Závěť jako způsob dědění

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Závěť jako způsob dědění Bakalářská práce

Autor:

Tomáš Nedvídek Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Brno

JUDr. Josef Mužík

duben, 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Brně dne 21. 4. 2013

Tomáš Nedvídek

Děkuji tímto vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Josefu Mužíkovi za cenné připomínky, rady a ochotnou komunikaci při sepisování této bakalářské práce a rodině za podporu, bez níž bych se neobešel.

Anotace Závěť je v současnosti jedním ze dvou právních důvodů dědění. Cílem mé bakalářské práce bylo popsat institut závěti v historických právních úpravách a nastínit tak vývoj dědického práva. Hlavní část práce je věnována analýze závěti v současné právní úpravě, tedy de lege lata. S ohledem na blížící se účinnost nového občanského zákoníku jsem do práce zahrnul i úpravu de lege ferenda. Poslední kapitola je zaměřena na exkurz do právních úprav sousedních států, které jsou mezi sebou komparovány.

Klíčová slova: dědění ze závěti, dědické právo, testament, testamentární posloupnost, závěť.

Annotation A will is one of two legal grounds of heritage. The goal of my bachelor thesis was the description of a legal institution of the will in antecedent legislation and the outline of evolution of law of succession. The main part of the thesis deals with the analysis of the will in legislation in force, it means legislation de lege lata. With respect to approaching effec of the new civil code I decided to include legislation de lege ferenda into the thesis. The last chapter is focused on the digression to legislation of neighbour states which are compared.

Key words:

inheritance of a will, law of succession, a testament, testamentary succession, a will.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1 Závěť v Římském právu ..................................................................................................... 10 1. 1 Testamentární posloupnost ............................................................................................ 10 1. 2 Testament a jeho podoba ............................................................................................... 11 1. 2. 1 Druhy testamentu................................................................................................... 11 2 Závěť v proměnách českých právních úprav ................................................................... 14 2. 1 ABGB ............................................................................................................................ 14 2. 4 Obecně k návrhu občanského zákoníku za první republiky .......................................... 16 2. 3 Občanský zákoník z roku 1950 ..................................................................................... 17 2. 4 Občanský zákoník z roku 1964 ..................................................................................... 18 3 Závěť v platné a účinné právní úpravě ............................................................................. 20 3. 1 Pojem a předpoklady ..................................................................................................... 20 3. 2 Náležitosti závěti ........................................................................................................... 23 3. 2. 1 Pravidelná a nahodilá náležitost ............................................................................ 26 3. 2. 2 Ochrana nepominutelných dědiců ......................................................................... 27 3. 2. 3 Vydědění................................................................................................................ 29 3. 2. 4 Závětní založení nadace nebo nadačního fondu .................................................... 32 3. 3 Formy závětí .................................................................................................................. 33 3. 3. 1 Holografní závěť.................................................................................................... 34 3. 3. 2 Alografní závěť...................................................................................................... 35 3. 3. 3 Zvláštní alografní závěť......................................................................................... 37 3. 3. 4 Závěť ve formě notářského zápisu ........................................................................ 38 3. 4 Zrušení závěti ................................................................................................................ 39 3. 5 Notářská úschova, centrální evidence závětí ................................................................. 40

5

4 Platná úprava účinná od 1. 1. 2014 .................................................................................... 42 4. 1 Obecně k úpravě dědění ze závěti ................................................................................. 43 4. 2 Změny v dědění ze závěti a jejich kritika ...................................................................... 44 4. 2. 1 Nové definice a tři dědické důvody ....................................................................... 44 4. 2. 2 Co bylo upřesněno a doplněno .............................................................................. 46 4. 2. 3 Některé nové instituty............................................................................................ 49 5 Exkurz do právních úprav jiných zemí ............................................................................. 52 5. 1 Slovensko ...................................................................................................................... 52 5. 2 Německo ........................................................................................................................ 54 5. 3 Polsko ............................................................................................................................ 58 Závěr ........................................................................................................................................ 61 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 63 Knihy a kvalifikační práce.................................................................................................... 63 Časopisecké články .............................................................................................................. 65 Judikatura ............................................................................................................................. 66 Právní předpisy ..................................................................................................................... 67 Elektronické dokumenty, předpisy a databáze ..................................................................... 68

6

Seznam použitých zkratek ABGB

Allgemeines bürgliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (všeobecný občanský zákoník)

BGB

Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich (německý občanský zákoník)

KCw

Kodeks cywilny Dz. U. nr. 16/64 (polský občanský zákoník)

SJM

společné jmění manželů

n. o. z.

zákon č. 89/2012 S., občanský zákoník (neúčinný)

obč. z., obč. zák.

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

občian. z.

zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, ve znění pozdějších předpisů

o. s. ř.

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

7

Úvod Na dědické právo můžeme nahlížet ze dvou rovin, resp. se hovoří o smyslu objektivním a subjektivním. Dědickým právem v subjektivním smyslu se myslí budoucí práva a povinnosti osoby, které připadnou podle objektivní roviny dědického práva. A do této objektivní roviny (jinak též dědické právo v objektivním smyslu) spadají všechny právní normy, které regulují právní nástupnictví – přechod práv a povinnosti ze zůstavitele na právního nástupce. Tato práce se tedy věnuje dědickému právu v objektivním smyslu, jelikož subjektivní pojetí dědického práva se týká určité osoby a jde o konkrétní dopad právní regulace na jedince, přičemž tato právní regulace náplní práce je, kdežto její dopad je použit spíš jen doplňkově jako uvedení příkladu k přiblížení skutečného fungování. „Smrt patří k neodvratným přírodním zákonitostem lidského bytí.“1 Dotkne se tedy každého. A právě proto, že ať už chci nebo nechci, vědomosti získané ke zpracování této práce nezůstanou nevyužity, nebo lépe řečeno se nestanou jen prostředkem ke splnění studentova záměru, ale jejich dopad bude skutečně užitečný. To je právě jeden z důvodů, proč jsem si závěť jako téma bakalářské práce zvolil. Pokud chceme opravdu pochopit nějaký institut, musíme se na něj podívat i z hlediska historického vývoje. V práci se proto věnuji zákoníkům, které na našem území platily dříve. Význam to má i další, a to provázání tehdejší úpravy s úpravou nejnovější, nelze tedy poukazovat na inspirační zdroje nového občanského zákoníku, pokud tyto zdroje nejsou alespoň zhruba charakterizovány. Aktuálnost daného tématu je vedle výše zmíněného podpořena i tím, že rok 2014 (na základě neodložené účinnosti nového občanského zákoníku) se v jistém, zejména právním smyslu stane významným. S přijetím nového občanského zákoníku je potřeba připravit se na změny, které zavádí, a že jich právě v dědickém právu není zrovna málo. Úprava závěti v tomto novém zpracování se mě osobně (s ohledem na to, že tato úprava je vytvořena na delší dobu účinnosti) týká ještě více než úprava jí předcházející. Dovoluji si rozšířit předešlou myšlenku o pochopení nějakého institutu vztáhnout nejen na historický vývoj, ale i na zahraniční úpravu. Bezpochyby totiž i ona slouží jako inspirační zdroj. Nelze se ovšem zabývat všemi zahraničními úpravami, na to by nestačila ani 1

BEZOUŠKA, P.; BEDNÁŘ, V.; BERNÁŠEK, M. Soukromé právo pro neprávníky. 1. vyd. Dobrá voda: Aleš

Čeněk, 2003. s. 112. ISBN 80-86473-53-8.

8

diplomová práce, ale jako dostačující jsem zvolil exkurz do právních úprav sousedních států – Slovenska, Německa a Polska. Práce je strukturována do kapitol a subkapitol. První kapitola je věnována římskému právu, jehož recepce se stala základem mnoha právních řádů států. V druhé kapitole práce se na základě výše zmíněného zabývám občanskými zákoníky, které na našem území dříve platily (nebo v případě prvorepublikového návrhu občanského zákoníku platit nestihly). Třetí kapitola, kterou vnímám jako ústřední, tzv. srdce práce, se týká úpravy závěti v platné a účinné právní úpravě. Je v ní využit dostatek judikatury i odborných článků s cílem dostat se hlouběji do dané problematiky. Předposlední, v pořadí čtvrtá kapitola, je zaměřena na institut závěti v nové úpravě občanského zákoníku a jeho změnám oproti úpravě současné. V páté a zároveň poslední kapitole je nastíněn institut závěti ve slovenské, německé a polské úpravě z důvodu širšího srovnání a hlubšího porozumění naší úpravě.

9

1 Závěť v Římském právu Recepce římského práva se dotkla více evropských zemí, nejen naší. Instituty, které římské právo upravovalo a které pak byly recipovány, mají základní a podstatné znaky téměř nepozměněné.

„Římské

právo

zanechalo

[…]

po

sobě

odkaz

dědického

práva

propracovaného jak po formální, tak po institucionální stránce.“2 Považuji proto za žádoucí nastínit institut závěti právě v římském právu, aby bylo později patrno, z jakých základů vycházím. Římské právo je systémem značně složitým, jeho jednotlivé prvky jsou vzájemně provázány, a tak bylo potřeba ke vzniku dědického práva jako samostatného odvětví naplnění těchto předpokladů3: •

vznik individuálního vlastnictví,

•

respektování projevu vůle i po smrti,

•

rozpad či oslabení rodového zřízení.

To, co však dnes známe jako římské právo, co se ve školách jako římské právo učí, je však jeho recepce spojená s jeho klasickou tehdejší podobou. Římské právo zná dva způsoby, jak nabýt majetek po zemřelé osobě – na základě zákona či na základě testamentu. Konkrétněji se v této sféře práva setkáváme s označeními zákonná neboli intestátní posloupnost a testamentární posloupnost. Co se týče vzájemných poměrů mezi oběma posloupnostmi, přednost má ta testamentární. Pakliže má osoba pro případ smrti pořízen testament, nenastupuje dědění na základě zákona, ale na základě testamentu. Důvod je logický, a to upřednostnění zůstavitelovy vůle, kterou projevil přání, jak má být po jeho smrti o odkazu rozhodnuto.

1. 1 Testamentární posloupnost Testamentární posloupnost je založena na existenci testamentu (neboli závěti) a tento testament odůvodňuje, proč se zůstavitelův majetek přenáší na dědice. „Je to jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou hlavní složkou je jmenování dědice, dědická instituce.“4 2

FRINTA, O. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. 2008, č. 11, s. 1205. ISSN 0231-6625.

3

FRÝDEK, M.; TAUCHEN, J. et al. Soukromé právo v proměnách věků: Sborník příspěvků z letní školy. 1. vyd.

Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 83. ISBN 978-80-210-5557-5.

10

Vedle testamentu existovaly i jiná pořízení pro případ smrti (tzv. mortis causa), avšak nelze je s testamentem zaměňovat, protože nesplňují nezbytnou náležitost, kterou je právě zůstavitelova vůle udělat z jiné osoby svého dědice.

1. 2 Testament a jeho podoba Již v římském právu považovali testament za natolik důležitý projev lidské vůle, že s ním spojovali nutnost určité formy. Možná se to nemusí jevit zajímavým poznatkem, jelikož v současné době požadavek písemné formy bereme automaticky, avšak potřeba stanovit jistou formu v té době vidím jako významný krok. Písemný testament se začal těšit zájmu až později, poněvadž původně měl testament pouze formu ústní. V následující subkapitole se věnuji třídění římských testamentů.

1. 2. 1 Druhy testamentu Úvodem je třeba zmínit, že nejdřívější testament měl podle všeho jiný význam, než jaký mu je přisuzován později. Je to tím, že původní poslání je nejasné, testamentární posloupnost se vyvíjela, a tak se v jistý čas ustálila do podoby, která je zachycena v Zákoně 12 desek. Mezi nejstarší římské testamenty se řadí: •

testament toho, kdo neměl zákonné dědice,

•

vojenský testament,

•

testament odkazový.

V prvém případě se jedná o situaci, kdy zůstavitel neměl intestátní dědice, a tak projevil vůli v lidovém shromáždění, které bylo prolínáno ceremoniemi. Zato vojenský testament byl mimořádný, jelikož byl zůstavitelem činěn v mimořádných situacích a bez formálností. Šlo pouze o zůstavitelovo prohlášení, které obsahovalo jmenování dědiců pro případ, že zůstavitel bitvu nepřežije. „Byl to testament v šiku (in procintu), jakýsi předchůdce pozdějších privilegovaných vojenských testamentů.“5 Posledním ze jmenovaných je testament odkazový, pro který je charakteristické rozhodnutí zůstavitele, kdo jaký majetek po smrti zůstavitele zdědí. Z toho vyplývá, že nešlo o zůstavitele bez dědiců, tudíž jejich postavení nebylo

4

KINCL. J.; UFRUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 275. ISBN 80-

7179-031-1. 5

Tamtéž, s. 276.

11

ohroženo. Vedle toho měl odkazový testament formu mancipace a byl uskutečňován kovem a vahami. Lze to popsat jako převod, kdy kupec, který měl distribuovat majetek na základě vůle zůstavitele, je de facto vykonavatelem zůstavitelovy poslední vůle.6 Mancipační povaha odkazů se zdokonalovala až do té míry, že se z ní stal testament skutečný. Převod mancipací sám o sobě znamenal přání zůstavitele, a tak určil dědice bez existence kupce, jak tomu bylo dříve. Reakce na vývoj v čase se ovšem nevyhnula ani mancipačnímu testamentu, a proto uvedu další vývoj ohledně druhů testamentu, kterými jsou: •

mancipační testament alias právní úkon,

•

písemný testament.

Na rozdíl od písemného testamentu je mancipační testament v podobě ústního prohlášení. Mancipace však probíhala jako právní úkon „jen jako“, přičemž zůstavitel poté prohlásil svou vůli a ustanovil i své dědice. Co se týče písemného testamentu, tak jeho podstata tkvěla v tom, že zůstavitel při mancipaci předložil tzv. testamentární listinu. Ta obsahovala jeho poslední vůli. Mancipace tedy byla obřadem, při kterém bylo přítomno pět svědků spolu s kupcem a vážným. Proto nelze testamentární listinu považovat za nejpodstatnější, protože právě mancipace byla pořád klíčová pro posuzování platnosti testamentu. Až za dob existence praetorského práva objevil skutečný písemný testament, kdy se poměr významu mancipace a listiny obrátil a listina tak nabyla klíčového postavení. Formy testamentu spadající do éry justiniánského práva jsou následující: •

testament soukromý o

řádné testamenty písemný testament, ústní testament

o

•

a mimořádný testament

a testament veřejný.

Řádné soukromé testamenty − písemný a ústní − mají společný znak, a to sedm svědků, kteří se účastnili procesu. V případě ústního testamentu docházelo i k zápisu vůle zůstavitele, zápis ale neznamenal písemnou formu testamentu, sloužil jen jako důkaz. U písemného testamentu svědkové podepisovali listinu s vůlí zůstavitele, načež musel zůstavitel i slovně potvrdit, že jeho vůli obsahuje. Svědkové pak přidali pečetě a listinu podepsali. Podpis zůstavitele se 6


7179-031-1.

12

nevyžadoval, pakliže šlo o vlastnoruční testament, v ostatních případech byl nutný. Výjimkou byla skutečnost, že zůstavitel nemohl nebo neuměl psát, pak jiná osoba testament podepsala za něj jeho jménem (jakési zmocnění).7 Odlišnost

mimořádného

testamentu

od

řádného

spočívá

v náležitostech,

resp. podmínkách platnosti. Chápejme to jako jejich zmírnění či naopak. Pokud slepý člověk pořizoval testament, muselo být přítomno osm svědků a jeden z nich místo slepce testament přečetl. Příkladem zjednodušené formy je testament pořizovaný na venkově, kdy byl počet svědků snížen na pět. Souhrnně se tyto příklady a další nazývají privilegované formy testamentu. Testament soukromý nebyl jedinou skupinou testamentů, existovaly i testamenty veřejné. „Šlo zejména o testamenty pořízené zápisem do úředního protokolu buď před soudem nebo obecním, municipálním orgánem […].“8

7


7179-031-1. 8

Tamtéž, s. 280.

13

2 Závěť v proměnách českých právních úprav Tato kapitola je zaměřena na dřívější právní úpravy dědického práva, přičemž mým cílem je zachytit nejpodstatnější změny, ke kterým došlo na základě vývoje nebo i zjištěním nefunkčnosti daného znění. Jedná se o stručnější sepsání, aby byla vystihnuta podstata, ale nedošlo k příliš hlubokému rozboru, neboť ten není předmětem této práce.

2. 1 ABGB Římské právo nebylo zcela zdrojem inspirace pro středověké právo, protože ve středověku na něj navazovali jen zčásti. Postupně, kdy již byl přechod majetku z generace na generaci zastaralý, vznikaly nové tendence. Ty vyústily v takovou úpravu dědického práva, které reagovalo na nové potřeby v závislosti na vývoji nejen společnosti, ale i řemesel a obchodu.9 Vyvrcholením se stal roku 1811 ABGB (úplný název je Allgemeines bürgliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) neboli všeobecný občanský zákoník jakožto kodifikace občanského práva. Účinným se stal roku 1812. Úvodem je třeba konstatovat, že o vysoké kvalitě úpravy ABGB svědčí nejen délka doby jeho časové působnosti, ale i fakt, že nově vzniknuvší Československá republika jej recipovala.10 Vedle toho hraje ve prospěch tohoto tvrzení i rozsáhlost úpravy dědického práva, která překračovala 300 paragrafů (konkrétně § 531-858). Pro srovnání – současná právní úprava dědění je upravena v 41 paragrafech, z toho 11 z nich se týká dědění ze závěti (v ABGB je to bezmála 200 paragrafů). Ale to jsou jen čísla pro představu, jelikož srovnávat tyto úpravy na základě těchto čísel není právě vhodné. ABGB totiž obsahoval několik institutů, které nyní upraveny nejsou a neexistují, vedle toho je i současná úprava založena na obecnosti ustanovení. Podmínky platnosti testamentu dle ABGB byly11: • 9

způsobilost zůstavitele,

FRÝDEK, M.; TAUCHEN, J. et al. Soukromé právo v proměnách věků: Sborník příspěvků z letní školy. 1. vyd.

Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 80. ISBN 978-80-210-5557-5. 10

11

Tamtéž, s. 81. DVOŘÁK, J.; MALÝ, K. et al. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwe

ČR, a. s., 2011. s. 493-494. ISBN 978-80-7357-753-7.

14

•

pasivní testamentární způsobilost dědice,

•

neexistence vady vůle zůstavitele ani jejího projevu,

•

předepsaná forma.

S tím souvisí i druhy testamentu, kterými jsou12: •

•

řádné testamenty o

holografní testament,

o

alografní testament,

o

ústní testament,

o

soudní testament,

o

notářský testament ve formě notářského zápisu,

a mimořádné testamenty o

privilegované testamenty,

o

mystické testamenty,

o

společné testamenty.

Jak jde vidět, druhů testamentů je v AGBG v porovnání se současnou úpravou mnohem více, jelikož účinný občanský zákoník zakotvuje čtyři druhy testamentů. „Všeobecný občanský zákoník představuje dominantní předpis celé moderní české právní historie.“13 Ale nejen české, ale i pro všechny země bývalého rakouského císařství, protože zrušil veškeré tehdy dosavadní právo. A tak mu mnozí přisuzují zvučnost stejně jako například Code Civil14. V současnosti se ABGB těší zvučnosti ještě širší veřejnosti, jelikož v souvislosti novým kodexem občanského práva se snad všude zmiňuje, odkud se jeho autoři inspirovali.

12

DVOŘÁK, J.; MALÝ, K. et al. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwe ČR,

a. s., 2011. s. 494-495. ISBN 978-80-7357-753-7. 13

VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K; KNOLL, V. České právní dějiny. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 444.

ISBN 978-80-7380-257-8. 14

Francouzský občanský zákoník, který byl za přímé účasti Napoleona dokončen v roce 1804.

15

2. 4 Obecně k návrhu občanského zákoníku za první republiky15 Sice za první republiky nebyl přijat občanský zákoník, avšak v rámci rekodifikace za účelem jednotnosti úpravy spojené se vznikem Československé republiky se pracovalo i na kodexu občanského práva. Důvodem, proč však návrh občanského zákoníku řadím do této kapitoly, je jeho provázanost s novým občanským zákoníkem, kterému je naopak věnována kapitola v druhé polovině práce. Tento návrh zákona je totiž hlavní inspirační zdroj nového občanského zákoníku. Návrh občanského zákoníku byl předložen roku 1937 a kvůli následným událostem již nedošlo k jeho přijetí. Na rekodifikaci a revizi ABGB se zpočátku podíleli jen profesoři pražské právnické fakulty. Když dva z profesorů zemřeli, nahradili je profesoři z brněnské právnické fakulty. Oddílu dědického práva se věnoval profesor Emil Svoboda. Návrh byl hotový už v roce 1931, ačkoliv před Národní shromáždění se dostal v konečné verzi až v roce 1937. V tomto mezidobí se prováděly ještě změny. Uvádím to proto, že tvůrci nového občanského zákoníku sice vycházeli z tohoto návrhu, avšak ne z jeho konečné podoby, ale právě z podoby v roce 1931 – tedy z jeho "předpřednávrhu". Zdrojem tohoto návrhu byl převážně ABGB, který měl být mírně modifikován, dále rakouské předpisy, československé předpisy a další zahraniční předpisy. Pokud se někdo začte do nového občanského zákoníku, některá slova se mu mohou zdát až archaická. Je to dáno tím, že nový občanský zákoník se vrací ke klasické právní terminologii. Otázkou je, která terminologie je myšlena – ta prvorepubliková, nebo ABGB? Je však jasné, že se vrací zpět k tradici

a

tím

chce

dosáhnout

vypuštění

slovakismů

(například

instituty

commodatum x mutuum v občanském zákoníku z roku 1811 nazvány jako půjčka x zápůjčka, v občanském zákoníku z roku 1950 byly pojmenovány jako výpůjčka x půjčka), které se dříve do zákoníků dostaly, čímž chce docílit jednotné terminologie (nový občanský zákoník předchozí instituty označuje jako výpůjčka x zápůjčka). Pro srovnání nakonec uvedu, že dědické právo je upraveno v hlavě 15 až 24 návrhu, což obsahuje § 377-689. Závěti se pak týkají § 391-440 v hlavě 16, kdy je však závěť upravena jako pořízení pro případ smrti (vedle dovětku). Slovo závěť je pak obsaženo až v dalším z paragrafů, ale není tomu tak hojně jako v současném občanském zákoníku.

15

Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Zdroj: SCHELLE, K.; TAUCHEN, J. Občanské

zákoníky. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, s. r. o., 2012. s. 370-392. ISBN 978-80-7418-146-7. 1.

16

2. 3 Občanský zákoník z roku 1950 Oficiální pojmenování prvního československého občanského zákoníku zní zákon č. 141/1950 Sb., přičemž platil od 1. 1. 1951 až do účinnosti zákoníku z roku 1964, tedy do 31. 3. 1964. A stejně jako výše je možné si pohrát s čísly – oproti ABGB a jeho vysokému počtu ustanovení o dědickém právu (přes 300 paragrafů) je tato úprava mnohem skromnější a zúžila se konkrétně na 52 paragrafů. Značí to zjednodušení úpravy a dále i vypuštění některých dřívějších institutů. Co však někteří vnímají jako výhodu, jiní vidí jako nedostatek. Zjednodušení úpravy v duchu ‚Rozuměj tomu i ty, občane.‘ možná bylo dobrým úmyslem, ale jak už tak známo, ne vždy čin s dobrým úmyslem značí i dobrý výsledek. A tak snaha autorů o co nejjednodušší obsah a tomu i odpovídající formulace má nemálo odpůrců. „V praxi se potom jevil zákoník jako mezerovitý a naopak tato zásada [jednoduchosti] přispěla k oslabení právní jistoty občanů.“16 Záměr zákonodárců se tak v reálu nedočkal patřičného efektu. Přesto však tento občanský zákoník nepatřil mezi nejhorší. Říká se, že je to díky Janu Krčmářovi, velkému odborníkovi a skvělému právníkovi, že tento zákoník nebyl až tak špatný. Přestože se Krčmář aktivně na tvorbě zákoníku aktivně nepodílel, byl takovou autoritou, že se k němu chodilo pro rady a konzultace. Mezi změny, které občanský zákoník zavedl či zrušil, například patři17: •

zánik dědické smlouvy mezi manžely,

•

zrušení darování pro případ smrti,

•

zrušení privilegovaných testamentů,

•

závět a dovětek již nebyly rozlišovány,

•

omezení dědických skupin,

•

upřednostnění dědění ze zákona před děděním ze závěti.

Tento výčet však není výčtem konečným, je jen názorným se zachycením základních změn pro vytvoření si představy. Co se týče preferování dědění ze zákona, jde o významnou změnu oproti dřívějším pojetím a zásadám. Veskrze to značí odraz výrazné role rodiny a taktéž manželství do úpravy dědění.

16

BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003. s. 314. ISBN 80-

7201-429-9. 17

BÍLEK, P.; ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. s. 105-

106. ISBN 80-7179-590-9.

17

2. 4 Občanský zákoník z roku 196418 Rozhodl jsem se zařadit občanský zákoník z roku 1964 (tedy zákon č. 40/1964 Sb.) i mezi historické úpravy, a to z prostého důvodu – přestože i v současné době platný a účinný občanský zákoník nese nezměněné označení, jeho jednotlivá ustanovení či celé části prošly obměnami ve smyslu novelizací. Občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. 4. 1964 a – jak i z výše uvedeného vyplývá – platí i nyní. Konkrétně dědění se týká část sedmá. Tento občanský zákoník byl po občanském zákoníku z roku 1950 druhým Československým občanským zákoníkem. Charakteristické pro něj je prostoupení ideologie socialismu jednotlivými vztahy. „Ideologizace se projevila např. vypuštěním oddílu sousedského práva, neboť v nové společnosti při mravní vyspělosti občanů se takový typ sporů

již

nepředpokládal.“19

Pro

srovnání:

v současnosti

jsou

sousedské

spory

ne nezanedbatelnou agendou soudů, mnohdy se jedná o velmi komplikované vztahy, a proto je potřeba jejich úpravy, přičemž generální klauzule sousedských vztahů je obsažena v § 127 odst. 1 věta první obč. z. I toto značí, že současné znění občanského zákoníku v některých případech nemá nic společného s tím původním zněním. Vznik dalšího občanského zákoníku po pár letech od přijetí toho předchozího byl potřebný. Přestože i občanský zákoník z roku 1950 už v sobě zakomponoval tehdejší ideologii, nebylo to ještě dostatečné (protože např. respektoval soukromé vlastnictví). A tak bylo nutností vytvořit nový zákoník, který by odrážel takové společenské poměry a vztahy, které ve společnosti začaly vznikat.20 Jednoduše aby upravoval to, co v souladu s tehdejším socialistickým duchem být má. Tento občanský zákoník má několik znění, proto když se věnujeme vývoji a změnám vybraného institutu, musíme i odkázat na to, z jakého znění vycházíme. Až do současnosti prošel občanský zákoník 64 novelizacemi.21 Občanský zákoník ve znění k 31. 3. 1983 omezil formy závěti, zrušil institut vydědění, pozměnil potvrzení dědictví a vypořádání dědiců, nově zavedl institut bezpodílové 18

MÁLEK, A. Občanský zákoník a předpisy související. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Orbis, 1968. 624 s.

ve srovnání se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 19

BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003. s. 314. ISBN 80-

7201-429-9. 20

VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K; KNOLL, V. České právní dějiny. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 579.

ISBN 978-80-7380-257-8. 21

Codexis [databáze]. Verze 12/2011. Atlas Consulting, 2012 [cit. 2013-02-25]. Stav k 25. 2. 2013.

18

spoluvlastnictví manželů (od 1. 8. 1998 je pojmenování odlišné, a to společné jmění manželů).22 Zarážející je zrušení institutu vydědění, který de facto chrání neopominutelné dědice, ale zakotvuje určité možnosti zůstavitele, kdy i tyto osoby může za daných předpokladů vydědit. Podle tehdejších pravidel institut vydědění byl zrušen a bylo tím řečeno, že „vykořisťování člověka člověkem je navždy odstraněno“23. K jeho upřesnění došlo na základě zákona č. 509/1991 Sb. Tento zákon též rozšířil formy závětí a snížil v případě zletilých nepominutelných dědiců jejich dědický podíl ze zákona ze tří čtvrtin na jednu polovinu. To zůstalo nezměněno dodnes. Nakonec však musím uznat, že ačkoliv byl občanský zákoník přijat před tolika lety a v dané době, byl sepsán kvalitně, někteří tvrdí, že by mohl sloužit i déle. To už jsou však jen dohady, které spíše směřují proti nově platnému občanskému zákoníku (n. o. z.). Lze však v tuto chvíli poznamenat, že i tato nová úprava vychází z úpravy občanského zákoníku doposud účinného a v jistých případech se mu stal takovou inspirací, že ke změnám de facto nedošlo. I toto poukazuje na určitou nadčasovost a velmi dobré zpracování tohoto občanského zákoníku.

22

BÍLEK, P.; ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. s. 105-

123-125. ISBN 80-7179-590-9. 23

BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 98. ISBN 978-80-7380-

292-9.

19

3 Závěť v platné a účinné právní úpravě 3. 1 Pojem a předpoklady Závěť je institut, prostřednictvím kterého osoba (která je k tomu způsobilá) vyjadřuje své přání, co se má dít s jejími právy a povinnostmi, pokud zemře.„Účelem závěti […] je ustanovit dědice nebo jejich podíly na věcech a právech, které jim mají připadnout v případě […] smrti.“24 Jsou to taková práva a povinnosti, které nejsou svázány a spjaty se zůstavitelem v takové míře, že by nebyly předmětem dědictví (v opačném případě se jedná o práva v souvislosti s ochranou osobnosti). Nelze tedy tvrdit, že ustanovení o závěti se nás za života netýkají, ba naopak. Pokud se chce člověk vyhnout dědění ze zákona a chce uplatnit svou vůli, musí respektovat zákon, který udává návod, co všechno je potřeba dodržet, aby závěť následně nebyla neplatná. Je předpokládán projev vůle za života zůstavitele (neboť jinak si to nejde ani představit) a tento projev musí být v souladu s určitými předpoklady platnosti z doby svého vzniku, avšak co se obsahové stránky týká, bude se účinnost posuzovat podle stavu věcí v době dané události.25 K tomu, aby vůbec mohlo dojít k sukcesi (neboli dědické posloupnosti, právní nástupnictví pro případ smrti), musí tedy dojít k naplnění určitých předpokladů. Těmito předpoklady jsou26:

24

•

smrt fyzické osoby,

•

existence pozůstalosti (dědictví),

•

existence způsobilého dědice,

•

přítomnost právního důvodu dědění (závěti či zákona),

•

vůle dědictví přijmout, či odmítnout.

BENÁTČANOVÁ, P.; JAHELKA, I. Neznalost zákona neomlouvá: Průvodce džunglí zákonů. 1. vyd. Praha:

MOTTO, 2003. s. 145. ISBN 80-7246-168-0. 25

MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo: Praktická příručka. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, a. s.,

2007. s. 52. ISBN 978-80-7201-674-7. 26

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR,

a. s., 2009. s. 261-268. ISBN 978-80-7357-466-6.

20

Jak vidno, závěť je jedním ze dvou dědických titulů. To říká i § 461 obč. z. a doplňuje, že je možné dědit z obou těchto důvodů, což znamená, že se připouští kumulace dědických titulů. Vedle toho se nepřipouští akrescence neboli přírůstek podílu závětního dědice, nastupuje tedy dědění ze zákona (což je stanoveno v § 461 odst. 2 obč. z.). Smrt fyzické osoby – zůstavitele – je objektivní právní skutečností, resp. právní událostí. Podle § 7 odst. 2 obč. z. se smrtí zaniká způsobilost k právům a povinnostem, zaniká taktéž způsobilost k právním úkonům. Okamžik smrti je důležitým údajem, protože od tohoto okamžiku se odvíjí veškerý další postup. Smrt je tedy třeba konstatovat, a to převážně ohledáním těla. Jsou však případy, kdy kupříkladu tělo osoby není nalezeno, je nezvěstná, a musí se postupovat jinak. Těmito dalšími postupy jsou prohlášení osoby za mrtvou soudem. Soud vydá rozhodnutí, ve kterém je uveden den, který osoba nepřežila – den smrti. „Od tohoto dne se totiž odvíjí dědické nástupnictví po osobě prohlášené za mrtvou.“27 Dalším předpokladem je existence dědictví. Předpokládejme, že zůstavitel zemřel, to samo o sobě však ještě neznamená, že dojde k dědění. Mám tím na mysli případy, kdy zůstavitel neměl majetek a nebo se jednalo o majetek nepatrné hodnoty. „Přesná hranice, při které lze majetek považovat za nepatrný, není stanovena, závisí na úvaze soudu a konkrétních okolnostech případu a je ovlivňována zejména obvyklými náklady přiměřeného pohřbu v daném místě a čase.“28 Samotné řízení o dědictví je upraveno v hlavě páté o. s. ř. a případy, které jsou uvedeny v předchozích větách, jsou upraveny v § 175h o. s. ř.. Dojde tedy k zastavení řízení, přičemž pokud se jedná o majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat osobě, která měla na starost pohřeb a přípravy v souvislosti s ním. V případě, že zůstavitel zanechal majetek, který není nepatrné hodnoty, musí být naplněna podmínka existence způsobilého dědice. Hovoří se o objektivní a subjektivní stránce dědické způsobilosti. „Po objektivní stránce se způsobilost fyzické nebo právnické osoby stát se dědicem kryje s její způsobilostí mít práva a povinnosti […].“29 Subjektivní stránka je vyjádřena v § 469 obč. z. jakožto dědická nezpůsobilost a nastává ex lege, přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že nezpůsobilým dědicem se může stát pouze fyzická osoba. Jde o případy, kdy osoba má právní subjektivitu (způsobilost k právům a povinnostem) a 27


2007. s. 14. ISBN 978-80-7201-674-7. 28

MUZIKÁŘ, L. Dědictví a dluhy (část I.). Zpravodaj Jednoty českých právníků. 2008, č. 2, s. 17. ISSN 9999-

9999. 29

MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011. s. 25. ISBN 978-80-

87212-79-0.

21

mohla by být dědicem, kdyby nenaplnila předpoklady dědické nezpůsobilosti. Těmito předpoklady, resp. důvody jsou: •

úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům

•

zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy.

Ze znění § 469 obč. z. vyplývá, že nejde o kumulaci, a tedy obou těchto jednání se osoba nemusí dopustit, aby nedědila. Pokud člověk naplní jeden z důvodů dědické nezpůsobilosti, ještě to neznamená, že nebude dědit, protože pokud takové osobě zůstavitel za života odpustil, tak důvod nezpůsobilosti již nadále není dán a osoba, které bylo takto odpuštěno, dědit může. V neposlední řadě je potřeba přítomnosti právního důvodu dědění, přičemž současná úprava takto v § 461 obč. z. označuje zákon a závěť. Dále doplňuje, že je možné dědit z obou těchto důvodů, což znamená, že se připouští kumulace dědických titulů. Vedle toho se nepřipouští akrescence neboli přírůstek podílu závětního dědice, nastupuje tedy dědění ze zákona (což je stanoveno v § 461 odst. 2 obč. z.). Nelze říci, že jeden z těchto právních důvodů má přednost před druhým. Dříve se preferovalo dědění ze zákona a argumenty podporující toto tvrzení nebylo těžké vytvořit. Praxe však ukázala, že to může mít i negativní dopad – např. tehdy, když se ve sporném řízení řešily sporné otázky ohledně závěti. „Za daného stavu věcí je tomu tak, že pro dědické nástupnictví je určující skutečností především zůstavitelova vůle projevená v závěti, popř. v listině o vydědění.“30 Dědění ze zákona pak nastává, když: •

po smrti zůstavitele neexistuje platná závěť,

•

závěť nepořizuje pro celý majetek,

•

dědic povolaný na základě závěti nenabude dědictví (např. odmítne dědictví, je nezpůsobilý na základě § 469 obč. z. apod.).

Zvláštním důvodem nabytí majetku bez dědice je tzv. odúmrť, která je stanovena v § 462 obč. z. Stát tedy "dědí" na základě odúmrti, může ale dědit i na základě závěti. Nakonec posledním předpokladem je odmítnutí, nebo přijetí dědictví. Odmítnutí dědictví je právo dědice upravené v § 463-468 obč. z. Zákon stanovuje formu, kterou má takové odmítnutí splňovat, a to buď ústní prohlášení před soudem, nebo písemné prohlášení poslané soudu. Tato prohlášení pak mají účinky ex tunc. Musejí však být učiněny jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byli dědici soudem řádně poučeni o následcích odmítnutí dědictví. Žádné ustanovení však osobám, které jako dědici přicházejí v úvahu, nepřikazuje, 30

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR,

a. s., 2009. s. 268. ISBN 978-80-7357-466-6.

22

aby odmítli (popř. přijali) dědictví až po poučení soudem, mohou tak učinit kdykoliv po smrti zůstavitele, akorát je dán horní limit jednoho měsíce.31 Přitom však dědic nemůže dědictví odmítnout (nemožnost odmítnutí je upravena v § 465 obč. z.), pokud z jeho počínání je patrno, že dědictví nechce odmítnout. Podle judikatury Nejvyššího soudu je takovým příkladem chování, „[…] kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.“32. Dalším příkladem může být situace, kdy se dědic dovolává relativní neplatnosti závěti, čímž dává najevo, že má o dědictví zájem, načež pak tedy dědictví odmítnout nemůže. Pro posouzení, zda-li dědic počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, je potřeba přihlížet ke konkrétnímu případu a konkrétnímu počínání osoby. Jen těžko lze zobecňovat, které počínání už odmítnutí neznamená a které naopak ano. Lze však nakonec uvést, co se považuje za neodmítnutí dědictví, a to33: •

počínání dědice, který ve vztahu k zůstavitelovu majetku dal najevo, že nechce dědictví odmítnout,

•

písemné prohlášení dědice soudu zaslané, že dědictví neodmítá,

•

uplynutí jednoměsíční lhůty podle § 464 obč. z.

3. 2 Náležitosti závěti Závěť je jednostranným právním úkonem, a proto musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu, kterými jsou náležitosti subjektu, vůle, projevu vůle, předmětu a obsahu. Subjektem je zůstavitel a aby závěť byla platná, musí být způsobilý sepsat závěť – tedy mít způsobilost k právním úkonům. Podle § 8 odst. 2 obč. z. vzniká plná způsobilost k právním úkonům 18. rokem a nebo uzavřením manželství osoby, která má šestnáct až osmnáct let (bez ohledu na neplatnost a zánik manželství). I nezletilí však mohou uzavřít závěť, ale jen za podmínky,

31

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 149/2008.

32

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000.

33


2007. s. 31. ISBN 978-80-7201-674-7.

23

bylo-li jim 15 let a byla dodržena zákonem předepsaná forma notářského zápisu. Jde tedy o zpřísnění podmínek, které nelze obejít. Obdobná zpřísnění mají i osoby nevidomé, neslyšící a hluchoslepé a osoby, které neumějí a nemohou číst nebo psát. Zůstavitelova způsobilost k právním úkonům může být omezena, nebo dokonce zbavena, a to podle § 10 obč. z. Nehledě na odlišnosti zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům platí v tomto případě jediné – zůstavitel nemůže pořídit platnou závěť. V zákoně nejsou stanoveny žádné výjimky, proto ani osoba která má omezenou způsobilost k právním úkonům, nemůže platně sepsat závěť, přestože jiné (a třeba i významné) úkony činit může. Zákon taktéž nepamatuje a nezohledňuje tzv. světlý okamžik (lucida intervala), pro který by závěť mohla být teoreticky platná.34 Problém by však nastal z hlediska dokazování a nakonec by vše spočívalo na úvaze soudu, zda-li byla osoba skutečně ve "světlém okamžiku", když závěť pořizovala, a zda-li měl ten světlý okamžik takový rozsah a způsobil, že v něm osoba naplňovala předpoklady pro sepsání závěti. Vůle musí být skutečná, svobodná, vážná a prostá omylu. To platí i pro závěť. Aby byla vůle zůstavitele svobodná, nesmí jednat pod fyzickým nebo psychickým nátlakem. Částečně se toho týká § 469 obč. z. o důvodu dědické nezpůsobilosti. Hojnější problémy nastávají v případě volního jednání, a tedy případného omylu. Neplatnost právního úkonu z důvodu omylu je upravena v § 49a obč. z., přičemž závěť sice je právní úkon, ale přesto se toto ustanovení na závěť použít nedá (přestože se někdo mylně domnívá opaku). Závěť (i odmítnutí dědictví) je jednostranný právní úkon, není tedy smlouvou (dvoustranným právním úkonem), avšak neplatnost z důvodu omylu je upravena mezi ustanoveními o smlouvách, tudíž § 49a obč. z. nemůžeme aplikovat na závěť.35 Z toho všeho vyplývá, že omyl není zvlášť pro závěť upraven, musí se proto vycházet z obsahu závěti, zda-li z něj omyl, popř. i nedostatek vážnosti nevyplývá. Se skutečností vůle souvisí to, že je závěť projevem jedné osoby, jednoho zůstavitele. § 476 odst. 3 obč. z. zakotvuje, že společná závěť více zůstavitelů není možná. A to právě z důvodů zabezpečení projevu skutečné vůle zůstavitele. „Společnou závětí však není závěť několika osob na jedné listině, pokud projev vůle každé z nich je individualizován nejen

34


2007. s. 57-58. ISBN 978-80-7201-674-7. 35


24

obsahově, ale i po formální stránce.“36 Závěť vzájemná, kdy se v podstatě jedná o dědickou smlouvu, která v tomto občanském zákoníku nemá oporu a jako dědický titul neexistuje, je taktéž neplatná. Nová úprava naopak poskytne možnost manželům sepsat společnou závěť a zakotvuje i dědickou smlouvu jako další z dědických titulů. V současnosti by však byl takový úkon podle výše uvedeného sankcionován absolutní neplatností. Projev vůle, který musí být určitý a srozumitelný, nelze oddělit od obsahu. Mezi podstatné obsahové náležitosti patří37: •

den, měsíc, rok podpisu závěti,

•

ustanovení dědice,

•

podpis.

Vedle tohoto je třeba dodržet předepsanou formu, kterou určuje zákon, a to pořízení závěti písemnou formou. Bez splnění všeho jmenovaného by závěť nebyla platná. Den, měsíc a rok musí být v závěti uveden, poněvadž pokud tak není učiněno, má to za následek neplatnost závěti. Je to důležité mimo jiné proto, aby bylo možné určit okruh osob, které se mají stát dědici zůstavitele.38 Není však řečeno, že závěť má být napsána a podepsána v uvedený den. Datum označuje, kdy byla závěť dokončena, nemusí tak však být za jeden den. Co se týče ustanovení dědiců, každý musí být označen tak, aby nebylo pochyb, o koho jde, jinak řečeno „[…] musí jít o takové označení, které bude splňovat předpoklady pro nezvratné určení zůstavitelem závětí obmyšlené osoby ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.“39. Z názoru soudu i ze zákona vyplývá, že dědic nemusí být výslovně pojmenován. Je však pro osobu zůstavitele (ale vlastně i pro budoucího dědice) žádoucí dbát na to, aby byl dědic řádně označen, jinak by mohlo dojít až k neplatnosti závěti za situace, že by označení nebylo nezvratně

zjistitelné.

K tomu

lze

využít

interpretaci

prostřednictvím

zákonných

interpretačních pravidel, avšak není možné interpretací nahradit dědice, a tím doplňovat zůstavitelovu vůli.40 Z judikatury vyplývá, že za nezvratné označení se považuje například to, 36

HOLUB, M.; FIALA, J.; BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a novou

literaturou (včetně věcného rejstříku). 8. dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2002. s. 382. ISBN 80-7201-336X. 37

FIALA, J. et al. Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012. s. 297.

ISBN 978-80-7357-948-7. 38

Tamtéž, s. 297.

39


40


25

že zůstavitel odkazuje majetek svým dětem, dále též to, že jako dědice označí neteř, synovce a sestru. Po smrti zůstavitele je nesporné, kdo v okamžiku jeho smrti je neteří, kdo synovcem, kdo sestrou a kdo dětmi, proto takové označení je dostatečně konkrétní. Pokud to zobecním, určení dědice prostřednictvím příbuzenského vztahu je dostatečně určité, tudíž by tím nebyla způsobena neplatnost závěti. Mezi datací a podpisem závětí existuje určité pouto. Tím poutem je požadavek, že závěť musí být podepsána v den, který je v datu uveden, jinak by byla neplatná. Bližší specifikace o tom, jak má datace a podpis vypadat a kde mají být, jsou určeny jednotlivými formami závětí a judikaturou. Co se týče platnosti závěti a podpisu, není nebytně nutné, aby byl zůstavitel podepsán křestním jménem (popř. křestními jmény) a příjmením. Musí však být podepsán alespoň příjmením (nesmí však být pochyb o totožnosti podpisu zůstavitele41), v jiném případě už by byla závěť neplatná. Slovo alespoň je podstatné, neboť v případě, že by zůstavitel nebyl podepsán ani jménem a ani příjmením, není možno takové označení považovat za podpis zůstavitele.42 Z toho vyplývá, že jako podpis na závěti by nebyl posuzován zůstavitelův otisk palce, smajlík či jiná kresba zůstavitele, ač by byla sebevíc zajímavá a krásná.

3. 2. 1 Pravidelná a nahodilá náležitost Závěť jako taková je právním úkonem, proto se i na její obsah vztahuje teorie o obsahu právních úkonů. „Obsahem právního úkonu je třeba rozumět určení právních následků, které z něho mají vzniknout […].“43 Podstatné a nezbytné náležitosti závěti jsou uvedeny výše. Nedodržení bezpodmínečně způsobuje absolutní neplatnost závěti. Zato pravidelné náležitosti jsou takové, které se v závěti (šířeji v právním úkonu) často objevují. Můžeme tak konstatovat, že jsou pro závěť skoro typické, avšak protože zákon jejich existenci výslovně nepožaduje, není jejich nedostatek sankcionován absolutní neplatností. Není totiž sankcionován neplatností vůbec. Nahodilé (popřípadě vedlejší) náležitosti nelze zahrnovat jako typické pro daný právní úkon, protože se objevují nepravidelně, mimořádně. Teorie za takové složky právního úkonů 41

BALÁK, F.; KORECKÁ, V.; VOJTEK, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd.

Praha: C. H. Beck, 2011. s. 805. ISBN 978-80-7400-341-7. 42


43


ISBN 978-80-7357-948-7.

26

například považuje podmínky jakožto vedlejší ustanovení. To však nelze vztahovat i na závěť, jelikož § 478 obč. z. říká, že podmínky v závěti nemají právní následky, tedy jako by neexistovaly. Za pravidelné a nahodilé složky závěti lze považovat: •

povolání náhradního dědice pro případ předemření původního dědice,

•

příkaz k započtení na podíl závětního dědice,

•

zřízení věcného břemene na nemovitosti,

•

založení nadace nebo nadačního fondu.

3. 2. 2 Ochrana nepominutelných dědiců Na začátek bych se chtěl pozastavit nad samotným pojmem ‚nepominutelný dědic‘. Pokud se zaměřím na dobu platnosti a účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, ten sice přímo nezakotvuje pojem nepominutelný dědic, avšak jeho používání vyplývá z judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1957, sp. zn. Cz 490/57). Ovšem ani zde není jednotnost, neboť pokud člověk hledá, najde i taková soudní rozhodnutí, která používají pojmu neopominutelný dědic (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 1954, sp. zn. Cz 128/54). Nejednotnost je patrná i v nedávných soudních rozhodnutích, ale po vyhledávání v databázi Codexis jsem nabyl dojmu, že hojnější výskyt je zřejmý u pojmu neopominutelný dědic, a to právě v méně starších soudních rozhodnutích. Vedle těchto variant existuje i další, a to neopomenutelný dědic, kterého v některých odůvodněních zmiňuje Nejvyšší soud ČR (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 4 Cz 43/88, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2762/2000). Ani literatura není za jedno, a tak není jasné, který termín je ten správný, protože občanský zákoník žádný takový pojem neobsahuje. Zato nový občanský zákoník obsahuje jak definici, tak i zakotvuje samotný pojem nepominutelný dědic, proto se já osobně přikláním k jeho používání, přestože tato úprava bude účinná až počátkem roku 2014. Rozhodně není na škodu si na něj zvyknout, protože tím se předejde vícero variantám pojmů, které však znamenají totéž. A kde jinde dbát na dodržování terminologie než právě v oblasti práva. Ochrana práv potomka je zakotvena v § 479 obč. z., kdy je stanoveno pomocí zákonného dědického podílu, kolik musí nezletilý a zletilý potomek dostat. „Zákon respektuje blízký příbuzenský vztah zůstavitele a jeho potomků, u nezletilých potomků se navíc respektuje

27

i jejich obvyklá odkázanost na zůstavitele.“44 Velikost dědického podílu se přitom vypočítává z dědictví jako celku, ne jen z toho, co zůstavitel odkazuje prostřednictvím závěti.45 Dále je stanoveno, že pokud závěť nebude respektovat výše uvedené, nastane sankce v podobě neplatnosti, a to buď zcela, nebo zčásti. Jde však o neplatnost relativní a potomek se jí musí dovolat. Z tohoto všeho tedy vyplývá, že nepominutelnými dědici jsou právě potomci a nikdo jiný. Nezáleží, zda byl potomek splozen v manželství či mimo něj, zda-li manželství trvá či nikoliv. Proto není rozdílu např. mezi dětmi z prvního manželství a dětmi z následného manželství. Jde o reakci na skutečnost, že život je pestrý a stát se může cokoliv, avšak nesmí tím dojít k zhoršení práv jakéhokoliv potomka. Potomkem se myslí dcera, syn, dále vnučka, vnuk apod. Dodržuje a respektuje se přitom blízkost potomků – neboli nejdříve jsou na řadě děti a v případě odmítnutí dědictví se postupuje k dětem dětí. To, že nepominutelnými dědici jsou jen potomci, se některým nelíbí a nejraději by uvítali rozšíření skupiny nepominutelných dědiců i o manžela (např. polská úprava má okruh nepominutelných dědiců obohacen o manžela, ale dokonce i o rodiče). To, zda má být manželka chráněna, je otázkou už po dlouhou dobu. Odpůrci na to argumentují tím, že manžel je už zahrnut do první dědické skupiny dědění ze zákona, kde stojí vedle zůstavitelových dětí. Vedle toho je chráněn i institutem společného jmění manželů (zkráceně SJM). Zdá se tedy, že ochrana v podobě institutu společného jmění manželů se jeví jako dostatečná, poněvadž ani nový občanský zákoník neudělal změnu. Zákonné společenství manželů bylo jako řešení ochrany manžela vytvořeno a zakotveno v občanském zákoníku z roku 1950. Později se akorát změnilo pojmenování na společné jmění manželů. Vypadá to pak tak, že polovina společného jmění manželů patří právě manželovi, druhá polovina zůstaviteli. Z této jeho poloviny pak v první dědické skupině dědí jeho děti manžel. Pokud by zůstavitel měl dva potomky, manžel by tak celkem měl ଵ ଶ

ଵ

ହ

ଷ

଺

+ = . Názorně je to uvedeno níže.

44

45

LUŽNÁ, R. Ochrana neopomenutelných dědiců. Právo a rodina. 2006, č. 4, s. 18. ISSN 1212-866X. BALÁK, F.; KORECKÁ, V.; VOJTEK, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd.

Praha: C. H. Beck, 2011. s. 812. ISBN 978-80-7400-341-7.

28

Obr. 1: Manžel jako dědic

Manžel skutečně není ochuzen. Někteří však i přesto volají po větší ochraně manžela s odkazem na zahraniční úpravy. Avšak podle mého by šlo o výrazný zásah do autonomní vůle zůstavitele, která je naopak čím dál více upřednostňována a posilována na úkor zákonných podílů nepominutelných dědiců. Hovořilo se dokonce posílení vůle zůstavitele do takové míry, že by neexistovaly žádné povinné díly. To však naráží na čl. 32 Listiny základních práv a svobod46, který chrání rodinu. V Německu se řešil stejný problém odstranění či snížení povinného dílu nepominutelných dědiců, avšak mají tam stejný princip ochrany jako u nás, a narazilo se tak na zákonnou ochranu rodiny.

3. 2. 3 Vydědění Vydědění je institut, který se postupem času vyvíjel, což je patrno i z toho, co je napsáno v kapitole o dřívějších právních úpravách. „Institut vydědění je zákonem konstruován jako protipól ochrany neopominutelných dědiců.“47 Vydědění se týká hlavně § 469a obč. z. Vydědit lze přitom jen a pouze potomka (neboli nepominutelného dědice), nikoho jiného. Nezáleží však na libovůli zůstavitele, jelikož jsou dány zákonné důvody, které musejí být naplněny, aby k vydědění mohlo dojít. V opačném případě se může potomek bránit. Jde však o relativní neplatnost, takový potomek musí svých práv dovolat, není to

46

Čl. 32 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního

pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 47


ISBN 978-80-7357-948-7.

29

automaticky.48 Stačí, aby byl naplněn jeden z důvodů vydědění, nejde o kumulaci. Těmito důvody jsou49: •

potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,

•

potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,

•

potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,

•

potomek vede trvale nezřízený život.

Tyto důvody jsou velmi úzce definovány, zahrnují však mnoho podob chování potomka. Problémem v případě prvního důvodu může být pojem dobré mravy, protože jejich význam a výklad je dán soudní praxí, jejich definice není lehká. Dále taktéž pojem potřebná pomoc není blíže specifikován, a tak je zase potřeba podívat se na názory soudů. I výklad slovního spojení trvale nezřízený život je dán soudní judikaturou. Proto v případě, že se vyděděný potomek brání, je nutné řešit případ od případu, zda-li je, resp. byl dán důvod vydědění. Obecně však platí, že pod prvním důvodem se rozumí to, že zůstavitel pomoc skutečně potřeboval a potomek ji neposkytl, a to bez vážného důvodu. Jako druhý důvod chápejme stav, kdy potomek nejeví o zůstavitele zájem, poukazuje se přitom na morální normy. Avšak jestliže potomek nejeví o zůstavitele opravdový zájem proto, že ani zůstavitel o potomka neprojevoval zájem, nelze to bez dalšího považovat za důvod k vydědění.50 Třetí důvod je nejméně náročný pro výklad, jednoduše musejí být splněny dvě podmínky – úmyslný trestný čin a délka odsouzení v podobě odnětí svobody na jeden rok a více. „Předčasné propuštění či amnestie nemají vliv na danost tohoto důvodu vydědění.“51 Posledním důvodem vydědění je trvalé vedení nezřízeného života, za což je považováno většinou následující: alkoholismus potomka, gamblerství, zanedbání povinné výživy, užívání drog a drogová závislost, zadlužování, shánění prostředků k životu nekalým způsobem atd. V podstatě jde o ochranu majetku, protože je pravděpodobné, že takový člověk 48

DVOŘÁKOVÁ-ZÁVODSKÁ, J. Vydědění. Zpravodaj Jednoty českých právníků. 2009, č. 3, s. 65-72. ISSN

9999-9999. 49

§ 469a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

50


51


ISBN 978-80-7357-948-7.

30

by s majetkem nezacházel v souladu s přáním zůstavitele, mohl by jej v pár okamžicích proměnit na dočasný zdroj svých závislostí. Chování takto vyděděného však musí naplňovat určité znaky, kterými jsou kontinuálnost (tzn. ne jen nahodilost a ojedinělost), dlouhodobost a nemožnost očekávání návratu k běžnému způsobu života.52 Někdy však bývá problém nejen rozlišit vyděďovací důvody v § 469a odst. 1 písm. b) a d) mezi sebou (neprojevení opravdového zájmu a vedení nezřízeného života), ale též odlišit vydědění v důsledku vedení nezřízeného života a dědickou nezpůsobilost. „Vydědění potomka podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. se zaměřuje na vnitřní vztah zůstavitele a potomka, kdy se většinovou společností očekává aktivní projev zájmu potomka o zůstavitele za předpokladu, že zůstavitel o projev zájmu stojí.“53 Zato vydědění z důvodu vedení nezřízeného života pokrývá jinou vztahovou rovinu, a to chování potomka vzhledem k okolí, společnosti jako celku. Není pochyb o tom, že je obtížnější interpretovat trvalé vedení nezřízeného života než trvalé neprojevování opravdového zájmu, načež i judikatura se více věnovala právě interpretaci vydědění z důvodu neprojevení opravdového zájmu, neboť ten je snadněji uchopitelný, a tak se jako snažší jeví vydědit právě z tohoto důvodu než pro vedení nezřízeného života.54 Vedle toho jsem zmínil i další problém, kdy je potřeba rozlišit vydědění a dědickou nezpůsobilost. Vydědění se týká nepominutelných dědiců, tedy potomků, kdežto dědická nezpůsobilost se vztahuje na širší okruh lidí. Mají i odlišné důvody, na které se vztahují. Dědická nezpůsobilost pak nastává ze zákona a vydědění naopak z vůle zůstavitele. Vyplývá to z dikce zákona, kde je napsáno, že „zůstavitel může vydědit potomka […]“55. Pokud tak chce učinit, musí pořídit listinu o vydědění, která je součástí závěti. Vydědění, resp. listina o vydědění musí splňovat náležitosti závěti, platí pro něj tedy § 476 a § 480 obč. z. o pořízení závěti a zrušení závěti. V případě, že k řádnému vydědění nepominutelného dědice došlo, postupuje se dále podle § 473 odst. 2 obč. z., který říká, že poté dědí děti tohoto vyděděného potomka, přičemž si tento podíl rozdělí stejným dílem. Pokud ani tyto děti či některé z nich nedědí, tento nárok mají jejich děti. Jelikož je vydědění právním úkonem, lze ho změnit a odvolat, vždy záleží na vůli zůstavitele, což je respektováno a odraženo v možnosti zániku vydědění, když se změní zůstavitelův názor, popř. i postoj. 52

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, sp. Zn. C do 190/2010.

53

VLASÁK, M. Vydědění z důvodu trvalého vedení nezřízeného života. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 218. ISSN

1214-7966. 54

Tamtéž, s. 217.

55

§ 469a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

31

Zánik vydědění může nastat těmito způsoby: •

odvoláním,

•

zničením listiny o vydědění,

•

povoláním vyděděného potomka za závětního dědice.

3. 2. 4 Závětní založení nadace nebo nadačního fondu Tzv. „velkou“ novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 byla výslovně zakotvena možnost zůstavitele zřídit závětí nadaci nebo nadační fond.56 Zůstavitel tedy může jako dědice označit právnickou osobu, která ještě neexistuje, ale aby takový úkon byl platný, musí splňovat požadavek zákonem stanovené formy, a to notářského zápisu.57 Tato obligatorní forma byla zavedena novelou č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Otázkou však je, jak je to s postavením nadace. „Nadace, kterou zůstavitel zřizuje závětí, není jeho dědicem.“58 Ona totiž neexistuje, když zůstavitel žije, a ani po jeho smrti nic nenabývá, neboť jako taková jeho smrtí teprve začíná vznikat. Až vznikne, stane se subjektem práva, ale nikdy ne dědicem po zůstaviteli, který ji zřizoval. Závěť tedy konkrétně v této části nefiguruje jako dědický titul, ale jako zřizovací listina. Pokud je nadace zřizována z části majetku zůstavitele, má závěť povahu zřizovací listiny, a ve zbytku má povahu dědického titulu.59 Je důležité mít na paměti existenci zákonné ochrany nepominutelných dědiců, kteří ani v případě, kdy je závětí zřizována nadace, nesmějí být na svých právech kráceni. Proto musejí dostat alespoň povinný díl a ze zbytku může být zřízena nadace nebo nadační fond. Vedle závěti lze nadaci založit nadační smlouvou a zakládací listinou. Rozdíl je v tom, že pokud je nadace zřizována závětí, platí pro ni dodržení odlišných náležitostí, kterými jsou60: • 56

určení názvu nadace (nadačního fondu),

RONOVSKÁ, K. Novinky na poli nadačního práva: krok správným směrem. Právní fórum. 2010, č. 8., s. 407.

ISSN 1214-7966. 57

FIALA, J.; KINDL, M. et al. Občanský zákoník: Komentář, I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,

2009. s. 841. ISBN 978-80-7357-395-9. 58

KNAPPOVÁ, M. Zřízení nadace závětí. Právní praxe. 1995, č. 1, s. 49. ISSN 1211-0825.

59

Tamtéž, s. 49.

60

HUDCOVÁ, Z. Nadace a nadační fondy. Právní rádce. 2010, č. 12, s. 15. ISSN 1210-4817.

32

•

vymezení účelu, pro který se nadace (nadační fond) zakládá,

•

hodnota vkladu, která má být vložena do nadace (nadačního fondu),

•

stanovení pravidla pro omezení nákladů nadace nebo nadačního fondu,

•

stanovení podmínek poskytování nadačních příspěvků, popř. odkázání na stanovení statutem,

•

určení vykonavatele závěti, který provede úkony vedoucí ke vzniku nadace (nadačního fondu),

•

popř. označení osoby, která jmenuje členy orgánů nadace (nadačního fondu).

Pokud nebudou dodrženy tyto náležitosti, závěť bude částečně neplatná a to v části, ve které zřizuje nadaci či nadační fond. V případě dodržení všeho, co předepisuje zákon, pak nadace může vzniknout na základě návrhu na zápis a vzniká dnem zápisu do nadačního rejstříku (zápis má konstitutivní charakter) vedeného u krajského soudu.

3. 3 Formy závětí Právní úkony se člení dle různých hledisek, ale pro účel této subkapitoly postačí, pokud uvedu členění podle požadavku formy, a to na právní úkony formální a neformální.61 Obecně v soukromém platí bezformálnost právních úkonů, kdy tedy záleží na účastnících, v jaké formě úkon učiní, jelikož žádná forma není stanovena, a úkon může být platný bez ohledu na jakoukoliv formu. Nejčastěji při běžném fungování se tak děje ústně, tzn. ústní formou. Jsou však případy, kdy zákon stanoví, že daný úkon musí mít nějakou formu. Mnohdy tak bývá kvůli předcházení případným sporům (např. při dokazování, že vlastnické právo k nemovitosti patří X, a tak nemůže Y být vlastníkem apod.), ale taktéž proto, že daný úkon je důležitý. A právě závěť je tak podstatným úkonem, že ústní forma závěti způsobuje její neplatnost. Jen pro představu: sousedce slíbíte, že když vám čas od času nosí tak vynikající buchty, připadne jí po vaší smrti auto, další sousedka vám jednou týdně venčí psa, tak se jí taky chcete nějak revanšovat, a řeknete jí, že až umřete, dostane vaší velkou sbírku cibulového porcelánu. Takto byste postupně přislibovali a přislibovali, až by nakonec po vaší smrti nastal neskutečný zmatek, ale nejen v tom, komu jste něco slíbili, ale co jste slíbili a jak to taky dokázat. S ohledem na povahu některých lidí se dá předpokládat, že by se 61


ISBN 978-80-7357-948-7.

33

ke skutečným dědicům přimotali i ti, co by se chtěli obohatit. Byla by to fraška a ten chudák, který by dostal případ na starosti, by měl nezáviděníhodnou úlohu. Jednoduše je písemná forma závěti praktičtější. V současně účinné úpravě neexistují žádné výjimky z písemné formy, nová úprava, dokonce i zahraniční úpravy však obsahují tzv. úlevy při pořizování závěti, které za jistých podmínek dovolují pořízení závěti ústně. Obecně pro všechny typy závětí platí, že závěť může pořídit jen zůstavitel. Při tomto právním úkonu nemůže být zastoupen žádným zástupcem, tedy ani zástupcem na základě zákona, ani zástupcem na základě plné moci.62 Nyní české právo uznává tyto typy závětí: •

holografní závěť,

•

alografní závěť,

•

zvláštní alografní závěť,

•

závěť formou notářského zápisu.

3. 3. 1 Holografní závěť Holografní závěť je taková závěť zůstavitele, která je vlastnoruční. „Pojem "vlastní rukou", resp. "vlastnoruční", je z hlediska ustanovení § 476a obč. zák. na místě interpretovat jako požadavek, aby pořizovatel celou závěť (tj. všechny její obsahové náležitosti) napsal vlastní rukou […].“63 V případě, že by tomu tak nebylo, je taková závěť neplatná. Stačí tedy, že je datace závěti napsána někým jiným, aby to způsobilo její neplatnost. A ještě blížeji – jde přitom právě o charakteristické znaky rukopisu zůstavitele, proto ani jakákoliv, byť i malá pomoc, která by měla vliv právě na oné charakteristické znaky, by způsobovala neplatnost závěti.64 Z toho všeho vyplývá, že holografní závěť může být platně pořízena tak, že bude splněn požadavek charakteristických znaků. Nejde jen o to, že závěť může být sepsána rukou (ať už dominantní, nebo nedominantní), ale také protézou, ústy, nohou a jakýmkoliv dalším způsobem, pokud osoba, která je pořizovatelem, je handicapovaná.65

62


63


64

Tamtéž.

65

FIALA, J.; KINDL, M. et al. Občanský zákoník: Komentář, I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,

2009. s. 832. ISBN 978-80-7357-395-9.

34

Co však není oproti předchozímu důležité, je styl písma, neboli to, zda je závěť psaná čitelnějším hůlkovým písmem, nebo psacím písmem, které je u někoho méně čitelné. Čitelnost je znakem srozumitelnosti, závěť jako taková musí být srozumitelná, tudíž i čitelná.66 Zůstavitel, kterému vždy bylo vytýkáno, ať píše úhledněji, poněvadž jeho klikyháky není možné rozluštit, však ještě nemusí zoufat. V souladu s požadavkem charakteristického rukopisu najednou nemůže závěť sepsat se snažením, aby docílil úhlednosti písma, a tím čitelnosti závěti. Čitelnost může být odkázána podrobení znaleckého posouzení, kdy znalec může přečíst i to, co třeba ani manželka zůstavitele "škrabopisatele" nerozluští. Vedle toho není ani důležité, na čem je zůstavitelova vůle sepsána, jakým psacím náčiním, v jakém jazyce apod. Dokonce žádný předpis neukládá, aby bylo slovo závěť zakotveno v jejím samotném znění. Obvykle z ní vyplývá, že se jedná o závěť, aniž by byla jako závěť nadepsána. Jedinou podmínkou ohledně toho, na čem má být závěť napsána, je, aby to byl předmět, který je schopen zachytit písmo.67 Jak se dá o smlouvě říci, že může být napsána i na pivním podtácku, teoreticky by tak mohla být zachycena i závěť. Otázkou by však bylo, zda-li autor nebyl v takovém stavu (v případě pořizování závěti v nějakém restauračním zařízení), že by podle § 38 odst. 2 obč. z. takový právní nebyl platný. To je však vedlejší, podstatou je, že závěť může být zachycena i na jiném materiálu, než je papír. Závěť je nakonec zakončena vlastnoručním podpisem, poněvadž text uvedený za podpisem už by byl stejně po právní stránce irelevantní.68 Pokud by byla závěť dodatečně doplňována a měněna, každé takové doplnění či změny musejí být taktéž datovány a zůstavitelem podepsány.

3. 3. 2 Alografní závěť To, že se závěť označuje za alografní, znamená, že je sepsaná jinak než vlastní rukou zůstavitele (např. na počítači, jinou osobou atp.). Slovní spojení alografní závěť bychom 66

HOLUB, M.; FIALA, J.; BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a novou

literaturou (včetně věcného rejstříku). 8. dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2002. s. 383. ISBN 80-7201-336X. 67

BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 75. ISBN 978-80-7380-

292-9. 68

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.

s., 2009. s. 273. ISBN 978-80-7357-466-6.

35

v občanském zákoníku hledali marně, protože v něm zakotveno není. Jinak tomu není ani v novém občanském zákoníku, přestože je pro něj typičtější zakotvování pojmů. K slovu alografní bych chtěl ještě dodat, že se vyskytuje jak v této verzi, tak i ve verzi se dvěma "el", tzn. allografní. Podle všeho to vypadá, že obě možnosti jsou pravopisně správné, jelikož jsem nenašel nic, co by tomu odporovalo. Alografní závěť je upravena v § 476b a 476c obč. z., avšak § 476c se týká tzv. zvláštní alografní závěti, které je věnována další subkapitola. Alografní závěť musí být v souladu se zákonem předepsanými náležitostmi, jinak by byla prohlášena za neplatnou. Těmito náležitostmi jsou: •

vlastnoruční zůstavitelův podpis v závěti,

•

výslovné zůstavitelovo prohlášeni před dvěma současně přítomnými svědky, že daná listina obsahuje jeho poslední vůli,

•

podpis svědků v závěti.

Neplatnost závěti však nezpůsobuje skutečnost, že závěť nejdříve svědci podepíší a až poté zůstavitel prohlásí, že se jedná o jeho poslední vůli. Zákon totiž neukládá povinnost dodržet pořadí jednotlivých úkonů, tudíž s tím není ani spojena sankce v podobě neplatnosti. Je jedno, v jakém pořadí budou úkony provedeny, ale musí být provedeny a musí se tak stát v časové návaznosti, aby se jednotlivé úkony jevily jako úkon jednotný.69 „Svědkové nemusí obsah závěti znát.“70 Taková povinnost jim není uložena. Proto je také důležité ono zůstavitelovo prohlášení, že se jedná o jeho poslední vůli. Toto prohlášení musí být výslovné, nelze tedy nějak mlčky dát najevo, že je listina jeho poslední vůlí. Jinak ovšem není předepsaná žádná věta či souvětí určující obsah prohlášení, které by musel zůstavitel zopakovat (jako bývá u různých slibů apod.). Z toho, co řekne, musí vyplývat, že jde o takové prohlášení použitím jakýchkoliv slovních spojení i obvyklých znamení.71 Například prohlášení: „Hele, hoši, podepište to, je tam napsáno, že Vlastička po mojí smrti dostane moje BMW, aby, chudák holka, alespoň něco dostala, když už jsem si ji nevzal,“ splňuje jak výslovnost, tak i bezpochybnost toho, že jde o závěť a že jde o skutečnou a vážnou vůli zůstavitele.

69

ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M. et al. Občanský zákoník II: § 460 až 880:

Komentář. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1450. ISBN 978-80-7400-108-6. 70

Tamtéž, s. 1450.

71

BALÁK, F.; KORECKÁ, V.; VOJTEK, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd.

Praha: C. H. Beck, 2011. s. 806. ISBN 978-80-7400-341-7.

36

S alografní i zvláštní alografní závětí, která je prezentována níže, úzce souvisí i § 476e a 476f obč. z., které uvádí, kdo může být svědkem. Prvním požadavkem, který netřeba rozebírat, je způsobilost k právním úkonům. Negativně je pak vymezen okruh osob, které svědky být nemohou, a to osoby nevidomé, neslyšící, němé a v neposlední řadě ti, kteří neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí. Ani osoby, které kvůli svému duševnímu či tělesnému stavu nejsou schopni řádně naplnit úlohu svědka, nemohou vydat svědectví.72 Svědky nemohou být ani budoucí dědici (mohou však být osobou, jejíž ruka zůstavitelovu závěť sepíše). Všechny tyto požadavky jsou důležité pro větší jistotu, že právní úkon bude bezvadný.

3. 3. 3 Zvláštní alografní závěť Zvláštní alografní závěť je upravena v § 476c obč. z. a jde o závěť s předčitatelem. V podstatě je to alografní závěť (tedy závěť sepsána jinak než rukou), akorát zůstavitelem je osoba, která nemůže číst nebo psát. Podmínky jsou stejné jako u alografní závěti, akorát jsou ještě zpřísněny. Tento typ závěti s přísnějšími podmínkami byl vytvořen jako ochrana zůstavitele, který je v oslabené pozici (proto osoba, která není ve smyslu § 476c obč. z. v oslabené pozici, nemůže touto formou uzavřít platnou závěť). Zpřísněním je, že: •

svědci musejí být tři,

•

listina, kde je zachycena poslední vůle, musí být přečtena,

•

jsou přítomny další osoby – pisatel a předčitatel (přičemž jimi mohou být svědci, avšak předčitatel a pisatel není tatáž osoba).

Tyto skutečnosti musejí být v listině uvedeny, tzn. kdo je pisatelem a kdo předčitatelem, jak zůstavitel projevil, že daná listina obsahuje jeho skutečnou vůli. Nesmí se opomenout uvést označení zůstavitele a doplnit, že zůstavitel nemůže číst nebo psát. Na rozdíl od prosté alografní závěti jsou svědci, popřípadě i pisatel a předčitatel pokud jimi nejsou svědci, přítomni všichni zároveň a po celou dobu, kdy závěť jako úkon vzniká.73 S tím souvisí i další rozdíl, a to ten, že svědci obsah závěti znají. Jinak § 476e a 476f obč. z. platí stejně jak pro alografní, tak i pro zvláštní alografní závěť.

72

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.

s., 2009. s. 274. ISBN 978-80-7357-466-6. 73


37

Jak jsem uvedl, zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, nemůže platně uzavřít alografní závěť. Z logiky věci vyplývá, že nemůže uzavřít ani holografní závěť. Tato forma závěti byla vytvořena pro ochranu práv zůstavitele, a tak by bylo rozporuplné, kdyby využíval forem, které mu takovou ochranu neposkytují.74

3. 3. 4 Závěť ve formě notářského zápisu Notářský zápis je poslední z uvedených forem závětí, které občanský zákoník zná. Je upraven v § 476d obč. z. Předpoklady pro formu notářského zápisu jsou předepsány zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), konkrétně jsou uvedeny v § 62-71. Závěť formou notářského zápisu může pořídit osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům, to platí pro všechny typy závětí obecně. Zákon však umožňuje, aby osoba patnáctiletá a starší, mohla taktéž projevit svou poslední vůli, přestože není osobou plně způsobilou k právním úkonům. Musí se tak stát pouze notářským zápisem, výjimky neexistují. V jiném případě by byla taková závěť absolutně neplatná. Výjimky neexistují ani pro osoby mladší patnácti let, ty svou poslední vůli žádnou ze zmíněných forem projevit nemohou. I osoby, které mohou pořídit zvláštní alografní závěť, mohou využít i možnosti zřízení závěti notářským zápisem. Podmínky, které však tato alografní závěť předepisuje, musejí být splněny i pro závěť ve formě notářského zápisu. Nelze totiž osobám podle § 476c obč. z. snížit ochranu, kterou jim zákon zakotvuje, tím, že by zvolili jinou formu závěti, tedy notářský zápis. Závěť ve formě notářského zápisu musí podle § 63 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) obsahovat následující: •

místo, den, měsíc a rok tohoto právního úkonu,

•

označení notáře jménem a příjmením a uvedení jeho sídla,

•

označení účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků jménem a příjmením, bydlištěm a rodným číslem (popřípadě datem narození),

74

•

jejich prohlášení, že jsou způsobilí k právním úkonům,

•

údaj o ověření jejich totožnosti,

•

obsah úkonu,


Komentář. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1451. ISBN 978-80-7400-108-6.

38

•

údaj o schválení zápisu účastníky po jeho přečtení,

•

podpisy účastníků a dalších uvedených osob,

•

otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.

Pokud je toto vše splněno, je závěť veřejnou listinou. Zásadní rozdíl veřejné a soukromé listiny (kterou je např. holografní závěť, kupní smlouva atp.) je v jejich důkazní síle. Jestliže dojde k soudnímu či jinému řízení, u veřejných listin dochází k obrácení důkazního břemene – tedy pokud tvrdím, že závěť jakožto veřejná listina není správná a platná, musím to podložit důkazy, abych unesl důkazní břemeno.75 V případě soukromé listiny platí, že pokud popírá její správnost, protistrana musí dokázat, že tomu tak není. Ještě musím dodat, že nedodržení výše uvedených náležitostí má za následek, že se nejedná o závěť ani ve formě veřejné listiny, ani ve formě soukromé listiny. Nebyly splněny požadavky stanovené pro platnost závěti, nejedná se tím pádem o závěť.

3. 4 Zrušení závěti Jak jde na jedné straně závěť pořídit, jde ji i zrušit. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možno vůli zůstavitelem změnit, a tak by jeho první úkon byl úkonem posledním, přičemž by změny (např. neposkytnutí potřebné pomoci) neměly žádný vliv na změny v závěti. Ze samé podstaty závěti jako právního úkonu tak vyplývá, že je možné ji zrušit, a to třemi způsoby, které jsou uvedeny v § 480 obč. z.: •

pořízením nové závěti,

•

odvoláním závěti,

•

zničením listiny.

Z první možnosti zrušení závěti vyplývá, že pokud zůstavitel napíše novou závěť, která je od té původní natolik odlišná, že by vedle ní nemohla obstát, platí, že závěť pozdější ruší závěť dřívější. Není přitom důležité, jakou formu bude mít závěť nová. Pokud však zůstavitel napíše novou závěť, která doplňuje či upřesňuje závěť předchozí, tak nová závěť nedělá z té dřívější závěť neplatnou. Nelze tudíž obecně tvrdit, že nová závěť automaticky zrušuje závěť dřívější. Dále též nelze původní závěť, která byla nahrazena závětí novou, obnovit tím, že onu novou závěť zruším. Jednou je úkonem předchozí závěť zrušena, znovu účinnost nenabude.

75


Komentář. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1452. ISBN 978-80-7400-108-6.

39

Odvolání závěti je právní úkon, kdy zůstavitel dává najevo svou vůli, aby závěť nevyvolala právní následky, které původně zůstavitel zamýšlel. Oproti předchozímu způsobu tedy závěť není zrušena závětí novou. Závěť je odvolána stejnou formou, jaká je třeba k závěti. Třetím způsobem zrušení závěti je zničení listiny, popř. jiného materiálu, na kterém je zachycena. Rozumí se tím roztrhání, spálení listiny, výmaz textu, přeškrtání datace či podpisu atd.76

3. 5 Notářská úschova, centrální evidence závětí Úschova závěti je upravena v § 83 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle § 81 notářského řádu pak notáři do úschovy přijímají mimo závětí i např. peníze a jiné listiny. „Úschova závětí se skládá ze tří základních úkonů – přijetí do úschovy, úschova samotná a vydání z úschovy […].“77 Tyto úkony na sebe navazují, ale jejich podstata je odlišná, a to nejen z hlediska jejich účelu a podstaty, ale i z hlediska trvání. Hlavním smyslem, který úschova závěti má, je zabezpečení její existence, jejího zachování beze změn po dobu, ve které je v úschově. Pro závěť pak platí odlišné, resp. přísnější podmínky – například notář nemůže závěť vydat jiné osobě než pořizovateli. Může ji však vydat zmocněnci se zvláštní plnou mocí – plnou mocí s úředně ověřeným podpisem. Notář má podle § 70 notářského řádu oznamovací povinnost vůči Centrální evidenci závětí. Centrální evidence závětí vznikla na základě zákona č. 30/2001 Sb., a to k 1. 1. 2001. Není to však jen evidence závětí, ale dále též právních úkonů o vydědění a o odvolání pořízení pro případ smrti a listin o správcovství dědictví. Je to seznam nezpřístupněný veřejnosti a v elektronické podobě, přičemž Notářská komora je pověřena jeho vedením,

76


Komentář. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1460. ISBN 978-80-7400-108-6. 77

SCHELLEOVÁ, I. et al. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, a. s., 2007. s. 93. ISBN 978-

800-251-1659-3.

40

provozem a správou.78 Centrální evidence eviduje příslušné údaje o závětech a jiných listinách a těmito údaji, které musí notář zapsat, jsou79: •

jméno, příjmení, rodné číslo pořizovatele (pokud ho nemá či není známo, tak datum narození) a bydliště pořizovatele,

•

běžné číslo seznamu závětí, vedeného notářem, u něhož je závěť uložena, nebo běžné číslo seznamu závětí soudu, u něhož je závěť uložena,

•

jméno, příjmení a sídlo notáře, u kterého je závěť uložena, popř. název a sídlo soudu, u kterého je závěť uložena.

78

§ 1 předpisu Notářské komory České republiky, kterým se stanoví potup při vedení, správě a provozu

Centrální evidence závětí (předpis o Centrální evidenci závětí), ve znění pozdějších předpisů. 79

§ 3 předpisu Notářské komory České republiky, kterým se stanoví potup při vedení, správě a provozu

Centrální evidence závětí (předpis o Centrální evidenci závětí), ve znění pozdějších předpisů.

41

4 Platná úprava účinná od 1. 1. 2014 Zákon č. 89/2012 Sb., tedy nový občanský zákoník, je v současnosti velmi diskutované téma. Dovolím si dokonce tvrdit, že mimo akademickou a profesní půdu bude mnohem více diskutovaným tématem tehdy, kdy vejde v účinnost a občanům dojde, k jak velké změně došlo. Nejenže se schválil nový občanský zákoník, ale s tím souvisejí další změny − jako nutnost mít vedle tohoto zákona jakožto hmotného předpisu i předpis procesní, přičemž takový zákon ještě není platný, teprve je ve fázi příprav. A zatímco nový kodex se připravoval již od konce 90. let, nový občanský soudní řád takovou dobu nemá k dispozici a měl by být připraven za mnohem kratší období. Otázkou je, zda-li tento časový pres nebude mít vliv i na konečné znění, avšak již nyní si může každý udělat svůj názor, pokud si přečte návrh zákona o zvláštních řízeních soudních (de facto došlo k vyjmutí nesporných řízení z občanského soudního řádu a vznikla pro ně tato úprava) i návrh zákona, kterým se mění o. s. ř. Stejně tak nový občanský zákoník ruší některé zákony, což je pochopitelné, avšak zcela neupravuje danou problematiku a normy kupříkladu obchodního práva budou upraveny ve vícero předpisech než dosud. A tak kde dříve stačilo mít po ruce jen obchodní zákoník, bude nově potřeba nový občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích a další. Tvůrcům nové úpravy občanského práva bylo jasné, že porozumět a pochopit systematiku bude zpočátku dělat potíže, a proto taky došlo k vydání převodových tabulek a rejstříků pro nový občanský zákoník (ale nejen pro něj, také pro zákon o obchodních korporacích a zákon o mezinárodním právu soukromém) ve formě ÚZ číslo 902. Zatím to vypadá, že tento zákoník skutečně vstoupí v platnost právě k 1. 1. 2014, proto je lépe s tím počítat a připravit se na to, jelikož oficiálně k žádné změně nedošlo a nejspíše ani nedojde. Tomu nasvědčuje i to, že vláda 27. 2. 2013 jeho účinnost neodsunula. Proto jsem se rozhodl do práce zahrnout právě i problematiku dědění, resp. hlavně závěti v tomto kodexu. Přestože někdo je toho názoru, že nový kodex občanského práva vznikat nemusel, že současný občanský zákoník je dobře zpracován, popřípadě by ho stačilo v ustanoveních, která jsou zastaralá a nepotřebná, poupravit. Někteří naopak nový kodex vnímají jako něco, co už bylo delší dobu potřebné. Já osobně se nepřikláním k žádnému z těchto názorů – ne proto, že bych si nebyl schopen udělat vlastní názor, ale proto, že jsem dosud neměl prostor všemu porozumět. Než člověk celý kodex pročte, zamyslí se nad smyslem jednotlivých norem, chvíli 42

trvá. Také si chci počkat, až horkokrevnost některé odpůrce přejde a všem nezbude nic jiného, než nový občanský zákoník respektovat a řídit se jím. Podle mě se hlavně až v tuto chvíli ukáže, jestli je nový občanský zákoník skutečně dobrý, nebo ne až tak kvalitní.

4. 1 Obecně k úpravě dědění ze závěti „Při přípravě návrhu nového občanského zákoníku se […] usilovalo o návrat k tradičnímu hodnotovému systému dědického práva, o obnovení tradičních institutů, které rozšiřují prostor pro zaopatření majetkových poměrů v případě smrti takovým způsobem, aby to co nejvíce odpovídalo přání zůstavitele.“80 Jde tak vidět inspirace nejen z právních úprav jiných moderních zemí, ale i z dřívějších občanských zákoníků. Tak například pro srovnání: v zákoníku z roku 1950, který byl prostoupen tehdejšími poměry, bylo preferováno dědění ze zákona, avšak nyní (a i v budoucnu) byla tato zásada odstraněna, a stejně jako už v římském právu se dává přednost vůli zůstavitele. Bezpochyby je tomu tak správně. Jak i ostatně už v kapitole o ABGB uvádím, ABGB byl inspirací pro nový občanský kodex. Vedle toho i vládní návrh prvorepublikového občanského zákoníku byl jeho zdrojem a v subkapitole jemu věnované je popsána spojitost právě s novým občanským zákoníkem. Obecně problémem v novém kodexu je to, že sice přebírá terminologii těchto zákoníků za účelem jednotnosti (což samo o sobě vůbec nevnímám jako špatné), avšak někdy se na to v novém kodexu zapomíná a mísí se to i s moderní terminologií zahraničních úprav. S tím souvisí i snaha o začlenění definic institutů v zákoně, přičemž se leckdy vzala definice ze zahraničního kodexu, která se jevila propracovaná, ale přesto dostatečně obecná a vhodná. Problém však nastane v případě, že další ustanovení už z inspirující zahraniční úpravy nevycházejí, nerespektují tedy její výňatek v podobě definice, a tak je nakonec nějaké ustanovení v rozporu s touto obecnou definicí (příkladem, i když ne z dědického práva, je § 514 n. o. z., který vychází ze švýcarské úpravy, a § 1103 odst. 3 n. o. z. – jde o rozpor s obecnou definicí cenného papíru, což by mohlo v konečném důsledku až znamenat, že cenný papír na jméno není cenný papír). Ale to je jen demonstrativní odbočka od tématu. Dědické právo je upraveno v části třetí hlavě třetí. Závěť je zahrnuta mezi pořízení pro případ smrti, ale není tam sama, n. o. z. nově upravuje i dědickou smlouvu. Nově taktéž zakotvuje možnost použití odkazu, který současná úprava nepoužívá, což však neznamená, že

80

FRINTA, O. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. 2008, č. 11, s. 1203-1216. ISSN 0231-6625.

43

je odkaz nově vzniknuvším institutem, protože to není pravda. Stejné platí i pro dědickou smlouvu, ta taktéž není žádným novým pojmem v právní vědě. Závěť je upravena v § 1494-1581 n. o. z.. Oproti současné skromné úpravě je to skok. Je to dáno tím, že oproti obč. z. není úprava tak strohá, resp. stručná a co nejobecnější. Pro představu uvedu svědky, kterých se týká § 476e obč. z. (což je jedna delší věta) a § 1539 až § 1541 n. o. z. Ale to není jediný důvod, jelikož v n. o. z. jsou i ustanovení, která nyní upravena nejsou, jako například svěřenecké nástupnictví. To se pak nemůžeme divit velkému počtu paragrafů v celém n. o. z., kterých je přesně celkem 3081. Ať se to může zdát nezvyklé, pohleďme zpět, kdy velké kodifikace obsahovaly taktéž velké množství ustanovení. Sám Otakar Motejl jakožto předešlý Veřejný ochránce práv požadoval, aby nová úprava měla okolo 3000 paragrafů. Asi to nekonstatoval bezdůvodně. A k tomu i slova profesora Eliáše, který prvních 50 paragrafů považuje za duši zákoníku, a tak není divu, že na začátku kodexu jsou uvedeny obecné zásady, které dříve zakotvovala obecně jen teorie. Zásady však byly součástí zákoníku, prostupovaly jím v konkrétních ustanoveních. Výsledek je takový, že se bude jako teď odvolávat na obecné zásady, které jsou však součástí znění nového občanského zákoníku, čímž vedly k jeho "nabobtnání". Nepovažuji to však za zcela špatné (jak se může jevit), prostě jde jen o zahrnutí obecných principů do kodexu samotného.

4. 2 Změny v dědění ze závěti a jejich kritika 4. 2. 1 Nové definice a tři dědické důvody Na úvod dílu dědického práva jsou nově v zákoníku zakotveny definice základních pojmů – v § 1475 n. o. z. jsou vysvětleny pojmy dědické právo, pozůstalost, dědic a dědictví. Dědictví a pozůstalost přitom nejsou podle nové úpravy slova, která by se dala zaměňovat, jak je tomu dnes. To však nejsou jediné zákonné definice, například v § 1494 n. o. z. je definována závěť, což tak dříve nebylo. I mnohé zahraniční úpravy zakotvují definice stěžejních pojmů, jak v další kapitole uvádím, jsou jimi například německá i polská úprava. Jde o to, že pokud je pojem definován, v případě pochybností můžeme vyjít z definice a jejího smyslu. Tím jsou odstraněny případné otázky, které dříve vznikaly. Příkladem je právě definice závěti v § 1494 n. o. z., kdy odstavec druhý „[…] zavádí pravidlo, že při výkladu závěti je nutno co

44

nejvíce šetřit vůli zůstavitele, a to s tím, že slova použitá v závěti mají být používána v jejich obvyklém smyslu, pokud se neprokáže, že zůstavitel je používal ve smyslu jiném”81. Velkou změnou je zvýšení počtu dědických důvodů − § 1476 n. o. z. mezi zákon a závěť nově řadí dědickou smlouvu. Zatímco nyní je nejrozšířenějším pořízením pro případ smrti, nově na této pozici může závěť vystřídat dědická smlouva či dovětek, resp. odkaz. Dovětek se však mezi dědické důvody neřadí, poněvadž se v něm dědici k dědictví nepovolávají. Je chápán jako dodatek, resp. doplnění k závěti.82 Dědická smlouva není českému právu institutem neznámým, neboť před občanským zákoníkem z roku 1950 byla součástí dědického práva až do doby, než ji tento občanský zákoník zrušil. Hlavní rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvou spočívá v tom, že dědická smlouva je dvoustranný právní úkon mezi zůstavitelem a budoucím dědicem, ale nelze v ní pořídit o celé pozůstalosti. Tím, že je to dvoustranný úkon (smlouva), nelze jej jednostranně změnit či zrušit. Dalším kritériem, které musí být dodrženo, je povinná forma notářského zápisu. Přesto všechno až praxe ukáže, jak hojně bude tento institut využíván. Možná se zpočátku může jevit dědická smlouva jako složitá a plná podmínek, bez jejichž dodržení nebude platná, ale můj osobní názor je takový, že její znovuobjevení v dědickém právu je správné a postupem času (po aklimatizování v právním řádu) dojde i k jejímu praktickému užívání. Otázkou je, jak je to s zařazením závěti a dědické smlouvy. V ustanovení § 1476 n. o. z. o dědických titulech je dědická smlouva uvedena před závětí. Je tomu tak podle odůvodnění proto, že dědická smlouva je co do právní síly mocnější. Zato v § 1491 n. o. z. o pořízeních pro případ smrti je pořadí opačné, a to závěť – dědická smlouva. Zde je poukazováno na skutečnost, že závěť je častější způsob pořizování o pozůstalosti a je institutem obecným, zato dědická smlouva je institutem speciálním vycházejícím právě z institutu závěti.83 Takové odůvodnění je sice hezké, ale nevím, z čeho vychází. Se specialitou dědické smlouvy souhlasím, tam není prostor na pochyby. Ale u odůvodnění, že dědická smlouva bude méně využívaná než závěť, bych byl zdrženlivější. Nevím totiž, z čeho při odůvodňování autoři vycházeli, protože statistiky využívání jednotlivých institutů v dobách, kdy existovala dědická smlouva i závěť, sice jako 81

KARHANOVÁ, M. Závěť v návrhu nového kodexu občanského práva: několik poznámek k dědické smlouvě.

Právní rozhledy. 2007, č. 5, s. 158. ISSN 1210-6410. 82

ELIÁŠ, K. et al. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava:

Sagit, a. s., 2012. s. 602. ISBN 978-80-7208-922-2. 83


45

vodítko sloužit mohou, ale nelze podle mě na nich stavět jediný argument. Ono je totiž taky dobře možné, že za nějakou dobu bude dědická smlouva obvyklejším a četnějším pořízením pro případ smrti. To ukáže až čas. Přesto se však jedná jen o teoretickou úvahu, v praxi výše uvedené zařazení institutů nebude mít takové dopady, aby způsobovaly problémy.

4. 2. 2 Co bylo upřesněno a doplněno V mnoha případech došlo k upřesnění a doplnění jednotlivých ustanovení současného občanského zákoníku, jindy pak bylo výslovně stanoveno a zakotveno, co dříve bylo vykládáno teorií a praxí. Takovým příkladem je § 1486 a 1487 n. o. z o účincích odmítnutí dědictví a zániku práva odmítnout dědické právo.84 Dědická nezpůsobilost je upravena mnohem podrobněji. Stanovení těch, kteří jsou vyloučeni z dědického práva, je upraveno v § 1481 n. o z. v podstatě obdobně jako doposud, došlo jen k rozšíření důvodů dědické nehodnosti podle vzorů zahraničních úprav. S tímto rozšířením v zásadě souhlasím, neboť zůstavitelovo prominutí opět důsledky dědické nehodnosti zhojí. Tím, že rodinné právo je z velké části zahrnuto v novém občanském zákoníku, došlo k odrazu rodinných vztahů výslovně i do dědického práva − § 1482 upřesňuje postup, když dojde k rozvodu manželství, nebo když byl rodič zbaven rodičovské odpovědnosti. Odlišně je upraveno i vydědění. Podle nové úpravy nebude potřeba, aby zůstavitel uvedl důvod vydědění potomka. Takový dědic bude mít podle § 1648 n. o. z. právo na jeho povinný díl, ale jen v případě, že se proti němu neprokáže důvod vydědění uvedený v zákoně. Zákonné vyděďovací důvody nepominutelných dědiců jsou v lecčem zajímavé, a jsou to podle § 1646 n. o. z. tyto důvody: •

neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi,

•

neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, který by projevován být měl,

•

odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze,

•

84

trvalé vedení nezřízeného života.

BĚLOHLÁVEK, A. J.; ČERNÝ, F. et al. Nový občanský zákoník: Srovnání dosavadní a nové

občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 474. ISBN 978-807380-413-8.

46

V porovnání se současnou úpravou došlo k několika změnám, které, ač se mohou jevit jako nepodstatné, mohou znamenat velké změny. V současné úpravě je první vyděďovací důvod podobný, akorát místo slova nouze je stáří, nemoc a jiné závažné případy. Bude na soudcích, aby vyložili, co takovým stavem nouze je a co už není. Druhý důvod zůstal nezměněný, přestože oproti současné úpravě vypadlo slovo trvale, z dikce zákona vyplývá, že se předpokládá opakovanost. Třetí důvod je podle mého názoru úsměvný, poněvadž si nedovedu představit, jak se budou prokazovat okolnosti, které svědčí o zvrhlé povaze. V tomto ohledu je současná úprava hezky jasná a přesná. Judikatura se sice bude snažit vyložit rádoby definici zvrhlé povahy, ale nezávidím tomu, kdo se o to bude pokoušet. Podle mě jednoduše měl být tento vydávací důvod napsán úplně jinak. Zato k poslednímu důvodu nemám až takové výhrady, protože zůstal nezměněný, a tak ač je i tento důvod těžce definovatelný, judikatura se tím zabývala a řekla něco málo obecného, spíše odkázala na to, že každý případ se musí posuzovat ve svém kontextu. Vedle těchto vyděďovacích důvodů může zůstavitel využít i důvody, které jsou uvedeny v § 1647 n. o. z., a jsou jimi situace, kdy je nepominutelný dědic zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že vzniká obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Nenechme se však zmást, že se jedná o další důvod, neboť tomu tak ve skutečnosti není. V současnosti taková situace totiž spadá do vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života. Je ovšem upřesněno, že zůstavitel může takové vydědění učinit jen takovým způsobem, že povinný díl, který by připadl tomuto dědici, zůstaví dětem tohoto dědice, popř. dalším potomkům. V rámci ochrany nepominutelných dědiců došlo ke změnám v důsledku posílení zůstavitelovy vůle. Vzory moderních právních úprav, které se přiklánějí směrem k pořizovací volnosti, se odrazily i v tomto kodexu. Přitom však bylo nutné zachovat omezující korektivy s účelem zachovat část majetku pro určitý nejbližší okruh osob zůstavitele.85 Promítlo se to v tom, že zákonem stanovené povinné díly nepominutelných dědiců byly zmenšeny, ale nevymizely úplně. Nezletilý dědic podle § 1643 odst. 2 n. o. z. musí dostat alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného podílu (nyní musí dostat tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona). Zletilý potomek pak musí dostat alespoň jednu čtvrtinu jeho zákonného podílu (nyní je to minimálně jedna polovina z jeho zákonného podílu). Otázkou je, zda-li je tomu tak správně. Jedno je jasné – pokud měl nový občanský zákoník za cíl zvýšit autonomii vůle zůstavitele, muselo někde ubrat, což se i v případě práv nepominutelných dědiců stalo. 85


47

Přestože zákoník nacházel často inspiraci v zahraničních kodexech, co se týče společné závěti manželů se tak nestalo. § 476 obč. z. se tak prostřednictvím jiných slov de facto přepsal a vnikl § 1496 n. o. z., kdy je akorát na začátek výslovně uvedeno že právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Přesto však manželé mají jistou možnost, kterou získali se zavedením dědické smlouvy jako dalšího dědického titulu. § 1592 a 1593 n. o. z. upravuje dědickou smlouvu mezi manželi, případně snoubenci, pokud dojde k uzavření manželství. Podle § 3020 n. o. z. pak takovou dědickou smlouvu mohou uzavřít i registrovaní partneři. Změny nastanou i v oblasti forem závětí. Pro holografní i alografní závěť se v podstatě (až na pár drobností) nic nezměnilo. Podstatné náležitosti jsou stejné a jejich nedodržení taktéž způsobuje neplatnost závěti. V případě holografní závěti ovšem není v § 1533 n. o. z. tak jako nyní výslovně stanoveno, že v případě nedodržení všeho v tomto ustanovení uvedeného bude závěť neplatná. Úprava alografní závěti je takřka stejná, akorát v podmínce, že zůstavitel musí výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, bylo slovo projevit pozměněno na slovo prohlásit. Zato zvláštní alografní závěť bude dosti pozměněna. § 1535 a 1536 n. o. z. udává jednak podmínky pro závěť nevidomého zůstavitele, jednak pro zůstavitele se smyslovým postižením, který nemůže číst nebo psát. V druhém případě se jedná o dvě kumulativní podmínky – osobu se smyslovým postižením a to, že nemůže číst či psát (musejí být tedy naplněny obě skutečnosti). Mimoto je v tomto ustanovení požito pojmu zvláštní způsob dorozumívání, který si zůstavitel sám zvolí, načež je tento způsob dorozumívání používán po celou dobu průběhu úkonu. Ustanovení ukládá povinnost svědkům ovládat zůstavitelem zvolený způsob dorozumívání. Přitom pod pojmem zvláštní způsob dorozumívání se rozumí dorozumívací prostředky neslyšících a hluchoslepých osob.86 Poslední z řádných forem závětí (v současné úpravě není možné rozlišovat závěti na řádné a mimořádné, protože žádné privilegované závěti neupravuje) je závěť ve formě notářského zápisu. Tento typ závěti je upraven v § 1537 a 1538 n. o. z., kdy oproti nynější úpravě není zakotvena forma notářského zápisu, ale forma veřejné listiny. „Nově se […] stanoví, že ten, kdo sepisuje veřejnou listinu o závěti, se má přesvědčit, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení.“87

86

ELIÁŠ, K. et al. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava:

Sagit, a. s., 2012. s. 631. ISBN 978-80-7208-922-2. 87


48

K upřesnění došlo i u zrušení závětí. Z velké části přitom n. o. z. vychází z toho, co stanovuje obč. z. Ohledně poslední možnosti zrušení závěti, tedy jejího zničení, je upřesněno, že zničení jednoho stejnopisu (v případě, že je jich více) ještě neznamená odvolání závěti. Odlišovat bude potřeba závěť ve formě notářského zápisu, resp. veřejné listiny a závěť uloženou do úschovy. Účinky odvolání závěti má totiž jen vydání závěti jakožto veřejné listiny.88

4. 2. 3 Některé nové instituty Nových institutů je občanský zákoník plný. Upravena je možnost zříci se dědického práva, což je potřeba odlišovat od vzdání se dědictví. To je sice nově zařazeno do občanského zákoníku, ale v podstatě se jedná o vzdání se dědictví před soudem ve prospěch jiného dědice, tudíž jde o vyjmutí postupu před soudem z procesního práva do práva hmotného. Každopádně jde o doraz zásady volnosti dědice dědictví přijmout, a tedy se dědického práva zřici, dědictví odmítnout či dědictví se vzdát.89 Novými instituty jsou i náhradnictví (§ 1507-1511 n. o. z.) a svěřenecké nástupnictví (§ 1512-1524 n. o. z.). Náhradník je sice v praxi využíván i nyní, avšak nová úprava náhradnictví do zákona zavádí, a udává tím pravidla. Dále je upraven i omyl a jeho účinky v závěti. Ten nyní pro závěť není výslovně upraven, a tak mnohdy docházelo k mystifikacím, poněvadž někdo na závěť vztahoval důsledky omylu podle § 49a obč. z. V kapitole věnované současné úpravě však uvádím, proč tomu tak nemůže být. Shledávám proto důsledky omylu zvlášť pro závěť jako doplnění prázdného místa, které je v nynějším občanském zákoníku a způsobuje zbytečné komplikace. Stejně jako v zahraničí bude už i zde známá tzv. negativní závěť. Je upravena v § 1649 odst. 2 n. o. z. a vztahuje se na "vydědění" těch, kteří nejsou nepominutelnými dědici, a tak se na ně nevztahují důvody vydědění podle § 1646 a 1647 n. o. z. Přesto však zůstavitel prostřednictvím negativní závěti může projevit vůli, že daná osoba dědit nebude, a tak se na ni nebude vztahovat zákonná posloupnost. Souvisí to s problematikou (nastíněnou ve výše uvedené subkapitole o nepominutelných dědicích) rozšíření nepominutelných dědiců o některé ze zákonných dědických tříd. Ani zde však není okruh nepominutelných dědiců rozšířen. Zato okruh osob, které může zůstavitel vydědit podle kritérií vydědění 88


89

ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5,

s. 99. ISSN 1211-0558.

49

nepominutelných dědiců, je rozšířen o dědice podle zákonné dědické posloupnosti. Je to odraz posílení zůstavitelovy vůle. Nově je v kodexu zařazen institut tzv. privilegovaných závětí90, ale jejich existence je známá už i v římském právu. Jde o jakousi úlevu z hlediska pořizování závěti. Tou úlevou je myšleno zjednodušení formy a náležitostí závěti za mimořádných situací (např. válka, přírodní katastrofa atp.) a jejich úprava je obsažena v § 1542 a násl. n. o. z. Úlevy jsou poskytovány na dvou stranách, a to na straně formy, nebo na straně vlastností osob, které jsou účastníky při pořizování takové závěti. Co se formy týče, připouští se forma ústní (výjimka z pravidla obsaženého v § 1532 n. o. z., který obecně předepisuje písemnou formu závěti). Úlevy na straně svědků znamenají mírnější přístup k tomu, kdo může být svědkem privilegovaných závětí. Není tak potřeba, aby svědkem byla osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům (podle nové úpravy jde o svéprávnost), a tak může být svědkem patnáctiletá osoba, dokonce i osoba omezená ve svéprávnosti.91 Privilegované závěti jsou pak tyto: •

soukromé, o

•

ústní závěť před třemi svědky,

veřejné, o

závěť před starostou obce a dvěma svědky,

o

závěť na námořním plavidle či v letadle,

o

vojenská závěť.

Přestože privilegované závěti přinášejí jisté úlevy, jsou s těmito úlevami spojeny i omezení. Tím omezením je doba platnosti závěti upravená v § 1549 n. o. z. – přežije-li zůstavitel, soukromá závěť pozbude platnost po čtrnácti dnech, u veřejných závětí je lhůta platnosti tří měsíce. Blíže se problematice úlev při pořizování závěti věnoval Šešina92, který – dá se obecně říci – úpravu těchto úlev kritizuje a je toho názoru, že by postačovalo mnohem méně ustanovení věnovaných právě jen privilegovaným závětem. Já si myslím, že zavedení úlev při pořizování závěti do zákoníku bylo dobrým krokem, poněvadž za jistých neočekávaných situací je žádoucí se přesunout od formálnosti k méně formálním požadavkům struktury 90

ELIÁŠ, K. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. Ad Notam. 2009, č. 2, s. 41. ISSN

1211-0558. 91

Tamtéž, s. 44-45.

92

ŠEŠINA, M. Zamyšlení nad úlevami při pořizování závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam. 2009,

č. 2, s. 56-58. ISSN 1211-0558.

50

závěti. Se Šešinou souhlasím v tom, že ačkoliv jsou takové úlevy dobré, jejich úprava mohla být strožejší, obecnější, jelikož si nemyslím, že budou zase tak hojně užívány, aby byly upraveny v devíti dlouhých paragrafech. Na druhou stranu je celý zákoník koncipován jako rozsáhlá ustanovení, mnohdy nepřehledná, a tak se i zde postupovalo ve stejném duchu. S pořízením závěti, ať řádné či mimořádné, souvisí nově povinnost mlčenlivosti těch osob, které se právního úkonu (podle nové úpravy právního jednání) pořízení závěti účastnily. Podle § 1550 n. o. z. takovými osobami jsou pisatel svědek, předčitatel, tlumočník, schovatel či úřední osoba. Pokud povinnost mlčenlivosti poruší, musí zůstaviteli nahradit újmu mu tím vzniklou. To je pak otázka dokazování. Dalším institutem, sice ne úplně novým, je odkaz. Ten existoval v českém právním řádu do roku 1964. Rozdíl mezi odkazem a dědictvím spočívá v tom, že jde o právo odkazovníka, kterému má osoba odkazem obtížená vydat odkaz.93

93

ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5,

s. 102. ISSN 1211-0558.

51

5 Exkurz do právních úprav jiných zemí Tato kapitola obsahuje stručnou charakteristiku právní úpravy závěti (a někdy i šířeji dědictví) v některých sousedních zemích. Konkrétně půjde o Slovensko, které nelze opomenout už je proto, že základní předpoklady pro další oddělený vývoj jsme měli stejné. Vedle toho k sobě jako národy máme stále blízko a je to bezesporu náš nejbližší sousední stát. Někdo by se sice mohl hádat, ale společné kořeny nevymaže ani to, že třeba jiný sousední stát funguje lépe (ekonomicky, právně apod.) a měl by tudíž být naším vzorem. Takovým státem by mohlo být Německo, které takový potenciál má. Ne nadarmo se říká, že německé právo je kvalitní a proto hodné inspirace, a tak i závěť v německé právní úpravě nemůže zůstat nezmíněna. Poslední právní úpravou v této kapitole je polská úprava. Zvolil jsem ji proto, že slouží jako vhodný příklad ke komparaci – komparaci z dvojího pohledu – české a polské úpravy závěti, ale i německé a polské úpravy závěti.

5. 1 Slovensko Česká republika a Slovenská republika byly po dlouhou dobu jedním státem, s čímž souvisí i podobný vývoj po rozdělení obou republik. Slovenský občanský zákoník (slovensky občiansky zákonník) má označení zákon č. 40/1964 Zb., což je stejné označení jako má náš občanský zákoník. Není tomu tak jen náhodně, jde o stejné znění, akorát jazyk je rozdílný. Některé předpisy (i občiansky zákonník) byly po rozdělení ČSFR převzaty, resp. přesněji řečeno zůstaly v platnosti i na území Slovenské republiky. Proto jsou i systematika zákoníku a základní principy v něm zakotvené shodné. Až předpisy přijaté po 1. 1. 1993 zakládají odlišnosti obou úprav. Slovenský občanský zákoník byl třicet devětkrát novelizován, ale v současnosti připravují nové znění občanského zákoníku, které by podle všeho mělo být hotovo do konce roku 2014. Alespoň to tvrdí slovenské Ministerstvo spravedlnosti. Štefan Harabin, bývalý ministr spravedlnosti a současný předseda Nejvyššího soudu SR, považuje přijetí nového kodexu občanského práva za prioritu legislativní úlohy vlády. Vyjádřil se tak v roce 2008.

52

Stejně jako v České republice tedy i slovenské zákonodárství pociťovalo potřebu nového kodexu občanského práva. Tomu nasvědčoval zákon č. 509/1991 Zb., který občiansky zákonník novelizoval a připravil podmínky pro novou úpravu.94 Dědické právo je upraveno v sedmé části občianskeho zákonníka. Na základě srovnání dědění v obou zněních, tedy občanského zákoníku a občianskeho zákonníka, jsem rozeznal následující změny: •

v § 473-475 občian. z. chybí v zahrnutí do dědických skupin partner95 (v české úpravě byl partner do prvních třech dědických skupin zahrnut na základě zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů),

•

§ 476d odst. 1 občian. z. je s česku verzí stejný, až na konec ustanovení, kdy české ustanovení je doplněno o ukončení „… a kdy musí mít formu notářského zápisu“96,

•

slovenské ustanovení § 476d odst. 4 občian. z. na rozdíl od české úpravy nerozlišuje osoby neslyšící a hluchoslepé, ale nazývá je jednotně jako osoby nepočujúce neboli hluché,

•

a dále též totožné ustanovení hovoří o znakovej reči (znakové řeči), která je zde zakotvena jako jediný komunikační prostředek, přičemž česká úprava jako prostředek komunikace uvádí neslyšící či hluchoslepou osobou zvolený komunikační systém neslyšících a hluchoslepých osob, což je český znakový jazyk nebo komunikační systémy vycházející z českého jazyka97,

•

§ 477 občian. z. má jen jeden odstavec, tedy na rozdíl od českého § 477 odst. 2 obč. z. nezakotvuje možnost závětí zřídit nadaci nebo nadační fond,

•

v občianskom zákonníku není upraven institut správce dědictví (v české úpravě se správce dědictví týká § 480a-480e obč. z.).

Ohledně úpravy nadací stále platí § 20b-20e občian. z., zatímco u nás byla tato ustanovení zrušena a byla nahrazena § 477 odst. 2 obč. z. o zřízení nadace závětí notářským zápisem.

94 95

VOJČÍK, P. et al. Občianske právo hmotné. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 21. ISBN 978-80-7380-402-2. JASPI - WEB [online databáze]. Ministerstvo spravodlivosti SR, © 2013 [cit. 9. 3. 2013]. Dostupné z:

. 96 97

§ 476d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 3 zákona č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění

pozdějších předpisů.

53

Kromě těchto uvedených změn je znění téměř slovo od slova nerozdílné (s ohledem na gramatická pravidla pravopisu a větnou skladbu). Můžeme tedy soudit, že dědické právo obecně za éru samostatné České republiky a Slovenské republiky neprošlo výraznějšími změnami, které by naznačovaly i výraznější rozdíl ve vývoji. Možná je to dáno samotnou povahou dědického práva, možná i jeho dobrou právní úpravou v době před 1. 1. 1993. Každopádně až nové kodexy občanského práva obou zemí ukáží, jaký nastal rozdíl ve vývoji od rozdělení. Tyto kodexy pak ve vzájemném srovnání mohou poukázat na určité nedostatky a naopak i jisté kvality v jejich právní úpravě. Proto by se mohly země v rámci mezí inspirovat, a to nemyslím jen na poli občanského práva, ale i v jiných odvětvích. Rozhodně to ničemu neuškodí, pokud se v praxi ukáže, že něco někde funguje dobře a jinde to není bráno v potaz. Nemusí jít jen o znění právních předpisů, může jít i o interpretaci, protože co se této činnosti soudů a soudců týče, je to skutečně významný zdroj k poznání a pochopení toho, co být má.

5. 2 Německo Německé dědické právo je upraveno v občanském zákoníku z roku 1896 s účinností od 1. 1. 1900. Jeho originální název zní Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich, ale obvykle se používá jeho známá zkratka BGB. „Uváděl je rozsáhlý uvozovací zákon (218 čl.) a vlastní text sestával z pěti knih a 2385 paragrafů.“98 Řadí se například i s ABGB mezi významné kodifikace občanského práva. Jeho problém však spočíval v tom, že vzhledem na jeho rozsáhlost a podrobnost byl nejasný a nepřehledný, vedle toho v něm byly použity nejednoznačné obecné pojmy jako například dobré mravy, důležité důvody apod. To však není problém jen v BGB, vždyť i u nás je pojem dobré mravy a spoustu dalších podobných, jejichž význam není přesný a pojmy tak musí vykládat soudy. Avšak i přesto všechno je BGB velmi kvalitní a „byl zákoníkem vzdělaných a kvalifikovaných juristů; platilo to nejen o jeho tvůrcích, ale také o jeho uživatelích“99. Když vstoupilo Německo do Evropské unie, projevil se vstup i v rozsáhlých novelizacích BGB. Závěti se týkala novelizace v roce 1938 – zákon o závětech (Testament Gesetz) – která měla zásadní plus v tom, že došlo k vypuštění nadbytku slov, k zjednodušení, a zároveň tedy k zpřehlednění dědického práva. Ale už sám rok přijetí novelizace značí, že 98

SCHELLE, K. et al. Právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 270. ISBN 978-80-7380-043-7.

99

Tamtéž, s. 270.

54

byl prorostlý fašistickou ideologií. Po druhé světové válce pak bylo prostřednictvím novelizace z roku 1953 a později novelizace z roku 1997 dědickému právu vráceno jeho původní důstojné místo.100 Kniha pátá upravuje dědické právo. Co se čísel týče, zahrnuje celé dědické právo § 1922-2385. Konkrétně závěť se nachází v rozmezí § 2064-2272. Dříve však byl posledním ustanovením § 2273, který je však nyní zrušený. Celá pátá kniha je rozdělena do osmi oddílů, kterými jsou kupříkladu společná závěť, vykonavatel závěti, testamentární břemeno, závěť atd.101 Česká úprava neobsahuje zákonnou definici závěti, zato německá ano, a to v § 1937. Vedle toho v Německu existují tři dědické tituly: dědická smlouva, zákon a závěť. To má sice český občanský zákoník taktéž, ale až v nové, dosud neúčinné úpravě. Co je však pro obě úpravy shodné, je stejný smysl, resp. účel institutu závěti (jak taky jinak) a institutu nepominutelných dědiců. Jak jsem již výše uvedl, i německá úprava neuznává absolutní vůli zůstavitele, ale omezuje ji právě institutem nepominutelných dědiců. Způsobilost pořídit závěť je takřka stejná jako u nás – souvisí s plnou způsobilostí k právním úkonům, která vzniká 18. rokem. Výjimka je stejná jako u nás, avšak věková hranice je odlišná, protože v Německu jde o nezletilce staršího šestnácti let, přičemž je omezen formou závěti na základě notářského zápisu, který se provádí prostřednictvím ústního projevu či předáním otevřené písemnosti.102 Naopak výjimka neexistuje u osob slabomyslných, s poruchou vědomí a těch, kteří v důsledku choroby mají duševní poruchu – všechny tyto osoby totiž nemohou učinit úkon vedoucí k pořízení závěti. Jak jsem již uvedl, BGB obsahuje zákonnou definici závěti, ale tím ovšem nekončí, neboť definuje i další pojmy jako například děti, potomci, zákonný dědic atd. Česká úprava sice obecně tolik pojmů nedefinuje, avšak jejich výklad zase nalezneme v soudních rozhodnutích, a tak se, avšak jiným způsobem a až dodatečně, taktéž vyhýbáme určitým pochybnostem.

100

HLAVÁČ, Roman. Úprava závěti v právním řádu České republiky a srovnání naší úpravy forem závěti

s právními úpravami vybraných středoevropských zemí. 2002 [cit. 2013-03-15]. s. 77. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 101

Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich, ve znění pozdějších předpisů. Dostupný v anglickém jazyce

z: . 102


s právními úpravami vybraných středoevropských zemí. 2002 [cit. 2013-03-15]. s. 77. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

55

Dědická způsobilost je vymezena i negativně jakožto dědická nehodnost. Takovým nehodným dědicem je podle BGB ten, kdo103: •

zůstavitele úmyslně a protiprávně usmrtil nebo se usmrtit pokusil či u něj přivodil takový stav, v důsledku něhož zůstavitel až do své smrti byl nezpůsobilý učinit pořízení pro případ smrti nebo jej zrušit,

•

zůstaviteli úmyslně a protiprávně zabránil učinit poslední pořízení pro případ smrti nebo jej zrušit,

•

zůstavitele lstivým oklamáním nebo protiprávní výhrůžkou pohnul k tomu, aby učinil pořízení pro případ smrti nebo aby jej zrušil,

•

se dopustil proti vážnosti posledního pořízení zůstavitele trestného činu podle § 267, § 271-274 trestního zákona.

Tato nehodnost je uplatňována prostřednictvím tzv. odporovací námitky v době při nabývání dědictví dědici. Nehodný dědic se pak bere jako osoba, které se dědictví netýká, nevztahuje se na ni. Co se týče forem závětí, německý občanský zákoník má trošku jinou koncepci než český kodex. Formy závětí, které zná německý BGB, jsou následující104: •

•

řádné závěti o

závěť ve formě notářského zápisu,

o

vlastnoruční závěť

a mimořádné závěti o

závěť v nouzi, starostenská závěť (též obecní závěť) a závěť před třemi svědky

o

mořská závěť,

o

konzulární závěť.

Na rozdíl od české úpravy zná ta německá tzv. společnou závěť, která však není formou závěti, ale je to jen výjimka z pravidla, že zůstavitel závěti je jen jeden. Mohou ji pořídit manželé a snoubenci, ti však jen za situace, pokud dojde k uzavření manželství. Mohou ji uzavřít i životní partneři, což jsou podobně jako u nás registrovaní partneři, ale je to jen 103



BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 116-120. ISBN 978-

80-7380-292-9.

56

obdoba, neboť neplatí, že životní partneři v Německu jsou to samé jako registrovaní partneři podle naší úpravy.105 Zůstavitel může vyloučit dědice dvěma způsoby, a to vyděděním nebo negativní závětí. Vydědění zná česká úprava taktéž, zato negativní závěť bude zavedena až novým občanským zákoníkem. Vyděděním se rozumí odejmutí zákonného dědického podílu nepominutelného dědice. Pořízení negativní závěti se netýká potomků nýbrž jiných zákonných dědiců. I v takovém případě však existuje obrana, resp. ochrana takto vyloučené osoby, pokud to je neoprávněné, a to prostřednictvím odpůrčí žaloby, která se podává soudu. Důvody vydědění jsou případy, kdy106: •

potomek usiluje o život zůstaviteli, jeho manželovi nebo jinému potomku zůstavitele,

•

se potomek proviní úmyslným tělesným týráním zůstavitele či jeho manžela, v případě manžela však pouze tehdy, jestliže tento potomek je s ním příbuzný v přímé linii,

•

se

potomek

dopustí trestného činu či těžkého úmyslného přečinu

proti zůstaviteli či jeho manželovi, •

potomek

poruší

zlovolně

zákonem

uloženou

vyživovací

povinnost

vůči zůstaviteli, •

potomek vede nečestný nebo nemorální způsob života.

Stejně jako u nás je i tento poslední důvod nejproblematičtěji vykladatelný, přičemž se nedá odvolávat jen na morální zásady, které jsou důležité pro zůstavitele, ale musí jít o takový prohřešek, který lze posuzovat podle jakéhosi objektivního a společností stanoveného měřítka. V české úpravě není zůstavitelova vůle absolutní, je omezena zákonnými podíly nepominutelných dědiců. Stejně tak je to koncipováno i v Německu, kde není možné odstranit či snížit povinný díl nepominutelných dědiců. Těmi však v Německu jsou děti, manžel, rodiče a popřípadě životní partner. Manželovi může zůstavitel za jistých podmínek odejmout zákonem určený podíl, a to v případě, že107: •

105

manžel usiloval o zůstavitelův život nebo život jeho potomka,

BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 121. ISBN 978-80-

7380-292-9. 106

Tamtéž, s. 125.

107

Tamtéž, s. 126.

57

•

se manžel dopustil úmyslného tělesného týrání zůstavitele,

•

se

manžel

dopustil

trestného

činu

či

úmyslného

těžkého

přečinu

proti zůstaviteli, •

manžel svévolně porušil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči zůstaviteli.

Co se týče odejmutí zákonného podílu rodičům, vztahují se na toto odejmutí některé z podmínek pro vydědění potomka, a to konkrétně první, třetí a čtvrtý bod. Jednoznačně se jedná o zmírnění oproti vyděďovacím důvodům na straně potomka. Zrušit závěť lze třemi základními způsoby, a to zrušovacím projevem, zničením či změnami a nakonec zpětvzetí závěti z notářské úschovy. První způsob v sobě dále skrývá odvolání prostřednictvím nové závěti, nebo zrušení bez nějakého pořízení nové závěti.

5. 3 Polsko Polský občanský zákoník má jisté podobnosti s naším občanským zákoníkem. První podobnost se odhalí již se samotným názvem polského kodexu občanského práva, který je Kodeks cywilny Dz. U. nr. 16/64. I náš občanský zákoník byl přijat v roce 1964. Přesto však je možné obecně tvrdit, že je Kodeks cywilny v mnoha věcech jinak koncipován, a je tedy od českého občanského zákoníku podstatně odlišný. Na rozdíl od naší úpravy dědického práva, která je upravena v jednom zákoníku, polské dědické právo má na to zákony tři – Kodeks cywilny a další dva speciální zákony pro specifické oblasti dědického práva.

108

Polský kodex značně ovlivněn německou úpravou, v níž našel inspiraci. Polsko není jedinou zemí, která odhalila kvalitu německého pojetí právních úprav. Na rozdíl od naší úpravy nebyl polský zákoník v nedávné historii prostoupen ideou socialismu v takové míře, jako se stalo u nás. Nejspíše tomu bylo i proto, že inspiraci hledal někde jinde, a to tedy v Německu, jak už jsem zmínil. Ohledně rozsahu je dědické právo zpracováno podrobněji, a to v 167 článcích v knize čtvrté (čl. 922-1088 KCw). Závěti konkrétně se týkají čl. 941-958 KCw. Zakotveny jsou i definice různých institutů, např. závěť, způsobilost pořizovatele, náhradnictví atd. U nás jsou instituty definovány převážně teorií, zákonem tak bude až po účinnosti nového občanského zákoníku. Co je však stejné pro obě úpravy, je určitá přednost dědění ze zákona před závětí, ale je tomu tak dáno systematikou, nikoliv však úpravou samotnou. 108


7380-292-9.

58

Ohledně dědické smlouvy je to taky zajímavé. V současnosti ji česká úprava nezná, zato německá úprava ano, polská úprava je na tom stejně jako naše. Do budoucna se však na tom budeme stejně jako v německé úpravě. Polsko nemá ani upraveno darování pro případ smrti. Obdobně jako v České republice mají v Polsku koncipovanou úpravu závětní způsobilosti a dědické způsobilosti, vedle toho je též umožněno závětí zřídit nadaci (s podmínkou zápisu nadace do dvou let ode dne prohlášeni závěti109). Negativně je dědická způsobilost vymezena jako dědická nehodnost a nehodným dědicem je ten, kdo110: •

se dopustil úmyslného závažného trestného činu proti zůstaviteli,

•

podvodem nebo hrozbou pohnul zůstavitele k pořízení závěti nebo jejímu odvolání nebo zůstaviteli v pořízení závěti či jejímu odvolání zabránil,

•

úmyslně ukryl či zničil závěť zůstavitele, padělal či zfalšoval tuto závěť, nebo vědomě dosáhl získání dědictví přes jinou osobu paděláním či zfalšováním.

Mimo to existuje v polské úpravě možnost zříci se dědictví prostřednictvím smlouvy v podobě notářského zápisu mezi budoucím nedědicem a zůstavitelem. Úprava je podobná jako v německém BGB. Formy závětí jsou tyto111: •

•

obvyklé závěti o

vlastnoruční závěť,

o

závěť sepsaná jinak než vlastní rukou,

o

závěť formou notářského zápisu

a zvláštní závěti (závěti s úlevami) o

závěť ústní před třemi svědky,

o

závěť na lodi či letadle,

o

vojenská závěť.

Český současný občanský zákoník má formy závětí shodné s formami polských obvyklých závětí. Zato česká úprava dosud nezná závěti s úlevami, ty zavádí až nový občanský zákoník. Kodeks cywilny nezná tzv. prostou alografní závěť (§ 476b obč. z.), poněvadž polští teoretici

109



Tamtéž, s. 99.

111

BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 104-110. ISBN 978-

80-7380-292-9.

59

ji vnímají jako nespolehlivou a obtížně dostupnou (z důvodu možné neznalosti úředníka všech právních náležitostí platnosti závěti).112 V české úpravě jsou zakotveny tři způsoby zrušení závěti. V polské úpravě je tomu stejně, avšak jen co se počtu způsobů týče, poněvadž lze závěť zrušit zřízením nové závěti, zničením závěti nebo uskutečněním takových změn v závěti, které mají za následek částečnou, nebo dokonce její úplnou neplatnost. „Příkladem této změny v textu testamentu bývá nejčastěji přeškrtnutí textu poslední vůle.“113 I polský občanský zákoník omezuje vůli zůstavitele prostřednictvím ochrany nepominutelných dědiců. Do skupiny těchto nepominutelných dědiců patří potomci zůstavitele, což je stejné jako v české úpravě, ale navíc se zde řadí i manžel a rodiče. U nás manžel a rodiče nepominutelnými dědici nejsou, ale spadají "jen" do dědických skupin. Manžel se nachází v první a druhé dědické skupině, zůstavitelovi rodiče pak v druhé dědické skupině. Zpět však k polské úpravě vydědění. Vydědit lze nepominutelného dědice, pokud: •

proti vůli zůstavitele neústupně a tvrdošíjně jedná způsobem příčícím se zásadám společenského soužití,

•

se dopustil vůči zůstaviteli nebo některé z osob mu nejbližších úmyslného trestného činu proti životu, zdraví, svobodě nebo těžké urážky na cti,

•

si neústupně a tvrdošíjně neplní své rodinné závazky vůči zůstaviteli.

Koncepce podmínek vydědění nepominutelného dědice je od té české koncepce odlišná, už jen počet podmínek je nižší. To však nemusí ještě znamenat, že polská úprava však v menším počtu podmínek nezahrnula stejný rozsah. Pod prvním bodem spatřujme případy nadměrného pití alkoholu, užívání drog apod. Tomu by v našem občanském zákoníku nejlépe odpovídal § 469a odst. 1 písm. d) obč. z. (trvalé vedení nezřízeného života). Zato druhé podmínce se nejblíže podobá náš § 469 obč. z., což však je negativní vymezení dědické způsobilosti. To znamená, že dopadá na širší okruh osob než jen na potomky zůstavitele. Polská úprava sice jako nepominutelné dědice označuje potomky, manžela a rodiče, avšak okruh dědické nezpůsobilosti je pořád širší než tyto osoby. Nakonec pod třetí podmínkou můžeme spatřovat jakousi obdobu, ale opravdu jen mírnou obdobu českého prvního a druhého vyděďovacího důvodu (§ 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. z.). 112




7380-292-9.

60

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo přiblížení závěti jako jednoho ze dvou dědických titulů. Závěť dává možnost zůstaviteli vyjádřit svou vůli, přání ohledně určení podílů na pozůstalosti a osob, kterých se tyto podíly týkají. Zůstavitelova vůle není neomezená, což by bylo v rozporu s čl. 32 Listiny základních práv a svobod.

Jednoduše není možné,

resp. představitelné zůstaviteli zákonem umožnit takovou svobodu vůle, která by neměla jakékoliv mantinely. Přesto nastane s novým občanským zákoníkem změna kupředu, neboť je v něm autonomie vůle zůstavitele oproti nynějšku posílena. Odráží se to nejen ve snížení povinných podílů nepominutelných dědiců, ale i v zavedení dalšího dědického titulu – dědické smlouvy. I zde však musí zůstavitel respektovat zákonem daná pravidla. Z hlediska hlubšího porozumění byla závěť prezentována i v jejím historickém vývoji, počínaje právem římským a konče prvním zněním občanského zákoníku, který je doposud účinný. V souvislosti s inspiračními zdroji nového kodexu občanského práva shledávám zajímavým začlenění prvorepublikového návrhu občanského zákoníku mezi historické úpravy. Jelikož nebyl kvůli tehdejším událostem nikdy přijat, bývá často v pracích opomíjen, což je škoda, jelikož o jeho kvalitě by pochyboval jen málokdo. Nebylo možné od práce odtrhnout ani budoucí úpravu, která má být účinná od začátku roku 2014, poněvadž je to nový kodex, který byl vytvořen s cílem životnosti po několik dalších dekád let. Je to problematika nová, dosud ne tolik upravená, samotná odborná literatura teprve nedávno začala vycházet, a tak shledávám svou práci i z tohoto hlediska jako přínosnou. Jiný rozměr by byl dosažen prostřednictvím judikatury, která se však začne vytvářet až za pár let, a bude zajímavé sledovat, jak budou problematické a sporné otázky soudy, především Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud, vykládat a de facto určovat, co je tím správným výkladem. Jako přínosné k této problematice označuji i své myšlenky a postřehy, které jsem se snažil začlenit mezi teoretické základy, bez nichž by nebylo možné práci na čem stavět a odkud vycházet, a mezi odborné názory soudů a odborných autorů, které práci přidaly další hodnotu. Z důvodu rozsahu práce nebylo možné se zejména podrobněji zabývat exkurzem do zahraničních právních úprav, historickými občanskými zákoníky a novým občanským zákoníkem. Kdybych přistoupil k detailnějším rozborům, rozsah práce by dosahoval velikosti solidních učebnic. Proto tyto problematiky vnímám jako další možný námět pro zpracování. 61

Nakonec bych chtěl uvést, že s výběrem tématu bakalářské práce jsem spokojen a její smysl pro mou osobu považuji za obohacující. O využitelnosti získaných poznatků v praxi nemám pochyb, neboť s dědickým právem jako celkem přijde do styku každý. Ač jsou závěť, potažmo i dědické právo spojovány s odchodem člověka, nelze je vnímat jako institut negativní. Ba naopak, závěti by se měl člověk věnovat bez ohledu na to, s jakými skutečnostmi souvisí.

62

Seznam použité literatury Knihy a kvalifikační práce BALÁK, F.; KORECKÁ, V.; VOJTEK, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 1344 s. ISBN 978-80-7400-341-7. BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 301 s. ISBN 978-80-7380-292-9. BENÁTČANOVÁ, P; JAHELKA, I. Neznalost zákona neomlouvá: Průvodce džunglí zákonů. 1. vyd. Praha: MOTTO, 2003. 226 s. ISBN 80-7246-168-0. BEZOUŠKA, P.; BEDNÁŘ, V.; BERNÁŠEK, M. Soukromé právo pro neprávníky. 1. vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2003. 183 s. ISBN 80-86473-53-8. BĚLOHLÁVEK, A. J.; ČERNÝ, F. et al. Nový občanský zákoník: Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. 830 s. ISBN 978-80-7380-413-8. BÍLEK, P.; ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. 507 s. ISBN 80-7179-590-9. BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003. 474 s. ISBN 80-7201-429-9. DVOŘÁK, J.; MALÝ, K. et al. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. 688 s. ISBN 978-80-7357-753-7. ELIÁŠ, K. et al. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. FIALA, J. et al. Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012. 1000 s. ISBN 978-80-7357-948-7.

63

FIALA, J.; KINDL, M. et al. Občanský zákoník: Komentář, I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 904 s. ISBN 978-80-7357-395-9. FRÝDEK, M.; TAUCHEN, J. et al. Soukromé právo v proměnách věků: Sborník příspěvků z letní školy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 240 s. ISBN 978-80-210-5557-5. HLAVÁČ, Roman. Úprava závěti v právním řádu České republiky a srovnání naší úpravy forem závěti s právními úpravami vybraných středoevropských zemí. 2002 [cit. 2012-05-19]. 138 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. HOLUB, M.; FIALA, J.; BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou (včetně věcného rejstříku). 8. dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2002. 806 s. ISBN 80-7201-336-X. KINCL. J.; UFRUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. MÁLEK, A. Občanský zákoník a předpisy související. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Orbis, 1968. 624 s. MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo: Praktická příručka. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2007. 351 s. ISBN 978-80-7201-674-7. MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2011. 432 s. ISBN 978-80-87212-79-0. SCHELLE, K. et al. Právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. ISBN 978-80-7380-0437. SCHELLE, K.; TAUCHEN, J. Občanské zákoníky. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, s. r. o., 2012. 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7. 1. SCHELLEOVÁ, I. et al. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, a. s., 2007. 228 s. ISBN 978-800-251-1659-3. SPIRIT, M. Soukromé právo (vybrané otázky). 2. vyd. Praha: VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2008. 180 s. ISBN 978-80-245-1327-0. 64

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 308 s. ISBN 978-80-7357-466-6. ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M. et al. Občanský zákoník II: § 460 až 880: Komentář. 2. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1114 s. ISBN 978-80-7400-108-6. VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K; KNOLL, V. České právní dějiny. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 694 s. ISBN 978-80-7380-257-8. VOJČÍK, P. et al. Občianske právo hmotné. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. 637 s. ISBN 978-80-7380-402-2. VOJČÍK, P. et al. Občiansky zákonník: Stručný komentár. 2. přeprac. a dopl. vyd. Bratislava: IURA EDITION, 2009. 1234 s. ISBN 978-80-8078-249-8.

Časopisecké články DVOŘÁKOVÁ-ZÁVODSKÁ, J. Vydědění. Zpravodaj Jednoty českých právníků. 2009, č. 3, s. 65-72. ISSN 9999-9999. ELIÁŠ, K. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. Ad Notam. 2009, č. 2, s. 41-45. ISSN 1211-0558. ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 97-104. ISSN 1211-0558. FRINTA, O. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. 2008, č. 11, s. 1203-1216. ISSN 0231-6625. HUDCOVÁ, Z. Nadace a nadační fondy. Právní rádce. 2010, č. 12, s. 15-17. ISSN 12104817. KARHANOVÁ, M. Závěť v návrhu nového kodexu občanského práva: několik poznámek k dědické smlouvě. Právní rozhledy. 2007, č. 5, s. 157-164. ISSN 1210-6410. KNAPPOVÁ, M. Zřízení nadace závětí. Právní praxe. 1995, č. 1, s. 49-54. ISSN 1211-0825.

65

LUŽNÁ, R. Ochrana neopomenutelných dědiců. Právo a rodina. 2006, č. 4, s. 18-20. ISSN 1212-866X. MUZIKÁŘ, L. Dědictví a dluhy (část I.). Zpravodaj Jednoty českých právníků. 2008, č. 2, s. 16-25. ISSN 9999-9999. RONOVSKÁ, K. Novinky na poli nadačního práva: krok správným směrem. Právní fórum. 2010, č. 8., s. 407-412. ISSN 1214-7966. ŠEŠINA, M. Zamyšlení nad úlevami při pořizování závěti v novém občanském zákoníku. Ad notam. 2009, č. 2, s. 56-58. ISSN 1211-0558. VLASÁK, M. Vydědění z důvodu trvalého vedení nezřízeného života. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 216-219. ISSN 1214-7966.

Judikatura Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1957, sp. zn. Cz 490/57. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 1954, sp. zn. Cz 128/54. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, sp. Zn. C do 190/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1744/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2986/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2762/2000 66

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 4 Cz 43/88. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 149/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2600/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1454/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 327/2001.

Právní předpisy Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. (prvorepublikový návrh) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. (neúčinný) Zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

67

Elektronické dokumenty, předpisy a databáze Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich, ve znění pozdějších předpisů. Dostupný v anglickém

jazyce

(German

Civil

Code

BGB)

z:

internet.de/englisch_bgb/index.html#gl_p7343>. Codexis [databáze]. Verze 12/2011. Atlas Consulting, 2012 [cit. 2013-02-25]. JASPI - WEB [online databáze]. Ministerstvo spravodlivosti SR, © 2013 [cit. 9. 3. 2013]. Dostupné z: . Předpis Notářské komory České republiky, kterým se stanoví potup při vedení, správě a provozu Centrální evidence závětí (předpis o Centrální evidenci závětí), ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z :< http://www.nkcr.cz/doc/main/Predpis_o_CEZ.pdf>.

68

Závěť jako způsob dědění

Recommend Documents