Zjevení (1) - konstitutivní moment Fundamentální teologie 6.-13.12. 2008
Obsah 5.1 KONSTITUTIVNÍ MOMENT A. Zjevení v SZ B. Zjevení v NZ
5.2. INTERPRETAČNÍ MOMENT
Otcové církve První zmínky o zjevení v dokumentech magisteria První vatikánský koncil (konstituce Dei Filius) Druhý vatikánský koncil (konstituce Dei Verbum) Pokoncilní teologie (modely zjevení podle A. Dullese)
Literatura
Dei Filius in Dokumenty 1. vatikánského koncilu. Praha, Krystal 2006 (není povinné!)
Dei Verbum 1-6 (úvod, povaha a předmět zjevení, příprava NZ zjevení, přijetí vírou, vztah k lidskému poznání)
J. ZVĚŘINA, Teologie Agapé I, 77-82. A. DULLES, Víra a zjevení in Fiorenza, 105-145. D. DUKA: Úvod do teologie, Praha, Krystal 1995, 25-30. K. RAHNER – H. VORGRIMLER, Teologický slovník 412-416. H. WALDENFELS, Kontextová fundamentální teologie, 207-230.. O. PESCH, Existuje? Poznání Boha dnes, 24-31.
Zjevení Boha v Písmu Starého a Nového zákona
Norma každé další zkušenosti víry (konstitutivní pramen poznání Boha) Co základního zjevuje:
Bůh, který se dává poznat Vystupuje ze své skrytosti, odhaluje svá tajemství Je živým Bohem a Bohem živých Je Bohem dialogu s člověkem Sebe-sděluje se člověku
Různé výrazy pro setkání Boha s člověkem
slovo/dabar/logos
evangelium
zjevení
5.1.1. Boží zjevení ve Starém zákoně A) Zjevení ve slovech Zákona Teologie Božího jména (srov. Ex 3,14-15) Smlouva a Zákon (Ex 20; Dt 5) Úvaha o počátcích B) Zjevení Boha ve slovech proroků Zjevení jako slovo soudu Zjevení „nové smlouvy“ C) Zjevení skrze Moudrost Moudrost je zdrojem poznání Boha Kritická moudrost (Jb, Kaz) Personifikovaná moudrost D) Dovršení dějin zjevení: apokalyptika E) Další typy zkušenosti izraelského lidu se zjevujícím se Bohem Zjevení patriarchům Bůh jako soudce Bůh, který navrací život a naději Bůh, který žehná všemu, co stvořil Boží přítomnost jako šechíná a kabod
čtyři typy prezentace zjevení v SZ:
jako prvotní struktura Božího zjevení: ZÁKON (Tóra)
jako dějinná dynamika: zjevení není jen původní událost, ale neustálé Boží vycházení vstříc svému lidu – PROROCI
jako životní zkušenost – obě předchozí pak vstupují do života člověka (MUDROSLOVNÁ LITERATURA)
jako syntéza – pohled na dějiny s výhledem na jejich dovršení (APOKALYPTIKA)
A) Zjevení Boha ve slovech Zákona
Teologie Božího jména (srov. Ex 3,14-15)
Smlouva a Zákon (Ex 20; Dt 5)
Úvaha o počátcích
Teologie Božího jména - srov. Ex 3,14-15
Bůh řekl Mojžíšovi: „Jsem, který jsem.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: »Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.« To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“
interpretace textu Ex 3,14-15:
Jméno sděluje obsah Božího zjevení
„Bůh byl a bude s námi“ – jedná v náš prospěch Dát jméno = zachytit část skutečnosti
Zjevení ve specifické dějinné chvíli
Zjevuje se Bůh Mojžíšovi, nikoliv odkrytí Boží přítomnosti člověkem
Dějiny jako místo Božího zjevení + Bůh zjevuje význam dějin
Smlouva a Zákon (Ex 20; Dt 5)
Lid vysvobozený z Egypta dostává na cestu dar Zákona: má udržet vztah k Hospodinu
Na druhé etapě cesty (k Sinaji) proto uzavřena smlouva
Zachování smlouvy = poslušnost jako cesta k naplnění zaslíbení
Zákon konkretizuje smlouvu
Smlouva ustavuje vztah: ne symetrický, rysy vazalství (Boží věrnost – poslušnost lidu)
Úvaha o počátcích
Počátky, tj. stvoření světa jako součást smlouvy
Viz příkaz nejíst ze stromu poznání in Gn 2,16-17
pokus přivlastnit si Boží identitu, změnit vztah s Bohem = porušení smlouvy a deformace obrazu Boha (nedůvěra: Bůh žárlivý, nepřející)
Nedůvěra se šíří i do vztahů s druhými lidmi i na obecné společenství (viz Bábel)
Resumé sdělení o Bohu obsažené v Zákoně
Zjevení skrze dějiny izraelského lidu (exodus jako prototyp Božího zásahu do dějin)
Bůh, který se stará o svůj lid (vyvolení, zaslíbení)
Jeho péče má být lidem přijata
Zákon ne jako právní norma či uspořádání společnosti, ale jako dar na cestu k naplnění Božího příslibu
Smlouva ustanovuje jakou podobu má vztah mezi Bohem a jeho lidem (věrnost-poslušnost, silnější, slabší)
B) ZJEVENÍ BOHA VE SLOVECH PROROKŮ
Nová historická situace
Skrze proroky k lidu Boží slovo soudu a nabídka nové smlouvy (povzbudit k obrácení)
Zjevení ne jako cosi vzdáleně minulého, ale promlouvající do přítomnosti, smlouva musí být oživována
Zjevení jako slovo SOUDU:
Prorok není věštec Zájem na obnovení smlouvy-vztahu, ne potrestat Boží slovo apeluje na obrácení S obrácením souvisí poznání Boha: slovo žaloby, obvinění jen proto, aby povzbudilo ke spáse
Slova proroků o „nové smlouvě“
Nové pojetí hříchu počítá s tím, že hluboce zakořeněn v lidském srdci Bůh tuto zásadní slabost partnera smlouvy bere vážně a obnovuje „zevnitř“: uschopňuje k obrácení a k nové poslušnosti Zákona Toto možné díky zkušenosti exilu a krize víry:
Jak Bůh mohl dopustit smrt tolika nevinných? Jak to, že nám vládnou cizí národy a jejich božstva? Hospodin snad není silnější? Zapomněl Bůh na svůj lid?
Boží spásné jednání jako účast na osudech svých proroků, zvěstujících novou smlouvu (Jer, Iz) Možnost víry i v situaci všudypřítomného hříchu a zla Boží svatost a zranitelnost: láska je posvátná, protože zranitelná (Ez)
Zjevení skrze Moudrost
Moudrost je zdrojem poznání Boha
Kritická moudrost (Jób, Kazatel)
Moudrý nahlíží vlastní zkušenost, dospěje k bázni před Hospodinem Odkrýt řád a smysl života: lze vírou, řádem je věrnost Boha svým zaslíbením Dobrý život vede ke šťastnému životu (naše jednání má hodnotu) Řád a smysl života nelze definovat, nelze ovládat Neplatí logika odměny/odplaty Negativní životní zkušenost uchovává smysl pro přesažnost Boha Jób: krajní utrpení, kde tradiční víra nestačí k obhájení Boha Kazatel: jaký životní cíl si volím? Neuchopitelnost Boha a iluzornost našich jistot. Prostota života v postoji víry: věřit a nesoudit, co není dovršeno
Personifikovaná moudrost
Není totožná se Stvořitelem, ale ve vztahu k němu i ke světu: je prostřednicí, umožňuje komunikaci a harmonii Volá k naslouchání, je Božím hlasem ve světě, spojení s ní je pro člověka velmi důležité
Dovršení dějin: apokalyptika
Ukazuje celkový horizont, k němuž kráčíme, konec dějin, jejich dovršení (dovršení zjevení) Dějiny jsou v Božích rukou: sekvence událostí, které se odvíjí podle jeho plánu, zlo bude růst, ale na konci Bůh zasáhne Dějiny jsou vedlejší: hlavní je Boží jednání Všechna zaslíbení v sobě soustředí „Syn člověka“
Další typy zkušenosti Izraele se zjevujícím se Bohem:
Zjevení patriarchům
Bůh – soudce
Odpouští a má soucit se svými tvory, trest vždy mnohem menší než jeho péče, nabídnout čas k obrácení
Bůh, který žehná všemu, co stvořil
Je na straně utlačovaných: na konci bude proces s dějinami. Není neutrální pozorovatel, bude se ptát po spravedlnosti a pravdě.
Bůh, který navrací život a naději
Zaslíbení a uctívání Nesamozřejmost monoteismu: Bůh patriarchů se stopami klanových božstev kočovných kmenů Bůh jako příbuzný, stará se o svou „rodinu“ Ne patření, ale slyšení Boha
Je Pánem bez konkurence: i smrt je na něm závislá Udržuje stvoření při životě tím, že mu žehná Stvoření je od počátku tob = dobré, krásné
Boží přítomnost jako šéchíná nebo kabod
Boží příbytek mezi lidmi (vyvážení transcendence) Boží sláva, moc, která se projevuje v dějinách a stvoření
čtyři modality zjevení Boha ve SZ a odpovědi, které žádá po člověku:
zákon
slovo proroků
moudrost
apokalyptika
→
poslušnost →
→
konverze
bázeň před Hospodinem →
důvěra, naděje
syntéza starozákonního Božího zjevení:
specifikem Izraele je téma zjevení jako dějin, dějinného příběhu
Zakládající událostí je exodus
Kdo je Bůh vidíme tam, kde Bůh jedná (viz teologie jména: sloveso se stává jménem), Boží bytí a jednání je třeba chápat v jednom celku
Dějiny jsou totiž místem Božího sebezjevení
Co ke zjevení jména přidává Zákon: že je tu jistá unilateralita – Bůh lid osvobodil nezištně, zdarma, Izrael si je vědom, že se jedná o dar, poslušnost vůči daru Zákona pak je způsobem, jak se uskutečňuje ustavený vztah
5.1.2 Boží Zjevení v Novém zákoně
Jak je Ježíš Kristus prezentován prvními křesťanskými autory
Ježíš hlásá Boha slovy a činy
Zvěst o Bohu se týká samotného Ježíše, jeho osoby
Až do smrti žije věrně svou úlohu ukazovat svým životem, jaký je Bůh
Velikonoční víra a plné rozpoznání Ježíšovy identity
Pavlovo kázání a teologie (teologie prvotní církve)
Janovská teologie
Od christologické víry k trojičnímu vyznání: teologie Ducha svatého
Zjevení Boha v Novém zákoně 1. Co o zjevení Boha v Ježíši Kristu říkají jeho učedníci 2. ověřit, zda to odpovídá historickému Ježíši: Jak on sám sobě a svému poslání rozuměl 3. ověřit koherenci interpretace velikonoční víry
Co o Ježíšovi říkají novozákonní spisy:
Hlásá Boží království Učí, kdo je Bůh: jako Boží Syn, zjevitel Boha Otce Zůstává platné, co o Bohu zjeveno v SZ Většina pramenů pochází z učednického okruhu, jaké porozumění o Ježíšově zjevitelské roli sdělují:
Kristus Pán Boží Syn
Kristus
Pán
Z hebr., titul pro spasitele (mesiáš) ten, kdo naplňuje očekávání spásy, je důkazem Boží věrnosti zaslíbením Ježíš sám nařizuje neužívat ve smyslu politického mesiášství „Kristem“ je pro nás smrtí V LXX výraz Kyrios užit také namísto hebr. JHVH Je živým prostředníkem Božího panování Panování, které přítomné: skrze něj Bůh panuje nad Izraelem Ve jménu Boha naplňuje spásu Je Pánem, který přijde, nečekaně
Boží syn
Ježíšův ojediněle důvěrný vztahu k Bohu je základem jeho mesiášství
Ježíš hlásá Boha slovy a činy
Boží království již velmi blízké, nadcházející= ústřední téma Ježíšova hlásání Nevysvětluje, ale naznačuje skrze přirovnání, co to znamená, že je blízko Hlásá ho slovy i činy: celý Ježíšův život v optice přicházejícího Božího panování
Boží království = obraz Božího panování, on pravým Bohem a panovníkem nade všem Součástí Božího království jsou také ti, jimž kraluje
Ježíšovo hlásání slovy
Ježíš a Jan Křtitel:
Jan: příchod Božího království jako den soudu, proto nutné obrácení Ježíšův blížící se Bůh s nabídkou předem dané spásy – nejprve dar spásy a odpuštění, poté obrácení jako odpověď na dar
Ježíšova podobenství:
osvětlují některé rysy Boží tváře viz např. dělníci na vinici: nový řád, ne jednání založené na odplatě, ale dobrota a nezištnost Vždy jeden vrchol, šokující novost, kterou prosvítá Boží království Ježíš sám jako autentické podobenství: nečekané prvky v jeho chování, viz stolování s hříšníky Přítomná i budoucí dimenze Království: s Ježíšem se K. zpřítomňuje, ale přesto ne totožné Podobenství jako nejzazší pokus zvěstovat tam, kde odmítnutí: cílem je dosáhnout změn postoje, rozhodnutí
Ježíšovo jednání
Vše v něm apeluje na víru v Boha: poznat Boží tvář předpokládá odložit svá obvyklá kritéria a přijmout Boží logiku
Ježíšovo jednání zjevuje přesah našich kritérií: neplatí logika hříšník/spravedlivý, kvůli věrnosti Božímu obrazu schopen i porušit Zákon
Zákon zůstává v platnosti, ale Ježíš je autentickým interpretem Zákona
Viz stolování s hříšníky jako nabídky Boží spásy bez hranic a anticipace spásy a odpuštění hříchů: Boží království nevyžaduje nejprve návrat k normě, usmiřuje se sebou zdarma Náš úkol: disponovat se k přijetí milosrdenství, přijmout, že Bůh je skutečně nezištně odpouštějící, bez podmínek. Boží dobrota platí všem Ježíš je zároveň náležitou lidskou odpovědí na Boží dar Zákona a milosti
… dodatek k Ježíšovým znamením – zázrakům:
Dělal Ježíš zázraky?
Zázrak = znamení, mocný čin, zvláštní Boží znamení srozumitelné jen v určitém náboženském prostředí, kde Boží působení akceptováno
Jedinečnost Ježíšových znamení spočívá i interpretaci, kterou jim dává:
Jsou anticipací Království a celkové spásy člověka: činí tuto budoucnost zakusitelnou tj. jsou znamením Boží blízkosti
Ježíšova identita
Je „osobním ručitelem“ naplnění Božího zaslíbení
Jeho neobvyklá autorita, s níž interpretuje Boží vůli je dána jeho mimořádným vztahem k Bohu: jeho synovstvím
Jeho učedníci mají na tomto jedinečném vztahu s Bohem podíl („adoptivní synovství“)
Ježíšova smrt jako zjevení Boha
J. smrt je násilná smrt Božího představitele, má spásný charakter
Věrnost vlastnímu poslání až do smrti (důsledkem této věrnosti vlastní identitě, k níž patří ukazovat pravou tvář Boha Otce)
Zřekl se znamení, které by všem jasně vyjevilo jeho identitu a vydal sebe na smrt
Ježíš reprezentuje Boží přístup k člověku: Božího oslovení, které někdy u člověka nenachází náležitou odpověď
Tváří v tvář smrti zachoval vlastní identitu milujícího Boha, který se nenechá odradit odmítnutím ze strany člověka
Spásný smysl jeho smrti: odmítnutí člověka proměněno v událost spásy. Lidské umírání se v Ježíšově smrti stává extrémním aktem života, jeho dovršením a naplněním lidské svobody – nenechá se determinovat odmítnutím a nepřestává důvěřovat.
Učedníci od něj už před smrtí dostali znamení, že má být chápána jako vrchol celé jeho proexistence (existence pro druhé)
Až po zkušenosti vzkříšení však schopni plně pochopit spásný význam Ježíšovy smrti
Zkušenost Vzkříšení jako plné poznání Ježíšovy identity
Křesťanská víra se rodí s rozpoznáním božství Ježíše poté, co ukřižován zemřel a byl vzkříšen
Nemáme přímé svědky vzkříšení, ale svědectví a vyprávění o zjevení vzkříšeného Ježíše
Ježíšova smrt pro učedníky byla velkým šokem a deziluzí – přechod k hlásání jeho vzkříšení a novému shromáždění komunity věřících nebyl samozřejmostí
Svědectví a vyprávění = dvě formy historicky ověřitelných zkušeností setkání se Vzkříšeným
Vyprávění o zjevení Vzkříšeného
Nejde o prostý popis, ale symbolické vyjádření radikální zkušenosti
Tato zkušenost darem (dárcem je sám Vzkříšený)
Učedníci mají rozpoznat, že jde o tutéž osobu Ježíše jako před Velikonocemi, ale v jiné „kvalitě“
Reálná zkušenost (nejen subjektivní) Viz pasivita přijímajících (ne fantazijní výtvor) Celostní zkušenost (nejen duchovní, ale smysly vnímatelná)
Tělesnost totálně oživená Duchem, nechává prosvítat novost Božího království Jeho nový vztah s Otcem i k celé skutečnosti
Není jen potvrzením jeho slov, ale zjevuje jeho identitu a dovršuje proces, který začal jeho vtělením
Velikonoční událost smrti a vzkříšení jako východisko a základ víry
Víry, která byla zničena událostí kříže
po vzkříšení vírou odlišnou: už nejsou jen učedníky, ale také svědky S vírou ve Vzkříšeného spojeno i poslání učedníků: být svědky vzkříšeného Krista, tj. naplnění Božích zaslíbení v Kristu
Vzkříšení je spojeno s celým J. životním příběhem Vzkříšení odhaluje smysl kříže: je konkrétní podobou spásy Kříž je však pochopitelný pouze ve světle vzkříšení:
SMRT/KŘÍŽ zjevuje, jak nás Bůh spasil
↔ VZKŘÍŠENÍ objasňuje kříž: ten, kdo na něm zemřel je Pán, Spasitel, prostředník Boha a jeho spásy pro nás
Nový vztah ustavený velikonočním dovršením Ježíšova příběhu
Reálný vztah synovství a bratrství mezi Ježíšem a Otcem i mezi Ježíšem a námi Ježíšovo jedinečné prostřednictví Bůh ↔
Ježíš
↔ my
Velikonoční událost
↔ víra
Velikonoční tajemství je základem víry, protože z ní nevychází, naopak je jejím východiskem
Velikonocemi vrcholí sebezjevení Ježíšovy identity – právě toto sebezjevení předchází víře, která následuje jako souhlas, uznání, že se neopírá sama o sebe.
Jen v úkonu víry rozpoznávám hodnotu velikonoční události Ježíšovy smrti a vzkříšení: zkušenost zjevení Vzkříšeného podnítila zrod velikonoční víry učedníků
tato objektivní zkušenost podnítila jejich subjektivní proměnu
Umožnila jim rozpoznat v Ježíši Kristu Boha, který se nechal spatřit
Problémy s interpretací zjevení Vzkříšeného u novodobých autorů:
David Friedrich Strauss – vidění jako vnitřní psychický jev, nechtěný sebeklam učedníků
Rudolf Bultmann – vzkříšení je třeba přeložit do jazyka hlásání: Velikonoce přinesly vnitřní přerod učedníků – vznik jejich víry, nikoliv reálné vidění vzkříšeného Krista
Willi Marxen – to, co pokračuje dále, je Ježíšova kauza, zjevení Vzkříšeného jsou pouze literární fakt, způsob vyjádření
Edward Schillebeeckx – ano, došlo ke vzkříšení, ale ne ke zjevení Vzkříšeného, Velikonoce jako proces obrácení a odpuštění
Rudolf Pesch – vzkříšení pomáhá interpretovat eschatologický význam Ježíšovy smrti, konverze učedníků jako důkaz vzkříšení, které obnovuje jejich otřesenou víru…
Pavlovo kázání a teologie (teologie prvotní církve)
prostředí odlišného kulturního kontextu (misie)
kříž jako konkrétní způsob, jak došlo k dovršení spásy
kříž jako Boží iniciativa
Ježíšův život zjevuje život samotného Boha
Nová interpretace tradičních soteriologických kategorií:
odčinění/zadostiučinění vykoupení usmíření
Janovská teologie
Zajímá se o obraz Ježíše, který podává víra
výpověď o Ježíši jako věčném Božím synu vyslaném Otcem
Výpověď o Božím synu, který se stává tělem
Středem janovské christologie je poslání Syna, který sestoupil z nebes a vystupuje k Otci
Má tutéž důstojnost jako Otec Je poslušen Otce
Celá Jeho existence má dynamiku sebe-daru, v němž jsou Otec i Syn spojeni a který vrcholí událostí kříže
Ježíš je Logos, ale chápaný soteriologicky (ne podle gnostického pojetí)
Zjevení Boha v Ježíši Kristu je jediným a nezbytným základem pro to, abychom poznali, že Bůh je láska. (Láska je pravda o Bohu.)
teologie Ducha svatého Aneb od christologické víry k trinitárnímu vyznání zachytit pneumatologickou dimenzi christologické události
Východiskem je přesvědčení komunity o tom, že je adresátem zaslíbeného vylití Ducha (po Velikonocích)
Duch, který při vzkříšení ustavil a zjevil Ježíše jako absolutního prostředníka spásy, také uskutečňuje účast věřícího na spáse
Duch není čímsi vlastním člověku duchovnímu (v gnostickém smyslu), ale darem Vzkříšeného Krista (přechod k helénskému myšlení nutí jasně vyjádřit)
Podle Pavla Duch uskutečňuje společenství člověka s Bohem, a to tak, že uskutečňuje společenství člověka s Ježíšem. Duch svatý u Pavla je prezentován především jako podněcovatel nového života v Kristu.
Také Jan považuje dar Ducha za eschatologický dar Vzkříšeného,[1] ale zdůrazňuje aspekt poznání: Duch pravdy nás uvádí do poznání skrze Syna a do hledání pravdy, abychom byli schopni pokračovat ve vydávání svědectví a jako společenství byli eschatologickým znamením zjevení.
Shody a rozdíly v teologii Ducha u Lukáše, Jana, Pavla: SHODNĚ, že vylití Ducha je
Eschatologickou milostí Závisí na mesiášském díle, které vykonal Kristus a odkazuje k němu Má eschatologickou dimenzi Duch svatý = sám Bůh vstupující do života společenství i jednotlivců jako specifický subjekt
ROZDÍLNÉ:
u Lukáše: jako ten, který mluví/uschopňuje k výpovědi
Pavel: jako ten, který vede
Jan: jako ten, který přesvědčuje
