15,– Kč
Romský hlas – čtrnáctideník romů v české republiceročník 17 • číslo 15 • vyšlo 22. října 2015
zprávy
Zpráva o rasismu „pouze od stolu“
BRNO – Devatenáctiletý Lukáš Kotlár letos dokončil zlatou úroveň Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu, kterou její organizátoři v Brně představili 9. října. V listopadu Lukáš Kotlár odletí do Londýna, aby se setkal se členy britské rodiny, která program založila. Smyslem programu je absolvovat všechny 4 oblasti – dovednost, dobrovolnictví, sport a expedici. Lukáš byl od čtyř let v dětském domově, nyní studuje na gymnáziu v Praze a je šéfredaktorem časopisu Zámeček, který propojuje všechny dětské domovy v republice. V budoucnu plánuje s pomocí nadace studovat politologii a mezinárodní vztahy. PRAHA – V úterý 29. září se protestovalo před Ministerstvem práce a sociálních věcí proti současnému návrhu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi. Návrh počítá se snížením maximální platby za ubytovny, uhrazované v rámci příspěvku na bydlení, na 90 % normativních nákladů na bydlení. Toto rozhodnutí již dříve vstoupilo v platnost během tohoto roku a znamenalo úsporu pro stát několik desítek milionů na úkor rozpočtů domácností v sociální tísni. Poté, co byl v návrhu zrušen souhlas obce s výplatou dávek na bydlení na ubytovnách, ministerstvo znovu přistoupilo k tomuto návrhu.
z obsahu Téma čísla: Autorita
strana 2, 3, 6
Odešel Andrej Giňa strana 4, 6
Se zvláštní přílohou: Romové na Ukrajině
foto: Sabir Agalarov
Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI) zveřejnila zprávu o aktuálním stavu rasismu a nesnášenlivosti u nás. Mezi řadou oprávněných výtek, které zpráva formuluje, se našla i výhrada upozorňující na segregaci v oblasti vzdělání. Komisi se nelíbí, že nadále existují četné školy „pouze pro Romy“, pracující s redukovaným vzdělávacím programem a poskytující vzdělání nižší kvality (viz zdroj). Školy plné dětí různých etnik, sociálního původu a v přijatelné míře i různého intelektového nadání znějí z lidskoprávního hlediska jako rajská hudba. Bohužel, jak už to tak zpravidla bývá, rajská hudba naráží na stěny reálií. Na začátek si definujme, co vlastně Komise míní oněmi škola-
mi „pouze pro Romy“. Vzhledem ke skutečnosti, že zpráva operuje také s pojmem praktická škola, míní zjevně oněmi školami „pouze pro Romy“ základní školy hlavního vzdělávacího proudu, které vzdělávají v drtivé většině romské žáky. Jakákoliv debata o těchto školách, která nemá být pouze ideální představou odtrženou od reality, by měla začínat dvěma základními otázkami: zaprvé – Jak taková škola „pouze pro Romy“ vůbec vzniká?; zadruhé – Pomůže skutečně eliminace těchto škol romské komunitě? Jelikož na jedné takové škole „pouze pro Romy“ pracuji, pokusím se na základě svého nejlepšího profesního vědomí a svědomí tyto otázky subjektivně zodpovědět.
(1) Škola „pouze pro Romy“ vzniká naprosto živelným způsobem. Romská komunita má – ostatně jako snad všechny komunity – tendenci vytvářet pospolitosti. Ve chvíli, kdy taková pospolitost vznikne (běžně ji zveme nepřesně ghetto) a současně se nachází ve státě, kde platí povinná školní docházka, vede tato situace do stavu, kdy spádová škola oblasti, v níž je pospolitost ukotvena, stává se prakticky samovolně převážně romskou. V takových situacích ona menšina dětí pocházejících ze společenské majority buď nastoupí cestu soužití s romskou žákovskou většinou, nebo prostě ze školy odejde. V realitě českých škol nastal druhý zmíněný případ a voilá – školy „pouze pro Romy“ byly na světě. Neřešme
v tuto chvíli otázku, proč se více neprosadila varianta číslo jedna, která má samozřejmě v komplexní debatě o rasismu a nesnášenlivosti zaručené místo, prostě se tak stalo a školy „pouze pro Romy“ vznikly a existují. Pokud se někdo domnívá, že zmíněné školy vznikly tak, že romským rodičům ostatní školy zavřely dveře a nezbylo jim nic jiného než přihlásit své děti na některou z těch škol „pouze pro Romy“, mohu mu vřele doporučit, aby vstal od stolu a šel se z tohoto bludu vyléčit do terénu. Přestože k tomuto efektu v jednotlivých případech nejspíše dochází, faktem zůstává, že valná většina rodičů našich žáků Pokračování na str. 2
V Muzeu romské kultury byla zahájena výstava dřevěných hraček a soch Matěje Holuba Dřevěné hračky, sochy a řezbářské práce. To vše si mohou od září tohoto roku do 21. února 2016 prohlédnout návštěvníci Muzea romské kultury v Brně na výstavě „…A možná přijede na koze“. A nejen prohlédnout, výstava je totiž interaktivní. „Děti si mohou pohrát s dřevěnými auty či panenkami, a dokonce se povozit i na kolotoči v životní velikosti, který je ve výstavě nainstalován. Výstava tedy není pouze k prohlížení, je určena přímo ke hraní,“ upřesnil Radek Žák z muzea. Výstava představuje průřez celou tvorbou sochaře Matěje Holuba, od
volnějších věcí, kterým se věnoval zpočátku, přes pestrou škálu pohyblivých hraček a zvířátek až po interaktivní herní objekty, jakými jsou dřevěný kolotoč či kuličková dráha Oheň. Matěj Holub je osobitý umělec s širokým spektrem umělecké tvorby, při níž uplatňuje svou vynalézavost, fantazii a smysl pro humor, který ocení především děti. K výstavě je připraven doprovodný program v podobě výtvarných dílen, a to jak se samotným řezbářem, tak také s muzejní lektorkou. Muzeum romské kultury je jedinou institucí v Evropě, která doku-
mentuje kulturu Romů. Své unikátní sbírky řemesel, umění, textilu či fotografií uchovává v depozitářích, ale také prezentuje pro veřejnost ve stálé expozici „Příběh Romů“. Exponáty zde doplňují audiovizuální projekce a dioramata v životní velikosti. Pro veřejnost nabízí přednášky, workshopy, pracuje s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin. Muzeum romské kultury bylo založeno již v roce 1991, roku 2005 se stalo příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR a letos tedy slaví výročí 10 let jako státní instituce. Radek Žák
foto: Lenka Grossmannová
2
říjen
zprávy BRNO – Radnice Brno-střed poskytla Armádě spásy 14 bytů v domě na Bratislavské ulici 40. Budou v nich bydlet lidé bez domova, kteří jsou klienty Armády spásy. Střechu nad hlavou tak získá 16 lidí. Jsou však vybíráni jen ti, kteří mají čím zaplatit. BRNO – Demonstranti v Brně řezali vlajku EU v sobotu 3. října na Moravském náměstí. Pak se přesunuli k sídlu Veřejné ochránkyně práv, který nazvali Úřadem pro likvidaci českého národa. Organizátorem akce byla Národní demokracie a lidé, kteří projevovali přehnanou úctu propuštěnému vrahovi Pechancovi ze Svitav. Vrána k vráně vždy sedá! DUCHCOV – Oznamujeme našim čtenářům radostnou zprávu. Podnikatel Stanislav Spurný, o kterém jsme již psali, že se mu podařilo zlepšit radikálně situaci sociálně slabých v tomto městě, mezi nimi i Romů, nadále úspěšně pokračuje v této praxi. Skupuje domy v havarijním stavu, opravuje je a za přiměřený nájem poskytuje potřebným. Jak to ovšem bývá: za dobrotu na žebrotu. Cena vykupovaných nemovitostí se zdvojnásobila. Dnes jich pan Spurný opravil již 18. Z Duchova se stává dobrá adresa. HODONÍN – Letošní titul Miss Roma 2015 získala osmnáctiletá Blanka Bertoková, a to ze dvanácti soutěžících. O jejím vítězství rozhodl čardáš, který dokonalým a ohnivým způsobem předvedla. Není divu! Je studentkou bratislavské taneční a herecké konzervatoře. Mezi gratulanty byl i sociálně demokratický senátor Zdeněk Škromach.
Budujte si autoritu sami v sobě a buďte i vy pro ostatní autoritou Za autoritu se můžu označit i já. Každý z nás může dojít do téhle role, která pro druhé znamená, že můžete být v nějaké oblasti obdivováni za to, co jste v životě dokázali a neustále děláte a rozvíjíte. Za autoritu stojí víc než několik mladých i starších romských osobností, nejen v České republice. Z historie můžeme jmenovat hned několik: třeba významného cikánského houslistu a jednoho ze zakladatelů romské hudby, Elenu Lackovou - slavnou romskou osobnost, významnou spisovatelku a dramatičku, která napsala první romskou hru. V současné době můžu jmenovat, že mezi romskou autoritu patří operní zpěvák z Plzně Miroslav Bartoš, který je učitelem hudby. Miroslav má přímý a široký kontakt s majoritní společností, ale neustále se pohybuje mezi Romy a prezentuje romskou kulturu. Dále potom můj bratr Tomáš Kačo, který svojí prací sám na sobě úspěšně dokončil titul Bc. a v současné době je studentem na Berklee College of Music v Bostonu. Je jich opravdu hodně, ale mrzí mě, že média o nich nemluví. Právě o takových osobnostech by se mluvit mělo, a to všude. Začít by se mělo už od školy, aby se žáci dozvěděli, že mezi nimi žije řada významných mladých romských osobností. Myslím si, že v každém městě se najde někdo, kdo je romská autorita. Avšak každá z autorit by si měla zachovat svoji přirozenou lidskost, pokoru a lásku k lidem. Neměla by zapomínat, že je taky jen obyčejný člověk jako každý jiný. Autority, zvlášť romské, by se měly podporovat a vzdělávat, aby mohly jít dál a být odpovědné a spolehlivé. Jejich úkoly v současné době jsou, řekla bych, těžké. Musí být silné, aby jejich práce byla vidět. Pokud člověk se chce stát autoritou, musí si silně věřit, že to dokáže a zvládne. Svým chovaním může nasměrovat lidi a pomoct jim. Romové autority ve svém životě potřebují. Budujte si autoritu sami v sobě a buďte i vy pro ostatní autoritou. Veronika Kačová
Putovní výstava Romano suno Romano suno je putovní výstava obecně prospěšné organizace Nová škola. Výstava představuje to nejlepší z historie literární a výtvarné soutěže Romano suno, která prostřednictvím dětských kreseb a krátkých textů v romském a českém jazyce ukazuje svět viděný očima romských dětí. www.novaskolaops.cz/putovni-vystava Romano suno je literární a výtvarná soutěž pro žáky ZŠ a SŠ. Hlavním cílem soutěže, která letos probíhá již 17. rokem, je dát příležitost těm, kteří umí romsky, vyzkoušet si v romském jazyce psát, uplatnit znalost romštiny veřejně a svou literární výpovědí přiblížit svět, v němž žijí, široké veřejnosti. Projekt má posílit zdravé sebevědomí dětí, proto jsou vybrané děti každoročně oceňovány na slavnostním vyhlášení moderovaném mladými úspěšnými Romy a obdrží drobné věcné ceny. Ke každému ročníku soutěže je také vydáván sborník, sestávající z výběru literárních i výtvarných příspěvků. Romské texty jsou publikovány s českým i anglickým překladem, více viz http://www.novaskolaops.cz/romano-suno/. Obecně prospěšná společnost Nová škola je nevládní, nezisková organizace, která od roku 1996 podporuje inkluzivní vzdělávání menšin, cizinců či jinak sociálně či kulturně znevýhodněných dětí a mládeže, viz www.novaskolaops.cz. Marie Bořkovcová
www.romea.cz – Informační portál o všem, co se děje ve světě Romů
oktobros
z domova
Zpráva o rasismu „pouze od stolu“ Dokončení ze str. 1 dává své děti na naši školu cíleně a dobrovolně a o vzdělání v tzv. běžné škole nejeví žádný zájem. (2) Když už tu jsou školy „pouze pro Romy“, které nadále budu zvát romskými komunitními školami, protože výraz školy „pouze pro Romy“ je naprosto zavádějící a jazykově nesmyslný, vzhledem ke skutečnosti, že komunitní školy jsou povětšinou školami inkluzívními; když už tu romské komunitní školy jsou, tak co tedy s nimi? Z výhrady ECRI, že skloňované školy nadále existují, lze vycítit, že Komise nevolá po dlouhodobé činnosti, jejímž výsledkem by bylo odstranění společenských příčin vzniku romských komunitních škol, ale po krátkodobé činnosti s výsledkem odstranění již existujících škol. Tak jako tyto školy vznikaly živelně, v krátkém časovém horizontu je nelze nechat zaniknout jinak než uměle. Romská komunitní škola může během krátkého časového horizontu (maximálně v řádu let) zaniknout v základě dvěma způsoby: (I) do školy začnou proudit neromští žáci; (II) romští žáci se rozptýlí do jiných škol. (I) Těžko lze očekávat, že by majoritní rodiče z roku na rok začali houfně přihlašovat své děti do romských komunitních škol a nutit je k tomu samozřejmě nikdo nemůže. Jedním z důvodů aktuální reality, kdy majoritní rodiče odmítají o tyto školy jen zavadit, je skutečnost, že se v debatách o nich klade enormní důraz na slovo romský, v jehož stínu se pak snadno ztratí zpravidla nadstandardní podpora v oblasti formálního i neformálního vzdělávání, kterou tyto školy nabízejí. Ostatně i já sám používám v názvu slovo romský, nicméně čistě z důvodů praktických – abych nemusel vypisovat krkolomné výrazy typu komunitní a inkluzívní škola aktuálně s převážně romským žactvem apod. Debata o romských komunitních školách by nikdy neměla končit u tohoto prvního slova a ve stínu jeho předsudků. Případný posun tímto směrem je ovšem během na delší trať a aktuálním faktem zůstává, že v kratším časovém hori-
zontu tato možnost padá. (II) Druhé nabízené řešení bylo ve zdejší debatě o romské komunitě hojně skloňováno. Setkal jsem se i s nápadem, že by byli romští žáci po troškách rozeseti do většího počtu škol, kam by je případně rozvážel školní autobus (aby rodiče neměli s dopravou náklady a starosti). Buďme k tomuto nápadu vstřícní a pracujme s hypotetickou situací, ve které stát (případně obec) nemá problém vykrýt náklady spojené s dopravou a nabídnout dostatek školních lavic. I za takové situace musí nastat soulad několika podstatných kritérií, aby podobné opatření na startu alespoň zachovalo aktuálně dosaženou kvalitu vzdělání na romských komunitních školách. Mnozí romští žáci vyžadují podporu asistentů, školních poradenských pracovníků a učitelů erudovaných a zkušených v oblasti vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Z poradenských pracovníků se jedná především o speciálního pedagoga, který individualizuje plány vzdělávání podle potřeb jednotlivých žáků. Romští žáci mají navíc často značné problémy s absencí, kterou je potřeba souvisle řešit a pracovat s rodinami, jež nepovažují vzdělání za důležité, což na naší škole zajišťuje sociální pedagog. Vzhledem k jazykové diferenci komunity a majority je potřeba počítat také s logopedickou péčí. Odvažuji se tvrdit, že bez rozšíření běžných škol, do kterých by měli být romští žáci rozmístěni, o tento nadstandardní aparát, není šance, aby běžné školy nabídly dětem z romské komunity lepší vzdělávací podmínky, než které mají nyní na romských komunitních školách. Konečně i kdyby se podařilo tento nadstandardní aparát rozšířit, ani v tu chvíli nemáme vyhráno. Mladí Romové, stejně jako ti starší, mají silnou vazbu na rodinu a komunitu. Ve chvíli, kdy je v podstatě účelově rozesejeme po okolních školách, těžko se vyhnou pocitu, že je z komunity vytrháváme. Jen tento samotný aspekt může mít za následek odmítavý postoj ke
škole i u dětí, které ho aktuálně na komunitních školách nevykazují. Samostatnou kapitolu píše nezbytný souhlas rodičů s podobnou operací, ve kterém by její realizace také povážlivě hořela. Sečteno a podtrženo máme na jedné misce vah status quo, kdy romští žáci navštěvují komunitní školy, kde dostávají nadstandardní servis a rozsáhlý tým asistentů, poradenských pracovníků a erudovaných učitelů se snaží maximálně vytěžit vzdělávací potenciál jednotlivých dětí (s přihlédnutím k jejich speciálním vzdělávacím potřebám, nikoliv podle redukovaného vzdělávacího programu, to by nás inspekce hnala). Na druhé misce vah poté nejistý podnik s markantními personálními a finančními náklady, u nějž je značné riziko, že nedosáhne ani úrovně vzdělání běžné na komunitních školách. Považuje-li někdo podobné vážení za zbytečné očekávaje, že postačí dopřát romskému dítěti běžnou základní školu a ono se prostě chytne a bez jakékoliv podpory začne dosahovat školních úspěchů, o kterých se mu na romské komunitní škole ani nesnilo, opět mu nemohu než doporučit, aby vyměnil kancelářskou židli za křeslo v jedné ze skloňovaných škol. Pokud usilují Komisaři ECRI o zvýšení kvality vzdělání romské komunity, měli by napříště místo volání po odstranění romských komunitních škol našim politikům doporučit tyto školy podpořit, protože v aktuálním školském systému dokáží nejefektivněji maximalizovat příhodné vzdělávací podmínky pro romské děti. Ano, i na naší škole jsme si vědomi, že vynuceně segregované školy nejsou optimální, a také sníme o v úvodu popsané rajské hudbě. Cesta k jejímu poslechu ovšem vede přes dlouhodobou práci s majoritní společností i komunitou, mimo jiné formou osvěty bořící předsudky a mýty na obou stranách a osvěty vysvětlující v romské komunitě význam a potřebnost vzdělání. Romské komunitní školy jsou na této cestě pomocí, nikoliv přítěží. David Němeček
Mladý romský pianista Patrik Kačo si zahrál na jazzovém večeru v ostravské luxusní kavárně Jet Set Ve středu 14. října v 19:00 hodin jste se mohli příjemně povznášet do hudební jazzové fantazie v luxusní stylové kavárně na Nadrážní ulici v centru Ostravy. Restaurace a kavárna, která vás zavede do pohodlí s velmi moderním prostředím a prvky luxusu. Ten, kdo přišel, pochopil, co je účelem kavárny. Ano, je to láska nejen ke kávě. Během hudebního večera jste mohli slyšet znamé jazzové standardy, které vás zanesly do říše jazzové atmosféry. S Patrikem si také zahrál na bicí sestavu sám pan majitel, pan Buksa. Trio, kterému se večer velmi podařil, nevidíte naposledy, protože v blízké době se koncert opět uskuteční. Patrik Kačo pochazí z muzikantské rodiny Kačových, na klavír ho od mala vedl otec Viktor Kačo. Navštěvoval ZUŠ v místě svého bydliště, je členem hudebního souboru Cikne Čhave. Finalista hudební soutěže La Sophia. Zakladatel skupiny Junior Fortes. Tento mladý klavírista má před sebou skvělou
hudební kariéru. Miluje jazz a mezi jeho další velkou lásku patří skládání hudby. Já si celý večer náramně užila, společně se svými přáteli. A prozradím vám, že jsem byla pozvaná i jako host. Zazpívala jsem známou píseň Besame mucho ( Líbej mě, líbej) a pár romských balad. Pokud
máte chuť si odpočinout, zajděte do skvělé restaurace a kavárny Jet Set v Ostravě na Nadrážní ulici v Elektře. V hudbě vidím velmi mocnou zbraň, jak odstranit předsudky a další negativní bariéry, které mezi českou a romskou společností jsou. Veronika Kačová
anketa téma
oktobros
říjen
Anketní otázka Co pro vás znamená pojem autorita a jaká je její role v současném světě? Jannete Hubková, Bratislava, SR Autorita – to sú po väčšine vzdelaní ľudia, alebo ľudia, ktorí si získali rešpekt a uznanie vo svojej práci a takýchto ľudí následujú aj ostatní. Ako by sa mali správať? Nuž, je to ťažká otázka. Chceli by sme, aby sa správali správne, príkladne nám ostatním a aké úlohy by mali splnit? Romom by mali ukázat našu cestu, tú romsku tak, aby sme boli prispôsobiví, ale zároveň aby sme nestratili svoju identitu, kdo sme, kým sme, lebo veľa Romov už na to zabudlo. Autority by nás mali viesť a byť príkladom všetkým ostatním. Mali by si získať rešpekt aj majoritnej spoľočnosti, aby nás konečne začala vnímať ako sebe rovných. Lýdia Kotlárová, Topoľčany, SR Pod pojmom autorita si nepredstavujeme každý rovnakého človeka. Každý má inú predstavu o autorite. Niektorí dokonca ani nevedia, čo to slovo znamená a čo si majú pod tým pojmom predstaviť. Niekto považuje za svoju autoritu človeka, ktorý vypije naraz najviac alkoholu, alebo, kto je najväčší bitkár vo svojom okolí. K autorite a rešpektu musíme dospieť a je to dlhá cesta. Sú ovšem medzi nami jedinci, ktorí sú autoritou od narodenia a ani si to neuvedomujú. Postupne ako rastú, sú pre niekoho vzorom, berú si z nich iné deti príklad, a nie je to vždy iba v tých lepších stránkach. Iní si zase získajú autoritu svojou svedomitosťou, pracovitosťou, usilovnosťou, vzdelaním. Blízki ľudia v takom človeku cítia oporu, pomoc, spoľahlivosť, dôveru. Preto u mňa osobne je autoritou človek, ktorý už niečo v živote dosiahol, dokázal, má u ľudí dôveru a je vždy otvorený k dobrým a prospešným veciam pre iných ľuďí v jeho spoločnosti, alebo komunite, v našom prípade iným Romom. Ak Rom je našou autoritou, vie o tom, že ho rešpektujeme, dôverujeme mu, mal by k tomu zaujať určitú vážnosť a podľa toho sa aj správať a nesklamať ľudí – Romov, ktorí mu dôverujeme. Vojtěch Rác, Kladno, ČR Slovo respekt je dosti zavádějící výraz, nemusí být vždy podstatou toho, co chceme říct o osobě, kterou chceme hodnotit. Můj pohled na člověka, který by měl být autoritou pro Romy, je prostý. Každopádně by to měl být Rom, který by se nikdy neměl zpronevěřit své vlastní identitě. Bohužel, autority si vytváří každý národ sám. Pokud nějaký Rom dokáže svojí vizí sjednotit Romy a oni mu uvěří a podpoří ho svojí silnou vírou, pak už je to jejich autorita. Je velmi velký rozdíl mezi autoritou a osobností. Samotné slovo osobnost je pojem, který sděluje, o koho jde, že ten člověk má za sebou pouze dobré a kladné skutky. Autorita je pojem, který označuje člověka, který například zastává důležitou funkci, což ale nemusí být vždy osobnost. Miroslav Kováč, Horní Litvínov, ČR Tohle je velice složité téma, na které se nedá odpovědět jednoznačně. Obecně se dají považovat za přirozenou autoritu rodiče, jejich sourozenci, staří rodiče – záleží na výchově dětí. Autoritou může být manžel, manželka. Tyto autority bych nazval pokrevné a založené na úctě k sobě. Pak jsou autority založené třeba na strachu, např. policie, učitelé, vojáci, mafiáni atd., další autorita může být založena na závisti – zbohatlíci, podnikatelé. Do této skupiny se dají dosadit také ti, kteří zároveň motivují, např. umělci, „smetánka“ atd. Autority založené na lásce a víře - Bůh, Ježíš, apoštolové, kněží, lékaři. Prakticky autoritou může být kdokoliv, koho si vyberu na základě svého charakteru a své povahy za svůj vzor nebo cíl. Když však dosáhnu svého cíle, autorita postrádá smyslu. To je případ Romů, pro které je autorita sám sebe. Proto jsme tam, kde jsme. Jinak autorita nemusí dělat nic. Už její existence motivuje. Člověk si hledá autoritu na základě svého vidění světa, své osobnosti, svého charakteru, své morálky a jejích akceptovatelných hodnot. Hledání autority je u každého individuální a vychází pouze s pocitu své nedokonalosti a hledání sebe sama - cíle, kterého chce jedinec dosáhnout. Jarmila Váňová, Košice, SR Existujú dva typy autorít, si myslím. Jedna skupina ľudí, ktorá si myslí, že sú autoritami, pričom nemyslí si to o nich napr. komunita. Druhá je tá, ktorá si to o sebe nemyslí a ani o to neusiluje, ale komunita ich
tak vníma. Autority vždy boli aj budú, bez nich sa len ťažko niekam pohneme a vždy to tak bolo, že práve autority určovali smer, vývoj, život ostatných. Tak je to aj správne. Ako by sa mali správať? Nuž, zodpovedne asi, pretože byť autoritou je o zodpovednosti k sebe, ale aj ostatným. Múdro, aby neubližovali svojimi rozhodnutiami. Pokorne, pretože len veľký človek dokáže byť pokorný k tomu najobyčajnejšiemu človeku. Mal by mať niečo odžité, aby dokázal pochopiť iných. Nemal by súdiť a odsudzovať, ale chápať a pomáhať. V dnešnej dobe by mal mať čistý morálny kredit, vedieť sa dokázať odosobniť od vlastných potrieb pre potreby tých, pre ktorých je autoritou a osobnosťou. Jednoznačne je v tejto dobe ťažké byť autoritou a každá skupina ľudí má tú svoju, avšak nikdy by nemal ísť proti svojmu presvedčeniu a mal by ostať sám sebou. Pretože autoritou je preto, že je, aký je. Vendula Dzurková, Calias, Francie Autorita znamená podpora, záruka, jistota, spolehlivost. Když se někdo z Romů dostane na jakýkoliv post, už je to autorita. Měl by umět jednat s lidmi, vést lidi a být jim příkladem. Pokud se ale jeho vlastnosti vymykají hodnotám, pro které je autorita uznávána, tak ta osobnost ztrácí svou autoritu a padá on i romská společnost. Štefan Miľo, Partizánské, SR V celom našom živote, ale i celým prierezom našej histórie, bola nejaká autorita. Bol to taký človek, ktorého si ľudia vážili a chceli napodobňovať jeho život. Spektrum podôb autorít je rozdielny. Niekto môže byť charakterný, ale na druhej strane i bezcitný. Autorita, vplyv, nadvláda, násilie, to sú faktory, ktoré sa nachádzajú tam, kde je moc. Moc sa uplatňuje všade, vo triednej, ekonomickej, politickej, právnej či kultúrnej sfére, preto chápanie autority je veľmi ťažké. Ak budeme hovoriť o našej romskej autorite, malo by ísť o človeka, ktorý je naozaj vnímaný ostatnými a ktorý bude rešpektovaný a presadzovaný medzi obyčajnými, ale aj vzdelanými Romy. Autoritou sa stáva človek, ktorého si vyberajú ľudia sami, nie je to ten, čo sa za autoritu vydáva. Autorita znamená múdrost, čestnosť, snahu pomáhať a ak sa taký jednolivec nájde, alebo viac autorít, bude to začiatok cesty rómskeho obrodzovacieho procesu. Jan Berousek, Kolín, ČR Autorita je přirozený vzor, který má zkušenosti se životem a musí se respektovat, obdivovat a ctít. Kdo je autoritou – phuro i terno, rom, romňi, člověk s vizí. Autority by nás měly posunout tam, kde bychom měli být. Autorita by měla být vzorcem chování, aby nikdo nemohl říct, to je ten dilino Rom, ale aby řekl, to je ten Rom, co nás dal na novou cestu tam, kde chceme být. Hlavním úkolem našich autorit by mělo být vážit si všech lidí, bez rozdílu do jaké skupiny Romů, Sintů, Světských nebo Vlachů patříme. Michal Šamko, Zruč nad Sázavou, ČR Autorita – význam slova má velkou sílu a moc, moc, která byla či je dána lidem či osobnosti. V minulých dobách byl pro Romy velkou autoritou vajda, muž z řad Romů, který měl uznání od všech Romů. Většinou to byl bohatý Rom či muž, který vzbuzoval respekt. V dnešní době je mnoho autorit a všechny mají jistou moc či vliv, avšak většinou neplní to, co by se od autorit dalo očekávat, neb i ony podléhají dalším autoritám, vlastně si tyto autority vycházejí vzájemně vstříc. Proto, jednoduše řečeno, pro mne je autorita každý ten, co svou prací a aktivitami působí ve prospěch společnosti. Neb i malý skutek, který pomůže ke zlepšení života pár lidem, je čin veliký a ten, co ho učinil, je pro mne autoritou. Magdalena Gáborová, Pardubice, ČR Jsou dva typy autority, autorita přirozená či neformální, založená na přesvědčivosti určité osoby, na dobrých zkušenostech s radami či rozhodováním. Takový člověk se pozná! Autorita formální, to je vůdčí postavení nějaké osoby, která je rozhodováním pověřena a může poslušnost případně i vymáhat. Znakem autority je, že nepoužívá násilí! připravil Gejza Horváth
3
komentář
Elity v dobrém i špatném!?
Karel Holomek
Každý národ má své elity, tedy osobnosti, které udávají tón, řekněme pro zjednodušení. I romský národ má své elity dnešní i ty minulé. Stejně tak jako národ český. Elity známé z minulosti už prověřil čas a o jejich postavení nemůže být pochyby. Zatímco takzvané elity současné teprve čas prověří, zda si té cti pyšnit se tím statusem elit zaslouží. Český národ takové prověřené osobnosti hodné úcty má jistě v TGM, prezidentu Benešovi, spisovatelce Boženě Němcové, Janu Nerudovi nebo Jaroslavu Seifertovi, v odbojářích a letcích ze 2. světové války, abychom uvedli jen namátkou několik příkladů. Nemusíme chodit ani do dávné minulosti. Připomeňme si jen Karla IV. – Otce vlasti nebo mistra Jana Husa, což byly osobnosti, které svojí činností ovlivnily dokonce běh světa. Na své uznání nepochybně čeká současný prezident Zeman a z toho, co předvádí, po svém odchodu z piedestalu stěží obhájí tento titul. To máme příklad elitáře ve špatném slova smyslu. Exprezident Klaus nám ukázal dobré stránky, ale těch špatných až katastrofických bylo více. Titul elity společnosti mu stěží bude přiznán. Mezi Romy je to taky tak. Cinka Panna nebo Django Reinhardt jsou již prověřeni časem a jejich ctnosti se odváží zpochybňovat jen málokdo. Možná bychom mohli uvést někoho z doby historicky nedávné ze Svazu Cikánů-Romů z období „Pražského jara“, nebo z konce osmdesátých let minulého století. Napadá mi nebohý Bartoloměj Daniel, který se zasloužil o vznik Muzea romské kultury už před 30 léty. Čas ho prověřil a je uznávanou romskou osobností jistě i v análech Muzea romské kultury. Avšak, kdokoliv bude mluvit o elitách a označí nějaké konkrétní příklady takových osobností, které si zaslouží obecné úcty, bude se v hodnocení lišit. Nepochybně i autor tohoto článku je poznamenán periodami svého života a osobními zážitky, které ovlivnily jeho vnímání společenských dějů a jejich hodnocení. Proto je přirozené, že i mé názory na to, kdo je elitou národa, jsou do značné míry subjektivní. Jedno je však jisté a nesporné: Elity hrají významnou roli v životě i osudech každého národa. Nepochybně tu hraje roli i procentuální zastoupení elit v celkovém počtu, vzdělání a činy, kterými lze prokázat jejich konkrétní zásluhy na vzestupu národa. Máme na mysli jednotlivé oblasti života: společenskou, politickou, odbornou, hudební, výtvarnou, vědeckou, řemeslnou, literární a ještě mnoho jiných. Když vnímáme současnou situaci Romů ve společnosti, můžeme mít představu o tom, jaká neskutečná a obtížná práce romské elity čeká. Nezapomeňte všichni, kteří si mé řádky přečtete, že i Vy, jeden každý z Vás, si nyní vytváří předpoklady pro to, aby se stal příslušníkem elity v tom dobrém slova smyslu. V každém člověku je ukryt takzvaný genius loci (schopnosti pro něco), jde jen o to uvědomit si to a pracovat trpělivě a bez oddechu. Tak to je! Karel Holomek
4
říjen
oktobros
společnost téma
Kdo má rytmus v těle, Paľikerav, manušale! aneb slaví 16. listopad! ohlédnutí za Mikroměstem 2015
Festival Django fest se letos uskuteční po čtrnácté a vrací se na brněnskou Flédu, kde se potkáme 16.11.2015 od 18:30 hodin. Zveme všechny příznivce veselých rytmů na přehlídku hudby a tance. Celkem vystoupí pět nadupaných kapel a tři taneční skupiny (brněnské i hostující). Jako obvykle vám přineseme něco z každého soudku: Tradiční romskou hudbu, její moderní pojetí ovliněné jazzem, funky a popem, i českou kapelu neméně plnou energie. Vystoupí známý muzikant Gejza Horváth, který představí nejen známé romské písně, ale i svůj nový hit „Kodoj tele palo drom“, a nebude na to sám, přivede si s sebou kapelu plnou profesionálních muzikantů. Uvidíte nedávno vzniklou romskou smíšenou vokální skupinu Mixes z Mělníka, která však za svoji krátkou kariéru stihla udělat úspěch na velkých festivalových pódiích u nás i jinde v Evropě. Muzikanti z kapely Funky chicken nás zaručeně roztančí, na co jiného než skvělou funky hudbu s českými texty. Vrcholem večera budou pánové z kapely Kale. Hrají spolu od malička, vynikající úroveň a slávu si udrželi od 90. let, kdy začali prezentovat své pojetí tradiční romské hudby po celém světě. Vidět na vlastní oči jejich soulad, mezi sebou, s kytarami, s hudbou, kterou hrají, vás musí chytit za srdce. Přijďte si je poslechnout a odnesete si zážitek na celý život. Známé mladé brněnské muzikanty uvidíme v nové sestavě s názvem Radek Čonka band, předvedou vám jako obvykle skvělou zábavu a slíbili, že dokud budete tančit, neslezou z pódia! V průběhu celého večera budou mít návštěvníci možnost zakoupit designové oblečení a doplňky nové značky Gypsy MaMa, které budou představeny na módní přehlídce. Díky finanční podpoře Statutárního města Brna a Ministerstva kultury si můžete tuhle energetickou pecku dopřát za pouhých 150 Kč v předprodeji (180 Kč na místě). Festival nese jméno fenomenálního romského jazzového kytaristy Django Reinhardta (1910-1953), který se i přes svůj zdravotní handicap stal celosvětově uznávaným umělcem a může v tom být pro každého dobrým vzorem, že každou překážku je možné vlastním úsilím překonat. Jana Vejplachová foto: Sabir Agalarov
Romské autorky, které se představily během letošního Mikroměsta: zleva Iveta Kokyová, Eva Danišová, Irena Eliášová a Jana Hejkrlíková Letošní, již třetí, ročník série literárních čtení Mikroměsto, který Muzeum romské kultury pořádá od r. 2013, představil naživo hned čtyři romské autorky a mimořádné ženy – paní Irenu Eliášovou z Mimoně, Janu Hejkrlíkovou z Příbrami, Evu Danišovou z České Třebové a Ivetu Kokyovou z Hradce Králové. Všechny literátky (kromě jiného) pojí společný sborník současné ženské romské prózy Slunce zapadá už ráno, který v r. 2014 vydala Knihovna Václava Havla a z něhož se také předčítalo. Autorská čtení se konala v sobotu 3. 10., četlo se v klubu Clubwash na Staré, v nízkoprahovém centru v parku Hvězdička na Hvězdové, v nově vzniklém Café In The Ghetto na Bratislavské a v Muzeu romské kultury. Akce se zúčastnili také editoři sborníku Karolína Ryvolová a Lukáš Houdek a dále Helena Sadílková, šéfredaktorka časopisu Romano džaniben. Celý ročník byl věnován významnému romskému spisovateli a hudebníkovi panu Andreji Giňovi (nar. 1936), který ve středu 30. 9. zemřel a jemuž jsme tímto na každém místě společně vzdali úctu – paťiv, když jsme si připomněli tato jeho slova: „Hjaba, kaj čirla sas o Roma bokhale, džanenas jekh avres paťiv te del, ľikerenas jekhetane, džanenas jekh avreske te odmukhel, dikhenas andre avreste manušes. Hjaba kaj o goja has bokhale, o voďi has čalo…“ – „I když dříve Romové hladověli, dovedli jeden druhému prokazovat úctu, drželi pospolu, dovedli si odpouštět a jeden ve druhém viděl člověka. Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá…“ Kromě samotného autorského čtení se všem zúčastněným naskytla příležitost užít si společné posezení v muzejní kavárně Beng! a sousedském Café In The Ghetto. Byl to večer plný dobré nálady, smíchu, zpěvu a hudby. O tu se postarali romský hudebník (a rovněž literát) Gejza Horváth a Jana Hejkrlíková. O tom, že na letošní ročník budeme všichni ještě dlouho vzpomínat, svědčí i následující slova Jany Hejkrlíkové, kterých si velmi ceníme. Jana Habrovcová foto: Lenka Grossmannová
Během společného posezení s hudbou v muzejní kavárně Beng! bylo hodně veselo! Vlevo romský hudebník Gejza Horváth
Vzpomínka na Andreje Giňu, kterému jsme celou akci věnovali. Mi del o Del leske loki phuv!
Jana Hejkrlíková během svého autorského čtení z povídky Má inkoustová léta v nízkoprahovém centru v parku Hvězdička
téma společnost
oktobros
5
říjen
Existují půl roku a už jsou druzí Džanes romanes XIV Otčenáš romsky
Dado amaro, so sal upre, tiro nav mi el suntno, tiro lav sar opre, avka the tele. O maro amaro de amen sako ďives, u odmukh amenge amare bini, sar amen odmukhas kolenge, so amen košen. Le amendar o nalačhipen u ma domukh e bibacht pre amende te džal. Hin tiro thagaripen, zor, the kamiben. Amen. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jak v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království, moc i sláva navěky. Amen. Nehledě na to, že v Hodoníně je v polovině října chladno a prší, trenéři fotbalového týmu, který v posledních pěti měsících vyšplhal na druhé místo okresní soutěže mladších žáků, čekají na své svěřence. Děti ze sociálně vyloučené lokality jihomoravského města Hodonín přichází všechny včas. Hráči naskakují do aut svých trenérů a k laskavému taxikáři Borisovi Štěpánovi a společně odjíždí na hřiště, kde za chvíli začne trénink. „Máme dvanáct registrovaných hráčů a dle našich informací jsme jediný fotbalový tým romských mladších žáků, který je registrován v České republice,“ říká manager týmu Zbyněk Zima. Na rozdíl od jiných českých krajů, tým mladých romských dětí se potýká minimálně s diskriminací. „Nemáme tady na Moravě problém, že by s námi někdo nechtěl hrát. Problém je jinde – v nedostatku peněz,“ říká hlavní trenér Dušan Vašek. Hráči mají trénink dvakrát týdně a je vidět, že fotbal je pro ně srdcovou záležitostí. Tým spadá pod Tělovýchovnou jednotu FC Nesyt, v jejímž čele stojí laskavý předseda Jan Šnajdr. „Vychází nám ve všem vstříc, cítíme z jeho strany lásku a podporu. Poskytl nám zázemí a pomohl s registrací týmu a financováním nutných výdajů,“ říká pracovnice hodonínské pobočky Společenství Romů na Moravě Hana Vašková. Radost z úspěchů fotbalového týmu může zkazit jen nedostatek peněz. Peněz, které poskytuje Společenství Romů na Moravě, není a nemůže být dost. „Hráči potřebují elementární komfort při hře, dresy, občerstvení, všechno, co chybí, hradíme z vlastní kapsy,“ dodává Hana Vašková. V polovině hrací sezóny tým, který existuje teprve necelého půl roku, je druhý v žebříčku a čeká jej jarní cíl – postup do vyšší třídy. Stereotypní nezájem o romské děti není v tomto případě na místě. Takové stanovisko brzdí kluky a ničí jim možnost stát se v budoucnosti profesionálními hráči a posunout nejen sebe, ale i úroveň českého fotbalu na vyšší úroveň. „V zimě čeká děcka příprava v hale a halová liga. Do ní jsou přihlášeny všechny týmy, co hrají mistráky a probíhá formou turnajů, kdy každý tým pořádá jeden turnaj,“ vysvětluje nejbližší plány trenér
týmu Dušan Vašek. Mezi nejlepší hráče týmu patří Pavel Sláma, Filip Musial, Ernest Vašek a Miroslav Polák. Vyjeli jsme na trénink a viděli na vlastní oči, že mladí romové umí nejen prvotřídně zpracovat
balon, ale mají také skvělou morálku a schopnost naslouchat svým laskavým trenérům. Těšíme se na jejich úspěchy v okresní soutěži a držíme palce v jarní sezóně. text a foto: Sabir Agalarov
Jan Horváth
Avri brišind perel Avri calo ďives baro šilalo brišind perel, o Roma khere bešen, nane len so te kerel. Le čavoren saľik šil hin, pijen tejocis, chan maroro khiloreha, andro jilo le Devleha. O dad sar khere avela, andro bov jag thovela, čhave mire, mire čiriklore, maj tumen tatores avela. Amen Roma rado khamoro, dživas, sar hin avri tatoro, asal amaro jiloro, sar pal e phuv maro kidel o čirikloro. Paše jag bešas, o plameňa andro jakha peske dikhas giľavas, khelas, paramisa phenas, pal amaro dživipen. Leperas, duma das, savo hin čačipen, o romano dživipen. Upre pro zegos dikhas, leperas, le čercheňenca vakeras. Avri calo ďives brišind perel, o dadoro imar khere avel, chabenoro amenge anel, e dajori o skamind sigo pratinel. Imar hin amenge jekh, hoj avri šilalo baro brišind perel, amen radisaľuvas, e bokh amen taťarel, o dad khere maro anel.
Venku prší Studený a silný déšť celý den venku padá. U Romů každý doma sedí, není co dělat, není nálada. Děti malý, trochu zimou se třesou. Tu máte, napijte se čaje, jezte chleba s máslem, v srdci Bohem požehnaný. Až tatínek domů přijde, v kamnech vám zatopí, děti moje milý, ptáčata roztomilý. Teplíčko vám hned bude. My Romové rády máme sluníčko, ožíváme, když je venku teplíčko, Směje se naše srdíčko, vidět ptáčka, jak sbírá ze země z chleba zrníčko. Kolem ohně se posadíme, plameny v očích si vidíme, zpíváme, tancujeme, pohádky si vyprávíme. Na náš život vzpomínáme, pravdu o cikánském životě hovoříme. Nahoru k nebesům zrak zvedáme, hvězd na budoucnost se vyptáme. Celý den venku stále prší, tatínek už se domů vrací, jistě jídlo pro nás přináší, maminka stůl rychle sklízí. Teď všem jedno je, že venku studený déšť padá. My radujem se teď, hlad nás hřeje, tatínek nám chleba nese. Michal Šamko
6
říjen
Vzpomínám na Andreje Giňu
To je už tak dávno, kdy jsem se poprvé setkal s Andrejem Giňou. Bylo to koncem osmdesátých let, kdy v Sovětském svazu začala perestrojka a k moci se dostal Gorbačov. U nás taky tály ledy a romští aktivisté začali živě diskutovat s KSČ o postavení Romů. Andrej Giňa byl v čele tohoto hnutí, zejména na Plzeňsku. Milena Hübschmannová mi poslala jeho adresu, požádal jsem Andreje o pomoc a radu při založení romské organizace. Ochotně mi poslal stanovy a poradil, co a jak mám udělat. Na Novojičínsku jsme založili romskou organizaci, trvalo nám to několik měsíců, než jsme přesvědčili místní komunisty a oni nakonec souhlasili. Byl jsem neustále ve styku s Andrišem, později nás pozval do Rokycan na celostátní setkání Romů, přijel jsem a osobně jsem se seznámil s Milenou Hübschmannnovou, Elenou Lackovou, Emilem Ščukou, Vladem Oláhem a dalšími. Andrej Giňa byl veliký bojovník plný optimismu. Po sametové revoluci se naše cesty spojily v sekretariátu ROI v Praze, kde jsme spolu pracovali. Po založení romských novin Romano kurko a Amaro lav jsem přešel do Brna a Andriš nám posílal své povídky, pohádky a vyprávění z romského života v osadách na Slovensku. Psal velice dobře romsky a jeho příspěvky byly pro mne a kolektiv redakce velmi cenné. Apeloval v nich na Romy, aby nezapomínali na svůj jazyk a romství, aby svoje děti učili romsky. Naposled jsem se s Andrejem Giňou setkal vloni v Rokycanech na semináři o romském jazyce. Se Zbyňkem Andršem jsme ho navštívili v jeho domě a pozvali na tuto akci. Ochotně souhlasil. Všem přítomným četl úryvky ze své nové knihy Paťiv. To bylo naposledy, kdy jsem Andriše viděl. Byl pro mne velikou inspirací a vzorem pro mou práci a tvorbu. Andriš Giňa byl velikým spisovatelem s romským srdcem. Pro každého měl vlídné slovo a nikdy nikomu neublížil. Lidé si ho vážili. Andriš, lehkou zem ti přeju a nikdy na tebe nezapomenu. Sbohem. Janko Horváth
Leperav le Andrišis Imar oleske but berša, sar dikhľom peršivar le Andrišis Giňa. Sas oda pro agor beršeske 1988, kana andro Rusiko sas perestrojka u o Gorbačov. Ke amende tiž polokes vazdenas o šero o romane šerale u vakerenas le komunistenca pal romano dživipen. O Andrišis Giňa has peršo, so oda kerelas Plzňate. E Milena Hübschmannovo mange diňas o adresis leskero. Irinďom leske, či amange našigitinelas, bičhaďas mange goďaver lava, so sar te keras. Andro amaro okresis zathoďam romaňi organizacija, no, sas oda igen phari buťi, talam jepaš berš vakerahas le komunistenca. Pro agor phende mištes u mukhle amen, te keras pal peskero. Le Andrišiha samas jekhetane, džanahas pal peste, so keras. Dureder amen vičinďa ke peste Rokycaňate pre akcija, kaj prindžarďom la Milena Hübschmannovo, la Elena Lackovo, le Emilis Ščuka, le Vlado Oláh. Pal e revolucija amare droma pes arakhle Prahate pre ROI, kaj kerahas so duj džene buťi. Sar pes zathoďas romane redakciji Romano kurko the Amaro lav, ta geľom Bernate te irinel. O Andrišis amenge bičhavelas peskere buťa, leperibena pal peskero dživipen andro romano gav khere pre Slovensko. Irinelas igen mištes romanes, le Romenge phenelas, hoj te na bisteren pre peskeri duma, pre peskero romipen. Kaj le čhaven te sikhaven romanes. Pro agor man le Andrišiha dikhľom oka berš Rokycaňate pro bešiben pal romaňi čhib. Le Zbyňkuha Andršiha geľam palo Andrišis ke leste khere u vičinďam les maškar amende. Rado aviľas u ginelas peskere buťa pal peskeri nevi genďi Paťiv. Oda les dikhľom imar pro agor. Has perdal mande vudud, so labolas pro romengero drom kijo feder dživipen. Has baro romano literatos le romane jileha. Ňikas na phenďas tele, o manuša les rado dikhenas. Andriš, loki phuv tuke mangav, ačh Devleha. Nabisterava pre tute. Janko Horváth
oktobros
Lacek a autorita Malý Lacek se velice těšil, až konečně nastoupí do školy. Byl to malý nezbedný chlapeček, který měl svoji hlavu a nikoho nechtěl poslouchat. Dokonce ani svoje rodiče. Neustále se na něco vyptával, byl velice zvědavý a všechno chtěl vědět. Nastal den D a Lacek se vztyčenou hlavou vstoupil do třídy. Byl velice rád, že má kolem sebe tolik dětí. Učitelka jim vše vysvětlila. Dala jim týden na to, aby věděly, jak se chovat v hodině a jak o přestávce. Všechny děti to pochopily, jediný Lacek ne. No, vlastně on to pochopil, ale nechtěl to dodržovat. Když měl chuť si hrát, tak prostě vstal z lavice a šel na kobereček si pohrát s autíčkama. Rodiče mu doma vysvětlovali, že paní učitelku musí poslouchat. Ale Lacek to stále odmítal pochopit. Denně s ním trpělivý tatínek rozmlouval. „Víš, Lacku, paní učitelka musí být pro tebe autoritou. A to znamená, že má vyšší postavení než ty, že je chytřejší než ty a taky, že tě toho hodně naučí. Proto ji musíš poslouchat. Tak jako já a maminka jsme pro tebe přirozenou autoritou, tak i paní učitelka jí musí být.“ Lacek se s ním hádal, že si stejně bude vše dělat po svém a nikoho poslouchat nebude! Léta ubíhala a Lacek svůj pohled na autoritu nezměnil a respekt vůči těm výše postaveným stále nepociťoval. Z toho mu plynuly větší či menší problémy. I v dospělosti se choval stejně. Ať chodil do práce, či studoval školu, stále si dělal to, co chtěl. Nesnášel, když mu někdo nařídil, ať udělá to či ono. Když něco
takového slyšel, tak to tuplem neudělal. I kdyby mu to nařídil sám ďábel. „Jak mám ctít autority, když ony nectí mě? I pan prezident je člověk tak jako já. A není v ničem lepší. Nezajímá mě, že má vyšší postavení. Jsme si rovnocenni. Proč se k nim mám chovat slušně, když oni se mnou jednají jak s kusem hadru? Tehdy jsem byl na sociálce a úřednice se tvářila jako kyselá okurka. Vypsala se mnou to, co měla, přinutila se do úsměvu a toužebně si přála, abych už vypadnul. Když jsem ji pak potkal venku, tak ani nepozdravila a ještě si odplivla, abych si všiml, jak mnou pohrdá. To samé bylo i s učitelkou. Když byl ve třídě na kontrole ředitel, tak byla milá, věnovala se všem romským žákům, vše jim vysvětlila, ale jakmile pan ředitel odešel, tak si mě a ostatních romských žáků ani nevšimnula a jen nadávala, že nic nechápeme. Takhle se má chovat autorita? I ten farář v kostele, když káže, tak se chová a tváří jako ta nejmilejší duše pod sluncem a všem Romům podává ruce a dokonce je líbá na tvář. A mimo kostel se neusměje ani na malé romské dítě, natož aby si popovídal s dospělým. Farář by měl být ke všem hodný a přistupovat ke všem lidem stejně. Žádné rozdíly by dělat neměl! Už se na tu faleš nemůžu dívat. Však já mu to jednou vrátím! Jednoho dne se konala v naší vesnici tradiční slavnost. Potkal jsem se tam s ním. Samozřejmě, že ani nepozdravil. Prstem na mě ukázal, abych šel k němu. Poví-
povídka téma
dá mi: „Jdi, cigáne, jdi za svojí ženou a pověz jí, že pokud chce, abych vzal její děti do nedělní školy, tak ať mi upeče husu.“ Lacek jde za ženou, nese husu, krásně vypečenou. Lacek je velice hladový. Celý den nejedl, jen tvrdě makal, aby zarobil na husu a teď ji musí dát faráři! Postaví mu pekáč na stůl. Lacek se olizuje a farář si toho všimne. „Dal bys sis, člověče, co?“ láká ho farář. „Jistě, drahý člověče, že bych si dal, kdybys mi kousek dal,“ odpoví Lacek. „Dám ti, cigáne, dám ti, ale poslouchej. Když do té husy zapíchneš nůž, zapíchnu já do tebe. Když ji nabereš na vidličku, naberu já tebe na vidličku. Když jí utrhneš nohu, utrhnu nohu já tobě. Když se do ní zakousneš, zakousnu se já do tebe. Co uděláš ty s tou husou, tak udělám já s tebou. Tak si jen klidně vezmi,“ nabádá ho škodolibě farář. Lacek přemýšlí… vzpomněl si na svého otce… farář je přece jen tou autoritou, měl bych ho poslechnout a být k němu slušný. Jenže zvítězí jeho myšlenka, že Lacka žádná autorita nezajímá. Autorita neautorita, když on ke mně nemá úctu, tak já k němu taky ne! Strčí pečené křupavé huse prst do zadku, pěkně ji zdvihne a začne s chutí olizovat. „Jen si posluž faráři, člověče drahý, jen se mnou dělej to, co já s tou husou!“ Farář se začervenal a okamžitě odešel. Od té doby chodí Lackovy děti bez problémů do nedělní školy a pokaždé, když faráře potkají venku, tak je pěkně pozdraví a políbí na tvář. Milka Kačová
O Lackus he e autorita O cikno Lackus pes radisaľolas, hoj imar džala andre škola. Has oda ciknoro, bengoro čhavoro, so les has leskero šero a ňikas nakamelas te šunel. Aňi peskera dajora he dades. Mindig pal varesoste phučkerelas, has but phučkerdo a savoro kamelas te džanel. Aviľas o baro džives a o Lackus upre le šereha geľas andre trjeda. Has but barikano, hoj has khatar leste but čhavore. E učitelka lenge sa rozvakerďas. Diňas len jekh kurko pre oda, kaj te džanen, so majinen te kerel andre hoďina a so andre prestavka. Savore čhavore oda achaľile, ča o Lackus na. No, jov oda achaľiľa, aľe nakamelas oda te doľikerel. Te pes kamelas te bavinel, ta ušťiľas andal e lavica a geľas pro koberečkos pes te bavinel le motorenca. E daj le dadeha leske khere rozvakernas, hoj la učitelka mušinel te šunel. Aľe o Lackus oda nakamelas te šunel. Sako ďives leha leskro birušakero dadoro rozvakerlas. „Šun, Lacku, e učitelka mušinel perdal tu te avel e autorita. A oda znameňinel, hoj hiňi upreder sar tu, hoj la hin bareder lav a hoj hiňi goďaveder sar tu a taj tut but sikhavela. Vaš oda la mušines te šunel. Kavka sar me he e daj sam perdal tu prirodzeno autorita, ta avka mušinel te avel he joj.“ O Lackus pes leha halasinlas, hoj kerela sa pal peskro a ňikas našunela! O berša denašenas a o Lackus mindig ňisavi autorita ke ňikaste na čujinelas. Olestar les ehas bareder vaj cikneder problemi. He sar bariľas avri, ta has mindig stejnako. Či phirelas andre buťi abo andre škola, ta dživelas mindig avka. Našťi šunelas, sar leske vareko phenelas, hoj te kerel kada či oda. Te vareso ajso
šunelas, ta tuplem nakerlas. He te bi leske oda phenďas korkoro o beng! „Sar majinav te ľikerel le autoriten, te jon naľikeren man? Hem he o prezidentos hino manuš sar me. A nane mandar ňisoha feder. Nazaujiminel man, hoj les hin bareder lav. Soske te avav ke lende lačho, te jon hine ke ma, sar te bi avľomas koter šimata? Jekhvar somas pre socialka a e uredňica dičholas sar šutľi okurka. Pisinďas manca avri koda, so majinďas, prikikidľa pes andro asaviben a kamelas, kaj imar te džav odarig het. A sar la arakhľom avri, ta mange aňi naphenďas lačho ďives a mek peske čhungarďas, kaj te dikhav, sar man ľikerel ňisoske. Avka stejnakes oda has he la učitelkaha. Sar has andre trjeda o reditelis, ta ehas guľi, džalas pal o romane čhavore, sa lenge polokes rozvakerlas, aľe sar odoj has korkori, ta pro romane čhavore aňi nazadikhelas a ča pre lende ričinelas, hoj ňič nadžanen. Kada kerel e autorita? He koda rašaj, sar vakerel andre khangeri, ta dičhol sar koja najguleder voďi tel o kham, savore Romenge podel o vasta he mek len čumidel pre čham. A sar nane andre khangeri, ta aňi na asala pro cikno romano čhavoro a na mek hoj peske te povakerel le bare manušeha. O rašaj majinďahas te avel lačhejileskero manuš. Namajinďahas bi te dikhel pro manuš, či hino Rom abo nane. Imar našťi dikhav pre oja falešnosťa. Hem me leske oda jekhvar dava pale! Jekhvar has andre amaro gav slavnosťa. Arakhľom man odoj leha. Naphenďas mange pale lačho ďives. Le vasteha mange sikhaďas, kaj te džav ke leste. Phenďas mange: „Dža, Romeja, dža pal
tiri romňi a phen lake, hoj te kamel, kaj te lav lakren čhaven andre kurkeskri škola, ta me pekel mange avri la papiňa.“ O Lackus džal pal e romňi, anel latar la papiňa, fajnes avri peki. O Lackus hino but bokhalo. Calo ďives ňič nachaľas, ča phari buťi kerelas, hoj peske te zarodel pre oja papiň a akanak la mušinel te del le rašajiske! Thovel leske o pekačis pro skamind. O Lackus pes olizinel tele a rašaj oda zadikhľas. „Chaľalas bi oda, na?“ kerel les upre o rašaj. „Džanes hoj hi, hoj bi čeporo chaľomas, te bi man čeporo diňalas,“ phenel o Lackus. „Dava tut, Romeja, dava, aľe šun. Te andre oja papiň pekeha čuri, ta paľis pekava me andre tu. Te la leha pre vidlica, ta lava me tut pre vidlica. Te lake čhineha tele e čhang, ta čhinava me tuke e čhang. Te tut andre late zadandereha, ta zadanderava me andre tu. So kereha tu ola papiňaha, ta kerava me tuha. Ta smiromaha la tuke le!“ asal les avri o rašaj. O Lackus gondolinel... leperďas peske pre peskero dadoro... hem o rašaj hino oja autorita, ta bi les majinďomas te šunel a te avel ke leste paťivalo, lačho. Aľe bareder hiňi leskri goďi, hoj les ňisavi autorita nazaujiminel. Autorita vaj naautorita, te les ke ma nane paťiv, na avela aňi man ke leste! Thovel la peka papiňake o angušt andre bul, vazdel la upre a chal la. „No, hem ker, rašajina, manca koda, so me kerav la papiňaha!“ O rašaj loľiľa avri a takoj odgeľas. Olestar imar le Lackuskre čhavore phiren šukares andre kurkeskri škola a te le rašes arakhen avri, ta lenge phenel lačho ďives a mek len čumidel pre čhama. Milka Kačová
téma reportáž
oktobros
říjen
Jekhetane rajkane manuša aneb Mikroměsto v Brně Cesta do Brna
Konečně sedím ve vlaku směrem na Brno. Mám tam číst jako jedna z autorek knihy „Slunce zapadá už ráno“ v rámci projektu Mikroměsto, který pořádá Muzeum romské kultury. Usedám do kupé, kde sedí převážně cizinci z Asie. Všichni se baví tablety a jinými podobnými hračkami. To v duchu vítám, protože si v klidu připravím pasáže, které budu na místě číst. Ponořím se do textu, díky kterému se mi vrací čas. Jak tak čtu, vybavují se mi další vzpomínky na lidi, kteří prošli mým životem. Každý z nich ve mně zanechal kousek, který mě obohatil, ať už jednal pozitivně nebo negativně. Snad právě proto je v knize zmiňuji. Povahy, osudy a osobitost v jedné kultuře, která pro naši majoritu není až tak běžná. Ze čtení mě vytrhne spolucestující, která se mě anglicky ptá, zda tento vlak končí v Budapešti. Odpovídám jí jedním slovem, yes. Pak se mě ptá, jestli je možné si ve vlaku zakoupit kávu. Zprvu luštím, na co se mě vlastně ptá, protože má angličtina je velmi sporadická a ke všemu její asijský přízvuk mě mate. Po chvíli jí rozumím... A teď přijde okamžik, kdy jí mám odpovědět, že tu jídelní vůz je, ale jestli poslíček rozváží drobné občerstvení, nevím. Mozkové závity jedou na takové obrátky, že mám obavy o jejich spečení se v jeden blíže neurčený útvar, ze kterého už nikdy nic nevydoluji. „Ach bože, děvče, měla bys s tou angličtinou konečně něco udělat!“ napomínám se v duchu... Sláva!!! Poslíček právě prochází uličkou a já asijské dívčině s úlevou opět odpovím yes. Pak se jí omluvím, že angličtinu zvládám jen málo. Usmějeme se na sebe, každá si koupíme kávu a já se opět nořím do svého textu. Probouzím se v Králově Poli. Káva nezabrala. Rychle si obyčejnou tužkou udělám poznámky v textech a balím se na výstup. Vlak měl téměř hodinu zpoždění. Snad tam člověk, který mě měl čekat, čeká, protože Brno neznám, a za necelou půlhodinu mám číst na nějakém mně neznámém místě. Ano, čeká mě sympatický muž, který odhadl, že ta spisovatelka můžu být já. V autě prohodíme pár vět o tom, jak Brno neznám, a jsme na místě, které jako jediné v tomto městě znám. Muzeum romské kultury. Tam mě vítá žena, která mi je povědomá. Po představení zjišťuji, že je to ta Jana Habrovcová, která se mnou komunikovala po mailu. Její milou a zajímavou tvář znám možná ze studií romistiky. Pak přichází Helenka. Tu znám, díky knize Čalo voďi – Sytá duše, kde jsem přispívala třemi povídkami. S Helenkou odcházím na místo, kde mám číst. Sál se pomalu plní. Přichází lidé různého věku. Helenka vzpomene na nedávno zesnulého romského spisovatele, pana Giňu. Dost mě ta zpráva zaskočila. Jeho texty moc ráda čtu a několikrát jsme se na společném čtení setkali. V duchu si říkám „Ať mu Pán Bůh dá lehkou zem“ a snažím se zkoncentrovat na své čtení. Nořím
se do textu. V sále je ticho. Mechanicky čtu, ale duchem jsem u pana Giňi. Vybavuje se mi jeho milá osobnost a některé pasáže z jeho povídky Bijav – Svatba. Po dočtení mé pasáže se mě jeden mladý posluchač ptá, zda je to autobiografie. O přestávce ke mně přichází pan Zíma, dlouholetý kamarád a podává mi knihu, kam chce napsat věnování. A je to tady! Opět spečený mozkový útvar a já nevím, co mám psát. Stále myslím na Andreje Giňu. Po chvíli se vzpamatuji a cosi píšu. Na dalším čtení jsem zaznamenala malé romské děti. Chvíli seděly a poslouchaly. Říkala jsem si v duchu, jak dlouho vydrží. Jen mi myšlenka doběhla, vstaly a odcházely. U dveří cosi rebelsky prohlásily a vyběhly na hřiště. No, jo... děti. Mám přirozenost dětí ráda, i když jsou občas na pohlavek. V sále bylo opět ticho. Jen mé čtení se rozléhalo prostorem. Pak smích, protože jsem četla pasáž, kde jsem dostala ponaučení, proč děti nemají kouřit. Helenka mě zastavila v nejnapínavějším okamžiku. Ve tvářích posluchačů vidím otazníky. Tak si třeba knihu dočtou sami, běží mi hlavou.
V Muzeu romské kultury
V pět hodin odpoledne se konečně scházíme v kavárně Muzea romské kultury. Na spoluautorky jsem se opravdu moc těšila. Jsme každá z jiného kouta republiky, a pokud komunikujeme, tak přes sociální sítě. Mám ráda jejich humor i jejich tvorbu. Přichází i skvělý romský muzikant Gejza Horváth. Těším se na jeho precizně hranou kytaru i písně, které si dělá, a sám. Jeho texty mají duši. Jen co dosednu, na terase obdivuji tesanou sochu dívky. Vytahuji tužku a hledám papír, abych si ji načrtla. V tom přichází s huronským smíchem děvčata, na která se tak těším. Hned mě seznamují s důvodem svého smíchu. Po vřelém vítání se opět všichni smějeme vzájemným poznámkám. Děláme si legraci jedna z druhé. Víte, jestli si něco opravdu užívám, tak je to humor romských zralých žen. Je lechtivý, náznakový a jen podle čertíků v očích víte, které oblasti života, třeba i sexuálního, se týká. V takové společnosti se nikdy vulgární slova nevyslovují (kromě anekdot). Na peprný humor je expert z nás nejstarší Irenka. Dáma v každém svém pohybu. Její próza je popis opravdového syrového života, který se žije z minuty na minutu. To se čte jedním dechem. Nejmladší z nás, Iveta, krásná, srdečná, pracovitá a energická žena, která žije život intenzivně a pravdivě tak, že jí to komplikuje její vlastní bytí. Jednou budou její knihy určitě bestsellery. Evina, obětavá, velmi citlivá. Má schopnost v tichosti a bez soudů pozorovat svět kolem sebe, pak jej uchopit a popsat. Co u ní krom již popsaného oceňuji, je její inteligentní humor a úžasný takt. Ano, na tohle setkání jsem se těšila několik měsíců. Sedíme společně u stolu, chytáme se za slovíčka a nahlas se smě-
jeme. Asi vytváříme atmosféru, díky které se kolem nás shromažďují lidé z řad organizátorů akce i posluchačů ze čtení. V příliš lechtivých situacích přecházíme z češtiny do romštiny. Pak se zalekneme smíchu i Neromů. No, nějak si neuvědomujeme, že je tam dost romistů. A některé z nich už samozřejmě vnímáme jako naši součást. Např. Karolínu Ryvolovou a Lukáše Houdka. Vždyť s námi díky knize „Slunce zapadá už ráno“ prožili kus života. A ostatní? Jsou to romisti a ti určitě romský humor chápou. Po chvíli nás přišla pozdravit ředitelka muzea, doktorka Jana Horváthová. Krásná, moudrá a inteligentní žena, která se zasloužila o exceletní expozici romské kultury v muzeu. Silný dojem ve mně zanechal sál, který evokuje reinkarnace. Bravurně ztvárněná součást naší duchovní kultury. Muzeum je opravdu takové, jako je sám život Romů. Mystika, obživa, muzika, výtvarné umění, utrpení, ale také radost, která na vás dýchne z tvorby romského řezbáře Matěje Holuba. Vřele návštěvu Muzea romské kultury doporučuji jak Romům tak ostatním občanům. Všem, kteří se na vzniku a chodu tohoto objektu podílejí, děkuji. Myslím, že by toto místo měl navštívit každý Rom v této zemi. Kolem osmnácté hodiny přecházíme do místnosti kavárny, kde se má oficiálně zahájit večer. Všichni se dozvídáme, kdo všechno se na tomto skvělém dni podílel. Vylosovali jsme výherce knih z řad posluchačů. Naštěstí oficialita večera přirozeně přechází opět k příjemné a nenucené pohodě za doprovodu muziky a historek umělce Gejzy Horvátha. Mám tak trošku trému před panem Horváthem zpívat, natož hrát na kytaru. Avšak po chvíli na to dochází a já dámám i celému obecenstvu zahraji a zazpívám krásnou píseň „Čerešně“. Večer probíhal do pozdních nočních hodin, kde zněla muzika, milý a peprný humor, různé historky ze života za účasti lidí bez rozdílu barvy pleti. Pan Horváth dokonce dojel ještě pro jednu svou kytaru, abychom hráli spolu. Toho si velmi považuji, protože dobří kytaristé svou kytaru svěřují jen v ojedinělých případech. Předběžně jsme se domluvili, že bychom rádi udělali večer romských šansonů. Kdy a kde? No, to ještě nevíme! Ale myslím, že by to mohl být podobný večer, stejně jako ten ze třetího na čtvrtého října letošního roku, kdy se sešli rajkane manuša – ušlechtilí lidé. P. S. Děkuji všem, kteří se podíleli na tomto pro mne krásném setkání. Věřím, že organizátoři mají pocit, že jejich několikaměsíční práce nebyla marná. Americké ambasádě, že finanční podpora tohoto projektu přispěla k rozšíření vědomostí o životě nás Romů, takovém, jaký je. Bez předsudků a přikrašlování. Děkuji i těm, kteří přišli na čtení jako posluchači. Celé toto setkání se dá vystihnout jedním arabským příslovím: Lidé jsou pokladnice a zkušenosti jsou klíčem. Paľikerav, manušale! Jana Hejkrlíková
7
Tvořivé dětské dílny v Muzeu romské kultury
V rámci doprovodného programu k výstavě …A možná přijede na koze jsou v Muzeu romské kultury pro děti připraveny výtvarné dílny. První z nich se konala v neděli 11. 10. a děti si během ní podle své fantazie a dovedností v ateliéru muzea dotvořily dřevěné výpalky kašpárka, žabáka či kocoura. A zatímco barva na loutkách pomalu schla, vydaly se děti v doprovodu svých rodičů přímo do výstavy, kde to (nejen na dřevěném kolotoči) jaksepatří roztočily. Nenechte si ujít další příležitost, do konce roku nás čekají ještě dvě nedělní dílny s muzejní lektorkou E. Dittingerovou, a to 8. 11. a 13. 12., vždy od 15 hod. Kromě toho bude 19. 11. možno navštívit dílnu přímo s řezbářem Matějem Holubem, a to od 10h do 16h. Rezervujte si své místo na e-mailu:
[email protected] nebo tel.: 545 214 419. Počet míst je omezen. Cena za dílnu je 50 Kč. Jana Habrovcová foto: Lenka Grossmannová
O Roma vakeren je pořad Českého rozhlasu určený pro Romy. Jeho jednotlivé relace lze zpětně vyhledat v archivu textů na www.romove.cz
8
říjen
oktobros
inzerce
Muzeum romské kultury Bratislavská 67, 602 00 Brno, tel.: 545 571 798 e-mail:
[email protected], www.rommuz.cz
MHD: tram. 2, 4, 11, zast. Tkalcovská, tram. 3, 5, 9, zast. Dětská nemocnice
Program na říjen 2015 OTEVÍRACÍ DOBA V NEDĚLI PRODLOUŽENA DO 1800 (poslední vstup v 1715)
Stálá expozice Příběh Romů
Dějiny Romů od starověké Indie po současnost na ploše celého jednoho muzejního patra (350m2). V šesti sálech zhlédnete unikátní sbírky, umělecká díla i filmové dokumenty, to vše za doprovodu romské hudby. Expozice je vhodná pro děti i dospělé, vhodně doplňuje učivo základních a středních škol. Pro skupiny – nutná rezervace:
[email protected] , tel. (+420) 545 581 206
aktuální VÝSTAVY A AKCE Martin Holub řečený řezbář Matěj …a možná přijede na koze Srdečně zveme na zahájení hravé výstavy dřevěných soch, loutek a dekorativních hraček profesionálního řezbáře Martina Matěje Holuba z Horních Chvatlin na Kolínsku, osobitého umělce s širokým spektrem umělecké tvorby, při níž uplatňuje svou vynalézavost, fantazii a smysl pro humor. 24. 9. 2015–21. 2. 2016
doprovodný program k výstavě: 22. 10. 2015 10:00–16:00 hodin – Výtvarné dílny s řezbářem v prostorách výstavy Pro rezervaci místa na výtvarných dílnách kontaktujte lektorské oddělení:
[email protected], tel.: 545 214 419. Počet míst je omezený.
FILMOVÉ ČTVRTKY
Pravidelná promítání snímků s romskou tematikou. Po projekci vždy následuje diskuze s hostem. Vstupy zdarma. Anna Babjárová: …A MOŽNÁ PŘIJEDE NA KOZE (ČR, 2015, 30 min) v Moravské zemské knihovně 22. 10. 18:00 hodin Snímek z produkce Muzea romské kultury o řezbáři Martinu Matěji Holubovi připravený ke stejnojmenné výstavě. Následuje debata s M. Holubem. Sledujte Muzeum romské kultury i na facebooku
Otevírací doba • po a so zavřeno • út–pá 10–18, poslední vstup 1715 • ne 10–18, poslední vstup 1715
Adresa redakce Romano hangos a Společenství Romů na Moravě
Nabídka inzerce celá strana 5 000 Kč (rozměr 26×40) 1/2 strany 3 500 Kč (rozměr 26×20 nebo 40×13) 1/4 strany 1 500 Kč (rozměr 13×20) menší formát – 7 Kč/cm2 Sleva při opakované inzerci na druhé a další vydání 25 % žádosti o inzerci na mail:
[email protected]
Bratislavská 65a, Brno 602 00 tel.: 545 246 673 www.srnm.cz číslo účtu: 27-488570217/0100
Vydávání Romano hangos podporuje Ministerstvo kultury České republiky
Romano hangos / Romský hlas. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Vydává Společenství Romů na Moravě. Registrováno Ministerstvem kultury ČR pod č. E 8154. Redakce: Sabir Agalarov (šéfredaktor)
[email protected]; Alica Heráková, Jan Horváth-Döme, Karel Holomek. Sazba: Radim Šašinka. Elektronická verze: www.srnm.cz. Redakční rada: Roman Čonka, Prešov; Alica Heráková, Brno; Drahomír Radek Horváth, Děčín; Ivona Parčiová, Brno; Barbora Antonová, Brno; Margita Racová, Brno. Adresa redakce: Bratislavská 65a, 602 00 Brno, tel.: 545 246 673, e-mail:
[email protected]. IČO vydavatele: 44015178. Bankovní spojení: Fio banka, číslo účtu: 2300661977/2010. Tiskne: Samab press group, a.s, Cyrilská, Brno. Rozšiřuje: Kongrestakt Brno.
