ZOSTAVIL KAMIL ZOUFALÝ OBSAH: Vypsáni soutěže 1. NA Z I M U Sněžný skútr Dělo z třicetileté války
2 3 10
2. NA CHATU Skládací stolička . . . . . . . 1 2 Levná bezespárová podlaha . . .13 Lepené konstrukce oken . . . . 1 4 Židle ke krbu 16 3. DO BYTU Poschodová posteľ 17 Úprava šňůry na prádlo 19 Kout s válendou 20 Priečka do jedálenského kúta . . 24 Obklady — mozaiky 25 Úprava elektrického minibudika „SUMATIC" 26 Zajímavé osvětleni 28 4. PRO KONÍČKY Cínovanie starožitných predmetov 29
Evidence a úschova diarámků . . 31 Určenie osvitu pri zväčšovaní . . 34 Pre lovy bez zbrani 37 Obal na sborníky USS 37 5. A U T O - M O T O Statickodynamické vyvažovanie kolies 40 Intervalový spínač stierača . . . 4 2 Klimatizace u Trabanta 43 Osvětleni kufru M B 1 0 0 0 . . . . 4 3 Kryt blatníkových prostorů . . . 44 6. STROJE A NÁSTROJE Síťový transformátor vlastni silou 45 Elektrická zváračka plastických hmôt 48 Zásuvky z plechovek od oleje . . 51 Stříkačka z minimaxu . . . . . 5 2 Univerzálny držiak lievikového pera 52 Univerzální kutilský dřevoobráběcí stroj I I I 54
IV. KONŠTRUKTÉRSKÁ SOU UZÁVĚRKA SOUTĚŽE 31. 1. 1974 • POROTA ROZDĚLÍ 30 000 KČS ALFA, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, Bratislava, vypisuje další ročník konštruktérská soutěže. Letošní soutěž, stejně jako loňská, je rozdělena do tří tématických skupin: A. Konstrukce, materiály a pracovní postupy pro údržbu, opravy a modernizaci domovního fondu. B. Netradiční konstrukce, zaměřené na potřeby, které byly dosud mimo okruh zájmů kutilů. C. Ostatní konstrukce určené pro zlepšení vybavení bytu, chaty, pro provozování všech druhů rekreační činnosti včetně sportu, různých koníčků (Hobby), pro vybavení domácí dílny, motorismus atd. Poslední termín k zaslání soutěžních příspěvků je 31. leden 1974. Do toho dne je třeba zaslat dokumentaci na adresu: Redakce „Udělej si sám , Za Strahovem 10, 169 00 Praha 6. Dokumentace by měla obsahovať fotografie, výkresy a stručný popis konstrukce vč. technických a ekonomických parametrů v rozsahu a podrobnostech nutných k posouzení tvůrčího přínosu konstrukce. V každé kategorii může porota udělit: I. cenu Kčs 5000,— II. cenu Kčs 2500,— III. cenu Kčs 1000, — a dalších 15 věcných cen v hodnotě po 100,— Po zkušenostech z minulé .soutěže zůstává v platnosti ustanovení, že porota ceny může rozdělit i jinak, tj. některé ceny vůbec neudělit, rozdělit je nebo sloučit tak, jak to bude odpovídat počtu a kvalitě konstrukcí zaslaných do soutěže. První ceny mohou být uděleny jen těm konstrukcím, které byly realizovány a porotě předvedeny. K předvedení fconstřtikeí v místě bydliště autora vyzve porota vybrané soutěžící v průběhu dubna 1974. Kromě cen a prémií mohou autoři získat další finanční prostředky, jednak jako honoráře za zveřejnění ve sborníku, jednak jako poplatek za využití konstrukce při jejím zavedení do výroby. Zasláním výsledků své práce do soutěže se těchto práv totiž nezříkají. Podmínkou výplaty cen je, že autor oceněné konstrukce na požádání redakce doplní dokumentaci tak, aby tvořila dostatečný podklad pro publikaci návodu. xxx Důvodem rozdělení soutěžních příspěvků do tří kategorií je snaha zaměřit pozornost konstruktérů žádoucím směrem. Zaměření první kategorie bylo stanoveno u vě-
2
domí, že kapacita podniků a družstev zabývajících se touto činností totiž je, a i v budoucnu bude, nedostatečná. Nemá-li domovní fond chátrat, je nutno nedostatečnou kapacitu oodniků nahradit iniciativou samotných obyvatel. K tomu je ovšem nutno vytvořit podmínky — ne každý umí a má možnost „fušovat" do řemesla kvalifikovaným odborníkům, používajícím tradičních materiálů, nářadí a pracovních postupů. Domníváme se, že právě kutilové nashromáždili mnoho zkušeností a vynašli nová, jednodušší řešení, nahrazující řešení tradiční, vyžadující odbornou kvalifikaci toho či onoho řemesla. Právě tyto poznatky chceme shromáždit, zhodnotit a zveřejnit. Zaměření druhé kategorie vychází z poznatku, že by bylo vhodné rozšířit zájem kutilů — konstruktérů i mimo tradiční náměty. Místo dlouhého vysvětlování tři příklady 1. Dnes už desetitisíce lidí jezdí do práce vlastním autem. Jsou to obyčejně cesty na vzdálenost 10 až 20 km, při nichž hlavní náklad netvoří ani tak cena pohonných hmot, jako zvýšené opotřebování drahého automobilu. Ideálním řešením hospodárné individuální dopravy do zaměstnání by bylo používání malého elektromobilu, jehož baterie — nabíjené přes noc — by umožnily dojezd cca 50 km na jedno nabití. Při malé maximální rychlosti 40 až 50 km/hod, a nízkém užitečném zatížení (150 kg), by takové vozítko mohlo být výrobně velmi jednoduché a tudíž i náklady na jeho postavení poměrně nízké. Provozní náklady by také jistě snesly srovnání s náklady na provoz normálního auta. 2. V desítkách obcí jsou uváděny do provozu nové vodovody. Tím desítkám a stovkám dosavadních „samozásobitelů" přebývá Darling. A to je poměrně drahé zařízení a bylo by škoda je vyhodit. K čemu je využít? A jak je k tomuto účelu upravit? 3. Po vířivých pračkách, televizorech a automobilech začíná do našich rodin velká invaze automatických praček. Pere se snadněji a častěji, ale žehlení zůstalo stejně namáhavou prací jako dříve. Na trhu totiž chybí malý elektrický žehlící mandl. Kdo vytvoří konstrukci, která by ulehčila ženám a byla materiálově a cenově dostupná a realizovatelná v normální kutilské dílně? Podobných námětů je mnoho, život volá po jejich objevení a vyřešení. Do třetí kategorie patří všechny ostatní konstrukce. Zařazení soutěžních prací do jednotlivých kategorií provede porota sama — podmínkou však je, aby konstrukce byla pro průměrného kutila realizovatelná (af už z hlediska dostupnosti a ceny použitých materiálů či náročnosti na strojní vybavení dílny).
NA ZIMU
SNÉŽNÝ
SKÚTR
Sněžný skútr patří v zahraničí pro své mnohostranné použití mezi nejoblíbenější vozítka pro jízdu na sněhu. Koncepce sněžných skútrů mohou být různé; v zásadě však slouží k pohonu skútru pryžový pás a k řízení otočné lyže. Obvykle bývají dvě řídicí lyže vpředu a jeden hnací pás. Podmínkou úspěchu je malý měrný tlak hnacího pásu na sníh, přibližně 0,02 až 0,05 kp/cm 2 — (kráčející lyžař 0,04 až 0,05 kp/cm 2 ). Hnací motor o výkonu 10 až 40 k je vpředu pod kapotou a pohání přední hnací kola. Tato koncepce umožňuje výhodněji rozdělit váhu a tím dosáhnout lepších jízdních vlastností.
U .nás se sněžný skútr zatím nevyrábí; dovážené sněžné skútry jsou dostupné jen účelovým zařízením zimních rekreačních oblastí. Přinášíme proto návod na amatér-
skou výrobu sněžného skútru. Je ovšem třeba, aby si každý, kdo bude chtít skútr stavět, uvědomil, že jde o náročnou konstrukci a že vzhledem k rozsahu, který je možné této
Obr. 1. Celková sestava skútru
3
Obr. 2. Podsestava 1 — Karosérie
4
J660
400
Obr. 3. Detaily podsestavy 1 (kóty označené hvězdičkou podle protikuau) tématice ve sborníku věnovat, nemůže jít o zcela podrobný návod, ale jen o příklad jak na to. Skútr se skládá z těchto hlavních částí (obr. 1 ) : karosérie 1, lyží a řízení 2, podvozku 3, motoru s příslušenstvím 4, sedla 5 a kapoty 6. Motor ^použijeme ze skútru Manet S 100 upravený na 1 25 ccm a výkon asi 7 k (zapalování magneto, startovaní šňůrou, karburátor Tillotson HS, váha s předlohou 20 kg). Celková váha skútru je 90 kg, váha bez motoru 70 kg, nosnost 150 kg a nosná plocha pásu 4000 cm 2 . Rychlost: I. stupeň 7 km/hod., II stupeň 13 km/hod., III. stupeň 18 km/hod., IV. stupeň 30 km/hod. Obsah nádrže paliva je 3 I.
Svými rozměry, výkonem i jízdními vlastnostmi jej lze přirovnat k malým skútrům. Jeho předností je možnost přepravy na střeše osobního automobilu. Za dobrých sněhových podmínek je dvousedadlový. Karosérie je celokovové, svařovaná, vpředu rozšířená podběhem, po stranách opatřená podélnými,dozadu se zužujícími stupačkami. Svými jednoduchými tvary tvoří samonosný celek. Dvě řídicí kovové lyže jsou uchyceny vidlicemi v rejdových čepech a odpruženy listovým perem. Jsou ovládány řidítkem, pomocí jednoduchého pákového mechanismu. Profil lyže a záklon čepu velmi dobře vedou stopu.
Podvozek má vpředu dvě tažná a vzadu dvě napínací kola, která svým ozubením táhnou i vedou uzavřený pryžový pás pomocí perforačnícn otvorů. Dokonalý styk pásu s terénem a rozložení celkové váhy na pás zprostředkují dvojice odpružených koleček. Pás na straně ve styku se sněhem je opatřen záběrovými lištami. Motor s příslušenstvím je lehký, výkonný, má vlastní chlazení a jednoduché startování. Je pro něj vyhrazen prostor pod kapotou až k sedlu. Je umístěn v podélné ose karosérie. Velikost podle individuálních možností. Ovládání z řídítka. Kroutící moment je přenášen z předlohy řetězem na hnací kola podvozku. Převod na předloze je zvolen pro rozjezdovou rychlost 3 až 4 km/hod. Hnací pás klade značný valivý odpor. Řazení rychlostí je obtížné. Pružné a měkké dvousedlo s opěrkou, potažené koženkou, je umístěno tak, aby vznikl za sedlem ještě prostor pro zavazadlo, popřípadě benzinovou záložní nádrž (6 litrů). Kapota dává skútru typický vzhled, spolu se štítkem z organického skla chrání jezdce před proudem chladného vzduchu, je sklolaminátová a odklopná. Doporučuje se zabudovat reflektor. Sněžný skútr má odlišné jízdní vlastnosti proti motorovým vozidlům. Není totiž vybaven brzdou; při jízdě stačí jen ubrat plyn a značný vahvý odpor a komprese motoru vozítko zastaví. Zatáčky se projíždějí s patřičným vykloněním do strany. Jezdí se na nižší převodové stupně (II. a III.) a využívá se rozsahu obrátek motoru. (Výrobci továrních skútrů používají motoru s rozběhovou spojkou a variátorovou řemenicí umožňující plynulý rozjezd až do max. rychlosti a změnu kroutícího momentu podle vzniklých podmínek.) Naše konstrukce je však navržena v rozsahu amatérských možností. PŘÍPRAVA MATERIÁLU Lehké slitiny jsou u nás téměř nedosažitelné; je tedy nutné spokojit se s tím, co je. Skútr musí být co nejlehčí a přitom pevný. Hlavním stavebním materiálem je plech (jakost 10004 nebo 11320, 11343, 11373), trubky (jakost 10004 nebo 11350) vhodné ke svařování a kulatina — hlazenice (jakost 11107 nebo 11500). Umělé hmoty volíme podle účelu — alkamid, silamid, silon, texgumoid, novodur. Hnací pás bude jedině z gumotextílního pásu ti. 7 až 8 mm, šíře 400 mm; používá se na transportní pásy pro dopravu syp-
5
POHLED,, P"
POHLED ..S"
Obr. 4. Podsestava 2 — Lyže a řízeni
kých hmot. (Pásy z umělé hmoty — textilu jsou v chladu neohebné a nebo jen špatně ohebné.) Kromě uvedeného materiálu budeme potřebovat ještě drobný materiál jako šrouby M8, M6, M5 s maticemi a podložkami (pérovými), závlačky, barvu, pěnový materiál, koženku, pryskyřici a sklotextil. Pracovat budeme ponejvíce • s plechem, a proto si na kousku plechu nacvičíme ohýbání na míru s požadovaným poloměrem zaoblení. Bude to třeba pro orýsování
rozvinutých tvarů některých dílů. Na výkresech není předepsán povrch opracování, vzájemné slícování ani místa svarů. To proto, že jde o běžné způsoby práce s dostupnými nástroji a s přesností podle funkčního umístění dílu v sestavě, což je patrné z výkresů podsestav. POSTUP PRÁCE 1. Karosérie (obr. 2 a 3) Nejprve připravíme nosník 1; při rozměrovém však nezapomeň-
me na vyztužení přední části ohnutým okrajem šířky 25. Na skosenou stranu naznačíme osu kótou 132; bude určovat místo privarení dílu 1 1 . Do ohnutého nosníku nalícujeme šířku příček 3 a 5 (řez A-A a C-C) a také výztuhu 12 (řez C-C). Podběh 2 je pracnější. Boční okraje široké 20 mm poslouží spolu s výztuhou 8 k vyztužení šlapky a uchycení kapoty. Šlapka 7 je v provedení levém a pravém. Ostatní díly připravíme podle obr. 3 a rozpisky. K montáži kompletní karosérie připravíme ještě trubku 1 z podsestavy 2. Karosérie je celá svařovaná (pozor na kroucení). Začínáme nosníkem 1 s příčkou 3 a 5. Následuje podběh 2 s příchytkou 4 a příčkou 3. Dále levá a pravá šlapka 7 s výztuhami 9, 10, díl 8 a 12. Příchytku 6 privaríme podle řezu B-B. Zbývá vzájemně svařit střižené okraje podběhu 2 a 8. Pro uchycení rejdových čepů privaríme úchytku 11 spolu s trubkou 1 z podsestavy 2 (obr. 5). Pro montáž podvozku předvrtáme otvory 0 45 a 8,2 s drážkou. Zbývá ještě začistit svary, zapiiovat okraje plechu, očistit, odmastit a natřít základní barvou. 2. Lyže a řízeni (obr. 4 a 5)
Pohledy na přední část skútru s odmontovanou kapotou
6
Do trubky 1 oboustranně pevně nalícujeme pouzdro 2. Čep 3 můžeme získat z vyřazené přední vidlice ČZ 1 50; 0 26 nalícujeme točně do pouzdra 2. Misku (část soupravy
Obr. 5. Detaily podsestavy 2 (kóty označené hvězdičkou se zpřesni při montáži) ložiska 4) nalícujeme zúženou horní částí pevně do trubky 1 0 30 jako misku tlačného ložiska. Kroužek 5 a ostatní podobné kroužky (svěrné) zhotovíme z kroužku 0 36, zarovnaného ploškou na tloušťku stěny 1 mm. Na tuto plošku privaríme 2 matice (M8 díl 5, M10 díl 9) na vzdálenost 2 mm. Vždy jednu matici provrtáme pro průchod šroubu a mezi maticemi kroužek prořízneme. Rameno páky 9 je ze zploštěné trubky 0 16><1, do oka je točně nalícován kloub 10. Listové pero 12 můžeme vyrobit i z více listů. Pracnější jsou lyže 15. Nejdříve zhotovíme základní profil lyže, pak skosíme patky a špičky a dolícujeme příslušným dílem. Ve vzdálenosti 600 mm od patky lyže postupně ve vzdálenostech po 33 mm prořízneme čtyřmi řezy pilkou a ohneme R 150. Do vzniklých zářezů vložíme klínové vložky profilu lyže, zavaříme a začistíme. Špičku opatříme výztuhou z trubky 0 12. Pro listové pero se připraví vidlice (řez AA na
7
obr. 4 ) . Vodítko 17 se přizpůsobí tvaru lyže, upevní se uprostřed šroubem M6, vpředu a vzadu se konce vsunou do šikmo promáčknutého otvoru. K další montáži si připravíme výrtuhu 24 s příchytkou 23 a pouzdrem 19 a 20, které nalícujeme točně na trubku 18 a upraveným třmenem 21 přichytíme. Délku táhla 25 stanovíme až DO smontování. Ke spolehlivějšímu ovládání lyží může být řidítko k tyči řízení 18 přivařeno. trubka 1 musí být při montáži vysazena z podběhu 10 mm. Svorník 16, kroužek 22 a táhlo 25 jsou zajištěny závlačkami. Zbývá dokončit ostatní neuvedené úkony, které jsou zřejmé z výkresů a celek povrchově upravit.
3. Podvozek (obr. 6 a 7) Ozubená kola 2 potřebujeme čtyři: jednak dvě tažná s nábojem opatřeným drážkou pro pero 6><6 (pozor na souběžnost zubů obou kol) lícovaná na hřídel 1, a jednak dvě vodicí, vypouzdřená kluzným materiálem, pokud možno samomazným, lícovaná točně na osu 8. Kola v obou případech uložení je
nutné osově zajistit. Věnec i ozubení kol jsou pogumovány. Hřídel 1 zhotovíme vzhledem ke skutečné šíři karosérie s postupně osazenými konci, lícovanými na řetězové kolečko 6 s drážkou pro pero 5 X 5 a k naklápěcím ložiskům 5, osově všechno zajištěno pojistnými kroužky. Víčko 3 spolu s pouzdrem pro kuličkové ložisko 4 je upevněno do karosérie čtyřmi šrouby (zapuštěné) M6. Na straně ozubeného řetězového kolečka 6 je jen samotné pouzdro, víčko zde nahrazuje kolečko svým nábojem. Kuličková ložiska jsou. těsněna plstěným kroužkem napuštěným olejem, ňetězové kolečko 6 má maximální průměr. Osa 8 je z trubky s navařenou kulatinou na obou koncích, s protilehlými ploškami rozměru 14 mm pro rameno 12 a závit M8. Úchytky 9 a 10 v provedení levém a pravém s privarenou trubkou dodatečně opatříme zářezem pro vhodné předpětí pružin 18. Pro napínák 11 uděláme v karosérii (výztuha 10) otvor pro napínací šroub M6. Rameno 15 nalícujeme točně na osu 13. Dvojici sestavíme podle obr. 6, s příslušnými rozpěrkami 14. Osa 13 je v karosérii zajištěna závlačkami. Kolečka 16 by byla nejvhodnější v uvedených rozměrech s pryžovou obručí. Ložiska a uchycení čepu v rameni ponecháme na vůli jednotlivce. Hnací pás 19 vyrobíme z transportního pásu ti. 7 až 8 mm, šířky 400 mm. Gumotextil-
ní pás je většinou užší, takže oříznutím okrajů získáme požadovanou šířku' 380 mm. Spojení nebo uzavření pásu může být různé. Je však nutné dodržet vnitřní délku jako celý násobek roztečí ozubených hnacích a vodicích kol. Perforační otvory vyrobíme pomocí šablony, abychom zajistili správné rozteče vždy nejméně pět otvorů současně po obou okrajích pásu. Otvory by měly mít zaoblené rohy a okraje, které přichází do styku se zuby, vyztužíme sponami. Předohyb spony je znázorněn článkem 20. Ohýbáme je v přípravku a po navlečení na můstky mezi otvory je v přípravku zaklepneme, abychom dodrželi požadovaný rozměr a rozteč. Pás na straně styku s terénem opatříme příčnými záběrovými lištami lichoběžníkového profilu. Jsou ze stejného materiálu jako pás, šířky asi 20 mm, složené ze tří dílů a vzdálené od sebe 150 mm. Mohou být i jinak rozmístěny a drží nejlépe privarený. Pružiny 17 v provedení pravém a levém připravíme tak, aby po smontování a zatížení karosérie propružila max. 30 až 40 mm. Do této roviny se smontovanými lyžemi ustavíme i rejdový čep poz. 5 a 9
(obr. 4).
Při montáži vzájemně pohyblivých dílů nezapomeňme na mazací místa a vhodné mazivo, Řetězy opatříme ochrannými kryty. JIŘÍ VAŠÍČEK Obr. 6. Podsestava 3 — Podvozek
8
Obr. 7. Detaily podsestavy 3 (kóty označené hvězdičkou podle skutečné siře karosérie)
Rozpiska materiálu
9
Pozn. red. V době, kdy jsme dávali do tisku tento materiál poslal nám P. Smetana z Myjavy fotografie a stručný popis sněžného skútru podobné koncepce. ..Jeho skútr má však motor Jawa 350 o výkonu 16 k a místo normální převodovky variátor okopírovaný z holandského vozu DAF. Na levém čepu klikové hřídele jsou umístěny odstředivé regulovatelné řemenice, z kterých jedna je naklínovaná na hřídeli a druhá je axiálně posuvná. Posuv tohoto kotouče je řízený mechanicky odsťředivým regulátorem, který s rostoucími otáčkami přibližuje posuvny kotouč řemenice ke kotouči pevnému a tak nutí klínový řemen nabíhat na větší průměr řemenice. Vzhledem na konstantní délku řemene se pohyblivý kotouč druhé, větši řemenice vanatoru odsune od pevného kotouče a řemen se ustálí na menším účinném půměru. Převod se nám tedy změnil do rychlá. Skútr váží 180 kg, dosahuje na snShu max. rychlosti 70 km/hod, cestovní rychlost je 40 km/hod při spotřebě 4 — 5 1 benzínu za hodinu.
DĚLO Z TŘICETILETÉ VÁLKY 1:20 je hezký dekorační předmět a hodí se i za vánoční dárek. Budete-li dělat hned menší sérii, sníží se pracnost jednoho kusu na přijatelnou míru. Postup práce
•
Lafeta je z tvrdého dřeva. Z prkénka tlustého asi 7 mm vyřízneme dvě bočnice 1 a distanční vložky 2 a 3 podle výkresu. Z tlustšího prkénka (1b mm) zhotovíme rovněž obé Kola 10. Tvar nejdříve vysou-
10
stružíme a potom vyřízneme loukotě. Jednotlivé součásti opracujeme, zbrousíme a namoríme na tmavší barvu. Všechny ostatní díly jsou kovové. Z měkkého měděného plechu asi 0,5 mm tlustého ustřihneme dva pásky 8 o něco málo užší, než prkénko na lafetě a dlouhé asi 400 mm. Dále nastříháme čtrnáct pásků 9, které jsou široké 4 mm a dlouhé asi 90 mm. Po ustřižení pásky vyžíháme nad plamenem, čímž změknou a dostanou tmavě matné zabarvení. Těmito pásky okováme bočnice 1 i distanční vložky 2 a 3. Dbáme přitom, aby plech ke dřevu všude těsně přiléhal. Pak je přibijeme malými hřebíčky, u nichž otupíme špičku; pak se nemusíme bát, že se prkénko rozštípne. Hlaveň je z litiny nebo oceli. Narazíme do ní držadla 6 a zašroubujeme čepy 7. Z oceli rovněž zhotovíme hřídei kol 16, distanční vložku 14 a ozdobné koncové matice 13. Spolu s kroužky 11 a obručemi 12 tyto ocelové části načerníme. Dosáhneme toho tím, že je nahřejeme plamenem do červena a potom je hodíme do nádobky s olejem. Třmeny 5 jsou z měděného plechu. Při montáži pod ně vložíme kousek bužírky, aby hlaveň držeía v každé poloze a nepadala. Třmeny připevníme malými vruty.
Štít 15 je mosazný a připevníme ho pomocí dvou kroužků z drátu na háčky ze špendlíku, naražené do přední části lafety. Na štít můžeme vyrazit ozdobné číslo pluku.
Do dvou matic 13, které drží kola, vyvrtáme otvory 0 1 a do nich po montáži navlékneme malé závlačky. Na zadní distanční vložku 2 připevníme závěsné oko 17. Na bok lafety
můžeme ještě připevnit vytěrák a podobné příslušenství obsluhy a vedle děla postavit pyramidu koulí, slepenou z ložiskových kuliček.
MILAN HUPJAN
Rozpiska materiálu
11
NA CHATU SKLÁDACÍ STOLIČKA Nejenom na chatě, ale i na zahrádce např. při trhání ovoce z keřů, při opravě auta či v městském bytě při obouvání bot nebo zatápění, oceníme vhodné rozměry a skladnost stoličky, jejíž návod předkládám i ostatním čtenářům. Postup práce Ohoblované lišty zbrousíme skelným papírem, hrany zakulatíme pil-
12
níkem a přebrousime skelným papírem. Lub 3 začepujeme do předních noh 1 a zapustíme do nich trnož 4 asi 60 mm od země na plnou tlouštku. Do předních noh 1 šikmo zařízneme horní lištu 2. Takto připravené díly zaklížíme (lepidlo v tubě Supercement, Kalogen nebo jiný klíh) a zajistíme vruty do dřeva s plochou hlavou, které zapustíme. Na horní lištu 2 přišroubujeme opěradlo 5, které na hranách zakulatíme. Do předních nohou vyvrtáme otvory pro vratový šroub 12. Do zadních noh 6 vyvj-táme na celou tlouštku otvor 0 20 mm pro trnož 7, kterou zaklížíme a zajistíme vrutem do dřeva. V horních koncích zadních noh 7 vyvrtáme ve vy-
značených vzdálenostech otvory pro vratové šrouby 12. Dva díly sedačky jsou tím hotovy. Sedátko se skládá ze dvou lišt 8, ve kterých jsou ve vzdálenosti 20 mm od konce vyvrtané otvory pro vratové šrouby 12. Do předních konců sedátkových lišt zapustíme spojovací lištu 9, kterou zaklížíme a přišroubujeme vruty. Tři sedátková prkénka 10 lícují se sedátkovými lištami, přední dvě sedátková prkénka 11 jsou delší a seřízneme je podle obrázku (půdorys). Sedátková prkénka shora zakulatíme, přiklížíme a přišroubujeme vruty. V sedátkových lištách 8 vyřízneme vybrání pro zapadnutí na lub 3 (det. A), čímž dostaneme
sklony předních i zadních noh (asi 60°), které pak podle rovné plochy seřízneme. Vratové šrouby 12 opatrně narazíme do zadních noh, nahoře z vnitřní strany, pro sedák z venkovní stra-
ny, mezi spojované lišty vložíme dvě podložky (det. B), nasadíme podložku, zkrátíme šroub a roznýtujeme ho. Správný postoj stoličky zajistíme řetízkem, který přišroubujeme
do středu trnoží 4 a 7 vrutem do dřeva s půlkulatou hlavou. Hotovou stoličku zbrousíme skelným papírem a dvakrát nalakujeme nitrolakem. VÁCLAV ŠPINA
LEVNÁ BEZESPÁROVÁ PODLAHA
Sehnat kvalitní materiál na parketovou nebo aspoň prkennou podlahu je věc velmi obtížná a také náklady jsou dosti značné. Po mnoha úvahách jsem se rozhodl zhotovit si bezespárovou podlahu z dřevotřískových odpadů a řezin. Výsledek předčí očekávání — podlaha má příjemnou barvu přírodního dřeva, má jeho tepelně i zvukově izolační vlastnosti, navíc však nemá spáry Zhotovení bezespárové podlahy je jednoduché, všechen potřebný materiál je běžně k dostání a náklady jsou poměrně nízké. Sám jsem postupoval takto: Nejdříve jsem v určené místnosti udělal škvárobetonovou vrstvu, která byla 0 2 cm níže než předpokládaná budoucí podlaha. Povrch vrstvy jsem urovnával ohoblovaným prknem. Po náležitém zatvrdnutí a hlavně úplném vyschnutí, což dle teploty a počasí trvá 15 až 21 dnů, jsem na škvárobetonovou vrstvu nalepil tekutým asfaltem různé zbytky z dřevotřískových desek. Při lepení mozaiky jsem jednotlivé kusy přiřezával do žádaného tvaru, čímž jsem dosáhl, že žádná ze špár nepřesahovala 0,5 až 1 cm. Po nalepení celé plochy bylo nutno dílce, které svojí větší tloušťkou převyšovaly okolní, ohoblovat. Dále jsem celou plochu zdrsnil rašplí, aby lepicí roztok do dřevotřísky snadno vnikl. Po odstranění hoblin a vyssátí dřevěného prachu a jiných nečistot z povrchu podlahy, natřel jsem celou plochu řídkým — asi 20 %-tním roztokem syntetického lepidla zn. U MACOL C (je možno též použít práškového lepidla FIRMUS). Lepící roztok je možno nanést 1 Stříkací pistolí, avšak spáry je nutno jednotlivě štětcem důkladně přetřít, aby lepíci roztok vnikl i do stran dřevotřískových přířezů. Hned poté je možno nanášet první vrstvu štěrkové směsi. Příprava směsi pro první vrstvu Směs sestává z řezin a 40 %-tního roztoku syntetického lepidla UMACOLC, popřípadě FIRMUS. Hustota roztoku je přibližně stejná jako mléka. Řeziny pro první vrstvu mohou být hrubší a není rozhodující z jakého dřeva pocházejí. Hodí se ze všech měkkých i tvrdých dřev, je jen třeba vyvarovat se použití dubových řezin, které svým obsahem barviva nežádoucně znehodnocují vzhled hotové podlahy. Netřeba podotýkat, že řeziny mají být pokud možno čisté, bez písku a jiných nežádoucích přimíšenin. Kaši připravujeme v nádobě, do které nejprve nasypeme řeziny a za stálého míchání přiléváme roztok lepidla, a to tak dlouho až nám vznikne hustá směs, která se dá ještě stěrkou nanášet a snadno roztírat. Tuto směs nanášíme hned po nastříkání plochy, tedy pokud je ještě vlhká. Nanášíme-li směs na suchou
podlahu, je třeba spáry ještě jednou štětcem natřít 20%tním roztokem lepidla. Přitom hlavně dbáme, aby spáry mezi jednotlivými dílci byly dobře vyplněny. Vrstvu nánosu volíme dle toho, jak rovný máme podklad — u rovné plochy dřevotřísky stačí 1,5—2 mm. Protože na tuto vrstvu přijde ještě další, není třeba aby plocha byla úplně hladká, naopak, drsná plocha nám zaručuje pevnější spojení. Dosáhneme jí použitím hrubších řezin. Takto nanesenou vrstvu, která nám spojila podlahu v jeden celek, necháme dobře uschnout — 2 až 4 dny podle počasí. Po uschnutí odstraníme případné nerovnosti odhoblováním a vyplněním dolíků směsí. Příprava směsi pro druhou vrstvu
Je obdobná jako u první, jen použité řeziny mají být jemnější a pouze z tvrdého dřeva. Podle toho jakou konečnou barvu chceme mít, volíme druh řezin. Škála řezin od světlého odstínu ku tmavému je asi tato: javor, jasan, jilm, habr, bříza, hruška, buk, třešeň. Všechny řeziny je možno mezi sebou míchat, abychom dosáhli žádaného odstínu. Při nanášení této vrstvy dbáme, aby nános byl proveden hladce, beze špár a nerovností. Tloušťku nánosu volíme v rozmezí 1—2 mm, podle toho jak se nám podařilo vyrovnat plochu první vrstvou. Vznikne-li nám však po uschnutí přece nějaká nerovnost, opět ji srovnáme ostrým hoblíkem, u proláklin provedeme dodatečný nános. Za tím účelem je třeba ponechat si malou zásobu řezin. Když nám podlaha dobře vyschla, provedeme konečnou a poslední operaci, tj. nátěr průhledným lakem, a to PARKETOLITEM nebo dvousložkovým lakem S 13000 pro bezbarvý nátěr dřeva. Taktéž nátěr syntetickým venkovním lakem S 1002 dává dobré výsledky. Epoxydové laky jsou dvousložkové a nutno je smísit v určitém poměru s tužidlem. Na 100 dílů bezbarvého laku potřebujeme 40 dílů tužidla S 7300. Nátěry těmito laky jsou odolné proti všem mycím prostředkům a vyznačují se dlouhou životností. Ježto první nátěr vnikne částečně do podkladu, utvrzuje jej a povrch podlahy je odolný proti mechanickému opotřebení. Podrobnější návod jak má být nátěr' proveden je uveden u každého materiálu. Počítejte, že s 1 kg vystačíte na 5—6 m2 podlahy. Způsob provádění bezespárové podlahy umožňuje také renovovat prošlapané parkety, popřípadě prkennou podlahu. Před renovací je však nutno nejdříve odstranit zbytky vosku a past a podlahu čistě vybrousit do dřeva. Udržování bezespárové podlahy je snadné. KAREL KŘÍŽEK
13
LEPENÉ KONSTRUKCE OKEN Při úpravě rekreační chalupy jsem byl mimo jiné postaven před problém, jakých oken použít. Od začátku bylo jasné, že většina použitých prvků bude atypických, tedy takových, které hotové nelze koupit. Dát okna vyrobit na zakázku bylo pro mne jak z hlediska finančního, tak časového neúnosné. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím okna vyrobit sám. Klasickou technologii, používanou profesionálními řemeslníky jsem použít nemohl. K tomu mi chyběl potřebný materiál, nutné strojní vybavení dílny i maximální řemeslná zručnosť. Vypracoval jsem tedy zcela netradiční technologii, která je konstrukčně velmi jednoduchá, zvládnutelná při průměrné zručnosti a s minimálním vybavením dílny: • Spoje konstrukcí jsou provedeny přeplátováním (obr. 1). Tento rohový spoj je velmi jednoduchý a známý. Lze jej i ručné snadno a přesně vyrobit. Pevnější je rohový spoj s hmoždinkou. • Všechny drážky pro skla, ,,falce" aj. jsou vytvářeny vzájemným pří klížení m lišt po celé ploše (obr. 2). • Vzájemným přiklížením součástí získáme tedy vlastně rohové spojení s několika čepy a rozpory (obr. 3). Postup práce u okenního křídla (obr. 4) 1. Zhotovíme základní rám 1 potřebných rozměrů z latí 3,5 x 5 cm.
Rohové spoje sklízíme a zpevníme hmoždinkami. Úhlopříčkou zkontrolujeme pravoúhlost rámu. 2. Připravíme príložky 2 z latí 1,5x5 cm. Zhotovíme rohové spoje; nesmíme při tom zapomenout na odstup příložek proti základnímu rámu o 1,5 cm na každé straně pro drážku a falc. Styčné plochy včetně rohových spojů natřeme klihem, součásti 1 a 2 sklízíme. 3. Zkontrolujeme, zda křídlo není „do vrtule", popř. jej vhodně podložíme. 4. Po úpravě (broušení, sražení hran aj.) křídlo obvyklým způsobem okoveme. Panty zakoveme do styku rámu 1 a príložky 2. Pri správně provedeném a proschlém spoji se nemusíme obávat vzniku trhlin. 5. Okno zasklíme a provedeme potřebnou povrchovou úpravu. Výhody — Navrženým způsobem lze jednoduše zhotovit libovolné tvary oken, popř. jejich potřebné části. — Konstrukce zhotovená lepením je velmi tuhá a pevná. — Odpadá několikanásobné čepování, které se ručně velmi těžko přesně vyrábí. — Manipulace s latěmi a přířezy je snadná. — Zpracovávat lze jakýkoliv, i méně hodnotný materiál z odpadu. — Ztráty na materiálu jsou minimální. Pokud se někde dopustíme nějaké nepřesnosti, laťku snadno použijeme jinde.
— I při použití latěk a přířezů z kvalitních prken, je cena prken podstatně nižší než cena stejného množství fošen. Navrženým způsobem jsem vyrobil několik typů oken, které se při užívání osvědčily jak konstrukčně, tak funkčně. Celý systém je závislý na dobře provedených lepených spojích. Používám velmi dobrý a i cenově dostupný studený klih „Firmus". Pro názornost uvádím několik typů oken, vyrobených popsaným způsobem. Rozměry v obrázcích většinou nejsou uvedeny, protože přirozeně záleží na potřebách a možnostech jednotlivců. Pokud jsou někde rozměry kótovány čísly, mají spíše informativní charakter; hodnoty jsou uvedeny v centimetrech. Jednoduché okno pevni zabudované Všude tam, kde jde pouze o prosvětlení místností a kde jsou jiné možnosti dostatečného větrání, užívame často okna pevně zabudovaná, tj. bez otvírání. Uvádíme je na začátku i proto, že jsou výrobně nejjednodušší. ' Na obr. S je ukázka řešení uvedeného typu okna k zabudování do zdiva i možnosti jeho alternativ, na obr. 6 je obdobné okno, zasaze"né do dřevěné stěny. Zdvojené okno vicedilné — pevni zabudované Pro větší prosklené plochy voďme často vícedílná okna (obr. 7), která jsou zvlášť vhodná v rekreačních objektech a při citlivém zasazení do plochy působí velmi dekorativně. U těchto typů volíme dělicí příčky úměrně užší, než je obvodový rám, který zčásti zakryje omítka nebo dřevěná stěna. Postup zhotovení je stejný jako u výše popsaných typů, odlišné jsou jen detaily spojení. Zdvojené okno sklopné Tento typ okna (obr. 8) mám zabudovaný v dřevěné stěně. Protože konstrukce stavby dovolovala pouze okno tvaru ležatého obdélníku, volil jsem okno sklopné. Lze je samozřejmě použít i svisle. Nejprve vyrobíme rám okna a teprve podle něho přesně upravíme křídlo. Po konečném opracování obě tyto části společně okoveme panty a uzávěry.
Obr. 1. Rohový spoj dřeva: 8) přeplétovénim, b) přeplátovánim s hmoždinkou • Obr. 2. a) Vzájemné přikliženi lišt, b) Detail rohu • Obr. 3. Kombinovaný rohový spoj vzniklý vzájemným slepením • Obr. 4. Pohled na okenní křidlo
14
Nikolik praktických rad — I zde platí známé „dvakrát měř a jednou řež."
Obr. 5. Jednoduché pevné zabudované okno: a) typ okna, které vkládáme do předem vyzdéného otvoru a uchytime lavičniky, b) typ okna, který vsazujeme již při vyzdiváni, c) okno se zdvojeným sklem # Obr. 6. Pohled na okno zasazené do dřevěné stěny (x, y — vnějii rozměry; z — Sirka orámování, a, b — světlost okna, c — prkna stěny, d — trámová konstrukce stěny) • Obr. 7. Vicedilné okno: a) pohled, b) detail spojeni, c) křížový spoj u mřížových oken # Obr. 8. Zdvojené sklopné okno: a) pohled, b) řez, c) rám okna, d) křidlo okna, e) část rámu s pantem, f) část křidla — Při zhotovování rohových spojení dbáme pouze o vnitřní rozměry, přesah spojení po sklízení odřízneme. Je to jednodušší, přesné a rychlé. — Rohové spoje můžeme celé vyřezávat. Při použití vhodné a hlavně ostré pily je to snadné a spoj je . dostatečně přesný.
— Případné nepřesnosti ve spojích hned při klížení tmelíme směsí klinu a dřevěných pilin. — Nemáme-lí pro klížení dostatečný počet truhlářských svěrek (ztužidel), můžeme použít kolářské hřebíčky, kterými príložky přichytíme. Po sklízení je vytáhneme. — Základní rám zhotovuji ze smr-
kového dřeva, které pak povrchově upravím bezbarvým lakem; protp dělám príložky z borového dřeva nebo modřínového. Jinak na použitém materiálu nezáleží. JAROMÍR ŠEBEK
15
ŽIDLE KE KRBU K příjemnému polenošení u kamen či dobrého krbu na chatě a v chalupě, patří dobrý sedací nábytek. Možností k výběru je dost — od verpánků, stoliček a babiččiných seslí až po velkolepá křesla a klubovky. Někam doprostřed této palety patří židle, kterou jsem si sám postavil a musím si ji i pochválit. Jsou s ní spokojení i přátelé, takže v různých variantách jíž stojí v několika chalupách. Materiál je dostupný v nejbližším železářství, kde koupíme násady na lopatu nebo krumpáč. Latě nebo prkno z tvrdého dřeva má skoro
každý při ruce. Postavit můžeme bucf židli lehčí, nebo f o r t e l n o u ; podle t o h o koupíme potřebný materiál. Na l e h k o u židli vybereme dvě pěkné násady na lopatu, bez suků a stejné barvy. Jsou-li obě stejně prohnuté, nevadí. Na mohutnější třínohou židli koupíme tři násady ke krumpáči, nebo čtyři násady na židli se čtyřma nohama. O p ě r a d l o je u všech typů stejné a tvoří ho dvě násady, spojené příčkami. Hlavní, nosná příčka, je z latě, zapuštěné několik centimetrů nad výškou sedadla, aby dláb neztenčoyal násadu. Musí být čistě a pevně začepovaná, aby neztratila na pevnosti. Horní příčky jsou ozdobné (z prkének, latěk, kulatiny), rovněž začepované. Horní konce násad, pokud jsou volné, ozdobíme hlavicí, osadíme kovovým kroužkem nebo jen zaoblíme. L e h k á židle z násad lopaty by měla mít čtyři nohy. Přední jsou z kusů odříznutých z násady při stavbě opěradla. Spojíme je mezi sebou latí o něco delší, než je zadní příčka, jak ukazuje obrázek. Příčku z boku začepujeme do předních n o h o u ; ty jsou o málo vyšší, než je výška sedadla od země. Jejich horni konec zaoblíme. Mezi přední příčku a opěradlo budou zasazené v horizontále postranice. Budou-h čepy dobře sesazené, začepované a zaklížené, není další zpevněni trnožkou třeba. Potah sedadla přitlučeme m o d ráčky na spodní stranu rámu vzniklého příčkami a postranicemí; materiál dobře vypneme. Nejlépe vypadá hovězí kůže v přírodní barvě, můžeme však použít také kjožešinu z berana, nebo teletinu. Tkaninu je nutné vypodložit pevným plátnem, aby se nevytahovala a rám židle netlačil. Stane-li se tak, můžeme vzniklý dolík vyrovnat polštářkem. T ě ž š i židli z násad krumpáče (čtyřnohou) stavíme obdobně. Přední nohy uděláme z rozšířených konců násad, aby byly stejné jako zadní, zbylé odřezky pak použijeme na bočnice. Pokud chceme mít židli atypickou a přitom efektní i p o h o d l n o u , pustíme se do židle třínohé. Bude ze silných násad, opěradlo bude stejné iako u předešlé židle, přední noha bude jen jedna, tlustá, Uděláme ji o něco vyšší, než je výška sedadla
16
od země a to o hlavici, za kterou zavěsíme oko z kovové kulatiny; oko drží sedadlo vepředu. Sedadlo bude vypnuté jen vzadu za příčku a vpředu za oko. Okraje potahu jsou volné a proto by měl být rovněž z pevného materiálu, nejlépe kůže. Lépe se na něm sedí, je-li sešit ze dvou podélných dílů tak, jak ukazuje obrázek. Povrchová úprava a výzdoba je věcí vkusu. Dřevo může zůstat v přírodní barvě, nebo ho namoríme a nalakujeme bezbarvým lakem. Příčky opěradla mohou být hladké i tvarované, vyřezávané i malované, z řetězů i kožešinové. MUDR. JAROSLAV ADAM
DO BYTU
Rozmery miestností v novostavbách a problém kde dať cez noc dvoch maloletých potomkov ma prinútili vyhotoviť poschodovú posteľ. Vzdialenosť medzi posteľami je dostatočná aj pre sediacu dospelú osobu. Priestor pod spodnou posteľou možno využiť na ukladanie hračiek (v debničkách na nábytkových valčekoch), koľajníc elektrických vláčikov a pod. Svojou veľkosťou sú postele vhodné aj pre dospelé osoby např. do chaty.
Základ postelí tvori rám 4, 5 me na čapy a zaťažíme klinmi. 13. z hranolov 30 * 60 mm spojených Rebrík možno k posteli pripevniť na čapy. Na rámoch je priglejený buď pomocou vrutov priamo na sololit (akulit) 6. Stĺpiky 1 sú z tvrdé- bočnice, buď ho urobiť odnímací ho dreva (buk, javor). Bočnice 7 pomocou vhodných závesov zaa čelá 2, 3 sú z borovicových do- kliesnených za bočnice 7. Namiessák. Čelá sú do stĺpikov zapustené to glejenia možno na spájanie dreva na čapy. Bočnice sú k boku rámu použiť lepidlo Herkules (disper4 prichytené kolíkmi 15 s rozstu- col). pom asi 200 mm. Na čelá možno Zosadíme rám 4, 5. Pravouhlosť použiť aj sektorové dosky. Potom skontrolujeme špagátom uhloprieččelá 2, 3 zhotovíme z jednej dosky ne. Potom prilepíme sololit 6 a zašírky 320 mm, ktorú so stĺpikmi istíme ho klinčekmi. Rohy rámu spojíme kolíkmi (sektorové dosky musíme upraviť podľa obrázku, t. j. sú drevotrieskové). Lôžkové plo- musíme urobiť výrezy na lôžkové cny sa k stĺpikom 1 prichytia lôž- závesy 10. Teraz už môžeme vykovými klinovými závesmi 10, kto- vŕtať otvory na kolíky do bočníc 7 ré skrátime na dĺžku 130 mm. Reb- a do bokov rámu 4. Odporúčam rík 11, 12 je z bukového dreva, tento postup: ŕnečky 12 do stĺpikov 11 zapustí- Na bok rámu 4 v polovici dĺžky si
17
vyznačíme polohu kolika. To isté urobíme aj na bočniciach 7 a obidva otvory vyvŕtame. Potom do pomocnej lišty rozmerov 10 x 30 x x 1000 vyvŕtame otvory na kolíky s rozstupom asi 200 mm. Túto lištu priložíme k boku rámu a do stredového otvoru v ráme zasunieme kolík a podľa šablóny vyvŕtame v jednej polovici rámu potrebné otvory. Druhú polovicu vyvŕtame otočením lišty okolo stredového kolika. Pomocnú lištu potom priložíme opačnou stranou na bočnicu a obdobne vyvŕtame do nej striedavo na obidvoch poloviciach potrebné otvory. Pritom musíme dať pozor na to, že na náprotivnú stranu protiľahlého kusa sa šablóna prikladá
18
druhou stranou — neotáčať! Týmto postupom sa zaručí presná vzájomná poloha otvorov bez prácneho premeriavania. Otvory bočníc 7 musia byt slepé. Najlepšie je pomocné otvory vŕtať pomocou dorazu, ktorý si vyhotovíme z rúrky alebo kúska dreva potrebnej dĺžky a nasunieme ho na vrták. Na bočnice priskrutkujeme príslušné diely lôžkových závesov. Odporúčam naznačiť si protiľahlé kusy pretože závesy nemajú rovnaké rozmery. Teraz už môžeme začať montovať jednotlivé časti. Zosadíme stĺpiky 1 s čelami 2, 3. Bočnice 7 spojíme s rámom 4 pomocou kolíkov 15. Lepíme iba kolíky, ktoré vkladáme najprv do slepých otvorov
v bočniciach 7. Pomocou štyroch latiek a zvierok zostavíme obidve lôžkové čelá a na stĺpiky si označíme polohy otvorov na skrutky lôžkových závesov. Zostavíme rebrík, ktorý pripevníme vrutmi k bočniciam. Napokon priskrutkujeme na horné lôžko ochranu 8, 9. Povrchovú úpravu lakovaných dielov urobíme pred zostavením. Plochy, ktoré sa budú glejiť, zakryjeme. Prebrúsený povrch nastriekame trikrát nitrolakom. Potom jemným brúsnym papierom (zrnitosti min. 200) prebrúsime najlepšie pomocou petroleja (nie vodou). Prebrúsený povrch napokon ľahko přeleštíme politúrou na pololesk. Takto upravený prírodný povrch borovicových bočníc a čiel aj so sukmi je skoro krajší než málodostupné dyhovanie. Bočnice a čelá možno polepif aj tapetami. Trojdielne matrace rozmerov 110 (100) x 850 x 1950 mm tvoria podstatnú časť nákladov. JAROSLAV HYKYŠ
ÚPRAVA ŠŇŮRY NA PRÁDLO
Se šňůrou na prádlo se čas od Času potýká snad každý, a proto existuje bezpočet nápadů, jak na to. Tato úprava se týká případu, kdy potřebujeme sušit prádlo jen na jedné či dvou šňůrách. Prostřední tyč stojanu na našem dvoře slouží ke klepání koberců. Je vysoko a proto jednotli-
vé šňůry uchycujeme na jednom konci za oko (splétané nebo kovové) a na druhém konci hákem z nerezového drátu 0 4 až 5 mm. Ten na hladké tyči dobře drží a je-li dostatečně dlouhý, dovoluje i člověku nízkého vzrůstu zavěsit šňůru bez pomoci stoličky nebo žebříku. L. K.
19
Vzhledem k rozměrům místnosti, která má sloužit ke spaní i odpočinku v našem dvoupokojovém bytě a svými 1 2 m2 nesplňuje požadavky pro umístění klasické ložnice, rozhodl jsem se pro zhotovení sestavy, polovysoké stěny, která by splňovala alespoň částečně nároky na současné řešení obytných ložnic. Při navrhování této sestavy jsem se musel přizpůsobit půdorysu místnosti. Sestava je řešena jako rohová, rozměrů 2856 * 2000 mm. Kratší strana se skládá z dílů A, B a C, delší strana z dílů D, E a F. Do takto vzniklého rohu je umístěna válenda staneme tak základní část stolku, která má falešnou tloušťku vrchní desky stolku asi 40 mm. Nakonec přilepíme a přišroubujeme boky 1 a 2. Hotový stolek pak vybrousíme a případné nerovnosti zatmelíme. Při tmelení dřevěných částí se plně osvědčil Umakit C, který je k dostání v prodejnách Domácí potřeby. Stolek suchým štětcem oprášíme a nastříkáme základní barvou PRI MER. Já jsem volil barvu bílou, vzhledem k tomu, že konečný nátěr je rovněž bílý. Základní barvu přebrousíme jemným smirkovým papírem a celý stolek přestříkáme stříkacím tmelem. Po opětovném přebroušení přistoupíme ke konečnému nátěru. Pro ten jsem volil kombinaci 1 dílu nitroemailu a dvou dílů základní syntetické barvy Primer. Poměr je možné upravit až k 1 : 1 .
G — dvoulůžko o 1910 x 1590 (obr. 1 ) .
rozměrech
STOLEK A Slouží jako odkládací stolek. Stejné jako ostatní díly je zhotoven z laťovky ti. 19 mm. Nejprve připravíme spodní část stolku (obr. 2), která se skládá z bočních stěn 4 a přední stěny 3. Stěny spojíme vruty 4 x 40 mm. Hlavy vrutů zapustíme, zakytujeme tmelem připraveným z lepidla Epoxy 1200 a dřevěných pilin v poměru 1 : 1 . Po zaschnutí vybrousíme. Na takto zhotovenou spodní část stolku přilepíme a přišroubujeme vrchní desku 5, na kterou předem přilepíme ze tří stran hranoly 6 a 7. Sestavení je patrné z výkresu. Do-
20
ovšem je nutné si takové ředění předem vyzkoušet. Výsledný nátěrje matový. Povrchová úprava ostatních dílů je shodná. BOČNÍ STĚNY B, C, D a E Při jejich výrobě (obr. 3) si práci rozdělíme na dvě části. Začneme se
SPOIENÍSTĚN DOLE
Obr. 3. Boční stěny B až E zadní stěnou 4, která je ze sololitu a mříže jsou z drevených lišt. Tento materiál jsem si vybral z finančních důvodů (laťovka je drahá) a také proto, že je mnohem lehčí. Na zadní stěnu potřebujeme dvě
desky vysoké 1292 mm, široké 810 mm (díl B ) , 800 mm (díl C) a 975 mm (díl D a E). Výplň mezi těmito dvěma sololitovými deskami tvoří mříž, zhotovená z dřevěných odpadových lišt 7 x 20 mm. Na požadovanou tloušťku 14 mm jsem lišty slepil.
Na jednu ze sololitových desek tvořících zadní stěnu, přilepíme nejprve obvodové lišty. Po zaschnutí začneme vlepovat mřížovou výplň. Dostaneme tak rošt, který potřeme lepidlem a přiložíme na něj vrchní sololitovou desku, kterou zajistíme v obvodových lištách vruty
21
Spojení jednotlivých dílů je patrné z výkresu. I zde dbáme na přesné dodržení rozměrů. Hotové police spojíme se zadní stěnou. Horní deska police překrývá hranu zadní stěny a je v tomto spoji, stejně jako po stranách, mezi bočními stěnami a zadní stěnou, přilepena lepidlem Epoxy 1200 a jištěna vruty x 4 40 mm. Spoje řádně upneme svěrkami a necháme zaschnout. Stěny C a D jsou k sobě kolmé; tomu musíme uzpůsobit i police. Dii C má navíc výplň 6 a police u dílu D je zkrácena o svou hloubku, tj. 231 mm, jak ukazuje výkres. SKŘÍŇKA F
Obr. S. Válenda G
nerovnosti se později odstraňují velmi těžko. Po zaschnutí opracujeme hrany desky a zatmelíme vruty stejným způsobem, jak to bylo popsáno u stolku A. Při řezání i broušení jednotlivých částí sestavy dodržujeme přesně rozměry a pravé úhly, čímž si usnadníme práci při konečném sestavování dílů v celek.
3 x 15 mm. Umisťujeme je každých 250 mm a hlavy pečlivě zapustíme. Až do vytvrzení lepidla Epoxy 1200 necháme zadní stěnu zatíženou ležet na rovné podložce. Případné
22
Police prochází horními částmi dílů B, C, D, E a F a je svými vnitřními rozměry určena na uložení knížek. Boční stěny, spodní a horní deska jsou slepeny lepidlem Epoxy 1200 a jištěny vruty 4 x 40 mm (dot. B).
K její výrobě (obr. 4) jsem použil sektorové skříňky řady U 100 o rozměrech 885 x 251 x 560 mm, ze které jsem odšrouboval horní krycí desku, abych získal hloubku skříňky, tj. 251 mm. Rozměrům této skříňky jsem přizpůsobil i rozměry celé sestavy. Po odstranění horní krycí desky zůstal v sektorové skříňce U 100 otvor, který jsem zakryl vlepením prkna příslušných rozměrů. Po zaschnutí lepidla je nutné horní i dolní stranu zabrousit a případné nerovnosti vyrovnat dřevotmelem. Boční stěny 9 připojíme k sektorové skříňce 8 hmoždinkami, tj. kolíčky z tvrdého dřeva 0 8 mm. V bočních stěnách předvrtáme otvory, do kterých vsadíme kolíčky namočené v lepidle. Oba díly svěrkami k sobě řádně stáhneme a necháme zaschnout. Stejným způsobem připevníme i spodní boční stěny 6. Spodní část dílu F připravíme samostatně. Skládá se ze spodních boků 1 a spodního předního dílu 2. Dále připravíme krycí desku 3, ke které zespoda podobně jako u stolku A přilepíme hranolky 4 a 5. Krycí desku potom přilepíme a přišroubujeme ke spodní části 1 a 2. Na takto vzniklou spodní část hmoždinkami připevníme i horní část. Při spojová-, ní skříňky s bočními stěnami dbáme, abychom je neprilepili křivě. Pomůžeme si dřevěným hranolkem nebo prknem, které připevníme přes celou boční stěnu svěrkami a necháme zaschnout do požadovaného tvaru. Svěrky odstraníme až po řádném zaschnutí lepidla.
SPOJENÍ SESTAVY Celou sestavu sešroubujeme v jeden celek; nahoře spojíme stěny v horních bočních stěnách police. V průsečíku úhlopříček vnitřního rozměru police, tj. 222 x 230 mm vyvrtáme otvor 06 mm, který z vnitřní strany police zahloubíme asi do hloubky 7 mm vrtákem průměru 1 0 mm. Vrut nesmí ze dřeva vyčnívat.
Ve spodní části spojujeme jednotlivé díly pomocí plechových spojek rozměru 40 x 40 mm a čtyř vrutů 4 x 1 5 mm (detaily na
obr. 3). DVOJLÔŽKO — VÁLENDAG Skládá se z horního a spodního rámu (obr. 5). Do horního rámu se vkládá matrace, do spodního se zasouvá zásuvka s lůžkovinami. Hornf rám. Slepením boků rámu 1 a 2 vznikne rám, do něhož přišroubujeme a přilepíme výztuhy 3 a 4. Hlavy vrutů v bocích rámu zapustíme a po 7aschnutí spoje zatmelíme.
Spodní rám. Jeho základem jsou díly 5 až 9 (výztuha 5 zabraňuje posunutí horního rámu). Do zhotoveného základu vlepíme rám z dílů 10 až 12. Spodní výztuhy 10 a 11 se spodními nosníky 12 spojíme v rám přeplátováním. Tento rám tvoří jednak výztuhu základního rámu, jednak i lože, ve kterém se bude pohybovat zásuvka. Zásuvka má rozměry 1000 x 1219 mm a zhotovíme ji podle výkresu. Dno 17 přišroubujeme zespoda, společně s lištou 18 k bočním dílům. Lišta 18 umožňuje lehčí pohyb zásuvky při otevírání.
Po zasunutí zásuvky do spodního rámu přišroubujeme na spodní nosníky 12 vodicí lišty zásuvky 13. Držadla pro zásuvku použijeme hotová. Vzhledem k hloubce skříňky F je zásuvka umístěna asymetricky. Povrchová úprava je stejná jako u předcházejících dílů. Po sestavení válendy můžeme do vzniklých mezer v horním rámu mezi výztuhami uložit ještě výztuhy další, které nejsou spojené s boky horního rámu. Přes výztuhy (pod matraci), položíme sololitovou desku. Matraci si necháme zhotovit v čalounictví podle požadovaných rozměrů. JIŘÍ PORCAL
Rozpiska materiálu
23
V niektorých typoch panelových bytov sú kuchyne riešené spolu s jedálenským kútom. Vhodným oddelením kuchynského kúta od jedálenského je priečka, ktorej vyhotovenie opisujeme. Najprv si treba zaobstarať misky 2 priemeru asi 78 mm. Môžu byf nižšie alebo vyššie, väčšieho alebo menšieho priemeru podľa toho, aké sa nám podarí zohnaf. V zámočníckej dielni si dáme vysústružiť skrutky 3 a matice 4
24
podľa náčrtkov. V železiarskom o b chode k ú p i m e štyri rúrky 1 dĺžky podľa výšky s t r o p u ; v m o j o m prípade dĺžky 2,40 m. V rovnakej výške do nich vyvŕtame a p o t o m vypilujeme otvory. Na d o l n ú časť rúrky privaríme j e d n u misku. H o t o vé rúrky a misky natrieme čiernou syntetickou farbou. Zhotovenie drevenej časti priečky si vyžaduje dielňu so základným stolárskym náradím (hoblík, dláto, zvierka a p o d ) .
Najprv si zhotovíme väčšiu skrinku tak, že čapmi spojíme dve ohobľované dosky 6 a dve dosky 7. Spoje vytmelíme a obrúsime. Z vnútornej strany nezabudnime na otvory na prichytenie sklenenej priečky. Skrinku natrieme základnou farbou a p o t o m v r c h n o u farbou podľa farby kychynskej linky. Teraz už môžeme priskrutkovať lišty, v ktorých máme vyrezané drážky pre sklenené zasúvacie dvierka. Potom vymeriame otvory podľa rúrok a na-
Na obrázku vřavo pohľad na priečku zo strany jedálne, vpravo pohľad na priečku zo strany kuchyne vŕtame z vonkajšej strany otvory 0 5,1. Do týchto otvorov naskrutkujeme skrutky M6. Podobne postupujeme pri zhotovovaní zásuvkovej časti. Na jej vrchnú časť môžeme prilepiť umakart. Hotové časti zložíme s pomocou ďalších dvoch ľudí tak, že dvaja držia skrinku vo výške a tretí nasuva postupne všetky štyri rúrky. Potom postavíme takto zhotovenú priečku na miesto a pomocou skrutiek a misiek zaistíme rúrky roztláčaním o strop. Náklady na celú priečku sú asi 450, — až 500, — Kčs. PETER MALIARIK Rozpiska materiálu
Obkladačky do kúpeľne sú pomerne drahé, a čo je horšie, nie vždy ich dostať kúpiť. Rovnakú službu nám však urobí aj mozaikový obklad zo zvyškov a úlomkov obkladačiek, ktoré sa ľahšie zoženú a vhodnou kombináciou farieb môžeme dosiahnuť ešte väčší efekt. Celú stenu si rozmeriame na diely veľkosti novín. Obkladačkovú drvinu si pripravíme tak, aby jednotlivé kúsky boli od 3 do 10 cm veľké. Potom na list novinového papiera zostavíme kúsky obkladačiek glazúrou nahor do mozaiky tak, ako ich chceme mať v konečnej podobe. Medzi jednotlivými kúskami obkladačiek nechávame medzery šírky 3 až 8 mm. Na takto pripravené diely mozaiky priložíme rovnako veľký list novinového papiera, ktorý natrieme riedkym kostným glejom a pritlačíme. Glej necháme schnúť asi 24 hodín. Takto vyrobíme mozaikové panely na celú stenu v dvoch druhoch — vrchné a stredné. Vrchné panely mozaiky na hornej strane zakončíme narezaným úzkym pásikom obkladov. Ostatné tri strany vrchných panelov a všetky strany stredných panelov nezakončíme, aby sme po nalepení na stenu mohli škáry doplniť kúskami obkladačiek, takže spojenie medzi jednotlivými penelmi nebude viditeľné. Mozaikové panely môžeme lepiť na rôzne podklady: štukovú omietku, latexový alebo emailový náter. Panely lepíme zhora nadol. V potrebnej výške si vyznačíme rysku. Potom Alcaprenom natrieme vždy časť steny, ktorá veľkosťou zodpovedá jednému mozaikovému panelu, lepidlo necháme chvíľu zaschnúť a potom panel riadne pritlačíme k stene. Pretože panel schádza zo steny, prichytíme ho na hornej strane pomocou dvoch fasádnych háčikov a latky. Pokračujeme v práci a asi po
1 l'l hodine môžeme háčiky a latku odstrániť, lebo panel sa už udrží sám. Po prilepení panelov na celú plochu steny doplníme spoje medzi jednotlivými obkladmi drobnými kúskami obkladačkovej drviny tak, že ich jednotlivo natrieme lepom a pritlačíme na stenu. Po zaschnutí (asi 24 hodín) umyjeme teplou vodou a handrou novinový papier. Dávame pritom pozor, aby sme sa o ostré hrany mozaiky neporanili. Škáry medzi úlomkami obkladov vyplníme riedkou cementovou maltou zafarbenou čiernou farbou do cementu. Pri čiernych škárach lepšie vynikne štruktúra mozaiky a farba obkladov. Po zapchatí škár necháme obklad zaschnúť a potom ho handrou vyčistíme. Pri práci s cementovou maltou dbáme na to, aby škáry nikde neprevyšovali plochu mozaiky — musia byť v tej istej rovine. Inak sa škáry rýchle vyderú a o vyčnievajúce hrany mozaiky sa môžeme ľahko porezať. JÁN JELÍNEK
25
ELEKTRICKÉHO
MINIBUDÍKA
S U MATIC
V ostatnom čase predajne „Klenoty" ponúkajú ďalší veľmi vhodný budík „Sumatic" pekného vonkajšieho tvaru v plastickej škatuľke za Kčs 180,—. Na prvý pohľad sa zdá, že bv tento zázrak mal slúžiť len pre okrasu niektorej miestnosti bytu, a to je práve najväčší omyl. Výhodné sú nielen malá váha, objem, mobilnosť a zvláštny zvuk, ale jeho všestranné použitie. Budík možno použiť na rôzne účely. Ako bežné hodiny na ukazovanie času. Na tento účel má budík na pravej bočnej strane kovový vrúbkovaný gombík. Jeho otáčaním sa naťahuje pero, ktoré poháňa vnútorný mechanizmus časového strojčeka a povytiahnutím tohoto gombíka sa nastavuje poloha ručičiek na ciferníku. Na budenie je osadený bzučiakom, miniatúrnym napájacím článkom a spínačom. Napájači článok slúži výhradne na napájanie akustického zariadenia, a nie aj na automatické naťahovanie, ako to pri niektorých typoch hodín býva. Kruhová priesvitná krytka na prednej strane ciferníka má po obvode vrúbkovanie a jej otáčaním nastavíme čas, v ktorom má byť akustický tón zapnutý. Tento nastavený čas ukazuje poloha najdlhšej ručičky na ciferníku, ovládaná opisovanou krytkou. Po nastavení času je potrebné spojiť aj elektrický signalizačný okruh, a to posunutím tenšieho kovového gombíka na hornej ľavej časti budíka doprava. Znázorňuje to aj zvuková značka na zadnej stene budíka. Do ľavej polohy sa dá gombík, ak chceme zvukovú signalizáciu prerušiť. Primeranou úpravou možno z takéhoto budíka získať skutočného pomocníka pre všetko. Najprv si však musíme objasniť elektrické zapojenie uvedeného budíka. Obrázok schematického zapojenia (obr. 1) ukazuje, že časové zariadenie má dva kontakty K, a K 2 . Z nich
K, je ovládateľný zvonka majiteľom, kým kontakt K2 je ovládaný priamo hodinovým strojčekom a jeho poloha je nastavená s úrovňou polohy malej ručičky na ciferníku. To je veľmi dôležitý poznatok a treba si to pamätať pri rozoberaní, najmä ak demontujeme malú ručičku z osky, aby sme ju pri opätovnej montáži správne nasadili späť. Túto polohu vyhľadáme tak, že zapneme okruhový spínač S a povytiahnutfm vrúbkovaným gombíkom, ktorým bežne napravujeme a naťahujeme hodinky, otáčame, kým sa budfk neŕozozvučí. V tejto zvučiacej polohe rozopneme zvučanie okruhovým spínačom, nasadíme na osku najdlhšiu ručičku (ovládanú spredu kruhovým vrúbkovaným výstupkom) a do rovnakej úrovne nad ňu malú ručičku. Podľa polohy týchto ručičiek sa presnosť zvukového znamenia upresňuje i polohou veľkej ručičky. Z uvedeného dôvodu je najvýhodnejšie, ak pri vyhľadanom signále dáme najdlhšiu riadiacu ručičku presne na značku 12 ciferníka. Nad ňu do rovnakej úrovne dávame postupne najprv malú hodinovú a napokon veľkú ručičku, ukazujúcu minúty. Takto je nastavená správna poloha časových kontaktov voči sebe pri akýchkoľvek rozoberacích prácach ručičiek. Nastavená poloha kontaktu K, je vlastne čas, kedy sa kontakt Ko priblíži ku kontaktu K1 a zapojí sa signalizačné zariadenie (bzučiak) v požadovanom čase. Do série k obidvom
Obr. 1. Schematické zapojenie minibudfka Obr. 2. Schematické zapojenie minibudika s navrhovanou úpravou Obr. 3. Schematické znázornenie tlačidlového snímača, ktorý signalizuje otvorenie dverí Obr. 4. Celková schéma zapojenia upraveného budíka so snímačom odcudzenia auta namontovaného vo dverách, napájaného z vonkajšieho zdroja Obr. 5. Praktické znázornenie snímača na stráženie otvoru stanu Obr. 6. Celková schéma zapojenia upraveného minibudika so snímačom otvoru stanu. Rozpojenie kontaktov zaisťuje plátenný prúžok Obr. 7. Praktické znázornenie snímača dverí z páskoviny Obr. 8. Jednotlivé časti navrhovaných kontaktov: A — skrutka s plochou hlavou B — pripojovacia skrutka C — upevňovacia matica O — očko na vonkajšie pripojenie E — očko na vnútorná pripojenie f- — pohľad na kontakt s pripojením príslušných vodičov Obr. 9. Pohľad na upravený budík a vnútorné zapojenie kontaktov Obr. 10. Schematické znázornenie snímača, ktorý signalizuje vlhkosť plienok
26
1.V kontaktoch 1 — 2 získame časový spínač v závislosti i nezávislosti od ďalšej činnosti budíka. 2. Pomocou kontaktov 1 — 3 možno napájať uvedený budík z iného vonkajšieho zdroja, alebo • op-ačne, vnútorný zdroj budíka možno použiť na iné účely, bez toho, aby sa z budíka vyťahoval. 3. Kontakty 1 — 2 dávajú možnosť využitia bzučiaka napájaného z vlastného zdroja v závislosti i nezávislosti od funkcie budíka. Kontakty 2 — 3 pri zapnutom spínači S dávajú možnosť využitia bzučiaka na iné signalizácie riadené zvonka, ako aj např. vybratie bzučiaka z budíka a jeho použitie na inom mieste, resp. zapojenie iného akustického zariadenia, ktorého výkon nie je väčší ako pôvodného bzučiaka. Praktickosť navrhovaných doplnkov si môžeme overiť takto: Rôzne tranzistorové spínače, ktorých okruh bázy je pripojený ku kontaktom 1 až 2j môžu vykonávať rôzne funkcie v domácnosti, např. zapojovať rádio (a ráno nás budí pekná hudba), televízor, magnetofón a pod. V požadovanom čase môžu zapojovať elektrický sporák, varič alebo iný elektrický spotrebič. Tieto môžu např. opačne — ak sme ich zapli — v stanovenom čase vypínať (grill).
kontaktom je zapojený napájači článok Z, bzučiak B a okruhový spínač S. Ak si k pôvodnému budíku pridáme ďalšie pomocné kontakty (na obr. 2 vyznačené 1, 2, 3), rozšírime jeho využitie.
Svorky 1 —3 slúžia prakticky na dobíjanie vnútorného zdroja. K nim pripojujeme galvanický článok 1,5 V. Neskôr, ak je už dodaný zdroj neschopný použitia a nemožno dostať náhradný, napájame cez ne budík z pomocného vonkajšieho zdroja. Takto napájame zariadenie aj vtedy, ak ho používame na iné signalizovanie, ako uvedieme ďalej. Z týchto svoriek možno napájať např. druhý upravený budík, v ktorom nemáme zdroj a pod. Zapojením vhodného snímača (čidla) Č ku kontaktom 1 — 2 signalizuje bzučiak např. otvorenie dverí (obr. 3) (ak máme malé dieťa, aby nevyšlo von z bytu, keď mama varí). S iným snímačom signalizuje vlhkosť plienok. Zábudlivých vodičov áut upozorňuje na zapnuté smerové svetlá alebo podobné (neporušenosť brzdových svetiel). S vhodným snímačom Č signalizuje odcudzenie auta (obr. 4) nepovolanými osobami. Pri stanovaní (v campingoch) chráni pred krádežou a napadnutím v spánku, lebo snímač pripravený pri otvore stanu dáva povel bzučiaku na signalizáciu. Snímač upravený v priestore okolo stanu dáva signál pri približovaní sa zvere a pod. Pri signalizácii na väčšie vzdialeností nastáva v dôsledku odporu vedenia úbytok napätia a bzučiak nemôže pracovať. Pri takýchto signalizáciách používame vonkajší zdroj príslušného napätia pripojený
na svorky 1 — 3 . Snímače zapojujeme medzi svorky 1 — 2, ako sme uviedli. Ako snímače na uvedenie bzučiaka do bzučiaceho stavu možno použiť rôzne spínacie a rozpínacie tlačidlá, mikrospínače, alebo upravené pružné kontakty rozpojované např. polohou strážneho zariadenia alebo vloženým papierom, plátnom, ktorý po vytiahnutí uvádza kontakt do prevádzky. Schémy na obr. 5 a 6 znázorňujú praktické zapojenie upraveného budíka so snímačom pri vniknutí nepovolanej osoby do stanu. Vložený prúžok plátna je ovládaný otvorom stanu. Schéma signalizácie odcudzenia auta na obr. 7 má namontovanýspínač ovládanýotvorením dverí. Vzhľadom na väčšiu vzdialenosť je napájanie z vonkajšieho zdroja. Vonkajšie obvody možno pripojovať pomocou skrutky nasadenej znútra a dvoch matíc M2. Navrhujem však vyhotoviť kontakty, ktoré nezhoršujú vzhľad budíka takto (obr. 8): Z mosadze vyhotovíme skrutku s plochou hlavou, so slepou dierou s príslušným závitom. Do vnútornej závitovej časti príde normálna skrutka. Dve mosadzné spájacie očká a matica tvoria prívody a upevnenie. Montáž urobíme tak, že v hornej ploche skrinky budíka vyhotovíme dve diery a v bočnej pravej jednu takého priemeru, aby sa cez ne pretlačil závitový driek skrutky. Vnútri budíka, na driek, nasadíme očko, na ktorom je vopred napojený spojovací drôt. Môžeme nasadiť ešte kruhovú podložku a naskrutkujeme maticu. Z vonkajšej strany do vnútorného závitu naskrutkujeme skrutku; pod skrutkou je očko, na ktorom je napájaný prívod od snímača. Voľný koniec spojovacieho drôtu od kontaktu 1 vnútri budíka zapojíme k páske vyčnievajúcej spod spodnej plochy napájacieho článku (obr. 9). Kontakt 2 má vodivé spojenie vytvorené priamou montážou na kovovú doštičku z vnútornej strany. Vývod kontaktu 3 pripojíme k prítlačnej pružine napájacieho zdroja, ktorý zároveň tvorí spojenie s jedným pólom bzučiaka. Na záver sa zmienim o snímači vlhkosti plienok (obr. 10), ktorý možno zhotoviť tak, že prúžky alobalu našijeme na kus igelitu alebo polyetylénovej fólie. Vzdialenosť medzi jednotlivými prúžkami volíme čo najmenšiu, maximálne 3 mm. Na konce prúžkov, ktoré preložením spevníme, pripojíme tenké ohybné vodiče a pred poškodením ich zaistíme přišitím k igelitu alebo polyetylénu. Pri prebaľovaní dieťaťa prúžky snímača vysušíme alebo utrieme. DUŠAN LOŠÁK
27
ajímavé osvětlení lze vytvořit pomocí skleněných barevných tvárnic zabudovaných do zdi. Zazdíme-li jich několik přímo do příčky, vyvoláme světelný efekt pouhým rozsvícením světla v sousední místnosti či chodbě. Pracnější je řešení v tlustší zdi (v mém případě 30 cm ti.). Po jedné straně zdi jsem napevno nepravidelně zazdil tvárnice. Na druhé straně zdi jsou tvárnice jen vsunuté do zazděných dřevěných rámečků. Mezi skleněnými tvárnicemi je prostor a v tomto místě vyzdíme ve stěně klín, do něhož pro každou dvojici tvárnic instalujeme elektrickou bakelitovou objímku. Všechny dvojice skleněných tvárnic jsou propojeny
OSVETLENÍ elektrickou instalací v PVC trubkách (může se však použít i elektrická dvojlinka), takže osvětlení je ovládáno z jednoho místa. Elektrické osvětlení můžeme udělat i tak, aby svítily jen některé tvárnice — záleží na vkusu a fantazii. Chceme-li, aby tvárnice svítily jen na jedné straně zdi, postupujeme obdobně, pouze místo napevno zazděných skleněných tvárnic ponecháme cihly. Skleněné barevné tvárnice lze koupit v prodejnách se stavebním materiálem. Jsou v osmi barevných odstínech, čtvercové 1 9 x 1 9 cm nebo obdélníkové 11,5 x 24 cm a tlusté 6, 8 nebo 1 2 cm. Osvětlení z barevných tvárnic mám v rohu obývacího pokoje, kdeje květinový kout; barevná světla prosvítající přes směs zelených pokojových květin působí velice efektně. JOSEF RENČÍN Pohled na stěnu
Zazděná skleněná tvárnice: vlevo pohled z boku, uprostred pohled shora, vpravo přičný řez stěnou 1 — skleněné tvárnice; 2 — omitka; 3 — malta; 4 — cihla; 5 — elektr. trubka; 6 — bakel. objimka min. záv. 220; 7 —žárovka min. záv. 220; 8 — úhelník —jako překlad; 9 — dřev. rámeček pro tvárnici; 10 — stěna; 11 — klín ve zdi; 12 — mezera mezi tvárnicemi; 13 — mezera mezi rámečkem a koncem klinu; 14 — vruty nebo hřebiky; 15 — elektr. vypinač
28
PRO KONÍČKY CÍNOVANIE STAROŽITNÝCH PREDMETOV Zberatelia starožitností sa zaujímajú o rôzne • predmety kedysi pocínované, ako např. železné kovania na dverách a na ľudovom nábytku, medené riady atď. Vrstva cínu bola v prvom rade ochranou proti korózii, hľadisko estetické alebo hygienické (medené riady) bolo druhotné. Cínovaniu tak ako každej povrchovej úprave musí predchádzať starostlivá príprava povrchu predmetu. Predmet odmastíme ponorením alebo dôkladným omýváním štetcom v organických rozpúšťadlách. Najvýhodnejší aj najdostupnejší je trichlóretylén. Dobre rozpúšťa tuky, parafín, vosky, oleje a pod. Je to jedovatá látka, preto pri práci s ňou musíme dobre vetrať. Ak je predmet veľmi znečistený např. olejom, vazelínou a pod., odmastíme ho v kúpeli tohto zloženia: hydroxid sodný — 4 hmotnostně diely fosforečnan sodný —1 hmotnostný diel hexametafosforečnan sodný — 0,5 hmotnostného dielu destilovanú alebo prevarenú vodu doplníme do 100 hmotnostných dielov. Roztok 10% hexametafosforečnanu sodného zabráni napádaniu kovového povrchu. Teplota roztoku má byť asi 80 °C a čas ponoru od 5 do 20 minút podľa rozsahu znečistenia. Odmaštěných predmetov sa už rukami nedotýkame. Používame rukavice, alebo závesy. Ďalšou prípravnou fázou pred pocínovaním železných a oceľových predmetov je morenie, naleptanie povrchu; moriaci kúpeľ sa skladá zo 4% kyseliny dusičnej a 20% kyseliny sírovej. Pracovná teplota je asi 20 až 30 C. Predmety do kúpeľa zavesíme na závesoch a nepohybujeme nimi, čím zrýchlime proces morenia. Keďže sa ľahšie cínujú zhrdzavené predmety, pomôžeme si ich ponorením do salmiaku (chloridu amónneho). Po vybratí z kúpeľa predmet ponecháme na vzduchu a po krátkom čase vytvorí sa na ňom vrstva hrdze CÍNOVANIE ŽELEZA Povrch predmetu určeného na pocínovanie pripravíme pomocou
vodného roztoku tavidla. Odporúčame dva vodné roztoky: I. chlorid zinočnatý 5 dielov chlorid amónny 0,5 dielu kyselina chlorovodíková (HCI) 0,3 dielu
Zmes doplníme vocjou na 10 dielov. Tavidlo tohto zloženia sa môže použiť na väčšinu prác. Účinnejší je roztok takéhoto zloženia: II. chlorid zinočnatý chlorid amónny chlorid sodný kyselina chlorovodíková
d rotáciou (alebo iným spôsobom) tekutý cín strepávame. Zásadne ho nezotierame! Zvyšky tavidla, ktoré prilipli na povrchu predmetu, odstránime ponorením do horúcej vody alebo
24 dielov 3 diely 5 dielov 0,5 dielu
Zmes doplníme vodou do 100 hmotnostných dielov. Predmet ponoríme najprv do vodného roztoku tavidla a až po vybratí a dokonalom osušení do roztaveného cínu. Jestvuje veľa spôsobov ako pocínovať predmety; buď v jednom alebo niekoľkých kúpeľoch, pri použití organických tukov, salmiakového prášku a pod. Pre našu potrebu stačí cínovanie z jedného kúpeľa, t. j. z jedného ponorenia do tekutého cínu, ktorého hladina je pokrytá vrstvou tavidla. Tekutý cín musí byť čo najkvalitnejší, s čo najmenším množstvom primiešanín. V maloobchodných predajniach dostaneme kúpiť 98 až 99% Sn (v Prahe ho dostanete na Ružovej ulici, n. p. Ferona). Kryciu vrstvu tavidla na tekutom cíne tvoria chemikálie podobné tým, ktoré sú obsiahnuté vo vodnom roztoku; rozdiel je v tom, že sú v pevnom stave a na povrchu roztaveného cínu tvoria trochu spenenú vrstvu. Tavidlo má takéto zloženie:
Železné kovanie pokryté hrdzou so zvyškami pocinovania
III. chlorid zinočnatý 75 hmotnostných dielov chlorid sodný 11 hmotnostných dielov chlorid draselný 14 hmotnostných dielov
Postup práce Predmet namočený do vodného roztoku a dobre osušený pomaly a opatrne ponoríme do roztaveného cínu (kúpeľ má teplotu 330 °C), ktorého hladinu pokrýva tavidlo III. Ponoreným predmetom v tekutom cíne krúžime, potom ho z kúpeľa vyberieme a skontrolujeme kvalitu vrstvy. Čas ponoru závisí od hmotnosti predmetu; tenšie predmety sa prehrejú rýchlejšie. Pri vyberaní materiálu z kúpeľa cín steká a v dolných partiách robí zhluky (tzv. odkvapy). Odstránime ich opätovným ponorením do cínového kúpeľa
Železné kovanie po cínováni
29
Medené forma so zvyškami pocínovania
Medená forma po cinovani pred čistením od zvyškov tavidla.
Pocínovaný povrch vnútrajška formy po odstránení zvyšku tavidla
opláchnutím v 1%'kyseline chlorovodíkovej. Potom nasleduje neutralizácia slabým roztokom lúhu. Nakoniec predmet opláchneme studenou vodou a vysušíme. Lesklý povrch predmetu získame ponorením pocínovaného predmetu do mydlovej vody, na hladine ktorej vytvoríme vrstvu parafínového oleja. Táto vrstva musí byť asi 12 cm hrubá. Potom predmet očistíme drevenými pilinami s trochou vápna a vyleštíme handrou a múkou. Závesy sú zo železných drôtov, ktoré povrchovo upravíme podobne ako predmety, ktoré budeme cínovať. Drobné kúsky musíme cínovať v drôtených košoch. Cínovanie pomocou hovädzieho loja alebo palmového oleja dáva veľmi pekné výsledky, no sú to prácne a zdĺhavé spôsoby. Zaujíma-
vejší, rýchlejší a veľmi vhodný na tenké plechy a výrobky je nasledujúci spôsob: Odmaštěné, morené a opláchnuté predmety máčame vo vodnom roztoku tavidla. Potom ich ponoríme do čistého roztaveného činu, na ktorého hladinu tesne pred ponorením nasypeme salmiakový prášoK. Tento prudko splyňuje a vytvorí ochrannú vrstvu nad hladinou cínu. Cín musíme v tomto prípade prehriať až na teplotu okolo 340 "C. Predmety necháme voľne vychladnúť na vzduchu. Potom ich natrieme ochranným filmom (nalakujeme), pretože predmet takto pocínovaný je náchylnější na koróziu. Môže sa stať, že na povrchu predmetu zostanú zvyšky starého cínu a niekedy je železo pod ním skorodované. Zvyšky tohto cínu aj
hrdzu treba dokonale odstrániť. Ťažkosti môže spôsobiť aj spájka, ktorá obsahuje takmer vždy olovo, a to znečistí cínový kúpeľ. Povrch predmetu potom dostane mdlý sivastý tón. Preto sa vyplatí najprv spájku odstrániť, predmet demontovať, pocínovať a znova spájkovať. Ak chceme pocínovať len určité plochy, vzájomne ich vykryjeme zmesou 400 g kysličníka horečnatého s 1 I vodného skla doplneného 0,5 ľvody. Pred vykrývaním predmet odmastíme a moríme. Cínujeme obvyklým spôsobom. Na vykrytie poslúži aj dobrý olejový náter. Pri väčších predmetoch postupujeme tak, že ich najskôr zohrejeme na teplotu tekutého cínu (drobný kúsok cínu sa na povrchu predmetu roztaví). Predmet potom polievame roztaveným cínom a súčasne prisy-, pávame salmiakový prášok. Cín do povrchu predmetu vtierame korkom alebo kúdeľou krúživými pohybmi. Pracujeme tak rýchlo, ako to vyžaduje rýchlosť chladenia predmetu, pretože s klesajúcou teplotou sa zvyšuje nebezpečie opadania cínovej vrstvy.
Cínovanie železných predmetov z jedného kúpeľa (schéma)
CÍNOVANIE MEDENÝCH
PREDMETOV
Časté je aj cínovanie predmetov z medi, umeleckých alebo kuchynského náradia (rôzne formy na pečenie, kotlíky, kuchty atď.). Prácu začneme odmasťovaním v trichlóretyléne. Zvyšky medenky odstránime morením v 20% studenej kyseline dusičnej, asi 3 minúty. Moriť môžeme asi v zmesi 5% kyseliny sírovej s 2% kyselinou dusičnou. Čas ponorenia v tomto prípade nepredlžujeme a pracujeme pri teplote asi 55 °C. Na cínovanie medených predmetov používame také isté tavidlá, ako pri železných. Možno použiť aj palmový olej, ktorý tvorí kryciu vrstvu na tekutom cíne. Pri väčších a objemnejších predmetoch (kotlíky), ktoré sa nedajú v cíne
30
ponoriť, použijeme takýto postup: povrch starostlivo očistíme a odmastíme organickými rozpúšťadlami. Tam, kde sa predmety alebo ich niektoré miesta nedajú moriť, povrch materiálu vyleštíme. Po týchto úpravách- meď dokonale vysušíme. Potom predmet vyhrievame (aj lokálne, např. spájkovacou lampou) na teplotu tekutého cínu. Vnútro nádoby vylejeme menším množstvom tekutého cínu, ktorý krúživými pohybmi rozlievame po celej ploche dna. Súčasne prisypávame chlorid amónny. Nadbytočný cín vytrieme kúdeľou. Tento spôsob je vhodný najmä na lisované nádoby, výrobky z jedného kusa a tie, ktoré sú na tvrdo spájané mosadzou. Okrem uvedených problémov sa môže vyskytnúť problém ako pocínovať např. hubicu kanvice, čo je v podstate úzka kónická rúrka, alebo ako pocínovať akúkoľvek rúrku z vnútornej strany. Ak sa bude predmet využívať len na dekoračné účely, môžeme do cínového kúpeľa pridať približne 1 % olova. Aj v tomto prípade cínovaniu predchádza dokonalé očistenie a odmastenie. Hrdlo ponoríme najprv do vodného roztoku a potom do cínového kúpeľa, a to tak, že ho budeme držať v šikmej polohe a jeden koniec bude vyčnievať nad hladinu kúpeľa. Tadiaľto bude odchádzať para a zvyšky tavidla. Predmetom v kúpeli môžeme kývať, aby sme tavidlo lepšie
Cínovanie medených predmetov (schéma)
vyplavili. Z kúpeľa vytiahneme najprv len koniec, ktorý sme začali skôr cínovať. Po vybratí nadbytočný cín necháme stiecť a odkvapy odstránime jedným z uvedených spôsobov. Cín z vnútra hubice vytrieme ešte v tekutom stave najlepšie korkom; to sa však nedá urobiť vo všetkých prípadoch, a preto postačí aj pradienko kúdele namotané na drôte alebo dreve upravenom podľa tvaru hrdla. Takto dosiahneme hladší povrch pocínovanej plochy. Ak chceme zachovať vonkajší povrch nedotknutý, použijeme na vykrytie už uvedené nátery. CÍNOVANIE ZINKU V umeleckom remesle sa stretávame aj s pocínovanou plochou
zinku, alebo zinkových bronzov. Týka sa to najmä ozdobného kovania. Povrch zinku najprv odmastíme a moríme najlepšie v kyseline chlorovodíkovej alebo sírovej. Nasleduje dokonalé vyleštenie povrchu s ďalším odmaštěním. Povrch musí byť lesklý a čistý. Ako kryciu vrstvu cínového kúpeľa je najvýhodnejšie použiť hovädzí loj. Pocínovaný predmet potom necháme odkvapkať v horúcom lojovom kúpeli. Aj tu môžeme pri cínovaní použiť spôsob roztierania kúdeľou pri použití tavidla. Ostatné materiály nevyskytujú sa tak často. V podstate môžeme povedať, že meď a železo sú najbohatšie zastúpené. PETR DANEŠ
EVIDENCE A ÚSCHOVA DIARÁMKŮ V minulých sbornících bylo již uveřejněno několik návodů, jak zakládat barevný diafilm do rámečků, jak zhotovit trezory na diarámky atd., ale žádný návod neřešil jednoduchost, skladnost, snadnou a rychlou evidenci, nízkou pořizovací cenu atd. Protože i já mám již několik desítek — ba i stovek snímků, dělalo mi potíže nejen značení, vyhledáváni jednotlivých diarámků, ale hlavně jejich uložení. Dost rozměrné krabice s diarámky zabírají hodně místa a v malých bytech to je problém. Zhotovil jsem si adaptér k promítačce MEOI a inversní film zakladám do papírových diapásů. Výhody jsou značné. 1. Diapásy jsoti proti jiným áafámečkům mnohem tenčí a přitom dostatečně tuhé. — Kovový rámeček má ti. 3,3 mm, papírový bez skel 1,3 mm a papírový diapás 0,8 mm. 2. Diapás nemá žádnou vůli ve
Pohled na projektor se zasunutým diapásem vedení (v adaptéru); protahuje se s lehkým třením — maximální vůle je 0,1 mm podle norem ČSN, takže odpadá doostřování každého snímku, jako je tomu u jednotlivých rámečků různých tlouštek. 3. Výměna obrázků je rychlá a naprosto tichá, diapásy se dají promítat jako nekonečný pás. 4. Popisování a číslování je snadné a čitelné. U kovových rámečků se mi označení po čase odlepilo. 5. Série snímků je řazena po šesti za sebou, takže se nemůže stát, abychom byli např. v Praze, hned
u moře a vzápětí třeba v Liberci na výstavě. 6. Diapásy zakládám do fotoalba rozměrů 28*38 cm. Vejde se do něho 160 diapásů, tj. 960 diasnímků. Přepočteno na krabice s kovovými rámečky to znamená 32 krabic o váze 9,6 kg. 7. Diapásy lze prohlížet i v kukátku (po rozšíření drážek). 8. Ze čtvrtky formátu A3 ie možné udělat čtyři diapásy. Nehodí se však každá čtvrtka. Musí být velmi tuhá (tvrdá). Pro vyztužení jsem z druhé strany použil tvrdý červený karton.
31
Upravená
řezačka
Nejobtížněji se vystřihují jednotlivá okénka; proto si práci usnadníme průstřižným nástrojem, u něhož záleží na dodržení přesných rozměrů mezi prustřižnicí (matricí) a průstřižníkem (patricí) — asi 0,05, maximálně však 0,1 mm vůle. Při větší zručnosti se to dá udělat i pilníkem. Nejdříve zhotovíme na rovinné brusce průstřižník; jeho zatlačením Ukládáni diapásů do fotoalba
Adaptér k promítačce MEDI zhotovíme podle nákresu. Potřebujeme k tomu pouze odstřižky plechu ti. 1 mm. Nastříhané kousky plechu se po ohnutí spájí na tvrdo. Diapásy vyrobíme ze čtvrtek a kartonu. Pásy o rozměrech 49x291 mm velmi snadno vystřihneme nůžkami na zastřihování fotografií, u kterých upravíme doraz.
32
do desky, ze které budeme dělat matrici, získáme přesný profil budoucího otvoru v průstřižnici. Po vystříhání okének slepíme k sobě vždy jeden pás ze čtvrtky a jeden z kartonu. I tuto práci si můžeme zjednodušit šablonou z plechu ti. 0,7 až 1 mm. Nemáme-H šablonu, musíme si na každý pás nakreslit, kam přijde lepidlo. Nejvhodnějším lepidlem je HERKULES;
REZ K-K
POHLED-M
33
ostatní lepidla nedrží, povolují. Slepené diapásy pak vložíme do ručního pákového lisu. Můžeme si ho také vyrobit doma podle informativního nákresu, který otiskujeme. Lze však použít jakéhokoliv lisu — třeba soustružnického. Zbývá už jen vlepit do alba stužky
(asi 1 5 mm široké), za které jednotlivé diapásy zastrkujeme. Zařízení používám již tři roky a plně vyhovuje. Obavy, že se film poškrábe nebo zapráší, jsou zbytečné. Proti prachu je chráněn mezi listy fotoalba a poškrábat se nemá od čeho. Při projekci, tj. při protaho-
URČENIE OSVITU Dnes, keď prevláda fotografia na malý formát, môže sa uplatniť len snímka dostatočne zväčšená. Dobrý výsledok je vždy podmienený správnou expozíciou zväčšovacieho papiera. V zahraničí sa v ostatnom čase objavilo na trhu viac zväčšovacích expozimetrov, u nás je zatiaľ len jeden (značky Luxtron), ktorý je cenové dostupný, no má niektoré nedostatky. A tak je väčšina fotoamatérov odkázaná na skúšanie správnej expozície (osvitu) prúžkami zväčšovacieho papiera. Táto zdĺhavá práca si vyžaduje aj veľa trpezlivosti. V časopisoch sa už uverejnilo viac návodov na výrobu osvitomerov na zväčšovanie, jeden takýto návod vyšiel aj v zborníku USS. Výroba však vyžaduje pomerne dobré vedomosti a skúsenosti z elektrotechnického odboru a tak návod nie je pre každého uskutočniteľný. Záujemcov by som chcel oboznámiť s celkom odlišnou a pritom jednoduchou metódou na určenie správneho osvitu pri zväčšovaní, podľa ktorej už dlhší čas úspešne postupujem.
7
5
6
PRI
vání pásu v adaptéru se film ničeho nedotýká. V případě, že nebude mít někdo odvahu pustit se do výroby střižného nástroje a přesto by si chtěl tento způsob ukládání diafilmu vyzkoušet, mohu menší množství diapásů, popřípadě i adaptéru dodat. MILAN FIKAR
ZVÄČŠOVANÍ
Postup je t a k ý t o : 1. Zistíme hustotu negatívu — hodnotu H. 2. Na objektíve zväčšovacieho prístroja nastavíme alebo iba prekontrolujeme zvolenú pracovnú clonu (f-8, alebo f-9 a pod.). 3. Negatív zaostríme v žiadanom zväčšení na dosku prístroja a odmeriame vzdialenosť negatívu — hodnotu Z. 4. Vyberieme potrebný zväčšovací papier a na jeho obale zistíme naznačenú citlivosť — hodnotu P. 5. Na posuvnom expozičnom počítadle nastavíme hodnotu H na posuvnej časti pod hodnotu P na hornej pevnej časti. Potom pod hodnotou Z na spodnej časti posuvného dielu odčítame na spodnej pevnej časti počítadla čas osvitu O, ktorý zodpovedá predchádzajúcim hodnotám. 6. Vyvolávame v čerstvej, nevyčerpanej vývojke, ktorej teplotu starostlivo udržujeme v potrebných medziach. Aj čas vyvolávania dodržujeme
8
Obr. 2. Mierka na pomer zväčšenia 1 — mierka pomeru zväčšenia; 2 — negativ; 3 — objektív; 4 — zväčšovací papier podľa predpisu; nemal by byť kratší ako 90 sekúnd. Zisťovanie hustoty negatívu H
Obr. 1. Pozdĺžny rez meradlom hustoty negativu 1 — žiarovka 25 až 40 W s malou bankou; 2 — opálové sklo; 3 — vetracie otvory; 4 — otvor 2x3 cm; 5 — otvor podľa veFkosti svetlika expozimetra; 6 — negatív; 7 — elektrický expozimeter; 8 — clona
34
Meradlo hustoty negatívu znázorňuje schematický náčrt (obr. 1). Je to skrinka z hrubšej lepenky alebo leteckej preglejky s vetracími otvormi 3. Do skrinky namontujeme žiarovku 1 a opálové sklo 2. Svetlo žiarovky, rozptýlené opálovým sklom, prechádza otvorom 4 (veľkosti 2 x 3 cm) a otvorom 5 (veľkosť zodpovedá veľkosti svetlika expozimetra) a presvieti vložený negatív 6. Elektrický expozimeter 7 je umiestený tesne za negatívom, na ktorom odčítame výchylku ukazovateľa. Ručička by sa mala ustáliť pri presvetlení bez filmu (negatívu) pred koncom stupnice tak, aby na stupnici expozimetra zostalo celých
Tab. 1. VZDIALENOSŤ NEGATÍVU OD PRIEMETNE Pre ohnisko objektívu F = 55 mm
5—3 atď. Medzipolohy musíme odhadovať. Např. ručička expozimetra „Leningrad" pri presvetlení okienka bez negatívu sa ustáli na stupni 7. Ak vložíme negatív, klesne např. na 4,5. Rozdiel udáva hustotu meraného negatívu, t. j. H = 2,5. Ak klesne ukazovateľ na stupeň 4, bude hodnota H = 3 atď. Pri malom percente negatívov treba urobiť opravu podľa toho, či prevláda svetlejší alebo tmavší tón. Musíme si stále uvedomovať, že pri meraní stredného jasu sa ráta so všetkými svetelnými prvkami, z ktorých sa fotografický obraz skladá. Ak např. väčšiu plochu negatívu vyplňuje obloha, dostaneme chybnú hodnotu výslednej expozície, ktorú musíme skrátiť. Usilujeme sa preto (najmä pri veľkých formátoch negatívov) umiestniť pred okienko meradla snímku objektu a nie např. oblohu. Nevýhodou je dvojaká manipulácia s negatívom. Ak premeriame film
5 dielov dobre odčítateľných. Výhodné je, ak smeruje (nulová) poloha ukazovateľa k celému číslu; uľahčí to odčítanie stupňov hustoty. Môžeme to dosiahnuť vzdialením žiarovky od opálového skla alebo zmenou vzdialenosti expozimetra od negatívu. Vyhovuje aj papierová clona 8 s otvorom, ktorého rozmery skusmo upravujeme tak, aby zodpovedali potrebnej polohe ukazovateľa. Medzera na vloženie negatívu nesmie byť veľmi veľká (asi 3 až 4 mm), aby do okienka osvitomera nedopadalo „falošné" svetlo, ktoré skresľuje výsledky merania. Aby sa preťahovaný negatív nepoškriabal, môžeme medzeru potiahnuť zamatom. Na meranie je vhodný každý elektrický expozimeter s dostatočne veľkou stupnicou, aby odčítanie bolo presné aspoň 0,25 clonového intervalu. Meraný negatív zasunieme do medzery medzi osvitomerom a opálovým sklom. Výchylka expozimetra sa zmenší. Ak klesne o 1, 2,5, 3 stupne atď.; potom sa hustota negatívu zhoduje s hustotou 1 —2,
35
Obr. 4. Príklad určenia hodnoty P (vľavo) a hodnoty O (vpravo)
po vyvolaní pred uložením do obalov a na každú obálku poznamenáme hustotu jednotlivých negatívov, je prípadná ďalšia práca jednoduchšia. Určenie pomeru zväčšenia Z Novšie zväčšovacie prístroje majú na nosnom stĺpe delenie, ktoré je trochu odlišnejšie od našej stupnice, ale dá sa použiť ak si zhotovíme prepočítavaciu tabuľku. Majitelia starších prístrojov si môžu stupnicu zhotoviť sami. Na drevenú latku alebo hrubšiu lepenku nanesieme vzdialenosti podľa pripojenej tabuľky 1. Tabuľka je pre zväčšovacie prístroje na kinofilm a formáty 6 x 6 cm. Mierkou určíme vzdialenosť negatívu od premietanej plochy (obr. 2) a odčítame príslušné číslo stupnice. Ak používame maskovací rám, musíme merať od hornej roviny. Na informáciu uvádzam hodnoty Z pri zväčšení celej plochy kinofilmu na jednotlivé základné rozmery papiera:
Určenie smerového času osvitu O Vyberieme dobrý, normálne krytý negatív (aby určenie hodnoty P neovplyvnilo prípadné chyby v negatívnom procese) a odmeriame hustotu H. Na zväčšovacom prístroji nastavíme clonu, s ktorou budeme sústavne pracovať (stály faktor), např. f-8 (pri starších prístrojoch 6,3 alebo 9). Vybraný negatív zaostríme na formát asi 9 X 1 3 cm, ktorému zodpovedá Z asi 3,7 až 4. Známym spôsobom na prúžkoch papiera presne zistíme potrebný čas osvitu O v sekundách. Prúžok po prúžku meníme čas, ale nie clonu. Výrobca papiera FOMA BROM např. predpisuje na vyvolanie do úplného sčernania tieňov 2 až 3 minúty, pri teplote čerstvej vývojky 18 až 20 °C. Akosti aj teplote vývojky venujeme oveľa väčšiu pozornosť než ako sme boli zvyknutí pri prúžkových skúškach.
36
Určenie citlivosti papiera P
Poznámky pre prax
Všetky faktory,sú do vzájomnej súvislostí uvedené na posuvnom pravítku (obr. 3). Stupnice uvádzame v skutočnej veľkosti. Zostáva už len ofotografovať, rozstrihať a nalepiť na diely z leteckej preglejky alebo dobrého pevného kartónu a prelakovať.
• Ak začneme pracovať na zväčšovacom prístroji, ktorý má iné podmienky ako ten, na ktorom sme zisťovali citlivosť papiera — hodnotu P, t. j. inú ohniskovú vzdialenosť, žiarovku a kondenzor, teda nemenné hodnoty, musíme znovu zisťovať hodnotu P a zaznamenať ju s príslušnou poznámkou na obal. Aj pre každú gradáciu papiera zistíme príslušné P a zaznamenávame ich. Pri zmene ohniskovej vzdialenosti objektívu zväčšováka musíme na určenie hodnoty Z použiť príslušnú mierku zväčšenia zodpovedajúcu tejto ohniskovej vzdialenosti. Formát negatívu neovplyvňuje hodnotu hustoty negatívu H. Hustotu kinofilmu meriame teda tak isto ako hustotu formátu 6 x 6 cm.
Najprv nalepíme strednú časť so stupnicami H a Z na posuvnú časť pravítka, ktorú po zaschnutí zasunieme do pevnej časti tak, aby sa obidva konce presne kryli. Potom na hornú krajovú časť pevného dielu pravítka nalepíme prúžok so stupnicou P a tak isto na dolnú krajovú časť prúžok so stupnicou O. Pracujeme presne, aby sa natlačené stupnice lícovali a počiatočné rysky stupníc sa presne kryli. Hrany posúvacej strednej časti po dokončení potrieme voskom alebo mydlom. Ak natrieme pravítko bezfarebným lakom, získa dobrý vzhľad aj trvanlivosť. Poznáme už hodnoty O, Z, H a zostáva zistiť už len hodnotu P. Na posuvnom expozičnom pravítku nad hodnotu zistenej dĺžky osvitu na dolnej stupnici O nastavíme na posuvnej časti hodnotu zväčšenia Z, a teraz bez toho, že by sme hýbali posuvnou časťou, nad hustotou negatívu H odčítame na hornej stupnici hodnotu P. Túto hodnotu zaznačíme na obálku použitého papiera. Pre tento druh a emulzné číslo bude platiť až do úplného vypotrebovania zásoby. Preto je výhodné kupovať papier vo väčšom balení, ale len toľko, koľko ho spracujeme v záručnej lehote. Príklad výpočtu (obr. 4 vľavo): H = 2,3; Z = 3, 6, O = 15 s. Nastavením týchto hodnôt na pravítku stanovíme P = 93.
Konečné určenie času osvitu Dolná pevná časť pravítka je označená písmenom P s rozsahom údajov od 1 až do 100 sekúnd. Postup určovania je podobný ako pri zisťovaní hodnoty P. Iba pri nastavovaní a odčítaní obrátime poradie jednotlivých hodnôt na stupniciach expozičného pravítka (obr. 4 vpravo).
• Ak sú negatívy veľmi slabé alebo veľmi husté, osvit vychádza veľmi krátky alebo veľmi dlhý. V takomto prípade si môžeme pomôcť zmenou clony. Zapamätajme si, že zmena clony o ľ znamená dvojnásobné predĺženie osvitu, alebo skrátenie osvitu na polovicu; upravujeme tak čas zistený na pravítku. Po expozícií takéhoto mimoriadneho negatívu nastavíme clonu znova na pôvodnú základnú hodnotu. • Po dlhšej prestávke odporúčame urobiť na kúsku papiera skúšku osvitom, zisteným na pravítku. Presvedčíme sa tak o tom, čí vývojka ešte uspokojivo pracuje. Rovnakú kontrolu urobíme aj po nasadení novej dávky vývojky. • Skúšku urobíme aj pri väčších zväčšeninách. Tak si overíme či gradácia použitého papiera vyhovuje danému negatívu. • Niektorý negatív nie vždy vyjde tak ako by sme si želali a predsa by sme chceli z neho mať obrázok. Urobme teda skúšku s malým Z, t. j. na malý formát papiera. Ak nám obrázok vyhovuje, určenie osvitu zväčšeniny alebo výrezu na väčší formát pomocou pravítka je už veľmi ľahké. ANTONÍN CARBOCH
PRE LOVY BEZ ZBRANÍ 8
10
7
Diaľkové ovládaná spúšť fotografického aparátu je zhotovená z batériového elektromotorčeka pre modelárov (Kčs 25,—), ozubeného prevodu, zo skrutky a matice. Čiastočne ňou možno nahradiť aj samospúšť. Elektromotorček 1 a prevod sú upevnené na držiaku 2 z hliníkového
plechu hrúbky 2 mm, ktorý má výrez na drôtenú spúšť 9. Na hriadeli motorčeka je prilepený pastorok 3 zo starých hodín. Prevodový pomer je asi 1 :6. Veľké koliesko 4 je prispájkované na skrutku M5 5, ktorá je otočné upevnená v konzolke 6. Na konci skrutky je matica 7, na ktorej je prilepená rúročka 8,
opierajúca sa o tlačidlo drôtenej spúšte 9. Dĺžka závitu skrutky musí byť taká veľká, ako je zdvih spúšte. Posúvajúca sa matica je zafixovaná proti otáčaniu kolíkom 10, ktorý sa pohybuje vo výreze držiaka 2. K motorčeku je dvojžilovým káblom pripojený zdroj 4,5 V a prepínač polarity, na ktorom sú vyznačené tieto polohy: expozícia — vypnuté — späť. Na celom zariadení je priehľadný kryt. Postup pri expozícii:
,
1. Posuvná matica musí byť zaskrutkovaná dozadu. 2. Naskrutkuje sa drôtená spúšť do fotoaparátu a zariadenie sa pripevní k statívu (neodporúča sa nechať ho voľne visieť). 3. Pripraviť aparát na expozíciu a aj stanovište. 4. Zapnúť do polohy expozícia (cca 3 sekundy). 5. Zapnúť do polohy späť (zmeníme polaritu a motorček sa otáča opačne). Tým sa matica vráti do východiskovej polohy. Pri aparátoch s pomocným motorčekom na pretáčanie filmu je možný neobmedzený počet expozícií. Ak je zdroj slabší a motorček sa nechce späť rozbehnúť (matica sa v koncovej polohe zasekla), polohu vypnuté — späť niekoľkokrát opakujeme. Koncové prepínače by konštrukciu skomplikovali, preto sa vynechali. Uvedené zariadenie sa veľmi osvedčilo pri aparáte Praktika F X 3. Cena zariadenia vrátane drôtenej spúšte je asi Kčs 40, —. JIŘÍ OHERA
OBAL IMA SBORNÍKY USS Kutilové již mají pohromadě tři ročníky, tj. 12 čísel sborníku a je na čase uložit je tak, jak si zasluhují. Osvědčily se mně obaly ve tvaru knihy, do nichž se sešity po skupinách (např. ročnících) vkládají. Pro sborník stačí prozatím jeden obal na 12 čísel. Takové obaly mají několik výhod: — zhotovíme je sami, — časopisy jsou v nich uloženy bezpečně, nepoškodí se a jsou stále po ruce, — obal se dá zařadit i do knihovny a při pečlivé práci má vzhled dobře svázané knihy, — obal se hodí i na fotografie (snímky na volných listech jsou praktickým albem), prospekty a jiné písemnosti.
Při výrobě vycházíme z rozměru časopisu či publikace, pro které je obal určen. Podrobnosti o velikosti a druhu materiálu jsou uvedeny v rozpisce. Obal sestává z desek, v nichž je pouzdro na časopisy. Pouzdro složíme z lepenkového pláště 1, který nejdříve opatříme vnitřním potahem 3, vyztužíme příložkou 2 a vně polepíme papírovým potahem 4. Plášť na ohybových hranách nařízneme ostrým nožem asi do 1/3 tlouštky lepenky, podle pravítka přesně ohneme do pravého úhlu a slepíme. Je dobře pouzdro vyplnit při práci svazkem sešitů, popř. ještě jeden nebo dva sešity přidat. Rovněž je výhodné přichytit plášť při lepení papírovou lepicí páskou, aby
37
VNITŘNÍ STRANA OBALU
38
PAPÍROVÁ NEBO CELOPLÁTÉNÁ VAZBA
POLOPLÁTĚNÁ VAZBA
držel pohromadě. Nehodí se na to samolepící páska z plastické hmoty (např. Izolepa), protože se na ní nedá dále lepit. Slepené a vyplněné Douzdro zatížíme na rovné ploše větší knihou a připravíme si mezitím desky. Provedení může být různé, typické jsou tyto tři příklady: a) papírová vazba — celý vnější povrch je pokryt papírem, b) poloplátěná vazba — vnější povrch hřbetu a hrany tvoří plátno, ostatní je papír, celaskon, koženka a pod., c) celoplátěná vazba — celý vnější povrch je plátno.
takže jeho oba rovně zastřižené konce přehneme na vnitřní stranu). Pak nalepíme vnější potahy 14, vnitřní potahy 10 a zalepíme pouzdro. Opět je vyplníme a zavřený obal mezi rovnými plochami na 24 hodin zatížíme. Při prácí je třeba dbát určitých pravidel knihařské techniky: 1. Potahy přesně oříznout nožem nebo nůžkami, abv se netřepily.
2. Lepidlo nanášet rovnoměrně a v tenké vrstvě, nejlépe plochým štětcem 2 až 3 cm širokým. Lepidlo roztírat ze středu k okrajům. Některá místa se musí potřít několikrát (okraje), aby lepidlo všude přilnulo. 3. Při polepování ploch potah nejprve zlehka přiložíme a po nastavení do správné polohy přitlačíme kapesníkem a to tahy směrem k okraji, aby unikl vzduch a potah přilnul po celé ploše. 4. Slepenou část ihned aspoň na 10 minut zatížíme. 5. Čistou utěrkou si stále čistíme prsty od lepidla. Práce musí být čistá! Případné stopy lepidla ihned odstraníme vlhkou utěrkou. 6. Potahy, na které se lepí ještě další potah (např. vnější potah pouzdra 4, vnější potah 9, části 8, 1 1 , 12) by neměly být z umělé hmoty; na jejích povrch se dá lepit jen speciálními lepidly, což je obtížné. Při úpravě povrchu, volbě materiálu, jeho struktury a barvy se dá dalekosáhle uplatnit vlastní vkus. V rozpisce materiálu jsou u některých částí uvedeny různé druhy; materiál uvedený jako první, považuji za nejvhodnější. Při označení obalu na hřbetu se hodí výstřižek z časopisu, je ovšem možné nechat ho vytisknout u knihařského podniku. RICHARD MIHULA
Pracovni postup Papírové a celoplátěné desky se zhotovují stejně. Nejprve slepíme deskv ze dvou lepenek 5, oak druhé z lepenky 5 a výztuhy 6 v horní polovině, dolní polovina bude vyztužena pouzdrem a hřbet bude z lepenky 7. Při lepení máme po ruce těžkou knihu nebo jiný předmět, kterým slepené části ihned aspoň na chvíli zatížíme. Desky a hřbet (stačí polosuché) nalepíme na plátěnou výztuhu hřbetu 8 s mezerami 4 mm (aby se daly dobře zavírat), nalepíme vnější potah 13 (papír nebo plátno), vnitřní potahy 10 (papír) a nakonec vlepíme pouzdro. Pouzdro opět vyplníme pevně časopisy a hotový obal v zavřeném stavu zatížíme mezi rovnými plochami aspoň na 24 hodin, aby lepidlo dobře zaschlo. Při poloplátěné vazbě postupujeme obdobně. Nejprve nalepíme zdvojené desky 5, popř. 5 a 6 a zdvojený hřbet 7 na vnitřní plátěnou výztuhu hřbetu 8, opět s mezerami 4 mm. Pak oblepíme hrany desek plátěnými výztuhami 11, 12, nalepíme vnější potah hřbetu 9 (který je delší než desky,
39
AUTO-MOTO STATICKODYNAMICKE VYVAŽOVANIE KOLIES Dnes už máme veľa autoopravovní a servisov vybavených zariadením na vyvažovanie kolies. Napriek tomu je veľa takých motoristov, ktorí by si radi vyvažovali kolesá sami. Pre nich prinášame opis vyvažovania pomocou prípravku, ktorý — hoci je pomerne jednoduchý — umožňuje kvalitné statické a dynamické vyváženie. Okrem toho sa tento princíp môže aplikovať aj na vyváženie iných telies zotrvačníkového typu. Statické vyvažovanie zavesením telesa nad ťažiskom je starý známy spôsob. Zvislica prechádzajúca bodom závesu je osou, ku ktorej je teleso staticky vyvážené. Pri vyvažovaní ide o to, aby táto os bola totožná s geometrickou osou telesa. Menej známeje to, že takto zavesené teleso sa pri rotácii okolo zvislej osi stavia samé do polohy maximálneho zotrvačníkového momentu k tejto osi. Teleso zotrvačníkového (rotačného doskového) typu má hlavnú os zotrvačnosti s maximálnym momentom totožnú s geometrickou osou rotácie. Pokiaľ nie sú osi celkom totožné, nie je teleso dynamicky vyvážené a úlohou vyvažovania bude doplnením vhodných vývažkov obidve osi stotožniť. Táto metóda sa nedá použiť pre telesá bubnového typu, ktoré majú zotrvačný moment k osi rotácie menší ako k niektorej na ňu kolmej hlavnej osi. Existujú rôzne zložité metódy na výpočet alebo zistenie veľkosti a umiestenie potrebných vývažkov. My sa uspokojíme s ich určením skusmo podľa ďalej uvedeného postupu. Opis vyvažovacieho prípravku Rozmery sú udané pre kolesá automobilov Škoda MB a ostatné kolesá s takými istými diskami. Pre iné disky sa menia len upevňovacie skrutky 3 a ich rozmiestenie na prírube, prípadne priemer príruby. Ostatné diely prípravku sa nemenia. Prípravok sa skladá z dvoch do seba narazených dielov (obr. 1 ) : z príruby 1 a centrálnej rúrky 2. Príruba má narazené skrutky 3 (môžu byť štyri, ale stačia dve protiľahlé; pri nepárnom počte skrutiek musia byť všetky, vrátane matíc). Skrutky nemusíme vyrábať, použijeme originálne z brzdových bubnov. Kto si ich nechce zháňať, ale si ich bude sám vyrábať, iste si poradí aj bez náčrtku, len si musí dať pozor na súosovosť závitu a valcovej plochy na narazenie. Pri výrobe prípravku musíme dbať na kolmosť dosadacej plochy príruby k osi centrálnej rúrky, súosovosť rozstupovej kružnice skrutiek a vŕtania 0 13 centrálnej rúrky a na presné rozdelenie rozstupovej kružnice na vŕtanie otvorov pre skrutky v prírube. Príruba musí mať tiež súosový vonkajší priemer a rovnakú hrúbku, aby bola dobre vyvážená. Prírubu aj centrálnu rúrku (obr. 2) vyrobíme bud1 z bežnej konštrukčnej ocele alebo podľa možností radšej z vhodnej hliníkovej zliatiny. V druhom prípade zväčšíme hrúbku príruby z 8 na 10 mm. Nastavovacia skrutka 4 musí byť vo svojej valcovej časti opracovaná vsuvne do vŕtania centrálnej rúrky s minimálnou vôľou. Otvor na silonovú strunu musí byť súosový s valcovou plochou a struna ním musí tesne prechádzať. Otvor v kotúčovom ukazovateli 5 musí byť presne uprostred a o 1 mm väčšieho priemeru než priemer
40
silonovej struny, aby kotúčik ľahko vlastnou váhou, ale s najmenšou vôľou kĺzal po silonovej strune. Vonkajší priemer kotúčika je o 1 mm menší než horný priemer centrálnej rúrky. To umožňuje ľahšie sledovanie súosovosti kotúčika a rúrky pri vyvažovaní. Aby bolo možné sledovať výchylku rúrky proti kotúčiku aj za rotácie a určiť polohu extrému, má rúrka na hornom okraji štyri až šesť rôznofarebných značiek rovnomerne rozmiestených po obvode. Najjednoduchšie je nalepiť asi 1 mm od horného okraja okolo rúrky lepiacu pásku 8 s vopred namaľovanými značkami v dvoch vrstvách. Zavesenie a nastavenie prípravku Prípravok sa zavesí na silonovú strunu 6 priemeru 1,6 až 2 mm. Z hľadiska pevnosti je vhodnejšia hrubšia struna, no najviac 2 mm, aby jej pevnosť veľmi neznižovala citlivosť vyvažovania. Struna je vnútri nastavovacej skrutky zakončená uzlíkom, na hornom konci okom na zavesenie. Pred zhotovením oka nesmieme zabudnúť navliecť kotúčový ukazovateľ 5. Dĺžku struny volíme v rozsahu 0,5 až 1 m, a to tak, aby z bezpečnostných dôvodov bolo koleso nad zemou (alebo nad pracovným stolom) asi 10 až 15 cm (pri dlhšom používaní môže struna prasknúť). Na prípravok sa nasadí koleso, ktoré sa upevní pomocou bežných matíc kolesa 3, zavesí sa za silonovú strunu a zhruba sa v pokoji vyváži vhodným závažím. Nastavovacia skrutka sa nastaví maticou 7 tak, aby
Obr. 1. Prípravok
poloha kolesa bola stabilná, ale súčasne vyvažovanie bolo dostatočne citlivé. Ak je skrutka z prípravku veľmi vysunutá nadol, poloha je labilná, ťažisko je veľmi vysoko a koleso prepadá na všetky strany. Ak je skrutka veľmi zasunutá do prípravku, poloha je stabilná, ale citlivosť je veľmi malá. Správna poloha je taká, pri ktorej sa koleso po vychýlení z rovnovážnej polohy na ľubovoľnú stranu samé bezpečne do nej vracia (resp. okolo nej kýve), a keď pri ustálení v rovnovážnej polohe aj malý pridaný vývažok zapríčiní dostatočnú (viditeľnú) výchylku kolesa. Takto je prípravok nastavený a pripravený na samotné vyvažovanie. Pri vyvažovaní kolies rovnakého druhu sa nastavenie urobí raz navždy, a preto sa táto poloha nastavovacej skrutky zaistí kontramaticou. Zostáva nám už len zohnať si dostatočný počet vývažkov rôznych veľkostí (možno ich kúpiť v Mototechně) a môžeme začať. Samotné vyvažovanie 1. Koleso so správne nahustenou pneumatikou upevníme na prípravok a pritom dbáme na to, aby matice dobre vycentrovali koleso svojimi dosadacími guľovými plochami. Prípravok s kolesom zavesíme a znehybníme. Staticky nevyvážené koleso sa odchýli od vodorovnej roviny. Odchýlka je zjavná na kotúčovom ukazovateli. Vhodným vývažkom V 1 , ktorý umiestime na rafiku na hornej (vonkajšej) strane disku, túto výchylku predbežne odstránime. Vývažok neupevňujeme definitívne (stačí ho mierne naklepnúť). Na ľahšie vyváženie môžeme namiesto jedného vývažku použiť dva trochu menšie vývažky V", a V!,' vedľa seba a zmenou ich vzájomnej vzdialenosti docieliť správne statické vyváženie, kým centrálna rúrka nie je súosová s kotúčovým ukazovateľom. Malá odchýlka môže zostať (prípravok reaguje aj na malú nevyváženosť). 2. Koleso otáčame tak dlho, kým sa silonová struna primerane nezakrúti. Koleso zastavíme a znehybníme
(struna je zvislo), pridržíme ho vo vodorovnej polohe a opatrne pustíme. Napätím skrútenej struny sa začne koleso samé roztáčať. Pri veľmi malých otáčkach ešte prevažuje vplyv zostatkovej statickej nevyváženosti. Preto počkáme, kým otáčky trochu nestúpnu. Dostatočné otáčky poznáme podľa toho, že sa už výchylka nemení. Avšak môžu byť vyššie len o toľko, aby sme si mohli prečítať, pri ktorej farebnej značke je rúrka najviac odchýlená od kotúčika a toto miesto si zapamätáme. Zistená výchylka je spôsobená dynamickou nevyváženosťou. Koleso zastavíme, vezmeme si dva rovnaké vývažky V7 a V3 a umiestnime ich na ráfik takto: kde bolo koleso pri rotácii na svojom obvode najnižšie (t. j. kde bolo vychýlenie hrany rúrky od kotúčika najväčšie), upevníme na dolný okraj rafika vývažok V 2 (t. j. na vnútornú stranu kolesa). Rovnaké závažie V'2 umiestnime na protiľahlú stranu (teda o 180°) na hornú stranu rafika. Pritom pôvodné závažia statického vyváženia zostávajú na svojom mieste. Závažia V2 a V2 znova len mierne naklepeme. Koleso opäť uvedieme do rotácie podľa pôvodného postupu. Ak zistíme, že sa výchylka zmenšila, nahradíme závažia väčšími, ale vzájomne rovnakými. Ak sa výchylka obrátila na druhú stranu, použili sme veľmi ťažké závažia. Opakovaným postupom docielime dobré vyváženie za rotácie. Zvyčajne sa pri tom čiastočne naruší statická vyváženosť, ale to nie je rozhodujúce pri ďalšom postupe. 3. Ak sa nám podarilo dosiahnuť dobré vyváženie počas rotácie, upevníme vývažok V2 na spodnej strane definitívne a všetky závažia na vrchnej strane rafika odstránime. 4. Posledným úkonom je statické vyváženie takým istým postupom ako v bode 1, len s tým rozdielom, že sa usilujeme použiť iba jeden vývažok. Vhodné závažie často treba upravovať skusmo odpilovaním. Toto závažie je vlastne náhradou (vektorovým súčtom) závaží, ktoré sa odstránili v bode 3 a navyše kompenzuje prípadne vzniknutú statickú nevyváženosť. Po skončení vyvažovania bude teda na každej strane kolesa jeden vývažok.
41
Celý opísaný postup vyzerá zložitejšie než je v skutočnosti. Ak získate prax, nebude vám to trvať ani v komplikovaných prípadoch dlhšie ako 1/2 hodiny. Malá zostatková odchýlka na kotúčovom ukazovateli nieje chybou, pretože citlivosť zariadenia je niekoľkonásobne vyššia ako to zodpovedá zvyčajnému odstupňovaniu bežne používaných vývažkov. Kým posledné závažie definitívne upevníme, môžeme dobré statické a dynamické vyváženie prekontrolovať opätovným roztočením. Počas rotácie má byť kotúčik súosový s centrálnou rúrkou a silonová struna má zachovávať polohu svojej osi v priestore (nesmie krúžiť). Ak pri tom
pneumatika mierne kmitá (pláva), nie je to chyba. Naopak, účelom vyvažovania je tieto nerovnoměrnosti kompenzovať prídavnými zariadeniami — vývažkami. No ani najlepšie vyváženie kolesa nemôže kompenzovať vplyv krivého brzdového bubna alebo ohnutého hriadeľa polnápravy. Napokon ešte jedna rada. Kolesá s novými pneumatikami vyvažujme nielen pred prvou jazdou, ale znovu po prejdení niekoľkých sto kilometrov, keď sa už pneumatika prispôsobí. Potom si ich už nemusíme dlhší čas všímať, ak pravda niektorý vývažok nestratíme. DANUŠ ZIKMUND
INTERVALOVÝ SPÍNAČ STIERAČA Pri väčšom daždi musí stierač zaistiť trvalé stieranie skiel — pri niektorých nových automobiloch sa dá regulovať aj rýchlosť pohybu ramien stierača. Ak prší alebo sneží slabšie, je účelnejšie sklo rýchlo stierať v dlhších pravidelných intervaloch. Po daždi pri mokrej vozovke zastrieka sklo predchádzajúce vozidlo a musíme sklo zotrieť jednorazovo, prípadne s použitím ostrekovača. Podľa skúseností dĺžka cyklu má byť 5 až 8 sekúnd. Plynulá regulácia dĺžky jednotlivých cyklov nie je potrebná, naopak, stále „dolaďovanie" odvádza pozornosť vodiča. Podľa môjho názoru stačia dve pracovné polohy, v prvej polohe zapnuté trvalé stieranie a v druhej polohe prerušovaný cyklus s pevne nastaveným časom. Ak je výhodné v niektorých prípadoch občasné stieranie po dlhšom čase, potom možno stierač zapnúť krátkym prepnutím do polohy na trvalé stieranie. Stierač s automatickým
42
dobehom cyklus dokončí a vráti sa do východiskovej polohy. Podobne zapneme stierač napríklad pri náhlom zastriekaní skiel predchádzajúcim vozidlom — čakať na ďalší cyklus by bolo nebezpečné. Stierač a ostrekovač používame väčšinou pri sťažených dopravných situáciách. Jeho ovládanie má byť preto jednoduché a ovládací prvok má byť v priamom dosahu vodiča tak, aby nebolo potrebné meniť polohu tela pri hľadaní a manipulovaní s príslušnými spínačmi. Výhodné je umiestniť ovládací spínač do blízkosti volantu. V literatúre už boli opísané mnohé rôzne zapojenia spínačov, ktoré v prevažnej miere využívajú tranzistory, tyristory, relé a mnohé iné súčiastky. Tieto zapojenia sú pre vodiča, ktorý nie je elektromechanikom, zložité a aj nákladné. Na zapínanie jednotlivých polôh spínača som použil prepínač smeroviek na oktáviu. Tento prepínač umožňuje ovládanie stieračov, pri-
čom netreba ruky odtiahnuť od volantu. V strednej polohe je stierač vypnutý, v jednej krajnej polohe je zapnutý natrvalo, v druhej krajnej polohe je zapnutý intervalový spínač a dĺžka cyklu je nastavená reostatom. Stlačením páčky nabok (pôvodne určené pre svetelnú húkačku) sa zapne elektrický ostrekovač skiel. V pôvodnom zapojení funguje přerušovač takto (obr. 1 ) : Ak zapneme spínač, prechádza prúd cez cievku elektromagnetu E, pracovnú kotvu s kontaktom K, odporový drôt O a odpor R na žiarovku smerovky Ž. Elektromagnet priťahuje kotvu K s pohyblivým kontaktom k pevnému kontaktu prerušovača K,. Spojeniu kontaktov zabraňuje napnutý odporový drôt O, ktorý sa však prechádzajúcim prúdom zahrieva a predlžuje, až po určitom čase svojím predĺžením umožní spojenie kontaktov K a Kv V momente spojenia kontaktov sú odpor R a odporový drôt O spojené nakrátko a obvodom prechádza plný
prúd cez kontakty K a K.,, ktorý rozsvieti smerovky. Odporový drôt chladne a skracuje sa, takže svojím ťahom rozopne kontakty a smerovky znova zhasnú. Prúd znovu začne prechádzať cez odporový drôt, ktorý sa znovu zahrieva a celý priebeh sa opakuje. Rýchlosť prerušovania môžeme do určitej miery ovplyvniť veľkosťou odporu B. Túto možnosť využijeme pri použití prerušovača ako intervalový spínač a do série s odporom R zapojíme reostat Rf Podľa obr. 2 sa odpojí koniec odporu R od svorky 2 a vyvedie sa na novú svorku 3. Pôvodný vypínač stierača na prístrojovej doske odpojíme. Jeho funkciu plní jedna poloha prepínača Pr — poloha 1. V tejto polohe je stierač trvale zapnutý. V strednej polohe 2 je stierač vypnutý. V polohe 3 je zapnutý intervalový spínač; dĺžka cyklu závisí od veľkosti odporu R,, ktorého veľkosť nastavíme tak, aby dĺžka cyklu bola asi 5 sekúnd. Na odpor R( je výhodné použiť reostat, aby bblo možné občas nastaviť dĺžku cyklu, aj keď sa zmení napätie batérie alebo teplota okolia, ktorá
ovplyvňuje teplotu odporového drôtu O. Zmeny dĺžky cyklu však nie sú podstatné a prejavujú sa aj pri továrenský vyrábaných spínačoch, ktoré sú podstatne zložitejšie a nákladnejšie. Najdlhší cyklus možno nastaviť na 7 až 10 sekúnd podľa typu a nastavenia prerušovača. Zväčšovať dobu cyklu zväčšovaním odporu R, od určitej hranice nemožno, pretože pri menšom prúde sa odporový drôt O nepredfži tak, aby spojil kontakty. Montáž Z prerušovača smeroviek odstránime kryt a na vhodnom mieste blízko svorky 2 vyvŕtame otvor, do ktorého dáme skrutku M3. Koniec odporu R (je to niekoľko závitov odporového drôtu) odpojíme od svorky 2 a vovlečieme medzi podložky pod hlavu skrutky a z vonkajšej strany zaskrutkujeme maticu. Skrutka tvorí svorku 3. Přerušovač prikryjeme a jeho úprava je hotová. Do prístrojovej dosky automobilu vyvŕtame otvor na upevnenie prepínača Pr. Na prístrojovú dosku pripevníme aj reostat R, a na jeho osku nasadíme gombík, ktorým bu-
KLIMATIZACE U TRABANTA Jízda autem v zimním období už dlouhá léta není záležitostí otužilých. Všechny nové vozy mají topení, s ním však někdy i nový problém: Po chvíli jízdy je v prostoru vozu „těžký" vzduch, který se dá odstranit jen větráním, takže teplo unikne. Abych tuto nesnáz odstranil, vkládám mezi hadici přivádějící teplý vzduch a hrdlo, přivádějící čerstvý vzduch zvenčí — vložku. Vyrobil jsem ji z ocelového plechu ti. 1,2 mm a tenkostenné trubky 0 25 mm. Tělo 1 zasuneme širším koncem do povolené objímky směšovače a na užší konec nasuneme
hadici přívodu teplého vzduchu od tlumiče teplého vzduchu. Trubku 2 s miskou 3 na lapání vzduchu natočíme tak, aby směřovala k hrdlu, nanýtovanému na masku, jímž se v létě přivádí čerstvý vzduch do prostoru auta. Po úpravě se do topného okruhu za jízdy přissává čerstvý vzduch, který 'se v hadici smíchá s teplým vzduchem. Přívodní trubka pro nassávání čerstvého vzduchu nemá mít průměr větší než uvedených-25 mm. Chtěl bych zdůraznit, že úpravou se topný výkon nezvýší. To se nepodařilo ani nejnovější tovární <ť54
vložka přívod vzduchu
deme nastavovať dfžku cyklu. V blízkosti reostatu upevníme aj přerušovač. Celý obvod prepojíme podľa obr. 2. Použitý materiál prepínač smeroviek na oktáviu 1 ks přerušovač smeroviek 1 ks 12 V/55 W " reostat 5 až 1 2 Q/2 W 1 ks gombík 1 ks drobný montážny materiál — skrutky, drôty Spínač možno použiť len pre motorčeky, ktoré majú kontakt na automatický dobeh ramienka do východiskovej polohy. Ťažkosti sú aj pri adaptácii na Trabant, kde mntnrček stierača sa pri vypnutí prepína nakrátko, aby sa rotor rýchlo zabrzdil a neprebehol krajnú polohu. Cena továrenský vyrábaného intervalového spínača je Kčs 100,— až 400, — podľa typu. Keďže přerušovač smeroviek stojí Kčs 1 8 , — a prepínač, reostat a odpor podľa typu asi Kčs 30,—, vychádza cena spínača vyrobeného podľa tohto návodu asi na Kčs 50,—. JIRi KLIMEŠ úpravou, která spočívá pouze v přidání hadice na studený vzduch a klapek, jimiž se reguluje poměr studeného a horkého vzduchu. Zlepší se však podstatně výměna vzduchu v prostoru vozu, aniž je kdokoli z cestujících vystaven průvanu. JAROSLAV KŘIŽ
OSVĚTLENÍ KUFRU MB 1000 Jako osvětlovacího tělesa jsem použil úplné svítilny k poznávací značce. Je osazena dvěma žárovkami po 5 W, které velmi dobře osvětlí celý zavazadlový prostor. Velikou výhodou tohoto svítidla je jeho doutníkový tvar, který nám umožňuje umístit, je v přední části mezi vlastní plech krytu kufru a jeho profilovanou výztuhu jedním šroubem M 4*15. Tak vůbec nezasahuje do zavazadlového prostoru a při otevření víka máme světlo rozptýleno rovnoměrně po celé ploše kufru. Ovládání osvětlení je možné udělat několika způsoby. Sám jsem použil vestavného páčkového spínače typu 4122/23, 4A, 250 V a umístil jej poblíž osvětlovacího tělesa na úhelník z prolisu vyztužujícím víko kufru. Vývody jsem naletoval na rychlosvorky a překryl bužírkami. Je možné též použít mikrospínače, jenž slouží při otevření dveří
43
k zapínání osvětlení uvnitř vozu. Tyto mikrospínače mají výhodu, že se dají zatlačením a otočením o 90 zaaretovat do vypnutého stavu. Je přirozené, že stejným způsobem si můžeme zřídit osvětlení prostoru motoru, které oceníme při poruše motoru v noční době. STANISLAV ZMEŠKAL
KRYT
BLATNÍKOVÝCH
PROSTORŮ
Že koroze je hlavním nepřítelem našich automobilů a že jsou jí nejvíce ohrožena místa kolem kol, je všeobecně známo všem automobilistům, zatímco konstruktérům tento poznatek asi dosud uniká. Jinak by jistě lépe chránili dutiny blatníků před usazováním bláta na jejich členitém povrchu (zejména kolem reflektorů). Platí to i pro můj automobil Š 100, a proto jsem si zhotovil kryty, které zabraňují vnikání bláta do dutin blatníků a chrání jejich antikorozní nátěr před poškozením uletujícím pískem, kaménky ap. Na obr. 1 je kryt prostoru před pravým předním kolem, na obr. 2 je kryt prostoru za zadním kolem. Do prostoru pod blatníkem umístíme plech, připevněný ke karoserii šrouby, upevňujícími blatník a nárazník. Plech nevyplňuje zcela profil blatníku, aby se při otřesech vozu neodírala barva. Na něj přinýtujeme pryž ti. asi 2 až 3 mm, jejíž tvar je všude 0 3 mm větší, než plechový kryt, takže dobře přilne ke stěnám blatníku. Přední kryt je upevněn ve třech bodech: šroubem upevňujícím blatník ke skeletu vozu (v místě drážky zavazadlového prostoru) a dvěma šrouby v nosníku, který musíme vyrobit z plechu ti. 1 mm a připevnit pod šroub hlavní konzoly a boční šroub předního nárazníku. Rozvinuté tvary nosných plechů předního krytu jsou znázorněny na obr. 3. Pravý kryt se od levého nepatrně liší. Kryt zadního kola je připevněn na nosník zástěrky za kolem a je skloněn dozadu. Profil nosného plechu je rovněž na obr. 3. Kryty jsou zhotoveny z plechu ti. 1 mm. Rozměry je nutné upravit při montáží. Plechy chráníme před korozí vhodným nátěrem. Pod hlavami nýtů připevňujících pryž jsou velké podložky. Kryty používám již tři roky a jsem s nimi spokojen. JAROSLAV SMRČKA
44
ŘEZ A-A
STROJE A NÁSTROJE SÍŤOVÝ TRANSFORMÁTOR VLASTNÍ SILOU V jednom z článků, popisujících tranzistorové zařízení, padla zmínka o nesnázích se získáním síťového transformátoru. Protože napájecí část se vyskytuje u většiny elektronických zařízení (někdy jako alternativa k napájení bateriovému) a na trhu téměř nikdy není ten pravý typ, jsou úpravy nutné téměř vždy. Nejjednodušší případ nastane, lze -1 i koupit transformátor pro vhodný výkon se síťovým vinutím vespod. Pak stačí vyjmout plechy, odvinout vrchní vinutí (čímž zjistíme potřebný počet závitů na 1 volť a získáme místo pro vinutí žádoucí) a navinout nové vinutí. To je případ transformátoru ST 63, který má navrch pouze žhavicí vinutí 6,3 V. Pro tranzistorové přístroje jej lze použít bez úprav, pokud je žádáno stejnosměrné napětí 6—7 V, po doplnění jednocestným usměrňovačem nebo můstkovým celovlnným usměrňovačem a patřičně dimenzovaným kondenzátorem pro filtraci. Většinou však situace tak jednoduchá není. Družstvo Elektrokov Jevišovice se sídlem ve Znojmě sice inzerovalo, že navine transformátory, avšak „podle předpisu". To znamená provést vlastní výpočet. A když už si to spočteme, můžeme se pokusit sehnat potřebný materiál, protože navíjení není na transformátoru to nejhorší. Nejnázornější bude praktický příklad. Zadáni: Žádá se nabíječka akumulátorů 6 V/80 Ah. To je požadavek značně „silový", avšak právě proto je to dobrý příklad, na němž si ukážeme, co se dá vlastní silou udělat. Maximální proud, který budeme požadovat, se bere jako 1/10 ampérhodinové kapacity; bude to tedy max. 8 A. Předpokládáme celovlnné usměrnění, aby usměrněný proud měl menší zbytkové zvlnění (tím spíš je ho třeba pro napájení tranzistorových zařízení, kde není žádoucí síťové bručení 100 Hz). Protože 4 diody pro Graetzův můstek jsou dražší než 2 diody, pořídíme dvojité sekundární vinutí. Závitů bude zřejmě i tak málo (obr. 1-c). Efektivní proud, který bude musit sekundár dodávat do usměrňovače, bude při jednocestném usměrnění při dvoucestném usměrnění takže rozhodnutí pro dvoucestné usměrnění zmenší i průměr drátu — s tlustým se špatně pracuje. Poteče jím 8 . 1,1 = 8,8 A při napětí asi 10 V, aby přebytek napětí nad 6 volty akumulátoru mohl těch 8 A opravdu protlačovat. Požadovaný výkon je Tento výkon musí transformátor přenést z primárního vinutí na sekundární magneticky, tedy železem. Přenos se neděje bez ztrát, u malého transformátoru větších než u velkého. Odhadněme účinnost na 0,8. Primární příkon tedy bude
Předpokladem pro magnetický přenos je dostatečný průřez železa, který opět závisí na tom, jaké zvolíme měrné zatížení jednotkové plochy příčného řezu. A jaké měrné zatížení — tedy sycení volit? To záleží zase na jakosti plechů. Jenže kde se o ní něco dozvě-
dět, když to jednoduše změřit nejde? Z referátu v „Elektrotechnickém obzoru" (roč. 59/1970, č. 9) vyjímám informativní hodnoty uvedené v tab. 1. Široké meze ztrátového čísla u plechů používaných pro transformátory k radiopřijímačům tedy plně omlouvají orientační výpočet, vycházející ze zjednodušujících předpokladů. Ostatně už jsme do výpočtu zavedli několik koeficientů tak říkajíc „přes palec", že nic nemůžeme pokazit, když zvolíme sycení 10 000 gaussů, což dovolí jednoduché počty podle vzorce pro průřez středního sloupku jádra
tjPozor, řeč je o průřezu železa netto; jenže dutina cívky se vyplňuje plechy, mezi nimiž je lakový nátěr, papír, rez, barva, ba i vzduch, nenabijeme-li dutinu těsně. A tak oceňme ztrátu plochy přirážkou 1 0 % a průřez sloupku žádejme 14 cm 2 . Potud výpočet podle nikoliv nejúspornějšího postupu. Šlo by spočítat a zhotovit transformátor s menšími rezervami a tedy menší. Jenže pak chce materiál „své" — as tím při ruční prácí nelze počítat. Rezerva se však hodí, protože spolehlivost — j a k uvidíme dál — vzroste. xxx S vědomostí o průřezu železa jsem šel do Bazaru a našel tam, s posuvným měřítkem v ruce, transformátor 380 V/500 V. Lépe by se hodil takový, který by měl jedno vinutí na 220 V; ba i to na 380 V by šlo použít jako síťové, nebýt toho, že leželo navrch — jak se potom zbavit vinutí vespod ? Za 3 5 , — Kčs jsem tedy nesl domů jádro 3,4 x 3,7 cm = 12,5 cm 2 brutto, tedy asi 11 c m 2 netto. Je to trochu méně, než praví výpočet. Z nouze však čert i mouchy lapá, zvlášť je-li k tomu hezká výstroj a pertinaxové cívkové těleso. Při nákupu v Bazaru pozor, aby se místo transformátoru nepřinesla domů tlumivka. Tlumivky mívají někdy na první pohled zřejmou, někdy však v dutině cívky schovanou mezeru a takové jádro se pro síťové transformátory nehodí. Zlá práce je dostat z cívky první plech. Pomůže kuchyňský nůž, kterým odchlipneme opatrně první plech a snažíme se vyhledat, při kterém konci je rozříznut střední sloupek. Opatrným poklepáním kladívkem na hrany plechů se podaří dopravit tento nástřih ven z cívky. Nechce-li si dát první plech říci po dobrém, když ho odlepíme s obou stran nožem, vychýlíme
Obr. 1. Usměrněni: a) jednocestné pulvlnné, b) dvoucestné celovlnné s můstkem, c) dvoucestné s dvojitým vinutím
45
Tab. 2. Proudové zatíženi Cu drátů při 2,5 A/mm2
rámeček plechu, odlomíme od středního sloupku a plech použijeme na vyklepání středního sloupku ven. Páčením, tahem štípacími kleštěmi a poklepáváním se posléze podaří uvolnit první plech a další jdou ven už snáze. Snažíme se zachránit co nejvíc plechů (průřez) a příliš nepoškodit izolační vrstvu — lak nebo tenký papír — která plechy izoluje od sebe navzájem. Trocha rzi je užitečná a neodstraňujeme ji. Vinuti z cívky je dobré nevyřezávat, ale odvíjet a počítat závity pro kontrolu výpočtu. Drát, prokladový papír a plátno však znovu sotva použijeme; nemají spolehlivou izolační schopnost. Napočítal jsem ve vinutí 380 V závitů 1528, tedy čtyři závity na volt. Vinutí 500 V mělo 1800 závitů, tj. 3,6 z/V. Výpočtem se počet závitů na 1 V na primárni strano stanoví podle vzorce
a to je v dobré shodě se zjištěným počtem při odvíjení. Primár můžeme vzhledem k rezervám navinout kompromisně 3,7 z/V. Nový transformátor bude mít tedy síťové vinutí
46
Při primárním příkonu 165 W poteče proud při 120 V: 165/120 = 1,3 A při 220 V: 165/220 = 0,7 A Pro tyto proudy vyhledáme průřez drátu. Měděný drát se obvykle zatěžuje 2,5 A na 1 mm2 průřezu. Je možno použít bud" vzorce
kde d = 0 drátu v mm, I = efektivní proud v A, nebo hledat patřičný průměr v tab. 2. Údaj o průměru drátu z tabulky lze však modifikovat podle toho, jak bude vinutí chlazeno. Závisí to na tom, zda vinutí bude vespod či navrch, bude-li impregnováno nebo ne. Odpor kovů totiž při stoupající teplotě rychle roste a tím dále roste vývin tepla, způsobený průtokem proudu. Udržíme-li tedy vinutí chladnější (navrch a impregnované), můžeme vodič zatížit proudem víc, podobně při krátkodobém provozu. Při dlouhodobém provozu, jako tomu bude při nabíjení akumulátoru a při ručním vinutí bez impregnace, budeme průřez raději dimenzovat bohatěji (tab. 3). Primární vinutí pro 120 V (444 závity) by tedy podle tab 3. mělo být z drátu o průměru 0,8 mm, dodatek do 220 V (370 z) stačí navinout drátem o 0 0,6 mm. V případě, že by nebyl žádán provoz na 120 V, bude celých 814 závitů drátem 0 0 , 6 mm. Sekundární vinutí bude proud 8,8 A dodávat do usměrňovačů dvěma sekcemi, každá z nich jednu půlvlnu. Obě sekce se podělí o efektivní proud napůl, tedy 4,4 A. Ze vzorce i z tabulky vychází průměr drátu 1,5 mm. xxx Vypravil jsem se tedy do prodejny elektroinstalačního materiálu v Praze (na nároží Pštrossovy a Ostrovní ul.). Tam však měli ze smaltovaných drátů nejbližší rozměry pouze 0,5 a 1,4 mm. Vděčně jsem koupil prvého 0,5 kg (Kčs 20,—) a druhého 20 m (také asi 20,— Kčs). Což značí, že dostupnost materiálu vystupuje jako další korigující činitel žádoucího cíle, nutí ke kompromisu a k tomu, abychom slevili z optimality technického řešení a hledali optimalitu provozně-ekonomickou. Primár 120 V bude značně poddimenzovaný a bylo by dobře navinout 444 závitů dvakrát, obě sekce pak spojit paralelně — začátek se začátkem, konec s koncem. Vinutí pro 220 V bude slabě poddimenzované a bude nutit k pozornému hlídání oteplení při delším provozu. Také sekundár bude maličko poddimenzovaný, ale zde to bolí nejméně, neboť bude navrch a tedy dobře chlazen.
Menší průměry jsou nakonec vítané, uvážíme-li, že se s vinutím musíme vejit do okénka v jádru. Moudré knihy říkají, že plocha vinutí násobená třemi má být menší než plocha okénka. Pravidlo primitivní, leč osvědčené:
Jak vidět, vystačí se na celý výpočet síťového transformátoru naprosto s násobilkou, neboť mocnit lze násobením a odmocňovat odhadem s kontrolou násobením, nemluvě ani o logaritmickém pravítku.
Praxe navíjení bez navíječky
Vinutí se do prostoru v cívce vejde podle výpočtu jen za podmínky, že s místem budeme přísně hospodařit. Znamená to vinout těsně závit vedle závitu drátem vyrovnaným (několikrát táhnout přes palec) a pevně utahovat, samozřejmě s ohledem na celistvost Smaltové izolační vrstvy. Mezi závity nesmí nikde dojít ke zkratu, jinak je všecha námaha marná, transformátor se bude přehřívat! Již po položení několika závitů chytá prsty křeč — připravíme lepící pásku a několik gumiček pro zachycení posledního závitu a počítáme s tím, že navíjení bude trvat několik večerů. Dál připravíme z psacího papíru a desek na spisy z lesklé lepenky ,,s klopami" pruhy v šíři cívky + 0,5 mm. Drát 0,5 mm připájíme na lanko, aby se vývod neulomil. Pájené místo bez ostrých hran vlepíme do přehnuté leukoplasti. Ostré hrany pertinaxového cívkového tělíska olepíme rovněž leukoplastí. Není-li k dispozici pertinaxová cívka, stačí základní čtverhranná trubka slepená z lepenky, vyztužená zevnitř špalíkem, avšak bez čel. Krajní závity pak v každé vrstvě zajistíme přetřením lakem. Spájené místo uvážeme režnou nití při protějším čele naproti straně, jíž bude lanko vycházet ven, lanko překryjeme kartonem (jeho izolace teplem měkne!) a navineme první vrstvu, takže vývod bude po celé šíři vinutí přitlačen. Vývody upravujeme ,,na prsou" cívky, nikoliv na boku, kde musíme hospodařit s místem v okénku. Boule od vývodů a od přesahů papíru nebudou vpředu vadit. Také ,,na zádech" cívky si nepěstujeme žádnou bouli, protože tudy budeme nakonec navlekat plechy. Zato je možno vývody vyvádět nahoře i dole primární na jedné straně, naproti sekundární, a předem si rozmyslíme, kde a jak budou upevněny svorkovnice. Vývody ponecháme delší a aby během navíjení nepřekážely, svineme je kolem tužky (obr. 2).
plus proklad lesklou lepenkou, vše zabralo celkem 6,5 mm výšky — přesné souhlasí. Sekundár: IX. vrstva 40 závitů, proklad karton, X. vrstva 40 závitů = 80 závitů pro 2 x 10 V plus ochrana povrchu, zbylo 4 mm volného místa k plechům, čili zabralo 3,5 mm výšky, neboť jsme vyšli pouze se dvěma vrstvami. Volné místo 62 x 4 mm = 248 mm2 souhlasí s prvním, s tím primitivním způsobem výpočtu 1071 — — 848 = 223 mm . Na výpočet tedy lze zcela spoléhat. 2
V tomto případě je tedy možno po navgnutí základního primárního vinutí 814 záv. pro 220 V přidat vinutí navíc až do využití volných 223 mm2 s několika odbočkami. Když tyto odbočky zavedeme na přepínač, můžeme převodní poměr zvětšovat a tím snižovat napětí na sekundáru. To dává jednoduchou možnost regulace nabíjecícho proudu směrem dolů. Je totiž výhodnější přepínat 0,7 A nebo méně, nežli 8 A s nebezpečím zahřívání kontaktů málo bytelného přepínače.
Obr. 2. Začátek vinuti — vývody jen po jedné straně ,
47
Každou vrstvu překryjeme papírovým prokladem. Konec pruhu se prilipne izolepou. Papír umožní vinout i další vrstvy hladce závit vedle závitu a umožňuje vizuální kontrolu. Krajní závity se nesmějí proříznout nebo spadnout do spodní vrstvy. Proto nevineme až těsně k čelu (a proto také nečiní potíže pracovat vůbec bez čel). Prostor při čele vyplníme na výšku drátu režnou nití, aby se papír nepropadal a krajní závity nešpadávaly. Při čtyřech závitech na 1 V a 1 00 závitech ve vrstvě mohou mít vůči sobě dva stýkající se závity v místě propadu napětí 200 záv.:4 = 50 V a to při poškození laku stačí na zkrat a úplné znehodnocení namáhavé práce. Ve skutečnosti budou napěťové poměry značně horší vinou nesinusových průběhů. Opatrnost je proto na místě. Drát o průměru 1,4 mm je už na hranici zpracovatelnosti rukou. Kdyby bylo třeba většího průřezu, je lépe navinout několik stejných sekcí a propojit je paralelně. V běžné praxi, pokud nejde o svářečky, je však asi uvedený příklad 6 V/8 A už krajním požadavkem. Vývod tak tlustého drátu není nutno nastavovat, proklady mezi vrstvami musí být z kartonu. Hotové vinutí je možno s boků opatrně doformovat ve svěráku s čelistmi obloženými kartonem. Navrch musí přijít vrstva papíru. Do cívky nabíjíme plechy střídavě zprava a zleva,
Plastické hmoty dnes už prenikajú do všetkých odvetví. Ich vynikajúce vlastnosti, najmä odolnosť proti korózii a pekný vonkajší vzhľad čoraz viac vytláčajú klasické kovové materiály. Popri svojich dobrých vlastnostiach majú tieto hmoty aj tú vlastnosť, ktorú nemožno nazvať zlou, ale iba zvláštnou, že sá nie všetky druhy dajú lepiť. Medzi takéto patria novodur a polyetylén. Spojovanie týchto materiálov sa prakticky uskutočňuje zváraním. Často ste v bezradnej situácii, čo s poškodeným predmetom, ktorý nemôžete nikde zohnať a na jeho zlepenie ste použili všetky dostupné materiály (lepidla), ale bezúspešne. Takýto predmet z plastickej hmoty možno iba zvariť. Elektrické zváračky na horúci vzduch sa u nás priemyselne vyrábajú, no dodávajú sa len pre socialistické organizácie a domáci majstri (kutili) sa k nim nedostanú. Takúto zváračku si však možno amatérsky vyrobiť, prípadne nechať podľa uvedeného návrhu (obr. 1) vyhotoviť odborníkovi — zámočníkovi. Výroba jednotlivých dielov zváračky Pláif vyhrievacieho telesa s výtokovou rúrkou 1 vyhotovíme z plnei hliníkovej guľatiny na točov-
48
opatrně, aby se neroztrhl vrchní papír a nepoškodila izolace drátu. U každého plechu ihned zamáčkneme do roviny průstřih středního sloupku. Hledíme nabít všechny plechy — u posledních si pomáháme naolejováním, kladívkem a trpělivostí. Nedá se odbýt ani sešroubování plechů. Pamatujeme, že nožky, príložky a svorníky nebo nýty nesmí vytvořit závit nakrátko. Svorníky musí být povlečeny izolační trubičkou, pod jejich hlavy a matice musí přijít izolační podložky. Nesnáz u transformátorů ie. že teDrve DO úolném dokončení se dozvíme, jak to dopadlo. Síťovou šňůru připojíme přes nějakou pojistku (v tomto případě autožárovka 6 V/20 W) a Avometem změříme napětí. Pak necháme transformátor naprázdno připojený a občas kontrolujeme rukou oteplení mědi a železa. Žárovka smí bliknout nanejvýš v okamžiku zapojení proudu, Avomet má ukázat vypočtená napětí, železo i měd má být i po několika hodinách chladné. Ne-li, pak je podezření na závity nakrátko. — Chování při odběru proudu se dovíme teprve ve skutečném provozu — jde hlavně o oteplení, které smí dostoupit takové teploty, jakou ještě vydržíme holou rukou a nemá ,,se ozvat" zápach pálící se izolace. Ale to je právě, jak bylo už řečeno, ta bída transformátorů, že se to dovíme teprve až už správka není možná. ZDENĚK ŠKODA
ke (sústruhu). Vnútorný otvor je vŕtaný. Na zadnej časti plášťa sú tri zapustené otvory so 120° rozstupom po obvode pre šošovkovitú skrutku M3. Do otvoru plášťa vpredu je vtlačená (nalisovaná) výtoková rúrka pomocou osadenia. Prečnievajúca časť osadenia je vnútri plášťa roznitovaná. Na výtokovej časti rúrky je v primeranej vzdialenosti od konca tvrdou spájkou prispájkovaná medená platnička 2, jej horná plocha je klinovite zošikmená v ostrie. Vyhrievacie teleso 3 tvorí dutý keramický valec so siedmimi otvormi vnútri pozdĺž celého valca. Odporovú špirálu (podľa toho akú vysokú teplotu chceme dosahovať) asi 300 wattovú roztiahneme tak, aby sme ju mohli navliecť sériové (rovnomerne) do šiestich otvorov po obvode keramického valca. Na koncoch keramického valca pomocou kašovitej zmesi (šamotová múčka zmiešaná s vodným sklom) nalepíme keramické nástavce s vnútorným osadením tak, že vytvárajú príslušnú medzeru medzi vlastným vyhrievacím telesom a plášťom. Valcové teleso s upevňovacím nástavcom 4 je vyhotovené z plnej hliníkovej guľatiny na točovke. V strede je navŕtaný priebežný otvor pre prechod vzduchu. V prednej osadenej časti, ktorá sa vsúva do vnútra plášťa 1 sú narezané tri závity pre skrutky M3 s rozstupom 120°,
po obvode tak isto ako v plášti 1. Zadná časť valcového telesa má niekoľko polkruhových zápichov na nasadenie prívodnej hadice. Na spodnej strane valca je vytvorená plôška (frézou, pilníkom) až na úroveň osadenia prednej časti. Na vytvorenú plôšku pripevníme pomocou dvoch skrutiek (zadná zahĺbená, predná má pod hlavičkou očko na pripojenie ochranného vodiča) upevňovací nástavec, ktorý tvorí hliníková platnička hrúbky 8 mm. Predná časť nástavca je znížená tak, aby do medzery medzi nástavec a valec bolo možné nastrčiť plášť 1. V potrebných miestach sú v nástavci navŕtané dva priečne otvory, do ktorých sú narazené (vlisované) kolíky podľa otvorov v držadle, ktoré prečnievajú rovnomerne o 10 mm na obidve strany nástavca. Po naskrutkovaní nástavca na valec navŕtame cez nástavec aj jednu stenu valca vedľa seba dva priebežné otvory priemeru 4 mm a cez ne vyvedieme vývody od vyhrievacieho telesa pomocou keramických-korálkov. Držadlo (rukoväť) 5 zakúpime čierne bakelitové dvojdielne v predajniach poľovníckych potrieb.
Obr. 1. Zváračka pripojená k výstupnému hrdlu sušiča vlasov. 1 — plášť vyhrievacieho telesa s výtokovou rúrkou, 2 — medená platnička klinovite zošikmená, 3 — vyhrievacie teleso, 4 — valcové teleso s upevňovacím nástavcom, 5 — jeden diel držadla (rukoväte), 6 — príchytka svorkovnice, 7 — úprava jedného konca prívodnej šnúry, 8 — zaistenie šnúry stlačnou dvojplatničkou, 9 — plastická hadica privádzajúca vzduch do zváračky, 10 — medzivložka, 11 — gumová spojka (bicyklová vzdušnica) medzivložky a vysušovača vlasov, 12 — výstupné hrdlo sušiča vlasov, 13 — zástrčka Vnútri ho upravíme vytvorením priehlbiny do lomenej spevňovacej priehradky v oboch častiach (priehlbinou prechádzajú vývody s keramickými korálkami). Z oceľového plechu hrúbky 1 mm vytvarujeme príchytku svorkovnice 6 a ku nej skrutkou pripevníme lustrovú (skrutkovaciu) dvojsvorku'. Pomo-
cou skrutky cez otvor vo výstupku príchytky priskrutkujeme celok na bakelitový hranolček, v ktorom je už narezaný závit. Ďalej si ešte zaobstaráme trojžilovú šnúru kruhového prierezu s gumovou alebo PVC izoláciou, dvojpólovú zástrčku s ochrannou zdierkou (vidlicu), stláčaciu dvojplatničku, niekoľko kusov malých keramických korálkov a môžeme začať samotnú montáž zváračky. Montáž Vyhrievacie teliesko 3 ovinieme tenkým obdĺžnikom sľudy alebo sklotextilovou tkaninou (ktorá zamedzuje sálaniu tepla do plášťa 1) a celok vložíme do vnútorného otvoru plášťa 1, pričom dávame pozor, aby dosadal až na doraz. Na voľné konce vývodov od vyhrievacieho telesa navlečieme niekoľko keramických korálkov. Z valcového telesa 4 uvoľníme upevňovací nástavec a otvormi valcovej časti pretiahneme vývody s korálkami. Súčasne tieto vývody s korálkami pretiahneme aj šikmými otvormi upevňovacieho nástavca, ktorý už opísaným spôsobom k valcu priskrutkujeme. Pri tomto úkone dávame pozor, aby vývody prechádzali pekne za sebou (pozri obr. 1) a nekrižovalí sa. Zvyšné končeky
vývodov (drôtu) vsunieme do otvorov v svorkovnici a pritiahneme skrutkou. Tomuto úkonu pripojenia vývodov venujeme zvýšenú pozornosť, lebo ak korálky k sebe od keramického telesa po svorkovnicu riadne nepritlačíme a zostane medzera, môžu vznikať skraty cez kostru. Odporúčame pri tom diel držadla so svorkovnicou pomocou otvorov vložiť do kolíkov nástavca 4. Vývody riadne natiahneme a zistíme dĺžku, pokiaľ majú siahať keramické korálky (až po samé svorky). Potom diel držadla vytiahneme z kolíkov. Riadne uvoľníme obidve súbežné skrutky každej jednotlivej svorky. Do voľných otvorov svoriek zastrčíme voľné konce vývodov (bez korálkov) tak, aby mierne prečnievali na druhý koniec svoriek, kde ich ešte kliešťami potiahneme a pritiahneme horné skrutky svoriek. Prečnievajúce konce vývodov pod svorkovnicou odštípneme. Diel držadla vložíme späť do kolíkov. Jeden koniec trojžilovej šnúry 7 (výhodná je flexo šnúra) upravíme tak, že v potrebnej dĺžke odstránime izoláciu zo všetkých troch žíl. Dve z odizolovaných žíl skrátime. Na dlhšiu žilu navlečieme keramické korálky a na koniec pripojíme očko, ktoré sa vloží pod hlavicu skrutky upevňovacieho nástavca. Obdobne aj na skrátené žily šnúry navlečieme
49
korálky a vsunieme zo spodnej strany do svoriek svorkovnice a dobre zaistíme utiahnutím skrutiek. Ak nepoužijeme flexo šnúru, namontujeme na druhý koniec zástrčku 13 (vidlicu) tak, že ku kolíkom pripojíme vodiče vedúce k vyhrievaciemu telesu (na svorkovnicu) a k zdierke vodič idúci na kostru zváračky. Aby pri manipulácii počas zvárania so zváračkou sa neporušili prívody šnúry (např. ťahom), šnúru zaistíme stláčacou dvojplatničkou 8, ktorú získame zo starej zástrčky alebo pohyblivej zásuvky. Túto dvojplatničku priskrutkujeme na povrch šnúry asi 10 mm od konca keramických korálkov. Dvojplatničku vložíme do vnútra držadla tak, že šnúra zapadne do poloblúkovitého otvoru. Zhora vtlačíme do kolíkov druhú polovicu držadla tak, aby šnúra zapadla do druhej časti poloblúkovitého otvoru a obe časti zaskrutkujeme. Takto je kompletne pripravená zváračka, ktorá však na zváranie potrebuje vzduch. V domácnosti ako zdroj tlaku vzduchu použijeme vysávač alebo vysušovač vlasov a zváračka sa k nim pripojuje nasledujúcimi pomôckami. Na výstupné hrdlo sušiča nasadíme kúsok gumovej vzdušnice od bicykla 11, druhý koniec vzdušnice nasadíme na medzivložku 10, vyhotovenú opísaným spôsobom na točovke ako valcové diely zváračky. Na druhý koniec medzivložky nasadíme už hrubšiu plastickú hadicu 9 zo zváračky. Táto úprava je naznačená na obr. 1. Ak použijeme ako zdroj tlaku vzduchu vysávač, musíme vyhotoviť vložku z väčšej gumovej zátky (obr. 2). Do jej stredu sa navŕta otvor a do neho vtlačí jedna časť plynového kohútika s väčším vnútorným prietokovým otvorom. Tento sa na konci k zátke pritlačí podložkou a naskrutkovanou maticou. Kohútik so zátkou vtlačíme do výtokovej hadice vysávača a na druhú výstupnú stranu kohútika nastrčíme hrubšiu plastickú hadicu a na ňu ďalšiu plastickú hadicu, ktorej druhý koniec nastrčíme na zadnú (vstupnú) časť valcového telesa zváračky. Na obidvoch koncoch plastickú hadicu zaistíme drôtom, ktorý dobre skrútime. Kohútikom možno riadiť množstvo vzduchu do zváračky a teda aj teplotu výstupného vzduchu, ktorým sa zvára, čo je veľmi dôležité pri rôznych hrúbkach zváraného materiálu i rozdielnych bodoch tavenia zváraných materiálov. Na elektrické zapojenie (obr. 3) treba používať trojžilovú šnúru, aby nedošlo k úrazu elektrickým prúdom v prípade dotyku vinutia alebo prívodných vodičov od siete s kostrou zváračky, ktorá je z kovu. Pre
50
ková rúrka, ktorou sa horúci vzduch privádza na miesto zvárania, má na hornej strane nôž, ktorý je pri zváraní horúci a možno ním orezávať (odtavovať) prídavné tyčky používané na zváranie. Vysoký tepelný výkon zváračky nespôsobuje prehrievanie materiálu, lebo veľký tepelný spád možno vyrovnávať zvýšením zváracej rýchlosti alebo vzdialenosťou výtokovej rúrky od miesta zvárania. Zváračka sa pripraví na prácu zasunutím zástrčky do sieťovej zásuvky; vyčká sa asi 1 minútu, aby sa vyhrievacie teleso vyhrialo na dostatočnú teplotu. Potom vpustíme do vnútra zváračky vzduch; vpúšťame ho z výtokovej rúrky na ruku v patričnej vzdialenosti a takto zisťujeme jeho teplotu. Ak je teplota dostatočná, môžeme zvárať. Práce so zváračkou Obr. 4. Príprava zvarov A — zloženie dielov, B — základná húsenica, C — príprava pre zvar s privareným koreňom, D — vybranie koreňa, E — zavarenie koreňa, F — X zvar, G — kútové zvary, H — rohové zvary
Obr. 5. Rôzne typy zvarov A — V zvar, B — X zvar, C až F — rohové zvary, G — prenesený rohový zvar, H až K — T zvary, L — preplátovaný zvar, M — privarená výstuha vysokú teplotu nie je možné použiť (najmä na plášť vyhrievacieho telesa) iný materiál. Navrhovaná zváračka používa studený vzduch z tlakového zdroja 12 prechádzajúci v smere čiarkovaných šípok a ohrieva sa odporovým vinutím žeravením elektrickým prúdom z bežnej siete 220 V. Ohriaty vzduch vystupuje v smere plných šípok výtokovou rúrkou. Teplota vzduchu je vždy vyššia ako teplota tavenia zváraného materiálu. Výto-
Často používaný materiál v domácnosti, ktorý sa nedá dobre lepiť, je polyvinylchlorid, skratka PVC, ktorý poznáme pod názvom novodur. Keďže tento materiál je bežne v predaji vo forme dosák, blokov, rúrok, tyčí a pod., opíšeme praktické použitie zváračky pre daný materiál. Ohriaty novodur neprechádza do tekutého stavu ako napríklad kovy, ale iba do plastického (cestovitého) stavu, a preto na dosiahnutie kvalitného zvaru treba použiť určitý tlak na zváraciu tyčku, v dôsledku ktorého sa spoja zvárané diely so zváracou tyčkou. Bežne sa používajú teploty v rozmedzí 1 80 až 200 °C. Zváraním pri nižších teplotách sa húsenica iba prilepí. Vysoká teplota spôsobuje rozklad a pálenie látky, čo sa prejavuje hnědnutím až černáním a vznikajú chyby vo forme bubliniek a pórov, ktoré znehodnocujú zvar. • Teplotu môžeme nastaviť pomocou teplomeru umiesteného vo vzdialenosti 5 mm od ústia výtokovej rúrky. Aby sme dosiahli teplotu potrebnú na zváranie, musíme vzduch ohriať na vyššiu teplotu, asi 300 °C. Najväčšia pevnosť sa dosahuje v rozmedzí teplôt 270 až 320 °C. Pri nižšej teplote pevnosť prudko klesá, pri vyšších teplotách klesá pevnosť zvaru pozvoľna, no vzniká nebezpečie znehodnocovania materiálu,a tým aj kvality zvaru. Teplota zvárania nie je daná len teplotou vzduchu vychádzajúceho zo zváračky, ale aj vzdialenosťou výtokovej rúrky od miesta zvaru. Do vzdialenosti 5 mm klesá teplota vzduchu iba veľmi málo, no ďalším zväčšovaním klesá veľmi prudko. Výhodnejšie je pracovať s vyššou teplotou, lebo pri ručnom zváraní s kývavým pohybom výtokovej rúrky možno zvoliť väčšiu vzdialenosť.
Príprava dielov na zváranie. Horúcim vzduchom sa zvárajú časti hrubšie ako 0,5 mm. Pre hrúbky do 6 mm sa volia zvary V, pre väčšie hrúbky sú výhodnejšie zvary X. Pre hrúbky do 5 mm sa volí uhol otvorenia drážky 60° a pre väčšie hrúbky 70°. Príprava zvarov je znázornená na obr. 4. Úkosy hrán dosiahneme pilovaním, brúsením, škrabaním a pod. Plochy, ktoré sa neopracúvajú (T zvary), očistíme šmirglom. Pripravené plochy na zváranie musia byť čisté. Na čistenie nepoužívajme rozpúšťadlo, ani odmasťovač. Pre normálny zvar pripravujeme diely tak, že medzi nimi vznikne rovnobežná medzera šírky 0,5 až 1 mm. Prvá zváracia tyčka sa volí s menším priemerom (asi 2 mm) a prvá húsenica sa kladie tak, aby polovica prierezu tyčky prečnievala na druhú stranu. Ďalšie húsenice sa kladú tyčkami priemeru 3 až 4 mm. Tam, kde je prístup ku zváranému miestu zo zadnej strany, upravené hrany zváraného dielu na seba dosadajú (dotýkajú sa vzájomne) v šírke asi 1 mm, čo umožňuje ľahšie upínanie a vyrovnanie dielov. Po vyhotovení celého zvaru sa koreň z druhej strany vyškriabe a vytvorená drážka sa zavarí tyčkou priemeru 3 mm. Typy zvarov. Zvyčajne sa používajú V a X zvary (obr. 5). Výhodou X zvaru je, že nedeformuje spoj a nevyvoláva v ňom pnutia ako V zvar. Rohové zvary používajme čo najmenej a zváraný ostrý roh sa usilujme nahradiť ohýbaním. Preplátované spoje používajme len pri málo namáhaných častiach, např. pri zváraní rúrok rôznych priemerov a pod. Zváracie tyčky majú byť z takého istého materiálu ako zvárané diely. Ich povrch má byť hladký a vnútri sa nemajú vyskytovať bublinky, cudzie telieska a iné nečistoty. Pri ohybe (za studena) o 180° nemajú praskať. Zásadne sa používajú kruhové tyčky s priemerom 2 aži4 mm. Skúsenosti dokazujú, že je výhodnejšie voliť menší počet húseníc z hrubších tyčiek než opačne. Zváraciu tyčku pritláčame prie-, merným tlakom. Podľa praxe sa odporúčajú tieto tlaky:
Pri zváraní sa tyčka zatláča kolmo do priehlbiny budúceho zvaru (obr. 6). Predklon tyčky spôsobuje jej predčasné ohrievanie a húsenica je nekvalitná (najepená). Pri zaklonenej tyčke sa prehrieva koreň zvaru a v húsenici vzniká napätie, ktoré môže'pri novom ohriatí spôsobiť jej trhanie.
Mechanické vlastnosti zvaru závisia aj od tlaku na zváraciu tyčku — nesprávny tlak znižuje akosť zvaru. Např. pre tyčku priemeru 4,2 mm pri teplote vzduchu 270 °C sú vhodné tlaky vyše 2,3 kp. Pri dodržaní správnej teploty a tlaku na tyčku vytvára sa pred čelom zatlačovanej tyčky malá vlnka materiálu. Takéto vlnky vznikajú za sebou i po stranách vyhotoveného zvaru. Správny tlak na tyčku si nacvičíme na kuchynských váhach tak, že si na nich nastavíme závažie rovnajúce sa potrebnému tlaku a na misku sa tyčkou kolmo tlačí tak, aby boli jazýčky váh vyrovnané. Pred začatím zvárania upneme upravené diely vo vhodnej polohe, niekedy si ich zostehujeme tenšou tyčkou. Dôležitý je aj uhol, pod ktorým je výtoková rúrka nastavená ku zvaru a pod ktorým sa privádza horúci vzduch. Pre tenšie dosky je to asi 30'', pre hrubšie až 45°. Pri zváraní ,sa zváračkou mierne kmitá v oblúku, aby sa prehrievala tyčka i zváraný materiál. Dobrý zvar priamo na začiatku dosiahneme, ak zváraciu tyčku na konci ohrejeme a v dĺžke asi 10 mm ohneme do pravého uhla. Zahnutá časť sa založí na začiatok zvaru. Po vyhotovení húsenice sa prečnievajúci zvyšok teplým nožom na výtokovej rúrke odreže. Ak nám nevystačí tyčka na celý zvar, koniec novej tyčky šikmo odrežeme pod uhlom asi 30°. Podobne sa zreže aj koniec predchádzajúcej tyčky húsenice. Po prehriatí konca húsenice sa pozorne priloží nová tyčka a pokračuje sa vo zváraní ďalej. Výtoková rúrka má byť od miesta zvaru vzdialená asi na 5 mm. Miernym priblížením alebo oddialením rúrky možno regulovať v určitom rozsahu teplotu zvárania. Pred kladením ďalšej húsenice odstránime rôzne výstupky a spálený materiál. Na bezpečnosť práce nesmieme zabudnúť ani pri práci s elektrickou zváračkou. Dbajme na správnu
Obr. 6. Zatlačovanie zváracej tyčky
manipuláciu a dodržujme predpisy pre použitie elektrického prúdu. Dbajme hlavne na správnu izoláciu prívodných vodičov. Len čo prestane zváračkou prúdiť vzduch, odpojíme ju od siete. V blízkosti horúcej zváračky neodkladajme žiadne horľaviny, aby sme nezapríčinili výbuch alebo požiar. DUŠAN LOŠÁK
ZÁSUVKY
Z PLECHOVEK
OD OLEJE Na ukládání různého nářadí a materiálu v kutilské dílně lze využít plechovek od oleje o obsahu 3 litry. Krabice z nich vyrobíme tak, že nožem vyřízneme jednu širokou stěnu v dostatečné vzdálenosti od bočního okraje, přičemž řezy podél dna vedeme asi o 13 mm dále. Horní hranu bočních stěn vznikající krabice ohneme stiskem prstů ve směru 1 do tvaru 2. Pak kleštěmi (nejlépe stavitelnými) zmačkáme
ŘEZ A-A
okraj směrem 3, aby vznikl profil 4. Teprve pak vymýváme nebo vytíráme krabici, neboť neolemovaný plech je nebezpečně ostrý! Štítek udávající obsah krabice lze vsadit do rukojeti tak, že ho prohneme po délce a založíme do lemů, které zpevňují její okraj. Komu vadí nalévací hrdlo, může je v krčku odpílovat nebo odříznout. Krátké hrdlo pro uzávěr z umělé hmoty lze na vhodné podložce sklepat. Do prolisu zaletuieme kolečko ze zbylého plechu. Při pájení je výhodné kolečko držet zevnitř rozpěrkou opřenou o bývalé dno. Zbytky pájecích chemikálií je nutno opláchnout, jinak krabíce zreziví. ING. JIŘÍ HÁSEK
51
UNIVERZÁLNY DRŽIAK LIEVIKOVÉHO PERA Pri kreslení originálov výkresov na prírodnom pauzovacom, prípadne kladivkovom papieri, sa bežne používajú lievikové perá s čistiacim drôtikom s lisovaným plechovým držiakom na nasunutie do drevenej rúčky. Pre lepšie kombinované využitie lievikového pera na kreslenie rovných čiar aj oblúkov a kružníc možno upraviť pôvodnú žliabkovú časť plechového držiaka tak, že držiak vyrovnáme na plocho vyklepáním a v mieste dierky pre čistiaci drôtik rrarazíme oceľový klinec 0 2 mm s plochou hlavou, ktorú dobre pnspájkujeme cínovou spájkou k držiaku podľa obr. 1. Hrot klinca odsekneme a zapilujeme kolmo na os. Zvyšujúci okraj držiaka odstrihneme a podľa hlavičky klinca zaoblíme pilníkom. Pre čistiaci drôtik vyvŕtame do držiaka dierku 0 1 mm, podľa označenia. Po úprave môžeme držiak s lievikovým perom nasadiť namiesto tuhy do zvierky plniacej ceruzky (obr. 2 A ) , keď kreslíme rovné čiary, alebo nastrčiť ho namiesto tuhy do kružidla (obr. 2 B) pri kreslení kružníc. Výmena pera je rýchla a pohodlná a netreba používať drevenú rúčku, postačí obyčajná plniaca ceruzka, ktorú má každý kreslič. Pre racionálnejšiu prácu je výhodné, ak si upravíme viac lievikových držiakov pre všetky používané veľkosti lievikových pier.
Ing. RUDOLF TRKALA
STŘÍKAČKA Z MINIMAXU Zařízení používám již několik let k postřikování stromů, mytí auta, konzervaci spodku vozidla a při malování. Ke konstrukci jsem použil vyřazený vodni minimax 1, ze kterého odstraníme víčko, hlavní trysku a vnitřní části. Přístroj dokonale odrezíme a vnitřek natřeme epoxydovou barvou odolnou proti organickým rozpouštědlům. Pojistný ventil 6 rozebereme, vyčistíme, znovu smontujeme. Místo hlavní trysky navaříme šroubení 5 odpovídající použitému manometru 4. Použil jsem manometr do 5 atp a spojení jsem utěsnil koženým těsněním. Do spodní části vyvrtáme otvor (podle velikosti šroubení) asi 50 mm ode dna minimaxu a do tohoto otvoru zavaříme šroubení s vnitřním 1/4" závitem. Na tento závit našroubujeme plynový ventil 7, opatřený koženým těsněním. K upevnění tlakového zařízení použijeme 6/4" „holendr" 3. Jedno jeho šroubení 3b napevno privaríme místo spouštěcího zařízení minimaxu. Další úpravu provedeme s automobilovou hustilkou 2; spodní část odřízneme, na plášť hustilky (asi ve výši 3/4) privaríme druhou část 6/4" šroubení holendru 3a. Spodní část hustilky opatříme zpětným ventilem 10, který vysoustružíme z ocelové kulatiny (průměr podle zvolené hustilky). Rozměry uvedené na obrázku není nutné přesně dodržet; záleží pouze na sedle ventilu, do kterého zapadá ocelová kulička 11 0 6 mm přitlačovaná pružinou 1 2 ( 0 8 mm, dl. 25 mm). Kulička musí do sedla přesně zapadat, aby ventil nepodcházel. Pružinu přitlačuje šroub 13 M10, který provrtáme. Také matici „holendru" 3c, která zajišťuje těsné spojení hustilky s pláštěm hasicího přístroje, upravíme. Na matici navaříme dvě kulatinky 8 o průměru 1 0 mm a délce 1 20 mm. Aby těsnění bylo dokonalé, připravíme si gumové těsnění 9 o ti. 2—4 mm, vnějším průměru 63 mm a vnitřním 50 mm. Upevníme ho mezi šroubení „holendru". Prístroj naplníme do 2/3, nasadíme hustilku se zpětným ventilem a přitáhneme maticí. Přístroj tlakujeme maximálně na 5 atp. Na plynový ventil nasadíme hadici, zajistíme páskou a na konec této hadice můžeme napojit buď Stříkací koncovku, kartáč, houbu. JINDŘICH ŠULC
Chcete dostávat sborník Udělej-Urob si sám až do domu? Předplaťte si jej za Kčs 4 8 , — ročně! Přihlášky přijímá: EXPEDICE USS, SLEZSKÁ 8, 120 00 PRAHA 2, tel. 256877. 52
SESTAVENI HUSTILKY S NÁDOBOU
53
UNIVERSÁLNÍ KUTILSKÝ DŘEVOOBRÁBĚCÍ STROJ lil
Výroba přídavných zařízení universálního dřevoobráběcího stroje není už tak náročná, jako výroba rámu a stojanu stroje, protože jde o menší celky. Upozorňujeme, že některé součásti příslušenství jsou poněkud odlišné od obrázku na str. 57 ve sborníku č. 5/1973, protože tento obrázek byl kreslen ještě před dohotovením definitivního prototypu. NOSIČ POSUVNÉHO ÚSTROJÍ Je jednou z nejdůležitějších přídavných částí a plní na stroji-dvě funkce. Jednak slouží k upevnění stolku s křížovým posuvem (bud1 svislým nebo vodorovným), kolmým k ose dlabacíno nástroje, jednak při soustružení dřeva slouží hrot nosiče 193 jako špička pro opření soustruženého materiálu. Výkresy potřebné ke zhotovení kompletního nosiče jsou na obr. 1, 2 a 3. Nejdříve si vyrobíme detaily podle obr. 1 a 2: Tělo nosiče 171 zhotovíme z ocelové trubky 0 42/34 mm. Trubku uřízneme asi o 30 až 50 mm delší, než je potřebná čistá délka a její jeden konec stiskneme ve svěráku na šířku asi 24 mm. Konec pak upravíme, aby dobře lícoval s objímkou 172 a obě posice svaříme. Na tělo nosiče narýsujeme všechny potřebné otvory a vyvrtáme je. Není třeba zdůrazňovat, že osa otvoru pro posici 174 musí být rovnoběžná s osou objímky 172 a osa otvoru pro pos. 175 musí být kolmá jak k ose těla nosiče 1 7 1 , tak také k ose pôs. 172 a 174. Do otvoru pro vodítko nosiče privaríme trubku 0 24/20 a uděláme oba svislé výřezy, podle bokorysu na obr. 1. Potom upravíme délku pravé a levé části těla nosiče 171, levou část uzavřeme plechem 197 a na pravé části uděláme rádius 22 mm. Nakonec privaríme pouzdro hřídele 175 a křídla objímky 173. Otvory v křídlech 0 10,2 mm vyvrtáme až po jejich privarení a potom také prořízneme objímku mezi křídly 173. Tento postup nám velmi usnadní práci a zaručí nám, že křídla budou navařena rovnoběžně a otvory vyvrtány v jedné ose. Páka posuvná je výrobně jednoduchá a je snad třeba jen upozornit na to, že matice M12 je převrtána na otvor 0 1 2,1 ± 0,1 mm, aby se volně posouvala po hřídeli posuvu 176 (obr. 3). Páka 189 a matice 188 nevyžaduje bližší popis výroby. Hřídel posuvu 176 a náboj 177 vyrobíme na soustruhu a prozatím je nešvaříme. Na osazení náboje 0 38 (bez závitu!) nasadíme ozubené kolečko 178, které zajistíme na vnitřním obvodě čtyřmi krátkými svary. , Nosič 193 je vyroben na soustruhu a na jeho horní části je přivařen žlábek 1 9 1 , v němž je na obou koncích zakolíkován řetěz 192. Žlábek je na koncích zúžen na šířku vnitřních článků řetězu, jak je patrno z půdorysu na obr. 2. Žlábek privaríme na nosič 193 až při sestavování celého nosiče posuvného ústrojí podle obr. 3! Při sestavování zachováme tento postup: Do pouzdra hřídele 175 zasuneme hřídel 176, na jeden konec nasuneme náboj 177 s ozubeným kolečkem 178 a na druhý konec kompletní páku posuvu. Do vodítek nosiče 174 zasuneme nosič 193 a změříme si vzdálenost mezi nosičem 193 a nejvyšším místem modulu ozubeného
54
kolečka. Porovnáním zjištěného rozměru a výšky H (řez C-C) poznáme, o kolik milimetrů budeme muset opracovat dosedací plochu pro uložení žlábku s řetězem na nosiči 193, aby ozubené kolečko 178 spolehlivě a přitom lehce posunovalo nosičem. Teprve potom můžeme přivařit žlábek s řetězem na nosič (obr. 2) a náboj 177 na hřídel posuvu 176 (obr. 1). Toto spojení je pak nerozebiratelné, ale je možné je nahradit spojením náboje s hřídelem „na závit"; hřídel však musí být asi o 10 mm delší, aby bylo možné náboj z vnější strany pojistit kontramaticí. Po spojení hřídele posuvu s nosičem našroubujeme na druhý konec hřídele dvě matice M1 2 (obr. 3 ) . Levou matici zašroubujeme tak daleko, aby se páka posuvu volně protáčela na hřídeli 176. Druhou maticí pak zajistíme pevně její polohu. Přitáhneme-li páku posuvu 179 ve směru osy hřídele směrem k maticím 183, přesune se spojovací manžeta 181 na bližší matici a pevně spojí páku posuvu 179 s hřídelem 176. Otáčením páky převádíme pohyb pomocí ozubeného kolečka 178 a řetězu 192 na nosič 193, který se pak pohybuje ve směru vlastní osy dopředu nebo zpět. K zajištění polohy nosiče slouží svírací šroub vodítka 187. Když si vyzkoušíme nejvhodnější polohu páky 189 pro zajišťování, privaríme hjavu šroubu 187 ktělu nosiče 1 7 1 , abychom nemuseli používat k jeho přidržení klíče. Polohu páky 189 je také možné seřizovat pomocí různě tlustých podložek 190. KONZOLA PŘÍDAVNĚ VRTAČKY Je poměrně jednoduchá (obr. 4) a budeme se při výrobě držet stejných zásad, jako při výrobě těla nosiče. Svírací šrouby 204 a 208 privaríme k objímkám ze stejných důvodů, jako šroub 187. Na šrouby dáme podložky 205, 209, matice 206, 210. Montáž a použití konzoly přídavné vrtačky na stroj je dobře patrné z fotografie na str. 62 ve sborníku č. 5/1973. PÁSOVÁ PILA Přídavné rameno pásové pily je svařeno z úhelníků 4 * 3 2 * 3 2 mm. Nosnou část tvoří stojina přední 211 a stojina zadní 212, které jsou spolu svařeny (obr. 6, řez D-D) do uzavřeného nosníku. Na stojinu 211 seříznutou pod úhlem 45° je přivařeno horní rameno 213, na němž jsou privarená dvě oka 216. Dolní rameno 214je přivařeno na tupo k úhelníku 212. Otvory 0 6,2 svrtáme současně s otvory ve spojce ramen 233 (obr. 8 ) . Otvor se závitem M8 slouží k vedení stavěcího šroubu 217 (řez E-E), kterým nastavujeme sklon kotouče pásové pily (obr. 9 ) . Stojina 211 je ve spodní části vyříznuta (pohled P), aby bylo možné provést vnitřní svary. Upevňovací patka 215 je z úhelníku 4 * 3 6 * 3 6 mm. Na rámu ve sborníku č. 6/1973 jsou na obr. 6 otvory 0 8,2 mm pro upevnění ramena pásové pily nesprávně okótovány. Jejich rozteč má být 65 mm místo 45 mm a vzdálenost prvního otvoru od kraje rámu má být 45 mm místo 65 mm. (Kóty byly_vzájemně přehozeny). Nic se nestalo ani v případě, že už jste otvory vyvrtali; na stejné podélné ose vyvrtáte ještě 1 otvor 0 8,2 mm, který bude o 20 mm blíže ke kraji a tím získáte správnou rozteč otvorů i jejich vzdálenost od kraje.
Napfnaci zařízeni pásové pily je složeno z detailů nakreslených na obr. 7 a ze spojovacího materiálu. Sáně napínacího zařízení 219 jsou zhotoveny z úhelníků 4*32*32 mm, jejichž jedna strana je upravena na šířku 19,5 mm. Sáně jsou spojeny privarenou horní a dolní spojkou 220 a 221. Na horní spojce 220 je privarená matice 222 a pod touto. maticí je vyvrtán otvor 0 8,5 mm pro průchod napínáku pily 228. Ze stran jsou v saních otvory0 6,1 mm pro průchod upevňovacích šroubů saní 226 (obr. 8). Nosič hřídele pily 223 je součást tvarově dosti složitá. Při výrobě vycházíme ze základního tvaru „ U " profilu 4*36x70 mm (půdorys obr. 7). Pravé rameno profilu zkrátíme na délku 30 mm a na obou ramenech uděláme z obou stran vodicí drážky 4 mm široké, do hloubky 12 mm od kraje (bokorys obr. 7). Potom zúžíme rameno o délce 36 mm na rozměr 30 mm, od konce ramene až k vodicím drážkám (bokorys obr. 7). Přitom šířka zbývající části ramene je stejná, jako u druhého ramene a u přemosťovací části, tj. 38 mm. V delším rameni vyvrtáme pak otvor 0 8,5 pro průchod napínáku pily a na přemosťovací části otvor 0 10,1 pro upevnění hřídele pily 224 (nárys a půdorys obr. 7). Vlevo na obr. 9 je nakreslen napínák pily. Na obr. 8 je miskovitá- prachovka, kterou prosadíme z kruhové podložky uvedených rozměrů. Nakonec vyrobíme z tvrzeného dřeva kotouč pásové pily 240 (obr. 5) a opatříme ho pryžovým obložením 241. Osazení na kotouči odmastíme lihem, čistým benzínem apod. a potřeme lepidlem ALKAPRÉN. Potom z automobilové vzdušnice uřízneme proužek široký 16 mm (napříč vzdušnicí) a získáme tak potřebné pryžové obložení. Jeho vnitřní stranu potřeme také lepidlem ALKAPRÉN a obojí necháme zaschnout do druhého dne. Druhého dne opět natřeme obě plochy lepidlem ALKAPRÉN a necháme zaschnout 10 až 15 minut. Vyzkoušíme až natřené plochy při dotyku jen nepatrně lepí; pak přitiskneme obložení na jednom místě a potom postupně proužek napínáme a lepíme po celém obvodu. Stejnou úpravu včetně osazení musíme udělat i na brusném kotouči pos. 23 (str. 59, sborník 5/73). Do kotouče pásové pily potom zalisujeme dvě ložiska typu 629 (R9). Rozměry těchto ložisek jsou d = 9, D = 26, B = 8. Lze ovšem použít i jiných ložisek, upravíme-li příslušně ostatní detaily. Distanční kroužek 243 použijeme jen tenkrát, jestliže šířka obou ložisek je menší, než šířka kotouče (podle použitého druhu ložisek). Máme-li součásti 211—244 vyrobeny, můžeme začít s montáží ramena pásové pily podle obr. 8. Mezi oka 216 vložíme sáně napínáku pily 219 a zevnitř zašroubujeme oba upevňovací šrouby saní 226. Šrouby do ok zašroubujeme jen tak daleko, aby sáně zůstaly volně výkyvné a šrouby zajistíme zvenku kontramaticemi 227. Do saní zasuneme nosič 223 s hřídelem 224 a shora zašroubujeme do matice 222 napínák 228. Na napínák nasuneme pružinu 230, dvě podložky 231 a našroubujeme dvě matice 232, z nichž spodní slouží jako kontramatice. Do otvoru M8 v dolním rameni zašroubujeme stavěči šroub 217 s křidélkem 218 (obr. 9) a na hřídel pily 224 nasuneme kompletní kotouč pásové pily 240 s ložisky i s obložením (obr. 5). Umístění prachovek 239 a podložek 237, 238 s maticí 244 je dobře patrné z řezu H-H na obr. 9. Nakonec šrouby 234 upevníme spojku ramen 233. Kryt pásové pily 247 se nám bude nejlépe dělat tak, že si z tvrdého prkna vyřízneme základní tvar krytu a použijeme ho jako kopyta k ohnutí krajů krytu. Uděláme-li tloušťku prkna 23 mm, můžeme přes hranu tohoto kopyta naklepat částečně i ohyb lemu 7 mm. V rozích, kde je výška stěny krytu 25 mm (řez J-J), rádius v rozích 6 mm, musíme plech vystřihnout, zavařit a opracovat. V zúžené části krytu necháme mezi
okrajem plechu a lemem mezeru asi 1,5 mm (detail v pohledu R — obr. 10), která nám bude sloužit k nasazení krytu na bajonet 293 (kreslen na stolku pásové pily obr. 15). Nakonec na kryt nanýtujeme výztuhu 248 a uděláme oválný otvor (obr. 10) pro upevnění krytu na hřídel pily (obr. 9). Konzola vodicí kladky 250 je zhotovena z úhelníku 3x22x22 (obr. 11) a nese upínací příložku a šroub a ve spodní části vodicí kladku pásu pily. Rolničky 257 jsou ve směru axiálním volně pohyblivé na čepu 255. Čep je zajištěn v tělese kladky 254 červíkem M4. Upínací přílozka je opatřena závitem M8 pro upínací šroub 252 a je privarená ke konzole vodicí kladky. Montáž krytu pásové pily i vodicí kladky pily je vyobrazena na fotografii ve sborníku č. 5/1 973, str. 62. Konzolu vodicí kladky upevňujeme na spojku ramen 233 upínacím šroubem 252. Výšku nastavení vodicí kladky regulujeme posunováním ve svislém směru po spojce ramen 233. OPERA SOUSTRUŽIMICKÉHO DLÁTA Pro soustružení dřeva si vyrobíme operu soustružnického dláta (obr. 14). K upevnění opery na suport stroje nám poslouží kombinovaná objímka (obr. 12). Je svařena ze tří krátkých kousků trubek potřebných průměrů a má dva řezy, které slouží ke svírání podpěry dláta i vlastní objímky na suportu stroje. Montáž tohoto celku na stroj je vidět na snímku ve sborníku 5/1 973 na str! 63. STOLEK PRO DLABANÍ Je poslední částí stroje. Je nakreslen v sestavě na obr. 13 a jednotlivé díly jsou také v sestavě okótovány Základ tvoří upevňovací konzola 271 a dvě příčné konzoly 272. Na tyto konzoly je privarená základní deska stolku 273. K desce je šroubem 281 s maticí 283 a podložkou 282 upevněna páka 279. K páce je přinýtován jeden konec táhla 280 a jeho druhý konec je přinýtován k posuvné desce stolku 275. Po obou stranách posuvné desky jsou čtyřmi šrouby 276 upevněna šmýkadla s drážkami, ve kterých je vedena posuvná deska 275 po základní desce 273. Na horní straně posuvné desky je upevněn príložný úhelník 285, ke kterému se pak truhlářskými svorkami upevňuje obráběný díl. Stolek se upevňuje na osazení nosiče 193 pomocí podložky 196 s maticí nosiče 195 a podle způsobu otočení stolku můžeme potom pomocí páky 279 pohybovat stolkem ve směru vodorovném nebo svislém. STOLEK PÁSOVĚ PILY Vyrobíme ho z překližky 10 mm tlusté, kterou polepíme Umakartem. Rozměry a tvar stolku jsou nakresleny na obr. 15. Doporučujeme, abyste drážky pro nasazování pily udělali až tenkrát, když budete mít připevněno na rámu i úplné rameno s pásovou pilou. Potom nejlépe uvidíte, jak vám stolek vychází rozměrově na rám, k němuž ho připevníte třemi šrouby 297, jak Texty k obrázkům uvedeným na str. 56 až 62: Obr. 1. Detaily pro nosič posuvného ústroji Obr. 2. Hřídel posuvu Obr. 3. Sestava posuvného ústroji Obr. 4. Konzola přídavné vrtačky Obr. S. Kotouč pásové pily Obr. 6. Výrobní výkres ramena pásové pily Obr. 7. Detaily napínacího ústroji pásové pily Obr. 8. Sestava přídavného ramena pásové pily Obr. 9. Řez napínacím ústrojím a kotoučem pásové pily Obr. 10. Kryt pásové pily Obr. 11. Vodíc' kladka pásové pily Obr. 12. Objímka pro operu soustružnického dláta Obr. 13. Sestava stolku pro dlabání Obr. 14. Opera soustružnického dláta Obr. 15. Stolek pásové pily
55
56
57
58
59
DETAIL V POHLEDU R
60
61
3S0
je naznačeno v řezu V-V. Stolek upevněný na rámu je ve sborníku 5/1973, na str. 62, fotografie vlevo dole. Při montáži dbáme, aby stolek byl (podle snímku) pravým a zadním okrajem v jedné rovině s rámem stroje. Svrtání otvorů pro upevnění k rámu je nejlépe dělat současně na stolku i rámu. Osazení stolku hluboké 6 mm a dlouhé 100 mm je vyříznuto pro upevňovací patku ramena pásové pily. Na bajonet 293 nasadíme při upevňování zúženou část krytu pásové pily mezerou 1,5 mm ponechanou v lemu podle detailu v pohledu R. x x x V příštím sborníku bude popsána elektrická instalace. Podle konstrukce JIŘÍHO TŮMY a VLADIMÍRA CAFOURKA napsal a nakreslil JOSEF ŠŤASTNÝ Rozpiska materiálu Cis.
Součást
171 172 173 174 175
Tělo nosiče Objímka suportu Křidlo objímky Vodítko nosiče Pouzdro hřídele
62
ks
Materiál a rozměry (mm)
Nosič posuvného ústroji
198 až 200 (rezervní položky)
63
ŠIKOVNE RUCE K LEPENÍ NESTAČÍ ROHOPLAST VÁM POMOÍE
STAVÍTE - OPRAVUIETE - KUTÍTE ? Svářečka IS-90/380 bude vašim nezbytným
pomocníkem!
Rohoplast pro vás vyrábí osvědčená lepidla a tmely: MIROFIX A MIROFIX ŠPECIÁL (pro obkladačky), BYLEPO VI RB (pro PVC podlahové krytiny), DISPERCOLL RTZ (pro dřevo, pěnový polystyren aj.). TAPETOL (pro papirové tapety s PVC povrchem), RESOLVAIM (pro porcelán, sklo a kameninu).
Parametry; regulační rozsah: 50-^120 A použité elektrody: 0 2 ai 3,15 váha: 28 kg cena: 2.509,— Kčs
PRODEJNY: PRAHA 2, ENGELSOVO NÁBŘEŽÍ 56, BĚLEHRADSKÁ 63
V krátkých dodacích lhůtách dodá ELEKTROKOV VD JEVIŠOVICE se sídlem ve Znojmě
PORADÍ PRAKTICKÉ PRÍRUČKY ZE STŘEDISKA TECHNICKÉ LITERATURY 11302 PRAHA 1 SPÁLENÁ 51 V. Blažek
RUČNÍ OBRÁBĚNÍ DŘEVA Zabývá se výběrem materiálu, nástrojů a nářadí a vysvětluje všechny práce potřebné při ručním obrábění dřeva. 76 stran, S4 obrázků, 4 tabulky. Cena Kčs 4, —.
L. Zelina STŘEDOŠKOLSKÁ GEOMETRIE SE SBÍRKOU ŘEŠENÝCH PŘÍKLADŮ (ÚVOD DO STUDIA) Knížka je pro každého, kdo si chce zopakovat geometrii. 316 stran, 200 obrázků. Cena Kčs 28,—.
PŘÍRUČKA LEPENÍ DŘEVA Teorie lepení, druhy, vlastnosti a použití lepidel, lepení dřeva s nedřevěnými materiály (kovy, plastické hmoty, pryž apod.). 288 stran, 116 obrázků, 36 tabuľek. Cena Kčs 20,50.
J. Trtílek—A. Wagner JAK POROZUMÍME CHEMICKÝM VZORCŮM A ROVNICÍM Jednoduché praktické příklady s obrázky a tabulkami. 168 stran. Cena Kčs 14,—.
J. Tůma — M. Parízek NEBOJTE SE PROMÍTÁNÍ Názorná a zajímavá novinka pro amatéry, učitele a lektory se základy správného promítání statických obrazů a úzkých filmů. 212 stran, 210 obrázků, 7 tabulek. Cena Kčs 18,—.
J. Štěpán—M. Hubert MOTOROVÉ ČLUNY PRO SPORT, TURISTIKU A REKREACI vám poradí který, z čeho, jak na to a čím vybavit člun, který si sám snadno můžete postavit. 276 stran, 150 obrázků, 30 tabulek. Cena Kčs 22,—.
UDĚLEJ — Urob si sám, zväzok 7. Zostavil Kamil Zoufalý, graficky upravil Ing. arch. Václav Hájek. Ako svoju 5159. publikáciu vydala ALFA, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatury, n. p., Bratislava, Hurbanovo nám. 6, v auguste 1973. Zodpovedná redaktorka Ing. Gréta Izakovičová. Adresa redakcie: Za Strahovem 10. 169 00 Praha 6, tel. 350 797. Expedícia 'subskribentom: Slezská 8, 120 00 Praha 2, tel. 256 877. Vytlačili Polygrafické závody, n. p., Krasňany, Pekná cesta, Bratislava. 11,77 AH (text 5,98 AH, ilustrácie 5,79 AH), 11,95 VH. Náklad 85 000 výtlačkov, 1. vydanie. | 63—067— 73 Kčs 12,—| 505/21; 8,8/1 © ALFA, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, 1973
