ZÁPAD DO VŠECH SVĚTADÍLŮ!!!

^ ^ ( t K Í ^ ^ Í M ^ J Í

Časopis pro Čechy a Slováky

Ročník 9.

Redaktor: Miloš Šuchma Admínist .átorka: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmíšková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: Prague Typesetting, Inc. Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, Ont., Canada, K1G 3T8 Čfánky nemusí vyjadřovat názory redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhražuje právo na zkrácení a úpravu příspěvků. Redakční uzávěrka vždy 1. února, dubna, června, srpna, října a prosince. Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, Ont., Canada, N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a změny adres zasílejte na adresu administrace.

Kanada USA ostatní země (letecky) nebo ekvivalent v cizí měně

Svět Rozsah lidské tváře generálního sekretáře (O. Ulč)

2 roky: Can: $33.00 US: $33 00 US: $39.00

1

Zajímavosti ze světa Jak to bylo s Erasmovou cenou 1986 (N. Malinová)

6

Za Arturem Londonem (R. F. Lamberg)

7

Jak počítat lebky (S. Reiniš)

8

Sorela redivivus (J. Uhde) Československo Rozsudek nad Jazzovou sekcí (V. Burke)

11 12

Čs. právní normy (L. škabová)

13

Dopis Jihočechům (J. Švestka)

14

Humor Protest (I. Kraus)

Předplatné 1 rok: Can: $18.00 US: $18.00 US: $21.00

Červen 1987

Obsah

Západ, bi-monthly for Czechs and Slovaks, published by the Collegium Bohemicum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068 Vydává: Collegium Bohemicum jako dvouměsíčník Redakční rada: Eva Límanová, Stanislav Reiniš, Josef Škvorecký, Miloš Šuchma, Václav Táborský, Jan Uhde, Ota Ulč

Číslo 3.

15

Interview Hlas Ameriky vysílá z Československa . . . 16 Dosti jiný rozhovor s Janem Mertou

19

Emigrace Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma. Cena jednotlivého čísla $3.25.

Kanadské varování (K. Maršál)

21

Film Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodní poštovní poukázkou (patrně nejvýhodnějši pro evropské předplatitele). Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601-202 u poštovního šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD. Bankovní směrové číslo 200 100 20. Předplatné lze rovněž poukázat přímo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N., Waterloo, Ont., Canada, N2J 4H5 (TSA No. 5037-246).

O výrobě českých filmů (J. Kučera)

22

Jazyk Návod k jazykové asimilaci (I. Šelner)

23

Literatura Záznamy všedních dní (I. Hájek)

25

Camembertová sabotáž (V. Rollerová)

30

Dopisy Autorkou fotografie New York na titulní straně je Helena Fierlingerová.

Do každého čísla vkládáme propagační kartu ZÁPADU. Prosíme, předejte ji dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o ZÁPAD měli zájem.

ZÁPAD DO VŠECH SVĚTADÍLŮ!!!

32

Svět O t a Ulč

Rozsah lidské tváře generálního sekretáře Pokud možno každou neděli trávím hodinu u televizoru a sleduji This Week With David Brinkley, poučný, události analyzující, ba dokonce i události tvořící program. Na příklad v únoru 1986 se historie ve studiu ne přehrávala, ale doslova konala. Žurnalistickému triu se pomocí satelitního spojení podařilo vyslýchat Ferdinanda Marcose v daleké Manile. Též se podařilo prezidenta vyprovokovat k reakci natolik furiantské, že tedy ano, proč ne, okamžitě že uspořádá volby, ať se ukáže, zda je či není lidem milován. A tyto volby pak znamenaly konec jeho nepříliš kvalitního vládnutí. Rok poté, v únoru 1987, za pomoci téhož satelitního vysílání, se konalo v Moskvě interview se sovětským funkcionářem v Moskvě. Gennadi I. Gerasimov, mluvčí ministerstva zahraničních věcí, dělá dojem vždy jaksi pochmurný, že je smuten a unaven neochotou světa oceňovat veškeré politické počiny a iniciativy Kremlu. Tedy v podstatě jiný propagandistický kádr než třeba vyloženě protivný akademik Arbatov čí onen arogantní diplomat hezoun Čurkin ve Washingtonu. Brilantní komentátor George Will (doktorát z Oxfordu a Princetonu) se rozšafného pochmurného Gerasimova zeptal takto: "Pustili jste se do reforem, to, co teď říkáte, že podnikáte, je přece cesta, na níž se dalo Československo v roce 1968. Vy jste je ale přepadli a reformy zničili. V rámci glasnosti — omluvíte se jim alespoň za tu invazi? Což to byl takový zločin, že vás předběhli o skoro dvacet let?" Ano, výborně. Gerasimov ještě víc posmutněl, ošíval se, že to je obtížná otázka, že to by se muselo do historie. No prosím, my vám v tom nebráníme . . . Ale dřív než se tak mohlo stát, zabránil Gerasimovi v odpovědi třeba historické ten nej kapitalističtější symbol — commercial, reklama. Ta má vždycky přednost, když přijde její čas — slovo je vzato i papežovi. Když se debatéři znovu objevili, hovořilo se o něčem jiném; dějinná chvilka byla zmeškána.

sil. A ta je přece jednoznačná: Brežněvova doktrína platí nadále. Nadále zůstává internacionální povinnosti poskytnout obrněnou pomoc kdekoliv se odchýlivším socialistickým bratřím. Tak stvrdil Michail Gorbačov ve svém projevu na sjezdu polských soudruhů v červnu 1986, zájemci nechť si počtou v Pravdě z 1. července 1986. Náročnější Brežněvova doktrína II (internacionálně vypomáhat i za humny socialistického bloku) se už v Afghánistánu realizuje osmý rok. Třetina národa je vymlácena nebo v exilu, morálka rudé armády není nejvyšší, ke ztrátám na bojišti nutno přičíst vysoké procento onemocnění (hepatitída zejména). Byly uplatněny již tři různé taktiky a strategie, ale po jejich počátečních úspěších se partyzáni přizpůsobí novým podmínkám a vítězství prvního socialistického státu pořád nikde. Partyzánům do arzenálu (hodně zbraní čínského původu, placených z americké kapsy) přibyly americké protiletadlové rakety Stinger. Bojovníci se s nimi už naučili zacházet, procento zásahů je již sedmdesátiprocentní, k nelibosti zejména posádek sovětských vrtulníků. Gorbačovova glasnost na afgánské téma v nedávném velkém projevu: "Mezinárodním organizacím jsou vnucovány protiprávní diskuse o čistě vnitřních záležitostech ADR. "Protiafghánská destruktivní linie vlády USA zapadá do její celkové politiky neoglobalismu. Cílem této politiky je prodloužit život kolonialismu v dnešních podmínkách. "Základním pravidlem nynější mezinárodní politiky musí být bezpodmínečné přiznání práva každého národa na vlastní sociální a politickou volbu, respektování samostatnosti a nezávislosti každého státu a rovnoprávnost ve všech mezinárodních záležitostech. Toto pravidlo a tuto zásadu budeme hájit všude a za jakékoliv situace. Důsledně se jimi řídíme i ve vztazích s Afghánistánem." (Rudé právo, 13. prosince 1986.) Otec leninské glasnosti potvrdil svou mírumilovnost činem: odvoláním sovětských protiletadlových jednotek z Afghánistánu, kde protivníci nedisponují ani jedním letadlem. Ale vždyť můžeme odpovědět za Navíc byl protivníkům nabídnut mír moskevského propagandistu, vždyť v podobě jejich porážky, sovětský od toho je správný leninistický lhář, recept i nám známý z předúnorového že by se s poctivou odpovědí nevyta- období — jakási Národní fronta, do-

časná koalice, načež pak nastalo únorové vítězství, permanentní, jedné strany, správné vlády, za správnost vyhotovení bude ručit Sovětský svaz. Za Gorbačovova předsednictví na 27. sjezdu KSSS na jaře 1986 byly schváleny nové stanovy, historický program pro budoucnost všeho lidstva, a stojí tam černé na bílém: "Imperialismus je zahnívající a umírající kapitalismus, předvečer socialistické revoluce." Tam spěje svět, vítězství je naše, černé na bílém, pěkně glasně na rovinu, tak jako již i za předchozích vožďů. Gorbačov se ale rovněž dovolává "radikálního odklonu od starých konvenčních praktik v zahraniční politice". Tak co, vzájemně se vylučující postuláty či správná bolševická dialektika, kdy nic se nikdy nevylučuje a vše se vším souvisí? Názory lze slyšet různé. Na příklad v západní Evropě britský ministr zahraničí Sir Geoffrey Howe souhlasí brát Gorbačovovu "novou politiku" vážně a počkat si, zda po slovech budou následovat činy. Nejoptimističtěji reaguje západoněmecký zahraniční ministr Hans-Dietrich Genscher, který věří v možnost fundamentální změny k lepšímu ve vztazích mezi Východem a Západem. Nejzdrženlivěji se vyjadřuje jeho francouzský kolega Jean-Bernard Raimond. Skepticismus si patrně přivezl z Moskvy, kde donedávna (1986) sloužil jako velvyslanec. Je to změna ve formě či podstatě, chytřejší prezentace starého nevábného zboží, věc dočasné nutností jednoho leninského krůčku vzad, věc zase už potřeby hospodářské asistence od nepoučitelných demokratů, oprátku ksebezničenínejen prodávajících, ale již i darujících? "Jediná zajímavá politická iniciativa ve světě je Gorbačovova," prohlásil na mezinárodním mírovém jamboree v Moskvě Gore Vidal, známý spisovatel, homosexuál a antisemita (Commentary, listopad 1986). "Když myslím na mír, myslím na Gorbačova," tamtéž citoval jednu paní harvardský profesor, nositel Nobelovy ceny míru. "Že můžete být tak pitomí, věřit komunistům, je to všechno stejná pakáž!" drtí klatbu mezi zuby skálopevní antibolševici.

1

didovat, kdo rozhoduje o kandidatuře a kdo pak sčítá hlasy. A beztoho, v Maďarsku, ba í v Číně se podnikají reformní kroky značně radikálnější, dosud právem tvrdí pochybovači.

ALEXANDER KOSOLAPOV: MANIFESTO

Gorbačovův nový kurs, tento jeho super-NEP, je především záležitost domácích, vnitropolitických potřeb. Nutné vznést víc než jednu fundamentální otázku: co míní a dělá, proč tak míní a dělá, kdo a proč je proti, kam to povede, jak to asi dopadne, jaký dopad lze předpokládat v satelitních zemích, jaký vývin by byl nejvíc k našemu prospěchu, bylo by též možné kýžené události popostrčit? Názory se ovšem liší, od oné nejmenované nadšené paní po naprosto nenadšeného A. Šaranského. Skeptici jeho druhu zdůrazňují, že na jednoho propuštěného Sacharova jdou za mříže dva noví, mezinárodně neznámí chudáci. Propuštění oznamuje mluvčí ministerstva zahraničních, nikoliv vnitřních věcí, však to je především zahraniční propagační záležitost. V r. 1986 židovská emigrace klesla na rekordní minimum od r. 1969. Máme Helsinkí, zaručující právo emigrace, liberální režim teď slibuje vypustit z klece 400 osob — tedy jednu desetinu jednoho procenta všech žadatelů. Za Gorbačova modernizátora došlo ke zpřísnění zákonných podmínek k odchodu ze země. Slyšme ale hlasy z opačného tábora. Básník Jevgeni Jevtušenko, někdejší energický popularizátor Chruščevových modernizačních počinů, 2

v interview (týdeník Time, 9. února 1987) poskytl řadu důkazů změn k lepšímu: knihy, hry, filmy dříve zakázané už smí na veřejnost, do čela filmařské unie se dostala někdejší černá ovce, rehabilitace Pasternaka, obsah a styl tiskovin se mění, i časopis Ogoňok poskytuje příjemné počtení. Píše se otevřeně o problémech ve státu a společnosti, ano, to je ta glasnost. Moment, moment, ozývají se pochybovači, jak je to vlastně s tou glasností? Prozatím se tím míní "otevřenost" k podpoře Gorbačovovy politiky, nikoliv k odporu téhož. To pak je spíš polootevřenost, čtvrtotevřenost — záleží, kdo dveře otvírá, kterým směrem a zda též bude mít moc a sklony dveře zase přibouchnout při prvním závanu nevhodného, protivného větru. Modernizovat, to ano, však o modernizaci se pokoušeli (ne zrovna příliš zručně) všichni předchozí generální tajemníci — ale že by se mělo i demokratizovat? Že ve volbách bude dána možnost vybrat si, zvolit si mezi aspoň dvěma kandidáty — velké titulky v západním tisku. Méně pozornosti je věnováno úvaze, jak demokratizující je možnost výběru mezi dvěma kašpárky, a v případě nekašpárků, kdo že může kan-

Nikdy jsem se slovem či písmem neprojevil jako optimista v posuzování sovětského politického systému a v nedávných článcích ("Břemeno dorozumívání přes barikádu", Reportér, č. 6,1986 a "Mariáš v Reykjaviku", Zpravodaj, č. 11,1986) jsem se vyjadřoval nadále dost nenadšené. Nicméně Gorbačovově iniciativě fandím, utvrdily mě dojmy a soudy, jak je formulovali nedávní návštěvníci SSSR, myslitelé kalibru Henry Kissíngera, Jeanne Kirkpatrickové a řady dalších. N i k d o z n i c h netvrdil, že velké fundamentální změny jsou za rohem. Změny se ale konají, činí se pokusy se záměrem posílit především výkonnost a životaschopnost vládního systému. A tomu že bychom měli fandit? Lze ale nefandit odstraňování primitivních, tupých byrokratů, cenzorů, příliš krutých tajných policajtů? I skeptici u nás za Pražského jara tleskali lidským tvářím, aniž by úplné uvěřili — však uvěřit se nedalo — slibům, že strana monopolistka se osvíceně vzdá monopolu moci nad státem a společností. Nelegalizovali Sociální demokracii. Nicméně, radovali jsme se, když padla cenzura. Daleko míň toho zatím padá v SSSR, ale přece jen již dochází k aspoň částečnému odstraňování brontosaurů a jejich diluviálních vládnoucích praktik. V onom pro televizní diváky bohatém únoru (kdy byl též uveden problematický čtrnáct a půl hodinový opus Amerika) jedna americká televizní stanice den co den vysílala přímý přenos místních programů ze Sovětského svazu. Takže jsem viděl Gorbačova denně, jak řeční k pracujícím či méně pracujícím. Hodinu jsem vydržel u projevu ke kádrům v Estonsku. Promlouval energicky, s vervou, snažil se přesvědčovat, a ve tvářích nomenklatury se nepohnul ani sval. Tenhle hlavní tajemník míní odejmout koryto, podtrhnout židli leckterým funkcionářům. Nakonec mdlý potlesk, žádné skandování slávy. S odhlédnutím na moment od kardinální otázky, co vše či co málo má modernizátor Gorbačov za lubem, tolik lze říci s jistotou, že v cestě má víc překážek, než tehdy měli naši mužové Ledna. Nejen neužiteční byrokraté, držitelé zbytečných funkcí a vůbec veškeří požitníci neekonomických prebend, jež by nepřežily racionálnější reformu, ale i sovětský národ ve své veliké většině je konzervativní, ba změn se vlastně obává: když se příliš povolí uzdy, kdo pak

bude schopen zarazit páděni zběsivšího se spřežení? A není se co divit. Po šedesáti letech centrálního plánování, dirigování, zkušeností, že iniciativa se nevyplácí, pořádná poctivá práce rovněž ne, tak jak teď náhle naučit národ úplně jinačímu uvažování a počínání? Odnaučit je vodce? Stejně realistické jako třeba stranická rezoluce převychovat mohamedány na vepřovou dietu. Američtí experti se o prognózách G o r b a č o v o v ý c h reforem vyjadřují velmi zdrženlivě. Někteří uvádí jako precedent snahy Kosygina, který se rovněž snažil, ale byl donucen k ústupkům, v nichž se původní reformní záměry rozmělnily do nicotnosti. Někteří dávají Gorbačovovi fifty-fifty šanci. Jiní odhadujíživotnost reforem na dva až čtyři roky. Willlam Hyland, šéfredaktor vlivného čtvrtletníku Foreign Affairs (vydává Council on Foreign Relations) shrnul svůj osobní dojem po návratu ze SSSR: každý říká, že je pro reformy, ale že ať je dělá ten druhý. A ť t e n druhý chodi do práce střízlivý, ať pořádně pracuje a nekrade. Vladimír Bukovský, významný disident (kdysi vyměněný za chilského soudruha Corvalana) prognózu reformního počínání s odkazem na Chruščevův precedent formuloval takto: "Reformy by byl musel uskutečnit stranický aparát, jehož moc by se tím nevyhnutelně zmenšila. A protože generální tajemník nemá k dispozici jiný nástroj moci v zemi, redukcí moci stranického aparátu by redukoval i svou vlastni moc." S tím, že sama strukturální podstata věci znemožňuje uskutečnění podstatných reforem, Bukovskýtéž přednesl výtečnou otázku: "Jestliže by lidé byli povyšováni jen na základě jejich talentu a odměňováni podle výkonu, kdo by se pak obtěžoval vstoupit do strany? A jestliže nadále lidé nebudou posuzováni jen podle svých zásluh, co by to pak bylo za reformu?" ("Will Gorbachev Reform the Soviet Union?", Commentary, září 1986).

Gorbačov míní aspoň zčásti navázat na Brežněvovu politiku détente, pohřbenou pošetilým vánočním zájezdem do Afghánistánu v r. 1979. Připomeňme si okolnosti onoho vzniku mírového soužití, když v květnu 1972 byl severovietnamský přístav Hajphong minován, hlavni město Hanoi bombardováno a sovětské hlavní město navštíveno Nixonem, kde on objat Brežněvem přijel podepsat dohody k výhodě komunismu a nevýhodě kapitalismu. Tomu všemu předcházelo důležité rozhodnutí na 24. sjezdu KSSS v předchozím roce 1971 — "jednom z nejdůležitějších

rozhodnutí v dějinách Sovětského svazu", slovy historika Richarda Pipese (rozhodnutí zahraničními experty vesměs ignorováno): totiž dosáhnout kýžené, ba nutné modernizace hospodářství nikoliv hospodářskými reformami, jež by hrozily nebezpečím, ne-li nutností následných politických reforem, ale cestou hospodářské pomoci ze zahraničí, od kapital istů. Ano, ti ať pro nás, v náš prospěch vyřeší úkoly, na které sami nestačíme. A Západ na to skočil — pěkné, že ano: David Rockefeller, hlava gigantu Chase Manhattan Bank, stabilizující sovětský režim. V sedmdesátých letech půjčky Sovětskému svazu zmohutněly z šesti na šedesát miliard dolarů. Sovětští představitelé se nepřestali tajit svou bolševickou interpretaci konceptu détente: že jde jen o určitý druh spolupráce, té, co je k jejich výlučné výhodě a k nevýhodě oněch historických nepřátel, financujících likvidaci sovětské slabosti. "Naprosto se netajíme faktem, že détente pro nás znamená cestu vytváření příznivých podmínek pro dosažení socialismu a komunismu mírovými prostředky," oznámil delegátům a světu Brežněv na dalším stranickém sjezdu (25tém v r. 1976). Že by kapitalistické hamižníky k slepotě v záři očekávaných zlatých zisků zasáhla i hluchota? Tomu tedy nevěřím. Dobu — a nejen onu tehdejší — posedla pošetilá představa, jejíž autorství jde zpět k F. D. Rooseveltovi a možná že ještě dál, že totiž jednostranné ústupky je ta nejlepší metoda jak přesvědčit protivníka o svých vlastních dobrých úmyslech, a až ho přesvědčím, i on se podstatně změní. Tak tedy mínil dem o k r a t i c k ý humanista Roosevelt manipulovat Stalina, osobnost poněkud jiného zaměření. O výsledku netřeba se rozepisovat. V záměrech sovětských autorů détente měla přispět konzolidaci moci doma, uznání vlády SSSR jako supervelmoci ve světě, a navíc zabránění vzniku americko-čínské koalice. Sovětský plán se povedl. Připomeňme si, že Leonid Brežněv, ten co umrtvil sovětský domácí vývin, si v zahraničních záležitostech počínal daleko zručněji. Jaký pak břídil, vždyť docílil výsledky, jež unikly jeho předchůdcům. Jemu se podařilo docílit světového uznání legitimity agresivních výdobytků anno 1945. To co se Stalinovi nepovedlo s berlínskou blokádou a Chruščevovi s berlínskou zdí, to pěkně hravě zvládl Leonid v Helsinkách podpisem báchorečných lidsko-právních závazků. Rovněž pěkně mazaně vyzrál na kapitalistech, hlupáky z nich udělal víc než jednou, na příklad v oné tzv. great grain robbery, když se mu podařilo nakoupit zrní za mimořádně příznivou cenu, s vládní americkou sub-

vencí (porušení to amerického zákona, jak se posléze ukázalo, ale v době předmětné si to ani jedna hlava neuvědomila). Oficiální koncept mírového soužití ovšem soužil ideologické pracovníky. Sovětský systém je (prozatím) nemyslitelný bez oné jedovaté, fundamentálně nepřátelské atmosféry vůči vnějšímu světu, však takto nejlépe lze zdůvodnit nedostatky, zaostávání, primitivismus v mnoha jeho patetických formách. Je třeba satanů a nepřátel, proto esesáci už více než čtyřicet let nestárnou, stále se srocují, k masakrům připravují a oficiálním ideopanikářům tak zdůvodňují jakékoliv jejich nehoráznosti. Začít brát ale détente přece jen opravdově, i nepříliš bystrý občan by se dovtípil, začal chápat a to by pak hrozilo nebezpečí tzv. de-satanizace. Partner, s nímž kšeftuji přes barikádu a líbám se s ním na recepcích, on třeba přece asi nechce zaživa pozřít moje děti. Ergo, nástup détente též vyžadoval zintenzívnění satanizační propagandy, jež ale dost nevyhnutelně začala trpět poklesem, propadem svéplausibility — aspoň částečně přijatelné pravděpodobnosti svého sdělování. Détente vydržela sedm roků. V červnu 1979 doslovné, věru naturalistické líbánky s Carterem ve Vídni, a pak o oněch vánocích konec, Afghánistán, nehorázný to omyl Leonidovy zahraniční politiky. Konec détente, pak už se jen stařešinové politbyra kodrcali do hrobu, jeden za druhým.

"Gorbačov, to je jiná generace, na rozdíl od svých předchůdců on je právník, brilantní vzdělání," slyším pravidelné soudy v amerických kruzích, kde se většina politiku vyučila v tomto oboru. "Ano a ne," já na to s vysvětlením, že dotyční mají tu výhodu, že neví, o čem mluví. Gorbačov je absolventem právnického vzdělání šupáckého stalinského v Moskvě. Já v téže době obdržel totéž v Praze. Ovšem že je nový generální tajemník inteligentní tvor a velmi schopný politik. Ideologie mu nebrání pochopit, že bez rázných řízných změn vzdálenost mezi hospodářským výkonem socialistického a kapitalistického světa se bude nadále zvětšovat a ze Sovětského svazu se stane ne second rate, ale third rate power — taková je totiž prognóza zahraničních odborníků. I vojenští páni začínají chápat, že nelze do nekonečna zvětšovat disproporci mezi válečným výrobním sektorem a zbytkem národního hospodářství, mezi kvalitními tanky a mizernými dětskými kočárky. Že národ bez vodky bude výkonnější národ. (Jenže uvažujme: nebude střízlivý národ nejen lépe vyrábět, ale i střízlivějí, 3

plomaty. Měli jsme se tedy my radovat? Zero-sum věru zcela neplatí. Zlepšením životní úrovně v SSSR, omezením role KGB se přece neubližuje západním demokraciím. (Být tomu naopak, to pak by KGB měla být naším velkým spojencem, tak jak se po Srpnu říkávalo, že Brežněv s invazí zachraňoval kapitalismus, tím že diskreditoval komunismus.) Západní demokracie mají snad přece jen legitimnější kořeny, jejichž přežití nezávisí na předpovědi domáckých změn v totalitních státech. V totalitních státech si ale svou legitimitou vládnoucí, nikým nezvolená nomenklatura nemůže být nikdy jista. Však jak by mohla, při zdůrazňování utopické ideologie, která je neuskutečnitelná, právě proto, že je utopická. Vládci se tedy i nadále dovolávají mrtvé doktríny o svém nevyhnutelném, vědecky že před-dokázaném poslání spasit všechno lidstvo. Nepotkal jsem ještě ani jednoho optimistu, který by předpovídal brzké, jednoznačné, hlasitě veřejné oznámené odhození těchto údajných cílů v Moskvě (tak jak de facto učinili v Číně).

MODERNÝ POKROKOVÝ TANEC JE TAKÝ, KTORÝ SOVIETSKI SÚDRUHOVIA POVOLIA POTOM, ČO NA ÚPADKOVOM ZÁPADE | TOTÁLNE VYŠIEL Z MÓDY.

\ KOLAZ PAVEL TAUSSIG

nezávisleji myslet? Edward Luttwak, významný americký autor ve věcech vojenské strategie, přišel s jinou myšlenkou: "Rusové s pomocí alkoholu zvítězili nad Napoleonem, na mol opilí pobili Hitlera, — a taktéž opilí by mohli porazit NATO," dodal pochmurně. Modernizátoři a ne konzervativci se energicky míní prosazovat za hranicemi, taková je historie Ruska: Petr Veliký, Kateřina Veliká, Alexandr I. a II., nikoliv III. Je v našem zájmu, aby nám nepřítel zmohutněl a my dokonce přispívali k jeho mohutnění? Vědci se ovšem nemohou dohodnout. Jedni tvrdí, že slabost a frustrace vedou k agresivním choutkám, kdežto domácké úspěchy upokojují a též nechávají sousedy na pokoji. Druzí tvrdí, že všemu je naopak, že s jídlem přibývá chuť, a když už nic jiného, snáze přeprat sušinky než siláka. Odpůrce Gorbačov si počíná značně obratněji, než jeho předchůdci. Po ruce teď má Anatoia Dobrynina, nejlepšího znalce Ameriky, a výsledky už jsou vidět. V Moskvě už je odzvoněno primitivnímu konceptu o vládní kapitalistické j e d n o l i t o s t i . Moskva teď obratně kultivuje kontakty s jednotlivými kongresmany, členy významných výborů, kontakty s opinion makers ve sdělovacích prostředcích. A za pokus jistěže i stojí manipulovat protivníky, jednoho proti druhému. 4

Též v imperiálni carské tradici mezinárodní smetánka je zvána k událostem prosazujícím sovětské politické záměry: však ono nedávné jamboree v Moskvě — Claudia Cardinale, vdova Yoko Ono, stovky dalších expertů přijeli řešit otázky odzbrojení. S touto iniciativou se Gorbačov dostává do neprohratelné pozice. Má přístup ke zdrojům západního světového mínění, my přístup k sovětským zdrojům nemáme. On si může koupit — a věru kupuje — celé stránky New York Times inzerovat své záměry, my si stránky v Pravdě kupovat nemůžeme. Gorbačov se prezentuje jako štít proti militarizaci kosmu již militarizovaného, snaží se rozpoltit severoatlantské společenství, atd. Je tedy v našem národním zájmu si přát, aby moskevským energickým modernizátorům kvetla pšenice? Otázka slyšena na Západě často, většina tázaných poskytuje váhavou kladnou odpověď. Že racionálnější, inteligentnější politika je vítána, měla by být vítána kdekoliv. Na příklad v Íránu, Libanonu, Libyi. Že onen koncept zero-sum vlastně čpí stalinismem: v třídně rozděleném světě dvou nesmiřitelných táborů co prospívá jednomu že škodí druhému. Vše co je k nevýhodě USA je k výhodě SSSR a vice versa. Letadlo uneseno do Havany a svět míru se radoval, že válečným štváčům byla uštědřena další rána. Pak teroristé prokázali, že dovedou rovněž zabíjet sovětské di-

Titíž optimisté ale upozorňují na málo inzerované, velmi heretické moskevské kroky: otevření dveří nejen kapitalistickým půjčkám, ale i kapitalistickým investicím. Nový zákon vešel v platnost 1. ledna 1987, cizinci zváni investovat až podílem 49%, z některých sovětských pracujících se tedy v této fázi rozvinutého reálného socialismu stanou až devětačtyřicetiprocentně kapitalisticky vykořisťovaní proletáři. Vykořisťovat je budou koncerny Bendix, Monsanto, Occidental Petroleum Armanda Hammera, Leninova osobního přítele. Rovněž námezdní síla bude vysávána při výrobě šicích strojů značky Singer. Tak jak se glasnost vypořádá s těmito novotami? George Kennan, velký myslitel a bývalý velvyslanec v SSSR, kdysi napsal: "Za třicet let své zkušenosti jsem se nesetkal s případem, že by v kterémkoliv sovětském zdroji byl přiznán některé nekomunistické vládě aspoň jeden slušný impuls." A změnilo se něco na této frontě? Sovětské sdělovací prostředky sice pochválily M c D o n a l d o v y velkovýkrmny s hamburgery, ale ideologický boj trvá a satanizace získává na dalších pekelných barvách. Nedávno bylo na příklad oznámeno, že genocidální CIA vynalezla neduh AIDS za účelem vyhubení obyvatelstva v Africe. Jenže tytéž zdroje v rámci glasnosti sdělují užitečné, dřív naprosto nevídané, neslýchané zprávy. Ogoňok uveřejnil reportáž o policejní praxi mučení — pomalého dušení oběti.

"Kdybychom nikoho nemlátili, nikdo by se přece nepřiznal," citovala Literaturnaja gazeta soudního úředníka. V tomto kontextu se vracím ke kritériu dle oné stalinské otázky "kdo je proti?" Proti jsou určitě všichni Biľakové tábora míru. A vlastně nejen Bi1'akové, vždyť Gorbačov potenciálně otřásá jakoukoliv židlí ve všech guberniích. Způsob socialistického vládnutí před vlastním nástupem do vrcholné funkce shledal velmi vadným. On vládne od r. 1985, českoslovenští normalizátoři od r. 1969. Šestnáct let jim tedy Sovětský svaz byl vzorem vadného vladaření. Jak mohou zavrhnout své metody práce, aniž by sami sebe zavrhli? Západní korespondenti oznamují, že nejvíc nelibosti je projevováno v Bulharsku a v Československu, těch nejosvícenějších státech sovětského společenství. Už tomu brzy bude dvacet let, co střelci internacionalisté pošramotili Národní muzeum. Fasáda je již dávno spravena, někdejší škoda svedena na příliš klovající holuby. Tajemník Ústředního výboru Zdeněk Mlynář se po Srpnu uchýlil ke studiu broučků a poté se vypravil do Vídně. A teď jeho moskevský spolužák a kamarád Míša Gorbačov sedí na nejvyšším trůnu! Nejít tehdy do Vídně, dnes by si třeba u něj právě Biľak škemral o kádrový posudek, kladné hodnocení své pokrokovosti, šampióna ranné glasnosti, jak dokázal svým interview ve Spiegelu.

Dost překvapen zjišťuji, že Gorbačov s veškerým svým počínáním zas tak moc na Západě neučaroval. Hezky se vyjádřil A. M. Rosenthal v New York Times (1. února 1987): "Nepochybně něco důležitého v Sovětském svazu probíhá. Ale zdá se mi, že je dosud předčasné se rozhodnout, zda pan Gorbačov, produkt, dědic a požitkář totalitního policejního státu, ve svém úsilí o zvýšení efektivity tu a tam něco vylepší, tak si získá nějaké zásluhy doma a obrovskou prestiž v zahraničí, aniž by něco příliš obětoval ze základní reality policejního státu." Rosenthal sovětskému modernizátorovi doporučil povolit jedny opoziční noviny, postavit k soudu pár mučitelů, povolit otěže v satelitní Evropě a odejít z Afghánistánu. Pár dní poté (5. února 1987) v tomtéž zdroji uzavřel svou úvahu slovy "Tak třeba správná otázka je tato: Může se komunistická společnost natolik zreformovat, aby alespoň vzdáleně byla dost dobrá pro vás a pro mě? Račte vyplnit prázdnou rubriku." Tolik tedy k celkovému nezodpovězení otázky o rozsahu lidské tváře nového generálního sekretáře.

Po odevzdání tohoto článku do redakce, vyšlo 22. března v New York Times vyjádření o glasnosti z pera sovětských exulantů Vasily Aksyonova, Vladimíra Bukovského, Edwarda Kuznécova, Juri Ljubimova, Vladimíra Maximova, Ernsta Neizvestného a Alexandra Zinověva. Autoři měří glasnost: například slib voleb, toho druhu, co už černoši mají v Jižní Africe. Zeje sice zajímavý zájem Moskvy do rodné země transportovat mrtvoly (tělo Fjodora Šaljapina a Andreje Tarkovského), ale daleko podstatnější je vytrvalost Moskvy neslevit ani píď ze svého dogmatu o nesmiřitelnosti třídního boje ve světě a nevyhnutelnosti historického konfliktu oněch dvou antagonistických systémů na život a na smrt. Autoři doporučují západním demokraciím zabývat se podstatou a zjišťovat, zda v ní dochází ke změnám: "Podstatné změny vyžadují, aby sovětští představitelé zavrhli základní bludy ("fallacies" v originále) marxleninského dogmatu." Dále se pěkně k věci praví: "I hlupák by dnes již pochopil, že doktrína, která zruinovala za sedmdesát let jednu z nejbohatších zemí na světě, je doktrína falešná. Gorbačov připouští, že za všechna ta léta nikdo nebyl schopen tuto zemi pořádně spravovat. Možná tedy už skutečně přišel čas celý ten systém vládnutí zavrhnout." A tento text (obsahující též požadavek odtáhnout z Afghánistánu a vyhlásit všeobecnou amnestii pro disidenty) v plném rozsahu uveřejnil v příštím svém čísle týdeník Moscow News, vycházející v angličtině, francouzštině, španělštině, arabštině — a též ruštině! Dovedl by si někdo z nás představit takovýto čin glasnosti v Praze? Moskevská Pravda sice autory článku jakož i jeho uveřejnění zatratila, ale není známo, že by někdo z osob odpovědných za uveřejnění byl putoval za mříže. Glasnost dělá v Praze potíže mnohého druhu. Tvorba věnovala 25. února tři velké strany dumání o smyslu lincjvistickém a jiném. Dvanáct myslitelů uvažovalo a usoudilo, že se tím tedy míní "otevřená politika". Bez otevření kriminálů? Nadále s policejním otvíráním poštovních zásilek?

PRAŽSKÉ UZENÁŘSTVÍ 638 Queen St. West, T O R O N T O , ONT., M6J 1E4 Tel.: (419) 364-1787

Až přijedete do Kitcheneru, navštivte krajanskou

RESTAURACI M E T R O 164 Victoria Street N o r t h . K i t c h e n e r . O n t a r i o . Tel.: (519) 743-2720

Deset d r u h ů ř í z k ů a dalSi j í d l a . Otevřeno sedm dni v týdnu.

•

ČTENÁŘŮM SIXTY-EIGHT PUBLISHERS, Corp. Jak jsme slíbili, ještě letos v srpnu vydáme zbývajíci dva díly Hrabalovy autobiografie, jejíž třetí díl PROLUKY jsme vydali v říjnu 1986. Jsou to: SVATBY V DOMĚ — Vypravěčkou je opět paní Hrabalová, autor text označil za "Dívčí románek", a vyprávěni začíná seznámením manželů Hrabalových. Cena $11.75 VITA NUOVA, v němž pani Hrabalová dovádí vyprávění až do doby, než se jeji manžel stal slavným. Cena $12.25 PROLUKY, kde paní Hrabalová vypráví o dramatických událostech za sovětské Invaze a po ní. Cena $11.75 Objednejte na SIXTY-EIGHT PUBLISHERS, Corp., Box 695, Station A, Toronto, Ont. M5W 1G2, Canada. 5

Zajímavosti ze světa Nathalie Malinová

Jak to bylo s Erasmovou cenou 1986 "Byla to zvláštní atmosféra. Osvětlený prostor rotterdamského kostela sv. Lorence. Plný mužů a žen v nejdražších šatech, ověšených zlatými náramky, s náušnicemi plnými pravých perel a diamantů. Kdo neměl alespoň milión, nedostal vstupenku. Výjimku tvořilo několik emigrantů doplňujících kolorit." (Rudé právo 22. 11. 1986) Atmosféra skutečně navozena. Jak to tedy ale všechno doopravdy bylo? Praemium Erasmianum, Erasmova cena, se od r. 1958 každoročně uděluje osobnostem či organizacím, jež se mimořádně zasloužily o kulturní a sociálni vývoj v Evropě. Mezi jejími nositeli jsou např. Oskar Kokoschka a Marc Chagall (malířství, 1960), Sir Charles Chaplin a Ingmar Bergman (filmové umění, 1965), Claude Lévy-Strauss (antropologie, 1973), Karl Jaspers (filosofie, 1959), Jean Piaget (psychologie, 1972) - ale i Amnesty International (lidská práva, 1976) a Die Zeit a Neue Zürcher Zeitung (žurnalistika, 1979). O tom však Rudé právo své čtenáře n e i n f o r m u j e . Proč z d ů r a z ň o v a t význam ceny, která byla tentokráte udělena Čechovi - ale disidentovi: Václavu Havlovi. Proto tedy jde podle RP pouze o " . . . divadélko určené pro holandského masového diváka, aby u svých televizorů mohl zapomenout na své starostí . . ." Jenže tentokrát to vše bylo ještě pikantnější. Nakonec i pro toho holandského diváka — částečně i díky jeho vlastnímu ministrovi zahraničních věcí van den Broekovi.

Ale držmese napřed Rudého práva. Cena se tentokráte předávala "bláznu". Jak se prý pan Havel sám nazval. Autor článku se už samozřejmě neobtěžoval objasnit souvislost s Erasmovým nejznáméjším dílem "Chvála bláznovství". RP: ". . . jen 'blázen' prý může žít tam, kde není možné žít důstojně a smysluplně . . . zazdí, dělící svět na ty, kteří se mohou těšit z politické demokracie a sociální spravedlnosti a na ty, kteří nikoli . . . " A aby to vše bylo ještě bláznivější, Havlovu řeč přečetl v jeho nepřítomnosti herec (Jan Tříska) — aniž by RP stálo z a t o tuto jeho nepřítomnost vysvětlit. Asi měl pan Havel chřipku. Anebo mu prostě těch 200 000 fl (podle RP, podle holandských pramenů 100 000 fl) nestálo za to, aby vážil takovou cestu. A kdože mu tento — věru nemalý — obnos udělil? Prý ředitelé královské holandské petrolejové společnosti, šéfové banky AMRO (proč to množné číslo, když se tito pánové ve výboru ceny vyskytují po jednom?). A proč není třeba jmenovat profesory muzikologie, literární védy, současné holandštiny, novodobých dějin atd.?

Proč ne? Protože: ". . . Havel proti dalším kandidátům . . . měl jednu přednost. Měl přijatelný původ pro majitele burzovních akcií. Zřejmě se cenila povést rodiny, která před válkou vlastnila barrandovské ateliéry a palác Lucerna . . . Když ve třicátých letech statisíce lidí ztratily svou prácí, jeho otec prohrával na Riviéře... v ruletě 20 000 franků . . . pořádal hony, kde se střílely stovky bažantů . . ." Takže prý "třicet stříbrných" a "vrána k vráně". To proto, aby se čtenář RP třeba najednou nezačal divit, za co tedy pan Havel ten obnos, který si jisPRADEDKO MU SEDEL AKO WRZOAZNÝ tě každý hbitě přepočítá na TK či Kčs, vlastně dostal, když podle RP " . . . diNACIONALISTA, STARÝ OTEC AKO vácký ohlas Havlových her je mizivý a > KOZMOPOUTA.JA KVOL/ CHARTE y jež, jak potvrdili vídenští recenzenti A TY M EŠTE PÝTAŠ, PREČO PLÁCE?i jedné z posledních her, časo nechápou ani provozovatelé..." (provozují je tedy čistě jen proto, aby prodělali . . .) n

KOLA2 PAVEL TAUSSIG

6

Dále pak prý pan Havel obdržel cenu za antisocíalistické pomluvy (nijak v RP dále nespecifikováno, soudruh Doležal by se musel rozepsat o Chartě, a s tou je to v Československu, jak známo, jako s tím yettim: existují, ale nikdo je nikdy neviděl. Podle vžitých zvyků je V. Havel kádrován i přes své rodiče, oni nejenže si dovolili být bohatí, ale tím prý také automaticky za války spolupracovali s fašisty — snad prý i zloduch

Böhm (známý Julia Fučíka) k nim chodil na večeři. A vůbec, toto vše prý potvrzuje i herečka L. Baarová ve své knížce. Jenže: Kdo si v Československu může přečíst knížku L. Baarové Útěky (vydalo 68 Publishers), aby si zjistil, c o v l a s t n ě paní Baarová potvrzuje? A za tím vším stojí ale vůbec největší padouch — a sice princ Bernhard, manžel bývalé holandské královny, předseda výboru Erasmovy ceny. I na toho si RP ostře posvítilo. Kádrovácky: německý šlechtic, mladý člen SS (samozřejmě ani zmínka o jeho protifašistické minulosti za války), účastník úplatkářské aféry Lockheed . . . Princ Bernhard tedy vybral, spolu s ředitelem AMRO a petrolejářem, Havla na základě společné minulosti a původu, a proto, že V. Havel " . . . vyhlásil nenávistný boj společenskému zřízení, které znárodnilo Lucernu í barrandovské ateliéry . . ." Tak to vidíte, jak je to všechno jednoduché. ". . . Důvod, proč právě Havel dostal Erasmovu cenu je tedy zřetelný . . ." Jak komu. Myslím, že čtenáře RP z toho hlava nebolí. Jenže í v Nizozemí bylo vše komplikovanější, než je v kraji zvykem. Díky už jmenovanému ministru zahraničních věcí van den Broekovi. Politika nepálení sí prstů za žádnou cenu a přehánění téhož je pro něho typická. Když byla na cenu navržena celá Charta 77, postavil se proti tomu — vzhledem k možnosti "kompromitování královské rodiny politickým zaměřením Charty". Nakonec, hlavně díky sdělovacím prostředkům, došlo ke kompromisu: nikoliv Charta, ale její čelný představitel. A zcela poslední pikanterie: Praha odmítla visum členům výboru Erasmovy ceny. Tito pánové hodlali, když už se V. Havel nemohl dostavit do Nizozemí' osobně, předat mu cenu tedy v Praze. Ale nakonec V. Havel cenu přece jen dostal. Na nizozemském velvyslanectví. A jeden z největších humanistů nejen své doby se obrátil v hrobě.

•

Zápas o duši Polemická kniha Pavla Steigera, která odpovídá srozumitelným způsobem na základni otázky křesťanské víry, lidské existence a osobni odpovědnosti na základě bible, ne na základě lidských náboženských snah. Objednejte si tuto nekonvenční knihu na adrese: ZÁPAS O DUŠI 1647 Hummer Court Leadville, CO 80461, U.S.A. Cena letecky US$10 (U.S.A. a Canada US$7) nebo dobrovolný příspěvek.

Robert F. Lamberg

Za Arturem Londonem Člověk se musí narodit a musí zemřít, všechno ostatní dělá dobrovolně. (Z perliček Oty Hromádka) Tak nám zemřel Artur London. Ne, nezabili ho jako Franze Ferdinanda, což — jak víš — dosti znepokojovalo pí. Múllerovou. London zemřel v posteli, ve věku necelých 72 let. Pro "člena vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským" a "významného agenta americké rozvědky a trockistu" (držím se slov našeho věhlasného juristy Josefa Urválka z obžalovacího spisu A.D. 1952) věru smrt neobvyklá, nerevoluční, civilní, smrt — řekl bych dokonce — s maloburžoazním nádechem. Zbyly po něm nekrology. Pololevicový dánský list Politiken uvedl oznámení o smrti poukazem, že se u Londona jedná o "vůdce résistance ve Francii za války" — okolnost, kterou nám (a dokonce i již zmíněnému Urválkovi) zemřelý úspěšně zatajil. Kdo také věděl, že London (překládám z Politiken) "pocházel z dělnické rodiny ostravské a již jako čtrnáctiletý se stal členem komunistické strany. Z toho vyplynulo jeho uvěznění jakož i exil v Sovětském svazu a účast na španělské občanské válce. Od roku 1940 do roku 1941 byl vůdcem komunistických emigrantů ve Francii, kteří bojovali proti německé okupaci, až byl internován v koncentračním táboře Mauthausen . . ." Norský list Morgenbladet, ačkoliv značně konzervativní, využil také příležitost k posmrtné chvále našeho ex-krajana. Podle těchto novin vstoupil London do rodné strany až ve zralém věku šestnácti l e t " . . . a ihned nato byl zrazen, chycen, zatčen a zbit. On však mlčel a nikoho nevyzradil. Pustili ho, jelikož byl mladistvý. Ale jakmile mu bylo osmnáct, musel znovu do vězení... V roce 1934 ho Kominterna poslala do Moskvy, kde potřebovali muže jeho kalibru ... 1937 přijel do Španělska, kde byl včleněn do generálního štábu interbrigád ... Účastnil se mnohých tvrdých bojů a byl jedním z posledních interbrigádistu, kteří opustili španělskou zem . . ."

Když jsem se ještě toulal po plážích v Riu, poznal jsem jistou Daisy Lambergovou, pěknou ženskou, klenot brazilské "raca cósmica". Brzy jsme přišli na to, že jsme spřízněni nejen duševně: její praděd Mauricio byl

identický s bratrem mého dědečka, Moritzem. Jenže Daisy tvrdila, že Mořic byl rakouský hrabě — a já ji musel zklamat všední pravdou: Kmet z Miroslavi (okres Moravský Krumlov) byl zkrachovaným studentem a vyučeným fotografem. Před výčitkami rodiny (za tatínka měl důstojného rabína) a neúspěchy v c.k. rezidenčním městě Vídni, kam z Miroslavi šel za štěstím, utekl neznámo kam — j a k se později ukázalo do Brazílie . . . Proč tu epizodu uvádím? Abych doložil, že lidský tvor cítí potřebu povznášet se nad všední a šedou skutečnost. Co pro Daisynku předek modré krve, to pro levičáka dělnický původ jeho hrdinů (a to zejména u té většiny levičáků, která se lopaty štítí — ale to nechrne teď stranou). A tak se tedy z (malo?-)buržoazního synka Artura stává praporečník slavné ostravské třídy dělnické, alespoň na stránkách kodaňské Politiken. Slovník českých spisovatelů (68 Publishers) uvádí, že London pocházel z rodiny živnostníka; z Londonovy autobiografie se dovídáme — i když až po nějakých mlhavých oklikách, — že měl tatínka malého podnikatele. Vanitas vanitatum vanitas. Pro normálního člověka by měl "třídní původ" mít stejnou důležitost jako die Rasse, totiž veškerou žádnou.

Jen nevím, koho s. London měl zrazovat (a prosím, nezradil): s. Gottwalda, který právě tehdy dosti pohodlně, totiž z lavic parlamentu, "bolševizoval" KSČ a o dvacet let později nařídil likvidaci Slánského bandy? Nebo s. Frieda, Jílka, Bolena — tehdejší přední partrabótniky? (O ty se strana postarala sama.) Nebo s. Slánského? (Toho London nakonec zradil, i když ne právě pod pendreky zběsilých prvorepublikánských zabijáků . . .) London sám ve své knize tvrdí, že rozděloval mezi vojáky "protiválečné letáky" a že ho proto zadrželi. Přežil to — stěží by byl po roce 1948. Každopádně ho buržoazie ve svých kasematách dlouho nedržela: roku 1934, ve věku 19 let, sl užs. London mohl hrdé vykračovat po Krásnoj ploščadi. Škoda, že se nebožtíka nemůžeme zeptat, jestli zná stařičký vtip o zadrženém uprchlíkovi, kterého s. Novotný při jednom ze svých inspekčních zájezdu mezi prostý lid našel v Bohnicích. Na rozhořčený dotaz s. prezidenta, jak to, že chycený utečenec tráví své dny v ústavu pro choromyslné a ne v Jáchymově, vysvětlil ředitel ústavu: ". . . chytli ho sice na hranicích, ale na východních . . ." Ať je tomu jakkoliv, nemám ještě stále jasno, jestli Artur jel do té Moskvy za svobodou exulanta (Politiken) nebo na služební cestu, placenou Kominternou (Morgenbladet).

Se Španělskem je to jednodušší: Na frontě občanské války s. Londona neviděli — zdržoval se v zázemí. Mým svědkem je Ota Hromádko, starý anarchista, který se na nějaká desetiletí stal komoušem, až za lidodemo mřížemi z toho procitl. Ten na rozdíl od Artura na frontě byl. Čím se London ve španělském zázemí zabývaJ, to se neví. Třeba byl propagandistou, třeba něčím horším. (Vzpomeňme si na ty různé "bezpečnostní služby", podléhající NKVD, které činily život v zázemí někdy nebezpečnějším než na frontě . . . ) Ve své knize "ĽAveu" se London různě odvolává na francouzského komunistu André Marty. To je špatné, dokonce velice špatné omen: Marty byl totiž jedním z nejobávanějších likvidátoru různých těch úchylkám ve Španělsku, kteří sice proti fašismu bojovali, ale stejně moskevského bůžka neuctívali tak, jak si to NKVD přála. Prameny — a těch je mnoho a jsou spolehlivé, jelikož západní — neuvádějí nic, co by nasvědčovalo, že London po odchodu ze Španělska měl jakékoliv důležité postavení v organizaci komunistických emigrantů v Paříži. (Na okraj: O špinavé hře, kterou KS Francie z příkazu Moskvy s těmito emigranty hrála, víme dnes také hodně.) Ale o to ani nejde: London jako disciplinovaný soudruh, kterým byl, již z velmi jednoduchého důvodu nemohl v letech 1940-41 bojovat proti nacistům, jak to nekrology tvrdí: Strana mu takovýto boj zakázala, vždyť platil nacisticko-sovětský pakt. Leda tak v druhé polovině roku 1941, to už bylo po paktu. V roce 1942 Londona však zatkli, takže mu moc času na to, aby se stal "vůdcem résistance" vlastně nezbylo.

Většina z nás patrně četla Londonův "ĽAveu", třeba viděla i film Costy Gavrase, natočený podle této knihy, která se hemží polopravdami a kde se leccos dokonce uměle zamlčuje. Nicméně: kniha i film — a zejména tento, protože lidé se raději koukají na obrázky, než by četli — se zasloužily o odhalení (po kolikáté již?) pár totalitních odporností, na které se vždy znovu zapomíná nebo které se úmyslně vygumují z povědomí. Takže London si ve zralém věku (myslím, že dosti pozdě) nějaké ty zásluhy opravdu získal. Již zmíněný Hromádko popisuje ve svých pamětech ("Jak se kalila voda"), jak London ještě půldruhého roku po svém odsouzení chodíval na podnět St B za vyšetřovanými do vězení a žádal na nich, aby se přiznali k nejrůznéjším (nespáchaným) zločinům. Honni soit qui mal y pense — i právo na strach patří mezi lidská práva. Kdo by už chtěl za to platit, být hrdinou? London nechtěl, třeba se změnil od 7

dob svých — držím se nekrologů — hrdinských činů ve Francii a Španělsku. Politiken tvrdí, že "London si zachoval své komunistické přesvědčení . . ." To se mi zdá dosti možné: Credo quia absurdum. Naproti tomu zní méně přesvědčivě úsudek Jacka Langa, bývalého socialistického ministra kultury Francie a obdivovatele vládců nikaragujských a kubánských, podle kterého zemřelý byl "levicovým humanistou, který svůj talent postavil do služeb s v o b o d y . . . "

•

Poznámka redakce: Ivo Fleischmann napsal do únorového čísla Listů 1987 nekrolog Artura Londona, psaný přesně v tom duchu, který Robert F. Lamberg kritizuje. Fleischmann zde píše, žeby se nemělo už "v duchu chmurného a často nevraživého historismu rozhodovat, kdo byl či nebyl 'stalinista',"a naznačuje, že London jím zřejmě nebyl, protože ho Francie (nezapomeňme že socialistická) "povýšila do řad své Cestné legie. Bylo by, zdá se mi," pokračuje Fleischmann, "třeba rozlišovat mezi těmi, kdo v jedné době horoucně obdivovali člověka (rozuměj Stalina, pozn. red. Západu), který v jejich naivní mysli ztělesňoval dobro, a těmi, kdo věděli o všem a cynicky sloužili krutému despotovi, puzeni jen vlastním prospěchem." Lze někde najit příkladnější simplifikaci skutečnosti? Věc je totiž ta, že pokud jde o Stalina, lidé se nedělili na nic nevědoucí naivky, a na zasvěcence z Kremlu. Naivky existovaly — příslovečné "domovnice" nebo Ivany Hrozné ze Škvoreckého Miráklu — a jim ovšem nelze dobře mít za zlé, že byly politicky pitomé. Pak existovali lidé ze Stalinova okolí, kteří byli to, čemu se říká "insiders" — věděli o Džugašviliho zločinech z první ruky. Obě ty skupiny však byly nepočetné. Daleko největší skupina byli lidé, kteří — pokud se o ty věci vůbec zajímali — věděli, že ty věci nejsou takové, jak je k věření předkládala partajní propaganda. Jaké přesně jsou, nevěděl možná skoro nikdo, ale že není vše v pořádku, věděl každý. Kromě partajní propagandy existovaly totiž publikované prameny velmi věrohodných osobností, včetně historiků a politologů, nebo dojmy takových jistě nikoli zaujatých lidí, jako byl André G ide, o jejichž existenci mohly nevědět právě jen ty naivky, nikoli lidé intelektuálního kalibru Artura Londona, ostatně přítele Arthura Koestlera. Lidé jiní než naivky, kteří obdivovali Stalina, měli by se proto vymlouvat na jiné věci než na "naivitu". Třeba považovali knihy psané z pozic kritických ke komunis8

mu za "buržoázni lži", i když zase jen velmi naivní lidé mohli Gida nebo Koestlera odmítnout šmahem jako lež (nebo u nás např. Weilův román Moskva-Hranice). Nebo — a to je mnohem pravděpodobnější — milióny obětí Gulagu se jich osobně nedotýkaly: je známo, že smrt jednoho člověka dojme víc než gulagové hekatomby, a nepocítivše nic takového na vlastni kůži, bylo jim to ľ podstatě jedno. Anebo jim to jedno nebylo, ale vyznávali známou zásadu o tom, jak lítají třísky, když se kácí les. Takováhle vysvětlení — spíš než exkulpace — bychom mohli přijmout, ale černobílé dělení na pitomce, zasvěcené a nic mezi tím, to, s prominutím, pane Fleischmann, přijmout nemůžeme. Simplifikace je i to, co píše Fleischmann o "insiders"z Kremlu: že "sloužili krutému despotovi, puzeni jen vlastním prospěchem". Někteří možná (Beria?), většinou však se před ním třásli strachem, jak dobře zachytil Solženicyn, a sloužili mu prostě z obyčejného lidského děsu. Samozřejmě že komponenta vlastního prospěchu tam byla taky, ale riziko kariéry pod Stalinem bylo tak veliké, že strach se zdá být rozhodující. London, který ve Španělsku byl např. blízkým spolupracovníkem André Martyho, vědět lip než jiní, jak se věci mají. Přečtěte si třeba, co o André Marty m píše Ernest Hemingway v Komu zvoní hrana, a Hemingway sympatizoval se španělskou republikou. London byl u toho, když se vraždilo pro "ideologické úchylky", a sloužil "krutému despotovi" Martymu zřejmě bez námitek. Budiž mu země lehkou. O co se ale vlastně opravdu zasloužil, to je otázka.

Stanislav Relnli

Jak počítat lebky 23. srpna 1986 se poprvé v mnoha zemích světa připomínal "Den černých stužek". V Kanadě a v jiných zemích se sešly skupiny uprchlíku z těch zemí, které jsou dnes pod komunistickou vládou. Byly zastoupeny všechny země "východní" (t.j. střední) Evropy, a Afghánci, Ethiopané, Vietnamci, Číňané nebo jiní, podle toho, jak se v kterém městě lidé dali dohromady, a demonstracemi a projevy dali najevo, že se dosud nezapomnělo na 23. srpen 1939, kdy nacisté podepsali se Sověty smlouvu o neútočení, rozdělili si Evropu, společně obsadili Polsko, dodávali si navzájem stroje a suroviny, prostě byli jak dvě milující se hrdličky. Když se tato akce v Kanadě připravovala, lidé ze sovětského vyslanectví v Ottawě šíleli. Odhodlali se dokonce k neslýchanému kroku — do všech větších měst, kde se akce připravovaly, poslali tiskového atašé a jeho lidi, kteří přesvědčovali noviny a televizi, že "ta individua" z Black Ribbon Day Committee jsou fašisté, nacisté, že jsou placeni CIA, Reaganem, Izraelem, Kukluxklanem a vším možným. Noviny to pak vyzvonily občanstvu. Dne 8. srpna 1986 dokonce sovětské vyslanectví vydalo tiskovou zprávu, ve které stojí:

•

Služba čtenářům Moravák 48, nekuřák, katolík, vdovec po lékařce, hledá hodnou a čestnou mámu I bez flexu. Zn.: "Život v USA".

Naši vtipálkové Lidová demokracie, 4. února 1987 Všech 250 kandidátů navržených Demokratickou frontou Albánie bylo v neděli zvoleno za poslance Lidového shromáždění. Voleb do nejvyššího orgánu státní moci se zúčastnilo 100 procent registrovaných voličů. Všichni odevzdali svůj hlas jednotné kandidátce Demokratické f r o n t y Albánie. Jeden hlas byl shledán neplatným. LEONID SOKOV: VŮDCOVÉ XX. STOLETÍ

"Je politováníhodné, že Kanaďané, kteří upřímně nenávidí fašismus, budou vystaveni podvodnému aktu protisovětské propagandy, která se jmenuje 'Den černých stužek'. Některé skupiny a individua se pokoušejí zasévat nenávist vůči Sovětskému svazu, používajíce neslavné metody nacistického dr. Goebbelse, překrucujíce historická fakta a antikomunismus. Tato kampaň byla vyvolána odporem k výsledku druhé světové války je vítězství Sovětského svazu a protihitlerovské koalice včetně Kanady a porážka nacistického Německa." Překládám to přesně, ale oni zřejmě s tímto tiskovým komuniké pospíchali tak, že si je ani po sobě nepřečetli. Pak se jim tam dostaly nesmyslné slovní vazby. Pokračujme však: "Mezi účastníky jsou průkazně ti, kdo sympatizovali s nacisty za války. Tato kampaň je urážkou památky miliónů, které sloužily a zemřely na straně Spojenců v druhé světové válce, mezi nimi Britové, Kanaďané, Sověti a ostatní, takže svoboda a demokracie mohly zvítězit. Je to obzvláštní urážkou sovětského lidu, který ztratil 20 miliónů mrtvých, kteří bránili svou zemi a osvobodili Evropu od nacistické okupace." Prohlášení č. 137 pokračuje pak dále, ale opakuje stejné argumenty ještě jednou. Veledílo politického přesvědčování to tedy není, a pravda, jako vždy, je pro ně děvkou všeho schopnou. Zaujal mě však jejich poslední argument. Už jsem jej slyšel mnohokrát, a každý se před ním skloní. V minulosti se jím zdůvodňovalo paranoidní chování sovětských politiků a tisku, horečné sovětské zbrojení, prosté všechno, co Sověti tropí a lidem se to nelíbí. Podle tohoto argumentu poznáte agenta, souběžce a každého, kdo nestudoval dodatečně dějepis. Kolik těch sovětských mrtvých vlastně bylo, a jak to, že jich bylo tolik? Ještě v roce 1947 prohlašoval Mikojan, že "vítězství bylo dosaženo s minimem ztrát". Teprve později se začal zase nosit soucit a "krvácející srdce", jak je nazývají Anglové, začala mluvit i do politiky. V šedesátých letech tedy stratégové propagandy začali mluvit o dvaceti miliónech mrtvých. Němců na Rusi padlo asi sedm miliónů. Znamená to, že na jednoho mrtvého Němce tedy padli tři sovětští občané. Skutečné číslo je asi vyšší. Někteří historici je odhadují na třicet miliónů. Důležité ovšem je, jak a proč padli. Ve dvou letech mezi uzavřením Smlouvy o přátelství mezi nacisty a Sověty a nacistickým útokem na SSSR Hitler dobyl většinu Evropy a měl k dispozici prakticky všechen evropský průmysl a materiálové zdroje. V roce 1941 byl mnohem silnější než v roce 1939. Naproti tomu Stalin se

ani nepokusil vybudovat obranná zařízení v oblastech, které mu Hitler přidělil. Zato se tam věnoval řeznické práci, která stála mnoho životů sovětských občanů. Po rozdělení Polska zahájili oba diktátoři, Hitler i Stalin, vládu teroru v obou polovicích země. Protože některé oblastí byly připojeny k SSSR natrvalo, musí počítat Sověti oběti jejich teroru mezi oněch dvacet miliónů mrtvých. Z dvanáctí miliónů obyvatel, kteří žili v sovětské zóně Polska, jich bylo asi milión nebo milión a pul povražděno na místě nebo deportováno a pobito později. Každý, kdo se nějak lišil od anonymní masy, kněží, funkcionáři Červeného kříže, lidé, kteří znali esperanto, filatelisté a podobní zmizeli i se svými rodinami. Nakonec sbírali i zemědělské dělníky. Váleční zajatci byli hromadně vražděni. 14.000 polských důstojníků z Katynu a jiných míst by také mělo patřit do oněch dvaceti miliónů. V roce 1939 napadli Sověti Finsko. Finové samozřejmě nechtěli válku s velkým sousedem, ale bránili svou zemi výborně. Nikita Chruščev ve svých memoárech říká, že ve Finsku padlo asi milión sovětských vojáků. Ti do dvaceti miliónů patří, i když jsou obětí Stalinova imperialistického dobrodružství a ne obětí nacistů. Do počtu patří i občanétří baltických států, kteří byli deportováni a likvidováni v letech 1940-41. Existují seznamy jmen a adres obětí tohoto období. Jejich počet vzrostl po okupaci těchto zemí nacisty, kteří nebyli lepší, a ještě více po znovudobytí těchto zemí komunisty. Dnes už nikdo nesepisuje seznamy. Z toho všeho nám vyplývá, že už předtím, než Hitler napadl Sovětský svaz, měli tam na kontě druhé světové války minimálně dva, možná tři milióny mrtvých. Naprostá dezorganizace Rudé armády po červnu 1941 a neschopnost velitelů stála množství životů. Kdo za ně může? Nacisté nebo komunisté? V prvních dnech války mělo pobíjení vězňů a jejich deportace přednost před obranou vlasti. Nebyly vagóny na válečný materiál. Byly však vagóny pro vězně. Milión dobře ozbrojených a vycvičených stráží NKVD hlídalo Gulag, a nešlo bránit zemi proti Wehrmachtu. Na druhé straně Ukrajinci, Rusové a ostatní národnosti vítaly nacisty jako osvoboditele. Celé pluky se vzdávaly, a mnozí nabízeli, že budou bojovat proti komunistům. Tak např. dne 22. srpna 1941 se vzdal celý 436. pěší pluk pod vedením plukovníka Kononova a do konce války bojoval na straně nacistů. Nejsem na jejich straně: popisuji fakta. Hrozím se však toho, že Hitler mohl tímto způsobem nad Sovětským svazem zvítězit. Celkem měli nacisté ve svých zajateckých táborech 5,754.000 sovět-

ských válečných zajatců, z nichž mnozí byli ochotni za nacisty opravdu bojovat. Hitler, oslepený rasistickou ideologií, nikdy této příležitosti nevyužil. Ruským podlidem ani nerozpustil kolchozy. Nechal zajatce pomřít hlady a zimou. Před koncem války jich zahynulo 3,700.000. Jen milión-jich přežilo strašlivé podmínky německých zajateckých táborů. Stejně však bojovalo téměř milión sovětských občanů na německé straně, tedy proti sovětské zemi a proti Stalinovi, po celou dobu války. Byli to tzv. HiWís, Hilfswillige, a byli roztroušeni po německých jednotkách, nebo byli organizováni v jejich vlastních. Existovaly divize Turkmenů, Kalmyků, Arménů, Azerbejdžánců, Gruzínců, tři ruské divize pod generálem Vlasovém, První ruská národní armáda vedená generálem Smyslovským, divize kozáků a mnoho jiných. Druhá světová válka byla v tomto ohledu vlastně pokračováním občanské války roku 1917. George Orwell, který byl v té době válečným korespondentem v Normandii, napsal o dvou "Rusech", kteří byli chyceni v německých uniformách ve Francii. Mluvili jazykem, který nikdo nedokázal rozeznat. Po dlouhém vyšetřování se zjistilo, že to byli dva tibetští pastevci, kteří se na začátku války omylem dostali na sovětské území, byli chyceni, jejich stádo bylo snědeno a oni sami byli zařazeni do Rudé armády. Později byli zajati Němci, sloužili v severní Africe a pak ve Francii. Po celou dobu jim nikdo nerozuměl, a oni sami nechápali, co se s nimi děje. Všichni ti, kteří padli v těchto protisovětských jednotkách, určitě patří do seznamu dvaceti miliónů sovětských padlých. Padli však na nesprávné straně. Nic podobného neexistovalo u ostatních Spojenců. Britové a Američané v německých zajateckých táborech byli lákáni do podobných služeb, ale kromě pár ožralků to nikdo nebral vážně. Důležitým faktorem v tomto ohledu byl fakt, že Sovětský svaz nepodepsal Ženevskou dohodu o válečných zajatcích z roku 1929. Stalin zcela popíral existenci sovětských válečných zajatců. Všichni zajatci bylí zrádci Sovětského svazu. Hekl: "Sovětští váleční zajatci neexistují. Sovětský voják bojuje až do smrtí. Jestliže se rozhodne vzdát se, je automaticky vyloučen ze sovětského společenství." Stalin dokonce odmítl pomoc Mezinárodního červeného kříže, který zajatcům z jiných zemí po celou válku dodával balíčky a kontroloval podmínky v zajateckých táborech. Sovětští vojáci neměli ani tuto ochranu. Kdo byl tedy vinen jejich smrtí? Během války se Hitlerovi podařilo nemožné. Rusové a ostatní sovětské národy poznaly, že bojují o život, a že 9

VLASTA C. 8/85

musí zvítězit i za cenu toho, že i nadále budou pod komunismem. Hitlerzničil většinu válečných zajatců, a po nich začal ničit i civilní obyvatelstvo. Nacisté byli v tom okamžiku horšími nepřáteli než komunisté. Na konci války bylo v německých rukách mnoho sovětských občanů. Asi tři milióny byly v táborech otrocké práce, kde s nimi nacisté zacházeli nelidským způsobem. Dva milióny byly v nacistických koncentračních táborech, a v zajateckých táborech jich bylo asi milión. Asi milión sovětských občanů sloužilo v nacistické armádě. Další milión byli uprchlíci z SSSR, kteří odešli na západ, když Němci začali ustupovat. Celé vesnice, kmeny z Kavkazu, celé okresy se stěhovaly. Byly tam tisíce Menonitů a ostatních církví. Krátce před koncem války byla podepsána jaltská dohoda mezi Stalinem, Churchillem a Rooseveltem. Jedním z bodů této dohody byla repatriace občanů bojujících zemí. Stalin naléhal na to, aby byli všichni do SSSR repatriováni bez ohledu na jejich přání. Tak západní mocnosti vrátily skoro všechny občany SSSR zpět. Většina odmítala se vrátit. Ani ti, kteří byli do Německa zavlečeni proti 10

své vůli do pracovních táborů, se nechtěli vrátit. Vláda Sovětského svazu považovala nejen válečné zajatce, ale všechny sovětské občany, kteří se dočasně dostali mimo dosah její moci, za zrádce. Tato politika byla uplatňována už před válkou. V roce 1940 se vrátili do SSSR zajatci z Finska. Byli slavnostně přijati, a přímo odvezeni do táborů na severu. Vůbec nezáleželo na tom, za jakých podmínek byli zajati a jak se v zajetí chovali. Do Gulagu šla i číšnice z dustojnické jídelny, náhodou zajatá Finy. Stačilo, když se sovětský voják dostal za linii německé fronty na krátkou dobu. Berijaajeho NKVD likvidovalo celé velké jednotky, které se probojovaly zpět z obklíčení. Všichni ti, kdo spatřili jen něco ze "života na západě", byli poznačeni navždy. Celkem asi pět a půl miliónu sovětských občanů bylo repatriováno do SSSR. Z nich, podle svědectví historika Nikolaje Tolstého, dostalo trest smrti nebo 25 let v pracovním táboře asi 20%. Asi 15-20% dostalo tresty mezi pěti a deseti lety, 10% šlo do exilu v okrajových oblastech Sibiře na nejméně šest let, a ostatní byli přiděleni do Donbasu a jiných zničených

oblastí. Jen asi 15% se smělo vrátit domů, ale zřídka našli uplatnění. Tyto hodnoty se nesčítají dohromady do celých 100%, protože někteří se nikdy nedostali do SSSR. Buď byli popraveni na místě, nebo spáchali sebevraždu ještě před předáním sovětským bezpečnostním jednotkám. Typickým příkladem jsou krymští Tataři. Když Rudá armáda dobývala Krym, některým Tatarům se podařilo uprchnout na západ. Tisíce byly povražděny nacisty, protože jako mohamedáni měli obřízku a byli proto považováni za židy. Ostatní byli násilně repatriováni, ale nevrátili se na Krym, protože celý národ byl mezitím rozptýlen po Sibiři. Ti, kteří z nějakých důvodů, dobrovolně nebo nedobrovolně, opustili SSSR, reprezentují proto další velkou skupinu mrtvých, a Sověti je počítali určité do svých dvaceti miliónů. Vůbec nezáleželo na tom, jak se kdo choval, zda lízal nacistům paty nebo bojoval. Všichni byli vinni. Příkladem těchto lidí může být 8.000 sovětských válečných zajatců, kterým se podařilo utéct ze zajateckého tábora a připojit se k francouzskému hnutí odporu. I oni byli potrestáni. Kolik bylo vlastně těch, kteří takto zahynuli? Kde jsou jejich akta, otisky prstů, lebky? Kdo je kdy spočítá? A nakonec zbyli ti "dobří sovětští občané", kteří sloužili v Rudé armádě. Sověti nepočítali jejich ztráty. "Nas mnógo," říkali. Útočili za vražedných podmínek, byli posíláni Stalinem a dalšími naprosto nezodpovědnými veliteli do sebevražedných útoků. Za nimi šly jednotky NKVD a jely tanky. Kdo se obrátil zpět, byl na místě zastřelen. Stalinova vojenská neschopnost stála milióny životů. Ve válce zahynulo snad dvacet, snad třicet miliónů sovětských občanů. Bylo jich téměř tolik, kolik jich zahynulo v Gulagu, a možná o něco méně než v čínské kulturní revoluci. Snad se na ně někteří z nás pamatují. V našem gymnáziu v Rakovníku byli Vlasovci a prosili o chleba. My kluci jsme je nenáviděli, protože nosili německé uniformy. Pamatuji i proudy uprchlíků z východu, z nichž mnozí nemluvili německy. Na vozech s koňmi, k smrti unavení, cestovali na západ. Pro nás to byli zrádci. Teprve mnohem později jsme se dověděli, jak to s nimi vlastně bylo. Ještě jsme nevěděli, že ani pro ně, ani pro nás nebylo úniku. Kdo hodí kamenem? A kdo ty, kteří zahynuli mezi dvěma kameny nacismu a komunismu, využívá ještě dnes ke své propagandě? Většina z nich neumírala za vás, soudruzi z nomenklatury. Nechte už je na pokoji v jejich hromadných hrobech. Podobáte se při tom supům.

•

Jan Uhde

Sorela redivivus Padesátá léta tohoto století vyvolávají u různých lídí různé asociace. Pro mnohé z těch, kteří vyrostli v zemích budujících socialismus, se toto období spojuje s nedělními brigádami, vypínáním elektřiny v domácnostech a politickými procesy. Oficiální umělecký styl té doby byl socialistický realismus — čím více se jej kulturní činovníci pokoušeli definovat, tím nesnadnější bylo pochopit jeho estetické principy. Přesto se po dlouhá léta vyžadovalo tvořit v duchu této nepoužitelné formule, a kdo se stavěl na odpor, proti tomu se zakročilo administrativní cestou. Lid, jehož jménem socialistický realismus rád zahaloval svou nesmyslnost, se mu smál: z kostrbatého desetislabičného názvu udělal s notnou dávkou sarkasmu sorelu. Od oněch bohatýrských dob se převalila pěkná řádka let, a ani se sorelou se to už v jejích vlastech nemyslí tak vážně, jako kdysi. Budovatelské filmy spí většinou v archívech, knihy ze školení podpírají křivonohý nábytek. A pro čumpelíkovské olejomalby se nějaké skladiště určitě také našlo. Komplikovanější je to s památkami architektonickými: ne každá měla tu čest, které se dostalo proslulému pražskému Stalinovu pomníku na Letné (jeho odstřel byl prý dokonce zachycen na film). A takty památky na josifovský styl stále stojí světu na odiv, od moskevské Lomonosovy univerzity až po oprýskané činžáky v českých a slovenských městech. Jejich kýčovitá zhovadilost útrpně trčí k nebi coby svérázné memento, jako rozbitá auta, která v některých zemích záměrné nechávají ležet na místě nehody. Kdoví, třeba to někomu pomohlo k rozhodnutí odejít tam, kde se takové věci už stavět nebudou . . . Avšak dějiny, jak mnozí vědí, nejsou tak milosrdné. Sotva tři desetiletí po smrti Velikého Učitele, a po světě (tentokráte tom západním) znovu rostou Leninské hory, přesněji jejich děti a vnoučata. Zbrusu novým domkům, domečkům a mrakodrapům se opět na fasádu přilepují dobře známé pseudo-antické, pseudo-barokní a pseudo-renesanční oblouky, sloupy, tympána, reliéfy, portály, věžičky, špičky a ornamenty pokradené a padělané ze všech možných i neexistujících kultur a epoch, nesčíslněkrát přežvýkané a vyvrhnuté, smíchané v jakémsi obludném fekálním melting potu osmdesátých let dvacátého století. Tady vůbec nejde o poctivou inspiraci kulturními hodnotami minulosti, jako tomu bylo např. v době renesance a jak proponenti tohoto staronového stylu honosícího se jménem postmodernismus rádi vy-

hlašují, ale především o kdoví kolikáté už přelévání a ohřívání dávno vychladlých zbytků, jež samy byly často zředěnými odvary již v době svého vzniku. Výsostné charakteristickým atributem této neosorely, jako ostatně každého kýče, je lživá pompéznost. Její raison d'être je předstírat: ubožákovi bohatství, arivistovi kulturu, polointeligentovi ducha, člověku plastikové éry trvanlivost tradičních materiálů, světu vnitřní prázdnoty a sobectví teplo lidské pospolitosti. Co jiného může nabídnout nefunkční, původních propozicí zbavené tympanon nad vchodem do suburbánního obchodního střediska? Anebo historizující přílepek nad střílnovým okénkem kuchyně právě dostavěné vilky? Honosné sádrové antické sloupy vroubící obloukové průčelí středozemního stylu nad vjezdem do garáže? Nevkusné ornamentace na úrovni čtyřicátého podlaží mrakodrapu, a budovy, jejichž linie vzbuzují dojem, že byly kresleny při záchvatu škytavky? Výstražných monumentů tohoto nového "stylu" je již po světě rozseto tolik, že jen jejich seznam by bylo možno vydat knižně. Tak tedy jeden příklad za všechny: V kanadském městě Mississauga (u Toronta, přibližně 400.000 obyvatel) nedávno vybujelo městské radniční centrum, jehož výstižnou charakterizaci lze doslovně a bez komentáře převzít z ad hoc reklamního materiálu. Tam se o tomto ne právě malém ni laciném komplexu (60.000m2 vnitřní užitné plochy, náklad 64,5 miliónů kanad-

Upozornění V katalogu na rok 1986/87, který vydalo Sixty-Eight Publishers, Corp., je omylem uvedena na stránce 17 chybná adresa. John Šrámek stále prodává a kupuje české a slovenské nové a antikvárni knihy. Též má na skladě magnetopásky, desky a suvenýry. Nezávazně si můžete vyžádat seznam na staré adrese: BOHEMIA BOOKS U.S.A. 53321 Vlila Circle, Utica Michigan 48087 Tel.: (313) 781-4107 ských dolarů, architekti: prestižní firma [sic!] Jones & Kirkland), hrdě praví, že jeho devadesátimetrová věž s hodinami představuje větrný mlýn, výšková ústřední budova symbolizuje zemědělský statek, boční křídlo budí dojem stodoly a kruhová zasedací síň městské rady reprezentuje sýpku. Popis je uzavřen slovy: "Tyto prvky jsou svázány budovou na jižní straně fasády, symbolizující stodolu." — Škoda, že si páni konšelé pro své schůzování nenechali postavit repliku kravína. Architektura je v mnoha ohledech svědkem doby, v níž vznikla, promítá se do nijak stupeň technické dokonalosti společnosti, tak i její duch. To platí nejen o sorele, ale i o její postmodernistické "kapitalistické" verzi. Vzájemná podobnost obou stylů ostatně není náhodná. Vždyť historizující aspekty v architektuře se objevují především v obdobích, kdy se na hladinu společenského dění dostávají regresivní proudy usilující o jeho mumifikaci. Na rozdíl od období sorelismu naráží postmodernistické násilí konané na našem životním prostředí jen na minimální odpor. Lidé moc rádi zapomínají — a nejdůležitějši" přece je, jak se věci zabalí. Všichni jsou tedy spokojeni. Nejvíce asi báťuška Josif v daleké promrzlé zemi pod kremelskou zdí, na jehož rtech spočinul lehký záhadný úsměv.

•

RADNIČNÍ CENTRUM V MISSISSAUZE V TORONTU

11

Československo Vladimíra Búrke

Rozsudek nad Jazzovou sekcí Když jsme před pěti lety na stránkách Západu projevili názor, že události, jež se tehdy začínaly rozvíjet kolem Jazzové sekce Svazu českých hudebníků, jsou — snad s výjimkou vzniku Charty 77 — nejdůležitější kulturně-politickou událostí, k jaké v Československu od sovětského přepadu v roce 1968 došlo, mnozí přátelé se usmívali, a sem tam někdo prohodil, že za tím názorem je zřejmě jazzový fanatismus pana Škvoreckého. Teď ale správnost naší analýzy situace potvrdila sama čs. stranovláda, protože v procesu ve dnech 10. a 11. března 1987 odsoudia předsedu Sekce Karla Srpa k šestnácti měsícům nepodmíněně, Vladimíra Kouřila k deseti měsícům nepodmíněně, Josefa Skalníka k deseti měsícům podmíněně na zkušební dobu tří let a Čestmíra Huňáka a Tomáše Křivánka k podmíněným trestům v trvání osmi měsíců na dobu dvou let. Proces — v dějinách světového soudnictví patrně unikátně — vyvrcholil surrealistickým vystoupením soudce Vladimíra Stiboříka, jenž obžalované (jimž v zápětí napařil tresty) vychvaloval do nebe jako lidi, kteří konali bohulibou kulturní činnost, některé jejich publikace prý četl, a ač všem nerozuměl, pochopil, že jde o knihy vysoké kulturní úrovně. Co podle pana soudce ovšem dělali obžalovaní nesprávné, bylo to, že k činnosti jim bylo odňato požehnání příslušných míst. Rozebereme si to logicky: oficiálně byli vedoucí činitelé Sekce obviněni, že zisk ze své činnosti, již provozovali ještě v době, kdy Sekce byla povolenou organizací, investovali do dalšího "podnikání" i poté, co Sekce byla rozhodnutím příslušných míst (Svaz hudebníků jl zrušit odmítl, a byl proto sám zrušen) zrušena. Tento legální zisk, ve výši prý půl miliónu korun, investovala Sekce, podle obžaloby, zejména do publikací Rock 2000 (naučný slovník světového rock'n'rollu), do knihy Ludvíka Kundery DADA (dílo o jednom z nejvýznamnějších uměleckých směrů dvacátých let) a do Stylistických cvičeni Raymonda Queneaua (překlad knihy experimentálních próz Exercices de style, kterou v Paříži vydalo přední nakladatelství Gallimard). Všimněme si tedy: Sekce nebyla obžalována ani ze strkání peněz veřejné organizace do vlastní kapsy, ani z vydávání protistátních nebo jinak škodlivých knih. Podrobíme-li stylistické cvičení pro12

kurátorky Dr. Jitky Ebertové, jež vypracovala obžalobu, a komediální vystoupení soudního prokurátora Petra Šnajdra prostému rozboru zdravým rozumem, celý zločin Sekce se scvrkne de facto na zločin ignorování vedoucí úlohy Strany a její existence jakožto jediného mocenského centra v zemi, bez jehož souhlasu občan nesmí udělat ani to, jak se jadrně vyjadřuje v lidové moudrosti, ale dámě se to napsat nesluší. . . Proces plné potvrdil jednu starou známou věc: rozdíl mezi demokracií a diktaturou je v tom, že v demokracii se smí všechno, co není výslovně zakázáno, kdežto v diktatuře se smí jen to, co je výslovně nařízeno. N e k o m u n i s t i c k ý nízká výměra trestů a závěr procesu, podobající se spíše ionescovské absurdní komedii než Vyšinskému. svědčí ovšem o situaci, jaká se v ČSSSR vytvořila jako následek střídavého pominutí smyslů sovětského fůhrera Michaila Gorbačeva, s nímž v době, kdy se proces připravoval, čs. stranovláda nepočítala. Nepočítala také s jinou věcí. Zájem o ČSSSR ve světě byl od Invaze mizivý: svět je totiž plný krve, že potíže skupiny spisovatelů, farářů a jiných intelektuálů v zemi, o níž, řečeno s Chamberlainem, "nic nevíme", nikoho — kromě lidí z té země — nevzruší. Stranovláda si tedy myslela, že ani její malý, zasmrádlý, stalinský proces proti hloučku jazzmanů svět nevyvede z míry. Jenomže tady šlo 0 jazz, a to je věc, na niž je háklivý 1 ten nejprůměrnější Američan, jenžsi jinak — kromě formálního vyjádření sympatie — nedá rušit spánek osudem třeba zavřeného dramatika. V masových médiích na Západě došlo tedy k výbuchu, jaký biľakovci nečekali. Seznam jmen lidí, kteří v U.S.A., v Anglii, ve Francii a jinde podepsali protestní prohlášení proti stíhání Sekce, je daleko pozoruhodnější, než takové seznamy bývají na protestech proti jiným věcem. Jenom namátkou vybírám: Edward Albee,

Kingsley Amis, Jean Anouilh, Joan Baez, Dave Brubeck, E. L. Doctorow, Marguerite Duras, John Fowles, Allen Ginsberg, William Golding, Juan Goytisolo, Paul McCartney, Wynton Marsalis, Arthur Miller, Toni Morrison, Gerry Mulligan, Iris Murdoch, Sonny Rollins, Alan Sillltoe, Susan Sontag, Tom Stoppard, William Styron, John Updike, Kurt Vonnegut a stovky jiných. Rada jazzových a rockových kapel pořádala koncerty ve prospěch zatčených, a na protestním shromáždění v New Yorku 2. ledna 1987 byla účast tak nečekaně vysoká, že se obecenstvo nevešlo do velké haly Newyorské univerzity a projev, čtení a hudba v hlavním sále (hráli např. slavný pianista Tommy Flanagan a basista z Kalifornie českého původu Michael Formanek) musely se přenést do několika dalších přednáškových sálů. S tím tedy biľakovci nepočítali, proto se proces několikrát odložil (zřejmě zuřivé debaty, zda konat či nekonat, mezi biľakovskouaštrougalovskou frakcí), proto tresty jsou tak nezvykle nízké (zřejmě kompromis dosažený ve výše uvedeném dilemmatu), a proto ono surrealistické vystoupení soudce Stiboříka (moderní forma známé akce Piláta Pontského?). Všechno to dokonale zapadlo do absurdistické superprodukce, k níž brzy nato došlo v Praze u příležitosti návštěvy Michaila Gorbačova. Zde se světu naskytl pohled na Pražany poprvé v historii komunismu v Československu skutečně nadšeně provolávající "Ať žije Sovětský svaz!", a ani naivním americkým reportérům tentokráte neušel ironický podtext tohohle sloganu. Doplnila jej jiná volání, např. "Míchaile, zůstaň v Praze!", jejichž smysl byl jasný všem, a nejjasnější ovšem sbírce známých masek na partajní tribuně, které jen díky dlouhým letům obličejového tréningu se nestáhly do výrazu zuřivosti.

JOSEF ŠKVORECKÝ MLUVl NA PROTESTNÍM SHROMÁŽDĚNI NA NEWYORSKÉ UNIVERZITĚ 26. LEDNA 1987

Libuše Škabová

Čs. právní normy Na dotazy čtenářů jsme se rozhodli uvést některá fakta z československých platných právních norem, se kterými se českoslovenští občané žijící v cizině mohou dostat do styku. Není ani příliš podstatné zda a jakým způsobem mají upraveny vztahy k ČSSR. Všichni, kdo odešli z ČSSR a platnost jejich výjezdní doložky skončila po 9. 5. 1968 byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky bez povolení čsl. úřadů. Poslední amnestie pro tento trestný čin byla vyhlášena 9. 5. 1968. Pozdější odsuzující rozsudky jsou tedy právoplatné. Toto neplatí pro osoby, které mají k čsl. republice vztahy upravené. Pokud se tak stalo zrušením čsl. občanství, zanikl právní vztah k bývalé vlasti z titulu zrušeného občanství. Občan se zrušeným občanstvím se pak z hlediska čsl. platného práva považuje za tzv. devizového cizozemce. Čsl. právní normy se omezeně na takovou osobu vztahují pouze pobývá-li na území ČSSR. Pokud si občan vztah k čsl. republice upraví tak, že je mu dodatečné povoleno vystěhování, čsl. státní občanství mu zůstává a je pak držitelem dvojího (eventuelně i většího počtu) občanství. Nezávisle na počtu získaných občanství (není-li mezi nimi státní občanství USA) je taková osoba stále považována Československou republikou za československého obCana a je tedy povinna zachovávat československé právní normy i v cizině. Osoby s upravenými vztahy mají na základě povinně podané žádosti o milost trest prominut. V podstatě ve stejné situaci jako osoby vystěhované jsou i ti, kteří neprošli žádným způsobem úpravy. Rozdíl je pouze ten, že "neupravený" občan nemůže do ČSSR cestovat, neboť tam na něj čeká výkon trestu. Československá republika považuje za československého občana i dítě Absurdní komedie par excellence. Nesmí nám ovšem dát zapomenout na osud odsouzených, zejména Karla Srpa a Vladimíra Kouřila. My přece víme, že sebekratší trest má v "lidové demokracii" potenciálně předlouhé následky. Jestliže se v Praze udrží v podstatě biľakovský směr, jaké asi zaměstnání po propuštění najde více než padesátiletý Karel Srp a ostatní? Muklové — i rehabilitovaní muklové — by o tom jistě mohli povídat. Proto, prosím, nezapomeňte na Jazzovou sekci. My v Západě na ni jistě nezapomeneme a další osudy jejích členu budeme sledovat víc než bedlivě. •

NACO SME SI ZA DRAHÉ PENIAZE UPRAVILI POMER, KEL NÁM TERAZ PRI NAŠEJ PRVEJ NÁVŠTEVE NIKTO NIČ NEZÁVIDÍ

KOLÁŽ PAVEL TAUSSIG

narozené v cizině, jestliže alespoň jeden z rodičů je čsl. státní občan. Československé právo se může osob žijících v cizině dotýkat i prostřednictvím příbuzných žijících v ČSSR. Takové osoby se mohou stát účastníky občansko-právních vztahů a to především těch, které upravují vztahy majetkové a rodinné. Z majetkových vztahů připadá v úvahu především otázka dědictví v ČSSR. Dědic, žijící v cizině má právní nárok na dědictví po zůstaviteli čsl. občanu, který žije v ČSSR. Předmětem dědictví může být majetek movitý i nemovitý. Pokud se týče vykonání tohoto právního nároku, je třeba si uvědomit, že čsl. právní normy zásadné nepřipouští vývoz peněz z ČSSR a ani jiných cenností např. zlata, drahých kamenů a předmětů historické a umělecké hodnoty. Tyto předměty lze vyvézt pouze je-li na jejich vývoz uděleno tzv. vývozní povolení, jehož udělení se posuzuje podle okolností případu individuálně. Z ostatních movitých věcí lze vyvézt pouze ty, jejichž vývoz povolují celní předpisy. Na věci ve vyhlášce neuvedené je opět třeba vývozní povolení. Stane-li se nabyvatelem dědictví občan, který již byl právoplatně odsouzen, dědictví nepropadá státu. Jiná je situace, stane-li se někdo dědicem v době mezi opuštěním republiky a právoplatným odsouzením. Takto nabytý majetek s jeho ostatním propadá na základě odsuzujícího rozsudku státu. Rodinné právo se může osob žijících v cizině dotýkat v oblasti rozvodů v ČSSR a výživného pro nezletilé děti, které žijí v ČSSR. Pro osoby rozvedené v ČSSR před emigrací nevyplývají problémy. Dojde-li v ČSSR k rozvodu manželství osoby již vyemigrované, je to zpravidla v její nepřítomnosti, kdy se nemusí vůbec o rozvodu dozvědět. Toto lze zjistit

na základě úředně ověřené plné moci pro někoho, kdo žije v ČSSR, popř. pro čsl. advokáta, dotazem u soudu, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště a nebylo-li, tedy u soudu, v jehož obvodu bylo poslední bydliště žalovaného před emigrací. Pro vymáhání plateb výživného na nezletilé děti žijící v ČSSR je podstatné, kde povinná osoba žije. S některými státy, povětšině evropskými a také se socialistickými má ČSSR uzavřenou úmluvu o vzájemném vymáhání výživného. Vymáháním výživného pro nezletilé děti se v ČSSR zabývá Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže se sídlem v Brně. Je to organizace s oprávněním jednat s cizinou. Rovněž pro jakékoliv právní zastoupení do ciziny je určena advokátní poradna s tímto oprávněním, na kterou se každý na základě úředně ověřené plné mocí může obrátit k ochraně svých práv a zájmů v ČSSR. Lze se na ně obrátit i v angličtině. Pro případnou potřebu uvádíme její adresu: Advokátní poradna č. 1, Národní třída 16, Praha 1, PSČ 110 00. |-|

Služba čtenářům Hľadám v Kanade alebo USA zamestnávateľa — sponzora v mojom obore. Zn.: "Čašník". Obstarám a vyřídím pro Vás cokoli v Evropě (např. zašlu balík příbuzným, postarám se o Vaši návštěvu, seženu dárek nebo informaci atd.). Václav Kopecký Bartholomäus 1 D 2000 Hamburg 76, West Germany

13

Jaroslav švestka

Dopis Jihočechům

G. HUSÁK 1987

V čísle 1/87 jsme pod titulkem "Pestrost myšlenek pana prezidenta" uveřejnili Husákův portrét a začáteční frázi novoročního projevu, tak jak otiskla Tvorba za poslední roky. Přidáváme letošní portrét se zahajující frází, naprosto totožnou jako ta loňská — že na prahu nového roku všechny srdečně zdraví jménem ústředního výboru strany, ústředního výboru Národní fronty, atd. Týž olověný frázotok až do konce projevu. Tak kde je, kam se poděla gíasnost, což už moskevské větry vůbec nic neplatí? Ne-li vánek nových časů v textu, třeba došlo ke změnám na fotografii. Ano, tam je trošku glasnosti: u téhož psacího stolu s týmž vybavením a květinami sedí týž státník, ale má novou vázanku: na loňské a předloňské její pruhy směřovaly dolů doleva, letos míří dolů doprava. V pozadí si stolečky vyměnily místo a objevily se i nové antikvárni hodiny ukazující starý, neméně antikvárni čas.

Služba čtenářům 183 cm, 73 kg, 46, dělník, nekuřák, bez závazků, by se rád seznámil a založil vlastní rodinu s ženou, která má zájem o rodinný život. Zn.: "Jedno dítě vítáno".

Antonín Bartůněk Colour TV Hi-Fi Sales, Service 144 K e n n e d y Rd. S. B r a m p t o n , Ont L6W 3G4 (416) 4 5 3 - 8 8 1 7

0

HITACHI

Prodej

JVC

Sales

A u d i o — Video — Service

14

2ádáte-li o otištění inzerátu (osobního), přiložte k dopisu 30 kanadských dolarů. Urychlíte tím dobu čekáni. Děkujeme Administrace Západu

Ústav pro středoevropská studia Několik čtenářů se nás ptalo po přečtení článku Marka Celinského ("Alternativa pro střední a východní Evropu", Západ 6/86), zda je možno spolupracovat s Ústavem pro středoevropská studia, o kterém Celinski v článku psal. Tento ústav se zabývá kulturou, historií a současnými problémy národů střední Evropy. Jeho vědecká, výzkumná a výchovná činnost je soustředěna na oblast mezi Adriatickým, Černým a Baltickým mořem, tedy na problémy Albánie, Běloruska, Bulharska, Československa, Estonska, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Polska, Rumunska a Ukrajiny. Tajemníkem ústavu je Dr. Jaroslav Franta a adresa je: Institute of Central European Studies, c/o Canadian Polish Congress Inc., 4530 Decarie Blvd., Suite 10, Montreal, Que., Canada H3X 2H5.

Poštou přišel dopis. Krátký text zněl: "Vzkaz do Temelína a okolí — Lidé, buďte dnes aktivní, nebo budete zítra radioaktivní." Podpis scházel — anonym . . . Ah, to češství! Cosi se nelíbí, cosi je nechtěno, ale je to jen pištěno z tmavé díry, po myším způsobu. Tak stačí jen zadupat . . . Je to ovšem urážlivé. Však konečně — proč nebýt "aktivní" i na základě anonymu? Pseudoprotest je namířen proti zahajované výstavbě jaderné elektrárny v jižních Čechách, v Temelíně. I při zamyšlení jen letmém je nabíledni několik vývodů. Občan baží po vyšší úrovni zvané životní, a už si vůbec nerozlišuje, že existují dvě hemisféry — materiální a duchovní. Masa občana spatřuje zvyšování životní úrovně zcela přímočaře ve zvyšování konzumu. Jaké procento občanů asi spatřuje vyšší životní úroveň třeba ve větším toku informací nebo ve větší volnosti cestování i přesídlování? Občan potřebuje auto. Občan potřebuje druhé, víkendové sídlo, prý bližší přírodě, kam se však snaží přetáhnout všechen městský komfort, takže v dohledu nakonec z přírody zbývá jen cosi zeleného, uprášeného. Občan chce odkládat oblečení bez ohledu na jeho opotřebování, jen z nicotných, prý estetických důvodů, které se módou zvou. Občan se chce stále více přejídat pokrmy co nejdražšími. Občan chce stále více vlastnit. Občan spotřebovává stále více energie. Dokazování, že fakta z předešlého odstavce vždy vedou ke spotřebě energie, je pominuto. Lze si to dovodit ná základě fyziky vyučované na základní škole. Spotřebovaná energie musí být také vyrobena, zcela jisté. Pokud bylo možné spotřebovávat energii vyrobenou jinde, byli Jihočeši idylicky klidní. Pranic je nezajímalo, že v Krušnohoří odumírají lesy a že tamní obyvatelé trpí za jejich spotřebu, především značným zhoršováním zdravotního stavu. Rychle mizí možnost vyrábět dostatek energie ze zdrojů, řekněme geologických. Zbývá pokusit se vyrábět energií přímější fyzikou. Samozřejmě i tato technologie má svoje zápory, ale relativně je opravdu "čistší" než technologie klasické. Výhodou — nevýhodou je fakt, že je o celé řady méně náročnější na přepravu paliva. To umožňuje — jaksi ekonomicky — vybudovat lokálně větší kapacity. Plán jaderné elektrárny v Temelíně je impozantní. 4x1000 megawattů! Osm chladících věží skoro dvě sté metrů vysokých, polovina reaktoro-

ven o výšce také poloviční. Značná část jižních Čech získá zcela novou dominantu. Jaderná elektrárna není stavbou kiosku s občerstvením. Jistěže se stavbou změní životní prostředí, a to nejen ve smyslu fyzikálním. Stavba krajinu zatíží i tisíci nových občanů. Tak se v přilehlých městech již v předstihu rozšiřují místní oddělení VB . . . Lze se jen nadíti, že s ohledem na fakt, že právě budované jaderné elektrárny jsou, i přes vládní sledovanost, celá léta za plánovanými termíny, že obecný stav ekonomiky se rychle zhoršuje, že se všechny investice jaksi protahují . . . Lze se i nadíti, že stavba v Temelíně nikdy v provozu nebude. O to hůře — relativně i subjektivně — pak ovšem bude občanovi obecnému. Ale to je od věci. Stejně tak je v tomto dopise záměrně ignorována otázka mrhání, marnění a nadspotřeby společenské, které jsou o řády větší vůči privátním. Tento list je reflexí na subjekt anonyma, nikoliv na vládní usnesení. Občane anonyme, nemůžeš přece na jedné straně popírat to, co na druhé straně potřebuješ! To je prosté hlupáctví. To by ses musel nejprve zříci auta, musel bys přestat po bytech skladovat šatstvo, vrstvit koberce a měnit nábytek, musel by ti k večeři stačit třeba omaštěný hrách nebo chléb s tvarohem. Musel by ses nejprve stát bojovníkem proti sobě, aby ses až poté mohl stát bojovníkem proti jaderné elektrárně. A to už bys asi ani neměl potřebu pištět z temnot. Pochybuji ovšem, že to dokážeš. Tak se ve jménu životní úrovně ve tvých intencích vyšší, dostaneš až k nevyhnutelnosti života v krajině neobyvatelné. (Tato věta je záměrně paradoxní, měla by být popudem k přemýšlení.) Pro jistotu však ještě shrnutí: Člověk je především živočich, jako takový žije ve světě fyzikálním. Základní, absolutní měnou fyziky je energie. Lidí přibývá a přibývá i nárok na spotřebu energie každého jednoho. Výrobu energie nelze zvyšovat do nekonečna, a to dokonce ani za cenu úplného zničení biotopu ne. Energetický kolaps je nevyhnutelný. Je to ještě spolehlivější cesta k sebezničení lidstva než je hrozba jaderné války. Vývody a závěry z tohoto textu jsem ochoten s kýmkoliv, nejen s adresáty tohoto kopírovaného dopisu, diskutovat. Jakékoliv námitky proti nim smetu, dovoluji si tvrdit. Tolik už dnes vím, abych mohl svoje stanoviska bezpečně uhájit. Tak ani nemám potřebu bát se vlastních postojů a tedy být anonymem. Ach, vy Jlhočeši, co si chcete namlouvat?

Humor Ivan Kraus

Protest Píšu Vám, abych vyjádřil své rozčarování nad tím, že jste můj příspěvek otiskli až za příspěvkem doktora A. Ve svém článku odpovídám na útoky doktora A., uveřejněné v jeho předposledním článku, nazvaném rád o b y v t i p n ě UPADLI' V L A S T E N C I . Z a -

řazením mého posledního příspěvku ECCE H U M U S až z a č l á n e k d o k t o r a A .

vzniká dojem, že ho napadám, ačkoli to byl on, kdo napadl mne za článek NAŠ C H A R A K T E R .

Doktor A. užívá ve svém příspěvku výrazu "posrpnový", který klade soustavně do uvozovek, ačkoli výraz poúnorový píše bez uvozovek. Tím dává prvému slovu hanlivého přibarvení. Samozřejmě se proti tomu ohrazuji. Jestliže nyní používám také uvozovek a píši "poúnorový", nejsem první, kdo s touto pejorativní interpunkcí začal. I když vím, že nezodpovídáte za tento druh interpunkce, očekávám, že mé uvozovky budou otištěny tak, jak je užívám. Musím také upozornit na to, že se doktor A. dopouští dalšího zkresleni, když cituje z mého článku NAŠ CHARAKTER a prokládá svévolně slovo bezcharakterní (proloženo mnou). Ve svém článku jsem toto slovo nikdy neproložil a činí-li tak doktor A., dělá tak o své vůli a slušelo by se, aby poznamenal: proloženo mnou (rozuměj jím) a nikoli mnou (rozuměj mnou). Za svou osobu mohu říci, že jsem toto slovo nenapsal proloženě od roku 1968. Doktor A. dále cituje z mé práce a používá výrazu "oktavánský údiv" (dáno do uvozovek mnou, v originále bez uvozovek), ačkoli v mé práci stojí jasně SEPTIMÁNSKÝ údiv (napsáno velkým písmem mnou). Pokud by Vám tyto odchylky od mého textu připadaly malicherné, upozorňuji, že dr. A. činí záměrně, tak aby změnil citovaný materiál ve svůj prospěch. Svědčí o tom také to, že za slovem národ udělal otazník, i když já jsem ve své studii tohoto znaménka tak nepoužil. Je otázkou, čeho chce doktor A. tímto otazníkem dosáhnout. Ve svém dalším článku — ČECHACCi, který otiskl v časopise Skutečně svobodné slovo, cituje dokonce nepřesně i kolegu H. Kolega H. píše nyní svůj vlastní protest a protože zásadně nemíní spolupracovat se zmíněným časopisem, očekává, že jeho příspěvek otisknete Vy, v příštím čísle Vašeho časopisu, v němž celá debata vznikla. Kolega H. doufá, že jeho článek otisknete hned na prvém

místě, jinak by byl nucen odhlásit předplatné Vašeho časopisu. Je rovněž neuvěřitelné, jaké pomluvy šíří doktor A. o události v hotelu U zeleného dubu, kde se konala, poslední konference na téma TOLERANCE. Doktor A. tvrdí, že jsem ho na toaletě hotelu napadl a vynadal mu do Sokolů. Mám na štěstí svědka, inženýra L., který se také v tu dobu nacházel na toaletě a jehož doktor A. napadl už před tím při diskusi v sále, když ho označil za zbabělce, který nepodepsal 280 000 slov. Šlo o podlé tvrzení, protože inženýr L. má z doby, kdy se tento manifest podepisoval lékařské potvrzení, svědčící o tom, že prohlášení podepsat nemohl, protože měl zlomenou pravou ruku. Doktor A. pak tvrdil, že inženýr L. mohl manifest podepsat rukou levou, když je levičák. Inženýr L. (který Vám také píše), může dosvědčit, že to byl právě doktor A., který mne napadl, když mne (při mytí rukou) označil za fašistu. Navíc se vyjadřoval hanlivě i o kolegovi H., jemuž nadával do východních Slováků. Pravda, podlehl jsem pak poněkud emocím, zejména když doktor A. urazil hnutí Charty a označil ji za c h a r i t u . (Proloženo mnou). Hrozil jsem mu fackou, kterou jsem mu však nedal. Tu obdržel doktor A. od inženýra L., pár vteřin poté, co označil jeho studii J. A. KOMENSKÝ A ODSUN NĚMCŮ za slátaninu. Pro informaci ještě musím uvést, že se pak na toaletu dostavili politolog J. a historik profesorT., kteří hned zakročili. Také politologa J. doktor A. urážel, když napadl jeho článek o Jižní Africe a tvrdil, že by neměl psát o černoších, ale o Černošicích. Na chodbě pak doktor A. prohlásil, že poslední román spisovatele K. NEPRAVDĚPODOBNÁ SVĚTLOST STÍ NU je pornografie a spisovatel, že je bývalý komouš. Velmi nerad se o těchto věcech zmiňuji, ale činím tak proto, že jsem přesvědčen, že musíme jednat podle Masarykova hesla — "Pravda vítězí?" Zároveň mi jde o to, aby čtenáři ve svobodném světě mohli sami posoudit, kdo z nás má úroveň a je skutečný d e m o k r a t (proloženo mnou) a kdo jím bohužel nikdy nebude!!! (tři vykřičníky jsou udělány mnou). Váš IK.

Služba čtenářům Elektrikář, 38 let, 7 let v Kanadě, hledá za účelem přesídlení do USA sponzora, který by mu nabídl práci alespoň na 1 rok. Také praxe v hydraulických a pneumatických strojích, vodoinstalatérské a svářečské práce. Odměna za zprostředkováni. Zn.: "Handyman" 15

Interview

Hlas Ameriky vysílá z Československa . . . Začato to v půli prosince nad ústřicemi, na které jsme všichni zarputile ždímali citrón. Naše redakční spolupracovnice Eva Limanová pořádala přátelskou večeři pro nás tři Kanaďany a pana ředitele. Tím posledním hostem nebyl nikdo jiný než ředitel čs. vysílání Hlasu Ameriky Pavel Pecháček. Začal jsem se ho vyptávat, když se podávaly krevety, vařené ve víně. A pak telefonicky, z Toronta do Washingtonu. Bylo to složité, ale stálo to za to. První část rozhovoru jsme stihli do červnového čísla. "This is the Voice of America. The following broadcast is to Czechoslovakia. (Zahřmí Yankee Doodle.) Dobrý večer, vážení přátelé . . ." Kdysi se v Československu říkalo Hlasu Ameriky "Praha III". Někdy vloni se neoficiální název této stanice změnil na "Prahu I". Nezávislý průzkum čs. veřejného míněni to potvrzuje těmito fakty: Skoro čtvrtina dotázaných (24.8%) poslouchá Hlas Ameriky pravidelně, 24.5% čs. obyvatelů ho poslouchá často, 36.5% občas. Celková poslechovost Hlasu je tedy 85.8%, zatímco jak BBC, tak i Svobodná Evropa mají výsledky nejméně o třetinu nižší. Jedním z mnoha důvodu popularity Hlasu je, že za vedení Pavla Pecháčka se vysílání časově zdvojnásobilo, změnil se jeho obsah i styl. Za Západ se vyptával Václav Táborský. Západ: Začni od Adama. Nebo od Pecháčka děda či praděda. Pavel Pecháček: Bude stačit, když začnu od Pecháčka otce. Táta byl zatčen Němci v roce 1940, dva měsíce před tím, než jsem se narodil. Prošel Pankráci, Pečkárnou, Terezínem, Waldheimem, ale vrátil se. Jeho nejstarší bratr padl poslední den války. Po válce začal táta dělat znovu do politiky, takže jsme se za necelé tři roky dostali zase do dalšího maléru. Pracoval na předsednictvu vlády jako první tajemník náměstka předsedy vlády šrámka. Několik týdnu po Únoru dostal varování, že má být zatčen. Tak šli s mámou několik kilometrů sněhem přes Kvildu do Německa. Mně bylo sedm let. Zůstal jsem s bráchou Jardou a sestrou Janou, skoro ještě nemluvňaty, u tety a babičky. Ale těch dalších dvaceti let života v Československu nelituju. Ono by mi to v dalším životě nějak chybělo. Já ty zážitky potřeboval, abych si mohl uvědomit, co je v životě důležité a co

není. S rodiči jsem se setkal až skoro po dvaceti letech. Taky mi tehdy představili novou sestru, které bylo patnáct a narodila se jim už v Americe. Z: To s tebou, jako se synem emigrantů, musel třídní boj přímo lomcovat... PP: Sranda to nebyla. Ale tehdy mi to ani tak nepřipadlo. Musel jsem si v sobě vypěstovat nějaké ty protilátky a nebrat to tragicky, ftíkal jsem si — co mi vlastně můžou udělat? V nejhorším případě budu třeba do smrti dělat závozníka, tak co? Věděl jsem, že doma velkou kariéru se svým původem neudělám. Když jsem se už v šedesátých letech dostal k zajímavé práci, bylo mi jasné, jak jsem zranitelný, že jenom stačí, aby na mě někdo ukázal prstem. Je zajímavé, že se mi nijak samotnému za hranice utíkat nechtělo. O nějaké postavení jsem se začal zajímat až teprve po mnoha letech na Západě. Důležité pro mě bylo, že jsem měl všude hodně přátel. A nikdy jsem nadlouho nezůstal nějak

ftEDITEL ČS. VYSÍLÁNI HLASU AMERIKY S FRANCOUZSKÝM PflEDSEDOU VLÁDY JACQUESEM CHIRACEM

16

zatrpklý nebo zdeptaný, Někdy jsem při tom zažil i legraci. Třeba když mi na vojně rozebrali tranzistorové rádio, protože bych v něm mohl mít vysílačku. Nebo když za mnou v 68. roce přišli nezávisle na sobě dva členové strany ze sousedství a žalovali jeden na druhého: "Já byl dycky dobrej a dycky sem vám přál, ale ten druhej, ten se vám jako děckám snažil zkazit život, ani nechtěl, abyste se dostali na školu." Takové příhody bych moh vyprávět celej den. Z: Tak jak je to? Ty grámotnyj? Dostal ses na školu? PP: Jednak pod svíčkou bývá tma, jednak se vždycky najde dobrý člověk. Měl nápad udělat z nouze ctnost a poslat mě jako na převýchovu do Poděbrad. Tak jsem udělal maturitu. Na vysokou jsem stejně nemohl, tak jsem dělal pomocného dělníka při stavbě kamen. Kamarádi říkají, že jsem se nakonec dostal na režii na DAMU (divadelní odbor AMU) jen proto, že kvůli mé nešikovnosti vyhořelo několik domácností, takže mé tam poslali, abych neudělal víc škody. Stejně mé tam napoprvé nepřijali a musel jsem na vojnu. Z vojny došly dva posudky: jedno doporučeni ke studiu, jedno nedoporučení. To už byla šedesátá léta, takže na škole si řekli, že v té armádě maj pěknej binec, a vzali na vědomí ten kladný dopis. Zkoušky jsem složil ještě v uniformě a byl jsem přijat. Za několik týdnů jsem dostal vyrozumění, že "mé přijetí se ruší z nařízení nadřízených orgánů". Odvolal jsem se před vánocemi. Tak mi nakonec povolili studium od příštího školního roku. Ale já se hned ozval, že "když se mi stala nespravedlnost, zimní semestr dohoním, a chci studovat ještě teď." Nadřízené orgány se zmohly na poznámku "když vám to škola dovolí". Letěl jsem do Karlovy ulice za tehdejším děkanem DAMU prof. Salzrem. Ten mi přikývl: "To víš, že to dohoníš!" Tak jsem byl dodatečně přijat po zimním semestru. Na jaře jsem složil zkoušky za oba

termíny. Kdybych čekal až do podzimu 1962, tak by z mých studií zase sešlo, protože na jaře 1962 se zase všechno zpřísnilo. Z: Takže bys šel zase stavět kamna a hodně lidi by ti škodolibě prozpěvovalo: Pec nám spadla. Ale jak ses pak dostal od divadla k rozhlasu? PP: Už v září 1958, jako osmnáctiletý pomocný dělník s maturitou, jsem začal dělat pravidelné sportovní rozhlasové reportáže. Napsal jsem totiž aspoň patnácti sportovním redakcím. Ty se se mnou většinou ani nebavily. Ale z Čs. rozhlasu mě pozvali na zkušební reportáž na hokej Českých Budějovic s Kladnem. Hrálo se v Praze na Štvanici. Šel tam se mnou tehdy již známý reportér Karel Malina. Když viděl, jak mi to celé tři třetiny jde, tak mě doporučil. A příští neděli mi dal tehdejší šéf sportovního oddělení v rozhlase, Sláva Beneš, vydělat pár korun nějakou sportovní reportáží jako externistovi. A nikdo mi tam nedal nic vyplňovat, nikdo se mě nikdy na mé rodiče nezeptal a nikdo mě neudal. Tak jsem dělal sportovní reportáže v rádiu externě celá léta. Jen mě štvalo, že když se najednou objevilo volné místo nastálo, já o ně nemohl požádat, aby na mě neprasklo, jaký mám vlastně kádrový původ. Na místo režiséra jsem byl v pražském rozhlasu přijat až v roce 1965, kdy jsem už pomalu končil studium režie na divadelní fakultě Akademie múzických umění. Rozhlasovou režii nás učil zasloužilý umělec Jiří Hořčička. Ten mě nakonec do rádia přijal — druhá polovina šedesátých let už přece byla lehčí. A táta byl do té doby nezvěstný. Žil v New Yorku, byl moudře opatrný a nehlásil se nám. Tak jsem o něm skutečně přes patnáct let vůbec nevěděl. Mimochodem, první člověk, který osobně mého otce informoval, jak jeho nejstarší syn žije a co dělá, byl Jiří Šlitr na světové výstavě v Montrealu. Z: Jaké kumštýře jsi na studiích poznal? PP: Na přednášky z dramaturgie s námi občas chodil skromný, nenápadný, velmi talentovaný dramatik jménem Václav Havel. Ze starších kolegů prokazoval už tehdy největší talent Láďa Mrkvička. Z hereček našeho ročníku jsem předpovídal největší budoucnost Janě Březinové, dnes člence Národního divadla. V mém absolventském představení v Disku, Moliérové "Škole pro ženy", kterou jsem hodné předělal a doplnil o písničky, pantomimu a mladou civilní dvojici jakýchsi komentátorů, dělal pantomimu Fialka, pedagogicky pomáhal Přeučil, písničky dělali Jakoubek, starší Štaidl, Rokl, Kefurt a Dominák, hráli tam Pucholt, Wimmer, Vala, Laufer, Spánková. Učili mě Pešek, Havelková, Vejražka, Salzer, Moskalyk, Císař, Vostrý, Tröster. Pak jsem si také zahrál v Kachlíkově filmu "Bylo nás deset" se Suchým, Šlitrem,

Satoranským a Postráneckým. Byl to první film Olgy Schoberové, zatímco můj byl nejen první, ale i poslední. Hlas Ameriky v Moskvě a Praze Z: Tak jsme zvládli curriculum vitae tvého prvního života. Z toho druhého života bych se zeptal na to nejnapínavějši. O tvých služebních cestách do Moskvy a do Prahy koluji neuvěřitelné historky. Pokud vím, máš tři primáty: loni v červenci jsi byl členem prvního týmu korespondentů Hlasu Ameriky v Moskvě, hned nato ¡si byl prvním šéfem čs. oddělení, který byl na služební návštěvě v Praze a letos v únoru jsi byl prvním reportérem Hlasu Ameriky, který hlásil devět dnů česky z Československa. PP: Musím se přiznat, že jsem původně nechtěl o svých cestách do Prahy a Moskvy s novináři vůbec hovořit. Samozřejmě, že je to zajímavé, ale nemůžeme se na to dívat jako na senzace. Jsou to citlivé a také zneužitelné věci. Tak za pár měsíců po mé cestě se začaly v tisku psát takové drby a nesmysly, jak že jsem byl předzvěstí Daniloffa, že se po Praze rozkřiklo, že jsem byl na ruzyňském letišti zatčen, a tak podobně. Nedávno dokonce jedna Američanka českého původu odmítla cestu na sympózium do Československa za americkou vládu jenom kvůli těm pověstem o mé cestě. Tak jsem rád, že to všechno mohu v tomto interview vysvětlit. Asi taky proto mi naše vedení dalo k našemu rozhovoru povolení. Z; Musím ti ještě skočit do řeči. Jak na ty tvé cesty reagovali Češi a Slováci, kteří žijí na Západě? PP: Většinou nám gratulovali. Ale bylo také několik závistivých kritiků, kteří si mysleli, že ta cesta spíš příslušela jim, asi to pokládali za nějaké symbolické "vjíždění do Prahy na bílém koni". To bylo snad "zleva". Ti "zprava" zase pokládali tuto cestu za "spříznění s levičáky". Vzpomněl jsem si přitom na slova jednoho kardinála, který kdysi řekl: "Když se na vás útočí z obou stran, tak to děláte dobře." Ale pravda je nakonec prozaičtější. Na vedení naší agentury i na ministerstvu zahraničí začali někteří poukazovat na to, že z Moskvy a jiných center východní Evropy jezdí novináři do Ameriky takřka bez problémů, zatímco rozhlasová stanice, která je součástí americké vládní agentury, se tak akorát nechává natírat východní propagandou a má cesty na Východ takřka uzavřené. Protože chtěli prostou reciprocitu, vedení naší stanice vybralo z dlouhého seznamu čtyři osvědčené reportéry. Poslalo je jako první tým korespondentů Hlasu Ameriky v červenci do Moskvy, na sportovní Hry dobré vůle. Kdyby Moskva někoho z nás odmítla, nejel by nikdo. Nechtěli jsme si dát diktovat nominaci. Navíc jsem

sám četl m e m o r a n d u m ministra Schulze i s mým jménem o tom, jak by Amerika reagovala, kdybychom víza nedostali. Víza nám dalo sovětské velvyslanectví ve Washingtonu za 24 hodin. Můj tehdejší představený pak přišel vzápětí s tím, že když už budu v Moskvě, ať zajedu také do Prahy, i když v tomto případě z jiného důvodu než reportérského. Z: Do Moskvy jsi jel vloni v červenci s regulérním pasem a novinářským vízem. Jaké to bylo? PP: Především musím poctivě říci, ačkoliv jsem byl někdy dost kritický, nechali nás z Moskvy reportovat bez jediného přerušení, bez jediné připomínky nebo jakéhokoli nátlaku. Na linky se sice zpravidla čekalo skoro hodinu a byly hodně drahé, ale musím po pravdě konstatovat, že se k nám chovali korektně, zdvořile, se snahou jakékoli potíže vyřešit a vyjít nám vstříc. Ale jednoho dne si mě pod nějakou záminkou k sobě zavolal na druhý konec Moskvy, než bylo tiskové středisko, Nikolaj Jegorov. Zastává vedoucí pozici v oddělení zahraničních styků Státního sovětského rozhlasu a televize. Vzal jsem s sebou ještě jednoho kolegu. Teprve v Jegorovově kanceláři jsme si uvědomili, jak vlastně vysokou funkci Jegorov v sovětských poměrech má. Čekalo jich tam na nás sedm. Zpočátku nám bylo všelijak. Přijali nás značně Chladně. Našli jsme odvahu mluvit s kuráží a otevřeně. To zřejmě Jegorovovi imponovalo. Najednou roztál, a vzápětí jako na povel taky těch šest ostatních. Patrné nás chtěl taky osobně vidět, když už ty přenosy do celého světa z Moskvy řídil. Vidět na vlastní oči korespondenty Hlasu Ameriky se mu do té doby jistě v životě nepodařilo. Nakonec nám dal k dispozici své auto se šoférem, abychom stihli své vysílání. A tak jsme si uvědomili, k čemu jsou na širokých ulicích Moskvy ty dva prostřední skoro pořád prázdné pruhy. Jsou jen pro auta vládních činitelů a různých těch orgánů. Tak jsme si to přes nemalý provoz ve vedlejších pruzích mazali stovkou. Kdo mne v Moskvě zklamal — vlastně jsem to měl čekat — byli někteří američtí novináři z nejrůznějších novin a jiných sdělovacích prostředků. Člověk už si za ta léta v Americe zvykl, že to jsou většinou liberálové, ochotní vidět věci na opačném konci světa růžovými brýlemi. Ačkoli to však byli "jen" novináři sportovní, měli o zemi, do které přijeli reportovat, získat aspoň ty základní informace. Dělal jsem jim průvodce na státním hřbitově za Leninovým mauzoleem. Oni snad znali z ruských dějin jen Lenina a Stalina. Z: Tos musel být rád, žes mohl využít znalostí, které nám na AMU přednášeli o dějinách VKS(b). Ještě nějaké zážitky z Moskvy? PP: Tak alespoň jednu příhodu na rozptýlení. Předposlední večer v Moskvě jsem trávil v restauraci tisko17

vého střediska. Po večeři, asi tak v deset hodin, přišel k mému stolu vysoký, statný příslušník KGB, s přenosnou vysílačkou a přijímačkou (walkietalkie) za pasem. Jeho angličtina byla velmi dobrá. Já ho nikdy předtím neviděl, ale on mě musel docela dobře znát. Byl dost podnapilý a tak na mě zvolal hromovým hlasem, že se to neslo skoro přes celou místnost: "Ááá, Voice of America!" Já mu n a t o říkám: "No, udělali jsme tady dobrou práci (good job)." "Jo, pro sebe," povídá mi na to on. Tak říkám: "Nejen pro nás. Jestli to myslíte vážně, tu dobrou vůli (good will — což byl název těch sportovních her), tak my to taky myslíme vážně. Ale musí to být vzájemné (mutual)." Na to říká on: "Tak já ti něco povím. Zítra mám na svým stole tvý reportáže." A mě už v tý chvíli nenapadlo nic jinýho, než mu říct: "Já vím. Přečti si je. Může ti to bejt užitečný." On se zachechtal a řek, že jde pro vodku. Ale už se ke mně nevrátil. Zato ke mně přistoupil ten druhý, co tam byl s ním. Ten byl naprosto střízlivý a zdvořilý. Povídá mi jen: "Vy jste první reportér Hlasu Ameriky, kterého jsem potkal. A chtěl jsem vás jen přijít pozdravit." Z: Ty máš vždycky kamarády na nejvyššich místech. Ale jak ses dostal do Prahy? V Praze po 18 letech PP: Do Prahy jsem přiletěl v pondělí 21. července 1986 v půl druhé odpoledne. Čekali tam na mne z amerického velvyslanectví. Už tam pro mne měli připravený program. Na svůj diplomatický pas jsem však čekal u okénka až do dvou. Pak si mě zavolal vedoucí jistého oddělení dozadu do své kanceláře. Sarkasticky konstatoval, že určitě ještě umím česky, takže budu rozumět tomu, že se mé diplomatické vízum ruší a že poletím příštím letadlem do Ženevy. Strhnul mi z víz fotky a hodil mi je. V první chvíli vypadalo, že ho to docela baví. Odpověděl jsem mu klidně, že do žádné Ženevy nepoletím, protože v Ženevě nemám co dělat. A věcně jsem dodal, že zůstanu spát na letišti v jejich tranzitu a ráno odletím z Prahy PANAMem do Washingtonu, protože s tou společností má americká vláda kontrakt. Ten pán byl pojednou rozpačitý. Kde je jako nějaká důstojnost spát s diplomatickým pasem v tranzitu? Já na to odpověděl, že jsem tu kdysi strávil 26 měsíců povinně na vojně, takže je ten tranzit pro mě docela přijatelnej. Přítomní byli překvapeni, že jsem s ním mluvil klidně a slušně. Věděl jsem, že on jen plnil nějaký rozkaz, o kterém se rozhodlo někde dost nahoře. To jsem ještě ani nevěděl, že americké velvyslanectví už proti tomu zacházení se mnou protestovalo. Bylo jasné, že ten velitel neprováděl rozkazy s velkou radostí. Začal se ke

18

mně pak chovat velmi zdvořile. Potom snad hodinu někam telefonoval. Někdy po třetí odpoledne za mnou přišel znovu. Především ho zajímalo, co chci vlastně v československu dělat, jestli tam nejsem kvůli Navrátilové, která tam zrovna hrála tenisový Pohár Federace. Taky chtěl vědět, jestli nebudu z Prahy dělat reportáže. Na to jsem mu řekl, že jsme ani nežádali o novinářskou akreditaci a že do Prahy jsem přijel z docela jiného důvodu než do Moskvy. Měl jsem konzultace na americkém velvyslanectví. Rád bych taky viděl, jak to tu vypadá. A potom jsem mu řekl naprosto obyčejné a bez patosu: "Vy víte, že jsem přijel z Moskvy. Vy víte, že Gorbačov tím de facto akceptoval Hlas Ameriky jako oficiální americkou stanici. Vy v tom teď nesledujete jeho linii. A za druhé — po tom dobrém dubnovém vzájemném začátku s podpisem dohody o kulturní výměně je tohle, co tu teď se mnou provádíte, krok zpátky v americko-československých vztazích. A je to zbytečný incident. A proč vám tu v říjnu a dubnu nevadili moji náměstkové?" "No jo, ale Vaše jméno," povídá on. Tak na to jsem mu pověděl naši rodinnou historii. Jak jsem se narodil, když táta byl už dva měsíce zavřenej, co prodělal za války, a jak by to s ním dopadlo ve 48. roce, kdyby neodešel. A jak v září 68 přišli za mnou z komunistické strany Čs. rozhlasu, a sami mi řekli, že bude nejlepší, když s rodinou z Československa vypadnu, že budu mít menší problém já i oni. "Takže jste mě vlastně poslali za hranice vy sami." Potom zase někam dlouho telefonoval a nakonec — kolem páté odpoledne — za mnou přišel s úsměvem, že mi zařídil vízum na 24 hodin. O to jsem ale zas moc nestál já. Měl jsem dojem, že se mě hlavně snaží odradit od toho noclehu v tranzitu. Tak dodal, že zítra dostanu další pobyt od čs. ministerstva zahraničí. Čož se také stalo, a tak jsem strávil v červenci týden v Praze. Z: Proč se to všechno stalo? PP: Já myslím, že má cesta do Prahy nemohla časově padnout do nevhodnější doby. Den přede mnou přijela na Pohár Federace Navrátilová. Dva dni před tím utekli další dva hokejisté. Taky vím, že někteří členové čs. velvyslanectví v Moskvě byli mou přítomností na moskevských Hrách dobré vůle podrážděni. Jejich děti pracovaly v tiskovém středisku pro Pepsi Colu, chodily si ke mně pro odznáčky. Ke konci her se přede mnou podřekly tak, že jsem pochopil, že jsou snahy mou cestu do Prahy překazit. Ono toho nakonec bylo víc. Gorbačovovy snahy o ekonomické reformy, sjezd sovětských spisovatelů, jednající o cenzuře, to ještě vloni v létě pro nedůvěřivé čs. občany moc neznamenalo. Ale protože jsem se skoro dva týdny ozýval pod svým novinářským pseudonymem Pavel Skála z Hlasu Ameriky z Moskvy, to

pro naše posluchače znamenalo hodně. Bylo jasné, že se v té Moskvě něco začalo dít. V Praze bylo v té době nemyslitelné, aby mne nechali odtamtud reportovat. Protože jsem byl hodně znám právě ze svých sportovních reportáží, zcela logicky se v té chvíli dotazoval i ministr Chňoupek: "Co tady vlastně Pecháčekdělá? Reportáže z Poháru Federace?" Když se ovšem vysvětlilo, že jsem tam kvůli tomu nepřijel, musím uznat, že ministerstvo zahraničí mi žádné potíže už nedělalo. Takže z tohohle hlediska mohu pověsti, které tady i tam o mé cestě vznikly, s klidným svědomím dementovat. Z: Jsi ale sportovní reportér už skoro třicet let. Nechtělo se ti reportovat o tenisovém Turnaji Federace? PP: Naprosto ne. Žádné reportáže z Poháru Federace jsem nedélal. Náš chargé d'affaires mě sice vzal se svou paní na jedno utkání do své lóže, aby bylo vidět, že Američané se za svůj Hlas Ameriky nestydí a berou jej jako oficiální federální vládní agenturu. S Martinou Navrátilovou jsem se setkal jen na recepci ve velvyslancově rezidenci na počest amerického týmu. Náš dialog byl stručný. Martina: "Vy jste tady?" Já: "A vy jste tady? A to já dokonce přilít z Moskvy." Kdybych se byl objevil v tiskovém středisku Poháru, měl mi jeho vedoucí akreditaci odmítnout. Víme však v našem rádiu dobře, jaké jsou s žádostmi o akreditaci v zahraničí vžité organizační zvyklosti. Žádáme tedy oficiálně a předem. V Československu se pak rozšířilo, že jsem prý reportoval Pohár Federace anglicky a ve Washingtonu si to pak překládali. Ale to je nesmysl. Z: Takže pak už jsi neměl v Praze žádné problémy? PP: Ne tak docela. Jako by mě tam chtěl kdosi pošetile přesvědčovat, že se snad pohybuju v nějaké "nepřátelské zóně". V hotelovém pokoji se mi třeba ztratil z aparátu film s 36 obrázky, které jsem fotografoval v Moskvě. Nebo jednou si v mém pokoji zapomněl v mé nepřítomnosti nějaký pán brýle. Tak jsem je odevzdal s poznámkou: "Nějakej pán si v mém pokoji zapomněl brejle." "Faux pas," zněla lakonická odpověď. Než jsem odcestoval z Prahyzpátky do Washingtonu, přišel za mnou jeden pán a řekl, že u nich se musí všechno vysvětlit oficiálně. K těm brejlím mi prý chtěl říci, že to byly brejle uklízečky. Na to jsem poznamenal, že to byly ale pánské brejle. A on: "Já vím, pane Pecháčku, ta uklízečka měla svý brejle ve svý kapse, ale já vám přece řek, že vám to musím vysvětlit oficiálně." Z: Jak reagovali na tu cestu šéfové? PP: Nadřízení vědí, že přes všechny potíže byla ta cesta úspěšná i užitečná. Oboustranně užitečná. Pokud jde o mé dojmy, vím, že nemohu zavírat oči ani před tím pozitivním. Praha se například definitivně pozměnila

Dosti jiný rozhovor s Janem Mertou K rozhovoru došlo zcela nečekaně. V knihkupectví v odděleni knih o psychologii ¡sem zahlédl na zadní straně jedné knihy fotografii Jana Merty. V "pod-oddělení" o parapsychologii byly další tři knihy, kde měl dr. Merta několik kapitol a spousty referencí. Byl jsem z toho trochu zmaten, neboť jsem si nemohl vzpomenout, zdav prvním interview v Západě šéf kanadských potápěčů Jan Merta se o své vědecké práci v oblasti parapsychologie zmiňoval. Doporučuji tedy čtenářům osvěženi paměti v čísle 1, ročníku 1985, neboť já se budu dnes věnovat zcela jiné problematice. Dr. Jan Merta vynašel, lépe řečeno objevil za pomoci přístroje, který sám objevil, metodu, jak na dálku, jenom myšlenkou, zapnout elektrické spotřebiče. V kontrolovatelných laboratorních podmínkách dokázal na vzdálenost uvést do pohybu lehké předměty. Na jeho pokusy se odvolává mnoho vědců v této oblasti. Autor A. G. Owen ho ve své knize "Psychic Mysteries of Canada" považuje za jednoho z nejvýznamnějších vědců v oboru psychokineze. Tedy Merta se potápí do mořských hlubin a zároveň do hlubin lidské mysli. . . Západ: Kde na to při svém náročném zaměstnání bereš čas? Merta: Převážnou většinu výzkumů a pokusů v parapsychologii jsem dělal koncem let šedesátých a v letech sedmdesátých. Poněvadž od té doby se hodně změnilo nejen ve výzkumu a postoji, které věda a lidstvo má k těmto otázkám, ale také ve směru mého povolání, které nyní dělám téměř patnáct let — čas na pravidelný a vyčerpávající výzkum v oblasti parapsychologie moc nemám. To ale neznamená, že jsem přerušil veškeré styky s vědeckými kolegy anebo že jsem úplně přestal studovat a zajímat se o to, co se na tomto nesmírně vzrušujícím poli děje. Z. Patentoval jsi spousty vynálezů. Nic bych nedal za to, že tvá "moravská dušička" špekuluje nad tím, jak spojit placenou práci s výzkumem psychických možností. Něco jako dělají v Rusku — telepatické spojení s posádkou ponorek a podobně . . . M: To víš, když jsem se potápěl v mořích a oceánech, měl jsem hodně unikátních příležitostí, kterých jsem plně využil a dělal pokusy mezi jinými také v telepatii jak z ponorek tak z potápěčských zvonů, nacházejících se

k lepšímu. Architektonicky se nemusí všechno každému člověku líbit, ale objektivně musím přiznat, že se tam udělalo hodně dobré práce, je to na městě znát. Tehdy jsem ještě nečekal, že do Československa pojedu za půl roku znovu. Devět dní v únoru jsem česky hlásil ze Světových akademických her v Tatrách pro Hlas Ameriky. A to už zcela bez potíží. Ale to o té Univerziádě a o tom Hlasu Ameriky si povíme až jindy. Tehdy v prosinci jsme se po krevetách ve víně vrhli na zapékané kraby. A při tvarohovém dortu s ananasem jsme už jen funěli. Život ve Washingtonu musí být velice příjemný. A život sportovního reportéra a šéfa čs. vysíláni Hlasu Ameriky musí být vzrušující. Tak si necháme víc těch vzrušení do příštího čísla.

•

ve velkých hloubkách. O výsledcích tohoto bádání jsem přednášel jak na severoamerickém kontinentu, tak v Evropě. Ale to už je dávno. Teď se věnuji úplné jiným věcem a o svých výzkumech nebo znalostech týkajících se parapsychologie se veřejně už nezmiňuji. Z: Byl jsi často hostem na amerických televizních Talk Show. Předváděl jsi tam některé své pokusy? M: Po dobu několika let jsem svými pokusy, výzkumy a teoriemi budil neobyčejný rozruch a zájem u televizních a rádiových společností jak v Kanadě, tak v USA. Mezi jinými jsem byl také několikrát hostem na Mike Douglas Show v Pennsylvánii. Toto televizní show bylo jedno z nejpopulárnějších a vysílalo se po celé Americe. Jednou jsem tam demonstroval pokusem, že rostliny, jako například filodendron, jsou do určité míry schopny komunikovat s lidmi. Tak na jeden z velkých listů byly ve studiu napojeny citlivé elektrody, které zaznamenávaly změny v elektrické intenzitě této rostliny. Tyto výkyvy byly pozorovány v souvislosti s tím, že jsem k té kytce hovořil. Když pak televizní orchestr hrál muziku, elektrická citlivost té kytky se měnila podle toho, co muzikanti hráli. To vše se vysílalo přímo ze studia a diváci mohli vidět na měřících přístrojích záznamy těchto výkyvů podle toho, jak se té rostlině ta hudba líbila. Dnes už se nad tím, že rostliny můžou mezi sebou komunikovat a že jsou citlivé na zvuky, málokdo pozastaví. Stalo se to víceméně přirozeným faktem. Jsou dokonce obchody, kde si člověk může koupit pásek nebo desku s hudbou, kterou mají rostliny rády a po které jsou zdravější, větší a rychleji rostou. Někteří farmáři mají dokonce tlampače přímo na poli a vyhrávají žitu, kukuřici, bramborům. Výsledky přesáhly všechna očekávání a některé z těch plodů jako rajčata a fazolové lusky byly registrovány pro jejich velikost a úrodnost v Guiness Book of World Records. Z: V americkém bestselleru, který vyšel v miliónovém nákladu, "Tajemný život rostlin" (The Secret Life ofPlants, Avon Books), již v roce 1973 autoři Tompkins a Bird mnohokrát cituji tvoje výzkumy. Co to bylo za pokusy? M: Hlavně jsem se zajímal o efekty

e l e k t r o m a g n e t i c k ý c h a magnetických vln na růst rostlin. Měl jsem k tomu hodně příležitostí. Shodou okolností jsem totiž pracoval jako doktor rostlin pro jednu z největších firem pro tropické a exotické rostliny v Kanadě. Léčil jsem nemocné rostliny. Dělal jsem s nimi všelijaké pokusy, jak ve sklenících, tak v laboratořích ... Z; Tedy vegetariánem bys nemohl být. M: Tak to bych asi nemohl. Zbožňuji totiž párky, salámy a vepřovou. Z: Jsi sám "psychik" nebo při svých pokusech postrádáš tuto vlastnost? M: I když jsem demonstroval hodně těchto tak zvaných p s y c h i c k ý c h schopností, nemyslím, že bych je měl vrozené. Ale tím, že jsem takovéhle věci po léta usilovně studoval a experimentoval s nimi, podařilo se mi vytvořit na základě určitých poznatků podmínky a techniku, kterou se může téměř každý naučit a být tak schopen do určité míry se stát takzvaným psychikem. Z; V novinách jsem o tobě četl, že jsi dělal pokusy se svým ESP při hledáni nafty. Něco na způsob proutkaření. Podařilo se najít naftu tobě nebo někomu jinému?

JAN MERTA

19

JAN MERTA V SARKOFÁGU

M: Hledání nafty a jiných minerálů proutkařením není tak neobvyklé a nemožné, jak se to může zdát na první pohled. V americkém městě Danville je již přes osmnáct let hlavní úřad světové organizace proutkařů. Má tisíce členů, roztroušených po celém světě. Někteří z nich zbohatli tím, že pracovali jako proutkaři pro olejové nebo minerálové společnosti. Jedna z nejzajímavějších a nejpodrobnějších knih, která se o tom zmiňuje, byla napsána v mnoha jazycích a je stále k dostání. Mám v ní popsáno několik pokusů, které jsem dělal. Jejím autorem je Ch. Bird a kniha se jmenuje "Divining Hand" čili Proutkařská ruka. Z: Předpokládám, že jsi si udělal hodně nepřátel v některých vědeckých kruzích. Jak se s tím vyrovnáváš? M: Abych pravdu řekl, nikdy jsem se tou otázkou příliš nezabýval. Vím, i e existuje mnoho zavilých oponentů, kteří se snaží zpravidla buď z ignorance, ješitnosti, pýchy anebo z nedostatku tolerance pro názory jiných, zabránit jakémukoliv zájmu nebo výzkumům, se kterými nesouhlasí. Takováto slepá zavilost a s prominutím zabedněnost ze strany mnohých vzdělanců, není neobvyklým postojem, který oni zaujímají k novým poznatkům. Právě naopak. Kdykoliv se nová radikální myšlenka, objev nebo vynález octne v jejich přítomnosti, mnozí z těchto tak zvaných vědeckých odborníků vylítnou jako podráždění sršni. A bodají. Knihy by se daly napsat o jedovatých názorech a o nesmyslnostech, které vyšly z úst těch nejslavnějších. Diktatura názoru, i když je to názor vědecký, není o nic lepší než diktatura politická, neboť výsledek je v obou případech stejný. Totiž ztráta svobody myšlení a ztráta svobody žití. Skeptický postoj, nedůvěra a strach jak z nového, tak z toho, 20

čemu nerozumíme, znemožní nám dosáhnutí maximálního stupně v duševním a myšlenkovém vývoji jak našeho vlastního, tak celé společnosti. Z: Chtěla některá zpravodajská nebo bezpečnostní služba využít tvých schopností? M: Co mám na tuto otázku odpovědět? Snad jak v té písničce: možná že jo, možná že ne. Tedy: no comment! Z: Tak tedy promiň. Ale tvé výzkumy v laboratořích na montrealské McGill University snad nebyly tajné. Řekni nám něco o tom přístroji, který jsi tam sestrojil? M: Nejen, že jsem graduoval na McGill Un iversity, ale také jsem tam pracoval až do roku 1972 jako vědecký asistent v ústavu gerontologie. Zabýval jsem se problémem stárnutí a co jej způsobuje z hlediska biologického a fyziologického. Měl jsem hodně akademické volnosti a možnosti si dělat výzkum a experimenty ve směru, který mě soukromě velmi zajímal, tedy ESP. Výsledek mé činnosti bylo několik dlouhodobých experimentů, při nichž jsem používal také přístroje, které jsem si vyrobil přímo v ústavu. Jedna z těchto mašinek byla obzvláště zajímavá, protože přes ni jsem mohl pouhou myšlenkou i na dálku ovlivnit jakékoliv elektronicky kontrolovatelné přístroje. Naneštěstí, tyhle pokusy způsobily děsný poprask, nejen v ústavu, ale hlavně na veřejnosti. Vedle anonymních výhrůžek a vykradení mého bytu jsem měl všelijaké nežádoucí návštěvníky, a moralisti, anarchisti, kouzelníci, filosofové všeho druhu, no prostě každý si chtěl přiložit to polínko na moji hranici. Byl jsem v novinách, v rádiu, vtelevizi a d o k o n ce kniha byla o mně a této práci napsána v roce 1976. Nazývá se "Exploring the Human Aura" neboli Zkoumání lidské tělesné energie. Byla napsána N. Regushem a mnou a vydána jedním z největších amerických

nakladatelství, Prentice Hall v New Yorku. Z: V parapsychologii není nouze o různé neseriózní výzkumy, triky a nepoctivá média. Kde je zde dělící čára a kdo ji rozezná? M: S tím do určité míry souhlasím, ale to neznamená, že zbytek vědy je bez poskvrnky. Problémy vědecké disciplíny, poctivosti a čestnosti se jen tak zlehka nevyřeší. Je to otázka lidského charakteru. Naneštěstí, směr naší existence, včetně vědy, se stává den ze dne více otázkou politickou než morální a dělící čára mezi kladným a záporným činem je mnohdy již nerozeznatelná. V takovéto atmosféře, kde zdánlivost pravdy je důležitější než pravda sama, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. V případě parapsychologie to není hůl, ale pořádný klacek, kterým vševědoucí vědecký establišment za pomoci krvežíznivého veřejného mínění, mlátí již po staletí mozky a srdce svých kolegů, kteří našli odvahu se pídit po znalostech v jimi zakázaném pásmu. Nedej bože, aby se někdy "vědecky" zjistilo, že život je více než krátký čas, strávený mezi dvěma nekonečnými konci, že člověk je více než biologický robot, konglomerát buněk vážících v průměru 70 kilo, nevyhnutelně se řítící státi se hnojivem. Tragické je, že hodně vzdělaných lidí tomu bezmezné věří. Připustíme-li, že život je odraz naší víry, pak není divu, že se děje, co se děje. Z: Je známo, že v oblasti parapsychologie je v popředí Československo a Sovětský svaz. Jsou zde v USA nějaké seriózní univerzity, které mají své katedry parapsychologie? M: S tím popředím to není tak jisté. Možná, že právě naopak. Na Západě se dělá hodně výzkumu v tomto směru, ale veřejně se o tom neví. A ti, co o tom něco vědí, z mnoha dobrých důvodů o tom moc nehovoří. Nicméně kolem 12 univerzit na americkém kontinentě dělá, nebo dělalo výzkumy v parapsychologii. Mezi nimi jsou Duke University, John Hopkins University, v Německu je to univerzita ve Freiburgu, v Anglii BurbeckCollegea ve Skotsku na Edinburské univerzitě mají dokonce křeslo parapsychologie. Ptal ses mě také, jakou budoucnost má parapsychologie a věda vůbec. Myslím si, že to záleží na tom, jestli svět bude mít nějakou budoucnost. Člověk nemusí být psychikem, aby věděl, do čeho se ženeme. Nevěřím tomu, že věda nám moc pomůže. Právě naopak. Zdá se mi, že ten chaosdo velké míry způsobila. Svět se nestal nebezpečným místem tím, že se pár lidí zajímalo o parapsychologii, ale tím, že se vymyslely atomové zbraně, biologické a genetické mutace včetně chemických, otravných látek. Co se týče těch přínosů, tak tolik jich zase není. Vezmi si například počítače. Je ztráta osobního soukromí a svobody existence porovnatelná s cenou, kte-

Emigrace Karel Maršál

Kanadské varování První lok je vždy důležitý, říkával starý Tuček, když si dal pivo. Ten ti řekne, jaký je. Potom se už člověk začne přizpůsobovat a všechno zevšední. Připomněl jsem si jeho slova, když jsem dnes hledal v krabici mé staré korespondence a fotografií, kterou jsem z doposud mně neznámých pohnutek nevyhodil a pravděpodobně ze sentimentálních důvodů se s tím hmoždím při každém stěhování, což je v Kanadě, jak mnoho z nás již objevilo (k potěše realitním kancelářím), jakýmsi národním povyražením. Znám lidi, kteří se stěhují každé dva roky. Kdo se nestěhoval posledních deset let, je považován za nenormálního. V jedné krabici jsem objevil své zápisky z prvních dojmů v Kanadě. Čas z nich učinil téměř historický dokument. Teprve nyní vidím, jak jsem se změnil. Musím přiznat, že mnohé jsou výsledkem porovnání mezi starou kulturou a objevováním nového. Stěžoval jsem si, že měsíc po svém příjezdu pracují v autogaráži za pouhých $110 týdně. T-Bone steak, že mne stál celých 52 centů, kuře 90 cenrou tato technologie nabízí? Mohly by bez ní růst jako houby po dešti nové zákony, které nás zotročují? Nové vynálezy, nové poznatky přinášejí nové problémy, které by nebyly, kdyby ony nebyly. Tohleto umíme dobře. Je škoda, že jako lidstvo jsme chytří to vše udělat, ale ne moudří natolik, abychom to nedělali. Z; Poslední otázka, ze které bych byl nerad, aby ses vymluvil: Když jsi byl služebně rok v Egyptě, strávil jsi jednu noc v pyramidě, dokoncesis ustlal v sarkofágu. Proč, Honzo? M: Neustlal. Jenom jsem v tom sarkofágu proseděl s drkotajícími zuby celou noc. Měl jsem určitou teorií, týkající se nejen Cheopsovy pyramidy, ale také lidského vnímání a chtěl jsem si to ověřit. Byl to pokus velmi praktický a radikální. Nerad bych ho opakoval a nikomu bych ho nedoporučoval-. Víc ti o tom povědět nemohu, O.K.? Z: O.K. A diky za rozhovor! S dr. Janem Mertou Arnošt Wagner.

rozmlouval

tů. 2e zde vane téměř neustále vítr, že je chytré nechodit po náledí s rukama v kapsách. Jednopokojový byt mě stál nehorázných $80 měsíčné i s elektrickým topením. Taktéž se vyplatí jít k dopravnímu soudu, jestliže jeden dostane pokutu za dopravní přestupek, a tam se přít s policajtem. Nesmíte jej urážet žádnou vulgaritou, ale můžete mu říct, co vám dědeček vždycky říkával, jako třeba: "Synku uč se a nezanedbávej školu, nebo budeš policajtem!" Soudce vždy sníží pokutu na polovinu až jednu čtvrtinu. Oni zde mají rádi odvážné. Někdy se stane, že se dělník chytí do křížku se zaměstnavatelem. Viděl jsem, jak řeknou "I quit!". To znamená, že s tím na místě praštil a nic se mu nemůže stát. Známka na dopis stála 5 centů, láhev Coly 10 centů, benzín 28 centů galon (imp. — 4.5 I), káva 5 centů. Zdálo se mně, že lidé nestojí a nechodí zpříma. Myslel jsem, že mají nějak zdeformované páteře od neustálého sezení v automobilech. Čas zde z neznámých důvodů letí neuvěřitelné rychle. Kanadský hokejista Esposito po svém návratu ze hry v Československu prohlásil, že neví proč, ale až bude před smrtí, tak se prý přestěhuje do Československa. Z neznámých důvodů tam prý čas plyne hrozné pomalu. Což potvrdilo moji teorii. Také jsem byl překvapen, že lidé nedbají moc na módu, čemuž jsem rozuměl po první sněhové bouři. Deštníky se také moc nepoužívají. Vítr je obrací naruby. Zelenina, husy a kachny nemají chuť. Psi a kočky nemají strach. Chovají se sebevědomě, ňekl bych, že mají v krvi více svobody než já. U pumpy vám načerpají benzín, umyjí okna, zkontrolují olej, poděkují. Někdy vám přidají jako pozornost sklenici. Jel jsem několikrát z Halifaxu do Vancouveru. Nikdy jsem nebyl zastaven policií, aniž bych udělal nějaký dopravní přestupek. K jídlu se podává sklenice vody. Lidé se vzájemné více respektují. Taktéž soukromé vlastnictví. Nekrade se tolik jako doma. Více si věří a píší si šeky. Pomohou tomu, kdo je potřebný. Darují na charitu víc než kterýkoliv národ. V létě milují pikniky a v zimě párty. Někteří se na mne snaží udělat dojem s kamerou. Byl jsem přesvědčován, že Tito je čekoslovenský prezident. Byli překvapeni, že máme doma kamery, parkety a automobily. Na můj dotaz, co by dělali, kdyby byli okupováni komunisty. Nepřijmuli bychom je do našich klubů. Ignorovali bychom jeaúplněizolovali. Jinak pracují mnohem houževnatěji a produktivněji, než lidé u nás. Za čtrnáct měsíců jsem si koupil nový automobil a počínám kritizovat, jak je vše drahé. Za dalších šest let jsem si koupil hezký bungalow a opět kritizuji cenu. Potom jsem koupil 10 akrů (2.5 hektaru) pozemek na pěkný dům. Jsem tak

ožebračen, že jsem si ani nemohl dovolit stavitele a musel jsem jej postavit sám s najatými pomocníky. Být chudý je hrozné. Nadával jsem na drahotu, kudy jsem chodil. Nyní jsem již trochu zestárnul a zmoudřel a tak jsem koupil synovi k vánocům nového Chryslera, protože studuje na univerzitě a mít auto je chic, jak tvrdí. Univerzita také něco stojí, ale vzal to čert. Vzdělání je důležité. Na velikonoce jedeme na Floridu. Vzal to čert opět. Vždyť žijeme jenom jednou. Jenom mne rozlaďuje, jak je vše tak strašně drahé. Nikdo nechce pochopit, že nejsem žádný milionář, ale pouze obyčený automechanik. Já nevím, jak to vlastně dělám, že na konec měsíce tak nějak vždy vyjdu. Já vás varuji, že v této kapitalistické společnosti se vás každý snaží jen obrat. Je to hrůza, ale já bych to nevyměnil za nic. Raději jsem tu krabici opět zavřel.

• Pocta českému humoru: Cena Mark Twaina Vladimíru Škutinovi World Humor a Irony Membership udělil nasvém 10. světovém kongresu humoru ve Spojených státech dne 6. dubna 1987 ve Phoenixu poprvé Cenu Mark Twaina. Počínaje letošním rokem bude WHIM, složený ze zástupců 36 zemí a profesorů lingvistiky z 62 univerzit, udílet Cenu Mark Twaina každý druhý rok za díla, která humoristickou a satirickou formou vyburcovávají svět k obraně proti násilí a hlouposti. Tato cena stejně jako filmový Oscar není spojena s finanční dotací. První Cenu Mark Twaina získal za esej "Smích pro lidi a lidé pro smích — Humor proti násilí, demagogii a hlouposti" český exilový spisovatel Vladimír škutlna, žijící ve švýcarsku.

MOWNEX N A B Í Z Í ČESKÉ FILMY NA V I D E O K A Z E T Á C H V H S N E B O BETA C E N A F I L M U VC. KAZETY

$ 27.95 156 McKerizie St. Winnipeg, Manitoba Canada R2W 5A2 Phone (204) 582-3336

21

Film Jiří Kučera

O výrobě českých filmů Až do počátku normalizace v r. 1969 byla filmařina krásná práce. Lidé zúčastnění na výrobě filmu byli filmovými fanoušky a výsledek většinou za to stál. Od těch dob se všechno změnilo. Výroba filmu je složitá záležitost. Podílí se na ní mnoho povolání — od řemeslníků až po tzv. umělecké profese. Filmy se natáčejí v mnoha prostředích. Z této výjimečnosti také vyplývá, že neexistuje problém v čs. ekonomice a kultuře, který by se neukázal ve Filmovém studiu Barrandov jako v mikrokosmu. Změny v čs. filmu po r. 1969 se dají nazvat jako spiknutí neschopných. Mnoho průměrných režisérů (např. Kachlík, Balík), dramaturgů, scénáristů, kteří nenatočili ani jeden výjimečný film, často zamindrákovaných kvůli tomu, že jejich vrstevníci a spolužáci z FAMU byli tvůrci úspěšní (Menzel, Chytilová, Schorm, Němec) a oni neúspěšní (Vorlíček], ti všichni neomylně vycítili, že přišla jejich chvíle a využili příležitosti. Následující úpadek českého filmu si uvědomili i zodpovědní funkcionáři. Proto jsou tu a tam připuštěni k práci i lidé jako Chytilová, Krejčík, Menzel. Vyšší soudruzi si přece jen uvědomují, že nějakou tu medaili z festivalů taky potřebují. Zároveň dokáží světu, že nikdo není diskriminován.

V RESTAURACI U SCHNELLŮ NA MALÉ STRANĚ (II. CENOVÁ SKUPINA)

22

Přesto to nemají ti nadaní režiséři lehké. Věra Chytilová si musí natočení každého filmu doslova vyhádat, a podmínky má potom stejně horší, než kdokoliv jiný. Filmy Hra o jablko a Faunovo pozdní odpoledne natočila v Krátkém filmu, ač jsou to filmy celovečerní. Film Panel Story, natočený na Barrandově, se nesměl promítat v Praze. Byl uveden jen v některých krajích. Na filmy totiž existuje rozdílné měřítko při distribuci: jen ideologicky nejsprávnější filmy mohou mít úplnou propagaci. Přestože filmy V. Chytilové jsou nejen dobré, ale i divácké, těžko se co změní. Na začátku každého filmu je scénář. Leč scénáře nejsou (oficiální skuhrání). Proč? Protože je za ně málo peněz a neexistuje jiné literární dílo, do kterého by zasahovalo tolik úředníků během schvalování. Hlavním úkolem cenzorů, kteří se skrývají za honosné názvy jako je umělecký ředitel nebo dramaturg, je ze scénáře vypudit vše, co neodpovídá úvodníkům Rudého práva. Když už se scénárista tímto systémem propracuje, nemá jistotu, že po mnoha přepisech bude jeho scénář natočen a tím i řádně zaplacen. To už je pro něj rentabilnější psát pro televizi, kde to vše probíhá rychleji a s větší nadějí na realizaci. Když je scénář schválen, najde se režisér. Těch je dost. Jen režisérů — zaměstnanců Barrandova, je asi padesát. Další jsou připraveni na mávnutí rukou. Záleží na tom, kdo z nich má jaké známosti a jak je zapsán nahoře. A tak Kachyňa nebo Balík natočí dva filmy za rok, zatímco jiní si chodí na Barrandov jen pro plat. Filmů se natáčí ročně asi 30. Je až neuvěřitelné, jak je vlastní natáčení rok od roku složitější. Vše je komplikováno množstvím nesmyslných předpisů. Když chce produkční najmout taxík, musí o to předem žádat. Dále nesmí překročit limit přesčasových hodin, limit na negativnísurovinu, limit na výše honorářů, i malá změna v dialogu (oproti schválenému scénáři) se musí nechat znovu schvalovat. Nesmí se ušetřit moc peněz z rozpočtu, protože na příští film by bylo méně, atd. A tak se stane, že celý početný štáb filmu Svítalo celou noc odjede natáčet scény s početným komparsem na měsíc do Polska, což je o mnoho dražší, ale nepřekročí se tím limit, určený na kompars. Z Polska přijde celkový účet za poskytnuté služby. Když se k tomu přidá špatná inves-

tiční politika a stále se zhoršující služby, tak v porovnání s natáčením před dvaceti lety si mnohdy člověk připadá jako na výletě filmových amatérů z Kardašovy Řečice. Ačkoliv ti mají alespoň nadšení. Filmexport nabízí západním producentům osm ateliérů pro natáčení zvukových filmů a mnoho dalších služeb. Nejen že tyto ateliéry nejsou zvukotěsné, ale mnohdy v nich nejdou ani zavřít dveře. Když se podaří některou západní firmu přilákat, tak je to nějaká malá západoněmecká firma, která potřebuje ušetřit. V případě velké produkce, jako třeba Amadea, vyčlení záchody, které se po třiceti letech daly do pořádku. Vzácní majitelé deviz pak dostanou vlastní klíče. Jinak nárok na vlastní záchod s klíčem má jen ředitel Barrandova. Vlastní natáčení Amadea v ČSSR bylo sdělovacími prostředky utajeno stejně dobře jako pigmentová skvrna na Gorbačovově pleši. Až po skončení několikaměsíčního natáčení se v novinách objevila věta o tom, že natáčení bylo. Veselou záležitostí jsou také koprodukce se zeměmi RVHP. Ty se dělají zřejmě v rámci internacionalismu. Náklady na film nejsou pro každou stranu poloviční, ale většinou stejně vysoké, jako když by si natočil film každý sám. Když se natáčel čs.-polský film Dvojí svět hotelu Pacifik", podle klasické polské látky, pracoval spojený štáb složitě v polských ateliérech, když v Praze byly prázdné a reály se natáčely složitě v pražském Obecním domě, přičemž hotel, ve kterém se většina děje odehrává, dodnes stojí v Krakově ve stavu takřka nezměněném. Běda tomu, kdo by v tom hledal logiku. Výjimku tvoří koprodukce se SSSR, různé bitvy o Moskvu a pod., protože s. Ozerov si dupne tam kde má — a Barrandov dostane příkaz a patřičné milióny, aby si sovětští filmaři za české peníze mohli hrát na válku. Hrobníků českého filmu bylo a je dost, ale snad nejznámější byl s. L. Toman ve funkci ústředního dramaturga. Nejen že byl nepřítelem jakékoliv myšlenky ve scénářích, nad nimiž měl právo veta, ale jím vyžadované úplatky tvořily u některých začínajících režisérů až polovinu jejich příjmů. Toman si nechal od s. Fábery (bývalého ředitele Barrandova) vyplatit část honoráře za scénář, který "právě píše" kamarádsky předem a když se Fábera domáhal scénáře nebo peněz, sdělil mu Toman, ať je rád, že na něj nepráskne, že vyplácí honoráře předem. A to se Fábera snažil, dokonce vyjednal Tomanovi pobyt na zámku v Dobříši, známém to sídle spisovatelů, aby tam ten scénář v tvůrčím ovzduší dopsal. Nic naplat,

stížnosti na něj ležely nejen na ředitelství Čs. filmu, ale i na UV KSČ, ale bez výsledku. Co s člověkem, který si chodí pro rady na správnou ambasádu. Ale po mnoha letech řádění na Barrandově i na něj došlo — byl přesunut do Filmexportu. Ted'reprezentuje čs. film v zahraničí. Vcelku počet úředníků překročil počet těch, kteří film vyrábějí. Po odchodu Tomana se zdálo, že se malinko blýská na lepší časy. Do vedení jedné dramaturgické skupiny se dostal člověk finančně nezávislý na filmu — spisovatel V. Erben. Podařilo se mu dát do výroby několik dobrých filmů. To se však nesmí — a tak byla jeho dramaturgická skupina zrušena. V té době (1982) byl také natočen jediný film, který dosud leží v trezoru. Straka v hrsti stála asi pět miliónů. Je to příběh napsaný na motivy středověkých satir. Vystupují v něm mastičkář, lichvář a lapkové. Až potud bylo vše v pořádku. Vlastní realizace ale posunula děj ze středověku do neurčitého času a prostředí. Celý film byl natočen v opuštěném lomu s náznakovými dekoracemi, kostýmy z džínoviny, lapkové jezdili na motorkách. Hudbu nahrál v té době ještě povolený Pražský výběr M. Kocába. To bylo na soudruhy moc. Nerozuměli tomu. A čemu nerozuměli, to nepovolili. Co kdybychom přišli o místo? A tak byl film po dokončení zakázán. Od té doby se přišlo na to, že takový film by nemohl škodit, ale těžko se najde v Čechách soudruh s tak sebevražednou odvahou, aby schválil film jednou zakázaný. Z prominentních soudruhů režisérů (Sequens, Polák, Vorlíček) se stali zlatokopové vyrábějící televizní seriály v koprodukci s NSR — to pak mají honoráře v západních markách. Sequens natočil třicetidílný seriál na objednávku ministerstva vnitra 30případů majora Zemana. Každý rok od vzniku SNB byl reprezentován jedním případem majora Zemana. Zvláště dílu z roku 1968 bylo věnováno mnoho porad, schvalování, přepisování i přetáčení již jednou natočeného. Vznikl paskvil přesně podle hesla, visícího v roce 1968 na pražských ulicích — "My jsme hoši z TASSu, informujem masu". Soudruzi Polák a Vorlíček se zaměřují na západoněmeckou televizi, natáčejí dětské seriály. Polák jako předseda stranické buňky často nabádá pracující, aby dělali, to co není v jejich pracovní náplni, pomáhali při stěhování a úpravách místa natáčení, zatímco lidé, kteři to mají na starosti, pracovní dobu využívají ke stavebním úpravám domu soudruha režiséra. České filmy musí Polák natáčet, aby měl taky nějaký důchod, přitom jeho příjmy v markách jsou díky kursu pro většinu režisérů nepředstavitelné. Jiní vylepšují svou špatnou finanční situaci různými funkcemi. Balík je místopředsedou Svazu dramatic-

kých umělců, Kachlík je poslancem České národní rady. Většina z nich ještě pobírá plat profesora na FAMU. Chudáci studenti. Věkový průměr režisérů je přibližně stejný jako členů ÚV KSČ, tedy přes šedesát. Proto se oficiálně volá po nových mladých lidech. Ale kdo z nadaných mladých lidí má šanci se dostat na studia tak exkluzivního oboru, jako je režie na FAMU? A ani absolventi nemají snadnou příležitost k samostatné práci. Členství v KSČ a ochota nechat se zformovat je základní předpoklad. Než se mladému filmaři podaří překonat gang starců, sehnat známosti a probojovat se administrativou, je jim už kolem 35 let. Jsou samozřejmě i výjimky: Karel Kovář natočil svůj debut — přidělený tuctový scénář s kriminální zápletkou Past na kachnu — jako nadprůměrný film. Po natočeni druhého filmu má cestu k filmové režii uzavřenou. S potížemi zápolí také Zdeněk Traška. Debut Bota jménem Melichar byl velice úspěšný. Teď když má pracovat, tak jeho film je vždy ten, který se odloží, třeba proto, že je v dohledu zakázka za devizy. Gang zasloužilých umělců mezi sebe nerad pouští někoho, kdo něco umí. Protože film je na rozdíl od jiných umění závislý na spoustě peněz a filmový režisér si nemůže natáčet doma "do šuplíku", je zároveň film zcela v rukou režimu. A tak vzniká spousta šedivých filmů, které nikoho nezajímají. Protože návštěvnost českých filmů klesá, musí se dohnat dovozem několika atraktivních filmů ze západu. A tak nastal i úpadek všech filmových řemesel. Co bylo dříve krásným povoláním, stalo se pro většinu jen prostředkem k získání peněz na obživu. Už i heslo "Film je pro nás ze všech umění nejdůležitější" (V. I. Lenin) zmizelo z nástěnek, chodeb a kanceláří, protože mocní vědí, že obyvatelstvo se lépe oblbuje televizí. Takže je to v Čechách s filmem stejné jako v každém jiném výrobním odvětví. Stagnace a šeď je označována jako úspěch; lidé zcela průměrní dostávají tituly národního umělce (Balík, Sequens)), plánované peníze se rozfofrují a vše je v nejlepším pořádku.

ESTÉ pofino CHCEŠ TVKVIT i: SMC

v SRDCI Eťííorr z •

li

\

Jazyk Ivo šelner

Návod k jazykové asimilaci Téma, kterému se věnuji v této stati je stejně všední jako neobvyklé: všední proto, neboť každý už za jiných okolností a v jiných souvislostech někdy něco podobného slyšel nebo četl; nakonec nejde o žádné objevy. Neobvyklost spočívá v tom, že poznatky úzce souvisejí s životem v exilu, s prvními kroky exulantů v novém prostředí. Tedy s celkovou asimilací, jejíž gró se projevuje (kromě vztahu k prostředí a vazbám ke spoluobčanům) především v osvojení příslušného cizího jazyka. Pobyt v novém prostředí emigrantovi nebo přesněji již imigrantovi přináší s sebou nové a nečekané požadavky a záleží na každém (jako vždy), v jaké době s prostředím jazykové splyne, zda pochopí cizí kulturu a jednání lidí kolem něj. Zvládnutí jazyka je základní podmínkou pro asimilaci, vždyť v nové zemi příchozí bude trávit s rodinou zbytek života. Schopnost komunikovat, byť jen částečně, zařazuje člověka do společnosti, umožňuje mu dorozumění i sebevyjádření. Turista v cizízemi tuto závislost neregistruje, stejně jako např. rodinní příslušníci zahraničních dělníků (Portorikánci v USA nebo Turci v NSR) — ti žijí ve velkých komunitách bez potřeby hovořit cizí řečí. Takřka každý z nás se již nějakému cizímu jazyku učil, všichni současní absolventi základní školy ji opouštějí s elementárními "znalostmi" ruštiny, další jazyk se učí na středních nebo vysokých školách a přesto skutečné znalosti tomu zdaleka neodpovídají. I ten nejpilnější bývalý posluchač jazykových lekcí v cizí zemi nakonec zjistí, že téměř nic neumí, že velké procento slov, jež zná, patří mezi archaismy. Zjišťuje, že se naučil "jazyk" jako soubor elementů a pravidel bez základních jazykových dovedností. Metodika výuky cizích jazyků skutečně (ne vždy vinou pedagogů) pokulhává . . . Osvojení jazyka trvá dlouho; je-li příchozí úplný začátečník, pak i několik let. V prvním období je třeba zvládnout tzv. jazykové minimum, což umožní jednoduše číst a domluvit se. K tomu je zapotřebí zhruba sedmi set slov, na sto základních frází a dvě desítky základních mluvnických pravidel. V druhé etapě aktivním osvojením jazyka se rozšíří slovní 23

zásoba na dva tisíce slov aktivních a stejné množství pasívních výrazů, tedy těch, jejichž překlad přesně neznáme, ale jsme již schopni díky nabytým znalostem a zkušenostem význam odhadnout. Již tehdy může kvalifikovaný pracovník s klidem zastávat místo ve svém oboru. Dokonalé zvládnutí jazyka pak předpokládá znalost pěti tisíc slov obecně používaných, tisícovku odborných výrazů plus tři tisíce pasívních pojmů. Tři základní období a lehkým matematickým výpočtem každý může zjistit, jak dlouho to trvá, když se denně naučí třeba dvacet slovních obratů. Znát způsob, tedy systém, jak se naučit rychle jazyk a dobře jej zafixovat, je nejcennéjší. Otázka rychlosti vyplynula z předchozího odstavce — čím více se denně budu učit, tím rychleji budu řeč umět. Pro úplnost dodávám, že procento zapomenutí se pohybuje mezi 25-35%. Otázka fixace je složitější. Začněme u slovní zásoby, ta je podstatná. Pravidelné denně je nutno naučit se několik nových slov, které se ovšem já CHCI naučit, zapamatovat si. Kromě dalších výrazů, jež v průběhu dne budu registrovat. Učit se denně, pravidelné, doporučuji polohlasně, nezapomenout na opakování z předchozích dnů. Nechat se vždy někým jiným vyzkoušet. To je důležité. Nespoléhat se na svoji sebekontrolu. Slova si vypíšeme na kartičky, jež se nám pohodlně vejdou do kapsy — je to praktičtější než studium z tlustých knih nebo sešitů. Učit se pak lze kdykoli a kdekoli: ve výtahu, cestou do práce, na procházce. Z počátku vybíráme termíny z našeho okolí, běžné výrazy osobní potřeby. Slova vyhledáváme ve slovníku a učíme se s touto knihou rychle a účelně pracovat. Mějme slovník neustále po ruce. Praxe při vyhledávání postupem doby bude státe dokonalejší. Nespoléhejme se na paměť, ihned si zapišme cizí slova, která během dne slyšíme a jejichž český ekvivalent nám není jasný. Pro úvodní taje gramatiky je vhodné zpočátku opatřit si knihu jednoduchou, bez uvádění výjimek. Dobrá je i učebnice pro školáky. Je totiž dobré soustředit se na základy gramatiky a nezatěžovat se detaily a zvláštnostmi; to umožní brzy začít s jednoduchou konverzací. Dalším pomocníkem při výuce bude rozhlas a televize. Poslech rádia bude zpočátku pasívní, ale nevědomky, nezávisle na jiné činnosti, posluchač přijímá text, zachycuje rychlost, intonaci, přízvuk. Televize navíc usnadní poslech tím, že divák sleduje pohyby rtů mluvčích a lépe rozpozná jednotlivá slova. Pro jazykové zdokonalení je vhodné sledovat zprávy — jsou stručné, jednoduché, i když někdy rychlé. Ale opakují se v různých modifikacích. U seriálů bývá výhodné to, že vystupují stejní herci, 24

resp. zvykneme si na určité hlasy, kterým po čase snáz rozumíme. Reklamy mají výhodu v častém opakování stejného textu až do situace, kdy divák zná text nazpaměť, je schopen jej reprodukovat a rozumí mu. Pro četbu se nejlépe hodí zpočátku obrázkové časopisy. Klasické noviny vzhledem k náročnějšímu novinářskému stylu ponecháme na pozdější dobu. Magazíny jsou vhodnější, čteme s pomocí slovníku a na papír si zaznamenáme nejdůležitější neznámé termíny. Snadné pro pochopení bývají popisky k fotografiím, u článků pak úvodní odstavce. Témata vybíráme buď z našeho, nebo příbuzného pracovního oboru, hobby, snadné porozumění jsou i tzv. společenské kroniky nebo cestopisné reportáže. Vůbec snad nejdůležitější pravidlo pro výuku je: nebát se mluvit, nebát se chyb! Využít každé příležitosti pro konverzaci. V obchodě, se sousedy. Rodilí mluvčí jsou ke gramatickým chybám (cizinců) obvykle milosrdní a jsou na ně ostatně zvyklí. Na rozdíl od Československa, kde cizinec hovořící česky přece jen působí exoticky, bohužel, někdy ke škodolibosti domácích — vzpomínáte na Vietnamce? Zábrany z užívání cízího jazyka však brzdí jeho zdokonalení a strach z případné chyby je snad větším omylem, než chybu udělat. A přímo požehnáním je, opraví-li partner v hovoru nějakou tu chybu nebo napoví-li vhodný výraz. A nikdo se na vás nebude zlobit, když v soukromém hovoru o jazykovou korekturu přímo poprosíte. I s menší jazykovou úrovní se snáz domluvíte, když nebudeme doslova lpět na přesném překladu, ale užijeme tzv. opisu, tedy neznámé výrazy přeložíme jinými, jednoduššími ekvivalenty. Na hovor je vhodné dobře se připravit — musíme-li např. někomu telefonovat, napišme si s pomocí slovníku otázky související s hovorem, naučme se text reprodukovat, pro kontrolu a klid mějme papír při hovoru před očima. Eventuálně připravme několik variant odpovědí, jež se podle typu hovoru mohou vyskytnout. Reagujeme nejen rychleji, ale i bez nervozity. A pozor — nesmí nás překvapit, když volaný není přítomen. Tedy mít v zásobě dotaz, kdy se vrátí, kam má volat ap. Telefonní hovor vyžaduje dobrou koncentraci, klid a nebojme se volanému říct, aby případně určitý údaj opakoval, hláskoval atd. Důkladně si případné údaje zapišme. Budeme-li s někým hovořit přímo, nikdy se nestyďme přiznat, že něčemu nerozumíme a vyskytne-li se nějaká nejasnost, nebojme se z tašky vytáhnout slovník a potřebný termín vyhledat. Je to lepší, než případné nedorozumění. Tady přijde vhod praxe se slovníkem. Praktické je, když někoho požádá-

me, aby nám pomohl s překladem základních údajů o sobě a rodině. Věty se naučíme jako básničku, abychom byli schopni text kdykoli bez chyby reprodukovat. Samozřejmě s nabývajícími znalostmi věty už sami doplňujeme a rozšiřujeme. S přibývající dobou se gramatika zdokonalí, omyly zmenší. Zvýší se i aktivní zásoba slov, zpřesní význam jednotlivých termínů. Začneme nacházet správné a vhodné gramatické tvary a vytvoříme si jazykový cit — za předpokladu ovšem, že se budeme stále učit a budeme mluvit. Dokonalé zvládnutí jazyka úzce souvisí se správnou výslovností a akcentem. Je paradox, že ať už mluvčí si osvojí jakkoli dobře slovní zásobu, gramatiku, sloh, bude mu přece jen mnohem delší dobu dělat problém zdánlivě snadná záležitost, nevyžadující paměť ani nutnost myslet — tím je výslovnost. Mluvidla dospělého jsou však již tak fixována vlivem mateřštiny, že uplyne hodné času, než exulant "zapadne" do prostředí i po stránce fonetické. O to snadnější to budou mít děti: ty zachytí přízvuk a artikulaci až příliš snadno a k našemu údivu až příliš brzy. Navíc, velice často se stane, že cizojazyčný akcent přenesou do mateřštiny. Ale to v dané chvíli není tragické. Dětské hlasivky jsou tvárnější. Navíc, děti jsou při učení jednoznačně ve výhodě. Nemají zábrany při hovoru, chodí do školy, v níž se vyžaduje aktivní účast v hovoru, mají bezprostřední možnost navazovat přátelství s vrstevníky — tedy konverzační možnosti — a jejich snaha je akceptována. Svoji roli hraje i vrozená dětská touha poznat něco nového. Při osvojování cizího jazyka u dětí je v podstatě vhodné zachovat stejný způsob učení — podle stáří dítěte denně dbát na to, zda se dítě učí příslušný počet pojmů. A zkoušet. Rodiče jsou zde prvními učiteli, musí tedy také s potomky začít hovořit. Ihned. Komunikace bude ovšem závislá na úrovni znalostí rodičů, ale dodržme jednoduché pravidlo: co známe, to sdělíme a využijeme. I kdyby to měl být zpočátku jen pozdrav, poděkování, odpověď ano, ne. Za čas toho bude víc. Již dítě předškolního věku přijme výuku jako hru a budeme překvapeni, jak rychle zareaguje a jak si dobře bude pamatovat. Dítě má mechanickou paměť, čehož u menších využijeme pomocí říkánek, básniček, písniček, pohádek na kazetě. Brzy zná texty nazpaměť a nenásilně rozšíří slovní zásobu. A nezapomeneme na slovník (opět!), abychom dítěti, které ještě neumí číst, mohli kdykoli na jeho přání sdělit vhodný výraz, na který se bude ptát. U školáka budeme pravidelně dbát na rozšíření slovní zásoby, pravidelně kontrolovat plnění úkolů, od osmi až devíti let vedeme potomka k samostatné práci se slovníkem. Nicméně

školní výsledky hodnotíme shovívavě. č í m je školák starší, tím bude trvat déle, než bude mít výsledky srovnatelné se svými bývalými výkony. Ale to nás nemusí mrzet, dítě to dožene, ale — při bohatější slovní zásobě — dříve. Také nesmíme být smutní, je-li žák vzhledem k jazykové neznalosti zařazen do nižšího ročníku v porovnání se svými vrstevníky; u začínajících školáků se někdy vyplatí zdržet rok docházku. Svým způsobem je to vlastně výhoda, žák má relativné více času na orientaci a doučení v případě, že jeho jazykové znalosti jsou nulové nebo téměř minimální. Rodiče se musí při přípravě na vyučování dětem více věnovat, než byli dosud zvyklí. Velmi pomůže, když školák již zná základní terminologii, jako např. názvy předmětů, školních pomůcek, číslovky, výrazy vlevo, vpravo, nahoře, dole, druhy barev, dny ap. Děti předškolního věku dokonce učíme základní číslovky jen v cizí řeči. V ní bude po čase myslet a navždy počítat. Proto i při úkolech doma nechejme dítě jednat tak, jak to dělá ve škole. My se musíme přizpůsobit. Vyžadovat překlad v matematice (i jiných předmětech) by byl hrubou chybou a brzdil by proces myšlení a logický postup. S tím, že dítě bude navždy počítat v jiném jazyce než češtině se musí smířit i ten největší zastánce mateřštiny.

nit tento jazyk. Dítě tedy mateřštinu přece jen sjyší, tak brzy mu z paměti nevymizí. Žádný strach. Stane se ovšem, že některá slova si časem nevybaví, použije cizí ekvivalent, objeví se nečeský akcent. Co ale bude zaostávat markantněji, to je písemný projev a čtení. To se nedá nic dělat. Mají-li rodiče zájem o zachování základů mateřštiny, tak musí vystihnout okamžik, kdy dětská cizí mluva začíná převažovat a je již dosti zafixována. Zejména u sourozenců to bývá období, kdy si již spolu pravidelné hrají a komunikují bez použití češtiny, kdy dítě ze spánku "hovoří" cizím jazykem nebo při probouzení již nereaguje česky. Ve školním roce to může být již za sedm až deset měsíců. Tehdy je možno začít opět více hovořit česky, aby se znovu vybavily české pojmy a vazby, slovosled. Může se ovšem stát, že dítě samotno již odmítne komunikovat česky. Uvedu tentokrát případ vlastní i jeho řešení: má šest a půl roku stará dcera po patnáctiměsíčním pobytu hovoří dobře německy a jednou zcela nečekaně — při lyžování — mi otevřeně vytkla mou češtinu. Problém jsem postavil do jiné roviny a odpověděl: všichni kolem nás umí německy a slyšeli by, že tě upozorňuji na chybu. Ale asi nikdo tu neumí česky, a tak je to naše malé tajemství, co si zde vykládáme.

Školáka je vhodné upozornit i na jiné odlišnosti související s novým životem (zejm. jedná-li se o dítě mladšího školního nebo předškolního věku): seznámíme jej s tím, jak vypadají peníze, vlajka státu, ukážeme mu mapu země, města ap. V dítěti je třeba vytvořit kladný vztah k hostitelské zemi, aby si co nejdříve uvědomilo, že je to jeho nový domov — pak i přístup k jazyku bude kvalitativně jiný, neboť nebude učení považovat za povinnost, nýbrž za nutnost. A jak to vypadá s učením češtiny v exilu? V podstatě existují dva extrémy — jednoznačně pro a proti. Začnu tím tragickým ze svého okolí: zákaz rodičů mluvit česky. Setkal jsem se s takovým případem a je sporné, zda se syn pod hrozbou otcova trestu naučil rychleji, v daném případě — německy. Znalost němčiny v době příchodu byla malá, vyvoláním nátlaku se dospívající zatvrdil, uzavřel do sebe. Když nevěděl něco německy vyjádřit, tak raději s rodiči nehovořil. Ironií osudu jako dospívající hledá každou příležitost, jak mateřštinu uplatnit. Opačný případ — rodiče nutí dítě hovořit česky ze strachu, aby češtinu nezapomnělo, doufajíce, že si cizí jazyk osvojí mimo domov. Jak jsem napsal výše, zpočátku je nutno začít hovořit cizí řečí co nejdříve a co nejvíce používat nové pojmy. To má v dané chvíli prioritu. Asi v žádné rodině není ideální stav, že oba manželé i děti řeč tak dobře znají a okamžitě by byli schopni změ-

U malých, zhruba do tří let starých dětí, platí pro osvojení jazyků jiné zásady. Nejprve je nutno naučit jazyk jeden, pak druhý. V libovolném pořadí. Učit obě (nebo i více) řeči najednou lze za předpokladu, že osoby komunikující s dítětem budou důsledně dodržovat danou řeč a neměnit ji. Předpokládá to již delší pobyt v zahraničí nebo smíšené manželství. Např. otec mluví anglicky, matka česky. Nebo rodiče česky, sourozenci anglicky. Dítě časem bude odpovídat v příslušném jazyku dotyčným osobám odmalička, aniž by si uvědomovalo, že vlastně hovoří dvěma jazyky. Dodejme jen, že tito lidé — bilingvisté — bývají v dospělosti skvělými tlumočníky, schopnými zpracovat text ihned, bez obvyklé pauzy. Je to tzv. simultánní překlad. Osobně se domnívám, že i v exilu by měl být k mateřštině zachován kladný vztah a stejně bychom měli vést i své děti. Řada exilových nakladatelství nabízí kvalitní publikace, noviny, gramofonové desky; jedním z důkazů je i tento časopis. Není proto problém občas něco přečíst. Byť je to "jen" čeština. Ale je to de facto součást kultury, v níž žili naši předci a ve které jsme část života prožili i my. O to více hodnotím na tomto místě ty čtenáře mého článku, kteří mu rozuměli jen na základě znalostí, jež získali od svých rodičů či prarodičů a kteří se narodili a vyrostli již v cizině.

•

Literatura Igor Hájek

Záznamy všedních dní Téměř dvacet let už vychází v Československu literatura, která zaplňuje police veřejných knihoven, o níž se učí ve školách a na univerzitách, píše v tisku a mluví v rozhlase. Pro valnou část obyvatelstva je jedinou dostupnou četbou a její autoři jsou jedinými českými spisovateli a básníky, jejichž jména tito čtenáři znají. Pod vlivem těchto knih utvářejí svá estetická hlediska i životní názory. V překladech jsou pro tisíce čtenářů v bratrských socialistických zemích jediným zdrojem pro poznání vnitřní podoby současného Československa a pro kritiky a literární vědce jedinou legitimní tváří soudobé české literatury. Kolik se toho o nich ví na Západě? Ve veřejnosti prakticky nic. A na odborných pracovištích? Pokud vím, na většině amerických univerzit po roce 1970 zájem o českou literaturu opět dosti prudce opadl. Její studium se zúžilo na zaříkávání čtyř jmen, Kundera, Škvorecký, Hrabal, Páral, opakovaných jen s nevelkými obměnami. Knihovníci se převážně vrátili k praxi 50. a 60. let: tehdy doplňovali sbírky hlavně díly odbornými, novou prózou nebo poezií v tom případě, když jim jméno autora bylo známo z dřívějška. V mnoha knihovnách tak zmeškali nástup nové vlny v 60. letech a později se tyto mezery nepodařilo doplnit. Podobně to asi dopadne s literaturou 70. a 80. let. Trochu jiná je situace ve Velké Británii. Skupinka bohemistů sdružených kolem londýnské školy slovanských a východoevropských studií je známa osobitým pohledem na celou českou literaturu. Její čelný představitel Robert Pynsent soudobou produkci soustavně -sleduje a netají se tím, že některé autory dnes v Praze nebo Brně vydávané považuje za daleko lepší než jsou třeba Škvorecký nebo Kundera. V rozhovoru otištěném v prosinci 1986 v pražské Tvorbě ocenil, že ze současné české prózy se "vytrácejí stereotypy 50. a 60. let", a jmenoval v té souvislosti Ludvíka Němce, Jiřího Křenka, Václava Duška a Bedřicha Hlinku. Prohlásil dále, že "velmi kladným jevem české prózy 70. a 80. let se [mu] zdá faktum, že se tolik nehistorizuje, naopak, že je kritický zájem o skutečný stav společnosti". Je to poněkud nekonvenční názor a někomu může dokonce pohnout žlu25

či. Připusťme však, že na literaturu (a také na celou kulturu nebo historii) lze pohlížet i jinýma než domácíma očima a hodnotit ji dle měřítek, jež vycházejí z jiných podmínek a zkušeností. V 50. letech byli v Československu například považováni za hlavní představitele americké a britské literatury Howard Fast a James Aldridge. Jejich díla vycházela v obrovských nákladech a psaly se o nich vědecké studie. Ve svých zemích byli tito autoři prakticky neznámí. Pro některé bohemisty mohou být romány, povídky a básně, jež vycházejí v Československu, přitažlivé tím, že nejsou zatíženy politikou. Domnívají se patrně, že je lépe politiku přenechat politikům, parlamentu nebo sdělovacím prostředkům. To je také důvod, proč na exilovou a "disidentskou" literaturu hledí s despektem jako na zpolitizovaný nástroj propagandy a vyřizování starých, třeba i historických účtů. Konečně už Arne Novák považoval posedlost náboženstvím a nacionalismem — jinými slovy ideologií — za kletbu české literatury. V exilových kruzích se zase na "oficiální" literaturu, jak se jí říkává z nedostatku lepšího stručného termínu, pohlíží s nemalým podezřením, ač ji málokdo zná. Nekteří exiloví literární činitelé se o těch, kdo vydávají dnes svá díla v Československu, neváhají vyslovovat jako o "režimních autorech". Zapomínají zřejmě, že sami před méně než čtvrt stoletím museli kličkovat mezi nástrahami ideologie, když chtěli, aby jejich knihy vyšly třeba v Československém spisovateli, u téhož Jana Pilaře, který tam řediteluje dodnes. Změnilo se ovšem to, že ceny za úspěšné zdolání překážkové dráhy přebírají teď z jeho rukou jiní. Mají být jen proto zavrženi? Takový lacině povýšený postoj projevil i časopis Západ, když před časem otiskl posměšně přemalovanou obálku slovníkové brožurky Petra Bílka 175 autorů, v níž jsou zařazeni češti prozaici, básnici a literárni kritici, publikující v 70. letech v nakladatelství Čs. spisovatel. Proč tu knížku a jejího autora zesměšňovat? Snad proto, že v ní chybí jména jako Ivan Klíma, Karel Šiktanc nebo Jiří Brabec? Ti opravdu v 70. letech v Čs. spisovateli nic nepublikovali. Pochybuji, že vinou Petra Bílka. I kdyby se byl nakrásně pokusil zakázané spisovatele uvést, nelze přece předpokládat, že by si toho příslušný orgán nevšiml. Nehledě na to, že se v jeho slovníčku najdou biografické a bibliografické údaje takových "režimních autorů" jako Kamil Bednář, Vladimír Holan nebo Arnošt Vaněček, je užitečný i tím, že přináší jinak obtížně dostupné informace o autorech méně známých a dejme tomu i méně sympatických. Informace, které přijdou velmi vhod při psaní článků jako je tento. Za posledních patnáct let, během nichž vycházelo kolem stovky nových titulů 26

ročně, přibylo pochopitelně mnoho jmen. Jiní autoři se za tu dobu vyšvihli na přední místa. Zevšedňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české "oficiálníliteratury". Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen, když narazí na takovéhle pasáže: Některé jeho básně jsem znal ještě z novin nebo literárních časopisů, po našem seznámeni mi je pak několikrát recitoval, pokud byl po zkonzumovaném vině ještě mocen slova. V těch svých verších se zalykal láskou k lidstvu, ne k lidem, objímal naši nádhernou planetu, zpravidla oděnou do modré košile, aniž se namáhal sehnout pro ulomenou větvičku, a po prověrkách, které v jedné ze svých básní oslavil jako třídní krystalizaci mladé krve, těžkými kalibry deptal buržoazního parazita. Ty jsi taky můj třídní nepřítel, křičel na mě v noci, když jsme se vraceli uličkami Starého Města, kde bydlel. Neřvi, konejšil jsem ho. Jsi můj třídní nepřítel a zlikviduju tě. Pak sebou praštil na zem, protože už ho nohy neunesly... Ještě dnes budu muset napsat ten nezbytný úvodní projev, jímž budu muset oslavit celoživotní Mistrovo dílo. Nebo spíš jen část díla, protože by asi nerad slyšel, kdybych mu připomněl jeho počátky, kdy jako jurodivý stoupenec a hlasatel socialistického režimu padesátých let mistroval ostatní malíře nejen svými přednáškami, ale především rozměrnými plátny, na nichž se to hemžilo kombajny a kolchozníky, žhnoucími pecemi a zpocenými tvářemi slévačů, které znal jen z fotografií v denním tisku. Byl zvolen do předsednictva a své umění vydával za to jediné, neomylné a pravé. Dočkal se. Byl obdařen titulem, který posvětil jeho dobovou poplužnost. Kdo to zde historizuje? Snad spisovatel, který si konečně někde na Západě může svobodně vylít všechnu hořkost z křivd, jichž se na něm dopustili komunisté? Nikoli. Úryvky pocházejí z novely Záznam jednoho všedního dne, kterou r. 1985 vydalo nakladatelství Čs. spisovatel v Praze. Jejím autorem je Karel Houba (*1924), šéfredaktor nakladatelství strany českých socialistů Melantrich, který jen od r. 1970 vydal už třináct knih. Odpověď na otázku, jak si může dovolit takhle psát, neni jednoduchá. Je mu to dovoleno především proto, že napadá včerejšek. Ke včerejšku patří nejen léta padesátá, ale i údobí tzv. obrodného procesu. Hrdiny Houbových románů a povídek jsou většinou nevýznamní, slušní lidé, čeští vlastenci a nekomunisté, kteří odjakživa nesli břímě národní existence, zatímco druzí tyli z dobových poměrů, otáčeli se na obrtlíku a když nakonec svou nezodpovědností uvrhli

zemi a národ do neštěstí, utekli před následky na Západ. Dá s e j i s t ě s t a k o vým výkladem nedávných dějin polemizovat, pravděpodobně jej však sdílí řada autorových spoluobčanů. Ač Houba není jediný, kdo své postavy charakterizuje politickými postoji, není to pro oficiálně vydávanou literaturu příznačné. Většina spisovatelů politiku více méně ignoruje. Poučili se asi z osudu těch, kdo se dali v 60. letech příliš zlákat. Ústup od věcí veřejných se projevil zejména u mladších autorů v první půli 70. let: utíkali do světa dětství, rodinných vzpomínek, lásky a venkovských idyl a produkovali do sebe zavinuté, intenzívně lyrické povídky a novely obírající se citovým hnutím a duševním rozpoložením hrdinů. Jejich představitelem se stal svými Píšťaličkami (ČS 1974) Jiří Medek (*1950), ale ten se po čase odmlčel a jeho místo převzal jeden z nejzajímavějších autorů těch let, psychologizující Jiří Navrátil (*1939). Vzhledem k uzoučké námětové oblasti, v níž se tito prozaici pohybovali, nebylo jim zatěžko udržet odstup od politiky i vnějšího světa. V situaci, kdy jediný vyhraněný politický směr nejen určuje veřejný život celé země, ale zasahuje i do soukromých osudů každého občana, lze tuto skutečnost ignorovat jen za cenu předstírání. Vytváří se falešná ideologie, obraz světa, kde chybí jeden předůležitý rozměr. Vladimír Páral to řešíval tím, že své romány koncipoval jako schématické alegorie. Jeho následovníci ze severočeské epické školy, která se začala prosazovat v polovině 70. let, však buď nechtěli být v tomto ohledu jeho epigony nebo jim k takovému kouzlení nestačily síly ani zkušenost. A tak se například knihy nejúspěšnějšího z nich, Jiřího Švejdy (*1949) hemží hamižníky, podlci, darebáky a podvodníky, jejichž činnost není — v rozporu s tím, co učí dialektický a historický materialismus — podmíněna nebo alespoň umožněna společenským prostředím, ale vzniká jaksi ve vzduchoprázdnu, z nízkých osobních pohnutek nebo dokonce z nějaké vrozené zvrhlosti. V některých případech působí jejich počínání málem jako samozřejmost, s níž každý počítá. Nikoho neudivuje, že se všude berou úplatky a že v každé pasáži beztrestně provozují své řemeslo veksláci. Nikdo se ani nezamýšlí nad tim, jak takové mravy pronikly do samého srdce civilizované Evropy. Vědomí, že určitá zkušenost je z jeho úvahy vyloučena, ať už ji chce či nechce opravdu zkoumat, musí ve spisovateli vzbuzovat pocit marnosti. Možná, že rozpor mezi chtěným a možným, mezi touhou objevovat a nemožností vynést své objevy na světlo, je důvodem, proč v "oficiální" literatuře tak rychle uvadají talenty. I nejslibnější autoři mladší generace projevují zarážející výkyvy v kvalitě.

Platí to i o Jiřím Švejdovi, jemuž se nepodařilo zachovat stejnou úroveň ani v obou částech dvoudílného románu Moloch (ČS 1983 a 1985), a ještě více o jeho vrstevníku Josefu Fraisovi (* 1946). Jako vyučený horník uplatnil své zážitky a zřejmý talent v první knížce, Muži z podzemního kontinentu (ČS 1978), ale po slibném začátku následoval skluz — jedna knížka slabší než druhá. Je s podivem, že poslední z nich, banální a zmatený román Strom na konci cesty (ČS 1985), mohl vůbec vyjít v reprezentační edici svazového nakladatelství. Literární kvalita sama není hlavním problémem oficiálně vydávané literatury a není také pouze jejím problémem. Srovnáme-li po této stránce například románovou prvotinu básníka Jaroslava Čejky (*1943) Kulisáci (Mladá fronta 1985) s knížkou exilového autora Luboše Martínka (*1954) Představení (Index 1986), těžko Čejkovi upřít, že píše daleko lépe. Oba příběhy se přitom odehrávají v podobném, snad dokonce totožném prostředí a mají i podobný námět — první kroky mladého muže ve "skutečném" životě. Odlišují se v ideových postojích autorů — Čejkův hrdina se zařazuje do systému, Martínkův nikoli. Ze srovnání s "oficiální" prózou nevychází dobře ani jiný v exilu vydaný román o vyzrávání mladého muže Šero od Alberta Kyšky (68 Publishers 1986). Také ten se odlišuje vlastně jen kritikou režimu od takových mnohem lépe napsaných knih jako jsou třeba Džinový svět (ČS 1980) od Radka Johna (*1954) nebo Poslední knižka o dětství (MF 1982) od Zdeňka Zapletala (*1951) a Věk náruživosti (ČS 1985) od Petra Skarlanta (* 1939). Nelze ovšem přehlédnout, že Skarlant nebo Zapletal představuji spíše špičku než průměr oficiálně vydávané literatury. Převahu v ní mají spisovatelé prostřední a knihy nevzrušující a plytké. Dobře se na ně hodí, co kdysi americký kritik John W. Aldridge napsal v jiné souvoslosti: "sejdou s mysli dřív, než má člověk čas je zaznamenat, a splývají s obyčejným a banálním povrchem skutečnosti, který je tak jednotvárnou součástí našeho každodenního vědomí, že ho mozek instinktivně zavrhuje, neboť nestojí za zapamatování". Na dolním konci "oficiální" literatury se pak najdou i povídky a romány, jejichž autoři se zřejmé museli tvrdě potýkat s dějovou osnovou, stylem, někdy i s gramatikou, tak zašmodrchané, že zůstává nejasné i jejich vyznění. Snad vděčí za vydání jen nutnosti splnit jakýsi plán. Čtení těchto knih rozhodné není nezapomenutelným zážitkem, ale i ony — a často právě ony — poskytují nečekané a možná i nechtěné průhledy do života v Československu v údobí reálného socialismu. Zachycují alespoň vnější tvář doby, v níž se po-

dle mnohomluvné, ale jinak cenné studie Jana Lukeše (*1950) Prozaická skutečnost (MF 1982) projevovaly takové neduhy české společnosti, jako "šířící se kariérismus, bezohledná honba za ziskem, či vzestup maloměšťáckých manýr v mezilidských i pracovních vztazích". Autoři z dolní poloviny žebříčku nebývají nadáni k tvorbě: nemívají dost talentu, ba ani řemeslné zručnosti, často jim chybí životní a literární zkušenost. Na umělecké dílo nestačí, nezbývá jim tedy než obkreslovat, co vidí kolem sebe, paběrkovat na tom "obyčejném a banálním povrchu skutečnosti" a bez valné imaginace i bez vztahu k nějakému osobnímu či nadosobnímu řádu sestavovat z posbíraných kousků a postřehů básně, romány a dramata. Díla těchto superrealistů tak přinášejí přinejmenším v detailech pravdivější obraz daného prostředí než výtvory socialistického realismu, jež předváděly vymyšlený svět. Ty však z "oficiální" literatury téměř vymizely: ideologii už skoro nikdo nebere vážně. Podoba Československa 70. a 80. let zachycená literaturou této doby se proto v mnoha ohledech liší od představ, jež by byly založeny na studiu politických prohlášení a tisku. Především se téměř úplně vytratila dělnická třída a její vedoucí role. Hlavními postavami románů bývají výzkumní pracovníci, lékaři, ředitelé podniků a ústavů a jiní příslušníci středních vrstev. U mladších autorů se sice občas vyskytnou mladí mužové živící se prací svých rukou, ale obvykle jsou to dočasní rebelanti a přelétaví ptáci, které nakonec přece jen čeká redakční židle někde v Praze. Opravdoví dělníci byli odsunuti do rolí překouřených a na kofeinu závislých, sešlých a postonávajících předsedů závodních organizací strany, kteří mívají pár moudrých slov pro ředitele, když se octne v tísni. Postava tohoto druhu se objevuje například v románu Stanislava Váchy (*1939) Druhý dech (ČS 1975), v němž ředitel musí čelit náporu kariéristů, kteří odhalili jeho zranitelnost. (Jejich záludnosti, mimochodem, nepůsobí příliš přesvědčivě. Autor je totiž nemůže ličit docela černě: jako vedoucí pracovníci jsou rovněž členy strany a kdyby to byli opravdoví padouši, musela by je strana vyvrhnout.) V románu Stanislava Rudolfa (* 1932) Formule 1 (ČS 1981) má zase ředitel ve zvyku nejen podepisovat svým jménem výzkumné zprávy, patentové přihlášky i vědecké články, které připravili a napsali jeho spolupracovníci, ale také shrabovat do vlastní kapsy všechny honoráře. Když mladý výzkumník upozorní na ten zlořád předsedu stranického výboru, dostane se mu vysvětlení, že ředitel je světoznámý odborník a kdyby bylo podryto jeho postavení, mělo by to důsledky i v zahraničí. Kromě toho prý za války pomáhal

partyzánům . . . Předseda však slíbí, že se o věci zmíní na příští výborové schůzi. Vácha a Rudolf patří k těm nemnoha autorům, kteří zaznamenávají existenci strany a dokonce se s ní politicky ztotožňují. Po této stránce bývají hrdinové "oficiální" literatury většinou amorfní. V románu Jifího Křenka (*1933) Tomáš a Markéta (ČS 1984) jsou osobní data jedné z titulních postav uvedena hned na první stránce. V rubrice "politická příslušnost" stojí skoro demonstrativně "bez pol. příslušnosti". Přes tento nedostatek to Tomáš ve svém výzkumném ústavu dotáhne na vedoucího nového projektu. Snad trochu pomohlo, že se napřed oženil s dcerou ředitele. Jediná osoba, již lze podezírat z pol. příslušnosti, je v románě protivná důchodkyně žijící v hrdinově rodné vesnici. Je to neúmorná aktivistka, která všechny otravuje, svolává nudné schůze, pronáší projevy a pak o tom posílá zprávy do denního tisku. Když se však její syn zamiluje do černé studentky češtiny ze Spojených států, projeví se pokroková matka jako rasistka. Je to postava po všech stránkách jako vystřižená ze socialisticko-realistických románů padesátých let, přežila však svou dobu a je nyní možno ji krutě zesměšňovat. Soudě podle podobných děl, zachovává většina obyvatelstva opatrný a vlažný postoj k politice. Vášnivý zájem naopak projevuje o spotřební oblast a významnou úlohu hraje spotřeba okázalá. Podle všeho sdílejí spotřebitelské okouzlení i sami autoři. Nebylo by těžké pořídit seznam toho, co se v Československu těchto let považuje za symbol dosaženého společenského postavení. V popisu obydli nebo oděvu, při líčení nákupů a návštěv v restauracích bývá pečlivě zaznamenán každý předmět, mnohdy uvedena i jeho výrobníznačka a cena, bud' v korunách nebo v tuzexové měně. Kouří-li někdo — a v "oficiální" literatuře kouří přímo zběsile skoro všichni — udává se vždy, zda si zapaluje spartu, bétéčko, kentku, pelmelku či jinou značku. Totéž platí i o konzumaci alkoholických nápojů, které se hrdinové často věnují. Postavy románů už nebudí jen tak ledajaký budík — na nočním stolku jim bzučí bateriový budíček, patrně z dovozu. Dorek Pelan, hrdina románu Romana Ráže (*1935) Bludné kameny (ČS 1981) po probuzení neodhodí nějakou obyčejnou pokrývku, nýbrž "opatrně shrne lehkou larisu", pak deset minut cvičí podle metronomu a po osprchování stráví pět vteřin (nyní sekund) "pod neviditelnou mlhou tabacspraye". Zasvěcenci tyto signály spolehlivě naznačí, do které sociální a příjmové skupiny ho zařadit. Navíc se může dovědět, že hrdina vlastní auto, a získá k tomu přesné údaje o značce a modelu. Na 27

J

pouhých dvou stranách Zapletalovy Poslední knížky o dětství se objevují Lada 1500, Wartburg 353W, Skoda 120L a Simca Chrysler 1307GLS. Mnohdy stojí za zmínku i barva auta a metalizovaný lak je považován za s p o l e h l i v o u z n á m k u společenské úspěšnosti majitele vozu. Očima věčně neukojeného spotřebitele je viděn i Západ. Mezi soudobými intelektuály je zřejmě oblíbeným čtením katalog obchodního domu Neckerman, zatímco jejich manželky hledají i n f o r m a c e o d u c h o v n í c h proudech na stránkách módního časopisu Burda. Poznatky o životě na Západě nepochybně pocházejí z krátkých zájezdů, z nichž si účastníci přinášejí sotva co jiného než očarování bud' samozřejmostmi nebo nejpitomějšími ukázkami západoněmeckého a švýcarského konzumerismu. Zmínky o nich pak koření "oficiální" prózu ve snaze dodat jí světovosti. O kultuře kromě touženého striptýzu se neví nic, jako by tu nikde neexistovala divadla, knihovny, výstavy a koncerty. Politický a veřejný život se obchází velkým obloukem — jako doma. Nikde se také neobjeví myšlenka, že spotřební hojnost má důležitou roli v osvobození lidí od malicherních denních starostí. Pojem spotřebitelství je totiž podmíněn českou podobou konzumní společnosti z epochy reálného socialismu, která zdaleka není výsledkem vysoké produktivity a z ní pramenícího nadbytku. V takových poměrech pouhé peníze nestačí k obstarání výrobků denní spotřeby, natož pak těch, jež slouží k zkratkové charakteristice společenského postavení jejich vlastníka. Nedostatkové zboží se stává fetišem a musí se opatřovat m n o h d y složitou cestou p o m o c í úplatků nebo protislužeb a jeho získání je prestižním výkonem. Výtečný popis takového řetězu služeb a výměn, který začíná pastelkami a pokračuje diazepamem, vepřovým a hovězím masem, dětským bavlněným prádlem, čočkou, brzdovým obložením a gumami do stěračů, tvrdými spartami a Mladým světem, nitěnými knoflíky a bundovými zipy, peromatem a batulem a končí opět pastelkami a toaletním papírem, se najde v Zapletalově knize Pozdě na hlasitou hudbu (ČS 1983). Ne každý je však v tom záviděníhodném postavení, aby mohl směňovat hledané zboží. Jaké protislužby mohou poskytnout spisovatelé nebo redaktoři, když hledají dobrého zubaře nebo spolehlivého řezníka? To se dovíme z mírně satirického a nepříliš povedeného Rážova románu Vrabčí hnízdo (ČS 1983), kde o problému rozmlouvají dva postižení: ... Podívej se, Pepo, svět už je dnes takovej, já ani ty jsme ho nestvořili, 28

prostě to tak je, i když se postavíme na hlavu, nic na tom nezměníme. Zubaři to maj dobrý, taky řeznici nebo instalatéři. Pro ty každej něco rád udělá. Stejně pro automechanika. Ti všichni se mají. Ale co my? My, kteří vlastníma rukama nenamontujeme správně ani prkýnko na záchodě. My musíme v jednom tahu platit. U zubaře, v řeznictví. My nemůžeme rozjet žádnej výměnnej obchod. Od nás se chtějí prachy na dřevo. Proto musíme vydělávat víc než druzi. A jak máme vydělávat? Jen tak, že si půjdeme na ruku jako ostatní. Máme snad bejt právě my bílý vrány? . . . Snad se v tomto úryvku skrývá vysvětlení, proč jsou zejména autoři druhého a třetího řádu tak plodní — mnozí vydávají každý rok nový román. V každém případě naznačuje tento manifest konformity a korupce, že i v reálném socialismu se dobře uplatní ostré lokty a silný žaludek. "Oficiální" literatura podává často mimoděčné svědectví o tom, jak surovost, již moc uplatňuje vůči nekonformním skupinám a jednotlivcům, pokřivuje i běžný denní život. V povídkové sbírce Bohuslava Trojana (*1946) Proč ulovit chřástala (ČS 1983) se jistá žena zamiluje do nadporučíka letectva, který každé ráno spěchá kolem jejího domu k autobusu. Nadporučík o jejím citu nemá tušení. Když se ožení s jinou, zklamaná žena ho udá, že zatajil dva příbuzné v zahraničí. Vyšetřování ukáže, že obvinění je nepravdivé, přijde se však na to, že nadporučík neohlásil vzdálenou příbuznou ze švagrovy strany, která od roku 1969 žije v Kanadě. Nic mu nebyly platné výmluvy, že o tom nevěděl. "Jak to, že jsi nevěděl?" divili se. "Měl jsi vědět!" říkali. A tím nadporučíkova kariéra prakticky skončí. Jednání vojenských úřadů se předkládá jako samozřejmost a nad udavačstvím se nikdo nepozastavuje. Rovněž ve Váchově Druhém dechu není nikomu divné, když ředitel výzkumného ústavu je odvolán, protože jeho syn se nevrátil z cesty do ciziny. Dokonce i on sám pro to vyslovuje pochopení. (A nebude se divit, že ředitelské místo nedostane zpět, když se ukáže, že syn odjel přemluvit k návratu do vlasti svou dívku, která emigrovala s rodiči.) I v soukromých vztazích se způsoby, jež by před dvaceti lety bývaly považovány za nepřijatelné nebo možné jen na zvráceném Západě, předvádějí jako všední záležitost. V Čejkových Kulisácích se rádcem a vzorem mladého hrdiny stává řízný dělnický typ, který mimo jiné pořádá v hospodách soutěže v síle o peněžní sázky. Brzy mu však se smíchem vysvětlí, že soutěže jsou předem domluvené a sehrané. Od té doby se hrdina podílí na výnosu, který se ihned propije. Nikde ani stín pohoršení nad zjevným podvodem.

Chamtivost a chování, pro něž těžko hledat jiný výraz než hulvátství, se podávají jako jev, který nikoho nezaráží. "Vzestup maloměšťáckých manýr", jak Jan Lukeš eufemisticky nazývá brutalizaci a zburžoazněni, má v pojetí nemála autorů povahu normy. Změna nastala i v oblasti erotiky a sexu. Čas, kdy český spisovatel byl obviněn z pornografie, když se zmínil o tom, že ženy mají ňadra a stehna, dávno pominul. Kolik se změnilo, o tom svědčí třeba knížka Antonína Bajaji Mluviti stříbro (MF 1982), kde se hned na první straně odehraje akt vzájemného zbožnění mezi mužem a ženou, který se obvykle označuje dvěma latinskými slovy. Takové radostné porozumění pro touhy těla je však vzácné. Sex s lidmi necloumá, spíš se stává i on částí onoho "banálního povrchu skutečnosti" a bývá líčen jako činnost prázdná a mírně nudná, připomínající kancelářské povinnosti nebo oblékání podle módy. Do postele se obvykle odchází krátce po seznámení a několika skleničkách u baru, kde mnoho hrdinů "oficiální" literatury tráví nezřízeně mnoho času. Někteří autoři se spokojují lascivními narážkami a náznaky, jež působí daleko vulgárněji než nejotevřenější popis sexuálního aktu. Mají štěstí, že se na Západě jejich díla nepřekládají: pro svůj poměr k ženám by patrně byli zdejšími feministkami ukamenováni. Knihy mnoha autorů v Československu oficiálně vydávaných zračí — podle všeho zcela věrně — daleko více odpudivých stránek současného života než by se jich našlo například v povídkovém souboru zakázaného Ivana Klímy (* 1931) Má veselá jitra (68 Publishers 1979) nebo v povídkách stejné zakázané Edy Kriseové (*1940). Na rozdíl od nich však "oficiální" autoři berou věci tak jak jsou, nezaujímají k nim stanovisko ani náznakem satiry. Bez odstupu a jako by mimochodem popisují zniterněné postoje, které nemohou než vyvolat úžas, ba nechuť u toho, kdo přivykl byť jen základním pravidlům slušnosti ve vztazích mezi lidmi. Z tohoto hlediska je tedy i ta nejtriviálnější a málo záživná část "oficiální" literatury zajímavá jako výpověď o době poznamenané nicotností a provinciální přišlápnutostí. Stísněné poměry postihují ovšem í autory z horních příček žebříčku hlavně tím, že jim nedovolují překročit rámec systému a vplně své myšlenky rozvinout. Ani mezi díly Václava Duška (* 1944) by se nenašla kniha tak živellě svobodná a přitom promyšlená jako je třeba Bermudský trojúhelník (Index 1986) od Václava Třešňáka (* 1950) a těžko věřit, že autor tak rafinovaně kritický jako je švýcarský Jaroslav Vej voda (*1940) by se mohl v Československu uplatnit. Přesto by nebylo na místě lomit

MEZINÁRODNÍ VÝSTAVA ZNÁMEK

VSTUPNÉ: DOSPĚLÍ - $5 STUDENTI (do 18 let) A DŮCHODCI — $2

. . . TOTO VŠECHNO A MNOHO JINÉHO V METRO TORONTO CONVENTION CENTRE, 13.-21. ČERVNA

• ZNÁMKY Z VÍCE NEŽ 90 ZEMÍ • VZÁCNÉ A NEOBVYKLÉ ZNÁMKY, JAKOŽ I SBÍRKY, KTERÉ ZÍSKALY RŮZNÉ CENY • 140 O B C H O D N Í K Ů SE ZNÁMKAMI Z MNOHA ZEMÍ • UKÁZKY Z PRACÍ NÁVRHÁŘŮ, RYTCŮ A TISKAŘŮ • VÝSTAVA NÁRODNÍHO POŠTOVNÍHO MUZEA • KOUTEK PRO MLADÉ SBĚRATELE . . .

jestliže jste filatelista nebo se jen zajímáte o sběratelství poštovních známek, máte příležitost poznat, co dělá filatelismus jedním z nejpopulárnějších koníčků na světě . . . uvidíte . . .

VZÁCNÁ PŘÍLEŽITOST:

OIPEX 87

Philatelic Service Canada Post Corporation

T

Je vaše dítě v bezpečí? K.>.aždý

rok se tisíce dětí s t a n o u obětmi nehod doma a v okolí domu. Riziko zranění vašeho dítěte m ů ž e t e snížit tím, že zajistíte b e z p e č n é prostředí. M i n u l ý rok na p o d z i m vydala federální vláda nové b e z p e č n o s t n í p ř e d p i s y pro d ě t s k é p o s t ý l k y . Při n á k u p u se ujistěte, že p o s t ý l k a v y h o v u j e všem b e z p e č n o s t n í m p ř e d p i s ů m a u d r ž u j t e ji v d o b r é m stavu. Pamatujte, že d ě t s k é o b l e č e n í s n a d n o hoří a p r o t o by si vaše dítě n e m ě l o hrát poblíž krbu, k a m e n n e b o topení. P y ž a m a j s o u bezpečnější než n o č n í košile. Dávejte d o b r ý p o z o r na děti, jestliže používají c h o d í t k o , zvláště poblíž k a m e n a e l e k t r i c k ý c h s p o t ř e b i č ů a přesvědčte se, že přístup ke s c h o d ů m v d o m ě je ohražen. Pro další i n f o r m a c e , jak o c h r á n i t vaše dítě, k o n t a k t u j t e C o n s u m e r a n d C o r p o r a t e A f f a i r s Canada.

I*

Consumer & Corporate Affairs Canada Harvie Andre, Minister

Consommation et Corporations Canada

Canada