3.
V takovém stavu našel Jan Palivec Palyzův grunt, když tam začal pacholčit. Vojnu měl za sebou a let čítal dvacet pět. Byl to šikovný šuhaj, urostlý jako prut. Byl zvyklý se pouštět do každé práce bez dlouhého dumání. Dovedl se zručně přitočit ke všemu. V kapse míval stále kladívko, kleště, dlátko, hrst různorodých hřebíků, klubko provázků. Nechyběl ovšem nůž, důkladný, ostrý jako břitva. Tu řízl, tam klepl, onde poopravil. Den pro něj mohl mít aspoň čtyřicet hodin. Situaci prohlédl a odhadl brzo: polnosti – žito stálo pěkně – bylo začátkem července – ječmen se činil a ovísek už samou bujností černal. Ale řepa, ale brambory! Nevypleto, neokopáno. Bylo by bývalo třeba aspoň desíti bab, aby se to dalo do pořádku. Hledej je však! Ani se o to nepokoušel. Zkusil to na den s Maruší, brzo ji však zahnal domů. A pustil se do toho sám. Byly teplé dny s větérkem. Shodil košili a cítil s rozkoší, jak ho vánek hladí po bronzových zádech a svalnatých pažích. Práce mu šla podivuhodně od ruky. Chtěl těm babrákům ukázat, co dovede. A ukázal. Hospodář vida výsledky, prostě žasl. Chápal, koho ulovil. A zahořekoval k pacholkovi jakýmsi matným pocitem úcty a vděčnosti. Doma potom pustil i pár hromů: „Robí chlapík, tož musí též i jíst. Hoď sebou, babizno!“ Petrula škrtla nohou. Vytáhla z komory rozeschlou másnici, opláchla, navalila do ní smetany a chalupou zněl málo slýchaný zvuk stloukání. Byla z toho syrovátka jako malvaz, samo máslo jedna vůně. Ze starší kyšky byl tvaroh. Svitlo jí v hlavě, že má ještě na hůře džber povidel. A sedlák se dokonce vytasil s několika pětikorunami na obstarání truňku. 14
Toto vzácné zboží nabalila Petrula kolem desáté do košíku a chvátala na pole za pacholkem. Běžela jako křepelka, ráda té změně. Palivec se jí líbil. Mohla na té jeho figuře nechat oči. Sedla si vedle něho pod kříb na mezi a dívala se s netajenou rozkoší, jak mu chutná. A nebyl, hleďme, ani žádný hltavec, aby byl zvalil všechno sám. Nabídl také jí, zejména půlku sladké jí dvorně podal div ne do samé huby. Štířila se, krčila nos, blýskala očima, ale pak bleskem vypila. To idylické posezení bylo pro ni něco skvostného. Srdce jí hrálo bezmála panenskou písničkou. Dotkl-li se jí nějakou náhodou tento její spolubesedník, proletěl jí po zádech záchvatný mráz. Byla by výskala, byla by tančila. Byla by takto seděla do smrti. Ani se jí nechtělo vstávat, kdyby sám Palivec nebyl včas pamatoval. Sebrala pak to své nádobí a loudala se k humnům už s nesmírným těšením na zítřek. A doma se zastavila před zrcadlem. Když očistil pole, začal pořádat zahradu. Byl to kus země, plný starých jabloní, hrušní, sliv a ořechů. Plot žádný a též ho nebylo zapotřebí, protože se rodilo každým rokem všude tolik ovoce, že se až větve lámaly. Ani se ta celá úroda lidem do komor nevešla. K podzimu se válelo div ne po kotníky celé haldy ovoce na zemi. Věděly o těch divech veverky až z dalekých lesů. Když se mu právě zachtělo, sbíral ty padavky pasák a prodával židovi, jenž přijížděl s vozem, kupoval to za babku a vyráběl marmelády. Pod stromy bujel všelijaký neřád od kostivalů a kopřiv až do neznámých divokých trav, které, protože je nikdo neznepokojoval, kypěly přímo životní silou. Objevovalo se i trní. V odlehlých koutech se rozkříbily ošklivé druhy rybízu a kudlaček. A vším tím potvorstvem se bezustání valil široký proud hnojůvky. Skutečným pánem tohoto pustého sadu byl asi sám čert, soudě i podle toho, že nejkrásnější plody padaly obyčejně přímo do té neplechy. Na některých zvlášť osamělých místech se kupily hromady sečky a plev. Podzimní větry duly do toho jakoby z pouhé rozpustilosti. Zásluhou Palivce všechno toto neřádstvo zmizelo. Bůh suď, kam to odvezl. O to se však nikdo nestaral. Tehdy, 15
první podzimek v Palyzových službách, byl už Palivec hlavou celého statku. Co řekl, co zařídil, platilo. Nechali ho prostě řádit, rádi, že do těch trhlin počal pronikat teplý sluneční svit. Bylo s tím člověkem veselo, statek se počal zachvívat těžce zdržovaným, blahobytným chechtotem. Na žida si pak s padavkami, kterých toho roku bylo požehnaně, počkal sám Palivec. Vlastní rukou mu do vozu sypal ty plody, přesně počítal jejich množství a ještě přesněji oceňoval. Žid se kroutil jako ďábel na skřipci, nic však nesvedl. Žádanou sumu nakonec vyplatil zasmušen, že mu ušel ohromný kšeft, ale i tak na tom vydělal. Peníze samozřejmě patřily Janovi, sedlák byl v tomto případě blahovolný. „Ale k lepšímu něco pustíš?“ píchl ho sedlák. Nečekal ani nic kloudného, soudě podle sebe. Zmýlil se však. Ovšem! Palivec se dal vidět. Pantátovi koupil na jarmarku ozdobnou fajfku a Petruli počastoval velelahodnou jeřabinkou tak, že na ten den zvlášť dlouho pamatovala. Svůj díl dostala i hluchá Maruša, která se už dávno drsně pokoušela málo zdařenými úsměvy obrátit alespoň maličko na sebe pozornost. Dosáhla svého potud, že jí Palivec oblažil krásným šátkem na hlavu. Přežula hromovým překvapením a v mihu byla pryč. Ve chlévě dokonce zavzlykala. Vždyť kolik už to roků u Palyzů sloužila? A nikdy, ani o Vánocích, se jí nedostalo toho nejmenšího dárečku. Po této události Maruša už ani nežárlila, podíval-li se jí Palivec občas i do chléva. Krávy měla sice v pořádku, patřily mezi nejonačejší kusy v městečku, nesly se jako laně. I celkem lhostejnému hospodáři se zvedala ruka sama od sebe, aby je aspoň letmo pohladil. Palivci však nebývaly zcela bez chyby. Neleskla-li se jim srst jak se patří, chytal se hřebelce sám. Strkal zkrátka svůj všetečný nos i sem. Obzvlášť rád měl koně. Zprvu jimi ale moc potěšen nebyl. Byl to pár sedřených valachů, jak je zištný sedlák utahal mnohaletou lesní robotou. Byli to ale mladí koníci a Palivec poznal hned, že jim chybí jen několikatýdenní odpočinek a pořádné krmivo. Tehdy si Palyza zase jednou 16
zamarodil. Valaši měli tedy na čásek pokoj a pod Palivcovou péčí znamenitě okřáli. Když se sedlák zvedl z postele, ani je nepoznal. Svítili se jako noví a dýchali plnou zdravotou. Zatím i chomouty potáhl sedlář Peřich a co víc, do pořádku dal i staromódní kolesu, jediný parádní kousek v tomto nahnutém hospodářství. Jak dlouho už nečinně dumala pod pokřivenou šopou! A teď tu stojí zase ve cti! „Tak dobrá! Pojedeme na bál!“ zažertoval sedlák a plácl manželku těžkou prackou po širokých zádech, až v ní heklo. Vida hospodáře v tak výborné náladě, vytáhl Palivec z kapsy účet od sedláře. Účet byl mastný. „Pro Kristečka!“ zavrávoral poděšený Palyza. „No, no, pantáto,“ tišil ho Palivec, „myslel jste, že vám někdo něco zrobí zadarmo? To by se jich našlo!“ „A kdo ti kázal, stoďáble?“ zuřil ten krkoun. „Potvoro hanysovská!“ Ale Hanys se smál a smála se i Petrula, obdivujíc potichu tohoto chytrého krasavce. Ach, zbožňovala ho, byla do něho už dávno po uši zalubená.
17
4.
Jednou zrána zaútočil Palivec na lakomou kapsu po druhé. A pořádně. „Pantáto,“ začal, „bude třeba popravit stodolu. Už je mi stydno se na to dívat. Dnes či zítra se nám svalí na hlavu.“ „A co? Poprav!“ zahučel Palyza, netuše nic dobrého. „Popravím, potřebuji však peníze. Vyberte z kasy!“ „Pro smilování,“ chytil se hospodář za vlasy, „co si myslíš! Volím spíše děravou stodolu než děravou kasu.“ „Nekřičte, vyberte! Pro koho to chováte?“ A tohle už bylo řečeno bezmála rozkazovacím tónem. Přiběhla Petrula. „Slyšíš, stará? Chce peníze ten pekelný rarach! Přivede mne svými nápady do hrobu!“ A rozkašlal se tak, že ho bylo slyšet až na záhumení. Ale zmýlil se, když se domníval, že najde v manželce oporu. Petrula mrskla po Palivcovi zálibným okem a postavila se rozhodně na jeho stranu. „I vyber, tatíku! Stodola je doopravdy na spadnutí.“ Ryli do něho tak dlouho, až skutečně s velkým sténáním poslechl. Pan farář se podivil, když místo obvyklého vkladu Palyza, krutý spořivec, vybíral hned několik tisíc. Sbíraje peníze, sedlák žaloval, jak ho ten špekulant tlačí ke zdi. Nepochodil ani zde. Farář měl mladíka rád, vždyť byl kápo kostelní muziky. „Držte si ho oběma rukama,“ radil Palyzovi. „Je to podnikavý člověk a rozumu má v hlavě víc, než celá obec dohromady. Proč byste si jednou nepožičil? Což musíte celý život jenom furmanit? Postaví vám novou stodolu dnes a celou chalupu vám opraví zítra.“ „Ja,“ pomyslil si sedlák, všecko fajn, „ale pro koho to všechno?“ 18
Nahlas však už neodporoval, neboť se faráře bál. Odcházel přihrblý se slibem v duchu, že tuhle díru ve spořitelní knížce co nejdřív zalepí. Nedlouho nato seděli na střeše stodoly dva tesaři a činili se. Okolím se rozléhaly ostré rány seker a skřípavé nářky pil. Palyza vyjížděl na zárobek hned za svítání, Maruša vyhnala dobytek na pašu. Palivec se točil okolo tesařů, neboť tato práce ho velmi zajímala. Hospodyně začala hodovat. Kývla i na Jana, aby si přisedl k ní. Ten však tentokrát neposlechl. Mávl jen rukou, přistavil žebř a lezl k tesařům. Ach, měla to Petrula nečekané trápení! Láska se jí zažírala do útrob jako klíště do kůže a působila nevýslovnou bolest. Měla už přes čtyřicet a tu ji chytlo dosud něco nepocítěného. Jaká touha najednou a jaké sladkobolné svírání! V mládí se smála kamarádkám, když schly a týraly se něčím takovým, jí samé tehdy zcela nepochopitelným. Ani jí už nechutnalo. Jídlo převalovala v ústech jako řeziny, režná jí na jazyku hořkla co pelyněk. Dříve – lehla do peřin a spala do rána jako buk. Teď? Spánek ji míjel, oči jí pálily, srdce bouchalo jako protivné a vlezlé kladivo. Hleděla do tmy celé hodiny a přemílala tento hrozný stav. Plán by byl. Starý chrčák jednou dochrčí. Snad brzo. A co potom? Co se statkem? Hle, jaký báječný nástupce! To by se jinak hospodařilo než s tímhle vjokalou, který neznal nic jiného než svážet jedle a shrabovat peníze. Uplyne rok, dva – půjde k oltáři podruhé. A s jiným fešákem, s člověkem podle svého srdce a ne jako tehdy, když ji prodali jako jalůvku. Takové bylo její snění. Zachvívala se tichým blahem, trnula roztodivným šílenstvím. Zatím vedle manžel chrápal jako bez ducha. Ona však ani k ránu nemohla usnout. Zvedala se tedy z postele a tak jak byla v košili, stavěla se před veliké zrcadlo v pozlaceném rámu, jediné zachovalé dědictví po rodičích. Podrobovala stále častěji svoji postavu neúprosné kritice. Točila se, prohlížela, zkoumala a skřípala zuby. Nohy, ruce jako elefant, zadnice pak, och, jako díže na dvacet 19
pecnů mlýnských kol. Tvář, přiznala si, ucházející, vlasů dost a pěkných, zubiska jako lopaty. V těchto směrech by se mohla ještě líbit i třicátníkovi. Ale ty oči! Hloupé, vodnaté, asi od toho popíjení. Přestane, nechá toho! Umiňovala si, že se bude také strojit pečlivěji. Opatří si fajnovější mýdlo. Páchne potem – ale i proti tomu jsou prostředky. I dávala se do pláče samou tesklivostí a co horšího: nezkrotnou žárlivostí! Měla proč. Palivci ovšem neušly hospodyniny zálibné pohledy, dětinské něžnůstky, u této kyrysnice neskonale směšné. Zmerčil a správně odhadl její primitivní fintění, flétnový přízvuk v hlase, výbojně vypjatou hruď, čistší nehty, pečlivější frizuru. Pozor, Hanyse, ať se nechytneš! Korek mohutné udice plaval k tvé hubě nebezpečně blízko. Ne, nebylo zatím žádného nebezpečí. Neboť Petrula mu byla protivná. Nevěděl někdy opravdu, má-li se smát nebo zlobit. Má-li hladit aspoň naoko nebo zuřit bez přetvářky. Jako člověk opatrný střežil dát najevo rozhodný odpor. Dokud je zde, na statku, nutno se chránit všeho, co by mu mohlo škodit. A tak tedy tu návnadu rozmyslně obeplouval, tu se blížil, tu vzdaloval, pouštěl bublinky, někdy i chňapal, ale naprázdno, jindy se otřel blíže, ale nezávazně. Nač hned popadat škopek s vodou a plamínek malichernicky zalívat? Jeho samého zatím nepálí. Měl v sobě notnou dávku ješitnosti. Nakukování poblázněné Palyzky za ním do kůlny nebo zalízání až do maštale mu kapánek i lahodilo. Tma byla tu i tam, do tváře si neviděli. Samota, tišina vůkol. Koně přežouvali s pokojnou blahovolností. Bývala tedy i nejednou příležitost do ohýnka sem tam fouknout, aby se rozhořel líp. Nepozbýval však chladného rozumu ani v takových případech. Že snad mohl mít v klíně celý grunt? Grunt – ale za jakou cenu! Spoutat se navždy s obstárlou ženštinou? On, chlap jako lusk? Na smích celému světu? Netoužil po takových řetězech, vždyť už dávno přemýšlel o něčem lepším. Té selské dřiny měl právě dost. Odjakživa ho lákaly
20
novoty. Zkusil zde, marš jinam! Dal to tu do pořádku, jak dosvědčí celý svět. Zasloužil by vděčnosti. Do očí ho bodala místní hospoda. To by bylo něco! Seděl na ní nějaký Plura, chlap, který se k hostinství naprosto nehodil. Neměl k tomu žádného nadání. Hostinec očividně upadal. Žádná zábava ani tance, kuchyně mizerná. Nejednou se dal slyšet, že by s tím nejraději praštil, aby měl pokoj. Děti mu dorůstaly, bude třeba s nimi do škol. On sám toužil po městě a tož pryč s tím, dokud to má cenu. Palivec po té hospodě z celé duše zatoužil. Koupit, zvelebit! Postavit na nohy příkladnou restauraci, která by svým blahobytem a vzornou obsluhou lákala i hosty z města. Aby nebyla toliko ubohým útočištěm několika řemeslných pijáků, kteří i tomuto šenku byli denní ostudou. Chodíval občas do téhle hospody, dal si nalít pohárek sodovky a pozoroval, jak tenhle neschopný šenkýř rozřeďuje likéry, jak je líný si opatřit led na chlazení piva, jaký je to nemotora při obsluhování hostí. Táhl se za Plurou a tahal z něho rozumy. Prodá? Má dosud ten úmysl? A zač? Cena nebyla malá. Potřeboval tedy peníze, hromadu peněz. Ty by z něho teprve udělaly člověka. Bořil se do úvah, těžce řešil základní úlohu svého života. Pánem musí být. A brzo!
21
5.
Uvažoval o cestě a prostředcích, jak tohoto cíle dosáhnout. Sedlačení zásadně zavrhl. A obzvláště tenhle způsob tady! Čekat na smrt ubohého Palyzy? Možná, že by to byla dlouhá pouť! Takoví chrčáci se dožívají třeba i osmdesátky. Aby ještě naposledy ta poblázněná ženská namíchala manželovi do jídla jedu! Aby se tak i on zapletl do zločinu! Chudák Palyza! A vždyť mu byl ten člověk docela sympatický. Přišel na to, když probíral ty všelijaké možnosti. Kolikrát si s ním přátelsky pobesedoval někde na mezi nebo za teplých večerů na lávce před chalupou. Palyza nebyl hloupý člověk, měl zdravé názory. Že zanedbal hospodářství? Šlampula žena je vinna! Že hrdlil, týral se, spořil, ukládal? Ať, to jsou cenné vlastnosti, i on, Palivec Jan, bude brzo tvrdě klást stovku ke stovce! Nikoli, toto by ta správná cesta nebyla. A tož tedy jinak: Vyženit! Poctivě si zagalánit! A něco v tomhle směru za lubem už měl! Něco skvostného! Od nějaké doby se v kostele na pavlači objevovala šikovná děvuška. Mladá, roztomilá, zřejmě něco lepšího. Vynikala na prvý pohled nad ty ostatní selské děvuchy, které pan rechtor cvičíval k účinkování o figurálkách. Nesla se jako srna. A měla příjemný sopránek, a už jako někde školený. Palivec ji chtivě pozoroval. Řezal basu skoro jen po paměti, noty mu nejednou skotačily před očima. Nic ve zlém, pane řídící, ale děvčátko je opravdu hezké! Byla to jediná dcerka mlynáře z Hlubokého mlýna a jmenovala se Růženka Luzarová. Hluboký mlýn byla vodní klakotka starého typu. Protože tu však nebylo v okolí nic lepšího, míval Luzar práce dost. Držel si několik mlečů. Stavívali se tam potulní 22
krajánci, vysedávali na dlouhých besedách myslivci z okolních lesů. Byla to bohatá usedlost, skryta v tichých úžlabinách široké vody, proudící mocně starými olšinami. Kolem bylo romantické okolí, daleko od dráhy, daleko od dědiny. K mlýnu patřilo dosti polí, velká zahrada a rybník, který vypouštěli před zimou, aby zásobili vánočními kapry okolní sousedy. Na prvý pohled měl mlýn, obklopen vysokými stráněmi jehličnatých lesů a starých doubrav, dosti pochmurné vzezření. Slunce padlo do oken toliko v poledne. Byla to úplná samota, do níž zabloudil jen náruživý turista. Do těch lesů, kromě hrkotu mlýnského stroje, padal jen ranní kohoutí zpěv a... A roztomilé laškování dcerky – jedináčka. Neboť Růženka bývala samá veselost. Nastrojená, ztepilá, točila se po zelených mezích, podél obilných lánů, které vesměs patřily jim, alejemi jabloní, úzkými vývozy pod kvetoucími hlohy, ve kterých se o čistých říjnových jitrech ztrácely hlaholy kostelních zvonů, jak ze vzdáleného městečka volaly o nedělích na velkou. Našel ji v těch samotách ten pan Nikdo, Jan Palivec. Přitočil se k ní drze, když jedné neděle spěchala z kostela domů známými zkratkami z kopce do kopce opuštěnými chodníčky. Tratila se v zákrutách, kolem zátočin rozvodněného potoka, mizela v lesních zákoutích, modlitební knížku v ruce, hedvábný šáteček na rameni, jak se jí pospěchem svezl ze švarné hlavinky, otočené mocnými copy kaštanových vlasů. Přece ji dohnal ten pacholek Hanys, přidružil se k ní, jako by ji znal Bůh ví jak dlouho. Bylo jí to celkem jedno a k smíchu, jak začal blekotat něco nesouvislého, jak se srdnatě pouštěl do téměř básnických frází. Nebála se ho, zvolnila krok, mrskla mu očkem po tváři a pozorovala s těžce tajeným úsměškem, jak mu na špičce nosu sedí důkladná kapka potu. Upřímným veselím se jí třásla ramena. Vlídně mu odpovídala na jeho málo vtipné dotazy a ohrnovala nosík nad obhroublými provincialismy, kte23
rých se tu a tam dopouštěl. Což, nebylo možno říci, že se jí nelíbil ten pěkně nastrojený šuhaj příjemného obličeje. Všimla si ho v kostele na pavlači dřív a letmo chvílemi na něj myslela. Lišil se znatelně od hranatých a nevlídných mlečů, ba i od těch ulízaných lesních praktikantů, kteří mlýn mlsně obskakovali a kteří byli dokonalí boží hlupáčkové. Růženka Luzarová bylo děvče bystrého rozoumku, všeličeho znalá a dosti sečtělá. Měla celou měšťanku. Co se navysedávala s knížkou v ruce za teplých letních a jesenních odpolední, kdy práce na polích stála a maminka na ni zapomněla! Měla tady svoje skrytá místečka, která jí byla milá. Znala útulné dolíky pod mohutnými jedlemi, kde by ji nebyl vyslídil ani pes pana nadlesního. Přečetla odstavec a s rozkoší se zahleděla do vonných haluzí, opřena zády o stoletý kmen, kolébaná dívčím sněním, hlazena myšlenkami, kterých se dočetla. Tyto chvilky se kladly do jejího srdce tiše jako něžné chmýří z hrudí divokých holubů, kteří jí bez bázně sedali nad hlavou, jak se vraceli z polí na nocleh do temnějších větví stromů. Dívala se po nich, jak ještě čásek rejdili, hledajíce výhodnější místa. Milovala tyto ptáky jako své. A domů se vracela ke všem laskavá, plna světlých slovíček a růžových úsměvů. Proč by ji někdo někdy nepobavil? Ta cesta tenkráte z kostela jí tak utekla! Měla ze seladona, jenž ji doprovodil, svoji radost. Ani nepomyslela z toho setkání na nějaké pro sebe vážné následky. Vlídně se s Palivcem rozloučila a kývla i hlavou, když se nesměle otázal, mohl-li by ji zase někdy doprovodit. A potom běžela domů jako konipásek, chvějíc se jakousi vnitřní radostí. Od této neděle byl Palivec jako na koni. Na nic jiného ve dne v noci nemyslel než na onu dívčinu. Už se viděl ženichem a už i snil o věnu, které, to tušil, bude nemalé. A už se cítil majitelem tam té hospůdky, váženým člověkem, členem obecního výboru, snad i starostou. Na škaredé dobrodružství s Petrulou myslel s odporem. Ta ženská mu připadala jako ošklivý chrobák. A uvzal si, že se jí rázně zbaví. 24
6.
Šla za sebou řada vybraných neděl, kdy se svět radoval v slunečním jasu. Vánky vály, louky hýřily v květech a motýlích. Brouci, luční koníci a drobnější hmyz byli přesvědčeni, že jsou pány vesmíru. Cvrčci táhli své písničky až na vysoké „e“. Na mezích se vyhřívaly mladé koroptve, obilí zrálo a lesy šuměly mírem. Palivec hořel rovným plamenem. Skákal přes vody, bořil se v tichých odpoledních hodinách do záludných bařinek, aby, kryt křovinami plnými hnízd, zahvízdal jako vlha na okaríně smluvené znamení. Přibíhala jako laňka se zvonivým smíchem na rtech, těšíc se na jeho ztřeštěné nápady. Mámil ji pochlebnými chvalozpěvy, jak je posbíral do své bezedné paměti, kouzlil před ní dalekosáhlé hospodářské podniky tam mezi lidmi, pryč, dál od zdejší pochmurné samoty. A přitom slídil jestřábím okem mezi četným stromovím rozlehlou zahradou, aby včas postřehl stín nerudného divočáka, mlynáře Luzara, který po dceři pásl jako drak. Byly to měsíce vytrvalého namlouvání, vysedávání na skrytých slunečních svazích, též ale i chvíle, kdy bylo nutno se přenášet přes ploty jako jelen, štvaný smečkou rozzuřených ohařů. To když potměšilí mleči, navedení stonavým mlynářem, s klacky nad hlavami mu zastupovali cestu, chtiví počastovat mrštného galána, domýšlivého odvážlivce, který zvedal oči příliš vysoko. V takových případech sedala Růženka na zem a dusila se nezadržitelným smíchem. Uteče – neuteče? Hle, tam se už mleči vracejí s nepořízenou. Dokola je náhle ticho. A tu – pár set metrů výš, se ozývá znova okarína, hude líbezně jako žluva – pták.
25
Růženka tleskla do dlaní čirou rozkoší a pádila za hlasem smrčinami, lezla do strmin, aby nakonec zhlédla, jak stojí v záři zapadajícího slunce jako vítěz. Hleděla s neskrývaným obdivem, skoro byla na něho pyšna. Ach, větrná dívčinko! Ze smíchu, žertu, chtivosti pobavení se rodilo něco jako láska, či spíše jako nevyhnutelná potřeba mít kolem sebe troufalého lichotníka, jihnoucího obdivovatele, sladkého zbožňovatele, trpělivého dobyvatele. Palivec dobře viděl účinky toho svého manévrování a v duchu jásal. Měl štěstí, že mu přála maminka, široká mlynářka, hospodyně vonící svatebními koláči. To byla mohutná pomoc. Její výmluvnosti a cílevědomému tlaku se dařilo ponenáhlé obměkčování Luzara aspoň tak dalece, že přestával hučet a jen mával rukou, když mizel shrbený v bílém prachu mlýnice. Chtěl mít konečně pokoj ode všeho, neboť cítil, že se nezadržitelně kácí do hrobu. Trápila ho záducha, angína pectoris a byl rád, když neviděl, neslyšel. Vždyť měl co poslouchat: Do uší se mu chechtala smrt. To mu stačilo pro hrůzu a otupení. Cítil, jak mu pod nohama mizí viditelný svět. Šiďte se tu jak chcete sami! Sem tam hořká slzička, pobledlé líčko dcerušky, měly na konečném zdaru díla rovněž svůj nemalý podíl. Jedné neděle si mlynář vzpomenul, že se sedlákem Palyzou sedával kdysi ve škole v jedné lavici. Chodili sice do školy oba jak se jim uzdálo, pamatoval však, že nepořádný Palyza, nemaje čítanky, hledíval do jeho, která ostatně též byla sám cucek. Což, neškodilo by snad porozprávět si se starým kamarádem. Ať je svědomí čisté. Zašel si tedy toho nedělního odpoledne k Palyzovi. Byl pěkný podletní den. Mlynář, trápený záchvaty záduchy, ubíral se k městečku co noha nohu mine. Vlekl se po mezích, občas se musel zastavovat, jak ho dusil stařecký kašel. Plašil zajíce a z dlouhé chvíle strkal holí do rudých kobylek. Palyza ležel na zahradě pod jabloní. „A!“ 26
Dávno se neviděli. Luzar už léta nechodil ani do kostela, ani do hospody. Sedlák vyvalil na starého bracha oči, když slyšel, proč přichází. „Palivec? Hanys? O tvoji dceru že se uchází?“ O Palivcových záletech vědělo celé, širé okolí. Toliko Palyza v tom byl nevědomý jako nemluvně. „Ptám se tě otevřeně: Co je zač? Jsem otec a žádám, abys mi poctivě vypověděl, co o něm víš.“ Palyza pochopil ihned, že, ožení-li se tento zvelebovatel jeho statku, bude konec bezstarostným časům. Na okamžik mu bzikla mozkem selská chytristika! Zhaní mu ho! Naštve ho! Dlouho tedy mlčel, těžkopádně uvažoval. Bezúčelně jezdil očima po modré obloze, čučel do haluzí. „Inu víš, ono tuhle, těžká věc...“ A dál ani hyb. Zatím ani mlynář nedal očím zahálet. Vodil je po stodole, upravené zahradě, nedělně umeteném dvoře. Maruša právě vyháněla krávy na pastvu. Jaké lvice! Div, že je stará služka udržela, jak okolo ní tančily samou bujností. Jak to? Luzar věděl, jaký je Palyza slimák. Měl odedávna v mysli vytištěno, jaký nepořádek vládl na tomto gruntě. A teď tady toto! Netajil se podivem a tušil, čí je to práce. A co by toliko tušil? Byl teď o tom přesvědčen. Pokašlával, chytal se za prsa a pouštěl pochvalná slovíčka jako růžencové kuličky. Byl to chytrý člověk a popřával Palyzovi času. U srdce ho počalo něco lehounce hřát. Byla to jiskérka vzdálené přízně k nastávajícímu zeti. Nad černými bory původní nechuti zasvitla hvězdička. Rovněž sedlák byl vzrušen. Bylo mu těžko, možno však utajit pravdu? Ovanul ho větřík pýchy. Jaké tady dlouhé řeči? Má to pěkné zásluhou Hanysovou. Chválí se to tu samo. Zvedli se a zašli do maštale. Jaké koně! A sama maštal – učiněná jizba. „No tak pojď na skleničku šípkového!“ Manželky nebylo doma. Poseděli spolu v šeru světnice, povzpomínali na časy svého mládí. Postýskali si na mizející zdraví. Přiťukli si, po27
pili. Palyza našel na almaře nějaká cigárka. Zapálili si, odfoukli vonný dým a zahleděli se do stropu. Kolem dokola byl nedělní klid. Přišourala se k nim stará kočka a otřela se přátelsky jednou dvakrát o jejich nohavice. Nad pecí, ještě od oběda teplou, bzučely poklidně roje much. Rozloučili se vlídně. Mlynář odcházel spokojen. Byl dokonce nějak nezvykle dojat. I ta prožluklá záducha ho přestala týrat. Byl dnes opravdu spokojen.
28
7.
Výsledek této návštěvy byl epochální: Jednoho dne se objevil Jan Palivec ve mlýně. Mlynářka, široká panímáma, vystihla, že k tomuto rozhodnému tahu nastal pravý čas. Partie byla teoreticky vyhraná. Koncovka se už hrála sama. Do parádní světnice vešel Palivec jaksi bokem. Lezl dál po špičkách jako kuna v pasti. Přichýlil hřbet a chytil se futra. Mrskl očima na všechny strany. Zatajil dech, srdce se mu roztetelilo. Nádhera. Panská světnice, světlý nábytek, v oknech záblesky podzimního západu. Dokola čisto, svato. Bílý ubrus na stole, vůně kávy a pečiva. Usadily ho mezi sebou. Růženčin úsměv byl vtělesněné veselí a mlynářčina sukně šustila slavnostním zaslíbením. Pan otec se toho dne vůbec neukázal. Hanys tál blaženstvím. Hovořili, rozkládali, předli rozumy. Jako do hedvábných šátků balil Jan Palivec Růženčinu krásu a její perlivý smích. Stěny oddechovaly blahobytnou pohodou. Řeči se stáčely samy od sebe bezmála do veršů. Okarínu měl v kapse. Sem tam na ni přitiskl ruku, jako by v obavě, aby se neozvala. Co teď tu s ní. Jako u oltáře kluk ministrant, který před mší ulovil na věži mezi zvony mladou kavku a teď má smrtelný strach, aby v tichu pozdvihování neztropila pohoršení. Tyto překrásné návštěvy se opakovaly. Nechával práce a uháněl k mlýnu. Černým okem malomocného vzteku ho nejednou ze dvora sledovala zoufale Petrula. Klopila hlavu jako kravka vedená na porážku. Skrývala se před světem ve stodole a srdceryvně plakala. Pro Palivce přestala být živou bytostí.
29
Jednoho podmračeného odpoledne, kdy se ke společnému posezení ve mlýně dostavil sám mlynář, vytratily se obě ženské ze světnice jako na povel. Nastala chvíle trapného ticha. Mlynář pokašlával, hleděl z okna a bubnoval po stole všemi pěti. Palivec pochopil, že nadešel rozhodující okamžik. Povstal a promluvil. Koktal bědně, ale žádost o ruku Růženky vysoukal ze sebe dosti srozumitelně. Měl na sebe zlost, že to nesvedl přednést souvisleji, ačkoliv se na ten úkol připravoval dosti dlouho. A měl dvojnásobný dopal i na Růženku, jejíž chichtot, za dveřmi těžce tutlaný, velmi dobře slyšel. Mlynář mlčky poslouchal. Na mluvčího se ani nepodíval. Když byl koktala u konce, procedil toliko mezi zuby: „Dobře, dobře,“ a vyšel duse se náhlým záchvatem záduchy. Příští neděli slavili ve mlýně jakési formální zasnoubení. Byla hojnost jídel i vína. Tehdy mlynář Luzar pronesl poprvé k nastávajícímu zeti několik pádných vět: „Dobrá. Svatbu vystrojím, dceru ti dám.“ Tady se zajíkl, tady se na okamžik odmlčel. „Tedy dobrá, pravím. Zůstaneš ve mlýně a vyučíš se. Máš na to filipa dost. A po mé smrti budeš tady mlynářem.“ Tím skončil. Všichni cítili vážnost tohoto rozhodnutí. Nikdo ani necekl. Hleděli do země a mlčeli. Také Růženka. Tatík vražedně křížil jejich plány a sám Palivec se vzrušením až zapotil. Chápali však, že zatím každý odpor by byl velmi nebezpečný. Mlčeli tedy jako duby a starého nechali při jeho. O tomto zasnoubení se nějaký čas mluvilo v celém okolí. Lidé kroutili hlavami a trousili o Palivcovi závistivé řeči. Že se dala nachytat mlynářka i dcera, tomu se ani tak nedivili. Ale starý mlynář! Ale Luzar? Kam ten dal rozum? Samého Palivce poctili někteří zklamaní uchazeči výhružnými dopisy. Zarmoutil se jeden lesní adjunkt. Obcházel mlýn dávno před Palivcem, ale zavčasu se nevyjád30
řil, až už bylo pozdě. Růženčino rozhodnutí byla pro něj těžká rána. Vyhodil ho ze sedla kluk – pacholek! A on toto děvče vroucně miloval. Jednoho chladného večera, kdy lilo jako z vědra a Palivec se vracel mokrý jako myš, mihla se temnem dvora Petrula. „Kde chodíš?“ procedila těžce. Zuby jí cvakaly jako v horečce. Palivec se lekl. Viděl, jak jí ve tmě svítí bělma vztekem rozšířených zřítelnic. „Nestarejte se o to, panímámo!“ odvětil trpělivě. „Nechte mne na pokoji.“ A tlačil se do maštale. „Aha! Počkáš si!“ Přitiskla se těsně k němu, až se jejich tváře dotýkaly. „Něco ti povím, hadrláku. Čekám děcko!“ A zavyla divokým vzlykotem. Palivec namístě strnul. Zůstal jako vrytý do země. Nebránil se ani, když ho Petrula chytila okolo krku. Její pláč přešel do hysterického naříkání. Vzpamatoval se: „Pro Boha, ticho! Přestaňte! Nebuřte celé okolí! Pamatujte se! Pojďme dovnitř!“ Vtáhl ji do maštale. Šetrně ji usadil na postel. Sám se chvěl vzrušením. Pro všechny svaté! Takový pád a zrovna před svatbou! Pro milosrdenství! Co dělat? Petrulininy vzlyky přecházely jen zvolna v bezmocné posmrkávání. Tupě hleděla do tmy a hledala Palivcovu dlaň. „Hanysku, jaké neštěstí! Co si počneme?“ Palivec sice římské právo nestudoval, ale dobře věděl, že otcem je ten, komu se otcovství dokáže. A v tom směru začal hospodyni překotně těšit a horlivě poučovat. Pod slamníkem měl pro strýčka příhodu litřík výborné kmínky. Vytáhl láhev a dal se do častování. Popíjeli a šeptali. Lék či rada se na všechno najde. Věděl o hospodářově netajené touze po dědici. „Představte si, až bude tady po dvoře capkat klouček jako bouček. Jakou radost uděláte pantátovi! Co? Panímámo! Mamko zlatá! Co na tom, čí je? Sama omládnete!“ 31
A nalil novou skleničku. Pila, utírajíc oči a rty. „A ty se chceš opravdu oženit? Opravdu?“ A znovu počala hořet. Vzpomenula na ty četné a nekonečné noci divoké žárlivosti, hodiny černého zoufalství, kdy jí moc nechybělo, aby skočila do vody. „Přijdu k oltáři! Předvolám tě před celým světem k božímu soudu!“ A počala supět vztekem. Palivcovi se znova zježily pačesy. Chvatně shledával nové fráze, přesvědčoval, prosil, hladil. Působila i kmínka. Konejšila, uspávala, šuškala: A co! Hluboké temnoty maštale měnila v růžový polosvit soucitného podroušení. Petrula odešla z maštale až těsně před svítáním.
32
8.
Vystrojili slavné veselisko – o podrobnostech příprav se vykládalo široko daleko. Paní mlynářka byla vedoucí všeho. Myslela na všechny a na všechno. Sotva jedla, sotva spala, jak v mysli pořádala po celé týdny budoucí nádheru. A pak šlo vše jak na drátkách. Vždyť už ta výbava! Nastřádala tucty peřin, povlaků, ručníků, kapesníčků, čepečků, zástěrek, košil, blůzek a sukýnek. Zásoby by mohly stačit pro tři nevěsty. Nesmělo se šetřit penězi na nákupy. Vždyť má jen jednu dceru. Ať dokonale vynikne celá sláva Luzarova mlýna. Nevěstiny šaty – to byl už hotový triumf! Úplná pohádka! Byly připraveny už dávno před svatebním dnem a známější ženy z okolních usedlostí mohly se přijít na ně podívat. Ležely v parádní světnici na pohovce slavnostně rozloženy. Pohledět na ten skvost – nastůjte – přišel jednoho odpoledne i onen starodávný frajer lesní adjunkt. Mlynářka byla touto méně vítanou návštěvou dosti překvapena. Hned se ale upokojila. Vždyť je lépe, když se pan adjunkt na ně nezlobí. Zavedly ho tedy ochotně do té jizby a nechaly ho tam samého. Adjunkt zjistiv, že je sám, poklekl a lem šatů zbožně políbil. Růženka zůstala za přivřenými dveřmi a nakukovala. Zvědavost jí jinak nedala. Slyšela zřetelně, jak chudák uvnitř zavzlykal. Byl to pravý lesák – tedy měkké nátury. Vyběhla, hupla do otevřené stodoly a počala se na kupě sena svíjet nezadržitelně smíchem. Taková to byla mrška. Bylo jasné říjnové ráno, sobota. Volili moudře sobotu před nedělním dnem, vhodným pro dozvuky. Podzim onoho roku byl dlouhý a teplý. Čistým vzduchem se tu a tam mihla i vlaštovice. Krása dne je přiměla k tomu, že šli do kostela ke zdavkám pěšky, doprovázeni řečným zástupem 33
už teď rozkurážených svatebníků. Před odchodem totiž něco na posilněnou pojedli i popili. Ženicha vedla panímáma. Jako poslední, tak to předepisoval starodávný zvyk – šla s otcem Růženka. Mlynář, žel Bohu, nebyl ve své kůži, jeho zakořeněná choroba mu nedávala pokoje. Museli se co chvíli zastavovat, když se ten churavec nelítostně rozkašlal. Plašil veselé stehlíčky, kteří se v celých hejnech věšeli na vadnoucí bodláky. V takovém případě se zastavoval celý průvod. Umlkaly řeči, objala je svátečně tichá jesenná pohoda. Modrou oblohou táhly nábožně bělavé obláčky, v klidném pozoru po obou stranách stála zlatožlutá doubrava. Ženich se nesl jako princ, ustrojený s bezvadnou městskou elegancí – na dluh! Co na tom? Na šose to neměl napsáno. A dloužky brzo poplatí z věna, které bude mastné! Přejná panímáma mu dávno prozradila, kolik dcera dostane. Na duši mu ležela jediná starost: Nestojí tu někde za stromem nešťastná Petrula? Nespraví mu ostudu? Na každém kroku vítaly průvod početné hloučky zvědavců, kterým nebylo zatěžko se přijít podívat na tu událost až z dalekých dědin. Směšně znetvořené maškary zatahovaly cestu tlustými provazy. Veselníci se potom museli vykupovat. Do korun starých jabloní posedala děcka jako hloučky šedivých vrabčáků, opilá sluncem jakož i závratnou vyhlídkou na chvíli, až se půjde k jídlům, až zalezou pod stoly a dotěrným šepotem a potahováním za sukně budou loudit koláč, kus masa, dort, hlt piva. I v kostele bylo mnoho národa. Zahlaholily zvony, na záhumení zahřměly rány z hmoždířů. Svému basistovi na varhany vděčně spustil svatební pochod sám pan rechtor. Kostelník rozžehl všechny svíčky. A do vchodu až k oltáři byl rozestřen koberec, čest, která byla přiznána málokomu a která se musela dobře zaplatit. Oddavky prošly v klidu. Svědky byli: mlynářčin bratr, veliký milovník šňupavého tabáku – šňupl si i mezi posvátným obřadem, a bývalý Růženčin učitel z měšťanky jménem Beneško, který svoji žačku zbožňoval už ve škole a nejednou jí během vyučování kradmo vtiskl polibek na obnažené ramínko. Protokoly 34
byly podepsány, Palivec si oddechl a vypjal hruď. Pocit nesmírné pýchy mu prohřál krev. Žádná šalanda v prostorném mlýnu nestačila pojmout početných hostů. Bylo jich šedesát párů. A tak vystrojili královskou hostinu na zahradě. Kuchařky byly tři, vedlejších pomocnic bez počtu. Do roznášení jídel a nápojů zapřáhli i mladší hosty. Dali se do toho zvesela. Žerty a vtipy se jim z úst jen sypaly. Bylo jasno a teplo – jedinečný den. Pod stoly už seděla neznámá děcka, ukázaly se i cigánky. Toulaly se od stolu ke stolu, větřily štědřejší hosty a bez ostychu natahovaly osmahlé dlaně po kusech masa. Pozvaní myslivci přivedli s sebou i psy. Nesmírnou vůní jídel poblázněná zvířata pletla se svatebníkům pod nohama a nedočkavě kňučela. Časem bouchlo na stůl pozdní jablko, hruška hnilička pleskla i do mísy. Každá taková událost byla vítanou příležitostí k novým výbuchům stále nevázanějšího veselí. Jídla šla za sebou do nekonečna. S každým dalším chodem tichl na chvíli hlučný hovor, dávaje místo rozkošnickému mlaskání, chrupání a pohodlnému přežouvání. Mleči načínali bečky s pivem. Začaly se odkládat kabáty, huby svítily mastnotou, tělnatější veselníci se nemilosrdně potili. Do všeobecného povyku a smíchu vpadaly v přiměřených přestávkách trumpety vesnické kapely, rozložené v pozadí zahrady. Byli zkušení muzikanti a hráli dobře. Paničky lechtané veselými melodiemi netrpělivě posedávaly. Kdesi v chodbě třeskla mísa o kamennou dlážku, schválně upuštěná prozíravou kuchařkou. Střepy přinášejí štěstí. Brzy po poledni začaly chodit dorty a přerozličné cukroví. Načala se láhev vína a pan učitel Beneško postřehl, že přišla jeho chvíle. Zazvonil nožem o talíř, chopil se plného poháru a povstal. Na okamžik se odmlčel, orlím pohledem přeletěl shromáždění. A potom spustil přípitek novomanželům a pak i všem hostům. Mluvil plynně, vzletně, ba horoucně. Bral posluchače za srdce. Dvě tři podroušené paničky vypukly v pláč, a když se řečník obrátil nakonec k samé nevěstě a významně vzpomenul školy 35
a chvil pro něho samého prý nezapomenutelných, položila hlavinku na stůl i Růženka. Tou řečí byl nadšen hlavně sám ženich. Dychtivě chytal slova, věty, ozdobné fráze a pečlivě si je ukládal do své paměti. Hostina se protáhla dlouho do noci. Povětří bylo tiché, vlahé, hvězd naseto. A když konečně okolo páté hodiny ranní uléhala polovysvlečená mlynářka na chvatně rozestlanou postel, zasmála se v duchu a šeptla si spokojeně, že se vše vydařilo podle jejího přání.
36
9.
Brzy po svatbě zařadil pan otec zetě do práce ve mlýně. S tímto opatřením byl Palivec zatím spokojen. Dal se do toho s ochotou a nedělal cavyků. Nevěšel nos, naopak, plivl si kurážně do rukou a postavil se svižně k dílu. I tato práce ho bavila. Mlel, rozvážel. A když mlýn stál, vrhl se do polí. Obsazoval vždy první místa. Stačil se starat o všechno. Mlýn ještě dávno klímal, „mladý“ však už uklízel na dvoře, klepal kosu, zapřahal, aby dojel pro jetelinu, rubal dřevo, krmil dobytek. Dřel – a mlčel! Zatím! Podrobil se tchánovi s příkladnou ochotou. Měl však své plány a ty mu zrály pomalu, ale jistě. Až uzraje to jeho ovoce, opáše se zástěrou, rozkročí se a zatřese stromem. Do klína se mu to posype samo. Hospodu v městečku nespouštěl ze zřetele. To stavení ho vábilo, čisté jako nový rynšťák. A teprve bude, až je koupí! Kroužil nad ním z vysoka, jako krahulčík nad kvetoucí nivou. Číhal a staral se, aby něco nepropásl. Seděl teď na ní nový nájemník, ještě horší šenkýřský odborník než sám majitel. Plura se zatím odstěhoval do města a cenu svého majetku neustále zvyšoval. „Zneužívá mé touhy!“ – tak si tu situaci uvědomoval Palivec. Zarážel si ji do hlavy jako hřebík. Poklepával jej, aby šel do větší hloubky a sám se takto mučil. Jen aby mu trpělivost časně nepraskla. Stoja-seďa myslil na hospodu s neústupnou touhou. Kosil žito, házel tlusté snopy do stodoly, točil fukarem, oral, vláčel, sil, mlel a myslel na jediné: vyrazit odtud co nejdříve a usadit se na tom dávno vyhlídnutém! Peníze! Ach, a starý otrava se nemá k tomu, aby mu to věno vysázel poctivě na stůl. Sedí na něm jako slípka na vejcích. Toho nechutu upřímně nenáviděl. Byl mu protiv37
