I. Automatické zřizování exekutorského zástavního práva, bez ohledu na hodnotu vymáhané pohledávky s veškerým očekávaným příslušenstvím a bezpečnou rezervou ve vztahu k celkové hodnotě postižených nemovitostí povinného je nezákonné (§ 58 odst. 1 exekučního řádu). II. Automatické vydávání exekučních příkazů k prodeji nemovitostí povinného, bez ohledu na hodnotu vymáhané pohledávky s veškerým očekávaným příslušenstvím a zejména na možnost uspokojení vymáhané pohledávky přednostními způsoby exekuce je nezákonné (§ 58 odst. 2 exekučního řádu).
V Brně dne 19. srpna 2013 Sp. zn.: 2559/2011/VOP/JHO
Zpráva o šetření ve věci podnětu pana J.T.
A - Předmět šetření Dne 11. května 2011 jsem obdržel podnět pana J.T. (dále také „stěžovatel“). Poukázal na postupy soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, které považuje za nezákonné, a dále na postup Ministerstva spravedlnosti (dále také „ministerstvo“), na něž se v rámci jeho dohledové působnosti obrátil. Soud nařídil exekuci na majetek stěžovatele, jejímž výkonem pověřil soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, Tusarova 1384/25, Praha-Holešovice 170 00. Způsob provedení exekuce stěžovatel považuje za nepřiměřený, neboť zjistil, že má „zablokovaných“ jedenáct nemovitostí v hodnotě několika milionů Kč a dále tři běžné účty pro nezaplacení dlužného a běžného výživného na svého syna v celkové výši 71.196,- Kč. Ačkoliv dlužnou částku na účet exekutora uhradil a požádal ho o odblokování svého majetku, exekutor žádostem nevyhověl, a proto podal opakovaně stížnost na postup exekutora adresovanou ministerstvu a Exekutorské komoře České republiky (dále také „Exekutorská komora“). Se závěry ministerstva však není spokojen a uvádí, že se jeho stížnostmi dostatečně nezabývalo. Podnět stěžovatele v části týkající se dohledu ministerstva nad činností exekutorů a orgánů státní správy soudů spadá do mé působnosti podle ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 7 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož podnět stěžovatele po několika doplněních splnil veškeré náležitosti, které blíže předjímá ustanovení § 11 zákona o veřejném ochránci práv, zahájil jsem v souladu s ustanovením § 14 zákona o veřejném ochránci práv v předmětné věci šetření zaměřené na prověření správnosti postupu ministerstva v dané věci.
B - Skutková zjištění Z podkladů, které mám k dispozici (spisový materiál poskytnutý ministerstvem dne 28. června 2011), vyplývá, že na majetek stěžovatele byla na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, rozsudku Okresního soudu Prahazápad čj. P 167/2000-108, ze dne 6. září 2000, nařízena usnesením Okresního soudu v Nymburce čj. 21 Nc 6355/2009-8, ze dne 7. ledna 2010, exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Vladimír Plášil, Exekutorský úřad Praha 7, Tusarova 1384/25, Praha-Holešovice 170 00 (dále jen „exekutor“). Exekutor následně nařídil provedení exekuce: [1]
zřízením exekutorského zástavního práva (viz exekuční příkaz Exekutorského úřadu Praha 7 čj. 063 EX 3613/09-3, ze dne 5. února 2010, a čj. 063 EX 3613/09-4, ze dne 5. 2. 2010) na nemovitosti povinného:
pozemek par. č. St. A – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 218 m2, pozemek par. č. St. B – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 32 m2, pozemek par. č. C – zahrada ve výměře 794 m2 – zemědělský půdní fond, pozemek par. č. D – ostatní plocha ve výměře 31 m2 – jiná plocha, budova č. p. E, Kostomlaty nad Labem – rodinný dům na pozemku parc. č. St. F – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 218 m2, budova bez č. p./ č. e. – garáž na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 32 m2,
zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP Nymburk, na listu vlastnictví X pro obec Kostomlaty nad Labem a katastrální území Kostomlaty nad Labem,
pozemek par. č. St. G – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 379 m2, pozemek par. č. H – ostatní plocha ve výměře 28 m2 – jiná plocha, pozemek par. č. J – zahrada ve výměře 100 m2 – zemědělský půdní fond, pozemek par. č. K – ostatní plocha ve výměře 62 m2 – jiná plocha, budova č. p. L, Kravsko – objekt k bydlení – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 379 m2,
zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, KP Znojmo, na listu vlastnictví Y pro obec Kravsko a katastrální území Kravsko, [2]
přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (viz exekuční příkaz Exekutorského úřadu Praha 7 čj. 063 EX 3613/09-14, ze dne 23. února 2010),
[3]
přikázáním jiné pohledávky, a to pohledávky ze smlouvy o penzijním připojištění (viz exekuční příkaz Exekutorského úřadu Praha 7 čj. 063 EX 3613/09-15, ze dne 23. 2. 2010),
[4]
prodejem nemovitostí (viz exekuční příkaz Exekutorského úřadu Praha 7 čj. 063 EX 3613/09-17, ze dne 30. března 2010) na nemovitosti povinného:
pozemek par. č. St. A – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 218 m2, pozemek par. č. St. B – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 32 m2, pozemek par. č. C – zahrada ve výměře 794 m2 – zemědělský půdní fond,
2
pozemek par. č. D – ostatní plocha ve výměře 31 m2 – jiná plocha, budova č. p. E, Kostomlaty nad Labem – rodinný dům na pozemku parc. č. St. F – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 218 m2, budova bez č. p./ č. e – garáž na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří ve výměře 32 m2,
zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP Nymburk, na listu vlastnictví X pro obec Kostomlaty nad Labem a katastrální území Kostomlaty nad Labem, [5]
přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu – 2 účty (viz exekuční příkaz Exekutorského úřadu Praha 7 čj. 063 EX 3613/09-20, ze dne 31. března 2010).
V posledním exekučním příkaze byla dlužná částka vyčíslena následovně: jistina 3.000,- Kč výživné měsíčně od 15. 1. 2010 do zaplacení výživné měsíčně ke dni 31. 3. 2010 činí náklady právního zastoupení v exekučním řízení odměna exekutora + 20 % DPH náhrada za hotové výdaje (k 31. 3. 2010)
36.000,- Kč
Celkem
67.656,- Kč
9.000,- Kč 8.772,- Kč 9.684,- Kč 4.200,- Kč
Jak z dokumentů předložených samotným stěžovatelem, tak i z podkladů poskytnutých ministerstvem je patrné, že stěžovatel v dané věci v období od března 2010 do srpna 2011 podával opravné prostředky, zasílal žádosti o zastavení exekuce a o odblokování majetku, stížnosti ministerstvu na postup exekutora a rovněž celkově na stav justice a dále i stížnosti na postup úředníků ministerstva adresované ministru spravedlnosti JUDr. Jiřímu Pospíšilovi. Vzhledem k velmi početné korespondenci mezi stěžovatelem a jednotlivými úřady uvádím dále pouze tu, kterou považuji v dané věci za zásadní. Z podnětu vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s vyřízením své stížností na postup exekutora a soudu v následujících bodech: B.1
nepřiměřený způsob provedení exekuce
Stěžovatel ve svých podáních adresovaných ministerstvu (zejm. ze dnů 21. ledna 2011, 15. března 2011, 13. května 2011, 26. června 2011 atd.) uvádí, že způsob provedení exekuce nepovažuje za přiměřený, neboť pro dlužnou částku na výživném ve výši 71.196,- Kč, která mu byla sdělena exekutorem1, mu byl zablokován majetek ve výši několika mil. Kč (zejména byla zřízena zástavní práva na 11 nemovitostech a obstaveny účty − viz výše). Porušení zásady přiměřenosti namítá s odkazem na zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, 1
Stejná částka byla uvedena i ve vyjádření exekutora ze dne 23. 4. 2010 ke stížnosti povinného adresované ministerstvu.
3
zejm. ustanovení § 58 odst. 1, které omezuje rozsah provedení exekuce na bezpečně postačující k „uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce“, dále na judikaturu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2081/10, ze dne 5. srpna 2010), ve které se Ústavní soud vyjádřil k otázce přiměřenosti exekuce, a upozorňuje na čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)2. B.2
výše vymáhané částky
Stěžovatel ve svých podáních ministerstvu upozorňuje, že vymáhaná dlužná částka není opodstatněná, neboť část výživného stěžovatel uhradil přímo synovi. Dále poukazuje na chybu v návrhu na nařízení exekuce, spočívající v požadování výživného i za období, ve kterém výživné řádně hradil, čímž výše exekuované částky neoprávněně narostla o 40 %3. Pro tuto částku však byla exekuce, jak sám dále uvádí, následně zastavena (v částce 15.000,- Kč). Dále stěžovatel sděluje, že dlužnou částku ve výši 71.196,- Kč uhradil na účet exekutora již 26. dubna 2010 a posléze dalších 15.000,- Kč. Ke konci roku 2010 stěžovatel opětovně žádal exekutora o vyúčtování dlužné částky, stejně tak v dubnu roku 2011 žádal o vysvětlení dlužné částky ve výši 6.000,- Kč na výživném k 31. prosinci 2010. B.3
nařízení další exekuce bez exekučního titulu
Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že na jeho majetek je nařízena další exekuce za výživné na syna v době, kdy byl v azylovém domě. Uvádí, že za toto období nebylo synovi přiznáno žádné jiné výživné než to, které v průběhu roku 2005 synovi již uhradil. Proti nařízené exekuci podal v březnu 2011 a následně znovu o půl roku později odvolání. B.4
žádost o odblokování majetku
Stěžovatel v podnětu sděluje, že návrh dle ustanovení § 44a odst. 2 exekučního řádu, tj. návrh na odblokování majetku v případě, že povinný složí u exekutora vymáhanou částku, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného, podal několikrát, poprvé dne 12. května 2010 (po uhrazení částky 71.196,- Kč dne 26. dubna 2010), poté ještě opakovaně e-mailovou i běžnou poštou. B.5
nečinnost soudního exekutora, výše nákladů
Stěžovatel opakovaně upozorňuje na průtahy v exekučním řízení při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce4. S následným vyčíslením nákladů stěžovatel rovněž nesouhlasí (např. viz podání ze dne 15. března 2011) a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně adekvátnosti odměny exekutora. 2
povinnost obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců
3
Stěžovatel namítá, že exekutor výši jistiny navýšil svévolně.
4
Svými podáními exekutorovi apeloval na vyčíslení dlužné částky po zaplacení 71 196,- Kč, neboť měl zájem vše uhradit s cílem odblokovat svůj majetek.
4
B.6
průtahy v opatrovnickém řízení
Podání stěžovatele (např. ze dne 21. ledna 2011) směřovaná ministerstvu se týkala i průtahů v řízení v opatrovnické věci (sp. zn. 0 P 94/2002 vedená u Obvodního soudu pro Prahu 4), které trvalo 4 roky, během nichž bylo nařízeno 15 jednání. B.7
stížnost proti JUDr. Janě Tvrdkové, prezidentce Exekutorské komory
Dále stěžovatel zaslal ministerstvu stížnost na prezidentku Exekutorské komory za její výroky v pořadu ČT24. (Stěžovatel poukazuje na výrok: „komu se nelíbí loupežná přepadení prováděná exekutory, ať si změní jméno nebo se přestěhuje.“). Žádá ministerstvo o sdělení kroků, které ve věci výroků JUDr. Tvrdkové učinilo. Jak vyplývá z předložených dokumentů, ministerstvo shledalo pochybení v postupu exekutora pouze ve dvou bodech:
podání ze dne 25. 7. 2010 exekutor nepovažoval za podání ve smyslu ustanovení § 44a odst. 2 exekučního řádu, při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce se exekutor dopustil průtahů v řízení. K jednotlivým bodům stížností se ministerstvo vyjádřilo ve zkratce následovně:
k B.1 nepřiměřený způsob provedení exekuce Ministerstvo ve svých podáních stěžovateli sděluje, že způsob provedení exekuce dle ustanovení § 47 exekučního řádu je otázkou posouzení exekutora (s ohledem na zákonnou úpravu a účel exekuce) a ministerstvu nepřísluší do této jeho pravomoci jakkoliv zasahovat. Výhrady stěžovatele k nepřiměřenosti provedení exekuce považuje ministerstvo za neopodstatněné. Opakovaně stěžovateli sděluje, že zřízení zástavního práva slouží k zajištění dlužné částky a nevztahuje se na něj zásada přiměřenosti (s odkazem na ustanovení § 338e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s ustanovením § 69a odst. 2 exekučního řádu a ustanovením § 263 odst. 1 o. s. ř.). Dále se vyjádřilo ke způsobu provedení exekuce přikázáním pohledávky na účtech u peněžních ústavů (penzijní připojištění, stavební spoření, běžný účet). O penzijním připojištění a stavebním spoření ministerstvo sdělilo, že pro ně platí v oblasti provedení exekuce zvláštní pravidla, proto reálnou výtěžnost mohl exekutor hodnotit pouze u běžného účtu, jehož zůstatek činil 23.964,85 Kč, a tedy výši dlužné částky nepokrýval. Pro případ, že se stěžovatel domnívá, že některé exekuční příkazy byly vydány nadbytečně, tzn. provedení exekuce je nepřiměřené, byl ministerstvem poučen o možnosti podat návrh na zastavení exekuce v dané části.
5
k B.2 výše vymáhané částky Ministerstvo stěžovatele poučilo (zejména reakce na podání ze dnů 15. března 2011 a 13. května 2011, sepsaná dne 15. června 2011), že v případě již nařízené exekuce je nutné dlužné částky hradit exekutorovi, nikoliv synovi, neboť o uhrazených částkách jiným způsobem nemusí být exekutor informován, a dále bude provádět exekuci až do doby, kdy jeho pověření zanikne jedním ze způsobů předvídaných v ustanovení § 51 exekučního řádu. Obeznámilo ho také s možností podat návrh na zastavení (příp. částečné zastavení) exekuce v případě, že exekuci má za neoprávněnou (z jakéhokoliv důvodu). Rovněž uvedlo, že z dostupných dokumentů je mu známo, že návrh podal, a je tedy otázkou, zda oprávněný bude s návrhem souhlasit, příp. bude záležet na rozhodnutí soudu. k B.3 nařízení další exekuce bez exekučního titulu Domnívá-li se stěžovatel, že exekuce byla nařízena neoprávněně, tj. bez exekučního titulu, upozorňuje ho ministerstvo i v těchto souvislostech na možnost podání návrhu na zastavení (příp. částečné zastavení) exekuce. k B.4 žádost o odblokování majetku Ve svých vyrozuměních stěžovateli se ministerstvo vyjadřuje i k žádostem o odblokování majetku. Stěžovatele předně poučilo o způsobech doručování v soudním či exekučním řízení. Poté si ministerstvo za účelem posouzení postupu exekutora vyžádalo jeho vyjádření. Exekutor doložil, že první řádné písemné podání5 v tomto směru obdržel dne 27. července 2010, avšak nedalo se dle obsahu hodnotit jako návrh podle ustanovení § 44a odst. 2 exekučního řádu. Takový návrh podle názoru exekutora stěžovatel nikdy nepodal. Předmětnou žádost, doručenou dne 27. července 2010, exekutorem hodnocenou jako návrh na zastavení exekuce, exekutor předložil oprávněnému a po získání jeho nesouhlasného stanoviska6 ji postoupil exekučnímu soudu, který však o věci nerozhodl, neboť otázka byla kompletně posouzena na základě odvolání stěžovatele Krajským soudem v Praze (usnesení čj. 19 Co 252/2010-92, ze dne 7. října 2010). Ministerstvo nesdílelo názor exekutora, že podání ze dne 25. července 2010 nelze posoudit jako návrh ve smyslu ustanovení § 44a odst. 2 exekučního řádu. O tom ministerstvo exekutora informovalo. Další opatření ministerstvo považovalo za nadbytečné. Dále ministerstvo v rámci dohledu zkontrolovalo, jak exekutor po doručení uvedené žádosti postupoval, tzn., zda zaslal žádost stěžovatele i s vyjádřením oprávněného exekučnímu soudu. Následně ministerstvo konstatovalo, že exekutor svoji povinnost splnil tím, že předal žádost na soud, a záleželo již tedy na uvážení soudu, jak žádost posoudí.
5
sepsané dne 25. 7. 2010
6
Doručeno dne 18. 8. 2010 a oprávněný v něm uvádí, že mu není jasné, „co kromě odblokování majetku povinný požaduje“, dále dodává, že povinný platí od února 2010 výživné řádně a včas, nedoplatek eviduje za 3 − 7/2005 a 7/2009 − 1/2010. S návrhem na zastavení exekuce oprávněný nesouhlasí.
6
k B.5 nečinnost soudního exekutora, výše nákladů V otázce průtahů v exekučním řízení při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor na výzvu ministerstva sdělil, že čeká na ukončení nemocničního pobytu právního zástupce oprávněného za účelem svolání ústního jednání k objasnění výše dlužné částky (dosud nemá přehled o uhrazených splátkách, a proto nemůže vydat exekuční příkaz). Ministerstvo dospělo k závěru, že ve vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce lze spatřovat průtahy řízení, neztotožňuje se s názorem exekutora, že o nákladech je možné rozhodnout až po předvolání obou účastníků a předložení všech dokladů. Ministerstvo se vyjádřilo i k žádosti stěžovatele o přezkum výše nákladů exekuce. K tomu stěžovateli sdělilo, že ministerstvo v rámci dohledu nepřezkoumává náklady exekuce, neboť k tomu je v právním řádu zakotveno právo povinného podat námitky proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce. k B.6 průtahy v opatrovnickém řízení Z dopisů ze dnů 20. září 2010 a 25. března 2011 vyplývá, že si ministerstvo vyžádalo opatrovnický spis (věc sp. zn. 0 P 94/2002 vedená u Obvodního soudu Praha 4), a po jeho posouzení průtahy v řízení neshledalo. Jednání byla nařizována ve lhůtě jednoho až dvou měsíců a počet jednání ministerstvo považuje za přiměřený s ohledem na počet opravných prostředků a požadavky účastníků na provedení dalších důkazů. k B.7 stížnost na JUDr. Janu Tvrdkovou, prezidentku Exekutorské komory V otázce odvolání či jiného postihu prezidentky Exekutorské komory ministerstvo stěžovateli sdělilo, že k takovému kroku není oprávněno, neboť nemůže zasahovat do záležitostí orgánu zájmové samosprávy. Na stížnost stěžovatele na postup ministerstva, adresovanou ministrovi JUDr. Jiřímu Pospíšilovi, reagoval JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., náměstek ministra, s tím, že na sdělených stanoviscích ministerstva nemá důvod cokoliv měnit.
C - Hodnocení věci ochráncem Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Předesílám, že nejsem oprávněn jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti soudu (zde při rozhodování o výživném či opravných prostředcích v rámci exekučního řízení), neboť soudy jsou z mé působnosti vyloučeny, s výjimkou orgánů státní správy soudu. K obraně proti rozhodovací činnosti soudů slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud vyššího stupně.
7
Do mé působnosti nespadá ani Exekutorská komora a přímo ani činnost exekutorů. Zákonnost postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délku exekučního řízení prověřují v rámci státního dohledu ministerstvo či předseda soudu. V konkrétním případě mi přísluší posoudit, zda uvedené dozorové orgány7 vykonávají státní dohled v souladu s právem a principy dobré správy. Ve zprávě vycházím z právní úpravy účinné v době postupu exekutora a jeho následného hodnocení ministerstvem. Pro účely této zprávy tedy neberu v úvahu novelu občanského soudního řádu a exekučního řádu (zákon č. 396/20012 Sb.), která změnila některá z ustanovení, jichž se budu dovolávat. C.1
Podstata státního dohledu v exekučním řízení
Ministerstvo má v dané věci postavení orgánu dohledu podle ustanovení § 7 exekučního řádu, v jehož rámci prověřuje na základě podnětů fyzických i právnických osob i z vlastní iniciativy zákonnost postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délku exekučního řízení. Obdobné postavení ve výkonu dozorové činnosti má i předseda okresního soudu. Dohledová činnost obou zmíněných subjektů se však vztahuje pouze na činnost exekutora v tom směru, zda dodržuje zákonnost postupů při výkonu exekuční a další činnosti, která je ve své podstatě výkonem státní moci8. Uvedené omezení dozorové funkce vychází i z nezávislosti exekutora. Jiné kontrolní pravomoci zákon dává Exekutorské komoře, která však nespadá do působnosti ochránce. Z uvedeného vyplývá, že ministerstvo nemá dohledovou působnost ve všech stěžovatelem namítaných pochybeních (např. uložení sankce předsedkyni Exekutorské komory JUDr. Janě Tvrdkové za její vyjádření v televizním pořadu). Ministerstvo rovněž není další instancí v systému obecného soudnictví. Nepřísluší mu posuzovat či přezkoumávat rozhodnutí soudů po věcné stránce9, a to ani v nalézacím, ani vykonávacím řízení. C.2
Přiměřenost exekuce
Provedení exekuce směřuje k vynucení povinnosti, jejíž plnění uložil exekuční titul povinnému, a ten ji ve stanovené lhůtě dobrovolně nesplnil. 7
včetně postupu předsedy soudu jako orgánu státní správy soudu, která do působnosti ochránce náleží
8
KASÍKOVÁ, Martina. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád): komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. 643 s. ISBN 9788074001796. 9 Oprávnění ministerstva ve věcech obecného soudnictví je stanoveno zejména ustanovením § 167 zákona č. 6/2002 Sb. soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Ministerstvo vyřizuje a) stížnosti na postup vrchního a krajského soudu, obsahuje-li podání stížnost na průtahy v řízení nebo na nevhodné chování anebo narušování důstojnosti řízení předsedou soudu, b) podání, jejichž obsahem je nesouhlas se způsobem vyřízení stížnosti v téže věci, vyřizované předsedou Nejvyššího soudu, předsedou vrchního soudu nebo předsedou krajského soudu, c) stížnosti, k jejichž vyřízení je podle § 168 až § 171 příslušný jiný orgán státní správy soudů, jestliže si jejich vyřízení vyhradilo.
8
Exekutorský výkon práv na peněžité plnění je považován za komplexní postih majetku povinného10, a to s ohledem na zákonnou možnost exekutora postihnout majetek povinného, příp. i všemi zákonem povolenými způsoby. Novela exekučního řádu, zákon č. 286/2009 Sb., výslovně upravila omezení provedení exekuce, kdy do exekučního řádu zakotvila pravidlo, že k provedení exekuce prodejem movitých věcí, nemovitostí či podniku lze přistoupit až v případě, že není možné pohledávku vymoci způsoby jinými.11 Provedení exekuce je nutné pokládat za přenesený výkon státní moci, tzn., že na něj dopadá čl. 2 Ústavy, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon12. Zákon, který provedení exekuce jako výkon státní moci v souladu s ústavním pořádkem umožňuje, je exekuční řád za přiměřeného použití o. s. ř. (podle ustanovení § 52 exekučního řádu). Pro provedení exekuce stanovuje základní zásady, zejména: ustanovení § 46 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012: „(1) Pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem. (2) Pověřený exekutor činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení. Exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Úkony a rozhodnutí exekutora a exekučního soudu jsou evidovány v exekučním spise, který vede exekutor v listinné nebo v elektronické podobě. (4) Peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1 000 Kč. (5) Exekutor zašle povinnému společně s usnesením výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň povinného poučí, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a uhrazením zálohy zaniká zákaz podle § 44a odst. 1 a podle § 47 odst. 4. Jinak exekutor provede exekuci.“ ustanovení § 58 odst. 1 exekučního řádu „Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně
10
KASÍKOVÁ, Martina. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád): komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. 643 s. ISBN 9788074001796. 11 Třetí věta ustanovení § 58 odst. 3 exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. prosince 2012. 12 Obdobně článek 2 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku České republiky (dále „Listina základních práva a svobod“, příp. „Listina“).
9
stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce.“
Jak vyplývá z uvedeného, jednou ze stanovených zákonných mezí je zásada přiměřenosti provedení exekuce, kterou lze považovat za další konkretizování zásad zakotvených v Ústavě a Listině základních práv a svobod, tj. úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1) a dále čl. 4 Listiny základních práv a svobod13: Při posuzování přiměřenosti provedení exekuce je vždy „nutné vzít v úvahu i pravděpodobnost a rozsah výtěžnosti zvolených způsobů exekuce a uspokojení oprávněného v přiměřeném čase“14. Zásada přiměřenosti je zde oproti subsidiárnímu předpisu (tj. o. s. ř.) modifikována ve prospěch efektivnějšího provedení exekuce, a soudní exekutor tak může „postihnout majetek v takové míře a takovými způsoby, aby bezpečně a s jistotou dosáhl uspokojení oprávněného a úhrady nákladů exekuce“.15,16 Exekutor je však zároveň povinen zvolit takový způsob provedení exekuce, „který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo“.17 Podle citovaného komentáře zmíněné znamená, že „není v rozporu se zákonem, pokud exekutor postihuje majetek povinného v o něco větší než zcela nezbytné míře, tj. že existuje určitá případ od případu různě vysoká ‚bezpečná rezerva navíc‘ postiženého majetku“.18 Důvodem existence rezervy je bezesporu skutečnost, že exekutor nemůže výtěžek exekuce a náklady s ní spojené přesně odhadnout. V tomto směru komentář19 připouští riziko neblahých důsledků razantního majetkového postihu, které však dopadá na povinného legitimně s ohledem na jeho porušení povinnosti stanovené exekučním titulem. Provedení exekuce představuje zásah do práv povinného (zejm. zásah do vlastnického práva – čl. 11 Listiny, nedotknutelnosti obydlí − čl. 12 Listiny), a proto může být vykonáno jen podle výše uvedených zásad (zejména zásada minimalizace zásahu státní moci). Základem pro posouzení přiměřenosti by podle mého názoru 13
„(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod … upraveny pouze zákonem. (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ 14 KASÍKOVÁ, Martina. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) : komentář. 2. vyd. V Praze : C.H. Beck, 2009. s. 257. 15 Tamtéž. 16
Srov. ustanovení § 263 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012: (1) Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení. (2) Navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného. 17 stanovení § 47 exekučního řádu 18
KASÍKOVÁ, Martina. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád): komentář. 2. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2009. s. 257. 19 Tamtéž.
10
mělo být porovnávání jeho účelu (tzn. nucený výkon dobrovolně nesplněné povinnosti) a míry zásahu do práv povinného. Na tuto proporcionalitu při provedení exekuce ve svých rozhodnutích často poukazuje i Ústavní soud. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 247/11, ze dne 19. ledna 2011, Ústavní soud připomíná „princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. … Ústavní soud opakovaně připomenul postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, který je jako veřejný činitel při výkonu svěřené státní moci povinen respektovat základní práva osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává (srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, Sb. n. u., sv. 42, str. 545, či nálezy sp. zn. II. ÚS 1331/07, Sb. n. u., sv. 47, str. 255, sp. zn. II. ÚS 543/11 a další). Proto i on musí volit především taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení a vedením řízení jim nezpůsobil větší než nezbytnou újmu.“20 Provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva má oproti ostatním způsobům zajišťovací charakter, tzn., že neslouží k přímému uspokojení práv oprávněného, cílem je naopak „zajistit pohledávku oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena“.21 Toto pojetí vychází z obecného významu zástavního práva dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které se zřizuje za účelem uspokojení věřitele ze zástavy v případě, že zajištěná pohledávka nebude včas splněna. Vycházíme-li z předpokladu22, že i pro případ exekučního řízení je na základě přiměřeného použití o. s. ř., aplikací jeho ustanovení § 338e odst. 1 vyloučeno mj. ustanovení § 263 odst. 1, 2 a ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř.23, lze výkladem dospět k závěru o vyloučení omezení přípustného rozsahu provedení exekuce zakotveného v ustanovení 58 odst. 1 exekučního řádu i pro exekutorské zástavní právo, jak učinilo i ministerstvo. Neshledávám však důvod pro vyloučení ostatních výše zmíněných zákonných pravidel pro provedení exekuce. Při jejich zohlednění, zejména při respektování Ústavou a Listinou zaručených práv, nelze dospět k závěru o legitimitě provedení 20
Obdobně nález ÚS sp. zn. I. ÚS 752/04, ze dne 31. října 2007.
21
KASÍKOVÁ, Martina. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád): komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. s. 292. 22 I tato otázka se může stát předmětem odborné diskuze, neboť exekuční řád obsahuje speciální pravidlo k otázce přiměřenosti provedení exekuce (viz výše, zásada lex specialis derogat legi generali). 23 § 263 (1) Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení. (2) Navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného. § 264 (1) Navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.
11
exekuce zřízením exekutorského zástavního práva zcela bez ohledu na výši vymáhaného plnění. Jak jsem již uvedl, exekutor při vedení exekuce jedná v rámci státní moci a musí respektovat zákonná omezení této činnosti. Domnívám se, že je nutné vždy posuzovat proporcionalitu cíle exekuce a nutných zásahů do práv povinného, přičemž se zohlední výše dluhu, hodnota nemovitostí, skutečnost, zda nemovitosti již jsou předmětem zástavního práva. Z běžné praxe dovozuji, že provedení exekuce zřízením zástavního práva soudní exekutoři nařizují bezodkladně po nařízení exekuce soudem (pověření soudního exekutora), tedy v okamžiku, kdy exekutorovi není zřejmá majetková situace povinného (např. výše zůstatků na běžných účtech). Důvodem je snaha zajistit uspokojení pohledávky z případného pozdějšího nuceného prodeje nemovitosti (i v rámci insolvenčního řízení), pro jejíž pořadí je pak rozhodný okamžik vzniku zástavního práva. Nedomnívám se však, že je možné obecně zřídit zástavní právo na všech nemovitostech povinného v hodnotě milionů Kč pro dlužnou částku ve výši několika desítek tisíc Kč bez porušení základních pravidel výkonu rozhodnutí, a zejména bez neoprávněného zásahu do základních práv a svobod povinného. Takový rozsah zřízení exekutorského zástavního práva je možné považovat za zákonný pouze za konkrétních okolností spočívajících zejména v existenci dalších zástavních práv na nemovitostech povinného, která by reálně snížila hodnotu zajištění a možnost uspokojení z případného prodeje předmětu zástavního práva. Pro vyloučení aplikace ustanovení § 58 odst. 1 exekučního řádu (resp. ustanovení § 263 o. s. ř. pro soudcovské zástavní právo) ustanovením 338e o. s. ř. spatřuji zcela jiný důvod. Domnívám se, že vyloučení omezení pro provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva souvisí se skutečností, že není možné zřídit zástavní právo k neoddělitelné části budovy, jejíž hodnota by odpovídala rozsahu bezpečně postačujícímu k uhrazení vymáhané pohledávky24 (dle exekučního řádu), resp. hodnotě postačující k uspokojení oprávněného (dle o. s. ř.).25 Respektuji, že pro případ, že všechny nemovitosti povinného tvoří jednotný funkční celek, nepředstavuje zřízení zástavního práva ke všem takovým nemovitostem zásadní zásah do práv stěžovatele z praktických důvodů (pro praktickou nemožnost či problematičnost samostatné dispozice jednotlivými nemovitostmi). Od nepřiměřenosti hodnoty jedné zástavním právem postižené nemovitosti a vymáhané pohledávky je však nutné odlišit nepřiměřenost součtu hodnot více zastavených nemovitostí (netvoří-li jednotný funkční celek) k vymáhané pohledávce. Pokud by k uhrazení pohledávky s veškerým příslušenstvím, jak je specifikováno výše, i s patřičnou rezervou (dle ustanovení 58 odst. 1 exekučního řádu) postačovalo zřízení zástavního práva jen k některým nemovitostem povinného (k jednomu funkčnímu celku), je nadbytečné zřizovat zástavní právo i k dalším nemovitostem, a omezovat tak práva povinného nad míru potřebnou k zajištění práv 24
Včetně jejího příslušenství a příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce. 25 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1268/2002, ze dne 19. 12. 2002, připouští možnost zřízení zástavního práva k ideální části nemovitosti (patřící jedné osobě), avšak pouze u zástavy smluvní, neboť vychází z práva vlastníka věci předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním a z práva člověka konat vše, co není zákonem zakázána. A contrario exekutor při výkonu státní moci může činit jen to, co mu zákon umožňuje.
12
oprávněného. Jsem si vědom, že při zřizování exekutorských zástavních práv nezná exekutor přesnou hodnotu předmětných nemovitostí, avšak vzhledem k zákonem stanovenému vzdělání a praxi exekutora je nutné předpokládat jeho odbornost, a tím i schopnost posoudit, zda postižené nemovitosti svojí hodnotou neúměrně překračují hodnotu vymáhané pohledávky i s příslušenstvím26. Zřízením exekutorského zástavního práva se povinný zároveň dostane do přísnějšího režimu speciálního inhibitoria. Obecně pro exekuční řízení zákon upravuje, na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí, jistá specifika pro zajištění možnosti lepšího uspokojení práv oprávněného, čímž mám na mysli např. generální inhibitorium27. Avšak vydáním exekučního příkazu, kterým se zřizuje i „pouhé“ zajištění práva v podobě exekutorského zástavního práva, ze zákona nastupuje již avizované silnější omezení práv povinného v podobě speciálního inhibitoria28. Přísnější povaha se projevuje v nástupu absolutní neplatnosti převodu postižené nemovitosti na jiného29 a dále vyvstává problematika aplikace ustanovení § 44a odst. 4 exekučního řádu, které umožňuje povinnému, aby v případě generálního inhibitoria s písemným souhlasem exekutora, oprávněného a všech přihlášených věřitelů zpeněžil svůj majetek k úhradě vymáhané pohledávky. Jelikož však u speciálního inhibitoria není v zákoně zakotvena jakákoliv výjimka ze zákazu převodu majetku, usuzuji, že aplikace uvedeného ustanovení možná není. Poslední věta ustanovení § 69a odst. 1 exekučního řádu (s účinností od 1. ledna 2013) v případě exekutorského zástavního práva vylučuje aplikaci ustanovení § 47 odst. 5 (dříve 4) exekučního řádu zakotvujícího zákaz nakládání s majetkem postiženým exekučním příkazem a neplatnost takového právního úkonu. Ani to však, domnívám se, nic nemění na mých závěrech. Svůj názor předkládám k další diskusi, neboť si (s ohledem na obsah podnětů) uvědomuji, že jde s největší pravděpodobností o běžnou praxi soudních exekutorů. Okamžité automatické zřizování exekutorského zástavního práva k několika (prakticky všem) nemovitostem povinného (netvořícím funkční celek), bez ohledu na hodnotu vymáhané pohledávky s příslušenstvím (a bezpečnou rezervou) a celkovou hodnotu takto postižených nemovitostí povinného, považuji 26
Jak jsem již uvedl, je nutné odlišovat, zda je exekucí postižena jedna nemovitost, jejíž hodnota značně převyšuje hodnotu vymáhané pohledávky i s příslušenstvím (podle mého názoru se na tento případ vztahuje ustanovení § 338e o. s. ř.), či zda je exekučním zástavním právem postiženo několik nemovitostí, ačkoliv s ohledem na okolnosti (tj. např. zda na nemovitosti byla zřízena jiná zástavní práva) je zřejmé, že pro dostatečné zajištění (v souladu s ustanovení § 58 odst. 1exekučního řádu) by postačovalo zřízení zástavního práva pouze k některým z nich. 27 Ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu: „Po doručení usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.“ 28 Ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu: „Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.“ 29 Právní úkon učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem je sankcionován relativní neplatností, které se může dovolat exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel.
13
za nadbytečný zásah do práv povinného, který je v rozporu s výše specifikovanými ústavními zásadami a principy. Proto také nesouhlasím s názorem ministerstva fakticky popírajícím platnost zásady přiměřenosti pro provedení exekuce zřízením zástavního práva. Proti takové interpretaci se ohrazuji i z důvodu, že ministerstvem podaný výklad zákona má vliv nejen na konkrétní případ, kterého se týká stížnost, ale jako precedent i na případy budoucí (praxi soudních exekutorů). Své závěry ke zřizování exekutorského zástavního práva pak tím spíše vztahuji na praxi „automatického“ vydávání exekučních příkazů nařizujících provedení exekuce prodejem (všech) nemovitostí povinného. Zatím jsem se setkal zejména s vysvětlením, že samotným vydáním exekučního příkazu (k prodeji nemovitosti) ještě nedochází k provedení exekuce, proto exekutor neporuší pravidlo zakotvené ustanovením § 58 odst. 2 exekučního řádu. S tímto názorem nesouhlasím. Poslední věta ustanovení § 58 odst. 2 exekučního řádu praví: „Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo postižením podniku.“ Předmětné ustanovení „má zamezit případům, kdy, bez zjištění základních informací o povinném, je bezúčelně zahajována exekuce prodejem movitých věcí, nemovitostí či podniku s cílem donutit povinného k urychlené dobrovolné úhradě pohledávky … pod tíhou blokace majetku v nepřiměřené hodnotě …“.30 Právě s ohledem na specifika exekuce (oproti soudnímu výkonu rozhodnutí) exekutor není oprávněn nařídit prodej nemovitosti povinného (natož veškerých nemovitostí) předtím, než sám dospěje k důvodnému závěru o tom, že prioritní způsoby exekuce nebudou postačovat k uspokojení pohledávky s příslušenstvím. K automatickému nařizování exekuce prodejem (všech) nemovitostí povinného tedy exekutor, domnívám se, nemá legitimní důvod. Za ten nepovažuji ani snahu exekutora přímo realizovat prodej nemovitosti (pro případ souběhu exekucí prodejem nemovitostí, a to případně bez ohledu na míru uspokojení oprávněného, vymožením jehož pohledávky ho soud pověřil), a tím také získat odpovídající odměnu. Obecně pak není pochyb o tom, že pořadí vymáhané pohledávky (pro případ nezbytnosti postižení nemovitosti) soudní exekutor zajistí již zřízením zástavního práva. Automatické vydávání exekučních příkazů k prodeji nemovitostí povinného, bez ohledu na výši vymáhané pohledávky, hodnotu nemovitostí, a zejména možnost uspokojení vymáhané peněžité pohledávky s příslušenstvím „přednostními“ způsoby exekuce nadto prakticky nemůže vést k ničemu jinému než k automatické reakci povinných v podobě návrhů na částečné zastavení exekuce v rozsahu prodeje nemovitostí. Povinný by totiž měl návrh na zastavení exekuce podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce, jímž je také nepřiměřenost exekuce prodejem nemovitostí pro případ existence jiného postižitelného majetku, 30
KASÍKOVÁ, Martina. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád): komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. s. 258
14
anebo pro případ, že při nemožnosti dosáhnout uspokojení jinak postačí k uspokojení prodat jen některou z nemovitostí. C.3
Nečinnost exekutora
Za problematický považuji také postoj ministerstva v otázce průtahů v řízení spočívajících v oddalování vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ačkoliv ministerstvo shledalo průtahy v řízení s vydáním příkazu (viz interní zápis ministerstva ze dne 14. června 2011), ve věci neučinilo žádná opatření. Stěžovatel několikrát ve svých dopisech adresovaných jak exekutorovi, tak ministerstvu uvádí, že není schopen zjistit výši dlužné částky, poněvadž exekutor s ním odmítá komunikovat a je nečinný při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Mám za to, že z předložené dokumentace jednoznačně vyplývá zájem stěžovatele na uhrazení celé dlužné částky, avšak bez součinnosti exekutora není schopen zjistit její přesnou výši. Dne 26. dubna 2010 stěžovatel uhradil dlužnou částku dle sdělení exekutora ve výši 71.196,- Kč. Na základě této skutečnosti se stěžovatel domníval, že dlužnou částku má již uhrazenu, a žádal tedy o odblokování svého majetku (dle ustanovení § 44a odst. 3 exekučního řádu). Teprve z odpovědí ministerstva se stěžovatel dozvěděl, že je stále dlužen částku 3 588,- Kč, o čemž ho exekutor neinformoval. V činnosti exekutora ministerstvo shledalo průtahy. Avšak z předložených dokumentů nevyplývá, že by ministerstvo učinilo nějaké opatření. Přinejmenším mělo exekutorovi průtahy vytknout, stěžovateli sdělit, že toto opatření bylo učiněno, a poučit jej, že v případě dále trvajících průtahů by ministerstvo již přistoupilo k přísnějším opatřením. Stěžovatele v souladu s principy dobré správy mohlo rovněž poučit o možnosti podání návrhu na určení procesního úkonu v rámci exekučního řízení dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.31 C.4
Ostatní body podnětu
V ostatních bodech, na které stěžovatel ve svém podnětu poukazuje, jsem pochybení ministerstva neshledal.
31
Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2040/10, ze dne 19. 7. 2010, vyjadřuje k postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako veřejného činitele [dále viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06, ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. „Ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle ust. § 4 exekučního řádu má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci − specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení, počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací − na soudní exekutory [viz nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255)]. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc, resp. moc soudní (viz též např. označení soudní exekutor, či věta druhá ust. § 28 exekučního řádu: ‚Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu.‘). Jinými slovy vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jako v řízení před soudy, a to včetně možnosti účastníka řízení dovolávat se nečinnosti exekutora jako soudní osoby, resp. průtahů v exekučním řízení jako v řízení soudním.“ Na základě argumentace použité Ústavním soudem je možné i v exekučním řízení na ochranu před nečinností exekutora využít prostředku podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.
15
C.4.1 K podání návrhu na odblokování majetku Ačkoliv dřívější odpovědi ministerstva nebyly v tomto ohledu přesné, v dopisech ze dnů 2. března 2011 a 15. června 2011 ministerstvo stěžovateli podrobně popsalo, jak má v případě návrhu dle ustanovení § 44a odst. 2 exekučního řádu postupovat, tedy nejen uhradit dlužnou částku, ale také podat jednoznačný a výslovný návrh, a dále konkrétně posoudilo veškerá podání stěžovatele, o kterých tvrdil, že náležitosti (zejména srozumitelnost a řádné doručení) takového návrhu splňují. Dále ministerstvo prověřilo, zda exekutor podání, které splňovalo předepsané náležitosti, předložil v souladu s exekučním řádem (resp. o. s. ř.) oprávněnému a následně soudu. Domnívám se však, že není vhodné, aby ministerstvo ve svých odpovědích předjímalo výsledky rozhodnutí soudu32 a jim pak přizpůsobilo svůj další postup ve věci, tzn. zda učiní/neučiní opatření v rámci dohledové činnosti. C.4.2 Rozdílné částky v návrzích na nařízení exekuce, neoprávněně nařízená exekuce Co se týče námitek stěžovatele týkajících se různých částek obsažených v návrhu na nařízení exekuce, je nutné konstatovat, že v českém právu je uplatňována římská zásada vigilantibus iura scripta sunt33, vypovídající o samoobslužném charakteru soukromého práva, tzn. vyžadování způsobilosti a ochoty občana bránit svá práva. Z této zásady vyplývá zákonná možnost subjektů práva využívat např. návrhů na opravu soudních rozhodnutí34, opravných prostředků a jiných podání35. Z předložených dokumentů vyplývá, že ministerstvo stěžovatele opakovaně poučilo, jak má postupovat v případě, že se domnívá, že exekuce byla nařízena neoprávněně nebo návrh na její nařízení, příp. i samotné usnesení o nařízení exekuce, obsahuje chyby. C.4.3 Průtahy v řízení Řízení ve věci sp. zn. 0 P 94/2002, vedené u Obvodního soudu Praha 4, v němž stěžovatel namítal průtahy, je již pravomocně ukončeno (od 8. července 2010)36. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by stěžovatel využil zákonné prostředky proti průtahům v řízení (tj. stížnost podle ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a téhož zákona). Z korespondence je patrné, že se stěžovatel 32
Jak učinilo v podání ze dne 28. 6. 2011, kdy vycházelo z předpokladu, že soud žádosti o odblokování majetku nevyhoví, proto nepovažovalo za potřebné přijímat žádná jiná opatření než informovat exekutora, že nesouhlasí s jeho názorem, dle kterého podání stěžovatele ze dne 25. 7. 2010 není možné považovat za návrh dle ustanovení § 44a odst. 2 exekučního řádu. 33 Možno přeložit jako „Zákony jsou psány pro bdělé“. 34
Např. ustanovení § 164 o. s. ř. upravující způsob opravy chyb v rozsudku.
35
Např. odvolání (ustanovení § 201 a násl. o. s. ř.), dovolání (ustanovení § 236 o. s. ř.), žaloba na obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost (ustanovení § 228 a násl. o. s. ř.), odklad exekuce (ustanovení § 54 exekučního řádu), návrh na zastavení exekuce (ustanovení § 55 exekučního řádu) 36 Dle internetového portálu www.infosoud.justice.cz je věc evidenčně ukončená od 8. července 2010.
16
obrátil na ministerstvo, které průtahy v řízení řádně prověřilo a dospělo k závěru, že délka řízení byla ovlivněna zejména procesními stanovisky účastníků řízení. C.4.4 Sankce pro prezidentku Exekutorské komory Otázku odvolání prezidentky Exekutorské komory ponechávám mimo svoje hodnocení, neboť nespadá do dohledové činnosti ministerstva, a tím ani do mé působnosti, avšak náleží prezidiu Exekutorské komory jako orgánu zájmové samosprávy.
D - Závěry Okamžité automatické zřizování exekutorského zástavního práva ke všem nemovitostem povinného netvořícím jednotný funkční celek, bez ohledu na hodnotu vymáhané pohledávky s veškerým očekávaným příslušenstvím a bezpečnou rezervou „navíc“ v porovnání s celkovou hodnotou takto postižených nemovitostí povinného, odporuje ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Představuje rovněž nadbytečný zásah exekutora do vlastnického práva povinného odporující obecné ústavní zásadě minimalizace zásahu do základních práv. Automatické vydávání exekučních příkazů k prodeji nemovitostí povinného, bez ohledu na výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, hodnotu nemovitostí, a zejména možnost uspokojení vymáhané pohledávky s příslušenstvím přednostními způsoby exekuce, odporuje ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Své šetření končím závěrem37, že s vyřízením stížností ministerstvem nesouhlasím pouze (A) (B)
v otázce hodnocení přiměřenosti provedení exekuce zřízením zástavního práva a v postupu ministerstva při zjištění nečinnosti exekutora,
a to z důvodů blíže popsaných v předcházející části této zprávy. S ohledem na pravděpodobnou běžnou praxi soudních exekutorů považuji za důležité věnovat obecnou pozornost problematice automatického zřizování zástavního práva a nařizování prodeje všech nemovitostí povinných obecnou pozornost. Na rozdíl od ministerstva mám mnohem méně informací jak o aktuální běžné praxi soudních exekutorů, tak o jejich názorech a argumentaci, kterou svůj postup zaštiťují. Přivítal bych proto, kdyby se můj názor (byť spíše akademický, tedy pravděpodobně nezohledňující možné praktické aspekty věci) a jeho zdůvodnění staly impulsem k další diskusi.
37
§ 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů
17
Ve zprávě primárně vycházím z právní úpravy platné a účinné v době postupu exekutora a jeho následného hodnocení ministerstvem. Přestože pozdější novelizace znemožňuje podpůrné uplatnění některých mých argumentů, na celkové závěry, domnívám se, nemá vliv. Co se týče postupu ministerstva při zjištění nečinnosti exekutora, požádám ho o objasnění důvodů pro neuplatnění dalších opatření v dané věci. Podle zákona o veřejném ochránci práv se obracím na ministerstvo, aby se ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení této zprávy k mým zjištěním vyjádřilo a informovalo mě o případně přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje mé dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko. Zprávu o šetření zasílám také stěžovateli.
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý veřejný ochránce práv
18
