zpracoval: PhDr. Zdeněk Henig

Souhrnné zpracování kulturních památek města Benešov nad Ploučnicí a metodika k přípravě, zpracování a realizaci městského programu regenerace historického jádra a památkové zóny.

zpracoval: PhDr. Zdeněk Henig

2012

Text copyright © PhDr. Zdeněk Henig Odborná spolupráce: Mgr. Alena Sellnerová, Národní památkový ústav, ú.o.p. v Ústí nad Labem Copyright © Město Benešov nad Ploučnicí 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována ani šířena v jakékoliv formě nebo jakýmikoliv prostředky, ať už elektronickými či mechanickými nebo ve formě fotokopií či nahrávek či prostřednictvím současného nebo budoucího informačního systému apod. bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. Přepracované vydání z roku 2001 Náklad 5 výtisků.

OBSAH Úvod

str.

Vyhláška ministerstva kultury České republiky ze dne 10. září 1992 o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny str. č.476/1992 Sb. Příloha k vyhlášce MK č.476/1992 Sb str.

1 2 3

Benešov nad Ploučnicí – historický nástin a urbanistický vývoj.

str.

4 - 10

Seznam nemovitých kulturních památek Města Benešov nad Ploučnicí. Popis evidovaných památkových objektů

str.

11 - 12

str.

13 - 54

str.

55 - 60

str.

61 - 63

str.

64 - 98

str.

99 -100

Seznam objektů v památkovém zájmu Města Benešov nad Ploučnicí a jejich stručná charakteristika. Metodika postupu při zpracování dotací z Programu regenerace městských památkových rezervací a zón. Příručka vlastníka kulturní památky - Kulturní památky a péče o ně Dotační programy pro vlastníky kulturních památek v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí pro rok 2013

Nejčastější stavební úpravy v městské památkové zóně Benešov nad str. Ploučnicí Reklama v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí Mgr. Alena Sellnerová (NPÚ) Žádost o závazné stanovisko pro kulturní památky

101 - 102

str.

103

str.

104

str. Žádost o závazné stanovisko pro stavební činnost v památkové zóně Usnesení vlády České republiky ze dne 25. března 1992 č.209 k Programu regenerace městských památkových rezervací a městských str. památkových zón. Příloha č.1 k usnesení vlády ČR ze dne 25.března 1992 č.209. str.

105

Příloha č. 2 k usnesení vlády ČR ze dne 25. března 1992 č. 209.

110 - 117

str.

Zákon č.20/1987 Sb., České národní rady ze dne 30. března 1987, o státní památkové péči (ve znění zákona ČNR č.425/1990) ve znění str. zákona č.242/1992 Sb. Použitá literatura str.

106 - 107 108 - 109

118 - 163 164

1

ÚVOD Regenerace památkově chráněných území našich měst podle Usnesení vlády ČR ze dne 25. března 1992 č. 209 má znamenat řešení sociálních a ekonomických aspektů rozvoje při zachování kvality životního prostředí, zejména zachováním a zhodnocením kulturních hodnot území a rozvojem kulturních činností a tradic. Jde tedy o komplexní rehabilitaci života a jeho podmínek v územích historických jader, která jsou ohnisky a reprezentanty rozvoje celého města, případně regionu. Jde o holistický přístup plánování a realizace koncepcí na základě potřeb a přání místních občanů, na principu, že celek je vždy více než pouhý souhrn částí. V dnešní České republice je prohlášeno celkem 40 městských památkových rezervací a 253 městských památkových zón jako předpoklad ochrany dochovaného kulturního dědictví v 215 historických městech. Do tohoto seznamu městských památkových zón patří právem i město Benešov nad Ploučnicí svým dlouhým historickým vývojem, jenž začíná okolo poloviny 13. století a pokračuje v současné době dále do budoucnosti. V úvahách o tom, kde jsou památkové hodnoty historického města; z čeho vyplývá jeho sotva zaměnitelný, zejména pro cizí návštěvníky přitažlivý způsob, lze se ubírat několika směry. Můžeme sledovat například vzájemnou souvislost mezi topografickými skutečnostmi a tím, jak město vypadá, jak jsou rozmístěny a uspořádány jeho ulice, náměstí a dominanty a jaká je jeho silueta. Přispět k vytvoření spolehlivého základu historického poznání ze stavebního vývoje a slohových proměn jednotlivých budov a k vybavení představy o sídlištních útvarech v minulých dobách je úkolem vědního oboru dějin architektury a urbanismu, historie, etnologie a archeologie a jejich podíl k řešení teorie regenerace dochovaných sídel. Filozof může vnímat historické město jako jedinečný způsob ztvárnění dějin lidského společenství, na jejichž pozadí město odvíjí své vlastní příběhy. Svým způsobem shrnující názor na podstatu a důvody ochrany historických měst přinesl rakouský historik umění Hans Sedlmayer, když pro případ Salcburku v roce 1965 uvedl, že starý Salcburk musí být zachován nejenom z úcty ke všemu, co se na jeho území historicky událo, ale zejména pro jeho krásu, přičemž tato stará krása je bezprostředně současná, jako je současný život, jenž se v ní usídlil. Tento názor je platný pro všechna historická města a Benešov nad Ploučnicí není výjimkou. Pokud postupně poznáváme naše města s památkovými rezervacemi a zónami, pak zjišťujeme, někdy na první pohled, ale jindy teprve v závěrečném stupni svého poznání, že každé z nich má svoji vlastní starobylou a zároveň živou – přítomnou krásu, jež je jedním z hlavních důvodů ochrany historického města. Péči o tuto krásu nelze přitom zjednodušeně chápat pouze jako konzervaci hmotných svědků minulosti, ale právě jako snahu o uchování naší současnosti.

2

Výňatek Vyhláška ministerstva kultury České republiky ze dne 10. září 1992 o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny č.476/1992 Sb Ministerstvo kultury České republiky stanoví podle § 6 zákona České národní rady č.20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona České národní rady č.425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících: §1 Území historických jader měst …………Benešov nad Ploučnicí…., se prohlašují za památkové zóny (dále jen „zóny“). §2 Hranice území zón jsou vymezeny v příloze této vyhlášky a jsou vyznačeny v plánech, které jsou uloženy u ministerstva kultury České republiky, u Státního ústavu památkové péče v Praze, u Památkového ústavu ….. Ústí nad Labem …, u okresních a městských úřadů příslušných podle územního vymezení zón. §3 Pro zabezpečení ochrany a péče o památkovou hodnotu zóny, kterou tvoří zejména význam daného území pro historickou, kulturní a jinou osobitost místa, historické vazby nemovitostí a prostorů a vnější i vnitřní obraz sídla, se stanoví tyto podmínky: a) programy rozvoje měst se zpracovávají na základě stavebně historických průzkumů území i jednotlivých objektů, b) při přípravě programů rozvoje měst a při pořizování územně plánovací dokumentace je třeba respektovat památkovou hodnotu zóny, c) využití jednotlivých objektů a prostorů musí odpovídat jejich kapacitě a technických možnostem a musí být v souladu s památkovou hodnotou zóny, d) obnova a restaurování nemovitostí v zóně se musí provádět na základě stavebně historického a restaurátorského průzkumu, e) pro ochranu technického stavu nemovitostí, které jsou na území zóny, je nutné neodkladně provádět udržovací práce do doby, než bude provedena celková obnova. §4 Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Ministr: PhDr.Kabát v.r.

3

Příloha k vyhlášce MK ČR č.476/1992 Sb.

Benešov nad Ploučnicí Hranice památkové zóny začíná na Táborském vrchu p. č. 1341/1, pokračuje na vnější hranici p.č.1345/1, 1348/36, 1345/35, pokračuje podél cesty p.č.1358/11 směrem k jihu, dále pak na vnější hranici p.č.1348/29, 1356, 1184/2, 1180, 1184/8, protíná komunikaci p.č.1296, pokračuje po ní a dále protíná cestu p.č.1296/2 a dále pokračuje po vnější hranici p.č.1170, 1158, 1157, 1202, protíná ul. p.č.1289/1, pokračuje na vnější hranici pozemku hřbitova p.č.1155 a vrací se na komunikaci p.č.1289/1, ze které pokračuje po ulici p.č.1231/1 až k dráze ČSD, podél níž pokračuje po vnější hranici pozemku k potoku Bystrá p.č.1309/1, 903/1, 901/2, 900/2, 900/3, 900/4, 900/5, z cesty p.č.901/7, 870/1, 870/3, 870/4, 870/5, 870/6, 870/7, 870/8, 870/9, 870/10, 871/3, cesta p.č.1276/1, dále pokračuje po hranici pozemku p.č.279, 835/2, 835/1, 267, 1273/2, 834, přítok potoka Bystrá p.č.1309/1, pozemek p.č.830/2. Dále hranice pokračuje podél hranice řeky Ploučnice, kříží komunikaci p.č.1235 a pokračuje po vnější hranici p.č.72/2, 85/3, cestě p.č.1237, 85/2, 409, 703, 85/5, 85/1, kříží náhon p.č.107/2, pokračuje po hranici p.č.107/1 a opět kříží náhon p.č.107/2 a pokračuje po vnější hranici p.č.89/2, dále kříží komunikaci p.č.1239/1 a pokračuje komunikací p.č.103/2 a po vnější hranici pozemku p.č.95/2, který kříží a napojuje se na cestu p.č.1421, ze které pokračuje po vnější hranici pozemku p.č.56, kříží cestu p.č.1243, pokračuje po p.č.713 a dále pokračuje podél komunikace p.č.1373 směrem na sever, kde se hranice uzavírá.

4

Benešov nad Ploučnicí- historický nástin a urbanistický vývoj.i Ve druhé polovině 13. století vzniká v blízkosti hradu Ostrého (Scharfenstein) ii, který byl založen kolem poloviny 13. století, městečko Benešov. Vzniklo ve výhodné poloze při brodu přes řeku Ploučnici, kudy procházela důležitá obchodní stezka směřující přes Děčín k východu na Českou Lípu, v místě, kde se do Ploučnice vlévá Habartický potok a kde se také tato cesta dělila a odtud pokračovala podél řeky směrem k Markvarticím a České Kamenici. Město vzniklo na svahu nad ústím potoka Bystré do řeky Ploučnice, v komunikačně i strategicky neobyčejně exponovaném místě, kde z hlubokého údolí Ploučnice nad Děčínem vybíhá první širší boční údolí, směřující k České Kamenici. Nejvyšší místo města zaujal kostel (doložený od poloviny 14. století), jehož areál tvoří vlivem utváření terénu nápadný výběžek jinak oválného obvodu města. Vlastní město bylo vyměřeno na poměrně malé ploše a ve vcelku atypické půdorysné kompozici, která vychází z ortogonálního principu a bylo pravděpodobně od svého počátku hrazeno zprvu jen pevnými palisádami. Celé zdejší území patřilo členům rodu Markvarticů, ze kterého se později vyčlenila rodová větev pánů z Michalovic. V 70. letech 13. století za panování krále Přemysla Otakara II. byl Benešov pravděpodobně zabrán králem. O několik let později dne 28.srpna 1283 bylo Benešovsko vráceno Janu I. z Michalovic králem Václavem II. V tomto roce 1283 je v pramenech zmínka o existenci nejmenovaného města v blízkosti PhDr. .Zdeněk Henig: „Z historie města Benešova“ - připravovaná knižní publikace k tisku. První zmínka je k roku 1268.

i

ii

5

hradu Ostrého – „castrum Scharfstein et civitatis“, přičemž není vyloučeno, že tímto městem je míněn Benešov, neboť i situace hradu existenci města přímo pod hradem zřejmě vylučuje. Lze předpokládat, že se jedná pravděpodobně o první zmínku o zdejším městě. To by odpovídalo i sídelnímu vývoji nejbližšího okolí; na město téměř bezprostředně navazuje dlouhá kolonizační ves Habartice (Nieder-Ebersdorf), táhnoucí se údolím Bělé k České Kamenici a doložená od roku 1281. Jan I. z Michalovic byl čilým kolonizátorem a tak v letech 1283 - 1304 vrácené území zasídloval novými osadníky, kteří přicházeli v menší míře i ze sousedního Saska. Po Janovi následoval v držení Benešovska v letech 1304 – 1322 jeho syn Beneš z Michalovic. Po smrti Beneše patřilo zdejší území jeho synu Janovi II. z Michalovic v letech 1327 – 1354. Počátkem 14. století Benešov městem již nepochybně byl, neboť v letech 1330 – 1350 byl měšťan Konrád z Benešova (Benesow) kmetem v Ústí nad Labem. To je již konkrétní zmínka o městě. V letech 1354 – 1368 držel benešovské panství Petr z Michalovic. Historicky je existence městečka doložena k roku 1352, kdy odtud jsou odváděny na tehdejší poměry dosti vysoké papežské desátky a je zde doložen farní kostel. Farnost patřila ve druhé polovině 14. století k děkanátu Českolipskému a arcijáhenství Litoměřickému. V letech 1380 – 1406 je vlastníkem zdejšího panství Jan III. z Michalovic. V roce 1392 Jan III. z Michalovic propůjčuje Benešovu mladoboleslavské (saské) právo, což bývá mylně interpretováno jako datum vzniku či povýšení na město. Je pravděpodobné, že město od doby svého založení užívalo pečeť se znamením odvozeným z erbu pánů z Michalovic. Existence opevněného panského sídla, nebo budovy není ve městě ještě v této době nijak doložena. V této době byli měšťané z převážné části Němci, ale je více než patrné, že tu ještě koncem 14. století přetrvávala česká menšina, neboť čeští kněží sem byli dosazováni mnohem častěji než do okolních měst. Od roku 1406 držel benešovské panství Hynek Berka Honštejnský z Dubé. V průběhu ledna roku 1422 byla do Benešova, nikoli na hrad Ostrý svolána schůzka severočeské protihusitské šlechty, což může nasvědčovat tomu, že zde již nějaké panské sídlo existovalo. Tato schůzka nám také dokazuje, že Benešov byl významným strategickým městem a zájem husitů o jeho dobytí se projevil v několika následujících letech, kdy pak v době husitských válek město utrpělo mnoho škod, a to i proto, že Hynek Berka z Dubé byl odpůrcem husitství, což mělo dopad i na zdejší okolí. Město bylo několikrát dobyto sirotčími vojsky Jana Roháče z Dubé a to v letech 1422, 1425 a 1426, kdy bylo i z větší části vypáleno a obyvatelstvo vyvražděno. Roku 1424 potvrdil Hynek Berka z Dubé benešovským měšťanům městské právo. Pokud ve městě v této době existovalo nějaké opevněné panské sídlo tak s největší pravděpodobností zaniklo právě při posledním dobytí v roce 1426 a jak již bylo zmíněno, došlo z větší části ke zničení města. Tomu nasvědčuje i místní tradice, neboť ještě v 18. století chodilo procesí ke kříži na Táborském vrchu za zavražděné benešovské obyvatelstvo a zničené město. Také Schlegelova městská kronika z poloviny 16. století se zmiňuje o této tragické události a líčí ji jako hroznou katastrofu pro město a jeho obyvatele. Do roku 1428 držel benešovsko Jindřich Berka z Dubé a od tohoto roku Zikmund z Vartenberka na Děčíně. V roce 1445 byl dobyt vojskem Šestiměstí hrad Ostrý. Je zajímavé, jak vyplývá z pramenů, že bývalo při tomto tažení zvykem, dobýt hrad a zároveň při něm i město. To se však u města Benešova nestalo, zde byl dobyt jen hrad Ostrý a o městě zde není žádná zmínka. Vše potvrzuje domněnku, že město bylo ještě tak zničené od roku 1426, že se nemělo čas ani vzpamatovat z této pohromy a tak vlastně nebylo co dobývat.

6

Teprve po zničení hradu Ostrého, který byl původním správní centrum zdejšího území, bylo potřeba vybudovat nové správní centrum panství. A to, jak nám ukazují i následující desetiletí, bylo přeneseno do města Benešova, které začíná opět ožívat a dá se říci, nově vzniká i jeho zástavba. V této době byly také patrně stavěny hradby. Opevnění tvořila hradební zeď s mohutnými příkopy a dvěma valy a tři brány s věžemi – Děčínská, Kamenická a Českolipská. Do tohoto období spadá také další větší příliv německého obyvatelstva a to nejen do nově budovaného města, ale i do okolních vylidněných a vypálených vesnic. Tento německý ráz zdejšího okolí se pak udržel po mnoho následujících staletí. Ve druhé polovině 15. století od roku 1450 je město a zdejší panství v držení rodu Vartenberků a patřilo k panství Děčín. Roku 1451 Jan z Vartenberka potvrdil obyvatelům Benešova městské právo. O opětovném vzrůstajícím významu Benešova svědčí i to, že se k roku 1479 uvádí v areálu města i „zámek “ Zikmunda z Vartenberka, který stával na místě pozdějšího Horního zámku, který jej pak zčásti využil např. válcová věž, branka s mostem přes příkop aj. Ve Schlegelově benešovské kronice z poloviny 16. století se uvádí, že v roce 1502 dal Zikmund z Vartenberka benešovskému měšťanu Matěji Tietzovi v dědičné užívání „vedlejší dvořiště nazývané hrad“. Od roku 1511 má město nového majitele Mikuláše Trčku z Lípy. V roce 1511 Mikuláš Trčka z Lípy a na Lichtenburku daroval benešovským měšťanům šosovní mlýn a háj na opravu městských hradeb, ty byly také doplněny dalším příkopem a valem. Mikuláš Trčka městu potvrdil 4 privilegia a předchozí výsady – právo Mladoboleslavské, zákaz řemesel a pivního šenku v okruhu jedné míle, svobodu vystěhování, odúmrť – a přidal právo volného odkazu. Město dostává také všechny pivní pánve. Mikuláš Trčka z Lípy však po několika letech v roce 1515 prodává celé zdejší panství včetně děčínského aj. pánům ze Salhausenu, kteří se přistěhovali do Čech ze sousední Míšně. Za jejich vlády začíná ve městě období největšího rozkvětu. Salhausenské panství bylo roku 1522 rozděleno, a tak vzniklo samostatné panství Benešov. Od roku 1522 – 1562 byl jeho držitelem Fridrich ze Salhausenu. Salhausenové zde chtěli po odchodu ze svých rodových držav v okolí Míšně založit nové rodové sídlo. Přestavbou starého panského sídla a stavbou nových zámeckých budov ve slohu saské renesance v letech 1522 – 1578 vznikl unikátní komplex zámeckých budov, který je do dnešní doby skutečnou reprezentací města. Prostor Horního zámku v severní linii města, jehož dnešní pozdně gotický areál měl pravděpodobně, jak již bylo uvedeno, nejpozději od poloviny 15. století určitého předchůdce, nabyl nového významu po osamostatnění benešovského panství roku 1522. Nejvýraznější změnou ve struktuře vnitřního města byla v letech 1540-1544 stavba Dolního zámku na místě čtyř měšťanských domů při západní hradební linii; zámecké budovy později ovládly celou severozápadní stranu města. Není vyloučeno, že atypický tvar benešovského náměstí s užší severní částí je důsledkem těchto pozdně gotických změn; šlo by tedy o dodatečné rozšíření dříve čtvercového náměstí na úkor částí jeho severní strany, přičemž důvodem by bylo získání jakéhosi čestného předdvoří pro oba „městské zámky“; mimo jiné i z důvodů bezpečnostních a protipožárních. Vlastní uliční síť odpovídala vedení cest ve směru na Děčín, Českou Kamenici a Českou Lípu, přičemž zvolená ortogonální kompozice umožňovala i výhodný přístup ke kostelu. Terénní situaci podmíněná malou rozloha města vedla k rozvoji předměstí podél všech tří tranzitních cest. Po smrti Fridricha ze Salhausenu v roce 1562 dochází ke stavbě Salhausenské pohřební kaple. Náhrobní epitafy, jež zde nalézáme, lze zařadit mezi nejcennější památky kraje.

7

Roku 1562 bylo benešovské panství rozděleno na dva díly: Horní zámek s částí panství a polovicí Beneševa obdržel Fridrichův syn Fridrich mladší a držel je v letech 1562 - 1575. Dolní zámek s druhou částí panství a též polovicí Benešova získal jako dědictví Fridrichův syn Jan (Hanuš), jenž žil v letech 1562 - 1576. Roku 1569 byla založena papírna, která v 17. - 18. století nabyla velké proslulosti. V roce 1571 postihl severní a východní část města požár, který zničil celkem 46 domů, faru, pivovar, panskou správní budovu a radnici. Fridrich mladší zemřel v roce 1575 a zanechal dvě nezletilé dcery, starší Magdalénu a mladší Marii. Poručnické vlády nad tímto majetkem se ujal jejich strýc Jáchym ze Salhausenu. O několik let později spravovaly Magdaléna a Marie svůj dědický podíl společně. Později došlo k dělení majetku a Magdaléna si ponechala Horní zámek a část panství a Marie získala druhou část panství patřící k Hornímu zámku, ale bez nároku na zámecké budovy. Od roku 1576 drželi společně po smrti svého otce Fridricha mladšího Dolní zámek s polovicí Benešova a polovicí panství jeho synové Wolf a Antonín ze Salhausenu. V letech1584 – 1589 držel část patřící k Hornímu zámku Magdalénin manžel Adolf z Hagenu. V letech 1589 – 1590 byl majetek připsán jeho nezletilému synovi Kryštofu z Hagenu, který však brzy zemřel. Mladší dcera Fridricha ze Salhausenu, Marie Starschedelová, roz. ze Salhausenu držela v letech 1584 – 1594 svůj díl panství příslušející k Hornímu zámku bez podílu na jeho zámeckých budovách. V roce 1589 zemřel Wolf a uvolněný díl s novým palácem přistavěným k Dolnímu zámku převzal jako dědictví jeho bratr Antonín ze Salhausenu a tak do té doby rozdělené budovy Dolního zámku a též i panství byly opět spojeny. V roce 1594 zemřela Marie a její majetek získal jako dědictví její manžel Haubolt ze Starschedelu. Antonín ze Salhausenu podržel svůj majetek příslušející k Dolnímu zámku až do roku 1612, kdy je začal postupně pro dluhy rozprodávat. V roce 1613 Haubold ze Starschedelu prodal svůj díl příslušející k Hornímu zámku děčínskému velkoobchodníkovi, bankéři a rejdaři Jonáši Paustovi z Liebstadtu. V průběhu roku 1614 získal zbývající část panství s Dolním zámkem Jan z Vartenberka, ale ještě téhož roku je držitelem Dolního zámku a panství k němu náležejícímu Radslav ze Vchynic a Tetova. V krátké době však Radslav umírá a Dolní zámek s jeho panstvím odkázal ještě před smrtí svému synovci Vilémovi ze Vchynic. K roku 1614 se připomíná poprvé dvůr Reifen („dvůr od kamene vystavěný Reyffen slove“). Již před třicetiletou válkou mělo vnitřní město i předměstí stejný počet domů 69/69, pozdější přírůstky domů se pak přirozeně soustřeďovaly rovněž do předměstské zóny. Potomci po Jonášovi Paustovi z Liebštatu v roce 1628 prodali svoji část benešovského majetku náležejícímu k Hornímu zámku Zikmundovi z Wolkensteinu a ten ji prodal i s Horním zámkem v roce 1631 Janu Šimonu z Thun-Hohensteinu; tento díl byl od té doby zván Thunovským. Vilém Kinský z Vchynic byl v následujících letech po katastrofě na Bílé hoře důvěrným přítelem vévody Albrechta z Valdštejna a také s ním byl roku 1634 zavražděn na chebském hradě. Následné konfiskace postihly i město Benešov. Polovinu města s Dolním zámkem - majetek Vchynského - dostává účastník chebské tragédie polní maršálek Jan z Aldringenu. Ten však brzy umírá na bitevním poli a majetek získává jeho dcera Anna, provdaná za Jeronýma Claryho. Od té doby byla tato část majetku příslušejícího k Dolnímu zámku v držení rodu Clary-Aldringen po několik staletí. Hlavní sídlo tohoto rodu bylo však v Teplicích. V roce 1640 založen ve městě chudobinec.

8

Město značně utrpělo třicetiletou válkou a časté střídání majitelů rovněž nemohlo prospět zdárnému vývoji města. Po třicetileté válce, roku 1654 žilo v městě 64 měšťanských rodin, na předměstí pak 14 chalupnických a 48 zahradnických rodin. Bylo tehdy ve městě celkem 5 opuštěných usedlostí a na předměstí celkem 8. Město také poškodila značná snaha vrchnosti oklešťovat co nejvíce městská práva a výsady. Od roku 1684 spadal Horní zámek s příslušným panstvím pod rodový fideikomis Thunů v Klášterci nad Ohří. Z písemných pramenů víme, že ve městě je farní kostel Narození Panny Marie, škola, vrchnostenský špitál, měšťanský špitál ve výstavbě a stará hřbitovní kaple na spadnutí. K roku 1720 se poprvé uvádí nová osada pod jménem Eyland, později Neuland. Do roku 1765 byl ve městě i hrdelní soud III. třídy. V roce 1777 čítalo město spolu s předměstím celkem 183 domů. V roce 1791 postihl město další požár. Během několika hodin bylo ohněm zničeno 62 domů, převážně dřevěných, škola, sladovna, sklad, masný krám na náměstí, drábovna, panská vozovna, domek důchodu, Ballamský dům a radnice. Výstavba města byla organizována již osm dní po požáru a trvala do pozdního podzimu. Nové domy však již byly daleko prostší než původní. Ve městě zb ylo p o požáru 4 9 domů a na předměstí 126 domů. Na konci 18. století byl zrušen dvůr Reifen a jeho pozemky rozparcelovány. Domy vzniklé na jeho místě vytvořily obdélnou skupinu, vymezující jeho někdejší rozsah. Svědectvím rozvoje a tím i finančního zázemí města bylo, že v roce 1817 koupilo město Benešov od dědiců zemřelého hraběte Josefa z Thunu pozůstalé statky Ostrý a Freudenberg za 180 000 zlatých. Tak se poddanské město stalo na druhé straně vrchností pro poddané z Fojtovic, Velké a Malé Veleně, Dolních Habartic, Jedlky, Soutěsek, Noviny, Františkova, Josefswillu a Freudenbergu s celkem 2 159 obyvateli. V roce 1830 město mělo 78 domů a 346 obyvatel, předměstí 147 domů a 720 obyvatel. Ve městě pracoval tehdy měšťanský pivovar, dva mlýny, z nichž jeden měl též pilu a papírnu. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva bylo řemeslo a zemědělství.

9

Mezi Benešovem a Dolními Habarticemi existoval od neznámé doby dvůr Kronaghof, teprve za Jana Nepomuka Clary-Aldringen (1788 – 1826) vznikla ves Kronagsdorf, která je doložena roku 1833. Mimoto vznikala další zástavba i na jiných místech. Na plánu z roku 1843 je Reifen osadou na katastru Benešova. Uvolněním starých feudálních svazků mezi městem a majiteli panství, osvobozením poddaných od tíživých robotních povinností v revolučním roce 1848 přeměňuje se Benešov z poddanského města v centrum soudního a berního okresu s novou státní správou a prosperujícím textilním průmyslem. Tyto progresivní změny ovšem nezasáhly do podoby města, a Benešov si se svými hrázděnými domy, polorozpadlým městským opevněním a úzkými uličkami zachovává středověký ráz. V letech 1849 – 1850 byla také postavena nová městská radnice. Od 19. století se předměstí neustále rozšiřovalo při řece Ploučnice, kde vznikaly i tovární objekty. Stísněné podmínky obou údolí kolem města totiž neumožňovaly některý ze tří možných směrů územního rozvoje města upřednostnit. V letech 1854 – 1900 byla osada Neuland samostatnou obcí (Neuland). V roce 1856 kupuje od ClaryAldrinegů Dolní zámek Dr. Karel Lumbe z Malonic. Po 72 letech opět postihl Benešov v roce 1863 velký požár, který zničil skoro celé město, jak uvádí benešovský kronikář Willomitzer: „náměstí a ulice byly plné trámoví, krovů, popela a sutě“, a dodává „černý otevřený hrob uprostřed zeleně májové přírody, jest moje rodné město“.

Škody na domech byly vyčísleny sumou 281 433 zlatých. K tomu vybavení, stroje aj. Celkově dosáhla částka sumy 413 152 zlatých 32 krejcarů. Jedna ze zpráv uvádí 171 zničených staveb, z toho 116 domů. Před požárem bylo ve městě jen málo kamenných domů. V podstatě jen zámky, kostel, fara, thunský špitál, radnice na náměstí, domy č.p.10, 15 a 17, dále č.p.71 v Kostelní ulici a č.p.97 v Poštovní ulici. Nepoškozeny zůstaly jen ulice Děčínská, Mlýnská, Pivovarská, dvůr Reifen a dva špitály. Díky tomuto největšímu známému požáru v celé historii Benešova získalo město zcela jiné vzezření. Shořelý pivovar byl za tři roky znovu postaven, ještě větší než byl, stará drábovna udělala místo lékárně, ulice se rozšířily a 249 domů bylo přečíslováno.

10

I přes řadu plošných požárů si historické jádro podnes udrželo středověký uliční a zástavní systém. Roku 1863 byla papírna přestavěna na tkalcovnu. Roku 1869 byl zahájen provoz na železnici Děčín – Benešov nad Ploučnicí – Česká Kamenice – Varnsdorf. Roku 1872 rozšířena železniční trať na Benešov nad Ploučnicí – Česká Lípa. Díky napojení města na železnici se stává z Benešova důležitá obchodní křižovatka a ve městě se rozšiřuje průmysl. Mezi nádražím a řekou byla postavena největší textilka. Rozšíření průmyslu mělo i dopad na rozšiřování města na předměstí o další domky, které postupem doby vznikaly v rozšířené části údolí západně od původních hranic města. Dr. Karel Lumbe z Malonic prodává roku 1877 Dolní zámek hraběnce Aloisii Černínové, rozené Morzinové. V následujících letech nechala Aloisie Černínová vystavět vedle Dolního zámku pseudorenesanční budovu, která kopírovala saskou renesanci zámeckého areálu. Roku 1885 byla postavena přádelna. V roce 1888 získává Dolní zámek rodina benešovských továrníků Grohmannů. Ještě roku 1895 byl Reifen osadou s 20 domy, později byl sloučen s městem. Ve 20. letech ve městě: pivovar, velká přádelna bavlny (továrna Mattausch a syn), parní pila, výroba punčoch, mechanická přádelna, barvírna, bělidla, chemická továrna, továrna poživatin, laků, krycí lepenky, minerální pramen, spořitelna, požární pojišťovna, chudobinec (založen 1640), živnostenská pokračovací škola. V roce 1910 ves Kronagsdorf splynula s Dolními Habarticemi a roku 1925 byla samostatná osada Neuland (Novina) vyčleněna z katastru Oldřichova a sloučena s městem, čímž administrativně zanikla. V roce 1927 Thunovský díl Horního zámku koupilo město Benešov nad Ploučnicí. Po roce 1945 získává Dolní zámek československý stát. Zanedbaná údržba v poválečném období vedla ke značnému chátrání starých objektů, zejména v centrální části památkové zóny. V posledních letech však došlo již k podstatnému zlepšení a převážná část budov v historickém jádru byla opravena a je pravidelně udržována. Benešov nad Ploučnicí si přes výrazný průmyslový rozvoj zachoval památkový charakter zástavby i pozdně gotické dominanty a zůstává jednou z nejhodnotnějších městských památkových zón (od roku 1992) v severních Čechách.

11

SEZNAM NEMOVITÝCH KULTURNÍCH PAMÁTEK MĚSTA BENEŠOV NAD PLOUČNICÍ 1) Soupis archeologických lokalit na území města Benešov nad Ploučnicí byl pořízen dle Soupisu archeologických lokalit v Děčínském okrese. Na katastru města Benešov nad Ploučnicí se nalézají archeologické lokality: lužické kultury, středověk. 2) Seznam nemovitých kulturních památek v katastru města Benešov nad Ploučnicí byl sestaven na podkladě Výpisu z Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek pro oblast spravovanou stavebním úřadem Benešov nad Ploučnicí. * Seznam nemovitých památek na katastru města Benešov nad Ploučnicí

vlastník město Benešov nad Ploučnicí vlastník Památkový ústav Ústí nad Labem vlastnictví soukromé vlastnictví církevní Poř.č Název . 1. Areál Horního a Dolního zámku

Umístění

čp.47

Vlastník

Rejstř.č.

Pam.ústav Ústí n/L

3571


3571/1


3571/2


3571/3

2.

Horní zámek

3.

Torzo domku

4.

Hospodářský objekt

5.

Hradební zeď s chodbou do kostela


3571/4

6.


3571/5

7.

Brána Horního zámku Nádvoří Horního zámku s ohradní zdí


3571/6

8.

Valy


3571/7

9.

Mostek za Horním zámkem


3571/8

10.

Zahrada s ohradními zdmi


3571/9

11.

Dolní zámek-palác Jana ze Salhausenu

čp.45


3571/10

12.

Dolní zámek-palác Wolfa ze čp.45 Salhausenu Dolní zámek-ohradní zeď se spojovací čp.45 chodbou Nádvoří Dolního zámku s ohradní zdí


3571/11


3571/12


3571/13

13. 14.

čp.54

12

15.

Zámecký park s ohradní zdí


3571/14

16.

Ohradní zeď s torzem skleníku


3571/15

17.

Altán


3571/16

18.


3571/17

19.

Brána do parku Dolní zámek- dům Černínů-Morzinů

čp.44


3571/18

20.

Starschedelovský dům

čp.51


3571/19

21.

Brána


3571/20

22.

Vodní nádrž

Město Benešov n/Pl. 3571/21

23.

Kočárovna

u čp.52


3571/22

24.

Konojedský dům

čp.52


3571/23

25.

Pekárna


3571/24

26.

Spojovací lávka


3571/25

27.

Areál kostela Narození P.Marie

Církevní majetek

3581

28.

Kostel Narození P.Marie

Církevní majetek

3581/1

29.

Kaple P.Marie Bolestné

Církevní majetek

3581/2

30.

Mariánský sloup

Město Benešov n/Pl. 3583

31.

Socha sv.Jana Nepomuckého 3


32.

Socha sv.Vojtěcha


33.

Šlechtický dům

čp.71

Soukromý majetek

3586

34.

Lidové stavení

čp.129

Soukromý majetek

3587

35.

Lidové stavení

čp.381

Soukromý majetek

3588

36.

Lidové stavení

Soukromý majetek

3589

37.

Fara

čp.398 čp.70

Církevní majetek

3590

38.

Kaple Nejsvětější Trojice

U Benaru

39.

Rychta

čp.17

3591 Soukromý majetek Město Benešov n/Pl. 3592

40.

Pomník Jana Švermy 4


41.

Hřbitov Hrobka Mattauschů Sousoší Kalvárie s dřevěným křížem, (plošinou a opěrnými zídkami)


42.

3 4

Zápis zrušen rozhodnutím ONV v roce 1987 Zápis zrušen MK ČR v roce 1998


13

1. Areál Horního a Dolního zámku

Objekt Umístění Vlastník Rejstř. číslo

: : : :

Horní zámek, Dolní zámek Nám. Míru 45, 47, 54 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571

Zámecký areál je rozložen na části východní a po celé severní straně náměstí. Skládá se z několika zámeckých budov, z nichž nejvýznačnější a nejstarší je budova Horního zámku. Ve stavební posloupnosti pak následují Dolní zámek, který se skládá z Janova paláce, k němu je o několik let později přistavěn Wolfův palác. O něco později je vystavěn Starschedelovský a Konojedský palác a při Horním zámku vzniká Hospodářská budova. Výstavba zámeckého areálu začala příchodem míšeňské rodiny Salhausenů v roce 1515, která si zde chtěla vystavět své trvalé rodové sídlo a byla ukončena rokem 1578. V následujících staletích zde již nedochází k podstatným stavebním úpravám, i když časem vzniká několik přístaveb, které však postupem doby zanikají. Poslední zámeckou stavbou byla budova na východní straně náměstí pod Dolním zámkem, která byla vystavěna koncem 19. století Aloisií ČernínovouMorzinovou. Tím byla definitivně ukončena výstavba zámeckého areálu. Celkově zámecký areál harmonicky navazuje na jádro historické části města a tak je zároveň městotvorným prvkem. Svým položením v centru je velmi pohledově exponovaný. Zámecký areál je na našem území unikátním architektonickým dílem saské renesance, a je též i prvořadou památkou celostátního i mezinárodního významu, právě díky své architektuře. Po ukončení celkové rekonstrukce, která je prováděna velice citlivě a nenásilnou formou s cílem dokomponování a ucelení zámeckého areálu do autentické podoby 2. poloviny 16. století, vznikne zde turisticky atraktivní centrum na okrese Děčín.

14

2. Horní zámek


: : : :

Horní zámek nám. Míru 47 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/1

Historie a charakteristika objektu: Při severní straně náměstí stojí charakteristická stavba saské pozdní gotiky, postavená těsně při městských hradbách v letech 1522-24 Bedřichem ze Salhausenu s použitím zdiva staršího sídla, do kterého byla pojata i starší věž v linii hradeb. V letech 1540 – 44 byla tato budova Bedřichem ze Salhausenu nově přestavěna a rozšířena, a tak nahradila starší budovu; za Zikmunda z Vartenberka prvně připomínaný panský dům. Nový palác byl postaven při severozápadní části městské hradby, téměř při jejím nároží, a to tak, že jeho severní obvodní zeď nahradila v těchto místech staré opevnění. Nově vybudovaný palác byla dvoupatrová podélná budova s hladkým průčelím, na severozápadním nároží, směrem do příkopu, chráněná štíhlou původní gotickou válcovou věží - tato věž byla roku 1838 snesena a v roce 1993 opět dostavěna do původní podoby. Její protiváhu v siluetě stavby tvořila polygonální schodišťová věž, umístěná při jihovýchodním nároží paláce. Detaily zachované na stavbě – kromě obou štítů patří ještě pozdní gotice. Po požáru roku 1571 dostal zámek vysoké renesanční štíty. Tento letopočet 1571 nese i vstupní portál dvora Horního zámku, na němž jsou umístěny znaky Bedřicha ze Salhausenu a jeho manželky Magdaleny z Bünau. Zámek byl spojen s farním kostelem krytou chodbou podél hradeb. Tato chodba ústila na panskou oratoř. Severská renesance ovládla především architekturu v severní pohraniční oblasti Čech. Dá se říci, že jejím nejvýznamnějším střediskem se stalo městečko Benešov nad Ploučnicí.

15

3. Torzo domku

Objekt Umístění Vlastník Rejstř.číslo

: : : :

Torzo domku Nádvoří Horního zámku Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/2

Historie a charakteristika objektu: Budova vzniklo vlevo od brány kolem druhé třetiny 16. století. Původně měla sloužit jako obydlí strážného. Jednalo se jednopatrovou budovu, 7 sáhů dlouhou, 5 sáhů širokou, v přízemí byla zděná z kamene na vápno, nahoře mělo vazbu vyplněnou cihlami. Přízemí obsahovalo předsíň, obytnou jizbu a komoru s prkenným stropem a prkennou podlahou. V1. patře byly dvě komory a kuchyň. Krov byl stojatý a krytý taškami (dle popisu z roku 1810). Budova zanikla ve druhé polovině 19. století.

16

4. Hospodářská budova


: : : :

Hospodářský objekt ul. Zámecká 54 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/3

Historie a charakteristika objektu: Na východní straně nádvoří stojí úřednická budova z 1. pol. 16. století. Budova patří do stavební činnosti Bedřicha ze Salhausenu v letech 1522 až 1562. V nadpraží vstupu přízemního portálu do budovy je letopočet 1543 a jméno Valter Hirsch v. Sanneberg. Tento letopočet značí, kdy byla budova stavěna a kdo ji stavěl. Po požárech v letech 1571 a 1791 byla upravována. Jiná úřednická budova, která stála na západní straně nádvoří, se po požáru roku 1791 změnila ve zříceninu. Poslední větší stavební úpravy byly po požáru v roce 1863. Současný stav po opravě v letech 200 – 2002.

17

5. Hradební zeď s chodbou do kostela


: : : :

Hradební zeď s chodbou do kostela Severní strana nádvoří Horního zámku Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/4

Historie a charakteristika objektu: K paláci Horního zámku patřila původně i krytá chodba, která umožňovala přímé spojení s kostelem. Tato chodba vedla po hradební zdi s přístupem z prvního patra zámku na východní straně. Na tuto chodbu byl také napojen Ballamský dům (čp. 51) a Konojedský palác (čp. 52). Původně tato chodba vycházela s Dolního zámku a vedla po městské hradbě se vstupem na západní straně v úrovni prvního patra do Horního zámku. Na této straně je ještě v dnešní době vidět slabě znatelný vstup.

18

6. Brána Horního zámku


: : : :

Brána Horního zámku ul. Zámecká čp. 47 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/5

Historie a charakteristika objektu: Do doby po požáru v roce 1571 spadá závěrečné dokončení výstavby Horního zámku. V této době byla vystavěna i vstupní brána do jeho nádvoří. Na vstupním portálu jsou umístěny znaky Bedřicha ze Salhausenu a jeho manželky Magdaleny z Bünau. Na renesančním štítu vpravo je jedna turnajová přilbice s přikryvadly a klenotem, na štítu vlevo dvě turnajové přilbice též s přikryvadly. Znaky v nástavci jsou alianční: pravý kurtoazně přivrácený k levému. V dolních částech cviklů brány po dvou číslech letopočtu. Vpravo: ve štítu i v klenotu dračí hlava – znak pánů ze Salhausenu (Bedřich mladší ze Salhausenu 1518). Vlevo: štít čtvrcený s dvojicí klenotů – znak rytířů z Bünau (Magdalena z Bünau †1574). Letopočet ve cviklech 1571.

19

7. Nádvoří Horního zámku s ohradní zdí


: : : :

Nádvoří Horního zámku s ohradní zdí Horní zámek Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/6

Historie a charakteristika objektu: Na vnitřní jižní straně k městu je areál Horního zámku uzavřen ohradní zdí, jejíž funkce ovšem není původní. Ve své pravé polovině, vlevo od vjezdové brány je tato zeď bývalou průčelní zdí dnes již zaniklého hospodářského stavení, jehož pozůstatkem jsou vstupní portál, polokruhově zaklenutý a okna v sousedství. Uzavření zámku na bočních stranách zprostředkují dvě zdi kolmé k hradbě. Na straně západní tato zeď výšky 3 m vybíhá od kruhové věže, je prolomena původním portálem do zahrady Dolního zámku. Toto prostranství – „hlavní dvůr“ – měl původně nesporně monumentální charakter.

20

8. Valy


: : : :

Valy Severní strana za Horním zámkem Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/7

Historie a charakteristika objektu: Vysoce pozoruhodné je opevnění jako celek z toho důvodu, že zámek je situován v strategicky nevýhodné poloze bezprostředně pod patou vysokého svahu. Zámku přiléhá na severní straně vodorovný, souběžně s hradbou probíhající pás šířky cca 8 m, patrně bývalý parkán, za kterým se nachází příkop, v současné době klínový zářez šířky cca 6 m se svahy zhruba ve spádu 45°. Tento příkop začíná v současné době zhruba proti severnímu rizalitu zámku, kde se vytrácí a prohlubuje se směrem k západu. Na straně opačné, k východu, neexistuje, terén je zde vodorovný. Můžeme hypoteticky předpokládat, že parkán měl dnes již zaniklé opevnění neboť kamenný můstek příkop překlenující umístěný v ose výpadkové branky paláce se opírá do náspu obezděného lomovým zdivem, jehož čelní strana směrem k příkopu se neomezuje na šířku mostku. Šířku celého opevnění můžeme odhadovat při nedostatku zaměření zhruba na cca 45 m.

21

9. Mostek za Horním zámkem


: : : :

Mostek za Horním zámkem Severní strana Horního zámku Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/8

Historie a charakteristika objektu: Roku 1614 – zasypán příkop na místě, kde byl zadní východ ze zámku, vedoucí k mostu přes tento příkop. Mostek byl postaven přes zámecký příkop na severní straně za zámkem u výstupu z průchodu zámku a je zděný z kvádrů. Podle dobových pramenů byl původně dlážděný kamennými deskami a neměl žádné postranní zábradlí. Za mostem byly schody na val, které měly 24 kamenných stupňů a dvě odpočívadla dlážděná kamennými deskami. V dnešní době je ve špatném stavu a zůstala z něho zachována jen vstupní část.

22

10. Zahrada s ohradními zdmi


: : : :

Zahrada s ohradními zdmi Mezi Dolním a Horním zámkem Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/9

Historie a charakteristika objektu: Mezi Dolním a Horním zámkem je malá zahrada, která je nyní uzavřená zdí, která však není původní (fotografie nám ukazuje vzhled této zahrady před jejím uzavřením novou zdí). Uzavření bylo v prvopočátku jejího vzniku přizpůsobené ke stávajícím hradbám. Zahrada sloužila k potřebám zámecké kuchyně. Staré záznamy z přelomu 16. a 17. století nám dokládají, že na části zahrady byla zelinářská a bylinkářská zahrádka a ve druhé části byla malá ovocná zahrada.

23

11. Dolní zámek – Janův palác


: : : :

Dolní zámek – Janův palác nám. Míru 45 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/10

Historie a charakteristika objektu: Současně s úpravami Horního zámku budoval Bedřich ze Salhausenu i severní budovu, tzv. Janův palác, která byla postavena pro jeho syna Jana ze Salhausenu v letech 1540-1544 na místě čtyř měšťanských domů a městského špitálu. Dolní zámek tvoří komplex tří budov. Severní budova, tzv. Janův palác, byla postavena Bedřichem ze Salhausenu pro syna Jana ze Salhausenu v letech 1540-44 na místě 4 městských domů a městského špitálu. Její interiéry podávají i dnes dobrou představu o uspořádání tehdejšího feudálního sídla. Jde o jednopatrovou stavbu s hladkými průčelími, které jsou obráceny do náměstí a k bývalému městskému příkopu, dnes zámecké zahrady. Průčelí má vysoké štíty, jejichž tvar byl inspirován v pozdní gotice oblíbeným tzv. oslím obloukem; také okna a vstupní portály užívají ještě pozdně gotické profilace. Hlavní průčelí je obráceno do dnes uzavřeného dvora a je zdůrazněno štíhlou arkýřovou věží, jejíž přízemí krylo vstupní portál. Palác byl napojen krytou chodbou podél ohradní zdi s Horním zámkem. Také Janův palác je vynikajícím příkladem saské renesance. V letech 1952 až 1961 byl opraven a po požáru v roce 1969 opětovně rekonstruován.

24

12. Dolní zámek – Wolfův palác


: : : :

Dolní zámek – Wolfův palác nám. Míru 45 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/11

Historie a charakteristika objektu: Kolem roku 1578 vzniká i poslední ze salhausenských zámeckých staveb, spodní část Dolního zámku. Zapadá do stejného slohového okruhu jako štíty Horního zámku a Konojedského domu, které byly po požáru v roce 1571 nově vybudovány. Nová budova tzv. Wolfův palác byla postavena v letech 1576-1578 Wolfem a Antonínem ze Salhausenu. Je to poměrně úzká a vysoká dvoupatrová budova, jejíž vertikalitu ještě zdůrazňuje do náměstí obrácený arkýř, schodišťová věž i oba štíty, které ve svém tvaru i detailu navazují na štíty Horního zámku a pocházejí nepochybně z dílny jednoho mistra. V přízemí Wolfova paláce je umístěna vstupní brána do nádvoří. Nad touto branou je vezděna obdélníková pískovcová deska s plným rodovým znakem Salhausenů. Na renesančním rolverkovém štítu turnajová přilbice s přikrývadly a klenotem. Po stranách štítu, jako strážci, andělské ženské postavy s křídly, sedící na vyvýšených soklech: vpravo alegorie Spravedlnosti s mečem, vlevo s hlavicí antického sloupu alegorie Stálosti. Po stranách klenotu dvouřádkový nápis: WOLF VND ANTONIVS GEBRVDERE.VON.SALHAVSEN.VFF BENSEN 1578. Také Wolfův palác je vynikajícím příkladem saské renesance. V letech 1952 až 1961 byl opraven a po požáru v roce 1969 rekonstruován.

25

13. Dolní zámek-ohradní zeď se spojovací chodbou


: Dolní zámek-ohradní zeď se spojovací chodbou : Mezi Janovým a Wolfovým palácem : Památkový ústav Ústí nad Labem : 3571/12

Historie a charakteristika objektu: K Wolfovu paláci patřila původně i chodba, která umožňovala přímý přístup do kostela a napojovala se na šnekové schodiště v mezipatře – mezi přízemím a prvním patrem, kde se zachoval dveřní výstup. Se starším traktem tzv. Janova palácem byl dům kromě toho spojen krytou chodbou, přistavěnou k ohradní zdi směrem do náměstí, která umožňovala přímý přechod do 1. patra tohoto staršího paláce.

26

14. Nádvoří Dolního zámku s ohradní zdí


: : : :

Dolní zámek čp. 45 Nádvoří Dolního zámku s ohradní zdí Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/13

Historie a charakteristika objektu: K Wolfovu paláci patřila původně i chodba, která umožňovala přímý přístup do kostela a napojovala se na šnekové schodiště v mezipatře – mezi přízemím a prvním patrem, kde se zachoval dveřní výstup. Spojovací chodba se napojovala na městské hradby, po kterých pak byl umožněn přístup do Horního zámku. V průběhu první poloviny 17. století, kdy došlo k rozdělení zámků mezi dva šlechtické rody ClaryAldringenů a Thunů ztratila tato chodba svůj účel a postupem času zanikla.

27

15. Zámecký park s ohradní zdí


: : : :

Zámecký park s ohradní zdí Zámecký park Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/14

Historie a charakteristika objektu: V místech, kde je dnešní zámecká zahrada, byla původně mokřina, která znesnadňovala přístup k městským hradbám. Později v průběhu 17. století zde byla budována okrasná zahrada s přírodními prvky, tedy nešlo o klasickou renesanční či barokní tvarovou zahradu. Kolem první poloviny 19. století zde vzniká již zahrada, která má do dnešní doby uchovanou svou rozlohu a některé původní dřeviny.

28

16. Ohradní zeď s torzem skleníku


: : : :

Ohradní zeď s torzem skleníku Zámecká zahrada Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/15

Historie a charakteristika objektu: Na severní straně zámecké zahrady stála původně kamenná zeď, jež oddělovala zahradu od hradebních příkopů. V severovýchodním rohu zámecké zahrady byl kolem poloviny 19. století vybudován skleník pro potřeby majitelů zámku. V první polovině 20. století skleník zanikl.

29

17. Altán


: : : :

Altán Zámecká zahrada Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/16

Historie a charakteristika objektu: Zahradní altán byl umístěn v jihozápadním rohu zámecké zahrady. Měl dřevěnou konstrukci pobitou dřevěným šindelem a měděnou střechu. K jeho stavbě dochází pravděpodobně po polovině 19. století. V tomto období dochází i k úpravě zámecké zahrady. Altán vyhořel v průběhu 80 let 20. století.

30

18. Brána do zámecké zahrady


: : : :

Brána do zámecké zahrady nám. Míru – vstup do zámecké zahrady Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/17

Historie a charakteristika objektu: Mezi domem čp. 44 a Wolfovo palácem čp. 45 ústí do náměstí novorenesanční brána s volutovým nástavcem z druhé poloviny 19. století. Mezi pilastry je umístěna znaková aliance: pod perlovou hraběcí korunkou dva k sobě přivrácené štíty. Pravý štít překrývá horní pravý roh levého štítu. Znaky jsou heraldicky šrafovány. Vpravo štít polcený se středním korunovým štítkem, v levém poli tři břevna s písmeny – znak hrabat Černínů z Chudenic. Vlevo ve štítu růže – znak hrabat Orsini-Rosenbergu.

31

19. Dolní zámek – zámeček Černínů-Morzinů


: : : :

Dolní zámek - zámeček Černínů-Morzinů nám. Míru 44 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/18

Historie a charakteristika objektu: V roce 1878 byla hraběnkou Černínovou postavena v sousedství Dolního zámku na jeho jižní straně novorenesanční budova, která je přizpůsobena vzhledově a stylově starším zámeckým stavbám. Na této budově pod římsou jsou vezděny dvě shodné pískovcové desky: jedna s pamětním nápisem, druhá s aliančním znakem. Vpravo: štít polcený se středním korunovaným štítkem, v levém poli tři břevna s písmeny – znak hrabat Černínů z Chudenic. Vlevo: ve štítu růže – znak hrabat Orsini-Rosenbergu. Nad aliancí hraběcí korunka o devíti hrotitých výstupcích ukončených perlami. Znaky jsou heraldicky šrafovány. Nápis je čtyřřádkový s letopočtem: Gebaut von Aloisia. Gräfin von Czernin Geb. Gräfin Morzin 1878 Celou dolnozámeckou polovinu Benešova i s nově postaveným domem dostal ke své svatbě v roce 1878 syn hraběnky Černínové hrabě Rudolf Černín z Chudenic. Jeho manželkou byla hraběnka Emma z Orsini-Rosenberku.

32

20. Starschedelovský dům


: : : :

Starschedelovský (Ballamský) dům ul. Zámecká čp. 51 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/19

Historie a charakteristika objektu: Tato zámecká budova byla postavena Bedřichem ze Salhausenu kolem poloviny 16. století. V této době v něm byla umístěna kamenická dílna pro stavbu zámku. V roce 1612 byly v domě zřízeny místnosti na bydlení. V letech 1613-1620 v něm žila zchudlá šlechtická rodina Starschedelů, příbuzná se Salhauseny. Po roce 1620 zde byly byty zaměstnanců zámeckého panství. Od roku 1685 v něm pracoval panský umělec Krištof Bittner. V následujících letech bylo domu použito jako bednárny pivovaru a pak jako skladu piva. V roce 1782 koupil od thunské vrchnosti tento dům děčínský lesmistr Ballam, který provedl jeho celkovou rekonstrukci. Od roku 1794 patřil dům opět k zámku. Z domu vedla také spojovací chodba na hradby a odtud se mohlo přejít až do kostela. Po velkém požáru roku 1791 a 1863 došlo k jeho opravám a dům pak zůstal bez podstatných změn až do současné doby.

33

21. Brána k hospodářským dvorům


: : : :

Brána Zámecká ulice mezi čp. 51 a čp. 52 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/20

Historie a charakteristika objektu: Mezi šlechtickým Starschedelovským domem čp. 51 a Konojedským domem čp. 52 stála původně brána, kterou se jezdilo do hospodářských prostor obou domů. Tento prostor byl v severní části uzavřen městskou hradbou. Před rokem 1781 se zřítila a v tomto roce byla opětovně postavena. Kolem druhé poloviny 20. století zanikla a po prolomení hradby v severní části byla zřízena nová, která však již nemá původní dispoziční řešení.

34

22. Vodní nádrž - kašna


: : : :

Vodní nádrž ul. Zámecká mezi čp. 51 a čp. 52 Město Benešov nad Ploučnicí 3571/21

Historie a charakteristika objektu: Při západní zdi, vedle původní kočárovny v Zámecké ulici je umístěna pískovcová nádrž na vodu. Časově ji můžeme pravděpodobně zařadit do výstavby vedlejších zámeckých budov, tedy do období kolem poloviny 16. století. Nádrž patřila původně do soustavy městských vodních nádrží, které zásobovaly město vodou z pramenů na Táborském vrchu. Podle dobových písemných zpráv takovýchto vodních nádrží bylo umístěno ve městě celkem sedm.

35

23. Kočárovna


: : : :

Kočárovna ul. Zámecká – součást čp. 52 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/22

Historie a charakteristika objektu: K jihozápadnímu nároží Konojedského domu čp. 52 v Zámecké ulici byla kolem poloviny 16. století přistavěna tzv. „kolna na vozy“ – kočárovna. Když roku 1791 postihl město Benešov velký požár, došlo k jejímu shoření. Opravy po požáru proběhly v letech 1791 – 1793. Při dalším velkém požáru v roce 1863 byla opětovně poškozena a následně znovu opravena. Z této poslední úpravy má do současné doby svůj vzhled.

36

24. Konojedský dům


: : : :

Konojedský dům ul. Zámecká čp. 52 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/23

Historie a charakteristika objektu: Kolem roku 1552 byl postaven ještě Bedřichem ze Salhausenu Konojedský dům – dnešní čp. 52 v Zámecké ulici. Na nádvoří domu stál sloup s letopočtem 1552, který podpíral spojovací chodbu mezi Konojedským domem a hradební kostelní chodbou. Konojedský dům si zachoval z původní stavby – štíty jsou o něco mladší – kromě oken a vstupního portálu halu (mazhauz) zaklenutou síťovou žebrovou klenbou, která připomíná klenby přízemní síně Dolního zámku; patro bylo později přestavěno pro potřeby špitálu. Salhausenové jej vlastnili až do roku 1595, kdy byl prodán Marii z Duban, roz. Ze Salhausenu. V roce 1705, kdy byl tento již v držení rodu Thunů, byl svými majiteli přeměněn na „špitál“. V této své nové úloze byl využíván až do konce 19. století.

37

25. Pekárna


: : : :

Pekárna ul. Zámecká – dvůr čp. 52 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/24

Historie a charakteristika objektu: Na severní straně nádvoří Konojedského domu čp. 52 v Zámecké ulici při městské hradbě byla kolem poloviny 16. století, pravděpodobně souběžně se stavbou tohoto domu postavena budova, tzv. „pekárna“. Její původní určení však neznáme. Tato poměrně malá půdorysně čtvercová budova byla od svého zbudování až do 60. let 20. století spojena s Konojedským domem visutou chodbou podepřenou uprostřed nádvoří pískovcovým sloupem.

38

26. Spojovací lávka


: : : :

Spojovací lávka Dvůr čp. 52 Památkový ústav Ústí nad Labem 3571/25

Historie a charakteristika objektu: Kolem roku 1552 byl Bedřichem ze Salhausenu postaven tzv. Konojedský dům čp. 52 v Zámecké ulici. I tento dům byl spojen s visutou chodbou vedoucí ke kostelu, a to dřevěným přechodem, který vedl z prvního patra domu. Trámy jeho podlahy nesl uprostřed nádvoří válcový pískovcový sloup s bohatě vyřezávanou hlavicí, jejíž deska má nad salhausenským znakem vyrytý letopočet 1552. Tato spojovací chodba sloužila svému účelu i přes četné opravy po několika požárech od svého zbudování až do 60 let 20. století, kdy byla stržena.

39

27. Areál kostela Narození P. Marie


: : : :

Areál kostela Narození P. Marie Zámecká ulice Církev římsko-katolická 3581

40

28. Kostel Narození Panny Marie


: : : :

Kostel Narození Panny Marie Zámecká ulice Církev římskokatolická 3581/1

Historie a charakteristika objektu: Kostel narození P. Marie je umístěn na vyvýšeném místě v severovýchodním koutě města a býval obklopen hradbami se vstupní branou. Starší kostel je doložen k roku 1352 a patřil k děkanátu Česká Lípa, arcijáhenství Litoměřice. Nový, pozdně gotický kostel byl stavěn v několika etapách: 1483-1511 stavěn presbytář, do roku 1487 byla provedena oprava věže, která byla začleněna do stavby kostela. Tato věž je však mnohem starší a pochází z počátku 14. století. Pravděpodobně se jedná o strážní věž (?). V letech 1517-20 bylo stavěno trojlodí, 1552-54 klenba trojlodí. Stavitelem kostela byl pravděpodobně snad Valtr Hirsch z Pramenů, který se podíl také zároveň na stavbě benešovských zámků. Roku 1554 byla ukončena stavba kostela. Roku 1557 byla provedena oprava věže a její zvýšení. V letech 1562 byla založena salhausenská pohřební kaple, která se napojuje od severu na presbytář. Jde o nevelkou podélnou budovu, která je uzavřena polygonálním chórem. Od kostelního chóru ji dělí jednoduchý portál s bohatě tepanou mříží, nesoucí znak Volfa ze Salhausenu a jeho manželky Marie z Bocku. Ve svém celkovém pojetí nevybočuje ani tato stavba z rámce dosavadní, pozdní gotikou ovlivněné salhausenské architektury. Do této kaple je umístěn bohatý soubor renesančních náhrobníků a epitafů. Epitafy a náhrobky jsou dílem míšeňské školy Hanse Köhlera staršího a navazují ještě na italské vzory. Menší úpravy kostela byly prováděny v 17. - 19. století. Roku 1748 přistavěna sakristie.

41

29. Kaple P. Marie Bolestné


: : : :

Kaple P. Marie Bolestné Zámecká ulice Církev římskokatolická 3581/2

Historie a charakteristika objektu: Proti jihozápadnímu průčelí kostela vznikla roku 1749 barokní kaple Panny Marie Bolestné. Kapličku dal postavit benešovský měšťan Jan Karel Matsske. Vnější a vnitřní úpravy kapličky byly provedeny v roce 1886. Od roku 1920 je vzpomínkovou kapličkou na první světovou válku a je v ní umístěno 6 desek se jmény 80 padlých benešovských občanů.

42

30. Mariánský sloup


: : : :

Mariánský sloup nám. Míru Město Benešov nad Ploučnicí 3583

Historie a charakteristika objektu: Barokní Mariánský sloup byl stavěn v letech 1740 – 1745. Sloup byl postaven na popud spolku místních ostrostřelců a za přispění benešovských měšťanů. Byl zhotoven markvartickým sochařem Wenzelem a verneřickým kamenickým mistrem Františkem Thumem. Základna sloupu je trojúhelníková. Výška je 14,5 m. Na vrcholu sloupu je u umístěna Panna Marie se synem, na postraních soklech pak sv. Florián, Jan Nepomucký, sv. Josef a František Xaver. Na třech bočních deskách je znázorněno Narození, Navštívení a Nanebevzetí Panny Marie.

43

31. Socha sv. Jana Nepomuckého


: : : :

Socha sv. Jana Nepomuckého Původně na cestě z Benešova k Ostrému. Město Benešov nad Ploučnicí 3584

Historie a charakteristika objektu: (Zápis zrušen rozhodnutím ONV v roce 1987) Informační exkurs: sv. Jan Nepomucký – spolupatron české země a salcburské diecéze, patron mlynářů, vorařů, lodníků a zpovědníků. Svatý Jan Nepomucký je zobrazován jako kanovník s biretem, s křížem a palmovou ratolestí v ruce. Kolem hlavy má pět hvězd.

44

32. Socha sv. Vojtěcha


: : : :

Socha sv. Vojtěcha Sokolský vrch čp. 243 Město Benešov nad Ploučnicí 3585

Historie a charakteristika objektu: Barokní socha sv. Vojtěcha je umístěna v současné době na soukromém pozemku. Pravděpodobná doba jejího vzniku se může časově umístit kolem poloviny 18. století Sochař, který ji vytvořil, je anonymní. Informační exkurs: sv. Vojtěch je patronem české země. Svatého biskupa Vojtěcha vídáme s atributy; nástroji na umučení – veslem, kopím (někdy sedmi kopími) nebo halapartnou. Vzácněji mívá váhy, symbol spravedlnosti, nebo drží staroboleslavské paladium.

45

33. Schönfeldský dům


: : : :

Schönfeldský dům ul. Kostelní čp. 71 Soukromé vlastnictví 3586

Historie a charakteristika objektu: Kolem roku 1550 byl postaven ve svahu pod kostelem měšťanský dům tzv. Schönfeldský. Plochu jeho štítu člení hustá síť drobných pilastrů a říms, shodnost pískovcového vstupního portálu s profilací a taktéž profilované ostění oken, nám ukazují, že stejně jako některé zámecké budovy byl postaven až ve druhé polovině 16. století. Jak je vidět z městské renesanční výstavby, vše svědčí o tom, že 16. století bylo dobou poměrně kulturního rozkvětu města, který podporovala jak přímá iniciativa majitelů panství, tak i konsolidované hospodářské poměry. Dům byl přestavěn roku 1615. Z doby přestavby města se nám zachoval tak po velkém požáru roku 1863 jen tento jediný měšťanský dům.

46

34. Lidové stavení


: : : :

Lidové stavení Husova ulice čp. 129 Soukromé vlastnictví 3587

Historie a charakteristika objektu: Tato památka lidové architektury byla nevhodným zásahem nenávratně znehodnocena neodborným přístupem Městského národního výboru v Benešově nad Ploučnicí v roce 1978. Původně se jednalo o jednopatrový roubený dům se střechou pokrytou břidlicí a dřevěným přístavkem, jehož střecha byla kryta eternitem. Vnitřní prostory měly dřevěné trámové stropy. Vzhledem k současnému znehodnocenému stavu této lidové architektury je nutné provést její vyřazení ze Státního seznamu nemovitých kulturních památek pro oblast spravovanou stavebním úřadem Benešov nad Ploučnicí.

47



: : : :

Lidové stavení Husova ulice čp. 381 Soukromé vlastnictví 3588

Historie a charakteristika objektu: Roubené stavení stojí na kamenné podezdívce. V jeho levé části přízemí je chlévní prostor, po pravé straně obytná světnice. Na jeho jižní boční straně obrácené do dvora je v prvním patře krátká pavlač, zapuštěná podle místního zvyku do těla stavby. Jde o typ tzv. chlévního severočeského patrového domu, který je na území ČR nejreprezentativnějším typem roubeného domu. Jde zde o pravděpodobnost, že přízemí bylo původně též roubené, ale v pozdější době dostalo vrchní omítku tzv. kožich. Doba jeho výstavby byla pravděpodobně po polovině 18. století.

48



: : : :

Lidové stavení Palackého ulice čp398 Soukromé vlastnictví 3589

Historie a charakteristika objektu: Pravděpodobně původně roubené stavení postavené částečně na kamenné přízemní podezdívce. V pozdější době byly stěny obloženy – pobity prkny s obdélníkovou a čtvercovou profilací. Na jeho přízemní severní straně byl umístěn chlév a na jižní straně světnice. V prvním patře je několik menších světnic. Na východní straně obrácené do dvora je zapuštěná menší pavlač. Dům má původní lomenici členěnou do šesti menších polí oddělených lištami. Tyto pole jsou pobíjeny úzkými prkny v šikmých směrech tzv. klasovitě a od sebe jsou odděleny lištami. Prostřední větší sedmé obdélníkové pole vyznačuje světnici umístěnou pod lomenicí s dvěma okénky a je pobito svislými prkny oddělenými lištami. Tento dům můžeme zařadit do tzv. chlévního typu severočeského roubeného patrového domu, který na území ČR patří k nejreprezentativnějším typům tohoto okruhu.

49

37. Fara


: : : :

Fara Zámecká čp. 70 Církev římskokatolická 3590

Historie a charakteristika objektu: Roku 1562 ještě za Bedřicha staršího ze Salhausenu byla zahájena stavba fary a byla ukončena jeho syny roku 1565. Téhož roku do ní Hanuš a Bedřich mladší ze Salhausenu uvedli pastora Jana Schlegela z Míšně, pozdějšího spisovatele první benešovské kroniky. Původně byla fara postavena v renesančním slohu, ale později byla několikráte upravována, a tak je její současný vzhled po poslední stavební úpravě pozdně barokní.

50

38. Kaple Nejsvětější Trojice


: : : :

Kaple Nejsvětější Trojice Českolipská ulice - U Benaru Soukromé vlastnictví 3591

Historie a charakteristika objektu: Barokní kaple Nejsvětější Trojice, tzv. „Papírová kaple“ byla postavena v roce 1710 na rozcestí města Benešov nad Ploučnicí a obce Heřmanov. Kapli nechal postavit Jan František Ossendorf, majitel papírny na počest své rodiny, která se zachránila na tomto místě při velké povodni v roce 1709. Věžička se zvonem byla zhotovena až v roce 1880 fabrikantem Františkem Mattauschem.

51

39. Rychta


: : : :

Rychta nám. Míru čp. 17 Město Benešov nad Ploučnicí 3592

Historie a charakteristika objektu: Budova rychty – radnice, původně renesanční, stojí od svého založení na stejném místě. V roce 1571 za velkého požáru z větší části vyhořela, ale byla opět v krátké době obnovena. V průběhu následujících staletí byla několikrát přestavována, až si do dnešní doby zachovala svůj barokní vzhled. Pro své účely sloužila až do roku 1899, kdy byla ukončena stavba první části nové radnice, která slouží do dnešní doby. Naposledy byla stará rychta opravována ve větším rozsahu v roce 1904.

52

40. Pomník Jana Švermy


: : : :

Pomník Jana Švermy Sokolovská ulice Město Benešov nad Ploučnicí 4965

Historie a charakteristika objektu: Na jaře v roce 1949 bylo započato s výstavbou základu pro pomníku národnímu hrdinovi Janu Švermovi. Sochu Jana Švermy v nadživotní velikosti z pískovce zhotovil profesor Kalfus v Hořicích. Její objednání zajistila místní pobočka Svazu bojovníků za svobodu. Peníze potřebné na zaplacení byly shromážděny za pomoci sbírky. Celkové náklady na pomník byly 200.000,- Kč. Odhalení pomníku bylo 31. října 1949. V pozdějších letech byl pomník zapsán jako kulturní památka. Zápisem MK ČR v roce 1998 byl pomník zrušen jako kulturní památka.

53

41. Rodinná hrobka Mattauschů


: : : :

Rodinná hrobka Mattauschů ul. Wolkerova - Hřbitov Město Benešov nad Ploučnicí 102539

Historie a charakteristika objektu: Do seznamu kulturních památek byla zapsána v roce 2007 rozhodnutím Ministerstva kultury ČR i areál rodinné hrobky textilních podnikatelů Mattauschů na místním hřbitově vystavěný koncem 19. století. Celkově jde o vysoce kvalitní, velkoryse pojatou stavbu v typickém neorenesančním slohu, která je ukázkovým příkladem propojení architektonické složky s plastickou a figurální výzdobou. Jedná se o architektonické dílo vysokých uměleckých ambicí a svou uměleckou koncepcí i monumentalitou se řadí mezi nejhodnotnější funerální architektonické areály severních Čech. Ve druhé polovině roku 2008 se budova nacházela ve značně havarijním stavu, a proto bylo přistoupeno k provedení celkové rekonstrukce, která byla koncem roku 2008 ukončena. Během její obnovy byly vnitřní prostory upraveny na rozlučkovou síň pro konání pohřbů.

54

42. Kalvárie


: : : :

Kalvárie s dřevěným křížem nám. Míru před Horním zámkem Město Benešov nad Ploučnicí 5940

Historie a charakteristika objektu: Jedna z větších akcí na záchranu městské kulturní památky proběhla v roce 2003, kdy bylo přemístěno sousoší Kalvárie z uměle vytvořeného pahorku na Českolipské ulici u železničního nadjezdu před objekt Horního zámku. Jednalo se o soubor tří pískovcových soch - Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a sv. Máří Magdaleny, které byly vytvořeny v závěru 17. století v duchu raného baroka. Sousoší Kalvárie představuje umělecky i kulturně vysoce hodnotné sochařské dílo a z těchto důvodů byla v roce 2002 prohlášena MK ČR za kulturní památku. Důvodem přemístění bylo její časté poškozování. Ještě před umístěním na nové místo bylo provedeno její restaurování. V roce 2008 bylo sousoší Kalvárie ještě doplněno dřevěným křížem (tzv. Kunnertův kříž z roku 1690) s korpusem malovaného Krista.

55

Seznam objektů v památkovém zájmu Města Benešov nad Ploučnicí a jejich stručná charakteristika. Umístění Vlastník Popis

: Ul.Čapkova čp.303 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům s valbovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.

Umístění Vlastník Popis

: Ul.Čsl.armády čp.86 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný objekt II.podlažní se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Čsl.armády čp.101 : V soukromém vlastnictví. : Rohový zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Čsl.armády čp.102 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Rohový zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v bloku. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Čsl.armády čp.118 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Čsl.armády čp.119 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Děčínská čp.24 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepen. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Děčínská čp.25 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům s valbovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Děčínská čp.27 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky velmi hodnotný objekt.

56


: Ul.Děčínská čp.40 : Severočeské státní lesy Teplice. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Děčínská čp.339 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Děčínská čp.352 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Velmi kvalitní zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepen, stojící v řadě. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Děčínská čp.359 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Děčínská čp.370 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Děčínská čp.378 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům s valbovou střechou s věžičkou, podsklepený. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Děčínská čp.462 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Honosný zděný rohový obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou s rohovou věží, podsklepený, stojící v řadě. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Dvořákova čp.100 : V soukromém vlastnictví. : Kvalitní zděný rohový obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, začleněn do bloku. Objekt vysoké architektonické hodnoty.


: Ul.Komenského čp.472 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se podsklepený.Architektonicky zajímavý objekt.

stanovou

střechou,

57


: Ul.Komenského čp.474 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Komenského čp.479 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný III.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Komenského čp.492 : V soukromém vlastnictví. : Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům s valbovou podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Komenského čp.522 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný II.podlažní dům s valbovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Kostelní čp.270 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený, začleněný v bloku. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Krátká čp.93 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený – renesanční sklep. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Náměstí Míru čp.1 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Radnice – novorenesanční zděný III.podlažní objekt se sedlovou střechou začleněný do bloku. Po opravě.


: Ul.Náměstí Míru čp.2 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Radnice – novorenesanční zděný IV.podlažní objekt se sedlovou střechou začleněný do bloku. Dispozičně propojen s čp.1. Po opravě.


: Ul.Náměstí Míru čp.6 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Náměstí Míru čp.15 : V soukromém vlastnictví. : Rohový zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Objekt vysoké architektonické hodnoty.

střechou,

58


: Ul.Náměstí Míru čp.43 : V soukromém vlastnictví. : Secesní zděný II.podlažní dům „Na Slovanech“ se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Nerudova čp.279 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, částečně podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Palackého čp.135 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Palackého čp.366 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Nově zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Pod táborským vrchem čp.540 : V soukromém vlastnictví. : Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Pod táborským vrchem čp.545 : V soukromém vlastnictví. : Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům se stanovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Smetanova čp.394 : V soukromém vlastnictví. : Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům s valbovou podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Smetanova čp.416 : V soukromém vlastnictví. : Pompézní kvalitní zděný II.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Smetanova čp.523 : V soukromém vlastnictví. : Honosný zděný obytný II.podlažní dům s valbovou podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Smetanova čp.529 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Honosný zděný obytný II.podlažní dům podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.

s valbovou

s valbovou

střechou,

střechou,

střechou,

střechou,

59


: Ul.Sokolovská čp.104 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepen. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Sokolovská čp.109 : V soukromém vlastnictví. : Honosný zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou a valbovou střechou, podsklepený. Architektonicky velmi hodnotný objekt.


: Ul.Sokolovská čp.113 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný III.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Sokolovská čp.114 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Sokolovská čp.115 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Objekt nízké architektonické hodnoty.


: Ul.Sokolovská čp.410 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Sokolovská čp.2106 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Kvalitní zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Wolkerova čp.402 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Rohový zděný obytný III.podlažní dům s mansardovou střechou, podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Wolkerova čp.2001 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Honosná vstupní budova hřbitova. I.podlažní se sedlovou střechou nad křídly a klenbou nad vchodem, nepodsklepena. Architektonicky velmi hodnotný objekt.

60


: Ul.Zámecká čp.50 : V soukromém vlastnictví. : Rohový zděný obytný dům se sedlovou střechou. Gotické sklepy, portály, fragmenty sgrafit pod omítkou. Začleněn do bloku. Architektonicky zajímavý objekt. Každá oprava musí být konzultována se Státním památkovým ústavem v Ústí nad Labem!!!


: Ul.Žižkova čp.147 : V soukromém vlastnictví. : Hrázděný obytný I.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený. Architektonicky velmi zajímavý objekt.


: Ul.Žižkova čp.157 : V soukromém vlastnictví. : Rohový zděný nebytový II.podlažní dům s valbovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný objekt.


: Ul.Žižkova čp.219 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený. Objekt nízké architektonické hodnoty.


: Ul.Žižkova čp.281 : V soukromém vlastnictví. : Zděný obytný II.podlažní objekt se sedlovou střechou, částečně podsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Žižkova čp.284 : V soukromém vlastnictví. : Hrázděný obytný I.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.


: Ul.Žižkova čp.358 : Majetek církve Českobratrsko-evangelické. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, podsklepený. Architektonicky hodnotný dům.


: Ul.Žižkova čp.367 : Město Benešov nad Ploučnicí. : Zděný obytný II.podlažní dům se sedlovou střechou, nepodsklepený. Architektonicky zajímavý objekt.

61

METODIKA postupu při zpracování dotací z Programu regenerace městských památkových rezervací a zón. Město Benešov nad Ploučnicí patří do souboru městských památkových rezervací a zón. Jako takové má možnost, v souladu se zásadami uvedenými v příloze vládního usnesení č. 209 z 25. března 1992 přihlásit se svým náležitě zpracovaným programem rozvoje města k Programu regenerace městských památkových rezervací a zón: 1) Prostředky na přímou státní podporu Programu regenerace městských památkových rezervací a zón jsou však vázány na státní rozpočet, kdy je také stanovena výše objemu financí. Tato výše je však každý rok závislá na schválení zákona o rozpočtu republiky. Tím je poněkud omezena žádoucí podpora rozsáhlejších a rozvojových záměrů v městských programech regenerace, pro jejichž zodpovědnou přípravu a provedení zatím schází představa o finanční spoluúčasti státu, jež by byla uvažována a rozložena do několika let. 2) Zodpovědnost za rozmístění přímé podpory v programu regenerace nese na ústřední úrovni zejména ministerstvo kultury, jež je ze zákona o státní památkové péči vybaveno zatím tak, že může poskytnout vlastníkovi účelový příspěvek na zvýšené náklady při obnově nemovitosti, pokud je prohlášeno kulturní památkou. K regeneraci památkově chráněných městských útvarů však náleží péče nejenom o jednotlivě prohlášené kulturní památky, ale i o jiné, historicky, urbanisticky nebo výtvarně hodnotné nemovitosti a jejich prostředí. 5 Přichází tak k úvaze názor o obecně závazné právní úpravě, jež by dostatečně zakotvila souhrnné chápání památkových hodnot v městských památkových rezervacích a zónách. 3) Přímá podpora v programu regenerace je určena na záchranu architektonicko historického dědictví v městských památkových rezervacích a zónách, jejichž územní rozsah je zpravidla přesně vymezen v závislosti na odborném vyhodnocení dochovaného sídelního útvaru. Pro obnovu kulturních památek stojících vně těchto chráněných území, s výjimkou nemovitostí, jež spoluutvářejí vnější historický obraz památkové rezervace nebo zóny, je tedy nutné hledat nebo založit jiné zdroje veřejného financování, pokud se dosud skromná podpora programu regenerace nemá minout svým cílem. 4) Ústřední komise složená ze zástupců ministerstva kultury, ministerstva financí a hospodářství, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Státního ústavu památkové péče a Pracovní skupiny pro regeneraci městských památkových rezervací a zón vytýčila zásady, jak postupovat v jednotlivých městech při výběru kulturních památek, na jejichž obnovu je poskytován příspěvek v programu regenerace. Nepřímo založila a určila úlohu místních komisí, kde mohou spolupracovat navzájem zástupci města a územně příslušné výkonné a odborné složky státní památkové péče. Ústřední komise stanovila, že platné jsou pouze takové žádosti, kde je předepsaným způsobem doložena shoda o poskytnutí příspěvku mezi městem, okresním úřadem a regionálním památkovým ústavem. Zvolila způsob poskytnutí příspěvku podle trojstranné smlouvy uzavřené mezi 5

Například při obnově historického náměstí ve Svitavách.

62

ministerstvem kultury, vlastníkem památky a městem jako místním garantem programu regenerace, přičemž příspěvek lze obdržet buď před započetím a v průběhu obnovy, anebo teprve po jejím dokončení. Ústřední komise vyloučila možnost poskytnutí příspěvku na obnovu nemovitých kulturních památek ve vlastnictví státu. Stanovila závazné podmínky umístění příspěvku nejenom pro majitele nemovitosti, jenž je povinen hradit z neveřejných zdrojů nejméně 30%, v případě církví 10% z ceny obnovy památky sjednané s dodavatelem po předchozím výběrovém řízení 6, ale rovněž pro město, které se ve smlouvě zavazuje v závislosti na počtu obyvatel a výši státní podpory vložit přiměřenou část svých finančních prostředků na obnovu kulturních památek ve své památkové rezervaci nebo zóně. * V rámci přípravné dokumentace městských programů regenerace se zpracovávají tyto dokumenty: I.

Oznámení záměru zpracovat program.

II.

a) V případě potřeby nové nebo aktualizované územně plánovací podklady, zejména průzkumy území a problémové mapy. b) V případě potřeby nová nebo aktualizovaná územně plánovací dokumentace, zejména plány určující regulační podmínky v území.

III.

Návrh programu:

6

a)

Podrobné cíle regenerace – stanovení cílů vyžaduje mimořádnou pozornost městského úřadu a městské samosprávy.

b)

Grafická dokumentace – použijí se nesporné části schválené územně plánovací dokumentace pro časový horizont programu regenerace; v případě, že územně plánovací dokumentaci není možné z nějakého důvodu použít, zpracuje se nová grafická dokumentace programu.

c)

Tabulkově uspořádaný přehled akcí programu – výpis jednotlivých regeneračních akcí ke splnění podrobných cílů regenerace, zejména akcí vyznačených v grafické dokumentaci, ale dále také dalších akcí bytové a sociální politiky, ekonomického oživení a řešení ekologických problémů apod., které budou vyžadovat finanční prostředky.

d)

Schematická dokumentace akcí regenerace – zpracovává se pouze v případě mimořádně obtížných, náročných nebo složitých akcí nebo v případě, že nejsou k dispozici plány určující potřebné regulační podmínky v území.

e)

Scénář postupu regenerace – uvedení časového horizontu, jednotlivých etap a kritických míst, pokud možno s využitím platné územně plánovací dokumentace.

Viz Zákon o zadávání veřejných zakázek – ze dne 28.září 1994.

63

f)

Zásady projektového zadání jednotlivých akcí, které mají být realizovány v první etapě – uvedou se zejména dohodnuté regulační podmínky daného staveniště, potřeby záchranných prací a oprav infrastruktury.

g)

Aproximativní stanovení nákladů na jednotlivé akce.

h)

Rozvaha o zdrojích a návratnosti finančních prostředků u jednotlivých akcí.

i)

Specifikace finančních prostředků, které zajistí město a které budou požadovány z jiných zdrojů, zejména od vlastníků, s návrhem zajištění podpory, vztažené vždy k jednotlivým akcím podle let uvažované realizace.

j)

Další dokumentace podle potřeby nebo požadavků města. Některé části dokumentace mohou být zpracovány ve variantách.

Dokumentace by měla být co nejstručnější, ale nejvýstižnější, měla by se zpracovat rychle a její zpracování se může zadat zpracovatelům územně plánovací dokumentace nebo jiným projektovým organizacím, při zajištění intenzivního dohledu města a častého kontaktu – diskusí – s občany. * Důležitým předpokladem pro regeneraci městské památkové rezervace a zóny je důkladné zpracování územního plánu. Často není nezbytné zpracovat komplexní územní plán znovu v celé šíři, ale je vhodné využít forem změn a doplňků, úprav návrhu, aktualizace návrhu apod. Projevuje se i skutečnost, že územní plány s datem 1990 a částečně i 1991 ještě plně nevyjádřily nové společenské podmínky, nevyhovují představám a potřebám městských úřadů a nepomáhají jejich činnosti v plném rozsahu. Některá města jsou v složité situaci, která jim znemožňuje schválení územního plánu a kterou sama nezavinila. Jsou to například nevyhovující dopravní řešení, která mohou pocházet ještě z minulého období, neschválené ekologické stability, nevyjasněné majetkoprávní vztahy. Dokumentace historických částí měst je velmi různorodá. Ideálním případem je schválený regulační plán zóny pro území Městské památkové rezervace (dále jen MPR) a Městské památkové zóny (dále jen MPZ), který obsahuje zásady prostorové i funkční regulace a slouží jako legislativní podklad v práci stavebního úřadu. Smyslem regulace je především zabránit nevhodným investičním akcím v MPR a v MPZ, zabránit dalším demolicím budov, nevhodným přestavbám a modernizacím a zachovat tak urbanistickou strukturu v jejím celku. I ty budovy, které nejsou zapsány jako památkové objekty, mají svůj význam a zaslouží si stejnou úctu. Je tedy nesporně nutné zpracovat regulační plán historické části města a památkové zóny. Ke shora uvedenému lze využít formu urbanistických, případně architektonickourbanistických studií a dalších dokumentů, nazvaných například programy obnovy, barevné řešení fasád, studie regenerace, dílčí generely a studie. Mohou sloužit jako podklad k regulačnímu plánu, ale je nebezpečí neefektivně vynaložených finančních prostředků při nedostatečně ujasněném obsahu těchto dokumentů. Je proto vhodné vždy zvážit jejich účelnost a znát přesný cíl jejich zpracování, neboť nemohou nahradit schválený regulační plán. Většinou mají města a obce své vlastní představy o programu rozvoje města. Samozřejmě je zcela v kompetenci místních úřadů, aby rozhodly, jaký dokument potřebují.

64

Příručka vlastníka kulturní památky KULTURNÍ PAMÁTKY A PÉČE O NĚ

1. Slovo úvodem Kultura je mimořádně důležitou součástí lidstva, součástí tak starou, jako je lidstvo samo. Jde bezesporu o významný prvek života občanské společnosti, který se základním způsobem podílí na jejím růstu. Přispívá k rozvoji intelektu, morálky i emocí každého člověka bez výjimky a v tomto smyslu plní nezastupitelnou funkci. Jednu z nejvýznamnějších částí kulturního bohatství národa tvoří jeho památkový fond, jehož přínos plyne z jeho hodnot historických, uměleckých, estetických, památkových i užitkových. Nezanedbatelný je také význam památkového fondu z hlediska ekonomického, zejména ve spojení s cestovním ruchem. Nejdůležitějším důvodem zachování a ochrany památkového fondu je však nesporně jeho skryté, avšak všudypřítomné působení na člověka, na jeho nálady, emoce i intelekt. Zřejmě se shodneme na tom, že jako lidé žijící v České republice milujeme tuto zemi a vše, co připomíná její bohatou historii, včetně rozmanitého, po staletí tvořeného fondu kulturních statků. Vztah obyvatel České republiky ke kulturním památkám je velmi pozitivní, a péče o kulturní památky je u nás, podobně jako ve většině evropských států, předmětem skutečně celospolečenského zájmu. S lítostí však na tomto místě musíme konstatovat, že někdy je tento pozitivní náhled značně oslabován tou skutečností, že ony hodnotné kulturní statky se nacházejí také na našem pozemku, což ale není v žádném případě důvod k obavám. Přesto, že statut kulturní památky či jiná forma památkové ochrany jistým způsobem omezuje vlastnické právo, je zde množství náhrad, stanovených různými právními předpisy (včetně daňových), které toto omezení vyvažují, nehledě na to, že dnešní společnost se naučila oceňovat celospolečenské zásluhy vlastníků, správců nebo uživatelů kulturních památek, ať už se jedná o drobnou vesnickou architekturu, kostely, hrady a zámky či obrazy a sochy, nebo třeba parní lokomotivy. Brožura, která se Vám dostává do rukou, Vám nabízí pomoc při prvních kontaktech s veřejnou správou na úseku památkové péče. Chce Vás nasměrovat správným směrem při hledání příslušných právních předpisů, pomůže Vám vyznat se ve struktuře a pravomocích jednotlivých správních orgánů a odborné organizace státní památkové péče a v neposlední řadě si klade za cíl pomoci Vám při řešení konkrétních situací, které mohou nastat při správě Vaší kulturní památky a péči o ni. 2. Právní rámec ochrany kulturních památek Základním právním předpisem upravujícím v České republice ochranu kulturních památek je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1988 a po mnoha novelizacích platí dodnes. Tento zákon ve svém § 1 deklaruje zájem státu na ochraně kulturních památek a zároveň předepisuje státu úkoly, které má pro účely ochrany kulturních památek plnit. Zákon o státní památkové péči také upravuje práva a povinnosti vlastníků kulturních památek. Je na místě předeslat, že kulturní památky požívají ochrany již v rámci ústavního pořádku České republiky, konkrétně v rámci Listiny základních práv a svobod: čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví (jako obecné omezení výkonu práv), že při výkonu svých práv nikdo nesmí poškozovat – mimo jiné – kulturní památky nad míru stanovenou zákonem, tedy nad míru, kterou zvláštní zákony (typicky právě zákon

65

o státní památkové péči) připouštějí. Zájem státní památkové péče na ochraně a zachování kulturních památek je také jedním z tzv. zákonem chráněných obecných zájmů, jak je zavádí čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zakotvující jedno ze zákonných omezení vlastnického práva. Tento článek nejprve konstatuje, že vlastnictví zavazuje, a dále stanoví, že vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, mezi které patří i zájmy státní památkové péče. Ochrana kulturních památek má tedy základnu již v samotné Listině základních práv a svobod (která byla publikována pod č. 2/1993 Sb.). Vlastník kulturní památky je podle § 9 zákona o státní památkové péči povinen o svoji kulturní památku pečovat – udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Může ji užívat pouze tak, aby ji užíváním nepoškozoval, tedy pouze způsobem, který odpovídá technickému stavu, památkové hodnotě a významu kulturní památky. Povinnost pečovat o svou kulturní památku a chránit ji nese vlastník na své náklady. Zákon o státní památkové péči však pamatuje na to, že vlastník kulturní památky třeba nemusí mít dostatek prostředků k tomu, aby tyto své povinnosti plnil, a umožňuje, aby byl vlastníkovi kulturní památky poskytnut podle § 16 zákona o státní památkové péči příspěvek ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu obce či kraje. O těchto příspěvcích pojednává samostatná kapitola. Jestliže vlastník kulturní památky neplní své povinnosti vyjmenované v § 9 zákona o státní památkové péči (například když nepečuje o svou kulturní památku, neudržuje ji v dobrém stavu nebo ji nechrání před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením), může mu být uložena pokuta a může mu být také uloženo tzv. nápravné opatření podle § 10 zákona o státní památkové péči. Toto opatření spočívá v tom, že obecní úřad obce s rozšířenou působností (jde-li o národní kulturní památku, pak krajský úřad) uloží vlastníkovi správním rozhodnutím povinnost provést určité práce směřující k tomu, aby byl odstraněn závadný stav památky spočívající například v jejím chátrání, poškozování a podobně. K provedení těchto prací stanoví správní orgán lhůtu a vlastník kulturní památky je povinen provést uložené práce na svůj náklad. Jako opatření podle § 10 zákona o státní památkové péči může správní orgán uložit například nezbytné statické zajištění objektu, jeho zabezpečení proti vstupu nepovolaných osob, doplnění chybějících částí střešní krytiny a podobně. Jestliže vlastník kulturní památky neprovede ve stanovené lhůtě práce, které mu byly opatřením podle § 10 zákona o státní památkové péči uloženy, mohou být práce nezbytné pro zabezpečení kulturní památky (nikoli tedy všechny uložené práce, ale jen ty z nich, které jsou nezbytné pro vlastní zabezpečení kulturní památky, například provizorní zastřešení či statické zajištění) provedeny na náklad vlastníka kulturní památky odbornou firmou. O tom rozhoduje podle § 15 odst. 1 zákona o státní památkové péči obecní úřad obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad. Správní orgán, který rozhodl, následně vymáhá náklady vynaložené na zabezpečovací práce po vlastníkovi kulturní památky. 3. Prohlašování věcí za kulturní památky Zakládání ochrany věcí jako kulturních památek bylo zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, svěřeno Ministerstvu kultury. Za kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury svými správními rozhodnutími věci, které vykazují hodnoty vymezené v § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči.

66

Ministerstvo kultury může za kulturní památku prohlásit především věci nebo soubory věcí, které jsou významnými doklady historického vývoje, způsobu života a životního prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti – jde o projevy tvůrčích schopností a práce člověka, které vykazují hodnoty historické, umělecké, vědecké, technické či revoluční. Dále může Ministerstvo kultury prohlásit za kulturní památky věci nebo jejich soubory, které sice samy o sobě nemají uvedené hodnoty, ale mají přímý vztah k významným osobnostem nebo historickým událostem. Řízení o prohlášení věci za kulturní památku zahajuje Ministerstvo kultury zásadně z vlastního podnětu, výjimkou jsou archeologické nálezy. Podání, kterým se toto řízení iniciuje, může učinit kdokoliv. I když toto podání - písemnost adresovaná správnímu orgánu - bývá označeno jako „návrh“, není návrhem na zahájení řízení (žádostí), nýbrž pouze podnětem, na jehož základě může Ministerstvo kultury – po jeho vyhodnocení – zahájit řízení o prohlášení. To neplatí u archeologických nálezů, které jsou prohlašovány na základě návrhu Akademie věd České republiky, a tento návrh je skutečným návrhem – žádostí o zahájení řízení. V řízení o prohlášení věci za kulturní památku se procesně postupuje podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a dále podle § 3 zákona o státní památkové péči. V řízen í o p or hlášení si Ministerstvo kultury opatřuje zejména vyjádření krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a Národního památkového ústavu, který je odbornou organizací státní památkové péče. Cílem řízení je zjištění, zda věc vykazuje znaky kulturní památky, které jsou stanoveny v § 2 zákona o státní památkové péči a jsou uvedeny výše. Vlastníkovi věci Ministerstvo kultury oznamuje zahájení řízení a dává mu samozřejmě možnost se v řízení vyjadřovat, navrhovat důkazy a seznamovat se se shromážděnými podklady. Vlastník věci, která může být prohlášena za kulturní památku a která je předmětem řízení o prohlášení, je povinen chránit ji před poškozením, zničením nebo odcizením. Je také povinen oznámit Ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání. V souvislosti se svou povinností chránit věc by vlastník, pokud chce s věcí nakládat v průběhu řízení, zejména pokud ji chce upravovat nebo rekonstruovat, měl tento svůj záměr oznámit Ministerstvu kultury. Ministerstvo kultury potom vlastníkovi sdělí, zda může svůj záměr provést (pokud zamýšlený zásah nenaruší hodnoty věci), anebo tento zásah omezí či zakáže (jestliže by znamenal porušení povinnosti chránit věc, jež je předmětem řízení). Po posouzení všech shromážděných podkladů, včetně vyjádření vlastníka, rozhodne Ministerstvo kultury o tom, že věc za kulturní památku prohlašuje, anebo že ji za kulturní památku neprohlašuje. Kulturní památky mohou být movité i nemovité: nemovitými kulturními památkami jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, ostatní kulturní památky jsou movité. Nemovitými kulturními památkami jsou tedy například hrady a zámky, kostely, kapličky, měšťanské domy či stavby lidové architektury, ale také třeba boží muka, pomníky nebo sochy, jsou-li pevně spojeny se zemí. Movitými kulturními památkami jsou například obrazy, předměty tvořící mobiliáře hradů a zámků, dopravní prostředky a podobně. Toto dělení kulturních památek na movité a nemovité má význam například pro přemisťování kulturních památek. 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat Každá fyzická nebo právnická osoba může podat podnět k prohlášení věci za kulturní památku, který Ministerstvo kultury vyhodnotí a případně zahájí řízení

67

o prohlášení. Návrh na prohlášení archeologického nálezu za kulturní památku podává výlučně Akademie věd České republiky. 2) Základní podmínky Odůvodněný předpoklad, že věc má hodnoty uvedené v § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči. 3) Jakým způsobem zahájit řešení situace Písemným podáním. 4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) Název a označení věci. V případě souboru věcí označení každé jednotlivé věci v tomto souboru. b) Umístění věci. Jde-li o nemovitost - kraj, obec a katastrální území, čtvrť nebo část obce, ulice, číslo popisné, popř. číslo evidenční nebo orientační, parcelní číslo pozemku(ů). Jde-li o věc movitou, přesné určení místa, kde se věc nachází. c) Označení vlastníka nebo spoluvlastníků, případně uživatelů věci (včetně adres). d) Popis věci (věcí v souboru), její současný stav a využití. e) Odůvodnění návrhu na prohlášení věci za kulturní památku - uvedení hodnot věci. B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) Aktuální fotodokumentace. Jde-li o nemovitost, pokud možno exteriéru i interiéru. Jde-li o soubor, fotografie každé jednotlivé věci (movité či nemovité) v tomto souboru. b) U nemovitostí lze doporučit výpis z katastru nemovitostí a kopii katastrální mapy. 5) Na jaký úřad se obrátit Ministerstvo kultury. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Vlastník, resp. všichni spoluvlastníci věci jsou účastníky řízení. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Proti rozhodnutí o prohlášení nebo neprohlášení věci za kulturní památku lze podat písemný rozklad. Rozklad se podává u Ministerstva kultury a rozhoduje o něm ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise.

68

4. Kulturní památky podle předchozí právní úpravy, národní kulturní památky Za kulturní památky podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, se považují také ty kulturní památky, které nebyly prohlášeny podle § 3 zákona o státní památkové péči, ale byly zapsány do státních seznamů kulturních památek podle předchozího zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Nejvýznamnější kulturní památky prohlašuje vláda svými nařízeními na základě § 4 zákona o státní památkové péči za národní kulturní památky. 5. Právo vlastníka kulturní památky na bezplatnou odbornou pomoc Vlastník kulturní památky má podle § 32 odst. 2 písm. f) zákona o státní památkové péči právo na to, aby mu při zajišťování péče o jeho kulturní památku poskytoval Národní památkový ústav jako odborná organizace státní památkové péče odbornou pomoc, a to bezplatně. Toto právo vlastníka je jednou z forem zákonné kompenzace jeho povinností vyplývajících ze zákona o státní památkové péči. Zákon tu reaguje na skutečnost, že péče o kulturní památku může být leckdy odborně náročná a vlastníkovi, který třeba nemusí mít potřebné odborné znalosti, proto dává možnost využít odbornou pomoc, a to aniž by za ni musel platit. Tato odborná pomoc může mít podobu konzultací, zpracování průzkumů kulturní památky nebo záměru jejího restaurování a podobně. Národní památkový ústav je územně členěn – má odborná pracoviště s územní působností pro každý kraj; dále má ústřední pracoviště. Adresy pracovišť Národního památkového ústavu, na která se lze obracet se žádostmi o odbornou pomoc, jsou uvedeny ve 14. kapitole této brožury. Samozřejmě i orgány státní památkové péče (obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady i Ministerstvo kultury) mohou vlastníkovi kulturní památky poskytnout pomoc, konzultaci a podobně. Činí tak rovněž bezplatně. 6. Obnova kulturních památek S požadavky na zachování kulturních památek a na jejich ochranu úzce souvisí právní režim, který pro obnovu kulturních památek předepisuje § 14 zákona o státní památkové péči. Pod pojmem „obnova“ je třeba rozumět práce (zásahy), které jsou vyjmenovány v § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči, nikoli jakoukoli obnovu v obecném smyslu slova. Ob novou ve smyslu zák ona o státn í p amátk ové p éči se tedy rozumí údržba, oprava, rekonstrukce, restaurování nebo jiná úprava kulturní památky. - Pod pojmem „údržba“ lze obecně rozumět odstranění nežádoucích změn kulturní památky, které nastaly v důsledku jejího užívání (například výměna klenby topeniště parní lokomotivy nebo nový nátěr fasády domu). - Pojem „oprava“ lze definovat jako odstranění následků poškození kulturní památky nebo účinků jejího opotřebení (například doplnění části střešní krytiny stržené větrnou smrští). - Pod pojmem „rekonstrukce“ lze spatřovat takové konstrukční a technologické zásahy do kulturní památky, které přinášejí změnu jejích technických parametrů nebo změnu její funkce či jejího účelu (například adaptace tovární budovy na výstavní prostor nebo na restauraci). - „Restaurováním“ se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací respektujících technickou a výtvarnou

69

strukturu originálu – díla výtvarných umění nebo uměleckořemeslné práce (například obnova obrazu nebo sochy). - „Jinou úpravou“ není jakákoli úprava kulturní památky, nýbrž pouze modernizace budovy při nezměněné funkci, dále její nástavba a přístavba (jak stanoví § 9 odst. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb.). „Modernizace budovy při nezměněné funkci“ je taková úprava kulturní památky, při které se její části nahrazují modernějšími částmi, zvyšuje se její vybavenost nebo se rozšiřuje její využitelnost, a to aniž se mění její funkce (například zavedení ústředního topení namísto lokálního vytápění kamny, adaptace půdy činžovního domu pro obytné účely a podobně). „Nástavbou“ je zásah, kterým se stavba - kulturní památka zvyšuje; „přístavbou“ se stavba – kulturní památka půdorysně rozšiřuje, přičemž přistavovaná část je provozně propojena se stavbou stávající. Jestliže vlastník kulturní památky zamýšlí provést její obnovu, je povinen si předem, tedy před zahájením zamýšlených prací, vyžádat závazné stanovisko, a to od obecního úřadu obce s rozšířenou působností (jde-li o kulturní památku), resp. od krajského úřadu (jde-li o národní kulturní památku). Tento správní orgán v závazném stanovisku vyjádří, zda práce zamýšlené vlastníkem kulturní památky jsou z hlediska zájmů státní památkové péče na ochraně a zachování kulturní památky a jejích hodnot přípustné anebo nepřípustné, a pokud jsou přípustné, tedy za jakých podmínek. Tyto podmínky může správní orgán stanovit, je-li toho třeba pro ochranu a zachování hodnot kulturní památky. Podkladem pro závazné stanovisko k obnově kulturní památky je písemné vyjádření Národního památkového ústavu. Jeho územní odborná pracoviště poskytují vlastníkovi kulturní památky v procesu její obnovy bezplatnou odbornou pomoc, například ve formě konzultací při zpracovávání projektové dokumentace. Je třeba zdůraznit, že Národní památkový ústav není vybaven žádnou rozhodovací pravomocí a jeho pracovníci tedy nemohou, ba nesmějí, závazně určovat, jakým způsobem budou práce na obnově kulturní památky provedeny. Rozhodovat o obnově kulturní památky mohou pouze orgány státní památkové péče, mezi které Národní památkový ústav - ani jeho pracovníci - nepatří. Nemohou tedy například na staveništi určovat, jakou barvou bude opatřena fasáda obnovované kulturní památky nebo jakou profilaci budou mít nově osazovaná okna. Je-li vlastník kulturní památky nespokojen se závazným stanoviskem, které od orgánu státní památkové péče obdržel, může se proti němu bránit, o čemž jej orgán státní památkové péče poučí v závěru závazného stanoviska. Jestliže je závazné stanovisko vydáno ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad (například restaurování sochy – movité kulturní památky), má podobu samostatného rozhodnutí a vlastník kulturní památky se proti němu může odvolat. Pokud je však závazné stanovisko vydáno ve věci, o níž je stavební úřad příslušný rozhodovat (především jde o práce na nemovité kulturní památce, které podle stavebního zákona vyžadují stavební povolení nebo alespoň ohlášení), má závazné stanovisko orgánu státní památkové péče podobu podle § 149 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) a obrana proti němu je poněkud složitější – nelze se proti němu samostatně odvolat a jeho věcným závěrům se lze bránit až v řízení před stavebním úřadem. Jde-li o rozsáhlejší obnovu kulturní památky (například o komplexní rekonstrukci stavby), lze vlastníkovi doporučit, aby si nejprve zpracoval nebo nechal zpracovat záměr obnovy a k němu si vyžádal závazné stanovisko. Až tehdy, shledá-li orgán státní památkové péče záměr obnovy jako přípustný (s tím, že zamýšlené práce lze dále připravovat, případně za určitých podmínek), může vlastník kulturní památky přikročit ke zpracování projektové dokumentace v rozsahu odsouhlaseném správním

70

orgánem. K vlastní realizaci obnovy si vyžádá další závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Takovým postupem získává vlastník kulturní památky jistotu, že prostředky vynaložené na zpracování projektové dokumentace obnovy kulturní památky v rozsahu požadavků stavebněprávních předpisů nebudou vynaloženy marně - což by se mohlo stát, kdyby vlastník kulturní památky požádal rovnou o závazné stanovisko ke zpracované projektové dokumentaci a ta by byla posouzena z hlediska zájmů státní památkové péče příslušným správním orgánem jako nepřijatelná a práce podle ní jako nepřípustné. Vlastník i projektant mají podle § 14 odst. 7 zákona o státní památkové péči právo na projednání dokumentace obnovy kulturní památky v procesu jejího zpracovávání s Národním památkovým ústavem. Projednáním však vlastník nenabude žádné subjektivní veřejné právo. Jestliže si to Národní památkový ústav vyžádá, je vlastník kulturní památky povinen mu odevzdat jedno vyhotovení dokumentace obnovy. V souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky je nutno upozornit ještě na § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Jestliže má být prováděna stavební činnost na území s archeologickými nálezy, je stavebník povinen svůj záměr předem oznámit Archeologickému ústavu AV ČR (pražskému či brněnskému – adresy jsou uvedeny v 15. kapitole této brožury) a je také povinen umožnit provedení záchranného archeologického výzkumu. Záchranný archeologický výzkum je prováděn na základě smlouvy uzavírané s tou organizací oprávněnou k provádění archeologických výzkumů, která bude tento výzkum provádět. Pokud se smlouvu nepodaří uzavřít, rozhodne o podmínkách provedení záchranného archeologického výzkumu krajský úřad. Pokud je při provádění jakékoliv stavby učiněn archeologický nález, je stavebník povinen jej oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a stavebnímu úřadu (§ 176 stavebního zákona), práce v místě nálezu přerušit a provést, pokud je toho třeba, taková opatření, aby nález nebyl poškozen nebo zničen. Zvláštním druhem obnovy je restaurování. Jde o obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění (například obrazy, sochy, sgrafita) nebo uměleckořemeslnými pracemi (například tepané mříže, dveřní kování). Restaurování může provádět pouze restaurátor mající povolení k restaurování; toto povolení uděluje Ministerstvo kultury. Může jej také provádět osoba, která je oprávněna provádět restaurování v jiném členském státě EU, a to na základě oznámení Ministerstvu kultury anebo na základě uznání odborné kvalifikace a bezúhonnosti (rozhoduje tu rovněž Ministerstvo kultury). A) Obnova nemovité kulturní památky, která dále bude posuzována v režimu stavebního zákona 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat Vlastník kulturní památky. 2) základní podmínky Vlastníkův úmysl provést obnovu kulturní památky. U kulturních památek, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s úpravou souhlasila a k žádosti se připojila nadpoloviční většina vlastníků (počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci). Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s úpravou souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou správu majetku (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku).

71

U úprav společných částí domu, v němž jsou vymezeny bytové a nebytové jednotky, je třeba, aby s úpravou souhlasila a k žádosti se připojila tříčtvrteční většina vlastníků jednotek (§ 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). 3) Jakým způsobem zahájit řešení situace Písemnou žádostí. 4) ZÁKLADNÍ obsah a přílohy podání A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) název a umístění kulturní památky včetně rejstříkového čísla Ústředního seznamu kulturních památek ČR, b) popis současného stavu kulturní památky s uvedením závad, c) předpokládaný rozsah obnovy, d) investora obnovy, e) předpokládané celkové náklady a termín provedení obnovy, f) předpokládaný přínos obnovy pro další využití kulturní památky. B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) doklad o vlastnictví kulturní památky (například výpis z katastru nemovitostí), b) (projektová) dokumentace, zpracovaná podle požadavků stavebněprávních předpisů. 5) Na jaký úřad se obrátit Obecní úřad obce s rozšířenou působností místně příslušný podle místa, kde se nachází nemovitá kulturní památka. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Pro toto řízení není výslovně vyžadována účast dalších osob. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Proti tomuto závaznému stanovisku se nelze samostatně odvolat. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, výslovně umožňuje přezkum věcné stránky závazného stanoviska (tj. odvolací řízení) až proti rozhodnutí správního orgánu (zde stavebního úřadu), které je podmíněno obsahem závazného stanoviska. Fakticky je tedy třeba dodržet následující postup: 1. po obdržení závazného stanoviska podat žádost o územní rozhodnutí, o stavební povolení apod. nebo ohlášení stavebnímu úřadu, 2. stavební úřad je při rozhodování ve věci vázán závazným stanoviskem dotčeného orgánu (např. v případě ohlášení prací, které by byly v rozporu se závazným stanoviskem, ohlášené práce rozhodnutím zakáže), 3. proti rozhodnutí stavebního úřadu se lze ve stanovené lhůtě odvolat, kdy odvolání může směřovat i vůči závěrům nebo podmínkám závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, 4. odvolání se podává u stavebního úřadu, který ve věci vydal rozhodnutí,

72

5. odvolání je postoupeno nadřízenému stavebnímu úřadu (krajskému úřadu), 6. v části odvolání, která se dotýká obsahu závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, se dotáže nadřízený stavební úřad (krajský úřad) nadřízeného orgánu státní památkové péče (krajského úřadu) na jeho názor, 7. nadřízený orgán státní památkové péče s ohledem na důvody odvolání závěry závazného stanoviska orgánu státní památkové péče buď potvrdí, nebo tyto závěry změní, 8. závěr nadřízeného orgánu státní památkové péče je pro odvolací stavební úřad závazný. Jinou možnost přezkumu věcné správnosti a podmínek závazného stanoviska podle § 149 správního řádu platné právní předpisy nepřipouštějí. B) Obnova movité nebo nemovité kulturní památky, která dále nebude posuzována v režimu stavebního zákona (týká se i restaurování) 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat Vlastník kulturní památky. 2) Základní podmínky Vlastníkův úmysl provést obnovu kulturní památky. U věcí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s úpravou souhlasila a k žádosti se připojila nadpoloviční většina vlastníků (počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci). Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s úpravou souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou správu majetku (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku). U úprav společných částí domu, v němž jsou vymezeny bytové a nebytové jednotky, je třeba, aby s úpravou souhlasila a k žádosti se připojila tříčtvrteční většina vlastníků jednotek (§ 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). 3) Jakým způsobem zahájit řešení situace Písemnou žádostí. 4) Základní obsah a přílohy podání A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) název a umístění kulturní památky včetně rejstříkového čísla Ústředního seznamu kulturních památek, b) popis současného stavu kulturní památky s uvedením závad, c) předpokládaný rozsah obnovy (jde-li o restaurování, způsob restaurátorského zásahu), d) investora obnovy, e) předpokládané celkové náklady a termín provedení obnovy, f) předpokládaný přínos obnovy pro další využití kulturní památky.

73

B. PŘÍLOHY PODÁNÍ Doklad o vlastnictví kulturní památky (například výpis z katastru nemovitostí). 5) Na jaký úřad se obrátit Obecní úřad obce s rozšířenou působností a) místně příslušný podle místa, kde se nachází nemovitá kulturní památka, nebo b) místně příslušný podle sídla či bydliště vlastníka movité kulturní památky c) v případě movité kulturní památky, která je příslušenstvím nemovité kulturní památky, je místní příslušnost orgánu státní památkové péče určena místem, kde se nachází nemovitá kulturní památka. d) 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Pro toto řízení není výslovně vyžadována účast dalších osob. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Písemné odvolání, které se podává u správního úřadu, který ve věci rozhodl; o odvolání rozhoduje krajský úřad. 7. Přemisťování kulturních památek Zákon o státní památkové péči stanoví ve svém § 18 zvláštní režim pro přemisťování kulturních památek. Nemovitou kulturní památku nebo její součást je možné přemístit výlučně s předchozím souhlasem krajského úřadu. Je přitom nepodstatné, kam nebo jak daleko se má nemovitá kulturní památka přemístit – souhlasu krajského úřadu k jejímu přemístění je třeba vždy. U movitých kulturních památek je režim přemísťování mírnější: předchozí souhlas vydává krajský úřad a je ho třeba jen k trvalému přemístění movité kulturní památky z veřejně přístupného místa (není tedy vyžadován k dočasnému přemístění památky například do restaurátorské dílny). A) Přemístění nemovité kulturní památky 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat a) Vlastník nemovité kulturní památky. b) Fyzická či právnická osoba, která prokáže na přemístění konkrétní kulturní památky právní zájem. 2) Základní podmínky a) Souhlas lze udělit pouze předem, tj. před vlastním přemístěním nemovité kulturní památky (není možné vydat následný souhlas poté, co byla památka přemístěna). b) Souhlas lze vydat, pokud není možné ponechat nemovitou kulturní památku (popř. její část) ve stávajícím umístění, neboť je v tomto stávajícím umístění ohroženo fyzické zachování památky.

74

c) U věcí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s přemístěním souhlasila a k žádosti se připojila nadpoloviční většina vlastníků (počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci). d) Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s přemístěním souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou správu majetku (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku). 3) Jakým způsobem zahájit řešení této situace Písemnou žádostí. 4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) název nemovité kulturní památky včetně rejstříkového čísla Ústředního seznamu kulturních památek, b) přesnou identifikaci současného umístění památky (zejména podle údajů v katastru nemovitostí), c) přesnou identifikaci místa, na které má být kulturní památka přemístěna (zejména podle údajů v katastru nemovitostí), d) výčet všech známých účastníků řízení (tj. vždy vlastníka kulturní památky, vlastníka nemovitosti, kde se památka nachází, a vlastníka nemovitosti, na kterou má být památka přemístěna). B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) doklad o vlastnictví kulturní památky (popř. prohlášení o důvodech, pro které má být určitá osoba považována za vlastníka kulturní památky), b) doklad o vlastnictví nemovitosti, kde se kulturní památka nachází, c) grafické vyznačení stávajícího umístění kulturní památky, d) doklad o vlastnictví nemovitosti, kam má být kulturní památka přemístěna, e) grafické vyznačení nového umístění kulturní památky, f) lze doporučit i připojení fotodokumentace stávajícího umístění, navrhovaného umístění i samotné kulturní památky, g) doklad o právním zájmu na přemístění památky (pouze je-li žadatelem jiná osoba než vlastník památky). 5) Na jaký úřad se obrátit Krajský úřad a) místně příslušný podle místa, kde se nachází nemovitá kulturní památka, nebo b) místně příslušný podle sídla či bydliště vlastníka movité kulturní památky c) v případě movité kulturní památky, která je příslušenstvím nemovité kulturní památky, je místní příslušnost orgánu státní památkové péče určena místem, kde se nachází nemovitá kulturní památka. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Účastníky řízení jsou vždy:

75

a) vlastník nemovité kulturní památky, b) vlastník nemovitosti, na které se nemovitá kulturní památka nachází, c) vlastník nemovitosti, na kterou má být nemovitá kulturní památka přemístěna. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Písemný rozklad, který se podává u krajského úřadu. Rozhoduje o něm Ministerstvo kultury. B) Přemístění movité kulturní památky 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat a) Vlastník movité kulturní památky. b) Fyzická či právnická osoba, která prokáže na přemístění konkrétní movité kulturní památky právní zájem. 2) Základní podmínky a) Souhlas lze udělit pouze předem, tj. před vlastním přemístěním movité kulturní památky (není možné vydat následný souhlas poté, co byla památka přemístěna). b) Souhlas je třeba pouze k trvalému přemístění movité kulturní památky z veřejně přístupných prostor do prostor, které veřejnosti přístupné nejsou. c) U věcí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s přemístěním souhlasila a k žádosti se připojila nadpoloviční většina vlastníků (počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci). d) Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s přemístěním souhlasili a žádost podali oba manželé, nejde-li o obvyklou správu majetku (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku). 3) Jakým způsoben zahájit řešení této situace Písemnou žádostí. 4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) název movité kulturní památky, b) přesnou identifikaci současného umístění movité kulturní památky (zejména podle údajů v katastru nemovitostí), c) přesnou identifikaci místa, na které má být kulturní památka přemístěna (zejména podle údajů v katastru nemovitostí), d) výčet všech známých účastníků řízení (tj. vždy vlastníka kulturní památky, vlastníka nemovitosti, kde se památka nachází, a vlastníka nemovitosti, na kterou má být památka přemístěna). B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) doklad o vlastnictví kulturní památky (popř. prohlášení o důvodech, pro které má být určitá osoba považována za vlastníka kulturní památky), b) lze doporučit i připojení fotodokumentace stávajícího umístění, navrhovaného umístění i samotné kulturní památky,

76

c) doklad o právním zájmu na přemístění památky (pouze je-li žadatelem jiná osoba než vlastník památky). 5) Na jaký úřad se obrátit Krajský úřad místně příslušný podle sídla nebo bydliště žadatele. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Účastníky řízení jsou vždy: a) vlastník movité kulturní památky, b) vlastník nemovitosti, na které se movitá kulturní památka nachází, c) vlastník nemovitosti, na kterou má být movitá kulturní památka přemístěna. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Písemné odvolání, které se podává u krajského úřadu, který ve věci rozhodl. O odvolání rozhoduje Ministerstvo kultury. 8. Právo státu na přednostní koupi kulturních památek Jestliže vlastník zamýšlí svoji kulturní památku prodat nebo jinak úplatně zcizit (například směnit za jinou věc nebo vložit do základního kapitálu obchodní společnosti), musí ji podle § 13 zákona o státní památkové péči nabídnout ke koupi Ministerstvu kultury. Tato povinnost se týká národních kulturních památek (movitých i nemovitých) a movitých kulturních památek. Netýká se tedy nemovitých kulturních památek. Zároveň se tato povinnost neuplatňuje v případech, kdy jde o prodej památky mezi osobami blízkými (což jsou příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manželé a partneři; jiné osoby se považují za osoby blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní) nebo mezi spoluvlastníky. Ministerstvo kultury má lhůtu 3 měsíců, jde-li o movitou (národní) kulturní památku, a 6 měsíců, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, pro přijetí nabídky; kupuje památku za cenu zpravidla podle znaleckého posudku, který by měl být přílohou nabídky. V případě nesplnění této povinnosti vlastníka se může Ministerstvo kultury do tří let od provedení úplatného zcizení dovolat neplatnosti tohoto úkonu. Jestliže vlastník svoji kulturní památku převádí na jiného nebo ji jinému předává na dobu dočasnou (například na základě nájemní smlouvy nebo smlouvy o opravě věci), je povinen uvědomit toho, komu věc předává či přenechává, že jde o kulturní památku. 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat a) vlastník movité kulturní památky, nebo b) vlastník národní kulturní památky (movité nebo nemovité). 2) Základní podmínky Vlastníkův úmysl památku prodat nebo jinak úplatně zcizit, nejde-li o převod mezi osobami blízkými nebo mezi spoluvlastníky. 3) Jakým způsobem zahájit řešení situace Písemnou nabídkou.

77

4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT Určení památky – název a popis, rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR. B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) Doklad o vlastnictví. Jde-li o nemovitou národní kulturní památku, pak výpis z katastru nemovitostí, případně prohlášení o vlastnictví. Jde-li o movitou kulturní památku nebo o movitou národní kulturní památku, postačuje prohlášení vlastníka o vlastnictví památky. b) Fotodokumentace památky. c) Lze doporučit i znalecký posudek. 5) Na jaký úřad se obrátit Ministerstvo kultury. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Další účastníci postupu nejsou stanoveni. 9. Vývoz kulturních památek a předmětů kulturní hodnoty do zahraničí § 20 zákona o státní památkové péči stanoví, že kulturní památku lze vyvézt do zahraničí - pro účely výstavy, zápůjčky nebo pro jiné účely, například restaurování jen s předchozím souhlasem Ministerstva kultury. Kulturní památku lze vyvézt pouze na dobu dočasnou, nikoli tedy trvale. Ve vztahu k zahraničí upravují právní předpisy také nakládání s předměty, které tvoří kulturní dědictví, ale nejsou kulturními památkami. Přesněji vyjádřeno, právní předpisy upravují režim vývozu tzv. předmětů kulturní hodnoty (podle zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty) do zahraničí. Předmět kulturní hodnoty, tj. movitou věc definovanou v příloze 1 uvedeného zákona č. 71/1994 Sb., lze vyvézt pouze s osvědčením, které vydávají odborné organizace (muzea, galerie, knihovny, Národní památkový ústav). Tyto odborné organizace jsou vyjmenovány v příloze 2 zákona č. 71/1994 Sb. včetně vymezení jejich územní působnosti. Předmět kulturní hodnoty lze vyvézt – na základě osvědčení – jak na dobu dočasnou, tak i trvale. Mají-li být kulturní památka nebo předmět kulturní hodnoty vyvezeny z celního území Evropských společenství, je k tomu třeba podle § 4 zákona č. 214/2002 Sb., o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropských společenství, povolení, které vydává Ministerstvo kultury. K vývozu kulturní památky (i národní kulturní památky) mimo celní území Evropských společenství je tedy třeba dvou aktů: předchozího souhlasu podle § 20 zákona o státní památkové péči a povolení podle § 4 zákona č. 214/2002 Sb. Oba tyto akty vydává Ministerstvo kultury: souhlas vydává odbor památkové péče Ministerstva kultury, povolení vydává odbor ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií Ministerstva kultury.

78

Prodej předmětů kulturní hodnoty není nijak omezen s výjimkou předmětů z oboru archeologie a předmětů sakrální a kultovní povahy. Jsou-li tyto předměty nabízeny k prodeji, musí být rovněž opatřeny osvědčením podle zákona č. 71/1994 Sb. vydávaným odbornou organizací. Následující situace se týká vývozu kulturní památky a národní kulturní památky do zahraničí. 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat Každá fyzická nebo právnická osoba, která prokáže právní zájem na vývozu kulturní památky. 2) Základní podmínky Úmysl vyvézt kulturní památku. 3) Jakým způsobem zahájit řešení situace Písemnou žádostí. 4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) určení kulturní památky – název a popis, rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR, b) údaje o žadateli c) účel vývozu kulturní památky a způsob jejího užití v zahraničí, d) dobu, na níž má být kulturní památka vyvezena. B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) 4 ks vyplněných formulářů podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (k dispozici na webových stránkách Ministerstva kultury www.mkcr.cz), b) doklad o vlastnictví kulturní památky, c) písemný souhlas vlastníka s vývozem kulturní památky, žádá-li o souhlas někdo jiný než vlastník, d) fotodokumentace památky. 5) Na jaký úřad se obrátit Ministerstvo kultury. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Žádá-li o vydání souhlasu osoba od vlastníka kulturní památky odlišná, je účastníkem řízení i vlastník kulturní památky. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Proti rozhodnutí ve věci vývozu kulturní památky do zahraničí lze podat rozklad. Rozklad se podává u Ministerstva kultury a rozhoduje o něm ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise.

79

10. Příspěvky vlastníkům kulturních památek Jednou z forem kompenzace povinností vlastníka kulturní památky je jeho právo požádat o poskytnutí finančního příspěvku podle § 16 zákona o státní památkové péči. Tyto příspěvky navazují na povinnosti vlastníka pečovat (na jeho náklady) o jeho kulturní památku a udržovat ji v dobrém stavu – právní úprava tu pamatuje na situaci, kdy vlastník kulturní památky není objektivně schopen sám na své náklady plně financovat obnovu či údržbu své kulturní památky, mnohdy odborně, technologicky a tudíž i finančně náročnou. Stát, kraje i obce proto mohou poskytovat příspěvky vlastníkům kulturních památek na náklady spojené s obnovou či zachováním kulturních památek, když tyto náklady není schopen hradit vlastník kulturní památky sám. Je zde právně vyjádřen zájem na tom, aby se veřejné rozpočty spolupodílely na finančním zajištění obnovy kulturních památek coby nedílné součásti kulturního dědictví a životního prostředí. Je třeba zdůraznit, že příspěvky se poskytují výlučně na základě žádosti vlastníka kulturní památky. První iniciativa je tedy vždy na vlastníkovi - aby podal příslušnou žádost s nezbytnými přílohami tomu orgánu, od něhož příspěvek žádá, a to v řádných termínech. Podle § 16 odst. 1 zákona o státní památkové péči může obec nebo kraj ze svých rozpočtových prostředků (tedy v rámci samostatné působnosti) poskytnout ve zvlášť odůvodněných případech vlastníkovi kulturní památky finanční příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou jeho kulturní památky, a to za účelem – slovy zákona – jejího účinnějšího společenského uplatnění. Za zvlášť odůvodněný případ se považuje například špatný technický stav kulturní památky nezaviněný jejím vlastníkem nebo pohledově významná poloha kulturní památky (§ 12 vyhlášky č. 66/1988 Sb.). Tento příspěvek může obec či kraj poskytnout i v případě, kdy vlastník kulturní památky není schopen sám hradit náklady spojené s obnovou nebo zachováním kulturní památky. Bližší podmínky poskytnutí tohoto příspěvku stanovuje jednak zmíněný § 12 vyhlášky č. 66/1988 Sb., jednak konkrétní obce či kraje, které příspěvek ze svého rozpočtu poskytují. Příspěvek může být poskytnut na základě smlouvy, případně na základě správního rozhodnutí (smlouva je ovšem praktičtější). Je na každé obci či kraji, aby si vymezily a schválily ve svém rozpočtu, jaký objem prostředků poskytnou v daném roce vlastníkům kulturních památek v rámci těchto příspěvků. Bližší informace o žádostech, termínech jejich podávání a o jejich náležitostech mohou poskytnout jednotlivé krajské úřady a obecní úřady. Podle § 16 odst. 2 zákona o státní památkové péči může příspěvek na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu Ministerstvo kultury, je-li na zachování kulturní památky mimořádný společenský zájem (například jde-li o kulturní památku na území České republiky svého druhu ojedinělou, je-li kulturní památka v havarijním stavu nezaviněném jejím vlastníkem nebo je-li kulturní památka zařazena do některého ze specializovaných příspěvkových programů Ministerstva kultury). Následující situace se týkají pouze příspěvků poskytovaných ze státního rozpočtu Ministerstvem kultury, které v současnosti má hned několik programů pro poskytování příspěvků. Kraje a obce poskytují příspěvky v rámci své samostatné působnosti a proces poskytování příspěvků, náležitosti podání, jeho přílohy apod. se může u jednotlivých krajů a obcí lišit; není proto možné jej jednoduše popsat a je nutno obrátit se na konkrétní kraj či obec.

80

1) Kdo je oprávněn ve věci jednat Vlastník kulturní památky. 2) Základní podmínky Mimořádný společenský zájem na zachování kulturní památky, který je dán zejména tehdy, pokud kulturní památka: a) je prohlášena za národní kulturní památku, b) je zapsána na Seznamu světového dědictví anebo tvoří součást souboru, který je zapsán na Seznamu světového dědictví, c) je v havarijním technickém stavu, pokud tento stav nebyl zaviněn vlastníkem kulturní památky, d) je zpřístupněna nebo vystavena veřejnosti pro kulturně vzdělávací nebo náboženské účely, e) tvoří významnou dominantu obce nebo města, popřípadě části krajinného celku, f) je ojedinělou kulturní památkou svého druhu na území České republiky, nebo g) je zařazena do některého z programů Ministerstva kultury na úseku státní památkové péče. U kulturních památek, které jsou v podílovém spoluvlastnictví, je třeba, aby s poskytnutím příspěvku souhlasila a k žádosti o něj se připojila nadpoloviční většina vlastníků (počítáno podle velikosti spoluvlastnických podílů na společné věci). Je-li kulturní památka ve společném jmění manželů, je třeba, aby s poskytnutím příspěvku souhlasili a žádost podali oba manželé (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku). Má-li být příspěvek poskytnut na obnovu domu, v němž jsou vymezeny bytové a nebytové jednotky, je třeba, aby s poskytnutím příspěvku souhlasila a k žádosti o něj se připojila tříčtvrteční většina vlastníků jednotek, kteří jsou přítomni na shromáždění (§ 11 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). 3) Jakým způsobem zahájit řešení této situace Písemnou žádostí. 4) ZÁKLADNÍ OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT Vyplněnou žádost vlastníka na příslušném formuláři Ministerstva kultury. B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) Doklad osvědčující vlastnické právo ke kulturní památce. Jde-li o nemovitost, rovněž výpis z katastru nemovitostí nebo jeho ověřenou kopii, dále kopii snímku katastrální mapy (popřípadě geometrického plánu), které nejsou starší než šest měsíců. b) Závazné stanovisko k obnově kulturní památky vydané podle § 14 odst. l zákona o státní památkové péči. c) Specifikace druhu, rozsahu, způsobu, termínu provedení a sjednané nebo odborně odhadnuté ceny obnovy kulturní památky, včetně specifikace prací, kterých se žádost o příspěvek týká. d) Záměr prezentace kulturní památky zpřístupněné veřejnosti pro kulturně vzdělávací účely, pokud se jedná o kulturní památku využívanou tímto způsobem, anebo k tomuto účelu uvažovanou.

81

e) Jde-li o movitou kulturní památku, specifikace způsobu její ochrany před poškozením, zničením nebo odcizením. f) Fotodokumentace současného technického stavu kulturní památky nebo jejích částí podle druhu a rozsahu prací, kterých se žádost o příspěvek týká. 5)

Na jaký úřad se obrátit Ministerstvo kultury, které v současné době naplňuje § 16 odst. 2 zákona o státní památkové péči celkem následujícími specializovanými programy:

A. Program záchrany architektonického dědictví Z tohoto programu jsou poskytovány příspěvky na obnovu kulturních památek, které jsou nejcennější součástí architektonického dědictví (například hrady, zámky, kláštery, historické zahrady, kostely), konkrétně na práce směřující k záchraně kulturní památky nebo k záchraně těch jejích částí, které tvoří podstatu kulturní památky. B. Havarijní program Z tohoto programu poskytuje Ministerstvo kultury příspěvky na zajištění nejnaléhavějších oprav nemovitých kulturních památek, zejména na odstranění havarijního stavu střech a nosných konstrukcí staveb – kulturních památek. C. Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón V tomto programu jsou poskytovány příspěvky na obnovu kulturních památek nacházejících se v nejcennějších částech historických měst prohlášených za památkové rezervace nebo památkové zóny. Finanční příspěvky mohou být z tohoto programu poskytovány pouze tehdy, pokud má příslušné město zpracovaný vlastní program regenerace a pokud se zároveň finančně podílí - společně s vlastníkem - na obnově kulturní památky. D. Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny Z tohoto programu se poskytují příspěvky na obnovu kulturních památek nacházejících se ve vesnických památkových rezervacích a ve vesnických a krajinných památkových zónách (zejména památek lidové architektury, například zemědělských usedlostí, chalup, kapliček a božích muk). E. Program restaurování movitých kulturních památek Z tohoto programu jsou poskytovány příspěvky na obnovu (restaurování) movitých kulturních památek, zejména významných děl výtvarných umění nebo uměleckořemeslných prací umístěných v budovách zpřístupněných veřejnosti pro kulturní, výchovně vzdělávací nebo náboženské účely (například obrazy a sochy v kostelech). F. Program podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností Podporuje obnovu památkového fondu, kde to efektivně a účelně neumožňují jiné programy Ministerstva kultury. Finanční prostředky v Programu jsou určeny na zachování a obnovu nemovitých kulturních památek, které se nalézají mimo památkové rezervace a zóny, nejsou národními kulturními památkami a které nejsou ve vlastnictví České republiky.

82

G. Program podpora pro památky UNESCO Jeho hlavním cílem je dostát závazkům, které České republice vyplývají z přijetí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. V rámci zásad pro čerpání finančních prostředků z tohoto programu byly vytvořeny tři prioritní oblasti: tvorba management plánů, vědecko-výzkumné aktivity a prezentace, propagace a edukace statků UNESCO. Účelem programu je podporovat všestranný rozvoj památek zapsaných na Seznam světového dědictví, které se nacházejí na území ČR. H. Program podpory občanských sdružení v památkové péči Umožňuje finančně podporovat veřejně prospěšné projekty předložené občanskými sdruženími, popř. dalšími subjekty, jejichž činnost napomáhá k ochraně nemovitého i movitého památkového fondu v ČR a k nejširší popularizaci péče o něj. I. Program podpora záchranných archeologických výzkumů Byl založen společným opatřením ministerstev kultury a financí jako jeden z nástrojů plnění mezinárodních závazků České republiky podle Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy na podporu záchranných archeologických výzkumů prováděných příspěvkovými organizacemi zřizovanými Ministerstvem kultury, pokud jsou oprávněny k této činnosti. 6)

Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny.

7)

Kdo jsou další účastníci postupu Vlastník, resp. všichni spoluvlastníci kulturní památky jsou účastníky řízení.

8)

Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Písemný rozklad, který se podává u Ministerstva kultury. Rozhoduje o něm ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise.

Informace o programech Ministerstva kultury, předepsané formuláře žádostí, požadavky na přílohy žádostí a termíny pro podání žádosti poskytne Ministerstvo kultury a jsou k dispozici též na internetových stránkách Ministerstva kultury – www.mkcr.cz Při zpracovávání žádosti může vlastníkovi kulturní památky poskytnout bezplatnou odbornou pomoc také Národní památkový ústav, resp. jeho jednotlivá územní odborná pracoviště. 11. Daňové úlevy vlastníka kulturní památky Stát poskytuje vlastníkům kulturních památek – vedle přímé finanční pomoci v podobě příspěvků ze státního rozpočtu, o nichž pojednává předchozí kapitola – také finanční pomoc nepřímou v podobě různých daňových úlev a zvýhodnění. A. Osvobození od daně ze staveb Tyto daňové úlevy mají vazbu na obnovu kulturních památek a také na zájem státu, vyjádřený již v § 1 zákona o státní památkové péči, na zpřístupňování a prezentaci kulturních památek. Podle § 9 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, jsou od daně ze staveb osvobozeny stavby, které jsou kulturními památkami a na kterých jsou prováděny stavební úpravy. Tyto stavby – kulturní památky jsou od daně ze staveb osvobozeny na dobu osmi let, přičemž tato lhůta počíná běžet rokem následujícím po vydání stavebního povolení na stavební úpravy prováděné vlastníkem kulturní památky.

83

Podle § 9 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a navazujícího § 1 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 12/1993 Sb. jsou od daně ze staveb osvobozeny stavby – kulturní památky (ve vlastnictví právnických a fyzických osob), které jsou zpřístupněny z výchovně vzdělávacích důvodů. Nejde o jakékoli zpřístupnění, nýbrž o zpřístupnění na základě písemné smlouvy uzavřené mezi Ministerstvem kultury a vlastníkem kulturní památky. V této smlouvě musí být uveden časový a prostorový rozsah zpřístupnění a stanoven jeho režim, a to v souladu s památkovou hodnotou (jde například o hodnoty architektonické, technické či umělecké) a dalšími způsoby využití objektu. Rozsah zpřístupnění se může týkat například určení, které místnosti stavby budou zpřístupněny, v kterých dnech roku bude kulturní památka zpřístupněna a podobně. B. Osvobození od daně z pozemků Tato daňová úleva souvisí se zpřístupněním stavby – kulturní památky na základě smlouvy uzavřené mezi vlastníkem a Ministerstvem kultury. Podle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a navazujícího § 2 odst. 1 vyhlášky č. 12/1993 Sb. jsou od daně z pozemků osvobozeny pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou – kulturní památkou zpřístupněnou, jak výše uvedeno, na základě smlouvy mezi vlastníkem a Ministerstvem kultury podle § 9 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a navazujícího § 1 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 12/1993 Sb. C. Zvláštní režimy odpisování Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, stanoví některé zvláštnosti odpisování ve vztahu ke kulturním památkám. Podle § 27 odst. e) zákona č. 586/1992 Sb. jsou movité kulturní památky a jejich soubory hmotným majetkem, který je z odpisování vyloučen. Podle § 30 odst. 6 a § 29 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. se roční odpis u technického zhodnocení provedeného na nemovité kulturní památce stanoví ve výši jedné patnáctiny vstupní ceny. Bližší informace k vyjmenovaným daňovým zvýhodněním mohou poskytnout finanční úřady. 12. Zrušení prohlášení věci za kulturní památku Ministerstvo kultury může také odebrat statut kulturní památky, a to na základě § 8 zákona o státní památkové péči v rámci řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku. Řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku může být zahájeno především na základě žádosti. Tuto žádost je oprávněn podat vlastník kulturní památky a také právnická osoba, která sice vlastníkem kulturní památky není, ale na zrušení jejího prohlášení za kulturní památku prokáže právní zájem. Ministerstvo kultury však také může zahájit řízení z moci úřední. V řízení o prohlášení si Ministerstvo kultury opatřuje zejména vyjádření krajského úřadu, obecního úřadu obce s rozšířenou působností a Národního památkového ústavu (jde-li o archeologický nález, pak i vyjádření Akademie věd České republiky). Vlastníkovi věci dává Ministerstvo kultury možnost se v řízení vyjadřovat, navrhovat důkazy a seznamovat se se shromážděnými podklady. Řízení je plně podřízeno správnímu řádu.

84

Prohlášení věci za kulturní památku může být zrušeno pouze z mimořádně závažných důvodů. V řízení Ministerstvo kultury zjišťuje, zda jsou tyto mimořádně závažné důvody v konkrétním případě splněny. Mimořádně závažným důvodem, pro který může být zrušení prohlášení určité věci za kulturní památku zrušeno, je například situace, kdy není možné kulturní památku zachovat vůbec pro její rozsáhlé poškození přírodními živly (například při povodni) anebo je sice možné ji zachovat, ale pro její zachování musí být provedeny takové zásahy, které znamenají ztrátu její památkové hodnoty. Havarijní stav kulturní památky způsobený tím, že její vlastník zanedbal své povinnosti o kulturní památku pečovat a udržovat ji v dobrém stavu, nelze považovat za „mimořádně závažný důvod“ pro zrušení jejího prohlášení. Ministerstvo kultury může podmínit zrušení prohlášení tím, že budou předem splněny určité podmínky, například pořízení dokumentace nebo zaměření kulturní památky. 1) Kdo je oprávněn ve věci jednat a) Vlastník kulturní památky. b) Organizace (tj. právnická osoba), která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku prokáže právní zájem. c) Ministerstvo kultury z vlastního podnětu 2) Základní podmínky Existence mimořádně závažných důvodů pro zrušení prohlášení věci za kulturní památku. 3) Jakým způsobem zahájit řešení situace Písemnou žádostí. 4) OBSAH A PŘÍLOHY PODÁNÍ A. PODÁNÍ MUSÍ OBSAHOVAT a) Název kulturní památky, její rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek a její popis. b) Umístění kulturní památky (u nemovitých věcí podle katastru nemovitostí; u movitých věcí dostatečně konkrétní popis tak, aby bylo zřejmé, kde se věc nachází). c) Označení vlastníka nebo spoluvlastníků, případně uživatelů nemovitosti (včetně adres). d) Odůvodnění žádosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku. B. PŘÍLOHY PODÁNÍ a) Fotografie dokládající aktuální stav kulturní památky. Pokud žádost nepodává vlastník, doklad prokazující právní zájem žádající právnické osoby na zrušení prohlášení věci za kulturní památku a doklad o právní subjektivitě žádající právnické osoby (například výpis z obchodního rejstříku). b) U nemovitostí lze doporučit výpis z katastru nemovitostí a kopii katastrální mapy.

85

5) Na jaký úřad se obrátit Ministerstvo kultury. 6) Jaké jsou správní a jiné poplatky Správní ani jiné poplatky nejsou stanoveny. 7) Kdo jsou další účastníci postupu Vlastník, resp. všichni spoluvlastníci kulturní památky jsou účastníky řízení. 8) Jaké jsou opravné prostředky a jak se uplatňují Písemný rozklad, který se podává u Ministerstva kultury; o rozkladu rozhoduje ministr kultury na základě návrhu rozkladové komise. .

13. Obecné povinnosti těch, kteří nejsou vlastníky kulturních památek Je vhodné poznamenat, že všechny subjekty práva, tedy všechny fyzické a právnické osoby, a to i když nejsou vlastníky kulturních památek, mají podle § 9 odst. 3 zákona o státní památkové péči povinnost počínat si vždy tak, aby nezpůsobovaly nepříznivé změny stavu kulturních památek a neohrožovaly jejich zachování a vhodné společenské uplatnění. Tato povinnost je obecná - platí pro všechny. Jestliže kterákoli fyzická nebo právnická osoba (bez ohledu na to, zda je či není vlastníkem kulturní památky) provádí nějakou činnost, která způsobuje nebo by i jen mohla způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky anebo která ohrožuje její zachování nebo vhodné společenské uplatnění (například autodopravce projíždí se svým nákladním automobilem kolem kapličky, kterou poškozují otřesy), může obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo – jde-li o národní kulturní památku krajský úřad takovou činnost správním rozhodnutím podle § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči zakázat nebo určit podmínky pro další výkon takové činnosti.

86

14. Přehled pracovišť Národního památkového ústavu Národní památkový ústav ústřední pracoviště Valdštejnské nám. 3 118 01 Praha 1 ústř.: 257 010 111 fax: 257 533 527 e-mail: [email protected] www: www.npu.cz Tato adresa je zároveň sídlem Národního památkového ústavu. Pro hlavní město Prahu: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze Na Perštýně 12 110 00 Praha 1 ústř.: 234 653 111 fax: 234 653 119 e-mail: [email protected] Pro kraj Středočeský: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště středních Čech v Praze Sabinova 5 130 00 Praha 3 ústř.: 274 008 111 GSM: 602 668 781 fax: 274 008 112 e-mail: [email protected] Pro kraj Plzeňský: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Plzni Prešovská 7 306 37 Plzeň ústř.: 377 360 911 fax: 377 360 953 e-mail: [email protected] Pro kraj Karlovarský: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Lokti Kostelní 81 357 33 Loket ústř.: 352 684 796 fax: 352 684 814 e-mail: [email protected]

87

Pro kraj Ústecký: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem Masarykova 633 400 01 Ústí nad Labem Doručovací adresa : P.O.BOX 11, 403 40 Ústí nad Labem 19 ústř.: 472 704 800 fax: 472 704 888 e-mail: [email protected] Pro kraj Liberecký: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Liberci Jablonecká 642/23 460 01 Liberec 1 ústř.: 485 222 411 fax: 485 222 420 e-mail: [email protected] Pro kraj Jihočeský: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích Přemysla Otakara II. 34 370 21 České Budějovice ústř.: 386 356 921 GSM: 604 235 040 fax: 386 359 386 e-mail: [email protected] Pro kraj Pardubický: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Pardubicích Zámek 4 531 16 Pardubice ústř.: 466 797 711 fax: 466 501 662 e-mail: [email protected] Kraj Královéhradecký Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Josefově Josefov Okružní 418 551 02 Jaroměř ústř.:491 814 357 fax: 491 814 382 e-mail: [email protected]

88

Pro kraj Jihomoravský Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Brně nám. Svobody 8 601 54 Brno ústř.: 542 536 111 fax: 542 210 536 e-mail: [email protected] Pro kraj Vysočina Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Telči Slavatovská 98 588 59 Telč tel./fax: +420 567 213 116, +420 567 243 655 e-mail: [email protected] Pro kraj Zlínský: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Kroměříži Sněmovní nám. 11 767 01 Kroměříž ústř.: 573 301 411 fax: 573 301 419 e-mail: [email protected] Pro kraj Olomoucký: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Olomouci Horní nám. 25 771 00 Olomouc ústř.: 585 204 111 fax: 585 229 189 e-mail: [email protected] Pro kraj Moravskoslezský: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Ostravě Korejská 12 702 00 Ostrava ústř.: 595 133 911 fax: 595 133 900 e-mail: [email protected]

89

15. Archeologické ústavy AV ČR Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4 118 01 Praha 1 tel: 257 014 300 e-mail: [email protected] www: www.arup.cas.cz Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Královopolská 147 612 00 Brno tel: 541 514 101 e-mail: [email protected] www: www.arub.cz 16. Ministerstvo kultury Ministerstvo kultury Maltézské náměstí 1 118 11 Praha 1 – Malá Strana tel: 257 085 111 www: www.mkcr.cz 17. Přehled krajských úřadů Hlavní město Praha Mariánské náměstí 2 110 01 Praha 1 tel: 236 001 111 fax: 222 326 802 www: www.praha-mesto.cz e-mail: [email protected] Jihočeský kraj U Zimního stadionu 1952/2 370 76 České Budějovice tel: 386 720 111 fax: 386 359 004 www: www.kraj-jihocesky.cz e-mail: [email protected] Jihomoravský kraj Žerotínovo náměstí 3/5 601 82 Brno tel: 541 647 111 fax: 541 647 624 www: www.kr-jihomoravsky.cz e-mail: [email protected]

90

Karlovarský kraj Závodní 353/88 360 01 Karlovy Vary tel: 353 502 111 fax: 353 502 123 www: www.kr-karlovarsky.cz e-mail: [email protected] Kraj Vysočina Žižkova 57 587 33 Jihlava tel: 564 602 100 Fax: 564 602 153 www: www.kr-vysocina.cz e-mail: [email protected] Královéhradecký kraj Wonkova 1142 500 02 Hradec Králové tel: 495 817 111 fax: 495 817 336 www: www.kr-kralovehradecky.cz e-mail: [email protected] Liberecký kraj U Jezu 642/2a 460 01 Liberec 4 tel: 485 226 111 fax: 485 226 376 www: www.kraj-lbc.cz e-mail: [email protected] Moravskoslezský kraj 28. října 117 702 18 Ostrava tel: 595 622 222 fax: 595 622 126 www: www.kr-moravskoslezsky.cz e-mail: [email protected] Olomoucký kraj Jeremenkova 40a 779 11 Olomouc tel: 585 508 111 fax: 585 508 813 www: www.kr-olomoucky.cz e-mail: [email protected]

91

Pardubický kraj Komenského nám. 125 532 11 Pardubice tel: 466 026 111 fax: 466 611 220 www: www.pardubickykraj.cz e-mail: [email protected] Plzeňský kraj Škroupova 18 306 13 Plzeň tel: 377 195 111 fax: 377 195 078 www: www.kr-plzensky.cz e-mail: [email protected] Středočeský kraj Zborovská 11 150 21 Praha 5 tel: 257 280 100 fax: 257 280 332 www: www.kr-stredocesky.cz e-mail: [email protected] Ústecký kraj Velká Hradební 48 400 01 Ústí nad Labem tel: 475 657 111 fax: 475 200 245 www: www.kr-ustecky.cz e-mail: [email protected] Zlínský kraj tř. Tomáše Bati 3792 761 90 Zlín tel: 577 043 111 fax: 577 043 152 www: www.kr-zlinsky.cz e-mail: [email protected]

92

18. Obce s rozšířenou působností7 Jihočeský kraj Blatná, České Budějovice, Český Krumlov, Dačice, Jindřichův Hradec, Kaplice, Milevsko, Písek, Prachatice, Soběslav, Strakonice, Tábor, Trhové Sviny, Třeboň, Týn nad Vltavou, Vimperk, Vodňany. Jihomoravský kraj Blansko, Boskovice, Brno, Břeclav, Bučovice, Hodonín, Hustopeče, Ivančice, Kuřim, Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice, Tišnov, Veselí nad Moravou, Vyškov, Znojmo, Židlochovice. Karlovarský kraj Aš, Cheb, Karlovy Vary, Kraslice, Mariánské Lázně, Ostrov, Sokolov. Královéhradecký kraj Broumov, Dobruška, Dvůr Králové nad Labem, Hořice, Hradec Králové, Jaroměř, Jičín, Kostelec nad Orlicí, Náchod, Nová Paka, Nové Město nad Metují, Nový Bydžov, Rychnov nad Kněžnou, Trutnov, Vrchlabí. Liberecký kraj Česká Lípa, Frýdlant, Jablonec nad Nisou, Jilemnice, Liberec, Nový Bor, Semily, Tanvald, Turnov, Železný Brod. Moravskoslezský kraj Bílovec, Bohumín, Bruntál, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí, Havířov, Hlučín, Jablunkov, Karviná, Kopřivnice, Kravaře, Krnov, Nový Jičín, Odry, Opava, Orlová, Ostrava, Rýmařov, Třinec, Vítkov. Olomoucký kraj Hranice, Jeseník, Konice, Lipník nad Bečvou, Litovel, Mohelnice, Olomouc, Prostějov, Přerov, Šternberk, Šumperk, Uničov, Zábřeh 8. Pardubický kraj Česká Třebová, Hlinsko, Holice, Chrudim, Králíky, Lanškroun, Litomyšl, Moravská Třebová, Pardubice, Polička 9, Přelouč 10, Svitavy 11. Plzeňský kraj Blovice, Domažlice, Horažďovice, Horšovský Týn, Klatovy, Kralovice, Nepomuk, Nýřany, Plzeň, Přeštice, Rokycany, Stod, Stříbro, Sušice, Tachov.

7

Stav ke dni 1. ledna 2012.

Pro správní obvod Zábřeh vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou péči na dobu neurčitou obec Šumperk. 9 Pro správní obvod obce Polička vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou péči konce roku 2010 na dobu do 31. prosince 2014 obec Litomyšl. 10 Pro správní obvod obce Přelouč vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou péči na dobu do konce roku 201031. prosince 2012 obec Pardubice. 11 Pro správní obvod obce Svitavy vykonává na základě veřejnoprávní smlouvy státní památkovou péči na dobu do konce roku 201031. prosince 2014 obec Litomyšl. 8

93

Středočeský kraj Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Čáslav, Černošice, Český Brod, Dobříš, Hořovice, Kladno, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Kutná Hora, Lysá nad Labem, Mělník, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Neratovice, Nymburk, Poděbrady, Příbram, Rakovník, Říčany, Sedlčany, Slaný, Vlašim, Votice. Ústecký kraj Bílina, Děčín, Chomutov, Kadaň, Litoměřice, Litvínov, Louny, Lovosice, Most, Podbořany, Roudnice nad Labem, Rumburk, Teplice, Ústí nad Labem, Varnsdorf, Žatec. Vysočina Bystřice nad Pernštejnem, Havlíčkův Brod, Humpolec, Chotěboř, Jihlava, Moravské Budějovice, Náměšť nad Oslavou, Nové Město na Moravě, Pacov, Pelhřimov, Světlá nad Sázavou, Telč, Třebíč, Velké Meziříčí, Žďár nad Sázavou. Zlínský kraj Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kroměříž, Luhačovice, Otrokovice, Rožnov pod Radhoštěm, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Vizovice, Vsetín, Zlín. 19. Základní přehled právních předpisů a jiných normativních aktů na úseku státní památkové péče 12 Zákony 1. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 242/1992 Sb., zákona č. 361/1999 Sb. ve znění zákona č. 61/2001 Sb., zákona č. 122/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 146/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 18/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 1/2005 Sb., zákona č. 3/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu ČR č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb., zákona č. 158/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 307/2008 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb. a zákona č. 124/2011 Sb. 2. Zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve znění zákona č. 180/2003 Sb. a zákona č. 281/2009 Sb. 3. Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění zákona č. 122/2000 Sb. a zákona č. 80/2004 Sb. a zákona č. 281/2009 Sb. Přímo závazné předpisy komunitárního práva Nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků Přímo závazné předpisy mezinárodního práva 1. Evropská úmluva o krajině (č. 13/2005 Sbírky mezinárodních smluv) 2. Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv) 12

Stav ke dni 1. ledna 2012.

94

3. Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (č. 73/2000 Sbírky mezinárodních smluv) Ostatní mezinárodní úmluvy 1. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 159/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví 2. Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 15/1980 Sb., o Úmluvě o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků 3. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 94/1958 Sb., o Úmluvě na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní Nálezy Ústavního soudu ČR 1. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, publikovaný pod č. 240/2005 Sb., ve věci návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 44 zákona č. 20/1987 Sb. , o státní památkové péči, v části vyjádřené výrazem "3," 2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 6. 1994 Sp. zn. I. ÚS 35/94 ve věci ústavní stížnosti Ministerstva kultury České republiky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze Sp. zn. 6 A 175/93 o přezkoumání správního rozhodnutí, jímž byla nemovitost prohlášena za kulturní památku (č. 1/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky) Podzákonné právní předpisy Vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění vyhlášky č. 139/1999 Sb. a vyhlášky č. 538/2002 Sb. Vyhláška Ministerstva kultury č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy Vyhláška Ministerstva kultury č. 420/2008 Sb.,kterou se stanoví náležitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón Podzákonné právní předpisy, vymezující národní kulturní památky 1. Nařízení vlády č. 50/2010 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky 2. Nařízení vlády č. 170/2008 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky 3. Nařízení vlády č. 422/2005 Sb., o prohlášení Horského hotelu a televizního vysílače Ještěd u Liberce a některých movitých kulturních památek za národní kulturní památky a o změně některých dalších předpisů 4. Nařízení vlády č. 337/2002 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 422/2005 Sb. 5. Nařízení vlády č. 132/2001 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky 6. Nařízení vlády č. 147/1999 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 51/2010 Sb.

95

7. Nařízení vlády č. 171/1998 Sb., o vymezení některých národních kulturních památek a o změně a doplnění některých právních předpisů 8. Nařízení vlády č. 182/1996 Sb., o podmínkách ochrany národní kulturní památky sídla Parlamentu České republiky 13 9. Nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 171/1998 Sb., nařízení vlády č. 336/2002 Sb. a nařízení vlády č. 422/2005 Sb. 10. Nařízení vlády č. 404/1992 Sb., o změně prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 171/1998 Sb. 11. Nařízení vlády č. 112/1991 Sb., o zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky 12. Nařízení vlády č. 111/1991 Sb., o prohlášení Břevnovského kláštera za národní kulturní památku, ve znění nařízení vlády č. 171/1998 Sb. 13. Nařízení vlády č. 55/1989 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění nařízení vlády č. 112/1991 Sb., nařízení vlády č. 262/1995 Sb. a nařízení vlády č. 171/1998 Sb. 14. Usnesení vlády ze dne 24. 2. 1978 č. 70 o prohlášení některých nejvýznamnějších kulturních památek za národní kulturní památky14 15. Usnesení vlády ze dne 21. 7. 1971 č. 187 o prohlášení českého úseku bývalé koněspřežní železnice z Českých Budějovic do Lince za národní kulturní památku 15 16. Usnesení vlády ze dne 9. 10. 1969 č. 207 k prohlášení archeologických nálezů pozůstatků velkomoravské architektury v okrese Uherské Hradiště za národní kulturní památku 17. Usnesení vlády ze dne 30. 3. 1962 č. 251 o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky16 18. Vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu Podzákonné právní předpisy, vymezující památkové rezervace 1. Nařízení vlády č. 127/1995 Sb., o prohlášení území ucelených částí vybraných měst a obcí s dochovanými soubory lidové architektury za památkové rezervace 2. Nařízení vlády č. 443/1992 Sb., o prohlášení území historického jádra města Františkovy Lázně a území pevnosti Terezín za památkové rezervace 3. Nařízení vlády č. 54/1989 Sb., o prohlášení území historických jader měst Kolína, Plzně, Brna, Lipníku nad Bečvou a Příboru za památkové rezervace 4. Nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze 5. Výnos Ministerstva kultury ze dne 21. 12. 1987 č. j. 16417/87-VI/1 o prohlášení historických jader měst Kutné Hory, Českého Krumlova, Jindřichova Hradce, Slavonic, Tábora, Žatce, Hradce Králové, Jičína, Josefova, Litomyšle, Pardubic, Znojma, Nového Jičína, Olomouce, obce Kuks s přilehlým komplexem bývalého hospitálu a souborem plastik v Betlémě, souboru technických památek Stará huť v Josefovském údolí u Olomučan a archeologických lokalit Libodřický mohylník, Slavníkovská Libice, Třísov, Tašovice, Bílina, České Lhotice, Staré zámky u Líšně a Břeclav-Pohansko za památkové rezervace 17 Vydáno podle zmocnění v § 4 zákona č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky. Publikováno: Ústřední věstník ČSR, 4/1978. 15 Publikováno: Ústřední věstník ČSR, č. 15, 7/1971. 16 Registrováno v č. 36/1962 Sb. 17 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 26, ročník 1987., publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva kultury ČSR, 8-9/1989. 13 14

96

6. Výnos Ministerstva kultury ze dne 15. 9. 1983 č. j. 14442/83-VI/1 o prohlášení souboru vinných sklepů „Plže“ v obci Petrov za památkovou rezervaci 18 7. Výnos Ministerstva kultury ze dne 13. 4. 1982 č. j. 7646/82-VI/1 o prohlášení historického jádra města Mikulova za památkovou rezervaci 19 8. Výnos Ministerstva kultury ze dne 13. 4. 1982 č. j. 7645/82-VI/1 o prohlášení historického jádra města Horšovského Týna za památkovou rezervaci 20 9. Výnos Ministerstva kultury ze dne 29. 3. 1982 č. j. 7292/82-VI/1 o prohlášení historického jádra města Jihlavy za památkovou rezervaci 21 10. Výnos Ministerstva kultury ze dne 6. 10. 1981 č. j. 16429/81-VI/1 o prohlášení historického jádra města Chebu za památkovou rezervaci 22 11. Výnos Ministerstva kultury ze dne 6. 10. 1981 č. j. 16428/81-VI/1 o prohlášení historického jádra města Prachatic za památkovou rezervaci 23 12. Výnos Ministerstva kultury ze dne 29. 7. 1980 č. j. 13603/80-VI/1 o prohlášení historického jádra města Moravské Třebové za památkovou rezervaci 24 13. Výnos Ministerstva kultury ze dne 28. 7. 1980 č. j. 13602/80-VI/I o prohlášení města Úštěku za památkovou rezervaci 25 14. Výnos Ministerstva kultury ze dne 19. 3. 1980 č. j. 7096/80 o prohlášení historického jádra města Českých Budějovic za památkovou rezervaci 26 15. Výnos Ministerstva kultury ze dne 29. 12. 1979 č. j. 24756/79-VI/1 o prohlášení historického jádra města Lokte za památkovou rezervaci 27 16. Výnos Ministerstva kultury ze dne 27. 10. 1978 č. j. 22260/78 o prohlášení historického jádra města Litoměřice za památkovou rezervaci 28 17. Výnos Ministerstva kultury ze dne 8. 9. 1978 č. j. 15869/78/VI/1 o prohlášení historického jádra města Kroměříže za památkovou rezervaci 29 18. Výnos Ministerstva kultury ze dne 10. 5. 1978 č. j. 15868/78-VI/1 o prohlášení historického jádra města Kadaně za památkovou rezervaci 30 19. Výnos Ministerstva kultury ze dne 12. 8. 1976 č. j. 14266/76-VI/1 o prohlášení historického jádra města Třeboně za památkovou rezervaci 31 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 30, ročník 1983., publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 12/1983. 19 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 13, ročník 1982, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 5/1982. 20 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 13, ročník 1982, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 5/1982. 21 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 13, ročník 1982, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 5/1982. 22 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 34, ročník 1981, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 11/1981 23 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 34, ročník 1981, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 11/1981. 24 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 32, ročník 1980, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 9/1980. 25 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 32, ročník 1980, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 9/1980. 26 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 18, ročník 1980, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 4/1980. 27 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 6, ročník 1980, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 2/1980. 28 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 1, ročník 1979, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 1/1979. 29 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 29, ročník 1978, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 10/1978. 30 Oznámeno v částce sbírky zákonů č. 21, ročník 1978, publikováno: Věstník Ministerstva školství a kultury ČSR, 7/1978. 18

Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva Ministerstva

97

20. Výnos Ministerstva kultury ze dne 31. 10. 1975 č. j. 17596/75-VI/1 o prohlášení historického jádra města Domažlic za památkovou rezervaci 32 21. Výnos ministra kultury ze dne 27. 4. 1970 č. j. 7419/70-II/2 o prohlášení historického jádra města Telče za památkovou rezervaci 33 22. Výnos ministra kultury ze dne 3. 12. 1969 č. j. 15106/69-II/2 o prohlášení historického jádra města Nového Města nad Metují za památkovou rezervaci34 23. Výnos ministra kultury ze dne 10. 9. 1969 č. j. 11764/69-II/2 o prohlášení historického jádra města Pelhřimova za památkovou rezervaci 35 24. Výnos ministra kultury ze dne 29. 5. 1969 č. j. 8372/69-II/2 o prohlášení historického jádra města Štramberka za památkovou rezervaci 36 25. Úřední sdělení Ministerstva školství a kultury ČSR o zřízení státní archeologické rezervace Levý Hradec z 10. 4. 1956, částka č. 35/1956 Úředního listu Podzákonné právní předpisy, vymezující památkové zóny 1. Vyhláška Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb., o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek jejich ochrany 2. Vyhláška Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb., o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu 3. Vyhláška Ministerstva kultury č. 157/2002 Sb., o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové zóny 4. Vyhláška Ministerstva kultury č. 208/1996 Sb., o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové zóny, ve znění vyhlášky Ministerstva kultury č. 158/2002 Sb. 5. Vyhláška Ministerstva kultury č. 250/1995 Sb., o prohlášení území historických jader vybraných měst a jejich částí za památkové zóny 6. Vyhláška Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb., o prohlášení území historických jader vybraných obcí a jejich částí za památkové zóny 7. Vyhláška hlavního města Prahy ze dne 28. 9. 1993 č. 10/1993 Sb. HMP o prohlášení částí území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení podmínek jejich ochrany 8. Vyhláška hlavního města Prahy ze dne 16. 5. 1991 č. 15/1991 Sb. HMP o prohlášení částí území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení podmínek jejich ochrany 9. Vyhláška Ministerstva kultury č. 484/1992 Sb., o prohlášení lednicko-valtického areálu na jižní Moravě za památkovou zónu

Oznámeno v částce kultury ČSR, 1/1977. 32 Oznámeno v částce kultury ČSR, 12/1975. 33 Oznámeno v částce kultury ČSR, 7/1970. 34 Oznámeno v částce kultury ČSR 2/1970. 35 Oznámeno v částce kultury ČSR, 10/1969. 36 Oznámeno v částce kultury ČSR, 6/1969. 31

sbírky zákonů č. 33, ročník 1976, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva sbírky zákonů č. 30, ročník 1975, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva sbírky zákonů č. 37, ročník 1970, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva sbírky zákonů č. 37, ročník 1970, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva sbírky zákonů č. 39, ročník 1969, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva sbírky zákonů č. 24, ročník 1969, publikováno: Věstník Ministerstva školství a Ministerstva

98

10. Vyhláška Ministerstva kultury č. 476/1992 Sb., o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny, ve znění vyhlášky Ministerstva kultury č. 251/1995 Sb. 11. Vyhláška Ministerstva kultury č. 475/1992 Sb., o prohlášení území bojiště bitvy u Slavkova za památkovou zónu 12. Vyhláška Jihomoravského krajského národního výboru v Brně ze dne 20. 11. 1990 o prohlášení území historických jader měst za památkové zóny 13. Vyhláška Jihočeského krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 1990 o prohlášení památkových zón ve městech a obcích Jihočeského kraje 14. Vyhláška Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje 15. Vyhláška Středočeského krajského národního výboru v Praze ze dne 28. 9. 1990 o prohlášení památkových zón v obcích Středočeského kraje Usnesení vlády 1. Usnesení vlády ze dne 16. 7. 1997 č. 426 o Programu restaurování movitých kulturních památek 2. Usnesení vlády ze dne 22. 2. 1995 č. 110 k Programu záchrany architektonického dědictví 3. Usnesení vlády ze dne 25. 3. 1992 č. 209 k Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón

99

Dotační programy pro vlastníky kulturních památek v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí pro rok 2013

- dotační programy určené pro vlastníky kulturních památek v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí jsou dva: Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a Program na záchranu a obnovu kulturních památek Ústeckého kraje

1. Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón • Program vypisuje Ministerstvo kultury ČR • http://www.mkcr.cz • Žádosti se podávají na Městský úřad Benešov nad Ploučnicí • kontaktní osoba: Bc. Karel Šohaj, Odbor výstavby a životního prostředí, tel.: 412 589 821, e-mail: [email protected] 2. • • • •

Program na záchranu a obnovu kulturních památek Ústeckého kraje Program vypisuje Krajský úřad Ústeckého kraje http://www.kr-ustecky.cz Žádosti se podávají na Krajský úřad Ústeckého kraje kontaktní osoby: Vlastimil Hauf, tel: 475 657 369, e-mail: [email protected], Jiří Souček, tel: 475 657 249, e-mail: [email protected]

Informace o dotačních titulech i o některých firmách specializujících se na práce na památkách naleznete i na adrese http://www.propamatky.info Dotace se poskytují na stavební a restaurátorské práce, které zajistí zachování kulturních a stavebně historických hodnot dotčené kulturní památky. Před žádostí o dotace musí vlastník kulturní památky v dostatečném časovém předstihu (aspoň 2 měsíce předem) zažádat o závazné stanovisko na zamýšlené práce. Závazné stanovisko vyřizuje Magistrát města Děčína, Odbor stavební úřad, Oddělení územního rozhodování a památkové péče. Kontaktní osoby: Irena Klepalová, tel.: 412 591 317, email: [email protected], Hanna Derda, tel.: 412 591 481, e-mail: [email protected]. Žádosti o závazné stanovisko musí předcházet konzultace s pracovnicí Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem Mgr. Alenou Sellnerovou, tel: 724 018 392, e-mail.: [email protected]

100

Kulturní památky v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí Číslo rejstříku

Název okresu

Sídelní útvar

Č.p.

Památka

Ulice,nám./umístění

26125 / 5-3581

Děčín

Benešov nad Ploučnicí

kostel Narození P. Marie

25543 / 5-3591

Děčín


kaple Nejsvětější Trojice

102539

Děčín


hrobka Mattauschů

24973 / 5-3583

Děčín


sloup se sochou P. Marie

22308 / 5-3592

Děčín


Č.p.17

měšťanský dům

35081 / 5-3571

Děčín


Č.p.47

zámek Horní a Dolní

17293 / 5-3590

Děčín


Č.p.70

fara

36496 / 5-3586

Děčín


Č.p.71

měšťanský dům

42083 / 5-3587

Děčín


Č.p.129 venkovská usedlost

Husova

16633 / 5-3588

Děčín



Husova

45697 / 5-3589

Děčín



Palackého

Zámecká, nám. Míru

101

Nejčastější stavební úpravy v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí Na jakékoliv stavební úpravy, obnovu či údržbu musí vlastník objektu či pozemku v městské památkové zóně zažádat o závazné stanovisko. Závazné stanovisko vyřizuje Magistrát města Děčína, Odbor stavební úřad, Oddělení územního rozhodování a památkové péče: Kontaktní osoby: Irena Klepalová, tel.: 412 591 317, email: [email protected] . Hanna Derda, tel.: 412 591 481, e-mail: [email protected]. Žádosti o závazné stanovisko musí předcházet konzultace s pracovnicí Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem: Mgr. Alenou Sellnerovou, tel: 724 018 392, e-mail.: [email protected] Mezi nejčastější stavební práce v městské památkové zóně patří následující: - výměna oken a dveří, - výměna střešní krytiny a oprava fasády. Výměna oken a dveří. V současné době je vinou průmyslově vyráběných okenních a dveřních výplní právě tato součást stavební výbavy každého domu bohužel ohrožena nejvíce. Přitom nahrazení kvalitně řemeslně zpracovaných oken či dveří za nové neprofilované výplně bez kvalitních detailů poškozuje architektonický výraz nejen dotčeného domu, ale i celého jeho okolí. Nenávratně se tak mění charakter celého města. Historicky, řemeslně nebo konstrukčně cenná okna a dveře je přitom pro uchování vzhledu domu nejlepší opravit. Pokud je taková oprava nemožná, je vhodné nechat zhotovit přesné materiálové, rozměrové a konstrukční kopie poškozených oken či dveří. Po výrobě se tedy bude jednat o prvky stejného vzhledu jaký měly prvky předchozí, nicméně nové prvky již nebudou mít onu nenahraditelnou historickou hodnotu originálních oken či dveří. Není-li však památková hodnota oken tak vysoká, lze je nahradit za nové dřevěné prvky zasklené izolačním dvojsklem, přičemž kovový rámeček mezi skly by měl mít barvu okenního křídla. Tak bude docíleno kompaktního vzhledu okna. Všechna nová okna by také měla být opatřena krycími (ne lazurními) nátěry. Nejenže jsou krycí nátěry typické pro většinu historických oken v Benešově nad Ploučnicí, ale okna jsou díky těmto nátěrům také lépe chráněna proti UV záření. Plastové výplně jsou z hlediska památkové péče nepřípustné, protože plast není tradiční historický materiál. A také plastové rámy a křídla nelze vyrobit natolik subtilní, aby se jednalo alespoň o tvarovou kopii historické výplně. Výměna střešní krytiny. Ve 2. polovině 20. století byly vinou nedostatku kvalitních střešních krytin nahrazeny původní krytiny krytinami novými, plochými, zejména plechovými. Od 90. let 20. století pak nastupuje éra tzv. bonnského šindele. Pro Benešov nad Ploučnicí jsou však od 60. let 19. století až po rok 1945 typické režné pálené krytiny – ať už tzv. bobrovky (viz nová krytina na zámku) nebo maloformátové drážkové tašky. S těmito taškovými krytinami lze plynule vykrýt každé úžlabí střechy, která pak působí úhledně, tradičně a strukturovaně. Plechové nebo šindelové krytiny přitom znehodnocují historický vzhled tradiční městské střešní krajiny. Plechové krytiny mají i další negativa: krovy pod nimi bývají nedostatečně větrané a zde nashromážděná vlhkost může být i příčinou vzniku a rozšíření dřevokazných škůdců (plísní, hub či hmyzu). Pro rehabilitaci městského prostředí je tedy nutné ploché krytiny

102

nahrazovat krytinami historicky tradičními, tj. taškovými, které jsou nejen estetické, ale také kvalitní a trvanlivé. Oprava fasády. I u fasád je dobré zachovávat věrohodnost a zvolit takovou barvu fasády, která se v historii na daném objektu nebo v jeho okolí běžně vyskytovala, a která tak bude uvnitř památkově chráněného města působit přirozeně a tradičně. Výběrem nevhodného odstínu může totiž dojít k estetickému poškození fasád domu i širšího prostředí. Mezi nejčastěji se v minulosti vyskytujícími barvami byly různé odstíny okru, hnědé, bílé, terakotové (cihlové), šedé, šedozelené atd. Většinou se nepoužívaly barvy jako fialová, meruňková, zářivě zelená apod. Při opravě fasády je také vhodné narušené části fasády i architektonické prvky (římsy, šambrány) vytáhnout v omítce a k nátěru zvolit prodyšné (paropropustné) minerální fasádní barvy s přírodními pigmenty. Pokud budou vlastníci objektů dodržovat výše uvedená pravidla (která se ovšem mohou drobně dům od domu měnit, proto je také nutné jednotlivé stavební záměry konzultovat se zástupci Národního památkového ústavu), může být Benešov nad Ploučnicí stavebně rehabilitován a opět najde své již pomalu neznatelné genius loci.

103

Reklama v městské památkové zóně Benešov nad Ploučnicí Mgr. Alena Sellnerová Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem

Soudobým trendem v reklamě je práce s čím dál tím více výraznějšími barvami, světlem, novodobými materiály a tvarově neobvyklými kreacemi, jen aby na sebe mezi dalšími podobně utvářenými reklamami ta jedna jediná reklama na danou firmu upozornila. Uvnitř města tak vzniká nesourodá a agresivní barevná změť, která se snaží přebít veškeré kvalitní architektonické stránky města. Přivlastňuje si tak město na úkor života v něm. Na výraznou barevnost, materiálovou a tvarovou rozkolísanost reklam si navykli její zadavatelé tak, že vlastně již nejsou schopni přemýšlet nad inzerováním své firmy jinak, jednodušeji a prostěji. Na jimi zadaných reklamních nosičích, často nekontrolovatelně šířených, je pak zřetelná nedostatečná citlivost pro vnímání urbanistického celku města. Už jim nevadí, že platí nekvalitně výtvarně či řemeslně zpracované reklamy, které jsou hlavně nefunkční. I přes co nejvýraznější reklamu totiž každá taková reklama vlastně zaniká, protože se stává částí jednoho barevného a nepřehledného celku. Méně je však často více. Reklamní tabule či výstrče byly na objekty osazovány i v minulosti, byly však vyráběny z tradičních materiálů (dřevo, kov). Časté byly jednobarevné nápisy na fasádě. Svým pojetím tedy nerušily, ale dotvářely kompozici celého objektu i dané ulice a města. Tak i nově osazované reklamní poutače by svým pojetím a počtem neměly výrazně přehlušovat architektonický výraz fasád, ale měly by být pouze jejich doplňkem. Reklama, která vychází z historicky tradičních materiálů a má umírněnou barevnost, působí vždy kultivovaně a je pro městský celek cennější. A pokud všechny reklamní nosiče budou pojednány stejným pokorným stylem, reklama bude i dál na zákazníky působit, a zároveň nenadělá škody na tváři města. Při jakýchkoliv stavebních úpravách, i objektů, které nejsou kulturními památkami, je nezbytné postupovat v souladu s vyhláškou, jíž byla v Benešově nad Ploučnicí zřízená městská památková zóna a s jejími podmínkami ochrany. Smyslem vyhlášení památkové zóny Benešov nad Ploučnicí je ochrana kulturních hodnot předmětného území, na kterých se podílí exteriér i interiér domu č. p. 42. Ochranu kulturně historických hodnot zajišťuje i památkový zákon, který právně váže zamýšlené stavební úpravy. Věcným regulativem je v tomto případě § 14, odst. 3) památkového zákona č. 20/1978 Sb., který stanoví, že závazné stanovisko musí při posouzení přípustnosti a stanovení podmínek vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot. Dalším regulativem je požadavek § 3, písmeně c), vyhlášky č. 476/1992 Sb., aby veškeré úpravy směřovaly k zachování památkových hodnot zóny. Principy a cíle ochrany historických měst dále definuje i Washingtonská charta (tj. Mezinárodní charta pro záchranu historických měst), která je součástí českého právního řádu. V této chartě v odst. 2, se mezi hodnotami, které je třeba v historických městech uchovat, uvádí „forma a vzhled budov (interiér a exteriér), jak jsou definovány svou strukturou, objemem, stylem, měřítkem, materiály, barvou a výzdobou.

104

Magistrát města Děčín

Odbor stavební úřad Oddělení územního rozhodování a památkové péče Mírové nám. 1175/5 Děčín IV-Podmokly 405 02 Děčín 2

Žádost o vydání závazného stanoviska k obnově (opravě) kulturní památky. Žadatel (jméno, příjmení, datum narození, doručovací adresa): ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. tel./ mobil ................................................. Název památky: ......................................................................................................................... Číslo rejstříku památky: ................................................... Adresa památky: ........................................................................................................................ číslo parcely: ......................................... katastrální území ............................................. Popis současného stavu památky s uvedením závad:

Specifikace prací (u oprav jednotlivě rozepsat):

Příloha Doklad o vlastnictví. V případě nájmu nebo zastupování, zplnomocnění vlastníkem. Kopie snímku z katastrální mapy s vyznačením stavby. Projektová dokumentace v případě, že je k navrhovaným pracím vyžadována. v............................. dne..................... podpis

105

Magistrát města Děčín

Odbor stavební úřad Oddělení územního rozhodování a památkové péče Mírové nám. 1175/5 Děčín IV-Podmokly 405 02 Děčín 2

Žádost o vydání závazného stanoviska ke stavebních činnosti a jiné činnosti ve vyhlášené památkové zóně

Žadatel (jméno, příjmení, datum narození, doručovací adresa): ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. tel./ mobil ......................................... Stavba (číslo popisné, orientační nebo číslo st. parcely), popř. číslo a katastrální území pozemku, na kterém má být stavební činnost prováděna: ..................................................... ............................................................................................................................................. Popis stavební činnosti (popis současného stavu a specifikace prací):

Příloha: Doklad o vlastnictví. V případě nájmu nebo zastupování, zplnomocnění vlastníkem. Kopie snímku z katastrální mapy s vyznačením stavby. Projektová dokumentace v případě činností tuto dokumentaci vyžadujících.

v............................. dne..................... podpis

106

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 25. března 1992 č. 209 k Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón

Vláda I. schvaluje Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky, uvedený v příloze č.1 tohoto usnesení; II. bere na vědomí zásady přípravy, zpracování a realizace městských programů regenerace, uvedené v příloze č.2 tohoto usnesení; III. ukládá 1. ministru financí uvolnit v roce 1992 po dohodě s ministrem kultury část prostředků z rezervy státního rozpočtu pro Program regenerace městských památkových rezervací na podporu městských programů regenerace, 2. ministru kultury informovat přednosty okresních úřadů o přijatém usnesení vlády k Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky, 3. ministrům kultury, životního prostředí a pro hospodářskou politiku a rozvoj ve spolupráci se Svazem měst a obcí a jeho Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska a) založit do 30. června 1992 pracovní skupinu pro regeneraci městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky, b) předložit do 31. srpna 1992 ministru financí návrh na vyčlenění prostředků ze státního rozpočtu v roce 1993 pro podporu Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky, 4. přednostům okresních úřadů požádat městská zastupitelstva ve městech se schváleným nebo navrženým Programem regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón, aby připravovala, zpracovávala a postupně realizovala vlastní městské programy regenerace, zpracované podle zásad uvedených v příloze č. 2 tohoto usnesení;

107

IV. doporučuje Svazu měst a obcí a jeho Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska spolupracovat s městskými zastupitelstvy a orgány státní správy při přípravě, zpracování a realizaci městských programů regenerace. Provedou: ministři financí, kultury, životního prostředí, pro správu národního majetku a jeho privatizaci, pro hospodářskou politiku a rozvoj a přednostové okresních úřadů Na vědomí: předseda Svazu měst a obcí, předseda Sdružení historických, sídel Čech, Moravy a Slezska Předseda vlády JUDr. Petr P i t h a r t v. r.

108

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY P ř í l o h a č. 1 k usnesení vlády ČR ze dne 25.března 1992 č.209 Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky Program je projevem vůle vlády ČR napomoci záchraně a rozvoji nejcennějších částí našich historických měst vytvořením organizačních, informačních i ekonomických podmínek k jejich komplexní regeneraci. Smyslem této regenerace je nejen rehabilitace kulturních hodnot a ozdravění životního prostředí měst, ale také vytvoření atraktivních ohnisek rozvoje podnikatelských aktivit. 1. Cíl Programu Cílem Programu je aktivizovat města s vyhlášenou nebo připravovanou městskou památkovou rezervací (dále jen „MPR“) nebo městskou památkovou zónou (dále jen „MPZ“) k jejich regeneraci a všestranně jim napomáhat při přípravě, zpracování a realizaci městských programů regenerace (dále jen „programy“). 2. Organizační zabezpečení 2.1.K zabezpečení Programu zřizují ministerstva kultury, životního prostředí a pro hospodářskou politiku a rozvoj spolu se Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska pracovní skupinu pro regeneraci MPR a MPZ České republiky. Předmětem jeho činnosti je zejména: a) vykonávat poradenské a informační služby pro orgány historických sídel a aktivizovat je, aby v rámci samostatné i přenesené působnosti zpracovávaly a realizovaly vlastní programy, b) vykonávat expertizní činnost pro orgány státní správy a samosprávy zaměřenou k ekonomickému, organizačnímu, legislativnímu a informačnímu zajišťování záchrany a regenerace MPR a MPZ, c) napomáhat odbornými službami městům a jejich sdružením při utváření výkonné komunální samosprávy k zajištění záchrany a regenerace MPR a MPZ, d) shromažďovat a publikovat informace, poznatky a zkušenosti vztahující se k problematice regenerace historických sídel, e) spolupracovat se zahraničními institucemi podobného zaměření a vyměňovat vzájemně informace. 2.2. Městská zastupitelstva ve své působnosti připravují, zpracovávají a realizují programy na základě vlastního rozhodnutí. Přitom se doporučuje postupovat podle Zásad projednaných vládou České republiky (viz část č.IV. předloženého materiálu).

109

3. Podpora městských programů Na podporu přípravy, zpracování a realizace programů se mohou vyčlenit prostředky: 3.1. Pro zpracování programů, včetně potřebných průzkumů, územně plánovacích podkladů a dokumentace, ze státního rozpočtu. 3.2. Pro zabezpečování jednotlivých akcí programů v případech, kdy prostředky z rozpočtu města ani soukromníků nepostačují, zejména: a) ze státního rozpočtu - na záchranu církevních a kulturních památek - na programy podpory vzniku a rozvoje malých a středních podniků realizované prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., apod., b) z výdajů Nadace na záchranu kulturního dědictví, c) ze Státního fondu pro životní prostředí, d) z jiných specializovaných našich i zahraničních fondů, nadací, darů právnických a fyzických osob apod. 3.3. K podpoře programů: a) může být zaměřena i činnost peněžních ústavů, b) budou orgány státní správy ve své působnosti napomáhat získávání a využívání zahraničního kapitálu.

110

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY P ř í l o h a č. 2 k usnesení vlády ČR ze dne 25.března 1992 č.209 Zásady přípravy, zpracování a realizace městských programů regenerace 1. Charakteristika programů Městské programy regenerace (dále jen „programy“) jsou souborem účelově zaměřených, veřejně prospěšných opatření, směřujících k záchraně historicky nejcennějších částí měst, zejména městských památkových rezervací (dále jen „MPR“) a městských památkových zón (dále jen „MPZ“) v souladu s Programem regenerace MPR a MPZ České republiky, a k zahájení a rozvinutí jejich cílevědomé komplexní a kontinuální regenerace. 1.1.

Programy zpracovávají popřípadě pořizují ze svého rozhodnutí města jako součást šířeji pojatého programu rozvoje územního obvodu města ve smyslu zákona o obcích nebo v souladu s ním. Programy schvalují městská zastupitelstva.

1.2.

V programech se spojuje zájem státu na péči o kulturní dědictví, vyjádřený zejména v zákonu o státní památkové péči, s cílevědomou hospodářskou a sociální politikou měst.

1.3.

Programy vytvářejí i podmínky pro účelné a hospodárné vynakládání soukromých i veřejných finančních prostředků na základě propočtu výnosů, kterých lze regenerací dosáhnout, a nákladů, které je nutno na ni vynakládat.

1.4.

Příprava, zpracování a realizace programů musí probíhat tak, aby při nich byla zajištěna široká účast obyvatel města, vlastníků a uživatelů jednotlivých nemovitostí.

1.5.

Navrhovaná opatření nemají přinést vzrůst administrativy a neúčelné pracovní náplně, nýbrž ekonomickou, informační a organizační pomoc městu a vlastníkům a uživatelům nemovitostí.

2. Cíle programů Cíle programů musí být v souladu s ostatními cíli rozvoje města, respektovat zvláštní a jedinečné podmínky jednotlivých měst. Obecně se vytyčují zejména hlavní cíle, které však mohou mít v jednotlivých programech rozdílnou váhu a různou časovou a prostorovou provázanost: 2.1.

Provést neodkladné práce na záchranu těch ohrožených objektů a souborů, které se podílejí na památkové podstatě MPR a MPZ (jde např. o opravy střech, okapů

111

2.2. 2.3.

2.4.

2.5.

2.6.

2.7.

2.8.

a komínů, odstranění podmáčení a statické zabezpečení), a nezbytné opravy technické infrastruktury. Obnovovat systémy technické infrastruktury (vodohospodářské, energetické, spojové a dopravní). Systematicky podněcovat a provádět opravy, modernizace, rekonstrukce a pravidelnou údržbu domovního a bytového fondu jednotlivých objektů i jejich souborů. Přitom zajistit zachování památkových hodnot a využití objektů a souborů ke vhodným účelům v souladu se zásadami státní památkové péče. Pečovat o urbanistickou a architektonickou úroveň prostředí, včetně vzhledu města a jeho charakteru. Provádět rekonstrukce a úpravy vnějších prostranství (ulic, náměstí, parků) včetně jejich vybavení malou architekturou a zelení. V souladu se záměry rozvoje města řešit úpravu komunikací; zřizovat dopravně zklidněné a pěší zóny. Zastavit vylidňování MPR a MPZ stanovením a dodržováním nepřekročitelné hranice plochy bytů v obytných budovách, zachováním části bytů v území pro sociálně slabé a pro handicapované; ozdravit demografickou a sociální strukturu obyvatelstva. Oživovat MPR a MPZ ekologicky nezávadnými podnikatelskými i veřejnými provozy, které vytvářejí pracovní příležitosti pro obyvatele města a jeho okolí, uspokojují potřeby obyvatel i návštěvníků a přiměřeně využívají vhodné objekty obnovovaných památek. V souladu s tím stimulovat žádoucí změny vlastnictví a působit proti spekulativním postupům. Pečovat o kvalitu přírodních složek životního prostředí a jeho ekologickou stabilitu, dodržovat limity pro zdroje škodlivin, provádět opatření k šetření energií, materiálů a vody, zabezpečovat sběr a zneškodňování odpadu. Vyvolávat a podporovat kulturní a osvětové činnosti, které podněcují zájem a ochotu obyvatel města podílet se na regeneraci; budovat informační systém o území včetně pořízení seznamu ohrožených památek a prohlubovat znalosti o MPR a MPZ.

3. Příprava, zpracování a realizace programů K Programu regenerace MPR a MPZ České republiky se může přihlásit a podle zásad tvorby městských programů regenerace může postupovat každé město, které má na svém území vyhlášenou MPR nebo MPZ, nebo město, jež se o statut MPR nebo MPZ hlásí. Podle zásad tvorby městských programů mohou přiměřeně postupovat i ostatní města, která si chtějí zachovat své historicky a architektonicky cenné části. 3.1.

Podnět ke zpracování programu

Podnět ke zpracování programu může vycházet od orgánů městské samosprávy, iniciativních skupin občanů i od orgánů státní památkové péče a orgánů územního plánování. Svůj záměr zpracovat program a přihlásit se k Programu regenerace MPR a MPZ České republiky oznámí město písemně okresnímu úřadu a odbornému pracovišti pro regeneraci MPR a MPZ České republiky (dále jen „odborné pracoviště“), do doby jeho zřízení ministerstvu kultury ČR. V uvedeném oznámení charakterizuje stav MPR nebo MPZ, včetně popisu památkových hodnot, a hlavní cíle, jichž hodlá regenerací na základě programu dosáhnout. Zvláště uvede potřeby neodkladných prací na záchranu těch ohrožených objektů a souborů, které se podílejí na památkové podstatě MPR a MPZ, a známé potřeby nezbytných oprav technické infrastruktury.

112

3.2.

Ověření záměrů města

Okresní úřad v dohodě s odborným pracovištěm ČR zorganizuje ověření záměrů uvedených v oznámení. K tomu přizve zástupce města, památkové péče, orgánů územního plánování a stavebního úřadu, zainteresovaných občanských iniciativ, organizací, podniků, družstev a příslušné odborníky. Cílem je upřesnění nebo doplnění cílů programu a námětů pro jeho zpracování, stanovení orientačních nákladů na zpracování programu, posouzení možností financování a určení podílu jednotlivých účastníků na zpracování programu a nezbytných podkladů a na neodkladných záchranných pracích. Předmětem jednání je také organizační a informační pomoc okresního úřadu a odborného pracoviště ČR městu. 3.3.

Pracovní skupina programu

Město si zřídí pro přípravu, zpracování a realizaci programu stálou pracovní skupinu, např. jako svoji komisi ve smyslu zákona o obcích. V jejím čele je zpravidla člen městské rady, jejími členy jsou hlavní koordinátor programu z řad pracovníků městského úřadu, představitel památkové péče, architekt-urbanista, další členové městského zastupitelstva, zástupci orgánů státní správy, vlastníků a uživatelů nemovitostí, organizací, podniků, družstev, místních spolků, občanských iniciativ a experti (např. sociolog, ekonom, ekolog, právník atp.). Pracovní skupina je sestavena tak, aby ve své činnosti hájila veřejné zájmy, nikoliv soukromé zájmy skupin podnikatelů nebo vlastníků nemovitostí, kteří mohou vytvářet vlastní sdružení. Pracovní skupina předkládá návrhy a žádosti směrem k orgánům samosprávy, státní správy, projektantům a odbornému pracovišti ČR. Městské zastupitelstvo popřípadě městská rada může pracovní skupinu, která byla zřízena jako její komise, pověřit některými pravomocemi, jako např. vypracováním žádostí o podpory, spoluprací s privatizační komisí, podnikateli, investory, projektanty a dodavateli, zřizováním vlastních odborných týmů, sdružováním prostředků z různých zdrojů, organizováním soutěží, konkursů, prováděním nabídkových řízení a řešením konfliktů. 3.4.

Další opatření k zabezpečení programu

Pro ekonomické, informační a institucionální zabezpečování programu si město může vytvářet v rozsahu odpovídajícím potřebám: a) informační a poradenské středisko programu zaměřené na širokou veřejnost, na aktivní ochránce kulturního dědictví a životního prostředí, na vlastníky a uživatele nemovitostí, na podnikatele, investory atd., b) účelový finanční fond pro doplňkový způsob veřejného financování programu mimo rozpočet města, c) smíšenou společnost (akciovou společnost nebo společnost s ručením omezením) s majoritní účastí města a účastí dalších právnických i fyzických osob, jejímž hlavním předmětem činnosti bude zabezpečování realizace programu, d) nadaci pro zabezpečování realizace programu. 3.5.

Podklady pro zpracování návrhu programu

Program musí vycházet z aktuální územně plánovací dokumentace a přiměřeně využít dalších podkladů. Přitom se postupuje v těchto krocích:

113

a) Město (pracovní skupina) zabezpečí vyhodnocení existující územně plánovací dokumentace, územně plánovacích podkladů a dalších programových a koncepčních materiálů z hlediska závaznosti a využitelnosti pro tvorbu programu a s vyhodnocením seznámí příslušný orgán územního plánování. b) Příslušný orgán územního plánování pořídí nové nebo doplňující územně plánovací podklady a dokumentaci, zejména nezbytné průzkumy a rozbory a územní plány určující regulační podmínky. Pro návrh programu je nezbytné pořídit průzkumy a rozbory zaměřené zejména na popis a hodnocení území z hledisek: -

kulturně historických, památkových, urbanisticko-architektonických včetně kompozice, vzhledu a charakteru města, provozně funkčních (včetně dopravního režimu, funkčního využití objektů atp.), ekonomických (včetně rozmístění podniků, pracovních příležitostí, daňových přínosů, vlastnictví, cen a využití nemovitostí), demografických, sociologických, etnografických a vývoje bydlení ekologických (včetně zdrojů a účinku škodlivin v území a enkláv ekologické stability), stavu technické infrastruktury, stavebního stavu objektů.

Tyto průzkumy a rozbory se nezpracovávají, pokud byly již dříve zpracovány a jsou v potřebné míře aktuální. Jako vyjádření prostorového překryvu kulturních, provozně funkčních, ekonomických, sociálních, ekologických a územně technických problémů a hodnot v území se zpracuje problémová mapa. 3.6. Obsah programu Návrh programu obsahuje: a) podrobné cíle regenerace, b) grafickou dokumentaci s vyznačením veškerých předpokládaných stavebních, hospodářských a dalších aktivit města, státních, družstevních i soukromých podniků, jednotlivých vlastníků a uživatelů, c) tabulkově uspořádaný přehled akcí programu, týkajících se: - neodkladné záchrany ohrožených objektů a souborů a nezbytných oprav technické infrastruktury (bod 2.1.), - obnovy systémů technické infrastruktury (bod2.2.), - jednotlivých objektů a jejich souborů (bod 2.3.), - vnějších prostranství (bod 2.4.), - sociálních problémů (bod 2.5.), - ekonomické oživení (bod 2.6.), - ekologických problémů (bod 2.7.), - informací a osvěty (bod 2.8.), d) v případě potřeby schematickou dokumentaci akcí regenerace (úprav, modernizací, rekonstrukcí a dostaveb, event. i nové výstavby objektů a souborů včetně veřejných prostranství),

114

e) scénář postupu regenerace s uvedením kritických míst a s odhadem doby realizace, projednaný s vlastníky a uživateli dotčených nemovitostí, f) zásady projektového zadání jednotlivých akcí, které mají být realizovány v 1.etapě (prioritní jsou zejména akce na záchranu těch ohrožených objektů a souborů, které se podílejí na památkové podstatě MPR a MPZ, a nezbytné opravy technické infrastruktury, dále akce na zajištění tranzitních bytů a sociální výpomoci v předstihu a na oživení upadajícího území), g) aproximativní stanovení nákladů na jednotlivé akce, návrh způsobu podnikatelského a investorského zabezpečení, financování v jednotlivých letech (vč.respektování možností realizace jednotlivými vlastníky a uživateli po etapách), h) rozvahu o zdrojích a návratnosti finančních prostředků, v případě potřeby i rámcové podnikatelské záměry rozhodujících akcí programu, i) specifikaci finančních prostředků, které zajistí město a které budou požadovány z jiných zdrojů, s návrhem zajištění potřebné podpory, vztažené vždy k jednotlivým akcím podle let uvažované realizace, j) další dokumentaci podle potřeby nebo požadavků města (pracovní skupiny). Návrh programu může být v některých částech zpracován ve variantách. Bude dokumentován textově, tabelárně, graficky, případně modelově, s využitím výpočetní a audiovizuální techniky apod. Ve spolupráci s pracovní skupinou bude vždy se zpracovatelem dohodnuta jednoduchá a srozumitelná úprava dokumentace, určená pro seznámení široké veřejnosti s návrhem programu. 3.7. Projednávání a schvalování programu Návrh programu projedná městský úřad veřejně na shromáždění občanů, jejich sdružení a spolků a dále s orgány státní památkové péče, s okresním úřadem a s odborným pracovištěm ČR. Úplná dokumentace programu musí být k dispozici pro seznámení občanů i orgánů státní správy nejméně po dobu 30 dnů, připomínky mohou občané podat ve lhůtě 30 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet posledním dnem lhůty určené pro seznámení. Program posoudí příslušné orgány státní správy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací. Pokud jsou k návrhu programu vzneseny podstatné připomínky ze strany těchto orgánů nebo občanů, rozhodne město o jeho úpravě a dopracování. Městský úřad seznámí veřejnost s výsledky projednávání připomínek. Výsledný návrh programu schvaluje městské zastupitelstvo. Závazné zásady programu mohou být stanoveny městským zastupitelstvem v obecně závazné vyhlášce. Schválený program město veřejně vyhlásí a zajistí mu širokou propagaci a osvětu. 3.8. Realizace programu Město realizuje v předstihu jednak akce na záchranu ohrožených objektů nebo souborů, a jednak obnovu systémů technické infrastruktury a akce řešící ekologické problémy. Postup stavebních prací volí v souladu se sociálním a ekonomickým rozvojem města, zájmem vlastníků a uživatelů a v jejich vzájemné součinnosti, a to zpravidla po malých, rychle a komplexně proveditelných provozně ucelených částech (např.blocích) tak, aby nedocházelo k nadměrnému narušení životního prostředí stavební činností.

115

Město (pracovní skupina) zabezpečí (např.formou soutěží) zpracování urbanistických studií důležitých pro realizaci programu. Urbanistickou studii nebo její část může městské zastupitelstvo po projednání (obdobně jako v bodě 3.7.) schválit jako výchozí podklad pro realizaci programu a jako informaci významnou mimo jiné pro podnikatele a investory v příslušné části území. Město (pracovní skupina) může určit hlavního architekta MPR nebo MPZ nebo jejich částí (např. autora územního plánu nebo urbanistické studie) a doporučit podnikatelům, aby s ním své stavební záměry konzultovali. Schválený program je základem pro výběrové nebo konkursní řízení podnikatelů a investorů v MPR nebo MPZ. V případě majetku města (městská infrastruktura, komunální bytový a domovní fond, veřejná prostranství, některé nemovité kulturní památky apod.) může město být podnikatelem i investorem. 3.9. Podmínky udělování finanční podpory programu Okresní úřad a odborné pracoviště ČR průběžně sledují přípravu, zpracování a realizaci programu a jeho jednotlivých akcí. Město přednostně realizuje maximum akcí s využitím vlastních zdrojů, prostředků vlastníků a uživatelů a s účastí obyvatel. Jestliže město samo finančně nestačí na zabezpečení programu, který se týká vyhlášené nebo navržené MPR nebo MPZ, požádá na jednotlivé akce o podporu z veřejných prostředků, a to: a) nadřízený orgán (okresní úřad), zprostředkující čerpání státního rozpočtu, b) ústřední orgán, který je správcem příslušného státního účelového fondu, nebo v souladu s resortním předpisem přímo tento fond, c) odborné pracoviště ČR, zprostředkující čerpání z jiných účelových prostředků ústředních orgánů České republiky a mezinárodních společenství (zpravidla s pomocí banky nebo spořitelny). Žádosti o podporu musí obsahovat odůvodnění, mimo jiné popis cílů a užitků a přezkušitelné propočty nákladů a výnosů. Podpora se uděluje vždy teprve po předchozím prověření, že náklady prokazatelně přesahují možnosti města, vlastníků a uživatelů a že budou vynaloženy efektivně. 4. Zásady a možnosti soukromého a veřejného financování program 4.1. Financování programů se řídí : a) Akce zahrnuté do programu financují především soukromí nebo veřejní vlastníci (včetně dlouhodobých nájemců) a uživatelé (včetně nájemníků) objektů, kteří z nich mají užitek jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé. b) Financuje se zásadně podle objektů; objekty jsou také provozně ucelené části technické infrastruktury. Výjimku tvoří studie a projekty pro regeneraci celého území nebo části MPR nebo MPZ. c) Veřejné finanční příspěvky, zvýhodněné půjčky a úvěry a daňové úlevy (v souladu s daňovými předpisy připravenými k uplatnění postupně od roku 1993) se poskytují jen na základě zdůvodněné žádosti, která obsahuje propočet finančních nákladů (celkový náklad na částečnou obnovu objektu, který se podílí na památkové

116

p od statě MPR nebo MPZ, a z toho vícenáklad oproti nákladu na úplnou obnovu objektu) a výnosů. 4.2. Měly-li by náklady spojené s programem přesáhnout náklady úplné obnovy (znovuvýstavby) objektu, a tím zájem vlastníka a uživatelů objektu se na programu podílet, financuje se regenerace objektu v míře odůvodněné veřejným zájmem a možnostmi částečně (výjimečně úplně) s využitím prostředků města, popřípadě státního rozpočtu. To se týká zejména těch objektů a souborů, které se podílejí na památkové podstatě MPR a MPZ, a objektů či provozních úseků technické infrastruktury. 4.3. Poskytování veřejných finančních prostředků se vždy váže na určité podmínky, shrnuté do písemné smlouvy. 4.4. Rozlišují se tyto základní způsoby podpory jednotlivých akcí programu: a) účelový nevratný finanční příspěvek z rozpočtu města nebo ze státního rozpočtu jako přímá pomoc; na příspěvku není právní nárok, b) bezúročná nebo zvýhodněná půjčka fyzickým osobám nebo úvěr právnickým osobám, jako překlenovací finanční výpomoc uhrazovaná z veřejných prostředků, například stavební úvěr (po kolaudaci přeměňovaný na hypotekární úvěr nebo na částečný finanční příspěvek odpisem určité částky), c) nepřímá finanční pomoc ve formě daňových úlev (v souladu s daňovými předpisy připravovanými k uplatnění postupně od roku 1993). 4.5 Uvedené způsoby doplňkového, podpůrného financování z veřejných prostředků se uplatňují při uhrazování investičních a provozních nákladů v různé míře. Záleží na tom, zda jde o subjekty ziskových nebo neziskových činností, popř.objekty soukromého nebo veřejného zájmu. Hlavní možnosti shrnuje přehledná tabulka: Přímé a nepřímé pomoci Finanční příspěvky při úhradě nákladů

Úvěry, půjčky

Předměty pomoci Objekty veřejného zájmu Podle konkrétní situace Doplňkové bez větších zisků až do 100% nákladů bezúročné, s možností hypotéky či příspěvku Objekty soukromé Jen na zvýšené náklady Snížené úroky, spotřeby a podnikání se na mimořádnou péči záruka města ziskem, který kryje jen v MPR a MPZ do 50% náklady běžné stavebně technické péče Objekty soukromé Snížené úroky spotřeby a podnikání se ziskem který kryje i zvýšené náklady na mimořádnou péči vyplývající z památkové podstaty objektu

Daňové (postupně r.1993

úlevy od

Plné osvobození od daně z přidané hodnoty stavebních dodavatelů Zrychlené odpisování investic, dočasné prominutí daní Zrychlené odpisování investic

117

4.6. Na úrovni měst přicházejí v úvahu následující zdroje veřejných finančních prostředků pro podporu programů: a) vyčleněné prostředky z rozpočtu měst (nejvydatnější zdroj), doplňované zpravidla globálními dotacemi z rozpočtu ČR (prostřednictvím rozpočtů okresních úřadů), b) doplňkové finanční zdroje soustřeďované v městském účelovém fondu pro podporu programu: daňové přirážky a poplatky a úplaty (jimiž se odčerpávají kladné a záporné externality; tím se kompenzují podnikatelské zisky, pramenící z polohové renty a památkové přitažlivosti MPR nebo MPZ), podíly z výnosů privatizace obecního majetku (jako konkrétní kompenzace za zhodnocení nebo znehodnocení památkových v minulých letech, nebo jako odvod z vyšších výnosů, pramenících z polohové renty a památkové přitažlivosti MPR nebo MPZ), c) zvláštní zdroje ze zapojení památkových objektů do komerčního podnikání, např. z jejich provozování v rámci smíšené společnosti nebo nadace podporující program (zisky této společnosti ze stravování, ubytování, zábavní činnosti apod. pramenící především z atraktivity místa a objektu se v rámci hospodaření města užijí na realizaci programu), d) dary sponzorů a mecenášů a výnosy sbírek, nadace, loterie a jiné zdroje. 4.7. Na úrovni nadřízeného orgánu, zprostředkujícího čerpání státního rozpočtu, přicházejícího v úvahu tyto zdroje: a) globální dotace do rozpočtu města, b) účelový příspěvek na podporu programu nebo jeho jednotlivých částí, c) jiné zdroje 4.8. Na úrovni republiky přicházejí v úvahu zejména účelově vyčleněné prostředky: a) ze státního rozpočtu - na záchranu církevních a kulturních památek (pro body 2.1., 2.3., 2.4. a 2.8.), - na programy podpory vzniku a rozvoje malých a středních podniků realizované prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., apod. (pro body 2.2., 2.5. a 2.6.), b) ve výdajích Nadace na záchranu kulturního dědictví )pro body 2.1., 2.3., 2.4. a 2.8.), c) ze Státního fondu pro životní prostředí (pro bod 2.7.), d) z Fondu národního majetku pro posílení zdrojů bank a spořitelen, které budou určeny k poskytování úvěrů na jednotlivé akce programu, e) z účelových prostředků zahraničního kapitálu pro rozvoj cestovního ruchu, f) z jiných specializovaných našich i zahraničních fondů, nadací, darů právnických a fyzických osob apod. 4.9. K podpoře programů bude zaměřena i činnost účelově zaměřených peněžních ústavů.

118

ZÁKON ČESKÉ NÁRODNÍ RADY ze dne 30. března 1987, 20/1987 Sb.,

o státní památkové péči (ve znění zákona ČNR č. 425/1990 Sb.) Znění platné od 4. 5. 2011 Změna: 242/1992 Sb. Změna: 361/1999 Sb. Změna: 122/2000 Sb. Změna: 132/2000 Sb. Změna: 146/2001 Sb. Změna: 320/2002 Sb. Změna: 18/2004 Sb., 186/2004 Sb. Změna: 1/2005 Sb. Změna: 3/2005 Sb. Změna: 240/2005 Sb. Změna: 203/2006 Sb. Změna: 186/2006 Sb. Změna: 158/2007 Sb. Změna: 124/2008 Sb., 189/2008 Sb. Změna: 307/2008 Sb. Změna: 124/2011 Sb.

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně: ČÁST PRVNÍ ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ §1 Účel zákona (1) Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti. (2) Péče státu o kulturní památky (dále jen „státní památková péče“) zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a organizace spolupracují v oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a pomáhají jim při plnění jejich úkolů.

119

§2 Kulturní památky (1) Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen „ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. (2) Soubory věcí podle odstavce 1 se prohlašují za kulturní památky, i když některé věci v nich nejsou kulturními památkami. Z judikatury: ÚS 35/94

§3 Prohlašování věcí za kulturní památky (1) Ministerstvo kultury si před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. Archeologický nález (§ 23) prohlašuje ministerstvo kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky. (2) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně vlastníka věci o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, a umožní mu k návrhu nebo podnětu se vyjádřit. (3) Vlastník věci je povinen od doručení vyrozumění podle odstavce 2 až do rozhodnutí ministerstva kultury chránit věc před poškozením, zničením nebo odcizením a oznámit ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání. (4) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně o prohlášení věci za kulturní památku jejího vlastníka, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a odbornou organizaci státní památkové péče (§ 32) a u archeologických nálezů též Akademii věd České republiky. Vyrozumí je i v tom případě, že neshledalo důvody pro prohlášení věci za kulturní památku. Jde-li o věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, ministerstvo kultury vyrozumí o prohlášení této věci za kulturní památku též příslušný katastrální úřad k provedení záznamu do katastru nemovitostí. (5) Vlastníci věcí, které pro svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu by mohly být v souladu se společenským zájmem prohlášeny za kulturní památky, jsou povinni oznámit ministerstvu kultury, krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností na jejich písemné vyzvání požadované údaje o těchto věcech a jejich zamýšlené změny, umožnit těmto orgánům nebo jimi pověřené odborné organizaci státní památkové péče prohlídku věcí, popřípadě pořízení jejich vědecké dokumentace.

120

(6) Podrobnosti o prohlašování věcí za kulturní památky a způsob oznamovací povinnosti podle odstavce 5 stanoví obecně závazný právní předpis. Z judikatury: 7 A 54/97, 6 A 81/2000, 7 A 133/99, 7 A 133/99

§4 Národní kulturní památky (1) Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda České republiky nařízením za národní kulturní památky a stanoví podmínky jejich ochrany. (2) Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování státní památkové péče o národní kulturní památky. §5 Památkové rezervace (1) Území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů, může vláda České republiky nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami. (2) Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování státní památkové péče v památkových rezervacích. §6 Památkové zóny (1) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. (2) Podrobnosti o prohlašování památkových zón stanoví obecně závazný právní předpis. § 6a Plány ochrany památkových rezervací a památkových zón (1) Krajský úřad může po projednání s ministerstvem kultury, orgánem územního plánování1) a příslušnou obcí jako dotčenými orgány vydat opatření obecné povahy o ochraně památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich částí (dále jen „plán ochrany“), ve kterém se stanoví způsob zabezpečení kulturních hodnot památkové rezervace a památkové zóny z hlediska státní památkové péče, a ve kterém lze určit, u jakých nemovitostí, nejsou-li kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci nebo památkové zóně, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně výsadby a kácení dřevin na

121

veřejných prostranstvích (dále jen „úprava dřevin“), je vyloučena povinnost vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2. (2) Plán ochrany lze vydat na dobu nejdéle 10 let. Pokud po vydání plánu ochrany nabude účinnosti pro památkovou rezervaci, památkovou zónu nebo jejich část regulační plán1), pozbývají účinnosti ty podmínky plánu ochrany, které jsou v rozporu s tímto regulačním plánem. (3) Plán ochrany lze změnit, pokud se změnily kulturní hodnoty daného území nebo způsob jejich zabezpečení z hlediska státní památkové péče. Pro vydání změny plánu ochrany se použije odstavec 1 obdobně. (4) Odborná organizace státní památkové péče poskytuje krajskému úřadu bezplatně odborné podklady, údaje a informace, které slouží jako podklad pro vydání plánu ochrany. (5) Po nabytí účinnosti plánu ochrany krajský úřad bez zbytečného odkladu posoudí, zda jsou dány důvody pro podání návrhu podle § 17 odst. 5. (6) Náležitosti a obsah plánu ochrany stanoví ministerstvo kultury prováděcím právním předpisem. §7 Evidence kulturních památek (1) Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen „ústřední seznam“). Ústřední seznam vede odborná organizace státní památkové péče. (2 ) Krajsk é ú řady a obecn í ú řady obcí s rozšířenou p ůsobností vedou seznamy kulturních památek svých územních obvodů. Zápisy do těchto seznamů provádějí podle výpisů z ústředního seznamu. (3) Odborná organizace státní památkové péče vyrozumí o zápisu kulturní památky do ústředního seznamu, jakož i o zrušení prohlášení věci za kulturní památku (§ 8), vlastníka kulturní památky, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Jde-li o nemovitou kulturní památku, vyrozumí kromě toho také stavební úřad. 1) U archeologického nálezu prohlášeného za kulturní památku vyrozumí též Archeologický ústav Akademie věd České republiky. (4) Vlastník kulturní památky je povinen oznámit odborné organizaci státní památkové péče každou změnu vlastnictví (správy, užívání) kulturní památky nebo její přemístění. Oznámení musí učinit vlastník kulturní památky nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy k takové změně došlo. (5) Podrobnosti o evidenci kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis.

122

§8 Zrušení prohlášení věci za kulturní památku (1) Pokud nejde o národní kulturní památku, může ministerstvo kultury z mimořádně závažných důvodů prohlášení věci za kulturní památku zrušit na žádost vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku (dále jen „zrušení prohlášení“) prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu. (2) Ministerstvo kultury si před zrušením prohlášení vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, popřípadě vyjádření Akademie věd České republiky, jde-li o archeologický nález prohlášený za kulturní památku, pokud o zrušení prohlášení Akademie věd České republiky sama nepožádala. V případě, že vlastník kulturní památky není žadatelem o zrušení prohlášení, musí mu být umožněno zúčastnit se ohledání věci a ke zrušení prohlášení se vyjádřit. (3) Ministerstvo kultury může zrušení prohlášení vázat na předchozí splnění jím určených podmínek. Náklady vynaložené na splnění podmínek nese žadatel a v případě, kdy řízení o zrušení prohlášení zahajuje z vlastního podnětu ministerstvo kultury, nese náklady ten, v jehož zájmu ke zrušení prohlášení došlo. (4) Ustanovení § 3 odst. 4 platí obdobně i pro zrušení prohlášení. (5) Podrobnosti o zrušení prohlášení věci za kulturní památku stanoví obecně závazný právní předpis.

ČÁST DRUHÁ PÉČE O KULTURNÍ PAMÁTKY Ochrana a užívání kulturních památek §9 (1) Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady. (2) Povinnost pečovat o zachování kulturní památky, udržovat kulturní památku v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením má také ten, kdo kulturní památku užívá nebo ji má u sebe; povinnost nést náklady spojené s touto péčí o kulturní památku má však jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního vztahu mezi ním a vlastníkem kulturní památky.

123

(3) Organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek. (4) Vlastník, který kulturní památku převádí na jiného, někomu přenechá k dočasnému užívání nebo předá k provedení její obnovy (§ 14), nebo k jinému účelu, je povinen toho, na koho věc převádí nebo komu ji přenechává nebo předá, uvědomit, že věc je kulturní památkou. Z judikatury: 59 Ca 59/2002

§ 10 (1) Neplní-li vlastník kulturní památky povinnosti uvedené v § 9, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, a zároveň určí lhůtu, v níž je vlastník kulturní památky povinen tato opatření vykonat. Jde-li o národní kulturní památku, vydá toto rozhodnutí po vyjádření odborné organizace státní památkové péče krajský úřad v souladu s podmínkami, které pro zabezpečení ochrany národní kulturní památky stanovila vláda České republiky. (2) Rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, též na žádost jejího vlastníka. (3) Podrobnosti o povinnostech vlastníků kulturních památek při jejich ochraně a užívání stanoví obecně závazný právní předpis. Z judikatury: 7 A 165/94, 7 A 117/93, 7 A 144/94, 38 Ca 599/2002

§ 11 Povinnosti správních úřadů, právnických a fyzických osob (1) Orgány státní správy příslušné rozhodovat o způsobu využití budov, které jsou kulturními památkami, nebo o přidělení bytů, jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení v těchto budovách, vydávají svá rozhodnutí na základě závazného stanoviska2a) příslušného orgánu státní památkové péče. Při rozhodování o způsobu a změnách využití kulturních památek jsou povinny zabezpečit jejich vhodné využití odpovídající jejich hodnotě a technickému stavu. (2) Jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohly 37) způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožují zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro další výkon takové činnosti nebo výkon činnosti zakáže. (3) Správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a 37

Text publikovaný ve Sbírce zákonů uvádí jazykově nesprávný tvar „mohli“.

124

na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska2a) obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu. § 12 Oznamovací povinnost vlastníka kulturní památky (1) Vlastník kulturní památky je povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení nebo poškození kulturní památky oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností , jde-li o národní kulturní památku krajskému úřadu, a vyžádat si jeho rozhodnutí o způsobu odstranění závady. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, vyrozumí též stavební úřad. (2) Vlastník kulturní památky je povinen každou zamýšlenou změnu jejího užívání, a jde-li o nemovitou kulturní památku, i její zamýšlené vyklizení, předem ohlásit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o národní kulturní památku krajskému úřadu. Z judikatury: 6 A 28/94

§ 13 Právo státu na přednostní koupi kulturních památek (1) Vlastník kulturní památky je povinen v případě zamýšleného prodeje (úplatného převodu vlastnictví) kulturní památky, jde-li o movitou kulturní památku nebo jde-li o národní kulturní památku, ji přednostně nabídnout ministerstvu kultury ke koupi (úplatnému nabytí do státního vlastnictví), s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými nebo spoluvlastníky. (2) Ministerstvo kultury může na základě nabídky vlastníka kulturní památky z mimořádně závažných kulturně společenských důvodů uplatnit právo státu na přednostní koupi (úplatné nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky buď přímo nebo prostřednictvím organizací zřizovaných ministerstvem kultury, a to za cenu stanovenou podle zvláštních právních předpisů,4) a nelze-li cenu takto určit, za cenu obvyklou odpovídající povaze věci. Přitom si ministerstvo kultury vyžádá od vlastníka kulturní památky doklad, popřípadě prohlášení o vlastnictví movité kulturní památky. (3) Ministerstvo kultury, jemuž nabídka došla, je povinno, jde-li o movitou kulturní památku ve lhůtě tří měsíců a jde-li o nemovitou kulturní památku ve lhůtě šesti měsíců od doručení nabídky oznámit vlastníku kulturní památky, že nabídku koupě (úplatného nabytí do státního vlastnictví) kulturní památky přijímá, jinak právo státu na přednostní koupi kulturní památky vůči vlastníku, který nabídku učinil, zaniká. (4) Nesplní-li vlastník kulturní památky povinnost uvedenou v odstavci 1, je právní úkon, kterým převedl vlastnictví ke kulturní památce na jinou osobu neplatný, pokud se této neplatnosti dovolá ministerstvo kultury. Ministerstvo kultury může toto právo uplatnit do tří let ode dne provedení uvedeného právního úkonu. 2 (5) Ustanovením odstavce 1 nejsou dotčeny předpisy upravující bezplatný převod věcí do státního vlastnictví.6)

125

§ 14 Obnova kulturních památek (1) Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. (2) Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17). (3) V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. (4) V územním řízení, 3 při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav,1) umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, 4 prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče,9) nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami,1) umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti podle odstavce 2, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu. (5) Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky podle odstavce 1, popřípadě stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, 1) umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovací práce na nemovitosti podle odstavce 2 provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu. 5 (6) Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 30 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření.

126

(7) Přípravnou a projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo stavby, změny stavby, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravy dřevin nebo udržovacích prací na nemovitosti podle odstavce 2 vlastník kulturní památky nebo projektant11) projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska podle odstavců 1 a 2. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každému dokončenému stupni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu. (8) Obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi (dále jen „restaurování“), mohou provádět fyzické osoby na základě povolení vydaného podle § 14a, přičemž restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu. (9) Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace. (10) Podrobnosti o podmínkách pro dokumentaci obnovy a pro provádění obnovy kulturních památek stanoví obecně závazný právní předpis. Z judikatury: 6 A 102/95, 7 A 28/94, 18 Co 666/2000, 7 A 17/99, 6 A 197/94, 7 A 133/99, 10 Ca 24/94, 7 A 121/95, 6 A 139/94, 6 A 139/94

§ 14a Povolení k restaurování kulturní památky (1) Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, může provádět fyzická osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, na základě povolení (dále jen „povolení k restaurování“). (2) Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný v souvislosti s restaurováním, pokud se na něho nehledí, jako by nebyl odsouzen. Za účelem doložení bezúhonnosti fyzické osoby si ministerstvo kultury vyžádá podle zvláštního právního předpisu11j) výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. V případě, že fyzická osoba není státním občanem České republiky, doloží svou bezúhonnost výpisem z evidence Rejstříku trestů nebo obdobným dokladem vydaným příslušným orgánem státu původu této fyzické osoby; tyto doklady nesmí být starší 3 měsíců. (3) Povolení k restaurování uděluje ministerstvo kultury fyzické osobě po předchozím prokázání jejích odborných předpokladů. (4) Odborné předpoklady se prokazují splněním

127

a) odborné kvalifikace, kterou se rozumí dosažená kvalifikace a odborná praxe pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění, jimiž je vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním programu11a) v oblasti umění se zaměřením na restaurování nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském programu v příslušném uměleckém oboru doplněné osvědčením o absolvování restaurátorského studia v rámci celoživotního vzdělávání,11a) nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu11a) v oblasti umění se zaměřením na restaurování a 2 roky odborné praxe, a pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou uměleckořemeslnými pracemi, vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v oboru restaurování nebo vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v příslušném oboru a 5 let odborné praxe; pro specializace, pro něž středoškolské studium nebylo zřízeno, vyučení v příslušném oboru11b) a 8 let praxe při restaurování věcí, které nejsou kulturními památkami, a b) odborných schopností, které jsou souhrnem znalostí a dovedností, zaručujících zachování hmotné podstaty kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi při respektování jejich autenticity; prokazují se předložením dokumentace, ze které vyplývá, že fyzická osoba žádající o udělení povolení k restaurování již úspěšně a samostatně restaurovala věci, které nejsou kulturními památkami. (5) Povolení k restaurování je udělováno na základě písemné žádosti, která musí obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu. K žádosti se přikládají a) vyplněný evidenční dotazník, jehož vzor je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu, b) ověřené kopie dokladů o dosažené kvalifikaci a odborné praxi podle odstavce 4 písm. a), nejde-li o fyzickou osobu, na kterou se vztahuje postup při uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti podle zákona o uznávání odborné kvalifikace (dále jen „uchazeč“) 11c), c) dokumentace nejméně 3 restaurátorských prací na věcech, které nejsou kulturními památkami, z nichž nejméně 1 nesmí být starší 2 let, provedených v restaurátorské specializaci, v níž se žádá o udělení povolení k restaurování. (6) Dokumentace podle odstavce 4 písm. b) musí obsahovat komplexní vyhodnocení příslušných průzkumů a výzkumů, fotodokumentaci stavu díla před započetím restaurátorské práce, v průběhu jednotlivých etap, a po ukončení práce, popis použitých technických a technologických postupů a materiálů, rozbor a vyhodnocení případných nových zjištění o díle a pokyny pro jeho další ochranný režim. (7) V rozhodnutí o udělení povolení k restaurování ministerstvo kultury stanoví specializaci restaurátorské činnosti podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu a další podmínky pro její výkon, jakož i dobu, na kterou se povolení uděluje. (8) Ministerstvo kultury vede Seznam osob s povolením k restaurování (dále jen „seznam osob“), do něhož se zapisuje a) jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození, rodné číslo, bylo-li přiděleno, státní občanství, trvalý pobyt, popřípadě přechodný pobyt či bydliště,

128

b) specializace restaurátorské činnosti a doba, na kterou bylo povolení k restaurování uděleno, c) změny uvedených údajů, d) zrušení povolení k restaurování nebo pozastavení výkonu práv spojených s povolením k restaurování. Do seznamu osob může nahlížet každý, kdo osvědčí právní zájem. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do seznamu osob, se řídí zvláštním právním předpisem.11d) (9) Držitel povolení k restaurování je povinen oznámit změnu údajů podle odstavce 8 písm. a) neprodleně ministerstvu kultury a zároveň je tuto skutečnost povinen doložit do 30 dnů od vzniku těchto změn. (10) Ministerstvo kultury zruší povolení k restaurování, jestliže držitel povolení k restaurování a) byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo mu byla způsobilost k právním úkonům omezena, b) přestal splňovat podmínku bezúhonnosti, c) hrubým způsobem nebo méně závažným způsobem, ale opakovaně prokazatelně poškodil při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, d) uvedl v žádosti podle odstavce 5 nepravdivé údaje, e) požádal o zrušení povolení k restaurování. (11) Ministerstvo kultury může rozhodnout o pozastavení restaurátorské činnosti prováděné na základě povolení k restaurování, jestliže proti jeho držiteli a) bylo zahájeno trestní řízení, v jehož důsledku může přestat splňovat podmínku bezúhonnosti, b) bylo zahájeno řízení o zbavení nebo omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, a to až do nabytí právní moci rozhodnutí, kterým toto řízení končí. (12) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na fyzické osoby, které vykonávají restaurátorskou činnost jako součást svého řádného studia v oboru restaurování na vysoké škole nebo na vyšší odborné škole zařazené v síti škol, předškolních zařízení a školských zařízení11b pod dohledem pedagoga, který je držitelem povolení k restaurování. (13) Uchazeči ministerstvo kultury udělí za podmínek podle odstavců 1 a 3 povolení k restaurování, pokud je mu uznána odborná kvalifikace a bezúhonnost. (14) V případě řízení o udělení povolení k restaurování uchazeči se vede společné řízení o udělení povolení k restaurování a o uznání odborné kvalifikace a bezúhonnosti.11d) Z judikatury: 19 C 45/2002, 19 Co 387/2003, 5 A 63/2001

129

§ 14b Uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti uchazeče pro restaurování kulturních památek (1) Při uznávání odborné kvalifikace a bezúhonnosti uchazeče postupuje Ministerstvo kultury podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.11g) (2) Na osobu, která ministerstvu kultury oznámila svůj záměr provést restaurování v rámci svobody poskytování služeb a přiložila doklady podle zákona o uznávání odborné kvalifikace a zároveň doložila náležitosti oznámení podle odstavce 3 (dále jen „osoba oprávněná k restaurování“),11f) se nevztahuje ustanovení § 14a odst. 1. (3) Oznámení podle odstavce 2 obsahuje vedle náležitostí podle zákona o uznávání odborné kvalifikace 11h) a) adresu pro doručování písemností, b) předpokládanou dobu restaurování na území České republiky, c) restaurátorskou specializaci, kterou hodlá osoba oprávněná k restaurování na území České republiky vykonávat. (4) Ministerstvo kultury vede evidenci osob oprávněných k restaurování, do níž se zapisuje a) jméno a příjmení osoby oprávněné k restaurování, b) adresa pro doručování písemností, c) restaurátorská specializace, d) doba platnosti oprávnění k restaurování na území České republiky, e) předpokládaná doba restaurování na území České republiky osobou oprávněnou k restaurování, f) zákaz restaurování podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do evidence, se řídí zvláštním právním předpisem.11d) § 14c (1) Pokud je uchazeči uloženo podle zákona o uznávání odborné kvalifikace kompenzační opatření11h), ministerstvo kultury v rozhodnutí současně stanoví a) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou rozdílové zkoušky rozsah rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických dovedností uchazeče, které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné kvalifikace uchazeče, a školu, na které uchazeč složí rozdílovou zkoušku podle restaurátorské specializace, ve které hodlá v České republice působit, a b) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období délku a odborné zaměření adaptačního období, včetně oblastí, jejichž znalost je nezbytná pro restaurování v restaurátorské specializaci, ve které uchazeč hodlá působit v České republice, a které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné kvalifikace uchazeče, obsahu dokumentace restaurátorských prací v rozsahu nejvýše

130

3 prací provedených během adaptačního období a způsobu jejího vyhodnocení a způsobu vyhodnocení adaptačního období. (2) Školu podle odstavce 1 písm. a) určí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na žádost ministerstva kultury ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této žádosti. Ministerstvo kultury v žádosti stanoví rozsah rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických dovedností uchazeče. Podrobnosti obsahu a formy rozdílové zkoušky stanoví určená škola. (3) V případě volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období uchazeč absolvuje adaptační období odbornou praxí v oboru restaurování vykonanou a) v muzeu nebo galerii zřizovaných Ministerstvem kultury nebo krajem, v odborné organizaci státní památkové péče nebo Národní knihovně České republiky, pokud je v nich vytvořeno restaurátorské pracoviště, ve kterém je nejméně 1 zaměstnanec držitelem povolení k restaurování pro restaurátorskou specializaci, ve které uchazeč hodlá působit v České republice, nebo b) pod dohledem fyzické osoby, která je držitelem povolení k restaurování pro restaurátorskou specializaci, ve které uchazeč hodlá působit v České republice, a která je současně pedagogem v oboru restaurování ve stejné specializaci na vysoké škole nebo vyšší odborné škole zařazené v síti škol a školských zařízení.11b (4) Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělávání a přípravy vyžadované v České republice pro výkon činnosti restaurování, jsou stanoveny v příloze č. 3 k tomuto zákonu. § 15 Opatření k zajištění péče o kulturní památky (1) Jestliže vlastník kulturní památky v určené lhůtě neprovede opatření podle § 10 odst. 1, může obecní úřad obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka. (2) Vyžaduje-li to důležitý společenský zájem, může krajský úřad z vlastního podnětu nebo na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo na návrh ministerstva kultury, jde-li o movitou kulturní památku nebo movitou národní kulturní památku, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s ní nakládat, popřípadě mu uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné organizaci, kterou zároveň určí. (3) Zanedbává-li vlastník nemovité kulturní památky, která není státním majetkem, trvale své povinnosti a ohrožuje tím její zachování nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě s vlastníkem o jejím prodeji státu, výjimečně kulturní památka na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit. V případě vyvlastnění nemovité národní kulturní památky zahajuje řízení o vyvlastnění vyvlastňovací úřad na návrh krajského úřadu. Jinak platí pro vyvlastnění obecné předpisy.12)

131

(4) Je-li kulturní památka bezprostředně ohrožena, provede obec s předchozím souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nutná opatření k její ochraně. Jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou, dá obec 38) podnět stavebnímu úřadu k nařízení udržovacích prací nebo nezbytných úprav nebo k nařízení neodkladných zabezpečovacích prací podle zvláštních předpisů a vyrozumí o tom obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, i krajský úřad. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, vyrozumí o tom též nadřízený orgán organizace, která kulturní památku spravuje nebo je jejím vlastníkem. 6

Z judikatury: 7 A 144/94

§ 16 Příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky (1) Vlastníku kulturní památky může obec nebo kraj na jeho žádost poskytnout ze svých rozpočtových prostředků, jde-li o zvlášť odůvodněný případ, příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek může poskytnout i tehdy, nemůže-li vlastník kulturní památky uhradit z vlastních prostředků náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. (2) V případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky může na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu příspěvek ministerstvo kultury buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu, nebo prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností. (3) Podrobnosti o poskytování příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky stanoví obecně závazný právní předpis. § 17 Ochranné pásmo (1) Vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče územní rozhodnutí o ochranném pásmu1) a určí, u kterých nemovitostí v ochranném pásmu, nejsou-li kulturní památkou, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně úpravy dřevin, je vyloučena povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2; tato povinnost je vyloučena vždy, jde-li o stavbu, změnu stavby, udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu. (2) Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo stavby, popřípadě provést jejich odstranění a nedojde-li k dohodě s vlastníkem, lze pozemky a stavby vyvlastnit. Lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení nebo pozemku. Text publikovaný ve Sbírce zákonů uvádí za slovem „obec“ čárku, což je pouze jazykový omyl vzniklý při pozdějších změnách zákona.

38

132

(3) Jde-li o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich prostředí, vymezí obdobně obecní úřad obce s rozšířenou působností ochranné pásmo na návrh krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 je vyloučena, jde-li o stavbu, změnu stavby, udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jejichž provedením se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu nemovitosti v tomto ochranném pásmu, která není kulturní památkou. (4) Vznikne-li vlastníku nebo uživateli pozemku, který není ve státním majetku, majetková újma v důsledku opatření podle odstavců 1, 2 a 3, přísluší mu přiměřená náhrada, kterou poskytuje obec s rozšířenou působností. (5) O změně ochranného pásma nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností na návrh krajského úřadu, který tento návrh předem dohodne s ministerstvem kultury. (6) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může po vyjádření odborné organizace státní památkové péče pravomocné rozhodnutí vydané podle odstavce 1 nebo 3 změnit, pokud se změnil účel, pro který bylo ochranné pásmo vymezeno, a může je i zrušit, pokud zanikl předmět ochrany. (7) Podrobnosti o vymezení ochranného pásma stanoví obecně závazný právní předpis. § 18 Přemístění kulturní památky (1) Národní kulturní památku a nemovitou kulturní památku, popřípadě jejich součást (příslušenství) lze přemístit jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (2) Movitou kulturní památku lze z veřejně přístupného místa trvale přemístit jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (3) Krajský úřad, který dal souhlas k přemístění kulturní památky podle odstavců 1 a 2, uvědomí o tom odbornou organizaci státní památkové péče. § 19 Užívání kulturních památek pro vědecký výzkum nebo pro účely výstavní (1) Vlastník kulturní památky je povinen umožnit osobám pověřeným orgány státní památkové péče vědecký výzkum kulturní památky, popřípadě pořízení její dokumentace. Jde-li o důležitý společenský zájem, je vlastník movité kulturní památky povinen kulturní památku přenechat především odborné organizaci k dočasnému užívání pro účely vědeckého výzkumu nebo pro účely výstavní na náklad toho, jemuž se kulturní památka přenechá k užívání.

133

(2) O podmínkách přenechání kulturní památky nebo národní kulturní památky k dočasnému užívání rozhodne krajský úřad po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. § 20 Kulturní památky ve vztahu k zahraničí (1) Kulturní památku lze v zahraničí vystavovat, do zahraničí zapůjčit nebo do zahraničí vyvézt pro jiné účely jen s předchozím souhlasem ministerstva kultury. (2) Věc, která vykazuje znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1, lze trvale převézt ze zahraničí do České republiky jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož má být dovezena, je-li zaručena vzájemnost.16) (3) Věc vykazující znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1, která byla na území České republiky zapůjčena cizím státem, jenž prohlásil, že tato věc je v jeho vlastnictví, nepodléhá provedení jakéhokoliv výkonu rozhodnutí ani exekuci a předběžným opatřením nelze uložit s takovou věcí nenakládat; nelze ani přijmout jakékoli rozhodnutí nebo opatření, které by bránilo vrácení takové věci tomuto cizímu státu. (4) Ustanovením odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny předpisy upravující hospodářské styky se zahraničím.17) (5) Podrobnosti o udílení souhlasu s vývozem kulturních památek do zahraničí stanoví obecně závazný právní předpis.

ČÁST TŘETÍ ARCHEOLOGICKÉ VÝZKUMY A NÁLEZY § 21 Oprávnění k archeologickým výzkumům (1) Archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie věd České republiky (dále jen „Archeologický ústav“), který se také vyjadřuje k ochraně archeologického dědictví17a) v řízeních podle zvláštních právních předpisů.17b) (2) Ministerstvo kultury může na žádost v odůvodněných případech po dohodě s Akademií věd České republiky povolit provádění archeologických výzkumů vysokým školám, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů, muzeím nebo jiným organizacím, popřípadě fyzické osobě, které mají pro odborné provádění archeologických výzkumů potřebné předpoklady (dále jen „oprávněná organizace“). Oprávněná organizace uzavírá s Akademií věd České republiky dohodu o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů. (3) Potřebnými předpoklady podle odstavce 2 se rozumí odborná kvalifikace fyzické osoby žádající o udělení povolení, nebo odborná kvalifikace fyzické osoby, která je v pracovním nebo jiném obdobném poměru k osobě žádající o udělení povolení,

134

jejichž prostřednictvím bude zajištěna odbornost provádění archeologických výzkumů, a vybavení laboratorním zařízením a prostory nezbytně nutnými pro vědecké poznání a dokumentaci archeologických nálezů a dočasné uložení movitých archeologických nálezů. Odborná kvalifikace se prokazuje splněním dosažené kvalifikace, jíž je vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném magisterském studijním programu11a v oblasti společenských věd se zaměřením na archeologii, a 2 roky odborné praxe. (4) Oprávněná organizace je povinna oznámit Archeologickému ústavu zahájení archeologických výzkumů a podat mu o jejich výsledcích zprávu. Jde-li o archeologické výzkumy na území prohlášeném za kulturní památku, národní kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu. Archeologický ústav a oprávněné organizace oznámí zahájení archeologických výzkumů odborné organizaci státní památkové péče, které podají též zprávu o jejich výsledcích. (5) Ministerstvo kultury po dohodě s Akademií věd České republiky může odejmout povolení k provádění archeologických výzkumů oprávněné organizaci, která porušila podmínky, za kterých jí bylo povolení uděleno. (6) Uchazeči Ministerstvo kultury udělí za podmínek podle odstavce 2 povolení k provádění archeologických výzkumů, pokud mu je uznána odborná kvalifikace. (7) V případě řízení o udělení povolení k provádění archeologických výzkumů uchazeči se vede společné řízení o udělení povolení k provádění archeologických výzkumů a o uznání odborné kvalifikace.11f)

Uznávání odborné kvalifikace uchazeče pro provádění archeologických výzkumů § 21a (1) Při uznávání odborné kvalifikace uchazeče postupuje Ministerstvo kultury podle zvláštního právního předpisu.11e) (2) Na osobu, která ministerstvu kultury oznámila svůj záměr provést archeologický výzkum v rámci svobody poskytování služeb a přiložila doklady podle zákona o uznávání odborné kvalifikace a zároveň doložila náležitosti oznámení podle odstavce 3 (dále jen „osoba oprávněná k výzkumům“)11h), se nevztahuje ustanovení § 21 odst. 2. (3) Oznámení podle odstavce 2 obsahuje vedle náležitostí podle zákona o uznávání odborné kvalifikace11h) a) adresu pro doručování písemností, b) předpokládanou dobu provádění archeologických výzkumů na území České republiky, c) místo, kde se mají archeologické výzkumy provést, c) důvody pro provedení archeologických výzkumů, e) popis odborných postupů, které mají být při archeologických výzkumech použity,

135

f) smlouvu uzavřenou s muzeem o uložení movitých archeologických nálezů učiněných při provádění archeologických výzkumů. (4) Ministerstvo kultury vede evidenci uchazečů, kterým bylo uděleno povolení k provádění archeologických výzkumů, a osob oprávněných k výzkumům, do níž se zapisuje a) jméno a příjmení uchazeče, kterému bylo uděleno povolení k provádění archeologických výzkumů, b) jméno a příjmení osoby oprávněné k výzkumům, c) adresa pro doručování písemností, d) doba platnosti oprávnění k provádění archeologických výzkumů na území České republiky, e) předpokládaná doba provádění archeologických výzkumů na území České republiky osobou oprávněnou k výzkumům, f) zákaz provádění archeologických výzkumů podle § 35 odst. 4 nebo § 39 odst. 4. Ochrana osobních údajů, které se zapisují do evidence, se řídí zvláštním právním předpisem.11d) § 21b (1) Pokud je uchazeči uloženo podle zákona o uznávání odborné kvalifikace kompenzační opatření11i), ministerstvo kultury v rozhodnutí současně stanoví a) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou rozdílové zkoušky rozsah rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických dovedností uchazeče, které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné kvalifikace uchazeče, a školu, na které uchazeč složí uloženou rozdílovou zkoušku, a b) pro případ volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období délku adaptačního období, oblasti, jejichž znalost je nezbytná pro provádění archeologických výzkumů a které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné kvalifikace uchazeče, povinnost předložit závěrečnou zprávu o průběhu adaptačního období a způsob vyhodnocení adaptačního období. (2) Školu podle odstavce 1 písm. a) určí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na žádost ministerstva kultury ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této žádosti. Ministerstvo kultury v žádosti stanoví rozsah rozdílové zkoušky, která může zahrnovat ověření jak teoretických, tak i praktických dovedností uchazeče. Podrobnosti obsahu a formy rozdílové zkoušky stanoví určená škola. (3) V případě volby splnění kompenzačního opatření formou adaptačního období uchazeč absolvuje adaptační období pod dohledem odborně způsobilé fyzické osoby odbornou praxí v oboru provádění archeologických výzkumů vykonanou u Archeologického ústavu nebo oprávněné organizace. (4) Teoretické a praktické oblasti, které tvoří obsah vzdělávání a přípravy vyžadované v České republice pro provádění archeologických výzkumů, jsou stanoveny v příloze č. 4 k tomuto zákonu.

136

§ 21c Povinnosti stanovené oprávněným organizacím v § 21 odst. 4, § 22, § 23 odst. 3 a § 24 platí pro osobu oprávněnou k výzkumům obdobně.

§ 22 Provádění archeologických výzkumů (1) Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny. (2) Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů. Z judikatury: 5 A 8/2000, 59 Ca 59/2002

§ 23 Archeologické nálezy (1) Archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. (2) O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu buď přímo, nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Oznámení o archeologickém nálezu je povinen učinit nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž došlo k archeologickému nálezu, a to nejpozději druhého dne po archeologickém nálezu nebo potom, kdy se o archeologickém nálezu dověděl. (3) Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po učiněném oznámení. Archeologický ústav nebo oprávněná organizace učiní na nalezišti všechna opatření nezbytná pro okamžitou záchranu archeologického nálezu, zejména před jeho poškozením, zničením nebo odcizením.

137

(4) Jde-li o archeologický nález uvedený v odstavci 2, má nálezce právo na odměnu, kterou mu poskytne krajský úřad, a to do výše ceny materiálu; je-li archeologický nález zhotoven z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v ostatních případech až do výše deseti procent kultu rně historické hodnoty archeologického nálezu určené na základě odborného posudku. Nálezce má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s archeologickým nálezem. O náhradě rozhodne a náhradu poskytne krajský úřad. Podrobnosti o podmínkách pro poskytování odměny a náhrady nálezci stanoví obecně závazný právní předpis. (5) O archeologických nálezech, k nimž dojde v souvislosti s přípravou nebo prováděním stavby, platí zvláštní předpisy.1) Z judikatury: 1 T 66/2002

§ 23a Vlastnictví movitých archeologických nálezů (1) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím státu nebo obce podle odstavce 2. (2) Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu byly učiněny, nejde-li o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech prováděných příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, které jsou vlastnictvím této obce, nebo o movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech prováděných státní organizací nebo organizační složkou státu, které jsou vlastnictvím České republiky. (3) Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím kraje, se ukládají v jím zřízeném muzeu. Movité archeologické nálezy, které jsou vlastnictvím obce, se ukládají v muzeu zřízeném touto obcí, případně v muzeu zřízeném jinou obcí nebo krajem. S movitými archeologickými nálezy, které jsou vlastnictvím České republiky, jsou příslušné hospodařit18a) státní organizace nebo organizační složky státu, které při provádění archeologických výzkumů podle odstavce 2 nález učinily; tyto movité archeologické nálezy se ukládají zpravidla v muzeích zřízených ministerstvem kultury nebo v jiných státních organizacích nebo organizačních složkách státu, pokud jsou v nich trvale uchovávány sbírky muzejní povahy. (4) Kraj a obec jsou povinny převést movitý archeologický nález do vlastnictví České republiky za cenu stanovenou v posudku znalcem, pokud je o to ministerstvo kultury písemně požádá ve lhůtě 3 let ode dne, kdy byl movitý archeologický nález učiněn. V tomto případě je ministerstvo kultury současně povinno uhradit kraji nebo obci nutné náklady, které jim vznikly v souvislosti s movitým archeologickým nálezem, s výjimkou odměny a náhrady poskytnutých nálezci podle § 23 od st. 4 . Znalce u rčí a náklady spojené s vyhotovením posudku nese ministerstvo kultury. Navazující ustanovení: Ze zákona 1/2005 Sb.

138

§ 23b Plány území s archeologickými nálezy (1) Kraj může vydat v dohodě s ministerstvem kultury nařízením kraje plán území s archeologickými nálezy v kraji nebo ve vymezené části kraje, ve kterém se vyznačí území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví17a) a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2. (2) Plán území s archeologickými nálezy lze vydat na dobu nejdéle 20 let. (3) Plán území s archeologickými nálezy lze změnit, pokud se významně změnily vědecké poznatky o archeologických nálezech a jejich výskytu v území. Pro vydání změny plánu území s archeologickými nálezy se použije odstavec 1 obdobně. (4) Archeologický ústav a odborná organizace státní památkové péče poskytují kraji na požádání bezplatně potřebnou odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a informace nezbytné pro vydání plánu území s archeologickými nálezy. (5) Náležitosti a obsah plánu území s archeologickými nálezy stanoví ministerstvo kultury prováděcím právním předpisem. § 24 Náhrada za majetkovou újmu (1) Při provádění archeologických výzkumů jsou Archeologický ústav a oprávněné organizace povinny dbát zájmů chráněných zvláštními předpisy, spolupracovat s orgány zabezpečujícími ochranu těchto zájmů a co nejvíce chránit práva a oprávněné zájmy vlastníků (správců, uživatelů) nemovitostí, popřípadě jiného majetku. (2) Je-li vlastník (správce, uživatel) nemovitosti nebo jiného majetku prováděním archeologického výzkumu nebo opatřeními na ochranu archeologického nálezu podstatně omezen v běžném užívání nemovitosti nebo jiného majetku, má právo, aby mu Archeologický ústav nebo oprávněná organizace poskytly přiměřenou jednorázovou náhradu. Po ukončení prací jsou Archeologický ústav nebo oprávněná organizace povinny uvést nemovitost nebo jiný majetek do předešlého stavu. Není-li to možné nebo hospodářsky účelné, má vlastník (správce, uživatel) nemovitosti nebo jiného majetku právo na peněžitou náhradu. (3) Právo na náhradu za majetkovou újmu podle odstavce 2 je třeba uplatnit u Archeologického ústavu nebo u oprávněné organizace do šesti měsíců od ukončení archeologického výzkumu nebo od ukončení opatření na ochranu archeologického nálezu, jinak právo zaniká. Nedojde-li k dohodě, rozhoduje o náhradě a její výši krajský úřad.

139

ČÁST ČTVRTÁ ORGÁNY A ORGANIZACE STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE § 25 Organizační uspořádání státní památkové péče (1) Státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. (2) Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace státní památkové péče. (3) Orgány státní památkové péče ve spolupráci s ostatními orgány státní správy a za odborné pomoci organizací státní památkové péče, vědeckých, uměleckých a dalších odborných odborné organizace a ústavů dbají, aby se státní památková péče zabezpečovala plánovitě, komplexně a diferencovaně a v souladu s dlouhodobou koncepcí jejího rozvoje. § 26 Ministerstvo kultury (1) Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice. (2) Ministerstvo kultury a) zpracovává prognózy, koncepce a návrhy dlouhodobých výhledů rozvoje státní památkové péče, b) sestavuje, vyhlašuje a provádí programy komplexní péče o kulturní památky a vytváří pro ni všestranné podmínky, posuzuje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů obnovy kulturních památek, c) uplatňuje stanovisko k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje, a dále stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková rezervace, nebo nemovitá věc nebo soubor nemovitých věcí zapsané na Seznamu světového dědictví18b), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) je dotčeným orgánem k projednání návrhu opatření obecné povahy podle § 6a, e) usměrňuje kulturně výchovné využívání národních kulturních památek a kulturně výchovné využívání ostatních kulturních památek v souladu se zájmy státní kulturní politiky, f) koordinuje vědeckovýzkumnou činnost v oboru státní památkové péče, g) zřizuje jako svůj odborný poradní orgán vědeckou radu pro státní památkovou péči, h) spolupracuje s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a vysokými školami při výchově pracovníků v oboru státní památkové péče, podílí se na jejich dalším vzdělávání, i) zabezpečuje mezinárodní spolupráci v oboru státní památkové péče,

140

j) vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností, k) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem. § 27 Památková inspekce (1) Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové inspekce je vykonávat ústřední dozor nad dodržováním tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. (2) Památková inspekce plní zejména tyto úkoly: a) dozírá, jak je zabezpečována komplexní péče o kulturní památky, b) dozírá, jak jsou dodržována rozhodnutí orgánů státní památkové péče k zajištění péče o kulturní památky a jak vlastníci (správci, uživatelé) kulturních památek plní stanovené povinnosti, c) na základě poznatků získaných při výkonu dozoru provádí rozbor stavu státní památkové péče a navrhuje opatření k jejímu prohloubení. (3) Památková inspekce při plnění svých úkolů spolupracuje s orgány státní památkové péče a ostatními správními úřady, kontrolními orgány, kraji, obcemi a odbornou organizací státní památkové péče a opírá se o jejich pomoc. (4) Zjistí-li památková inspekce nedostatky v péči o kulturní památky, navrhne příslušnému orgánu státní památkové péče opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě uložení pokuty, a dozírá, aby se uložená opatření řádně plnila. (5) Podrobnosti o úkolech a oprávněních památkové inspekce stanoví obecně závazný právní předpis. § 27a (1) Celní úřady a) kontrolují, jak je dodržován předchozí souhlas Ministerstva kultury (§ 20 odst. 1) a zda kulturní památka vystavovaná, zapůjčená nebo pro jiné účely vyvezená do zahraničí byla ze zahraničí vrácena zpět a v dobrém stavu, b) kontrolují u věcí, které vykazují znaky kulturní památky podle § 2 odst. 1 a mají být trvale převezeny ze zahraničí do České republiky, zda se jejich převoz provádí s předchozím souhlasem příslušného orgánu státu, z něhož mají být dovezeny, je-li zaručena vzájemnost,16) c) se podílejí na dokumentaci, výzkumech a průzkumech zejména movitých kulturních památek. (2) Celní úřady při plnění svých úkolů spolupracují s orgány státní památkové péče, jimž podle jejich příslušnosti podávají v případě zjištění nedostatků podněty pro přijetí opatření k nápravě nebo návrhy na zahájení řízení podle § 35 a 39. Dále spolupracují s odbornou organizací státní památkové péče a památkovou inspekcí.

141

§ 28 (1) Krajský úřad metodicky řídí výkon státní památkové péče v kraji. (2) Krajský úřad a) plní úkoly orgánu státní památkové péče pro národní kulturní památky, pokud nepřísluší Ministerstvu kultury nebo vládě České republiky, b) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných pro jeho provedení, c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková zóna nebo nemovitá národní kulturní památka, nejde-li o působnost ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) , a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) je dotčeným orgánem k zabezpečení nepředvídaných nálezů kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo archeologických nálezů, k nimž došlo při řízení nebo postupu podle zvláštního právního předpisu,1) nejde-li o nálezy učiněné při přípravě nebo provádění obnovy kulturní památky nebo při přípravě nebo provádění prací v území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče,9) e) vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko 2a) a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů,19) jde-li o zabezpečení péče o národní kulturní památky, f) vykonává dozor při obnově národních kulturních památek z hlediska státní památkové péče, g) plní další úkoly stanovené tímto zákonem. § 28a Kraj v samostatné působnosti a) schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v kraji v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice a po projednání s Ministerstvem kultury, b) schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek v kraji, c) usměrňuje kulturně výchovné využití kulturních památek v kraji. § 29 Obecní úřad obce s rozšířenou působností (1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává a organizuje státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice. (2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností

142

a) podílí se na zpracování krajské koncepce podpory státní památkové péče a na zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních památek, b) zabezpečuje předpoklady pro komplexní péči o kulturní památky a nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17), a v souvislosti s tím vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko 2a) a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů,19) c) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je nemovitá kulturní památka nebo ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, nejde-li o působnost ministerstva kultury podle § 26 odst. 2 písm. c) nebo působnost krajského úřadu podle § 28 odst. 2 písm. c), a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, d) usměrňuje péči o kulturní památky zajišťovanou obcemi, e) vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud podle tohoto zákona není příslušný jiný orgán státní památkové péče, f) koordinuje jednotné označování nemovitých kulturních památek tabulkou opatřenou nápisem "Kulturní památka" a velkým státním znakem, popřípadě i značkami stanovenými mezinárodními smlouvami, g) vykonává dozor při obnově kulturních památek a při stavbě, změně stavby, terénních úpravách, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovacích pracích na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (§ 17) z hlediska státní památkové péče, 1) h) dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení, i) plní další úkoly stanovené mu tímto zákonem. (3) Obecní úřad obce s rozšířenou působností se při plnění svých úkolů opírá o odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče. (4) Podrobnosti o způsobech zabezpečování předpokladů pro komplexní péči o kulturní památky obecními úřady obcí s rozšířenou působností stanoví ministerstvo kultury vyhláškou. § 30 Obec (1) Obec pečuje o kulturní památky v místě a kontroluje, jak vlastníci kulturních památek plní povinnosti uložené jim tímto zákonem. Obec vychází přitom z odborných vyjádření odborné organizace státní památkové péče. (2) Obec může podle místních podmínek po projednání s obecním úřadem obce s rozšířenou působností zřídit právnickou osobu nebo organizační složku pro obnovu kulturních památek.

143

§ 31 Komise státní památkové péče, konzervátor státní památkové péče, a zpravodajové státní památkové péče (1) Rada kraje a rada obce s rozšířenou působností zřizují podle potřeby pro všestranné posuzování a koordinaci úkolů státní památkové péče komise státní památkové péče jako pracovní komise.21) (2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností jmenuje po vyjádření odborné organizace státní památkové péče konzervátora státní památkové péče (dále jen „konzervátor“) jako dobrovolného pracovníka. Konzervátor je členem komise státní památkové péče zřízené radou obce s rozšířenou působností. (3) Úkolem konzervátora je soustavně sledovat stav kulturních památek, podávat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávy o jejich stavu, o péči o ně a jejich využití, navrhovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností potřebná opatření a napomáhat propagaci kulturních památek a státní památkové péče. (4) Na návrh konzervátora může obecní úřad obce s rozšířenou působností pověřit pro určitý vymezený územní obvod dobrovolné pracovníky funkcí zpravodaje státní památkové péče (dále jen „zpravodaj“); kteří spolupracují s konzervátorem při plnění jeho úkolů. (5) Činnost konzervátora a zpravodaje řídí obecní úřad obce s rozšířenou působností. Odbornou pomoc mu přitom poskytuje odborná organizace státní památkové péče. (6) Podrobnosti o úkolech konzervátorů a zpravodajů stanoví obecně závazný právní předpis. § 32 Odborná organizace státní památkové péče (1) Odborná organizace státní památkové péče je organizace pro výkon a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče k zabezpečení jednoty kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek, jakož i perspektivního rozvoje státní památkové péče. (2) Odborná organizace státní památkové péče a) zpracovává rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče, b) organizuje, koordinuje a plní vědeckovýzkumné úkoly státní památkové péče, rozpracovává teorii a metodologii státní památkové péče a metodiku společenského uplatnění kulturních památek, c) plní úkoly odborně metodického, dokumentačního a informačního pracoviště pro úsek státní památkové péče a zabezpečuje průzkumy, výzkumy a dokumentaci kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón a je současně poskytovatelem údajů podle zvláštního právního předpisu, 1)

144

d) vede ústřední seznam kulturních památek, e) připravuje odborné podklady pro ministerstvo kultury, zejména pro prohlášení věcí za kulturní památky, f) zpracovává potřebné odborné podklady pro ostatní orgány státní památkové péče, metodicky usměrňuje činnost konzervátorů a zpravodajů a poskytuje bezplatnou odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek při zajišťování péče o kulturní památky, g) zabezpečuje odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a nad jejich soustavným využíváním, h) sleduje kulturně výchovné využití kulturních památek a jejich propagaci a zabezpečuje kulturně výchovné využití a zpřístupnění kulturních památek, s nimiž hospodaří, i) zabezpečuje další vzdělávání pracovníků v oboru státní památkové péče, j) plní další úkoly na úseku státní památkové péče, kterými ji pověří ministerstvo kultury. (3) Odborná organizace státní památkové péče si pro zajištění činností pro výkon státní památkové péče vytváří se souhlasem ministerstva kultury a po projednání s krajem krajská, popřípadě i další územní odborná pracoviště (střediska).

§ 33

zrušen § 34 Oprávnění orgánů a odborné organizace státní památkové péče (1) Orgán nebo odborná organizace státní památkové péče případně celní úřady vydají osobám pověřeným plněním úkolů státní památkové péče osvědčení, na základě kterého jsou oprávněny: a) vstupovat do podniků, závodů, zařízení, objektů a na ostatní nemovitosti, b) vykonávat v nich potřebné odborné práce na ochranu kulturních památek nebo pro vědecké účely, zejména dokumentační a konzervační, jakož i odborný dozor, c) požadovat za tím účelem potřebné údaje a vysvětlení, d) nahlížet do příslušných dokladů. (2) Při činnosti uvedené v odstavci 1 se osoby pověřené plněním úkolů státní památkové péče mohou seznamovat se státním hospodářským a služebním tajemstvím, jen jsou-li k tomu určeny podle zvláštních předpisů.22) Jsou přitom povinny dbát zájmů obrany státu a zachovávat státní, hospodářské a služební tajemství. Své úkoly jsou povinny plnit tak, aby organizace ve své činnosti nebo občan ve svých právech byli omezeni jen v nezbytném rozsahu. (3) Pro vstup do objektů a zařízení ozbrojených sil a ozbrojených sborů platí zvláštní předpisy.23)

145

ČÁST PÁTÁ OPATŘENÍ PŘI PORUŠENÍ POVINNOSTÍ Pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání § 35 (1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 2 000 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že ministerstvo kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, až do rozhodnutí ministerstva kultury, b) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 3 odst. 5, § 12 tohoto zákona, c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí, d) porušuje podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, f) přemístí bez předchozího souhlasu krajského úřadu nemovitou kulturní památku, g) provádí restaurování, jde-li o kulturní památku, prostřednictvím fyzické osoby, která nemá povolení ministerstva kultury, nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle § 14a odst. 13, prostřednictvím fyzické osoby, které byla restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo prostřednictvím fyzické osoby, která není osobou oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo která postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3, h) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17). (2) Krajský úřad uloží pokutu až do výše 4 000 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové

146

hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí, b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska krajského úřadu nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, c) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památku, prostřednictvím fyzické osoby, která nemá povolení ministerstva kultury, nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle § 14a odst. 13, prostřednictvím fyzické osoby, které byla restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo prostřednictvím fyzické osoby, která není osobou oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo která postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3, d) přemístí bez předchozího souhlasu krajského úřadu národní kulturní památky nebo trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa, e) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní památku bez předchozího souhlasu ministerstva kultury, f) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21 odst. 4 , § 22 odst. 2 tohoto zákona nebo § 23 odst. 2, g) provádí v rozporu s § 21 odst. 2 archeologický výzkum, nebo provádí archeologický výzkum, přestože není osobou oprávněnou k výzkumům podle § 21a odst. 2, nebo postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 4 nebo § 39 odst. 4. (3) Ministerstvo kultury zakáže restaurování právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě oprávněné k restaurování, pokud hrubým způsobem nebo méně závažným způsobem, ale opakovaně prokazatelně poškodila při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, a to až na dobu 2 let. (4) Ministerstvo kultury zakáže provádění archeologických výzkumů právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě oprávněné k provádění archeologických výzkumů, pokud provádí archeologické výzkumy, které archeologické nálezy ohrožují nebo poškozují, a to až na dobu 2 let. (5) Podání rozkladu proti rozhodnutí o zákazu restaurování podle odstavce 3 nebo o zákazu provádění archeologických výzkumů podle odstavce 4, vydanému ministerstvem kultury, nemá odkladný účinek. Z judikatury: 7 A 155/94, 5 A 63/97, 7 A 124/97, 7 A 117/93

§ 36 Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody. Z judikatury: 59 Ca 59/2002

§ 37 (1) Pokuta je splatná do třiceti dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla uložena.

147

(2) Pokutu lze uložit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti dozvěděl orgán státní památkové péče, který je příslušný pokutu uložit, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. (3) Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uložil. (4) Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je příjmem kraje. § 38 Uložením pokuty právnické osobě zůstává nedotčena odpovědnost právnické osoby, popřípadě jejích pracovníků, podle zvláštních předpisů. Přestupky § 39 (1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč lze uložit fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že a) nechrání věc před poškozením, zničením nebo odcizením od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že ministerstvo kultury hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu až do rozhodnutí ministerstva kultury, b) nesplní oznamovací povinnost, stanovenou v § 3 odst. 5, § 12 tohoto zákona, c) nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, d) poruší podmínky určené v rozhodnutí o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, e) provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, f) provádí neoprávněné výkopy na území s archeologickými nálezy, g) provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17), h) provádí restaurování, jde-li o kulturní památku, bez povolení ministerstva kultury, nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle § 14a odst. 13, nebo přestože jí byla restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo přestože není osobou

148

oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo při zákazu uloženém podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3, i) jako držitel povolení k restaurování neoznámil ministerstvu kultury neprodleně změnu údajů podle § 14a odst. 9, j) porušuje jiné povinnosti stanovené tímto zákonem. (2) Krajský úřad může uložit pokutu až do výše 4 000 000 Kč fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo národní kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, b) provádí obnovu národní kulturní památky bez závazného stanoviska krajského úřadu nebo nedodržuje podmínky určené v tomto závazném stanovisku, c) přemístí nemovitou kulturní památku nebo národní kulturní památku, nebo trvale přemístí movitou kulturní památku z veřejně přístupného místa bez předchozího souhlasu krajského úřadu, d) zapůjčí do zahraničí nebo se pokusí do zahraničí vyvézt nebo vyveze kulturní památku bez předchozího souhlasu ministerstva kultury, e) provádí restaurování, jde-li o národní kulturní památku, bez povolení ministerstva kultury, nejde-li o výkon restaurátorské činnosti podle § 14a odst. 13, nebo přestože jí byla restaurátorská činnost pozastavena podle § 14a odst. 12, anebo přestože není osobou oprávněnou k restaurování podle § 14b odst. 2, nebo při zákazu uloženém podle § 35 odst. 3 nebo § 39 odst. 3, f) nesplní oznamovací povinnost stanovenou v § 21 odst. 4, § 22 odst. 2 nebo § 23 odst. 2 tohoto zákona, g) provádí v rozporu s § 21 odst. 2 archeologický výzkum, nebo provádí archeologický výzkum, přestože není osobou oprávněnou k výzkumům podle § 21a odst. 2, nebo postupuje v rozporu se zákazem podle § 35 odst. 4 nebo § 39 odst. 4. (3) Ministerstvo kultury může zakázat restaurování fyzické osobě oprávněné k restaurování, pokud hrubým způsobem nebo méně závažným způsobem, ale opakovaně prokazatelně poškodila při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, a to až na dobu 2 let. (4) Ministerstvo kultury může zakázat provádění archeologických výzkumů fyzické osobě oprávněné k provádění archeologických výzkumů, pokud provádí archeologické výzkumy, které archeologické nálezy ohrožují nebo poškozují, a to až na dobu 2 let. (5) Podání rozkladu proti rozhodnutí o zákazu restaurování podle odstavce 3 nebo o zákazu provádění archeologických výzkumů podle odstavce 4, vydanému ministerstvem kultury, nemá odkladný účinek. § 40 Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí o přestupcích a jejich projednávání obecné předpisy.24)

149

§ 41 (1) Pokutu vybírá a vymáhá orgán státní památkové péče, který ji uložil. (2) Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je příjmem kraje. ČÁST ŠESTÁ USTANOVENÍ SPOLEČNÁ A ZÁVĚREČNÁ Ustanovení společná § 42 (1) Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona. (2) Národní kulturní památky prohlášené za ně podle dřívějších právních předpisů se považují za národní kulturní památky podle tohoto zákona. Památkové rezervace prohlášené za ně podle dřívějších právních předpisů se považují za památkové rezervace podle tohoto zákona. Ochranná pásma zřízená podle dřívějších právních předpisů se považují za ochranná pásma podle tohoto zákona. (3) Povolení k archeologickým výzkumům vydaná podle dřívějších právních předpisů se považují za povolení podle tohoto zákona. (4) Movité kulturní památky a národní kulturní památky podle zákona Slovenské národní rady o státní památkové péči, jsou-li na území České republiky, se považují za kulturní památky a národní kulturní památky podle tohoto zákona. (5) Za kulturní památky a za národní kulturní památky podle tohoto zákona se nepovažují archiválie uznané za kulturní památky nebo prohlášené za národní kulturní památky podle zvláštních předpisů.25) § 42a Působnosti stanovené krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti. § 43 (1) Práva a povinnosti stanovené tímto zákonem vlastníku kulturní památky má, a) je-li kulturní památka státním majetkem, státní organizace, která má kulturní památku ve správě26) nebo jiná organizace než státní, které byla kulturní památka odevzdána do trvalého užívání,27) b) je-li kulturní památka v družstevním nebo náhradním užívání na základě práva užívání k zajištění výroby, organizace, které takové užívací právo přísluší podle zvláštních předpisů,28)

150

c) občan, jemuž bylo zřízeno k pozemku, který je kulturní památkou, právo osobního užívání pozemku podle zvláštních předpisů,29) d) ten, kdo s kulturní památkou nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu kulturní památka patří.30) (2) Práva a povinnosti vlastníka věci, která by mohla být podle § 3 prohlášena za kulturní památku, má též správce a uživatel takové věci, jakož i ten, kdo s ní nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.30) § 44 Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se a) uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti uchazečů pro restaurování kulturních památek a pro provádění archeologických výzkumů a b) podmínky pro restaurování kulturních památek osobou oprávněnou k restaurování a pro provádění archeologických výzkumů osobou oprávněnou k výzkumům zákonem o uznávání odborné kvalifikace11g) § 44a (1) Ve správních řízeních vedených podle tohoto zákona lze listinu prokazující vlastnictví věci nahradit čestným prohlášením, nejde-li o věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. (2) Ve správních řízeních vedených podle tohoto zákona týkajících se movité kulturní památky, která je příslušenstvím nemovité kulturní památky, je místní příslušnost orgánu státní památkové péče určena místem, kde se nachází nemovitá kulturní památka. (3) Závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle zvláštního právního předpisu,1) je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. Stanoviska uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou správním rozhodnutím. § 45 (1) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy k provedení § 3 odst. 6, § 6a odst. 6, § 7 odst. 5, § 8 odst. 5, § 10 odst. 3, § 20 odst. 5, § 23b odst. 5, § 29 odst. 4 a § 31 odst. 6. (2) Ministerstvo kultury vydá obecně závazné právní předpisy a) v dohodě s Ministerstvem pro místní rozvoj k provedení § 6 odst. 2, § 14 odst. 10 a § 17 odst. 7. b) v dohodě s ministerstvem financí České republiky k provedení § 16 odst. 3 a § 23 odst. 4, c) v dohodě s Ministerstvem financí k provedení § 27 odst. 5.

151

Ustanovení závěrečná § 46 Zrušují se 1. zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění zákona ČNR č. 146/1971 Sb., 2. vyhláška č. 98/1959 Ú. l., o okresních konzervátorech a zpravodajích státní památkové péče, 3. vyhláška č. 99/1959 Ú. l., kterou se blíže určuje činnost a organizace krajských, okresních a místních komisí státní památkové péče, 4. vyhláška č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek, 5. vyhláška č. 118/1959 Ú. l., o památkových ochranných pásmech, 6. vyhláška č. 56/1960 Sb., o úhradě nákladů na udržování a obnovu kulturních památek, 7. § 11 písm. b) zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, pokud se vztahuje na kulturní památky. § 47 Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1988. Kempný v. r. Adamec v. r.

152

VÝBĚR Z JUDIKATURY K§2 ÚS 35/94 (Nález Ústavního soudu České republiky) Omezení vlastníka kulturní památky jsou v zákoně (č. 20/1987 Sb.) kompenzována řadou ustanovení, která za ně poskytují náhradu. Tato náhrada spočívá především v tom, že v případě obnovy kulturní památky se poskytuje bezplatná odborná pomoc a poskytují se podklady a informace podle § 14 odst. 7 citovaného zákona. Dále - na žádost vlastníka - může příslušný okresní úřad, případně Ministerstvo kultury pro údržbu či uchování kulturní památky poskytnout příspěvek na zvýšené náklady (§ 16). Formulace zákona i vyhlášky používají podmíněného vyjadřování „příspěvek lze poskytnout“, resp. „může být poskytnut“. Přitom je třeba zvážit, že se tento příspěvek poskytuje na žádost, jež musí být odůvodněna a musí splňovat určité předpoklady. Lze proto mít za to, že neodůvodněné žádosti nebo neopodstatněným nárokům nemusí být vyhověno. Proto nelze fakultativní způsob vyjadřování obou norem apriorně chápat jako popření ochoty státu poskytnout náhradu za nucené omezení vlastnického práva vůbec. Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady. Vzhledem k povaze kulturní památky je však vlastník současně vázán Čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vlastnictví zavazuje a že ho nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek. K§3 7 A 54/97 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Prohlášení věci za kulturní památku podle ustanovení § 3 zákona o státní památkové péči je tedy nepochybně zásahem do výkonu vlastnického práva, v důsledku čehož (a tím spíše) by měl být vlastník věci prohlašované za kulturní památku v rozhodnutí, jímž k omezení jeho vlastnického práva dochází, informován o důvodech, pro které se tak děje. Z výše citovaného ustanovení § 3 zákona o státní památkové péči vyplývá, že právní úprava prohlášení věci za kulturní památku, zejména pokud jde o úpravu procesních vztahů, je velmi kusá a neodpovídá významu takového rozhodnutí. Proto nezbývá, než se opřít podle analogie o některé instituty a obecné zásady správního (procesního) práva, zejména když postup správního orgánu při prohlášení věci za kulturní památku má některé shodné rysy se správním řízením a jeho výsledkem má být autoritativní rozhodnutí, které zasahuje do vlastnického práva občana. I při minimálních požadavcích na formální stránku rozhodnutí je proto třeba trvat na tom, že rozhodnutí má být rozčleněno na výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku, přičemž výrok má obsahovat rozhodnutí ve věci s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Z výroku má být patrné, co bylo předmětem rozhodování. Jestliže je předmětem rozhodování soubor věcí, které nelze pojmout do výroku a které jsou označeny a popsány ve zvláštní příloze, nepostačí pouhý odkaz na tuto přílohu, ale ve výroku je třeba vyjádřit, že příloha tvoří neoddělitelnou součást rozhodnutí. Řádné vyložení důvodů rozhodnutí je pak základním předpokladem, aby rozhodnutí mohlo být podrobeno kontrole jak ze strany vlastníka věci, tak soudem a koneckonců v daném případě i veřejností. Pokud rozhodnutí postrádá uvedené nezbytné náležitosti, nejedná

153

se o formální pochybení, ale o základní předpoklad toho, aby právo rozhodnutím dotčené mohlo být účinným způsobem chráněno, aby občan věděl, proč bylo rozhodnuto, aby popř. mohl ve správní žalobě s důvody rozhodnutí polemizovat, napadat je a vyvracet. Tím, že v rozhodnutí nejsou důvody náležitě vyloženy, je občanovi odňata možnost s těmito důvody polemizovat, neboť po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se sám dohadoval, jaké jsou důvody rozhodnutí, jímž byl omezen na svých právech. 6 A 81/2000 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Správní žaloba je procesním institutem určeným k nápravě zcela určitého bezpráví. Proto nevyřčené, naprosto neurčité tvrzení soud nemůže považovat za dostatečnou žalobní legitimaci: prakticky každé vrchnostenské rozhodnutí orgánů veřejné správy zasahuje jeho adresáta v nějakém právu ať tím, že mu je odnímá nebo omezuje, nepřiznává apod., popřípadě že ukládá nějakou povinnost, které tu předtím nebylo. 7 A 133/99 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Povinností správního orgánu je volné úvahy užít, tedy zabývat se těmi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí. 7 A 133/99 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Důvodná je i námitka žalobce týkající se specifikace nemovitostí v rozhodnutí. Ta musí odpovídat stavu v době vydání rozhodnutí a nemovitosti musí být konkretizovány tak, jak jsou v době rozhodnutí zapsány v katastru nemovitostí. Pokud se toto označení liší od označení historického, lze to zmínit v důvodech rozhodnutí. Jen tak lze předejít pochybnostem, na který objekt se rozhodnutí vztahuje. K§9 59 Ca 59/2002 (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem) V řízení tak bylo zjištěno, že kostel sv. Václava jako kulturní památka byl předmětnou přístavbou k sakristii významně poškozen, žalobkyně jako vlastník kulturní památky porušila svou zákonnou povinnost chránit kulturní památku před tímto poškozením, které bylo způsobeno jednáním F. K., jež přístavbu realizoval. Správní orgány neporušily zákon, pokud pokutu za porušení povinnosti vlastníka kulturní památky dle § 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči uložily žalobkyni, neboť právě ona je vlastníkem kulturní památky a bylo její povinností tuto památku chránit před poškozením a znehodnocením. Prohlášení F. K. o tom, že přístavbu realizoval a financoval jako soukromá fyzická osoba, nemůže žalobkyni jako vlastníka kulturní památky zbavit odpovědnosti za porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Soud nad rámec právního zdůvodnění k námitkám žalobkyně, týkajících se přednosti záchrany chátrajícího kostela sv. Václava pro potřeby farníků a dalších generací a prospěšnosti přístavby k sakristii kostela, uvádí následující. Jak bylo v řízení prokázáno, vlastníkem kostela sv. Václava v R. jako registrované kulturní památky je žalobkyně. Ta má jako vlastník nejen práva, ale také povinnosti z vlastnictví plynoucí, neboť jak vyplývá z Čl. 11 odst. 3 věta prvá Listiny základních práv a svobod,

154

vlastnictví též zavazuje. Povinnosti vlastníka kulturní památky jsou stanoveny mimo jiné též zákonem o státní památkové péči. Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením (§ 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči), dále je též povinen bez zbytečného odkladu každé ohrožení nebo poškození oznámit okresnímu úřadu (§ 12 odst. 1 zákona o státní památkové péči). Za porušení těchto povinností vlastníku kulturní památky hrozí sankce. Pokud tedy žalobkyně namítala, že kostel sv. Václava chátral, bylo její zákonnou povinností tomuto stavu předejít, případně tento stav řešit, a to na vlastní náklady, respektive za pomoci příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky (§ 16 zákona o státní památkové péči), případně i za pomoci soukromých finančních příspěvků. Při plnění povinností vlastníka kulturní památky však byla žalobkyně povinna postupovat v souladu s platnými právními předpisy, nejen zákonem o státní památkové péči. K § 10 7 A 165/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Uložení opatření podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči závisí na zjištění, zda správní orgán shledá potřebu těchto opatření v zájmu ochrany kulturní památky. Rozhoduje tak na základě správního uvážení. Toto správní uvážení však není neomezenou volnou úvahou a neznamená, že není soudem přezkoumatelné a že si správní úřad může počínat zcela libovolně, to by bylo v rozporu s charakterem státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že současnou krytinu na domě v R. je třeba nahradit eternitovou krytinou šedou nebo černou a že novou krytinu je třeba položit do řad rovnoběžných s hřbetem stavby, nikoli „na koso“, jak byla položena krytina současná, aniž by však z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo patrné, o jaké skutečnosti, resp. důkazy opřel svůj závěr, že právě tento druh krytiny a způsob jejího položení jsou z objektivního hlediska jedině vhodné a možné. Soudu předložený správní spis neobsahuje žádný doklad, jímž by bylo podloženo výše uvedené tvrzení správního orgánu o způsobu původního kladení střešních krytin a jejich barevnosti (např. dochované archivní materiály jako např. fotografie, zprávy z místních kronik, dobové malby apod.). Za takový doklad nelze považovat ani fotografii soudobou, zachycující současný, nikoli však dřívější stav. 7 A 117/93 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Tak například žalobci bylo opatřením uloženo, aby zámecký park uvedl do náležitého stavu odpovídajícího kulturní památce. Toto opatření sice implikuje, že zámecký park v náležitém stavu nebyl, ale z obsahu spisu není zřejmý žádný důkaz o tom, v jakém stavu tedy vlastně byl (nepočítaje vyjádření zástupců Okresního úřadu B., že park je ve stavu „neutěšeném“, které nadto není důkazem), nemluvě už o tom, že vůbec není jisté, co se má považovat za stav „náležitý“. 7 A 144/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) V případě neplnění opatření podle § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči tedy jde o zvláštní případ správní exekuce (§ 71 a násl. správního řádu), mířící na přímé vynucení uloženého plnění v nezbytném rozsahu. To vylučuje použití obecné úpravy, zejména postupné ukládání pokut (§ 79 odst. 3 správního řádu). Tím spíše nelze uloženou povinnost vynucovat ukládáním pokuty podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, tedy tím způsobem, který postihuje jiné porušení právních předpisů.

155

Nelze samozřejmě vyloučit, že v konkrétním případě budou splněny podmínky jak pro uložení opatření podle § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči (a případně jeho vynucování postupem podle § 15 zákona o státní památkové péči), tak i pro uložení administrativní sankce podle § 35 a že mohou být splněny současně, i v různé časové souslednosti. To však nic nemění na tom, že jde o dvě odlišná řízení s potřebou odlišných skutkových zjištění v důkazním řízení a že zákonné předpoklady pro vydání obou takových rozhodnutí jsou rovněž odlišné. 38 Ca 599/2002 (Rozsudek Městského soudu v Praze) Definice zříceniny je uváděna pouze v odborné neprávnické literatuře a vyplývá z ní, že se jedná o opuštěnou a neužívanou stavbu (hrad, zámek, klášter, kostel), která se uchovává v neúplném stavu způsobeném záměrným pobořením, postupným chátráním i přírodními vlivy. Vlastník nemovitosti je současně i vlastníkem zříceniny hradu a jako vlastník musí přijmout rozhodnutí o opatřeních podle § 10 zákona o státní památkové péči a vykonat na nemovité kulturní památce zřícenina hradu J. uložená opatření ve smyslu rozhodnutí Okresního úřadu K. potvrzená rozhodnutím krajského úřadu. K § 12 6 A 28/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Řízení podle § 12 odst. 1 zákona o státní památkové péči o žádosti na vydání rozhodnutí o způsobu odstranění závady je správním řízením podle správního řádu (§ 44 zákona o státní památkové péči), které je zahajováno výlučně na návrh účastníka řízení (§ 18 odst. 1 správního řádu), na rozdíl od případů, kdy orgán památkové péče z moci úřední zahajuje řízení a vydává rozhodnutí, kterým vlastníku kulturní památky, který neplní své povinnosti, ukládá povinnost provést určitá opatření (tak např. ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči). Ze zákona o státní památkové péči nelze dovodit, že by samotné splnění oznamovací povinnosti vlastníkem kulturní památky bylo bez dalšího i návrhem na zahájení uvedeného správního řízení (žádostí o rozhodnutí o způsobu odstranění závady), a to tím spíše, pokud oznamovatel výslovně žádá o něco jiného. Že tu ve skutečnosti šlo o návrh na odstranění stavby, nezastírá ani správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí („Návrh žadatelky provést demolici objektu … neodpovídá zájmům státní památkové péče“). O takovém návrhu měl ovšem rozhodovat místně příslušný stavební úřad, jemuž mělo být podání postoupeno. Ten by byl povinen v řízení respektovat mj. i ustanovení § 92 odst. 1 stavebního zákona. Absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu je jednou z nejzávažnějších vad správních aktů a způsobuje neexistenci (nulitu) aktu postiženého. K § 14 6 A 102/95 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Podle ustanovení § 19b odst. 1 občanského zákoníku právnické osoby mají svůj název, který musí být určen při jejich zřízení. U obchodních společností a družstev je název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku, obchodním jménem (nově „obchodní firma“ - § 8 až § 12 obchodního zákoníku ve znění novely 370/2000 Sb.). Součástí obchodního jména právnických osob je i dodatek, označující jejich právní formu (§ 9 odst. 2 obchodního zákoníku).Tímto rozhodnutím byla tedy uložena povinnost někomu (něčeho), kdo (co) vůbec zřejmě jako osoba (subjekt) v právním

156

slova smyslu v době vydání tohoto rozhodnutí neexistoval. Takovýto správní akt považuje soudní praxe za nulitní (nicotný). 7 A 28/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Skutečnost, že správní řízení a vydaná rozhodnutí směřují vůči tzv. „non-subjektu“ (firmě, obchodnímu jménu) jako účastníku řízení a nikoliv vůči právnické nebo fyzické osobě (podnikateli), se kterou jako s účastníkem jednáno být mělo, nelze považovat za zřejmou nesprávnost (tj. za chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti); tuto vadu nelze odstranit opravou dle § 47 odst. 6 správního řádu změnou označení účastníka v záhlaví rozhodnutí. Z výpisu z obchodního rejstříku založeného ve spise však jednoznačně vyplývá, že do rejstříku byl zapsán podnikatel Vladimír T. a obchodní jméno bylo zapsáno jako „Vladimír T.-T.“ Firma označená „T. Autoservis“ není, a v době vydání napadených rozhodnutí nebyla právnickou ani fyzickou osobou; z tohoto důvodu neměla způsobilost k právům a povinnostem. Žalovaný, ačkoliv tento výpis od 20. 10. 1993 ve spise založen měl (byl předložen právní zástupkyní), se s otázkou postavení účastníků a jejich řádného označení nevypořádal. 18 Co 666/2000 (Rozsudek Městského soudu v Praze) Jde tedy o spor mezi podílovými spoluvlastníky, vyplývající z neshody v hospodaření se společnou věcí ve smyslu zákonného ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku. Z dikce ustanovení vyplývá, že při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů, tzv. majoritní princip, přičemž nerozhoduje, jde-li mezi spoluvlastníky o běžné či nikoli běžné záležitosti. V praxi to znamená, že má-li být přijato určité rozhodnutí ohledně společné věci, musí se pro ně vyslovit nadpoloviční většina určená podle velikosti podílů, tj. větší než 50 %. Jen tehdy, nastane-li rovnost hlasů nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody, může kterýkoli ze spoluvlastníků podat návrh soudu, přičemž platí zásada, že přehlasovaní spoluvlastníci se musí rozhodnutí většiny podrobit. Jediná výjimka v tomto postupu se týká důležité změny společné věci, o níž ve sporu nejde. V takovém případě mohou jen přehlasovaní spoluvlastníci žádat soud, aby o takové změně rozhodl, a tak jim byla zajištěna ochrana. Z uvedeného je tedy zřejmé, že při uplatnění většinového principu pro řešení vztahů mezi spoluvlastníky žalobci souhlas žalovaného pro dodatečné povolení stavebních úprav nepotřebují, neboť jeho povinností je, aby se podrobil rozhodnutí většiny, počítané podle podílů. 7 A 17/99 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Z ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči vyplývá, že povinnost (a tedy i právo) podat žádost o vydání závazného stanoviska má pouze vlastník, správce nebo uživatel předmětných nemovitostí a tento subjekt je také účastníkem řízení o podané žádosti (srov. § 14 odst. 2 správního řádu). Ze spisového materiálu předloženého soudu žalovaným vyplývá, že žádost o stanovisko ze dne 13. 11. 1996 L. spol. s r.o. podala „ve věci umisťování sloupů městského mobiliáře firmy JC. na území města P.“. V žádosti není uvedeno, že ji tato společnost podává v zastoupení žalobce či v zastoupení jiného subjektu. Z žádosti nevyplývá, že se jakkoli týká žalobce; žádost byla podána ve věci subjektu označeného názvem „firma JC.“ (ze spisu nelze seznat, zda takto označený subjekt vůbec právně existuje, zda nejde o neexistující subjekt non-subjekt, z obsahu žádosti pak nelze dovodit, že tímto označením byl míněn žalobce či v žalobě zmiňovaný subjekt JC. I. nebo jiný subjekt - viz obchodní jména společníků uvedená ve výpisu z obchodního rejstříku). Žádost o stanovisko ze dne 13. 11. 1996 tedy podala L. spol. s r.o. vlastním jménem, nikoli v zastoupení jiného subjektu, tj.

157

vlastníka, správce nebo uživatele nemovitostí podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Propůjčení nemovitostí či zmocnění vlastníkem nemovitostí k podávání žádostí o vydání rozhodnutí příslušným správním orgánem však nezakládá samo o sobě postavení žalobce jako vlastníka, uživatele nebo správce těchto nemovitostí ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, a tudíž ani jeho procesní postavení účastníka řízení, které je vedeno o návrhu jiného subjektu. 6 A 197/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Bylo-li rozhodnutí správního orgánu o odvolání doručeno pouze účastníku řízení a nikoli jeho právnímu zástupci, ač generální plná moc tohoto zástupce byla ve spise řádně založena, nemohlo nabýt rozhodnutí právní moci pro nedostatek v oznámení (§ 25 odst. 3, § 51 odst. 1 správního řádu). 7 A 133/99 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Důvodná je i námitka žalobce týkající se specifikace nemovitostí v rozhodnutí. Ta musí odpovídat stavu v době vydání rozhodnutí a nemovitosti musejí být konkretizovány tak, jak jsou v době rozhodnutí zapsány v katastru nemovitostí. Pokud se toto označení liší od označení historického, lze to zmínit v důvodech rozhodnutí. Jen tak lze předejít pochybnostem, na který objekt se rozhodnutí vztahuje. 10 Ca 24/94 (Rozsudek Krajského soudu v Praze) Přezkoumávané rozhodnutí pozemkového úřadu je v části napadené opravným prostředkem nesprávné i z toho důvodu, že je nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné, což má za důsledek jeho nepřezkoumatelnost. Výrok rozhodnutí, vydaného ve správním řízení, musí být zcela jednoznačný a přesný. To znamená, že jsou-li předmětem rozhodnutí nemovitosti, musejí být podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. (jako ve všech listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí) v rozhodnutí uvedeny tyto nemovitosti podle katastrálního území, parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru nemovitostí. 7 A 121/95 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Výše citovaná zákonná úprava (§ 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči) umožňuje správnímu orgánu rozhodnout dvojím způsobem, a to a) pozitivně, tj. vyslovit přípustnost zamýšlených prací a stanovit základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést, nebo b) negativně, tj. vyslovit nepřípustnost, avšak již bez připojování jakýchkoli podmínek. Tímto zákonným ustanovením se správní orgán I. stupně neřídil, neboť z jím formulovaného výroku závazného stanoviska není zřejmé, co mínil tím, když vyslovil nepřípustnost předložené projektové dokumentace, avšak současně stanovil podmínky. Stanovení podmínek by přicházelo v úvahu pouze v případě kladného rozhodnutí o podané žádosti. Není tedy zřejmé, zda v daném případě správní orgán I. stupně ukládal žadateli povinnost nebo zda se ze strany správního orgánu jednalo pouze o doporučení, jak má žadatel postupovat, aby jeho případná nová žádost mohla být připuštěna. Jednalo-li se v daném případě o doporučení, pak pro ně není místa ve výroku rozhodnutí, nýbrž mělo být součástí odůvodnění závazného stanoviska.

158

6 A 139/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Závazné stanovisko především výslovně samo nestanoví prakticky žádné konkrétní povinnosti, které by žalobce byl povinen dodržovat. Odkazuje totiž pouze na odborné stanovisko Památkového ústavu z 26. 4. 1993, nadto nepříliš jasně na nutnost „akceptovat výsledky SHP a restaurátorského průzkumu“ a předpokládá založení povinností dalšími akty a úkony v budoucnu vzniklými bez účasti správního úřadu. Povinnosti lze ukládat toliko na základě zákona v jeho mezích (Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zákon (§ 14 zákona o státní památkové péči) předpokládá, že taková povinnost bude uložena orgánem státní památkové péče. Ten je oprávněn rozhodovat ve správním řízení a zakládat práva a povinnosti individuálními správními akty. 6 A 139/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Je zapotřebí přisvědčit tomu, že si žalovaný neopatřil všechny důkazy, jimiž by skutkový stav byl přesně a úplně zjištěn (§ 32 odst. 1 správního řádu.); shora zmíněný jednoznačný rozpor v otázce pro rozhodnutí naprosto klíčové není možno pominout. V podobných případech je povinností správního úřadu, plynoucí z ustanovení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu opatřit - je-li reálně možný - další důkaz, jímž bude vzniklý rozpor odstraněn. V posuzované věci se zejména nabízela možnost důkazu znaleckým posudkem (§ 36 správního řádu), provedeným osobou na věci nijak nezainteresovanou. Teprve po vyčerpání možnosti provést dokazování k odstranění existujících rozporů může správní orgán přistoupit k hodnocení důkazů (§ 34 odst. 5 správního řádu). Jestliže se však ani úplným dokazováním nepodaří odstranit rozpory mezi důkazy, je naprosto nezbytné, aby správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, v čem rozpor spočíval, co bylo učiněno pro jeho odstranění, proč se to nepodařilo a ke kterým důkazům se nakonec při svém hodnocení správní orgán přichýlil a které důkazy odmítl (jinak řečeno, proč vyšel z jedněch skutkových zjištění a nikoli ze zjištění protichůdných). Pokud tak správní orgán nepostupoval, přiklonil se bez jakéhokoli zdůvodnění ke skupině důkazů, které podporují verzi o tom, že žalobce spáchal správní delikt [§ 35 odst. 1, písm. c) zákona o státní památkové péči: „poškození“, „znehodnocení“, „zničení“] a pominul důkazy, z nichž vyvěrá opak, vykročil tím ze zákonných mezí, které mu zákon vytyčuje pro hodnocení důkazů, a proto je jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Proto také soud napadené rozhodnutí zrušil. K § 14a 19 C 45/2002 (Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6) Podle § 14a odst. 3 a odst. 5 zákona o státní památkové péči povolení k restaurování uděluje Ministerstvo kultury fyzické osobě po předchozím prokázání její odborné způsobilosti. Povolení k restaurování je uděleno na základě písemné žádosti, která musí obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu. K žádosti se přikládají vyplněný evidenční dotazník, ověřené kopie dokladů o dosaženém odborném vzdělání a dokumentace nejméně tří restaurátorských prací na věcech, které nejsou kulturními památkami, z nichž nejméně jedna nesmí být starší dvou let. Z obsahu spisu vyplývá, že Ministerstvo kultury nerozhodovalo ve věci žádosti žalobce ze dne 9. 4. 2001 o udělení dalšího povolení k uvedené specializaci

159

restaurování, neboť žalobce k této žádosti nedoložil v souladu s ustanovením § 14a odst. 5 zákona o státní památkové péči nezbytné doklady. 19 Co 387/2003 (Usnesení Městského soudu v Praze) Každý státní orgán je oprávněn řešit jen ty otázky, které jsou do jeho pravomoci svěřeny. V posuzovaném případě je žalovaná Česká republika, Ministerstvo kultury ČR, které jako ústřední orgán státní správy má ze zákona o státní památkové péči rozhodovat o povolení k restaurování; vztah mezi žalobcem a žalovanou týkající se oprávnění žalobce k restaurování proto není občanskoprávním vztahem a projednávání žaloby podle občanského soudního řádu brání jedna z podmínek řízení, tj. pravomoc soudu. 5 A 63/2001 (Rozsudek Nevyššího správního soudu) Z citovaného ustanovení vyplývá, že ve správním řízení o odnětí povolení k restaurování podle ustanovení § 14a odst. 10 písm. c) zákona o státní památkové péči je třeba zaměřit dokazování na prokázání hrubého a prokazatelného poškození kulturní památky a pokud bude taková skutečnost prokázána (při dodržení procesních předpisů), dojde k odejmutí povolení k restaurování. Jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak v rozhodnutí o rozkladu absentuje hodnocení některých důkazů, zejména znaleckých posudků, u nichž je v obou rozhodnutích pouze konstatováno, co uvádějí, není s nimi však nakládáno jako s důkazy, které je třeba hodnotit zejména v kontextu s důkazy dalšími. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí ministra není odůvodněno tak, aby z něj bylo zřejmé, co je důvodem odnětí povolení k restaurování v případě žalobce, zda je jím jen poškození kulturní památky a nikoliv skutečnosti, které jsou uváděny v prvostupňovém i rozkladovém rozhodnutí, ale nejsou v přezkoumávaném rozhodnutí dány do souvislosti s poškozením kulturní památky. Pokud v rozhodnutích žalovaného ani ministra není uvedeno IČO žalobce, nelze žalovanému vytýkat pochybení, neboť jak správně uvedl žalovaný je třeba se žalobcem jednat jako s fyzickou osobou, k jejíž identifikaci není třeba speciálního označení pro obchodní styk. K § 15 7 A 144/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Ustanovení § 15 zákona o státní památkové péči vypočítává, co se má stát, jestliže vlastník kulturní památky neprovede opatření podle § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči. V takovém případě především vydá správní orgán rozhodnutí o tom, že nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky (zjevně tedy nikoli opatření jakákoli, byť i podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči uložená, ale jen pro zabezpečení nezbytná) se provedou na náklad jejího vlastníka. K § 22 5 A 8/2000 (Usnesení Vrchního soudu v Praze) V daném případě rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně se zřetelem na formulaci výroků obou rozhodnutí ukládá povinnost jen S., a to povinnost strpět provedení archeologického výzkumu za podmínek ve výroku rozhodnutí uvedených. Z této povinnosti stavebníka strpět provedení záchranného archeologického výzkumu, které se nikterak nebránil, vyplynulo pro žalobce jen oprávnění, nikoli

160

povinnost tento archeologický výzkum provést. Toto oprávnění žalobce, které mohl či nemusel využít, bylo založeno až tímto rozhodnutím, neboť ze žádného ustanovení zákona o státní památkové péči nelze dovodit monopolní oprávnění žalobce archeologické výzkumy provádět. Uvedený zákon v § 21 odst. 1 stanoví v obecné poloze, že archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie věd České republiky. V odst. 2 tohoto ustanovení je pak uvedeno, že Ministerstvo kultury může v odůvodněných případech po dohodě s Akademií věd České republiky povolit provádění archeologických výzkumů i dalším subjektům uvedeným v tomto ustanovení. Z uvedeného tedy vyplývá, že archeologické výzkumy jsou oprávněny provádět kromě žalobce i další oprávněné organizace. Protože ze zákona o státní památkové péči ani z jiného právního předpisu žádné subjektivní právo žalobce provádět v konkrétním případě (za určitých podmínek) archeologické výzkumy nevyplývá a oprávnění, nikoli však povinnost, provést záchranný archeologický výzkum na hradě K., bylo pro žalobce založeno až napadeným rozhodnutím, dospěl soud k závěru, že žalobce nemohl být tímto rozhodnutím v právech, které nemá, resp. které před právní mocí rozhodnutí neměl, zkrácen. Pokud v této věci žalobce nechtěl využít svého oprávnění záchranný archeologický výzkum provést z důvodů, že na jeho provedení nemá dostatek finančních prostředků, nemusel toto své oprávnění realizovat a žádné náklady spojené s jeho provedením by mu tím pádem nevznikly. 59 Ca 59/2002 (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem) Z vyjádření Okresního muzea Č. ze dne 13. 8. 2001 vyplývá, že přístavba k sakristii kostela sv. Václava se nachází na území s archeologickými nálezy, kterými jsou například gotický kostel, slovanské hradiště, hradiště ze starší doby železné. Ve věci není sporu o tom, že stavební práce nebyly Archeologickému ústavu oznámeny. Jak již soud uvedl shora, odpovědnost za porušení oznamovací povinnosti dle § 22 odst. 2 zákona o památkové péči je upravena jako objektivní. Splnění povinnosti není zákonem vázáno ani na znalost skutečnosti, že jde o území s archeologickými nálezy, ani na to, zda stavebními pracemi nebo jinou činností dojde či nedojde k zásahu do archeologického naleziště. Důvodem pro zproštění odpovědnosti za porušení této povinnosti nejsou ani předchozí zásahy do lokality s archeologickými nálezy. Soud upozorňuje, že žalobkyně není zásadně oprávněna činit závěr o tom, zda na místě je či není něco archeologicky zajímavého, protože předchozí práce zasáhly do značné hloubky a vybagrovaný materiál byl vyvezen na skládku. Jak vyplývá z ustanovení § 23 odst. 1 zákona o státní památkové péči, archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. Výraz zpravidla znamená, že archeologickým nálezem může být věc nebo soubor věcí nikoli pouze pod zemí. Rovněž skutečnost, že dle tvrzení žalobkyně nedošlo k poškození archeologického naleziště, nemá vliv na odpovědnost za porušení oznamovací povinnosti Archeologickému ústavu. Pokud žalobkyně namítala, že není zřejmé, k jaké jiné oprávněné organizaci lze oznámení učinit, z ustanovení § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči jasně vyplývá, že oznámení se vždy činí Archeologickému ústavu. Jiná oprávněná organizace může být případně jen oprávněna ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 zákona o státní památkové péči k provádění archeologického výzkumu. Uložení pokuty též za porušení oznamovací povinnosti dle § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči soud shledal v souladu se zákonem.

161

K § 23 1 T 66/2002 (Rozsudek Okresního soudu v Příbrami) Spornou byla otázka výše způsobené škody. Podle závěrů krajského soudu nelze akceptovat postup používaný Archeologickým ústavem Akademie věd ČR, kdy znalec odhadl množství artefaktů, stanovil jejich cenu vzhledem k cenám na trhu (kde mohou být legálně prodávány) a zjištěnou částku pak vynásobil koeficientem vyjadřujícím vypovídající hodnotu artefaktů v kontextu s jeho uložením v historické vrstvě, respektive ztrátu této hodnoty. Podle názoru soudu lze akceptovat jako objektivní výpočet vzniklé škody druhou metodu stanovující cenu předstihového archeologického výzkumu. Znalec stanovil cenu archeologických prací na xxx Kč na m3. Je přitom na znalci, aby použil svou odbornost a své zkušenosti a cenu prací stanovil. Znalec ve své výpovědi před soudem přesvědčivě vysvětlil, jak k takové výši dospěl, a soud jeho závěry přijal. Jak znalec uvedl, tvoří cena předstihového výzkumu součást ceny pozemku, jde tedy o vyjádření škody způsobem odpovídajícím § 89 odst. 12 trestního zákona, neboť pokud by pozemek vlastník prodával, kupující by v kupní ceně zaplatil i takto určenou částku. K § 23a Ze zákona 1/2005 Sb. (zákon kterým se mění zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) Čl. XI Přechodná ustanovení 1. Movité archeologické nálezy, které jsou podle dosavadních právních předpisů vlastnictvím České republiky a byly učiněny na území kraje, nebo jsou uloženy v muzeu zřízeném krajem, nebo v jiné příspěvkové organizaci nebo organizační složce zřízené krajem, přecházejí do vlastnictví tohoto kraje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. To se nevztahuje na movité archeologické nálezy učiněné při archeologických výzkumech prováděných státní organizací nebo organizační složkou státu, které dosud nebyly uloženy v muzeu zřízeném krajem, nebo v jiné příspěvkové organizaci nebo organizační složce zřízené krajem; s tímto majetkem České republiky je dnem nabytí účinnosti tohoto zákona příslušná hospodařit1) tato státní organizace nebo organizační složka státu. 2. Movité archeologické nálezy, které jsou podle dosavadních právních předpisů vlastnictvím České republiky a byly učiněny při archeologických výzkumech prováděných příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce, nebo jsou uloženy v muzeu zřízeném obcí, nebo v jiné příspěvkové organizaci nebo organizační složce zřízené obcí, přecházejí do vlastnictví této obce dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Jestliže byl movitý archeologický nález učiněn přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, počíná lhůta 3 let, ve které jsou kraje a obce povinny převést movitý archeologický nález do vlastnictví České republiky podle § 23a odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, běžet dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

162

K § 35 7 A 155/94 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Bezsubjektní útvary, jako podnik ve vlastnictví fyzické osoby, ani obchodní jméno jako pouhé označení fyzické osoby podnikatele pro právní úkony při podnikatelské činnosti však není osobností ve smyslu právním, není subjektem, ale objektem práv a povinností. Obchodní jméno není totožné ani zástupné s fyzickou nebo právnickou osobou, není schopno nabývat práva a brát na sebe povinnosti, nelze jej žalovat a nemůže být žalováno, nelze proti němu vést výkon rozhodnutí atd.: nemá ani znaky, které zákon spojuje se vznikem právnické osoby. Způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním úkonům, tedy i způsobilost vystupovat ve správním řízení a být adresátem rozhodnutí měla v posuzovaném případě zjevně jen fyzická osoba: František H., a nikoli označení „firma František H., řezník - uzenář“. Správní orgány obou stupňů uložily napadeným rozhodnutím povinnosti bezsubjektivnímu zjevu, non-osobě, něčemu, co podle práva není způsobilé je mít. Takováto vada má nutně za následek, že rozhodnutí je nevykonatelné, neboť soudní či správní exekucí lze postihnout jen osobu, tj. toho, kdo je způsobilý mít práva a nést povinnosti, nikoli něco, co v právním smyslu subjektem práv a povinností vůbec není a být nemůže. 5 A 63/97 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Tím, kdo „provádí obnovu kulturní památky bez vyžádání závazného stanoviska okresního národního výboru“, resp. orgánu státní památkové péče, ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. e) zákona o státní památkové péči, je tedy nutno rozumět vlastníka kulturní památky, event. zmíněného uživatele, nikoli právnickou osobu (v dané věci žalobce), která toliko na základě soukromoprávního smluvního vztahu provádí pro vlastníka či uživatele kulturní památky vlastní práce v rámci obnovy (obdobně viz pojem stavebník ve stavebním řízení a jeho sankční odpovědnost na rozdíl od smluvního dodavatele stavebních prací - zhotovitele). Není tedy možné za uvedené protiprávní jednání uložit pokutu této právnické osobě („zhotoviteli“). Jinak by tomu bylo v případě, kdy by vlastník kulturní památky naopak splnil své zákonné povinnosti, vyžádal by si předchozí závazné stanovisko, dodavatele („zhotovitele“) by uvědomil, že věc je kulturní památkou (§ 9 odst. 4 zákona o státní památkové péči) a seznámil by jej se závazným stanoviskem, přičemž zhotovitel by postupoval v rozporu s podmínkami určenými v tomto stanovisku. Rovněž i sankci za znehodnocení či zničení kulturní památky (§ 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči) tu lze uložit přímo zhotoviteli - dodavateli, neboť se jedná o sankci za porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 9 odst. 3 zákona o státní památkové péči, tedy povinnosti vztahující se nikoli jen na vlastníky či uživatele kulturní památky [ostatně to, že by aplikace ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči snad nepřicházela v úvahu, nenamítá ani žalobce)]. 7 A 124/97 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Závazné stanovisko podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči vydává orgán státní památkové péče na základě žádosti vlastníka nemovitosti ve správním řízení (§ 44 zákona o státní památkové péči), a to správním rozhodnutím. Za takové nelze považovat sdělení stavebního úřadu, jímž reagoval na ohlášení provedení reklamního nápisu v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 stavebního zákona, a to bez

163

ohledu na to, zda v něm řešil jako předběžnou otázku přípustnost prací z hlediska památkové péče. Jestliže si žalobce nevyžádal předem závazné stanovisko a reklamní nápis realizoval pouze na základě sdělení stavebního úřadu, že tento nemá proti jeho provedení námitky, porušil tím povinnost uloženou mu v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči a zároveň naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 35 odst. 1 písm. i), resp. h) tohoto zákona. Námitka, že žalovaný nevzal v úvahu závaznost sdělení stavebního úřadu, je proto s ohledem na shora uvedené právně irelevantní. 7 A 117/93 (Rozsudek Vrchního soudu v Praze) Správní sankce byla žalobci uložena podle § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči. Jak je však z obsahu spisu a zejména z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, byla sankce uložena za to, že žalobce nesplnil opatření jemu uložené pravomocným rozhodnutím, vydaným podle § 10 zákona o státní památkové péči. Byla tedy sankce uložena za něco jiného, než za co zákon její uložení umožňuje. Nejde tu o pochybení formální. Aby bylo možno uložit sankci, je nutno v řízení prokázat, že delikvent nepečoval, neudržoval, užíval neodpovídajícím způsobem, nechránil atd. Žádný takový důkaz relevantním způsobem proveden v řízení nebyl. Tímto důkazem samozřejmě není konstatování, že žalobce nesplnil (popř. nedostatečně splnil) opatření jemu uložená. K § 36 59 Ca 59/2002 (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem) Zákon o státní památkové péči stanoví správnímu orgánu příkladem kritéria, ke kterým je povinen přihlížet při rozhodování o výši pokuty za správní delikt dle § 35 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Z rozhodnutí okresního úřadu, kterým byla pokuta za správní delikt dle § 35 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o státní památkové péči ve výši 45.000,- Kč uložena, vyplývá, že při určení výše pokuty se okresní úřad zabýval hledisky dle § 36 zákona o státní památkové péči. Vzal v úvahu, že zákon o státní památkové péči byl porušen ve třech případech, v období srpna až října 2001, došlo ke znehodnocení kulturní památky, právnická osoba se vyhýbala úřednímu jednání a lze vyloučit nevědomost o povinnostech plynoucích ze zákona o státní památkové péči. Z těchto důvodů byla pokuta stanovena ve spodní polovině možné sazby. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu o výši pokuty jasně vyplývají skutečnosti, které byly hodnoceny při určení výše pokuty, tyto skutečnosti nevybočují z hledisek určených § 36 zákona o státní památkové péči pro určení pokuty, závěr o výši pokuty soud neshledal v logickém rozporu s těmito zjištěnými skutečnostmi a výše pokuty nevybočila ze zákonem vymezeného rozsahu.

1

Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

23 4 5 § 6§

.

32 astavebního 42astavebního zákona. 54 až87 70 zákona 57 zákona. § 86 § 94 stavebního zákona.

164

Použitá literatura

Ing. arch. Jan Kaigl

Příspěvek z celostátní konference Ekonomické otázky regenerace MPR a MPZ, pořádané Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska v Jablonci nad Nisou 15. až 18.6.1994.

Ing. Blanka Košatková, Csc.


Ing. arch. Kamila Matoušková, Csc.


Zikmund Winter

Zlatá doba českých měst, Praha 1991

PhDr. Eva Šamánková

Benešov nad Ploučnicí – Státní zámek a čínské sbírky Národní galerie, Praha 1963

Prof. August Sedláček

Hrady, zámky a tvrze království českého, díl XIV., Praha 1923

Dr. Rudolf Anděl

Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III., Praha 1984

PhDr. Zdeněk Henig

Z historie města Benešova nad Ploučnicí: „Benešov nad Ploučnicí – historický nástin a urbanistický vývoj.“ (příprava k tisku)

-

Seznam nemovitých kulturních památek Města Benešov nad Ploučnicí.

-

Vyhláška ministerstva kultury České republiky ze dne 10. září 1992 o prohlášení území historických jader vybraných měst za památkové zóny č.476/1992 Sb.

-

Příloha k vyhlášce MK č.476/1992 Sb.

-

Usnesení vlády České republiky ze dne 25.března 1992 č.209 k Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón.

165 -

Příloha č.1 k usnesení vlády ČR ze dne 25.března 1992 č.209.

-

Příloha č.2 k usnesení vlády ČR ze dne 25.března 1992 č.209.

-

Zákon č.20/1987 Sb., České národní rady ze dne 30.března 1987, o státní památkové péči (ve znění zákona ČNR č.425/1990) ve znění zákona č.242/1992 Sb.

Použité grafiky z Okresního Archivu Děčín a ze sbírek Státního zámku Benešov n/Pl. Použité fotografie ze soukromé sbírky PhDr. Zdeňka Heniga

zpracoval: PhDr. Zdeněk Henig

Recommend Documents