři typy mentální retardace. Jde o typ eretický, apatický a nevyhraněný. U eretického typu je charakteristický neklid a prchlivost. Vzruch a útlum se u tohoto typu velmi rychle střídají. Často se také mění emoce, mají slabou vůli, jsou nestálí a u činností moc dlouho nevydrţí, coţ souvisí s jejich neschopností soustředit se. Apatický typ je charakterizován velmi zpomalenými procesy vzruchu i útlumu. Projevují se u nich pomalé pohyby, netečnost a nečinnost. Často bývají tišší a klidní, někdy se vyskytují

13

stereotypní automatické pohyby. Nevyhraněný typ se charakterizuje rovnováhou mezi procesy vzruchu a útlumu (Kozáková, Z. 2005).

1.3 Osobnost jedince s mentálním postižením Kaţdá osoba s mentálním postiţením má své charakteristické osobnostní rysy, ale i přesto se objevují rysy, které jsou, v určité míře, danému postiţení společné. Závisí to na především na hloubce a rozsahu mentálního postiţení. Někteří autoři se shodují na tom, ţe mentální retardace se především projevuje zpomalenou chápavostí, jednoduchostí a konkrétností úkonů, sníţenou mechanickou a logickou pamětí, nedostatečnou slovní zásobou a neobratností ve vyjadřování, poruchami vizuomotoriky a pohybové koordinace, těkavostí pozornosti, v opoţděném psychosexuálním vývoji, impulzivností, hyperaktivitou nebo celkovou zpomaleností chování, v nerovnováze aspirací a výkonů, sníţenou přizpůsobivostí k sociálním a školním poţadavkům, poruchami v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci, zvýšenou potřebou uspokojení a bezpečí, zvýšenou závislostí na rodičích a druhých lidech, infantilností osobnosti, citovou vzrušivostí a labilitou nálad, nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“ a některými dalšími charakteristickými znaky (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J. 2007, Renotiérová, M., Ludíková, L. 2003, Švarcová, I. 2001, Valenta, M. a kol. 2003). Mentální retardace ovlivňuje osobnost jedince ve všech jeho sloţkách, zejména v kognitivních procesech, které můţeme vymezit vnímáním, myšlením, řečí, pamětí, představivostí, pozorností. Dále osobnost ovlivňuje ve volních vlastnostech, adaptabilitě, emocionalitě, chování a často zasahuje i motorické vlastnosti. „Prostřednictvím vnímání (percepce) člověk poznává své okolí, diferencuje známé a neznámé podněty a situace a na základě takto získaných informací se orientuje ve svém prostředí“ (Švarcová, I. 2001, s. 37). Vnímání je značně ovlivněno úrovní rozumových schopností a má velký vliv na průběh psychického vývoje. U osob s mentální retardací je problém v tempu a rozsahu vnímání. Jejich vnímání je velmi opoţděné a zúţené. Také se u nich projevuje sníţená schopnost diskriminace figury a pozadí, sníţená citlivost hmatových vjemů, špatné vnímání času, prostoru a inaktivita, coţ znamená, ţe osoba s mentálním postiţením neprojevuje snahu prozkoumávat předměty do všech detailů, ale spokojí se pouze s povrchním poznáním předmětů. 14

Významnou úlohu v psychickém vývoji má i sluchové vnímání, na kterém je závislý rozvoj řeči (srov. Lečbych, M. 2008, Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J. 2007, Švarcová, I. 2006, Kozáková, Z. 2005, Valenta, M., Müller, O. 2003). U osob s mentálním postiţením bývá postiţena i řeč, jak z obsahového hlediska, tak z formálního. Řeč bývá nápadná nepřesnou výslovností, kterou ovlivňuje nedostatečná motorická koordinace mluvidel nebo špatná sluchová diferenciace, která se u osob s mentálním postiţením vytváří později. Také slovní zásoba je, v porovnání se zdravými jedinci, značně menší. Aktivní slovní zásoba je chudá, zřídka v mluveném projevu vyuţívají přídavných jmen, sloves a spojek. Preferují krátké věty a jednoznačné, konkrétní pojmy (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J. 2007, Vágnerová, M. 2004). Myšlení osob s mentálním postiţením je zatíţeno na schopnost konkrétnosti a logického uvaţování pouze se známým podkladem. Jejich myšlení tedy vţdy bude vázáno na realitu, bez vyšší abstrakce a generalizace. Rozdíly se také projevují v nedůslednosti, značné nekritičnosti, slabou řídící funkcí a v chybách v analýze a syntéze. Myšlenkové procesy jsou nedokonalé a z toho plynou i obrovské potíţe s řešením problémů, kdy obvykle zůstávají pasivní a očekávají řešení od někoho jiného. Pokud se jim řešení nedostává, rezignují na ně nebo reagují agresivně. Agresivní chování v tomto případě souvisí s projevem zoufalství v dané situaci, které nerozumí a nedokáţí ji vyřešit (srov. Lečbych, M. 2008, Vágnerová, M. 2004, Valenta, M., Müller, O. 2003). Paměť

je

schopnost

uchovávat

a

pouţívat

informace,

které

jsme

nabyly předchozími zkušenostmi. Procesy paměti probíhají ve třech fázích. V první fázi zapamatování mají jedinci s mentální retardací tendence osvojovat si učivo mechanicky a nesnaţí se mu porozumět. V druhé fázi podrţení v paměti si zapamatují mnohem méně neţ zdraví jedinci. Pro zapamatování je nutné časté opakování. Třetí fáze vybavování a reprodukování u nich probíhá dlouho a často i chybně. V jejich paměti se hromadí představy, které nejsou tříděné dle důleţitosti a potřebnosti (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J. 2007, Švarcová, I. 2006). Pozornost je psychický proces, který se vyznačuje soustředěností na jednu věc, činnost, jev nebo objekt po určitou dobu (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. 2003). Pozornost u osob s mentálním postiţením je typická nízkým rozsahem sledovaného 15

pole, rozptýlitelností a unavitelností. Na udrţení pozornosti má vliv hloubka daného postiţení, věk, aktuální stav, denní hodina a typ činnosti. Maximální doba udrţení záměrné pozornosti je u osob s mentálním postiţením asi 15 – 20 minut (srov. Lečbych, M. 2008, Kozáková, Z. 2005, Valenta, M., Müller, O. 2003). Emotivita u osob s mentálním postiţením je provázena velkou citovou otevřeností, spontánním a bezprostředním projevem emocí. Citový vývoj má souvislost s vývojem osobnosti jedince. „Ve své většině jsou děti s mentálním postižením emočně nevyspělé a chovají se jako děti nižší věkové úrovně“ (Švarcová, I. 2001, s. 42). City u jedinců s mentálním postiţením jsou charakteristické nedostatečným diferencováním, opoţděností a obtíţným utvářením. Proţitky jsou primitivnější, protikladné a často se vyskytují chorobné citové projevy, do kterých řadíme epizodické poruchy nálad, euforie a apatie (srov. Lečbych, M. 2008, Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J. 2007, Slowík, J. 2007). „Jedním z nejdůležitějších rysů osobnosti je její vůle, projevující se v uvědomělém a cílevědomém jednání“ (Švarcová, I. 2001, s. 45). U jedinců s mentálním postiţením jsou volní projevy charakteristické značnou sugestibilitou, agresivitou, labilitou, impulzivností, úzkostí, neochotou, pasivitou a tvrdohlavostí. Často se projevuje i hypobulie, coţ je sníţení volních kompetencí a abulie, kde úplně chybí volní kompetence (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J. 2007, Valenta, M., Müller, O. 2003, Švarcová, I. 2001).

Shrnutí: Mentální postižení je stav charakteristický snížením rozumových schopností. Příčiny vzniku jsou různorodé. Jde o postižení trvalé, ale v závislosti na příčině může dojít ke zlepšení. Dělí se na jednotlivé stupně dle míry inteligenčního kvocientu, který vychází ze standardizovaných inteligenčních testů. V závislosti na stupni mentální retardace se následně vyvíjí celá osobnost jedince s mentálním postižením, která je nejvíc narušena v oblasti myšlení, řeči, paměti a vnímání.

16

2 Volný čas „Čas, s kterým člověk může nakládat podle svého uvážení a na základě svých zájmů. Volný čas je doba, která zůstane z 24 hodin běžného dne po odečtení času věnovaného práci, péči o rodinu a domácnost, péči o vlastní fyzické potřeby (včetně spánku)“ (Průcha, J. a kol. 2003, s. 274).

2.1 Vymezení pojmu volný čas Volný čas je v ţivotě kaţdého člověka velmi důleţitý. Tento čas by nám měl slouţit nejen k odpočinku, regeneraci po fyzické i duševní stránce, k oproštění od běţných denních činností, ale i k osobnostnímu rozvoji. V literatuře nacházíme mnoţství definic, které nám popisují, jak má vypadat volný čas. Tyto definice a názory v nich se mění v souvislosti s rozvojem společnosti. Pod pojmem volný čas si tedy můţeme představit uskutečňování činností, které máme rádi, které nás baví, které nám přináší do ţivota radost, odpočinek, potěšení, zábavu, uvolnění a uspokojení. Člověk je v tomto čase sám sebou. Jde o činnosti, které jsme se rozhodli vykonávat dobrovolně, ne protoţe musíme. Tím se tyto činnosti liší od povinností, které vykonat musíme (srov. Pávková, J. a kol., 2008, Němec, J. a kol., 2002). Dle M. Váţanského a V. Smékala (1995) můţeme na volný čas pohlíţet ze dvou hledisek. Z hlediska negativního a pozitivního. První hledisko jej definuje jako čas, který nám zbývá po vykonání studijních či pracovních povinností, práce v domácnosti a po uspokojení základních fyziologických potřeb. Druhé hledisko vnímá volný čas jako vyuţitelný časový prostor, v němţ můţe jedinec svobodně vykonávat a realizovat činnosti, ke kterým není nikým a ničím nucen (Váţanský, M., Smékal, V. 1995). Většina ostatních autorů, kteří se zabývají definicemi volného času, na něj pohlíţí z pozitivního hlediska a to tak, ţe jde o čas, který v sobě skrývá svobodu, dobrovolnost, zábavu, činnosti a vzdělávání, které provozujeme ve svém vlastním zájmu, odpočinek a uspokojení. B. Hofbauer ve své publikaci vymezuje volný čas jako „čas, kdy člověk nevykonává činnosti pod tlakem závazků, jež vyplývají z jeho sociálních rolí, zvláště z dělby práce a nutnosti zachovat a rozvíjet svůj život“ (Hofbauer, B., 2004, s. 13). Dále udává, ţe ve volném čase se uskutečňují činnosti, které jedinec vykonává na základě 17

svého vlastního rozhodnutí a tyto činnosti mu přináší příjemné záţitky a uspokojení (Hofbauer, B. 2004). Podle J. Pávkové (2008) můţeme volný čas vnímat z několika hledisek a to z hlediska ekonomického, politického, pedagogického, historického, pedagogickopsychologického, sociologického, zdravotně-hygienického a sociálně psychologického. Dále ale udává, ţe všechna tyto hlediska se navzájem prolínají a tak volný čas nemůţeme definovat pouze podle některého z nich. Dle ní je tedy volný čas chápán jako čas odpočinku, relaxace, rekreace, zábavy, zájmové činnosti, zájmového vzdělávání a dobrovolné prospěšné činnosti. Také upřesňuje, ţe součástí volného času nejsou ty činnosti, které jsou nezbytné pro existenci člověka, jako jsou jídlo, spánek, hygiena, zdravotní péče. Dále mezi tyto činnosti zahrnuje i vyučování a činnosti s tím spojené, péči o zevnějšek, péči o osobní věci, péči o domácnost, rodinu a sebeobsluhu. Avšak u některých z těchto činností můţe dojít k tomu, ţe se z nich stane koníček, nejčastěji se tak stává u přípravy jídla (Pávková, J. 2008). Stejně jako J. Pávková vnímá volný čas i B. Hájek, který činnosti nepatřící do volného času, dělí na aktivity v čase pracovním (pracovní a školní proces) a činnosti v čase vázaném (biofyziologické potřeby člověka, chod rodiny a domácnosti, jízda do práce, starost o děti). Dále uvádí i čas polovolný, kde jsou uvedeny činnosti, které sice přináší jedinci radost, ale zároveň i praktický uţitek. Jde například o práci na zahrádce, pletení, háčkování a ostatní ruční práce a kutilství (Hájek B., Hofbauer, B., Pávková, J. 2008). Ze zahraničních autorů můţeme zmínit definici francouzského sociologa J. Dumazediera, která se vyuţívá i dnes. Ten volný čas definuje jako „souhrn činností, které může člověk provozovat s plnou libovůlí, buď pro odpočinek nebo pro pobavení, či pro rozvoj svých znalostí nebo nezištné školení, pro svou dobrovolnou účast na společenských záležitostech nebo svobodnou tvůrčí činnost poté, když se uvolnil ze závazků pracovních, rodinných i společenských“ (Hájek, B. 2004, s. 25). Ze všech těchto definic plyne, ţe volný čas máme aţ v době, kdy nás netíţí ţádné povinnosti a úkoly, na kterých musíme pracovat. To, jak ho budeme trávit, závisí pouze na nás, na našem svobodném rozhodnutí. Záleţ pouze na nás, zda ho strávíme nic neděláním, tedy odpočinkem, sportem, četbou, cestováním, návštěvou kulturních zařízení nebo přátel, případně rozšiřováním vědomostí a zkušeností. 18

2.2 Historie volného času Volný čas je jiţ od nepaměti součástí ţivota kaţdého jedince. Spolu vývojem společnosti se také měnil a vyvíjel volný čas a jeho pohled na něj. Názory na volný čas a jeho trávení byly v průběhu času velmi rozličné. V dřívějších dobách nebyl povaţován za velmi důleţitý. Jiţ v období prvobytně pospolné společnosti se volný čas v určité míře vyskytoval, byl však spojen pouze s určitou potřebou odpočinku po fyzické práci. První zmínky a úvahy o významu volného času nacházíme v období antického Řecka, kdy se pro pojem volný čas uţívalo řecké slovo scholé, které znamenalo opak povinností, zaneprázdnění a závazků. V této době bylo scholé, tedy volný čas chápán jako čas na čtení veršů, rozumování, diskuze, poslouchání hudby, filosofii, vědu a i ve volném čase se kladl se důraz na lidské vzdělání, moudrost a rozum. Zároveň tento čas neměl nic společného s odpočinkem a nicneděláním. Z tohoto řeckého názoru na volný čas čerpali i Římané, kteří označovali ţivotní poklid a volný čas latinským slovem otium (Spousta, V. et al. 1994). S příchodem středověku a křesťanství, koncem 9. století, se filosofické myšlení a diskuze v rámci volného času začínají nahrazovat rozjímáním a komunikací s Bohem, která je cennější neţ ţivot naplněný činnostmi a prací. Důleţitost se klade na intenzitu víry v Boha a ne na lidskou moudrost a rozum. Filosofie je v této době dokonce pokládána za protiklad víry, vše pozemské je povaţováno za hříšné a pouze církev ví, jaké činnosti jsou pro volný čas vhodné a které jsou nevhodné. Tento názor u katolické církve panoval aţ do roku 1965, kdy byla i církví uznána existence volného času, jehoţ trávení má zahrnovat sport a pohyb, zájmy a záliby, cestování a další (srov. Čihovský, J. in Hodaň, B. 2002, Spousta, V. et al. 1994). Z období pozdního středověku, tedy ze 14. století, pochází jiţ slovní spojení volný čas (spojení slova volný s časovými údaji den a čas). Slovní spojení se v této době začalo pouţívat v souvislosti s trţní nečinností a trţním mírem obchodníků a pocestných, ale stále nebylo bráno jako termín, který je v současnosti zcela běţně pouţíván (Pávková, J. a kol., 2008). Odlišný názor na práci a volný čas hlásají v době renesance, kdy se práce opět dostává do popředí a volný čas se minimalizuje pouze na odpočinek, který musí být takový, aby člověku umoţňoval dál pracovat. Stejně tak nahlíţí na volný čas a práci v období kalvinismu v 16. století. I pro ně je volný čas určen pouze na dobu, kdy se člověk zotavuje z práce. Změna nastává o století později, kdy si lidé uvědomují potřebu 19

volného času a s ním i potřebu míst k jeho trávení. Ve městech začínají pozvolna vznikat spolky, kavárny, kluby a obyvatelé měst z bohatších vrstev si budují domy mimo městské hradby tzv. víkendové domy pro trávení volného času. Potřeba volného času a svobody člověka je tak velká, ţe se pořádají i protesty, jejichţ úkolem je zajistit, aby člověk měl nějaký čas jen sám pro sebe. I přes snahu těchto protestů, kdy mělo být období volna určeno především k rekreaci a člověku samotnému, bylo určeno zejména k nutným činnostem (Pávková, J. a kol. 2008, Čihovský, J. in Hodaň, B. 2002, Váţanský, M. 1995). 19. století bylo stoletím nejbohatším na osobnosti z oboru pedagogiky volného času, coţ bylo způsobeno dynamickým rozvojem vývoje společnosti. Mezi nejznámější osobnosti tohoto období patřili Jan Jindřich Pestalozzi, Giovanni Bosco a Ernst Thomson Seton. Také s rozvojem průmyslu se v 19. století, kdy stále převaţovala práce nad volným časem, usilovalo alespoň o zkrácení pracovní doby, která činila 12-14 hodin denně. Zbývající čas, po zkrácení pracovní doby, měl být vyuţíván pro regeneraci, rozvoj zájmů, sebevzdělávání, kulturní činnost a sociální činnost. Postupně se ve větší míře budovaly kluby, dělnické domy, zájmové a sociální organizace aj. Vznikaly hudební, divadelní, sportovní, turistické a vzdělávací aktivity, na kterých se velkou mírou podílely obce, sdruţení, pedagogové a veřejní pracovníci. V tomto období začaly kromě spolků a zařízení pro dospělé vznikat i spolky a zařízení určení pouze pro děti a mládeţ. Ze zařízení pro dospělé lze jmenovat to nejznámější a to tělovýchovnou organizaci Sokol. Pouze pro děti pak vzniklo například sdruţení mladých křesťanských muţů a ţen (YMCA a YWCA) v Anglii, u nás šlo o různé klubovny, tábory a skautské hnutí. Tyto dva hlavní typy zařízení přetrvaly aţ do současnosti (Pávková, J a kol. 2008, Přadka, M. 1999). V období mezi válkami vznikly v souvislosti s uspořádáním volného času dětí a mládeţe dva modely. Model v západních a severních zemích Evropy a model v tehdejším Sovětském svazu. Po druhé světové válce se volný čas rozvíjel v závislosti na těchto modelech. V západoevropských zemích se rozvíjela sdruţení zájmových aktivit, budovaly se parky pro děti, hřiště, střediska volného času, tělovýchovná, sportovní a turistická zařízení a další. Jejich rozvíjení posilovaly i státní orgány zajištěním legislativních opatření. V Sovětském svazu pokračoval vývoj v souvislosti s předválečným obdobím. Pořádaly se různé besedy, hudební besídky, recitační soutěţe, tábory a jiné aktivity. Budování a rozvoj zařízení a sdruţení pokračoval i 20

v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. V tomto období také vznikl obor pedagogika volného času a další obory s ní související. Nejvýznamnější rozvoj ve spojitosti s jedinci s mentálním postiţením nastává aţ v devadesátých letech, kdy se pomalu začínají organizace otevírat i této cílové skupině. V současnosti se zakládají občanská sdruţení, která poskytují volnočasové aktivity jedincům s mentálním postiţením (Pávková, J. a kol. 2008).

2.3 Funkce volného času Tak jak se s časem měnil náhled na postavení volného času, měnily se s tím i jeho funkce. Stejně tak se mění funkce v závislosti na tom, jak se mění zájmy a volnočasové aktivity jedince v průběhu jeho ţivota. Některé funkce provází člověka pouze v určité etapě ţivota, další zaujímají zásadní postavení ve všech etapách (Spousta, V. in Čech, T. 2007). Dle Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílá kniha) se funkce volného času dělí na výchovnou, vzdělávací, kulturní, zdravotní (regenerační, relaxační), sociální a preventivní (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, 2001). Obdobně jako Bílá kniha dělí funkce volného času B. Hájek a J. Pávková. Hlavními funkcemi jsou dle nich výchovně-vzdělávací funkce, zdravotní funkce, sociální funkce a preventivní funkce. Výchovně-vzdělávací

funkce

se

v současnosti

povaţuje

za

jednu

z nejdůleţitějších a je na ni dán velký důraz. Kaţdá instituce se dle svých vlastních moţností podílí na zabezpečení této funkce. Vedoucí se v rámci instituce snaţí dalším jedincům předat vědomosti, dovednosti a návyky. Funkce by měla směřovat k záměrnému a cílevědomému působení na všechny sloţky osobnosti, tedy na tělesnou, psychickou a sociální. Zároveň by je měla motivovat k lepšímu trávení a vyuţívání volného času a to svými činnostmi, které musí být pro jedince zábavné, pestré a zajímavé. Tyto rozmanité činnosti a zkušenosti s nimi by jim také měli přinášet pocit radosti, uspokojení a pomáhat jim vytvářet vlastní názor na ţivot, svět a společnost (srov. Hájek, B. 2004, Pávková, J. 2008). Zdravotní funkcí pomáhají instituce vytvářet zdravý ţivotní styl a s tím spojený reţim dne. Zdravý ţivotní styl můţeme podpořit různými způsoby a to pohybovými 21

aktivitami, které by se měly stát běţnou součástí našeho ţivota, protoţe jsou pro zdravý vývoj nezbytné a kompenzují dlouhé sezení během školního vyučování. Mimoškolní instituce zajišťují v rámci této funkce pobyt v příjemném a pohodovém prostředí, kde se jedinci cítí dobře, proţívají zde radost a dobrý pocit z činností, které je baví a tím rozvíjí duševní zdraví. Dále rozvíjíme a upevňujeme zdravé stravování. Tuto funkci většinou plní školské zařízení, které dbá na racionální výţivu, mnoţství stravy, sloţení stravy a hygienu. Zároveň přizpůsobujeme reţim dne tím, ţe střídáme činnosti, jak pracovní, duševní, tělesné, tak i činnosti spojené s odpočinkem. Důleţitou součástí zdravotní funkce je i upevňování hygienických zásad a zásad bezpečnosti práce (srov. Hájek, B. 2004, Pávková, J. 2008). Sociální funkce se nejčastěji chápe jako péče o děti, dohled nad nimi, zaručení bezpečnosti a naplnění volného času v době, kdy jedinec jiţ má po konci vyučování a rodiče jsou zaneprázdnění. Chápeme ji i jako prostředek k socializaci člověka. Během účasti na volnočasových aktivitách se dostáváme do rozličných druhů sociálního prostředí, během nichţ navazujeme nové sociální vztahy, většinou s jedinci, se kterými nás pojí stejné zájmy a záliby, rozvíjíme sociální dovednosti, sociální kompetence, sociální interakci a komunikaci. Sociální funkci také můţeme chápat jako šanci pro vyrovnání rozdílů mezi rozličnými podmínkami materiálními a psychologickými v rodinách. Do jisté míry tím lze pomoci jedincům, kteří vyrůstají v méně podnětném nebo problémovém prostředí (srov. Hájek, B. 2004, Pávková, J. 2008). Preventivní funkce má za úkol zabraňovat negativním jevům. Zejména se jedná o prevenci v oblasti drogové závislosti, alkoholismu, kouření, záškoláctví, šikanování, agresivity, vandalismu, násilného chování, kriminality, delikvence, rasismu, xenofobii, gamblerství, netolerance aj. Tato prevence se realizuje ve třech rovinách a to primární, která je pro tu část společnosti, která se nevyznačuje ţádnými projevy negativního chování. Další je sekundární prevence, která se zabývá aktivitami určenými pro rizikové skupiny a jedince, např. pro jedince z míst se zvýšenou kriminalitou. Terciární prevence se zaměřuje na léčení a případné zamezení recidivy u jedinců, kteří jsou jiţ postihnuti negativními jevy. Účinná je pouze prevence, která se realizuje ve všech těchto rovinách (srov. Hájek, B. 2004, Pávková, J. 2008). Jinak chápou rozdělení funkcí volného času zahraniční autoři G. Marshall, H.W. Opaschowski a J. Dumazediere. Ve slovníku sociologie A Dictionary of Sociology je 22

volný čas rozdělen do čtyř základních funkcí. Funkce terapeutická, která volný čas chápe jako prostor pro pomáhání. Funkce autonomní, ve které jde o naplňování individuálních potřeb, zájmů a zálib a o celkový rozvoj člověka. Funkce podporující zdraví, jejímţ úkolem je rozvíjet zdravý ţivotní styl. Funkce poradenská, zaměřená na podporu jedince v profesní kariéře (Marshall, G. 2009). Komplexně funkce volného času vymezil německý pedagog a sociolog H.W. Opaschowski, který je rozdělil do osmi oblastí. Vymezuje funkce rekreační (odpočinek, nabírání sil), kompenzační (zábava a rozptýlení), enkulturační (rozvíjení a rozšiřování kreativity, fantazie, spontánnosti), edukační (celoţivotní vzdělávání a učení), participační (účast na sociálních aktivitách), kontemplační (hledání a potřeba klidu a pohody), komunikační (potřeba sdělování, kontaktu a pospolitosti), integrační (potřeba společnosti a kolektivního vztahu) (srov. Váţanský, M. 1995, Knotová, D. 2011, Hofbauer, B. 2004). Pouhé tři funkce volného času pak rozlišuje J. Dumazediere a to odpočinek, který slouţí k nabrání dalších sil do práce, redukuje fyzické a psychické napětí a odstraňuje únavu. Druhou funkcí je rozptýlení, které bere jako čas pro zábavu a útěk od práce. Poslední funkcí je rozvoj, chápaný jako podpora a rozvoj osobnosti ve všech směrech za pomocí kulturních, společenských a kreativních aktivit (Knotová, D. 2011, Duffková, J. 2008). Stejné dělení funkcí volného času převzal i B. Hofbauer, který je uvádí pod názvy odpočinek, zábava a rozvoj osobnosti (Hofbauer, B. 2004).

2.4 Faktory ovlivňující volný čas u jedinců s mentálním postižením Volný čas všech jedinců intaktní populace je ve větší či menší míře ovlivňován různými faktory. Stejně tak se děje i u jedinců s mentálním postiţením. V literatuře nacházíme různá dělení těchto faktorů. Většinou se všechny navzájem ovlivňují, konkurují si a spolupracují. Nejčastěji se tyto faktory obecně dělí na vnitřní (věk, pohlaví, fyzická kondice, psychická kondice, zdravotní stav) a vnější (rodina, škola, kultura, média, vrstevnické skupiny, bydliště). Pro srovnání uvádím ještě další moţnosti dělení. B. Hájek uvádí dělení faktorů na přirozené výchovné instituce, do kterých řadí rodinu, skupiny vrstevníků, obec, město aj. Dále zmiňuje instituce se zprostředkovaným výchovným působením, coţ jsou občanská sdruţení, soukromé subjekty, cestovní kanceláře, hromadné sdělovací prostředky apod. Jako třetí zařazuje instituce s přímým výchovným působením jako 23

školy, školská zařízení, vzdělávací subjekty a církev (Hájek, B. 2004). J. Čáp dělí tyto faktory na socio-demografické (pohlaví, věk, rodinný stav, zdravotní stav, vzdělání), místo bydliště (hřiště, parky, knihovny, sportovní areály), ekonomické poměry rodiny (finance), místní kulturní tradice (zvyky), celkový objem volného času, sociální a demografické sloţení obyvatelstva. Nejdůleţitějším faktorem je dle něj rodina a vrstevníci (Čáp, J. 1990). Vnitřní faktory Za vnitřní faktory povaţujeme ty, které jsou nám dány od narození, případně je získáváme během ţivota a nemůţeme je změnit, pouze ovlivnit. Nejvíce naše aktivity spojené s volným časem ovlivňuje pohlaví, věk, fyzická kondice a zdravotní stav, psychická kondice, které V. Spousta označuje jako faktory osobnostního rázu (Spousta, V. et al. 1994). Věk je jedním ze základních faktorů, kterými jsme ovlivněni. Aktivity a činnosti ve volném čase se mění v závislosti s věkem a s ním se mění také mnoţství volného času. Jinak tráví svůj volný čas jedinec školního věku, jinak adolescent a jinak dospělý a jinak senior. Školní děti mají nejčastěji volný čas spojený s aktivitami mimo školu a tak mají velmi rádi soboty, neděle, svátky a prázdniny. Nejvíce volného času mají jedinci kolem 17 let. S přibývajícím věkem se mnoţství volného času sniţuje důsledkem přibývajících povinností, například starostí o rodinu. Mnoţství volného času vzrůstá opět ve stáří, kdy jedinec opouští pracovní proces a tím mu vzniká občas aţ příliš volného času. Stejně tak u jedinců s mentálním postiţením v období mladé dospělosti je typickým problémem nadbytek volného času. Je to důsledkem ukončení školní docházky, následnými omezenými moţnostmi v pracovním uplatnění a také skutečností, ţe i v dnešní době je velmi omezena nabídka různých zájmových a sportovních aktivit a krouţků, které by jedinci s mentálním postiţením mohli navštěvovat (srov. Spousta, V. et al. 1994, Šerák, M. 2009). Dalším faktorem je pohlaví. Uţ od dětského věku si na základě pohlaví vybírají jedinci různé činnosti, aktivity a krouţky. Dívky většinou volí činnosti zaměřené umělecky (tanec) případně volí praktické činnosti, které budou moci vyuţít v pozdějším věku, u chlapců převaţují činnosti spojené se sílou a rychlostí (fotbal, hokej). U tohoto faktoru můţeme soudit, ţe v dospělosti mají ţeny méně volného času neţ muţi z důvodu povinností a starostí spojených s péčí o domácnost, ale i to se postupem času 24

mění, alespoň v některých domácnostech se muţi snaţí s domácnosti pomáhat. Ve svém volném čase pak ţeny více navštěvují různé kulturní akce, divadla a galerie, naopak muţi se více věnují sportu, zejména kolektivnímu (srov. Spousta, V. et al. 1994, Šerák, M. 2009). Třetím faktorem je fyzická kondice a zdravotní stav. Na tomto faktoru nejvíce závisí při výběru volnočasových aktivit a to především těch sportovních. Fyzická kondice nám určuje, zda budeme daný sport provozovat pouze rekreačně nebo na vyšší úrovni. V dnešní době by se tomuto faktoru měla věnovat větší míra pozornosti. Jak mladší jedinci, tak i mladí dospělí tráví hodně času sezením u televize nebo počítače, sniţují svoji fyzickou aktivitu a tím nepříznivě ovlivňují i svůj zdravotní stav. Nejen u jedinců s mentálním postiţením by rodina a nejbliţší okolí mělo podporovat jedince ve zdravém ţivotním stylu a k pohybu (srov. Spousta, V. et al. 1994, Šerák, M. 2009). Posledním vnitřním faktorem je psychická kondice. „Je dána temperamentovou výbavou, výší inteligence a stupněm aktivity, energičnosti, podmiňujících snahovou (volní) složku osobnosti“ (Spousta, V. 1994, s. 50). Zařazujeme sem duševní zdraví, které je v lidském ţivotě nejdůleţitější. Velkou mírou ovlivňuje náš zdravotní stav, protoţe mnoho nemocí vzniká na psychosomatickém podkladu. Psychická vybavenost také určuje, jakým způsobem budeme trávit svůj volný čas (srov. Spousta, V. et al. 1994, Šerák, M. 2009). Vnější faktory Tyto faktory tvoří ty, které nás ovlivňují z vnějšku. Především se jedná o rodinu a další nejbliţší příbuzné, vrstevnické skupiny, bydliště, společenské prostředí, hromadné sdělovací prostředky, školu, kulturu. Rodina je v tomto případě tím nejdůleţitějším faktorem, který ovlivňuje volný čas všech jedinců. Jde o první nejpřirozenější skupinu a výchovné prostředí, které jedince formuje. Kaţdá rodina má odlišný názor na trávení volného času, je to dáno tím, jaké hodnoty rodina povaţuje za důleţité a jaké jsou jejich finanční moţnosti. Pro jedince se rodina stává vzorem, jak negativním, tak pozitivním. Častý je i vliv rodičů v souvislosti s jejich nenaplněnými sny, kdy chtějí, aby jejich sen mohli proţívat alespoň prostřednictvím svých dětí. U jedinců s mentálním postiţením je podpora rodiny ve výběru a hledaní vhodné aktivity k trávení volného času velmi důleţitá. 25

Jedinci s mentálním postiţením často neví, jak mohou vyuţívat a trávit svůj volný čas. Sami od sebe nejsou zvídaví ani aktivní a proto se velmi často uchylují ke stereotypům. Hodně tedy záleţí na moţnostech, které jim rodina nabídne. Měla by je k činnostem vhodně motivovat a aktivizovat (srov. Hájek, B. 2004, Šerák, M. 2009, Kraus, B., Poláčková, V. et al. 2001). Dalším ovlivňujícím faktorem jsou vrstevnické skupiny. Jde o skupiny jedinců stejného věku, kteří uznávají stejné hodnoty a zájmy. Členem takové skupiny se jedinec stává v kaţdém období svého ţivota. Důleţité jsou především v dospívání, kdy se jedinec snaţí někam zapadnout a nebýt pod vlivem rodičů. Skupiny mají vliv i na sebehodnocení jedince, které závisí na tom, zda je danou skupinou, kterou si vybere akceptován a zdali je ve skupině oblíben. Většinou tyto skupiny chápeme pozitivně, tedy ţe mají společný pozitivní záměr. Jde především o krouţky, zájmové útvary jak školní tak při různých sdruţeních nebo o neformální skupiny dětí. V poslední době se setkáváme i s vrstevnickými skupinami zaměřenými negativně, které ve společnosti působí ničivě. Většinou se jedná o sekty, gangy a pouliční party, které spojuje například zájem o drogy. U jedinců s mentálním postiţením je důleţité, aby se dostal do nějaké pozitivní vrstevnické skupiny, která ho bude formovat, motivovat a stimulovat k činnosti. Umoţnit bychom mu měli zařadit se jak do skupiny vrstevníků se stejným postiţením, tak i do skupiny intaktních jedinců (Hájek, B. 2004, Jedlička, R. 2004). Faktorem ovlivňujícím trávení volného času je i bydliště. Rozdíly nacházíme v nabídkách moţného trávení volného času v souvislosti s velikostí města či vesnice. Na vesnicích a menších městech je nabídka obvykle mnohem menší neţ ve městech. Vesnice jsou většinou závislé na dobrovolné činnosti svých občanů, chybí zde kulturní zařízení, jako kino, galerie, klubovny, kulturní domy aj. Z těchto důvodů se stávají hlavně televize, rozhlas a počítač hlavními moţnostmi, jak trávit volný čas především u mladších jedinců. Starší generace můţe upřednostňovat práci na zahrádce, kutilství, ruční práce apod. Ve městech je nabídka volnočasových aktivit rozmanitější. Přístupnější je v dnešní době ve městech i nabídka pro jedince s mentálním postiţením, i kdyţ stále je co zlepšovat (Šerák, M. 2009). V posledních letech stouply na významu v ovlivňování volného času i hromadné sdělovací prostředky. Mezi hlavní média řadíme rozhlas, televizi, internet, noviny a časopisy. Prostřednictvím médii můţeme oslovit širokou veřejnost, která si z nabídky 26

můţe vybrat dle vlastních zájmů a zálib. Přináší nám velké mnoţství zajímavých a uţitečných informací, které můţou mít na osoby pozitivní vliv. Nesmíme podceňovat i vlivy negativní, které jsou způsobeny například sledováním nevhodného obsahu na internetu případně nevhodných programů v televizi. Negativní vliv má i dlouhodobé sezení, jak u počítače, tak i u televize, které vede k poklesu fyzické kondice, coţ ohroţuje naše zdraví (Hájek, B. 2004).

Shrnutí: Volný čas je časem pro každého jedince velmi důležitým. V dávných dobách se na něj nekladl příliš důraz, ale postupem času se dostával více do popředí. Jde o dobu, ve které děláme činnosti, které nás baví a které chceme vykonávat. Především nám slouží k odpočinku, rekreaci a k rozvoji celé osobnosti. Trávení volného času můžou ovlivnit rozličné faktory, jako je například pohlaví, věk, rodina, bydliště nebo vrstevnické skupiny. 27

3 Možnosti trávení volného času „Není pravda, že máme málo času, avšak pravda je, že ho hodně promarníme“ (Lucius Aeneus Seneca).

3.1 Volnočasové aktivity Správná náplň volného času, je velmi důleţitá pro pozitivní rozvoj osobnosti jedince, jak zdravého, tak s mentálním postiţením. Činnosti, kterými vyplňujeme svůj volný čas, nazýváme volnočasovými aktivitami. Jde o velmi širokou škálu nejrůznějších aktivit, mezi ty základní zařazujeme například sport, hudbu, umění, kulturu, televizi, rukodělné činnosti, hry, ale i odpočinek, relaxaci. U jedinců s mentálním postiţením jsou vyuţívanou volnočasovou aktivitou i terapie, kterým se bude více věnovat jedna z podkapitol. Dle J. Duffkové (2008) můţeme tyto volnočasové činnosti rozdělit do následujících skupin. Kulturní aktivity, které se dělí na činnosti receptivní, kde jedinec pouze přijímá určité kulturní hodnoty (návštěva divadla, kina, galerie, poslech hudby, sledování televize) a na činnosti perceptivní, kdy je naopak sám aktivní a vytváří tyto hodnoty (malování, hraní na hudební nástroj). Do kulturních aktivit byly zařazeny i vzdělávací aktivity, které spolu velmi úzce souvisely. V poslední době ale stoupá význam vzdělávání a tak byly vzdělávací aktivity odděleny od kulturních a vznikla tak samostatná skupina. V rámci vzdělávacích aktivit lze navštěvovat různé krouţky, přednášky, věnovat se sebevzdělávání čtením literatury, hledáním informací na internetu nebo se lze věnovat studiu v rámci různých institucí, například na jazykových školách. Dále uvádí sportovní aktivity, které nejvíce provozují mladší generace a řadí sem všechny sportovní činnosti včetně adrenalinových sportů a někdy i procházky. Se sportovními aktivitami částečně souvisí i rekreační a cestovatelské aktivity, zejména tedy s rekreačním turismem. Cestovatelskými aktivitami se v této skupině rozumí dnes tolik oblíbené cestování za poznáním a za účelem odpočinku, tedy cestování v rámci volného času, nikoli pracovní cesty, studijní pobyty aj. Rekreační činnost v této skupině aktivit můţeme chápat jako práci na zahrádce, chataření, kutilství, houbaření. Další skupinou jsou sociální aktivity, které slouţí především k rozvíjení sociálních a mezilidských vztahů a díky tomu je můţeme nazývat i společenskými aktivitami. 28

Nejčastěji se jedná o návštěvy a posezení v barech, kavárnách, vinárnách, o návštěvy plesů, tanečních zábav a dalších podobných akcí a zařízení. Jako předposlední skupinu zmiňuje manuální aktivity, které souvisí s koníčky. Spadá sem velké mnoţství různých druhů činností a to například modelářství, rybaření, sbírání známek, básní, knoflíků a dalších věcí, rukodělné činnosti aj. Poslední skupinou jsou veřejné aktivity, které specifikuje činnostmi, kdy se jedince angaţuje na jakýchkoliv veřejných záleţitostech (demonstrace, veřejné vystoupení, řešení celospolečenských problémů) (Duffková, J. 2008). Zvláštní skupinou aktivit jsou odpočinkové činnosti. Jde o činnosti, které jsou klidné, psychicky i fyzicky nenáročné, mají individuální charakter a zasahují do všech ostatních skupin. Pod pojmem odpočinek si kaţdý vybaví něco jiného. Nejčastěji se jako odpočinek povaţuje odpočívání na lůţku, na koberci, v křesle atd. Někomu slouţí jako odpočinková činnost různá relaxační cvičení, klidné hry, společenské hry, poslech hudby, sledování televize, práce s počítačem, procházka, četba knih a časopisů. Kaţdý si můţe vybrat odpočinkovou činnosti, která mu bude nejvíc vyhovovat (Pávková, J. 2008). Protoţe volnočasové aktivity můţeme chápat i tak, ţe jde o činnosti zaloţené na zájmu, spadá sem i skupina zájmových aktivit. Zájem dle slovníku sociologie definujeme jako „výraz pro relativně konstantní zaměření osobnosti k určitým oblastem a jevům života, soustřeďování pozornosti na jevy, které mají teoretický nebo praktický význam pro potřeby a hodnoty individua. Zájmy vznikají výběrem určitých jevů podle socio-kulturních podmínek, prostředí, potřeb a jedinečných rysů osobnosti“ (Geist, B. 1992, s. 591). Zájmové aktivity nám slouţí k uspokojování a rozvíjení individuálních potřeb a dělit je můţeme jak dle úrovně činnosti, časového trvání, intenzity, koncentrace, společenských norem, tak i dle obsahu (srov. Hájek, B. 2008, Pávková, J. 2008). Dělení dle úrovně všech činností je stejné jako dělení u zmíněných kulturních aktivit, dělí se tedy na aktivní, kdy je jedincem vyvíjena určitá činnost a receptivní, kdy jedince pouze vnímá předměty svého zájmu. V souvislosti s časovým trváním mluvíme o volnočasových aktivitách krátkodobých (dočasných nebo přechodných) a aktivitách trvalých, které se málokdy vyskytují u jedinců s mentálním postiţením, protoţe jsou ovlivněny vývojem jedince. Stejně tak jsou ovlivněny i zájmy hluboké a povrchní, které 29

patří do skupiny dělení zájmů dle intenzity. Stupeň koncentrace závisí na mnoţství aktivit, které jedinec vykonává ve volném čase. Zájmy mohou být jednostranné nebo mnohostranné. Dělí se i z hlediska společenských norem a to dle toho, jak se slučují či neslučují se platnými normami ve společnosti, na zájmy ţádoucí a neţádoucí (srov. Hájek, B. 2008, Pávková, J. 2008). Dle obsahu dělí volnočasové aktivity velmi podobně J. Němec, J. Pávková a B. Hájek. Patří sem společenskovědní aktivity, které jedince vedou k rozšiřování informací o společenském dění, historii společnosti, tradicích, kultuře. Zahrnuje i sebevzdělávání v jazycích a dále například sběratelství a publicistiku. Dále uvádí aktivity přírodovědné, během nichţ se vytváří vztah k přírodě a k její ochraně, vzniká zájem o pěstitelství, chovatelství, rybaření, zahrádkaření a dalších činností. Výtvarné činnosti, hra na hudební nástroj, divadlo, zpěv, četba, poslech hudby, kino, galerie a další obdobné aktivity patří do skupiny esteticko-výchovných činností, které utváří pozitivní vztahy jedinců s estetickými hodnotami, formují představivost a kreativitu. Jako další činnosti prezentují technické, ve kterých by se měl jedinec zdokonalit v manuálních činnostech, konstrukčních dovednostech a kompletně se rozvíjet v technických dovednostech. Mimo to sem ještě patří i aktivity spojené s dopravní výchovou a vařením. Velmi důleţité jsou činnosti zaměřené na tělovýchovu, sport a turistiku. Pozitivně ovlivňují fyzickou i psychickou stránku jedince a jsou nedílnou součástí zdravého vývoje. Spadají sem všechny sporty, včetně kondičního cvičení, pěší turistika, vodní turistika, cykloturistika a branné sporty (srov. Pávková, J. 2008, Hájek, B. 2008, Němec, J. 2002). Kromě těchto činností uvádí ještě B. Hájek činnosti rukodělné, které by se daly zařadit do činností technických a činnosti s počítačem, které nabývají na stále větším významu. Důraz na tuto oblast klade i B. Hoffbauer, který činnosti spojené s počítačem zařazuje do větší skupiny všech médií, kam dle něj patří i mobilní telefon, GPS (satelitní navigační systém), internet a televize. Tato skupina činností patří v poslední 30

době mezi nejoblíbenější a nejrozšířenější aktivitu všech jedinců ve volném čase. Poskytují jak zábavu, rozptýlení, tak i informace. Má na jedince pozitivní důsledky, ale i negativní. Pro mladé lidi jsou velmi oblíbenou činností počítačové hry, které se na jednu stranu stávají vhodnou a přitaţlivou součástí volného času, protoţe rozvíjí poznání a schopnost rychle se rozhodovat. Na druhou stranu pokud je čas vyuţívání této volnočasové aktivity vyšší, můţe se zábavná a relaxační činnost stát činností stresující, závislostní a negativně působit na fyzickou i psychickou kondici (Hoffbauer, B. 2010). Jedinci s mentálním postiţením často nedokáţí rozlišit mnoţství času, který můţou strávit u jedné aktivity a nedokáţí zhodnotit, které nabídky jsou pro ně vhodné a které nikoliv. Je důleţité, jim v této oblasti poskytnou alespoň částečnou podporu, aby nedocházelo ke stereotypům a negativním důsledkům v rámci volného času.

3.2 Instituce zajišťující volnočasové aktivity U jedinců s mentálním postiţením v mladším věku, zajišťují volnočasové aktivity zejména školská zařízení. Po ukončení školní docházky nastává problém s velkým mnoţstvím nenaplněného volného času. Tento volný čas se jedincům s mentálním postiţením snaţí vyplnit jak rodina, tak i organizace, asociace, nadace a další, které vznikají za účelem pomáhat a podporovat jedince s postiţením. V České republice je v současnosti několik různých sdruţení, které jsou určeny pro jedince s postiţením. Tyto organizace nejčastěji sdruţují jedince s určitým typem postiţením, případně jde o organizace, které sdruţují rodiče těchto jedinců. Věnují se zejména spolkové činnosti, pod kterou spadá osvětová činnost, aktivní vyuţívání volného času, vytváření publikací, činnosti v oblasti tvorby legislativních norem a zakládání a provoz různých zařízení, tedy denních center, pečovatelských sluţeb, asistenčních sluţeb, poradenských zařízení, stacionářů aj. Organizací, která zastřešuje uvedené aktivity v nestátním sektoru je Národní rada zdravotně postiţených České republiky. Z dalších známých organizací, asociací, klubů a spolků můţeme zmínit například Sdruţení pro pomoc mentálně postiţeným v ČR, Asociace rodičů a přátel zdravotně postiţených dětí v ČR, Společenství Dobromysl, DUHA, Nadace Integrace, Nadace Vize 97 a další (Valenta, M., Müller, O. 2003).

31

První „institucí“ se kterou se jedinec setká a která ho bude v ţivotě velmi ovlivňovat, je jeho rodina. Pokud není v dosahu bydliště jiná moţnost a nabídky ve vyuţívání volného času, je to právě rodina, která hraje důleţitou roli ve vyplňování času. Úkolem rodiny není pouze vytvoření vhodného prostoru nebo podmínek pro vyuţívání volného času. Rodina má za úkol poskytovat jedinci i podporu, inspirovat ho, realizovat, pomáhat při výběru vhodné volnočasové aktivity a případně mu zajišťovat tyto volnočasové aktivity, které ho budou nadále rozvíjet po všech stránkách osobnosti, stimulovat, budovat jeho sebevědomí, podporovat fyzickou aktivitu a motivovat ho. Důleţitým úkolem rodiny je vytvoření vhodných postojů, které jedinci budou moci uplatňovat i v budoucnosti. Tyto postoje se realizují nápodobou a reprodukcí (jedinec se zúčastňuje rodinných aktivit, například návštěv příbuzných nebo kulturních aktivit a přejímá vzorce pozitivního chování rodičů na těchto aktivitách), individuálními i společnými zájmovými činnostmi (sportovní, umělecké, zábavné), sledováním a následným reagováním na potřeby jedince, jeho zájmy a nadání (podpora na aktivitách mimo rodinu, ve vrstevnických skupinách) (Hoffbauer, B. 2004). Jedinci s mentálním postiţením, kteří ukončí školní docházku, mají jako jednu z moţností vyuţívat sluţeb denních stacionářů, čímţ můţou vyplnit nadbytek volného času, který jim s koncem školní docházky vznikl. Denní stacionář je jednou ze sociálních sluţeb, která je uzákoněna v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Neposkytují pouze činnosti, které vedou k upevňování sebeobsluţných činností, k rozvoji komunikačních schopností, k rozšiřování sociálních a pracovních návyků, k sebereflexi, k prosazování a socializaci, ale vytváří podmínky k posílení zkušeností a vědomostí inspirujících jedince k vhodnému trávení volného času. Činnosti nabízené v rámci stacionářů bývají různorodé. Uţivatelé se mohou zapojit do manuálních činností, práce na počítači, drobných domácích prací, výtvarných aktivit, hudebních a dalších aktivit. Vyuţívat mohou i terapie, relaxaci, zúčastňovat se společenských a kulturních akcí, výletů a několikadenních pobytů (Výroční zpráva Oblastní charity Blansko, 2012). V rámci různých občanských sdruţení, zařízení sociálních sluţeb apod. lze vyuţívat i sluţeb osobní asistence, případně pouze dobrovolníků. Osobní asistent nevykonává pouze asistenci při zvládání sebeobsluţných činností, chodu domácnosti, uplatňování práv a dalších, ale pomáhá i při zprostředkování kontaktu se společenským 32

prostředím, tedy i při volnočasových aktivitách, které jedinec chce vykonávat, ale zvládne je pouze s určitou mírou podpory (Bendová, P., Zikl, P. 2011). Protoţe lidé s postiţením mají stejná práva jako intaktní společnost, znamená to, ţe mají právo i na realizaci volnočasových aktivit ve stejném prostředí a stejným způsobem. V souvislosti s tímto se v poslední době velmi často mluví o integraci a to tedy nejen ve spojitosti se školním zařízením, ale i s těmito aktivitami. V místě bydliště je občas velmi těţké najít zájmovou činnost, která by jedinci vyhovovala, bavila ho a byla uzpůsobena pro jeho potřeby. V tu chvíli přichází moţnost integrace, kde s určitou mírou podpory, jim umoţní navštěvování uměleckých, hudebních, sportovních krouţků a jiných. V některých městech jiţ integraci do volnočasových aktivit zajišťují různé asociace, občanská sdruţení na pomoc jedincům s mentálním postiţením a další zařízení a organizace, která se také snaţí pořádat sportovní, kulturní nebo společenské akce, kterých se účastní jak jedinci s postiţením, tak intaktní společnost, čímţ naplňují jejich základní právo a to být součástí společenského ţivota (www.vemeste.cz). Nakonec zde můţeme zmínit i instituce komerční, které ovlivňují volný čas nejen intaktní mládeţe, ale i jedinců s lehkým mentálním postiţením. Komerční organizace vznikají neustále a spadají sem různé bary, fitnesscentra, hudební kluby, wellness centra, restaurace, sportovní kluby a další. I přesto, ţe občas nenabízí dobré způsoby k trávení volného času, mají ve volnočasových aktivitách nezastupitelnou roli. Jedinci s mentálním postiţením se zde můţou setkávat s intaktními vrstevníky, coţ ovlivňuje jejich komunikační schopnosti, sociální dovednosti a také dané prostředí rozvíjí samostatnost, orientaci a zvyšuje jejich sebevědomí (Němec, J. 2002).

3.3 Terapie jako volnočasová aktivita U jedinců s mentálním postiţením jsou vyuţívanou a vhodnou aktivitou ve volném čase i terapie. Terapie mají za úkol pozitivně působit na jedince a ovlivňovat ho ve všech jeho sloţkách, jak v psychické, fyzické, tak i sociální a emocionální. Terapie je chápána jako léčebný proces vyuţívající různých činností, které mají vyvolávat pozitivní pocity a mají snahu zamezovat vzniklým potíţím nebo jejich příčinám. Vyuţívanými terapiemi můţou být terapie za účasti zvířete (zooterapie), expresivní terapie

(arteterapie,

muzikoterapie,

dramaterapie,

biblioterapie),

terapie

hrou,

psychomotorické terapie, činnostní a pracovní terapie a další (Müller, O. a kol. 2007). 33

Zooterapie případně animoterapie se vyznačují tím, ţe v průběhu terapie je přítomno zvíře, které příznivě působí na jedince. Můţe jít o jakékoliv zvíře, ať uţ malá domácí zvířata jako je morče nebo králík, o farmářská zvířata jako jsou ovce nebo kozy a známé jsou i animoterapie za vyuţití hmyzu, tzv. insektoterapie, felinoterapie s působením kočky, lamaterapie, kde je přítomna lama a ornitoterapie s vyuţitím ptactva. Nejznámější a nejvyuţívanější typy animoterapie jsou canisterapie a hipoterapie. Hipoterapie je terapeutickou metodou, při níţ je prostředkem terapie kůň. Zejména je tato terapie určena pro jedince s tělesným postiţením, ale jako volnočasová aktivita můţe být provozována prakticky kýmkoliv. Tato metoda kladně ovlivňuje fyzickou stránku jedince, u jedinců se sníţenou pozorností ji zvyšuje, dokáţe eliminovat úzkost, depresi, pozitivně ovlivňovat emoce a celkově zlepšovat zdravotní stav. Mladí dospělí jedinci s mentálním postiţením můţou díky práci u koní vyplnit nejen svůj volný čas, ale i nabýt pocit sebedůvěry, budovat odpovědnost, kontakt s okolím a zmírňovat agresivitu a emoční projevy (srov. Pipeková, J., Vítková, M. 2001, Velemínský, M. 2007). Canisterapie je terapií, kde se vyuţívá pozitivního působení psa. Pozitivní účinky můţeme vidět nejenom u jedinců se zdravotním postiţením, ale i u intaktních jedinců. V širším slova smyslu canisterapií rozumíme běţnou přítomností psa v domácnostech, kdy psa bereme jako součást rodiny, našeho kamaráda, společníka. Slouţí nám i jako prostředek k umírnění stresu, rozvíjí naši fyzickou aktivitu, vyplňuje nám volný čas a podporuje naši psychickou pohodu. V uţším pojetí vnímáme canisterapii jako podpůrnou alternativní terapii. Pes je v terapii pro jedince motivací, přispívá k rozvoji celé osobnosti, stimulaci, aktivizaci a dokáţe tlumit i negativní chování a projevy klienta. V rámci canisterapie jsou vyuţívány různé metody působení psa. Jde o Animal Assisted Activities (aktivity za přítomnosti psa), u nichţ nemá terapie určité cíle, ale aktivity probíhají spontánně. Přihlíţí se na klientovu momentální náladu a rozpoloţení. Pozitivně můţe na jedince působit uţ jen přítomnost psa. Dále se o něj v rámci této metody můţe starat, venčit ho, kartáčovat ho, hrát si s ním a krmit ho. Druhou metodou je Animal Assisted Therapy (terapie za přítomnosti psa), kdy uţ jde o terapii, která vyţaduje vyškoleného profesionála, počáteční diagnostiku a průběţné hodnocení. Obě dvě tyto metody mohou probíhat jak formou individuální, u které se preferuje relaxace 34

nebo formou skupinovou, která je aktivnější. U jedinců s mentálním postiţením má canisterapie pozitivní vliv na psychickou, sociální a emoční stránku jedince, postupně vyřazuje nebo alespoň tlumí záporné projevy a zároveň vede jedince k odpovědnosti a pomáhá mu naučit se různým návykům, dovednostem a prohlubovat jeho vědomosti (srov. Velemínský, M. 2007, Vrbová, J. in Müller, O. 2007). Expresivní terapii můţeme definovat jako „odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci uměleckých prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem“ (Müller, O. 2008, s. 28). Jde o hojně rozšířenou skupinu terapií. V závislosti na pouţívaném prostředku terapie se dělí na dramaterapii, teatroterapii taneční terapii a biblioterapii. Nejznámějšími expresivními terapiemi jsou muzikoterapie a arteterapie. Muzikoterapie je zaloţena na léčebném a terapeutickém přístupu, který vyuţívá působení hudby a procesů při vytváření hudby a zvuků. Vyuţívá poznatky i z jiných metod jako jsou např. bazální stimulace, reflexní terapie, relaxační terapie, taneční terapie a dalších. Dělit ji můţeme dle počtu klientů na individuální (přítomen pouze jeden klient s terapeutem), párovou (dva klienti současně), skupinovou (skupina klientů). Dále ji dělíme na dvě formy a to aktivní a receptivní. Aktivní forma je ta, která spočívá ve vyvíjení vlastní hudební aktivity. Sám jedinec při této formě vytváří hudbu, hraje na různé hudební nástroje, na vlastní tělo, na předměty denní potřeby, pouţívá vokální projev, případně improvizuje. Není důleţité, na jaké úrovni jeho projevy budou, při terapii hledíme na průběh ne na cíl. U receptivní muzikoterapie vnímáme pouze hudbu. Jde o poslech jak ţivé, tak i reprodukované hudby, případně i poslech přírodních zvuků, šumů i ticha. Receptivní forma muzikoterapie je velmi vyuţívaná ve volném čase, protoţe poslech hudby, která se nám líbí, zlepšuje naši náladu, vytváří duševní pohodu, aktivizuje nás a uvolňuje emoce (srov. Kantor, J., Lipský, M., Weber, J. 2009, Müller, O. 2007, Hanák, P. 2011, Beníčková, M. 2011). Arteterapie v širším slova smyslu znamená terapii s prostředky umění, včetně hudby, poezie, divadla, prózy, tance a výtvarného umění. V uţším slova smyslu ji chápeme tak, ţe jde o léčbu pouze výtvarným uměním za pomocí výtvarných prostředků. Mezi tyto prostředky zahrnujeme nejen kresbu nebo malbu, ale i práci s hlínou, dřevem, plasty a dalšími různými materiály. V arteterapii jde o naplnění rozličných cílů. Vše závisí na rozdílnosti klientů. Nejčastějšími cíli je aktivizace 35

jedince, zabraňování stereotypů, odstranění úzkosti, deprese, rozvíjení kreativity, nácvik zmírňování agresivity a zlepšení komunikace. Slouţit můţe i jako relaxační činnost a volnočasová aktivita. Stejně jako mnoho ostatních terapií ji dělíme na individuální, kdy je přítomen pouze klient a terapeut a skupinovou, kdy je přítomno více klientů, kteří se mohou navzájem podporovat, ale zároveň je na kaţdého klienta vymezen menší časový prostor. Dále můţe probíhat arteterapie receptivní a produktivní. Receptivní je zaloţena na vnímání určitého uměleckého díla, které v nás můţe podporovat různé emoce. V rámci této formy navštěvujeme galerie, výstavy, muzea a případně další zařízení. Produktivní arteterapií rozumíme samotné vyuţití našich tvůrčích činností. Věnujeme se zejména malbě, kresbě, modelování a dalším aktivitám. Důraz je kladen na proţitek z terapie ne na samotný výsledek. U jedinců s mentálním postiţením je arteterapie brána jako prostředek k sebevyjádření, budování sebedůvěry, k nácviku sebeovládání, empatii a k vytváření nových vhodných vzorců chování (srov. Šicková-Fabrici, J. 2002, Müller, O. 2007). Populární terapií se v poslední době stává metoda Snoezelen. Metoda vznikla v Nizozemí jako moţnost nabídky nějaké přiměřené aktivity pro jedince s těţkým mentálním postiţením. Označení snoezelen spojuje dvě slova „snuffelen“, coţ znamená čichat (rozvoj smyslů) a „doezelen“ v překladu dřímat (klid a odpočinek). Označení snoezelen můţeme vnímat ve dvou rovinách. Jednou z nich je rovina terapeutická, kdy je snoezelen vnímán jako metoda terapie. Velmi často se tato terapie prolíná s dalšími moţnými terapiemi, například s muzikoterapií, pro kterou je prostředí snoezelenu velmi vhodné z důvodu dobré akustiky, aromaterapií, kdy relaxaci v místnosti můţeme obohatit o příjemné vůně a dalšími terapiemi. Dále v rovině speciálně vytvořeného prostředí, kdy je takto vymezena multisenzoriální případně relaxační místnost, se specifickým vybavením. Místnost, dle doporučení zakladatelů musí mít odpovídající teplotu, musí být dobře větratelná, vhodně osvětlená, mít dostatek hudební techniky, dostatek místa pro kaţdého, kdo chce svůj vlastní prostor a musí být vybavena pohodlnými sedačkami, polštáři, lehátky a dalšími pomůckami, které stimulují naše smysly. Snoezelen má mnoho moţností vyuţití například jako náplň volného času, jako prostředek uvolnění, podpora seberealizace a jako respektování zájmů. Původně tato metoda vznikla jako zvláštní nabídka k vyuţívání času pro jedince s těţkým zdravotním postiţením, ale v dnešní době uţ je nejen pro ně. Je to metoda, kterou mohou vyuţívat i jedinci s lehčím postiţením a intaktní společnost. U vyuţívání snoezelenu jako 36

volnočasové aktivity je hlavním cílem svoboda volby, volnost a dostatek prostoru v čase, který shrnují do svého motta „Nic se nemusí – vše je dovoleno“. Jedinci s lehkým mentálním postiţením tuto místnost vyuţívají jako prostor k relaxaci ve svém volném čase. Sami si můţou vybrat, které pomůcky a prostředky vyuţijí, zda budou při odpočinku leţet nebo sedět, jaká hudba jim navodí příjemnou atmosféru, zda vyuţijí i pomůcky z aromaterapie. Na klienta snoezelen působí nejen jako prostředek uvolnění, ale podporuje i jeho seberealizaci, vnímání, emocionalitu, sniţuje agresivní chování, rozvíjí kognitivní schopnosti a podporuje socializaci (srov. Filatová, R., Janků, K. 2010, Švarcová, I. 2006, Opatřilová, D., Vítková, M. et al. 2011).

Shrnutí: Činnostmi, kterými vyplňujeme svůj volný čas, jsou volnočasové aktivity. V rámci těchto aktivit se můžeme věnovat různým činnostem, jako sportu, poslechu hudby, sledování televize, návštěva kina, galerie, odpočinku a dalším. Existují také organizace, které pro mladé dospělé jedince s mentálním postižením zajišťují volnočasové aktivity, zejména se jedná o rodinu, která má na volném čase velký podíl, denní stacionáře nebo se můžou formou integrace zapojit do volnočasových aktivit intaktní populace. V rámci svého volného času mohou využívat i terapie, které jim napomáhají v rozvoji celé osobnosti.

37

4 Způsoby trávení volného času u mladých dospělých jedinců s lehkým mentálním postižením

4.1 Cíl diplomové práce, metodologická východiska Hlavním cílem diplomové práce je zjistit, jak mladí dospělí jedinci s mentálním postiţením tráví svůj volný čas. Dílčími cíli je zjistit, co si jedinci s mentálním postiţením představují pod pojmem volný čas, zda se rodina podílí na plánování volného času u svých dětí s mentálním postiţením a jak jsou sami jedinci s mentálním postiţením spokojeni s činnostmi, které vykonávají ve svém volném čase. Hlavní výzkumná otázka: Jakými způsoby tráví jedinci s mentálním postiţením svůj volný čas? Vedlejší výzkumné otázky: Co si jedinci s mentálním postiţením představují pod pojmem volný čas? Jak jsou osoby s mentálním postiţením s trávením volného času spokojeni? Jak se sourozenci zapojují do volného času jedinců s mentálním postiţením? Jaké aktivity rodiče vymýšlí svým dětem s postiţením v rámci jejich volného času? Metodologie výzkumu V rámci výzkumného šetření je zvolena metoda kvalitativního výzkumu. Kvalitativní výzkum je výzkum prováděný na malé skupině respondentů. Jde o „proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu“ (Švaříček, R., Šeďová, K. 2007,s.17). Primární technikou vyuţívanou při sběru dat je polostrukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami s rodinou jedince s mentálním postiţením, konkrétně s 38

oběma rodiči, sourozencem a se samotným jedincem s mentálním postiţením v jeho domácím prostředí. Jde o metodu shromaţďování dat, která spočívá v bezprostřední verbální komunikaci výzkumného pracovníka a respondenta. Jde o rozhovor, který je částečně řízený. Má předem daný soubor témat a šířeji formulovaných otázek, které se v průběhu rozhovoru mohou měnit, případně mohou být z rozhovoru i vypuštěny a mají za úkol vést rozhovor k poznání problému (Chráska, M. 2007). Polostukturované rozhovory v diplomové práci byly zaměřeny na volný čas jedinců s mentálním postiţením. Hlavní oblast dotazování se týkala volného času, jak jej jedinec tráví, jaké moţné aktivity provozuje, zda se mu proţívání volného času líbí, co by na něm změnily. Rozhovory s rodinou se týkaly volného času jedince s postiţením, zda se podílí na aktivitách, na plánování aktivit, zda na náplň volného času má vliv finanční situace a moţnosti rodiny. Dalšími vyuţitými technikami jsou pozorování jedince při jeho volnočasových činnostech a v jeho domácím prostředí a analýza odborné dokumentace (lékařské zprávy). Výsledky šetření jsou zpracovány do kazuistických studií. Kazuistická studie je důkladné detailní studium jednoho nebo několika málo případů, u kterých sbíráme velké mnoţství dat. Jde o zachycení sloţitosti případu (Hendl, J. 2008).

4.2 Kazuistické studie Kazuistické studie se zabývají rodinami, jejichţ člen (syn nebo dcera), mají diagnostikované lehké mentální postiţení. Pro výzkumné šetření bylo vybráno pět rodin. Kritéria pro výběr informantů byla následující. Věk jedince s mentálním postiţením (20-28 let), lehké mentální postiţení, úplná rodina a minimálně jeden další sourozenec. Výzkumný vzorek byl sloţen ze tří muţů a dvou ţen. Tři z dotazovaných jedinců měli mladšího sourozence, jeden dotazovaný staršího sourozence a poslední dotazovaný měl staršího i mladšího sourozence. Pro zachování anonymity všech rodin jsou jména v této práci změněna. Všechny rodiny daly bez problému souhlas k rozhovoru a k uveřejnění tohoto výzkumného šetření. 39

Kazuistická studie č. 1 - Karel Rok narození: 1986 Pohlaví: muţ Diagnóza: lehké mentální postiţení, kvadruparetická forma MO s převahou na dolních končetinách, jemná motorika horních končetin postiţena lehce Rodinná anamnéza Karel ţije v úplné rodině. Otec narozen 1960, středoškolské vzdělání s maturitou, zdráv. Matka narozena 1964, středoškolské vzdělání s maturitou, zdráva. Sestra narozena 1994, studentka, zdráva. V rodině se nevyskytují ţádná váţná onemocnění. Sociální anamnéza Karel ţije od narození dohromady s rodiči a mladší sestrou v patrovém rodinném domě se zahradou, v klidné ulici, v menším městě. Rodiče mají stálé zaměstnání a sestra studuje. Chlapec pobírá invalidní důchod, příspěvek na péči a je zaměstnán v malé firmě, kde je zřízeno chráněné pracovní místo. Finanční situace rodiny je dobrá. Chlapec je od svého dětství velmi komunikativní a společenský a rád je v centru dění. Osobní anamnéza Karel pochází z prvního těhotenství matky. Celé matčino těhotenství probíhalo bez problémů, pravidelně docházela na gynekologická vyšetření. Během těhotenství nebyla nemocná a léky ţádné neuţívala. Na konci osmého měsíce těhotenství se u matky objevily porodní bolesti a tak okamţitě odjela do nemocnice, kde byla přijata na gynekologicko- porodnické oddělení. Porod proběhl rychle a bez komplikací. Dvě hodiny po porodu se u chlapce vyskytly problémy. Začal prošedat a velmi slinit. S diagnózou RDS, syndrom nedostatku surfaktantu (směs, která vystýlá plicní sklípky, sniţuje jejich napětí a nedostatek této směsi je velmi častý u nedonošených a předčasně narozených dětí) byl okamţitě převezen do nemocnice v Brně, kde byl uloţen na vyhřívané lůţko s 100% kyslíkem a jeho stav se pomalu začal zlepšovat, ale jiţ se dalo čekávat, ţe po prodělané RDS zůstanou chlapci následky. Po půl roce byla stanovena konečná diagnóza a rodina ihned začala s rehabilitací. Chlapec poté prodělal několik hospitalizací, operací a hlavně rehabilitací. Poslední operaci prodělal v 15 letech. Jeho vývoj byl od narození dost opoţděný, sedět začal aţ ve třech letech a ve čtyřech začal lézt po čtyřech. Ve třech letech se také začala rozvíjet řeč, začal opakovat slova a pak i 40

krátké věty. Ve čtyřech letech byl jiţ schopný si zapamatovat básničky a dokonce i krátké pohádky. Vzdělávání Karel do svých pěti let zůstával doma s matkou. Od pěti let začal navštěvovat mateřskou školu při rehabilitačním centru v jejich městě. Chlapec si na prostředí mezi ostatními dětmi rychle zvykl a v mateřské škole se mu líbilo. Od sedmi let začal navštěvovat jinou mateřskou školu pro tělesně postiţené, ve větším městě, kde se nacházela i základní škola pro tělesně postiţené. Vlivem jeho lehkého mentálního postiţení ale neudělal potřebné testy na základní školu a tak musel nastoupit do zvláštní školy, která se ale nacházela velmi daleko od jeho bydliště. Musel zde tedy zůstávat přes týden na internátu. Karel byl a je velmi adaptabilní a komunikativní, a tak si zvykl být i tak daleko od domova a sám. Našel si zde spoustu kamarádů, se kterými mu školní léta ubíhala rychleji. Do zvláštní školy docházel celých 10 let, protoţe z pedagogickopsychologického vyšetření realizovaného v deváté třídě vyplynulo, ţe by bylo vhodné, z důvodu lehkého mentálního postiţení, aby studium o rok prodlouţil. Po ukončení zvláštní školy zde mohl nastoupit i ke studiu rodinné školy, coţ rád přijal, protoţe se mu v prostředí líbilo a kamarádi zde také zůstávali. Další čtyři roky zde tedy studoval rodinnou školu. Současný stav V současnosti je z Karla dospělý osmadvacetiletý muţ. Bydlí doma s rodiči a se sestrou. Je velmi komunikativní, přátelský, tvrdohlavý a občas náladový a líný, jak se rodina shoduje. Karel je částečně samostatný. Dokáţe se sám obléct, najíst, vyčistit si zuby, ale obuv, zip a knoflíky mu dělají problém. V terénu se pohybuje na mechanickém či elektrickém invalidním vozíku, doma chodí za pomocí čtyřbodových berlí. Na vozík a i do auta se zvládne přesunout sám. Je zaměstnán v malé firmě, kde je zřízeno chráněné pracovní místo a pracuje zde na počítači. Do práce chodí kaţdý všední den dopoledne. Jeho zdravotní stav je dobrý. Můj volný čas Karel si pod pojmem volný čas představuje takový čas, kdy má volno a dělá věci, které ho baví. Následně ale do něj zahrnuje i práci, kam dochází, protoţe podle něj je to jedna z věcí, která ho také baví a chodí tam rád. Dle něj musí být člověk ve svém volném čase s činností, kterou dělá, spokojen a on je v práci spokojený, tak i tu bere 41

jako náplň svého volného času. Jak říká: „No jako kdybych tam nechodil, tak bych měl volno furt a asi by mě to jako brzo přestalo bavit. Nebo já nevím, co bych jinýho dělal.“ Práce na počítači ho velmi naplňuje a i pobyt v kolektivu mu dělá velmi dobře. V práci tráví kaţdý všední den vţdy dopoledne. Jeho činností je většinou přepisování dat a textů do počítače. Domácí práce ale do volného času nezařazuje, to je činnost, která ho nebaví a jak sám udává, je doma ani nedělá a nijak s domácností nepomáhá. Nikoli proto, ţe by je nezvládal, ale je to především spojeno s jeho „leností“ a také tím, ţe je zvyklý, ţe má doma vše nachystáno. Doma je jeho nejčastější činností sledování televize a opět činnost s počítačem. Těmito dvěma činnostmi tráví hodně svého času. I kdyţ časté sledování televize není moc vhodné, on sám si myslí, ţe na tom není vůbec nic špatného. Většinu času sleduje politické a sportovní dění a tak má v těchto dvou oblastech velmi velký přehled. Jak sám přiznává, nerad čte. Jak časopisy, tak i noviny a knihy. Jediné, co si přečte, jsou zprávy na internetu, ale i ty si raději pustí v mluvené formě. Na internetu občas také zavítá na seznamku. Je ve věku, kdy by si partnerku našel velmi rád, ale jak sám říká: „Je to celkem problém. Jako přítelkyni bych chtěl a tady to hledání na internetu je asi moje nejlepší možnost, jak ji najít. Ale jako ještě jsem žádnou vhodnou tam nenašel.“ Jeho velkou zálibou na internetu je hraní her. Nedávno objevil hru, kde se stará o svoje hospodářství. Je to hra na pokračování a tak počítač zapíná den co den, aby zkontroloval, jak si vede. Tuto hru s ním hrají i jeho kamarádi, kteří ho vlastně na ni přivedli a tak si vzájemně vypomáhají a jsou kaţdý den v kontaktu. Hodně často spolu komunikují přes počítačový program Skype a přes Facebook. „Jo, to je úplně super, že tam jsou lidi, co jsem s nima chodil do školy nebo tak a teď si s nima můžu pokecat nebo jako aspoň vím, že ještě existujou a co je u nich novýho.“ Občas se s kamarády, kteří bydlí nedaleko, domluví a vyrazí třeba do kavárny nebo restaurace. Pro něj je to někdy sloţitější, protoţe ve špatném počasí ho na místo setkání musí někdo odvést autem, coţ setkání komplikuje. Ale buď některý z kamarádů, nebo rodiče pomůţou a dopraví ho tam, kam potřebuje. Sám se povaţuje za velmi aktivního a společenského člověka, který by nejraději neustále byl někde v centru dění, ve společnosti. Rád taky navštěvuje kina a obecně rád sleduje filmy. Ještě před pár lety mohl do kina pouze ve vzdálenějším městě, protoţe bylo přístupné i vozíčkářům. Pak ale vybudovali v jeho městě v kině plošinu pro vozíčkáře a tak uţ ho limituje pouze výběr filmu, který musí být český nebo nadabovaný, protoţe jinak nestíhá číst titulky. Velmi 42

rád ve svém volném čase také navštěvuje koncerty, divadelní představení a muzikály. Uţ teď se těší na Majáles, na který dostal opět lístek. „Byl jsem na něm loni s taťkem a ségrou, protože to dali do dobrýho areálu, tak jsem se tam mohl dostat a nemusel jsem jezdit někde v bahně a bylo to fakt super.“ Občas je to sloţitější, protoţe se stále zapomíná na občany se sníţenou pohyblivostí. Ale kdyţ je moţnost, navštíví rád jakýkoliv koncert či jinou kulturní akci. Sportovní aktivity ve svém volném čase moc často nevyhledává. Přiznává, ţe to částečně ovlivňuje i jeho lenost. Ještě kdyţ chodil do školy, hrával závěsný kuţelník, teď uţ ale nemá tu moţnost. Kdyţ se naskytne příleţitost a má doprovod, chodí alespoň plavat. Někdy to vyjde pouze jednou za měsíc, někdy vůbec a někdy častěji. Ale je si vědom toho, ţe by měl ve svém volném čase nějaký sport provozovat, aby se alespoň nějak hýbal. Jeho nejoblíbenější činností ve volném čase je cestování. V této aktivitě ho ale musí hodně podporovat rodiče, kteří s ním výlety podnikají, jinak by se totiţ nikam nedostal, vţdy musí mít asistenci. Navštívil uţ řadu míst, jak v České republice, tak i v zahraničí. Nejčastěji tyto výlety podniká s rodinou o víkendu. Sám si vţdy najde místo, kde ještě nebyl a není příliš daleko od jeho bydliště na jednodenní výlet. Tyto výlety spojuje s jeho další aktivitou a to je sbírání turistických známek, se kterou začal asi před dvěma roky. Za ty dva roky se jeho sbírka hodně rozrostla a tak má aspoň přehled, která místa uţ navštívil. Přiznává ale, ţe kdyby neměl tak ochotné rodiče, kteří s ním tyto výlety podnikají, tak asi jen sedí doma a nikam nejede, protoţe sám by to rozhodně nezvládl. Karel je se svým volným časem v rámci moţností spokojen. Velmi rád by například cestoval častěji, ale chápe, ţe i jeho rodiče potřebují čas sami pro sebe a nejsou tady jen pro něj. Častěji by chtěl také navštěvovat koncerty, ale ne vţdy je takový koncert v dobře dostupném místě a také finančně to není zrovna levná záleţitost, i kdyţ některé agentury uţ drţitele průkazek ZTP/P pouštějí spolu s doprovodem za zlevněné vstupné. „Já jsem spokojenej, hlavně díky našim jsem už toho celkem dost procestoval a navštívil, třeba nedávno koncert Michala Davida a Vaška Neckáře. A tak bych si vlastně neměl moc co stěžovat, protože jsou na tom lidi aji mnohem hůř.“.

43

Bratrův volný čas - volný čas z pohledu sourozence Karel má jednu mladší sestru. Do jeho volného času se uţ angaţuje zřídkakdy. Občas mu pomáhá hledat akce, které by mohl navštívit a které jsou pro něj vhodné. Snaţí se také, aby se zapojoval do chodu domácnosti a neseděl pouze u počítače či televize. I kdyţ se bratrovi vůbec nechce, nutí ho, aby dělal alespoň nějaké základní věci. Myslí si, ţe mu to do ţivota dost pomůţe, kdyţ bude alespoň trochu v domácnosti samostatný. Většinou je to sloţité, protoţe jak říká, je hodně tvrdohlavý, tak si nenechá v ničem radit a většinou ji ani neposlouchá. „Když on chce jet někam na výlet, tak my se mu musíme podřídit, aby nebyl ukřivděný, že nikde nebyl, ale když já po něm něco chci, tak mu to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven.“ Dále dodává, ţe bratr má dobré organizační schopnosti. Pokud zrovna nemá období lenosti, tak dokáţe zorganizovat čas celé rodině. Většinou ale jeho den vypadá pořád stejně, pokud si nenaplánuje nějakou akci nebo pokud mu rodina nezorganizuje čas. V týdnu chodí do práce, ale zbytek odpoledne je u sebe v pokoji a sleduje televizi nebo hraje hry na počítači. O víkendu je situace podobná, ale u počítače většinou sedí celý den, pokud rodina nejede na výlet. Dle jeho sestry je Karlovou nejoblíbenější činností ve volném čase návštěva kulturních zařízení a obecně návštěva čehokoliv a kohokoliv. Ať uţ jde o kina, restaurace, bary, divadla, koncerty, návštěvu příbuzných a známých. Na návštěvy mu energie nechybí, ale jinak, jak sestra zdůrazňuje, je opravdu líný. Navíc zde sestra spatřuje další problém s tímto spojený a to, ţe její bratr nezná reálnou hodnotu peněz. Podle něj na vše je, vše se dá zaplatit. Je z veliké části vytrţen z ekonomické reality. „Pokud by chodil tak často, jak on sám chce, za chvíli by neměl peníze na nic. A zase s ním musí někdo jít, protože sám nemůže, nemá tu zodpovědnost, kdyby se něco stalo.“ A také nezapomíná zdůrazňovat, ţe to co chce, tak si dokáţe zařídit, ale jen to z čeho má prospěch a také to, na co má chuť. Synův volný čas - volný čas z pohledu obou rodičů Karel ţije v domácnosti s oběma rodiči. Rodiče se do Karlova volného času snaţí hodně mluvit. „Samozřejmě nechceme, aby byl jen pořád doma a tak se snažíme chodit na procházky a jezdit na výlety.“ Svého syna pořád vidí jako malé dítě a tak mu neustále ve všem pomáhají, tudíţ i s náplní volného času. Jak ale dodávají, vedou zde vlastně takový „vnitřní boj“. Na jednu stranu by chtěli dát svému dítěti vše, co mu na 44

očích vidí a nejen to nejnutnější, co potřebuje k ţivotu. Na straně druhé jsou zde omezené zdroje jak časové, tak finanční a i síly ubývají. Kdyţ je jejich syn u počítače, tak mají chvíli pro sebe. Karel u počítače vydrţí opravdu dlouho. Pokud nehraje nějaké „závadné“ hry myšleno nějaké, které nepůsobí dobře na psychiku, tak je pro rodiče jeho zábava jejich odpočinek. „Víme, že zde nemůže být stále, ale závadnost sociálních sítí není snad až tak veliká.“ Navíc jsou rádi, ţe nehřeší například cigaretami a s otázkou alkoholu je také vyrovnán. Dle rodičů si Karel občas dá pivo, ale pije pouze v mezích slušného konzumování. Také jsou rádi, ţe ve svém volném čase nevyhledává ţádné hazardní hry, byť by jim, dle jejich názoru, zcela jistě propadl mnohem jednodušeji, neţ člověk bez lehkého mentálního postiţení. Rodiče také poukazují na to, ţe je stále více moţností volnočasových aktivit pro jedince s mentálním a i jiným postiţením. Karel tyto moţnosti hojně vyuţívá a je v tom ze strany rodičů všemoţně podporován. Často ale i na úkor Karlovy sestry a jejich činností.

Kazuistická studie č. 2 - Eliška Rok narození: 1987 Pohlaví: ţena Diagnóza: Lehké mentální postiţení, epilepsie Rodinná anamnéza Dívka ţije v úplné rodině. Matka narozena 1967, středoškolské vzdělání s maturitou, zdráva. Otec narozen 1965, středoškolské vzdělání s maturitou, zdráv. Sestra narozena 1993, studentka, zdráva. V širší rodině se vyskytuje diabetes mellitus.

Sociální anamnéza Dívka od narození vyrůstá spolu s rodiči, babičkou a mladší sestrou v rodinném domě se zahradou v menší vesnici poblíţ většího města. Rodiče mají stálé zaměstnání, sestra studuje a babička je v důchodu. Dívka pobírá invalidní důchod a spolu s babičkou si přivydělávají pečením cukroví, dortů a moučníků. Finanční situace rodiny je průměrná.

45

Osobní anamnéza Dívka pochází z prvního těhotenství matky. Matčino těhotenství bylo klidné, bez nevolností a dalších problémů. Matka pravidelně docházela na vyšetření a v průběhu těhotenství neměla závaţnější nemoc, pouze virózu. Týden před termínem porodu matce odtekla plodová voda a začaly jí kontrakce. Manţel ji okamţitě odvezl do vedlejšího města do porodnice. Komplikace nastaly u porodu, který trval dlouho, u dítěte nastala hypoxie, tedy nedostatek kyslíku a bylo kříšeno. Následně byl celý vývoj dívky trochu opoţděný. Ve třech letech přišel první epileptický záchvat při viróze. Dívka byla od pediatra poslána na neurologické vyšetření. Neurologické vyšetření bylo v normě. EEG bez záchvatových aktivit, další vyšetření neprokázala ţádná závaţná onemocnění. Po zhodnocení nebyla nasazena medikamentózní léčba jen doporučena reţimová opatření. Dalších pět měsíců byla dívka bez záchvatů. Poté se objevil další záchvat. Při hospitalizaci v nemocnici bylo provedeno spánkové EEG, kdy byla zachycena epileptická aktivita. S odstupem několika dní prodělala další, silnější záchvat. Podle vyšetření z EEG byla nasazena léčba antiepileptiky, která jsou podávána dodnes. Vzdělávání Eliška začala s docházkou do školního zařízení aţ v pěti letech. Jeden rok před nástupem do školy navštěvovala malou mateřskou školu ve vesnici, kde bydlela. Jelikoţ jde o menší vesnici, i přes její postiţení ji bez problému přijali. Byli seznámeni s její diagnózou a v případě nutnosti byla poblíţ babička, která by pomohla. Mohla sice s babičkou zůstat doma, ale rodiče chtěli, aby se dostala více do kolektivu a zvykala si na něj. Po roce v mateřské škole ji pedagogicko-psychologická poradna doporučila nástup na zvláštní školu. Z testů vyplynulo, ţe by docházku na základní školu nezvládla. Dalších devět let ji rodiče vozili do zvláštní školy, která sídlila v nedalekém městě. Na tyto léta ráda vzpomíná, protoţe zde měla hodně kamarádů. Po ukončení devítileté docházky se dostala na učební obor cukrářka do vzdálenějšího města, kde musela být na internátě. Šlo o učiliště, které bylo určeno i pro jedince s mentálním postiţením. S Eliščinou diagnózou tedy nebyl problém. Protoţe ji učení, jak teoretické i praktické, velmi bavilo, přihlásila se ještě na obor kuchař, kuchařka. Celkem zde strávila 6 let.

46

Současný stav V současné době je Eliška mladá ţena. Bydlí společně s rodiči, mladší sestrou a babičkou. Je skoro úplně samostatná, ale potřebuje dohled nad uţíváním léků a menší dohled i při pečení. V krizových a ji neznámých situacích si neví rady a je velmi nervózní. Eliška je také komunikativní, velmi společenská a ctiţádostivá, ale občas má také ráda svůj klid. Zaměstnání nemá, ale s dohromady s babičkou pečou na zakázku cukroví. Při těchto činnostech je také velmi pečlivá a manuálně zručná, ale občas zapomnětlivá. Její zdravotní stav je dobrý. Její záchvaty jsou kompenzovány léky a nyní je delší dobu bez záchvatů. Můj volný čas Eliška bere jako volný čas svůj veškerý čas, který má a taky se ho snaţí naplno vyuţít. Nemá ţádné pracovní závazky a tak kaţdý den má vlastně volno, protoţe nemá ţádné pevně stanovené povinnosti, které by měla plnit. Samozřejmě, ţe doma různě a ráda vypomáhá například se všemi domácími pracemi, babičce velice pomáhá s pečením cukroví, čímţ si trochu přivydělávají do rodinného rozpočtu, ale Eliška to nedělá pro peníze, ale pro zábavu a vyplnění svého volného času. Tak, jak sama dodává: „To není přece žádná práce, to je moje zábava, já se tím prostě bavím. Tak jak se někdo baví třeba hraním her, tak já mám tady toto.“ Tyto činnosti dělá velmi ráda. Cukrářkou se dokonce vyučila a tak vlastně pokračuje v něčem, co ji bavilo i při studiích. Často peče společně s babičkou, ale jednodušší a středně těţké cukroví zvládá i sama. Jen ji babička musí kontrolovat aţ při samém pečení, aby nezapomněla svoje výtvory včas vytáhnout z trouby. Občas se zapomene a pak to je trošku tmavší a nepoţivatelné. Vše, co s dopomocí či skoro bez pomoci upeče, si vyfotí, aby měla ukázku všeho, co zvládne upéct. S pečením se částečně pojí i její další koníček. Velmi ráda si čte v kuchařkách a v dalších knihách či časopisech, které se zabývají pečením nebo vařením. Je to vidět i v jejím pokoji, kde v její knihovně tvoří poměrnou část tato literatura. Skromně přiznává, ţe si tvoří i svoji vlastní kuchařku. Nejde o její vlastní recepty, ale o posbírané recepty z různých časopisů, které nejdříve uvaří či upeče a následně recept přepíše a doplní svými vlastními fotografiemi. Ve volném čase se nebrání i čtení jiných knih. Má velmi ráda romantické příběhy. Oblíbené má jak autorky a autory české, tak i ty zahraniční. U zahraničních autorů se jí líbí, ţe často situují příběh do krásného prostředí, 47

například k moři, které má ve velké oblibě a ráda by se tam ještě někdy podívala. Teď se tam alespoň dostává prostřednictvím svých knih. Často s knihou i odpočívá. V pokoji má svůj čtecí koutek s lampou a pohodlným křeslem a i tam tráví hodně svého času, hlavně večer před spaním. Čtení knih u ní ve volném čase převaţuje například před sledováním televize. Ale i tomu se nebrání. Občas se i v televizi dá najít slušný program s nějakým pěkným romantickým filmem nebo sleduje její oblíbené pořady o vaření a někdy i o přírodě. Během týdne, kdy jsou rodiče v práci a ona je sama s babičkou se věnuje i domácím

pracím,

aby

rodičům

pomohla,

protoţe

bohuţel

zaměstnání

ve

vystudovaných oborech zatím nenašla. „Chápu, že práce není nikde a navíc já to mám těžší, protože jsem, jaká jsem, ale snažila bych se a myslím, že mi to celkem i jde.“ I kdyţ pro mnoho lidí jsou domácí práce otravnou činností, Eliška je ráda, ţe můţe být nápomocná a navíc se jí to bude hodit i v budoucnosti, pokud někdy zaloţí rodinu a bude muset pečovat o svoji domácnost. Jak říká: „Přítele teď mám, trávím s ním většinou víkendy, třeba, že je u nás, ale rodinu teď neplánujeme, protože ty léky nemůžu vysadit.“ I s ním tak tráví svůj volný čas. Většinou spolu jezdí na výlety. Eliška má ráda procházky v přírodě nebo různé výšlapy na rozhledny. Pokud není dobré počasí, chodí spolu plavat. V blízkosti bydliště mají velký krytý bazén a tak jsou tam častými návštěvníky. Nejen plavání je Eliščinou sportovní aktivitou. Spolu se svojí maminkou jezdí kaţdý týden cvičit jógu do nedalekého města. Předcvičuje jim mladá slečna, která si tam přivydělává a tak tyto hodiny nejsou vůbec drahé a můţou si je dovolit. Cvičení jí přináší uvolnění. „Je to hrozně fajn, je to klidný, i když občas i náročný, ale ráda se hýbu, protože i ráda při pečení ochutnávám, tak nechcu být tlustá.“ Protoţe ţije Eliška v menší vesnici, kde se všichni znají, má zde i hodně známých a kamarádů. I s nimi tráví svůj volný čas například návštěvami různých komerčních organizací, jako jsou bary, restaurace a hospody a tak se setkává i s intaktní společností. Vyuţívání svého volného času hodnotí velmi kladně. Sama se povaţuje za aktivní a tento čas plně vyuţívá. S činnostmi, které jsou náplní jejího volného času, je spokojená a nic by neměnila. „Kdyby mě to nebavilo, tak to snad dělat nebudu.“

48

Sestřin volný čas- volný čas z pohledu mladší sestry Eliščina sestra studuje vysokou školu ve vzdáleném městě. Bydlí zde na koleji a tak se momentálně doma příliš často nevyskytuje a tak do volného času své sestry moc nevidí a ona sama se do něj málo kdy angaţuje. „Sestra je hodně samostatná a tak nemá potřebu, aby jí s náplní volného času někdo pomáhal.“ Před dvěma roky, kdyţ trávila ještě více času doma, si se sestrou byly hodně blízké a i volný čas trávily spolu. Kdyţ na některé víkendy přijede domů, ráda je i teď se sestrou. Podnikají spolu výlety, jak do přírody, tak i do blízkého města na nákupy. Společně tomu říkají „holčičí odpoledne“. Občas spolu se svými společnými kamarády zajdou i do baru a restaurace. Protoţe se uţ vidí čím dál míň, tak pokud mají obě dvě čas a potkají se doma, tak si spolu velmi rády jen tak povídají o všem moţném. Hlavně řeší své partnery, oblečení, kosmetiku, kníţky a celkově věci z běţného ţivota. Sestra na Elišce obdivuje, jak umí velmi dobře péct, i kdyţ se někdy sama bojí, aby to nespálila. „Je opravdu velmi šikovná a hlavně pečlivá.“ Protoţe její sestra péct ani vařit moc neumí, Eliška se občas zhostí učitelské role a společně vaří a Eliška ji při tom i učí, co a jak má dělat. Navíc sestra při tom na ni můţe dohlíţet, aby se, pokud na to Eliška zapomene, něco nespálilo. Přiznává, ţe je Eliška trošku zapomnětlivější, ale o to víc se ve všem snaţí. Dceřin volný čas- volný čas z pohledu rodičů Eliška bydlí spolu s rodiči a babičkou. Rodiče chodí přes týden do práce a tak Eliška je doma s babičkou. „Naše starší dcera je velmi samostatná, ve všem se nám snaží pomáhat.“ Dle rodičů tráví Eliška svůj volný čas velmi aktivně. Pořád něco dělá a nikdy si na svoje aktivity ve volném čase nestěţovala. Kdyţ byla mladší, rodiče se zapojovali do volnočasových aktivit více, nyní to ale není potřeba. Eliška i přes svoje postiţení ví přesně, co chce kdy dělat a čas si umí zorganizovat. Maminka s ní kromě pravidelné odpolední kávy nebo čaje, chodí kaţdý týden cvičit jógu, aby spolu trávily nějaký volný čas a udrţovalo se pouto matky s dcerou. Během týdne tráví více času s babičkou, které velmi pomáhá s pečením, úklidem a chodem celé domácnosti. Otec o Elišku projevuje stálý zájem, ale Eliška je jiţ ve věku, kdy si svůj volný čas řídí sama a s otcem společné zájmy nemají. Kdyţ byla menší, s otcem hrála velmi ráda společenské hry a podnikala různé výlety do přírody. V jejím věku uţ ji ale společenské hry nebaví a výlety podniká nejraději se svým přítelem, kamarády nebo se sestrou. I kdyţ by s ní 49

rodiče rádi občas trávili více volného času nebo naplánovali společný výlet nebo dovolenou, chápou, ţe ve svém věku chce být co nejvíce samostatná a ve společnosti stejně starých kamarádů a za to jsou rádi, ţe se o sebe dokáţe postarat a vhodně zvolit aktivity, kterými bude trávit svůj volný čas.

Kazuistická studie č. 3 – Jirka Rok narození: 1990 Pohlaví: muţ Diagnóza: lehké mentální postiţení, Downův syndrom, lehká srdeční vada Rodinná anamnéza Chlapec ţije s oběma rodiči. Matka narozena 1963, vyučena, trpí vysokým krevním tlakem, jinak zdráva. Otec narozen 1963, vystudoval odborné učiliště s maturitou, kuřák, zdráv. Bratr narozen 1988, vystudoval střední školu, nyní nezaměstnán, zdráv. Sociální anamnéza Jirka bydlí společně s rodiči a starším bratrem v menším městě, v bytě 4+1. Nedaleko bydlí i jeho prarodiče. Rodiče mají stálé zaměstnání, starší bratr je nezaměstnán, přivydělává si příleţitostnými brigádami a hledá stálou práci. Chlapec pobírá invalidní důchod a příspěvek na péči. Finanční situace rodiny je průměrná aţ podprůměrná. Osobní anamnéza Chlapec se narodil z matčina druhého těhotenství. Jeho starší bratr z prvního těhotenství matky je zdráv. Těhotenství probíhalo bez větších komplikací. Matka prodělala pouze běţnou virózu, kterou léčila paralenem. Na začátku těhotenství občas kouřila 3 cigarety denně, ale pouze prvních pár týdnů, později s kouřením přestala a nekuřačkou je dodnes. Celé těhotenství trvalo 40.týdnů a chlapec se narodil v řádném termínu. Porod proběhl bez komplikací, byl spontánní, záhlavím, chlapec nebyl kříšen a poporodní adaptace proběhla velmi dobře. Jiţ po porodu byly na chlapci vidět typické 50

rysy pro Downův syndrom. Postiţení se následně potvrdilo genetickými testy, které vyšly s výsledkem trizomie 21. chromozomu. Diagnózu se rodiče dozvěděli aţ třetí den po porodu. Po narození byla potvrzena i lehká srdeční vada, která ale chlapcův ţivot větší mírou neovlivňuje. Chodí pouze na pravidelné prohlídky a je pro tuto lehkou srdeční vadu sledován, aby nedošlo ke zhoršení. Od svých pěti let docházel chlapec na logopedii, protoţe řeč se u něj moc příznivě nevyvíjela. Logoped s ním prováděl různá cvičení na zlepšení dýchání a na kompletní zlepšení techniky řeči. Návštěvy logopeda mu velmi pomáhaly a Jirka se začal postupně v řeči zlepšovat, i kdyţ má stále občas problém s nějakými slovy. Vzdělávání Jirka nenavštěvoval ţádné zařízení pro předškolní vzdělávání. Maminka s ním byla po celou dobu doma, pouze navštěvovali logopedii. V šesti letech podstoupil pedagogicko-psychologické vyšetření a byl mu doporučen odklad školní docházky a tak do školy nastoupil aţ v sedmi letech. Z vyšetření mu byla doporučena docházka do zvláštní školy, protoţe vzhledem k jeho postiţení by základní školu zvládal s velkými obtíţemi. V devátém ročníku opět podstoupil testy a z výsledku mu byl doporučen ještě desátý ročník. Poté nastoupil studovat rodinnou školu. Studium trvalo další čtyři roky. Nyní dochází do denního stacionáře v rodném městě. Současný stav V současnosti je Jirkovi necelých 24 let. Asi tři roky dochází kaţdý všední den do denního stacionáře. I přes své občasné řečové obtíţe komunikuje rád a nedělá mu problém seznamovat se s dalšími lidmi. Je otevřený, přátelský a hlavně velmi ochotný s čímkoliv pomáhat. Občas je náladový, a kdyţ se mu něco nedaří, je i trochu vzteklý. Je samostatný, sám se obleče, nají se a občas si sám nachystá jídlo. Pouze je nutné dbát na jeho pitný reţim a v důsledku lehké srdeční vady i na moţné přetěţování. Jeho zdravotní stav je momentálně dobrý. Můj volný čas Jirka pod pojmem volný čas vidí všechen svůj čas. I kdyţ navštěvuje denní stacionář, který by kdekdo mohl brát jako povinnost, jako něco, co musí, coţ přece není součástí volného času, on si toto nepřipouští. Kdyby nechtěl, tak tam nechodí. Ale dodává, ţe by pak nevěděl, co má celý den dělat. Reţim ve stacionáři mu plně 51

vyhovuje. Můţe si tam vybrat z mnoha aktivit, které jsou mu k dispozici a hojně je vyuţívat, coţ rád dělá. Do stacionáře dochází kaţdý všední den a tráví zde celé dopoledne a část odpoledne. Bere to jako trávení svého volného času, který mu někdo zorganizoval a do kterého se rád zapojuje. Jak sám říká, nejraději má různé terapie. Kaţdý týden se program mění a tak se zde střídají všemoţné terapie. On nejčastěji vyuţívá terapie se zvířaty, které má velmi rád. Stacionář mu umoţňuje navštěvovat hipoterapii a canisterapii. Nejdřív měl z obou menší obavy, i kdyţ psy má velmi rád, s koňmi se do té doby nikdy nesetkal. „Je to úplně super, hrozně mě to baví. Na koních to mám strašně rád a se psem je to zase takový klidný.“ V rámci hipoterapie jezdí na nedaleký statek, kde se tímto zabývají. Většinou na koních jezdí, krmí je, uklízí jim ve stáji a také je hřebelcují. Občas se s nimi jen prochází po louce nebo v jízdárně, pokud je špatné počasí. Canisterapie probíhá přímo ve stacionáři, kam dochází paní se psem určeným ke canisterapii. Při této činnosti se musí všichni střídat. Jirka tedy na terapii chodí jednou za 14 dní, coţ mu ale nevadí. Aspoň se na nic víc těší. Při terapii se klade důraz na potřeby klienta a také na jeho přání. Protoţe Jirka psa nemá, velmi rád s ním chodí na procházky do blízkého okolí stacionáře a jen tak si uţívá jeho přítomnost. Dále ve svém volném čase ve stacionáři vyuţívá místnost Snoezelen. „Jo, to mám taky rád. Tam nic nemusím a ta místnost je fakt moc pěkná. Chodím sem odpočívat.“ Při příchodu do místnosti vţdycky asistentce sdělí, ţe by chtěl odpočívat. Sám si můţe navolit hudbu, osvětlení a část místnosti, kde bude relaxovat. Vybrat si můţe jak z postele, tak i z houpací sítě nebo velkých polštářů, na kterých se dá také leţet. Odpočinek by měl být součástí jeho volného času z důvodu jeho lehké srdeční vady, která ho sice neohroţuje, ale odpočívat musí. Jinak je totiţ Jirka velmi aktivní. Ve stacionáři kaţdému hodně pomáhá. Například nejen s úklidem, ale i s prací v kuchyni. Doma také velmi rád pomáhá, čte si nebo poslouchá rádio. Občas si s chutí přečte kníţku s kriminální tematikou. Většinu času však sleduje televizi. Nejraději má v televizi akční seriály a všemoţné filmy a občas se rád podívá i na českou pohádku. Z jeho oblíbených seriálů zmiňuje například Kobru 11 a různé kriminální seriály, u kterých si ale nevzpomíná na název. Sport během volného času moc neprovozuje z jednoho prostého důvodu, nebaví ho. Raději se prochází po městě nebo po lese, coţ není finančně náročné a provozovat to můţe kdykoliv. Je si totiţ vědom toho, ţe finanční situace rodiny není nejlepší a tak spolu s rodiči vyhledává jemu dostupné aktivity, protoţe i stacionář není levnou 52

záleţitostí. Rád ve svém volném čase dělá to, co on sám chce. Nerad tak poslouchá rodiče nebo bratra, kteří mu někdy vymyslí i jiné aktivity neţ je například sledování televize. On je ale s náplní volného času spokojen a povaţuje ji za velmi dobrou, zejména díky stacionáři a jiţ zmíněným terapiím. Bratrův volný čas- volný čas z pohledu staršího bratra Jirkův bratr ţije společně s rodinou. Vystudoval střední školu a nyní je bohuţel nezaměstnán, ale hodně času tráví na brigádách. Mezi bratry je věkový rozdíl pouhé dva roky a tak by si mohli rozumět více neţ jiní sourozenci s větším věkovým rozdílem. Jirkův starší sourozenec s ním ale příliš nekomunikuje. Jak se přiznává: „Já nějak nemám tu potřebu. Nikdy jsem s ním moc času netrávil a mezi své kamarády jsem ho taky nebral.“ Ale dále dodává, ţe si bratr stejně nenechá moc mluvit do svých volnočasových aktivit a poradit si od něj také moc nenechá. „Chce si být svým pánem a sám si vymyslet, co bude dělat, i kdyby to mělo být jen sledování televize.“ Občas si sice vyjde na procházku třeba po městě, ale moc často to prý není. Na druhou stranu, musí Jirkův bratr uznat, ţe Jirka doma hodně pomáhá například s úklidem a občas s vařením. Další zálibu, kterou Jirka uvedl, bylo čtení knih, coţ ale bratr popírá. Knihu prý u něj v ruce jiţ hodně dlouho neviděl. Se smíchem dodává: „Možná se chtěl jen udělat trošku zajímavějším, tak zalhal.“ Do stacionáře, kam Jirka chodí, s ním bratr nedochází a tak nemůţe vědět, jak se snaţí tam. Ale podle toho, co občas říkají zaměstnanci, se Jirka opravdu ve všem snaţí pomáhat a hodně vyuţívá terapií. Synův volný čas- volný čas z pohledu rodičů Jirka bydlí v bytě s oběma rodiči. Jeho rodiče by do jeho volného času rádi mluvili, ale Jirka se jejich radami neřídí. Nezávisle na sobě se shodují se starším bratrem, ţe Jirka je nejraději, kdyţ si svůj volný čas naplánuje sám. „Tak mu teda necháváme tu volnost, ať si dělá, co chce on sám.“ Přiznávají, ţe jejich finanční situace není příliš dobrá a tak jsou vlastně rádi, ţe Jirka není moc náročný, i kdyţ by mu tak rádi poskytli lepší nabídku volnočasových aktivit, ale nejspíš by o ně ani nestál. Jsou také rádi, ţe mu alespoň jako volnočasovou aktivitu můţou dopřát návštěvu stacionáře, kde má na výběr plno aktivit. Myslí si, ţe tam volný čas tráví velmi vhodně a kvalitně, navíc se tam naučí plno věcí a rodiče alespoň můţou do práce. Pokud by do stacionáře nechodil, rodiče by si nemohli dovolit nechávat ho doma samotného, pořád se o něj bojí, coţ je pochopitelné. Jak se společně dále shodují, jejich syn by asi ani nevěděl, jak 53

má tolik volného času vyuţít, a protoţe si nenechá poradit, nejspíš by to dopadlo tak, ţe by jen seděl u televize a chodil někde po venku. Na jednu stranu je občas mrzí, ţe jejich syn si od nich nenechá poradit a nechce s nimi jet například na nějaký výlet, na druhou stranu jsou rádi, ţe je s náplní svého volného času spokojen, protoţe je to vidět na jeho chování. „Mrzí nás to, ale když je spokojenej, tak jsme vlastně i my.“

Kazuistická studie č.4 – Jitka Rok narození: 1988 Pohlaví: ţena Diagnóza: lehké mentální postiţení, diparetická forma mozkové obrny Rodinná anamnéza Jitka ţije v úplné rodině. Matka narozena 1969, vystudovala střední školu s maturitou, kuřačka, zdráva. Otec narozen 1968, vyučen, kuřák, trpí vysokým krevním tlakem jinak zdráv. Bratr narozen 1995, student, zdráv. Sociální anamnéza Rodina ţije dohromady ve velkém rodinném domě se zahradou v menší vesnici. Společně s nimi v domě ţijí i Jitčini prarodiče, kteří jsou v důchodu. Matka má stálé zaměstnání, otec si zaměstnání hledá, momentálně je veden na úřadu práce a přivydělává si nárazovými zakázkami. Bratr zatím studuje. Jitka pobírá invalidní důchod a příspěvek na péči. Prarodiče pobírají starobní důchod a přispívají rodině do rodinného rozpočtu. Jejich finanční situace je dobrá. Osobní anamnéza Dívka pochází z prvního těhotenství matky. Celé těhotenství probíhalo bez sebemenších komplikací. První komplikace nastaly aţ při porodu, který byl protrahovaný a u dítěte nastala asfyxie (nedostatek kyslíku), kterou s největší pravděpodobností způsobila omotaná pupeční šňůra. Následkem tohoto byla dítěti asi v půl roce diagnostikována diparetická forma mozkové obrny. Matka i přes svůj špatný psychický stav, který zapříčinila zpráva o tom, ţe její dítě není v pořádku, ihned začala 54

s doporučenou rehabilitací, aby následků bylo co nejméně. Dívka během prvních let ţivota prodělala mnoho vyšetření a bylo u ní zjištěno i lehké mentální postiţení. Absolvovala i několik operací, aby bylo pohybové postiţení co nejméně znatelné. Poslední operace proběhla asi ve 13 letech. Řeč se začala vyvíjet kolem třetího roku a nebyla nadále nějak výrazně omezena. Vzdělávání Jitka začala chodit do mateřské školy ve svých pěti letech. Šlo o mateřskou školu, která se nacházela v blízkém velkém městě a byla určena pro děti se zdravotním postiţením. Jitka se rychle a velmi dobře přizpůsobila novému prostředí a našla si mnoho kamarádů. Z mateřské školy, po pedagogicko-psychologickém vyšetření, bylo doporučeno vzdělávání ve zvláštní škole, která byla v témţe městě a rovněţ byla určena pro ţáky se zdravotním postiţením. Po devítileté docházce se rozhodla pro další studium na odborném učilišti v oboru zahradnice. Učiliště bylo od jejího bydliště vzdáleno a tak zde zůstávala přes týden na internátu. Aby si školní léta prodlouţila, po vystudování oboru zahradnice, začala dále studovat obor kuchař, kuchařka. Jelikoţ práci ve svém oboru ţádnou nenašla, navštěvuje denní stacionář. Současný stav Z Jitky je v současnosti mladá ţena. Nedávno oslavila své šestadvacáté narozeniny. Je samostatná. Zvládne se obléct, uvařit, pečovat o svou hygienu a zevnějšek. I přes diparetickou formu mozkové obrny se pohybuje velmi dobře. Jediné problémy ji dělá nerovný, zvláště lesní terén. Mezi svými přáteli je velmi otevřená a komunikativní. V situacích, které jsou nepředvídatelné a pro ni neznámé se cítí nejistá a občas si drţí odstup. Ve společnosti se chová velmi dobře, má velmi dobré základy slušného chování a velmi na to dbá. Je manuálně zručná a při svých činnostech se velmi snaţí o co nejlepší výsledek. Kaţdý den navštěvuje denní stacionář. Její zdravotní stav je dobrý. Můj volný čas Volným časem je pro Jitku ta doba, kdy si můţe dělat, co chce, třeba jen odpočívat nebo dělat věci, které má ráda a které ji baví. Práci by do toho nezahrnovala, i kdyţ, pokud někdo má práci, která ho baví a je zároveň i koníčkem, tak by se ani práci ve volném čase nebránila. Do volného času zahrnuje i kaţdodenní pobyt ve stacionáři, 55

protoţe i tam si vybírá z činností, které ji baví a dělá je ráda. Většinu dne tráví ve zmíněném stacionáři, kde se ráda věnuje především terapiím a to těm expresivním, protoţe k nim má blíţ neţ k terapiím se zvířaty. Stacionář nabízí dvě tyto terapie a Jitka obě dvě s radostí vyuţívá. Nejčastěji navštěvuje arteterapii, která se koná kaţdý týden, ale i kdyţ se nekoná arteterapie, je klientům přístupná malířská dílna a zde můţou tvořit z dostupných materiálů. Jitku velmi baví práce s hlínou a dalšími materiály nebo výroba obrazů za pomocí linorytu. Jak sama říká, uklidňuje ji to a odpočine si u toho. Navíc je velmi manuálně zručná a tak i její výsledky ji dělají radost. Jednou za 14 dní se účastní i muzikoterapie. I kdyţ ji navštěvuje také s oblibou, raději má manuální činnosti. Jejich muzikoterapie většinou probíhá skupinově, kdy kaţdý dostane hudební nástroj, který si v průběhu můţe vyměnit, a společně s ostatními klienty hrají hry a vytváří různé melodie. Po příchodu domů je Jitčin volný čas specifikován jejím dvojím vyučením. Má velice ráda přírodu a zahradu, které věnuje velikou, řekla bych převáţnou, část svého zbývajícího volného času. Na zahradě má postavený i skleník, kde pěstuje všelijakou zeleninu, kterou poté upotřebí i v kuchyni. O zahradu se většinu času stará sama. Jejich zahrada je v rovině a tak se zde Jitka pohybuje bez větších problémů. Nicméně kdyţ je špatné počasí, dokáţe zastat za maminku i v kuchyni a postará se o domácnost v plné parádě. A dokonce říká: „Baví mě to stejně na zahradě, jak v kuchyni, jsem ráda, že to mohu střídat.“ Vyhovuje jí rodinný dům a zahrada. Kdyţ jí volný čas nevyplňují tyto dva její koníčky, tráví čas doma a vyrábí bižuterii z korálků. Její výtvory jsou opravdu moc pěkné a pečlivě udělané. Zkouší je i prodávat přes internet, ale moc se jí to nedaří, protoţe si takto chce přivydělat jiţ mnoho dalších a tak je těţké se v takovém mnoţství uplatnit. Jitka svůj čas vyuţívá do poslední minuty. Plánuje si ho víceméně sama. I kdyţ se podřídí i rodičům a ráda s nimi cestuje. Pokud je o víkendu pěkné počasí, rodina vlakem, autobusem nebo autem vyráţí na výlety. S oblibou navštěvují například jeskyně, zoologické zahrady, hrady a zámky. Tyto výlety se přizpůsobují i samotné Jitce, aby ji daleké chození moc nevyčerpalo a terén byl pro ni dostupný a schůdný. Svůj volný čas si plánuje také se svými kamarády, které ve vesnici má. Společně pak vyráţí do místní hospůdky a na toulky po okolí. Kamarádi ji dle ní přijímají úplně bez problémů, jsou sice trochu mladší neţ ona, ale vůbec jim to nevadí. Některé 56

kamarády má společné i se svým bratrem. Se svými kamarády se cítí velmi dobře. Jednou měsíčně spolu chodí i na místní taneční zábavu a Jitka se tím dostane do společnosti intaktních vrstevníků. Ze začátku se na akcích, kde nezná všechny přítomné, necítila ve své kůţi a ovládala ji nervozita a nejistota, je to stále lepší a lepší. Samozřejmě jako náplň svého volného času uvádí i sledování televize, coţ bere i jako odpočinkovou činnost, kdyţ uţ opravdu nemůţe nebo jí přepadne lenost. Jejími oblíbenými pořady jsou především seriály, tedy ty české a velmi ráda sleduje i všechny české filmy a pohádky, preferuje hlavně romantický ţánr. Sestřin volný čas- volný čas z pohledu mladšího bratra Jitčin mladší bratr dodělává střední školu a v letošním roce bude maturovat. Bratr, i kdyţ je mladší, tak si s Jitkou vcelku rozumí. Vzájemně si oba pomáhají jako správní sourozenci a kdyţ potřebují, drţí pospolu i proti rodičům. Mají společné i nějaké kamarády. Navštěvují spolu i místní hospůdku a taneční zábavy. Bratr se občas cítí, jako její ochránce, i kdyţ je tedy mladší. Dle něj je sestřinou nejoblíbenější činností, kterou s ní ale nevykonává, práce na zahradě a vaření. „Já pak akorát konzumuju její výplody a musím uznat, že je v tom fakt dobrá.“ Sestru, jak říká, snad nevidí ani odpočívat, jen kdyţ spí v noci a asi i při sledování televize. Je dle něj hodně aktivní. Pořád něco vyrábí a zaměstnává se různými činnostmi. Potkávají se odpoledne doma a to uţ jeho sestra většinou něco vyrábí nebo pracuje na zahrádce, ve skleníku nebo vaří nějakou pochoutku. „Na druhou stranu, aspoň to nemusím dělat já, že. Oproti ní jsem fakt lenoch.“ O víkendu s rodiči jezdí na výlety. On se jich uţ skoro nezúčastňuje, ale říká, ţe Jitka jezdí ráda. Ráda poznává nové věci. Všechno si fotí, aby nezapomněla, kde uţ všude byla a aby měla na výlety s rodinou památku. Dceřin volný čas – volný čas z pohledu rodičů Jitka bydlí s oběma rodiči. Rodiče jí ve všem velmi podporují. Do jejího volného času se zapojují pouze o víkendech, protoţe jinak matka celý den pracuje a otec je také celý den pryč a hledá si stálé zaměstnání. Dle nich je jejich dcera velmi aktivní člověk a také samostatný. „I přesto, že je postižená, se o sebe umí a dokáže dobře postarat.“ O víkendech se rodina snaţí prolomit občasný Jitčin stereotyp nějakým výletem. Společně jezdí nejčastěji vlakem nebo autem na hrady, zámky a do jeskyní, které mají blízko bydliště. Rodiče povaţují Jitčiny aktivity ve volném čase za velmi dobré a uţitečné. Velmi jim pomáhá v domácnosti a oni mají doma po práci čas i sami na sebe, coţ se 57

jiným rodičům nemusí poštěstit. Jsou rádi, ţe má takové záliby, nedělá nic, co by ji ohroţovalo na zdraví a všechny její aktivity jsou i finančně dostupné. Co je dle Jitčiných rodičů nejdůleţitější, veškeré aktivity, co provozuje, ji velmi baví a to je pro její rozvoj to nejlepší. „Hlavně, aby byla spokojená. My uděláme, co ji na očích vidíme, ale taky jsme rádi, že ona vlastně nic nepotřebuje a je s tím, co dělá spokojená, což je na ní vidět.“ Kazuistická studie č.5 – Libor Rok narození: 1987 Pohlaví: muţ Diagnóza: lehké mentální postiţení, diparetická forma mozkové obrny Rodinná anamnéza Libor ţije v úplné rodině. Matka narozena 1964, vystudovala střední školu s maturitou, zdráva. Otec narozen 1963, vystudoval vysokou školu, zdráv. Starší sestra narozena 1985, vystudovala vysokou školu, zdráva. Mladší sestra, narozena 1992, studentka, zdráva. Sociální anamnéza Rodina, kromě starší sestry, ţije v rodinném domě se zahradou ve větší vesnici. Starší sestra ţije, spolu s manţelem, ve stejné vesnici. Nedaleko rodiny bydlí i Liborovi prarodiče. Matka i otec mají stálé zaměstnání. Matka pracuje na směny. Mladší sestra stále studuje. Libor pobírá invalidní důchod a příspěvek na péči. Finanční situace rodiny je dobrá. Osobní anamnéza Libor pochází z matčina druhého těhotenství. Těhotenství probíhalo bez komplikací, ale porod přišel předčasně ve 34. týdnu těhotenství. Porod byl komplikovaný, musel být ukončen kleštěmi. Chlapec váţil 2700g a po porodu byl kříšen. Příčinou jeho postiţení v tomto případě byl předčasný porod a zkalená plodová voda, díky níţ nastala těţká poporodní asfyxie. Od narození byl chlapec sledován, a jakmile to bylo moţné, začalo se s rehabilitací. Dohlíţel na něj především neurolog a ortoped. Jeho psychomotorický vývoj byl opoţděn, ve dvou letech začal chodit za jednu 58

ruku. Samostatná chůze nastala aţ po 2,5 letech. Řeč se začala rozvíjet jen s mírným zpoţděním. Vzdělávání Libor do svých pěti let pobýval doma spolu s matkou. V pěti letech začal navštěvovat mateřskou školu, aby si zvyknul a asimiloval se s kolektivem dětí. Škola se nacházela ve vedlejším velkém městě a byla určena především pro děti s tělesným postiţením. Do mateřské školy docházel dva roky a poté přešel do zvláštní školy pro tělesně postiţené. Do této školy docházel devět let a následně začal studovat na odborném učilišti obor kuchař. Nyní dochází do denního stacionáře. Současný stav V současnosti je Liborovi 27 let, je z něj mladý pohledný muţ a bydlí dohromady se svými rodiči a mladší sestrou. Je téměř ve všem samostatný. Sám se obleče, vykoupe, nají a v případě nutnosti si doma i uvaří. Pohybuje se s mírnými obtíţemi, ale zvládne chodit, i kdyţ nerovný terén mu dělá velké problémy a potřebuje oporu. V domácím prostředí je velmi otevřený a upovídaný, ale ve společnosti se cítí nejistě, je stydlivý a plachý. Při veškeré své práci je hodně pečlivý a cílevědomý. Někdy se do práce musí motivovat, aby neinklinoval k lenosti. Kaţdý den dochází do denního stacionáře. Jeho momentální zdravotní stav je dobrý. Můj volný čas Libor vnímá volný čas jako něco, co je příjemná část jeho dne. Čas, kdy můţe dělat, co ho baví, co provádí rád. Část dne tráví v denním stacionáři, coţ ale moc rád nedělá, i kdyţ se mu tam někdy líbí. Ve společnosti je totiţ nejistý a stydí se jakkoliv projevovat. I kdyţ jsou tam jeho kamarádi s těţším postiţením, neţ které má on sám, v intaktní společnosti se několikrát setkal s nepochopením okolí a z tohoto důvodu se nejraději straní jakéhokoliv kolektivu. Trpí neopodstatněným přesvědčením, ţe jej kaţdý sleduje, pozoruje, hodnotí a hlavně odsuzuje za to, jaký je, jak se chová a jak co umí či spíše neumí. Jeho volný čas se z tohoto důvodu hodně omezuje. Je především v úzkém rodinném kruhu doma či na zahradě, kde se však chová zcela jinak, neţ doma. Jeho obavy či snad stud jej hodně svazují. Je-li nepozorován, rád si zpívá, coţ umí velice pěkně. Jak má ale ukázat něco ze svých dovedností, je zcela jiný. Zamlklý,

59

samotářský, uzavřený, bojácný. Předchozí negativní zkušenosti se společností se hodně projevují na jeho chování. Libor rád provozuje vodní sporty, především plavání. Ve vodě se cítí velmi uvolněně a jeho tělesné postiţení se ve vodě naprosto ztratí. Plavat se naučil velmi dobře. Má velmi silné ruce a tak nohy při plavání pouţívá méně, ale ví, ţe by je měl taky procvičovat. Velmi rád má Libor koně, s čímţ se pojí i jeho další volnočasová aktivita a to je jízda na koni a hiporehabilitace. K hiporehabilitaci se dostane pouze v rámci aktivit v denním stacionáři, kam chodí. Na koních ale jezdí poměrně často, rodiče s ním dojíţdějí na nedaleký statek s jízdárnou a platí mu hodiny jeţdění. V sedle koně je Libor nesmírně spokojený. Bohuţel sám se ke koním nedostane a tak musí spoléhat na ochotu rodičů, aby ho na místo odvezli. Kdyby ale neměl koně tolik v oblibě, tak by ani k nim nejezdil, protoţe i tam ho všichni pozorují a on je z toho nervózní. Jak říká: „Nesmím na to myslet, musím jenom myslet na to, jak sedím na koni.“ Jiné sportovní aktivity ve svém volném čase neprovozuje. Další činností, kterou se ve svém volném čase často baví, je jeho vystudovaný obor, vaření. Doma pomáhá v kuchyni často. Dokáţe připravit i sloţitější jídla. Recepty si vyhledává v kuchařkách nebo na internetu, kde také tráví hodně svého volného času. Na internetu si přes sociální sítě povídá se svými internetovými kamarády, se kterými má alespoň nějaký sociální kontakt s intaktní populací. „Tam mě nikdo nevidí a já nejsem tak nervózní, jak kdybych si s něma musel něco říkat jako osobně.“ Hraje i internetové hry. Vybírá si nejčastěji karetní hry, jak ale zdůrazňuje, nehraje samozřejmě o peníze. To mu rodiče několikrát vysvětlovali, aby nikde nic neplatil a taky aby neposílal sms zprávy nebo nevolal na čísla, která nezná. Rád si taky na internetu čte různé blogy, hlavně o vaření a informace o koních. Po příchodu ze stacionáře, kdyţ s rodiči nejede na koně nebo plavat, je internet společně se sledováním televize jeho nejčastější činností. Televizi sleduje většinou ve večerních hodinách, kdyţ uţ jeho kamarádi na internetu nemají mnoho času a on si tak musí najít jinou činnost. Je mu celkem jedno, na co se dívá. Hlavně, ţe mu to zkrátí čas a většinou se mu všechny shlédnuté filmy líbí. S trávením svého volného času je Libor částečně spokojen. Nechce, aby ho rodiče neustále nutili do společenštějšího ţivota, aby se víc stýkal se

60

svými kamarády a chtěl by více chodit ke koním. Na druhou stranu ale chápe, ţe jízda na koních není levná záleţitost. Bratrův volný čas – volný čas z pohledu mladší sestry Libor má mladší i starší sestru, ale pouze mladší bydlí společně s ním a s rodiči ve stejné domácnosti. Do volného času svého bratra se zapojuje málokdy. Má svoje vlastní aktivity a tak na bratra nemá čas. Kdykoliv mu nabízela, aby nějakou aktivitu vyzkoušel s ní, případně aby šel ven společně s ní a jejími kamarády, tak se setkala s negativní odpovědí. Dlouho nevěděla, zda to má přičítat jeho lenosti nebo tomu, ţe mu společnost a pro něj neznámé prostředí nepůsobí dobře. „Chtěla jsem ho jen někam vytáhnout, aby pořád neseděl jen u počítače. Vždyť skoro nic jiného nedělá.“ Kdyţ se její snaha několikrát setkala s neúspěchem, přestala s tím a o bratra a jeho volný čas se přestala starat. Sice nerada vidí, jak jen většinu času sedí u počítače nebo sleduje televizi, ale s tím bohuţel nic nenadělá. Ví, ţe bratrovou jedinou velkou zálibou jsou koně a tak kdyţ rodiče nemůţou, zastoupí je a na koně jede společně s Liborem ona. Její bratr by na koně chtěl jezdit samozřejmě častěji, ale jak dodává, její bratr si je vědom, ţe to není zadarmo a ţe se celá rodina nemůţe podřizovat jen jemu. Synův volný čas – volný čas z pohledu rodičů Rodiče Libora se snaţí do jeho volného času částečně mluvit. Neradi vidí, kdyţ jejich syn mimo denní stacionář nemá ţádné pořádné vyuţití volného času. Tedy nějaké pravidelnější aktivity. Je jim taky líto, ţe se jejich syn nechce vídat a chodit za svými kamarády a úplně se jich straní. Tak moc by chtěli, aby byl v ţivotě a se svým volným časem spokojen a tak s ním alespoň podnikají výlety za jeho oblíbenými koňmi. Často ho také doma „přemlouvají“, aby více vařil. „Ve svém oboru, tedy v kuchyni při vaření je velice šikovný“, jak se rodiče vzájemně shodují. Umí uvařit i velmi sloţité pokrmy. Bohuţel jeho nejistota, stydlivost a plachost ho v tomto velmi omezuje. Nevěří si, a proto rodiče chtějí, aby doma trénoval a tím se svého strachu alespoň částečně zbavil. Na jednu stranu rodiče chtějí, aby měl co největší škálu aktivit, na druhou stranu nechtějí, aby dělal něco, co ho nebaví a tak ho raději budou podporovat v tom, co on sám povaţuje za to nejlepší. „Když náš syn bude chtít sedět jen u internetu a my uvidíme, že je šťastný, tak ho i v tomto budeme podporovat.“

61

4.3 Závěr šetření Diplomová práce se zabývá volným časem jedinců s mentálním postiţením. Hlavním cílem diplomové práce bylo zjistit, jakými způsoby jedinci s mentálním postiţením tráví svůj volný čas. Výzkum probíhal v pěti rodinách, kde jedno z dětí má lehké mentální postiţení. Dílčími cíli pak bylo zjistit, co si dotazovaní jedinci s mentálním postiţením představí pod pojmem volný čas, jak se do jejich volného času angaţují sourozenci, zda se na plánování volného času nějakým způsobem podílí i rodiče a zda jsou sami jedinci s mentálním postiţením s trávením svého volného času spokojeni. Rozhovory byly provedeny s mladými jedinci s mentálním postiţením, jejich rodiči a sourozenci. Hlavním cílem práce bylo zjistit, jak osoby s mentálním postiţením tráví svůj volný čas. Z rozhovoru s jedinci s mentálním postiţením bylo zjištěno, ţe moţnosti, jakými mohou trávit svůj volný čas, jsou různorodé. U všech respondentů se v menší či větší míře objevila jako jedna z moţností sledování televize. Pro osoby s postiţením je to činnost velmi dobře dostupná a finančně nenáročná. Sledování televize je oblíbenou činností nejen u osob s postiţením, ale celkově u celé populace. Dalšími oblíbenými činnostmi, které vyplynuly z výzkumného šetření, jsou terapie, cestování, návštěva restaurací, barů či hospod. Tyto volnočasové aktivity se objevily u tří dotazovaných. Cestování a výlety jedinci s postiţením nejčastěji podnikají se svou rodinou, případně s kamarády. Důleţité faktory, které ovlivňují tuto volnočasovou aktivitu, jsou především finanční moţnosti rodiny a ochota rodičů či kamarádů, kteří na výlety společně s respondenty jezdí. S touto aktivitou jsou částečně spojeny i návštěvy barů, restaurací a hospod, které jedinci s postiţením rádi podnikají ve svém volném čase z důvodu, aby se častěji setkávali s intaktní společností. Terapie se ve volnočasových aktivitách objevily u klientů, kteří navštěvují denní stacionář a tyto terapie jim tam nabízejí. Jednalo se o terapie se zvířaty, tedy canisterapie, hipoterapie, dále expresivní terapie a to muzikoterapie a arteterapie a zmíněn byl i Snoezelen. Z odpovědí dotazovaných vyplynulo, ţe jde o činnosti velmi oblíbené, ale mimo denní stacionář jsou téměř nedostupnou aktivitou. Mezi další moţnosti, jak trávit volný čas zahrnovali někteří jedinci i domácí práce a svou vlastní práci. Dle nich jsou to činnosti, které je taktéţ velmi baví a tak i proto je zahrnují do svého volného času. Dále jiţ byly zmiňovány moţnosti, které se objevovaly 62

vţdy u jednoho z respondentů. Šlo například o plavání, jízdu na koni, práci na zahrádce, vaření, výrobu biţuterie z korálků, činnosti s počítačem, internet, čtení a návštěvu kina či koncertů. Vedlejší výzkumné otázky měly za úkol zjistit, co si respondenti s mentálním postiţením představují pod pojmem volný čas a jak jsou spokojeni s náplní svého volného času. V zásadě na tuto otázku zazněly velmi podobné odpovědi, které se shodovaly v tom, ţe volný čas je časem, kdy máme volno a je především o činnostech, které nás baví, které děláme rádi a které nás naplňují a jsme s nimi spokojeni. Někteří do těchto činností zahrnuli i svou práci, úklid domácnosti nebo návštěvu denního stacionáře. Všichni respondenti se také shodli v tom, ţe s náplní svého volného času jsou téměř spokojeni. Občas by sice chtěli něco vylepšit, ale jsou si vědomi toho, ţe se v podstatě mají dobře, činnosti, které provozují, je baví a jsou rádi, ţe mají takové moţnosti. Další výzkumná otázka měla zjistit, jak se na činnostech spojených s volným časem podílí sourozenci jedinců s postiţením. Sourozenci dotazovaných jedinců s mentálním postiţením jsou jiţ ve věku, kdy svůj čas tráví spíše se svými kamarády a ne se sourozencem s postiţením. Do volného času se jim tak zapojují velmi sporadicky. Někteří ale ve svých výpovědích uvedli, ţe se občas snaţí, aby jejich sourozenec na chvíli opustil svůj stereotyp, tak spolu alespoň navštíví koncert, restauraci nebo si společně vyjdou na nákupy či na výlet. Poslední výzkumná otázka této práce měla za úkol zjistit, zda se rodiče podílí na plánování volného času svým dětí s postiţením. Z provedených rozhovorů vyplynulo, ţe rodiče by se na jednu stranu chtěli podílet na plánování volného času svých dětí, pokud by o to vůbec stáli. Na druhou stranu ale někteří uvádí, ţe jsou rádi, kdyţ mají i oni čas jen pro sebe. Všichni dotazovaní rodiče se shodli na tom, ţe se do plánování volného času svých dětí budou zapojovat, pokud o to jejich dítě bude stát. Ale dokud jsou jejich děti spokojeni s trávením svého volného času, tak jim do něj nebudou větší mírou zasahovat. Z výzkumného šetření vyplynulo, ţe pro osoby s mentálním postiţením je mnoho moţností, jak mohou trávit svůj volný čas. Nabídka volnočasových aktivit se neustále rozšiřuje a dostává se i do povědomí rodinám jedinců s postiţením. Všechny tyto

63

aktivity mohou být ovlivněny různými faktory. Mezi nejčastější patří bydliště, finanční situace rodiny, zdravotní stav a i samotná rodina a její ochota.

64

Závěr Diplomová práce pojednává o volném času jedinců s mentálním postiţením. Cílem práce bylo analyzovat moţnosti trávení volného času u jedinců s lehkým mentálním postiţením, kteří ţijí v úplné rodině a mají alespoň jednoho sourozence. Volný čas mohou zdravé osoby trávit různým způsobem, ale osoby s postiţením mají stále moţnosti v menší míře omezené, i kdyţ situace se postupně lepší. V současné době se nabídka volnočasových aktivit pro jedince s mentálním postiţením postupně rozšiřuje z důvodu pozvolného nárůstu počtu jedinců s postiţením, který je způsoben zlepšující se lékařskou péčí, která dokáţe zachránit i nezralé a nedonošené děti. I kdyţ nabídka volnočasových aktivit stoupá a rozšiřuje se do povědomí nejen jedinců s postiţením, ale i jejich rodin, mnoho mladých lidí s postiţením stále neví, jak se svým časem naloţit a tak jej tráví pasivně například při sledování televize, coţ je jejich velmi oblíbená činnost. V diplomové práci ale bylo ukázáno, ţe se najdou i výjimky, které přesně vědí, jak svůj volný čas chtějí trávit a naplno se spokojeností ho vyuţívají. Pro osoby s postiţením mohou být volnočasové aktivity vhodné nejen pro jejich osobnostní rozvoj, ale i jako prostředek pro uvolnění napětí, úzkosti či k uvolnění přebytečné energie. Ukázalo se také, ţe výběr volnočasových aktivit záleţí nejen na zdravotním stavu jedinců, ale i na finančních moţnostech, na moţnostech spojených s místem bydliště a někdy je tento výběr spojen i s ochotou rodičů, sourozenců nebo přátel. I přesto, ţe nabídka aktivit stoupá, je třeba osoby s postiţením neustále podporovat a hledat další moţnosti, jak by mohli aktivně a naplno trávit svůj volný čas a tím ţít plnohodnotný ţivot.

65

Shrnutí Diplomová práce „Způsoby trávení volného času u mladých dospělých jedinců s mentálním postiţením“ je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola definuje mentální postiţení. Zabývá se etiologií mentálního postiţení, klasifikací a osobností jedince s mentálním postiţením. Druhá kapitola pojednává o volném čase. Definuje pojem volný čas, historii volného času, jeho funkce a faktory ovlivňující trávení volného času u jedinců s mentálním postiţením. Třetí kapitola se zabývá volnočasovými aktivitami, institucemi, které zajišťují tyto aktivity a terapiemi. Ve čtvrté kapitole jsou zpracovány kazuistické studie.

Summary Diploma thesis „Ways of spending free time of young adults with intellectual disability“ is divided into four chapters. The first chapter defines intellectual disability. It deals with the etiology, classification and personality of individuals with intellectual disability. The second chapter focuses on the free time. This chapter defines the concept of free time, history, its functions and the factors influencing leisure activities for people with intellectual disability. The third chapter deals with leisure activities, institutions that provide these activities and therapies. The fourth chapter contains the case report studies.

66

Použitá literatura BARTOŇOVÁ, M., BAZALOVÁ, B., PIPEKOVÁ, J. Psychopedie. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-144-7. BENDOVÁ, P., ZIKL, P. Dítě s mentálním postižením ve škole. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 9788024738543. BENÍČKOVÁ, M. Muzikoterapie a specifické poruchy učení. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 9788024735207. ČADILOVÁ, V., JŮN, H., THOROVÁ, K. Agrese u lidí s mentální retardací a autismem. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-319-2. ČÁP, J. Psychologie mnohostranného vývoje člověka. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. ISBN 8004229670. ČECH, T. Výchova a volný čas 2. Brno: MSD, 2007. ISBN 9788086633978 DOLEJŠÍ, M. K otázkám psychologie mentální retardace. Praha: Avicenum, 1973. ISBN 08-051-73. DUFFKOVÁ, J. Sociologie životního stylu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 9788073801236. FILATOVÁ, R., JANKŮ, K. Snoezelen. Vyd. 1. Frýdek-Místek: Kleinwächter, 2010. ISBN 978-80-260-0115-7. FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-7387014-0. GEIST, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992. ISBN 8085605287. HÁJEK, B. Děti, vedoucí, volný čas. Praha: IDM MŠMT, 2004. ISBN 80-8678-406-1. HÁJEK, B., HOFBAUER, B. PÁVKOVÁ, J. Pedagogické ovlivňování volného času. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-473-1. HANÁK, P., BRADÁČOVÁ, S., HAVRÁNKOVÁ, P., MERCINERIOVÁ, O., SYSLOVÁ, D., PROCHÁZKOVÁ, V., KULÍŠKOVÁ, O.

67

Zkušenosti z aplikace

nových metod práce při vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Vyd. 1. Brno, 2011. ISBN 978-80-254-0022-8. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-485-4. HODAŇ, B. Volný čas a jeho současné problémy: sborník příspěvků přednesených na vědeckém symposiu v Olomouci, ve dnech 20. a 21. května 2002. Olomouc: Hanex, 2002. ISBN 8085783371. HOFBAUER, B. Kapitoly z pedagogiky volného času: soubor pojednání o volném čase a jeho výchovném zhodnocování. Vyd. 1. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, 2010. ISBN 9788073942403. HOFBAUER, B. Děti, mládež a volný čas. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-927-5. CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1369-4. JEDLIČKA, R. Děti a mládež v obtížných životních situacích: nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Vyd. 1. Praha: Themis, 2004. ISBN 8073120380. KANTOR, J., LIPSKÝ, M., WEBER, J.. Základy muzikoterapie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. ISBN 9788024728469. KNOTOVÁ, D. Pedagogické dimenze volného času. Brno: Paido, 2011. ISBN 978-807315-223-9 KOZÁKOVÁ, Z. Psychopedie. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-2440991-7. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. Člověk - prostředí - výchova: k otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. ISBN 8073150042. LEČBYCH, M. Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. ISBN 978-80-244-2071-4. 68

MARSHALL, G. A Dictionary of Sociology. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199533008. MATULAY, K. Mentálna retardácia. Martin: Osveta, 1986. ISBN 70-077-86. MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice: teorie a metodika. Dotisk 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 8024410753. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: Bílá kniha. 1. vyd. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2001. ISBN 80-211-0372-8. NĚMEC, J. a kol. Kapitoly ze sociální pedagogiky a pedagogiky volného času. Brno: Paido, 2002. ISBN 80-7315-012-3. OPATŘILOVÁ, D., VÍTKOVÁ, M. Speciálně pedagogická podpora dětí a mládeže se speciálními vzdělávacími potřebami mimo školu: Special educational support to children and youth with special educational needs outside school. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ISBN 9788021056930. PÁVKOVÁ, J. a kol. Pedagogika volného času. 3., aktualizované vydání Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-423-6 PIPEKOVÁ, J. Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, 2006. ISBN 80-86633-40-3. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315120-0. PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Terapie ve speciálně pedagogické péči. 2. rozš. vyd. Brno: Paido, 2001. ISBN 8073150107. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4.akutaliz. vydání Praha: Portál, 2003. ISBN 8071787728. PŘADKA, M. Kapitoly z dějin pedagogiky volného času. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. ISBN 8021020334. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0646-2.

69

ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1049-8. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika: prevence a diagnostika, terapie a poradenství, vzdělávání osob s různým postižením, člověk s handicapem a společnost. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. ISBN 9788024717333. SPOUSTA V. a kol. Teoretické základy výchovy ve volném čase: (úvod do studia pedagogiky volného času). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. ISBN 802101007x. ŠERÁK, M. Zájmové vzdělávání dospělých. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 9788073675516. ŠICKOVÁ-FABRICI, J. Základy arteterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 8071786160. ŠIŠKA, J. Mimořádná dospělost: edukace člověka s mentálním postižením v období dospělosti. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2005. ISBN 8024609924. ŠLAPAL, R. Vývojová neurologie pro speciální pedagogy. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-160-7. ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-060-7. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3.

VALENTA, M. Mentální postižení. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3829-1. VALENTA, M. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN 8024406985. VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie. Praha: Parta, 2003. ISBN 80-7320-063-5.

70

VÁŢANSKÝ, M., SMÉKAL, V. Základy pedagogiky volného času. Brno: Paido, 1995. ISBN 80-901737-9-9. VELEMÍNSKÝ, M. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007. ISBN 9788073221096

Internetové zdroje Americká asociace pro intelektová a vývojová postižení AAIDD [online], aaidd.cz [cit. 10.12.2013]. Dostupné na www: http://aaidd.org/intellectualdisability/definition#.UvPdDLQ2Wnp Výroční zpráva Oblastní charity Blansko za rok 2012 [online], blansko.charita.cz, [cit. 15.1.2014] Dostupné na www: http://blansko.charita.cz/vyrocnizpravy Volnočasové aktivity handicapované mládeže [online], vemeste.cz, [cit. 14.1.2014] Dostupné

na

www:

http://www.vemeste.cz/2012/01/volnocasove-aktivity-

handicapovane-mladeze

71