Závěrečná práce sebezkušenostní část DO

Závěrečná  práce  –  sebezkušenostní  část   DO  23.3.2007   Na  otázku:  „Jak  se  jmenuješ“  jsem  ve  dvou  letech  odpovídala:  „Jsem  Pavlínka,  honá  a  inteigentní“.  A   všichni  se  tomu  smáli,  byli  na  mne  pyšní  a  naši  mne  s  pýchou  předváděli  všem  známým.  A  i  já  byla   šťastná  a  nadšená,  jelikož  jsem  byla  chválená,  obdivovaná  a  byla  jsem  středobodem  vesmíru.   Já  sama  si  na  tuhle  dobu  už  nepamatuji,  ale  docela  nedávno  jsem  tuhle  „legrácku“  slyšela  vyprávět  (s   patřičnou  hrdostí  a  s  nostalgií)  mou  mamku.  Teprve  teď,  když  mám  psát  o  své  osobnosti,  jejím  růstu  a   změnách   během   posledních   několika   let,   jsem   si   uvědomila,   jak   moc   mne   tahle   věta   provází   celým   životem,   jak   hodně   odráží   způsob   výchovy   mých   rodičů   a   prarodičů   a   jak   moc   souvisí   s  mým   charakterem.   Být   hodná   a   inteligentní   bylo   alfou   a   omegou   úspěšnosti.   A   já   chtěla   být   chválená,   uznávaná  a  obdivovaná  za  každou  cenu.  A  tak  jsem  byla  poslušné,  nekonfliktní,  usměvavé  a  ochotné   dítě,  které  se  vždy  velmi  dobře  učilo.  A  sklízela  jsem  obdiv  a  pochvaly,  které  byly  tak  sladké  a  opojné.     Hodná  a  inteligentní   Samé  jedničky  od  první  do  osmé  třídy  a  v  osmé  třídě  do  experimentálního  ročníku  na  gymnáziu  (byli   jsme   vybráni   z  celého   okresu,   aby   na   nás   otestovali,   zda   se   může   základní   škola   zkrátit   na   osm   let.   Nechtělo  se  mi  ze  školy  o  rok  dřív,  ale  byla  jsem  vybrána,  naši  byli  potěšeni  a  já  byla  poslušná).   I  na  střední  škole  jsem  měla  poměrně  slušné  výsledky  –  jedničky  a  dvojky  (teď  již  ale  ne  bez  učení-­‐   první  menší  rozčarování  rodičů  –  s  tou  inteligencí  to  zas  tak  převratné  asi  nebude.  Měla  bych  se  asi   víc  učit.  Možná  pomůže,  když  nepojedu  na  puťák,  budu  s  babičkou  –  učitelkou  na  chatě  a  připravím  si   ta  maturitní  témata..  Přece  vím,  že  když  chci  na  tu  medicínu,  tak  musím  mít  samé  jedničky!)      Maturita   s  vyznamenáním   a   první   láska.   Na   medicínu   je   nášvih,   na   přírodní   vědy   to   není   tak   hrozné.   Pokud   chci,   aby   mne   naši   pustili   na   vodu,   musím   být   nejprve   přijata   na   fakultu.   Jsem   poslušná,   ale   protože   chci   na   tu   vodu,   nedám   přihlášku   na   medicínu,   ale   na   přírodovědu   (abych   si   tu   vodu   pojistila).   První   kontraprodukt   poslušnosti,   první   větší   vzpoura   rodičům.   Ale   pak   už   zase   hodná   a   vzorná   studentka.   (Mimochodem,   po   prvním   ročníku   na   přírodovědě   jsem   litovala,   že   jsem   se   o   tu   medicínu   nesnažila.   Bylo   to   ale   pohodlnější   a   jistější…   Další   rys   mé   osobnosti   –   jít   nejméně   namáhavou  cestou,  i  když  někde  uvnitř  cítím,  že  to  není  přesně  ta,  kterou  bych  nejvíc  chtěla).    V  posledním   ročníku   svatba   (na   co   budeš   čekat,   je   to   dobrá   partie   –   lékař.   Když   už   jsi   tu   medicínu   neudělala   a   budeš   jen   učitelka…   I   v  inzerátech   na   seznámení   se   píše   v  poznámce   …může   být   i   učitelka…    Buď  ráda,  že  ho  máš.  Nikdo  nemá  jistotu,  že  si  bere  toho  pravého…).  A  dům  blízko  rodičů  a   první  vnuk  a  druhý  vnuk.  Všichni  jsou  šťastni.  A  napětí  v  manželství  stoupá.  Po  třech  letech  největší   revolta   vůči   rodičům  –   odstěhovala   jsem   se   s  rodinou   do   města   vzdáleného   sto   kilometrů   od   nich.   Už   jsem   nebyla   hodná.   Naopak.   Nejprve   půl   roku   výčitek   a   pláče   (a   to   i   táta),   pak   téměř   rok   bez   kontaktu.  Tak  se  trestá  neposlušnost.       A   tak   jsem   zase   raději   hodná   a   poslušná,   a   to   i   v  práci.   Cokoliv   je   potřeba   udělat,   zařídit,   zvládnu,   udělám,  zařídím,…  a  jsem  občas  i  pochválena.  Pokud  se  na  mne  paní  ředitelka  ošklivě  podívá,  cítím  se   okamžitě   provinile.   Přestože   je   mladší   než   já   a   ve   sboru   jsme   spolu   už   dlouho,   dělá   mi   opravdový   problém  s  ní  normálně  mluvit  o  všedních  věcech.  Když  něco  chci,  dlouho  přemýšlím,  jak  to  říct  a  jestli   to  vůbec  říci.  (Potíže  s  autoritou!)  

 Jsem   také   chápavá   manželka,   která   se   nikdy   nehádá,   nikdy   nevyčítá   manželovi   věčné   služby.   Manželka,   která   doma   seká   elektřinu,   přidává   zedníkovi,   aby   bylo   hnízdo   pro   rodinu   podle   jejích   představ.     A  tak  jsem  proplula  do  druhého  manželství,  a  i  tady  jsem  byla  zvlášť  poslušná  a  hodná.  Z  práce  pěkně   na  minutu  přesně  domů,  žádné  zbytečné  kamarádky,  žádné  přehnaně  časté  návštěvy  rodiny,  pak  už   žádné   návštěvy…   Sem   můžeš   a   sem   nesmíš,   tenhle   pokoj   je   zamčený   a   tady   můžeš   být   ty,   ale   tví   synové  určitě  ne.  Dvacet  let….   I  ta  průměrná  míra  inteligence  se  někam  vytratila…   Optimistická,  veselá  a  kamarádská   Takhle  by  mne  charakterizoval  asi  každý,  kdo  mne  trochu  zná.  Až  do  druhé  třídy  základní  školy  jsem   vyrůstala   mezi   chlapci,   kamarádila   s   nimi   a   chovala   se   jako   kluk.   Byly   to   roky   bez   holčičí   falše   a   pomlouvání,  plné  modřin  a  průšvihů.  Pak  jsme  se  přestěhovali  a  já  se  dostala  mezi  „holky“.  Chvíli  mi   trvalo,   než   jsem   se   zorientovala,   ale   ani   pak   jsem   nikdy   neměla   nouzi   o   kamarádky   a   kamarády.   Vždycky   jsem   se   nějakým   způsobem   dostala   do   „zdravého   jádra“   kolektivu   a   většinou   jsem   pak   patřila   k  těm,   kteří   měli   rozhodující   hlas.   Dělalo   mi   dobře,   když   mne   vrstevníci   „brali“   a   když   jsem   dokázala  prosadit  svůj  názor.  (Zase  ta  závislost  na  pochvale  a  uznání!)     Navíc  musím  přiznat,  že  jsem  mnohdy  na  prosazení  svého  nešla  úplně  přímo  a  neměla  dost  odvahy   vzít   si   roli   vůdce.   Co   kdyby   se   to   nepovedlo,   co   kdyby   se   mi   vysmáli?   O   co   jednodušší   bylo   tak   trochu   podsunout  svůj  nápad  jiným  a  když  se  ukázal  být  dobrým,  přihlásit  se  o  autorství  a  sklidit  pochvalu  a   uznání.  (Manipulace?)   Hrozně  nerada  jsem  byla  sama,  a  tak  jsem  se  vědomě  i  nevědomky  snažila  mít  kolem  sebe  spoustu   dobře  naladěných  lidí.  Pro  kamarády  a  partu  jsem  byla  schopná  se  i  rozkrájet.  Parta  na  gymnáziu,  pak   na  vysoké  škole,  i  během  obou  manželství  jsme  měli  vždycky  spoustu  známých,  se  kterými  jsme  jezdili   na   dovolené,   plánovali   a   podnikali   různé   akce,   tak   trochu   jsme   žili   společně.   Občas   to   bylo   dost   hektické,   ale   bylo   to   skvělé.   (Ve   společnosti   jiných   člověk   nemusí   být   sám   se   sebou   a   nemusí   řešit   sám  sebe!)   Vím,   že   jsem   v  mnoha   skupinách   byla   tmelícím   prvkem.   Spousta   mých   známých   se   mi   svěřovala   se   svými   problémy.   Vážila   jsem   si   toho,   že   si   mne   vybrali   za   svého   zpovědníka.   Rozebrala   jsem   ale   s  někým   z  nich   ty   své   nejopravdovější   problémy   já?   Samozřejmě   jsem   jim   nějaký   ten   stesk   předhodila,  ale  o  tom,  jak  opravdu  vypadá  moje  manželství,  jaké  trable  mám  s  mamkou,  o  tom  nikdo   nevěděl.   Na   venek   bylo   všechno   báječné,   příkladné,   šťastné.   Je   tohle   kamarádství?   (Co   takhle   pokrytectví,  povrchnost  a  neupřímnost?)   Ten  optimismus  a  veselost  jsou  snad  ale     opravdu  součástí  mé  osobnosti  (i  když  při  pohledu  na  některé  oblasti  mé  budoucnosti…  kdo  ví?)            

    23.3.2007  –  30.12.2007    Období  hledání,  nespokojenosti  a  rozvažování   Profesní   život   –   na   začátku   školního   roku   je   na   mne   hozena   prevence   ve   škole.   I   když   mne   tato   tématika  dost  zajímá  a  jen  tak  nahodile  za  mnou  chodí  děti  s  některými  problémy  a  já  se  jim  ze  všech   sil  (ale  spíš  intuitivně)  snažím  pomoci,  funkce  preventisty  mne  dost  zaskočila.  Abych  neudělala  chybu,   abych   spíš   neublížila,   abych   se   dokázala   správně   orientovat,   abych   zvládla   papíry,   abych……   Ale   samozřejmě  paní  ředitelce  se  neodmlouvá.  (Stále  ještě  poslušná  a  hodná!)   Pak   přišla   nabídka   KVP.   Bylo   mi   jasné,   že   by   mne   školení   ohromně   zajímalo,   ale   musela   bych   být   občas   mimo   domov,   a   to   znamenalo   postavit   si   hlavu   a   prosadit   si   dočasnou   nepřítomnost   doma.   Od   začátku  mi  bylo  jasné,  že  to  bude  tvrdý  oříšek.  (A  byl!)   Osobnostní   postřehy   –   na   počátku   KVP   I   jsem   si   připadala   naprosto   méněcenná.   Ostatní   házeli   psychologickými  pojmy  –  já  nerozuměla.  Mluvilo  se  o  vzájemných  pocitech  sympatie  a  antipatie  –  já   nic  záporného  necítila.  Jak  často  jsem  se  i  v  deníku  vracela  k  tomu,  že  sem  asi  nepatřím.  Jak  moc  jsem   si   přála,   aby   ostatní   mou   malost   neprohlédli.   Smích,   glosy   (více   či   méně   vtipné),   snaha   navázat   na   sebe   nějakou   spřízněnou   duši.   Neumím   být   sama!   Neumím   se   v  novém   kolektivu   ihned   prosadit   a   aklimatizovat.  Při  práci  v  menších  skupinách,  které  se  už  trochu  znají  (sekce),  mi  prosazení  mé  osoby   začíná   docela   dobře   vycházet.   První   pocity   sounáležitosti   a   euforie   při   realizaci   mých   nápadů   (Ta   chvála  a  obdiv  jsou  zase  tak  sladké!)  Po  několika  setkáních  začínám  uvažovat  o  tom,  že  naši  nebyli  tak   bezchybní   rodiče,   že   ani   já   nemusím   být   bezchybná   a   že   poslušnost   není   někdy   ta   nejlepší   deviza.   Začínám  pozorovat,  že  se  občas  zadrhávám  v  řeči.  Moc  mne  to  trápí.  Dříve  jsem  uměla  tak  poutavě   vyprávět.  Patrnější  je  to  při  rozhovoru  s  dospělými,  na  kterých  mi  záleží.   Partnerský   život   –   tak   tady   se   tedy   děly   věci.   Partnerství   je   rovnoprávný   vztah   dvou   lidí!   A   kde   je   ta   rovnoprávnost  u  nás?  Obdivovala  jsem  tátu,  zbožňovala  jsem  tátu  a  bez  přemýšlení  jsem  přejala  jeho     názory.   Nikdy   jsem   nebyla   samostatná   (nejdříve   závislost   na   rodičích,   hned   po   nich   na   manželovi).   Uměla  bych  to  vůbec?  Můj  muž  vlastně  zastával  roli  otce  (vlastně  mi  i  několikrát  řekl,  že  na  mne  musí   někdo  dávat  pozor!).  Ale  uvědomila  jsem  si,  že  tátu  jsem  měla  jen  jednoho  a  druhého  nepotřebuji.   Postupně  jsem  si  začala  hodně  všímat  toho,  v  jak  nerovnoprávném  a  svazujícím  vztahu  žiji.  To,  co  mi   připadalo   dřív   nepodstatné   a   normální,   dostalo   najednou   (očima   nepokřivených   a   otevřených   lidí   z  KVP)  zcela  jiný  rozměr  a  zcela  jiný  charakter.  Ale  jak  dál?  Můžu  přestat  poslouchat?  Zvládnu  postavit   se  na  vlastní  nohy?  A  co  děti?  Finance?  Bydlení?  Stojí  pocit  rovných  zad  za  všechnu  tu  nejistotu?  A  co   ti   známí   a   kamarádi?   Neopustí   mne?   Nebudu   sama?   (Zbabělost?)   30.12.2007   okolo   desáté   hodiny   dopolední  padlo  vnitřní  rozhodnutí  o  jedné  z  nejhlubších  revolt  mého  života.  (Možná  jsem  si  období   vzdoru  a  vzpoury  měla  odbýt  v  pubertě!)     1.1.2008  –  6.11.2008  Období  převratných  činů   Partnerský   život   –   rozhodnutí   uzrálo,   existenční   problémy   mám   rozmyšleny,   panuje   ohromná   nervozita   a   nejistota.   Potřebuji   potvrzení,   pochopení,   účast,   zmítá   mnou   nejistota.   Jsem   sobecká?   Mám  na  takový  krok  právo?  Co  děti?    5.4.2008  si  beru  růstovku.  Ohromná  úleva  a  pocit  vnitřní  síly.  

Potvrzení   se   mi   dostalo   a   to   je   to   nejdůležitější,   co   jsem   potřebovala   (Stále   nejsem   samostatná!)   Rozvod.   Pak   už   všechno   docela   běží.   Stěhování,   finance,   známí,   kamarádi,…   Mám   úžasné   děti.   Na   vztahu  mezi  námi  mohu  zatím  stavět.  Období  euforického  pocitu  svobody.  Období  výletů,  společných   aktivit  všeho  druhu…..   Na   druhé   straně   zničující   poznání,   jak   moc   mne   dostalo   zjištění,   že   jsem   byla   během   dvou   týdnů   nahrazena  jinou  ženou.  Jak  malou  hodnotu  jsem  měla!  Jak  snadno  se  nalezla  náhrada!  Co  jsem  pro   partnera   mohla   znamenat?   Průměrná   služka   a   matrace.   Opravdové   přesvědčení,   že   chlap   už   nikdy!   Jsem  bezpohlavní  jedinec.   Profesní   život   –   začínám   pomalu   vycházet   se   svými   nápady,   a   ty   jsou   vedením   velice   ochotně   přijímány.   Mám   veliké   problémy   s  jejich   prosazením   mezi   kolegy.   Nechci   nikomu   přidělávat   práci,   nechci   se   vymykat   z  kolektivu   (aby   si   nemysleli,   že   když   mám   funkci,   tak   si   můžu   vymýšlet   „hlouposti“).  Raději  tedy  vše  organizuji  a  dělám  sama.  Parlament,  TP  FEST,  DEN  ZEMĚ,…  Baví  mne  to,   ale   připadám   si   tak   trochu   mimo   sbor.   Někdy   musím   přejít   poznámky   „No   jo,   Pavlína   si   zase   něco   vymyslela“.   Pak   se   objednala   inspekce   a   vedením   mi   bylo   doporučeno,   abych   svůj   první   Projektový   den   na   téma   doprava   zvládla   připravit   na   dobu   návštěvy   inspektorů.   Tři   týdny   hektické   práce   po   nocích,   strachu,   že   to   nedopadne,   nepochopení   některých   kolegů   –   to   raději   budeme   učit,   než   se   pustit   do   nevyzkoušeného   (Pochvala   a   pochopení   nepřichází!   Pomoc   už   vůbec   ne).   Všechno   jsem   zvládla   úplně   sama.   Vymyslela   a   připravila   program   pro   všechny   skupiny,   objednala   všechny   exkurze.   Klaplo   to.   Projektový   den   byl   hodnocen   jako   příkladný.  Poklepávání   na   rameno,…(Pochvala   přišla!).   A   najednou   jde   všechno   snáz.   Cokoli   si   vymyslím,   má   zelenou   a   i   kolegové   jsou   ochotnější   spolupracovat.  A  nápadů  je  celá  fůra!       Mrzí  mne  ale,  že  nedokážu  dětem  víc  pomoci.  Hodně  se  citově  angažuji,  dlouho  přemýšlím,  co  by  se   dalo   dělat,   jak   pomoci.   Někdy   nemohu   spát   a   vím,   že   bych   se   měla   umět   od   cizích   problémů   víc   odpoutat.   Osobnostní   postřehy   –   celkově   si   ale   začínám   být   jistější,   cítím   se   volněji,   někdy   mám   dojem,   že   zvládnout  se  dá  téměř  všechno   a  že  mě  všichni  najednou  víc  „berou“.    Když  se  něco  povede,  začínám   se   radovat   ze   svého   vnitřního   pocitu   dobře   odvedené   práce   (ne   že   bych   přestala   stát   o   pochvalu!).   Začínám   víc   vnímat   své   vnitřní   pocity.   Už   se   mi   všichni   kolem   nezdají   tak   jiní   a   o   tolik   vyzrálejší.   Začínám   vidět,   že   všichni   kolem   jsou   prostě   obyčejní   lidé   se   svými   přednostmi,   starostmi   a   nedostatky.   Začínám   cítit,   že   bych   se   chtěla   dokázat   naprosto   nenásilně   prosadit   do   některých   vůdčích  pozic.  Zároveň  ale  vím,  že  „na  to  nemám“.  Je  vůdčí  role  člověku  vrozena,  nebo  se  jí  v  životě   naučí  a  získá  ji?   Začínám  se  cítit  nezávisle.  Už  nikoho  nemusím  poslouchat.       21.3.2009  –  7.4.2011  Končí  euforie,  nastupuje  realita   Rodinný   život   –   stavy   naprosto   úžasné   pospolitosti   a   sounáležitosti   s  dětmi   začínají   pozvolna   ustupovat.   Jedna   trhlinka,   druhá,   třetí…   tamhle   mají   svůj   program   (nevadí   ti,   že   budeš   doma   sama?),   tohle  jim  nepřipadá  dost  zajímavé….  Přítel  dcery  a  já  musím  bojovat  se  svými  pocity  žárlivosti,  strachu   z  opuštění  a  pocity  nadbytečnosti.    

Finanční  problémy   a   občasné   hádky   se   synem.  Vím,  že  je  to   naprosto  normální  a  zdravé.   Začíná   mi   docházet,  že  ten  pocit  nezávislosti  nebyl  tak  pravdivý.  Začínám  být  závislá  na  dětech  a  vím,  že  to  není   dobře.  Vím,  že  si  musím  začít  budovat  svůj  život.  Vědět  je  snadné,  cítit  to  opravdu  je  těžší,  realizace   však  pokulhává  úplně….   Nemám   ráda,   když   jsem   doma   sama.   Už   je   mi   jasné,   že   různými   návštěvami,   akcemi   a   podniky   se   podvědomě   snažím   co   nejvíce   minimalizovat   čas   trávený   doma.   Jsem   snad   doma   nespokojená?   Stále   ještě  nejsem  samostatná?     Začínám   si   víc   a   víc   uvědomovat,   že   jsem   sama   se   sebou   nespokojená.   Nespokojená   s  tím,   jak   vypadám,  s  tím,  že  mám  nedostatečnou  vůli  s  tím  něco  dělat.  Nějak  mi  padají  růžové  brýle,  kterými   jsem   se   na   svou   osobu   dívala.   O   to   kritičtější   jsem   v  duchu   k  ostatním.   Poprvé   jsem   se   přistihla   při   tom,  že  mám  sklony  k  závisti  a  někdy  i  k  sebelítosti.  Tyto  pocity  se  snažím  zahnat  zase  aktivitou.  A  pak   jsem  unavená  a  nespokojenost  je  zase  tady.  Co  mi  tedy  chybí?   A  tady  mi  zase  pomohla  skupina  na  KVP.  Na  dubnovém  setkání  jsem  sama  sobě  přiznala  to,  co  jsem   podvědomě   cítila   delší   dobu.   Jsem   člověk,   který   opravdu  sám   spokojený   nikdy   nebude.   Potřebuji   mít   vedle   sebe   spřízněnou   duši,   se   kterou   bych   plánovala   a   uskutečňovala   různé   aktivity,   ale   se   kterou   bych  si  taky  jen  v  klidu  domova  povídala  nebo  jen  mlčela.  Potřebuji  partnera,  který  si  mne  bude  vážit,   taky  mne  trochu  obdivovat  a  hýčkat.  Už  nechci  sama  zedničit  a  pak  být  pyšná  na  to,  že  to  dokážu.  O   co  jednodušší  a  příjemnější  by  bylo,  někoho  za  to  pěkně  pochválit….   Profesní   život   –   zabírá   téměř   všechen   můj   pracovní   i   volný   čas.   Stíhám   spoustu   věcí.   Ve   škole   jsem   si   postupně   vybudovala   zvláštní   (tak   trochu   výsadní)   postavení.   Už   se   dokážu   postavit   před   ostatní   a   přednést  své  nápady  a  myšlenky.  Už  všechno  nedělám  sama,  dokážu  už  formou  prosby  úkolovat  jiné.   Stále  si  ale  neumím  pořádně  rozvrhnout  práci.  Někdy  se  mi  aktivity  nahromadí  a  já  si  připadám  jako   hasič  –  zvládám  jen  to,  co  vysloveně  hoří.  V  točkách  aktivit  občas  dělám  pořádné  hlouposti  (míchání   termínů...)  a  to  mne  dost  mrzí.  Okolí  mne  bere  jako  milou,  mírně  potrhlou,  kontrolu  potřebující,  ale   nápaditou  bytost.  Jak  dlouho  takové  postavení  člověku  vydrží?  Co  když  nápady  dojdou?  Uvědomí  si   člověk,  kdy  je  na  profesním  vrcholu,  ze  kterého  už  pak  následuje  jen  pomalý  (nebo  rychlý?)  sestup?   Jsem   už   na   tom   pomyslném   nejvyšším   bodě?   Uvědomí   si   člověk   sám   (a   myslím,   že   ve   školství   je   to   hrozně  důležité),  že  už  to  není  dobré  a  měl  by  s  čistým  štítem  odejít?  Asi  to  není  v  jeho  možnostech.  I   u  nás  je  pár  kolegyň,  ze  kterých  mají  děti  legraci  a  už  je  neberou.  A  jak  dobré  učitelky  to  bývaly!  A  teď   mi  je  jich  líto  a  snažím  se  mnohokrát  urovnávat  stále  častější  spory  mezi  nimi  a  dětmi.  Přesto  se  zdá,   že  do  školy  chodí  rády  a  nechtějí  se  jí  vzdát.  Je  to  tím,  že  je  doma  nic  zajímavého  nečeká?  Takhle  ale   skončit  nechci.   Moc  mne  těší  výsledky  anket,  které  zadávám  na  konci  roku  a  které  monitorují  klima  ve  škole.  Tady   vidím   výsledky   našeho   společného   snažení.   Hřeje   mne   pomyšlení,   že   jsem   ho   dobře   vymyslela   a   nastartovala.  (Chválím  se  sama?!)   Osobnostní  postřehy  –  snad  se  začínám  nějak  vyrovnávat  s  mou  přehnanou  nejistotou  v  přítomnosti   autority  nebo  nadřízené  osoby.  Je  to  ale  ještě  veliký  kus  práce  do  budoucna.  Někdo  prostě  řídí  a  jiný   dělá.  Oba  jsou  to  ale  lidé.     Dokážu   už   někdy   odmítnout   prosbu,   pokud   vím,   že   opravdu   nezvládám.   Je   ale   fakt,   že   je   to   zatím   výjimečné.  

Přistihla   jsem   se,   že   se   velice   často   zamýšlím   nad   tím,   proč   někdo   něco   udělal.   Snažím   se   vcítit   do   jeho   rozpoložení   v  daný   okamžik.   Někdy   mi   to   pomáhá   při   práci   ve   škole   (snadněji   chápu,   proč   se   něco  stalo).  A  někdy  mne  to  prostě  jenom  baví.     Konečně  jsem  se  smířila  a  srovnala  s  tím,  že  jsem  učitelka.  („jenom  učitelka“,  jak  říkal  táta).  Dokonce   jsem   pyšná   na   to,   že   jsem   dobrá   učitelka.   Teď   už   vím,   že   to   vůbec   není   málo.   Vím,   jak   moc   může   učitel   ovlivnit   život   člověka.   Musím   ale   po   pravdě   přiznat,   že   mi   stále   vadí,   jak   se   společnost   na   učitele  dívá.  (Pořád  chci  asi  patřit  mezi  obdivované?)   Myslím   (a   doufám,   že   je   to   pravda),   že   se   pomalu   přestávám   zadrhávat   v  řeči.   (Začínám   se   uklidňovat?)   Hodně   jsem   přemýšlela   o   mých   rodičích   a   jejich   výhově.   Ještě   před   pár   lety   bych   se   hádala   s  každým,   kdo   by   na   ní   viděl   nějaké   závažnější   chyby.   Dnes   už   jsem   ochotná   připustit,   že   i   když   se   snažili,   jak   nejlépe  dovedli,  přece  jen  nás  něčím  negativně  poznamenali.  Jejich  výchovu  bych  nazvala  láskyplně   autoritativní.   Mamka   byla   vždy   ta   mírnější,   která   proto,   aby   byl   v  rodině   klid,   vždycky   ustoupila   a   nehádala   se.   (Byla   poslušná?)   Táta   chtěl   vždycky   syna   a   nikdy   se   netajil   tím,   že   mne   jako   syna   vychovával.  Já  na  to  byla  ale  náležitě  pyšná!  To  já  s  ním  pracovala  v  garáži,  betonovala,  tesařila,…  Já   nosila   montérky,   zatímco   ostatní   holky   sukně.   Vrcholem   uznání,   sounáležitosti   a   lásky   nikdy   nebylo   objetí,   ale   kamarádský   žďuchanec   do   zad.   (Pramení   odtud   moje   klučičí   rysy   povahy   a   touha   po   pochvale   a   uznání?)   Nikdy   jsem   se   s  tátou   nevedla   za   ruku.   Sestra   mi   teprve   nedávno   přiznala,   jak   moc  si  někdy  trošku  víc  něhy  od  táty  přála….  Obě  jsme  musely  být  na  slovo  poslušné.  Za  neposlušnost   jsme  byly  trestány  výpraskem  (a  nutno  přiznat,  že  si  na  některé  pamatuji  dodnes  a  stály  za  to).  Bydleli   jsme  na  menším  městě  a  táta  byl  lékař.  Všichni  nás  znali.  Hodně  často  jsme  doma  slýchávali  větu  –   tohle  nesmíte  dělat,  co  by  tomu  řekli  lidi….(Odtud  snaha  ohlížet  se  na  to,  co  si  myslí  ostatní?)  Je  ale   fakt,  že  naši  byli  vždy  spravedliví,  měli  se  moc  rádi  a  pro  mne  a  sestru  by  dali  život.   Stejně   tak   jsem   přemýšlela,   jaké   chyby   jsem   udělala   ve   výchově   já.   (Největší   z  nich   je   asi   nedůslednost,   s   jakou   jsem   přistupovala   k  některým   oblastem   výchovy.)   Vím,   že   jsem   mezi   mnou   a   mými   dětmi   vybudovala   pevné,   ale   těsné   pouto,   které   ale   musím   v  nejbližší   budoucnosti   trochu   uvolnit.     Budoucnost   Nedávno   se   mne   sestra   ptala,   k  čemu   bych   ráda   svůj   život   směřovala.   Proč   žiju.   Dlouho   mi   její   otázka   ležela   v  hlavě   a   nakonec   jsem   přišla   na   to,   že   bych   ráda   dávala   dobro.   Nemyslím   nějaké   ohromné   světoborné   „dobré   skutky“   jako   v  pohádkách,   ale   chtěla   bych   rozdávat   okolo   sebe   drobné   radosti.   Chtěla   bych,   aby   se   lidi   v  mé   blízkosti   prostě   cítili   příjemně,   bezpečně   a   aby   cítili,   že   o   ně   mám   zájem   a  záleží  mi  na  nich.  Stejné  dobro  by  člověk  ale  měl  umět  dát  také  sám  sobě.