ZPÁTKY K PRACOVNÍMU STOLU
Oporinus vyčerpaný požadavky svého mistra v Colmaru Paracelsa opustil a vrátil se do Basileje. Přes některé pokusy životopisců líčit tento rozchod jako důsledek nevraživosti neexistuje skutečný důkaz, že by se rozešli nepřátelsky. Paracelsus dal svému bývalému tajemníkovi dokonce část svého proslulého laudana. Oporinus se stal člověkem vrtkavé štěstěny: čtyřikrát se oženil, ale ani věhlas učence a tiskaře jej zjevně nezbavil stálých dluhů. Když začala vzrůstat Paracelsova posmrtná sláva, Oporinus hluboce litoval, že některé knihy svého bývalého učitele rozpůjčoval a nikdy je nedostal zpět. Po určitou dobu se Paracelsovi v Colmaru velice dařilo. Amerbachovi řekl, že si rychle našel hodně pacientů. Oporinus potvrzuje, jak byl Paracelsus ve městě obdivován. Byl vítán v kruhu humanistických městských hodnostářů, spřátelil se s městským proboštem Hieronymem Bonerem a soudním úředníkem Konradem Wickramem. Jeho závazky k pacientům a provádění chemických experimentů mu nezabránily v psaní knih: v červnu věnoval Bonerovi knihu o syfilidě, paralýze, vředech a zimnici a v červenci Wickhamovi další spis s názvem O otevřených a viditelných neduzích (Von allen offenen Schäden). Vztah k Friesovi již nebyl tak vřelý. Colmarský lékař inklinoval spíše ke Galénovi a Avicennu přímo uctíval, a tak bylo nevyhnutelné, že se oba museli dostat dříve nebo později do sporu. Friesova astrologická předpově na rok 1531 obsahuje výsměšnou poznámku ohledně lékařů, kteří odmítají staré učení a vyhlašují nový typ medicíny, což byl pravděpodobně osten proti Paracelsovi. Časem pak měl obvinit svého bývalého hosta z čarodějnictví a ábelských praktik. Paracelsovy vlivné konexe mu nepomohly získat v Colmaru trvalé bydliště, protože úřady se obávaly jeho pestré minulosti a kontroverzních myšlenek a neprodloužily dočasné povolení k pobytu ve městě. Nepovolily mu ani vydat knihu o syfilidě. Neměl proto na vybranou a musil se opět stěhovat, k čemuž
256 /
ĎÁBLŮV DOKTOR
Alchymistická laboratoř zobrazená Pieterem Bruegelem v polovině 16. století.
došlo někdy v první polovině roku 1529. Odcestoval do vévodství würtemberského na východ od Alsaska, a zamířil do malého města Esslingen poblíž dávného sídla svého rodu Hohenheimu. Bombastové tam stále ještě měli dům s výhledem na louku sv. Blažeje. Byl prázdný a pro dočasné ubytování zcela postačoval. Měl aspoň sklep, kde mohl Paracelsus instalovat svou pec a alchymické zařízení. Dny, které trávil v temném sklepení a pomalu se otravoval dýmy ze svých experimentů, však nebyly šastné. V tak malém městě bylo jenom málo pacientů, kteří mohli platit za jeho služby, a on sám vždy trval na tom, že chudé léčil zdarma. Obstaral si asistenty, ti však nebyli vzdělaní – spíše to byli asi tuláci a pobudové, kteří měli jen malý zájem o práci a vědění. Bruegel namaloval živý obrázek toho, jak asi vypadaly podmínky, za nichž musil Paracelsus pracovat; alchymista Johann Becher v 17. století tento obraz potvrzuje: Chce-li se někdo věnovat vlastní práci, nic jej neuvede ve zmatek dříve než nešikovní asistenti, jak kvůli samotným procesům, tak kvůli
PROTI ZRNU /
257
nástrojům a materiálům, jichž je velké množství a jsou velmi různorodé. Má-li tu smůlu, že má laboranta nebo asistenta, který je nepořádný, špinavý a líný, bude jeho laboratoř vypadat během měsíce jako následek babylonského zmatení. Použité skleněné nádoby jsou rozbity na kusy, aby se nedaly vypláchnout. Na každý úkon se berou nové kelímky a sklo, aby se nemuselo mýt staré. Všechny věci, střepy, čisté, nečisté, nové, použité, připravené materiály, suroviny, dřevěné, porcelánové či skleněné potřeby jsou smíchané dohromady. Okna, stoly a podlaha jsou plné. Nic není označeno, aby bylo jasné, co je co. Kleště, naběračky, kladiva a další nástroje leží porůznu všude tak, že když něco potřebuješ, musíš to půl hodiny hledat. Zápach z pecí, saze a prach z uhlí, písek, voda a vápno nepomáhají práci, ale ještě většímu zmatku… Takto ubíhají dny a roky a mizí prostředky na materiál, nástroje, uhlí a platy. Na druhé straně v tyglíku nejen že nic není, ale také skutečné zlato a stříbro je špinavé a pančované. Když se sejde rok s rokem, nikdo neví, co se vlastně dělalo, ve skutečnosti se toho na konci ví méně než na začátku, protože všechny procesy vypadají na papíře velmi dobře… To vše dělá alchymii škodlivou i otravnou.12
Je překvapivé, že pozůstatky Paracelsových experimentů byly v domě údajně viditelné ještě roku 1882: strop zčernalý od sazí a popsaný astrologickými a kabalistickými symboly, kladívko a hmoždíř s železnou paličkou. Majitelům z 19. století to musilo připadat, jako kdyby zakopli o práh renesance, okultní atmosféra působila jednoznačně skličujícím dojmem: majitel nechal sklepy zavézt, ale na štít nechal namalovat Paracelsův portrét podle Scorelova obrazu v Louvru, aby jeho ducha usmířil. Paracelsus se zmiňuje, že tyto dny v Esslingen byly neradostné a osamělé, a tak se zanedlouho opět vydal na cestu, pravděpodobně ještě otrhanější než dříve. Zamířil do Švýcarska, do St. Gallenu, kde pobýval na zámku Horn, na němž sídlili jeho bohatí přátelé Bartholomew a Hieronymus Schobingerovi. Opět se setkal se svým bývalým učitelem Vadianem a za podpory Schobingerových si vybudoval další chemickou laboratoř. Bartholomew nechal Paracelsa portrétovat; z obrazu vyplývá, že si nechal narůst plnovous (jak to píše v knize Paragranum) – na všech ostatních portrétech je hladce oholen. Je
258 /
ĎÁBLŮV DOKTOR
bohatě oblečen a nosí velký meč se širokou čepelí, jenž se stal jeho stálým průvodcem. Ještě před koncem roku se však Paracelsus vydal zpět přes Württembersko a dále na severovýchod přes Nördlingen do Norimberku, kam dorazil v listopadu. „Moje katastrofy,“ řekl později, „jež začaly v Esslingen, v Norimberku pokračovaly a ještě se zvětšily.“13 Jeho příchod je zaznamenán v Kronice německého humanistického autora Sebastiana Francka: Doktor Theophrastus von Hohenheim, lékař a astronom. Roku 1529 přišel tento doktor do Norimberka. Je to podivný a úžasný člověk, který se vysmívá lékařům a písařům lékařské fakulty. Říká se, že na univerzitě v Basileji spálil Avicennovy spisy a stojí sám téměř proti celému lékařskému cechu. Používá své vlastní lékařství a s mnohými se rozchází. Jeho praxe je proti všem a on sám je, abych tak řekl, dalším Lúkianem*.14
Franck byl podobný duch jako Paracelsus; oba muži se setkali v Norimberku a později v Augšpurku. Franck, tulák, který usiloval o nenásilnou církevní a sociální revoluci, věřil, že scholastické učení a lpění na suché logice lidi ohlupuje a dává jim klapky na oči: „Čím učenější, tím zvrácenější,“15 tvrdíval. Sdílel Paracelsovo přesvědčení, že všude kolem nás je pravá moudrost vepsaná do velké knihy přírody. Jako přesvědčený novoplatonik tvrdil, že Platón a Plótinos „k němu promlouvají jasněji než Mojžíš“. FRANCOUZSKÁ NEMOC
Od svého pobytu v Colmaru se Paracelsus intenzivně zabýval jedním z nejobávanějších onemocnění té doby. V Norimberku měl příležitost tuto chorobu studovat a detailně popsat. Na neštěstí pro něj však byla tato nemoc kontroverzní nejen z lékařského hlediska, ale její léčbu komplikovala i obchodní politika. * Lúkianos z Antiochie (zemř. 312 po Kr.) byl považován za architekta ariánského kacířství, jež popíralo božskou podstatu Krista.
PROTI ZRNU /
259
Girolamo Savonarola, hlásající na vrcholu své moci ve Florencii roku 1495 pekelné plameny, varoval, že se Bůh chystá potrestat hříšné italské vládce i kleriky „velkou metlou“. „Vy s áblem spojení služebníci, když jste tak zvrácení,“ hřměl z kazatelny, „kéž vaše ledví chlípností shnije.“17 A tak se i stalo. Roku 1494 začali hýřící francouzští vojáci ležící posádkou v Neapoli podléhat hrozné nemoci, kterou nikdo předtím neviděl. Hrozné symptomy, jež pozoroval u nepřítele, popsal Marcellus Cumano, vojenský lékař benátských vojsk: několik vojáků nebo pěšáků mělo v důsledku kvašení šav tvář a celé tělo pokryty vřídky. Ty vypadaly jako prosná zrna a obvykle se objevovaly na vnějším povrchu předkožky nebo na žaludu a byly doprovázeny mírným svěděním. Někdy byl prvním příznakem jediný vřídek, vypadající jako nebolestivá cysta, ale v důsledku škrábání vyvolaného svěděním docházelo postupně k mučivému zvředovatění.18
Bolesti byly tak hrozné, že oběti celé dny a noci ležely a křičely. S postupujícím onemocněním uhnívalo maso až na kost. Ulrich von Hutten, humanistický rytíř, který chránil Luthera po Wormsu, se touto nemocí nakazil v Itálii roku 1509 nebo 1510 a popisuje její hrozné následky takto: Byl to takový hnus, že si člověk mohl jen stěží představit všechny hrůzy této nyní převládající choroby. Vředy byly výrazné, vystupovaly nad pokožku a měly velikost a tvar žaludů; vytékala z nich smrdutá tekutina a šel z nich takový zápach, že kdokoliv jej ucítil, měl dojem, že je sám postižen… Může-li něco vést k tomu, že člověk touží po smrti, je to skutečně trýzeň pociovaná při této nemoci.19
Podle jednoho francouzského lékaře z roku 1495 je „vzhled celého těla tak odpuzující a agónie tak velká, především v noci, že tato choroba svými hrůzami překonává jak lepru, tak elefantiázu a ohrožuje lidský život“.20 Z Neapole se nová nemoc rozšířila roku 1495 do Boloně a další rok ji švýcarští vojáci, vracející se domů z italských válek, zanesli do Ženevy. Rychle se přehnala Francií a Německem a roku 1497 již byla známa
260 /
ĎÁBLŮV DOKTOR
Následky syfilidy zobrazené Dürerem roku 1496. Datum na globu souvisí s tvrzením Theodorika Ulsenia, městského lékaře z Norimberku, že nemoc způsobila konjunkce Jupiteru a Saturnu roku 1484.
v Anglii. V témže roce prohlásil Maxmilián I., že to je Boží trest pro bezbožné lidstvo. Protože se poprvé objevila mezi francouzskými vojáky, byla tato choroba v Německu označována jako „francouzská nemoc“; přitom je dlužno podotknout, že ve Francii kladli vinu zase jiným zemím (především Španělsku). Pro Turky to byla „křesanská nemoc“. Současný název získalo onemocnění teprve roku 1530, když italský lékař Girolamo Fracastoro vymyslil pro vznik morbus gallicus legendu: podle ní si jistý pastýř stěžoval slunečnímu bohu na úmorný sluneční žár a na PROTI ZRNU /
261
protest vzýval kult smrtelného krále. Bůh na něj za trest seslal „zánět mízních uzlin, hrozný již na pohled“.21 Pastýř se jmenoval Syphilis.* Ne všichni lékaři byli ovšem ochotni připustit nadpozemský původ syfilidy. Známý lékař Leoniceno, který možná učil ve Ferraře i mladého Paracelsa, nemohl pochopit, jak se mohla náhle objevit zcela nová choroba: „Určitě byli lidé vždy postihováni stejnými chorobami, nemohu však pochopit, že tato choroba náhle ničí naši dobu jako nikdy předtím.“ Vyslovil teorii, že je to způsobeno zahníváním vzduchu, způsobeným stojatými vodami, které zůstaly po silných deštích, jež vytvořily „velké rozlití vod v celé Itálii“.22 Další se domnívali, že příčina musí být astrologická: Hutten poznamenal, že „astrologové přičítají příčinu tohoto neduhu hvězdám a prohlašují, že je to důsledek konjunkce Saturnu a Marsu, k němuž došlo před nedávnem, a dvou zatmění slunce“.23 Roku 1526 poukázal španělský lékař Gonzalo Fernandez de Oviedo y Valdés na to, že se syfilida poprvé objevila v přístavu plném španělských námořníků krátce po Kolumbově návratu z Nového světa, a uvedl domněnku, že posádka mohla přivézt chorobu odtamtud. Široce je rozšířena myšlenka, že syfilida přišla do Evropy ze Západní Indie, pravda zůstává však stále nejasná – možná, že to byla stará a pouze latentně přítomná evropská choroba, jež se rozvinula v té době v mimořádně virulentní formu. Je zajímavé, že Paracelsus sám se držel právě této teorie, když prohlásil, že „nové choroby“ jako syfilida jsou transformovanými verzemi starších chorob, což vytváří potřebu nových teorií a léků. O převládajících společenských zvyklostech hodně vypovídá skutečnost, že s pohlavním stykem začala být choroba spojována až po určité době. Promiskuita nebyla zřejmě v po-
* Původ jména není jasný, ale Fracastoro poukazuje na jeho řecké kořeny. V alexandrijské řečtině znamená syphlos ostudný, odporný nebo zdeformovaný – to je určitě přijatelný výklad.
262 /
ĎÁBLŮV DOKTOR
dezření, když byla nemoc tak široce rozšířená. Dokonce i po přijetí této teorie docházelo často k jejímu popírání. Lékař Scanaroli z Modeny možná svým pacientům příliš důvěřoval, když prohlásil, že pozoroval případy syfilidy i u panen a sexuálně neaktivních mužů. Sexuální volnost – a její nová rizika – zasáhla všechny společenské vrstvy. Syfilidou údajně trpěli papežové Alexandr VI. a Julius II., stejně jako Erasmus a Karel V.* Velký záletník František I. (věřilo se, že jeho obrovský nos značí jeho mužnost) se údajně nakazil syfilidou vinou pomstychtivého právníka, jemuž nasadil francouzský král parohy: ten se nechal záměrně nakazit od prostitutky, protože věděl, že jeho žena potom přenese chorobu na krále. Když se zjistilo, že syfilis je pohlavně přenosná, svalila se vina ihned na ženy. Podle tohoto názoru přenášela nákazu žena, která měla „rány“ v lůně a přitom došlo k pohlavnímu styku s nakaženým mužem. „Když tato věc zasáhne ženy,“ tvrdil Hutten, „sídlí v jejich tajných místech, kde jsou malé boláčky plné jedu, a ty jsou velmi nebezpečné pro ty, kteří se s nimi nevědomky zapletou.“24 Mělo se za to, že ženy ve skutečnosti touto chorobou netrpí, ale nakazí se jí a přenášejí ji na muže – tím snáze, že syfilitická žena byla údajně chtivější. Muž se mohl podle některých názorů vyléčit pohlavním stykem s pannou (jak dnes věří řada Afričanů v případě AIDS). Když Martin Luther viděl, že je syfilis hojně rozšířena v klášterech, vyzýval, aby provinilé ženy byly krutě trestány: Musím mluvit jasně. Kdybych byl soudcem, nechal bych tyto jedovaté syfilitické nevěstky lámat v kole a stáhnout z kůže, protože nikdo nemůže odhadnout škodu, kterou tyto oplzlé děvky způsobí mladým mužům, kteří jsou tak bídně ničeni a jejichž krev je znečištěna ještě před tím, než dosáhnou plného mužství.25
* Nebylo by překvapením, kdyby takové pověsti byly pravdivé, jedná se však pouze o pověsti. Renesanční společnost si asi potrpěla na klepy stejně jako ta dnešní.
PROTI ZRNU /
263
Hlavní příčinou rychlého rozšíření syfilidy však byly přesuny armád napříč Evropou. Vojenské tábory byly plné prostitutek a ani strach z příjice zjevně nemohl smyslnost vojáků potlačit. Syfilis ovšem ve skutečnosti nebyla největším zabijákem: ve srovnání s počtem lidí, kteří zahynuli morem, byl počet zemřelých zanedbatelný. Ale její nepříjemné a příliš viditelné následky z ní činily chorobu na počátku 16. století velmi obávanou a proklínanou. Co mohli lékaři dělat, když se ji snažili vyléčit? Protože to nebyla choroba známá (nebo v každém případě popsaná) ve starověku, Avicenna a Galénos tady nepomáhali. Možná proto tak lákala Paracelsa, který (jako celibátník) neměl důvod se jí obávat. Arabští lékaři doporučovali pro některé kožní problémy léky obsahující rtu, a protože se syfilis projevovala jako „vnější“ onemocnění, používaly se k její léčbě právě takové přípravky. Jeden typ léčby obnášel vtírání tekutých přípravků obsahujících rtu do kůže; jiný byl založen na vdechování par z mísy horké rtuti. „Noc s Venuší,“ říkávalo se tehdy, „vede k životu s Merkurem“ (to bylo alchymické označení rtuti). Vdechováni rtuti mělo nepříjemné vedlejší účinky: po týdnu nebo dvou se začaly pacientovi viklat a vypadávat zuby. Podle Huttena zjišovali takto léčení pacienti, že „celé hrdlo, jazyk i horní patro jsou plné boláků, jejich čelisti otékaly, vypadávaly jim vlasy a postupně vyměšovali páchnoucí šlemy a výkaly, jež znečištily a nakazily, cokoli potřísnily“.26 Lidové léky, i když snad méně škodlivé, byly také odporné. Gaspar Torella z Valencie doporučoval mimořádně odpuzující léčbu, jež sestávala z přiložení kohouta nebo holuba oškubaného a staženého za živa nebo napůl přeříznuté živé žáby na zvředovatělý penis. Kolem roku 1517 byl nalezen nový lék. Z Hispanioly (dnes Haiti) se vrátili námořníci s masivním dřevem známým jako guajakové dřevo, z nějž se dal připravit lék proti syfilidě. Jeho původ v Západní Indii odpovídal názoru (který podporoval
264 /
ĎÁBLŮV DOKTOR
v jiném kontextu i Paracelsus), že na tamní onemocnění je třeba aplikovat tamní léčbu. Fracastoro ji oslavil ve svém mytickém líčení, v němž nymfa Ammerice vyzvala lidi, aby hledali mezi posvátnými lesními rostlinami lék na chorobu, kterou trpěl Syphilis. Guajakové dřevo bylo možná objeveno během misie do Nového světa, již vyslal kardinál Matthäus Lang ze Salcburku, který (stejně jako mnoho jiných kardinálů a biskupů) byl sám syfilitik. Z odřezků dřeva se připravoval odvar. Vzniklá pěnivá břečka se přikládala na syfilitické boláky a pacient ji pil. V ideálním případě byl uzavřen po 30 dní v nevětrané místnosti. Léčbu guajakovým dřevem podstoupil i sám Hutten a napsal pamflet jako chválu na její prospěšnost. Přesto jej syfilida nakonec zabila. Poptávka po tomto zázračném dřevě, lignum sanctum nebo lignum vitae, však neobyčejně rostla. Léčba ale nebyla vůbec levná, protože surovinu bylo třeba dovážet ze Západní Indie (chudí museli i nadále vystačit se škodlivou rtutí). Vysoká cena, jež mohla být požadována za guajakové dřevo, dala vzniknout prosperujícímu obchodu. Když se tato možnost objevila, vyžádali si podnikaví Fuggerové z Augšpurku od císaře Karla V. monopol na prodej guajakového dřeva náhradou za půjčku, díky které mohl Karel uplatit volitele císařského trůnu. Na vyléčení samotného císaře ze syfilidy však guajakové dřevo nestačilo a říká se, že používal ještě exotičtější lék, jehož základem byl kořen z reveně dlanité (Rheum palmatum), tzv. čínského kořene. DŘEVO, NEBO KOV?
Když začal Paracelsus ve svých traktátech o syfilidě zpochybňovat účinnost guajakové léčby, ohrozil tím nejen zavedenou praxi lékařské profese, ale také lukrativní obchod, z něhož profitovali nejmocnější obchodníci v Evropě. Tuto léčbu posvětila i církev, částečně proto, že ochod Fuggerů probíhal pod její záštitou, jistě však i proto, že tuto léčbu podstupovalo PROTI ZRNU /
265
