Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce Bc. Ludmila Šujanová, DiS.
Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Konzultant: Mgr. Ladislav Otava
Brno 2016
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně, a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. v Brně 16. 5. 2016 Ludmila Šujanová 2
Na tomto místě chci poděkovat vedoucímu práce, konzultantovi Mgr. Ladislavu Otavovi za cenné náměty a čas. Děkuji respondentům jejich čas a otevřenost. Děkuji rodině a přátelům, kteří mě podporovali během studia a psaní diplomové práce. 3
Obsah Úvod.....................................................................................................................................................6 Teoretická část......................................................................................................................................7 1 Sebereflexe....................................................................................................................................7 1.1. Sebepojetí, sebehodnocení, seberegulace............................................................................7 1.2 Sebepercepce, introspekce...................................................................................................9 1.3. Druhy a metody vedení sebereflexe....................................................................................9 1.3.1. Intuitivní sebereflexe................................................................................................10 1.3.2. Řízená sebereflexe....................................................................................................10 1.4. Reflexe..............................................................................................................................11 2 Sociální pracovník......................................................................................................................12 2.1. Průprava, dovednosti a osobnost sociálního pracovníka....................................................13 2.2. Role sociálního pracovníka................................................................................................15 2.3. Motivace pomáhajících pracovníků pro výkon jejich povolání.........................................16 2.4. Praxe sociální práce v profesi sociálního pracovníka........................................................17 2.5. Úřad práce..........................................................................................................................17 2.6. Sociální pracovník na Úřadu práce....................................................................................18 2.7. Důležitost sebereflexe pro sociální pracovníky.................................................................19 2.8. Sebereflexe jako prevence..................................................................................................21 3 Zkušenost....................................................................................................................................23 3.1 Zkušenost v IPA a fenomenologii.......................................................................................23 3.2 Zkušenost v dalších pojetích..............................................................................................25 Výzkumná část...................................................................................................................................26 4.1. Výzkumná strategie...........................................................................................................26 4.2. Operacionalizace...............................................................................................................26 4.3. Výzkumný soubor.............................................................................................................28 4.4. Technika sběru dat.............................................................................................................28 4.5. Etický rozměr výzkumu....................................................................................................29 4.6. Reflexe výzkumníkovy zkušenosti s tématem výzkumu..................................................29 4.7. Zpracování dat...................................................................................................................30 4.8. Výsledky...........................................................................................................................31 4.8.1 Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebepojetím na Úřadu práce?................31 4.8.2 Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebehodnocením na Úřadu práce?.........37 4.8.3 Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se seberegulací na Úřadu práce?................38 4.8.4 Zjištěná témata nad rámec výzkumu..........................................................................43 4.9. Reflexe výzkumníka během a po výzkumu......................................................................44 Závěr...................................................................................................................................................46 Zdroje.................................................................................................................................................48 6.1. Knižní zdroje.....................................................................................................................48 6.2. Internetové zdroje..............................................................................................................51 6.3 Zákony................................................................................................................................53 Anotace...............................................................................................................................................54 Abstact................................................................................................................................................55 Jmenný rejstřík...................................................................................................................................56 Rejstřík klíčových pojmů...................................................................................................................58 Stať.....................................................................................................................................................59
4
Úvod Se sebereflexí jsem měla zkušenosti již v předchozím studiu na CARITAS-VOŠs Olomouc. Vnímala jsem, že na ni byl při naší školní průpravě kladen velký důraz. I já osobně jsem sebereflexi považovala a považuji jako užitečnou a velmi potřebnou. Proto jsem se tehdy v závěrečné práci zaměřila na sebereflexi u sociálních pracovníků, kteří jsou denně v kontaktu s klienty. Zajímal mě stav vztahu k sebereflexi v praxi, po ukončení vzdělávání. Během rozhovorů se sociálními pracovníky jsem narazila na určitý fakt. Sociální pracovníci ve veřejné správě nespadají do kategorie poskytovatelů sociálních služeb, a proto jejich vedení nemá povinnost řídit se dle vyhlášky č.505/2006 Standardy kvality, které by jim mj. doporučovaly supervizi, či jinou formu sebereflexe. Předpokládám, že nějakým způsobem tito sociální pracovníci ventilují zátěž ze své práce, reflektují, či sebereflektují. Soukromě a neformálně. Není však jasné jestli vůbec, jakým způsobem, s jakým výsledkem, a zda si tuto potřebu uvědomují, když pro ně tento požadavek není ukotven v zákoně, byť jako doporučený. Možná absence sebereflexe by se pak negativně promítala při intervencích sociálního pracovníka a v jeho sociálním fungování a osobním životě. Stejně tak může docházet ke zhoršení schopnosti reflexe aktuálních podnětů a situací v praxi, nedochází k osobnímu i profesnímu růstu, zvyšuje se riziko syndromu vyhoření. V této diplomové práci se budu zabývat žitou zkušeností sebereflexe sociálních pracovníků na konkrétním Úřadu práce, což je mým hlavním záměrem. Zde jsou dohromady dvě oddělení obsahující pozice sociálních pracovníků, proto jsem se pro větší bohatost dat rozhodla zkoumat obě tato pracoviště. Výsledky analýzy pak budu moci nakonec porovnat, v mé práci se však primárně nebude jednat o komparaci. Vzhledem k povaze zvoleného problému jsem se rozhodla v práci využít interpretativní fenomenologickou analýzu (IPA). To z toho důvodu, že shodně jako IPA chci hledat významy zkušeností sociálních pracovníků se sebereflexí a tak chci porozumět tomuto fenoménu, v prostředí Úřadu práce, pohledem sociálních pracovníků. Téma sebereflexe shodně s IPA považuji za jednoduchý, což je další důvod jejího použití (srov. Říháček, 2013, s. 9). Na základě IPA přístupu jsem také vytvořila hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“ Diplomová práce je rozdělena na tři části. V první, teoretické části konceptualizuji základní pojmy obsažené v základní výzkumné otázce tak, jak uvádí odborná literatura, vzhledem k tématu a potřebnosti mé práce. Ve druhé části, popisuji metodologii empirického šetření a jeho jednotlivé části, a provádím výzkum. Ve třetí části práce shrnuji získané poznatky a formuluji odpověď na hlavní výzkumnou otázku.
5
Teoretická část Tématem mé diplomové práce je „Zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce.“ V teoretické části práce proto konceptualizuji základní pojmy obsažené v základní výzkumné otázce, na základě relevantních zdrojů, vzhledem k potřebnosti pro moji práci. Rozvedu tři základní kategorie pojmů práce, kterými jsou sebereflexe, sociální práce na Úřadu práce a zkušenost. Sebereflexi prvně obecně definuji, popíšu její charakteristiky, zavedu související pojmy. Sebereflexe bude zkoumaná v pracovním prostředí sociálních pracovníků na Úřadu práce. Z toho důvodu dále popíši, kdo bude v této práci za takového pracovníka považován a také nastíním specifické prostředí těchto pracovníků – Úřad práce. Nakonec popíši zkušenost, tak, jak ji popisuje odborná literatura, a v této práci budu pojímat já.
1 Sebereflexe V této kapitole se budu věnovat pojmu sebereflexe, který popíšu v obecné struktuře. Prvně uvedu definici, dále dílčí charakteristiky a zavedu související pojmy tak, jak jsem s nimi setkala v literatuře. Pedagogický slovník sebereflexi definuje jako obecné zamýšlení se jedince nad sebou samým a svou osobností, rekapitulací určitého úseku vlastního života. Je to ohlédnutí za vlastními myšlenkami, činy a city v situacích, které jsou pro člověka významné. To vše za účelem zhodnotit sebe sama, pro další rozhodování co a jak změnit, a jaké další strategie pro život zvolit (Průcha, 2003, s. 209). Sebereflexi jako postup uvědomění popisuje také Smékal (in Švec, 1998). Sebereflexe podle něj objasňuje, kdo jsme, co jsme udělali, co bychom chtěli udělat a odkud tyto pohnutky pramení (in Švec, 1998, s.72). Podle Prokopové (in Švec, 1998) se sebereflexe také snaží nejen odkrýt tyto pohnutky ale také jim porozumět, stejně jako nevědomým obsahům naší mysli (Prokopová in Švec, 1998). Kromě pedagogiky se sebereflexe vyskytuje také v oboru psychologie. Macek (in Výrost a Slaměník, 2008) definují sebereflexi jako psychologickou charakteristiku, která přináší do života nový rozměr. „Já“ je zde objektem vlastní reflexe. „Jáský systém“ (self-system) neboli sebesystém pak obecně popisuje výsledek procesu sebereflexe, se všemi jejími aspekty. Aspekty neboli složky jsou tři. Kognitivní složku, neboli sebepojetí, emocionální složku, neboli sebehodnocení a konativní složku, neboli seberegulaci. Rozlišení se odvíjí od logického třídění psychických procesů a jejich projevů – poznávání, prožívání a chování (Macek, in Výrost, Slaměník, 2008, s.92-104). Toto pojetí sebereflexe zahrnuje obsahovou i procesuální stránku jástí, stejně jako dynamiku vzájemného ovlivňování těchto stran (Macek, 2008, s. 93, Blatný, 2003, s.98). Následující charakteristiky, dílčí aspekty pojmu sebereflexe uvedu v následující kapitole. 1.1. Sebepojetí, sebehodnocení, seberegulace Kognitivní aspekt já je odrazem obsahu a struktury sebepojetí (self-koncept), tedy všech znalostí o sobě. Ty jsou kognitivním způsobem organizovaná (Blatný, 2003, s.105). Zahrnuje tedy 6
poznatky o sobě samém, s konkrétními, formálními a dynamickými parametry. Jednotlivé charakteristiky sebe se od sebe odlišují podle toho důležitosti pro konkrétního člověka a tím, do jaké míry jsou obecné (Macek in Výrost, Slaměník, 2008, s.96-97). Totožný význam jako sebepojetí označuje Helus (2009) termínem sebepoznání lze je tedy volně zaměnit. Sebehodnocení podle něj označuje co umíme, jak vypadáme, jak nás vnímají ostatní a jací doopravdy jsme (Helus, 2009, s.183). Pro Kuneše je navíc sebepoznání možným důvodem pro změnu sebe sama, ovšem pouze v případě, že víme, co chceme měnit (Kuneš, 2009, s.8). Ovšem už jen fakt, že zvědomujeme své limity a nedostatky, děláme kus práce na tom, abychom je mohli nějak ovlivnit (Kuneš, 2009, s.14). Pro správní poznání špatných i dobrých vlastností je třeba také zdravé sebevědomí, které vede k pokoře a tedy i reálnějšímu sebepoznávání (Jankovský, 2003, s.69). Pravdivé vytvoření obrazu sebe a přijetí se, takový, jaký je důležitý postoj v pomáhajících profesích. Pouze po tomto sebepoznání a sebepřijetí jsme schopní zabývat se druhými lidmi a jejich starostmi. Takže, jaký má pracovník vztah k sobě, takový bude mít i ke klientům (Úlehla, 2005, s.113). Díky uvědomění vlastních vloh, schopností a dovedností si uvědomíme vlastní jedinečnost a začneme vnímat jedinečné rysy ostatních lidí (Kuneš, 2009, s.12). O důležitosti sebereflexe a jejich aspektech v pomáhajících profesích budu více hovořit v druhé tématické teoretické části, o sociálním pracovníkovi. Sebepojetí se realizuje v šesti základních oblastech: fyzické, morální, osobní, rodinné, sociální, a akademické nebo v práci. Škála fyzického konceptu zahrnuje individuální pohled na vlastní tělo, zdravotní stav, fyzický vzhled, dovednosti a sexualitu. Morální koncept popisuje morálně etické perspektivy, zkoumá hodnoty, pocit být nebo nebýt dobrým člověkem, a pojetí víry. Osobní koncept odráží vlastní pojetí své hodnoty, pocit důležitosti jako člověka, reflektuje celkovou integraci člověka. Rodinný koncept popisuje jedincovu hodnotu jako rodinného příslušníka, ve vztahu k okruhu nejbližších. Sociální koncept je měřítkem toho, jak je jedinec vnímán v souvislosti s ostatními lidmi. Akademický nebo pracovní koncept je měřítkem toho, jak se jedinci vnímají ve školních a pracovních prostředích a jak jsou zde viděni ostatními (Ponsford, 2014, s.148-149).
Pojem sebehodnocení Macek (2008) popisuje jako proces a to buď jako konkrétní dílčí výsledek sebehodnocení (self-evaluation) nebo celkové sebehodnocení (self-esteem), nebo jde o obecné soudy ve smyslu hodnoty vlastního já (self-worth). Jde o emoční aspekt sebesystému. Autor však dodává, že je jasné, že nejde odloučit prožitky a pocity od obsahu sebepojetí (Macek in Výrost, Slaměník, 2008, s.93). Emoční aspekt dodává rozměr citového prožívání a emoční vztah k sobě, oproti kognitivnímu aspektu, který měl pouze popisný charakter. Takováto dimenze sebepojetí je ukotvena v pojmech, jako je sebeúcta, sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěra apod. (Blatný, 2003, s.114). Kromě pojmu sebehodnocení, které Helus (2009) také používá, zavádí i pojem sebecit. Označuje jím však také emoční stránku při popisu sebe sama. Jde tedy např. o chvíle, kdy ze sebe máme radost, nebo sebou pohrdáme či se nenávidíme (Helus, 2009, s.183). Beer (2014) poukazuje na zajímavý fakt u sebehodnocení. Přestože lidé mají vysokou schopnost se hodnotit, jejich sebehodnocení jsou často chybná a to pozoruhodně předvídatelným způsobem. Lidé mají často tendenci být nereálně pozitivní, přisuzují si větší schopnosti, věří, že mají větší kontrolu nad stavem věcí. Přehnaná pozitivita v sebehodnocení ale není dočista klamná. Je ukotveno v realitě, lidé jen mají tendenci otáčet jej spíše kladným směrem (Beer, 2014, s.584585). 7
Pojem seberegulace se používá při posuzování vlivu „já“ na jednání a chování. V širším slova smyslu seberegulace pojímá také přímé vlivy činného já, sebepojetí a sebehodnocení na naše chování, stejně jako naše ne vždy zcela uvědomované strategie sebeprezentace. Seberegulace ovlivňuje naše vlastní jednání, chování a prožívání (Macek, 2008, s.93). Blatný (2003) při tomto aspektu popisuje tzv. osobní standardy. Jedná se o normy, cíle a očekávání, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. V sebepojetí se objevuje v takových složkách jako je ideální nebo požadované já. Důraz je kladen na prvek aktivity člověka při formulaci standardů (Blatný, 2003, s.121). Helus (2009) ve shodném smyslu zavádí pojem seberealizace. Ta označuje úsilí o vývoj a zdokonalení. Stáváme se takovými, jací chceme být. Vohs (2005) seberegulaci považuje za základ sebeprezentačních procesů, jako schopnost měnit a přizpůsobovat vlastní odpovědi. Říká, že to může být způsobeno vlivem západní kultury na úspěch jednotlivce. Ten tím pádem musí být zdatný ve znalosti a způsobu chování vhodném pro různé situace (Vohs, 2005, s.634). 1.2 Sebepercepce, introspekce Kromě psychologických charakteristik sebereflexi určuje také proces, v jaké situaci k ní dojde. V prvním případem je sebepercepce. Percepcí vlastního chování v určitých situacích lidé dospívají k vědomí určitých vnitřních stavů. Je využita především jako aktuální sebereflexe v takových situacích, do kterých se člověk ještě nedostal (vlastní chování na základě jinak mnou uznávaných, stabilních a trvalých charakteristik se jeví jako nedostatečný důvod). Introspekce se zaměřuje více na analýzu vlastního prožívání, příp. hledání motivů vlastního jednání. Do jisté míry můžeme říci, že se jedná o proces, ve kterém se člověk pokouší rozumově vysvětlit sebe sama a dopět k poznání pravého já. Omezením introspekce jsou např. emocionální angažovanost, která ovlivňuje čistý, objektivní náhled (Bem, in Výrost, Slaměník, 2008) 1.3. Druhy a metody vedení sebereflexe Další charakteristikou, kterou literatura popisuje, jsou druhy a metody sebereflexe. Horká a Syslová (2011) rozlišují dva druhy sebereflexe, spontánní a cílevědomou. Hovoří o ní v kontextu profese pedagogů, nicméně obecně lze princip přenést i sem. Prvním druhem je spontánní, neuvědomělá sebereflexe. Je součástí profese, aniž by si ji pracovník uvědomoval. Pomáhá mu zdokonalovat se, nemá však takový efekt jako sebereflexe cílevědomá. Pracovník si uvědomuje, zda něco dělá dobře či ne, ale nehledá příčiny. Oproti tomu cílevědomá neboli uvědomělá, záměrná sebereflexe pomáhá pracovníkovi zvědomovat si aspekty své práce je navrhovat možná řešení. Zabraňuje pracovnímu stereotypu, je možné sebevzdělání, podporuje profesní růst (Horká, Syslová, 2011). Výrost a Slaměník (2008) také uvažují nad neuvědomovaným řízením sebe sama. Může k tomu docházet zvláště u lidí, u kterých jinak není běžné, že by vědomě zaměřovali pozornost sami na sebe. U takových je vědomá sebereflexe spíše výjimečný stav, přestože je mnoho situacích, které silně podněcují pozornost k sobě samému, např. role čerstvého otce, pohled do zrcadla apod. Pro některé však může být vědomá sebereflexe běžným stavem. V takovém případě jde o jakousi intuitivní formu, nezávislou na institucích. Ve vztahu k sociální práci však dochází k potřebě sebereflexi řídit, profesionalizovat a institucionalizovat (Výrost, Slaměník, 2008, s.91). Toto dvojí 8
dělení může být perspektivou pohledu dělení pro konkrétní metody, které budu v literatuře hledat. 1.3.1. Intuitivní sebereflexe Příkladem neorganizované sebereflexe jsou pravidelné registrace vlastního jednání. Míček (1976) doporučuje denně se v několika minutách vrátit k tomu nejdůležitějšímu, co za ten den prožil, příp. za několik dní. Dále hovoří o pravidelně zachycované písemné sebereflexi. Poznamenáním radostí a úspěchů, stejně jako na druhé straně potíží a nesnází, jsou podkladem pro vlastní malou analýzu. Tak je možné hledat příčiny těchto problémů a také formulovat postoj, jak jim čelit. V takovém případě se jedná o formu psaní deníku (Míček, 1976, s.15-25). O reflektivním psaní hovoří i Moon (2010). Může se jednat o jednorázovou nebo dlouhodobou záležitost, i ve formě deníku či blogu. Psaním může být např. doprovázeno učení, práce nebo projekt (Moon, 2010, s.3). Mezi intuitivní metody sebereflexe bychom mohli zařadit tak neformální věci jako každodenní rozhovory kolegů, rozhovor kolegy s nadřízeným, s přáteli apod. Komunikace jako taková ovlivňuje vliv společenské činnosti, vzájemného působení a společenských vztahů na lidskou psychiku. Stejně tak díky komunikaci probíhá řídící funkce psychiky a uvědomění sebe sama ve společenské činnosti, vzájemném působení a společenských interakcích (Janoušek, 2008, s.217). V případě vzájemné konzultace kolegů s podobným rozsahem zkušeností lze hovořit o tandemu, určité neformální podobě supervize. Uskutečňuje se v krizových situacích, nebo ad hoc., zvláště za účelem poskytnutí emoční podpory nebo zjištění nových alternativ řešení (Bärtlová, 2007, s.35). 1.3.2. Řízená sebereflexe Mezi řízené formy sebereflexe můžeme zařadit sebezkušenostní skupiny a supervizi. V obou případech je třeba dbát na přípravu vhodných podmínek pro tyto typy sebereflexe. Kopřiva (2006) považuje za smysl sebezkušenostních skupin uvědomění si vlastních citlivých místa přiblížení k vlastním emočním traumatům a jejich pojmenování. Cílem je porozumění sobě samému. Tyto výcviky jsou podle něj velmi vhodné pro pracovníky pomáhajících profesí, zejména sociální pracovníky a učitele. Účast na nich však nemohou plně nahradit vlastní reflektující práci na sobě samém, jen pro ni vytváří vhodné podmínky (Kopřiva, 2006, s.132-133). Sebezkušenostní skupina je formou osobní terapie. Pope a Tabachnick (1994) ve svém výzkumu zjistili, že nejvíce prospěšnými faktory osobní terapie jsou lepší schopnost sebeuvědomování a sebeporozumění (sebepoznání), větší sebevědomí, a lepší porozumění vztahům s okolím (Pope, Tabachnic, 1994). Supervize je další metodou sebereflexe. Je to proces praktického učení, v němž supervizor pomáhá supervidovanému řešit konkrétní problémové situace vznikající při jeho práci s klienty (Kopřiva, 2006, s.136). Supervizor zároveň pracovníka vede a posiluje, aby dosáhl určitých organizačních profesních i osobních cílů. Hlavním cílem supervize je zlepšení úrovně kvality práce a podpora profesionálního růstu í(Havrdová, 2008, s.40). Další tři funkce supervize jsou popsány u Hawkinse (2004). Jde o vzdělávací, neboli formativní roli. Týká se rozvoje dovedností, porozumění a schopností pracovníků. Další funkce je restorativní, neboli podpůrná. Jde o zaměření na pracovníkovy emoce, vzniklé při kontaktu s klientem. Poslední je řídící, neboli normativní funkce. Tato role supervize se zaměřuje na správné vykonávání práce a dodržování etických standardů (Hawknis, 2004, s.60). Supervize je možné dělit podle různých kritérií. Horská ve své diplomové práci vymezuje tři skupiny, podle zacílení: 9
Odborná, zaměřená na práci s klientem. Podskupinou tohoto typu supervize je případová supervize, která je zaměřená na konkrétní případ, metodická, hledající strategie řešení v systému, a supervize řízení, která se zaměřuje na management organizace.
Rozvojová, která je zaměřená na rozvoj kompetencí pracovníka, týmu nebo organizace. Zahrnuje podpůrnou supervizi, která je zaměřená na rozvoj pracovníka jako součásti týmu, a vzdělávací supervizi, zaměřenou na vzdělávání a teoretické prvky práce s klientem.
Týmová, která se zaměřuje na tým a jeho potřeby. Soustřeďuje se na podporu stability týmu a udržení zdravého klimatu ve skupině (Horská, 2010, s.43).
Zvláštní formou skupinové supervize, se kterou se můžeme v literatuře setkat, je bálintovská skupina, kterou popisuje Kopřiva (2006). Práce spočívá v přednesení vlastního konkrétního problému přítomného člena skupiny. Případ je pak skupinou řešen, avšak odosobněně od příslušného člena. Před toho jsou pak nabídnuty představy, které může a nemusí přijmout (Kopřiva, 2006, s.137-138). 1.4. Reflexe Po vymezení psychologických charakteristik, charakteristik podle formy vedení, a procesů konání sebereflexe je na místě popsat pojem, který je spojován se sebereflexí. Jedná se o reflexi. Nehyba (2015) ve své práci uvádí, že v některých případech autoři pojmy reflexe a sebereflexe zaměňují. Také některé definice jednoho pojmu by se dala použít pro druhý, a naopak. Dodává, že reflexe a sebereflexe tvoří komplementární pár. Přesto popisuje odlišnosti těchto pojmů. Sebereflexi popisuje jako vědomí vztahující se k sobě a reflexi jako vědomí vztahující se ke svým idejím. Popisuje vztah těchto dvou pojmů v externím a interním kontextu. Říká, že o reflektovaném jevu můžeme uvažovat ve vztahu k sobě a svému prožívání, to je interní kontext. Další způsobem je reflexe ve vztahu obecně ke světu nebo k tomu, jak to mají druzí (externí kontext) (Nehyba, 2015, s.130). Míček (1984) o reflexi zase hovoří jako o složitější formě sebepoznávání. Při ní totiž nedochází jen k prostému poznání vlastního jednání a charakterů. Rozebíráme a uvažujeme nad vlastním jednáním a jeho příčinami, průběhem, následky (Míček, 1984, s.18). Hartl (2009) reflexí nazývá právě toto zaměření myšlení do svého nitra, vědomí a prožitků. Jedná se tak o jistý druh sebepozorování (Hartl, 2009, s.502-503). V Korthagenově pojetí pak reflexe označuje strukturování a restrukturování některých objevených zkušeností, problémů, současných znalostí nebo náhledů. Jedná se o mentální proces (Korthagen, 2011, s.71). Havrdová (2008) také říká, že reflexe je zdrojem vnitřní zkušenosti a definuje podmínky, za nichž k reflexi dochází: zastavení u důležitého okamžiku zkušenosti zaměření se na něj, vystoupení z obvyklého přístupu ke skutečnosti otevření se něčemu novému. Rozlišují se vnitřní a vnější spouštěče spontánní reflexe. Vnější předpokládá konfrontaci s novými, překvapivými a složitými situacemi. Vnitřní spouště jsou pocit selhání, hněvu, nejasnosti, ale i radosti, zamilovanosti apod. Reflexe také může být navozena, když jsou pro ni vytvořeny dobré podmínky (Havrdová, 2008, s.20). Havrdová (2008) dále popisuje čtyři úrovně reflexivity, jak je definoval Mezirow. Jsou to: 10
afektivní – ta zkoumá jak cítíme o věcech, rozlišovací – sleduje vnímavost vztahů mezi věcmi, hodnotící – ta znamená zvědomování vlastního postupu k posuzování hodnoty, pojmová – označuje pozastavení nad přiměřeností a moralitou pojmů (Havrdová, 2008, s.21).
Vedle označení jednání jako reflexivního, je někdy obdobně používáno označení reflektivní. Oběma těmito koncepty se zabýval D. Schön (2003) ve své knize popisuje dva základní přístupy k vytvoření nových zkušeností. Jedná se o reflexi-při-jednání (reflexe-in-action) a reflexi-po-jednání (reflexe-on-action). Reflexe při jednání odráží sociálního pracovníka při práci s klientem, který sleduje vlastní prožitky, pocity, stejně jako teoretické koncepty, které aktuálně ovlivňují jednání. Spočívá v rychlé orientaci, interpretaci a následném činu. Reflexe po jednání je aktivitou probíhající po prožité zkušenosti, po setkání s klientem apod. Tyto vyjádření a uvědomělé poznatky jsou základem pro další jednání v podobných situacích, umožňují rozvoj. Dobrá reflexe při akci se tedy opírá o předchozí zpětně reflektované zkušenosti (Schön, 2003).
Sebereflexe kromě pozitivního přínosu pro pracovníky, který byl popisován v předchozích kapitolách, může sloužit také jako prevence různých komplikací. Mezi literaturou nejvíce uváděné, v kontextu práce sociálního pracovníka, patří syndrom vyhoření a syndrom pomocníka. O těch budu hovořit v kapitole teoretické části o profesi sociálního pracovníka. Pro tvorbu dílčích výzkumných otázek jsem se rozhodla využít pojetí sebereflexe podle Blatného (2003) a Macka (2008). Jejich ucelená, logicky uspořádaný popis charakteristik sebereflexe pro mě byl jednak nejvíce srozumitelný, a také nejvíce použitelný, oproti jiným nastudovaným popisům. Jak také bylo řečeno, jejich popis pojímá obsahovou i procesuální stránku tohoto pojmu, i vzájemné ovlivňování těchto stránek. V dílčích výzkumných otázkách tedy využiji hlavní pojmovou a obsahovou kostru pojmů sebepojetí, sebehodnocení a seberegulace.
2 Sociální pracovník Dalším z důležitých pojmů v diplomové práci je sociální pracovník. A to jako příslušníka profese s určitými nároky na vzdělání a požadavky na speciální průpravu, a jako profesionála v rámci své praxe sociální práce. Profese sociálního pracovníka patří z titulu svého zaměření mezi pomáhající profese. Géringová (2011) tak definuje skupinu povolání, která jsou založená na profesionální pomoci druhým lidem. Jde o systém, kde na jedné straně stojí pomáhající a naproti němu ten, kterému se má dostat pomoci. (Géringová, 2011, s.21). Hart (2010) doplňuje, společnými znaky pomáhajících profesí jsou vysoká psychická zátěž, odpovědnost, a rizika pro vlastní duševní zdraví osob, které tyto profese vykonávají. Každá z nich však pro práci s klientem používá své specifické metody a techniky. (Hartl, 2010, s.445). Sociální práce má také svá specifika a osobité cíle, přestože pomáhající profese se často prolínají, jsou propojené a spolupracují. Na rozdíl od ostatních pomáhajících oborů se zabývá zvláště vztahy mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Cílem 11
pomoci pak je dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí a schopnostmi lidí tyto očekávání naplnit (Musil, 2004, s.13-15). Profese sociálního pracovníka vznikla jako odpověď na potřebu řešit nové nepříznivé sociální situace jednotlivců, skupin i komunit. Úkolem sociálního pracovníka je přispívat ke zlepšení narušených sociálních vztahů v přirozením prostředí, učit jednotlivce správným životním postojům a chování, pomáhat člověku ke svobodnému životu v demokratické a svobodné lidské společnosti (Hanuš, 2007, s. 5). Střelková (2007) místně poznamenává, že úkolem sociálních pracovníků je pomáhat, nikoliv však činit zázraky. Za důležité dále považuje orientaci pracovníka v potřebách a možnostech klienta, stejně jako orientaci v nabídce služeb (Střelková, 2007, s. 18). Podobně uvažuje Boone (2013), který za úkol sociálního pracovníka považuje informovanost o tom, jak systém pracuje v jeho oblasti. Když pak zde bude mít sociální pracovník dobré postavení, bude lepší oporou pro své klienty. Také to pak pravděpodobně bude pozice, která pracovníkovi otevře dveře ke klientovi (Boone, 2013, s. 8-10). Popis činností charakterizující profesi sociálního pracovníka najdeme v zákonu č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Sociální pracovník je ten, kdo vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy, poskytuje sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytuje krizovou pomoc, sociální poradenství a sociální rehabilitaci, zajišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních služeb (Zákon o sociálních službách §109 ). Na Úřadu práce jsem zaznamenala na vybraných agendách kromě pozice sociálních pracovníků také pozice referentů nepojistných sociálních dávek. V praxi v podstatě dělají velmi podobnou činnost jako sociální pracovníci. Pro svoji diplomovou práci však budu za sociální pracovníky považovat pouze ty, kteří splňují požadované vzdělání podle §110 Zákona č.108/2006 o sociálních službách Sb. To z toho důvodu, že právě vzdělání těchto pracovníků považuji na základě vlastní zkušenosti za důležitý faktor, který také později může hrát velkou roli. 2.1. Průprava, dovednosti a osobnost sociálního pracovníka Protože se chci na Úřadu práce zabývat právě sociálními pracovníky, popíšu nyní to, jaké charakteristiky je mohou a mají odlišovat od ostatních pracovníků Úřadu. Ostatní pracovníci také samozřejmě mohou mít dané dovednosti a splňovat dané požadavky jako sociální pracovníci, a bude to velmi dobré. U sociálních pracovníků však předpokládám jistou garanci splnění těchto požadavků. Aby sociální pracovník mohl naplnit své poslání, musí objekt své intervence dostatečné pochopit a mít k dispozici potřebné nástroje a dovednosti. Proto je velmi důležitá příprava budoucích sociálních pracovníků (Hanuš, 2007, s.6). Asociace vzdělavatelů v sociální práci popisuje konkrétní podobu minimálního standardu vzdělávání sociálních pracovníků jako výsledek úsilí společné a dlouhodobé spolupráce členů této asociace. Základním cílem je rozvoj a podpora kvality vzdělávání 12
v sociální práci. Minimální standard není konstantním dokumentem, ale živým materiálem, který se snaží reagovat na měnící se podmínky (Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2014). Kolektiv autorů kolem Tomeše v publikaci Vzdělávací standardy v sociální práci (1997) doplňuje, že absolventi studia sociální práce musejí mít teoretické znalosti z jednotlivých oborů na takové úrovni, aby ve svém regionu dokázali provádět komunitní sociální práci a aby se mohli věnovat výzkumu (Tomeš a kol., 1997, s.84). Chytil a Musil (1998) při posuzování minimálních standardů užitečnosti hovoří o potřebě určitého minimálního stupně, laťky ve vzdělání sociálních pracovníků. Po jejím dosažení je pak na místě individuální profilace školy a studentů. (Chytil, 1998, s.9-10). Na základě znalostí základů sociologie, psychologie, zdravovědy, práva a sociální politiky pracovník dokáže rozpoznat a reagovat na konkrétní potřeby člověka a navrhnout řešení. Sám však neposkytuje psychologické, zdravotní, právní nebo jiné specifické odborné služby. V těchto potřebách pracovník odkazuje klienta na dané odborníky. (Matoušek, 2007, s.180) Zákon umožňuje několik způsobů získání statutu sociálního pracovníka. Jednou z možností odborné způsobilosti pro výkon této profese je vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání v oborech zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost a charitní a sociální činnost. Další možností je absolvování akreditovaného vzdělávacího kurzu ve vzdělávacích oblastech uvedených v první možnosti v rozsahu nejméně 200hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, při splnění podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání, nebo nejméně 10 let, při splnění podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998 (Zákon o sociálních službách §110). Mimo zmíněné teoretické, praktické a odborné požadavky k této profesi patří podle Kopřivy (2006) i lidský vztah. Vztah založený na důvěře klienta k sociálnímu pracovníkovi je podobně důležitý jako např. důvěra pacienta ke svému lékaři (Kopřiva, 2006, s.14). Tento vztah je přeci jen výjimečný přítomností cizí osoby, sociálního pracovníka, držícími určité úřednické pravomoci. Ten musí získat důvěru jiného člověka, klienta, který se nachází v obtížné životní situaci a není nutně připraven nebo ochoten ke změně, nebo je vůči ní rezistentní. (Řezníček, 1994, s.25) Vztah pracovníka a klienta má mít podle Úlehly (1999) zdravou hranici. Ta je tvořena profesionální objektivitou. Nejedná se o odstřižení od pracovníkových pocitů a názorů, ale o umírněné, vědomé míře osobnosti ve vztahu pracovníka a klienta. Pomáhající pracovník zde rozumí klientovi, zároveň však dokáže rozlišovat mezi svým profesionálním a osobním já (Úlehla, 1999, s.28-29). Hlídání zdravé míry popisuje i Géringová (2011). Hovoří o vlastní osobnosti jako dalším nástroji pro kvalitní práci pomáhajícího. Důležitá je však míra zapojení vlastní osobnosti do vztahu s klientem. Na jedné straně totiž může docházet k pocitu naplnění a uspokojení z práce, a na opačné straně stojí pocit vyhoření (Géringová, 2011, s.25-28). Syndrom vyhoření, pramenící v pocitu nenaplnění v práci a syndrom pomocníka vznikající mj. špatným nastavením hranic ve vztahu pracovníka ke klientovi budou dále popsány v kapitola Důležitosti sebereflexe u pomáhajících pracovníků. Kromě předchozích požadavků musí sociální pracovníci splňovat další předpoklady a dovednosti. Řezníček (1994) jako stejně hodnotné považuje odborné znalosti jako náklonnost k sociální práci. Jakési „umění“ této profese se skládá z nadání, zkušeností, osobních hodnot a intuitivní tvořivosti, vřelosti, opravdovosti, schopnosti komunikace a pružnosti. To vše pracovník přináší do vztahu s klientem ( Řezníček, 1994, s.25) 13
Získání kvalitní průpravy, a tréning schopností a dovedností je podle mého názoru velmi důležitý. Dobře připravený sociální pracovník je v praxi schopnější a odolnější. Je to také konkrétně téma vzdělání, které dle mých prozatímních zkušeností zasahuje do fungování pracovníka. 2.2. Role sociálního pracovníka Sociální pracovník ve vztahu s klientem zastává různé role. Může jich být zároveň několik, mohou se překrývat nebo být i v protikladu. Důvodem, proč jsou popsány v této kapitole, je, že konflikty mezi rolemi může být jedním z důvodů vnitřního konfliktu pracovníka, které vyvolávají potřebu sebereflexe. Proto je třeba pojmenovat možné role sociálního pracovníka. Chima (2003) rozlišuje osm rolí sociálního pracovníka: Vyjednavač - zastupuje stranu klienta v jeho zájmu při diskuzi s jinými odborníky. Komunikující - srozumitelně a efektivně komunikuje během posuzovacího procesu, zprostředkovává rovnocennou komunikaci mezi klientem a druhou stranou. Interpretující - přerámuje sdělení a nabízí nové perspektivy a přístupy k situacím, k tomu využívá existenciální přístup. Konfrontující - přednáší argumenty tam, kde se jich nedostává, nebo jsou přehlíženy. Flexibilní - respektuje a učí se z příkladu schopností a dovedností ostatních v týmu, dobře se adaptuje. Reflektující a evaluativní - shrnuje intervenci či evaluuje proces. Partner - v multidisciplinárním týmu se podílí na řešení situace klienta Zastánce - poskytuje praktickou a emocionální podporu během procesu posouzení (Chima, 2003, s.14-16). Roli partnera a zastánce popisuje i Waterhouse (2004). Jako partner zde však sociální pracovník vystupuje spíše jako ochranitel znevýhodněných a zbavených moci. Roli zastánce vidí zároveň jako obhajitelskou vzhledem k znevýhodněným a sociálně vyloučeným, kde je prostor pro přátelský vztah pracovníka a klienta ( Waterhouse, 2004, s.18-19). Waterhouse (2004) vymezuje další možné role sociálního pracovníka: Hodnotitel rizika a potřebnosti – pracovník spolupracuje s policejními a dozorčími orgány Správce - podílení na zprostředkování péče pro klienty, avšak jen v malém kontaktu s klientem, na organizační úrovni. Agent společenské kontroly - dohlíží na fungování klienta a jeho správné hraní sociálních rolí a adaptaci v systému společnosti (Waterhouse,2004, s.18-19). Poradce a případový pracovník – individuálně pracuje a dává rady klientovi, a tak se zapojuje do rozhodovacího procesu klienta. Řezníček (1994) podobně vnímá, jen s jiným pojmenováním, některé role sociálního pracovníka. Role výše zmíněného agenta by bylo možné přirovnat k jeho roli učitele sociální adaptace, kterou taktéž vnímá jako vedoucí k začlenění klienta do společnosti. Pracovník zde stejně tak pomáhá klientům modifikovat jejich chování tak, aby mohli účinněji řešit své problémy. Jako poradce zde navíc sociální pracovník pomáhá klientovi získat náhled na vlastní postoje, emoce a způsoby jednání. Roli výše zmíněného poradce a případového pracovníka lze přirovnat k jeho roli případového manažera, kde je také pracovníkovou funkcí sledovat kontinuitu služeb, zvláště u klientů s vícero různými potřebami. Dále zde má pracovník za úkol sladit klientovi nápomocné 14
služby v zájmu určitého, předem stanoveného cíle (Řezníček, 1994, s.57). Další role, které Řezníček (1994) vymezuje jsou: Pečovatel a poskytovatel služeb pomáhá klientům tam, kde pro svá omezení sami nezvládají důležité činnosti. Zprostředkovatel služeb - pomáhá klientům navázat kontakt s potřebnými sociálními službami Manažer pracovní náplně - v zařízení plánuje časový plán a četnost intervencí, kontroluje kvalitu poskytovaných služeb a průběžně zpracovává informace. Personální manažer - zajišťuje výcvik a výuku, supervizi, konzultace a řízení pracovníků zařízení. Administrátor - plánuje a rozvíjí pracovní postupy a služby, jako vedoucí pracovník nebo ředitel zařízení. Činitel sociálních změn - angažuje se při identifikaci a řešení širších společenských problémů. Jde tak o komunitního pracovníka, který se realizuje ve správních a legislativních orgánech (Řezníček, 1994, s.57-58).
2.3. Motivace pomáhajících pracovníků pro výkon jejich povolání Motivace pro výkon pomáhajícího povolání hraje důležitou roli, proto je důležité o nich hovořit. Hawkins (2004) vidí spojitost mezi motivací pomáhajících a syndromem vyhoření. Tvrdí, že syndromem vyhoření je třeba zabývat se ještě dříve, než k němu dojde. To pro něj znamená zamyslet se nad vlastní stínovou motivací pracovníka k práci v pomáhajících profesích, sledovat vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpory. Tj. pracovat na vlastních smysluplných, příjemných a fyzicky aktivních činnostech mimo roli pomáhajícího (Hawkins, 2004, s.33). Schuyt (2004) popisuje tři možné pohledy na motivaci pomáhání, které jsou „podezřelé“. Prvním motivem je pocit strachu a bezmocnost, kdy má pomáhající dojem, že v péči o ostatní léčí sám sebe. Jedná se o syndrom pomocníka, tak jak jej popisuje Schmidbauer (2015). Druhým motivem je vlastní zájem pracovníka, který chce založit svou kariéru na altruistickém pomáhání, posílit vlastní hodnotu. Třetím motivem je dosažení sociální kontroly (Schuyt, 2004). Říčan (2012) vymezuje devět motivů pomáhajících pracovníků z jiného pohledu. Jako první motiv vymezuje soucit, který může degenerovat v sebeuspokojující sentimentalitu. Dále definuje zvědavost, kde si pracovník rozšiřuje vlastní obzory klientovými informacemi, do kterých mu nic není. Motivem také může být pocit povinnosti. Pracovník může mít naučený postoj pomoc, se do práce pak nutí a ta se mu z toho důvodu méně daří. Variantou pomoci z povinnosti je skutkářství, kterým si chce pracovník něco zasloužit. Motivem v pomáhajících profesích dále může být osobní neštěstí, kdy pracovník hledá východisko v obětování se a službě druhým. Další může být východisko z osamělosti, kdy pracovník, jinak málo schopný navazovat osobní kontakty, hledá blízkost u kolegů i klientů, kterým slouží. Zde ale nemůže být naplněna rovina svobody v přátelství. Posledním motivem může být i vyžívání v pocitu vlastní důležitosti, někdy až spasitelský komplex. S tím často souvisí nedostatek sebeúcty pracovníka a komplex méněcennosti (Říčan, 2002-2013). Kromě jmenovaných možných motivů pomáhajícího pracovníka, které mohou negativně ovlivnit jeho praxi je zde samotný altruismus, jako zdroj pomoci i potíží. Géringová (2011) altruismus 15
popisuje z obecného hlediska jako nezištný, avšak nevylučuje podobné, určité osobní výhody pomáhání. Jsou to osobní uspokojení, dobrý pocit, sebeúcta a splnění morální povinnosti (Géringová, 2011, s.19). V této kapitole byl zmíněn syndrom vyhoření a syndrom pomocníka jako rizika pro výkon povolání sociálního pracovníka. Podrobněji se těmito syndromy budu věnovat v dalším tematickém oddílu teoretické části práce. 2.4. Praxe sociální práce v profesi sociálního pracovníka Pole působnosti sociální pracovníka je vymezeno právy a povinnostmi vymezenými právním systémem, zaměstnavatelem a profesními standardy. Na jednu stranu mu toto pole působnosti může připadat jako omezující, na druhou stranu tento institucionální rámec potřebuje jako potvrzení legitimity při zásahu do života klienta. Pokud v praxi dochází ke konfliktu mezi právy a povinnostmi pracovníka, je řeč o defenzivní a reflexivní praxi: Defenzivní praxe – v rámci tohoto přístupu sociální pracovník bezezbytku plní povinnosti definované zaměstnavatelem a zákonem, což mu umožňuje zprostit se vlastní odpovědnosti. Klienti jsou v organizaci s takovouto praxí spíše přetvářeni tak, aby vyhovovali cílům a praktikám organizace, než aby se organizace reagovala na potřeby konkrétních klientů. Reflexivní praxe - v tomto přístupu je prostor pro identifikaci etických dilemat a příčin jejich vznik, organizace je pružná, implementuje znalosti, hodnoty a dovednosti do své praxe. Sociální pracovník zde nese morální odpovědnost svých rozhodnutí (Matoušek, 2013,s.44-45). Banksová (in Matoušek, 2013) popisuje čtyři typy přístupů k praxi z pohledu sociálního pracovníka jako profesionála schopného reflexe, který z této pozice zvládá posuzovat ostatní povinnosti:
Angažovaný pracovník – práce je pro něj způsob realizace osobních přesvědčení, o klienty pečuje, vnímá je empaticky a s respektem. Rizikem pak je nestrannost klientům, vytvoření osobního vztahu s klienty nebo vyhoření. Radikální sociální pracovník – do práce vkládá své osobní hodnoty. Snaží se o změnu těch zákonů, které považuje za nespravedlivé. Byrokratický sociální pracovník – odděluje osobní hodnoty, profesní hodnoty a hodnoty zaměstnavatele. Manipuluje s lidmi v zájmu jejich změny, což je ospravedlněno právě oddělením své osobní a profesní stránky pracovníka. Profesionální pracovník – tento sociální pracovník je autonomním profesionálem, je vzdělaný v oboru, řídí se etickým kodexem a prožívá pocit sounáležitosti s profesí. Jde mu především o zájem a práva klientů, kterým dává pracovník moc a zároveň je kontroluje (Banks in Matoušek, 2013, s.45-46).
2.5. Úřad práce Úřad práce je orgánem veřejné, státní správy. Tomeš (2009) veřejnou správu vymezuje jako činnost formálních organizací vykonávajících určité jednání za určitým cílem a tato činnost je vykonávána systematicky, soustavně a opakovaně, k dosažení žádoucího výsledku. Správu dělíme 16
dle povahy právních vztahů na veřejnou a soukromou. V rámci veřejné správy Tomeš zavádí pojem sociální správa, jako správu věcí v rámci výkonu sociální politik (Tomeš, 2009, s.20-23). Jako formální organizace Úřad práce vykazuje hlavní znaky, a zároveň problematické oblasti, dělbu funkcí mezi pracovníky instituce, řízení činností členů, hierarchie autority a společná snaha o dosažení cíle organizace. Sjednocení snah zvládání těchto bodů předpokládá souhlasný postoj zaměstnanců dané organizace, realizovaný jako pracovní motivace (Nakonečný, 2005, s.13). Úřad práce České republiky vznikl v roce 1990 přijetím zákona předsednictva ČNR č. 306/1990 Sbírky, o zřízení úřadů práce. Na úřady práce tehdy byla přenesena působnost ve věcech pracovních sil, která do té doby příslušela okresním národním výborům. 1. dubna 2011 byly zákonem č. 73/2011 Sbírky, o Úřadu práce České republiky, přijaty zásadní organizační změny. Vznikl centralizovaný Úřad práce ČR, v čele s generálním ředitelem, který zodpovídá za krajské pobočky s kontaktními pracovišti. Nadřízeným správním úřadem ÚP ČR je Ministerstvo práce a sociálních věcí. (Úřad práce České republiky, 2002-2015). Matoušek (2008) uvádí, že Úřad práce je státní institucí. Jeho hlavní činností je poskytovat informace z oblasti pracovního trhu v České republice. Pobočky ÚP ČR sledují ve svých oblastech vývoj trhu práce a vypracovává koncepci zaměstnanosti. Kromě politiky zaměstnanosti je orientován na politiku sociálního zabezpečení (Matoušek, 2008, s. 251). Úřad práce konkrétně planí úkoly v oblastech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a inspekce poskytování sociálních služeb a pomoci v hmotné nouzi. To vše v rozsahu a za podmínek stanovených zákony týkajících se těchto oblastí (Zákon o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, § 4). Hubíková a kol. (2015) vnímají Úřad práce ČR a jeho pracoviště jako organizaci služeb sociální práce, vůči kterému uplatňují svá očekávání ovlivňování rozhodování v organizaci společenské autority. Přístup zákonodárců a představitelů samospráv se pak promítá do přístupu řadových sociálních pracovníků ÚP ČR ke klientům (Hubíková a kol., 2015, s.8). Ve své práci se budu zabývat dvěma pracovišti Úřadu práce, Oddělením hmotné nouze a Oddělením příspěvku na péči a dávek pro osoby zdravotně postižené. Referát státní sociální podpory a dávek pěstounské péče jsem do výzkumu nezahrnula. To z toho důvodu, že zde pracují referenti nepojistných dávek, jejichž práce může být velmi podobná práci sociálních pracovníků. Ve svém výzkumu však chci zahrnout právě sociální pracovníky, mj. kvůli faktorům konkrétního požadavkům na jejich vzdělání, který může hrát roli.
2.6. Sociální pracovník na Úřadu práce Profesi sociálního pracovníka ve veřejné správě krátce popisuje Nařízení vlády č. 222/2010 Sb. o katalogu prací ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. V díle 2.08.02 je 17
charakteristika této profese obecně popsána, dle platových tříd. V národní klasifikaci zaměstnání CZ – ISCO najdeme profesi „Sociální pracovník v oblasti veřejné správy“ s číslem 34121. Popis pracovní pozice však katalog CZ-ISCO neobsahuje. Na základě těchto oficiálních zdrojů lze říci, že profese sociálního pracovníka ve veřejné správě, tedy na Úřadu práce, není dosud dostatečně definována (Nařízení vlády, 2010) Popis profesního vzdělání pracovníků na Úřadu práce je mimo zákon o Sociálních službách zahrnut v Usnesení vlády ČR č. 1542/2005 „O pravidlech vzdělávání zaměstnanců ve správních úřadech“. Obsahuje však spíše obecný řád pro pracovníky celé veřejné správy (Usnesení Vlády ČR, 2005). Vzdělání sociální pracovníků ve veřejné správě se nicméně kromě zákona o sociálních službách odvíjí od zákona o úřednících. Tito pracovníci musejí splnit kvalifikační předpoklady sociálních pracovníků a úředníků. Podle § 18 zákona o úřednících, je úředník povinen prohlubovat si kvalifikaci účastí: na vstupním vzdělávání, na průběžném vzdělávání a na přípravě a ověření zvláštní odborně způsobilosti. Vstupní vzdělání zahrnuje např. Znalosti základů veřejné správy, veřejného práva, veřejných financí, evropského státního práva, práv a povinností a pravidel etiky úředníka. Stejně tak musí ovládat základní dovednosti a návyky potřené pro výkon správních činností, znalosti základů užívání informačních technologií a základní komunikační, organizační a další dovednosti vztahující se k jeho pracovnímu zařazení. Průběžné vzdělávání obsahuje prohlubující, aktualizační a specializační vzdělávání úředníků se specializací na výkon správních činností v daném působišti. Uskutečňuje se formou kurzů. Účast na kurzech je podmíněna rozhodnutím vedoucího úřadu na základě potřeb a s přihlédnutím k plánu vzdělávání úředníka. Ten má obsahovat 18 pracovních dnů vzdělávání po dobu 3 let. Požadavky odborné způsobilosti řídí a po metodické stránce vede a koordinuje Institut pro místní správu Praha, který je příspěvkovou organizaci zřízenou Ministerstvem vnitra. Odborná způsobilost se skládá z obecné a zvláštní části (Zákon o Úřednících). Jedním z paragrafů, který se sociálních pracovníků na Úřadu práce a sebereflexe týká, je §6 nařízení č. 304/2014 Sb. Dle něj je pracovníkům určen zvláštní příplatek z důvodu zařazení do služby se zvýšenou mírou neuropsychické zátěže, a nebo jiným možným rizikem ohrožení zdraví nebo života, a také z důvodu zátěže v důsledku řešení konfliktních nebo emocionálně vypjatých situací, s omezenými časovými nebo prostorovými možnostmi, s rizikem vyplývajícím z nepředvídatelnosti jednání osob (Nařízení vlády, 2010).
2.7. Důležitost sebereflexe pro sociální pracovníky V předchozích kapitolách jsem průběžně popisovala konkrétní příklady. Jednalo se o pravdivé vytvoření obrazu sebe a přijetí se, aby pak byl pracovník schopný zabývat se starostmi druhých lidí (Úlehla, 2005), cílenou sebereflexe pomáhající pracovníkovi zvědomovat aspekty své práce a tak zabraňovat pracovním stereotypům, a umožňovat sebevzdělání a profesní růst (Horká, Syslová, 2011). Jako konkrétními a řízené formy sebereflexe jsem popsala například sebezkušenostní 18
skupiny, které sice nenahrazují vlastní reflektující práci na pracovnících samotných, ale vytváří pro ni vhodné podmínky (Kopřiva, 2006). Další popsanou řízenou formou sebereflexe byla supervize, kde supervizor pomáhá supervidovanému pracovníkovi řešit konkrétní problémoví situace vznikající při jeho práci s klienty (Kopřiva, 2006). Supervize má také reformativní, podpůrnou, a normativní funkci (Hawkins, 2004). Další popsanou byla reflexe při jednání, která také pomáhá sociálnímu pracovníkovi při práci s klientem sledovat vlastní prožitky a pocity, které aktuálně ovlivňují pracovníkovo chování. Také je možná reflexe po jednání, která si všímá proběhlé práce s klientem a ovlivňuje budoucí setkání (Schön, 2003). Pomáhající pracovníci řeší problémy druhých lidí a pomáhají jim. Je důležité si však uvědomit, že mnohdy mají stejné problémy a potřeby oni sami. Aby tedy jejich profesní činnost byla efektivní, musejí být pracovníci schopni reflektovat své vlastní potřeby v osobním životě, jak již bylo řečeno. V případě že by pracovníci nereflektovali vlastní chování, může jejich touha po pomáhání zajít příliš daleko. Potom nemusejí být schopni rozlišovat vlastní a klientovy problémy. Jen skrze poznání vlastních omezení mohou plně poskytovat dobrou léčebnou podporu a pomoc (de Vries, 2010, s. 22-23). Pomáhající má být v kteroukoliv dobu připraven vnímat a akceptovat své slabosti a nedokonalosti, které se vyjevují pomáháním. Za pomoci sebereflexe a supervize pak má mít snahu utvářet se k lepšímu stavu, než je ten současný (Kopřiva, 2006, s.91). Prozkoumání a poznání vlastních motivů pro roli pomáhajícího je dalším nezbytným předpokladem účinné pomoci pracovníka. Pokud si bude vědom vlastních kladných i stinných stránek, bude mít menší potřebu přisuzovat jiným, co nedokáže přijmout sám u sebe (Hawkins, 2004, s.23-24). Řezníček (1994) zase považuje za důležitou reflexi předsudků a preferencí pracovníka. Důvodem je subjektivní a emocionální sdílení hodnot a relativnost pojmů. Ty je pak třeba vyrovnávat vědomou tolerancí vůči kulturním odlišnostem a zmíněnou sebereflexí (Řezníček, 1994, s.31). Důležitost reflexe jako takové zdůrazňuje Úlehla(2005) již při výcviku pomáhajících pracovníků. Klade na stejnou rovinu rozvoj expertnosti pracovníků a disciplinované reflektování. Tuto rovnováhu připodobňuje k přímé úměře chuti dále se ve své profesi vzdělávat a poskytovat užitečné a kvalitní služby klientům (Úlehla, 2005, s.116). Dalším důvodem pro potřebnost sebereflexe u pracovníků je zvládání stresových situací. Stres je přirozenou součástí práce s lidmi. Některé druhy stresu mohou být pozitivní, vybudit energii pracovníka, připravit na akci a vypořádat se s hrozbou. V pomáhajících profesích však stresory vznikající při práci často vybudí duševní a tělesné systémy pracovníka k akci, avšak v tu chvíli tuto energii nemůže vybít. Je nucen sedět, naslouchat a prožívat klientovu bolest, nebo musí zvládat frustraci z bezmocnosti zajistit potřebné prostředky pro klienta, nebo musí zvládat situace, na které se necítí dostatečně přípraven, Proto je velmi důležité, aby pomáhající přebral zodpovědnost za sledování známek přetíženosti vlastního systému a ujistil se o možnostech pomoci se zvládáním stresu a s vypořádáním se s příčinou stresu (Hawkins, 2004, s.31-32). Géringová (2011) úvahy o významu sebereflexe u sociálních pracovníků shrnuje následujícím. Říká, že přivyknutí reflektivnímu postoji k sobě samému, vlastním činům i situacím, které člověka v životě potkávají je jednou ze základních dovedností pomáhajícího pracovník (Géringová, 2011,s.53). V práci sociálního pracovníka má místo také samotná reflexe, která prohlubuje kvalitu jeho práce 19
s klientem. Např. při reflektivním posuzování životní situace jde o snahu kontrolovat interpretace sociálního pracovníka se všemi zúčastněnými a to skrze otevírání prostoru pro pravdy všech účastníků a zvláště klientů (Navrátil, 2014, s.170-171). Ve stejné publikaci Navrátil popisuje D'Cruzové trojí pojetí reflexivity přenesené na sociální pracovníky. První typ popisuje reflexivitu jedince, který v krizových podmínkách utváří individualizované projekty, které zároveň žije. V tomto reflexivním přístupu se sociální pracovník snaží o podporu klienta v jeho životním rozhodování. Druhý typ reflexivity se týká kritického nadhledu nad utvářením a a využíváním profesních znalostí. Jako klíčový podtext vzniku poznatků je zde chápáno téma moci. Sociální pracovník tak nahlíží na možnou existenci a způsob získání poznatků, které by mohly konzervovat některé společenské vztahy a mocenské uspořádání. Třetí způsob reflexivity se také zaměřuje na způsob získávání poznatků, jde však o vztah myšlení a prožívání. Sociální pracovník tak bude zkoumat své emoční reakce a jejich okolnosti, popřípadě důsledky (Navrátil, 2014, s.156). Význam reflexe a sebereflexe dokazuje také jejich částečné legislativní ukotvení. Např. konkrétně supervizi se do této chvíle v České republice nevěnuje žádný přesný pokyn, vyhláška nebo metodika. Její zavedení do organizací však ovlivňuje Zákon o sociálních službách 208/2006Sb., jeho vyhláška č. 505/2006 o Standardech kvality sociálních služeb. Konkrétní pojmy zde nenalezneme, jsou zde však kritéria standardů, která se tohoto tématu dotýkají:
Kritérium 10.e – Profesní rozvoj zaměstnanců: „Poskytovatel zajišťuje podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka.“ Kritérium 10.b - Profesní rozvoj zaměstnanců: „Poskytovatel má písemně zpracován program dalšího vzdělávání zaměstnanců; podle tohoto programu poskytovatel postupuje.“ (Zákon č. 108/2006 Sb.)
Výkladový sborník pro poskytovatele, vydaný ke Standardům kvality, poskytuje konkrétnější příklady. Najdeme zde, že program by měl vycházet: „..z možností, které se na vzdělávacím trhu či jinde v dosahu organizace nabízejí (akreditované vzdělávací programy, služby psychologů, supervizorů…)“ (MPSV, 2008). Jak však bylo zmíněno v úvodu, Standardy kvality sociálních služeb se vztahují pouze na registrované sociální služby.
2.8. Sebereflexe jako prevence Kromě užitečnosti může mít sebereflexe pro sociální pracovníky preventivní charakter. V kapitole Motivace pomáhajících pracovníků vyplynuly konkrétní dva syndromy jako možná rizika sociálních pracovníků, pokud nebudou praktikovat reflektivní, sebereflektivní přístup. Protože je považuji za důležité, rozvedu syndromy v této kapitole. Pojem syndrom pomocníka popisuje Schmidbauer (2015). Jedná se o neschopnost pomáhajícího pracovníka projevit vlastní city a potřeby, nepřipouštění vlastních slabých stránek a bezmocnost. Pomáhání se stává obrannou reakcí, aby pracovník unikl před těmito vlastními chybami (Schmidbauer, 2015, s.16). Matoušek (2003) tento pojem na základě Schmidbauera popisuje jako projev pracovníka, kterým řeší své rané trauma odmítnutého dítěte. Ten tak jedná z důvodu nedostatku pochopení a uznání, které si chce opatřit ve vztahu, ve kterém má mocenskou 20
převahu a ve kterém je někdo, kdo má oproti němu aktuální nevýhodu. Syndrom pomocníka však není standardním motivem všech pomáhajících pracovníků (Matoušek, 2003, s.232). Schmidbauer popisuje syndrom pomocníka jako pěti složkový: odmítnuté dítě identifikace s nadjá narcistická nenasytnost uhýbání před vzájemností nepřímá agrese (Schmidbauer, 2015, s.31). Géringová (2011) předkládá alternativu k syndromu pomáhajícího, založenou na článku Komárka (2000). Ten popisuje termín ontologický dluh. Jedná se o tvrzení, že všechen život a existence jednoho druhu se odehrává na úkor druhého druhu, aby mohl žít a vyvíjet se. Jeho dalším pojmem je transdebitace, což je přesouvání tohoto duhu z generace na generaci. Tuto představu pak transformuje do syndromu pomáhajícího a altruistického chování. V Komárkově pojetí se poškozená osoba ta, které je pomáháno, u Schmidbauera(2015) je dotčena pomáhající osoba (Géringová, 2011, s.103-104). Syndrom vyhoření je o něco známějším pojmem. Značným způsobem negativně postihuje kvalitu života pomáhajícího pracovníka. Vyskytuje se napříč různými profesemi, jen může být jinak pojmenován. Např. Britská armáda jej nazývala poválečnou depresí, Američané únavou z boje, naše starší generace užívala pojmenování nervy a nyní říkáme deprese. Vše má společné jisté „nezvládání“ (Hawkins, 2004, s.33). Géringová (2011) propojuje oba zmíněné syndromy postihující pomáhající pracovníky. Syndrom vyhoření podle ní popisuje obvyklé důsledky jednání pomáhajícího, které pramení v syndromu pomáhajícího (Géringová, 2011, s.92). Podobně jako u syndromu pomáhajícího tedy vyhoření vzniká díky nedostatkům v přiměřeném odstupu k naivní morálce pomáhání, ve které se objevuje nereflektované sebeobětování, nereflektovaná přísnost i neprofesionální soucitnost. Také špatné nastavení motivace a očekávání k pomáhajícímu povolání, jako například nerozlišování mezi perfekcionalismem a realistickými nároky, vedou k rychlejšímu vyhoření (Schmidbauer, 2015, s.17). Schmidbauer (2015) představuje teorii fází vyhoření podle Edelwiche a Cherniss. Činné vklady do tohoto stavu jsou sebepřeceňování, fantazie o všemohoucnosti a zúžené životní představy na pomáhající profese. První je v jejich teorii tzv. počáteční fáze. V ní se projevují první signály jako např. nadměrná angažovanost a nepřipouštění si negativních pocitů. Lidé v této fázi si připadají nepostradatelní a popírají vlastní potřeby. Druhá fáze se nazývá propuknutí. Znaky tohoto stupně jsou chronická únava, nechuť pouštět se do práce, narůstá odstup vůči úkolům i lidem, o které se má pracovník starat. Schopnost regenerace pracovníka je značně omezen. Pracovník si připadá využíván a nedoceněn. V další fázi přichází samotné ubývání výkonnosti. Pracovník se nedokáže koncentrovat a dopouští se chyb z nepozornosti. Mizí jeho angažovanost i schopnost podávat výkony. K psychickým symptomům depresivního charakteru se přidávají tělesné symptomy. Závěrečná fáze vyhoření nastává jen v extremních případech. Častější je kompenzované vyhoření – vnitřní oddělení od povolání, defenzivní přístup k práci (Schmidbauer, 2015, s.217-221). Prevencí syndromů je podle Schmidbauera (2015) další speciální vzdělání, schopnost přijímat a zapracovávat zpětnou vazbu a realistické sebevědomí (Schmidbauer, 2015, s.225-228). Stejně tak je
21
důležitou prevencí funkční systém vlastní podpory a angažovanost mimo profesní sféru. Pokud se nám nepodaří syndromům a jejich příznakům předejít prevencí, např. sebereflexí či jejími prvky, je namístě práce na jejich odstranění. Syndrom vyhoření však lze překonat. Rush (2003) popisuje jednotlivé kroky úspěšného překonání na základě vlastních zkušeností. Prvním krokem k zotavení je oddělení od zdroje problému. Dále je třeba vyhradit si čas na odpočinek a rekreaci, vyřešit tak před emocionálním vyčerpáním fyzickou únavu. V následujícím kroku je třeba budovat sebedůvěru, zažít nějaký okamžitý úspěch, splnit krátkodobý cíl a později další a další cíl. Také je vhodné najít si nějakou pravidelnou fyzickou aktivitu. Posledním krokem zotavujícího se je hledání nového životního smyslu a vize, motivující a hodnotné, a jejich žití (Rush, 2003, s.68-76). Sociální pracovník, jak jej budu chápat ve své diplomové práci, je pracovník splňující požadavky vzdělání dle §110 Zákona č.108/2006 o sociálních službách Sb, vykonávající činnosti dle stejné právní úpravy. Pracovník by měl mít za své určité dovednosti, jakými jsou například profesionální objektivita, zdravá míra ve vztahu s klientem (Úlehla, 1999, Géringová 2011). Sociální pracovník v praxi čelí různým obtížím, které mají vliv na jeho psychické i fyzické zdraví. Mohou to být role pracovníka, konflikt mezi nimi, které mohou být odhaleny sebereflexí, stejně jako mohou vyvolávat její potřebu. Motivace pohledem pomáhajícího také může být nastavena v nezdravé míře. I zde sebereflexe může navést k tomuto poznání a také je díky ní možné s nevhodnou motivací pracovníka pracovat. Sociální pracovník na Úřadu práce je specifickým povoláním, sociální pracovníci zde podléhají úřednímu zákonu i do jisté míry zákonu o sociálních službách. Pro sociální pracovníky může být sebereflexe velmi prospěšná a potřebné. Je žádoucí, když pracovník zná sám sebe a své dispozice, aby lépe mohl pracovat s druhými lidmi. Sociální pracovník může využívat různé druhy sebereflexe. Kromě přímého přínosu je sebereflexe pro sociálního pracovníka prevencí před syndromem vyhoření a syndromem pomáhajícího.
3 Zkušenost Již na začátku úvah nad svojí diplomovou prací jsem se rozhodla využít IPA přístup. Formulace hlavní výzkumné otázky v rámci IPA mě proto navedla k využití pojmu zkušenost. Ten budu v této kapitole konceptualizovat, právě v kontextu IPA přístupu. Samotná interpretativní fenomenologická analýza vychází mimo jiné z fenomenologie, která také určitým způsobem definuje pojem zkušenost. Popis pojmu zkušenost tedy začnu nástinem fenomenologického proudu a jeho pojetí pojmu, dále přejdu k představení IPA proudu a jejího pojetí pojmu. 3.1 Zkušenost v IPA a fenomenologii Fenomenologie je jedním z myšlenkových proudů 20.století. Za hlavní představitele můžeme považovat Edmunda Husserla, který v návaznosti na svého učitele Franze Bretana a za spolupráce podobně smýšlejícího Bernarda Bolzana formuloval hlavní myšlenky fenomenologie následovně. Tvrdí, že logika je nezávislá na psychologii, tzn., že zákony podléhající logickému uspořádání nejsou identické s procesy v myslícím vědomí. Tyto pravdy jsou nezávislé na čase a prostoru, jsou to věty o sobě. Vše, co pak vědomě sdělujeme – v názoru, zkušenosti, představě, myšlení a hodnocení Husserl nazývá fenoménem (Störig, 1995, s.426-428). Fenomenologie je tedy nauka o zjevování fenoménů. Popisuje zákonitosti vnímání, lidskou subjektivitu, objasňuje to, co se vyskytuje ve vědomí. Objektivita předmětu je chápána jako vnitřní 22
zkušenost subjektu, který činí poznání, na základě záměrné analýzy prožitků vědomí (Olšovský, 2005.s.58). Nezaujaté studium fenoménů, pouze tak, jak se aktuálně jeví, bez vlivu předsudečných očekávání, předchozích znalostí a vědomostí, to je hlavní cíl Husserlova fenomenologického výzkumu (Converse, 2012, s.28). Toto pojetí je nyní přesně v protikladu k výše zmíněnému Nakonečného (2009) pojetí pojmu zkušenost, který v aktuálním pohledu bere v potaz i minulou zkušenost a vztahy. Podobně fenomenologickou zkušenost chápou i Sutin a Robins (2007), pro které je zkušenost prostředkem pro cestování v čase, kdy je znovu možné prožít zkušenost, kterou si ještě vědomě pamatujeme. Ty je pak možné využít při tvoření budoucích cílů a činností. Zavádějí deset dimenzí fenomenologické zkušenosti. Je to živost, soudržnost, přístupnost, časová perspektiva, smyslové detaily, emocionální intenzita, vizuální hledisko, sdílení, odstup a dimenze moci. Tento pohled si beru také pro svoji práci, protože u sociálních pracovníků na Úřadu práce budu zkoumat také jejich předchozí zkušenosti, vzdělání a prožitky se sebereflexí. Interpretativní fenomenologická analýza (dále jako IPA) vznikla jako odpověď na potřebu fenomenologického přístupu, který bude moci detailně rozkrýt subjektivní zkušenost a zároveň bude přístupný nejen akademické obci. Často se spojuje s tématy psychologie zdraví. (Říháček, 2013, s.9). Kromě hledání porozumění zkušenosti člověka IPA také zkoumá jedincem přisuzovaný význam této své zkušenosti, v konkrétních podmínkách nebo situaci a jaká je forma tohoto procesu nabývání významu. Protože IPA zahrnuje malý počet účastníků, může rozkrýt do detailů podobnosti i rozdíly mezi každým případem (Smith, 2009, s.3). Tyto charakteristiky jsou také hlavním důvodem, využití IPA v mé práci. Jako osoba bez hlubokých filosofických znalostí se chci zaměřit na žitou zkušenost sociálních pracovníků a hledat jejich významy. Také vnímám propojení tématu sebereflexe sociálních pracovníků a jejich duševního i fyzického zdraví. IPA kromě fenomenologie čerpá také z proudů hermeneutiky a idiografického přístupu. Kostínková a Čermák (in Říháček, 2013, s.10) zavádějí diskuzi, zda toto propojení může ve výzkumném pojetí zaujmout nejprve fenomenologický postoj a pak přistoupit k interpretační pozici. Podobnou otázkou je, zda je možné opsat nějaký fenomén bez toho, že bychom jej interpretovali. Na stejném místě Shineboure (in Říháček, 2013) tyto otázky uzavírá s vysvětlujícím tvrzením, že IPA nastoluje metodologickou pozici mezi fenomenologií a hermeneutikou, kde metoda fenomenologie je úzce spjata s s interpretací (Říháček, 2013, s.10). Pojem žitá zkušenost má své místo v rámci interpretativní fenomenologické analýzy. Ten je odvozen od německého „erlebnis“. To odkazuje k bezprostřední zkušenosti, a zároveň je v kontrastu ke koncepční, pojmové znalosti a interpretaci. Zároveň evokuje hloubku a důsledně časově ohraničený význam zkušenosti. Koncept žité zkušenosti, v kontrastu k abstrakci zkušenosti v teorii a měření, zahrnuje vlastní vnitřní teologii, produktivitu, vztahovost, a především smysluplnost v kontextu lidské životnosti (Wertz, 2011, s.12) Pro porozumění zkušenosti jiného člověka je zapotřebí také výzkumníkovy zkušenosti, jistého předporozumění, jeho pohled na svět a interakce mezi ním a účastníkem výzkumu. Výzkumníkovo vnímání, přesvědčení, postoje a interpretace jsou v tomto přístupu nezbytné. Subjektivita je dokonce vnímána jako přednost a nástroj validizace. Zkušenost je pak výsledkem společného sdílení participanta a výzkumníka, který se taktéž stává účastníkem výzkumu (Řiháček, 2013, s.11). Validita v IPA dále závisí na pružně nastavených kritériích, individuálních pro každou studii. Posuzování validity v IPA se může opřít o tzv. „Yardleina kritéria“. Jedná se o citlivost ke kontextu,
23
odhodlání a důslednost, průhlednost a soudržnost, a dopad a význam (Smith, 2009, s.179-185). Zkušenost, jak ji popisuje fenomenologie a IPA je pro mě v této práci výchozí. Není však dostatečná. Proto pojem dále popíšu a zpřesním na základě dalších společenskovědních proudů. 3.2 Zkušenost v dalších pojetích Ve své práci se zaměřuji na zkušenosti sociálních pracovníků v jejich praxi na Úřadu práce. Definovat pojem zkušenost pro mě bylo obtížné, protože se mi, byť podložen relevantní literaturou, jeví jako nejednoznačný pojem. Psychologický slovník zkušenost (v empirickém pojetí) popisuje jako aktivní prvek paměti vytvořený podnětem z vnějšího prostředí skrze činnosti, pozorování a pokusy člověka. Je hlavním a prvotním zdrojem poznatků člověka o světě (Hartl, 2010, s.692). Jde tedy o charakteristiku pojmu zkušenosti jako aktivní paměti, jakési zásobárny vjemů, která se tvoří na základě chování, vnímání a nových postupů. Tuto definici považuji za nejvíce určující a vybrala jsem si ji jako klíčovou pro výzkum. Vznik zkušenosti podobně popisuje Nakonečný (2009). Také vyzdvihuje prvek aktivity a spojuje vnější prostředí s dispozicemi jedince. Zkušenost chápe jako výsledek interakce mezi genetickou výbavou a vlivy prostředí. Tak jsou vytvořeny vztahy jedince k dalším situacím, do nichž přichází, a které také svojí povahou utváří. Dědičnost a zkušenost jsou na sobě navzájem závislé, s přibývajícím věkem se více uplatňuje vliv zkušenosti (Nakonečný, 2009, s.51-54). Zkušenost jako taková má subjektivní charakter. Vyjadřuje prožitky a zážitky, které můžeme sdělovat a sdílet (Hudlička, 2003, s.43). Jako zkušenost dále mohou být popsány části života, které spojuje určitý význam, i přes to, že jsou odděleny nějakou jinou událostí (Dithley in Smith, 2009, s.2). Zkušenost jako úsek prožívání popisuje i Hudlička (2003). Jedná se o úsek, ve kterém jsme byli napojeni na naše prožívání, díky kterému jsme v zážitku propojili emotivní, racionální i behaviorální rovinu a vztáhli ho tak k proudu psychického života jako vytváření smysluplné existence (Hudlička, 2003, s.71).
24
Výzkumná část 4.1. Výzkumná strategie Určení výzkumná strategie udává metodologický přístup k řešení výzkumné otázky. Hendl (2005) rozlišuje fáze jako určení oblasti výzkumu a výzkumné otázky, návrh plánu výzkumu, provedení sběru dat, jejich analýza a nakonec sestavení zprávy o procesu výzkumu a získaných výsledcích. Hlavními směry výzkumných strategií je kvalitativní a kvantitativní výzkumná strategie, případně smíšená výzkumná strategie. Směry se odlišují především metodami sběru dat a analýzou výsledků. Volba mezi nimi také závisí na povaze zkoumaného problému a cíli práce. (Hendl, 2005, s.39-43). Pro účely této diplomové práce jsem proto zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Miovský (2006) říká, že kvalitativní přístup, který pro popis, analýzu a interpretaci nekvantifikovaných a nekvantifikovatelných charakteristik zkoumaných fenoménů využívá kvalitativních metod (Miovský, 2006, s.17). Další negaci o charakteristice kvalitativní strategie doplňuje Disman (2011), který říká, že tento druh výzkumu je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem kvalitativního výzkumu je vytváření nových hypotéz, porozumění, teorie. Využívá se induktivní logika, začíná se od pozorování a sběru dat. Nesbírají se jen data nutně potřebná k testování hypotéz, ale dá se říci všechna data. V nich se pak hledají struktury a spojitosti, které tam existují (Disman, 2011, s.285-287). Přednostmi kvalitativního výzkumu je získání podrobného popisu a vhled při zkoumání jedince, skupiny či fenoménu. Pozoruje fenomén v přirozeném prostředí, dobře reaguje na místní situace a podmínky, hledá příčinné souvislosti. Nevýhodami tohoto přístupu je malá možnost zobecnitelnosti, obtížnost testování hypotéz a teorie, časová náročnost a nebezpečí ovlivnění výsledků výzkumníkem (Hendl, 2005, s.52).
4.2. Operacionalizace Cílem mého výzkumu je zodpovězení hlavní výzkumné otázky (HVO): „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“ Hlavní výzkumná otázka je takto formulována na základě kvalitativní výzkumné strategie a pravidel interpretativní fenomenologické analýzy. Je zaměřena na porozumění individuální zkušenosti a jejímu významu a je otevřená (Říháček, 2013, s.12-13). Cílem mé práce je prozkoumat žitou zkušenost sociálních pracovníků na Úřadu práce se sebereflexí a pokusit se jí porozumět. Na základě tezí Smitha, Flowerse a Larkina (in Říháček, 2013) lze v IPA použít také tzv. sekundární výzkumné otázky, které vycházejí z teorie. Ty se neověřují testováním hypotéz, spíše zkoumají, zda odpovědi na ni jsou s danou teorií v souladu (Říháček, 2013, s.13). Sekundární výzkumné otázky v práci dále budu nazývat dílčími otázkami. Na základě výše zmíněných argumentů zde využívám pojetí zkušenosti Hartla (2010) a Sutin a Robinse (2007), a charakteristiku sebereflexe podle Macka (2008) a Blatného (2003). Považuji za důležité, zvláště v pomáhajících profesích osvojit si dovednosti poznávat sebe sama, hodnotit sebe sama a regulovat své chování. To vše přispívá mj. k tolik potřebné reflexi současné situace 25
sociálního pracovníka, ventilaci stresových situací, získávání zkušeností. Proto budu zkoumat všechny takovéto zážitky sociálních pracovníků, vzniklé na základě chování, jednání a prožívání, které si mohou vybavit a jsou schopni je využít při tvorbě nových strategií a činností, zvláště na Úřadu práce. Formulace dílčích výzkumných otázek vyplynula z teoretické části. Zároveň jsem se snažila, aby byly co nejvíce praktické a přínosné pro respondenty a organizaci, kde budu výzkum provádět. Moje dílčí (sekundární) výzkumné otázky (DVO) jsou tyto:
DVO1: Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebepojetím na Úřadu práce? DVO2: Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebehodnocením na Úřadu práce? DVO3: Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se seberegulací na Úřadu práce?
DVO
Indikátory
Otázka do rozhovoru
Návrh scénáře rozhovoru
Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebepojetím na Úřadu práce?
Subjektivní výpovědi respondentů o znalostech jich samých v oblastech fyzické, morální, osobní, rodinné, sociální, a akademické nebo práci. Jedná se o zmínky o jejich zdraví, hodnotách, pozici v rodině, kolektivu, jejich silných a slabých stránkách.
Jak se vám pracuje/pracuje na Úřadu práce? Jak to zvládáte? Jak jste se dostali k této práci/práci? A jakou cílovou skupinou byste chtěla/a pracovat? Co na této práci máte rád/a a co na této práci nemáte rád/a? Co je pro vás v téhle práci důležité?
Jak se vám pracuje na Úřadu práce?
Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebehodnocením na Úřadu práce?
Subjektivní výpovědi respondentů o jejich emočních projevech doprovázejících aspekty sebepojetí. Jedná se o zmínky o vlastních úspěších, vědomí hodnoty sebe sama, důvěře, v je samotné, sebehodnocení.
Co jste s tím dělal/a/děláte? Jak jste tohle řešil/a / řešíte? Jaké to pro vás bylo/je? Jak jste to prožíval/a? Jak jste to zvládal/a?
Jak to zvládáte? Co s tím děláte? Jak jste se dostal/a k téhle práci? Co na této práci máte rád/a a co na této práci nemáte rád/a? Co je pro vás v téhle práci důležité?
S jakou cílovou skupinou byste Jaká je zkušenost Subjektivní výpovědi respondentů o Máte nějaký způsob jak se s tím chtěla/a pracovat? sociálních pracovníků vlivech sebepojetí a sebehodnocení vypořádávat? se seberegulací na na jejich chování a osobních Jak jste to zvládala? Úřadu práce? standardech. Jedná se o zmínky o Co s tím děláte? naučených postupech zvládání situací, dřívějším a současném postupu řešení situací, tvorbě priorit, o poučení se.
26
4.3. Výzkumný soubor Výběr výzkumného souboru byl proveden záměrným, účelovým výběrem. Kritériem takovéhoto výběru je právě určená vlastnost, na jehož základě cíleně vyhledáváme pouze takové jedince, kteří toto kritérium splňují a zároveň jsou ochotni do výzkumu se zapojit (Patton in Miovský, 2006, s.135). Homogenita vzorku je v souladu a předpokladu s použitím IPA přístupu. Mým kritériem pro výběr výzkumného souboru bylo aktuální zaměstnání jako sociální pracovník na dané agendě daného Úřadu práce a to, že tito lidé budou ochotni zapojit se do výzkumu. Smith, Flowers a Larkin (in Říháček, 2013) v rámci IPA konkrétně pro magisterské diplomové práce doporučují vzorek o 3-6 respondentech. To proto, aby vnikly analýzy každého případu, nebo např. vytvoření několika případových studií. IPA sama o sobě pracuje spíše s menším počtem respondentů. Zároveň je však přednější bohatost dat jednotlivých případů před pevně stanoveným počtem respondentů (Říháček, 2013, s.13-14). Pro svůj výzkum budu mít k dispozici pracovníky dvou různých agend Úřadu práce. Proto pravděpodobně bude počet mých respondentů pro moji práci o něco vyšší než tento uvedený. K této volbě mě vedla možnost zapojení zaměstnanců dvou oddělení, stojící mezi nabídkou a požadavkem ředitele Úřadu práce, kterou jsem přijala za svou. Protože ve výzkumu zahrnu všechny možné skupiny sociálních pracovníků na daném Úřadu práce, domnívám se, že výsledky výzkumu budou o to komplexnější a přínosnější pro tento Úřad práce. Zároveň se spojí má povinnost tvorby diplomové práce s užitečnými informacemi pro Úřad. Jak již bylo zmíněno v úvodu, v mojí práci se však nebude primárně jednat o komparaci. Výzkumným souborem ve výsledku bylo celkem 11 respondentek, 6 z oddělení Příspěvku na péči a 5 z oddělení Hmotné nouze. Všechny respondentky byly ženy, rozhovory trvaly přibližně 15 – 55 minut. Původní záměr byl vést rozhovory pouze se sociálními pracovníky. V průběhu jsem se rozhodla výzkum rozšířit o jednu referentku nepojistných sociálních dávek. Důvodem bylo, že právě ona mohla skvěle dokreslit kolektiv oddělení a možná i zdůraznit kontrast mezi sociálními pracovníky a ostatními pracovníky oddělení. Ve výsledcích výzkumu pak volně nahrazuji slovo respondentky za sociální pracovnice či pracovnice, přestože jimi všechny nejsou. Důvodem je zjednodušení.
4.4. Technika sběru dat Z různých metod získávání dat v kvalitativním výzkumu jsem si pro svou práci zvolila techniku rozhovoru (interview). Konkrétně se bude jednat o polostrukturovaný rozhovor. Ten podle Miovského (2006) vyžaduje určitou technickou přípravu při vytváření okruhu otázek či témat, na které se chceme ptát. Mimo to se používá následné inquiry, tedy upřesňování a dovysvětlování výpovědí respondenta tak, abychom v pozici výzkumníka byli jisti správným pochopením tvrzení (Miovský, 2006, 159-161). Tento záměr se shoduje s IPA, kde se také používá polostrukturovaný rozhovor, dokonce je jednou z nejpoužívanějších metod. Ten je totiž pro respondenta dostatečně flexibilní a dává mu možnost volně hovořit o tématu, reflektovat svůj postoj k němu a rozvíjet o něm své myšlenky. Výzkumník zase může v současné chvíli sledovat vynořující se skutečnosti a zároveň může usměrňovat respondenta, aby se neodchýlil od tématu. Rozhovor obecně od stěžejního tématu výzkumníka k souvisejícím tématům vycházejícím od respondentů. Rozhovory se dále doslovně přepisují pro následnou analýzu (Smith in Říháček, 2013, s.15).
27
4.5. Etický rozměr výzkumu V průběhu sběru dat a analýzy jsem narazila na řadu eticky problematických situací. Padgett (1998) o takových situacích píše, že výzkumníci kvalitativního přístupu nejsou schopni poskytnout respondentům anonymitu v takové míře, jako výzkumníci kvantitativního přístupu. Je však nezbytné poskytnout svým respondentům garanci důvěrnosti rozhovorů (Padgett, 1998, s.67). Před zahájením rozhovoru jsem respondenty informovala o skutečnosti, že nikde nebude zveřejněno místní určení jejich pobočky Úřadu práce. Taktéž jsem se s nimi dohodla na zásadě, že to,co bude v rozhovoru řečeno, bych ráda použila pro účely mé diplomové práce. K tomu se pojila vybídka, aby pracovníci nemluvili o tom, co nechtějí, aby bylo potenciálně uveřejněno. Případně, kdyby bylo řečeno něco, co vlastně nemá být uveřejněno, ať mě o tom informují a já tuto informaci nepoužiji. Snad toto ujištění, i přátelský průběh rozhovorů vedl k tomu, že při rozhovorech byli někteří respondenti velmi otevření a sdílní. Přes opatření uvedená výše, se sebranými daty jsem se cítila být na velmi tenkém ledě. Opakovaně jsem hledala správnou hranici pro použití informací či nikoliv. Na jedné straně stál můj požadavek přínosu respondentům a jejich vedení, a odkrytí zajímavých faktů. Na straně druhé jsem měla obavy o možný postih respondentů a jiné újmy způsobené mým možným nešetrným přístupem k získaným informacím. V průběhu výzkumu můj etický přístup zahrnoval nebrat v potaz v průběhu rozhovorů jiné informace o respondentovi než ty, které mi sám sdělil nebo o kterých jsem se sama přesvědčila, a zahrnutí všech možných vymezených respondentů tak, aby vynechání nezpůsobilo komplikace vnitřního charakteru. Kromě informování o cílech a účelu výzkumu, dobrovolnosti rozhovoru a anonymitě, byli také respondenti požádání o souhlas k záznamu rozhovorů ve zvukové podobě. Informovaný souhlas byl získáván pouze ústně, písemná forma by mohla narušit důvěrnost rozhovorů a znervóznění respondenta. Souhlasy respondentů jsou zaznamenány v audio nahrávkách a přepisech rozhovorů.
4.6. Reflexe výzkumníkovy zkušenosti s tématem výzkumu Pro transparentnost výzkumníkových předsudků o tématu výzkumu je podle Říháčka (2013) dobré před jeho zahájením provést reflexi vztahu k tomuto tématu, vlastní motivace pro práci s daným tématem a předjímaných závěrů (Říháček, 2013, s.16-17). Mezi hlavní body reflexe, které jsem si při této příležitosti zaznamenala, byla představa psychicky náročné práce sociálního pracovníka založené na zkušenosti takovéto blízké osoby z jiného Úřadu práce. Měla jsem před očima její průběžné pozitivní i negativní komentáře pracovního prostředí daného Úřadu práce, projevené známky syndromu vyhoření a nejasný postup ukončení zdejšího pracovního poměru. Identifikovala jsem jakýsi odpor či vztek na chování Úřadu práce k tomuto již bývalému zaměstnanci. Z doslechu jsem pak měla v povědomí, že na jiné agendě tohoto Úřadu práce došlo ke „sklapnutí“ sociální pracovnice - ještě ve zkušební době se nervově zhroutila a byla dlouhodobě hospitalizovaná. Výzkum k předchozí absolventské práci na CARITAS-VOŠs Olomouc ve mně zanechal dojem, že sociálním pracovníkům na Úřadu práce oproti ostatním dotazovaných sociálním pracovníkům „něco“ chybělo. Hovořili např. o supervizích, obecně se jednalo o nejasné nebo žádné návyky ventilování zátěže. 28
4.7. Zpracování dat Říháček (2013) na jednu stranu hovoří o neexistenci správného nebo špatného postupu vedení analýzy a podporuje kreativní přizpůsobení IPA výzkumníkovým účelům. Přesto nabízí strukturovaný postup pro analýzu dat. Proces analýzy v IPA podle něj vždy začíná u jednoho případu. Dále se dříve nabízela varianta použít témata vzešlá z první analýzy k orientaci v dalších případech. Nyní se však spíše upřednostňuje provádět analýzu každého následujícího případu samostatně, včetně identifikace témat. Takovýto přístup vede k otevřenosti novým tématům (Říháček, 2013, s.16). Postup analýzy byl následovný:
Doslovný transkript jsem několikrát pročetla.
Na vybraných místech jsem text zvýraznila a opatřila počátečními poznámkami a popisky. Poznámky měly charakter deskriptivní (např. „nemoc“, „co si musí nechat líbit“, „co ji nabíjí“), lingvistický (např:„teď už to poznám, když to na mě jde“ - to = stavy) nebo konceptuální (např.:„..takovej ten stres a klepání..to je hrozný. U mě je to chvilkama (smích). Jo ale není to tak hrozný..“).
Jednotlivé výroky s poznámkami s popisky byly zaznamenány do tabulky zároveň s odkazem na místo výskytu v textu. Pro praktičnost byly výroky abecedně řazeny podle prvního písmena hlavního slova počátečních poznámek.
K těmto výrokům jsem rozvíjela nová témata - rodící se témata. Abstraktnější, nadřazená jednotlivým komentářům (např. zdravotní stav, zvládání, pozitivní motivace apod.). Počáteční témata, která se přímo, ani okrajově nevztahovala k výzkumné otázce jsem vyloučila.
Zformulovaná rodící se témata jsem mapovala a podobná jsem se snažila propojovat, kategorizovat, hledala souvislosti napříč tématy, v rámci dílčích výzkumných otázek. Některá tato označení se začala jevit jako nadřazená, některá jako podřazená.
Takto jsem postupovala u dalšího a dalšího transkriptu, do tabulky jsem přidávala nová hesla a výroky, příp. doplňovala výroky k již zavedeným poznámkám. V průběhu analýzy jsem se opakovaně vracela k textům s přepisy rozhovorů (srov. Říháček, 2013, s.17-22).
Protože v tomto výzkumu šlo o komplexní popisu zkušeností sociálních pracovníků na Úřadu práce se sebereflexí, interpretovaná data nejsou ve většině případů kvantifikována. Ke kvantifikaci došlo jen tehdy, kdy by jinak data působily zavádějícím dojmem. Práce taktéž neměla za cíl komparaci dvou oddělení Úřadu práce, a proto jsem data zpracovávala dohromady. Pouze v opodstatněných případech, kde se data jednotlivých agend silně odlišovala, jsem oddělení vymezila. V rámci interpretace jsem v nejvyšší možné míře používala vlastní slova respondentů.
29
4.8. Výsledky Interpretační část práce je rozdělena na tři větší celky, podle jednotlivých dílčích výzkumných otázek. Každý celek je členěný podle nadřazených témat vzniklých a rostoucích v rámci té které dílčí výzkumné otázky. Některá témata se objeovala napříč vícero výzkumnými otázkami. Interpretace jsou podloženy výroky respondentek. Výroky jsem záměrně neoznačovala zkratkou respondentek (R1, R2, R3,..). Z toho důvodu, aby při představení výsledků výzkumu Úřadu práce opravdu nikdo nemohly rozlišit autory výroků, zvláště u případně kontroverzních výroků, a tak nedošlo k problémovým situacím.
4.8.1 Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebepojetím na Úřadu práce? Původní nastavené indikátory zde byly subjektivní výpovědi respondentů o znalostech jich samotných v oblastech fyzické, morální, osobní, rodinné, sociální, a akademické nebo práci. Sledovala jsem zmínky o jejich zdraví, hodnotách, pozici v rodině, kolektivu, jejich silných a slabých stránkách apod. V této kapitole jsem interpretace dělila podle výše zmíněných šesti oblastí sebepojetí. Pořadí oblastí odpovídá četnosti, jak byly zmiňovány v rozhovorech. Některá témata však nebylo snadné oddělovat, byla propojená. Jak píše Macek (in Výrost, Slaměník, 2008, s.93), je těžké oddělit obsah sebepojetí od prožitků a pocitů. Přesto jsem se snažila v této kapitole co nejvíce setrvat u aspektu sebepojetí. 4.8.1.1. Fyzická oblast
Zdravotní stav
Již při první otázce, jak se jim pracuje na Úřadu práce, respondentky často hovořily o svém zdravotním stavu. V začátcích rozhovoru šlo o drobnější negativní záležitosti, např. o pocit únavy. Respondentky pravděpodobně cítily nejistotu při svěřování se s takto osobními záležitostmi cizí osobě výzkumníka. Posléze však mluvily také o závažnějších zdravotních problémech. Např. o provedené operaci žlučníku nebo slepého střeva. Jako příčinu onemocnění respondentky viděly různé příčiny, jako například dědičnost. Zaměstnání bylo některými označeno také jako vedlejší příčinu zdravotních problémů. Pracovnice popisuje: „..ne, to z práce úplně ne. Jako samozřejmě jako že to ale taky nepřidá, na tý psychice a zdraví no.“ Pro někoho představovalo současné zaměstnání přetrvávající riziko: „Jo, takže tady je to pořád o zdraví naše.“ Některé respondentky však zdravotní obtíže připisovaly a datovaly právě od nástupu na toto pracoviště Úřadu práce. „Jo, se mi to přeneslo na zdraví. Ale to až právě po nástupu sem.“ Konkrétním společným označeným obdobím pro začátek obtíží byl rok 2012. V tomto roce došlo k přechodu výplaty daných dávek z Městských úřadů na Úřady práce. Kromě fyzického přesunu došlo také ke změnám v systému
30
fungování agend, docházelo ke změnám pracovních programů a migraci dat, a jiným pracovním postupům. To se podle respondentek pojilo s požadavkem dovednosti přizpůsobovat se., což často vnímaly negativně. Také proto, že ke změnám docházelo podle jejich názoru nesystematicky, zbytečně a příliš často. Zhoršení zdravotního stavu spojované se změnami v popisu pracovních činností respondentky popisovaly také jako opakované a přetrvávající. Říká: „..protože je vždycky nějaká jobovka. Změna programu nebo změna zákona, (…), většinou až se něco ustálí, tak přijdou se něčím novým jako. Tak to mě vždycky zase dostane..“ Kromě samotného zhoršení vlastního zdravotního stavu vlivem zaměstnání respondentky vnímaly obavy o své zdraví. Šlo o situaci, kdy se setkávaly s diagnózami klientů a zároveň samy prožívaly zdravotní obtíže. „Víte co člověk si pak i vsugeruje..s tím že my přicházíme do styku, ty lidi o tom mluvěj o těch nemocech a když jste pak v takovým stavu že v tu ránu vám vitane na mysli je mi tak zle, tak strašně zle..“ Respondentka dodává, že její obavy o zdraví jsou o to větší, pokud je oslabená vlastní nemocí a ochromená vlastními problémy: „Takhle si v tom stavu rozhození, normálně když je člověk tak jako samozřejmě může se stát cokoliv a jo a takže si pak ještě vsugerováváte ještě takový nemoce a soukromý problémy co jsou a jako a ono se to jako tak nabaluje, protože jste taky jenom lidi ne jen úřednící.“ Pracovnice vyjádřily obavy o zdraví také v souvislosti s aktuálním podstavem pracovníků agendy. V době, kdy vykonávaly více práce, i za chybějící kolegyně, se cítily náchylnější k nemoci. Pracovnice si byly zároveň vědomy, že nahlášení nemocenské by znamenalo ještě více práce pro ostatní kolegyně. „Teď jako lidi nechtěj být nemocný, teď proboha kdo tu práci za mě udělá protože už i v takovýmhle my jsme, protože když někdo chybí tak kdo to udělá za něj. Nechcete aby někdo musel..“ Dilema mezi prací a zdravím někdy řešily právě na úkor vlastního zdraví. Respondentka popisuje: „Takže ty ženský vlastně my jsme tady permanentně třetí měsíc nemocný. Pliveme to na sebe, jedna je dobrá pak to zase jede to dál, takže opravdu třetí měsíc..“ Respondentka doplňuje, že v takovém případě naopak práce a nemoc ovlivňují jejich osobní životy. „A pak i ty problémy jsou pro mě osobně v takovým období hůř zvladatelný.“ Přímé obavy o zdraví zaznamenávaly respondentky, které přicházejí do styku se skupinou sociálně slabých klientů. Jednalo se jak o kontakt v kanceláři, tak na sociálních šetřeních. „Když se právě chodí na sociální šetření tak ten okruh je pestrej a jako člověk neví, pohybujou se tu lidi co mají žloutenku typu c a já nevím co ještě maj. Nebo tak když mě tady přijdou (pozn. Do kanceláře) a to je nemytý a to není čistý tak to taky hezky voní.“ Tyto obavy jsou zmírňovány používáním antibakteriálních prostředků. „To už je naše nemoc tady (pozn. v kanceláři). Co chvíli tak si umejváme ruce a ono to tu lítá všude, tak tady lítáme se sprejem.“ Jako prevenci pracovnice vnímají nově zavedené hrazené očkování. „Teď už nám konečně odbory schválily očkování, to nebylo. Jsme si to musely platit samy." Celkový zdravotní stav pracovnic na agendách na konci rozhovoru zhodnotila jedna z respondentek. Z výpovědi vyplývá, že problémy v oblasti zdraví mohou dosahovat ještě závažnějších rozměrů, než o jakých se zmiňovaly jednotlivé pracovnice. Uvedla: „No ony vám to nikdo neřeknou, ale tady každá druhá bere nějaký antidepresiva nebo tak. Já teda ne, já mám homeopatika.“
31
Dovednosti, silné stránky
Respondentky při rozhovorech dále hovořily o vlastních dovednostech a silných stránkách. Obojí také patří k fyzickému konceptu sebepojetí. Tyto poznatky se často pojily se zkušeností pracovnic, které v minulosti řešily nějakou krizovou situaci s klientem (např. verbální agrese, vyhrožování). Respondentka říká: „Já osobně vycházím z toho co je ve mně, že mám třeba schopnosti vycházet s lidma nebo dovedu se vcítit nebo dovedu poradit nějakým logickým úsudkem, selským rozumem.“ Jiná respondentka také popisovala dovednosti v komunikaci. „Tak já jsem jakoby vod mala se dá říct, jakože ukecaná, trochu drzejší jsem dycky byla, takže s tímhle nemám problém.“ Schopnost komunikace se tedy jevila jako podstatná dovednost sociálního pracovníka ve vztahu s klientem.
Stavy
Změny ve výkonu práce sociálního pracovníka, náročné situace s klienty, obavy o zdraví, potíže v osobním životě a další věci, o kterých jsem se nemusela dozvědět, respondentky spojovaly s následky na fyzickém i duševním zdravím. Dle jejich slov se nejednalo nutně o spuštěný nebo proběhnutý syndrom vyhoření. Já jsem tyto zážitky pojmenovala podle slov jedné respondentky jako „stavy“. Faktem je, že o zkušenosti s nějakým podobným stavem hovořily téměř všechny pracovnice. Každá však průběh popisovala jiným způsobem. Jedna respondentka říkala: „Je fakt, že jsem jako měla stavy, kdy jako jsme přišla domů a brečela jsem že už nemůžu. Jako to přiznám narovinu. Sedím doma prostě, klepu se a brečím.“ Tato respondentka dále popisuje jakousi vnitřní sílu ke zvládnutí, kterou v sobě zároveň pociťovala: „Ale měla jsem stavy ale jako furt jsem si říkala, že to jako.. Že to musím nějakým způsobem zvládnout.“ Jiná respondentka svoji zkušenost stavu popisovala takto: „To víte co to se mě trošku udělá černo před očima ale musíte jít dál.“ Také ona si zároveň uvědomovala potřebu nesetrvat v tomto stavu. Další respondentka svoji zkušenost popisuje následovně: „ Takže v práci takhle a doma taky.. jo, sáhla jsem si na dno . To jsem pak někdy takhle brečela ve vaně.“ Slzy jako cestu částečné úlevy popisovala i jiná respondentka. Hovořila za sebe i kolegyně: „Někdy jsou ty ženský vystresovaný že někdy i brečí. Že opravdu když někdo dovede rozbrečet ale to máte to takovýto chvění kolem žaludku, to je nepříjemný no že se bojíte jakoby nebo bojíte, je to nepříjemný, když vás tady někdo seřve.“
Jiným typem zkušenosti stavů jsou chvíle nočního buzení. Ty popisovalo několik respondentek. Jedna říká: „Stres no. To přijde stres a že se vlastně v noci vzbudíte a jdete si napsat to co máte udělat protože by jste to mohla zase zapomenout no a pak jste teda ještě vzhůru..“ Další svoji zkušenost popisuje podobně: „...že opravdu že se opravdu ve tři hodiny ráno vzbudíte a to si myslíte že se opotíte protože si uvědomíte že jste něco neudělala (…) a to se pak opravdu leknete a už chcete bejt v práci abyste se podívala jestli jste to udělala nebo neudělala.. (..) já pak třeba opravdu nespím, neusnu..“ Tento typ stavů respondentky popisovaly jako intenzivnější v době, kdy bylo v zaměstnání více práce a povinností. Pracovnice říkala: „..v noci jsem se budila v jednu třeba, šla jsem si fakt napsat a měla jsem, byla to situace kdy jsem toho měla fakt strašně moc..“ Byly však i takové pracovnice, které si možnost těchto stavů uvědomovaly, ale na sobě je nepozorovaly. Respondentka říkala: „..nemám stavy který tady má hodně kolegyň že je neděle 32
odpoledne a jim je zle protože vědí že přijde pondělí. Tak to já zaklepu to nemám.“
4.8.1.2. Sociální, osobní a pracovní oblast
Kolektiv
Z důvodu vzniklého tématu, které se dotýkalo jak sociální, tak pracovní oblasti, jsem tyto oblasti spojila. Jednalo se o téma kolektivu na pracovišti Úřadu práce. Některé respondentky kolektiv popisovaly kolektiv a své postavení jako podpůrný, některé jej označily obtížným. V tomto případě se pojetí odvíjelo od oddělení pracovnic. Protože výsledky na jednotlivých pracovištích se silně odlišovaly, rozhodla jsem se agendy popisovat odděleně, jak bylo výše předesláno. Zde také podle mého názoru docházelo k propojení sebepojetí a sebehodnocení. Respondentky Příspěvku na péči popisovaly kolektiv spíše negativně. Jako možné příčiny zaznělo několik postřehů. Jedním z nich byla dle slov jedné respondentky bývalá vedoucí oddělení: „..hrozný, hrozný. Nejsme žádný kolektiv, jsme rozvrácenej kolektiv díky bývalý vedoucí.“ Další respondentka akcentovala jako příčinu špatného kolektivu nedostatek času a pracovní zátěž. Říkala: „Tím že jsme přetížený tak není čas si spolu sednout, vyříkat si to , povykládat si, a bejt nějakej kolektiv. To by nás museli o tři čtyři posílit abysme se zklidnili. Ale pokud tady je napětí že to je jednou tolik, tak se nezklidníme natolik.“ Některé respondentky za příčinu považovaly výhradně ženské osazenstvo oddělení. Jedna respondentka srovnávala mužský kolektiv v předchozím zaměstnání s tím to současným slovy: „Tady ty ženský jsou šílený. Tam jak jsem dělala s chlapama, to bylo jiný. Chlap když je naštvanej tak zanadává a pošlou se navzájem ..někam. Ale pokračujou a vyčistí se to. Ale tady je ta atmosféra jiná.“ Přestože by však respondentky kolektiv na pracovišti neoznačily jako dobrý, dokázaly mluvit o úspěších a schopnostech druhých kolegyň – např. o skvěle napsaných šetřeních či zápal do všeho nového a o pracovních výpomocech. „Ale musím nechat, ty její šetření, to je paráda.“ Přišla řeč také na koalice, dvojice pracovnic, které se navzájem podporují a využívají vztah také jako prostředek uvolnění, pochopení a oddychu. Jedna pracovnice říkala: „Tady ta kolegyně, ta jo, s tou jsme sem vlastně spolu nastupovali. Chodíme spolu cvičit, běhat, s tou je to takový lepší.“ Současné naladění kolektivu se dle slov respondentek vyvíjí, je tendence jej měnit. Nová vedoucí se na základě vlastních zkušeností snaží s kolektivem pracovat. Jejím prvním krokem bylo uspořádání porady v duchu přátelství a rovnosti s kolegyněmi, protože dříve byla jednou z nich. „Když jsem tady měla dělat svoji první poradu tak jsem to udělala tak, že jsem neseděla tady v čele, normálně jsem si sedla na to své místo kde jsem předtím vždycky seděla, koupila jsem zákusky, jsem si říkala, je to naše první, aby to bylo i takové uvolněnější. A nechtěla jsem aby to bylo jako předtím. Aby byl kolektiv lepší.. Měla jsem z toho dobrej pocit.“ Také některé pracovnice hovořily o možné žádoucí změně v náladě kolektivu, oproti předchozí zoufalé situaci: „Jsme byli potopenej titanik. Takže jako vytáhnout už to absolutně není možný ale aspoň nadzvednout, jestli se to tý mladý vedoucí podaří, budem si to přát no.“(R3) Kromě kolektivu na pracovišti se respondentky cítí být členky i jiných kolektivů, například 33
kolegyň z bývalých zaměstnání. Toto spojení hodnotí jako zdroj uvolnění a odpočinku: „Já si v každý poledne jdu na kávu a na cigárko se svejma známejma, vůbec ne tady z práce jo. Takže to každý den na tu hodinu a to mě stačí." Respondentky oddělení Hmotné nouze popisovaly kolektiv především jako podporu. Kolegyně si jsou navzájem první pomocí zvláště po náročných pracovních situacích. Vedoucí oddělení popisuje zaběhnutou praxi: „..když má někdo problém tam kamkoliv může přijít. Když někdo bude mít problém že ho někdo vytočí tak já věřím že okamžitě prostě nebo za chvilku jde za tou do tý jiný kanceláře a tam si spolu ty ženský spolu promluvěj, že to z toho člověka jde ven. I já vylítnu prostě a jdu třeba.“ Jako součást pomáhajícího rozhovoru popisovala logické odůvodňování příčin vzniku problému: „Tak teď tady někdo byl a teď si povíme, jak to vzniklo, jak se to nabalovalo a co až se to vlastně stalo a dostalo ke mně.“ Další respondentky z tohoto oddělení také popisují kolektiv jako dobrý. Jedna hovořila také o přesahu pracovních přátelství do jejich osobních životů: „Troufám si říct, jako možná co takhle mám vypozorovaný tak jako naše oddělení má jeden z nejlepších kolektivů, že nejvíc držíme při sobě. Jako jediný chodíme ve volným čase i takhle si třeba sednout na oběd nebo na večeři, když někdo slaví narozeniny, což tady u nikoho v baráku není vidět.“ Respondentky z tohoto oddělení hovořily o specifiku ženského prostředí, které mezi sebou vnímají. Uvědomují si jej, avšak považují jej za zaběhnutou součást: „Samozřejmě ale to já beru jako že to jsou ženský. Jako že se dozvídám věci jaký se dozvídám a pak si to musím v tý hlavě přebrat to beru jako že to je věc života. Ale je to vždycky, ženský kolektiv je ženský kolektiv.“ Některé respondentky si zároveň uvědomují, že dobrý kolektiv není samozřejmost: „Zaplať pánbu my jsme si nějak s kolegyní sedly, tak to je dobrý. Někdy to teda bývá, že to stojí za pytel když si jako kolegyně nesednou tak je to šílený jako nedokážu si to představit.“
4.8.1.3. Rodinná oblast Rodinný koncept respondentky popisovaly v rolích dcer, sester, manželek, matek, přítelkyň, a babiček. Jejich nejbližší pro ně představují motivaci i zodpovědnost. Právě před nimi se snaží neventilovat pracovní zátěž. „Mám malou holčičku o tu se musím starat takže nějakým způsobem se snažím abych to nepřenášela na ni. Takže to musím před ní prostě potlačit.“ Stejná respondentka dodává, podobně jako další pracovnice, že se snaží nebrat si práci domů: „Pak někdy třeba ta myšlenka se mi v tý hlavě jako mihne ale u mě převládá to že si musím říct že takhle ne. Že to prostě patří sem a nepatří to domů.“ Pracovnice se snaží oddělovat práci a rodinný život. Sdílí se zpravidla pouze na obecné rovině. Jedna z respondentek popisuje: „S partnerem třeba si popovídáme vzájemně o tom co bylo v práci. Nějakou chvíli tomu věnujeme ale je to tak jakoby asi bych to definovala jako zhodnocení vlastně toho pracovního dne.“ Nejbližší pro pracovnice představují také uvolnění, oporu, čerpání sil: „Mám sestru, která sice nebydlí tady, ale to jsou sáhodlouhé telefony nejen co se v tý práci děje neděje a sdělíme si navzájem ty úspěchy i neúspěchy i ty věci rodinný.. Takže opravdu mít tu sociální oporu v rodině v kamarádkách je další věc.“
34
4.8.1.4. Morální oblast
Hodnoty, motivace
Na téma morální oblasti respondentky hovořily, když vyslovovaly své úvahy o práci v sociální sféře. Jednalo se o představy o profesi před nástupem do pracovního procesu: „Chtěla jsem takový to tak člověk když studuje, asi to sama znáte, člověk má takovou tendenci jako já chci hrozně pomáhat..“ Respondentka dodává, že tyto hodnoty, pojetí morálky a motivace prošly změnou po zkušenostech v sociální práci: „Člověk to pak ale vidí trošičku jinak když tam pak začne pracovat.“ Jiná respondentka popisuje příklad, za jakých okolností se jejich morální hodnoty a motivace pro práci mění: „My jsme ti poslední (pozn.: odd. Hmotné nouze) takže oni to z nás buďto vytřískaj, protože už to nevytřískaj z nikoho jinýho, takže oni opravdu jdou po tom jakoby na krev. Že lžou, podváděj.. Takže když to vidíte že ty lidi lžou a podváděj a furt to prochází tak ono to bere takovou motivaci.“ Práci na Úřadu práce respondentky neoznačovaly za vysněnou, ve smyslu cílové skupiny. Skupiny lidí, se kterými pracovaly, však nebyly ani těmi, se kterými nikdy nechtěly pracovat, nebo se jich obávaly. Jedna pracovnice tuto volbu popsala morálním povoláním: „Tak je ta sociální práce, si myslím že v každý ženský je kus sociální pracovnice. Máme takový vrozený to pomáhání.“ Práce navíc V průběhu práce na Úřadu práce sociální pracovnice prožívaly situace, kdy ve své práci šly nad rámec pracovních povinností, vstříc klientovi. Jedna respondentka popisuje své hodnotové nastavení následovně: „Tak říkám, chtěla jsem ty lidi svoje zase vidět takže svoje autíčko, zas můj benzín, ve svým volnu jsem je oblítávala, ještě i po práci a víkendy jsem tomu dala, o nocích jsem to psala, jen abych si zase co nejvíc lidí viděla svejch, ze svého rajónu (pozn.: po přesunu agendy na Úřad práce, tj. Rok 2012) a doufala jsem že to tam pochopěj.“ Pro tuto pracovnici bylo morálně nepřípustné nechat klienty bez pomoci. Na tomto místě by bylo možné hovořit o více či méně uvědomovaném syndromu pomocníka. Tento popis se také dotýká nezdravých motivů pomáhajícího, jakými jsou zde osamělost a hledání osobního naplnění.
4.8.1.5. Shrnutí výsledků první dílčí výzkumné otázky Obecně tedy o zkušenosti sociálních pracovníků se sebepojetím na Úřadu práce můžu říci, že pracovnice mají mnoho poznatků o sobě samých, v různých oblastech. Vnímají své vlastní charakteristiky a své postavení vůči ostatním. Silná zkušenost pracovnic se zdravím začínající výpovědí o užívání antidepresiv a končící popisem stavů, by neměla zůstat bez povšimnutí. Každé zaměstnání má dopad na naše zdraví. V tomto případě jde o stav alarmující. Osobní, sociální i pracovní koncept se vyskytly ve výpovědí nejvíce skrze téma kolektivu. Zde se tvrzení lišila od agend pracovnic. V rámci rodinného konceptu pracovnice silně vnímaly své postavení v rodinách. Zde nacházely útěchu, povinnosti i motivaci. Morální koncept se u respondentek naplňoval a formoval jejich postojích a hodnotách při výběru povolání a při jeho výkonu.
35
4.8.2 Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebehodnocením na Úřadu práce? Indikátory zde byly subjektivní výpovědi respondentů o jejich emočních projevech doprovázejících aspekty sebepojetí, emoční vztah k sobě. Sledovala jsem zmínky o vlastních úspěších, vědomí hodnoty sebe sama, důvěře, v je samotné, sebehodnocení. Jak bylo zmíněno výše, nelze odloučit prožitky a pocity od obsahu sebepojetí. V této kapitole jsem se proto snažila primárně popisovat aspekt sebehodnocení.
Kontakt s klientem
Oblasti sebehodnocení se respondentky dotkly, když hovořily o zkušenosti s klienty, zvláště o náročných a krizových situacích. Zde prováděly obecné soudy ve smyslu hodnoty vlastního já. Jedna respondentka popisovala situace, kdy kromě vysvětlování a předávání informací musí někdy na klienty zvýšit hlas, aby ujasnila, kam až klient může a nesmí zacházet. „Já se to snažím dycky v dobrým řešit. Jo, už jsem samozřejmě člověk vylítne nebo jim to důrazně musíme říct ale je to kus od kusu. Nenechám se zastrašovat přece.“ Jinou situaci, kdy se respondentka nenechala urážet a prokázala dávku sebevědomí, popisovala takto: „..anebo vám vynadaj po telefonu, jednou mi tady někdo po telefonu říká: no vy jste taková blbá kráva jako vy tomu nemůže rozumět. Tak mu říkám no ale ta pitomá kráva se s váma teda už nebude bavit. Přeju vám hezký den a nashledanou.“ Při obraně vlastního důstojnosti a zdraví pracovnice měly zkušenost se spoluprací s pracovníky Prevence kriminality a Policií. Jedna respondentka popisovala svoje zážitky: „Jo, už jsem byla dvakrát u soudu, podávala jsem trestní oznámení kdy mi tady vyhrožovali že mě tady zabijou jako jo. Není to sranda no, i jsem měla strach no. Ale jakoby ten stres vám za to nestojí. Tak jsem to nahlásila. Mě tady nebudou vyhrožovat přece.“ Pracovnice dále hovořily o zážitcích situací, kdy si uvědomovaly vlastní hodnotu nehledě na probíhající nespravedlnost. Tu si pak lépe dokázaly nebrat osobně. Toto pravidlo také jedna z nich považovala za princip práce sociálního pracovníka: „Tohle si prostě nebrat. Jo, to si v sobě ujasnit. Jo, myslim že kdybych třeba tohle si nedokázala pořešit, tak tuhle práci dělat nemůžu. Protože se zničím. Jo, takže to je asi to nejzákladnější v práci, v té práci sociálního pracovníka.“
Ocenění
Na pozitivní úrovni sebehodnocení respondentky popisovaly situace, kdy vnímaly svoji hodnotu při ocenění jejich pracovního úsilí nebo pracovního úspěchu. Tyto zkušenosti pro ně zároveň byly motivací pro práci samotnou. Jedna pracovnice popisovala situaci, kdy, dle jejích slov, se jí dostalo zadostiučinění její práce. Šlo o intenzivní práci s klientkou, která se díky spolupráci se sociálními pracovnicemi dostala ze špatné životní situace. Jako poděkování přinesla respondentce květiny. „Jo, jako jediný zadostiučinění svý práce jsem pak měla když tady byla jedna slečna s malou dcerou. Jako, intenzivně jsme na ní pracovali, našla si pak dvě zaměstnání, dostala se z toho že ke mně už nemusí chodit teda. A loni před Vánocema přišla a přinesla mi obrovskou kytku. A podělovala mi.“ Respondentka dále popisovala, jak hluboce ji tento zážitek zasáhl. V tu chvíli, nebo v okamžiku kdy o této chvíli mluvila, odkryla smysl své práce na Úřadu práce. Říkala: „To bylo takový to, co mě zasáhlo a nevěděla jsem jak mám reagovat. A bylo to mnohem hezčí než když vám zaměstnavatel sem tam třeba dá nějakou odměnu. To pro mě bylo to, proč jakoby má smysl v té práci pokračovat. Jo, že jsem si vážila že někdo ocenil to proč vy jste tady.“ Respondentka si i bez ocenění uvědomovala vlastní hodnotu. Toto ocenění však pro ni bylo velmi příjemné a motivační: „Protože já vím, že svou práci dělám dobře. Bylo to hrozně milý.“ Jiná respondentka popisovala ocenění klientem ne přímo jako zadostiučiněné, ale jako potvrzení toho, co už o sobě ví, vlastních schopností: „..to prostě člověk musí mít v sobě. A já to myslím mám. Musím to zaklepat protože to všechno co vidíte to dostávám od lidí.“
36
Podhodnocení
Oproti ocenění respondentky také popisovaly nedocenění. Často byla řeč o finančním podhodnocení. Jedna pracovnice vnímala spojitost mezi finančním podhodnocením a nedoceněním jí samotné: „Je to takový tristní, smutný, že člověk na to co dělá a na to s čím zachází, a pracuje se živýma lidma a psychicky to hodně odsrává jo, i někdy si to bere domů tak tak je to takový smutný. Jako bych já ani to co dělám nemělo větší cenu.“ Nespokojenost s finančním ohodnocením projevily i další pracovnice. Další respondentka na toto konto dodává: „Je to mizerně placená práce na velkou psychyckou zátěž. No a ty peníze jsou uplně smutný člověk se nechce pohybovat v statisících ale něco by jako..“ Jako podporu svých tvrzení o vnímání celkového podhodnocení sebe samých jiná respondentka popisuje podstav pracovníků. Zde také spojuje finanční podhodnocení s nedoceněním: „Nehlásej se sem ty lidi. Protože když to viděj, já se jim nedivím. Fakt. Hlavně za ty peníze. Jako opakuju se zrovna, je to blbý jakože jsem na prachy.. Ale každej jsme na peníze. Každej chceme aby přiměřeně ocenili tu naši práci, že taky mámě nějakou cenu..“
Pomoc nad rámec popisu práce
Hodnotu vlastního já pracovnice vnímaly, když se rozhodovaly pomáhat nebo nepomáhat nad rámec svých povinností. Zde popisovaly své hranice možností a dovedností. V kontextu pomoci kolegyním respondentka popisuje: „..takže pak se snažím pomoct nějak, ale můžu jenom slovně. Já tu práci za ni nemůžu udělat. Protože já toho mám sama hodně.“ Jiná respondentka popisovala aspekt sebehodnocení při práci s klienty. I zde si uvědomovala hranice svých možností, proto dělala pouze to, co bylo v jejich silách. V konkrétním případě tedy poskytovala verbální podporu a naslouchala: „Ví, že to příjde (pozn.: klientka v terminálním stádiu života), je na dně a neví kudy kam. A.. Takže to je další věc, co tý paní říct, byť jako jí jinak nepomůžu v tomdletom. Aspoň ji vyslechnout, jako ten prostor dát.“ Jiný případ uvědomování si vlastních možností při práci s klientem popisovala pracovnice v kontextu požadavků vedení Úřadu práce: „..a oni že prej máme pracovat produktivněji. Jak už víc jsem měla pracovat produktivněji nevím. Ale vím, že si nenechám sedřít kůži jen tak pro nic za nic. Dělám co můžu a basta.“ 4.8.2.1. Shrnutí výsledků druhé dílčí výzkumné otázky Obecně tedy o zkušenosti sociálních pracovníků se sebehodnocením na tomto Úřadu práce můžeme říci, že respondentky vnímají hodnotu sebe samotných. Tím spíše ve chvílích, když je nějakým způsobem narušována jejich svoboda, jejich hranice, osobní prostor. Vycházejí ze všední zkušenosti, špatné či dobré. Vědomí vlastní hodnoty je prostředkem zvládání některých náročných situací, a často o zachování si fyzického a psychického zdraví. 4.8.3 Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se seberegulací na Úřadu práce? Indikátory zde byly subjektivní výpovědi respondentů o vlivech sebepojetí a sebehodnocení na jejich chování a osobních standardech. Zaměřila jsem se např. zmínky o naučených postupech zvládání situací, dřívějším a současném postupu řešení situací, tvorbě priorit, o poučení se.
37
Příklady zvládání
Velkým vzniklým tématem, o kterém respondentky hovořily, byly popisy příkladů, jak se vypořádávají se stresem, únavou a pracovní zátěží. Jaké techniky si osvojily na základě vlastích zkušeností se sebou samými. Některé pracovnice o těchto technikách hovořily po vybídnutí otázkou, některé spontánně. Jedna respondentka popisovala, jak se naučila oddělovat pracovní starosti od soukromého života: „Snažím se to netahat domů. Protože už právě bylo období, kdy jsem přišla domů a první co jsem furt chrlila a chrlila a nedělalo to dobrotu.“ Jiná respondentka popisuje, jak se naučila cíleně využívat domácí prostředí jako zdroj pomoci a pochopení. S partnerem si nastavili určitý systém: „..s partnerem třeba si popovídáme vzájemně o tom co bylo v práci, jako zhodnocení vlastně toho pracovního dne. Naučili jsme se nějakou chvíli tomu pravidelně věnovat.“ Tato respondentka také pojmenovává tento systém jako psychohygienu: „Máme nastavený doma takovou tu psychohygienu.“ Jiná respondentka se ve svém systému zvládání zaměřila na prvek prostředí odpočinku. Jednu zaběhnutou praxi nahradila jinou: „To spíš že jsme doma nebo že se jdeme projít třeba do lesa, prostě mimo lidi. Určitě ne nikam do hospody nebo takhle. To bejvávalo, když jsem začínala že člověk chodil tak jako na kafčo na pivčo ale teďka se snažím takhle no.“ Na základě práce s lidmi a zkušenostmi s nimi nyní ve volném čase raději vyhledává klid a soukromí. Dodává: „Nechci vidět lidi. Jako ve svým volným čase.“ Jiné návyky, se kterými měly respondentky zkušenost, se týkaly zdraví. Pro jednu respondentku bylo důvodem pro změnu návyků prožití pádu, dna: „..ta práce holt je sice důležitá ale zdraví je důležitější.. A to ze mě mluví opravdu zkušenosti kdy fakt člověk už si v rámci tý práce opravdu šáhnul třeba na to dno a vnímá ty negativa který to přináší.“ Další respondentka měla změnu návyků spojenou s perspektivou udržení dobrého zdravotního stavu do budoucna: „A ty stresy a ta dnešní situace opravdu.. Životu nepřeje.. A já se chci dožít důchodu žejo. (smích) Což do 65 ještě chvíli pracovat budem.“ Současným návykem tedy je, jak dodává, přizpůsobení práce vlastnímu zdraví: „..takže to je třeba další důvod proč tu práci pokud to jde nastavit si to tak aby mě to opravdu vyhovovalo. To se teď snažím..abych tu práci tak nějak zvládala. V rozumný míře. Zachovat si nějakou určitou míru duševního zdraví.“ Některé předsevzané normy a návyky chování se dařilo dodržovat, některé ne. Příklad uváděla jedna respondentka. Jednalo se o období přechodu dávek z Městských úřadů na Úřady práce. Po změně pracovních rajonů si chtěla udržet a pomáhat „svým“ klienty. Tehdy toto přepínání sil špatně zdravotně zvládala: „Dá se říct, že ten první rok 2012 jsem to prožívala, lítala jsem na šetření o sobotách o nedělích, všechno jsem psala po večerech. Ale se zdravím to pak nebylo dobrý. Tak jsem se zařekla, že už ne protože jsem z nervů byla loni na operaci žlučníku, přišla jsem o žlučník.“ Přestože si pravidla stanovila, nepodařila se jí dodržet, jak dodává: „ ..ale letos v lednu jsem do toho zase sklouzla.“
Techniky zvládání
Přestože způsoby chování, které si pracovnice navykly pro zvládání zátěže, odrážely jedinečné pojetí každé z nich, ve výpovědích respondentek bylo možné vypozorovat společné prvky. Jedna respondentka popisovala jako uzdravující přírodu a aerobní aktivity:„Já potřebuju jako zvířata, přírodu, projít se, sluníčko. Anebo se vybít v tý posilovně jako že si fakt dám do těla. Druhý den skuhrám, ale aspoň mi to pomůže.“ Některé pracovnice tyto aktivity provozují se současnými kolegyněmi: „No, tak potom my tady s kolegyní si jdeme zacvičit, zaběhat, a tak různě.“ Respondentka dodává, že takto se sebou pracuje i sama: „Taky jsem si i domů koupila běžeckej pás. Takže já se odreaguju takhle. No, takže spíš tak jako nějakým tím sportem nebo tak.“ 38
Další pracovnice popisovala jako potřebu pro odpočinek vidět zeleň. Potřeba „vyčistit se“ zevnitř je pro ni silnější, než vnější pořádek: „My to fakt řešíme tím, že jdeme do přírody. Sebereme se, úklid neúklid, umytý nádobí neumytý, tak prostě seberem se a jdem. Já portřebuju fakt do zeleně do přírody. Tak jdem na krátkou procházku a jsme pryč dvě hodiny.“ Pro jinou respondentku bylo důležité, zaměstnat při odpočinku nejen ruce, ale celé tělo. Z toho důvodu, když si chce vyčistit hlavu, dává přednost aktivní jízdě na kole před péčí o zahrádku: „Sednu na kolo. Protože když jsem na zahrádce tak tam je to špatný, tam přemejšlím co celej den bylo. Když hledám kytky a vytahuju žížaly, tak si pořád ještě promítám, protože tady je toho fakt hodně a s těma lidima to prožíváte.“ Specifikem technik zvládání respondentek bylo zimní období. V tento čas využívaly odlišné techniky. Pracovnice popisovala, že se cítí více unavená, než v teplé a slunné měsíce: „No, já osobně teda teď v zimě, jdu si lehnout. V létě to je jiný to vás to vytáhne ven to sluníčko. Ale teď v zimě fakt je to tak že se najím a jdu si lehnout. Prostě to už nejde. Aby ten organizmus se trošku zregeneroval.“ Odpočinek formou spánku popisovala i jiná pracovnice. Spánek byl náplní většiny času, kdy nebyla v zaměstnání. Měl pro ni specifické místo v hramonogramu dne: „V osm večer padám, jdu spát a v šest ráno vstávám.“ Relaxování formou spánku měla jedna respondentka spojený se zvířaty, které, jak říkala, uvolňovala její napětí: „To přijdete domů vyřízený, a my máme ty nahatý kočky no a mě přijde že ony na vás poznajou jako když je vám fakt nejhůř, takže vás když si lehnete na gauč, tak jdou s váma jsou tam tu hodinku s váma a vy tam s nima tu hodinku spíte a proberete se a to je pro mě takovej jako relax.“ Dalším podtématem technik zvládání byl respondentkami označen rozhovor. Hovořily o něm jako o možnosti svěřit se a být vyslechnut. Jedna respondentka popisuje tento návyk v pracovním prostředí: „V kanceláři jsem sama. Když ale člověk potřebuje, tak si zajde, žejo buď poradit, nebo 5 minut vydechnout.“ Jiná respondentka z oddělení Hmotné nouze popisovala zvyk jejich agendy. Šlo o společně strávenou snídani, kde kolegyně mezi sebou probírají, co je ten den čeká: „No, tak my si třeba uděláme aspoň společnou snídani a víme co nás čeká co přijde za lidi, jaký maj problémy, co s nima třeba musíme řešit.. (…) Takže třeba při tý snídani se snažíme rozebrat jako jak by to udělal, jak by to udělala ta druhá a podobně.“ Jiná respondentka, která sdílela kancelář s kolegyní popisovala jejich naučené tachniky zvládání následovně: „No, tak většinou nám hodně tady pomáhá, když si to nějak logicky odůvodníme mezi sebou“ Dodává, že rozhovor s kolegyní je pro ni také motivační, dodává energii: „Nebo to když ona nebo já prostě když jsme jako doražení tím klientem tak nějakým způsobem se nakopneme mezi sebou.“ Jedna z respondentek popisovala, že kromě mluvení s kolegyní sdílí a relaxují mlčením. Samotná přítomnost druhé osoby má to pro ně zvláštní význam: „A někdy jdem i třeba s kolegyňou o pouze a tak třeba sedíme tak půl hodiny a čumíme.. A vůbec nemluvíme ale to se nám jako uleví, jo. Že když tam přijde další známá a říká, co je vy nemluvíte? A protože když tak člověk celej den mluví tak je chvíli rád, že nemusí mluvit.“
Kurzy
Dalším vzniklým tématem, o kterém pracovnice hovořily, byly kurzy, školení. Toto téma se ukázalo jako četné a aktuální zřejmě i proto, že v době rozhovorů byla doba „volby“ kurzů na další období. Kurzy pracovnice většinou v rozhovorech rozdělovaly na legislativně zaměřené, kurzy zaměřené na syndrom vyhoření a psychohygienu, a kurzy specializované, tematicky zaměřené (např. O lidech se sluchovým postižením). Právě kurzy psychohygieny a prevence syndromu vyhoření podle nich podporovaly jejich úvahy nad sebou a svým chováním, a pomáhaly jim přenastavovat si životní směr, pravidla. Jedna respondentka popisuje: „Tydlecty kurzy na tu psychohygienu, tam je třeba vyhlášená ta 39
jedna lektorka ta jedna paní doktorka a na tu je prostě nátřesk a to už nemáte šanci se tam dostat. Někdo byl..třeba já. Mě se to moc líbilo a pomohlo mi to. Dělala takové i ukázky, tak něco si člověk zapamatuje a dělá to no.“ Jiná pracovnice hovořila o konkrétních technikách zvládání. Některé sama znala a používala, některé se jako novou normu a pravidla, společně s kolegyněmi, naučila na kurzu: „Něco už umim aniž bych věděla že to patří do té psychohygieny a pak to využívám to jo. Pak že se něco přiučím něco na těch kurzech. Pak jsme si tady taky vykládaly taky s ženskejma, že něco využívaj aniž by věděli, že je to nějaký ten cvik, že každá si našla něco svýho.“ Dodávala, že přestože nějaké techniky zná, uvědomuje si, že je těžké hned je všechny používat: „Ale jak říkám, bylo by to strašně krásný kdyby nám stačilo těch 8 hodin za rok abysme si to osvojili ale to fakticky nejde. Můžu si osvojit jenom něco.“ Dále respondentka uváděla příklady konkrétních technik, které si ona a kolegyně osvojily: „Že se dozvíte že třeba napít se vody, že jak vám to tak steče, tak vám to tak hezky vysvětlí ta přednášející. A tady ta kolegyně mi řekla, ale to já tak dělám já opravdu když mám problém a když se napiju tak mě to jakoby tak uklidní takže vidíte že aniž by věděla, tak to využívá.“ Další technikou, kterou pracovnice využívala je vydýchávání: „Mě zase pomáhá jakoby nadechnout se, jako opravdu si vydýchnout, a to odejde.“ Jinou techniku, která pracovnice popisovala, byla připomínání si určité, pravděpodobně pozitivní, informace v náročných chvílích. To jí přinášelo uklidnění: „Kolegyně tady využívala, že si napsat na ten lístek něco do šuplíka a dycky když je nějaký problém tak se na to podívat. Nevim co na tom lístku měla napsanýho, píšou si tam lidi různý věci.“ Kurzy na téma psychohygieny a syndromu vyhoření respondentky hodnotily jako přínosné. Některé by těmto kurzům rády věnovaly více času. Bylo však náročné se na ně dostat, protože o ně byl velký zájem: „Jinak máme teda nabídku těch kurzů.. Takový to zákoník práce to není důležitý. A pak je tady třeba syndrom vyhoření, tam se můžeme hlásit, jenomže třeba ten syndrom vyhoření bylo někdo říkal že se hlásil třeba potřetí a nic. Já bych šla taky na nějakou prevenci syndromu vyhoření.“ Jedna z respondentek by kurz tohoto typu doporučila ostatním kolegyním, protože sama viděla jeho přínos: „Dobrá věc je jít na ty správný školení, dopřát si i ten syndrom vyhoření třeba ty tři čtyři dny si na školení.. Takže tohle by si měl každý opravdu dopřát.“ Jiné respondentky hovořily o související praktickou překážkou těchto kurzů. Kromě toho, že o ně byl obecně velký zájem, jak již bylo zmíněno, popisovaly komplikace s přihlašováním i na Úřadu práce. Šlo o jakési nespravedlivé přerozdělování potvrzených míst na kurz. Místo, které se podařilo na kurzu zamluvit bylo nakonec nabídnuto někomu jinému z místního Úřadu práce: „To teď dokonce mělo přijít jako, ženský co se hlásily už před půl rokem. A najednou to přijde a se tam přihlásej pak úplně jiný lidi. Nacpou se tam ženský, který ani to vzdělání nepotřebujou, co jsou jenom referenti. Ti to ani nepotřebujou splnit. Tak teď zrovna to tu třeba bylo.“
Supervize
Vzniklým tématem bylo také téma supervize. Respondentky explicitně o supervizi začaly ve většině případů hovořit samy. Tuto skutečnost si vysvětluji jejich vyžadovaným vzděláním dle zákona 108/2006 Sb., většina totiž měla zkušenost se supervizí během studia, příp. z předchozího zaměstnání. Jedna z respondentek popisovala, že supervize na škole jí pomáhaly zorientovat se v prožívaných událostech, rozvíjet se: „Na, škole tam jsme měli. V rámci výuky, ale tam byla. A tam jsme si pak taky dělali supervizi když jsme šli někam na praxi. To bylo fajn no. To pomohlo.“ Pracovnice popisovaly, že v současné době se supervize neúčastní, něco na ten způsob však zažívají v rámci kurzů psychohygieny: „Nějak tak to třeba probíráme na těch školeních. Co se kdy komu přihodilo, ale žejo, to je jenom někdy.“ Pracovnice dodávala, že si uvědomovala přínos tohoto setkání, zároveň viděla, že nemá návaznost na něco dalšího, pokračování. Byla to jen jednorázová záležitost: „To si tam povíme a nic dál.“ Jiná pracovnice hovořila o současné praxi intervize na pracovišti, které probíhají mezi kolegyněmi: „Máme tady víceméně intervize, že si to s kolegyněma 40
řešíme abysme si tak jako ulevili.“ Tahle pracovnice však dodává, že pouze fakt, že něco rozebírají s kolegyněmi mezi sebou, není dostačující. Chybí jí prvek pohledu zvenku: „..protože tady tu supervizi kterou si tady uděláme, si uděláme my. Tím, že rozebereme tu věc, rozebereme ji ale zase jenom my. Není tady ten pohled odjinud nebo že by nám třeba někdo řekl jak co, nebo jo že to není.“ Jiná respondentka popisovala, jak by si ideální intervenci, supervizi, představovala, a bylo by účinná. Šlo by o osobu vně Úřad práce: „Nějaký supevize nám tady chyběj. Jo že by prostě někdo přišel, nějakej ne psycholog, prostě někdo kd o vás vyslechne a řekne vám a tak proč to nezkusíte takhle proč to nezkusíte jinak. Aby to byl jako někdo kdo neví, kdo neřeší dnes a denně ty vaše problémy co se týče práce.“ Dále popisovala, že by potřebovala slyšet nějakou pozitivní zpětnou vazbu, být oceněná: „Aby vás prostě nakop a řek vy jste úžasná, vy jste skvělá že to zvládáte.. Takovou tu pozitivní reakci.“ Také jiná pracovnice popisovala, že by na supervizi chtěla slyšet nějaké povzbuzení: „Tak v rámci tý supervize si vyzdvihnout ty pozitiva co by nám to vlastně jako mělo dávat.“ Jiná pracovnice potvrzuje potřebu nějaké intervence, jako je supervize. Potřebu spojuje s náročností práce sociálních pracovníků na Úřadu práce a nedostatkem pracovních sil: „Chybí to. A myslím si že by se nad tím měl někdo zamyslet. Že ty zaměstnanci už opravdu, to hapruje, prostě že už začínaj padat. Jo, už se to táhne hrozně dlouho, furt to narůstá, neubejvá to a nehlásej se sem ty lidi. Protože když to viděj, já se jim nedivím.“ Respondentky se shodovaly na potřebnosti intervence, jako je supervize. Některé si však také uvědomovaly možná rizika spojená se zavedením. Jedna z nich popisovala, že by pracovnice mohly pociťovat při vedeném „svěřování“ jako další povinnost, snad i špionáž do jejich soukromí: „Nevim jestli by to tady lidi nakonec dobře přijali. Jako spíš by to možná brali zase jako něco navíc co musej absolvovat. A že se musej ještě takhle jako někomu svěřovat s osobníma věcima..“ Jiná pracovnice hovořila o nedostatku času, který by mohl bránit účinnému zavedení supervize: „Samozřejmě pro nás by to bylo dobře, ale nevím kde bysme na to našli tu díru no, ten čas. Myslím jako že je to nereálné v našich podmínkách. Jo už teď jsou tady kolegyně který převáděj každý měsíc maj 30 hodin navíc. Takže neumím si to jenom představit v reálu no.“
Syndrom vyhoření
V rozhovorech se opakovalo také téma syndromu vyhoření. Do jisté míry souviselo s výpověďmi pracovnic o „stavech“. V této části prezentace výsledků analýzy se však chci více zaměřit jeho explicitní vyjádření. Pracovnicím tento pojem nebyl neznámý, přicházely s ním samy. Syndrom vyhoření byl pro ně podobně jako stavy hranicí v jejich zdravotním a psychickém stavu. Pokud ale komplex příznaků pojmenovaly přímo syndromem vyhoření, měly na mysli spíše narušené, příp. nezvládnuté strategie, normy svého chování. Jedna pracovnice o sobě říkala: „Já jsem uplně na dně. Já jsem uplně vyhořelá uplně. Já už jsem ten popel (smích).“ Dodává, že již dříve měla zdravotní potíže a proto se snažila změnit přístup k práci, zařekla se, že už se to nesmí stát. Přesto však se „dopracovala“ ke stavu, který pojmenovává jako vyhoření: „No, jak jsem nastoupila sem, to byly hrozný stres, hrozný. Tak mi to sedlo na zdraví, tak jsem se snažila nějak tak zvlonit, si to nebrat. Prostě aby už se to neopakovalo. Ale stejně pak no..zase. A teď, to říkám. Teď jsem úplně vyhořelá (smích).“ Když pracovnice hovořily o syndromu vyhoření, ptala jsem se jich, jak by poznaly, že u nich nastal tento stav. Jejich teoretická představa byla velmi dobrá. Respondentka popisovala: „Tak to bych asi měla takovou nechuť do tý práce, člověk pak už možná i dělá tak na polovičku prostě, nedělá na těch 100% co by měl, tý síly prostě ubývá a práce přibývá a neubývá a člověk už nemůže nemůže a ni nechce prostě no. A pak si myslím, že jednoho dne prostě nevstane a zkončí tak.“ Dodává však, že sama takový stav ještě nezažila: „Sama jsem tím zatím ale neprošla.“ Pro jinou pracovnici byl indikátorem vyhoření pocit, zda ji práce baví či ne. Na základě toho usoudila, že 41
syndrom vyhoření ještě neprošla: „Já si nemyslím že jsem vyhořelá. Nemyslím si to, mě ta práce baví.“ Pro jinou pracovnici byly indikátorem možného nástupu vyhoření léta strávená v pomáhající profesi: „Já si myslím že ten syndrom vyhoření, já si teda nemyslím že se to týká naší profese kor jako takle po pár (pozn.: málo) letech. Takže ne, já to nemám.“ 4.8.3.1 Shrnutí výsledků třetí dílčí výzkumné otázky Pracovnice mají navyknuté osobní postupy, jak se vypořádávat s všednodenním stresem, únavou a pracovní zátěží. Mají zavedené konkrétní techniky, které využívají. K nastavování norem chování pracovnicím napomáhají zvláště kurzy zaměřené na psychohygienu a prevenci syndromu vyhoření. Také díky vzdělání sociálních pracovníků dle zákona 108/2006 Sb. měly respondentky zkušenost se supervizí. Na základě této zkušenosti hovořily o potřebě supervize nebo jiné formy sebereflexe na Úřadu práce. Zároveň si však uvědomovaly možné překážky zavedení podobné formy intervence. Respondentky také diskutovaly další odborný pojem, syndrom vyhoření. Popisovaly stav, jak by to vypadalo, kdyby u nich vyhoření nastalo. Některé pracovnice hovořily o tom, jak u nich tento syndrom proběhl. Některé se jím však cítily nedotčené.
4.8.4 Zjištěná témata nad rámec výzkumu Přestože jsem při analýze vyřazovala témata, která se netýkala výzkumu, zůstala témata, která dokreslovala zkoumaný stav na Úřadu práce, přestože přímo nezodpovídala dílčí výzkumné otázky. Proto se nachází až v této kapitole.
Vzdělání sociálního pracovníka
V předchozích kapitolách byla řeč o důležitosti vzdělání sociálních pracovníků podle zákona 108/2006 Sb. Zúžení výzkumu na tuto cílovou skupinu se ukázalo jako vhodné. Během rozhovoru s jedinou účastnicí výzkumu, která není sociální pracovnicí (důvody jsou uvedeny v kapitole Výzkumný soubor), padaly zajímavé argumenty. Respondentka prvně uváděla podklad jejího rozhodnutí nestát se sociální pracovnicí: „Jsem se kdysi dávno dostala na podatelnu okresního úřadu a to bylo v době kdy se nehrálo na tituly ale na to co umí, jak co zvládá a jak je prostě schopnej se adaptovat na tu kterou práci. Pak jsem dělala na OSPODu (...). Pak bylo potřeba aby někoho vzali na todle tak to taky ještě vysoká škola nebyla potřebná, tak jsem šla sem.“ Změna nastala uvedením zákona 108/2006 Sb. v platnost: „ A pak v zákoně 108 vymysleli tamto že..“ V tu dobu na jejím pracovišti její kolegyně potřební vzdělání absolvovaly. Respondentka však v tomto studiu nespatřovala osobní přínos, spíše riziko zadlužení nebo ztráty zaměstnání. Proto se rozhodla vzdělání si nedoplňovat: „A já jsem se prostě zařekla že ne. Už z principu. Když jsem viděla jaký školy dělaj jenom proto aby ji měly... A musely nějaký ty nesmyslný kazuistiky a seminární práce o ničem a musely je napsat. Musely se to naučit. Jo ta škola jim nic nedala a musely si to platit. A já jakožto sama jsem to odmítla. Já než se zadlužit, pak mě stejně vyhoděj protože když se znelíbíte, tak na to nekoukaj, takže prostě z principu ne.“ Respondentka má nyní před sebou důsledky svého rozhodnutí. V některých chvílích si to i vyčítá: „Takže vlastně díky tomu co jsem si zavinila sama to mám takhle.. Někdy si říkám, měla ses holt líp učit no.“ Respondentka nakonec upozorňuje na kompetence referentů a sociálních pracovníků, jejíchž rozložení považuje za nelogické: „Což je naprostej paradox, logický by podle mě bylo kdybych nemohla rozhodovat a 42
nahlížet do takto závažnějších dokumentů atd. Ale do terénu, kde se setkáváte s nemocí, bolestí a umíráním si myslím že na to vysoká škola stejně nepřipraví...to prostě člověk musí mít v sobě.“
4.9. Reflexe výzkumníka během a po výzkumu Troufám si říci, že během rozhovorů panovala přátelská atmosféra. Pracovnice užívaly nespisovné výrazy, místní výrazy, tvrdší označení, sdělovaly mi i velmi osobní informace, což by se při oficiálních sezeních pravděpodobně takto neodehrávalo. Pro mě tato neformálnost byla příjemná. Přístup respondentek jsem se snažila sekundovat aktivním nasloucháním a nehodnotícím přístupem. Během rozhovorů s respondentkami jsme se dostaly do hloubky. V několika chvílích mě doslova mrazilo. Viděla jsem slzy, ale i jsme se s pracovnicemi dokázaly upřímně zasmát. Tato pestrost a o to větší pocit užitečnosti výzkumu mě obohacoval a motivoval, ale i po každém dni jsem se cítila poměrně vyčerpaná. Po jednom z rozhovorů mě respondentka pochválila za příkladné naslouchání se slovy, že ze mě bude dobrá sociální pracovnice. Tato slova mě velmi potěšila. Zároveň jsem si uvědomila, jak pozitivní může pro respondentky být, kdybych je také pochválila, a hlavně abychom rozhovor neskončily negacemi. Tedy, ne mazat med kolem huby, ale prostě jen trochu povzbudit, udělat ve dni příjemnou chvíli nad rozhovorem. Proto jsem se v dalších rozhovorech snažila zakončovat něčím pozitivním, co se respondentkám zdařilo, připomenout, co mají na této práci rády. To se mi podle mého názoru dařilo, soudě dle výpovědí dvou kolegyň po ukončení rozhovoru. První: „..a za dva měsíce sem můžete přijít znovu aby se vykecala (smích)“. Druhá: „Nebo tak. Je to tak. Dneska budu mít hezkej den.“ V rozhovorech jsem hledala, jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí. Někdy jsem se záměrně na stejnou skutečnost ptala opakovaně, jen jinými slovy. To přispělo k provádění sebereflexe přímo při rozhovorech. V jednom konkrétním případě si tuto skutečnost respondentka sama uvědomila a verbalizovala ji. Při úvahách, proč je na tomto pracovním místě odpovídala: „ Jako ta práce náročná ale ještě jako furt mě tady ještě něco drží ale nedokážu vám teď říct co.“ Jinde říká: „...furt mě jakoby láká do tý práce chodit no ale nevím, jak dlouho to vydržím.“. Pak popisuje situaci, kdy jí klientka přišla poděkovat s kyticí v ruce za její práci. Říká: „..tak že jako jo, najdou se ty světlý chvilky. Takže možná tady to je to, co mě tady drží. Tak jako když tak o tom povídám, tak že možná tak no.“ Když jsem se s vedoucími oddělení domlouvala na průběhu rozhovorů, žádala jsem je o chvíli času jich a jejich kolegyň, na klidném místě. Všechny rozhovory se pak odehrávaly v kancelářích pracovnic, v úřední hodiny. Během většiny rozhovorů v kanceláři zazvonil telefon, někdo zaklepal, někdo přicházel, a to ne jedenkrát za dobu rozhovoru. Také bylo často slyšet hluk z chodby, či z vedlejší kanceláře. Byla jsem z toho trochu nervózní, hůře se mi soustředilo na rozhovor, přerušovalo to naši práci. Ale taková je i denní praxe respondentek. Nakonec jsem za tuto skutečnost byla velmi ráda, protože jsem se mohla lépe vžít do jejich situace. Před rozhovory na oddělení Hmotné nouze jsem seděla na chodbě před kanceláří. Všude bylo mnoho lidí, a i tak jsem nějakým způsobem zaujala pozornost příslušníka prevence kriminality, 43
který se na mě tápavě díval, kam asi jdu. Pak jsem vstoupila dovnitř. Specifikem oddělení hmotné nouze jsou propojené kanceláře. Je možné projít mezi několika místnostmi. Když jsem vstoupila do první, neměla jsem z toho dobrý pocit. Připadalo mi, že mě bude odposlouchávat vedlejší kancelář, zároveň jsem polohlasně slyšela rozhovor od vedle. Sociální pracovnice mi vysvětlila, že místnosti, i preventista kriminality jsou zde z důvodu bezpečnosti pracovníků. Pak mi byly popsány různé případy agrese klientů. Pochopila jsem důležitost těchto opatření. I přes to jsem v tu chvíli přemýšlela, zda bych se těmito prostředky cítila chráněná či omezovaná. Odcházela se smíšenými pocity. Zvažovala jsem, zda představit téma práce před výzkumem, abych se dostala k pravdivým datům a ne aby si to každý připravil. V úvahách jsem dospěla k postoji, že pokud by takto někdo hovořil, tak to vlastně stejně snadno rozpoznám. Po ukončení rozhovoru jsem si musela říci, že to tak jednoduché není. Uvědomila jsem si, že každá sociální pracovnice absolvovala školu se sociálním zaměřením, dle zákona, některé dokonce na podobné téma zpracovávaly vlastní diplomovou práci, jak jsem se dozvěděla. Validita výsledků tedy může být zaručena pouze a právě subjektivností výpovědí respondentů, jak říká IPA.
44
Závěr Magisterská diplomová práce se zabývala zkušeností sociálních pracovníků se sebereflexí na konkrétním Úřadu práce. Hlavní výzkumná otázka práce zněla: „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“ V teoretické části diplomové práce jsem konceptualizovala pojmy obsažené v základní výzkumné otázce, jak ji uvádí odborná literatura. Také jsem uvedla, jak jednotlivé pojmy budu v práci využívat já. V metodologické části jsem popsala strategii výzkumu a výzkum jsem provedla. Ve třetí části jsem popsala dílčí výsledky výzkumu. Nyní chci odpovědět na hlavní výzkumnou otázku. Na základě definice sebereflexe Macka (2008) a Blatného (2003), jsem se v dílčích výzkumných otázkách zaměřila na její aspekty - sebepojetí, sebehodnocení a seberegulaci. Zde je na místě shrnout získané poznatky o zkušenosti sociálních pracovnic se sebereflexí na Úřadu práce. Jde tedy o popis podoby zkušenosti vzhledem k uvedeným charakteristikám, aspektům pojmu sebereflexe. Zkušenost jak ji popisuje Hartl (2010) je vytvořená na základě chování, vnímání a nových postupů, a je aktivním prvkem paměti. Z výzkumu lze vyvodit, že sociální pracovnice mají různé zkušenosti se sebepojetím. Byly to zážitky vytvoření na základě určitého chování pracovnic. Tyto specifické prvky chování vycházely z šesti základních oblastí znalostí o sobě, fyzické, morální, osobní, rodinné, sociální a akademické nebo v práci (Ponsford). Z oblasti fyzické vyplývalo chování vycházející ze zdravotního stavu pracovnic a „stavů“. Zdravotní omezení a problémy, které přímo či nepřímo souvisely se zaměstnáním na Úřadu práce, pracovnice odrážely podstoupení lékařských zákroků. Z oblasti sociální, osobní a pracovní vyplývalo chování vycházející z kolektivního soužití pracovnic. Pracovnice se chovaly jednotně a držely pospolu, jiné myšlenku kolektivu aktivně nepodporovaly. Z oblasti rodinné vyplývalo chování vycházející z pozic pracovnic. Pro někoho byly dcery, sestry, manželky, přítelkyně, matky a babičky. Z oblasti morální vyplývalo chování vycházející z hodnot a motivací pracovnic. Ze začátku jednaly na základě přání pomáhat, později jejich chování nebylo tak vstřícné, vůbec pak nebylo nad rámec pracovních povinností. Na základě výzkumu můžeme také hovořit o různé zkušenosti sociálních pracovnic se sebehodnocením. Tyto zkušenosti pracovnic byly vytvářeny na základě určitého vnímání pracovnic, zážitky spojené s emocemi pracovnic. Zvlášť silně pracovnice vnímaly situace při kontaktu s klienty, kdy si uvědomovaly své hranice, svou hodnotu, své postavení. Podobně intenzivně vnímaly také chvíle, kdy byly oceněny, nebo se naopak vnímaly jako nedoceněné. Vnímání sebe, hodnocení sebe bylo pro pracovnice prostředkem zvládání některých náročných situací, a udržení si fyzického i duševního zdraví. Z výzkumu lze dále vyvodit, že sociální pracovnice mají různé zkušenosti se seberegulací. Tyto zkušenosti byly utvrzovány zvláště na základě zavádění nových přístupů. Jednalo se např. O naučené způsoby pracovnic pro zvládání. Pracovnice měly vytvořený systém, jak bojovat se stresem, únavou, vzniklý na základě předchozích zkušeností. Často se toto přetvoření cílů překrývalo se zachováním dobrého psychického a fyzického zdraví. Pracovnice popisovaly zkušenost s konkrétní naučenými technikami zvládání. Zde byl jmenovatelem sport a příroda. Jako podporující nové přístupy byla zařazeno navštěvování kurzů povinného vzdělání, zvláště kurzů zaměřených na syndrom vyhoření a psychohygienu. Zde bylo možné osvojit si nové postupy 45
regulaci vlastního já. Dalším prostředím, kde by k regulaci mohlo docházet, byla supervize. Pracovnice o ní hovořily jako o vítané možnosti nových možností a dovedností, jak se sebou pracovat. Rezonovalo také téma syndromu vyhoření. Pracovnice si uvědomovaly, že může nastat stav selhání naučených postupů, nebo již nastal. A je třeba s ním pracovat. Pracovnice tedy měly různé zážitky se sebepojetím, sebehodnocením i seberegulací. Kladla jsem si avšak otázku, proč tedy tak často mluví o zdravotních a psychických obtížích, pocitu únavy a vyčerpání. Z jakého důvodu, když mají tyto popsané zkušenosti se sebereflexí, které by jim mohly pomoci a i se jim někdy osvědčily, proč je nevyužívají. Na základě výpovědí se domnívám, že u pracovnic nedochází k reflektivního pohledu na svoji praxi vůbec, nebo jen velmi omezeně. Vlivem mnoha pracovních povinností a nedokonalého systému podpory „zapomínají“, nebo nemají čas si uvědomovat, že samy mají v rukou prostředky pomoci. Domnívám se tedy, že prvním krokem pro řešení situace pracovnic je především umožnit jim nadhled na jejich práci, podpořit jejich chuť zdravě prožívat jejich povolání, a odvahu v rozumné míře se angažovat. Druhotnou podporou by podle mého názoru bylo zprostředkování rozvíjejících školení a odpovídající množství pracovnic na potřebnou práci, péče o prostor pro rozvoj pracovnic. Výsledky analýzy a doporučení pro praxi budou předloženy vedení pobočky Úřadu práce, kde byl výzkum realizován.
46
Zdroje
6.1. Knižní zdroje BANKSOVÁ S. In MATOUŠEK, O.. Metody a řízení sociální práce. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Portál, 2013, 395 s. ISBN 978-80-262-0213-4. BÄRTLOVÁ, E. Supervize v sociální práci. 1. vyd. Ústí nad Labem: Fakulta sociálně ekonomická UJEP, 2007, 62 s. ISBN 978-80-7044-952-3. BLATNÝ, M. a PLHÁKOVÁ A. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Vyd. 1. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR, 2003. ISBN 80-86620-05-0. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 4., nezměn. vyd. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1966-8. GÉRINGOVÁ, J. Pomáhající profese: tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 198 s. Psyché (Triton). ISBN 978-80-7387-394-3. HANUŠ, R. Vybrané kapitoly ke komunikačním dovednostem. Olomouc: Hanex, 2007. ISBN 978-80-85783-83-4. HARTL, P. a HARTLOVÁ H. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 774 s. ISBN 978-80-7367-569-1. HARTL, P. a HARTLOVÁ H. Velký psychologický slovník. Vyd. 4., V Portálu 1. Praha: Portál, 2010, 797 s. ISBN 978-80-7367-686-5. HAVRDOVÁ, Z. a HAJNÝ M. Praktická supervize: průvodce supervizí pro začínající supervizory, manažery a příjemce supervize. Praha: Galén, 2008, 213 s. ISBN 978-80-7262-532-1. HAWKINS, P. a SHOHET R. Supervize v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 202 s. ISBN 80-7178-715-9. HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. Pedagogická praxe (Portál). ISBN 978-80-7367-628-5. HORKÁ, H. a SYSLOVÁ Z. Studie k předškolní pedagogice. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5467-7. HORSKÁ, B. Supervize jako nástroj růstu pracovníků v pomáhajících profesích. Brno, 2010. 47
Masarykova univerzita. HUBÍKOVÁ, O., HAVLÍKOVÁ J., MUSIL L., KUBALČÍKOVÁ K. in Sociální práce: Sociálna práca : odborná revue pro sociální práci. Brno: Národní centrum pro rodinu, 1998-. ISSN 12136204. 4x ročně,. HUDLIČKA, P. Prožívání - zkušenost - životní svět, aneb, O cestách do světa na zkušenou. Praha: Triton, 2003, 179 s. Psychologická setkávání. ISBN 80-7254-323-7. CHIMA G. in CREE, V. E (ed.). Becoming a social worker. 1st pub. London: Routledge, 2003, vi, 176 s. ISBN 0-415-25942-8. JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Triton, 2003, 223 s. ISBN 807254-329-6. JANOUŠEK J., IN VÝROST J. A SLAMĚNÍK I. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: [psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese]. 5. vyd. Praha: Portál, 2006, 147 s. ISBN 80-7367-181-6. KOSTÍNKOVÁ, J. A ČERMÁK, I. in ŘIHÁČEK, T., a HYTYCH R. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 190 s. ISBN 978-80-210-6382-2. KORTHAGEN, F. A kol. Jak spojit praxi s teorií: didaktika realistického vzdělávání učitelů. 1. vyd. Brno: Paido, 2011. ISBN 978-80-7315-221-5. MACEK p. in VÝROST J. a SLAMĚNÍK I. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003:, 287 s. ISBN 80-7178-5490. MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 309 s. ISBN 80-7178-4737. MÍČEK, L. Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. Učebnice pro vysoké školy. MÍČEK, L. Sebevýchova a duševní zdraví. 4. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, 222 s. Knižnice psychologické literatury. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 48
2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4. MOON, J. A. Using story: in higher education and professional development. 1st ed. London: Routledge, 2010, viii, 189 s. ISBN 978-0-415-56469-4. MUSIL, L. Ráda bych Vám pomohla, ale--: dilemata práce s klienty v organizacích. Vyd. 1. Brno: Marek Zeman, 2004, 243 s. ISBN 80-903070-1-9. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie organizace. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 225 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-0577-x. NAKONEČNÝ, M. Psychologie: přehled základních oborů. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 863 s. ISBN 978-80-7387-443-8. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia, 2009, 620 s. ISBN 978-80-200-1680-5. NAVRÁTIL, P. Reflexivní posouzení v sociální práci s rodinami. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-7504-7. OLŠOVSKÝ, J. Slovník filosofických pojmů současnosti. Vyd. 2., rozš. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1266-4. PADGETT, D. Qualitative methods in social work research. 2nd ed. Los Angeles, Calif.: Sage Publications, c2008. ISBN 9781412951937. PROKOPOVÁ, A, in ŠVEC, V. Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1937-9. PRŮCHA, J., MAREŠ J. a WALTEROVÁ E. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003, 322 s. ISBN 80-7178-772-8. RUSH, M. D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2003, 129 s. Moudrost do kapsy. ISBN 80-7255-074-8. ŘIHÁČEK, T., ČERMÁK I. a HYTYCH R. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 190 s. ISBN 978-80-210-6382-2.
ŘEZNÍČEK, I. Metody sociální práce: Podklady ke stážím studentů a ke kazuistickým seminářům. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994, 75 s. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-85850-00-1.
49
SCHMIDBAUER, W. Syndrom pomocníka. Vyd. 2. Praha: Portál, 2015. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-0865-5. SCHÖN, D. A. The reflective practitioner: how professionals think in action. Aldershot: Ashgate, c1991. ISBN 1-85742-319-4. SMITH, J. A, FLOWERS P. a LARKIN M.. Interpretative phenomenological analysis: theory, method and research. 1st ed. Thousand Oaks: Sage, 2009, 225 s. ISBN 978-1-4129-0833-7. SMÉKAL, V., in ŠVEC, V. Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1937-9. STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. 4. vyd. Překlad Karel Šprunk, Miroslav Petříček, Petr Rezek. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-115-6. TOMEŠ, I. Sociální správa: úvod do teorie a praxe. Vyd. 2. rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2009, 304 s. ISBN 978-80-7367-483-0. TOMEŠ, I. a kol. Vzdělávací standardy v sociální práci. Praha: Personnel, 1997, ISBN 80902260-3-5. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. Vyd. 3., v Sociologickém nakladatelství (SLON) 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, 128 s. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-86429-36-9. WATERHOUSE, L., ASQUITH S., CLARK CH. The role of the social worker in the 21st century a literature review. Edinburgh: Information and Analytical Services Division, Scottish Executive Education Department, 2004. ISBN 0755928563. WERTZ, F. J. Five ways of doing qualitative analysis: phenomenological psychology, grounded theory, discourse analysis, narrative research, and intuitive inquiry. New York: Guilford Press, c2011. ISBN 978-1-60918-143-7.
6.2. Internetové zdroje BEER, J. S. Exaggerated Positivity in Self-Evaluation: A Social Neuroscience Approach to Reconciling the Role of Self-esteem Protection and Cognitive Bias. Social [online]. 2014, 8(10), 583-594 [cit. 2016-01-22]. DOI: 10.1111/spc3.12133. ISSN 17519004. Dostupné z: http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=010708d8-228e-431b-998793340d49c684%40sessionmgr4005&vid=2&hid=4208 BOONE, G. Public Housing: The Social Worker's Role. New Social Worker [online]. 2013, 20(4), 8-9 [on-line. 2016-01-27]. ISSN 10737871. Dostupné z: 50
http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=cd4e1929-0916-4fa9-a62f-523a8e3f786e %40sessionmgr4002&vid=8&hid=4108 CONVERSE, M. Philosophy of phenomenology: how understanding aids research. Nurse Researcher [online]. 2012, 20(1), 28-32 [cit. 2016-02-21]. ISSN 13515578. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=1&sid=1d825862-8b17-40e7-ba9b8d81a7e20d74%40sessionmgr120&hid=127 DE VRIES, M. K. Leadership Coaching and the Rescuer Syndrome: How to Manage both Sides of the Couch. INSEAD Working Papers Collection. 104, 1-27, Dec. 6, 2010. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=1&sid=2f12ab71-8d17-4f22-99a7de716f47020b%40sessionmgr120&hid=121 CHYTIL, O., Libor MUSIL Ještě jednou k problematice minimálních standardů vzdělávání v sociální práci. Sociální politika [online]. 1998 [cit. 2016-01-14]. Dostupné z: http://www.asvsp.org/standardy.htm Minimální standard vzdělávání v sociální práci. Aktualiz. k 2011., Asociace vzdělavatelů v sociální práci, [online].[cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://www.asvsp.org/soubory/Standard_3_11.doc. PONSFORD J. Self-concept and self-esteem after acquired brain injury: a control group comparison. Brain Injury [online]. 2014, 28(2), 146-54 [cit. 2016-01-22]. DOI: 10.3109/02699052.2013.859733. ISSN 1362301X. POPE, K. a TABACHNICK B. Therapists as Patients: A National Survey of Psychologists' Experiences, Problems, and Beliefs. Professional Psychology: Research and Practice [online]. 1994, 25(3), 247-258 [cit. 2016-01-23]. Dostupné z: http://www.kspope.com/therapistas/research9.php ŘÍČAN, P. Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě. [online] (2002 - 2013) Dostupné z:
. [on-line 21. 1. 2015]. SCHUYT, T. N.M. The Magnetism of Power in Helping Relationships. Professional Attitude and Asymmetry. Social Work and Society [online]. 2004, 2(1) [cit. 2016-01-23]. ISSN 16138953. Standardy kvality sociálních služeb - výkladový sborník pro poskytovatele [online]. 2008[cit. 2016-01-28]. http://www.mpsv.cz/files/clanky/5966/4_vykladovy_sbornik.pdf
Dostupné
z:
SUTIN, A., ROBINS, R. Phenomenology of autobiographical memories: The Memory Experiences Questionnaire. Memory [online]. 2007, 15(4), 390-411 [cit. 2016-03-22]. DOI: 10.1080/09658210701256654. ISSN 09658211. Dostupné z: http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=054e565e-73a4-44ce-9fa6-3fdaef4259fb
51
%40sessionmgr4005&vid=3&hid=4113 Úřad práce České republiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. Praha: OKsystem a. s., 2015 [cit. 2016-01-14]. Dostupné z: http://portal.mpsv.cz/upcr/oup/historie Úřad práce: O Úřadu práce České republiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. OKsystel a.s., 2015 [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/upcr/oup
Vláda České republiky: Usnesení Vlády České republiky o Pravidlech vzdělávání zaměstnanců ve správních úřdech. Vláda České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-01-15]. Dostupné z: http://racek.odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/usn/2005-1542
6.3 Zákony Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 1.2.2016 73/2011 Sb. Zákon o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů 222/2010 Nařízení vlády o katalogu prací ve veřejné správě http://www.mpsv.cz/files/clanky/8980/Katalog_praci_UZ_1_10_2010.pdf
52
Dostupné
z:
Anotace Šujanová Ludmila: Zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce Diplomová práce: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita Brno, 2016. Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Konzultant: Mgr. Ladislav Otava
V této diplomové práci se věnuji zkušenosti sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce. Cílem práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“ Práce je členěna do tří částí. První teoretická částe se zabývá základními pojmy – sebereflexe, sebesystém, profese sociálního pracovníka, Úřad práce, zkušenost. Ve druhé, metodologické představuji techniku výzkumu. Využívám kvalitativní výzkumnou strategii a techniky interpretativní fenomenologické analýzy. Ve třetí, anaytické části shrnuji získané poznatky z výzkumu a odpovídám na hlavní výzkumnou otázku.
Klíčová slova: sebereflexe, sebesystém, profese sociálního pracovníka, Úřad práce, zkušenost
Počet slov: 20 022
53
Abstact Šujanová Ludmila: The Experience with Self-Reflection of Social Workers at Labour Office Diploma thesis: Faculty of Social Studies, Masaryk University, Brno, 2016. Supervisor: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Consultant: Mgr.Ladislav Otava
This diploma thesis is focused on the Experience with Self-Reflection of Social Workers at Labour Office. The main aim of this thesis is to answer main research question: „What is the Experience with Self-Reflection of Social Workers at Labour Office?“ The thesis is divided into three parts. The first theoretical part deals with basic terms: selfreflection, self-system, profession of social worker, Labour Office, experience. In the second, methodological part I present the research technique. I use qualitative research strategy and techniques interpretative phenomenological analysis. In the third, analytical part I summarize acquired findings from research and I answer the research question.
Key words: Self-reflection, Self-system, Profession of Social Worker, Labour Office, Experience.
Word count: 20 022
54
Jmenný rejstřík A
K KOPŘIVA, Karel…….….9, 10, 13, 18 KORTHAGEN, Fred………...…….10 KOSTÍNKOVÁ Jana……………....23 KUBALČÍKOVÁ, Kateřina ….…...17
ASQUITH, Stewart…………...…...14 B BANKSOVÁ, Sarah………………16 BÄRTLOVÁ, Eva………………….9 BEER, Jennifer……………………..7 BLATNÝ, Marek……………….6 – 8 BOONE Gerald….………………..12
L LARKIN, Michael…….…..22 - 24, 26 M MACEK, Petr………….…….6 - 8, 29 MAREŠ, Jiří……………………..…..6 MATOUŠEK, Oldřich….13, 16, 17, 20 MÍČEK, Libor……………….….8 - 10
C CREE, Viviene..……….……….….13 CLARK, Chris…………….……….14 CONVERSE, Mary………………..22
MIOVSKÝ, Michal……………..24, 26
Č
MOON, Jennifer……………………...9
ČERMÁK, Ivo………………...…..23
MUSIL, Libor……………….11, 12, 17
D DISMAN, Miroslav…...………….24 N
F FLOWERS, Paul……..….22 - 24, 26
NAKONEČNÝ, Milan……..…...16, 23 NAVRÁTIL, Pavel……...….……….19
G GÉRINGOVÁ, Jitka..11, 13, 15, 19 - 21
O
H
OLŠOVSKÝ, Jiří……………..…….22 HAJNÝ Martin…………..……...9 ,10 HANUŠ, Radek………………..11, 12 HARTL, Pavel………….10, 11, 23, 24 HARTLOVÁ Helena…...10, 11, 23, 24 HAVLÍKOVÁ, Jana….…………….17 HAVRDOVÁ, Zuzana……..…….9, 10 HAWKINS, Peter……….9, 15, 18 - 20 HELUS, Zdeněk………………….7, 8 HORKÁ, Hana……………….….8, 18 HORSKÁ, Bohuslava……...…….9, 10 HUBÍKOVÁ, Olga..………….…….17 HUDLIČKA, Petr…...………..…….23 HYTYCH, Roman ……………...….23
P PADGETT, Deborah………….…26, 27 PLHÁKOVÁ Alena……….……...6 – 8 PONSFORD, Jane……………………7 POPE, Kenneth……………………….9 PROKOPOVÁ, Alena…...…………...6 PRŮCHA, Jan……………...…..…….6 R ROBINS, Richard………….…..22, 24
CH CHIMA, Gurdip……………….….13 CHYTIL, Oldřich………………....12
RUSH, Myron………......………….21 Ř
J
ŘÍČAN, Pavel…………….………..15
JANKOVSKÝ, Jiří………………....7 JANOUŠEK, Jaromír……………….9
ŘIHÁČEK, Tomáš……….………...23
55
ŘEZNÍČEK, I………..….….13, 14, 18 S SHOHET, Robin……..….9, 15, 18 – 20 SCHMIDBAUER, Wolfgang..15, 20, 21 SCHÖN, Donald…………….10, 11, 18 SCHUYT, Theo…..………………….15 SLAMĚNÍK, Ivan…………..…..6-9, 29 SMÉKAL, Vladimír……...………….6 SMITH, Jonathan….…….….22 - 24, 26 STÖRIG, Hans………….………...….22
SUTIN, Angelina….…..……….22, 24 SYSLOVÁ, Zora ...…..………….8, 18 Š ŠVEC, Vlastimil…………...……….6 T TABACHNICK, Barbara..………….9 TOMEŠ, Igor…………………..12, 16 Ú ÚLEHLA, Ivan….......7, 13, 18, 19, 21 V
VRIES, DE Manfred……………….18 VÝROST, Jozef ……………….6-9, 29 W WALTEROVÁ Eliška……….……..6 WATERHOUSE, Lorraine…......….14 WERTZ, Frederick…………..…….23
56
Rejstřík klíčových pojmů
B Bálintovská skupina……………………………………….10
Sebereflexe…………………………..…..5- 11, 18-22, 40, 41
E
spontánní..………………………………….8, 10
Emoce.…………………..…….………..6, 8, 9,14, 18, 21, 22
cílevědomá.……………………………………..8
F
intuitivní..…………………………………….8, 9
Fenomenologie...………………………………………22, 23
řízená.………………..………………………….9
CH
Seberegulace………………………………………..6, 7, 11
Chování.………………….……...6 - 8, 11, 14, 18, 20, 23, 24
Sebesystém…………………………………….…...…..6, 7
I
Sebezkušenostní skupiny..…………………………....9, 18
Interpretativní fenomenologická analýza (IPA) .. ………………………………….…….5, 22, 23, 24, 26, 28
Sociální pracovník……………………..9, 11-17, 19-21, 26
Introspekce..……………………………………………….8, J
Spouštěče sebereflexe…..……………………………….10 Stres…...…………………………………………15, 19, 24 Supervize………………………………….……….9, 10, 18
„Já“…………………………………………………….. 6, 7 Jednání.……………………..7, 8, 10, 11, 14, 16, 18, 20, 24 M
Syndrom vyhoření………...…..11, 13, 15, 20, 21, 31, 38-40 Syndrom pomocníka…………………..……..11, 13, 15, 20 T
Motivy a motivace ……………………..8, 15, 16, 18, 20, 21 Myšlení…………………………………………...10, 19, 22 P
Tandem…..………………………………………………...9 Ú Úřad práce……………………...……….…..6, 16, 26, 34, 39
Paměť.…………………………………………………...23 Pomáhající pracovník...……………………………...13, 18 Pomáhající profese...………………………………...11, 21 Praxe sociální práce..………………………….…….11, 15 Prožitek...……………………………..7, 10, 11, 18, 22, 23 R
V Vnímání………………………………..……………...22, 23 Vztah………………………………..5, 7 -14, 16, 19, 20 - 23 Vzdělání sociálního pracovníka………………….11 - 13, 17 Y Yardleina kritéria…………………………………………..23
Reflexe…………………….…..5, 6, 10, 11, 16, 19, 27, 41 Reflexe – při – jednáním………………...11, 18 Reflexe – po- jednání…………………....11, 18 Role sociálního pracovníka…………………….13, 14, 21 S Sebehodnocení……….……...……..6-8, 25, 31, 34-36, 43
Z Zážitek………………………………………………...23, 24 Zdraví………………………………………….11, 18, 21, 22 Zkušenost.….5, 6, 9-13, 18, 21- 25, 28- 31, 34-36, 40, 41, 43 Ž Žitá zkušenost….………………………………………….23
sebepercepce………………………………………...….8 Sebepojetí…………………..6-8, 11, 25, 29-31, 34, 36, 43 Sebeprezentace ………………………………………….7 Seberealizace…………………………………………….8
57
Stať Zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce The Experience with Self-Reflection of Social Workers at Labour Office
Úvod Se sebereflexí jsem měla zkušenosti již v předchozím studiu na CARITAS-VOŠs Olomouc. Osobně jsem sebereflexi považovala a považuji jako užitečnou a velmi potřebnou. Proto jsem se tehdy v závěrečné práci zaměřila na sebereflexi u sociálních pracovníků. Zajímal mě stav vztahu k sebereflexi v praxi, po ukončení vzdělávání. Během rozhovorů se sociálními pracovníky jsem narazila na určitý fakt. Sociální pracovníci ve veřejné správě nespadají do kategorie poskytovatelů sociálních služeb, a proto jejich vedení nemá povinnost řídit se dle vyhlášky č.505/2006 Standardy kvality, které by jim mj. doporučovaly supervizi, či jinou formu sebereflexe. Předpokládám, že nějakým způsobem tito sociální pracovníci ventilují zátěž ze své práce, reflektují, či sebereflektují. Soukromě a neformálně. Není však jasné jestli vůbec, jakým způsobem, s jakým výsledkem, a zda si tuto potřebu uvědomují, když pro ně tento požadavek není ukotven v zákoně, byť jako doporučený. Možná absence sebereflexe se pak může negativně promítat při intervencích sociálního pracovníka a v jeho sociálním fungování a osobním životě. V této diplomové práci se budu zabývat žitou zkušeností sebereflexe sociálních pracovníků na konkrétním Úřadu práce, což je mým hlavním záměrem. Zde jsou dohromady dvě oddělení obsahující pozice sociálních pracovníků, proto jsem se pro větší bohatost dat rozhodla zkoumat obě tato pracoviště. Výsledky analýzy pak budu moci nakonec porovnat, v mé práci se však primárně nebude jednat o komparaci. Vzhledem k povaze zvoleného problému jsem se rozhodla v práci využít interpretativní fenomenologickou analýzu (IPA). To z toho důvodu, že shodně jako IPA chci hledat významy zkušeností sociálních pracovníků se sebereflexí a tak chci porozumět tomuto fenoménu, v prostředí Úřadu práce, pohledem sociálních pracovníků. Téma sebereflexe shodně s IPA považuji za jednoduchý, což je další důvod jejího použití (srov. Říháček, 2013, s.9). Na základě IPA přístupu jsem také vytvořila hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“ Diplomová práce je rozdělena na tři části. V první, teoretické části konceptualizuji základní pojmy obsažené v základní výzkumné otázce tak, jak uvádí odborná literatura, vzhledem k tématu a potřebnosti mé práce. Ve druhé části, popisuji metodologii empirického šetření a jeho jednotlivé části, a provádím výzkum. Ve třetí části práce shrnuji získané poznatky a formuluji odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Sebereflexe Pojem sebereflexe prvně obecně definuji, popíšu její charakteristiky a doplním související pojmy, jak jsem se s tím setkala v odborné literatuře. 58
Pedagogický slovník sebereflexi definuje jako obecné zamýšlení se jedince nad sebou samým a svou osobností, rekapitulací určitého úseku vlastního života. Je to ohlédnutí za vlastními myšlenkami, činy a city v situacích, které jsou pro člověka významné. To vše za účelem zhodnotit sebe sama, pro další rozhodování co a jak změnit, a jaké další strategie pro život zvolit (Průcha, 2003, s.209). Sebereflexi jako postup uvědomění popisuje také Smékal (in Švec, 1998). Sebereflexe podle něj objasňuje, kdo jsme, co jsem udělali, co bychom chtěli udělat a odkud tyto pohnutky pramení (in Švec, 1998, s.72). Kromě pedagogiky se sebereflexe vyskytuje také v oboru psychologie. Macek (in Výrost a Slaměník, 2008) definují sebereflexi jako psychologickou charakteristiku, která přináší do života nový rozměr. „Já“ je zde objektem vlastní reflexe. „Jáský systém“ (self-system) neboli sebesystém pak obecně popisuje výsledek procesu sebereflexe, se všemi jejími aspekty. Aspekty, neboli složky jsou tři. Kognitivní složku, neboli sebepojetí, emocionální složku, neboli sebehodnocení a konativní složku, neboli seberegulaci. Následující charakteristiky, dílčí aspekty pojmu sebereflexe uvedu v následující kapitole. Sebepojetí, sebehodnocení, seberegulace Kognitivní aspekt já je odrazem obsahu a struktury sebepojetí (self-koncept), tedy všech znalostí o sobě. Ty jsou kognitivním způsobem organizovaná (Blatný, 2003, s.105). Zahrnuje tedy poznatky o sobě samém, s konkrétními, formálními a dynamickými parametry. Jednotlivé charakteristiky sebe se od sebe odlišují podle toho důležitosti pro konkrétního člověka a tím, do jaké míry jsou obecné (Macek in Výrost, Slaměník, 2008, s.96-97). Totožný význam jako sebepojetí označuje Helus (2009) termínem sebepoznání lze je tedy volně zaměnit. Sebehodnocení podle něj označuje co umíme, jak vypadáme, jak nás vnímají ostatní a jací doopravdy jsme (Helus, 2009, s.183).Sebepojetí se realizuje v šesti základních oblastech: fyzické, morální, osobní, rodinné, sociální, a akademické nebo v práci (Ponsford, 2014, s.148-149). Pojem sebehodnocení Macek (2008) popisuje jako emoční aspekt sebesystému. Přestože autor popisuje tento aspekt zvlášť, uvědomuje is, že nejde odloučit prožitky a pocity od obsahu sebepojetí (Macek in Výrost, Slaměník, 2008, s.93). Takováto dimenze sebepojetí je ukotvena v pojmech, jako je sebeúcta, sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěra apod. (Blatný, 2003, s.114). Kromě pojmu sebehodnocení, které Helus (2009) také používá, zavádí i pojem sebecit. Označuje jím však také emoční stránku při popisu sebe sama. Jde tedy např. o chvíle, kdy ze sebe máme radost, nebo sebou pohrdáme či se nenávidíme (Helus, 2009, s.183). Pojem seberegulace se používá při posuzování vlivu „já“ na jednání a chování. V širším slova smyslu seberegulace pojímá také přímé vlivy činného já, sebepojetí a sebehodnocení na naše chování, stejně jako naše ne vždy zcela uvědomované strategie sebeprezentace. Seberegulace ovlivňuje naše vlastní jednání, chování a prožívání (Macek, 2008, s.93).Blatný (2003) při tomto aspektu popisuje tzv. osobní standardy. Jedná se o o normy, cíle a očekávání, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. V sebepojetí se objevuje v takových složkách jako je ideální nebo požadované já. Důraz je kladen na prvek aktivity člověka při formulaci standardů (Blatný, 2003, s.121).
Druhy a metody vedení sebereflexe 59
Výrost a Slaměník (2008) říkají, že pro některé lidi může být vědomá sebereflexe běžným stavem. V takovém případě jde o jakousi intuitivní formu, nezávislou na institucích. Ve vztahu k sociální práci však dochází k potřebě sebereflexi řídit, profesionalizovat a institucionalizovat (Výrost, Slaměník, 2008, s.91). Toto dvojí dělení může být perspektivou pohledu dělení pro konkrétní metody, které budu v literatuře hledat. Příkladem neorganizované sebereflexe jsou pravidelné registrace vlastního jednání a pravidelná písemná sebereflexe, jak je popisuje Míček (1976). Další formou může být reflektivní psaní v podobě deníku či blogu (Moon, 2010). Dalšími příklady jsou neformální záležitosti jako rozhovory kolegů, rozhovory s přáteli apod. Mezi řízené formy sebereflexe můžeme zařadit sebezkušenostní skupiny a supervizi. V obou případech je třeba dbát na přípravu vhodných podmínek pro tyto typy sebereflexe. Reflexe Míček (1984) o reflexi zase hovoří jako o složitější formě sebepoznávání. Při ní totiž nedochází jen k prostému poznání vlastního jednání a charakterů. Rozebíráme a uvažujeme nad vlastním jednáním a jeho příčinami, průběhem, následky (Míček, 1984, s.18). Hartl (2009) reflexí nazývá právě toto zaměření myšlení do svého nitra, vědomí a prožitků. Jedná se tak o jistý druh sebepozorování (Hartl, 2009, s.502-503). V Korthagenově pojetí pak reflexe označuje strukturování a restrukturování některých objevených zkušeností, problémů, současných znalostí nebo náhledů. Jedná se o mentální proces (Korthagen, 2011, s.71). K reflexi dochází při souběhu čtyř podmínek: zastavení u důležitého okamžiku zkušenosti, zaměření se na něj, vystoupení z obvyklého přístupu ke skutečnosti, otevření se něčemu novému (Havrdová, 2008, s.20). Pro tvorbu dílčích výzkumných otázek jsem se rozhodla využít pojetí sebereflexe podle Blatného (2003) a Macka (2008). Jejich ucelená, logicky uspořádaný popis charakteristik sebereflexe pro mě byl jednak nejvíce srozumitelný, a také nejvíce použitelný, oproti jiným nastudovaným popisům. Jak také bylo řečeno, jejich popis pojímá obsahovou i procesuální stránku tohoto pojmu, i vzájemné ovlivňování těchto stránek. V dílčích výzkumných otázkách tedy využiji hlavní pojmovou a obsahovou kostru pojmů sebepojetí, sebehodnocení a seberegulace. Sociální pracovník Sociální práce patří mezi pomáhající profese. Podle Hartla jsou (2010) společnými znaky pomáhajících profesí vysoká psychická zátěž, odpovědnost, a rizika pro vlastní duševní zdraví osob, které tyto profese vykonávají. Každá z nich však pro práci s klientem používá své specifické metody a techniky. (Hartl, 2010, s.445). Konkrétní popis činností charakterizující profesi sociálního pracovníka najdeme v zákonu č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon pro mě bude určující jako kritérium pro výběr výzkumného vzorku. Pro svoji diplomovou práci však budu za sociální pracovníky považovat pouze ty, kteří splňují požadované vzdělání podle §110 Zákona č.108/2006 o sociálních službách Sb.. To z toho důvodu, že právě vzdělání těchto pracovníků považuji na základě vlastní zkušenosti za důležitý faktor, který také později může hrát velkou roli.
Průprava, dovednosti a osobnost sociálního pracovníka 60
Aby sociální pracovník mohl naplnit své poslání, musí objekt své intervence dostatečné pochopit a mít k dispozici potřebné nástroje a dovednosti. Proto je velmi důležitá příprava budoucích sociálních pracovníků (Hanuš, 2007, s.6). Kromě zákonného vzdělání vidí Kopřiva (2006) důležitý vztah pracovníka ke klientovi. Vztah pracovníka a klienta má mít podle Úlehly (1999) zdravou hranici. Ta je tvořena profesionální objektivitou. Nejedná se o odstřižení od pracovníkových pocitů a názorů, ale o umírněné, vědomé míře osobnosti ve vztahu pracovníka a klienta. Pomáhající pracovník zde rozumí klientovi, zároveň však dokáže rozlišovat mezi svým profesionálním a osobním já (Úlehla, 1999, s.28-29). Nezdravá míra ve vztahu pracovníka a klienta může vést k obtížím, stejně jako nezdravá motivace pomáhajícího pracovníka. K obému je třeba právě sebereflexe, aby se pracovník mohl správě zamyslet a pracovat na těchto problematických stavech. Sociální pracovník na Úřadu práce Jako formální organizace Úřad práce vykazuje hlavní znaky, a zároveň problematické oblasti, dělbu funkcí mezi pracovníky instituce, řízení činností členů, hierarchie autority a společná snaha o dosažení cíle organizace. Sjednocení snah zvládání těchto bodů předpokládá souhlasný postoj zaměstnanců dané organizace, realizovaný jako pracovní motivace (Nakonečný, 2005, s.13). Profesi sociálního pracovníka ve veřejné správě krátce popisuje Nařízení vlády č. 222/2010 Sb. o katalogu prací ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Vzdělání sociální pracovníků ve veřejné správě se kromě zákona o sociálních službách odvíjí od zákona o úřednících. Tito pracovníci musejí splnit kvalifikační předpoklady sociálních pracovníků a úředníků. Sebereflexe jako prevence pro sociální pracovníky Kromě užitečnosti může mít sebereflexe pro sociální pracovníky preventivní charakter. V literatuře se dočteme zvláště o dvou syndromech, které se týkají sociálních pracovníků. Jedná se o syndrom vyhoření a syndrom pomocníka. Pojem syndrom pomocníka popisuje Schmidbauer (2015). Jedná se o neschopnost pomáhajícího pracovníka projevit vlastní city a potřeby, nepřipouštění vlastních slabých stránek a bezmocnost. Pomáhání se stává obrannou reakcí, aby pracovník unikl před těmito vlastními chybami (Schmidbauer, 2015, s.16). Syndrom vyhoření pak podle Géringové (2011) pramení v syndromu pomocníka. Vyhoření vzniká díky nedostatkům v přiměřeném odstupu k naivní morálce pomáhání, ve které se objevuje nereflektované sebeobětování, nereflektovaná přísnost i neprofesionální soucitnost. Také špatné nastavení motivace a očekávání k pomáhajícímu povolání, jako například nerozlišování mezi perfekcionalismem a realistickými nároky, vedou k rychlejšímu vyhoření (Schmidbauer, 2015, s.17). Prevencí syndromů je podle Schmidbauera další speciální vzdělání, schopnost přijímat a zapracovávat zpětnou vazbu a realistické sebevědomí (Schmidbauer, 2015, s.225-228).
Zkušenost Nezaujaté studium fenoménů, pouze tak, jak se aktuálně jeví, bez vlivu předsudečných očekávání, předchozích znalostí a vědomostí, to je hlavní cíl Husserlova fenomenologického výzkumu (Converse, 2012, s.28). Toto pojetí je nyní přesně v protikladu k Nakonečného (2009) pojetí pojmu zkušenost, který v aktuálním pohledu bere v potaz i minulou zkušenost a vztahy.
61
Podobně fenomenologickou zkušenost chápou i Sutin a Robins (2007), pro které je zkušenost prostředkem pro cestování v čase, kdy je znovu možné prožít zkušenost, kterou si ještě vědomě pamatujeme. Ty je pak možné využít při tvoření budoucích cílů a činností. Zavádějí deset dimenzí fenomenologické zkušenosti. Tento pohled si beru také pro svoji práci, protože u sociálních pracovníků na Úřadu práce budu zkoumat také jejich předchozí zkušenosti, vzdělání a prožitky se sebereflexí. Pro porozumění zkušenosti jiného člověka je zapotřebí také výzkumníkovy zkušenosti, jistého předporozumění, jeho pohled na svět a interakce mezi ním a účastníkem výzkumu. Výzkumníkovo vnímání, přesvědčení, postoje a interpretace jsou v tomto přístupu nezbytné. Subjektivita je dokonce vnímána jako přednost a nástroj validizace. Zkušenost je pak výsledkem společného sdílení participanta a výzkumníka, který se taktéž stává účastníkem výzkumu (Řiháček, 2013, s.11). Psychologický slovník zkušenost (v empirickém pojetí) popisuje jako aktivní prvek paměti vytvořený podnětem z vnějšího prostředí skrze činnosti, pozorování a pokusy člověka. Je hlavním a prvotním zdrojem poznatků člověka o světě (Hartl, 2010, s.692). Jde tedy o charakteristiku pojmu zkušenosti jako aktivní paměti, jakési zásobárny vjemů, která se tvoří na základě chování, vnímání a prožívání. Tuto definici považuji za nejvíce určující a vybrala jsem si ji jako klíčovou pro výzkum. Výzkumná část Metodologie výzkumu V diplomové práci bude využita kvalitativní strategie a pravidla interpretativní fenomenologické analýzy. Cílem výzkumu je zodpovězení hlavní výzkumné otázky (HVO): „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“. Cílem mé práce tedy je prozkoumat žitou zkušenost sociálních pracovníků na Úřadu práce se sebereflexí a pokusit se jí porozumět. K zodpovězení položené otázky vedou dílčí výzkumné otázky odvozené z teoretického konceptu. Jsou to: Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebepojetím na Úřadu práce?
Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebehodnocením na Úřadu práce ?
Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se seberegulací na Úřadu práce ?
Výběr výzkumného souboru byl proveden záměrným, účelovým výběrem. Homogenita vzorku je v souladu a předpokladu s použitím IPA přístupu. Mým kritériem pro výběr výzkumného souboru bylo aktuální zaměstnání jako sociální pracovník na dané agendě daného Úřadu práce a to, že tito lidé budou ochotni zapojit se do výzkumu. Ve výsledku se výzkumu účastnilo celkem 11 respondentek, 6 z oddělení Příspěvku na péči a 5 z oddělení Hmotné nouze. Všechny respondentky byly ženy, rozhovory trvaly přibližně 15 – 55 minut. Technikou sběru dat byl polostrukturovaný rozhovor.
62
Výsledky Interpretační část práce je rozdělena na tři větší celky, podle jednotlivých dílčích výzkumných otázek. Každý celek je členěný podle nadřazených témat vzniklých a rostoucích v rámci té které dílčí výzkumné otázky. Interpretace jsou podloženy výroky respondentek. O zkušenosti sociálních pracovnic se sebepojetím na Úřadu práce lze říci, že pracovnice mají mnoho poznatků o sobě samých, v různých oblastech. Vnímají své vlastní charakteristiky a své postavení vůči ostatním. Silná zkušenost pracovnic se zdravím začínající výpovědí o užívání antidepresiv a končící popisem stavů, by neměla zůstat bez povšimnutí. Každé zaměstnání má dopad na naše zdraví. V tomto případě jde o stav alarmující. Osobní, sociální i pracovní koncept se vyskytly ve výpovědí nejvíce skrze téma kolektivu. Zde se tvrzení lišila od agend pracovnic. V rámci rodinného konceptu pracovnice silně vnímaly své postavení v rodinách. Zde nacházely útěchu, povinnosti i motivaci. Morální koncept se u respondentek naplňoval a formoval jejich postojích a hodnotách při výběru povolání a při jeho výkonu. Také byly respondentkami popsány zkušenosti se sebehodnocením na tomto Úřadu práce. Takže můžeme říci, že respondentky vnímají hodnotu sebe samotných. Tím spíše ve chvílích, když je nějakým způsobem narušována jejich svoboda, jejich hranice, osobní prostor. Vycházejí ze všední zkušenosti, špatné či dobré. Vědomí vlastní hodnoty je prostředkem zvládání některých náročných situací, a často o zachování si fyzického a psychického zdraví. Pracovnice také hovořily o zkušenosti se seberegulací. Mají navyknuté osobní postupy, jak se vypořádávat s všednodenním stresem, únavou a pracovní zátěží. Mají zavedené konkrétní techniky, které využívají. K nastavování norem chování pracovnicím napomáhají zvláště kurzy zaměřené na psychohygienu a prevenci syndromu vyhoření. Také díky vzdělání sociálních pracovníků dle zákona 108/2006 Sb. měly respondentky zkušenost se supervizí. Na základě této zkušenosti hovořily o potřebě supervize nebo jiné formy sebereflexe na Úřadu práce. Zároveň si však uvědomovaly možné překážky zavedení podobné formy intervence. Respondentky také diskutovaly další odborný pojem, syndrom vyhoření. Popisovaly stav, jak by to vypadalo, kdyby u nich vyhoření nastalo. Některé pracovnice hovořily o tom, jak u nich tento syndrom proběhl. Některé se jím však cítily nedotčené. Závěr Magisterská diplomová práce se zabývala zkušeností sociálních pracovníků se sebereflexí na konkrétním Úřadu práce. Hlavní výzkumná otázka práce zněla: „Jaká je zkušenost sociálních pracovníků se sebereflexí na Úřadu práce?“ Z výzkumu lze vyvodit, že sociální pracovnice mají různé zkušenosti se sebepojetím. Byly to zážitky vytvoření na základě určitého chování pracovnic. Tyto specifické prvky chování vycházely z šesti základních oblastí znalostí o sobě, fyzické, morální, osobní, rodinné, sociální a akademické nebo v práci (Ponsford). Z oblasti fyzické vyplývalo chování vycházející ze zdravotního stavu pracovnic a „stavů“. Zdravotní omezení a problémy, které přímo či nepřímo souvisely se zaměstnáním na Úřadu práce, pracovnice odrážely podstoupení lékařských zákroků. Z oblasti sociální, osobní a pracovní vyplývalo chování vycházející z kolektivního soužití pracovnic. Pracovnice se chovaly jednotně a držely pospolu, jiné myšlenku kolektivu aktivně nepodporovaly. Z oblasti rodinné vyplývalo chování vycházející z pozic pracovnic. Pro někoho byly dcery, sestry, 63
manželky, přítelkyně, matky a babičky. Z oblasti morální vyplývalo chování vycházející z hodnot a motivací pracovnic. Ze začátku jednaly na základě přání pomáhat, později jejich chování nebylo tak vstřícné, vůbec pak nebylo nad rámec pracovních povinností. Na základě výzkumu můžeme také hovořit o různé zkušenosti sociálních pracovnic se sebehodnocením. Tyto zkušenosti pracovnic byly vytvářeny na základě určitého vnímání pracovnic, zážitky spojené s emocemi pracovnic. Zvlášť silně pracovnice vnímaly situace při kontaktu s klienty, kdy si uvědomovaly své hranice, svou hodnotu, své postavení. Podobně intenzivně vnímaly také chvíle, kdy byly oceněny, nebo se naopak vnímaly jako nedoceněné. Vnímání sebe, hodnocení sebe bylo pro pracovnice prostředkem zvládání některých náročných situací, a udržení si fyzického i duševního zdraví. Z výzkumu lze dále vyvodit, že sociální pracovnice mají různé zkušenosti se seberegulací. Tyto zkušenosti byly utvrzovány zvláště na základě zavádění nových přístupů. Jednalo se např. O naučené způsoby pracovnic pro zvládání. Pracovnice měly vytvořený systém, jak bojovat se stresem, únavou, vzniklý na základě předchozích zkušeností. Často se toto přetvoření cílů překrývalo se zachováním dobrého psychického a fyzického zdraví. Pracovnice popisovaly zkušenost s konkrétní naučenými technikami zvládání. Zde byl jmenovatelem sport a příroda. Jako podporující nové přístupy byla zařazeno navštěvování kurzů povinného vzdělání, zvláště kurzů zaměřených na syndrom vyhoření a psychohygienu. Zde bylo možné osvojit si nové postupy regulaci vlastního já. Dalším prostředím, kde by k regulaci mohlo docházet, byla supervize. Pracovnice o ní hovořily jako o vítané možnosti nových možností a dovedností, jak se sebou pracovat. Rezonovalo také téma syndromu vyhoření. Pracovnice si uvědomovaly, že může nastat stav selhání naučených postupů, nebo již nastal. A je třeba s ním pracovat. Pracovnice tedy měly různé zážitky se sebepojetím, sebehodnocením i seberegulací. Kladla jsem si avšak otázku, proč tedy tak často mluví o zdravotních a psychických obtížích, pocitu únavy a vyčerpání. Z jakého důvodu, když mají tyto popsané zkušenosti se sebereflexí, které by jim mohly pomoci a i se jim někdy osvědčily, proč je nevyužívají. Na základě výpovědí se domnívám, že u pracovnic nedochází k reflektivního pohledu na svoji praxi vůbec, nebo jen velmi omezeně. Vlivem mnoha pracovních povinností a nedokonalého systému podpory „zapomínají“, nebo nemají čas si uvědomovat, že samy mají v rukou prostředky pomoci. Domnívám se tedy, že prvním krokem pro řešení situace pracovnic je především umožnit jim nadhled na jejich práci, podpořit jejich chuť zdravě prožívat jejich povolání, a odvahu v rozumné míře se angažovat. Druhotnou podporou by podle mého názoru bylo zprostředkování rozvíjejících školení a odpovídající množství pracovnic na potřebnou práci, péče o prostor pro rozvoj pracovnic. Výsledky analýzy a doporučení pro praxi budou předloženy vedení pobočky Úřadu práce, kde byl výzkum realizován.
Použité zdroje BLATNÝ, M. a PLHÁKOVÁ A. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Vyd. 1. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR, 2003. ISBN 80-86620-05-0.
64
CONVERSE, M. Philosophy of phenomenology: how understanding aids research. Nurse Researcher [online]. 2012, 20(1), 28-32 [cit. 2016-02-21]. ISSN 13515578. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=1&sid=1d825862-8b17-40e7-ba9b8d81a7e20d74%40sessionmgr120&hid=127 GÉRINGOVÁ, J. Pomáhající profese: tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 198 s. Psyché (Triton). ISBN 978-80-7387-394-3. HANUŠ, R. Vybrané kapitoly ke komunikačním dovednostem. Olomouc: Hanex, 2007. ISBN 978-80-85783-83-4. HARTL, P. a HARTLOVÁ H. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 774 s. ISBN 978-80-7367-569-1. HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. Pedagogická praxe (Portál). ISBN 978-80-7367-628-5. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese: [psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese]. 5. vyd. Praha: Portál, 2006, 147 s. ISBN 80-7367-181-6. KOSTÍNKOVÁ, J. A ČERMÁK, I. in ŘIHÁČEK, T., a HYTYCH R. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 190 s. ISBN 978-80-210-6382-2. MACEK, P. in VÝROST, J. a SLAMĚNÍK I. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8. MÍČEK, L. Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. Učebnice pro vysoké školy. MÍČEK, L. Sebevýchova a duševní zdraví. 4. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, 1976, 222 s. Knižnice psychologické literatury. MOON, J. A. Using story: in higher education and professional development. 1st ed. London: Routledge, 2010, viii, 189 s. ISBN 978-0-415-56469-4. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia, 2009, 620 s. ISBN 978-80-200-1680-5. NAKONEČNÝ, M.. Sociální psychologie organizace. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 225 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-0577-x. PONSFORD J. Self-concept and self-esteem after acquired brain injury: a control group comparison. Brain Injury [online]. 2014, 28(2), 146-54 [cit. 2016-01-22]. DOI: 10.3109/02699052.2013.859733. ISSN 1362301X. PROKOPOVÁ, A, in ŠVEC, V. Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1937-9. PRŮCHA, J., MAREŠ J. a WALTEROVÁ E. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003, 322 s. ISBN 80-7178-772-8.
65
ŘIHÁČEK, T, ČERMÁK I. a HYTYCH R. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 190 s. ISBN 978-80-210-6382-2. SCHMIDBAUER, W. Syndrom pomocníka. Vyd. 2. Praha: Portál, 2015. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-0865-5. SMÉKAL, V., in ŠVEC, V. Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1937-9. SUTIN, A. R. Phenomenology of autobiographical memories: The Memory Experiences Questionnaire. Memory [online]. 2007, 15(4), 390-411 [cit. 2016-03-22]. DOI: 10.1080/09658210701256654. ISSN 09658211. Dostupné z: http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=054e565e-73a4-44ce-9fa6-3fdaef4259fb %40sessionmgr4005&vid=3&hid=4113 ÚLEHLA, I. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. Vyd. 3., v Sociologickém nakladatelství (SLON) 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, 128 s. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-86429-36-9. VÝROST, J. a SLAMĚNÍK I. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8. 222/2010 Nařízení vlády o katalogu prací ve veřejné správě http://www.mpsv.cz/files/clanky/8980/Katalog_praci_UZ_1_10_2010.pdf
Dostupné
Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 1.2.2016
66
z:
