V Brně dne 21. října 2010 Sp. zn.: 2205/2010/VOP/BK Závěrečné stanovisko - návrh opatření k nápravě ve věci postupu Magistrátu města Chomutova při daňové exekuci k vymožení nedoplatku pana A.A. v rozsahu exekuce prodejem movitých věcí sepsaných a zajištěných v bytě pana B.K. A - Závěry šetření Zástupkyně veřejného ochránce práv (dále již jen „veřejný ochránce práv“ nebo „ochránce“) po provedeném šetření dospěla k následujícím závěrům prezentovaným v průběžné zprávě o šetření ze dne 26. srpna 2010: „Magistrát města Chomutova se při daňové exekuci prodejem movitých věcí sepsaných a zajištěných v bytě stěžovatele dopustil zejména následujících pochybení: [1]
sepsal a zajistil movité věci v bytě stěžovatele, aniž před tím prohlídkou bytu (věcí v něm umístěných) ověřil, že jde o byt povinného v tom smyslu, že ho povinný skutečně užívá; z celkové dokumentace současně dovozuji, že k soupisu došlo v bytě, který nebyl „bytem povinného“ a nemohl být ani „jiným místem, kde má povinný své věci umístěny“ ve smyslu ustanovení § 326 odst. 1 OSŘ,
[2]
protokol o soupisu movitých věcí neodráží faktický průběh prováděného úkonu - byly do něj zapsány skutečnosti odporující skutečnému stavu věcí (povinný „nebyl doma“) a nebylo zaznamenáno množství rozhodných skutečností (tvrzení stěžovatele, že se povinný v bytě nezdržuje a žije se svou přítelkyní a dvěma dětmi na jiném místě, námitka stěžovatele, že je vlastníkem sepisovaných věcí a skutečnost, že na místě předložil doklady o koupi některé ze sepisovaných věcí, zaznamenáno nebylo ani opakované vadné „poučení“ o nutnosti „vykoupit věci“ do 15 dnů s rizikem jejich vydražení),
[3]
sepsal a zajistil movité věci, o nichž bylo na místě nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému,
[4]
nepoučil stěžovatele o tom, že své vlastnické právo k sepsaným věcem může uplatnit prostřednictvím vylučovací žaloby k soudu,
[5]
opakovaně rozhodl v přímém rozporu s hodnocenými důkazy (rozhodnutí č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 18. března 2010, rozhodnutí č. j.: MMCC/36445/ExM/114/2010/OE/Dvo/nám2 ze dne 1. dubna 2010),
[6]
odstranil ze spisu listinné důkazy a ochránci v rozporu se skutečností tvrdil, že mu nebyly předloženy,
[7]
překročil meze své věcné příslušnosti č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/4 ze dne 2. května 2010.“
rozhodnutím
Citovaným závěrům ochránce předcházelo 13 stran hodnocení věci včetně objasnění úvah ochránce a jeho argumentace navazující na podrobný popis zjištěných okolností celého případu (zpráva má celkem 21 stran).
Průvodním dopisem pak ochránce primátorku města Chomutova, Mgr. Ing. Ivanu Řápkovou, vyzval, aby se k závěrům vyjádřila a informovala ho o přijatých opatřeních k nápravě. V případě nesouhlasu s hodnocením a závěry požádal, aby se vyrovnala s argumentací podanou ve zprávě. B - Vyjádření Magistrátu města Chomutova ke zprávě ochránce1 (nekrácená citace) „Dne 30. 8. 2010 obdržel Magistrát města Chomutova dopis z úřadu Veřejného ochránce práv, sp. zn.: 2205/2010/VOP/BK, ve věci daňové exekuce vedené Magistrátem města Chomutova, pro vymožení pohledávky povinného A.A., ve kterém zástupkyně veřejného ochránce práv vytýká Magistrátu města Chomutova jistá pochybení a vyzývá jej k vyjádření se k závěrům svého šetření. Níže uvádíme stanoviska k jednotlivým závěrům úřadu Veřejného ochránce práv: [1] S tvrzením úřadu Veřejného ochránce práv, že Magistrát města Chomutova sepsal a zajistil movité věci v bytě stěžovatele, aniž by před tím prověřil, že se jedná o byt povinného nelze souhlasit. Správce daně vlastním šetřením ověřil pobyt povinného jednak v registru obyvatel města Jirkova, jednak tím, že v místě bydliště převzal povinný opakovaně bezprostředně před výkonem rozhodnutí korespondenci, a jednak opakovaným místním šetřením v místě trvalého bydliště povinného. O prošetření pobytu povinného byla rovněž požádána Městská policie města Jirkova, jejíž sdělení, ze kterého je patrné, že se povinný v bytě zdržuje, je součástí spisu. Pobyt povinného potvrdila rovněž jeho matka a sousedé. V den daňové exekuce hovořili pracovníci správce daně rovněž se sousedy povinného v domě, kteří zdržování povinného na adrese potvrdili. Z výsledků jednotlivých šetření byl vyvozen závěr, že se povinný v místě bydliště zdržuje. Čímž šlo oprávněně a důvodně předpokládat, že věci nacházející se na adrese, kde byl prováděn výkon rozhodnutí, jsou jím užívány a mohou být v jeho vlastnictví, což je plně v souladu s ustanovením § 326 odst. 1 občanského soudního řádu. [2]
Vytýkané vady zájemního protokolu:
Připouštíme, že protokol o soupisu movitých věcí obsahoval nedostatky spočívající v tom, že nebyly plně zaprotokolovány všechny skutečnosti, ke kterým na místě výkonu rozhodnutí došlo. I z tohoto důvodu je však pořizován audiovizuální záznam, který je součástí úředního protokolu. Přijaté opatření: Pracovníci provádějící výkon rozhodnutí byli řádně poučeni o tom jak psát protokol. Nesouhlasíme však s tvrzením, že povinný, respektive osoba zúčastněná na exekuci, byla vadně poučena. Poučení o tom, jak má povinný postupovat při vyplacení exekuce, nebo jak může osoba zúčastněná při výkonu rozhodnutí požádat o vyloučení věcí z exekuce, obdržel stěžovatel, jak ústně v rozsahu jakým 1
nedatovaný přípis č. j.: MMCH/89526/2010/OE/MarJ/1, doručený dne 29. září 2010
2
způsobem si může povinný zajištěné věci vyplatit, tak v písemné podobě, kde byl poučen o tom, že může podat žádost o vyloučení věcí z exekuce (a doložit jejich vlastnictví), což ostatně opakovaně učinil. [3] Tvrzení, že byly sepsány movité věci, o nichž bylo na místě nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému, je zcela mylné a zcestné. Žádná osoba zúčastněná při výkonu rozhodnutí vlastnictví věcí v průběhu daňové exekuce neprokázala. Důkazní břemeno nese ze zákona dlužník, potažmo osoba, která se snaží prokázat, že věci jsou v jejím vlastnictví. V průběhu daňové exekuce byla vznesena pouze námitka, že věci nejsou ve vlastnictví povinného. K námitce byl stěžovatel vyzván, aby k věcem doložil vlastnictví (následně i několikrát opakovaně při jeho návštěvách magistrátu). Stěžovatel však doklady, ze kterých by vyplývalo vlastnictví zabavených věcí, nedoložil (kupní smlouvu, daňový doklad či jiný doklad, ze kterého by vyplývala skutečnost, že je majitelem věcí). Ve zprávě veřejného ochránce práv se hovoří o svědectví, nicméně žádné svědectví, které by jednoznačně a průkazně prokazovalo vlastnictví exekuovaných předmětů, nebylo Magistrátu města Chomutova podáno. Magistrát obdržel pouze čestná prohlášení, která jednoznačně neidentifikují ani majitele (součástí nebyl doklad o nabyvateli věci) ani jednotlivé předměty (typ výrobku, výrobní číslo aj.). Důkazní břemeno nese ten, kdo se skutečnosti, kterou chce prokázat, dovolává. [4] Tvrzení, že správce daně nepoučil stěžovatele o tom, že své vlastnické právo k sepsaným věcem může uplatnit prostřednictvím vylučovací žaloby u soudu je pravdivé, protože stěžovatel byl poučen jiným zákonným způsobem (Úřad Veřejného ochránce práv si evidentně plete exekuci soudní s exekucí daňovou). Nicméně trváme na tom, že o opravných prostředcích byl stěžovatel i povinný zákonně poučen. Správce daně provádí výkon daňové exekuce na základě a v rozsahu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž přiměřeně použije ustanovení občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Ustanovení o. s. ř. se však použije pouze v rozsahu, který není samostatně upraven zákonem o správě daní a poplatků. Zákon o správě daní a poplatků připouští proti exekučnímu příkazu samostatný opravný prostředek, kterým je námitka (ustanovení § 52 zákona č. 337/1992 Sb.). Proto byl stěžovatel, potažmo i povinný, po doručení exekučního příkazu poučen, že může podat námitku proti exekučnímu příkazu a námitkou požádat o vyloučení sepsaných věcí z exekuce. O tomto procesním úkonu rozhoduje samostatně správce daně. (I pokud by stěžovatel využil jiný opravný prostředek než námitku, tak by tento řešil nadřízený orgán správce daně, tj. Krajský úřad v Ústí nad Labem nikoliv Okresní soud v Chomutově.) Stěžovateli tímto však nebyla upřena možnost podání vylučovací žaloby, nicméně tato poučení jsou již nad rámec povinností správce daně při výkonu daňové exekuce. (Pozor, nejednalo se o soudní exekuci ale o exekuci daňovou, kde je jiný nadřízený orgán.) [5] Tvrzení, že správce daně opakovaně rozhodl v přímém rozporu s hodnocenými důkazy je účelovým výkladem úřadu Veřejného ochránce práv.
3
Pověřený pracovník správce daně samostatně procesně rozhodl o každém opravném prostředku předloženém stěžovatelem. Žádosti o vydání zajištěných věcí opakovaně zamítl s tím, že žadatel průkazně nedoložil vlastnictví sepsaných předmětů. Nadto důkazní listiny byly žadatelem účelově pozměňovány, opravovány a přepisovány. Např. pozměněný doklad od televizního přístroje, či přepisovaná dohoda o přenechání družstevního bytu. Z předložených dokladů (stvrzenky, smlouvy, čestná prohlášení) nebylo prokázáno, zda stěžovatel je, či není majitelem rozporovaných předmětů. Správce daně se tedy stále domnívá, že tyto předměty byly v držení povinného, který má na adrese trvalý pobyt a prokazatelně se zde zdržuje. Je-li Úřad veřejného ochránce práv přesvědčen, že povinný bydlí na jiné adrese, nevylučuje tato domněnka možnost, že nemůže mít své věci na adrese trvalého pobytu, zvláště když bylo několika institucemi prokázáno, že se zde zdržuje. Exekuci lze provést i na jiných místech, kde se povinný zdržuje a má svůj majetek. Jediný prokázaný pobyt, kde bylo zdržování povinného prokázáno [viz, bod 1], je adresa trvalého pobytu, tj. místo, kde proběhl výkon rozhodnutí. [6]
K tvrzení o obsahu spisu.
Kontrolou obsahu spisu ExM/11412010/OE/Dvo jsem zjistil, že podání stěžovatele ze dne 15. 3. 2010‚ doručené 16. 3. 2010 k rukám tajemníka magistrátu, neobsahuje ve spisové dokumentaci žádné přílohy. Tyto přílohy nebyly ani jinde dohledány. Zkontrolována byla i elektronická spisová služba magistrátu, kde zásilka byla zapsána dne 16. 3. 2010 a bylo jí přiděleno číslo jednací: CJ MMCH/30142/2010. V profilu spisu nejsou rovněž přílohy uvedeny, v přiložených nascanovaných dokumentech je pouze obálka a vlastní žádost stěžovatele (Věc: nesouhlas s exekucí na majetek číslo jednací - ExM/114/2010/OE/Dvo). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel doručoval písemnosti poštou i osobně a několikrát doklady doplňoval a měnil, přijal jsem ve věci vedení spisové služby následující obecné opatření, které se vztahuje ke všem výkonům rozhodnutí: veškerá podání pro úsek správce daně musí projít a být zaevidovány centrální podatelnou magistrátu. Vykonavatelé již nemohou přijímat podání ve věcech, ve kterých se účastní vlastního výkonu rozhodnutí prostřednictvím své odborové podatelny. Připouštím, že vykonavatel uvedenou přílohu nejméně viděl, protože ji odcitoval v rozhodnutí o námitce č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 18. 3. 2010, jestli však tato byla předložena v listinné podobě, nebo pouze předložena k nahlédnutí, není patrné ani z citovaného rozhodnutí o námitce. Skutečností je, že v době zaslání první odpovědi na žádost úřadu Veřejného ochránce práv ve spisu tyto dokumenty nebyly. Chybějící rozporovaná nájemní smlouva byla stěžovatelem doplněna do spisu 5. 5. 2010 (bez dalších příloh). Smlouva však dokládá pouze skutečnost, že si povinný pronajal k užívání nemovitost, neprokazuje však již, kde se povinný zdržuje. Ověření pobytu povinného dokládá bod [1].
4
Trváme, že exekuce byla provedena v místě, kde byl prokazatelně ověřen pobyt povinného. [7] Výtka, že správce daně překročil meze své působnosti rozhodnutím č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 2. 5.2010 je velmi polemizující. Pokud žadatel v jedné žádosti protichůdně uvede: žádost o vyloučení věcí z exekuce, navrhne pozastavení prodeje a zároveň navrhuje, že si zabavené věci odkoupí zpět, je těžké o takovéto žádosti rozhodnout. Proto pověřený správce daně rozhodl o každé ze tří žádostí stěžovatele samostatně. První zamítl a odůvodnil, druhé a třetí vyhověl. Tvrzení stěžovatele, že pokud by věci nevyplatil do 24. 5. 2010, budou tyto prodány v dražbě 8. 6. 2010, když měl rozhodnutím schválený odklad prodeje do 30. 6. 2010 je nepravdivé. Termín úhrady 24. 5. 2010 sdělil správci daně sám stěžovatel a rovněž tento termín dodržel. Zabavené věci by zcela jistě nebyly a ani nemohly být součástí dražby nařízené na 8. 6. 2010, protože do 30. 6. 2010 byl prodej věcí přerušen (žádná dražební vyhláška k předmětům z exekuce č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo, ani nebyla vydána). Jak již bylo uvedeno, stěžovatel společně s dlužníkem dne 24. 5. 2010 exekuci vyplatil a dne 26. 5. 2010 byly věci vráceny. Příjmový doklad č. 000819 vydaný na jméno A.A. ze dne 24. 5. 2010 stěžovatel v žádném případě nenámitkoval, ani jiným způsobem nerozporoval. (Při úhradě bylo v příruční pokladně magistrátu uvedeno, že je hrazena pohledávka A.A.. Pokladní nezkoumá, kdo platbu a jakým jménem hradí.) Úhradou dluhu byla exekuce pro vymožení předmětné pohledávky ukončena a Magistrát města Chomutova vydal dne 25. 5. 2010 rozhodnutí o zastavení daňové exekuce č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/5. K dalším skutečnostem uvedeným v dopise úřadu Veřejného ochránce práv uvádíme: Kvalifikace pana Bc. P.Z. a dalších osob zúčastněných při výkonu rozhodnutí je dána zákonem o úřednících. Výkon daňové exekuce zastřešují pracovníci odboru ekonomiky, jmenovitě: Ing. J.M., vedoucí odboru ekonomiky, l.S., Ing. M.D. což jsou zaměstnanci Statutárního města Chomutova, k výkonu práce zařazení do Magistrátu města Chomutova. Všichni uvedení pracovníci odboru ekonomiky jsou oprávněné úřední osoby a mají zkoušky ze zvláštní odborné způsobilosti na úseku správy daní a poplatků. Pan P.Z. vykonává činnost pro zaměstnavatele na dohodu o provedení pracovní činnosti, přičemž je nad rámec zákona o úřednících přihlášen ke zkoušce ze zvláštní odborné způsobilosti na úseku správy daní. Pro město pracuje v řádném pracovním poměru jako zástupce ředitele Městské policie Chomutov a má příslušné zkoušky ze zákona o obcích, z trestního zákoníku, přestupkového zákona a dalších právních předpisů souvisejících s jeho hlavní činností. Na osoby, které vykonávají pracovní poměr na dohodu, se však zákon o úřednících nevztahuje, přesto však magistrát učinil kroky, aby i tyto osoby zvláštní odbornou způsobilost získaly. (I kdyby se jednalo o úředníka, tak má dle zákona o úřednících povinnost získat odbornou způsobilost do 18 měsíců, do této doby se na tuto osobu pohlíží, jako že odbornou způsobilost má.)
5
Ostatní osoby zúčastněné na exekuci byly osoby s pomocnou funkcí ochranka, stěhovák, řidič. Všechny osoby mají podepsané prohlášení mlčenlivosti. Jedná se rovněž o pracovníky Městské policie Chomutov, kteří zde byli na dohodu o pracovní činnosti v době svého volna. K žádosti o doložení spisu uvádíme, že spis byl úřadu Veřejného ochránce práv odeslán kompletní, nyní obsahuje navíc pouze následující dokumentaci: korespondenci s úřadem Veřejného ochránce práv, potvrzení o vyplacení zabavených věcí, soupis movitých věcí s potvrzením, že tyto byly vydány oprávněné osobě a rozhodnutí o zrušení daňové exekuce. Kompletní spisovou dokumentaci EXM/114/2010/OE/Dvo Vám na Vaše vyžádání zasíláme opakovaně v příloze. Na závěr si dovolím malou polemiku nad legislativní úpravou výkonu rozhodnutí v rámci daňové exekuce. Daňová exekuce je prováděna na základě a v rozsahu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 73 odst. 7 platí „Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu. Ministerstvo v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti České republiky upraví obecně závazným právním předpisem podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové.“ Takovýto závazný právní předpis pro výkon daňové exekuce však vydán nebyl. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti Č. 37/1992 Sb., stanovuje jednací řád pro okresní soudy a krajské soudy, nikoliv pro územní orgány správce daně (tj. finanční úřady, obce, kraje, celní správu aj.). Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j.: 1360/95-OOD stanovuje Řád pro soudní vykonavatele (opět pouze pro soudní vykonavatele, nikoliv pro vykonavatele územních orgánů správce daně). Podle ustanovení § 73 odst. 7 je pro správce daně závazný pouze občanský soudní řád, který však použije pouze v přiměřeném rozsahu. Ostatní citované normy se na daňovou exekuci nevztahují. Právní předpis vydaný Ministerstvem financí k daňovým exekucím dodnes chybí, i když již v roce 1992, kdy byl zákon vydán, na něj legislativci mysleli a v samotném zákoně uvedli, že ministerstvo upraví obecně závazným předpisem podrobnosti při výkonu daňové exekuce. Bezesporu by byl takovýto předpis velice užitečný. Úřad Veřejného ochránce práv však nesmí zaměňovat exekuci soudní s exekucí daňovou. C - Závěrečné stanovisko ochránce Ochránce své závěry podrobně objasnil a opřel je jak o popis zjištěného skutkového stavu, tak o podaný výklad aplikované právní úpravy. Navzdory žádosti ochránce Magistrát města Chomutova (dále také jako „magistrát“) na obsah průběžné zprávy ochránce nereaguje v tom smyslu, že by se s argumentací ochránce jakkoliv vyrovnal. Následuje proto závěrečné stanovisko v mnohém odkazující na průběžnou zprávu o šetření, vyrovnávající se s případnými novými tvrzeními magistrátu.
6
[1]
Daňová exekuce versus soudní výkon rozhodnutí (případně soudní exekuce)
Magistrát se domnívá, že jsou některé ze závěrů ochránce důsledkem nesprávného zaměňování „soudní exekuce“ s exekucí daňovou, proto bude vhodné, začít objasněním k této záležitosti. Ochránce samozřejmě nezpochybňuje určité odlišnosti mezi soudním výkonem rozhodnutí (případě soudní exekucí) a exekucí daňovou. Pokud ustanovení § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, říká, že se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu, znamená to, že se správce daně řídí zákonem o správě daní a poplatků a v rozsahu, ve kterém tento zákon nestanoví jinak, přiměřeně občanským soudním řádem. Slovo „přiměřeně“ přitom neponechává správci daně prostor pro jakoukoliv libovůli. Vzhledem k ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR2 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod3 lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Proto magistrát (správce daně) musí občanského soudního řádu použít ve výše uvedeném rozsahu plně tam, kde to není z povahy věci vyloučeno a s přihlédnutím k tomu, že občanský soudní řád jinak upravuje postup soudu (nikoliv správce daně) a výkon rozhodnutí představuje pouze zlomek této právní úpravy. Má-li takto správce daně použít občanský soudní řád, lze si klást otázku, nakolik je jeho povinností současně přiměřeně aplikovat také právní předpisy vydané k jeho provedení (nejde-li o „pouhé“ interní normativní instrukce). Magistrát se domnívá, že nikoliv, přičemž argumentuje tím, že „vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., stanovuje jednací řád pro okresní soudy a krajské soudy, nikoliv pro územní orgány správce daně (tj. finanční úřady, obce, kraje, celní správu aj.)“. Argumentace magistrátu v tomto smyslu neobstojí, občanský soudní řád totiž z povahy věci také neupravuje postup správce daně, přesto je povinností správce daně tento předpis aplikovat s ohledem na zákonný odkaz. Spor o aplikaci prováděcího předpisu však není pro věc zásadní. Při hodnocení postupu magistrátu ochránce ve zprávě poukázal i na vybraná ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, a na instrukci Ministerstva spravedlnosti č. j.: 1360/95-OOD ze dne 21. srpna 1996, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele (dále jen „ŘPSV“), a uvedl, že jde o ustanovení, která, „byť i nepřímo“, dopadají na hodnocený postup magistrátu. Prakticky se tato pasáž hodnocení týkala výkladu zákonné úpravy - určení bytu povinného a praktického postupu při soupisu věcí, při němž je správce daně, 2
„Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ 3 „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“
7
bez ohledu na aplikaci výše uvedených podzákonných předpisů, povinen dodržet samotnou zákonnou úpravu (v podrobnostech později). Pokud magistrát vyjadřuje politování nad neexistencí předpisu, jehož vydání předpokládalo ustanovení § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, a vyzdvihuje užitečnost takového předpisu, dovolí si ochránce uvést, že jednací řád pro okresní a krajské soudy představuje (minimálně) vhodný (doporučeníhodný) zdroj informací o praktických postupech (nejen) při soupisu věcí při mobiliární exekuci, a to zvláště za situace, kdy příslušná ustanovení jednacího řádu pro okresní a krajské soudy za určitých podmínek dopadají i na postup soudních exekutorů.4 [2]
Byt povinného Magistrát trvá na tom, že k soupisu došlo v bytě povinného.
Tvrdí, že „ověřil pobyt povinného jednak v registru obyvatel města Jirkova, jednak tím že v místě bydliště převzal povinný opakovaně bezprostředně před výkonem rozhodnutí korespondenci a jednak opakovaným místním šetřením v místě trvalého bydliště povinného. O prošetření pobytu povinného byla rovněž požádána Městská policie města Jirkova, jejíž sdělení, ze kterého je patrné, že se povinný v bytě zdržuje, je součástí spisu. Pobyt povinného potvrdila rovněž jeho matka a sousedé. V den daňové exekuce hovořili pracovníci správce daně rovněž se sousedy povinného v domě, kteří zdržování povinného na adrese potvrdili. Z výsledků jednotlivých šetření byl vyvozen závěr, že se povinný v místě bydliště zdržuje. Čímž šlo oprávněně a důvodně předpokládat, že věci nacházející se na adrese, kde byl prováděn výkon rozhodnutí, jsou jím užívány a mohou být v jeho vlastnictví, což je plně v souladu s ustanovením § 326 odst. 1 občanského soudního řádu.“ S těmito tvrzeními se ochránce vypořádal již ve zprávě o šetření, proto stručně (v podrobnostech viz zpráva o šetření): V předmětném případě by byt pana K. (dále také jako „stěžovatel“) představoval „byt povinného“ ve smyslu ustanovení § 326 občanského soudního řádu pouze v případě, že by v tomto bytě povinný bydlel - fakticky by ho užíval s úmyslem zdržovat se v bytě trvale, a to bez ohledu na právní důvod užívání bytu.5 Skutečnost, že má povinný v domě, v němž se byt stěžovatele nachází, hlášeno místo svého trvalého pobytu, sama o sobě neprokazuje ani existenci práva k předmětnému domu (bytu), ani to, že se v něm povinný skutečně zdržuje (§ 10
4
Ustanovení § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů: „Nestanoví-li zákon nebo tato vyhláška jinak, použijí se pro postup exekutora při provádění jednotlivých způsobů exekuce přiměřeně ustanovení části deváté oddílu druhého až pátého vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.“ 5
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 2449-2551
8
odst. 1 a 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů6). Trvalé užívání bytu (bydlení v něm) neprokazuje s jistotou ani svědectví o „docházení do bytu“ nebo „přebírání korespondence“. Magistrát v rozporu se skutečným obsahem výpovědi matky povinného a sousedky hovoří o prokázání „pobytu“ povinného, přestože matka povinného uvedla, že povinný „do bytu dochází“. Trvalé užívání bytu s jistotou neprokazuje ani „svědectví“ sousedky, která uvedla, že „povinného zná a pravidelně ho vídá, jak vychází z bytu stěžovatele, naposledy ho viděla, tento týden“, jak vychází s kočárkem z bytu stěžovatele. Ochránce však nikdy nezpochybnil, že výše uvedená zjištění skýtala dostatečné výchozí informace opodstatňující prohlídku takového bytu. Stěžovatel však bezprostředně po otevření bytu pracovníkům magistrátu pověřeným provedením exekuce prodejem movitých věcí (dále jako „pověření pracovníci“) sdělil, že povinný v bytě nemá žádné věci a že se v něm nezdržuje. K pozdějšímu dotazu pověřených pracovníků v průběhu soupisu také uvedl, že povinný žije se svou přítelkyní a dvěma dětmi jinde. Toto tvrzení, jak známo, později také prokazoval nájemní smlouvou, předcházející smlouvou o přenechání družstevního bytu do užívání a dalšími doklady. Pokud tedy stěžovatel namítl, že se povinný v bytě nezdržuje a uvedl, že žije s přítelkyní a svými dvěma dětmi jinde, bylo povinností pracovníků správce daně před vlastním soupisem věcí prokázat, že se v bytě zdržuje, a to nikoliv poukazem na evidované místo pobytu nebo výše zmíněná svědectví, nýbrž prohlídkou bytu, jejímž výsledkem by bylo nalezení věcí povinného prokazujících (umožňujících předpokládat), že se povinný v bytě skutečně zdržuje (užívá ho), a proto v něm má umístěny své věci. Ochránce proto trvá na závěru o pochybení magistrátu spočívajícím v tom, že pracovníci správce daně před provedením soupisu prohlídkou bytu neověřili, že povinný byt trvale užívá, tedy nepostavili na jisto, že jde o „byt povinného“ ve smyslu ustanovení § 326 občanského soudního řádu v situaci, kdy stěžovatel (nájemce bytu) uvedl, že se povinný v bytě již delší dobu nezdržuje (a žije se svou přítelkyní a dvěma dětmi jinde). V tomto ohledu ochránce odkazuje na videozáznam, který jasně ukazuje, že pracovníci v bytě (prostřednictvím věcí v něm umístěných) nepodnikli žádné kroky ke zjištění, zda jde o byt povinného. Nadto sami potvrdili, že se povinný v bytě nezdržuje (neužívá ho) tím, že stěžovateli doporučili, aby „povinného z bytu odhlásil“, neboť předpokladem zrušení místa trvalého pobytu jiné osoby je současné
6
Ustanovení § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů: „(1) Místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je podle zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (dále jen „objekt“). (2) Z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu uvedenému v odstavci 1, ani k vlastníkovi nemovitosti.“
9
splnění dvou podmínek - neexistence užívacího práva k takovému místu a skutečnost faktického neužívání takového místa.7 Pokud snad magistrát opětovně míní, že věci lze sepsat i na „jiném místě, kde má povinný své věci umístěny“, odkazuje ochránce na text zprávy: „Možností sepsat věci také na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, pak nelze rozumět zcela libovolné místo. Nesporně může jít o různá místa vlastněná či užívaná povinným, nemůže se však jednat o byt jiné osoby, který nelze považovat za byt povinného (byt užívaný povinným). Jinak by zcela ztratila smysl ustanovení § 326 odst. 2 o. s. ř. (§ 55 JednŘ), zakazujících dokonce soupis věcí povinného(!) nacházejících se u někoho jiného, pokud je taková osoba dobrovolně nevydá (odepře věc vydat nebo vůbec popře, že takovou věc má).“ [3]
Obsah protokolu o soupisu movitých věcí
Magistrát uznal, že „nebyly plně zaprotokolovány všechny skutečnosti, ke kterým na místě výkonu došlo“, poukázal však na účel audiovizuálního záznamu, který je „součástí protokolu“. Ochránce nezpochybňuje, že protokol nemůže zachycovat všechny okolnosti soupisu. Vadu protokolu však nesporně způsobuje zápis odporující skutečnosti, jakož i nepoznamenání skutečností zásadních pro další průběh exekuce (nastolujících překážku exekuce), případně pro ochranu práv povinného nebo třetích osob. V tomto smyslu nemůže videozáznam obsah protokolu nahradit. Ochránce trvá na pochybení spočívajícím v tom, že magistrát do protokolu v rozporu se skutečností (námitkou stěžovatele, že se povinný v bytě nezdržuje) zapsal, že povinný „nebyl doma“ a nepoznamenal tvrzení stěžovatele, že povinný žije se svou přítelkyní a dvěma dětmi na jiném místě. Stejně tak pochybil nepoznamenáním pro exekuci zcela zásadní skutečnosti – totiž uplatnění práva nepřipouštějícího exekuci (stěžovatel uplatnil k sepisovaným věcem vlastnické právo) a skutečnosti, že stěžovatel také na místě předložil doklady o koupi jedné z věcí. [4]
Nepoučení stěžovatele o možnosti (nutnosti) uplatnění vlastnického práva cestou vylučovací žaloby
Magistrát odmítá vytýkané pochybení v podobě řádného nepoučení stěžovatele: „Poučení o tom, jak má povinný postupovat při vyplacení exekuce, nebo jak může osoba zúčastněná při výkonu rozhodnutí požádat o vyloučení věcí z exekuce, obdržel stěžovatel, jak ústně v rozsahu jakým způsobem si může povinný zajištěné věci vyplatit, tak v písemné podobě, kde byl poučen o tom, že může podat žádost o vyloučení věcí z exekuce (a doložit jejich vlastnictví), což ostatně opakovaně učinil.“ Současně magistrát pod bodem [4] své odpovědi namítl, že ochránce zaměňuje soudní exekuci s exekucí daňovou, a vysvětlil ochránci, že zákon o správě 7
Ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů: „Ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, … c) zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana a neužívá-li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část.“
10
daní a poplatků připouští uplatnit proti exekučnímu příkazu samostatný opravný prostředek, kterým je námitka ve smyslu ustanovení § 52 zákona o správě daní a poplatků. Tvrdí také: „Proto byl stěžovatel, potažmo i povinný, po doručení exekučního příkazu poučen, že může podat námitku proti exekučnímu příkazu a námitkou požádat o vyloučení sepsaných věcí z exekuce. O tomto procesním úkonu rozhoduje samostatně správce daně. (I pokud by stěžovatel využil jiný opravný prostředek než námitku, tak by tento řešil nadřízený orgán správce daně, tj. Krajský úřad v Ústí nad Labem nikoliv Okresní soud v Chomutově.) Stěžovateli tímto však nebyla upřena možnost podání vylučovací žaloby, nicméně tato poučení jsou již nad rámec povinností správce daně při výkonu daňové exekuce. (Pozor, nejednalo se o soudní exekuci ale o exekuci daňovou, kde je jiný nadřízený orgán).“ K tomu ochránce uvádí, že sdělení magistrátu odporuje jeho skutečnému postupu, jakož i právní úpravě. I kdyby věc byla sepsána v bytě povinného (a to nebyla, proto k soupisu nikdy nemělo dojít), neznamená to nutně, že ve skutečnosti neexistuje osoba, které k takové věci přísluší právo nepřipouštějící exekuci (například vlastnické právo). Taková osoba principielně není účastníkem daňové exekuce (ani soudního výkonu rozhodnutí, ani soudní exekuce). V rámci daňové exekuce (jakož i soudního výkonu rozhodnutí) proto nemůže své vlastnické právo s jistotou bránit jinak než vylučovací žalobou bez ohledu na to, zda k soupisu došlo v rámci exekuce daňové nebo při soudním výkonu rozhodnutí. (V případě soudní exekuce může taková osoba podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu, neuspěje-li však touto cestou, brání své právo také vylučovací žalobou.) Ustanovení § 267 odst. 1 občanského soudního řádu8 je proto třeba aplikovat jak při soudním výkonu rozhodnutí, tak při daňové exekuci. Ochránce v tomto ohledu upozorňuje, že ani v případě uplatnění vylučovací žaloby o ní nerozhoduje soud v rámci soudního výkonu rozhodnutí (podle části šesté občanského soudního řádu), ale samostatně ve sporném řízení podle třetí části občanského soudního řádu, stejně jako v případě žaloby na vyloučení věci z daňové exekuce. Z toho mimo jiné plyne nedostatek věcné příslušnosti správce daně rozhodovat o uplatněné žalobě na vyloučení věcí z daňové exekuce (v podrobnostech později). Vzhledem k tomu, že vlastnické právo svědčící jiné osobě než povinnému představuje překážku exekuce (jde o právo k majetku nepřipouštějící exekuci - zpeněžení majetku za účelem vymožení dluhu povinného), spočívá ochrana práv vlastníka právě ve vyloučení věci z exekuce a následném zastavení exekuce v rozsahu postižení takových věcí. Ochrana práv vlastníka proto nemůže spočívat v tom, že si vlastník svou věc „vykoupí“ („vyplatí“), ani (jinak řečeno) v tom, že dražbě své věci zabrání tím, že zaplatí dluh za povinného. Povinnost magistrátu poučit stěžovatele o možnosti (nutnosti) uplatnit vlastnické právo vylučovací žalobou vyplývá z ustanovení § 254 odst. 3
8
„Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.“
11
občanského soudního řádu,9 případně nepřímo rovněž z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.10 Jediné „poučení“, jehož se stěžovateli při samotném soupisu dostalo, nesprávně spočívalo právě a jen v tom, že sepsané věci může ve lhůtě 15 dnů „vyplatit“. Tvrdí-li nyní magistrát, že stěžovatele poučil o možnosti požádat o vyloučení věcí z exekuce, neodpovídá taková skutečnost obsahu spisu. O tom, že k poučení nedošlo v průběhu soupisu, svědčí jak protokol o soupisu, tak pořízený videozáznam. Tvrdí-li magistrát, že stěžovatele poučil o této možnosti dokonce písemně, není zřejmé, na čem toto tvrzení staví. Je pravdou, že magistrát stěžovatele v návaznosti na rozhodnutí o námitce ze dne 18. března 2010 vyzval „k doložení tvrzení o vlastnictví věcí“, a to dokonce pod sankcí pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžitého charakteru. Takovou výzvu ochránce nemůže považovat za řádné poučení o způsobu ochrany vlastnického práva stěžovatele. K tvrzení magistrátu, že obrana stěžovatele mohla a měla spočívat v uplatnění námitky proti exekučnímu příkazu, ochránce sděluje, že stěžovatel není účastníkem daňového řízení a nebyl (nemohl být) osobou, jíž by exekučním příkazem byly (mohly být) uloženy jakékoliv povinnosti, proto mu nesvědčilo právo napadnout exekuční příkaz, jímž byla nařízena exekuce prodejem movitých věcí povinného 11 a i kdyby mu toto právo svědčilo, neměl by proti exekučnímu příkazu co namítnout, neboť se pochybení dopustili až pověření pracovníci při realizaci tohoto způsobu exekuce tím, že soupis provedli v bytě stěžovatele, u kterého neověřili (neprokázali), že jde o byt povinného (a ten jím ve výsledku skutečně nebyl). Vyjádření magistrátu také odporuje skutečnosti, neboť exekuční příkaz stěžovateli nedoručil (nedoručoval a doručovat neměl), proto nemůže bez dalšího tvrdit, že ho o (neexistujícím) právu podat námitky proti exekučnímu příkazu poučil. Pokud snad má magistrát za to, že stěžovatel mohl (vedle námitek proti exekučnímu příkazu) podat námitku podle ustanovení § 52 zákona o správě daní a poplatků i proti jinému úkonu správce daně v souvislosti s řízením vymáhacím a zajišťovacím, upozorňuje ochránce, že tento prostředek může využít pouze daňový subjekt, jímž stěžovatel v pozici vlastníka sepsané věci (odlišného od povinného) není. [5]
Sepsání věcí, u nichž bylo na místě (při soupisu) nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému Magistrát odmítá závěry ochránce jako mylné a scestné a tvrdí:
9
„Při výkonu rozhodnutí soud poskytuje účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech.“ 10 „Při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení“) v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.“ 11 Ustanovení § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů: „Exekuční příkaz se doručuje daňovému dlužníkovi nebo ručiteli a dalším osobám, kterým jsou exekučním příkazem ukládány povinnosti. Všechny tyto osoby mohou proti němu podat do patnácti dnů námitky. O námitkách rozhodne správce daně, který exekuci nařídil. Pokud byla zahájena exekuce podle odstavce 2, je proti exekučnímu příkazu připuštěno odvolání, stejně jako u výzvy podle odstavce 1.“
12
„Žádná osoba zúčastněná při výkonu rozhodnutí vlastnictví věcí v průběhu daňové exekuce neprokázala. Důkazní břemeno nese ze zákona dlužník, potažmo osoba, která se snaží prokázat, že věci jsou v jejím vlastnictví. V průběhu daňové exekuce byla vznesena pouze námitka, že věci nejsou ve vlastnictví povinného. K námitce byl stěžovatel vyzván, aby k věcem doložil vlastnictví (následně i několikrát opakovaně při jeho návštěvách magistrátu). Stěžovatel však doklady, ze kterých by vyplývalo vlastnictví zabavených věcí, nedoložil (kupní smlouvu, daňový doklad či jiný doklad, ze kterého by vyplývala skutečnost, že je majitelem věcí). Ve zprávě veřejného ochránce práv se hovoří o svědectví, nicméně žádné svědectví, které by jednoznačně a průkazně prokazovalo vlastnictví exekuovaných předmětů nebylo Magistrátu města Chomutova podáno. Magistrát obdržel pouze čestná prohlášení, která jednoznačně neidentifikují ani majitele (součástí nebyl doklad o nabyvateli věci) ani jednotlivé předměty (typ výrobku, výrobní číslo aj.). Důkazní břemeno nese ten, kdo se skutečnosti, kterou chce prokázat, dovolává.“ Ochránce obecně nepochybuje o tom, že důkazní břemeno co do tvrzeného vlastnictví věcí nese ten, kdo takové právo uplatňuje. V daném případě magistrát soupis věcí provedl v rozporu s ustanovením § 326 občanského soudního řádu v bytě, o němž neprokázal, že jde o byt povinného, a věci sepsal, přestože stěžovatel již v okamžiku soupisu věcí v tomto bytě předložil doklady o koupi věci. Nadto magistrát stěžovatele nepoučil o tom, že má své vlastnické právo uplatnit vylučovací žalobou. K prokázání vlastnictví ochránce již ve zprávě uvedl: „Nerozumím úvaze magistrátu o tom, že by k prokázání vlastnictví věci nepostačovalo předložení dokladu o koupi věci osobou, která je nájemcem bytu, ve kterém došlo k soupisu, za situace, kdy se povinný v takovém bytě nezdržoval. Považuji naopak za logické, že právě vlastník má u sebe v bytě své věci, případně i doklady o jejich koupi v podobě paragonu a záručního listu, které v zásadě nikdy neobsahují jméno kupce. Nic nadto nebránilo ani dokazování výslechem svědků, které však magistrát apriori vadně (nezákonně) odmítl ve své výzvě k prokázání vlastnictví pouze určitým způsobem.“ Ochránce tedy trvá na tom, že k soupisu za daných okolností vůbec nemělo dojít, neboť se tak stalo v bytě, o němž nebylo prokázáno, že jde o byt povinného. Pokud za dané situace stěžovatel také výslovně uplatnil své vlastnické právo a na místě předložil doklad o koupi věci a záruční list, prakticky prokázal své vlastnictví k věci a k soupisu nemělo dojít ani z tohoto důvodu. [6]
Rozhodování magistrátu v přímém rozporu s hodnocenými důkazy
Stěžovatel i po sepsání a zajištění věcí magistrátu předkládal důkazní prostředky k prokázání svého původního tvrzení o tom, že jeho byt není bytem povinného (povinný v něm již delší domu nebydlí - neužívá ho). Takto doložil nájemní smlouvu povinného, jí časově předcházející smlouvu o přenechání družstevního bytu do užívání, rodný list druhého dítěte povinného a složenky prokazující úhradu energií přítelkyní povinného nebo povinným.
13
Podle nájemní smlouvy ze dne 14. listopadu 2009 se povinný (spolu s přítelkyní a tříletým dítětem) stal nájemcem bytu č. 6 na adrese O. 1117 v J., a to na dobu určitou od 15. listopadu 2009 do 14. listopadu 2013. Rodným listem bylo prokázáno narození druhého dítěte povinného v prosinci 2009. Předložené kopie složenek pak prokazovaly úhradu energií přítelkyní povinného nebo povinným na adresách P. 5064 v Ch., Z. 5196 v Ch., K. 1674 v J., L. 2159 v Ch. Přesto magistrát v rozhodnutí č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 18. března 2010 i ve všech ostatních vyjádřeních tvrdí, že soupis byl proveden v bytě povinného, tedy že povinný v době soupisu trvale užíval byt stěžovatele s úmyslem trvale se v něm zdržovat (bydlet). Naposledy magistrát ochránci sdělil, že předmětná nájemní smlouva „dokládá pouze skutečnost, že si povinný pronajal k užívání nemovitosti, neprokazuje však již, kde se povinný zdržuje“. K tomu již ochránce s poukazem na zprávu o šetření dodává pouze tolik, že logice hodnocení důkazů magistrátem nelze porozumět, neboť závěry magistrátu hodnoceným důkazům přímo odporují. Pokud magistrát dokonce tvrdí: „Nadto důkazní listiny byly žadatelem účelově pozměňovány, opravovány a přepisovány. Např. pozměněný doklad od televizního přístroje či přepisovaná dohoda o přenechání družstevního bytu.“, musí ochránce oponovat (opět s odkazem na zprávu o šetření). Doklad o koupi televizního přístroje stěžovatel předložil „nepozměněný“ již v okamžiku soupisu. Dodatečně doplněné potvrzení prodejce (K+B elektro) nic nemění na průkaznosti původního dokladu. Postup stěžovatele (snaha zajistit si doklad „se jménem“), je nadto důsledkem jednání samotného magistrátu, který ho po celou dobu nesprávně utvrzoval v tom, že jinak než dokladem „se jménem“ nelze vlastnictví prokázat. Na čem pak magistrát staví své tvrzení o „přepisování“ dohody o přenechání užívání družstevního bytu v domě č.p. 1667 na ulici K. ze dne 15. dubna 2009, není zřejmé a rozhodně toto tvrzení nelze založit jen na zaškrtání jedné z číslic při identifikaci domu. Ochránce tuto věc podrobně rozebral ve zprávě, proto na ni odkazuje a pouze stručně shrnuje: „Exekuce proběhla v bytě č. 1 o velikosti 4+1 v domě č.p. 1667 na ulici K. v J., který je ve vlastnictví města J. Naproti tomu dům č.p. 1674 na ulici K., v němž se nacházel byt o velikosti 3+1B, je ve vlastnictví SBDCh. Vlastnictví těchto domů uvedenými subjekty lze snadno (rychle) a zdarma ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí prostřednictvím internetových stránek Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (www.cuzk.cz). Krom toho, že není dost dobře možné, aby členové stavebního bytového družstva přenechali do užívání cizí, tedy městský byt, byla skutečnost faktického užívání bytu v domě č.p. 1674 prokázána také kopiemi složenek předloženými již dne 15. března 2010 (které magistrát ochránci nepředložil, ačkoliv je obdržel). Závěry magistrátu, že dohoda prokazuje užívání bytu v domě č.p. 1667, proto odporují jak předložené dohodě, tak dalším dokladům - kopiím složenek. Opakované poukazy na svědectví o užívání bytu na adrese K. 1667 nijak nesouvisejí
14
s hodnocením smlouvy. Opakuji také, že v době soupisu již povinný byl nájemcem bytu v domě na adrese O. 1117 v J., což bylo nepochybně prokázáno (viz výše).“ Veškeré stěžovatelem předložené důkazní prostředky dokládají, že povinný v době soupisu (a již delší dobu před ním) neužíval byt stěžovatele (s úmyslem trvale se v něm zdržovat) a že tedy byt stěžovatele nebyl bytem povinného ve smyslu ustanovení § 326 občanského soudního řádu. Současně stěžovatel již v okamžiku soupisu předložil doklad o koupi jedné ze sepsaných věcí pořízené věci v době, kdy již povinný byt neužíval. Bez ohledu na to, zda a v jakém režimu mohl správce daně o věci rozhodovat, nasvědčuje sdělení magistrátu tomu, že možnost prokázání vlastnictví určité věci omezuje pouze na předložení písemného dokladu obsahujícího identifikaci vlastníka přesně specifikované konkrétní věci. K tomu ochránce sděluje, že tento postup obecně odporuje jak ustanovení § 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků,12 tak ustanovení § 125 občanského soudního řádu.13 [7]
Obsah spisu (odstranění dokumentů ze spisu)
Ochránce magistrátu vytkl, že odstranil ze spisu listinné důkazy a ochránci v rozporu se skutečností tvrdil, že mu nebyly předloženy. Toto své tvrzení ve zprávě podrobně zdůvodnil. Magistrát trvá na tom, že podání stěžovatele doručené dne 16. března 2010 k rukám tajemníka „neobsahuje ve spisové dokumentaci žádné přílohy“ a sděluje, že tyto přílohy nebyly ani jinde dohledány. Připustil, že „vykonavatel uvedenou přílohu nejméně viděl, protože ji odcitoval v rozhodnutí o námitce č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 18. 3. 2010, jestli však byla předložena v listinné podobě, nebo pouze předložena k nahlédnutí, není patrné ani z citovaného rozhodnutí o námitce. Skutečností je, že v době zaslání první odpovědi na žádost úřadu Veřejného ochránce práv ve spisu tyto dokumenty nebyly. Chybějící rozporovaná smlouva byla stěžovatelem doplněna do spisu 5. 5. 2010 (bez dalších příloh). Smlouva však dokládá pouze tu skutečnost, že si povinný pronajal k užívání nemovitost, neprokazuje však již, kde se povinný zdržuje. Ověření pobytu povinného dokládá bod [1].“
12
„Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. Pokud ohledání nebylo možno provést v rámci místního šetření nebo daňové kontroly, provede se u správce daně. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.“ 13 „Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.“
15
Ochránce s ohledem na obsah zprávy o šetření a rozhodnutí magistrátu ze dne č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 18. března 2010 nepochybuje o tom, že magistrát měl nájemní smlouvu k dispozici před vydáním předmětného rozhodnutí. Pokud magistrát nyní tvrdí, že není jisté, zda smlouva nebyla pouze předložena k nahlédnutí (proto se nenacházela ve spise předloženém ochránci), musí ochránce magistrát upozornit na evidentní nelogičnost jeho vysvětlení, případně konstatovat jeho další pochybení. Pokud magistrát provedl dokazování za použití nájemní smlouvy, o čemž není pochyb (viz text rozhodnutí), bylo jeho povinností tento důkazní prostředek „zachovat“ - učinit součástí spisu. I kdyby tedy prokázal, že smlouvu do vydání rozhodnutí dne 18. března 2010 obdržel jinak než přílohou podání doručeného dne 16. března 2010 (což ochránce nepovažuje za logické), pochybil. Ochránce obecně nemá důvod pochybovat o tom, že stěžovatel ke svému podání přiložil všechny přílohy dle textu podání. I kdyby nájemní smlouva byla magistrátu, jak nyní tvrdí, předložena (doručena) podruhé dne 5. května 2010, opět platí, že ji magistrát ze spisu odstranil před předložením spisu ochránci. Kopii spisu totiž magistrát ochránci poprvé poskytl přílohou vyjádření ze dne 19. května 2010 podaného k poštovní přepravě dne 21. května 2010, tedy v době, kdy mu byla smlouva údajně předložena podruhé (5. května 2010). Ochránce proto trvá na tom, že magistrát odstranil ze spisu listinné důkazy (minimálně nájemní smlouvu, jíž provedl důkaz, případně další podstatné dokumenty), a vůči ochránci opakovaně uplatňuje tvrzení odporující skutečnosti. [8]
Překročení mezí věcné příslušnosti magistrátu Ochránce ve zprávě v návaznosti na podrobné vysvětlení konstatoval:
„Rozhodnutím č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/4 ze dne 2. května 2010 v rozsahu „nevyhovění“ žádosti o vyloučení věcí z exekuce a „vyhovění“ žádosti o zpětný odkup zabavených věcí magistrát překročil meze své věcné příslušnosti. V rozsahu „vyhovění“ žádosti o zastavení exekuce přerušením prodeje sepsaných movitých věcí do 30. 6. 2010 považuji rozhodnutí za nesrozumitelné a nejasné co do režimu rozhodnutí. Povolené „přerušení prodeje“ sepsaných věcí nadto magistrát následně postupem pověřených pracovníků porušil. Dalšího pochybení se magistrát dopustil tím, že na stvrzence č. 000819 ze dne 24. května 2010 v rozporu se skutečností zaznamenal přijetí částky 5.600,- Kč od A.A. Poznámka na zadní straně stvrzenky, že pohledávku uhradil stěžovatel, na nesprávnosti nic nemění.“ Magistrát tyto závěry označuje za „velmi polemizující“ a tvrdí: „Pokud žadatel v jedné žádosti protichůdně uvede: žádost o vyloučení věcí z exekuce, navrhne pozastavení prodeje a zároveň navrhuje, že si zabavené věci odkoupí zpět, je těžké o takovéto žádosti rozhodnout. Proto pověřený správce daně
16
rozhodl o každé ze tří žádostí stěžovatele samostatně. První zamítl a odůvodnil, druhé a třetí vyhověl. Tvrzení stěžovatele, že pokud by věci nevyplatil do 24. 5. 2010, budou tyto prodány v dražbě dne 8. 6. 2010, když měl rozhodnutím schválený odklad prodeje do 30. 6. 2010 je nepravdivé. Termín úhrady 24. 5. 2010 sdělil správci daně sám stěžovatel a rovněž tento termín dodržel. Zabavené věci by zcela jistě nebyly a ani nemohly být součástí dražby nařízené na 8. 6. 2010, protože do 30. 6. 2010 byl prodej věcí přerušen (žádná dražební vyhláška k předmětům z exekuce č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo, ani nebyla vydána).“ Správní orgány jsou věcně příslušné jednat a rozhodovat pouze ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona,14 proto magistrát svou věcnou příslušnost k rozhodnutí o určité věci nemůže založit na tom, že byl o takové „rozhodnutí“ navrhovatelem „požádán“. Magistrát obdržel podání stěžovatele nazvané „návrh na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (§ 267 odst. 1 o. s. ř.)“, v němž se stěžovatel označil za žalobce a za žalovaného označil Magistrát města Chomutova. Ochránci není zřejmé, na čem (krom samotného podání) chce magistrát založit svou věcnou příslušnost rozhodnout o takovém návrhu (nadto proti sobě samému, tedy v rozporu s obecnou zásadou, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci). Obecně ochránce dodává, že pravomoc projednat vylučovací žalobu a rozhodnout o ní, tedy rozhodnout spor vyplývající z občanskoprávních vztahů (zde otázka vlastnictví) přísluší soudům (viz str. 11). Ochránce proto trvá na tom, že magistrát rozhodnutím č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/4 ze dne 2. května 2010 v rozsahu „nevyhovění“ („zamítnutí“) žádosti o vyloučení věcí z exekuce překročil meze své věcné příslušnosti a jeho rozhodnutí je v tomto rozsahu nicotné. Stejně ochránce nahlíží na vyhovění žádosti o zpětný odkup zabavených věcí, neboť tento „institut“ právní úprava samozřejmě nezná. V rozsahu „vyhovění“ žádosti o zastavení exekuce přerušením prodeje sepsaných movitých věcí do 30. 6. 2010“ ochránce nadále rozhodnutí považuje za nesrozumitelné a nejasné co do režimu rozhodnutí. K tvrzení magistrátu, jímž vyvrací sdělení stěžovatele, že byl dne 20. května 2010 navštíven „celým exekučním kolektivem“ a byl jím informován o tom, že věci budou prodány dne 8. července 2010, pokud je nevykoupí, ochránce sděluje pouze tolik, že vysvětlení magistrátu poukazem na nevydání dražební vyhlášky neobstojí nevylučuje, že byl stěžovatel v rozporu s rozhodnutím 2. května 2010 vyzván k dřívější úhradě. Ochránce trvá i na nesprávnosti vydané stvrzenky č. 000819 ze dne 24. května 2010, na níž bylo v rozporu se skutečností zaznamenáno přijetí částky 5.600,- Kč od A.A., neboť částka byla přijata od stěžovatele.
14
ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 10 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
17
Magistrát oponuje: „Jak již bylo uvedeno, stěžovatel společně s dlužníkem dne 24. 5. 2010 exekuci vyplatil a dne 26. 5. 2010 byly věci vráceny. Příjmový doklad č. 000819 vydaný na jméno A.A. ze dne 24. 5. 2010 stěžovatel v žádném případě nenámitkoval, ani jiným způsobem nerozporoval. (Při úhradě bylo v příruční pokladně magistrátu uvedeno, že je hrazena pohledávka A. A. Pokladní nezkoumá, kdo platbu a jakým jménem hradí.) Úhradou dluhu byla exekuce pro vymožení předmětné pohledávky ukončena a Magistrát města Chomutova vydal dne 25. 5. 2010 rozhodnutí o zastavení daňové exekuce č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/5.“ Ochránce zde upozorňuje na skutečnost, že stěžovatel úhradou částky 5.600,- Kč rozhodně nesledoval dobrovolnou úhradu dluhu povinného A.A. Po celou dobu se „pouze“ pokoušel zabránit prodeji svých vlastních věcí. Pokud magistrát tvrdí něco jiného, připomíná mu ochránce jeho vlastní postup - opakovaná „poučení“ stěžovatele, aby si své věci „vykoupil“, jakož i rozhodnutí o „povolení zpětného odkupu věcí“. Ani nicotná rozhodnutí magistrátu nic nemění na nesprávnosti obsahu vydané stvrzenky. Ta totiž měla obsahovat správný údaj o tom, od koho byla částka přijata (v rozporu se skutečností nese záznam o přijetí částky od A. A.). K zaevidování platby dostatečně posloužil údaj týkající se účelu platby - zde na stvrzence stojí „mobiliární exekuce ExM/114/2010“. Zmiňuje-li magistrát a dokládá, že sepsané věci později vydal stěžovateli (nikoliv tedy tvrzenému vlastníkovi - povinnému A.u A.mu), pouze stvrzuje nezákonnost celého svého postupu spočívajícího v exekučním postižení věcí nenáležejících povinnému a praktickému vynucování si úhrady dluhu na osobě odlišné od povinného - vlastníkovi sepsaných věcí, včetně opakovaného porušování jeho práv nepoučením o prostředcích obrany, rozhodováním nad rámec vlastní věcné příslušnosti a v evidentním rozporu s hodnocenými důkazy. D - Opatření k nápravě Ve věci stěžovatele došlo k prvotnímu pochybení nezákonným soupisem a zajištěním věcí v bytě stěžovatele, který nebyl bytem povinného. Stěžovatel byl později „donucen“ uhradit částku 5.600,- Kč za účelem „vykoupení“ svých věcí, a učinil tak na základě nicotného rozhodnutí magistrátu č.j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/7 ze dne 2. května 2010. Pochybením magistrátu (jeho „zaviněním“) stěžovateli vznikl přeplatek, proto magistrát žádám, aby stěžovateli ve smyslu ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, přeplatek ve výši 5.600,- Kč vrátil, a to i s úrokem z přeplatku od 25. května 2010. Pro případ, že by magistrát chtěl tvrdit, že byl ve smyslu ustanovení § 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zacházet s ní stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt, a že vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné, zdůrazňuje ochránce, že v daném případě nemůže být nejmenších pochyb o tom, že stěžovatel neplatil dobrovolně dluh povinného, nýbrž v duchu „poučení“ magistrátu „chránil“ své vlastnické právo a zaplatil nikoliv za dlužníka na základě nicotného rozhodnutí správce daně, jímž mu bylo povoleno „vyplacení zabavených věcí“.
18
Ochránce pak již nebude hodnotit zákonnost (platnost) rozhodnutí č. j.: RExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 24. května 2010, jímž magistrát „zrušil exekuční příkaz na prodej movitých věcí, který vydal dne 1. 2. 2010 pod č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo na částku 5.600,- Kč“, a to z důvodu „uhrazení dlužné částky ve výši 5.600,- Kč dne 24. 5. 2010“. Pouze obecně ochránce dodává, že magistrát měl s podáními stěžovatele (s ohledem na jeho postavení v režimu daňové exekuce) zacházet jako s podněty k částečnému zastavení exekuce prodejem movitých věcí v rozsahu věcí sepsaných v jeho bytě. Pro případ běhu exekuce by tedy ochránce žádal také částečné zastavení exekuce v uvedeném rozsahu. Z obecného pohledu zjištěná pochybení magistrátu nastolují otázku, nakolik (zda vůbec) je schopen řádně vést daňovou exekuci. Dosavadní přístup magistrátu k věci zatím neskýtá ani záruku budoucího řádného postupu, proto ochránce magistrát současně žádá, aby Krajský úřad v Ústí nad Labem požádal o odbornou a metodickou pomoc a zajistil proškolení všech oprávněných úředních osob pověřených provedením předmětné exekuce, a to i s vědomím blížící se účinnosti nového daňového řádu. E - Závěry (shrnutí) Magistrát města Chomutova až na drobné výjimky odmítá pochybení zjištěná ochráncem, s nimiž byl seznámen průběžnou zprávou o šetření ze dne 26. srpna 2010, aniž se vyrovnal s argumentací ochránce, přestože k tomu byl vyzván. Ochránce s ohledem na veškerá podaná vysvětlení trvá na tom, že se Magistrát města Chomutova při daňové exekuci prodejem movitých věcí sepsaných a zajištěných v bytě stěžovatele dopustil zejména následujících pochybení: [1]
sepsal a zajistil movité věci v bytě stěžovatele, aniž před tím prohlídkou bytu (věcí v něm umístěných) ověřil, že jde o byt povinného v tom smyslu, že ho povinný skutečně užívá; z celkové dokumentace současně dovozuji, že k soupisu došlo v bytě, který nebyl „bytem povinného“ a nemohl být ani „jiným místem, kde má povinný své věci umístěny“ ve smyslu ustanovení § 326 odst. 1 OSŘ,
[2]
protokol o soupisu movitých věcí neodráží faktický průběh prováděného úkonu - byly do něj zapsány skutečnosti odporující skutečnému stavu věcí (povinný „nebyl doma“) a nebylo zaznamenáno množství rozhodných skutečností (tvrzení stěžovatele, že se povinný v bytě nezdržuje a žije se svou přítelkyní a dvěma dětmi na jiném místě, námitka stěžovatele, že je vlastníkem sepisovaných věcí a skutečnost, že na místě předložil doklady o koupi některé ze sepisovaných věcí, zaznamenáno nebylo ani opakované vadné „poučení“ o nutnosti „vykoupit věci“ do 15 dnů s rizikem jejich vydražení),
[3]
sepsal a zajistil movité věci, o nichž bylo na místě nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému,
[4]
nepoučil stěžovatele o tom, že své vlastnické právo k sepsaným věcem může uplatnit prostřednictvím vylučovací žaloby k soudu,
19
[5]
opakovaně rozhodl v přímém rozporu s hodnocenými důkazy (rozhodnutí č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo ze dne 18. března 2010, rozhodnutí č. j.: MMCC/36445/ExM/114/2010/OE/Dvo/nám2 ze dne 1. dubna 2010),
[6]
odstranil ze spisu listinné důkazy a ochránci v rozporu se skutečností tvrdil, že mu nebyly předloženy,
[7]
překročil meze své věcné příslušnosti č. j.: ExM/114/2010/OE/Dvo/4 ze dne 2. května 2010.
rozhodnutím
Opatření k nápravě provedená magistrátem v podobě poučení pracovníků o způsobu pořizování protokolu o úkonu a opatření stran evidence doručených podání ochránce sice vítá, s ohledem na zjištěná pochybení je však nemůže považovat za dostatečná. Vydal proto své závěrečné stanovisko, v němž opětovně odůvodnil své závěry a vypořádal se s novými tvrzeními magistrátu. Navrhuje pak následující opatření k nápravě: Magistrát města Chomutova stěžovateli ve smyslu ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, vrátí přeplatek ve výši 5.600,- Kč, a to i s úrokem z přeplatku od 25. května 2010. Pro případ, že magistrát opatření neprovede, žádá ho ochránce, aby se vyjádřil k závěrům ochránce prezentovaným ve zprávě i v tomto stanovisku v tom smyslu, že se vypořádá s argumentací ochránce. Současně ochránce magistrát žádá, aby Krajský úřad v Ústí nad Labem požádal o odbornou a metodickou pomoc a zajistil proškolení všech oprávněných úředních osob pověřených provedením předmětné exekuce. Závěrečné stanovisko - návrh opatření k nápravě obdrží Magistrát města Chomutova a stěžovatel. Magistrát města Chomutova ochránce současně ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, žádá, aby mu ve lhůtě 30 dnů od doručení závěrečného stanoviska sdělil, která opatření k nápravě provedl.
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv (stanovisko je opatřeno elektronickým podpisem)
20
