Začalo hořet Probudil jsem se s naléhavým pocitem ohrožení. Za okny byla ještě tma. Uslyšel jsem rytmické, duté rány ze dvora a ucítil jsem kouř. Kouř! V okamžení jsem byl na nohou, bleskurychle si oblékl kalhoty a vklouzl do bot. To už jsem si stihl i všimnout, že v pokoji je neobvykle teplo a že to temné hučení nad hlavou bude mít sotva na svědomí déšť. Popadl jsem hůl, opřenou v koutě u dveří, a trhnutím otevřel dveře. Chodba byla plná kouře, valícího se v štiplavých chuchvalcích zleva, od kuchyně. Dvěma kroky jsem překonal vzdálenost, dělící mě od světnice, ve které spal bratr; byl už také vzhůru, ale musel jsem jej zburcovat k činnosti – zřejmě se nadýchal kouře o dost víc než já. Otevřel jsem okno vedoucí na dvůr, počkal, až se Luk vysouká ven, a vzápětí seskočil za ním. Čerstvý vzduch nám vyčistil hlavy i plíce. Dali jsme se do běhu, abychom se dostali ke vchodovým dveřím. Z oken místnosti, ve které spávali rodiče, už šlehaly dlouhé pameny a střecha se tam začínala hroutit. Zdálo se mi, že mi nějaká neviditelná síla lepí nohy k zemi, každý můj krok byl zoufale pomalý. Těžce jsem se prodíral kupředu. Okolí jsem nevnímal, všechny myšlenky zabil jediný pocit – strach. Zahnuli jsme za roh a v tu chvíli jsem zaslechl Lukův výkřik. Bratr změnil směr a rozběhnul se do louky. K zemi se tam skláněla nezřetelná silueta. „Vy žijete!� vykřikl s nepopsatelnou úlevou známý hlas. Díky všem bohům, byl to táta. V trávě před ním bez vlády ležela maminka. „Někdo nás. . . napadl,� oddechoval prudce otec. „Pojďte, musíme se. . . dostat do lesa, tady nás. . . najdou.� S heknutím se sklonil a zkušeným pohybem si mamku přehodil přes rameno. Shrbeně vykročil do svahu. V tu chvíli jsem se zarazil a zadíval se k vesnici. Domy kolem návsi byly v jednom plameni, vzdálenější usedlosti teprve tu a tam začínaly zářit rudým jasem. Mezi chalupami jsem i na tu vzdálenost rozeznal postavy útočníků, těžkopádné, shrbené siluety. Nemohlo to trvat víc než chvilku, ale mně se to zdálo jako celá věčnost. . .
160
Ze strnulosti mě probraly údery ze dvora. Koně! Přece je tam nemůžu nechat! „Doženu vás!� zakřičel jsem na bratra a rozběhl se zpátky k hořícímu domu. Snad ještě není pozdě. Otevřel jsem dokořán vrata od stáje a začal jsem tápat kouřem tam, kde byla stání. Skagen i Okurek se snažili ze všech sil uniknout, vyhazovali a kopali kolem sebe, oči vytřeštěné strachem. Bojoval jsem s jednou západkou, potom s druhou, neustále uhýbaje z dosahu kopyt. Konečně! Koně splašeně vyrazili do tmy. Vyběhl jsem za nimi. Už jsem se neohlížel a šplhal loukou tam, kde jsem tušil nejbližší les, tedy někam k rašeliništím nad Fandarelovou hájenkou. Té, jak jsem si povšiml, a také chaloupce u hřbitova se oheň zatím vyhnul. Dorazil jsem k prvním stromům a na chvíli se opřel o nějaký kmen, abych se vydýchal. Přes hučení krve ve spáncích jsem najednou zprava, od skupinky mladých smrčků, zaslechl ostré syknutí. „Sss – sss!� Drobná postavička se pozvedla do kleku a divoce na mě gestikulovala. Elanor! Doplížil jsem se k ní a skrčil se mezi pichlavé větvičky, vonící smolou. Hobitka šeptla, abych mlčel. Naslouchala. Mezi stromy až sem probleskávala záře z hořící vesnice. Tu se Elanor zprudka přikrčila, a tak jsem se i já přitiskl k zemi. Průzorem mezi trsy kapradí jsem sledoval, jak do lesa vstoupily dvě z těch shrbených, hromotluckých postav. Mezi sebou vlekli něco. . . nebo spíš někoho. Ten člověk sebou zmítal, kopal a snažil se všemožně uniknout z jejich sevření; museli mít však přímo úděsnou sílu, protože šli, jako by si jeho odporu ani nevšimli. Zřejmě svému zajatci nasadili roubík, neboť vše se odehrávalo naprosto tiše. Nechali jsme se projít kolem. Míjeli nás tak na dvacet sáhů, možná méně. . . Elanor prudce lapnula po dechu a já jsem se jen stěží zdržel výkřiku. Muž, kterého útočníci táhli mezi sebou, nebyl nikdo jiný než Fandarel! „Musíme mu pomoct,� šeptl jsem, sotva se trochu vzdálili. Všiml jsem si, že i Elanor je ozbrojená – přes rameno měla přehozený krátký luk a toulec šípů.
161
„Ale jak?� zašeptala bezradně. „Proti nim nemáme šanci!� Což byla bohužel pravda. „Však nás něco napadne. Pojď, nesmíme je ztratit!� Pověsili jsme se jim na paty. Bylo to stejné, jako když jsme si tu kdysi hrávali na schovávanou. Skála sebevrahů Ti dva šli stále stejným směrem, klidně a bez zastávky. Stále ještě jsem je nemohl nikam zařadit; ponejvíce připomínali urostlé barbary, a přece se nepodobali žádné z ras, které jsem znal. Asi v třicetikrokovém odstupu jsme je následovali. Slyší nás nebo ne? přemítal jsem přitom. Nějaký hluk jsme jistě nadělali, protože nebyl čas se nějak zvlášť opatrně plížit, na druhou stranu jim naslouchání vydatně znesnadňoval Fandarel, který stále ještě nevzdával své pokusy o vyproštění. I on však časem umdléval a nakonec se nechal táhnout téměř bez odporu. To už jsem taky věděl, nebo myslel že vím, kam mají namířeno. Za chvíli nám totiž cestu zkříží rokle Šeravy. Dál však už moje myšlenky nedospěly, a toho jsem měl později litovat. Cítili jsme, jak nám pod nohama přibývá kamenů. Stromy trochu prořídly, neklamné znamení, že skalnatý sráz se před námi vynoří co nevidět. Dalších pár kroků a byl tu – vpředu se místo listnatých korun rozklenula noční obloha probodená hvězdami. Útočníci se konečně zastavili. Přikrčili jsme se do jakéhosi roští a zatajili dech. Po hmatu jsem ze země sebral jeden kámen a potěžkal jej v dlani. Obě postavy nyní stály nad Skálou sebevrahů a Fandarela, opět bojujícího ze všech sil, držely mezi sebou. Podařilo se mu nějak zbavit roubíku a hlasitě vykřikl. Až teď mi došlo, co bude následovat! Kámen se svištěním opustil mou dlaň, ale už pozdě, druhý výkřik pomalu slábl roklí a pak náhle utichl. Útočníci se otočili a rozběhli se přímo k nám. Kámen udeřil jednoho z nich do hlavy; zakolísal, ale udržel se na nohou a skokem se vrhnul za Elanor. Jeho společník se mi řítil vstříc. To už jsem se ale napřahoval a deklaroval kouzlo podruhé. Elanor vztekle vřískla, kámen zasáhl a muž
162
se zřítil k zemi. Rozmáchl jsem se a udeřil jej holí, jednou, dvakrát. On měl ale hlavu snad kamennou, a rychle se hrabal zpátky na nohy. Nyní jsem už viděl, že má pod hadry kožené brnění a u pasu se mu houpe meč – ten však nevytasil a místo toho se po mně vrhnul holýma rukama. Se vzrůstajícím zoufalstvím jsem jej přes ty jeho pracky majznul holí; heknul, drapnul po ní a snažil se mi ji vyrvat z rukou. Silou jsem se s ním ani zdaleka měřit nemohl. Pustil jsem hůl a zkusil mu vpálit jednu mezi oči. Netuším, jak se mu to podařilo, ale na zápěstí mi dopadla jeho ruka a sevřela se v ocelovém stisku. Smýkl se mnou k zemi a levačku mi zkroutil za zády. Zkusil jsem se překulit, ale zaklekl mi na záda a znehybnil mi druhou ruku. Sotva jsem pod tíhou, která mi drtila žebra, mohl nabrat do plic trochu vzduchu, v ramenou mi pulsovala ostrá bolest. . . Tak to je konec, pomyslel jsem si, když mě trhnutím vytáhl na nohy. Cítil jsem z něj pach potu a mořské soli. Dostrkal mě k okraji skály, kde už čekal jeho kumpán s Elanor. Chvíli tam tak stáli a mručivým, hrdelním hlasem odříkávali jakousi litanii, řečí, které jsem nerozuměl a která mi zněla spíš jako zvířecí zvuky. Potom nás hodili dolů. První, a jediné, co zaplavilo mé vědomí, byla bolest. Sílila zvolna, ale neúprosně, a přicházela odevšad. Neviděl jsem a neslyšel, ale cítil vlhkost na tváři a drobné údery vlahých kapek. Pak bolest ustoupila a hluchá tma mě pohltila podruhé.
A už zase prší Když jsem nabyl vědomí, cítil jsem v celém těle ztuhlost a strnulost, jako bych dlouho ležel bez pohybu. Pomalu jsem otevřel oči a zaznamenal nejasné obrysy pokoje, tonoucího ve tmě. Kolem bylo ticho. Začal jsem zkoušet, jestli se můžu pohnout. Až na tu podivnou ztuhlost mi nic nebránilo, a tak jsem se posadil. Pokoj, ve kterém jsem se nacházel, byl nade vší pochyby můj vlastní. Co se to u všech bohů stalo? Vzpomínky mi zmateně pádily hlavou. To přece nemohl být jenom sen! 163
Přemýšlel jsem a čím dál tím více si byl jist, že o sen v pravém slova smyslu se jednat opravdu nemohlo. I kdyby člověk mohl mít sny tak intenzivní, ve snění přece není možné řídit vůlí své činy. Takže bych to měl nazvat spíš přeludem? Nebo dokonce vizí? Rozhodl jsem se trochu si to ověřit. Hůl byla tam, kde jsem ji včera odložil. Byla úplně suchá, nemohl jsem s ní tedy dnes v noci vyběhnout ven. Nahmatal jsem na stolku křesadlo a svíci a zapálil ji. Zdálo se, že dům i vesnice spí nerušeně. Napadla mě zajímavá myšlenka – totiž že se to přepadení odehrálo doopravdy a já jsem teď mrtvý. Takže pokud jsem mrtvý, tak každý, koho tu potkám, je mrtvý taky! Otevřel jsem dveře a vykoukl na chodbu. Byla tichá, tmavá a liduprázdná. Se svící v ruce jsem vstoupil do bratrova pokoje. Luk seděl na posteli a zíral na mě, jako by k němu vstoupil duch. „Ahoj,� řekl jsem mechanicky. „Nepřepadl nás náhodou někdo?� „Cože? Kde?� vyskočil brácha a začal se shánět po nějaké zbrani. „Počkej, já se jenom ptal. . . a je pravda, že ještě prší?� „Eee. . . jo,� vykoktal brácha a přes rozcuchané prameny dlouhých vlasů na mě zíral jako sůva z nudlí. „A nezdál se ti nějakej divnej sen?� zeptal jsem se do třetice a pomyslel si, že touhle otázkou jsem měl asi začít. Brácha na chvíli jako by zaváhal, ale potom zavrtěl hlavou. „Já nevím. . . probudil jsem se, ale nic si nepamatuju.� Pomalu jsem zamrkal. Takže jsme asi mrtví oba. Nebo oba živí. K sakru! Potřeboval bych se zeptat někoho, kdo určitě mrtvej není. „Hele, a jsou zavřené přední dveře?� „Jsou? Já nevím.� „Tak se na ně půjdeme podívat,� rozhodl jsem. Obezřele jsme se vyplížili na chodbu. Petlice zasunutá nebyla. „Ale ono na tom stejně nezáleží, když nás přepadli takhle plošně,� zamumlal jsem nespokojeně. Brácha se mi snažil koukat přes rameno, ale moc mu to nešlo. „No a jsou zajištěný?� „Ne, ale na tom přece —� „No tak zastrč petlici, ne?� 164
„Počkej, chci se podívat jak prší.� Oba jsme vylezli do tmy. Lilo, proudy deště se řítily z nebe jako boží dopuštění na nevěřící a ze střechy se valila hotová povodeň. Teprve tehdy se Luk jakoby vzpamatoval. „Stojíme tady jako paka.� „To teda jo.� Brácha mě zatahal za rukáv. „Pojď už dovnitř. Tak. A zamkni.� „Ach jo.� Nějakou tu dobu jsme na sebe u stolu v kuchyni mlčky hleděli přes prskající svíčku. „Asi jsem se zbláznil. Nebo pro tohle nemám vysvětlení. Nevíš, jestli je Elanor v pořádku?� „Proč by neměla? Pokud vím šla domů, touhle dobou asi spí. . . hele, tak řekneš mi konečně, co se děje?� Bratrovy modrošedé oči si mě prohlížely pozorně a ustaraně. Na to, co všechno jsem tu nablábolil, si ale zachovával obdivuhodně chladnou hlavu. Tohle byl prostě Luk, ten z nás, který vždycky nejdřív myslel a pak jednal; a rychle, když toho bylo třeba, ale nikdy ne zbrkle. Tichá voda, co podemílá břehy. „No, bylo to takové divné. . . zdálo se mi něco, asi sen, že Plotovísky někdo přepadl a zapálil. Ale bylo to divný, protože já se v tom snu mohl normálně rozhodovat, což obvykle nejde. No a v tom snu jsme utekli do lesa, tam jsem potkal Elanor, a společně jsme sledovali dva z těch útočníků, takoví nahrbení barbaři to byli, kteří zajali Fandarela. Chtěli jsme mu pomoct, ale moc jsme váhali, oni ho mezitím dovlekli ke Skále sebevrahů a hodili ho dolů. Potom se vrhli na nás a hodili nás tam taky. Takže když jsem se probudil, tak jsem si myslel, že jsem mrtvej.� Bratr na chvíli odvrátil pohled a zamyšleně si mnul čelo. „No, pokud vím, tak Plotovísky asi před padesáti lety opravdu vyhořely během jakéhosi nájezdu,� řekl nepřítomně. Potřásl hlavou. „Ale to je asi jedno. No, a jak se cítíš teď?� Pokrčil jsem rameny.
165
„Docela normálně. . . hele, teď tomu asi na kloub nepřijdu. Ráno ale zajdu za Elanor, rád bych věděl, jestli si bude pamatovat něco podobnýho jako já.� „No, dobře. Ale, Stefane,� řekl Luk vážně, „kdyby se to opakovalo, hnedka mě vzbuď, jasný?� „Jo, jasný,� mávl jsem rukou a zvedl se od stolu. „Promiň, že jsem tě vzbudil.� „Dyť už jsem byl vzhůru,� zahučel. Zbytek noci jsem strávil marným hledáním nějakého vysvětlení. Dokonce jsem zkoušel zjistit, kolik mi zbývá magie, ale nějak se mi to nedařilo a nakonec jsem pokusy znechuceně vzdal. Když se konečně objevily první kalné známky mizerného svítání, hodil jsem přes ramena plášť a vyrazil do lijavce.
Vezměte si z toho ponaučení Ačkoliv jsem na dveře chaloupky zaklepal ještě v hodinku společensky nepřípustnou, bylo mi otevřeno okamžitě. „Pozor na hlavu,� přivítala mě babička, ale obvyklá radost v jejím hlase chyběla. Přes clonu deště a mlhy jsem z její tváře vyčetl starosti a snad i neurčitý smutek. V kuchyni seděla Elanor a tvářila se jako hromádka neštěstí. Na stole stála láhev čiré tekutiny a dvě sklenky. „Ahoj,� pozdravil jsem ji tiše. Odpověděla na půl úst a zahanbeně uhnula pohledem. Babička mezitím vytáhla z kredence třetí kalíšek a nalila mi z láhve štědrou dávku. „. . . ’kuju.� Stará hobitka mě poklepala po rameni. „Z toho, jak se tváříš hádám, že se ti zdálo to samý co Elanor, že? To s tím přepadením, ohněm a Skálou sebevrahů. . . � Tupě jsem přikývl. „Proč jsme něco neudělali?!� vyhrkla Elanor náhle. „Proč jsme mu nepomohli včas, to bylo od nás tak. . . tak strašně hloupé! Kruci! 166
Když si na to vzpomenu, nejradši bych zalezla dva sáhy pod zem! A když si pomyslím, že o nás třeba Fandarel celou tu dobu věděl. . . že třeba doufal, že něco. . . co si asi myslel, když. . . � její hlas zakolísal a utichl. Rozhostilo se mlčení. K tomu jsem neměl co dodat. Babička si k nám přisedla a vzala Elanorčinu neodporující ruku do svých vrásčitých dlaní. „Vezměte si z toho ponaučení,� řekla prostě. To byla celá ona – žádné velké utěšování, ale také žádné výčitky. To už nechávala na nás. „No, ale teď mě, Stefane, poslouchej,� řekla po chvíli mlčení. „Elanor už něco málo slyšela, ale tobě to zopakuju od začátku. Měla jsem podobný sen, ale konkrétní obsah teď není důležitý. Podobné přepadení, jaké jsme viděli dnes v noci, se totiž skutečně stalo.� „Jo, brácha to říkal taky,� přikývl jsem. „No vidíš. Ale co jsem to chtěla. . . no ano. Ty přepady tehdy, před padesáti lety, to neměli na svědomí žádní barbaři, ale korzáři od moře – malí, snědí a spíš hubení, jejich řeči tu nikdo nerozuměl, museli být hodně zdaleka, snad ze Zámoří. Vyhlédli si nějakou vesnici a v noci ji přepadli, vypálili a vydrancovali.� Babička si těžce povzdychla a na okamžik přivřela své modré oči. „Málokdo se jim dokázal postavit. . . hlavně proto, že si při útoku vypomáhali Serpentou. Koho nezabili svými křivými meči, ten podlehl účinku kouře. Tu kytku tady nikdo neznal, nevěděl, jak se proti ní bránit. Její účinky byly strašlivé. . . a když pak jedné noci došlo na Plotovísky, byla jsem i já bezmocná jako všichni ostatní.� Drobnou dlaň bezděky sevřela v pěstičku. Skoro fyzicky jsem vnímal její bolest, hluboko zasutou a nyní se deroucí na povrch. „Mně a několika ostatním se podařilo utéct do lesa včas. Dvě, tři usedlosti dál od vesnice dokonce zůstaly stát, ale zbytek Plotovísek lehnul popelem. Jeden ze sousedů navíc přišel se strašným příběhem, jehož byl svědkem: útočníci tři z našich lidí nezabili hned, jako ostatní. Místo toho je spoutali, odtáhli k Šeravě a tam shodili dolů, ze Skály sebevrahů. Jak se o rokli dozvěděli a proč si tak neomylně vybrali zrovna to místo, se nikdy nepodařilo vysvětlit.� Babička se odmlčela a pokrčila rameny. 167
„Ale tehdy nad tím nikdo neměl chuť pátrat. . . já jsem tehdy byla vdaná za dědu jen pár let, bylo mi kolem třiceti a měla jsem plné ruce práce, abych aspoň trochu pomohla těm, co přežili. A děda s pomocí tří dalších chlapů právě tehdy rozšířil hřbitov tak, jak je doteď, abychom všechny ty mrtvé vůbec měli kam pohřbít. Zima, co potom přišla, byla snad nejtěžší ze všech.� Až během jejího vyprávění jsem si povšiml, že babička má dlouhé vlasy pouze narychlo sepnuté sponou, a ne svázané v obvyklém drdůlku. V hustých stříbřitých pramíncích se jí vlnily až k pasu a mě překvapilo, jak je možné, že jsem si nikdy předtím nevšiml jejich krásy. Snad že pro mě byla prostě vždycky už tou babičkou s tichým hláskem a vrásčitými tvářemi. . . „Nebyla jsem hloupá ani zbabělá, ale k tomu skalisku nad roklí jsem se ještě dlouho neodvážila. Skála sebevrahů je ošidné místo – když to člověk nevezme s rozběhem, nebo když na poslední chvíli zaváhá a pořádně se neodrazí, letí jen chvíli, než poprvé narazí do stěny, a dolů potom padá v krátkých obloucích. Vlastně se to dá i přežít. A podle toho, jak vypadali ti tři, byli i oni ještě nějakou chvíli naživu. Krátce, a přece nesnesitelně dlouho.� Babička odvrátila pohled k oknu a mně bylo jasné, že její vyprávění je u konce. Šedivý obdélníček oblohy o něco zesvětlal, slunce už muselo vyjít. „Jedno však,� ozvala se po chvíli Elanor, „mi na té věci přece nesedí – říkala jsi, že ti nájezdnící byli malí, tmaví a šlachovití. Ti naši se jim moc nepodobali. To je docela výrazný rozpor.� To byla pravda, na druhou stranu jsem si zřetelně vybavoval pach moře, který jsem z nich cítil. „Nevím, jak si tohle vysvětlit,� zavrtěla babička hlavou. „Ale teď mě napadlo, že bychom se mohli stavit za Fandarelem, třeba —� „Vždyť už dva dny o něm nikdo neví!� vyhrkl jsem. Nový strach se mi zabodl do srdce jako ledová dýka. „Tak jej najdeme,� vyskočila na nohy Elanor. „A začneme hned.� V tu chvíli se ozvalo zabušení na dveře.
168
Tiskaři se hromadí Babička se vydala ke dveřím. Na okamžik nám zmizela z očí. Potom vykřikla. Popadl jsem hůl, opřenou o stůl, Elanor tasila dýku a vrhli jsme se do předsíně. Ve dveřích se proti bledé obloze rýsovaly dvě siluety, jedna vysoká, druhá menší, a obě zahalené v těžkých, splývavých pláštích. Vyšší se teď skláněla nad starou paní a podle všeho se jí omlouvala. Podle hlasu jsem poznal Martise. Situace se rychle vysvětlila, ale Martis se přesto omluvil ještě asi pětkrát a byl by v tom pokračoval donekonečna, kdyby mu to babička pak už vysloveně nezakázala. Pobídla je dovnitř a s neomylným instinktem venkovanky nad oheň v krbu pověsila kotlík vody. Martis a Phoenix se mezitím odstrojili ze svých plášťů, promoklých do poslední nitky, a způsobně se posadili na lavici. I oni sami byli mokří až za ušima. A v hobití chaloupce začínalo být trochu přeplněno. „Já se omlouvám, že jsme vám tady tak našlapa —� začal zase Martis, sotva dosedl. „Ale vždyť jsem říkala, že to je v pořádku,� broukla babička. „Nemějte péči, pane Martisi. Jestli vám to pomůže, tak tady Stefan sem přiběhl zrovna tak, a navíc skoro ještě v noci.� Martis po mně střelil tázavým pohledem. Potřásl jsem hlavou. „Na venkovskou idylku tady zkrátka zapomeňte,� řekl jsem. „Ale kde se tu berete vy?� Martis se ujal slova. Phoenix se vůbec tvářil nějak kysele. Do Plotovísek prý dorazili už včera v noci, přespali v hostinci a ráno mě vyrazili hledat. Mě, protože zjistili, že neví, jak se Elanor jmenuje příjmením. To mě trochu pobavilo, protože popis cesty by samozřejmě dostali i kdyby se zeptali jenom na „hobitku Elanor�. „Váš dům jsme teda našli bez problémů, ale pak jsme, obávám se, trochu nezvládli situaci. . . � povzdechl si Martis a střelil po elfovi ošklivým pohledem. Začalo mě to zajímat. „Otevřela nám taková starší paní, dlouhý hnědý vlasy spletené do copu; podle všeho byla doma jako jediná —� 169
„To byla maminka,� podotkl jsem. Martis krátce zaúpěl. „Prostě jsem se zeptal, kde je Stefan.� Phoenix nenaloženě pokrčil rameny; černému elfovi se zpod pestře strakatého šátku jako vždy draly nepoddajné dredy. Všiml jsem si, že má na sobě tutéž béžovou vestičku, jakou nosil i do práce. „Já nevím co bylo špatně, ale ona tě nejdřív chtěla zapřít a pak nám zabouchla před nosem.� Nebyla to jejich vina, samozřejmě, ale cítil jsem že mi začínají cukat koutky úst. Elanor divně kroutila obličejem ve snaze zachovat vážnou tvář a babičce, kutící něco nad plotnou, se rytmicky otřásala ramena. Naši kolegové z města to nechápavě sledovali a tvářili se tak zmateně, že jsem se rozesmál nahlas. Elanor dostala škytavku a Martis vyvalil oči na poloprázdnou flašku, stojící na stole před ní. „Víš, takhle zhurta na to jít nemůžete,� vysvětlil jsem elfovi, sotva jsem popadl dech. „Zvlášť když někdo vypadá jako ty, promiň, ale neznat tě, asi bych se ti taky obloukem vyhnul. Ale nedělejte si a toho těžkou hlavu, já vás pak představím. A když budeme mít štěstí, tak nejen mamince, ale i tátovi a Lukasovi – to je můj starší brácha.� „To chceš říct, že teď pobíhají někde venku?� podíval se na mě podezřívavě Martis. Pokrčil jsem rameny. „No asi mají nějaký případ, co já vím. . . no ale co vy tu děláte? Poslal vás šéf?� „No jo, ono nic jinýho mu ani moc nezbývalo,� přikývl Martis. „V Parletu se teďka dějou věci. Začalo to tím, že v jedné uličce na okraji Bernova našli zavražděného mladíka, shodou okolností výborného sazeče od Zlatého slunce. Další den ráno byl Jensonovi doručen anonym složený z vystříhaných písmen, který de facto z té vraždy obviňoval Dereka s Vilíkem. Jenson nelenil, městská garda je v dílně vytáhla přímo od lisů a hned je hnala k prvnímu výlechu. Manuci nestačil říct ani popel. No a přitom vyšlo najevo, že se v té oblasti večer skutečně pohybovali a jako z udělání nemají žádné alibi ani nikoho, kdo by pro ně svědčil. Zatím jsou naštěstí drženi jen ve vazbě a čeká se, s čím přijde vyšetřovatel, který ten případ dostal na starost.� 170
Martis si odkašlal a vděčně usrkl z kouřícího hrnečku. „Říkám naštěstí, protože ten den taky došlo ke kapku ostřejšímu střetu mezi Manucim a Jensonem – Nikolas to očividně bere jako odplatu za ty sabotáže u nás. No, slyšeli jsme to až dole, řval na Manuciho, že tohle už překračuje všechny meze, a že si to s náma ještě vyřídí, po svém. Šéf ho nebyl s to nijak uklidnit a už vůbec nestihl něco vysvětlovat. Jenson za sebou po té výhružce práskl dveřma, produsal dílnou jako bůh pomsty a byl pryč. Člověče, měls ho vidět – když šel kolem, zdálo se mi, že z něj lítají maličký blesky. Hotovej čarodějník.� Phoenix se přezíravě ušklíbl. „No, nějakou dobu jsme si hleděli svýho a čekali, co se semele dál. Pak se Aldus objevil na schodech, zavolal si mě nahoru a řekl ať seženu i Phoenixe. Pěkně to s ním lomcovalo, jen co je pravda. Podle něho ale Jenson nic nehrál, teď myslím to, že je opravdu přesvědčený, že Derek s Vilíkem toho kluka na Aldův pokyn opravdu zabili.� „A zabili?� otázala se Elanor pragmaticky; po dnešní noci nás mohlo rozházet jen máloco. Martis na ni vytřeštil zrak. „Blázníš? Samozřejmě že ne, to by přece byla úplná pitomost, hned by na nás padlo podezření. A navíc, dovedeš si představit Dereka, jak někoho morduje? Nebo Vilíka?� ušklíbl se pohrdavě. „Samozřejmě že celá věc půjde před soud, ale to není tak horký; horší je, co si myslí Jenson, kterej navíc zatraceně dobře ví, že mu máme co oplácet. S tím ale pochopitelně nemůže vystoupit oficiálně a Manucimu vlastně do očí řekl, že ani nehodlá. No, nebudu to protahovat, šéf moc nemeškal a přikázal nám vypadnout hezky daleko z města, a to hned. K Parletu se nemáme přiblížit nejmíň dva týdny. Což platí i pro vás dva.� Vyměnili jsme si s Elanor pohled. Když už problémy, tak pořádné. „No a co máme mezitím dělat?� zeptala se Martise unaveně. V noci toho moc nenaspala. „Až vám skončí dovolená, máte se společně s náma vydat do Kirdenu, doručit jednomu tamnímu kupci nějakou zásilku od Manuciho. A pokud to půjde, zkusit jej požádat, jestli by nás na chvíli někde nenechal, za což mu máme nabídnout svoje služby.� 171
Phoenix při těch slovech obrátil oči v sloup a já měl chuť udělat to samé. Ani jsem se mu nedivil, mně se to taky moc nezamlouvalo. To by mě zajímalo, co si Aldus představuje, že v Kirdenu jako budeme provádět. „No a ještě vám posílá tohle,� dodal elf a přistrčil mně a Elanorce po koženém váčku. „A hele, výplata – no díky!�
Taje a úskalí vesnické etikety Když přišla řada na nás, stručně jsem Phoenixe s Martisem obeznámil se situací v Plotovískách. Slíbil jsem jim, že jim na těch pár dní, které mně a Elanor ještě zbývají z dovolené, domluvím ubytování u nás. Na to se zatvářili trochu pochybovačně, oni si prostě všechno moc berou. Aby měli nějakou představu, řekl jsem jim i něco o Fandarelovi. Navrhl jsem, že bychom se za ním mohli zajít podívat ještě teď – beztak jsme to měli s Elanor v úmyslu. Phoenix se podivoval, proč chceme trajdat venku v takovém nečase; měl jsem sto chutí odseknout, že to už je taková rodinná úchylka, ale nahlas jsem řekl, že kolem se teď potulují všelijací lidé a že je vůbec zvykem v takové době dávat na sebe vzájemně tak trochu pozor. Myslím, že to vůbec nepochopil, ale aspoň zmlknul. Rozloučili jsme se s babičkou a vyrazili do deště. Po chvíli se ke mně přitočil Martis a tlumeně zahučel: „Potřebuji s tebou mluvit. Soukromě a tajně.� Přikývl jsem a úmyslně se trochu opozdil za Elanor a Phoenixem. V jejich stopách zůstávaly malinké bahnité rybničky. „Tak o co jde?� „Našla se nová a extra účinná droga,� sypal ze sebe tichým, ale vzrušeným hlasem Martis. „Jmenuje se Hadí slzy a nikdo nezná složení. Pase po ní celé podsvětí, dost možná i Ada. Mám vzorek. Možná má něco společného s drogou, co podávají Woodagovci věřícím. Asi kolem toho bude ještě nějaký mazec. Je teoreticky možné, že ten mazec, co je spojený s tou vraždou, může souviset i s tou novou drogou.� 172
Martis se odmlčel. Já jsem neřekl ani ,a‘, ani ,b‘. „Jak jsem řekl, nikdo nezná složení,� zopakoval znenadání. „Mám vzorek, Ty máš konexe. Oba známe Toresaniho. Zatím to nikomu neříkej.� „Tak jsme tady,� rozhlédla se Elanor po zápraží Fandarelovy hájenky. Klepáním se neobtěžovala a rovnou vzala za kliku. Zamčeno. „Omluvte nás na moment,� otočil jsem se na Martise s Phoenixem a kývl na Elanor, abychom to šli probrat. Proběhla tichá a rychlá výměna názorů. Já jsem nyní o významu onoho snu už začínal pochybovat; Elanor ale trvala na tom, že bychom jej neměli brát na lehkou váhu, stejně jako Fandarelovu náhlou nepřítomnost. Co kdyby přece. . . víceméně pro klid svého i jejího svědomí jsem nakonec souhlasil. Upozornil jsem ji pouze, že pokud chceme pro Fandarela něco udělat, budeme muset před našimi kolegy z města přestat tajnůstkařit. Elanor ale byla proti tomu, abychom jim vyprávěli o podivném chování lesa i o našich snech. „No, tohle už nevypadá dobře,� řekla Elanor, když jsme se vrátili. „Asi bude nejlepší, když teďka půjdete se Stefanem k nim domů a dáte se trochu do pořádku. Ale vypadá to, že déšť už trochu polevuje, a my dva bychom se po poledni chtěli ještě vypravit do lesa, podívat se k rokli, kterou teče řeka Šerava. Fandarel tam často chodíval a. . . zkrátka, třeba bychom tam po něm mohli najít nějaké stopy.� Phoenix nad tím vrtěl hlavou a i Martis se tvářil všelijak. Jenomže Martis má aspoň dobře vyvinutý pud sebezáchovy. Kdežto na Phoenixe už se ho asi nedostalo. „Já nechápu, proč s ním tak naděláte – je to snad váš příbuzný?� Elanor na něj na okamžik zůstala civět s otevřenou pusou a já jsem neměl daleko k tomu, abych elfovi skočil po krku. Před očima mi prolétlo pár vzpomínek – Fandarel, provázející mě, bratry a Elanor do lesa, když jsme byli ještě moc mrňaví, abychom šli sami. Fandarel, jak nás učí střílet z luku, který vyrobil speciálně pro nás. Fandarel, ten nejlepší učitel zeměpisu, který sám procestoval celou Tarii. . . „Phoenixi,� vypravil jsem ze sebe jen s tím největším sebeovládáním. „Něco takového už, prosím tě, nahlas neříkej, ano?� 173
Elf chtěl něco namítnout, ale včas si všiml mého vražedného výrazu a pusu zase zavřel. „No dobře, dobře, snad se tolik nestalo, ne.� A stáhl se do sebe stejně jako ráno. Tohle bude dlouhá dovolená. Provázel jsem Martise s Phoenixem k nám domů. Vztek mě rychle přecházel – dost možná za to mohl i hlad, protože ráno jsem na snídani samozřejmě neměl ani pomyšlení. Trochu jsem těm dvěma popsal, jak to u nás vypadá a čeho se tam mohou nadít a – ne, maminka je opravdu nevyhodí, když se teda budou chovat slušně. Phoenix poznamenal, že to je tady na vesnici evidentně dost těžký, což jsem radši přeslechl. Požádal jsem je, aby o nějaké vraždě, drogách nebo něčem podobném nepadlo ani slovo, což mi svatosvatě slíbili. Dveře byly zamčené, a tak jsem pěkně nahlas zabušil. Otevřel mi brácha a chvíli na nás překvapeně vejral. I jemu mokré vlasy visely do čela a z rukávů košile ještě kapalo. Jediný rozdíl byl v tom, že jemu z rukávů kapala voda smíšená s čerstvou krví – musel se zrovna odněkud vrátit. „Lukasi, tohle jsou moji kolegové z tiskařské dílny, Phoenix a Martis,� uvedl jsem jej do obrazu. „Martisi, Phoenixi, tohle je můj bratr Lukas.� Potřásli si rukama a Luk nás pobídl dovnitř. Hned v kuchyni jsme potkali mamku – zopakoval jsem představovací rituál a vzápětí jsem ze sebe jedním dechem vysypal chválu na hlavy Martise a Phoenixe, jací jsou strašně slušní kluci a Elanorčina babička už je taky zná, a že hrozně zmokli a taky mají hlad a jestli by tu nemohli na pár dní zůstat? Trochu jsem to asi přehnal a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby mi na pomoc nepřispěchal Martis – se skromností a šarmem sobě vlastním prohlásil, že by určitě nebyli na obtíž a třeba i s nějakou tou prací vypomohli, to se přece rozumí samo sebou. Čímž si maminku naprosto získal, protože něco takového od vlastních synů snad ještě neslyšela. Po rychlém obědě jsme my tři společně s Elanor vyrazili do lesa a prošli rokli odshora až dolů. Důkladně jsme si prohlídli Skálu sebevrahů shora a propátrali i prostor pod ní, ale bezvýsledně. Nakonec 174
jsme si museli přiznat, že to pro dnešek budeme muset vzdát a buď vymyslet něco chytřejšího, nebo jednoduše přestat panikařit. Zřejmě jsme ten sen nepochopili tak, jak jsme asi měli. Pokud vůbec něco znamenal.
Doktor Drake dělá dojem Domů jsme se vrátili zrovna k večeři. Po jídle se Phoenix chopil své loutny, začal ji ladit a potom vybrnávat tichou, nevtíravou melodii. To samozřejmě hned zaujalo Luka který, jen co nás rodiče nechali o samotě, přinesl svoje housle a začal Phoenixe pobízet, aby zahrál něco pořádnýho. Elf se nenechal dlouho přemlouvat a i já jsem s obdivem pozoroval, jak rychle a jistě jeho prsty lítají mezi strunami a jak podmanivou, trochu dramatickou melodii je na tak jednoduchém nástroji s to vyloudit. Z bráchovy strany mu to vyneslo uznání ještě větší a za chvíli už hráli společně. Škoda, že už jsem tou dobou napůl spal, byli oba dva moc dobří.
Vlci v Plotovískách Ačkoliv jsme šli do postele hodně pozdě, dlouho jsem nemohl usnout. Zíral jsem do tmy pod stropem, a když jsem se konečně propadl do spánku, co chvíli jsem se probouzel, před očima ještě útržky podivných, znepokojivých snů. Spím, nebo bdím? Nevěděl jsem. Otevřel jsem oči. Nad hlavou mi jasně zářil měsíc a vrhal na zem přede mnou přízračné stíny špičatých skal. Stál jsem na pěšině vedoucí po úbočí hluboké strže. Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Kousek před sebou jsem spatřil drobnou dívčí postavičku. Teď se Elanor obrátila a pozdravili jsme se pokývnutím hlavy. Společně jsme vykročili po stezce kroutící se mezi balvany.
175
Nad roklí se vzneslo teskné zavytí. Vzhlédli jsme. Kus výš po úbočí souběžně s námi běžela vlčí smečka, jedno zvíře za druhým, stříbřitě šedé kožichy jen o něco málo tmavší než kmeny buků, rýsující se nad okraji strže. Přidali jsme do kroku, protože jsme z vlků měli strach a byli jsme beze zbraní. Jedno skalisko nám na chvíli zakrylo výhled, a když jsme zpoza něj zase vyšli, vlci už nahoře nebyli. Cesta se přestala klikatit a nyní trochu stoupala, ubíhala do jednoho z bočních zářezů a my jsme viděli, že na jeho konci se černá vchod do jeskyně. Elanor slabě vykřikla a ukázala na protější stráň. Mezi kameny se tam pohybovala postava, velká a trochu nahrbená, a rychle sešplhávala do údolí. Cítili jsme, že je strašně důležité, abychom do jeskyně vešli dřív než on, a tak jsme se rozběhli. Chladná skála nás milosrdně skryla před nepřátelskými zraky. Bylo tu šero, ale ne úplná tma, protože vchod byl docela velký a ta trocha světla stačila, aby před námi obrysy vyvstávaly docela zřetelně. Všimli jsme si, že u jedné stěny je hrubě sdělané lůžko z chvojí a listí a že na něm leží nějaká postava. Nehýbala se. Přešli jsme k ní a viděli, že je to muž, leží tváří dolů a přes sebe má přehozený obnošený tmavý plášť. Vztáhl jsem ruku a dotkl se jeho ramene. Pod prsty jsem ucítil stopy tepla, ale přesto mě obešel mráz. Shrnul jsem stranou plášť. Byl mokrý a lepkavý. Prudce jsem muže obrátil na záda. Byl to Fandarel. Svázaný, oči v bílé tváři vytřeštěné a proříznuté hrdlo dosud slabě krvácející.
Probudil jsem se s výkřikem a bojoval o vládu nad vlastní myslí. Co se to děje? Skoro to vypadá, že se nás někdo snaží varovat, ale kdo? A mám těm snům věřit, nebo je to nějaká léčka? A Fandarel. . . znova a znova se mi ten výjev objevoval před očima, jako by neměl nikdy vyblednout. Ustoupil, až když konečně začalo svítat. Dole ve vesnici zakokrhal kohout. 176
Sny a skeptici Phoenix a Martis se u snídaně objevili vyspaní do růžova a zářící dobrou náladou. V kuchyni už na nás čekala horká∗ , čerstvý chléb, máslo, sýr, ředkvičky. . . prostě královská snídaně. A taky maminka, která nám na dnešní den uložila konečně naštípat tu hromadu polínek za kůlnou a vykydat hnůj. To mi po té mizerné noci trochu zvedlo náladu – tedy ne že bych se nějak zvlášť vyžíval v kydání toho nadělení, co po sobě zvířátka nechávají, ale teď jsem tím získal čas, abych si věci srovnal v hlavě a pokusil se odhadnout, co všechno je dílem mojí paranoidní představivosti. A navíc – pohled na takového Phoenixe s vidlemi v ruce je prostě něco, na co si ještě rád vzpomenu, až mě bude drtit někde na cvičeních z algebry. Vyhrabal jsem těm dvěma nějaké pracovní oblečení a vyhnal je na dvůr. Počasí bylo už docela ucházející, po obloze se stále ještě honila mračna, ale byla vysoko a vítr už je trhal. Vysvětlil jsem jim, co a jak a oni se s radostí, ba přímo nadšením, pustili do díla. Chvíli jsem je pozoroval a když to vypadalo, že si snad neublíží, odešel jsem štípat to dřevo. Měli hotovo dřív a chtěli dělat ještě něco, ale stejně jsem Phoenixe nechal radši jenom vozit a skládat – ještě by si usekl nohu, ruku, uši nebo dredy a zas by to bylo na mě. Skončili jsme zrovna k obědu. To už prostě k té venkovské idylce tak nějak patří. Ačkoliv mamka obvykle vaří až na večer, dnes si dala záležet a na stole nás přivítala hromada omelet se šunkou, brambory a cibulí a k tomu mísa s čerstvým salátem, hráškem a kedlubny nakrájenými na křehoučké plátky. Po obědě jsem Phoenixovi a Martisovi řekl, že se budu muset ještě jednou vypravit za Elanor a něco vyřídit. Martis se suše zeptal, na jak dlouho to bude tentokrát a jestli zase někam půjdeme. Řekl jsem, že je možné, že se znova podíváme do rokle. Ušklíbl se a prohlásil, že radši půjde se mnou, prý aby se poučil, jak tady normálně trávíme volné dny; elf se rozhodl stejně. Požádal jsem Martise, aby si ∗ Bože,
no, káva, ale bez slova káva.
177
vzal svůj meč. Já jsem měl dýku, hůl a do brašny přes rameno jsem ještě hodil křesadlo a lucernu. Phoenix šel neozbrojen, loutnu nechal doma.
Venkovská idyla Elanor už mě musela čekat, protože se stihla vypravit během pár vteřin a mávnout na babičku, že se stavíme u Fandarela a pak asi půjdeme k Šeravě. Bylo mi jasné, že už s ní vše stačila probrat do nejmenších podrobností. Phoenix s Martisem na nás cestou doráželi, co se to zase děje. Teď už jsem cítil, že by bylo nespravedlivé jim tolik zatajovat, a zjednodušeně jim popsal sny, které se nám zdály a které jsme si s Elanor vykládali jako varovné. Proto nejprve k hájence, protože naděje umírá poslední, a potom k Šeravě, protože je to nejbližší místo za vesnicí, kde se dá mluvit o nějakých jeskyních a skalách. Teď, když jsem jim poodhalil příčinu našeho bláznění, byli už trošku spokojenější a Martis dokonce prohlásil, že už dlouho se nestrhla žádná pořádná mela. Phoenix se začal pro změnu tvářit ustaraně. To už jsme ale stáli před hájenkou. Vztáhl jsem ruku ke klice. Dveře se na první pohled zdály zavřené, ale už pod lehkým dotykem se nehlučně pohnuly. Vypáčený zámek se kýval v útku; Martis znalecky prohodil něco o čisté práci. Přichystal jsem si hůl a vstoupil, následován ostatními. Uvnitř se nic nehýbalo. Martis začal hned šmejdit kolem a hledat známky boje a přepadení; já a Elanor jsme procházeli hájenkou pomaleji a snažili si přitom vzpomenout, co všechno se tu změnilo. Co všechno se tu za ty roky — Při pohledu na prázdnou zeď za dveřmi jsem si uvědomil, že na tomhle místě visívala zahnutá šavle, pozůstatek z vojenského tažení kamsi na jih, a vedle ní neobvykle provedený reflexní luk. Upozornil jsem na to Elanor a začali jsme po takových věcech pátrat podrobněji. Zmizely také boty, které Fandarel obvykle nosil, a dále plášť – přešitý a trochu upravený plášť od carradovské uniformy. 178
V ložnici byl nepořádek, ale ne takový, jaký by se dal očekávat po lítém boji – podobal se spíš příjemnému chaosu, řekněme, studentského pokoje. Shodli jsme se na tom, že to vypadá, jako by Fandarel odešel už před nějakou dobou a ten, kdo tu vypáčil dveře, to udělal až za jeho nepřítomnosti. Prohlídka domu nám netrvala dlouho, kromě kuchyně a pokoje měla hájenka už jenom malou spíž a komoru. Martis pro jistotu nakoukl i do dřevníku, ale tam bylo jenom dřevo. „Tak co dál?� Já a Elanor jsme se střetli pohledem a oba jsme věděli, že začneme nahoře u těch dvou balvanů přes cestu a pak krok za krokem prohledáme každou jeskyni, průrvu a závrt, co jich tam u Šeravy je. Nechali jsme Elanor jít vepředu, aby jí nemohla uniknout ani jediná stopa; Martis, ruku na jílci meče, tvořil zadní stráž. Když jsme sestupovali k Šeravě, varoval jsem jeho i Phoenixe, že terén je v rokli velmi nepřehledný, tak ať si dávají pozor. Kráčeli jsme podél řeky a já namáhal paměť i zrak, abychom snad nepřešli žádnou z možných skrýší. Snažil jsem se vybavit si podobu krajiny, kterou jsem spatřil ve snu, zatím mi však do bezprostředního okolí příliš nezapadala. První z jeskyní, k níž jsme zamířili vlastně najisto byla ta, ve které se ještě donedávna ukrýval Jindra. Jeho stopy měl už smazat déšť – ale přesto jsme tam je, nebo nějaké hodně podobné, objevili i tentokrát. Nakoukli jsme dovnitř – nikdo tam nebyl, ale všiml jsem si, že lůžko někdo ještě trochu rozšířil, a podezřele vypadala taky čerstvá hranička dřeva vedle ohniště. Bláhově jsem zrakem zaletěl ke skalní stěně, ale kromě šmouhy po mých a bratrových obrázcích jsem tam žádné znamení nenašel. Vrátili jsme se do hlavního údolí. Slunce vykouklo zpoza mraků a snad začalo i trochu hřát, vzduch však byl po dlouhém dešti ledově chladný. Šerava, na dvě dlaně vylitá z břehů, měla kalně hnědou barvu. Dno údolí se před námi rozšířilo v travnatý palouček porostlý blatouchy a pomněnkami. Vzpomněl jsem si, že nad námi po pravici je ve skalách něco jako průrva. Elanor však kráčela pořád dál, v očích měla zasněný výraz a vypadala, že by byla schopná o Fandarela za179
kopnout a nevšimnout si toho. Křikl jsem na ni a začal šplhat do svahu. Věnovala mi nadmíru nakvašený pohled, ale začala se sápat za mnou. To Phoenixovi se buď nechtělo, nebo mu ten svěží palouček, romanticky umístěný v náručí skal tolik učaroval, že se rozhodl počkat na nás dole. Trhlinu jsme našli, táhla se snad dvacet sáhů do nitra skály, sotva sáh a půl vysoká, studená a jednoznačně opuštěná. Hluboko vzadu byla slyšet proudící voda. Sotva jsme začali sestupovat zpátky, když Elanor pomaloučku, potichoučku klesla na kolena. Já i Martis jsme následovali jejího příkladu. Krčili jsme se za hromádkou kamení a snažili se sledovat její šeptané instrukce. . . „Vidíte Phoenixe dole u řeky? Asi dvacet sáhů nad ním a trochu doprava ční osamělé skalisko, na vrcholu z něj roste břízka. Teď běžte napříč suťoviskem až k té skupině smrčků. Nad nimi jsou v řadě tři skalní ostrohy, ten prostřední vypadá trochu jako sedící kočka. Sledujete mě? Dobře, a vlevo od toho nejvyššího leží osamoceně velký balvan. No a za tím balvanem někdo dřepí.� Její postřeh byl ohromující. Ano, skutečně se tam někdo skrýval; zdálo se, že neznámý se soustředí výhradně na Phoenixe, který zespoda neměl nejmenší šanci jej spatřit. On i my jsme to měli k elfovi zhruba stejně daleko. Co asi podnikne? Čekali jsme a snažili se zjistit, jak je ozbrojen. To se ale nedalo moc dobře odhadnout, pokud měl luk, tak si jej jistě položil k nohám, a z boku jej kryl kámen. Celou dobu tam trčel bez pohnutí, jako zkamenělý, a jen pozoroval. Nedalo se nic dělat, dolů jsme sejít museli. „Počkejte, tady něco odbočuje,� ozvala se znenadání Elanor. Dali jsme se po sotva viditelné stezičce. Chvílemi mizela a my šli naslepo, vždy se však objevila znova. Vedla nás víceméně po vrstevnici, po levém úbočí rokle. Překonali jsme jedno krátké stoupání a pak stanuli na malé plošince, ve které jsem zlomkem vteřiny poznal začátek svého snu. „K zemi!�
180
Někdo do mě tvrdě narazil, Elanor, bleskově se vrhající k zemi se jenom mihla. Svuššš! prolétl mi kolem ramene šíp a cinknul v kamení pod námi. To už jsme se krčili jak se dalo, ostražitě pozorovali okolí∗ a narychlo se snažili vymyslet nějaký plán.† Útočník se musel pohybovat na svahu nad námi. Dokud jsme se drželi na pěšině, tvořili jsme dobrý cíl. Asi šedesát sáhů před námi se však vlevo od stezky tyčilo skalisko, které by nás před střelami shora ochránilo. Jen se k němu dostat. Jediné krytí po cestě nám mohly skýtat tu a tam roztroušené balvany. „Zkusím to,� odhodlal se jako první Martis. Lehce se nadzdvihl, aby měl lepší pozici. Potom náhle vyrazil – dlouhými skoky jako zajíc. Vzduchem hvízdl šíp, ale pozdě – Martis se už bezpečně kryl. Nečekal, až ten nahoře znova napne luk znova a rovnou se vrhnul dále. Ztratili jsme ho z očí. Elanor už tolik štěstí neměla. Byla už na krok od kamene, když to varovně zadrnčelo, ona bolestně vykřikla a zhroutila se za něj. Phoenixovi vedle mě se na čele perlily kapky potu. Začal se zvedat na lokty a na kolena. „Počkej,� zarazil jsem jej. „Takhle nás vyřídí dřív než dojde k boji. Sešlu na tebe a na Elanor kouzlo, které zmírní sílu střely, nebo ji úplně odrazí. Trvá jen krátce, takže až ti řeknu, rozběhni se o život.� Elf přikývl. Věřil mi asi víc, než jsem kdy doufal. „Elanor, můžeš chodit?� zavolal jsem. „Spíš ne,� zakvílela hobitka nešťastně. „Dobře, tak tě ponesu. Připrav se.� Vyřknul jsem zaklínadlo. Cítil jsem, že se zdařilo, ale že není tak silné, jak bychom potřebovali. No, snad odvrátí aspoň to nejhorší nebezpečí. „Utíkej!� Phoenix vystřelil po pěšině a já jsem se vrhnul k Elanor. Ze stehna jí trčel šíp a po nohavici se jí šířila tmavá skvrna. Zaklesla se mi rukama kolem krku, já jsem ji zvedl a s holí nepohodlně přimáčknu∗ Nakolik † Nakolik
to s nosem zabořeným v zemi jde. to s nosem zabořeným v zemi jde.
181
tou mezi nás jsem se dal do běhu. Byli jsme asi v polovině, když jsem ucítil prudký náraz do prsou, šíp však neškodně sklouzl k zemi. Podruhé už střelec napnout tětivu nestačil. Mezi skalami jsme počkali na Martise, který dorazil zespodu. Nějakým zázrakem nebo spíše díky své ohromující hbitosti vyvázl zcela bez zranění. Na cestičku za námi pružně seskočil jakýsi muž. Ale k jeskyni vpředu to už bylo snad jen sto sáhů. Teď šlo pouze o rychlost. Běžel jsem s Elanor jako poslední a vzdálenost mezi mnou a Martisem rychle rostla. Hobitka, sledující muže za námi, varovně zakřičela, že se blíží a přezbrojuje na meč. K jeskyni nám zbývala asi třetina původní vzdálenosti, když jsem ji složil na zem a obrátil se k protivníkovi čelem. Právě včas. Na poslední chvíli se mi podařilo letící ránu vykrýt, přesto mě ale čepel meče lízla do předloktí. Po ruce mi začal stékat horký pramínek. Vedl jsem šikmý úder na nohy, ten chlap ale jednoduše uskočil z dosahu. Byl to barbar, o něco vyšší než já, a v boji měl zcela jasně navrch. Zatrnulo mi, když jsem na jeho ramenou rozeznal Fandarelův plášť a reflexní luk, ležící opodál. Švihnul jsem holí v půlobratu a udeřil jej zespoda ro ruky, přehmátl a pokračoval v úderu na hlavu. Odrazil mě, ale v tu chvíli též Elanor vypustila šíp. Trefila jej hluboko do ramene. Vykřikl, ale zbraň neupustil – další úder mi téměř vyrazil hůl z rukou, ale teď jsem měl výhodu co do síly – začal jsem jeho zbraň tlačit k zemi, současně hvízdl druhý šíp a zakousl se mu do nohy. Podklesl v kolenou. V tu chvíli se za mnou ozval dusot a Martis, zbrocený krví od hlavy k patě, udeřil muže naplocho do hlavy. V bezvědomí se sesul k zemi. Martis na tom však nebyl zrovna slavně, zle krvácel a vypadalo to, že nemá daleko k mdlobám. „Ten uvnitř je mrtvej,� zasípěl. U všech bohů! napadlo mě. To by tak chybělo, kdyby omylem zabil Fandarela. Bohové, teď při nás stůjte! Elanor vyčerpaně upustila luk a spěšně začala rozepínat lékárničku. Ruce se jí třásly. „Stefe, běž se podívat dovnitř, jestli tam není ještě někdo,� vychrlila ze sebe spěšně. 182
To nemusela říkat dvakrát. Za běhu jsem vytáhl lucernu, která jako zázrakem zůstala nerozbitá, a vstoupil do chladivé tmy. První, co se mi připletlo pod nohy, byla mrtvola druhého z mužů; nestál mi ani za to, abych se nad ním sklonil. Spěšně jsem obcházel jeskyni po jejím obvodu – byla docela velká – a můj zrak klouzal po tvarech, které se vynořovaly ve světle lucerny. Nějaké hadry, pár beden, hranice úhledně srovnaného dříví, svazek šípů. . . ne, ne, ne. Zhruba naproti vchodu jsem ve skále spatřil škvíru a bez váhání se jí protáhl. Ocitl jsem se v další, o něco menší prostoře. U stěny vlevo bylo hrubě sdělané lůžko, na kterém jsem tušil obrys nehybné postavy. Fandarel byl tváří dolů a přes sebe měl přehozený obnošený tmavý plášť. Vztáhl jsem ruku a dotkl se jeho ramene. Pod prsty jsem ucítil stopy tepla. Vsunul jsem pod něj ruce a jedním pohybem jej otočil na záda. Fandarel měl oči doširoka otevřené, přes roubík však nepřešlo ani slovo. „Jó!� vykřikl jsem nahlas. Měl jsem co dělat, abych kolem něj nezačal radostí tančit nějaký zběsilý šamanský tanec – jen s vypětím všech sil jsem se ovládl a začal radši tím, že jsem mu vytáhl z úst roubík a začal přeřezávat provazy, jimiž byl spoután. „Nehulákejtadytakasakratidvatadymůžoubýtkaždouchvíli —� začal na mě chrlit, sotva popadl dech. S širokým úšklebkem jsem k němu z pokleku vzhlédl. „Jo ty myslíš ty dva barbary? No tak ty jsme už vyřídili. Nebo jsou tu ještě nějací další?� Fandarel si na chvíli přestal třít ztuhlé paže a ohromeně na mě zíral. Došlo mi, že se snaží si představit, jak jsme já a Elanor asi tak vyřídili dva ostřílené vojáky. A že mu to pochopitelně dvakrát nejde. „Jsou tady s náma ještě dva kamarádi z Parletu, kolegové z práce,� vysvětlil jsem a uvolnil poslední smyčku provazu, který Fandarelovi ovíjel kotníky. Muselo ho to příšerně bolet, ti dva si s ním dali opravdu záležet. Zdálo se však, že si toho moc nevšímá. Soustředěně si rozhýbával ruce. „No já žasnu. . . � odfrkl si. „Ale povídej, jak jste mě tady našli?� „Noo. . . možná to bude znít trochu hloupě, ale nám se o tobě zdálo. 183
V tom snu jsme, tím myslím já a Elanor, viděli tebe, v nějaké jeskyni, a taky že jsi v nebezpečí. Hledali jsme tě už včera, ale na špatným místě, u Skály sebevrahů.� Fandarel se s heknutím posadil a prkenně spustil na zem chodidla. „Mně se jeden takovej sen zdál taky, a skončil dost nepříjemně,� podotkl. „Ale pokračuj. . . � „No a když jsme u tebe dnes našli vylomené dveře, tak jsme se rozhodli obrátit každý kámen v rokli, protože to znamenalo, že ten varovnej sen nelhal a ty budeš někde tady.� „Nechat se vykrást. To byl za ty tři dny jedinej dobrej nápad, co jsem měl,� zabručel lovec. Gestem naznačil, abych mu podal svoji hůl. Ztěžka se o ni opřel a s námahou se postavil. „Ale pojďme ven, v týhle smradlavý díře už nechci bejt ani chvilku.� Když Elanor spatřila, jak z jeskyně vycházíme dva, hlasitě zavýskla a kdyby mohla, byla by se k Fandarelovi jistě rozběhla. Lovec pak poděkoval jí i Martisovi a Phoenixovi za záchranu života. Martis se pokusil o nějakou zdvořilou repliku, ale bylo vidět, jak moc jej uznání těší; elf se usmíval, asi hlavně z radosti, že jsme to všichni přežili. Sám dostal pořádnou ránu do hlavy, ale jinak byl v pořádku. Nepočítaje Fandarela na tom byl nejhůře Martis, který toho levou rukou nějaku dobu moc nenahýbe a jehož právě šila Elanor. Odzbrojený, spoutaný a bezpochyby i o nějaké ty zbytečnosti obraný barbar ležel opodál. Byl už při vědomí a sledoval nás se sveřepým výrazem. Fandarel k němu belhavě došel. Chvíli se měřili pohledem. V očích svázaného se zračil strach v podivné směsici s pohrdáním a nenávistí. Lovec k němu přiklekl a vyprostil mu z pout pravou ruku. Vzhlédl ke mně. „Chcete se jej ještě někdo na něco zeptat?� „Chtěl bych se ujistit, že tohle byli ti dva, o kterých mluvil Jindra,� řekl jsem. Zajatý na jméno nezareagoval, ale zřejmě pochopil o kom je řeč. „Kch. . . ten mizernej udavač, ten zrádce! Fuj!� zachrčel sípavě a vyplivl krvavou slinu. S těmi šípy v těle se mu muselo dýchat hodně těžko. Fandarel do něj varovně šťouchl. „Takhle o něm mluvit nebudeš,� řekl tiše, ale výhružně. 184
„To mi stačí,� kývl jsem a poodstoupil. Fandarel přikývl. „Dobrá, takže teď tady pánovi něco vysvětlím já,� natáhl se po barbarově meči a jeho pravou ruku přitiskl dlaní ke kameni. „Elanor, můžu tě požádat o asistenci. . . ?� Aniž by čekal na odpověď, rozmáchl se a ťal. Zajatý zařval a zazmítal se, ale Fandarel držel pevně. Čtyři pahýly prstů se rychle zalily čerstvou krví. Zvolna jsme kráčeli podél Šeravy. S Fandarelem jsme z rukou udělali sedátko pro Elanor a té už chyběla jenom královská korunka a davy, jimž by mohla kynout, jak se tak důstojně nesla vzduchem. Lovec nám cestou vylíčil, jak se dostal bývalým vojákům do rukou – překvapili ho hned, jak udělal roklí prvních pár kroků, a to tak dokonale, že nedošlo ani na zbraně a jim pak stačila už jenom fyzická síla. Což, pomyslel jsem si, bylo vlastně dobře, protože jinak bychom už tesali náhrobek. Naživu ho nechali jenom proto, že nutně potřebovali něco k jídlu a on jim v tom mohl pomoci – proto je také poslal k sobě domů. „Nikdy jsem nebyl radši, že mám chajdu tak daleko od vesnice,� potřásl hlavou Fandarel. „Dali si podmínku, že jakmile by je někdo přistihnul, jsem okamžitě studená mrtvola i já. Neomlouvá mě to, ale oni byli zatraceně schopní. . . � povzdechl si. „Škoda, co se z nich nakonec stalo. V dalších dnech, jen co se trochu seberou, chtěli z tohohle kraje zmizet – a mě vzít jako průvodce, jestli do té doby přežiju. No, teď uvidíme, jak upřímně to mysleli – jeden z nich to koneckonců pořád ještě může přežít.� Elanorčina babička se činila na zahrádce za domkem, a když nás viděla přicházet, spráskla nad námi ruce. „No vy ale vypadáte! Kdes je našel, Fandareli?� „Kdyby já,� zabručel na to on. „Cože?� vyjevila se. „Ne? No — a Elanor! Snad ses neprala!� „Taky tě mám ráda, babi,� zakřenila se na ni bolestně Elanorka. Opatrně jsme ji vnesli do chaloupky a posadili na lavici. My ostatní jsme posedali kde a dalo. Babička zkontrolovala Martisovi a Elanor jejich zranění. 185
„Lepšíš se, holka,� broukla potom spokojeně. Potom chtěla vědět, jak k nim a potažmo k Fandarelovi přišli. Což byl úkol jako stvořený pro Martise, a tak, když došlo na popis líté bitky, babička nestačila žasnout: „No já žasnu, já žasnu,� střídavě k Elanor a Martisovi. „Ale hlavně že jste živí,� oddechla si, když bylo vyprávění u konce. „Ale těm snům, těm už začínám rozumět. I mně se totiž včera v noci zdál jeden, trochu podobný tomu vašemu. V tom snu jsem stála na pěšince uprostřed rokle, té, co vede podél vody, ale myslím, že žádná voda tam nebyla. Nad hlavou mi svítil měsíc, musel, protože byla noc, ale všechno vrhalo ostré stíny. Jak jsem tak stála, čelem proti proudu, kdyby tam byl, najednou mi přišlo, že se za žádnou cenu nesmím ohlédnout. Úplně jsem cítila, jak se za mnou plíží nějaké nebezpečí, a jak mě pozoruje. Šla jsem stále dopředu, nejdřív docela pomalu, ale pak jsem přidávala do kroku, protože to něco za mnou bylo čím dál blíž. A potom jsem uslyšela takové zavytí, že mi dočista ztuhla krev v žilách. Rozběhla jsem se. Vlci v Plotovískách, takový nesmysl, blesklo mi ještě hlavou. Ohlédla jsem se. Poslední, co si pamatuju, je rozevřená morda vlka, jak se na mě vrhá, a taky že se mi do cesty připletl nějaký kámen a já upadla. Potom jsem se probudila.� „Zajímavé je, že ty sny jsou sice děsivé, ale nám pomohly,� řekla Elanor zamyšleně. „A zatím se zdály jenom nám čtyřem. Víš, říkala jsme si, jestli to nemá něco společného s. . . s lesem. No, řekni, navštívil teď v poslední době kromě nás nějaká ta, ehm. . . zajímavá místa?� Ani Fandarel, ani babička si na nikoho dalšího nevzpomněli. „No vidíš. Je možné, že se nás pokoušel varovat před nebezpečím. . . a udělal to po svém. To by taky mohlo vysvětlovat podobu těch nájezdníků. A motiv Skály sebevrahů byl prostě jenom nástroj, něco, co si les pamatuje.� Babička pokyvovala hlavou. Tušil jsem, že by obě řekly ještě daleko víc, nebýt Martisovy a Phoenixovy přítomnosti. V hrubých rysech by to sedělo, ale zdálo se mi, že by za tím mohlo skrývat ještě varování před Serpentou. . . koneckonců kdyby nebylo babiččina neustálého dozoru, kdo ví, kde všude už by rostla. Otázky, samé otázky. 186
„Každopádně doufám, že dnes budeme mít konečně klidnou noc,� řekla babička úplně jiným tónem a promnula si spánky. „Ne že bych chtěla být nevděčná, ale já už nejsem nejmladší a na tebe, holka, je taky bolest ráno koukat, jaký máš kruhy pod očima.� Pro ten den jsme toho všichni měli tak akorát. Fandarel se rozhodl strávit noc v lese; já, Martis a Phoenix doma v posteli; a Elanor se nám nesvěřila.
Zvedání kotev „No to je dost, že jdete,� zavolala na nás maminka už z dálky. Potom si všimla obvazů a dlah. „Stefane, cos jim to proved!?� zabědovala okamžitě. Povzdechl jsem si. Některé věci se prostě ani časem nezmění. Lov První, co jsme si uvědomil, byl můj vlastní pohyb. Otevřel jsem oči a viděl, že běžím listnatým lesem, a že neběžím ani příliš rychle, ani pomalu, spíš vytrvale a klidně. Neprchal jsem před někým – to já jsem byl někomu na stopě. Stočil jsem pohled stranou a vedle sebe spatřil Elanor; i ona se v tu chvíli podívala na mne a její oči zahořely podivnou rudou září. Usmáli jsme se na sebe. Někde před námi, mezi kmeny strakatými světlem měsíce, jsme tušili kořist – lidská silueta klopýtala z kopce, a přece nebyla s to nám zmizet. Cítil jsem, že bych mohl ještě mnohokrát zrychlit, ale to nebylo třeba – proč si raději nevychutnat tu vůni lesa, zemitý pach tlejícího listí, neslyšet měkké ťapání kapek vlhkosti, srážející se ve větvích? Půda pod námi se začala trochu svažovat. Člověk, kterého jsme pronásledovali, konečně zastavil na jakési mýtince; vyčerpaně se opíral o strom. Najednou chabě vykřikl a odpotácel se stranou. Jak jsme se blížili, spatřili jsme i my rudé body, poznenáhlu se vyno-
187
řující po okrajích mýtinky. Bylo jich hodně, vysoko i nízko, a pomalu muže obklíčily. Přidali jsme se k nim. Člověk se několikrát zmateně otočil dokola. Za pravou rukou, bezvládně visící k zemi, vlály kusy obvazu. Najednou vykřikl a vrhnul se přímo proti Elanor, odstrčil ji stranou a rozběhl se do tmy. . .
Tak jsme konečně strávili v Plotovískách dva zcela klidné dny. Martis s Phoenixem byli za příkladné hrdinství osvobozeni ode všech domácích prací až na věky věků, a elf se s loutnou v ruce vydal na procházku vesnicí, takže zdejší haranti měli na celé odpoledne o zábavu postaráno. Následujícího dne, než jsme měli odjet, jsem si vzal stranou bráchu a zeptal se ho, jestli se chce jít podívat za jedním zajímavým člověkem, který teď pomáhá ve mlýně. Zkoušel na mně samozřejmě vymámit víc, ale já jsem byl neoblomný, takže Luk nakonec s mnohými kletbami a výhružkami přivedl ze stáje koně a za chvíli jsme ujížděli jako závod. Po osmi letech jsme se tak všichni tři zase nakratičko setkali. Poslední varování Bez námahy jsem postupoval řídkým podrostem. V lese bylo chladno, ale jediný pohled kolem prozradil, že je právě léto. Ve vzduchu visela vlhkost a ze spodních větviček smrků v nepravidelném rytmu blýskaly padající kapky. Déšť musel ustat před malou chvílí. Kmeny se přede mnou trochu rozestoupily a udělaly místo nevelké světlině, porostlé mladými břízami. Svěže zelená tráva lákala k odpočinku a já jsem se na chvíli zastavil, abych se vcítil do atmosféry tohoto místa. Připadalo mi, že jej odněkud znám. Moji pozornost upoutal jakýsi tvar, částečně již zarostlý do země. Sklonil jsem se k němu a po chvíli tahání jej osvobodil ze sevření kořínků. V rukou mi zůstal dřevěný oblouk se zrezivělým kováním. Otvory, do kterých se zasazovaly loukotě, byly stále dobře patrné.
188
Teprve teď jako bych prohlédl podruhé. Uvědomil jsem si, že podobných trosek se po mýtince rozseta spousta – zbytky prken, fragment postranice. . . vše vybělené sluncem a rozeschlé časem. Pod nohou mi cosi zapraskalo. Opatrně jsem prsty odhrnoval trávu a všudypřítomný mech. Tušil jsem, co můžu čekat. Oblouky žeber byly dosud na svém místě a usnadňovaly mi orientaci. Kus nad nimi na mě s bezzubým poloúsměvem hleděla lidská lebka. O spodní čelist se už dávno popraly lišky.
189
