Začneme bránit Měsíc? Napsal uživatel Aleš Bluma Pondělí, 12 Říjen :50 - Aktualizováno Pondělí, 12 Říjen :49

Začneme bránit Měsíc? Napsal uživatel Aleš Bluma Pondělí, 12 Říjen 2009 09:50 - Aktualizováno Pondělí, 12 Říjen 2009 16:49

Kosmonauti, astronauti i tchajkonauti přistáli tentokrát v České republice. V den, kdy končil jejich pražský kongres, učinila NASA první krok ke kolonizaci Měsíce.

Jedním, z velkých cílů lidstva je kolonizace Měsíce. Základním předpokladem je voda, která se na Měsíci nachází v oblasti pólů, i když jenom v molekulárním čmnožství. Dokonce se zdá, že molekuly vody na Měsíci stále vznikají. Proudy iontů vodíku dopadají na měsíční povrch, kde reagují s kyslíkem ve sloučeninách v jednotlivých horninách a vzniká voda a hydroxylové radikály OH. Potvrdily nám to nezávisle na sobě dvě sondy, jedna indická a jedna americká i spektrometrické měření sondy Cassini. Zdá se také, že voda se vyskytuje ve formě malých krystalů ledu v měsíční hornině - regolitu - v koncentracích od 0,3 % do 1 %. Vědci odhadují, že tyto krystaly jsou rozptýleny na ploše 5000 - 20 000 km 2 na jižním pólu a 10 000- 50 000 km 2 v oblasti severního pólu. Kolik té vody je a zda bude možné ji využívat, to byl úkol pro sondu LCROSS. V pátek 9. října dopadla raketa do kráteru Cabeus rychlostí 9000 kilometrů za hodinu do kráteru o šířce 20 metrů a hloubce 4 metrů.

Zvířeným prachem, který vážil okolo 350 tun, proletěla vlastní družice, která prováděla měření a hlavně chemické rozbory prachu. Pak sama dopadla na měsíční povrch a zanikla. Proto také NASA vybrala oblast jižního měsíčního pólu, jako místo, kde někdy okolo roku 2020 začne znovudobývání Měsíce. Pokud by byly lety úspěšné, dá se předpokládat, že první trvalá základna by mohla vzniknout právě v této oblasti. Voda se bude využívat jako hlavní složka pro výrobu kyslíku a druhotně vodíku, který by se používal jako palivo pro rakety. Měsíc by nám mohl sloužit jako základny, kde bychom mohli těžit suroviny i vyrábět některé materiály, které by využívaly vakua nebo nízké měsíční přitažlivostí. Trvalé osídlení Měsíce by nám umožnilo i zpřesnit naše astronomická pozorování. Kolonizace Měsíce nebude jednoduchá. Na XXII. kongresu Asociace účastníků kosmických letů (Association of Space Explorers) o tom diskutovalo celkem 54 astronautů a kosmonautů a jejich názor zdaleka nebyl jednotný. Nešlo jim pouze o rizika, která s touto kolonizací jsou spojená, ale i o celkové náklady, které tato

1/7


kolonizace bude vyžadovat. Kolonizace Měsíce ovšem nebylo jediné téma, které se na kongresu probíralo. Asociace byla oficiálně založena v roce 1985 a jejím hlavním posláním je podporovat zájem o kosmonautiku u veřejnosti i výměna profesních zkušeností a informací. Do vínku si dala i prosazování koncepce trvale udržitelného rozvoje planety Země, podpora znalostní společnosti a mezinárodní spolupráce Podporuje i projekty ochrany Země před kolizí s vesmírnými tělesy. Má 320 členů, kteří absolvovali let do vesmíru, pro které organizuje výměnu zkušeností i pomáhá ke zvyšování kvalifikace. Kongres v Praze se koná díky Vladimíru Remkovi, který je členem výkonného výboru organizace a podařilo se mu loni výbor přesvědčit, aby se kongres konal u nás jako ocenění naší dlouhodobé účasti na kosmických projektech.

Naši ve vesmíru, to není jenom Remek

Čeští astronomové patřili vždy mezi špičku v Evropě. Nejenom ti profesionální. Máme nejhustší síť lidových hvězdáren, naši amatérští pozorovatelé jsou extratřída. Již první družice vyvolaly v českých zemích celou řadu pozorování, které vyústily například v metodu měření vzdáleností mezi kontinenty, která se dnes používá na celém světě. Rudolf Pešek, profesor na ČVUT v Praze, byl jedním ze zakládajících členů Mezinárodní astronautické federace a Mezinárodní astronautické akademie. Má výraznou zásluhu na studiu signálů, které by mohly eventuálně vysílat mimozemské civilizace.

Skutečný podíl na výzkumu vesmíru začal až s programem Interkosmos. Podíleli se na něm vědci z astronomického ústavu ČSAV v Ondřejově, pracovníci Výzkumného ústavu sdělovací techniky (VUST) a Výzkumného ústavu vakuové elektrotechniky a celá řada výrobních podniků. První družice s našimi přístroji, Interkosmos 1, vystartovala 14. října 1969. Pak už následovaly

2/7


takřka v ročním intervalu další a další Interkosmosy. Koncem šedesátých let začali naši vědci pracovat na vývoji naší vlastní družice. Dostala jméno Magion, poněvadž měla zkoumat ionosféru a magnetosféru Země. Magion 1 byla vynesena na oběžnou dráhu v roce 1978. Vážila 14,5 kg a signály vysílala celé tři roky. V té době už naši vědci vyvíjeli zlepšený model Magion 2, který se jim podařilo dokončit v roce 1989. Družice už vážila 52 kg a nesla celou řadu přístrojů nejen pro měření, ale i k provádění experimentů. Poslední naše družice, Magion 3, byla vypuštěna v roce 1991. Program Interkosmos se rozpadl zároveň s rozpadem komunistického bloku. Na podzim roku 1990 Moskva spolupráci odtroubila.

Naši vědci z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR začali spolupracovat s vědci ze západních zemí a podařilo se jim získat granty, které jim umožňovaly pokračovat i v práci na Magionu. V roce 1995 byla vypuštěna družice Maion 4, rok na to Magion 5. Obě družice ale měly, bohužel, závady a přesto, že se je našim specialistům podařilo částečně opravit, výsledky neodpovídaly vědeckým plánům.

Vyvrcholením je samozřejmě pobyt člověka v kosmu. S touhle myšlenkou si pohrávali samozřejmě i čeští vědci. V roce 1969 se dokonce obrátili na astronauta Franka Bormana při jeho pobytu v Praze, zda by to nebylo možné. Borman to vzal docela vážně, prověřil možnosti a podmínky a dokonce poslal do tehdejšího Československa i propozice. Jenže začínala normalizace a tak na podobnou spolupráci nebyla politická vůle. Na dlouhou dobu jsme si museli nechat zajít chuť. Teprve když se Sovětský svaz rozhodl z propagandistických důvodů pozvat na svou orbitální stanici Saljut 6 kosmonauty z komunistických zemí, svitla naděje. Během září 1976 vybrali lékaři z Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze 24 kandidátů z řad československých letců. Ty si otestovali potom sovětští specialisté, vedení kosmonautem a zároveň lékařem Vasilijem Lazarevem. Ti ze skupinky vybrali čtyři vážné adepty, kteří odletěli do Hvězdného městečka. Po dalších testech byli vybráni dva kosmonauti, kteří se začali připravovat na kosmický let. Byli to Remek a Pelčák. Nakonec letěl Vladimír Remek. Pro zadostiučinění historické pravdě je třeba dodat, že pověsti o tom, že letěl především proto, že jeho otec byl velitelem československého letectva, neodpovídají skutečnosti. Dnes už máme přístup ke všem protokolům výběrové komise a ta tenkrát konstatovala, že jak Pelčák, tak Remek jsou výborní, Pelčák byl v zátěžových testech dokonce nadprůměrný, ale podle sovětských lékařů byl Remek při závěrečných zkouškách o něco lepší. Pelčák měl nevýhodu, že jeho ostrozrakost byla trochu snížená, výsledky testů se pohybovaly na dolní hranici. Rozhodla prostě fyzická forma. Z Bajkonuru vzlétla dvojice Gubarev a Remek dne 2. března 1978 a následujícího dne se jejich loď Sojuz 28 spojil a se Saljutem 6, kde už je očekávali Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Pro Vladimíra Remka připravili naši vědci celou řadu experimentů. Pro biotechnologickou laboratoř Mikrobiologického ústavu AV zkoumal rozmnožování řas, pro Fyziologický ústav tavil v palubní pícce krystaly, aby se zjistilo, zda lze

3/7


ve stavu beztíže vytvořit krystaly s vlastnostmi, který by dávaly kvalitnější materiály pro elektroniku. Pro naše lékaře prováděli všichni kosmonauti experimenty, které zjišťovaly rozložení krve ve stavu beztíže, především zásobování krve kyslíkem. Měřili si také teplotu pomocí snímačů na čele, hrudi a rukou a zároveň zaznamenávali své subjektivní pocity tepla a chladu. Speciálně vyvinutým přístrojem z katedry fyziologie brněnské univerzity, katatermometrem, měřili i povrchovou mezní vrstvu vzduchu, která obaluje naše tělo. I to ukazuje, že to zdaleka nebyl jenom propagandistický výlet, jak byl po tom komunisty zneužit. Po třiceti letech se Remek v Praze zase setkal s Alexejem Gubarevem i Georgijem Grečkem na kongresu Asociace účastníků kosmických letů.

Na Měsíc nebo na Mars

Astronauti i kosmonauti na kongresu diskutovali o nejbližších cílech. O práci na Mezinárodní kosmické stanici se moc nediskutuje. To se už bere jako samozřejmost, otázkou je pouze jaké typy zkoušek a pokusů by se tam měly provádět. Názory se začínají tříbit, když se mluví o nových pilotovaných letech na Měsíc nebo na Mars. Američané mají celkem jasno. Na Měsíci by chtěli přistát tak do deseti let. Ken Reightler jr. představil svým kolegům práce na kosmické lodi Orion, která by měla vynést na oběžnou dráhu lunární modul se čtyřčlennou posádkou. Už je vybráno i místo přistání v oblasti jižního měsíčního pólu, kde by měli výzkumníci dostatek slunečního světla, které by nabíjelo sluneční baterie. Přistáli by všichni čtyři kosmonauti a jejich mateřskou loď by po dobu jejich pobytu na Měsíci řídil robot. Jenže lunární modul je zatím pouze v hlavách konstruktérů a první zkušební lety nezačnou před rokem 2017. Do deseti let by chtěli na Měsíc i Rusové, jak o tom mluvil kosmonaut Sergej Volkov. Na rozdíl od Američanů, Rusové by raději vyslali kosmonauty do rovníkové části Měsíce, kde se snadněji přistává, než na pólech. V současné době postupují práce na ruské kosmické lodi ACST, která by se mohla použít i k letům na Měsíc. Podle plánu, který ruská vláda schválila do roku 2015, to ovšem zcela do této doby jistě nebude. Plán sice zahrnuje rozvoj pilotované kosmonautiky i kosmických lodí, pilotovaných roboty, zaměřuje se ale hlavně na Mezinárodní kosmickou stanici. Rusové mají problém. Mají na to ještě méně peněz než Američané a tak by rádi, kdyby se s nimi na znovudobytí vesmíru podílela Evropská kosmická agentura. Jenže ta se zaměřila především na vědecký výzkum. Musela také převzít program navigačních družic Galileo, na který se pro velké riziko nesehnali soukromí investoři, takže k investování do měsíčního programu se moc nemá. Vynášení evropských družic a sond má na starosti společnost Arianespace, která si na podobný projekt, pokud nedostane evropské peníze, nemůže finančně

4/7


troufnout. Čína s myšlenou na let k Měsíci koketuje, ale tchajkonaut Jang Liwej popřel, že by se mělo jednat v nejbližších deseti letech o pilotovaný let s lidskou posádkou. Podle něj to budou zatím roboti, kteří budou prvními čínskými měsíčními výzkumníky. První čínský lunochod by měl přistát na Měsíci za dva roky. Co se týče pilotovaných letů na Měsíc, je na tom podobně i Japonsko, řekl Koiči Wakata, japonský astronaut. Moc optimismu tedy mezi účastníky kongresu zrovna nepanovalo. Ozvaly se i hlasy, že by bylo vůbec nejlepší celý program k znovudobytí Měsíce vypustit a soustředit se na Mars. Na Měsíci jsme už byli. Letět znovu bude stát moc peněz, které nám budou chybět při dobývání Marsu.

O letech na Mars poreferoval kosmonaut Viktor Savinych, který především udělal takřka kompletní inventář problémů, které budou lidi na Marsu čekat. Astronauti se shodli na tom, že hlavním problémem bude atmosféra, složená z oxidu uhličitého a dusíku a naprostá absence ozónové vrstvy, takže kosmické záření není ničím filtrováno. Když astronauti pobývají na Mezinárodní kosmické stanici ISS, která krouží zhruba 400 kilometrů nad Zemí, chrání je z velké části před kosmickými částicemi magnetické pole Země. Avšak cesta na Mars má podle předpokladů trvat dva a půl roku. Z toho půl roku by trval let tam, půl roku let zpět, a půldruhého roku by zabral pobyt přímo na rudé planetě, než by se Země a Mars zase dostaly do vhodné pozice. Případně by se výprava dala zkrátit asi na 750 dnů. Po dobu letu vesmírem by astronauti byli vystaveni kosmickému záření, které může poškodit DNA v buňkách, a tedy vést například k nádorovému onemocnění. Podle bezpečnostního limitu by riziko vzniku smrtelného nádoru z ozáření kosmonauta nemělo dosáhnout tří procent. Při letu ve volném vesmíru v lodi chráněné čtyřcentimetrovým hliníkovým štítem by se kritického limitu dosáhlo asi za 200 dnů letu. Tedy za kratší dobu, než cesta na Mars a zpět může trvat. Hlavním technickým problémem proto bude zajistit zdravotní bezpečnost astronautů. Předpokládá se, že by bylo možné vytvořit kolem lodi ochrannou vrstvu z plazmatu, výzkumy jsou ovšem v naprostém počátku. Řada účastníků kongresu byla navíc skeptická, že se podobný štít podaří vytvořit. Zatím tedy na Mars budeme i nadále vysílat především roboty, kteří budou hledat stopy po současném, eventuálně minulém životě. Koncem příštího desetiletí by mohly být dopraveny na Zemi první vzorky půdy z Marsu. I to se řadě kosmonautů nelíbilo. " Kde máme jistotu, že se k nám nezanesou nějaké zárodky neznámých biologických struktur?", ptal se jeden diskutující. Přes všechny obtíže chtěl být Viktor Savinych optimistou a zaprorokoval si, že by snad lidská posádka mohla na Mars letět už koncem třicátých nebo v první půli čtyřicátých let tohoto století.

V panelové diskusi, při které si někteří starší kosmonauti pohodlně schrupli, se objevily i názory,

5/7


že by se nemělo vše soustředit jenom na Měsíc a Mars, eventuálně na Mezinárodní kosmickou stanici, ale že bychom se měli začít také zabývat pásmem planetek, které nás obklopují a mohou být pro nás vysoce nebezpečné, pokud by dopadly na povrch zeměkoule. Nakonec se ale všichni shodli, že to mohou za nás obstarat roboti.

Od Gagarinova letu se do kosmu podívalo již 500 lidí a více než na leteckou přípravu je nyní kladen důraz na vědecké experimenty. I když výběr je stále drastický. Nejkrásnější účastnice kongresu, korejská astronautka Ji Soyeon vyprávěla, jak se do konkursu, který vypsala Korejská vesmírná agentura, přihlásilo 39 000 lidí. Ji pomohlo, že měla nejen technické, ale i přírodovědecké vzdělání. Měla i jasnou představu, jaké experimenty by chtěla na palubě Mezinárodní kosmické stanice provádět. Na rozdíl od prvních astronautů nebo kosmonautů, kteří byli vybírání mezi špičkovými piloty a připravovali se na misi několik let, Ji prodělala pouze několikaměsíční výcvik. Jako vědecká pracovnice neměla ani pilotní průkaz. Je typickou představitelkou nové generace kosmických výzkumníků, kteří tráví hodiny spíše před obrazovkami počítačů než na centrifuze. Proto také velkým tématem kongresu byly technické podmínky kosmických letů a bezpečnost posádky.

Budoucnost našeho kosmického výzkumu je v ESA

President Obama zrušil americký radar v Brdech a čeští politici to nesli jako těžkou újmu na pověsti i významu naší země. Napadlo je, že k zastření tohoto debaklu by bylo potřeba něco výjimečného. Místopředseda vlády Jan Kohout nelenil a navrhl Američanům, že by jako kompenzaci mohli vyslat do vesmíru nějakého českého astronauta. Američané to zdvořile vyslechli, ale nic nepřislíbili. U skeptické české veřejnosti to vyvolalo spíše posměch. Kohout musel odpovídat na otázky, jak to myslel a hlavně zdali ví, že Američané momentálně už nebudou mít žádný dopravní prostředek, kterým by mohli dopravit své astronauty, natož aby tedy dopravovali cizí. Adresátem měla být podle těchto skeptiků spíše Ruská kosmická agentura, která bude vozit ve svých Sojuzech i Američany. Jenže jaký by mohli mít Rusové

6/7


zájem na vyslání dalšího českého kosmonauta, když mohou místa ve svých raketách prodat za docela slušné peníze, které od České republiky s jejím hluboce deficitním rozpočtem těžko uvidí? Navíc, Česká republika se stala členskou zemí Evropské vesmírné agentury a tak by měl náš kosmonaut vyletět spíše v rámci její kvóty. Jenže příprava evropských kosmonautů probíhá v pětiletých cyklech, ten poslední je už v běhu a kandidáti jsou vybráni. Žádost ministra Kohouta zase takový nesmysl nebyl. Pokud by nám Američané z jejich kvóty jedno místo přepustili, klidně bychom to stihli. Český kosmický výzkum ale dalšího kosmonauta nepotřebuje. V kosmu jsou naše přístroje přítomny dostatečně a na kosmickém výzkumu se výrazně podílíme.

Pro satelit NOAA vyvinula skupina ze slunečního oddělení Astronomického ústavu AV spektrometr pro registraci tvrdého rentgenového záření, vyrobila ho pražská firma Space Devices a spektrometr už spolehlivě slouží. V raketoplánu Atlantis létal mikroakcelerometr MACEK vyvinutý našimi vědci a upravený ve spolupráci s vědci z Alabamské univerzity. V roce 2003 z dílen firmy Space Devices vyšla družice MIMOSA.

V listopadu roku 2008 jsme se stali plnoprávným členem Evropské vesmírné agentury. Umožnilo nám to účastnit se 15 kosmických projektů v hodnotě 2,3 miliony eur jenom v roce 2009. Naše průmyslové podniky vytvořily České kosmické sdružení, kontakt mezi průmyslem a vědou zajišťuje Česká kosmická kancelář, o kosmické zakázky se zajímá i Sdružení leteckého průmyslu a Sdružení dopravní telematiky. Česká republika se snaží, aby sídlo programu Galileo bylo v Praze. Pro kontakt s ESA jmenovala vláda speciálního pověřence. Do kosmického výzkumu je zapojena desítka ústavů akademie věd. Kosmonaut by tedy mohl být takovou třešničkou na dortu, který je ale dostatečně bohatý i bez ní.

7/7

Začneme bránit Měsíc? Napsal uživatel Aleš Bluma Pondělí, 12 Říjen :50 - Aktualizováno Pondělí, 12 Říjen :49

Recommend Documents