Závěť jako způsob dědění

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Závěť jako způsob dědění Bakalářská práce

Autor:

Petra Halbichová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

doc. JUDr. Petr Bělovský, Dr.

Praha

duben, 2013 1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Pardubicích, dne 2. dubna 2013

Petra Halbichová

2

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat doc. JUDr. Petru Bělovskému, Dr. za jeho rady, čas a cenné připomínky, které mi věnoval při psaní této bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat celé mé rodině, a hlavně mému manželovi, za podporu a pomoc při celém mém studiu. Děkuji, bez vás bych to nezvládla.

3

Anotace: Bakalářská práce pojednává o závěti, konkrétně o jejím vývoji od roku 1918 do současnosti. Detailně popisuje možnosti pořízení a podmínky platnosti závěti, způsobilost osoby zůstavitele, dědice a svědka, a v neposlední řadě způsoby zrušení a neplatnost poslední vůle. Většina mé práce je věnována současné právní úpravě závěti, která je, po mnoha novelizacích, platná od roku 1964 až doposud. V předposlední, třetí, kapitole popisuji, jakým způsobem a za jakých podmínek je možno pořídit poslední vůli dle nových pravidel, která by měla vejít v platnost 1. 1. 2014. V závěru je porovnání stávající a nové právní úpravy závěti. Klíčová slova: dědic, dědictví, platnost, svědek, vydědění, závět, zůstavitel

Annotation: The bachelor thesis deals with the will, specifically about its history from 1918 to the present. It describes in details possibility of acquiring and conditions of will validity, eligibility of the person testator, heir and witness, and last but not least the methods of revocation and invalidity of the will. The most of my work is dedicated to the current will legislation that has been after many amendments valid since 1964 until now. In penultimate, the third charter, I describe how and under what conditions its possible to make the last will according to the new rules which should enter into force since the 1st of January 2014. There is a comparison of existing and new will legislation in the conclusion. Key words: heir, heritage, validity, witness, disinheritance, will, testator

4

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7 1. Vývoj závěti od roku 1918 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 1.1.

Závěť podle ABGB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 1.1.1. Nejběžnější formy posledního pořízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 1.1.2. Neplatnost, omezení a zrušení posledního pořízení . . . . . . . . . . . . .10

1.2.

Občanský zákoník z roku 1950 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11 1.2.1. Závěť dle zákoníku z roku 1950 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.2.2. Zrušení a neplatnost závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12 1.2.3. Srovnání závěti – uvedení důležitých změn oproti ABGB. . . . . . . .13

2. Současná platná právní úprava závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15 2.1.

Vývoj od roku 1964 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15 2.1.1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2.1.2. Novelizace v oblasti dědického práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

2.2.

Platná a účinná právní úprava závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16 2.2.1. Forma závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16 2.2.2. Testamentární způsobilost, požadavky na osobu svědka. . . . . . . . . .19 2.2.3. Podmínky platnosti a obsah závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 2.2.4. Neopominutelní dědicové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .23 2.2.5. Vydědění a odmítnutí dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 2.2.6. Podmínka a příkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2.2.7. Zrušení a neplatnost závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27 2.2.8. Zřízení nadace nebo nadačního fondu formou závěti . . . . . . . . . . . .29 2.2.9. Dědictví ze zákona a ze závěti, stát jako případný dědic . . . . . . . . . 30 2.2.10. Úschova závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 2.2.11. Vzory závětí a listin o vydědění a odvolání závěti . . . . . . . . . . . . . 32

3. Právní úprava podle nového občanského zákoníku . . . . . . . . . . . .35 3.1.

Nový kodex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

3.2.

Základní principy dědění dle NOZ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 5

3.3.

Závěť podle nového občanského zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 3.3.1. Forma závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37 3.3.2. Pořizovací a dědická způsobilost, svědkové závěti . . . . . . . . . . . . . 39 3.3.3. Podmínky platnosti a obsah závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 3.3.4. Nepominutelný dědic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 3.3.5. Vydědění, odmítnutí a vzdání se dědictví, zřeknutí se dědického práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 3.3.6. Vedlejší doložky v závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 3.3.7. Zrušení a neplatnost závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .49

4. Srovnání stávající a nové právní úpravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 4.1.

Shrnutí důležitých změn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .57 Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

6

Úvod Tato práce se bude zabývat historií vývoje závěti od roku 1918 a v další části, konkrétně ve druhé kapitole, samotnou právní úpravou poslední vůle, která je v současné době platná a podle které je možno pořizovat závěť. Zvýšenou pozornost věnuji současně platné právní úpravě. Ve třetí kapitole se budu snažit popsat novou právní úpravu, která by měla nabýt účinnosti 1. 1. 2014. Od tohoto data dojde k důležitým změnám ohledně pořizování pro případ smrti a to nejen formou závěti. V samotném závěru se pokusím o srovnání platné právní úpravy s novou, kdy uvedu nejdůležitější změny, které by měly nastat od účinnosti nového občanského zákoníku. Závěr poslední kapitoly doplním o obrázek (schéma) dědického práva podle nového občanského zákoníku. Některým lidem není lhostejné, co se stane s jejich majetkem, až zemřou. Mnozí chtějí nějakým způsobem zabezpečit, aby byla naplněna jejich vůle ohledně jmění, které v průběhu svého života, nashromáždili. Pokud tyto osoby nechtějí nechat na zákonu, aby tuto otázku vyřešil za ně a nastalo tzv. dědění ze zákona, mají možnost určité ochrany. Jedná se o právo sepsat pořízení pro případ smrti, konkrétně závěť, která zabezpečí, aby s jejich majetkem bylo, po jejich smrti, naloženo dle jejich vůle. Závěť je nejobvyklejší a nejvýznamnější způsob soukromého pořízení o pozůstalosti. Zůstavitel se ale musí mít na pozoru, protože v době, kdy bude zjišťována jeho vůle, nebude již naživu a v případě, že by byla závěť sepsána špatně a byla by z tohoto důvodu neplatná, nebude moci již svou chybu napravit a sepsat novou poslední vůli. Je proto zapotřebí, aby se podrobně seznámil s platnou právní úpravou, v případě, že chce pořídit poslední vůli sám, nebo se mu nabízí možnost v osobě notáře, který nejenom, že mu poskytne odborné rady, ale může se zůstavitelem sepsat závěť formou notářského zápisu. Hlavním cílem této bakalářské práce je detailně se seznámit a zpracovat současnou právní úpravu závěti a provést její porovnání s právní úpravou novou. Vedlejší cíl je shrnutí historie poslední vůle od roku 1918. Jsou zde rozebírány právní úpravy závěti dle Všeobecného zákoníku občanského, dle občanského zákoníku z roku 1950 (tzv. „střední kodex), dle, v současné době (po mnohých doplněních a novelizacích) stále platného, občanského zákoníku z roku 1964, a v poslední řadě dle nového občanského zákoníku, který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014.

7

1. Vývoj závěti od roku 1918 1.1. Závěť podle ABGB Patentem č. 946 Sb.z.s. z 1. června 1811 vyhlašuje císař František I. nový zákoník – Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1812. Zákoník platil pro všechny země rakouského císařství, kromě Uher a vycházel z římského a přirozeného práva, jednou z jeho předloh byl i Koldínův zákoník městských práv.

Zákoník

představoval

vynikající

právnické

dílo,

které

se

stalo

jedním

z nejvýznamnějších právních předpisů moderní české právní historie. Důkazem toho je, že na českém území platil kodex, se změnami, až do roku 1950 a některá dílčí ustanovení ještě déle1). Dědické právo nalezneme v ABGB v druhém dílu, osmá hlava, § 531 a násl.. Zákoník rozeznával tři dědické důvody: vůle zůstavitelova, smlouva dědická a zákon. Samotná forma závěti byla upravena v deváté hlavě, §552 a násl. ABGB. Dle §553 se považovalo za závěť: „poslední pořízení se nazývá závětí, je-li v něm ustanoven dědic, obsahuje-li však toliko jiná opatření, nazývá se dovětkem“ 2). Dle právní úpravy §577 bylo možno pořizovat poslední pořízení „mimo soud nebo před soudem, písemně nebo ústně, písemně pak před svědky nebo beze svědků“3). Což znamenalo, že zůstavitel si mohl vybrat formu testamentu takovou, jaká mu nejvíce vyhovovala. Osoby, kterým bylo méně než 18 let, osoby určené za dědice nebo odkazovníky, včetně jejich rodinných příslušníků, osoby smyslů zbaveni, slepí, hluší nebo němí, nebo ti, kteří nerozuměli zůstavitelovu jazyku, nemohly být svědky posledních pořízení. Projev vůle musel být rozvážný, určitý a svobodný. Zůstavitel musel sám určit dědice (§564, 565 ABGB). Věková hranice zůstavitele byla dána na 14 let, přičemž jedinec ve věku 14 až 18 let mohl pořizovat závěť pouze ústně před soudem. Při posledním pořízení, které bylo učiněno za zámořské plavby a v místech, kde panoval mor, nebo jiné podobné nemoci bylo možno sepsat závěť s úlevami, které spočívaly v tom, že

1)

SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 19, 21 2) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 140 3) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 143 8

způsobilými svědky mohli být i osoby, které dosáhly 14-ti let. Byli požadováni pouze 2 svědci, z nichž jeden mohl psát závěť, a při nebezpečí nákazy nemuseli být přítomni oba současně. Takovéto sepsané pořízení s úlevami pozbývalo platnosti uplynutím šesti měsíců od doby, kdy plavba nebo nákaza skončila (§597-600 ABGB). V případě, že zůstavitel nezanechal závěť, případně byla neplatná, nebo nepořídil pořízení o celém jmění, opomenul neopomenutelné dědice nebo ustanovení dědici nemohli, případně nechtěli dědictví přijmout, přicházelo v úvahu dědění ze zákona. Za dědice nemohl být požadován ten, jenž se proti zůstaviteli dopustil zločinu, pokud mu zůstavitel neodpustil (§540 ABGB). Stejně tak nemohl dědit ten, kdo donutil zůstavitele k sepsání závěti nebo podvodným způsobem svedl, překazil nebo změnil testament. Taková osoba byla z dědického práva vyloučena a odpovídala za veškerou škodu, která tím byla způsobena třetí osobě (§542 ABGB). K přechodu práv a povinností k věcem tvořícím předmět dědictví docházelo až odevzdáním pozůstalosti (§797, 819 ABGB). Chtěl-li dědic nabýt dědictví, musel se o ně ucházet u soudu a soud mu, pokud byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdal – tím se pozůstalost vzhledem k dědici stala dědictvím. K odevzdání pozůstalosti docházelo odevzdací listinou, v níž bylo deklarováno, že dědic prokázal svůj dědický titul a zároveň konstituovala nový právní stav, který spočíval v tom, že pozůstalost přešla do právní držby dědice, který ji dosud neměl. Až odevzdáním se stal jejím vlastníkem a to platilo i o přechodu vlastnického práva k nemovitostem, které se tehdy zapisovalo do veřejných knih. Dědic se stal jejich vlastníkem už odevzdáním pozůstalosti, nikoliv teprve knihovním převodem4).

1.1.1. Nejběžnější formy posledního pořízení Nejjednodušší a nejběžnější formou byla holografní závěť. Kdo pořizoval závěť písemně a beze svědků, musel ji napsat vlastní rukou a vlastnoručně se svým jménem podepsat. Uvést den, rok a místo sepsání nebylo dáno jako povinnost, bylo to pouze doporučení v rámci předcházení případných sporů (§578 ABGB). Nejběžnější a nejbezpečnější formou byl testament soudní nebo notářský a to ve formě písemné nebo ústní. Při písemné formě zůstavitel odevzdal vlastnoručně podepsanou závěť soudu a ten poté písemnost zapečetil a poznamenal na obálku, čí poslední vůle je v ní

4)

ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1375-1376

9

obsažena. O jednání byl sepsán protokol a písemnost se soudně uschovala, o čemž byla vydána stvrzenka (§587 ABGB). U formy ústní soud sepsal protokol o zůstavitelově projevu a ten pak stejně, jako písemné pořízení, zapečetěné uschoval (§588 ABGB). Soud se musel skládat nejméně ze dvou soudních úředních osob, z nichž jeden musel být soudce. Druhou soudní osobu, mimo soudce, mohli nahradit dva jiní svědci (§589 ABGB). U posledního pořízení, které se činilo a ukládalo u notáře, sepsal notář o projevu zůstavitelovi vůle protokol za přítomnosti dvou svědků nebo druhého notáře.

1.1.2. Neplatnost, omezení a zrušení posledního pořízení Neplatnost závěti byla způsobena nedostatkem náležitostí předepsaných Všeobecným občanským zákoníkem. Závady, které nastaly později, neměly vliv na platnost právoplatně projevené poslední vůle. V případě, že byla závěť od počátku neplatná, nenabyla platnosti ani pozdějším odstraněním závady. Z tohoto důvodu, nebyla-li pořízená nová poslední vůle, nastalo dědění ze zákona (§575, 576 ABGB). Zůstavitel mohl svou závěť, nebo určitá její ustanovení, omezit určitou podmínkou, doložením času, příkazem nebo projeveným úmyslem (§695 ABGB). Podmínka znamenala určitou událost a mohla být jak kladná (událost nastala) nebo záporná (událost nenastala), (§696 ABGB). Na nesrozumitelné, nemožné nebo nedovolené podmínky se hledělo, jako kdyby nebyly k závěti připojeny, stejně tak se hledělo na podmínky, že dědic nebo odkazovník nemůže uzavřít manželství (§700 ABGB). Podmínky možné a dovolené musely být splněny, aby právo, které podmiňovaly, mohlo být provedeno (§699 ABGB). Podmínka se nevztahovala na náhradníky, pokud to zůstavitel výslovně nevyjádřil (§702 ABGB). Doložení času znamenalo, že určený dědic nabude pozůstalost ne smrtí zůstavitele, ale až později (§705 ABGB). Tato lhůta musela určitě nastat, pokud nebylo jisté, zda doba nastane nebo ne, hledělo se na to jako na podmínku a bylo-li zřejmé, že doba určená v posledním pořízení nikdy nenastane, jednalo se o podmínku nemožnou (§706 ABGB). Pokud zůstavitel zanechal někomu pozůstalost a to s příkazem, jednalo se o rozvazovací podmínku, což znamenalo, že nesplnění příkazu mělo za následek pozbytí dědictví (§709, 696 ABGB). Vyjádřil-li zůstavitel úmysl, k čemu svou pozůstalost určil, ale nebylo to uloženo za povinnost, nebylo možno dědice donutit, aby podle tohoto úmyslu dědictví použil (§711 ABGB). Zrušit závěť bylo možno několika způsoby: zřízením nového pořízení nebo dovětku, odvoláním a to ústním nebo písemným nebo zničením listiny, samotným odmítnutím ze strany dědiců. Novější poslední vůle rušila do té doby platnou závěť za podmínky, že zůstavitel v nové vůli neurčil, že má dřívější zůstat celá nebo jen zčásti v platnosti (§713 10

ABGB). Pokud určil platnost i starší vůle, potom platily obě a mohly obstát vedle sebe. Zůstavitel ale mohl svou poslední vůli zrušit a nemusel již činit novou (§717 ABGB). V tomto případě ji musel výslovně odvolat a to buď ústně (za podmínek, jakých bylo zapotřebí k platnosti ústní závěti) nebo písemně (za podmínek, jakých bylo zapotřebí k písemné závěti), nebo zničit listinu (např. přeříznutím, přeškrtnutím, přetrhnutím podpisu zůstavitele nebo vymazáním celého obsahu), která obsahovala samotnou závěť. Odvolat závěť mohl pouze ten zůstavitel, který byl ve stavu způsobilosti projevit poslední vůli. V případě, že zůstavitel zrušil novější závěť, aniž by zrušil dřívější, toto dřívější poslední pořízení nabylo opět platnosti (§723 ABGB). Jestliže dědic ani náhradník nechtěl nebo nemohl přijmout pozůstalost, tak pozůstalost přešla na zákonné dědice (§726 ABGB).

1.2. Občanský zákoník z roku 1950 Poválečné Československo navázalo v rámci právního řádu na právní stav, který fungoval za první republiky. Z tohoto důvodu platil nadále, novelizovaný, rakouský Všeobecný občanský zákoník a to až do roku 1950, kdy byl nahrazen novým občanským zákoníkem5). Práce na novém kodexu započaly již v roce 1948, kdy vláda vyhlašuje usnesením z července 1948 tzv. „právnickou dvouletku“ během níž dochází k přebudování právního řádu a ke snaze prosazení ideové představy komunistické vlády, která byla u moci od února 1948, po vyvrcholení politické krize6). 25. října 1950 byl přijat Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále „OZ r. 1950“), jinak také zvaný tzv. „střední kodex“, a nabyl účinnosti dne 1. 1. 1951.

1.2.1. Závěť dle zákoníku z roku 1950 Dědické právo nalezneme v části páté, hlava třicátá čtvrtá, §509 a násl. OZ r. 1950. Ustanovení o dědictví směřovala k upevnění rodiny v užším slova smyslu a dostává se do popředí dědění ze zákona, tzv. intestátní posloupnost. Dle §534 OZ r. 1950 zněla definice poslední vůle: „závěť je jednostranný projev zůstavitelovy vůle, kterým zůstavitel osobně činí pořízení o svém majetku“ 7).

5)

SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 26 6) VOJÁČEK, L., K. SCHELLE a V. KNOLL. České právní dějiny. druhé upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 563 7) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 376

11

Závěť již nešlo zřídit jinak, než v písemné formě a povinností bylo uvést den, měsíc a rok, kdy byla závěť sepsána (§541 OZ r. 1950). Zůstavitel mohl závěť napsat vlastnoručně, pak ji musel i sám podepsat (§542 OZ r. 1950). V tomto případě, to mohl zůstavitel provést beze svědků. Pokud zůstavitel nenapsal závěť vlastní rukou, musel ji sám podepsat a před dvěma svědky, kteří museli být přítomni současně, musel výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědkové se museli na dokument podepsat (§543 OZ r. 1950). Poslední vůli mohl zůstavitel prohlásit do úředního zápisu a to buď před soudem, nebo notářem, v tomto případě to mohlo být provedeno beze svědků (§545 odst. 1 OZ r. 1950). Další změna oproti ABGB byla ve věkové hranici zůstavitele. Ta byla nově určena na 15 let, přičemž nezletilec ve věku 15 až 18 let mohl pořídit svou poslední vůli do úředního zápisu před soudem nebo notářem a mohlo tak být učiněno beze svědků (§545 odst. 2 OZ r. 1950) a to navíc pouze o majetku, kterého nabyl vlastní prací. Vůle, kterou projevil zůstavitel, musela být vážná, srozumitelná a muselo se jednat o osobu způsobilou k právnímu úkonu. V opačném případě by se jednalo o neplatně projevenou vůli (§32 OZ r. 1950). Tato zůstavitelova vůle musela být projevena svobodně, bez použití lsti a bezprávných výhružek (§33 OZ r. 1950). Omyl zůstavitele měl také za následek neplatnost provedeného úkonu, a to v případě týkal-li se jeho podstaty (§35 OZ r. 1950). Svědek nemohl být nesvéprávný, slepý, hluchý, němí a ten, kdo neznal řeč, ve které zůstavitel činil závěť a dále to nemohl být duchovní a řeholník. Závětí určený dědic ani osoby jemu blízké nemohl při pořízení vůle působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé (§546, 547 OZ r. 1950). Zatímco dle právní úpravy ABGB z roku 1811, účinné do 31. 12. 1950, docházelo k přechodu práv a povinností k věcem, které tvořily předmět dědictví, až odevzdáním pozůstalosti (§797, 819 ABGB), dle právní úpravy účinné od 1. ledna 1951 nabývají dědici dědictví již smrtí zůstavitele (§509 OZ r. 1950) 8).

1.2.2. Zrušení a neplatnost závěti Závěť mohla být zrušena platnou novější poslední vůli, pokud vedle ní nemohla obstát. Dále mohla být zrušena odvoláním a to takovým způsobem, který byl potřeba k sepsání platné závěti. Zůstavitel mohl svou poslední vůli úmyslně zničit a tím ji zrušil (§553 r. 1950).

8)

ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1375

12

Závěť mohla být neplatná buďto celá nebo jen určitá ustanovení. Za neplatnost ustanovení poslední vůle byly považovány takové, které byly nesrozumitelné nebo si odporující, jakož i ustanovení, která se příčila zákonu nebo obecnému zájmu (§548 OZ r. 1950). Neplatnost se dále týkala ustanovení, jímž byl někdo povolán za dědice věci, která se nenacházela v zanechaném majetku, toto se však netýkalo peněžní částky (§549 OZ r. 1950). Dle Občanského zákoníku z roku 1950 byla za neplatnost považována podmínka, příkaz a lhůta. Nezletilým potomkům zůstavitele náleželo ze zákona tolik, kolik činila cena celého jejich zákonného podílu. Jiným potomkům a rodičům zůstavitele (v důchodovém věku) náleželo tolik, kolik činila cena tří čtvrtin zákonného podílu. V případě, že při sepsání závěti došlo k opomenutí těchto výše uvedených osob, mělo to za následek neplatnost závěti (§551 OZ r. 1950), pokud ovšem nedošlo k vydědění neopomenutelných dědiců a to za splnění určitých podmínek (§552 OZ r. 1950).

1.2.3. Srovnání závěti – uvedení důležitých změn oproti ABGB Úprava dědického práva ve středním kodexu je velmi stručná, což dokládá, že oproti Všeobecnému občanskému zákoníku zde bylo pro tuto oblast vymezeno pouze 53 paragrafů, kdežto úprava v ABGB je mnohem detailnější. Podle úpravy v ABGB z roku 1811, která byla účinná do 31. prosince 1950, docházelo k přechodu práv a povinností k věcem tvořícím předmět dědictví až odevzdáním pozůstalosti, dle právních úprav občanských zákoníků účinných od 1. ledna 1951 dědici nabývají dědictví (při splnění všech dalších podmínek) již smrtí zůstavitele. Forma závěti zůstala zachována a to buď soukromá, nebo veřejná, avšak již mohla být pouze v písemné formě. Povinnost písemné formy znamenala změnu i pro samotné odvolání závěti, protože odvolání poslední vůle bylo možné pouze tou formou, jakou byla závěť zřízena, tzn., že nově bylo umožněné pouze odvolání písemné. ABGB pouze doporučoval uvedení roku, dne a místa sepsání závěti. Ve středním kodexu toto bylo již povinnou náležitostí každé poslední vůle. V případě závěti, která nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele, bylo nově požadováno přítomnosti pouze 2 svědků, jednalo se o snížení počtu svědků z 3 osob na 2. Zvýhodněné závěti (poslední vůle s úlevami) již ve středním kodexu nebyly, byly jím úplně zrušeny. Nově byla posunuta věková hranice nezletilého zůstavitele ze 14-ti na 15 let. Co se týče neopomenutelných dědiců, tak jejich výčet byl podobný, změna byla ve velikosti jejich zákonného podílu. Dle středního kodexu náleželo nezletilým potomkům zůstavitele tolik, kolik činil celý jejich zákonný podíl, zletilým potomkům a rodičům 13

zůstavitele v důchodovém věku náležely ¾ jejich zákonného podílu. Dle ABGB náležela potomkům zůstavitele ½ jejich zákonného podílu a rodičům zůstavitele 1/3 zákonného podílu. Důvody vydědění byly, dle Občanského zákoníku z roku 1950, sníženy na 3. Stejné důvody jako dle ABGB byly opuštění v nouzi a odsouzení pro úmyslný trestný čin, ruší se jako důvod vydědění vytrvalé vedení života, které se příčí veřejné mravnosti. Naopak OZ r. 1950, jako nový důvod vydědění, přidává to, že dědic odmítá trvale pracovat.

14

2. Současná platná právní úprava závěti 2.1. Vývoj od roku 1964 Na konci padesátých let je upozorňováno na to, že platný občanský zákoník již plně neodpovídá vztahům a poměrům, které se v naší společnosti postupně vytvářely, a začíná se uvažovat o vydání nového občanskoprávního kodexu. Dne 8. prosince 1960 vychází usnesení ÚV KSČ o vypracování nového občanského zákoníku. Ten se měl omezit na regulování majetkoprávních vztahů mezi občany, resp. mezi občany a organizacemi při uspokojování majetkových potřeb občanů. Dochází k zúžení občanského práva. Důsledkem tohoto je vydání tří právních kodexů, a to hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. a nový občanský zákoník č. 40/1964 Sb9).

2.1.1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník (dále jen OZ) z roku 1964 začal upravovat pouze základní občanskoprávní vztahy, byl přijat 26. února 1964 a vstupuje v účinnost od 1. dubna 1964. Tento právní kodex platí dodnes, ale byl v průběhu své platnosti mnohokrát doplněn a novelizován. Hlavně jeho novelizace po listopadu 1989 podstatně mění původní podobu OZ. Od tohoto roku začíná v republice proces přeměny ze socialistického k demokratickému uspořádání a k tržnímu hospodářství. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí provést rozsáhlé změny nejen v občanském právu, ale v celém československém právním řádu10).

2.1.2. Novelizace v oblasti dědického práva Důležitých novel, které přispěly k současné podobě právní úpravy dědického práva, konkrétně k úpravě dědění ze závěti, bylo několik. První novela OZ, která mění úpravu práv zůstavitele (pořídit o svém majetku pro případ smrti závěť) platnou od 1. dubna 1964, byla provedena zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností od 1. dubna 1982. Tato novela obnovuje možnost zůstavitele vydědit své potomky. Další zákon č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. ledna 1992, rozšiřuje pořízení závěti, vedle formy notářského zápisu a holografní formy, o možnost alografní závěti. Současně tato novela

9)

SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 32 10) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 32, 34-35 15

umožňuje pořídit závěť i nezletilým osobám, které dovršily 15. rok věku (ovšem pouze formou notářského zápisu), zkracuje neopominutelný podíl zletilých potomků, rozšiřuje okruh právně relevantních důvodů vydědění a umožňuje zřídit závětí nadaci. Zákon č. 554/2004 Sb., s účinností od 1. ledna 2005, umožňuje zůstaviteli možnost stanovit, aby po jeho smrti až do skončení řízení o dědictví spravoval jeho majetek náležející do dědictví správce dědictví11).

2.2. Platná a účinná právní úprava závěti Aktuální úpravu práv v oblasti dědění nalezneme v části sedmé, hlava první §460 a násl. OZ. Samotná úprava závěti a dědění ze závěti se nachází v hlavě třetí, §476 a násl. OZ. Zákonná definice závěti již v OZ uvedena není, ale stále se vychází z toho, že se jedná o jednostranný právní úkon zůstavitele (fyzická osoba), který činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Zůstavitel může závěť, jako svůj projev vůle, kdykoliv odvolat, změnit nebo zrušit. Společná závěť dvou a více zůstavitelů je neplatná (§476 odst. 3).

2.2.1. Forma závěti Zůstavitel může zřídit závěť pouze v písemné formě. Dle §476, odst. 1 OZ ji může napsat vlastní rukou (holografní závěť) nebo ji může zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků (alografní závěť) nebo ve formě notářského zápisu. Testament holografní a alografní patří mezi závěti soukromé, forma notářského zápisu mezi závěti úřední. Poslední vůle napsaná vlastní rukou musí být celá napsána vlastní rukou zůstavitele a musí být i vlastnoručně podepsána, a to pod sankcí neplatnosti12). Jedná se o nejrozšířenější formu závěti, není zapotřebí přítomnost dalších osob při sepisování, se samotným pořízením testamentu nejsou spojeny žádné náklady. Pořizovatel závěti by měl svou závěť napsat sám (bez jakékoliv pomoci), nezáleží na tom, zda je napsána tiskacím nebo psacím písmem (ale nesmí být použita žádná technika – např. počítač, psací stroj). Rukopis vykazuje charakteristické rysy písma pisatele. Později je možné zjistit, v porovnání s jinými písemnostmi zůstavitele, zda závěť skutečně napsal. Závěť může být zřízena i v jiném jazyku,

11)

ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1378 12) Rozhodnutí NS ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1744/2007 „Pomoc poskytnutá zůstaviteli při psaní vlastnoruční (holografní) závěti, jež jakkoliv ovlivnila charakteristické znaky jeho rukopisu, způsobuje neplatnost dané závěti.“ Rozhodnutí NS ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1975/2001 „Závěť je vlastnoručně sepsána i v případě, že byla sepsána nedominantní rukou zůstavitele.“ 16

než českém, na papíře nebo i na jiném materiálu, inkoustem, propisovací tužkou, tuší, případně i křídou. Na zevní úpravě nezáleží, mohlo by jít i o závěť zřízenou dopisem, pokud by z obsahu bylo zřejmé, že pisatel měl v úmyslu povolat v dopise uvedenou osobu svým dědicem a že se nejedná jen o pouhou úvahu. Pokud je závěť na více než jednom listu, tak by měly být samotné listy spojeny tak, aby je bez porušení nebylo možno rozpojit, v případě, že nejsou spojeny, tak by měly být jednotlivé stránky očíslovány. Podpisem se většinou rozumí vypsání plného jména a příjmení. Judikaturou bylo uznáno, že není v rozporu se zákonem, jestliže je text závěti (zejména v dopise) uzavřen namísto podpisu uvedením příbuzenského vztahu zůstavitele k adresátovi. Není-li ani při tomto označení pochybnost o osobě zůstavitele a jsou-li i jinak splněny náležitosti požadované pro závěť, neměly by tyto odchylky od běžné zvyklosti mít za následek neplatnost tohoto právního úkonu. Doplnění dalšího textu do poslední vůle a to konkrétně za podpis zůstavitele, je třeba opět doplnit o vlastnoruční podpis zůstavitele a datum (den, měsíc, rok), kdy se tak stalo a to z důvodu platnosti takovéhoto dodatku13). Pořizovatelův podpis na závěti nemusí být úředně ověřen. Pořízení, které zůstavitel nenapsal svou vlastní rukou, musí však vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky, kteří jsou přítomni současně (ovšem nemusí být seznámeni se samotným obsahem závěti) musí výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Jedná se o písemný projev vůle, pisatelem může být kdokoliv, kdo umí psát (k sepsání může být použit psací stroj nebo počítač). Pisatelem může být osoba, která je závěti povolána za dědice, tato osoba však nemůže působit jako svědek závěti (svědek může být pisatelem závěti). Svědci se musí na závěť vlastnoručně podepsat. Svědci nemusí být přítomni při sepisování závěti, dokonce nemusí být ani přítomni při podpisu zůstavitele na testament. Jejich přítomnost se vyžaduje při projevu zůstavitele, že listina, na kterou se podepíší, obsahuje jeho poslední vůli. Listina může být zřízená i v jiném jazyce, než českém, ovšem svědci závěti musí jazyk, ve kterém je závěť sepsána, ovládat. Stejně jako u závěti holografní, ani s touto formou testamentu nejsou spojeny žádné náklady14).

13)

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 102-104 14) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 81-4 Rozhodnutí KS v Brně ze dne 6. 8. 1999, sp. zn. 18 Co 397/98 „Výslovný projev zůstavitele, učiněný před dvěma svědky současně přítomnými, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn jak před podepsáním listiny zůstavitelem, tak i po jejím podepsání zůstavitelem, avšak v přímé souvislosti s podepsáním listiny jejími svědky dříve, než tito svědci listinu podepíší. Zůstavitel může tento projev učinit ústně, písemně, případně jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí.“

17

Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, může svou poslední vůli pořídit úřední formou a to notářským zápisem, ale může si vybrat i jinou variantu. Ta spočívá v tom, že zůstavitel projeví svou poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky (ti však musí být s obsahem závěti seznámeni), jedná se o formu závěti soukromé. Listina musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Současně s tím musí zůstavitel potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatel a předčitatel může být svědek, pisatel nesmí ale být předčitatelem a naopak. V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo ji nahlas přečetl, jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Svědci musí listinu podepsat (§476c OZ)15). Zůstavitel může projevit svou poslední vůli formou notářského zápisu. Zápis o závěti může sepsat jakýkoliv notář, bez ohledu na trvalé bydliště zůstavitele. Takto sepsaná závěť má formu veřejné listiny. Tento pojem je definován v §134 Občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) jako: „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními právními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“ Takovým zvláštním právním předpisem je i notářský řád (dále jen NŘ). Ten za veřejné listiny označuje notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření, za podmínky, že splňují náležitosti stanovené pro ně notářským řádem16). Notář poučí pořizovatele, jakým způsobem je možné sepsat závěť, aby její obsahové náležitosti nezapříčinily její neplatnost a byly v souladu jak s projevenou vůlí zůstavitele, tak s příslušnými platnými právními předpisy. V případě, že pořizovatel vyžaduje sepsání závěti, která je v rozporu se zákonem nebo s dalšími obecně závaznými právními předpisy, je notář povinen provedení takovéhoto úkonu odmítnout. Výše odměny notáře je stanovena obecně závazným předpisem a to pevnou sazbou17). Notářské listiny se sepisují v českém jazyce (§58 NŘ). V případě, že pořizovatel závěti tento jazyk neovládá, je zapotřebí zajistit tlumočníka (§69 NŘ). Na konec listiny se podepisuje pořizovatel (případně tlumočník) a samotný zápis je ukončen podpisem notáře a

15)

Rozhodnutí NS ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004 „Při pořízení alografní závěti postupem podle §476c OZ je nezbytné, aby všichni tři svědkové úkonu závěti, včetně pisatele a předčitatele, nejsou-li též svědky, byli současně a nepřetržitě přítomni při celém úkonu pořizování závěti, tedy při prohlášení zůstavitele o tom, jaká je jeho poslední vůle; při sepisu listiny; při jejím přečtení; při tom, když zůstavitel potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli a při podpisu svědků.“ 16) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 86 17) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 87 18

otiskem jeho úředního razítka. Dle §70 NŘ je notář povinen, vyhotoví-li závěť ve formě notářského zápisu nebo listinu o správě dědictví, zapsat údaje o takové listině a o jejím pořizovateli pomocí elektronického přenosu dat do Centrální evidence závětí (vedena Notářskou komorou České republiky). Závěť sepsaná úřední formou musí být neprodleně po sepsání uložena v kanceláři notáře pod uzávěrou (§71 NŘ). „Zejména notářský zápis o závěti nesmí být za života pořizovatele nikomu, a to ani státním orgánům, zapůjčen a nesmí do něho nikdo kromě pořizovatele nahlížet. Po smrti zůstavitele do něho mohou nahlížet účastníci dědického řízení a soud, popřípadě znalec. Závěť sepsaná ve formě notářského zápisu se tedy nemůže ztratit a ani nemůže být v budoucím dědickém řízení opomenuta, neboť prvním úkonem soudu, po zahájení řízení o dědictví, je lustrace v evidenci závětí.“18) Zvláštní zákon stanoví, kdy musí být úkon proveden před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu. Nezletilci, kteří dovršili 15. rok, můžou o svém majetku pořídit závěť, ale jako jediná forma, která u nich přichází v úvahu je forma notářského zápisu. Osoby nevidomé a neslyšící, které nemohou číst nebo psát si mohou formu své závěti vybrat. Buď mohou pořídit poslední vůli formou notářského zápisu, nebo mohou pořídit alografní závěť a to před třemi, současně přítomnými, svědky (§476d OZ).

2.2.2. Testamentární způsobilost, požadavky na osobu svědka Aktivní testamentární způsobilost souvisí se zůstavitelem, který pořizuje závěť. Zůstavitel, který pořizuje o svém majetku, pro případ smrti, závěť, musí mít plnou způsobilost k právním úkonům. Plně způsobilý k právním úkonům je ten, který dosáhl věku 18 let. Tuto způsobilost může mít i osoba, která dosáhla věku 16 let a, se souhlasem soudu, uzavřela manželství a to ještě před dovršením 18 let. Takto nabytou zletilost nabývá osoba jednou pro vždy (§8 OZ). Výjimku z tohoto pravidla tvoří nezletilé osoby starší 15 let, ty mohou o svém majetku pořídit závěť, ovšem jen formou notářského zápisu. Tímto má být garantováno, že pořizovatelova vůle bude odpovídajícím způsobem vyjádřena, ale zároveň spolupůsobením notáře při tomto úkonu umožněno poučení pořizovatele o povaze uvažovaného úkonu i o jeho účinnosti. Bez významu v tomto případě nemusí ani být konkretizace majetkových hodnot, které tomuto pořizovateli náleží, a čeho by se uvedená dispozice mohla týkat19).

18)

JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5, ISSN 1210-4817. str. 15 19) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 64 19

Způsobilost pořizovatele závěti musí existovat v době tohoto právního úkonu, pozdější ztráta způsobilosti nemá vliv na platnost provedeného právního úkonu. Dle §10 OZ může soud způsobilost fyzické osoby k právním úkonům, z důvodu duševní poruchy, omezit nebo ji způsobilosti úplně zbavit. Jakmile takovéto rozhodnutí nabude právní moci, nemůže fyzická osoba pořizovat závěť. V případě, že soud takovéto rozhodnutí později zruší, může pořizovatel, ode dne právní moci rozhodnutí, znovu činit právní úkony a závěť pořídit. Pasivní testamentární způsobilost znamená způsobilost být dědicem. Základním předpokladem platnosti je ustanovení dědice a to buď k celkovému dědictví, nebo k jeho poměrné části. Určení dědice je věcí svobodné úvahy a projevu vůle zůstavitele20). Způsobilost být dědicem má každá fyzická nebo právnická osoba, která má způsobilost k právům a povinnostem. Tato způsobilost je jedním ze základních občanských práv a vzniká narozením v případě fyzické osoby (způsobilost má i ještě nenarozené dítě za předpokladu, že se narodí živé - §7 odst. 1 OZ) a vznikem v případě osoby právnické (den, kdy byla právnická osoba zapsaná do obchodního rejstříku - §19 odst. 2 OZ). Způsobilost trvá po celý život bez jakékoliv změny (nemůže být omezena a nemění se) a zaniká smrtí fyzické osoby nebo zánikem osoby právnické. Dle §469 OZ nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle. V tomto případě může být vyloučen dědic ze závěti i ze zákona. K činu by muselo dojít za života zůstavitele, nejpozději v den jeho smrti. Nezáleží na tom, zda byl pachatel za trestný čin odsouzen nebo bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání. Pokud byl odsouzen, je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal21). Za zavrženíhodné jednání se považuje takové, kterým chce dědic zabránit tomu, aby se po smrti zůstavitele uplatnila jeho svobodná vůle, kterou vyjádřil zůstavitel v závěti, nebo jednání, při kterém dědic předstírá projev vůle, který zůstavitel neučinil (např. zničení nebo zatajení listiny obsahující závěť, vyvíjení určitého nátlaku, aby zůstavitel pořídil poslední vůli, případně již existující změnil nebo zrušil). K takovému jednání může dojít, jak za zůstavitelova života, tak i po jeho smrti. Pokud se dědic dopustil jednání dle §469 OZ,

20)

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK a KOLEKTIV. Občanské právo hmotné 3. páté, jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-465-9, str. 272, 274 21) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 27 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001č. 24 Co 35/NS, sp. zn. 21 Cdo 530/2001 „Byl-li dědic zůstavitele pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, je soud v dědickém řízení při posuzování tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti vázán pravomocným rozsudkem. Dědické právo je však v tomto případě závislé na tom, zda mu zůstavitel tento čin odpustil (§ 469 druhá věta OZ).“

20

může dědit, pokud mu zůstavitel za svého života odpustil22). V případě, že mu neodpustil, nastupuje na jeho místo náhradní dědic, jestliže není ustanoven, pak dědic ze zákona. Svědek může být taková fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům. Právnická osoba sama o sobě nemůže být svědkem závěti. Dále jím nemůže být osoba nevidomá, neslyšící, ani taková, která nezná jazyk, ve kterém se činí projev vůle. Svědek nemůže být osoba, která se má podle závěti stát dědicem (§476e OZ). §476f OZ upřesňuje, že závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Dle §116 OZ je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní23).

2.2.3. Podmínky platnosti a obsah závěti Závěť je právním úkonem a dle §34 OZ “právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“. Dle §37 OZ musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Závěť musí odpovídat svobodné vůli pořizovatele, bez jakéhokoliv nátlaku ze strany jiných osob. Zůstavitel musí svou vůli dát najevo tak, aby nebyly pochybnosti o tom, co chtěl zůstavitel projevit, tzn., že je dáván důraz na vážnost vůle. Zejména jde o to, aby pořizovatel ustanovil dědice a určil jeho podíl na věcech a právech, které by mu měly na základě poslední vůle připadnout. V případě, že tomu takto není, je tento úkon neplatný24). Jediná možná forma projevu vůle je písemná forma. Občanský zákoník žádnou jinou formu závěti, než písemnou, nepřipouští (§476 OZ). Posouzení platnosti právního úkonu se provádí vždy dle práva, které bylo účinné v době, kdy zůstavitel tento úkon učinil, nikoliv dle práva účinného v době smrti zůstavitele.

22)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 50 23) Rozhodnutí NS ze dne 7. 3. 2002 , sp. zn. 21 Cdo 530/2001 „Ustanoví-li zůstavitel v alografní závěti (§ 476b OZ) za svého dědice právnickou osobu, jsou nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu právní úkony, jakož i fyzické osoby, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci této právnické osoby nebo které k ní mají jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba povolaná za zůstavitelova dědice, jako újmu vlastní.“ 24) Rozhodnutí NS, sp. zn. 4 Cz 61/86 „K posouzení skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o ní pochybnosti, je třeba zjišťovat vedle znění textu listiny (slovního výkladu) všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětních dědiců učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. Okolnosti případu jsou skutečností existující vně vlastního projevu vůle, a to i tehdy, když je předepsána písemná forma. Není napravováním neurčitosti projevu vůle, jestliže projev vůle je vykládán se zřetelem k okolnostem případu.“ 21

Jak jsem již uvedla v předchozím bodě, základním předpokladem platnosti závěti je ustanovení dědice nebo dědiců25). V případě, že zůstavitel ustanovil dědiců více, je zapotřebí, aby ze závěti bylo patrno jaké podíly nebo věci a práva každému z nich připadnou. Nejsou-li podíly více dědiců určeny, platí, že jsou stejné – osoby dědí rovným dílem (§477 odst. 1 OZ). Od zřízení závěti do doby účinnosti může uplynout delší doba a může se objevit majetek, který zůstavitel nabyl až po zřízení poslední vůle nebo o jehož existenci nevěděl. Pokud by v závěti byly určeny ideální podíly dědiců nebo by byly jejich podíly stejné, pak by i majetek, o němž pořizovatel v době zřízení závěti nevěděl, připadl těmto dědicům v takových podílech. Spočívá-li určení dědiců v tom, aby nabyli jednotlivé věci nebo práva, pak jiné majetkové hodnoty představují předmět dědění, o němž zůstavitel závětí nepořídil. V tomto případě by k jeho dědění byli povolání dědici zákonní, pokud by jich nebylo, připadl by tento majetek státu („odúmrť“). Pokud by se toho chtěl zůstavitel vyvarovat, může v závěti použít formulaci, že případný další majetek budou dědit, již touto závětí určení dědici, rovným dílem, popř. dle stanovených podílů26). Zůstavitel má právo ustanovit závětí náhradního dědice pro případ, že dědic, který má dědit na prvním místě, zemře dříve než zůstavitel. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. V případě, že toto listina neobsahuje, je neplatná (§476 odst. 2 OZ). Zákon neurčuje, jakým způsobem má být tento zápis proveden. Den, měsíc a rok musí souhlasit s datem podpisu závěti, nikoli s datem sepsání závěti. Zůstavitel může psát závěť delší dobu, datum na poslední vůli se však musí shodovat se dnem, kdy byla tato listina podepsána. Způsob, jak má být v závěti tento zápis uveden je závislý na formě závěti. U holografní závěti musí být celý text, včetně data, napsán vlastní rukou pořizovatele, u alografní závěti se požaduje, aby tento údaj byl uveden v textu a to tak, aby celý text tvořil logický celek, v závěti pořízené formou notářského zápisu bude tento údaj uveden ve veřejné listině. Závěť a ověření pravosti podpisu na poslední vůli jsou dvě rozdílné listiny, proto nemůže datum ověření podpisu nahradit datum podpisu závěti27).

25)

Rozhodnutí NS ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002 „Není nezbytné, aby dědic byl v závěti výslovně pojmenován; ze závěti však musí být zjistitelné, které určité osobě má zůstavený majetek připadnout.“ 26) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 71 27) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1442 Rozhodnutí NS ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 „Den, měsíc a rok (tj. datum), kdy byla závěť podepsána, musí být uveden v textu závěti zřízené v jiné formě (allografní závěti) takovým způsobem, aby celý text závěti tvořil logický celek. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na listině obsahující závěť.“ 22

Dle §477 odst. 2 OZ může zůstavitel s účinností od 1. ledna 1992 závětí zřídit nadaci nebo nadační fond. Zřizuje-li se nadace nebo nadační fond, musí být poslední vůle pořízena formou notářského zápisu. Nadace nebo fond vznikají dnem zápisu do nadačního rejstříku, návrh na tento zápis do rejstříku podává (v případě zřízení závětí) vykonavatel závěti nebo osoba k tomu písemně zmocněná. Pravost podpisu zmocnitele musí být úředně ověřena (více ke zřízení nadace v kapitole 2.2.8. Zřízení nadace nebo nadačního fondu formou závěti). Závěť pořízená formou notářského zápisu musí obsahovat dle §63 NŘ: místo, den, měsíc a rok sepsání závěti, jméno, příjmení notáře a jeho sídlo; jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození pořizovatele (svědků, důvěrníka, tlumočníka); prohlášení pořizovatele, že je způsobilý k právním úkonům; údaj, jak byla ověřena totožnost pořizovatele (svědků, důvěrníka, tlumočníka); vlastní obsah závěti; údaj o tom, že byl notářský zápis po přečtení pořizovatelem schválen; podpis pořizovatele (svědků, důvěrníka, tlumočníka); otisk úředního razítka notáře a jeho podpis28).

2.2.4. Neopominutelní dědicové §479 OZ zajišťuje ochranu tzv. neopomenutelným dědicům, což jsou potomci zůstavitele a to jak nezletilý, tak zletilý. V případě, že nedošlo k vydědění těchto osob, tak mají nárok na majetek zůstavitele a to i tehdy, neuvede-li je zůstavitel jako dědice do závěti nebo je uvede, ale jiným poměrem (nižším), než na jaký mají nárok. Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomuto odporuje, je v této části neplatná. Důvod neplatnosti závěti je brán jako tzv. relativní neplatnost právního úkonu (§40a OZ), což znamená, že právní úkon se považuje za platný, pokud se dotčený dědic neplatnosti právního úkonu nedovolá. V případě, že tuto neplatnost nenamítne nejbližší potomek zůstavitele, nemohou toto právo uplatnit ani jeho potomci. Dědic má právo dovolat se této neplatnosti v tříleté promlčecí době, která počíná běžet dnem smrti zůstavitele. Je-li více dědiců, musí se relativní neplatnosti dovolat každý, jinak by závěť vůči těm, kteří ochrany nevyužili, zůstávala platná29). Právo na povinný podíl může zůstavitel omezit kromě vydědění i příkazem k započtení toho, co neopomenutelný dědic bezplatně obdržel od zůstavitele za jeho života. Potomek,

28)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 88-89 29) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 67 23

který je nezpůsobilý dědit (§469 OZ) nemá nárok na neopomenutelný podíl30). Výše povinného podílu se posuzuje dle stavu v době zůstavitelovi smrti, ne dle stavu v době pořízení závěti. Velikost samotného podílu závisí na počtu dědiců, kterým by jako dědicům prvé skupiny dědiců ze zákona dědictví připadlo, kdyby zůstavitel o svém majetku nepořídil platnou závěť31). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§473 odst. 1 OZ). Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci (§473 odst. 2 OZ). Nastoupí-li na místo zůstavitelova zletilého potomka, v případě, že dědictví odmítl, jeho nezletilé děti, mají nárok se dožadovat jen poloviny zákonného podílu svého předchůdce32). Nepořídil-li zůstavitel závěť o celém svém majetku a z tohoto důvodu část majetku mají nabýt dědici ze zákona (tzv. neopomenutelní dědici zůstavitele), je třeba jejich dědický podíl vypočíst z celého dědictví, nikoliv jen z té části, která se dědí ze závěti33).

2.2.5. Vydědění a odmítnutí dědictví Zůstavitel má právo projevit svou vůli a vydědit svého potomka. Potomkem je myšlen tzv. neopomenutelný dědic. Vydědění jiných osob, než potomků zůstavitele zákon neumožňuje a to z důvodu možnosti pořízení závěti, ve které pořizovatel neuvede tyto osoby (které nejsou neopomenutelnými dědici) za dědice. O náležitostech, které by měla mít listina o vydědění, platí stejné podmínky jako u pořízení závěti s rozdílem, že v této listině musí být označen ten z potomků, kterého se vydědění týká a musí být uveden důvod vydědění. Je potřeba myslet na to, že vyděděný potomek má právo v rámci dědického řízení, samostatnou žalobou dle § 175k odst. 2 OSŘ, tento důvod popírat a z tohoto důvodu je zapotřebí důvod podrobněji rozvést34). O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí stejná ustanovení OZ jako o závěti (§469a odst. 3, §476 a 480 OZ).

30)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 63-64 31) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1459 32) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1459 33) Rozhodnutí NS ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1303/2000 „Dědický podíl tzv. neopomenutelných dědiců ve smyslu § 479 OZ se vypočítá z celého dědictví, a nikoli jen z té části dědictví, která se v konkrétním případě dědí ze závěti (o které zůstavitel pořídil závěť).“ 34) JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5, ISSN 1210-4817. str. 14-15

24

Dle §469a OZ lze potomka vydědit z důvodů: v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech; o zůstavitele trvale neprojevuje zájem, který by jako potomek projevovat měl; byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku a trvale vede nezřízený život35). Platnost právního úkonu vydědění se bere dle stavu, kdy zůstavitel tento úkon učinil. Zůstavitel může svého potomka vydědit zcela nebo jen z části36) a na vyděděného potomka se hledí, jako by se smrti zůstavitele nedožil. Zůstavitel může úkon vydědění kdykoliv odvolat (platí pro to stejná pravidla jako pro listinu o vydědění) nebo může vydědění zrušit a to zničením listiny. Další možností je sepsat novou (pozdější) závěť, kde zůstavitel povolá vyděděného potomka k dědění. Spolu s vyděděním potomkem může zůstavitel vyloučit z dědění i jeho potomky (tedy své vnuky a další jejich potomky), u nichž ale důvod k vydědění být nemusí37). Je ale nutné, aby zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanovil, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného. Takto tedy může zůstavitel vydědit nejen svého potomka, ale i celou jeho větev, tedy jeho děti a další potomky, přičemž postačí, aby důvod vydědění byl jen na straně přímo vyděděného potomka a již ne na straně jeho dětí a dalších potomků38). Mezi právními instituty vydědění a dědická nezpůsobilost jsou výrazné rozdíly. Zatímco vydědit může zůstavitel pouze své potomky, dědická nezpůsobilost se vztahuje jak na dědice ze zákona, tak i na dědice ze závěti (neomezuje se pouze na zůstavitelovy potomky). Dalším rozdílem je, že počínání dědice, které zakládá dědickou nezpůsobilost (úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželovi, dětem nebo rodičům, nebo zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele) má za následek ztrátu práva na dědictví po zůstavitelovi,

35)

Rozhodnutí NS ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 „Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například trvale překračujícím zásady společenské slušnosti.“ 36) Rozhodnutí NS, sp. zn. 2 Cdo 176/96 „Vyděděním může zůstavitel vyloučit potomka z dědického práva i ohledně části majetku.“ 37) Rozhodnutí NS ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002 „Ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. umožňuje zůstaviteli, aby spolu s vyloučením nejbližšího potomka z dědictví též výslovně vyjádřil vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo. Není rozhodné, zda by proti nim samým bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, § 473 odst. 2 obč. zák.). Závěr, zda zůstavitel v konkrétním případě vydědil svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně (§469a odst. 1 obč. zák.), či zda vydědil svého nejbližšího potomka a vyjádřil svou vůli, aby důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo (§ 469a odst. 2 obč. zák.), představuje skutkové posouzení věci.“ 38) JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5, ISSN 1210-4817. str. 14-15

25

zatímco vydědění může nastat jen na základě platného projevu vůle zůstavitele. Čin, který zakládá dědickou nezpůsobilost, může zůstavitel dědici prominout, a to nejen výslovně, ale i jinak, než slovy (způsobem, který nevyvolává pochybnosti o tom, co chtěl zůstavitel projevit). Změna postoje k vyděděnému by však musela být od zůstavitele doprovázena obsahově i formálně bezvadným projevem vůle, směřujícím ke zrušení ustanovení listiny o vydědění, v níž byl potomek vyděděn. Posledním rozdílem je, že vydědit může zůstavitel potomka zcela nebo jen částečně, při dědické nezpůsobilosti ztrácí takováto osoba nárok na celé dědictví39). Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí musí provést ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením zaslaným soudu (§463 odst. 1 OZ). Odmítnutí lze však platně učinit až po smrti zůstavitele. Dědic si, k odmítnutí dědictví, může zajistit zástupce, ale pouze na základě plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje (§463 odst. 2 OZ). Za dědice, který není oprávněn činit právní úkony (nemá způsobilost), musí prohlášení o odmítnutí učinit jeho zákonný zástupce nebo opatrovník. V obou výše uvedených případech zastoupení dědice platí, že zastupovat jiného může pouze ten, který má sám způsobilost k právním úkonům a jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy osoby, kterou zastupuje (§22 odst. 2 OZ). Dědic odmítá celé dědictví, nezáleží na tom, zda měla osoba dědit ze zákona či ze závěti (nebo z obou těchto důvodů) a nelze odmítnout dědictví jen zčásti. Prohlášení o odmítnutí nelze odvolat (§467 OZ). Lhůta k odmítnutí je do jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic soudem o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Tuto lhůtu může soud, z důležitých důvodů, prodloužit (§464 OZ). Je-li dědiců více, běží tato lhůta každému z nich samostatně. V případě, že dědic svým chováním dá najevo, že dědictví nechce odmítnout, tak ho odmítnout nemůže40).

2.2.6. Podmínka a příkaz Dle §478 OZ „jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení §484 odst. 1 věty druhé tím není dotčeno.“ Z tohoto plyne, že nabytí dědictví nelze spojovat na splnění určité podmínky, ani nelze dát dědici příkaz, co má se svým dědictvím (nebo jeho

39)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 109 40) Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000 „Počínáním, kterým dal najevo, že dědictví nechce odmítnout (§465 OZ), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstavitelovi (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.).“

26

částí) udělat. Pokud by k závěti byla připojena nějaká podmínka nebo příkaz, tak to nečiní závěť neplatnou, pouze se k takovému ustanovení nepřihlíží. Podmínkami ve smyslu ustanovení §478 OZ je, dle stanoviska soudní praxe, třeba rozumět jen taková omezení, příkazy nebo zákazy, které podle vůle pořizovatele mají omezit dědice ve volném nakládání s majetkem na případ smrti41). Za nepřípustnou podmínku nelze považovat ustanovení náhradního dědice v závěti. Vznik věcného břemene (§151o OZ), na základě závěti, nelze považovat ani za podmínku, ani za příkaz42). Ustanovení, která by měla omezovat dědice a to tak, že zůstavitel určí, že majetek, který dědic nabude, má po jeho smrti připadnout určité osobě, se považuje za podmínku nepřípustnou. Výjimkou ze zákona (z ustanovení §478 OZ) je příkaz k započtení na dědický podíl. Dle ustanovení §484 OZ je při dědění ze závěti potřeba toto započtení provést, pouze pokud k němu dal zůstavitel příkaz nebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 OZ neodůvodněně zvýhodněn. V případě, že obdarovaný vrátí dar zůstaviteli za jeho života, není k započtení důvod43).

2.2.7. Zrušení a neplatnost závěti Dle §480 OZ může zůstavitel svou závěť kdykoliv zrušit a to pořízením nového testamentu, vedle kterého předchozí závěť nemůže obstát. Zůstavitel může svou závěť také odvolat, a to za podmínek, jaké jsou třeba ke zřízení závěti, dále ji může zrušit samotným zničením listiny, na níž byla závěť napsána. Stejně jako pořízení závěti i její zrušení musí být učiněno osobně zůstavitelem. Tento právní úkon nelze provést zástupcem, ať již zákonným nebo na základě plné moci44). Ke zrušení závěti novější poslední vůlí, je zapotřebí, aby tato

41)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 72 42) Rozhodnutí NS, sp. zn. 4 Cz 56/91 „Zřízení věcného břemena na základě závěti nelze považovat za podmínku ve smyslu ustanovení §478 obč. zák.; jde o ustanovení dědice k výkonu práva odpovídající věcnému břemenu, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic. Pokud by došlo ke střetu takto založeného dědického podílu s dědickým nárokem neopomenutelných dědiců, jež jsou chráněni ustanovení § 479 obč. zák., musel by se upravit rozsah věcného břemene rozhodnutím podle ustanovení § 484 obč. zák., tak aby jeho kapitalizovaná hodnota nezkracovala povinné díly neopomenutelných dědiců, nebo ponechat věcné břemeno v plném rozsahu, jak je obsaženo v závěti, a uložit dědici tohoto břemena, aby doplnil povinné díly neopomenutelných dědiců peněžitě.“ 43) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 74 Usnesení KS v Brně ze dne 22. 5. 1995, sp. zn. 18 Co 411/94 „Jestliže dědic od zůstavitele obdržel bezplatně nemovitosti, avšak tyto nemovitosti ve stejném rozsahu převedl bezplatně zpět na zůstavitele ještě za jeho života, nejsou dány podmínky pro započtení na dědický podíl tohoto dědice dle § 484 ObčZ.“ 44) Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006 „Právní úkon pořízení nebo zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem); není možné, aby tyto úkony za zůstavitele učinil jeho zástupce (zákonný nebo na základě plné moci).“ 27

nová závěť splňovala všechny požadavky, které jsou potřeba pro platnost závěti45). V případě odvolání testamentu se jedná o projev vůle zůstavitele a to takový, kterým dříve zřízenou závěť výslovně odvolá a již nemusí pořídit novou. Listina o odvolání závěti musí mít písemnou formu a dle § 480 OZ musí splňovat podmínky, jaké jsou třeba k závěti. To však neznamená, že by se forma odvolání závěti musela vždy shodovat s konkrétní formou, ve které byla odvolávaná závěť pořízena. Odvolání závěti musí mít některou z forem, kterou pro závěť předepisuje platný OZ. Listinou o odvolání nemusí být odvolána celá závěť, ale můžou být odvolána jen některá ustanovení závěti. Tímto projevem vůle lze odvolat nejen jednu konkrétní závěť, ale i několik závětí, popřípadě všechny závěti, které zůstavitel kdy pořídil. Pravdou je, že listina o odvolání závěti se v praxi vyskytuje nejčastěji ve spojení s novou závětí a to na jedné listině. Zůstaviteli však nic nebrání v tom, aby dříve zřízenou závěť výslovně odvolal, aniž by pořizoval novou závěť. Stačí např. jen věta: „Odvolávám svou závěť ze dne …“, k tomuto musí být připojeno datum a podpis. Právním následkem takovéhoto projevu vůle pak je, že se dědí ze zákona, jako kdyby žádná závěť nebyla sepsána46). Zrušení listiny, která obsahuje poslední vůli, přichází v úvahu pouze u tzv. soukromých závětí, a to takových, které má pořizovatel u sebe (může se jednat o spálení listiny, její roztrhání, přeškrtnutí textu nebo podpisu a data). Zničení listiny musí být úmyslné, nemůže jít o nedopatření. V případě, že byla závěť vyhotovena ve více kopiích, je nutné zničit všechny vyhotovení, aby byla závěť zrušena. Pokud se zůstaviteli nepodaří získat všechna vyhotovení, aby je mohl zrušit, musí dojít ke zrušení závěti formou výslovného odvolání nebo novou závětí. U závěti, která byla zřízena formou notářského zápisu, nepřichází v úvahu zničení listiny, protože prvopis zůstává u notáře a nelze ho vydat. Ke zrušení této formy poslední vůle může dojít pouze pořízením nového testamentu nebo odvoláním závěti47). Samotná závěť je platná pokud splňuje obecné náležitosti, které jsou stanovené pro právní úkony (§34 a násl. OZ) a dále zvláštní náležitosti, které jsou stanoveny samostatně pro závěť

45)

Usnesení KS, Brno ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 18 Co 385/98 „Platná závěť pozdější zrušuje závěť předcházející, pokud vedle ní nemůže obstát, již okamžikem, kdy byla zřízena. Na skutečnost, že závěť předcházející byla zrušena závětí pozdější, nemá žádný vliv, zda pozdější závěť existovala ještě v okamžiku smrti zůstavitele, nebo zda ji zůstavitel ještě za svého života odvolal, zrušil další závětí nebo zničil listinu, na níž byla závěť sepsána. Odvoláním, zrušením, či zničením pozdější závěti nedojde k obnovení závěti předcházející.“ 46) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 100-101 47) Dědické MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 113-114

28

(§476 a násl. OZ)48). Některé důvody, které vedou k neplatnosti závěti, jsem již uvedla v předchozích bodech. Další možnou překážkou platnosti závěti zletilých osob může být skutečnost, že pořizovatel není schopen pochopit význam, smysl a účel závěti. Může se jednat o projev duševní poruchy nebo i jen o přechodný psychický stav, který je vyvolaný např. požitím alkoholu, drog …atd. Duševní porucha, která činí pořizovatele neschopným ke zřízení či zrušení závěti, je již sama o sobě překážkou platnosti tohoto právního úkonu a taková osoba ani nemusí být zbavena výrokem soudu způsobilosti k právním úkonům nebo být v této způsobilosti omezena49). V případě, že osoba, která je ze zákona jako svědek vyloučena, i přesto jako svědek závěti působí, pak to má za následek neplatnost závěti jako celku. Výjimku představují případy, kdy zůstavitel povolal za dědice více osob a závěť bude neplatná jen částečně, a to pouze ve vztahu k některému závětnímu dědici50). Je-li listina veřejnou listinou, znamená to, že právní úkon byl učiněn v rozsahu tak, jak je obsažen v této listině. V případě sporu, zda byl tento právní úkon učiněn, leží důkazní břemeno na tom, kdo tvrdí, že se tak nestalo. Ten, kdo popírá právní úkon obsažený v notářském zápisu, musí u soudu prokázat opak. U ostatních listin, tedy i u vlastnoruční závěti a závěti sepsané v jiné písemné formě, jsou-li právní úkony v nich obsažené popírány, leží důkazní břemeno na tom, kdo tvrdí, že byl tento právní úkon učiněn51).

2.2.8. Zřízení nadace nebo nadačního fondu formou závěti Jak jsem již uvedla (kapitola 2.2.3. Podmínky platnosti a obsah závěti) od 1. ledna 1992 může zůstavitel závětí zřídit nadaci nebo nadační fond. Jedná se o takový projev vůle, jakým

48)

Rozsudek KS, Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 12 Co 248/2000 „Závěť jako jednostranný právní úkon zůstavitele může být neplatná absolutně pro nedostatek náležitostí právního úkonu (§37 odst. 1 ObčZú, pro nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům (§38 odst. 1 ObčZ), pro nezpůsobilost zůstavitele k tomuto právnímu úkonu z důvodu duševní poruchy (§38 odst. 2 ObčZ), pro rozpor se zákonem nebo nerespektování ust. §479 ObčZ, jestliže se dotčený neopominutelný dědic této neplatnosti dovolá (§40a ObčZ).Závisí-li posouzení neplatnosti závěti na skutečnostech mezi účastníky řízení o dědictví sporných, je odůvodněn postup soudu podle ust. §175k odst. 2 OSŘ, to neplatí v případě zjištění relativní neplatnosti závětí, k níž soud v řízení o dědictví bez dalšího přihlédne při vydání usnesení o dědictví podle ust. §175q odst. 1 OSŘ.“ 49) ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK a KOLEKTIV. Občanské právo hmotné 3. páté, jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-465-9. str. 272 50) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 83 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 24 Co 328/99-55 „Závěť dle §476 b ObčZ, při jejímž pořízení působila jako svědek osoba blízká jen některému z více závětních dědiců (§476f ObčZ), je neplatná jen v té části, kde bylo pořízeno ve prospěch tohoto závětního dědice (§ 41 ObčZ). Část závěti, která se týká pořízení ve prospěch jiných dědiců, je platná.“ 51) JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5, ISSN 1210-4817. str. str. 15 29

zůstavitel nařídí jiný způsob naložení se zanechaným majetkem, než je jeho přechod na dědice. §1 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech v platném znění uvádí: „nadace nebo nadační fond jsou účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle tohoto zákona pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšným cílem je zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu.“ Posláním nadace či nadačního fondu není přímo obecně prospěšnou činnost provádět, ale umožnit a realizovat ji prostřednictvím finanční podpory konkrétních projektů dle účelu nadace nebo nadačního fondu. Závěť, která je podkladem pro zřízení a následný vznik nadace, musí splňovat jen některé obligatorní náležitosti. Na rozdíl o jiných forem nadační listiny musí být v závěti určena konkrétní osoba, která nahradí zůstavitele jako zřizovatele nadace, tzv. vykonavatel závěti. Vzhledem k možnému delšímu časovému odstupu mezi pořízením závěti a smrtí zůstavitele vyžaduje zákon, aby obsahem poslední vůle jako nadační listiny byly skutečnosti trvalé povahy. Závěť, kterou se zřizuje nadace, musí mít náležitosti dle §3 odst. 3 zákona o nadacích a nadačních fondech, a to pod sankcí neplatnosti té části závěti, v níž se nadace zřizuje. Oprávnění jednat ve věcech, které souvisejí se vznikem nadace, a správu majetkových vkladů, jsou zákonem svěřeny vykonavateli závěti (nestanoví-li závěť jinak), a to až do okamžiku skončení projednání dědictví. Nevznikne-li nadace nebo nadační fond, pak je vykonavatel závěti povinen, bez zbytečného odkladu, vydat majetkový vklad, který spravuje, oprávněným dědicům (§6 odst. 3 zákona o nadacích a nadačních fondech). V závěti může zůstavitel jmenovat i první členy orgánů nadace nebo nadačního fondu, jinak budou jmenováni vykonavatelem závěti52).

2.2.9. Dědictví ze zákona a ze závěti, stát jako případný dědic Právním důvodem dědění může být podle současné právní úpravy jen závěť nebo dědění ze zákona. Dědění ze zákona je v OZ uvedeno na prvním místě (§461 odst. 1 OZ), z tohoto nelze usuzovat, že má přednost před děděním ze závěti. Dědění ze zákona přichází v úvahu tehdy, když zůstavitel nezanechal závěť nebo když osoba dědice (povolaná ze závěti) z nějakých důvodů své dědictví nenabude53). Dědit lze ze zákona i ze závěti současně. Dědic může nabýt část dědictví ze závěti a část

52)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 56-59 53) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1439 30

ze zákona (takovou část, na kterou závěť nedopadá). Takový dědic musí své dědictví, buď přijmout, nebo celé odmítnout (ze závěti i ze zákona). Nemůže odmítnout dědictví např. ze závěti a ze zákona ho přijmout54). Zemře-li zůstavitel bez zanechání platné závěti, nebo zanechal-li závěť, ale ta nedopadá na celou část zůstavitelova majetku, dochází k dědění ze zákona a to i v případě nenabude-li závětní dědic dědictví, jaké je uvedeno v závěti. §461 odst. 2 OZ řeší případ, kdy dědic ze závěti nenabude dědictví. V tomto případě, není-li zůstavitelem v závěti určen dědic náhradní (takto ustanovený náhradní dědic může být i osoba, která je povolaná dědit tou samou závětí), nastupují na toto místo dědici ze zákona. Dědic ze závěti nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel, stane-li se osobou nezpůsobilou dědit, v případě, že odmítne dědictví, popř. je-li následným projevem vůle zůstavitele vyděděn55). Právní úprava dědění ze zákona zahrnuje pouze osoby, které jsou v příbuzenském nebo obdobném vztahu se zůstavitelem. V tomto případě nepřichází v úvahu, aby dědila právnická osoba jako je tomu u závěti, kde může být za dědice povolána jak osoba fyzická, tak právnická (a to existující právnická osoba nebo nově zřizovaná nadace nebo nadační fond) 56). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 OZ). V případě, že mu takto připadne majetek, označuje se to jako „odúmrť. Stát může majetek získat i jako dědic ze závěti (musí v ní být ale za dědice povolán). V tomto případě se stát chová jako jiný dědic (může i dědictví odmítnout).

2.2.10.

Úschova závětí

§81 a násl. NŘ upravuje úschovu závětí. Notáři mohou, kromě závětí, přijímat do úschovy i jiné listiny a peníze. Na úschovu závětí jsou však kladeny mnohem přísnější nároky, než na úschovu jiných listin. Zatímco u jiných listin zákon připouští, aby byly přijímány do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám, u závětí takový postup možný není. Notář je povinen se závětí, která mu byla svěřena do úschovy, nakládat pouze způsobem dle §82 až 84 NŘ. Významnou povinností notáře, která souvisí s úschovou závěti, je nutnost poučit zájemce o úschovu o obsahových náležitostech poslední vůle a o jejích formách. Notář musí přezkoumat platnost předložené závěti z hlediska jejich obsahových a formálních náležitostí. V případě, že

54)

ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1439 55) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1440 56) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1440 31

předložená listina má nedostatky, pak na ně musí notář upozornit žadatele. Pokud ten nadále trvá na úschově této listiny, pak ji musí notář do úschovy přijmout (měl by ale v protokolu co nejpodrobněji popsat zjištěné závady a uvést i to, že byl žadatel na tyto vady a následky, které mohou být spojeny s těmito vadami v následném dědickém řízení, upozorněn). Přijme-li notář závěť do úschovy, je povinen postupovat stejně, jako při sepsání závěti formou notářského zápisu, tj. zapsat pomocí elektronického přenosu dat do Centrální evidence závětí údaje o takové listině a o jejím pořizovateli57). „Centrální evidence závětí je neveřejný seznam v elektronické podobě, který vede, provozuje a spravuje Komora. V Centrální evidenci závětí jsou evidovány závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání těchto úkonů (dále jen „závěť“) a také listiny o ustanovení správce dědictví, listiny o odvolání ustanovení správce dědictví a listiny o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví. Závěti a listiny o správě dědictví jsou evidovány odděleně“ (§35a NŘ). Po provedení zápisu do Centrální evidence závětí se pořídí kontrolní výtisk, který podepíše osoba, která jej vyhotovila. Kontrolní výtisk se poté založí do příslušného spisu. Ve většině případů zůstává závěť uložena v úschově u notáře až do smrti pořizovatele. Nemusí to tak být vždy a dle §84 NŘ může notář závěť vydat jen jejímu pořizovateli, případně ji může vydat zástupci pořizovatele, ale pouze na základě zvláštní plné moci, která ho opravňuje k převzetí závěti z notářské úschovy. Podpis pořizovatele musí být úředně ověřen a plná moc poté tvoří přílohu protokolu o vydání. Protokol o vydání poslední vůle sepíše notář, kde uvede místo a dobu vydání listiny, jméno, příjmení a bydliště toho, komu se listina vydává a údaj o zjištění jeho totožnosti, údaj o tom, že se jedná o závěť a údaj o tom, že byla listina příjemce převzata. Jedno vyhotovení protokolu předá notář příjemci, v případě, že se protokol předává zmocněnci, zašle notář další vyhotovení protokolu pořizovateli závěti. Jakmile je závěť z úschovy vydána, končí notářský úkon spočívající v úschově závěti58).

2.2.11.

Vzory závětí a listin o vydědění a odvolání závěti

Na závěr kapitol o současné právní úpravě závěti bych chtěla uvést vzory holografní závěti, závěti alografní, listiny o vydědění a listiny o odvolání závěti59).

57)

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 93-95 58) Dědictví SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str.95- 96 59) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 122-127 32

1. Vzor Holografní závěť (se stanovením náhradního dědice) Závěť Já, níže podepsaný, Jiří Otýpka, nar. 23. 6. 1930, bytem v Brně, Veveří 15, činím pro případ smrti tuto závěť: Dědicem veškerého mého majetku ustanovuji svou sestru Janu Bartáčkovou, nar. 18. 6. 1936, bytem v Brně, Masarykova 5. Pokud by se výše uvedený dědic nedožil mé smrti nebo by z jiného důvodu dědictví nemohl nabýt, stanovuji tímto náhradního dědice, svého synovce Jiřího Petráčka, nar. 6. 10. 1970, bytem v Brně, Konrádova 15. V Brně, 15. 6. 2001 Jiří Otýpka

2. Vzor Alografní závěť Závěť Já, níže podepsaný, Jiří Otýpka, nar. 26. 3. 1930, bytem v Brně, Veveří 15, činím pro případ své smrti, za přítomnosti svědků Karla Voříška, nar. 26. 5. 1950, bytem v Brně, Příkop 15, který závěť sepisuje, a Jiřím Pavláskem, nar. 19. 4. 1955, bytem v Brně, Oblá 16, tuto závěť: Dědicem veškerého mého majetku ustanovuji svoji sestru Janu Bartáčkovou, nar. 18. 6. 1936, bytem v Brně, Masarykova 5. V Brně, 15. 6. 2001 Jiří Otýpka Karel Voříšek, nar. 26. 5. 1950, bytem v Brně, Příkop 15 a Jiří Pavlásek, nar. 19. 4. 1955, bytem v Brně, Oblá 16, svými podpisy stvrzují, že Jiří Otýpka před nimi současně výše uvedenou závěť vlastní rukou podepsal a výslovně tím projevil, že tato závěť obsahuje jeho poslední vůli. V Brně, 15. 6. 2001 Karel Voříšek Jiří Pavlásek 33

3. Vzor Listina o vydědění Já, níže podepsaný, nar. 26. 3. 1930, bytem v Brně, Veveří 15, činím pro případ mé smrti tuto listinu o vydědění: Vyděďuji svého syna, Petra Otýpku, nar. 26. 8. 1955, bytem v Brně, Ondrouškova 15. Důvod vydědění: Před deseti lety se rapidně zhoršil můj zdravotní stav, k této skutečnosti ještě přispělo, že mi před devíti lety umřela na těžkou nemoc manželka. Zůstal jsem tak úplně sám a spoléhal na svého syna, že mě alespoň občas navštíví a vypomůže. Bohužel ten mi za celou dobu ani nenapsal a přerušil se mnou veškeré kontakty. Z jakého důvodu tak činí, mi není známo. Jsem přesvědčen, že můj syn neprojevuje trvale opravdový zájem, který by jako syn projevovat měl. Já sám jsem se svým synem a jeho rodinou pokoušel párkrát kontaktovat, ovšem bezúspěšně. Stanovuji, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky mého, výše uvedeného, syna. V Brně, dne 30. 6. 2001 Jiří Otýpka

4. Vzor Listina o odvolání závěti Já, níže podepsaný, nar. 26. 3. 1930, bytem v Brně, Veveří 15, činím toto odvolání závěti: Dne 15. 6. 2001 jsem pořídil vlastnoruční psanou závěť, v níž jsem ustanovil dědicem svou sestru Janu Bartáčkovou, nar. 18. 6. 1936, bytem v Brně, Masarykova 5. Tato závěť byla dne 16. 6. 2001 uložena u notářky JUDr. Jiřiny Kateřínské, se sídlem notářské kanceláře v Brně, Blatného 15. Tuto svou závěť ze dne 15. 6. 2001 tímto odvolávám. V Brně, dne 30. 6. 2001 Jiří Otýpka

59)

tamtéž SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 122-127 34

3. Právní úprava podle nového občanského zákoníku 3.1. Nový kodex Otázka rekodifikace občanského práva v České republice byla předmětem diskusí již mnoho let a samotné práce na novém kodexu započaly v roce 2000 a to vypracováním základní koncepce. Tato koncepce byla, jako věcný záměr, schválena českou vládou v dubnu 2001 a poté se zahájily práce na návrhu paragrafového znění59). V březnu 2012 byl schválen a ve Sbírce zákonů publikován nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ), který nabývá účinnosti dne 1. ledna 2014.

3.2. Základní principy dědění dle NOZ Úpravu dědického práva nalezneme v NOZ v části třetí, hlava třetí §1475 - 1720. Jedná se o podstatný nárůst oproti současné právní úpravě dědění. Ta dědickému právu věnuje „pouze“ 41 paragrafů (konkrétně §460 – 487 stávajícího OZ). Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Jestliže osoba zemře dříve než zůstavitel nebo současně s ním, nedědí (§1479 NOZ). Při dědění se použije právo, které je platné v den smrti zůstavitele (§3069 NOZ). NOZ rozšiřuje dědické důvody a dle §1476 se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Než se začnu podrobněji věnovat samotné závěti, tak bych se ráda zmínila o ostatních pořízeních pro případ smrti. Kromě poslední vůle jsou pořízení pro případ smrti dědická smlouva nebo dovětek (§1491 NOZ). Dědická smlouva je upravena v novém OZ v §1582 – 1593. Důvodová zpráva k dědické smlouvě uvádí, že je to smíšený právní útvar mezi smlouvou a závětí. Jedná se o dvoustranné právní ujednání, závazné ustanovení za dědice a tudíž na ni dopadají ustanovení jak o závěti, tak i o smlouvě60). Touto smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá (§1582 odst. 1 NOZ). Dědická smlouva musí mít formu veřejné listiny (§1582 odst. 2 NOZ) a strany ji mohou uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním (§1584 odst. 2 NOZ), nelze ji jednostranně zrušit. Dovětek je upraven v §1498 NOZ. Jedná se o to, že zůstavitel může nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo

59)

ELIÁŠ, Karel. Teoretické a praktické otázky rektifikace českého občanského práva. Právní fórum. 2006, roč. 3, č. 3, str. 18. ISSN 1214-7966, 1210-4817. 60) ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3, str. 4. ISSN 1211-0558 35

dědici příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku. Základní rozdíl mezi dovětkem a závětí je, že dovětkem se neustanovuje dědic. Dovětek může být obsažen v závěti, ale může být napsán i samostatně, takže se může stát, že zůstavitel nepořídí závěť, ale jen dovětek, kterým např. uloží svým dědicům ze zákona vydat určitou věc odkazovníku61). V závěru této kapitoly bych ještě upozornila na odkaz. Ten je upraven §1594-1631 NOZ a byl součástí dědického práva až do roku 1964, kdy z něj byl vyřazen. Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Odkazovník není dědicem (§1477 odst. 2 NOZ). Jde o institut odlišný od dědictví, jehož podstatou je právo odkazovníka (legatáře) na vydání odkazu vůči té osobě, kterou zůstavitel odkazem obtížil: tedy vůči dědici nebo, v případě dalšího odkazu, vůči jinému odkazovníkovi. Předmětem odkazu mohou být věci patřící zůstaviteli, ale i například pohledávky. Může jít o určitou konkrétní věc nebo pouze o věci určitého druhu. Odkázanou věc nabývá odkazovník způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo. Stejně jako u dědictví pak, nemůže-li odkazovník odkaz přijmout nebo odmítne-li jej, připadne odkaz náhradníkovi62). Instituce odkazu odkazovníka zásadně nezatěžuje povinností přispět na úhradu zůstavitelových dluhů, proto jsou často využívány k dobročinným a všeobecně prospěšným účelům. Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Odkazovníkem může být jen osoba, která je způsobilá dědit. Povolá-li zůstavitel dědice s určením, že ten určitou věc dědit nemá, považuje se to za zřízení odkazu zákonným dědicům (§1594 odst. 1 NOZ). Odkazem se nenabývá věc z pozůstalosti přímo, ale až od osoby obtížené odkazem. Podmínky platnosti odkazu jsou: platné pořízení pro případ smrti (závěť, případně dovětek nebo dědická smlouva), pořizovací způsobilost, způsobilý odkazovník a způsobilý odkaz (nemusí jím být jen hmotná věc, ale i jiná hodnota, např. stipendium). Odkaz lze odvolat stejným způsobem, jakým se odvolává závěť. Mimo to, zvláštní ustanovení §1602-1603 NOZ, pamatuje na případy, kdy nastupuje, popř. nenastupuje, právní domněnka odvolání odkazu. Jedná se o domněnky vyvratitelné, takže platí jen, neprokáže-li se jiná zůstavitelova vůle63).

61)

ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3, str. 7. ISSN 1211-0558 62) VAŇASOVÁ, Markéta. Dědické právo v novém občanském zákoníku. [online]. 2012, str. 2. 06.09.2012 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/cs/obcanske-pravo/7017-dedicke-pravo-novy-obcanskyzakonik.html 63) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 395-399. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

36

3.3. Závěť podle nového občanského zákoníku I když NOZ vstupuje v účinnost až od 1. ledna 2014, již v současné době můžeme sepisovat pořízení pro případ smrti podle NOZ. Ovšem podle této závěti by se postupovalo tehdy, pokud by zůstavitel zemřel až po tomto datu. Samotná úprava závěti a dědění ze závěti se nachází v hlavě třetí, oddíl 2 (pododdíl 1 – 4) §1494 - 1581 NOZ. NOZ opět zavádí zákonnou definici závěti: „Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz“ (§1494 odst. 1 NOZ). Jedná se, na rozdíl od dědické smlouvy, o jednostranný projev vůle. V případě, že zůstavitel sepíše platnou závěť o celém svém majetku, nedojde k dědění ze zákona. Zemře-li zůstavitel a nezanechá-li platnou poslední vůli, dochází k dědění ze zákona. Za situace, že zůstavitel pořídí platnou závěť, ale pouze o části svého majetku, dochází k dědění jak ze závěti, tak ze zákona. Ani dle NOZ není platná společná závěť několika zůstavitelů. Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§1494 odst. 2 NOZ), nelze ji vykládat podle toho, jak se jeví dědicům. Zůstavitel může svou vůli upřesnit tím, že v závěti odkáže na další listiny. Pokud tyto listiny mají stejné náležitosti jako závěť, mají stejné právní účinky. V opačném případě mohou být listiny použity jen k vysvětlení zůstavitelovy vůle (§1495 NOZ).

3.3.1. Forma závěti NOZ zachovává, pod sankcí neplatnosti, písemnou formu závěti (§1532 NOZ). Základní rozlišení závěti je na závěti pořizované soukromě a veřejně (formou soukromé a veřejné listiny). Soukromě pořizované závěti jsou formy závěti holografní (psané zůstavitelovou vlastní rukou) a alografní (vlastní rukou zůstavitele nenapsané) 64). Právní úprava těchto dvou forem testamentů (holografní a alografní) v NOZ zůstává zachována ze stávající právní úpravy OZ z roku 1964 (v platném znění). Nově NOZ uvádí, že je možné projevit svou poslední vůli ve veřejné listině (§1537 NOZ). Veřejná závěť je závěť učiněná ve formě veřejné listiny. Forma notářského zápisu zůstává základní formou veřejné listiny, v níž se závěť pořizuje65).

64)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 381-382. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 65) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 382. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 37

NOZ zavádí výjimku, která spočívá v možnosti sepsat závět s úlevami (§1542 – 1549 NOZ). Jedná se o tzv. „privilegovanou závěť“. Tato forma privilegovaného testamentu byla z našeho dědického práva vyloučena občanským zákoníkem z roku 1950. Jedna z možných variant privilegované závěti je u osoby, která se ocitne v patrném a bezprostředním ohrožení života. V tomto případě může tato osoba pořídit soukromou závěť v ústní formě a před třemi svědky (ti nemusí být přítomni současně). Stejné oprávnění se přiznává osobě, která se nachází na místě, kde je ochromen běžný společenský styk a to následkem mimořádné události a nelze-li po této osobě rozumně požadovat, aby ji pořídil v jiné formě (§1542 NOZ) 66). Další možností privilegované závěti je její pořízení před starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nachází (§1543 NOZ), před velitelem námořní lodi nebo letadla (§1544). Starosta zaznamená poslední vůli za přítomnosti dvou svědků a obec poté zařídí, bez zbytečného odkladu, její úschovu u notáře (§1546 NOZ). Velitel námořní lodi nebo letadla, popřípadě jeho zástupce, zaznamená zůstavitelovu poslední vůli za přítomnosti dvou svědků. Úřad, kterému je závěť předána, zařídí, bez zbytečného odkladu, její úschovu u notáře (§1546 NOZ). Navržená ustanovení neukládají veliteli námořní lodi nebo letadla povinnost zaznamenat poslední vůli zůstavitele brání-li tomu péče o bezpečnost plavby nebo letu. Poslední varianta privilegované závěti je při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operací (§1545 NOZ). V takovémto případě zaznamená poslední vůli vojáka nebo jiné osoby náležející k ozbrojeným silám velitel vojenské jednotky České republiky, nebo jiný voják v hodnosti důstojníka nebo vyšší a to za přítomnosti dvou svědků. Takto pořízenou závěť předá Ministerstvu obrany České republiky. Ministerstvo poté zařídí úschovu závěti u notáře (§1546 NOZ). Pořídil-li zůstavitel závěť před starostou obce, velitelem námořní lodi nebo letadla, nebo před velitelem vojenské jednotky, je požadováno, aby osoba, která pořídila záznam, jej i s oběma svědky podepsala a zůstaviteli za přítomnosti obou svědků přečetla. Zůstavitel musí potvrdit, že se jedná o projev jeho poslední vůle. Takto pořízená závěť má formu veřejné listiny (§1547 odst. 1 NOZ). Svědky závětí s úlevami mohou být osoby, které dosáhly věku 15-ti let a osoby, které byly ve svéprávnosti omezeny, ovšem pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti

66)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 384. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

38

významné pro platnost závěti (§1548 NOZ). Zvláštní povaha privilegovaných závětí vyžaduje, aby byla jejich platnost časově omezena67). V případě ústní formy pozbývá závěť platnosti uplynutím dvou týdnů. V ostatních formách uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Tyto doby počnou běžet od chvíle, kdy má zůstavitel možnost pořídit poslední vůli formou veřejné listiny (§1549 NOZ). Osoby, které působí při pořízení závěti, jsou povinny zachovat mlčenlivost (pokud není zřejmá jiná poslední vůle zůstavitele). V případě porušení jsou povinny odčinit zůstaviteli újmu, kterou mu tímto způsobí (§1550 NOZ).

3.3.2. Pořizovací a dědická způsobilost, svědkové závěti Požadavky na testamentární způsobilost zůstavitele zůstávají v NOZ stejné. Rozdíl oproti stávající právní úpravě je v tom, že NOZ rozlišuje svéprávnost a zletilost. Zletilosti nabývá člověk dosažením osmnácti let věku a svéprávnost je schopnost jedince samostatně jednat, vlastním jednáním nabývat subjektivní práva a povinnosti68). Nesvéprávná osoba není způsobilá pořizovat závěť (§1525 NOZ). Plně svéprávným se člověk stává zletilostí - dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné (§30 NOZ). Novinkou je přiznání svéprávnosti před dosažením osmnácti let věku a bez uzavření manželství. Dle §37 NOZ v případě, že nezletilý (který není plně svéprávný) navrhne, aby mu soud přiznal svéprávnost, tak mu soud vyhoví, za předpokladu, že nezletilý dosáhl věku 16-ti let, je schopen se sám živit a obstarat si své záležitosti, a pokud s tímto návrhem souhlasí jeho zákonný zástupce. Soud může přiznat svéprávnost nezletilému i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud s tímto návrhem nezletilý souhlasí (předpokladem je splnění stejných podmínek jako na návrh nezletilého). Osoby, jež dovršily věku 15-ti let mohou pořizovat (bez souhlasu zákonného zástupce) poslední vůli formou veřejné listiny a to do té doby, než se stanou svéprávnými (§1526 NOZ). Další změnou oproti stávající právní úpravě je §1527 NOZ. U osoby, která byla,

67)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 387. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 68) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 49. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 39

v důsledku zdravotního postižení, soudem ve svéprávnosti omezena tak, že není způsobilá pořizovat závěť, i přesto může platně pořídit poslední vůli a to v jakékoliv formě, za předpokladu, že se uzdravila do té míry, že je schopna projevit svou vlastní vůli. Není úmyslem úplně vyloučit pořizovací způsobilost těchto lidí jen proto, že se něco stalo v období vyměřeném právními mocemi soudního výroku: rozhodovat musí věcná stránka, a proto se nevylučuje možnost učinit poslední pořízení v odpovídajícím zdravotním stavu69). Stávající právní úprava OZ předepisuje, že pokud byla zůstaviteli soudem (z důvodu duševní poruchy) omezena způsobilost nebo takovou osobu soud způsobilosti plně zbavil, nemůže tato osoba pořizovat závěť. Osoby, které mají omezenou svéprávnost, mohou pořizovat poslední vůli jen formou veřejné listiny (§1528 odst. 1 NOZ). V případě dočasného omezení svéprávnosti pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů, pro chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu může zůstavitel pořídit závěť a to v jakékoli předepsané formě, nejvýše však o polovině své pozůstalosti. Zbývající část pozůstalosti připadne zákonným dědicům, nejsou-li takoví dědicové, může zůstavitel pořídit poslední vůli o celém svém majetku (§1528 odst. 2 NOZ). Toto ustanovení NOZ je odlišné od stávající právní úpravy, která říká, že v této situaci je takto provedený právní úkon neplatný. Dle NOZ lze povolat za dědice (odkazovníka) i právnickou osobu. Stávající OZ toto umožňuje také, ale s tím rozdílem, že způsobilost stát se dědicem má pouze taková právnická osoba, která již vznikla (dnem, kdy je zapsána do obchodního rejstříku). Dle nové právní úpravy se může dědicem stát právnická osoba, která má teprve vzniknout a to, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele (§1478 OZ). V tomto případě se nejedná pouze o závětí zřizované nadace nebo nadační fondy, ale jakékoli právnické osoby. Další osoba, která není způsobilá stát se zákonným dědicem je manžel, který se vůči zůstaviteli dopustil činu, který naplňuje znaky domácího násilí. Toto platí za předpokladu, podal-li zůstavitel návrh na rozvod manželství (§1482 odst. 1 NOZ). V takovém případě je zřejmé, že manželství je rozvráceno z příčin na straně druhého manžela a proto není důvod zakládat pro tento případ manželovo zákonné dědické právo. Stejně tak je vyloučen ze zákonné dědické posloupnosti i potomek manžela vyloučeného z dědění (§1483 NOZ). Tito

69)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 380. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

40

potomci nejsou se zůstavitelem spjati pokrevně ani osvojením a dědické právo jim může vzniknout z toho důvodu, že se zůstavitelem žili ve společné domácnosti (tedy již ve druhé nebo třetí dědické třídě podle zákonné posloupnosti společně se zůstavitelovým manželem nebo s jeho rodiči nebo sourozenci) 70). Z podobných důvodů jako manžel (který se dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí) je nezpůsobilým stát se dědicem rodič, který je soudem zbaven rodičovské odpovědnosti a to proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával. Tento rodič je vyloučen z dědického práva po dítěti dle zákonné dědické posloupnosti (§1482 odst. 2 NOZ). V případě, že dítě nabude posléze svéprávnosti (pořizovací způsobilosti), nelze mu bránit, aby se rozhodlo tohoto rodiče povolat za svého dědice a to pořízením pro případ smrti71). Co se týče stávajícího §469 OZ, tak podmínky pro vyloučení osoby, jež se dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu, z dědického práva zůstávají stejné i pro novou právní úpravu NOZ. Jedinou změnou oproti stávající právní úpravě je, že nově může dědit ten, jemuž zůstavitel tento čin výslovně prominul (stávající ustanovení v §469 OZ: může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil). §1539-1541 NOZ upřesňuje, kdo se může stát svědkem závěti. Oproti stávajícímu OZ je změna v tom, že svědek se musí na závěť podepsat a ke svému podpisu většinou připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit. Nově také nemusejí svědci alografní závěti znát samotný obsah poslední vůle, pouze stačí, když se zúčastní pořizování závěti a to tak, aby byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a ta samá osoba, která prohlašuje, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Co se týče toho, kdo může a nemůže být svědkem závěti, tak NOZ rozšiřuje osoby, které nejsou způsobilé být svědkem, o odkazovníka, osoby mu blízké a jeho zaměstnance. Tito nemohou být svědkem závěti. Výjimečně se však v §1540 odst. 2 NOZ připouští, aby i tyto osoby případně svědčily, bude-li závěť učiněna před třemi svědky (namísto běžných dvou). Dědic či odkazovník (popř. osoby mu blízké a jejich zaměstnanci) mohou být svědky také tehdy, jestliže zůstavitel vlastní rukou napíše tu část závěti, v níž dotyčnou osobu za dědice nebo

70)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 362. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 71) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 363. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

41

odkazovníka povolává (toto není možné, jde-li o závěť formou veřejné listiny) 72).

3.3.3. Podmínky platnosti a obsah závěti Závěť je odvolatelný projev vůle, kdy tato vůle musí být pravá a vážná, prostá omylu, projevená určitě a srozumitelně (§551-553 NOZ). Jedná se o projev vůle adresovaným jiným pro případ zůstavitelovy smrti, přičemž dědici, odkazovníci i soud se budou s obsahem poslední vůle většinou seznamovat až v době, kdy zůstavitel již nebude schopný podat další vysvětlení. Z tohoto důvodu by měl zůstavitel přistupovat k sepisování závěti při plných smyslech, s rozvahou a bez ukvapení, se zvolením řádné formy závěti a s možností kontroly, zda jeho poslední vůle vyhovuje zákonným předpokladům73). Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby bylo jen přisvědčeno návrhu, který mu byl učiněn (§1497 NOZ). Podmínky platnosti závěti zůstávají stejné jako ve stávající právní úpravě. Nejdůležitější je opět: uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla sepsána. Není-li zřejmé, v který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je samotná závěť neplatná (§1494 NOZ). Další důležitou podmínkou platnosti, která se přenáší ze stávající právní úpravy do nové, je ustanovení dědice nebo dědiců. Nová ustanovení o povolání dědice jsou obsažena v §14991506 NOZ a jsou zde rozepsána detailněji a konkrétněji. Může nastat situace, že zůstavitel povolá závětí dědice a to tak, že některým z nich zůstavitel vyměří podíly a druhým nikoli. V tomto případě připadne povolaným dědicům bez podílu zbylá část pozůstalosti rovným dílem. V případě, že po rozdělení určených podílů nic nezbude, srazí se pro dědice, který byl povolán bez podílu, poměrně ze všech vyměřených podílů tolik, kolik by se mu dostalo podílu rovného s dědicem, kterému bylo vyměřeno nejméně. Jsou-li podíly ostatních dědiců stejné, srazí se z nich tolik, aby se dědici, kterým byl ustaven bez podílu dostal podíl s nimi stejný (§1501 NOZ). Může se ale také stát, že se zůstavitel v závěti zřejmě přepočetl, potom se provede dělení tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe (§1502 NOZ).

72)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 382-383. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 73) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 370. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

42

Povolá-li zůstavitel v závěti více dědiců, z nichž někteří mají tu vlastnost, že se na ně pro účely dědění ze zákona hledí jako na jedinou osobu (nedědí-li některé ze zůstavitelových dětí nebo některý z jeho sourozenců, připadá jeho dědický podíl jeho dětem, popř. dalším potomkům), pak mají totéž postavení i při dědění podle závěti, pokud zůstavitel neprojevil sám jinou vůli. Povolá-li zůstavitel za dědice skupinu osob vymezenou určitými vlastnostmi (chudé, sirotky, či obdobně určenou skupinu osob), stane se dědicem obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště, ta bude mít povinnost použít dědictví ve prospěch určené skupiny, pokud zůstavitel neprojeví v závěti jinou vůli. Přirůstání dědických podílů je vyloučeno. Uvolní-li se podíl závětního dědice, nepřiroste ostatním závětním dědicům, ale připadne dědicům ze zákona. Pokud závěť povolá několik dědiců a z nich některé s určením podílů a další bez určení podílů, pak uvolněný podíl přiroste jen dědicům povolaným bez určení podílů (§1505 NOZ). S uvolněným dědickým podílem přecházejí na toho, komu přiroste tento podíl, omezení s ním spojená, ledaže zůstavitel projevil vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě povolaného dědice, nebo plyne-li to z povahy věci (§1506 NOZ)74). NOZ řeší rovněž situace, kdy zůstavitel povolá závětí dědice a tato osoba dědictví nenabude. Pokud zůstavitel nechce, aby podíl takového dědice připadl dědicům zákonným má možnost využít náhradnictví. Náhradnictví je buď obecné, nebo svěřenské. Účelem obecného náhradnictví je určit, kdo bude dědit v případě, že se povolaný dědic nedožije zůstavitelovy smrti, či pro případ, že se jí dožije, ale bude nezpůsobilý dědit. Svěřenské nástupnictví zavazuje dědice, který dědictví přijal, přenechat pozůstalost jiné osobě jako dalšímu dědici, nastane-li událost určená v pořízení pro případ smrti75). Ve variantě obecného náhradnictví může zůstavitel povolat této osobě náhradníka, také náhradníkům může povolat postupně další náhradníky. Povolá-li zůstavitel takto několik náhradníků, dědí ten, který je výčtu nejbližší osobě, která dědictví nenabyla (§1507 NOZ). Omezení uložená dědici, který dědit nechce nebo nemůže, postihují také náhradníka, pokud zůstavitel neprojeví vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě dědice, nebo plyne-li to z povahy věci (§1509 NOZ). Obecné náhradnictví zanikne, nabude-li povolaný dědic dědictví. Neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, zanikne náhradnictví, které zůstavitel zřídil svému

74)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 372-373. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 75) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 374. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

43

dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li toto dítě potomky způsobilé dědit. To platí i v případě, zřídí-li zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky nemá (§1511 NOZ). Svěřenské nástupnictví představuje nařízení zůstavitele, aby po jeho dědici nastoupila jiná osoba jako další (následný) dědic. Nařízení nástupnictví ovšem může být vztaženo jen k tomu, co zůstavitel sám přednímu dědici zanechal. Jedná se také o institut praktický pro případ, že přední dědic není způsobilý o svém majetku pořizovat. Nemá-li přední dědic tuto způsobilost, protože je nedostatečného věku, vylučuje se nástupnictvím zájem jeho zákonných dědiců na jeho smrti, nařízení nástupnictví osobě omezené ve svéprávnosti, která nemá zákonného dědice, zajišťuje ponechání vlastnictví v soukromé sféře, neboť zůstavitel vyloučí tímto opatřením odúmrť. Svěřenské nástupnictví nařízené nezletilému dítěti nezpůsobilému pořizovat končí, nabude-li dítě pořizovací způsobilost a to v tom rozsahu, v jakém má tento dědic právo na povinný díl (§1517 NOZ). Nástupnictví také zanikne, bylo-li nařízeno osobě, která nemá pořizovací způsobilost proto, že její svéprávnost byla omezena, ale která následně způsobilost pořídit o svém jmění znovu získá, a to třeba jen přechodně, pokud zůstavitel ale neprojeví jinou vůli (§1519 NOZ). Svěřenský nástupce má právo požadovat sestavení inventáře (přehled o tom, co mu má jako následnému dědici z pozůstalosti později připadnout) ve formě veřejné listiny (§1520 odst. 2 NOZ) 76).

3.3.4. Nepominutelný dědic Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl (§1642 NOZ). Změna oproti stávající právní úpravě je ve výši jejich dědického podílu, konkrétně se jedná o snížení částky, která nepominutelným dědicům náleží. Dle §1643 odst. 2 NOZ se musí dostat nezletilému nepominutelnému dědici tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu (stávající právní úprava OZ: náleží tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona), zletilému se musí dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu (stávající právní úprava OZ: náleží tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona). Zůstavitel, pořizuje-li závěť, musí těmto nepominutelným dědicům zanechat povinný díl a to v podobě buď dědického podílu, nebo odkazu, ale tento díl nesmí být jakkoli zatížen podmínkami, příkazy nebo jinými omezeními (§1644 odst. 1 NOZ). V případě, že zůstavitel v závěti uvede nějaké zatížení, tak se k tomuto nepřihlíží. Výjimka je tehdy, zanechá-li

76)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 375-378. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 44

zůstavitel takovému dědici větší díl, než je povinný. V tomto případě se takové nařízení vztahuje jen na tu část, která přesahuje hodnotu povinného dílu (§1644 odst. 2 NOZ). Zůstavitel může nepominutelnému dědici uložit, aby se rozhodl pro to, co se mu zůstavuje s omezením nebo pro povinný díl (§1644 odst. 3 NOZ). Neposkytne-li zůstavitel nepominutelnému dědici právo takové volby, jsou podmínky a příkazy omezující povinný díl bez účinků. Může se ale stát, že zůstavitel v závěti na nepominutelného dědice vůbec pamatovat nebude a jako závětní dědice povolá jiné osoby. Stávající právní úprava OZ, v tomto případě říká, že je závěť v příslušné části neplatná. V NOZ již tento důvod nebude mít za následek neplatnost, ale pozůstalost v tomto případě připadne závětím dědicům tak, jak zůstavitel určil. Nepominutelnému dědici však náleží právo na vyplacení povinného dílu vůči závětním dědicům, kteří se s ním budou muset vypořádat. Nepominutelný dědic vlastně není dědicem – byl-li v pořízení pro případ smrti zkrácen nebo případně zcela pominut, ale věřitelem těch, kteří byli zůstavitelem za dědice a odkazovníky povolání. Ti musí poměrně vyrovnat jeho pohledávku a poměr se určí podle poměru čistých hodnot podílů nebo odkazů, které sami z pozůstalosti nabyli. Této povinnosti se závětní dědici mohou zprostit a to odmítnutím dědictví77). To samé platí za předpokladu, že zůstavitel neplatně vydědil nepominutelného dědice. I v tomto případě má na vyplacení povinného dílu nepominutelný dědic právo vůči dědicům a odkazovníkům (§1653 NOZ). Nepominutelný dědic může být opominut vědomě (úmyslně) nebo nevědomě (omylem). V rámci nevědomého opominutí se přiznává dědici právo na povinný díl v zákonném rozsahu (tak, jak jsem popisovala výše). Vzhledem k tomu, že dle §1648 NOZ není podmínkou platnosti prohlášení o vydědění výslovné uvedení důvodu, není vyloučena situace, že zůstavitel úmyslně opomene nepominutelného dědice. V jeho zřejmém přání, aby tento dědic nedědil, se takový projev vůle považuje za vydědění mlčky učiněné (§1651 odst. 2) a dědici povolanému pro případ smrti se ponechává na vůli, zda nepominutelnému dědici ustoupí, či zda, je-li tu důvod k vydědění takového dědice, preferovanému dědici existenci takového důvodu dokáže a z dědění jej vyloučí 78).

77)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 406, 412. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 78) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 411. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

45

3.3.5. Vydědění, odmítnutí a vzdání se dědictví, zřeknutí se dědického práva Vydědění upravuje §1646-1649 NOZ. Rozdílů proti stávají právní úpravě vydědění je několik. Právní úprava NOZ vychází ze stávající, pokud jde o důvody a formu prohlášení o vydědění. Jediná změna, která se dotkla stávajících důvodů, pro které může být nepominutelný dědic vyděděn, je u spáchání trestného činu. Nově se již nehledí na délku odsouzení a dědic může být platně vyděděn, pokud byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze (§1646 odst. 1c NOZ). Tímto ustanovením je možno od sebe odlišit případy trestných činů, které si sankci dědického práva zasluhují, aniž se bere v potaz trestní sazba a uložený trest (chladnokrevná vražda nebo loupež), od případů, které pro vydědění nemohou mít rozumný význam (např. hospodská rvačka o děvče, krádež z hladu apod.). Zvrhlou povahu pachatele je nutno posoudit nejen z hlediska obecné morálky, ale i se zřetelem k tomu, nakolik se konkrétní trestný čin dotýká zůstavitelovy cti a cti jeho rodiny (kdo byl sám odsouzen za opakované krádeže, těžko může vydědit potomka odsouzeného rovněž za krádež) 79). §1647 NOZ nově zavádí další důvod vydědění a to pro takové zadlužení nepominutelného dědice nebo jeho marnotratné chování, že je tu obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Vydědit ho zůstavitel může, ale pouze tak, že tento povinný díl zůstaví dětem tohoto dědice, pokud jich není, tak jejich potomkům. Další změna oproti stávající právní úpravě OZ je v tom, že nově nemusí zůstavitel v listině o vydědění uvést důvod vydědění. Neuvedení důvodu nemá za následek neplatnost takovéto listiny. Zásadně není důvod, aby zůstavitel zdůvodňoval své rozhodnutí o vydědění v případech, kdy je tento důvod znám jak jemu, tak i vyděďovanému potomku. Účelem vydědění není udat vyděděného potomka, ale zbavit ho práva na povinný podíl. Je tedy správné ponechat na zůstaviteli, zda důvod uvede či ne 80). Poslední zásadní změnu přináší §1649 odst. 2 NOZ. Stávající právní úprava říká, že je možno platně vydědit pouze svého nezletilého nebo zletilého potomka. Nová právní úprava povoluje, že může zůstavitel prohlásit o některém z dědiců (nikoli nepominutelných), jemuž

79)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 408-409. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 80) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 409. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

46

svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalosti nenabude. Dědic má i nadále právo dědictví odmítnout. NOZ zachovává právní úpravu tak, jak je uvedena ve stávajícím OZ. Nově se ale odmítnutí doplňuje o situaci, kdy dědic zemře před uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví (§1488 NOZ). V tomto případě přechází právo na odmítnutí na jeho dědice a nezanikne dříve, než tomuto dědici uplyne lhůta k odmítnutí dědictví i po předchozím dědici. Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice. V případě, že takovéto vzdání se dědictví učiní nepominutelný dědic, vzdává se tím práva na povinný díl s účinností i pro své potomky. Podmínkou platnosti je, aby i druhý (obmyšlený) dědic s tímto nabytím dědického podílu souhlasil. Nesouhlasí-li, k vzdání se dědictví se nepřihlíží (§1490 odst. 1 NOZ). V případě, že byl takovýto dědic, který se vzdává dědictví, obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření (§1490 odst. 2 NOZ). Zcela nově upravuje NOZ zřeknutí se dědického práva (§1484 NOZ). Dědického práva je možné se předem zříci a je k tomu vyžadována smlouva se zůstavitelem. Tato smlouva by měla mít formu veřejné listiny, NOZ však umožňuje zrušit práva a povinnosti ze smlouvy i v prosté písemné formě. V případě, že v této smlouvě není ujednáno jinak, působí zřeknutí i proti potomkům dědice, který se svého práva zříká. Jestliže se dědic vzdává práva na dědický podíl, a je-li to nepominutelný dědic, zříká se tím i práva na povinný podíl. Jestliže se však dědic zřekne jen práva na povinný podíl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti. To má praktický význam zejména, zřekl-li se nepominutelný dědic jen práva na povinný díl v souvislosti s tím, že zůstavitel zamýšlí pořídit o svém jmění závětí, dovětkem nebo v dědické smlouvě a nezatížit povolané dědice nebo odkazovníky povinností k vyplacení povinného dílu, ale posléze pořízení pro případ smrti neučiní, nebo je následně zruší, anebo dědic povolaný závětí zůstavitele nepřežije nebo se stane nezpůsobilým dědit apod. Pak i ten, kdo se zřekl výslovně jen práva na povinný díl, nastoupí jako dědic podle zákonné posloupnosti. Dědického práva se dědic může zříci i ve prospěch jiné osoby a to za podmínky, že se tato osoba, v jejíž prospěch se čekatel dědického práva zřekl, skutečně dědicem stala. Nestane-li se, nastoupí se svým dědickým právem na její místo ten, kdo se jej v její prospěch zřekl (pokud nebude ujednáno jinak)81).

81)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 364-366. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

47

Dnešní právní úprava možnost zřeknutí se dědického práva nepřipouští. Dědic se nemůže předem zříci svého dědického práva a musí po zůstavitelově smrti dědictví buď přijmout, nebo ho odmítnout.

3.3.6. Vedlejší doložky v závěti Dle současné právní úpravy nemají jakékoliv podmínky připojené k závěti právní důsledky. NOZ toto ustanovení mění a povoluje, aby zůstavitel mohl opatřit závěť vedlejšími doložkami (§1551-1574 NOZ). Tyto doložky jsou dvojího druhu. Jednak může zůstavitel závětí povolat vykonavatele závěti a případně mu určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován (§1553 NOZ). Zůstavitel má právo povolat jako vykonavatele závěti osobu, k níž má důvěru a na niž spoléhá, že přispěje ke splnění jeho poslední vůle a urovnání dědických záležitostí. Vykonavatel závěti má zásadně spravovat pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví dědicům soudem (§1677 NOZ), ledaže je za tím účelem povolán i správce pozůstalosti82). Druhá skupina vedlejších doložek má zůstaviteli umožnit, aby mohl k poslední vůli připojit jinou podmínku, doložení času nebo příkaz (§1551 odst. 1 NOZ). Směřuje-li podmínka k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele, i když se tak stalo už za zůstavitelova života (§1561 NOZ). K nabytí dědictví (nebo jeho části), které bylo zajištěno odkládací podmínkou, dojde tehdy, jestliže osoba, které je toto dědictví určeno, přežije zůstavitele a je způsobilá dědit (§1562 NOZ). Doložení času znamená, že dědic (odkazovník) má právo nabýt dědictví jen na určitou dobu, popřípadě, že je má nabýt později než dnem zůstavitelovi smrti. Rozdíl mezi doložením času a podmínkou je zejména v tom, že se doložení času váže vždy na událost, která v budoucnu musí nastat83). Při nejistotě, nastane-li tento určený okamžik, nejedná se o doložení času, ale o určení podmínky (§1564 NOZ). Zůstavitel může určit, že pozůstalost připadne několika povolaným osobám po sobě (1567-1568 NOZ). K tomuto případu může dojít, povolá-li zůstavitel dědice s doložení času nebo s odkládací, případně rozvazovací, podmínkou. Ve všech těchto uvedených případech

82)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 388-389. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 83) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 390. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 48

získá dědictví nejprve jedna osoba (přední dědic) a po naplnění časové doložky nebo splnění podmínky osoba druhá (dědic následný). V tomto případě je zapotřebí chránit následného dědice, aby se mu dostalo to, čeho se mu dostat má. Dále se musí následný dědic s dědicem předním poměrně vyrovnat (přední dědic má povinnost hradit zůstavitelovy dluhy, případně vyrovnat povinný díl nepominutelného dědice). Pokud ohledně tohoto neprovede nařízení zůstavitel, je na straně dědiců, aby se o vypořádání dohodly, nedohodnou-li se, rozhodne o povinnosti následného dědice a jejím rozsahu soud84). Vedle podmínky a doložení času je vedlejší doložkou příkaz (§1569-1574 NOZ). Příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka, tzn., že pokud dědic (odkazovník) tento příkaz nesplní, dědictví nenabude. Právo vymáhat splnění příkazu má osoba, jíž je příkaz ku prospěchu, dále vykonavatel závěti nebo jiná osoba, kterou tím zůstavitel pověřuje v závěti (§1571 NOZ). Směřuje-li příkaz ku prospěchu více osob, je lepší svěřit právo k vymáhání příkazu právnické osobě, která je oprávněná chránit zájmy těchto osob. Směřuje-li příkaz k veřejnému prospěchu, může splnění příkazu vymáhat i příslušný orgán veřejné moci (§1572 NOZ). V případě, že dědic vedlejší doložku (podmínku, doložení času, příkaz) uvedenou v poslední vůli nesplní, ztrácí tím právo na dědictví. K vedlejší doložce, která směřuje ke zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka (aniž by k tomu byl rozumný důvod), se nepřihlíží. Stejně tak se nepřihlíží k doložce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku (např. příkaz podporovat nezákonnou organizaci rozněcující rasovou či náboženskou nenávist) nebo je nesrozumitelná (§1551 odst. 2 NOZ). Dále se zakazují vedlejší doložky, které ukládají dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství (případně registrované partnerství) nebo aby v takovém svazku setrval či ho zrušil85).

3.3.7. Zrušení a neplatnost závěti Ustanovení o zrušení závěti v novém občanském zákoníku (§1575-1581 NOZ) vycházejí ze stávající právní úpravy (§480 OZ), ale jsou přesnější a detailnější. V platnosti zůstává, že zůstavitel může svou závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli zrušit a to buď pořízením nové závěti, nebo odvoláním závěti (§1575 NOZ). Odvolat závěť (§1577-1578 NOZ) lze

84)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 391. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 85) Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 388-389. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 49

mlčky (zničením listiny obsahující zůstavitelovu poslední vůli) nebo výslovně (prohlášením o odvolání závěti, které musí mít formu předepsanou pro pořízení závěti). Nově je upraveno zrušení závěti ve formě veřejné listiny (§1579 odst. 1 NOZ). V případě, že byla závěť pořízena v této formě, má zůstavitel právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla vydána, a ta může být vydána pouze zůstaviteli osobně. Je-li mu takto vydána, považuje se závěť za odvolanou a odvolání závěti i poučení zůstavitele o odvolání poznamená osoba, která poslední vůli vydává, na vydávanou listinu i do svého spisu. Toto ujednání neplatí, bylali závěť uložena do úřední úschovy, v tomto případě nemá její vydání právní následky odvolání závěti (§1579 odst. 2 NOZ). Nové je i ustanovení v §1580 NOZ, kdy v případě, že zůstavitel zruší novější závěť, aniž by zrušil dřívější, má se za to, že dřívější závěť nepozbyla platnost a hledí se na ni, jako by nebyla zrušena. V §1581 NOZ je uvedena neúčinná zrušovací doložka, která spočívá v tom, že prohlásí-li zůstavitel, že všechna jeho příští pořízení pro případ smrti budou neplatná, nebo že budou neplatná taková pořízení, jež nebudou zřízena v určité formě, tak toto prohlášení je bez právních účinků a nepřihlíží se k tomu. Neplatná je taková závěť (nebo ustanovení), kterou zůstavitel pořídil během doby, kdy byl v péči zařízení, které poskytuje zdravotnické nebo sociální služby nebo kdy jinak přijímal služby tohoto zařízení a pořízením pro případ smrti povolává za dědice (odkazovníka) osobu, která spravuje toto zařízení nebo osobu, která je zde zaměstnána. V případě, že by zůstavitel pořídil tuto závěť formou veřejné listiny, je toto pořízení platné (§1493 odst. 1 NOZ), protože se má za to, že je taková závěť projevem vůle zůstavitele a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti má povinnost přesvědčit se, zda se projev vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení. Proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování. Pravidlo o neplatnosti povolání za dědice (odkazovníka) ve prospěch osob z tohoto zařízení se neuplatní v případě, kdy byl zůstavitel z péče zařízení propuštěn a měl možnost pořídit poslední vůli ve formě veřejné listiny, ale přesto tak neučinil, a tím dal najevo, jaká je jeho skutečná vůle86). Nová právní úprava upravuje ustanovení o následcích zůstavitelova omylu (§1529-1531 NOZ). Platnost závěti není posuzována z hlediska adresáta (dědice, odkazovníka), ale z hlediska jejího pořizovatele (zůstavitele). Podstatný omyl zůstavitele způsobuje neplatnost ustanovení poslední vůle, kterého se týká (§1529 NOZ). Jedná se o situaci, která se týká

86)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 369. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

50

osoby, které se něco zůstavuje, nebo podílu či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci a to tehdy, je-li zřejmé, že by zůstavitel v závěti tak neurčil, kdyby se v nich nebyl zmýlil (§1530 odst. 1 NOZ). Nerozhoduje v tomto případě, kdo takový omyl vyvolal, ani to, vznikl-li podstatný omyl výhradně z příčin na straně samotného zůstavitele. Tato neplatnost je relativní a dědic má právo se této neplatnosti dovolat (právo je časově omezeno). V případě, že se ukáže, že se jednalo pouze o to, že osoba nebo věc byla zůstavitelem jen nesprávně pojmenována nebo popsána (chybné uvedení jména a příjmení apod.), zůstávají tyto ustanovení v platnosti (§1530 odst. 2 NOZ) 87). Ustanovení závěti, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou odkládací podmínkou, je neplatné (§1563 odst. 2 NOZ), stejně tak se hledí na ustanovení v závěti, které ukládá, že čas, který je určen vedlejší doložkou v závěti, nikdy nastat nemůže. Pak se takováto klauzule posuzuje dle §1563 NOZ o nemožných podmínkách (§1566 NOZ).

87)

Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, str. 381. 3. února 2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf 51

4. Srovnání stávající a nové právní úpravy 4.1. Shrnutí důležitých změn Nová právní úprava je mnohem podrobnější a přiklání se k zůstavitelově volnosti a respektování jeho vůle – závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§1494 odst. 2 NOZ). I nadále se dědictví nabývá již smrtí zůstavitele, nabytí dědictví potvrzuje soud (§1670 NOZ). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (§3069 NOZ). Zemře-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti NOZ a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu (§3070 NOZ). Z tohoto vyplývá, že již v současné době můžeme pořídit závěť dle NOZ, ale bude se podle ní postupovat, zemře-li zůstavitel po 1. 1. 2014. Zásadním rozdílem oproti současné právní úpravě je, že nový občanský zákoník považuje za skutečného dědice jen toho, komu připadne celá pozůstalost nebo podíl z ní, nikoli však jednotlivé kusy, protože těch se někomu může dostat jen formou odkazu88). A odkazovník sám není dědicem (§1477 odst. 2 NOZ). Stále platí, že jediná možná forma závěti je písemná forma, ale dle NOZ se závěť pořizuje formou soukromé nebo veřejné listiny. Nový občanský zákoník zavádí výjimky, kdy povoluje tzv. privilegované závěti, tzn., že dává zůstaviteli možnost pořídit svou poslední vůli s úlevami. Situace, za kterých je možno pořídit takovou závěť jsou uvedeny v §1542-1549 NOZ. Rozdíl oproti stávající právní úpravě způsobilosti zůstavitele je v tom, že NOZ rozlišuje svéprávnost a zletilost, kdy zletilosti nabývá člověk dosažením osmnácti let věku a svéprávnost je schopnost jedince samostatně jednat, vlastním jednáním nabývat subjektivní práva a povinnosti. Další novinkou obsaženou v NOZ je zavedení náhradnictví (obecné nebo svěřenské). Zůstavitel může v závěti povolat náhradníka v případě, že na prvním místě zmínění dědicové nemohou nebo nechtějí přijmout dědictví (§1507 – 1524 NOZ). Co se týče ustanovení o nepominutelných dědicích, tak změna oproti dnešní úpravě je

88)

VAŇASOVÁ, Markéta. Dědické právo v novém občanském zákoníku. [online]. 2012, str. 2. 06.09.2012 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/cs/obcanske-pravo/7017-dedicke-pravo-novy-obcanskyzakonik.html

52

v zákonném podílu, který se jím musí dostat. Podle nové právní úpravy se částka, u nezletilých nepominutelných dědiců, snižuje z 100% na ¾ jeho zákonného dědického podílu, u zletilých z ½ na ¼ jeho zákonného dědického podílu. Na tuto částku mají nárok, i když je zůstavitel v závěti opomene nebo jim určí částku nižší. Nicméně opomenutí nebo určení nižší částky nemá nově vliv na platnost závěti, ale nepominutelný dědic se stává věřitelem dědiců povolaných závětí, kteří jsou povinni se s nepominutelným dědicem vyrovnat. Nově může zůstavitel opatřit svou závěť vedlejšími doložkami (§1551-1574 NOZ). V případě, že dědic vedlejší doložku (podmínku, doložení času, příkaz), uvedenou v poslední vůli nesplní, ztrácí tím právo na dědictví. Nicméně takovouto vedlejší doložkou nesmí zůstavitel zatížit zákonný díl nepominutelného dědice. V případě, že by zůstavitel v závěti uvedl nějaké zatížení, tak se k tomuto ustanovení nepřihlíží. V neposlední řadě je změna v ustanovení vydědění, kdy podle NOZ nemusí zůstavitel v listině o vydědění uvést důvod vydědění. Neuvedení důvodu nemá za následek neplatnost takovéto listiny. Zcela nově upravuje nový občanský zákoník zřeknutí se dědického práva (§1484 NOZ). Dědického práva je možné se předem zříci a je k tomu vyžadována smlouva se zůstavitelem. Tato smlouva by měla mít formu veřejné listiny. Na závěr této kapitoly jsem si dovolila použít tabulku z článku: Jak se bude dědit podle NOZ?, uveřejněnou v časopise Právní rádce, číslo 2 z roku 2013. Jedná se o schéma, jaké možnosti s odkázáním majetku bude mít zůstavitel od účinnosti nového občanského zákoníku.

53

89)

HYNČICOVÁ, Kateřina. Jak se bude dědit podle NOZ?. Právní rádce. Praha: Economia, 2013, XXI., č. 2, str. 7. ISSN 1210-4817. 54

Závěr Cílem mé práce bylo popsat historii vývoje závěti od roku 1918, vysvětlení platné právní úpravy a porovnání s právní úpravou dle nového občanského zákonu platného od roku 2014. Využívala jsem metodu srovnávací, kdy jsme srovnávala právní úpravu závěti jednotlivých období. Co se týče porovnání stávající a nové právní úpravy, použila jsem pro srovnání jednotlivých paragrafů literaturu Nový občanský zákoník – Srovnání nové a současné právní úpravy občanského práva, autorů Jaroslava Svejkovského a kol. V této souvislosti není bez zajímavosti porovnat současnou právní úpravu dědění s právními úpravami v občanských zákonících z dřívější doby. V ABGB z roku 1811, který platil na dnešním území České republiky do 31. 12. 1950, bylo dědickému právu věnováno 294 paragrafů, v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb., který platil na celém území státu v období od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964, bylo nutno vystačit jen s 57 paragrafy, zatímco při pokračující zákonodárné restrikci na tomto úseku v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., i když přihlédneme k jeho doplnění a změnám, byla celá právní úprava dědění vtěsnána do pouhých 41 paragrafů90). Nová právní úprava dědického práva je mnohem podrobnější a občanský zákoník č. 89/2012 Sb. věnuje této problematice 245 paragrafů. Při psaní jsem vycházela z různých zdrojů a konkrétně platnou právní úpravu jsem doplnila judikaturou a to ve formě rozsudků soudů (většinou rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dále jsem ke svému studiu o tématu použila Velké komentáře k platnému občanskému zákoníku, které mi hodně pomohly pochopit danou problematiku. Vzhledem k tomu, že v současné době není mnoho publikací a možností, jak nastudovat nový občanský zákoník, vzala jsem si, k novému Občanskému zákoníku, na pomoc Důvodovou zprávu ze dne 3. února 2012, kde jsme měla možnost se s novými ustanoveními seznámit podrobněji a lépe pochopit samotné paragrafy nového občanského zákoníku. Myslím si, že jsem ve své práci určitě neobsáhla celou problematiku dědění, konkrétně dědění ze závěti. Nicméně jsem se snažila uvést nejdůležitější body, které by mohly pomoci se v této oblasti orientovat. Určitě není bez zajímavosti, seznámit se s celou historií závěti a to až do období římského práva - starověké Římské říše. Ale to už by bylo téma pro úplně jinou práci, nicméně určitě velmi zajímavé.

90)

MIKEŠ, Jiří. Úvahy nad právní úpravou dědění. Právo a zákonnost. 1991, roč. 39, č. 8, str. 446. 55

Co říci na samotný závěr? Způsob, jak bude chtít člověk naložit se svým majetkem pro případ smrti, je na každém z nás. V případě, že se rozhodneme pro pořízení pro případ smrti, a tím myslím pro závěť, je zapotřebí se důkladně seznámit s tím, jaké máme možnosti a co nám ukládá, v této oblasti, zákon. Je zapotřebí se vyvarovat omylů, nechat si na samotné pořízení dostatečný čas, vše si důkladně promyslet a snažit se na nic nezapomenout.

56

Seznam použité literatury Monografie 1.

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES, 2011. ISBN 978-80-87212-79-0.

2.

SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3.

3.

SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811 - 1950 – 1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-210-1077-0.

4.

SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a KOL. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. první vydání, Praha: C.H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400423-0.

5.

ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVAÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II §460 – 880. druhé vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-807400-108-6.

6.

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK a KOLEKTIV Občanské právo hmotné 3. páté, jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-465-9.

7.

VOJÁČEK, L., K. SCHELLE a V. Knoll. České právní dějiny. druhé upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-257-8.

Články a stati z periodických publikací 8.

ELIÁŠ, Karel. Teoretické a praktické otázky rekodifikace českého občanského práva. Právní fórum. 2006, roč. 3, č. 3. ISSN 1214-7966, 1210-4817.

9.

HYNČICOVÁ, Kateřina. Jak se bude dědit podle NOZ?. Právní rádce. Praha: Economia, 2013, XXI., č. 2. ISSN 1210-4817.

10. JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5. ISSN 1210-4817. 11. MIKEŠ, Jiří. Úvahy nad právní úpravou dědění. Právo a zákonnost. 1991, ročník 39, č. 8 12. ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3. ISSN 1211-0558.

57

Judikatura 13. Rozhodnutí NS, sp. zn. 4 Cz 56/91 14. Rozhodnutí NS ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006 15. Rozhodnutí NS ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000 16. Rozhodnutí NS ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 17. Rozhodnutí NS, sp. zn. 2 Cdon 176/96 18. Rozhodnutí NS ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002 19. Rozhodnutí NS ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1303/2000 20. Rozhodnutí NS ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002 21. Rozhodnutí NS ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 22. Rozhodnutí NS ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001 23. Rozhodnutí NS, sp. zn. 4 Cz 61/86 24. Rozhodnutí NS ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004 25. Rozhodnutí NS ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1744/2007 26. Rozhodnutí NS ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1975/2001 27. Rozhodnutí KS v Brně ze dne 6. 8. 1999, sp. zn. 18 Co 397/98 28. Rozsudek KS, Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 12 Co 248/2000 29. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 24 Co 328/99-55 30. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č. 24 Co 35/NS, sp. zn. 21 Cdo 530/2001 31. Usnesení KS, Brno ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 18 Co 385/98 32. Usnesení KS v Brně ze dne 22. 5. 1995, sp. zn. 18 Co 411/94

Elektronické dokumenty 33. Důvodová zpráva ze dne 3. února 2012 [online]. Praha, 2012, 3. února 2012[cit. 2013-0331].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-

zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 34. VAŇASOVÁ, Markéta. Dědické právo v novém občanském zákoníku. [online]. 2012. 06.09.2012[cit. 2013-03-31]. Dostupné z:: http://www.elaw.cz/cs/obcanske-pravo/707dedicke-pravo-novy-obcansky-zakonik.html

58

Seznam zkratek 1. ABGB Všeobecný zákoník občanský platný od 1. 1. 1812 do 31. 12. 1950 2. NOZ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník platný od 1. 1. 2014 3. NŘ Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) platný od 1. 1. 1993, v platném znění 4. OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád platný od 1. 4. 1964, v platném znění 5. OZ r. 1950 Zákon č. 141/1950., občanský zákoník platný od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 6. OZ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný od 1. 4. 1964, v platném znění

59