V Brně dne 30. června 2010 Sp. zn.: 4337/2009/VOP/DV
Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci postupu Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov
A. Závěry šetření Dne 12. dubna 2010 vydal veřejný ochránce práv zprávu o šetření pana J. V., bytem ... , ve věci zápisu vlastnického práva na základě rozhodnutí soudu, kterým došlo ke zrušení části smlouvy o převodu nemovitosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění ke dni 25. srpna 1993. Ochránce ve zprávě, kterou zaslal k vyjádření Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „KÚ JmK“) a Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu (dále též „ČÚZK“), upustil od původního právního názoru opírajícího se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2464/2000 ze dne 18. prosince 2001, zároveň ale přednesl nový právní názor, kterým zdůvodnil, proč měl být zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na základě předmětného rozhodnutí proveden. Nový právní názor byl postaven na odůvodněném přesvědčení, že rozhodnutí o zrušení části smlouvy je samo o sobě zapsatelné do katastru nemovitostí a této skutečnosti nebrání ani dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. V podrobnostech odkazuji na text zprávy, kterou mají úřady i stěžovatel k dispozici. B. Vyjádření úřadu ČÚZK ve svém vyjádření ke zprávě uvedl, že soud je oprávněn podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnout o zrušení smlouvy zcela nebo zčásti v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě. Touto problematikou se zabýval Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95. Ve výše uvedeném stanovisku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „Soud je oprávněn podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodovat i jen o zrušení části smlouvy ohledně darování pozemku nebo ohledně jeho bezplatného převodu v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, týkající se budovy, k níž pozemek (pozemky) patřil (patřily). Soud tu rozhoduje jen o zrušení smlouvy, nikoli o určení vlastnictví žalující osoby; k řízení o takovém určení vlastnictví by mohlo dojít až po právní moci rozsudku o tom, že přechází právo k nemovitosti, nebo rozsudku o tom, že se zrušuje zcela nebo zčásti smlouva.“ Z uvedeného ČÚZK dovozuje, že zápis do katastru nemovitostí záznamem lze provést až na základě rozsudku, kterým bude podle ustanovení § 80 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodnuto o určení vlastnického práva, nikoliv již na základě rozsudku o zrušení darovací smlouvy nebo její části. Uvedené závěry a správnost citovaného stanoviska dle ČÚZK Nejvyšší soud potvrdil v dalších rozhodnutích. K rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 2464/2000 ze dne 18. prosince 2001, na který ochránce ve výzvě odkazoval a kterým dle soudu ochránce mělo dojít k překonání názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, uvedl ČÚZK následující. V uvedeném řízení se žalobkyně domáhala náhrady škody, která vznikla tím, že bez jejího souhlasu byly vykáceny stromy z jejího pozemku koncem roku 1993 či začátkem roku 1994. Nejednalo se o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale o určení, kdy při zrušení darovací smlouvy podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. vzniklo vlastnictví oprávněné osobě. Z tohoto důvodu nelze podle názoru ČÚZK z hlediska zápisu do katastru nemovitostí mít za to, že tento rozsudek překonal dřívější výše uvedené rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu o zrušení darovací smlouvy. Soud sice dospěl k závěru, že vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem darovací smlouvy, se nabývá dnem právní moci rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona 229/1991 Sb., ale toto konstatování soud nijak nespojoval se způsobem zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a o stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, se vůbec nezmínil. Soud pouze dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v době, kdy došlo ke škodě, vlastnicí předmětného pozemku, a proto není aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody vzniklé vykácením porostu na tomto pozemku. Navíc podle ČÚZK stanovisko Cpjn 36/95 bylo vydáno v souladu s ustavením § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť tehdy vyplynuly další otázky aplikace i výkladu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., které si vyžádaly potřebu zaujmout stanovisko ke správnému a jednotnému výkladu těchto ustanovení. Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu pak nikdy nevyslovilo odlišný názor od názoru vysloveného v tomto stanovisku. Pokud by se vyskytla nutnost cokoliv měnit na tomto stanovisku, pak podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. má předseda Nejvyššího soudu, předseda kolegia nebo velký senát možnost v zájmu jednotného rozhodování soudů příslušnému kolegiu navrhnout zaujetí stanoviska podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., což se však nestalo. Je tak zřejmé, že stanovisko Cpjn 36/95 nemohlo být překonáno předmětným rozhodnutím. KÚ JmK ve svém vyjádření k průběžné zprávě o šetření odkázal na vyjádření ČÚZK, který byl ochránci zaslán. C. Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv Po obdržení reakce KÚ JmK a ČÚZK a po jejím prostudování jsem dospěla k závěru, že se s jejich obsahem nemohu ztotožnit. Z velké části je to ale dáno tím, že obě vyjádření, resp. vyjádření ČÚZK směřovalo proti názoru, který ochránce jednoznačně ve zprávě opustil, a nahradil názorem novým. Ve světle této skutečnosti 2
nemohu než odkázat na právní názor ochránce, který byl ve zprávě vyjádřen. Pro pořádek si jej dovoluji ve zkráceném znění zopakovat. Ve zprávě bylo zdůrazněno, že v daném případě je třeba odlišit dvě věci. První je povaha rozhodnutí soudu podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a druhou, zda takové rozhodnutí soudu je zapsatelné do katastru nemovitostí záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. a) povaha rozhodnutí soudu podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Předmětné rozhodnutí – ve shodě s Nejvyšším soudem i ČÚZK – není možné považovat za obdobu rozhodnutí o určení vlastnického práva. Není ale ani rozhodnutím na určení neplatnosti smlouvy. Zatímco v soudním řízení o určení neplatnosti jsou účastníky pouze smluvní strany, v případě žaloby podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je tomu jinak. Účastníky soudního řízení jsou taktéž smluvní strany, které jsou však zároveň stále vlastníky předmětných nemovitostí (žalovaný), resp. osoby blízké (… jsou-li tyto pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny …; … nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké …). To znamená, že pokud by nabyvatel ze smlouvy již nebyl vlastníkem, nebo by vlastníkem nebyla osoba blízká, soud by žalobní návrh zamítl. Dle mého názoru je tak možné tvrdit, že rozhodnutí soudu ve smyslu předmětného ustanovení se tak – v souladu s názorem Nejvyššího soudu – svou povahou nachází mezi rozhodnutím na určení vlastnického práva a rozhodnutím na určení existence právního vztahu. b) zápis rozhodnutí soudu podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. záznamem do katastru nemovitostí V současné právní praxi již není pochyb, že na základě rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy není možné provést zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. V opačném případě totiž hrozí, že nabyvatel nemovitosti z titulu neplatné smlouvy již není jejím vlastníkem, a změna zápisu by se tak děla na úkor třetí osoby. Vlastnické právo totiž mohlo přejit vydržením, smrtí nebo zánikem převodce na třetí osobu. Vztáhnout tento pohled na rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. však nebylo dle mého mínění zcela přiléhavé. Důvodem je výše uvedená skutečnost, že předmětné rozhodnutí o zrušení smlouvy se zásadně liší od rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy. Navíc, pokud žalovaná osoba, resp. osoba blízká musí být vlastníkem, je pouze na soudu, aby se s touto problematikou vypořádal. Pokud by se pak ukázalo, že žalovaný vlastníkem není, měl by soud podanou žalobu zamítnout pro nesplnění zákonem stanovených podmínek. Je pak mimo rámec pravomoci katastrálních úřadů kontrolovat to, jak soud dospěl k závěru, že žalovaný je skutečně vlastníkem 3
pozemků, a nikoli jen osobou evidovanou v katastru nemovitostí jako vlastník. Skutečnost, že je žalován vlastník, který je současně smluvní stranou (s tím, že dle zákona č. 229/1991 Sb. jsou na roveň této osobě postaveny i osoby blízké), pak eliminuje základní hrozbu, kvůli které katastrální úřady správně odmítají zapisovat rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy, a to, že žalovaný, který nemovitost na základě neplatné smlouvy nabyl, v okamžiku vydání rozhodnutí již není vlastníkem. Na celé věci nic nemění, že osoba, která byla panem V. žalována, zemřela. Soudní řízení totiž pokračovalo i proti právním nástupcům původní majitelky. Bylo pak na úvaze soudu, zda právní nástupce původní majitelky vezme za účastníky soudního řízení, nebo ne. Pokud je vzal za účastníky soudního řízení, je pak jejich postavení nutné vykládat ve smyslu ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., tedy že se jedná o vlastníky, kteří nemovitost nabyli způsobem uvedeným v cit. zákoně, resp. osoby blízké. Soudní spor o zrušení smlouvy podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. podle mého mínění zejména z důvodu, že žalovaným může být jenom původní účastník smlouvy, který je stále vlastníkem, má proto blíže k žalobě na určení vlastnického práva. Jelikož žalován může být jenom vlastník, který je zároveň smluvní stranou, nebo osoba blízká, která je zákonem postavena na roveň původnímu vlastníkovi, netýká se této žaloby žádné omezení nebo nedostatek, které jsem uvedla výše. Nadto u nemovitostí, o které byl veden spor, bylo vydáno předběžné opatření, které vlastníkům zamezovalo s předmětnými pozemky disponovat. V současné době tak žalovaní jsou stále zapsáni v katastru nemovitostí a změna zápisu by nebyla na újmu třetích osob. Nelze pak ani pominout, že pokud by se měl pan V. domoci vlastnického práva žalobou na určení vlastnického práva, bude žalovat stejné osoby a svůj návrh by zřejmě nemohl než odůvodnit rozhodnutím soudu, podle kterého jejich nabývací titul byl zrušen. Dále si dovoluji dodat, že nikde není řečeno, že pouze rozhodnutí, kterým je vysloveno, kdo je vlastníkem nemovitosti, je pokladem pro zápis do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud pouze řekl, že není možné provést zápis vlastnického práva záznamem na základě rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, ale na základě rozhodnutí o určení vlastnického práva. Jak ale bylo výše uvedeno, rozhodnutí soudu podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nemá povahu rozhodnutí o neplatnosti smlouvy. Naopak si dovoluji odkázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1926/2004 ze dne 25. února 2005, v němž je řečeno následující: „Judikatura Ústavního soudu vyslovila i názor, že rozhodnutí v restitučních věcech mají účinky ex tunc. … Tím by však byly účinky rozhodnutí o zrušení smlouvy „posunuty“ do roviny deklaratorní s důsledkem, že by z pohledu právní jistoty, dotvrzené následným záznamem do katastru nemovitostí, potřebný právní titul podle všeho chyběl. Jak účel restitucí, tak i specifická povaha věci o zrušení smlouvy o bezúplatném převodu pozemků fyzické osobě, však vedou k závěru, že takto problém vyřešit nelze. Rozhodnutí o zrušení smlouvy musí mít účinky ex nunc, tedy účinky konstitutivní; …. Ostatně tento názor vyslovil dříve i dovolací soud – v komentáři M. Pokorného 4
k citovanému zákonu (C. H. Beck, Praha 1999, str. 176, jde též o komentář k dalším restitučním zákonům) je pod blíže neurčenou sp. zn. Cpjn 9/94-I citován závěr, podle něhož má výrok o zrušení smlouvy podle § 8 odst. 3, resp. 4 zákona č. 229/1991 Sb. konstitutivní povahu a jeho účinky nastávají ex nunc. Takový výrok má pak za následek záznam v katastru nemovitostí podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.“ Požadavek, aby předmětné rozhodnutí bylo do katastru zapsáno záznamem, pak není ani v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5207/2007 ze dne 13. srpna 2009, podle kterého rozhodnutí o neplatnosti dražby nemovitosti není listinou, na jejímž základě by bylo možno učinit záznam do katastru nemovitostí, protože uvedené rozhodnutí nedeklaruje věcně-právní vztah k okamžiku jeho vydání. S věcí totiž mohlo být podle názoru soudu dále nakládáno a mohl se změnit její vlastník. To však v tomto případě rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. neplatí, protože žalován mohl být pouze a jen vlastník věci. V případě, že nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, a tudíž osoba žalovaná se neliší od osoby zapsané v katastru nemovitostí, nevidím rozumný důvod, proč by neměl být zápis záznamem do katastru nemovitostí proveden. D. Opatření k nápravě V souladu se zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv,1 a na základě uvedeného závěrečného stanoviska vyzývám Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, aby na základě předmětného rozhodnutí soudu provedl – pokud v mezidobí nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva na třetí osobu – zápis vlastnického práva ve prospěch pana V. a dalších žalobců. E. Závěr Závěrečné stanovisko zasílám Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu a také stěžovateli. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj vyzývám, aby mi v souladu se zákonem č. 349/1999 Sb.2 sdělil, zda mnou navrhované opatření k nápravě provedl, a to do 30 dnů od obdržení tohoto závěrečného stanoviska.
RNDr. Jitka S e i t l o v á zástupkyně veřejného ochránce práv 1 2
Ustanovení § 19 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv.
5
