ZÁPADNÉ KARPATY SPOLOČNÁ HRANICA

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

ZÁPADNÉ KARPATY SPOLOČNÁ HRANICA Sborník příspěvků z II. Mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčianského kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010 Zlín 2010


ZÁPADNÉ KARPATY SPOLOČNÁ HRANICA

Sborník příspěvků z II. Mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčianského kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010

Zlín 2010

Fotografie na titulní straně obálky: Krajina Bílých Karpat v okolí vesnice Žítková Fotografie na zadní straně obálky: Legenda: Obr. 1. Přírodní památka Lom Rasová Obr. 2. Kosatec různobarvý (Iris variegata) Obr. 3. Hadinec červený (Echium maculatum) Obr. 4. Tořič čmelákovitý Holubyho (Ophrys holosericea ssp. holubyana) Obr. 5. Tořič včelonosný (Ophrys apifera) Autor všech foto na obálce: RNDr. D. Trávníček, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

1 2 3 4 5

OBSAH II. mezinárodní sympózium přírodovědců Trenčianskeho kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010 Dušan TRÁVNÍČEK 5 Předběžný výzkum lokality Kurovický lom Jana ŠUŠOLOVÁ

8

Paleogénna fauna z lokality Skačany Katarína KERATOVÁ

12

Výskyt a rozšíření šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na Zlínsku Tomáš BERKA

20

Příspěvek k poznání rozšíření kapradinovitých rostlin Hostýnských vrchů Jiří TRONEČEK

23

Cudzokrajné dreviny v parkoch horného Ponitria Mária STRAKOVÁ-STRIEŠKOVÁ, Iveta GÉCZYOVÁ & Katarína KERATOVÁ

29

Technologické vlastnosti vybraných odrůd švestek z oblasti Bílých Karpat Jiří MLČEK

43

Sekáči (Opiliones) Bílých a Bielych Karpat Pavel BEZDĚČKA

47

Mravenci (Formicidae) Bílých a Bielych Karpat Pavel BEZDĚČKA & Klára BEZDĚČKOVÁ

55

Vodní brouci mokřadních biotopů v Bílých Karpatech (Coleoptera: Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Dytiscidae, Helophoridae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Elmidae, Dryopidae) Dušan TRÁVNÍČEK 62 Hnízdní ornitocenózy zpřírodněného koryta a břehů řeky Bečvy v navrhované PR Bečva - Doubrava a v jejím okolí v letech 2008 a 2009 (Střední Pobečví, Zlínský a Olomoucký kraj) Karel PAVELKA 72 Manažment revitalizačných opatrení v Národnej prírodnej rezervácii Vyšehrad Anna TESÁČKOVÁ 80 Zaujímavosti prírodovednej expozície Vlastivedného múzea v Považskej Bystrici Tomáš ŽILINČÍK 91 Obrazová příloha

97

Západné Karpaty – spoločná hranica Sborník příspěvků z II. Mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčianského kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010 ISBN 978-80-87130-11-7

II. mezinárodní sympózium přírodovědců Trenčianskeho kraja a Zlínského kraje, 9. – 11.VI. 2010 Dušan TRÁVNÍČEK Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Soudní 1, 762 57 Zlín

ABSTRACT. The Second Internatinal Symposium of Natural Scientists of Trencin and Zlin Regions, 9th to 11th June 2010. The Second International Symposium of Natural Scientists representing the regions of Trencin and Zlin was held in the Mountain Lodge Arnika between 9th and 11th June 2010. The symposium was one of the outputs from the project ‘West Carpathian Mountains – The Common Border’, accepted into Cross-border Cooperation Operational Programme ‘Slovakia – The Czech Republic 2007 - 2013’, which is supported by the European Union through the European Regional Development Fund. This anthology presents the papers submitted at the symposium. Keywords: Trencin Region, Zlin Region, cross-border cooperation, project ‘West Carpathian Mountains – The Common Border’, natural scientists, symposium, anthology.

V roce 2008 naše muzeum oslovili kolegové z Hornonitrianského múzea v Prievidzi, aby nám představili návrh svého projektu a vyzvali nás ke spolupráci na jeho realizaci. Po dopracování byl projekt předložen ke grantovému řízení Operačního programu příhraniční spolupráce Slovenská republika – Česká republika 2007 – 2013, který je podporován Evropskou unií a spolufinancován prostřednictvím Evropského fondu pro regionální rozvoj. Náš projekt Západné Karpaty – spoločná hranica v soutěži uspěl, a tak jsme se společně pustili do díla. Cílem projektu je podpořit společenský a kulturní rozvoj v regionech na obou stranách hranice, tedy ve Zlínském a Trenčínském kraji. Konkrétně je zaměřen na navázání kontaktů, výměnu zkušeností a úzkou spolupráci mezi muzejními, přírodovědnými a ochranářskými institucemi a subjekty působícími v obou krajích. Projekt vyvrcholí vydáním knižní publikace Klenoty přírody Trenčianskeho kraja a Zlínského kraje v roce 2011, v níž budou představeny chráněná území obou samosprávných celků, které spojuje poloha na území Západních Karpat. Jedním z výstupů projektu jsou i mezinárodní sympózia přírodovědců z obou krajů. První takové setkání se uskutečnilo na Slovensku v rekreačním středisku Púšť nedaleko Prievidzi ve dnech 10.6. – 12.6.2009. Je třeba říci, že kolegové z Hornonitrianského múzea v Prievidzi nasadili laťku hodně vysoko. Skvělá organizace, bezchybně fungující technický servis pro přednášející a zajímavé lokality, které jsme navštívili během exkurzí. Není divu, že i společenská stránka celé akce byla účastníky vysoce hodnocena. Letos tedy byla řada na nás, Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, a samozřejmě, že jsme nechtěli zůstat pozadu. Již na podzim loňského roku jsme v Bílých Karpatech hledali vhodné místo pro konání tohoto podniku. Nakonec jsme vybrali hor5


skou chatu Arniku, a průběh sympozia potvrdil, že to byla to šťastná volba. Scénář setkání se držel již osvědčeného schématu. Jednání bylo oficiálně zahájeno ve středu 9. června v 12:45. Po úvodních projevech odstartovala série odborných referátů. Přednášející informovali o průběhu a výsledcích svých výzkumů, zazněly přednášky zabývající se geologií, paleontologií, botanikou, zoologií a ochranou přírody. Na obr. 1 jsou vyfotografováni účastníci setkání, tabulka 1 přináší jejich abecední seznam s uvedením vysílající instituce. Na následující dva dny jsme pro účastníky sympózia připravili výjezdy na zajímavé lokality v Bílých Karpatech a Hlucké pahorkatině. Ve čtvrtek jsme navštívili PR Drahy, PR Kobylí hlava, NPR Zahrady pod hájem a během pátečního dopoledne jsme zvládli blíže ležící PR Pod Žitkovským vrchem, lom u Starého Hrozenkova a PP Rasová. Na tomto místě bych rád poděkoval pracovníkům Správy CHKO Bílé Karpaty RNDr. O. Konvičkovi a Mgr. Jiřímu Němcovi, kteří nás terénem provázeli a na lokalitách podávali zasvěcený výklad. Samozřejmě, že kromě přednášek a terénních exkurzí byl každý večer čas na neformální besedy, navazování kontaktů, výměnu zkušeností. A protože se zde sešli lidé, které spojuje zájem o přírodu a přírodovědecké bádání, vše se odehrávalo ve skvělé přátelské atmosféře. Z tohoto pohledu byl duch projektu bohatě naplněn. V pátek 11. června po obědě bylo sympózium ukončeno a jeho účastníci se rozjeli do svých domovů. Aby byl splněn harmonogram projektu, bylo zapotřebí z referátů přednesených na sympóziu sestavit sborník tak, aby vyšel do konce srpna toho roku. Termín to byl neúprosný, a kdo z přednášejících včas nedodal rukopis svého příspěvku, nemohl být do tohoto sborníku zařazen. Na druhé straně jsou ve sborníku práce autorů, kteří byli na sympozium přihlášení, ale z různých důvodů se jednání nemohli zúčastnit, ovšem své rukopisy poslali ve stanovené lhůtě. Doufáme, že stejně jako sborník z prvního sympózia, setká se i tento s příznivým ohlasem a přispěje k další spolupráci mezi přírodovědci obou příhraničních oblastí. Kontakt Dušan Trávníček, RNDr., Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, příspěvková organizace, Soudní 1, 762 57 Zlín, tel.: +420 739 651 899, e-mail: [email protected]

6


Tabulka 1. Abecední seznam účastníků sympózia PŘÍJMENÍ, jméno, titul

Instituce

BERKA Tomáš, Mgr.

AOPK ČR – Středisko Zlín

BEZDĚČKA Pavel

Muzeum Vysočiny Jihlava

BEZDĚČKOVÁ Klára, RNDr., Ph.D.

Muzeum Vysočiny Jihlava

ČUBANOVÁ Hana DÚBRAVKOVÁ Daniela, RNDr. GÉCZYOVÁ Iveta, PhDr. GIRGEL Michal, Ing.

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně Vlastivedné múzeum v Považskej Bystrici Hornonitrianské múzeum v Prievidzi Odbor životního prostředí KU Zlín

KERATOVÁ Katarína, Ing.

Hornonitrianské múzeum v Prievidzi

KONVIČKA Ondřej, RNDr.

Správa CHKO Bílé Karpaty

KŘÍŽ Vlastimil


OHRYZEK Jiří, Mgr.

AOPK ČR – Středisko Zlín

PAVELKA Karel, RNDr.

Muzeum regionu Valašsko

PLÁNKA Ivan, PhDr.


ROP Otakar, Ing., Ph.D.

Fakulta technologická UTB ve Tlíně

SÁNY Pavol, Ing.

Hornonitrianské múzeum v Prievidzi

ŠEVČÍK Radim ŠAJBIDOROVÁ Marta, Ing. ŠNAJDARA Pavel

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně Odbor kultúry TSK Odbor životního prostředí KU Zlín

ŠUŠOLOVÁ Jana, Mgr.


TRÁVNÍČEK Dušan, RNDr.


TRČALOVÁ Monika


TRONEČEK Jiří, PaedDr.


VÁCLAVÍKOVÁ Martina, Ing. ŽILINČÍK Tomáš, Ing.

Muzeum Kroměřížska Vlastivedné múzeum v Považskej Bystrici

7


Předběžný výzkum lokality Kurovický lom Jana ŠUŠOLOVÁ Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Soudní 1, 762 57 Zlín

ABSTRACT. Preliminary Excavation of the Quarry in Kurovice. In 2010 started an excavation of Quaternary profile in Kurovice quarry. A formation of eolith and slope sediments with fossil soils was exposed. Samples were taken for detailed analysis. In the area of the whole profile three positions of fossil soils can be seen. These sediments underwent various processes in the course of their development. The character of these processes will be determined during future research and analyses. Keywords: Quaternary, loess, fossil soils, stratigraphy.

ÚVOD V průběhu roku 2010 byl zahájen výzkum sedimentárního odkryvu v Kurovickém lomu. Před několika lety zde byl odkryt profil kvartérními sedimenty po vykácení náletových dřevin a následném vyklizení svahu. Jedná se o téměř neporušený profil s dobře patrným a zachovaným sledem sedimentárních vrstev. Lokalita byla vyhlášená roku 1999 přírodní památkou, jako geologická a paleontologická lokalita s výskytem zvláště chráněných druhů obojživelníků a plazů. Lom se nachází na katastru obce Kurovice (základní mapa 1: 10 000 21-31-13), 500 m zsz. od kóty 315 Křemenná a 1350 m jjv. od hřbitova v Kurovicích.

GEOLOGIE LOKALITY Lokalita náleží do magurské jednotky flyšového pásma, která je tvořena převážně flyšovými sedimenty paleogenního stáří. V rámci magurské skupiny příkrovů vystupují bloky, olistolity a menší klasty jurských a spodnokřídových hornin. Jsou zastoupeny kromě Kurovic například ještě u Koryčan, Cetechovic, Lukovečka a Lubné (Chlupáč et al. 2002). Kurovické vápence reprezentují v magurské skupině příkrovů především vyšší malm. Podle výzkumů patří do spodního tithonu až spodní části křídového stupně berriasu (Eliáš et al. 1996). Tyto vápence jsou jemnozrnné, světle šedé nebo zelenošedé a obsahují vložky slínovců s radioláriemi, nanoplanktonem a aptychy – víčky schránek amonitů (Chlupáč et al. 2002). 8


HISTORIE VÝZKUMŮ Na lokalitě bylo v minulosti provedeno několik výzkumů. Naleziště bylo odkryto při stavbě železnice v roce 1973 a v průběhu let 1974 - 75 zde probíhal výzkum. V roce 1982 vyšel článek autorů Kovanda, Smolíková & Fejfar (1982), v němž se zabývali především výzkumem bazální části profilu. Popsáno bylo asi 100 m dlouhé defilé svahovinami, fosilními půdami a eolickými sedimenty s příměsí zvětralých jurských vápenců. Bazální část profilu poskytla cenné nálezy spodnopleistocenních měkkýšů i paleopedologický materiál pestrého litologického vývoje. Kovanda (2006) popsal svrchní část defilé na svahu kurovického bradla a provedl výzkum pleistocenních měkkýšů. Srovnáním svrchní a spodní části profilu došel k závěru, že svrchní část souvrství je mnohem monotónnější a chudší na malakofaunu. Nebylo zjištěno přesné stáří svrchní části souvrství. Je pouze předpokládáno, že je mnohem mladší než bazální část. Přičemž jeho nejsvrchnější části jsou již možná holocenní.

VLASTNÍ VÝZKUM V průběhu roku 2010 byla opakovaně navštívena zájmová lokalita. Byl nafocen profil, proběhl prvotní popis profilu a odebrány vzorky. Stěny profilu jsou poměrně dobře zachované. V pravé části defilé jsou patrné sesuvy stěn. Za nimi se nachází studovaný profil A. Vzorky byly odebírány z celého studovaného profilu po 10 cm, 200 g (bude použito na magnetickou susceptibilitu, zrnitostní analýzy atd.) a po 2 litrech z jednotlivých vrstev (proplavení na malakofaunu). Je uvažován odběr vzorků na půdní mikromorfologii.

POPIS PROFILU A (viz obr. 3) 1. 0 - 50 cm: povrchová část s kořeny. Odběr z hnědé nevápnité jílovité hlíny pod kořenovým systémem (hnědozem?). V profilu tmavé fleky po kořenech rostlin. Odběr 2 litrů a 200 g. 2. 50 - 60 cm: tuhá spraš (?), vápnitá, okrová barva, porézní. Kořeny rostlin, pseudomycelia – světlé, bílé trubičky, rezivé a tmavě hnědé povlaky (Mn, Fe). Odběr 2 litrů, 200 g. 3. 60 - 70 cm: stejný sediment jako u odběru 2. Odběr 200 g. 4. 70 - 80 cm: do sprašového sedimentu vmíchána drobná ostrohranná suť. Odběr 200 g. 5. 80 - 90 cm: karbonátový, vápnitý horizont s příměsí svahovin; ostrohranná suť s velkými úlomky a kameny nad 10 cm, světle okrová až bílá barva; vyskytuje se zde narezivělá poloha (oxidační zóna (?), v průběhu vývoje této polohy došlo zřejmě k oxidaci), vrstvička má nerovnoměrnou mocnost. Manganové shluky (?) černé, nafialovělé barvy. Odběr 2 litrů, 200 g. 6. 90 - 100 cm: stejný sediment jako u odběru 5. Odběr 200 g. 9


7.

8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15.

16. 17. 18. 19. 20. 21.

22. 23. 24. 25.

26. 10

100 - 110 cm: narůžovělá a nahnědlá hlína (fosilní půda?, jílovitá čočka?). Vápnitá, s vápnitými bročky nebo nahloučeninami, s ostrohrannými úlomky. Rezivé fleky (limonit?). Tato hlína tvoří čočku v karbonátové vrstvě a zespodu je ohraničená rezivou vrstvičkou, která kopíruje spodní část čočky (Fe – oxidy). Ve spodní části hliněné čočky je pak více vápnitých bročků. Pod rezivým horizontem pod čočkou je hnědá vrstvička (viz obr. 4). Odběr 2 litrů, 200 g. 110 - 120 cm: stejný sediment jako u odběru 7. Odběr 200 g. 120 - 130 cm: stejný sediment jako u odběru 7. Odběr 200 g. 130 - 140 cm: stejný sediment jako u odběru 7. Odběr 200 g. 140 - 150 cm: železitý horizont kolem čočky hlíny. Odběr 200 g. 150 - 160 cm: karbonátový horizont s příměsí svahovin s velkými ostrohrannými úlomky (stejný horizont jako 5.). Odběr 200 g. 160 - 170 cm: karbonátový horizont s příměsí svahovin s velkými ostrohrannými úlomky (stejný horizont jako 5.). Odběr 200 g. 170 - 180 cm: karbonátový horizont s příměsí svahovin s velkými ostrohrannými úlomky (stejný horizont jako 5.). Odběr 200 g. 180 - 190 cm: fosilní půda růžové, červenohnědé barvy. Zhruba 50 - 60 cm mocnost. Nevápnitá. V horní části půdy velké úlomky vápenců. Vyskytuje se v ní čočka hnědé hlíny s karbonátovou polohou a čočka hlíny podobná jako v A 7 (jílovitá čočka?). Mn – povlaky. Náznak prizmatické odlučnosti. Drobné cicváry. Půda je provířená (mrazově ?) s těmi jílovito - hlinitými čočkami. Odběr 200 g. 190 - 200 cm: stejný sediment jako u odběru 15. Cihlově červená barva. Odběr 200 g. 200 - 210 cm: stejný sediment jako u odběru 15. Cihlová a hnědá hlína. Odběr 200 g. 210 - 220 cm: stejný sediment jako u odběru 15. Hlavně hnědá hlína s trochou cihlové. Odběr 200 g. 220 - 230 cm: stejný sediment jako u odběru 15. Šedohnědá čočka. Odběr 200 g. 230 - 240 cm: stejný sediment jako u odběru 15. Cihlová hlína. Odběr 2 litrů a 200 g. 240 - 250 cm: karbonátový horizont smíšený s cihlovou hlínou, růžová barva. Velmi vápnité, s výskytem vápnitých náteků a rozpadavých shluků. Rozpadavé cicváry spíše menší velikosti, maximálně do 3 cm. Úlomky vápenců. Odběr 200 g. 250 - 260 cm: stejný sediment jako u odběru 21. Odběr 200 g. 260 - 270 cm: stejný sediment jako u odběru 21, světle růžové barvy. Odběr 200 g. 270 - 280 cm: stejný sediment jako u odběru 21, růžové až bílé barvy. Odběr 200 g. 280 - 290 cm: hnědá půda – parahnědozem (?). Promíchaná s bílými kameny a nevápnitými nahloučeninami. Tmavě hnědé barvy, nevápnitá. Směrem dolů přechod v hnědošedookrovou směs. Jedná se možná o humusovou vrstvu, voní jako dřevo, je vlhká. Vyskytuje se v ní bílá „konkrece“, křídově se rozpadající, otírá se, nevápnitá. A dále růžová „konkrece“ podobných vlastností (zvětralý živec?). Je možné, že se jedná o hodně humózní parahnědozem. Ve spodní části jsou vápence a svahoviny. Odběr 200 g. 290 - 300 cm: stejný sediment jako u odběru 21, růžové až bílé barvy. Odběr 200 g.


27. 300 - 310 cm: spodní část horizontu s velkými úlomky vápence a příměsí svahovin, z níž byly odebírány vzorky. Hodně vápnitá vrstva. Odběr 200 g.

ZÁVĚR Byl proveden předběžný výzkum profilu v Kurovickém lomu a odebrány vzorky na další analýzy. Sedimentární profil je tvořen svahovinami, fosilními půdami a eolickými sedimenty. Ve studovaném profilu jsou zachyceny zřejmě dvě fosilní půdy. V rámci celého profilu jsou viditelné tři polohy fosilních půd. Tyto sedimenty prošly během svého vývoje různými procesy, jejichž podstata bude osvětlena až dalšími výzkumy a analýzami.

LITERATURA ELIÁŠ, M., MARTINEC, P., REHÁKOVÁ, D. & VAŠÍČEK, Z. 1996: Geology and stratigraphy of the Kurovice Limestone and Tlumačov Marl Formation and the Kurovice quarry (Upper Jurassic-Lower Cretaceous, Outer Western Carpathians, Czech Republic). VČGÚ, 71: 259-275. CHLUPÁČ, I. et al. 2002: Geologická minulost České republiky. Academia, Praha, 436 pp. KOVANDA, J., SMOLÍKOVÁ, L. & FEJFAR, O. 1982: Erforschung des Basalteils einer pleistozänen Schichtenfolge am Hang der Kurovice-Klippe (Mittelmahren). Sbor. geol. Věd, Antropozoikum, 14: 29-55. KOVANDA, J. 2006: Pleistocenní měkkýši svrchní části defi lé na svahu Kurovického bradla (střední Morava). ČGS, Zpr. o geol. výzk. v roce 2005, 2006: 75-78.

Kontakt Jana Šušolová, Mgr., Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, příspěvková organizace, Soudní 1, 762 57 Zlín, tel.: +420 776 791 722, e-mail: [email protected]

11


Paleogénna fauna z lokality Skačany Katarína KERATOVÁ Hornonitrianske múzeum v Prievidzi, Košovská cesta 9, 971 01 Prievidza

ABSTRACT. Paleogene Fauna from the site of Skacany. Intra-Carpathian Paleogene has, within the scope of geological structure of the Upper Nitra region, a specific position. It builds up the territory in the east part (Handlova belt) as well as the central part (Bojnice belt). Extensive occurrence of Paleogene sediments formed by facial units typical for the classical development of the Sub-Tatra Group in the vicinity of Bojnice with a quantity of fossil Eocene fauna is linked genetically to the Paleogene in Skacany. Keywords: fossil fauna, Gastropoda, Anthozoa, Foraminifera, Intra-Carpathian Palaeogene, Eocene, Sub-Tatras Group, Borova formation, Skačany.

ÚVOD V rokoch 2009 - 2010 sa zrealizoval revízny výskum paleontologickej lokality Skačany, ktorého zámerom bolo overiť výskyt treťohorných skamenelín a porovnať získané fosílie s kolekciou eocénnej skačianskej fauny (koralov, dierkavcov, ulitníkov) nadobudnutej do fondu múzea v 60-tych rokoch minulého storočia. Konečným cieľom úlohy bolo zhromaždiť všetky údaje o nálezoch a získané fakty porovnať s doteraz známymi literárnymi dátami výskytu eocénnej fauny v tejto časti horného Ponitria. Skačany sa nachádzajú v okrese Partizánske, v južnej časti Trenčianskeho kraja. Kataster sa rozprestiera na styku juhozápadných výbežkov Hornonitrianskej kotliny a severnej časti Nitrianskej pahorkatiny, pri južnom úpätí pohoria Strážovské vrchy zastúpeného celkom Nitrické vrchy. Študované územie patrí do fatransko-tatranskej oblasti subprovicie vnútorných Západných Karpát. Na geologickej stavbe širšieho okolia sa podieľajú druhohorné triasové vápence a dolomity chočského príkrovu Strážovských vrchov, na ktoré transgreduje treťohorný vnútrokarpatský paleogén - podtatranská skupina. Báza skupiny je tvorená borovským súvrstvím (karbonátové brekcie, zlepence, pieskovce, piesčité organogénne vápence), prechádzajúcim do okrajového súvrstvia (ílovce, zlepence, len zriedka organodetritické vápence) eocénneho veku. Sporadicky v území vystupuje aj mladšie hutianske súvrstvie (ílovce, pieskovce, zlepence); (Gross in Šimon 1997).

PREHĽAD DOTERAJŠÍCH VÝSKUMOV Vnútrokarpatský paleogén na hornom Ponitrí sa stal predmetom paleontologických výskumov už od prvej polovice 20. storočia. 12


Andrusov (1938; 1953) podrobne spracoval eocénnu faunu z okolia Bojníc, ktorú získal vlastným zberom. Vo svojich prácach uvádza zástupcov rôznych živočíšnych tried s druhmi: Stylopora distans (Leim.), Astrocaenia intermedia (Alloiteau), Dendracis geervillei (Defr.), D. haidingeri (Reuss), Siderofungia bojniciensis (Alloiteau), Goniopora ameliana (Defr.), G. katzeri (Oppenh.), Pachygyra flexuosissima (ďAchiardi), Rotularia spirulea (Lam.), Ostrea gigantica (Solander in Brander), Arca cossmanni (Oppen.), Cardita hortensis (Virassa de Regny), Phacoides (Lucinoma) saxorum (Lam.), Collocardia nitidula (Lam.), Meretrix deltoidea (Lam.), Psammobia hoeferi (Oppenh.), Turritella carinifera (Desh.), Potamides vulcani (Brongn.), Tympanotonus calcaratus (Brongn.), T. imperialis (Oppenh.), T. ajkaënsis balleghi (Andrusov), Pyrazus pentagonatus (Schloth.), Diastoma costellanum elegans (Brongn.), Campanile parisiense (Desh.), Cyproglobina parvulorbis pulcherrina (Gregorio), Ampullina rustica (Desh.), A. vulcani (Brongn.), A. vitellius (Oppenh.), Globularia fulminea (Bayan), Cryptoconus lineolatus semistriatus (Desh.), Clavilithes rugosus (Lam.). Cizancourt (1948) spracovala zbierku foraminifér z eocénu Bojnických kúpeľov nadobudnutú výskumom Andrusova, ktorá pozostávala z veľkých dierkavcov – numulitov, asilín, discocyclín s druhmi: Nummulites milecaput (Boubée), N. helvetica (Kaufmann), N. gallensis (Heim), N. striatus (Brug.), N. Assilina mamillata (d’Arch.), N. Assilina exponens (Sow.), Discocyclina nummulitica (Gümbel), D. varians (Kaufmann), D. (Actinocyclina) radians (d’Arch.). Autorka popísala aj jeden nový druh Discocyclina andrusovi nov. sp. Alloiteau (1949) spracoval eocénne koraly z okolia Bojnických kúpeľov, ktoré opäť pochádzali zo zberov Andrusova. Táto zbierka poskytovala mimoriadne dôležitý materiál, pretože išlo o prvý súbor väčšieho množstva koralov v slovenskom eocéne. Autor popísal niekoľko nových druhov a jeden nový rod Cenomanosmilia. Faunu koralov reprezentovali druhy: Astrocaenia intermedia nov. sp., Dendracis gervillei (Defr.), Dendracis haidingeri (Reuss), Siderofungia andrusovi nov.sp., Siderofungia bojniciensis nov. sp., Stylopora distans (Leim.), Goniopora ameliana (Defr.), G. katzeri (Oppenh.), Pattalophyllia conica nov. sp., Heliastrea cf. alpina (d’Achiardi), Smilotrochus spp., Placosmilia bojniciensis nov. sp., Cenomannosmilia bojniciensis nov. sp., Pachygyra flexuosissima (d’Achiardi), Circophyllia costata nov. sp. Ondrejíčková (1964) spracovala faunu mäkkýšov z lokality Skačany s druhmi: Cardium spp., Aloidis exarata (Desh.), Dentalium cf. grande (Desh.), Detalium spp., Campanille cornucopiae (Sow.), Potamides vulcani (Brongn.), Pyrazus arapovicensis (Oppen.), Tympanotonus ajkaënsis balleghi (Andrusov), Diastoma variculosa (Desh.), Turritella imbricataria (Lam.), Turritella carinifera (Desh.), Turritella cf. funiculosa (Desh.), Turritella lamarcki (Defr.), Ampullina ruscica (Desh.), Ampullina ponderosa (Desh.), Ampullina forbesi (Desh.), Cypraea elegans (Defr.), Pleurotoma granifera (Desh.). Bieda (1957) určil medzi dierkavcami zo Skačian druhy: Nummulites perforatus sismondai (ďArchiac), Assilina exponens (Sow.), A. spira (de Roissy). Botková (2002) spracovala solitérne koraly skačianskeho eocénu, ktoré zaradila k rodu Balanophyllia. 13


CHARAKTERISTIKA ÚZEMIA A SYSTEMATICKÉ ZARADENIE NÁLEZOV Paleontologická lokalita leží vo východnej časti katastrálneho územia obce Skačany. Horninový odkryv vystupuje v záreze cesty vedúcej od kaplnky sv. Barbory až k miestnemu cintorínu, v úseku dlhom asi 200 m. Prvé výskumy náleziska S1 (obr. 1) sa uskutočnili už v druhej polovici minulého storočia a dá sa predpokladať, že aj fosílie z kolekcie múzea pochádzajú práve z neho. Z petrografického hľadiska lokalitu budujú eocénne vrstvy borovského súvrstvia s numulitovými vápencami, nad ktorými ležia hnedožlté slienité pieskovce až pieskovce. Z piesčitých organogénnych vápencov s rôznym stupňom spevnenia vyvetrávajú dierkavce rozptýlené v rámci celého horninového odkryvu. V polohách piesčito-slienitých sedimentov sa vyskytuje pomerne bohatá fauna ulitníkov, koralov, zuboviek. Maximálna mocnosť súvrstvia je cca 3,5 m. Vďaka stavebným úpravám prebiehajúcim priamo na cintoríne v období revízneho výskumu, sa dočasne vytvorilo nálezisko S2 (obr. 2). Výkopové práce, realizované do hĺbky asi 30 cm, v dĺžke 50 m, odkryli piesčité horniny s množstvom paleofauny. Celkový počet študovaných nálezov z lokality Skačany zachovaných v podobe fosílnych schránok a kamenných jadier predstavoval 223 exemplárov, z toho 115 kusov sa získalo revíznym výskumom a 108 kusov pochádzalo z kolekcie skačianskej eocénnej fauny múzea nadobudnutej do zbierok v 60-tych minulého storočia. Stupeň zachovania skamenených schránok bezstavovcov bol rôzny, od zachovalých až po poškodené, pričom prevažovali fragmenty až poškodené jedince. Kvôli značnej opracovanosti fosílií sa mnohé z nich nedali bližšie determinovať. Všetok paleontologický materiál sa popisoval na základe makroskopického pozorovania s využitím dostupnej literatúry. Detailným štúdiom 223 skamenelín sa zistili nasledujúce druhy zaradené do troch kmeňov. Kmeň: Coelenterata Trieda: Anthozoa Potrieda: Zoantharia Rad: Scleractinia Čeľaď: Dendrophyllidae Balanophyllia spp. Materiál: pomerne zachovalé exempláre solitérnych koralov trochoidného a ceratoidného tvaru s variabilnou výškou od 10 až do 33 mm, s kruhovitým až elipsovitým kalichom s priemerom do 10 mm (obr. 3); 4 kusy získané z náleziska S1 výskumom a 25 kusov zo starších zberov z kolekcie múzea. Ekológia: moria s normálnou salinitou, v hĺbkach s optimom 200 - 500 m a teplotou vody medzi 5 až 10 °C. Vek: eocén (bartón). 14


Čeľaď: Eupsammidae Trochosmilia spp. Materiál: poškodené exempláre solitérnych koralov trochoidného tvaru s výškou 14 mm a priemerom kalicha 7 mm; 2 kusy získané z náleziska S2 výskumom. Ekológia: moria s normálnou salinitou, v hĺbkach s optimom 200 - 500 m a teplotou vody 5 až 10 °C. Vek: eocén. Čeľaď: Poritidae Porites? spp. Materiál: fragment exempláru kolóniového koralu s celkovou veľkosťou 10 × 10 mm, s priemerom polygonálnych koralitov len 1,5 mm; 1 kus získaný výskumom z náleziska S2. Ekológia: plytké presvetlené moria s hĺbkou 25 - 45 m, s teplotou vody 25 - 29 °C a salinitou s optimom okolo 36 ‰. Vek: eocén. Kmeň: Mollusca Trieda: Gastropoda Rad: Mesogastropoda Čeľaď: Ampullinidae Ampullina cf. rustica (Deshayes) Materiál: zachovalé a fragmenty exemplárov s guľovitým mierne predĺženým tvarom ulity, s výškou do 27 mm a šírkou 21 mm (obr. 4); 4 kusy získané výskumom z náleziska S1 a 8 jedincov z kolekcie múzea. Ekológia: sublitorálna oblasť s piesočnatým dnom a s normálnou salinitou mora. Vek eocén (lutét - bartón). Čeľaď: Ampullinidae Ampullina cf. sphaerica (Deshayes) Materiál: zachovalé exempláre s guľovitým tvarom schránky s výškou do 26 mm a šírkou 21 mm; 2 kusy získané výskumom z náleziska S1. Ekológia: sublitorálna oblasť s piesočnatým dnom a s normálnou salinitou mora. Vek: eocén (lutét). Čeľaď: Ampullinidae Ampullina (Crommium) cf. merciniensis (Deshayes) Materiál: fragment exempláru s guľovitým tvarom schránky s výškou 22 mm a šírkou 18 mm; 1 kus získaný výskumom z náleziska S2. Ekológia: sublitorálna oblasť s piesočnatým dnom a s normálnou salinitou mora. Vek: eocén. Čeľaď: Ampullinidae Ampullina cf. ponderosa (Deshayes) Materiál: zachovalé a fragmenty exemplárov s guľovitým tvarom ulity, s výškou do 35 mm a šírkou 33 mm; 2 kusy z kolekcie múzea. Ekológia: sublitorálna oblasť s piesočnatým dnom a s normálnou salinitou mora. Vek eocén (lutét). 15


Čeľaď: Ampullinidae Ampullospira spp. Materiál: poškodený exemplár s guťovitým tvarom schránky s priemerom 37 mm (len jeden závit); 1 kus získaný výskumom z náleziska S2. Ekológia: sublitorálna oblasť s piesočnatým dnom a normálnou salinitou mora. Vek: eocén (lutét). Čeľaď: Turritellidae Turritella cf. imbricataria (Lamarck) Materiál: fragmenty až poškodené exempláre vežovitého tvaru s výškou od 12 do 17 mm a šírkou od 4 do 7 mm (zachované len 3 - 4 závity); 11 kusov získaných výskumom z oboch nálezísk. Ekológia: sublitorálna oblasť s dnom bohatým na rastlinstvo a s normálnou salinitou mora. Vek: eocén (lutét). Čeľaď: Turritellidae Turritella cf. carinifera (Deshayes) Materiál: fragment exempláru štíhlo-vežovitého tvaru, s výškou 21 mm (len jeden závit) a šírkou 14 mm; 1 kus získaný výskumom z náleziska S1. Ekológia: sublitorálna oblasť s dnom bohatým na rastlinstvo a s normálnou salinitou mora. Vek: eocén (lutét - bartón). Čeľaď: Potamididae Potamid spp. Materiál: fragmenty až poškodené exempláre štíhlo-vežovitého tvaru, s výškou do 11 mm (zachované len 3 závity) a šírkou 5 mm. 4 kusy získané výskumom z oboch nálezísk. Ekológia: plytkoneritická oblasť s dnom bohatým na rastlinstvo a s normálnou až zníženou salinitou mora. Vek: eocén (vrchný lutét). Čeľaď: Potamididae Pyrazus spp. Materiál: fragmenty exemplárov štíhlo-vežovitého tvaru, s výškou 14 mm a šírkou 4 mm; 2 kusy získané výskumom z náleziska S1. Ekológia: plytkoneritická oblasť s dnom bohatým na rastlinstvo a s normálnou až zníženou salinitou mora. Vek: eocén (lutét). Čeľaď: Pleurotomidae Pleurotoma? spp. Materiál: fragment až poškodený exemplár s vežovitým tvarom, s výškou 19 mm (zachované len 3 závity) a šírkou 11 mm; 1 kus získaný výskumom z náleziska S1. Ekológia: neritická oblasť s dnom bohatým na rastlinstvo a s normálnou salinitou mora. Vek: eocén (lutét). 16


Kmeň: Mollusca Trieda: Scaphopoda Rad: Dentaliida Čeľaď: Dentaliidae Dentalium cf. grande (Deshayes) Materiál: fragment exempláru rúrkovitého tvaru s dĺžkou 14 mm a priemerom od 5 mm; 1 kus získaný výskumom z náleziska S2. Ekológia: moria s normálnou salinitou, od litorálu až do hĺbky 4 000 m, hojné rozšírenie v tropických moriach. Vek: eocén (bartón). Čeľaď: Dentaliidae Dentalium spp. Materiál: fragmenty exemplárov rúrkovitého tvaru s dĺžkou od 14 do 22 mm a priemerom od 5 do 8 mm; 3 kusy získané výskumom z oboch nálezísk. Ekológia: moria s normálnou salinitou, od litorálu až do hĺbky 4 000 m, hojné rozšírenie v tropických moriach. Vek: eocén. Kmeň: Protozoa Trieda: Rhizopoda Rad: Foraminifera Čeľaď: Nummulitidae Assilina spp. Materiál: fragmenty exemplárov s planšpirálovitou schránkou s priemerom 14 - 22 mm a výškou do 1,5 mm; 10 kusov získaných výskumom z oboch lokalít a 5 kusov z kolekcie múzea. Ekológia: plytkoneritická oblasť s piesčitým alebo vápenatým dnom, s normálnou salinitou mora s vyššou teplotou vody. Vek: eocén (lutét - bartón). Čeľaď: Nummulitidae Nummulites cf. gallensis (Heim) Materiál: zachovalé exempláre so schránkou šošovkovitého tvaru s priemerom 10 - 12 mm a výškou 5 mm (obr. 5); 40 kusov získaných výskumom z oboch nálezísk a 50 kusov z kolekcie múzea. Ekológia: plytkoneritická oblasť s piesčitým alebo vápenatým dnom, s normálnou salinitou mora s vyššou teplotou vody. Vek: eocén (lutét - bartón). Čeľaď: Nummulitidae Nummulites cf. perforatus (Montfort) Materiál: zachovalé exempláre s planšpirálovitou schránkou s priemerom 12 - 15 mm a výškou 2,5 mm; 10 kusov získaných výskumom z oboch nálezísk a 20 kusov z kolekcie múzea. Ekológia: plytkoneritická oblasť s piesčitým alebo vápenatým dnom, s normálnou salinitou mora s vyššou teplotou vody. Vek: eocén (vrchný lutét). 17


Čeľaď: Nummulitidae Nummulites cf. rotularius (Deshayes) Materiál: maličké exempláre so šošovkovitou schránkou s priemerom do 3,5 mm a výškou 1,5 – 2 mm; 10 kusov získaných výskumom z oboch nálezísk. Ekológia: plytkoneritická oblasť s piesčitým alebo vápenatým dnom a s normálnou salinitou mora s vyššou teplotou vody. Vek: eocén (lutét). Čeľaď: Nummulitidae Nummulites spp. Materiál: maličké exempláre so šošovkovitou schránkou s priemerom do 1 mm; 8 kusov získaných výskumom z oboch nálezísk. Ekológia: plytkoneritická oblasť s piesčitým alebo vápenatým dnom, s normálnou salinitou mora s vyššou teplotou vody. Vek: eocén. Čeľaď: Discocyclinidae Discocyclina spp. Materiál: fragmenty exemplárov s planšpirálovitou schránkou s priemerom do 14 mm a výškou 1,5 mm; 7 kusov získaných výskumom z oboch lokalít. Ekológia: plytkoneritická oblasť s piesčitým alebo vápenatým dnom, s normálnou salinitou mora s vyššou teplotou vody. Vek: eocén.

ZÁVER Revíznym výskumom lokality Skačany sa v povrchových odkryvoch paleogénnych sedimentov borovského súvrstvia podtatranskej skupiny zistila prítomnosť 20 druhov treťohorných bezstavovcov zaradených do štyroch tried: Anthozoa, Gastropoda, Rhizopoda, Scaphopoda. Dominantné zastúpenie má spoločenstvo veľkých dierkavcov (160 kusov). Druhovo najpočetnejšou skupinou sú ulitníky (9 druhov). Ďalej bol zaznamenaný bohatý výskyt solitérnych koralov (31 kusov) variabilných rozmerov a jediný nález zástupcu kolóniových koralov, ktoré doposiaľ neboli z tejto lokality popisované. Prítomnosť lastúrnikov a červov sa výskumom nepotvrdila. Skačianska makrofauna je v porovnaní s bojnickými paleogennými fosíliami druhovo málo pestrá a vykazuje značné poškodenie jedincov. Opracovanosť nálezov dokumentuje lokálne premiestnenie schránok odumretých organizmov zo svojho pôvodného prostredia na sekundárnu lokalitu. Z ekologických poznatkov vyplýva, že sa jedná o tanatocenózu pozostávajúcu minimálne z dvoch biocenóz. Prvú tvoria bentózne živočíchy zastúpené numulitmi v asociácii s bylinožravými a dravými ulitníkmi sublitorálnej zóny. Prítomnosť zástupcu kolóniových koralov indikuje existenciu plytkého, teplého a presvetleného mora. Výsledky štúdia fosílnych bezstavovcov dokumentujú prítomnosť infauny aj epifauny v mori s piesčitým, slienito-piesčitým dnom bohatým na rastlinstvo a normálnou salinitou vody, i napriek prítomnosti niekoľkých jedincov z čeľade Potamididae. Druhú biocenózu prezentujú početné solitérne koraly rodu Balanophyllia z oblasti hlbšieho neritika. Na základe poznatkov 18


z doterajších výskumov (Ondrejíčková1964; Šimon 1997) má fauna strednoeocénny ráz charakteristický pre vrchný lutét.

LITERATÚRA ALLOITEAU, J. 1949: Koraly eocenu od Bojnických kúpeľov na Slovensku. In: Práce ŠGÚ, 24, Bratislava. ANDRUSOV, D. 1954: Nové paleontologické nálezy v karpatskom paleogéne I. In: Geologicky sbornik 4 (1-2). Bratislava, 392 pp. BOTKOVÁ, O. 2002: Eocenní koráli rodu Balanophyllia z lokality Skačany, borovské súvrství (podtatranská skupina), pp. 114-117. In: Zprávy o geologických výzkumech v roce 2002. Česká geologická služba, Praha, ISBN 80-7075-582-2. BIEDA, F. 1957: Fauna veľkých foraminifér z vrchného eocénu Slovenska. In: Geologicky sborník 8 (I), Bratislava. CIZANCOURT, M. 1948: Nummulitidae a Orbitoidae eocénu od Bojnických kúpeľov na Slovensku. In: Práce ŠGÚ, Sošit 17: 39-58. KUTHAN, M. et al. 1963: Vysvetlivky k prehľadnej geologickej mape ČSSR 1:200 000 Nitra. Geofond redakcia Bratislava, p. 83. LORENC, L. 1950: Eocenní fauna z Heršpic u Slavkova pp. 269-351. In: Sborník SGÚ ČSR, Svazek XVII, Praha. MAHEĽ, M. et al. 1962: Vysvetlivky k prehľadnej geologickej mape ČSSR 1:200 000 Žilina, pp. 142-151. Geofond redakcia Bratislava. ONDREJÍČKOVÁ, A. 1964: Eocénne mäkkýše z lokality Skačany, pp. 173-189. In: Geologické práce Zprávy 33, ÚÚG v Bratislave. ŠIMON, L. 1997: Vysvetlivky ku geologickej mape Vtáčnika a Hornonitrianskej kotliny v mierke 1:50 000. Vydavateľstvo Dionýza Štúra Bratislava: Geologická služba SR, 281 pp. ISBN 80-85314-75-4. ŠVAGROVSKÝ, J. 1976: Základy systematickej zoopaleontológie I, Evertebrata. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 579 pp. Kontakt Katarína Keratová, Ing., Hornonitrianske múzeum v Prievidzi, Košovská cesta 9, 971 01 Prievidza, tel.: +421 46 542 30 54, e-mail: [email protected]

19


Výskyt a rozšíření šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na Zlínsku Tomáš BERKA Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Zarámí 88, 760 41 Zlín

ABSTRACT. Occurrence and Distribution of Green Shield Moss (Buxbaumia viridis) in the Zlin Region. There are currently 8 locations known in the Zlin region where Buxbaumia viridis moss can be found. Monitoring of historic sites has been carried out since the year 2000 and so far seven localities were confirmed in Vsetinske Hills and Javorniky Hills. This year the moss was discovered in a new locality in Hostynske Hills. It is likely that the moss is present also in other localities, which offer sufficient suitable substratum (heavily decaying wood of conifers) and ample moisture. Keywords: Buxbaumia viridis, NATURA 2000, distribution, Zlin region.

ÚVOD Šikoušek zelený (Buxbaumia viridis) je krátkověký dvoudomý mech, který osidluje výhradně tlející dřevní hmotu. Setkáme se s ním převážně na dřevě jehličnanů (smrk a jedle), a to ve vlhčích a zastíněnějších porostech přirozených horských smíšených lesů či klimaxových smrčin. V kulturních smrčinách roste pouze za předpokladu dostatečné nabídky vhodných substrátů a dostatečné vzdušné vlhkosti (Rybka et al. 2004). Tento mech je specifický tím, že ho lze na lokalitách zaznamenat pouze v plodném stavu, díky nápadné asymetrické tobolce. Tobolky šikouška se vyvíjejí během podzimu a dozrávají koncem jara příštího roku. V tobolkách se tvoří asi 4,5 milionu spor, což je asi 5 - 10 × více než je průměr u ostatních mechorostů (Plášek & Vacínová 2001). Gametofyt je redukován pouze na několik milimetrů a je v terénu prakticky nezjistitelný (Plášek 2006). Tato skutečnost komplikuje otázku, jak moc je šikoušek u nás vzácný. Recentně známé lokality s výskytem druhu na území ČR zobrazuje obrázek 1. V České republice šikoušek patří mezi silně ohrožené druhy (Kučera & Váňa 2005) a zároveň je zahrnut do celoevropského systému ochrany přírody NATURA 2000.

METODIKA Údaje byly získány prostřednictvím údajů AOPK ČR o monitoringu šikouška zeleného na území České republiky, studiem literárních zdrojů a vlastním terénním průzkumem v roce 2010. Nomenklatura vychází z práce Kučery & Váňi (2005). 20


HISTORICKÝ VÝSKYT MECHU BUXBAUMIA VIRIDIS VE ZLÍNSKÉM KRAJI První historický údaj o výskytu šikouška zeleného na Zlínsku pochází od Podpěry (1906), který druh udává zřejmě z okolí Smrduté v Hostýnských vrších. Více údajů je známo ze Vsetínských vrchů, kde mech v roce 1951 zaznamenali Pospíšil a Jedlička. Uvádějí ho z vrchu Papradný (in Soldán 1992), okolí vrchu Cáb (in Soldán 1992), údolí toku Tísňavy u Valašské Bystřice (in Soldán 1992; in Pospíšil 1966) a z údolí toku Kobylská u Karolinky (in Soldán 1992; in Pospíšil 1966). Nejvíc historických lokalit však pochází z Javorníků, kde šikoušek zelený zaznamenal v roce 1949 a 1951 opět Pospíšil a poměrně nedávno v roce 1998 Dvořáková. Údaje pochází z okolí Velkých Karlovic u Velkého Javorníka (in Soldán 1992), údolí toku Velká Stanovnice u Karolinky (in Soldán 1992), údolí toku Senice u vrchu Makyta (in Soldán 1992) a na severním úpatí vrchu Dolní Kobylářka u Halenkova. V Bílých Karpatech byl šikoušek zaznamenán pouze jednou. V okolí vrchu Lopeník ho zaznamenal Nábělek, není však znám datum nálezu (in Soldán 1992).

RECENTNÍ VÝSKYT MECHU BUXBAUMIA VIRIDIS VE ZLÍNSKÉM KRAJI A JEHO MONITORING V LETECH 2000 – 2010 Monitoring historických lokalit probíhá od roku 2000 a během této doby byl šikoušek zelený potvrzen na sedmi lokalitách. Zcela nově byl v letošním roce nalezen u PR Tesák v Hostýnských vrších. Recentní lokality zobrazeny na obrázku 2. • • • • •

• • •

Javorníky: údolí bezejmenného toku v severním svahu Velkého Javorníka nedaleko rekreačního střediska Kasárna – výskyt potvrzen v roce 2003 Javorníky: údolí bezejmenného toku západně od silnice Podťaté – Kasárna, u osady Noclehy – výskyt potvrzen v roce 2003 Javorníky: údolí Senice na VVJ úpatí Valašské Kyčery – výskyt potvrzen v roce 2002 Javorníky: údolí Velké Stanovnice, asi 1 km SSZ od Malého Javorníka – výskyt potvrzen v roce 2002 Javorníky: lesní porost podél cesty vedoucí z Halenkova, u křižovatky se zelenou turistickou značkou, 2 km JV od Halenkova – výskyt potvrzen v roce 2000 – 2002, 2008 a 2009 Vsetínské vrchy: asi 1 km SZ od vrchu Papradný – výskyt potvrzen v roce 2002 Vsetínské vrchy: asi 100 m JZ od vrchu Humenec u Karolinky – výskyt potvrzen v roce 2002 Hostýnské vrchy: na okraji toku Rychtářka v těsné blízkosti jižního okraje PR Tesák – nově nalezená lokalita v roce 2010 (obrázek 3 a 4). 21


ZÁVĚR Na území Zlínského kraje je v současné době známo osm lokalit s výskytem šikouška zeleného (Buxbaumia viridis). Od roku 2000 jsou historické lokality monitorovány, ale na některých se bohužel nepodařilo šikoušek potvrdit. Naopak nově byla v roce 2010 nalezena lokalita u rezervace Tesák v Hostýnských vrších. Monitoring a nálezy nových lokalit jsou ztíženy specifickou biologií druhu a skutečností, že mech je možno nalézt pouze v plodném stavu. Je ale velmi pravděpodobné, že mech se ve Zlínském kraji vyskytuje na dalších lokalitách s dostatečnou nabídkou vhodných substrátů (silně tlející dřevo jehličnanů) a dostatečnou vzdušnou vlhkostí. Takové lokality zcela jistě čekají na své objevení na dalších místech v Hostýnských a Vsetínských vrších a v Javorníkách.

PODĚKOVÁNÍ. Za poskytnutí cenných údajů o rozšíření šikouška zeleného na Zlínsku děkuji Dr. Zbyňkovi Hradílkovi, Dr. Víťovi Pláškovi a Mgr. Evě Holé. Za pomoc při tvorbě map můj dík patří Bc. Jaromíru Mališkovi.

LITERATURA KUČERA, J. & VÁŇA, J. 2005: Seznam a červený seznam mechorostů České republiky. Praha, Příroda, 23, pp. 1 - 114. PLÁŠEK, V. 2006: Výskyt mechu Buxbaumia viridis v NPR Stužica (NP Poloniny). Bull. Slov. Bot. Spoločn., 28: 57 - 59. PLÁŠEK, V. & VACÍNOVÁ, I. 2001: Příspěvek k poznání ekologie a populační biologie mechu Buxbaumia viridis. Čas. Slez. Muz., serie A, 50, Supl.: 11-19. PODPĚRA, J. 1906: Výsledky bryologického výzkumu Moravy za rok 1905 - 1906, pp 82. In: Zpr. Komm. Přírod. Prozk. Moravy. POSPÍŠIL, V. 1966: Die Moosflora der Berge Vsetínské vrchy in den nordwestlichen Karpaten. Acta Musei Moraviae, 51: 169 - 224. RYBKA, V., RYBKOVÁ, R. & POHLOVÁ, R. 2004: Rostliny ve svitu evropských hvězd. Rostliny soustavy Natura 2000 v České republice. Sagittaria, Olomouc, 87 pp. SOLDÁN, Z. 1992: Buxbaumia viridis – a candidate of ‚Red Lists’ of Bryophytes. Bryonora, 9: 40 - 44.

Kontakt Tomáš Berka, Mgr., Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Zarámí 88, 760 41 Zlín, e-mail: [email protected]

22


Příspěvek k poznání rozšíření kapradinovitých rostlin v Hostýnských vrších Jiří TRONEČEK Muzeum jihovýchodní Moravy, Soudní 1, 762 57 Zlín

ABSTRACT. Distribution of Fern Plants in the Hostynske Hills. The article presents the results from the floristic research of fern plants in the Hostynske Hills, which was carried out during two vegetation periods, in the years 2008 to 2009. 18 species of fern plants were recorded, two of which are new for this area. Keywords: ferns, floristics, Hostynske Hills, Czech Republic.

ÚVOD Hostýnské vrchy jsou z hlediska výskytu kapradinovitých rostlin velmi zajímavým územím, přestože z důvodu poměrně fádního geologického podkladu flyšového pásma je druhová diversita ostatních rostlin relativně nízká. Je to způsobeno utvářením reliéfu, kdy jsou příkrá úbočí rozřezána do hlubších roklin a spolu se suťovými svahy a vrcholovými skalisky vytváří příznivé podmínky pro výskyt této skupiny. Kapradinovitými rostlinami Hostýnských vrchů se v minulosti zabývali např. Formánek (1887), Podpěra (1911), Gogela (1904), Zavřel (1958), v poslední době pak Burianová (1999) a Novosadová (1999).

METODIKA Materiál uváděný v příspěvku jsem získal v průběhu dvou vegetačních sezón při botanických výzkumech prováděných pro Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně na lokalitách uvedených níže. Rozmístění lokalit je vedenou snahou postihnout celé území Hostýnských vrchů včetně jejich okrajových částí, které bývají při popisech většinou opomíjeny, a toto území je často vymezováno pouze vrcholy Hostýna, Tesáku a Kelčského Javorníku. Uváděné lokality jsou horizontálně rozmístěny v rozmezí nadmořských výšek od 400 do 860 m n. m. Názvy jednotlivých lokalit jsou většinou převzaté z porostních lesnických nebo turistických map. Součástí průzkumu byla i revize herbářových položek a potvrzení údajů u jednotlivých taxonů, uložených v herbáři MJVM ve Zlíně. Většina druhů nebyla sbírána, pouze determinovaná přímo na místě, kde byla pořizována fotodokumentace. Sbírány a upravovány pro herbář byly pouze druhy, které zde nebyly dříve uloženy. Názvy taxonů jsou uváděné podle práce Hejný & Slavík (1988). V průběhu výzkumu byly znovu objeveny dva druhy, považované v tomto 23


území za nezvěstné. Celkem je zde popisováno 19 druhů kapradinovitých rostlin, které jsou uvedeny v přehledu zjištěných taxonů s přiřazením čísel lokalit, uvedených v seznamu lokalit.

CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Podklady pro charakteristiku území jsem čerpal z údajů, které publikovali Demek (1992) a Svačina (2007). Při pohledu na mapu Moravy vidíme, že Hostýnské vrchy zaujímají plochu vymezenou spojnicemi mezi Holešovem, Valašským Meziříčím, Vsetínem a Vizovicemi. Na východě jsou odděleny od Vsetínských vrchů údolím Vsetínské (Horní) Bečvy, na jihu pak údolí Dřevnice tvoří přirozenou hranici mezi Hostýnskými a Vizovickými vrchy. Hlavním nedostatkem stávajících popisů a vymezení této oblasti je popis pouze centrálních a turisticky nejnavštěvovanějších hřebenů mezi Hostýnem (735 m n. m.), Tesákem a Kelčským Javorníkem (863 m n. m.), který je nejvyšším vrcholem. Geologicky patří do Karpatské soustavy, do tzv. vnějšího karpatského flyšového pásma, které je tvořeno intenzivně zvrásněnými souvrstvími pískovců a jílovitých břidlic. Typická pro tuto oblast je tvorba příkrovů. K jejich vytvoření došlo uprostřed třetihor, kdy vznikly tři základní jednotky, které mají charakter tzv. střižných příkrovů: podslezský, slezský a magurský příkrov, zasahující nejdále k jihovýchodu. Okraj pohoří je rozřezán hlubokými údolími vodních toků s příčným profilem tvaru široce rozevřeného V, zasahujícími hluboko do nitra pohoří. Významnou roli při utváření reliéfu Hostýnských vrchů hrály i klimatické výkyvy (střídání ledových a meziledových dob) v pleistocénu, kdy docházelo vlivem silného mrazového zvětrávání ke vzniku plošin v horních částech svahů. Nad tyto plošiny často vyčnívají vrcholová skaliska (na Javorníku, Černavě, Smrduté, Liškárně, Obřanech, Skalném a Křídle). Typické jsou nálezy tvrdých slepencových lavic, odolných proti erozi, vyčnívající až na povrch země. Velmi zajímavé jsou nálezy tzv. exotických valounů, tvořených nejrůznějšími horninami, které jsou nacházeny v oblasti Hostýnských vrchů např. na Obřanech, Čecheru, na Chlumu, na Lysině a na jejichž původ existuje několik názorů. Jako hlavní půdotvorné substráty zde vystupují jednak již dříve uvedený flyš, který způsobuje různý chemismus vznikajících půd rozdílným obsahem vápna ve tmelu usazených hornin, a jednak sprašové pokryvy a svahoviny z převážně kyselého materiálu. Mocnost těchto vrstev je rozdílná a má souvislost s reliéfem krajiny. Nejrozšířenějším půdním typem je hnědozem, která je v některých místech bohatší humusem (humózní hnědozem), někdy je ochuzovaná (podzolovaná) a na mírných svazích bývá ve spodině oglejená. Podle zrnitostního složení se tvoří plynule řada od hlinito-písčité hnědozemi přes hlinitou až po jílovito-hlinitou. Klimaticky je území zařazeno do oblasti mírně teplé a vrcholové části Tesáku, Javorníku a Hostýna do oblasti chladné. Průměrná roční teplota Hostýna je 5,9 °C, průměrné roční srážky Hostýn 934 mm, Rusava 795 mm, Rajnochovice 896 mm. 24


Ve vyšších polohách jsou Hostýnské vrchy dosti zalesněny, s původními lesy se však setkáme již velmi zřídka. Nejčastěji jsou to kulturní smrčiny a bučiny s přimíšenými ostatními dřevinami, především javorem, jasanem, habrem a měkkými listnáči, velmi vzácně s jedlí, borovicí a modřínem. Les je intenzivně obhospodařován až na malé plochy rezervací, ve kterých platí ochranný režim. Z hlediska krajinářského zaslouží velkou pozornost a ochranu oblast drobných lesů v katastrálním území Rusava, kde valašská kolonizace odlesnila značné plochy, jež jsou nyní prostoupené drobnými lesíky a vznikl tak malebný útvar hojně navštěvovaný turisty, bohužel v poslední době značně devastován neuváženou pastvou dobytka. Po fytogeografické stránce náleží Hostýnské vrchy do fytogeografického obvodu Karpatské mezofytikum, fytogeografický okres 81. Hostýnské vrchy. Můžeme se zde setkat s množstvím bylin, z nichž mnohé jsou chráněné. Typické karpatské prvky jsou vstavačovité, mečík střechovitý, hořce. Pozoruhodný je výskyt řeřišnice trojlisté, jejíž chráněná lokalita je jediným místem výskytu na Moravě. Za zmínku stojí snědek pyrenejský, měsíčnice trvalá, vytvářející mohutné porosty na Obřanech a ve Smrduté, sněženka podsněžník na Javorníku, v Rajnochovicích a na Sochové, lilie zlatohlavá, orlíček planý, jalovec obecný, lýkovec jedovatý, zvonek klubkatý, suchopýry, kruštíky, okrotice, vemeník, bradáček vejčitý, rulík zlomocný, udatna lesní a mnoho dalších rostlin, z nichž některé dříve běžné, v současné době jsou ohroženy ničením jejich biotopů a jsou na ústupu. Již František Táborský ve své knize Rusava uvádí nález vzácného krtičníku jarního, který potvrdil i Zavřel (1958). Rostlinstvem Hostýnských vrchů se zabývali významní moravští botanikové jako Sloboda, Gogela, Podpěra a Zavřel.

SEZNAM LOKALIT 1. 2. 3. 4. 5. 6.

7. 8. 9.

Křídlo – zřícenina hradu a okolní bučina na příkré stráni, 550 m n. m. Skalný – jednotlivá vrcholová skaliska roztroušená v mladším řídkém bukovém porostu s vtroušenou borovicí a břízou, 708 m n. m. Schweigrova paseka – pěnovcové prameniště v prořídlé olšině obklopené smrkovým lesem pod bývalou, dnes zalesněnou loukou, 550 m n. m. Pod Dřínkovým – prosvětlený okraj starého smrkového porostu v údolí bezejmenného potoka, 490 m n. m. Obřany – prudký severní a severozápadní svah pod hradní zříceninou. Květnatá bučina, pod vrcholem vyvinutý suťový les, 535 – 704 m n. m. Ondřejovsko – zalesněný hřbet ve vrcholové části Hostýnských vrchů. Květnatá bučina se suťovým lesem výrazného pralesovitého charakteru, 580 - 634 m n. m. Smrdutá – vrchol a suťový svah s podhorskou bučinou a suťovým lesem. Přirozený lesní porost na pískovcovém podkladu, 680 m n. m. Kelčský Javorník – původní pralesovitý porost horských bučin a javořin na příkrém severním úbočí nejvyššího vrcholu Hostýnských vrchů. 550 - 864 m n. m. Čerňava – přirozená karpatská bučina na levém údolním svahu Rosošného potoka bez těžebních a pěstebních zásahů, 570 – 730 m n. m. 25


10. Teodorův pramen – okolí pramene vyvěrajícího blízko u lesní cesty v údolí Rosošného potoka mezi Čerňavou a Sochovou, 570 m n. m. 11. Bzová – lesní porost pralesovitého charakteru, zbytky lipových javořin a jedlových bučin, 595 – 622 m n. m. 12. Vela – jeden z posledních zbytků přirozených bučin v Hostýnských vrších s vystupujícími skalními výchozy, 475 – 526 m n. m. 13. Tesák – část lesa na jihovýchodním svahu. Zbytek autochtonních jedlobučin s charakteristickým bylinným podrostem, 564 – 640 m n. m. 14. Rajnochovice, údolí Rosošného potoka – neregulovaný potok a jeho přítoky v hlubokých terénních zářezech, 500 m n. m. 15. Lázy – vrcholové partie jihovýchodně od obce, zářezy říčky Mikulůvky, okraje cesty kolem vrcholu Kamenitá, 520 m n. m. 16. Košovy – dolní část údolí Juhyně s bočními přítoky bezejmených potoků, 470 m n. m. 17. Ratiboř – údolí potoka Kobelanka, okolí Kyčery, okraje starých bukových porostů, 480 – 580 m n. m. 18. Drastihlava – zalesněný vrchol s pískovcovými puklinami a roztroušenými skalisky a pseudojeskyněmi, 690 m n. m. 19. Lukoveček – okolí jezírka severovýchodně od obce pod vrcholkem Křiby, 320 m n. m. 20. Nad Hadovnou – okraje lesní zpevněné cesty „Galasovky“, zářezy horního toku říčky Židelná, 370 m n. m. 21. Jarcová, Jarcovská gula – solitérní pískovcová skála jihozápadně nad obcí, 415 – 430 m n. m. 22. Skaliska Sochová – část lesa na skalnatém temeni kóty Sochová, květnatá bučina pralesovitého charakteru, 700 – 741 m n. m. 23. Kotáry – smíšený les kolem pramenů Dřevnice, 530 m n. m.

SYSTEMATICKÝ PŘEHLED KAPRADINOVITÝCH ROSTLIN HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ S JEJICH VÝSKYTEM NA JEDNOTLIVÝCH LOKALITÁCH OPHIOGLOSSACEAE AGARDH – hadilkovité Ophioglossum vulgatum L. – hadilka obecná: lok. č. 3, (viz obr. 1). HYPOLEPIDACEAE PICHI-SERMOLLI – hasivkovité Pteridium aquilinum (L.) KUHN – hasivka orličí: lok. č. 20, 15, 14, 19. THELYPTERIDACEAE PICHI-SERMOLLI – kapradiníkovité Lastrea limbosperma (A LL .) HEYWOOD – pérnatec horský: lok. č. 17. Thelypteris palustris SCHOT – kapradiník bažinný: lok. č. 17, (viz obr. 2). Phegopteris connectilis (MICHX fil.) WATT – bukovinec osladičovitý: lok. č. 4, 6, 7, 9, 10, 12, 14, 18, 20, 22, 23. 26


ASPLENIACEAE FRANK – sleziníkovité Asplenium trichomanes L. – sleziník červený: lok. č. 1, 5, 21. Asplenium ruta-muraria L. – sleziník routička: lok. č. 1, 5, 10, 21. ATHYRIACEAE ChING – papratkovité Athyrium filix-femina (L.) ROTH – papratka samičí: lok. č. 2, 5, 6, 7, 10, 11, 13, 14, 16, 22, 23. Cystopteris fragilis (L.) BERNH. – puchýřník křehký: lok. č. 1, 5, 9, 14, 22. ASPIDIACEAE FRANK – kapraďovité Dryopteris filix-mas (L.) SCHOTT – kapraď samec: lok. č. 2, 4, 6, 7, 10, 11, 13, 17, 18, 20, 22, 23. Dryopteris pseudomas (WOLLASTON) HOLUB et POUZAR – kapraď rezavá: lok. č. 6, 7, 10, 17, 22. Dryopteris carthusiana (VILL .) H. P. FUCHS – kapraď osténkatá: lok. č. 4, 6, 7, 11, 12, 13, 14, 16, 19, 20, 22, 23. Dryopteris dilatata (HOFFM.) A. GRAY – kapraď rozložená: lok. č. 4, 5, 13, 14, 20. Polystichum aculeatum (L.) ROTH – kapradina laločnatá: lok. č. 2, 5, 7, 15, 22. Polystichum braunii (SPENNER) FÉE – kapradina Braunova: lok. č.5. Gymnocarpium dryopteris (L.) NEWMAN – bukovník kapraďovitý: lok. č. 4, 5, 10, 14, 19, 22. BLECHNACEAE COPEL . – žebrovicovité Blechnum spicant (L.) ROTH – žebrovice různolistá: lok. č. 4, (viz obr. 3). POLYPODIACEAE Bercht. et J. PRESL – osladičovité Polypodium vulgare L. – osladič obecný: lok. č. 5, 7, 8, 9, 18, 22.

VÝSLEDKY A DISKUSE Všechny lokality uvedené v přehledu jsem navštívil několikrát v průběhu dvou vegetačních sezón, většinou v pozdním létě, aby bylo možné určovat podle dozrálých výtrusů. Souběžně s terénním výzkumem probíhalo studium herbářových položek a publikovaných prací. Některé uváděné lokality patří mezi chráněná území různých kategorií a v minulosti zde byl prováděn podrobný botanický výzkum a šlo tedy víceméně o potvrzení a ověření už publikovaných údajů (jedná se o lokality uváděné pod čísly 5, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 13 a 22). Zbývající lokality jsem si vytipoval na základě předchozích návštěv a znalostí o výskytu kapradinovitých rostlin tak, aby bylo území Hostýnských vrchů dostatečně pokryto plošně i horizontálně. V průběhu výzkumu byly ověřeny a potvrzeny mé dva pozoruhodné nálezy z předchozích let. Prvním z nich je objevení jediného exempláře Blechnum spicant na lokalitě Pod Dřínkovým, kterou jsem zaznamenal poprvé v roce 1986, a od té doby ji průběžně sleduji a snažím se pátrat v okolí i po dalších jedincích. Zatím se ale zdá, že jde o ojedinělý, přestože životaschopný exemplář, u kterého se každoročně vyvíjejí bohatě trofofyly i sporofyly. 27


Výskyt tohoto druhu není uveden ani v Květeně ČR (Hejný & Slavík 1988). Druhým zajímavým nálezem je znovuobjevení a potvrzení výskytu Ophioglossum vulgatum na lokalitě Schweigrova paseka v katastrálním území Chvalčov, o kterém psal Zavřel už v roce 1958. Tehdy lokalitu uváděl velmi široce jako „břeh potoka na Říce“, což je území od stávající lokality značně vzdálené. Po této rostlině jsem pátral od roku 1970, kdy jsem začal působit v Hostýnských vrších a poprvé četl uváděnou Zavřelovu publikaci. K nálezu došlo náhodně při průzkumu uvedené lokality, která je velmi zachovalým pěnovcovým prameništěm s pestrým vegetačním pokryvem a populace Ophioglossum vulgatum obsahuje min. 200 rostlin. V současné době provádím podrobný inventarizační průzkum této lokality se snahou předložit návrh na zřízení chráněného území, neboť v okolí je dosti hustá chatová zástavba a dalším odčerpáváním vody může dojít k porušení vodního režimu a tím k nevratnému poškození celé populace. Dále jsem při provádění výzkumu zjistil, že u mnoha druhů uváděných jako Dryopteris dilatata se jedná o druh Dryopteris carthusiana, který je na převážné většině lokalit běžným druhem a že výskyt D. dilatata je v Hostýnských vrších mnohem řidší, než bývá uváděno. LITERATURA ANONYMUS 1992: Všeobecná část LHP, platnost1992-2001, LZ Bystřice pod Host. ÚHÚL Brandýs nad Labem. BURIANOVÁ, P. 1999: Vegetace mokřadních luk a pramenišť Hostýnských vrchů se zvláštním zřetelem k mechovému patru. Dipl. práce deponovaná na Přírodovědecké fakultě UP Olomouc. DEMEK, J. & NOVÁK, V. (eds). 1992: Neživá příroda. Vlastivěda moravská. Muzejní a vlastivědná Společnost, Brno, 354 pp. FORMÁNEK, E. 1887: Květena Moravy a rakouského Slezska. Vlastní náklad, Brno, 824 pp. GOGELA, F. 1904: O rozšíření některých druhů rostlinných na severovýchodní Moravě. Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově, 6: 88-106. HEJNÝ, S. & SLAVÍK, B. (eds.). 1988: Květena ČR, 1. díl. Academia, Praha, 557 pp. TOMÁŠEK J. 1960: Cévnaté rostliny gottwaldovského okresu, pp. 73-158. In: SKRÁŠEK, F. & PÁSEK, J. (eds): Příroda jihovýchodní Moravy. Přírodovědecký sborník, Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, 246 pp. KUBÁT, K. (ed.) 2002: Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha. 926 pp., ISBN 80-200-0836-5. NOVOSADOVÁ, J. 1999: Vegetace pramenišť Hostýnských vrchů, Vsetínských vrchů a Javorníků. Dipl. práce deponovaná na Přírodovědecké fakultě MU Brno. PODPĚRA, J. 1911: Květena Hané. Komisse na přírodovědecké prozkoumání Moravy, Brno, 355 pp. MACKOVČIN, P., ŠEVČÍKOVÁ, B. et al. 2002: Chráněná území okresu Kroměříž, pp. 63-118. In: MACKOVČIN, P., JATIOVÁ, M. et al.: Chráněná území ČR – Zlínsko, svazek II. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 374 pp., ISBN 80-86064-38-7. SVAČINA, T. 2007: Příroda Hostýnských vrchů. Českomoravské sdružení pro ochranu přírody, Chvalčov, 127 pp., ISBN 978-80-0101-9. ZAVŘEL, H. 1958: Příspěvek ku květeně Kroměřížska. Věstník Musea v Kroměříži č. 1, 85 pp.

Kontakt Jiří Troneček, PaedDr., Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, příspěvková organizace, Soudní 1, 762 57 Zlín, tel.: +420 608 430 879, e-mail: [email protected], [email protected]

28


Cudzokrajné dreviny v parkoch horného Ponitria Mária STRAKOVÁ-STRIEŠKOVÁ, Iveta GÉCZYOVÁ & Katarína KERATOVÁ Hornonitrianske múzeum v Prievidzi, Košovská cesta 9, 971 01 Prievidza ABSTRACT. Exotic Woody Plants in the Parks of Upper Nitra Region. The contribution analyses occurrence of exotic woody plants in the parks and urban green areas in more than twenty localities of selected municipalities of Upper Nitra region. The objective of the three-year botanical research was to study the variety of species of these deciduous woody plants in the Upper Nitra region, their present state and possible changes. The result was identification of 53 species of exotic woody plants and bushes, the detailed characteristics of which can be found in the paper. Keywords: exotic woody plants, deciduous trees, parks, urban green areas, Upper Nitra region.

ÚVOD V období rokov 2007 – 2009 sa múzejný botanický výskum sústreďoval na cudzokrajné dreviny v parkoch, parčíkoch a mestskej zeleni na území horného Ponitria, najmä v okrese Prievidza. Podrobne bola spracovaná oblasť Bojníc, Diviak nad Nitricou, Handlovej, Chalmovej, Kanianky, Opatoviec nad Nitrou, Nitrianskeho Pravna, Novák a Prievidze. Vznikol tak solídny základ pre ďalšie bádanie a využitie, na ktorom môžu stavať nielen súčasní, ale aj budúci záhradní architekti. Rovnako sa dosiahnuté výsledky stanú dobrou pomôckou pre botanikov, dendrológov a hlavne z nej môžu čerpať samotní sadovníci a krajinári (projektanti, pestovatelia) a do určitej miery aj lesníci. Pre účely tohto príspevku sa vybrali iba listnaté cudzokrajné dreviny. Jednotlivé druhy sú abecedne zoradené podľa nomenklatúry s menom autora a uvedením slovenského názvu.

PREHĽAD A POPIS ZISTENÝCH CUDZOKRAJNÝCH LISTNATÝCH DREVÍN Acer palmatum Thunb. – javor dlaňolistý Ker alebo menší strom s opadavými listami, ktorý dorastá do výšky 8 m. Obyčajne je viackmenný s listami na jeseň intenzívne červenými. Listy dlaňovito zložené. Pôvod má v Japonsku, Číne a Kórei, kde je základnou drevinou malých záhrad v japonskom štýle. V záhradnej architektúre má prvoradý význam. Na hornom Ponitrí sa ojedinele vysádza ako solitér na najnápadnejšie miesta pre jeho dekoratívny vzhľad, najmä v jeseni, keď sa listy sfarbujú do krásnej červenej farby Taktiež veľmi obľúbený v záhradkách. Známe sú odrody: Atropurpureum, Corallinum, Dissectum, Variegatum. 29


Acer saccharinum L. – javor cukrový Statný strom dorastajúci do výšky až 30 m. Niekedy sa nazýva aj strieborný lebo spodná strana listov je striebristo biela, v mladosti jemne chlpatá. Najmä keď fúka vietor, pôsobí úžasne a ľudovo sa nazýva „strieborný vietor“. Vrchná strana listov je tmavo zelená. Sú opadavé, oproti stojace, úzko a hlboko strihané. Listy vydržia síce dlho na strome, ale pri mraze naraz, často v priebehu noci, všetky opadajú a na zemi leží striebristý koberec. Plody rastú v dvojnažkách. Domovom je východná časť Severnej Ameriky až Kanady. Pre jeho rýchly rast je vhodnou okrasnou drevinou v parkoch, ale najmä v mestskej zeleni v Prievidzi, Novákoch, Bojniciach, Handlovej a ďalších väčších mestečkách. Miestami vytvára aleje. Vhodný aj pre jeho odolnosť voči exhalátom. Aesculus hippocastanum L. – pagaštan konský Strom vysoký až 25 m, s hustou, široko vajcovitou korunou. Veľké lepkavé pupene, listy 15-20 cm veľké, dlaňovito zložené z 5 sediacich lístkov po obvode 2× zúbkatých. Kvety belavé, žlto a červeno bodkované sú na stonke, ktorá smeruje hore. Kvitne začiatkom mája. Plody bývajú po 1-3 kusoch. Plodom je zelenohnedá, mäsitá, ostnitá tobolka, 3-5 cm veľká, pukajúca 1-3 chlopňami. Vo vnútri sú 1-3 cm veľké, lesklé červenohnedé semená. Je rozšírený v južnej časti Balkánu a v Malej Ázii, kde je zložkou zmiešaných listnatých lesov. Nemá rád prudké slnko, ale polotieň, a je dosť náročný na vlhkosť pôdy. V tuhých zimách u nás slabo omŕza. Pre svoj ozdobný kvet je vysádzaný najčastejšie v stromoradiach, kde tvorí aleje. Roztrúsene sa vyskytuje v Prievidzi, Novákoch, Handlovej. V bojnických kúpeľoch a v parku v Chalmovej vytvára dekoratívne aleje statných jedincov. Ailanthus altissima (Miller) Swingle – pajaseň žliazkatý Strom dorastajúci do výšky 20-25 m, s rovným kmeňom a širokou vajcovitou korunou, zloženou zo silných vetví. Listy sú nepárne, perovito zložené, rôznej veľkosti a tvaru. Plodom býva žltá nažka, cez zimu černejúca. Nažky sa zoskupujú do bohatých latách. Rýchlo rastúca drevina, odolná voči suchu a znečistenému prostrediu je prirodzene rozšírená v Číne. Na hornom Ponitrí sa vyskytuje roztrúsene v parkoch a mestskej zeleni. Používa sa aj pri zalesňovaní suchých svahov a háld, kde sa rýchlo šíri (invázna drevina). Amorpha fruticosa L – beztvarec krovitý Ker so vztýčenými vetvami, dorastajúci do výšky 2-4 m. Listy striedavo postavené, veľmi podobné agátu majú veľkosť 12-30 cm, zložené z 9-25 úzkych lístkov, na konci zaokrúhlené. Pri ich rozdrvení ostro aromaticky páchnu. Veľmi dekoratívne modrofialové kvety kvitnú v máji. Plody sú drobné, asi 1 cm dlhé nepukavé struky s lesklým semenom. Rastie v Severnej Amerike, hlavne na riečnych náplavách. Je svetlomilnou drevinou, má vyššie nároky na vlhkosť a vzdušnosť pôdy. U nás sa vysádza v parkoch a záhradách, pre jej zaujímavý tvar a najmä dekoratívne kvety. Odtiaľ sa dostala do voľnej 30


prírody, a podobne ako všetky invázne rastliny (dreviny) predstavuje nebezpečenstvo pre pôvodné ekosystémy. Na hornom Ponitrí však nie je nebezpečná. Nachádza sa ojedinele na vlhkých miestach, napríklad pri jazierku Prepoštskej jaskyne v Bojniciach, v Prievidzi pri škole V. Clementisa, v Novákoch (park neďaleko železnice, v blízkosti rieky Nitry). Objavuje sa aj na brehoch pri kúpeľoch v Chalmovej. Zatiaľ nie je hrozbou pre pôvodnú vegetáciu. Berberis julianae Schneid. – dráč Júliin Stálo zelený ker, dorastajúci do výšky 2-3 m. Na konároch má silné tŕne. Listy sú tvrdé, tmavozelené, na okrajoch ostro zúbkaté. Kvitne v apríli zlatožltými kvetmi. Plody sú podlhovasté bobule čierno modrej farby. Pochádza z Číny. Rastie na výslnných miestach, či stráňach, kde bohatým koreňovým systémom viaže pôdu. Vysádza sa na ťažko priechodné živé ploty i ako solitér, stálo zelený krík. Plody ostávajú na kríku i počas kvitnutia. Na území horného Ponitria bol vysadený ako samotný okrasný krík v bojnickom parku a kúpeľoch, v Prievidzi. Vyskytuje sa aj v mestskej zeleni (nepriechodné živé ploty v Novákoch a v Handlovej) v blízkosti hlavných ciest, lebo je odolný voči nepriaznivým podmienkam. Buddleja davidii Franch. – budleja Dávidova Vytvára väčšinou kry, zriedkavejšie menšie stromy, až byliny ako druh B. alternifolia Maxim. - b. striedavolistá. Pre podobnosť kvetu a intenzívnej vôni sa nazýva letný orgován. Kvety sú usporiadané v 20-30 cm dlhých modrofialových strapcoch, ktoré sú medonosné a svojou veľmi príjemnou, silnou vôňou šíriacou sa počas kvitnutia do okolia, lákajú nielen včely, ale aj iný hmyz, zvlášť motýle. Kvitnú od júna do konca októbra. Domovinou je tropické a mierne pásmo Ameriky, južnej Afriky a Ázie (najmä v západnej Číne). V hornom Ponitrí sú vysadené ako solitéry v mestskej zeleni v Prievidzi (na starom sídlisku, neďaleko obchodu Jednota, konečná zastávka na Kolotoči), v bojnickom parku v okolí zámku, v Novákoch, či Handlovej. V obciach ju často pestujú v záhradkách, pre voňavé a pekne sfarbené kvetenstvo. Pomerne vzácna. Buxus sempervirens L. – krušpán vždyzelený Krík až stromček dorastajúci miestami do výšky 4 metrov. Stálo zelený, veľmi hustý s drobnými kožovitými, vajcovito oválnymi listami. Pochádza z oblasti Stredomoria, od Alžírska a Španielska do Grécka a Malej Ázie. Na hornom Ponitrí je častým druhom, pestovaný na tienistých miestach. Používa sa ako kulisa proti prachu a celkovému znečisteniu prostredia, na živé ploty, pretože znáša veľmi dobre zostrihovanie (dobré tvarovanie až do umeleckých diel, na cintorínoch, v mestskej zeleni. Skôr ho nájdeme v skupine, ale aj ako solitér. Vyskytujú sa odrody: B. s. elegans s úzkymi bielo lemovanými listami a „Argenteo – variegata“ s bielo strakatými listami. Callicarpa americana L. – krásnoplod americký Ker s previsnutými konármi. Listy elipsovité 10 cm dlhé, okraje zúbkaté. Kvitne v mesiacoch júl až august. Najkrajší je po odkvitnutí, kedy malé, okrúhle plody 3 - 5 mm dlhé, bledofialovej farby sú ozdobou jesenných mesiacov. 31


Rastie v trópoch a subtrópoch Ázie (Stredná Čína), Austrálie, Strednej Ameriky. Na hornom Ponitrí je veľmi vzácny bol nájdený len solitér v parku za piaristickým kláštorom v Prievidzi. Castanea sativa Mill. – gaštan jedlý Strom dorastajúci do výšky 20-25 m vytvára široko vajcovitú korunu. Listy striedavo postavené, podlhovasto elipsovité, 9-20 cm veľké, na konci zašpicatené, po obvode zúbkaté. Kvety sú jednodomé, zostavené v priame jahňady. Plody sú 2-3 uzatvorené v ostnatej čiaške. Prirodzene je rozšírený v južnej Ázii a na Balkáne. Ako teplomilný druh v tuhých zimách u nás omŕza. Na hornom Ponitrí vysadený a roztrúsený na lesných okrajoch teplého územia, napríklad v obci Kanianka, alebo tam, kde rastie xerotermný dub cerový. Vyskytuje sa v Bojniciach - Bažantnica, v lesoparku v Prievidzi, a tiež roztrúsene v záhradách, kde sa pestuje pre chutné plody. Catalpa bignonioides Walt. – katalpa bignóniovitá Strom dorastajúci do výšky 20 m. Listy sú proti sebe postavené, široko srdcovité, 15 - 25 cm veľké. Na obvode bez zúbkov, na rube krátko chlpaté. Kvety sú nádherne sfarbené do biela s dvomi žltými pásikmi a hnedavými bodkami. Veľké kvety, pútajúce pozornosť sa vypínajú dohora akoby v strapcoch. Zaujímavé sú aj plody dlhé 15 - 30 cm, vajcovitá tobolka puká dvomi chlopňami s obsahom väčšieho počtu plochých semien. Jeho domovom je východná časť Severnej Ameriky, kde tvorí prímes zmiešaných listnatých lesov na bohato úrodných pôdach. Na hornom Ponitrí v tuhých zimách omŕza, ale v dobe kvitnutia je veľmi krásnou dekoratívnou drevinou. Je vzácna, v zámockom parku v Bojniciach, roztrúsene ako solitér v Prievidzi, Novákoch, Handlovej a Nitrianskom Pravne. Chaenomeles japonica (Thunb.) Lindl – dulovec japonský Viackmenný tŕnitý ker, vysoký 1 m. Listy slabo kožovité, lesklo zelené s dvoma palistami. Kvety vo zväzočkoch, prisadnuté na konároch, veľké 2-4 cm, sfarbené do šarlátovo červenej výrazne žiariacej farby. Kvitnú súčasne s pučaním listov v apríli až v máji. Plodom je prisadnutá 4-5 cm veľká, mnohosemenná malvica guľatého alebo elipsovite pretiahnutého tvaru, zelenohnedá, po dozretí lesklo hnedá. Semená sú hnedé, v tvare kvapky. Prirodzene rastie v Číne v teplých oblastiach a dlho kultivovaný v Japonsku. Na hornom Ponitrí je vysadený a roztrúsený v parkoch a parčíkoch a v zeleni. Veľmi cenné okrasné kríky sú dostatočne odolné voči mrazu a suchu. Colutea arborescens L. – mechúrnik stromovitý Vysoký ker dosahuje miestami až 4 m. Listy sú striedavo postavené, veľké 5-6 cm, s 7-13 lístkami vajcovitého tvaru. Výrazné sú veľké žlté kvety v máji až júli. Plody sú nafúknuté blanovité struky, pripomínajúce mechúr, dlhé 2-3 cm. Vo vnútri vidieť čiernohnedé sploštené semená, tvaru ľadviny. Je dekoratívny, najmä počas kvitnutia a dozrievaní plodov. 32


Jeho rozšírenie je v západnej a južnej Európe. Na hornom Ponitrí sa prirodzene nevyskytuje, ale pre jej dekoratívnosť a odolnosť voči mrazu sa s obľubou vysádza v mestskej zeleni buď ako solitér alebo pospolito v záhonoch. Cornus alba L. – svíb biely Široký ker dorastajúci do výšky 2-3 m. Listy široko vajcovité, 5-10 cm veľké, na rube modrozelené. Kvitne máj až jún na bielo. Plody sú guľaté, biele, zriedka slabo modrasté. Pochádza zo severnej časti Ruska, Sibír. Na hornom Ponitrí sa nachádza roztrúsene v parkoch, na celom území. Je vďačný ker, ktorý sa s obľubou vysádza aj pre jeho vysokú odolnosľ voči mrazu. Cotoneaster horizontalis Decne – skalník vodorovný Krík vysoký do 2 m, s pravidelne usporiadanými a vodorovne položenými konármi. Listy prezimujú na kríkoch. Plody sú červené malvičky, obyčajne s 3 semenami. Pochádza zo strednej Číny. Na území horného Ponitria sa pomerne hojne používa pri spevňovaní svahov, pri novostavbách a pri chodníkoch. Často sa vyskytujú aj jeho odrody: C. variegatus s bielo škvrnitými listami, ktoré sa rozprestierajú a tlačia k zemi. Crataegus submollis Sarg. – hloh plstnatý Ker až strom vysoký 3-5 m, s tmavohnedou kôrou. Listy sú striedavo postavené, široko vajcovité, 4-8 cm veľké, na obvode zúbkaté, na vrchnej strane svetlejšie. Konáre a konáriky majú veľké a dlhé ostré tŕne. Kvety sú väčšie ako pri hlohu obyčajnom. Plodom je svetločervená oválna malvica, spravidla cez 1 cm veľká. Je prirodzene rozšírený v severovýchodnej časti Severnej Ameriky až do Kanady. Na hornom Ponitrí bol vysadený ako solitér v parkoch a v mestskej zeleni pre jeho úplnú mrazuvzdornosť a ozdobnými plodmi ako aj v jeseni výrazne červenými listami. Deutzia scabra Thunb. – trojpuk drsný Krík 1-2 m vysoký, so zašpicatenými listami, 3-10 cm veľkými. Kvety rastú v bohatých hroznách (strapcoch), dlhých 6-12 cm, nádhernej bielej farby, zvonka slabo ružové, kvitnúce v júni až v júli. Plodom je 3-4 chlopňová tobolka s drobnými semenami, ktorá dozrieva v septembri až v októbri. Prirodzene je rozšírený v Číne a Japonsku. Na území horného Ponitria sa nachádza roztrúsene v parkovej zeleni celého okresu. Elaeagnus angustifolia L. – hlošina úzkolistá Menší tŕnitý strom alebo ker s opadavými striebristými listami dorastá do výšky 5 - 9 m. Kmeň je často krivý a kôra nevýrazne pozdĺžne zbrázdená, po určitom čase odlupujúca. Listy sú striedavo postavené, kopijovitého tvaru, 4-8 cm dlhé a 1-2 cm široké. Na rube striebristé, bielo plstnaté. Žlté, drobné kvety zvončekovitého tvaru príjemne voňajú. Plody pripomínajú olivy, často nazývané aj ako „české“ olivy s krátkymi stopkami. Mladé sú belavé, v dozretom stave hnedavé. Postriebrená kôstkovica je v tvare súdka, asi 1 cm veľká. 33


Jej pôvodnou oblasťou je južná Európa, Ázia a Severná Amerika. U nás sa pestuje pre okrasné listy a plody. Je vhodným doplnkom do parkov a parčíkov. Ako introdukovaná drevina sa rozširuje do okolia. Je veľmi odolná voči tuhým mrazom a odolná voči exhalátom. Fagus sylvatica L. – buk lesný Naša cenná lesná drevina sa často vysádza v parkoch. Na hornom Ponitrí sa umiestňuje do parkov a najmä ozdobné formy ako solitéry. Najkrajšie odrody Atropunicea s tmavočervenými listami. Krásny jedinec sa nachádza v bojnickom zámockom parku, tiež zdobí park 4. apríla neľaleko pošty, a v parku v Novákoch. Odroda „Pendula“, ktorá má konáre na koncoch prevísajúce až k zemi. Rastie v areáli kúpeľov v Bojniciach, v lesoparku na sídlisku Sever aj v mestskej zeleni v Prievidzi, tiež v Handlovej. Forsythia suspensa (Thunb.) Wahl – zlatovka previsnutá Medzi ľuďmi známa ako forzítia alebo zlatý dážď. Krík s previsnutými vetvičkami dorastajúci do výšky až 4 m. Listy sú väčšinou podlhovasté, v hornej polovici na obvode hrubo zúbkovité, dlhé 8-12 cm. Kvety sú žlté, zvončekovité, ktoré rastú po 1-6 v pazuchách starších vetvičiek. Rozkvitajú v marci až v apríli ešte pred listami. Plodom je tobolka. Domovom je východná a stredná Čína. U nás sa často vysádza v parkoch, tiež v živých plotoch a záhradkách ako skorý ozdobný ker. Forsythia viridissima Lindl. – zlatovka prostredná Vzpriamený ker dorastajúci ako predchádzajúci druh až do 4 m. Listy sú oproti sebe postavené, dlhé 7-13 cm, na obvode hrubo zúbkaté len v hornej polovici listu. Zvončekovité kvety sú krásne a výrazne dekoratívne, žltej farby a zdobia okolie mestskej zelene, v parkoch a parčíkoch celého horného Ponitria. Pôvodom je tiež z Číny. U nás veľmi obľúbený ker pre jeho otužilosť a skoré kvitnutie zlatožltých kvetov, ktoré žiaria už z diaľky. Známe sú kultivary: F. tetragold, ktorý je 1 m vysoký s kvetmi až 3 cm širokými, F. ovata s veľkými žltými kvetmi. Gleditsia triacanthos L. – gledíčia trojtŕňová Vysoký strom, ktorý vytvára vajcovitú korunu. Listy sú striedavo postavené, perovité, 14-25 cm veľké, zložené so 16-30 podlhovasto vajcovitých zaoblených lístkov. Kvety sú krátke, usporiadané do hroznovitých strapčekov, zelené, kvitnú v júni ešte pred vytvorenými listami alebo súčasne s nimi. Plody sa vyskytujú najčastejšie jednotlivo. Dozrieva v októbri. Upúta nielen dlhými strukovitými plodmi ale aj veľkými trojdielnymi tŕňmi, ktoré rastú na vetvách a kmeni Pochádza z východnej časti Severnej Ameriky. Je teplomilnou drevinou s veľkými nárokmi na svetlo a vlhkosť pôdy. Keď nemá splnené požiadavky, je malý a zdeformovaný. Na hornom Ponitrí je dostatočne mrazuvzdorný, jednak prehĺbenou kotlinou a teplým dolomitom, či vápencom. Zaujímavá dekoratívna drevina, ktorá sa vyskytuje skôr ako solitér rastie v zámockom parku v Bojniciach, v Prievidzi a v Diviakoch nad Nitricou - časť Mačov. 34


Hamamelis virginiana L. – hamamel virgínsky Ker vysoký 2-5 m. Listy sú striedavo postavené, 5-6 cm veľké, vajcovitého tvaru. Kvety drobné, na krátkych stopkách v žltých chumáčikoch kvitnú neskoro v jeseni alebo v zime. Plodom je vajcovitá štvorhranná tobolka šedo plstnatá Pri dozretí puká a vymršťuje podlhovasté čierne semená do okolia. Rastie v Severnej Amerike v riečnych údoliach. Aj keď je dostatočne odolný voči mrazu a zaujímavý, na hornom Ponitrí je ojedinelý a veľmi vzácny. Len jeden exemplár sa vyskytuje v zámockom parku v Bojniciach. Hedera helix L. – brečtan popínavý Naša drevnatá liana plaziaca sa po zemi alebo sa ovíja na stromy, múry, ohrady, často aj po stenách domov. Drobnými korienkami sa silno pridŕža podkladu. Stále zelená drevina s variabilnými listami, tie sú striedavo postavené, kožovité. Je rozšírený v západnej, južnej a strednej Európe, až do Malej Ázie, Perzie a na Kaukaz. Na hornom Ponitrí je domácou drevinou, vyskytujúcou sa na zatienených miestach v lesoch. Často pestovaná na dekoráciu v parkoch a parčíkoch a patrí medzi najčastejšie dreviny. Význam má ako okrasná a parková rastlina. Hippophae rhamnoide L. – rakytník rešetliakový Tŕnitý ker až stromček s listami úzko kopijovitými, dlhými 4-7 cm a širokými 5 - 8 mm. Na líci šedo zelenkasté, na rube striebristo plstnaté. Podlhovasto oranžové dužinaté plody dlhé 6-8 mm, sú usporiadané vo zväzočkoch na krátkych stopkách. Je rozšírený v západnej a južnej Európe. Na pobrežných dunách sa šíri do Švédska, Poľska až do južnej časti Ázie. Na hornom Ponitrí sa vysádza na výslnné miesta v parkoch pre ozdobné oranžové plody, ktoré ostávajú na strome dlho do jari. Ako liečivá drevina, najmä vitamínové plody, sa v poslednej dobe sadí v záhradkách. Roztrúsene sa objavuje v mestskej zeleni ako aj v obciach celého územia. Hyndrangea arborescens L. – hortenzia stromčekovitá Dekoratívna, široko rozkonárená rastlina, stromčekovitého vzhľadu má v dolnej časti drevnaté byle. Ozdobou sú rastliny počas kvitnutia v letných a jesenných mesiacoch. Pomerne veľké kvety sú v okolíkoch štvorpočetné až viacpočetné, vytvárajúce rôzne farebné variácie: biele, ružové, modré, zelené. Plodom býva tobolka. Veľké listy stoja často po 3 v praslene. Rastie v Severnej Amerike a východnej Ázii. Na hornom Ponitrí sú vysadené ako solitéry v parkoch a parčíkoch, v mestskej zeleni a individuálne ju pestujú milovníci kvetov. Ilex aquifolium L. – cezmína ostrolistá Stále zelený stromček až strom, u nás dorastajúci spravidla len do 5 m. Listy sú striedavo postavené, stále zelené, kožovité až 4 cm veľké, vajcovitého tvaru, na obvode ostro pichľavé. Na vrchnej strane tmavozelené, lesklé, na spodnej strane svetlozelené. Kvety sú ružovej farby, veľké 8 mm, v prisadnutých zväzočkoch, kvitnúce v máji až júni. Dekoratívne tvrdé, jasnočervené guľovitého tvaru plody rastú samostatne alebo vo zväzočku. 35


Je rozšírená v západnej Európe až na sever do Škandinávie. Rastie aj na Kaukaze a v Iráne. Na hornom Ponitrí bola vysadená a ešte stále sa vysádza pre svoj zaujímavý tvar a červených plodov. Nachádza sa aj ako solitér alebo v skupinovo v bojnických kúpeľoch, v parku pri vysokej škole v Prievidzi a roztrúsene aj v zeleni obcí. Juglans nigra L. – orech čierny Pomerne vysoký strom s košatou korunou má až 25-50 cm dlhé listy. Kvety sú jahňady, dlhé 8-12 cm. Plody rastú po 1-4 na koncoch vetvičiek. Guľovitá kôstkovica, veľká až 5 cm s polo dužinatým, zeleným, neskôr hnedavým obalom, ktorý zoschne spravidla po opadnutí na zem. Orech je guľovito oválny. Jeho škrupina je silná, čiernohnedá, hrubo rebrovitá, jadro malé a trpké. Domovom je východná časť Severnej Ameriky až ku kanadským hraniciam. Je svetlomilnou drevinou, omnoho odolnejšou mrazom než Juglans regia. Rastie roztrúsene po celom území horného Ponitria. Veľmi pekne vyvinutý je v parku pri Kláštore piaristov v Prievidzi a pri železničnej trati v Handlovej. Kerria japonica (L.) DC. – kéria japonská Ker dorastajúci do výšky 2-2,5 m. Listy striedavo postavené, podlhovasto vajcovité, 2-5 cm dlhé, na konci dlho špicaté, na obvode hrubo zúbkaté. Kvitne v máji žltými kvetmi, ktoré sú veľké 3-4 cm a pripomínajúce malú loptičku. Obľubuje tienisté miesta a v tuhších zimách zamŕzajú, najmä konce nedrevnatých výhonkov. Pochádza z Číny a Japonska, kde kultivujú mnohé odrody. Na území celého horného Ponitria sa veľmi často vyskytuje ako dekoratívny solitér, vysádza sa v parkoch a parčíkoch, v živých plotoch, v intraviláne mestskej zelene, ale často aj v záhradkách. Laburnum anagyroides Medik. – štedrec ovisnutý Ker dorastajúci do výšky 5-8 m. Listy sú striedavo postavené, trojpočetné. Lístky elipsovité podlhovastého tvaru na konci zaokrúhlené, veľké 5-3 cm Na rube sú striebristo chlpaté. Kvety zlatožlté, usporiadané po 10-30 kusov spolu, v previsnutých strapcoch, dlhých až 20 cm. Plody sú struky visiace dolu, tiež v riedkych strapcoch ako kvety. Struk je dlhý 5–7 cm a široký 0,5 cm, plstnatý, mierne zakrivený kosáčik. Prirodzene je rozšírený v južnej a západnej Európe. Na hornej Nitre je vysadený často v parkoch miest ako okrasná drevina dostatočne odolná voči mrazu. Laurocerasus officinalis Roem. – vavrínovec lekársky Nízky krík, až malý strom, vysoký do 6 m, s neopadavými listami. Sú podlhovasto vajcovité, zašpicatené, zvrchu tmavo zelené a lesklé , kožovité. Kvety sú biele, zostavené v 5-12 cm dlhých strapcoch. Plody koncom leta zdobia krík čierno purpurovej farby, predĺženého tvaru. Nachádza sa v juhovýchodnej Európe a Malej Ázii. Na území horného Ponitria je pomerne bežný v parkoch, parčíkoch, či mestskej zeleni napríklad pri Vysokej škole dopravnej v Prievidzi alebo v bojnickom zámockom parku. Je tiež obľúbenou záhradnou drevinou, pestovaná v rôznych odrodách. 36


Liriodendron tulipifera L. – ľaliovník tulipánokvetý Pomerne veľký strom s rovným kmeňom. Listy striedavo postavené majú charakteristický lýrovitý tvar. Kvety pripomínajúce tulipán sú asi 6 cm veľké, majú 3 zelené kališné plátky, ohnuté dolu a 6 korunných lupienkov, zelenožltej až oranžovej pruhovanej farby. Kvitne nádhernými kvetmi v júni - júli. Plody sú veľké 5-8 cm. Po dozretí sa na strome rozpadajú a ostáva len vreteno. Prirodzene rastie v Severnej Amerike. Na hornom Ponitrí je vzácnou teplomilnou drevinou, vyskytujúcou sa len v bojnickej ZOO a v parku bojnických kúpeľov. Magnolia × soulangiana Soul.-Bod. – magnólia Soulangeova Ker až strom, dorastajúci do výšky 5-8 m s listami striedavo postavenými. Kožovité, elipsovitého tvaru, dlhé 8-15 cm. Kvety sú veľké 10 cm, bielej alebo bielo- červenej farby, kvitnúce skoro na jar ešte pred listami. Sú pomerne dosť citlivé na mráz. Plody sú hrbato pokrútené šúľky až do 15 cm dlhé. Semená v nich pomerne veľké cez 1 cm, červenej alebo oranžovej farby. Plody dozrievajú v októbri – novembri. Vyšľachtil ju v roku 1820 francúzsky šľachtiteľ Soulang. Rod magnólia zahrňuje asi 35 druhov rozšírených v Severnej a Strednej Amerike, vo východnej Ázii a v Himalájach. Na hornom Ponitrí ako teplomilný strom rastie len jeden jedinec pri termálnom jazierku v Bojniciach. Častejšie sa vyskytuje Magnolia kobus DC. Mahonia bealii (Fort.) Carr. – mahónia Bealova Stále zelený krík, vysoký sotva meter. Listy sú 40 cm dlhé, skladajúce sa z 9-17 pichľavých lístkov, podlhovasto vajcovitého tvaru, zvrchu lesklo zelené. Kvety jasnožlté, kvitnúce už vo februári až máji. Usporiadané do metlovitého strapca, smerujúceho nahor. Plodom je guľovitá bobuľa modro čiernej farby. Vyskytuje sa v Číne. Na hornom Ponitrí pomerne veľmi rozšírená v parkoch a v mestskej zeleni ako ozdobný krík. Záhradkári ju radi vysádzajú popri domoch či chatkách. Negundo aceroides Moench. – javorovec jaseňolistý Dorastá do výšky 20 m a vytvára korunu so vzpriamenými vetvami a krátkym kmeňom. Životaschopná drevina sa v posledných rokoch hocikde vysemeňuje. Šíri sa rýchlo z parkov a z mestskej zelene do netypických biotopov (brehy potokov či do brehového spoločenstva riek Nitry a Handlovky). Zaberá pôvodnú flóru a mení jej zloženie. Pozná sa ľahko podľa listov, ktoré pripomínajú listy javora a podľa plodov tvoriacich dvoj nažky v riedkych zväzočkoch. Nažky sú podlhovasté, 1 cm dlhé, žlté až žltohnedé. Pochádza zo Severnej Ameriky. Na hornom Ponitrí je častou drevinou, s výskytom roztrúsene alebo v skupinách. Je dostatočne odolná voči mrazom a rýchlym rastom. Z parkov, kde sa vysádzala ako okrasná drevina, sa rozšírila do blízkeho okolia. Paulownia tomentosa Steud. – pavlovnia plstnatá Strom 12 m vysoký, so širokou okrúhlou korunou. Listy sú striedavo postavené, široko srdcovité, veľké 12-25 cm, zašpicatené, na obvode oblé, niekedy slabo laločnaté. Na rube, zvlášť na nervatúre jemne chlpaté. Upúta najmä počas kvitnutia, 37


v apríli – máji, veľkými 5-6 cm bledofialovými kvetmi v tvare lievika. Kvitne ešte pred listami. Plodom je široko vajcovitá tobolka, asi 3-4 cm veľká, v hornej časti náhle ohnuto zašpicatená. Puká dvoma chlopňami, ktoré obsahujú veľké množstvo drobných, žltohnedých, okrídlených semien. Pochádza z Číny a veľmi dávno pestovaná v Japonsku. Táto teplomilná drevina, na území horného Ponitria sa vyskytuje len veľmi zriedka. Nachádza sa v bojnických kúpeľoch, v zámockom parku v Bojniciach a pri železničnej stanici v Prievidzi. Phellodendron amurense Rupr. – korkovník amurský Strom vysoký 20 m, ktorého krátky kmeň dopĺňa široká koruna. Kôra je svetlohnedá, od šiesteho roku začína vytvárať korkovitú hmotu – borku, hrubú skoro 6 cm (závisí od počtu rokov), na tlak mäkká ako korok. Lyko je citrónovožlté. Listy stoja proti sebe, zložené z 5-13 lístkov. Lístky sú podlhovasto kopijovité, dlho zašpicatené, až 10 cm dlhé, na obvode jemne zúbkaté. Kvety kvitnú v júni. Plody a semená sú na krátkych stopkách. Plodom je 1 cm veľká guľovitá čierna kôstkovica, ktorá po rozdrvení vonia po terpentíne. Rastie v povodí riek Amur a Ussuri na ďalekom východe Ruska, v Číne a Kórei. Miestami ho pestujú na plantážach pre ťažbu korku, ktorý sa lúpe z kmeňa stromu niekoľkokrát behom života. Na hornom Ponitrí je veľmi vzácnou drevinou. Rastie v dolnej časti zámockého parku a v areáli ZOO. Jedince vysadil pán Kovalovský z Arboréta Mlyňany. Philadelphus coronariu L. – pajazmín vencový Vzpriamený ker dorastajúci do výšky 2-4 m. Listy proti sebe postavené, široko vajcovité, úzko zašpicatené, na rube chlpaté, veľké 4-8 cm. Kvety sú veľmi príjemne voňavé, veľké vyše 2-3 cm, krémovo biele. Kvitne v júli nádhernými ozdobnými kvetmi. Prirodzene je rozšírený v Stredomorí a na Kaukaze. Na hornom Ponitrí sa vyskytuje veľmi často, obyčajne v skupinkách, ale aj ako solitér. Platanus × acerifolia Wild. – platan javorolistý Statný strom dorastajúci do výšky 30-35 m s priemerom kmeňa cez 2 m, u starších jedincov. V mladosti má hladkú kôru, v jeseni u starších jedincov sa tenká borka odlupuje vo veľkých doskovitých šupinách. Po ich odlúpení má kmeň žlto olivovú farbu, takže celkový vzhľad pôsobí mozaikovite. Listy sú veľké 12-25 cm, na líci hladké a na rube plstnaté, dlaňovité s 3-7 lalokmi, na obvode riedko zubaté. Plody sú usporiadané do guľovitých útvarov o priemere 2-3 cm, pevne prirastené v dlhých niťovitých stopkách po 1-3 kusoch. Plod je špicatá nažka, 5-6 mm dlhá. Celé plody sú ježovité. Tento kríženec je mrazuvzdornejší ako rodičovské druhy. Na hornom Ponitrí sa vyskytujú krásne, staré jedince v parkoch v Chalmovej, Novákoch a Handlovej, v kúpeľoch Bojnice, a tiež pri športovej hale v Prievidzi. Mladšie jedince roztrúsené po celom území. Potentilla fruticosa L. – nátržník krovitý Nízky metlovitý krík, vysoký jeden meter, rozložený do šírky. Listy sú striedavo postavené, zložené z 5 elipsovitých lístkov na oboch stranách opatrené malými chĺpkami. Kvety zlatožlté, kvitnúce v máji – júni. 38


Domovinou je južná Európa a južná Ázia až do Mongolska a Číny. Na hornom Ponitrí s obľubou vysádzaná ako dostatočne mrazu vzdorná v parkoch, či v mestskej zeleni. Prunus serotina Ehrh. – čremcha neskorá Opadavý strom s nepravidelnou korunou, rozložitého tvaru a štíhlymi výhonkami. Striedavé vajcovité alebo kopijovité listy na okraji drobno zúbkaté. Kvety sú voňavé a biele, vytvárajúce súkvetia. V jeseni sa menia na guľaté kôstkovice veľké 1 cm. Plody sa dozrievaním menia z červenej farby na čiernu. Výskyt v Severnej Amerike a na celom hornom Ponitrí vysádzaná parkoch, parčíkoch a v mestskej zeleni ako rýchlo rastúce a okrasné dreviny. Prunus serrulata Lindl. – sakura ozdobná Vysoký strom s pomerne mohutným kmeňom. Listy podobné čerešni, ale jemnejšie zúbkované. Kvety plné, ružovej až červenej farby veľmi dekoratívne. Pôvodom z Ázie (Čína, Japonsko) sa dostala do viacerých krajín. Na hornom Ponitrí sa vyskytuje v stromoradiach ako ozdobná drevina. Ako príklad poslúži stromoradie na starom sídlisku v Prievidzi či v obci Opatovce nad Nitrou. Na území rastie aj ako solitér. Pyracantha coccinea Roem. – hlohyňa šarlátová Široko rozvetvený stálo zelený ker, vysoký 2-4 m. Charakteristický pomerne ostrými tŕňmi na vetvách. Listy striedavo postavené, kožovité, stálo zelené, podlhovasto vajcovité. Kvety drobné belavej farby, kvitnúce v júni. Na jeseň zdobia ker oranžovo guľovité malvice. Je prirodzene rozšírený v južnej Európe, od Talianska do Dalmácie, až na Krym. Na hornom Ponitrí sa vyskytuje na plochách či plôškach neďaleko frekventovaných miest. Quercus palustris Moenchh. – dub močiarny Dorastá do výšky až 30 m a vytvára vajcovitú korunu. Listy sú striedavo postavené, 8-11 cm veľké. Na každej strane majú takmer 2-4 kolmo odstávajúce laloky. Zárezy sú hlboké, ktoré zasahujú miestami až do ¾ listu. Na jeseň sa sfarbujú čiastočne do červena. Plody sú skoro všetky prisadnuté. Žaluď je asi 1 cm veľký, hnedavý, často ponorený do čiašky. Prirodzene je rozšírený v Severnej Amerike na vlhkých miestach. Na hornom Ponitrí v poslednej dobe často vysádzaný pre jeho odolnosť voči mrazu a exhalátom v mestskej zeleni, v parkoch a parčíkoch. Rhus typhina L. – sumach pálkovitý Ker alebo menší stromček vysoký až 10 m, ktorý vytvára často celé skupiny z koreňových odnoží. Listy, striedavo postavené, veľké až 20-40 cm, zložené z 11-31 lístkov. Lístky sú kopijovité, dlho zašpicatené, po obvode zúbkaté a veľké 3-5 cm. Pri odtrhnutí listu, vyteká mliečna šťava. Veľmi dekoratívne sú najmä v jesenných mesiacoch, kedy sa zafarbujú do oranžovo červena až krvava. Ozdobné sú aj plody, ktoré sú zoradené v hustý krvavo červený šúľok, veľký u niektorých jedincov až 20 cm. Cez zimu zostávajú na strome, a podobne ako opadavé pestrofarebné listy pôsobia veľmi ozdobne. 39


Jeho domovinou je východná časť Severnej Ameriky až do Kanady. Na území horného Ponitria sa vyskytuje hojne, zvlášť na vápencovom, suchom a kamenistom podklade, kde vyrastajú krásne exempláre. Spiraea salicifolia L. – tavoľník vŕbolistý Metlovitý ker vysoký 1-2 m. Listy striedavé, kopijovité, na obvode ostro zúbkovité, na rube jemne chlpaté, veľké 4-8 cm. Kvety sú ružové. Pôvodne rozšírený v Severnej Amerike a v Severnej Ázii. Na hornom Ponitrí sa vyskytuje rozptýlene skoro všade. Pestuje sa v parkoch a miestami vytvára ochranné ploty. Obľube sa teší i Spiraea × Van Houttei Zab. Symphoricarpos albus (L.) S. F. Blake – imelovník biely Husto vetvený krík, vysoký 1,5 m. Listy sú elipsovité, 1-4 cm dlhé, na spodnej strane šedo plstnaté. Kvety väčšinou po dvoch v pazuchách listov. Plody výrazne bielej farby alebo ružovkasté, bobuľovité, nápadné kôstkovice. Pochádza zo Severnej Ameriky a na hornom Ponitrí je veľmi častý v mestských parkoch, či zeleni, dokonca na cintorínoch ako dekoratívny ker. Syringa vulgaris L. – orgován obyčajný Krík až malý stromček, dorastajúci do výšky 2-5 m. Listy sú proti stojne postavené, široko vajcovité až srdcovité, 6-10 cm veľké, na obvode sú celo krajné a zašpicatené. Fialovo ružové kvety sú tvorené do strapca 10-20 cm dlhého, voňajú príjemne až omamne. Plod tvorí tobolka, veľká 1 cm, pukajúca v dve chlopne. Pôvod má v Iráne a Malej Ázie. Niekoľko storočí pestovaný v južnej a strednej Európe. V parkoch hornej Nitry sa pestuje celý rad vyšľachtených foriem. Viburnum rhytidophyllum Hemsl. – kalina vráskavolistá Riedko rozvetvený ker 2-3 m vysoký. Listy sú striedavo postavené, podlhovasto elipsovité, 9-18 cm dlhé, na obvode jemne zúbkaté. Na hornej strane listu lesklé, tmavozelené, vráskavé, zo spodnej strany šedo plstnaté. Cez zimu ostávajú na kríku. Kvety sú usporiadané do metlovitého vrcholíka, žltkasté. Plod je čierna, lesklá, sploštená kôstkovica. Pochádza zo strednej a západnej Číny. U nás na hornom Ponitrí pomerne hojne najmä v parkoch a parčíkoch aj na voľnom priestranstve, kde však v tuhých zimách býva často poškodená mrazom. Weigela floribunda (Siebold et Zucc.) K. Koch – vajgela kvetnatá Ker, vysoký 1-3 m, s previsnutými koncami výhonkov. Listy proti stojne postavené, vajcovito elipsovité, zašpicatené, na obvode jemne zúbkované. Kvety sú cez 3 cm dlhé, nádherne ružové v tvare lievika. Je rozšírená v severnej Číne a v Kórei. Na hornom Ponitrí sa vysádza obľúbený ker, pre svoju pomerne vysokú odolnosť voči mrazom ako aj pre jeho dekoratívnosť v čase kvitnutia v celom území v parkoch a parčíkoch, či v mestskej zeleni ako solitér. 40


Wisteria sinensis (Sims) Sweet – vistéria čínska Drevnatá liana, 15-18 m vysoká, s previsnutými vetvami, s kmienkom 20-30 cm. Listy sú striedavo postavené, 30 cm dlhé, zložené zo 7-13 lístkov, podlhovasto vajcovitých, na konci zašpicatených, na obvode bez zúbkov. Kvety sú usporiadané do visiaceho strapca, dlhého 15-30 cm. Kvety v tvare sediaceho motýľa kvitnú v júni krásnou modrofialovou farbou na krátkych chlpatých stopkách. Plod je na krátkej stopke, dlhý až 10-15 cm, medzi semenami slabo zaškrtený, zamatovo šedo plstnatý. Pochádza z Číny. V podmienkach horného Ponitria sa nachádza len ojedinele, známa je z parku bojnických kúpeľov.

ZÁVER Výskum parkov a verejnej zelene viac ako dvoch desiatok lokalít v Bojniciach, Diviakoch nad Nitricou, Handlovej, Chalmovej, Kanianke, Nitrianskom Pravne, Novákoch, Opatovciach nad Nitrou a Prievidzi v priebehu rokov 2007 – 2009 priniesol veľmi zaujímavé poznatky. Bolo zistených a popísaných 53 druhov listnatých cudzokrajných drevín, medzi ktorými sa nachádzajú stromy a kry s veľmi častým, ale i úplne zriedkavým výskytom, ďalej dreviny solitérne (rastúce prevažne jednotlivo) a skupinové (tvoriace aleje, stromoradia či živé ploty). Treba upozorniť na početné záhradné formy, či kultivary okolo rodinných domov, ktorých dostupnosť bola veľakrát nemožná. Z hľadiska celkového zhodnotenia výskytu cudzokrajných listnatých stromov je nutné skonštatovať, že v súčasnosti dochádza k ochudobňovaniu druhového bohatstva tejto flóry na hornom Ponitrí vplyvom antropogénnej činnosti, ale i prirodzeným starnutím jedincov. Z týchto dôvodov by bolo potrebné zabezpečiť výsadbu ubúdajúcich druhov cudzokrajných drevín, čím by sa prispelo k obnove a zachovaniu cenného dedičstva, ktoré nám tu zanechali minulé generácie.

LITERATÚRA BENČAŤ, F. 1982: Atlas rozšírenia cudzokrajných drevín na Slovensku. Zv. 1. Veda, Bratislava, 359 pp. BENČAŤ, F. 1982: Atlas rozšírenia cudzokrajných drevín na Slovensku. Zv. 2. Veda, Bratislava, 450 pp. BENČAŤ, F. 1961: Vzácne rastlinné bohatstvo Číny. O vedeckom význame čínskej dendroflóry. Naša veda, 8(6): 360-365. COOMBES, A. J. 2008: Stromy. Jedinečný fotografický sprievodca stromami Európy. Slovart, Bratislava, 224 pp., ISBN 80-8085-578-9. ČERVENKA, M. 1986: Slovenské botanické názvoslovie. Príroda, Bratislava, 520 pp. DOSTÁL, J. 1954: Klíč k úplné květeně ČSR. ČSAV, Praha, 1148 pp. DOSTÁL, J. 1950: Květena ČSR a ilustrovaný klíč k určování všech cevnatých rostlin. Přírodovědecké nakladatelství, Praha, 2333 pp. DOSTÁL, J. 1989: Nová květena ČSSR 1. Academia, Praha, 758 pp., ISBN 80-200-0095-X. DOSTÁL, J. 1989: Nová květena ČSSR 2. Academia, Praha, 786 pp., ISBN 80-200-0095-X. DOSTÁL, J. & ČERVENKA, M. 1991: Veľký kľúč na určovanie vyšších rastlín I. SPN, Bratislava, 775 pp., ISBN 80-08-00273-5.

41


DOSTÁL, J. & ČERVENKA, M. 1992: Veľký kľúč na určovanie vyšších rastlín II. SPN, Bratislava, 785 - 1565 pp., ISBN 80-08-00003-1. EISELT, M. G. & SCHRÖDER, R. 1977: Laubgehölze. Neumann Verlag, Leipzig, 672 pp. HIEKE, K. 1978: Praktická dendrologie I. Státní zemědelské nakladatelství, Praha, 533 pp. HIEKE, K. 1978: Praktická dendrologie II. Státní zemědelské nakladatelství, Praha, 589 pp. HOFMAN, J. 1969: Okrasné keře. Artia, Praha, 130 pp. KŇAZEOVÁ, A. 1986: Cudzokrajné dreviny v zámockom parku Bojnice. Biologická olympiáda. PILÁT, A. 1953: Listnaté stromy a keře našich zahrad a parků. Státní zemědelské nakladatelství, Praha, 1100 pp. PILÁT, A. 1964: Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. Nakladatelství ČSAV, Praha, 507 pp. POKORNÝ, J. & FÉR, F. 1964: Listnáče lesů a parků. Státní zemědelské nakladatelství, Praha, 368 pp. POLANSKÝ, B. 1934: Lesnické pěstování dřevin cizokrajních se zřetelem na poměry v ČSR. Ministerstvo zemědělství republiky československé, Praha, 148 pp. Kontakt Mária Straková-Striešková, RNDr., Iveta Géczyová, PhDr., Katarína Keratová, Ing., Hornonitrianske múzeum v Prievidzi, Košovská cesta 9, 971 01 Prievidza, tel.: +421 46 542 30 54, e-mail: [email protected], [email protected]

42


Technologické vlastnosti vybraných odrůd švestek z oblasti Bílých Karpat Jiří MLČEK Ústav technologie a mikrobiologie potravin, Fakulta technologická, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, náměstí TGM 275, 762 Zlín ABSTRACT. Technological Properties of Selected Varieties of Plums in the White Carpathian Mountains Region. Plums belong among traditional fruits of the White Carpathian Mountains region. For many centuries they have been used above all for production of plum jam or damson cheese, plum brandy and for drying. The objective of this contribution is to compare selected technological properties of seven plum varieties from the cadastral area of Valaske Klobouky. Specifically, the dry matter, soluble solid content, acid content, pectin content, nitrogen content (crude protein) and phosphorus were studied. For the production of fruit spreads (jam, damson cheese) the pectin content plays an important role; the highest content was found in the varieties ‘Haman Plum’ and ‘Common Plum’. Nitrogen content (crude protein), phosphorus and soluble solid content are important for fermentation process. All varieties showed high values of these parameters. Content of acids, which is essential for preserving the foodstuffs in a good condition, is the key parameter for canning industry. The highest content of acids was measured in the varieties ‘Stanley’ and ‘Zimmer’. Keywords: plums, White Carpathian Mountains, soluble solid content, titratable acidity, pectin, crude protein, phosphorus.

ÚVOD Švestky patří mezi tradiční ovoce oblasti Bílých Karpat. Již po staletí se zde používají na výrobu povidel, k zavařování, do ovocných knedlíků a také k sušení. Díky své cukernatosti a specifickým aromatickým látkám mají využití na výrobu kvalitních destilátů. Tradice a nevšední obliba švestek se odrazila také v novodobých symbolech a znacích mnoha obcí - např. Doubravy, Dolní Lhota apod. (Tetera 2006). Odrůdy švestek jsou v dnešním pomologickém systému řazeny ke druhu slivoň švestka (Prunus domestica). Pomologicky se kulturní odrůdy slivoní (Prunus domestica) rozdělují podle Ropa et al. (2009) následovně: - subsp. insititia – patří sem slívy (var. juliana), špendlíky (var. pomariorum) a mirabelky (var. cerea), - subsp. italica – patří sem kulovité renklódy (var. claudiana) a vejčité renklódy (var. ovoidea), - subsp. oeconomica – patří sem pravé švestky (var. pruneauliana) a pološvestky (var. mammilaris). Právě švestky a pološvestky se vyznačují ze všech slivoní nejvyššími obsahy cukrů, ale i minerálních látek, jako například, železa, hořčíku a fosforu (Rop & Valášek 2007a). 43


Důležitý je také obsah technologicky významných látek, jako je pektin a hrubá bílkovina (Kopec 1998).

MATERIÁL A METODIKA Cílem tohoto příspěvku je podat přehled o chemických parametrech důležitých pro technologické vlastnosti vybraných odrůd švestek a pološvestek. Pro výzkum byly konkrétně vybrány tyto odrůdy: Hamanova švestka, Pavlůvka, Stanley, Švestka domácí, Vlaška, Wangenheimova, Zimmerova. Plody těchto odrůd byly získány z katastrálního území Valašských Klobouk. Základní půdní a klimatické vlastnosti lokality jsou uvedeny v tabulce 1. Plody švestek byly sklízeny v konzumní zralosti vždy z pěti stromů dané odrůdy. Pro měření byly z každého stromu použity 3 opakování (dohromady tedy u každé odrůdy 15 opakování). Mezi základní chemické charakteristiky, které jsou důležité pro technologické využití švestek, patří sušina, refrakce (obsah cukrů), množství kyselin, obsah pektinu, obsah dusíku (vyjádřen jako hrubá bílkovina) a fosforu (Kyzlink 1990; Rop, Valášek & Hoza 2005). Pro stanovení těchto parametrů byly použity následující metody podle Novotného (2000): - sušina byla stanovena vysušením při 105°C ± 2°C do konstantní hmotnosti a vyjádřena v hmotnostních procentech, - refrakce byla měřena polarometricky a vyjádřena jako stupně refraktometrické sušiny (°RS), - obsah celkových kyselin byl stanoven potenciometrickou titrací hydroxidem sodným a vyjádřen v g.100 g-1 čerstvé hmoty, - pro určení množství pektinu byl proveden výluh ovocné drti kyselinou chlorovodíkovou c = 1 mol.dm-3. Pektin byl následně stanoven fotometricky jako zbarvený komplex tvořený produktem termického rozložení galakturonové kyseliny s m-hydroxybifenylem v prostředí koncentrované H2SO4 – množství pektinu bylo vyjádřeno v g.100 g-1 čerstvé hmoty. - pro analýzu rostlinného materiálu na obsah hrubé bílkoviny a fosforu byla rostlinná hmota mineralizována ve směsi koncentrované kyseliny sírové a 30 % peroxidu vodíku. V mineralizovaném vzorku byl stanoven obsah dusíku metodou podle Kjeldahla a po vynásobení koeficientem 6,25 vyjádřen jako obsah hrubé bílkoviny v g.100 g-1 čerstvé hmoty; dále byl v mineralizátu měřen obsah fosforu kolorimetricky vanadičnanovou metodou – obsah fosforu byl vyjádřen v mg.100 g-1 čerstvé hmoty. 44


U získaných výsledků bylo provedeno také statistické testování pomocí metody analýzy variance (Snedecor & Cochran 1967).

VÝSLEDKY A DISKUSE Výsledky chemických analýz jsou uvedeny v tabulce 2. Při porovnání výsledků chemických analýz byly naměřeny nejvyšší obsahy sušiny u odrůd Pavlůvka a Stanley. Tyto odrůdy, podobně jako odrůda Švestka domácí, měly také nejvyšší množství refraktometrické sušiny (viz tab. 2). Refrakce je důležitým ukazatelem pro obsah zkvasitelných cukrů a tedy vhodnost pro výrobu kvasů k přípravě destilátů. Pro správné kvašení má význam také obsah kyselin (Rop & Hrabě 2009). Ten byl vysoký u odrůdy Zimmerova nebo Stanley (0,74 g.100 g-1 čerstvé hmoty). Přitom odrůda Stanley je běžně používána i ve velkovýrobě pro výrobu slivovice (Rop & Valášek 2007b). Vysoký obsah kyselin je důležitý i pro konzervárenské využití ovocných plodů. Kyseliny snižují hodnotu pH potraviny a v konzervárenské praxi potom takovéto suroviny patří mezi údržné a snadno zpracovatelné (Kyzlink 1990). Právě švestky se vyznačují vysokým množstvím kyselin při srovnání s jinými druhy našeho ovoce. Také obsah pektinu je u švestek zpravidla vysoký (Rop et al. 2009). Při měření vzorků z Valašskokloboucka byly nejvyšší množství pektinu zaznamenány u odrůd Hamanova švestka a Švestka domácí. V potravinářské technologii má pektin důležitou úlohu, kdy v přítomnosti cukru želíruje a vytváří gelovitou strukturu nezbytnou pro výrobu ovocných pomazánek – povidla, džemy, marmelády (Čepička 1995; Rop et al. 2008). Při výrobě kvasů vyžadují kvasinky ke své správné činnosti i vysoký obsah dusíku (vyjádřený jako hrubá bílkovina) a fosforu (Hrabě, Rop & Hoza 2006; Rop & Valášek 2007c). Zatímco v případě obsahu fosforu se statistické rozdíly mezi odrůdami nepotvrdily, tak u hrubé bílkoviny bylo zaznamenáno významně nejvyšší množství u odrůdy Wangenheimova (0,81 g.100 g-1 čerstvé hmoty) Tabulka 1. Základní půdní a klimatická charakteristika lokality Parametr

Lokalita

Půdní typ

kambizem

Nadmořská výška

340 m n.m.

Průměrná roční teplota

7,9 °C

Průměrné roční srážky

760 mm

45


Tabulka 2. Obsah sušiny (% w/v), refrakce (°RS), kyselin (g.100 g-1 čerstvé hmoty), pektinu (g.100 g-1 čerstvé hmoty), hrubé bílkoviny (g.100 g-1 čerstvé hmoty) a fosforu (mg.100 g-1 čerstvé hmoty) odrůda Hamanova švestka Pavlůvka Stanley Švestka domácí Vlaška Wangenheimova Zimmerova

sušina refrakce kyseliny pektin 17,55 15,9 0,63 2,95 20,69 20,6 0,66 2,15 20,27 19,8 0,74 2,58 19,17 20,4 0,62 2,97 18,39 18,3 0,65 2,04 18,66 16,5 0,70 2,09 19,50 16,6 0,74 1,58

hrubá bílkovina fosfor 0,52 0,15 0,73 0,16 0,59 0,13 0,60 0,14 0,74 0,15 0,81 0,16 0,71 0,17

LITERATURA ČEPIČKA, J. 1995: Obecná potravinářská technologie. VŠCHT, Praha, 246 pp., ISBN 80-7080-239-1. HRABĚ, J., ROP, O. & HOZA, I. 2006: Technologie výroby potravin rostlinného původu. Academia centrum, Zlín, 178 pp., ISBN 80-7318-372-2. KOPEC, K. 1998: Tabulky nutričních hodnot ovoce a zeleniny. ÚZPI. Praha, 72 pp., ISBN 80-86153-64-9. KYZLINK, V. 1990: Principles of Food Preservation. Elsevier, Amsterdam, 598 pp., ISBN 0-444-98844-0. NOVOTNÝ, F. 2000: Metodiky chemických rozborů pro hodnocení kvality odrůd. ÚKZÚZ, Brno, 555 pp., ISBN 80-86051-76-5. ROP, O., VALÁŠEK, P. & HOZA, I. 2005: Teoretické principy konzervace potravin – hlavní konzervárenské suroviny. Academia centrum, Zlín, 130 pp., ISBN 80-7318-339-0. ROP, O. & VALÁŠEK, P. 2007a: Základní potravinářské suroviny pro konzervaci. Skripta, Academia centrum, Zlín, 78 pp., ISBN 978-80-7318-590-9. ROP, O. & VALÁŠEK, P. 2007b: Výroba nápojů a pochutin. Academia centrum, Zlín, 112 pp., ISBN 978-80-7318-588-6 . ROP, O. & VALÁŠEK, P. 2007c: Technologické praktikum. Academia centrum, Zlín, 126 pp., ISBN 978-80-7318-589-3. ROP, O., KRAMÁŘOVÁ, D., VALÁŠEK, P. & BŘEZINA, P. 2008: Obsah pektinu v krajových odrůdách jablek. Chemické listy, 102: 851, ISSN 1213-7103. ROP, O. & HRABĚ, J. 2009: Ne alkoholické a alkoholické nápoje. UTB, Academia centrum, Zlín, 129 pp., ISBN 978-80-7318-748-4. ROP, O., KRAMÁŘOVÁ, D., JURÍKOVÁ, T., JANÍK, M., HOZA, I., MLČEK, J. & VALÁŠEK, P. 2009: Chemical chracteristics of fruit in selected local apple varieties. Acta fytotechnica et zootechnica, 12: 573 – 579, ISSN 1335-258 X. SNEDECOR, G. W. & COCHRAN, W. G. 1967: Statistical Methods. Iowa State University Press, Iowa. 524 pp. TETERA, V. 2006: Ovoce Bílých Karpat. ČSOP, Veselí nad Moravou, 309 pp., ISBN 80-903444-5-3.

Kontakt Jiří Mlček, Ing., Ph.D., Ústav technologie a mikrobiologie potravin, Fakulta technologická, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, náměstí TGM 275, 762 Zlín, tel.: +420 576 031 129, e-mail: [email protected]

46


Sekáči (Opiliones) Bílých a Bielych Karpat Pavel BEZDĚČKA Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 Jihlava

ABSTRACT. Harvestmen (Opiliones) of the Moravian and Slovakian White Carpathian Mountains. An overview of opilionological research in the Moravian and Slovakian White Carpathian Mountains is presented. All specialists taking part in the research are mentioned and all sources dealing with harvestmen fauna in this region are summarised. Also included are species from this region that as yet have not been published. A total of 25 species was confirmed in this area. Opiliofauna of the Moravian and Slovakian White Carpathian Mountains is very similar. Pannonian species Egaenus convexus and Zachaeus crista, Carpathian-Dinaric species Dicranolasma scabrum and Carpathian species Platybunus pallidus and Ischyropsalis manicata belong among the most important harvestmen species of the region. Keywords: harvestmen, Opiliones, faunistics, Moravian/Slovakian White Carpathian Mountains, Czech Republic, Slovakia.

ÚVOD Sekáči (Opiliones) jsou pavoukovci charakterističtí nejen morfologií a anatomií těla, ale i zajímavou bionomií. Obývají téměř všechny typy suchozemských biotopů, od xerotermních až po podmáčené, od nížin až po vysokohorská pásma. V současnosti je na celém světě popsáno okolo 6 300 druhů, ve střední Evropě však sekáči náleží k druhově málo početným skupinám bezobratlých živočichů. Na území bývalého Československa byl zjištěn výskyt pouze 40 druhů sekáčů, z toho 36 druhů v České republice a 33 druhů na Slovensku (Stašiov 2004, Schönhofer 2007, Bezděčka 2008, 2009, 2010). Sekáči žijí hlavně na vlhkých a stinných místech, v husté vegetaci, pod kameny a trouchnivějícím dřevem, mezi opadaným listím a pod odumřelou kůrou, na kmenech i v korunách stromů, na skalách a v jeskyních; některé druhy žijí synantropně a pronikají i do lidských příbytků. Nejvíce druhů se objevuje v lesním prostředí a u vody. Většina našich druhů přezimuje ve stádiu vajíček, pouze zástupci několika rodů přezimují v našich podmínkách ve stádiu subadultních nebo dospělých jedinců. Sekáči jsou polyfágové, upřednostňují však živočišnou potravu. Rozkládající se rostlinný materiál konzumují pouze při nedostatku živočišných potravních zdrojů. Většinou loví jiné drobné členovce a jejich vývojová stádia. Živí se rovněž hlísticemi a drobnými měkkýši. Hrají důležitou úlohu v udržování přirozené rovnováhy v půdních ekosystémech. Některé druhy jsou predátory fytofágních roztočů, třásněnek, vývojových stádií motýlů nebo brouků. Vzhledem k tomu, že požírají vajíčka 47


nebo vývojová stádia některých fytofágních bezobratlých během jejich kalamitního výskytu, bývají některé druhy s vyššími populačními hustotami (např. Phalangium opilio Linnaeus, 1761) uváděny jako užitečné v souvislosti s ochranou lesních a zemědělských kultur. Významným zdrojem potravy sekáčů jsou rovněž uhynulá těla bezobratlých a odumřelá organická hmota. Jejich konzumací přispívají k tvorbě humusu a urychlují koloběh látek v terestrických ekosystémech (Šilhavý 1956, Martens 1978, Pinto da Rocha et al. 2007).

HISTORIE VÝZKUMU Počátky výzkumu sekáčů na území dnešní České republiky a Slovenska jsou úzce spjaty s výzkumem pavouků, neboť teprve v roce 1833 byli sekáči odděleni od tzv. pravých pavouků (Sundevall 1833). První zmínky o arachnofauně Čech pocházejí z konce 18. století (Preyssler 1791, Preyssler et al. 1793), rozsáhlejší seznamy druhů byly publikovány až v druhé polovině 19. století. První a tedy nejstarší prací, která nám poskytuje údaje o sekáčích našeho území je Bártův seznam pavouků severních Čech (Bárta 1869). Po něm následovaly práce A. Noska, K. Absolona, J. Kratochvíla, E. Bartoše a V. Šilhavého. První informace o sekáčích Slovenska pocházejí také z druhé poloviny 19. století (např. Soerennsen 1873, Petricskó 1892). Následovaly práce E. Dadaye, G. Kolosváryho, E. Dudicha, E. Bartoše, V. Šilhavého a J. Kratochvíla, který zpracovával vedle svých sběrů i materiály dalších odborníků, především V. Šilhavého, F. Millera, A. Hoffera a S. Hraběte (Stašiov 2004). Soustavný výzkum sekáčů obou zemí začal až ve třicátých letech 20. století. K území Bílých a Bielych Karpat se však žádné z výše uvedených historických prací nevztahují.

SEKÁČI BÍLÝCH KARPAT První údaje o sekáčích Bílých Karpat publikovali Klimeš & Bezděčka (1995). V krátké faunistické zprávě jsme informovali o nálezu druhu Egaenus convexus (C. L. Koch, 1835), který byl v Bílých Karpatech objeven jako nový druh pro Českou republiku. O rok později jsem publikoval, mezi údaji o sekáčích jihovýchodní Moravy, další faunistické údaje z Bílých Karpat. Celkem jsem uvedl 17 druhů ze sedmi lokalit (Bezděčka 1996). L. Klimeš se věnoval především fauně NPR Čertoryje (Klimeš 1997) a urbanistických celků (Klimeš 1999). S A. Roušarem referovali i o devíti pro Českou republiku významných druzích sekáčů, z nichž u čtyř podali informace i z Bílých Karpat (Klimeš & Roušar 1998). V následujících letech jsem publikoval dvě práce o dvou významných panonských druzích Bílých Karpat – Zachaeus crista (Brullé, 1832) a Egaenus convexus (Bezděčka 2000, 2001). Jednalo se o dílčí výsledky mého několikaletého působení na správě CHKO Bílé Karpaty, většinu dat v té době získaných plošným průzkumem CHKO jsem dosud nezveřejnil. Zajímavé výsledky podává práce Stašiov et al. (2006), která dokladuje vývoj opilionocenózy jediné lokality, zjištěný v rámci dlouholetého výzkumného úkolu, zaměřeného na obnovu lučních porostů, na lokalitě Výzkum v k. ú. Malá Vrbka. 48


První ucelenou informaci o sekáčích Bílých i Bielých Karpat podali Stašiov a Bezděčka (2008); pro moravskou část pohoří jsme zde uvedli celkem 22 druhů a jejich stručnou charakteristiku. V témže roce jsem publikoval nález sekáče Dicranolasma scabrum (Herbst, 1799) z radějovské obory, který rozšířil nejen seznam bělokarpatských sekáčů, ale i checklist České republiky. Nejnovější informace o bělokarpatské opilionofauně přinesl I. H. Tuf a jeho studenti z UP Olomouc, v rámci výzkumu půdních bezobratlých vybraných lokalit CHKO Bílé Karpaty (Tuf et al. 2008a, b, c, d, e; 2009 a, b, c). Jejich výzkum přinesl další doklady sekáče Dicranolasma scabrum pro ČR, nové lokality pro druhy Zachaeus crista a Egaenus convexus a navíc obohatil seznam sekáčů Bílých Karpat o druh Ischyropsalis manicata L. Koch, 1865.

SEKÁČI BIELYCH KARPAT O první data týkající se fauny sekáčů Bielych Karpat se zasloužil zoolog CHKO Biele Karpaty P. Deván, který od roku 1988 prováděl široký výzkum půdních bezobratlých na území celé CHKO. Na desítkách lokalit, zahrnujících nejrůznější typy stanovišť, sbíral zejména metodou zemních pastí. Na zpracování tohoto materiálu se podíleli i mnozí externisté. V letech 1988 až 1991 zpracoval sekáče ze čtyř lokalit B. Astaloš (Muzeum A. Kmeťa, Martin), který v materiálu 608 exemplářů determinoval 13 druhů. V souladu s charakterem lokalit převažovaly lesní druhy, vzácné lesostepní druhy naopak zjištěny nebyly. Výsledky determinace publikoval až po deseti letech (Astaloš 2001). V letech 1994 až 2000 jsem determinoval 538 exemplářů z několika stovek pastí, rozmístěných na 47 lokalitách. Zjistil jsem celkem šestnáct druhů, včetně významných druhů lesostepních stanovišť, což odpovídalo značnému zastoupení lokalit tohoto typu. Sekáče Egaenus convexus jsem determinoval z deseti lokalit a Zachaeus crista ze sedmi lokalit (na dvou lokalitách byly zastiženy oba druhy společně). K dalším významným druhům patřili sekáči Dicranolasma scabrum (jedna lokalita), Astrobunus laevipes (Canestrini, 1872) (čtyři lokality) a Platybunus pallidus Šilhavý, 1938 (jedna lokalita). S výjimkou údajů o Zachaeus crista a Egaenus convexus jsem ostatní nálezová data dosud nepublikoval (Bezděčka 2000, 2001). Celkem jsme s B. Astalošem zjistili na území Bielych Karpat 20 druhů sekáčů. Rozdíl v druhovém spektru zjištěném oběma determinátory je patrný z tabulky (Tab. 1.). Podobně, jako pro moravskou část pohoří, tak i pro Biele Karpaty jsme první souhrnný přehled zdejší opilionofauny (čítající 22 druhů) podali se S. Stašiovem v publikaci „Louky Bílých Karpat“ (Stašiov & Bezděčka 2008). Do tohoto přehledu jsem zařadil i druhy, která jsem nejen determinoval v materiálech P. Devána, ale i ty, které jsem při svých cestách do Bielých Karpat sám nasbíral, jejichž nálezová data jsem však dosud nepublikoval. V roce 2009 jsem determinoval dosud nezpracovaný sběr P. Devána z roku 1997 z doliny Trstie. Mezi pěti druhy sekáčů jsem zjistil i druh Paranemastoma quadripunctatum (Petry, 1833). Tento nález se stal jedním ze tří dokladů přítomnosti tohoto druhu na území Slovenska (Bezděčka 2009). 49


Tab. 1. Přehled sekáčů CHKO Biele Karpaty ze zemních pastí z let 1988 až 2000 (lgt. P. Deván). det. B. Astaloš 1988–1991

det. P. Bezděčka 1993–2000

Nemastoma lugubre Müller, 1776

+

+

Paranemastoma quadripunctatum Perty, 1833

-

+*

Mitostoma chrysomelas Hermann, 1804

+

-

-

+

Trogulus cf. nepaeformis Scopoli, 1763

+

-

Trogulus cf. tricarinatus Linnaeus, 1767

+

+

Phalangium opilio Linnaeus, 1761

-

+

Opilio saxatilis C. L. Koch, 1839

-

+

Platybunus bucephalus C. L. Koch, 1835

+

+

Platybunus pallidus Šilhavý, 1938

+

+

Rilaena triangularis Herbst, 1799

+

+

Lophopilio palpinalis Herbst, 1799

+

+

Zachaeus crista Brullé, 1832

-

+

Egaenus convexus C. L. Koch, 1835

-

+

Oligolophus tridens C. L. Koch, 1836

+

+

Lacinius horridus Panzer, 1794

-

+

Lacinius ephippiatus C. L. Koch, 1835

+

+

Mitopus morio Fabricius, 1799

+

+

Astrobunus laevipes Canestrini, 1872

-

+

Leiobunum rotundum Latreille, 1798

+

-

Leiobunum rupestre (Herbst, 1799)

+

-

13

17

Čeleď, druh / Familie, species Nemastomatidae

Dicranolasmidae Dicranolasma scabrum (Herbst, 1799) Trogulidae

Phalangiidae

Sclerosomatidae

Biele Karpaty celkem Pozn.: +* determinace provedena až v roce 2009 50

21 druhů


Tab. 2. Aktuální seznam sekáčů Bílých a Bielych Karpat (stav k 9.6.2010). Čeleď, druh / Familie, species

Bílé Karpaty

Biele Karpaty

Nemastoma lugubre Müller, 1776

+

+

Paranemastoma quadripunctatum Perty, 1833

+

+

Mitostoma chrysomelas Hermann, 1804

+

+

+

+

Trogulus cf. nepaeformis Scopoli, 1763

+

+

Trogulus cf. tricarinatus Linnaeus, 1767

+

+

+

-

Phalangium opilio Linnaeus, 1761

+

+

Opilio parietinus (De Geer, 1778)

+

+

Opilio saxatilis C. L. Koch, 1839

+

+

Platybunus bucephalus C. L. Koch, 1835

+

+

Platybunus pallidus Šilhavý, 1938

+

+

Rilaena triangularis Herbst, 1799

+

+

Lophopilio palpinalis Herbst, 1799

+

+

Zachaeus crista Brullé, 1832

+

+

Egaenus convexus C. L. Koch, 1835

+

+

Oligolophus tridens C. L. Koch, 1836

+

+

Lacinius horridus Panzer, 1794

+

+

Lacinius ephippiatus C. L. Koch, 1835

+

+

Mitopus morio Fabricius, 1799

+

+

Gyas titanus Simon, 1879

+

+

Astrobunus laevipes Canestrini, 1872

+

+

Leiobunum rotundum Latreille, 1798

+

+

Leiobunum rupestre (Herbst, 1799)

+

+

Leiobunum tisciae Avram, 1968

-

+

24

24

Nemastomatidae

Dicranolasmidae Dicranolasma scabrum (Herbst, 1799) Trogulidae

Ischyropsalinae Ischyropsalis manicata L. Koch, 1865 Phalangiidae

Sclerosomatidae

Bílé a Biele Karpaty celkem

25 druhů 51


DISKUSE A ZÁVĚR Z výše uvedených informací a z mé nepublikované databáze sekáčů Bílých a Bielych Karpat vyplývá, že sekáči byli na moravské straně pohoří dosud studováni na 67 lokalitách a ve slovenské části na 43 lokalitách. Ačkoliv dosavadní výzkum zdaleka neobsáhl celé Bílé a Biele Karpaty, dosažené výsledky poskytují v základních rysech informace o druhovém zastoupení sekáčů celého pohoří a jeho podhůří. Celkem zde bylo dosud zaznamenáno 25 druhů sekáčů náležejících do šesti čeledí (Tab. 2.). Na moravské straně pohoří byl doložen výskyt 24 druhů, což představuje 67 % fauny sekáčů České republiky, na slovenské straně také 24 druhů, což představuje 73 % fauny sekáčů Slovenské republiky. Z faunistického hlediska patří k významnějším panonské druhy Egaenus convexus a Zachaeus crista, karpatsko-dinárský druh Dicranolasma scabrum a karpatské druhy Platybunus pallidus a Ischyropsalis manicata. Ačkoli, ve srovnání s jinými oblastmi České a Slovenské republiky, je území Bílých i Bielych Karpat dobře prozkoumáno, další průzkumy tohoto regionu jsou nezbytné. Mohou doplnit stávající poznatky o rozšíření jednotlivých druhů sekáčů v tomto regionu a nelze ani vyloučit nálezy pro území dosud nedoložených druhů, například Ischyropsalis hellwigi hellwigi (Panzer, 1794), Paranemastoma kochi (Nowicki, 1870), Nelima semproni Szalay, 1951, případně synantropní druh Opilio canestrinii (Thorell, 1876). Na moravské straně pak lze očekávat nález druhu Leiobunum tisciae, na slovenské straně zase Ischyropsalis manicata.

LITERATURA ASTALOŠ, B. 2001: Harvestmen (Opiliones) of the Biele Karpaty protected landscape area. Biodiversitas Slovaca, 1: 12–15. BÁRTA, E. 1869: Verzeichniss der Spinnen des nördlichen Böhmens, pp. 133–140 In.: KOŘISTKA, C. & KREJČÍ, J. (eds), Archiv für die naturwissenschaftliche Landesdurchforschung von Böhmen. Erster Band. Section IV, Zoologische Abtheilung. Praha. BEZDĚČKA, P. 1996: První příspěvek k poznání sekáčů jihovýchodní Moravy. The first contribution to the knowledge of the Harvestmen from south-eastern Moravia (Arachnida, Opilionida). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 1: 52–55. BEZDĚČKA, P. 2000: Příspěvek k rozšíření sekáče Zacheus crista (Brullé, 1832) v Bílých a Bielych Karpatech. Contribution to the knowledge of the harvestman Zacheus crista (Brullé, 1832) in the White Carpatians Mts. Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 5: 223–227. BEZDĚČKA, P. 2001: Příspěvek k rozšíření sekáče Egaenus convexus v Bílých a Bielych Karpatech. Contribution to the knowledge of the harvestman Egaenus convexus in the White Carpatians Mts. Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 6: 78–81. BEZDĚČKA, P. 2008: Dicranolasma scabrum – nový sekáč pro Českou republiku. Dicranolasma scabrum – a new harvestmen for the Czech Republic. Acta Rerum Naturalium, 4: 51–52. BEZDĚČKA, P. 2009: Kosec Paranemastoma quadripunctatum potvrdený pre Slovensko. Harvestman Paranemastoma quadripunctatum confirmed for Slovakia. Folia Faunistica Slovaca, Bratislava, 14(9): 59–62. BEZDĚČKA, P. 2010: První prokázaný nález sekáče Platybunus pinetorum v České republice. Západočeské entomologické listy, 1: 32–33. KLIMEŠ, L. 1997: Harvestman (Phalangida) assemblages in the Czech Republic. Acta Soc. Zool. Bohem. 61: 297–309.

52


KLIMEŠ, L. 1999: Přehlížení synantropní sekáči (Opiliones): novinky z česko-slovenského pomezí i odjinud. Neglected synanthropic harvestmen (Opiliones): novelties from the Czech-Slovak borderland and other areas. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 4: 68–71. KLIMEŠ, L. & BEZDĚČKA, P. 1995: Egaenus convexus: a new harvestman from the Czech Republic. Arachnol. Mitt., 10: 32–33. KLIMEŠ, L. & ROUŠAR, A. 1998: Remarkable harvestmen from the Czech Republic. Arachnol. Mitt., 16: 33–39. PETRICSKÓ, J. 1892: Selmeczbánya vidéké állattani tekintetben. Kiadja saját költségén a selmeczbányai gyógyászati és természettudományi egyeslet. Selmeczbánya, 133 pp. PINTO DA ROCHA, R., MACHADO, G. & GIRIBET, G. 2007: Harvestmen, the biology od Opiliones. Harvard University Press, 597 pp. PREYSSLER, J. D. 1791: Beschreibungen und Abbildungen derjenigen Insekten, welche in Sammlungen nicht aufzubewahren sind, dann aller, die noch ganz neu, und solcher, von denen wir noch keine oder doch sehr schlechte Abbildung besitzen, pp. 55–151. In: MAYER, J. (ed.): Sammlung physikalischer Aufsätze, besonders die Böhmische Naturgeschichte betreffend, von einer Gesellschaft Böhmischer Naturforscher. Dresden, Der Waltherischen Hofbuchhandlung, 626 pp PREYSSLER, J. D., LINDACKER, J. T. & HOFER, J. K. 1793: Beobachtungen über Gegenstände der Natur auf einer Reise durch den Böhmerwald im Sommer 1791, pp. 135–378. In: MAYER, J. (ed.), Sammlung physikalischer Aufsätze, besonders die Böhmische Naturgeschichte betreffend, von einer Gesellschaft Böhmischer Naturforscher. Dresden, Der Waltherischen Hofbuchhandlung, 412 pp. SCHÖNHOFER, A. L. & HOLLE, T. 2007: Nemastoma bidentatum (Arachnida: Opiliones: Nemastomatidae): neu für Deutschland und die Tschechische Republik. Arachnol. Mitt., 33: 25–30. SOERENNSEN, W. 1873: Bidrag til Phalangidernes Morphologi og Systematik samt Beskrivelse af nogle nye, herhen hřhre Former. Naturhist. Tidssk., 3(8): 489–526. STAŠIOV, S. 2004: Kosce (Opiliones) Slovenska. Technická univ. vo Zvolene, Vedecké štúdie 3/2004/A, 118 pp. STAŠIOV, S. & BEZDĚČKA, P. 2008: Sekáči – Opiliones (Harvestmen – Opiliones), pp. 237–240. In: JONGEPIEROVÁ, I. (ed.): Louky Bílých Karpat. Grassland of the White Carpathian Mountains. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 461 pp. STAŠIOV, S. & MIHÁL, I. 2005: Rozšírenie a ekológia Platybunus pallidus Šilhavý, 1938 (Opiliones) na Slovensku. Distribution and ecology of Platybunus pallidus Šilhavý, 1938 (Opiliones) in Slovakia. Naturae Tutela, 9: 123–128. STAŠIOV, S., TAJOVSKÝ, K. & RESL, K. 2006: Restored meadow harvestman communities (Opiliones) in the Bílé Karpaty Protected Landscape Area, Czech Republic. Biológia, 61: 165–169. SUNDEVALL, J. C. 1833: Conspectus Arachnidum. Londini Gothorum, Londini Gothorum, typus excudit C. F. Berling, Universitatis typographus: 1-39.

ZÁVĚREČNÉ ZPRÁVY Z PRŮZKUMŮ A DETERMINACÍ BEZDĚČKA, P. 1994: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1994. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 5 pp. BEZDĚČKA, P. 1995a: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera: aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1995. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 3 pp. BEZDĚČKA, P. 1995b: Výsledky inventarizačního průzkumu hmyzu (Insecta) a pavoukovců (Arachnida) vybraných lokalit Bílých Karpat. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 18 pp. BEZDĚČKA, P. 1996: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1996. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 4 pp. BEZDĚČKA, P. 1997a: Sekáči (Opiliones) národní přírodní rezervace Čertoryje. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 3 pp.

53


BEZDĚČKA, P. 1997b: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1997. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 4 pp. BEZDĚČKA, P. 1998: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1998. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 7 pp. BEZDĚČKA, P. 1999: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1999. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 5 pp. BEZDĚČKA, P. 2000: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 2000. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 9 pp. TUF, I. H., SOVIŠ, M., TUFOVÁ, J., ŠTRICHELOVÁ, J., MACHAČ, O. & HORA, P. 2009a: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu půdních bezobratlých lokality PR Hutě v roce 2008. [Final report of inventory of Hutě Nature Reserve in Bílé Karpaty Protected Landscape Area in year 2008]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 7 pp. TUF, I. H., SOVIŠ, M., TUFOVÁ, J., ŠTRICHELOVÁ, J., MACHAČ, O. & HORA, P. 2009b: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu půdních bezobratlých lokality PR Ve Vlčí v roce 2008. [Final report of inventory of Ve Vlčí Nature Reserve in Bílé Karpaty Protected Landscape Area in year 2008]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 6 pp. TUF, I. H., SOVIŠ, M., TUFOVÁ, J., ŠTRICHELOVÁ, J., MACHAČ, O. & HORA, P. 2009c: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu půdních bezobratlých lokality Starohrozenkovský lom v roce 2008. [Final report of inventory of Starohrozenkovský lom quarry in Bílé Karpaty Protected Landscape Area in year 2008]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 6 pp. TUFOVÁ, J., PAVELKOVÁ, K., ŠTRICHELOVÁ, J. & TUF, I. H. 2008a: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu PR Sidonie v rámci CHKO Bílé Karpaty. Edafon - Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones. [Final report of inventory of Sidonie Nature Reserve in Bílé Karpaty Protected Landscape Area. Soil fauna – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 11 pp. TUFOVÁ, J., PAVELKOVÁ, K., TUF, I. H. & ŠTRICHELOVÁ, J. 2008b: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu PP Chladný vrch v rámci CHKO Bílé Karpaty. Edafon – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones. [Final report of inventory of Chladný vrch Nature Monument in Bílé Karpaty Protected Landscape Area. Soil fauna – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 9 pp. TUFOVÁ, J., ŠTRICHELOVÁ, J., PAVELKOVÁ, K. & TUF, I. H. 2008c: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu PP Pod Vrchy v rámci CHKO Bílé Karpaty. Edafon – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones. [Final report of inventory of Pod Vrchy Nature Monument in Bílé Karpaty Protected Landscape Area. Soil fauna – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 11 pp. TUFOVÁ, J., ŠTRICHELOVÁ, J., TUF, I. H. & PAVELKOVÁ. K. 2008d: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu PR Bílé potoky v rámci CHKO Bílé Karpaty. Edafon – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones. [Final report of inventory of Bílé potoky Nature Reserve in Bílé Karpaty Protected Landscape Area. Soil fauna – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 9 pp. TUFOVÁ, J., TUF, I. H., ŠTRICHELOVÁ, J. & PAVELKOVÁ, K. 2008e: Závěrečná zpráva inventarizačního průzkumu PR Okrouhlá v rámci CHKO Bílé Karpaty. Edafon – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones. [Final report of inventory of Okrouhlá Nature Reserve in Bílé Karpaty Protected Landscape Area. Soil fauna – Chilopoda & Diplopoda & Oniscidea & Opiliones]. Ms. dep. Správa CHKO Bílé Karpaty, Luhačovice, 11 pp.

Kontakt Pavel Bezděčka., Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 Jihlava, tel.: +420 567 573 894, e-mail: [email protected]

54


Mravenci (Formicidae) Bílých a Bielych Karpat Pavel BEZDĚČKA & Klára BEZDĚČKOVÁ Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 Jihlava

ABSTRACT. Ants (Formicidae) of the Moravian and Slovakian White Carpathian Mountains. An overview of myrmecological research in the Moravian and Slovakian White Carpathian Mountains is presented. Information on previously carried out research of myrmecofauna of both areas is summarised and all identified species are listed. There were 67 species found in total in the Moravian White Carpathian Mountains and 69 species in the area of the Slovakian White Carpathian Mountains. Keywords: ants, Formicidae, Hymenoptera, faunistics, Moravian/Slovakian White Carpathian Mountains, Czech Republic, Slovakia.

ÚVOD Mravenci (Hymenoptera: Formicidae) jsou charakterističtí nejen morfologií a anatomií těla, ale i eusociálním způsobem života a chováním. Obývají prakticky všechny typy suchozemských biotopů, od xerotermních až po podmáčené, od nížin až po vysokohorská pásma. K 9.6.2010 bylo na celém světě popsáno 12 594 druhů (http://antbase.org/index.htm). Na území bývalého Československa byl dosud zjištěn výskyt 117 druhů mravenců, z toho 110 druhů v České republice a 109 druhů na Slovensku (Werner & Wiezik 2007, Bezděčka & Bezděčková 2009, Pech 2010). Druhová skladba mravenčích společenstev indikuje v mnoha ekosystémech kvalitu prostředí, ve kterém se vyskytují (cf. např. Peck 1998). Přirozené a přírodě blízké stepní, lesostepní a také některé lesní biotopy mohou hostit kvalitativně i kvantitativně bohaté myrmekocenózy, jejichž druhy si vzájemně nekonkurují. Více než dvě třetiny našich druhů mravenců obývají luční a stepní biotopy, případně jiné otevřené habitaty. Podstatně menší podíl představují druhy lesní, případně lesostepní a dendrofilní, přičemž většina lesních druhů má tendenci osídlovat přednostně lesní okraje, paseky a průseky nebo nadúrovňové či jinak osluněné stromy. To dokládá, že mravenci jsou především heliofilní organismy, nesnášející silné zastínění biotopu. Mravenci jsou často všežravci s dominantním sklonem k predaci. Řídí se momentální potravní nabídkou, a proto jsou schopni pružně reagovat na její změny. HISTORIE VÝZKUMU Výzkum mravenců na území dnešní České republiky a Slovenska má již dlouhou tradici. První české práce pocházejí z počátku druhé poloviny devatenáctého století (Kolenati 1859, Lokay 1860). Faunistický výzkum myrmekofauny Čech se však rozvíjel teprve od čtyřicátých let dvacátého století zásluhou V. Nováka, J. Sadila 55


a dalších. Výzkum myrmekofauny Moravy byl daleko intenzivnější a jeho počátek leží již na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na Moravě žila, pracovala a publikovala většina našich významných myrmekologů, zejména W. Zdobnitzky, Š. Soudek, M. Záleský, V. Šilhavý, O. Fiala a J. Kratochvíl. Na Slovensku v té době kromě M. Záleského a J. Kratochvíla sbírali mravence L. Korbel, J. Petráš, J. Roubal, A. Hoffer a další. Stěžejním momentem ve faunistickém výzkumu mravenců tehdejšího Československa bylo vydání Záleského práce „Prodromus našeho blanokřídlého hmyzu, Pars III: Formicoidea“ (Záleský 1939) a následující Kratochvílův „Doplněk nalezišť k Záleského Prodromu mravenců“ (Kratochvíl 1940). Tyto práce obsahovaly vyčerpávající soupis všech dosavadních literárních i sbírkových dokladů s výčtem lokalit nejen pro Čechy a Moravu, ale i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. K území Bílých a Bielych Karpat se však žádné z výše uvedených historických prací nevztahují. Výjimkou je několik údajů z pěti lokalit, které jsou uvedeny v Prodromu (Záleský 1939), viz níže. V druhé polovině dvacátého století myrmekologů a zejména faunistických publikací pozvolna ubývalo. Zpočátku se objevují práce J. Sadila, V. Šilhavého a K. Samšiňáka, později pak práce P. Lauterera, P. Wernera, H. Kholové, V. Vysokého, S. Nenadála a P. Bezděčky. Od konce 80. let jsou s několikaletými přestávkami publikovány aktualizované seznamy mravenců České a Slovenské republiky (Werner 1989, Bezděčka 1996, Werner & Bezděčka 2001, Werner & Wiezik 2007). V posledních dvaceti letech prožívá naše myrmekologie vzestup. Ke třem posledně jmenovaným autorům přibývají faunistické práce K. Tiché, P. Bezděčky & K. Bezděčkové, M. Holece, P. Pecha a postupně narůstá počet studentských prací, zaměřených sice na ekologii nebo půdní biologii, z nichž však lze faunistická data čerpat (Bezděčka & Bezděčková 2010). Studium mravenců a jejich rozšíření prochází na Slovensku obdobím renesance, kterou můžeme považovat za počátek samostatné slovenské myrmekologie. Na první moderní slovenskou faunistickou práci M. Labudy (1970) navázaly faunistické příspěvky A. Belákové, A. Drdulové, P. Berece, M. Ambrose, P. Randušky a T. Kožíška. V posledních deseti letech počet myrmekologických prací z území Slovenska rychle narůstá zásluhou zejména M. Wiezika, dále A. Wiezikové, M. Suváka, M. Holecové a P. Devána. K myrmekologicky nejlépe prozkoumaným oblastem České republiky patří především velká krasová území Čech a Moravy, z horských oblastí pak Šumava, Krkonoše, Českomoravská vrchovina, Krušné hory, Jeseníky, Beskydy a Bílé Karpaty. Na Slovensku je situace zatím horší. Do přehledu území relativně dobře prozkoumaných můžeme zařadit Slovenský kras, Krupinskou planinu, Bratislavu a okolí, Záhorie, Malé Karpaty, Štiavnické vrchy, Strážovské vrchy a Biele Karpaty.

MRAVENCI BÍLÝCH KARPAT První údaje o mravencích z území Bílých Karpat nacházíme v Prodromu (Záleský 1939), kde jsou zmíněny druhy Ponera coarctata (Latreille, 1802), Manica rubida (Latreille, 1802), Myrmica rugulosa Nylander, 1849, Formica cinerea Mayr, 1853 z Va56


lašských Klobouk a druh Camponotus fallax (Nylander, 1856) z Luhačovic. Jedná se o nárazové sběry dr. Richtera, který sebral několik vzorků na základě výzvy M. Záleského k tvorbě Prodromu. Od roku 1976 se Bezděčka věnoval bělokarpatské myrmekofauně a své poznatky z víceletého, ovšem nesoustavného, průzkumu shrnul do kapitoly v monografii o CHKO (Bezděčka 1992). Výsledky následujících průzkumů bělokarpatské myrmekofauny zahrnul do seznamu mravenců jihovýchodní Moravy (Bezděčka 1996a). Nálezy významných druhů publikoval o rok později (Bezděčka 1997). V letech 1996 až 2000 prováděl řadu inventarizačních průzkumů maloplošných zvláště chráněných území, jejichž výsledky však nepublikoval. Po roce 2000 máme v databázi mravenců Bílých Karpat několik záznamů z vlastních průzkumů a z ojedinělých sběrů D. Vepřka. Nejnovější dílčí informace o mravencích Bílých Karpat (Formica exsecta Nylander, 1846) se nacházejí v práci Bezděčka & Bezděčková (2008). V témže roce Bezděčka shrnul veškeré poznatky o myrmekofauně Bílých Karpat v monografii věnované bělokarpatským loukám (Bezděčka 2008). Z území Bílých Karpat je v současnosti známo celkem 67 druhů mravenců (Tab. 1.). Nevýznamnějším mravencem území je Lasius citrinus Emery, 1922. Nález hnízda nedaleko Starého Hrozenkova z roku 1989 je jediným dokladem přítomnosti tohoto druhu v České republice.

MRAVENCI BIELYCH KARPAT Také první údaje o mravencích Bielych Karpat můžeme nalézt v Prodromu (Záleský 1939). Jedná se o druhy Ponera coarctata (Latreille, 1802), Solenopsis fugax (Latreille, 1798) a Myrmecina graminicola (Latreille, 1802). Na slovenskou stranu pohoří situoval Záleský i nálezy druhů Formica truncorum Fabricius, 1804 a Camponotus vagus (Scopoli, 1763). Tyto doklady pocházejí z jednorázových sběrů několika entomologů, kteří sbírali materiál pro Záleského Prodromus. Soustavný průzkum myrmekofauny Bielych Karpat začal až v roce 1966, kdy Labuda (1970) zkoumal myrmekofaunu středního Pováží. Do výzkumu zařadil osm lokalit z území Bilelych Karpat a na nich prokázal přítomnost 24 druhů mravenců. Bezděčka začal zpracovávat myrmekofaunu Bielych Karpat současně s myrmekofaunou moravské strany pohoří, tedy od roku 1976. První shrnující poznatky jsou součástí kapitoly věnované mravencům v monografii o CHKO Bílé a Bilele Karpaty (Bezděčka 1992). V té době již intenzivně spolupracoval se zoologem Správy CHKO Biele Karpaty P. Devánem, od nějž dostával průběžně bohatý materiál mravenců k determinaci, zejména v letech 1994 až 2000 (závěrečné zprávy Bezděčka 1994 až 2000). Výsledky determinací Bezděčka nepublikoval, ale zjištěné druhy zahrnul do seznamu mravenců Slovenska (Bezděčka 1996b). V roce 1995 uskutečnil P. Berec faunistický průzkum žahadlových blanokřídlých přírodní rezervace Krasín. Zjistil zde bohaté společenstvo 34 druhů mravenců s vysokým 57


podílem stepních a lesostepních druhů (Berec 1997). Nejnovějšími publikacemi, které pojednávají o mravencích Bielych Karpat, jsou Devánovy příspěvky o myrmekofauně Krivoklátskej doliny (Deván 2003, 2008). Celkem v tomto území zjistil 34 druhů mravenců. Pro území Bielych Karpat v současnosti známe 69 druhů mravenců (Tab. 1.).

DISKUSE A ZÁVĚR Z výše uvedených informací a z naší databáze mravenců Bílých a Bielych Karpat vyplývá, že mravenci byli na moravské straně pohoří dosud studováni na 55 lokalitách a ve slovenské části na 49 lokalitách. Ačkoliv dosavadní výzkum zdaleka neobsáhl celé Bílé a Biele Karpaty, dosažené výsledky poskytují v základních rysech informace o druhovém zastoupení mravenců celého pohoří a jeho podhůří. Celkem zde bylo dosud zaznamenáno 72 druhů mravenců náležících do čtyř podčeledí (Tab. 1.). Na moravské straně pohoří byl doložen výskyt 67 druhů, což představuje 61 % myrmekofauny České republiky a na slovenské straně 69 druhů, což představuje 60 % myrmekofauny Slovenské republiky. Z faunistického hlediska patří k nejvýznamnějším druhům Messor cf. structor, Bothriomyrmex sp., Lasius citrinus a Formica exsecta. Ačkoli, ve srovnání s mnoha jinými oblastmi České a Slovenské republiky, je území Bílých i Bielych Karpat dobře prozkoumáno, další průzkumy myrmekofauny tohoto regionu jsou nezbytné. Mohou doplnit stávající poznatky o rozšíření jednotlivých druhů mravenců a nelze ani vyloučit nálezy pro území dosud nedoložených druhů, například Ponera testacea Emery, 1895, Anergates atratulus (Schenck, 1852), Myrmoxenus ravouxi (André, 1896), Temnothorax jailensis (Arnoldi, 1977), Tetramorium hungaricum Röszler, 1935, Prenolepis nitens (Mayr, 1853), Lasius paralienus Seifert, 1992, Lasius psammophilus Seifert, 1992 a dalších.

LITERATURA BEZDĚČKA, P. 1992: Mravce, pp.183–186. In.: KUČA, P., MÁJSKY, J., KOPEČEK, F. & JONGEPIEROVÁ, I. (eds): CHKO Biele a Bílé Karpaty. Ekológia, Bratislava., 380 pp. BEZDĚČKA, P. 1996a: První příspěvek k poznání mravenců jihovýchodní Moravy (Hymenoptera: Formicidae). Sborník Přírodovědného. klubu v Uherském Hradišti, 1: 70–74. BEZDĚČKA, P. 1996b: Mravenci Slovenska (Hymenoptera: Formicidae). Entomofauna carpathica, 8: 108-114. BEZDĚČKA, P. 1997: Faunistické zprávy z Moravy – 5 (Hymenoptera: Formicidae). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 2: 133–134. BEZDĚČKA, P. 2008: Mravenci – Formicidae (Ants – Formicidae), pp. 275–279. In: JONGEPIEROVÁ, I. (ed.): Louky Bílých Karpat (Grassland of the White Carpathian Mountains). ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 461 pp. BEZDĚČKA, P. & BEZDĚČKOVÁ, K. 2008: Současný stav populací mravenců podrodu Coptoformica v České republice. Acta rerum naturalium, 5: 253–258. BEZDĚČKA, P. & BEZDĚČKOVÁ, K. 2009: The first finding of Tetramorium hungaricum (Hymenoptera: Formicidae) in the Czech Republic. První nález Tetramorium hungaricum (Hymenoptera: Formicidae) v České republice. Klapalekiana, 45: 177–179.

58


BEZDĚČKA, P. & BEZDĚČKOVÁ, K. 2010: 150 let české myrmekologie se zvláštním zřetelem na faunistický výzkum ČR, pp. 1–2. In.: DVOŘÁK, L. & STRAKA, J. (eds): Blanokřídlí v Českých zemích a na Slovensku, 6. setkání, Sborník z konference, Mikulov 17.–19.6.2010, 21 pp. KRATOCHVÍL, J. 1940: Doplněk nalezišť k Záleského Prodromu mravenců. Sbor. ent. odděl. Nár. mus. v Praze, 18: 240–249. LABUDA, M. 1970: Die Ameisen (Hymenoptera, Formicoidea) im Mitteleren teil des Waagtals. Mravce (Hymenoptera, Formicoidea) stredného Povážia. Ac. Rer. Natur. Mus. Nat. Slov., Bratislava, 16: 141–188. LOKAY, E. 1860: Popsání hlavních druhů mravenců v Čechách žijících s ohledem na hosti dosud v mraveništích nalezené. Živa, 8: 238–253. PECH, P. 2010: Změny v seznamu mravenců českých zemí od posledního check-listu a poznámky k některým dalším zajímavým druhům, p. 13. In.: DVOŘÁK, L. & STRAKA, J. (eds): Blanokřídlí v Českých zemích a na Slovensku, 6. setkání, Sborník z konference, Mikulov 17.–19.6.2010, 21 pp. PECK, S. L., MCQUAID, B. & CAMPBELL, C. L. 1998: Using Ant Species (Hymenoptera: Formicidae) as a biological Indicator of Agroecosystem Condition. Environ. Entomol., 27(5): 1102–1110. WENER, P. 1989: Formicoidea, pp.153–160. In.: ŠEDIVÝ, J. (ed.), Enumeratio Insectorum Bohemoslovakiae, Check list of Czechoslovak Insects III (Hymenoptera). Acta Faun. Ent. Mus. Nat. Pragae, NM Praha, 194 pp. WERNER, P. & BEZDĚČKA, P. 2001: Seznam mravenců České republiky (Checklist of Ants of the Czech Republic). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 6: 174–183. WERNER, P. & WIEZIK, M. 2007: Vespoidea: Formicidae (mravencovití), pp. 133–164. In: BOGUSCH, P., STRAKA, J. & KMENT, P. (eds): Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae, Supplementum, 11: 1–300. ZÁLESKÝ, M. 1939: Prodromus našeho blanokřídlého hmyzu III. Formicoidea. Sbor. ent. odděl. Nár. mus. v Praze, 17: 192–240. http://antbase.org/index.htm [zobrazeno dne 8.6.2010]

ZÁVĚREČNÉ ZPRÁVY Z DETERMINACÍ BEZDĚČKA, P. 1994: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1994. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 5 pp. BEZDĚČKA, P. 1995: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera: aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1995. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 3 pp. BEZDĚČKA, P. 1996: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1996. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 4 pp. BEZDĚČKA, P. 1997b: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1997. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 4 pp. BEZDĚČKA, P. 1998: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1998. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 7 pp. BEZDĚČKA, P. 1999: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 1999. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 5 pp. BEZDĚČKA, P. 2000: Výsledky determinace vzorků blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera aculeata) a sekáčů (Opiliones) z CHKO Biele Karpaty za rok 2000. Ms. dep. Správa CHKO Biele Karpaty, Nemšová, 9 pp.

Kontakt Pavel Bezděčka, Klára Bezděčková, RNDr., Ph.D., Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 Jihlava, tel.: +420 567 573 894, e-mail: [email protected]; [email protected]

59


Tab. 1. Aktuální seznam mravenců (Formicidae) Bílých a Bielych Karpat (stav k 9. 6. 2010). Počeleď/Druh Ponerinae Hypoponera punctatissima (Roger, 1859) Ponera coarctata (Latreille, 1802) Myrmicinae Aphaenogaster subterranea (Latreille, 1798) Formicoxenus nitidulus (Nylander, 1846) Leptothorax acervorum (Fabricius, 1793) Leptothorax gredleri Mayr, 1855 Leptothorax muscorum (Nylander, 1846) Manica rubida (Latreille, 1802) Messor cf. structor (Latreille, 1798) Myrmecina graminicola (Latreille, 1802) Myrmica gallienii (Bondroit, 1920) Myrmica lobicornis Nylander, 1846 Myrmica rubra (Linnaeus, 1758) Myrmica ruginodis Nylander, 1846 Myrmica rugulosa Nylander, 1849 Myrmica sabuleti Meinert, 1861 Myrmica scabrinodis Nylander, 1846 Myrmica schencki Viereck, 1903 Myrmica specioides Bondroit, 1918 Myrmica sulcinodis Nylander, 1846 Solenopsis fugax (Latreille, 1798) Stenamma debile (Förster, 1850) Strongylognathus testaceus (Schenck, 1852) Temnothorax affinis (Mayr, 1855) Temnothorax crassispinus (Karavaiev, 1926) Temnothorax interruptus (Schenck, 1852) Temnothorax nigriceps (Mayr, 1855) Temnothorax parvulus (Schenck, 1852) Temnothorax saxonicus (Seifert, 1995) Temnothorax tuberum (Fabricius, 1775) Temnothorax unifasciatus (Latreille, 1798) Tetramorium caespitum (Linnaeus, 1758) Tetramorium ferox Ruzsky, 1903 Tetramorium impurum (Förster, 1850) Tetramorium moravicum Kratochvíl, 1941 Dolichoderinae Bothriomyrmex corsicus mohelensis Novák, 1941 60

Bílé Karpaty

Biele Karpaty

+ +

+

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + -

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + +

-

+


Počeleď/Druh Dolichoderus quadripunctatus (Linnaeus, 1771) Tapinoma madeirense Forel, 1895 Tapinoma erraticum (Latreille, 1798) Formicinae Camponotus aethiops (Latreille, 1798) Camponotus fallax (Nylander, 1856) Camponotus herculeanus (Linnaeus, 1758) Camponotus ligniperdus (Latreille, 1802) Camponotus piceus (Leach, 1825) Camponotus truncatus (Spinola, 1808) Camponotus vagus (Scopoli, 1763) Formica cinerea Mayr, 1853 Formica cunicularia Latreille, 1798 Formica exsecta Nylander, 1846 Formica fusca Linnaeus, 1758 Formica gagates Latreille, 1798 Formica polyctena Förster, 1850 Formica pratensis Retzius, 1783 Formica rufa Linnaeus, 1761 Formica rufibarbis Fabricius, 1793 Formica sanguinea Latreille, 1798 Formica truncorum Fabricius, 1804 Lasius alienus (Förster, 1850) Lasius brunneus (Latreille, 1798) Lasius citrinus Emery, 1922 Lasius distinguendus (Emery, 1916) Lasius emarginatus (Olivier, 1792) Lasius flavus (Fabricius, 1782) Lasius fuliginosus (Latreille, 1798) Lasius jensi Seifert, 1982 Lasius mixtus (Nylander, 1846) Lasius niger (Linnaeus, 1758) Lasius platythorax Seifert, 1991 Lasius umbratus (Nylander, 1846) Plagiolepis pygmaea (Latreille, 1798) Plagiolepis vindobonensis Lomnicki, 1925 Polyergus rufescens (Latreille, 1798) Bílé a Bile Karpaty celkem

Bílé Karpaty + + +

Biele Karpaty + + +

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + 67

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + 69 72

61


Vodní brouci mokřadních biotopů v Bílých Karpatech (Coleoptera: Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Dytiscidae, Helophoridae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Elmidae, Dryopidae) Dušan TRÁVNÍČEK Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Soudní 1, 762 57 Zlín ABSTRACT. Water Beetles of the Wetland Habitats in the White Carpathian Mountains. A faunistic investigation aimed at water beetles of the wetland habitats in the White Carpathians Mountains was carried out in the course of 16 years, from 1994 to 2010. The material was collected at 23 localities representing different types of wetlands – slope meadow springs, pools on wet meadow, ponds, quarry and clay-pit lakes, streams. In total, 89 species of water beetles (3 spp. of Gyrinidae, 6 spp. of Haliplidae, 2 spp. of Noteridae, 32 spp. of Dytiscidae, 10 spp. of Helophoridae, 24 spp. of Hydrophilidae, 9 spp. of Hydraenidae, 2 spp. of Elmidae and 2 spp. of Dryopidae) were recorded. The list of the species is shown in Tab. 1; ecological characteristics (EC), bioindicator group (BG), conservation status (CS) and numbers of localities where the species was recorded are added for each species. 12 species (i. e. 13,5 % of the total) come under some of the categories of the endangered animals. Graptodytes bilineatus and Limnoxenus niger represent nearly threatened species (NT), Helophorus redtenbacheri, Laccobius gracilis and Laccophilus poecilus belong to vulnerable species (VU), Gyrinus distinctus, Helochares lividus, Hydrovatus cuspidatus and Laccobius obscuratus are classified as endangered species (EN) and finally Hydrophilus piceus, Hygrotus parallelogramus and Laccobius simulatrix are regarded as critically endangered species (CR). The finds of the species interesting from the faunistics point of view are commented. The investigation was aimed, above all, at beetles inhabiting stagnant water habitats. Excepting the Kazivec stream, only a few collections in running waters on short sections of streams were carried out. Coprophilous and saprophilous scavenger beetles were not investigated and neither were the beetle families whose imagos do not live in water. The results of the investigation show the White Carpathians Mts. belongs to the regions with rich water beetle fauna where refuges of rare and endangered species occur. Keywords: water beetles, faunistics, conservation, White Carpathian Mountains, Czech Republic.

ÚVOD Vodní brouci doposud nebyli v Bílých Karpatech soustavněji zkoumáni. Obecnou charakteristiku fauny vodních brouků, kteří obývají tekoucí vody tohoto orografického celku, podal Kodada (1992). Hrbáček (1951) ve své studii odkazuje na početný materiál z vlastních sběrů v této oblasti, avšak ani v jedné z uvedených prací nejsou uváděny lokalitní údaje pro jednotlivé druhy. Teprve v Katalogu vodních brouků České republiky (Boukal et al. 2007) se objevuje několik málo konkrétních dat pro faunisticky významné nálezy, které pocházejí i z tohoto regionu. Předkládaná práce je tedy první ucelenou studií, která se zabývá vodními brouky Bílých Karpat.

CHARAKTERISTIKA SLEDOVANÉ OBLASTI Bílé Karpaty jsou detailně popsány z různých pohledů v celé řadě publikací. Při sestavování stručné charakteristiky oblasti jsem čerpal z následujících pramenů: 62


Hájek (1998), Jongepierová (2008), Kuča et al. (1992), Mackovčin P., Jatiová M. et al. (2002). Zájemce o podrobnější informace odkazuji na citované zdroje. Pohoří Bílé Karpaty leží v jihozápadních partiích Západních Karpat na hranici mezi Českou a Slovenskou republikou. Podstatná část české části spadá do CHKO Bílé Karpaty, která byla zřízena v roce 1980 na ploše 715 km2. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí cca 200 – 970 m. Geologické podloží tvoří horniny dílčích jednotek magurského flyšového příkrovu, převládají pískovce a jílovce, v menší míře jsou zastoupeny slínovce. Horniny obsahují značný podíl uhličitanu vápenatého, následkem čehož se tvoří usazeniny pěnovce v pramenech, které vyvěrají na vápnitých uloženinách. K Sudoměřicím na jihozápadě zasahuje výběžek Vídeňské pánve. V oblasti Uherský Brod – Bojkovice – Luhačovice prostoupily přes flyšové horniny neovulkanity v podobě pravých a ložních žil. Různá odolnost flyšových hornin se projevuje i v celkovém reliéfu. V místech s méně odolnými jílovci se nacházejí převážně mírné, dlouhé svahy a oblé hřbety, zatímco v nejvyšších partiích se výrazněji geomorfologicky uplatňují odolnější pískovce. Častým jevem na jílovcovém podloží jsou svahové půdní sesuvy. Území náleží k úmoří Černého moře, jeho největší část patří do povodí Moravy, menší do povodí Váhu. Výskyt podzemních vod je vázán především na mocnější polohy pískovců. Prameny se vyznačují převážně malou a rozkolísanou vydatností. S třetihorním vulkanismem souvisí výskyt minerálních vod v okolí Luhačovic. V Bílých Karpatech se nacházejí tři klimatické oblasti. Hlucká pahorkatina a údolí Veličky leží v teplé klimatické oblasti, mírně teplá oblast se rozkládá ve středních polohách pohoří a vrcholové partie již patří do chladné oblasti. Původní rostlinou formací byly vegetační stupně západopalearktického listnatého lesa. Zbytky původních porostů ukazují postupný přechod od dřínových doubrav přes dubové habřiny až po čisté bučiny ve vyšších partiích Bílých Karpat. V severní části mezi Valašskými Klobouky a Broumovem jsou ve vrcholových částech přirozeným lesním společenstvem jedlové bučiny. Nejrozšířenější dřevinou je buk, který měl v původních lesích zastoupení kolem 60 %. V nižších a teplejších polohách byly dominantní duby, které se na původní lesní vegetaci podílely 30 %. Ostatní listnáče byly zastoupeny 7 % a zbývající 3 % náležela jedli. Současný ráz zdejší krajiny byl utvářen především od 15. do 18. století, kdy v několika vlnách proběhla tzv. valašská kolonizace. Noví osadníci z východních částí karpatského oblouku zde uplatňovali své osvědčené způsoby hospodaření – zejména chov dobytka v salaších. V souvislosti s klimatickými podmínkami, klimatem a historickým vývojem je možno Bílé Karpaty rozdělit na tři části. Pro jihozápadní partie jsou typické rozsáhlé luční komplexy se solitérními stromy. Ve střední části pohoří, která se nazývá Kopanice, se nachází mozaika políček, sadů, luk, pastvin a roztroušených chalup a hospodářských stavení. Severní část má již spíše horský charakter podobný sousedním Javorníkům. 63


MATERIÁL A METODIKA Materiál jsem získával v průběhu 16 ti let v období ohraničeném roky 1994 a 2010. Vodní brouky jsem sbíral v nejrůznějších mokřadních biotopech – svahová prameniště, tůně na podmáčených loukách, rybníky, jezera v lomech a cihelnách, potoky. Zaměřil jsem se především na stojaté vody, v tekoucích vodách jsem s výjimkou potoka Kazivce uskutečnil jen několik orientačních sběrů na krátkých úsecích toků. Brouky jsem sbíral pomocí vodní síťky a různých typů cedníků (průměry ok 0,2 - 1,5 mm), kterými jsem smýkal vodní vegetaci. V tekoucích vodách jsem obracel kameny, rozrušoval dno, vodní vegetaci a kořenové vlášení a do vodní síťky zachycoval proudem unášený detrit s hmyzem. Brouky jsem vybíral pinzetou/exhaustorem přímo ze síťky nebo jsem obsah síťky vyklopil na igelitovou plochu a odlovoval jsem imaga vylézající z prosychajícího substrátu. V neposlední řadě jsem používal metodu vyšlapávání okrajů vodních ploch a vyplavování brouků z vlhkých břehů. Dokladové exempláře jsem usmrcoval běžným postupem (pomocí octového éteru). U druhů, které nelze jednoznačně určit podle zevních morfologických znaků, jsem vypreparoval penis, který jsem jako mikroskopický preparát adjustoval k příslušnému exempláři (v mikroepruvetě na špendlíku pod vypreparovaným broukem nebo nalepený přímo na nalepovací štítek s broukem). Dokladové exempláře jsou uloženy ve sbírce Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Nomenklatura, ekologické charakteristiky, zařazení do bioindikačních skupin a stupeň ohrožení je v souladu s Katalogem vodních brouků České republiky (Boukal et al. 2007). PŘEHLED ZKOUMANÝCH LOKALIT Celkem jsem sledoval 23 lokalit, které jsou v následujícím přehledu seřazeny podle abecedy (název obce, na jejímž katastru se lokalita nachází). Struktura popisu lokalit: pořadové číslo lokality, název obce, na jejímž katastru se lokalita nachází, číslo faunistického čtverce (základní čtverec podle Prunera & Míky (1996) je v souladu s prováděnými botanickými a zoologickými výzkumy v Bílých Karpatech dvojnásobně rozdělen), souřadnice GPS, nadmořská výška, popis lokality a nakonec jsou vzestupně uvedeny data sběrů na příslušné lokalitě. 1. Březová (7072Cb), 48°56’21.971”N, 17°44’37.62”E, 520 m. n. m., luční pěnovcové prameniště s jezírkem v PP Kalábová, 10.V.2001, 9.VIII.2001. 2. Horní Němčí (7171Bb), 48°54’20.998”N, 17°39’9.656”E, 600 m. n. m., tůň v PP Za lesem, litorály s bohatou vegetací, 13.IV.2000, 14.VIII.2003, 28.V.2005. 3. Kněždub (7170Ad), 48°52’4.733”N, 17°24’35.414”E, 320 m. n. m., rybník Kejda, 1.VI.1995. 4. Komňa (7072Bb), 48°58’34.157”N, 17°48’43.417”E, 540 m. n. m., PP lom Rasová, jezero v bývalém pískovcovém lomu, litorály místy bez vegetace, ale jsou zde i poměrně rozsáhlé mělčiny s bohatou vodní flórou, ve které dominují porosty orobinců (Typha spp.), 21.IV.2007, 16.V.2007, 16.VII.2007, 18.IX.2007. 64


5. Nezdenice (6972Dc), 49°0’35.29”N, 17°45’19.706”E, 300 m. n. m., jezero v bývalém lomu a odtoková stružka, 25.VII.2001, 11.V.2010. 6. Radějov (7170Ca), 48°49’44.177”N, 17°23’13.954”E, 370 m. n. m., rybníček na kraji lesa v PR Kútky, 31.V.1995, 17.VII.1996. 7. Radějov (7170Ca), 48°49’43.926”N, 17°23’19.78”E, 375 m. n. m., potok nad rybníčkem v PR Kútky, 31.V.1995, 17.VII.1996. 8. Radějov (7170Ca), 48°49’54.464”N, 17°22’58.891”E, 380 m. n. m., svahové prameniště v PR Kútky, 14.VIII.2003, 26.V.2010. 9. Slavičín (6973Aa), 49°5’32.07”N, 17°52’5.676”E, 370 m. n. m., tůň v bývalé cihelně na podmáčené louce, bohatá vodní vegetace s dominancí orobinců (Typha spp.), 21.IV.2007, 16.V.2007, 16.VII.2007, 18.IX.2007. 10. Strání (7172Aa), 48°53’3.664”N, 17°42’4.135”E, 510 m. n. m., tůň při horním okraji PP Mechnáčky, vyhloubena na svahovém prameništi, mělké litorály s vodní vegetací, v bezprostředním okolí porost suchopýru (viz. obr. 1), 2.V.2008, 28.VI.2008, 24.IX.2008. 11. Strání (7172Aa), 48°52’58.473”N, 17°42’15.544”E, 480 m. n. m., velká tůň ve střední části PP Mechnáčky (cca 8 × 3 m), v dobře vyvinuté litorální vegetaci jsou výrazně zastoupeny i mechy, 2.V.2008, 28.VI.2008, 24.IX.2008. 12. Sudoměřice (7169Bc), 48°51’45.157”N, 17°16’25.149”E, 200 m. n. m., jezero a několik tůní v údolí Sudoměřického potoka, které zde vznikly po skončení těžby cihlářské hlíny, voda v průběhu roku kolísá podle množství srážek, lokalita je v počátečních stádiích sukcese, mělčiny začínají zarůstat rákosinami a orobinci, na volném prostranství se objevují náletové dřeviny, litorály jezírka jsou na vodní vegetaci poměrně chudé s výjimkou zálivu na severozápadním okraji, 1.V.2008, 3.VI.2008, 10.IX.2008. 13. Suchov (7171Ab), 48°53’58.402”N, 17°35’1.643”E, 410 m. n. m., potok Kazivec, úsek potoka v lese s převahou jehličnanů (smrků), kamenito-písčité dno, voda mírně eutrofizovaná, dostatečně prokysličená, takřka bez vodních rostlin, 2.V.2008, 9.IX.2008, 24.IX.2008. 14. Suchov (7071Dc), 48°54’5.747”N, 17°35’31.697”E, 450 m. n. m., periodická tůň na kraji lesa, 13.V.2006. 15. Suchov (7171Ba), 48°54’0.383”N, 17°36’19.957”E, 490 m. n. m., svahové prameniště – tůňky a louže, 13.IV.2000, 13.VI.2000, 9.IX.2008. 16. Suchov (7071Dc), 48°54’16.271”N, 17°36’50.656”E, 470 m. n. m., potok Kazivec, úsek potoka protékající loukou, kamenito-písčité dno, koryto lemováno listnatými stromy a keři, voda dobře prokysličená, místy porosty mechů, 24.IX.2008. 17. Suchov (7071Dc), 48°54’2.555”N, 17°37’29.832”E, 500 m. n. m., potok Kazivec, úsek potoka v listnatém lese, kamenito-štěrkovité dno, voda hodně prokysličená, na sledovaném úseku bez vodních rostlin, 2.V.2008, 9.IX.2008. 18. Velká nad Veličkou (7171Aa), 48°53’5.427”N, 17°31’53.661”E, 320 m. n. m., svahové prameniště v NPR Zahrady pod Hájem, 24.V.1995. 19. Velká nad Veličkou (7171Aa), 48°53’28.074”N, 17°31’48.91”E, 280 m. n. m., tůně na potoce v NPR Zahrady pod Hájem, 24.V.1995. 20. Vrbětice (6973Ba), 49°6’1.594”N, 17°56’17.838”E, 370 m. n. m., nově vyhloubené tůně na okraji podmáčené louky s porosty ostřic (Carex spp.), 21.IV.2007, 16.V.2007, 16.VII.2007, 18.IX.2007. 65


21. Vrbětice (6973Ba), 49°6’1.594”N, 17°56’17.838”E, 370 m. n. m., krátký úsek potoka (cca 30 m od ústí do první tůně), kamenito-štěrkové dno, 21.IV.2007, 16.V.2007, 16.VII.2007, 18.IX.2007. 22. Žítková (7073Ab), 49°0’2.226”N, 17°53’23.021”E, 620 m. n. m., rybníček na louce u lesa pod vrcholem Ochoz, 11.VI.2004. 23. Žítková (7073Ab), 48°59’8.68”N, 17°52’52.806”E, 590 m. n. m., svahové prameniště v PP Pod Žítkovským vrchem (viz obr. 2), 11.V.2010.

VÝSLEDKY Na sledovaných mokřadech v Bílých Karpatech jsem během výzkumu zjistil 2 druhy z čeledi Gyrinidae, 6 druhů z čeledi Haliplidae, 2 druhy z čeledi Noteridae, 32 druhů z čeledi Dytiscidae, 10 druhů z čeledi Helophoridae, 24 druhů z čeledi Hydrophilidae, 9 druhů z čeledi Hydraenidae, 2 druhy z čeledi Elmidae a 2 druhy z čeledi Dryopidae; celkem jsem zaznamenal 89 druhů z uvedených čeledí. Přehled druhů přináší tabulka 1. V tabulce jsou rody a druhy v rámci čeledí řazeny abecedně, u každého druhu je uvedena jeho ekologická charakteristika, zařazení do bioindikační skupiny, případný stupeň ohrožení a čísla lokalit, na kterých byl druh zjištěn. Z tabulky je patrné, že nejpočetněji jsou zastoupeny druhy se širokou ekologickou valencí a výrazný podíl mají též detritofilní druhy. Z charakteru zkoumaných lokalit vyplývá přítomnost druhů krenofilních (prameniště), semiaqautických (prameniště, pobřežní pásmo jezírek), ritrálních a potamálních (potoky), na některých lokalitách bylo zaznamenáno i větší zastoupení acidofilních druhů. Z celkového počtu 89 zjištěných druhů je 59 (tj. 66,3 %) řazeno do bioindikační skupiny E (eurytopní druhy), 27 (tj. 30,4 %), druhů náleží do bioindikační skupiny A (adaptabilní druhy), 2 druhy (tj. 2,2 %) patří do skupiny R (reliktní druhy) a druh Laccobius simulatrix (1,1 %) nebyl zatím zařazen do žádné ze tří bioindikačních skupin (Boukal et al. 2007). Během výzkumu jsem v Bílých Karpatech zjistil výskyt 12 druhů vodních brouků (tedy 13,5 % z celkového počtu), kteří spadají do některé z kategorií ohrožených živočichů. Do kategorie téměř ohrožených druhů (NT) patří Graptodytes bilineatus a Limnoxenus niger, zranitelné druhy (VU) zastupují Helophorus redtenbacheri, Laccobius gracilis a Laccophilus poecilus, ohrožené druhy (EN) reprezentují Gyrinus distinctus, Helochares lividus, Hydrovatus cuspidatus a Laccobius obscuratus, konečně ke kriticky ohroženým druhům (CR) náležejí Hydrophilus piceus, Hygrotus parallelogrammus a Laccobius simulatrix. DISKUSE K nejzajímavějším nálezům patří potápník Hygrotus parallelogrammus, který byl zjištěn v rybníčku u Radějova (lokalita 6, 31.V.1995, 1 ♀). První údaj o jeho výskytu v České republice podložený dokladovým exemplářem publikovali Trávníček et al. (1997). Jedná se tedy o druhou recentní lokalitu v ČR, obě se nacházejí na Moravě. 66


Významný je též nález vodomila Hydrophilus piceus na lokalitě č. 4 (lom Rasová). V současné době se tento druh v ČR nachází jen vzácně ve středně velkých až velkých eutrofních rybnících s bohatým litorálním pásmem. Častěji je nalézán v CHKO Třeboňsko a na jižní Moravě, v rozsáhlých oblastech ČR však recentní nálezy chybí (Boukal et al. 2007). Vzhledem k velké nadmořské výšce lokality (540 m) je zde jeho výskyt překvapivý. S největší pravděpodobností se jedná o nejvýše doložený nález na území ČR. Sbírán byl jeden exemplář dne 18.IX.2007, ovšem tento druh zde byl pozorován během výzkumu několikrát a zaznamenáno bylo více jedinců (viz obr. 3). V lomu Rasová se tedy vyskytuje stabilní populace. Na lokalitě č. 5 (jezírko v lomu u Nezdenic) byl prokázán výskyt vodomila Laccobius simulatrix (25.VII.2001, 2 ♂♂, 1 ♀). Jedná se o třetí recentní lokalitu v ČR, vedle této byl sbírán v Moravském krasu (Boukal et al. 2007; Trávníček et al. 2008) a na pěnovcovém prameništi Březnice u Zlína (Trávníček 2010). Podobně pozoruhodné jsou i nálezy Helochares lividus na lokalitě č. 8 (tůňky na svahovém prameništi u Radějova), neboť tento druh byl zatím spolehlivě doložen pouze na jedné lokalitě v Čechách a třech na Moravě (Boukal et al. 2007; Trávníček & Boukal 1999). Tůňka v bývalé cihelně u Slavičína (lokalita č. 9) je zajímavá tím, že se v ní vyskytuje hned 5 druhů z čeledi Haliplidae. V Bílých Karpatech byli poprvé zjištěni Gyrinus distinctus (lokalita 13, 9.IX.2008, 2 exempláře), Helophorus redtenbacheri (lokalita 10, 2.V.2008, 1 exemplář), Hydrovatus cuspidatus (lokalita 11, 28.VI.2008, 1 exemplář; 24.IX.2008, 1 exemplář, pozorováno více jedinců, vyskytuje se zde vitální populace), Laccobius gracilis (lokalita 12, 1.V.2008, 1 ♂, 1 ♀; 3.VI.2008, 1 ♂; 10.IX.2008, 1 ♂; uvedeny jen dokladové exempláře, ale pokaždé zaznamenán v hojném počtu, vyskytuje se zde bohatá populace) a Hydroporus pubescens (lokalita 23, 11.V.2010, 1 ♂). Posledně jmenovaný potápník Hydroporus pubescens byl znám pouze z Čech (Boukal et al. 2007), teprve v roce 2010 jej z Moravy publikoval Trávníček (2010), a tak je tato lokalita druhou známou na Moravě. V tomto příspěvku nepředkládám kompletní přehled vodních brouků v Bílých Karpatech. Zkoumány byly mokřadní lokality, a poněvadž velká část vodomilů z podčeledi Sphaeridiinae žije v různém rozkládajícím se substrátu organického původu (např. výkaly ptáků a savců, staré plodnice hub a rostlinné zbytky, listová hrabanka), tak zde tyto druhy nefigurují. Výzkum byl zaměřen především na stojaté vody, a tak lze očekávat, že sběry v potocích prokážou přítomnost dalších druhů. Stejně tak nebyly sledovány čeledě vodních brouků, jejichž larvy se ve vodě vyvíjejí, ale imaga se zdržují mimo vodní prostředí (Scirtidae, Psephenidae).

SOUHRN A ZÁVĚR V rozmezí let 1994 až 2010 jsem v Bílých Karpatech prováděl faunistický průzkum zaměřený na vodní brouky. Během šestnácti let jsem shromáždil materiál z 23 lokalit, které představují různé typy mokřadních biotopů nacházející se v tomto pohoří 67


– svahová prameniště, tůně na podmáčených loukách, rybníky, jezírka v lomech a cihelnách, potoky. Na sledovaném území jsem zjistil celkem 89 druhů vodních brouků z čeledí Gyrinidae (2), Haliplidae (6), Noteridae (2), Dytiscidae (32), Helophoridae (10), Hydrophilidae (24), Hydraenidae (9), Elmidae (2) a Dryopidae (2). Ze zjištěného celkového počtu 12 druhů patří do některé z kategorií ohrožených živočichů. V druhovém spektru převažují druhy se širokou ekologickou valencí, výrazný podíl mají též detritofilní druhy a z charakteru zkoumaných lokalit vyplývá přítomnost druhů krenofilních, semiaqautických, ritrálních a potamálních. Nálezy zajímavé z faunistického hlediska jsou v textu komentovány. Výzkum byl zaměřen především na brouky žijící v biotopech stojatých vod, v tekoucích vodách bylo s výjimkou potoka Kazivce provedeno jen několik sběrů na krátkých úsecích toků. Stejně tak nebyli sledováni koprofilní a saprofilní vodomilové a čeledi vodních brouků, jejichž imaga žijí mimo vodní prostředí. Ze zjištěných výsledků vyplývá, že Bílé Karpaty patří k oblastem s bohatou faunou vodních brouků, kde se nacházejí refugia celé řady vzácných a ohrožených druhů.

LITERATURA BOUKAL, D. S., BOUKAL, M., FIKÁČEK, M., HÁJEK, J., KLEČKA, J., SKALICKÝ, S., ŠŤASTNÝ, J. & TRÁVNÍČEK, D. 2007: Katalog vodních brouků České republiky. Catalogue of water Beatles of the Czech Republic (Coleoptera: Sphaeriusidae, Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Paelobiidae, Dytiscidae, Hydrochidae, Helophoridae, Spercheidae, Hydrophilidae, Georissidae, Hydraenidae, Scirtidae, Psephenidae, Elmidae, Dryopidae, Limnichidae, Heteroceridae). Klapalekiana, Supplementum 43, 1-289. ISSN 1210-6100 HÁJEK, M. 1998: Mokřadní vegetace Bílých Karpat. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 4. Supplementum, 157 pp., ISBN 80-902213-5-1. HRBÁČEK, J. 1951: Přehled druhů rodu Hydraena Kug. na území Československé republiky. (Revue des espčces du genre Hydraena Kug. sur le territoire de la République chécoslovaque). (Col. Hydroph.). Časopis Československé Společnosti Entomologické, 48: 201-226. JONGEPIEROVÁ, I. (ed.) 2008: Louky Bílých Karpat. Grasslands of the White Carpathian Mountains. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí n. Moravou, 461 pp., ISBN 978-80-903444-6-4. KODADA, J. 1992: Vodné chrobáky, p. 178. In: KUČA, P., MÁJSKY, J., KOPEČEK, F. & JONGEPIEROVÁ, I. (eds.): Chránená Krajinná oblasť Biele Bílé Karpaty. Ekológia, Bratislava, 380 pp. ISBN 80-85559-09-9 KUČA, P., MÁJSKY, J., KOPEČEK, F. & JONGEPIEROVÁ, I. (eds.): Chránená Krajinná oblasť Biele Bílé Karpaty. Ekológia, Bratislava, 380 pp., ISBN 80-85559-09-9. MACKOVČIN, P., JATIOVÁ, M. et al. 2002: Zlínsko. In: MACKOVČIN, P. & SEDLÁČEK, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek II. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 376 pp., ISBN 80-86064-38-7. PRUNER, L.& MÍKA, P. 1996: Seznam obcí a jejich částí v České republice s čísly mapových polí pro síťové mapování fauny. Klapalekiana, 32 (Suppl.), 115 pp., ISSN 1210-6100. TRÁVNÍČEK, D. 2010: Vodní brouci lučního pěnovcového prameniště v EVL Březnice u Zlína (Coleoptera: Haliplidae, Dytiscidae, Helophoridae, Hydrophilidae, Hydraenidae). Acta Carpathica Occidentalis, 1 (in the press), ISSN 1804-2732. TRÁVNÍČEK, D. & BOUKAL, M. 1999: Faunistic records from the Czech Republic – 85. Coleoptera: Haliplidae, Hydrophilidae, Limnichidae. Klapalekiana, 35: 81-84, ISSN 1210-6100. TRÁVNÍČEK, D., BOUKAL, D. S., BOUKAL, M. & JEZIORSKI, P. 1997: Faunistic Records from the Czech Republic – 69. Coleoptera: Haliplidae, Dytiscidae, Hydraenidae, Hydrochidae, Hydrophilidae, Byrrhidae. Klapalekiana, 33: 123-127, ISSN 1210-6100.

68


TRÁVNÍČEK, D., BOUKAL, M., HAMET, A., VANCL, Z., CSÉFALVAY, R. & VAŠÍČKOVÁ, K. 2008: Vodní Brouci CHKO Moravský kras (Coleoptera: Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Dytiscidae, Helophoridae, Hydrochidae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Elmidae, Dryopidae, Heteroceridae). Acta Musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 8: 34-58, ISSN 0862-8548.

Kontakt Dušan Trávníček, RNDr., Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, příspěvková organizace, Soudní 1, 762 57 Zlín, tel.: +420 739 651 899, e-mail: [email protected]

Tabulka 1. Přehled druhů vodních brouků zjištěných na mokřadních lokalitách v Bílých Karpatech. EC = ekologická charakteristika, BG = bioindikační skupina, CS = stupeň ohrožení, lokality jsou u každého druhu seřazeny vzestupně. Zkratky použité pro ekologické charakteristiky: ac = acidofilní, cr = krenofilní, dt = detritofilní, eu = euryekní, po = potamální, rh = ritrální, si = silikofilní, sq = semiakvatický. Zkratky použité pro bioindikační skupinu: E = eurytopní druh, A = adaptabilní druh, R = reliktní druh, DD = nedostatečně známá vazba na biotop. Zkratky použité pro stupeň ohrožení: CR = kriticky ohrožený, EN = ohrožený, VU = zranitelný, NT = téměř ohrožený, DD = nedostatek údajů k zařazení druhu do kategorie. Taxon Gyrinidae Gyrinus distinctus Aubé, 1838 Gyrinus substriatus Stephens, 1828 Haliplidae Haliplus flavicollis Sturm, 1834 Haliplus heydeni Wehncke, 1875 Haliplus immaculatus Gerhardt, 1877 Haliplus laminatus (Schiller, 1783) Haliplus lineatocollis (Marsham, 1802) Haliplus obliquus (Fabricius, 1787) Noteridae Noterus clavicornis (De Geer, 1774) Noterus crassicornis (O. F. Müller, 1776) Dytiscidae Acilius sulcatus (Linné, 1758) Agabus bipustulatus (Linné, 1767) Agabus guttatus guttatus (Paykull, 1798) Agabus melanarius Aubé, 1837 Agabus sturmii (Gyllenhal, 1808) Colymbetes fuscus (Linné, 1758) Graphoderus cinereus (Linné, 1758) Graptodytes bilineatus (Sturm, 1835) Graptodytes pictus (Fabricius, 1787) Hydroglyphus geminus (Fabricius, 1781) Hydroporus angustatus Sturm, 1835 Hydroporus discretus Fairmaire et Brisout, 1859

EC/ BG/ CS

Lokality/Localities

po / A / EN eu / E / –

13 6

eu / E / – eu / E / – eu, dt / E / – eu / E / – rh, po, dt / E /– eu / A / – eu / E / – ac / E / – eu / E / – eu / E / – eu / E / – ac / E / – ac / E / – eu / E / – dt / A / – dt / A / NT eu / E / – eu / E / – ac / E / – eu / E / –

9 2, 4, 6, 8, 9, 11, 12, 20 9, 20 3, 9, 22 11, 12 8, 9, 10, 11, 22 2, 4, 6, 9, 10, 11, 12 4, 10, 20 6 2, 4, 6, 9, 10, 11, 12, 16, 20 13, 16, 23 1, 4, 23 9, 20 4, 6, 9, 20 3, 4, 10 2, 11, 14 4, 9, 11, 12, 20 2, 4, 6, 9, 10, 11, 12, 20 12 18, 23

69


Taxon Hydroporus ferrugineus Stephens, 1828 Hydroporus memnonius Nicolai, 1822 Hydroporus planus (Fabricius, 1781) Hydroporus pubescens (Gyllenhal, 1808) Hydroporus tristis (Paykull, 1798) Hydrovatus cuspidatus (Kunze, 1818) Hygrotus decoratus (Gyllenhal, 1810) Hygrotus impressopunctatus (Schaller, 1783) Hygrotus inaequalis (Fabricius, 1777) Hygrotus parallelogrammus (Ahrens, 1812) Hyphydrus ovatus (Linné, 1761) Ilybius chalconatus (Panzer, 1796) Ilybius fenestratus (Fabricius, 1781) Ilybius fuliginosus fuliginosus (Fabricius, 1792) Laccophilus hyalinus (De Geer, 1774) Laccophilus minutus (Linné, 1758) Laccophilus poecilus Klug, 1834 Platambus maculatus (Linné, 1758) Rhantus frontalis (Marsham, 1802) Rhantus suturalis (MacLeay, 1825) Helophoridae Helophorus aquaticus (Linné, 1758) Helophorus brevipalpis Bedel, 1881 Helophorus dorsalis (Marsham, 1802) Helophorus granularis (Linné, 1761) Helophorus griseus Herbst, 1793 Helophorus minutus Fabricius, 1775 Helophorus montenegrinus Kuwert, 1885 Helophorus nanus Sturm, 1836 Helophorus obscurus Mulsant, 1844 Helophorus redtenbacheri Kuwert, 1885 Hydrophilidae

EC/ BG/ CS ac, cr / A / – ac, po / E / – eu / E / – eu / E / – ac / E / – dt / A / EN ac / E / – eu / E / – eu / E / – dt / R / CR eu / E / – eu / E / – eu / E / – eu / E / – po / E / – eu / E / – dt / A / VU po, rh / E / – eu / E / – eu / E / –

Lokality/Localities 1 2, 5, 8, 9, 20 1, 2, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 18, 20 23 2 11 2 2, 4, 9, 10, 12, 20 4, 9 6 4, 9, 11, 20 19 6 5, 6, 9, 20 4, 6, 9, 10, 11, 12 6, 10, 11, 12 9, 12 6, 13, 16, 20, 21 6 4, 9, 12, 20, 21

eu / E / – eu / E / – dt, eu / E / – eu / E / – eu / E / – eu / E / – dt / A / – dt / A / – eu, dt / E / – dt / A / VU

2, 4, 6, 9, 10, 12, 18, 22 4, 10, 11, 15 4, 5, 10, 11, 15, 18, 23 10 2, 10, 11, 12, 15 11 4, 9, 10, 11, 15 8, 12 2 10

Anacaena limbata (Fabricius, 1792)

dt, cr, po / E /– dt, eu / E / –

Anacaena lutescens (Stephens, 1829)

eu / E / –

Anacaena globulus (Paykull, 1798)

Berosus signaticollis (Charpentier, 1825) Cercyon ustulatus (Preyssler, 1790) Coelostoma orbiculare (Fabricius, 1775) Cymbiodyta marginella (Fabricius, 1792) Enochrus fuscipennis (Thomson, 1884) Enochrus testaceus (Fabricius, 1801) Enochrus quadripunctatus (Herbst, 1797) Helochares lividus (Forster, 1771) Helochares obscurus (O. F. Müller, 1776) Hydrobius fuscipes (Linné, 1758)

70

dt / A / – dt, sq / E / – dt, eu / E / – dt / E / – dt, ac / A / DD dt, eu / E / – dt, eu / E / – dt / A / EN dt, eu / E / – dt, eu / E / –

1, 5, 16, 18, 23 5, 8, 9, 18, 20 1, 2, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 18, 20, 23 12 4 2, 9, 11, 20 8, 11, 12 8 9 6, 12 8 2, 9, 10, 11, 12, 14, 20 1, 2, 4, 5, 9, 11, 12, 18, 20, 23


Taxon Hydrochara caraboides (Linné, 1758) Hydrochara flavipes (Steven, 1808) Hydrophilus piceus (Linné, 1758) Laccobius bipunctatus (Fabricius, 1775) Laccobius gracilis Motschulsky, 1855 Laccobius minutus (Linné, 1758) Laccobius obscuratus Rottenberg, 1874 Laccobius simulatrix Orchymont, 1932 Laccobius sinuatus Motschulsky, 1849 Laccobius striatulus (Fabricius, 1801) Limnoxenus niger (Gmelin, 1790) Hydraenidae Hydraena excisa Kiesenwetter, 1849 Hydraena gracilis gracilis Germar, 1824 Hydraena melas Dalla Torre, 1877 Hydraena nigrita Germar, 1824 Hydraena riparia Kugellan, 1794 Hydraena saga Orchymont, 1930 Limnebius papposus Mulsant, 1844 Limnebius truncatellus (Thunberg, 1794) Ochthebius minimus (Fabricius, 1792) Elmidae Elmis maugetii maugetii Latreille, 1798 Riolus subviolaceus (Ph. Müller, 1817) Dryopidae Dryops auriculatus (Geoffroy, 1785) Dryops ernesti Gozis, 1886

EC/ BG/ CS dt, eu / E / – dt, eu / A / – dt / R / CR eu / A / – si / A / VU dt, eu / E / – cr, sq / A / EN si / DD / CR eu / A / – eu / E / – eu / A / NT rh / A / – rh / E / – sq, eu / E / – rh / A / – eu / E / – rh / A / – dt, sq / A / – eu / E / – dt, sq / E / – rh / A / – rh / A / – dt, sq / A / – dt, sq / A / –

Lokality/Localities 2, 4, 6, 10, 12 4 4 1, 2, 5, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 20, 22, 23 12 3, 4, 9, 10, 12, 18, 20 1, 18 5 6 4, 10, 12, 22 3, 4, 12 21 7, 13, 16, 17 5, 8, 9, 20, 21 6, 7, 13, 16, 17, 21 13, 21 13, 16, 17, 21 5, 8, 9, 10, 11, 12, 20 9, 11, 18, 20, 23 4, 9 7, 13, 16, 17, 21 13 2, 14 4

71


Hnízdní ornitocenózy zpřírodněného koryta a břehů řeky Bečvy v navrhované PR Bečva - Doubrava a v jejím okolí v letech 2008 a 2009 (Střední Pobečví, Zlínský a Olomoucký kraj) Karel PAVELKA Muzeum regionu Valašsko, Horní nám. 2, 755 01 Vsetín

ABSTRACT. Breeding Ornithocenoses of Naturalised Riverbed and Banks of the River Becva in the Proposed Natural Reserve Becva-Doubrava and its Surroundings in the Years 2008 and 2009. In the years 2008 and 2009, using line transect method, avifauna was observed in the 2km long naturalised stretch of the river Becva between Choryne and Hustopece upon Becva and its banks. A total of 47 bird species was observed, out of which 37 species were classified as breeding. Eudominant species on the banks of the river was Sylvia atricapilla, species Phylloscopus collybita, Fringilla coelebs, Parus major and Erithacus rubecula were classified as dominant species. 9 species were observed in the riverbed itself, where species Actitis hypoleuca and Charadrius dubius are tied to gravel deposits while, from the preservation point of view important, species Alcedo atthis inhabits eroded banks of the river. Keywords: breeding ornithocenoses, Carpathian torrent rivers and their surroundings, line transects, mid Becva valley.

ÚVOD Celé 20. století znamenalo v naší republice období velkoplošných úprav a regulací vodních toků, které znatelně snížily nejen jejich význam pro výskyt významných druhů rostlin i živočichů, ale měly nepříznivý vliv i na vodní režim v krajině a na samočisticí schopnost toků. Tak bylo dosaženo stavu, kdy existuje jen málo řek a jejich úseků, které by nebyly regulovány. Konkrétně na Moravě se jedná pouze o velkou část Odry protékající naším územím a malou část Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví a u Strážnice. Řeka Bečva byla regulována již koncem 19. století na území okresu Vsetín a dále i na Přerovsku. Získala tak kanálový charakter, přičemž podmínky pro výskyt zajímavých biologických druhů byly drasticky omezeny. Velké povodně v roce 1997, stoleté po mnoha desetiletích, způsobily mezi Valašským Meziříčím a Hranicemi na Moravě rozvrat tvrdé kamenné regulace toku do té míry, že se Bečva opět na mnoha místech stala řekou blízkou přírodní. Spolu se Skalickou Morávkou na okrese Frýdek - Místek jsou tak některé zpřírodněné úseky Bečvy jedinými ukázkami karpatské divočící řeky v České republice. 72


Jedním z úseků, který byl velmi nadějně navrácen k přírodnímu stavu, se stala i část toku mezi Choryní a Hustopečemi nad Bečvou. Pro jeho významné geologické, biologické i krajinářské hodnoty byl vypracován návrh na vyhlášení přírodní rezervace tohoto úseku Bečvy spolu s částí lesního komplexu Doubrava s pracovním názvem PR Doubrava – Bečva (Pavelka 2001). Její vyhlášení zatím komplikují nesouhlasná stanoviska některých vlastníků pozemků. Vzhledem k tomu, že kvantitativních údajů o výskytu ptáků v tomto zajímavém biotopu není mnoho, je od roku 2008 sledován i zmíněný úsek Bečvy.

CHARAKTER SLEDOVANÉ LOKALITY Lokalita se nachází na severovýchodní Moravě, na hranicích Zlínského a Olomouckého kraje, v okresech Vsetín a Přerov. Oblast se mezi Valašským Meziříčím a Hranicemi na Moravě se někdy nazývá Střední Pobečví. Jedná se o katastry obcí Choryně, Kladeruby a Hustopeče nad Bečvou (po toku řeky). Geomorfologicky patří do Podbeskydské pahorkatiny – nachází se na rozhraní Kelčské pahorkatiny a Štramberské vrchoviny – hranicí mezi oběma celky je řeka Bečva. Sníženinou Palačovské brány komunikoval pevninský ledovec nepřímo s údolím Bečvy. Tavné ledovcové vody odtékaly do údolí Bečvy, což potvrzuje výskyt ledovcově-jezerních a ledovcově-říčních sedimentů (Kirchner 2001). Klimaticky náleží sledovaná lokalita do oblasti mírně teplé, mírně vlhké, s mírnou zimou, pahorkatinnou (Haas 2002). V rámci okresu Vsetín jde o nejteplejší oblast. Průměrná roční teplota se zde pohybuje nepatrně nad 8 °C, léto je dlouhé a teplé v průměru se 47 letními dny, nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou měsíční teplotou 18 °C. Vegetační období s teplotami přes 10 °C trvá přibližně 164 – 166 dnů. Průměrné srážky se ve vegetačním období pohybují kolem 450 mm a v zimním období kolem 300 mm, přičemž celoroční průměr za období 1961 – 1990 činil 760,8 mm. Řečiště Bečvy mezi Valašským Meziříčím a Hustopečemi nad Bečvou je jedinečnou geologickou lokalitou (Krejčí 2001). Řadí se k podslezské jednotce vnějšího flyšového pásma, která je z větší části překryta slezskou jednotkou – vulkanity těšinitové asociace (těšinity a pikryty, podmořské lávové proudy). Ve slezské jednotce se nachází i tzv. choryňský útržek karbonu se zbytky proměnlivě zuhelnatělé fosilní flóry (svrchní karbon – westfal) (Požár 2001). Štěrkopískové náplavy v korytě Bečvy pochází z pozdního glaciálu před 13 000 – 11 950 lety, které jsou překryté povodňovými hlínami za období posledních 10 000 let (Kirchner 2001). 73


DETAILNÍ CHARAKTERISTIKA SLEDOVANÉHO ÚSEKU BEČVY Jde o povodněmi v roce 1997 zpřírodněný úsek dříve regulované řeky Bečvy. Velké vody posledních let dále prodlužují úseky blízké přírodním a také modelují koryto, erodují a zanášejí části břehů, vytvářejí náplavy říčních sedimentů, přičemž začínají vznikat i poříční tůně. Zkoumaný úsek Bečvy se nachází mezi soutokem Bečvy s říčkou Juhyní na katastru obce Choryně až po tzv. nové štěrkovny již na katastru městyse Hustopeče nad Bečvou (okres Přerov, Olomoucký kraj). Velká část toku Bečvy se přitom nachází na katastru obce Kladeruby (okres Vsetín). Celkem jde o 2,0 km délky toku (viz obr. č. 1). Bližší morfologický popis toku Charakteristickým rysem sledovaného úseku Bečvy je silně erodovaný kolmý pravý břeh s lesními společenstvy zčásti přirozeného složení, části ovlivněné dosadbami (obr. č. 2). Dále se zde nacházejí náplavové úseky především na levém břehu, v korytě a zčásti i na pravém břehu s probíhající sukcesí vegetace. Jsou to štěrkové lavice různé mocností, mnohdy rozdělené i do ostrovů uprostřed koryta toku (obr. č. 3). Celkem zaujímá sledovaná plocha 60 ha (oba břehy) vyjma koryta řeky, kde byla avifauna sice také sledována, ale vegetační pokryv je nesouvislý – procentuální podíl náplavů v celkové ploše korytě nebyl dosud vyhodnocen. Vegetační charakteristika Rostlinná společenstva (dle Ševčíka, 2000): • Říční rákosiny (svaz Phalaridion arundinaceae) – vegetace s dominantní chrasticí rákosovitou, liniové lemy korytě u levého břehu. • Vrbové křoviny štěrkových náplavů (svaz Salicion eleagno-daphnoidis) – roztroušeně v korytě . • Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů (svazy Salicion triandrae a Salicion albae) – roztroušeně v korytě. • Karpatské dubohabřiny (svaz Carpinion) – pouze levý břeh, začátek a konec úseku, ve stromovém patře jde o druhy lípa srdčitá a lípa velkolistá (poměr druhů nezjišťován), dub letní, javor klen, habr obecný, bříza bradavičnatá, smrk ztepilý. Vlastní poznatky k charakteristice vegetace: • Pěstovaný křovitý lem vrby křehké na levém břehu – při částečné úpravě tohoto úseku Bečvy po povodních v roce 1997 byl vytvořen nahrnutím štěrku z koryta nový levý břeh, na němž byly vysázeny vrby, tento vegetační doprovod toku se nachází uprostřed úseku v katastru obce Kladruby. • Listnaté lesy pravého břehu (vlastní šetření červen 2010, 8 čtvercových ploch 50 × 50 m po celé délce úseku) – jde převážně pozůstatky tzv. tvrdého luhu, i když pravý břeh řeky je ojediněle při velkých povodních zaplavován. 74


Podíly jednotlivých dřevin se na vzorkovacích plochách lišily, níže uvádím jen celkový podíl dřevin v souhrnu. Jedná se většinově o vzrostlý les stáří 40-60 let, přičemž někteří jedinci dosahují i vyššího stáří. Na menší části plochy se nacházejí mlaziny – obnova lesa z pařezů po vykácení, z celkové délky 2 km lesa na pravém břehu se jedná jen o 100 metrů mlazin. Jako dominantní dřeviny byly zjištěny druhy: lípa srdčitá a lípa velkolistá (poměr druhů nezjišťován) – 34,5 % dub letní (nižší podíl vzhledem k přírodnímu zastoupení, cílené kácení ) – 27,6 % jasan ztepilý – 14,7 % a bříza bradavičnatá – 5,1 %. Další méně zastoupené druhy: habr obecný – 4,0 %; třešeň ptačí – 3,4 % a trnovník akát – 2,3 % a javor klen. Ve sníženinách a na části břehu Bečvy těsně u vody jsou již dřeviny luhu měkkého (vrba bílá a vrba křehká, ojediněle topol osika a topol bílý) – nebyly vyhodnoceny kvantitativně. V keřovém porostu jsou hojní jedinci obou druhů lípy, dále střemcha hroznovitá, javor klen, místy i bez černý a krušina olšová.

METODIKA Sledování vyskytující se avifauny bylo prováděno dle upravené liniové metody dle Emlena (1971) na podmínky hnízdního období – na pásu známé šíře. Byli sčítáni všichni vizuálně a akusticky determinovaní ptáci, přičemž byl rozlišován jejich výskyt ve třech částech transektu – levý břeh, koryto, pravý břeh. Na pravém břehu byli evidováni práci do 50 metrů od hrany břehu, na levém do 10 metrů a pak ve vlastním korytě řeky. Koryto řeky včetně svažujícího se břehu, erodovaného břehu, ostrovů a náplavů. Ve vegetačním období byly provedeny tři až čtyři snímky za sezónu – 1 × duben, 1 - 2 × květen, 1 × červen. Sčítáno bylo jen za vyhovujících podmínek – tedy při počasí bez deště a silného větru. V tabulce byly pak výsledky z obou břehů shrnuty do jedné položky a zvlášť v korytě řeky. Bylo provedeno vyhodnocení druhů hnízdících, přeletujících, tahových a druhů zaletujících za potravou. Získané údaje byly shrnuty za oba břehy i koryto do jedné tabulky, přičemž byl vylišen podíl druhů vyskytujících se v korytě toku. Jednotlivé druhy byly seřazeny dle dominace od nejhojnějším k druhům s nejmenším podílem. 75


Tabulka 1. Přehled hnízdních ornitocenóz na Bečvě mezi Choryní a Hustopečemi nad Bečvou v letech 2008 a 2009

Hnízdní období roku Čís. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37

DRUH Sylvia atricapilla Phylloscopus collybita Fringilla coelebs Parus major Erithacus rubecula Parus caeruleus Turdus merula Emberiza citrinella Troglodytes troglodytes Actitis hypoleucos Sylvia borin Acrocephalus palustris Dendrocopos major Turdus philomelos Prunella modularis Alcedo atthis Sitta europaea Motacilla cinerea Parus ater Anas platyrhynchos Motacilla alba Sylvia communis Coccothraustes coccothr. Ficedula albicollis Muscicapa striata Streptopelia turtur Locustella fluviatilis Charadrius dubius Certhia familiaris Garrulus glandarius Carduelis carduelis Picus canus Phylloscopus trochilus Regulus regulus Chloris chloris Sturnus vulgaris Oriolus oriolus Celkem párů

2008

2009

Celkem

Párů

D (%)

Párů

D (%)

Párů

D (%)

24 9 11 11 7 5 5 5 5 4 4 7 5 3 3 4 3 2 2 3 1 1 1 1 2 1 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

17,0 6,4 7,8 7,8 5,0 3,6 3,6 3,6 3,6 2,8 2,8 4,9 3,6 2,1 2,1 2,8 2,1 1,4 1,4 2,1 0,7 0,7 0,7 0,7 1,4 0,7 1,4 0,7 0,7 0,7 0,7 0,7 0,7 0,7 0,7 0,7 0,7

19 14 7 6 8 7 6 6 5 4 4 1 2 3 3 2 2 2 2 1 2 2 2 2 1 2 0 1 1 1 1 1 0 0 0 0 0

15,8 11,7 5,8 5,0 6,7 5,8 5,0 5,0 4,2 3,3 3,3 0,8 1,7 2,5 2,5 1,7 1,7 1,7 1,7 0,8 1,7 1,7 1,7 1,7 0,8 1,7 0 0,8 0,8 0,8 0,8 0,8 0 0 0 0 0

43 23 18 17 15 12 11 11 10 8 8 8 7 6 6 6 5 4 4 3 3 3 3 3 3 3 2 2 2 2 2 2 1 1 1 1 1

16,5 8,8 6,9 6,6 5,8 4,6 4,2 4,2 3,8 3,1 3,1 3,1 2,7 2,3 2,3 2,3 1,9 1,6 1,6 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 0,8 0,8 0,8 0,8 0,8 0,8 0,4 0,4 0,4 0,4 0,4

141

120

260

Průměr 2008 - 2009 Z toho Párů koryto 21,5 0 12,5 0 9,5 0 8,5 0 7,5 0 6,0 0 5,5 0 5,5 4,5 5,0 0 4,0 4,0 4,0 3,0 4,0 3,0 3,5 0 3,0 0 3,0 0 3,0 0 2,5 0 2,0 2,0 2,0 0 2,0 2,0 1,5 1,0 1,5 0 1,5 0 1,5 0 1,5 0 1,5 0 1,0 0,5 1,0 1,0 1,0 0 1,0 0 1,0 0 1,0 0 0,5 0 0,5 0 0,5 0 0,5 0 0,5 0 132 21

Vysvětlivky: Šedé podbarvení - druhy dominantní, v procentuálním zastoupení nad 5,0 % Tučnými linkami je oddělen druh nebo více druhů patřící k jednomu ptačímu řádu

76


Tabulka 2. Ostatní druhy zjištěné na řece Bečvě mezi Choryní a Hustopečemi nad Bečvou v letech 2008 a 2009 Hnízdní období roku Čís.

DRUH

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

Ardea cinerea Ciconia nigra Mergus merganser Buteo buteo Falco subbuteo Tringa ochropus Cuculus canorus Apus apus Jynx torquilla Dryocopus martius Hirundo rustica Delichon urbica Turdus pilaris Turdus viscivorus Acrocephalus schoenobaenus Phylloscopus sibilatrix

2008 Počet Celkem zjištění ex. 3 9 1 2 2 8 1 1 0 0 1 1 0 0 0 0 1 1 0 0 2 72 2 81 0 0 0 0 0 0 1 1

2009 Počet Celkem zjištění ex. 3 3 0 0 0 0 2 2 1 2 0 0 1 1 1 2 0 0 1 2 1 11 1 100 1 2 1 1 1 1 0 0

Charakter výskytu Po Po, Hv Hv Hv T Hv T T T Hv T, Po T, Po Hv Hv T T

Vysvětlivky: Po - potravní charakter výskytu, především koryto Bečvy nebo vzduchový sloupec nad sledovaným transektem Hv - hnízdní výskyt, zálet z hnízd. teritoria v blízkém okolí případně i možné hnízdění ve sledovaném transektu T - výskyt na tahu Tučnými linkami jsou odděleny druhy patřící k jednomu ptačímu řádu

VÝSLEDKY Souhrnné výsledky za oba roky sledování jsou uvedeny v tabulce č. 1. Celkem byl za dva roky zjištěn výskyt 47 ptačích druhů, z toho bylo 37 hnízdících druhů náležejících k sedmi ptačím řádům. V jednotlivých letech to bylo 37 a 31 druhů klasifikovaných jako hnízdících. Celkem bylo na sledovaném úseku vyhodnoceno 141 a 120 párů v jednotlivých letech, průměr za oba roky činí 132 párů. Z toho v korytě řeky se vyskytovalo 21 ptačích párů. Na březích řeky byl zjištěn jako eudominantní druh Sylvia atricapilla, ještě jako dominantní byly klasifikovány Phylloscopus collybita, Fringilla coelebs, Parus major a Erithacus rubecula. Nad 4 % ní podíl ve sledované ornitocenóze měly druhy Parus caeruleus, Turdus merula a Emberiza citrinella. Dalšími recendentními druhy na březích řeky byly Dendrocopos major, Turdus philomelos a Prunella modularis.V korytě řeky bylo zjištěno 9 ptačích druhů klasifikovaných jako hnízdící – Anas platyrhynchos, Actitis hypoleuca, Charadrius dubius, Alcedo atthis, Motacilla alba, Motacilla cinerea, Acrocephalus palustris, Emberiza citrinella a Sylvia borin. Výskyt některých druhů v korytě řeky v roce 2009 77


byl negativně ovlivněn vysokými stavy vody v květnu – snížení se projevilo u druhů Alcedo atthis a především u Acrocephalus palustris. Ostatní druhy nevyhodnocené jako hnízdící v transektu jsou uvedeny v tabulce č. 2. Jedná se celkem o 16 druhů náležejících k osmi ptačím řádům. Jde o druhy zjištěné na tahu, při záletu ze svého hnízdního teritoria v okolí, zaletující sem za potravou a u některých z nich není vyloučeno ani zahnízdění (např. Mergus merganser a Tringa ochropus). Z hlediska ochranářského statutu jsou významné druhy vázané na koryto řeky – ledňáček říční – silně ohrožený druh, v příloze I tzv. ptačí směrnice ES a pisík obecný, silně ohrožený druh dle přílohy k zákonu o ochraně přírody a krajiny, v příloze I. ptačí směrnice ES nezařazen (Hora 1998).

ZÁVĚR V letech 2008 a 2009 byla sledována liniovou metodou avifauna na 2,0 km zpřírodněném úseku řeky Bečvy mezi Choryní a Hustopečemi nad Bečvou a na jejich březích. Celkem byl zjištěn výskyt 47 ptačích druhů, z toho bylo 37 druhů klasifikováno jako druhy hnízdící. Eudominantním druhem na březích řeky byl Sylvia atricapilla, jako druhy dominantní byly klasifikovány druhy Phylloscopus collybita, Fringilla coelebs, Parus major a Erithacus rubecula. Ve vlastním korytě řeky byl zjištěn výskyt 9 druhů, přičemž na vlastní štěrkové náplavy jsou vázány druhy Actitis hypoleuca a Charadrius dubius, na erodovaný břeh řeky ochranářsky významný druh Alcedo atthis. Na iniciální stadia vegetace jsou vázány v korytě řeky druhy Emberiza citrinella, Sylvia borin, Acrocephalus palustris a Locustella fluviatilis. Dalších 16 zjištěných druhů nebylo klasifikováno jako druhy hnízdící – jde o výskyt na tahu, potravní zálety ať z blízkého hnízdního teritoria či ze vzdálenějších hnízdišť, přičemž u některých druhů není vyloučeno zahnízdění ve sledované ploše (Mergus merganser a Tringa ochropus).

LITERATURA HAAS, J. 2002: Klimatické poměry. In: NEKUDA, V. (ed.): Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín, Valašské Meziříčí, 964 pp. HORA, J. (ed.) 1998: Legislativa EU a ochrana přírody. Česká společnost ornitologická, Praha. 96 pp. KIRCHNER, K. 2001: Geomorfologie, pp. 39-44. In: PAVELKA, J. & TREZNER, J. (eds.), Příroda Valašska (okres Vsetín), Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 504 pp. + 64 pp. barevné přílohy. KREJČÍ, O. & KIRCHNER, K. 2001: Geologický vývoj, pp. 35-36. In: PAVELKA, J. & TREZNER, J. (eds.), Příroda Valašska (okres Vsetín), Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 504 pp. + 64 pp. barevné přílohy. KREJČÍ, O. 2001: Geologie, pp. 13-18. In: PAVELKA, J. & TREZNER, J. (eds.), Příroda Valašska (okres Vsetín), Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 504 pp. + 64 pp. barevné přílohy.

78


PAVELKA, J. et al. 2001: Přehled zvláště chráněných území a dalších hodnotných lokalit, pp. 91 - 132. In: PAVELKA, J. & TREZNER, J. (eds.), Příroda Valašska (okres Vsetín), Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 504 pp. + 64 pp. barevné přílohy. POŽÁR, M. 2001: Paleontologie, pp. 19-27. In: PAVELKA, J. & TREZNER, J. (eds.), Příroda Valašska (okres Vsetín), Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 504 pp. + 64 pp. barevné přílohy. ŠEVČÍK, D. 2000: Floristický výzkum severovýchodního okraje Kelčské pahorkatiny. Dipl. práce, UP Olomouc, přír. fakulta, katedra botaniky, 106pp. + 4 příl.

Kontakt Karel Pavelka, RNDr., Muzeum regionu Valašsko, Horní nám. 2, 755 01 Vsetín, pracoviště Zámek Kinských, zámecká 3, 757 01 Valašské Meziříčí, tel. + 420 571 611 764, e-mail: [email protected]

79


Manažment revitalizačných opatrení v Národnej prírodnej rezervácii Vyšehrad Anna TESÁČKOVÁ Obvodný úrad životného prostredia Prievidza, Dlhá ul. 3, 971 01 Prievidza

ABSTRACT. Management of Revitalising Measures in the National Nature Reserve Vyšehrad. The contribution looks at the problems of excluding anthropic activities from the small-scale nature reserve, established by the previous Act No. 1/1955, which dealt with the state protection of nature, where, gradually a secondary succession occurs followed by extinction of the native biotopes. Often, in these cases, in time legitimacy of protection of the given area becomes defunct. The project is planned to run for 15 years. It refers to the possibility of protection and conservation of biodiversity including other favourable environmental conditions due to which the area was declared protected. The objective is conservation of the native biotopes of this nature reserve keeping in mind that already in the last phase of the management it may be possible to reintroduce a species of rare protected species of butterfly Parnassius apollo. Keywords: expansive plants, protected area, management, reintroduction, succession, National Nature Reserve Vyšehrad.

ÚVOD Ešte stále je na Slovensku veľa miest, ktoré sú jedinečné svojim prírodným bohatstvom. Sú to však miesta, o ktorých široká a často aj odborná verejnosť nevie, nie sú až tak známe. Práve vďaka tomu si zachovali svoje prírodné a environmentálne hodnoty. To platí aj pre Národnú prírodnú rezerváciu Vyšehrad. Pri vyslovení tohto pojmu si väčšina ľudí (ale aj internetové stránky) predstaví pražský Vyšehrad. Len miestni občania vedia, že ide o chránené územie a archeologickú lokalitu Vyšehrad na okraji Žiarskeho pohoria. Pre svoju krajinársku jedinečnosť a prírodné hodnoty venujem počas celej svojej ochranárskej praxe zvýšenú pozornosť práve tomuto územiu. Prekrásne krajinárske výhľady na celú Turčiansku kotlinu, Malú a Veľkú Fatru a juhovýchodnú časť Strážovských vrchov uchvátia aj nenáročného turistu. Zároveň je prinajmenšom zaujímavé, priamo na mieste pozorovať pozostatky starobylého hradiska a vcítiť sa tak do doby okolo rokov 1300-1200 pred Kr. (Remiašová 2002). Aj preto považujem za potrebné venovať sa tomuto územiu. Je akýmsi prototypom chránených území, z ktorých bola vyhlásením územia za chránené, vylúčená akákoľvek antropická činnosť. Z ekologicky hodnotného prírodného územia sa postupne, dôsledkom sekundárnej sukcesie, stáva akási liesková džungľa, v ktorej sa zmenila biodiverzita a zanikla vzácna entomofauna. Preto je dôležité venovať pozornosť nielen národným parkom, chráneným vtáčím územiam a chráneným krajinným oblastiam, ale aj takzvaným maloplošným chráneným územiam. Veď ako inak, než správnym riadením a starostlivosťou o chránené územie dosiahneme, aby si aj široká verejnosť uvedomila dôležitosť a potrebu ochrany prírody. Manažmentové opatre80


nia realizované za pomoci vlastníkov aj miestnych občanov, môžu prispieť k pocitu zodpovednosti a posilneniu vzťahu k svojmu blízkemu životnému prostrediu. Týmto projektom chcem prispieť k zdôrazneniu zabezpečenia súčinnosti správneho ekologického využívania a ochrany maloplošných chránených území.

FYZICKO-GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA ÚZEMIA Územie Národnej prírodnej pamiatky Vyšehrad (NPR) som vyčlenila na základe platného geomorfologického členenia Slovenska (Mazúr & Lukniš 1986). V rámci Alpsko-himalájskej sústavy, podsústavy Karpaty, provincie Západné Karpaty, subprovincie Vnútorné Západné Karpaty patrí do Fatransko-tatranskej oblasti, celku Žiar a podcelku Vyšehrad. Od Lúčanskej Fatry oddeľuje Žiar, ako najmenšie jadrové pohorie Západných Karpát (Šajgalík et al. 1986), Kláštorská dolina a Vrícke sedlo. Konečný polmesiacovitý tvar pohoria bol dotváraný alpínskymi tektonickými procesmi. Pohorie je v polovici (v oblasti Vyšehradského sedla) približne o 90 ° zalomené a tým rozdelené na dve časti, ktoré majú odlišný biologický charakter. Severná časť Žiaru je budovaná prevažne druhohornými vápencami a dolomitmi. Tu dosahuje Žiar svoju maximálnu výšku (Chlieviská 1024 m). Južnú časť Žiaru budujú vo väčšine granitoidné horniny. Výnimkou je juhovýchodný okraj Žiaru v oblasti Tomášovie doliny (kontakt medzi Turčianskou kotlinou, Kremnickými vrchmi a Hornonitrianskou kotlinou). Vápence a dolomity vystupujúce z križňanskej a chočskej jednotky predstavujú výrazné skalné vrchy so silne rozčleneným až bralnatým reliéfom – Vyšehrad, Zniev, Cliviská. Zarovnané povrchy pohoria vynikajú krasovými jamami (Sklenianske lazy). Vyšehrad (830 m) je najvyšším a najvýraznejším vrcholom strednej časti pohoria Žiar predstavujúci horský prah. Nachádza sa na rozhraní Trenčianskeho kraja (okres Prievidza – obec Nitrianske Pravno, katastrálne územia Solka a Vyšehradné) a Žilinského kraja (okres Turčianske Teplice, katastrálne územie Jasenovo) po pravej strane štátnej cesty Prievidza-Martin. Jediný, pomerne obtiažny, prístup na hradisko je zo severovýchodnej strany po úzkej ceste. Na západnú stranu je prechod možný len po strmom turistickom chodníku. Dominantnosť Vyšehradu zvyšuje okrajové položenie voči mierne zvlnenej Diviackej pahorkatine (okrajového podcelku Turčianskej kotliny). Z floristického hľadiska si pozornosť zasluhujú zvyšky pôvodných bučín po obvode skalných útvarov a flóra otvorených skalných a sutinových stanovíšť. Tu sa vedľa seba nachádzajú druhy submontánneho stupňa s niektorými druhými typickými pre nižšie situované stanovištia. Rastie tu napríklad dráč obyčajný (Berberis vulgaris), jarabina mukyňová (Sorbus aria), luskáč lekársky (Vincetoxicum hirundinaria), konvalinka voňavá (Convallaria majalis), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), hadinec obyčajný (Echium vulgare), pyštek obyčajný (Linária vulgaris), ľubovník bodkovaný (Hypericum perforatum), pichliač bielohlavý (Cirsium eriophorum), devätorník peniažtekový (Helianthemum nummularium). 81


Lesy okolo vrcholovej lúky sú súčasťou NPR. Pri obnove lesných porastov je potrebné využiť pôvodné druhy drevín odpovedajúce danému lesnému typu. Dominantnou drevinou je buk lesný (Fagus sylvatica), miestami lieska obyčajná (Corylus avellana), borovica lesná (Pinus sylvestris), na skalách jarabina mukyňová (Sorbus aria), na zatienených vlhkých miestach zemolez obyčajný (Lonicera xylosteum) a po okraji baza červená (Sambucus racemosa). Rastlinný kryt vrcholovej plošiny má charakter teplomilnej (xerotermnej) a vápnomilnej vegetácie, nachádzajú sa tu napríklad klinček kartuziánsky (Dianthus carthusianorum), luskáč lekársky (Vincetoxicum hirundinaria), šalvia praslenatá (Salvia verticillata), bôľhoj lekársky (Anthyllis vulneraria), voskovka menšia (Cerinthe minor), hadinec obyčajný (Echium vulgare), pyštek obyčajný (Linaria vulgaris), pamajorán obyčajný (Origanum vulgare), krvavník menší (Poterium sanguisorba), zvonček klbkatý (Campanula glomerata). Kyslé chudobné pôdy kryštalického podložia osídľujú rastliny chudobné na živiny – oligotrofné. V trhlinách skál sa zachytili slezinník rutovitý (Asplenium ruta-muraria), slezinník červený (Asplenium trichomanes), rozchodník prudký (Sedum acre), rozchodník najväčší (Hylotelephium maximum), rozchodník biely (Sedum album), skalničník srstnatý (Jovibarba hirta). Na kamenitých stráňach nájdeme spoločenstvá ostrice nízkej (Carex humilis), ostrevky vápnomilnej (Sesleria varia), kostravy horskej (Festuca drymija) a metlušky krivoľakej (Avenella flexuosa). Na otvorených priestranstvách vytvára nízke poliehavé kríčky vres obyčajný (Calluna vulgaris) a plavúň obyčajný (Lycopodium clavatum). Okrajom lesa hlavne z južnej strany z kvitnúcich rastlín môžeme pozorovať veterník žltuškovitý (Isopyrum thalictroides), ľubovník chlpatý (Hypericum hirsutum), ľuľkovec zlomocný (Atropa bella-donna), kopytník európsky (Asarum europaeum). Nájdeme tu tiež luskáč lekársky (Vincetoxicum hirundinaria), očianku Rostkovovu (Euphrasia rostkoviana), jarvu obyčajnú (Clinopodium vulgare), klinček kartuziánsky (Dianthus carthusianorum), veternicu lesnú (Anemone sylvestris), veternicu iskerníkovitú (Anemone ranunculoides), lucernu kosákovitú (Medicago falcata), pichliač bielohlavý (Cirsium eriophorum), náprstník veľkokvetý (Digitalis grandiflora), chochlačku plnú (Corydalis solida), chochlačku dutú (Corydalis cava), mliečnik chvojkový (Euphorbia cyparissias), hrdobárku obyčajnú (Teucrium chamaedrys). Z tráv tu nájdeme teplomilnú medničku brvitú (Melica ciliata), cesnak orešcový (Allium scorodoprasum) a smlz trsťovníkovitý (Calamagrostis arundinacea) (Straková-Striešková 1989). Fauna hodnoteného územia patrí podľa zoogeografického členenia Slovenska do panónskej oblasti. Zo živočíchov majú význam predovšetkým zástupcovia entomofauny, napr. vidlochvost feniklový (Papilio machaon) a vidlochvost ovocný (Iphiclides podalirius). Bohato sú zastúpené drobné motýle, napr. Micropterix aruncella, Micropterix calthella, Micropterix tunbergella, Hepialus humuli, Stigmella tityrella, Ectoedemia hannoverella, Pseudopostega crepusculella, Nemophora ochsenheimerella, Adela reaumurella, Cauchas fibulella, Cauchas rufimitrella, Nematopogon robertella, Incurvaria oehlmanniella, Tischeria ekebladella (Pastoralis, Reiprich 1995). Z chrobákov sú to rôzne druhy bystrušiek, fúzačov a liskaviek, z blanokrídlovcov najmä čmele, včely, osičky a lumčíky. Najhojnejším motýľom Vyšehradu je jasoň 82


chochlačkový (Parnassius mnemosyne) a v minulosti sa v tomto území vyskytoval aj jasoň červenooký (Parnassius apollo). Obidva tieto druhy sú zaradené v Prílohe IV (živočíšne a rastlinné druhy, o ktoré má spoločenstvo záujem a ktoré vyžadujú prísnu ochranu) Smernice Rady 92/43/EHS o ochrane prirodzených biotopov a voľne žijúcich živočíchov a rastlín. Ostatná fauna má charakter západokarpatských zoocenóz zmiešaných lesov stredných polôh s niektorými prvkami horských a skalných biotopov. Z vtáctva napríklad orešnica perlavá (Nucifraga caryocatactes), dudok chochlatý (Upupa epops), strakoš červenochrbtý (Lanitus collurio), drozd trskotavý (Turdus viscivorus), brhlík európsky (Sitta europaea), kolibriak čipčavý (Phylloscopus collybita), labtuška hôrna (Anthus trivialis), penica červenohlavá (Sylvia atricapilla), vrchárka modrá (Prunella modularis), hlucháň obyčajný (Tetrao urogallus), jariabok hôrny (Tetrastes bonasia), myšiak hôrny (Buteo buteo), orol krikľavý (Aquila pomarina). Z cicavcov hrdziak hôrny (Clethrionomys glareolus), hraboš poľný (Microtus arvalis) a aj medveď hnedý (Ursus arctos) (Šrank & Slobodník 1988, 1989).

HISTORICKÉ ASPEKTY NPR VYŠEHRAD Horná Nitra a Turiec patria k územiam Slovenska, ktoré boli od praveku husto osídľované. Vo vývoji spoločnosti postupne dochádzalo k zmenám, ktoré ovplyvňovali život ľudí. Jednou z významných zmien bol aj systém osídlenia vychádzajúci z obrany a ochrany obyvateľstva. Zdokonaľovanie spoločnosti si vyžiadalo i dokonalejšiu ochranu, k čomu slúžilo opevňovanie osád-oppíd, budovanie hradísk, hrádkov a hradov. Budovanie mnohých hradísk už v praveku bolo viazané na obchodné cesty. Takouto cestou bola už v dobe bronzovej aj dopravná tepna vedúca z Poľska cez Turiec, údolím rieky Nitry na juh. Výšinné hradisko Vyšehrad na rozhraní Hornonitrianskej a Turčianskej kotliny zaujímalo dominantnú pozíciu. Malo strategický význam a v čase nebezpečenstva bolo aj útočiskom pre obyvateľov okolitých osád. Jeho prvoradou úlohou bola kontrola nad obchodnou cestou a oddych obchodníkov. Hradisko s rozlohou 455 árov bolo pomerne ťažko dostupné. Celý areál hradiska mal silné opevnenie. Vo vnútri sa hradisko členilo na štyri časti od seba oddelené sústavou vnútorných valov so samostatnými dvorcami (Remiašová 2002). Najstaršími obyvateľmi Vyšehradu boli nositelia „lužickej“ kultúry v mladšej dobe bronzovej, ktorí sídlili na najnižšie položenej časti hradiska, čo dokumentujú nálezy niektorých bronzových predmetov (kosáky, ihlice, prstene) (Remiašová 1980). Ich hlavným zdrojom obživy bolo poľnohospodárstvo, neskôr remeselníctvo. Výraznejšie bolo hradisko osídlené v mladšej dobe železnej – latén. Na konci doby bronzovej sa vytvorila kniežacia vrstva. Začiatkom doby železnej sa na Vyšehrade usídlila keltská civilizácia, ktorá buduje opevnené výšinné osady – oppidá. Tieto výrobné, obchodné a správne strediská boli prvými sídliskovými aglomeráciami mestského typu. Potom postupne na podloží lužickej kultúry poznamenanej keltskou inváziou 83


a dáckymi vplyvmi vznikla púchovská kultúra. Vyšehrad bol aj významným centrom slovanského obyvateľstva, ktoré sem preniklo z juhu v 7. storočí – v období Veľkej Moravy, čo taktiež dokazujú archeologické nálezy (keramika, železné náradie, sekerky, nožíky, ostrohy) (Remiašová 2002). Postupne slúžil Vyšehrad ako sídlo správy kniežatstva Mojmírovcov a bol jedným z najvýznamnejších na severnom Slovensku. V druhej polovici 11. storočia sa novými majiteľmi Vyšehradu stávajú príslušníci slovanského šľachtického rodu Hont-Poznanovcov, vetvy Diviackovcov. V 13. storočí už o Vyšehrade poznáme aj písomné správy, keď celé okolie tvorilo osobitný administratívny celok, ktorý spravoval rod Diviackovcov. Z roku 1277 sa zachovala ďalšia správa, v ktorej sa Vyšehrad po tatárskom vpáde spomína už len ako bývalý hrad. V 15. storočí sa časť bratríkov, prenasledovaných kráľovskými vojskami, uchýlila aj na Vyšehrad, čo dokumentuje archeologický materiál predstavujúci zbrane, reťaze, súčasti konských postrojov, hlásny roh a mince z druhej polovice tohto storočia. V závere 15. storočia sa Vyšehrad stáva majetkom Bojníc. O Vyšehrade sa ešte dozvedáme z diela Mateja Bela z roku 1742 Notita Hungariae novae geografico-histrica, kde sa uvádza, že ešte vidieť vyšehradské zrúcaniny (Remiašová 2002). Čas však postupne pohltil aj posledné viditeľné stopy kedysi významného hradu. Územie NPR Vyšehrad je zapísané v ústrednom zozname pamiatkového fondu ako nehnuteľná národná kultúrna pamiatka – archeologická lokalita (Brtek 1990). V súčasnosti obec Jasenovo navrhla Vyšehrad do súťaže VÚC Žilinského samosprávneho kraja o Divy Turca, kde sa umiestnil na zaujímavom siedmom mieste ako miesto najstaršieho osídlenia Turca (Legerská 2008).

VYHLÁSENIE ÚZEMIA ZA CHRÁNENÉ A PREDMET OCHRANY Národná prírodná rezervácia Vyšehrad bola za chránené územie vyhlásená v roku 1973 v súlade so zákonom č. 1/1955 Zb. o štátnej ochrane prírody uznesením Rady Okresného národného výboru v Prievidzi ako Chránená prírodná pamiatka o rozlohe 86,80 ha – v okrese Prievidza bolo 64,02 ha a 22,78 ha v okrese Martin. V roku 1984 bolo územie prekategorizované ako Chránené nálezisko Vyšehrad o celkovej rozlohe 48,65 ha. Novým zákonom NR SR č. 287/1994 Z. z. o ochrane prírody a krajiny bolo územie automaticky zaradené ako Prírodná rezervácia Vyšehrad, ktorú následne MŽP SR vyhlásilo za Národnú prírodnú rezerváciu Vyšehrad. V území platí štvrtý stupeň ochrany, v ktorom je zakázaná podstatná časť antropickej činnosti a na nevyhnutné zásahy je nutný súhlas orgánu ochrany prírody. Ochranné pásmo NPR Vyšehrad nie je osobitne vymedzené a preto je ním v súlade so súčasne platným zákonom MŽP SR č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny územie do vzdialenosti 100 m smerom von od hranice NPR a platí v ňom tretí stupeň ochrany. Územie bolo vyhlásené na ochranu vápencového vrcholu Žiaru s lesostepnou vegetáciou a zriedkavými druhmi hmyzu na vedecko-výskumné, náučné a kultúrnovýchovné ciele. Na zabezpečenie ochrany sa okrem základných zákazov a obmedzení 84


vzťahuje aj zber rastlín, živočíchov a ostatných prírodnín, zalesňovanie nelesných plôch, poškodzovanie vegetačného krytu, znečisťovanie územia odpadkami a iná činnosť, ktorou by sa mohli poškodiť alebo zničiť hodnoty tohto chráneného územia.

SÚČASNOSŤ NPR VYŠEHRAD V súčasnosti v nezalesnenej časti NPR nastúpila silná sekundárna sukcesia. Snahou orgánov štátnej ochrany prírody je v rámci manažmentu NPR Vyšehrad zachovať pôvodné prírodné hodnoty celého chráneného územia s dominanciou vrcholovej lúky, hrebeňovej časti a sutinových plôch NPR. Tiež zachovať aspoň fragmenty pôvodného biotopu lesa a zároveň vytvoriť podmienky pre reštitúciu vzácneho chráneného druhu motýľa zaradeného v zozname CITES Prílohe A, jasoňa červenookého (Parnassius apollo). Prevažná časť územia NPR Vyšehrad je evidovaná ako lesný pozemok s „režimom hospodárenia“ 2. a 3. Vrcholová lúka o rozlohe 202 900 m2 je evidovaná ako nelesná plocha, ktorá však bola v minulosti využívaná na poľnohospodárske účely ako príležitostný pasienok mladého hovädzieho dobytka. Vyhlásením územia za chránené bola v území antropická činnosť zakázaná a tak postupne nastúpila sekundárna sukcesia náletových drevín s charakterom expanzie. V podhrebeňovej časti NPR sa nachádzajú tri menšie sutinové plochy. V území NPR Vyšehrad je identifikovaný potenciálny výskyt troch lesných biotopov európskeho významu – Ls5.1 – Ls5.2 – Ls5.4 a jedného prioritného lesného biotopu európskeho významu – Ls.5. Na vrcholovej lúke je prírodnými podmienkami potenciálne možný výskyt biotopu európskeho významu Tr1 (6210) a na juhozápadnom okraji hrebeňa na miestach s vystupujúcou materskou horninou sa vyskytuje prioritný biotop európskeho významu Pi5 (6110*). Biotopy sú v zmysle Katalógu biotopov Slovenska (Stanová & Valachovič 2002) zaradené podľa katalógu biotopov Slovenska (Ružičková et al. 1992) a podľa európsky významných biotopov Slovenska (Viceníková & Polák 2003). Cez územie NPR Vyšehrad vedie červená značkovaná magistrála „Cesta hrdinov SNP“. Tiež je v území vybudovaný náučný chodník prechádzajúci naprieč územím zo severovýchodnej na juhozápadnú stranu národnej prírodnej rezervácie v celkovej dĺžke 1,5 km. Tvorí ho šesť tematických panelov a je určený pre širokú verejnosť.

MANAŽMENT NPR VYŠEHRAD Slovensko svojimi prírodnými hodnotami patrí k najbohatším krajinám Európy. Podmieňuje to geologická stavba, rôznorodosť geomorfologických, pôdnych, hydrologických a klimatických pomerov a rozmanitosť foriem života. Skoro 20 % územia Slovenska je zaradené do chránených území (CHU). Veľkoplošné CHU predstavujú 85


17 % rozlohy, maloplošné CHU 2,1 % rozlohy a z toho približne 0,2 % predstavujú prírodné rezervácie (PR) vrátane národných prírodných rezervácií (NPR) (Vološčuk 2005). Už z týchto údajov vyplýva, že manažment CHÚ je nevyhnutný jednak pre zachovanie prírodného bohatstva a tiež pre komunikáciu so všetkými dotknutými stranami, ktorých sa majetok alebo iné vzťahy viažu k daným CHÚ a z nich vypývajúcich obmedzeniam. V zmysle Smernice pre manažmentové katogórie chránených území – interpretácia a využitie manažmentových kategórií chránených území v Európe (2000) patrí Národná prírodná rezervácia Vyšehrad do prvej kategórie – Prísna prírodná rezervácia, v ktorej manažmentovým cieľom je ochrana biotopov, ekosystémov a genetických zdrojov. Čiastkový manažment v NPR Vyšehrad bol zabezpečený už v roku 1996 v rámci tzv. Osobitného režimu ochrany, kedy bol realizovaný výrub krovitej vegetácie na vrcholovej lúke NPR a následné vykosenie starého trávneho porastu. Sukcesný proces v území však ďalej pokračoval, nakoľko na ďalšie zásahy v súvislosti s odstraňovaním náletu liesky sa už finančné prostriedky nepodarilo získať. Na základe systematických dlhodobých pozorovaní môžeme konštatovať, že zásahom do porastu liesky na vrcholovej lúke NPR Vyšehrad, sa sukcesný proces zintenzívnil. Územie do roku 2000 opätovne zarástlo a plocha zárastu liesky sa oproti roku 1996 o ⅓ zväčšila. Preto štátna ochrana prírody zabezpečila v území systematický manažment, ktorý pozostáva zo štyroch samostatných etáp smerujúcich k revizalizácii územia. Zabezpečenie revitalizačných opatrení v NPR bolo uplatňované v súlade s § 6 ods. 1 a ods. 2 zákona NR SR č. 543/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších predpisov v tom zmysle, že zákon ukladá každému, „kto zamýšľa zasiahnuť do biotopu európskeho významu alebo biotopu národného významu spôsobom, ktorým môže biotop poškodiť alebo zničiť, je povinný vyžiadať si súhlas obvodného úradu životného prostredia. Ak zásahom dôjde k poškodeniu alebo zničeniu biotopu, je žiadateľ povinný uskutočniť primerané náhradné revitalizačné opatrenia. Rozsah a podrobnosti o nich určí orgán ochrany prírody“. Manažment revitalizačných zásahov bol rozdelený na štyri základné etapy počas rokov 2006 až 2015 – odstránenie náletu a revitalizácia vrcholovej lúky – usmernenie sekundárnej sukcesie xerotermného biotopu a sutinových plôch – kosenie vrcholovej lúky – zastabilizovanie manažmentom usmerňovaných biotopov. Projekt prvej etapy bol spracovaný na obdobie 5 rokov (2006 až 2010) a navrhuje: • odstránenie náletových drevín z vrcholovej lúky v rokoch 2006 – 2008 – 2010, • aplikáciu chemického prípravku GARLON na kmienky spílených drevín, • každoročné kosenie vrcholovej lúky po dobu 5 rokov, • odstránenie biomasy z priestoru národnej prírodnej rezervácie, • likvidáciu drevnej biomasy mimo NPR, • inventarizačný prieskum flóry NPR Vyšehrad. 86


Projekt druhej etapy bol spracovaný na obdobie 2 rokov (2009 až 2010) a navrhuje: • odstránenie pionierskych náletových drevín z juhozápadného svahu NPR, • obnaženie okraja sutinových plôch vypílením krovia, • presvetlenie (odstránenie časti náletových drevín) západného svahu hrebeňovej časti národnej prírodnej rezervácie, • likvidáciu drevnej biomasy územia NPR Vyšehrad. Zásadou odstraňovania alebo potláčania sekundárnej sukcesie v priestore chráneného územia je použiť najúčinnejšie spôsoby a metódy odstraňovania drevín, ktorými sa dosiahne požadovaný cieľ – eliminovanie výskytu a nepriaznivého vplyvu (ohrozovania pôvodných druhov a ich spoločenstiev) inváznych druhov rastlín na príslušnom stanovišti. Z toho dôvodu bol, s cieľom potlačiť pňovú aj koreňovú výmladnosť liesky v NPR Vyšehrad, použitý chemický prípravok GARLON. Projekt tretej etapy bol spracovaný na obdobie 5 rokov (2011 až 2015) s cieľom udržať zrevitalizovaný biotop bez náletu krovín a navrhuje: • každoročné kosenie celej plochy vrcholovej lúky v mesiacoch august-september, • odstránenie biomasy mimo územia NPR, • narezkovanie hostiteľských rastlín húseníc druhy rodu Sedum a Hylotelephium. Projekt štvrtej etapy je spracovaný na obdobie 6 rokov (2014 až 2020) a jeho hlavným cieľom je doriešiť zastabilizovanie všetkých plôch, ktoré boli manažmentom usmerňované – suťoviská, hrebeňová časť, vrcholová lúka. Prioritným zámerom záverečnej fázy manažmentu je obnoviť extenzívne poľnohospodárske využívanie tohto územie ako pasienok menších miešaných stád oviec a kôz aj za cenu, že táto činnosť bude finančne dotovaná štátnou ochranou prírody. V súčinnosti s týmto zámerom projekt počíta s dvomi alternatívami: – každoročné extenzívne spásanie vrcholovej lúky • trojhodinové denné pasenie miešaného stáda s maximálnym počtom 15 ks oviec a kôz počas jedného týždňa, • dvojtýždňová pauza za účelom zregenerovania vypasenej plochy, • trojhodinové denné pasenie miešaného stáda s maximálnym počtom 15 ks oviec a kôz počas jedného týždňa, – kosenie lúky raz za dva roky • vykosenie vrcholovej lúky, • vysekanie prípadných výmladkov liesky v priestore vrcholovej lúky NPR. Prvé pasenie začať posledný júlový resp. prvý augustový týždeň. V prípade, že sa nepodarí zabezpečiť vypásanie lúky malým stádom oviec a kôz, zabezpečí sa alternatívne riešenie v tom zmysle, že plocha vrcholovej lúky sa raz za dva roky vykosí, odstránia sa prípadné výmladky liesky a biomasa sa z NPR odstráni. 87


DISKUSIA Navrhnutie a realizácia vhodných opatrení pre Národnú prírodnú rezerváciu Vyšehrad v Žiarskom pohorí je hlavným cieľom celého manažmentu. Predmetné územie sa nachádza vo štvrtom stupni ochrany, čo predstavuje len minimálne zásahy v území. Cieľom manažmentu je zachovanie biologickej diverzity hlavne nelesných plôch NPR. Z toho dôvodu je dôležitá renovácia, dôsledkom sukcesie zanikajúceho, travinného ekosystému v prelínaní sa s xerotermným biotopom a biotopom suťoviskových plôch tohto chráneného územia. Problematike sukcesie sa v mnohých prácach venujú napríklad Daniš & Modranský (2006, 2007), Kelbel (2003), Krížová (1995), ktorý však porovnávajú sukcesiu súčasne na viacerých lokalitách. Preto sme v manažmente nepoužili ani jednu z metodík, ktoré použili citovaní autori. V našom manažmente sme čiastočne použili jednu z metód Ujházyho (1995) – sledovanie tých istých plôch v dlhom časovom slede, nakoľko posudzujeme len jednu plochu a časový horizont pre posúdenie lokality bol dostatočne veľký (od roku 1996, kedy boli zabezpečené prvé manažmentové zásahy). V rámci manžmentových opatrení NPR Vyšehrad sme sa však zamerali hlavne na metódu Cvachovej & Gojdičovej (2008) – usmernenie na odstraňovanie inváznych druhov rastlín. V štyroch samostatných etapách sme navrhli kombinovaný spôsob odstraňovania náletových drevín, ktorý je založený na mechanickom a následne aj chemickom ošetrení záujmovej plochy. Súčasťou manažmentu je aj podpora druhov rastlín rodu Sedum a Hylotelephium, ktoré budú v prípade úspešnej reštitúcie Parnassius apollo, základnou živnou pôdou vývoj jeho húseníc. Na záver manažmentových opatrení sme navrhli environmentálny spôsob využívania vrcholovej lúky – extenzívne pasenie. Jednou z hlavných úloh manažmentu NPR bolo zabezpečiť elimináciu sukcesie vrcholovej lúky. Náletové dreviny sú vo väčšine prípadov posudzované ako invázia drevín, ktorú Eliáš (2001) chápe ako spontánne šírenie sa zavlečených a introdukovaných drevín v nových územiach. Daniš a Modranský (2007) kvalifikujú sukcesné dreviny aj ako expanzné druhy, ktoré sú po svojej naturalizácii schopné šíriť sa do okolitého prostredia, ale len do tej miery, že spontánne jedince nevytláčajú pôvodnú dendroflóru, teda neznižujú diverzitu rastlinných spoločenstiev na danej lokalite. V prípade posúdenia populácie liesky na vrcholovej lúke NPR Vyšehrad však nemôžeme hovoriť o invázii a len čiastočne o expanzii, nakoľko v tejto lokalite lieska takmer úplne potlačila pôvodný biotop. Z charakteristických floristických druhov nami vyšpecifikovaných biotopov sme v hodnotenom území identifikovali v hrebeňovej časti a na sutinových plochách len osem identických druhov – Sedum acre, Hylotelephium maximum, Sedum album a Sempervivum hirtum, Verbascum austriacum, Primula veris, Campanula persicifolia, Allium scorodoprasum (Ružičková 1982; Straková-Striešková 1989). Na druhej strane influencia liesky podporila premnoženie chochlačky plnej (Corydalis solida) a chochlačky dutej (Corydalis cava), ktoré sú živnou rastlinou pre húsenicu motýľa jasoňa chochlačkového (Parnassius mnemosyne). Tento fakt je signifikantný hojnému výskytu tohto druhu motýľa v lokalite vrcholovej lúky NPR Vyšehrad. 88


Domnievame sa, že hlavnou príčinou mohutného nástupu liesky v tejto lokalite je zánik hospodárskeho využívania vrcholovej lúky, ale tiež neadekvátny zásah do porastu liesky v roku 1996, pretože lieska bola vtedy len mechanicky odstránená a spílené kmienky neboli chemicky ošetrené. Nakoľko lieska má vysokú zmladzovaciu schopnosť (Mercel 1988), mechanickým odstránením výhonkov sa táto schopnosť podporila, čo zapríčinilo mohutný nástup sukcesie liesky. Posudzovať liesku v rámci sukcesie, či už ako invázna alebo expanzívna drevina, je pomerne zložité, pretože takmer všetci, nami uvádzaní autori (Pilát 1953; Remišová & Viceníková 2007; Mercel & 1988), prezentujú liesku s pohľadu jej využitia v ovocinárstve alebo parkovníctve. Ani Kelbel (2003) vo svojej práci „Vybrané invázne a expanzívne dreviny z aspektu semenárstva a sadovníctva“ nezaradil do prehľadu inváznych a expanzívnych drevín Corylus avellana. Z toho vyplýva, že liesku obyčajnú (Corylus avellana) môžeme charakterizovať ako pioniersku drevinu, ktorá sa po antropickom zásahu do habitusu stáva agresívnou drevinou a aj v prípade Vyšehradu spôsobila silnú disturbanciu biotopu vrcholovej lúky NPR. Nami zistené výsledky potvrdzujú, že pre zachovanie biotopu vrcholovej lúky, suťových plôch a xerotermnej hrebeňovej časti NPR Vyšehrad je nevyhnutný manažment tohto chráneného územia vo forme pravidelného kosenia s dopĺňaným občasným korigovaním (odstránenie výmladkov) sukcesie liesky s cieľom utlmiť rozširovanie náletu liesky v oblasti vrcholovej lúky a hraničiacej poľnohospodárskej krajiny, ktorá je nadväzujúcim biotopom travinno-bylinných porastov. Ideálne však je nepravidelné extenzívne spásanie tejto lokality menším miešaným stádom oviec a kôz. Zároveň je, po dobu zastabilizovania populácie Parnassius apollo, vhodné regulovať a usmerniť v NPR aj turizmus v období lietania dospelých imág v tom zmysle, že na obdobie 2-3 týždňov by sa v území obmedzila návštevnosť verejnosti. Dôležitá je aj kvalitná úprava turistického chodníka a výchovné pôsobenie na návštevníkov NPR. Významnú funkciu v tomto smere plní vybudovaný náučný chodník, plánovaný informačný chodník občianskeho združenia Vyšehradné a aj vybudovanie náznakového torza historických objektov Vyšehradu.

LITERATÚRA BRTEK, J. 1990: Príroda Horného Ponitria. Osveta, Martin, 1990, 136 pp., ISBN 80-217-0181-1. CVACHOVÁ, A. & GOJDIČOVÁ, E. 2008: Usmernenie na odstraňovanie inváznych druhov rastlín. Štátna ochrana prírody SR, Banská Bystrica, 68 pp., ISBN 80-89035-25-6. DANIŠ, D. & MODRANSKÝ, J. 2006: Hodnotenie základných zložiek poľnohospodárskej krajiny a agroekosystémov, pp. 19 – 25. In: KOČÍK, K., BENČAŤ, T. & DANIŠ, D. (eds.): Janka Čižmárová – PARTNER, Zvolen, Zborník z konferencie. DANIŠ, D. & MODRANSKÝ, J. 2007: Metodologické korelácie hodnotenia sukcesie a disperzie drevín v podmienkach Slovenska, pp. 163 – 174. In: DANIŠ, D. & BAHULA, P (eds.): Ekológia a environmentalistika 2007. Janka Čižmárová – PARTNER, Zvolen. ELIÁŠ, P. 2001: Invázny potenciál introdukovaných druhov rastlín a možnosti jeho stanovenia. Životné prostredie, 35 (2): 83 – 86.

89


KELBEL, P. 2003: Vybrané invázne a expanzné dreviny z aspektu semenárstva a sadovníctva, pp. 14 - 22. In: JUHÁSOVÁ, G. & MOCHNACKÝ, S. (eds): Dreviny vo verejnej zeleni. Zborník z konferencie s medzinárodnou účasťou. Botanická záhrada Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Košice. KRÍŽOVÁ, E. 1995: Sukcesia, teoretické problémy, pp. 7 – 13. In: KRÍŽOVÁ, E. & UJHÁZY, K. (eds) : Sekundárna sukcesi. Zborník referátov zo seminára ENCY 1995. Lesprojekt, Zvolen. LAGERSKÁ, V. 2008: MY – Sedem divov Turca. Vrútočan, 19 (3): 11. MAZÚR, E. & LUKNIŠ, M. 2002: Geomorfologické členenie Slovenska, 1986, p. 68. In: MIKLÓS, L. (ed.): Atlas krajiny Slovenskej republiky. MŽP Bratislava a SAŽP Banská Bystrica. PASTORALIS, G. & REIPRICH, A. 1995: Zoznam drobných motýľov (Microlepidoptera) vyskytujúcich sa na Slovensku. Ekopanoráma, 10: 2 – 36. REMIAŠOVÁ, M. 1980. Hradisko Vyšehrad, pp. 13 – 29. In: ALTOFF, F. (ed.): Zborník Horná Nitra 9. Vydavateľstvo Osveta, Martin. REMIAŠOVÁ, M. 2002: Z dejín Vyšehradu, pp. 9 – 51. In: MARUNIAK, P. (ed.): Z dejín Vyšehradu a Jasenova. Prvá slovenská národná strana, Martin. RUŽIČKOVÁ, H. et al. 1992: Biotopy Slovenska. Príručka k mapovaniu a katalóg biotopov. Ústav krajinnej ekológie SAV, Nitra, 147 pp. Smernica rady 92/43/EHS z 21. mája 1992 o ochrane biotopov, voľne žijúcich živočíchov a voľne rastúcich rastlín. STRAKOVÁ-STRIEŠKOVÁ, M. 1982: Stručný prehľad vegetácie k botanickým exkurziám na Hornom Ponitrí, pp. 35 – 82. In: ALTOFF, F. (ed.): Zborník Horná Nitra 10. Vydavateľstvo Osveta, Martin. STRAKOVÁ-STRIEŠKOVÁ, M. 1989: Správa z botanického prieskumu CHN Vyšehrad. Ms. dep. HNM Prievidza, 6 pp. ŠAJGALÍK, J. et al. 1986: Geológia. Alfa, vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry, Hurba ako spoločné vydanie s SNTL – Nakladatelství technické literatury, Bratislava, 568 pp. ŠRANK, V. & SLOBODNÍK, V. 1989: Priebežná správa o ornitologickom prieskume CHN Vyšehrad. Ms. dep ZOO Bojnice, 2 pp. UJHÁZY, K. 1995: Sledovanie sekundárnej sukcesie so zameraním na drevinnú zložku – metodika, pp. 83 – 93. In: KRÍŽOVÁ, E. & UJHÁZY, K. (eds): Sekundárna sukcesia, Zborník referátov zo seminára ENCY 1995. Lesprojekt, Zvolen. VICENÍKOVÁ, A. & POLÁK, P. 2003: Európsky významné biotopy na Slovensku. Štátna ochrana prírody SR v spolupráci s DAPHNE, Banská Bystrica , 151 pp., ISBN 80-89035-24-8. VOLOŠČUK, I. 2005: Ochrana prírody a krajiny. Technická univerzita vo Zvolene, Zvolen, 245 pp., ISBN 80-228-1511-X. Zákon Národnej rady SR z 25. júna 2002 č. 543/2002 Z.z. o ochrane prírody a krajiny v znení neskorších predpisov.

Kontakt Anna Tesáčková, Mgr., Obvodný úrad životného prostredia Prievidza, Dlhá ul. 3, 971 01 Prievidza, tel.: +421 46 542 36 42, e-mail: [email protected]

90


Zaujímavosti prírodovednej expozície Vlastivedného múzea v Považskej Bystrici Tomáš ŽILINČÍK Vlastivedné múzeum v Považskej Bystrici, ulica Odborov 244/8, 017 01 Považská Bystrica, Prírodovedná expozícia kaštieľ Jasenica

ABSTRACT. Objects of Interest in the Natural Science Collections in the National History and Geography Museum in Povazska Bystrica. List of species of European significance, species of National significance, in collection of the Homeland Museum in Považská Bystrica. The Homeland Museum in Považská Bystrica in their exposure represent 102 species of birds and mamals. 15 are species of European signifikance, 31 species of National significance. Keywords: Birds, mammals, species of European significance, species of national significance, zoology, National History and Geography Museum in Povazska Bystrica

ÚVOD Vlastivedné múzeum v Považskej Bystrici, vzniklo 1.1.1984 ako Okresné múzeum v Považskej Bystrici. Bolo jedným z posledných regionálnych (okresných) múzeí založených na území Slovenska. Jeho vznik bol súčasťou vtedajšej štátnej kultúrnej politiky. Dnešný názov nesie od roku 1986. Do dnešného obdobia sa mu podarilo zhromaždiť množstvo zbierok, okrem iného aj zoologických. Ich charakter a obsah je ovplyvnený osobnosťou RNDr. Jána Kováčika, zoológa pôsobiaceho od založenia múzea až do roku 2008. Špecializoval sa na drobné zemné cicavce a roztoče (Trombiculidae), ktoré na nich parazitujú. Tomu zodpovedal materiál získaný počas terénneho výskumu. Pri tvorbe trvalej zoologickej expozície vznikli špecifické podmienky. Veľmi rýchlo bolo potrebné vytvoriť stálu expozíciu v kaštieli Orlové. Prvé preparáty stavovcov boli zapožičané z viacerých základných škôl už v roku 1984. Toto provizórne riešenie trvalo cca 2 roky. Budovanie expozície začalo v roku 1986. Spolupracovalo sa s miestnymi združeniami SPZ a Okresným podnikom výroby a služieb POVAŽAN v Považskej Bystrici, konkrétne s jeho preparátorom p. Šujanským. Niektoré preparáty sa nakúpili od súkromných osôb. Veľká časť zbierok pochádza z lokalít nerovnomerne roztrúsených v oblasti Javornikov a Považského podolia. Prírodovednú expozíciu tvorí v súčasnej dobe 102 druhov cicavcov a vtákov. METODIKA Tento článok prináša menný zoznam druhov stavovcov národného alebo európskeho významu, podľa vyhlášky MŽP SR 24/2003 Z.z., ktorou sa vykonáva zákon 543/2002 o Ochrane prírody a krajiny. Podkladom bola prírastková kniha Vlastivedného múzea v Považskej Bystrici. Menoslov vtákov je z práce Danka et al. (2002), cicavcov z práce Korbela et al. (1993). 91


CHARAKTERISTIKA ÚZEMIA Orografický celok Javorníky je súčasťou Západných Karpát v severnej časti moravsko-slovenského pomedzia. Ako horský celok tvoria Javorníky súčasť oblasti Moravsko – slovenské Beskydy vo Vonkajších Západných Karpatoch. Pretiahlý tvar pohoria v smere jz-sv s pozdĺžnym, symetricky umiestneným ústredným chrbtom, paralelnou vnútrohorskou brázdovitou zníženinou, bol podmienený priebehom a vlastnosťami súvrství zvrásneného flyšového podložia. Podľa geomorfologického členenia Slovenska (Mazúr & Lukniš 1984) patrí územie do Vonkajších Západných Karpát. Orografický patrí územie k pohoriu Javorníky, horná časť dolín k podcelku Vysoké Javorníky, spodná časť k podcelku Nízke Javorníky, ústia dolín k Považskému podoliu. Z hľadiska fytogeografického členenia Slovenska (Futák 1980) patrí sledované územie do oblasti západokarpatskej flóry (Carpaticum occidentale), obvodu západobeskydskej flóry (Beschidicum occidentale) a k okresu Javorníky. Podľa Michalka ( Michalko 1986) rástli na sledovanom území dubovo hrabové lesy karpatské (Carici pilosae-carpinenion betuli), bukové a jedľove lesy kvetnaté (Eu- Fagenion p.p.maj.), dubové kyslomilné lesy (Genisto germanicae-Quercion daleschampi), bukové kyslomilné lesy podhorské (Luzulo-Fagion p.p.min.), bukové kyslomilné lesy horské (Luzulo-Fagion p.p.maj.) a lužne lesy podhorské a horské (Alnenion glutinoso-incanae). Dnes sú na väčšine územia smrekové monokultúry a sekundárne borovicové porasty nízkej bonity. Považské podolie je zložitejšou geomorfologickou jednotkou. Rieka Váh tu preteká Manínskou pahorkatinou v oblasti mesta Považská Bystrica (ktorá je súčasťou bradlového pásma). Najvyšším bodom celého Považského podolia je Ondrejová (509,4 m) pri Považskej Bystrici Táto oblasť je utváraná ílovcami, siltovcami, pieskami, pieskovcami, štrkmi, zlepencami, ojedinele aj evaporitmi a vápencami z obdobia spodného miocénu. Ilavská kotlina leží na íloch, siltoch, pieskoch, štrkoch z vrchného miocénu až pliocénu. Územie je pozmenené priemyslom, urbanizáciou, líniovými stavbami, (cesty, elektrovody, železnica) a Priehradou mládeže Nosice. Podľa Michalka (Michalko 1986) rástli na sledovanom území lužné lesy nížinné (Ulmenion), bukové lesy podhorské kvetnaté (Eu-Fagenion p.p.maj.) dubové kyslomilné lesy (Genisto germanicae-Quercion daleschampi) a dubovo hrabové lesy karpatské (Carici pilosae carpinenion betuli).

NIEKTORÉ ZAUJÍMAVEJŠIE DRUHY Sokol červenonohý (Falco vespertinus) Palearktický druh rozšírený v centrálnej a východnej Palearktíde. V rámci Európy obýva jej východnú polovicu. Najzápadnejší výbežok hniezdneho areálu tohto druhu tvorí západná hranica Slovenska, Maďarska a stred Chorvátska. Na Slovensku hniezdi v otvorených nížinných oblastiach stepného, lesostepného alebo agrárneho charakteru, kde sa nachádza dostatok hmyzu ako potravy. Keďže sokol červenonohý zvyčajne hniezdi v kolóniách, je viac menej viazaný na výskyt hniezdnych kolónii havranov poľných (Corvus frugilegus). Tento jav však pomaly mizne a v súčasnosti hniezdi ojedinele, pričom páry obsadzujú hniezda vrán túlavých (Corvus corone) a strák čiernozobých (Pica pica). V posledných desaťročiach u nás silne ubúda a jeho 92


hniezdenie má fluktuačný charakter. Počas migrácie (jarný prílet a mimo hniezdne potulky) sa vyskytuje na celom území Slovenska (Danko, Darolová & Krištín 2002). Vlastivedné múzeum má vo svojich zbierkach subadultného jedinca, získaného pracovníkmi Okresného podniku výroby a služieb POVAŽAN na lokalite PapradnoMočiare roku 1986. Výr skalný (Bubo bubo) Naša najväčšia sova. Druh s palearktickým typom rozšírenia. Obýva severnú Afriku a takmer celú Euráziu. Výr je rozšírený je rozšírený takmer na celom území Slovenska. Obýva územia s dostatkom hniezdnych možností. Predovšetkým kameňolomy a skaly, hniezdi však aj na zemi medzi balvanmi, v lesnom prostredí alebo v strmých skalnatých stráňach, zarastených len krovinami. Ak absentujú skaly môže vyhniezdiť i na zemi, pod vývratmi či na koreňových nábehoch stromov. Druh hniezdi na dostupných miestach a preto veľa hniezd je úmyselne zničených človekom. Spomedzi sov patrí medzi druhy s najnižšou hniezdnou úspešnosťou, keďže ročne je zničených v priemere až 50 % hniezd. Zrejme najvyššia mortalita dospelých výrov je spôsobená zabitím na stĺpoch 22 kV elektrického vedenia (Danko, Darolová & Krištín 2002). Zástupcovia tohto druhu, ktorých vlastní Vlastivedné múzeum v Považskej Bystrici, pochádzajú z lokality Udiča Uhry. Ulovené boli v lokalite Klapy v rokoch 1984 až 1988. Klapy boli v roku 1993 vyhlásené za PR s výmerou 6,22 ha. Druh tu kontinuálne hniezdi až dodnes. Vlk dravý (Canis lupus lycaon) Vlk dravý (Canis lupus) je na území Slovenska chránený len v čase od 16.1. do 30.11. kalendárneho roku. V oblasti CHKO Kysuce je na základe medzinárodného dohovoru s ČR celoročne chránený. V súčasnosti sa na v orografickom celku Javorníky vyskytujú 2 až 4 vlci (Bartošová 2008). Jedinec, ktorý sa nachádza vo Vlastivednom múzeu v Považskej Bystrici, bol určitú dobu chovaný v ZOO Bojnice. Patrí k poddruhu Canis lupus lycaon príbuznemu s druhom Canis lupus rufus. Pri ich hybridizácii je zvažovaný aj podiel druhu Canis latrans. Od poddruhu Canis lupus lupus sa líši menšou veľkosťou a sfarbením, v ktorom prevláda hnedá a čierna farba. Je kriticky ohrozený, dnes sa vyskytuje len na území Východnej Kanady v provinciách Ontario (Algonquin Provincial Park) a Quebec. Vydra riečna (Lutra lutra) S cicavcov vyskytujúcich sa na území Slovenska je najdokonalejšie prispôsobený životu vo vode. V Európe patrí medzi ohrozené druhy. Nepriaznivo na ňu vplývajú mnohé aspekty ľudskej činnosti napríklad: znečistenie vôd, likvidácia brehových porastov, necitlivé regulácie vodných tokov ale aj pytliactvo. V minulosti sa často lovili pre cennú hustú kožušinu. V oblasti Javornikov a Považského podolia sa vyskytuje vo vhodných tokoch, mimo regulovaných úsekov. Okrem Váhu je prítomná aj v jeho hlavných pravostranných prítokoch Biela voda, Marikovský potok a Papradnianka. Tu sa vyhýba úsekom bez vhodných stanovištných a potravných podmienok. Asi najnevhodnejší úsek predstavuje panelová regulácia obce Dolná Mariková. Obe vydry 93


ktoré sú súčasťou expozície, boli v roku 2000 usmrtené cestnou dopravou (Považská Bystrica – časť Orlové). Pracovníci CHKO Strážovské vrchy kadávery deponovali v budove správy a neskôr darovali Vlastivednému múzeu v Považskej Bystrici.

ZÁVER Tento text chcel priblížiť okolnosti vzniku a formovania prírodovedných zbierok múzea, poukázať na významnejšie druhy a v niekoľkých prípadoch na okolnosti ich akvizície. V rámci dnešnej prísnej legislatívy by boli veľmi ťažko realizovateľné, ale svojím spôsobom dokumentujú stav doby.

LITERATÚRA ADRUSO, D. 1959: Geológia československých Karpát. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 376 pp. ANDĚRA, M. & HORÁČEK, I. 2005: Poznávame naše savce. Sabotales, Praha, 328 pp. BARTOŠOVA, D. 2008: Velké šelmy v CHKO Beskydy v roce 2008. Zpravodaj CHKO Beskydy, č. 4: 4 DANKO, Š., DAROLOVÁ, A. & KRIŠTÍN, A. (eds) 2002: Rozšírenie vtákov na Slovensku. Veda, Bratislava, 688 pp. FUTÁK, J. 1980: Fytogeografické členenie SSR 1:1 000 000. KORBEL, L. & KREJČA, J. (eds.) 1993: Veľká kniha živočíchov. Príroda, Bratislava, 347 pp. MAZÚR, E. & LUKNIŠ, M. 1984: Geomorfologické členenie SSR 1:500 000. Slovenská kartografia, Bratislava. MICHALKO, J., BERTA, D. & MAGIC, D. 1986: Geobotanická mapa ČSSR – Slovenská Socialistická Republika. Bratislava. Vyhláška MŽP SR 24/2003 Z.z. ktorou sa vykonáva zákon 543/2002 Z.z o Ochrane prírody a krajiny.

Kontakt Tomáš Žilinčik, Ing., Vlastivedné múzeum v Považskej Bystrici, Ulica odborov 244/8, 017 01 Považská Bystrica, Prírodovedná expozícia, kaštieľ Jasenica, tel: +421 424 385 134, e-mail: [email protected]

94


Tabuľka 1. Zoznam druhov národného a európskeho významu vo sbírkách Vlastivedného Múzea v Považskej Bystrici. DRUH

KATEGÓRIA

LOKALITA

Aythia ferina (Kačica chrapkavá)

Druh národného významu

Priehrada mládeže Nosice

Anas crecca (Chochlačka sivá)



Cygnus olor (Labuť hrbozobá)


Lednické Rovné, usmrtená elektrický prúdom na stĺpe vysokého napätia

Bonasa bonasia (Jariabok hôrny)

Druh národného významu Druh európskeho významu

Považská Bystrica

Tetrao urogallus (Tetrov hlucháň)


Považská Bystrica

Gavia arctica (Potáplica severská)



Podiceps cristatus (Potápka chochlatá)



Tachybaptus ruficollis (Potápka hnedá)



Ardea cinerea (Volavka popolavá)


Považská Bystrica

Ixobrychus minutus (Bučiačik močiarny)


Žilina – nákup od súkromnej osoby

Ciconia ciconia (Bocian biely)


Ladce

Ciconia nigra (Bocian čierny)


Považská Bystrica

Falco vespertinus (Sokol červenonohý)


Papradno – Košiare

Gallinula chloropus (Sliepočka zelenononohá)


Považská Bystrica

Porzana porzana (Chriašteľ bodkovaný)



Vanellus vanellus (Cíbik chochlatý)


Považská Bystrica

Gallinago gallinago (Močiarnica mekotavá)



Gallinago media (Močiarnica lúčna)



Limosa limosa (Brehár čiernochvostý)



Scolopax rusticola (Sluka lesná)


Považská Bystrica

95


DRUH

KATEGÓRIA

LOKALITA

Bubo bubo (Výr skalný)


Udiča – Uhry – Klapy

Caprimulgus europaeus (Lelek lesný)



Dryocopus martius (Ďateľ čierny)



Jynx torquilla (Krutihlav hnedý)


Dolná Mariková

Alauda arvensis (Škovránok poľný)


Považská Bystrica

Lanius excubitor (Strakoš sivý)



Lutra lutra (Vydra riečna)


Považská Bystrica - Orlové usmrtené cestnou premávkou

Canis lupus (Vlk dravý)


Považská Bystrica - Orlové jedinec chovaný v zajatí, ssp. Canis lupus lycaon

Felis silvestris (Mačka divá)


Vršatec

Ursus arctos (Medveď hnedý)


Považská Bystrica - Orlové jedinec chovaný v zajatí

96

obrazová příloha


TRÁVNÍČEK D.: II. mezinárodní sympózium přírodovědců Trenčianskeho kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010

Obr. 1. Účastníci sympózia, první řada (v pokleku a ležící) zleva doprava – J. Šušolová, D. Trávníček, R. Ševčík. Druhá řada (stojící) zleva doprava – K. Keratová , P. Bezděčka, I. Géczyová, M. Šajbidorová, J. Troneček, O. Rop, T. Žilinčík, I. Plánka, J. Ohryzek, O. Konvička, K. Pavelka, T. Berka, K. Bezděčková, P. Sány, M. Václavíková, H. Čubanová, D. Dúbravková a M. Trčalová. (Foto V. Kříž)

Obr. 2. Květnatá bělokarpatská louka, PR Drahy

Obr. 3. Kavyl tenkolistý (Stipa tirsa), PR Kobylí hlava

98


ŠUŠOLOVÁ J.: Předběžný výzkum lokality Kurovický lom

Obr. 1. Lokalizace lomu (Kovanda, Smolíková & Fejfar 1982)

Obr. 2. Celkový pohled na profi l (Foto D. Trávníček)

Obr. 3. Studovaný profil A

Obr. 4. Limonitová poloha s půdním sedimentem

99


KERATOVÁ K.: Paleogénna fauna z lokality Skačany

Obr. 1. Nálezisko S1

Obr. 2. Nálezisko S2

Obr. 4. Ampullina cf. rustica (Desh.) Obr. 3. Balanophyllia spp.

Obr. 5. Nummulites cf. gallensis (Heim)

100


BERKA T.: Výskyt a rozšíření šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na Zlínsku

Obr. 1. Mapa recentního rozšíření šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na území České republiky.

Obr. 2. Mapa recentního rozšíření šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na území Zlínského kraje.

101


Obr. 3. Silně tlející kmen smrku ztepilého (Picea abies) s výskytem šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na lokalitě u PR Tesák v Hostýnských vrších

Obr. 4. Mladé sporofyty šikouška zeleného (Buxbaumia viridis) na lokalitě u PR Tesák v Hostýnských vrších.

TRONEČEK J.: Příspěvek k poznání rozšíření kapradinovitých rostlin Hostýnských vrchů

Obr. 1. Hadilka obecná (Ophioglossum vulgatum)

102


Obr. 2. Kapradiník bažinný (Thelypteris palustris)

Obr. 3. Žebrovice různolistá (Blechnum spicant)

STRAKOVÁ-STRIEŠKOVÁ M., GÉCZYOVÁ I. & KERATOVÁ K.: Cudzokrajné dreviny v parkoch horného Ponitria Obr. 1. Kvetoucí sakury ozdobné (Prunus serrulata)

Obr. 2. Sakura ozdobná (Prunus serrulata), detail květů

103


MLČEK J.: Technologické vlastnosti vybraných odrůd švestek z oblasti Bílých Karpat

Obr. 1. Švestky odrůdy „Stanley“

Obr. 2. Švestky odrůdy „Hamanova“

BEZDĚČKA P.: Sekáči (Opiliones) Bílých a Bielych Karpat Obr. 3. Paranemastoma kochi – karpatský endemit

Obr. 1. Gyas titanus – největší sekáč Bílých Karpat

Obr. 2. NPR Čertoryje – lokalita vzácných pannonských sekáčů Egaenus convexus a Zachaeus christa

104


BEZDĚČKA P. & BEZDĚČKOVÁ K.: Mravenci (Formicidae) Bílých a Bielych Karpat

Obr. 2. Formica polyctena – nejhojnější lesní mravenec Bílých Karpat

Obr. 1. Camponotus vagus – vzácný teplomilný mravenec Bílých i Bielych Karpat

Obr. 3. Podzemní galerie v hnízdě mravenců Lasius niger

TRÁVNÍČEK D.: Vodní brouci mokřadních biotopů v Bílých Karpatech (Coleoptera: Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Dytiscidae, Helophoridae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Elmidae, Dryopidae)

Obr. 1. Tůň na svahovém prameništi u horního okraje PP Mechnáčky (lokalita 10)

105


Obr. 2. Svahové prameniště v PP Pod Žítkovským vrchem (lokalita 23)

Obr. 3. Vodomil Hydrophilus piceus byl zjištěn v jezírku v PP Lom Rasová (lokalita 4)

PAVELKA K.: Hnízdní ornitocenózy zpřírodněného koryta a břehů řeky Bečvy v navrhované PR Bečva - Doubrava a v jejím okolí v letech 2008 a 2009 (Střední Pobečví, Zlínský a Olomoucký kraj)

Obr. 1. Montáž leteckých snímků úseku Bečvy mezi Choryní a Hustopečemi nad Bečvou (zdroj: Geodis a Seznam.cz )

106


Obr. 2. Bečva ve spodním úseku u Kladerub – foto po proudu směrem k Hustopečím nad Bečvou, vpravo je patrný silně erodovaný břeh

Obr. 3. Bečva u Hustopečí nad Bečvou – konec sledovaného úseku se vyznačuje množstvím štěrkových náplavů v korytě toku, pohled z pravého břehu na levý břeh

TESÁČKOVÁ A.: Manažment revitalizačných opatrení v Národnej prírodnej rezervácii Vyšehrad Obr. 1. Ortofoto mapa NPR Vyšehrad (Zdroj: CHKO Ponitrie)

Obr. 2. Pohľad na NPR Vyšehrad zo severnej strany

107


Obr. 3. Vrcholová lúka Vyšehradu pred začatím prvej etapy revitalizačných zásahov, v pozadí Malá Fatra – Kľak

Obr. 4. Vysekaný porast liesky na vrcholovej lúke po prvej etape – pohľad z juhu

Obr. 5. Pohľad na vrcholovú lúku Vyšehradu na jar zo severnej strany bezprostredne po likvidácii biomasy

Obr. 6. Pohľad na letnú vegetáciu lúky zo severu po druhej kosbe

108


Obr. 7. Najväčšia sutinová plocha na západnom svahu NPR Vyšehrad

Obr. 8. Pohľad na zárast liesky južnom svahu pred výrubom

Obr. 9. Pohľad na vrchol Vyšehradu z juhu po úplnom výrube

Obr. 10. Dospelé imágo Parnassius mnemosyne na kvete

109


ŽILINČÍK T.: Zaujímavosti prírodovednej expozície Vlastivedného múzea v Považskej Bystrici

Obr. 1. Prehľad lokalít druhov národného a európskeho významu vo sbírkách Vlastivedného Múzea v Považskej Bystrici

110


Západné Karpaty – spoločná hranica Sborník příspěvků z II. Mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčianského kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010

Editoři: RNDr. Dušan Trávníček & Mgr. Jana Šušolová

Fotografie v barevné příloze: autoři příspěvků není-li uvedeno jinak

Doporučená citace sborníku: TRÁVNÍČEK, D. & ŠUŠOLOVÁ, J. (eds.) 2010: Západné Karpaty – spoločná hranica. Sborník příspěvků z II. Mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčianského kraja a Zlínského kraje, 9. – 11.VI. 2010. - Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Zlín, 111 pp. Doporučená citace jednotlivé práce: KERATOVÁ, K. 2010: Paleogénna fauna z lokality Skačany, pp. 12-19. In: TRÁVNÍČEK, D. & ŠUŠOLOVÁ, J. (eds.): Západné Karpaty – spoločná hranica. Sborník příspěvků z II. Mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčianského kraja a Zlínského kraje, 9. - 11. VI. 2010. - Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Zlín, 111 pp. Zodpovědný redaktor: PhDr. Antonín Sobek Překlad/kontrola překladu abstraktů do angličtiny: Mgr. Helena Tribe a autoři příspěvků Texty neprošly jazykovou úpravou, za obsah a správnost odpovídají jejich autoři Grafická úprava, sazba a tisk: ESPRINT Zlín, s.r.o. Náklad: 500 ks Vydalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, příspěvková organizace v roce 2010 Sborník je spolufinancován z prostředků Evropské unie prostřednictvím Evropského fondu pro regionální rozvoj ISBN 978-80-87130-11-7 111

ISBN 978-80-87130-11-7

ZÁPADNÉ KARPATY SPOLOČNÁ HRANICA

Recommend Documents