Strach pod Karpaty Úryvky z románu

Petr Hugo Šlik

Strach pod Karpaty Úryvky z románu (2009)

http://slikon.wz.cz [email protected]

1. kapitola

Hra na schovávanou „...už jdu!“ dokončil Michal Bobot a otočil se od borovice. Když otevřel oči, překvapilo jej, jaká je tma. Jako kdyby během jeho odpočítávání přišla potichu noc. Maličko se zachvěl, ale nakonec statečně vykročil od pikoly pryč. „Už jdu, kluci,“ zavolal pro jistotu ještě jednou. „Ale tohle je poslední hra. Pak už půjdeme domů, ano?“ Obešel rychle několik nejpříhodnějších skrýší, ale nikoho nenašel. Obcházel pikolu ve stále větších kruzích, prolezl i ty nejhustší smrčky a popíchal se o ostružiní, ale stále bez úspěchu. Nikde nikdo nebyl. „Kam se jen mohli schovat?“ říkal si Michal, „zdá se, že jsou všichni na jednom místě, ale kde našli tak velkou skrýš?“ Zaklonil hlavu, aby se podíval do větví nad sebou, ale pro tmu moc vysoko nedohlédl. „Fedor by jistě vyšplhal vysoko,“ uvažoval Michal, „ale co Bezucha? A nebo Maryna? Vždyť ta zatím nevyleze ani na břízky u potoka.“ Znovu se rozhlédl kolem sebe. Nikde se ani větvička nepohnula, nebylo slyšet žádné chichotání, nikdo se šeptem nedorozumíval, jak se dostat k pikole. Pomalu ale jistě začal se Michala zmocňovat strach. Nikdy nebyl v noci sám v lese a teď zjišťoval, že opravdu není o co stát. Na samotné hře už mu náhle nezáleželo. Odešel dokonce co nejdál od pikoly a otočil se k ní zády, doufaje, že z nějakého křoví vyběhne někdo z jeho kamarádů, aby jej zapikal, a on pak již nebude sám. To bylo jediné, na čem mu teď záleželo – nebýt sám. Náhle se mu zdálo, že kousek vpravo viděl mihnout se jakýsi stín. Neváhal ani na okamžik a rozběhl se tím směrem. Nikoho nedostihl, zato po několika metrech zakopl a nešikovně spadl přímo na kámen. Sykl bolestí a chytil se za koleno. Cítil, jak se mu pod prsty rozlévá lepkavá a teplá krev. Potlačil vzlyknutí a zkusil nazdařbůh: „Andreji, viděl jsem tě...“ Nikdo se však neozval. Namáhavě se postavil a zavolal: „Kluci, vylezte, já už nehraju.“ Žádná odezva. Kolem bylo naprosté ticho nočního lesa, jen v dálce zahoukala sova. Náhle, naprosto neočekávaně, sevřela Michalovo srdce ledová ruka strachu. Uvědomil si, že je docela sám v nočním lese a že vlastně vůbec neví, kde je. Při svém úprku za domnělým stínem ztratil orientaci a teď nevěděl, kterým směrem je kraj lesa. Pokusil se zatajit dech a napnout sluch, jestli neuslyší nějaké zvuky z vesnice, ale neslyšel nic. Náhle však přeci jen – jako kdyby za ním zapraskalo několik větviček. Michal se rychle otočil a znovu zavolal do tmy před sebou: „Kluci, to jste vy? Nechte toho, já už nehraju. Pojďme domů.“ Nikdo mu však neodpověděl. Jen někde ve tmě zahoukala sova a jiná jí odpověděla. Pak náhle další zapraskání větviček, teď po Michalově pravici, a po něm hned ještě jedno. Nešťastný chlapec již na nic nečekal a utíkal nazdařbůh pryč. Několikrát upadl, ale vždy se rychle zvedl a pokračoval v cestě. Větvičky smrků, kterým se v té tmě nemohl vyhýbat, ho několikrát ošklivě poškrábaly na tváři, ale on 2

se bál zastavit, aby za sebou neslyšel dusot svého pronásledovatele. O tom, že jej kdosi honí, již vůbec nepochyboval, i když netušil, je-li to nějaké zvíře, či snad člověk. Na nějaké složité přemýšlení ostatně neměl ani pokdy, neboť veškerou sílu, kterou v sobě měl, kladl do svého šíleného běhu. V jakémsi výmolu si podvrkl kotník, ale zatnul zuby a běžel dál. Nakonec, po dalším zakopnutí, již zůstal ležet na zemi, ztěžka popadaje dech. Cítil, jak mu krev z poškrábaných tváří stéká do úst. Chutnala sladce. Ležel na zemi a zhluboka oddychoval. „Dost,“ říkal si. „Ať je to co je to, neuteču tomu. Počkám tady a pak se stane to, co se má stát.“ Pomalu vstal a rozhlédl se. Neviděl nic, všude vládla černočerná tma. A nebo – Michal zatajil dech – vždyť támhle vpředu je tma o něco světlejší! Snad tam končí les! Ano, to by mohlo být ono. Příliš unavený na další běh, vykročil tím směrem. Za sebou již neslyšel žádné kroky a na houkání sovy už si zvykl. Po pár metrech již nebylo pochyb – šťastnou náhodou, nebo snad jakýmsi podvědomým orientačním smyslem, dovedl ho jeho šílený běh skutečně až na kraj lesa. Když k němu konečně došel, zastavil se a nadechl se čerstvého vzduchu. Pár metrů před ním se rýsovala silueta kostela a Michal věděl, že ve tmě pod ním leží vesnice a v ní jeho chalupa s mámou, tátou a všemi sourozenci. Náhle se sám sobě podivil, čeho se tak bál. Je to přeci jen les, místo, kde tráví většinu svého času, co na tom, že je tma? Naposledy si oddychl a chystal se vykročit domů, když za sebou zaslechl ještě jedno zapraskání větviček. Tentokrát o tom nebylo pochyb. Bylo to naprosto zřetelné a ozvalo se to jen pár metrů za ním. Michal se otočil zpět k lesu a hned potom vykřikl hrůzou.

3

2. kapitola

Vítejte v Medvedovcích Byli tam všichni. U jednoho stolu seděli kolem Saši Kamenského Dolišňáci. U dalšího pak Igor Tóth se svými Verchovinci. Dolišňáci hospodařili v údolích, Verchovinci zase v horách těžili dřevo, které pak splavovali po potocích a říčkách do Žňacova, v létě pak až do Latorice. V hospodě u žida Izáka Mauthnera se takto scházeli každý večer. Šestnáct mužů různého stáří, avšak stejných starostí. Zde se domlouvali, kdo pojede na trh do Mukačeva a kdo komu pomůže při sklizni, či se dřevem. Zde si vyměňovali zkušenosti, se kterým pašerákem je nejlepší obchodovat. Šestnáct mužů s vlasy buď černými, či různých stupňů šedi. Na věšáku u dveří viselo šestnáct pomačkaných a od zaschlého potu flekatých klobouků. Místnost se topila v šeru, neboť ji osvětlovala pouze jediná petrolejka visící nad výčepem, avšak to nikomu nevadilo. Nepotřebovali se prohlížet, potřebovali spolu mluvit. Když před necelou hodinou jako poslední dovnitř vstoupil Martin Bobot, hovor kolem obou stolů na chvíli utichl, avšak jakmile se i tento muž posadil mezi své druhy, Verchovince, a objednal láhev pálenky, rozhovor byl znovu poměrně lehce navázán. Bobot rozlil pálenku a pokynul i k vedlejšímu stolu. Sklenky zazvonily, všichni zamumlali smutné: „Za Michala“ a tím byla smrt Michala Bobota jednou pro vždy probrána. Od toho okamžiku již Michalovo jméno v této místnosti nikdy nepadlo. Nyní již byli muži v družném hovoru. Nezůstalo pochopitelně jen u jedné lahve, jedni pili jen pálenku, druzí si dopřávali berehovského vína; Mauthner měl dnes pro své podnikání šťastný den. Dolišňáci ukusovali špek, ochucovali jej solí smíchanou s paprikou a probírali letošní sklizeň, která byla podle všeho stejně špatná, jako ta loňská; Tóth zase se svými druhy svorně nadával na nový bačevovský jez. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Dorota Maslowská, služka u manželů Karasových. Očima přejela osazenstvo hospody, nepatrně kývla hlavou na pozdrav a hned přešla k Mauthnerovi za výčepem. Postavila před něj dva velké kameninové džbány, jež nesla v rukou, a svým chraptivým, avšak nikoliv nepříjemným hlasem řekla jediné slovo: „Plné.“ Po mužích, kteří teď seděli za jejími zády, se ani neohlédla, avšak oni si ji prohlíželi docela nepokrytě. Bylo se ostatně na co dívat. Rusovlasá Dorota byla žena kyprých tvarů, na které by se každý muž rád podíval zblízka a které byly pod sukní dobře zřetelné. Bylo jí již téměř pětatřicet let, avšak nikdy se neprovdala. Před válkou měla jakéhosi mládence, ale ten se jí nevrátil z vojny. Nikdo z Medvedovských však pro to Dorotu nelitoval, neboť její vyvolený pocházel z Kobylár a každý ví, že když si holka najde kluka z jiné vesnice, nemůže z toho nikdy vzejít nic dobrého. To, že na něj Dorota stále čekala a na žádného jiného chlapa se ani nepodívala, přičítalo se její pýše, neboť o ní bylo všeobecně známo, že doma čte časopisy, jež si vozí z Mukačeva, a dokonce byla několikrát přistižena, 4

kterak si čte knihu. Žila v chalupě se svou starou nemocnou matkou a tvrdila, že si docela dobře vystačí sama a že žádného mužského nepotřebuje. Buď jak buď, místo které zastávala u žandárových, bylo pro ni darem z nebes, neboť jí umožňovalo býti skutečně nezávislou. Za to se ovšem od Medvedovských dočkala jen dalších pomluv a skryté zášti. První promluvil Igor Tóth. „Copak, Doroto, žandárovým vyschlo?“ „Hleď si svého Tóthe,“ odpověděla Dorota, aniž by se jen ohlédla. „No no. Snad se můžu zeptat.“ „Vy si tu naléváte hlavy kořalkou, oni si můžou dát pivo, ne?“ „Kdyby pili jako normální lidi pálenku, nemusela by ses tahat s těmi džbány.“ „Tahat se musím, když mi s nimi žádný nepomůže.“ Na tuto narážku nechtělo se Tóthovi již reagovat, a tak se do věci vložil Saša Kamenský. „Dva džbány, Doroto? U žandárů bude společnost?“ „Tak. Přijde doktor i ti noví. Učitel se svou ženou.“ „Oni už jsou tady?“ „Starý Nymčuk je přivezl. Celý den jsem vařila a pekla. Paní žandárová se dnes bude chlubit cizím peřím, řekla bych. Husím peřím. Jen to hezky dotoč, žide. Že to nebudu pít, ještě neznamená, že se nechám okrást.“ Poslední její poznámka patřila Izáku Mauthnerovi, který odložil první džbán, tváře se, že je již plný. „Ale jistě milostivá. Čekám jen, až spadne pěna.“ Nakonec to Dorota nevydržela a otočila se čelem k mužům. „Přijedou si sem jen tak. Jako na nějaký výlet. Jsou tak mladí. Co je sem táhne? Co jim chybělo v Praze? Obešli bychom se tu bez nich.“ „Tak se hned nečerti, Doroto. Někdo děti učit musí. Chtěla bys to snad dělat ty?“ „Špatně mě chápeš, Kamenský. Nemám strach, že nám berou práci.“ „Ne? A čeho se tedy bojíš?“ „Bojím se o ně. Mám strach, co to zde s nimi udělá. Není to tu dobré místo pro mladé manžílky z Čech.“ „Já mám zase strach, že moc přemýšlíš, Doroto. Od toho jsme tu my, chlapi, abychom vám, ženským, řekli, co si máte myslet. Proč by to tu pro ně nemělo být dobré?“ „Všichni tu moc chlastáte, Kamenský. Proto,“ ukončila Dorota rázně celou diskusi, chopila se plných džbánů, jež si přitiskla na prsa, a takto odešla ke dveřím. Izák Mauthner jí je úslužně otevřel, a když odešla, radostně si zamnul ruce. Druhý ze džbánů podařilo se mu naplnit sotva z poloviny.

5

3. kapitola

Pověst o sivé Medvědici To bylo tak. Kdysi velmi dávno, když ještě žádné Medvedovce ani nebyly, byla tu v údolí, kousek po potoku, jen malá osada lesorubů. Pár srubú, kde žili chlapi i se svými robami a děckami. Jednoho dne dva z nich vyrazili vyrubat mýtinu, tam, co dnes je svatý Michal. A co tam neuviděli? Našli Medvědí brloh a v něm čtyři mláďata. Podle jejich barvy, srst byla sice hnědá, no odstín byl sivý, poznali, že to jsou mláďata sivé Medvědice - velkého Medvěda, který tu brousil po lesích a který byl prý velký jak dům. Co ty dva popadlo, nikdo neví, ale ja si myslím, že byli zlití, co taky jiného? Koho by napadla taková somarina? Buď jak buď, měli před sebou mláďata, ale jejich mať nikde neviděli, ani neslyšali. I zrobili tak: mláďata zabili, stáhli je z kůže a na ohýnku si je opekli. Večeři pak zapili další pálenkou a usnuli spánkem spravedlivých. Ráno vstali a vraceli sa do osady. Na klackách si nesli stažené kůže těch mláďat. Doma je však nečekalo nic dobrého. Už jak sa blížili, slyšeli žalobu svých rob. To už utíkali, protože věděli, že se cosi zlého přihodilo. A věru že přihodilo. Každý z nich měl dva syny, silné a zdravé chlapce, kterým nebylo víc jak dvanáct let. V noci k nim však do srubů přišla sivá Medvědice a syny jim zabila. Každému prokousla hrdlo a nikoho a ničeho jiného se nedotkla. Udělala to tak tiše, že roby lesorubů sa ani neprobudily. Pak zas odešla a nechala po sobě jen pár sivých chlupů. Pozdě bědovali a litovali svého činu, roby sa jim dočista pomátly a dalších dětí už jim nepovily a to každý ví, že kdo nemá dětí, ten je mrtvý už za živa. Lesorubi vyrazili do lesa na lov, ale sivou Medvědici už nikdy nikdo neviděl. Jen její vytí ozývalo sa z lesů pravidelně vždy v noci ze soboty na neděli. To byla totiž ta noc, kdy sa to všechno stalo. Vytí bylo prý tak smutné, že kdo ho slyšel, ten už pak nikdy neměl klid. Ustalo, až když byl na kraji lesa, kde se to celé přihodilo, postaven svatý Michal. Velkolúčanští se prý tenkrát smáli, že si nedokážeme postavit vlastní kostel a že přenášení kostela nosí smůlu, jenže pravda je taková, že nikdo nechtěl těžit dřevo v lese, kde lovila sivá Medvědice. Těch stromů tam se dodnes nikdo nedotkl a je pravda, že od té doby sivou Medvědici nikdo neslyšel. Náš pan farár to nerad slyší, ale kostel tam byl postaven na usmíření mezi lidmi a sivou Medvědicí. Donedávna jsme si mysleli, že dokud tu bude stát on, nechá nás sivá Medvědice na pokoji, ale teď...“ Starý Terentik nechal své vyprávění nedokončené. Nebylo ani třeba je dokončovat, neboť každý viděl, kam až se svým vyprávěním došel. Hospoda u Izáka Mauthnera ponořila se v chmurné mlčení. Později, když již byl Josef Václav konečně doma a ležel v posteli vedle pokojně oddychující Marie, nemohl dlouho usnout, a když se mu to konečně podařilo, zdály se mu strašlivé sny plné zabitých Medvědích mláďat a lidských dětí. 6

4. kapitola

Cirkus Malkin Odpolední představení bylo vyprodané. Jak se ukázalo, do stanu se vešlo téměř sto diváků, kteří se nyní mačkali na dřevěných lavicích v nadějném očekávání veliké zábavy. Vonělo to zde tlející slámou a pilinami, Josef Václav s Marií měli dobrá místa v první řadě přímo naproti kapele, která se skládala z pouhých tří hráčů – trumpetisty, akordeonisty a bubeníka. Tato trojice konečně přesně v pět hodin zahrála poněkud kostrbatou tuš, rozhrnul se závěs u vchodu a do manéže vstoupil principál. „Velevážené publikum!“ začal, když se nejprve uklonil a zamával svým cylindrem. „Vítám vás na představení našeho světoznámého cirkusu Malkin a doufám, že se budete dobře bavit. Ba co víc – já o tom, dámy a pánové, nepochybuji. Naše produkce sklízí úspěchy po celém světe. Aplaudovalo nám publikum v Paříži, stejně tak jako v Římě, či Londýně. Tleskali nám lidé v Moskvě, Praze i Budapešti. Mohutné ovace sklidili jsme dokonce i u náročných diváků vídeňských. Nyní tedy zavítal náš podnik na krátkou zastávku i do vašeho staroslavného města a my vám rádi předvedeme několik čísel, která jste ještě neviděli, čísel, u kterých se budete smát, ale i čísel, u kterých se vám bude tajit dech.“ V podobném duchu mluvil principál téměř pět minut. Vedl stejné řeči, jaké vedou principálové všech cirkusů na celém světě a které obecenstvo tak rádo poslouchá, neboť každý má rád pocit, že je svědkem čehosi výjimečného. Josef Václav měl sice silné podezření, že nejzápadnějším městem, kde cirkus Malkin rozbil svůj stan, byly slovenské Košice, avšak nakonec se přistihl, že i on sám je stržen výmluvností majitele cirkusu a nervózně poposedává na lavici, v netrpělivém očekávání začátku tohoto skvělého představení. Konečně principál skončil, uklonil se, ještě jednou zamával svým kloboukem a vycouval zpět za oponu. V rychlém sledu střídala se pak jednotlivá čísla. Ctihodní občané mukačevští stali se svědky úchvatné jízdy krasojezdkyně Isabel, tleskali silným artistům, kteří nad jejich hlavami předváděli odvážné kousky, a tajili dech při smělém vystoupení provazochodce. Mezi jednotlivými čísly vcházel na scénu klaun s buřinkou a bavil publikum svými barevnými míčky a různými vtipnými kousky. Asi v půli představení přišel na scénu opět sám principál. Nechal si přinést kruhovou desku, která byla ve své ose připevněná ke stojanu od školní tabule, a vlastnoručně na ni za ruce a nohy připoutal krasojezdkyni Isabel, kterou publikum znalo z prvního čísla tohoto dech beroucího večera. Poté co zkontroloval, jsou-li pouta dobře upnutá, roztočil celou desku i s přivázanou krasojezdkyní, poodešel nějakých dvacet kroků a otočil se zpět, čelem k desce. V jeho ruce zaleskl se nůž. Obecenstvo ztichlo. V celém stanu neozvalo se jediné zakašlání, jediné slovo nebylo byť šeptem proneseno. Po chvíli 7

napjatého ticha bubeník zavířil paličkami z tichého piana do divokého fortissima a rovněž trumpetista podpořil jej svým crescendem. Nůž vylétl z principálovy ruky a zabodl se těsně vedle levé Isabeliny tváře. Obecenstvo vydechlo úlevou. Principál se uklonil a přichystal si další nůž. Náhle však ze zákulisí přiběhl klaun, celý bledý v obličeji, a stoupl si přímo před uvázanou krasojezdkyni, chtěje ji tak zaštítit vlastním tělem. Principál udělal na něho několik zlostných posunků, ovšem klaun se ze svého místa ani nehnul. V obecenstvu to zašumělo. Nikdo nevěděl, je-li toto extempore plánovanou součástí vystoupení, či zda se jedná o improvisaci. Konečně principálova ruka s připraveným nožem resignovaně klesla k jeho boku. Klaun si oddechl a otočil se k Isabel. Zastavil točící se desku, poklekl a jal se odvazovat Isabeliny připoutané nohy. Náhle, aniž by to kdokoliv z obecenstva stihl byť jen koutkem oka postřehnout, máchl principál prudce rukou a do desky se zabodl další nůž. Tentokrát vedle krasojezdčina lýtka, těsně nad hlavu klečícího klauna. Tak těsně, že mu rozřízl jeho černou buřinku. Pouze ta skutečnost, že ji neměl na hlavě nasazenu příliš těsně, zachránila jej od zranění. Obecenstvo vypuklo v jásot a mohutně tleskalo. Všechny oči byly upřeny na klanícího se principála, takže si nikdo nevšiml klauna, který se pomalu zvedl a otočil se ke svému nadřízenému se zuřivým výrazem ve tváři. Zdálo se, že se na něj vrhne, avšak to již zazněly fanfáry a ze zákulisí přiběhli dva silní mužové, kteří odvedli klauna i desku s krasojezdkyní zpět za oponu. Představení pak pokračovalo dalšími atrakcemi. Na scénu přišel kouzelník, po něm byla předvedena v kleci uvězněná vousatá žena a dostalo se i na siláka, jenž ohýbal železné tyče a narovnával podkovy. Marie se po celý čas představení dobře bavila. Nadšeně tleskala jednotlivým výstupům, smála se, když se měla smát, a bála se, když k tomu právě probíhající číslo vybízelo. Ukázala se být zkrátka vysněným divákem všech cirkusáků a Josef Václav si v duchu gratuloval, jak dobře udělal, že ji sem vzal a na chvíli ji tak vytrhl z jejich momentálně poněkud tísnivé skutečnosti v Medvedovcích. Konečně zde bylo velké finále, vystoupení nazvané montreur d´ours. Zazněly další fanfáry a opona se opět rozhrnula. Marie vykřikla překvapením a chytila Josefa Václava pevně za ruku. Prsty mu zaryla do zápěstí a druhou rukou beze slova ukázala k výstupu ze zákulisí. Tentokrát byl zaskočen i Josef Václav. Na scénu se totiž vracel principál, který za sebou na řetězu vedl obrovského, nebezpečně vyhlížejícího Medveda.

8

5. kapitola

Běželi nočním lesem Běželi nočním lesem. Ukázalo se, že muž, kterého honili, je poměrně zdatný běžec a navíc, jak se zdálo, se v nočním lese dobře orientoval. Několikrát to vypadalo, že se jim již ztratil, avšak nakonec vždy znova zahlédli jeho siluetu mezi stromy, a tak pokračovali ve svém šíleném běhu. Z jejich skupinky byl v čele František, těsně za ním držel se Josef Václav, o několik kroků pomalejší pak byli Medvedovští četníci. Tajemný stín před nimi nikterak nezpomaloval, zdálo se, že sil má na rozdávání. Zkušeně se vyhýbal všem větvím a ladně přeskakoval popadané kmeny, vývratě a jiné překážky. Když takto utíkali již několik minut, zaúpěl náhle pan Svatopluk Karas bolestí a Josef Václav za sebou uslyšel duté žuchnutí. „Můj kotník. Vyvrkl jsem si kotník,“ bědoval četnický kapitán. „Tu máte ruku, pane kapitáne. Když se mne chytnete kolem ramen, odvedu vás zpátky na stanici,“ nabídl mu pomoc Antonín Procházka, který se zastavil u padlého kapitána. Stejně učinili ostatní četníci i Josef Václav. „Na mne nehleďte. Nechte mne tady. Utíkejte za ním!“ „Přece vás tu nenechám. S vyvrknutým kotníkem vám bude trvat věčnost, než se z lesa vymotáte. Ještě byste tu nastydnul. Když vám pomůžu, můžeme být na stanici třeba už za půl hodiny.“ Josef Václav měl silné podezření, že spíš než starost o kapitánovo zdraví vedla Procházku k této nabídce nechuť k dalšímu běhu. Podle jeho oddychování zdálo se, že má dost. „To nepřichází v úvahu, Procházko. Nemůžeme jej nechat uprchnout. Nějak se již domů dostanu. Pokračujte v pronásledování, to je rozkaz!“ zavelel ovšem pan Karas. Zklamané zamručení všech tří četníků potvrdilo předešlou úvahu Josefa Václava, ovšem ten již na to nedbal a pokračoval v běhu. Uvědomil si, že František si toto neplánované zdržení odpustil, a tak teď již byl daleko vpředu. Mladík teď tedy sledoval spíše Františka než neznámého a Zelinka s Valešem a Procházkou zase sledovali jeho. Jak utíkal, slyšel jejich dusot stále tlumeněji, jak se jim vzdaloval. Všichni pánové byli přeci jen již starší a rychlému běhu dávno odvykli. Nakonec je za sebou Josef Václav neslyšel vůbec. Nezdržoval se však ohlížením a pokračoval ve štvanici. Neznámý běžel mírně do kopce. Nekličkoval, zdálo se, že přesně ví, kam míří, jako kdyby měl předem připravenu nějakou únikovou cestu. Náhle zaslechli přibližující se hukot tekoucí vody. Blížili se zřejmě k jednomu z potoků, jež zde stékaly po svazích Antalovské poloniny, míříce ke konečnému splynutí s Latoricí. Po některých z těchto potoků splavovalo se dřevo, což umožňovaly klausury – malé vodní nádrže stavěné na horních tocích potoků a řek pro zadržení vody pro voroplavbu. V zimě 9

stahovaly se z lesů k vodě klády, z nichž pak na jaře a v létě Verchovinští voraři nadělali vory přímo ve vyschlém korytě. Klausury se potom odpouštěly tak, aby voda dole, v hlavním řečišti, dostatečně stoupla a vystačila pro plavbu až dolů do rovin. K jedné takové klausuře nyní mířil tajemný neznámý. Když doběhl Josef Václav na její břeh, spatřil před sebou dvě černé siluety, kterak vratkým krokem kráčí po dřevěné hrázi a míří na druhou stranu. Na podobný eskamotérský kousek se mladík necítil býti dost silný, a tak zvolil cestu pod hrází, téměř vyschlým korytem, kterým nyní tekl pouze bystrý, ale nehluboký potůček. Běžel mezi vory připravenými ke splavení a díky pohodlnější cestě rychle doháněl Františka i neznámého, kteří vrávorali téměř deset metrů nad ním po jeho pravé ruce. Do úrovně stavidla dostal se Josef Václav téměř současně s neznámým. Dalo se předpokládat, že pokud ten bude chtít dojít po hrázi až na druhý břeh, bude tam na něj Josef Václav již čekat a s Františkem jej tak chytí do pasti. Neznámý měl ovšem docela jiný plán. Josef Václav jej pochopil rychle a zrovna tak rychle pochopil, že jeho nápad běžet vyschlým řečištěm nebyl nejšťastnější. Všechno mu to došlo ve chvíli, kdy neznámý uchopil veřej stavidla a začal je zvedat nahoru. Z naplněné klausury vyvalil se proud vody přímo na Josefa Václava.

10

6. kapitola

Tajemství Tu noc bylo v Medvedovcích mnoho lidí, již nemohli spát. Snad za to mohl měsíc, který spěl k úplňku a svým stříbrným svitem zaléval celou ves i její okolí, snad to byly jen obyčejné starosti, co odsoudilo tolik nešťastníků k nočnímu bdění. Josef Václav a Marie leželi vedle sebe na posteli, a přesto, že si již několikrát popřáli dobré noci, ani jeden z nich nespal. Marie vymýšlela, jaké jméno dá svému dítěti, Josef Václav zase uvažoval, dá-li své dítě učit spíše na klavír, nebo na housle. Ctirad Houska, jenž byl ubytován v úředně zapečetěném hostinci Mauthnerově, převaloval se na své posteli ze strany na stranu a myslel na svou ženu. Když s ní dnes mluvil, řekl jí, že se v Medvedovcích potkal se svými dávnými přáteli a že jej k sobě pozvali na kratší pobyt. To byla koneckonců pravda, ovšem o tom, co se ve skutečnosti v Medvedovcích děje, neřekl Ráchel nic, neboť věděl, že by měla strach a patrně by mu zakázala se sem vrátit. Naštěstí potkala v hotelu svou dávnou přítelkyni z dětství, a tak měla alespoň postaráno u společnost, ovšem pan Ctirad Houska se pro tu svou malou lež velmi trápil. Nespala ani Maryna Dudášová. Ležela na zádech v posteli a dívala se oknem na měsíc. Viděla v něm tvář svého bratra Andreje a také tvář Michalovu i tu Martina Rubáše. Vzpomínala, jak byl na ni Andrej hodný a jak se jí zastával, když se jí někdo z kluků posmíval. Měla svého bratra ráda. Teď tu však zůstala sama. A za jeho smrt mohla ona! Jen ona. Marynu Dudášovou poprvé v jejím životě trápily nesnesitelné výčitky svědomí. Posadila se na posteli, seskočila na podlahu a přešla k oknu. Zkusila, jestli půjde otevřít. Doktor Heřman Rüdiger již sice spal, avšak teď se probudil. Zjistil, že leží na podlaze uprostřed poházených věcí. Bolela jej hlava a měl nesnesitelnou žízeň. Cítil, že má zvýšenou teplotu. Opatrně se postavil na nohy a chytil se desky stolu, dokud nepominula závrať. Otřel si slzy, jež mu zpola zaschly na neoholené tváři a chvíli upřeně pozoroval velkého černého pavouka, jenž zabíral téměř celou místnost, dokud se nerozplynul. Poté si odplivl na podlahu a setřel pot z čela. Už měl i horší halucinace. Teď opatrně došel až ke dveřím a otevřel je. Proud studeného vzduchu mu udělal dobře. Několikrát se zhluboka nadechl a poté vykročil ven. Byl nejvyšší čas dát se do práce. I Martin Bobot byl tu noc vzhůru. Od té doby, co mu ten ryšavý Čech zachránil život, zdály se mu strašidelné sny plné zpěněných vod a zdivočelých vorů, a tak odchod do postele odkládal vždy co nejdéle. Teď seděl u otevřených kamen a házel do nich zásobu protičeských letáků, které až dosud skladoval v matraci. „Když se to tak vezme, nejsou ti Češi nakonec tak hrozní. Koneckonců, udělali ze

11

mě cosi jako svého špióna. Tajného agenta. To nebyl ani můj otec.“ Z další várky letáků vyšlehl rudý plamen. Dorota Maslowská se ani nepokoušela usnout, věděla, že se jí to nepodaří. Naslouchala pravidelnému oddychování své staré matky a to ji uklidňovalo. Uvařila si heřmánkový čaj a teď seděla v kuchyni u stolu jen v noční košili a vzpomínala na rozhovor s panem Antonínem Procházkou. Cestou od Karasových jej potkala, kterak vartoval mezi Medvedovskými chalupami, a on ji pak doprovodil až k jejímu domu. Takové galantní chování dosud od nikoho ze vsi nepoznala. Mnoho slov si cestou nevyměnili, ale bylo to milé. On teď stál někde venku ve tmě a hlídal jistě i její dům. Dorotu zajímalo, zdali by dokázala proklouznout ven, aniž by si toho všiml. Ani Svatopluk Karas nemohl zamhouřit oka. Neustále myslel na svůj večerní rozhovor s Františkem a Ctiradem Houskou a na nápad, s kterým přišel bývalý detektiv. „Tuze pěkná klička,“ pomyslil si pan Karas a vstal z postele. „Copak je?“ otázala se jeho žena. „Jen spi, půjdu ještě do své kanceláře cosi prostudovat. Nemohu spát.“ Paní Karasová v jejich ložnici osaměla. I ona se na posteli posadila a povzdychla si. Věděla, že manžel se do rána nevrátí. Většinou jej nacházela druhého dne, kterak spí, s hlavou na svém pracovním stole, přímo mezi rozevřenými knihami. Sáhla po hřebeni a bezmyšlenkovitě si začala pročesávat vlasy. Antonín Procházka kráčel pohroužen do myšlenek na Dorotu, když se náhle zpoza jedné chalupy přímo proti němu vynořil temný stín. Na okamžik jej to vylekalo, ale pak se uklidnil. „Lojzíku, to jsi ty?“ „A kdo jiný?“ odpověděl četník Alois Valeš a došel až k němu. „Celá vesnice spí.“ „Zatracená varta.“ „Cholera.“ Po této úvodní výměně zdvořilostí nabídl Procházka Valešovi ze své placatky rum a oba muži pak chvíli společně bědovali nad tvrdou službou. Poněkud se při tom zdrželi, takže když opět pokračovali v obchůzce, měli několikaminutové zdržení oproti rozpisu, který vyhotovil pan Svatopluk Karas. Ani Saša Kamenský nespal. Stál u okna, díval se na měsíc a naslouchal klidnému oddychování svých dětí a tichému chrápání své ženy. Poslední dobou bděl poměrně často. Začalo to smrtí Michala Bobota a postupně se to zhoršovalo. Teď ještě ta nešťastná událost s jeho pastí. Proč to ze všech nástrah musela být právě ta jeho? Past nyní ležela v koutě pokoje, kam ji zlostně hodil, když ji tehdy přinesl z lesa. Od té doby se jí nikdo nedotkl. Kamenský se na ni podíval. Rozevřené ozubené čelisti koupaly se ve stříbrném svitu měsíce a Sašovi se na chvíli zdálo, že se mu snad posmívají. Cítil, že se začíná dusit. Rychle došel ke dveřím a vyšel ven, na čerstvý vzduch. 12

Izák Mauthner se neodvážil rozdělat oheň, a tak se teď třásl zimou. Neodvážil se ani ke kostelu a už vůbec se neodvážil zpět do vsi. Jeho současná situace se mu nikterak nezamlouvala. Věděl, že bude muset něco podniknout stůj co stůj. Cokoliv. Čas hrál proti němu. Dnes ještě jeho skrýš nenašli, ale pokud si zavolají posily, může se stát, že již zítra bude celý les pročesávat padesát četníků. A co potom? Kdo pomůže Mauthnerovi? Kdo u sebe schová Žida? Vždyť četníci by pak mohli najít i... Mauthner to již nevydržel a vyskočil na nohy. „Alespoň se zahřejeme chůzí,“ promluvil sám k sobě, jak měl ve zvyku. „Tady bychom zmrzli. Půjdeme opatrně ke kostelu a uvidíme, co se bude dít. Snad tam nikdo nebude? Snad bychom si mohli vzít, co nám patří? Snad bude klid v celé vsi? Koneckonců, všichni by měli už dávno spát.“

13

7. kapitola

Detektivní metody na Podkarpatsku Ještě než zašel za Sašou Kamenským, zjistil si o něm Ctirad Houska nějaké informace, neboť jej znal pouze od vidění. Byl to velký chlap se širokými rameny, černým knírem a hustým obočím, jež mu nad nosem téměř srůstalo. Pocházel z jednovaječných dvojčat a v mládí se od svého bratra Jevmenije nehnul ani na krok. Chlapci podnikali všechna svá dětská dobrodružství společně a ve vzájemné svornosti dospěli ve zdravé a silné mladíky. Alexandr byl o něco silnější, Jevmenij zase pobral více rozumu. V roce 1912 napsal chlapcovým rodičům vzdálený strýček z Ameriky, že by jednoho z chlapců mohl zaopatřit a postarat se mu, když ne o světlou budoucnost, tedy alespoň o byt a stravu. Volba padla na Jevmenije. Chlapci se v slzách rozloučili a slíbili si, že se do roka a do dne sejdou v Americe; Jevmenij slíbil, že pošle peníze na cestu. Světová válka jim však jejich plány překazila. Brzy po sarajevských výstřelech byl Saša povolán k 11. Mukačevskému honvédskému pěšímu pluku a s ním odešel na východní frontu, kde v roce 1915 padl do ruského zajetí. V zajateckém táboře se nakazil skvrnitým tyfem, ale oproti všem předpokladům se uzdravil. Po bolševické revoluci cestoval pěšky napříč celým Ruskem. Každého večera zapamatoval si místo na obzoru, kde zapadalo slunce, a tím směrem pak šel celý následující den. Po roce se konečně vrátil na Podkarpatsko. Zde padl u Ušťčorné do rukou rusínské rudé gardy v čele s Martinem Bobotem, jenž jej chtěl obvinit z velezrady. V noci se mu však podařilo ze zajetí uprchnout, poté co se jeho strážci opili pálenkou, a za další měsíc se konečně vrátil do rodné vsi. Když zjistil, že od Jevmenije dosud nepřišel jediný dopis, tím méně pak peníze, usoudil, že jeho bratr pravděpodobně již nežije, a rozhodl se usadit na trvalo v Medvedovcích. Stal se z něj mlčenlivý hromotluk, který se staral jen o své pole. Na tomto poli jej také Ctirad Houska k večeru zastihl. Saša Kamenský se zde snažil pomocí motyky poněkud rozšířit svůj kamenitý úhor do vedlejší louky. Měl na sobě propocenou košili a hlavu mu před stále ještě silným zapadajícím sluncem chránil slaměný klobouk. „Tak vy jste tu z pověření žandárových?“ vyhrkl na pana Housku po jeho úvodní větě. „A proč nepřišel ctihodný pan Karas sám? Nejsem mu dost dobrý?“ „To jistě ne. Pan Karas má jen momentálně příliš mnoho práce. Takže mu jen trochu pomáhám.“ „Tak? A s čím?“ „Však víte. Máme tu teď starosti s tou... Medvědicí.“ Kamenský se shýbl k zemi a utrhl pár listů jakési rostliny. Jeden si strčil do pusy a začal jej žvýkat, druhý pak podal Houskovi. 14

„Zkuste.“ Bývalý detektiv se neodvážil odmítnout. Zakousl se do listu a téměř okamžitě se mu orosilo čelo a všechny svaly v obličeji se mu stáhly v divé křeči. Začal se obávat žlučníkového záchvatu. Kamenský, který jej bedlivě pozoroval, se začal smát. „To je divoký česnek, je velmi zdravý. A víte jak se mu také říká? Medvědí. Zajímavé, že?“ Poté vybral zpod svých nohou několik kamenů, které odhodil daleko od sebe, směrem k lesu, a když viděl, že Houska dosud není schopen slova, pokračoval sám. „Však jsem věděl, že budu mít ještě nějaké opletačky. Ale můžu já za to, že se malý Dudáš chytil právě do mé pasti? Vždyť to mohla být past kohokoliv jiného. Tóthova, nebo Bobotova. Jen kousek od té mé měl svou past Ivan Dudáš. To byste pak podezřívali Andrejova otce?“ „Nikoho nepodezříváme. Vlastně tu nejsem tak úplně kvůli té pasti,“ řekl pan Houska, když si kapesníkem setřel pot z čela. „Celé vyšetřování je poněkud složité...“ Motyka Saši Kamenského rozbila další hroudu hlíny. V mračnu prachu objevilo se pár dalších kamenů. „No tak, ven s tím. Čemu tedy vděčím za vaši návštěvu?“ „Pane Kamenský,“ začal bývalý detektiv opatrně, „nedal byste si cigaretu?“ Saša Kamenský se narovnal, odplivl si a konečně řekl: „Když jinak nedáte.“ Ctirad Houska mu nastavil svou otevřenou tabatěrku, z které si sám vybral jednu z poloviny vykouřenou cigaretu. Kamenský si vzal celou a bývalý detektiv pak oběma připálil. „Dobrá machorka. Máte lepší tabák, než jaký byl k dostání u Žida.“ „Pane Kamenský, vy nechodíte do kostela, viďte?“ „Tak? O to jde? V Československu budou návštěvy kostelů povinné? Budete si vést seznamy?“ „Ne, ne, špatně jste mne pochopil. Ptám se jen pro zajímavost. Já sám jsem ateistou. Avšak co je běžné v Praze, či Drážďanech, jeví se zde býti poněkud zvláštním.“ „Inu, nechodím. Dřív, před válkou, jsem chodil jako každý. Ale co jsem se vrátil... Zkrátka nechodím. V Boha nevěřím. Řecko-katolického, pravoslavného, ani čert ví jakého dalšího. Žena se proto na mne zlobí, věřil byste tomu? Prý že jsem hlupák a druhé ženské se jí proto posmívají. Říká, že se modlí za spásu mojí duše. Vidíte, mám na to lidi.“ Oba muži chvíli kouřili mlčky. Kamenský patou rozdrtil další hroudu hlíny. „To jsou ty boty, co vám kdysi podrazil Rubáš?“ optal se konečně Ctirad Houska. „Co? Tyhle? Co vás nemá! To byly krásné červené holinky, přivezl jsem si je z Ruska. Myslíte, že bych s nimi šel na pole?“ Kamenský se rozesmál upřímným smíchem. Byl překvapen neznalostí toho směšného muže v buřince a dobře se bavil. 15

„Máte je ještě? Rád bych se na ně podíval, hodně jsem o nich slyšel.“ „Tak? A to jste neslyšel, že jsem je musel nechat Židovi? Neměl jsem kdysi na zaplacení v hospodě, a protože Mauthner po mých botách už dlouho pokukoval, řekl, ať mu zaplatím jimi. Co jsem měl dělat? Dal jsem mu je a domů jsem šel bosky. Joj, kdybyste věděl, jak stará tenkrát vyváděla! Mauthner se v nich pak naparoval jako páv. Nejspíš v nich také utekl. Je mi líto pane, ale ty mé krásné červené holinky už asi nikdy neuvidíte.“ „Inu co, zkusím se po nich podívat v Mauthnerově chalupě.“ Ctirad Houska uhasil nedopalek cigarety, a protože si nebyl jist, sluší-li se, aby jej odhodil na Kamenského pole, vložil jej zpět do tabatěrky. „Děkuji za váš čas, už musím jít.“ „Počkejte, pane.“ „Copak?“ „Přišel jste si přece popovídat o sivé Medvedici, ne?“ „To budeme muset nechat na jindy. Na shledanou.“ Ctirad Houska lehce nadzdvihl svou buřinku a pomalu kráčel pryč. Saša Kamenský dlouho hleděl na jeho záda, a když konečně dokouřil svou cigaretu, odhodil její nedopalek vysokým obloukem do brázdy za sebou. „Opravdu legrační chlapík,“ pomyslel si a znovu se chopil motyky.

16