Zástavní právo k pohledávce

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Zástavní právo k pohledávce Bakalářská práce

Autor:

Karla Sirota Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

Červen, 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne 28.6.2015

Karla Sirota

.

Anotace

Cílem této bakalářské práce bylo obecné zpracování právní úpravy zástavního práva, dále analýza, deskripce a následné explanace. V teoretické rovině jsem se zaměřila na popis zástavního práva a jeho právní úpravu, vznik zástavního práva a nástroje tohoto vzniku, práva a povinnosti, která vznikají a zúčastněné subjekty jimi disponují nebo jsou jimi naopak vázány v průběhu trvání zástavního práva, přičemţ jsem se dále zabývala pohledávkou ve smyslu práva věřitele na plnění od dluţníka jakoţto předmět zástavního práva.

Klíčová slova: zástavní právo, pohledávka, zástava, věřitel, dluţník, zajištění

Annotation

Objective of my Bachelor´s degree thesis was to provide detailed description of legislation of lien in general, and then to take up the subject in terms of analysis, descriptive and subsequent explanation. In theory, the text focuses on the description of the lien and the legislation, origin of lien and its tools, rights and obligations that arise between entities during the proces of the realization. of lien.

Key words: lien, receivable, pledge, creditor, debtor, guarantee

Obsah

Úvod ...................................................................................................................................... 1 1.

Zástavní právo jako nástroj zajištění .............................................................................. 2 1.1

Historický vývoj zástavního práva.......................................................................... 6

1.2

Rozsah zástavního práva ....................................................................................... 10

1.3

Funkce zástavního práva ....................................................................................... 11

2.

Vznik zástavního práva ................................................................................................ 12

3.

Práva a povinnosti za trvání zástavního práva ............................................................. 16 3.1 Zhoršení zástavy na úkor zástavního věřitele ............................................................ 17 3.2 Právo zástavního věřitele na pojistné plnění ............................................................. 18 3.3 Odevzdání zástavy třetí osobě ................................................................................... 20 3.4 Změna zápisu o zástavním právu............................................................................... 22

4.

Pohledávka jako předmět zástavního práva ................................................................. 23 4.1 Pohledávka jako způsobilá zástava............................................................................ 24 4.2 Vznik zástavního práva k pohledávce ....................................................................... 27 4.3 Realizace zástavního práva k pohledávce ................................................................. 29 4.4 Splatnost zastavené pohledávky ................................................................................ 30

5.

Podzástavní právo ........................................................................................................ 33

6.

Realizace a zánik zástavního práva .............................................................................. 34 6.1 Realizace zástavního práva ........................................................................................ 34

6.2 Zánik zástavního práva .............................................................................................. 38 Závěr .................................................................................................................................... 41 Seznam pouţité literatury .................................................................................................... 43

Úvod Zástavní právo je jedním z nejstarších institutů občanského práva, který je upraven v našem právním řádu, přičemţ se jedná o institut velmi hojně vyuţívaný, a to nejen v tuzemské praxi, ale také v praxi zahraniční, coţ je dáno primárně řadou výhod, kterou skýtá v komparaci s jinými zajišťovacími nástroji. Zástavní právo primárně slouţí k zajištění dluhu pro takový případ, kdy by nebyl včas a řádně splněn s tím, ţe v takovém případě je moţno uspokojit potřeby oprávněné strany na základě výtěţku ze zpeněţení zástavy. Dluh dluţníka banky z bankovní záruky je velmi často v kontextu svého druhu, výše, rizikovosti, doby splatnosti a ratingu zajišťován. K tomu je přistupováno primárně z toho důvodu, aby banky, potaţmo věřitelé obecně, předešli moţným ztrátám vyplývajícím ze ztráty solventnosti klienta a následného neplnění smluvních závazků. Právě zástavní právo je v tuzemské praxi nástrojem, který je nejčastěji vyuţíván pro zajištění úvěrů. Současná právní úprava je od roku 2014 obsaţena v novém občanském zákoníku. Není to pouze otázka subjektů ve smyslu bankovních institucí. Celá řada subjektů podnikatelského charakteru opakovaně a v současné době velmi četně řeší problémy, které jsou spojeny s pohledávkami, jejichţ lhůta je jiţ po splatnosti a staly se předmětem soudního, exekučního či obdobného řízení, které je realizováno s cílem zajistit alespoň částečnou úhradu pohledávky. Smluvních partnerů, kteří nejsou schopni v budoucnu své závazky plnit, je nutno se vyvarovat a zajistit si, aby plnění z jejich strany bylo poskytnuto nebo zajištěno jiným způsobem. Cílem tohoto textu je podrobně zpracovat právní úpravu zástavního práva k pohledávce ve smyslu analýzy a následné explanace. V teoretické rovině se práce zaměří na popis zástavního práva a jeho právní úpravu, vznik zástavního práva a nástroje tohoto vzniku, práva a povinnosti, která vznikají a zúčastněné subjekty jimi disponují nebo jsou jimi naopak vázány v průběhu trvání zástavního práva, přičemţ bude dále přiblíţena pohledávka ve smyslu práva věřitele na plnění od dluţníka jakoţto předmět zástavního práva. Pozornost bude věnována také právu podzástavnímu a pochopitelně také realizaci a zániku zástavního práva. Klíčové aspekty problematiky budou následně shrnuty v závěru. Pouţitou metodou při zpracování tohoto textu je deskripce a analýza 1

1. Zástavní právo jako nástroj zajištění

Zástavní právo je upraveno v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014. S novým občanským zákoníkem došlo k řadě změn a to i v oblasti existujícího zástavního práva a jejich výkonu po 1. lednu 2014. Dále je právní úprava zástavního práva obsaţena také v zákoně č. 90/2012 Sb., zákoně o obchodních společnostech a druţstvech. Právní úprava zástavního práva je v novém občanském zákoníku obsaţena v § 1309 a následujících, konkrétně výkonu zástavního práva se věnují § 1359 – § 1375 tohoto zákona. Nicméně v případě, kdy dochází k aplikovatelnosti nového občanského zákoníku na výkon zástavních práv, která vznikla před 1. lednem 2014, tedy přede dnem nabytí jeho účinnosti, je nutné nahlíţet do přechodných ustanovení, která jsou obsaţena v § 3028 odst. 2 a § 3073 nového občanského zákoníku. V souladu s § 3028 odst. 2 je v souladu s ustanovením nového občanského zákoníku postupováno v rámci právních poměrů, které se týkají práv osobních, rodinných a věcných, nicméně jejich vznik stejně tak jako práva a povinnosti, které z nich vznikly a vyplynuly před dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Práva ze zajištění dluhu vzniklá přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, přestoţe byla zřízena jako věcná práva, jsou podle § 3073 nového občanského zákoníku posuzována aţ do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. Nicméně je moţné, aby se zúčastněné strany vzájemně dohodly a ujednaly, ţe tato jejich práva a povinnosti se budou řídit novým občanským zákoníkem, a to ode dne nabytí jeho účinnosti.

Z výše uvedeného lze dovodit, ţe dosavadní právní úprava obsaţená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, bude aplikována na ta práva ze zajištění, která vznikla ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku. Některá zástavní práva se řídí ještě staršími předpisy, jako je například zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vţdy je pro právní reţim výkonu zástavního práva nutné určit, kdy

2

zástavnímu věřiteli vzniká právo na uspokojení ze zástavy, respektive zda se tak děje před dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebo aţ po tomto dni.1

Zástavní právo je zajišťovacím právním institutem, který poskytuje věřiteli věcnou záruku splnění dluhu. Pro některé závazkové vztahy je totiţ příznačná skutečnost, ţe jedna ze stran má povinnost plnit aţ později, neţ strana druhá. Věřitel, který očekává pozdější plnění, si chce toto plnění často zabezpečit a vyţaduje záruku, ţe dluţník své povinnosti dostojí. Garance tohoto plnění můţe být poskytnuta ručením v širším slova smyslu. Toto ručení můţe být osobní, které je staršího původu a velmi často je závislé na majetkové situaci osoby, která záruku dává, přičemţ nutno podotknout, ţe tato majetková situace můţe být do značné míry proměnlivá, nebo věcné, které spočívá v určení konkrétní věci dluţníka, z níţ bude v případě neplnění povinnosti věřitel uspokojen, přičemţ toto uspokojení je přednostní před ostatními dluţníkovými věřiteli. Z ručení věcí jakoţto pouhého reálného stavu se vyvinulo právě zástavní právo. Faktem je, ţe věc (a zvláště pak, jedná-li se o věc nemovitou jakoţto věc stálou a nehybnou) můţe podle okolností pro věřitele představovat stabilnější záruku neţ osobní ručení, které je do značné míry kolísavé, jak jiţ bylo naznačeno výše. Nehledě na to, ţe věřitel zpravidla akceptuje jako zástavu takovou věc, jejíţ hodnota se mu jeví jako dostačující jako záruka uspokojení jeho pohledávky.

Není účelem zástavního práva rozmnoţit majetek věřitele. Hlavním účelem zástavního práva je zesílit práva jiná, konkrétně práva obligační. Jak uvádí Vymazal, „zástavní právo tedy zajišťuje splnění dluhu tím, že nebude-li dluh řádně splněn, může se zástavní věřitel uspokojit ze zástavy a docílit úhrady pohledávky i bez součinnosti dlužníka.“2

1

ŠUBERTOVÁ, Karolina. Výkon stávajících zástavních práv podle nového občanského zákoníku. E-

pravo.cz [online]. 2014 [cit. 2015-01-14]. 2

VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde,

2014, s. 23. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502.

3

Svým převaţujícím pojetím je zástavní právo právem věcným, omezeným věcným právem zajišťovacím. Má absolutní povahu, coţ znamená, ţe nepůsobí pouze mezi subjekty zástavněprávního poměru, kterými jsou zástavní věřitel a zástavní dluţník, ale má právní účinky vůči všem dalším subjektům vně zástavněprávního vztahu. Jak dále uvádí Vymazal, „bez ohledu na změny v osobě vlastníka zástavy či v osobě věřitele zajištěné pohledávky zástavní právo jakožto právo věcné v zásadě na věci (zástavě) lpí a zajišťuje splnění dluhu. Tato vlastnost mu propůjčuje stabilní charakter a činí z něj významný instrument využívaný k zajišťování v závazkových právních vztazích.“

3

Pokud by zástavní právo nemělo

absolutní povahu, pak by nebylo zástavním právem ve skutečném významu tohoto právního institutu. V této souvislosti nutno podotknout, ţe Vymazal nesprávně uvádí skutečnost, ţe zástavní právo zajišťuje pohledávku. Předchozí občanský zákoník hovořil v určitých pasáţích o zajištění pohledávky, v jiných pak o zajištění splnění povinnosti či závazku, ani obchodní zákoník nebýval v názvosloví jednotný. Nový občanský zákoník se pokusil o sjednocení terminologie a hovoří o zajištění dluhu, neboť základní funkcí zástavního práva je zajištění dluhu, čímţ je míněn fakt, ţe dluţník dostojí své povinnosti vůči věřiteli. Nutno podotknout, ţe zcela důsledný v tomto ohledu ovšem není ani nový občanský zákoník.

Je-li dluh zajištěn zástavním právem, vzniká věřiteli oprávnění, kdy v případě, ţe dluţník včas a řádné nedostojí svému dluhu a neuhradí dluh, má věřitel právo uspokojit svůj oprávněný zájem z výtěţku plynoucího ze zpeněţení zástavy. Pokud tato výše není ujednána, pak má věřitel právo na uspokojení se z výtěţku do výše pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu s příslušenstvím ke dni zpeněţení zástavy (§ 1309).

Zástavou jako takovou můţe být jakákoli věc, s níţ je moţné obchodovat. Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níţ zástavnímu dluţníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí. (§1310).

3



4

Jak je vymezeno v §1311 zákona č. 89/2012 Sb. NOZ, zástavním právem je moţné „zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva.“ Dluh můţe mít povahu peněţitou, nepeněţitou, můţe být dluhem podmíněným i dluhem budoucím s časovou návazností na vznik v budoucnu. Prostřednictvím zástavního práva lze současně také zajistit i dluhy určitého druhu, „které vznikají dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.“4 Nutno podotknout, ţe nový občanský zákoník významnou měrou zasáhl do institutu zástavního práva. Nový občanský zákoník upřesňuje některá stávající pravidla, která se zástavního práva dotýkají a zavádí nové zástavněprávní instituty. Jak uvádí Vymazal: „Zaměříme-li se přitom na intenzitu změn, s určitou mírou zobecnění lze v případě nové úpravy výkonu zástavního práva hovořit – v relaci k dosavadní úpravě výkonu zástavního práva – o diskontinuitě, zatímco v ostatních oblastech úpravy zástavního práva jde spíš o kontinuální vývoj (byť mnoho dílčích změn zasáhlo i tuto oblast).“5

Co se principů, na nichţ je zástavní právo vystavěno, týče, s věcněprávním charakterem souvisí princip publicity. Pokud má mít zástavní právo absolutní účinky, pak je nutné, aby všem dotčeným subjektům bylo zřejmé, tedy musí mít takovou vnější podobu, z níţ bude kaţdému zjevné. Zásada publicity je v praxi naplňována zpravidla zápisem do veřejných seznamů, jako je katastr nemovitostí, Rejstřík zástav či další speciální rejstříky, případně drţením zástavy zástavním věřitelem v případě movitých věcí nebo označením zástavy takovým způsobem, z něhoţ bude kaţdému zástavní právo patrné.

Zástavní právo je ovšem nutné svou povahou také pojímat jako právo k věci cizí, jelikoţ omezuje právo vlastníka k věci. Podstata spočívá ve faktickém omezení práva věc drţet (dojde-li k odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli), věc uţívat či můţe dojít aţ k vyústění

4

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

5



5

v povinnost vlastníka strpět zpeněţení zástavy ve smyslu uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Nicméně na rozdíl od ostatních práv k věci cizí při zástavním právu dochází k uspokojení oprávněného zástava nikoli svou uţitnou hodnotou, ale hodnotou směnou. Současně se zástavní právo odlišuje od některých ostatních práv k věci cizí (s výjimkou například práva zadrţovacího) svou nesamostatností, neboť existence zástavního práva je podmíněna existencí pohledávky, kterou toto právo zajišťuje. Jak uvádí Vymazal, „zástavní právo samo o sobě vlastní hospodářský účel nemá, slouží pouze k zajištění pohledávky. V pravidlu, že bez pohledávky není zástavního práva, se vyjevuje akcesorická povaha tohoto zajišťovacího prostředku.“ Nejde-li tudíţ ke vzniku dluhu, jejíţ zajištění je sledováno, není moţné, aby trvalo zástavní právo, ač byly jinak veškeré předpoklady splněny. Také v souladu ustanovení nového občanského zákoníku je pravidlem, ţe zástavním právem není moţno disponovat samostatně, tedy není moţné jen například převádět nezávisle na pohledávce, neboť zástavní právo vţdy automaticky následuje pohledávku.6

1.1 Historický vývoj zástavního práva

Svůj původ má zástavní právo jiţ v římském právu. Zde měla zástava čtyři formy, kterými byla praediattura spočívající v ručení majetku za závazky vůči státu ve smyslu daní a cel, fiducia představující v podstatě podmínečný převod vlastnictví, pignus, při němţ nedocházelo k převodu podmínečného vlastnictví věci, ale pouze drţba věci a zástavní věřitel tudíţ mohl věci pouze drţet, nikoli ji prodat, a hypotheka, při níţ nedocházelo k převodu drţby, ale zde měl zástavní věřitel jiţ moţnost v případě nesplnění závazku zastavenou věc prodat. Římské právo rozlišovalo primárně dva druhy zástavního práva, zástavní právo ruční a hypotekární. Ruční zástavní právo znamenalo, ţe zástavní věřitel měl zástavu u sebe, 6


2014, s. 24 - 25. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502.

6

hypotekární znamenalo, ţe zástava zůstala v drţbě zástavního dluţníka. Jak uvádí Rozehnal, vývoj zástavního práva se dovršil aţ v klasickém období římské jurisprudence, tedy na konci 2. století našeho letopočtu, přičemţ zcela byl dokončen aţ justiniánskou úpravou – zákoníkem Digesta seu Pandectae vydaným roku 533 našeho letopočtu. Rozhodující podíl na vývoji zástavního práva mělo praetorské právo.7

Způsob, jakým bylo zástavní právo v římském právu realizováno, byl závislý na dohodě zástavního věřitele a zástavního dluţníka. Povětšinou si zástavní věřitel v případě neplnění ze strany zástavního dluţníka ponechal zástavu u sebe. Tato zástava tedy měla povahu propadnou. Pro úmluvu o tomto výkonu zástavního práva se zaţilo označení lex commissoria. Zástavní právo podle práva římského zanikalo zánikem zajišťované pohledávky. Zanikalo téţ prodejem věci při realizaci zástavního práva či zřeknutím se zástavního práva zástavním věřitelem a to i konkludentně, tedy v podobě odevzdání zástavy zástavci. Zánik zástavního práva byl také moţné vydrţením vlastnického práva v případě, kdyţ vlastník nebo drţitel v dobré víře drţeli věc po dobu deseti let, případě v nepřítomnosti zástavního věřitele po dobu dvaceti let.

V českých zemích se poprvé právo obdobné zástavnímu vyskytuje uţ před vydáním statutu Kondráda Oty roku 1186. Toto spočívalo v odevzdání věci sporu do drţby soudcům. V nejstarším českém právu mělo zástavní právo povahu soudcovského zástavního práva. Jakýmsi přechodem mezi soudcovským zástavním právem a smluvním zástavním právem tvoří svémocná zástava a zákonná zástava. Zákonnou zástavou byly zajišťovány například pohledávky za řemeslnickou práci, smluvní zástavní právo se vyvinulo aţ později. Nejprve byly předmětem zástav movité věci, nemovité aţ později. Jak uvádí Rozehnal, „v době, kdy ještě nebyly rozšířeny peníze a obchody byly na trhu provozovány formou výměnných

7

ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 27. ISBN 80-861-

0304-8.

7

obchodů, byla zástava movité věci s výhradou pozdější výměny za jinou věc celkem běžnou záležitostí. Tento právní institut se nazýval základ.“8

V českých zemích se tedy nemovitosti staly předmětem zástavy později neţ věci movité, coţ bylo dáno i tím, ţe soukromé vlastnictví k nemovitostem také vzniklo později. Nejstarší zástavní listina, kde je předmětem zástavy nemovitost, se datuje do roku 1215. Další historicky vzniklou zástavou pak byla zástava bez drţby. Ta vyhovovala lépe potřebám obchodu, zaţilo se pro ni označení „zástava s uvázáním“. Zástavní dluţník měl v tomto případě právo si ponechat nemovitost, bylo ovšem nutné, aby platil sjednaný úrok a jeho dispoziční práva s nemovitostní byla zcela omezena. Pokud dluţník svému dluhu včas a řádné nedostál, pak došlo k tzv. uvázání a zastavená nemovitost propadla zástavnímu věřiteli.

V českých zemích lze zaznamenat odlišný vývoj právní úpravy zástavy v Čechách a na Moravě, coţ ale odstranilo Obnovené zřízení zemské vydané pro Čechy roku 1627 a pro Moravu 1628. Podle něj byly zástavy rozděleny na zástavy s drţbou a zástavy bez drţby. Zvláštní právní úpravu mělo také zástavní právo u Ţidů. Ti do zástavy mohli přijímat vše, co mělo nějakou cenu. Předmětem zástavy mezi Ţidy pak byly často i stolice v synagogách a ve školách.9

Poměrně stručná, ale na svoji dobu relativně kvalitní úpravu zástavního práva obsahoval obecný zákoník občanský z roku 1811. Zástavní právo vymezil tento zákoník jako právo věcné. Zákoník upravoval hypotekární i ruční zástavní právo, připouštěl vznik zástavního práva k movitým věcem, rozlišil mezi obligačněprávními a věcněprávními účinky zástavního práva. Další právní úprava pak byla obsaţena v občanském zákoníku č. 8


0304-8. 9

ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 26 - 39. ISBN 80-

861-0304-8.

8

141/1950, který však dle Vymazala „svým kolektivistickým duchem či pokřivením některých institutů (vlastnictví, držba), přikročil k destrukci občanského práva.“10 Právní úprava závazkového práva si zachovala určité jádro svého původního obsahu, nicméně negativní změny ji neminuly, například byl zaveden pouze deklaratorní zápis zástavního práva u věcí evidovaných v pozemkové knize, na některé dřívější instituty jako např. uvolněná hypotéka bylo zcela rezignováno. Zásadních změn doznala právní úprava závazkového práva aţ v úpravě občanského zákoníku č. 40/1964, který znamenal definitivní odklon od základů kontinentální právní úpravy. Došlo k vypuštění úpravy smluvního zástavního práva a zástavní právo tak nebylo jiţ moţné zajistit dohodou stran. Zástavní právo bylo nahrazeno institutem omezení převodu nemovitosti, kdy povinná osoba nemohla převést zatíţenou nemovitost na jiného bez souhlasu získaného od věřitele a to aţ do okamţiku, neţ byla pohledávka uspokojena. Co se zástavního práva smluvního týče, to bylo od dubna 1964 do konce roku 1991 upraveno v zákoníku mezinárodního obchodu, přičemţ působnost tohoto zákoníku byla limitována na vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku.

Do českého právního řádu byl institut zástavního práva opětovně zaveden zákonem č. 103/1990 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 109/1964 Sb., tzv. hospodářský zákoník, nicméně bylo omezeno nejen co do oblasti vztahové, kdy se týkalo pouze vztahů vznikajících při podnikatelské činnosti hospodářských subjektů, tak i pojetím zástavního práva. S účinností od 1. ledna 1992 nahradil hospodářský zákoník obchodní zákoník, který obsahoval dílčí úpravu zástavního práva, nicméně úprava částečně naráţela na aplikační potíţe, které odstranila aţ novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která od 1. ledna 1992 obnovila úpravu smluvního zástavního práva v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. a navrátila se tak k tradiční koncepci zástavního práva jakoţto práva povahy věcné.11 Cílem této práce však není podrobně rozebírat historický vývoj zástavního práva. V této kapitole jsem pouze chtěla naznačit historickou tradici institutu zástavního práva, který je 10


2014, s. 32. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 11



9

hluboce zakořeněn nejen v právním řádu jako takovém, ale i v povaze závazkových vztahů jako takových.

1.2 Rozsah zástavního práva

Zástavní právo není v souladu s ustanovením § 1346 vztaţeno pouze na samotnou věc. Zástavní právo se vztahuje na zástavu, na její přírůstek i příslušenství, ledaţe zástavní smlouva určí něco jiného. Z plodů a uţitků se zástavní právo vztahuje jen na ty, které nejsou odděleny. Rozsah zástavního práva můţe být zúţen či rozšířen na základě vzájemné dohody smluvních stran. Rozsah zástavního práva upravuje nový občanský zákoník v § 1346 - § 1352. Dojde-li k zastavení hromadné věci, pak se zástavní právo vztahuje na veškeré jednotlivé věci náleţející k zástavě a jí slouţící bez ohledu na to, kde se nacházejí. Dále se zástavní právo vztahu ke kaţdé další jednotlivé věci, která k věci hromadné přibude. Dojde-li k zániku jednotlivé věci, pak je tato od hromadné věci odloučena. (§ 1347). Dojde-li za trvání zástavního práva k hromadné věci k ujednání samostatného zástavního práva k věci jednotlivé, která náleţí k zástavě, zástavní právo v takové situaci nevzniká. Pokud však vzniklo k jednotlivé věci zástavní právo dříve, neţ tato věc přibyla k hromadné věci, případně pokud byla hromadná věc zastavena, bude přihlédnuto k ustanovením o pořadí zástavního práva. (§ 1348). Ustanovení § 1349 se zabývá specifickou formou zástavního práva, a to k cennému papíru. Na trvání ani rozsah tohoto zástavního práva nemá v souladu s ustanovením tohoto paragrafu „vliv ani výměna zastaveného cenného papíru emitentem zástavnímu dlužníkovi za jiný cenný papír, ani přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír nebo přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír. Vzejde-li z výměny nebo přeměny cenný papír na řad, opatří ho zástavním rubopisem emitent před vydáním cenného papíru osobě oprávněné mít cenný papír u sebe.“

10

Pokud dojde k přeměně zástavy na novou věc, je i nová věc zatíţena zástavním právem. Při spojení zástavy s jinou věcí, má zástavní věřitel právo na obnovení předešlého stavu na základy zástavního dluţníka. Pokud toto není moţné, pak zatíţí zástavní právo celou věc, nicméně pouze do hodnoty zástavy v době spojení. Pokud byla zástava oceněna, má se za to, ţe právě výše ocenění určuje cenu zástavy. (§ 1350) Dojde-li k rozdělení zastavené věci, zástavní právo zatíţí všechny věci, které vznikly rozdělením. (§ 1351) Ustanovení § 1352 pak upravuje situaci, kdy dojde ke spojení dvou zástav. V takové situaci se hledí na účely zástavního práva, jako kdyby k ţádnému spojení nedošlo. Toto ovšem neplatí, pakliţe zajišťují zástavy splnění totoţného dluhu.12

1.3 Funkce zástavního práva

Základní funkcí zástavního práva je funkce zajišťovací. Ta spočívá v zajištění současného věřitelova nároku v budoucnosti. Věřitel zajišťuje své právo zpravidla při vzniku závazkového právního vztahu, aby v situaci, kdy se jeho pohledávka stane splatnou v případě peněţité povahy či splnitelnou v případě povahy nepeněţité, existovala moţnost jejího alternativního uspokojení v případě neplnění.13 Předmětem závazku je chování stran závazku, které je vymezeno jednotlivými subjektivními právy a povinnostmi tvořícími obsah závazku. Tento předmět závazku je moţno označit jako tzv. primární, vedle toho existuje ještě předmět sekundární, coţ jsou věci. Předmětem závazku je v podstatě chování stran (něco dát, konat či opomenout), jehoţ sloţky jsou dle Rozehnala „k sobě navzájem v různé relaci, a to: a) obě strany mají navzájem povinnost něco si dát (do ut des), b) jeden subjekt má povinnost něco dát a druhý subjekt se zavazuje za to něco konat (do ut facias), 12


13


0304-8.

11

c) oba subjekty navzájem mají povinnost něco konat (facio ut facias), d) jeden subjekt má povinnost něco konat a druhý subjekt se zavazuje mu za to něco dát (facio ut des).“14

Zástavní právo skýtá řadu výhod. Pro věřitele představuje vysoký stupeň jistoty, ţe jeho pohledávka bude uspokojena. Výhodou je téţ princip publicity, který jiţ byl zmíněný v předchozím textu, který spočívá ve vyznačení zástavního práva k nemovitostem v katastru nemovitostí a zástavního práva k movitým věcem v nutnosti zjevného označení věci. Nicméně hlavní funkcí zástavního práva je zajištění dluhu a jejího příslušenství v případě prodlení dluţníka s plněním svého závazku. V případě prodlení dluţníka s plněním jeho závazku je realizována druhá hlavní funkce zástavního práva, coţ je funkce uhrazovací.15

2. Vznik zástavního práva

Existuje několik právních důvodů vznik zástavního práva. Obecně se jedná o smlouvu, rozhodnutí orgánu veřejné moci jako například soudu či správního orgánu, případně přímo zákon či jiné skutečnosti, jestliţe tak stanoví zákon. S právním důvodem vzniku současně souvisí členění zástavních práv na dobrovolná a nucená. Jestliţe důvodem vzniku zástavního práva je smlouva nebo rozhodnutí soudu, které schvaluje dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, pak se jedná o zástavní právo 14

ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství

Aleš Čeněk, 2014, s. 29. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3804-961. 15

ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 54 - 55. ISBN 80-

861-0304-8.

12

dobrovolné. Pokud však zástavní právo vzniká bez zřetele na vůli subjektu, pak se jedná o zástavní právo nucené. To zpravidla vzniká na základě rozhodnutí soudu, správního úřadu nebo přímo ze zákona. Ani v rámci dobrovolného zástavního práva však neplatí, ţe vzniká samotnou smlouvou. K ní musí přistoupit další právní skutečnost, které vede ke vzniku zástavního práva. Co se nuceného zástavního práva týče, zde není tato dvoufázovost charakteristická a zástavní právo zde vzniká jiţ tím, ţe nastane zákonem předvídaná skutečnost.16 Vznik zástavního práva se liší podle jednotlivých druhů zástav. K věcem zapsaným do veřejného seznamu, jako je například katastr nemovitostí, vznikne zástavní právo zápisem do tohoto seznamu, u věci movité dochází ke vzniku zástavního práva odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo způsobem, který toto odevzdání nahrazuje. V případě listinného cenného papíru na řad vznikne zástavní právo zástavním rubopisem, v případě zaknihovaného cenného papíru pak registrací. U pohledávky pak vzniká zástavní právo způsobem, jaký se volí pro úpravu jejího postoupení, případně zápisem do Rejstříku zástav. Zákon nově umoţnil zřídit tzv. budoucí zástavní právo, tedy zástavní právo k věci, k níţ zástavci vznikne vlastnické právo aţ v budoucnu. V takovém případě se zástavní právo zřídí uzavřením zástavní smlouvy, fakticky však vznikne aţ v okamţiku nabytí vlastnického práva k předmětné věci ze strany zástavce. V těch případech, kdy je ke vzniku zástavního práva vyţadován zápis do veřejného seznamu nebo rejstříku zástav, je třeba, aby budoucí zástavní právo bylo do těchto evidencí zapsáno. V praxi můţe dojít k tomu, ţe „zástavce uzavře se zástavním věřitelem smlouvu o budoucím zástavním právu a že zástavním dlužníkem stane v důsledku jeho smrti, rozvodu manželství nebo postoupením práv stane zástavcům právní nástupce, což může být například dědic.“17

16



NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 131. Právo pro kaţdého (Grada).

ISBN 978-80-247-5166-5.

13

To, co také nelze v praxi vyloučit, je moţnost, ţe se předmětem zástavního práva stane cizí věc, tedy taková věc, která zástavci nepatří. V obecné rovině platí, ţe nelze na jiného převést více práv, neţ má sám převodce. Pokud dá zástavce jako zástavu cizí věc, pak to můţe učinit pouze se souhlasem vlastníka. Stávající právní úprava ovšem do značné míry chrání práva nabytá v dobré víře. Pokud tedy zástavce poskytne jako zástavu cizí věc movité povahy bez souhlasu jejího vlastníka, vzniká zástavní právo, jestliţe „zástavní věřitel odevzdá zástavu zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit.“18 Dané pravidlo se vztahuje pouze na věci hmotné, jejichţ povaha umoţňuje odevzdání.

Dále bych se ráda zaměřila na okolnosti vzniku zástavního práva. Zástavní právo můţe vzniknout, jak jsem jiţ zmínila, v souvislosti s děděním a to na základě rozhodnutí, kterým soud schvaluje dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti v souladu s § 1688 odst. 1 nového občanského zákoníku. Podle ustanovení § 1696 odst. 2 nového občanského zákoníku lze touto dohodou o rozdělení pozůstalosti zřídit také zástavní či jiné věcné právo. Samotná dohodo účastníků ovšem nestačí, tato dohoda musí být soudně schválena a zástavní právo vzniká dle § 1242 nového občanského zákoníku teprve vykonavatelností rozhodnutí soudu. Toto zástavní právo má dobrovolnou povahu, přičemţ je podmíněno vůlí stran a rozhodnutím soudu. V tomto případě vzniku zástavního práva jsou subjekty i objekt omezeny, neboť zástavním věřitelem i zástavním dluţníkem mohou být pouze zůstavitelovi dědicové, stejně tak, jako zástavou se můţe stát pouze věc, která náleţí do pozůstalosti. Lze tudíţ konstatovat, ţe předmět zástavního práva je omezen na hodnoty vzešlé z pozůstalosti.19

Zástavní právo můţe dále vzniknout rozhodnutím orgánu veřejné moci. Obecně platí, ţe touto cestou můţe zástavní právo vzniknout pouze v tom případě, obsahuje-li zákon pro 18 18

NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 131. Právo pro kaţdého

(Grada). ISBN 978-80-247-5166-5. 19



14

takový postup konkrétní zmocnění. Např. § 1086 nového občanského zákoníku řeší vypořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené v dobré víře na tomto pozemku. Jak uvádí Vymazal, „soud podle druhého odstavce uvedeného ustanovení přikazuje na návrh jedné ze stran pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby a zároveň rozhoduje o jeho povinnosti zaplatit vlastníkovi pozemku náhradu. Soud zde však není oprávněn zřídit zástavní právo k nabývanému pozemku jako zajištění pohledávky vlastníka pozemku na zaplacení náhrady, neboť zákon mu takovou možnost nedává.“ Je nutné, aby zákonné zmocnění bylo v tomto případě evidentní. Na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci vzniká zástavní právo jiţ vykonatelností rozhodnutí, případně naplněním jiné skutečnosti stanovené zvláštním předpisem.20

Dluh věřitele můţe být v takovém případě, kdy jsou splněny zákonem dané předpoklady, zajištěna i bez právního důvodu jakým je smlouva či rozhodnutí soudu, a to přímo ze zákona.21 Vznik zákonného zástavního práva není vázán na konkrétní právní jednání stran zástavněprávního vztahu či na rozhodnutí úřadu. Je dovršeno tím, ţe nastane taková právní skutečnost, se kterou zákon spojuje vznik zástavního práva. Předpokladem toho, aby vzniklo právo, je existence ustanovení, podle kterého se zástavním právem postihují určité věci přímo ze zákona. Takovou skutečností můţe být například vznik dluhu, kterou má zástavní právo ze zákona přímo zajišťovat.22

Zástavní právo k pohledávce vzniká mimo dalšího například uzavřením smlouvy. Vůči dluţníkovi zatavené pohledávky je zástavní právo k pohledávce účinné doručením písemného oznámení zástavního dluţníka o něm, případně tím, ţe zástavní věřitel dluţníkovi prokáţe vznik zástavního práva. Lze se setkat také s tím, ţe dochází v praxi 20



ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s 63. ISBN 80-861-

0304-8. 22



15

k postoupení zastavené pohledávky. Otázkou je, komu má tedy potom plnit dluţník z pohledávky, dojde-li mu oznámení o postoupení pohledávky. V takové situaci vţdy záleţí konkrétně na tom, které oznámení bylo doručeno dříve. Pokud bylo dříve doručeno oznámení o zastavení pohledávky, je dluţník povinen plnit zástavnímu věřiteli a to bez ohledu na následnou změnu osoby věřitele pohledávky samotné. Pokud by však došlo k tomu, ţe by konkrétní subjekt nejprve svoji pohledávku postoupil a pak ji chtěl ještě zastavit, pak by bylo zřízení takového zástavního práva platné, ale bez souhlasu vlastníka pohledávky by nevzniklo.23

3. Práva a povinnosti za trvání zástavního práva

Práva a povinnosti subjektů zástavního práva po dobu trvání zástavního práva, tedy v období mezi vznikem zástavního práva a jeho výkonem či jiným způsobem zániku jsou upravena v ustanovení § 1353 - § 1358 nového občanského zákoníku. Tato práva a povinnosti zaručují nerušené trvání zástavního práva, přičemţ současně vytvářejí předpoklady pro jeho budoucí výkon, případně naopak pro jeho řádný zánik. Zákonná úprava se věnuje především normování nakládání se zástavou. Přitom platí, ţe kde je hovořeno o povinnostech jednoho ze subjektů daného vztahu, znamená to současně právo druhého subjektu ve smyslu vynucení daného konání, opomenutí nebo strpení, které je obsahem povinnosti jako takové.24

23

VAIGERT, Dalibor, Tomáš PHILIPPI, Pavol RIŠKO a Hana NAVRÁTILOVÁ. Pohledávky: právní

příručka věřitele. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005, s. 121. ISBN 80-251-0881-3. 24



16

3.1 Zhoršení zástavy na úkor zástavního věřitele

Zástavní dluţník má v souladu s ustanovením § 1353 povinnost zdrţet se všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor zástavního věřitele. Ustanovení tohoto paragrafu říká, že „stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní.“25 Ustanovení § 1353 tak do jisté míry chrání zástavního dluţníka a je jakýmsi protipólem ustanovení § 1356, který chrání zástavního dluţníka v případě ručního zástavního práva. Z výše uvedeného ustanovení vyplývá povinnost zástavního dluţníka vyvarovat se takového nakládání se zástavou, v důsledku něhoţ by mohlo dojít k narušení hodnoty, případně samé existence zástavy. Je však otázkou, do jaké míry má zástavní dluţník povinnost aktivně pečovat o zástavu. Jak uvádí Vymazal v tomto kontextu, „kladnou odpověď zpochybňuje kvalitativní rozdíl v postavení obou subjektů: zatímco podle § 1356 opatruje zástavní věřitel cizí věc pro vlastníka, podle § 1353 má vlastník svou věc ve své moci a je pouze vázán povinností neznehodnotit ji k újmě věřitele. Takovému závěru by nahrával i izolovaný výklad termínu „zdržet se“, implikující pouze nekonání ve formě opomenutí, tj. zdržení se něčeho, co by jinak vlastník zástavy byl oprávněn činit (například věc zničit).“26

To, ţe existuje zástavní právo, v obecně rovině zástavci nebrání v dispozici se zástavou, má-li omezení obligačně právní charakter. Zástavce ji můţe v určitých případech převést na jiného, můţe ji například pronajmout, můţe ji zatíţit věcným břemenem či dalším zástavním právem. Realizace těchto oprávnění je však vţdy nutno poměřovat s příkazem obsaţeným v § 1353 nového občanského zákoníku. Pokud tedy dojde v důsledku jednání zástavního věřitele ke znehodnocení zástavy, pak se zástavce vystavuje nejen nebezpečí civilněprávní a trestněprávní odpovědnosti, ale i riziku, ţe jeho právní jednání bude povaţováno za neplatné.

25


26



17

Je zcela pochopitelné, ţe určitá jednání mohou svou povahou vést ke sníţení reálné hodnoty zástavy, coţ logicky vede k její horší zpeněţitelnosti. Je tudíţ logicky v zájmu zástavního věřitele, aby zástavní dluţník v jednání takové povahy co moţná v nejvyšší moţné míře omezil. K tomu slouţí standardně zástavní smlouva, která v běţné obchodní praxi obsahuje ujednání, prostřednictvím kterých se dispozice zástavce se zástavou ve smyslu jejího převedení, pronajmutí, zřízení věcného břemene aj. vylučují či podmiňují například souhlasem zástavního věřitele. Toto ujednání omezující zástavce v dispozicích se zástavou zavazuje samo o sobě pouze smluvní strany a nemá ţádné věcněprávní účinky.27

Pokud má omezení věcně-právní charakter, pak je situace odlišná. Smysl věcného práva obecně spočívá v tom, ţe na rozdíl od práva závazkového působí proti všem, přičemţ všichni jsou povinni je uznávat, tolerovat, snášet a připustit.28 Například zástavní právo k movité věci vzniká odevzdáním věci věřiteli, přičemţ na poţádání zástavce mu věřitel vydá zástavní list. V zástavním listu je zástava popsána tak, aby byla od jiných věcí v dostatečné míře odlišena. Samotné odevzdání věci je moţno nahradit takovým znamení, které označí věc jako zastavenou (§ 1317). Pokud tak určí zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci tím, ţe zástavce nebo zástavní věřitel odevzdá věc třetí osobě, aby ji opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dluţníka (§ 1318).29

3.2 Právo zástavního věřitele na pojistné plnění

Pokud je zástava pojištěna v souladu s ustanovením § 1354 nového občanského zákoníku a pokud nastane pojistná událost, náleţí plnění pojišťovny z pojistné smlouvy zástavnímu 27


2014, s. 208 - 211. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 28

PRAŢÁK, Zbyněk. Občanský zákoník: s komentářem: zákon č. 89/2012 Sb.: 4. relativní majetková práva

(§ 1721 až § 3014), 5. ustanovení společná, přechodná a závěrečná (§ 3015 až § 3081). Český Těšín: Poradce, 2012, s. 22. ISBN 978-807-3653-385. 29


18

věřiteli, pokud včas prokáţe pojišťovně, ţe na věci vázne jeho zástavní právo, případně oznámí-li toto pojišťovně včas zástavce nebo zástavní dluţník. Současně má zástavní věřitel právo zadrţet plnění z pojistné smlouvy a uspokojit se z něho, pakliţe nebude pohledávka řádně včas splněna a není ujednáno jinak. Hodnota převyšující pohledávku včetně příslušenství a nákladů, na jejichţ náhradu má zástavní věřitel právo, bude vydána zástavním věřitelem zástavnímu dluţníkovi.30

Výše uvedené ustanovení reflektuje předpoklad, ţe důsledkem pojistné události na zástavě můţe dojít a pravděpodobně také dojde ke ztrátě její ceny. Proto jestliţe pojišťovna vyplácí pojištěné plnění ve smyslu určitého ekvivalentu újmy nastalé na zástavě, pak je v souladu s principy zástavního práva naprosto v pořádku, aby byl tento peněţitý ekvivalent vyhrazen k případnému uspokojení zástavnímu věřiteli namísto, respektive vedle uspokojení ze zástavy. Tím vytváří zákon přímý vztah mezi zástavním věřitelem a pojišťovnou, a proto je nezbytné, aby se pojišťovna dozvěděla o tom, ţe má plnit zástavnímu věřiteli. Nový občanský zákoník vnesl do této oblasti několik změn. Jak uvádí Vymazal, „podle dosavadní úpravy musela být pohledávka zástavního dlužníka na pojistné plnění zastavena (případně vinkulována) ve prospěch zástavního věřitele, jinak pojistné plnění náleželo v případě pojistné události zástavnímu dlužníkovi. Nový občanský zákoník naproti tomu umožňuje zástavnímu věřiteli uspokojit se z pojistného plnění přímo na základě zákonného oprávnění, aniž by bylo potřeba cokoliv sjednávat se zástavním dlužníkem nebo pojišťovnou.“31

V souhrnu tedy jsou předpoklady vzniku práva zástavního věřitele na pojistné plnění následující: existence zástavního práva k věci, která je předmětem pojištění, existence pojistné události, vědomost pojišťovny o existenci zástavního práva k věci a to nejpozději do okamţiku vyplácení pojistného plnění. Nutno podotknout, ţe není povinností pojišťovny aktivně zjišťovat, zda je pojištěná věc zatíţena zástavním právem, proto je její 30


31



19

povinnost plnit zástavnímu věřiteli aktivována pouze tím, ţe zástavní věřitel pojišťovně existenci zástavního práva prokáţe nebo zástavce či zástavní dluţník oznámí.32

3.3 Odevzdání zástavy třetí osobě

Pakliţe dojde k přenechání zástavy k uţívání jinému bez souhlasu zástavního věřitele v souladu s ustanovením § 1355 nového občanského zákoníku, nemá toto vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. Coţ ovšem neplatí, pakliţe se strany dohodnou, ţe není třeba souhlasu. V souladu s ustanovením § 1356 je zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána, oprávněn ji drţet u sebe po celou dobu, po kterou trvá zástavní právo. Přitom je zástavní věřitel povinen o tuto zástavu z titulu řádného hospodáře a současně má jakoţto poctivý drţitel vůči zástavci právo na náhradu nákladů s tím spojených.

Uţití zástavy zástavním věřitelem je podmíněno souhlasem zástavního dluţníka, přičemţ toto uţití musí mít takovou povahu, kdy je pro zástavního dluţníka neškodné. Pokud je zástavní věřitel v dobré víře, ţe je zástavce zástavním dluţníkem, pak postačí souhlas zástavce.

Pokud byla zastavená věc odevzdána do opatrování třetí osobě v souladu s ustanovením § 1357 nového občanského zákoníku, pak nesmí tato osoba zástavu uţívat ani umoţnit uţití jinému subjektu. Současně ji nesmí ani odevzdat jinému subjektu. Pokud tak učiní, pak odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní nebyla postihla.33 Otázkou v tomto smyslu zůstává, komu bude třetí osoba odpovídat v případě neoprávněného uţívání převzaté 32




20

zástavy a v případě vzniku škody, tedy zda vlastníkovi zástavy či zástavnímu věřiteli. Jak uvádí Vymazal, „řešení se zřejmě odvine od posouzení, zda se v daném případě jedná o odpovědnost smluvní, anebo mimosmluvní. Jestliže se vyjde z přesvědčení, že odpovědnost tu vzniká porušením smluvní povinnosti (ze smlouvy, na jejímž základě byla věc třetí osobě odevzdána), schovatel by měl odpovídat ex contractu své smluvní straně (uschovateli) bez ohledu na to je-li jí zástavní dlužník, zástavní věřitel či oba jmenovaní. Nový občanský zákoník přitom stojí na posledně uvedené koncepci, kdy se zástava opatřuje pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka současně.“34

Zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána, má právo ji mít u sebe po celou dobu trvání zástavního práva. Pakliţe tohoto práva vyuţije, omezuje tím zástavního dluţníka v moţných dispozicích s věcí, které předpokládají hmotné nakládání s ní, jako je například výpůjčka. Zástavní věřitel se tak ve vztahu k zastavené věci stává detentorem, a to od okamţiku jejího převzetí. Právo detence náleţí zástavnímu věřiteli i tehdy, pakliţe dluh ještě nevznikl. Současně je zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána, povinen o ni pečovat z titulu řádného hospodáře. To vyplývá z logiky věci, kdy detinuje-li někdo věc cizí, pak je jeho povinností o ni pečovat takovým způsobem, aby byla v nejvyšší moţné míře zachována moţnost neporušeného vydání věci zpět vlastníkovi. Tato povinnost se označuje jako tzv. kustodie a zahrnuje v sobě sloţku pozitivní i negativní. Z hlediska negativního vymezení je zástavní věřitel povinen zdrţet se jakéhokoli škodlivého působení na zastavenou věc, tedy tuto věc nesmí poţívat, uţívat, poškodit ani zcizit. Z hlediska pozitivního se musí z titulu řádného hospodáře starat o věc aktivně, tedy udrţovat například zastavený stroj či krmit zastavená zvířata. Co znační pojem „řádný hospodář“ je těţké vymezit, jelikoţ se jedná o pojem otevřený, který zákon nedefinuje a činí tak zcela záměrně. Jak uvádí Vymazal, „na péči řádného hospodáře se kladou menší nároky než na péči odbornou; řádný hospodář by však měl poznat, že v určitém okamžiku je nezbytná pomoc odborníka a měl by tuto pomoc zajistit. Zástavní věřitel jednající s péčí řádného hospodáře by se měl starat o jemu

34



21

svěřenou zástavu tak, jako kdyby šlo o jeho vlastní věc, a měl by při jejím opatrování postupovat s náležitou pečlivostí, opatrností a informovaností (znalostí).“35

Pakliţe zástavnímu věřiteli vzniknou plněním povinnosti péče o zástavu jako řádný hospodář náklady, pak má proti zástavci právo na náhradu těchto nákladů. V prvé řadě má právo na náhradu nákladů, které jsou nezbytné pro zachování podstaty zastavené věci. Přitom platí, ţe tyto nutně vynaloţené náklady musí být zástavnímu věřiteli nahrazeny i tehdy, pakliţe se jejich výsledek nedostavil (bez věřitelova zavinění). Vedle těchto nákladů vzniká zástavnímu věřiteli také nárok na úhradu nákladů účelně vynaloţených na zastavenou věc, pakliţe jejich vynaloţením došlo zároveň ke zvýšení uţitečnosti věci nebo její hodnoty. Běţné udrţovací náklady vedle toho hrazeny nejsou.36

3.4 Změna zápisu o zástavním právu

Pakliţe dojde v souladu s ustanovením § 1358 ke změně podstatné skutečnosti, která je zapsaná v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu a jestliţe v souvislosti s tímto není uloţeno jiným právním předpisem poţádat o provedení změny zápisu jiné osobě, je nutné, aby o provedení změny zápisu poţádal ten, koho se změna týká, a to bez zbytečného odkladu. Jestliţe není moţno určit, koho se změna týká, pak poţádá o provedení změny zápisu zástavní věřitel. Pokud tato povinnost vznikne více osobám, pak postačí, kdyţ ji splní alespoň jedna z těchto osob.37 Jedná se de facto o subsidiárně pouţitelné pravidlo pro případ, kdy z jiného zdroje ve smyslu ustanovení zákona nevyplývá, kdo je povinen navrhnout zápis změny skutečnosti zapsané o zástavním právu do veřejného seznamu.

35




2014, s. 226 - 231. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 37


22

Výše uvedené ustanovení upravuje pouze otázku subjektu, tedy toho, kdo je povinen poţádat o provedení zápisu změny. Další otázky, které s tím souvisejí, tedy například to, jakých skutečností, které se váţí k zástavnímu právu, se zápis týká, čím se návrh na provedení zápisu dokládá apod. je nutné vykládat v souladu s právními předpisy, které upravují samotný zápis jako takový.38

4. Pohledávka jako předmět zástavního práva

Vymezení pojmu pohledávka vyplývá z § 489 a § 1721 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle jeho ustanovení má věřitel právo na plnění vůči dluţníku jakoţto pohledávku, přičemţ dluţník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Toto plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a současně musí odpovídat zájmu věřitele a to i přesto, ţe takový zájem majetkový není.39 Pohledávky zpravidla vznikají z právních jednání. Nejčastěji vznikají ze smluv. Vznikat mohou ale i z protiprávní činnosti, případně jiné právní skutečnosti, je-li k tomu způsobilá.

Právě i pohledávka je způsobilým předmětem zástavního práva. Úprava zástavního práva k pohledávce je koncipována v občanském zákoníku v § 1335 aţ § 1340. Oproti předchozí právní úpravě se v novém občanském zákoníku změnil především rozsah materie, neboť původní minimální úprava obsaţená v občanském zákoníku se jiţ jevila jako nedostatečná. Ustanovení o zástavním právu k pohledávce nalezla dle Vymazala v občanském zákoníku inspiraci především v německém občanském zákoníku.

38




23

4.1 Pohledávka jako způsobilá zástava

Faktem je, ţe ač je pohledávka obecně způsobilým objektem zástavního práva stejně tak, jako kaţdá movitá věc, zastavitelnost konkrétní pohledávky je závislá na jejích dalších vlastnostech. Zastavovaná pohledávka musí splňovat obecné poţadavky, které jsou kladené na předmět zástavy.40 Zástavou jako takovou můţe být kaţdá věc, se kterou je moţno obchodovat. Předmětem zástavního práva (tak jako i předmětem všech závazků) je určité lidské chování, které spočívá buď v předání určitě věci (dare), konání určité činnosti (facere), strpení určitého chování jiného subjektu (pati) nebo zdrţení se určitého aktivního chování (ommitere). Vedle takového předmětu zástavního práva, které spočívá v lidském chování, existuje ještě předmět, který představuje to, na co je zaměřeno toto chování. Dle Rozehnala je tímto předmětem zástavního práva „zástava, tedy věc a spoluvlastnický podíl k věci (tedy i závod, bytová jednotka, pohledávky, podíly v korporaci a práva z výsledků tvůrčí činnosti).“41

Zastavení je moţné u pohledávky peněţitého charakteru. Z nepeněţitých pohledávek je moţné zastavit jen ty, jejichţ předmět plnění můţe být vyjádřen v penězích. Současně je třeba, aby byla pohledávka také převoditelná nebo tedy postupitelná. Taková dispozice s pohledávkou je totiţ předpokladem jejího zhodnocení a to snad s výjimkou situace, kdy je zástavou pohledávka zástavního dluţníka za zástavním věřitelem.42 V rámci občanského

40







24

zákoníku je tento fakt vymezen pravidlem, ţe zastavit je moţno pouze takovou pohledávku, kterou je moţno postoupit jinému (§ 1335 odst. 1).43

Předmětem zástavního práva obecně nemohou být ty hodnoty, jejichţ zastavení je de facto vyloučeno zákonem nebo samotnou povahou věci, tedy hodnoty nepřevoditelné, jak jiţ bylo naznačeno výše) a to nepřevoditelné vůbec či nepřevoditelné samostatně. Není moţno zastavit ani reálnou část věci. Jak uvádí Rozehnal, zástavní právo se se vztahuje na zástavu jako takovou, na její přírůstek i příslušenství, pakliţe tedy zástavní smlouva neurčuje jinak. Zástavní právo se také vztahuje na plody a uţitky, které nejsou odděleny (§ 1346).

Pakliţe je zastavena pohledávka, náleţí zástavnímu věřiteli i kaţdé právo, které zajišťuje dluh, který této pohledávce odpovídá. Zde zákon nesystémově hovoří o zajištění pohledávky.44 Jak dále upozorňuje Rozehnal, „předmětem zástavního práva nemohou být z povahy věci pohledávky nepodléhající výkonu rozhodnutí. Výkonu rozhodnutí nepodléhají pohledávky náhrady, kterou podle pojistné smlouvy vyplácí pojišťovna, má-li být náhrady použito k novému vybudování nebo opravě budovy, peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a jednorázově vyplácené dávky státní sociální podpory a pěstounské péče, pohledávky, které nabyl jako substituční jmění.“ 45 Toto ovšem neplatí, má-li povinný právo s pohledávkou volně nakládat. (§ 317 OSŘ)46

43


44

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 05. 2014, sp. zn. 21 Cdo 828/2014

45



Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

25

Zajímavým faktem je to, ţe v jednom z původních znění návrhů nového občanského zákoníku bylo zdůrazňováno, ţe pravidlem pro moţnosti zastavit pohledávku, kterou lze postoupit jinému, není nijak dotčena zásada, ţe ujednání zakazující zřídit zástavní právo má účinky vůči třetí osobě jen v těch případech, je-li tento zákaz zapsán do Rejstříku zástav podle jiného právního předpisu, případně do veřejného seznamu, případně je-li znám. Toto je nyní vyjádřeno v ustanovení § 1309 odst. 2 nového občanského zákoníku. Toto ustanovení mělo nicméně dopad na ty situace, kdy si věřitel a dluţník sjednali, ţe jinak postupitelnou pohledávku, kterou má věřitel za dluţníkem (v tomto daném konkrétním případě), není moţné postoupit. Jak dodává Vymazal, „v takových případech měl mít smluvní zákaz postoupení účinky vůči zástavnímu věřiteli jen tehdy, pokud mu byl znám.“ V přijatém textu nového občanského zákoníku ovšem odkaz na ustanovení § 1309 odst. 2 nového občanského zákoníku nefiguruje. Nicméně Vymazal toto komentuje následovně: „Mám nicméně za to, že odkaz je vypuštěn právě z důvodu jeho nadbytečnosti: i bez něj je totiž zřejmé, že obecné ustanovení § 1309 odst. 2 NOZ dopadá i na úpravu zástavního práv k pohledávce.“ Shrneme-li toto jinými slovy, tak pakliţe plyne nepostupitelnost pohledávky pouze z dohody mezi věřitele a dluţníkem, má takové ujednání účinky vůči zástavnímu věřiteli pouze za podmínek, které jsou stanoveny ustanovením § 1309 odst. 2 nového občanského zákoníku.47

Zastavit je moţné také pohledávku budoucí, pohledávku nesplatnou nebo vázanou na podmínku. U budoucích pohledávek je třeba zástavu označit nezaměnitelným způsobem. Určitost se pak týká především právního důvodu pohledávky a jejích subjektů. Vymazal jako příklad uvádí názorně následující: „Při zastavení například budoucí pohledávky na výplatu vkladu na termínovaném účtu (pohledávka zde vznikne až po provedení vkladu) bude dostatečná určitost spočívat v označení osoby vedoucí účet a osoby vkladatele a ve specifikaci právního důvodu pohledávky – označení smlouvy o vedení termínovaného účtu, případně typu, měny a čísla vkladového účtu, eventuálně data splatnosti.“ Nicméně v obecné rovině je moţno připustit zastavení také takové budoucí pohledávky, která sice

47



26

nebude naplňovat identifikaci dle výše uvedených aspektů, nicméně bude na základě jiných skutečností dostatečně určitelná.48

4.2 Vznik zástavního práva k pohledávce

Zřizuje-li se zástavní právo pro budoucí pohledávku, která je určena jen údaji o osobách věřitele a dluţníka a druhovým vymezením, odpovídá této niţší míře určitosti vymezení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě a z ní vyplývající vyšší míře nejistoty účastníků zástavní smlouvy o době vzniku a výši zajišťované pohledávky, aby zástavní právo bylo omezeno určením doby, na kterou se zřizuje, a stanovením výše, do níţ se budoucí pohledávka zajišťuje.49

Zástavní smlouva je ovšem platná i tehdy, jestliţe zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliţe zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliţe zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliţe se nesplní podmínka, na níţ je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je moţné označit jako právo akcesorické. Z toho vyplývá skutečnost, ţe toto právo vznikne platně na základě platné zástavní smlouvy jen v tom případě, ţe platně vznikla také pohledávka, k jejímuţ zajištění má slouţit. Jestliţe tato pohledávka ve skutečnosti platně nevznikla, coţ můţe být dáno například skutečností, ţe nedojde k uzavření smlouvy, podle níţ měla pohledávka jako taková vzniknout, případně k uzavření takové smlouvy dojde, ale ta je neplatnou, není zde zástavní právo a to i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná.

48



Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 08. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2290/2012

27

Neexistuje-li pohledávka, která má být zástavním právem zajištěna, neznamená to automaticky neplatnost zástavní smlouvy. Tato skutečnost resultuje v následek, ţe podle zástavní smlouvy, a to ač jde o platný právní úkon, zástavní právo nevznikne. Jde-li o zajištění dluhu, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíţ vznik je závislý na splnění určité podmínky, pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, ţe zástavní právo se můţe vztahovat jen k takové pohledávce, která skutečně vznikla.50

Je-li tedy předmětem zástavního práva pohledávka, vzniká zástavní právo k pohledávce účinností smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavcem, případně zápisem do rejstříku zástav. Vůči poddluţníku je zástavní právo účinné v okamţiku, kdy byl o vzniku zástavního práva vyrozuměn zástavcem, případně je mu vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem. Okamţik vyrozumění poddluţníka o uzavření zástavní smlouvy ovšem nemá na vznik zástavního práva ţádný vliv. Z dikce zákona totiţ vyplývá, ţe v okamţiku vyrozumění poddluţníka samotné zástavní právo jiţ existuje. Samotným vyrozuměním o jeho vzniku pouze nabývá účinnosti vůči osobě poddluţníka. Rozehnal dále upozorňuje, ţe zástavní právo k pohledávce „vznikne účinností zástavní smlouvy, ledaže je ujednána pozdější doba, účinky vůči dlužníku zastavené pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí nebo zástavní věřitel prokáže. To neplatí, pokud si strany ujednaly zápis zástavního práva do rejstříku zástav.“51

Výše zmíněné pravidlo o době vzniku práva je ovšem dispozitivní, coţ znamená, ţe si mohou strany sjednat, ţe zástavní právo vznikne k jinému okamţiku, časově pozdějšímu. Časově dřívější okamţik nemůţe z povahy věci předcházet účinnosti zástavní smlouvy, coţ vyplývá i z ustanovení § 1335 odst. 2 nového občanského zákoníku. Pakliţe si strany ujednají, ţe zástavní právo k pohledávce vznikne zápisem do Rejstříku zástav, je nutné v takovém případě sepsat zástavní smlouvu k pohledávce ve formě veřejné listiny. Samotný zápis zástavního práva k pohledávce do Rejstříku zástav má pak významné 50

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. 08. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011

51


Aleš Čeněk, 2014, s. 58. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3804-961.

28

důsledky především z hlediska pořadí zástavních práv.52 Neboť jak stanovuje § 1371 odst. 3 nového občanského zákoníku, „vázne-li na movité věci více zástavních práv, uspokojí se právo zástavního věřitele zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu podle pořadí zápisu přednostně před právem vzniklým jiným způsobem. Právo vzniklé odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě se uspokojí přednostně před právem vzniklým označením věci znamením.“53

4.3 Realizace zástavního práva k pohledávce

Co se realizace zástavního práva k pohledávce týče, ta probíhá v odlišném reţimu, neţ jsou obecné způsoby výkonu. Zastavenou pohledávku jako takovou je nutno chápat jako právo na plnění a zástavní věřitel své uspokojení čerpá primárně z tohoto plnění. V tomto smyslu je obecný způsob realizace, který spočívá v uspokojení věřitele z výtěţku zpeněţení zástavy, do jisté míry upozadněn. Je-li pohledávka jiné neţ věcné povahy, tedy v případech, kdy se jedná o peněţité plnění, uspokojuje se zajištěný dluh zástavního věřitele přímo z plnění, které mu v souladu s příkazem obsaţeným v § 1336 odst. 1 nového občanského zákoníku poskytuje jeho poddluţník. Jiná pravidla jsou validní tehdy, je-li předmětem plnění zastavené pohledávky věc. 54 Ustanovení § 1337 nového občanského zákoníku odkazuje ke skutečnosti, ţe pakliţe se ze zastavené pohledávky plní peněţní prostředky, dochází ze strany zástavního věřitele k vydání ve vztahu k zástavnímu dluţníkovi všeho, co převyšuje zajištěnou pohledávku včetně příslušenství a nákladů, na jejichţ náhradu má zástavní věřitel právo. Nicméně podstatné je, ţe plní-li se jiná věc, pak přechází zástavní právo na tuto věc.55 Plnění zastavené pohledávky například ve smyslu 52




54




29

předání věci tak zakládá zástavní právo k věci a zástavní věřitel má právo na uspokojení z výtěţku zpeněţení této věci.

Pakliţe dojde k transformaci zástavního práva k pohledávce v důsledku plnění na zástavní právo k věci v souladu s ustanovením § 1337, věty druhé nového občanského zákoníku, lze si podle Vymazala klást otázku, „jaké bude pořadí takového zástavního práva (zejména ve vztahu k již existujícím zástavním právům váznoucím na dané věci).“ Bude-li přihlédnuto k důvodové zprávě k § 1337 nového občanského zákoníku, dochází v případech dle § 1337 k přechodu zástavního práva ze zastavené pohledávky na předmět plnění, přičemţ „z povahy přechodu vyplývá, že zástavní právo přechází beze změn co do pořadí, rozsahu krytí apod.“ Pořadí zástavních práv tak bude obecně stanoveno v souladu s ustanovením § 1371 nového občanského zákoníku. Vymazal k tomu dodává: „Citovaná důvodová zpráva přitom zřejmě nabádá k výkladu, že z hlediska pořadí je nutné vázat (posuzovat) dobu vzniku zástavního práva k věci k okamžiku vzniku zástavního práva k zastavené pohledávce (s ohledem na to, že zástavní právo pouze přechází z jedné věci na druhou).“56

4.4 Splatnost zastavené pohledávky

Pokud zastavená pohledávka dospěje, je povinen ji poddluţník v souladu s ustanovením § 1336 nového občanského zákoníku plnit a to bez ohledu na to, zda je splatný zajištění dluh či nikoli. Před samotnou splatností zajištěného dluhu můţe dluţník na zastavenou pohledávku plnit pouze nedílně zástavnímu věřiteli i zástavnímu dluţníku. Jak je uvedeno v § 1336 nového občanského zákoníku, „každý z nich má právo žádat, aby dlužník plnění uložil ve prospěch jich obou do úschovy u třetí osoby; nedohodnou-li se zástavní věřitel a zástavní dlužník o schovateli, určí ho na návrh některé ze stran soud. Dospěje-li zajištěný dluh, vydá schovatel zástavnímu věřiteli vše potřebné k jeho uspokojení.“ Faktem ovšem

56



30

je, ţe proveditelnost tohoto ustanovení je do jisté míry, co se vlastní praxe týče, velmi nejasná. Tedy poté, co je zajištěný dluh splatný, má zástavní věřitel právo, aby dluţník zastavené pohledávky zaplatil pouze jen jemu. Pakliţe toto své právo uplatní, podá o tom zprávu věřiteli zastavené pohledávky. Pokud se ještě zastavená pohledávka nestala splatnou, potom má zástavní věřitel právo na to, aby mu byla postoupena.57 Výše uvedené ustanovení § 1336 nového občanského zákoníku má dispozitivní povahu. To znamená, ţe strany se mohou od pravidel, která toto ustanovení navrhuje, odchýlit. Jsou-li ze zastavené pohledávky plněny peněţní prostředky, vydává zástavní věřitel zástavnímu dluţníkovi vše, co převyšuje zajištěný dluh, a to včetně příslušenství. Vedle příslušenství jsou sem zahrnuty i náklady, na jejichţ náhradu má zástavní věřitel právo. Jeli plněna jiná věc, pak, jak jiţ bylo naznačeno v předchozím textu, přechází zástavní právo na tuto věc (§ 1337).

Pokud je ke splatnosti zastavené pohledávky vyţadováno právní jednání věřitele, zejména pak výpověď nebo odstoupení od smlouvy, není k němu vyţadován souhlas zástavního věřitele. Zástavní věřitel má právo se domáhat právního jednání věřitele v případě, ţe hrozí ohroţení jistoty. Je-li vyţadováno právní jednání dluţníka, takové jednání má účinky, bylo-li oznámeno také zástavnímu věřiteli (§ 1338).58

V souladu s ustanovením § 1339 nového občanského zákoníku, bylo-li zástavní právo ujednáno k pohledávce z účtu, má zástavní věřitel právo přikázat tomu, kdo účet vede, aby mu vyplatil zůstatek na účtu do výše zajištěného dluhu. Oproti obecným pravidlům ve smyslu toho, ţe s peněţními prostředky, které jsou na účtu, má právo nakládat pouze majitel účtu, jsou tedy peněţní prostředky z účtu za stanovených okolností vyplaceny tím,

57


58


31

kdo účet vede, na základě pokynu osobu, kterou smlouva o účtu neopravňuje k dispozici s prostředky na účtu. Osoba, která účet vede, vyplatí finanční prostředky z účtu na základě oznámení zástavního věřitele. V tomto oznámení je specifikována výše zajištěného dluhu. Současně je zde deklarována také skutečnost, ţe zajištěný dluh nedospěl. Co je ovšem třeba podotknout, to je fakt, ţe vyzvat osobu vedoucí účet k výplatě zůstatku z titulu zástavního práva je moţné pouze tehdy, pokud je zástavní právo vůči této osobě účinné. Výzvě k výplatě tak musí nutně předcházet notifikace o vzniku zástavního práva v kontextu ustanovení § 1335 odst. 2 nového občanského zákoníku. To de facto znamená, ţe osoba vedoucí účet musí být zástavním dluţníkem o existenci zástavního práva informována, potaţmo má zástavní věřitel povinnost jí existenci práva prokázat. Rovněţ na základě zápisu zástavního práv k pohledávce z účtu v Rejstříku trestů, je moţné stanovit působnost zástavního práva vůči osobě vedoucí účet.

Jaké je řešení situace, kdy je splatná pouze zajištěná pohledávka, ale není splatná i pohledávka zastavená? V takovém případě pak zástavnímu věřiteli nezbývá nic jiného, neţ počkat s výkonem zástavního práva, a to aţ do okamţiku splatnosti zastavené pohledávky. Nicméně nový občanský zákoník zároveň přiznává zástavnímu věřiteli právo poţadovat, aby mu po splatnosti zajištěného dluhu byla zastavená nesplatná pohledávka postoupena (§ 1336). Jak specifikuje Vymazal, „v důsledku postoupení se zástavní věřitel stane přímým věřitele zastavené pohledávky. Lze mít přitom za to, že postoupením zastavené pohledávky přestává být postupník zástavním dlužníkem – postoupením zanikla (vyčerpala se) jeho odpovědnost (povinnost) za splnění zajištěného dluhu z titulu zástavního práva, postoupením se tak zástavní dlužník vyvázal ze zástavněprávního nexu.“ Co je ovšem zřejmé, to je skutečnost, ţe k postoupení zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli je třeba součinnosti zástavního dluţníka. Účinky postoupení nenastávají přímo ze zákona jako následek určité skutečnosti. Na smluvních stranách nechává aktuální právní úprava podmínky, za nichţ k postoupení má dojít.59

59



32

5. Podzástavní právo

Vznik podzástavního práva je vázán na zastavení pohledávky, která odpovídá dluhu, jenţ je zajištěn zástavním právem (§ 1390). K zastavení pohledávky není potřebný souhlas zástavního dluţníka. V souladu s ustanovením § 1391 odst. 1 vůči němu nabývá podzástavní právo účinku, „bylo-li mu doručeno oznámení o jeho vzniku, nebo je-li zástavou věc, k níž vzniká zástavní právo zápisem do rejstříku zástav nebo zvláštního veřejného seznamu, zápisem do tohoto seznamu; tímto zápisem podzástavní právo vzniká.“ Oznámení v souladu s předchozím uvedeným můţe učinit podzástavce, případně podzástavní věřitel. Podzástavní věřitel ovšem musí vznik podzástavního práva podzástavnímu dluţníkovi prokázat.60

Podzástavní věřitel má právo domáhat se uspokojení z podzástavy namísto podzástavce a to od okamţiku, kdy je dluh zajištěný podzástavním právem splatný. Podzástavní právo jako takové tak nelze chápat jinak, neţ zástavní právo k pohledávce, nicméně nutno podotknout, ţe k takové pohledávce, která odpovídá dluhu, který je pak sám zajištěn zástavním právem.

Za předpokladu, ţe ale pohledávka, která je zastavena, zanikne v období před dospělostí zajišťovaného dluhu, zaniká podzástavní právo. Jak odůvodňují Kindl a Rozehnal, „pokud totiž plní dlužník ze zatavené pohledávky (podzástavní dlužník) svému věřiteli (podzástavci) před dospělostí dluhu zajištěného podzástavním právem, nevzniká mu povinnost plnit podzástavnímu věřiteli a splněním zastavené pohledávky tato pohledávky zaniká, což způsobuje i zánik podzástavního práva.“61

60


61

KINDL, Milan a Aleš ROZEHNAL. Nový občanský zákoník: problémy a úskalí. Plzeň: Vydavatelství a

nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 265. Pro praxi. ISBN 978-80-7380-516-6.

33

6. Realizace a zánik zástavního práva 6.1 Realizace zástavního práva

Je-li zajištěný dluh dospělý, pak se má zástavní věřitel právo uspokojit způsobem, na němţ se dohodl se zástavcem, případně zástavním dluţníkem, v písemné formě. Uspokojit se můţe jinak také z výtěţku zpeněţení zástavy ve veřejné draţbě nebo z prodeje zástavy v souladu se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (§ 1359). Tím vůbec nejméně formálním způsobem výkonu zástavního práva je privátní prodej. V takovém případě zástavní věřitel sám zpeněţí zástavu dohodnutým způsobem. Neformálním způsobem je také převedení vlastnického práva k zástavě na zástavního dluţníka, coţ je ovšem moţné pouze v určitých případech. V těchto případech pak není pro výkon zástavního práva vyţadován vykonavatelný titul.

Před dospělostí dluhu mají zástavní věřitel a zástavce či zástavní dluţník moţnost dohodnout se na tom, ţe zástavní věřitel bude realizovat zpeněţení zástavy způsobem, který je popsaný v zástavní smlouvě, případně si ji ponechá za cenu, která bude určena objektivním způsobem. Jak dále uvádějí Kindl a Rozehnal, „po dospělosti dluhu se může zástavní věřitel se zástavcem či zástavním dlužníkem dohodnout, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat (propadná zástava). Pokud je zástavcem či zástavním dlužníkem spotřebitel či fyzická osoba, malý nebo střední podnikatel, je možné před i po dospělosti dluhu dohodnout výkon zástavního práva pouze tak, že zástavní věřitel zpeněží zástavu způsobem popsaným v zástavní smlouvě nebo že si ji ponechá za cenu, jejíž výše nebude závislá pouze na vůli zástavního věřitele.“ Z tohoto tedy vyplývá, ţe privátní prodej, popřípadě převedení zástavy na zástavního věřitele lze dohodnout po dospělosti dluhu

34

jakkoli, před jeho dospělostí pouze v takovém případě, ţe bude cena zástavy určitým způsobem objektivizována.62

Co se samotného výkonu zástavního práva týče, pak má zástavní věřitel vůči zástavci právo na uhrazení nutných nákladů, které byly vynaloţeny při výkonu zástavního práva (§ 1359 odst. 2). Zástavní věřitel oznámí v písemné formě započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dluţníkovi, přičemţ v tomto oznámení současně uvede, jakým způsobem se ze zástavy uspokojí. Pakliţe je zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu, případně v rejstříku zástav, je třeba, aby zástavní věřitel v tomto rejstříku zapsal také započetí výkonu zástavního práva (§ 1362). Pakliţe dojde k započetí výkonu zástavního práva a toto je oznámeno zástavnímu dluţníku, pak ten nesmí zástavu bez souhlasu zástavního věřitele zcizit. Dojde-li k převodu vlastnického práva věci v rámci běţného obchodního styku při podnikání zástavce na nabyvatele, nabyvatele se porušení zákazu nedotýká. Toto ovšem neplatí v situaci, kdy nabyvatel věděl nebo z okolností musel vědět, ţe s výkonem zástavního práva bylo započato (§ 1363).

Třicet dnů, taková je lhůta, která musí uplynout, aby mohl zástavní věřitel zástavu zpeněţit. Tato lhůta se počítá od okamţiku oznámení výkonu zástavního práva zástavnímu dluţníkovi ze strany zástavního věřitele. Jestliţe bylo započetí zástavního práva zapsáno do veřejného seznamu, případně do rejstříku zástav časově aţ posléze, co zástavní věřitel započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dluţníku oznámil, běţí tato třicetidenní lhůta aţ ode dne fyzického zápisu do veřejného seznamu nebo rejstříku zástav (§ 1364).63

Zástavní dluţník má povinnost výkon zástavního práva strpět, má povinnost vydat zástavnímu věřiteli zástavu i s listinami, které jsou potřebné k převzetí, prodeji a uţívání zástavy a dále poskytuje zástavní dluţník zástavnímu věřiteli další potřebnou součinnost. 62


nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 265. Pro praxi. ISBN 978-80-7380-516-6. 63


35

Z výtěţku zpeněţení zástavy dochází k uhrazení dluhu včetně příslušenství a nákladů, na jejich náhradu má zástavní věřitel právo, jak jiţ bylo naznačeno výše v textu. Pakliţe byl zajištěný dluh nepeněţité povahy, náleţí věřiteli peněţité plnění do výše obvyklé ceny pohledávky, která odpovídá dluhu v době vzniku zástavního práva.64

Zástavnímu dluţníku vznikají úhradou dluhu ze zpeněţené zástavy stejná práva, jako by sám dluh splnil. V praxi to znamená, ţe zástavní dluţník vstupuje do právního postavení osobního věřitele, coţ má však význam pouze v těch případech, je-li osoba zástavního dluţníka odlišná od osoby osobního dluţníka. Bez zbytečného odkladu pak zástavní věřitel podá po zpeněţení zástavy zástavnímu dluţníkovi zprávu. U této zprávy je vyţadována písemná forma. Ve zprávě jsou uvedeny údaje o prodeji zástavy a o nákladech s tímto prodejem spojených. Jsou zde také informace o jiných nákladech, na jejichţ úhradu vzniklo zástavnímu věřiteli právo. Zpráva také obsahuje informace o výtěţku z prodeje a jeho pouţití. Osobní dluţník, jak dále uvádí Rozehnal, pak zaplatí, „čeho se nedostává, neutrží-li se při zpeněžení zástavy tolik, co činí pohledávka. Zástavnímu dlužníku náleží, oč se utrží více (hyperocha).“65

Za předpokladu, ţe na zástavě vázne více zástavních práv, dojde ke stanovení jejich pořadí s ohledem na dobu vzniku zástavního práva. Jestliţe je pro určení vzniku práva rozhodující je zápis do veřejného seznamu, pak je rozhodujíc skutečností pro určení pořadí okamţik podání návrhu na provedení zápisu. Pakliţe je zástavou taková věc, ke které má zástavci vzniknout vlastnické právo aţ v budoucnu, je pořadí zástavních práv stanoveno podle doby uzavření zástavní smlouvy, při zapsání budoucího zástavního práva do veřejného seznamu či rejstříku zástav je pak opět rozhodující okamţik podání návrhu na provedení zápisu.66

64


nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 267. Pro praxi. ISBN 978-80-7380-516-6. 65




nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 267. Pro praxi. ISBN 978-80-7380-516-6.

36

Pakliţe například na movité věci vázne více zástavních práv, pak se uspokojí právo zástavního věřitele, které je zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu podle pořadí zápisu přednostně před právem, které vzniklo jiným způsobem. Stejně tak právo, které vzniklo odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě je uspokojeno přednostně před právem, které vzniklo označením věci znamením.

Zástavní věřitelé si mohou v takovém případě, kdy na zástavě vznikne více zástavních práv, dojednat jejich pořadí. Takové ujednání je ve vztahu ke třetím osobám účinné od okamţiku zápisu do rejstříku zástav, případně do veřejného seznamu, je-li pro vznik zástavního práva vyţadován zápis do takového seznamu. Provedení zápisu společně navrhují všichni zástavní věřitelé, kteří společně participovali na ujednání pořadí zástavních práv. Jestliţe mají být takovýmto ujednáním zkrácena práva zástavního věřitele, který na ujednání nepřistoupil, nemá toto vůči němu právní účinky.

Dojde-li ze strany zástavního věřitele k výkonu zástavního práva, které je první v pořadí, které je rozhodné pro uspokojení zástavních práv, přechází zástava na nabyvatele nezatíţená dalšími zástavními právy. Jak dále specifikuje Rozehnal, „hyperochu uloží zástavní věřitel do soudní úschovy ve prospěch věřitelů ostatních pohledávek odpovídajících dluhům, které jsou zajištěny zástavním právem, a zástavního dlužníka, nedohodne-li se s nimi jinak. Z hyperochy

jsou věřitelé ostatních pohledávek

odpovídajících dluhům, které jsou zajištěny zástavním právem, uspokojeni podle pořadí rozhodujícího pro uspokojení zástavních práv. Co zbude, vydá se zástavnímu dlužníkovi.“ Dojde-li k výkonu zástavního práva ze strany jiného zástavního věřitele, jehoţ osoba se subjektivně odlišuje od toho, který má první pořadí, dochází ve vztahu na nabyvatele k přechodu zástavy zatíţené zástavním právy těch zástavních věřitelů, jejichţ právo na uspokojení předchází jeho pořadí.67

67



37

6.2 Zánik zástavního práva

Základní skutečností, kterou je třeba vzít v potaz, je fakt, ţe pakliţe zanikne zajištěný dluh, pak zaniká i zástavní právo (§ 1376). V souladu s ustanovením § 1377 zaniká zástavní právo, ale pohledávka trvá, pakliţe: „a) zanikne zástava, b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, c) vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi, d) složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci, nebo e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.“68 Ještě je moţno zmínit jeden důvod a to ten, kdy třetí osoba nabyla k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, ţe věc není zatíţena zástavním právem. Toto ovšem pochopitelně z prosté logiky věci neplatí, je-li zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu či rejstříku zástav.

Zástavní právo nezapsané ve veřejném seznamu zaniká, pokud je zástava převedena a zástavní smlouva říká, ţe zástavu nebo její část je moţno převést bez zatíţení zástavním právem, nebo v rámci běţného obchodního styku při podnikání zcizitele. Je-li však zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu, pak se mohou smluvníci dohodnout, ţe zástavní věřitel nepoţádá o výmaz. Stejně tak k výmazu nepřistoupí, jestliţe zástavní dluţník poţádá o zápis uvolněného zástavního práva.

I sám zástavní dluţník má právo podat ţádost o výmaz zástavního práva. Je ovšem nutné, aby prokázal zánik zástavního právo a to listinnou potvrzenou zástavním věřitelem nebo rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Pokud zástavní věřitel zástavnímu

68


38

dluţníkovi na jeho ţádost zánik zástavního práva nepotvrdí, je povinen tak nahradit škodu tím vzniklou.

Jak dále uvádí Rozehnal k zániku zástavního práva, to „zaniká předně zánikem zajištěného dluhu, což vyplývá z akcesorické povahy zástavního práva. Je proto důležité, jakým způsobem zajištěný dluh zanikne. Pokud však zanikne bez uspokojení věřitele a dluh se transformuje na dluh jiný, je zástavním právem zajištěn tento nový dluh.“ Zástavní právo zaniká také tehdy, dojde-li ke splynutí postavení zástavního věřitele a zástavního dluţníka v jedné osobě. Toto ovšem neplatí, je-li zástavou pohledávka. 69 Dojde-li k uvolnění zástavy zánikem zástavního práva, a pakliţe není ve veřejném seznamu zápis o zástavním právu ještě vymazán, je zástavní právo povaţováno za uvolněné. Vlastník věci můţe uvolněné zástavní právo spojit s jiným dluhem. Ten ovšem nesmí převyšovat původní dluh (§ 1380).70

Dalším moţným zánikem zástavního práva je situace, kdy za předpokladu, ţe osoba zástavního dluţníka a osobního dluţníka není totoţná, převezme dluh osobního dluţníka jiná osoba. Nutný je v tomto případě souhlas zástavního dluţníka se změnou v osobně osobního dluţníka. Dále můţe zástavní právo zaniknout sloţením ceny zástavy zástavním dluţníkem zástavnímu věřiteli. Nejedná se ovšem v tomto případě o splnění dluhu, jedná se o nahrazení jedné zástavy zástavou jinou.

Promlčení pohledávky, která odpovídá zajištěnému dluhu, není způsobem zániku zástavního práva. Jak uvádí Rozehnal, „zástavní právo samo jakožto majetkové právo se promlčuje, nikoli však dříve než pohledávka odpovídající zajištěnému dluhu, která podléhá promlčení podle svého druhu.“ Zástavní právo se promlčuje v obecné promlčecí tříleté lhůtě, přičemţ počátek této lhůty nastává v okamţiku, kdy mohlo být zástavní právo 69




39

vykonáno poprvé, respektive tedy v okamţiku, kdy nebyl zajištěný dluh řádně a včas splněn. Jak ale dodává Rozehnal, „tato promlčecí lhůta však neskončí dříve, než se promlčí pohledávka odpovídající zajištěnému dluhu.“71

71



40

Závěr Jedním z nejrozšířenějších způsobu, jakým je moţno ze strany věřitele zajistit maximálně silné postavení v rámci závazkového vztahu, je zástavní právo. Jedná se o jeden z nejstarších institutů občanského práva, který je upraven v našem právním řádu, který primárně slouţí k zajištění dluhu pro takový případ, kdy by nebyl včas a řádně splněn s tím, ţe v takovém případě je moţno uspokojit potřeby oprávněné strany na základě výtěţku ze zpeněţení pohledávky. Zástavní právo je upraveno v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Od ostatních zajišťovacích prostředků se zástavní právo jako takové odlišuje především v tom aspektu, ţe má věcnou povahu. To v praxi znamená, ţe následuje osud zástavy a to lze povaţovat také za jednu z jeho hlavních výhod. Zástavní právo jako takové ale skýtá také řadu dalších výhod. Pro věřitele představuje vysoký stupeň jistoty, ţe jeho pohledávka bude uspokojena. Výhodou je téţ princip publicity, který spočívá ve vyznačení zástavního práva k nemovitostem v katastru nemovitostí a zástavního práva k movitým věcem v nutnosti zjevného označení věci. Přínos zástavního práva a obecně problematika zajištění závazků nabývá v současné době na aktuálnosti a to ať u ve vztahu k tuzemským obchodním vztahům, tak z hlediska mezinárodních obchodních transakcí. Opomenout ale nelze ani občanskoprávní prostředí. Rychlý rozvoj obchodu a touha po rychlém, ba aţ okamţitém uspokojování potřeb, vedou ke zvyšující míře se jak v osobní, tak podnikové rovině zadluţovat. A právě proto je nasnadě, ţe problematikou sniţování rizika věřitele v rámci takovéhoto vztahu v kontextu plnění, je velmi aktuální a ţádoucí pro další rozbor a řešení.

Co se pohledávek jako takových týče, existuje několik způsobů jejich zajištění a utvrzení. Rozdíl mezi instituty zajišťujícími a utvrzujícími je v tom, ţe zajištění pohledávky je schopno plnění dluhu nahradit, kdeţto utvrzení pouze utvrzuje v tom, ţe pohledávka v době uznání existovala. Mezi nejrozšířenější patří zejména jiţ zmíněné zástavní právo, které dává věřiteli nárok se ze zástavy uspokojit po splatnosti zajištěného dluhu způsobem, který si smluvil se zástavcem v písemné formě, případně z výtěţku zpeněţení zástavy ve

41

veřejné draţbě nebo z prodeje zástavy podle některého ze zvláštních zákonů. Tento institut představuje pro osobu věřitele tudíţ značnou míru jistoty. Cílem tohoto textu bylo podrobně zpracovat právní úpravu zástavního práva obecně a následně zástavního k pohledávce ve smyslu analýzy, deskripce a následné explanace. V teoretické rovině se text zaměřil na popis zástavního práva a jeho právní úpravu, vznik zástavního práva a nástroje tohoto vzniku, práva a povinnosti, která vznikají a zúčastněné subjekty jimi disponují nebo jsou jimi naopak vázány v průběhu trvání zástavního práva, přičemţ byla dále přiblíţena pohledávka ve smyslu práva věřitele na plnění od dluţníka jakoţto předmět zástavního práva. Pozornost byla věnována také právu podzástavnímu a pochopitelně také realizaci a zániku zástavního práva.

42

Seznam použité literatury KINDL, Milan a Aleš ROZEHNAL. Nový občanský zákoník: problémy a úskalí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 303 s. Pro praxi. ISBN 978-80-7380516-6. PRAŢÁK, Zbyněk. Občanský zákoník: s komentářem: zákon č. 89/2012 Sb.: 4. relativní majetková práva (§ 1721 až § 3014), 5. ustanovení společná, přechodná a závěrečná (§ 3015 až § 3081). Český Těšín: Poradce, 2012, 320 s. ISBN 978-807-3653-385. ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997. ISBN 80-861-0304-8. ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, 215 s. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3804961. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 05. 2014, sp. zn. 21 Cdo 828/2014 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. 08. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 08. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2290/2012 ŠUBERTOVÁ, Karolina. Výkon stávajících zástavních práv podle nového občanského zákoníku. E-pravo.cz [online].

2014

[cit.

2015-01-14].

Dostupné

z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vykon-stavajicich-zastavnich-prav-podle-novehoobcanskeho-zakoniku-93327.html VAIGERT, Dalibor, Tomáš PHILIPPI, Pavol RIŠKO a Hana NAVRÁTILOVÁ. Pohledávky: právní příručka věřitele. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005, 272 s. ISBN 80-251-0881-3. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, 495 s. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

43

Zástavní právo k pohledávce

Recommend Documents