Zase jednou ahoj ze Zélandu! naposledy jsem trávil víkend v hostelu ve městečku Turangi na úpatí národního parku Tongariro. Zůstal jsem tam od pátku odpoledne do nedělního rána, druhý nocleh jsem si „odsloužil“ dvěma hodinami práce pro majitele – naložit přívěs oblázků a rozvrstvit je o kus vedle..při té příležitosti jsem si poprvé zařídil vpravo, sice jen asi 500 metrů různého popojíždění, ale stejně. Řadit levou rukou je dost zvláštní. Ne 19.10. Ráno jsem z Turangi na čtyřikrát stopoval na západní hranici dalšího národního parku, „Te Urewera“, celkem asi 180 km. Poslední úsek mě vezl jakýsi kouzelný dědeček, začal tím, že mi nalil z termosky kafe. Celou hodinu něco vyprávěl, ale strašlivě vyhuleným hlasem, takže jsem jen moudře pokyvoval. Je li jsme beznadějnými borovými lesy. Když to místní dřevorubci vykácí, tak dokonale a hned několik desítek kilometrů najednou, půda vyschne a rozpraská, nic nového se většinou nesází. Mužík měl psa (krysička, ale s inteligentním výrazem), který se mi usadil na klíně a usilovně línal. Nechal jsem se vysadit ve vesnici (3 domy) Ngaputahi, což ještě odpovídalo plánu, který jsem vám zanechal v mailu. Moje plány se ale měnily ještě rychleji než počasí. Vyrazil jsem, nejdřív po lesní cestě. Cestou jsem potkal pouze partu lovců v úplně zrezivělých Ladách Niva. Obdivovali mou odvahu (jít pěšky) a hrozně moc mi chtěli poradit – ztroskotali jsme na tom, že moje mapa je moc drobná a oni (všechno pánové nad šedesát) nemohli najít brýle na čtení. Ale poradili mi, kde narazím na dalšího lovce, který se obejde bez brýlí. Cestou jsem bohužel narážel na svědectví vztahu místních k divočině – několik autovraků v údolí překrásných potoků. Ty se tam ještě teoreticky mohly zřítit nešťastnou náhodou. Co mě ale opravdu naštvalo, po třech hodinách chůze po cestě, kam bych si troufnul spíš na koni než v jeepu – stará autobaterie. Ještě jedna věc, je to sice příroda, ale přešla mě kvůli tomu chuť na pramenitou vodu – lovci většinou složí jelena nebo divočáka přímo v potoce – jediná cesta, kudy se lidé i zvířata můžou v buši rychle pohybovat. Uříznou trofej, vykuchají nejlepší maso a mršinu pak nechají válet v potoce. Už jsem se naučil po čichu poznávat, jest-li v daném potoce někde něco leží. Avizovanou loveckou chajdu jsem nakonec objevil, nikde nikdo, ale poslechl jsem rady a na starého „Wilfa“ jsem si počkal, vrátil se až za tmy, s prázdnou. Brýle skutečně nepotřeboval, ujasnil mi, že si s tou svou mapou můžu akorát tak vytřít zadek, a jediné co v buši skutečně platí, je držet se potoků. Nechal mě v chatce přespat, ráno zmizel ve čtyři na jeleny. Po 20.10. Hned za prvním brodem jsem udělal první špatné rozhodnutí, které mě stálo dvě hodiny (na konec stezky a zpátky, 10x brod, to jsem se ještě naivně přezouval do sandál). Tím definitivně padly plány na velký okruh po chatách na severu národního parku Te Urewera a já se nadále držel doporučení starého lovce chodit podél vody. Šel jsem po proudu potoka o velikosti a teplotě Vltavy mezi Kvildou a Borovou Ladou. Vzdušnou čarou na mapě cca 5 km. V poslední třetině se objevily i značky, šipky z oranžového plastu. Stálo mě to asi 4 hodiny, cca 30 brodů. Vlastně jsem šel potokem, v botách, a jen meandry jsem si zkracoval podrostem.
Bezejmenným tokem od „Wilfovy“ lovecké chaty k řece Whakatane
Před cílem, chatou Ngahiramai, jsem ještě musel přebrodit řeku Whakatane (do níž se můj potok vléval). Řeka měla velikost Sázavy, průzračně čistá, odhaduju tak 14 °C a docela rychlost. Měl jsem celkem v kalhotách, svléknul jsem se do naha, zabalil baťoh do pláštěnky a nafouknul si místo matrace karimatku – ale brod mi byl nakonec do půlky stehen a na dně píseček. Dostal jsem se na dobře prošlapanou stezku (prý ji používají hlavně lovci na koních), ušel proti proudu Whakatane dalších pět kilometrů a přenocoval, zase jednou úplně sám, v chatě Tawhihi. Út 21.10. Dopoledne jsem strávil na dobře prošlapané a značené stezce na jih, v půlce prudkého svahu nad řekou, skutečně velmi podobné pěšímu výletu podle Sázavy. Až na ty stromy – pralesní velikáni, mezi nimi obří kapradí. Po čtyřech hodinách chůze vystřídaly les pastviny, ze stezky se stala prašná cesta, ale brzo mě nabrali místní farmáři, vracející se ze značkování ovcí. Chvíli jsem se svezl na korbě ve společnosti dvou sympatickým ovčáckých psů. Ocitl jsem se ve vesnici Ruatahuna, uprostřed národního parku, na štěrkové „Highway 38“. Téměř hned mě nabral jeden maor – poprvé jsem se při stopování cítil trochu tísnivě, měl vedle sedadla loveckou pušku, za pasem nůž a místo zámku zapalování jen dva holé dráty...vysadil mě v nejvyšším bodě silnice a zmizel, po několika metrech v lese jsem ale byl úplně klidný, hustota podrostu vylučovala pronásledování.
Cedule na začátku stezky k chatě Whakataka totiž nelhala: po zimě ještě nestačili uklidit polomy a obnovit značení. Celé úterní odpoledne jsem se prodíral pralesem, stromy zkroucené do bizarních tvarů hustě pokrýval mech, na zemi se střídala ostřice s rašeliníkem. Nejmíň desetkrát jsem značku úplně ztratil a musel s buzolou koumat, odkud jsem to vlastně přišel. Připadal jsem si, asi jako kdybych celé odpoledne bloudil v Boubínském pralese.
Prales na cestě k chatě Whakataka se na mě sápal ze všech stran
Chata na konci mých strázní byla opět opuštěná, byl jsem po zimě první. Což bohužel znamenalo plíseň, kam jsem se jen podíval, a kamna zrezlá na hromádku šrotu – než jsem zjistil, že ureznul komín, zkusil jsem bohužel zatopit.
St 22.10. Z chaty jsem se spustil dalším pralesním úsekem, již o poznání přehlednějším, k jezeru Waikaremoana. K tomu míří většina návštěvníků národního parku Te Urewera. Tři sta metrů hluboké, temně modré, trochu jako alpská jezera. Po části jeho obvodu vede stezka, na které musí v létě být pekelně rušno. Po všech brodech a polomech jsem si ji už nedokázal příliš užít. Atmosféru neměly ani místní chaty – už jsem si zvyknul na zrezlá krbová kamna, hromadu starých knih a časopisů a výhled do naprosté divočiny, chaty kolem jezera ale byly nevkusné moderní noclehárny, večer mě dokonce kontrolovali rangeři ze správy NP. Čt 23.10. Stezka od jezera vystoupala na hřeben Panekiri, 1200 m.n.m., převýšení odhaduji 400 m. Cestou zacházka ke krásnému vodopádu, několik koupelí v jezeře (mám už na maděru nohy, ramena a boky od baťohu).
Vodopády Korokoro, na západních březích jezera Waikaremoana
Večer ve dvou s postarším Angličanem v chatě na hřebeni. Tentokrát žádné erární svíčky, moje čajová bohužel na čtení nestačí. Takže co mi zbývá – další jedenáctihodinový spánek.
Pohled na jezero Waikaremoana ze hřebene Panekiri
Pá 24.10. Krásné výhledy z ostrého útesu na jezero Waikaremoana, pětihodinový sestup, stopem na třikrát do Whatakane (celkem 360 km). Do Taurangy, kde máme v pondělí sraz s Honzou, mi zbývá asi 100 km. Sbohem, divočino!
