Zpráva ze Srí Lanky 2010, část třetí Dnes, v úterý 7. září, jsme na Srí Lance poslední den. Do Hattonu ke středisku péče o děti vyrážíme v 5 hodin ráno. Před sebou máme 4 hodiny cesty k místu, kde v osmdesátých letech vznikla práce I.N. Network na Srí Lance. Naši partneři provozují na Srí Lance tři střediska s totožnou činností i podobným rozsahem: – Harissonovo centrum vzniklo poté, co díky vládní činnosti vznikl slum Badowitta. – Podobně středisko Canal Bank je situováno vedle jiné slumové oblasti. – Práce v Hattonu je určena velmi chudým vrstvám: dětem a rodinám česačů čaje. Všechna tři centra vznikla na základě „poptávky“ – v těsné blízkosti nejchudších oblastí, aby se dostalo pomoci těm, kdo ji potřebují. Míříme vlastně do turisticky nesmírně atraktivní oblasti. Předem jsem o Hattonu nevěděl nic, jen z některých poznámek jsem nabyl dojmu, že půjde o něco zvláštního. Hatton – to jsou hory a oblast čajových plantáží. Nikdy v životě jsem neviděl keřík čaje a tady jsme projížděli pohádkovou krajinou čajových plantáží na svazích kopečků, často pravidelných kuželů, které působí jako ze snu. V blízkém okolí jsou dost vysoké hory: Adam´s Peak neboli Adamova hora (2 243 m) je 2. nejvyšší horou Srí Lanky (nejvyšší je 2 518 m vysoká hora Mt. Pidurutalaga).
V mikrobusu jsme ovšem neměli ustláno na růžích. Nevím, jak to děláme v Evropě, že asfalt na silnicích je (vcelku) rovný. Na Srí Lance patrně toto zařízení nemají ☺, takže jsme cestou nevěděli, jak si sednout; auto nás nadhazovalo sem a tam. Cestou jsme zastavili na kávu v hotelu, ze kterého jsme se dívali na místa, kde se natáčel film Most přes řeku Kwai.
Cynthia nám zde vyprávěla mnoho detailů o začátcích práce I.N. Network. V Hattonu začali s manželem poskytovat vzdělání, biblické základy a praktickou pomoc (zejména potraviny) chudým dětem. Práce se rozrůstala a postupně oba ve víře opustili své původní zaměstnání. Až po nějaké době se objevili lidé z Holandska, kteří je začali finančně podporovat. V současnosti je zdrojů více, včetně místních prostředků. Vedle práce s dětmi začali srílanští také tisknout na primitivních zařízeních materiály pro biblickou výuku dětí. Dnes I.N. Network tiskne a šíří tyto materiály po celé zemi. V Hattonu jsme úzkou cestičkou s prudkým spádem dorazili k budově střediska. Středisko nijak nevybočuje z okolí, je to nepříliš vzhledná, ale vcelku rozsáhlá budova.
Původně zde Cynthia se svými spolupracovníky poskytovala pomoc dětem ve stanu, později v primitivním příbytku s igelitem místo stěn. Jak se práce rozvíjela, bylo možné provizorní stěny postupně nahrazovat zděnými, přistavět další a další funkční části střediska. Seznámili jsme se s několika pracovníky střediska, s vedoucí – usměvavou mladší ženou Lily. Cynthia nám představila také nenápadného muže jménem Danny. S jeho podivuhodným příběhem je spojeno mnohé z toho, co se zde dnes koná.
Danny přišel z Hattonu do Colomba za prací, když mu bylo pouhých 16 let. Nejdřív sloužil v jedné rodině, umýval nádobí a pral prádlo. Jednou ale rozbil několik kousků nádobí a domácí ho zbil. Vzal a spálil mu jediné oblečení, které měl, a vykopal z domu. Od té doby žil na ulici, dokud ho tam nenašla sestra Cynthie Devadasonové. Hledal zrovna v popelnici zbytky jídla. Sestra ho vzala k nim domů. V rodině byly samé dívky, a tak se z Dannyho stal jejich mladší bratr. Cynthiina maminka vyprávěla Dannymu o Pánu Ježíši a on mu odevzdal svůj život. Do té doby byl hinduistou. Po několika letech se vrátil zpátky do hor, našel si dívku a oženil se. Tou dobou začali Cynthia s manželem ve slumu Canal Bank v Colombu pořádat programy pro chudé děti. Danny dal Cynthii vědět, že se oženil, a prosil ji, aby přijeli do vesnice, kde žil jeho tchán, a také tam uspořádali program pro děti. Dannyho tchán byl v té vesnici hinduistickým knězem. Tak se Cynthia s manželem dostali do Hattonu, do dědečkovy hliněné chýše plné hinduistických sošek. Danny shromáždil pár dětí, Cynthia s manželem Alfredem zazpívali několik písniček a vyprávěli dětem příběh z Bible. Takhle tam chodili vždy jednou týdně. Děti pomalu vyrůstaly, až už to jednoho dne dědeček nemohl dál vydržet a řekl: „Jestli je váš bůh ten opravdový Bůh, chci jít za ním.” Strhnul všechny hinduistické bůžky, před očima celé vesnice je spálil a vzdal se místa hinduistického kněze. Toho dne se z celé rodiny stali křesťané a nechali se pokřtít v nedaleké řece. Od té chvíle se dětská služba v Hattonu rozrůstala. V současnosti chodí do centra v Hattonu okolo 500 dětí. Musím říci, že s Dannym jsme si dobře rozuměli – tedy pokud jde o ducha, protože jeho angličtina byla mírně omezená. Danny má hořící srdce evangelisty, pohybuje se po hattonské oblasti, hovoří s lidmi o Kristu, káže, po domech vede setkání malých křesťanských skupinek, pořádá modlitební shromáždění. Minulý týden se modlil za muže, který byl již 2 roky chromý a upoutaný na lůžku – nyní je úplně zdráv.
Svatyně, kde sloužil Dannyho tchán jako kněz. V pozdním dopoledni ještě ve středisku probíhaly programy pro předškoláky. Tiše jsme přihlíželi, jak děti soustředěně a se zjevným potěšením vykonávají různé praktické úkoly, které rozvíjejí jejich mysl i dovednosti. V třídě bylo nejméně 20 dětí, ale vládl zde klid. Další kapitolou jsou děti samotné. Prohlédněte si přiložené fotografie. Jejich tváře vyjadřovaly zvědavost a potěšení z návštěvy. Musíme pro ně být opravdu z jiného světa, ale bylo snadné s nimi navázat kontakt, při fotografování nebylo nikdy daleko k legraci… Byl to krásný zážitek.
S dětmi byla spojená ještě jedna malá – ovšem pro mě důležitá – maličkost. Začal jsem totiž mít potíže s fotoaparátem. Postarší Lumix má „najeto“ již 60 tisíc snímků a ve vlhkém prostředí Srí Lanky se při spuštění začal zasekávat objektiv. Téměř celé dopoledne jsem měl fotoaparát mimo provoz. Kdo mě zná, umí si představit, jaká to byla pro mě rána . Naštěstí je zde Jarek se svým přístrojem a s nadšením pro fotografování. Když jsme po prohlídce střediska přišli opět do haly, kde byly předškolní děti, zrovna zpívaly křesťanské písně. To jsme si nemohli nechat ujít. Tato chvíle – podobně jako v garáži Harrisonova centra – se pro mě stala vrcholem celé návštěvy. Podívejte se na fotografie – děti zpívají velmi jednoduché písně, při kterých se ukazuje rukama, o tom, že nás Bůh má rád, že On vše stvořil a stvořil také mě k tomu, abych jej chválil a díky Kristu mu byl blízko. Občas jsem nevěděl, co mám dělat dříve, zda zpívat s dětmi a ukazovat (moc se tomu smály, když si mě všimly), nebo fotografovat. Fotoaparát totiž v tuto chvíli opět naskočil a funguje až do této chvíle, kdy píšu… Není to krásné?
Danny nás před obědem vzal na malou prohlídku okolí. Viděli jsme hinduistickou svatyni, kde sloužil jeho tchán jako kněz. Procházeli jsme snovou krajinou čajových plantáží a Danny nám zasvěceně odpovídal na naše otázky ohledně pěstování čaje. Teď toho o čaji víme! Ukázal nám, jak se správně čaj sklízí. V tomto kraji asi rozumí čaji každý… Otevíraly se nám výhledy na modré horské hřebeny, místy zahalené do mraků. Viděli jsme desítky metrů vysoké vodopády. A hovořili jsme s Dannym o jeho práci, o nesení evangelia, o duchovním zápase za ty, kdo žijí bez Boha.
Odpoledne přišly na doučování starší děti. Strávili jsme chvilku ve třídách s příjemnou atmosférou a s usměvavými učitelkami. Vedle doučovacích programů zde je také regulérní třída pro asi 15 dětí, které kvůli chudobě zmeškaly věk pro zápis do státní školy, a proto se jim vzdělání dostává zde. Děti chodí do školy i ze vzdálenosti mnoha kilometrů. Středisko nabízí pomoc těm nejchudším. Dozvěděli jsme se, že denní mzda česače čaje je 300 rupií, asi 50 Kč.
Cesta zpět do Colomba byla neméně strastiplná. Odpolední provoz pořádně zhoustl a Godfreev, pracovník místní I.N. Network, předváděl neskutečné kousky. Kdo zažil, jak funguje silniční provoz v asijských oblastech, ví, o čem je řeč. Zdejší řidiči se jakýmsi vypěstovaným šestým smyslem „domluví“, kdo má zrovna jet. Troubení je pravidlem, nikoliv výjimkou. Podle mého pozorování je ale výsledný provoz plynulejší než u nás, a přestože to vypadá nesmírně nebezpečně, neviděli jsme nikde ani malou bouračku. Když ale blízko zatáčky na vcelku úzké silnici naši souvislou řadu vozidel začal v nějakých 70 km předjíždět autobus, mírně mě mrazilo. Po chvíli jsem zahlédl v protisměru přijíždět jiný autobus – co asi udělají? Nic zvláštního, maličko se zatroubilo, maličko se vše zpomalilo, každý maličko uhnul na svou stranu a hra mohla vesele pokračovat dál. Jeli jsme mezi rýžovými poli a plantážemi gumovníku, začalo přibývat různých stavení a kolem půl osmé večer jsem za tmy dorazili k budově třetího střediska a zároveň řídící buňky práce I.N. Network v Canal Bank. Zde se tisknou a distribuují materiály pro křesťanskou výuku dětí v celé zemi, zde v prostém bytě bydlí Cynthia a také rodina Timothyho (syn Dannyho z Hattonu), jehož práci z ČR podporujeme. Středisko zároveň poskytuje totožnou službu dětem z přilehlého slumu, jak ji již známe z předešlých dvou. Rozloučili jsme se se všemi, kdo nás v minulých dnech doprovázeli. Poznali jsme většinu blízkých spolupracovníků, kteří s Cynthií pracují v týmovém rodinném duchu. V 9 hodin večer nás hotelový taxík odvezl na letiště, kde se u obchodu Starbuck dalo ještě naposledy připojit k internetu a poslat pár e-mailů. Následoval 4,5hodinový let do Singapuru a odtud 3,5hodinový do Manily na Filipínách. Se Srí Lankou se loučíme pohledem na buddhistický stánek na letišti. Kousek dál je velká skleněná nádoba s mnoha bankovkami uvnitř a vedle nápis „Na náboženské účely“. Kousek dál je „prayer room“ (modlitební místnost), tak se jdeme podívat, že bychom se jako také modlili. Jsou tam koberečky. Nevím, jak by se kdo tvářil, kdyby si tam člověk klekl, dal si před sebe Bibli a modlil se...
Na závěr připojím několik postřehů a poznámek z našeho pobytu, které jsem v průběhu nezmínil: * Pořádné dobrodružství zažil Jarek před odletem z ČR sem na Srí Lanku. Kamarád jej měl odvézt autem na vlak do Prahy, ale Jarek 5 minut předtím zakopl a upadl na krabici se žárovkami. Pokud na fotografiích uvidíte na jeho levé ruce obvaz, je pod ním rána se 6 stehy, které mu způsobila rozbitá žárovka. Kamarád jej
odvážel z pohotovosti rovnou na letiště. Když jsem slyšel, co se mu stalo, udělalo se málem nevolno mně… Zranění se ale dobře hojilo a na konci pobytu na Srí Lance jsem úspěšně absolvoval chirurgický minikurz – vytáhl jsem mu stehy. O zbytek hojení se postarala tzv. černá mast, kterou s sebou vozím – Ichtoxyl.
* Stále jsme přemýšleli o mladém muži jménem Sugat, který se k nám přidal v neděli odpoledne a provedl nás slumem. Nejprve říkal, že za tu službu nechce nic, nebo co mu dáme. Jarek mu nabídl 100 rupií a on souhlasil. Později se tvářil dost nepříjemně na 200 rupií, které jsme mu dali. Donedávna to ovšem byla denní mzda česače čaje. Uvědomili jsme si, že ten mládenec, zjevně „profík“, nás nepotkal náhodou. Zmínil jsem se totiž předtím manažerovi hotelu, že jdeme na prohlídku slumů – vsadím se, že Sugatovi zavolal mobilem a dal mu na nás tip. * V konferenčním hotelu v Colombu byl sice veškerý luxus a klimatizace byla ovládaná skvělým termostatickým zařízením – které ovšem nešlo regulovat ! Pokud jsme se nechtěli probudit v mrazáku, na noc jsme ji museli vypnout. (V levnějším hotelu na pobřeží v Mount Lavinia jsme pak div neupadli překvapením, když jsme zjistili, že ošuntělá bedýnka na stěně nejen že funguje, ale perfektně se ovládá dálkovým ovladačem ☺.) A v hlavním jednacím sále během konference ve srílanském hlavním městě Colombo? Tam jsem musel nosit teplou vestu a nadto bylo nutné tu a tam klimatizaci vypínat, protože při debatách v plénu nebylo opravdu slyšet jeden druhého. Postupně jsme zjistili, v kterém kumbálku se to dá vypnout, a občas tam někdo zaběhl ☺. Pokračování příště, Váš Petr Horáček Zprávu z Filipín, kam pokračovala naše cesta, si můžete přečíst na www.incz.info/navsteva-filipin.htm.
