V Brně dne 9. srpna 2011 Sp. zn.: 136/2011/DIS/AHŘ
Zpráva o šetření vyloučení přístupu dětí mladších dvanácti let do provozoven M., s. r. o. Abstrakt Ing. T. si stěžovala na diskriminační jednání ze strany obchodní sítě M., která zamezuje dětem do věku 12 let vstup do prodejny. Ochránce provedl šetření a dospěl k závěru, že znemožnění přístupu do prodejen této společnosti rodičům podnikatelům s dětmi do 12 let lze označit za nepřímou diskriminaci při přístupu k podnikání na základě rodičovství. Diskriminace z důvodu rodičovství se dle ustanovení antidiskriminačního zákona považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Plošný zákaz vstupu nelze ospravedlnit bezpečností dětí, ačkoliv jde o cíl ve své podstatě legitimní. K jeho dosažení totiž mohou být užity jiné prostředky, které respektují zásadu rovného zacházení. Summary Ing. T. complained of the discriminatory practice of a wholesaler chain M. which prohibits the children under the age of 12 from entering the outlets. The public defender of rights conducted an investigation and came to the conclusion that the access prohibition for the parents – entrepreneurs with the children under 12 can be considered an indirect discrimination on the ground of parenthood. An overall access prohibition cannot be justified by the concern in the safety of the children, although this goal is fundamentally legitimate. It can be also achieved by means of different measures, respecting the principle of equal treatment. A. Obsah podnětu Dne 24. června 2011 se na mě se svým podnětem obrátila Ing. T. Stěžuje si na diskriminační jednání ze strany obchodní sítě M., ke kterému dochází uplatněním zákazu vstupu dětí do věku 12 let do prostor prodejen A. Stěžovatelka nebyla dne 24. 6. 2011 vpuštěna do prodejny společnosti M., s. r. o. (dále jen „M.“), v K. dne 28. 2. 2010 právě s poukazem na přítomnost jejího 22měsíčního syna. Na úvod bych rád stručně shrnul možnosti své působnosti stanovené zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákona působím především k ochraně osob před jednáním úřadů (jako např. stavební úřady, finanční úřady, úřady práce apod.) a dalších institucí státní správy, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, nebo jsou-li tyto instituce nečinné. Výjimkou z tohoto pravidla je situace namítané diskriminace. V takovém případě totiž mohu prošetřit také jednání patřící do rámce soukromoprávních vztahů, a to z hlediska jejich souladu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (dále jen jako „antidiskriminační zákon“ nebo „ADZ“). Mé možnosti v otázce diskriminace se však odvíjejí od nástrojů, které mi dává
ustanovení § 21b zákona o ochránci;1 ve vztahu ke konkrétní oběti diskriminace mohu být především metodicky nápomocen při podávání návrhů na zahájení řízení. Má úloha tedy nespočívá v autoritativním působení na diskriminující subjekt. Spočívá spíše v právním posouzení zjištěného skutkového stavu z hlediska naplnění práva na rovné zacházení, jež pro oběť diskriminace může být využitelné při zvažování řešení situace soudní cestou. B. Skutková zjištění Stěžovatelka k situaci dále uvedla, že jelikož jí byla praxe prodejny v K. známa, připoutala svého syna do kočárku, a zamezila mu tak volný pohyb po prodejně. Dále pracovníkům u vchodu sdělila, že nemá možnost navštívit prodejnu bez doprovodu svého syna. Přesto nebyla do prodejny vpuštěna. Paní T. namítá, že rodiny s malými dětmi jsou zákazem vstupu dětí mladších 12 let diskriminovány a ponižovány. V souvislosti s podnětem paní T. uvádím, že jsem se stížností na zákaz vstupu dětem mladším 12 let do téže prodejny M. již v minulosti zabýval (věc sp. zn. 69/2010/DIS/LO). Okolnosti přijetí a aplikace uvedeného ustanovení, včetně stanoviska zástupců společnosti k této věci, jsou mi tudíž známy. Mohu je shrnout následovně. Bylo zjištěno, že namítané pravidlo zákazu vstupu dětem mladším 12 let společnost přijala v rámci zvláštních obchodních podmínek (bod 4.1 c/). 2 Na webových stránkách společnosti je v současné době přitom dostupné i oficiální odůvodnění zavedení této specifické podmínky: „Jde především o bezpečnost dětí. Velkoobchodní střediska M. jsou význačné vysokou obrátkovostí velkého množství zboží, které se prodává ve velkých objemech - po kartonech, přepravkách a paletách. Zboží přijímáme od dodavatelů nejen v noci, ale i po celou dobu prodeje a okamžitě ho rozvážíme vysokozdvižnými vozíky do jednotlivých oddělení, kde je zakládáme do prodejních regálů nebo celé palety skladujeme ve vyšších patrech regálů. Řidiči vysokozdvižných vozíků mají omezený výhled, což představuje především v případě rychlého pohybu malých dětí vysoké nebezpečí úrazu.“3 V rámci mého předchozího šetření stěžovatelé rovněž namítali skutečnost, že v obdobné prodejně téže společnosti ve Spojeném Království Velké Británie a Severního Irska zákaz vstupu dětí neplatí. Vstup dětí není omezen za předpokladu, že jsou pod striktním dohledem rodičů. Šetření jsem nakonec uzavřel konstatováním, že pravidlo omezující vstup rodičům s dětmi mladšími 12 let je nepřímo diskriminační 1
„Ochránce přispívá k prosazování práva na rovné zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor a za tím účelem a) poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, b) provádí výzkum, c) zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, d) zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty.“ 2 Viz http://www.xxx.cz/public/54782 3 Viz http://www.xxx.cz/public/cz/o-nas/nejcastejsiotazky/specifika-provozu-center-x.
2
na základě rodičovství. Stěžovatelům jsem zaslal své stanovisko s tím, že vzhledem k závěru šetření se nabízí možnost podání antidiskriminační žaloby ve smyslu ustanovení § 10 ADZ. O jejich dalších krocích však nemám žádné informace. Ze strany společnosti M. nedošlo ke změně zavedené praxe. Podle zpráv zveřejněných v médiích nevidí společnost pro revizi svého postoje důvod. Avizovala však, že zváží vytvoření dětských koutků. Tento záměr ovšem, podle informací, které mám k dispozici, nebyl doposavad plošně realizován. C. Právní hodnocení Vzhledem k tomu, že jádro stížnosti je prakticky totožné s předchozím podnětem, k němuž jsem provedl své šetření, je následující právní argumentace rovněž takřka totožná. 1. Antidiskriminační legislativa: ČR a EU Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“), zakotvuje právo na rovné zacházení při výkonu podnikání a v přístupu ke zboží a službám, jsou-li nabízeny veřejnosti (ustanovení § 1 odst. 1 písm. b/ a j/ zákona). Zakazuje se rozdílné zacházení mezi podnikateli či zájemci o zboží a služby4 na základě zakázaného důvodu, které nelze odůvodnit legitimním cílem a přiměřenými prostředky (ustanovení § 3 odst. 1, resp. § 7 odst. 1 zákona). Antidiskriminační zákon v daném případě tedy lze aplikovat: jednání je ve vymezené oblasti (podnikání, příp. přístup ke zboží a službám) a je založeno na zakázaném diskriminačním důvodu. Citovaný zákon zakazuje jak přímou (ustanovení § 2 odst. 3 zákona), tak nepřímou diskriminaci (ustanovení § 3 odst. 1). V oblasti povolání či podnikání, jakož i v přístupu ke zboží a službám, se posuzuje i zavádění zdánlivě neutrálních kritérií, které mohou mít znevýhodňující dopad na určitou skupinu charakterizovanou zakázaným důvodem.5 Zjišťováno tedy musí být rovněž, zda jednáním společnosti nemohlo dojít k omezení skupiny podnikajících subjektů (příjemců zboží) při výkonu povolání, popř. přístupu ke zboží. Neposuzuje se motiv jednání, ale jeho objektivní dopad. Znevýhodnění konkrétní osoby je třeba vždy porovnat s jinou osobou či osobami, tzv. komparátorem, která mu vystavena nebyla, tj. stanovit, vůči komu byla případná oběť diskriminace znevýhodněna. V uvedeném případě je vhodným komparátorem skupina zákazníků velkoobchodu M., kteří do obchodu vstupují bez dětí mladších 12 let. Zákaz platí pro kohokoli, kdo přijde s dítětem, takže půjde přesněji o skupinu zákazníků, kteří v okamžiku vstupu mají na starost dítě mladší 12 let, nikoli jen o skupinu zákazníků – rodičů. Dvě uvedené skupiny nejsou zcela totožné, ale lze důvodně předpokládat, že v naprosté většině případů pravidlo zamezí vstupu zákazníkům doprovázejícím své děti. 4
Na oblast dopadá i směrnice Evropské unie č. 2004/113/ES. Podle bodu (12) této směrnice se zapovídá jak přímá, tak nepřímá diskriminace z důvodu pohlaví v přístupu ke zboží a službám. 5 Nepřímou diskriminací je jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého ze zakázaných důvodů osoba znevýhodněna proti ostatním, pokud není odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
3
Pravidlo sice směřuje proti dětem určité věkové kategorie, je ale patrné, že jsou jím znevýhodněni zejména jejich rodiče. V úvahu tak přichází posuzování diskriminace z hlediska pohlaví: ustanovení § 2 odst. 4 antidiskriminačního zákona považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví i diskriminaci z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství. Antidiskriminační zákon zakazuje tedy i rozdílné zacházení mezi skupinou podnikatelů – rodičů, kteří vstupují do prodejny s dítětem, a ostatními.6 Opatření M. nerozlišuje přímo mezi muži a ženami.7 K právní konstrukci založené na připodobnění diskriminace na základě pohlaví k diskriminaci založené na rodičovství je třeba uvést, že právo na rovné zacházení vůči rodičům dětí je zásadní hodnotou práva EU. Rovnost mezi pohlavími je vyjádřena ve Smlouvě o fungování EU i v Listině základních práv EU.8 Zákaz diskriminace podle pohlaví je principem, který je právem Evropské unie sledován velmi striktně. Bylo by třeba prokázat existenci velmi závažných důvodů (legitimního cíle), který by diskriminaci z důvodu pohlaví (rodičovství) ospravedlnil. Zákaz diskriminace v přístupu ke zboží a službám je upraven Směrnicí Rady 2004/113/ES ze dne 13. 12. 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám. Diskriminace v přístupu ke službám může být překážkou plnému a úspěšnému zapojení mužů a žen do hospodářského a společenského života. Bod (16) této směrnice podobně jako antidiskriminační zákon uvádí, že rozdíly v zacházení lze přijmout pouze tehdy, jsou-li odůvodněny legitimním cílem. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie musí dále být jakékoli omezení zásady rovného zacházení vhodné a nezbytné. Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/41/EU9 se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami ve výdělečné oblasti. Směrnice se vztahuje jak na osoby samostatně výdělečné činné, tak i na jejich manžele nebo manželky, příp. partnery (čl. 9). Směrnice zdůrazňuje, že v oblasti podnikatelské činnosti není dovoleno rozdílné zacházení buď přímé, nebo nepřímé, a to také v souvislosti s rodinným nebo manželským stavem (článek 12 preambule směrnice). Opatření, podle něhož je dětem do 12 let zakázán vstup do prostor velkoobchodu, naplňuje uvedené znaky diskriminačního jednání, byť nepřímo. Pokud podnikatelé potřebují pro výkon povolání nakupovat potraviny a jiné zboží v prodejnách M., znemožňuje uvedené opatření části podnikatelů, která pečuje o dítě mladší 12 let, výkon zvolené činnosti. Zbývá tedy posoudit, zda je naplněn legitimní cíl jednání a nezbytnost zvoleného postupu.
6
Ve věci Coleman C-303/06 ze dne 17. 7. 2008 Evropský soudní dvůr dovodil, že za diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, které je zakázaným rozlišujícím důvodem podobně jako věk, lze považovat také rozdílné zacházení se zákonným zástupcem, resp. rodičem postiženého dítěte, pokud je motivem tohoto zacházení právě zdravotní postižení. V daném případě není nutné sledovat, do jaké míry je věk diskriminačním důvodem (děti mohou do prodejny až od 12 let), neboť sami rodiče naplňují jiný zakázaný důvod – rodičovství. 7 Znevýhodňující dopad by sice pravidlo mohlo mít na podnikatelky - ženy, neboť lze přepokládat, že o dítě pečují ve stávajících společenských podmínkách častěji, ale tuto domněnku nelze exaktně doložit a pro posouzení oprávněnosti opatření není významná. 8 Čl. 8, 10, 19 a 157 Smlouvy o fungování EU a čl. 21 a 23 Listiny základních práv EU. 9 Dříve oblast upravovala Směrnice 86/613/EHS z 11. 12. 1986 o uplatnění zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné, vč. oblasti zemědělství, a o ochraně v mateřství.
4
2. Legitimní cíl zákazu vstupu a omezení podnikatelské činnosti Rozdílné zacházení není diskriminací, pokud sleduje legitimní cíl a cíle je dosahováno přiměřenými a současně nezbytnými prostředky (ustanovení § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona). V posuzovaném případě by bylo třeba dospět k závěru, že zákaz vstupu dětí a jejich doprovodu je přiměřeným a nezbytným prostředkem vedoucím k cíli, kterým má být bezpečnost dětí. Ta má být ohrožena u dětí mladších 12 let, poněvadž řidič vysokozdvižného vozíku má výhled až nad 140 cm od země (což je zpravidla výška dítěte ve věku 12 let). Přítomnost mladších dětí byla podle představitelů společnosti v prodejnách testována, ale neosvědčila se, neboť hrozící riziko bylo příliš velké. Důsledkem byl nedoplněný sortiment a následná nespokojenost klíčových zákazníků M,. Snaze společnosti o zajištění maximální bezpečnosti dětí nelze nic vytknout. Tento cíl principiálně legitimní je. Dále je však nutné klást si otázku, zda je ho dosahováno nezbytnými a přiměřenými prostředky. V případě paní T. lze mít o nezbytnosti plošného zákazu vstupu dětí mladších 12 let značné pochybnosti. Bezpečnost svého syna totiž sama zajistila jeho připoutáním do kočárku. Bylo tedy pro ochranu syna paní T. nezbytné, aby bylo i přesto zcela zamezeno jeho přítomnosti v prodejně? Domnívám se, že nikoliv. Rovněž mám za to, že v daných skutkových souvislostech se pouze projevuje to, že úplný zákaz celé kategorii dětí s rodiči není pro zajištění bezpečnosti dětí nacházejících se v prodejně vůbec nezbytný; téhož výsledku lze totiž dosáhnout i jinak. Nabízí se tedy otázka, zda nemůže mít zákaz vstupu dětem do 12 let jiný motiv, než zajištění jejich bezpečnosti. V daném kontextu se stává plně zřetelným obecný cíl antidiskriminační legislativy: zabránit plošnému uplatnění či dopadu diskriminačního kritéria. Je-li totiž možné dosáhnout bezpečnosti dítěte i jinými prostředky než jeho nevpuštěním (resp. nevpuštěním jeho rodičů) do prodejny, existuje důkaz, že bezpečnost dítěte lze zajistit i jinak než striktním zákazem jeho přítomnosti v prostorách provozovny. Na individuální případy by se tedy dalo nazírat jednotlivě, nikoliv na základě domněnky, že přítomnost jakéhokoliv dítěte do 12 let věku přináší neúměrné riziko jeho ohrožení. S argumentem, že ve Spojeném království není uvedené opatření vůbec využíváno, se ve svém někdejším vyjádření zástupci M. vypořádali tak, že řešení nelze pro český právní systém využít, jelikož právní systém britských ostrovů je rozdílný. V českých prodejnách ochranu dětí údajně nelze zajistit jinak než zákazem vstupu. Odkaz na rozdílnost právního systému je v daných souvislostech ovšem zcela bezvýznamná. Britský, stejně jako český rodič, totiž nese za své dítě primární zodpovědnost. V rámci českého právního řádu je v této souvislosti významné ustanovení § 415 občanského zákoníku,10 podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby předcházel hrozícím škodám; dle ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je součástí rodičovské zodpovědnosti především péče o zdraví dítěte. Také podle Úmluvy o právech dítěte 11 leží prvotní odpovědnost za péči o dítě na rodičích (čl. 18). Pokud je v Británii vstup dětem do prodejen povolen a dohled rodiče je vnímán jako dostatečné zajištění
10 11
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.
5
bezpečnosti,12 lze se domnívat, že neexistuje důvod zakládající nezbytnost opatření zákazu vstupu ani v jiných zemích. K možnosti alternativních řešení, například zřízení dětského koutku, uvedl v rámci mého předchozího šetření ředitel M., že prodejna má povahu velkoobchodu, a že ani žádný jiný velkoobchod nedisponuje dětským koutkem. Je potřeba uzavřít, že bez naplnění požadavku nezbytnosti nesmí být bráněno ani výkonu podnikání, ani přístupu ke službám. Tento předpoklad není v případě zákazu vstupu dětí do 12 let do prodejen společnosti M. naplněn. Nad rámec argumentace založené na aplikaci norem antidiskriminačního zákona bych ještě rád poskytl několik úvah v ústavněprávní rovině. Tu je nutno vzít v úvahu vždy, když jednání posuzované zásadou rovného zacházení staví do kolize dvě ústavně zaručená práva. Tehdy se určuje, který z ústavně chráněných zájmů má přednost, resp. zda je zásah do jednoho z nich možno shledat jako oprávněný. Poměřujeme kolizi dvou zájmů z pohledu proporcionality: právo na svobodný výkon podnikání (části podnikatelů je opatřením zamezen vstup do objektu) a výkon vlastnického práva majitelem obchodu. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)13 je zajištěno právo na svobodný výkon povolání a podnikatelské činnosti, přičemž omezení určité činnosti lze provést jen zákonem (odstavec druhý). Při omezení základního práva přitom vždy musí být ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřeno jeho smyslu a podstaty. Proti právu na výkon podnikání stojí volné užívání majetku, tj. i vlastnictví prodejny (čl. 11 odst. 1). Významným je čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož každého vlastníka vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na úkor práv jiných. Ústavní soud14 při posuzování, zda je omezení ústavně zaručeného práva oprávněné, sleduje jednak kritérium vhodnosti a potřebnosti omezení, jednak porovnání závažnosti v kolizi stojících práv či zájmů.15 Ústavním soudem používaná kritéria lze v daném případě promítnout do hodnocení sledovaného zákazu vstupu, resp. na poměřování v kolizi stojících zájmů či práv. Ústavní argumentace by se měla primárně dotýkat nikoli soukromoprávních vztahů (v daném případě jde o jednání dvou soukromoprávních subjektů), ale situací, v nichž figuruje veřejná moc. Přesto má zakotvení práv a zájmů sledovaného případu v Listině svůj význam. Např. podle německého spolkového ústavního soudu sice je primárním účelem základních lidských práv ochrana jedince před veřejnou mocí, současně je ale ústavním pořádkem dán objektivní řád hodnot, který následně musí ovlivňovat všechny sféry práva – i právo soukromé. Proto musí obecné soudy vykládat soukromé právo vždy ve světle ústavních hodnot. Právo na podnikání je zásadním principem, jehož význam musí být striktně šetřen i na poli soukromoprávních vztahů.16 12
Ve Spojeném království povolení vstupu platí s apelem na rodiče, kteří mají dbát zvýšené ochrany dítěte: „Children are admitted to the Food and Non Food Departments, on the understanding that they are kept under strict parental control.“ 13 Podle tohoto článku Listiny „každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost“. 14 Nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 15 Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z.: Rovnost a diskriminace, C. H. Beck: Praha, 2007, s. 190. 16 Rozsudek Spolkového ústavního soudu (Lüth z roku 1958, 7 BVerfGE 198). Podle nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I ÚS 185/04) působí v některých případech základní práva zprostředkovaně skrz jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jím prozařují, a to v horizontálních vztazích, tj. i ve vztahu zde zkoumaném. Soudy jsou proto podle ústavního soudu povinny pečlivě vážit v rámci soukromých vztahů možnost prozařování, vždy
6
V uvedené situaci není splněno kritérium potřebnosti a nezbytnosti dotyčného omezení podnikání. Kritérium potřebnosti sleduje, zda by mohly být zavedeny jiné cesty k dosažení plánovaného cíle (M. avizovaná bezpečnost dětí), tj. alternativní způsoby řešení, kterými by současně nedošlo k porušení práv. Porovnáváme tak opatření, kterým od února 2010 společnost omezuje výkon podnikání, a jiný alternativní způsob, kterým by sice bylo dosaženo cíle, ale nezasahoval by do ústavně zaručeného práva na podnikání. Podstatné je, že společnost M. nezvážila jiné možné cesty řešení. Ačkoli Listina považuje za významnou ochranu vlastnictví, současně stanoví v čl. 11 odst. 3 meze jeho výkonu. Uvádí, že vlastnictví nezakládá pouze oprávnění, ale také závazky.17 Výkon vlastnictví nesmí být jiným osobám k újmě. M. proto sice má možnost vyhradit si určitá pravidla pro povolení vstupu do „svých“ prodejen, 18 tj. hovoříme o výkonu vlastnictví, to současně ale neznamená, že způsob výkonu může narušit jiná, Listinou zaručená práva. M. si může určit podmínky vstupu do prodejen. Musí ale jít o takové podmínky, které nebudou zasahovat do práv zaručených Listinou, mezi nimi tedy do výkonu podnikání. V daném případě není naplněn požadavek nezbytnosti opatření zavádějícího rozdílné zacházení. D. Závěr Obchodní podmínky společnosti M., s. r. o., jsou v části 4.1 písm. c) neplatné pro rozpor s antidiskriminačním zákonem. Znemožnění přístupu do prodejen této společnosti rodičům - podnikatelům (příjemcům zboží) s dětmi do 12 let lze označit za nepřímou diskriminaci na základě rodičovství. Plošný zákaz vstupu nelze ospravedlnit bezpečností dětí, ačkoliv jde o cíl ve své podstatě legitimní. K jeho dosažení totiž mohou být užity jiné prostředky, které šetří zásadu rovného zacházení. Takovým alternativním opatřením může být zřízení dětského koutku anebo podmínění vstupu dětí přísným dohledem dospělého.
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv (zpráva je opatřena elektronickým podpisem)
s ohledem na nejvyšší míru ochrany práv soukromoprávních i základních. Podle nálezu I. ÚS 185/04 jsou soudy povinny při aplikaci jednoduchého práva pamatovat na „prozařování“ základních práv tak, aby zajistily jak ochranu práv v jednoduché rovině práva, tak právům základním. P. Holländer doplňuje, že v rámci evropských právních řádů se tato koncepce stala nutností a pro české soudnictví je velkou výzvou. Holländer, P.: Ústavněprávní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Linde: Praha, 2003. 17 Projev tzv. Hedemannovy koncepce vlastnictví v čl. 11 odst. 3 Listiny má důsledky jak v právu věcném, tak obligačním, a souvisí se spojením svobody a odpovědnosti vlastnictví. Koncept předpokládá, že vlastnictví (zde provozování prodejny) s sebou nese nikoli jen oprávnění, ale také závazky. Více k tomu: Vlasák, M.: Předpoklady odpovědnosti za škodu v principech evropského deliktního práva, rigorózní práce MU Brno, r. 2008. 18 M.na svých webových stránkách uvádí: „Společnost M. si ve svých velkoobchodních střediscích zejména vyhrazuje právo...”
7
