ZÁZRAČNÝ COP LABUŽNÍK. dvě čínské novely

ZÁZRAČNÝ COP LABUŽNÍK

dvě čínské novely

Publikace vychází s přispěním Mezinárodního sinologického centra Ťiang Ťing-kuovy nadace při Karlově univerzitě v Praze

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Dvě čínské novely Feng, Jicai a Lu, Wenfu Zázračný cop / [Feng Ťi-cchaj]. Labužník / [Lu Wen-fu]. — Praha : DharmaGaia, 2010. Z čínštiny přeložily Zdenka Heřmanová a Olga Lomová ISBN 978-80-7436-012-1 821.581-32 - čínské novely 821.58 - Sino-tibetské literatury [11]

© Feng Ťi-cchaj, Lu Wen-fu — dědicové, 2010 Translation & commentary © Zdenka Heřmanová & Olga Lomová, 2010 ISBN 978-80-7436-012-1

dvě čínské novely „Mluvit o smutku za každou cenu, mluvit jen  smutku a vůbec o smutku nemluvit, to jsou tři věci, jimž by se měl spisovatel vyhýbat.“ Smutek, o němž se zde zmiňuje spisovatel Feng Ťi-cchaj, autor první novely v našem výboru, je především smutkem nad tragickým osudem milionů lidí za Kulturní revoluce. Jeho postoj vychází, možná bezděčně, z konfuciánské etické normy, založené na odmítání extrémních emocí jakéhokoliv druhu, a  zároveň výstižně pojmenovává způsob, jak se na počátku 80. let čínští autoři vyrovnávali s traumaty nedávné minulosti. Čínská literatura se od poloviny druhého desetiletí minulého století vyrovnávala s  krizí tradiční kultury a  snažila se přispět k  transformaci společnosti, proměňující se pod vlivem Západu v  nelítostném procesu, který jsme si dnes zvykli nazývat globalizací. Snahy moderních spisovatelů na počátku 20. století výstižně pojmenovává dobový diskurz „literární revoluce“ a „hnutí za novou kulturu“, jehož cílem bylo přispět k přeměně Číny v moderní společnost postavenou na ideálech demokracie, svobody a  pokroku. V  r. 1949 po letech občanské války zvítězila komunistická strana Číny a vznikla Čínská lidová republika. V této době úzké sepětí literatury se společenskou transformací nabývá novou podobu danou politickým systémem, v němž vše je podřízeno rozhodnutím jedné politické strany. V novém společenském řádu byl spisovatel nucen stát se „kulturním pracovníkem“ píšícím „ve službách lidu“ a plnit zadání diktovaná momentálními politickými požadavky. V průbě-



hu 50. let se tak čínská literatura postupně z větší části proměnila v  prvoplánovou politickou propagandu. Ne všichni spisovatelé ochotně přijímali takové pojetí literatury a mnozí se nakonec stali obětí politických kampaní, které v  Číně s  přestávkami a  v  různé intenzitě probíhaly po celá 50. a 60. léta, až vyvrcholily za neblaze proslulé Kulturní revoluce (1966–1976). Na konci 70. let již byla ekonomická i společenská situace v Číně neudržitelná a stranické vedení přistoupilo k ekonomickým reformám, které o třicet let později dovedly zemi do postavení světové ekonomické velmoci. Došlo i  k  částečnému politickému uvolnění. Oficiální odmítnutí Kulturní revoluce, rehabilitace obětí politických kampaní a  stranické debaty o  „omylech“ 50. a 60. let na počátku období reforem načas rozrušily hranice politické kontroly umění a  intelektuálního života vůbec a  vznikl prostor pro emancipaci literatury. 80. léta minulého století představují proto jedno z nejzajímavějších období poválečné čínské literatury. Zprvu bylo dominantním tématem „literatury nového období“, jak se tehdy říkalo, kritické zamyšlení nad nedávnou minulostí. Ve druhé vlně překotně se proměňující čínské literární scény té doby se paralelně s  literaturou usilující o  společenskou reflexi začaly znovu — a zpočátku navzdory kritice z oficiálních míst — pěstovat zábavné žánry, zejména příběhy detektivní a  dobrodružné. Paralelně s tím se v literatuře začal prosazovat zájem o předrevoluční minulost a čínští autoři, kteří po tři desetiletí měli povinnost budovat novou společnost a odhalovat stinné stránky společnosti staré, začali s nostalgií objevovat kouzlo zašlých časů. To vše nalezneme i  v  díle spisovatelů Lu Wen-fua a  Feng Ťi-cchaje, kteří v  té době patřili k nejznámějším spisovatelům v Číně a byli i často překládáni do evropských jazyků. Oba příběhy, které zde předkládáme českému čtenáři, jsou vsazeny do širších souvislostí moderních čínských dějin: Feng Ťi-cchajův „Zázračný cop“ pojednává o  událostech z  doby Boxerského povstání na počátku 20. století, zatímco Lu Wen-fuův „Labužník“



zachycuje prvních třicet let Čínské lidové republiky. Jejich autoři hovoří o  lidských osudech vpletených do tragických historických událostí, vyprávějí bezpochyby smutné příběhy ze smutných časů, avšak podávají je s nadhledem a přesvědčením, že „mluvit jen o smutku“ není správné.

Lu Wen-fu (1928–2005) Spisovatel a novinář Lu Wen-fu byl celý život spjat s jihočínským městem Su-čou, o němž čínské přísloví říká „Na nebi ráj, na zemi Chang-čou a Su-čou.“ První prózy publikoval již v polovině 50. let, záhy se však, podobně jako mnoho jeho vrstevníků, stal obětí politických kampaní a  dvacet let byl nucen vykonávat těžkou manuální práci. Rehabilitace se dočkal r. 1978 a od té doby znovu začal publikovat povídky a novely. Okamžitě na sebe upoutal pozornost neobvyklostí námětů svých próz a vypravěčským uměním nezávislým na rétorice politické propagandy. Lu Wen-fu se zajímá o to, jak transformace společnosti po r. 1949 poznamenala obyčejné lidské osudy, a  prostřednictvím individuálních příběhů ve zkratce zachycuje čínské dějiny druhé poloviny 20. století. Většinu svých vyprávění situuje do rodného města Sučou, odedávna proslulého krásnými zahradami, skvělými kuchaři a bohatým kulturním životem. S okouzlením líčená barvitost života ve starém městě, kterou po revoluci postupně nahradila uniformní šeď, vytváří působivou paralelu k příběhům lidí, kteří se stávali obětmi politických kampaní. O neradostných osudech lidí i města vypráví Lu Wen-fu s nadhledem, ve velkorysé zkratce a se smyslem pro humor inspirovaným uměním dávných vypravěčů ze sučouských čajoven. V  odlehčeném podání krutých příběhů Lu Wen-fu vzdává hold lidské schopnosti překonat nejstrašnější katastrofy a vyjadřuje naději, že zlé časy přečká i jeho milované město.



Feng Ťi-cchaj (nar. 1942) Rodák z přístavního města Tchien-ťinu, dospíval na prahu Kulturní revoluce. V  mládí se prosadil jako hráč košíkové, v  70. letech působil jako učitel výtvarné výchovy a malíř tradiční tušové malby. Podobně jako mnoho jeho vrstevníků se literatuře začal věnovat až v době politického uvolnění na konci 70. let. Od r. 1978 časopisecky publikoval kratší prózy, v nichž se vrací do let Kulturní revoluce a  vypráví tragické příběhy jejích obětí. Zpracovává zejména témata manipulace v politických kampaních, ziskuchtivosti a bezohledného kariérismu a hledá odpověď na otázku, jak je možné, že pod ušlechtilými hesly rovnosti a sociální spravedlnosti si lidé ubližovali a byly soustavně ničeny mezilidské vztahy. Civilní způsob vyprávění, schopnost vhledu do složitých osobních motivací a obhajoba obyčejné lidskosti mu vynesly popularitu mezi čtenáři i řadu literárních cen. Na počátku 80. let se Feng Ťi-cchaj obrátil k  dávnější minulosti a stal se průkopníkem zábavných žánrů s historickými náměty. V no­ vele Zázračný cop, která ve své době způsobila v Číně senzaci a posléze byla i zfilmována, navazuje na tradici klasických dobrodružných románů o spravedlivých mstitelích a mistrech bojových umění.



Zdenka Heřmanová Olga Lomová

Feng Ťi-cchaj:

ZÁZRAČNÝ COP

Dávno, dávno, dávno, dávno, dnešek, současnost, současnost a dnešek. Dávné není dnešní a současné zas není dávné. Avšak současné je také dávné a dávné je i dnešní. V duchovnu se zhlédni, na smysly méně spoléhej, v zázračno se podívej! To, co je v knihách, i to, co v nich není, náhodné ti podá poučení. Dívej se, jen se pousměj a nad ničím nehloubej! V  oněch letech byly tou největší událostí v  Tchien-ťinu proslulé městské slavnosti. Byly ale také zdrojem těch nejhorších zmatků. Za vlády císaře Ťia-čchinga došlo k jedné takové neblahé události — na kůlu zemřelo na sluneční úžeh šestileté dítě, převlečené za Královnu matku západu. Byla to ale jen náhoda. Město toho bylo plné, ale zakrátko si na to nikdo už ani nevzpomněl. Když nastoupil na trůn císař Kuang-sü, zase se pořádaly všelijaké okázalé oslavy. Dokonce bylo uspořádáno „setkání zasvěcených”, a právě když začínalo, někdo ukradl obrovskou vzácnou perlu z čapky Ťia Pao-jüho. Prý měla cenu skoro sta tisíc. Pátralo a  hledalo se všude možně i nemožně a celé město z toho bylo vzhůru nohama. Perla se samozřejmě nenašla, ale zato docházelo k dalším a dalším pozdvižením. Jakési dítě bylo ušlapáno k smrti, rok nato lidé zase řádili tak, že

10

spraskaly lebky. Dalšího roku pak od kadidla shořel na prach sto let starý chrám, tehdy tam v  procesí donesli sochu Bohyně moře až do hlavní chrámové síně Všech přání. Nějaký troufalý zloděj využil požáru a zmizel i se sochou bohyně, vymodelovanou z voňavé hlíny v  ateliéru pana Ma. Proslýchalo se, že uvnitř sochy je ukryt zlatý poklad, a tak všichni bohabojní mužové a poctivé ženy se pustili do horečného hledání. Jen se moc nesmějte! Vžijte se do situace těch věřících: Světice byla pryč — komu se teď měli klanět? Obyvatelé Tchien-ťinu si rádi pouštějí pusu na špacír. Pár lidí vykládalo s vyvalenýma očima, že prý někdo tu sochu bohyně chová v zadním dvorku krámku blízko Bubnové věže, kde se prodávají pochoutky z jihu. Celá tlupa tam přes protesty majitele a příručích naskákala přes zeď a  odházela z  kouta dvora dvě hromady kadeček s bobovou pastou. Socha tam přirozeně nebyla. Když si ta horda neměla na čem vylít vztek, vrhla se alespoň na kádě a všechny je rozmlátila. Pár se jich na ně ještě vymočilo. Majitel krámku byl čirou náhodou vzdáleně spřízněn s přednostou místního magistrátu, a  tak bylo několik výtržníků polapeno. Náhradu škody nebyli s to zaplatit, vždyť to byli samí místní povaleči, kteří se celé dny jen poflakovali a  dělali maléry. Veškerý jejich majetek pozůstával z  jedné matrace, dvou dek a  zástupu štěnic. Dokonce ani náčiní na vaření neměli. Tentokrát se vážení otcové města měli konečně čeho chytit — byli totiž toho názoru, že takové slavnosti by se měly zatrhnout. Vykládali, že město Tchien–ťin je příliš rozlehlé a  nesourodé, že někteří obyvatelé mají příliš vyvinutý smysl pro spravedlnost, jiní zase mají dokonce sklony k  násilnostem, takže pořád dochází k nějakým výtržnostem. Že tedy pořádání slavností, které obrací město vzhůru nohama, je velice nesnadné. Ale kdo by měl ty slavnosti zakázat? Jen se nad tím trochu zamyslete! Mocné tchienťinské rodiny byly závislé na rybolovu, dobývání soli z  moře a  vodní dopravě. Když obchodní koráby vypluly na moře a zvedlo se vlnobití a zuřily bouře, musely jen doufat v ochranu Bohyně moře. Pohromy a nemoci

11

se nevyhýbaly zazobancům se vším jejich bohatstvím, co potom čekalo malé lidičky, jejichž životy neměly ani cenu psů a  koček? A  tak se všichni těšili na ten šťastný den, kdy má Bohyně moře narozeniny. Mačkali se v ulicích, pořádali hry a všelijaká představení, pálili kadidlo a konali blahopřejné oběti, aby ta dobrotivá svatá měla radost. Vynášeli její sochu ze zadního Nebeského chrámu za východní branou, ukládali ji na žlutá nosítka a  vozili ji v  procesí na parádním voze. Za vozem následovaly skupinky kejklířů, kteří předváděli své kousky. Sochu bohyně s  velkou pompou nosili po městě i za městskými hradbami celé dny. Její zázračná moc měla zapudit všechny zlé duchy. Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem.

1. K jedné nekalosti se přidává další 23. březen byl den, kdy měla Bohyně moře v  průvodu udělovat požehnání. Byl to nejrušnější den slavností. Všichni potulní umělci a kejklíři využívali té příležitosti, aby se ukázali v nejlepším světle. Toho roku se dostavili v plném počtu a předváděli dokonce i čísla, která celou řadu let nikdo neviděl — velký tanec lvů a let jeřábů,

12

květinové vzory, skvostné trojnožky, boj se zvířaty, přehlídku osmi světců a slavnostní hudební suity. Kdoví co to do nich najednou vjelo! Diváci přicházeli od samého rána, aby zaujali na trase průvodu ta nejlepší místa. Ti, co se neprotlačili dopředu, si vylezli na střechy. Vznešené a zámožné rodiny si daly podél cesty průvodu vystavět kryté ochozy a boudy. Trůnily si v nich jako v lóžích a s nadšením sledovaly, jak před nimi defilují soubory a skupinky. Starý milostpán Čan ze Solného úřadu byl toho roku na vrcholu svých tělesných i duševních sil. Snadno a lehce vydělal kupu peněz a vzal si ohromnou krasavici za vedlejší ženušku. V tomto neobyčejně příznivém rozpoložení si půl měsíce předem najal honosnou tribunku na rohu ulice Ku–i, odkud byl nejlepší výhled. Tribunka měla stříšku proti slunci z isingského rákosu, na palec silného, a  podlážku z  širokých borových prken, ještě vonících pryskyřicí. Po obou stranách byla sedadla, pokrytá červeným brokátem, vpředu viselo několik lampiónů, zhotovených rukou známého mistra. Navíc si milostpán Čan najal několik pobudů, aby mu dnem i nocí tu jeho tribunku hlídali. Dal je dokonce jednotně obléci do tmavých kalhot a vestiček. Marně se neříká, že s  penězi narůstá hřebínek. Malí lidičkové, kteří se měli vždy čeho bát, se raději drželi od tribunky milostpána Čana v uctivé vzdálenosti. Měli nepříjemný pocit, že když se k jedné nekalosti přidá další, něco se určitě semele. Jejich předtucha se měla splnit. Zajímá–li vás to, čtěte dál! Nová vedlejší manželka milostpána Čana chtěla mermomocí sledovat slavnosti z tribunky již od prvního dne. Kdekdo věděl, že je to vlastně bývalá nevěstka, vykoupená z  veřejného domu kousek odtud, hned u  sídla rodiny Chou. Její původní jméno bylo Šarlatový fénix. Uměla zpívat nejrůznější popěvky, a  vymyslela si proto i umělecké jméno — Letící fénix. Tahle ženština byla ale velice domýšlivá. Nebyla jako ty druhé, co byly navráceny na cestu ctnosti, nepohřbila svou minulost a nestačilo jí žít si spokojeně v pohodlí a  blahobytu. Naopak, byla celá žhavá vystavovat se na ulici Ku–i,

13

v  co největší blízkosti nevěstince za domem rodiny Chou. Prahla po tom, aby ji všichni poznali, civěli na ni a klevetili o ní. Se zlou by se byl však potázal každý, kdo by se opovážil ukázat na ni prstem — hele, kurvička, z  které se stala vážená úřednická panička! Její ctižádost sahala ještě mnohem výš: bude-li se ona, z chudého pytle, takhle ukazovat před lidmi, první paní Čanová se jistě nebude chtít objevit na veřejnosti. Tak se nad ni vytáhne. Nepomyslila však na jednu věc — když nepůjde na slavnost paní Čanová, milostpán Čan si také netroufne. Nepomohly nářky ani prosby, musela jít sama, nakvašená a odhodlaná z této situace pro sebe něco vytěžit. Aby si Čanovic zase nemysleli, že ona je jen nějaká hejpočkej. Uvelebila se na  lehátku s  vyšívanými polštáři a  svou bělostnou ručku se smaragdovým prstenem si efektně položila na opěradlo. Za ní stála matróna s drdůlkem podle sučouské módy, s jehlicí se stříbrnými kroužky, ověšená šňůrami perel a sametovými květinami. Na malých nožkách měla botky z pravé ovčí kůže, na sobě měla široké kalhoty z  tmavého hedvábí a  stříbrně lemovaný kabátek, přepásaný čtyři palce širokou vyšívanou šerpou. Kolem krku si lehce přehodila žoržetový šátek. Jmenovala se Chuová a byla to ta nejschopnější Čanovic služka. Teď stála v pozoru za lehátkem mladé milostpaní. Již předem vedle ní postavila čajový stoleček a nakladla na něj rozmanité pamlsky, cukrové pusinky od Tingů, slané buráčky od druhého Čanga od Bubnové věže, máčená cukrátka od Čaoů, bochánky vařené v páře od Čchaů, prostě samé vybrané pochoutky z věhlasných dílen. Matka Chuová dokonce pokryla ty pamlsky skleněným poklopem, aby se na ně neprášilo. Šarlatový fénix ho jen tu a tam nadzvedla a něco si uždibla. Zato ale pokynula matce Chuové, aby od venkovské dívky pod tribunkou koupila domácí pečivo. Okázale poznamenala, že bere všechno, celý košík. Takové sprosté věci Fénix samozřejmě vůbec nejedla, chtěla se jen předvést a utratit milostpánu Čanovi co nejvíc peněz. Ale to by ještě nic nebylo! Pokaždé, když kolem její tribunky přecházel nějaký soubor, poslala k  nim sluhu s  vizitkou milostpána Čana. Při slavnosti to

14

totiž chodilo takhle: když si nějaká mocná a  vlivná rodina přála vidět nějaký výstup, poslala k vedoucímu souboru sluhu s vizitkou a omluvou. Po výměně vizitek pak následovala prosba o předvedení jejich vrcholného čísla. Vedoucí v ten okamžik zamával praporkem a uhodil do gongu, skupina se zastavila a představení začalo. Po skončení udeřil vedoucí do gongu dvakrát a skupina se pomalu posunula o kousek dál. Na její místo pak nastoupila další. Ti, kdož takto přerušili průvod, museli artisty odměnit připravenými balíčky s pamlsky, jako výraz díků a uznání za předvedené kousky. Šarlatový fénix si najala „sbor čističů”, ti pokropili ulici před tribunkou a čistě ji zametli. V dalších dnech slavností pak dávala zastavit každý procházející soubor, ať se jí vystoupení líbilo nebo ne. Milostpán Čan byl movitý a mocný, a tak si nikdo netroufal stavět se na zadní, když spatřil vizitku. Fénix byla navíc při odměňování velice štědrá — vedle její tribunky byly na hromadě stovky balíčků s pamlsky, namouduši dokonce i veliké desetilibrové balíky s „osmi vybranými pochoutkami“ z proslulého obchodu Siang–te–čaj. Ani jedna z osmi předních rodin města Tchien-ťinu se nikdy takto veřejně nepředváděla. Ale paní Šarlatový fénix si troufla! Dívala se na slavnost a lidé se zase koukali na ni a říkali si, jak tahle kurvička, která najednou přišla ke štěstí, se tu naparuje. Dělala to všechno naschvál. Byla pyšná jako pávice, když ze své lóže rozhazovala plné hrsti peněz. V tu chvíli právě čtyři mladíčkové ze souboru Jeřábí let s křídly z rákosu, plátna a peří předváděli let, tanec, zobání a hřadování posvátných jeřábů. Kroužili v piruetách a nadnášeli se, divže nevzlétli. Jejich slavnostní písně jako by byly určeny jen naší milostpaničce. Matka Chuová se k  ní v  tom okamžiku naklonila a zašeptala jí do ucha: „Podívejte se, Druhá milostpaní, na ten stříbrný náhrdelník, co má jeden z  těch hošíků na krku. Je prý to dar císaře Čchien-lunga, když tu kdysi sledoval slavnosti. Díval se na průvod ze člunu a neměl zdaleka tak krásný výhled jako vy!“

15

Šarlatový fénix si přitom vzpomněla, jak se v loňském roce dívala na slavnosti spolu s  ostatními nevěstkami, Stříbrněnkou, Šeredkou a Měsíčnicí, jak žvýkaly sušené švestky v karamelu a tísnily se a potily v davu. Možná, že její bývalé kolegyně se teď také tlačí na ulici, možná, že ji dokonce závistivě sledují. Soubor Jeřábí let skončil své vystoupení. Potěšená Fénix nařídila svým sluhům, aby rozdali po balíčku dobrot všem bubeníkům, hráčům na suonu, tanečníkům s  dračími praporky, a  dokonce i nosičům transparentů. Šest jeřábích tanečníků a vedoucí souboru dostali dokonce po dvou balíčcích. Bohatě odměnění členové Jeřábího letu se chystali ve skvělé náladě popojít dál, když tu se najednou z  davu vynořil jakýsi chlápek s  červeně lakovanou stoličkou. S hlučným prásknutím ji postavil doprostřed ulice a celou vahou si na ni kecl. Okázale si dal nohy křížem, povystrčil bradu a zpupně oslovil vedoucího souboru: „Tak moment, šéfe! Co kdybyste nám to předvedl ještě aspoň osmnáctkrát? Ta dáma má pořád dost balíčků s pamlsky, ona to zatáhne!“ V davu to vřelo jako v kotli, ale rázem se všichni utišili, jako když na ně vychrstne ledovou vodu. Ten chlápek byl vystrojen velice prapodivně. Měl na sobě široké hedvábné kalhoty bronzové barvy, těsně přitažené k nohám safírově modrými ovinovačkami, bílé ponožky a černé střevíce, polodlouhý kabátek z  lehkého tmavohnědého hedvábí, jaký nosili místní pracháči. Přes něj měl ještě přiléhavou vestičku bez rukávů a bez límce. Připomínala jezdeckou vestu, ale jezdecká vesta to nebyla. Bylo to spíše něco jako kamizola, jakou nosil zápasník Čang Čchi-pa. Ten kousek oděvu byl navíc elegantně přizdoben, nahoře řetízkem od hodinek a na obou přednicích asi sedmi osmi podivnými plíšky, které nebyly ani zlaté, ani stříbrné. Těm, kdo se dívali kukátkem na bleším trhu, připadalo, že něco takového nosí jen cizinci. A nač měl do čepice vetknutý takový malý hřeben? Děvčata z jihu, pravda, nosila ve vlasech hřebínky, aby se mohla kdykoliv přičísnout, ale kdo kdy

16

viděl něco takového na mužském? I v tom nápadném odění vypadal ten chlápek velice sebejistě. Dokonce vzbouzel v lidech závist. Kdosi si z něj chtěl utáhnout, ale když viděl pod čepicí tu protáhlou, temnou tvář a pár divokých očí, zvláště to levé, s takovou strakatou bulvou, ihned ho to přešlo a slova, která měl na jazyku, raději spolkl. Vždyť to byl darebák všech darebáků — Kropenaté sklíčko! Tady v  ulici Ku-i, v  severní části města, se nikdo neopovážil na něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: „Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě!“ Byl to takový tradiční způsob výchovy — poučování o špatnosti společnosti už v bábině náručí. Ale co měl Kropenaté sklíčko za lubem dnes? Všichni povaleči z tohoto koutu světa dobře věděli, že dnes nepřišel jen tak za zábavou. Abychom tomu přišli na kloub, musíme si povědět, co byl Kropenaté sklíčko vlastně zač. Na každém pořádném darebákovi lpí trochu krve. Před deseti lety byl Kropenaté sklíčko zcela bezvýznamný mizera. Říkalo se mu Třetí klapačka. Jednou se vpotácel do hospody U Voňavé broskve, že prý si přišel pro „odškodné“. U Voňavé broskve byl vlastně největší nevěstinec ve čtvrti, blízko domu rodiny Chou, říkalo se tam ve „velkém světě“. Byl to opravdu velký podnik a  s  hosty se dveře netrhly. Majitel si najal sedm osm chlápků se sekyrami, kteří hlídali kolem. Oblíbenou zbraní ve všech šarvátkách tehdy totiž byla sekyra — měla velké ploché ostří a  ostré hrany a daly se s ní zasazovat moc ošklivé rány. Podle letitých zkušeností bratrstva darebáků nejvhodnější způsobe obrany bylo položit se na zem, rukama si krýt hlavu a skrčenýma nohama si chránit dolní část těla. Pak si každý hlídač mohl mlátit, jak chtěl. Když někdo ten výprask přežil, šéf podniku ho dal zanést dovnitř, ošetřil mu rány, a když se z toho vylízal, dali mu něco peněz. V hantýrce darebáků se tomu říkalo „vyinkasovat odškodné“. Onoho dne se Třetí klapačka chránil před sprškou ran obvyklým způsobem, skrčenýma nohama a rukama na hlavě. Nevyšel z něho

17

ani hlásek, byl tehdy ještě mladý a plný sil. Jeden z těch výtečníků, kteří tehdy v podniku rozdávali „poukázky na odškodné“, Zabiják Cchuej, praštil Klapačku sekyrou do levého oka. Strašně mu krvácelo a vypadalo to na oslepnutí. Ale rána se mu nakonec zahojila. Oční bulvu sice pořád měl, ale byla taková nějaká divná, ani černá, ani bílá, jako kropenaté vejce. Zabiják Cchuej pozval Klapačku na oběd do restaurace Hromada štěstí v uličce U Soutoku řek, aby se mu omluvil za poškozené oko. Byl to ale pěkný mizera — v holínce si schoval kudlu pro případ, že by Klapačka začal kvůli svému zmrzačení vyvádět. Ale ten nejenže nevyváděl, ale naopak Zabijákovi velice děkoval a  celý oběd zatáhl. Asi proto, že darebák bez jizvy není pořádný darebák a  Třetí klapačka byl teď tak pěkně poznamenán, že si ho bude každý pamatovat. Kdyby si o takovou ránu řekl, určitě by se to nepovedlo. Zvláštní! Na světě jsou nejrůznější druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv jako znamení své výjimečnosti. Tak tedy Třetí klapačka přišel ke své přezdívce Kropenaté sklíčko. Pod ní ho znali po celém městě. Všechny velké i  malé bordely ve „velkém světě“ si ho vydržovaly a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o  jeho ochranu přímo draly, žadonily o  jeho pomoc a žádná si to s ním nechtěla rozházet. Šarlatový fénix byla též známou osůbkou v Chuovic domě a nade vši pochybnost na Kropenatého sklíčka také dělala oči, či dokonce spočinula v jeho náručí. Ti bystřejší z  davu pochopili, o  co tady kráčí, že Kropenaté sklíčko ve své zlovolnosti chce srazit hřebínek bývalé nevěstce, která se vyšvihla příliš vysoko. Obyvatelé Tchien-ťinu něčemu takovému říkali „pořádně uzemnit“. Šarlatový fénix ihned podle výtržníkova oblečení poznala, že to je Kropenaté sklíčko. O tomhle darebáku darebáků se sice šuškalo,

18

že je místní balík, nicméně měl zálibu ve všech věcech z  ciziny. Ten přívěšek ve tvaru srdíčka na zlatém řetízku, co měla Fénix na krku, to byl dárek od něho. Od prvního dne, co se dala na cestu počestnosti, trnula hrůzou, že Kropenaté sklíčko ji přijde obtěžovat. Nenapadlo ji však, že se opováží ji shazovat před tolika lidmi. Neměla ponětí, jak daleko Kropenaté sklíčko hodlá zajít. Vypadalo to, že ten mizera je v ráži a že po dobrém ani po zlém s ním nic nesvede. Kdyby na něho poslala sluhy, nejspíš by se rozpoutalo peklo. Navíc by se všechno rozneslo po celém městě. Zdálo se jí, že jí srdce bije až v hrdle. Vedoucí souboru byl však velice důvtipný člověk. Bez jediného slova zamával praporkem a pokynul hošíkům, přestrojeným za jeřáby, aby svůj výstup předvedli Kropenatému sklíčku ještě dvakrát. Pak před něho s úsměvem předstoupil a hluboce se mu uklonil. „Třetí milostpane, buďte k nám shovívavý, na druhý den sehrajeme benefici na vaši počest!“ Kropenaté sklíčko nehnul brvou. „Jděte mi někam!“ odfrkl s klidem. „Zastavíte se a předvádíte se před kdekým. Jakto, že pro mě to neplatí?“ „Copak jsme nehráli specielně pro vás?“ Vedoucí byl velice obezřetný. Obával se, že Kropenaté sklíčko by se mohl chytit každého slova a vyvolat ještě větší kravál. „Copak ti uši narostly boltcem nahoru? Neslyšel´s, že jsem ti nařídil, že budete hrát osmnáctkrát?“ hulákal Kropenaté sklíčko. Vedoucí byl celý nesvůj. Moc dobře věděl, že teď nesmí popustit uzdu zlosti. „Třetí milostpane, už tady stojíme drahnou dobu,“ řekl nevzrušeně, „za námi čeká dalších třicet čtyřicet souborů. Když budeme zdržovat, nechají toho a už nic nepředvedou. Vy jste ten nejmilostivější milostpán v celém Tchien-ťinu. Když se vám zalíbily naše jeřábí tance, někdy jindy vám je budeme předvádět celý den. Co vy na to?“ „Drž hubu a  nesnaž se mě oblafnout těmi svými řečičkami!“ zarazil ho Kropenaté sklíčko. Nic s  ním nehnulo. „Kdo si myslíš,

19

že jsem? Už jsi někdy slyšel, že bych já vzal zpátky cokoliv, co jsem kdy řekl?“ To by dokázalo uzemnit každého. Zezadu se tlačilo několik nalíčených chlapíků v divadelních kostýmech. Byli to členové souboru Pět tygrů nese skříňku a už byli celí žhaví se předvádět. Chlápek přestrojený za nebeského ptáka Noha byl pořádný vazoun. Jeho pancéřovaná košile ho dělala na pohled ještě strašnějším. Přikročil ke Kropenatému sklíčku, ruce zaťaté v pěst zkřížil na prsou a hluboce se mu uklonil. Pak prohlásil hromovým hlasem: „Přijměte mou uctivou poklonu!“ Kropenaté sklíčko ho sice po očku pozoroval, ale moc si z něho nedělal. Překřížil si nohy, zaklonil hlavu a zíral vzhůru k nebi. Pak procedil pisklavým hlasem: „Dnes nefouká severozápadní vítr, jakto, že vám šplouchá na maják?“ V davu se ozval chechot. To vzalo chlapíkovi ze souboru dech. Obyvatelé Tchien-ťinu si libovali ve vtipných slovních půtkách. Když někdo prohrál nebo se mu něco nepovedlo, nesměl to nechat v řeči na sobě znát. Ti, co se jim říkalo „velká držka“, nebyli ve svých projevech zrovna nejobratnější, nejpohotovější byly tak zvané „mazané huby“. A  když se „velká držka“ pustila do slovní půtky, skončila zpravidla bez vtipu. Hrdinský zjev našeho herce bylo takové prázdné pozlátko, byl to jen třasořitka a žvanil. Na pádnou odpověď se nezmohl: „Třetí milostpane, už se smráká a  my jsme celý den na nohou a kručí nám v břiše. Když nemáte ohled na mnicha, mějte alespoň ohled na Buddhu a Bohyni milosti. Nechte nás jít dál.“ „Cože, ohled na Bohyni milosti? Vy mějte ohled tady na naši Druhou milostpaní, té Bohyně milosti nesahá ani po kotníky. Naše Druhá milostpaní tady má kupy dobrot, když vám kručí v žaludku, tak ji o nějaké poproste!“ Sklíčko přitom pomrkával svou kropenatou oční bulvou směrem k tribunce.

20

Vypadalo to, že by dneska nejraději hodil Šarlatovému fénixu kus lejna do tváře. Ta seděla na tribunce jako vytesaná z kamene. Jen matka Chuová, stojící za ní, viděla, jak pod těmi svými šminkami zcela zbledla. V tom okamžiku se nikdo na slovo nezmohl. Kropenaté sklíčko to tedy vyhrál. Vrcholně spokojen sám se sebou si vytáhl z náprsní kapsy lahvičku na šňupavý tabák z broušeného křišťálu, sňal víčko, odsypal si trochu tabáku na dlaň, vložil si po štipci do nosních dírek, dvakrát vtáhl a několikrát kýchl. Takto duševně posílen si na stoličce pohodlně natáhl nohy, jako by se chystal zde přenocovat. Okolostojící dav sice pochopil, že s procesím je konec, ale očumoval dál v napětí, jak to všechno dopadne. Když v Tchien-ťinu padla kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl.

2. Kde se vzal, tu se vzal jakýsi hňup Pán na nebesích se nekloní na tu ani na onu stranu. I řád tohoto světa je jako jazýček na vahách, kmitá vždy kolem středu. To, co se tě týká, i to, co je mimo tebe, je vloženo na misky vah. Když je jedna miska dole, ta druhá stoupne vzhůru. Když měsíc přestane svítit do východního okna, přehoupne se k  oknu západnímu. Se štěstím a smůlou je tomu právě tak — pohupují se nad hlavami lidí sem a tam. Když slunce moc pálí, přivolá mračna a liják. Když je liják moc prudký, přinese vichřici a ta mraky rozežene, až na nebi nezůstane jediný obláček.

21

Lu Wen-fu:

LABUŽNÍK

1. Stručný úvod na téma pokrmů a nápojů

Slovo labužník je na poslech příjemné, člověk skoro jako by ho cítil na jazyku! Užijeme-li však k jeho objasnění prosté řeči a řekneme, že je to někdo, kdo pořád jen jí, hned je po vší kráse. Nezřízeně se cpát a  ještě se tím proslavit! Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového je možné. Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo. A zrovna kolem mne se skoro čtyřicet let motal a  jako zlý duch mě pronásledoval jeden takový obžera, který si nakonec svým chlupatým jazykem získal slávu. Pohrdal jsem jím, nenáviděl jsem ho, chtěl jsem ho zničit, a nakonec jsem já dopadl jako úplný budižkničemu, zatímco on se skrze svou vytříbenou mlsotu stal slavným Labužníkem! Musím předeslat, že rozhodně nejsem zásadní nepřítel pokrmů a nápojů jako takových; ostatně kdyby mi byl vrozený odpor k jídlu, pak by den, kdy jsem s  nářkem přišel na tento svět, byl zároveň mým dnem posledním, takový je už zkrátka lidský úděl. Avšak naše národní tradice si zakládá na píli a prostotě, žijeme skromně a mlsnost se u nás odjakživa zatracovala. Všechny naše matky uplatňují na svých dětech od nejútlejšího věku „protimlsavou“ výchovu, byť se to zpravidla projevuje pouze v  podobě spílání: „Ty hubo jedna nenažraná, nic pořádnýho z tebe nebude!“ Ano, z mlsouna se stane huba nenažraná a v životě nic nedokáže. Když se děti chtějí někomu posmívat, začnou na něj ukazovat prstem a pokřikovat: „Mlsná hubo, hanba ti!“ A stydlivá děvčátka se kvůli tomu nikdy neodváží jíst venku koláč nebo smaženou tyčinku; a  také mladé dámy na jevišti si vždy při pití vína decentně zakrývají ústa rukávem. Odmalička jsem byl vychováván v tomto duchu, a proto jsem se na různé

116

ty požitkáře díval trochu svrchu. A  od té doby, co jsem se setkal s Ču C’-jiem, který byl od mládí vybíravý v jídle, a teď se stal slavným, nemůžu mlsné lidi ani cítit. Ču C’-jie je kapitalista, opravdový kapitalista, a ne jen tak někdo, kdo tento status získal jen tak shodou okolností v některé politické kampani. O kapitalistech se říká, že jsou lepší než statkáři, jsou prý vzdělaní, vyznají se v  technických záležitostech a  umí podnikat. Souhlasím. Ale Ču C’-jie je výjimka, nedělal nic jiného, než že pronajímal domy, skoro všechny domy v naší ulici patřily jemu. Vykořisťoval bez jakýchkoliv technických znalostí, vystačil s dvěma slovy: „Zaplaťte činži!“ a dokonce ani s tím se nemusel namáhat, protože na vybírání činže měl správce. Majitelé domů zpravidla rozumějí stavebnictví, a to je pro společnost také prospěšné. Avšak Ču C’-jie neměl o stavění domů ani ponětí, on dokonce nevěděl ani to, kolik domů mu vlastně patří a  který kde stojí. Jeho otec býval šikovný obchodník s nemovitostmi a před japonskou okupací měl v Šanghaji realitní kancelář; kromě toho, že bydlel v  Šanghaji, nakoupil velký majetek u  nás v  Su-čou. Na začátku války dopadla na jeho šanghajský dům bomba a z celé rodiny se zachránil pouze Ču C’-jie — byl v té době zrovna na návštěvě u své sučouské babičky kvůli něčí svatební hostině. Když se to vezme kolem a kolem, Ču C’-jie si náhodou zachránil život pouze díky tomu, že veden mlsností šel na cizí svatbu, dalo by se vlastně skoro říci, že bez podobné vášně pro jídlo hrozí člověku nebezpečí smrti. Když jsem ho poznal, bylo mu už skoro třicet let. Nemyslete si, že všichni obžerové jsou tlusťoši, kdepak, tenkrát byl Ču C’-jie tenký jako vrbový proutek. Možná, že jeho nenasytnost pramenila z  toho, že si připadal hubený — tlustí lidé, kteří se sotva valí, si přece netroufnou jíst příliš mnoho. Ale na druhé straně je fakt, že mlsoun myslí na svůj jazyk, a ne na svou postavu. Ať je to, jak chce, Ču C’-jie měl dost peněz na to, aby si hleděl jazyka i ostatního těla, ale přitom ho vůbec nezajímalo, co má na sobě. Jak byl rok dlouhý, nosil tradiční až na paty splývající hábit a přes něj tříčtvrteční plášť,

117

obojí poněkud obnošené, vždy od vetešníka; nově zakoupený oděv si hned oblékal a ten špinavý, který měl předtím na sobě, „zapomínal“ v lázních. Prý se kdysi oženil, ale co se pamatuji, žil sám, bez ženy a bez dětí. Jenom jednou ho viděli, jak při projížďce parkem na Tygřím pahorku za městem sedí v rikše vedle nějaké nápadné kokety, ale později se ukázalo, že ta dáma jenom nemohla sehnat vůz a požádala ho, zda se s ním smí svézt, a Ču C’-jie ji pak úplně nezdvořile nechal zaplatit polovičku jízdného. Když přišel o všechny své šanghajské příbuzné, usadil se úplně sám v jednom domě v Su-čou. Byl to dům z konce dvacátých let, takový, jaké si staví Evropani. V oknech a ve dveřích měl sítě proti hmyzu, podlahy tam byly pokryté koberci a nechybělo ani úplné hygienické zařízení. Nahoře na terase stály dvě cisterny s vodou, vybavené elektrickou pumpou. Tenhle malý patrový domek stál vzadu za obyčejným přízemním stavením rozděleným na šest místností; tam byl krytý průjezd, kuchyně, strojovna, skladiště a byty sluhů. Protože moje teta z maminčiny strany a Ču C’-jieova teta z otcovy strany byly sestřenice, přestěhovali jsme se ke konci války, když zemřel můj otec, do Ču C’-jieova domu a žili jsme v tom obyčejném stavení vpředu. Neplatili jsme nájemné, zato nám byly uloženy dvě povinnosti: za prvé jsme se stali vrátnými, a za druhé moje maminka pomáhala Ču C’-jieovi udržovat domácnost. Obě povinnosti byly velmi jednoduché — Ču C’-jie odcházel z domu brzy ráno a vracel se až pozdě, žádnou domácnost nevedl a  po mamince nikdy nic nechtěl. Jenomže maminka nedokázala přijímat dobrodiní jen tak a pořád mu chtěla převlékat a prát ložní prádlo, utírat prach a větrat. Ču C’-jie z toho žádnou radost neměl, ba dokonce mu to připadalo nesnesitelně protivné. Neboť v jeho představách domov znamenal prostě postel, a když šel do postele, měl v sobě vždycky tolik jídla a pití, že se jen svalil na polštář a už začal hlasitě chrápat. Ču C’-jie vstával velmi brzy, nebylo mu dáno vyspávat, neboť v určitou hodinu, skoro stejně přesně, jako by měl natažený budík, mu začal pracovat žaludek. Sotva otevřel oči, posedla ho okamžitě

118

myšlenka: „Honem k  Čuovi na první nudle!“ Zde je třeba připojit vysvětlivku, jinak by mi rozuměli pouze obyvatelé Su-čou, nebo ještě spíš pouze střední a starší generace sučouských, a ostatní by sotva pochopili sílu Ču C’-jieovy myšlenky. V té době se jedna slavná restaurace v Su-čou, kde se podávaly především nudle, jmenovala Prosperita rodiny Ču, však ještě dodnes stojí proti Zahradě duševní pohody. Nebudu vás tady seznamovat s tím, kolik jídel a jaké chuti se tam podávalo, měli vše, o čem se píše v knihách, a nic tu nebylo vzácností, zmíním se pouze o tom, jak se tam jedlo. Copak jíst se dá na různé způsoby? Ano, dá. Miska nudlí se stejnou omáčkou se dá pokaždé sníst v trochu jiné úpravě a náš labužník to měl všechno zevrubně prozkoumané. Dejme tomu, že jste si zašli k Čuovi: „Hej! (tenkrát se na číšníky ještě nevolalo soudruhu), jedny nudle ty a ty.“ Číšník se na chviličku zarazil a potom hlasitě zavolal do kuchyně: „Jedny ty a ty nudle!“ Pročpak se ten číšník zarazil, co? Čekal, že si objednáte, na jaký způsob ty nudle budete chtít — na tvrdo, na měkko, řídké, husté, míchané, hodně zelené (s česnekovou natí navíc), bez zeleného (vůbec bez česnekové natě), mastné (s větší dávkou oleje), trochu lehčí (s menší dávkou oleje), víc nudlí a míň omáčky, víc omáčky a míň nudlí, nebo na cestu přes most — to se omáčka s masem nenalila přímo na nudle, ale na zvláštní misku, při jídle se pak nudle do omáčky namáčely a do úst se dostávaly obloukem jako přes vzdutý most … Když k Čuovi přišel Ču C’-jie, slyšeli jste za chvíli, jak ze sebe číšník chrlí: „Jedny nudle se smaženými krevetami, řídké, hodně zelené, hodně omáčky, přes most a na tvrdo!“ Člověku se točí hlava už jenom z toho, na jaký způsob je možné sníst misku nudlí, ale Ču C’-jie to nepokládal za to nejdůležitější; pro něho bylo nejdůležitější dostat „první nudle“. V jedné vodě se postupně vaří na tisíc porcí nudlí. Když se vaří už ta tisící porce, voda v hrnci je šlemovitá a nudle z ní už nemají tak svěží chuť, už tak pěkně nekloužou, zato jsou cítit škrobem. A  kdyby Ču C’-jie měl jíst nudle, které jsou něčím cítit, určitě by z toho byl celý den

119

skleslý a pořád by se mu zdálo, že něco není v pořádku. A tak se nemohl po oblovomsku válet v posteli, ale musel ještě za tmy vstát, ve spěchu se umýt a pospíchat na první nudle k Čuovi. Umění jíst je stejně náročné jako všechna ostatní umění, a když se mu chce věnovat, nesmí ani chvilku nechat přijít nazmar. Ve chvíli, kdy Ču C’-jie vybíhal ze vrat a ještě si protíral oči, stála už tam připravená A-erova rikša, kterou si najímal na měsíc dopředu. Ču C’-jie se v ní zpupně usadil, takhle naklonil hlavu, takhle si dupl nohou, zvonek zacinkal a už se jelo k Čuovi na první nudle. Když se najedl, nasedl znovu do rikši a nechal se odvézt do čajovny v ulici U Čchangské brány. V  Su-čou jsou čajovny všude, tak proč musel Ču C’-jie zrovna k  Čchangské bráně? Tahle čajovna byla zvlášť vybraná. V  prvním patře měla několik oddělených salonků, zařízených stoly z  růžového dřeva a velkými vyplétanými křesly, no prostě svět sám pro sebe. Používali tam výhradně dešťovou vodu a čaj kupovali přímo z  východních kopců za jezerem Tung-tching; vodu vařili v  hliněných hrncích a čaj spařovali v konvicích z isingské kameniny. Pokrmy a nápoje, pití a jídlo, obojí dohromady tvoří neoddělitelný celek a každý, kdo chce být hoden titulu labužník, se musí stát věrným žákem patrona čaje Lu Jüho, stejně jako legendárního vynálezce vína Tu Kchanga. Brzy poté, co Ču C’-jie přišel do čajovny, začali se tam trousit jeho spoluhodovníci. Labužníci totiž, kromě snídaně, nemohou svou činnost provádět osamoceně, musí být nejméně čtyři a  zároveň jich nikdy nesmí být víc než osm, neboť u sučouských jídel existuje určitá ideální skladba. Tak například na začátek přijde studený předkrm, po něm něco smaženého, po smaženém něco sladkého, potom hlavní chod, po hlavním chodu zákusek a  na závěr velká polévka. Takové vyvážené představení by jeden člověk sám nezvládl, a kdyby si vybral pouze jedno jednání, obsah celé hry by mu unikl. A proto labužníci musí podnikat kolektivně. Nejdříve poseděli v čajovně a v rozhovoru znovu vychutnali včerejší hody, do podrob-

120

ností rozebrali všechny jejich přednosti i nedostatky. V první etapě tedy proběhla volná diskuse. Po diskusi přistoupili k hlavnímu bodu programu, museli přece, v zájmu seriózního přístupu k věci, věnovat určitý čas debatě o tom, kam se vyrazí — do Nové hojnosti, ke Spravedlnosti, rozkvětu a  štěstí nebo snad k  Jeřábu a  borovici? A když se jim už všechny sučouské restaurace přejedly, vydali se všichni společně na daleké toulky, každý si najal rikšu nebo si po čtyřech sedli do dvou vozíků tažených koňmi a celý průvod se majestátně valil kupředu, koně o překot klapali kopyty a jelo se za město do Mu-tu, do Š´ovy restaurace na polévku z okouních jater, do Feng-čchiao na nudle a  nebo do Čchang-šu na žebrácké kuře. Škoda, že nemohu jít do podrobností a vylíčit všechny pochoutky, jaké se vaří v Su-čou a okolí, jenomže vedlejší účinky literatury jsou nevyzpytatelné a já se trochu bojím, aby se pak v Su-čou nekonalo ještě víc zasedání a konferencí.

2. Týká se to i mě Kdyby se byl býval Ču C’-jie hezky věnoval svým požitkům a nezatahoval do toho i  mě, určitě by se mi tak strašně nezhnusil. On, labužník, a já, chudý student, mohli bychom oba žít v klidu a míru vedle sebe. Jenomže v předchozí kapitole jsem popsal pouze Ču C’jieovu snídani a oběd, k večeři jsem se ještě nedostal. Když Ču C’-jie poobědval, odebral se do lázní. Rozhodně tam nechodil proto, aby se vykoupal, kdepak, hledal tam především místo vhodné ke strávení předchozí bohaté hostiny. Přísloví praví, když máš hlad, tak si zdřímni, když ses najed’, ani se nehni.

121

Po sytém jídle Ču C’-jieovi ztěžkly nohy, pokoušely se o něj slastné mdloby a  celý se nořil do stavu spokojenosti, bezstarostnosti a božské lhostejnosti. Vratkým krokem nastoupil do A-erovy rikši a bleskově, jako by spěchal na pohotovost, se dal zavést do lázní. V lázních musel Ču C’-jie vynaložit jediné úsilí — natáhnout ruku a rozhrnout závěs u dveří. Sotva se závěs rozevřel, chlapík u pokladny hlasitě zavolal: „Je tady pan ředitel Ču!“ Bůhví od kdy byl Ču C’-jie ředitelem, kapitalistu by přeci správně měli titulovat jako pana podnikatele. Jenomže tenkrát už tohle oslovení vyšlo z módy. Jednak mu chyběl nádech něčeho zahraničního, a jednak podnikatelé mohou být různí, velcí i malí, za podnikatele se počítá třeba i takový obchodníček, který vede s manželkou malý obchůdek. Ale pan ředitel, to je něco jiného, může to být ředitel cizí banky, nebo ředitel obchodní společnosti, provádí velké transakce a  při placení je velkorysý; ani v případě pouhého spropitného nezůstane na nějakých dvou třech jüanech, vytáhne hned padesátijüanový státní úpis a drobné si prý nechte! A tak sotva lázeňští uslyšeli, že přišel pan Ču, okamžitě se dva ozvali a přiběhli, každý se postavil z jedné strany a Ču C’-jiea téměř na rukou odnesli do kabiny první třídy. Tehdejší lázeňské kabiny první třídy se trochu podobaly pokojům v dnešních špičkových služebních hotelích — dvě lehátka, smaltovaná vana, umyvadlo a sprcha. Ve srovnání s hotelovým pokojem byla lázeňská kabina pouze daleko menší a  chyběla jí klimatizace. To jí však na pohodlí neubíralo, v zimě se zahřála od páry a v létě se u stropu bez přestání točily čtyři lopatky starobylého dřevěného ventilátoru. Sotva se Ču C’-jie v kabině posadil, nemusel už ani hnout prstem, docela jako když těžce nemocného pacienta dopraví do nemocničního pokoje. Jeden zřízenec mu přinesl čaj, druhý zřízenec napustil vanu, a dokonce ani se zouváním bot se Ču C’-jie nemusel namáhat. A Ču C’-jie se namáhat ani nechtěl, soustředil se zpitoměle na svůj žaludek, cítil, že jíst je sice požitek, ale trávení že je také nevýslovně krásné, že i to se musí důkladně vychutnat, a to bez rušivých zása-

122

hů okolního světa. Nejlepší způsob, jak se soustředit, je namočit se do teplé vody, v tu chvíli se svět kolem vás propadne do prázdnoty, všechny vaše myšlenky oněmí, cítíte pouze, jak Vám lehounce pracuje žaludek, v celém těle pociťujete nevýslovnou slast a oddáte se stavu naprosté pohody, a tyto pocity, byť se svou podstatou od vychutnávání lahůdek liší a nedají se za ně zaměnit, jsou stejnou měrou příjemné. Takhle se tedy Ču C’-jie, bez pohybu a  s  očima napůl zavřenýma, půl hodiny máčel ve vaně. Když už byl celý omámený a  lezlo na něj spaní, vstoupil zřízenec s dřevěnou deskou na zádech. Vytáhl ho z vody ven, dřevěnou deskou přiklopil vanu, počkal, až si na ten „operační stůl“ Ču C’-jie vyleze, a potom se pustil do své práce. Vážení čtenáři, takové umývání však nesmíte chápat příliš úzce, jako by to znamenalo prostě jen odrbat všechnu špínu z těla. Jste na omylu, konec konců Ču C’jie chodil do lázní každý den, tak co by se na něm asi dalo odrbat? Odborné umytí bylo v  jeho případě skutečně jedním ze starobylých druhů masáže, svého druhu pasivní cvičení. „Po každém jídle, procházej se mírně,“ to je uznávaný způsob, jak dosáhnout vysokého věku, jenomže lidé, kteří se řídí touto pravdou, se musí sami pohybovat. Zato dát se umýt v lázních vyžaduje od člověka pouze jedno — aby se zcela uvolněně natáhl na „operační stůl“ a na slovo vzatý odborník ho pěkně celého promasíruje, zahýbá mu nohama a rukama, převrátí ho sem a tam, nadzvedne a zase položí a účinek je stejný, jako kdyby si zacvičil, jenom s tím rozdílem, že se člověk nemusí sám namáhat. Skutečný labužník musí proniknout i  do tajů umění trávicího, protože kdyby jedl bez trávení, nejen že by toho musel brzy nechat, ale dokonce by vystavoval velkému nebezpečí své zdraví! Ču C’-jieovo cvičení netrvalo příliš dlouho, tak nanejvýš půl hodiny. Potom se natáhl na lehátko a začala řada trochu zbytečných formalit — hnětení nohou, masáž svalstva, poklepávání ramen, údery po stehnech. Slabé údery pěstí po stehnech jako poslední číslo programu mají nejspíše něco společného s hypnotismem, neboť pod vlivem

123

toho, jak lehce dopadaly a vydávaly jasné rytmické zvuky, zaplavil Ču C’-jiea blažený pocit a pomaloučku usnul. Spal nejméně tři hodiny, aby pěkně strávil obsah žaludku a udělal si místo na další porci. V  době, kdy se Ču C’-jie už pomalu probouzel, vracíval jsem se domů ze školy. Sotva jsem odložil brašnu s učením, už mi maminka oznamovala: „Dneska je zase v Jüanově podniku, pospěš si!“ Rozuměl jsem jí pouze já, znamenalo to, že Ču C’-jie ještě nesnědl večeři! Také Ču C’-jieovy večeře měly svůj osobitý styl, s jídlem je to stejné jako s  povídkami — v  zájmu úspěchu nesmí spisovatel nikdy přijít dvakrát za sebou s tím samým. A tak večer nešel ani na nudle, ani do nějaké vyhlášené restaurace, ale odebral se do vinárny. Při polední hostině pokládal společně se svými kumpány za nejdůležitější vychutnat jídlo do všech podrobností, řečeno jejich vlastním termínem, „dávali si něco pro chuť“. Při obědě vypili nanejvýš pár číšek teplého rýžového vína, pálenky se ani nedotkli, neboť se domnívali, že po ní pálí v  ústech a  dřevění jazyk, smysly se otupí a  člověk pak nepostřehne jemné chuťové odstíny požívaných pokrmů. Zato večer je třeba zplna hrdla se napít, opít se a potom zdravě usnout a vyhnout se tak útrapám, které by mohla způsobit nespavost, a proto večer se musí jít do vinárny. V sučouských vinárnách dostanete různé druhy pálenky, ale žádné jídlo, nanejvýš vám nabídnou pár drobností jako sušený sójový sýr, pražené boby nebo ostrý zelný salát. Kchung I-ťiovi, o  němž psal Lu Sün, by to stačilo, říkával přece, že ušlechtilost hledá muž v pálence, nikoliv v jídle. Ale labužníci by s ním nesouhlasili, mají totiž víc peněz, než nějaký ušlechtilý muž, pálenku chtějí pít prvotřídní a přikusovat k ní také nebudou jen tak něco. Večeře se nesměla odbýt, a přitom se musela zásadně lišit od předchozích jídel, a tak se Ču C’-jie a jeho kumpáni obrátili k další sféře sučouských specialit — ke slaným zákuskům a drobným chuťovkám. Ani o sučouských zákuscích se nechci příliš rozepisovat, kromě shora již uvede-

124

né příčiny také proto, že toto téma ve mně vyvolává trpké osobní vzpomínky, neboť právě kvůli zákuskům člověk, jenž se mi z hloubi duše hnusil, kdykoliv se mu zachtělo, mě posílal na pochůzky. Sučouské zákusky a drobné chuťovky se neprodávaly v ně­jakém zvlášť k tomu určeném obchodě, ale byly roztroušené po obchodních třídách, v  zapadlých uličkách, na mostech a  kolem rozcestí. Některé jste našli v  obchůdcích, jiné v  malých stáncích nebo v koších podomních obchodníků. A když si někdo umanul, že bude ke kořalce přikusovat ode všeho, žádný číšník, co běhá jenom po hospodě, ho nemohl uspokojit, na to potřeboval takový mlsoun poslíčka, který by zběhal všechny ulice a po všech čertech sháněl kdovíjaké dobroty. Asi že jsem měl dlouhé nohy, přišel jednou Ču C’-jie za maminkou: „Ten tvůj Siao-tching vypadá šikovně, co kdyby mi trochu píchnul, však by zkrátka nepřišel.“ Maminka samozřejmě souhlasila, bylo jí hanba, že bydlí zadarmo v Ču C’-jieově domě, a nemá žádné povinnosti, které by stály za řeč, a nemohla se dočkat, kdy se jí naskytne příležitost něčím se mu zavděčit a zbavit se tak výčitek svědomí. Chudák maminka, o vykořisťování neměla ani ponětí, uznávala pouze všechny tehdy běžně uznávané společenské normy. Svého syna učila, že nemá být vybíravý v jídle a přitom Ču C’-jiea pro jeho mlsnost neodsuzovala, pokládala ji za svého druhu „nadání“ a to přece nemá s obyčejnou rozežraností nic společného. Ale jak měl důstojný student gymnázia dělat sluhu takovému břichopáskovi?! Maminka se rozplakala, co zemřel otec, třeli jsme bídu, žili jsme jenom z té trochy peněz, co vydělal můj starší bratr jako námořník. „Jen běž, můj Tchingu, nad hlavou máme jeho nebe, šlapeme po jeho zemi, zadarmo žijeme v jeho domě, ani vodu a elektřinu nemusíme platit a to vydá za stravu pro nás pro všechny. Stačí jedno slovo pana ředitele a budeš mít po studiu a všichni zůstaneme bez střechy nad hlavou. To je všechno proto, že nás tvůj táta tak brzo opustil, prosím tě …“

125

A  tak mi nezbylo, než zatnout zuby a  každý den čekat s  bambusovým košíkem před vchodem do vinárny. Sotva se rozsvítily lampy a ulice zaplavila světla neonů, přijeli v rikšách Ču C’-jie a jeho kumpáni. S  hlasitým zvoněním a  troubením se jako tančící drak davem chodců prodrala dlouhá řada nablýskaných rikš a pomalu se zastavila před vinárnou. Všichni byli čisťouncí, linula se z nich vůně mýdla, líčka jim zčervenala, zářili spokojeností. Rikša, ve které se vezl Ču C’-jie, jela vždy jako první, táhl ji A-er, který vypadal zvlášť silný a nabitý energií. Zastavili, A-er sundal Ču C’-jieovi z kolen plstěnou přikrývku a ten hbitě a lehce seskočil s vozíku. Před vinárnou je nečekal její majitel ani číšníci, k slavnostnímu uvítání tu nastoupily dvě řady otrhaných, špinavých žebráků. Natahovali ruce, volali „milostpane!“, a  jejich paže se před Ču C’-jiem kývaly jako suché haluze ve větru. Ču C’-jie na to byl připraven, ledabyle mávl rukou a k vůdci žebráků slétla malá bankovka: „Zmizte.“ Žebráci se s hukotem rozprchli a před Ču C’-jiem jsem se objevil já, žebrák privilegovaný, stál jsem tam s košíkem v ruce hned vedle vchodu a kručelo mi v břiše. Moje privilegium spočívalo v tom, že jsem znal něco ze zeměpisu a z historie, věděl jsem, co je to rovnost, volnost a bratrství a četl jsem Sunjatsenovo pojednání o právech člověka. Sunjatsen byl odpůrcem obžerství a věděl, co je to lidská důstojnost. Když se žebráci s  rámusem rozešli a  nechali mě tam trčet samotného, div jsem vzteky nepraskl a štvalo mě, že ho tím košíkem nemůžu pořádně praštit! Ale musel jsem zatnout zuby, vzít si od něho peníze a podle jeho pokynů jít k Luovi pro nakládané maso, k Maovi pro zvěřinu, do Sezamové chýše pro krevety a sušenou rybu, k tomu a tomu dědkovi pro marinovanou husu, do Kláštera nejhlubších tajemství pro sójové syrečky a čertví kam ještě pro čertvíjaké pamlsky … S  košíkem v  ruce jsem šmejdil po ulicích a  před očima se mi míhalo noční Su-čou. Z restaurace s opojnými nápoji se line hudba, neony vrhají barevné světlo na dláždění; kousek vedle skomírá slabé světlo pouličních lamp, v  malých uličkách je ticho jako po

126

vymření a z bedny na odpadky vybírá stařena slupky od zeleniny. Stoly se prohýbají pod tíhou talířů a číšek, jedna proslulá specialita střídá druhou, pijáci se baví hrou na počítání prstů; před obchodem s  rýží stojí jako stíny lidé ve frontě, na zádech mají křídou napsané pořadí a  čekají na příděly, které se začnou vydávat druhý den ráno. Jakási významná rodina uspořádala svatební hostinu, rezervovali si celého Jeřába a borovici, po celé délce Klášterní ulice stojí řada koňských povozů a rikš. Nevěsta si přes ramena přehodila lehounký šál, sukní zametá zem, všichni hosté jsou oblečeni podle cizí módy, září perlami a drahokamy: ale o kus dál, v krytých koridorech Kláštera nejhlubších tajemství, se choulí lidé v konopných pytlích, někteří z nich se možná ani nedočkají rána … Často mi vytanuly na mysli známé verše: „Ze vrat bohatých domů se vůně lahůdek line, na cestách spousta chudáků hlady a mrazem hyne.“ Ču C’-jie mě skutečně nenechal přijít zkrátka, často mi cpal do kapsy všechny zbylé peníze: „To si vem,“ říkal a  tvářil se přitom tak, jako když mluvil k žebrákům. Celý jsem ztuhl a cítil strašné ponížení. „Tak si to vem, pro babičku, kup jí nějaké maso.“ Ponížení roztálo ve smutku. Měl jsem starou babičku, to ona mě vychovala, bylo jí už sedmdesát let, všechny zuby jí dávno vypadaly, byla po mrtvici napůl ochrnutá a v hlavě už to neměla úplně v pořádku. Ale chuť k jídlu jí nescházela, dennodenně se dožadovala masa, nejvíc ze všeho chtěla maso nakládané v sójovém tvarohu, jaké se dělalo u Lua, tahle pochoutka se rozplývala na jazyku, krásně voněla a  měla tak lahodnou chuť, že se nikdy nepřejedla. Babička neměla ponětí o  cenách a  o  měně, podle ní se všechno počítalo ještě na měďáky a  stříbrné jüany. Věděla, že můj starší bratr posílá domů měsíčně několik tisíc jüanů (které stačily tak na padesát kilogramů rýže), tak proč bychom jí nemohli za dvacet šest měďáků koupit půl kila masa? Vždyť přece do jednoho jüanu

127

se vejde celých tři sta měďáků! Obviňovala maminku, spílala jí, že je neposlušná snacha a nezná úctu k rodičům, že na ní, na starém člověku, šetří, a hned do toho zatáhla letité historky o vztazích mezi tchýněmi a snachami, láteřila a zároveň plakala. Mamince nebylo žádné vysvětlování nic platné, raději dál přebírala přídělovou rýži a do ošatky se jí kutálely slzy. Srdce mi pukalo, sevřeno mezi dva potoky těch slz! Přinesl jsem domů pár kousků nakládaného masa, které jsem koupil za drobné od Ču C’-jiea, a donesl ho babičce k posteli; pustila se do jídla a s pláčem mě třesoucí se rukou hladila po hlavě: „Ty můj hodný chlapče, alespoň ty máš rád babičku, nadarmo jsem tě nevychovala …“ V  tu chvíli se mi oči zalily slzami, chtělo se mi hlasitě plakat, křičet, volat k  zodpovědnosti nebesa! Ale místo toho se mi stáhlo hrdlo, opřel jsem se o  babiččinu postel a  hlavu schoval do její přikrývky. Když už jsem kvůli penězům snesl takové ponížení, tak proč trochu nepotěšit babičku? „Na nebi ráj, na zemi Su-čou a Chang-čou.“ Nevím, kdo tohle přísloví vymyslel a ještě se nestyděl dát Su-čou na první místo. To pořadí má prý své opodstatnění, neboť Chang-čou se povzneslo do takové slávy, že „poutník opilý vlahým jarním vánkem si jej mohl splést se slavným Kchaj-fengem“ teprve po rozdělení říše za dynastie Sung. Zato v Su-čou už za Tchangů „sto tisíc rodin platilo daně a pět tisíc zdejších synků strážilo hranice“. A co teprve za dynastie Ming, to se v Su-Čou „míhaly kolem vznosných budov tři tisíce nádherných kabátců a  ze všech stran se hrnuly proudem zlaťáky“. Za posledních sto let se vyšvihla Šanghaj a všichni obratní muži, kteří ovládli to cizácké tržiště, si kupovali domy a  pořizovali podniky v  nedalekém Su-čou, hromadili tam majetek tak, aby dokud útočí, měli odkud udeřit, a až se stáhnou do ústraní, aby měli co hlídat. Su-čou nebylo žádné správní či hospodářské centrum, politické intriky se zde projevovaly v daleko menší míře a podnikání nehrozila téměř žádná úskalí; strategicky významné město to také nebylo, za dva

128

tisíce tři sta let, jež uplynuly od boje mezi starověkými státy Wu a Jüe, se zde neodehrála žádná velká bitva; počasí je tady příjemné, všeho je tu hojnost, okolní scenérie je půvabná. Ve všech dobách přicházeli do Su-čou pokojně prožít svá poslední léta statkáři a  vysloužilí úředníci, bohatí obchodníci, lumpové, kteří zanechali nečistého řemesla, různí zneuznaní umělci a literáti, kdysi slavné kurtizány, nyní povadlé. Když se shromáždí tolik bohatých a vzdělaných lidí, aby se v  poklidu oddávali radovánkám, neobejdou se bez jídla, pití a zábav, a proto se sučouské zahrady staly těmi nejkrásnějšími na světě a kultura jídla zde dosáhla nejvyšších vrcholů! Krásná scenérie jídlo nenahradí a  za čas zevšední, ale jíst musíme třikrát denně. Obávám se, že Su-čou je prvním z pozemských rájů jedině proto, že zdejší pochoutky předčí dobroty připravované v Chang-čou. Sučouští se tím nejspíš odjakživa pyšnili, ale já jsem to tehdy pokládal za zločin, za projev té nejhorší nespravedlnosti mezi lidmi! Nevěděl jsem nic o tom, že by uprostřed pekla měl být ukrytý „ráj“, jak se někdy vypráví, ale jasně jsem viděl, že v tomhle „ráji“ existuje opravdové peklo, a že naprostá většina lidí se potácí na jeho okraji. Upřímně řečeno, k  víře v  komunismus mě neobrátila četba Kapitálu ani Komunistického manifestu, přivedli mě k ní z větší části takoví lidé jako Ču C’-jie; to oni mě přesvědčili, že všechny ty krásné, květnaté –ismy jsou k ničemu, že jedině zespolečenštění výrobních prostředků dokáže něco změnit! To bych se na to podíval, co by zbylo z Ču C’-jieovy nadutosti, kdyby mu někdo vyvlastnil nemovitosti! Potajmu jsem si zpíval písničku, která se k  nám dostala z  Pejpchingu: Tam v horách je tuze pěkně, tam jsou na tom všichni stejně, koukej dělat, když chceš jíst, nikdo ti nebude otročit. …

129

Písnička měla úplně jednoduchou melodii, i  já jsem ji zvládl bez problémů, ale pomohla mi najít východisko ze situace, kdy se z  několika domů linula vůně lahůdek, zatímco spousty chudáků mrzly a hladověly, a to východisko bylo tam, v horách! Rozhodl jsem se, že odejdu do Osvobozených oblastí, to už bylo v zimě roku 1948. Neměl jsem ponětí, jak na tom v Osvobozených oblastech jsou, stále jsem myslel, že Kuomintang je mocný, má americkou atomovou pumu a  kdoví co ještě. Nejspíš několik dalších let, několik desítek let krvavého boje, než se proletariát stane pánem celé země! Četl jsem Železný proud a Rozklad a věděl jsem, jaké strázně jsou spojené s revolucí, že je to křest ohněm a  krví. Setrvával jsem proto v té době ve velmi truchlivé náladě a chystal jsem se padnout na bitevním poli: „Ach, vítr sviští, chladná je řeka I, hrdina odchází, ach, a již se nevrátí!“ Moje tehdejší duševní rozpoložení se v mnohém podobalo náladě nešťastného Ťing Kchea, když se loučil s přáteli a odcházel zabít tyrana. Já jsem se loučil se Su-čou, právě ono, krásné a těžce zkoušené město, mě poslalo bojovat! Krátce před odchodem jsem vystoupil na Tygří pahorek a z pavilonu na jeho vršku jsem se ještě jednou rozhlédl kolem: nashledanou, tvůj syn se chystá vlastní krví smýt nánosy špíny z  tvého těla! Navečer jsem jako obvykle šel nakupovat zákusky pro Ču Ču C’-jiea, jako obvykle jsem koupil kousek masa nakládaného v sójovém tvarohu a donesl jsem ho babičce až k posteli: Jez, babičko, tentokrát tvůj vnuk nejspíš naposled vydělával na vlastním ponížení, aby ti mohl koupit něco dobrého! Nemýlil jsem se, když se babička dozvěděla, že se ztratil její nejoddanější vnuk, tři dny plakala a potom se navždy rozloučila se světem. Jak trvalé jsou vzpomínky z  mládí! Na potupné cedule, ostouzející procesí, urážky a  strádání z  doby „kulturní revoluce“ jsem už zapomněl, jako by to byly bezvýznamné dětské hry. Ale to, jak

130

jsem před třiceti lety opouštěl domov, jak jsem se v duchu loučil s maminkou a babičkou a vrhal se do neznáma, zůstalo v mé paměti do poslední kapky. Možná, že si rád pamatuji skvělé okamžiky a zapomínám na chvíle ponížení, ale proč mi tedy nemizí z paměti ponížení, které jsem prožíval před třiceti čtyřiceti lety? Pokaždé, když ve filmu vidím raněného vojáka, jak vstává z kaluže krve, zvedá pušku a  s  hlasitým voláním po pomstě se vrhá na nepřítele, sevře se mi srdce a oči mi zvlhnou. Přesto, že takových filmů jsem viděl příliš mnoho a myslím si o nich, že je to stará veteš, nedovolím, aby to říkaly moje děti; když něco takového uslyším, rozkřiknu se na ně: „Holobrádci, ničemu nerozumíte!“

3. Příjemné nedorozumění

Kdepak by mě napadlo, že až se dostanu do Osvobozených oblastí, bude už po všem, kouř na bojišti chuajchajské bitvy se již rozplyne, utichne rachot pušek a děl. Vojáci a obyvatelé Osvobozených oblastí se radostně připravovali překročit řeku Jang-c‘. Studenty, jako jsem byl já, kteří přicházeli z  Čankajškova území, zastavili v  půli cesty, zařadili nás mezi kádry a poslali zpět, abychom s armádou překročili řeku Jang-c´ a převzali do svých rukou řízení měst. Přišel jsem ze Su-čou, a  tak mě samozřejmě poslali zase tam, protože jsem ve svém městě dobře znal každý kout, rozuměl jsem zdejšímu, krásnému, ale špatně srozumitelnému dialektu, prostě hodil jsem se za průvodce. Co bude potom, až přijdu do Su-čou, na to jsem nemyslel, a kdyby tehdy někdo z nás začal hovořit o perspek-

131

Obsah dvě čínské novely- - - - Lu Wen-fu (1928–2005) Feng Ťi-cchaj (nar. 1942)

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 5 7 8

Feng Ťi-cchaj: ZÁZRAČNÝ COP- 1. K jedné nekalosti se přidává další 2. Kde se vzal, tu se vzal jakýsi hňup 3. Lehké je zloducha pozvat dovnitř, ale těžké se ho zbavit 4. Věřte tomu nebo ne, byla to pravda 5. Je to štěstí nebo pohroma, kdoví? 6. Velmistr se předvádí 7. Jang Tien-čchi, majitel obchodu s dováženým zbožím 8. Svět cizinců 9. Mistr Sató chytá cop 10. Duch a krev Prosťáčkových předků 11. Zázračný cop a zázračné pěsti 12. Jedna maličkatá kulka z cizí pušky 13. Nezbývá než se zpronevěřit předkům 14. Nadešel čas stříhání copů 15. Čarostřelec

9 12 21 27 35 45 48 57 63 73 78 83 94 98 106 111

Lu Wen-fu: LABUŽNÍK - 1. Stručný úvod na téma pokrmů a nápojů 2. Týká se to i mě 3. Příjemné nedorozumění 4. Bubny zavířily, útok začíná 5. Stav ohrožení vystřídá klid a pohoda 6. Člověk a chuť 7. Pokrm z dýní 8. Naše cesty se setkávají 9. Ach, tři dny odloučen… 10. Darmožrout vykládá učení 11. Naskýtá se vzácná příležitost ochutnat vybranou krmi 12. Čokoláda

115 116 121 131 142 151 160 166 177 186 195 203 219