zálesák OLYMPIA PRAHA

ZANE GREYzálesák

Zálesák Milt Dale, vytržený z poklidného života v tichu horských lesů Divokého západu, se stane iniciátorem i svědkem vzrušujících událostí. Pomáhá přátelům v boji proti banditům a desperátům, překonává nejrůznější komplikace a nástrahy a přitom řeší vnitřní spor: Má se vrátit do společenství lidí, nebo zůstat při svém samotářském způsobu života v nezkrotné přírodě? • Sugestivní líčení přírody potvrdilo autorovu výbornou znalost Divokého západu i lidí, kterým tento kraj učaroval.

zálesák

ZANE GREY

ISBN 978-80-7376-195-0

Zálesák-definitiva.indd 1

8.5.2010 16:19:16

1

Zalesak.pm6

1

20.5.2010, 13:20

2

Zalesak.pm6

2

20.5.2010, 13:20

zálesák

OLYMPIA PRAHA 3

Zalesak.pm6

3

20.5.2010, 13:20

ZANE GREY / THE MAN OF THE FOREST Translation © Slávka Poberová, 1974, 1992, 2010 Czech edition © Nakladatelství Olympia, a. s., 1974, 1992, 2010 ISBN 978-80-7376-195-0

4

Zalesak.pm6

4

20.5.2010, 13:20

1 Pøi západu slunce byl les klidný, opuštìný, sladce vonìl po sosnách a jedlích a hýøil zlatem, zelení a purpurem. Muž, který vklouzl pod jeho obrovské stromy, splýval s okolím a zmizel, jako by se stal souèástí toho hvozdnatého, divokého kraje. Old Baldy, nejvyšší hora White Mountains, se tu tyèila oblá a lysá a paprsky zapadajícího slunce ji vìnèily poslední záøí. Potom, když výheò za baòatou horou pohasla, nastal obrat. Po èerných, strmých svazích celého toho kopcovitého svìta se jako nákaza zaèal šíøit chlad a temnota. Záøí se v této zemìpisné šíøce vyznaèuje studenými noèními vìtøíky, které se znenadání zdvihají brzy po západu slunce. Na jejich køídlech se zdá pøicházet soumrak a také lehounké zvuky, v pøedchozím tichu nepostøehnutelné. Zálesák Milt Dale stanul na zaèátku zarostlého høebene, naslouchal a pozoroval. Pod ním se rozprostíralo úzké, jen málo zalesnìné údolí, odkud se ozývalo tlumené bublání proudící vody. Její koncert doprovázelo nezkrotné staccato štìkotu slídících kojotù. Z koruny gigantické jedle zaznívalo tokání a kodrcání tetøívka, ukládajícího se ke spánku, a napøíè údolím se neslo poslední tiché hudrování divokých krocanù, smìøujících na høad. Miltovu bystrému sluchu znìly ty zvuky naprosto normálnì, prostì dosvìdèovaly zabìhaný øád lesního kraje. To ho tìšilo, ponìvadž oèekával, že uslyší klapot bìlošských koní – a ten ve svém hájemství nenávidìl. S Indiány byl zadobøe. Tihle zarytí protivníci nechovali nepøátelství k osamìlému lovci. Avšak nìkde v lese se 5

Zalesak.pm6

5

20.5.2010, 13:20

potulovala banda gaunerù, zlodìjù ovcí, s nimiž se Dale netoužil potkat. Noc byla na krku a bouøe s lijákem na spadnutí, a tak nezamíøil k svému pøíliš vzdálenému ležení, nýbrž ke starému srubu. Dorazil k nìmu už skoro za tmy. Postupoval obezøetnì. V té chatì, stejnì jako v nìkolika ostatních, které stály roztroušené po údolích, se mohli skrývat Indiáni nebo medvìd èi kuguár. Zdálo se však, že je prázdná. Ale ještì zkoumal mraèna ženoucí se oblohou a nastavil tváø chladivé vláze jemného, mrholivého deštì. Bude pršet v jednom kuse celou noc. Vstoupil dovnitø. Vzápìtí zaslechl rychlý tepot kopyt cválajících koní. Vyhlédl do tmy a podaøilo se mu v ní matnì rozeznat nìkolik postav, pohybujících se docela nedaleko. Blížily se proti vìtru, který tlumil všechny zvuky. Pìt koní s jezdci, poèítal. Pak zaslechl hrubé hlasy. Rychle se obrátil a ve tmì šátral po žebøíku na pùdu, o nìmž vìdìl, a když ho nahmatal, spìšnì šplhal nahoru, dávaje pozor, aby nezaharašil ruènicí, a tam zalehl na podlahu z tyèek a chvojí. Sotva tak uèinil, v místnosti pod ním se ozvaly tìžké kroky, doprovázené cinkotem ostruh. „Haló, Beasleyi, jste tady?“ zaznìlo hlasitì. Žádná odpovìï. Muž dole nìco tiše zabruèel a ostruhy znovu zazvonily. „Pánové, po Beasleym tu zatím není ani èuchu,“ oznamoval. „Dejte konì pod kùlnu. Poèkáme.“ „Poèkáme, jo?“ zaskøípala odpovìï. „Tøeba do rána – a bez žrádla, jo?“ „Kušuj, Moze. Tak se mi zdá, že tebe jeden neužije na nic než na ten žvanec. Ukliï konì a nìkdo a donese døíví.“ Sotva slyšitelným mumláním nadávek prolnul tupý dusot kopyt, vrzání postrojù a frkání unavených koní. Nové kroky. „Hade, mìli jsme mít rozum a myslet na aprovizaci,“ procedil pøíchozí skrz zuby. „Jasný jak facka, Jime. Ale pozdì bycha honit. Beasley na sebe dlouho èekat nedá.“ V tiše a nehnutì ležícím Miltovi se pomalu zaèala vaøit krev, až mu projela tìlem vzrušující vlnou. Ten hluboký hlas dole pod ním 6

Zalesak.pm6

6

20.5.2010, 13:20

patøil Hadu Ansonovi, nejhoršímu a nejnebezpeènìjšímu individuu v okolí. Ostatní nepochybnì náleželi k jeho tlupì, v tomto øídce obydleném koutu nechvalnì známé. A zmiòovali se o Beasleym, jednom ze dvou nejvìtších ranèerù a chovatelù ovcí ve White Mountains. Co asi znamená to randíèko Hada Ansona s Beasleym? Milt Dale si na tuto otázku odpovìdìl v Beasleyho neprospìch a mnohé podivnosti kolem ovcí a pastevcù, dosud pro osadu Pine nepochopitelné, byly rázem nad slunce jasnìjší. Do srubu vstoupili další chlapi. „Velkej slejvák z toho nebude,“ soudil jeden. Potom bouchlo o zem døíví. Dale ležel na pùdì oblièejem k zemi a s oèima náhodou nedaleko škvíry v podlaze, takže po vzplanutí ohnì vidìl muže dole docela zøetelnì. Z nich znal od døívìjška jen Jima Wilsona, v Pinu proslulého, když o Hadu Ansonovi ještì nikdo nemìl ani potuchy. Jim byl z té bandy lotrù nejlepší, mìl pøátele i mezi poctivci. Povídalo se, že s Hadem zvl᚝ dobøe nevychází. „Ten ohýnek mi dìlá dobøe,“ ozval se hromotlucký Moze se zavilou tváøí. „Málo platný, máme na krku podzim... Jen ještì nìco na zub!“ „Moze, já mám v tašce u sedla flák zvìøiny, a když ho pøitáhneš, je pùlka tvoje,“ ozval se jiný hlas. Moze kvapnì odkráèel. Ve svìtle ohnì vypadal oblièej Hada Ansona vyzáble a lstivì, oèi se mu blýskaly a protáhlý krk a znaèná výška dobøe vystihovaly jeho pøezdívku. „Hade, co mᚠs Beasleym za kšeft?“ zjišoval Jim. „Doèkej èasu jako husa klasu,“ odpovìdìl náèelník. Vyhlížel unavenì a ustaranì. „Copak jsme zlikvidovali málo tìch ubohejch grízerskejch pasákù pro nic za nic?“ dotazoval se nejmladší z tlupy, vìkem pouhé dítì, jejž tvrdá, zatrpklá ústa a hladové oèi ponìkud odlišovaly od kamarádù. „Moje øeè, Burte, moje øeè,“ odpovìdìl ten, který poslal ven Moza. 7

Zalesak.pm6

7

20.5.2010, 13:20

„Hade, tady v tìch lesích bude padat sníh, ani se nenadìjem,“ ozval se Jim Wilson. „Pøezimujem v Tonto Basinu nebo na Gile?“ „Se mi zdá, že si ještì poøádnì zarajtujem, než se dostanem na jih,“ odvìtil Had mrzutì. Do této krizové situace se vrátil Moze. „Šéfe, zmerèil jsem, že si to sem hasí kùò,“ hlásil. Anson se zdvihl a s nastraženýma ušima stanul ve dveøích. Venku sténal vítr a rozptýlené kapky deštì bubnovaly do støechy. „Haló!“ rozkøièel se potìšenì. Na okamžik se rozhostilo ticho, v nìmž Dale záhy uslyšel rychlé klapání kopyt na kamení stezky. Muži dole nervóznì pøešlapovali, ale žádný z nich nepromluvil. Oheò vesele praskal. Had Anson odstoupil ode dveøí a jeho pohyb vyjadøoval jak pochyby, tak obezøetnost. Klusající kùò se opodál zastavil. „Hej, vy tam vevnitø!“ zavolal hlas ze tmy. „Hej, vy venku!“ znìla Ansonova odpovìï. „Jsi to ty, Hade?“ následovala otázka. „Osobnì,“ opáèil Anson a ukázal se. Pøíchozí vstoupil. Byl to mohutný èlovìk v gumáku, v záøi ohnì se mokøe lesknoucím. Do èela stažené sombrero stínilo oblièej, zvl᚝ jeho horní èást, docela jako maska. Mìl èerný zplihlý knír a pevnou bradu. V jeho pohybech se zraèila mužná, mocná síla. „Bud’zdráv, Hade. I ty, Wilsone,“ øekl. „Já jsem si to s tím pùvodním obchodem rozmyslel. Poslal jsem pro vás kvùli docela jiné záležitosti... èistì soukromé.“ Zcela srozumitelným posunkem dal najevo, že by se Hadovi lidé mìli z místnosti klidit. „Jo,“ nerozhodnì ze sebe vypravil Anson. Pak se prudce otoèil. „Moze, Stín a Burt poèkaj venku. Hádám, že nejde vo kšeft, co jsem s ním poèítal... A mùžete sedlat.“ „No prosím, Beasleyi,“ ozval se Anson pøitlumeným hlasem, když odešli. „Tady Jim je moje pravá ruka.“ Na to se Beasley pøiblížil k ohni a vztáhl ruce k plamenùm. „Tentokrát to nejsou ovce,“ zaèal. „To mnì je jasný,“ pøikývl Anson. „Jenže – a je to, co chce, 8

Zalesak.pm6

8

20.5.2010, 13:20

zajídá se mi, že jste nás nechal tak dlouho èekat a štvát se do horoucích pekel. Skoro celej den jsme èekali u Big Springu. Potom pøijel ten grízr a poslal nás sem. Daleko vod tábora, bez zásob a bez dek.“ „Dlouho vás nezdržím,“ klidnil ho Beasley. „Ale i kdyby, nebudeš litovat – až ti povím, že se naše jednání týká Berta Auchinclosse. Teda èlovìka, kvùli kterému je z tebe psanec.“ Ansonova náhlá reakce se podobala pøikrèení šelmy pøed skokem. Rovnìž Wilson se dychtivì naklonil kupøedu. Beasley se ohlédl ke dveøím a pøešel do šepotu: „Starý Auchincloss má na kahánku. Už je jednou nohou v hrobì. Poslal do Missouri pro neteø – mladou žábu – a té chce odkázat ranèe a ovce. Všechen svùj majetek. Nikoho jiného, zdá se, nemá... Tìch ranèù a tìch ovcí a koní! Vy víte, že jsem byl léta Bertùv spoleèník pøi chovu ovcí. Naøkl mì, že jsem ho bral na hùl, a vyrazil mì. Kdežto já celé ty roky tvrdím, že to byl od nìj podraz – a dluží mi ovce i prachy. Mám v Pinu a široko daleko tolik pøátel, co Auchincloss... Takže Hade, podívej...“ Odmlèel se, aby zhluboka nabral dech, a jeho velké ruce se nad ohnìm chvìly. Anson se natáhl vpøed jako had chystající se uštknout a Jim Wilson byl stejnì napjatý, pøestože dost pøesnì vìdìl, co asi pøijde. „Podívej se,“ sípal Beasley, „ta holka má šestnáctého pøijet do Magdaleny. Od zítøka za týden. Pojede dostavníkem do Snowdropu, kde na ni budou èekat Auchinclossovi lidi s bryèkou.“ „Hm,“ zavrèel Anson, když se Beasley znovu odmlèel. „No a?“ „Ta holka se do Snowdropu nesmí dostat.“ „To jako abych pøepad dostavník a unes ji?“ „Pøesnì tak.“ „No dobøe – a co dál?“ „Odvezete ji... Zmizí. To je vᚠúkol... Já na Auchinclosse vybalím svoje nároky – budu naléhat – a až zhebne, naskytne se mi možnost pøevzít jeho majetek. Potom se pro mì za mì sleèinka mùže vrátit... Podrobnosti si vypracuj s Wilsonem. A jestli k tomu musíte pøibrat tlupu, nikomu o pravé pøíèinì ani muk. Mùžete se 9

Zalesak.pm6

9

20.5.2010, 13:20

pìknì napakovat. A až dostanete zaplaceno, prozíravì zmìníte rajon.“ „Dobrej nápad,“ bruèel Had Anson. „Jeho slabina je, Beasleyi, že smrt si nedá porouèet. Starej Bert má koøínek. Mùže vás vypíct.“ „Auchincloss mele z posledního,“ prohlásil Beasley s takovou urèitostí, že se mu nedalo nevìøit. „Teda když jsem ho vidìl naposled, zrovna rùžovì nevyhlížel... Beasleyi, jestli pøijmu vaši nabídku, jak tu holku poznám?“ „Jmenuje se Helena Raynerová,“ pohotovì vysvìtloval Beasley. „Je jí dvacet. Všechny Auchinclossovic jsou krasavice, a tahle je prý nejhezèí.“ „Jo... Beasleyi, tohle je nabeton povìtší kšeft, ale že by se mi zamlouval... Na druhý stranì zas na vás nikdy nedám dopustit... Teda k vìci – a si plácnem. Kolik mi to hodí?“ „Nepøibírejte nikoho do party. Dostavník pøece dokážete pøepadnout vy dva sami. Ostatnì se mu to ještì nepøitrefilo... Ale musíte se maskovat... Øeknìme deset tisíc ovcí – kolik by se za nì ve Phoenixu stržilo zlata!“ Jim Wilson tiše hvízdl. „Že je do toho zamíchaná suknì, se mi nelíbí, ale mùžete se mnou poèítat... Šestnáctýho záøí v Magdalenì – a jmenuje se Helena Raynerová – a je krasavice?“ øekl pomalu Anson. „Ano. Moji pastevci poženou za ètrnáct dní na jih. Jestli se i potom poèasí udrží, po jednom z nich mi vzkážete a já za vámi pøijedu.“ Beasley ještì jednou zamnul rukama nad ohnìm, navlékl si rukavice, stáhl sombrero do oèí a s úseèným rozlouèením vykroèil do noci. „Jime, jak na tebe zapùsobil?“ otázal se Had Anson. „Parde, ten má za ušima, že nás trumfne voba,“ mínil Wilson. „Èert to vem!... Well, vracíme se do tábora.“ Anson první vyšel. Do srubu dolehly pøitlumené hlasy, potom frkání koní, klapot kopyt a koneènì pravidelný, postupnì slábnoucí klus. A lesní ticho narušovalo zase jen skuèení vìtru a jemné bubnování deštì. Milt Dale se tiše posadil a zamyšlenì zíral do tmy. 10

Zalesak.pm6

10

20.5.2010, 13:20

2 Bylo mu tøicet. Ve ètrnácti utekl ze školy i z domova v Iowì, pøidal se k prùkopnickým škunerùm prérie a jako jeden z prvních vidìl na svazích White Mountains budovat lidská obydlí. Ale nelákalo ho ani farmaøení, ani chov ovcí èi monotónní domácká døina, a tak prožil celých dvanáct let v lesích, odkud se jen zøídka vydával na návštìvu Pinu, Show Downu a Snowdropu. Ten koèovnický lesní život nebyl pøíznakem odcizení mezi ním a vesnièany, ale miloval s primitivní, pudovou vášní divocha volnost a samotu a krásu. A dnes veèer narazil na neèistý komplot proti jedinému z èestných bìlochù v kraji, kterého nemohl považovat za svého pøítele. „Ten nièema Beasley!“ rozpøádal Dale monolog. „Beasley – a ve spolku s Hadem Ansonem! Ale pravdu mìl, Bert Auchincloss vážnì mele z posledního. Chudák stará! Jenže když mu o té chystané lumpárnì povím, mnì vìøit urèitì nebude, na to dám krk.“ Objevení tìch piklù znamenalo, že si Milt musí pospíšit dolù do Pinu. „A to dìvèe – Beasley ji chce unést... To je pro ni horší, než kdyby ji zavraždili.“ Dale pøijímal realitu s odevzdaností a fatalismem èlovìka dobøe obeznámeného s krutými anály života v lese. Zlosynové postupují pøi svých rejdech stejnì jako zuøiví vlci, když se støídají pøi štvaní vysoké. Milt je za tuhle štafetu støílel. S muži, a už dobrými èi nepoctivými, se ještì do konfliktu nedostal. Mìl dobrý vztah k starším ženám a dìtem, dìvèata ho nikdy nezajímala. Proto mu Helena Raynerová jakoby spadla z nebe a on si z nièeho nic uvìdomil, že hodlá Beasleyho plány zmaøit, ne aby se zavdìèil starému Bertu Auchinclossovi, ale kvùli ní samé. Nejspíš se už vydala na Západ, sama a dychtivá, tìší se na nový domov. Jak málo lidé obvykle tuší, co je èeká na konci cesty! Kolik jich už skonèilo v lese – a jen zkušení zálesáci dovedli rozeznat tragédii. „Starý Bert mì vùbec nevyslechne,“ meditoval. „A i kdyby, tak 11

Zalesak.pm6

11

20.5.2010, 13:20

mi neuvìøí. Možná že nikdo neuvìøí... Všemu natruc, Had Anson to dìvèe nedostane.“ Tìmito posledními slovy si Dale ujasnil vlastní pozici a pøestal hloubat. Chopil se pušky, slezl z pùdy a obhlížel ze dveøí okolí. Noc již pokroèila, vítr zesílil a pøituhlo, cáry mrakù se honily oblohou, na níž blikalo jen nìkolik hvìzd, od severozápadu chlístal drobný d隝, z lesa vycházelo tiché, hluboké šumìní. „Nejmoudøejší bude zùstat tady,“ øekl si Milt a uchýlil se k ohni. Uhlíky teï rudì žhnuly. Z útrob loveckého pláštì vyndal sáèek se solí a øezy sušeného masa. Rozložil je do žhavého popela a poèkal, až se zaèaly kroutit a syèet. Poté je zašpièatìlým klacíkem vytáhl a jedl jako vyhladovìlý lovec spokojený s málem. Posléze vstal, vyšplhal se na pùdu, kde se natáhl a záhy usnul. Za šedivého rozbøesku už byl na cestì k vesnici Pine. Aby si ušetøil nejprudší stoupání, klièkoval na høeben vlásenkami po senakách – tak nazývají mexiètí pastevci lesní luèiny pøipomínající anglický park – rovných a vykroužených, jakoby lidskou rukou upravených do nádherného kontrastu se sytì zelenými, drsnými a rozervanými høbety. Na otevøené senace i na hustì zalesnìné stráni postøehl Miltùv bystrý zrak velký výbìr zvìøe. Pøi návštìvách Pinu míval vždycky ve zvyku donést dávným pøátelùm, kteøí mu ochotnì poskytovali pøístøeší, èerstvou zvìøinu. Aèkoli tentokrát spìchal, nemínil uèinit z tohoto pravidla výjimku. Pøešel rozlehlou travnatou pláò a dorazil na další povlovný svah, pøeatý mìlkou roklí, porostlou osikami a smrky, mezi nimiž se tøpytil potok, lemovaný vlahými proslunìnými palouky. Tady zaslechl hudrování krocana, a to byl pro Milta pokyn ke zmìnì smìru. Pøikrèený se neslyšnì uchýlil za skupinu osik. V sluneèní záøi v trávì spatøil nejménì tucet velkých krocanù, všichni si ho podezøívavì mìøili s plaše vztyèenými hlavami. Každou jinou koøist pøekvapí lovec snadnìji než dospìlého divokého krocana. Dale z toho hejna složil dva. Ostatní se dali na pštrosí útìk, dupali po zemi a tloukli rozestøenými køídly, až uvedli svá tìžká tìla do víøivého letu. Vznášeli se nízko, asi na výšku muže, až zapadli do lesa. 12

Zalesak.pm6

12

20.5.2010, 13:20

Dale si oba krocany pøehodil pøes rameno a putoval dál. Brzy došel na plochý kraj lesa, kde se za dlouhým svahem s borovicemi a cedry otvírala vyhlídka na holou, opalizující pouš, rozprostøenou do nekoneèna a vlnící se až k mlhavé, temné lince horizontu. Osada Pine se rozkládala na poslední rovince proøídlého lesa. Cesta vinoucí se podle chvátajících tmavých vod potoka probíhala hlouèkem z trámù sroubených chalup, z jejichž komínù línì vystupovaly k nebesùm sloupce modrého kouøe. Vesnièku obklopovala kukuøièná a ovesná pole, žlutá ve sluneèním jasu, zelené pastviny kropenaté koòmi a dobytkem dosahovaly až k hlubokým lesùm. Kdysi tu patrnì bývala pùvodní mýtina, pøestože po vykácených stromech tu teï není ani jediná známka. Okolí pøíliš divoké, než aby bylo idylické, ale vyrovnané, klidné, vnukající dojem dávné pospolitosti, prosperující a blažené, obdaøené notou pokojného života daleko, pøedaleko od svìta. Dale se zastavil pøed velice úhledným døevìným stavením se zahrádkou oplocenou sluneènicemi. Na jeho zavolání odpovìdìla šedovlasá a shrbená, ale nadobyèej èiperná staøena, která se objevila mezi dveømi. „Neklame mì vlastní zrak? Snad to není Milt Dale!“ vykøikovala na pøivítanou. „Ve vší kráse, paní Cassová,“ odpovìdìl. „A tuhle je pro vás krocan.“ „To jsi hodný, Milte, že nikdy nezapomeneš na starou vdovu Cassovou... To je ale chlapík! Letos na podzim vidím prvního. Mùj muž každou chvíli nosíval domù krocany, jako je tenhle… Snad se mi nìkdy zase vrátí.“ Její manžel, Tom Cass, odešel do lesa pøed lety a od té doby se neukázal. Ale staøena ho poøád ještì vyhlížela a nikdy se nevzdala nadìje. „Èlovìk èasto v lese zabloudí, a pøece zas najde cestu ven,“ opakoval Dale vìtu, kterou jí øekl už nesèetnìkrát. „Tak pojï dál. Jistì mᚠhlad, já vím. Kápni božskou, synáèku, kdypaks mìl naposled èerstvý vejce nebo lívaneèky?“ 13

Zalesak.pm6

13

20.5.2010, 13:20

„To víte nejlíp vy,“ odpovìdìl se smíchem a následoval ji do malé èisté kuchyòky. „Mùj ty smutku! A to už je hromada mìsícù,“ potøásla šedivou hlavou. „Milte, mìl bys už nechat toho cikánskýho života a najít si ženu a zaøídit si domov.“ „Tuhle písnièku zpíváte vždycky.“ „A zpívat nepøestanu, dokud... Ale teï už se pìknì uveleb a já ti hnedlinko donesu dobrotu, že se po ní budeš olizovat až za ušima.“ „A co víte za novinky, teta?“ vyzvídal. „Novinky v tomhle Zapadákovì? Vždy do Snowdropu nepáchla ani noha už ètrnáct dní... Sary Jonesová je na pravdì boží, chudìra stará – a je jí tam líp – a mnì utekla jedna kráva. Milte, ta se zatoulá do lesa a zdivoèí. Ale ty bys ji dokázal najít, ty jo. Jednu jalovièku Johna Dakkera zadávil kuguár a Lemu Hardenovi zlodìji ukradli nejrychlejšího konì – pøece jsi znal tu jeho chloubu. Lem se z toho naèisto zfamfrnìl. To mi pøipomíná, Milte, kdepak ty mᚠtoho klacka Rangera, co ho nechceš nikdy nikomu ani pùjèit, ani prodat?“ „Nechávám konì nahoøe v lesích, tam jsou, poèítám, pøed zlodìji v bezpeèí.“ „Dobøes udìlal. Tady v létì ukradli taky pár kusù dobytka, to je jednou jistý.“ A tak se Milt pøi vaøení dozvìdìl o všem, co se od jeho poslední návštìvy v dìdinì událo. Vyprávìní i samorostlá filozofie staré ženy ho bavily, obojí mu pozoruhodnì zpøíjemòovalo posezení u stolu. Ze zkušenosti vìdìl, že nikdo jiný nemá tak výborné máslo a smetanu, ani nesmaží tak znamenitì vejce na slaninì. Kromì toho se zdálo, že a ji pøekvapí, kdy chce, vždycky má po ruce jableèný koláè a ten pøedstavoval jeden z mála požitkù, které Miltovi v jeho lesní samotì chybìly. „Jak se vede starému Bertu Auchinclossovi?“ zjišoval po chvíli. „Bídnì, prachbídnì,“ vzdychla paní Cassová. „Ale vykraèuje si a rajtuje jako vždycky, i když už dlouho na tomhle svìtì nepobude... Jo, Milte, to mi nìco pøipomíná – mám tu nejnovinovatìjší novinu, cos kdy slyšel.“ 14

Zalesak.pm6

14

20.5.2010, 13:20

„Neøíkejte,“ zvolal Dale, aby vzrušenou staøenku rozkurážil ještì víc. „Bert poslal do Saint Joe pro neteø, Helenu Raynerovou. Ta má zdìdit všechen jeho majetek. Už jsme o ní moc slyšeli – jde jeden hlas, že je moc velká fešanda… A hele, Milte Dale, tady mᚠšanci. Dej pokoj lesùm a chy se práce. Ožeò se s ní.“ „Ta nerostla pro mì, teta,“ odporoval s úsmìvem Dale. Staøenka sykla: „Ty toho zase víš! Tobì by žádná nedala košem, Milte Dale, staèí hnout prstem.“ „Mnì že staèí... a jakpak, teta?“ dotazoval se napùl v legraci, napùl pøemítavì. Kdykoli zavítal do civilizace, vždycky musel vlastní myšlenky pøizpùsobovat pøedstavám druhých. „Jak? Milte, žiješ si v tìch lesích, chovᚠse jako usmrkánek – a na nìco jsi starší než ty hory kolem... Dej na mì, široko daleko není mládenec, co by se tobì mohl rovnat. A tahle holka – ta bude mít všecku kurហAuchinclossù.“ „Ale v tom pøípadì bych to s ní nijak nepopadnul,“ namítl. „Já vím, ty nemᚠproè je milovat, pravda pravdoucí. Ale Milte, každá ženská Auchinclossovy ráce byla dobrou manželkou.“ „Teta, teta, vy fantazírujete,“ mírnil ji Dale støízlivì. „Já o ženskou nestojím. Mnì staèí ke štìstí les.“ „To chceš žít až do smrti jako Indián, Milte Dale?“ zeptala se ostøe. „Pøesnì tak.“ „Že tì hanba nefackuje. Ale odøíkanýho chlebíèka, mùj milý... A nedivila bych se, kdyby zrovna tahle Helena Raynerová... Doufám v to a modlím se za to.“ „Dejme tomu, že by mì pøedìlala. Jenže nikdy nepøedìlá starouška Berta. A ten mì, jak je vám známo, nemùže vystát.“ „No, to není tak definitivní, Milte. Tuhle jsem Berta potkala. Ptal se po tobì a sice tvrdil, že jsi divous, ale taky pøipustil, že se lidi tohohle zrna hodìj mezi prùkopníky. Bùh sám ví, co užitku z tebe mìla tahle osada. Milte, Bert neschvaluje tvùj život divocha, ale dokud ten kuguár, co sis ho ochoèil, nezadávil hned nìkolik jeho ovcí, nic proti tobì nemìl.“ 15

Zalesak.pm6

15

20.5.2010, 13:20

NABÍZÍ

Napínavý pøíbìh mladého muže, který v touze po romantice a dobrodružství pøeruší studia na Harvardu a vydá se na Divoký západ. Pøipojuje se ke stavitelùm telegrafní linky, kde každodenní nebezpeèí i nová pøátelství formují jeho charakter. Z angl. orig. Western Union pøel. Slávka Poberová. Vyšlo v únoru 2010, 3. vyd., 266 s., 130 x 200 mm, cena brož. 249 Kè Knihu si mùžete do vyprodání zásob objednat èi zakoupit v obchodním oddìlení Nakladatelství Olympia, a. s., Vaníèkova 2, blok D, 160 17 Praha 6 – Strahov, tel.: +420 274 822 902, fax: +420 274 821 530, e-mail: [email protected], www.iolympia.cz

308

Zalesak.pm6

308

20.5.2010, 13:20