Způsoby řešení úpadku v období první republiky

U n i v e r zi t a K a r l o v a v P r a z e Právnická fakulta

Jan Pavlík

Způsoby řešení úpadku v období první republiky Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Katedra: právních dějin Datum vypracování práce: 23.6.2011

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených a citovaných a že tato práce nebyla využita k získání stejného nebo obdobného titulu.

1

OBSAH

I.

Úvod

3

1.

4

Poznámky k terminologii

II.

Stručně k historickému vývoji úpadkového práva

6

III.

Způsoby řešení úpadku po r. 1918

9

1.

Obecné poznámky k řešení úpadku

9

2.

Konkurz

11

2.1 Konkurz obecně

11

2.2 Zahájení konkurzního řízení

12

2.3 Úpadce

19

2.4 Věřitelé a jejich pohledávky

25

2.5 Orgány konkurzního řízení

31

2.6. Majetková podstata a její zpeněžování

34

2.7 Ukončení konkurzu

36

2.8 Nepatrný konkurz a konkurz družstev

37

Vyrovnání

38

3.1 Vyrovnání obecně

38

3.2 Nucené vyrovnání

38

3.3 Mimokonkurzní vyrovnání

43

3.

4. IV.

3.3.1 Zahájení vyrovnacího řízení

44

3.3.2 Věřitelé a jejich pohledávky

44

3.3.3. Orgány vyrovnacího řízení

46

3.3.4 Rozhodování o vyrovnání

48

3.3.5. Ukončení o vyrovnání

50

3.3.6. Zemědělské vyrovnání

51

Trestní aspekty

51

Závěr

55

V.

S e z n a m p o u ži t é l i t e r a t u r y

58

VI.

Resumé

60

2

I. ÚVOD Předmětem

mého

záj mu

se

řešení

stalo

úpadku

v období

tzv.

„první

republiky“. Toto časové určení je natolik známým a používaným, že pro účely periodizace jistě plně vyhovuj e. Jen pro pořádek doplním, že myšlena je doba od počátku Československé republiky vzniklé dne 28.10.1918, do uzavření tzv. Mnichovské dohody v ranních hodinách dne 30.9.1938. Vzhledem k charakteru mé práce však není podstatné držet se přesných datových ohraničení jednak proto, že v důsledku recepční normy (zákona č. 11/1918 Sb.) vycházela prvorepubliková z předchozí

úprava

úpravy

stejně

jako

celý

rakousko-uherské

a

právní

jednak

řád

ve

proto,

svých

že

ani

počátcích

na

základě

předválečných a válečných událostí druhé světové války nepozbyly bez dalšího platnosti dosavadní právní předpisy. Toto období jsem zvolil pro dynamický společenský i právní vývoj, který byl během této historicky krátké doby učiněn, a čilý „odborný ruch“ na poli práva provázený mnoha novelizacemi napříč celým právním řádem j ako důsledek snahy osamostatnit republikový právní řád od předpisů monarchie a zej ména nutnosti unifikovat územně rozpolcenou

úpravu,

který

dal

vzniknout

mnoha

významným

juristickým

pracím. Neopominutelným momentem pak je určitá forma adorace a idealizace prvorepublikových

poměrů

i

na

poli

práva,

která

u

nás

nastoupila

po

listopadových událostech roku 1989 a jež v některých případech přerostla do p o d o b y „ r e c e p c e “ p r v o r e p u b l i k o v é h o p r á v a . T y p i c k ý m p ř í kl a d e m j e p r á v ě úprava konkurzu a vyrovnání.1 Zároveň je oblast úpravy úpadkového práva vděčným předmětem ke sledování vlivu hospodářského vývoj e na právní řád.

1

Zákon o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. přímo vychází z úpravy konkurzního řádu a vyrovnacího řádu přijatých (spolu s odpůrčím řádem) zákonem č. 64/1931 Sb. (viz Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí [online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: ).

3

Charakteristickým znakem každé právněhistorické práce je limitace předmětu zkoumání směrem „de lege lata“ daná pochopitelně již z povahy věci. Zvolené téma pak vzhledem ke své periodizaci, kdy z daného období máme k dispozici bohatou literaturu i archivní materiál, vede spíše ke sledování stanovisek d o b o v é t e o r i e a j u d i ka t u r y a j e j i c h v ý k l a d o v ý c h ú v a h n e ž k v y t v á ř e n í v l a s t n í c h p ř e d s t a v o p r a k t i c k é a p l i k a c i z n á m é ú p r a vy a j e j í c h p r o b l é m e c h , n e b o ť o b d o b í téměř jednoho století, které nás již nyní dělí, tvoří takový odstup, při kterém se při hodnocení (nejen) dobové právní úpravy již nelze bezvýhradně spoléhat na kritický pohled současníka, jenž může být v důsledku proběhnuvšího vývoj e determinován odlišnými faktory. Na druhou stranu právě dostatek dobových odborných materiálů nás nenutí se o praktických důsledcích norem (j en) domýšlet. Z výše řečeného tedy plyne, že cílem této práce je především p o s k y t n o u t s o u h r n n ý p o h l e d n a p r o b l e m a t i k u ú p a d k u v d a n é m o b d o b í s j e j í mi charakteristickými rysy tak, jak byla vnímána především tehdejší odbornou veřejností, zaznamenat její historický vývoj a všimnout si, jakým způsobem t e h d e j š í ú p r a v a ( n e zř í d k a v y c h á z e j í c í z j e š t ě s t a r š í c h v z o r ů ) s v ý m i i n s t i t u t y zasahuje do současnosti nebo v čem se naopak odlišuje a je společenským vývojem překonána.

1. Poznámky k terminologii Zej ména pojem „úpadek“ a j eho definice bude (kromě výše okomentované p e r i o d i z a c e ) k l í č o v ý m p r o u r č e n í c í l ů a h r a n i c t é t o p r á c e . S o u č a s n á i d o b o vá právní věda pracovala s prakticky shodnou definicí úpadku, pro nějž jsou typické dva (pří)znaky: insolvence a předlužení. Insolvence, čili platební neschopnost je stav, kdy dlužník není schopen dlouhodobě plnit své splatné peněžité závazky. Často se zdůrazňuje, že platební neschopnost musí být

4

objektivní a zřej má, nestačí jen fakt, že dlužník zastavil platby, i když to může být jeden z klíčových příznaků.2 Ovšem v případě, kdy dlužník přestal hradit závazky ze své vůle, ačkoli prostředky k tomu má v dostatečném množství, nejde o případ úpadku. K jeho řešení nejsou povolány předpisy úpadkového práva, ale předpisy upravující výkon rozhodnutí, exekuci. A l t e r n a t i v n í m p o j m o v ý m z n a k e m j e p ř e d l u ž e n í . V e l i c e j e d n o d u š e l z e ř í c i , že s e j e d n á o s t a v , k d y p a s i v a s u b j e kt u p ř e v y š u j í j e h o a k t i v a , n e b o l i p ř e d l u ž e n ý subjekt má závazky v takové výši, že ani j eho veškerý majetek j e nestačí pokrýt. Jak vyplývá z definice, předlužení připadá v úvahu jen u těch subjektů, u kterých lze hovořit o aktivech a pasivech, tedy ty, které vedou účetnictví. Jde o typický znak úpadku právnických osob, obchodních společností. Již mezi prvorepublikovými

odborníky

byl

oblíbeným

argumentem

pro

vyloučení

f y z i c k ý c h o s o b z m o ž n o s t i p ř e d l u ž e n í j e j i c h p r a c o v n í p o t e n c i á l 3, k t e r ý t v o ř í svým

způsobem

uspokojovat

„nevyčíslitelné

věřitele

a

aktivum“

případně

a

díky

v budoucnu

němuž

lze

hypoteticky

průběžně dosáhnout

bezdlužnosti navzdory tomu, že aktuálně může mít dlužník, fyzická osoba, závazky převyšuj ící jeho majetek. Přidáme-li k jednomu z prvních dvou poj mů (které však mohou nastoupit i společně) pluralitu věřitelů – concursus creditorum, nastává úpadek v užším slova smyslu – konkurz. Hovořím-li o úpadku v užším a širším smyslu, mám na mysli v užším s myslu právě ten „úpadek“, který je užíván jako synonymum ke slovu konkurz, ač proti

2

Viz mj. VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s., str. 87 3 Viz např. Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze. Řízení konkursní a vyrovnací. Řád odpůrčí : Podle přednášek min. rady JUDr. Jar. Vosky. Praha : Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze, 1924. 64 s., str. 4 .

5

tomuto pojetí existovaly výhrady.4 V širším smyslu myslím úpadkem stav daný předlužením, nebo insolvencí, popř. obojím zároveň bez ohledu na množství v ě ř i t e l ů , t e d y i s i t u a c e , k d y e x i s t u j e j ed i n ý v ě ř i t e l ( a k o n k u r z n í ř í z e n í t e d y n e p ř i p a d á v ú v a h u 5) . P r o p o t ř e b y t é t o p r á c e j e v š a k p o j e m „ ú p a d e k “ c h á p á n ve svém užším smyslu především proto, že toto pojetí spíše odpovídá současným představám6 a v neposlední řadě i požadavkům na rozsah práce. Nebudu se tedy věnovat

úpravě

postupu

v případě

realizování

exekučního

titulu

jediným

věřitelem – exekucí v pravém slova smyslu. Ostatně i pojetí exekuce, resp. exekučního řádu (tehdy zákon č. 79/1896 ř.z. a Exekučný zákon čl. LX/1881 pro Slovensko a Podkarpastkou Rus, nyní zákon č . 1 8 2 / 2 0 0 6 S b . ) a j e h o v z t a h k e k o n k u r zn í m u ř í z e n í j a k o j e d n o m u z e z p ů s o b ů řešení úpadku doznal výrazných změn.

II. STRUČNĚ K HISTORICKÉMU VÝVOJ I ÚPADKOVÉHO PRÁVA Ačkoliv tato práce není pojata jako „časosběrná“ a jejím cílem není popis celého

historického

vývoje,

považuji

za

vhodné

zmínit

některé

základní

momenty, jejichž dosah je patrný v předmětné úpravě a v podstatě i dnes. První ucelenou úpravu řešení insolvence lze vysledovat ve starověkém Římě. Mezi instituty civilního práva tak ani to insolvenční není výjimkou a svými kořeny sahá stejně jako mnoho jiných do této antické kolébky kontinentálního 4

Viz důvodová zpráva k zákonu č. 64/1931, Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-0621]. Dostupné z WWW: , kde jsou zmíněny některé tehdejší snahy o „očistu“ právní terminologie a nahrazení původem cizích pojmů pojmy českými, mj. konkurs – úpadek, které ale byly odmítnuty mj. proto, že jsou významově přece jen odlišné a tedy nejsou volně zaměnitelné: „Nesporně možno mluviti o úpadku dlužníkově i tam, kde ke konkursu vůbec ani nedojde, na př. proto, že nejsou kryty náklady řízení nebo proto, že sice dlužník je insolventní nebo předlužen, má však jen jediného věřitele, kde tedy vůbec nejde o "concursus creditorum".“ 5 tamtéž 6 viz WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde, 2011., str. 589

6

práva. S rozvojem římské společnosti a státu se rozvíjela i úprava řešení úpadku. Základním stavebním kamenem soukromého práva byla a je zásada pacta sunt servanda. Ve starém Římě s sebou však přinášela daleko fatálnější důsledky než nyní. Zej ména v dobách nejstarších tak bylo porušení smlouvy (v důsledku platební neschopnosti) sankcionováno de facto tím, že dlužník byl i s rodinou

vydán

věřiteli

na

milost

a

nemilost.

Exekuce

byla

zpočátku

záležitostí soukromou a mířila přímo proti osobě dlužníka, který se tak mohl dočkat kromě propadnutí veškerého maj etku i otroctví, nebo smrti. Vymáhání d l u h ů b y l o v y k o n á v á n o n a p r i n c i p u p e r s o n á l n í e x e k u c e , k t e r ý ú p a d k o v é p r á vo ovládal po větší část vývoj e lidské společnosti.7 Velmi záhy se tyto prostředky u k á z a l y b ý t p ř í l i š t vr d ý m i , „ s p r a v e d l i v ý h n ě v “ v ě ř i t e l ů m u s e l b ý t k o r i g o v á n a nastoupil princip ochrany dlužníka. Potřeba ochrany dlužníka a častá pluralita věřitelů s sebou přinesla nutnost celý proces autoritativně a nestranně řídit, neboť efektivnějším byl prodej jednotlivých předmětů z vlastnictví dlužníka formou veřejné dražby - aukce (neboť tak lze spíš najít kupce než v případě prodeje celého maj etku najednou). S tím byl spojen princip přednosti (pořadí věřitelů) v případě,

a

princip kdy

tedy

poměrného

uspokojení

věřitelů

n e k r yj e

všechny

pohledávky.

Dalším

proporcionality,

majetek

dlužníka

k l a s i c k ý m i n s t i t u t e m k o n k u r z n í h o p r á v a z n á m ý m j i ž v e s t a r o v ě ku j e v y l u č o v a c í (excindační) žaloba na ochranu vlastnického práva 3. osob k předmětům mylně považovaným za dlužníkovy a jako takovým zařazeným do exekuce. Pozornost byla odvrácena od osoby dlužníka a zaměřena na jeho majetek – vznikla tzv. reální exekuce. Podle toho, zda je exekucí stižen veškerý majetek dlužníka,

7

V našich zemích lze za okamžik definitivního překonání principu personální exekuce považovat zrušení vězení pro dlužníky zákonem č. 34/1868 ř. z., ačkoli pro nepeněžitá plnění stále připadala v úvahu vazba jako donucovací prostředek. Jako donucovací prostředek ovšem vazbu připouštěl i konkursní řád z r. 1931, o tom viz dále.

7

nebo jen jeho určitá část, bývá ještě dělena na exekuci generální a speciální.8 Jak bylo již výše naznačeno, prvky personální a reální exekuce se po dlouhou dobu prolínaly a byly využívány paralelně. Za první konkurzní úpravu u nás jsou považována ustanovení Obnoveného zřízení zemského, které v čl. L XXII - L XXVI („O placení dluhův, kteří větší jasu, nežli dlužník svého statku neb j mění má“) operuje s instituty předlužení, poměrného uspokojení apod.9 Následují v krátkém sledu další dva předpisy zakotvující

výzvu

věřitelům

k přihlášení

pohledávek

ve

lhůtě

spojené

s p r e k l u z i v n í m ú č i n k e m . 10 D a l š í b y l a ú p r a v a v r á m c i t z v . N o v e l l z r . 1 6 4 0 , z n i c h ž b y l o 4 r o k y p o z d ě j i v y č l e n ě n t z v . K r i d a o r d n u n g . 11 V e v š e c h v ý š e zmíněných případech se samozřej mě jedná o úpravu zemského práva, tedy aplikovatelnou

na

šlechtu,

úprava

městských

(„občanských“)

práv

úplně

c h y b ě l a a ž d o u n i v e r z á l n í h o 12 J o s e f i n s k é h o k o n k u r z n í h o ř á d u z r . 1 7 8 1 . D a l š í kodex následoval na přelomu let 1868/69, byl jím zákon č. 1/1869 ř. z. Tento konkurzní řád po předchozích špatných zkušenostech neobsahoval obecnou ú p r a v u v y r o v n á n í , p ř i p o u š t ě l p o u z e n u c e n é v y r o v n á n í p ř i k o n k u r z u k u p e c k é m . 13 Obchodní praxe si však možnost vyrovnání žádala, proto byla v roce 1904 poprvé vypracována nová osnova vyrovnacího řádu. Tento zákonodárný pokus

8

Přičemž generální exekuce v podstatě konkurzem a reální exekuce je exekucí v dnešním slova smyslu, viz FIALA, Josef. Historický vývoj některých procesních principů, zásad a institutů civilního procesu. 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 1975. , str. 76. 9 In URFUS, Valentin. Vznik a počátky konkurzního práva v Čechách. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. 77 s., str. 14. 10 Císařský reskript z 29. srpna 1637 a navazující místodržitelský patent z 23. listopadu 1937, viz SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Konkurz a vyrovnání. 3. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2005. 11 tamtéž 12 V tom smyslu, že sjednocuje úpravu „zemskou“ a „městskou“. 13 In VOSKA, Jaroslav. Kokursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1926. 576 s., str. II v úvodu. „Kupecký konkurz“ bylo řízení, jehož účastníkem jako úpadce byl „kupec“, tedy dnešní terminologií v podstatě „podnikatel“, viz HERMANN-OTAVSKÝ, Karel. Všeobecný zákoník obchodní : a pozdější normy obchodního práva v zemích historických. Praha : Československý kompas, 1929. Díl I, s. 1254., str. 38.

8

však neprošel panskou sněmovnou a tak na vyrovnací řád musela tehdejší „ p ř e d l i t a v s k á “ s p o l e č n o s t j e š t ě c e l é d e s e t i l e t í p o č k a t . 14

III. ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU PO R. 1918 1. Obecné poznámky k řešení úpadku Prvorepubliková

úprava

úpadkového

práva

vycházela

z konkurzního

a

vyrovnacího řádu přijatého císařským nařízením č. 337/1914 ř. z. Spolu s nimi byl součástí předpisu i odpůrčí řád, který upravoval postup pro odporování právním úkonům dlužníka vůči třetím osobám mi mo konkurz, které dlužník učinil

v úmyslu

zkrátit

věřitele.

Třebaže

s úpadkovým

právem

souvisí,

n e p ř e d s t a v u j e z p ů s o b ř e š e n í ú p a d k u a n e n í t e d y p ř e d m ě t e m t é t o p r á c e . V ýj i m k u tvoří ustanovení o odporovatelnosti v rámci konkurzního řízení, o kterých bude krátce pojednáno dále. Ačkoli byly tyto předpisy přijaty vzhledem k válečným událostem ve spěchu a provizorní formou císařského nařízení, jednalo se, zásluhou předchozích příprav, o kvalitní, ucelenou úpravu, která tak „unikla“ pozměňovacím

parlamentních

diskuzím

a

v Podkarpatské

Rusi

platily

pak

předpisy

návrhům. odlišné:

Na

Slovensku

Konkurzný

zákon

a čl.

XVII/1881 a nařízení uherské vlády č. 4070/1915 upravující mimokonkurzní vyrovnání. Dvojí právní úpravu se podařilo sjednotit v roce 1931 zákonem č. 64,

kterým

došlo

k zakotvení

rekodifikace

konkurzního,

vyrovnacího

a

odpůrčího řádu. Úprava zcela vycházela z předchozích řádů rakouských, jejichž nedostatky odhalené dosavadní praxí se snažila řešit, mnohá ustanovení však z ů s t a l a s t e j n á , p o u z e j i n a k s y s t e m a t i c k y z a ř a z e n á . N e b ý t n o vé s y s t e m a t i k y a sjednocující funkce, bylo by možné zej ména konkurzní řád považovat spíše za novelu stávající úpravy než rekodifikaci. Ostatně toto pojetí se neobešlo bez 14

In VOSKA, Jaroslav. Kokursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1926. 576 s. str. III v úvodu.

9

v ý h r a d . 15 Z v o l e n é ř e š e n í s s e b o u v š a k n e s l o n e s p o r n o u v ý h o d u s p o č í v a j í c í v tom, že dosavadní bohatá judikatura byla zachována jako relevantní i do b u d o u c n a k p o u ž i t í p ř i v ý k l a d u „ n o v é “ n o r m y . 16 P ř e s s v é s t a r é ko ř e n y s e p r á v ě úprava konkurzu a vyrovnání z r. 1931 stala, jak bylo řečeno v úvodu, zdrojem inspirace pro zákonodárce po r. 1989, kdy bylo třeba v důsledku společenských z m ě n a z a p o č a t é t r a n s f o r m a c e h o s p o d á ř s t v í o p ě t u p r a v i t m j . i ř e š e n í ú p a d k u . 17 Dále tedy bude tato práce sledovat právě právní úpravu zavedenou zákonem č. 64/1931 Sb., na níž ukáže jednak podobu starší úpravy rakouské, která po nezbytných novelizacích platí v Rakousku dodnes, jednak naznačí její základní rozdíly s předpisy platnými do r. 1931 na Slovensku. Pokud je níže citováno konkrétní znění určitého paragrafu bez dalšího, jde o znění tohoto kodexu. Právě podobnost s předchozí úpravou a skutečnost, že předpis platil na celém území státu, odůvodňuje tento postup, neboť jeho faktický záběr byl v rámci zvoleného období nejširší. K o n k r é t n í z p ů s o b y ř e š e n í ú p a d k u j i ž b y l y j m e n o v á n y v ý š e , j e d n á s e o d va základní - konkurz a vyrovnání, přičemž zvláštním případem konkurzu byl konkurz nepatrný, který se lišil menší mírou formalismu. Vyrovnání bylo rozlišováno

konkurzní

(upravené

konkurzním

řádem)

a

mimokonkurzní

(upravené vyrovnacím řádem). K vytvoření základní představy o nich lze využít přiléhavého přirovnání prof. JUDr. Františka Zoulíka, Csc. v tom smyslu, že 15

Patrně největším kritikem byl JUDr. Julius Karmán, který nové úpravě vyčítal zejm. jednostranné odsuzování slovenské úpravy jako zastaralé a nevyhovující bez hlubší úvahy, zda příčinou horších statistik dosahovaných na Slovensku je bez dalšího zastaralost koncepce uherské úpravy, dále i nedostatek komparačních snah tvůrců předpisu, apod. Viz úvod ke komentáři KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931. 16 Viz též dále zde na str. 12. 17 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, hovoří o tom, že úprava z r. 1931 byla na svou dobu poměrně moderní, avšak připouští, že navrhovaný zákon představuje řešení pouze dočasné, ale nezbytné pro ekonomickou transformaci. Viz Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 328/1991 Sb.. In Zákon o konkurzním a vyrovnacím řízení[online]. Praha : FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY, 1990 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: .

10

řešení úpadku konkurzem se podobá ukončení soudního sporu rozsudkem, v y r o v n á n í p a k s v o u p o v a h o u k o r e s p o n d u j e s e s o u d n í m s m í r e m . 18 N y n í s e zaměřím na jednotlivé instituty blíže.

2. Konkurz 2.1 Konkurz obecně Účelem konkurzu bylo zohlednit všechny úpadcovy věřitele a vyrovnat se tak s nedostatkem exekučního řízení prováděného proti insolventnímu dlužníkovi, kdy uspokojeni jsou jen ti věřitelé, kteří s exekucí začali nejdříve, nehledě k tomu, že se tak dělo se značnými náklady, které samy o sobě rovněž snižovaly p r a v d ě p o d o b n o s t u s p o k o j e n í v í c e ( r e s p . v š e c h ) v ě ř i t e l ů . 19 Postavení konkurzu v rámci soudních řízení je velmi specifické. Často se zmiňuje, že v sobě spojuje prvky řízení nalézacího (formou uznání/popření nároků

a

incidenčních

sporů)

s vykonávacím

(zpeněžování

maj etkové

p o d s t a t y ) . 20 P r o s v á m n o h á s p e c i f i k a t a k t v o ř í z v l á š t n í d r u h c i v i l n í h o ř í z e n í . 21 Konkurzní řád z r. 1931 tuto koncepci de facto potvrzoval, když obsahoval ustanovení § 188 výslovně zakládající subsidiaritu použití ostatních procesních předpisů. Typická je pro něj zej m. četnost autoritativních zásahů a omezení, která v určitých momentech redukují dispoziční zásadu, např. prostřednictvím k o n k u r z n í c h o r g á n ů ( z a p r v n í r e p u b l i k y p ř e d e v š í m s o u d , k o m i s a ř , s p r á v c e ) . 22 Tento jev patří k bodům, na nichž lze vysledovat vývoj a pojetí konkurzního

18

In ZOULÍK, František. Bankroty (konečně) přede dveřmi : Zachovat rozvahu. Ekonom. 1993, 16, str. 15. Volně citována důvodová zpráva k zákonu č. 64/1931, tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění z roku 1930 z Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: 20 In Winterová, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2011. 21 In SCHELLEOVÁ, Ilona , et al. Konkurz a vyrovnání. 3. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2005. 22 Viz podkapitola 2.5 Orgány konkurzního řízení. 19

11

práva, zej m. srovnáním rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány, či podle možností „klasických“ účastníků (úpadce a věřitelů) ovlivňovat průběh řízení. Vlastní zákon č. 64/1931 Sb. byl textem obsahujícím uvozovací ustanovení v 1 6 č l á n c í c h 23, n a n ě ž n a v a z o v a l s a m o t n ý k o n k u r z n í , v y r o v n a c í a o d p ů r č í ř á d , každý z nich číslovaný „svými“ paragrafy od počátku. Z hlediska systematiky byl konkurzní řád a jeho 193 paragrafů rozdělen na dva

díly.

Díl

první,

konkurzní

právo

hmotné,

obsahoval

mj .

podmínky

prohlášení konkurzu, účinky j eho prohlášení, ustanovení o odporu v rámci k o n k u r z u , n ě k t e r é d e f i n i c e ( n a p ř . o s o b y b l í z k é v § 3 5 ) a t d . D í l d r u h ý, konkurzní

řízení,

obsahoval

procesní

normy

(příslušnost

soudů,

ú p r a vu

doručování, postavení konkurzních orgánů, způsob rozhodování, způsob, jakým se na řízení mohou podílet věřitelé, ustanovení o nuceném vyrovnání, o zrušení konkurzu, zvláštní ustanovení o nepatrném konkurzu aj.). Každý díl byl dále rozdělen na čtyři hlavy, z nichž některé dále na oddíly. Systematika této práce nekopíruje

přesně

systematiku

konkurzního

řádu,

protože

záměrem

není

kompletně vyložit danou úpravu na způsob komentáře, ale zaznamenat její charakteristické rysy.

2.2 Zahájení konkurzního řízení Konkurzní řízení bylo možné zahájit výhradně na návrh (dlužníka, či věřitele) a za podmínek stanovených § 1 konkurzního řádu.

24

Těmi podmínkami byla

právě buď insolvence, přičemž v případě, kdy dlužník prohlásil, že zastavil 23

Obsahující ustanovení „závěrečného a přechodného charakteru“ (např. vztah k jiným předpisům) a stanovující nabytí účinnosti (s výjimkou ustanovení o nejmenší přípustné nabídce vyrovnání, které nabylo účinnosti ihned, nabyl předpis účinnosti 3 měsíce po dni vyhlášení 1. srpna 1931); zajímavou novinkou bylo např. ustanovení zakotvující povinnost správce podstaty odvést příspěvek na péči o mládež chudou, opuštěnou a zanedbanou do výše 5% své odměny. 24 V důsledku zvolené systematiky konkurzního řádu „odděloval“ tato spolu související ustanovení celý první díl předpisu – podmínky prohlášení konkurzu v § 1, zahájení řízení v § 68 a 69.

12

platy, byla tato předpokládána a dále nebylo třeba ji zkoumat, nebo předlužení. Předlužení se ovšem netýkalo pouze obchodních společností, ale i pozůstalosti, tzn.

majetku

patřícímu

zůstaviteli,

který

se

v důsledku

jeho

smrti

stal

p ř e d m ě t e m d ě d i c t v í , d o d o b y , n e ž j e o d e v z d á n d ě d i c ů m , t z v . h e r e d i t a s i a c e n s . 25 K prohlášení konkurzu na právnickou osobu stačilo předlužení samo o sobě. Právnická

osoba

zpravidla

nedisponuje

variabilní

pracovní

silou,

její

insolvence má výraznější dopad na obchodní vztahy a záj my věřitelů a další obchodní činnost je nežádoucí, neboť daleko spíše povede k prohloubení nepříznivé situace a poškodí tak záj my věřitelů. Prohlášením konkurzu se pak především sleduje jejich ochrana. Ostatně v záj mu věřitelů může naproti tomu být v případě předlužení fyzické osoby, jak již bylo naznačeno výše, ponechat ji v odůvodněných případech aktivní a nepřistupovat k „likvidaci“ jejího j mění, t e d y k o n k u r z n í p o d s t a t y 26, t e h d y n a s t o u p i l i n s t i t u t v y r o v n á n í , k t e r é m u s e v š a k budu věnovat později. Pracovní potenciál fyzické osoby svým způsobem „doplňuje“ podstatu o těžko vyčíslitelnou hodnotu budoucích výdělků. Za imanentní podmínku prohlášení konkurzu byla i dle tehdejší praxe považována navíc ještě pluralita věřitelů. Dr. Jaroslav Voska, ministerský rada, autor odborných publikací i důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 64/1931, odkazuje na bohatou judikaturu mnohdy j eště z druhé poloviny 19. s t o l e t í , z e k t e r é v y k r y s t a l i z o v a l o n ě k o l i k p r a v i d e l a p o u č e k : 27

25

Hereditas iacens, neboli „ležící pozůstalost“ jako samostatný subjekt práv a povinností (právnická osoba sui generis) znalo jen právo mimoslovenské, přesto soudní praxe připouštěla prohlášení konkurzu na pozůstalost na Slovensku, konkurzní řád z r. 1931 s ní jako se subjektem počítal. Viz VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 91, nebo též KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931., str. 31. 26 In Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze. Řízení konkursní a vyrovnací. Řád odpůrčí : Podle přednášek min. rady JUDr. Jar. Vosky. Praha : Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze, 1924. 64 s., str. 4. 27 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 86 a n.

13

Zastavení platů se předpokládá v případě, kdy b ylo proti dlužníkovi zahájeno více exekucí (tzn. více věřiteli). Byla-li proti dlužníkovi vykonána exekuce pro neplnění jedinému věřiteli, neznamená to ještě nutně insolvenci a to ani tehdy, když neměla plný úspěch. Insolvence veřejné obchodní společnosti s sebou přináší bez dalšího i insolvenci o s o b n ě r u č í c í h o s p o l e č n í k a . 28 Nezpůsobilost platit (platební neschopnost, insolvence) musí b ýt všeobecná a zřejmá. V takovém případě je dlužník insolventní i přes to, že některé dluhy zaplatil. Posuzuje se podle okolností konkrétního případu. Není jí pouhé dočasné zastavení platů. Předlužení není insolvencí. Dlužník může b ýt předlužen a nemusí být insolventní. T o je dáno tím, že platební schopnost, resp. neschopnost se posuzuje podle úhrnu splatných závazků. Předlužení může být dáno i na základě zatím nedospělých pohledávek tehdy, když suma jeho závazků převyšuje jmění, resp. kapitál obchodních společností.

Význam

judikatury

československá

byl

úprava

značný, obsahovala

neboť často

p ř e d c h o zí velmi

rakouská stručná

i

následná

hmotněprávní

ustanovení (např. pojem „předlužení“), která bylo třeba vyložit. Je zajímavé si v š i m n o u t , ž e z á k o n o d á r c e t e h d y n e p o va ž o v a l z a n u t n é v ý s l e d k y p ř e d c h o zí mnohaleté a opakované výkladové činnosti soudů promítnout výslovně do textu zákona na úkor stručnosti a přehlednosti. Ostatně judikatura byla prakticky bez výj imek j ednotná a odborné veřejnosti notoricky známá. O h l e d n ě z a h á j e n í k o n k u r z n í h o ř í z e n í l ze ř í c i , ž e p ř e s v š e c h n a s p e c i f i k a , b y l konkurz přece jen speciálním případem civilního procesu a jako takový jej bylo možno, j ak již bylo předesláno, zahájit pouze na návrh věřitele či dlužníka. Podal-li návrh dlužník, nebylo zpravidla třeba provádět další šetření, zda jsou splněny podmínky pro jeho zahájení. Pro prohlášení konkurzu v případě, že s ním nesouhlasí všichni osobně ručící společníci obchodní společnosti (popř. její likvidátoři), však bylo třeba osvědčit, že dlužník není schopen plnit své p e n ě ž i t é z á v a z k y n e b o j e p ř e d l u ž e n , i k d y ž j e n a v r h o v a l d l u ž n í k s á m . 29 Případné zahájení konkurzního řízení mělo pochopitelně pro všechny takové s p o l e č n í k y v z h l e d e m k p o v a z e o s o b n í h o r u č e n í z á s a d n í d ů s l e d ky . O s o b n ě r u č í c í 28

Což vyplývá z povahy jeho ručení. In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 251.

29

14

společník, jenž při podání návrhu nejedná ve shodě s ostatními, tak stanul v pozici navrhovatele, který v souladu se zásadou dispoziční nese důkazní břemeno. Z této zásady pak plyne, že soud zpravidla nesmí postupovat z moci úřední a byl tedy vázán provedenými (a neprovedenými) důkazy. Naproti tomu na věřitele jako navrhovatele nebyly kladeny příliš přísné požadavky. Vzhledem k tomu, že k bezpečnému prokázání insolvence bylo často třeba předložit účetní podklady, ke kterým věřitel neměl přístup, byla zákonná úprava ohledně přípustnosti věřitelova návrhu shovívavější, když s t a č i l o , a b y o s v ě d č i l , ž e m á v ů č i d l u žn í k o v i p o h l e d á v k u ( b y ť j e š t ě n e n í splatná) a dlužník není schopen platit. Dle některé literatury stačilo, navrhnulli věřitel, aby podklady pro osvědčení úpadku dlužníka opatřil soud (ten je ex lege

povinen

mj .

vyslechnout

dlužníka

a

osoby,

které

by

mohly

podat

vysvětlení), ačkoli tomu odpovídající výslovné ustanovení tehdejší úprava n e o b s a h o v a l a . 30 Stranou pozornosti by nemělo zůstat ani ustanovení § 70 odst. 1, které vytvořilo průlom do jednoho z charakteristických znaků konkurzu – plurality v ě ř i t e l ů . N a n á v r h j e d i n é h o v ě ř i t e l e l z e ko n k u r z z a h á j i t , s v ě d č í - l i m u o d p ů r č í n á r o k a z á r o v e ň j e zř e j m é , ž e d l u ž n í k o v o j m ě n í b u d e s t a č i t ( a l e s p o ň ) k ú h r a d ě útrat (nákladů) konkurzního řízení. Dalším případem průlomu do podmínek pro zahájení konkurzu je situace dle odstavce 2 stejného paragrafu, kdy bylo věřitelů sice více, ovšem dlužníkovo j mění nebylo dostatečné. Zde je dána navrhovateli další možnost, jak o vyhlášení konkurzu usilovat – složení „přiměřené“ zálohy na útraty (náklady konkurzu), přičemž pojem „přiměřená z á l o h a “ d o b o v é k o m e n t á ř e s p e c i f i k u j í j a ko z á l o h u n e z b y t n o u ( j e n ) k p r o v e d e n í p r v n í c h ú k o n ů v ř í z e n í s l e d u j í c í c h zj i š t ě n í , z d a d l u ž n í k n ě j a k ý m a j e t e k m á , č i

30

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 253.

15

n i k o l i . 31 T a t o u s t a n o ve n í s m ě ř u j í p ř e d e v š í m k o c h r a n ě p ř í p a d n ý c h o d p ů r č í c h n á r o k ů v ě ř i t e l ů . 32 P ů v o d n í r a k o u s k ý k o n k u r z n í ř á d u m o ž ň o v a l s o u d u ž á d a t zálohu na náklady v případech, kdy se zahájení řízení domáhá j ediný věřitel,i když byl odpůrčí nárok osvědčen. O důvodech vypuštění tohoto ustanovení mlčí jak důvodová zpráva, tak komentář napsaný jejím autorem na tento deficit o d k a z u j e p o u z e J . K a r m á n . 33 S n a d j a k o v y s v ě t l e n í m ů ž e p ř i p a d a t v ú v a h u s n a h a t v ů r c ů ř á d u z r o k u 1 9 3 1 o c o m o ž n á n e j vě t š í z e š t í h l e n í r o z h o d o v a c í a g e n d y svěřené

soudům

za

účelem

zkrácení

celkové

délky

konkurzního

ř í z e n í 34

(požadování zálohy je další administrativní „překážka“ při uplatňování práv věřitelů). Ale vzhledem k již zmíněnému „mlčení“ relevantních pramenů i důvodové zprávy se jedná jen o domněnku autora. Zahájením konkurzního řízení pozbyl úpadce možnosti s podstatou jakkoli nakládat. Vychází se z předpokladu, že jeho činnost (popř. nečinnost) jej přivedla do krajně nepříznivé ekonomické situace a dalším působením by ji jen zhoršoval. Dlužník však nebyl dispozičních práv zbaven bezvýhradně. Ze z á k o n a m ě l mj . n a j e h o m í s t o v r á m c i p ř í p a d n ý c h p r o b í h a j í c í c h s p o r ů n a s t o u p i t správce podstaty. V případě, že tak odmítl učinit, měl dlužník možnost ve sporu pokračovat s tím, že vydobyté plnění nebylo příj mem podstaty a mohl si je

ponechat.

Na

druhou

stranu

jako

31

důsledek

vyloučení předmětu

sporu

Shodně VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 258, i HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 141. 32 Ohledně odporování viz dále v podkapitole 2.4 Věřitelé a jejich pohledávky. 33 Již bylo zmíněno, že autorem důvodové zprávy byl J. Voska, zmiňovanými komentáři jsou často citovaní: VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, dále publikace: HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. a konečně: KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931., str. 107. 34 Viz důvodová zpráva k zákonu č. 64/1931 Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-0621]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm, např.: „Pro budoucnost bude nutno v praxi pečovati o to, aby doba trvání konkursního řízení byla opět zkrácena...“

16

z podstaty nastoupila i možnost věřitelů vést na tento předmět (sporu – myšlena jakákoli

maj etková

hodnota)

„klasickou“

e x e k u c i . 35

Obdobně

tomu

bylo

v p ř í p a d ě s p r á v c o v a o d m í t n u t í d ě d i c t v í , k t e r é p ř i p a d l o d l u ž n í ko v i . 36 Prohlášením konkurzu jinak zaniká možnost vést proti úpadci exekuci (resp. na jeho j mění), jedinou výjimkou jsou úpadcovy nemovitosti nacházející se v cizině.

I toto

pravidlo

však

mělo

svou

výjimku.

Nemovitosti

v cizině

pochopitelně nemohly podléhat tuzemským procesním předpisům, mezinárodní spolupráce v meziválečných dobách přece jen nenabyla takových rozměrů, aby toto umožnila. Na takové nemovitosti bylo teoreticky možné vést exekuci v m í s t ě , k d e s e n a c h á z e l y , z á r o v e ň s t u z e m s k ý m k o n k u r z e m . 37 Účinky zahájení konkurzního řízení (prohlášení konkurzu) nastaly počátkem dne, kdy byla konkurzní vyhláška vyvěšena na úřední desce soudu. Prohlášení konkurzu tedy působilo svým způsobem retroaktivně (zpětně k půlnoci – počátku dne). Řízení samotné však lze považovat za zahájené již doručením n á v r h u . 38 Ohledně právních účinků konkurzu bych však chtěl především upozornit na dopad takového prohlášení na občanská práva úpadce (je-li jím fyzická osoba). Takovou

úpravu

totiž

považuji

za

mimořádně

zajímavou,

vzhledem

k ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 663/1919 Sb., o stálých seznamech 35

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 117 i HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 67. 36 Srov. VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 105, HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 61 a KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931., str. 42. 37 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 97, i HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 57, kde jmenuje některé relevantní mezinárodní smlouvy. 38 O problémech s touto koncepcí spojených viz HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 55.

17

voličských a § 3 odst. 2 spolu s § 4 zákona č. 75/1919 Sb., řád volení v obcích republiky Československé, která vylučují ty, „…kdož upadli v konkurz, pokud řízení

konkursní

trvá,

jakož

i

ty,

na

jejichž

žádost

se

provádí

řízení

vyrovnávací, pokud nebylo prohlášeno za skončené…“ jednak ze zápisu do voličských seznamů a j ednak jim upírají i pasivní volební právo. Myšlenka je poměrně prostá. Úpadek je jev společensky nežádoucí, zatěžující a narušující dobré vztahy. Není důvod přiznávat výkon občanských práv tomu, kdo svým ekonomickým chováním poškodil společenské záj my. Právo volit bylo výsadou „řádného

občana“.

Spojíme-li

toto

omezení

politických

práv

se

ztrátou

možnosti disponovat s vlastním majetkem, dostaneme obraz úpadce s výrazně redukovanou právní způsobilostí, podobně jako tomu bylo ve starém Římě v podobě tzv. „infamie“, ztráty občanských práv. Jde o reminiscenci jistě ne náhodnou. Ostatně společnost dodnes zpravidla pohlíží na dlužníka – úpadce jako na osobu nepoctivou a přirozeně má tendence volat po sankcionování jeho osoby, po spravedlivé „odplatě“, když už nemůže dostát (plného) uspokojení svých nároků – personální exekuce přežívá minimálně v „citu pro spravedlnost“ v ě ř i t e l ů , k t e ř í v k o n k u r z u p ř i c h á z e j í j a k k o l i v ý r a z n ě z k r á t k a . Zd e j s o u v š a k j e j í projevy zcela konkrétně patrné v úpravě platné ještě v první polovině 20. s t o l e t í . 39 Konečně je třeba zmínit, vzhledem k tomu, že se práce věnuje procesním předpisům,

instituty

stavění

a

přetržení

běhu

promlčecí

doby.

V zásadě

v důsledku přihlášení pohledávky do konkurzu (nikoli jeho prohlášením!) došlo k přetržení lhůty, kteráv případě jeho zrušení počala běžet znovu od začátku. Jediný případ stavění lhůty byl připuštěn tehdy, došlo-li k popření dotčené

39

Za další takový projev lze snad považovat i možnost uvalit na nespolupracujícího dlužníka vazbu, o tom viz dále v podkapitole „Úpadce“.

18

p o h l e d á v k y z e s t r a n y s p r á v c e p o d s t a t y n e b o j i n é h o v ě ř i t e l e 40 a d o t č e n ý v ě ř i t e l s e ž a l o b o u v e s t a n o v e n é l h ů t ě n e d o m á h a l u z n á n í s v é h o n á r o ku . D l e § 1 1 2 t u t o l h ů t u n e k r a t š í n e ž m ě s í c s t a n o v i l k o n k u r zn í k o m i s a ř . P r o m l č e c í l h ů t a t a k s t á l a po dobu od přihlášení pohledávky do uplynutí lhůty k podání incidenční žaloby u r č e n é . P o t é s e o p ě t r o z b ě h l a , p ř i č e m ž k p r o m l č e n í c h y b ě l a j e n t a č á s t l h ů t y, k t e r á z b ý v a l a v d e n p o d á n í p ř i h l á š k y . 41

2.3 Úpadce Úpadcem

se

podle

konkurzního

řádu

mohl

stát

v zásadě

každý

subjekt

disponující obecnou procesní způsobilostí, schopný samostatně nabývat práv a povinností. Úpadce je vlastně jakési „poslední stadium“ dlužníka, j e to dlužník i n s o l v e n t n í n e b o p ř e d l u ž e n ý . T o z n a m e n á , ž e ú p a d c e m n e m o h l ( a n e m ů ž e ) b ýt nikdo, kdo nemohl vystupovat v právních vztazích a brát tak na sebe závazky, neboť jinak by se nemohl stát ani dlužníkem. Na druhou stranu se úpadcem mohl stát každý, kdo se mohl stát dlužníkem. Jaksi „nadto“ byla připuštěna konkurzní způsobilost i „nesvéprávným“ osobám. Ohledně právnických osob byla jediným kritériem skutečně samostatná právní existence – schopnost z a v a z o v a t s e v l a s t n í m j m é n e m . 42 J i ž b y l o v ý š e z m í n ě n o , ž e z a k o n k u r z u z p ů s o b i l o u b y l a p o v a ž o v á n a i l e ží c í p o z ů s t a l o s t , j e j í ž s c h o p n o s t v l a s t n í m

40

Dlužníkovo popření na průběh konkurzu vliv nemělo, o tom však bude pojednáno dále – viz podkapitola 2.4 Věřitelé a jejich pohledávky 41 O promlčení v konkurzu zřejmě nejšířeji viz KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931., str. 45 a n. 42 Tomuto tématu se věnují zejm. VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 90, 91 a KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931.

19

j ménem se zavazovat byla sporná. Historicky však pozůstalosti byly častým, ř e k n ě m e t y p i c k ý m ú p a d c e m . 43 Ohledně některých dopadů prohlášení konkurzu na osobu úpadce již byla řeč v p ř e d c h o zí p o d k a p i t o l e v p a s á ž i o s u s p e n z a c i v o l e b n í h o p r á va . K o n k u r z n í ř á d pak upravuje jak dlužníkovi povinnosti, tak i práva, mezi která patří právo na obývání domu, který j inak patří do konkurzní podstaty, právo ponechat si k výživě sebe a své rodiny to, co nabyl vlastní činností či darem. Na druhou stranu

mu

však

nebyl

přiznán

nárok

čerpat

příspěvky

na

tuto

výživu

z maj etkové podstaty. Záj em byl zřej mý – maj etková podstata byla určena výhradně k uspokojení věřitelů, její každé umenšení tak bylo nežádoucí. Ke zmírnění tvrdosti tohoto ustanovení a jeho sociálních dopadů však byla připuštěna možnost, aby správce podstaty za souhlasu věřitelského výboru úpadci a jeho rodině z maj etkové podstaty poskytl alespoň nutnou výživu. O h l e d n ě r o z d í l u m e z i p o j m y v ý ž i v a a n u t n á v ý ž i v a j e t ř e b a s u b s i d i á r n ě p o u ží t p ř í s l u š n á u s t a n o v e n í o b č a n s k é h o p r á v a h m o t n é h o . 44 K a r m á n v t é t o s o u v i s l o s t i přidává

myšlenku, že

pracovní síla

f yz i c k é

osoby nepatří do

maj etkové

p o d s t a t y . 45 S t í m l z e z ř e j m ě s o u h l a s i t , n e b o ť z j e j í p o v a h y n e b y l o m o ž n é pracovní sílu (či potenciál) samu, na rozdíl od jejích hmotných výsledků, považovat za majetkovou hodnotu. Konkurzní řád však upravoval především úpadcovy povinnosti, s jejichž neplněním spojoval i sankce tak, aby byl zajištěn řádný průběh řízení a n e d o c h á z e l o k e z k r a c o v á n í v š e c h v ě ř i t e l ů č i n ě kt e r ý c h z n i c h n a ú k o r j i n ý c h .

43

In URFUS, Valentin. Vznik a počátky konkurzního práva v Čechách. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. 77 s. 44 Literatura odkazuje na ustanovení §§ 91-154 a 166 obč. z. (myšleno pochopitelně ABGB z r. 1811) viz HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 62. 45 In KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931., str. 42, 43.

20

Především byl úpadce povinen poskytovat veškerou potřebnou součinnost správci podstaty. Konkrétně měl předložit seznam j mění a byl-li k tomu správcem, nebo některým z věřitelů, vyzván, vykonat tzv. vyjevovací přísahu, což bylo v podstatě přiznání o maj etku učiněné při zvláštním j ednání (tzv. „rok“) a spojené s povinností odpovědět na dotazy věřitelů či správce podstaty. Ke splnění všech těchto povinností mohl být donucován. Výslovně byl zakotven donucovací prostředek v podobě vazby. Tu bylo mimochodem možno nařídit i v případě nebezpečí, že by dlužník uprchl. Na příkladu vazby opět vidíme, že princip ochrany dlužníka měl své meze a j eho osoba a osobní svoboda stále ještě nebyla nedotknutelná. Jde bezpochyby o opatření, které by v dnešní době vzhledem k současným převládajícím představám o ochraně lidských

práv

našlo

místo

v právním

řádu

a

pochopení

mezi

odbornou

veřejností jen stěží. Přesto se tentokrát nejednalo o prvek personální exekuce, neboť primárně měla vazba funkci donucovací a nikoli represivní. Zajímavé j e srovnat názory, zda bylo možné subsidiárně vymáhat splnění povinností

dlužníkem

podle

exekučních

předpisů.

Zatímco

Voska

toto

p ř i p o u š t í 46, H o r a l a k o n i c k y k o n s t a t u j e , ž e j e d i n ý m z p ů s o b e m e x e k u c e j e p r á v ě vazba, což podpírá tvrzením (zřej mě správným), že v případě, kdy j de o ú p a d c e , n e b y l y b y a l t e r n a t i v n í d o n u c o v a c í p r o s t ř e d k y d l e e x e ku č n í c h p ř e d p i s ů , t z n . p e n ě ž i t é p o s t i h y č i n á h r a d n í v ý k o n n a n á k l a d y d l u ž n í ka , z ř e j m ě p ř í l i š ú č i n n é . 47 P r o v ý k l a d V o s k ů v m o h l o b y s n a d h o v o ř i t u s t a n o v e n í § 1 8 8 , k t e r é odkazuj e na subsidiární užití ostatních procesních předpisů (ale) tam, kde není v konkurzním řádu stanoveno jinak. Rozhodnou tedy bude otázka, zda je ustanovení § 102 o opatřeních v příčině osoby úpadcovy taxativní, či nikoli.

46

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 310. 47 In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 173.

21

Komentář Vosky ke staršímu rakouskému konkurznímu řádu, který obsahuje obdobná ustanovení, zní pochopitelně velice podobně jako jeho komentář p o z d ě j š í . D a l š í a u t o r , S t i f t e r 48, s e k m o ž n o s t i j i n ý c h s a n k č n í c h p r o s t ř e d k ů nevyjadřuje, ačkoli z povahy jeho výkladu předmětného ustanovení lze spíše soudit, že by možnost jiných donucovacích prostředků nepřipustil. Vzhledem ke znění § 102 a ke skutečnosti, že ve většině případů, kdy starý konkurzní řád v určitých ustanoveních jen odkazoval na úpravu exekučního řádu, byla do nového konkurzního řádu z r. 1931 za účelem sjednocení slovenské a mimoslovenské prováděcí úpravy původně odkazovaná ustanovení výslovně zapracována, avšak ohledně jiných sankčních prostředků se tak nestalo, lze tentokrát souhlasit spíše se závěrem V. Hory. Tento rozpor neřeší a n i j u d i k a t u r a ( a l e s p o ň ž á d n ý z e č t y ř s l e d o v a n ý c h a u t o r ů 49 n a p ř í p a d n ý j u d i k á t neodkazuje). Nelze se ani příliš divit, neboť, jak poznamenal právě V. Hora, aplikace finančních opatření na úpadce se jeví být značně nepraktickou a o jejich užití v praxi sotva někdo uvažoval. Konkurzní řád obsahoval v § 35 vlastní definici osob blízkých. Tato je velmi podobná dnešní koncepci s výjimkou subjektivního vymezení v podobě „těch, jejichž új mu bychom pociťovali jako új mu vlastní“. Naproti tomu znala tehdejší úprava osoby blízké společnosti s ručením omezeným. Těmi byli její společníci a jednatelé spolu s osobami j im blízkými, přičemž analogická aplikace tohoto ustanovení na jiné obchodní společnosti či právnické osoby b y l a v y l o u č e n a . 50 O s t a t n ě k d y b y b y l o z á k o n o d á r c o v ý m ú m y s l e m a p l i k o v a t t o t o ustanovení na širší okruh subjektů, nebyla by v předpisu výslovně uvedena jen forma společnosti s ručením omezeným se svými orgány. Vysvětlení této

48

In STIFTER, Rudolf. Řád konkursní a odpůrčí. Praha : Právnické vydavatelství spol. s r.o., 1923. str. 70. Myšleni V. Hora, J. Karmán, R. Stifter a J. Voska, viz seznam použité literatury a průběžné citace. 50 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 185. 49

22

úpravy však důvodová zpráva nepodává, pouze poznamenává, že j e do předpisu včleněna

podle

rakouskému

v

rakouského tomto

vzoru,

ustanovení

ačkoli

rozšířil

český

jeho

řád

konkurzní

působnost

i

na

oproti

jednatele.

Důvodem k rozšíření koncepce osob blízkých mohl být požadavek čistoty h l a s o v á n í p ř i r o z h o d o v á n í o s c h v á l e n í v y r o v n á n í 51 ( o s o b y b l í z k é m o h l y h l a s o v a t jen proti vyrovnacímu návrhu – upraveno v §u148), jde tedy o jeden z ochranných prvků, které měly zamezit zneužívání tohoto institutu. S osobou úpadce souvisí i odporovatelnost jeho jednání. Konkurzní řád obsahoval vlastní úpravu práva odporu proti jednáním, která se stala před prohlášením konkurzu. Odporem bylo možné domáhat se deklarace bezúčinnosti předmětného

dlužníkova

vůči

jednání

věřiteli.

Jednotlivé

důvody

odporovatelnosti se podle závažnosti lišily především dobou zpětné působnosti – časovým obdobím, v němž odporovatelná jednání mohla být napadena. Při ú m y s l n é m z k r á c e n í v ě ř i t e l e , k t e r ý b yl d r u h é s m l u v n í s t r a n ě z n á m , t a t o l h ů t a činila až deset let před zahájením konkurzu. Aktivní legitimaci k odporu měl v konkurzním řízení výhradně správce podstaty. Šlo tedy o jednání primárně v její

prospěch,

třebaže

k poškození

jednoho

konkurzními

ustanoveními

odporovatelné

konkrétního o

jednání

věřitele.

odporu

To

původně byl

mohlo

zásadní

s m ě ř o va t

rozdíl

mezi

a odpůrčím řádem přijatým stejným

uvozovacím zákonem. Odpůrčí řád však věřitelům vymezoval k odporu užší pole působnosti, neboť nekorespondoval docela se skutkovými podstatami, r e s p . d ů v o d y o d p o r o v a t e l n o s t i . 52 Mezi důvody odporovatelnosti patřila:

51

In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 101. 52 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 590.

23

-

právní jednání úpadce s úmyslem zkrátit věřitele v součinnosti s druhou stranou právního jednání (druhá strana o úpadcově úmyslu ví a de facto se na zkrácení věřitele přímo podílí) – je nej závažnější se lhůtou 10 let;

-

právní jednání, kterým byli věřitelé zkráceni, jestliže druhé straně „musel býti znám úmysl úpadce“, tedy dnešními slovy „vědět měla a mohla“ (ačkoli nebylo skutečně prokázáno, že věděla) – lhůta 2 roky;

-

právní jednání mezi manželi, osobami blízkými – lhůta rovněž 2 roky, rozdíl spočíval v tom, kdo má nést důkazní břemeno (v předchozím případě

odporovatel,

zde

úpadce).

Předpokládá

se,

že

vzhledem

k

příbuzenskému vztahu kontrahendů, byl úmysl zkrátit věřitele samo sebou druhé straně znám. Nově došlo v r. 1931 k rozšíření okruhu osob blízkých o již zmiňované orgány společnosti s ručením omezeným; -

o d p o r o v a t e l n é b y l o t z v . m r h á n í m a j e t k e m – e x i s t o v a l - l i zj e v n ý n e p o m ě r mezi plněními, zej m. prodej „pod cenou“, přičemž druhá strana nemusela v ě d ě t o ú m y s l e c h ú p a d c e . Z a h r n u t a b y l a j e d n á n í z a p o s l e d n í r o k;

-

dalšími

případy

zvýhodňování zajištění

nebo

bylo

jednoho

darování nebo

uspokojení

v neobvyklé

více

věřitelů

pohledávky

výši, oproti

poté,

kdy

nadržování, ostatním se

tedy

formou

úpadce

stal

nezpůsobilým platit, byl podán návrh na konkurz, nebo 60 dnů před tím. Zde se vycházelo z předpokladu, že v tomto období už bylo zřej mé a úpadce musel být srozuměn s tím, že j e insolventní, nebo mu tento stav reálně hrozí. Úprava z r. 1931 je oproti předchozí přísnější ohledně jednání ve prospěch o s o b b l í z k ý c h , u n i c h ž n e n í t ř e b a d o k a z o v a t , ž e o z k r a c o va c í c h ú m y s l e c h ú p a d c e v ě d ě l i . N a o p a k k ú s p ě š n é o b r a n ě p r o t i o d p o r u j e p o t ř e b a p r o k á z a t , že zvýhodněná osoba blízká nevěděla a vědět ani nemohla o dopadu tohoto jednání 24

na ostatní věřitele. Rovněž, jak bylo výše řečeno, došlo k rozšíření definice osoby blízké a např. u odporu pro mrhání nebylo již nutné dokazovat úmysl z k r á t i t v ě ř i t e l e . 53

2.4 Věřitelé a jejich pohledávky V ě ř i t e l é j s o u z p r a v i d l a r o z l i š o v á n i p o d l e c h a r a k t e r u j e j i c h p o h l e d á v e k za úpadcem. Tak tomu bylo i dle (obou) prvorepublikových konkurzních řádů, ovšem použitá terminologie se tentokrát od dnešní lišila, některé paralely b u d o u p r o s r o v n á n í zm í n ě n y . Věřiteli dle nadpisu nejsou myšleni výhradně věřitelé konkurzní (účastnící se konkurzu). V takovém případě bychom opomněli ty, j imž svědčí právo na oddělené uspokojení, tedy zajištěné věřitele. Termín „právo na oddělené uspokojení“

zastřešoval

především

práva

zástavní

váznoucí

na

určitém

předmětu patřícím do majetkové podstaty, právo retenční (zadržovací), které je na takovém předmětu vykonáváno, a podobná práva nabytá exekucí (např. s o u d c o v s k é z á s t a v n í p r á v o ) . 54 Tato práva, nabyl-li jich věřitel více j ak 60 dnů před prohlášením konkurzu, měla zůstat konkurzem nedotčena. Lhůtou se čelilo pokusům o účelová získání zaj ištění pohledávek v situaci, kdy j iž mohl být zřej mý blížící se úpadek dlužníka.

Tzv.

„oddělní

věřitelé“

svou

zajištěnou

pohledávku

nemuseli

přihlašovat. Pokud jim však svědčila pohledávka jiná, popř. zajištění podle v š e h o n e b yl o d o s t a t e č n é ,

bylo přihlášení

53

ohledně nezajištěné pohledávky

Viz důvodová zpráva Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm. 54 Srov. HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 69 a VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 122.

25

pochopitelně nezbytnou podmínkou účasti na rozvrhu. Oddělní věřitelé mají prakticky stejný nárok na uspokojení, jakoby konkurzu nebylo, jen jej uplatňují ( ž a l o b o u a e x e k u c í ) p r o t i s p r á v c i k o n k u r z n í p o d s t a t y . 55 N a p r o t i t o m u d n e s j s o u věci, kterých se nárok týká součástí podstaty, zajištění věřitelé jej uplatňují přihláškou stejně jako ostatní věřitelé, ale mají výhodnější postavení. Věřitelé, kteří měli právo na oddělené uspokojení z určitých úpadcových věcí, vylučovali ostatní věřitele z uspokojení z těchto věcí (zvláštních podstat). V podobné pozici, jako právo na oddělené uspokojení stálo i právo na vyloučení věci do konkurzní podstaty nenáležející. Tohoto práva bylo třeba se domáhat excindační (vylučovací) žalobou proti správci podstaty. Klasické výsadní postavení mezi pohledávkami zauj ímaly pohledávky za podstatou. Jedná se o pohledávky, které pro svůj význam musely být plně uspokojeny přednostně. Teprve

poté ze

zbývajícího

majetku

mohlo

dojít

k u s p o k o j e n í o s t a t n í c h p o h l e d á v e k d l e j e j i c h p o ř a d í . V u r č e n í , o kt e r é d r u h y pohledávek šlo, se prvorepubliková úprava příliš od té současné nelišila, ostatně

i

oproti

úpravě

rakouského

konkurzního

řádu

zde

stylistickým změnám. Pohledávkami za podstatou byly: útraty

došlo

jen

ke

konkursního

řízení, případně i předchozího vyrovnacího řízení, výdaje na udržování a správu podstaty (včetně daní, poplatků a cel, které dospívají za konkurzu), nároky z právních jednání správce podstaty, nároky na splnění dvojstranných smluv, nároky z bezdůvodného obohacení podstaty. Pro případ, že by maj etek podstaty nemohl uspokojit všechny tyto pohledávky úplně, měly absolutní přednost

hotové

výdaje

správce,

ostatní

pohledávky

za

podstatou

byly

uspokojeny poměrně.

55

In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 69 a n.

26

Konečně nej větší množství tvořily zbývaj ící pohledávky „klasické“. Na základě rozdělení do tří tříd však i mezi nimi byla založena hierarchie. První třída pohledávek se ještě rozpadala do čtyř skupin, přičemž každá další skupina mohla být uspokoj ena jen po uspokoj ení předcházející, v rámci stejné

skupiny

platilo

pravidlo

proporcionality,

pokud

podstata

nestačila

k úplnému uspokoj ení. V jednotlivých skupinách figurovaly: o

nutně vynaložené výdaje na úpadcův pohřeb;

o

pohledávky

zaměstnanců

úpadcových

z

poměru

služebního,

nebo

pracovního, nároky na vrácení kaucí a zápůjček provedených srážkou ze mzdy, provize j ednatelů apod. za poslední 3 roky do max. výše 24 000 Kč; o

zařízení

pohledávky

určených

k podpoře

zaměstnanců

v nemoci,

invaliditě nebo stáří, nebo jejich vdov, sirotků a rodinných příslušníků – v podstatě

se

jednalo

o

pohledávky

na

zdravotním

a

důchodovém

pojištění; o

pohledávky lékařů, porodních asistentek, ošetřovatelů, zvěrolékařů a lékáren vůči úpadci za poslední rok od prohlášení konkurzu – vzhledem k tomu,

že

poskytování

systém bylo

zdravotní pro

péče

společnost

nebyl

v rukou

klíčové,

mělo

státu,

avšak

zvýhodnění

její

těchto

pohledávek chránit tyto věřitele před nepříznivými dopady úpadků tak, aby nebyla ohrožena jejich činnost; Teprve

ve

druhé

třídě

se

nacházejí

daně,

poplatky,

cla,

příspěvky

k sociálnímu pojištění a jiné veřejné dávky. Voska uvádí jako společný znak všech těchto pohledávek, že jsou uplatňovány (vybírány) veřejnoprávními korporacemi ke krytí výdaj ů spojených s jejich veřejnoprávními úkoly. A

27

contrario

do

této

skupiny

nelze

řadit

poplatky

svědčící

veřejnoprávním

k o r p o r a c í m z j e j i c h h o s p o d á ř s k é č i n n o s t i ( d o d á v k y v o d y , e l e k t ř i n y a p o d . ) 56 Důvodová zpráva poznamenává, že se objevily hlasy volající po zkrácení časového období, z něhož měly být zahrnuty dlužné daně a jiné poplatky podle této třídy pohledávek (ze stávajících 3 let). Úprava však zůstala ve srovnání s r a k o u s k ý m v z o r e m n e z m ě n ě n a , c o ž b y l o o d ů v o d n ě n o zj i š t ě n í m , ž e t a k o v é zkrácení by v praktických důsledcích znamenalo jen nepatrné zlepšení pozice o s t a t n í c h v ě ř i t e l ů . 57 Rozdíl

mezi

zařízení

„pohledávkami

určených

k

podpoře

úpadcových

zaměstnanců v nemoci, invaliditě nebo stáří nebo jejich vdov, sirotků a rodinných příslušníků“ dle § 54 odst. 3 a „příspěvky k sociálnímu pojištění a jinými veřej nými dávkami“ podle § 55 spočívá v subjektu, v jehož prospěch mají být placeny. Zatímco pohledávky spadající do první třídy j sou za platby zaj išťující „podporu“ úpadcovým zaměstnancům, pohledávky druhé třídy se týkaj í plateb podobných ve prospěch úpadce samotného. Jedná se tedy o zřej mý prvek ochrany zaměstnanců (resp. uznání jejich slabšího postavení). Stejně tak pochopitelně působí i zařazení pohledávek na mzdu hned do první třídy. Ačkoli řešení

podobné

dnešnímu

(kdy

stát

prostřednictvím

úřadu

práce

vyplácí

zaměstnancům během konkurzního řízení jakési „zálohy“ na mzdu, aby tak zmírnil

nepříznivé

důsledky

vlekoucího

se

konkurzního

řízení

a

vůbec

dlužníkova úpadku na jejich finanční situaci a živobytí jejich rodin) je pochopitelně v kontextu doby nemyslitelné, představují tato ustanovení de facto recipovaná už ze staršího rakouského řádu moderní koncepci.

56

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 228. 57 Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm

28

D o t ř e t í t ř í d y n á l e ž e j í v š e c h n y o s t a t n í k o n k u r z n í p o h l e d á v k y . 58 T í m n e n í myšleno jen pohledávky druhově neodpovídající těm vyj menovaným v prvních dvou třídách, ale i např. dlužná mzda, příspěvky na sociální pojištění či daně starší (popř. splatné dříve) než za poslední 3 roky, podobně také pohledávka jednoho zaměstnance z mezd vyšší než 24 000 Kč, náklady na pohřeb vyšší než nutné atd. Konkurzní řád dále upravuje některé zvláštní druhy pohledávek – pohledávky náhradní

(při

manželky

a

plnění

třetí

obchodních

osoby

místo

věřitelů,

které

dlužníka), kolidovaly

pohledávky

úpadcovy

s nárokem

úpadcovy

manželky v případě, že byla v obchodním rejstříku zapsána práva manželky ze svatebních smluv. Ohledně pohledávek manželky, nej sou tímto ustanovením dotčeny jakékoli pohledávky úpadcovy manželky, ale jen pohledávky svědčící pro ni z titulu věna, které na základě recipovaného občanského zákoníku nadále figurovalo v tehdejším právním řádu jako běžný právní pojem. Zde je tedy myšlen nárok manželky na to, co ve formě věna do manželství přinesla ovšem jen za podmínek, že jeho přijetí bylo potvrzeno notářským spisem (zápisem) sepsaném při přijetí bezprostředně, nebo dříve než 2 roky před zahájením konkurzu. Při splnění těchto podmínek bylo umožněno nárok přihlásit jako pohledávku třetí třídy. Nejedná se tedy o stěžejní ustanovení řádu, upozorňuji na něj jen jako na zaj ímavý doklad společenského vývoje, kdy snad lze spekulovat, zda nejde o jeden z prvků, který byl z právní praxe i teorie vyloučen

p o v á l e č n ým

společenským

vývojem.

Materiálně

toto

ustanovení

koresponduje s dnešními účinky zániku společného j mění manželů prohlášením konkurzu. Tehdejší teorii však j eště nebyla známa koncepce „společného vlastnictví“, přece jen role manželů byly dle společenských konvencí odlišné

58

Věta je doslovným zněním příslušného § 56 konkurzního řádu.

29

od dnešní podoby. Institut věna s případným nárokem na jeho vrácení tak byla p r a k t i c k y j e d i n á f o r m a o c h r a n y m a j e t k o v ý c h z á j m ů m a n ž e l k y . 59 S p o h l e d á v k a m i c i z í c h ( z a h r a n i č n í c h ) v ě ř i t e l ů b y l o z a c h á ze n o d l e p r a v i d l a v z á j e m n o s t i , p ř í p a d n ě p o d l e m e z i n á r o d n í c h s m l u v . 60 Zajímavá byla slovenská úprava platná do přijetí společného konkurzního ř á d u r . 1 9 3 1 . C h a r a kt e r i z o v a l a j i m j . v ý r a z n á a u t o n o m i e v ě ř i t e l ů - p ř i z n á v a l a jim rozsáhlý vliv na průběh řízení a zpeněžování dlužníkova majetku, když byl vyžadován j ejich souhlas s úkonem správce mnohem častěji než v zemích m i m o s l o v e n s k ý c h . D ů v o d o v á z p r á v a 61 k č e s k o s l o v e n s k é m u k o n k u r z n í m u ř á d u však

tuto

koncepci

odmítá

jako

nepraktickou

a

v konečných

důsledcích

odporující záj mu věřitelů, neboť „řízení“ postupu ostatních konkurzních orgánů (správce a komisaře) věřiteli celý průběh konkurzu prodlužuje a prodražuje. Nehledě k tomu, že ve svých záj mech nemusí být věřitelé jednotní. Autorita jednoho odborníka se tak zdá být efektivnějším řešením. V souvislosti

s pohledávkami

věřitelů

je

třeba

zmínit

zvláštní

účinek

„nepopření“ přihlášené pohledávky dlužníkem. Výpis ze seznamu přihlášek ohledně dotčené pohledávky byl totiž v takovém případě exekučním titulem. Po skončení konkurzu tak může vést (na to, co dlužníkovi zbylo, či nově nabyl) exekuci i věřitel, jehož pohledávka by nebýt konkurzu ještě ani nebyla v době p ř í p a d n é e x e k u c e d o s p ě l á ( s p l a t n á ) . N a ví c ( n a r o z d í l o d s t a r é h o r a k o u s k é h o řádu) dlužník nově nemohl popírat pohledávky, které v případném předchozím vyrovnacím řízení uznal, nebo se k nim nevyjádřil. 59

Podrobněji viz VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 232 a n. 60 Příklady tehdejších platných mezinárodních smluv viz poznámka pod čarou č. 36 a též VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 239. 61 Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm

30

Na rozdíl od dnešní úpravy nebyl věřitel, který zmeškal lhůtu pro přihlášení pohledávky, definitivně vyloučen z možnosti ji v konkurzu uplatňovat. Došlo-li k opožděné přihlášce po skončení zkušebního roku („přezkumného jednání“), bylo možné za účelem přezkoumání pohledávky svolat zvláštní zkušební rok na jeho

náklady.

Ztratil

však

možnost

popírat

již

přezkoumané

pohledávky

ostatních věřitelů.

2.5 Orgány konkurzního řízení Orgány konkurzního řízení lze rozdělit na úřední (nestranné) a věřitelské ( h á j í c í s v é z á j m y ) . 62 M e z i ú ř e d n í o r g á n y k o n k u r z n í h o ř í z e n í p a t ř i l k o n k u r z n í s o u d , k o n k u r zn í komisař a správce podstaty. Jejich vzájemný vztah byl koncipován zej ména na základě dozorčích úkolů hierarchicky. Konkurzním soudem byl krajský soud, resp. jeho senát, v jehož odvodu má úpadce podnik, či bydliště, popř. maj etek, šlo-li o cizince. Úprava z roku 1931 soudu přiznávala jen základní pravomoci, jejichž výkonem byl dán celému řízení potřebný rámec, v tomto se od svého předchozího vzoru poněkud lišila. Soud prohlašoval konkurz, j menoval konkurzního komisaře a dozíral na jeho č i n n o s t , j m e n o v a l s p r á v c e p o d s t a t y a u k o n č o v a l k o n k u r z n í ř í z e n í . 63 Konkurzní komisař byl j menován z řad soudců zpravidla krajského soudu, ačkoli z důvodů vhodnosti jím mohl být j menován i soudce soudu okresního. Příslušelo mu veškeré rozhodování při vedení řízení vyj ma toho svěřeného

62

Rozlišení nemá oporu v odborné literatuře, odpovídá toliko vlastním představám autora práce, snad ve shodě s poznámkou V. Hory: „Konkursní věřitelé netvoří ani právnickou osobu ani jinaké společenství, ale vzhledem k jejich společným zájmům přísluší jim jistá procesní (nikoli soukromá) práva, vykonávaná zvláštními orgány.“ in HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 58. 63 tamtéž, str. 9

31

soudu a dohled nad činností správce, od něhož si mohl žádat průběžné zprávy a jemuž mohl v krajním případě udělit i pořádkovou pokutu až do výše 2000 Kč. Současná funkce soudu byla tedy rozdělena mezi senát a „samosoudce“ komisaře. S p r á v c e p o d s t a t y v y b í r a l s o u d z e s e z n a m u s p r á v c ů 64. M o h l a j í m b ý t o s o b a bezúhonná, spolehlivá, s potřebnými znalostmi a v konkrétním řízení bez v z t a h u k ú p a d c i . O z a ř a z e n í o s o b y d o s e zn a m u r o z h o d o v a l s o u d , k t e r ý j e j v e d l , po vyj ádření okresního úřadu o tom, zda osoba splňuje požadavky na správce k l a d e n é . N a S l o v e n s k u m o h l b ý t s p r á v c e m d o r e k o d i f i k a c e v r . 1 9 3 1 p o u ze a d v o k á t . 65 P ř i j m o u t j m e n o v á n í n e b y l n i k d o p o v i n e n , a d v o k á t i a n o t á ř i v š a k mohli odmítnout jen z důležitých důvodů. Správce bylo možno odvolat, neplnilli své povinnosti či na návrh věřitelského výběru. Opravný prostředek proti takovému rozhodnutí soudu, rekurs, mohla podat osoba, jejíž práva byla rozhodnutím o změně správce dotčena. Podat rekurs však již z povahy věci n e m o h l a o s o b a n a v r ž e n á v ě ř i t e l i n a j m e n o v á n í s p r á v c e m p o d s t a t y . 66 J e t o p r o j e v k o n c e p c e i n s t i t u c e s p r á v c e j a k o v e ř e j n é s l u ž b y , n a j e j í ž v ý k o n n e n í n á r o k. Výše zmíněná pokuta mohla být správci podstaty udělena i opakovaně. Není však j asné, zda mohla být dle tehdejších obecných předpisů civilně-procesních p ř e m ě n ě n a n a t r e s t v ě z e n í . 67 V případě potřeby mohl být soudem j menován i náměstek správce podstaty, který jej zastupoval, popř. zvláštní (odborný) správce pro určitou specifickou 64

Toto nebylo upraveno výslovně v zákoně, ale ve vládním nařízení č. 115/1931 Sb., na které zákon odkazoval. In KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931. str. 117. 66 In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. str. 158. 67 Srov. zejména VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 280, který toto s odkazem na ustanovení § 188 zakládájící subsidiaritu použití ostatních procesních předpisů připouští a HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. str. 156, který vazbu bez udání důvodu vylučuje. Jiní autoři o tomto mlčí. 65

32

oblast správy. Analogicky pro ně platí ustanovení o správci podstaty, zřej mě tedy museli být vybráni rovněž z příslušných seznamů. Vzpomeneme-li dříve citované přirovnání prof. J UDr. Františka Zoulíka, Csc. konkurzu k soudnímu řízení, stranu žalující by tvořily věřitelské orgány, tedy schůze věřitelů a věřitelský výbor. P ř i k a ž d é m k o n k u r z u m u s e l a b ý t k o m i s a ř e m s v o l á n a m i n i m á l n ě j e d n a s c h ů ze věřitelů, která zvolila věřitelský výbor. Další schůze se mohly konat, pokud n a p ř . k o m i s a ř p o d m í n i l n ě k t e r é s p r á v c o vo p r á v n í j e d n á n í j e j í m s o u h l a s e m . 68 Podmínkou usnášeníschopnosti schůze byla přítomnost alespoň dvou věřitelů, jejichž

pohledávky

představovaly

nej méně

čtvrtinu

celkové

hodnoty

p ř i h l á š e n ý c h p o h l e d á v e k . U s n e s e n í p a k b yl o p ř i j a t o p r o s t o u v ě t š i n o u p o č í t a n o u podle hodnoty pohledávek. Z poměrně nízké hranice usnášeníschopnosti lze u s u z o v a t , ž e z á j e m v ě ř i t e l ů o ú č a s t v k o n k u r z n í c h o r g á n e c h n e b y l v a l n ý . 69 Věřitelský výbor, jako poslední dosud nepopsaný konkurzní orgán, mohl být zvolen na návrh věřitelů či komisaře. Jeho zřízení však nebylo povinné. Měl mít 3 – 5 členů, k jejichž zastoupení se měl zároveň s nimi scházet i stejný počet náhradníků. Nebyl-li zřízen, náležel výkon jeho práv a povinností konkurznímu požadavky,

k o m i s a ř i . 70 mohla

jimi

Na

jeho

členy

nebyly

být

jak

fyzická,

tak

kladeny

žádné

zvláštní

právnická

osoba,

jedinou

podmínkou byla „svéprávnost“, tedy způsobilost k právním úkonům, dokonce

68

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 292. 69 Ostatně i důvodová zpráva na tuto skutečnost v souvislosti s ustanovením o odměnách členům věřitelského výboru: „Touto novotou má býti čeleno časté byť i omluvené neúčasti členů věřitelského výboru na schůzích výborových“ in Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm. 70 In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. str. 159.

33

a n i n e m u s e l o j í t o k o n k u r z n í h o v ě ř i t e l e . 71 V o l b u č l e n ů v ý b o r u m u s e l p o t v r d i t komisař, který tak mohl ze závažných důvodů zabránit konkrétní osobě, aby se s t a l a č l e n e m . 72 Ú k o l e m v ý b o r u b y l o d o h l í ž e t n a s p r á v c e p o d s t a t y , n ě k t e r á j e h o důležitější jednání schvalovat (přesahovala-li hodnota předmětu j ednání 20 000 Kč, dále při zcizení nemovitosti, lodi či úpadcových práv, při sj ednání smíru, uznání pohledávek za podstatou a nároků na vyloučení, oddělené uspokojení atd. dle § 118). Za výkon funkce náležela členům náhrada nutných hotových výdaj ů a od r. 1931 nově i odměna, bylo-li členství ve výboru spojeno s m i m o ř á d n o u z t r á t o u č a s u č i n á m a h o u . 73 N a d r u h o u s t r a n u n e p l n ě n í p o v i n n o s t í mohlo

být

komisařem sankcionováno obdobně jako

u

správce

p o d s t a t y . 74

V krajním případě mohl být člen věřitelského výboru zbaven funkce.

2.6 Majetková podstata a její zpeněžování A b y k o n k u r z n í ř í ze n í m o h l o n a p l n i t s v ů j c í l , t e d y s p r a v e d l i v é r o z d ě l e n í dlužníkova maj etku, j e třeba nejen shromáždit věřitele, aby tito mohli své nároky uplatnit, ale také veškeré majetkové hodnoty, které tvoří podstatu s p r a v o v a t a v é s t k e z p e n ě ž e n í . M a j e t k o v o u , č i k o n k u r z n í p o d s t a t u 75 t v o ř i l o veškeré dlužníkovo nemovité j mění nacházející se na území státu a veškeré m o v i t é j m ě n í a ť b y l o k d e k o l i . 76 D o p o d s t a t y n e b y l y z a h r n u t y v ě c i v y l o u č e n é z exekuce podle tehdejšího Exekučního řádu, resp. Exekučního zákona na

71

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 286. 72 tamtéž 73 Viz poznámka pod čarou č. 63. 74 Opět nastupuje problém, zda bylo možné správce neplatícího pokuty uvěznit. Viz poznámka pod čarou č. 62. 75 Konkurzní řád přijatý zákonem č. 64/1931 Sb. operuje s pojmem „konkurzní podstata“. Já termín konkurzní a majetková podstata užívám a promiscue, kapitola je pojmenována označením dle mého výmluvnějším, které institut na první pohled charakterizuje. 76 Voska výčet shrnuje do pojmu „aktiva“ viz VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 96.

34

S l o v e n s k u . 77 J e d n a l o s e n a p ř . o p ř e d m ě t y k v ý k o n u b o h o s l u ž e b u z n a n ý c h c í r k v í , a l e z e j m é n a z á k l a d n í o s o b n í v ě c i d l u ž n í ka , j a k o b y l y š a t y , p e ř i n y , k u c h y ň s k é n á ř a d í , p o t r a vi n y a p a l i v o , h o s p o d á ř s k é z v í ř e ( j e d n o ) a j e h o kr m e n í a s t e l i v o , předměty potřebné k výkonu profese, zdravotní pomůcky atd. Úpadce byl povinen pořídit seznam j mění zahrnující veškerá jeho aktiva i pasiva, tzn. i dluhy, stejně jako věci do podstaty nenáležející s odůvodněním, p r o č j s o u v y l o u č e n y. 78 F a k u l t a t i v n ě m o h l p ř i d a t i r o z v a h u . 79 R o z d í l s p o č í v a l v tom, že v rozvaze byly věci určeny pouze druhově, v seznamu představovala každá

jednotlivá

věc

jednu

p o l o ž k u . 80 O b a

dokumenty

následně

správce

p ř e z k o u m a l . V e d l e t o h o p o ř í d i l y i k o n k u r zn í o r g á n y ( k o m i s a ř č i s p r á v c e ) , p o p ř . j i n á o s o b a 81 v l a s t n í s o u p i s a o d h a d ( j e n ) k o n k u r z n í p o d s t a t y . S o u p i s v š a k b y l d e facto jen organizační záležitostí, pojetí věci do soupisu nemělo konstitutivní c h a r a k t e r , t e d y n e m ě l o v l i v n a t o , z d a v ě c p a t ř í , č i n e p a t ř í d o p o d s t a t y . 82 O h l e d n ě o d h a d u j m ě n í ( z e j m . n e m o v i t é h o ) o d k a z u j e k o n k u r zn í ř á d n a ú p r a v u exekučních předpisů (Exekuční řád a Exekučný zákon), která zej m. stanovuje p o v i n n o s t k p o ř í z e n í o d h a d u z n a l c e m . 83 V e v ě c i z p e n ě ž e n í p o d s t a t y p o d l e § 1 2 1 konkurzního řádu jednak odkazuje na exekuční předpisy, jednak tyto nezbytně modifikuj e, aby byly aplikovatelné i na specifické podmínky konkurzu.

77

tamtéž str. 97, 98 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 306, 307. 79 In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. str. 171. 80 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 307. 81 Komentáře doporučují a dle důvodové zprávy bylo i úmyslem, aby těmito jinými osobami byli buď notáři, nebo soudní úředníci viz VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 300, HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. str. 171, str. 168. 82 In KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931. str. 132,133. 83 In HARTMANN, Antonín. Exekučný řád a exekučný zákon. Druhé doplněné vydání. Praha : Československý kompas, 1934. 1867 s. str. 738, 739. 78

35

Rozdělení výtěžku ze zpeněžování podstaty nebylo pojato jednorázově, ale připadalo

v úvahu

průběžně

od

přezkoumání

přihlášených

pohledávek.

Uspokojovány měly být pohledávky podle jejich pořadí daným příslušností k jednotlivým třídám, pohledávky podstaty při splatnosti a pohledávky první t ř í d y d o t ř í m ě s í c ů o d z k u š e b n í h o r o k u . V ýj i m e č n ě m o h l k o n k u r z n í k o m i s a ř připustit prodloužení tříměsíční lhůty. Průběžné rozdělování se dělo dvojí formou. V jednodušších případech podal správce neformální návrh na rozdělení schválený věřitelským výborem komisaři k posouzení. Ten jej buď schválil, nebo v pochybnostech vyvolal postup „klasický“, kdy správce vypracoval formální návrh na rozdělení, k němuž měl kterýkoli věřitel možnost se v 15 denní lhůtě vyj ádřit. Případné výtky komi sař posoudil, dle uvážení zohlednil a návrh poté schválil. Po zpeněžení veškerého maj etku zahrnutého do konkurzní p o d s t a t y p o d a l s p r á v c e n á v r h k o n e č n é h o r o z d ě l e n í s e s t e j n ým i n á l e ž i t o s t m i , jako měl formální návrh na rozdělení průběžný.

2.7 Ukončení konkurzu Formálně bylo ukončení konkurzu nazýváno „zrušením“. Tehdejší úprava znala pět způsobů zrušení konkurzu – po úplném rozdělení,

potvrzením

n u c e n é h o v y r o v n á n í , p r o n e d o s t a t e k j mě n í , p r o n e d o s t a t e k v ě ř i t e l ů a s e souhlasem všech věřitelů. Ve všech případech došlo ke zrušení rozhodnutím konkurzního soudu. Ke zrušení pro nedostatek j mění mohlo dojít i přesto, že věřitel při zahájení složil zálohu na náklady řízení. Tím totiž dosáhl jen toho, že řízení bylo zahájeno za účelem ověřit, zda j e maj etek podstaty skutečně nedostačující a není naděje na jeho rozšíření či zhodnocení. Proti usnesení o zrušení

konkurzu

byl

přípustný

opravný

prostředek

v konkurzním

nazývaný rekurs. Pro jeho podání byla stanovena 15 denní lhůta.

36

řízení

2.8 Nepatrný konkurz a konkurz družstev Nepatrný konkurz byl znám již úpravě z roku 1914. Československá úprava tato ustanovení prakticky ponechala, jen jako reakci na hospodářský a měnový v ý v o j z v ý š i l a m a x i m á l n í h r a n i c i h o d n o t y p o d s t a t y n a 5 0 0 0 0 K č , k t e r o u b yl nepatrný konkurz definován (pro srovnání - minimální hodnota základního kapitálu s.r.o. byla 20 000 Kč). Řízení ve věci nepatrného konkurzu je typické především

zjednodušením

minimalizace

nákladů.

S

nároků

formálních ohledem

na

již

na

jeho

průběh

zmiňované

za

účelem

koncepční

změny

rekodifikace z r. 1931, kdy byla posílena pozice konkurzního komisaře jako samosoudce na úkor konkurzního soudu (senátu), nebyly výhody nepatrného konkurzu ve srovnání s klasickým již tak výrazné, přesto byly dostatečné proto, aby bylo rozhodnuto o ponechání této úpravy i v novém řádu. Poslední zajímavou specialitou konkurzního řádu byl konkurz družstev a společenstev. Zvláštnosti vyplývaly z charakteru těchto forem sdružování. Zohledňuje se zej ména doplatková povinnost členů – při neomezeném ručení neomezená, jinak do výše podílu jednotlivého člena. V rámci konkurzního řízení tedy bylo úkolem správce podstaty stanovit každému členu doplatkovou povinnost a dle aktuální majetkové situace konkrétního člena se souhlasem věřitelského výběru případně rozhodnout i o rozdělení jeho „podílu“ na schodku

mezi

ostatní

(solventní)

členy.

Rozvrh

doplatků

pak

podléhal

s c h v á l e n í k o n k u r z n í m k o m i s a ř e m . D ů l e ži t é j e , ž e p o d l e u s t a n o v e n í § 1 8 5 n e m ě l žádný „platící“ člen regresní nárok vůči insolventním členům, ani vůči členům, kteří zaplatili méně. Závazek uhradit schodek společenstva byl závazkem s p o l e č n ý m , n e v š a k s o l i d á r n í m . 84

84

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 448.

37

3. Vyrovnání 3.1 Vyrovnání obecně Charakteristickým znakem pro vyrovnání obecně byla snaha dlužníkovu situaci

konsolidovat,

jeho

maj etek

a

případný

podnik

zachovat,

resp.

rozhodování o něm mu ponechat. Na první pohled nabízelo vyrovnání oběma stranám

(dlužníku

i

věřitelům)

nesporné

výhody

–

dlužník

navrhoval

uspokojení jen části pohledávek, přičemž po řádném splnění vyrovnání nárok v ě ř i t e l ů n a n e u h r a z e n ý z b y t e k z a n i k l a vě ř i t e l ů m ( n e z a j i š t ě n ým v ě ř i t e l ů m t ř e t í třídy) bylo zpravidla nabízeno poměrně vyšší uspokojení, než j akého dle statistik mohli dosáhnout konkurzem. Na druhou stranu jen zlomek vyrovnání byl skutečně splněn a až příliš často docházelo k jeho zneužívání. Ztráty v ě ř i t e l ů v e v y r o v n a c í m ř í z e n í b y l y 8 x v ě t š í n e ž z t r á t y v ě ř i t e l ů v k o n k u r z e c h . 85

3.2 Nucené vyrovnání A č k o l i i n s t i t u t n u c e n é h o v y r o v n á n í b y l v o b o u k o d i f i k a c í c h , k t e r é s e u n á s za první republiky vystřídaly, upraven v rámci konkurzního řádu, materiálně (jak i z názvu plyne) šlo ve vztahu ke konkurzu o alternativní případ řešení úpadku. Návrh na nucené vyrovnání směl podat jen úpadce (příp. jeho zákonný zástupce), pokud šlo o veřejnou obchodní společnost a komanditní společnost, museli souhlasit všichni osobně ručící společníci. Změnou

oproti

předchozí

úpravě

b yl o

připuštění

nuceného

vyrovnání

družstev, neboť dle důvodové zprávy nebyl shledán důvod, proč tuto možnost

85

důvodová zpráva obsahuje ve svém úvodu množství statistických dat viz Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm

38

v y l o u č i t , k d y ž m i m o k o n k u r z n í v y r o v n á n í d r u ž s t e v b y l o m o ž n é j i ž d ř í v e . 86 Návrh na nucené vyrovnání podléhal schválení věřitelské schůze, na níž musela být

přítomna

nadpoloviční

většina

věřitelů

disponujících

alespoň

třemi

čtvrtinami z celkové hodnoty všech pohledávek. Úpadce měl navrhnout úplné uspokojení všem věřitelům prvních dvou tříd a minimálně 20% uspokojení konkurzním věřitelům ze třetí třídy. Tato hranice představovala 10% navýšení o p r o t i p ř e d c h o z í m u r a k o u s k é m u ř á d u a 2 0 % s n í ž e n í o p r o t i d o s a v a d n í s l o v e n s ké ú p r a v ě . 87 N a d t o s e S l o v e n s k a a P o d k a r p a t s k é R u s i d o t ý k á r o z š í ř e n í v ý č t u subjektů oprávněných nucené vyrovnání navrhnout – jako důsledek zániku rozlišování kupeckého a „nekupeckého“ konkurzu, při němž nucené vyrovnání nepřicházelo v úvahu. § 142

obsahoval taxativní výčet skutečností způsobujících nepřípustnost

nuceného vyrovnání. Jde především o případy, kdy dlužník svým chováním vyvolal pochybnosti o důvěryhodnosti své osoby (v případě, že uprchl, nebo se skrýval, v případě předchozího odsouzení pro podvodný úpadek, v případě, že již proti dlužníku bylo v posledních 5 letech vedeno konkurzní nebo vyrovnací řízení,

jestliže

dlužník

neposkytuje

konkurzním

orgánům

dostatečnou

s o u č i n n o s t , a p o d . ) . N o v ě b y l o r o k u 1 9 3 1 vý s l o v n ě v y l o u č e n o n u c e n é v y r o v n á n í v

případech

předchozích

úpadkových

situací,

ve

kterých

se

dlužník

za

posledních 5 let ocitl. Rakouský konkurzní řád toto nechával na úvaze konkurzního soudu. O návrhu na nucené vyrovnání hlasovali j en ti věřitelé, jejichž práva mohla být dotčena. Vzhledem k tomu, že věřitelům první a druhé třídy svědčilo právo plného uspokojení vždy (tedy i při nuceném vyrovnání), nebyli k hlasování stejně jako věřitelé oddělní a ti, kteří žalovali na vyloučení věci z maj etkové 86 87

tamtéž In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s.

39

podstaty, povoláni. Aby bylo zamezeno pletichám, dlužníkovy osoby blízké mohly hlasovat (v případě, že byly věřiteli třetí třídy) jen proti návrhu. Zajímavá j e úprava § 144, která stanoví, že věřitelé solidární a ti, jejichž pohledávky tvořily před dlužníkovou insolvencí pohledávku jedinou, mají při hlasování o nuceném vyrovnání j eden hlas, musí tedy být jednotní. Pokud se nedomluvili, nemohou vůbec hlasovat a jejich hlas, ani hodnota pohledávky se pro účely hlasování o návrhu nezohledňovala. V případě, že se pro schválení nuceného vyrovnání nevyjádřila potřebná většina věřitelů, je v tom konkrétním konkurzu nucené vyrovnání navždy vyloučeno. Za tímto účelem totiž bylo v novém konkurzním řádu vynecháno ustanovení rakouského konkurzního řádu, které schválení nového návrhu umožňovalo. Definitivní

p o t v r ze n í

schváleného

nuceného

vyrovnání

bylo

vyhrazeno

konkurznímu soudu. Potřeba tohoto potvrzení může být chápána j ako projev j e h o d o z o r č í f u n k c e , n e b o ť s o u d p ř e zk o u m a l , z d a b y l y s p l n ě n y v š e c h n y nezbytné podmínky pro schválení nuceného vyrovnání (kontrola formálních předpokladů,

případy

obligatorního

odepření

potvrzení)

a

zda

vyrovnání

neodporuje společnému záj mu věřitelů nebo výhody jím poskytnuté dlužníkovi nejsou v rozporu s jeho hospodářskými poměry. Vyrovnání rovněž nepotvrdil, měli-li být věřitelé třetí třídy uspokojeni méně než z jedné třetiny hodnoty svých

pohledávek

důsledku

v

úpadcova

nepoctivého

či

lehkomyslného

hospodaření (materiální kontrola, případy fakultativního odepření potvrzení). Proti rozhodnutí soudu o odepření potvrzení byl přípustný opravný prostředek (rekurs). Řádné

a

včasné

vymahatelnosti

splnění

zbytku

nuceného

pohledávek,

vyrovnání

který

40

nebyl

s

sebou

přináší

předmětem

zánik

návrhu

na

v y r o v n á n í . T e n t o z b y t e k p a k z ů s t á v á p o s p l n ě n í v y r o v n á n í n a t u r á l n í o b l i g a c í . 88 Mezi předními prvorepublikovými odborníky zůstalo sporné, zda j e soudně p o t v r z e n é n u c e n é v y r o v n á n í e x e k u č n í m t i t u l e m ( p o d o b n ě j a ko p ř i r o v n á v a n ý soudní smír). Spor vzešel z ustanovení § 1 bod 7 exekučního řádu, který stanoví, že exekučním titulem jsou i soudně potvrzená narovnání v konkurzním řízení.

Podle

Vosky

a

H a r t m a n n a 89 j d e

o

odkaz

na

ustanovení

starého

konkurzního řádu z r. 1896 ohledně smíru odsouhlaseného všemi věřiteli v obecném konkurzu, jehož aplikace na pozdější úpravu je nepřípustná. Oba a u t o ř i j s o u s i v ě d o m i o d l i š n é h o n á z o r u H o r y 90 i r o z h o d n u t í N e j vy š š í h o s o u d u R I 496/27 Sb. ze dne 28. června 1927, ale tvrdí, že pro takový výklad není opory v platné úpravě. Při neúspěchu nuceného vyrovnání tak lze exekuci vést na základě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek podle § 63 (viz výše), k t e r ý t v o ř í e x e k u č n í t i t u l s u i g e n e r i s , j a k o s t a t n ě V o s k a p ř i p o u š t í . 91 A č k o l i ustanovení § 1 exekučního řádu podle svého znění („Exekuční tituly po rozumu tohoto zákona jsou tyto spisy a listiny v obvodu, kde tento zákon platí:…“) b y l o m y š l e n o z ř e j m ě j a k o t a x a t i v n í , l z e vý p i s z e s e z n a m u p o h l e d á v e k m e z i n ě počítat užitím aplikační zásady lex posterior derogat priori. Tzn., že exekuční titul byl de facto dán již před schválením nuceného vyrovnání a po jeho případném selhání je znovu aktivován. Nově byla v r. 1931 přijata koncepce „přenosu“ těch částí pohledávek, které dle schváleného vyrovnání neměly být uspokoj eny (naturálních obligací – viz

88

In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 235, či VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 405. 89 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 406 a HARTMANN, Antonín. Exekučný řád a exekučný zákon. 2. doplněné vydání. Praha : Československý kompas, 1934. 1867 s. str. 160. 90 In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 231. 91 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 243.

41

výše) do případného nového konkurzního řízení vedeného na maj etek téhož dlužníka před tím, než splnil nucené vyrovnání, ačkoli toto konkurzní řízení b y l o s k u t e č n ě n o v ý m ř í z e n í m , n i k o l i p o k r a č o v á n í m p ů v o d n í h o . 92 V d ů v o d o v é správě bylo toto obhajováno jako důsledek ustanovení § 156, že dlužník je mj. z p r o š t ě n p o vi n n o s t i n a h r a d i t v ě ř i t e l ů m z t r á t u z p ů s o b e n o u v y r o v n á n í m ( j e n ) , p o k u d v y r o v n á n í s p l n í ú p l n ě a v č a s . 93 P ř i p o m e n u , ž e j d e p r á v ě o j e d e n z e zpřísňujících prvků, které se zákonodárce rozhodl po zkušenostech tehdejší praxe do nové úpravy zapracovat. Nový konkurz mohl být zahájen, neboť podle § 159 zruší soud (původní) konkurz, pokud byli uspokojeni, nebo alespoň zajištěni oddělní věřitelé a věřitelé z prvních dvou tříd, i před skončením nuceného vyrovnání (nebrání tomu tedy litispendence), zřej mě v případě, že se objeví noví věřitelé (úpadce se znovu zadlužuje – nejde tedy o porušení ne bis i n i d e m , v i z t é ž K a r m á n 94) . Dalšími opatřeními proti nepoctivým úpadcům jsou instituty neplatnosti a bezúčinnosti nuceného vyrovnání (§§ 160 a 164). V zásadě mělo obojí stejné důsledky - věřitelé se opět mohli domáhat svých pohledávek v plné výši, tedy vést exekuci, případně při splnění obecných podmínek a měl-li dlužník ještě nějaký majetek, mohl být znovu zahájen konkurz. Rozdíl spočíval v tom, že n e p l a t n o s t n a s t o u p i l a e x l e g e v p ř í p a d ě , že b y l ú p a d c e d o d v o u l e t o d p o t v r z e n í vyrovnání odsouzen pro podvodný úpadek, zatímco na prohlášení bezúčinnosti bylo třeba žalovat. Žaloba připadla v úvahu v případech podvodného jednání, kterým

úpadce

zvýhodnil

jednoho

nebo

skupinu

věřitelů,

aniž

by

byl

pravomocně odsouzen za podvodný úpadek. Jde o jakousi zbytkovou klauzuli, 92

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 409. 93 Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm. 94 In KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931. str. 187.

42

aby se ochrany nedostávalo jen v extrémních případech trestního postihu. Aktivně legitimován k žalobě byl ve lhůtě 3 let od potvrzení nuceného vyrovnání věřitel, který se nedovoleného jednání neúčastnil. Bezúčinnost pak svědčí právě tomu věřiteli (věřitelům), kteří se svou žalobou uspěli, nikoli všem.

V

tomto

smyslu

byla

neplatnost

vzhledem k

věřitelům absolutní,

b e z ú č i n n o s t r e l a t i v n í . 95

3.3 Mimokonkurzní vyrovnání Materiálně koneckonců

se účel

nucené je

vyrovnání

vždy

stejný

od

mi mokonkurzního

prakticky

–

ulehčit

ochotnému

dlužníku

neliší, plnit

v bezvýchodné situaci a nabídnout věřitelům uspokojení výhodnější, než jakého by zřej mě dosáhli v rámci konkurzu. „ N u c e n o s t “ v y r o v n á n í v r á m c i k o n k u r zu s p o č í v a l a p ř e d e v š í m v t o m , ž e t o b y l a j e d i n á d l u ž n í ko v a m o ž n o s t , j a k p o z a h á j e n í k o n k u r z u d o s á h n o u t o p ě t možnosti dispozice se svým maj etkem, případně zachovat v provozu svůj podnik, o kterém se domníval, že má naději na přežití. Mimo konkurz měl pak d l u ž n í k , k t e r ý zj i s t i l s v ů j ú p a d e k , m o ž n o s t v ý b ě r u ř e š e n í a n a v r ž e n í v y r o v n á n í dle vyrovnacího řádu. V y r o v n á n í u p r a v e n é v y r o v n a c í m ř á d e m , j a k j i ž b y l o v ý š e n a zn a č e n o , b y l o mi mokonkurzní formou řešení úpadku. Základní rozdíl mezi nuceným vyrovnáním a mimokonkurzním vyrovnáním byl tedy formálního charakteru – dělítkem je zahájení konkurzního řízení. V obou případech byl k návrhu na vyrovnání aktivně legitimován výhradně dlužník. Z hlediska příslušnosti řešily podle vyrovnacího řádu z r. 1931 vyrovnání stejné soudy jako konkurz, řízení

95

Viz též HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 237

43

pak vedly stejné orgány s analogickým označením (vyrovnací soud, vyrovnací komisař, vyrovnací správce). Ohledně dlužníkovy osoby j sou pak kladeny zvláštní (v obou případech shodné) nároky na bezúhonnost a spolehlivost jako snaha o zabránění zneužívání tohoto institutu. Při podrobnějším popisu institutů mimokonkursního vyrovnání se již budu věnovat především odlišnostem ve srovnání s konkurzem, z toho důvodu odpadá např.

kapitola

o

úpadci,

neboť

by

byla

obsahově

shodná

se

stejně

poj menovanou nacházej ící se v části „konkurzní“.

3.3.1 Zahájení vyrovnacího řízení Zahájení vyrovnacího řízení dle vyrovnacího řádu mělo mnoho společného s úpravou

nuceného

vyrovnání.

Pochopitelně

bylo

možné

zahájit

řízení

výhradně na návrh dlužníka. Kromě požadavků bezúhonnosti a důvěryhodnosti konkretizovaných v již okomentovaných ustanoveních konkurzního řádu o nuceném vyrovnání (úprava byla stejná i ve vyrovnacím řádu) existovaly další s k u t e č n o s t i , k t e r é b r á n i l y z a h á j e n í v y r o v n a c í h o ř í z e n í . M e zi t y t o s k u t e č n o s t i patřily např. nesplnění formálních náležitostí návrhu, navržení příliš nízkého uspokojení věřitelů (požadavek byl po mnohých diskuzích stanoven na 45% hodnoty pohledávek s příslušenstvím do dvou let od schválení) a případně dosud nesplněné vyrovnání (i nucené) předchozí. 3.3.2 Věřitelé a jejich pohledávky Nově byla ve vyrovnacím řízení zavedena povinnost věřitelů své pohledávky ř á d n ě p ř i h l á s i t . B y l o t o n e z b y t n é v z h l e d e m k n o v ě z a k o t v e n é m u p r a v i d l u , že výpis

ze

seznamu

přihlášených

pohledávek

44

(i

ve

vyrovnacím

řízení)

je

e x e k u č n í m t i t u l e m 96. D í k y t o m u v y r o v n a c í o r g á n y , a k o n e č n ě i v ě ř i t e l é s a m i , rovněž získali lepší přehled o majetkové situaci dlužníka a mohli tak snáze o d h a d n o u t j e h o d ů vě r y h o d n o s t a p r a v d ě p o d o b n o s t ú s p ě c h u v y r o v n á n í .

Jak

bylo naznačeno, pohledávky nepopřené dlužníkem ani vyrovnacím správcem se (na základě výpisu z přihlášek) staly exekučním titulem. Nezbytnost souhlasu vyrovnacího správce byla dána snahou o zamezení zvýhodnění některých pohledávek (a tedy věřitelů) ze strany dlužníka. Jeho vykonatelnost je však vzhledem

k

povaze

vyrovnání

omezena

jen

na

kvótu

věřiteli

určenou

vyrovnacím návrhem, exekuci však bylo pochopitelně možno vést i proti osobám, které se za splnění vyrovnání zavázali j ako spoludlužníci, nebo r u č i t e l é . 97 Přihlašovat své pohledávky nemuseli oddělní věřitelé, neboť j ejich nároky nejsou vyrovnáním dotčeny, tzn., že pro ně mohou vést exekuci apod. Jejich nárok na uspokojení není nijak vázán na účast ve vyrovnacím řízení, která ani (pokud nejsou zároveň věřiteli osobními - „klasickými“) není možná. Z povahy v ě c i p a k p o c h o p i t e l n ě s v é n á r o k y n e p ř i h l a š u j í a n i v y l u č o v a t e l é 98, n e b o ť t i j e n uplatňují svoje vlastnické právo a jeho výkon chrání. Úprava vyj mutí věci, oddělných věřitelů a nároků na přednostní uspokojení, jimiž jsou v konkurzu de facto pohledávky za podstatou a pohledávky prvních dvou tříd, je tedy rovněž podobná té konkurzní. Nově byla ve vyrovnání zavedena možnost pro privilegované věřitele vyžádat si zajištění svých pohledávek, neboť tehdejší praxe ukázala, že tito často

96

§ 63 vyrovnacího řádu dle z č. 64/1931: „Pro pohledávku přihlášenou ve vyrovnacím řízení a zapsanou do seznamu přihlášek, nepopřel-li ji dlužník ani vyrovnací správce, může býti vedena exekuce podle vyrovnání soudem potvrzeného a podle výpisu ze seznamu přihlášek proti dlužníkovi i proti osobám, které se za splnění vyrovnání zavázaly jako spoludlužníci nebo ručitelé § 2), jakmile usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci,…“ 97 Viz např. HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. str. 338. 98 Myšlen ten, kdo uplatňoval svoje vlastnické právo k věci, která dlužníkovi nenáležela.

45

přicházeli

zkrátka.

Jejich

pozice

byla

ve

vyrovnacím

řízení

poměrně

neuspokojivá, neboť z rozhodování o vyrovnání byli vyloučeni vzhledem k ustanovení § 47 odst. 1 vyrovnacího řádu přijatého zákonem č. 64/1931 b. ( d á l e t é ž „ v yr o v n a c í ř á d “ n e b o „ v yr . ř . “ ) : „ V ě ř i t e l ů m , k t e ř í v y r o v n á n í m neutrpí újmy, nepřísluší právo hlasovati o vyrovnání.“ Lze se domnívat, že v jejich záj mu mohlo být spíše zahájení konkurzu, který díky nezávislé správě dlužníkova majetku přece jen poskytoval větší naději na uspokojení díky jejich p ř e d n o s t n í m u p o s t a ve n í . P r o t o b y l o n u t n é p e č l i v ě z v a ž o v a t o k o l n o s t i p ř í p a d u , zda vyrovnání povolit, a přednostním věřitelům umožnit vyžádat si alespoň zaj ištění svých pohledávek v případě, že nemohly být přímo uspokoj eny. Voska uvádí

odkazem

na

konkurzní

řád

konkrétní

způsob

zajištění

složením

o d p o v í d a j í c í č á s t k y u s o u d u 99, k t e r ý b y l u v a ž o v á n i v d ů v o d o v é zp r á v ě . J d e s i c e o zajištění pro věřitele nejpříznivější, otázkou ovšem je, zda byla přípustná i jiná forma zajištění např. zřízením zástavního práva, ručením apod. V dobové literatuře o tom zmínka není.

3.3.3 Orgány vyrovnacího řízení Ačkoli byl ve spoustě zej ména hmotněprávních ustanovení vyrovnací řád podobný konkurznímu řádu, ostatně především tam, kde by odchylky nebyly důvodné,

významný

rozdíl najdeme

v úpravě

orgánů

vyrovnacího řízení,

především ohledně správce. Zatímco v konkurzu správce nastupuje do role jakéhosi falešného opatrovníka, kdy je povolán činit dlužníkovým j ménem veškeré úkony týkající se jeho j mění, řízení jeho podniku a zpeněžení podstaty, v y r o v n a c í s p r á v c e p r i m á r n ě j e n d o h l í ží n a d d l u ž n í k o v ý m j e d n á n í m , a n i ž b y t e n

99

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 548.

46

b y l z b a v e n m o ž n o s t i s v ů j p o d n i k ř í d i t . 100 S o u h l a s s p r á v c e b y l t ř e b a k j e d n á n í m , která se svou povahou vymykala z běžné obchodní činnosti. V rámci dohledu mohlo také být stanoveno, že veškeré hotové platby za dlužníka bude přijímat správce (§ 10 odst. 2 vyr. ř.). Dále Voska uvádí, že za věřitelstvo nevystupuje správce

nikdy.

Myšlen

je

zej ména

odpor

proti

dlužníkovým

jednáním

způsobilým zkrátit podstatu a tedy i věřitele. Odpor přípustný samozřej mě je, j e h o v ý k o n j e a l e p o n e c h á n v ý h r a d n ě v ě ř i t e l ů m . 101 Rovněž inventární činnost správce byla dle vyrovnacího řádu uplatňována v redukované formě. Vyrovnací správce nepořizoval soupis majetku, nerealizoval d l u ž n í k o v a a k t i v a a v ý t ě ž e k n e r o z d ě l o va l . J e h o ú k o l e m b y l o p o u z e z j i s t i t dlužníkovu

majetkovou

podkladem

pro

situaci

r o zh o d n u t í

zj i š t ě n í

tak,

aby

toto

věřitelů,

zda

vyrovnání

bylo

schválí,

relevantním či

n i k o l i . 102

Vyrovnací správce ručil všem účastníkům za új mu jim způsobenou porušením svých povinností. Mezi účastníky byli počítáni jak věřitelé, tak dlužník (příp. pochopitelně

spoludlužníci),

to

zástupcem

jedné

ani

strany,

vychází

zároveň

z

není

koncepce ani

správce,

který

není

zprostředkovatelem,

jeho

p o s t a v e n í o d p o v í d a l o p o s t a v e n í ú ř e d n í o s o b y . 103 Věřitelský výbor ve vyrovnacím řízení mohl být ustanoven buď na návrh věřitelů samotných, nebo vyrovnacím komisařem z moci úřední. Byl však toliko o r g á n e m p o r a d n í m ( t a k b y l i v ý s l o v n ě o zn a č e n v z á k o n ě ) - n e b y l y m u s v ě ř e n y žádné rozhodovací pravomoci. Předmětem jeho činnosti měl být zej ména dohled nad vyrovnacím správcem, přičemž ten však nebyl názorem poradního výboru

100

In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 300: „ S p r á v a d l u ž n í k o v a j m ě n í m u ( s p r á v c i ) n e p ř í s l u š í . “ 101 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 518. 102 In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 518. 103 In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s., str. 300.

47

vázán a jediným prostředkem, který byl do rukou výboru k výkonu svých oprávnění dán, byla stížnost podávaná vyrovnacímu komisaři podle § 36 vyrovnacího

řádu.

konkurzního

orgánu

Rozhodně

však

nepříslušelo

výboru s c h va l o v a t

na

rozdíl úkony

od

analogického

z c i zu j í c í

maj etek,

schvalující smír apod. – ty byly plně v kompetenci dlužníka.

3.3.4 Rozhodování o vyrovnání O schválení, či neschválení vyrovnání bylo rozhodováno na tzv. „vyrovnacím r o k u “ , t e d y j e d n á n í , j e h o ž s e ú č a s t n i l i p ř i h l á š e n í v ě ř i t e l é , d l u žn í k a v y r o v n a c í orgány. Přítomnost dlužníka však na rozdíl od konkurzního řízení nutná nebyla. Pokud se ovšem nedostavil (bez řádné omluvy), nastoupila fikce odstoupení ( z p ě t v z e t í ) n á v r h u n a v y r o v n á n í a s o u d n a n á v r h k o m i s a ř e ř í z e n í z a s t a v i l 104. V t é t o ú p r a v ě s e p r o j e vu j e c h a r a k t e r v y r o v n a c í h o ř í z e n í j a k o d i s p o z i č n í h o a s v o u povahou konaného ve prospěch dlužníka, od něhož je „na oplátku“ vyžadována aktivní součinnost, jejíž neposkytování (v různých formách, mj . i neúčastí na v y r o v n a c í m r o k u ) j e s a n k c i o n o v á n o zt r á t o u v ý h o d s p o j e n ý c h s v y r o v n a c í m řízením.

Zastaví-li

vyrovnací

řízení

soud

pro

dlužníkovu

absenci

na

vyrovnacím roku, stane se zastavené řízení překážkou pro zahájení vyrovnacího řízení v budoucnu podle ustanovení, které zapovídá jeho zahájení, bylo-li v posledních 5 letech již na dlužníkův návrh vyrovnací řízení zahájeno. Dlužník byl tedy ke své osobní účasti dostatečně motivován a relativně zásadní důsledky, které s sebou případné obstrukční jednání přinášelo, byly jistě účinnými opatřeními k zajištění řádného průběhu procesu. A n a l o g i c k y k e k o n k u r z n í m u ř á d u h l a s u j í o v y r o v n a c í m n á vr h u j e n v ě ř i t e l é , kterých se případné schválení vyrovnání dotkne, tzn. ti, kteří budou při řádném 104

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 534.

48

splnění vyrovnání zkráceni na svých nárocích. Kvóta potřebná pro přijetí zůstala

zachována

stejná

jako

v

předchozí

úpravě.

Bylo

třeba,

aby

s

vyrovnáním souhlasila nadpoloviční většina přítomných věřitelů, zároveň však t i t o m u s e l i d i s p o n o va t a l e s p o ň t ř e m i č t v r t i n a m i c e l k o v é h o d n o t y p ř i h l á š e n ý c h pohledávek. Byla-li při hlasování splněna jen jedna z podmínek, mohl dlužník žádat, aby byl stanoven nový rok (stanovený „ihned na co nejkratší dobu“ a vyhlášený ústně) a hlasovalo se znovu. Jako pojistka proti nekalým úmyslům zůstalo osobám blízkým, které byly z á r o v e ň v ě ř i t e l i , z a p o v ě z e n o h l a s o v á n í p r o v y r o v n á n í , r e s p . n a j e j i c h h l a s b yl brán zřetel jen v případě, že hlasovaly proti vyrovnání. Vyrovnací řád se nespoléhal na definici osob blízkých stanovenou § 35 konkurzního řádu, ale tyto vypočetl v § 51 odst. 1 vyr. ř. Nenabízel však žádné ustanovení upravující p o d o b n ě j a k o k o n k u r z n í ř á d p o s t a v e n í j e d n a t e l ů a s p o l e č n í ků s . r . o . a j e j i c h osob blízkých. Vzhledem k tomu, že vyrovnací řád obsahoval úmyslně vlastní výslovnou

úpravu

„demonstrativním“

osob slovním

blízkých, výrazem,

která ačkoli

není materiálně

uvedena se

žádným

prakticky

od

konkurzní neliší, lze mít za to, že úprava vyrovnacího řádu byla koncipována jako taxativní a tedy a contrario vylučovala aplikaci konkurzního ustanovení z a h r n u j í c í h o m e z i o s o b y b l í z k é i o r g á n y s p o l e č n o s t i s r u č e n í m o m e z e n ý m . 105 O „ a u t o n o m i i “ v y r o v n a c í d e f i n i c e o s o b y b l í z k é s v ě d č í i u s t a n o ve n í § 5 5 106, k t e r é výslovně odkazuje právě na úpravu vyrovnací.

105

In HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. a VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 541 a 542. 106 „Neplatná jest úmluva dlužníka nebo jiných osob s některým věřitelem nebo s osobou jemu blízkou (§ 51), kterou se z podnětu vyrovnacího řízení nebo třeba jen z nějaké vzdálené souvislosti s ním poskytují zvláštní výhody…“

49

3.3.5 Ukončení řízení o vyrovnání Vyrovnací řízení mohlo být ukončeno prohlášením vyrovnacího soudu poté, co nabylo právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání. Jiným způsobem ukončení bylo zastavení řízení v případech, kdy nebylo možno vyrovnání potvrdit z důvodů, že dlužník návrh odvolal, nebo ten nebyl věřiteli přijat do 90 dnů od zahájení řízení, nesouhlasí-li všichni osobně ručící společníci dlužníka s návrhem na vyrovnání, dlužník nevykonal vyjevovací přísahu, či u p r c h l , zj i s t i l o - l i s e , ž e d l u ž n í k n e n í v ú p a d k u , n e b o ž e t e n b y l z p ů s o b e m lehkomyslným, či nepoctivým hospodařením, nebo že vyrovnání dle okolností vůbec nemůže splnit, pokud odmítl vyjádřit se o přihlášených pohledávkách, apod. Nově na základě praktických zkušeností čelí vyrovnací řád zneužívání p r a v i d e l p r o s c h v á l e n í v y r o v n á n í v u s t a n o v e n í § 5 8 o d s t . 4 , k t e r é s t a n o v í , že vyrovnání nebude potvrzeno v případě, že dlužník do 30 dnů neuhradí „útraty“ (náklady) řízení a jiné poplatky. Původní ustanovení, v němž chyběla lhůta, dávalo

dlužníkům

možnost

nezaplacením

poplatků

obstrukčně

oddalovat

v úpravě

vyrovnání

s c h v á l e n í v y r o v n á n í a p o ží v a t t a k v ý h o d s t í m s p o j e n ý c h . Stejně

jako

u

nuceného

vyrovnání

nalezneme

i

mi mokonkurzního ustanovení o neplatnosti a bezúčinnosti vyrovnání. Jejich p o j e t í j e s h o d n é , n e p l a t n o s t j e c i v i l n ě p r á v n í d ů s l e d e k t r e s t n í h o p o s t i h u 107 a působí absolutně vůči všem věřitelům. Na bezúčinnost bylo třeba žalovat a dovolávat

se

jí

mohli

jen

věřitelé,

kteří

byli

dlužníkovým

nezákonným

jednáním zvýhodněni.

107

In VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s, str. 580.

50

3.3.6 Zemědělské vyrovnací řízení Zemědělské vyrovnací řízení bylo zvláštním druhem vyrovnacího řízení. Jeho ustanovením reagovala vláda na krizový stav hospodářství v 30. letech 20. s t o l e t í , č e m u ž o d p o v í d á i f o r m a , k t e r o u b yl a p r á v n í ú p r a v a p ř i j a t a . Z e m ě d ě l s k é vyrovnací řízení totiž bylo upraveno vládním nařízením č. 76/1936 Sb., k jehož vydání byla vláda zmocněna zákonem č. 319/1934 Sb., o mi mořádné moci n a ř i z o v a c í . 108 Z h l e d i s k a p r á v n í v ě d y s e j i s t ě n e j e d n a l o o p ř í l i š š ť a s t n é ř e š e n í , k d y b y l p o d z á k o n n ý p r á v n í p ř e d p i s d e f a c t o „ p o v ý š e n “ n a ú r o ve ň z á k o n n é h o a bylo umožněno jím měnit zákony, aniž byly na přijetí nařízení kladeny formální požadavky zákonné normě odpovídající. Jednalo se tedy o mimořádné řešení mimořádné situace. Tomu odpovídala i omezená účinnost nařízení, když bylo stanoveno, že „zemědělci mohou do 31. března 1938 navrhnouti, aby bylo zahájeno ř í z e n í ) “ . 109

vyrovnací Typické

řízení pro

ně

podle bylo

tohoto

nařízení

zmírnění

všech

(zemědelské

vyrovnací

základním

ustanovení

klasického vyrovnacího řízení. Lhůta přípustnosti řízení, během které nesměl být v minulosti zahájen konkurz či vyrovnání byla výrazně zkrácena na 6 měsíců a lhůty pro splnění vyrovnání byly prodlouženy s ohledem na velikost a výměru zemědělským nemovitostí – čím větší, tím kratší lhůta pro uspokoj ení v ě ř i t e l ů , p ř i č e m ž t a n e j d e l š í z a č í n a l a n a 7 l e t e c h . 110

4. Trestní aspekty Promítání principu ochrany dlužníka do všech moderních úprav konkurzu a v y r o v n á n í n e j e n v o b d o b í p r v n í r e p u b l i k y s s e b o u j i ž o d p o č á t k u n e s l o r i z i ko

108

In SCHROTZ, Karel; JURÁŠEK, Stanislav. Změny a doplňky k procesním zákonům, exekučnímu řádu, řádu konkursnímu, vyrovnacímu a odpůrčímu a soudnímu řízení nespornému vydaných v edici Všehrdu. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1938. str. 118. 109 tamtéž, str. 114 110 tamtéž str. 116

51

zneužívání ochranného charakteru (zej ména) vyrovnání, nepoctivými dlužníky. To byl také důvod, proč v rakouském právním řádu úprava mi mokonkurzního v y r o v n á n í v l e t e c h 1 8 6 9 – 1 9 1 4 ú p l n ě c h y b ě l a . 111 J e d n í m z e z p ů s o b ů , j a k t o m u č e l i t a z á r o v e ň p e n a l i z o va t t y , k t e ř í s e zneužitím poskytovaných výhod na věřitelích úmyslně obohatili, j e taková nekalá

jednání

kr i m i n a l i z o v a t .

V souvislosti

s přijetím

konkurzního,

vyrovnacího a odpůrčího řádu v r. 1914 tak byl novelizován i z. č. 117/1852 ř. z., trestní zákoník, vložením šesti nových „úpadkových“ skutkových podstat, z nichž dokonce v jednom případě stačilo nedbalostní zavinění. Došlo tak k n a h r a z e n í p ř e d c h o z í z a s t a r a l é a k a z u i s t i c k é ú p r a v y . 112 Z á k o n č . 6 4 / 1 9 3 1 S b . tuto trestní úpravu ponechal beze změn. Materiálně pochopitelně odpovídala u s t a n o v e n í j e d n o t l i vý c h s k u t k o v ý c h p o d s t a t d ů v o d ů o d p o r o v a t e l n o s t i p o d l e hlavy druhé konkurzního řádu, i podle („mimokonkurzního“) odpůrčího řádu, lze se však domnívat, že šlo o tak intenzivní úpadkové situace, že výkon odporu věřiteli již příliš platným nebyl. Prvním z úpadkových trestných činů byl podvodný úpadek. Dopustil se ho ten, kdo úmyslně zmařil či zkrátil uspokojení svých věřitelů tím, že určitým způsobem zmenšil hodnotu svého majetku, např. zatajením, odstraněním či poškozením jeho součásti, předstíráním nebo uznáním neexistujícího závazku. Tato ustanovení se vztahovala jak na orgány společnosti, která se podvodného jednání dopustila, tak na případného dlužníkova komisionáře. Trestnost jednání n e v y l u č o v a l o a n i p ř í p a d n é s c h v á l e n í v y r o v n á n í v ě ř i t e l i a j e h o ř á d n é s p l n ě n í . 113 Dalším podstata

trestným zahrnovala

činem

bylo

prakticky

poškození stejná

111

c i zí c h

jednání

věřitelů.

jako

Tato

předchozí,

skutková rozdíl

b yl

In VOSKA, Jaroslav. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1926. 576 s., str. II a III v úvodu. 112 Viz VOSKA, Jaroslav. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1926. 576 s., str. 39. 113 Viz tamtéž, str. 34 a n.

52

v subjektu trestné činnosti. Zatímco prvního trestného činu se mohl dopustit výhradně

dlužník,

poškození

věřitelů

cizích

se

mohl

dopustit

kdokoli.

Nezbytnou podmínkou trestnosti byla új ma způsobená věřitelům. Oba tyto trestné činy byly v rámci trestního zákona zařazeny za ustanovení o podvodu jako jeho speciální případy, za oba hrozila shodná sazba odnětí svobody – 1 až 5 let, resp. 5 až 10 let za zvláště přitěžujících okolností. Systematicky se staly s o u č á s t í I . D í l u , H l a v y d v a c á t é t ř e t í t r e s t n í h o z á k o n a , O p o d vo d u , p o d v o d n é m úpadku a poškození cizích věřitelů. Další čtyři delikty začlenila novela do II. Dílu, Hlavy j edenácté, O přečinech a přestupcích proti bezpečnosti majetku – jedná se tedy o delikty s menší mírou závažnosti v rámci tripartice trestných činů. První z nich, upravený v § 485 trestního zákona, nadržování věřiteli, svým obsahem nijak zvlášť nepřekvapí – postihuje jednání toho, kdo v platební nezpůsobilosti nadržuje některému věřiteli s úmyslem poškodit jiné věřitele. Zvýhodněný věřitel však trestný není. Hrozící sazba odnětí svobody byla stanovena v rozmezí tří měsíců až dvou let. Další

skutková

podstata

představovala

úpadek

z nedbalosti.

Postihuje

lehkovážné a neodůvodněně riskantní chování, které vedlo k úpadku (aniž by ten

byl

p a c h a t e l o vý m

cílem).

Navzdory

nadpisu

výslovně

uvádějícímu

nedbalostní delikt, obsahuje § 486 v odst. 3 v podstatě speciální skutkovou podstatu, jejíž naplnění bylo předpokládáno vyloženě úmyslným j ednáním – zničením či paděláním obchodních knih. Odnětí svobody bylo stanoveno na tři měsíce až j eden rok v prvém případě a tři měsíce až tři roky v případě předvídaném odstavcem 3. Následuje

skutková

podstata

vadného

vedení

knih

d l u žn í k e m

sledující

p ř e d e v š í m o c h r a n u ř á d n é h o v e d e n í ú č e t n í c h k n i h t a k , a b y z n i c h b y l a z ř e j má hospodářská situace subjektu. Dopustit se tohoto trestného činu mohl pouze

53

dlužník více věřitelů poté, co se stal nezpůsobilým platit. Sankce odnětí svobody od jednoho do šesti měsíců jsou zde ze všech případů úpadkových deliktů nej mírnější. P o s l e d n í m t r e s t n ým č i n e m j s o u p l e t i c h y ( z a o b c h o d n í h o d o z o r u ) v ř í z e n í vyrovnacím nebo konkurzním, který postihuje nekalé jednání výhradně věřitelů. Mezi ně se řadilo úmyslné uplatňování neexistující pohledávky, pohledávky v nesprávném rozsahu či pořadí, přijetí výhody, popř. jen jejího slibu za výkon hlasovacího práva. Trest odnětí svobody byl stanoven od tří měsíců do jednoho r o k u . S t e j n ě m a j í b ýt p o t r e s t á n i i s p r á v c i ( v y r o v n a c í i k o n k u r z n í ) a č l e n o v é věřitelského výboru, j estliže přij mou prospěch jim nepříslušející, nebo jeho slib. Všechna ustanovení čtyř posledně j menovaných trestných činů se v případě, k d y d l u ž n í k e m č i v ě ř i t e l e m b y l a o b c h o d n í s p o l e č n o s t , s p o l e č e n s t v o č i s p o l e k, vztahovala i na jejich orgány. Tehdejší úprava důsledně sledovala postih trestného jednání páchaného p r o s t ř e d n i c t v í m p r á vn i c k ý c h o s o b t a k , a b y s e z a n ě n e m o h l y o s o b y f y z i c k é , j e ž daly vzniknout úmyslu spáchat trestné j ednání, resp. od nichž byla vůle právnické osoby odvozována, „schovat“. Podobně byli trestní i dlužníkovi zmocněnci. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platila odlišná úprava trestního zákona čl.

V : 1 8 7 8 . 114

Postihovaná

jednání

byla

materiálně

velice

podobná

těm

mi moslovenským, k t restům odnětí svobody navíc obsahovala pokuty, jejichž vymahatelnost však musela být vzhledem k povaze věci problematická.

114

Viz VOSKA, Jaroslav. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1926. 576 s., str. 43 a n.

54

III. ZÁVĚR Prvorepublikovou počátečního

úpravu

vývoje

úpadkového

řešení

úpadků

práva

lze

v rámci

považovat moderní

za

završení

společnosti

s kapitalistickým tržním prostředím. Střetávají se v ní dnes většinou překonané pozůstatky personální exekuce ve formě poměrně přísných opatření proti osobě d l u ž n í k a ( n a p ř . m o ž n o s t v a z b y , z t r á t a a kt i v n í h o a p a s i v n í h o v o l e b n í h o p r á v a ) s moderními principy a instituty a zejména častými reakcemi na problémy odhalené praxí (zpřísňování podmínek vyrovnání, větší důraz na testování d l u ž n í k o v i m a j e t k o v é s i t u a c e , o d b o r n é p o ža d a v k y n a o s o b u s p r á v c e a p o d . ) . Tento vývoj (většinou však v našich zemích učiněný v období bezprostředně předcházejícím) souvisel se vznikem právnických osob jako subjektů práva svého druhu. Úpadek byl po dlouhou dobu (i v našich zemích) historicky n e o d l u č i t e l n ě s p o j e n s o s o b a m i d l u ž n í ků , t e d y d n e š n í o p t i k o u f y z i c k ý m i osobami. To je také důvod trvající obliby personální exekuce, nebo alespoň jejích prvků. Dluh měl v osobě dlužníka svého jasného původce, proti němuž mohl být zaměřen „spravedlivý hněv“ věřitele. Pozdějším vznikem právnických osob zej ména s ohledem na koncepci jejich autonomní subjektivity, tedy j a k é h o s i o d o s o b n ě n í o d f y z i c k ý c h o s o b z a n i j e d n a j í c í c h č i d r ží c í c h m a j e t k o v é podíly na ní, došlo nezbytně k rozmělnění prakticky všech aspektů personální exekuce. Stalo se tak v důsledku přirozeného vývoje lidské společnosti, zej ména díky požadavkům kladenými na ekonomický rozvoj . Vznik právnických o s o b z h l e d i s k a r i z i k p o d n i k á n í a n e b e zp e č í ú p a d k u s t í m s p o j e n ý m s e t a k v podstatě stal novým, byť nepřímým a jaksi preventivním způsobem ochrany dlužníka (resp. potencionálního dlužníka). Potřeba hospodářského rozvoje s sebou nese potřebu relativně agresivního ekonomického chování – ochotu k investování, zvyšování produkce, rozvoj e

55

podnikání. Nejinak tomu bylo krátce po světové válce. Tvorba kapitálu jeho hromaděním od drobných podílníků nebo formou úvěrů

umožňovala tyto

požadavky snáze naplňovat. V neposlední řadě ve spojení s institucionálními i zákonnými prostředky ochrany dlužníka při případném úpadku mohla tehdejší úprava motivovat subjekty k ekonomicky žádoucímu chování. Na druhou stranu výše uvedené vedlo i k nadměrnému riskování až zneužívání ochranných prvků tohoto systému a k nedostatečnému uspokoj ení věřitelů při podnikatelském neúspěchu a případné insolvenci. To vše jsou problémy věčně provázející ú p r a v u ř e š e n í ú p a d ků , k t e r á p r á v ě b a l a n c o v á n í m m e z i o c h r a n o u d l u ž n í k a a záj my věřitelů nabírá v každé době svou konkrétní podobu. V tom lze rovněž spatřovat relativní neúspěch zákona o konkurzu a vyrovnání z roku 1991, který vycházel sice z kvalitní, ale zastaralé úpravy „ušité“ na míru zcela jinému prostředí. Tento fakt byl výstižně vyj ádřen profesorem Zoulíkem, když za základní rozdíl mezi klasickým a moderním konkurzem označil

pojetí

typického

úpadce.

Zatímco

prvorepubliková

úprava

byla

uzpůsobena především pro řešení úpadku drobného podnikatele s několika málo zaměstnanci a snadno určitelnými věřiteli, pro moderní společnost je jako ú p a d c e t y p i č t ě j š í s t ř e d n í č i v ě t š í p o d n i ka t e l s e s l o ž i t o u s t r u k t u r o u s m l u v n í c h vztahů

zaměstnávající

desítkyaž

stovky

pracovníků,

jehož

úpadek

má

v ý r a z n ě j š í s o c i á l n í a e k o n o m i c k é d o p a d y . 115 Bohužel 40 letá absence úpadkové teorie i praxe si vybrala svoji daň. Převzatá úprava první republiky postrádala kontakt s každodenní realitou, která byla zej ména v období transformace hospodářství diametrálně odlišná od té meziválečné.

O tom,

že

v případě

zachování

kontinuity by s nezbytnými

n o v e l i z a c e m i s t a r ý k o n k u r z n í a v y r o v n a c í ř á d p a t r n ě o b s t á l y , s v ě d č í f a k t , že 115

In ZOULÍK, František. K některým problémům zákona o konkurzu a vyrovnání (I.). Právo a podnikání. 1993, 2, str. 2.

56

v Rakousku j e dosud platná úprava přijatá j eště „společně“ i pro naše území v roce 1914, ze které pak bylo v roce 1931 čerpáno.

57

IV. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY FIALA, Josef. Historický vývoj některých procesních principů, zásad a institutů civilního procesu. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 1975. HARTMANN, Antonín. Exekučný řád a exekučný zákon. 2. doplněné vydání. Praha : Československý kompas, 1934. 1867 s. HERMANN-OTAVSKÝ, Karel. Všeobecný zákoník obchodní a pozdější normy obchodního práva v zemích historických. Díl I. Praha : Československý kompas, 1929. HORA, Václav. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1931. 446 s. KARMÁN, Julius. Řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí : (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n. s vládními nařízeními, výnosy a předpisy o soudních poplatcích v konkursním a vyrovnávacím řízení podle zák. ze dne 16. července 1931, č. 120 Sb. z. a n.). Praha : Právnické vydavatelství adv. JUDra. V. Tomsy, 1931. RANDA, Antonín. Soukromé obchodní právo rakouské. Reprint původního 3. vydání. Praha : Vysoká škola aplikovaného práva, 2008. 345 s. SCHELLEOVÁ, Ilona , et al. Konkurz a vyrovnání. 3. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2005. SCHROTZ, Karel; JURÁŠEK, Stanislav. Změny a doplňky k procesním zákonům, exekučnímu řádu, řádu konkursnímu, vyrovnacímu a odpůrčímu a soudnímu řízení nespornému, vydaných v edici Všehrdu. Praha: Všehrd, 1938. Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze. Řízení konkursní a vyrovnací. Řád odpůrčí : Podle přednášek min. rady JUDr. Jar. Vosky. Praha : Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze, 1924. 64 s. STIFTER, Rudolf. Řád konkursní a odpůrčí. Praha : Právnické vydavatelství spol. s r.o., 1923. . s. URFUS, Valentin. Vznik a počátky konkurzního práva v Čechách. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. 77 s. VOSKA, Jaroslav. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha : Československý kompas, 1926. 576 s. VOSKA, Jaroslav. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Právnické a ekonomické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek , 1931. 744 s. WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde, 2011., str. 589 ZOULÍK, František. K některým problémům zákona o konkurzu a vyrovnání. Právo a podnikání. 1993, 2, s. 2. ZOULÍK, František. Bankroty (konečně) přede dveřmi : Zachovat rozvahu. Ekonom. 1993, 16,

58

Elektronické zdroje: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 64/1931. Tisk č. 253 Senátu Národního shromáždění. In Zákon, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí[online]. Praha : Senát Národního shromáždění, 1929 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/se/tisky/t0253_07.htm Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 328/1991 Sb.. In Zákon o konkurzním a vyrovnacím řízení[online]. Praha : FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY, 1990 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW:

59

RESUMÉ Tato práce nabízí bližší pohled na způsoby, jakými byl řešen úpadek v Československu mezi světovými válkami. Šlo o společensky a ekonomicky velmi zajímavé období, během kterého se vystřídal rozmach s recesí. Navíc se vznikem samostatného státu souvisel i čilý zákonodárný ruch. Problematika tzv. prvorepublikového období z hlediska řešení úpadku je v práci

uvedena

stručným

popisem

historického

vývoje,

zmíněným

pro

připomenutí základních institutů, na nichž úpadkové právo dodnes stojí. Následuje

popis

dobové

úpravy

s četnými

postřehy

o

zajímavostech

a

případných odlišnostech v pojetí některých institutů. Při tvorbě textu byly kriticky sledovány především díla tehdejších předních odborníků na danou problematiku, aby bylo možno zaznamenat prostřednictvím jejich názorů (a případných vzáj emných názorových rozporů) klady a zápory úpravy z hlediska dobové praxe a způsob, jakým teorie a zákonodárce reagovali na praktické problémy

a

ohlasy

veřejnosti.

Výraznou

pomocí

přitom

bylo

i

studium

důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 64/1931 Sb., jímž byly přijaty k o n k u r z n í , v y r o v n a c í a o d p ů r č í ř á d . P r á vě r o z b o r k o n k u r z n í h o a v y r o v n a c í h o řádu dle tohoto zákona tvoří osu této práce. Došlo ke srovnání jak zmiňované novely s úpravou převzatou díky recepci rakouského práva, ale i jednotlivých způsobů řešení úpadku a přiblížení teoretických koncepcí a východisek, ze kterých bylo vycházeno při tvorbě tehdejších úpadkových předpisů. Rovněž b y l y p r e z e n t o v á n y v l a s t n í p o z n a t k y a z á v ě r y j e d n a k o h l e d n ě p ř í č i n a d ů s l e d ků některých zajímavých znaků dobové úpravy, ale i např. o vlivu společenského vývoje učiněného postupem času na některá specifika tehdejší úpravy. Svou systematikou práce volně sleduje podobu tehdejší úpravy představované především (ne však výhradně) konkurzním a vyrovnacím řádem z roku 1931.

60

V závěru jsou zhodnoceny poznatky dosažené studiem dané problematiky a dopady „recepce“ prvorepublikové úpravy po r. 1989.

KLÍČOVÁ SLOVA: Úpadek, konkurz, vyrovnání.

61

RESUMÉ WAYS OF THE SOLVING OF THE BANKRUPTCY IN THE “FIRST-REPULIC ERA”

This work offers close look on the ways, in which bankruptcy was solved in Czechoslovakia between both World Wars. This period was very interesting from social and economic point of view. During this time was rise substituted by recession. Except from this, with the formation of the independent state a great normative effort was on the rise too. Problems of solution of bankruptcy in so called “first-republic era” are introduced by brief description of historical development, which is mentioned to remember some elementary legal institutes, on which the bankruptcy law is based up to these days. During the work on this text of lead experts of the period in this branch were critically compared in order to realize the positives and negatives of the then regulation in the view of the praxis due to their opinions and possible conflicts as well as the way, in which the juristic theory and normative might reacted on the practical problems and public meaning. Studying of the Explanatory m e m o r a n d u m f o r t h e b i l l o f t h e A c t N o . 6 4 / 1 9 3 1 C o l l . , o n b a n k r u p t c y, composition and resistance, helped a lot in this effort. The analysis of this Act is the axis of the work. Both, the mentioned Act and the former Austrian regulation, were compared as well as the particular ways of the solutions of the bankruptcy. Theoretical conceptions and points, on which the then bankruptcy law was based and created, are introduced. Also author´s own knowledge and conclusions about the causes and consequences of the concrete clauses and the

62

influence of the social development, which was during the time reached, on some specific points of the then regulation, are expressed. The systematics of the work follows the form of then regulation represented especially (but not only) by Bankruptcy and Settlement procedure from 1931. All pieces of knowledge reached by the studying of the topic as well as the consequences of the reception of the “first-republic regulation” after the 1989 are judged in the end.

KEY WORDS: Bankruptcy, settlement.

63