Západ
Časopis p r o C e c h y a Slováky
R o č n í k 12.
Č í s l o 1.
Únor 1990
Obsah Západ, b i - m o n t h l y for Czechs and Slovaks, p u b l i s h e d by theCollegium Bohemicum in Canada S e c o n d Class Mail Registration N u m b e r 4890 ISSN 0226-3068 Vydává: C o l l e g i u m B o h e m i c u m jako dvouměsíčník Redakční rada: Eva Limanová, Stanislav Reiniš, Josef Škvorecký, Miloš Š u c h m a , Ota Ulč Redaktor: Miloš S u c h m a Administrátorka: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmíšková, Ctirad Smolik Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: A c t i o n Press Ltd., Kitchener Dopisovatelé: Kanada: Vladimír Cícha, Jan Drábek, Richard Drtina, Pavel Kantorek, Jiří Krupička, Marta Procházková, Jaroslav švestka, Arnošt Wagner. Aleš Z e m a n USA: Blanka Jičínská, B o h u m i l Krčil, Vladimír Křiž, Iva Pekárková, Eva von Rheinwald, Ivan Sviták, Jiří Sýkora, Leoš Zeman Austrálie: Petr H r u b ý , Jan Jirásek, Jaroslav Kováříček, Miloš Ondrášek Německo: A n t o n í n Brousek, Z b y n ě k Ceřovský, Ota Filip, Karel Hvížďala, Karel Kryl, A n t o n í n Měšťan, Ján Mlynářík, Jan Pulda, Pavel Taussig, Karel T r i n k e w i t z Skandinávie: Robert L a m b e r g (Dánsko), Michael K o n ů p e k (Norsko), Helena Kosková (Švédsko), Jan Kristofori (Norsko) Švýcarsko: Dušan Šimko, Vladimír š k u t i n a Holandsko: Radek Kučera, Josef Staněk Anglie: Jan Křesadlo Francie: Ivan Kraus Itálie: Stanislav Auský Rakousko: Ivan Medek Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, Ont., Canada, K 1 G 3T8 Č l á n k y nemusí vyjadřovat názory redakce. Redakce si vyhrazuje právo na zkráceni a úpravu příspěvků. Redakční uzávěrka vždy 1. února, d u b n a , června, srpna, října a prosince Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, Ont., Canada, N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a změny adres zasílejte na adresu administrace. Předplatné: 1 rok: Can: $22.00 US: $22.00 US: $26.00
Kanada USA ostatni země (letecky) nebo ekvivalent v cizi měně Doživotní předplatné C A N $400.00 (Kanada), ostatni země).
2 roky: Can: $40.00 US: $40.00 US: $48.00 US$400.00 (USA a
Č t e n á ř ů m Západu Poselství k r a j a n ů m Československo P o v s t á n í — n á r o d se n a p ř í m i l a d o b ý v á s v é s v o b o d y (R. D r t i n a ) Občanské fórum v Torontě K o n e č n ě ! (J. V á p e n i k ) A b u d e l i p ! (S. R e i n i š ) Pozdrav d o Č e s k o s l o v e n s k a (M. Š u c h m a ) Z a j í m a v o s t í z e světa Singapur — model pokroku s k o n f u c i á n s k o u tváří (O. Ulč) XV. S v ě t o v ý k o n g r e s S V U R e p o r t á ž ze z e m ě , k d e i zítra t o b u d e j a k o před stoletý (M. Mazur) A n i m o c m á l o ( o z p r o p i t n é m ) (P. J o u z a ) C o n o v é h o na t r h u (B. T u č e k )
1 1
2 3 4 5 6
7 11 12 14 14
Emigrace I o b o ř i l a se z e ď na místě svém (J. O u t r a t o v á ) D v ě k u l a t á v ý r o č í (V. K ř í ž )
15 16
Interview S o c i a l i s m u s — c o t o z n a m e n á ? (V. H a v e l ) Interview s B o h u m i l e m Hrabalem
17 18
Hudba R o c k a n d r o l l a n o r m a l i z a c e (P. A d l e r )
20
Věda V y n á l e z o h n ě ? (A. Jareš)
21
H i sLtoorrdi e A l d i n g t o n v e r s u s N i k o l a j T o l s t o j (S. A u s k ý )
24
Literatura F a c k y p o d ě b r a d s k é (J. D r á b e k ) Nevěsta (A. W a g n e r ) Ú t ě k (J. S ý k o r a ) Z k a t a l o g u (I. K o t r l á ) V ý h o d y n e d o s t a t k ů (O. Ulč)
25 26 28 29 29
Dopisy
30
Cena jednotlivého čísla $ 4.00 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatnich zemich bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrně nejvýhodněji! pro evropské předplatitele). Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601-202 u poštovního šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD. Bankovni směrové číslo 200 100 20.
Na obálce fotografie Viktora Kronbauera " K o n e č n ě náš prezident"
Prosíme, informujte své známé, o nichž si myslíte, že by o ZÁPAD měli zájem.
ZÁPAD DO VŠECH SVĚTADÍLŮ!!! b
Milí a v á ž e n í č t e n á ř i
Západu:
Zahajujeme dvanáctý ročník. Začali jsme v roce 1979, v dávnověku normalizace, krátce po vzniku Charty 77 a krátce před prvním procesem s Václavem Havlem a jinými (viz. č. 1, 1980). V Polsku ještě neexistovala Solidarita, Chomejni ještě nepřiletěl do Teheránu, Sověti dosud neposkytli bratrskou pomoc Afganistánu. Tak dávno jsme tedy začali, a od té doby šest čísel do roka, obvykle o 34 stranách, tj. za těch jedenáct let už víc než 2000 stran politických, kulturních i jiných komentářů, článků, esejů, povídek, originálních fotografii na obálkách a zajímavosti. Snažili jsme se ze svých slabých sil přispět k obnově demokracie v Československu, i když, přiznáváme, někteří z nás nečekali, že se toho ještě dožijí, ti mladší počítali s tím, že snad ano, ale až na velmi stará kolena. Události nás velmi příjemně překvapily a dnes, v prosinci 1989, kdy píšeme tyto řádky, se zdá, že demokracie se do naší vlasti nezadržitelně vrací. Neměli bychom vlastně uzavřít své snahy posledním číslem jedenáctého ročníku, a tohle první číslo ročníku dvanáctého už nevydávat? Nezdá se nám. Naším základním čtenářem je, a doufáme, že zůstane, především našinec žijící v západním světě. K němu ovšem nyní přibudou
i čtenáři doma, kam teď Západ můžeme volně posílat. Jistě: budete si nyní moci objednat časopisy z Československa, jimž zrušení cenzury jistě vrátí inteligentní jazyk a rozum. Ale domníváme se, že lidé na Západě i noví čtenáři doma si rádi přečtou jak informace o naší půlce světa, tak komentáře k událostem v Československu, napsané z odstupu zaoceánské vzdálenosti, které budeme i nadále přinášet. Odstup i přítomnost na místě děje mají své výhody a nevýhody. Obojí však může být zajímavé; jedno může druhé doplňovat. Navazujeme spolupráci s časopisy a autory ve staré vlasti a doufáme, že Západ by se tak mohl stát prostředníkem výměny názorů mezi domovem a exilem; tedy volnou tribunou živé komunikace, jaká až dosud byla možná jen ve velmi, velmi omezeném měřítku. Protože nyní může čs. pošta Západ doručovat v československu, doufáme, milí čtenáři, že jej předplatíte svým příbuzným a přátelům doma, kteří si jej zatím nemohou zaplatit sami. Vaše objednávky rádi vyřídíme. Věříme, že nám zůstanete věrni. Váš Miloš Šuchma s redakční radou Západu
Poselství krajanům (čr) Koordinační centrum Občanského fóra vydalo Poselství krajanům, v němž se mj. uvádí: "Přátelé v širokém světě, v dálkách, do nichž vás zanesly emigrační vlny posledních desetiletí! Rodáci z Čech, Moravy a ze Slovenska, i vy, kteří jste se narodili v exilu! Obracíme se na vás jako na samozřejmý díl našeho osudu — víme o vás a také vy jste jistě nezapomněli. Proto hovoříme téměř najisto. . . Čekáme na vás doma! Těší nás vaše podpora zdálky, vaše dopisy, telegramy a telefonáty, ale raději bychom vás viděli tady, a to co nejdříve! Spoléháme na vás, že nám pomůřete objevovat svět v jeho šíři, stejně jako uvidět naši zemi vašima očima, a tedy z věcného odstupu. Přijďte, vezměte s sebou své přátele a kolegy všech odborností, navažte s námi přetržený rozhovor, zasvěťte nás do svých témat, přizvěte nás do svých okruhů, v nichž o něco jde, pomozte nám dostat se do světa na zkušenou. Tím vším nám pomůžete vracet se do Evropy. Neposíláme toto poselství cizí civilizaci, ale s vědomím, že jde k naším sestrám s bratrům — s vědomím, že jste tou částí, která by nám nenapravitelně chyběla do celku, který začínáme budovat." Lidová demokracie, 28.12.1989 Civíc Fórum Fund Toronto reprezentují: Předseda Dr. Petr Munk, pokladnice Dr. Daniela Blažková, sekretář Michael L. Eisner a členové výboru Jana Převratská, Míla Piačková a Viktor Bona. Všichni z Toronta. Podrobnosti o akci Občanského fóra v Torontu si přečtěte na straně 3.
Civic Forum Fund Svobodné volby v v
Československu vyžadují naši finanční podporu! Prosím pošlete sek na:
The Civic Fórum Fund 1552 Bloor St West Toronto, Ont M6P 1A4 Account #24-03412 Canadian Imperiál Bank of Commerce
Civic Forum Fund
1
Československo Richard Drtina
Povstání — národ se napřímil a dobývá své svobody Povstání, revolta, nenásilná revoluce... Svět hledí v úžasu po deset dní na drama, které se odehrává ve starobylé Praze, rozlévá se do dalších měst Čech, Moravy a Slovenska a vrcholí 27. listopadu celonárodní generální stávkou miliónů. Nenáviděná diktatura komunistického režimu se otřásá v základech a de fakto padá. Nic jiného nepotřebovali Češi a Slováci napsat do svých dějin více než celonárodní povstání. Po padesáti letech tragické historie národních proher, od Mnichova 1938 (kdy Benešova diplomacie odmítla národní odhodlání bojovat), přes "únor" 1948 (kdy nešlo o žádné vítězství pracujícího lidu, ale o vnucení stalinské linie monopolu jedné strany), až k srpnu 1968, kdy pod pásy cizích tanků byla rozdrcena naděje na novou svobodu; dějiny spíše deprimující, ale všeho do času. A teď konečně listopad 1989, celonárodní povstání. Svou mohutností tak hrozivé pro každého komunistu, takže se KSČ začíná rozpadat také zevnitř. Toto obrovské protestní hnutí zdola přináší národu do vědomí novou odvahu a tolik potřebné sebevědomí. Začíná vskutku nové světlejší období československých dějin. Tvrdí se už dávno, že národ má takovou vládu, jakou dovolí. Aby se tohle tvrzení uplatnilo, k. tomu je třeba odvahy, organizace, jednoty a síly. To všechno Češi a Slováci dokázali v těch listopadových dnech od 17. do 27.11. nalézt. Začaly to hrstky statečných a mladých. Vzpomeňte na lednové výročí smrti Jana Palacha, na uvěznění Václava Havla za položení květin k uctění jeho památky. Následuji demonstrace 21. srpna k výročí invaze, přichází asi 10.000 lidí, pak 28. října, Den nezávislosti, demonstruje 20.000 lidí a konečně 17. listopadu, Den studentstva, pochoduje už 50.000 demonstrantů. Nenáviděný a zbabělý režim reaguje bitím. Proběhne zpráva dokonce o zabití. A lavina rozhořčení a hněvu byla konečně spuštěna. Od 19. listopadu začíná slavnýtýden povstání, demonstrace jsou denně a rostou ze 100.000 na 300.000, rozlévají se do dalších měst a vrcholí 27. listopadu v generální stávce miliónů. Vláda komunistické monopolní diktatury padá. Československo se v tom listopadovém týdnu stává středem světové pozornosti. Záběry z pražských demonstrací, rozhovory s účastníky figurují na prvním místě ve všech hlavních světových zpravodajstvích. 2
Komentátoři hovoří o povstání a nenásilné revoluci. A žasnou. A mají proč. Cílem už není jen reforma či nějaké přebarvení nebo nová tvář vládnoucí strany. Cílem je naprostá ZMĚNA politického systému. To znamená: svobodné volby, v nichžsi občané zvolí nový program a jeho reprezentaci. Znamená to politický systém pluralismu, KONEC M O N O P O L U jedné strany. Znamená to tedy i novou ústavu. Klausule o vedoucí roli KSČ musí zmizet. Demokratická opozice sjednocena v organizaci OBČANSKÉ FÓRUM klade v tomto duchu zcela jasné požadavky. Patří k nim i systém tržní ekonomiky. Národ ukázal s obrovskou silou, že stojí za demokratickou opozicí. Generální stávka byla masovým referendem, které jasné řeklo N E komunistické diktatuře. Premiér Adamec vyjednává s mluvčím opozice V. Havlem. Kanadský komentátor vyslovuje srovnání: Čo Polákům trvalo devět let, východním Němcům devět týdnů, Češi dokázali za devět dní. — Chvála zní uším jistě příjemně, ale nelze opomenout politický kontext v okolních zemích, který byl povzbudivým příkladem (říjnové demonstrace občanů Lipska, například) včetně nové linie Moskvy, t. j. Gorbačeva. Ten nemohl nevědět, že vláda Jakešovy kliky kompliců tankového přepadu ze srpna 68 nemůže už dlouho trvat. V ČSR tato truchlivá ekipa mediokritních a krutých zrádců uvedla a řídila dvacet temných let kulturní genocidy a politické a ekonomické devastace země. Jako Brežněvovi sirotové byli í odpůrci nové racionálnější politiky M. Gorbačeva. Ten zcela pragmaticky a inteligentněji vidí, že systém prostě nefunguje. Zemi má v katastrofické ekonomické situací, k čemuž pomohla i vyčerpávající zbrojní soutěž s USA za posledních třicet let. Zdá se, že ve stř. a vých. Evropě raději bude tolerovat fungující a prosperující demokratické režimy s přátelským vztahem k SSSR, než nefungující, za to ideologické, komunistické diktatury s neustálým nebezpečím exploze. Ty druhé by mu proces změn v SSSR jen ztěžovaly, ty první může použít jako úspěšného modelu. Došel zřejmě k tomu, že ideologie ani diktatura národ prostě nenakrmí a že také nesvobodnému a nespokojenému národu se nedá vládnout věčně. Tento demokratický model vztahu už nebude třeba nazývat "finlandizací", protože vstupujeme do doby, kdy mizí blokové sevření z období stude-
né války, která je nahrazena konvergencí systémů a evropskou ekonomickou integrací. Jsme tedy na počátku pozitivních změn (což nevylučuje problémy či peripetie). Postupná redukce obou vojenských paktů v Evropě bude jistě na pořadu. Proto i naše demokratická opozice, stejně jako Poláci a Maďaři, zatím souhlasí se setrváním ve Varšavském paktu. Ostatně ani USA, jak pronlásil president G. Bush i jeho mínistrzahraničí J. Baker, si nepřeje destabilízaci, ale postupný a spořádaný přechod. Zatím doma v ČSR se v těchto dnech (je 29. 11.) staví nová vláda. Bude složena z odborníků. Bude mít co napravovat. Politická svěrací kazajka k o m u n i s t i c k é nomenklatury půjde do šrotu a najede se, jistě ne bez úskalí, na tržní ekonomiku. Jsou propuštěni političtí vězni a zrušena cenzura. Z funkce prezidenta bude abdikovat zprofanovaný Gustav Husák, a to co nejdříve, už začátkem prosince. Na jeho místo by zasloužil nastoupit Václav Havel, ale tento intelektuál, spisovatel, morální hrdina a mluvčí demokratické opozice zřejmě netouží po funkcích, ledaže by ho národ nějak přesvědčil a donutil. Nedělejme si iluze, že KSČ vyklidí pole tak lehce. Budou chtít zachránit, co se dá. Nejdříve budou reformovat své vedení na rychle svolaném mimořádném sjezdu. Je to přece "jejich" krize. Mají už také vzbouření zdola. Snad se mezi nimi najde i počet těch, kteří si uvědomují, že zájem národa musí být vždycky nadřazený zájmu strany. Možná, že se zdemokratizují, mají už na to i model u Maďarů. Jejich "zdravé jádro" utrží také ránu z Moskvy. Sovětská invaze z r. 68 bude konečně (!) oficiálně denuncována, jak to už učinili Poláci í Maďaři. Ostatně už v týdnu povstání, 22. 11., dva dny před pádem Jakešovy kliky, otiskly Moskevské Novosti (v Praze hodně čtené) z s ť m nojostřejší odsouzení sovětského přepadu ČSR z pera člena parlamentu, spisovatele D. Granina. "Byla to kolektivní vražda", píše Granin, "zničili jsme první pokus o perestrojku. Zavinili jsme destrukci životů a stali se protektory dogmatických stalinistů." Granin nakonec oceňuje ty, kteří odhodlaně protestovali proti invazi. Ví se ovšem, že v týdnu povstání Moskva udělala určité tlaky na KSČ, aby byla rychle odstraněna Jakešova skupina. Národ si to stejně vynutil, i bez nich. Věřme, že vývoj k demokracii půjde teď rychle. V ekonomice a ekologii nebude vše lehké, nejlehčeji se obro-
Občanské fórum Toronto V listopadu minulého roku se několik nadšenců v T o r o n t u rozhodlo založit Civic Fórum Fund, aby mohli finančně p o m o c i Občanskému fóru v Československu. Západ o Fondu pohovořil s Janou Převratskou, signatářkou Charty 77 a Michaelem Eisnerem. Z: Jak vznikl Fond? J.P.: Byla to bezprostřední reakce na události kolem loňského 17. listopadu. Když přišly první zprávy o organizovane opozici v Československu, byli [sme všichni rádi, že se konečně něco začalo dít, že se tam lidi rozhodli bojovat sami za sebe. Měla jsem pocit, že musím také něco udělat. Jako j e d n a z prvních signatářek Charty 77 jsem před 13 lety zažila vznik opozice, věděla jsem, jak důležitá je v takové situaci dobrá komunikační síť. Potřebujete k t o m u nejen schopné organizátory, ale taky hodně peněz. Kayž jsme si o tom povídali s přáteli, tak jsme se rozhodli udělat sbírku, a b y c h o m pomohli občanskému fóru. Rozhodli jsme se jim poslat peníze, aby si mohli koupit potřebné vybavení. Na první demonstraci v torontském North Yorku promluvil Dr. P. Munk o vzniku Fondu do kanadské televize. M.E. Já jsem v těch prvních dnech po masakru studentů v Praze myslel hlavně na mladé lidi, kteří demonstrovali zuje kultura. Exilová literatura se vrátí domů, možná i mnozí spisovatelé. Stejně i exilové časopisy jako je třeba Západ bude volně k máni ve staré vlasti. My v zahraničí už nebudeme exilem, ale Čechy a Slováky, kteří pracují a žijí v cizině. Iniciativa Čs. sdružení v Kanadě, začatá vancouverskou odb o č k o u a podpořená všemi, založením Demokratického sboru pomoci je chvályhodná. Mnozí z nás půjdou jistě rádi p o m o c i zpět do vlasti (přihlásit se můžete na ČSK, Vancouver Branch, Box 48863 B E N T A L L CENTRE, VANCOUVER, B. C. C A N A D A V7X 1A8). Čs. sdružení v Kanadě v průběhu revolty rozhodně nebylo jen pasivním divákem. Hlavní výbor i řada odboček posílaly např. telegramy kanadskému premiérovi B. M u l r o n e y m u do Moskvy, kde byl právě na státní návštěvě, aby intervenoval diplomaticky u prezidenta Gorbačeva, také stran jeho denunciace sovětské invaze d o Československa. (To mohlo p o m o c i při odstranění Jakešovy kliky.) Dále byla odeslána řada protestních telegramů vládě ČSR a premiérovi L. Adamcovi. Zároveň byly odeslány také telegramy vyjadřující solidaritu a podporu demokratické opozici, Občanskému fóru, do jejich hlavního stanu, divadla Laterna magika v Praze. Kromě toho byl předseda Čs. sdružení M. Šuchma v telefonickém styku s členy výboru demokratické opozice. A byla také uspořádána řada demonstrací v několika kanadských městech a před čs. velvyslanectvím a konzulátem.
za své přesvědčení. Sám jsem totiž p o d o b n o u situaci prožil před dvaceti lety jako místopředseda Akademické raay na Vysoké škole technologické. Neměli jsme tehdy peníze na telefon, poštovné, objížděni továren, zkrátka na nic. Nakonec jsme tehdy všechno prohráli, ale ta naděje, že se nám podaří změnit systém, ta stála za to. J.P.: Na d r u h o u demonstraci v T o r o n tě jsme už byli připraveni lip. Měli jsme také možnost vyzvat krajany ke sbírce z podia. Přehráli jsme autentický záznam telefonního rozhovoru se studentským stávkovým výborem v Praze. Studenti nám vysvětlili, jak by jim pomohl každý počítač, videokazeta nebo kopírka. Na té památné demonstraci, která se konala za velkého nečasu, jsme vybrali $4.000. Z.: Kdo /sou členové fondu? J.P.: My nejsme formální organizace. Kdokofi je vítán s námi spolupracovat. Z organizačních důvodů jsme ale museli zvolit výbor, který zodpovídá za naše finanční hospodaření. Předsedou je Dr. Petr Munk, pokladníkem Dr. Daniela Blažková, sekretářem Michael L. Eisner a členy Jana Převratská, Míla Placková a Viktor Bona. Kromě toho nám pomáhá několik desítek dalších lidí. Z.: Takže vv jste naprosto nezávislá organizace? J.P.: Ano, hlavně proto, že jsme nechtěli být identifikováni s žádnou politickou či krajanskou organizací. Souhlasili jsme však s tím, že budeme pracovat pod Československým sdružením v Kanadě. Nějaká vládou uznaná organizace musí mít možnost kontroly našeho finančního hospodaření. Ale jsme naprosto samostatní v rozhodování o sbírkách a hlavně rozdělování fondu. Chtěli jsme být nezávislí hlavně proto, že chceme posílat peníze jen k podpoře demokratického vývoje a svobodných voleb v Československu. Na tomto kontinentě ze všech peněz, které se vyberou na d o b r o č i n n é účely, jde nejméně padesát procent na výdaje a na byrokracii té které organizace. T o m u jsme se chtěli vyhnout. My hradíme jedině výdaje, které jsou přímo spojeny se sbíráním peněz. Takže asi 96 procent vybraných dolarů jde do ČSR. Veškerá práce pro Fond je dobrovolná a neplacena. Z.: Jak vybíráte peníze? CFT: Jak se dá. Především se snažíme rozšířit informaci o Fondu po Kanadě a USA. Obvolali jsme všecky přátele a známé. Rozeslali jsme letáčky, inzerujeme v krajanských časopisech informujeme krajany v televizi, rozhlase a v českém divadle. Ale přesto máme pořád pocit, že o nás ještě spousta krajanů neví. Z.: Komu jste již odeslali peníze? CFT: Z těch zmíněných 4.000 isme poslali polovinu Občanskému fóru a polovinu Studentskému koordinačnímu výboru. M á m e o d nich příjem těch obnosů písemně potvrzen. Také posíláme peníze přes torontskou banku na devizová konta Občanského fóra v Praze, Verejnosti proti násiliu v Bratislavě a Občanským fórům ve všech krajských městech. Pomohli jsme fi-
nancovat zaslání tiskařského stroje do Žiliny. Z dosud vybraných $24.000 je už většina v ČSR. Z.: Jak rozhodujete o tom, komu poslatpodporu? CFT: Mame hodně informací od Johna Háska, Paula Wilsona a mnoha dalších lidí, kteří byli y posledních týdnech i několikrát v ČSR. Také často voláme Nezávislé tiskové středisko, Občanská fóra a studentské organizace, hlavně v Praze a Bratislavě. Máme bohužel vždycky víc návrhů než peněz, ale takový je život. Podle ústavy naší organizace Civic Fórum Fund chceme hlavně umožnit zlepšení v komunikacích mezi různými složkami opozice. Z.: Jak dlouho budete ještě vybírat? CFT: Napřed jsme mysleli, že to bude jen asi tri nebo čtyři týdny. Ale teď vidíme, jak je každý dolar d o m a potřebný. Takže ukončíme sbírku, až se uskuteční svobodné volby. Z.: Co chcete říct čtenářům Západu? CFT: Krajané se nás často ptají, proč by neměli poslat peníze rovnou do Československa. My si myslíme, že Fond má dobré informace o tom, kdo peníze potřebuje nejvíc. Kromě t o h o jsme si také vědomi, ze komunisté dostali instrukce, aby se zapojili d o všech možných d e m o k r a t i c k ý c h organizací, aby je buďsabotovali anebo ovlivnili. A nikdo z nás by jistě nechtěl, aby se peníze dostaly do rukou takovým lidem anebo komunisty založeným organizacím (mj. mezi ně patří tzv. Demokratické fórum). My máme osobní kontakty s lidmi, o nichž jsme si jisti, že j s o u na straně Václava Havla a Občanského fóra. Také bychom chtěli apelovat na všecky krajany. Prosíme, posílejte nám do voleb i malé, ale pravidelné příspěvky, třeba jednou za měsíc. Je to pro ty, kdo bojují za demokracii doma, veliká morální a materiální podpora. A to je jedna z mála konkrétních věcí, kterou můžeme my tady na Západě dělat. Pro ty, Kteří žiií m i m o Toronto, máme zajímavý návrh. Každý z nás má vztah k nějaké obci doma. Napište tamnímu Občanskému f ó r u a nabídněte prostřednictvím svých municipálních zástupců v Kanadě 'twinning' mezi vašim bydlištěm a českou nebo slovenskou obcí. Akce, jako pozvání studentů k e s t u d i u a n g l i c t i n y a j i n é . s i už jistě vymyslíte sami. Doma jsou po takových projevech přátelství velice hladoví. Na závěr b y c h o m rádi poděkovali vsem krajanům, kteří přispěli a přispívají na Fond. Příspěvky, prosíme, posílejte i nadále na adresu: Civic Forum Fund
The Civic Forum Fund 1552 Bloor St. West Toronto, Ont M6P1A4 Account #24 - 03412 Canadian Imperial B&jk of Commerce Civic Forum Fund
3
Jiří Vápeník
jen v novém hávu. Nejde totiž o to, co je v ústavě, ale o skutečnou praxi. Je nutno říct, že je sice správné stupňovat tlak proti těm nejreakčnějKdyž jsem naposled psal pro Západ ším živlům, ale došlo jednak k chyo tom, co se v Československu děje, bám, některé výroky nebyly příliš vypadalo to na dlouhé období stag- tolerantní, fakticky ani eticky, a za nace. Nyní jsme se za týden ocitli druhé fungují í provokatéři, kteří se na prahu svobody. Zatím to probíhá snaží agitovat pro věšení, vyobcovátak, že studenti, kterým pomáhají ní atd. Na to je většina lidí alergická, lidé í instituce, vše řídí. Dnes, před nehledě na to, že to zahání rozumné hodinou, Národní shromáždění zrušilidi do oposice proti demokratizaci. lo vedoucí úlohu strany a monopol Například, utvořilo se Demokratické marx-leninismu ve všech oblastech, fórum komunistů, které mělo první a definovalo Národní frontu jako ote- den 5.000 a dnes, po dvou dnech, už vřenou organizaci pro existující či 20.000 členů. vzniklé strany a občanské iniciativy. Nejtěžší je vysvětlovat ty nejzákladA právě hovoří premiér Adamec a řínější pojmy, jako je demokracie, svoká, že je nutné znovu přehodnotit rok boda, koalice, totalita atd. Výborné 1968, oprávněnost vstupu vojsk a mi pomáhá můj malý Websters New otázku dočasného pobytu sovětWorld Dictionary, protože, abych ských vojsk v Československu. pravdu řekl, jednak jsem za dvacet A v televizi začíná zpívat Hutka. let vypadl z myšlení a jednak, jako Za jeden týden — dík studentům, většina z nás, jsem musel znovu přejen a jen jim, protože udělali něco, co mýšlet. Je to smutné, ale je to tak. nikdo nedokázal ze strachu a zbaběPodařilo se jim vygumovat nám palosti udělat — jsme se najednou proměť, myšlenky, všecko. Nebýt stubudilí do fantastické atmosféry dese- dentů, tak bych zemřel jako nešťasttitisícových (v Plzni) a statisícových ný dědek. (v Praze) shromáždění. Z toho, že byla zrušena tzv. vedoucí Pak jsme udělali generální stávku úloha, vyplývá i spousta právních na podporu studentu a Občanského otázek o úloze různých předsedů fóra, což je nová organizace veřej- strany i odborů na závodech, kteří nosti. Náměstí Republiky v Plzni bylo mohli do všeho kecat na té nejnižší plné československých vlajek, byly odborné a morální úrovni. jich stovky. Ještě ve čtvrtek, tj. Myslím, že nejdůležitější je seznašest dní po zmasakrování studentů movat veřejnost s reáliemi těch vyna Národní třídě, plzeňská Pravda spělých zemí, které by nám mohly (její výtisky vylepené na výlohy byly sloužit jako vzor v ekonomice, v depřepsány fixkou: LŽE), napsala, že Limokracii i v kultuře. Nelakovat — to dové milice Západočeského kraje "ty není nutné, nezaměstnaní mají i u nás študáky srovnají". Také pár desítek dostatečnou publicitu. autobusů s milicemi do Prahy dojelo, (Poznámka — teď právě mluví v tenaštěstí nebyly použity. levici Zdeněk Mlynář, politolog Občanská fóra se formují všude, i z Innsbrucku!) u nás v podniku. Nemáme ale žádné Prostě, potřebujeme statistická noviny, máme zatím jen Programové fakta, ta především, i když mohou být prohlášení, hledáme možnost styku osobně komentována. Ale hlavně faks ostatními. Máme sice slíbené okén- ta, která by přesvědčila lidi o tom, ko v televizi a v některých novinách že socialismus je prázdný pojem. nás přislíbili tisknout, jinak je vše Podle mého bychom měli začít bupsáno ručně, v nejlepším případě na dovat vyspělou kapitalistickou spostroji, protože nemáme přístup k růz- lečnost. Ovšem takováto formulace ným přístrojům, které by to zjednodu- není bez podkladů možná, a dnes je šily. V podniku jako je náš by mělo být vlastně nemožná, všichni chtějí zak disposici aspoň tisíc výtisků tisko- chovat socialismus. Čtyřicet let do vin, či nejméně 200 - 300 kusů, což je nás vtloukali, že socialismus je jediný nejmenší možný počet. možný systém, takže tomu věří 80 % Zatím se teprve formují postoje a lidí. Věří — to je to správné slovo, teď je nejdůležitější zapůsobit na li- ovšem víra v tomto ohledu je naprosdi. V Praze je fantastická atmosféra, to zavádějící. Budeme muset všechno podobně i v Bratislavě a v Brně. probírat, co použít, co ne. V ostatních krajských a menších měsKdyž jsem hrával šachy, což mě tech mnohdy lidé neví, co se děje. přestalo bavit jako mnoho jiných U nás pracuje víc než polovina dojíž- věcí, věděl jsem z knih pana Pachdějících, takže působení takových tis- mana, že je špatné, když naše stratekovin by mělo velmi široký záběr. gie vede k bezhlavému bílení. Útok se Spousta lidí se ještě nemůže s minu- musí vést tak, aby neustálý tlak nutil lostí rozejít, a to i obyčejných lidí. soupeře k chybám, ale ponechávat Funkcionáře a aparátníky samozřej- mu dojem, že ještě může ustoupit. mě vyjímám, těm jde o koryta a ve Krásně se to mluví, ale to je praxe. spoustě případů i o nakradené majetA tak, pokud můžete ze Západu ky. Až vyprchá nadšení, počítají ně- čímkoliv přispět, bude to pro dobro kteří, že se vše vrátí do starých kolejí, věci. Pořád považuji za výborné stati
Konečně!
Filosofie pro domácnost S. Reiniše, které jste vydali. Ještě maličkost: všechno, co se děje, děje se pod heslem nenásilí a tolerance. Milión osmset tisíc straníků je síla vycepovaných, disciplinovaných členů. Většina z nich opět posílá resoluce na podporu prvního tajemníka, i když to po nich nikdo nechce. Když už to začalo, ve středu (pět dní po 17. listopadu) vezli plzeňští komunisté prvnímu tajemníku Jakešovi ujištění o podpoře, a dárky! I když je jasné, že to byla aparátnická akce, je to děs. Takže je nutné mít program, který dokáže přitáhnout. Nepochybují, že censura pokračuje, a píši-li pro Západ, píši pro "nepřítele". Ale snad už k ničemu z jejich strany nedojde, a když, tak bych už ani u toho nechtěl být. _
NABÍZÍ ČESKÉ FILMY NA VIDEOKAZETÁCH VHS NEBO BETA CENA FILMU VČ. KAZETY
$ 27.95 156 McKenzie St. Winnipeg, Manitoba Canada R2W 5A2 Phone (204) 582-3336
Antonín Bartúnék C o l o u r TV Hi-Fi Sales. Service 144 K e n n e d y Rd. S B r a m p t o n . Ont L6W 3G4 (416) 453-8817
HITACHI Prodej
JVC ,,„
A u d i o — Video — Service
Stanislav Reiniš
A bude líp! Napsal jsem článek pro časopis Západ, který jsem nazval "Jak mizerná musí být mizérie?". Materiál na něj jsem sháněl v červnu, odevzdal jsem jej v červenci, do tisku byl přijat v srpnu, a vyšel v říjnu. V článku jsem na základě velikosti zahraničního dluhu odhadl, že po Polsku a Maďarsku bude následovat v politických přeměnách východní Německo a po něm Bulharsko. Když jsem článek psal, bylo východní Německo mrtvolně klidné. Němečtí disidenti na přednáškovém turné po Kanadě a Americe v té době říkali, že u nich ke změně hned tak nedojde. Když se článek sázel, začalo v Německu vřít. Když se Západ rozesílal, objevily se první zprávy o Bulharsku. Historie byla rychlejší než sázecí stroj, a já teď vypadám jako prorok, který prorokuje něco, co se už stalo. Naštěstí jsem stačil v korektuře onoho článku změnit větu "... a v Polsku je Solidarita ve vládě." Jinak bych vypadal jako naprostý kojzar. Pak jsem napsal další článek. 0 tom, že po Bulharsku je na řadě Československo, a že to bude co nevidět. Tento článek jsem, přísahám Bohu, dopsal 5. listopadu a hned jsem jej odeslal s tím, aby vyšel v únorovém Západu. Čas však trhá oponou, a svět se mění ze dne na den. Zaplať Bůh za to. Proroctví se plní moc brzy, ale to je v pořádku. Článek jsem odvolal, už nedával smysl. Dějiny tentokrát fungují jako na drátku. Jednoho dne jsem byl na přednášce východoněmeckého velvyslance v Kanadě Birche, který se dušoval, že berlínská zeď zůstane, dokud nebude mít východní Německo směnitelnou měnu. Posmívali jsme se mu, ale on se nedal zviklat. Také se divil, proč vlastně ti lidé utíkají, vždyť si mohou 1 auto koupit, byt mají, pračku, ledničku... Další den jsem se díval na televizi, jak Berlíňané lezou na zeď a pijí šampaňské. Pan velvyslanec si třepil ústa zbytečné. Je podivuhodné, že změny ve východní Evropě probíhaly jakoby podle předem určeného a předvítatelného pořádku. Podle počtu pravděpodobnosti máme probabilitu pouze p = 0.0083, že toto pořadí bylo náhodné. Kromě toho změny probíhaly tak, že nejdřív byla demonstrace, na které ještě řádila policie. Ani jeden člověk v žádné zemi nebyl zabit, nikde. Pak najednou policie zmizela, a v ulicích byly statisíce lidí, kterých se už nikdo nedotkl. V krátké době padla vláda, politbyro, starý osvědčený vůdce. Brzy poté přišla na řadu další země. Demonstrace v ulicích byly spon-
tánní, o tom není pochyb. Stačilo jen dát malý pokyn, jen trošku uvolnit policejní dozor, a sešly se statisíce. Jenže uvolnění policejního dozoru jen zčásti záviselo na tlaku prostých lidi. Ještě velice nedávno odolávaly režimy pouličním demonstracím bez sebemenších potíží. Tabulka zahraničního dluhu evropských socialistických zemí, kterou vydala Hospodářská komise OSN pro Evropu, odráží tři věci: Předně, jak špatné je hospodářství země, za druhé, jakému tlaku je vydána vláda, dlužící peníze, se strany věřitelů, a za třetí, jak rozpadlé hospodářství zatěžuje pokladnu SSSR, který musí na tyto země doplácet. Předpověď postupného rozpadu, založenou na dolarovém dluhu, potvrdilo nakonec i Rudé právo. V úvodníku z 30. srpna t. r. (s příznačným názvem "Cestou zadlužování nepůjdeme") se píše: "... známe, jaké negativní zkušenosti mají s vysokým zadlužením někteří naši sousedé, i když je třeba vidět, že s půjčenými dolary ne vždy dobře hospodařili." Pak se Rudé právo holedbalo: "Československo však cestou zvyšování zahraničního dluhu nepůjde. Naše hrubá zadluženost, která se poněkud zvýšila, činila koncem loňského roku 6,7 miliardy dolarů, což nás stále řadí mezi nejméně zadlužené socialistické země." Hodnota zahraničního dluhu a jeho vzestup jsou nepochybné upraveny pro něžné a citlivé mysli československých občanů, a jsou proto ve skutečnosti určitě vyšší. To se vbrzku dovíme. Nešlo však jen o zahraniční zadluženost, nýbrž především o vnitřní ekonomickou politiku. Rudé právo o tom řeklo v onom úvodníku: "Oddalovat využití... řady dalších reserv a příliš pomalu uskutečňovat změny v přerozdělování zdrojů z méně efektivních do efektivnějších odvětví a oborů ve svých důsledcích znamená žít na úkor budoucnosti. Odložená obnova zastaralého výrobního zařízení, bytového fondu, dopravní sítě, ale i odložená modernizace a výstavba spojových sítí, nasazení prostředků informatiky a narůstající nároky na řešení situace v životním prostředí, představují významný stupeň vnitřního "zadlužení" naší ekonomiky. Každým dnem otálení roste a jeho splátka by mohla v budoucnosti vážně ohrozit životní úroveň obyvatelstva, přinejmenším stejně jako zadlužení zahraniční." Soudruzi tedy věděli, že nezáleží jenom na úvěrech ze zahraničí, aby se jim socialismus sesul. Záleží i na zapojení do evropského trhu a na tom, co československý průmysl bude moci v budoucnosti nabídnout. V tomto ohledu byla jejich perspektiva neobyčejně bledá. Soudruzi věděli, že nemají šanci.
Jak říká uvedený úvodník Rudého práva, "S vývojem devizového hospodářství v osmé pětiletce nemůžeme být spokojeni. Dynamika růstu vývozu a devizových příjmů ve volných měnách je nižší, než se počítalo v plánu, zásadně se nemění ani efektivnost zahraniční směny. Podnikavá sféra a resorty však mají snahu zadluženost dále zvyšovat. Z roku na rok rostou jejich požadavky na dovoz, ale přitom projevují bezstarostnost, pokud se týká povinnosti dluhysplácet." Rudé právo se tehdy ještě holedbalo: "Nepřipustíme, aby se naše zadluženost stala ekonomickou, či dokonce politickou zátěží s dalekosáhlými důsledky v hospodářském rozvoji a životní úrovni." Takto uvažovali, dokud byl klid, dokud měli čas vše změnit. Co to bylo platné. Jestli se českoslovenští komunisté chtěli ještě v této generaci udržet u moci, museli by bývali modernizovat průmysl. K tomu potřebovali investice, materiálové zdroje, dobré manažery, motivované pracovníky a trhy pro nové výrobky. Nic z toho neměli ani mít nemohli. Jejich situace byla beznadějná. Oni klid v Československu přecenili. Vycházeli z toho, že jsou na tom sice mizerně ekonomicky, ale pořád ještě lépe než kdokoli jiný v okolí, že v zemi je klid, že Češi ten klid chtějí a chtějí v něm přežívat. I my tady jsme podobné názory slyšeli. Velice se mi však příčily poznámky Čechů i Nečechů, že naši lidé jsou bázliví, že se snadno podřídí, že mají režim rádi. Přítel z Československa mi napsal, dopis má razítko 21. listopadu 1989: "1. Není to zbabělost, ale opatrnost; 2. politika je svinstvo, není z čeho si vybrat; 3. proč měnit to, co do dneška fungovalo. Nezapomeň, že na tom profituje veliká část obyvatelstva — tak či onak; 4. prakticky nikdo nic jiného už nepamatuje než to, co je a tudíž nikdo si neumí nic jiného ani představit; 5. propaganda působí na většinu obyvatel tak, že si představují, že si vládnou sami a všude kolem jsou sami fašisti; 6. dík kulturní politice jsme národ bez minulosti, bez vzorů, bez kultury — neboť v tom máme jeden velký vzor. Bohužel, je asi 100 roků za námi, ale už jsme jej téměř dohnali; 7. pokud se někdo ozve, je pod vlivem nám nepřátelské propagandy a jako s nepřítelem je s ním také zacházeno, tj. dosti nevlídně; 8. pak přijmeme resoluce, které ho odsoudí, píší všichni, učitelé, ředitelé, baráčníci, zahradníci, zedníci, horníci, jsou toho plné noviny; 9. v Polsku a NDR se lidé setkávají v kostelích, kde se mohou domluvit. My do kostelů nechodíme; 10. tím pádem se ani neznáme, ne5
máme možnost ria žádném fóru říct své názory, své bolesti, přání. Takže co? Nemáme hlas, to jeto, co nás pálí, ne Litva nebo Moldávie, ani počítání lebek." Mnoho proroků se však již v minulosti zmýlilo, od lišky ryšavé císaře Zikmunda přes habsburské mocnáře k Hitlerovi a nakonec i k Brežněvovi. Nikdo v Evropě patnáctého století nečekal, že největší křižácké výpravy všech dob skončí v bažinách jižních Čech. Brežněv zajisté také neočekával, že největší soustředění vojenské techniky od dob druhé světové války se setká s odvahou, vynalézavostí a spontánně jednotným postupem našich lidí a že nakonec skončí světovou ostudou. V každém z nás je, jak s oblibou říkáme, kus Švejka. V každém z nás je však i kus Božího bojovníka, husity, který ví, že občas je třeba bojovat beznadějný boj proti silnějšímu, a že tento boj se dá i vyhrát. 17. listopadu si ještě mladíci v bílých přilbách nedávali pozor. Za zády jim stála Moc, které oni věřili. Druhého dne se však Moc začala ohlížet, kdo jí stojí za zády, kdo je ochoten prohlásit, že i on má osud socialismu v Československu na srdci. Moc zjistila, že jí za zády nestojí nikdo. Gorbačov, který potřebuje, aby nemusel už nikoho z mizících sovětských zdrojů podporovat, celkem jasně uvážil, že v Československu, obklíčeném Německem, Polskem a Maďarskem, nemá systém reálného socialismu možnost přežití. Bratrské strany mají co dělat samy se sebou. Gorbačov se snad na začátku své snahy zachránit SSSR jako světovou velmoc domníval, že když vymění pár senilních funkcionářů, systém najde cestu k nápravě. Nestalo se tak. Systém si po mnoho let vybíral funkcionáře s patřičnými vlastnostmi, ne naopak. Systém je má všude, od politbyra k tajemníkovi Místního národního výboru. I v naší zemí jsou všude. Čím nižší IQ, tím větší moc. A to se jim, mimo jiné, v Československu vymstilo. Jejích naděje tkvěla v tom, že bude možné uvést ekonomii na přijatelnou úroveň bez revoluční změny, v existujících strukturách. Pak by je (snad) bratrské strany i západ nechaly na pokoji. Tato naděje byla na první pohled nesmyslná. S nízkým IQ ekonomii neuřídíš, Sovětům v jejich nelehké situaci neulehčíš, nikdo za tebe nic riskovat nebude. V současném systému je příliš mnoho brzd, sám sebe zlepšit nemůže. To musel vědět i Gorbačov. Jedenáct dní demonstrací v Praze tedy přišlo v době, kdy strana neměla nikoho na světě širém, kdo by se jí zastal. Bush, Kohl, Mitterand, Margaret Thatcherová nepřipadali v úvahu nikdy. Gorbačov nemůže, nechce, je sám v koncích, už nejsou u nich 6
k dostání ani jehly ani sirky. Takže zbyl už jen ten Čeaušescu. A to bylo málo. Takže došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Na základě těchto úvah je jasné, že cesta zpět pro ně neexistuje. Pokoušejí se o obrat, vyhrožují, zkoušejí triky na lidi, ale ty mají jen nepatrný odkladný účinek. V této situaci, politicky jednoznačně vyhraněné, samozřejmě uvažujeme o tom, co my v exilu. Spontánně vznikají skupiny, připravující pomoc rodícímu se demokratickému Československu. Naše vlast bude potřebovat organizátory, o b c h o d n í k y , podnikatele, zvyklé vést nezávislý průmysl, pracovité lidi s nápady a rozhledem, odborníky, kteří znají svoje řemeslo. Těch je v zahraničí mnoho, osvědčili se tu, založili a vedou podniky a továrny. Měli bychom proto už dnes uvažovat, jak to udělat. Není možné nikoho nutit, aby se vracel do Československa natrvalo proti své vůli. Naše vlast bude potřebovat také investice. Existující průmysl je zastaralý, stroje mají spíše historickou cenu, struktura průmyslu je nevhodná. Často bude použitelná už jen budova. Bude nutné zakládat moderní menší podniky na špičkové úrovni. A ty budou stát hodně peněz. Měli bychom proto už dnes uvažovat o zřizování akciových společností pro investice v Československu. Naše vlast bude potřebovat i velké množství špičkových odborníků, a jejich výchova na zahraničních učilištích a univerzitách bude vyžadovat naši pomoc při získávání stipendií, míst, podpory zemí, ve kterých žijeme. A nakonec, občanské a politické skupiny, vznikající v Československu, budou potřebovat finanční i ideologickou podporu. Občas slyším argument, že naši lidé už neumí dělat, že jsou zvyklí v pracovní době jen sedět a pít pivo. Zajisté; ale v prostředí, kde dostanou podnět, aby pracovali, pracovat budou. Když přicházejí sem do exilu, pracují a snaží se jako kdokoli jiný. To je otázka motivace. Doufám, že se v novém demokratickém Československu neuplatní sny některých teoretiků o Třetí cestě, tzv. demokratickém socialismu apod. Ty by jen zdržovaly. V novém systému se snad uplatní i dosavadní vedoucí soudruzi. Oni umí kupř. výborně líbat osoby téhož pohlaví na veřejnosti. Snad by se tato kvalifikace dala nějak využít. Mohli by třeba vykonávat dozor ve veřejných lázních. Tento článek jsem dopsal dne 8. prosince 1989.
•
Pozdrav do Československa . . .S velkou pozorností, obdivem a nadšením pozorovali Češi a Slováci v Kanadě letošní listopadové události v Československu, v kterých jednoznačně vyjádřili a vyjadřují podporu Občanskému fóru za vedení Václava Havla, které vystupuje důrazně, ale zároveň civilizovaně. Na situaci jsme reagovali telegramy k a n a d s k é m u m i n i s t e r s k é m u předsedovi Brianu Mulroneymu, který byl v té době v Sovětském svazu, se žádostí o apelaci u Michaila Gorbačova, aby Sovětský svaz se distancoval od Invaze svých vojsk do Československa v roce 1968 a zároveň, aby sovětská vojska byla odvolána z československého území. V Kanadě uspořádalo Československé sdruženi řadu demonstrací zejména v Ottawě před čs. velvyslanectvím, v Montrealu před čs. konzulátem a několikráte v největším kanadském městě v Torontě za účasti kanadských politiků a předních Kanaďanů čs. původu, jako jsou např. ministr Ota Jelínek, průmyslník Tomáš Baťa a spisovatel Josef Škvorecký. Jsme si vědomi toho, že veškerým Vaším úsilím i naší pomocí v tomto úsilí jsou svobodné volby, kde čs. lid si zvolí svobodně své zástupce v parlamentu a v nové vládě. I když Československé sdružení nepreferuje žádnou politickou stranu v Kanadě a ani tak nebude postupovat v budoucím Československu, jistě není Vám ani nám lhostejné, koho si jako jednotlivci budeme volit. My, kteří jsme z různých důvodů byli vyhnáni ze své rodné vlasti chceme svobodně volit ať jíž při příležitosti návštěvy Československa nebo prostřednictvím čs. diplomatických úřadů v zahraničí, které doufáme brzy budou vyměněny demokratickými představiteli čs. lidu a vlády. A chceme mít také jasné alternativy, ať socialistické nebo nesocialistické politické orientace, kterou po zkušenostech v zahraničí v podstatné míře preferujeme. Předpokládáme, že se v předvolebním období oživí politický život stran, které v předcházejících letech hrály roli loutkových stran, které ale mají bohatou tradici, na které mohou stavět za pomoci, jak doufáme, nových dynamických vůdců, kteří se vrátí k původním názvům a idejím těchto stran a kteří vypracují atraktivní volební programy. Dobře víme, že si uvědomujete, že nové situace budou chtít využít i oportunísté, kteří budou příjíždět na bílých koních z ciziny ochotni zakládat všemožné strany, nebo z řad těch, kteří v Československu budou převlé-
kat kabáty a ubezpečovat o své upřímnosti. Vy i my však víme, že se musíme ztotožnit především s těmi, kteří se nikdy nezkompromitovali a kteří byli aktivní i v době, kdy se to nejen nevyplácelo, ale bylo projevem osobní odvahy. Lze také očekávat, že taktikou komunistické strany bude obrodit se pomocí rehabilitovaných komunistů roku 68, kteří opět budou pod touto rudou či narůžovélou nálepkou ochotni nabídnout své služby. Pevně věříme, že čs. národ toto nebezpečí rozezná a odmítne tento krok zpět do minulosti. Československé sdružení v Kanadě ještě před listopadovými událostmi a v očekávání budoucích změn v Československu založilo z iniciativy naší odbočky ve Vancouveru, Demokratický sbor pomocí, který bude aktivizován po svobodných volbách v Československu, kdy my všichni žijící v zahraničí budeme respektovat vládu, kterou si společně zvolíme. Účelem Demokratického sboru pomoci je nabídnout účinnou pomoc při obnově Československa za účasti odborníků v různých oborech, z řad Čechů a Slováků, kteří za nohu svého pobytu v cizině získali řadu zkušeností a navázali kontakty v rozmanitých oborech lidské činnosti. Tato pomoc ve spoluprácí s vládami jejích zemí může mít formu krátkodobých či dlouhodobých návštěv, organizování seminářů, přednášek, instruktáží, jazykových kurzů, výměn studentů a profesorů vysokých škol, kulturních výměn atd. V ekonomické oblasti se domníváme, že můžeme zainteresovat zahraniční firmy na podnikání v Československu, dojednáním výhodných půjček, zaváděním nové technologie, pořádáním manažerských kursu atd. V přípravném období Demokratický sbor pomoci již shromáždil stovky příslibů odborníků, kteří jsou ochotni se v tomto programu angažovat. Rovněž tak jsme informovali kanadské ministerstvo zahraničí o našem úmyslu, který byl přijat velmi příznívě, již také proto, že kanadský ministerský předseda zdůraznil, že hlavní roli v pomoci obnovení ekonomie východoevropských zemí by měli hrát především Kanaďané východoevropského původu, kteří nejlépe znají jazyk, kulturu, tradice a zvyklosti té které východoevropské země. Věříme, že i budoucí československá, demokraticky zvolená vláda uvitá naše podněty, které by mohly být konkrétní pomocí na ce«tě za obnovení prosperujícího Československa, které po značném opoždění se opět stane součástí společenství demokratických zemí. V závěru bych Vám jménem Československého sdružení v Kanadě chtěl pogratulovat, ať již studentům, inteligenci, dělníkům a rolníkům, k Vašemu odhodlání, kterým jste všichni vy-
Zajímavosti ze světa Ota Ulč
Singapur —• model pokroku s konfucíánskou tváří Na jedné z početných konferencí, kde se míní moudře dumat o krocích vpřed, můj soused se otázal vědce ze Sovětského svazu, zda u nich doma, v zemi značně neduživého socialismu, již nezauvažovali o aplikaci singapurského vzoru: jediná to končina kdekoliv v tropickém pásmu, která se přímo exemplárně zmodernizovala. Za jednu generaci z nebohatého ostrůvků se stala hospodářská moc, ba i velmoc. "Nejsme v tropickém pásmu," Sovět odvětil, odmlčel se a pak ještě dodal: "A rovněž naše lidi mají jinou náturu." Co to je: 42 km x 23 km (čili vzdálenost Plzeň — Klatovy x Plzeň — Rokycany), celkem 570 km 2 , na sever kousek od rovníku. K tomu patří několik tuctů ostrůvečků. Hlavní ostrov získává na rozsahu — tzv. reclamation of land, přívoz zeminy ke břehu, zasypávání moře pokud možno, tvorba nových nemovitostí mnohamilionových hodnot. Z národů jsou značné různých — v porovnání vztah Čechů a Slováků, Maďarů a Cikánů, jaký to žabomyší problémek! Singapurské obyvatelstvo celkem 2,5 milionu, vypadá takto: Číňané — 76 %; Malajci — 15 %; Indové — 6 %; zbytek běloši a všelijací jinačí. Čtyři oficiální řeči: čínština (prosazuje se její mandarinská verze), angličtina, malajština a jazyk tamilský (z jižní Indie). Čtyři hlavní náboženství: buddhismus, islám, hinduismus a křesťanství. K získání základního dojmu o fysických dimenzích se vyjede na Mount Faber, nejvyšší horu, mírný to kopeček. Odtud lze dohlédnout k vodám, ke kdysi nebezpečné exotice, kde piráti přes palubu odhazovali své oběti, kde se lační žraloci přibližovali ke břehům. Nyní již to ani ono, ač obé jádřili jednotu celého čs. lidu na cestě k opětné demokracií. Můžu Vás ubezpečit, že Kanaďané českého a slovenského původu jsou na Vaší straně a že s námi můžete počítat. Jsme z jedné země bez ohledu, kde nyní kdo z nás žije. Myslete i Vy na nás, jako my myslíme na Vás. S pozdravy za Československé sdružení v Kanadě Miloš Šuchma, předseda •
řádí v okolních, nepříliš vzdálených vodách. Tuto někdejší výspu britského imperialismu jsem prolézal před dvaceti lety. Tehdy to byla ještě dost nevábná, dost i páchnoucí končina, s plesnivými baráky na spadnutí, s řekou sice fotogenickou, ale zasvinénou, ekologický to jedovatý zabiják. Po soumraku před obchody uléhali Indové v turbanech a podvlékačkách jaegrovkách, někteří do lajntuchu zcela zabalení, jako mrtvoly. Nikoliv náhodní vagabundi, ale strážci majetků. V Bugis Street se po půlnoci vyrojili transvestité, muži převlečení za krásné ženy. Nejznamenitější pseudopěknice se pohybovaly(i) v doprovodu svých tělesných strážců a všude tam kolem převládala příjemně neformální atmosféra. V ulici Ságo Lane jsem si tehdy s všelijakými pocity okoukl Dům smrti — místo, kam staří a choří přijdou umřít. Že prý raději stráví zbytek svých dnů s těmi, které postihl týž osud — a rovněž se tak ušetří nepohodlí vlastní, na truchlení sepřipravující rodina. Čínští medicinmani tehdy nabízeli zázračnosti se zaručeným účinkem léčby, od impotence (jemně nařezané šupinky z rohu nosorožce, substance vskutku dražší zlata) po dýmějový mor. Tygří kůstky, rozdrcené perly, výtažky z hadů a netopýrů, zkrátka materiál v našich bělošských lékárnách zpravidla k nenalezení. Ostrovní republika měla své etnické čtvrti — čínskou, malajskou, indickou, arabskou. Dokonce se tam dal nalézt vánek zašlých koloniálních časů. Mezí vládními budovami v neoklasickém stylu, u radnice, soudu a divadla panovnice Viktorie se zelenal park britského oddechu a kultury. Zde Singapore Cricket Club, bělostně odění páni, věnující se oné nepochopitelné vášni. Četné nápisy BATA bolestivě připomínaly někdejší, permanentně jíž zašlou dobu československé podnikatelské zdatnosti, našeho malého ekonomického imperialismu. Proč se tam kdy začalo říkat SINGAPURA — Město Ivů, cožpak tam vládci zvířecí říše kdy pobývali? Prý proto, že se tam jednou vyskytl zatoulaný tygr a krátkozraký domorodec se při identifikací spletl. V kterou roční dobu sem přijet: ono to je vlastně jedno. Tady čtvero ročních o b d o b í splyne v jednu trvale horkou, vlhkou, slizkou sezonu. 7
atraktivnější kdekoliv. Květiny, palmy, umělé vodopády, prostor, obrazy, reliefy, estetika. — Ano, to vše tam bylo a vůbec nic jsme z toho neocenili. Přistáli jsme s mnohahodinovým zpožděním, značně po půlnoci. Vyplnili jsme Immigration Card, na ní přečetli varování červeně, velká písmena: WARNING — DEATH FOR DRUG TRAFFICKERS UNDER SINGAPORE LAW. Smrt oběšením nám nehrozila, drogy jsme nevezli, nevezli jsme totiž vůbec nic. Pás přivážel a do kolečka zas odvážel stovky kufrů, všichni, naprosto všichni pasažéři si něco vyzvedli a odešli — až tedy na nás dva. Někde došlo k zádrhelu, sorry, to že se někdy stává. Ano, stává, tento tzv. negative Midas touch, klika na ruby. V tak pokročilou hodinu na nejlepším letišti světa nefungovalo okénko, kde si zařídit bydlo, takže jsme naletěli šejdíři, který nás odvezl do nepěkného, ale za to nehorázně předraženého hotelu. To nám to tedy pěkně začíná.
Teď se restauruje do původní koloniální podoby — personál bude oděn do uniforem z let dvacátých a na hosty bude na letišti čekat Rolls Royce či Bentley z téže doby. Oficiálně se hříchy přílíš netrpí. Co když se ale přivalí tisíce hladových námořníků? Singapur se ovšem nemůže rovnat Bangkoku — žádné místo se nemůže rovnat — ale i zde už je k máni strip-tease, domy masáže a tančírny, kde si lze pronajímat partnerky k pohybu na parketu a nepochybné i na pelesti. Při původním hledání bydla jsme uvažovali o hotelu Royale. Za týden se pak dočteme v novinách, že právě tam došlo k úspěšnému policejnímu zátahu. Pochytali družstvo prostitutek importovaných z jižního Thajska, jakož i příslušníky místních tajných a zejména kriminálních společnosti (secret societies). Mezi ně se nepočítá THE WORLD RED SWASTIKA SOCIETY — Světová společnost rudého hakenkrajce. To je solidní organizace, počestný spolek, jejich firmu jsme v Asii viděli na nejednom místě.
Co já sem, blbec, vlastně lezu? Listuju v telefonním seznamu v náladě natolik temné, že mě ani nerozradostníl objev majitele, dvou majitelů jména Singh (čili Lev), příjmením Kunda. Ráno ale přece jen moudřejší a harmoničtější večera, respektive popůlnoci. Přestěhovali jsme se pod střechu jedněch z mých početných vyženěných příbuzných, kteří dělali téměř věrohodný dojem, že jim skutečně nejsme na obtíž. Nedovedl jsem se orientovat za tmy, nedovedl jsem ani za světla. Všecko je tu jiné — až na odporné horko, to se tedy nezměnilo. Z kapsy jsem vytáhl přivezenou mapu a domorodci si ji pozorně prohlíželi: že už něco tak antikvárního dlouho neviděli. Snažili se vyznat v již neexistujících ulicích. Kde že je na mapě letiště, kam přivezli nás, ale nikoliv kufry? Nikde není — posléze vzniklo tam, kde šplouchávaly mořské vlnky. Zmizel náš někdejší hotel, celé uliční bloky — jak romantické na pohled a nepohodlné, nepříjemné, nezdravé k bydlení. Jeřáby jako obrovité žirafy trčí k tropické obloze, velestroje kácí stěny, kypí to tu
Hic, hic, — jak ten se na dálku lehkomyslně podceňuje! Minule to tady ještě tak tak šlo, jenže minule, bloude, ti bylo o třetinu věku míň. Čhvílemi jsem si natolik zoufal, že bych snad byl dal přednost i reálnému socialismu, pokud by se tam člověk mohl trošku ochladit. Po několika takto iracionálních vteřinkách jsem se vzpamatoval a vstoupil do prostor, které reálný socialismus naprosto nepřipomínaly — totiž kombinace hotelu a obchodních center, vše pod jednou střechou. Marina Square, kilometr jednadvacátého století, trojúhelník hotelů Pan Pacific, Marina Mandarín a Oriental Singapore, propojených koridory s tucty obchodu. Cestou zeleň, fontány a lahodná klimatizace. Kdokoliv může vejít a setrvat, a nikde se nepovalovalí vagabundi, jak leckde zvykem. Kdepak, přijde na kádry: i když nerozhodují vše, rozhodují přemnohé. Dost často jsme se stavěli v obchodním centru Funan, na čtvrtém p o s c h o d í j e d n a p ř í b u z n á měla obchod s květinami. Funan je krychle s obchody na všech čtyřech stranách a uprostřed tedy s prázdným, nevyužitým prostorem, zrovna tak jako v Praze v budově právnické fakulty, kde mi bylo trpéti v pravěku stalinismu. V Singapuru zaplnili prázdný prostor židlemi a stoly k užitku školní mládeže. Zde se v příjemném klimatu studuje, rýsuje a píše, nikdo nikoho nenutí k utrácení. Ano, dobrá nekomerční starost o veřejného blaho. Kufry za pár dní nalezeny. Dodali nám je až do domu, s omluvami, leč bez vysvětlení, kde k zašantročení vlastně došlo. Sláva, můžeme ze sebe stáhnout propocený textil.
INTERIÉRY V POHOSTINSTVÍ
Chybí historické památky, není si co pamatovat. Starší čtvrtě se nemilosrdné radýrují. Singapur rovněž nemá pláže k polehávání a smažení. Na rozdíl od třeba takového Hongkongu, rovněž tu není dramatická scenérie, příkré kopce, pastva pro oči. Singapur je placatý. Ne-li tato pastva pro oči, co tedy past pro zákazníky? Ano, mnozí tam pídí nakupovat a lebedit si v luxusu vtropických podmínkách. Je tu zkrátka příjemně, moderně, unikátně. Zpravidla tu nakupují í znormalizovaní našinci, z Austrálie na globální pouti k rodné líše. Nás — tedy mě a ženu Príscilu — motivovalo něco jinačího. Jednak se tam potkat s naším dospívajícím potomkem, který nám odjel k protinožcům, autobusem se přebelhal přes celou Austrálii, poněvadž se zakoukal do krásné dcery abonenta ZÁPADU (i takovéto komplikace dovede způsobit náš vynikající dvouměsíčník). A jednak sí na vlastní oči ověřit změny, ony zázraky, jak že to bylo Sakramente možné, aby z ničeho vzrostlo něco tak velikánského, že dneska Singapur vyváží do vzdálené Evropy víc průmyslových výrobků než všechny země vědeckého socialismu dohromady.
i
Na singapurské letiště Changi dosedají letadla 49 společností světa, dokonce i československé aerolinie O. K. Jedenáct miliónů pasažérů ročně; během provozu, což je skorém stále, každou minutu někdo přistane či odletí. Mezinárodní experti hodnotí toto letiště jako to nejlepší, nej8
energií, fortelem budovatelů. Soudruhu ministře stavebnictví, přijeďte si to tak okouknout, jak vypadá správné budování. Moderní až extravagantní počiny architektů, mezi nimi slavná jména, jako na příklad f. M. Pei, čínský Američan či americký Číňan, jehož proklíná dlouhá řada tradicionalistu za onu průhlednou pyramidu, spáchanou před pařížským Louvrem. Hotel ze všech nejproslulejší je Raffles, pojmenovaný po britském imperiálním zakladateli Singapuru.
Velká města mají své proslulé ulice — Pátou Avenue, Champs Elisée, Oxford Street, Kurfurstendamm, Via Veneto, nějaký ten sovětský prospekt s Gumem. Nejproslulejší ulicí v Singapuru je Orchard Road — kolonáda, promenáda, ono naše staročeské korzo podél nóbl hotelů a obchodů. Tak zvaná Emporia — hodně velikánské Bílé labutě. Na této ulici se údajně prodá 80 procent všeho zboží v zemi. Nahlížíme do výkladů, u vystavovaného tovaru zpravidla není cenovka. "Jestliže se musíte ptát na cenu, tak si tohle zjevně nemůžete dovolit," se přece praví. Občas cena uvedena, na příklad 500 singapurských (čili 250 amerických) dolaru za jednu pánskou košili. První své auto, Dodge 1956, jsem v Americe koupil za deset dolaru. To by tedy bylo... raději zanechme takových fantazií. Utratit za kapesník sumu, z níž by mohla žít rok početná rodina v mnohých zemích. Nakupovat jsme viděli zejména Japonce, tedy ty, kteří prý prohráli druhou světovou válku a ze Singapuru se museli potupně pakovat. Lezli jsme zejména do supermarketů za francouzským zbožím — chléb baguette, sýry, paté, takovéto buržoázni dekadentní nádhery. Na výstavním korze se ke mně přichomýtl nejeden mladík s touž nabídkou: ROLEX, ROLEX? Reagoval jsem prstem k levému zápěstí, že už jeden ciferník mám, obyčejné digitálky, a že po prestižní značce neprahnu. Beztoho bych byl koupil padělek. Asie je zdrojem, velkovýrobcem padělků všeho druhu, od chronometrů po pantofle značky Gucci. Na rozdíl od Hongkongu či Taiwanu, kde úřady vesměs předstírají slepotu a hluchotu, v Singapuru se takové podvodnictví pořádně trestá, však proto jsou nabízeči tak plaší. První potrestání přijde až na dva tisíce dolarů pokuty a šest měsíců vězení, recidivisté to mají až do pěti tisíc a jednoho roku basy. Obchodní emporia na kterékoliv singapurské adrese jsou mnohoposchoďová. Branže se nemíchají, svůj se drží svého, takže zákazník putuje podél mnoha obchodů s týmž zbožím. V jednom emporiu jsme nahlédli do šesti bohatě zásobených knihkupectví. Převažovaly ovšem obchody s moderním tovarem: kompjůtry, elektronika, hardware a software, kdyby tohle jen mohli vidět ti naši... štandartní fráze, výkřik do zbytečná. Již první den jsme postřehli podivné firemní nápisy, cosi vskutku k nep ř e h l é d n u t í : M A G A Z Í N E RIGA, ODESSA, BIALYSTOK, NOVOCHERKASK, SAKHALIN - jak vazbuce, tak v latince, s tímto anglickým hláskováním. Co to má znamenat? Leonid Brežněv, dnes zatracovaný
prý břídil, ale jemu se povedlo uskutečnit zálusky Petra Velikého proniknout do teplých moří. V přístavu jsme tu viděli dvě velikánská plavidla se srpem a kladivem. Pár metrů od květinářství naší příbuzné byly tři takové krámky — magazíny. Spěchal jsem seznámit se s důkazy o pronikajícím sovětském imperialismu. Ale kdepak, tyhle kšefty patří Indům, koumákům, kteří si předem zajistili svou klientelu na základě opatrnického principu "malé, ale naše". Však tentýž fígl jsem již postřehl v jejích matičce Indii. V Kalkutějsem fotografoval nápis ZLATO STfilBRO — VÍTÁME VÄS, vábnička pro československé zahraniční pracovníky. Poté co se zalasuje prvních pár zákazníků, slovo dá slovo a o další přísun bude postaráno. Totéž tedy v Singapuru. Počet návštěvníků v těchto magazínech patrně převyšoval množství uskutečněných transakcí. Zpravidla jsem viděl hlavy v turbanech, vrtící negativně, a bledé bramborové vizáže, šmátrající po kapsách, marně se prosazující s čímsi papírovým, patrně rublíky. Poláci mají v Singapuru rovněž jeden magazín. Čechoslováci nemají, ačkoliv aspoň deset zámořských lodí mají. Vzrušila nás zpráva v novinách (The Straits Times, 22. června 1989), že na Orchard Road, boulevardu luxusu a hojnosti, policie lapila pythona, jeden a půl metru. Plaz slezl ze stromu na onom nejclvilizovanějším korzu. V ulicích mě zajímali především LIDI — čtyři rasy a k tomu všehochuť turistických čumilů. Fundamentální dojem byl tedy ten, že obyvatelstvo nad třicet roků jakoby neexistovalo. Jakkoliv zkrušen tristním poznatkem, dál se dívám, zejména po ženských, samozřejmě: elegantní čínské šťabaizničky, štíh-
lost jejich pasů podtržena širokým koženým řemenem. Minisukně vzadu poněkud rozstřižené, malý rozparek tak umožňoval, aby se vůbec mohly pohybovat. Indky a Malajky se takto odvážné nestrojí — kdepak, naopak! Zabaleny až po paty a rády se zdobí zlatem. Přísné musulmanky dbají, aby jím zpod pokrývky hlavy nebyl vidět ani vlásek. Zpravidla bledé, často i brýlaté, dělají dojem moučných červů. Soustřeďoval jsem se na zjišťování, jak a kolik různé rasy spolu doslova vycházejí. Mašírovali tam spolu na chodníku v družném rozhovoru (ne jako na příklad na Fidží, kde Fidžané a Indové si jdou každý svou cestou), sedli spolu v parku na lavičku nebo ke stolku k pojedení a popití. O poledni se ze soudní budovy vynořili juristé a juristky v tradičních britských robách, většinou indické tváře. Doprava plyne harmonicky, jaký to kontrast třeba s Bangkokem či Manilou, kde stát už de facto odumřel, neregulovaní motoristé a chodci si počínají zcela po svém a výsledkem je beznadějná zácpa. V Singapuru ale na červenou do vozovky zpravidla nikdo nevleze, poněvadž by rovněž zpravidla mohl dostat mastnou pokutu. Na střechách dodávek jsme postřehli jakési modré majáčky. Na otázku, co to je, se dozvídáme, že prý kontrolní varování. Když řidič překročí povolenou rychlost, majáček začne blikat, upozornit tak policii, aby zasáhla. Vizuálně inzerovat vlastní přestupek, jakýsi tedy instrument sebeudavač. A prý též sebetrapič, vydávající v kabině ohavné zvuky, aby tak přiměl kvaltýře ke zpomalení. Odhoďte na ulici papírek a neúplatný policista vyměří velikánskou pokutu. Odhození špačka cigarety přijde na několik set dolarů, možná, že už sazby zvýšili. Novým mravům je učen a cepován občan a z někdejší stoky tropů se
SINGAPURSKA VÝSTAVBA
9
stal vyblyštěný výstavní kus. I donedávna smrdutá mrtvá řeka se znovuzrodila, mrskají se v ní rybičky. * * * V naprosté většině zemí Třetího světa bych doporučoval pojedení u stánků, u stolků v ulicích, jen zájemcům o sebevraždu. Singapur je vynikající výjimkou. Lze tu dokonce i pít vodu z vodovodu. Zmizeli komáři i mouchy — tedy něco, o co Maotsetung marně usiloval. Na pořádek se dohlíží, provinilci jsou trestáni a kaceřováni v tisku. The Straits Times, 3. srpna 1989: Transit and Food Centre, blízko parlamentní budovy, prodavač se vysmrkal do utěrky, uvázané kolem krku. Jeden provinilec se dloubal v uchu pří smažení ryby. Další zlosyn hnětl těsto s cigaretou mezi rty, a proto TRESTY, TRESTY. O společný prostor se dělí několik nezávislých podnikatelů. Zákazník sedí pod jednou střechou v několika hospodách najednou. Imponovalo mi nechaotické fungování této všesměsi, že každý živnostník věděl u kterého stolu mu sedí jeho zákazník, který pak neuteče ve značném houfu. Zpropitné je tu neznámý zlozvyk. Zapomněl jsem a Malajec mi s úsměvem minci vrátil. Existují ovšem i stovky restaurací nekomunálních, v privátních prostorech, v luxusu interhotelů. Nejvíc jsme si libovali v restauraci Saigon, nepřejmenované na Hočimin City. Vietnamská krmě je tam delikátně kořeněná, jakási výtečná kombinace čínského kulinárního umu s francouzským vylepšením. Příbuzní nás pozvali na velehody do soukromého klubu na velkých pozemcích, s dvěma bazény olympijských rozměrů. A tam že nad vchodem, dušovali se, za britského vladaření visela cedule zakazující vstup psům a Číňanům. Jíní příbuzní nás odvezli k břehu pojídat rybičky a další dary^ moře. Přímo z vody na pánev, nemůže být nic čerstvějšího, pochvalovala si zejména žena Priscilla. Za pár hodin ji pak zasáhly bolesti tak akutní, že jsme ji museli odtransportovat do nemocnice. Diagnóza: otrava jídlem. Jak je to možné, vždyť přece... Právě proto: ono to, co jste jedli, bylo příliš čerstvé. Co to je za nesmysl, což lze být příliš zdravý, příliš moudrý, příliš cudný? Následovalo komplikované vysvětlování, jemuž jsem jednak nerozuměl a jednak zejména nevěřil. Nastojte, po návratu do Ameriky jsem se o věci zmínil kompetentním vědcům a oni přikyvovali, že něco takového prý možné je. Singapore Tourist Promotion Board je instituce, před níž nutno smeknout: 10
ochotní a schopní zdarma poskytnout rady, mapy, brožury. Singapore Official Guide, stran téměř 200, bych dal za vzor všem propagačním kancelářím světa. Navíc jsme si vyzvedli knížtičku s informacemi o pouliční a podzemní dopravě — trasa, pamětihodnosti, cena, kdy, kam, jak dlouho, za kolik, kde přesedat. I na letiště se lze dostat za pár haléřů. V autobusu se u řidiče hází mince do kapsičky, jakéhosi trychtýře. Nikdo se tedy neprodírá s jízdenkami a s brašnou na břiše: úspora pracovní síly, úkon v Třetím světě nevídaný. Jenže stav nezaměstnanosti v Singapuru je 0 , 1 %. Vstupujeme do metra. Čisto bez smítky, moderní interiér, porovnatelný s letištěm, zeleň, airconditioned, a přitom nic procovského jako třeba moskevské metro se stanicemi připomínajícími foyéry někde v opeře devatenáctého století. A rozhodně nepřipomínající newyorskou subway, kde víc než ze špíny je cestujícím úzko vědomím statistické pravděpodobnosti, že je někdo okrade a eventuálně i propíchne. Metro je označeno písmeny SMRT (Singapore Mass Rapid Transit) nebo jen MRT. U východu některých stanic stáli dobrovolníci s nakupenými košíky. Rozdávali balíčky s vybavením proti nežádoucímu početí. My už jsme jim nepřipadali nebezpeční a nic nám tedy nedali. V novinách právě proběhla radostná zpráva o vynikajícím vynálezu ve Velké Británii: LUMINOUS CONDOMS TO MAKE DEBUT HERE. Brzo se již budou dovážet světélkující prezervativy, s jejich použitím se lze spolehlivě orientovat i za úplné tmy, životnost jedna hodina. Po jejím uplynutí stačí, aby případný Herkules se postavil pod rozsvícenou lampu a znovunabil (to recharge).
klubů. Firma Fuji se materiálně postarala o statného orla. Kondora z And, jménem Mildred, adoptovala manželka amerického velvyslance. Na programu pak různé show, včetně produkce s cvičenými supy. Na rozdíl od sousední Indonésie, orangutány tu mají jen v zoo. Velmi dovedně se dobývali do kokosů, což je tedy perná práce — bez nástrojů jsem nikdy nezvládl. Vzpomněl jsem si na Engelse a jeho učené dílo o polidštěni opice. Loďkami se lze dopravit na periferní ostrůvky, sem tam i se slušnými plážemi. Sentosa je ostrov nejnavštěvovanější, dá se tam dojet lanovkou, pobýt celý den a nenudit se. Courat se pěšinkami v zachované džungli, ochladit se v kobkách britské artilérie (v r. 1941 namířené proti Japoncům nesprávným směrem). Neméně surrealistická byla procházka mezi vějířovými palmami s hudbou Ravelova Bolera. A ovšem, nezapomenout: Botanické zahrady, přímo v City, estetická oáza exotických květin, keřů, stromů, japonských stromečků bonzai a neméně piplaných orchideji. Stovka jejích odrůd. Orchidej je rovněž státní symbolickou kytkou země. Kvítky stromu frangipani vydávají tu nejomamnější vůni. Za pobytu v Jižním Pacifiku jsem si pár lupínků strčil do skleničky od hořčice a hnedky se mi krásně rozvoněla celá chaloupka. Čínský svět ale frangipani přehlíží, odvrací se od nich, nikdo by si je na zahradu nezasadil. V Singapuru jsem zjistil příčinu: květy to jsou pohřební, smrt příliš připomínající. Podél cestiček v botanické zahradě stály světelné lampy na sluneční pohon, japonský vynález. Před odhozením čehokoliv varovaly nápisy o pokutě tisíce dolarů.
Minule tu ještě převládala džungle. I teď se po perfektní silnici projíždí místy, kde po obou stranách trčí zelená hráz, do níž aby se vstupovalo a našlapovalo zvlášť opatrně. Tento ostrov — republika vůbec nemá venkov v našem zemědělském slova smyslu. Celou zemi lze projet či podjet. Metrem přes vlast, pod vlastí, to pak už je moderna příštího století. Vzniklo západní satelitní město Jurong, průmyslová končina bez kouřících komínů. Ohromeni pokrokem jsme si šli zameditovat do zahrad v klasickém čínském a japonském stylu. Jurong Bird Park je prý nejpěknější tzv. avíarium v Asii. Opeřenci poletují v klecích tak prostorných, že jim — a též návštěvníkům — jako klec ani nepřipadá. Podivili jsme se systému, jemuž tam říkají adopce, ale nám to spíš připomínalo sponzorování, jako když firma Addidas platí za reklamu některému z pražských fotbalových
Nejvíc jsem se zajímal o výsledky budování, jak tam vznikly obytné čtvrti, jejich Jižní Města a Proseky, tamější důkazy, že panelák nemusí být králíkárna a králíkárny potupou možností současné civilizace. Národ tu vesměs bydlíval v malých baráčcích, od chýší po vilky s vysokými stropy a přimontovanými větráky. To vše změnila high rise výstavba. V knížce Bez Čedoku po Pacifiku (vyšla 1980) mám poznámku, že bydlení v chatrčích pod palmami vypadá romanticky spíš zvenčí než uvnitř, a že už 40 procent Singapuranů bydlí v novostavbách. Každých 20 minut přijde do provozu nová bytová jednotka — 3 za hodinu, 78 za den, 78.365 za rok. V r. 1989 v novostavbách v zeleném prostředí, v prostoru, kde není člověčinou nadupáno, žilo 86 procent celého národa — a většina z nich byt vlastní (čili tzv. condominium, byt jakýsi družstevní).
Stavby to jsou nestejné, s nápaditostí, s obchody, restauracemi, všemožnými službami v přízemí. Nevidí se tedy občan, že by vlekl tašku s nákupem z města. Při té příležitosti vláda míní prosazovat ne-li míchání, tedy aspoň přibližování obyvatelstva, jež z národů, náboženství, řečí a pletí je různých. Tedy přidělování bytového dekretu Číňanovi vedle Malajce, aby se zabraňovalo vytváření etnických enkláv a eventuelně i ghett. Nemohu neporovnat s maléry a fiasky tohoto druhu v USA, též s šarvátkami československými, když spořádané rodince za souseda přidělí cikánskou partaj. Příbuzní, u nichž jsme pobývali, měli muslimské sousedy. Neslyšel jsem hořekování, ba ani rýpání, že snad jsou hluční, že jim páchne z kuchyně. Se sousedy se nehašteří, slušně se pozdraví — a tím to končí. Oni si zvou kamarády s totožnými kořeny a my si zveme naše kamarády. Svůj k svému. A taková že je všeobecná norma a rozsah dosažené harmonie. Tak tohle Třetí svět už určitě není. Elektřina nevysadí, telefon v každé domácnosti, z vodovodu nevytéká cosi nahnědlého páchnoucího. Rovněž se tu člověk nemusí bát, netísní ho všudypřítomný pocit nebezpečí a střehu. Bandy agresivních výrostků, to tady ne. Kriminalita je záviděníhodně nízká, provinilce trestají jednak vězením, jednak nářezem přes prdel (tzv. caning, výprask holí). Správně, výborně, tak to má být — není nad názornou agitaci. Když jsem si někdy ráno přivstal s občanstvem na cestě do práce a s mládeží s brašnami do školy, měl jsem pocit, že jsem někde v západní Evropě, v jejích lepších, spořádanějších končinách — až tedy na to počasí, ovšem. Takhle to před víc než dvaceti lety vypadalo ve Frankfurtu. Takhle mohla vypadat Praha, nebýt Vítězného února. Kdyby, chyby. Dokončeni příště
XV. Světový kongres SVU Bude se konat ve dnech 11. až 14. října 1990 v Royal York hotelu v Torontě v Kanadě. Akademická část programu se bude skládat z krátkých přednášek (ne více než 20 minut plus 10 minut pro otázky) a z diskusních panelů ve všech vědních oborech na témata buď všeobecné nebo specifické povahy související s českou a slovenskou kulturou v širokém slova smyslu a s vývojem všech větví (domácích i zahraničních) naších národů. Jako obvykle očekáváme příspěvky od našich krajanů z celého světa. Vyzýváme vás tímto k účasti na XV. kongresu buď jako přednášejícího nebo jako člena/členky debatního panelu v oboru vašeho zájmu. Příspěvky budou roztříděny do příslušných odborných kategorií jakmile získáme přehled o jejich námětech, obsahu a o zájmech přispívajících. Zájemce prosíme, aby se písemně přihlásili (s předběžnou informací o své účasti ať už jako přednášející nebo účastník panelové diskuse s udáním tématu zájmu, adresy a telefonního čísla) na adresu: Mr. Stanley J. Maršík 6270 Studebaker Rd. Tip City, OH 45371 USA
VÝZVA Československá společnost pro vědy a umění pořádá svůj XV. světový Kongres v místnostech Royal York hotelu v Torontě/Kanadě ve dnech 11. až 14. října 1990. Jelikož částí bohatého programu bude také výstava výtvarného a užitého umění (crafts) vyzýváme tímto umělce českého a slovenského původu žijící v Kanadě, kteří mají zájem o vystavení svých prací, aby svůj úmysl oznámili písemné na adresu referentky výstavy, jak uvedeno níže: Dr. Marta H. Hurdalek 57 Castle Frank Crescent Toronto, ON M4W 3A2 Tel: (416) 922-3355 Vzheledem k značně omezenému výstavnímu prostoru doporučujeme pouze díla menších rozměrů, ať už obrazy, sochy, grafiky či užitá umění. Každý umělec může předložit komisi pro posouzení ne více než dvě díla jako svůj zamýšlený příspěvek k výstavě. Ve své odpovědi na výzvu uveďte, prosím, tyto údaje: Titul díla, datum tvorby, výtvarný prostředek, rozměry v centimetrech (u grafiky číslo edice) a umístění a znění signatury. Termín k zaslání odpovědi na výzvu s přiloženým diapozitivem nebo fotografií přihlášeného díla je před 30. březnem t.r. Ustanovená komise zajistí výběr prací k výstavě a její rozhodnutí je konečné. S kolegiálním pozdravem za přípravný výbor Joe C. Vrána předseda
KRAJANSKÉ STŘEDISKO DENIA — ŠPANĚLSKO Na výběr jsou: garsonky, byty, řadové domky, vilky a pozemky. — V Denii najdete: příznivé klima, kouzelný kraj a nové přátele ze všech koutů světa.
•
PLÁNUJETE D O V O L E N O U NA F L O R I D Ě ? Navštivte krajanský motel
JASMIN VILLA 801 S. Ocean Blvd. Pompano Beach, Florida 33062 Tel: (305) 941-7930 Těšíme se na Vás Lajoš a Janet Naňákovi
'LA P E D R E R A II" VESNIČKA KLUBOVÉHO
RÁZU
Fáze 1: dokončena a vyprodána Fáze 2 & klub: ve výstavbě Bližší informace, prodej a podnájem: DIVA I M M O B I L I E N K . & V . DIVOKÝ Segantinistr. 9, C H - 8 0 4 9 Zürich Tel: 01/341 21 56
11
Mojmír Mazur
Reportáž ze země, kde i zítra to bude jako před sto lety Dostala mne tam má povaha navštěvovat místa, do nichž nepořádají cestovní kanceláře masové Have-aGood-Timy! Zvědavost prohlédnout si balkánské kláštery, a půjde-lí to, popít s jejich příslušníky. Naděje nikoli nereálná, informoval mne můj přítel spolucestující, nutno jen vyhledat sdílné mnichy nejlépe slovanského původu, překročit rámec ruční konversace a dostat se na filosofii. Snad též zjistíme, proč věří, že jim fyzické nepohodlí pomůže k spasení! Konceptu masové vyzkoušenému ve všech zemích vědeckého socialismu produkujícímu nulové výsledky. Na Athosů (Aghion Oros), nejsevernějším Chalkidickém poloostrově na severu fiecka, vznikla před více než jedenácti sty lety kolonie mnichů. Už sto let před tím, než byl svatý Václav zapíchnut Boleslavem, vysílala do Constantinopole delegace za účelem rekrutování noviců. Počet klášterů po staletí rostl, až se ustálil na dvaceti. K dnešnímu dni v nich žije celkem šestnáct set mnichů; začátkem tohoto století jich prý bylo třikrát tolik. Z těch dvaceti klášterů je sedmnáct řeckých, jeden srbský, jeden bulharský a jeden, cíl naší cesty, ruský. Kromě vlastních klášterů patří do klášterních opatství podkláštery
12
(anglicky Skites), což jsou skupiny mnišských domků organizovaných jako samostatné hospodářské jednotky na modlení. Počet příslušníků je přísně omezen zakládajícími listinami, podepsanými samotným Patriarchou. Opatství charakterizuje primitivní materiální komunismus. Pracovní náplň určuje pracovní výbor tří mnichu — jasná to paralela ideologické komise. Činnost tohoto výboru je velmi důležitá, neboť ne každé práce se smějí mniši dotknout. Všiml jsem si, zedničina je rozhodně na seznamu závadné činnosti a podle toho stav budov také vypadá. Katastrofální případy se svěřují civilním zaměstnancům Athosů, kteří ale, tuším za nevalnou finanční odměnu, produkují viditelně žalostné výsledky. Všude jsou rozbité okenní tabulky, popraskané zdi se štěrbinami šířky dlaně, shnilé rámy dveří, a co se konečně renovuje, připomíná svou kvalitou práci městského údržbářského podniku v socialismu. Mnišská pracovní produkce je zaměřena na malování primitivních obrázků svatých, vyřezávání ikon gotického stylu a navlékání kilometrů růženců — tedy v překladu "obávanců" (worry-beads). Na rozdíl
od růženců se tyto modlitební pomůcky vyrábějí z korálků stejné velikosti, a bez vzdálenostních odlišeni. Z ptačí perspektivy jsou kláštery čtverce vytvořené většinou tříposchoďovými budovami. Uvnitř čtverce je dvůr vydlážděný kostkami o jednu třídu lepšími než kočičí hlavy, uvnitř dvora kostel typu zmenšené katedrály svatého Vasila, uvnitř kostela byzantská nádhera utopená ve tmě a to i ve dne. Mimo kláštery ale součástí klášterních opatství, jsou chatrče jež opatství přiděluje dvěma či třem zasloužilým mnichům na doživotí. Existují prý též ajnclíkové chatrče pro nejzaslouženější jedince. Kromě toho jsou na Athosů poustevny, legislativně na opatstvích patrně nezávislé. Některé z nich jsou jen jeskyně ve skalách na krajně nepřístupných stěnách. Odhaduji, že životní úroveň v nich je řádové srovnatelná s tím, v čem žili lovci doby ledové. Navíc, aby předešli hřešení v mysli — jiné si za dané situace nelze představit — povyrážejí se poustevní mniši půsty, nekonečnými modlitbami a studiem Bible. Již na lodi mne informoval spolupoutník ze Srí Lanky, že jeden tento poustevní mnich je borec v jasnovidectví. "Znal jména každého z celé skupiny poutníků — Srí Lanských krajanu, kteří ho loni vyhledali, aniž by se mu představovali," vzrušeně dokládal, "a když pak s nimi hovořil, vyjevil jim jejich nejtajnější myšlenky." Tak jestli prý bychom se k němu nepřidali. Odmítli jsme. Perspektiva slézání skal po provazových žebřících byla silně nad naše ambice, a také, kdybychom dotyčného přece jenom našli a on byl vskutku schopen číst naše myšlenky, obávali jsme se, že by nás vyhodil. Ponechání svému osudu poustevní mniši komunikují s vnějším světem spouštěním košíků po provaze dolů k moři v naději, že kolem se plavící rybáři vymění nabízené ikony za kus chleba. Napadlo mne, jak je to biblicky romantické: rybář chytá ryby, poustevník rybáře. Oba pracují se stejnou pravděpodobností na přežití. Athos, teda plným titulem Svatá Hora Athos, je státoprávně nezávislá součást Řecka, po pevnině takřka nepřístupná. Lze tam doplout lodí z Ouranoupolisu, ženám vstup ale přísně zakázán. Mužští se musí podrobit čekací procedůře, jež začíná podáním si žádosti o vstup na Ministerstvu severního ňecka, Ředitelství pro občanské záležitosti v Thessalonikách. Dále, nutnou podmínkou kladného vyřízení je písemné doporučení zájemcova konzulátu, čímž se to protáhlo o další den. Kádrování ale, jak se ukázalo, byla naprostá formalita. Dokonce ani tak závažnou otázku, jako proč že tam
chceme, nám nepoložili. To mnezklamalo. Vyzbrojen životními zkušenostmi ze své rodné vlasti, jsem si dopředu připravil ideologicky přijatelnou odpověď, že míním studovat pergameny a zhodnotit výsledky práce v rostlinné výrobě na mnišských záhumencích. Povolení nám dali jen na čtyři dny, ale odjezd jsme museli odložit o pět dní, aby nebyla překročena denní norma nákladu poutníků. Loď odjíždí jednou za den, sešlo se nás na ní snad osmdesát. Hned při vstupu nám byly odebrány pasy a doporučení, a nařízeno převléct kraťasy za něco méně provokativního. Zřejmě se ve svaté zemi žádná demokracie nevede, vyjednávat s někým, anebo se i ptát, není k ničemu. V hlavním přístavu Dafni jsme zakotvili za dvě hodiny. Vystupující, většinou mniši a řečtí poutníci, se rozdělili do několika proudů a smíchali s čekajícím davem odplouvajících. Tím ztratili identitu a my orientaci. Chvíli jsme postáli ve špatné frontě, ale pak nám došlo, že jsme měli správně následovat onoho neuniformovaného otrhance, co nesl mosaznou schránku s našimi zamknutými doklady. Dostihli jsme ho sedícího v nacpaném autobuse, který se už dával do plazivého pohybu. Tím pak, za další hodinu, vyšplhal dvanáct kilometrů po rozmlácené prašné silnici do Kirie, athoského hlavního města. Tato metropole se skládá z několika kostelů, čtyř quasiulic a dvou neuvěřitelně špinavých hospod. Zvolili jsme tu, co měla na dveřích připíchnutý jídelní lístek. Zápas mezi hladem a strachem ze žloutenky ale vyhrál hlad. Pasy s podepsaným úředním povolením pobytu nám byly konečně za další hodinu vydány, jen od nás každého ještě vyinkasovali 2000 drachem ($ 12.50) za kolky a jejich orazítkování. Byla jedna odpoledne, ale jak se ukázalo, čas má na Athosů jinou dimenzi, nežli ve vnějším světě. Zde je západem slunce 12.00 hodin, na což kláštery reagují tím, že se zavřou. Hodinkami se měří vzdálenosti pěšího pochodu z jednoho kláštera do druhého. Normy jsou ostré. Buď se leze do kopce, nebo se vzdoruje gravitaci na jeho opačné straně, má-li se však dodržet čas a pochodová osa, je nutno obojí provádět takřka v poklusu. Místo cest a silnic jsou pouze zarostlé lesní stezky bez směrových ukazatelů, a zeptat se není koho. Do Panteleimonosu (ruský cíl naší cesty, šest hodin vzdálený) jsme nedošli. Zaliti potem jsme se po třech hodinách skoropoklusu ocitli znovu v Kirie. Sympatický třicetiletý mnich nás poučil, že mapa poloostrova, ta co jsme ráno koupili v Dafni, je šidítko pro naivní turisty. Ke spolehlivé
orientaci je na Athosů nutno využít kombinace tří elementů: vizuálního kontaktu cíle cesty přes kopce vzdušnou čarou, polohy slunce na obloze a horalské soudnosti. Podle ní, uzavřel pro nás, dnes buď do nejbližšího Xiropotamu, anebo se nocuje pod širákem. Stihli jsme to o prsa. Od vstupní brány do konce chodby v druhém poschodí západního křídla nás zavedly šipky s nápisem "guest office". Dveře úřední místnosti byly sice zamčené, ale hned vedle nich stál připraven stolek se dvěma židlemi a papírem formátu A4, popsaný příkazy vesměs sekulárního charakteru: neklepat na dvéře, nekouřit na chodbách, mluvit co nejméně a když, tak potichu, a čekat, až nás někdo vyzvedne. Od gymnasijních dob mne fascinovaly kláštery — teda filosofie klášterního života, či přesněji položivota, co to musí být za rozhodnutí se dobrovolně vzdát normálního bytí! Co to musí být za povahy? Mnich není kněz, ten je funkčně mezi psychiatrem a sociálním pracovníkem, s lidmi se stýká a snaží se své klientele pomáhat. Mnich se ale lidstvu vyhýbá, pracuje pouze na spáse sama sebe. Jenže způsob jak této spásy dosahuje přece zcela jasně ruší účel života, pro nějž byla ona pravidla spásy formulována. Dostavil se asi šedesátiletý, britským přízvukem šeptající černokněžník. Předložil nám domovní knihu k zanesení jmen a víry, a po zjištění našeho nepravoslaví jeho počáteční nevrlost získala na intenzitě. "Posádka kláštera je touto dobou příliš zaměstnána, než aby se kdo měl čas vámi zabývat," odbyl nás. Zkrátka, z ukazování zakládajících listin kláštera, kusu dřeva ze svatého kříže a kostí z 61 svatých nebude nic. Pak dodal, že nás tu dnes nechá přespat, neboť dojít kamkoliv jinam je už příliš pozdě. Odvedl nás o patro výš, určené pro neorthodoxy. Odemkl kobku se dvěma kavalci, petrolejkou a ručním umyvadlem, prstem ukázal na společnou umývárnu přes chodbu (dva splachovací záchody jeden evropského, jeden balkánského typu, čtyři betonová umyvadla s kohoutky na studenou vodu, sprcha nikoliv), a oznámil, že jídelnu najdeme v přízemí jižního křídla. Musíme ale počkat před vchodem, až pravoslavní dojedí a někdo nás vyzvedne. Modloslužby začnou ve 2.30, účast dobrovolná. Pokud ale do kostela přijdeme musíme zůstat stát vzadu. V 6.30 se přejde z modlení na obřad, jehož se z kádrových důvodů nepravoslaví nemáme vůbec právo zúčastnit. V 9.00 otevřou bránu; budeme-li chtít, dostaneme před odchodem snídani. Stalo se, jak pravil, i večeře byla za trest: hlavní chod tvořily studené
rozvařené fazole, studený lilek (eggplant) a kousky vepřového, plovoucího ve vlažném sádle. Jako dezert sloužily černé olivy, k pití byla Retsina (smůlou načichlé bílé víno) průmyslové vyráběná po celém Řecku. Usnul jsem únavou, jenže žaludeční revoluce mne pak v hodinových intervalech budila a nutila tryskem přebíhat chodbu. Budíček typu umíráček s klepadlem vypukl ve dvě po půlnoci. Všude tma, cestou ven jsme natápali a kostel na dvoře našli podle zvuku klepadla, obsluhovaného mnichem před hlavním vchodem. Uvnitř kostela byla tma ještě hustší nežli venku, kdesi v přední místnosti hořelo pět svíček, tři různobarevná olejničková věčná světla, a na řetěze od stropu zavěšená petrolejka se stínidlem. Pod ní stál mnich rychle čtoucí z tlusté knihy, rozevřené na vysokém dřevěném stojanu. Každých deset minut zadrmolil třikrát Kirie Elejšon, povel to pro ostatní mnichy, schované ve tmě postupně přidávat se svými Kirie Elejšóny. Uvědomil jsem si, že takhle to tam iede den co den. Čtoucího mnicha pod petrolejkou periodicky vystřídal jiný mnich, kadence mumlání se nezměnila. Dvakrát za tři hodiny se přešlo do zpěvu. Nejprve sólovému, pak s mníšskou ozvěnou a konečně s monotónním doprovodem celého osazenstva. Pravý gregoriánský chorál v dobovém prostředí! Naskočila mi husí kůže, známá to reakce na zatajený dech. V tomto případě na dech staletí. Stěny a nosné sloupy kostela lemovaly lavice typu kukaň: v těch se během obřadu sedí. Loketní opěradla jsou nezvykle vysoko, takřka v úrovni prsou. Pro sedícího je sepnutí rukou jedině anatomicky logické. Záda jsou v úrovni kříže podepřena do oblouku vyříznutou deskou, která zároveň nutí sedět v pozoru na okraji sedadla. Jak prosté a geniální, esence zkušeností kumulovaných generacemi, jak vydržet hodiny bez pohnutí v poloze modlícího se mnicha. Kvalita snídaně byla ještě nižší než večeře: vystydlý bylinkový čaj, hromádka marmelády z konzervy, kousek komerčně vyrobené chalvy a krajíc řecké verse komisárku. Tedy žádné dary přírody, jak by člověk očekával, a o nějakém inspiračně-nutričním povznesení, které by se podle literatury mělo dostavovat na základě biblicko-klášterní výživy, ani zdání. Sejít do Dafni zabralo tři hodiny, další dvě padly na čekání lodi. Ty jsme vyplnili exkurzí do krámků, nabízejících týž sortiment — od pečiva po náboženské suvenýry naivního stylu poustevní výroby. Konečné následovala důkladná celní prohlídka toho nic, co jsme sí s sebou vzali, a nalodění. Vraceli jsme se kolem stejného pobřeží, jenže tentokrát rozpoznat Xiropotamou byla maličkost. Na pro13
Přemek Jouza
patnáct procent, ale tip se dává i si vrchního předcházet, většinou mu u benzinové pumpy, u obchodního nejsme ničím zavázáni. domu mladíkovi, který vám doveze V různých zemích jsou různá, větnákup k autu, a v biografu uvaděči, šinou nepsaná pravidla, a cestující a to asi v ceně jednoho piva. Turističtí krajan se je brzy od domorodců naprůvodci a holiči dostávají asi dvojnáučí. Tak kupř. ve Francii se tipy nemusobek, a taxikářům se zaokrouhluje sí dávat, protože vám automaticky k účtu připočtou 15 % příplatek. Když jízdné na nejbližších tisíc pesos. ale přesto tip dáte, málokterý poctiV zemích jako Indie, Thajsko Když člověk vyjede z Českoslovenvec za vámi vyběhne na ulici. a Egypt každý čeká na bakšiš jako odska, je v podstatě jelimánkem, který Autoritativní příručka, vydaná Asoměnu za cokoliv. Čechoslováci zpraneví, jak se zachovat v určitých životciací obchodních cestujících v Kanavidla nejsou příliš milosrdní, ale něco ních situacích. Minule jsem psal, jak dě (Commercial Travellers Associdát musíte. se má člověk zachovat, když se dostaation) v tomto ohledu doporučuje: V USA a v Kanadě se v restauracích ne mezi prodavače aut. Nyní chci naDávejte tipy pouze když si to obsluha nechává patnáct procent, deset až psat o tom, jak dávat zpropitně v rezaslouží, a nenechte se vyprovokovat patnáct procent v taxíku, liftboyové stauraci, tedy tzv. tip. Slovo tip doani číšníky, ani vašimi spolustolovdostanou asi 75 centů až dolar za kažsud nebylo do češtiny přeneseno, ale níky. Dobrý číšník nebo servírka však dé zavazadlo. V hotelu se má nechat uchu zní lépe než spisovné slovo nemají být potrestáni za to, že kuchař pokojské přibližně dolar denně. "zpropitné", které průměrný Čech neumí vařit. Stěžujte si na jídlo, ale V Japonsku a v Číně se prý neplatí stěží kdy použije, a raději užívá slovo tip dejte. nic. Totéž uvádí brožurka American díškerece, diškrece, díško, což je bezAmerican Express, společnost, Express i o Sovětském svazu, ale tak slovo cizí převzaté a neúplně pokterá vydává kreditové karty, distriv případě SSSR si nejsem jist. češtělé. Tip zní hrdě. buuje brožurku s užitečnými radami. A ještě pár maličkostí. Když uviKdyž dá člověk tip moc malý, vypaTak kupř. v Anglii je nutné dát tip díte na stole, kde jste právě usedli, tip, dá jako čípák (uč se, holka, česky; viz 10 až 15 % v hotelích a restauracích, nesahejte na něj. Byla by to krádež. mou minulou úvahu o koupi auta). pokud není servis připočítán již k účKdyž přidáváte tip k účtu, za který Když dá člověk tip moc velký, vypadá platíte kreditovou kartou, je lepší, jako hňup, kavka k obrání určená. Bo- tu. Taxikáři mají dostat deset až patnáct procent, a vrátní v hotelích mají když jej necháte na stole. Jinak s tím háč, který může dávat vysoké tipy muže mít číšník obtíže. beztrestně, k tomu má sekretáře, a ani dostat přibližné 50 centů "nebo dolar A — nebuďte čípácí. ^ neví, jak peníze vypadají. Do této tří- za to, že vám přivolají taxíka nebo odvezou auto na hotelové parkoviště. dy se emigrant v první generaci doVe Francii, jak jsem již řekl, není tip stane zřídka. nutný, jestliže je "service compris". Břetislav Tuček Takže cestující krajan (a kdo by necestoval rád, to je jedna z výhod Za výjimečnou službu můžete nechat na stole malý tip. Jestliže účet říká emigrace do svobody) je často posta"service non compris", dává se tip koven do situace, kdy se má rozhodlem osmi až dvanácti procent. nout: komu, kolik, a co když nebylí taV Itálií vám restaurace připočte koví, jak to člověk v otevřené společk účtu 10 až 15 procent, ale číšník nosti očekává. Dal jsem se umluvit redaktory ZáPředem si uvědomme jedno: V Čes- očekává něco navíc. V barech nechte koslovensku jsou vrchní, zaměstnan- drobné, když si kupujete drink. Taxík padu k pravidelnému seriálu. Budu vás v něm informovat o novinkách, ci n. p. Zelenina a taxikáři páni. V de- v Itálii má dostat 10 procent. Jestliže v západním Německu máte které zlepšují a zpříjemňují život, nemokracii tomu tak není, tady být pinna účtu připsáno "bedienung", už bo jsou jen zajímavé a dá se o nich glem není to nejlepší zaměstnání, vydělávají si tak studentky po víken- k účtu tip přidali. Jestli ne, dávejte diskutovat. Snad i naši čtenáři v Čes10 až 15 %. V taxíku zaokrouhlete koslovensku si jej rádi přečtou, aby dech a moc jim to nenese. Není nutné jízdné na nejbližší marku, a liftboyové viděli, jak se svět za hranicemi našeho mají dostat ekvivalent asi 50 centů až malého marx-leninského skansenu dolaru. mění. tějším svahu bylo vidět tři jeskyně, Ve Skandinávii, Holandsku a ve větTentokrát, pro začátek, jsem si v jedné z nich údajně před lety žil šině západní Evropy se tipuje deseti v obchodech všiml těchto novinek: otec Kazantzakís. Ten se ale později až patnácti procenty v restauracích, V papírnictví jsem našel pětíjazyčsvé mnišské kariéry vzdal, a napsápěti procenty v kavárnách (coffee ný mini-překladatel (TRANSLATOR, ním "ňeka Zorby" a "Kristova posledbars), deset procent taxikářům a 50 firma Fanfare) kapesní velikosti, ního pokušení" nastoupil cestu ideologického disidenta. Tomu jsme teď centů až dolar za jeden kus zavazadla 16krát deset krát čtyři centimetry, liftboyům (nevím, proč český pravo- na baterie. Umí překládat do a z angvelice fandili. Jak to vlastně s mnichy pis udržuje anglosaské slovo liftboy, ličtiny, francouzštiny, němčiny, italje, jasné nám nebylo: přeje si Bůh, když kdekdo používá slova bellboy. štiny a španělštiny v jakékoli kombiaby mniši žili jako mniši, a tím, že tak Výtahy obsluhují liftboyové jen ve naci. Cena je menší než 150 US $. činí, dosahovali své spásy, anebo to velmi starých hotelích, jinak toto zaPro teplé kraje a pro horká léta se je naopak, že mniši si zvolí svůj mnišměstnání vymizelo). hodí AUTOVENT, větrák pro osobní ský život a zbytek života promodlí, V Hongkongu vám zpravidla při- auta, poháněný slunečním světlem. aby se Bůh nad nimi slitoval? počtou v restauracích deset procent, Každý ví, jak se dovede vnitřek zamNaše hlasitá diskuse na tohle téma, ale ty dostává restaurace a nikoliv číš- čeného auta rozžhavit, když jej nevedená v neznámém jazyce, vyrušila ník, který má dostat deset až patnáct cháte na parkovišti třeba v Akkře, vedle nás klímajícího mnicha - spoluprocent. Taxikáři mají dostat něco Nairobi nebo Miami Beach. Větrák se cestovatele. Probuzen započal konmálo. upevní na hořejší okraj okna mezi verzaci anglickým sdělením, že "to be V Austrálii dostávají číšníci deset okno a rám dveří tak, že nedovolí zloa monk is not easy at all!" a třikrát to procent, jinak nikdo neočekává nic, ději se do auta dostat. Když svítí slunzopakoval, jako bychom mu to snad ce, vnější chladnější vzduch se vhání praví brožurka American Express. nevěřili. K slibnému semináři ale neV Mexiku, a nakonec ve všech ze- do auta. Vnitřek auta je pak aspoň přidošlo, hned na náš první dotaz zareamích Třetího světa, každý očekává jatelný, aspoň se vám kuže nepřiškvagoval kvapným odchodem na druhou tip. V restauracích se dává deset až ří k sedadlu. Cena je pod 45 US $. stranu lodi. n
Ani mocani málo (o zpropitném)
Co nového na trhu
14
Emigrace Jana Outratová
I obořila se zeď na místě svém "Obsazujou nás" slyším brzo ráno ve spánku. S námahou se probouzím a jsem zmatená. Oblékám se mechanicky, bezmyšlenkovitě. Namísto do p.áce jdu do středu města. Ano, v mém městě jsou tanky a cizí armáda. Vojaci jsou rozpačití; pokoušíme se jim vysvětlovat nesmyslnost jejich počinu, přesvědčovat je, ale jsme na špatné adrese. Cítím se ponížená, bezmocná, jakoby znásilněná. Nemám povahu hrdiny, ani mučedníka. Moje teta a strýcové skončili v hromadných hrobech, a já celé své dětství přemítala o jejich statečné oběti. Jejích děti se po skončení války staly mými sourozenci, a já vůči nim trpěla neustálým pocitem viny z toho, že jsem byla ušetřena jejich osudu. Nechci být zkoušena jako byli oni; chci ven, pryč od toho všeho. Nechávám za sebou všechno, i své Kameru bez filmu vyrábí Canon (XAPSHOT) a Sony (MAVICA). Tato kamera snímá jednotlivé stacionární záběry, tedy "fotografie". Je to vlastně video kamera, a na disk je možno zachytit padesát fotografií. Disk má pět centimetrů v průměru. Obrázky se mohou prohlížet na jakémkoli televizoru. Jestli se vám obrázek nelíbí, můžete jej vymazat a použít disk znova. Doporučuji í hudební domovní zvonek. Můžete si na něm naprogramovat jakoukoli melodií, a kdykoliv ji změnit. Na vánoce, jestli jste dost otrlí, si můžete naprogramovat jednu z těch čtyř koled, co tu hrají kolem dokola ve všech obchodních domech a plazách. Na Velkou říjnovou socialistickou revoluci si tam můžete dát tu jak Komandír gerój Čapájev byl vždy vepř- a vepředu. Pro ty, kdo nemají vlastní fantazii, se dodává i se zpěvníkem, kde je osmdesát písní, jako Na modrém Dunaji, předehra k opeře Vilém Tell a podobně. Cena je asi 60 dolarů. Když píchnete pneumatiku, nedoporučujeme ji vyměňovat na dálnici ve tmě a dešti. Stačí QUICKWHEEL, který se podobá kolečkové brusli. Nasadí se na prázdnou pneumatiku, kterou Quickwheel automaticky pevně sevře. Pro jistotu se doporučuje jej ještě upevnit zvláštním pásem. Unese 2600 kg a snese rychlost 72 km. Snese i prudký start a náhlé zabrzdění. K nejbližší pumpě vás doveze zcela bezpečně. Cena asi 200 dolarů. •
srdce; vím, že můj krok se nedá zvrátit. Nemohu předělat svou duši tak jako se pokouším předělat svou kariéru. Ponesu s sebou navždy nejen svůj cizinecký přízvuk, ale celou svou osobnost. Nemohu už být nikdy nikde úplně doma a vím, že je to má svobodná volba. Část mého já chybí, je odříznuta, zmražena, a nemá smysl o tom mluvit. Necítím ani stesk po domově, je mi jen trvale smutno, i když na povrchu se všechno zdá být v pořádku. Polští dělnici zakládají nezávislé odbory a setrvávají ve svém odporu proti režimu za nepředstavitelně těžkých podmínek. Nový muž se dostává do čela Sovětského svazu. Přátelé z Prahy píší, s jakým zájmem čtou sovětský tisk, a tentokrát to není vtip. Hlavní oběti stalinských čistek jsou rehabilitovány. Baltské republiky jsou nepokojné a vzpomínají na dobu svobody. Čínští studenti se jokoušejí o očistu a nápravu své země, a jsou povražděni po tisících. Hrůza z takové krutosti a lítost nad zmařenými nadějemi mé budí ze spánku. Polská Solidarita se účastní vytvoření nové vlády. Maďaři zavádějí politickou pluralitu a rehabilitují oběti stalinismu. Jánoš Kádár umírá v den státem vystrojeného pohřbu Imrého Nagye; zápletka to hodná Shakespearovské tragédie! Točí se mi z toho všeho hlava. Jak to všechno mohu dát do perspektivy? Účastním se všech těchto udalostí na dálku díky televizí, raduji se a pláči spolu s lidmi na obrazovce. Východní Němci odsuzují svůj režim nepřímo: nechtějí v něm zůstat, a po tisících odcházejí, nechávajíce za sebou všechno zrovna jako já tehdy. Nový muž se objevuje v čele země, a činí neuvěřitelné: otvírá berlínskou zeď. Svět reaguje euforií, ale zároveň i šokem. Co teď dál, jak přehodnotit a předělat všechny, i když ne dobré, nicméně dávno zavedené vztahy, všechna pravidla, všechny jistoty? Dva muži soustředěně buší kladivy do zdi. Jejich chování se zdá nesmyslné. Jak by mohl někdo c h ť t zničit takovou nestvůru obyčejnýn kladivem? A přece se zeď po troškách rozpadá. Stráž rychle zapomíná, že ještě včera byla připravena zastřelit každého, kdo by se zdi jen přiblížil. Vojáci se zdvořile usmívají, vtipkují; někteří si dokonce dávají do klopy květinu. Je možné, aby se někdo změnil tak rychle a přitom byl upřímný? Deset tisíc vlčáků bylo vycvičeno napadnout každého, kdo by zatoužil po svobodě na druhé straně čáry. V odměnu za svou věrnost a poslušnost asi zemřou. Ale co bude s jejich pány? Bulharský silný muž odstupuje, a zemi vane nový svěží vítr. Rumunský
vůdce připomíná křížence Hitlera a Mussoliniho, ale jeho národ se jeho projevům zatím ještě nesmí smát. Brutální zásah proti československým studentům ve výročí tak smutné je poslední kapkou, po níž pohártrpělivosti přetéká. Celá země je náhle v pohybu, tak rychlém, že ani starý režim, ani nová oposice nestačí reagovat dost rychle na změnu v cítění a odvaze lidí. Ti, co ještě včera byli zdánlivě nepřemožitelní, jsou dnes slabí a vystrašení. Jejich ideologie najednou neplatí, a to je odzbrojuje víc než strach. Císař je nahý! Na Letenské pláni se v nepřívětivém počasí shromažďuje dav snad pěti tisíc lidí. Na obrazovce vidím záběr na obličej ženy mého věku zachumlané do teplého šálu. Pohnutá nálada zdůrazňuje smutné vrásky v jejím obličeji, po tvářích jí stékají slzy, a mě náhle přemáhá prudký, nezadržitelný záchvat pláče. Pláču pro ni, pro sebe, pro svou generaci. Pro generaci, která od mládí musela neustále znovu volit mezi ztrátou sebeúcty a ztrátou lákavých žívotních příležitostí. Pro generaci, která přestala doufat a žila zatížena pocitem viny za to, že se nevzepřela, neobětovala se nenasytnému Molochovi totalitárního režimu. Moje teta a strýcové byli statečnější, ale stejně se jim nepodařilo změnit směr vývoje. V noci nemohu spát samým vzrušením. Ve dne spíše tančím než chodím, a zdá se mi, že mi narůstají křídla. A pak najednou, bez varování, propuknu v pláč. Nevěděla jsem, že jsou ve mně všechny tyto pocity, uschovány a uzamčeny po tak dlouhou dobu. Myslela jsem, že se mi podařilo umrtvit, odhodit tuto část mé bytosti, že se mi podařilo potlačit schopnost tak silně cit t. Nepodařilo se; je to tak krásné, že ; e toho až t ojím. Prosinec 1989 Poznámka redakce: Povídka v anglickém originále získala první cenu v soutěži kanadského rozhlasu. •
pražské
UZENÁRSTVl 364-J787 6 3 8 QUEEN ST.
W
T O R O N T O M 6 J 1E4
rRAŽSKÁ ŠUNKA PRAŽSKÉ IJZKNINV • MASO U JAKOSTI • DtNNfc ČERSTVÁ, ("HUTNÁ j i l H . A A CUKRÁŘSKÉ VĚROUKY
15
Vladimír Kříž
Dvě kulatá výročí Dvě významná výročí oslavuje známý exilový hudební skladatel a velký český cestovatel a moreplavec Eduard Ingriš, který žije v South Lake Tahoe v Kalifornii. V roce 1989 tomu bylo 30 let, kdy po první neúspěšné plavbě na voru Kantuta I uskutečnil druhou plavbu na balzovém voru z Peru na ostrovy Polynézie. Iniciátorem první plavby byl Ingrišův přítel, cestovatel Thor Heyerdahl, který financoval z větší části postavení voru. Poté, kdy se plavidlo v Pacifiku dostalo po několikaměsíční plavbě do gigantického mořského víru a plavba musela být přerušena, nevzdal se Eduard Ingriš myšlenky dokázat Heyerdahlovu teorii o plavbách starých Inků na ostrovy Polynézie. Sám financoval postavení voru Kantuta II, na němž se jako kapitán vydal s několikačlennou posádkou na plavbu, která vstoupila do dějin mořeplavectví. V srpnu 1959 se E. Ingrišovi a jeho příteli J. Guerrerovi podařilo po mnoha útrapách a ztroskotání na korálových útesech dosáhnout atolu Matahiva v Polynézii. Byla to vůbec první plavba svého druhu po slavné cestě voru Kon Tiki — a zaplnila rázem první stránky světových deníků a časopisů. Významný čin českého cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše byl zapsán navždy do učebnic dějepisu i zeměpisných knih. Jeho plavba byla totiž nejen první plavbou po Heyerdahlově výpravě, ale také pravděpodobně poslední takovou velkou plavbou, která byla uskutečněna na balzovém voru. Svět se za uplynulých 30 let radikálně změnil a uskutečnění další podobné plavby by už dnes bylo nemožné. Vždyť už v roce 1959, jak o tom vypráví Eduard Ingriš, bylo velmi obtížné získat od peruánské vlády povolení k vyplutí pro balzový vor — a celý podnik zachránilo pouze osobní přátelství s tehdejším prezidentem Peru. V únoru 1990 se Eduard Ingriš dožívá 85 let, v plné tvůrčí svěžesti a uprostřed své skladatelské práce. Narodil se r. 1905 ve Zlonicích na Kladensku, kde v Muzeu A. Dvořáka uchovávají a shromažďují památky na jeho skladatelskou činnost v období mezi první a druhou světovou válkou, kdy E. Ingriš patřil k našim nejznámějším skladatelům populárních a trampských písní (je autorem známé "trampské hymny" NIAGÁRA), složil jich přes 600, byl autorem mnoha úspěšných operet. Kromě jiného spolupracoval s J. Vejvodou na jeho písní "škoda lásky", jejímž je vlastně nikdy nejmenovaným spoluautorem (píseň aranžoval). V roce 1947, těsně před komunistickým pučem, se Ingrišovi podařilo odejít do Brazílie a odtud se po mnoha útrapách dostal 16
pralesy po Amazonce do Peru. V Peru byl dirigentem Symfonického orchestru, skládal hudbu k peruánským filmům, koncertoval. Ale také cestoval, filmoval, lovil, dostal se mezi Indiány v pralesích. Provázel po Peru hollywoodské filmaře, stal se poradcem na filmu Stařec a moře a přítelem E. Hemingwaye. Po Peru a dalších jihoamerických zemích doprovázel na části velké cesty také české cestovatele Hanzelku a Zikmunda — mnohé z fotografií v jejich knihách o Jižní Americe pocházejí z kamery Eduarda Ingriše. Dodnes navštěvují velkého cestovatele a mořeplavce mnozí z jeho dávných přátel, známí hudebníci, herci, cestovatelé. Ale nejen ti — rádi a často za ním zavítají í návštěvnicí z Československa, protože ani doma na něho nezapomínají. Přesto, že Eduard Ingriš od svého odchodu nikdy svůj domov nenavštívil. Jeho písníčky zpívají trampové u táborových ohňů po celém světě. Dům Eduarda Ingriše v South Lake Tahoe v Kalifornii je vlastně jakýmsi malým muzeem. Tady může návštěvník vidět unikátní materiály z doby slavné skladatelské a muzikantské éry (kromě jiného E. Ingriš např. koncertoval kdysi í pro prezidenta T. G. Masaryka v Lánech), množství fotografií jeho přátel skladatelů, herců, cestovatelů, snímky z cest po Brazílii a Peru, unikátní památky na pobyt mezi Indiány Jižní Ameriky. A také barevné filmy, které sestavil Eduard Ingriš v posledních letech — "Untamed Amazon" (Nepokořená Amazonka) s unikátními záběry ze života Indiánů v pralesích, a film "Kantuta", který je záznamem jeho odvážné plavby po Pacifiku na balzovém voru. Oba filmy mají možnost vidět jeho "fanoušci" v celém světě, protože byly přetočeny na videokazety a sám autor je na požádání rozesílá zájemcům. Skladatel, cestovatel a moreplavec Eduard Ingriš prožil a prožívá svůj život plně a dynamicky — a tak je možné jen mu popřát mnohá léta zdraví, tvůrčího elánu a dobré nálady. A samozřejmě díků od všech generací, kterým přinášel radost a potěšení svou hudbou a později i fotografiemi z exotických cest, filmy, reportážemi, přednáškami. Doma i v celém širém světě. „
PŘEDPLAŤTE ZÁPAD PŘÁTELŮM A ZNÁMÝM V ČESKOSLOVENSKU
Třetí svazek Poslední pocty Po odstupu péti roků vychází třetí svazek Pejskařovy POSLEDNÍ POCTY, památníku na zemřelé čs. exulanty z let 1948 - 1989. jejichž památka a zásluhy o vlast by neměly být nikdy zapomenuty. Předmluvu ke knize napsal Dr. František Schwarzenberg. Kniha obsahuje životopisy takřka třista zemřelých vlastenců, ukázky z tvorby zemřelých spisovatelů, publicistů a dalších osobností, a to z oblasti historie, politiky, beletrie a poezie. V knize jsou vzpomenuti Dr. Ivo Ducháček (Martin Čermák z pravidelných proslovů v Hlasu Ameriky), čelní představitelé Slovenského národního povstání, gen. dr. Mikuláš Ferjenfiík a Rudolf Fraštacký, novinář a publicista Josef Josten, dále dr. Jan Mládek, dr. Břetislav Morávek, dr. Jaroslav Profous, historik, dr. Karel Schwarzenberg. Ze z n á m ý c h zemřelých exulantek mají v knize poctu Marie Beranová (manželka Rudolfa Berana, ministerského předsedy a předsedy republikánské strany), Jana Feierabendová (manželka ministra dr, L Feierabenda), Anna Hřebíková (manželka starosty COS), dále dr. Anděla Jírová. Anna Josková-Ursinyová, Z. Koháková, Jarmila Uhlířová a další. Za posledních pět roků zemřeli v exilu knězi Msgr. Ludvík Němec, P. Jaroslav Popelka, P. Alois Boček, P. Václav Feřt, Miroslav Pavlů a P. Alois Řezníček. Z literátů a spisovatelů: Vilém Hejl, dr. B. Brouk, Josef Falta, Václav Hokův, Petr Lotar, dr. Z. Můnzerová, F. Štěrba, Jiří Theíner, dr. M. Vítek a Jindřich Zoder. Jožka Pejskař pamatoval též na své zemřelé kolegy, redaktory rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Jsou to Rozina Jadrná-Pokorná, Hana šklíbová, dr. Jan Tumlíř a dr. František Uhlíř. Kniha má 304 stránek textu, s ilustracemi v osvědčené grafické úpravě Karla Matějovského, s použitím kreseb Mikuláše Alše. Plátěná vazba se zlatým ražením, obálka 3-barevná. Curyšská Konfrontace, která vydala prvni dva svazky Poslední pocty přestala vyvíjet činnost. Vydal proto autor knihy třetí svazek svým nákladem. Cena 38 US dolarů + porto. Redakce a administrace: Poslední pocta, 330 N. Stage Coach Lane, FALLBROOK, CA 92028, USA.
Z anglických lékařských časopisů Lubomír Kuridrát Profesor Derek Bryce-Smith z university v Readingu v Anglii zjistil, že legendárni libido světoznámého G i a c o m o Casanovy bylo způsobeno a udržováno tím, že požíval velké množství ústřic. Ústřice obsahují zinek, který je bezpodmínečně nutný k udržení mužské fertility. Sperma obsahuje velké množství zinku, který se tedy pohlavním stykem z těla ztrácí. Profesor BryceSmith také zjistil, že až 20 procent britských mužů trpí nedostatkem zinku. Podle zprávy časopisu Brltish Medical Journal ze 16. záři 1989 byl nejmenovaný rodinný lékař požádán, aby vyňal pacientce nitroděložní antikoncepční tělísko. Pacientka si stěžovala na bolesti při pohlavním styku i na to, že její muž byl nitroděložním těliskem zraněn. Lékař při vyšetření nalezl v blízkosti dělohy pár náušnic, z nichž každá měla tři centimetry v průměru. Po vynětí náušnic byla pacientka i její manžel trvale bez obtíží. Drug and Therapeutics Bulletin, který vychází v Anglii, prohlašuje, že aspoň polovina impotentních mužů může být vyléčena psychoterapií a léky. Pacient si sám v případě potřeby vstřikne papaverin a phentolamin. Dávky těchto léků musí být velmi nízké, protože jinak by mohlo dojít k d l o u h o d o b é erekci (prlapismu), který trvá i několik hodin. Porodnice v New Cross Hospital ve Wolverhamptonu v Anglii byla letos v létě uzavřena, protože všech patnáct porodních asistentek otěhotnělo.
Interview
Socialismus — co to znamená? Interview časopisu "Der Splegel" se spisovatelem Václavem Havlem ze dne 1. listopadu 1989 po jeho propuštění z nemocnice. Václav Havel, 53 let, je nejprominentnější a nejčastěji zavřený žijící spisovatel Československa £což je patrné nutno objasnit čtenářům "Spieglu", doufejme nikoliv čtenářům "Západu" — pozn. překladatele). Spiegel: Pane Havle, kdy přijedete do NSR, abyste si vyzvedl Mírovou cenu německých knihkupců? Havel: Přijel bych raději dnes než zítra. Doma se mi hromadí pozvání od přátel v Západním Německu. Ale, jak to touto dobou vypadá, nic z toho nebude. Nemám pas a žádný nedostanu. Vláda mé opět ujistila, že moje žádost o pas je beznadějná. Spiegel: Kolem ve Východní Evropě padají totalitami závory. Několik týdnů již též ku Praze vane liberální vítr z NDR, právě z toho státu, s jejímž vedením se KSČ ještě před několika měsíci společně vzpírala proti všem reformám. Reformy v sousedních bratrských státech nemohou přeci zde v ČSSR zůstat zcela bez zpětných účinků. Havel: Když budeme mít smůlu, budeme si muset počkat na biologické řešení problému. Betonové hlavy přeci jen někdy vymřou. Spiegel: Neexistuje v Ústředním výboru žádný záblesk světla? Váš přítel Jiří Hájek se domnívá, že předseda vlády A damec by mohl být příležitostnou klíčovou postavou opatrné liberalizace. Havel: Ne, v ÚV neexistují žádné tvrdé a měkké frakce. V nejvyšší vrstvě vedení nevidím jediného politika, s kterým by byl možný i pouhý začátek reformy. Oproti tomu ve středních a spodních vrstvách vidím mnoho dobré vůle. Ale to není nic platné, neboť hierarchie struktur je tak pevně spojena, že tlak zezdola zůstává nahoře bez účinků. Především vedení KSČ, které zde bylo nastoleno po invazi roku 1968 a které dodnes vládne, musí odstoupit. Bez osobních změn, tak jako v NDR, to nepůjde. Spiegel: Ale nestali se komunističtí vůdci alespoň trochu nervózními? Havel: To ano, pochopili, že se čím dál tím víc dostávají do izolace. Nyní jím v podstatě zůstává v socialistickém táboře jen jediný přítel: rumunský Ceaušescu. K tomu jen pravím: Jaký to přítel! Spiegel: Strana zavedla jakousi komisi, která se má zabývat návrhem ústavních reforem. V této spolupracují, jak se praví, všechny síly společnosti, např. také církve. Je v tom nějaká naděje? Havel: Ach, to je přeci zcela nesmyslné. Aby bylo možno posoudit, zda se jedná o něco závažného, bylo by nej-
prv třeba vědět, čím se tato komise vůbec zabývá. Ale vše je drženo v tajnosti. Spiegel: Brutalita, s kterou byla pendreky potlačena mírová demonstrace u příležitosti 71. výročí založení státu, by nasvědčovala tomu, že ÚV se obává víc projevů svobodného myšlení nežli izolace. Havel: Ano, ale přesto přibývá veřejné kritiky, jak možno pozorovat. Je to ale jen velmi, velmi zdlouhavý proces. Spiegel: Snad i dik tomu, že pohotovost k protestům se omezuje na malou elitu: dobrých 10 000 demonstrantů v Praze, ale čtvrt milionu v Lipsku. Ovšem — tak jako v Lipsku, při demonstraci na Václavském náměstí člověk viděl převážně mladé lidi. Havel: Starší nadšeně tleskali mladým. Nemělo by být zapomenuto strašlivé zklamání z invaze roku 1968. Tohoto se stále starší generace nemůže zbavit. Mají obavy, což je třeba pochopit. Spiegel: Po více než 20 letech? Dnes přeci nemusí mít nikdo z Rusů v Československu obavy. Havel: Sovětský svaz si invazí na sebe uvalil historickou vinu. To je a zůstává pravdou. Spiegel: Starší generace bude zjevně vyčkávat, jestli to jinde uspěje, dříve než se chopí iniciativy. Jen nic nepřevrhnout. Jsou vskutku Češi, jak se tak často tvrdí, národem Švejků? Havel: Může tomu tak být, ale není na
Přeložil Aleš Zeman tom nic špatného. Je to mentalita, která se utvářela během staletí na základě mnoha zkušeností s vrchnostmi a cizími okupanty. Moji krajané jsou povahové skeptičtí a opatrní. Nejdou demonstrovat do ulic, ale raději dělají vtipy na režim po kavárnách. To může být zrovnatak účinné jako veřejný protest. Spiegel: Češi mají materiálně též víc co ztratit nežli Rusové, Maďaři a Poláci. Československo má společně s NDR nejvyšší životni úroveň ve Východní Evropě. Je to jeden z důvodů ke zdrženlivostí? Havel: Ne, že bych toho chtěl litovat, ale je fakt, že Češi nemusí fyzicky trpět. Tím je omezena spontánnost jejich protestu. Jinde ve Východní Evropě to byla především lidská bída, která mocně povzbudila odhodlání k reformám. Spiegel: Ale s blahobytem v ČSSR to jde s kopce. Havel: Ano, naše životní úroveň je relativně vysoká. Ale je založena na vykořisťování naší budoucností. A jíž dnes si můžeme spočítat, že za deset let dosáhneme stavu, jaký dnes panuje v Polsku. Proto nesmíme s reformami, i v hospodářské oblasti, dále vyčkávat. Spiegel: Je socialismus mrtev, pane Havle? Havel: Socialismus, co to znamená? Jestli tím míníte totalitarismus stalinského ražení — ano, ten umírá, ale mrtev ještě není. •
Interview s Bohumilem Hrabalem Západ po dohodě a se souhlasem Hlasu Ameriky uveřejňuje interview se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, které bylo Hlasem Ameriky vysíláno během přednáškového turné B. Hrabala do Spojených států. S Bohumilem Hrabalem rozmlouvala Eva Límanová. L: Pane Hrabale, jak došlo k tomu, že jste se objevil ve Spojených státech? H: Já mám dojem, že to byla mladá bohemistka, která se objevila v letě v Praze, mluvila velice lehce špatně česky, ale tím zvyšovala svůj půvab, takže v hostinci a v pivnici u Zlatého tygra se ptali vždycky kdy zase přijde, protože ona říkala věci vždycky trochu jinak; například pršelo, ona přišla, byla zkropená deštěm a my jsme jí říkali sundejte si to, venku prší, vidte, a ona říkala, ano venku prší pane Hrabale, jak říkají Češi, to to tam ale pěkně chčije. Čili toto by byl model, kterým ona bavila hosty a pochopitelně i mě. Ta si usmyslela, že získá, poněvadž byla na universitě ve Stanfordu, že získá sdostatek pozvání i od jiných universit a tak mi to jaksi naznačila, nejdřív ústně a potom i dopisem, ten svůj plán, a nakonec já ke svému zděšení, někdy v září, jsem dostal skutečně pozvání asi osmi nebo deseti universit, opatřených podpisy i částkami, pochopitelně ne v hotovosti, ale slíbenými, takže jsem teda, (¡á vždycky se domnívám, že umřu, čili sub speciae mortis), jo, in articulo mortis jsem řekl, že ano. Ovšem to normální pozvání jsem potom dostal na jedné velké listině, takže mě nezbylo, než že jsem šel na Svaz spisovatelů a tam jsem požádal, jestli by nebyli tak laskaví a toto vzali jako základ toho, aby prostě zažádali sme o výjezdní doložku do Spojených států amerických, jak Dubenka, jak my říkali tý dívce, té bohemistce, ta Dubenka jednou U Zlatého tygra řekla, — že odkud jste přijela, — ona řekla, Já jsem přijela ze Spokojených států. Dík své češtině. Takže vždycky říkáme, ona přijela ze Spokojených států. No tak, že jsem byl proti své vůlí, téměř, jsem teda nakonec, tu výjezdní doložku — už jsem měl dva měsíce před odletem, ale letenku jsem dostal až poslední den když už jsem byl zoufalý a přiopitý, jo, takže jsem ji nakonec teda dostal, nasedl jsem prostě do toho letadla a přiletěl jsem do, jak říkala ta bohemistka, ta klifordka, Dubenka neboli Apríl... Apríl existuje tady i jméno, takže jsme ji přejmenovali že Apríl, takže Dubenka, takže jsem odletěl, vycestoval jsem do Washingtonu. No a pochopitelně jsem byl vyzbrojen akorát, jednak jsem tady byl před pětadvaceti lety, tak si tak pamatuju trochu ten New York, když jsme kupodivu chodili i do oblastí, do Harlemu, specielně na mše, nijak jsme se ničeho nelekali, protože černoši, vždycky jsem k nim měl sympatii, protože přes Baudelai-
18
ra, protože jeho milenka, jmenovala se Duvalová a ta tam vystupuje v jeho básních jako taková zdobnost, zrovna jako tak krásné Kypřanky, takže vyšňořen Baudelairem a tou jeho Jean Duval (on když umřel tak ona šla za rakví a ztratila se bůhví kde), takže pod dojmem té Jean Duval jsem se znovu po pětadvaceti letech vyjel se podívat na to jak vypadají Spokojené státy. A ještě jsem by vyšňořen i jednou větou, kterou napsal muž, který mě byl velice sympatický, protože byl výborný spisovatel a upil se k smrti, pivem a kořalkou a jmenoval se Dylan Thomas, kterej napsal, že kdo nemá rád Ameriku, nenávidí lidstvo. Měl jsem dojem, když jsem se to dověděl, když jsem si to opakoval, že to je nadsazené, ovšem, Washingtonem počínaje (a objel jsem teda těch dvanáct universit, nebo deset, za těch šest neděl, čili teď sedím zase ve Washingtonu a i s tím, že ten Dyllan Thomas měl pravdu, protože to nenávidí lidstvo, protože to lidstvo opravdu je ve Spojených státech amerických, poněvadž kde jsem byl, tak jsem vždycky viděl v podvečerních hodinách, anebo, a tak dále, hlavně kdy ti bílí jedou autem spíš domů a ti barevní zaplňují ulice, poněvadž jejich život je zpravidla kupodivu podle mne na ulicích nebo na těch bíčích, na těch korzech, tak jsem viděl, jak dovedou bejt krásní všichni ti barevní a hlavně všichni ti černoši, kteří mají obrovský smysl pro, dalo by se říct, dekoraci, jo, ten dekor, oni vždycky co si oblíknou, ať to jsou to on nebo ona, tak vždycky mají smysl pro barevnost a já, protože jsem odkojen impresionisty, tak mám ten smysl taky, takže vždycky takový černoch, který to dovede, to co kdybysme si vzali my tak jsme směšní, tak černochovi vždycky sluší. Čili znovu se vrátíme k tomu lidstvu, jo, k tomu Dylanu Thomasovi, ano, kdo nemá rád Ameriku, nemá rád lidstvo. Protože já jsem si právě v Americe zamiloval všechno to, co tvoří lidstvo, to jest všechny barvy, všechny rasy a všechno tady trvá v takové barevné jednotě jak na impresionistických obrazech pařížské bulváry a ulice. A co se děje na periferii, že tady se střílí, nebo že se zastřelej, no co může bejt hezčího, než když někdo zastřelí druhýho z žárlivosti, nebo kvůli, i sociální otázky, že se složej revolverem, podle mě je vždycky lepší když je sdostatek vražd, mě dokonce připadá, že je tady málo vražd, podle mě by jich mělo být daleko víc, furt jsou lepší tyto vraždy, na obvodu těch kterých velkoměst, než když je vedená krásně a formálně
vypovězená válka, tak jako byla První světová válka, tak jak byla bez vypovězení Druhá světová válka a vy pak s hrůzou zjistíte, že padlo celkem čtyřiapadesát milionů lidí, dá se říct těch nejhezčích, těch nejlepších, ten výkvět a co bylo zpustošeno — to je chrastítko pro batolata, proti tomu, že tu a tam se zastřelí jeden druhého anebo nožem se pobodají a ubodají ti černí, ti barevní, nebo dokonce ti bílí. Znovu se vrátím k těm černochům, proč mě zajímají a zajímali mě vždycky, začalo to Jean Duval, tím vrátíme se od Baudelaira až do skutečnosti... můj známý, který se zabývá otázkou černošskou tak říká, že černoši jsou vždycky... mají daleko větší stresové situace a události, že ty stresové události a situace tedy jsou aby se mohli adaptovat, že se řeší někdy tu střelbou, tu nožem, dík té vyšší citlivosti černochů, mají i větší počet sebevražd a infarktů, hlavně infarktů, že černoši jsou náchylní i na infarkt. Tak jak jsou například všechna i, aniž by se urazili černoši, ušlechtilá zvířata. Teď se začínají tady pěstovat bisoni, já jsem viděl místa, kde se už bisoni pěstujou, byl jsem u lidí, kteří byli ochotni pěstovat bisony, krásná zvířata, která museli býti vystřílena, proto aby nepustošila farmářská pole v minulém století a teďznovu se začínají pěstovat na farmách jako užitkový dobytek... i tito krasavci, tito patnáctímetrákoví krasavci, ta ozdoba tý přírody, ke který nemůžete ani nic přidat ani nic ubrat, pak Bůh když něco stvoří tak to stvoří dokonale, ne jako lidi, i tito bisoni trpí na infarkty, takže když by je vezli vagonem na tu budoucí farmu, tak jim všichni umřou, takže snášej jako frajeři jedině jízdu letadlem. Další co tamta příručka činí pozorná, že jsou náchylní na stresové situace, tím, že dovedou být žárliví, musej bejt dokonalé ploty, jinak to proletěj a vodtáhnou to pomalu i s farmářovou chalupou, jo. Takže vidíte mé zážitky ze Spojených států jsou takový, jaksi fenomenologický... ovšem fascinoval mě New York, tam mají hodně psů; když někdo jde s psíčkem, psem, to je jedno jestli to je doga nebo stájový pinčlík, na procházku a pes učiní potřebu, občané jsou tak vychovaní, že mají ssebou klosetový papír, seberou ty exkremeny, ty zbytky a odhodí to tam kam to patří. Což bych řekl je taky jedna ze zdobností Ameriky. Druhá zdobnost je, že milují svoje stavení, u kterého zpravidla musí býti pes, keře a květiny a že... co to tam koukáte, ať to nezkurvíte, já zadarmo nebudu mluvit, jen to nekurvěte, já vám na to vidím, teď to přehoďte, tam tu pásku, jo, mám pokračovat, jo,... tak, tak jako mají i města, ráno v tom San Francisku je to tak čistý, že když tam upadnete v nových šatech, tak se nic nestane, jo, vlastně je to čisťulinký. Navečer už je tam poházeno, tak jako
v Paríži a všude, už jsou tam ty papíry, je tam tohleto, ale to není to, to se uklidí, neuklidí se ale nikdy to co jsem viděl, poněvadž jsem jel i Grayhoundem i vlakem, na těch malejch městečkách a na těch — i vesničkách, vesnicích, že ty hm, všechny zbytky, co jako se vytlačí na obvod, co u nás patřeji teda do sběru, a do sběru pátrej, tak jak můžou, tak to bezpečně nejkratší cestou vyvezou do prvního lesíka a tam to vysypou, jo. Takže tady máte krásné a skvostné vesničky, vesnice, městečka, města, ale na obvodu vždycky prostě ten odpad. Ten odpad, jo, kterej já vidím, tak řikám, jsem jako doma, u nás to dělají taky tak, jo. New York, kterej sám 0 sobě je, atakdále, to je, to všichni ti mí známí co tady byli řekli: na nic tak nevzpomínáme jako na New York, ti co byli v diplomatických službách, jo, tak ta Pátá a to všecko, čili když ho objedete lodí, jak řeku Hudson tak 1 ten záliv, tak nemůžete si nevšimnout, že celej ten gigantickej New York je, má takovejch tři čtyři metry jako takovou krajku, zlověstnou, kolem dokola plot a za tím plotem, všechno možný co najdete jenom v těch odpadlištích, kam se to vždycky za první republiky vozilo. Ke svatýmu Vojtěchu, do ňáký tý zmoly a co teďka se odváží do těch lesů. Takže ten New York má tu gigantickou krajku kolem sebe, která je z toho všeho, to, co zbylo, z těch vraků, těch aut, těch plechovek, prostě enumerace té veteše v který měl zálibu Rambo, ale určitě ne sociologové. Buďme ubezpečeni, že z toho by jistě si vybrali všichni ti popartisté a samozřejmě by byl tím nadšen Kurt švitrs... zrovna tak jako i já. Jenomže určitě ne ti, kteří mají na starosti prostě tu čistotu a tu jistou hygienu toho města, který je dneska průsečíkem jak všech jazyků, tak všech i kultur, takže dá se říct, že New York zdědil něco, to co dřív bylo v Paříži, tak se to přeneslo do New Yorku, dalo by se říct křižovatka jazykových povědomí, proto jsem měl ten dojem a šel jsem to shledat, zda teda ten New York skutečně — a viděl jsem to v obrazárnách a tak dále, že je průsečíkem všech těch povědomí, takže je dostaveníčkem i těch posledních směrů, kterými Amerika tak jako na sebe strhla gestická malba a pop art. L: Pane Hrabale, jaký na vás udělaly dojem americké university a studenti? H: No tak to víte, mě je pětasedmdesát let, tak mě připadali, že to jsou vlastně středoškoláci. Jakoby do gymnásia, do oktávy. Mě připadali neuvěřitelně mladí. Ovšem líbí se mi na nich ta přirozená... vypadají tak jako dělníci u nás, třeba v Libni když jdou z Českomoravská Kolben-Daněk, jsou oblečeni velice prostě, rádi nosí džínsy, téměř, když jdou do školy nebo ze školy, nenosí ani kravaty, mají vždycky takoví jako zdánlivě oblečení... mm... toho čtvrtýho stavu,
jo. Ale podle toho jak nesou si ty ruk- vychováváni, že se ti černí a bílí, lépe sáčky a v nich mají to učení, nebo dívřečeno bílí že nenáviděj ty černý, ne! ky to rádi nosej v náručí, tak vidím, že — tak jsem viděl ty děti se spontánně to jsou ti, kteří navštěvují opravdu objímat, černý s těmi bílými, takže vysokou školu, no a pochopitelně, já zase se vrátím k tomu... a byli tam i — jsem se s nima... to jsem je viděl oppochopitelně — i tady je dostatek Číticky... jak se pohybují, jak těkají z té ňanů, těch žlutých, který já nedovedu které budovy do... to je jedno jestli je určit odkud jsou, ale jsou určitě teda to prostě Ann Arbor nebo prostě ' z Asie, čili to dostaveníčko i dětský v Nebrasce v tom Línkolnu, dokonce bylo černo-bílo-žluto-snědý a tak tam se mi líbilo nejlíp, v Linkolnu se jsem byl tím nadšen a pochopil jsem mě líbilo nejvíc, protože je to na ro- vlastně tady do mrtě větu s kterou vině, budovy jsou od sebe vzdáleny jsem vycestoval do Spokojených stána sto, dvěstě metrů, takže neustále tů amerických, jak říkala Apríl u Zlavidíte přecházející studenty, tu po tého tygra, tu větu Dylana Thomase, diagonálách, tu... atd. 2e se jakoby že Kdo nemá rád Ameriku, nenávidí mě předvádějí ty jisté hodiny, kdy celý lidstvo. Tady já vidím, že je... musej opustit tuto budovu a jiti v jino doma by mí namítli, nebo prostě nou. V tom Linkolnu taky jsem zazna- TAM, že a co ty vraždy a co ty... no to menal takovej... no byli jsme se podí- patří k tomu, to patří všecko k tomu. vat na moderní galerii... tam učitelky I chudoba a tak dále, to patří k tomu, rovnaly školní děti tak zhruba osmi nešťastní lidé patří k tomu, lidé, že desetileté, byli celkem ty učitelky dvě, zapackáte o to, prostě ti kteří už ztrosdvě třídy, nebo dvě ňáký, který přijeli kotali, ale patřej do společnosti, proodněkud, no a tam jsem si nemohl ne- tože kdo může tak jim hodí do té všimnout, tak jako i u nás taky, ale jak prázdné pixličky od piva, tak jim hodí krásně, jak krásné jsou děti, což je prostě to co může, no a dobrá, a vo co zcela jasné, každé dítě je krásné, de... to propijí a ráno začnou znovu, pokud je zdravé, ale jak převládají nebo ty drogy, drogy sou pořád, to je zase ti barevní, jak skvostně ty matky na světě co my víme, jo, co my víme určitě si natáhly budíka aby ty děti tak všecky národy používali drogy, jo, začly už v půl čtvrtý nebo v půl pátý čili na počátku lidstva, aby se vůbec jim ty culíky ty černošský culíky, jako někam mohlo hnout, vždycky bylo to měl ten fotbalista Gulit, ty curůčky, něco čemu se říká alkohol, něco čejo, čili že to dá hrozně práce, viděl mu se říká droga, ty nejprimitivnější jsem i tu matku jak si namastila ruce, národy jsou mistři na to, kterak se buďto sádlem nebo ňákou brilanti- uvíst do příjemné nálady, aby ten svět nou, takže se to všecko třpytilo a vi- se jim jevil lepší než je. Tím končím děl jsem i jak prostě, zcela bezostyš- Tvá Máňa. • ně, — proti duchu tak jak jsme byli
TRIČKA S BAREVNÝM ZNAKEM ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Sweat shirt + poštovné US$13.50 (CDN$16.90) T-shirt + poštovné US$7.50 (CDN$9.75)
Objednávky s šekem nebo Money Order pošlete na: T-SHIRT INTERNATIONAL 5901 Warner Ave. Sulte 165 Huntington Beach, CA 92649 USA Telefon: (714) 891-5974) (při nákupu 10 a více 10 procentní sleva)
19
Hudba Petr Adler
Rock and roll a normalizace Vymyslel jsem spoustu nápadů/co podporujou hloupou náladu/Hodit klíče do kanálu/Sjet po zadku holou skálu/V noci chodit strašit do hradu Pamětníci si jistě vzpomenou, že takhle obdivuhodně začínal text první slavné české písničky dnes už legendární skupiny Olympie. Ten skvost se jmenoval Dej mi víc své lásky a tehdejší děvče tehdejšího textaře a baskytaristy skupiny Pavla Chrastiny si kvůli němu leccos vytrpělo. Avšak písnička to byla, jak říkají hudebníci, napadnutá, text měl švih, a Olympie měl tím pádem první místo na rozhlasové Houpačce Jiřího a Mirky Černých zajištěno na řadu měsíců dopředu. Od těch dob už utekla řada let. Ani Olympie už není, co to bývalo, parta kamarádů-muzikantů, studentů všeho možného, které nejvíc na světě širém pobavilo, když si mohli spolu zahrát za párek a pár piv v hospodě ve Čtyřkolech na Sázavě.
PAVEL CHRASTINA
20
Pavel Chrastina od skupiny odešel před skoro 20 lety, neb chtěl dostudovat FAMU. Studium se se životem cestujícího hudebníka moc nesneslo. Chrastinův odchod způsobil litry zlé krve. Nakonec, byl to jeden ze spoluzakladatelů skupiny, osobnost, která pomohla vtisknout Olympicu jeho výraznou tvář. Jeho výpověď znamenala, že kapela musela velice rychle hledat tvář pokud možno odlišnou. Chrastina se před deseti lety usadil v Austrálii, kde se od té doby hrdinně snaží o prosazení své produkční firmy na polí filmu a televize. A před nedávnem se dožil překvapení. Dostal barevnou pohlednici přímo až z Moskvy. Od bývalého kamaráda, kolegy, spoluzakladatele a skladatele, Petra Jandy, známého mezi zasvěcenci též pod přezdívkou Plešatá zpěvačka. Po pohlednici z Moskvy následoval dopis z Prahy: Plešatá zpěvačka napsal, "že by bylo dobré, pro naše společné písně, samozřejmě, kdybych se co nevidět upravil," sděluje Óhrastina. Chrastina, se zdvořilostí sobě vlastní, Jandovi odpověděl, že co si udělá se svými soukromými záležitostmi je jeho soukromá věc. Pořád si ale lámal hlavu, proč najednou takový zájem.
Chrastina: "No, a nakonec jsem docela nedávno dostal od maminky jedné mé kamarádky darem, a to přímo z Prahy, kazetu s názvem Olympie — 25 let, na níž není z mých textů ani jeden, takže prvních sedm let existence kapely reprezentuje Čechova Nebezpečná postava. To je ovšem pochopitelné. Bývalý bubeník, nyní též šašek, František Ringo Čech si v Praze dává velký pozor, aby se nesmál těm nesprávným lidem, zatímco Chrastina, na naprosto nesprávném místě, buduje kapitalismus. "Jo, to je pravda, že jsem Chrastinovi napsal, že by si měl upravit vztah," řekl do telefonu z Prahy Petr Janda. "A on mi neodpověděl." Na sdělení, že Chrastina odpověděl, se Janda odmlčel. Pak řekl, že tedy on ten dopis nedostal. "Když jsme dělali slávu kolem 25. výročí kapely, Supraphon nám naprosto jednoznačně zakousnul jak o u k o l i v , i sebemenší, z m í n k u o Chrastínovi, natož pak, abychom zařadili jeho písničky," řekl Janda na vysvětlenou. "Teď se schyluje ke 30. výročí (za pouhé tři roky), a já bych strašně rád vydal desku, kde by Chrastina byl. Kromě toho přemýšlíme o velikém a slavném koncertu v Lucerně. Kdyby si ten vztah upravil, mohl by si zahrát s náma, a to by mně strašně potěšilo." Tohle řekl člověk, který se nebál podepsat nedávnou protestní petici, Několik vět, která režimu v Praze neslýchané hnula žlučí. "Co blázníš?" podivil se Janda. "Vždyť o co při té úpravě jde? Vždyť je to jen kus papíru! Chrastina přece už je snad australskej občan, takže se mu nemůže nic stát!" Na připomínku, že jsou mezi námi dodnes i tací, kteří odešli z Československa právě proto, aby se nemuseli za nějaké kusy papíru, s nimiž nesouhlasí, stydět, poznamenal Janda, že tohle ho vůbec nenapadlo. A pak dodal, že to je stejně škoda, když kvůli takovéhle pitomé formalitě Chrastina zase zmizí v propadlišti dějin. Jenže Janda míní a Chrastina mění. Při prohlídce svého archívu v Sydney Chrastina zjistil, že má doma pásky se studiovými nahrávkami převážné většiny písniček, které kdysi s Olympicem natočil. "Čas od času se lidi potěch nahrávkách sháněli i tady," pravil Chrastina, "takže už před lety jsem přemýšlel o vydání něčeho jako The Early Days, s těmi úplně nejstaršimi věcmi, ještě s Yvonnou (Přenosilovou), Pavlem (Bobkem) a taky Mickym (Volkem), a pravěkejma instrumentálkama." Později, jak to předvedl už mnohokrát, Chrastina na svůj nápad úplně zapomněl. Ale, jak říká, "teď to za mne vyřešil Plešatá zpěvačka a rodná strana a vláda." Tak se stalo, že se Chrastina přece jenom nakonec rozhoupal a popoví-
Věda Antonín Jareš
Vynález ohně? Nejednalo se o nic menšího svým dosahem, když třiadvacátého února oznámili Stanley Pons z university státu Utah a Martin Fleischmann ze southamptonské university, že se jim podařilo uskutečnit proces řízené jaderné fuze, v podstatě přeměny deuteria (čilí těžkého vodíku, obdařeného k protonu jádra navíc neutronem) na helium, provázený náramným výtěžkem tepelné energie. Navíc oznámili, že svedli celou věc téměř na koleně, potom, co už po desetiletí se stovky fyziků snaží dosáhnout stejného cíle zařízeními zvíci celých budov a stamilionů dolarů, zatím jen s nadějí na úspěch. Po technické stránce bylo zařízení pánů Fleischmanna a Ponse málem triviální: Skleněná baňka (na obrázku číslo 1.) sotva osmí palců délky, ve které je tyč vyrobená z palladia obklopena závity platinové elektrody ve tvaru šroubovice. Do baňky se nalije těžká voda, která namísto normálního vodíku obsahuje deuterium, na palladiovou I drátěnou elektrodu se přivede stejnosměrné napětí a šupito presto, celá baňka se začne ohřívat příkonem podstatně vyšším, než je příkon přivedený elektrodám. Může to prý dojít až tak daleko, že celá věc se teplem i uvaří a poničí a protože nebylo žádného jiného vysvětlení, dal si s výrobci v Austrálii o technické úpravě a hrubém rozpočtu. Zjistil, že vydat kazetu není nic moc složitého. Kdyby jich prodal 300, za poměrně lidové ceny, náklad s vydáním spojený by se mu vrátil. "Kdyby se postupné došlo k většímu nákladu a něco málo peněz by zbylo, mohl by se vydat i malý náklad klasických LP a možná že i CD," dodal Chrastina. "Tam by se ovšem vešlo víc obrázků s povídáním. Jako kdysi Jarda Hutka navrhoval, aby se do učebnice dějepisu vsunul nenápadně singlík, tak já bych s chutí k elpíčku vsunul nenápadně docela malou učebnici dějepisu." Bude-li mít někdo opravdový zájem o nikým nijak nekorigované dějiny českého rock and rollu před normalizací, nechť investuje do poštovní známky a napíše Chrastinovi na adresu 1/51 GlenayrAve., Bondi Beach NSW 2026, Australia. Pozn. red.: Myslíme, že vydání kazety ¡e výborný nápad. Západ rád Pavlu Chrastinovi s propagací pomůže. Snad to ale nebude zapotřebí. Byť neupravený, Pavel Chrastina si teď může v Lucerně zahrát. •
odkud by se takový zisk energie vzal, prohlásili Fleischmann a Pons, že se v tom palladiu musí konat jaderná fuze tak zvaně studená, na rozdíl od klasické — a dosud za jedině možnou považované — thermonukleární fuze Slunce a vodíkových bomb. Jenže uběhlo sotva pár týdnů a zdvihl se chorus námitek a skepse se strany vědecké komunity: Jakto, že množství neutronů, které naměřili, bylo víc než bilíonkrát nižší, než jaké má deuterio-heliová fuze uvolnit? Že měřící zařízení nebylo dostatečně citlivé? Ale jakpakto, že pánové jsou po příslušném bombardování neutrony zcela nepoškozeni? Jakto, že zvolili k svému oznámení cestu tiskové konference, namísto řádné vědecké publikace, podrobené předem lektorské kritice kolegů, čili "peer review"? Že jeden z jejich článků vyprodukoval celkem 14 tisíc watthodin tepelné energie během 800 hodin provozu? Ale jakpakto, že neprokázali odpovídající koncentrací helia v palladiové elektrodě? Chtějí nám tvrdit, že uskutečnili dosti exotickou reakci produkující isotop helium 4 a neuvolňující neutrony? Tak kde je důkaz o přítomnosti právě helia 4? A nakonec a hlavně: Jakto, že tolika jiným, kteří se honem začali pokoušet a duplikaci, ten experiment vůbec nefunguje? ňečeno po pravdě, s tím nefungováním je to trochu spletitá historie. Zdá se totiž, že vliv může mít třeba i pokusníkova pravověrnost ve vědě všech věd: Tak na severokorejské universitě Kim Ir Sena jim to fungovalo okamžitě. Na Lomonosově universitě v Moskvě a Košutově universitě v Maďarsku to fungovalo tak trochu a zaznamenali emisi neutronů, zatím co teplo nenaměřili, ale zato se sovětští vědci dali slyšet, že na tomhle objevu vlastně už pracovali. V Americe potvrdili z Georgian Institute of Technology emisi neutronů, jenže pak se přišlo nato, že přístroj namísto neutronů reagoval na teplotu v místnosti. Na torontské universitě to zatím nefunguje vůbec. Ze Stanfordovy university oznámili, že s těžkou vodou dosáhli jakéhosi výstupu tepla, zatím co s obyčejnou vodou ničeho. Naproti tomu na Drexel University zjistily produkci tepla ať nalili vodu těžkou, nebo obyčejnou. Na floridské universitě zjistili údajné přítomnost tritia, jednoho z možných produktů fuse. Na Yale University nenaměřili vůbec nic. Fleischmann a Pons se ohradili, že metalurgické faktory v přípravě palladia mohou být příčinou nezdaru v
duplikaci experimentu a že stejně prý na šedesát pracovišť už oznámilo větší nebo menší stupeň úspěchu. Načež se do hry zapletla stavovská řevnivost, stanoviska a jiné marginálie, známé nám už z vřavy kolem neblahé SDI. Fleischmann i Pons jsou totiž elektrochemici a vzhledem k tomu jim zvláštní zasedání American Chemical Society hned v d u b n u připravilo velmi nadšené přijetí. "Je na čase," prohlásil jejich president Clayton Collins (žehraje asi na pero za kloboučkem fyziků, získané nedávným objevem "teplých" supravodičů), "aby také chemikům se dostalo záře reflektorů spojené s objevnými průlomy ve vědě". Jenže fyzikové považují jadernou fuzi za svůj výhradní píseček a dalo se tudíž čekat, že jeho pošlapání vetřelci bude posuzováno s náležitou přísností. A taky bylo. Na zasedání American Physical Society hned v květnu byli Fleischmann a Pons rozsekáni na cimprcampr. Od poměrně zdvořilého začátku, že "naše teoretické studie naznačují, že výsledky na University of Utah jsou velmi nepravděpodobné" se přísnost ortelů stupňovala, až k prohlášení, že "jsme obětí inkompetence a sebeklamu profesorů Ponse a Fleischmanna".
PROJEKT STARFIRE: 1. prstenec plazmy 2., n e u t r o n y absorbující plóšt'3. vnéjšl p l é S ť 4 . 1 2 s u p r a v o d i v ý c h e l e k tromagnetmi 5. axiálni e l e k t r o m a g n e t y , kroutí prsténcové pole do žroubovíce 6. dva tucty m o c n ý c h vývév 7. přívodní elektrody plazmy 8. v l n o v o d y v y s o k o f r e k v e n č n í h o o h řevu plazmy 9. rozvody chladícího helia a p l y n ů 10. vakuové kanály 11. človíček v p o r o v n á n i velikosti
21
Po pravdě řečeno je momentálně těžko soudit, jak se vlastně věc má. Fleischmann-Ponsova teorie jejich článku je v podstatě jednoduchá: Protože v elektrolytickém roztoku putují kovy a vodík ke katodě, v tomto případě palladiové a protože kovy mají generálně tendenci vodík absorbovat, začnou prý atomy deuteria putovat dovnitř krystalické mříže kovu. Putují tak a putují a jejich hustota stoupá, až vlivem zatím neznámého m e c h a n i s m u s p e c i f i c k é h o zrovna palladiu, (s účinky dosti podobnými masovému s t r o j k u s nasazeným trychtýřem, kterým se kdysi lisovávala malinová šťáva z malin), je překonána vzájemná odpudivá síla protonů deuteriových jader, ta jsou nacpána na sebe jako tehdy ta malinová jádra vytlačovaná koncem trychtýře, dojde k jejich kolizím a šupito presto máme tu helium a taky třeba nějaké tritium (veletéžký vodík, s dvěma neutrony v jádru) a spoustu energie navíc, vystupující navenek ve formě tepla. Jestliže tato teorie, (navíc třeba i stvořená ex post) není správná, může být správná nějaká jiná, anebo i žádná, ale jak se v té vědecké vřavě má vyznat občan neobeznámený s muony, neutrony, elektronvolty a přidruženými piškuntály? Pokusme se tedy na věc podívat s trochu jiné strany. Za prv.é, Fleíschmann i Pons jsou odborníci v elektrochemii celkem zavedení a známí. Je nejvýš podivné, že zkušený elektrochemik by mohl přehlédnout chemický původ zdroje tepla v jejich článku. Za druhé, existuje taková (přiznané nepěkná) taktika při publikaci objevů v technických vědách: pan autor si někdy ponechá jistou maličkost pro sebe, takové malé esíčko v rukávu. Důvody k tomu jsou jednak patentové (v případě napadení patentu má vědec v rukávu něco pro potencionálně záchranný dodatkový patent), jednak antí-kolegiální, tak říkajíc. To zamlčeníčko zajišťuje autorovi udržení jistého náskoku před konkurencí (ta prosím ve vědě taky existuje). Není vyloučeno, že Fleíschmann a Pons se dopustili právě této opatrnosti. Za třetí, existuje jedna osvědčená moudrost, která praví toto: tvrdí-lí vám odborník věkem tak kolem padesátky a celoživotně renomovaný ve svém oboru, že v něm něco nejde udělat a bašta, pak se s vysokou pravděpodobností mýlí. Tvrdí-li vám tentýž muž, že něco udělat jde, pak můžete skoro vzít jed na to, že má pravdu. Oba profesoři se zdají spadat do této kategorie. Odborný vědec může právem namítnout, že indicie, které tu sugestivně uvádím jsou pochybné, nebo v nejlepším případě nepřímé, ale ona existuje ještě jedna indicie přímá: Dva měsíce po Fleischmann-Ponsovi publikoval (tentokrát fyzik) Steven Jo22
KONCOVÝ STUPEŇ POKUSNÉHO INERČNlHO SYSTÉMU S 24 LASEROVÝMI PAPRSKY PEROUCÍMI DO CILE ZVlCI JEDNOHO MILIMETRU. VLASTNI LASER A ZESILOVACÍ REZONÁTORY SE NEVEŠLY, ZABÍRAJÍ CELOU SOUSEDNÍ HALU
nes z Brigham-Youngovy university solidně fundovanou a zatím nenapadenou zprávu o své práci na témže druhu fuze (původně v kooperaci s F/P), sice s výtěžkem trilionkrát menším, ale zdá se, že nepopiratelným. Pravděpodobnost, že v krystalické mříži palladia se děje deuteriu něco zatím velmi tajemného nenítedy zanedbatelná. Než se p. t. vědci shodnou, uvažme proto alespoň mezní scenaria, příslušná stávající záhadě: Scenario č. 1: Fleíschmann a Pons i Jones jsou vedle. Pak stojíme tváří v tvář snad největšímu (technickému) zklamání století, protože pak nám už zase zbývají jen dvě cesty s jakous takous nadějí na dosažení řízené jaderné fuze a tím vyřešení klíčové a vzrůstajícně kritické otázky univerzálího zdroje energie pro lidstvo. Obě cesty vyžadují i jen v experimentálním stadiu bilionové náklady a obří zařízení, aniž by se zatím dosáhlo alespoň výsledku zvaného "break even point" při kterém energie vynaložená na experiment fuze se rovná energii vytěžené.
První z nich podle stáří je elektromagnetická methoda (magnetic confinement), při které je plazma, čili ionizované deuterium, nebo jeho směs s tritiem uvězněna ve tvaru prstence magnetickým polem mocných elektromagnetů a předpokládané zahřáta na teplotu přes 50 milionů stupňů stejnosměrným proudem a radiofrekvenčním polem. Až se (jednou) takových teplot dosáhne, dojde (doufá se) k "zápalu" fuze, při které bude dodávané deuterium a tritium transformováno na helium plus uvolněné neutrony plus spoustu energie, a to (podle typu fuze, kterých je asi sedm možných) řádu 3 až 18 Megaelektronvoltu na každý pár atomů. Co že s takovým číslem? Jen chvilinku posečkejte, ukáže se. Naneštěstí je takové zařízení, reprezentované například americkým projektem STARFIRE, gigantickou záležitostí, jak ukazuje jeho obrázek č. 2 s človíčkem přimalovaným dole pro porovnání. Navíc nikdo nezaručil, že to bude fungovat tak, jak má a časové odhady (extrapolací dosavadních pokroků,
potenciálně ošidnou) předpokládají dosažení energeticky produktivní fuze touto cestou kolem roku 2020. Novější je metoda inerční (inertial confinement), při které je směs deuteria a tritia zatavena do mrňavé perličky, třeba z plastiku, zvíci kolem milimetru nebo dvou aze všech, nebo z co nejvíce stran se do ní napere gigantický puls laserových paprsků. Ohromná hustota zářivé energie způsobí explozi povrchu perličky a ta — spolu s přivedenou zářivou nergií — způsobí podle zákona akce a reakce implozi, to je kompresi vnitřku perličky tak hroznou, že překoná odpudivé síly jader, navodí jejích srážky a tím kýženou fuzi. Možná. Protože na inerční zápal perličky má být třeba energie řádu 100 milionů wattsekund a nejlepší, co je zatím k máni je kolem jednoho ¡lionu wattsekund laseru NOVA v laboratořích Lawrence-Lívemore. Výsledné zařízení by mohlo být snad menší než elektromagnetický systém, protože laserová technika je sofistikovanější a umožňuje různé lsti (vzpomeňte na "cvrlikající zesilovač" v pojednání o SDI). Ukázka současného stavu na obr. 3. je pouze koncový stupeň pokusného monstra na universitě v Rochesteru, dodávajícího zatím jen bídných 30 tisíc wattsekund. Extrapolace dosavadního pokroku míří k produktivní fuzi někdy kolem roku 2030. V souhrnu je tedy scenario č. 1 neradostné, neboť nás podle něj čeká ještě nějakých 30 až 40 let trablů s generálním nedostatkem energie získávané barbarským pálením fosilních paliv (namísto jejich šetření jako cenné a vyčerpatelné chemické suroviny), zamořováním ovzduší spalinami a možná, že i dalekosáhlými změnami podnebí skleníkovým efektem kysličníku uhličitého. Uvažme scenario č. 2: Fleischmann a Pons nejsou vedle, nebo alespoň ne tak úplně. Pak bychom mohli mít (energeticky) vystaráno, neboť oheň, který pro nás Prometheus uzmul bohům je jen primitivní (a navíc čadivý, znečišťující a technicky obludně nehospodárný) skomíráček v porovnání s tím, co slibuje jaderná fuze: prakticky nevyčerpatelný zdroj energie. Ono totiž deuteria, přes jeho divné jméno, je na této planetě spousta; přibližné jedna z každých pěti tisíc molekul obyčejné vody je molekulou těžké vody (D,0) a zařízení na její těžbu v průmyslovém měřítku existuji (jedno, celkem nevyužité, máme na Nové Scotii). Přeložíme-lí Megaelektronvolty vpředu do lidského jazyka, tak vyjde — jak nám už dávno počítával pan prof. Horák v Praze — že jeden kilogram deuteria může vydat až 90 milionů kilowatthodin. Jednoduchá aritmetika pak zjeví, že v tom případě chová pouhý jeden litr vody energetický potenciál (deuteria) rovný spalné energii tří set litrů benzinu. To všechno ovšem platí pro za-
tím známé thermonukleární reakce a dosud nevíme, jestli "studená fuse", i když existuje, by byla energeticky stejně výdělečná. Ale i když se ukáže, že věc není tak jednoduchá a že každý nemůže mít ve sklepě vlastní reaktor zvíci kotlíku ústředního topení, prospekt neomezeného zdroje tepelné a z ní elektrické energie zahrnuje příslib ještě jedné a perspektivně závratné změny: přechodu světové energetiky na vodíkový cyklus. Prostřednictvím vodíku můžeme totiž skončit naše barbarské ničení fosilních zdrojů oleje a uhlí nezvratným procesem hoření a nahradit je daleko elegantnějším vodíkovým cyklem: Vodík, získaný elektrolysou vody je dopraven na místo spotřeby a spálen spalovacím motorem, turbínou, palivovým článkem, nebo pod parním nebo teplovodním kotlem. Jeho spálením vznikne vodní pára, která vypuštěna do atmosféry vytvoří mraky a naprší konečně zpět na zemský povrch a do jezer a moří. Odtud ji znovu nabereme k elektrolýze, která vytěží vodík, zatím co kyslík (spotřebovaný předchozím spálením) vrátíme do atmosféry a máme tu energetický cyklus na první pohled čistě uzavřený, ekologicky neutrální a opakovatelný do nekonečna. To všechno za předpokladu hojné a levné elektrické energie k máni, prostřednictvím jaderné fuze. A za předpokladu, že zatím najdeme odpověď na řádku potenciálně ošidných otázek: Za prvé, ve věci fuze samé. K některým jejím typům je třeba tritia, jiné naopak tritium produkují. Tritium je radioaktivní (poločas rozpadu přes dvanáct let), co s ním? A co dlouhodobě se vzniklým heliem? Za druhé, skladování a přeprava vodíku nejsou zatím jednoduché
(bod varu je minus 253°C), a jeho uskladnění pod tlakem je při nejmenším nepohodlné. Určitou naději tu dávají některé kovy tvořící s vodíkem hydridy a vydávající jej zpět za zvýšené teploty, ale právě tady je třeba hromada výzkumu. Za třetí, pohlcování vodíku koyy má svůj rub, protože vodíkem infiltrované kovy náramně křehnou (hydrogen ebrittlement). Pokusnému motoru poháněnému na naší universitě vodíkem se vkrátku uloupl klikový hřídel jako suchá větev. Za čtvrté jsou tu otázky úniku a detekce vodíku a jeho účinků v atmosféře, přestože vodík (pokud není smíchán s čistým kyslíkem) není tak nebezpečná třaskavína, jak se obecně myslí. Vzpomeňte si, že gigantický objem vodíku v Hindenburgu celkem krotce shořel, namísto aby výbuchem rozmetal letiště. Jeho spalné teplo je třikrát vyšší než benzinu, zato s jeho oktanovým číslem a těsnáním do nádrže mohou být problémy. Na druhé straně, jděte se vycpat šejkové, sbohem katalyzátory, sbohem změtí trubek azneškodňovacích piškuntálů, připomínající pod kapotou cukrovar slisovaný v poměru jedna ku stu. Nebyla by to úleva? Je možné, že v perspektivě tady předestřené číhá ještě o dost víc problémů, zádrhelů a pastí. Ale kdyby se opravdu v krystalové mříží některých kovů skrývalo tajemství údajně zahlédnuté Ponsem a Fleischmannem a Jonesem, pak máme v dohledu řešení perspektivně největších problémů planety: konečnosti našich zdrojů energie a potenciální zhoubnosti našeho energetického systému na podmínky života na zemi. Držme si palce. •
23
Historie Stanislav Ausky
Lord Aldington versus Nikolai Tolstoy žalovaným. Lord Aldington s tím souNikolai Tolstoy a Nigel Watts měli hlasil. Následkem této změny případ, stát 6. června tohoto roku před soujenž se měl projednávat pouze před dem High Court v Londýně za to, že soudcem, se dostal před soudce a pomluvili Lorda Aldingtona. Zveřejpřed porotu. Lze se domnívat, že si nili totiž v letáku WAR CRIMES AND Lord Aldington neuvědomil dosah THE WARDENSHIP OF WINCHESsvého rozhodnutí. Soudní proces se TER COLLEGE (Válečné zločiny tak octl mimo malého 'trávníku', na a adminstrátor ve Winchester Colněmž byl lord doma a kde by mohl mít lege) jeho podíl na válečných zločiurčitý vliv pomocí svých 'boys'. Stal nech dosud utajovaných a široké vese tak procesem, do něhož budou zařejnosti neznámých. Lord Aldington, sahovat svým svědectvím stovky nynější administrátor ve Winchester osob. Tím, že svědci oněch událostí College, byl v květnu 1945 brigádžijí po celém světě, tento proces bude ním generálem Tobby Low a náčelnímít také světový ohlas. Jeho délka kem štábu britského V. Armádního se odhaduje na šest až osm týdnů. sboru v Klagenfurtu. Řídil operační Důležité je také to, že jednání se nečinnost tohoto sboru na okupovaném bude konat před soudcem ve Winúzemí jižního Rakouska. V květnu chesteru, ale v Londýně. a červnu 1945 byli vydáni sovětským bezpečnostním útvarům kozáci s roSoudu předcházelo vydání knihy dinnými příslušníkyatitovským parti"The Minister and The Massacres" zánům uprchlíci z Jugoslávie. Celod obžalovaného N. Tolstoye. Mikový počet násilně repatriovaných nistr je Harold Macmlllan, jenž resigse udává 75.000. Vydané osoby nenoval jako ministerský předseda v robyli váleční zajatci v právním smyslu ce 1963 po 21 letech služby na tomto slova. Označovali se jako SEP, Surmístě. S jeho jménem a činností sourendered Enemy Personál (Nepřátelvisí také činnost V. Armádního sboru ské osoby jež se vzdaly). Mezi nimi v Korutanech na konci války a tím tabylo mnoho civilistů a rodinných příké činnost Lorda Aldingtona. slušníků uniformovaných osob ve Winston Churchill jmenoval Harolzbrani. Zvláštní skupinu tvořili emida Macmillana do Hlavního stanu granti z carského Ruska, držitelé spojeneckých vojsk v severní Africe Nansenovského pasu. V případě jiho- jako ministra residenta. S invazí do slovanů se jednalo o příslušníky KráItálie Macmillan následoval spojelovské jihoslovariské armády, ozbronecká vojska v postupu na sever jené složky z Chorvatska, Srbska, a jménem vlády rozhodoval a na mísSlovinska a jejich rodinné příslušnítě dával direktivy. Jeho činnost je ky. Všichni bylí vydáni protiprávně analyzována v knize N. Tolstoye. a násilně do rukou svých protivníků. Skandál propukl krátce před MacmilMezinárodní právo podle Haagské lanovou smrtí. Old-fashioned Tory a Ženevské konvence stanoví, že ni- aristocrat, plný otcovské péče o proskdo nemůže býti vydán proti své vůli tého člověka, nikdy plně nevysvětlil a s použitím násilí. Naproti tomu Jalt- svou úlohu na vydání sovětských a ská dohoda vyžadovala, aby byli re- jugoslávských uprchlíků, ale musel patriováni všichni sovětští občané; přijmout plnou zodpovědnost za tuto na jihoslovany se žádná dohoda neakcí. vztahovala. Držitelé Nansenovského Na výkonné úrovni, t. j. britskéokupasu sovětskými občany nebyli. pační armády v jižním Rakousku, se V V. Armádním sboru bylo tehdy již jedná o činnost V. Armádního sboru všeobecně známo, jaký osud očekává pod velením generála Keightley. vydané osoby. Leták, jehož obsah je Hlavní osobou je náčelník jeho štábu původním předmětem obžaloby pro v Klagenfurtu, Brigadier Tobby Low, pomluvu, tyto skutečnosti konstanyní Lord Aldington. Jestliže Macmiltuje a klade Lordu Aldingtonovi přímé lan přijmul zodpovědnost za masakotázky, na něž až dosud nebyla dána ry, Lord Aldington se na nic nepamaodpověď. tuje. Pod velením V. Sboru stály jedObsah letáku měl ve Winchestru notky 'The Argyll, Guardsmen, Grevelký ohlas. Byl to tvrdý zásah do nadiers, Welsh Guards, Southerland prestiže společnosti "old boys" na Highlanders' a jejich příslušníci se na universitě. Lord Aldington nějaký čas druhé straně na všechno dobře paváhal, ale pak se rozhodl podat žalomatují. Mnozí z nich si myslí, že se bu pro pomluvu. Nevěděl však, že stínem násilného vydání žili dost autorem je Nikolai Tolstoy. Proto dlouho. Chtějí se ho zbavit a proto původně byl obžalován pouze Nigel půjdou svědčit pro stranu obžalovaWatts, který leták rozdával. Následoných. Kdo bude svědčit pro Lorda valo právní rozšíření obžaloby, v níž Aldingtona, který na své rozkazy se Tolstoy stal ze své vůle spoluob- zapomněl, není známo. Soudní přelí24
čení bylo odloženo na žádost právního zástupce žalující strany a soud stanovil nový termín na 3. října 1989. Jak mohu soudit z dostupných dokumentů, dojde pravděpodobně k dalším odkladům. Špatné svědomí může nacházet útočiště v tom, že čas všechno vyřeší. I to je možné. Pro Macmillana také čas přispěl k řešení, ale v hořkosti jeho posledním letům neubral. Toto je v hrubých obrysech předmětem právního sporu, za nímž stojí tragédie dnes již nazývaná 'holocost v Korutanech'. Postižených bylo ve skutečnosti víc než 75.000, ale jak se často stává, restituce spravedlnosti a práva lze dosáhnout v prvním stupni jen omezenému číslu. Zbývá zopakovat události z místa násilného vydání, t. j. z operačního území V. Sboru. Z prostoru měst Tolmezzo a Paluzza v severní Itálii ustoupilo v prvních květnových dnech roku 1945 na území jižního Rakouska, přesně do údolí řeky Drávy s centrem v městě Lienz, asi 30.000 kozáků, příslušníků rodin a uprchlíků v útvaru, jenž se tehdy nazýval Kozácký Stan. Toutéž cestou ustoupilo do údolí Drávy asi 5.000 horalů z Kavkazu. Ve stavu SEP tábořili v údolí celý květen a čekali na rozhodnutí o svém osudu. Důstojníci V. Sboru je celou dobu ujišťovali, že nebudou vydáni do Sovětského svazu. Události se daly do pohybu 28. května 1945, kdy britský styčný důstojník nařídil shromáždění všech kozáckých generálů a důstojníků, aby se setkali s nejmenovaným britským generálem. Tak se vyjádřil styčný důstojník a kozáci si k tomu dodali, že se bude jednat o jejich osudu a že přítomen bude maršál Alexander. Byli naloženi do autobusů a do nákladních aut a v doprovodu obrněných aut a lehkých tanků byli vezeni na neznámé místo. Když přejížděli přes most v Judenburgu a bylo již zřejmé, že se octnou v rukách NKVD, v zoufalství vyskakovali z aut přímo do řeky Drávy. Sebevraždě dali přednost před popravou. Na místě vydání někteří z nich byli před očima britské eskorty zastřeleni. Následující den, když se důstojníci ze setkání nevraceli, bylo již všem čekajícím jasné, že byli přes veškeré sliby vydáni sovětským bezpečnostním útvarům a že tentýž osud čeká také je. Přišel rozkaz, aby řadoví kozáci a jejich rodinní příslušníci se shromáždili v táboře Pegez, kde přítomnost tanků a ozbrojených britských vojáků jejich obavy potvrdila. Když byl vydán rozkaz k nástupu do aut, zmocnila se mnohatisícového davu panika. Uprostřed vřavy začali knězi sloužit bohoslužby. Lidé padali na kolena a hlasitě se modlili v naději na zázrak a na křesťanské milosrden-
ství. Odpovědí byla neslýchaná brutálnost. Muži, ženy a dětí byli pažbami zaháněni k autům a násilně nakládáni. Britští vojáci stáhli za brady z pódia modlící se kněze a rozmlátili oltáře. V okolních obcích zvonily zvony, obyvatelé přihlíželi bezmocně k tomu, co se děje. Dosud se pamatují na nešťastné matky, které házely do Drávy své děti a pak je následovaly. Mnozí byli ušlapáni, další zastřeleni na útěku. Totéž se odehrávalo v Líenzí a na jiných místech v údolí Drávy, kde byly menší skupiny kozáků a horalů z Kavkazu. Na hlavním místě násilného vydání v obci Pegez zůstal kozácký hřbitov. Dnes je tam pomníks jednotnými bílými kříží, používanými na vojenských hřbitovech. Na tomto malém prostoru je pohřbeno v hromadných hrobech asi 250 osob. Jsou to oběti násilného vydání. Místní obyvatelé je dlouho sváželi na jedno místo a pohřbívali do společných hrobů. Další oběti jsou pohřbeni na starém vojenském hřbitově v Lienzi. V jižním Rakousku, na styčné čáře mezi V. Sborem a titovskými partyzány, od prvního dne kontaktu docházelo k hrůzným masakrům. Nikdo z britské strany nemohl být proto na pochybách, co se stane, budou-li vydáni jugoslávští uprchlíci, kteří se nacházeli v prostoru Klagenfurt. Nějakou dobu byli stejně jako kozáci ujišťováni, že vydáni nebudou. Velitelství sboru vydalo 23. května rozkaz o transportu jlhoslovanů do Itálie. Někdo mezi nimi rozšiřoval pověsti, že jejich mladý král Petr je čeká jižně od Udine, v Palmanuova. Místo toho vlaky a nákladní auta je odvážela přes styčnou čáru rovnou do rukou partyzánů. Přímo před očima britských důstojníků došlo ke krvavým zásahům, "jež bylo nevýslovně nepříjemné pozorovat", jak svědčí kaplan od 3. Welsh Guards. Osm dní přijížděly do šatnice Kocevje denně deset a více vlaků s vydanými uprchlíky. Ti byli odváděni na okraj propasti a živí shazováni do hloubky. Na konci této operace byla propast zavalena výbuchy náloží a dnes na místě stojí les. Podíl Lorda Aldingtona na vydávání neautorizovaných rozkazů je potvrzen britskou válečnou dokumentací a výpověďmi příslušníků sboru. Když došlo k masakru Chorvatů přímo pod zámkem v Bleiburgu, jeho majitel hrabě Ariprand Thurn — Valsassina protestoval u polního maršála Alexandra. Násilným vydáním byl udělán konec. Jejich provádění bylo v přímém rozporu s jeho rozkazem z 22. května 1945. Do jaké míry se podílel na změně tohoto rozkazu nynější Lord Aldington, bude dokázáno před soudem. Zbývá představit spoluobžalovaného. Hrabě Nikolai Tolstoy - Miloslawski patří k známému a rozvětvenému rodu hrabat Tolstých z Ruska. Jméno
Literatura Jan Drábek
Facky poděbradské V září roku 1946 jsem se stal gymnazistou a když se pět měsíců po té šla maminka přeptat na prospěch svých synů na Masarykovo gymnázium v Křemencové ulici, tak se chudinka vrátila d o m ů celá ustaraná. Bráškovi sdělila, že jí jeho trojky (mezi nimi i jedna z chování) nenadchly a že by se měl polepšit. Zapřísahal se, že tomu tak bude a protože tím měl tyto nepříjemné pohovory na dalšího půl roku vyřízené, bleskově se vytratil. "No, aiak to vypadá se mnou?" ptal jsem se rozšafně. Z neznámého důvodu jsem se domníval, že drzostí si ji získám. Tázavě se na mne podívala a pak pravila: "Jo hochu, s tebou to je jiná kapitola." Nevím, jak dnes, ale prasknout ze tří předmětů najednou se tehdy ve střední Evropě považovalo asi za takový přestupek, jako kdyby byl člověk usvědčen ze sňatkového podvodnictví. Byla v tom určitá dávka logiky: Obě katastrofy měly obdobný vliv na nešťastníkovu další životní kariéru. Maminka zmizela v tátově kanceláři a já zůstal sám v obývacím pokoji. Asi rok před tím, kdy ještě táta soudil K. H. Franka, napsal v Českém šlové šéfredaktor Herben, že po jeho obžalovací řeči se už prý mezi pásky neříkalo nebuď na mně zlej, ale neb u ď na mně Drábek. Vzpomněl jsem si na to a duše mi padl p o d i v n ý chlad. Když byl o něco později muj trest vyměřen, bylo to daleko horší, než jsem očekával. Sel jsem do vyhnanství.
Lev Tolstoy zná každý. Jeho nejmladší dcera Alexandra založila a vedla ve Spojených státech Tolstovský fond, který poskytoval a stále ještě poskytuje sociální p o m o c uprchlíkům z Ruska. Nikolai Tolstoy je autorem známých politických publikacías neobyčejnou osobní odvahou zastává zájem těch, jež trpěli. Aby jejich utrpení nebylo zapomenuto napsal následující knihy: The Sec ret Betrayal 1944 - 1947 Stalin's Secret War Pawns of Yalta The Minister and The Massacres (Tato kniha nebyla distribuována na americkém trhu) Ve svém boji za odhalení pravdy nestojí sám. Našel podporu na celém světě, ve svědectvích účastníků, v historických expertizách, v pochopení vedoucích politiků ve Spojených státech a samozřejmé také ve finanční podpoře v zájmu zachování pravdy. Na podporu jeho obhajoby byl založen FORCED REPATRIATION DEFENCE FUND, v jehož čele jako patroni stojí osoby se známými evropskými jmény.
Poděbradský zámek pochází původně z 13. století. Obráží se na něm temno středověku. Jiřík z Poděbrad se podle legendy v něm narodil, zatímco já jsem byl již krátce po příjezdu přesvědčen, že v něm naleznu své úmrtní lože. Psal jsem d
jsem se navíc naučil být celkem svobodomyslným dítkem. Byl jsem navyklý se občas odebrat v ústraní a všechny své nové poznatky patřičně promyslet. Měl jsem prosté rád své soukromí, které rozlehlý byt v Praze nebo naše chalupa v Orlických horách hojně poskytovaly. Na takový luxus jako soukromí nebylo ovšem v Poděbradech ani pomyšlení. V internátě bylo vůbec na můj vkus moc toho, čemu se v Americe říká "togetherness" a co by se česky snad dalo vyjádřit jako "pospolitost" nebo "soudržnost". Také tam hrály roli určité vlivy, které možná měly politický důvod. Tak třeba tam figuroval jakýsi pan profesor, který měl symetricky formovanou lebku s namaštěnými vlasy. Zásadné chodil v černém plášti a taky mne ze zásady na potkání fackoval. V důsledku toho jsem záhy došel k závěru, že mně tento anglický způsob pedagogie může být celkem ukradený. Fáma šla zámkem, že je to fanatický komunista, který si skrze moji maličkost vyřizuje účty s národními socialisty. Jestli to byla pravda nevím, ale rozhodně mi to na náladě nedodalo. Také jsem se moc nezasmál, když mi ko legové první noc v internátě nasypali pepř do pusy, protože jsem prý chrápal. Nemohl jsem popadnout dechu a když jsem se potácel do umývárny, byl jsem pevně přesvědčen, že umírám. Byl to druh humoru, který se v Poděbradech obecně pěstoval a celkem se nebylo čemu divit. Když se jedná s mládeží jako s divokou zvěří, tak se taky začne tak chovat. Na jaře pak přibylo vycházek a sportu vůbec, takže pocit klaustrofobie už přestal být tak akutní. Taky jsem se znovu zamiloval (první lásku jsem nechal v Praze - Dejvicích), ale hlavní důvod myslím spočíval v tom, že jsem si asi začínal na svůj úděl zvykat. Pohled na jaro z oken poděbradského zámku ale jen přidával k nesmírné nudě, kterou tam obstarával hlavně způsob vyučování. To šem nebylo jen v Podébracech. I ovšem nebylo jen v Poděbradech. I v Praze jsme se tehda v zeměpise šprtali druhy předválečného vývozního zboží z anglických kolonií, které už koloniemi nebyly a které po válce začaly vyvážet zboží docela jiné. V dějepise se do nás nalévaly data dávno zapomenutých bitev, ale nikdo se nenamáhal nám vysvětlit, proč k těm bitvám a k té hrozné válce, kterou jsme právě prožili, vůbec došlo. Hlavní bylo, abychom se všechny ty nesmysly naučili nazpaměť. Ale pak nuda skončila, protože přišly prázdniny a já na Poděbrady rázem zapomněl. Dva měsíce jsem se válel na březích pastvínské přehrady, chodil na houby, na pstruhy a na zakázané výlety k Adamové kopci. Tam stála za první republiky pevnost, jejíž trosky nás nepřestávaly fascinovat. Začal jsem se vyptávat a naučil jsem se toho o lidské výbojnosti daleko více než za dva roky posedávání v pražských i provinčních gymnáziích... Na podzim jsem byl sekundánem. Pan profesor už o něco méně fackoval, ale za to si nějaký tamější pedagog vymyslel, že bude nejlépe, když ty tři nejméně úspěšní žáci se budou koncentrovat na jedné cimře. Každý začátečník - psycholog ví, že to je ten nejlepší způsob, jak rošťáctví a špatný prospěch podpořit, protože jsme teď mohli sloužit jeden druhému za vzor. Promptně jsme pojmenovali náš pokoj "V údolí stínu smrti" a jelo se dál. V přímé byl teď Lojza Strnad, jehož táta měl na Národní třídě za rohem od nás lepší květinářství. Kvétinářství sice zabavili ko26
munisté, ale zdá se mi, že Lojza, který je dnes viceprezidentem banky v San Francisku, ho moc nepostrádá. Také do primy přibyl tichý, dobře vychovaný blonďáček, který se jmenoval Vašek Havel. Jeho a můj táta byli kamarádi. Když nás občas pustili z našich klícek domů, tak se v neděli večer před naším domem zastavila Škodovka řízená Havlovíc šoférem. Já si vlezl na zadní sedadlo, kde už byl na druhé straně ve tmě schoulený Vašek, radiovku přes uši. Něco jsme na sebe broukli, ale moc jsme si jeden druhého nevšímali. Byl to přeci jenom primánek a já jsem neměl nejmenšího důvodu se s ním zahazovat. Před zámkem jsme se rozešli a až do příští návštěvy Prahy jsme se obyčejně neviděli. Na podzim se mi začala situace jevit poněkud jinak. Někdy se stane, že na takovou změnu ve Weltanschauungu stačí jen jediná osobnost. Tou byl Dlouhán, kterému by se anglicky řeklo "breath of fresh air" - závan čerstvého vzduchu. Tento mladý vedoucí vodních skautů z Prahy se totiž ujal vedení internátu. Tím pádem padalo poněkud méně facek, ale za to se plánovalo na jaro, kdy jsme se měli vydat na Labe jako nové vytvořený oddíl vodních skautu. Zpívalo se "She'11 be C o m i n " "Round The Mountain", učili jsme se vázat námořní uzle, a nadšeně jsme se šprtali anglická slovíčka, abychom se mohli dorozumívat řečí Pana Ranche "X". Začínal jsem být pod vlivem mírného optimismu, který mě však stále ještě nedokázal přeměnit v nadšence pro internátní ideu. Pak přišel ovšem převrat docela jiný. 25. února jsem šel kolem internátní knihovny, kde se skupina septimánů povalovala kolem rádia. Poslouchali zprávy. Zachytil jsem jich jen úryvek - že prý v nové vládě bude Jan Masaryk ministrem zahraničí, že tam bude národní socialista Šlechta a ještě nějaký lidovec... a to mně stačilo k tomu, abych byl přesvědčen, že se nic závažného nestalo. Proto jsem také nepředvídal nějaký velký zvrat ve svém životě, když mně najednou vyvolal ze zkoušky recitačního kroužku ten fackující pan profesor. Tentokráte se bez nich obešel, jen se podezíravě vyptával, jestli mám v Praze babičku. Tu jsem tam měl a tak mně poslal do kanceláře pro peníze a řekl mi, abych jel domů večerním autobusem, protože babička je vážně nemocná. K tomu mně dvakrát vybízet nemusel. Babička nemocná nebyla. Za to ale demokracie právě dostala srdeční záchvat. Krátce před tím, než byla definitivně pohřbena spolu s Janem Masarykem, jsme se celá rodina už hlásili s lyžema přes rameno na americké strážnici v bavorské Železné Rudě. Tím přirozeně také odpadly veškeré starosti se studiem v Poděbradech. A nejen pro mně. Do roka komunisti internát zavřeli lako buržoázni přežitek. Co se mně týče, byla to jedna z mála ukázek doopravdy pokrokového postupu československého marxleninismu. ,-.
Tvorba č. 39, 27. září 1989, str. 13 Na adresu těch, kdo dnes obcházejí s úsměškem, "dávno jsem védél, co dnes sami o sobé v Sovětech píší", je třeba říci: ano, všichni včerejší antikomunisté to "věděli" a šířili nenávist k nově vzniklému socialistickému státu. Právé tato nenávist vedla pokrokové a čestné lidi k tomu, že až k nekritičnosti obhajovali Sovětský svaz. Eva Fojtíková, TVORBA č. 39 27. záři 1989. str. 13
Arnošt Wagner
Nevěsta Než překročila práh z bytu na chodbu, přesvědčila se již po nékolikráté, že všechna zavazadla jsou připravená venku u schodiště, pěkně vyrovnaná podle velikosti, kufr, vak, příruční taška. Soustředila se na to, aby přešlápla práh pravou nohou, naposledy tímto směrem. Zabouchla za sebou dveře od bytu a klíče, které svírala ve zpocené ruce s pocitem veliké spokojenosti hodila do schránky ve dveřích. Zazvonění klíčů na kachlíkové podlaze za dveřmi bytu bylo pro ni signálem k započetí nové životní etapy. Tak přesné si to poslední týdny představovala. Dokonce v neděli si to vyzkoušela, spustila několikrát klíče na podlahu. Pokaždé to hezky cinklo. Dnes jí to znělo jako kostelní zvonečky. Tak a je to! Řekla si nahlas, nadechla naposledy tu známou vůni činžáku, vůni mokrých umytých schodů a sklenářského kytu z dílny v přízemí. Sehnula se pro kufr a byla překvapená, že jí u toho pohybu nepřekáží kabelka, která se jí pokaždé svezla s ramene. Kabelku nemám, kabelku mám... v kuchyni, pas, letenku, peníze! Seběhla se schodů, v prvním patře vrazila do taxikáře, který jí šel pro zavazadla. Na domovníka nemusela zvonit, jako obyčejně stál u vrat v podjezdu a sledoval co se děje. Klíče nemám, dal jsem je již domácímu, řekl ji pan Schwarz radostně. Dám vám dvacet, dám vám padesát marek pane Schwarz, když vyrazíte dveře. Domovník napřáhl ruku. V kabelce, pane Schwarz, v kuchyni... Schwarz soustředěně lovil magnetem na provázku klíče otvorem ve dveřích a Erika mu začala odpouštět všechny ty ústrky, špiclování, i to, že na ní žaloval na poště, když vyhazovala do odpadků neotevřené poštovní zásilky. Domovník neměl rád ve své zemi, ve svém městě a natož ve svém domě cizince, na které se díval s opovržením. Nevěděl, že Erice chybí již jenom měsíc do obdržení německého státního občanství a i kdyby věděl, bylo by mu to zřejmě jedno, nebo naopak, zlobilo by ho to ještě víc. Na letišti odbavili Eriku jako poslední. Letadlo mělo zpoždění, jinak by to již nestihla. T r o š k u se u k l i d n i l a teprve v římské letištní hale, kde čekala na letadlo do Kanady. Na dně kabelky našla několik tisíc lir, které jí zbyly z jarní cesty po Evropě s Markem. U baru sl objednala campari a espresso a při placení jí chybělo pět set lir. Samozřejmě, jak jinak, řekla si v duchu, mám dnes dobrej den! Barman jenom mávl rukou, hezky se usmál a podíval se smutně na její pevný zadek. Měl asi cizince rád, jenže mu nějak rychle utíkali pod rukou. Přišlo to na ni několik set mil nad Atlantikem. Chtěla si číst a když v tašce nenašla Strnadovu knihu "Prohry", kterou jí dal Jaromír na cestu, hlasité se rozbrečela. V knize měla v pětisetmarkových bankovkách všechny své peníze, které chtěla přivézt sebou do Ottawy. Prohrávám to, prohrávám to dnes na celé čáře, štkala v duchu, huso pitomá, přemýšlej, kde jsou ty prachy? Kluk, který seděl na vedlejším sedadle, dělal, že nic neslyší, nevidí, četl si v nějakém ceníku, Erika nahlas naříkala, rozmazávala si šminky hřbetem ruky a snažila si vzpomenout, kde je kniha. Kniha je... na poš-
tě, kniha je v balíku, balík je v poště! Vzpomenula si konečné. Kontrolují balíky na celnici? Co když tam ty peníze najdou? Panebože, já jsem husa, nadávala si a počítala na prstech, kdy asi může přijít balík s penězi do Kanady. Jak se pomalu uklidňovala, vzpomínala si na poslední dny před odjezdem jak převažovala kufry a stále to bylo na letadlo moc těžké a jak se nakonec rozhodla něco poslat poštou, včetně teď bohatého Strnada. Od letušky si vzala plastický kelímek nedobrého italského vína a zadívala se hluboko pod křídlo letadla. Nad tou vodou již letí potřetí. Před čtvrt rokem byla v Kanadě poprvé. Podívat se na Marka. Na svého... na svého co? Marek je její láska, to ví bezpečně, ale co pak dál? Máma jí říkala, když opouštěla v Praze svoji advokátní praxi a manžela, že j e moc veliká dobrodružka, co budeš v Německu proboha dělat, ptal se otec. No, dělala, dělala co mohla, honila se od rána do večera u MacDonalda, v rádiu, v redakcích všeho možného, radila klientům jak dostat dědictví v republice, děti z ní do Německa, jak si neupravit vztahy a jak sl je upravit, pak se za to styděla, ale radit se muselo, měla na to papíry... a pak mě, machra, nakonec oloupil domácí o deset tisíc zálohy! Zastavila nával vzteku hlubokým douškem z kelímku a řekla si dost, začnu se těšit, kašlu na peníze, nájemní smlouvu jsem vlastně porušila já, ať si Hirsch za ty peníze třeba postaví synagogu! Čtyřicítku oslaví s Markovou jednapadesátkou, hned jak vybalí kufry a půl tuctu zelených košil, které mu veze k narozeninám. Za dva dny oslavíme narozeniny, za měsíc zásnuby, za čtvrt roku svatbu, za devět měsíců... Tak dost děvenko, nejdříve se v Ottawě vysprchuj a pak se uvidí. Měla sama radost ze svého realismu. I nový život můžu vlastně začít sprchou. Její krédo: nic není jisté, nic není vyloučené, ale všechno je možné — jí připadalo v této nadmořské výšce jako vlastně velice přijatelná filosofie potencionální nevěsty. Jemně vrazila loktem do boku svého spolucestujícího, usmála se na něj, zvedla kalíšek s vínem k prípitku a řekla mu ahoj. Za pět minut, s hlavou na studeném skle okénka, usnula. Když jí první úředně vyhlížející Kanaďan na ottawském letišti zdvořile oznámil, že Alltalia, se kterou letěla, nenaložila v ftímě její zavazadla, myslela si, že to je žert, že jí to povídá nějaký Markův kamarád, kterého k tomu navedl. Mávla jenom rukou a trpělivě čekala u prázdného již, ale stále běžícího transportéru na svá zavazadla. Pak ji odvedl soucitný celník k východu, kde čekal Marek. Tak jsem přišla za tebou s holou riťou, holou riťou, opakovala dokola, hystericky štkala a smála se. Nevěsta s holou riťou, otáčela se ve zpocených a pomačkaných šatičkách, aby Marek dobře viděl její véno. Kufry se našly až za dva měsíce. Dva dny před svatbou. Erika, klečela na tepichu, vybírala zmuchlané hadýrky páchnoucí zatuchlinou a každou chvíli volala na Marka, podívej co mi udělali, podívej jak vypadají mé svatební šaty a kde mám ty svetýrky? Marek se podívat nešel. Byl rád, že má svých šest narozeninových košil a že mu Erika konečně vrátila jeho župan a košile, trička a tepláky, které nosila dva měsíce, neboť paličatě si odmítala cokoliv koupit na sebe, než jí letecká společnost pošle nějaké pe-
níze. Zatím nic neposlali, ani se neomluvili. Přípravy na svatbu Marka a Eriky byly jednoduché. V úterý zašli na radnici, vyplnili jeden papír, druhý podepsali, zaplatili třicet pět dolarů a úřednice jim popřála mnoho štěstí. Vše trvalo pět minut, nikdo nechtěl vidět žádné doklady, průkazky, nic. Erika měla s sebou složku dokumentů, zvyklá na německou byrokracii a cítila se uražena, že po ní nechtěli ani pas, ani se jí nezeptali jak se jmenuje. Co je to za úřad, ptala se rozhořčeně, vždyť jsem tam mohla napsat nesmysly a nikdo by si toho nevšiml! To u nás doma, nebo v Teutónsku, to se hezky chodilo po úřadech, matrikách, čekalo se, žádalo a vypisovalo. Úřad to byl nádherný, nová budova, tlusté koberce, kožená křesílka, kompjútry měly všechny stejnou růžovou barvu, nikde mimo několika úřednic ani živáčka. U p r o s t ř e d svatební sezóny! řekl si Marek a nesměle se zeptal úřednice, kdy by asi tak přišli na řadu, co se té opravdové svatby týče. Jestli moc spěcháte, prohlédla si postavu Eriky, ale asi ne, řekla uklidněné, tak tady máte telefonní číslo. Dala jim papírek, kde bylo již vytištěno ottawské číslo jakéhosi smírčího soudce. Ten pán je reverend, ještě vysvětlila úřednice, pracuje pro všechny církve, jenom mu zavolejte. Je O. K., nebojte se, dodala, když viděla Markův pochybovačný obličej. Reverendovi volali ještě týž den odpoledne. Telefon brala jeho sekretářka, alespoň si to Marek myslel. Spěcháte?zeptala se bez dlouhých řečí. Nespěcháme, odpověděl jí Marek. Tak přijďte pozítří v jedenáct dopoledne, a nadiktovala adresu. Vemte si sebou sto deset dolarů, pokud možno v hotovosti, laskavě ještě připomenula. Jéžišmarjá, to teda jede, řekla Erika, kde máš žehlící prkno? Máme svědky? Prkno je dole, svědků máme milión. Komu řekneš? chtěla vědět Erika. No přece, Marek se zarazil, přece Votýpkům, nebo... To urazíš polovinu svých přátel, řekla Erika. Potřebujeme vlastně svědky, když je to všechno takový americký? Marek znovu vytočil reverendovo číslo a chtěl k telefonu sekretářku. Já nejsem sekretářka pana reverenda, já tady jenom každý den uklízím, řekla dáma na druhém konci drátu a s naprostou určitostí ujistila ženicha, že svědky nepotřebují, že svědci budou na místě. Marek, přestože znal co je "americký" již jednadvacet let, snažil se dovolat reverenda pokaždé, když byla Erika v koupelně nebo na zahradě, nechtěl ji znepokojit, ale i jemu se zdálo, že je to s tou marriage nějak divný. Reverenda se nedovolal do čtvrtku. Až když hledal svatební košili, ráno v den svatby, ozval se pan smírčí soudce sám. Nevadilo by vám pane, přijít o hodinku dříve, ptal se v telefonu sladkým hláskem reverend všech církví a dodal, že musí být v poledne jíž ve kšeftě. Tak my tedy jedem, řekl mu Marek, budeme tam za chvíli. Erika právě dodělávala vedle v kuchyni těsto na svatební koláče. Nech to, musíme jet, doděláš to odpoledne, volal na ni Marek, který si hřebíkem dělal již čtvrtou dírku do pásku u kalhot, které se mu poslední dva měsíce pravidelné zmenšovaly. Adresu, kterou dostali, nebylo problém najít. Byl to vysoký činžák na kraji města, kde se muselo volat z haly telefonem nájemníkovi. Ten má zde asi nějakou svatební síň, nadějné řekla Erika, když Marek vytáčel číslo bytu reveren-
da. Sladký hlásek v reproduktoru řekl ženichovi, že hned přijde dolů, že nemají jezdit nahoru. Vidíš, řekla Erika vítězoslavně, tady dole je někde svatební síň. Z jednoho ze čtyř výtahů vystoupil za necelou minutu mladý člověk. V zeleném pruhovaném tričku a modrých kalhotech vypadal jako fotbalový rozhodčí. Vypadal také jako homosexuál, a samozřejmě, že byl, jak později Marek zjistil. Tak půjdeme ven, pod boží oblohu, tam je>to slavnostnější, řekl reverend a dodal, že má v bytě šváby, ráno mu to tam odhmyzovali. Šváby? šeptala Erika Markovi do ucha, šváby? Nějakého hošánka tam má na přespáni! Nevěsta nemluví anglicky, konstatoval smírčí soudce, odkud je? Z Československa? Žije ještě pan Dubček, to závidíte Maďarům, že? rozpovídal se reverend a táhl ženícha s nevěstou, každého za jednu ruku přes parkoviště činžáku, dolů po schodech na jakýsi trávník s několika stromy kolem. Nemáme svědky, řekl mu Marek. Já vím, nebojte se, svědci budou, povídal reverend a jemně vzal Erice z ruky plastický sáček ve kterém byl již tradičně její fascikl s dokumenty a fotoaparát. Sáček položil pod strom, pěkně posunul nevěstu a ženicha pod lípu a nastavil ruku pro prstýnky. Nemáme. Prstýnky nemáme, řekl ženich a když viděl užaslý obličej reverenda, uklidnil ho, že to není nutné, není to zvykem. Reverend se nedal, stahoval Erice s prstu prstýnek po babičce. Bránila se. Pak se reverend vzpamatoval, asi viděl těch sto deset dolaru, které by mu unikly, změnil se celý k nepoznání. Ani to snad nehrál, když vytáhl ze zadní kapsy nějakou brožurku a začal z ní hezkým, neafektovaným hlasem předčítat. Celé okolí se nějak změnilo po jeho prvních větách, sluníčko mu svítilo do obličeje, vypadal pěkné, slavnostně. Bylo vidět, že čte text s láskou, s láskou k něčemu, o čem věděl jenom on sám. Při čteni spojil Erice a Markovi ruce, svoji nechal na jejich, oba cítili z ní teplo, slabé chvění a něhu, něco, o čem pak oba dlouho ještě přemýšleli, co to z ruky smírčího soudce sálalo, co jim oběma chtěl on, nebo ON v tom okamžiku říct. Marka přešel smích, který jím uvnitř zmítal od okamžiku, kdy se otevřely dveře výtahu s reverendem, jenom se divil, že on, starý cynik opakuje zavazující věty po reverendovi, pomáhá s výslovností Erice, která dojatá se moc snažila opakovat anglické fráze a s největší péčí slibovala vše až do smrti. Dejte si pusu manželé, řekl se smíchem reverend a pak se již smáli všichni tři. Reverend vzal fotoaparát ze sáčku pod stromem, udělal jim pár snímků, zavěsil se do novomanželů a vedl je zpět po schodech nahoru, přes parkoviště, do haly činžáku. Neměli jsme svědky, řekla Markovi Erika. Neměli jsme svědky, opakoval Marek reverendovi anglicky. Bůh byl vaším svědkem, odpověděl reverend, a na papíře svědci budou taky. Usadil je na lavici v hale, kde měl aktovku ze které vytáhl razítko a papír s vytištěným dlouhým číslem. Již sl nevšímaje okolí, pečlivě vyplňoval písmem intelektuála oddací list. Chvílemi zvedl zrak od papíru zkoumal nájemníky procházející halou k výtahům, najednou zahlédl muže v zelené uniformě se svazkem klíčů na opasku, táhnoucího za sebou vysavač. Pojď sem, Bílle! Bili přišel, pozdravil, na nikoho se nepodíval, vzal pero nabízené reverendem a beze slova se podepsal na mís27
Jiří Sýkora
ÚTĚK
KRESBA CTIRAD SMOLlK
to, které mu smírčí soudce ukázal. Zase pozdravil a odešel. Reverend vypisoval dokument dál, spokojený, že jednoho svědka má. Dopsal, schoval razítko do aktovky, podíval se na hodinky a ke skleněným dveřím činžáku, kde stáli čtyři černí černoši. Jeden z nich mával na reverenda a přes sklo dveří ukazoval na své hodinky. Moji další klienti, jedou z Montreálu a moc prý pospíchají. Úslužně otevřel dvěma pánům celkem mladým a dvěma dámám celkem obstarožním, dveře. Obrovský chlap v kožené bundě, asi mluvčí skupiny nebo ženich sám, prohlásil namísto pozdravu, že pospíchají, moc pospíchají. Reverend řekl, že je to OK. Dal mluvčímu do ruky pero, ukázal na řádek oddacího listu manželů Eriky a Marka a řekl, aby se podepsal. Černoch již chtěl podepsat, pak mu to došlo, fiekl reverendovi, že jeho obřad ještě nebyl, že to podepíše až pak, že tak moc zase nepospíchají. To není váš papír, vysvětlil mu reverend. To je oddací list tady těch, ukázal na Eriku. Marek odešel k výtahům, neboť se již dávil smíchem. Potřebují svědka, jednoho už máme... Já nic nepodepíšu, já ty lidi neznám, co já vím? Vytáčel se černý gentleman. To je OK, to je OK, přesvědčoval ho reverend. Oni jsou také cizinci, nikoho zde neznají, teď jsem je oddal, podepište to! Prosím! dodal. Černoch se radil chvíli s jednou dámou, pak s druhou. Která je nevěsta? Přemýšlela Erika. Pak nečitelným podpisem podepisoval. Za jeho zády dělal reverend obličeje na Eriku, kroutil očima naznačuje, jak jsou ti lidé malicherní. Markovi mezitím došlo, že má platit. Dal smírčímu soudci sto deset, reverend svazek dolarů nepřepočítal, dal si je do brožurky a do kapsy u kalhot. Z druhé kapsy vyndal navštívenku. Přijďte se podívat někdy do mého obchodu, zval Marka, prodávám suvenýry a poštovní karty. Marek poděkoval s vážnou tváří, která se Erice moc nepozdávala a vyřítil se ven z činžáku. Za sebou ještě slyšel sladký hlásek reverenda, tak půjdeme ven, pod boží oblohu, tam je to slavnostnější. 28
Ale černý ženich jej přerušil, ukázal na své náramkové hodinky a na lavici u výtahu. Tady, mister, tady to uděláme. Ve dvě odpoledne máme být na imigračním v Montreálu. Z peněženky vybral dvě stodolarové bankovky, které pak držel v ruce po celý svatební obřad. Erika našla Marka sedět na zídce parkoviště. Ukazoval prstem na domovníka, který jim dával pod stěrače auta lístek s pokutou za nesprávné parkování. Bili také ukazoval Markovi ukazovákem na plechovou ceduli, kde stálo, že parkování je na tomto místě povoleno jenom tělesně postiženým. V autě, na cestě domů, při výbuších smíchu, si Erika vzpomenula na mnichovského pana Schwarze a pak znovu na klíčemi ověšeného Billa a zapřísahala se, že již v životě nebude bydlet v domě, kde jsou domovníci. T o bychom si měli slíbit, Marku! To bychom měli, ale zatim ho nemáme, odpověděl jí Marek, pokud domovníka někdy nebudu muset dělat na stará kolena sám, dodal již v duchu. Doma dala Erika plech se svatebními koláči do trouby, zapla ji na stopadesát stupňů a prozpěvujíc si, začala prostírat svatební stůl pro dva. Vyleštila utěrkou broušené sklenky na šampaňské, rozšlehala majonézu na vajíčka a když hledala stříbrnou lžičku na kaviár, všimla si, že jí z trouby leze škvírou těsto koláčů. Ježiši, Marku, co to tu máte za kvasnice? Kvasnice jsou zde OK, smál se Marek, ale v troubě máme namísto Celsia stále ještě pana Fahrenheita. Erika si beze slova uvázala zástěru a začala míchat mouku na nové koláče. V hlavě se jí pořád promítala scéna s panem Schwarzem, jak lovil klíče magnetem. Neviděla v tom žádný symbolismus. Pozn. red. Seznámeni Eriky a Marka bylo docíleno pomocí efektivní inzerce Západu.
Je načase vysvětlit proč Spojené státy v poslední době přikročily k zavedení přísnějších opatření na svých hranicích. Obyvatelé Spojených států již po dlouhá léta sledují vývoj v zemích, kde neexistuje nezaměstnanost, kriminalita či jiné neduhy, jež sužují země, které žijí pod kapitalistickým společenským systémem. Američané mají již plné zuby komercionallsmu, reklam, pornografie, nezávažných filmů, plytké hudby muzikálů, surových sportovních utkání a podřizování se módě. Průměrný Američan chce něco víc než pohodlí, bezstarostnost a lákadla drog, sexuální nevázanosti a záplavy jídel, jež svádějí k obžerství. Z těchto a jiných důvodů volí tisíce Američanů raději odchod ze své vlasti. Za poslední rok se stovky Američanů — nedbajíce sněhu, ledovců a mrazivé vody — dostaly přes Béringovu úžinu do Sovětského svazu. Tisíce zvolily návštěvu Západního Berlína, odkud s nasazením vlastního života uprchli přes berlínskou zeď do Východního Německa. Další tisíce amerických občanů uprchly přes Mexiko do Nikaráguy anebo na Kubu. Jiní požádali o asyl v Kanadě, o d k u d jsou pak rozváženi aeroflotem do zemí, jež si vyberou — Bulharska, Číny, Mongolska, Vietnamu či Albánie. Američané odcházejí, i když za sebou musí nechat často veškerý svůj majetek. Vědomí, že budou žít nový čistší život, jim stačí k spokojenosti. Většina sebou bere opravdu jen to nejnutnější: jedno dvé auta, kamery, videa, televize, šperky, úvěrové karty, menší jachty; vše ostatní jako dům, letní sídlo, starší soukromé letadlo, a podobně, nechávají za sebou. Noví uprchlíci přicházejí do Sovětského svazu také z Israele. Desetitisíce židů čekají v neutrálním Rakousku na transporty, jež je dopravují do země, kde neexistuje ani rasová ani náboženská nesnášenlivost — do Sovětského svazu. Tento trend se šíří. K Američanům a Israelcům se přidávají Angllčani, Francouzi, Italové, Švédi a ostatní Skandinávci. Uprchlíci ze Skandinávie se plaví v kajacích, kánoích a na vorech. Jejich cílem je Leningrad. Plavba je to nebezpečná — jsou ohrožováni dánskými a finskými piráty, kteří jsou k bezbranným uprchlíkům nemilosrdní. Jak se uprchlíkům vede v Sovětském svazu? O šťastlivcích, kterým se to podaří, píše podrobně sovětský tisk. Ve stručnosti řečeno, každý uprchlík má nárok na vlastní vzdušnou zemljanku, dva pytle slunečnicových semen, kbelík pravého klihu, který je účinnější než mýdlo a na brožovanou učebnici ruštiny. Vše může splatit během dvou let prací v měděných dolech za Uralem, anebo na stavbě zbytečné přehrady na řece Mrtva nedaleko Černobylu. Mezi nejnovějšími uprchlíky ze Spojených států je mnoho význačných amerických umělců. Není to ani dva měsíce, co požádal po koncertu v Oděsse o asyl slavný zpěvák Frank Sinatra, jenž byl mezitím přijat do skupiny basbarytonů slavného souboru Alexandrovců. Herečka Jane Fondová uprchla již před rokem. Od té doby natočila dva filmy v moskevském studiu Mosfilm: Píseň tajgy, v němž hraje mladou inže-
nýrku, která ubije o m y l e m sobola a Láger, v němž hraje t r a g i c k o u postavu velitelky stalinského k o n c e n t r á k u . Před t ý d n e m se rozhodla zůstat v Čelj a b i n s k u s e d m i č l e n n á a m e r i c k á heavymetalová skupina Ssedlá krev. A předevčírem, jak tvrdí zprávy, se dostal na sovětskou z m r z l o u p ů d u na sněžnicích nej m e n o v a n ý a m e r i c k ý f i l m o v ý režisér, jenž o z n á m i l , že hodlá natočit životopisný f i l m o sovětském h u d e b n í m skladateli Dunajevském. Z celé řady u p r c h l ý c h s p o r t o v c ů se zmiň m e alespoň o několika členech a m e r i c kého t ý m u basketbalistů, kteří se účastnili v D n ě t r o p e t r o v s k u š a m p i o n á t u o putovní c e n u Velké ušanky; většina z n i c h byli v A m e r i c e utlačovaní černoši. A m e r i k a se p o c h o p i t e l n ě snaží svým o b č a n ů m v útěku zabránit. W a s h i n g t o n ská vláda vyslala vojska na hranice s Mexikem a Kanadou. Do oblasti B é r i n g o v y úžiny na Aljašce byl vyslán elitní oddíl t. zv. Z e l e n ý c h baretu, kteří střílí bez výstrahy. Útěky j s o u tak ztíženy, ale nepřestávají. Celý svět p o z o r u j e s napětím, jak se situace vyvine v následujících t ý d n e c h . Již několik set tisíc A m e r i č a n ů požádalo americké úřady, a b y j i m povolily e m i g r a c i — a ť již d o Sovětského svazu či d o jiné k o m u nistické země. A m n e s t y International n e o c h o t u amer i c k ý c h ú ř a d ů odsoudila. Organizace S p o j e n ý c h n á r o d ů mlčí.
Iva Kotrlá
Z katalogu ... Jestliže někteří f u n k c i o n á ř i KSČ z řad spisovatelů CSSR začali n e o c h o t n ě přiznávat pravdu o j e d n o t ě čs. literatury, pak vládnoucí m o c v s o c i a l i s t i c k é m státě činí vše p r o to, aby oficiálních spisovatelů b y l o všude (včetně PENu), co nejvíce. Spisovatelů v ě r n ý c h K S Č musí být hodně, víc a co nejvíce. Proto např. časopis velkého f o r mátu R u d é h o práva, se strhujícím názvem Bezpečnost, přinesl v červenci 1989 soud r u h ů m radostný článek, p o d t i t u l k e m : Spisovatel s h o d n o s t í generála. ( O c i t u j i aspoň první otázku redaktorky Hany Vlkové: "Jak se vám, s o u d r u h u generále, psala vaše poslední kniha a na čem nyní pracujete?") V t o m t o případě vůbec nezáleží na j m é n ě čs. spisovatele, titulek je n e s m l o u vavý: Spisovatel s hodností generála. A n o , ta " h o d n o s t generála" je literárně významná. (Však na další straně zájem o čs. literat u r u u redaktorů časopisu Bezpečnost p o kračuje, viz titulek: "Manifest" v ý p r o d e j e socialismu.) Spisovatelé j s o u z řad generality čs. armády mobilizováni přece jen výjimečné. Daleko častěji jsou vybíráni ( s c h o p n ý m i redaktory nakladatelství) z řad novinářů. Dostávají příležitost k d e b u t ů m k d y k o l i v — i v d ů c h o d o v é m věku. Hlavně že píší chválu na Gottwalda, KSČ a tak p o d o b n ě . Literárni úroveň není p r o nakladatelské d o m y kritériem: politická příslušnost rozhoduje. V této logice literárního dění vystoupil j a k o d e b u t a n t M. Hlaváč (bývalý pedagog, asistující na novinářské katedře), v roce 1986 šedesátiletý. A — j e h o prózy, jak jinak — jsou o mládí! Cituji z nadšeného h o d n o c e n í v denním tisku (od J. Švandelíka, Práce ze dne 28.5.1987, název "Literární recenze"): "A jak jinak než návratem do m i n u l o s t i
debutovat! (...) Hlaváčův případ je ovšem šťastný, n e b o ť j e h o próza netrpí vnitřní samoúčelností, p o v r c h n o s t í a l i d s k o u uzavřeností d o nitra s o u k r o m í . Je to kniha zápasící o nový život, o n o v o u s p o l e č n o s t i nové dětství a dospívání." A n o , takto vidi reálně-socialistická kritika svůj ú k o l a přímo bojové poslání (ověřitelné v případě R. H r b k a nebo M. Hlaváče). U jimi vychvalovaných autorů oddaných KSČ — "próza netrpí" — i když trpí čtenáři! Pod direkty v zápasu o vše nové: život, společnost i to nevinné dětství, v Žatvé gottwaldovské, jež srovná vše d o stínu srpu a kladiva. Vždyť M. Hlaváč v n ě k t e r ý c h povídkách z o n o h o t u c t o v é h o t u c t u chválí L i d o v ý m milicím nejmilejšího vládního činitele, z o b d o b í kol ú n o r a 1948. Cituji např. ze s. 104: "Tak se do historie zarámoval z n á m ý hlas Klementa Gottwalda, který nám všem oznámil, že se kolo dějin v naší zemi definitivně p o o t o č i l o a volání zástupů se d o t ý kalo nebes a hladilo všechny ulice a c e l o u r e p u b l i k u a..." — atd. Zde zaznamenávám p ř í m o p e d a g o g i c k y příkladný u m ě l e c k ý záměr čs. prozaika: Kolo dějin přestalo být kolem. V t o m dějinném o k a m ž i k u slávy Kl. Gottwalda, ano — "voláni zástupů se d o t ý k a l o nebes" — a "kolo dějin v naši zemi se definitivně poot o č i l o " . Ale t o u d e f i n i t i v o u — ztratilo — svou kolovost! Čím se stalo v našem světě — pozastavených! — dějin? Možná, dle vyznění u m ě l e c k é h o textu M. Hlaváče — kosočtvercem: se sexuelní č á r k o u u p r o střed. Cituji pokračování výše uvedeného textu: "A já se díval na ten svůj b l o n ď a t ý zázrak a J i t u n a byla také celá n a m ě k k o a nechali jsme se pohlcovat tím n e o p a k o v a t e l n ý m okamžikem". Nová mládež je ta, která se nechává pohlcovat G o t t w a l d o v ý m stínem, definitivním pozastavením kola dějin "v naší z e m i " až po — sexuální vzrušení! Umělecká próza tohle p ě k n ě viditelně — rubínově, tak jako hvězdy na k r e m e l s k ý c h báních — popíše: ne snad vrtichvostsky s " l i d s k o u uzavřeností d o nitra s o u k r o m í " ! V n i t ř n í s a m o ú č e l n o s t prózy? Ale v ž d y ť t í m próza trpí! A naopak: čs. socialistická próza přímo umělecky rozkvétá, kdykoliv k ní d o l e h n e hlas a nauka Klementa Gottwalda! Buc a b u c h do kolesnosti blbú, p o d direkty zápasu o vše nové: jen myšlenka k o m u n i s m u může společensky v naší vlasti zvítězit. Miroslav Hlaváč: Rubínová léta. (Edice Žatva, Čs. spisovatel, Praha 1989, odp. red. J. Šanda, vydání I., stran 160, náklad 4.000, cena 13,- Kčs)
Ota Ulč
Výhody nedostatků (z připravovaného románu Šťastně navrácený běienec) Teď, po tolika letech, se musel jít věnovat vánočním n á k u p ů m , aby radost rozděloval. Rodina zdůraznila p o t ř e b u n o v é h o televizoru. Copak kradu? Černobílá bedna značky Matra, takovou by mi v A r m á d ě spásy dali nejspíš zadarmo. Tady stojí pět táců. Barevné televizory stojí skoro dvakrát tolik a do k o n c e roku je sem mají dodávat z Číny. Sem, d o někdejší t e c h n o l o g i c k é vel-
moci, j e d n o m u z pěti největších p r ů m y s l o v ý c h g i g a n t ů na světě. Divné. Inu, nelze mít hned všechno. K uplatnění n o v é h o h o s p o d á ř s k é h o m e c h a n i s m u se v plném rozsahu přistoupí o d 1. ledna 1991, slíbil nový první s o u d r u h Jakeš Miloš, j a k o ti mí bůvolové, to je ale t r a p n á náhoda. Šel tedy nakupovat. V p l á n u měl m é n ě nákladné artikly, ale i tak — na p o m ě r y stále láteřící sestra M á ň a vyjádřila pření, aby sehnal kozačky, tmavé modré, 6cm podpatek, cena 520 Kčs — cena pevná, státem stanovená, ne j a k o tam, kde se t o pod tlakem n e l í t o s t n é h o boje srazí na zlomeček. Matce odšťavňovač o v o c e Kateřina (dovoz z p o l i t i c k y n e p e v n é h o Polska za 110 Kčs). Na švagrovi ušetřím, t o m u jen Ronhill, tekutý krém po holení (100 Kčs, d o v o z z Jugoslávie). Pro synovce Lojzíka se rozhodl k o u p i t tašku na tenisové rakety (230 Kčs). Dojel do centra, p r o m e n o v a l p o pěší zóně, o d Perlové ulice až po Panskou. Většinu n á k u p ů uskutečnil v D r u ž b ě na Václavském náměstí. Nikoliv však bez zádrhelu. Stalo se to v souvislosti s t e n i s o v o u taškou. "Přibalte mi k t o m u pár b a l ó n k ů , " požádal totiž. Prodavačka se rozchichotala. " N a f u k o vacích, pane?" Je praštěná? T e n i s á k y přece! " O n chce tenisáky, he, he," ukázala na b l o u d a prstem. Měla d l o u h é karmínové červené nehty. "Tenisáky, tenisáky!" smála se fronta. "Ste spad z višně?" řekl jeden. "Ne, t o bude zatoulanej f u n k c i o n á ř z v y m b l d ó n u , " přidal druhý. Vztekle zaplatil, stále nechápal, z p u l t u trhl balíkem bez b a l ó n k ů , o t o č i l se zády a na konci téhož k n e p o c h o p e n í urážlivého zástupu postřehl z n á m o u tvář — B o h u n k u mladší, celá m a m i n k a t e h d y před p o m ý l e n ý m rokem. V krátkém kožíšku, s frajerskou čepicí, slušelo j i t o . Výraz ve tváři potvrzoval, že navrátilcovu blamáž a výsměch k o n z u m e n t ů vyslechla o d začátku d o konce. "Jé, t o je mi vás líto," k o m e n t o v a l a nikoli šeptem. "Ale vlastně — není mi vás líto. Jste si to vybral d o b r o v o l n ě , tak t o máte. Jakpak se vám jinak vede?" řekla ta magneticky m l a d á B o h u n k a , někdejší málem manželka, málem má d c e r a nynější. " D ě k u j u — dobře. Velmi dobře. M o c pozdravujte paní matku. T o víte, tenisové míčky, taková s a m o z ř e j m o s t , jak já m o h l vědět, copak mě m o h l o napadnout, tenisová velmoc, Lendl. . . " a už se měl s balíkem k ústupu. " T o vás teda n a p a d n o u t mělo, a nejen tohle — přece A b s u r d i s t a n , A b s u r d i s t a n ! Ale hlavně, že se vám tady líbí," s t r o u h a l o mu z l o m y s l n ě m r k v i č k u t o disidentské kůzle. A m e r i č a n , který d o m a na vlasti obvykle nenechá c h l u p d o b r é h o , reaguje v cizině většinou jak načepýřená patriotická slepice. K o m e n d a však takto nereagoval. Nem o h l si to t r o u f n o u t . Vždyť jakékoli uznání superiority A m e r i k y by bylo přiznáním jeho vlastní inferiority, dokázané tím, že se ocitl tam, kde je nyní a že si t o sám zvolil. N e m o h l jinak n e ž s i t o v š e l i k a k racionalizovat. J e d n o u , když si sestra po shlédnutí nějaké západní tretky zarýpala, že jak se má cítit v té bídné, k o m u n i s m u s budující prdeli, v byté nedostatečné velikosti, o d větil ji, že tam na d r u h é straně měl sice všelijaké Floridy a Havaje k dispozici, ale copak si je m o h l dovolit? Nejvýš na pár 29
dnů a to bylo vše. Jiní se tam rozvalovali měsíce. Můžete vy tady vůbec vědět, jak mně bylo? Rozhodně je mi lip zde — tady si to nemůže dovolit nikdo. V tom jsme si rovni. V tom já vidím spravedlnost. Lidičky, vzpamatujte se, nepoklonkujte před pozlátkem. Kolikrát už tohle řekl. Sice ne naplno, ale takto naplno si to myslel: Nezjednošujte, nezplošťujte! Vy úplně podcešujete výhody nedostatků! Kňučíte, že je málo d o b r ý c h knih, časopisů, málo toho či onoho. Ale o to víc těch pár klenotů ocením! Copak bych mohl v USA mít radost ze sehnání samizdatů? Tam je k máni všechno, není čím se blýsknout před sousedem. Jak za takových okolností uskutečňovat onen okázale slibovaný pursuit od happiness? Vždycky říkám, klasici neměli úplné pravdu s t o u hodnotou — ž e j e j í v ý š e j e v y jádřena množstvím vynaložené práce. Hodnota je přece relativní — jakou má cenu lednička na severním pólu anebo i na rovníku, nemám-li tam po ruce zástrčku a elektrický proud? Jak porovnat baráky, bouráky tam, kde je může mít kdokoliv a kde není v sousedství člověka, který by záviděl? Vejdete do amerického supermarketu a tam mají všechno — jenže ani zboží ani ceny nejsou jednotné. Tady nadáváte, že musíte stát ve frontě — to by se vám víc líbilo mařit čas pobíháním a porovnáváním, kde co získat nejlíp a nejladněji? Co když ale nezískám a koupím o pár centů dráž, co potom? Nebo s tím výběrem: stojím před dvaceti druhy jogurtu. Myslíte, že to je slast, že vám bude chutnat, když nevíte, zda by vám víc nechutnal některý z těch devatenácti nekoupených značek? A že tu personál v obchodech zákazníkům občas vynadá? No a? Porovnejte se Západem, tam jen samý úsměv, v Americe dokonce pořád to jejich How are you — Háve a nice day. Vy si doopravdy myslíte, že oni to berou doslova? Říkají to jen proto, že to mají poručeno — ano, otroci kapitalismu, v rámci nemilosrdné konkurence se musí takhle pitvořit. Však to je jeden z důvodů, proč jsem zaměstnání u nich principielně odmítl. Vždycky dám přednost t o m u tady, i když jsou na mě sprostí. To není hulvátství, ale upřímnost. Totéž se zbožím — máte, nemáme. Tam jsou ochotni vyhovět, že by se přetrhli, ale jen proto, poněvadž musí. Muže pak zákazníka — občana potěšit takový stav nadekretovaných lidských vztahů? Další věc: vy tu pořád kušníte, že jsou fronty, co se v nich člověk načeká, kolik času utratí — ale napadlo vás vůbec někdy, jaké se vám tady poskytují nemateriálni extra hodnoty? Ve frontách člověk slyší hlas lidu, cítí teplo davu, tep člověčiny, a vůbec, ne ta nepřirozená neosobnost kapitalistických obchodů, prázdných ne zbožím, ale zákazníky, shonem, zápasem o nedostatkové artikly. Tam si naložím do vozejčku vše, co potřebuji, zaplatím, vyjedu a je to. Cožpak je v tom nějaká satisfakce, pocit vítězství? Samozřejmě, že není. Přece naprosto neporovnatelné s pocitem v socialismu sehnaného česneku, čočky, cibule. Když musím na pomeranče stát hodinu ve frontě, o to víc ho ocením — to by mělo být každému jasné. Ano, to jsou záležitosti se závažným psychologickým dopadem. U Lva se tohle snažila vysvětlit ona tchýně z Pardubic na návštěvě a lidi se jí tam šklebili. A plno lidem to nedochází ani tady. Pokusil bych se jim to nanést lapidárně, asi takto: nákup bez pocitu vítězství je ochuzením, zboží 30
není trofejí. Copak si vážíte ženy, která se před vámi automaticky položí a rozhodí končetiny jen co na ni ukážete prstem? Jistě že ne. Ale pořádné ve frontě vytrpěné, u pultu vydobyté brambory, to chutná a těší stokrát víc. . A těm netrpělivým, nepřesvědčitelným, psychologicky povrchním konzumentům pravím: počkejte si do 1. ledna 1991. Pak se v československém hospodářství bude perestrojkovat na plnou páru a vám odpadnou tyto plytké starosti. *
*
*
"Ten televizor, s tím si nedělej starosti, už nemusíš." konejšila ho maminka s láskyplným pohledem k zarámované fotografii na zdi. Její druhý úspěšně si počínající syn v Americe. "Zaplatil to přes Tuzex, hned si to můžem jít vyzvednout." Tahle naše rodina. Na socialistický systém maloobchodní distribuce by nasadila psí hlavu. Ale teď si lebedi. "Čím se mu budeme revanšovat?" Jaképak revanšování, medí si tam, ať posílá, je to jeho mravní povinnost, mysleli si s Komendou. "Mohli bysme mu poslat sušené houby," navrhla matka v přesvědčení, že houby v Americe nerostou. Pravoslav se pokusil ji vyvést z bludu a po značném úsilí se mu to skoro podařilo. "Rači becherovku," řekla Máňa. "Se rozbije," mínila matka. "By vás moh žalovat," dodal Pravoslav. "Co trojčíš?" řekla matka. Netrojčil. Právě si na pracovišti přečetl v New York Times, že u federálního soudu v Seattlu ve státě Washington byly zahájeny tři soudní pře. Žalobci jsou ženy, které v těhotenství požívaly alkoholické nápoje, čili chlastaly jak duhý a teď se od pivovarů a lihovarů domáhají milionových náhrad za to, že neporadily Einsteiny. "To teda znamená," zamyslel se švagr, "že když jsem blbej, můžu jit žalovat, že nejsem chytrej." Konečně moudré slovo. Lip se to říct nedá. "Ano, přesně tak," řekl Komenda "nebo by se to dalo obrátit — protože jsem chytrej, mazanej, můžu předstírat, že jsem blbej a žalovat." "Ježíš, nechte toho," zvolala Máňa. "Bodeť. Hlavně, že teď máme tu novou televizi," pravila matka.
NIET
JEDINÉHO
SOCIAUSTMÉHO
VÝROBKU
NtéHO
PRIEMYSLU,
POVEdf z A ČO JELÍNKOVA SLIVOVICA PRAŽSKÝ ORLOJ, , SLOVAN S Kk TAHCEMYWZOVE • HALUiKY Cl VySOKÉ TATRY Z
PAVEL TAUSSIG
,\ \ {
Dopisy Strach většiny S Vaším časopisem jsem se poprvé seznámila až v Německu, kde již přes rok čekáme na tzv. lágru na azylové řízení. Letos v létě jsem si jednou mimo jiné ve zprávách rozhlasové stanice Svobodná Evropa vyslechla i prohlášení současného nejvyššího šéfa Československa Jakeše. Československo prý nepotřebuje žádné rady ze Západu, má totiž vlastni interpretaci demokracie a většina lidi je tam prý spokojená se stavem věcí, jaký je. A na důkaz té své vlastni interpretace demokracie se hned začalo s policejnim stiháním organizátorů podpisové akce Několik vět, kterou už podepsalo tolik tisíc lidí. Ještě v minulém roce jsme všichni žili v ČSSR, a tak moc dobře víme, jak to tam s tou spokojeností vypadá. Spíše by se to u většiny lidi mělo nazvat strachem. Vždyť i ten sebenepatrnější už má nad sebou nějakého toho nadřízeného, který si zase chce to své místečko udržet. Vždyť: není to nic moc, ale mohlo by to být ještě horši. A tak se snaží od těch nejnižších míst až po ty nejvyšši být hodní a nezlobit. A tmosféra strachu a apatie vládne v takové zemi, kde samozvaná vládnoucí třída má své lidi a jejich pomahače rozlezlé jako plíseň ve všech sférách veřejného života a rezortech hospodářství, takže do životů lidi zasahuji dnes a denně a přímo ovlivňuji, případně znemožňují jejich normální existenci. Ať si pak někdo zkusí dát svou nespokojenost s něčím veřejně najevo. Stačí se pouze odlišovat od davu, protože mlčeni je přece souhlasem, jsou tedy "spokojeni". Ale tu pravou spokojenost s tím, jak se u nás věci maji, mohou mit pouze ti, kteři jsou si jisti, že za jiného systému a režimu by se vůbec nemohli uplatnit, ti, kteří dobře věd i, že by si dokonce museli na živobytí vydělávat prací, o které nyní stačí jen mluvit a kritizovat při jejím vykonávání druhé. Jestli by vlastně ještě vůbec pracovat uměli a jak by pak vyšli s odměnou za odvedené výkony, je pro ně jistě také důležitou otázkou. A možná, že by se většina z nich ještě dokonce mohla zodpovídat za to, kam až to svým vedením a hospodařením společně dotáhli, jaké nenapravitelné škody způsobili. K tomu přece nesmi dojít. Samozřejmě, že jsou takoví lidé spokojeni s tím, jak to je, a žádné změny si nepřejí. Naopak, budou se proti nim všemi možnými způsoby a prostředky bránit. J. Honsikowa, Německo
Co bude z dětí Do krvava jsem se zarděla, když jsem si přečetla úryvek z dopisu čtenáře P. Šulce (č. 4, roč. 11), který nazývá můj článek "Až se zase právo vráti k nám" (č. 2, roč. 11) "... nejhorší 'výplní'...", a že prý redakce má "...čtenáře za takové blbce...", když se jim "... servírují taková triviata pod názvem 'literatura'...", a že prý by si čtenáři "... zasloužili něco jiného než sentimentálni ubrečenosti..." Nuže, neaspirovaia jsem svým sdělením na "literaturu"; v té části časopisu se můj článek ocitl rozhodnutím redakce. Naprosto jsem však také nepředstírala, že někomu vykládám nějaké "novinky", když píšu o chování našich krajanů na Západě, tím méně "... ubrečeně..." Chtěla jsem jen ilustrovat ten jev, který mi jako Češce a občance demokratické země, a v tomto případě i jako matce, neu-
stále vyráží dech: co se to stalo (děje) s lidmi — a hlavně dětmi — doma? Co z nich je (bude)? Pokud P. Šulcovi článek zaskočil do koláčové dírky, jelikož se mi nepodařilo zdařile formulovat výše zmíněný úmysl, hluboce se mu omlouvám. Nathalie Malinová, Belgie
Obtížnost federace V dopise VI. Skutiny (Západ, srpen 1989) mě překvapilo, že tamzemsko ať Slovák nebo Cech touží po včleněni jak Cech tak Slovenska do nějaké federálni Evropy. V témže čísle J. Krupička vysvětluje obtížnosti federace. Má pravdu. Snad velký koridor utvořený z Polska, Československa, Maďarska a Jugoslávie bude jednou skutečnost. Je to utopie nebo naděje? M. Chalupová, USA
Ještě k úpravě pravopisu Před časem probíhala na stránkách Západu diskuse o úpravě českého pravopisu. Vzpomínám si na článek J. Škvoreckého "K odvrácení nebezpečí dalšího znásilněni naši mateřštiny pokrokovou Prahou". Kromě ryze praktického důvodu — nepropůjčit dosud vydané literatuře aspekt zastaralosti — uváděl autor pouze emocionální argumenty proti předpokládané reformě. Například erotický prvek ypsilonu v ženských koncovkách sloves a knihu o ženách v koncentračních táborech pod názvem "Byly isme tam taky". Nebo okroužkované "u" ve verších "V půlkruhu trubců zvuk trub v úlu u trůnu..." evokujici představu kruhu a břichatých trubců. Rád bych však upozornil na několik podle mého názoru hlubších důvodů proti úpravě pravopisu. Jistě by nikoho nenapadlo psát lef, loť nebo hřip, poněvadž v plurálu vyslovujeme lvi, lodi a hřiby. Well, nikoho kromě profesionálního autostopaře pana Josefa Svobody. Jinými slovy, fonetická "f", T ' a "p". Čárkované "ú" má také jiné vlastnosti než kroužkované "ů" a dlouhé tvrdé "ý" se liší od dlouhého měkkého "I". Spisovné čárkované "ú" lze totiž nahradit hovorovou dvojhláskou "ou" (např. ouřad, oudy, ouplněk,...), ale zkuste to samé s kroužkovaným "ů". Analogicky spisovné dlouhé ypsilon "ý" lze nahradit hovorovým "ej" (např. hezkej, tejden, pahejl, sejkorka, motejlek,...), ale dlouhé měkké "¡"podobnou vlastnost prostě nemá. Kromě toho dlouhé ypsilon se občas mění v krátké (a naopak) ve slovech odvozených, a tak píšeme myslet protože přemýšlet (přemejšlet, kopyto protože kopýtko/kopejtko, sypati protože přesýpat/přesejpat, vysoký protože výška/vejška, jazyk protože jazýček/jazejček, atd. Čtenář si nepochybně sám vyhledá řadu dalších příkladů. Gramatická pravidla maji někdy výjimky a to plat i i zde. V řídkých případech dlouhé ypsilon ničim nenahradíte, např. ve slovech lýko, výborně, postýlka, ... Nikoliv však světýlko, poněvadž spisovný tvar je světélko a spisovné dlouhé "é" se občas nahrazuje hovorovým dlouhým "ý", např. to je hezký, to je mý, dýlka, prkýnko... V nebezpeči neuvážené reformy se tedy ocitla řada pravopisných pravidel, která skutečně reprezentuji současný stav českého jazyka. Ta pravidla totiž mimo jiné představuji spojovací článek mezi spisovnou a hovorovou češtinou. Přerváni takového mostu by patrně neublížilo hovorové češtině, ta má dost tuhý kořínek. Spisovnou češtinu by však taková úprava odtrhla od jejího životodárného zdroje a výslednou zhoubu si lze jen těžko představit.
Vladimír Zajíc
Pozdnf oportunismus? Jednadvacet let chodím na všechny demonstrace, manifestace a protesty, které bývají před československým nebo sovětským vyslanectvím v Ottawě. Nevynechal jsem snad ani jednou. Dělám to hlavně kvůli svému svědomi a také to považuji za svoji povinnost. První léta bývala účast Cechů a Slováků na těchto akcích pokaždé slušná. Po zveřejněni vyhlášky o úpravě vztahů se naše řady v průvodech rapidně snižily. Posledni léta již docházelo k absurdním situacím, kdy nás na chodníku bylo méně, než novinářů a lidi z televizních štábů. Někdy tam bylo s námi sympatizujících Poláků a Ukrajinců více, než našinců. Posledni léta to byla pokaždé jedna skupinka stejných vytrvalců, která i s dětmi dosáhla rekordního minima čtrnácti demonstrantů. Byli to lidé, kteří si přizpůsobili dovolené, aby 21. srpna vyjádřili své politické názory. Byl jsem tedy velice překvapen, když se na narychlo svolané demonstraci 20. listopadu 1989 sešlo přes sto lidi před československým vyslanectvím, aby vyjádřili své rozhořčeni nad brutálním zásahem české policie proti demonstrantům v Praze. Ve městě, ve kterém žije přibližně dva tisíce Čechoslováků to byla rekordní účast. Nejvíce jsem byl však překvapen tím, že tam byli lidé, kteří nikdy nikam nechodili. Lidé, kterým jsem každým rokem v srpnu telefonoval a připomínal jim jejich účast na srpnové demonstraci. Lidé, kteří pokaždé se vymluvili, nebo dokonce slíbili, že přijdou, ale nikdy se mezi námi neukázali — až dnes. Dnes, kdy je každému zřejmé, že komunisté doma jsou vyřízeni, že nikomu již ani na dálku nemůžou ublížit, dnes vykřikuji poserové hesla před vyslanectvím, kterému již nestojí snad za to zapnout televizní kameru, aby pak mohli porovnávat záznamy obličejů s fotografiemi na žádostech a československých upraveneckých pasech. Věřím, že i oni měli radost z nadcházejících změn doma, snad se již těšili i na to,že jim Havel vy může výhodnější kurs dolaru při jejich nejbližši návštěvě Ceskosiovenska. Někteří z nich se již viděli v pražských hospodách rozšafně debatujíce o tom, jak zde na Západě i oni bojovali za svobodné Československo. Původně jsem jim chtěl něco vzkázat, ale jak dopisuji těchto několik řádků, nic slušného mě nenapadá. Takoví lidé budou vždy a všude. Předpokládám, že listopadová demonstrace byla jedna z posledních, že již dalši nebudou zapotřebí A těm kolegům a přátelům, s kterými jsem desítky let pochodoval a mával transparenty, vyřizuji, že mi bylo cti a potěšením... Snad se již budeme vídávat jenom na méně veřejných místech. Arnošt Wagner, Kanada
Partikulace je známkou moudrosti — "Emigrace a Cs. sdruženi aneb má smysl se organizovat?" (Západ 5/89). Souhlasím se závěry Richarda Drtiny, že dobrá organizace má smysl a že je prospěšná. Jeho článek jsem přečetl se zájmem, připomněl mi, mimo jiné, jednáni Kongresu CSK 1989 v Montrealu. Chtěl bych však doplnit pana Drtinu ohledně "upravenců". Pan Drtina píše: ..."Ozvalse i názor, vidět tyto lidi jako oběti zlé situace a nevylučovat je.... Cs. sdruženi znovu potvrdilo postojem většiny delegátů svůj politický princip a členství oněm "upravenců m" odmítlo". Tak tedy: Názor se neozval (v Montrealu), názor jsem vyslovil já, a to už na Kongresu CSK v roce 1988 a dodal jsem, že by se
mohlo "upravenců" použít k politické diversi. O tom se pak ještě polemizovalo ve Škutinově "Reportéru" ve Švýcarsku. V Montrealu jsem podporoval tento názor, když jej vyslovili jiní. Je pravda, že většina delegátů potvrdila "politický princip", nebyla to však většina drtivá. (Z "politických principů" a "drtivých většin" mi stále ještě naskakuje husí kůže, i když žiji v Kanadě už přes jedenadvacet let.) Vzpomínám si, že William Blake řekl, a Josef Škvorecký to opět před časem zdůraznil na sjezdu spisovatelů v západním Německu: "Generalizovat znamená být idiotem. Partikulace je jedinou známkou moudrosti". Věřim a souhlasím s panem Drtinou, že "lze doufat, že tato situace časem pomine." Ptám se: pomine proto, že zmoudříme nebo proto, že "úprava vztahů"zmizina smetišti dějin i s těmi, co ji tak mistrně vymysleli na rozštěpeni exilu? Ivan Nohel, Kanada
Křesadlo Trinkewitzovi a Kotrlé Milý pane Trinkewitzi, na mne se nezlobte, zlobte se na školství v dnešním Československu, včetně té selektivní kádrové politiky, která zabraňuje schopným lidem přistup i k tomu vykuchanému vzděláni, co nám soudruzi nechali. Můj dopis, na který reagujete (Západ č. 5/89), nebyl také míněn proti obětem této situace. Pokud jsem nějaké uvedl, tedy spíše jako příklady: podívejte se, co to s námi udělali; protože právě spousta lidí už to sama ani nepozná. Pokud jste postřehl nějaký mírný polemický osten, tedy ten byl namířen proti těm, kteři se snaží imponovat lacinou pseudoučenosti (včetně té jako jako latiny), m isto aby, když o to tedy tak stojí, si to nahnali soukromou pílí, nebo si to aspoň dali vysvětlit, doplnit či opravit někým znalým. V této souvislosti se však vidim nucen se Vám přiznat, že já to taky neměl se vzděláním lehké. S nutnou stručnosti Vám tudiž prozradím, že mě vyhodili ze školy prvně už za protektorátu, a že jsem tu latinu a řečtinu nastudoval nejvíc svépomocí, ze zájmu, ale hlavně z trucu, a že jsem pak, po roce 45, s dvouletým zpožděním, překvapivě a nečekaně na gymnasiu vynikal, právě z toho důvodu. Nebylo mi to ale moc dlouho platné, protože mě v roce 49 vyhodili zase komunisti a ještě mě chtěli pro nic za nic oběsit. Kombinaci naprosto neuvěřitelného štěstí a berani tvrdohlavosti jsem však nakonec přece jen dostudoval, s celkovou ztrátou asi sedmi let, ba mohl jsem se tím dokonce ¡živit, i když dlouho dosti nuzně. Dokonce, v mladistvém věku 42 let mi nakonec dali i pořádný, skutečný doktorát filosofie s latinským diplomem. Nevím, za jakého Methusaléma mě pokládáte, když mi vysvéílujete, že už Hrabal se musel vzdělávat ze zakázaných knih (kdežto mně to asi spadlo samo do klina). Přitom Hrabal je o nějakých dvanáct let starší než já a složil doktorát práv toho roku, kdy já byl s mírným zpožděním v septimě — darmo mluvit. Ale doufám, že jsem Vás přece jen trochu uklidnil, co se týče toho akademického ohrnováni nosu a tak podb. Jinak nevím, jak bych inteligentně skončil, abych se Vás zase nějak nedotkl, např. tím, že bych polemisoval s Vaši obhajobou Brikciuse, pomoci úrovně středověké latiny, která byla vesměs velice elegantní a psali v ni vynikající básníci, nebo že bych se Vás zeptal, proč se identifikujete s jeho generaci, když jste jen o pět let mladší než já. S melancholickým pozdravem Jan Křesadlo 31
K článku Ivy Kotrlé: Důvod k pobaveni (č. 5/89) Bohužel na to asi musím odpovědět, v zájmu věci, ale udělám to stručně. Osobni urážky tudíž zcela přejdu a nevy užiju ani autorčiných neinformovaných názorů či smělých závěrů k nějakým vlastním posměškům. Raději hned k věci. Co se týče autorčina sadomasochismu: Je nejzřejmějši z povídky Gymnasium flagri, ale i z jiných, např. dosti jasně z povídky Vykoupení a nepřímo (ve formě znásilnění) i z titulní povídky Návštěva v ETC. To jen co si pamatuji. Soustavně jsem to teď nehledal. Rotrekl ovšem v doslovu k povídkám naznačuje, že to psali dva, nicméně je to na autorčinu firmu. Co se týče autorčina "katolicismu", tj. konformity či kompatibility s etickými normami, které církev klade na praktické katolíky: Pomiňme intelektuálské argumenty, ale nedovedu si představit žádnou typickou prakticky katolickou manželku a matku, řekněme takovou Martu Tomskou, abychom nešli daleko, že by psala povídky toho druhu jako Iva Kotrlá, třeba tu jako ta titulní Návštěva v ETC. Nedovedu si představit, co by takové katolické manželce říkal vskutku katolický manžel, třeba i s literárními sklony, a co by s nim dělali s ohledem na své odrostlejší potomstvo. Taková věc je prostě nemyslitelná, a když se to postaví takhle konkrétné, je to téměř hmatatelné. Nebo třeba: Nevím, je-li ještě živá stará, od komunistů dlouhá léta žalářovaná katolická spisovatelka Nina Svobodová, a je-li, zda dosud dostatečně vnímá záležitosti tohoto světa. Proto by bylo asi buď nemožno, nebo aspoň nevhodné, stařenku šokovat praktickou zkouškou. Ale jako tzv. "Gedankenexperiment": Srovnám-li si tvorbu Niny Svobodové a Ivy Kotrlé a snažlm-li si představit, co by Nina, jak ji znám z jejích knih, asi říkala své kolegyni, katolické spisovatelce Ivě, dospívám k tomu, že by Nina z těch povídek asi nejspíš plakala hanbou. Jenom mi neříkejte, že proto, že je už stará. Křesťanské hodnoty jsou přece trvalé, věčné, nebo už snad ne? Tím to je myslím ještě jasnější, ale mám za to, že stačí ta představa pani Marty Tomské jako sexuálně katolické spisovatelky. Vždycky je dobré mlt konkrétní smyslovou představu. Anima non percipitnisi percipit nisi per phantasma, praví sv. Tomáš Akvinský. Myslil jsem, že ty mentální kotrmelce pani Ivy jsou z neinformovanosti a zmatení, podobně jako např. názor Ivana Jirouse, že Bondy je Bůh a Jesus (viz Magorovy labutí písně, str. 74), ale zdá se, že ty kotrmelce dělá paní Iva naschvál, tak jsem se zmýlil, počítám. Osobně mi to ovšem nevadl, bizarnost světa mě nikdy nepřestává fascinovat, a je zajímavé mít na očích její další instanci aneb případ. — Jsem rád, že jsem pani Kotrlou pobavil. Co mě trochu mate je, že se taková sexuálněkatolická spisovatelka chce za Křesadlo modlit. Ačkoliv, kdo ví, nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Jan Křesadlo
Pan Křesadlo peče nestravitelné Dopisovatel Jan Křesadlo lká nad "přetrženou kontinuitou" Čechů {Západ 2/89) a zároveň hbitě slouží jako důkaz, že oběť podobné tragedie vůbec nemusí žít v dnešním Československu. Na přetrženi kontinuity je jen třeba utéct do Anglie, předstihnout tamní domorodce ve snobství, credo "my home my castie"upravit na "my head my castie", vytáhnout padací most a heslo vyžadovat v urogalštině. Tak32
to v urogalském hradě sídlící pan Křesadlo samozřejmě ani nemůže vědět, co se dělo ve světě za posledních pár desetiletí, například že šovinismy všech druhů vyšly z módy. Nebo se přinejmenším nešpendlí na hledí. Odpovědna otázku pana Sekaniny (Západ 4/89), na které kuří oko paní Kotrlá stoupla panu Křesadlovi, je snadná: na žádné. Stoupla mu na onu třetí nohu, o kterou — aby neupadl ztrouchnivělostí — se opírá mužský šovinismus, v tomto případě ještě připodepřený akademickou arogancí. Soudě podle způsobu, jakým pan Křesadlo řádí, mu ta noha musí dělat pořádné starosti. V Urogálii totiž stále platí, že co je dovoleno Bohovi není dovoleno Kubovi. V české literatuře psané muži se to jen hemží kozami lezoucími z blůziček, kundami za kačku k obhlédnutí a jinými literárně procítěnými neliterárními fantasiemi zastydlé pánské puberty. Začne-li ío příliš zapáchat pornografií, schová se to pod licentia poetica a bašta. Kdokoliv jen o něco citlivější než prkénko od záchodu si například nad Fuga Triům licenčně poeticky dokáže vyprázdnit útroby. Kuba Iva Kotrlá Bohovi ani neoplácí stejnou mincí! Pouze si osobuje, ó ta troufalost, právo na stejné téma a stejnou licentia poetica jako jeji mužští kolegově. Za to je vytřena podlaha ne s jeji prací, ale přímo s ní osobně, a to způsobem, který přesahuje všechny meze, nejen ty literárně kritické. Vůbec: způsob, jakým se v české literatuře zachází se ženami, fiktivními i nefiktivnimi, zasluhuje pozornost sociologů, řádně ovšem přiškolených v psychopathoiogii. Zajímalo by mě, zda by si pan Křesadlo troufl chovat se k pani Kotrlé jako akademický dobytek, kdyby autorka žila na západě a měla tedy k disposici západní právní systém s jeho paragrafy o urážce na cti. Asi ne. To jen vůči těm pitomečkům, co zbaběle neutekli, a co si teď v naši ve všech ohledech zasviněně vlasti smoli své samimizdaty za cenu laskavého pohovoru v kachllkárnách, jen vůči těm si odvážlivec z exilu nebere ani servítky obyčejné lidské slušnosti. Breptáni pana Křesadla o úskalích latiny, na nichž prý troskotají snahy pokřesadlovských generaci o dosažení křesadlovské úrovně bych radši přešla mlčením. V holandštině máme na rozbor takových starosti krásné slovo: miereneuken, aneb mravenců šoustání, přeloženo slušně. Svět okolo nás se chvěje v základech, a my jsme nabádáni připisovat jakési nezbytné s k jakési zbytné loddeniniissisil Je dojemné, a odvážné... bude po něm jistě hozen "Kchárl", jak mírně a trpělivě vysvětluje exulant Trinkewitz exulantu Křesadlovi (Západ 5/89), jak to přišlo, že neumipořádně latinsky. Já žiji v domnění, že máme jakousi kolektivní zkušenost! Můj dřevák pukl až u těch "generací, zplozených komunistickou temnotou". Řekli jsme si snad, bouřilo se to ve mně, o nějaké zplození? Jak slepi k houslím jsme my, dítka tehdá nevinná sotva školou povinná, ke komunismu přišla! A kdo nám ho odkázal? Kdo nás do té temnoty zavedl? Generace před- a křesadlovská přece!! Dokonali latiníci, kovaní ve filosofii a přidružených vědách bezbřehého žvaněni, ve slonovinových věžičkách sídlící zdělanci, arogantně shlížející na české luhy a háje jako na úhor, kam třeba zasét vlastní sémě, nehoněné šprtáním nevlastních šplechtů. Tragedie lidu českého, původem selského, spočívá m. j. v přehnané ochotě padat na zadek před každým "študovaným". A nechat si pokorně kálet na hlavu, jak do-
svědčuje téměř dokonalé čtenářské ticho po dopadu umně točených faeces pana Křesadla. Jakoby zdravý selský rozum nebyl ten jediný rozum, díky kterému tu vůbec ještě jsme. Vše zlé je na něco dobré. Dnes jsem za komunistickou temnotu báťuškovi vděčná. Udělal ze mne animal politique, nedůvěřivou Tatarku, nemírně zvědavou ženskou vůbec ne línou obrátit každý kámen, pokud mám důvodné podezřeni, že se pod nim krči kus historické reality. Jsem alergická na všechny kulty všech osobnosti a diktáty všech barev. Nesežeru nikomu nic, a už vůbec ne z ruky, ani návnadu příkladné demokracie křesadlovské generace s "pořádnými školami", kde se mimo veni vidi vici ještě učilo pecunia non olet. Ten špek by mi musel být přisolen vysvětlivkou, jak že se to mohlo stát, že Češi od plus minus 1918 nemají v Evropě přltellčka natož slovanského, takže já dnes musím chodit po Amsterdamu, s hlavou skloněnou, problém to čistě osobni, neboť mé okoli vůbec nemá představu odkud že to ¡sem, natož proč ostře sleduji chodník, vyjma snahy nešlápnout do jiné faex. Také zásluha generace před- a křesadlovské, ti chytři umřeli hned, idealisti šli do basy a umřeli tam a ti úplně nejchytřejši utekli do exilu lízat si bebička uražené ješitnosti a zneuznaného velikášstvi, ustavovat strany a vlády v exilu, poslance v exilu, báje a legendy v exilu, místo aby se spojenými silami veškerého češstvi postarali o to, aby svět věděl jen, že jsme, kde jsme a že úpíme. Pan Křesadlo varuje před "zbytečným působením zlé krve", ale pod pseudonymem (který do čtenářské rubriky přece vůbec nepatři!) mezitim křísnul dubovou palici téměř každého v exilu i mimo něj. Ale neželme. Slibuje nám také, že ti, co "nemuseli žul it ideologické papaláše k prosazení", jasně, utekli před nimi po tom, co jim dopomohli ke kontinuitě, tak ti vzácni že "brzo začnou vymírat". Jak brzo je brzo? Pozdě. Jsem ženská měkkosrdcatá, co se mne týče račte žit do aleluja, pane Křesadlo, jen račte zavřít ústa svá nevymáchaná, máslem z pod biretu tekoucím umaštěná. Temnotně řečeno: jděte od válu! To co pečete, je nestravitelné! Vy jste asi tak ten úplně poslední, co "poúnorovým" smi cokoliv vyčítat. Jana Bláhová, Nizozemí
Odpovéď panu Pejskařovi Časopis Západ má ve vlasti jedinou nevýhodu: je velmi čten, ale nesouvisle, bez možnosti čtenářů číst čísla řádně po sobě, či si vyhledávat texty z čísel minulých. A jen z těchto důvodu si dovoluji ozvat se, neboť já s Vámi souhlasím. Záznam o článku v Českém zápase jsem učinila proto, abych vyjádřila údiv nad tím, že v Klatovech byl v roce 1958 otevřen sbor církve Československé husitské za duchovní podpory prezidenta A. Zápotockého. Nepsala jsem tedy svůj příspěvek, abych vyvolávala jakékoliv náboženské spory. Jestliže emeritní biskup cirkve husitské považuje za nutné zveřejňovat právě v roce 1988 návaznost kostelů této cirkve na duchovni podporu prezidenta A. Zápotockého, pak v tom vidím něco nezdravého a pro naši situaci v ČSSR společensky příznačného. Nezdá se mi dobré, když cirkev vyžaduje podporu duchovni od již mrtvých politiků (prezident A. Zápotocký přece v roce 1958 už nežil). Z Vašeho dopisu (Západ 5§89) vyplývá, jako bych napadala sbory církve Československé husitské, že jsou pojmenovány po Žižkovi z Trocnova.
Zde se snažím osvětlit Vám situaci ve vlasti tak, jak ji znám: totalitní vláda vynakládá desítky milionů Kčs ročně na rozvoj a propagaci politicky specifikovaných vojenských škol, nesoucích jméno Jana Žižky z Trocnova. Mladí jim říkají pohrdlivě "Žižkárna", a jsou do nich skutečně razantně, v zapojeni celého systému školství, každoročně lákáni. Tatáž vláda potřebuje mnoho novinového papíru k tomu, aby propagovala duchovni odkaz prezidenta A. Zápotockého. Myslím, že je nutné nemlčet, když v této společenské situaci cirkevní titisk propaguje duchovni odkaz Antonína Zápotockého při stavbě sborů církve husitské, což je historicky pro rok 1958 těžko prokazatelné. (Oproti tomu, když tentýž cirkevní tisk připomíná podporu živých kdys politiků ČSR, prezidenta Masaryka a ministerského předsedu Švehlu.) V našem společenském prostředí není správné, když v číslech Českého zápasu po sobě jdoucích je do jednoho společného pytle podpory (Církve Československé husitské) svazován A. Zápotocký společně s A. Svehlou a TGM. Dle mého záznamu český zápas spočívá i ve vymezeni historické tvářnosti našich politiků dle pravdy a práva jejich odkazu. Naprosto s Vámi souhlasím, že je u nás nutná náboženská snášenlivost. Já např. Český zápas čtu pravidelně proto, že ho odebírá má velmi blízká příbuzná, která se za pomoci mých děti pravidelně dopravuje do sboru Církve Československé husitské. Nesmíte si myslet, že I. Kotrlá jako katolička ohryzává v ČSSR, plná zlosti, pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí. V jiném letošním záznamu do svého Katalogu kritizuji neméně ostře Duchovni pastýř, "měsíčník katolického duchovenstva". Nemusíte si neustále tam u Vás v exilu myslet, že zde v ČSSR už nežiji dostatečně svéprávni lidé, že se zde pohybuji nějaké katolické klany, v podzemí velkých měst útočící na evangelíky nebo husity. Kromě jednoho svědka Jehovy jsem se osobně ještě za svůj život s projevy náboženské nesnášenlivosti nesetkala. V Brně navštěvuji občas schůze Kostrické jednoty a jen diky této instituci letos mé děti vyjedou z Brna zvláštním vlakem do Vratislavi, na setkáni mládeže v Polsku v duchu Taizé. Ve vlaku bude většina mladých katolíků, protože tomu tak na Moravě je a brněnská sekce Kostnické jednoty s tímto stavem už dopředu počítala, když rozesílala i katolíkům složenky na zaplaceni zvláštního vlaku. Po šest let pravidelně každý měsíc zveřejňuji v čs. samizdatu stránky svého Katalogu čtenářských záznamů. Jsem v něm nesnášenlivá vůči názorům, které mne rozlítily: jestliže většina mužů v ČSSR drží hubu (pokud moci nepochlebuji), pak je nutné, aby zde aspoň ženská zastávala literární nutnost rozlícené opozice. Je to nutná součást slovesné kultury národa, ozývat se pravidelně nesnášenlivými slovy — ne a ne! — proti kulturním nesvéprávnostem. ps
-„
Vůbec ale nerozumím zveřejněnému přání pana Pejskara, že když modlitebni sbory nesou Žižkovo jméno — "Na hodnotě teologie tim cirkve nic neztrácí, spiše získá". U pana Pejskara je toto teologické přání ve vzácné shodě s totalitní vládou CSSR. Ta také je přesvědčena, že čs. teologie ve spolupráci s čs. socialistickým vojenstvím jen získá, když bude prosazovat v životě Čechů a Slováků jméno vojevůdce Jana Žižky. Ve svém záznamu jsem připo-
mněla propagaci Jana Husa od vojevůdce Mussoiiniho (nemnoha světovým osobnostem věnoval Mussolini spisek jako Husovi). Až jednou vojenští absolventi ústavů se jménem Jana Žižky z Trocnova, dle plánů vojsk jistého vojenského paktu obsadí — a stále to ještě není vyloučené! — země na západ od současné hranice bloků, pak křesťanští teologové takové budoucnosti rovněž "spiše" získají, když už nyní ve svých zemich budou křesťanské modlitebny stavět pod jméno našeho největšího vojevůdce. Je skutečným přáním pana Pejskara, aby novodobé hnutí husitské, tak jak je v roce 1988 v tisku vycházejícím v CSSR propagováno, se jménem Jana Žižky z Trocnova novodobé ovlivňovalo Evropu? Já jako matka dětí mám s následky mnoha novodobých hnuti, propagovaných v současném tisku, špatné zkušenosti: nemám prostě to štěstí žit za oceánem jako pan Pejskař. Iva Kotrlá, Československo
Příliš mnoho Hradčan V pátém čisie letošního ročníku uveřejnil Západ hezký článek Richarda Drtiny o emigraci a čs. sdruženi v Kanadě. Byl to sympatický text a oplýval řadou překvapujících zjištěni. Sympatické bylo jředevšim vyjádřeni názoru Čs. sdruženi, jako např. nepřijímat za členy emigranty s upraveným vztahem k ČSSR a určitě každého zaujme, kolik záslužné práce Sdružení za celá léta v Kanadě vykonalo. Těm lidem patři čest. Co je však pro mne, žijící necelé čtyři roky v Calgary, nesmírně překvapující, je informace o tom, co všechno Čs. sdruženi MŮŽE dělat. Sponzorováni, přímě finanční podpory novým uprchlíkům, politická podpora čs. disidentům, petice kanadským politikům. Skoro jsem začala závidět těm, co žiji v Ontariu a takovéhle sdruženi tam mají. Ale poněvadž žiji v Calgary a pokládám je za svůj domov, dovolte mi podívat se na činnost zdejší pobočky Čs. sdružení a pokusit se věcně zhodnotit co dělá (a jak) a případně nedělá. Tedy, co calgarská pobočka dělá: vydává noviny, vysílá v televizi, organizuje letni tábory pro děti i dospělé, svatováclavské a silvestrovské zábavy a Mikulášskou nadílku. Vede českou školu a občas někde promítne čs. film. Podle článku pana Drtiny se toto všechno dá zařadit pod činnost kulturně společenskou. Co nedělá: sponzorování. Výbor pobočky má imigračního referenta, který v nedávném čísle Calgarských listů podrobně zdůvodnil, proč to calgarská pobočka dělat nemůže. Ráda bych se vrátila k úvaze pana Drtiny o tom, proč se novější emigranti leckdy neradi organizuji v Cs. sdruženi. Je jistě pravda, že většina z nás po deseti nebo dvaceti letech života v normalizaci má organizováni prostě dost. Ale to není hlavni příčina. Existuje zásadní rozdíl mezi lidmi, kteří opustili Československo v roce 1968 a všemi ostatními — zejména těmi z posledních let. Srpnový emigrant si totiž nesl s sebou úplně odlišné a pro Čechoslováka upřímně řečeno vzácné dědictví: hrdost na svůj národ. I my se ještě na ten rok pamatujeme; na spontánní nadšení, zájem lidi o věci veřejné, znovu objevenou vitalitu — a posléze tragické zklamáni zbitého národa. My jsme přišli z jiného světa. Léta jsme prožívali, jak naši spolužáci jeden po druhém vstupuji do strany či přímo do služeb STB. Postupnou a nakonec dokonalou ztrátu zájmu lidi o všechno, co se jich bez-
prostředně netýká. Konstantní lež a popírání zřejmých faktů, mateřskými školami počínaje. Jed v zemi, ve vzduchu i ve vodě. A co bylo nejhorši, lhostejnost. Disidenti byli jste před čtyřmi lety daleko známější za hranicemi než doma. Nenechte se zmýlit — i my milujeme svůj národ a máme v Československu báječné a čestné přátele. Víme o tom, že ne všichni jsou lhostejní. Co nás však hlůboce znepokojuje, je pocit, že většině těch lidi tam současný stav vlastně vyhovuje. Ve vyslovené nouzi nežiji a při troše mazanosti mohou získat i výhody jiným nedostupné. A hlavně maji strach. Můžeme to chápat, ale rozhodně nemáme být nač hrdi. A tak se do naši lásky misi mnoho smutku a zahanbeni. Právě ta morální bída nás vyhnala. Ne všichni z nás přišli jen za naivní vidinou snadného života v konzumní společnosti: většina z nás jsou ti, kterým prostě nebylo všechno jedno a lepši řešení nenalezli. A pak se dostaneme řízením osudu do Calgary a z obrazovky na nás záři osvětlená Hradčana a z tváři hlasatelů neporušený klid. Divíte se, že lidé se potom o členství nehlásí, i když se jim nabízí funkce ve výboru? Zdá se, že si nemáme navzájem co říci. My, novi příchozí, jsme pro lidi kolem calgarské pobočky spiše nepříjemně rušivý prvek; naše fakta slyšet nechtějí a pokud máme své názory, řadíme se mezi lidi neposlušné a tim těžko ovladatelné. A nám se zase při pohledu na jejich československo-rotariánskou činnost chce strašně smát. Marta Procházková, Kanada
Omluva "Koncert pro blbce" V. Třešňáka (dopis V. Cíchy, Západ 5/89) organizovala naše odbočka ČSK. Chci se omluvit Vlastíkovi za hrubá slova V. Čichy, mnohé z toho, co se mu nelíbilo, nezavinil pan Třešňák. Ivan Nohel, Kanada
Zlepšovák Vážená redakce Západu, byli jste jednou z hlavních exilových tribun boje proti úpravě vztahů. Byla bych ráda, kdybyste mohli tlumočit nové vládě Československa tento můj skromný návrh. Exulanti, kteří si upravili vztah, zaplatili za to velké peníze čs. úřadům v době, kdy ty úřady věznily Václava Havla a stovky jiných, ne tak známých hrdinů, z nichž někteří ve vězení zahynuli (např. Pavel Wonka). Nemohla by tedy nyní čs. vláda vydat vyhlášku o odupraveni vztahu, s jednotnou sazbou, jež by se rovnala dvojnásobku sumy zaplacené vládě Gustava Husáka za upravenivztahu? Myslím, že každý upravenec/upravenkyně by rádi využiti možnosti, jak si touto odúpravou upravit vztah k nové, demokratické vládě už ne socialistické republiky Československé. Jiřina de Foucalt-Brownlove, Anglie
PŘEDPLAŤTE ZÁPAD svým přátelům, příbuzným a známým v Československu
33
A LITTLE EFFORT CAN TAKE YOU ALONG WAY.
You're looking for a four-wheel drive with top performance. You want a diesel power-plant that gobbles up the least possible fuel. Well, with just a little effort, the following information guide can be yours. The "1990 Fuel Consumption Guide" can answer all your questions: you'll get reliable data established through extensive tests and calculations carried out by the manufacturers of all the 1990 vehicles available on the Canadian marketplace. Thanks to this information, you can make an intelligent choice...a vehicle that uses less fuel, helps you save money, reduces pollution and conserves our natural resources. And that'll take you a long way! The guide is available free of charge by simply filling out the following coupon and sending it to us: Free 1990 Fuel Consumption Guide Transport Canada Ottawa, Ont. K1A0N5 As soon as possible, send me a copy of the 1990 Fuel Consumption Guide Name Address
Province.
Transport Canada
Transports Canada
_Postal Code,
Canada
