UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav dějin umění
Diplomová práce
Bc. Michaela Žabžová
Zikmund Reach a jeho fotografický soubor Zikmund Reach and his photographic collection
Vedoucí práce: Prof. PhDr. Vojtěch Lahoda, CSc. 2015
Konzultant: Mgr. Petra Trnková, PhD.
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 10. května 2015
Bc. Michaela Žabžová
Abstrakt Diplomová práce je zaměřena na fotografický soubor Zikmunda Reache (1839-1935) a jeho soubor fotografií staré Prahy. Úvod práce je věnován životu nakladatele, jeho rodinnému zázemí a postupnému nasměřování k nakladatelské činnosti. Následuje kapitola o fotografii jako komoditě, ve které je podrobně rozebrána historie pochopení fotografie jako zboží na díle francouzského fotografa Eugèna Atgeta. Další část práce se věnuje hlavním tématům Zikmunda Reache, mezi které patří neméně známé fotografie Pražkých typů, které budou srovnány s tzv. Vídeňskými typy. Stěžejním tématem jsou fotografická alba Zmizelá Praha, která nejsou doposud známá a budou podrobně popsána. Závěrem jsou stručně zmíněny archivy, ve kterých se Reachova sbírka nachází a jejich vzájemná tematická provázanost.
Klíčová slova Zikmund Reach, fotografie, fotografický soubor, fotografie jako komodita, Praha, album Zmizelá Praha, soubor Pražských typů,
Abstract The master thesis „Zikmund Reach and his photographic collection“ focuses on Zikmund Reach’s photographs of old Prague. Firstly theis describes the life and familly of the publisher and follows by gradual work of an publisher. The subsequent chapter focuses on photography as a commodity and presents briefly life and work poof a French photographer Eugène Atget. The next part of the thesis devotes on the main photographic topics of the work od Zikmund Reach including an extensive collection of „Prague types“ which is a sociological reflecion of society in the second half of 19 th century compared with a similar collection of „Viennies types“. The main topic is based on the photographic albums of „Disappeared Prague“ which aren’t known yet. In conclusion the thesis focuses on archives in which the collection of Zikmund Reach is stored in and their mutual thematic coherence.
Keywords Zikmund Reach, photography, photographic collection, photography as a commodity, Prague, album of Disappeared Prague, collection of Prague Types, Počet znaků (včetně mezer): 135 648
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce panu Prof. PhDr. Vojtěchu Lahodovi, za odborný dohled a cenné rady. Zároveň bych chtěla poděkovat kozultantce paní Mgr. Petře Trnkové, PhD. za nasměrování a odborné rady v oblasti fotografického archivu ÚDU AV ČR. Děkuji také pracovníkům různých archivních instiucí, zejména Mgr. Miroslavě Přikrylové z Archivu hlavního města Prahy za aktuální informace a poznatky ke zpracování Reachovy sbírky, PhDr. Kateřině Bečkové z Muzea hlavního města Prahy za odborné konzulatce a v neposlední řadě také Pavlu Scheuflerovi za zodpovězené otázky týkající se sbírky, ale i života Zikmunda Reache. Děkuji své rodině a přátelům, kteří mi byli velkou oporou a měli se mnou trpělivost v mnohých nelehkých situacích.
Obsah Úvod ............................................................................................................... 7 1. Zikmund Reach život a dílo ....................................................................... 10 1.1. Fotografie jako komodita ............................................................... 15 2. Hlavní témata ze souboru Zikmunda Reache ............................................. 23 2.1 Architektura a Portály a jejich detaily ............................................. 24 2.2 Hradní vodovod z Litovic do Prahy ................................................ 27 2.3 Pražské typy ................................................................................... 28 2.3.1 Srovnání Pražských a Vídeňských typů .................................. 33 2.4 Portréty slavných osobností ............................................................ 36 2.5 Pražské oltáře a vnitřky kostelů ...................................................... 37 3. Reachova alba Zmizelé Prahy .................................................................... 38 3.1 Archivní fond Městské knihovny v Praze........................................ 41 3.1.1 Album č.1 .............................................................................. 43 3.1.2 Album č.2 ............................................................................. 46 3.1.3 Album č.3 ............................................................................. 49 3.1.4 Album č.4 ............................................................................. 51 3.2 Historický fond Národní technické knihovny .................................. 54 3.2.1 Zmizelá Praha I ...................................................................... 56 3.2.2 Zmizelá Praha II ..................................................................... 58 3.2.3 Zmizelá Praha III.................................................................... 59 3.2.4 Zmizelá Praha IV ................................................................... 60 3.2.5 Zmizelá Praha V..................................................................... 62 3.2.6 Zmizelá Praha VI ................................................................... 63 3.2.7 Zmizelá Praha VII .................................................................. 65 3.3 Shrnutí ............................................................................................ 68 4. Přehled archivů .......................................................................................... 68 Závěr ............................................................................................................. 71 Seznam použitých zkratek ............................................................................. 74 Seznam literatury .......................................................................................... 75 Seznam vyobrazení ....................................................................................... 79 Obrazová příloha ........................................................................................... 82 Příloha I ........................................................................................................ 91 5
Úvod Zachycení obrazu skutečnosti bylo pro člověka odvěkým přáním a fotografije je jednou z nejmodernějších jeho forem. Prakticky od jejího vzniku byla a je nedělitelnou součástí lidského konání. K technickým možnostem současného zachycení obrazu vedla dlouhá, nebo lépe řečeno, klikatá cesta. Nejde jen o zachycení momentek v soukromém životě, obraz je potřebné a nutné zachytit v mnoha dalších oblastech. Věda, výzkum, umění, média a mnoho dalších oblastí by bez něho byly nemyslitelné a neschopné se dále rozvíjet. Pokusy o zachycení reálného obrazu se datují od roku 1826, kdy francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce prvně zachytil, a hlavně ustálil reálný obraz. Na konci 19. století znal fotografii už téměř celý svět a její technologie zaznamenala rýchlý rozvoj. Společenský zájem o nové médium byl obrovský, proto se lze už setkat s prvními portréty od 40. let 19. století. Prvně se fotografie dostala do Čech v roce 1839, kdy byl už použit tak zvaný proces daguerrotypie. 1 Fascinace onou pravdivostí snímané situace zaujala vynálezce již od počátku. Zachycení obrazu během velmi krátkého časového úseku bylo to, co přivádělo člověka do úžasu. Roland Barthes v knize Světlá komora zdůrazňuje, že „zázračnost fotografie nespočívá ani tolik v tom, že kopíruje realitu, jako především v tom, že vyzařuje minulou realitu.“2 Síla autentičnosti okamžiku je otištěna v každém snímku a čas, který uplynul od jeho vzniku je tím nejpodstatnějším. Pavel Scheufler konstatuje, že fotografie vždy konzervuje minulost pro budoucnost a ztrácí svůj smysl, jakmile přestává být vzpomínkou. 3 Právě ona vzpomínka je jádrem podstaty fotografie. Zejména s rozvojem místopisné fotografie se logicky rozšířila poptávka po ní. Fotografie se od 80. let 19. století stala doplňujícím obrazovým materiálem k textům a záhy se také rozšířila i jako samostatný prodejní artikl. Vlivem stále rychlejšího rozvoje techniky a dokonalejšího zpracování fotografií bylo možné fotografovat rozličná témata včetně místopisné fotografie. Vzrůstající zájem o fotografii za účelem prodeje a její přijetí jako ukazatele vzrůstající ekonomické, politické a sociální sféry, byl znatelný.
1
Fotografická technika, která pracovala na bázi ustálení obrazu na měděné stříbrem potažené desce. Jejím vynálezcem byl Louis-Jacques-Mandé Daguerre (1787–1851) In: http://www.scheufler.cz/csCZ/files/2952/Teze%20k%20d%C4%9Bjin%C3%A1m%20do%201918.pdf 2 Roland BARTHES: Světlá komora, 2005 3 Pavel SCHEUFLER: Teze k dějinám fotografie do roku 1914, Praha 2000
6
Tématu fotografie jako komoditě se věnují dvě americké autorky Molly Nesbit a Elizabeth Anne McCauley. 4 Obě teoretičky se rozsáhle zabývají historií fotografie jako komodity od poloviny 19. do začátku 20. století. Molly Nesbit se zaměřila na život a dílo francouzského fotografa Eugèna Atgeta v kontextu dějin fotografie a jeho způsob chápání fotografie jako komodity. V českých zemích je možné k němu přirovnat Zikmunda Reache (19. března 1859 – 1. prosince 1935), který je obdobně chápán jako obchodník, nakladatel a antikvář. Navzdory tomu byl na přelomu 19. a 20. století známou a významnou pražskou osobností v oblasti shromažďování fotografií, ale pravděpodobně i vlastního fotografování. Jeho píle a nepřeberné množství znalostí o životě lidí tehdejší Prahy ho přivedly roku 1890 k založení vlastního malého knihkupectví a nakladatelství, jež se zabývalo mimo jiné prodejem fotografií a pragensií. Uvědomoval si, že fotografie je obrazovou pamětí, zachycení obrazu je neopakovatelné, proto také vykupoval fotografie od profesionálních, ale i amatérských fotografů. Snímky tehdejší Prahy vkládal do tématických alb a následně je prodával. Předmětem této diplomové práce bude analýza a související komparace alb a fotografií Zikmunda Reache. Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje žádná práce, která by se souhrnně věnovala celkovému souboru fotografií tohoto nakladatele, považuji za nutné rozšířit částečná a neúplná tvrzení o Zikmundu Reachovi na základě dochovaných pozitivů a fotografických alb. Zároveň bude proveden důkladný rozbor zatím neobjevených velkoformátových alb Zmizelá Praha, které se pokusím pracovně vročit a případně připsat Zikmundu Reachovi autorství některých snímků. Popis jednotlivých alb bude řazen podle místa uložení5 a součástí přílohy v závěru práce bude seznam všech fotografií v souboru Zmizelá Praha. Reachův archiv obsahuje mimo jiné také pozitivy tzv. Pražských typů, kterým věnoval značnou pozornost. Dobový zájem o charakteristické postavy a postavičky města byl značný, a proto s nimi můžeme setkat i v jiných uměleckých oblastech jako například v malířství, či literatuře. Součástí kapitoly bude také srovnání Pražských a Vídeňských typů, ve kterých je možné spatřit řadu tematických spojitostí. Pro konečné doplnění informací o Reachově souboru je třeba dodat, že fotografie z jeho produkce se jednak nachází ve veřejných archivních fondech, jednak v soukromých sbírkách. Reachův soubor se ve větším rozsahu nachází v: Archivu 4
Molly NESBIT: Atget's Seven Albums, New Haven 1993; Elisabeth Anne MCCAULEY: Industrial Madness: Commercial Photography in Paris, 1848–1871, New Haven 1994 5 Alba jsou uložena v oddělení pragensií Ústřední knihovny v Praze a v historickém fondu Národní technické knihovny.
7
hlavního města Prahy, Muzeu hlavního města Prahy, Národní technické knihovně, Ústavu dějin umění AV a v Ústřední knihovně v Praze. Jednotlivým archivům bude věnována v závěru práce krátká kapitola, kde budou shrnuty podrobnější informace o Reachově souboru ve zmíněných archivech. Zdrojem informací k teoretickým částem, srovnání Pražských a Vídeňských typů
6
a chápání fotografie jako komodity, byly především zahraniční publikace.
V českém prostředí publikace podobného typu nejsou k dispozici. Obecně k dílu a životu Zikmunda Reache je jen velmi málo zdrojů informací. O Zikmundu Rachovi byla v roce 2002 sepsána bakalářská práce, která slouží jako primární materiál o životě a díle nakladatele.7 Dále se jím více zabýval historik fotografie Pavel Scheufler ve svých publikacích8 a článcích9. Podstatným zdrojem informací, i když ne příliš konkrétním v souvislosti se způsobem Reachovy nakladatelské činnosti, jsou knižní edice Zmizelé Prahy10, vydáváné od roku 1916 až do současnosti v různých pravidelných intervalech. Tato práce si klade za cíl provést hlubší analýzu o životě a díle Zikmunda Reache v souvislosti s obchodním vnímáním celé podstaty věci včetně srovnání Reachovy činnosti s prací francouzského fotografa Eugèna Atgeta, který se považoval za „autuer-éditeur“. Záměrem práce je též poukázat na Reachovu obchodní činnost, kdy nakupoval pozitivy a negativy od jiných autorů, vhodným způsobem je zpracovával a pak dále prodával, jak tomu bylo i u sledovaných alb. Kromě záliby šlo tak i o zdroj obživy, a tedy nákup za účelem dalšího prodeje. Mojí snahou je zasadit jeho dílo do dějiného kontextu přelomu 19. a 20. století.
6
Michael POSTINGL: Street Life in Vienna, Photographs from 1861 to 1913, Vienna 2008 Martina JAKLOVÁ: Zikmund Reach, Opava 2002 8 Pavel SCHEUFLER: Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918, Praha 2013; Pavel SCHEUFLER: Fotografické album Čech 1839-1914, Praha 1989 9 Pavel SCHEUFLER: Zikmund Reach. In: Antique, Roč. 5, č. 6, 1998 10 Srov. Seznam použité literatury 7
8
1. Zikmund Reach život a dílo
„Drobný mužík kupodivu bystrých očí a mrštných pohybů, charakteristické tváře, bodrý a vzorně ochotný, vévodí tu spoustám fotografií, které nejen sám nasbíral z různých pramenů, ale jež ulovil vlastním aparátem, aby alespoň obrazem zachytil, co mizelo.“11 Takto
charakterizoval Zikmunda
Reache autor článku
v časopisu
Československý knihkupec v roce 1934 i tedy v den Reachových pětasedmdesátých narozenin. Jak již bylo zmíněno v úvodu, není cílem této práce se věnovat detailům o Reachově životě, ale bylo nutné prostudovat pro pochopení souvislostí dostupné informace o jeho rodinném prostředí a zlomové situace, které ho vedly k nakladatelské činnosti. O Zikmundu Reachovi a jeho rodině se doposud ví velmi málo, proto se budu v první části této kapitoly více věnovat rodinnému původu. O Reachově životě, jeho předcích i příbuzných je možné se dočíst v Soupisu pražských domovských příslušníků (1830–1910), který je součástí katalogu Archivu hlavního města Prahy. 12 Zikmund Reach se narodil 19. 3. 1859 Alexandrovi a Žofii Reachovým. Alexandr a Žofie měli ještě syny Ludwiga a Rudolfa.
13
Starší Ludwig se
narodil 26. října 1857 a nedožil se svých čtrnácti let. Mladší Rudolf se narodil jako hluchoněmý 28. března 1863 a povoláním byl kamenotiskařský litograf. Zikmund Reach po svém studiu na německé reálce pracoval od roku 1872 v nakladatelství Aloise Hynka. O patnáct let později dne 29. září roku 1887, uzavřel sňatek s Karolinou roz. Kremlovou. Karolina byla původně katolického vyznání, ale postupem času byl záznam změněn na „bez vyznání“. 14 Nejstarším synem manželů Reachových byl Zdeněk, narozený 19. března 1888. Podle dostupných záznamů zůstal svobodný. Druhý syn Emil se narodil 2. července 1900 a v konskripčním archu o něm nejsou již vedeny žádné jiné záznamy. Z Reachova manželství s Karolinou vzešly ještě dvě dcery, Stefanie a Eliška. 11
Československý knihkupec 1934, 100 Archiv hlavního města Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, http://amp.bach.cz/pragapublica/permalink?xid=A7C97878978711E2932440618600A675, vyhledáno dne 11. 11. 2014 13 Archiv hlavního města Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, http://amp.bach.cz/pragapublica/permalink?xid=A7C97878978711E2932440618600A675, vyhledáno dne 11. 11. 2014 14 V této fázi bych doplnila, že v bakalářské práci Martiny Jaklové není uvedeno jméno první Reachovy manželky Karoliny. Hermína byla totiž až druhou manželkou Zikmunda Reache. Srov. JAKLOVÁ 2002, 21 12
9
Starší dcera Stefanie byla narozena 1. listopadu 1889, zůstala svobodná a povoláním byla úřednice. Její mladší sestra Eliška, narozena 28. února 1892, pokřtěna až v roce 1916 v Podskalí a dále o ní nejsou veden žádné jiné záznamy. Při zkoumání archivních zápisů jsem zjistila, že v tzv. konskripčních arších 15 je uvedena také kolonka pro možnost vyplnění profese. V případě Zikmunda Reache je v záznamu z roku 1887 uveden jako úředník. Zatímco u záznamu svého otce Alexandra Reache z roku 1851 je Zikmund veden jako „účetní a c. k. poručík zemské obrany“. 16 Z těchto dvou informací lze usuzovat na to, že postupem doby Zikmund Reach vykonával funkci účetního. O dalším profesním působení Zikmunda Reache již není psáno v konskripčních pramenech. O životě a působení Reachových dětí nejsou v tomto pramenu vedeny žádné záznamy. Z toho úvodu se mi nepodařilo uskutečnit můj původní záměr zkontaktovat jeho příbuzné, kteří by mi mohli poskytnout další informace o svém předkovi. V seznamu Soupisu pražských domovských příslušníků (1830–1910)17 jsou údaje o šedesáti šesti osobách s příjmením Reach. Nejstarším mužem s tímto příjemním byl Friedman Beer Reach, narozen roku 1775. Tyto údaje považuji jako doplňující informace a uvádím je pro případné další bádání o životě a díle Zikmunda Reache. Zikmund Reach byl prvním českým a veřejně známým obchodníkem, sběratelem, znalcem fotografií Prahy, ale i nakladatelem a knihkupcem. Velké množství zkušeností získal v knihkupectví Aloise Hynka na Betlémském náměstí, kde pracoval celých třicet osm let. Reach byl členem mnoha spolků a klubů, ale nikdy nebyl zapsán v žádném klubu fotografů amatérů, přestože sám také fotografoval a zajímal se o fotografii. Od roku 1900 byl členem klubu Za starou Prahu, kam přispíval jak fotografiemi ze svého souboru, tak několika autorskými články. Byl také známým filatelistou a již v roce 1887 vydal „První české album poštovních známek“.18 Po absolvování vojenské služby jako setník a velitel vojenských nemocnic si splnil svůj mnohaletý sen. V roce 1910 si otevřel malý krámek a antikvariát v Tyršově
15
Konskripční arch – pobytová přihláška policejního ředitelství, nebo-li Soupis pražských domovních příslušníků převážně z let 1830-1910 uložených jak v Národním archivu, tak v Archivu hl.m. Prahy. 16 Srov. Archiv hlavního města Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, http://amp.bach.cz/pragapublica/permalink?xid=B2E13E6897AB11E2932440618600A675, vyhledáno 11.11. 2014 17 Ibidem 18 http://www.scheufler.cz/cs-CZ/fotohistorie/fotografove,r,reach-zikmund,128.html, vyhledáno 12. 4. 2015
10
ulici na Praze II. Ve svém obchůdku prodával knihy o Praze, fotografie, známky z celého světa a byl nezastupitelným znalcem staré Prahy. V roce 1919 získal knihkupeckou koncesi a přestěhoval se na Staré Město, konkrétně do ulice Skořepka č. 9.19 Pavel Scheulfer v knize Osobnosti fotografie v čekých zemích do roku 1918 uvádí, že se Zikmund Reach specializoval na prodej pragensií, fotografických alb, pohlednic a věnoval se psaní článků o tehdy již zaniklých místech Prahy. 20 Již v době působení u knihkupce Aloise Hynka se Reach začal zajímat o fotografie staré Prahy. Své mnohaleté zkušenosti s nakladatelskou činností využil tak, že sám začal vykupovat a sbírat pozitivy i negativy od známých i anonymních fotografů staré Prahy. Jiný autor Zdeněk Wirth uvádí v knize Stará Praha, že se jednalo zejména o Jindřicha Eckerta, Františka Friedricha, Karla Malocha a Jana Mulače.
21
Reach své
fotografie kombinoval se snímky ostatních fotografů a vytvořil tak rozsáhlý archiv obrazového materiálu s tematikou historické a zaniklé Prahy. I když nebyl profesionálním fotografem, jeho snímky se staly součástí alb, jež doplňovaly většinu nakoupených pozitivů a negativů od věhlasných fotografů. Jelikož Reach neuváděl na fotografiích jména autorů, je určování autorství u všech fotografií z Reachova archivu velmi složité. Ze zdroje, který je na obrázku [1] a je uložen v Archivu hlavního města Prahy je zřejmé, že si vedl vlastní rukopisný zápisník 22, kam si podrobně zaznamenával fotografie, jež koupil od fotografů Aloise Klímy, Juliuse Pfeiffra (16. 10. 1879 – 5. 1. 1947) syn Josefa Pfeiffera, Prokopa Macháně a dalších. Součástí poznámek jsou: charakteristika snímku, informace o autorovi, lokalitě a roku pořízení fotografie. Zápisník nebyl dosud nikde publikován a je důležitým zdrojem informací, jak si vedl Zikmund Reach inventář svých a koupených fotografií.
19
http://www.scheufler.cz/cs-CZ/fotohistorie/fotografove,r,reach-zikmund,128.html , vyhledáno 12. 3. 2015 20 SCHEUFLER 2013 21 WIRTH 1940, 46 22 Seznamy jsou v majetku Archivu hlavního města Prahy a kvůli špatnému stavu nejsou zpřístupněny. V blízké budoucnosti by měly být digitalizovány na internetových stránkách archivu. Měla jsem možnost díky Mgr. Miroslavě Přikrylové z AHMP získat fotografickou reprodukci zápisníku a zařadit jej do této práce.
11
1.
Rukopisný zápisník Zikmunda Reache, AHMP
V roce 1929 popsal Vojtěch Kaplický v Literárních novinách Reachův soubor, jenž čítal více než sedm tisíc fotografií. Autor článku popisuje způsob třídění fotografií, ale také zmiňuje fotografické album „Pražských portálů“, které obsahovalo několik set fotografií barokních, empírových a jiných portálů.23 Podle slov Vojtěcha Kaplického byl malý knihkupecký krám zaplněn od podlahy až po strop knihami, fotografiemi a papíry: „Návštěvník se až lekne té spousty nakupené na sebe jakoby bez ladu a skladu.“24 Ale opak je pravdou, pan Reach má v tomto zdánlivém nepořádku řád. Přesně ví, kde má každá fotografie své místo. O jeho malém obchodu v ulici Skořepka 9 se detailněji zmiňuje spisovatel Adolf Branald, který sepsal úvodní text do výstavního katalogu Muzea hlavního města Prahy k výstavě Fotografie z knihkupectví Zikmunda Reache v roce 1982.25 Popisuje, jak Reachův krámek je jediným v Praze a nemůže mít ani konkurenta. „Je to také více museum než obchod. (…) Na skleněných dveřích krámu, v drátěných závěsech, které se při vstupu lehce houpaly, visely pohlednice domů, ulic, plácků a koutů Staré Prahy, vedle nich pak podobenky lidí, kteří k těm místům patřili. (…) přistoupili jsme k pultu a
23
Fotografická alba s tematikou portrálů jsou v Reachově archivu hojně zastoupeny. Tomuto tématu se také věnoval francouzský fotograf Eugène Atget (1857 – 1927), kterému se budu detailněji věnovat v kapitole 1.1 Fotografie jako komodita. 24 KAPLICKÝ 1929 25 BERKOVÁ 1982, 4
12
požádali jsme o Tonku Šibenici a o dům U pěti králů na Vyšehradě. Byli jsme zvědavi, jak paní Longenovou a vyšehradský dům v tom moři papíru najde. Ale on jenom někam sáhl a položil na stůl fotografie, opatřené vzadu modrým razítkem Zik. Reach, Praha I., Skořepka 9. Vložil pohlednice do obálky, řekl si tři koruny, podíval se na nás přes brýle a hned poznal, že máme společnou krevní skupinu. My jsme zas poznali, že není jen obchodník, ale ctitel.“26 Reachův antikvariát byl první speciální prodejnou starých pragensií. V jeho obchodě bylo možné najít knižní unikáty a díla, jež byla již dávno rozebraná. Záliba Zikmunda Reache se také stala jeho povoláním, byl mistrem ve svém oboru a jeho pěčlivá práce se otiskla na výsledku jeho monumentálního souboru. Tehdy byl obchod v centru Prahy dobře známý těm, kteří hledali obrazovou vzpomínku na město, a proto byl pověstný i u cizinců a Reachovy fotografie se staly oblíbeným obrazovým suvenýrem. Reachovými návštěvníky nebyla jen uměnímilovná veřejnost, ale i odborníci zabývající se architekturou a historií. 27 Dlouhé debaty o architektuře a umění byly na denním pořádku a jako důkazy k debatám sloužily staré fotografie již mnohdy neexistujících míst. Dále
se
popisem
o
Reachově
krámku
zabývá
neuvedený
autor
v
časopise Československý knihkupec v roce 1935, jež popsal knihkupectví Zikmunda Reache takto: „Jeho nevelký krámek ve Skořepce byl něčím, s čím se jen tak někde neshledáte. Byla to i zde věrná kulisa Staré Prahy, podivuhodná směs všeho druhu knihkupeckého zboží v tak malebném pořádku, že to stálo za skicák nebo fotografický objektiv. (…) Sám byl živou encyklopedií staropražských vědomostí a místních znalostí.“28 Tento článek byl vydán k události Reachova úmrtí. Pohřeb Zikmunda Reache se konal 4. prosince 1935 na židovském hřbitově ve Strašnicích. U hrobu promluvil L. K. Žižka a poté Starosta spolku účetních, pan Vnouček. Reachova spolupráce se Svazem československých knihkupců trvala celých šedesát let. Krátce po Reachově smrti vedla jeho obchod jeho druhá žena Hermína, která se přestěhovala nedaleko Staronové synagogy do Meislovy ulice. 29 Je nezbytné dodat, že Zikmund Reach nebyl chápán v kontextu ostatních jmen jako věhlasný fotograf, který se zasadil o přímou dokumentaci mizející Prahy. Stal se jakýmsi mezičlánkem mezi dokumentátory-fotografy a zákazníky-odběrateli. Zikmunda Reache považuji za jednoho ze stěžejních fotografických sběratelů-obchodníků na 26
BERKOVÁ 1982, 4 Ibidem 28 Československý knihkupec 1935, 387 29 Ibidem 27
13
našem území, který si vydobyl nezastupitelné postavení mezi ostatními nakladateli. 30 Navzdory ne příliš dlouhé samostatné živnostenské činnosti Zikmund Reach nebyl jen sběratelem a odborníkem pouze z důvodu získání prostředků na obživu, ale spojoval lidské životy skrze vydané fotografie. Své nadšení a lásku ke staré Praze předával dál mezi laiky i odborníky a jeho soubor se vryl do historie o staré Praze.
1.1 Fotografie jako komodita Snaha o rozšíření fotografie ve smyslu komodity vzešla obecně do povědomí již od svého vynálezu ve třicáctých letech 19. století. Motivací byl rychlý a vesměs snadný technologický postup zobrazení reality, a tak zejména taková dostupnost umožnila rozšíření media do té míry, že se časem změnila v masovou produkci. Fotografie se stala společenským fenoménem, o kterém dnes není pochyb, ale dlouhou dobu nebyla chápána jako komodita. Se změnou vnímání této skutečnosti se jako jeden z prvních prosadil francouzský fotograf Eugène Atget (1857–1927), který chápal fotografii jako prodejní artikl. V takovém duchu koncipoval pak svá fotografická alba, aby se jejich tématem co nejvíce přiblížil poptávce potencionálních kupců. Zikmund Reach, přesto, že byl Atgetovým vrstevníkem, jej v mnohých aspektech předstihl. Jednak dobou vydáním prvního alba31, jednak rozmanitostí fotografovaných témat. Podobné porovnání přístupu k stylu práce Eugèna Atgeta a Zikmunda Reache, a také obdobné chápání fotografie jako zboží, se bude zabývat následující kapitola. Provedu srovnání tehdejšího nazírání na fotografii jako komoditu srovnáním článků od amerických historiček fotografie Molly Nesbit a Elizabeth Anne McCauley. Současně budou uvedeny souvislosti a vzájemné podobnosti práce fotografů-nakladatelů Zikmunda Reache a Eugèna Atgeta. Judith Wechsler ve svém článku charakterizuje pojetí fotografie jako zboží a obchodního artiklu v publikacích Molly Nesbit a Elisabeth Anne McCauley. V článku publikovaném v roce 1995 říká, že: „V posledních patnácti letech se fotografie stala opravdu seriozním objektem zkoumání, byla uchopena novou kritickou teorií, integrována do historie umění a vysoce oceňována na trhu s uměleckými předměty. 30
Vedle fotografů se vyvinuli i další pražští knihkupci a nakladatelé, kterým byly svěřeny ateliéry z Prahy i z venkova. Mezi nejstarší patří A. Credner, H. Carl, F. Satow a K. André na Rynečku a umělecký závod L. Fleischera v Železné. Jejich inzerce se objevuje v pražských adresářích od roku 1859. In: WIRTH 1942, 46 31 Zikmund Reach vydal své první album v roce 1887 a Eugène Atget až o deset let později v roce 1897.
14
Uplatňuje se rostoucí zájem o komercializaci fotografie a její přijetí jako ukazatele širších politických, ekonomických a sociálních souvislostí. Současné bádání a publikování o fotografii se zaměřuje na způsoby reprezentace, určování rozdílů způsobených gendrem a třídním postavením, či sociálními podmínkami. Vjemy jsou tak filtrovány skrze čočky teorie a publikování o fotografii a zakódovaly se do jazyka nových dějin umění.“32 Mnozí fotografové na konci 19. století si dobře uvědomovali možnosti, které skýtalo nové médium, a začali prosazovat různé způsoby, jak svá díla označit, uchovat, třídit a nabídnout tak, aby si zajistili další novou klientelu nebo aby si udrželi zákazníky. Portrétní fotografie se stala jedním z prvních hlavních komoditních artiklů a v případě známých francouzských fotografů 19. století, jako byl Nadar, Marville a Baldus, se později stala jejich denní obživou. I když byla zprvu portrétní fotografie jedním z hlavních fotografovaných témat obchodního artiklu, brzy se rozšířila také o fotografie vedut a městské krajiny. V českém prostředí se vedutami v druhé polovině 19. století nezabýval téměř nikdo. Jediný, kdo se jim později začal věnovat, byl ateliér Františka Fridricha, Karla Malocha a Jindřicha Eckerta. Zdeněk Wirth popsal tématické zaměření Jindřicha Eckerta takto: „V případě Jindřicha Eckerta byla jeho specializace poněkud složitější, protože mimo fotografie města pěstoval až do konce svého života téma podobizny jako svůj hlavní obor.“33 Bádání o historii fotografie jako komodity v českém prostředí je složité. Tomuto tématu se kromě Zdeňka Wirtha více do hloubky nikdo nezabýval. Ten ve své publikaci Stará Praha stručně popsal historické předpoklady k rozvoji tzv. živnostenské fotografie, kde se mimo Františka Fridricha a Jindřicha Eckerta zmiňuje také o Zikmundu Reachovi, o kterém tvrdí, že „se později vyvinul v heuristického odborníka“.34 Dále se pak už o historii fotografie jako obchodním artiklu nezmiňuje nikdo z českých historiků fotografie. Naproti tomu systémem sbírání a následného prodeje starých fotografií 19. století se více zabývají zahraniční autoři. Stějžejní osobností v oblasti vlastní produkce, sběratelství a následného prodeje fotografií je Eugène Atget, který zasvětil svůj život fotografování Paříže. Jedna z prvních amerických autorek, která se věnovala Atgetovu dílu je Maria Morris Hambourgová 35, která tvrdí, že číslováním negativů si fotograf rozdělil svůj soubor do pěti hlavních 32
WECHSLER 1995, 333 WIRTH 1942, 47 34 WIRTH 1940, 48 35 Autorka knihy The Work of Atget Old France, Museum of Modern Art, 1981 33
15
celků. Molly Nesbit se zaměřila stejně jako Maria Morris Hambourgová na čísla negativů a jejich význam, ale provedla také rozbor prodeje Atgetových fotografií pařížským institucím mezi lety 1898–1928. Způsobem číslování negativů se také zabývala další autorka Rosalind Krauss, která tvrdí, že čísla na negativech nejsou pouhými vodítky umělcova „díla“, ale systém řazení snímků dokumentárního fotografa. 36 Rosalind Krauss nebyla jedinou teoretičkou, která napsala studii o Atgetově životě a jeho práci s fotografiemi. Neméně významnými díly jsou knihy Molly Nesbit, Atget’s Seven Albums37 a Elizabeth Anne McCauley Industrial Madness: Commercial Photography in Paris, 1848–1871.38 Obě autorky se do hloubky zabývaly komerční fotografií od poloviny 19. do začátku 20. století a zveřejnily často zapomenutá fakta o fotografii jako obchodním artiklu. Publikace Molly Nesbit, Atget’s Seven Albums se stala zásadním zdrojem informací o životě Eugèna Atgeta a jeho způsobu řazení fotografií do alb. 39 Molly Nesbit si ve své knize klade otázku, zda je možné nazývat fotografii na přelomu 19. a 20. století komoditou. Podle autorky jsou Atgetovy fotografie „komoditami“, přičemž si vypůjčila Marxovu definici komodity, že se jedná o „uspokojující lidskou potřebu, skrze kterou (dokumentární fotografie) hrají hru mezi znakem, povědomím a vizí.“ 40 Dokumentární fotografie jsou charakteristické pro svou směnnou hodnotu a jejich identita je založena na „technických znacích“, které obsahují a jsou součástí „kultury práce“. V kapitole „The Author“ se Molly Nesbit zabývá autorem v jeho historickém kontextu a tvrdí, že je třeba rozlišovat formu osobní zaangažovanosti dokumentátora a účast umělce. Tím, že Eugène Atget řadil své fotografie do sedmi alb, se stává auteuréditeur, tedy autorem-nakladatelem. Takovým praktickým přídomkem se nazýval, aby se zviditelnil na svých výsledných albech a své fotografie lépe prodal.
Autorka Molly Nesbit se při rozboru Atgetových alb dále zabývala veřejným publikováním a uvádí jistá úskalí, se kterými se fotograf setkal. Atgetovým profesním 36
Rosalind Krauss, Photography’s Discursive Spaces: Landscape/View, In: Art Journal XLII, No. 4, 1982, 311-319 37 NESBIT 1992 38 Publikace není v českých knihovních sbírkách, proto jsem musela čerpat z článku: WECHSLER Judith: Molly Nesbit-Atget’s Seven Albums and Elizabeth Anne McCauley-Indistrail Madness: Commercial Photography in Paris, 1848-1871, In: The Art Bulletin, Jun 1995, 333-336 39 NESBIT, 1992 40 NESBIT 1992, 81
16
cílem bylo veřejně publikovat svá fotografická alba a stát se komerčním fotografem. Nakonec se mu to i přes časté porušování tehdejších zákonů podařilo a navzdory výhružkám o zákazu své činnosti svoje snahy nevzdal. V roce 1909 vytvořil maketu prvního alba a mezi lety 1911 a 1915 se mu podařilo prodat soubor o šesti albech do Bibliothèque Nationale v Paříži s názvy: „Interiéry umělecké Paříže na začátku 20. století“, „Automobily v Paříži“, „Staré butiky v Paříži“, „Zóny“, „Pohledy a typy ve vojenské zóně v Paříži“ a „Opevnění Paříže“.41 S francouzskou Národní knihovnou bylo smluvně stanoveno, že Atgetovy fotografické soubory budou pouze vydány v jednom exempláři, který bude uložen ve francouzské Národní knihovně, a případná další alba nebudou veřejně publikována. Atget však se zákazem prodeje i dalším vydáním svých alb nesouhlasil a snažil se změnit vynucenou podmínku knihovny. Nakonec byly fotografie rozděleny na veřejnou i privátní sféru, a sice velkoformátová alba „L’Art dans le Vieux Paris“ byla určena pouze pro francouzskou Národní knihovnu a alba s totožným tématem byla vydána v menším formátu pro veřejnou klientelu. V návaznosti na výše zmíněný kompromis s Bibliothèque Nationale Atget rozdělil fotografie do pěti hlavních sérií a každá z nich měla vlastní číselné pořadí: „Vieux Paris“ (její části byly rozděleny do menšího alba L'Art dans le Vieux Paris), „Environs de Paris“ (Okolí Paříže), „Topographie du Vieux Paris“ (Topografie staré Paříže), „Paris pittoresque“ (Paříž pitoreskní) a „Paysages-Documents divers“ (Fotografie rozmanité krajiny). Atget své fotografie čísloval a negativy opatřil vždy číslem a přiřadil je k jejich tematicky laděnému albu. Fotografie s tematikou staré Paříže začal shromažďovat již v roce 1897, tedy o deset let později, než Zikmund Reach. Stejně jako u Reache převažovaly i u Atgeta fotografie architektury a pohledy na mizející a nově vznikající zástavbu. Tematicky nejvíce podobným albem k souborům Zikmunda Reache je album Topographie, jež Atget začal sestavovat v roce 1906. Dokumentoval život v ulicích, městskou zástavbu, demolice a další urbanistické změny ve francouzské metropoli. Za třináct let, kdy do souboru doplňoval nové snímky, shromáždil 1700 fotografií s tematikou ulic staré Paříže. Poslední fotografie do tohoto alba vložil v roce 1919.42 Způsob řazení fotografií ve výše zmíněných albech využil i pro ostatní snímky, kterých celkem za svůj profesní život nashromáždil na deset tisíc.
41 42
NESBIT 1992, 82 NESBIT 1992, 85
17
V roce 191043 byl ve Francii prvně ustanoven termín dokumentární fotografie: „Dokumentární fotografie je obraz, který musí být využitelný pro studium různého druhu (…). Otázka krásy je až druhotná, je třeba, aby byl obraz jasný, bohatý na detaily a aby se s ním zacházelo s velkou opatrností.“44 Dokumentární fotografie se od svého veřejného ustanovení velmi rychle rozšířila mezi profesionální i amatérské fotografy. Nejvíce se fotografovaly architektonické detaily, přírodniny i vědecké a průmyslové výdobytky. Zpočátku byla dokumentární fotografie často spojována s technickým výkresem a s průmyslem obecně. Atgetovy fotografie měly podobnou funkci jako technické výkresy, zejména ve svém výrobním procesu: staly se krokem, přípravným schématem, který by pomohl vytvořit další typ komodity. 45 V návaznosti na uvedené skutečnosti sleduji dále téma Molly Nesbit v její publikaci Atget’s Seven Albums, které se zabývá fotografií jako komoditou. V kapitole „The Commodity“ přibližuje historický pohled na přelomu 19. a 20. století ve Francii na fotografii jako na objekt prodeje, který byl ale po mnoho let zlehčován a nevěnovalo se mu příliš mnoho pozornosti. Stejně tak v Čechách byla tato oblast nejvíce aktuální v šedesátých letech 19. století. 46 Komerční podstata vycházela přímo z Atgetových fotografií, proto se jeho snímky řadily mezi komoditní fotografie. Komerční chápání Atgetových fotografií lze v jistém slova smyslu srovnat s obchodním vnímáním francouzského portrétního fotografa Nadara. 47 I když byl více jak o třicet let starší než Atget, způsob prodeje svých fotografií je u obou mužů velmi podobný. Také jedna z dalších amerických teoretiček Elizabeth Anne McCauley uchopila problematiku historie komerční fotografie z jiného úhlu pohledu. Ve své knize Industrial Madness: Commercial Photography in Paris, 1848–1871 se zaměřila na práci několika fotografů a srovnala jejich rozdílný přístup k fotografii jako komoditě. Na rozdíl od Molly Nesbit se Elizabeth Anne McCauley zabývá převážně dílem francouzského fotografa Nadara, který se cíleně zaměřil na elitní prodej, protože věděl, že psychologicky pojatá portrétní fotografie je jednou z nejžádanějších, a i když prodá jen několik portrétů za vyšší cenu, zachová si kvalitu svých fotografií a jméno renomovaného umělce a tím i prodejce. Výzkum McCauley je rozsáhlý, a sice tím, že 43
Ve stejném roce si Zikmund Reach otevřel svůj obchod v Tyršově ulici na Praze II. Jean-Claude LEMAGNY: Historie de la Photographie, Paris 1998 45 WECHSLER 1995, 333 46 Srov. NESBIT 1992, 90 a WIRTH 1940, 46 47 Francouzský fotograf-portrétista Nadar (vlastním jménem Gaspard Félix-Tournachon (1820–1910)) Je známý mimojiné jako první fotograf leteckých snímků Paříže. 44
18
mimo jiné sepsala seznam komerčních fotografů, jejich adresy a dobu jejich působení v letech 1848–1871. Její dílo je pozoruhodné také tím, že uveřejnila informace o jejich celkových příjmech a zaměstnancích. Zároveň utvořila podrobný přehled fotografůobchodníků a seřadila je podle třídy, věku, vzdělání i podle toho jak vedli svůj ateliér a budovali svou „profesní identitu“.48 McCauley tvrdí, že díky šťastné souhře technologických objevů, politické ideologie a ekonomického vývoje bylo možné masově rozšířit fenomén nového media fotografie. Aby byl správně pochopen styl i obsah fotografické zvětšeniny, musíme nejprve rozeznat psychologické a praktické funkce, jež fotografie nabízí. Za doby vlády Napoleona III. byla fotografie definována jako nové komerční medium. Fotografie posílila osobní „konzumaci“ tohoto nového media a symbolizovala triumf technického pokroku. V šedesátých letech 19. století se fotografické ateliéry čím dál více přeměňovaly na průmyslové, antropologické nebo vědecké subjekty. Co McCauley postrádá v diskuzích o fotografech jako umělcích nebo fotografech jako vědcích je opomenutí jejich aktivit v kontextu směnného obchodu. Klade si otázku kategorie obchodu a obchodování, komerce a komercionality. A navazuje další otázkou, do jaké míry byli fotografové jen uspokojovateli potřeb zákazníků, kteří si od nich fotografické obrázky kupovali a jak se v průběhu doby měnil náhled na ně. Autorka se vyjadřuje velmi vyhraněně, když se zmiňuje o tom, že komerční fotograf devatenáctého století neměl valnou pověst. Byl považován za kouzelníka či šarlatána, baviče či šizuňka, podomního obchodníka, který raději rychle opouštěl dům, než ho nespopkojený kupující začal stíhat. Poukazuje na to, že fotografové z nižší buržoazní třídy se chtěli svým zákazníkům zalíbit, respektive splnit představy a očekávání zákazníka. 49 Autorka se mimo jiné zabývá ve své knize vztahem mezi fotografem, jeho zbožím a zákazníkem. Dále tvrdí, že konečný spotřebitel je významným článkem v této produktové a konzumní hierarchii a závisí na něm, zda změní vnímání soudobé fotografie, či nikoli. Autorka dále popisuje, že většina fotografů pocházela z nízké šlechty (buržoazie) a vzájemně se doporučovali, proto si mohli vytvořit stálé zákazníky a udržet si dlouhodobě své podnikání. Podle autorky měla kvalita fotografie, míněno kompozice, výřez, ostrost a osvětlení, zásadní vliv na fotografický trh více než často neměnná vize (pohled) autora. Tedy technické parametry hrály v 19. století významnější roli než individuální pohled autora. McCauley se zabývá potencionálním vlivem 48 49
WECHSLER 1995, 335 WECHSLER 1995, 334
19
fotografie na dějiny umění, a to ve smyslu vlivů fotografických reprodukcí na autory a veřejnost. McCauley tvrdí, že Morelliho metoda50 je často využívanou znaleckou metodou pro studium detailů na fotografii. O dalších případných umělecko-historických metodách se již autorka nezmiňuje. Téma znalectví a obchod s fotografiemi je dalším ze zajímavých a zatím ne příliš rozšířených témat, která by si jistě zasloužila podrobnější zkoumání. Elizabeth Anne McCauley ve své studii představila nezanedbatelný výzkum v oblasti vývoje dějin komercializace fotografie v Evropě a srovnává souvislý rozvoj fotografie a společnosti ze sociologického hlediska. Stěžejní oblastí publikace je uchopení fotografie jako komodity v historickém kontextu. Zaměřila se také na vědecké chápání nového media a zasadila jej do celkového chápání historie, umění a společnosti. Je zajímavé pozorovat vývoj legislativního procesu, kdy je fotografie nejprve řazena k průmyslovým výdobytkům a až později je chráněn jak autor, tak zákazník tzv. autorským zákonem. Dle mého názoru jsou publikace Elizabeth Anne McCauley a Molly Nesbit zásadními zdroji informací týkající se dnes zanedbávané oblasti obchodu s fotografiemi v historickém kontextu. Aby mohla být správně popsána současná situace obchodu s fotografiemi, je nutné znát její minulost. Vydání obou publikací dělí od sebe pouze dva roky a v jistých ohledech na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Kapitola o fotografii jako komoditě je důležitou součástí diplomové práce a stává se jakousi úvodní kapitolou k lepšímu pochopení způsobu práce Zikmunda Reache. V českých zemích se Zikmund Reach, jako jeden z prvních knihkupců a nakladatelů, zabýval tzv. živnostenskou fotografií. 51 Reach se podobným způsobem jako Atget věnoval fotografii, kterou vykupoval, případně sám nafotografoval a dále prodával. Zatímco Atget prodával fotografie z vlastní produkce, Reach velkou část fotografií do svého souboru koupil od českých věhlasných i anonymních fotografů a dále je vkládal do tematicky laděných alb a prodával. Jistě je zajímavé srovnat témata fotografií obou nakladatelů, které se často podobají (fotografie Typů, městské 50
Giovanni Morelli (1816-1891), italský přírodovědec a sběratel. Jeho znalecká metoda je založena na pozorování detailů, kterým malíř nepřipisoval takový důraz a rutinně je opakoval. Jednalo se například o kresby ušních boltců, nehtů, části krajin, atd. Více se jím zabýval Carlo GINZBURG: Morelli, Freud Sherlock Holmes: Clues and Scientific Method. In: History Workshop, No. 9 (Spring, 1980) 5-36 51 Mezi nejstarší knihkupce a nakladatele v Praze patří: A. Credner, H. Carl, F. Satow a K. André na Rynečku a umělecký závod L. Fleischera v Železné ulici. In: WIRTH 1940, 46
20
architektury, architektonických detailů a dalších). Domnívám se, že tematické vlivy určující žánry ve fotografii v prvním desetiletí 20. století se mezinárodně často prolínaly, proto lze s jistotou srovnat vývoj české fotografie například s Paříží. Zikmund Reach, ač také vykupoval fotografie od původem vídeňských fotografů, jako byl Andreas Groll, Zahn&Fuchs a další, byl zároveň jistě informován o aktuálním dění ve fotografii v Paříži. 52 Reach byl velmi dobrým obchodníkem. Svým zapálením i obchodním duchem dokázal sehnat fotografie rozličných témat a seřadit je do menších souborů – alb. V Reachově díle lze pozorovat dvě odlišné roviny: otázku autorství a anonymity. I když většina fotografií ze souboru Zikmunda Reache je označena razítkem s nápisem „Zikmund Reach, obchod s učebnými pomůckami, Skořepka I. Praha I.“, jsou fotografie „podepsány“ tzv. auteur-éditeur. Tedy autorem-nakladatelem. Fotografie nemají žádné jiné označení, než razítko Reache, tedy pro diváka zůstává skutečný autor snímku skrytý a v mnohých případech se lze jen domnívat, komu může být fotografie připsána. Dějinami fotografie jako komodity se v Čechách detailně nikdo nezabýval. Téma obchodu s fotografiemi v evropském kontextu jsem si vybrala záměrně, jelikož tato oblast dějin fotografie úzce souvisí s Reachovým dílem a zatím se v Čechách tomuto tématu nikdo nevěnoval. Publikace zahraničních autorek jsou možným příkladem, jak uchopit problematiku fotografie jako zboží a tím se více přiblížit dobovému výkladu fotografie jako komodity v českém prostředí. Sepsáním podobné studie by prohloubilo vnímání české fotografie na konci 19. a na začátku 20. století v kontextu dané doby. Věřím, že tato kapitola je stručným shrnutím tématu a případně impulsem k dalšímu a detailnějšímu bádání, které by si tato oblast dějin fotografie jistě zasloužila.
52
Fotograf Rudolf Bruner-Dvořák (1864-1921) se zabýval žurnalistickou fotografií a zúčastnil se Světové výstavy v Paříži v roce 1900, kde fotografoval. Fotografie Brunera-Dvořáka lze nalézt i v Reachově sbírce, konkrétně fotografie z návštěvy císaře Františka Josefa I. v Praze roku 1901.
21
2. Hlavní témata fotografií ze souboru Zikmunda Reache Základním hlediskem pro rozdělení fotografií z Reachova archivu je album. Album je jakousi jednotkou množství nashromážděného materiálu a je směrodatným výstupem, ze kterého vycházím při zkoumání z Reachovy fotografické pozůstalosti. Jejich podrobnějším popisem se budu zabývat v této kapitole, kde budou alba rozdělena podle tematu, kde zároveň bude provedeno tématické porovnání alb. Fotografie, které Reach prodával, nejčastěji reprodukoval buď z pozitivů, nebo ze skleněných negativů formátu 13x18 cm a 9x12 cm. Zikmund Reach jednotlivé fotografie vkládal buď do tematických alb malého formátu, později i velkého formátu, v případě alb Zmizelé Prahy, nebo prodával pohlednice po jednotlivých kusech. Proto lze Reachův soubor rozdělit do tří oblastí podle výsledných výstupů: malofotmátová alba, velkoformátová alba a pohlednice. Fotografie jsou popsané, včetně uvedení místa, případně i jmen osob zobrazených na fotografiích. Snímky popisoval kupříkladu: „7. Košíř.Bulovka nebo-li na Palvlačce, 24. Smíchov – Vnitřek kapličky na Kavalírce.“53 Fotografie Zikmund Reach rozdělil podle abecedy, čísla popisného a na rubu každé fotografie napsal číslo i stručný popis daného místa. Při detailnějším pohledu na pozitiv je možné si všimnout malého čísla na pozitivu, které určuje pořadí fotografií v albech a odkazuje na přiložený seznam s popisem vyobrazených míst.54 Desky alb jsou opatřeny razítkem, ale i na jednotlivých fotografiích je razítko s nápisem „Zikmund Reach, Obchod učebnými pomůckami v Praze I., Skořepka 9“, nebo méně častěji „Zikmund Reach – Skořepka č. 9“. Jako nakladatel a knihkupec takto označoval všechny fotografie, které byly určeny k prodeji. Tento postup byl logický, neboť označením vydaných fotografií měl Zikmund Reach přehled o tom, jaké fotografie prodal. Celkový počet alb, které Zikmund Reach vydal, není znám. Přesto existují zdroje, jež nám alespoň přiblíží rozsah jeho archivu. Přesný přehled o rozsahu Reachovy nakladatelské činnosti do roku 1925 najdeme v Soupisu československé literatury za léta 1901–1925, který sestavil Karel Nosovský v roce 1935.55 Následuje a
53
JAKLOVÁ 2002, 24 Srov. s rukopisným zápisníkem na str. 11 55 NOSOVSKÝ 1935 54
22
dále rozšiřuje informace o seznamech vydaných alb Zdeněk Wirth, který ve své knize Stará Praha56 konstatuje, že „nakladatelé vydávali tištěné seznamy svých sérií (…) Z obchodníků vydal Zikmund Reach v roce 1925 seznam 68 sérií, které si pro evidenci zákazníků sestavil z celého materiálu svého skladu desek.“57 V současné době lze zjistit, že Národní knihovna má ve své databázi 71 vyhledaných alb pod heslem Zikmund Reach. Jedná se pouze o záznam, že jednotlivá alba byla vydána, ale fyzicky je Národní knihovna nevlastní. Při porovnání mezi informacemi z roku 1925 a 2015 je tedy rozdíl celkem tří alb, jež byla pravděpodobně vydána mezi rokem 1925 a 1935, kdy Zikmund Reach zemřel. Lze se domnívat, že se tři alba dostala v rámci dědického řízení do soukromých sbírek, byla rozebrána na jednotlivé fotografie či došlo k jejich zničení. Rovněž lze konstatovat, že informace o celkovém počtu Reachových alb v databázi Národní knihovny jsou přesné a lze je považovat za věrohodný zdroj. 58
2.1 Architektura a Portály a jejich detaily Podle četnosti souborů a alb lze soudit, že si Zikmund Reach oblíbil fotografie staveb a stavebních detailů. Důkazem jsou několika svazková alba s tematikou architektonických detailů, bran, mříží a portálů. Nejpočetnější je album „Pražských portálů“ vydané v roce 1912, jež čítá na třináct svazků po dvaceti fotografiích. Dále jsou v Reachově sbírce zastoupena alba „Pražských bran“ (1912)59, Pražských domovních znamení (1921)60 a Pražských mříží (1922)61. Při hledání dalších alb podobného tématu jsem zjistila, že Archiv Muzea hlavního města Prahy (dále MMP) má ve své sbírce další z alb s tematikou architektonických detailů, a sice „Pražská
56
WIRTH 1942, 46 Nakladatelství a prodej fotografií byl spojen s povinností předkládat snímky podle tiskových předpisů. Toto nařízení bylo ustanoveno od roku 1852 a později bylo zcela zrušeno. Tyto datované záznamy z policejního ředitelství na fotografiích W. Ruppa, Fr. Fridricha, A. Helma a Jindřich Eckerta se zachovaly uložené v univerzitní knihovně a jsou v nich chronologicky zaneseny nejstarší pražské veduty. In: WIRTH 1942, 46 58 Více na www.nkp.cz vyhledávané slovo: Zikmund Reach 59 Vydané v jednom svazku po 20 fotografiích (zdroj: www.nkp.cz ) 60 Vydané ve dvou svazcích po 18 fotografiích (zdroj: www.nkp.cz ) 61 Vydané ve třech svazcích po 20 fotografiích (zdroj: www.nkp.cz ) 57
23
klepadla,
kliky,
přítuhy
a
klíční
štítky“.
[2],
[3].
2. Desky alba Pražských klepadel, MMP 3. Empírová klika na vratech domu v Dlouhé třídě č. 32, MMP
Na deskách alba z vnitřní strany Reach vlastnoručně napsal: „Obsahuje 78 fotografií klepadel, klik, atd.“62 Album se dochovalo kompletní včetně ručně psaného seznamu všech fotografií, popisu a pořadového čísla. Stejně jako na deskách je na seznamu razítko s nápisem „ZIKM.REACH, knihkupec, Praha 1. Skořepka 9.“ Součástí sbírky MMP je také druhé album „Pražských mříží“.63 [4] [5] Na rozdíl od informací uložených na webových stránkách Národní knihovny, muzeum vlastní pouze jeden exemplář ze tří souborů o Pražských mřížích. Součástí alba je rovněž seznam s popisky a pořadovými čísly.
4. Desky alba Pražské mříže, MMP
5. Mřížka na parapetu mostu Karlova, která znázorňuje místo, kde sv. Ján do Vltavy svržen byl. MMP
62
Album Pražská klepadla, kliky, přítuhy a klíční štítky. (Zdroj: Archiv MMP, signatura: 23 500 V/Bd) 63 Album Pražské mříže. (Zdroj: Archiv MMP, signatura: 23 501 V/Bol)
24
Obě alba řadím záměrně za sebou, protože podle inventárních čísel Reachova seznamu vydaných alb byla alba řazena podle tematiky. Kromě alb s fotografiemi detailů, obsahuje Reachův soubor také fotografie pražské architektury. Dá se říci, že skoro většina Reachových fotografií dokumentuje architekturu a důležité čí méně významné pražské památky. Cílem ani náplní této práce není kompletní zmapování všech Reachových alb, ale je účelné zmínit ty názvy souborů, které souvisí s architektonickým tematem. Alba obsahující fotografie exteriérů významných budov jsou: „Dienzenhofferovy stavby v Praze“, „Knihovny pražské“, „Letohrádek Hvězda u Prahy“, „Loubové domy v Praze“, „Národní divadlo“, „Obrazárna v Strahovském klášteře“, „Paláce pražské“, „Waldsteinský palác“, „Trojský zámek“, „Pražská divadla a arény“ a „Židovské muzeum v Ulici u Starého židovského hřbitova“. Do alb s architektonickou tematikou řadíme soubory s pražskou užitou architekturkou, mezi které patří: „Pražské mlýny“, „Pražské trhy“, „Podskalí zmizelé a staré tamní lidové typy“, „Ghetto v Praze“ a „Samoty a dvorce na Smíchově a v Košířích a zrušený košířský hřbitov.“ Mnohým fotografovaným tématům předcházela malířská zpodobnění veřejných míst a prostranství, jako trhy, náměstí i prosté ulice. V případě fotografického alba Pražských trhů, je nutno zmínit, že tato tématika byla častým malířským námětem. Mezi české přední malíře, zabývající se životem v pražských ulicích patřil Vojtěch Bartoněk (1859–1908)64 a Luděk Marold (1865–1898)65. Oba malíři svými díly zachovali v malířských obrazech odlišný pohled na místa obchodu a setkávání. Němý souboj mezi malířstvím a fotografií v období silného národního uvědomění měl za důsledek tichou rivalitu mezi uměleckými technikami. Zikmund Reach se některým objektům věnoval více, protože jim hrozila demolice. Jednalo se například o alba „Pražské kašny, fontány a studny“, „Osvětelní pražské“ a další. Tematu Pražských kašen a fontán věnoval Reach celkem tři alba po asi dvaceti fotografiích. Jsou zde zdokumentovány i studny ve vnitřních blocích domů, často umělecky ne příliš významného charakteru, ale v celkovém pojetí se staly nedílnou a rozmanitou součástí fotografických alb o pražských kašnách a fontánách.
64 65
Srov. Vojtěch Bartoněk – Popeláři, 1887 Srov. Luděk Marold – Vaječný trh, 1888
25
Alba s umělecko-historickou tematikou jsou cenným dokladem již zaniklých detailů, které byly součástí dnes již zbouraných staveb. Umělecko-dokumentární rozmanitost snímků je dokladem Reachova zájmu o zachování pomalu mizejícího kulturního dědictví. Fotografie staveb a míst, které byly s architekturou spojeny, se staly pro Zikmunda Reacha stěžejním sběratelským a fotografovaným tématem. Většina alb s architektonickým obsahem byla vydána mezi lety 1912–1925 tedy v době, kdy Reachovo nakladatelství bylo v největším rozkvětu.
2.2 Hradní vodovod z Litovic do Prahy Muzeum hlavního města Prahy má ve své sbírce fotografické album s názvem „Hradní vodovod z Litovic do Prahy“, o kterém se také zmiňuje Martina Jaklová ve své bakalářské práci. 66 Součástí alba je jen sedm nečíslovaných fotografií krajiny s popisem vyfotografovaných míst a na deskách je zlatým písmem vyraženo razítko s nápisem „Zikm. Reach, Praha – I., Skořepka 9“. [6] Z fotografií je patrné, že pocházejí od jednoho autora a je zde znatelná jak technická, tak i obsahová spojitost. Stylová jednotnost a cit pro krajinu může potvrzovat domněnku, že možným autorem mohl být Zikmund Reach, který při svých toulkách po krajině v okolí Prahy zachytil vodovodní tok Litovického potoka. Album není zapsáno v Soupisu československé literatury za léta 1901–1925 od Karla Nosovského 67, je tedy dost pravděpodobné, že jej Zikmund Reach sestavil až v pozdějších letech. Zároveň je nutné dodat, že není název alba v seznamu z Národní knihovny v Praze.68 Práce fotografa byla systematická a jednotlivé snímky komponoval s uměleckým cítěním. Ve srovnání s ostatními alby je tento soubor ojedinělý pro svou obsahovou, ale i vizuální diverzitu, která přesahuje z dokumentární autentičnosti do umělecké sféry zobrazení krajiny. [7], [8] Album jsem zařadila do hlavních témat Zikmunda Reache proto, že se jedná o jediné album krajiny v jeho souboru. I když fotografie nedokumentují krajinu v tom pravém slova smyslu, ale soustředí se na vodovodní tok, zachycují okolí Prahy a jsou důležitým svědkem práce s fotografiemi krajiny. Album hradního vodovodu je důkazem
66
Srov. JAKLOVÁ 2002, 27 NOSOVSKÝ 1935 68 Srov. www.nkp.cz , heslo Zikmund Reach 67
26
toho, že Zikmund Reach obsahovým rozsahem alb zahrnul do svého souboru témata, která rozšiřují dobový pohled na život společnosti.
6. Hradní vodovod z Litovic do Prahy, desky a fotografie z alba, MMP
2.3 Pražské typy
Kromě dokumentární a reportážní fotografie, která se stala stěžejním obchodním artiklem v Reachově nakladatelství, se věnoval také fotografiím typických obyvatel Prahy. Shromážďoval fotografie míst i lidí tehdejší Prahy, proto se zaměřil i na kolekci tzv. Pražských typů, tedy na fotografie charakteristických postav Pražanů. Aranžovaná fotografie se vedle portrétů a architektury stala žádanou zejména pro společenskou zálibu v divadle a kostýmních převlecích. Většinou se jednalo o stylizaci a o vědomé nadsazení a akceptovanou hru v podání oblíbených živých obrazů zasazených do historických scén nebo groteskních seskupení. Často se jednalo o skupinové portréty s použitím komických převleků a souvisejících artefaktů, které dodávaly scéně na autentičnosti. Bylo velmi obtížné odlišit, do jaké míry šlo o úplnou manipulaci, nebo pouze o statickou fotografii. Fotografie jsou většinou označeny razítkem „Pražské typy“ a z rubové strany popisem osoby nebo situace obrazu na fotografii. Je nutné zmínit, že společenský fenomén zobrazování charakteristických obyvatel Prahy, tzv. Typů byl v té době velmi oblíbený a můžeme jej najít v různých uměleckých žánrech. Zdeněk Wirth ve své knize Stará Praha konstatuje, že první fotografie staré Prahy jsou úzce spojené s osobností Jana Nerudy (1834–1891) s jeho básněmi, povídkami a fejetony. Dále dílo Jana Nerudy srovnává také s pozdějším dílem
27
Ignáta Herrmanna (1854–1935)69 a jeho Pražskými figurkami, které ještě více dokreslují dobové vnímání Prahy konce 19. století.70 Oba literáti popisují drobné figurky a typy a zejména Jan Neruda se často vrací k milované čtvrti ve svých Povídkách malostranských.71 Kromě literatury se můžeme setkat s tzv. „Typy“ také v malířství. Takovými žánrovými výjevy se zabýval Salomon Emanuel z Friedbergu (1829–1908) a "v jeho obrazech je vyvážen žánrový výjev v konkrétním pohledem na určitou lokalitu."72 Dalším neméně známým malířem byl Vojtěch Bartoněk (1859–1908), který nejdříve maloval obrazy s historickou tematikou, a až později se zaměřil na život v ulicích, převážně na tržištích. Maloval lidi ve svém přirozeném prostředí, jako například prodavačky na trhu 73, ale byl také známým kreslířem, jenž kreslil pouliční prodavače a jiné charakteristické postavy staré Prahy. Současný autor Zdeněk Míka poukazuje ve své publikaci na nástěnné malby v bývalé Staroměstské tržnici, které zobrazují život na pražských tržištích ještě před postavením kamenného objektu tržnice na konci 19. století.74 Obliba v zobrazování prostého pražského obyvatelstva na konci 19. století, bylo z důvodu sílícího společenského uvědomění a národní identity, stále více žádané. Proto lze najít výrazné spojistosti mezi literaturou, malířstvím a fotografií, o což se jejich autoři velmi snažili. Fotografický soubor Pražských typů z Reachova archivu plnil funkci pohlednic a zachycuje všední život obyvatel Prahy. Žánr jednotlivých fotografií můžeme rozdělit na stylizované portrétní a dokumentární fotografie. Mezi dokumentární snímky patřily například fotografie z nočních podniků nebo třeba veselek, které se tak staly živým důkazem pražského života. Jedním takovým příkladem je fotografie předního tanečníka v kavárně Montmartres názvem „Vrchní Jirák, přezdívaný Hamlet, který tančí s proslulou Emkou Revolucí.“ [9] Historik fotografie Pavel Scheufler konstatuje, že tato fotografie byla často publikována jako pohlednice z Reachova antikvariátu a uvádí, že totožnou fotografii můžeme najít ve sbírce Muzea hlavního města Prahy. 75 Portrétní fotografie se stala dalším odvětvím v souboru tzv. Pražských typů. Zobrazení náhodného kolemjdoucího v jeho typickém oblečení bylo oblíbeným žánrem dobové fotografie. Jedním z příkladů je snímek stojícího muže s plakáty. Podle popisku 69
Ignát HERRMANN: Pražské figurky: rázové obrázky ze života, ilustroval Luděk Marold, Praha 1895 70 WIRTH 1940, 45 71 Jan NERUDA: Povídky Malostranské, Praha 1885 72 MÍKA 2007, 30 73 Srov. obraz Vojtěch Bartoněk – Z pražského trhu, 90. l 19. století 74 MÍKA 2007, 31 75 SCHEUFLER 1986, 138
28
a charakteristického oblečení se jedná o „Lepiče plakátů“ z roku 1886. Tento údaj lze vyčíst z rubové strany fotografie, kde je také razítko s nápisem „Pražské typy“ a razítko „Zikm. Reach, Praha I., Skořepka 9“. 76 Fotopohlednice se nachází ve sbírce archivu Muzea hlavního města Prahy, které vlastní rozsáhlejší část souboru Pražských typů.
10. Lepič plakátů 1886, Pražské typy, MMP
11. Židovský handerle, Pražské typy, MMP
Fotopohlednici „Lepič plakátů“ [10] můžeme srovnat s jiným, avšak velmi podobným snímkem s názvem „Židovský handerle“. [11] Jedná se o muže, který stojí před zdí s nalepenými plakáty, v ruce drží nůžky a pod paží neidentifikovatelný předmět. O této fotografii se také zmiňuje Pavel Scheufler a tvrdí, že se jedná o podomního brusiče. 77 Dle mého názoru se jedná o sérii několika podobných fotografií od stejného autora nebo autorů, věnujících se fotografií „Typů“. Když vezmeme v úvahu, že u „Lepiče plakátů“ je datace z 80. let 19. století, je možné považovat popisek na zadní straně fotografie za směrodatný i pro snímek „Židovského handerle“. Obě fotografie jsou otištěny v knize Zdeňka Wirtha, Stará Praha78 vydané v roce 1940. Podle Wirtha jsou autory snímků fotografové Zahn & Fuchs a pochází z roku 1886. Pavel Scheufler Wirthovo tvrzení konkretizuje a tvrdí, že se jedná o Bedřicha Fuchse,
76
V pravém rohu fotografie je napsané číslo 21 057. SCHEUFLER 1989 78 WIRTH 1940 77
29
jeho syna Roberta a společníka Zahna. 79 Je dost pravděpodobné, že si fotografové před zmíněnou zdí postavili provizorní ateliér a tam fotografovali kolemjdoucí Pražany. Na to lze usuzovat i z natažené hrubé látky na zemi, jež sloužila jako součást pozadí. Při shrnutí výše zmíněných faktů je třeba si uvědomit, že způsoby fotografování lidí se dost lišily. Od řízené manipulace (zajištění pozadí, případně světel) až po nasměrování fotografovaného člověka. V některých jiných případech byl fotograf zase nenápadným dokumentátorem živé scény, jehož snímky dnes působí spíše reportážním dojmem. Druhým příkladem Pražských typů byly fotografie v žánru sociálního dokumentu, a to většinou z prostředí veřejných prostranství (náměstí, tržišť, ulic, atd.) Uvádím zde dva příklady, které jsou odlišné svým místem vzniku a svou datací. Jedná se o snímky neznámého autora, kdy zobrazuje pohled na dva dřevěné krámky s botami a prodavači. Podle popisku se krámky nacházely na Kozím náměstí, před nově postavenými domy. Fotografie je datována rokem 1922, a z rubové strany je opět razítko Zikmunda Reache s popiskem „Poslední ševcovské krámky na Kozím náměstí“.[12] Ve srovnání s výše zmíněnými stylizovanými statickými portréty se jedná o dokumentární skupinovou fotografii, která zachytila všední den prodavačů bot. Nejedná se o cílenou stylizaci fotografovaných postav, ale o zachycení okamžiku života pražských prodavačů na poloprázdném náměstí. Druhou takovou dokumentární fotografií je na část dnešního náměstí Míru (dříve Purkyňova náměstí), zaměřený na shrbenou postavu muže prodávajícího pečené kaštany. Za prodavačem stojí kruhovitý stánek s občerstvením a v druhém plánu se tyčí nově postavené domy a dvě mužské postavy. Součástí kompozice je rozmazaná postava muže, který kráčí v klobouku a dlouhém kabátu naproti fotografovi. Z rubové strany fotografie je popisek „Kaštanář Štěrba na Purkyňově náměstí 1907“. [13]
79
Srov. SCHEUFLER 1989
30
13. Kaštanář Štěrba na Purkyňově náměstí 1907, Pražské typy, MHMP
Jak u snímku „Poslední ševcovské krámky na Kozím náměstí“, tak u snímku „Kaštanář Štěrba na Purkyňově náměstí, 1907“ je třeba si povšimnout dvojitého čísleného označení v dolní části. Jedno z čísel pravděpodobně určuje numerickou posloupnost v souboru a druhé je zřejmě označení pořadí v rukopisném záznamníku se jmény autorů fotografií. Protože obě fotografie od sebe dělí rozdíl patnácti let, nelze tudíž předpokládat, že by číslování mělo mít chronologický charakter. Z uvedeného vyplývá, že obliba v zobrazování charakteristických postav staré Prahy byla zastoupena v různých uměleckých žánrech, typově též velmi rozmanitá a pokud se týká Zikmunda Reache, ten věnoval šíření fotografií „typů“ a věnoval jim velkou pozornost, a tak se stal jeho rozsáhlý soubor největším tohoto druhu na českém území. Fotografové z evropských velkoměst (Vídeň a Paříž) se vzájemně inspirovali obdobnými tématy ve stejnou dobu, což dokládá jednotný styl v zachycení skutečnosti.
31
2.3.1 Srovnání Pražských a Vídeňských typů Česká fotografie 19. století byla historicky úzce spjatá s vývojem fotografie ve Vídni. Výběr námětů fotografií podléhal tradici monarchie, proto fotografie reflektují symboly a identitu tohoto města aristokracie. S produkcí fotografie souvisela cílová skupina, pro kterou byly snímky určeny. V době, kdy byl mokrý kolodiový proces vytěsněn suchými bromostříbrnými deskami, se výsledný pozitiv stal stále více dostupným artiklem i pro střední a nižší vrstvu. Zprvu se fotografovala architektura a veduty ve Vídni v okolí Stephan’s Domu a Ringstrasse. Jelikož se jednalo o reprezentativní oblasti staré Vídně, byly určeny především turistům a návštěvníkům jako obrazová upomínka na město. Díky kombinaci fotografie a stereofotografie 80 bylo možné rozšířit toto médium do takové míry, že se stalo veřejným sdělovacím prostředkem, což způsobil zejména technický vývoj přenosných aparátů, jež dovolovaly nerušeně fotografovat děj ve městě a fotograf mohl zůstat téměř nezpozorován. Vznikla tak řada autentických snímků vídeňského života, na nichž nebyl fotografovaný člověk zachycen ve statické poloze, ale byla zde zachována přirozenost snímané situace. Současný vídeňský historik fotografie Michael Postingl ve své publikaci Street Life in Vienna, Photographs from 1861 to 191381se věnoval zásadnímu tématu fotografií všedního života ve Vídni. Autor popsal historické a společenské souvislosti v kontextu fotografie jako komodity. V úvodu popisuje, že se rozmohl nový fenomén „pouliční fotografie“82, kdy se fotografové zaměřili na městský život a situace všedního dne. Vídeňský fotograf Viktor Angerer (1839–1894) zastával primární místo v tomto žánru a již v roce 1890 se mohl chlubit dvěma sty fotografiemi podobného typu. Tento druh fotografií byl nazýván „ruční momentní obrazy“83, později také jako „momentka“. Velkým rozsahem produkce fotografií si Viktor Angerer zajistil klientelu mezi obyvateli střední třídy, která čítala nejpočetnější skupinu občanů staré Vídně. Angerer byl dobrým obchodníkem a uměl využít svých schopností, proto své fotografie nazval „Vídeňské pohledy“ a tím si vydobyl úspěšné postavení v oboru. Velkou stopu ve vídeňské momentní fotografii zanechal také Emil Mayer (1871–1938). Narodil se v Novém Bydžově a později se jako fotograf amatér se proslavil mezi lety 1905 až 80
Stereofotografie umožňuje pozorovat vyfotografovaný objekt nikoli jako plochu, ale prostorově. Fotografie se prohlížely přes přístroj, ve kterém jsou dvě čočky. Stereofotografie se stala předchůcem tzv. 3D obrazu. 81 POSTINGL 2008 82 Srov. POSTINGL 2008, 23 83 Srov. Překlad z „hand-held instant pictures“, In: POSTINGL 2008, 23
32
1912, kdy pomocí speciální kamery fotografoval lidi, aniž by to zpozorovali. Kameru měl umístěnou pod kabátem, a tak zaujal svými zajímavými kompozicemi, které vypadají jako by byly náhodně pořízené, ale jsou promyšlené do detailu. Mayerovy fotografie je možné najít v několika obrazových publikacích84. Od roku 1909 do roku 1911 publikoval své fotografie ve Wiener Straßentypen a Typen und Szenen aus dem Wurstelprater, zároveň se podílel se na uveřejnění portfolia Wiener Typen s bromolejovými reprinty. Emil Mayer si velmi dobře uvědomoval historické hodnoty svých fotografií a prohlásil: “Usiluji o to, abych zachytil velké množství charakteristických typů (lidí), které můžeme najít na ulici každý den (…). Je to pouze otázka času, jak dlouho tam budou, proto moje obrazy možná jednoho dne získají historickou hodnotu.“85 Fotografii využíval jako moderní způsob nostalgické inventarizace typů, které vlivem sociálních změn upadly v zapomnění. Vzhledem k velkému počtu tištěných kabinetek a kalotypových pohlednic, rozšířených v obrazových publikacích, snímky Vídeňských typů získaly velkou popularitu. Mezi nejvýznamnější momentní fotografy tehdejší Vídně patřili Otto Schmidt, Charles Scolik, Ludwig Bachrich a Carl Triebel. Konkrétně Carl Triebel vyfotografoval v roce 1902 „Prodavače preclíků“86. [14] Jedná se o muže středního věku s kabátem a bílou zástěrou, jenž drží v ruce tyč s navlečenými preclíky. Fotograf ho zřejmě zastihl na ulici a jako pozadí si vybral světlou zeď s okny. V dolní části fotografie je ponechán bílý proužek s popisem „Wiener Typen“ a „Bretzenmann“. Carl Tribel označoval své fotografie v pravém dolním rohu nápisem „Triebel Wien“ a datem vzniku fotografie. 87 I v tomto případě lze srovnat fotografie vídeňského prodavače preclíků s obdobným obrazem od Vojtěcha Bartoňka – Pouliční prodavač preclíků, po r. 1890.88 Dalších vzájemných podobností a spojistostí je možné najít v žánrovém pojetí častěji, ale tyto informace považuji za doplňující a slouží jako důkaz o přesahu námětu do různých uměleckých oborů.
84
Srov. Edward ROSSER: Viennese types. Photographs c. 1910 by Emil Mayer, New York 1999; Anna HANREICH: Zur Photografie Emil Mayers. Die Wiener Typen und der Wurstelprater, Wien 2004 85 „made an effort to capture a number of characteristic types as can be found in the streets every day(…). The only question being how long they will be there, so that my pictures may one day acquire a certain historical value.“ Přeloženo z POSTINGL 2008, 24 86 V originále „Pretzel man“, In: POSTINGL 2008, 27 87 POSTINGL 2008, 27 88 MÍKA 2007, obr. 143
33
Dokumentace „Typů“ měla ve Vídni dlouholetou tradicí. Dokonce určité profesionální skupiny fotografů museli mít bohaté zkušenosti s fotografií pouličních typů, aby obstáli ve velké konkurenci ostatních méně zkušených fotografů. 89
14. Carl Triebel – Pretzel man, 1902, série „Wiener Typen“
Na závěr zmíním dvě pohlednicové série, kterým se věnoval Michael Postingl a souvisí s momentní fotografií a její typizací. Jednou z nich je rozsáhlá fotografická série, tzv. „Vídeňský pouliční život“90, datovaná mezi lety 1905 a 1910. Jedná se o fotografický soubor dokumentující běžný městský život. Není zcela jasné, zda fotografie byly určeny pro masovou produkci tisku publikací, nebo pouze pro úzký okruh lidí ve formě jednotlivých pozitivů. Stěžejním tématem se staly momentní portréty profesí, jejichž symbolem byly podobizny stánkařů. Fotografie neobsahují žádný text, tedy kromě titulku, který směruje jejich celkové vnímání. Ve stejné době byly publikovány série anonymních pohlednic s názvem „Bühnentürl“, jež obsahovaly fotografie a jména významných vídeňských divadelních herců. [15] Podle názvu je možné rozpoznat, že se jednalo o fotografie postav herců, stojících před vchodem do divadla, jež bylo jejich profesním atributem. 91 V tomto případě se nejedná o statické naaranžování fotografovaných postav, ale o okamžité zachycení procházejících herců.[15] Tématu portrétování slavných osobností se také věnoval Zikmund Reach
89
POSTINGL 2008, 28 Překlad, „Wiener Straßenleben“, In: POSTINGL 2008, 29 91 POSTINGL 2008, 29 90
34
v Praze a ve svém albu s názvem „Portréty starších herců Národního divadla“, které vydal v deseti svazcích v roce 1920.92 Fotografie typů byla v Čechách sice silně ovlivněna zahraničními vlivy, a tak se stala momentní fotografie dobovou módou. Domnívám se, že Zikmund Reach pokračoval v tradici, kterou převzal od vídeňských fotografů a sběratelů, čímž vytvořil podobně rozsáhlý soubor obyvatel žijících v Praze. Fotografie Pražských typů jsou ve srovnání s Vídeňskými typy podrobněji označené a datované, a to někdy i včetně lidových přezdívek. Právě toto činí soubor Pražských typů tak význačným a lze jej považovat za unikátní ve středoevropské fotografii konce 19. a začátku 20. století.
2.4
Portréty slavných osobností
Kromě uváděných Pražských typů je součástí Reachově souboru také několik alb s portréty významných Pražanů tehdejší doby. Portréty nebyly jeho stěžejní oblastí zájmu, ani jej podle dostupných informací nefotografoval93, ale přesto se staly portréty známých osobností důležitou součástí jeho celkového souboru. Kopie fotografií z některých jeho alb lze nalézt také v rozsáhlém souboru Pražských typů, včetně popisku i datace. 94 V případě fotografií známých umělců a herců Reach vykupoval portréty ze známých fotografických ateliérů, reprodukoval je a pak prodával jednotlivě ve svém knihkupectví. V souboru se nacházejí tyto alba: „Portréty hudebníků“, „Portréty pražských malířů“, „Portréty pražských sochařů“, „Portréty starších herců Národního divadla“ a " Sbor granátníků pražských". 95 Při studiu a získávání materiálů o Reachově díle a fotografiích, bylo v případě alb portrétů složitější dohledat bližší informace o původu fotografií, to znamená jméno autora, případně fotografický ateliér, kde a kdy byly byly portréty pořízeny. Během svého bádání se mi bohužel nepodařilo najít ani v ostatních archivních fondech takové ucelené album. 96 Takové téma by si jistě 92
Zdroj: Národní knihovna www.nkp.cz Reachovo album s portréty herců Národního divadla jsem bohužel neměla možnost osobně prolistovat, protože v jiných archivních fondech jej nevlastnili. Informace je pouze orientační, že Zikmund Reach vydal alba s podobným tématem jako Carl Triebel. 93 Srov. JAKLOVÁ 2002, 27 94 Například fotografický portét herce Jindřicha Mošny ve fondu MMP 95 Jména výše zmíněných alb jsem převzala ze seznamu Národní knihovny a s jednotlivými fotografiemi jsem se setkala pouze v nejednotné podobě jako součást souboru Pražských typů. 96 Myšleno AHMP, MMP, NTK a Městskou knihovnu v Praze
35
zasloužilo hlubší zkoumání se zaměřením zejména na privátní sbírky, protože ve veřejných archivech již nebylo možné na toto téma více dohledat.
2.5
Pražské oltáře a vnitřky kostelů
Součástí Reachova fotografického souboru o architektuře, jsou mimo ostatní zdokumentované budovy, také fotografie sakrálních památek. V několika albech, Zikmund Reach sestavil téměř kompletní přehled o pražských křesťanských i židovských svatyních a zdokumentoval jejich vnitřní výzdobu i mobiliář. Fotografie zachycují jak exteriéry, tak interiéry památek. K tématu se váží alba: „Židovská obřadní síň v Praze“, „Album jeslí v pražských kostelech“, „Pražské oltáře a vnitřky kostelů“, „Varhany pražských kostelů“, „Kazatelny v pražských kostelech“, „Kamenná poprsí na triforiu chrámu svatého Víta“. Při sestavování alb se Zikmund Reach zaměřil na umělecké předměty a zajímavosti, které jsou důležitým důkazem dnes už mnohdy zaniklých sakrálních staveb. Archiv hlavního města Prahy má ve svém fondu album „Pražských oltářů a vnitřků kostelů“, kde jak jsem zjistila byly překvapivě mimo fotografie interiérů i fotografie exteriérů kostelů. Kromě dokumentace bohatě zdobených oltářů jsou v albu dvě identické fotografie stropu kostela sv. Jakuba ve Štupartské ulici. V obou případech byly pozitivy nazvětšeny ze stejného negativu, ale jedinou odlišností je razítko nakladatele. Na první fotografii je na razítku: „Zikmund Reach, Praha V., Meislova 19. Fotografie staré Prahy“ a na druhém snímku: „Zikmund Reach, obchod s učebnými pomůckami v Praze I., Skořepka 9“. Domnívám se, že konkrétně s tímto albem muselo být následně manipulováno, protože na fotografii s razítkem „Skořepka 9“ není uvedeno číslo, kterým si Zikmund Reach označoval vložené fotografie. Pravděpodobně byla fotografie s razítkem „Maislova 19“ vložena do alba až dodatečně. S tímto označením, konkrétně s touto adresou jsem se setkala poprvé. S největší pravděpodobností měl Zikmund Reach záměr zmapovat rozsáhlou část tehdejší Prahy, což dokládá i takové téma jako jsou pražské hřbitovy. O nich vydal tato alba: „Hřbitov Košířský“, „Hřbitov židovský v Ghettu“ a „Hřbitovy pražské“.97
97
Opět jsou tato témata pouze uvedena v seznamu na internetových stránkách Národní knihovy www.nkp.cz
36
Rozmanitost a zejména preciznost je patrná ve všech oblastech, které se nacházejí v Reachově souboru. V kapitole byly stručně naznačeny hlavní témata, jež převažují a také fotografie, které jsou typické pro dané téma. Ačkoli jsou fotografie různého charakteru, je nutné neoddělovat formu od obsahu a chápat hlavní témata Zikmunda Reache jako celek. Na nich klasifikoval svůj postoj k dobovému vnímání fotografie a je zde velice zajímavá konfrontace s jeho nakladatelskou činností. S ohledem na rozsáhlost nashromážděného a vyprodukovaného fotografického materiálu je třeba klasifikovat Reachův postoj k fotografii jako zboží. V případě fotografií Pražských typů je možné pozorovat přesahy do jiných kulturně-historických oblastí, jež se vzájemně ovlivňovaly a byly nedílnou součástí společenského života. Tento fenomén se mezinárodně rozšířil a lze jej sledovat i v souboru Eugèna Atgeta.98 Reachovu mezinárodní a tématickou provázanost lze sledovat i v dalším historickoarchitektonickém tématu velkoformátových alb Zmizelé Prahy, které považuji za nadčasové.
3. Reachova alba Zmizelá Praha Během mého zkoumání po archivech Muzea hlavního města Prahy a Archivu hlavního města Prahy jsem zjistila, že v Historickém fondu Národní technické knihovny (dále „NTK“) a v oddělení pragensií Ústřední knihovně v Praze na Mariánském náměstí (dále „Městská knihovna“) jsou uloženy další exempláře Reachových alb, o kterých se žádný z mně dostupných autorů publikací Zmizelá Praha doposud nezmínil a nikde je ve svých odkazech neuvedl. Také mi není známo, že by na tato alba nějaký článek odkazoval. Tato nová skutečnost tak obohatí poznání jeho celkového díla. Dokonce ani při konzultaci s odborníky zabývajícími se historií fotografie o albech nikdo nevěděl. Ohledně původu a způsobu, jak a kdy se alba dostala do archivů, nejsou vedeny žádné záznamy. Pouze v případě alb v NTK je možné se dočíst, že jako datum vydání je uveden rok 1919.99 I po detailním pátrání po původu alb se mi nepodařilo zjistit bližší informace o tom, kým a kdy byla alba do sbírky zanesena. Jelikož na deskách alb není 98
Srov. NESBIT 1992, 29 Viz. databáze NTK : http://techlib.summon.serialssolutions.com/#!/search/document?ho=t&q=Zikmund%20Reach&l=cs&i d=FETCHMERGED-techlib_catalog_0009502322 , vyhledáno dne 12.4. 2015 99
37
kromě nápisu „Zmizelá Praha“ žádné jiné označení, provedu v této kapitole svůj vlastní popis jednotlivých alb. Městská knihovna uvádí pouze jejich pracovní název. Musím dále poukázat také na nejasné číslo „1839“, které je součástí razítka na rubové straně všech alb, a provedu polemiku nad významem tohoto označení. Kromě fotografických alb pod názvem Zmizelá Praha byly publikovány knihy s totožným názvem a neměly ve většině případů obrazovou souvislost. V následujících odstavcích budou popsány jejich jednotlivá vydání z důvodu dokreslení možných souvislostí s nalezenými fotografickými alby. První díl publikace Zmizelá Praha I. Staré Město vyšel v roce 1916 s úvodním slovem a poznámkami od Václava Viléma Štecha. 100 Součástí knihy je dvacet fotografií a čtyřicet stran textu. V roce 1918 vyšlo druhé vydání Zmizelá Praha I.101 K této sérii je možné zařadit publikaci Zmizelá Praha II. Podskalí, jejímž autorem je Václav Vojtíšek. 102 Celkem byly vydány tři díly této prvotní série Zmizelé Prahy. Na konci 2. světové války bylo celkem vydáno sedm nových publikací Zmizelé Prahy. Václav Vilém Štech vydal rozšířené vydání Zmizelá Praha, Staré a Nové Město s Podskalím103. Další autor Cyril Merhout se zaměřil na Malou Stranu a Hradčany104, Hana Volavková svůj zájem směřovala k Židovskému městu105, Emanuel Poche se zabýval Vyšehradem106, Zdeněk Wirth starým opevněním Prahy a následky po válečných konfliktech107, Antonín Novotný zdokumentoval grafické pohledy Prahy včetně map a plánů108. V letech 1945–1948 vydal kolektiv autorů souhrnnou publikaci o památkách zničených v druhé polovině 19. a 20. století109. V současné době se věnuje tématu staré Prahy PhDr. Kateřina Bečková, která vydala několik publikací o tématu Zmizelé Prahy. Kromě knihy o staleté proměně Václavského náměstí110 vydala publikaci se zaměřením na Nové Město111. Pozdější vydání přepracovaných edic
100
ŠTECH 1916 Roku 1918 vyšlo druhé vydání Zmizelé Prahy I. Staré Město od Václava Viléma Štecha. 102 VOJTÍŠEK 1919 103 ŠTECH 1945 104 MERHOUT 1946 105 VOLAVKOVÁ 1947 106 POCHE 1947 107 WIRTH 1948 108 NOVOTNÝ 1946 109 Zmizelá Praha: Starý obraz města a jeho památek zničených v druhé polovici 19. a ve 20. století, Praha 1945 – 1948 (kolektiv autorů: Zdeněk WIRTH, Václav Vilém ŠTECH, Václav VOJTÍŠEK, Cyril MERHOUT, Emanuel POCHE) 110 Kateřina BEČKOVÁ: Václavské náměstí v běhu staletí (1830 – 1930), Praha 1993 111 BEČKOVÁ 1998 48
38
Zmizelé Prahy se uskutečnilo mezi lety 2002–2005, včetně tří dodatků112 a Zmizelé Prahy: Stará Praha113 od Kateřiny Bečkové. Poslední a nejnovější edice Zmizelé Prahy vyšla mezi lety 2012–2014 o jedenadvaceti publikacích. Jejich autoři se zabývali rozborem dobových fotografií z přelomu 19. a 20. století a současně popisovali technické výdobytky, jako jsou tramvaje, továrny, letiště a nádraží. I když převažují témata technického charakteru, vyšla v rámci této edice mimo jiné kniha o Životě v pražských ulicích od Zdeňka Míky. 114 Autor vycházel v několika případech z fotografií ze souboru Zikmunda Reache, které jsou uloženy v archivu Muzea hlavního města Prahy. 115 V následujících podkapitolách představím již výše zmíněná fotografická alba pod názvem Zmizelá Praha, jenž byla Zikmundem Reachem také vydána. Jedná se o velkoformátová alba (200 x 260mm), která se na rozdíl od alb menších liší absencí seznamu vyobrazení. Vycházíme-li z formy a způsobu adjustace jednotlivých fotografií a také z toho, že jsou známy pouze dva ucelené exempláře, pak usuzuji na to, že alba nebyla pravděpodobně určená pro „všední klientelu“, a tak mohla být objednavatelem buď knihovna, nebo jiná instituce. Cílem této kapitoly bude analýza jednotlivých alb, včetně uvedení převažující lokality fotografovaných míst, přibližná datace, a zda se album nachází v souborech autorské fotografie Zikmunda Reache. Podrobný seznam všech fotografií z alb Zmizelé Prahy je součástí přílohy.
112
Dr. Kateřina Bečková se soustředila na architektonické zásahy po roce 1945. Knihy jsou rozděleny do tří dílů, viz: Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha. Dodatky I. Historický střed města, Praha 2003 113 BEČKOVÁ 2005 114 MÍKA 2013 115 Jedná se například o fotografie: Lepič plakátů, 1889 (srov. s. 117) a Židovský podomní obchodník (zvaný handrle), 1886 (srov. s. 54)
39
3.1. Archivní fond Městské knihovny v Praze
Podrobnější informace o původu alb nemá Městská knihovna k dispozici, ale podle signatury je možné zjistit, že se do fondu knihovny dostaly někdy v polovině prvního desetiletí 20. století. Historie Městské knihovny v Praze sahá do roku 1891, kdy byla při příležitosti Všeobecné zemské jubilejní výstavy otevřena pro veřejnost. Prvním ředitelem byl v letech 1910–1920 Antonín Sova, za jehož působení mohly být alba Zmizelé Prahy uloženy ve fondu veřejné knihovny. 116 V současnosti se alba nacházejí v oddělení Pragensií, kde je možné si prezenčně alba vypůjčit a bez jakýchkoli ochranných prvků si je prohlédnout. Tento fakt považuji za nedostanečný, jelikož se jedná o historicky cenná alba, které při nešetrném zacházení budou rychleji chátrat. Fotografie v albech jsou nalepeny na zelených kartonech o velikosti 200 x 260 mm, opatřeny razítkem „Zmizelá Praha“, popiskem pod každou fotografií a z rubové strany je razítko s nápisem „Sigm. Reach, Praha II,. 1839“. Desky jsou podle mého názoru původní a fotografie neprošly žádnou velkou revizí, či konzervačním procesem. Již při prvním pohledu na jedno razítko je ve srovnání s ostaními odlišné. Číslo 1889 je v jistém ohledu zavádějící. Toto číslo je také uvedeno v databázi Městské knihovny jako datum vydání alb Zmizelé Prahy, což by nebylo z historického hlediska vůbec možné. V následujících odstavcích bude na základě těchto skutečností vysvětlen důvod, proč takto album Zikmund Reach označil.
116
VÁVRA 2003, 2
40
16.
Zmizelá Praha, desky alba, MKP
Zikmund Reach na každé fotografii, kterou vydal, měl razítko svého nakladatelství. Na všech fotografiích z Reachova archivu je možné najít celkem čtyři druhy razítek s rozdílnými údaji. Na razítku měl jméno, příjmení, adresu, někdy i druh živnosti, kterou vykonával. V případě Zmizelé Prahy je na razítku popisek: „Nákladem Zikmunda Reacha v Praze II., 1839“, není zde uvedena ulice a číslo, ale pouze číslo logicky evokující letopočet.
17. Zmizelá Praha, razítko na rubové straně desek s číslem „1839“, MKP
41
Co je pozoruhodné na deskách v dalším albu v téže knihovně, je razítko jiné a již o něco konkrétnější: „Sigm. Reach, Praha II, Tyršova 12“. Z toho usuzuji, že zmiňované číslo 1839 není označením roku vydání, ale jední se o označení domu v Tyršově ulici č. 12. V tehdejší době bylo ještě v platnosti původní staré číslování. 117 Zikmund Reach působil celkem na třech adresách: Tyršova č. 12, Praha 2; Skořepka č. 9, Praha 1 a Maiselova č. 19, Praha 1. Pokud bylo album Zmizelé Prahy vydáno v polovině 20. let, je možné považovat Tyršovu ulici v Praze 2 za místo, kde měl svoji původní specializovanou prodejnu fotografií. Dle mého názoru Zikmund Reach zůstal v Tyršově ulici ještě nějakou dobu po novém přečíslování Prahy. Poté přestěhoval svoje nakladatelství do ulice Skořepka č. 9, kde působil dlouhou dobu a odkud pochází největší část fotografií. Největší rozkvět Reachovy živnosti nastal v době, kdy sídlil v centru města. Část jeho souboru vznikla na adrese Meiselova č. 19, kam se po Reachově smrti přestěhovala jeho žena Hermína, kde ještě krátkou dobu vedla jeho obchod. 3.1.1 Album č. 1
Album je z fondu Městské knihovny nejstručnějsí a obsahuje celkem dvanáct fotografií, dokumentují architekturu a život v Podskalí a jsou řazeny podle lokality. Zikmund Reach fotografie seřadil tak, že se prolínají fotografie z oblasti dnešního Palackého náměstí a Výtoně. První album, které nazývám „Albem č. 1“, protože se nedochovaly původní desky s nápisem „Zmizelá Praha“ a nahradily je desky nové s nápisem „Podskalí“. Při pohledu na rubovou stranu kartonu jsou zde patrné stopy po lepence, tudíž fotografie musely být původně někde vystaveny nebo přilepeny. Jelikož se v albu nacházejí fotografie od šedesátých do osmdesátých let 19. století, je zde patrný technologický rozdíl v samotných zvětšeninách, ale i v kompozičním uspořádání. V pravém horním rohu fotografie je ve většině případů natištěno pořadové číslo. První fotografie je označena číslem „11“ a poslední fotografie číslem „22“. U čtyř fotografií je číslo napsáno inkoustem na zeleném kartonu a není součástí fotografie. I v tomto případě je možné si všimnout, že kvalitativně horší zvětšeniny nemají vyražené pořadové číslo, ani malé číslo na negativu. Buď je to způsobeno tím, že fotografie byly dodány do alba až 117
BEČKOVÁ 1998, příloha o změně číslování
42
později, nebo vlastníkem negativu nebyl Reach, ale jiný fotograf, takže Reach měl k dispozici pouze pozitiv. V albu se nacházejí fotografie z prostředí starého Podskalí, zachycují staré podskalské domy s jejich dobovými názvy a často jsou na nich vidět i náhodní kolemjdoucí, ale i samotní obyvatelé fotografovaných domů. Staré Podskalí bylo charakteristické po celou svou historii plavením dřeva a často bylo hojně fotografované, protože bylo svým rázem odlišné od ostatních městských čtvrtí. Stěžejními náměty podskalských fotografií je život plavců a jejich náročná práce i všední život ostatních obyvatel. Historik Václav Vojtíšek popisuje ve své publikaci Zmizelá Praha II Podskalí, historii od roku 1199 až do konce 19. století. 118 Podskalí bylo charakteristické tím, že zde bylo uskladněno dřevo, které se dopravovalo po řece především ze šumavských lesů, jelikož v okolí Prahy bylo všechno dřevo vytěženo.119
18.
Podskalí „na Vejtoni“, Zmizelá Praha, MKP
118
VOJTÍŠEK 1916, 3 Podskalští dřevo nejdříve vykupovali a dále přeprodávali. Jak píše Václav Vojtíšek, časté konflikty vedly k neustálému obměňování dohod a zákonů, jak se dřevem obchodovat. Již ve 14. století museli výkupníci vlastnit jak dům, tak i břeh, na kterém plavci přistáli a vyložili své zboží. In: VOJTÍŠEK 1916, 3 119
43
Bývalá celnice na Výtoni je dosud stojící stavba, která byla ušetřena devastující modernizace Nového města a její historie se měnila až do stávající podoby kulturní památky a odkazu na staré Podskalí. Na dobové fotografii je bývalá celnice ještě hostincem, na kterém byl nápis „Hostinec U Koppů Na Výtoni“. [18] Václav Vojtíšek otiskl ve Zmizelé Praze II Podskalí120 také velmi podobnou fotografii bývalé celnice na Výtoni. Před pootevřenými vraty stojí žena, pravděpodobně prodavačka z malého krámku. Stává se tak jediným člověkem na fotografii. Z přístřešku je zde vidět pouze železná konstrukce a celé místo vypadá opuštěně. Autor popisuje toto místo takto: „Bývalá Celnice na Výtoni (čp. 412-11) Dům koupen obcí novoměstskou r. 1561 pro úřad výtonní k vybírání mýta; od r. 1771 byl pronajímán navigační komisí a od r. 1805 osobám soukromým, až jej obec r. 1833 prodala. Fotografie z r. 1907.“121 [19]
19. Starý dům “u Mayů”v Podskalí, Zmizelá Praha, MKP
Pod číslem šestnáct v prvním albu Zmizelá Praha je fotografie s nápisem „Starý dům „U Majů“ v Podskalí. Na snímku jsou k vidění dva muži v klobouku, napravo je loď pravděpodobně k plavení dřeva a v pozadí popisovaný dům U Majů. Kompozičně je tato fotografie čistě dokumentární a zachycuje všední den v Podskalí. V publikaci Václava Vojtíška, je možné najít totožnou fotografii pohledu na dům U Mayů.122 V tomto případě je negativ zcela identický s fotografií v Reachově Zmizelé Praze. 120
VOJTÍŠEK 1916, 3 VOJTÍŠEK 1916, 14 122 Ibidem 121
44
Ve Vojtíškově publikaci je využitý plný formát negativu, tudíž můžeme spatřit ještě třetí mužskou postavu vlevo u plotu, která na fotografii ve fotografickém albu není patrná. V levé části fotografie je vidět obloukový vchod s rozevřenými vraty a nápisem. Václav Vojtíšek dále sepsal seznam literatury a použitých fotografií. Dle jeho slov veškeré fotografie použité v publikaci pochází z Muzea hlavního města Prahy. Zde se naskýtá otázka, zda se negativ použitý v obou případech nacházel ještě ve vlastnictví Zikmunda Reache, nebo zda negativ byl již v majetku Muzea hlavního města Prahy. Tato fotografie byla často publikovaná, a tudíž je více než pravděpodobné, že existovalo několik zvětšenin, které byly umístěny v různých sbírkách a pak použity nejspíš několika autory. Soudím dle chybějícího čísla na negativu, jež zpravidla určovalo, zda Zikmund Reach negativ přímo vlastnil nebo získal do své sbírky pouze jeho pozitiv. 123 Výsledky porovnání tří fotografií v albu a v knize od Václava Vojtíška a jejich obsahová podobnost jsou důkazem toho, že existovalo několik odlišných přístupů autorů k jedné lokalitě. 3.1.2 Album č. 2 Dalším a neméně významným souborem Zmizelé Prahy je album, které nemá žádné označení, obsahuje pohledy na budovy, náměstí a ulice čítá padesát dva fotografií z oblasti Václavského náměstí, Karlova náměstí, Starého a Nového Města pražského. Většina adjustovaných fotografií pochází ze 70. a 80. let 19. století, avšak je zde i několik snímků z roku 1910. Fotografie jsou řazeny podle lokality a jsou zdokumentované stojící budovy v okolí Příkopů, Václavského náměstí, Karlova náměstí a jeho přilehlých lokalit. Album uzavírají fotografie ze Starého Města od břehu Vltavy až po Uhelný trh. Druhé album Zmizelé Prahy je ve srovnání s předchozím albem početnější a fotografie jsou starší. Nejhojněji jsou v albu zastoupeny fotografie Václavského náměstí a jeho blízkého okolí. 124 Sedm různých fotografií zachycuje proměny náměstí a dokumentuje jeho slohovou a historickou změnu. Nejstarší fotografií Václavského náměstí v druhém albu je fotografie z 60. let 19. století s novou úpravou se stromořadím a novými plynovými lampami. [20] 123
Problematikou situováním domu „U Mayů“ a sousedního „Hostince U Koppů“ se více zabávala dr. Kateřina Bečková. In: BEČKOVÁ 1998, 283 124 Historii Václavského náměstí a jeho obrazovou proměnu popsala PhDr. Kateřina Bečková v knize Václavské náměstí v běhu staletí, Praha 1993
45
20. Václavské náměstí, fotografie z 60. let 19. století, Zmizelá Praha, MKP Fotografie je v pravém horním rohu označena pořadovým číslem „14“ a dole v pravém dolním rohu je na negativu napsáno číslo 197. Většina fotografií dokumentující Václavské náměstí pochází z ateliéru Františka Fridricha, který měl v blízkosti náměstí svůj fotografický obchod. Proto je možné považovat Fridrichovo autorství v případě této fotografie za jednoznačné.125 Ve srovnání s druhým podobným snímkem ze 70. let s názvem „Pohled na celé Václavské náměstí od Koňské brány k „Špinkům“ z let 70.“ [21] s označením pořadovým číslem 17, je Václavské náměstí již bez stromořadí, uprostřed jsou lampy rozdílného
typu než na předchozí fotografii a v pozadí fotografie je možné vidět již dostavěnou Koňskou bránu. Koňská brána v pozadí je ve srovnání s předchozím snímkem zřetelnější, včetně nově vystavěných domů v pozadí. I v tomto případě je známé, že snímek pochází od Františka Fridricha.126 Dokumentární přístup Františka Fridricha podává reálné svědectví o životě na druhém největším pražském náměstí a jeho proměny. Alba Zmizelé Prahy jsou jedinečné ve své různorodosti a obsahové diverzitě. Zikmund Reach jako nakladatel pečlivě vybíral fotografie a témata, která zařadí do těchto 125
Pavel Scheufler tvrdí, že "se musíme smířit s tím, že Fridrichův snímek Prahy před rokem 1864 nelze zatím konkrétně doložit, i když je prokázané, že město fotografoval. Ostatně to, co si dnes z Fridrichova díla prohlížíme, je jen nepatrný zlomek toho, co bylo vytvořeno." In: Pavel SCHEUFLER: Stará Praha Františka Fridricha, Praha 1992 (zdroj: http://www.scheufler.cz/csCZ/files/2558/Fridrich.pdf ) 126 Srov. BEČKOVÁ 1993
46
velkoformátových alb. Vedle architektury a dokumentace městských celků zahrnul snímky uměleckých objektů, jako byly sochy a kašny na veřejném prostranství. Alba také obsahují reprodukce plánů, maleb, grafik a rytin pro dokumentování událostí či objektů, které se staly nebo byly zhotoveny ještě v době před samotným vynálezem fotografie v roce 1829. Takovým příkladem je reprodukce tzv. Krocínovy kašny, která stávala před Staroměstskou radnicí a byla zbořena 15. května roku 1862. [22], [23]
22. Krocínova kašna, Zmizelá Praha ,MKP
23. Staroměstská radnice s Krocinovou kašnou, Zmizelá Praha, MKP
Podobný princip srovnání míst v Praze využil Zikmund Reach v následujících dvou fotografiích ze Smíchova. První fotografie „Smíchov a okolí Palackého mostu z let 80.“ [24] je fotografována z Petřínského kopce, konkrétně z části Kinského zahrady. Druhá fotografie s názvem: „Smíchov a horní Nové Město z r. 1876.“ [25] je nejméně čtyři roky dříve, je zde vidět rozestavěný Palackého most a nedokončené činžovní domy na Smíchově. Při mém studiu a porovnávání Reachových alb se stejnojmenými publikacemi Zdeňka Wirtha vyšlo najevo, že některé ze snímků, které umístil Reach do svých alb, jsou také reprodukovány ve Wirthově Zmizelé Praze. Zjistila jsem, že toto je případ i jedné z výše zmíněných fotografií a její autorství přiřadil Františku Fridrichovi. 127 Je možné, že si Reachovo album půčil nebo že se jednalo o jinou kopii pořízenou z negativu. Reach ve 127
WIRTH 2003, 45
47
snaze dokumentovat časové a stavební změny řadil po sobě podobné fotografie se stejnou tematikou, ale zobrazované v různých časových odstupech do jednoho alba.
Ve druhém albu Reach představil rozmanitá témata hlavně z Nového Města včetně Václavského náměstí, břehů Vltavy a Karlova mostu. V tomto albu sleduji posun v řazení fotografií zejména u snímků Václavského náměstí, které volně na sebe navazují a tvoří tak ucelený soubor v albu proměňujícího se náměstí. Kromě dokumetárních snímků byly zobrazeny reprodukce uměleckých objektů a v závěru reportážní fotografie z povodní a jejich ničivých následků. V albu jsou zastoupeny celkem tři fotografické styly, které činí album rozmanitým a přitažlivým pro diváka. Proto je více než pravděpodobné, že důmyslné řazení fotografií různých stylů, bylo Reachovým obchodním úmyslem. 3.1.3 Album č. 3 Třetí album Zmizelé Prahy je na rozdíl od předcházejícího alba seřazené tematicky i podle lokality. Album obsahuje celkem třiadvacet fotografií s tematikou vltavských břehů v okolí Smíchova a Starého Města. Převažují fotografie mostů, mlýnů a domů z chudinských oblastí, fotografie dokumentující život na Vltavě, plavce, jak plaví dřevo, rybáře na lovu i pohledy na řeku s okolní zástavbou. Album bych proto pracovně nazvala Zmizelá Praha – Vltavské břehy. 128 Jako jedno z mála alb Zmizelé Prahy je dle mého názoru kompletní a je zde zachována tematická struktura, kterou autor rád dodržoval i ve svých ostatních souborech. Kromě většiny fotografií je tu i jedna reprodukce „Pohled na zrušený řetězový most dle rytiny z r. 1842“, která dokumentuje čelní pohled na dnešní most Legií a v pozadí vystupuje vrch Petřína. Celkovému pojetí alba, jehož fotografie mají spíše dokumentární charakter, se vymykají dvě fotografie, které zachycují pohled na pobořený Karlův most na konci 19. století. Jedná se o fotografie s názvem: „Nakupené dříví před mostem Karlově o povodni květnové r. 1872.“ a „Pobořený Karlův most po povodni 1890“. [26], [27]
128
Na deskách alba je kromě nápisu „Zmizelá Praha“ také inkoustem dopsaný nápis: Vltava: nábřeží, mosty – Karlův, panoramatické pohledy.
48
26. Nakupení dříví před mostem Karlově v r. 1872 27. Pobořený Karlův most po povodni 1890, MKP
Fotografie jsou reportážního charakteru a zobrazují devastující následky po dvou ničivých povodních. Pavla Státníková, autorka knihy o Zmizelé Praze 129 přiřadila fotografii Nakupeného dříví před Karlovým mostem z roku 1872 Františku Fridrichovi a Pobořený Karlův most z roku 1890 Jindřichu Eckertovi. Autorka popsala, že se jednalo o nejlépe zdokumentovanou povodeň 19. století. Zdeněk Wirth použil k vyobrazení stejných událostí povodní podobné záběry autorů Jindřicha Eckerta „Zřícená část Kamenného mostu o povodni 1890“, kterou dává do souvislostí s fotografií od Františka Fridricha „U Kamenného mostu o povodni 1872“.130 Z jeho poznámek lze vyčíst, že oba pozitivy byly uloženy ve Fotoměřičském ústavu v Praze.131 K tematice povodní v Praze Reach vydal roku 1911 dvoudílné album s názvem: "Povodně pražské I, II", které bylo sestaveno z fotografií formátu 13 x 18 cm po 15 pozitivech. 132 Je dosti pravděpodobné, že obě výše popsané fotografie z povodní jsou kopiemi pozitivů z maloformátového alba Pražských povodní z roku 1911. Toto tvrzení nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, protože album nebylo přítomné v žádném archivním fondu a je pouze zaneseno v seznamu Národní knihovny. 133 Zikmund Reach pravděpodobně vložil tyto fotografie na konec alba, aby obrazově zakončily téma Vltavy a jejích břehů. Převážná část snímků v albu pochází od 60. do 90. let 19. století a jsou živým důkazem rozmanitosti témat a oblastí, kde fotografie zachytila odraz skutečnosti.
129
STÁTNÍKOVÁ 2012 WIRTH 1940, obr. č. 96, 97 131 Ibidem 132 Zdroj: Národní knihovna, www.nkp.cz 133 Zdroj: Národní knihovna, www.nkp.cz 130
49
3.1.4 Album č. 4 V posledním albu Zmizelé Prahy ve fondu Městské knihovny v Praze je celkem třicet jedna fotografií, které zachycují místa v okolí Pražského hradu, nedostavěného chrámu sv. Víta, Malé Strany a Újezda. Toto album bych pracovně podoně nazvala Zmizelá Praha – Pražský hrad a jeho okolí. Převážná většina fotografií je z období od 80. do 90. let 19. století a snímky interiérů jsou z roku 1866. I zde jsou převážně fotografie budov a památek v historickém jádru města, ale je tu i několik snímků historických interiérů na Pražském hradě, které stojí za pozornost. Reach do alba zařadil celkem pět fotografií interérů z katerdály sv. Víta, Jiřského kláštera a ze staré sněmovny ve Vladislavském sále. Jelikož jsou fotografie interérů v Reachových albech spíše ojedinělé, budu se v této kapitole zabývat práve snímky z historických interiérů. Fotografie interiérů v druhé polovině 19. století vyžadovala převážně technické znalosti. Používané fotografické materiály ještě neměly příliš světlocitlivé vrstvy a bylo nutné použít světelný zdroj ve formě magnesiového blesku. V případě první fotografie staré sněmovny „Změněná vnitřní úprava sněmovny z let 70.“ je situace o něco jednodušší, protože z bočních zdí prostupuje denní světlo do prostoru. [28] Autor je neznámý, ale přikláním se k tvrzení, že možným fotografem mohl být buď František Fridrich, nebo Jindřich Eckert. Soudím podle možných souvislostí s podobnou fotografií „Sněmovna na hradě pražském, kolem r. 1870“, autor František Fridrich.134 Poznámka k fotografii dále rozvádí, že se jedná o mladší kopii z původního negativu od Karla Malocha.135 V této fázi je obtížné určit, zda fotografie změněné vnitřní úpravy sněmovny z alba Zmizelé Prahy pochází od Františka Fridricha, či Karla Malocha. Ve stejné době, tedy v 70. letech 19. století, František Fridrich pronajal svůj ateliér Na Příkopech právě Janu Malochovi, který později vedl Fridrichův ateliér a v roce 1885 jej předal svému synovi Karlu Malochovi. Úzká spolupráce obou fotografů vede k často zavádějícím závěrům o autorství fotografií staré Prahy. 136
134
WIRTH 1940, obr.č. 44 Ibidem 136 In: Pavel SCHEUFLER: Stará Praha Františka Fridricha, Praha 1992 (zdroj: http://www.scheufler.cz/cs-CZ/files/2558/Fridrich.pdf) 135
50
28. Změněná vnitřní úprava sněmovny z let 70. MKP
Součástí tématu o katedrále sv. Víta je také fotografie interiéru kaple sv. Václava s popisem: „Vnitřek kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta z r. 1866“. [29] Fotografie dokumentuje otevřené dveře vedoucí do Korunní komory ještě před výměnou nových dveří se sedmi zámky, které pocházjí z roku 1867. Zikmund Reach zařadil tuto fotografii pravděpodobně z důvodu plánované výměny dveří a podle popisku je fotografie pořízena v roce 1866 a o rok později byly instalovány nové dveře, které jsou ve svatováclavské kapli dodnes. Stejně jako předchozí fotografie, není označena ani jedním číslem, tedy je dost pravděpodobné, že Reach získal pouze pozitiv. Fotografii interiéru Svatováclavské kaple můžeme srovnat s jinou obdobnou fotografií v albu „Vnitřek svatováclavské kaple u sv. Víta. Kolem 1890“ od Jindřicha Eckerta.137 Přesto, že je fotografie od Jindřicha Eckerta o dvacet čtyři let mladší, může mít jisté souvislosti se starší, avšak neautorizovanou fotografií téže kaple.
137
WIRTH 1940, obr.č.39
51
30. Vladislavské oratorium v chrámě sv. Víta před opravou v roce 1866, MKP
Na závěr zmíním poslední snímek z interiéru katedrály s názvem „Vladislavské oratorium v chrámě sv. Víta před opravou v roce 1866“ [30] Jako jediná je fotografie orientovaná na výšku a vyobrazuje pozdněgotickou královskou oratoř Vladislava Jagellonského. Na fotografii není žádný člověk a stejně jako dvě předchozí fotografie nemá žádné číslo. Podle identického vročení obou fotografií z katedrály sv. Víta soudím, že pochází od stejného autora. Z výše uvedeného je možné poznat, že fotografie sloužily jako zboží a prostředek obživy, protože Zikmund Reach svá alba sestavoval podle veřejné poptávky. Co bylo moderní a jaké náměty byly dobře prodejné, to vkládal do svých alb. Fotografie interiérů, zejména reprezentativních prostor, byly symbolem národního uvědomění a hlavně fotografie svatováclavské kaple a katedrály byly a stále jsou symbolem české státnosti. Fotografie jsou tak svědkem doby a prostředkem pro pochopení dějiného kontextu.
52
Album obsahuje pozitivy, které Zikmund Reach pravděpodobně zakoupil bez negativů, to znamená, že získal originální pozitivy, které nemohl označit číslem, a proto tyto fotografie jsou jediným obrazovým důkazem daného místa. Problematika řazení fotografií podle čísel na negativech i pozitivech, je předmětem dalšího podrobného zkoumání. Jistě by bylo přínosné se věnovat pouze způsobu a metodice číslování Reachových fotografií, které jsem tu pouze naznačila. Alba Zmizelé Prahy z fondu Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze jsou pravděpodobně pouze zlomkem celkového fotografického díla o Zmizelé Praze. Důkazem jsou jen čtyři alba, která se dochovala. Na alba z Městské knihovny navazuje sedmisvazkový soubor Zmizelé Prahy. Vzájemné souvislosti, propojení a celkové zhodnocení obou souborů bude v závěrečné části kapitoly o fotografických albech Zmizelé Prahy.
3.2
Historický fond Národní technické knihovny
Národní technická knihovna (dále „NTK“)
má ve svém historickém fondu
celkem sedm fotografických alb Zmizelé Prahy. Tematická i obsahová odlišnost mezi alby z Městské knihovny a NTK je značná. Jednak po stránce vizuální – adjustace a popis fotografií, ale i po stránce obsahové, kdy můžeme rozlišit několik autorů i časovou diverzitu. Podstatná je také otázka datace alb, protože v případě NTK je známo, kdy byla alba vydána, tedy v roce 1919. Opět není bohužel dohledatelné, kdy a odkud byly soubory zařazeny do fondu technické knihovny. Buď je knihovna zakoupila, nebo získala darem. Ve srovnání s alby Zmizelá Praha z Městské knihovny, jsou alba v NTK v lepším stavu, fotografie jsou adjustovány na světle fialovém kartonu a na rozdíl od souborů z Městské knihovny, nemají jednotlivé fotografie tištěný nadpis „Zmizelá Praha“ v horní části kartonu, ale je zachován stejný způsob popisu jako pod fotografiemi, tedy psaný na psacím stroji včetně většinou uvedené datace. I když jsou alba na první pohled zachovalejší, zdá se, že byla vydána později, než alba z Městské knihovny. Usuzuji podle použití jiného materiálu – kartonu a také podle kvality výsledných pozitivů. Jejich zpracování je důslednější a navzdory tomu, že fotografie nemají tzv. pořadové číslo, je zachována ve všech albech tematická návaznost.
53
I když je alb Zmizelé Prahy v historickém fondu NTK celkem sedm, Reach v některých souborech použil identické fotografie jako v albech z Městské knihovny. Proto považuji alba z NTK za „rozšířené vydání“ alb z Městské knihovny. V neposlední řadě je otevřít otázku, proč vůbec Zikmund Reach vydal tyto velkoformátové fotografické soubory. Otázek je mnoho, odpovědí je málo, ale pokusím se nastínit možné varianty, které by s vydáním alb mohly souviset. Nezjistila jsem, že by se někdo o tato alba hlouběji zajímal v souvislosti se sepsáním odborného textu. Můžeme konstatovat, že fotografie z obou souborů mohly být použity v souvislosti se vznikem publikací Zmizelá Praha Václava Vojtíška a Václava Viléma Štecha, kteří sice použili několik fotografií z fotografických alb, ale uvedli tehdy jiný zdroj, Archiv Muzea města Prahy. Každopádně zůstává pro mě stále otázkou, proč je Zikmund Reach vydal a k čemu dále určeny a použity. Což může ukazovat na podobné souvislosti, jako tomu bylo v Paříži, Eugene Atget.138 Tím, že mohl být vznik publikací a alb v podobném časovém rozmezí, pak by se mohlo stát, že Zikmund Reach sestavil svá vlastní alba jako konkurenci k vydaným publiklacím vyše uvedených autorů. Dále budu stejně jako v předchozí kapitole jednotlivá alba analyzovat a provedu lokalizaci snímků a jejich porovnání, včetně určení případného autorství Zikmunda Reache.
138
Srov. 1.1 Fotografie jako komodita
54
31. Obálka alba Zmizelá Praha II., Národní technická knihovna, 1919
3.2.1 Album Zmizelá Praha I Album, které je uvedeno číslem I. obsahuje celkem dvacet šest fotografií s popisem a každý karton je z rubové strany označen razítkem „NÁKLADEM SIGM. REACHA V PRAZE II., 1839“. Tematické složení alba se v mnohém podobá již zmíněnému třetímu albu Zmizelá Praha z Městské knihovny. Vyskytují se zde stejné fotografie, jako například: „Nakupené dříví před mostem Karlově o povodni květnové r. 1872“ a „Pobořený Karlův most po povodni 1890“. Kromě čtyř reprodukcí rytin, většina fotografií pochází z období od 60. do 90. let 19. století. V albu z NTK jsou na rozdíl od alb z Městské knihovny zařazeny reprodukce rytin s historickými pohledy na areál Pražského hradu a těmito rytinami se také budu v této kapitole zabývat, jelikož jsou důležitým tématickým doplňkem fotografií. Mnoho lidí se kdysi zabývalo ryteckými pracemi a jejich práce sloužily k dokumentování skutečnosti. Zikmund Reach jako součást svých alb zařadil také rytiny a grafiky od Aegidia Sadelera (1570–1629) a Vincence Morstadta (1802–1875). Při listování prvním albem se čtenář setká nejdříve s reprodukcí rytiny s názvem „Bývalý palác Rožmberkův na Hradčanech dle rytiny z r. 1650.“ [32] Jedná se o pohled na areál Pražského hradu z Petřína přes Malostranské náměstí včetně kostelů sv. Tomáše a sv. 55
Mikuláše. Po technické stránce je negativ i pozitiv rytiny ve velmi dobrém stavu, bez známek poškození a bez jakékoli neodborné manipulace. I když by bylo možné se zprvu domnívat, že po této reprodukci bude následovat fotografie s pohledem na totéž místo z přelomu 19. a 20. století, je tomu bohužel jinak. V albu se nesetkáme s tím, že by Reach kombinoval historické rytiny a fotografie ze začátku 20. století. Proto lze usuzovat na to, že jeho záměrem bylo pouze zařadit pohled na dané místo a vypovědět tak o původním stavu lokality. Následuje rytina s pohledem na Letohrádek královny Anny s názvem „Hradčany a letohrádek kr. Anny z Hluboké cesty dle rytiny Morstadta z roku 1820.“ [33] Na této novodobější rytině je opět možné spatřit celkový pohled na areál Pražského
hradu, v pozadí krajinou a městskými domy. Jednotícím klíčem v tomto albu jsou zejména pohledy na řeku a okolní zástavbu. Reprodukce rytin jsou ojedinělé zase tím, že převažují pohledy na areál Pražského hradu. Rytiny vhodně dopňují téma alba a dokumentují dominanu Prahy.
32. Bývalý palác Rožmberkův na Hradčanech
33. Hradčany a letohrádek kr. Anny z Hluboké
dle rytiny z r. 1650.
cesty dle rytiny Morstadta z roku 1820.
56
3.2.2 Album Zmizelá Praha II V albu je celkem třicet osm fotografií, které začíná fotografií Stavovského divadla a uzavírá jej znovu postavené Národní divadlo z roku 1885. Fotografie v druhém albu Zmizelá Praha jsou pořízeny později, již v době, kdy probíhaly demoliční práce na domech Starého města. Nejvíce fotografií dokumentuje oblasti Kotců, Platnéřské ulice, paláce Žofín, okolí Staroměstského náměstí, včetně fotografie bourání gotického domu u Radnice 16-I a je zde celkem šest fotografií Národního divadla před požárem v roce 1881. Přes různorodost lokalit bych pracovně toto album nazvala „Staré Město a Národní divadlo“. Album je cenné tím, že dokumentuje Národní divadlo od položení základního kamene, přes jeho stavbu, až po snímky z následků ničivého požáru v roce 1881. V albu Zmizelá Praha II. je tento obrazový materiál jediným časosběrným dokumentem. Úvodní fotografií je snímek z roku 1866 a je zároveň nejstarší fotografií ze série. Pod názvem: „Bývalý řetězový most a stavební místo pro pozd. Národní divadlo r. 1866“ je vyfotografován řetězový most a v rohu snímku je část stavební parcely připravované ke stavbě. [34] Na jejím okraji stále ještě visí prádlo a prázdné ulice dokumentují tehdejší stav centra Prahy. 139
34. Bývalý řetězový most a stavební místo pro pozd. Národní divadlo r. 1866, NTK
139
Fotografie má kromě popisu také číslo 196 na negativu.
57
Následuje fotografie z 16. května roku 1868, jež Zikmund Reach popsal jako „Slavnost založení základního kamene Národního divadla 16/5 1868.“ [35] Snímek je důkazem velkolepé události společenského významu, včetně pohledu na okolí plánované stavby. Reach jistě získal tento pozitiv bez negativu, protože na snímku není žádné číslo ani označení. Identický snímek zařadil do své publikace Zděněk Wirth a fotografii připsal fotografu Františku Fridrichovi. 140 Někdy Reach adjustoval dvě fotografie na jeden karton. Stejně tomu tak bylo v případě fotografie poničeného divadla z roku 1881 s názvem „Národní divadlo po požáru 1881“ a „Stavba Národního divadla r. 1879.“ Tento diptych je jediným v celém souboru, kde jsou na jednom kartonu srovnávány dvě fotografie, tedy stav před a po požáru. [36] Závěrečnou fotografií, která uzavírá tematiku stavby a požáru Národního divadla je snímek s pohledem na zřícené stropy těsně po požáru v roce 1881. V této sérii se vyskytují fotografie jak dokumentárního, tak reportážního charakteru a způsob řazení jednotlivých fotografií za sebou je důležitým faktorem, který odráží Reachův způsob práce a komponování malých tematických celků.
3.2.3 Album Zmizelá Praha III Pro tento soubor fotografií a grafik použiji pracovní pojmenování „Fotografie okolí Václavského a Karlova náměstí“. Na rozdíl od druhého alba z Městské knihovny je album z NTK méně početné, obsahuje celkem 40 fotografií a je více rozmanité srovnáním tří velkých pražských lokalit jak v historických, tak dobových fotografiích a je tematicky velmi blízké Albu č. 3 z fondu Městské knihovny v Praze. V albu Zmizelá Praha III. se nachází fotografie hlavně z okolí Václavského náměstí, Příkopů a Karlova náměstí. Tyto lokality jsou zastoupeny nejhojněji a převažují fotografie proměn městských lokalit. Za zmínku stojí některé rozdíly mezi albem z Městské knihovny a albem z NTK, které se týkají fotografií z Václavského náměstí. Celkem je v albu osm snímků dokumentující proměnu Václavského náměstí od roku 1870 do 1900. Sice není v albu zařazena nejstarší fotografie náměstí, jako je tomu v případě alba Zmizelé Prahy z Městské knihovny141, ale je zde větší množství snímků, 140 141
WIRTH 1940, obr. č. 247 viz. Album č. I. strana 44
58
které zachycují jeho postupnou proměnu. Podle četnosti vložených fotografií obou největších pražských náměstí je zřejmé, že se jednalo o lokality velkého významu. Centrum Prahy se začalo rozšiřovat a znovu budovat, a tak si své místo našly především snímky lokalit ve středu města. Které jsou zachyceny jak na fotografiích, tak na pěti reprodukcích od přelomu 18. století. Nejstarší rytina je z roku 1790 a zachycuje bývalý kostel Hybernů nyní celnici v Hybernské ulici. Kombinováním fotografií s reprodukcemi rytin Reach docílil vytvoření uceleného pohledu na centrum města. V důsledku toho, že je album uloženo ve fondu NTK lze usuzovat na to, že alba mohla sloužit jako podklad pro plánování nových rozsáhlých stavebních úprav 19. století v centru města.
3.2.4 Album Zmizelá Praha IV Čtvrté album Zmizelá Praha IV je tematicky velmi blízké prvnímu albu Zmizelé Prahy z fondu Městské knihovny. Obě alba spojuje lokalita Podskalí, dokumentuje prostý život obyvatel a různá zákoutí uliček čtvrti, která byla charakteristická plavením dřeva. Musím konstatovat, že album z NTK je početnější a nachází se v něm celkem čtyřicet fotografií z Podskalí, ale i z okolí Žitné ulice a Nového Města. V albu se nachází fotografie s názvem „Bývalé ústí Botiče do Vltavy“. Jedná se o dokumentární fotografii, která zobrazuje tři postavy pod železničním mostem na Výtoni dívající se na fotografa. Pozitiv je v dobrém technickém stavu, ale nemá na negativu žádné číselné či jiné označení. Vzhledem k tomu, že Zdeněk Wirth jako současník Reache ve své publikaci Stará Praha142 označil fotografii s názvem „Bývalé ústí Botiče do Vltavy“ jako autorskou, je originální snímek vlepený v Albu Zmizelá Praha IV jediným hmatatelným důkazem toho, že Reach byl nejen vydavatelem, ale i autorem. Pozitiv je v dobrém technickém stavu a nejeví žádné známky poškození a zároveň není označený žádným číslem na negativu. Nikdo kromě Zdeňka Wirtha se zatím oblastí autorských fotografií Zikmunda Reache nezabýval. Možným východiskem v bádání po autorských fotografiích Zikmunda Reache, by mohl být v budoucnu zdigitalizovaný zápisník s údaji o koupených pozitivech. 143 [37]
142
Srov. s WIRTH 1940 In: Zdeněk WIRTH: Stará Praha, Obraz města a jeho veřejného života v druhé polovici XIX. století podle původních fotografií, Praha 1940 143 Srov. s 11
59
37. Bývalé ústí Botiče do Vltavy, autor Zikmund Reach, Zmizelá Praha, NTK,
Alba z Městské knihovny a z NTK spojují některé identické fotografie, ale zároveň je zde několik drobných odlišností v popisu. Například pohled na Podskalí z železničního mostu je v albu z Městské knihovny označeno „Podskalí z let 90.“ a v NTK „Bývalé Podskalí od Vyšehradu k Palackému mostu r. 1900“. Dalším příkladem odlišností v popisu je fotografie domu U Mayů vedle bývalého Hostince U Koppů na Výtoni. Fotografie v albu z Městské knihovny má popisek „„Starý dům „U Mayů“ v Podskalí““ a v NTK je stejná popsána jako „V Podskalí „U Mayů“. To je důkazem toho, že ačkoli jsou fotografie v albech Městské knihovny a NTK identické, mají odlišné označení. Proto Zikmund Reach jako obchodník využíval popisky pro lepší orientaci ve velkém množství fotografií a každý pozitiv, ať už v albu nebo jako pohlednice, je vlastně originálem. Setkala jsem se i s fotografiemi, u kterých je vzájemná obsahová souvislost nesrozumitelná. Jedná se hlavně o snímky, jež jsou adjustovány po dvojicích na jednom kartonu. Fotografie s názvem „Domek převozníka pod Vyšehradskou skálou“ a „Náplavka pod Šitkovskými mlýny r. 1900“ je toho příkladem a z mého pohledu zde není ani jiná souvislost. Fotografie liší tematicky i lokalitou a tak lze jen obtížně určit, proč byly adjustovány společně na jeden karton. [38]
60
3.2.5 Album Zmizelá Praha V Zmizelá Praha V. obsahuje fotografie většinou z oblasti Malé Strany, zaniklých mlýnů na březích Vltavy, ale i ze zrušeného vojenského hřbitova v Karlíně. Součástí alba jsou fotografie z okolí Podskalí, Pražského hradu (Chotkových sadů), nedokončeného průčelí Svatovítské katedrály s kaplí sv. Vojtěcha a hostinců a aren na Vinohradech. Najdeme tam celkem čtyřicet jedna fotografií většinou adjustovaných po dvojicích na kartonu s popisem. V souboru převažují snímky mnohdy již zaniklých mlýnů na různých místech Prahy. 144 To dokumentují tyto snímky: „Zrušené Helmovské mlýny“, "Zrušené Lodecké mlýny“, „Zrušené Nové mlýny u sv. Klimenta“, „Pardubův mlýn na Smíchově“, „Odkolkův mlýn před požárem v roce 1896“, „Ronzův mlýn v Karlíně“ a „Zrušený Kubešův mlýn“. V podstatě všechny výše zmíněné fotografie byly adjustovány jako diptychy buď spolu se snímky mlýnů z různých pohledů, nebo s fotografiemi míst, kde dříve bývalý mlýn stál. [39] I když je album tematicky rozmanité, opakují se zde fotografie z předchozích alb z Městské knihovny. Pracovně by se mohlo toto album nazvat: Mlýny, hostince a areny a areál Pražského hradu před koncem 19. století. Většina fotografií pochází z šedesátých a devadesátých let 19. století.
39. Zrušené Nové mlýny u sv. Klimenta, NTK 144
Tématice pražských mlýnů věnoval Zikmund Reach jedno fotografické album s názvem: "Reachovo album pražských mlýnů" z roku 1914 včetně dvaceti fotografií formátu 9 x 12 cm. Zdroj: www.nkp.cz
61
3.2.6 Album Zmizelá Praha VI Předposlední album označené jako Zmizelá Praha VI. – Ghetto obsahuje celkem čtyřicet tři fotografií. Toto album je nejvíce jednotné ze všech, jak lokalitou, tak zejména tématicky. Dokumentuje pražské ghetto ještě před řízenou asanací této městské části a fotografové zachytili běžný život a jedinečnost daného místa. Nejvíce fotografií vytvořil Jindřich Eckert, z jehož snímků čerpal Zikmund Reach při sestavování alba Zmizelé Prahy VI.145 V Reachových souborech se nesetkáme s fotografiemi, které by přímo dokumentovaly asanační proces a fotografované objekty jsou zachyceny v období před započetím demoličních prací. Asanace neprobíhala sice plánovitě, ale i přesto zabezpečila nepravidelné výdělky pro řadu pražských fotografů. Fotografie z šestého alba se odlišují od předchozích fotografií tím, že jsou technicky jinak zpracované (pozitivy nejsou tak kvalitní, jak tomu bylo v předchozích albech), ale mají odlišnou formou adjustace – jsou nalepeny na jiném měkčím podkladu. Po obsahové stránce je album rozděleno do menších celků, fotografie dokumentují oblasti kolem Pinkasovy synagogy, bývalé Josefovské třídy, Maiselovy ulice a okolí kostela sv. Ducha. Je zajímavé, že kromě první fotografie reprodukce plánku Josefova, není na žádné z fotografií uveden rok či alespoň přibližná datace pořízení. Všechny snímky musely být zhotoveny nejpozději v 80. letech 19. století, kdy se připravoval zákon o asanaci. Ve stavební i fotografické historii Prahy je asanace Josefova zásadní událostí nebývalého rozměru. Termín pražská asanace byl vymezen pouze pro oblast Josefova a jeho následné chybné označování i pro další demoliční práce na přelomu 19. a 20. století v jiných městských částech, bylo už jen odvozeno od této rozsáhlé akce.146 Asanační zákon vstoupil v platnost 7. dubna 1893, který jasně vymezil hranice asanačního obvodu.147 Hlavním důvodem zbourání rozsáhlého území Josefova, byly silně nevyhovující hygienické podmínky z důvodu častých záplav a způsobily zatopování sklepů a neustálá vlhkost ohrožovala zdraví obyvatel. Množství obyvatel a jeho složení, ve kterém převládala chudina a drobní živnostníci včetně velké kriminality a prostituce, byla důvodem pro revitalizaci území. 148 I když bylo bývalé ghetto místem 145
Srov. WIRTH 1940 BEČKOVÁ 1993 147 In: Anasance král. hlavního města Prahy: (text zákona v příčině osvobození nových staveb a přestaveb od čižovní daně domovní a zákona o vyvlastnění za účelem regulace v asanačním obvodu), Praha 1893 148 Kateřina BEČKOVÁ: Důvody pražské asanace a předchozí stav Josefova, 21. dubna 2013 In: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/1202417 , vyhledáno 5. 5. 2015 146
62
zanedbaným, možná právě svou odvrácenou stránkou přitahovalo různé umělce a spisovatele. Nejvíce zastoupeným povoláním původních židovských obyvatel byli vetešníci. Spisovatel Ignát Herrmann v knize Pražské ghetto napsal: „… co otvor do zdi, to krám vetešnický… Nač jste pomysleli, všeho tu byla ukázka, jen jste nechápali, kdo může potřebovati střenek nožů bez čepelů, vidliček bez nožiček, mečů bez jílců, cedníků beze dna, flint bez spouští, vah bez jazýčků…“ 149 Kromě spisovatelů v Josefově působili významní vlastenčtí malíři konce 19. století, především Josef Mánes, Antonín Mánes, Vojtěch Hynajs, Luděk Marold a další. 150 V českém prostředí se fotografie za účelem dokumentace rozšířila až s rozvojem památkové péče na přelomu století. Najatými fotografy byli především zastupitelé Vídeňské centrální komise, která se zasloužila o první řízenou dokumentaci staré Prahy. 151 Úvodní fotografií v albu je reprodukce plánku pražského ghetta z roku 1816. Na reprodukci jsou kromě jmen ulic uvedena také čísla domů a celková rozloha židovské čtvrti. Zajímavým prvkem v albu je série čtyř fotografií, které dokumentují Josefovskou třídu. Fotograf rozdělil třídu do čtyř částí, jež nafotografoval a Reach pak snímky seřadil po sobě tak, aby navazovaly a vytvořily tak „panoramatickou“ fotografii hlavní ulice. Podle Zdeňka Wirtha je autorem fotografií Jindřich Eckert, který zdokumentoval převážnou část Josefova.152 [40] Šesté album Zmizelá Praha je jediné, které bylo na deskách označené jako album obsahující fotografie pražského ghetta přímo Zikmundem Reachem. Zřejmě album chtěl záměrně odlišit od ostatních souborů, i přes to, že některé fotografie z židovské čtvrti můžeme nalézt i v jiných albech Zmizelé Prahy. 153 Jelikož byl Zikmund Reach sám židovským obchodníkem, měl k Josefovu blízký vztah, který se promítl i do vydaných fotografií o zaniklé čtvrti u břehu Vltavy.
149
Ignát HERRMANN: Pražské ghetto, Praha 1902 V roce 2006 se konala výstava „Pražské ghetto v obrazech“ v Muzeu hlavního města Prahy, jež představila téměř 200 obrazů a jiných dokumetů od konce 18. do 20. století. Viz. Arno PAŘÍK: Pražské ghetto v obrazech, výstavní katalog, Praha 2005 151 HRŮZA 1993 152 WIRTH 1940 153 Tematice pražského ghetta věnoval Zikmund Reach pět svazků maloformátového alba s názevm „Reachovo album Ghetta v Praze“, které obsahovalo vždy patnáct fotografií a bylo vydáno v roce 1914. Viz. www.nkp.cz 150
63
3.2.7 Album Zmizelá Praha VII Soubor Zmizelá Praha z fondu NTK uzavírá nejrozsáhlejší album s číslem sedm. Celkem obsahuje padesát osm fotografií adjustovaných na měkkých kartonech s popiskem. Zikmund Reach postupoval při řazení fotografií obdobným způsobem, jako u předchozího alba, a sice použil reprodukce plánů Prahy z roku 1845 a 1848. V albu je zařazeno velké množství reprodukcí rytin a grafik převážně od grafika Aegidia Morstadta a Vincence Sadelera pocházejících ze 17. a 19. století. Jeho součástí jsou také fotografie z povodní v roce 1890, pohledy na Hradčany, pražské mosty a lávky a album uzavírá několik fotografií domů v Praze-Bubnech. Zikmund Reach postupoval při řazení fotografií následujícím způsobem: řadil malé soubory fotografií (cca 3 ks) podle místa a pozitivy na sebe navazují a tvoří jakéhosi průvodce po Starém a Novém Městě. První lokalitou, kterou Zikmund Reach uvádí sedmé album je Malá Strana a pohled na Hradčany, pokračuje okolím Staroměstského náměstí včetně fotografie svrženého Mariánského sloupu v roce 1918, nábřežím a fotografií povodní v roce 1890, reprodukcemi rytin bývalého Řetězového mostu, Ferdinandovou (dnes Národní) třídou, Prašnou bránou, Václavským náměstím, Nádražím Františka Josefa I., Vinohrady a album uzavírá celkem devět pozitivů z oblasti Praha-Bubny. Jedině u tohoto alba jsem vypozorovala, že rytiny i snímky mají systematickou návaznost a kopírují cestu od Hradčan přes centrum Prahy až po Bubny. Zejména lokalita Praha-Bubny potvrzuje, že Reachovo nakladatelství dobře prosperovalo díky rozvoji města. V době vzniku fotografií v 80. letech 19. století, kdy byla obec Holešovice-Bubny připojena k Praze, a stala se tak další městskou částí, která procházela pak velkými stavebními úpravami, a tak fotografie pravděpodobně sloužily jako podklad pro technickou přípravu urbanistických změn. [41] Kompoziční jednotnost a technické zpracování je jedním z mnoha faktorů, jež určuje styl a způsob práce každého autora. I když bylo více fotografů, od kterých Zikmund Reach vykupoval jejich pozitivy či negativy, při podrobnějším shlédnutí obsahu alb je možné najít jisté souvislosti a autorské podobnosti. Domnívám se, že snímky Bubnů pochází od jednoho autora. Proto bych s opatrností připsala devět bubenských fotografií Zikmundu Reachovi. V souvislosti s určením autorství bubenských fotografií je možné vycházet z již autorsky Zdeňkem Wirthem připsané fotografii „Ústí potoka Botiče do Vltavy“
64
Zikmundu Reachovi. Na základě analýzy je možné pozorovat v detailech jisté podobnosti a to jak v kompozici, tak v technice zpracování pozitivů. Většina snímků má dokumentární charakter a jediný následující „Svržený sloup P. Marie na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918“ [42] je svým stylem reportážní fotografií. V řazení jí předchází reprodukce rytiny z roku 1842 s pohledem na Staroměstskou radnici a fotografie s týmž záběrem. Trojici uzavírá reportážní snímek ze svržení Mariánského sloupu. Sloup je zachycen již po stržení, na dlažbě leží jeho torzo obklopené davem přihlížejících. Fotografovaní lidé se dívají zpříma do objektivu a autor snímku tak nezůstal nenápadným pozorovatelem. Svržení Mariánského sloupu bylo nejen událostí, která změnila charakter Staroměstského náměstí, ale byla to především událost společenská a politická.
42. Svržený sloup P. Marie na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918
Závěrečné album kvůli svému množství a rozdílným tématům je důkazem Reachovy hloubky a šíře jeho zájmu o téma staré a zaniklé Prahy. Jednota fotografií a vyšší počet pozitivů reálně nasvědčuje, že navzdory tomu, že jsou fotografie od různých autorů, Zikmund Reach jako nakladatel dokázal tyto odlišnosti sjednotit do fotografického souboru.
65
Fotografická alba Zmizelé Prahy ve fondu NTK je možné považovat za nejzachovalejší soubor fotografií Zmizelé Prahy z Reachova souboru a to hned z několika důvodů. Jednak vnější desky i kartony, na kterých jsou nalepené fotografie, jsou v nepoškozeném stavu a nejeví známky nešetrného zacházení. Jednotícím prvkem všech alb je téměř identická adjustace a forma popisu. I když jsou pozitivy po technické stránce různě zpracované (z důvodu odlišných autorů a míry poškození negativů), alba vzájemně propojuje jejich tematické zařazení a celkový výstup. Na základě tvrzení a rozborů uvedených v knize Zdeňka Wirtha jsem dospěla k závěru, že ve zkoumaných albech jsou zřejmě nejpočetnějšími původními autory Jindřich Eckert a František Fridrich. Kromě těchto věhlasných fotografických autorů jsou v albech zařazeny fotografie i od jiných často anonymních fotografů. Je na místě připomenout, že dlouhou dobu nebyla v umělecké i fotografické tvorbě osobnost autora považována za důležitou. Pouze v případě chápání fotografií jako zboží, se nazírání na autorství mění a autorem se stává tvůrce-editor. Toto označení lze uplatnit i v případě Zikmunda Reache. Problematice autorství byla již věnovaná jedna z úvodních kapitol, proto se nebudu hlouběji zabývat tímto tématem. Přesto, že Zikmund Reach nashromáždil velké množství fotografií, mnohá témata a fotografie se v jeho sbírce opakují. Například fotografie povodní z let 1872 a 1890 jsou obsaženy celkem ve třech albech Zmizelé Prahy. 154 Ale zase naopak jsou některé snímky ve srovnání s ostatními alby velmi ojedinělé. 155 Zikmund Reach řadil fotografie do alb podle ekonomického hlediska výběru témat. Byl obchodníkem, proto musel přizpůsobit selekci snímků poptávce. Oblíbená témata lze shrnout na tyto oblasti: Pražské ghetto, Národní divadlo, Pražský hrad, Staré Město a převratové (reportážní) fotografie.
154
Konkrétně ve třetím albu z fondu Městské knihovny a v prvním a sedmém albu z NTK. Jedná se zejména o reprodukce uměleckých objektů a grafik. Fotografie jsou zařazeny pouze v albech Zmizelé Prahy a Zikmund Reach jim nevěnoval žádné jednotné album. 155
66
3.3 Shrnutí Alba Zmizelá Praha, která se dochovala v historickém fondu NTK a Městské knihovně považuji za stěžejní dílo Zikmunda Reache. Přesto, že se jedná o pouze část pozůstalosti po nakladateli, svou obsáhlostí převyšují všechna jeho ostatní maloformátová alba a svou nadčasovostí jsou dokladem o mimořádném přínosu v oblasti dějin české fotografie. Obrazová dokumentace jednotlivých míst dokresluje historické události, které jsou nám známy především z písemných dokumentů, a je nedílnou součástí našeho kulturního dědictví. Alba o Zmizelá Praha by si jistě zasloužila větší pozornost zejména z důvodu celkového pochopení a pojetí práce Zikmunda Reache a jeho doby, čímž považuji jeho přínos obecně za mimořádný.
4.
Přehled archivů
Důvodem současné rozptýlenosti Reachova díla je způsob nejednotného naložení s Reachovou pozůstalostí, a také její rozsáhlost. Po roce 1948 nastaly velké politické změny a v souvislosti se znárodněním, byly fotografické živnostenské ateliéry, nakladatelství a tiskárny zrušeny a zlikvidovány. 156 Při takových akcích nejvíce podléhaly zkáze skleněné negativy a soubory primárních fotografických obrazů buď záměrně, nebo z důvodu neuvážené likvidace. Archiv hlavního města Prahy (dále „AHMP“) jakožto stěžejní instituce shromažďující fotografie staré Prahy má své nezastupitelné místo na poli množství historického obrazového materiálu Reachova souboru. V současnosti je možné si část pozůstalosti, jež čítá na cca 3300 naskenovaných negativů digitálně procházet na webových stránkách archivu. Celkově je obrazového materiálu mnohem více, ale je to otázka času a financí, kdy bude Reachova pozůstalost plně zpřístupněna veřejnosti a badatelům. Pokud se týká Reachovy pozůstalosti AHMP vlastní jeho největší část. Archivářka Miroslava Přikrylová se ve svém článku Sbírka fotografií Archivu hl. m.
156
WITTLICH 2012, 115
67
Prahy – o jejím původu a fotografech zabývala celkovou sbírkou fotografií v archivu hlavního města Prahy, kterou zde podrobně popsala. 157 Celková fotografická sbírka negativů, pozitivů, diapozitivů a CD-romů v AHMP čítá na 150 tisíc kusů. Podle Miroslavy Přikrylové sbírka obsahuje především fotografie z 20. století. Podle informací získaných z publikace „Průvodce po fondech a sbírkách“158, který vyšel v roce 1955, měla tehdy archivní sbírka pouze cca 60 tisíc kusů fotografického materiálu z období 1880–1954. Stěžejními kolekcemi byly fotografie od Jindřicha Eckerta, Jana Kříženeckého a Zikmunda Reache. Tento fond se dostal do nově založeného městského archivu z bývalého fondu Památkového sboru hlavního města Prahy v letech 1920–1950. Ke sbírce je vedený inventář a k části i věcný katalog. 159
Část fotografického souboru Zikmunda Reache se nachází také v archivu Muzea hlavního města Prahy (dále „MMP“). Zatímco v jiných sbírkách převažují zejména negativy160, tak ve sbírce MMP jsou pouze pozitivy. Součástí sbírky je také několik fotografických alb, které jsou řazeny podle lokality a tématu a u některých alb jsou přiloženy Reachovy vlastnoruční podrobné seznamy vyobrazených míst a někde i stručný popis lokálních zajímavostí. Měla jsem možnost probádat celkem devět alb a několik desítek kusových fotografií. Muzeum hlavního města Prahy získalo do svých sbírek několik stovek fotografií přímo z nakladatelství Zikmunda Reache, proto všechny fotografie jsou z historického hlediska originály.
Archiv Ústavu dějin umění Akademie věd (dále jen „ÚDU AV ČR“) vlastní velkou část Reachovy pozůstalosti, která se do archivu dostala díky kunsthistorikovi a teoretikovi architektury Zdeňku Wirthovi. 161 Ten shromáždil velké množství obrazového materiálu za účelem sestavení kompletního fotografického souboru o proměňující se Praze. Jeho vytyčený cíl byl zčásti dokončen, avšak velké množství
157
In: Pražský sborník historický XL, Praha 2012 HLAVSA 1955 159 HLAVSA 1955, 129 160 V archivu se nachází jak skleněné negativy, tak pozitivy z Reachovy pozůstalosti 161 Zdeněk Wirth se se Zikmundem Reachem setkával pravidelně, když zavítal do jeho antikvariátu, stal se jeho velkým obdivovatelem a diskutoval s ním o fotografiích a historii staré Prahy. Zikmund Reach se stal vyhledávaným odborníkem v oblasti pragensií a byl živou encyklopedií v oblasti staropražských událostí a historie významných staveb. Proto jej Zdeněk Wirth často navštěvoval a získával cenné informace o životě staré Prahy. In: ROHÁČEK/UHLÍKOVÁ 2011, 280 158
68
fotografií a negativů zůstalo zatím neprobádaných a v současnosti jsou uloženy v Oddělení dokumentace v ÚDU AV ČR, kde je na osmdesát tisíc fotografií, které byly jen zčásti roztříděny a následně již digitalizovány. Oddělení fotodokumentace obsahuje pozůstalost Zdeňka Wirtha, a to včetně materiálů, které byly součástí Památkového archivu Státního fotoměřičského ústavu, vídeňské Ústřední komise pro ochranu památek a Archeologické komise. Reachův soubor, který jsem měla možnost osobně probádat, čítá okolo 1500 pozitivů, jež jsou tematicky rozděleny, roztříděny a uloženy na základě jejich původu do krabic podle nového číslování. Fotografie z Reachova souboru pochází z celkem tří pozůstalostí sběratelů, architekta Viktora Kotrby, historika umění Josefa Cibulky a Zdeňka Wirtha. Většina snímků je pohlednicového formátu, s předtištěnými linkami na adresu, popisem a razítkem. V archivu ÚDU AV ČR se některé fotografie dublují, a to nejen z důvodu kompletace Reachovy sbírky ze tří pozůstalostí, ale i proto, že některé fotografie byly hojně kopírovány. Při podrobnějším pohledu je třeba si všimnout, že u fotopohlednic z pozůstalosti Zdeňka Wirtha se nachází fotografie s tištěným popisem a v případě sbírky Zdeňka Kotrby jsou fotografie buď nepopsané, nebo jsou informace dopsané později tužkou. Navzdory tomu, že fotoarchiv ÚDU AV ČR obsahuje jednotlivé fotografie nikoli alba z Reachova souboru a pochází ze tří odlišných sbírek, je obsahově velmi bohatá. Proto je možné srovnat obsah jednotlivých sbírek a rozšířit tak povědomí o rozmanitosti Reachova fotografického souboru.
69
4. Závěr Nakladatelské tvorbě Zikmunda Reache nebyla v historicko-teoretické rovině zatím věnována příliš velká pozornost, navzdory množství fotografií, které za svůj život nashromáždil. Absence mnoha primárních materiálů měla za následek neúplné provedení některých umělecko-historických analýz. Zejména v případě nedostatečných písemných dokumentů k vlastním fotografiím či albům mělo za způsobilo složitější hodnocení a zmapování situace. Navzdory takové realitě se podařilo přiblížit hlavní téma nakladatelské činnosti Zikmunda Reache a uchopit některé skutečnosti a souvislosti spojené s jeho velkoformátovými alby Zmizelé Prahy. Ústřední linie práce je definována jeho obchodně sběratelskou činností. Aby bylo možné toto téma zařadit ke konkrétnímu příkladu, je v úvodu popsán způsob práce francouzského fotografa Eugèna Atgeta, o němž se dochovalo povědomí, že jako jeden z prvních fotografů-nakladatelů chápal fotografii jako obchodní artikl a řazením vlastních fotografií do alb si vydobyl označení „auteur-éditeur“. V tomto kontextu je zde věnována pozornost též dvěma publikacím od současných autorek Molly Nesbit a Elizabeth Anne McCauley, které jsou ve své podstatě průlomové a otevírají nový způsob nazírání na téma fotografie jako komodity na konci 19. století, zpracovaly je ve své odborné literatuře, a tak mu daly vědecký základ. Obecně považuji tuto oblast teoretického zkoumání za neuzavřenou a výše zmíněné publikace jsou úvodem do této problematiky. Kvůli této nedostatečnosti v české umělecko-teoretické literatuře bylo jedním z hlavních cílů práce vnést povědomí o srovnatelných přístupech české a francouzské fotografické scény, k prodeji fotografií a s tím související vydávání alb. Další část práce je věnována hlavním tématům Zikmunda Reache. Jsou zde uvedeny příklady konkrétních fotografických alb, včetně jejich popisu, včetně ukázek fotografií a jejich podobných nebo naopak odlišných charakteristik. V Reachově souboru je třeba celkem zásadně věnovat pozornost charakteristice jeho alb, respektive jejich rozdělování. Právě vydávání alb s určitou tématikou činí Reachovu práci charakteristickou v souvislosti s jeho nakladatelskou a editorskou činností. Kromě analýzy jeho fotografických souborů bylo poukázáno na odlišné informace o celkovém počtu vydaných alb a tím i na rozsah celkové sbírky. Počet alb se ve vyhledaných zdrojích liší a v současné době je velmi obtížné jej přesně určit. Významným dokumentem v souvislosti s určováním autorství a přesným počtem vydaných alb by mohl být zatím nezveřejněný rukopisný zápisník Zikmunda Reache uložený v Archivu 70
hlavního města Prahy. Zatím je předmětem dalšího zkoumání. Jeho důkladné probádání může přinést zajímavé závěry, které mohou změnit dosavadní vnímání Reachovy nakladatelské činnosti. Jedním z hlavních témat byly fotografie tzv. Pražských typů, kterým se Reach se zájmem také věnoval. To dokazuje velké množství fotografií, které jsou dnes uloženy v mnohých veřejných a soukromých sbírkách. Zobrazování charakteristických městských typů bylo velmi rozšířené, což dokazují tématické přesahy do různých uměleckých oblastí, především literatury a malířství. O Pražských typech se také zmínil Pavel Scheufler162 a fotografované typy považuje za skutečnou kulisu města, která oživuje povědomí o charakteru města i doby. Tento fenomén se rozšířil také po jiných světových velkoměstech. Součástí kapitoly jsou vybrané fotografie, kde je provedeno také srovnání Pražských typů s neméně známými Vídeňskými typy. Byla zde zdůrazněna vzájemná provázanost mezi vídeňskou a českou fotografií především v oblasti rozdělení typů do fotografických žánrů. Z uvedeného vyplývá, že snímky vídeňských typů byly natolik oblíbeným fenoménem, že v roce 2013 byla s tímto tématem uskutečněna ve Wien Museum výstava s názvem „Wiener Typen – Klischees und Wirklichkeit“.163 Součástí výstavy byl také výstavní katalog, který bohužel není dostupný v českých knihovnách. Domnívám se, že podobně laděná výstava v Praze by v současné době sklidla nemalý zájem z řad odborné i laické veřejnosti. V českém prostředí se téma zmizelých figurek konce 19. století nepodařilo dostat do výstavních síní, ale bylo uchopeno Zdeňkem Míkou v publikaci Život v pražských ulicích (Zmizelá Praha), který byl ovlivněn nostalgickým městským prostředím. Tématika Zmizelé Prahy byla uchopována již od začátku 20. Století, což dokládá jednak fotografická dokumentace, ale také knižní publikování od roku 1916 a pokračovala až do roku 2014. Edice je stále vedena pod stejným názvem Zmizelá Praha. Velkoformátová alba Zikmunda Reache jsou součástí archivních sbírek o Zmizelé Praze, a jak vyplývá z jejich rozboru, jsou zatím neprobádanou oblastí v rámci pozůstalosti Zikmunda Reache. Doposud není známo, že by alba o Zmizelé Praze 162
„U těchto snímků bylo město spíše kulisou, jednalo se především o postižení postav a postaviček, někdy bizardních osudů a všeobecně známých. V šedesátých letech tyto městské postavy byly fotografovány ještě v ateliérech a kulisa města měla podobu malovaného pozadí. Teprve v dalším desetiletí se tyto „městské typy“ fotografovaly v autentickém prostředí ulice, zpočátku s nahrávanými gesty, později jako autentické momentky.“ In: Pavel SCHEUFLER: Teze k dějinám fotografie do roku 1918, Praha 2000 163 http://www.wienmuseum.at/en/exhibitions/detail/viennese-typescliches-and-reality.html , vyhledáno dne 1. 5. 2015
71
Zikmunda Reache byla podkladem pro další teoretickou práci. Během bádání nebyly nalezeny zmínky o žádné publikaci, či článcích o albech Zmizelá Praha. Dále bylo u dvou souborů zjištěno, že Městská knihovna má stále ve své databázi chybně uvedený rok vydání alba „1839“, přesto, že se jedná o číslené označení domu v Tyršově ulici. 164 Podle signatury je možné zjistit, že alba byla vydána přibližně v letech 1915-1920. Bohužel žádný jiný doklad o přesném roce vydání a získání alb do fondu Městské knihovny, není znám. Pokud přijmeme tvrzení z databáze NTK, že alba byla vydána v roce 1919, můžeme také toto datum považovat za pravděpodobný rok vydání alb z technické knihovny. Shrneme-li výše uvedené skutečnosti, lze považovat vydání alb mezi lety 1915-1919 za více než pravděpodobné. Fotografická alba Zmizelá Praha je možné považovat za výsledek Reachovy nakladatelské a obchodní činnosti. Vzhledem k omezenému rozsahu práce nemohly být analyzovány všechny fotografie z obou souborů, proto je v příloze uveden jejich podrobný seznam, který může sloužit jako základní materiál k dalšímu bádání po původu alb. Vzhledem k tomu, že Praha je opravdu architektonickým skvostem a společenským centrem, dokumentování její minulosti je stále v popředí zájmu autorů publikací, kteří často čerpají informace, respektive dokumentaci z pozůstalosti Zikmunda Reacha, zasloužil by si tento nakladatel-vydavatel-antikvář-fotograf-autor, vlastník krámku ve Skořepce č. 9 v samém srdci Prahy, aby se některý současný autor ujal sepsání monografie o něm. Nejen edice Zmizelá Praha stále čerpá z jeho pozůstalosti, a tak by si zasloužil, aby jeho osobnímu celkovému společenskému přínosu byla věnována větší pozornost. [43], [44]
164
Signatura alb Zmizelá Praha v Městské knihovny: IV S 1073
72
Seznam použitých zkratek
AHMP – Archiv hlavního města Prahy MHMP – Muzeum hlavního města Prahy MKP – Městská knihovna v Praze NTK – Národní technická knihovna ÚDU AV ČR – Ústav dějin umění Akademie věd České republiky
73
Seznam použité literatury
Knižní publikace ARMSTRONG 1998–Carol ARMSTRONG: Scenes in a Library: reading a photograph in a book 1843-1875, Cambridge, 1998 BAŤKOVÁ 1998–Ružena BAŤKOVÁ (kol.): Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady, Academia 1998 BEČKOVÁ 1993–Kateřina BEČKOVÁ: Václavské náměstí v běhu staletí (1830–1930), Praha 1993 BEČKOVÁ 1998–Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha Nové Město, Praha 1998 BEČKOVÁ 2003–Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha. Dodatky I. Historický střed města, Praha 2003 BEČKOVÁ 2005–Kateřina BEČKOVÁ: Zmizelá Praha: Staré Město, Praha 2005 BERKOVÁ 1982–Věra: BERKOVÁ Fotografie z knihkupectví Zikmunda Reacha, Praha 1982 BIRGUS/SCHEUFLER 1999 – BIRGUS Vladimír/SCHEUFLER Pavel: Fotografie v českých zemích 1839-1999, Praha 1999 CÍSAŘ 2004–Karel CÍSAŘ (ed.): Co je to fotografie?, Praha 2004 HAMBOURG 1981–Maria Morris HAMBOURG: The Work of Atget Old France, Museum of Modern Art, New York 1981 HLAVSA 1955–Václav HLAVSA: Průvodce po fondech a sbírkách, Praha 1955 HRŮZA 1993–Jiří HRŮZA: Pražská asanace: k 100. Výroční vydání asanačního zákona pro Prahu, Praha 1993 JAKLOVÁ 2011–Martina JAKLOVÁ: Zikmund Reach, bakalářská práce, Opava 2011 KAPLICKÝ 1929–V. KAPLICKÝ: Muzeum ve Skořepce, Literární noviny, 6. 9. 1929 MERHOUT 1946–Cyril MERHOUT: Zmizelá Praha 2, Malá Strana a Hradčany, Praha 1946 NERUDA 1885–Jan NERUDA: Povídky Malostranské, Praha 1885 NESBIT 1993–Molly NESBIT: Atget’s Seven Albums, Cambridge 1993
74
NOSOVSKÝ 1935–Karel NOSOVSKÝ: Soupis československé literatury za léta 19011925. Estetika, filosofie umění, stavební slohy, musejnictví. Urbanismus, zahradní architektura. Architektura budov, umění monumentální. Skulptura, sochařství. Kresby, dekorace, umělecký průmysl, Praha 1935 NOVOTNÝ 1946–Antonín NOVOTNÝ: Zmizelá Praha 6, Grafické pohledy Prahy 1493–1850, Praha 1946 POCHE 1947–Emanuel POCHE: Zmizelá Praha 4, Vyšehrad a zevní okresy Prahy: Praha VII.-XIX., Praha 1947 POSTINGL 2008–Michael POSTINGL: Street Life in Vienna, Photographs from 1861 to 1913, Vienna 2008 ROHÁČEK/UHLÍKOVÁ 2011– ROHÁČEK Jiří / UHLÍKOVÁ Kristina: Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby, Praha 2011 SCHEUFLER 1986–Pavel SCHEUFLER: Praha 1848-1914, Praha 1986 SCHEUFLER 1989–Pavel SCHEUFLER: Fotografické album Čech 1839–1914, Praha 1989 SCHEUFLER 1998–Pavel SCHEUFLER: Zikmund Reach. In: Antique, Roč. 5, č. 6, 1998 SCHEUFLER 2013–Pavel SCHEUFLER: Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918, Praha 2013 STÁTNÍKOVÁ 2012–Pavla STÁTNÍKOVÁ: Zmizelá Praha. Povodně a záplavy, Praha 2012 ŠTECH 1916–Václav Vilém ŠTECH: Zmizelá Praha I, Staré Město, Praha 1916 TRNKOVÁ 2010–Petra TRNKOVÁ: Oudadate Pix, Revealing a Photographic Archive, Praha 2010 ULIČNÝ 2003–Petr ULIČNÝ: Fotografický dokumentace Centrální komise pro zachování památek ve Vídni, Praha 2003 VÁVRA 2003–Jan VÁVRA: Veřejná knihovna hlavního města Prahy. Historický vývoj knihovní sítě, Praha 2003 VOJTÍŠEK 1916–Václav VOJTÍŠEK: Zmizelá Praha II., Podskalí, Praha 1916 VOLAVKOVÁ 1947–Hana VOLAVKOVÁ: Zmizelá Praha 3 Židovské město pražské, Praha 1947 WITTLICH 2012–Filip WITTLICH: Fotografie - přímý svědek?! Fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání, Praha 2012
75
WIRTH 1940–Zdeněk WIRTH: Stará Praha. Obraz města a jeho veřejného života v 2. polovici XIX. století podle původních fotografií, Praha 1940 WIRTH/ŠTECH/VOJTÍŠEK1945 – WIRTH Zdeněk/ŠTECH Vojtěch Václav/VOJTÍŠEK Václav: Zmizelá Praha I., Staré a Nové Město s Podskalím, Praha 1945 WIRTH 1948–Zdeněk WIRTH: Zmizelá Praha 5, Opevnění Prahy, Vltava v Praze, ztráty na památkách Prahy 1939 – 1945, Praha 1948 WIRTH/ŠTĚCH/VOJTÍŠEK/MERHOUT/POCHE1948–WIRTH Zdeněk/ ŠTECH Vojtěch/ VOJTÍŠEK Václav/ MERHOUT Cyril/ POCHE Emanuel: Zmizelá Praha: Starý obraz města a jeho památek zničených v druhé polovici 19. a ve 20. století, Praha 1945–1948 Časopisecké články KARPAŠ 2005–Roman KARPAŠ: Historie lístků, které zmenšily svět. Liberec 2005 KOUTNÍK 1934–Bohuslav KOUTNÍK: Zikmund Reach, In: Československý knihkupec, Praha 1934 PŘIKRYLOVÁ 2012 – Miroslava PŘIKRYLOVÁ: Sbírka fotografií Archivu hlavního města Prahy – o jejím původu a fotografech, In: Pražský sborník historický XL, Praha 2012 SCHEUFLER 1993–Pavel SCHEUFLER: Fotografické antiquity, In: Antique, Roč. 1, č. 4, 1993, 22-23 SPEYCHAL 2004–Robert SPEYCHAL: Československé stejnokroje na fotografiích z let 1918-1938 In: Historická fotografie: sborník pro prezentaci historické fotografie ve fondech a sbírkách České republiky, č. 1, 2004, strany WECHSLER 1995–Judith WECHSLER: Molly Nesbit, Atget’s Seven Albums/Elizabeth Anne McCAULEY, Industrial Madness: Commercial Photography in Paris, 1848–1871, In: The Art Bulletin, Jun 1995, 333-336
Internetové zdroje www.udu.cas.cz, Ústav dějin umění Akademie věd ČR www.ahmp.cz, Archiv hlavního města Prahy www.muzeumprahy.cz, Muzeum hlavního města Prahy
76
Archiv hlavního města Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910 http://amp.bach.cz/pragapublica/permalink?xid=B2E13E6897AB11E2932440618600A 675 vyhledáno 11. 11. 2014 Archiv hlavního města Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910 http://amp.bach.cz/pragapublica/permalink?xid=A7C97878978711E2932440618600A6 75 vyhledáno 11. 11. 2014 Databáze ÚDU AV ČR s fotografiemi http://147.231.55.137/fmi/iwp/cgi?-db=dtb_100317new&-loadframes, vyhledáno 12. 12. 2014
Právní předpisy Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění
77
Seznam vyobrazení 1. Rukopisný zápisník Zikmunda Reache, Archiv AHMP 2. Desky alba Pražských klepadel, Archiv MHMP 3. Empírová klika na vratech domu v Dlouhé třídě č. 32, Archiv MHMP 4. Desky alba Pražských mříží, Archiv MHMP 5. Mřížka na parapetu mostu Karlova, která znázorňuje místo, kde sv. Ján do Vltavy svržen byl. Archiv MHMP 6. Hradní vodovod z Litovic do Prahy, desky a fotografie z alba. Archiv MHMP. 7. Pražský hradní vodovod: Rybník v Litovicích. Archiv MHMP 8. Pražský hradní vodovod: Rybník v Litovicích, rubová strana s popisem, Archiv MHMP 9. Vrchní Jirák, přezdívaný Hamlet, který tančí s proslulou Emkou Revolucí. Archiv MHMP 10. Lepič plakátů 1886, Pražské typy, Archiv MHMP 11. Židovský handerle, Pražské typy, Archiv MHMP 12. Poslední ševcovské krámky na Kozím náměstí, Archiv MHMP 13. Kaštanář Štěrba na Purkyňově náměstí 1907, Pražské typy, Archiv MHMP 14. Pretzel man, Carl Triebel, 1902, série „Wiener Typen“, In: POSTINGL 2008, 28 15. „Bühnentürl“, In: POSTINGL 2008, 35 16. Zmizelá Praha, desky alba, MKP 17. Zmizelá Praha, razítko na rubové straně desek s číslem „1839“, MKP 18. Podskalí “na Vejtoni”, Zmizelá Praha, MKP 19. Starý dům “u Mayů”v Podskalí, Zmizelá Praha, MKP 20. Václavské náměstí, fotografie z 60. let 19. století, Zmizelá Praha, MKP
78
21. Pohled na celé Václavské náměstí od Koňské brány k „Špinkům“ z let 70., Zmizelá Praha, MKP 22. Krocínova kašna, Zmizelá Praha, MKP 23. Starobylý dům ne „Vejtoni“ v Podskalí, album Zmizelé Prahy, Národní technická knihovna. Foto: autorka 22. Svržený sloup P. Marie na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918, album Zmizelé Prahy, Národní technická knihovna. Foto: autorka 23. Staroměstská radnice s Krocinovou kašnou, Zmizelá Praha, MKP 24. Smíchov a okolí Palackého mostu z let 80. Zmizelá Praha, MKP 25. Smíchov a horní Nové Město z r. 1876, Zmizelá Praha, MKP 26. Nakupení dříví před mostem Karlově v r. 1872, Zmizelá Praha, MKP 27. Pobořený Karlův most po povodni 1890, Zmizelá Praha, MKP 28. Změněná vnitřní úprava sněmovny z let 70., Zmizelá Praha, MKP 29. Vnitřek kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta z r. 1866, Zmizelá Praha, MKP 30. Vladislavské oratorium v chrámě sv. Víta před opravou v roce 1866, Zmizelá Praha, MKP 31. Obálka alba Zmizelá Praha II., 1919, NTK 32. Bývalý palác Rožmberkův na Hradčanech dle rytiny z r. 1650., Zmizelá Praha, NTK 33. Hradčany a letohrádek kr. Anny z Hluboké cesty dle rytiny Morstadta z roku 1820., Zmizelá Praha, NTK 34. Bývalý řetězový most a stavební místo pro pozd. Národní divadlo r. 1866, Zmizelá Praha, NTK 35. Slavnost založení základního kamene Národního divadla 16/5 1868., Zmizelá Praha, NTK 36. Národní divadlo po požáru 1881“ a „Stavba Národního divadla r. 1879., Zmizelá Praha, NTK 37. Bývalé ústí Botiče do Vltavy, autor Zikmund Reach, Zmizelá Praha, NTK 38. Domek převozníka pod Vyšehradskou skálou a Náplavka pod Šitkovskými mlýny r. 1900, Zmizelá Praha, NTK
79
39. Zrušené Nové mlýny u sv. Klimenta, Zmizelá Praha, NTK 40. Josefovská třída část I., II., III., IV., Zmizelá Praha, NTK 41. Nejmenší domky v Bubnech, Kostelní ulice, Zmizelá Praha, NTK 42. Svržený sloup P. Marie na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918, Zmizelá Praha, NTK 43. Výloha nakladatelství Zikmunda Reache ve Skořepce č. 9., In: PŘIKRYLOVÁ 2012 44. Výloha nakladatelství Zikmunda Reache ve Skořepce č. 9., 2015, Foto: autorka
80
