Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
Změny tahových poměrů vybraných druhů ptáků na území ČR se zřetelem na racka černohlavého (Larus melanocephalus) a možné antropogenní vlivy
Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc.
Naděžda Michalová
Brno 2008
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Změny tahových poměrů vybraných druhů ptáků na území ČR se zřetelem na racka černohlavého (Larus melanocephalus) a možné antropogenní vlivy“ vypracovala samostatně a použila pouze zdroje, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
Dne……………………………
podpis……………………………
PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce prof. RNDr. Zdeňku Laštůvkovi, CSc., který mi během zpracování této práce vždy rád pomohl a poradil.
Dále patří poděkování RNDr. Josefu Chytilovi, RNDr. za poskytnutí důležitých informací a podkladů. Vždy byl velmi ochotný se vším mi poradit a odpovídat na mé otázky. Díky němu jsem mohla pozorovat racka černohlavého a mnoho jiných ptáků v bezprostřední blízkosti na různých místech Novomlýnských nádrží. Vzal mě s sebou na místa, která bych sama nikdy nenavštívila.
ABSTRAKT Cílem bakalářské práce bylo vyhodnocení tahových poměrů ptáků se zřetelem na racka černohlavého (Larus melanocephalus) a provedení orientačního sledování tohoto druhu na území Novomlýnských nádrží v roce 2007. Byly shromážděny informace týkající se tahů ptáků a jejich změn v posledních desetiletích. Pozornost je věnována výskytu a tahu racka černohlavého na našem území. Práce obsahuje informace o ptačí orientaci, tahových poměrech, popisuje sledovaný druh, jeho hnízdní území v ČR. Dále je popsána soustava tří nádrží Nových Mlýnů, která patří mezi pravidelné hnízdiště racka černohlavého. Sledování byla prováděna na Věstonické (střední) nádrži, která je vyhlášenou ptačí oblastí Natura 2000. Hlavním hnízdištěm je Hřbitovní a Kostelní ostrov.
Klíčová slova: tahy ptáků, racek černohlavý, Novomlýnské nádrže
ABSTRACT The Goal of this bachelor work is an evaluation of the flight conditions of the Mediterranean Gull (Larus melanocephalus). A preliminary observation of this species has been realized at the area of the Novomlýnské nádrže Reservoirs in 2007. The general purpose is to collect an information about bird migrations and their changes over the last decades. The work contains information about the bird orientation, migration, description of observed species and its breeding area in the Czech Republic. The attention is paid to the migration and appeareance of the Mediterranean Gull in our territory. Further, a system of three Novomlýnské nádrže Reservoirs that belong to regular breeding places of Mediterranean Gull is described. Observations took place at the Věstonická nádrž Reservoir (middle) that is noted as the special protected area (SPA) of NATURA 2000. The main breeding places are Hřbitovní and Kostelní islands.
Key words: migrations, Mediterranean Gull, Novomlýnské nádrže Reservoirs
OBSAH 1 ÚVOD............................................................................................................................ 7 2 CÍL PRÁCE ................................................................................................................... 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................... 9 3.1 Migrace ptáků ......................................................................................................... 9 3.1.1 Orientace ptáků ................................................................................................ 9 3.1.2 Stěhování (tah, migrace) ................................................................................ 10 3.1.3 Tahové cesty .................................................................................................. 11 3.1.4 Druhy stěhování ............................................................................................. 12 3.1.5 Metody pozorování ........................................................................................ 13 3.1.6 Tahy ptáků ..................................................................................................... 14 3.1.7 Výška a rychlost............................................................................................. 15 3.2 Tahy ptáků v ČR ................................................................................................... 16 3.3 Charakteristika racků ............................................................................................ 17 3.3.1 Opeření........................................................................................................... 18 3.3.2 Anatomie........................................................................................................ 18 3.3.3 Bionomie........................................................................................................ 18 3.3.4 Potrava ........................................................................................................... 19 3.4 Racek černohlavý (Larus melanocephalus).......................................................... 19 3.4.1 Popis............................................................................................................... 19 3.4.2 Legislativní ochrana....................................................................................... 20 3.4.3 Rozšíření ........................................................................................................ 20 3.4.4 Zimoviště ....................................................................................................... 21 3.4.5 Hnízda............................................................................................................ 21 3.4.6 Snůška............................................................................................................ 22 3.4.7 Mláďata.......................................................................................................... 22 3.4.8 Tah ................................................................................................................. 23 3.4.9 Potrava ........................................................................................................... 23 3.4.10 Počátky výskytu a hnízdění v ČR ................................................................ 24 3.4.11 Tahové poměry ............................................................................................ 24 3.4.12 Hnízdění racka černohlavého v ČR ............................................................. 25 3.4.13 Prokázaná hnízdění racka černohlavého...................................................... 26 3.4.14 Předpokládaná hnízdění............................................................................... 28 3.4.15 Ostatní pozorování racka černohlavého v hnízdním období v ČR .............. 28 3.4.16 Smíšené páry racka černohlavého a chechtavého........................................ 29 3.5 Ptačí oblast............................................................................................................ 30 3.6 VDNM (Vodní dílo Nové Mlýny) ........................................................................ 30 3.6.1 Mušovská nádrž ............................................................................................. 31 3.6.2 Věstonická nádrž............................................................................................ 31 3.6.3 Novomlýnská nádrž ....................................................................................... 31 3.6.4 Historie výstavby VDNM .............................................................................. 31 3.7 Racek černohlavý a VDNM.................................................................................. 33 4 METODIKA ................................................................................................................ 35 5 VÝSLEDKY................................................................................................................ 36 6 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 37 7 LITERATURA ............................................................................................................ 40 8 PŘÍLOHY ........................................... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
1 ÚVOD Ptáci (Aves) patří do kmene obratlovců.Vyvinuli se z podtřídy plazů archosaurů (Archosauria). K charakteristickým znakům patří opeření, křídla, která jsou vyvinuta z předních končetin, zobák bez zubů, srůst nártních a zánártních kostí do běháku, duté, pneumatizované kosti, díky kterým se snížila hmotnost celé kostry. Je známo asi 10 000 druhů ptáků. V Evropě žije přibližně 546 druhů. V ČR více méně pravidelně hnízdí asi 190 druhů a celkem je známo okolo 400 druhů. Nejvíce jsou aktivní ve dne, ale např. sova má opačné chování. Ptáci se živí drobnými živočichy, nektarem, rostlinami nebo semeny. Mohou se pochlubit výbornou zrakovou pamětí. Díky citlivým očním tyčinkám vidí každý obraz nejméně šestkrát větší než člověk. Údajně mají v mozku „mapu krajiny“ viděnou z nadhledu a navíc jakéhosi autopilota. Dobře si pamatují i pevné osvětlené body – kupříkladu majáky (www 1). Ptáci jsou pro člověka velmi užiteční nejen v boji proti škůdcům nebo využíváním dravců k sokolnictví. Některé druhy člověk chová pro maso, peří nebo vejce. Jsou součástí potravních řetězců, šiřitelé semen, mohou sloužit k laboratorním účelům a udržují biologickou rovnováhu. Ptáci mohou mít i negativní význam. Škodí na polních plodinách, ovoci a také jsou přenašeči původců chorob (www 2). Pozorováním jejich chování a projevů dovedlo vědce k objevu vitaminů skupiny B a přispělo k vytvoření nových biologických disciplín. Ptáci od pradávna doprovází lidstvo. Již ve středověku začala jejich domestikace. Začali se objevovat ve vědě, v umění i v náboženství. Věda zabývající se studiem a životem ptáků se nazývá ornitologie. Mezi významné ornitology patřil Jiří Panda, který založil Zoologickou zahradu v Praze. První ornitologická společnost byla založena v Německu v roce 1850. Nové metody v zemědělství, odlesňování, změna životního prostředí a lov jsou hlavními příčinami úhynu ptáku. Ochranou volně žijících ptáků a jejich prostředím se zabývá mezinárodní organizace Bird Life International, ve které je Česká republika zastoupena Českou společností ornitologickou (ČSO). Ptáci jsou spolu se všemi živými organismy vystaveni vlivům a změnám prostředí. Je to například střídání dne a noci, teplotní a vlhkostní změny, ohrožení nepřítelem, dostatkem či nedostatkem potravy. Živočich se těmto faktorům musí přizpůsobit. Vzniká denně se opakující vzorec chování. Ten tvoří různě dlouhé úseky činností např. sběr potravy, zpěv, námluvy, čištění peří, péče o potomstvo. S těmito vnějšími faktory je spojena doba rozmnožování, doba tahu nebo pelichání (Veselovský, 2001).
7
2 CÍL PRÁCE Cílem mé bakalářské práce bylo sepsat ucelené pojednání o tazích ptáků, jejich změnách v posledních desetiletích a možných antropogenních vlivech. Konkrétním cílem jsou informace o racku černohlavém, vyhodnocení a analýza změn jeho tahu a podchycení údajů o výskytu a tahu na našem území. Dalším cílem je provést orientační sledování tohoto druhu na lokalitě Novomlýnských nádrží v roce 2007.
K dosažení cílů bylo nutno splnit tyto úkoly: •
Shromáždit potřebné informace o tazích ptáků
•
Shromáždit data z předchozích let a tyto výsledky porovnat s rokem 2007
•
Provádět orientační sledování racka černohlavého na Novomlýnské nádrži
8
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Migrace ptáků 3.1.1 Orientace ptáků Tomuto biologickému fenoménu bylo věnováno nespočitatelné množství vědeckých prací. Ani dnes však nelze říct, že by byla ptačí orientace beze zbytku vyřešena. Na objevení ptačí navigace se zasloužil vynikající německý ornitolog G. Kamer, který se při pokusech na orientaci holuba skalního zřítil ze skalní stěny. Při pokusech se dokázalo, že se ptáci orientují podle postavení slunce na obloze. K dokonalé orientaci je však předpokládáno řízení vnitřními hodinami. Jak jsou vnitřní hodiny důležité prokázal posun fáze doby světla o 6 hodin. Špačci se po 12 – 18 „umělých dnech“ chovali ve dvanáct hodin v poledne stejně jako v 18 hodin večer. Vrozený je u ptáků sluneční kompas. Bylo zjištěno, že tímto kompasem holubi určují hledané místo s přesností 3,4 – 5,1 °. Ptáci jsou schopni zjistit, stejně jako včely a jiný hmyz, polohu slunce, i když je zakryté mraky nebo krátce po jeho západu. Orientují se totiž i podle směrů polarizovaného světla. Od normálního světla kmitá polarizované světlo stále v jedné rovině, napříč ke směru zdánlivého postavení slunce na obloze. Němec F. Bauer (1959) zjistil, že se pěnice dovedou orientovat pomocí hvězd. Pokusy Američana S. T. Emlena ukázaly, že se ptáci orientují spíše podle celkového obrazu polohy oblohy než podle jednotlivých hvězd. Pokusy se severoamerickým strnadem papežíkem indigovým (Passerina cyanea) ukázaly, že i po zhasnutí některých hvězd v planetáriu, neztratili schopnost orientace. O výzkum ptačí orientace pomocí zemského magnetismu se zasloužil Němec W. Wiltschka (1991). Ptáci se řídí pomocí magnetické inklinace. To je úhel, který svírá linie magnetického pole v daném místě na povrchu Země s příslušnou vodorovnou rovinou. Místo, kde je úhel vzhledem k zemské přitažlivosti nejostřejší, je pro ptáky sever. Tento úhel měří ve střední Evropě 65 °. Směrem na sever se tento úhel zmenšuje a směrem na jih zase zvětšuje, až na rovníku měří 90 °.Tento druh orientace je základní vrozenou vlastností ptačího organismu, kterého pták může využívat i při zcela zatažené obloze. Pomocí tohoto kompasu určují, kde leží pól či rovník. Dosud však není známo, 9
jakým způsobem je magnetické pole ptáky vnímáno. Předpokládá se, že tuto funkci zajišťuje šišinka mozková. Vnímání magnetického pole totiž do značné míry souvisí se světlem. U holubů bylo zjištěno, že jejich magnetický smysl přestal ve tmě zcela fungovat. Další možností ptačí navigace je vnímání infrazvuků. Ty vydává například mořský příboj či vítr na hřebenech hor. U poštovních holubů se potvrdila orientace podle pachu kvetoucích stromů a podle dalších čichových vjemů. Holoubata, která byla vychovaná v pachově izolovaných prostorách, vykazovala v dospělosti značně zhoršený orientační smysl. Další výhodou při orientaci je vynikající zrak. Díky němu se dovedou řídit podle určitých význačných bodů. Předpokladem je vrozený požadovaný směr k cíli, který dokáží ptáci integrovat se zděděným časem a dobou migrace. Tento způsob byl potvrzen na pěnicích (Berchtold, 1988). Říkáme mu vektorová navigace. O způsobu nálezu svého cíle je mnoho hypotéz. Posledním dokázaným je koncept mapy a kompasu. Pomocí kompasu si určí směr a doplní ho znalostí orientačních bodů v krajině. Orientační a časový smysl je v životě každého tvora nesmírně závažný (Veselovský, 2001). 3.1.2 Stěhování (tah, migrace) Jeden z neúžasnějších přírodních jevů na Zeměkouli. Migrují ryby, želvy, motýli a mnoho dalších zvířat. Nejdelší tahy jsou u ptáků. Probíhají dvakrát ročně – na podzim a na jaře. Na podzim odlétají před chladem, sněhem, mrazem a nalézají útočiště v teplejších oblastech. Na jaře se vracejí ke svým hnízdům na sever. Již od pradávna je ptačí stěhování pro člověka hádankou. První zmínky o tazích ptáků najdeme ve Starém zákoně a v celé řadě knih od Homéra, Aristotela nebo Aristofana. Podle Aristotela se rozdělovali ptáci, na stěhující se z hor do údolí, odlétající do jiných míst nebo na stálé, nestěhující se. Až do 18. století všichni věřili jeho názoru o vlaštovkách, které podle něj přečkávaly zimu pod vodou a v bahně jezer. I C. Linné tomuto názoru uvěřil. Dokonce v roce 1845 vypsala Královská akademie věd ve Švédsku odměnu za objevení vlaštovek v bahně jezer. Této odměny se pochopitelně nikdo nikdy nedočkal. Dnes je jasné a dokázané, že ptačí tah je řízen geneticky a ptákům je tedy vrozen. Nejčastějším důvodem tahů ptáků jsou potravní důvody a to především v zimním období. Díky zhoršujícím se klimatickým podmínkám, jakým je třeba severská zima, si mů-
10
že pták vybrat ze tří variant. První variantou je, že se přizpůsobí a to také řada druhů uskutečnila. Za druhé zůstane, ale uhyne. Poslední varianta je migrace. Ta se díky ptačí pohyblivosti jeví jako nejlepší a dává jednotlivci šanci na přežití. Jedná se o pudové chování. U některých ptáků je pud velmi silný a odlétají ještě v době, kdy je dostatek potravy i teplo. U jiných jde o „únik“ před zimou (např. kachny divoké). I když je stěhování ptáků věnována stále veliká pozornost, není tento fenomén ptačího života ještě zcela vysvětlen. Dlouhé cesty z areálu hnízdění do zimovišť překonávají díky své vynikající pohyblivosti a schopnosti létat. Podle radarových záznamů každý rok opouští Evropu a Asii přes 5 miliard jedinců. Do afrických zimovišť odlétá 187 druhů stěhovavých ptáků. Více než 200 severoamerických ptačích druhů každoročně zimuje ve Střední a Jižní Americe (Veselovský, 2001). 3.1.3 Tahové cesty Většina druhů se vydává na každoroční migrační cesty. Ti kteří jsou schopni vydržet nepříznivé zimní počasí a nalézt potravu pro přežití patří do skupiny stálých ptáků. Tažní (stěhovaví) ptáci jsou ti, kteří za potravou odlétají. Jejich zimoviště se nachází jižněji než hnízdiště. Mezi ně patří hmyzožraví pěvci (např. vlaštovky, jiřičky, konipasi), kukačky, rorýsi aj. Ptáci přelétaví se v období hnízdění pohybují na větším území od hnízdiště a to až 500 km. Jsou to např. sýkora koňadra, zvonek, stehlík nebo konopka. Ptáci, kteří na našem území nehnízdí, ale v zimním období k nám přilétají ze severních oblastí, nazýváme zimními hosty (např. potáplice). Tažní ptáci se každoročně stěhují z hnízdícího areálu (místo, kde ptáci vychovávají svá mláďata) na zimoviště (místo, kde ptáci přečkávají nepříznivé klimatické podmínky) a každé jaro se opět vracejí do své domoviny. Existují četné rozdíly, podle které rozdělujeme tahové cesty na krátké a dlouhé. Na dlouhou tahovou cestou se vydávají rorýsi, kukačky nebo žluvy. Žluvy se zdržují na svých hnízdištích od května do srpna, poté odlétají do tropické Afriky, kde zimují. Do této skupiny ptáků s dlouhou tahovou cestou patří také vlaštovky, jiřičky, pěnice, čápi, rybáci nebo lejskové. Řada druhů vlaštovek, drozdovitých a kolibříků putují ze Severní Ameriky do Brazílie, kde přezimují. Někteří bahňáci táhnou z Aljašky až do Patagonie.V Austrálii a Novém Zélandu zimuje více než 67 druhů asijských ptáků, zejména , rybáků, kachen, ale i vlaštovky obecné.
11
Do skupiny tažných ptáků s krátkou tahovou cestou ve střední Evropě patří konipasi, skřivani, špačci, drozdi, holubi hřivnáči a čejky chocholaté. Jejich hlavním zimovištěm je jihozápadní Evropa. Část populace může být stálá, druhá naopak odlétá. Tyto rozdíly se vztahují na pohlaví. Samci přezimují, samice raději na zimu odlétají. V Evropě je to kos nebo pěnkava obecná. Mezi tažné ptáky patří i některé druhy, jejichž zástupce lze u nás běžně vidět po celý rok. Jedná se např. o havrany polní (Corvus frugilegus). Populace našich havranů zimuje v západní Evropě, zatímco do střední Evropy putují populace ze severovýchodní a východní Evropy (Veselovský, 2001). 3.1.4 Druhy stěhování Disperze neboli rozptýlení je typem stěhování, kdy například po vyhnízdění mořských ptáků dochází k přehuštění populace. Ptáci se pak rozptylují různými směry od původního centra výskytu. Dále odlišujeme disperzi prostorovou. Ta je vyvolána vnitřními podněty, které donutí jedince nebo část populace přesídlit do jiné oblasti nebo opustit určitý prostor. Potulka neboli nomádství se hojně vyskytuje u ptáků v suchých oblastech polopouští. Někdy se může podobat tahu. Pták se ale nevrací do místa, odkud vylétl. Toto chování je typické pro pěvce a papoušky na australském kontinentu. Dalším typem je stěhování, kdy část populace putuje do jiných oblastí, které mohou být různě vzdáleny od obvyklého výskytu. Pak není divu, že druhým rokem mají tito jedinci vzdálenosti hnízdišť stakilometrové a zimoviště mohou mít až tisíce kilometrů daleko od místa svého původu. Zejména to souvisí s kolísáním potravní nabídky a je typické pro ptáky z vyšších zeměpisných šířek. Přesuny můžeme pozorovat i uvnitř areálu zimoviště, kdy ptáci vyhledávají potravu během hnízdění, v období sucha nebo při požárech. Kouř svolává shluky ptáků, kteří se těší z uhořelého hmyzu, ještěrek nebo hadů. Tah ptáků vracející se na svá hnízdiště může až o několik týdnů zastavit vpád studeného arktického vzduchu. Studená fronta vyvolává útěk u rorýsů obecných. Ti se ve skupinách až 50 000 jedinců dokáží stáhnout nazpět o 1 000 – 2 000 kilometrů. V nejhorších případech způsobuje zima úhyn táhnoucích vlaštovek obecných, které nedostatkem potravy hynou ve velkých počtech. Naposled došlo k takové katastrofě v Evropě v roce 1974. Zvláštní pohyby ptáků slouží k expanzi druhu. Příkladem je hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto), ta se roku 1930 rozšířila z Indie do Turecka a postupně začala osídlovat celou Evropu (Veselovský, 2001).
12
3.1.5 Metody pozorování Na celém světě se tahu ptáků věnuje velká pozornost. Nejlepší dobou pro pozorování ptáků je období od září až listopadu a od února do května. Pozorování táhnoucích se hejn pomocí dalekohledu během dne a měsíčních nocí je nejstarší a nezastupitelnou metodou při výzkumu tahů ptáků. Dlouhodobým sledováním je možné stanovit poměrně přesné velikosti populací u určitých druhů. Kypr, Gibraltar, Bospor, Tunisko nebo třeba mořské úžiny ve Středozemním moři poskytují vynikající pozorování (Veselovský, 2001). Dalším známým místem pro pozorování je Great Rann v severozápadní Indií. Tady přistávají unavená hejna ptáků po zdolání velehor. Jedním z nejznámějších míst pro odpočinek milionů ptáků táhnoucích do Afriky je Eliat v Izraeli. Ptáci zde odpočívají po cestě dlouhé přes 2000 kilometrů, kdy jejich let bez potravy trvá 20 až 40 hodin. Je to jediný pozemní most mezi Evropou, Afrikou a Asií. Dvakrát ročně přes tuto oblast proletí neuvěřitelných 500 milionů až miliarda ptáků. K přerušení letu a odpočinku Eliat využívá asi 280 ptačích druhů. Na americkém kontinentě je to skupina ostrůvku Dry Tourtugas v Karibském moři, v USA Cape May Point v New Persey. Až 11 000 dravců za jediný den lze pozorovat v Montan Valley, která je doslova Mekkou amerických ornitologů a milovníků přírody. Díky moderní radarové technice lez zjistit přibližný počet jedinců v určitém úseku, směr tahu a rychlost za určitou časovou jednotku. V Severní Americe u mysu Cape Cod přeletělo podle radarových záznamů za jedinou noc 10 milionů ptáků. Radar je schopen zakreslit dráhu letu od 5 do 100 km a také určí některé druhy podle různé frekvence pohybu křídel. V noci je tato technika schopna zjišťovat vztahy mezi počasím, intenzitou letu a směrem tahu. Přesné několikaleté radarové záznamy dokázaly, že v poslední době na mnoha místech klesla početnost populací stěhovavých ptáků až o 50 % (Veselovský, 2001). Ve výzkumu tahu ptáků je nejznámější metodou kroužkování. První kroužkování ptáků provedl v roce 1890 dánský učitel Ch. C. Mortensen, který označil běháky špačků zinkovými kroužky. Po několika letech označil morčáka prostředního, ale již hliníkovým kroužkem. Tato metoda se ujala po celém světě od začátku dvacátého století a ve stejné době začaly vznikat kroužkovací stanice. U nás má kroužkování tradici od roku
13
1910 prostřednictvím stanice LOTOS. V posledních dvou letech se v České republice ročně okroužkovalo více než 150 000 jedinců téměř 200 druhů ptáků (www 3). Ptáci jsou označování kovovými kroužky, na kterých je uvedeno jméno stanice, typový znak kroužku a pořadové číslo. Vzhledem k velikosti ptáka musí mít kroužek různý průměr a pevnost, tak aby si ho velký pták nebyl schopný odstranit. Bez kroužkování by nebylo možné zjistit tahové cesty, místa odpočinku během stěhování a další důležité údaje. Odchytem do nejrůznějších typů sítí nebo jako mláďat v hnízdě je během roku okroužkováno mnoho desítek milionů ptáků. Velkým dlouhokrkým ptákům (husám, labutím) se navlékají plastové límce. Ty jsou různě barevné podle místa označení. Pro optické sledování čápů se barví bílé peří na břiše. Další metodou, jak zjistit pohyb ptáků, je telemetrie. Metoda spočívá v upevnění vysílačky na těle ptáka tak, aby mu co nejméně překážela při pohybu. Tato vysílačka dokáže, kromě místa nálezu jedince, prozradit tepovou frekvenci nebo teplotu těla ptáka. Antény umístěné na autech nebo sportovních letadlech umožnily sledovat táhnoucí ptáky až několik set kilometrů a labutě zpěvné dokonce přes 2000 kilometrů. Nyní se používají satelity, které zaznamenávají přesné pohyby jedince nejen během tahu, ale i v zimovišti (Veselovský, 2001). 3.1.6 Tahy ptáků Pokud se většina tažných ptáku stěhuje současně z určitého rozsáhlého území, mluvíme o tzv. široké frontě. Na některých místech se však táhnoucí ptáci soustřeďují, aby překonali vysoká horská pásma nebo před přeletem moře. Táhnoucí ptáky usměrňuje směr tekoucích řek, horská pásma a další topografické znaky, kterým říkáme vůdčí či řídící linie. Jiné populace netáhnou souběžně vedle sebe. Vytvářejí úzké tahové cesty, tzv. úzké fronty, které v Evropě používají zejména čápi nebo jeřáb popelavý. Ten si vybírá při své migraci úzký koridor, široký 200 – 300 km. Ťuhýk obecný, který také táhne úzkou frontou si při své cestě do Afriky oblétává Středozemní moře po východním pobřeží. Ptáky můžeme rozdělit na druhy táhnoucí ve dne a v noci. Ti, co se stěhují přes den, jsou většinou semenožravci. K orientaci jim pomáhá poloha Slunce a reagují také na magnetické pole Země. Na cestu se vydávají v brzkých ranních hodinách. Noční tahy provádějí zejména hmyzožravci. Orientují se podle hvězd a Měsíce. I oni reagují na magnetické pole Země. Většina ptáků táhne ze severní polokoule 30 – 60 minut po zá-
14
padu slunce. Největší intenzity je dosahováno kolem půlnoci, nejmenší intenzity tahu je dosahováno za rozednění. Existují i ptáci, schopni táhnout jak ve dne, tak i v noci (u nás např. skřivan polní). Cestu z jižní Afriky do Evropy uletí vlaštovky za 25 – 35 dní. Ptáci s krátkým tahem a ptáci plachtící létají ve dne. Odlivem a přílivem se při tahu řídí vodní ptáci (Veselovský, 2001). 3.1.7 Výška a rychlost Výšky tahu kolísají od 200 do 7000 m. Husám je umožněn pohyb ve výškách nad 10 km. Je to díky jejich krevnímu barvivu hemoglobinu, který váže mnohem více kyslíku. Labutě zpěvné byly spatřeny evropskými piloty ve výšce 8000 – 8500 m a ve výšce 6400 m se v USA střetlo dopravní letadlo s kachnou divokou. Pěvci táhnoucí za noci se pohybují ve výškách 1000 – 2000 m, ve dne 200 – 300 m. Rychlost ptačího letu se zrychluje s větrem v zádech. O polovinu se zrychluje let vodních ptáků a asi o 30% u bahňáků. Protivítr stojí ptáky více energie a brzdí je v jejich letu. Cestovní rychlost rorýse je 30 km/h, vlaštovky 32 km/h, hřivnáče 61 km/h, jeřába popelavého 68 km/h a labutě zpěvné 72 km/h. Ptáci se mohou stěhovat také plaváním nebo chůzí. Jsou zaznamenány dlouhé pochody tučňáků císařských. Svou chůzí nebo klouzáním po břiše jsou schopni překonat více než 150 km. Brzy po vylíhnutí dokáží alkouni japonští (Synthliborhamphus wumizusume) plavat 10 až 20 hodin. Ptáci si před stěhováním výrazně zvýší příjem potravy (hyperfagie). To se projeví na jejich hmotnosti a tuk, který vydává oproti cukru šestkrát více energie, se uloží na břiše, pod kůží, do svalů a do jater. Jsou schopni během krátké doby 8 dní zvýšit svou hmotnost o 20 – 50 %. Podle nejnovějších průzkumů to může být i dvojnásobek původní váhy. Kolibřík červený (Archilochus colubris) si za den zvětší svou zásobu tuku o 0,15 gramů. Bez zásoby 2 gramů tuku, není schopen přeletět Mexický záliv (Veselovský, 2001). Některé druhy ptáků při každoročním stěhováním dosahují neuvěřitelných výkonů. Vytrvalý je například arktický budníček severní (Phylloscopus borealis). Areál hnízdění má v Severní Americe a Eurasii a na podzim podniká dlouhou cestu přes celý Pacifik, která končí na Tchaj-wanu, Molukách a Andamanech v Indickém oceánu. Udivující jsou bahňáci, malý jespák tundrový (Calidris fuscicillis) hnízdící na Aljašce, kteří přeletují až do Ohňové země. Ta je vzdušnou čarou vzdálena přibližně 16 400 kilometrů.
15
Becasina japonská (Gallinago hardwickii) dokáže přeletět bez zastávky přes Pacifik až do Tasmánie a Austrálie. Bez zastávky přelétávají oceán za 80 – 100 hodin. Kulík hnědokřídlý, který váží 200 gramů, má tahovou cestu 3300 km dlouhou. Ornitologové spočítali, že za tuto cestu mávne křídly více než 250 000krát. Aby tuto cestu zvládl, musí si v těle nashromáždit kolem 70 gramů tuku. Dlouhou pouť musí překonávat rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který zimuje na Antarktidě. Každým rokem zdolává vzdálenost 30 000 – 50 000 kilometrů.Dlouhá tahová trasa na africký kontinent představuje pro některé evropské pěvce překonávání vzdálenosti přes 5 000 kilometrů. Jedná se zejména o rákosníka zpěvného. Ten tuto vzdálenost překonává během 100 dní. V polovině července začínají opouštět střední Evropu, v polovině srpna se nachází v Etiopii, v říjnu jsou v Keni. Koncem prosince a na začátku ledna se objevují v jižní Africe. Během dne uletí asi 50 – 100 km. Rybáci, bahňáci, jiřičky a vlaštovky uletí během dne 120 – 200 km. Základním faktorem řídícím ptačí migraci je včasný přílet do místa hnízdění. Ve vyšších zeměpisných šířkách v létě poskytuje ohromné bohatství potravy a mnohem delší dobu světla, které je nesmírně výhodné z hlediska výchovy potomstva. Ptáci zde mají až trojnásobný počet potomků než v tropech. Je zde i mnohem menší počet predátorů, což tuto výhodu zvyšuje (Zdeněk Veselovský, 2001). Výhodnější potravní i tepelné podmínky v městských aglomeracích umožňují od poloviny 20. století přezimování druhů, které dříve každoročně táhly do dalekých zimovišť. Změny tahu se projevily u pěnic černohlavých. Ty mají svá tradiční zimoviště v Africe. V posledních desetiletích však začaly táhnout do Velké Británie. Tam jsou lidé velkými milovníky ptáků. Pravidelně zimující ptáky krmí a tak si i tento druh nemůže na nedostatek potravy stěžovat (Veselovský, 2001).
3.2 Tahy ptáků v ČR První ptáci, kteří přiletí do České republiky ještě před jarním tahem jsou hlavně špačci a skřivani polní. Jednotlivci se zde můžou objevit už v lednu, hejna přilétají v únoru .Z tažných ptáků přilétají v tuto dobu také husy velké. Ve stejném měsíci u nás můžeme vidět čejku chocholatou, konipase bílého nebo holuba hřivnáče. V měsíci březnu se začínají vracet drozdi zpěvní, budníčci menší, rehci domácí, sluky lesní a čápi (nejprve černí, poté bílí). Vlaštovky, pěnice černohlavé a kukačky přilétají koncem března a v průběhu dubna. Po nich se k nám vracejí jiřičky, slavíci nebo rákosníci. Mezi
16
poslední vracející se ptáky patří např. křepelka polní, žluva hajní, nebo ťuhýk obecný. Rorýs obecný k nám přilétá také jako jeden z posledních, ale koncem července a začátkem srpna již táhne na zimoviště. Tak u nás tráví pouze tři měsíce v roce. Přílety ptáků se mohou posunout díky dlouhým a tuhým zimám, kdy se sníh drží až do jara (např. zimní období 2005 – 2006). Od srpna do začátku listopadu přetahují přes území naší republiky miliony ptáků ze severněji položených hnízdních oblastí (www 4). Naši tažní ptáci odlétají na podzim na zimoviště do okolí Středozemního moře (Španělsko, Francie, Itálie, severní pobřeží Afriky). Drtivá většina táhne směrem jihozápadním (špaččci, skřivani, holubi, rackové), jen velmi málo druhů směrem jihovýchodním (např. rehek domácí). Druhá nejvýznamnější oblast je jižně od Sahary. Sem táhnou např. rákosníci, cvrčilky, čápi, kukačky. Zimoviště se mohou u jednotlivých ptáků v průběhu let měnit, mohou být odlišná pro ptáky staré a mladé. Cestu ze zimovišť do hnízdišť uletí mnohem rychlejší než opačným směrem. Dá se to vysvětlit mocnou touhou ptáků po milostných hrátkách, po hnízdění a vyvedení mláďat (www 4).
3.3 Charakteristika racků Racci – Lari Tento podřád je většinou rozdělován na čtyři čeledi: Chaluhovití (Stercorariidae – 7 druhů) Rackovití (Laridae – 51 druhů) Rybákovití (Sternidae – 44 druhů) Zobounovití (Rynchopidae – 3 druhy) Rozšíření jsou kosmopolitně. Většina z nich obývá severní polokouli. Racci patří do skupiny vodních ptáků. Charakteristická jsou dlouhá, úzká křídla a plovací noha, kterou charakterizuje plovací blána spojující 2. – 4. prst. Zatímco rybáci mají nohy slabé a kratičké, noha racků má středně dlouhý běhák. Pohlaví nejsou barevně odlišná. Zobák racků a chaluh je na konci krátce hákovitě přehnutý přes dolní čelist. Rybák a jeho příbuzné druhy mají rozpětí 47 – 55 cm a váží 40 – 60 g. Největším druhem je racek mořský (Larus marinus), který má rozpětí až 167 cm a váží i 2200 g (Hudec, Šťastný, 2005). .
17
3.3.1 Opeření Peří dlouhokřídlých je husté a příléhavé. Na nažinách i na pernicích narůstá dobře vyvinuté prachové peří. Mají 6 párů rýdovacích per a 11 ručních letek. Dvakrát ročně pelichají. Při úplném pohnízdním pelichání získávají prostý šat. Od svatebního šatu se liší zbarvením hlavy. Pelichání do svatebního šatu je většinou částečné. Zajímavé je pelichání ručních letek u některých rybáků, které mohou pelichat až třikrát do roka. Stříbrošedou barvu mají čerstvé (vnitřní) letky. Staré (krajní) jsou téměř černé. Prvním šatem mláďat (neoptile) je hustě prachové peří s výraznou skvrnitostí jako u mláďat bahňáků. Mají dobře vyvinutou kostrční žlázu (Hudec, Šťastný, 2005). 3.3.2 Anatomie Jejich lebka je schizognathní a schizorhinní. Chybí kostěná přepážka mezi nozdrami. Mají značně vyvinuté nosní žlázy. Celkem 15 krčních obratlů a 6 párů pravých (sternálních) žeber. Jejich krkavčí kosti jsou krátké a silné, lopatky velmi protáhlé. Pouze chaluhy mají dlouhé slepé střevo, ostatní druhy mají slepá střeva zcela krátká (Hudec, Šťastný, 2005). 3.3.3 Bionomie Zástupci tohoto podřádu jsou obyvatelé různých typů vod. Většina rybáků a racků dává přednost mořskému pobřeží. Četné druhy se zdržují výhradně na sladkých vodách ve vnitrozemí (racek malý, rybáci rodu Chlidonias). V horách Jižní Ameriky a Asie hnízdí dva druhy (L. serranus, L. brunnicephalus). Domovem některých rybáků jsou oceánské ostrovy. Rackové obratně plachtí, krouží a létají silnými rozmachy křídel. Na hladině plavou lehce. Létání rybáků je pomalé, létají skoro houpavým letem a neusedají na hladinu. Svou potravu (ryby) loví prudkým dopadem z výšky. Hnízdění racků je časté v obrovských koloniích (až 2 milionů párů), někdy smíšené i z několika druhů. Před hnízděním dochází u většiny druhů k pohybovým a hlasovým projevům. Racci mají vyvinutý speciální hlasový projev (long-call), který používá i při teritoriálním chování. Snůšky mají většinou malé v počtu 2 – 3 vajec. Zbarvení je zelené nebo hnědé barvy s hustým tmavým skvrněním. Hnízdí jedenkrát do roka až se dvěma náhradními snůškami. Mláďata se po vylíhnutí zdržují na hnízdě, kde jsou dosti dlouho krmena rodiči, jsou však typu nidifugního. Někteří racci a rybáci tvoří tzv. školky. Jsou to hejna
18
mláďat z kolonie. Pohlavní zralosti dosahují menší druhy po dvou letech u větších druhů nastává dosažení pohlavní zralosti po pěti letech. Po skončení hnízdění opouštějí všechny druhy svá hnízdiště a potulují se převážně podél kontinentálních břehů. Stálejší jsou jižnější druhy a populace. Na dlouhé vzdálenosti táhnou druhy severní. Někteří patří k transekvatoriálním migrantům, táhnoucím na více než 10 000 km vzdálená místa. Jsou to například rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), rybák obecný (S. hirundo) nebo racek Sabinův (Larus sabine). Svým tahem je výjimečná chaluha antarktická (Stercorarius maccormicki), která táhne na severní polokouli. Západním směrem táhne racek černohlavý (Larus melanocephalus) nebo racek bělohlavý (Larus cachinnans) z Černého moře (Hudec, Šťastný, 2005).. 3.3.4 Potrava Nad rostlinou potravou převažuje živočišná. V posledních letech často využívají antropogenní zdroje jako rybí odpad, skládky odpadků aj. Speciálním druhem, který loví výhradně kraby v přílivové zóně je racek argentinský (Larus atlanticus). Potravou pro rybáky jsou převážně ryby, méně pak mořští korýši. Za tmy loví zobouni. Ve velkých tropických řekách loví pomocí zploštělé dolní čelisti, kterou za letu brázdí vodu. Specializovanými predátory jsou chaluhy. Ty se živí drobnými živočichy velikostí alek a racků. Kleptoparazitismem neboli násilným loupením potravy se přiživují mnohé druhy racků a chaluh. Tento způsob obživy dal jméno chaluze příživné (Stercorarius parasiticus) (Hudec, Šťastný, 2005).
3.4 Racek černohlavý (Larus melanocephalus) 3.4.1 Popis Je to pták veliký jako holub hřivnáč, podobnému racku chechtavému (Larus ridibundus). Samci jsou většinou větší než samice. Typický je červený zobák a černá kapuce, která dosahuje k týlu. Jeho nohy jsou tmavě červené. Nad a pod okem má bílé srpky. Zbytek těla je bílý. Křídla i vrchní části těla jsou světle šedá. Tyto znaky jsou charakteristické u svatebního šatu. U šatu prostého je několik málo odlišností. Hlava je bílá s černou skvrnou před okem a černým proužkováním kolem oka. Zobák spolu s nohami je tmavě červený až černavý. U mláďat je hlava s krkem světle šedohnědá s bílými špičkami per. Hřbet, lopatky a menší křídelní krovky jsou zbarveny hnědočerně. Hruď a
19
boky mají hnědou barvu s bílými lemy per. Ocas je bílý s hnědou ocasní páskou. Zobák u mláďat je černohnědý, později se žlutooranžovým kořenem a nohy mladých racků chechtavých bývají hnědé barvy. Šat prachový je trojbarevný, kdy na tmavohnědém podkladu jsou špinavé bílé pruhy a skvrny. Prsty mají spojeny plovací blánou. Nepatří ale mezi výborné plavce. Jejich předností je létání a plachtění (Hudec, Šťastný, 2005). 3.4.2 Legislativní ochrana Vzhledem k nízké hnízdní početnosti na našem území patří racek černohlavý podle vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. mezi silně ohrožené druhy živočichů a je chráněn jako zvláště chráněný druh zákonem ČNR Č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. V původním Červeném seznamu ČSSR patřil mezi druhy vzácné. V nově upraveném Červeném seznamu ČR je zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Mezinárodně je chráněn Bernskou a Bonnskou úmluvou. V rámci legislativy je zařazen v příloze č. I. Směrnice rady č. 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků (Hudec, Šťastný, 2005). 3.4.3 Rozšíření Patrně sarmatský typ rozšíření. Někdy je spojován se středoasijským, málo známým rackem reliktním (Larus relictus). V 19.století byl areál druhu silně omezen na pobřeží severního Krymu, ústí Dunaje a severní pobřeží Egejského moře. Na severním pobřeží Černého moře hnízdí stále téměř veškerá světová populace druhu (1988 128 000 párů, v polovině 90. let 50 000 – 90 000 párů (Ručenko,1996). Jednotliví ptáci, někdy ve smíšených párech s rackem chechtavým, nebo i malé skupinky začaly především od 60. let 20. století hnízdit dále ve střední až severozápadní Evropě, kolem 80. let pak na několika místech vznikly stabilní kolonie a vzrůst počtu a šíření nadále pokračuje. Ve Velké Británii hnízdil poprvé 1968, pravidelně od 1979, 1992 již na 15 lokalitách 15 – 32 párů. Na sever je šíření pomalejší. V Dánsku a Švédsku hnízdí jen nepravidelně od roku 1970. Výjimečné je hnízdění 2 – 3 párů od roku 1993 v Moskevské oblasti. Zimoviště se rozkládají od Černého moře přes Středozemní po atlantské pobřeží na jih do Maroka a na sever po Severní moře ( Hudec, Šťastný, 2005). Druh, který patří v současnosti v ČR mezi pravidelně hnízdící. V Evropě patří k nejexpanzivnějším druhům druhé poloviny 20.století. S výjimkou Skandinávie hnízdí
20
ve velké části Evropy a to celkem v 19 zemích. První pozorování racka černohlavého v hnízdním období bylo zaznamenáno v Holandsku v roce 1930 (Poprach et al., 2006). Celoevropská populace racka černohlavého je odhadována asi na 190 000 – 370 000 párů. Mezi lidmi, kteří se zabývají sledováním racků černohlavých a odečty barevných kroužků, existuje výměna informací v podobě elektronické pošty. Tito specialisté, kterých je asi 200, jsou schopni odečíst i 400 barevných kroužků za jediný den. C. Duponcheelovi, který je odborníkem na odečty, se podařilo během čtyř dnů odečíst na 1 043 kroužků. Barvy kroužků a nověji i systém kódů, které jsou stanoveny pro jednotlivé oblasti či země, značně usnadňují odečítání. V současné době jde o druh, u kterého jsou ze všech evropských druhů ptáků nejpodrobněji zaznamenány změny v rozšíření a tahové poměry. Přes 50 000 hlášení je od kroužkovaných racků černohlavých z Holandska a Belgie. Díky intenzivnímu sledování druhu byla zjištěna řada nových poznatků, například zjištění o přebývání racka černohlavého i na otevřeném moři (Poprach et al., 2006). 3.4.4 Zimoviště Mezi jeho nejpočetnější zimoviště patří západní pobřeží Evropy (atlantické pobřeží Španělska, Francie, Holandska, Belgie a Anglie). Méně časté je pobřeží Středozemního moře a jižní pobřeží Černého moře. Zimoviště nejsou vzhledem k rozsáhlé expanzi areálu jednoznačně ustálena. Jisté důkazy jsou o středoevropské populaci, která zimuje z velké části na bretaňském pobřeží Francie. Nejznámější lokalita je pláž Le Portel. Zimující rackové se v tomto období mohou vyskytovat od jižního pobřeží Pyrenejského poloostrova až po východní pobřeží v Anglii (Poprach et al., 2006). 3.4.5 Hnízda Racci černohlaví přilétají na svá hnízdiště ve druhé polovině března. Hnízda si staví většinou na okraji hnízdní kolonie racka chechtavého (Larus ridibundus) nebo rybáka obecného (Stejna hirundo). Pro hnízdění preferují spíše travnaté porosty a až na výjimky si svá hnízda staví vždy u většího kusu dřeva (kmen, pařez). Preferují ostrůvky a mělké zátoky. Svá hnízda si nikdy nestaví do hustého rákosí. Pokud hnízdí více párů racka černohlavého pospolu, vytváří semikolonie. Vzdálenost mezi jednotlivými hnízdy bývá do 1 – 2 m.
21
Základem hnízda jsou vždy suchá stébla trav. Další příměsí může být bílé peří racků, mech, listí, bodláky nebo kopřiva. S hnízděním začínají racci černohlaví většinou ve třetím roce svého života. Důkazem jsou stovky odečtů nehnízdících 2Y ptáků na zimovištích, kde se sdružují po celý druhý rok života.U tohoto druhu je známo několik vícenásobných přesunů mezi různými hnízdišti. Příkladem může být pták z Belgie. Ten byl v této zemi kroužkovaný na hnízdišti 29.5.1994 jako +2Y. V roce 2004 byl kontrolován na hnízdišti v jižním Polsku a rok poté na hnízdišti v Karviné. Jednalo se navíc o nejstaršího kontrolovaného racka na našem území, kterému bylo během kontroly 13 let. Do současné doby je za nejstaršího považovaný 19 racek černohlavý (Poprach et al., 2006). 3.4.6 Snůška Většina snůšek je pokládána koncem dubna a začátkem května. Snůška obsahuje nejčastěji 3 vejce, výjimečně 1 nebo až 5 vajec. Délka inkubace trvá minimálně 24 dnů.V sezení se oba rodiče střídají. V roce 2000 byl na Karvinských rybnících zaznamenán pár racka černohlavého, který seděl na vejcích déle než 40 dní. Vejce racka černohlavého má světle zelenou, zelenošedou, zelenožlutou až bílou barvu. Je výrazněji světlejší než vejce racka chechtavého s drobným hnědým skvrněním. To bývá u některých vajec nahloučeno u tupého pólu.Vejce racka černohlavého lze od racka chechtavého dobře odlišit, může ale vykazovat menší či větší variabilitu. Některé může být výrazně světlejší, jiné tmavší. Tvar vajec je většinou vejčitý nebo hruškovitý. Průměrná hmotnost činí 40,66 g. Průměrná hmotnost skořápky je 2, 8 g (Hudec, Šťastný, 2005). 3.4.7 Mláďata Po narození jsou hnědošedá a na první pohled odlišná od mláďat racka chechtavého. Termoregulaci pomáhá udržovat prachové peří neboli neoptile. Toto peří je poměrně brzy a nahrazováno peřím obrysovým neboli teleoptile. Zobák, který mají větší než racci chechtaví je šedý až břidlicově černý se světlou špičkou. Mezi 5. – 8. dnem jim začínají vyrůstat brka. Ty rostou na hřbetě, lopatkách, břiše a současně se začínají objevovat i brka na křídlech. Ty však rostou výrazně pomaleji. Po deseti dnech vyrůstá obrysové peří na hlavě, bercích, stehnech a bocích. S přibývajícím stářím tmavne zobák. V dalších dnech se zvyšuje intenzita růstu obrysového opeření ručních letek a vyrůstají
22
rýdovací pera. Obrysovým peřím jsou opeřena po celém těle ve stáří 20. dne. Barva hlavy je šedá a nohy jsou tmavé. Zbarvení mláďat po narození je stejné jako zbarvení skořápky vajec. Mláďata se do doby vzletnosti (24 – 29 dnů) zdržují v bezprostřední blízkosti hnízda. To rodičům ulehčuje jejich vyhledávání mezi množstvím mláďat racka chechtavého. Průměrná váha mláďat racka černohlavého se pohybuje kolem 30 gramů (Hudec, Šťastný, 2005). 3.4.8 Tah Černomořská populace zimuje zčásti přímo při Černém moři (většinou na jižním pobřeží), většina ptáků však táhne do Středozemního moře, odkud část proniká dále Gibraltarským průlivem na atlantské pobřeží Afriky, kde byl zjištěn až po Senegal, a do Evropy podél pobřeží na sever po Severní moře. Někteří ptáci letí přímo vnitrozemím Turecka ke Kypru a na východní pobřeží Středozemního moře. Malý počet černomořských ptáků táhne k severozápadu údolím velkých řek včetně Dunaje. Od roku 1949 je zřejmá nová tahová cesta vedoucí východně od našeho území z Černomoří k Baltskému moři a odtud dále podél pobřeží do oblasti průlivu La Manche. Později na podzim ptáci zčásti pokračují i dále k jihu až na Pyrenejský poloostrov. Ptáci hnízdící v Nizozemí a Belgii táhnou nejprve do jižní Anglie a severní Francie, zimují převážně na pobřeží Pyrenejského poloostrova. Tak je navíc velice komplikovaný tím, že ptáci mohou hnízdit každý rok jinde. (Hudec, Štˇastný, 2005). 3.4.9 Potrava Jejich potravou je především v době hnízdění suchozemský a vodní hmyz, plži, malé množství ryb, červi nebo hlodavci. Ve velkých hejnech jsou v ruských stepích často loveny kobylky. V období zimy a na tahu se jejich potrava skládá z ryb, měkkýšů a odpadem. Mezi výjimky patří rostlinná potrava. V žaludku jednoho ptáka byla nalezena oliva. Potravu si opatřují ve velkých hejnech na polích, loví za letu, při chůzi po zemi a při plavání z vodní hladiny (Hudec, Šťastný, 2005).
23
3.4.10 Počátky výskytu a hnízdění v ČR První pozorování racka černohlavého bylo zaznamenáno 25.8.1962 na rybníku Radov u Blatné. Nálezem hnízda se třemi vejci na ostrůvku rybníka Mlýnský u Lednice bylo prokázáno první hnízdění a to panem Balátem v roce 1967. Hnízdění tohoto druhu bylo v roce 1983 prokázáno i na ostrovech střední nádrže VDNV. V ČR hnízdí racek černohlavý pravidelně ještě u jezera Chomutov u Olomouce a na rybnících na Ostravsku. Na jiných místech je hnízdní výskyt pouze výjimečný. Díky agresivnímu chování racků chechtavých, se kterými racci černohlaví sdílí společné hnízdiště, je hnízdění jednotlivých párů většinou neúspěšné. Pravidelnými hnízdišti na Slovensku jsou Hrušovská zdrž na Dunaji a vodní nádrž Sľňava u Piešťan. Racek černohlavý na obou lokalitách hnízdí od roku 1996. V ČR a SR bylo od roku 2002 kroužkováno celkem 496 racků černohlavých. V roce 2004 bylo z těchto kroužkování získáno 467 hlášení. Rozdílná jsou procenta hlášení u barevně kroužkovaných ptáků a ptáků značených pouze standardními hliníkovými kroužky (Poprach et al., 2006).
Tab. 1. Rozdílné počty kontrolních hlášení u standardně a barevně kroužkovaných racků černohlavých. Údaje z let 1991 - 2003(Poprach et al., 2006). Barevně ad.
Barevně pull
Barevně∑
AL - ad.
AL - pull
AL - ∑
9
67
77
12
42
54
Odečty ∑
29
146
175
8
6
14
celkem %
322
218
227
67
14
26
Kroužkováno
3.4.11 Tahové poměry Prozatím není jasný původ populace našich racků: všechny odečty barevně označených ptáků ze zahraničí se týkají ptáků kroužkovaných na zimovišti. S největší pravděpodobností ale ptáci hnízdící u nás pocházejí z původní středomořské populace, která se začala šířit podél Dunaje severozápadním směrem do střední Evropy (odchyty ptáků kroužkovaných v Jugoslávii a Itálii, v Maďarsku a na Slovensku). Nejdůležitějším zimovištěm velké většiny středoevropských ptáků je naopak rozsáhlá pláž na pobřeží Bretaně.
24
Z našich celkem asi 60 kroužkovaných ptáků (z toho jižní Morava 42) máme již 16 hlášení – většina z nich je z nejznámějších bretaňských zimovišť z pláže Le Portel poblíž přístavu Pas-de-Calais ve Francii. Pozoruhodné je velmi časné opouštění hnízdišť: náš pták ze střední nádrže VDNM kroužkovaný jako mládě na hnízdě 9.6.2000 a na lokalitě kontrolovaný ještě 1.7.2000, byl již 2.8.2000 odečten v Le Portel. Podobné výsledky se týkají dalších našich tří mláďat. Posun na zimoviště trvá méně než měsíc: pták kontrolovaný při (neúspěšném) hnízdění 25.5.1996 u České Skalice byl již 21.6.1996 kontrolován v Le Portel! O dalším posunu hnízdících populací západním směrem svědčí i naši kroužkovanci: dvě pull. kroužkovaná na střední nádrži VDNM v roce 1998 hnízdící (v páru!) v roce 2000 na lokalitě Hoge Maaey poblíž Antverp v Belgii. Dalším případem je mládě z roku 1998, které bylo chyceno na hnízdišti Ineos u Zwijndrechtu v Belgii 22.5.2000. Prozatím asi nejzajímavějším výsledkem je společné hnízdění mláděte kroužkovaného 12.6.1998 na střední nádrži VDNM se slovenským partnerem (mládě kroužkované 26.5.1998 na Hrušovské nádrži VD Gabčíkovo J. Svetlíkem) na lokalitě Gambsheim/Freistatt na hranici Německa a Francie: oba ptáci zde byli pozorováni na hnízdě 9., 13. a 23.5.2000. Jasným důkazem o průběhu migrace našich ptáku jsou výsledky kroužkování (včetně odečtů zahraničních kroužkovanců u nás). Mláďata vylíhlá v České republice (podobně platí i pro slovenské a maďarské ptáky: na Slovensku kroužkováno přes 200 ptáků, v Maďarsku přes 1300 ptáků) táhnou velmi rychle údolími Dunaje a Rýna na atlantské pobřeží Francie. Tady zůstávají celý první rok svého života. V dalším roce si „odskočí“ ke hnízdění do střední Evropy. Na atlantském pobřeží se objevují v průběhu srpna, kde tráví celou zimu až do začátku hnízdního období (Chytil, Macháček, 2000). 3.4.12 Hnízdění racka černohlavého v ČR Pravidelně hnízdí racek černohlavý v České republice od roku 1983. Od této doby probíhá hodnocení vývoje početnosti hnízdních párů. Při hodnocení výskytu tohoto druhu v ČR rozlišujeme tři kategorie: 1. Prokázaná hnízdění V případě nálezu hnízda s vejci či mláďaty. Pozorováním inkubujícího jedince s partnerem téhož druhu či adultních ptáků a minimálně jednoho vzletného mláděte s vazbou na hnízdiště.
25
2. Předpokládaná hnízdění Při opakovaném pozorování ptáků z větší vzdálenosti, kteří sedí patrně na hnízdech, ale jednoznačně nelze ověřit hnízdění. 3. Ostatní pozorování Jsou to všechna ostatní pozorování v hnízdním období a to i opakovaná, např. po dobu několika let (Tovačovské rybníky). Nelze vyloučit hnízdění, avšak současně nelze hovořit o hnízdění předpokládaném či prokázaném (Poprach et al., 2006). 3.4.13 Prokázaná hnízdění racka černohlavého Mezi prokázaná hnízdění patří: Věstonická nádrž (170 m n.m.) Hnízdištěm jsou dva ostrovy (asi 30 ha souše) na střední nádrži VDNM. Tím hlavním hnízdištěm je Hřbitovní ostrov. Většina hnízd byla nalezena v kolonii racka chechtavého (2-4 tisíce párů) na okraji kolonie a často blízko u vody. Jednotlivé páry hnízdí i na tzv. feloniích u Kostelního ostrova a dříve i na Pískách u Dolních Věstonic. První hnízdění zde bylo prokázáno v roce 1983. S výjimkou několika let zde pak tento druh hnízdil již pravidelně. V průměru 3-4 páry ročně v letech 1983 – 2005. Největší počet 17 párů byl zaznamenán v roce 2000.
Jarohněvický rybník (175 m n.m.) Hnízdiště se nachází na okraji kolonie racka chechtavého na ostrově ve vegetaci. V roce 1995 zde hnízdil neúspěšně jeden pár. Hnízdo bylo podemleto vodou a posléze zmizelo.
Zámecký rybník (191 m n.m.) Hnízdištěm je ostrůvek Zámeckého rybníka. Opět je hnízdiště na okraji kolonie racka chechtavého v blízkosti vodní krajiny s bylinnou vegetací a křovinami. V roce 2004 zde byl zaznamenán smíšený pár racka černohlavého a chechtavého.
Chomoutovské jezero (216 m n.m.) Racek černohlavý zde hnízdí na velkém ostrově (cca 5 ha), který je vyvýšen 2-2,5 m nad hladinou jezera. Prokázané hnízdění 3 párů bylo zaznamenáno v roce 1997. V dalších letech je to pro racka černohlavého pravidelné hnízdiště, v průměru 7 párů ročně, s maximem 16 párů v roce 2002.
26
Heřmanický rybník (230 m n.m.) Hnízdiště je na uměle vytvořeném poloostrově o délce asi 180 m, šířce 5-10 m. Je tvořeno zeminou porostlou trávou, kopřivami a část zeminy je posypaná struskou a panely. Výška ostrova nedosahuje ani 1 metru. V roce 1995 bylo nálezem hnízda se 2 mláďaty prokázáno první hnízdění. O dva roky později byl zaznamenán 1 smíšený pár racka černohlavého a racka chechtavého.
Karvinské rybníky Patří do soustavy 11 nádrží na severozápadním okraji Karviné. Hnízdištěm tohoto druhu je rybník Mělčina v kolonii racka chechtavého na třech ostrovech vzniklých nahrnutím sedimentů v roce 1990. Ostrovy jsou pokryty kopřivami, travinami a místy i porosty rákosů. Jedno ze sledovaných hnízd bylo situováno přímo u vzrostlého bezu černého.
Rozkoš (281 m n.m.) Hnízdiště pro racka chechtavého se nachází na dělící hrázi přehrady.
Žehuňský rybník (204 m n.m.) Tento rybník má rozlohu 258 ha. Hnízdiště bylo zjištěno v hnízdní kolonii racka chechtavého. Tento druh je situován zejména na ostrůvcích při ústí Cidliny.
Vrbenské rybníky (380 m n.m.) Kolonie racka chechtavého se nachází na rybníku Domin, který je mělký s asi 20 ostrůvky a rozsáhlejším porostem orobince.
Rybník Blatec (398 m n.m.) Je to největší rybník v soustavě Dívčičkách rybníků. Kolonie racka chechtavého se vyskytuje na jižní straně rybníka. Početnost hnízdění má klesající trend. V první polovině 90. let 1000 – 1500 ex. V posledních letech klesla početnost na méně než 500 ex.
Řežabinec (371 m.n.m.) Tento rybník je součástí NPR Řežabinec, Řežabinecké tůně. V roce 1949 byla vyhlášena NPR za účelem ochrany hnízdní kolonie racka chechtavého (Poprach et al., 2006). 27
3.4.14 Předpokládaná hnízdění Mezi předpokládaná hnízdění patří: Rybník Koclířov (425 m n.m.) Racek černohlavý byl spatřen na písčitém ostrůvku rybníka v kolonii rybáků obecných a racků chechtavých.
Rybník Rod (427 m n.m.) Pozorován byl racek černohlavý v kolonii racka chechtavého na ostrůvku rybníka. Ostrůvek je plochý, travnatý a výška nad hladinou je do 1 m.
Rybník Amerika (420 m n.m.) Na tomto místě byl zaznamenán výskyt racka černohlavého v květnu a červnu roku 2001. Při dalších kontrolách o pár dní později již tento druh nebyl zaznamenán. Během žádného pozorování nebyl spatřen partner, což je pro hnízdící racky černohlavé netypické. Je zde tedy pochyb o tom, zda se jednalo o hnízdění páru racka černohlavého či o smíšený pár racka černohlavého a chechtavého (Poprach et al., 2006). 3.4.15 Ostatní pozorování racka černohlavého v hnízdním období v ČR Mezi ostatní pozorování patří: Záhlinické rybníky (189 m n.m.) Racek černohlavý byl pozorován v roce 1995, hnízdění však nebylo prokázáno. Kolonie racka chechtavého se nacházela na Svárovském rybníku, kdy byla naposledy obsazena v roce 2000. Nyní je hnízdění racka chechtavého pouze sporadické.
Kojetín (200 m n.m.) Dva dospělí nehnízdící racci černohlaví se zde v roce 2004 vyskytovali v blízkosti kolonie racka chechtavého.
Tovačovské rybníky (201 m.n.m.) Racek chechtavý zde hnízdí na Hradeckém rybníku v porostu orobince a rákosu. Racci černohlaví jsou na této lokalitě pozorováni, avšak hnízdění doposud nebylo prokázáno(Poprach et al., 2006). 28
Tab. 2. Počty hnízdních párů racka černohlavého v ČR v letech 1995 – 2005 (Poprach et. al., 2006). LOKALITA/ROK Věstonická nádrž předpokládaný počet párů Jarohněvický rybník předpokládaný počet párů Zámecký rybník předpokládaný počet párů Comoutovské jezero předpokládaný počet párů Heřmanický rybník předpokládaný počet párů Karvinské rybníky předpokládaný počet párů Rozkoš předpokládaný počet párů Žehuňský rybník předpokládaný počet párů Vrbenské rybníky předpokládaný počet párů rybník Blatec předpokládaný počet párů Řežabinec předpokládaný počet párů rybník Koclířov předpokládaný počet párů rybník Rod předpokládaný počet párů rybník Amerika předpokládaný počet párů
1995
CELKEM předpokládaný počet párů Počet okroužkovaných pull. Počet okroužkovaných ad.
2 2 1
1996
1997
3
4
1
3
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
10
17
5
5
3
5
10
11
9
8
5
1 1 3
6
4
1
1
1
1
1-2
1-2
2
3
16
7
1 1
1-2
3
1
14
4
5
4 1
1 1 1
1 1
1
1 2 1
1
1
4 4
8 8 6-7 12-14 12 8
15 2 7 1
35 1 10 14
13 1 7 4
21 1 24
17 5 24 2
16 2 15 10
24 38 6
Pozn. V počtech předpokládaných párů nejsou zahrnuty páry s prokázaným hnízděním. 3.4.16 Smíšené páry racka černohlavého a chechtavého V ČR bylo zaznamenáno celkem pět případů smíšených párů obou těchto druhů. Smíšený pár byl poprvé zaznamenán na rybníku Mělčina u Karviné v roce 1968. Dalším místem výskytu smíšeného páru byl v roce 1996 Heřmanický rybník u Ostravy, v roce 1997 Jaroslavický rybník, kdy se ze 2 vajec vylíhla dvě hybridní mláďata. Pouze 1 mláděti se podařilo vzlétnout. V roce 1998 byl smíšený pár zaznamenán i na VDNM. Vý-
29
sledek hnízdění bohužel není znám. Posledním zaznamenaným místem je Zámecký rybník v roce 2004 (Poprach et al., 2006).
3.5 Ptačí oblast Ptačí oblast je území, ve kterém jsou chráněny všechny druhy ptáků a je zde podporován šetrný způsob hospodaření. Spolu s evropsky významnými lokalitami tvoří soustavu Natura 2000, jejíž vybudování je jednou z povinností ČR jako člena EU. K ochraně bylo v České republice navrženo vládou 41 ptačích oblastí, z nichž bylo zatím schváleno 38. Jeden případ byl zcela zamítnut a dva případy byly odloženy. Celková rozloha zaujímá necelých 9% (www. 5)
3.6 VDNM (Vodní dílo Nové Mlýny) Uprostřed prastaré kulturní krajiny jižní Moravy leží chráněná krajinná oblast Pálava. Chráněnou krajinnou oblastí byla Ministerstvem kultury ČSR zřízena k ochraně kulturních a přírodních hodnot Pavlovských vrchů a jeho okolí v roce 1976 s celkovou rozlohou 83 km2. V roce 1986 se stala jako třetí v České republice biosferickou rezervací UNESCO. Tato oblast patří do seznamu významných ptačích oblastí. U Nových Mlýnů se nachází jezero, které je součástí mezinárodně významného mokřadu chráněného podle Ramsarské úmluvy (www.6). Na dolním toku Dyje byly v letech 1975 – 1989 vybudovány tři vodní nádrže s celkovou plochou 3 226 ha. Důvodem výstavby Mušovské, Věstonické a Novomlýnské nádrže byla snaha zabránit případným povodním. Negativním dopadem byla ztráta lužního lesa a změna celkového charakteru krajiny (Chytil, Macháček, 2000). V současnosti slouží nádrže k rekreaci a k provozování vodních sportů. Je to významná rybářská lokalita, kde je možné pozorovat zimující mořské orly, husy velké, kachny divoké, chocholačky, zrzohlávky a další druhy kachen. V létě je zde možnost vidět bahňáky, bílé i červené volavky. Je to jedno z nejznámějších lokalit pro rackovité i rybákovité (Chytil, Macháček, 2000).
30
3.6.1 Mušovská nádrž Horní nádrž nese jméno po zatopené obci Mušov. Ta musela kvůli výstavbě této nádrže ustoupit a byla zatopena. Na severu této nádrže byl vybudován rekreační areál Pasohlávky, nad kterým leží vrch zvaný Hradisko. 3.6.2 Věstonická nádrž Střední nádrž vodního díla Nové Mlýny tvoří jednu z ptačích oblastí Natura 2000. Dominantou je kostelík s románskými základy, který stojí na jednom z ostrovů a je pozůstatkem vesnice Mušov. Kostel sv. Linharta je pravděpodobně nejstarší románskou církevní stavbou na Břeclavsku. V budoucnu by zde měla vzniknout expozice, která by mapovala historii okolní oblasti. Ekologové varují, že by tato výstavba narušovala hnízdění ptáků. Vybudování by ale podle odhadů přišlo na 80 milionů korun a tyto finance se budou jen těžko hledat. V roce 1997 byla na Kostelním ostrově zničena hnízdní kolonie kormorána velkého. Na tomto ostrově zde rádi hnízdili na obrovském suchém akátě. Toto hnízdění skončilo v červnu v roce 1997, kdy byl objeven podřezaný akát, rozházená hnízda a mezi nimi mrtvoly vzrostlých kormoráních mláďat bez zobáků. Kdo tento hrůzný čin spáchal policie bohužel nevypátrala. Druhý ostrov na této nádrži je archeologickou lokalitou. Bylo zde objeveno více než 2000 hrobů z období Velkomoravské říše. Střední nádrž leží mezi obcemi Dolní Věstonice, Strachotím, Ivaň a Pasohlávky a na soutoku tří jihomoravských řek: Dyje, Svratky a Jihlavy. Od roku 1994 je tato nádrž vyhlášena přírodní rezervací. Maximální hloubka dosahuje 5,3 metrů. Kromě Kostelního ostrova je důležitým hnízdištěm pro rakovité. Hřbitovní ostrov a celá řada deponií a rákosin (Chytil, Macháček, 2000). 3.6.3 Novomlýnská nádrž Dolní nádrž je největší ze tří Novomlýnských nádrží (Chytil, Macháček, 2000). 3.6.4 Historie výstavby VDNM O vlastní výstavbě nádrží se rozhodlo již v průběhu šedesátých let. Před výstavbou toto území představovalo lužní biotopy, velkou část tvořily mokřiny a vodní biotopy.
31
V roce 1975 byla zahájena stavba horní nádrže. Ta byla v roce 1979 s celkovou plochou 528 ha definitivně napuštěna. Se stavbou střední nádrže se začalo v roce 1977 a v roce 1981 byla stavba dokončena. O dva roky později byla zkušebně napuštěna na tzv. maximální hladinu. Z důvodů opravy hrází byla následně vypuštěna a stala se rájem pro ptactvo. Pro veřejnost nebyla přístupná a tak vzniklo ideální prostředí pro hnízdění ptáků. Definitivně byla napuštěna v roce 1987. Na jaře roku 1996 došlo ke snížení hladiny zhruba o 85 cm na kótu 169,50 m.n.m.Tato manipulace s hladinou trvala do roku 2000. Necelých 20 ha ostrůvků je uvnitř střední nádrže vynořeno při hladině stálého nadržení. Devět ostrůvků u Dolních Věstonic (tzv. Písky) má rozlohou téměř 10 ha a ostrůvky Kostelní, Ivaňský, Hřbitovní a soustava 6 protáhlých deponií u mušovského kostela má rozlohu asi 8 ha. Pokles hladiny na kótu 169,50 m.n.m. zapříčinil vynoření dalších 12 ha, převážně příbřežních ploch. S hladinou byla povolena manipulace kvůli budování dvou rozsáhlých ostrovů jižně od soutoku Svratky a Jihlavy. Celková rozloha činí asi 25 ha. Zpočátku byly ostrovy bez vegetace, postupem času však začaly zarůstat ruderální vegetací jako například dvouzubcem, rdesnem nebo kopřivou, případně hustými porosty vrb a topolů. Znamená to méně vhodné podmínky pro hnízdění rybáků a dokonce i racků. Při zásobním prostoru 170, 35 m.n.m. činí celková vodní plocha střední nádrže 1013 ha. Celá nádrž byla v roce 1994 prohlášena za přírodní rezervaci Věstonická nádrž. Celková rozloha dolní nádrže činí 1668 ha. Na této ploše není žádný ostrůvek a ani břehy nejsou pro hnízdění vhodné. Pro hnízdění sledovaných skupin nemá žádny význam (Chytil, Macháček, 2000). Do roku 1995 byla tato lokalita nejvýznamnějším hnízdištěm husy velké. Do dnešní doby je stále nejvýznamnějším hnízdištěm rybáka obecného a racka chechtavého v ČR a také jediným pravidelným hnízdištěm pro racka černohlavého, bouřního a bělohlavého. Je pravidelným zimovištěm pro husy polní, husy běločelé a orla mořského. Pro mnoho vodních ptáků je to jedna z nejdůležitějších tahových cest v naší republice, například pro kachnovité, rybáky, bahňáky (stejně tak i pro některé pěvce jako je konipas luční, strnad rákosní nebo rákosník proužkovaný) (Chytil, Macháček, 2000).
32
3.7 Racek černohlavý a VDNM Na našem území je prokázáno hnízdění čtyř druhů racků a tří druhů rybáků. Nejjižnější část Moravy je jediným pradivelným hnízdištěm v České republice pro tři druhy racků. Je to racek černohlavý (Larus melanocephalus), racek bouřní (L. canus), racek bělohlavý (L. cachinnans). Racek chechtavý zde hnízdní v kolonii asi 10 000 párů. Již více než 10 let je VDNM největší hnízdní kolonií v ČR. Z rybáků zde za posledních 10 let hnízdí pouze rybák obecný (Sterna hirundo). Je to jedno z nejvýznamnějších ornitologických lokalit jak v ČR tak v celé střední Evropě (Chytil, Macháček, 2000). První prokázané hnízdění tohoto druhu pochází z roku 1967 z území NPR Lednické rybníky (Hudec, Černý, 1977). V roce 1983 bylo poprvé zjištěno hnízdění na střední nádrži VDNM (Šebela, 1985). Počet hnízdních párů se stále zvyšuje. V roce 2000 to byl nejvyšší počet 17 párů. Hlavním hnízdištěm je Hřbitovní ostrov. Hnízda racka černohlavého byla situována na okraji kolonie racka chechtavého. Jen výjimečně jsou hnízda i uprostřed kolonie. Některé páry hnízdí u Kostelního ostrova a dříve i na Pískách u Dolních Věstonic. V letech 1983 – 2005 zde hnízdily v průměru 3- 4 páry ročně. Maximum bylo zaznamenáno v roce 2000, kdy na VDND hnízdilo 17 párů. Tento druh je díky programu barevného kroužkování jedním z nejlépe prozkoumaných ptačích druhů vůbec (Meininger 1999). V případě hnízdění více párů dochází ke snaze sdružování do jakýchsi volných kolonií. Pokud hnízdí racci černohlaví v jednotlivých párech, trpí silnou agresivitou sousedních párů racků chechtavých. Zajímavé je chování mláďat. Ta se i v době, kdy jsou téměř vzletná, zdržují velice blízko hnízda (do 2-3 metrů) (Poprach et al.,2006). V posledních 20 letech došlo na nejjižnější Moravě k převratným změnám v hnízdění mnoha druhů ptáků a to zejména racků a rybáků. Jakým způsobem se bude hnízdění v budoucnu vyvíjet závisí na výši hladiny a její stability v hnízdním období na střední nádrži VDNM. Silný úbytek a v nejhorším případě zánik všech hnízdních populací racků a rybáků může nastat v případě, pokud se kóta hladiny vrátí na původní výši 170,35 m n.m. a zůstane neměnná. Plochy na lokalitě jsou pro racky a rybáky prakticky neobyvatelné důsledkem bouřlivé sukcese, a to především zarůstáním všech otevřených ploch hustým porostem vrb a topolů. Rozkolísání hladiny v mimohnízdním období by alespoň na nejnižších kótách vynořené pevné země snížilo sukcesi bylin a dřevin, která hnízdění znemožňuje.
33
V budoucnu by se mohl stát pro rybáky, ale také pro racky chechtavé a černohlavé nepřítelem racek bělohlavý. Ten je silným predátorem, u kterého byl mnohokrát pozorován úlovek v podobě mladých racků, rybáků, kachňat nebo housat. V posledních letech jeho početnost silně stoupá. V roce 2000 byl zaznamenán pokles počtu hnízdních párů racka chechtavého. Na Hřbitovním ostrůvku bylo okolo hnízda v okruhu asi 15 m pozabíjena všechna mláďata tohoto druhu (několik desítek) (Chytil, Macháček, 2000).
Tab. 3. Počty hnízdících párů na území střední nádrže VDNM (Chytil, Macháček, 2000); hodnoty se symbolem * uvádějí odhady celkového počtu hnízdních párů Rok / Druh
racek chechtavý
1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000
5 100
racek černohlavý
racek bělohlavý
1
19 853 *13 000 14 079 14 476 10 365 12 010 12 740 nesčítáno 9 370 7 476
2 2 1 3
1
3 4 *7 *8 10 17
1 3 5 5
34
racek bouřní
rybák obecný
1 3 1 1 2 3 2 3 2 1 1 1 *2 1 *2 2
96 58 107 137 193 112 150 202 151 230 *268 235 218 213 214 278
4 METODIKA Data byla získána v souladu s navrženou metodikou sledování racka černohlavého (Chytil 2006) v rámci monitoringu ptačích oblastí ČR. Ta spočívá v přímém vyhledávání hnízd racka černohlavého na rozlehlých lokalitách, kde není možné přímé sledování sedících párů. To je i případ Novomlýnských nádržích, resp. její střední nádrže (horní a dolní nádrž jsou pro hnízdění racka černohlavého nevhodné). Ta se stala prvním pravidelným hnízdištěm tohoto druhu v ČR (Chytil, Macháček 2000). Postupně se tato nádrž se svými mnoha ostrůvky stala největším hnízdištěm pro racka černohlavého (a zároveň i racka chechtavého) v ČR. Racek černohlavý je na území ČR svým hnízdním výskytem striktně vázán na kolonie racka chechtavého, na jejichž okrajích hnízdí nejčastěji. Hnízdění přímo uprostřed kolonie je méně časté. Racci zde hnízdí například na ostrovech Písky, Hřbitovní, Kostelní, Ivaňský, u rákosin blízko Rybárny, na tzv. velkém kamenném ostrově či na mnoha deponiích a při přechodně snížené hladiny osidlují nově vynořené ostrůvky. Sledování jsem zaměřila hlavně na racka chechtavého, na okraji jeho kolonie se totiž racek černohlavý vyskytuje. Hlavní sčítání hnízd obou druhů racků proběhlo 3.5.2007 – tedy v době, kdy jsou již sneseny snůšky, ale ještě se nelíhnou mláďata. Jde o termín vhodný jak z pohledu ochranářského (nedochází k plašení mláďat) i metodického – pozdější kontroly by byly daleko problematičtější z důvodu vysoké vegetace. Postupně byly procházeny všechny hnízdní lokality racků, sčítána hnízda a hledána hnízda racka černohlavého. Hnízda obou druhů lze rozlišit, racek černohlavý má krémově zbarvená vejce s výrazným tenkým čárkováním. Na přítomnost tohoto druhu na lokalitě upozorňuje v první chvíli i naprosto odlišný hlas od racka chechtavého – výrazné hluboké „kchau kchau“. Následná kontrola úspěšnosti hnízdění byla provedena stejnou metodikou 31.5.2007, při termínu sčítání hnízd rybáka obecného. Sledování tahu probíhá potom kontrolami racků na již známých místech jejich soustředění, tedy především na atlantském pobřeží západní Evropy, na zimovištích ve Španělsku – především sladkovodní jezera na pobřeží okolo Barcelony – a na mnoha dalších místech Evropy. Hlavní metodou je odečítání barevných kroužků, které jsou již od počátku expanze rozsáhle používány. Na hlavních místech soustřeďování za tahu (za všechny jiné zmíním pláž Le Portel) dochází i k soustřeďování ornitologů s odpovídající technikou (stativové dalekohledy vybavené digitálními fotoaparáty). Za jediný víkend takto může být odečteno až několik set ptáků! Na internetu je potom diskusní skupina
35
pro racka černohlavého a systém národních koordinátorů, kteří mají na starost odpovědi o původu odečtených jedinců, případně i se zasláním údajů o jejich dosavadních pozorováních. Existuje několik jedinců racka černohlavého, u kterých je k dispozici více než 50 údajů o jejich výskytu. Barevné kroužkování racků černohlavých je nesmírně efektivní metoda, díky které máme nyní k dispozici přes 120 000 údajů a velmi podrobné znalosti o tahových poměrech, změnách hnízdišť i dalších bionomických údajích tohoto druhu. Střední Evropa včetně ČR používá od začátku kroužky červené, systém kódů se postupně vyvíjel, až k současně používaným 3 písmenům a jedné číslici.
36
5 VÝSLEDKY Racek černohlavý se na hnízdiště vrací většinou v druhé polovině měsíce března. Jako první na hnízdiště přilétají starší ptáci, po nich se vracejí ptáci narození v předchozí sezóně (Chytil, Macháček, 2000). V loňském roce měl racek chechtavý na střední nádrži VDNM celkem 3 350 hnízd. V letošním roce (kontrola proběhla 29.4.2008) pouze 2 750 hnízd – pokračuje tedy všeobecný trend silného poklesu početnosti racka chechtavého v ČR. Situace racka černohlavého je víceméně stabilní v celé ČR. Menší výkyvy jsou na Chomoutovském rybníku u Olomouce v počtu 3 – 6 párů. Maximální počet 16 párů zde byl zaznamenán v roce 2002. Na Karvinských rybnících bylo okolo 5 – 7 párů. Na VDNM to bylo 3 – 5 párů. Všechna ostatní hnízdění v ČR na jiných lokalitách byla výjimečná, a vždy jen 1 pár. Z hlediska výsledků získaných z tahu bylo u ptáků kroužkovaných v ČR získáno celkem 32 zpětných hlášení. Žádné z nich se netýkalo ptáků kroužkovaných na VDNM: projevil se zde negativně výrazný efekt barevného kroužkování (viz metodika) – na VDNM byla v roce 2007 kroužkována pouze malá mláďata, u kterých ještě nelze použít o něco větší barevné kroužky. Výjimečné bylo hlášení ze Srbska – Subotica, Vojvodina; jedná se teprve o druhé hlášení našeho ptáka z tohoto směru. Další dva odečty byly hlášeny z Portugalska (oba kroužkovanci z Karviné), další 2 z východního pobřeží Anglie (Neport, Gwent) a jeden dosti nezvykle z jihozápadního pobřeží (Pembrokeshire). K významnějším výsledkům patří odečet karvinského ptáků u Madridu (teprve druhé hlášení z vnitrozemí Španělska), a jedince z Chomoutova z hnízdní kolonie v jižním Maďarsku. Zbylá zpětná hlášení se týkala ptáků pozorovaných na pláži Le Portel v Bretani ve Francii. U dvou ptáků bylo hlášeno hnízdění našich mláďat v kolonii u belgických Antverp. Na karvinských rybnících bylo odchyceno na hnízdech 8 dospělých ptáků, z toho byli 2 jedinci narození v Polsku, 1 v Maďarsku, zbylí byli ptáci narození a kroužkovaní na karvinských rybnících. Naopak, na blízkém hnízdišti v Polsku (Paczowski reservoir, Kozielno, Wroclaw) byli kontrolování 4 ptáci původem z ČR; z toho 3 jedinci kroužkovaní jako mláďata na Chomoutově u Olomouce a 1 na karvinských rybnících (vše Chytil in litt.).
37
Racek černohlavý – situace na střední nádrži VDNM: 3.5.2007 Hřbitovní ostrov: 1 × 3 vejce, 1 × 2 vejce Deponie: 1 × 1 vejce Tzv. velký kamenný ostrov: 1 × 3 vejce
30.5.2007 Hřbitovní ostrov: kroužkována 2 × mláďata (na jednom hnízdě 3 pull., kroužky Praha EX 77107-09; na druhém 2 pull. kroužky Praha EX 77110-11; + zůstalo 1 hluché vejce). Deponie: zaznamenán 1 pár, který intenzivně varuje; mláďata nenalezena Tzv. velký kamenný ostrov – 1 hnízdo s 1 mládětem – kroužek Praha EX 77112, další 3 vejce byla mimo hnízdo. Vejce se mohou dostat mimo hnízdo při bojích na hnízdišti, kdy si je racci nechtěně vyhází mimo hnízdo a pak je neumí dostat zpět.
Poslední informace jsou z dubna roku 2008. Sčítáním na Hřbitovním ostrově zaznamenáno necelých 1 000 snůšek racka chechtavého. V letošním roce je na střední nádrži stěží vysvětlitelné zpoždění z pohledu snášení obou druhů racků. V minulých letech docházelo ve stejném období již k prvnímu líhnutí vajíček, v letošním roce byla řada snůšek ještě neúplných (tedy 1-2 vejce), v některých případech byla dokonce teprve postavena hnízda, ale bez násad. Zpoždění se projevilo i u racka černohlavého: minimálně jeden pár racka černohlavého na Hřbitovním ostrově obhajuje teritorium, bohužel zde zatím nebyly nalezeny žádné jeho snůšky. Další pár je přítomný v nově vzniklé kolonii racka chechtavého v rákosinách nedaleko Rybárny a jeden pár je přítomný na deponiích u kostela.
38
6 ZÁVĚR V této bakalářské práci byly zkoumány tahy ptáků, jejich změny v posledních desetiletí a dále je zde zmíněno sledování racka černohlavého na Novomlýnských nádrží. Pozorování tohoto druhu mě přivedlo k závěru, že populace racků na Novomlýnských nádrží každým rokem klesá. Zejména se jedná o racka chechtavého. V případě racka černohlavého tento pokles není tak markantní. Dále dochází ke snížení počtu i na jedno vejce v hnízdě, kdy se v tomto případě častěji mláďata nevyklubou. Ohrožujícími faktory mohou být např. ztráta vhodného životního prostředí, záměrné otravy či lov, predace, zatížení jedovatými látkami a negativním dopadem pro tuto populaci jsou i přísné hygienické předpisy, díky kterým došlo k uzavření mnoha komunálních skládek, a tím se pro racky snížila potravní nabídka. Aby nedocházelo k dalším úbytkům těchto krásných ptáků, je důležité chránit a nenarušovat jejich hnízdiště.
39
7 LITERATURA BALÁT F., 1968: Vyhnízdění racka černohlavého (Larus melanocephalus) v Československu. Živa, 17: 111 – 112. ČERNÝ W., 1980: Ptáci. Artia, Praha, 350 s. DUNGEL J., HUDEC K., 2001: Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Academia, Praha, 250 s. HUDEC K., 1984: Vodní dílo Nové Mlýny a fauna Podyjí. Živa, 32(4): 156-157. HUDEC K., ČERNÝ W. (ed.), 1977: Ptáci 2. Fauna ČSSR. Academia, Praha 436 s. HUDEC K. (ed.), 1994: Ptáci – Aves, Díl I. (2., přepracované a doplněné vydání). Fauna ČR a SR, Svazek 27. Academia, Praha, 671 s. HUDEC K., ŠŤASTNÝ, K., 2005: Ptáci – Aves, 2/II. Fauna ČR. Academia, Praha, 1236 s. CHYTIL J., MACHÁČEK P. 2000: Vývoj hnízdních populací rackovitých (Laridae) a rybákovitých (Sternidae) na nejjižnější Moravě. Sylvia, 36: 113-126. CHYTIL J., POPRACH K., 2006: Metody monitoringu druhů přílohy 1 Směrnice ES o ptácích: racek černohlavý (Larus melanocephalus). Listopad 2006, AOPK ČR, Praha LOSOS B., 1985: Ekologie živočichů. SZN, Praha. MÁLKOVÁ P., LACINA D., 2002: Important bird areas in the Czech Republic. Czech Society for ornitology, Prague, 143 s. MARTIŠKO J.,1994: Hnízdní rozšíření ptáků. Jihomoravský region, část 1 – nepěvci. Moravské zemské muzeum, ČSOP ZO Pálava, Brno, 237 s. MEININGER P. L., 1999: The history of colour-ringing Mediterranean Gull Larus melanocephlaus. In: MEININGER P.L., HOOGENDOORN W., FLAMANT R., RAEVEL P. (ed.) 1999: Proceedings of the 1st International Mediterranean Gull Meeting, Le Portel, Pas-de-Calais, France, 4 – 7 September 1998. EcoNum, Bailleul (France), 61 – 68 s. POPRACH, (ed.), 2006: Rozšíření a početnost hnízdní populace racka černohlavého (Larus melanocephalus) v České republice. Sylvia, 42: 66-88 ŠEBELA M., 1985: Hnízdění racka černohlavého na jižní Moravě. Naší přírodou, 5 (7): 8–9 VESELOVSKÝ Z., 2001:Obecná ornitologie. Academia, Praha,
40
357 s.
INTERNETOVÉ ODKAZY www1.http://encyklopedie.cz www2.http://maturita.cz www3.http://birdlife.cz www4.http://ostrava.cz www5.http://env.cz www6.http://palava.ochranaprirody.cz
41
